Centrope Spezial - 10. Mai 2007
http://derStandard.at/Centrope
Pracovat na zrovnoprávnění Země, které patří do regionu Centrope, mají, pokud jde o práci žen, stejné problémy. Například v příhraničních regionech se sice postupně zvyšuje kvalifikace žen, přesto ale ještě zaostává za kvalifikací mužů. Zaměstnanost žen je i nadále nízká a navíc chybí síť školek a podobných zařízení. Postupně se toto téma stává také předmětem vědeckého výzkumu – i když srovnávat je přesto obtížné. Michael Freund Bergmann, Cviková, Klementová, Szabó: Jména, která lze běžně nalézt ve vídeňském telefonním seznamu a jež jsou každému ve městě známá. To už by byla poloviční odpověď na otázku, co spojuje obyvatele regionu Centrope: Vzájemné prolínání, které především tady ve velkoměstě sahá až do 19. století a jež nechalo vedle sebe existovat němčinu, češtinu, slovenštinu a maďarštinu; to vše bylo, i přes známé obtíže, zastřešeno politickým celkem, jehož vliv ale dodnes stále ještě přetrvává. Najít druhou polovinu odpovědi je obtížnější. „Centropáky“ by mohla spojovat vzájemná sympatie. Avšak sympatie není, jak známo, jako politická kategorie tak působivá, jako hmatatelné zájmy. Skoro dvacet let po převratu dnes řeší hraniční regiony na obou stranách bývalé železné opony podobné problémy. Jsou přitom vedeny nikoli vzýváním ducha mnohonárodnostního státu, ale jejich pozornost se soustřeďuje na zdraví, vzdělání, dopravu a pracovní trh. U posledního tématu potom obzvlášť na situaci pracujících žen. Také tomuto tématu se věnují vědci a experti na jedné i druhé straně Dunaje, Moravy a Dyje a jmenují se například Nadja Bergmann, Jana Cviková, Viera Klementová nebo Szilvia Szabó. Obtížné srovnávání Obecně se dá o projektu Centrope hovořit s nadějí a důvěrou. Jiná věc je empiricky srovnávat vývoj v jednotlivých částech celku. Zúčastnění badatelé jsou přitom konfrontováni s jistými obtížemi. Jednak neexistují žádné studie, které by byly skutečně srovnávací a z kterých by se dalo vycházet; na to byly pokládané otázky dlouhou dobu až příliš odlišné, stejně tak i detaily výzkumů. Zúčastnění také příliš málo mysleli na to – a ani jinak nemohli, že výsledky budou jednou použity pro srovnání se sousedy. Na straně druhé mají zúčastněné regiony ze čtyř zemí odlišný status a z politického hlediska jenom částečně možnost něco prosadit, a to i v případě, že jde o pouhou vědeckou spolupráci. V Rakousku se jedná například o Burgenlandsko, Dolní Rakousko a Vídeň. Na Slovensku mimo jiné o město Bratislava a Bratislavský kraj; v České republice o Jihomoravský kraj a město Brno a v Maďarsku o župu Györ-Moson-Sopron s městy Györ, Šoproň, Szombathély. Dochází zde jinými slovy ke spojení (regionálně-)politické úrovně s různými pravomocemi. Důsledek pro bádání je pak ten, že někdy není úplně jisté, jaké dopady zjištěné výsledky mohou mít.
I s vědomím toho může Barbara Willsberger poukázat na jistá pozitiva. Spolu se svými kolegy Bergmann ve Vídni a Peterem Kovácsem a kolegyní Szabó v Maďarsku uskutečnila rozsáhlý výzkum s názvem "Situace žen v rakousko-maďarském pohraničí". V rámci projektu "Rakousko-maďarská expertní akademie" odhalil team pod mottem "Rovnoprávnost?!" několik zajímavých trendů. Tak například v převážně venkovských regionech východního Rakouska, resp. západní Transdanubie, se kvalifikace žen zvyšuje, přesto ale stále ještě zaostává za kvalifikací mužů a nevede tudíž ani k lepší situaci na trhu práce. Podíl zaměstnanosti je stále ještě nízký, a to o to výrazněji, čím častěji jsou ženy vystaveny dvojité zátěži v podobě péče o děti. V Maďarsku je pokles podílu zaměstnanosti ještě výraznější. U bezdětných žen činí zaměstnanost žen 78 procent, zatímco u žen s třemi nebo čtyřmi dětmi klesá až na 13 procent. (Pro srovnání: ve východorakouských regionech existují pro zmíněné kategorie následující údaje - 83 procent a 57 procent.) Autoři studie přitom poukazují na skutečnost, že západní Maďarsko patří ještě k nejlépe rozvinutým částem země. Situaci komplikuje navíc skutečnost, že v oblastech, které patří do Centrope, chybějí anebo postupně mizí místa pro umístění dětí. "Od převratu," říká Willsberger, "podíl zaměstnanosti klesl ještě výrazněji." V rakouském pohraničí je situace lepší i když péče o děti se většinou omezuje jen na dopoledne, což u žen zase vede buď k práci na částečné pracovní úvazky nebo k úplné rezignaci na vlastní zaměstnání. Žádným překvapením proto bohužel není další poznatek studie: Ženy na jedné i druhé straně hranice jsou nadprůměrně zastoupeny na nižších hierarchických úrovních, a to ve srovnání s muži, kteří dosáhli stejného vzdělání. Rozdíly v příjmech jsou v Rakousku - které je z tohoto hlediska v rámci EU na posledním místě - ještě výraznější, než v Maďarsku (národní údaje; 63 procenta versus 84 procenta příjmu mužů). Rakousko-maďarští odborníci konečně zdůrazňují, že je třeba přijmout další opatření, která povedou ke snížení znevýhodňování žen - v Maďarsku víc, než v Rakousku. Gender-Mainstreaming (zavedení rovného, nediskriminujícího přístupu k oběma pohlavím do praxe) je přinejmenším u rakouských úřadů práce (Arbeitsmarktservice) pevnou součástí jejich přístupu ke klientům. Avšak příslušné záměry "nejsou automaticky" promítány do regionálních podpůrných programů a opatření. Těžko předvídatelný vývoj Odborníci sice předvídají nedostatek pracovních sil, říká Willsberger, "ale zřejmě až za pět let". Až do té doby se příliš mnoho nestane. Teprve, až když se nedostatek stane akutním, začne se myslet na ženy. Pak bude slyšet silné volání po "ženských zdrojích". Jak se bude celkově vyvíjet situace v rámci Centrope, nelze soudit. "Jistě je to dobrá příležitost k propojování. A právě u témat, jako zdravotnictví nebo vzdělání, to může k něčemu vést." Otázka po politických pákách, kterými by se něco takového dalo prosadit, ovšem zůstává otevřená.
Walter Reiter ze společnosti L&R Sozialforschung, která zaštiťuje expertní akademii říká, že probíhají také srovnávací studie o situaci pracujících žen v rakousko-slovenském a rakousko-českém pohraničí. Až budou známy jejich výsledky, bude existovat dobrý podklad pro srovnávací studie.
Ne, že by se jinde nic nedělalo. Nový východ je beztak cvičným polem pro výzkumné a "doprovodné" projekty všeho druhu, počínaje soukromými iniciativami à la Soros, přes národní ženské skupiny a nevládní organizace, až po United Nations Development Fund for Women UNIFEM, pod jehož hlavičkou běží programy ve většině zemí střední a východní Evropy. V každé zemi působí jedno oddělení, které se zabývá "Women, Poverty and Economics". Zde dochází ke koordinaci kampaní na téma rovnoprávnost, výdělek, ochrana práce. Tyto aktivity ovšem nerozlišují mezi jednotlivými regiony a výsledkem nejsou ani srovnání, jež by byla zaměřena specificky na region Centrope. Pokud jde o regiony, je například organizace Karat ("coalition for gender equality") zaměřena na detailnější přístup. Karat sídlí ve Varšavě a definuje sama sebe jako lobbistickou skupinu pro všechny druhy společenského zrovnoprávnění ve věci pohlaví - pro prakticky všechny regiony východní Evropy, ovšem bez přihlédnutí k okrajovým oblastem. Rovněž organizace Aspekt, která byla založena před patnácti lety na Slovensku, se zabývá záležitostmi žen. Vydává magazín a knihy, pořádá konference, jejichž náplní jsou feministická témata. Téma pracovního trhu, říká vedoucí Aspektu Jana Cviková, se přitom objevuje pouze nepřímo. Poukazuje přitom na spolupráci s iniciativou EU "Equal", zvlášť na prioritu 4.1, která se zabývá rovným postavením na trhu práce. Avšak ani pro Slovensko ještě neexistují utříděné pohledy o situaci v příhraničních regionech. To, co je různým středo- a východoevropským sdružením společné, je zcela samozřejmý přístup ke všem digitálním kanálům a ovládání němčiny, anebo ještě častěji, angličtiny. A to je o důvod méně pro nostalgii po c.k. časech: Angličtina se zdá prosazovat jako Lingua Franca Střední Evropy. www.expak.at www.lrsocialresearch.at www.unifem.org www.karat.org www.aspekt.sk
Nechtěné oblíbené povolání Po převratu v roce 1989 přišla Tatiana Baginová z Bratislavy do Vídně. Dnes pracuje jako sociální pedagožka v jedné SOSdětské vesničce. I když o to nikdy neusilovala, stalo se pro ni její zaměstnání skutečným povoláním. Jens Lang Původně chtěla jít Tatiana s chlapcem jenom na vycházku. O okamžik později ji začal škrtit. A to tak pevně, že jí museli přijít na pomoc dva další kolegové. Když Tatiana zpětně vzpomíná na zmíněnou událost, je na ní vidět, že je z toho stále ještě šokovaná. Její hlas se pak najednou ztiší a občas se trochu rozpačitě usměje, když vypráví o nejhorší události, kterou za posledních 17 let, co pracuje jako sociální pedagožka, zažila. „Bylo to těžké,“ říká úplně potichu. A dodává, že chlapec žil v jedné obytné skupině v SOS-dětské vesničce a ona se o tu skupinu tenkrát starala. Chlapec odmítl nápad jít spolu s ostatními na vycházku. Ale protože se zdálo, že to se svým odporem nemyslí vážně, byla jeho agresivní reakce naprosto nečekaná. Přesto se s ním ale poté snažila navázat znovu kontakt a o celé události s ním hovořit. Baginová říká, že jako sociální pedagožka musí být schopná rozlišovat mezi soukromými záležitostmi a povoláním. „Člověk se nesmí jednoduše vzdát, musí se zachovat profesionálně a nikoliv impulsivně. To se mi podařilo. Nevím sice jak, ale podařilo se mi to.“ Podobně chápe i své povolání sociální pedagožky u SOS-dětských vesniček: Být profesionální, v každé situaci. Vlastní pocity musí zůstat v pozadí; dá se o nich mluvit s kolegy nebo s vedoucím týmu, ale nikoli s dětmi. Za ty dlouhé roky své práce už zažila 44letá sociální pedagožka Tatiana Baginová několik takových situací, hodně vítězství i proher. Když se děti, o něž se starala, vydají na cestu, která je podle jejího názoru špatná, tak ji to trápí. Ale na straně druhé má i řadu krásných vzpomínek. Pokud dělají děti na své cestě k dospělosti pokroky, tak zažívá vždy malý pocit úspěchu, který dodává sílu pro další práci; je to ale samozřejmě úspěch, „na němž se podílelo mnoho lidí“, zdůrazňuje Baginová. Naučila se vážit si svých kolegů. Po pádu železné opony odešla rodilá Slovenka z Bratislavy do Vídně. Tenkrát měla za sebou ukončené studium ekonomie a také jasnou představu, čemu se určitě věnovat nechce: práci s mladistvými. Říká, že její rodiče byli učiteli, a proto dodává: „Dělala bych všechno, ale toto určitě ne.“ Zároveň ale měla v té době dvě malé děti, o které se starala jako samoživitelka. Hledala proto práci, která by jí poskytovala pružnou pracovní dobu, zároveň ale byla dobře placená. Místo, které splňovalo její představy, našla v terapeutickém centru „Bienenhaus“, jež spadalo pod SOS-dětské vesničky ve Vídni.
Baginová začala pracovat jako uklízečka, ale po třech letech jí její šéf nabídl, že by mohla pracovat jako sociální pedagožka. Od té doby pracovala přes den s dětmi, což původně vůbec dělat nechtěla. Po večerech se potom učila, aby dosáhla kvalifikace sociální pedagožky, a zároveň se ještě starala o své vlastní děti. Její nasazení se vyplatilo. Od této doby začala pracovat jako sociální pedagožka v SOS-dětské vesničce a poznala řadu dětí a mladistvých. Dodnes platí, že když za ní některé z dětí přijde, tak je to proto, že se děje něco skutečně vážného. Děti přitom pocházejí z rodin, jež nezvládaly jejich výchovu; ve hře bylo často týrání a zneužívání. Málokdy to ale rodiče přiznají dobrovolně. „A samy děti z toho mají smíšené pocity. Snažíme se vidět v rodičích partnery a přesvědčit je, že jim můžeme pomoci,“ říká Baginová. Cílem její práce většinou je, aby se děti mohly někdy v budoucnu vrátit ke svým rodičům, pokud získají v rámci skupiny dostatek sebedůvěry a za předpokladu, že se změní i jejich rodiče. Některé mladistvé ovšem doprovázela Baginová až do plnoletosti, když se pak už mohli postavit sami na vlastní nohy. Tatiana Baginová má už před sebou příští výzvu: Už řadu měsíců připravuje zcela novou obytnou skupinu pro děti ve věku od pěti do deseti let. Nový byt má být připraven k nastěhování v červnu. Její vlastní děti jsou už plnoleté, dcera brzy ukončí vysokoškolské studium. Pak by snad měla Tatiana Baginová víc času splnit si přání, které je při jejím povolání, jež vlastně nechtěla nikdy vykonávat, takovou jakoby srdeční záležitostí: „Mým největším snem by vlastně bylo vybudovat SOS-dětskou vesničku na Slovensku. To bych považovala za něco velmi fascinujícího.“
Objevovat CENTROPE Evropský region Střed Už čtyři roky pracují regiony a města na rozhraní čtyř států mezi Českem, Slovenskem, Maďarskem a Rakouskem na vytvoření přeshraničního Evropského regionu Střed CENTROPE. Společným cílem je prohloubená a partnerská spolupráce v rámci regionu, v kterém žije okolo 6,5 milionu obyvatel. Vysoká hospodářská dynamika zúčastněných partnerských regionů a měst, jejich kulturní a jazyková různorodost, stejně jako jejich poloha coby rozhraní rozšířené Evropské unie vytvářejí nejlepší předpoklady pro vznik prosperujícího evropského regionu, který by sloužil ku prospěchu všech. Na zážitkových cestách Středem Evropy Odborníci na oblast cestovního ruchu z Evropského regionu Střed vypracovali poutavou koncepci pro zážitkové turistické trasy s názvem „Route CENTROPE“, jež vedou celým regionem. Výsledkem má být soubor turistických průvodců zvláštního druhu, jež spojují místa v regionu CENTROPE, která stojí za to vidět a jejichž návštěvu je třeba zažít, ale která se zároveň nacházejí i mimo vyšlapané turistické stezky. Tematicky zaměřené trasy v rámci CENTROPE dovolují obyvatelům a návštěvníkům regionu vnímat ho jako jeden společný celek. Tímto způsobem má být podpořena zejména výletní turistika místního obyvatelstva; tématické stezky jsou proto koncipovány tak, že část z nich může být využita k jednodenním výletům. Pro zájemce, kteří mají více času, jsou uvedeny i delší trasy, jež jsou smysluplně rozdělené na denní etapy s tipy, kde se dá po cestě nocovat. Víno & Architektura První trasa je vedena mottem „Víno & Architektura v CENTROPE“ a má být prezentována veřejnosti v červnu. Jejím předmětem bude 24 objektů – budou to vinice, obchody s vínem a místa pro jejich ochutnání, vinné stezky a venkovské hostince na území jižní Moravy, západního Slovenska, Dolního Rakouska, Vídně, Burgenlandska a západního Maďarska, které mají vzbudit chuť objevovat a ochutnávat přímo na místě. Další stezky se mají týkat témat „Zelené oázy - zahrady a parky v centru Evropy“, „Moderní architektura v CENTROPE“, „Zvuk regionu – hudba v CENTROPE“ a „Knedlíky, guláš, palačinky – labužnická cesta po CENTROPE“. Newsletter CENTROPE centrope.news informuje čtvrtletně o vybraných tématech, jež hýbou CENTROPE. Aktuální číslo se věnuje cestovnímu ruchu. Evropský region Střed může svým obyvatelům a návštěvníkům nabídnout stovky kilometrů pěších a cyklistických tras, vinné stezky, zámky, hrady, zahrady, národní parky a ještě mnoho dalšího. Rozsah nabídky, která překračuje hranice, se přitom stává stále pestřejší a usnadňuje přeshraniční objevování.
Tipy: „Best of CENTROPE“ Výletní cíle v Evropském regionu Střed jsou sice pestré, ale často jsou ještě zahaleny rouškou tajemství. Odborníci na oblast cestovního ruchu z CENTROPE prozradí v centrope.news, jaké jsou jejich osobní a zcela „tajná místa“: golfování na jihomoravském golfovém areálu s výhledem, koupání v termálních vodách mezi malým Dunajem a řekou Raab v Györu nebo procházka v zámeckém parku Kittsee na rakousko-slovenské hranici. Nechejte se inspirovat! Příští číslo centrope.news vyjde v červnu 2007 a bude se věnovat tématu „Logistika v rámci propojeného regionu“. Všechny informace o Evropském regionu Střed a newsletter je možné najít na internetu na stránkách www.centrope.info.
Zachovat oba světy Kvůli lásce přišla Rakušanka Gabriele Hirschler do Maďarska. A zůstala. Dnes hovoří už skoro plynně maďarsky a v Šoproni vede pobočku jedné vídeňské inkasní kanceláře. Přesto si ale stále zachovává možnost žít v obou světech. Gregor Mayer ze Šoproně Ulice Grabenrunde v Šoproni je nejlepší adresou tohoto příhraničního města. Na domech, které už pamatují několik století, září cedule advokátních kanceláří, ekonomických konzultantů a lékařů. Elegantní butiky, většinou s dvojjazyčnými nápisy, nabízejí poslední módu za odpovídající ceny. Tato ulice, která se maďarsky jmenuje Várkerület, byla postavena podél zbořených hradních zdí a v dřívějších dobách se zde usazovali kováři, obchodníci a hostinští. V jednom z typických rokokových domů v horní části Grabenrunde, jehož sklep je tři století starý, se nachází šoproňské vinařství. Prosvětlené podkroví domu je naopak malým královstvím rakouské podnikatelky Gabriely Hirschler (43), která odsud řídí maďarskou pobočku vídeňské inkasní společnosti AVS. Do Maďarska přišla absolventka obchodní akademie z čisté lásky. Už ve věku 17 let poznala při jachtingu na maďarské straně Neziderského jezera svého dnešního manžela, který pocházel ze Šoproně. „Právě maturoval a učil se německy, zatímco já jsem ještě neuměla ani slovo maďarsky. Dorozumívali jsme rukama a nohama,“ vzpomíná si podnikatelka na počátky osudového románku, který určil další směr jejího života. Zpočátku se jednalo o lásku udržovanou přes železnou oponu. Hirschler začala pracovat v oddělení vymáhání pohledávek ve společnosti PSK Leasing ve Vídni. V polovině 80. let minulého století se pak provdala a odešla do Šoproně. Začátkem 90. let, poté, co se ve východní Evropě zhroutil komunismus, se jí zde narodili dva synové. Z prvního zaměstnání ve Vídni zůstaly Gabriele Hirschler kontakty k jednomu z jejích tehdejších zákazníků, k firmě AVS. V Maďarsku se tenkrát po pádu komunismu horečnatě zavádělo tržní hospodářství a konzumní společnost se stala novou realitou. Došlo k privatizaci bank, nakupování na úvěr a leasing se rozběhly na plné obrátky. A kde se půjčují peníze, může docházet k váznoucímu nebo zcela ustávajícímu splácení. Vídeňská inkasní společnost odhadla možný potenciál nových trhů, a tak založila v roce 1994 v Maďarsku svou první zahraniční dceřinou společnost. V osobě paní Hirschler, která už mezitím mluvila výborně maďarsky, našla firma akceschopnou ženu, jež z pohledu Vídně znala velmi dobře, v té době ještě relativně neznámou cílovou zemi. Jako jednatelka společnosti AVS informatika se sídlem v Budapešti a callcentra AVS v Šoproni dokázala sem se přistěhovavší paní Hirschler dobře etablovat značku firmy. I když se sídlo společnosti nachází v Budapešti, což je nezbytné vzhledem k tomu, že v Maďarsku směřuje všechno do metropole, tráví Gabriele Hirschler většinu času v Šoproni, kde její manžel provozuje kamenictví a kde žije se svojí rodinou. Ve své nové vlasti se cítí dobře.
„Mentality obyvatel obou zemí jsou ale někdy dost odlišné,“ říká. Především nedbalý postoj k šedé ekonomice a chování vůči cizincům, které sice nelze označit za otevřeně xenofobní, ale přesto dávající cizincům pociťovat, že nejsou místní, bylo spolu s tzv. „hospodářským patriotismem“ něco, na co si musela rodilá Rakušanka zvykat. Získala si respekt Zřejmě ani není možné, aby se cizinec naučil úplně perfektně maďarštinu. Když už uměla Gabriele Hirschler jazyk velmi dobře, mluvila pořád ještě s jemným akcentem, který zněl v uších Maďarů afektovaně, takže to vypadalo, jako kdyby byla paní Hirschler emigrantkou, která se vrátila zpátky do země. Tito Maďaři musí často počítat se zvláštní antipatií ze strany svého okolí. „Ale od té doby, co to vím,“ říká, „předešlu každému rozhovoru, že jsem rodilá Rakušanka, a proto jazyk neovládám perfektně.“ To má pak zcela opačný důsledek: Cizincům, kteří se snaží mluvit maďarsky, je jistá zvláštní úcta. Přesto ale Gabriele Hirschler se svým maďarským okolím zcela nesplynula. Klade velký důraz na to, aby si zachovala přístup k oběma světům – rakouskému i maďarskému: Doma sleduje rakouskou televizi a vlastní ještě jeden byt ve Vídni. Její dva synové chodí do dvoujazyčného gymnázia v sousedním Fertödu, kde získají vedle maďarské maturity ještě kvalifikaci srovnatelnou s absolvováním rakouské obchodní akademie, což je dáno tím, že zmíněné gymnázium úzce spolupracuje s obchodní školou v obci Frauenkirchen na východní straně Neziderského jezera. „I moje děti mají mít možnost žít v obou světech,“ zdůvodňuje volbu školy.
Zalaegerszeg, Houston, Vídeň a Oxford Badatelka v oblasti výzkumu rakoviny Annamaria Gal, která se narodila v západním Maďarsku, už čtyři roky žije a pracuje ve Vídni. Svému řemeslu se naučila ve Spojených státech a nyní pracuje v Ústavu molekulární patologie. I to je ovšem pouze mezipřistání: Koncem června půjde do Oxfordu. Sabina Auckenthaler K zážitkům, které udělaly na Annamarii Gal během její dosavadní vědecké kariéry obzvlášť velký dojem, patřilo, když viděla v mikroskopu poprvé nabarvené fibronektinfilamenty. „Úplně jsem vykřikla,“ vypráví badatelka, která už má ukončený postgraduál a její oči září: „Za svůj život jsem viděla máloco, co by bylo tak krásné.“ Už čtyři roky patří mladá vědecká pracovnice k týmu Hartmuta Beuga, který se zabývá výzkumem rakoviny a působí na Vědeckém institutu pro molekulární patologii (IMP) v Biocentru ve třetím vídeňském obvodu. Badatelka se zde věnuje výzkumu buněk z epitele myšího prsu a zkoumá roli, jakou hraje protein ILEI při vzniku metastází rakoviny. Annamaria Gal se narodila v roce 1967 ve městě Zalaegerszeg, šedesáti tisícové obci na západě Maďarska. Není zdaleka prvním členem rodiny, který se věnuje přírodním vědám: Její otec je zemědělský inženýr, starší sestra farmaceutka. Matka, která je právničkou, začala studovat až ve třiceti, poté, co se narodily její dvě dcery. Přesto ale nebylo předem jasné, že se Annamaria Gal vydá na přírodovědeckou dráhu. Všichni si dlouho mysleli, že se bude věnovat umění, možná jako spisovatelka. Když se potom na gymnáziu učila poprvé o DNA a o proteinech, otevřel se jí úplně nový svět. „To bylo všechno tak neuvěřitelně vzrušující,“ vzpomíná. Její rozhodnutí ve prospěch přírodních věd nakonec při zpětném pohledu padlo, jak už dnes ví, „z docela naivního hlediska.“ „Myslela jsem si, že umění je subjektivní, věda naproti tomu naprosto objektivní a přesná.“ To byla samozřejmě poněkud idealizovaná představa o vědě, přesto ale svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Mladá badatelka si však zachovala i své umělecké sklony: kdykoli má čas, navštěvuje výstavy a koncerty. Vynikající nabídka, která v tomto ohledu existuje ve Vídni, jí velmi vyhovuje. A dvakrát do roka sama zpívá při koncertech svého ústavu, kdy ji její kolegové doprovázejí na klavír a kytaru. Badatelskému řemeslu se Maďarka naučila v USA. Po studiu farmacie a doktorátu ve „farmaceutických vědách“, který obhájila v roce 1998 na Semmelweisově univerzitě v Budapešti, se ucházela o Fulbrightovo stipendium na renomovaném MD Cancer Center v Houstonu, v Texasu. Tamní pobyt ji utvrdil v rozhodnutí věnovat se dál výzkumu rakoviny. Dojem na ni zanechalo především zacházení centra s pacienty, kteří mají rakovinu.
Především jí ale učarovala sebejistota amerických žen. „Ještě nikdy předtím jsem nepotkala ženy, které byly s takovou samozřejmostí přesvědčeny o svých schopnostech a jež vystupovaly tak sebejistě,“ vypráví badatelka. Z toho by si mohly evropské ženy leccos vzít. Zřejmě ale podle jejího názoru záleží na celkovém zaměření společnosti: Ženy bývají ve Spojených státech přímo protlačovány na nejrůznější místa a k tomuto účelu existuje řada podpůrných prostředků. I když sama se v Evropě nikdy nesetkala s nějakou formou diskriminace, od takovéto rovnosti šancí je Evropa stále ještě dost vzdálena. Stačí se podívat jen na počet žen na vedoucích pozicích ve výzkumu. Komplexní pohled Na svém prvním místě na Ludwigově ústavu pro výzkum rakoviny ve švédské Uppsale, které získala na omezenou dobu, převzala Annamaria Gal zodpovědnost za vlastní projekt. „Co to ale znamená být vědeckou pracovnicí, jsem poznala až během čtyř posledních let strávených na IMP ve Vídni,“ vypráví badatelka. K tomu patří především celkový a komplexní pohled na vědu. Při silném soustředění se na aspekty vlastního výzkumu se totiž vědomí o celku často vytrácí. Až do konce června bude Annamaria Gal ještě působit ve vídeňském IMP. Pak ale nastoupí na vědecké místo v Oxfordu, což ovšem nesouvisí pouze s profesionálními motivy: Její partner, který je archeologem, rovněž žije v Oxfordu. Jednou by se chtěla vrátit do své vlasti a doufá, že se v Maďarsku do té doby zlepší podmínky pro vědu a výzkum. I tam sice působí řada vynikajících vědců, ale jejich pracovní podmínky – počínaje výší platu až po vybavení – nejsou ideální. www.imp.univie.ac.at www.imba.oeaw.ac.at
Spjatá s místem bez hranic České umělkyni Barboře Klímové končí dvouměsíční stipendijní pobyt ve Vídni. Ačkoli je pevně spjatá s Brnem, neexistují pro ni žádné státní hranice. Michael Freund Ve Vídni je to jiné. „V Holandsku jsem byla neviditelná. Tam se zajímají více o Blízký východ nebo Asii, ale ne pro novou východní Evropu.“ V rakouské metropoli pociťovala Barbora Klímová zvědavost a blízkost, která nebyla pouze prostorová. Domovské Brno zůstalo při jejím dvouměsíčním pobytu ve Vídni, který právě končí, na dosah. V hlavě tak mohla uskutečňovat výměnu mezi svými experimentálními pracemi doma a nabídkou kulturních aktivit ve Vídni. „Prožívala jsem to hlavně jako někdo, kdo si umění užívá. Nadace Generali, secese, Muzejní sídlo, v kterém také žiji: Na víc už ani nebyl čas.“ Klímová se narodila v roce 1977 v tehdejší ČSSR a politickou změnu zažila ještě jako dítě. To, co ovšem umělce tenkrát ovlivňovalo, resp. co sami ovlivnili, zajímá Klímovou od už od jejích prvních krůčků, kdy začala sama tvořit umění. Vystudovala umění v Brně. Když jí bylo skoro 23, odešla na půl roku do Anglie na Winchester School of Art. Říká, že neměla žádná zvláštní očekávání, ale pak byla nakonec přece jen překvapena, jak jednolitá byla kultura, s níž se tam setkala. „Připadalo mi to jako systém, na který každý věřil, a to i mezi umělci. Na škole mi to připadalo, jako kdyby tam byly tisíce budoucích producentů, kteří tam poslušně seděli v místnosti – bylo to jako v továrně!“ V Brně v porovnání s tím existovalo hodně subkultur. Byl to stále důsledek bývalého režimu, kdy lidé stále hledali skuliny a cítili nutnost podkopat systém. „Bylo to celkově nějak svobodnější.“ Nějak a někde: Právě definici tohoto si dala Barbora Klímová za úkol ve svých projektech. Na jedné straně reagovala na architekturu svého rodného města, na straně druhé hovoří také o sociálních prostorech, jež chtěla vyměřit. Výsledkem byla otázka, „jak ovlivňuje každodennost okolí a podmínky individuálního života ve společnosti“. Vyústěním její snahy byla práce „Replaced-Brno-2006“, v níž se vrátila i k předchozí umělecké generaci. „Vzala jsem pět uměleckých děl ze 70. a 80. let minulého století, jež byly nebo měly být realizovány na veřejných prostranstvích v Brně.“ Klímová chtěla vědět, jak se tato místa od té doby proměnila, popřípadě jak by se projevily opakování a transfery původních intervencí do dnešního kontextu. Za tímto účelem hovořila s tehdejšími producenty a umělci. „Přitom se ukázalo, jak moc se liší náš dnešní pohled na jejich umělecké projevy.“ Jeden příklad za všechny: „Jeden z umělců prohlásil za akci, že čtyři noci nespal a potom strávil jednu noc na stromě. Zajímalo mne, jestli by něco takového bylo i dnes možné a co se potom stane, a tak jsem to také udělala.“
Klímová tak navazuje na už tradiční umělecké projevy a časově omezené instalace, jde ale přitom ještě o – chcete-li politický - krok dále a to tím, že se snaží dát do souvislosti tehdejší působení s jejím nepůsobením v postkomunistickém světě. Při dalších studijních pobytech – v Budapešti, na Koninlijke Akademie van Beeldende Kunsten v Haagu, Rotterdamu a v Antverpách – pokračovala v tom, že svůj postminimalistický přístup („Tuto nálepku jsem zkrátka dostala“) vystavila novým debatám a vlivům. Především poslední pobyt v Antverpách byl podle jejích slov fantastický. „Člověk se ocitl v duchovním středu mezi Londýnem a Amsterodamem, Bruselem a Paříží.“ Času je příliš málo Na straně druhé bylo pro její práci, která je dost vázána na její rodné město, dost obtížné, když žila tak daleko od Brna. V roce 2005 získala rozvojové stipendium od Tranzitu, instituce zřízené Erste Bank, která si klade za cíl podporovat a propojovat umění a kulturní projekty ve východní Evropě. Výsledkem byl její pobyt ve Vídni, který jí poskytoval tolik potřebnou flexibilitu. I když, jak říká, dva měsíce jsou příliš krátkou dobou na to, aby se člověk seznámil ve velkoměstě jako Vídni se všemi souvislostmi, stejně tak, aby mohl navázat hlubší vztah s místní uměleckou scénou. „Půlrok by byl lepší.“ Být půl roku ve Vídni nebo jít jako asistentka k Bořkovi Šípkovi na jeho katedru enviromentálního designu v Liberci. Nebo se vrátit znovu do Belgie. Na Jan-Van-Eyck-Academie v Maastrichtu by mohla spolupracovat s architekty, designéry, teoretiky, stejně jako s umělci. Pro Barboru Klímovou, která je silně svázána se svým rodištěm, státní hranice už přestaly každopádně dávno existovat. www.barboraklimova.net www.kontakt.erstebankgroup.net www.museumsquartier.at
Mezinárodní a národní informační sítě pro ženy, podpory a další Frauenfakten je internetovou platformou, která poskytuje ženám prostor, v kterém mohou využívat svých komunikačních schopností, aby mohly vyjádřit své potřeby, aby se dokázaly prezentovat na veřejnosti a dokázaly se zapojit do společenského života i do zaměstnání. Platforma poskytuje přehled o všech ženských sdruženích, skupinách a spolcích, jež působí v Rakousku. Rozšiřuje a doplňuje tak příručku „frauenfakten. Netzwerke, Organisationen, Institutionen“ (Hg. In Sonja Ruß 2004, Wien: Milena), Web: www.frauenfakten.at Aspekt je jedinečným ženským centrem na Slovensku, které se ujímá témat, o nichž jinak nikdo nehovoří. Mezi ně patří feministické umění, ženská a lidská práva nebo také sexuální obtěžování dětí. Kontaktní osoby: Jana Juranová, Jana Cviková, Adresa: ASPEKT, SK-81107 Bratislava, Mýtná 38. Tel./Fax: (0042) 12 52 62 46 21. E-Mail:
[email protected], Web: www.aspekt.sk AMS Service pro ženy poskytuje anonymně a nebyrokraticky informace pro všechny zájemce. Poskytuje poradenství pro všechny ženy, které hledají práci a jež mají jasnou představu, co by chtěly dělat, mají dostatečnou kvalifikaci a samy si práci hledají. Intenzívně podporuje ženy, které začínají pracovat nebo učně, kteří si přejí zvláštní pomoc. Vypracovává plány na podporu zrovnoprávnění mužů a žen; podporuje jazykové zrovnoprávnění mužů a žen. Web: www.ams.or.at FRECH ženy se chopí šancí je speciálním programem Fondu na podporu zaměstnanců ve Vídni (waff), který se zaměřuje na zaměstnané Vídeňanky, jež chtějí zásadním způsobem změnit své povolání. Pokud se jedná o ženy, které absolvovaly nějakou prakticky zaměřenou střední školu nebo jsou vyučené v nějakém učebním oboru, může waff podporovat jejich další vzdělávání až do maximální výše 3700 eur (stav v roce 2006), resp. až do 90 procent nákladů na kurz. Web: www.waff.at Amandas Matz poskytuje dívkám a mladým ženám ve věku od 15 do 25 let poradenství při volbě povolání, při vstupu do pracovního procesu, případně i v souvislosti s dalším vzděláváním (výběr správného povolání, životní plánování, poradenství ve věci volby povolání a vzdělání, nácvik přijímacích pohovorů, podpora při opětovném začleňování do zaměstnání, pomoc při učení a mnoho dalšího). Web: www.waff.at EWMD Austria - European Women‘s Management Development International Network Austria je mezinárodní organizací, která má zastoupení v 36 zemích. EWMD Austria má víc jak sto členů a provozuje regionální skupiny v Linci, Vídni, Salcburku, Štýrském Hradci a Innsbrucku. Tato síť se zaměřuje primárně na manažerky, které mají nějakou zodpovědnost, poradkyně, personální trenérky a vědecké pracovnice v oblasti rozvoje manažmentu. Jedná se o platformu, která podporuje výměnu informací, rozvoj kariéry v návaznosti na mezinárodní kontext. Kontaktní osoba: Romie Schuller, Adresa: EWMD Austria, 4020 Linz, Altstadt 2. Tel.: (0732) 77 06 49, E-Mail:
[email protected], Web: www.ewmd.org
Soroptimist International je sdružením více jak 3000 servisních klubů pro zaměstnané ženy s celkovým počtem více jak 100 000 členů ve 124 státech světa. Sdružení bylo založeno jako mezinárodní organizace v roce 1921 v USA. Práce klubu není slučitelná s politickou nebo náboženskou činností. Členky sdružení se angažují oficiálně v otázkách právního, sociálního a pracovního postavení žen, poskytují sobě navzájem i celé společnosti odborné znalosti a přebírají odpovědnost. V Rakousku působí 40 takovýchto klubů, z toho jsou tři ve Vídni. Pro přijetí za člena klubu je zapotřebí navázání osobního kontaktu s jednou z klubových sester a jednomyslný souhlas všech členů klubu. Web: www.soroptimist.at Leonardo - TechWoman-of-the-Year bylo založeno v roce 2004. Hlavním cílem sdružení je upozornit na ženy, které působí v oblasti techniky a vytvořit tak pozitivní vzory pro dívky, jež uvažují o budoucím povolání. Cena je udělována každý druhý rok v rámci veletrhu o automatizaci „Smart Automation“. Kandidátky na toto ocenění bývají nominované ze svého okolí; vlastní výběr přísluší porotě tvořené zástupci průmyslu, vědy a sdělovacích prostředků. Kontaktní osoba: Katharina Böcskör, Adresa: Festo GesmbH., 1140 Wien, Linzer Straße 227. Tel.: (01) 910 75 114, E-Mail:
[email protected], Web: www.festo.at Hertha Firnberg Programm je projektem Fondu na podporu vědeckého výzkumu (FWF), který je realizován z pověření Spolkového ministerstva pro vědu a výzkum (bmwf). Absolventky univerzit (Post Doc) všech směrů, jež mají vynikající kvalifikaci, obdrží na začátku své vědecké kariéry, popř. při opětovném vstupu do vědeckého života (po mateřské dovolené) po dobu tří let podporu při uskutečňování vlastních vědeckých projektů. Elise Richter Programm je rovněž projektem Fondu na podporu vědeckého výzkumu (FWF). Jeho cílem je podporovat vědecké pracovnice s vynikající kvalifikací, jež usilují o kariéru na univerzitě. Podpora probíhá ve dvou stupních a může celkově trvat až šest let. Kontaktní osoba: Susanne Menschik,
[email protected], Tel.: (01) 505 67 40 DW 8503 nebo Barbara Zimmermann,
[email protected], Tel.: (01) 505 67 40 DW 8501 Adresa: FWF, Haus der Forschung, 1090 Wien, Sensengasse 1 Web: www.fwf.ac.at
