2010
Centrum komunitních služeb města Říčany, o.p.s.
Rekondiční pobyt – Českomoravská vysočina
Centrum komunitních služeb, o.p.s. Masarykovo nám. 83, 251 01 Říčany Tel. 608 163 722 www.cks-ricany.cz
Program rekondičního pobytu pro seniory – Zderaz u Proseče.
Rekondiční pobyty jsou určeny říčanským seniorům a jsou jednou z mnoha možností, které nabízíme jako možnost prožít i ve vyšším věku alespoň dvakrát ročně několik dní mimo svůj domov, v přírodě, ve společnosti stejně starých (z určitého úhlu pohledu stejně mladých) osob. Procházky, pěší výlety, plavání (když je tato možnost) pomáhají zlepšovat pohyblivost a kondici seniorů, večerní posezení s hudbou je zase příležitostí k navázání a prohloubení přátelství. Samozřejmostí rekondičních pobytů je vždy poznání určité části naší země, přírody a známých i méně známých kulturních památek.
Na každý rekondiční pobyt je připraven bohatý program. Účastníci pobytu obdrží vždy tištěného průvodce pobytem, ve kterém mají popsán celkový program pobytu i důležité informace o oblasti, kde se rekondice uskutečňuje.
Rekondiční pobyty se mohou uskutečňovat již třetím rokem díky finanční podpoře Města Říčany, za kterou moc děkujeme.
Rekondiční pobyt – 10. až 11. září 2010, Zderaz (Českomoravská vysočina) pátek 10. 9.
sobota 11. 9.
7:05 – 7:30 10:00 – 11:15 11:40 – 13:30 15:00 – 16:00 16:15 18:00 19:00 - … 8:00 – 9:00 9:00 – 12:00 12:00 – 13:00 13:00 14:15 – 15:15 15:20
odjezd z Říčan zámek Žleby (2 skupiny po 20 osobách) obůrka ve Žlebech + oběd (hradí si účastníci) muzeum ve Skutči + prohlídka centra města ubytování v hotelu Renospond a volný program večeře posezení s hudbou snídaně sběr hub a procházka po okolí oběd v hotelu Renospond (hradí si účastníci) odjezd hrad Lichnice odjezd do Říčan (délka cesty cca 1,5 hodiny)
Účastníci rekondičního pobytu mají hrazeno: doprava, polopenze (pobyt začíná večeří a končí snídaní), vstup do historických objektů a muzea, tištěný průvodce pobytem. Příspěvek účastníků: 850 Kč.
Žleby
Žleby získaly jméno od údolí řeky Doubravy, která tu vytvořila hluboký žleb - žlab. Na městečko byly Žleby povýšeny v roce 1356, kdy byly v držení císaře Karla IV. a byl jim dán do znaku stříbrný lev se zlatou korunkou, jazykem a zlatými drápy v černém štítě. Písemnosti o tom se nedochovaly. Tento znak byl roku 1697 od pozdějšího majitele Žleb svobodného pána z Kaisersteinu pozměněn a obdařen barvami ze znaku rodiny Kaisersteinu. Na černém štítu je Lev zlaté barvy a drží v tlapě zlatou lilii. V současné době se město vrátilo k původním barvám znaku a ponechalo lvu stříbrnou lilii.
První písemná zpráva o Žlebech je z roku 1278. V tomto století tu byl založen hrad Jindřichem z Lichtenburku a dány počátky panství. V držení hradu se vystřídalo hodně majitelů i několik českých králů. Významnými rody byly Kaisersteinové, Schönfeldové a naposledy Auerspergové. Do roku 1848 tvořilo žlebské panství 20 vesnic.
Vyhledávanou
památnou budovou je ve Žlebech státní zámek s bohatými sbírkami zbraní a jiných starožitnosti. Ke kulturním památkám ještě patří původně renesanční ze 2. poloviny 18. století barokně přestavěný kostel Narození Panny Marie s hrobkou, zvonice, kaple Nejsvětější Trojice, pseudogotická radnice z roku 1881, mariánský sloup, socha svatého Jana Nepomuckého a domy čp. 63, 119, 120.
U zámku je rozsáhlý anglický park. Ke Žlebům patří osada Markovice. V ní jsou jako památky zapsány gotický kostel svatého Marka ze začátku 14. století, areál zájezdní hospody čp. 91, dvůr a areál čp. 208 s hospodářskými budovami z druhé poloviny 18. století.
Zámek Žleby
Zámek
Žleby tvoří dominantu městečka Žleby, které se nachází na rozhraní Středočeského a Pardubického kraje, 25 km od Kutné Hory. Romantický, téměř pohádkový vzhled podtrhují tři vstupní brány, vysoká válcová věž a napodobenina středověkého opevnění. Kolem zámku je anglický park.
Středověký
hrad, o kterém pocházejí první písemné zmínky z roku 1289, nechal postavit nejspíše Jindřich z Lichtenburka. Je však pravděpodobné, že hrad je staršího založení a že jeho počátky sahají do poloviny 13. století. Další známou majitelkou zdejšího hradu byla Anežka ze Žleb, od níž hrad odkoupil roku 1356 český král a císař Svaté říše římské Karel IV. Tehdy se Žleby staly královským majetkem, který byl následně zastavován různým držitelům. Před rokem 1377 měl Žleby v držení Markvart z Vartenberka, po jehož smrti roku 1396 zde seděl Štěpán z Opočna. Rok na to byl však zavražděn a na jeho místo přešel jeho bratr Jaroslav z Opočna. Roku 1401 hrad získal Jindřich Lacembok z Chlumu a o rok později byly Žleby zastaveny Oldřichu z Hradce. Od roku 1406 patřil hrad známému kutnohorskému mincmistrovi Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína. Roku 1421 Petr Zmrzlík zemřel a panství bylo zastaveno Haškovi Ostrovskému z Valdštejna a na Detemicích. Dalším majitelem byl od roku 1436 Jiří z Dubé a Vizmburku a po něm byly Žleby zastaveny Janu z Janovic, který je roku 1483 předal manželovi své dcery Anežky, Janu Spetlemu z Prudic.
Od roku 1510 na hradě vládli Jan a Diviš Žehušičtí z Nestajova a po nich od roku 1522 rytíř Kuneš Bohdanecký z Hodkova. Po něm roku 1555 zdědil zástavní právo jeho syn Adam Bohdanecký z Hodkova a po jeho smrti roku 1562 zde vládla jeho vdova Alžběta z Nestajova na Žlebech, která roku 1575 Žleby prodala Václavu Chotouchovskému z Nebovid. Od roku 1615 patřilo žlebské panství Heřmanu Černínovi z Chudenic a jeho manželce Marii ze Svárova. Roku 1622 Heřman Žleby vyměnil za Andělskou Horu s Karlem z Lichtenštejna a ještě téhož roku byly Žleby prodány Františkovi a Filipovi z Magni. Roku 1629 panství koupil Jan Trčka z Lípy, kterému byl majetek zkonfiskován pro nejrůznější provinění proti císaři a Žleby byly dědičně předány hraběti Leonardu Helfridovi z Meggau. Po jeho smrti roku 1634 majetek přešel na jeho dcery a ty ho roku 1662 prodaly Janu Františkovi z Kaisersteinu. Roku 1723 Žleby odkoupil hrabě Karel Jáchym Breda, ale již o dva roky později panství vlastnil rytíř Karel Richard ze Schmidlinů. Roku 1730 panství koupil hrabě František ze Schönfeldu, po jehož smrti roku 1737 všechen majetek zdědila jeho dcera Kateřina, která se provdala za Jana Adama z Auerspergu. Kateřina roku 1754 zemřela a vše odkázala svému manželovi. Jan Adam se po smrti své první ženy znova oženil, ale i jeho druhé manželství bylo bezdětné, takže po jeho smrti roku 1795 panství přešlo na jeho synovce Karla. Také Karlovo manželství zůstalo bez dětí a Žleby připadly roku 1811 jeho bratranci Vincencovi, který se oženil s princeznou Gabrielou Marií z Lobkovic. O rok později Vincenc zemřel a až do roku 1832 a do zletilosti syna Vincence Karla se o panství starala vdova Gabriela Marie. Vincenc Karel si vzal za manželku princeznu Vilemínu z Colloredo-Mansfeldu a na ni také přešlo žlebské panství roku 1867, kdy
Vincenc Karel zemřel. Právě za jeho vládnutí prošel zámek přestavbami podle anglických předloh, které se dochovaly do dnešní doby.
Roku 1877 převzal panství Vincencův syn František Josef a po něm Žleby zdědil poslední mužský potomek z rodu Auerspergů, kníže Ferdinand, který roku 1942 zemřel. Panství převzala Marie z Trauttmansdorfu a držela je do roku 1945, kdy byl zámek zestátněn.
Kožené
tapety, sbírky vitrají, mnohé obložení stěn, vybavení a instalace respektující dobové dokumenty, uchovaly do dnešní doby zámek jako jakousi „užitou sbírku starožitností“ s jedinečnou atmosférou.
Obora Žleby
V areálu ukázkové obůrky můžete v letních měsících vidět zástupce naší zvěře, dravce, sovy, vodní ptáky, kunovité šelmy, bílé jeleny. Ukázková obůrka je součástí obory o rozloze cca 130 ha ( z toho ukázková obůrka je cca 4 ha), na okraji obce Žleby asi 5 min. chůze od státního zámku Žleby. Ukázková obůrka vznikla v roce 1998 za účelem prezentace zde chovaných bílých jelenů, dravců sov a historie sokolnictví. Při návštěvě areálu je možné spatřit naše běžné dravce a sovy jako jsou puštíci obecní, kalousi ušatí, výři velcí, poštolky obecné, káňata lesní, motáci pochopi, ale je možno vidět i velmi vzácné dravce jako sokoly stěhovavé, rarohy velké, sokoly lovecké, rarohy jižní, káňata harisova, orly stepní, orly skalní, supa bělohlavého a supa afrického. Dravci zde chovaní, létají při ukázkách letu a výcviku dravců a sov v těsné blízkosti návštěvníků.
Je
zde chována i část stáda bílých jelenů. Je zde možno vidět 6 - 10 kusů bílých jelenů, při přikrmování můžete tyto jeleny vidět na vzdálenost 10 - 15 m. Bílí jeleni se do střední Evropy dostali kolem roku 1780 a to z oblasti Persie kde žili volně v přírodě. u nás byli chováni v oborách hrabat Kinských, Valdštejnů, Schvarnzenberků a Černinů. Ve většině obor se zvěři moc nevedlo a tak zůstalo do roku 1824 posledních 10 kusů u Kinských, kteří byli předáni Mathiasovi Thun Hohensteinovi do Žehušic. Zde se jelenům začalo dařit a stádo se rozrostlo. V roce 1967 bylo v kmenovém stavu 35 kusů bílých jelenů. Limitujícím faktorem rozvoje populace se stává velmi nízká reprodukce, jeden z průvodních jevů příbuzenské plemenitby. Po osvěžení krve karpatským jelenem se stádu začíná dařit a počet jelenů se zvyšuje. V roce 1972 se začala renovovat původní zámecká obora ve Žlebech a v roce 1973 sem byli převezeni divoce zbarvení
jeleni a v roce 1979 sem byl převezen i bílý jelen Bořivoj, tehdy největší a nejsilnější žehušický jelen. Ve Žlebech se jelenům dařilo velmi dobře a jejich počet se rozrostl až na 120 kusů. V roce 1995 vznikla pro bílé jeleny třetí obora v Kopidlně a v roce 1998 čtvrtá v Janovicích u Heřmanova Městce.
Z dalších druhů zvěře je možné spatřit divoká prasata, muflony, daňky a divoké krocany. Vodní ptáky zastupuje čáp bílý, volavka popelavá, kormorán velký a labuť velká.
V roce 2004 byla zpřístupněna další část obůrky, kde je možné vidět nový dančí výběh, rybník s vodními ptáky, výběh pro černou zvěř atd.
Skuteč
Nálezy
hlazených kamenných klínů, sekeromlatů,
šipek apod. dokazují, že značná část Skutečska byla osídlena již v mladší době kamenné. Písemně je Skuteč doložena ve 13. století, k roku 1289.
Stará
osada Skuteč ležela na nejbližší obchodní
cestě, vedoucí z Chrudimě na Trstenickou stezku. Ves byla povýšena na město pravděpodobně v I. polovině 14. století. Kromě rychtáře mělo město také purkmistra a konšely. Mělo hrdelní právo a soud, mučírnu a kamenný pranýř na náměstí. Skuteč trpěla drancováním v třicetileté válce jak císařskými tak i švédskými vojsky. V květnu 1862 sežehl požár celou východní část náměstí a dnešní Heydukovu ulici. V srpnu 1867 úplně shořela západní část náměstí a přilehlé části. Při posledních dvou požárech shořelo 306 domů a 120 stodol, chlévy atd. Po požáru v roce 1867 byly podsíně (podloubí) domů na náměstí zazděny.
V minulosti se Skuteč řadila mezi větší města v kraji. V roce 1843 zde žilo 3620 obyvatel. Již v roce 1878 byla postavena nová školní budova na náměstí (dnes budova městského úřadu). Měšťanská škola chlapecká byla zřízena v roce 1894 a o tři roky později byla otevřena měšťanská škola dívčí, od r. 1883 byla v provozu průmyslová škola pokračovací, později učňovská. Od roku 2000 je ve Skutči i Jazykové gymnázium Václava Jana Tomáška. Město Skuteč je známé obuvnickou tradicí a kvalitní skutečskou žulou.
Již v devadesátých letech 19. století se projevovaly první snahy o založení muzea ve Skutči a vytváření sbírek mapujících zdejší historii, umění, památky…Tyto pokusy se váží k osobnosti mladého historika B. V. Konečného, jehož nečekaná smrt oddálila vznik muzea až do roku 1910, kdy ho založil Václav Jetmar, ředitel skutečské měšťanské školy. Sbírky muzea byly nejprve uloženy a roku 1913 částečně zpřístupněny v budově bývalé školy na náměstí, později – v roce 1934, v místnostech domu bratří Zvěřinových. V průběhu 2. světové války došlo k nucenému omezení prostorové kapacity muzea. Situace se zlepšila až v roce 1954, kdy se muzeum přestěhovalo do domu čp. 364 v Rybičkově ulici – domu, kde tvořil a zemřel hudební skladatel Vítězslav Novák. Jeho památku zde trvale připomíná expozice v prvním patře. V novém sídle byly veřejnosti postupně zpřístupňovány některé sbírky. Roku 1956 byla muzeu předána budova bývalého špitálu, kde byla v letech 1971 – 1987 umístěna expozice dělnického hnutí, obuvnictví a kamenictví.
Hlavní budova muzea měla od roku 1980 do roku 2008 zpřístupněnou historicko – vlastivědnou expozice. 3. října 2009 se veřejnosti otevřely nové stálé expozice s názvem Muzeum obuvi a kamene. Expozice obuvnictví nahradila předchozí vlastivědnou expozici. Pro expozici kamenictví byly zrekonstruovány sklepní prostory muzea a přilehlá zahrada.
Zderaz u Proseče
O
vzniku názvu obce najdeme ve zderazské kronice dva zápisy. První zápis z roku 1932 uvádí: „V době, kdy budována zemská stezka od král. města Poličky k Vysokému Mýtu zbudována Proseč. Mýcení lesů pokročilo až do míst u Zderaze, kde učiněn poslední zde ráz.“ Druhý zápis z roku 1972: „jméno Zderaz je utvořeno přivlastňovací příponou – je z osobního jména Zderad, znamená Zderadův (dvůr) opsáno z místopisu království Českého.“ Kde, ve kterém místě, ležel pravděpodobně zemanský dvůr zmíněného Zderada, se neví. Podle zatím nepotvrzených názorů by to mohlo být v místech u vodojemu nad Zderazí.
Pan František Pulda napsal o vývoji osídlení našeho kraje toto: „Podle dosavadních názorů se před velkou kolonizací ve 13. století zastavil starší vývoj osídlení našeho kraje u severních břehů horní Novohradky (Doubravice, Bučina). V rozporu s tím však zaznamenal Podlažický nekrolog v nejstarší vrstvě svých zemřelých (tj. po roce 1160) překvapivě tak výrazná jména jako Sderad, velmož (comes) Perarc a patrně o něco později i svého klášterníka Kutru (Cutra, pater noster), takže nemůže být pochybností, že to byly osobnosti, které daly jména nebo byly přímo zakladateli prvních osad na jih od horního toku Novohradky – Zderaze, Perálce a Kutřína. Tyto malé sady získal pravděpodobně klášter podlažický brzy po svém založení (před rokem 1160) a učinil je základem pro svou kolonizační činnost v této krajině v 13. a 14. století. To jsou počátky Prosečska a z časů staršího Novohradska, které však klášter získal až v polovině 14. století zástavou od litomyšlských biskupů. Klášter tehdy osídlil naši krajinu novými osadníky, přebudoval znovu postupně stará (tedy i Zderaz) a založil nová sídliště s větším počtem selských usedlostí a nově rozdělil starou a nově získanou plužinu k intenzivnějšímu využití produktivnějším trojhonným hospodařením, které
se v podstatě udrželo až do poloviny 19. století. Podlažickým opatům se nepodařil záměr spojit svá vzdálená panství kolem Podlažic a Božího domu (Nové Hrady). Naopak ztratili vesnice Perálec, Kutřín, Štěpánov a Zbožnov. Zderaz se stala hraniční vesnicí a pomístní jméno „Hranice“, dělící pozemky Perálce a Zderaze, se udrželo dodnes.“.
Ze Zderaze se v té době stala typická lesní lánová ves, kterou tvořilo 13 celolánových gruntů. Podlažický klášter zanikl v roce 1421, kdy byl za husitských válek rozbořen. Od roku 1421 do Bílé hory se v našem kraji vystřídaly 3 feudální vrchnosti. První byli Kostkové z Postupic, kteří získali všechno podlažické zboží r. 1450. Po nich přišli Žatečtí z Vejkrsdorfu v letech 1550 – 1580. Z této doby máme 1. písemný záznam o Zderazi. Je to seznam osedlých z roku 1563. Další vrchností byli Popelové z Lobkovic (cca 1580 – 1604) a po nich v letech 1604 – 1749 Trautsmandorfové. Před rokem 1750 koupil Novohradsko Harduval Chamaré – německá šlechta francouzského původu. V té době vznikaly nové osady a jádra starých vesnic se rychle rozšiřovala. (Konec citátu pana Františka Puldy). V několika desetiletích se zmnohonásobil počet popisných čísel a obyvatel. V roce 1857 měla Zderaz 610 obyvatel … Kolem roku 1857 dosáhla Zderaz vrcholu svého populačního vývoje. V jedné místnosti žilo i několik rodin a ojediněle si našli bydlení i v pískovcových sklepích.
Porevoluční rok 1848 přinesl nemnohé změny i na Novohradsko. Zanikly staré rychty a rychtářská funkce, obce získaly samosprávy a starosty, převzaly určité pravomoci, ale i povinnosti od panské vrchnosti. Obec udělovala domovské právo a měla povinnost postarat se o chudé, nemocné a sirotky s jejím domovským právem. (domovský list) Měla povinnost zajistit bydlení pro obecní chudé. Ve Zderazi byl zřízen obecní domek z bývalé obecní pastoušky (dnes přestavěn na rekr. chatu čp. 56). Na celém panství se poddaní vyplatili z feudálních povinností k vrchnosti a církvi. Obci zůstalo 25,5 ha lesa a 10,5 ha zemědělské půdy. Platila za velmi bohatou. Od obrozenecké doby pronikaly kultura, pokrok a vzdělání do naší vesnice jen velmi pomalu. Ještě koncem poloviny 19, století bylo vezdejším kraji mnoho náboženských sekt, jejichž život popsala Teréza Nováková ve svých románech Drašar a Děti čistého živého. Dle ústního podání se „adamité“ scházeli ke svým obřadům v pískovcovém sklepě u čp. 39. Tento sklep měl uprostřed sloup a po obvodu stěn sedátka. V současné době je již zasypán.
Před 1. světovou válkou odešlo z celého kraje mnoho mladých lidí za prací do Ameriky. První světová válka přinesla i do naší vesnice mnoho bídy, utrpení a strádání. Dne 21. června r. 1921 byl slavnostně odhalen pomník padlým, který stál původně na návsi proti čp. 11 a 12.
V současné době má 297 obyvatel žijících v 80ti domech, 58 domů slouží k rekreaci. V katastru obce je 15 chat a zdravotnické a rekreační středisko Renospond. Obec leží na okraji přírodní rezervace Maštale v nadmořské výšce 480 m. Je obklopena krásnými lesy s četnými údolími, odkud vytékají drobné přítoky Prosečského potoka a Novohradky. Severozápadně od obce se nachází přírodní památka Pivnice. V romantickém kaňonu (nazývaném též Žižkovy maštale) můžete vidět skalní tunel, jeskyně, převisy a různé pískovcové útvary vzniklé erozí. V příkrých svazích hlubokého Všivického údolí jsou další zajímavé skalní
útvary - Zajíc a jeskyně Betlém. Pod skálou Zajíc jsou v pískovci vytesané dva autentické zápisy našich předků: 1645 PO S. HVLU ARMA SWEISKA LEŽELA U POLIČKY + I. S. M. K. PRAIZI 1866 ZDERAS Fr. WAWRA Při dně údolí jsou v Prosečském potoce mělké tůně zvané Kupadla. U chaty Polanky je pramen a studánka Kapalice s mariánským obrazem. Nápis na sloupu: SVATÁ MARIA ZACHOVEJ NÁS DÍTKY K TOBĚ VOLAJÍCÍ VE SVÉ OCHRANĚ je piktogram. Sečteme-li písmena udávající římská čísla, obdržíme rok 1879, kdy byl mariánský sloup postaven.
Hotel Renospond
Hotelový
komplex se nachází na úpatí Českomoravské vysočiny, která je jednou z ekologicky nejčistších oblastí České republiky. Tato lokalita je bohatá na kulturní památky a přírodní krásy – např. pískovcové útvary Toulovcovy maštale. Okolí hotelu nabízí i mnoho značených turistických a cyklotras a to nejen pro zdatné turisty, ale i pro klidné procházky v nádherné přírodě.
Součástí
hotelu je i rehabilitační centrum vybavené přístrojovou technikou a vodoléčbou, poskytující služby jak pacientům, tak i rekreantům. Procedury včetně masáží i solária jsou příjemným obohacením rekreačního pobytu. Zdroje informací: internetové stránky
A citát na závěr: Přestože si to ani neuvědomujeme, vyplňujeme důležitá místa v životech druhých lidí. (Robert Fulghum)
Krásný pobyt přeje
Irena Moudrá
