1
Celou noc před nástupem do školy jsem strávila na své straně postele v bdělé smyčce vzrušení, bezhlasé masturbace. Tajně jsem si navlékla hedvábné negližé a průsvitné kalhotky, samozřejmě až pod noční košili, aby na mě nevnikl můj muž a nevyplenil terén. Lidi čistě od pohledu soudí, že jsme s Fordem dokonalý pár, a mně to přijde k popukání. Když Fordův bratr na naší svatbě držel řeč, prohlásil, že jsme jak výherci genetické loterie – a hlasem, který se mu očividně zadrhával závistí, pak dodal, že působíme vyretušovaně. Vůbec nevyzval k přípitku, jenom po posledním slově odložil mikrofon na stůl a vrátil se na svoje místo. Holka, se kterou tam byl, mírně šilhala a my všichni dělali, že to není vidět. Nejspíš by mi Ford měl připadat až hýřivě atraktivní, protože takhle působí na všechny ostatní. „To je nesnesitelně krásnej chlap,“ zaskučela spolužačka z vysoké po prvním rande ve čtyřech. „Jenom se na něj podívám a mám pocit, že mi ho tam vrazil.“ Můj problém s Fordem tkví v tom, kolik mu je. Jak to bývá u partnerů ženských, které se vdají pro peníze, pravidlem, Ford je na mě starý. Mně osobně je šestadvacet, a vlastně jsme tedy vcelku vrstevníci. Jenomže jakožto jednatřicátník se nachází asi tak sedmnáct let za územím mých sexuálních zájmů. Vzít si Forda nejspíš mělo smysl už pro ten prsten: zbrzdilo se tím tempo, kterým se na mě při běžných pochůzkách lepili různí idioti. A samozřejmě to byl překrásný prsten. Ford je sice z prachaté rodiny, ale slouží u policie. Původně jsem doufala, že mě jeho peníze rozptýlí, ale přineslo to opačný efekt: díky nim se 5
všechny moje touhy naplnily – kromě té sexuální. Už pár týdnů po svatbě jsem cítila, jak moje libido s kvílením drásá draze otapetované stěny naší předměstské vilky. Navykla jsem si sedat při večeři s nohama přitisklýma k sobě, až to bolelo, protože jsem se bála, že jestli je roztáhnu třeba jen trošičku, vyrazí z nich ječivé zasténání, které roztříští sklenice s vínem na kusy. Na téhle představě jsem neshledávala nic iracionálního. Vnitřní hukot touhy ve mně neustále zesiloval, žhavil elektrický obvod mezi mými spánky, ňadry a stehny a neodvratně – zdálo se mi – se blížila chvíle, kdy se chtíč naučí ovládnout pysky mého lůna jak loutku břichomluvce a promluví nahlas. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byli ti kluci, které už brzo začnu učit. První zážitek, který jsem jako čtrnáctiletá měla v suterénu u Evana Kellera (a ta chvíle mi dodnes v dokonale živých barvách proplouvá vzpomínkami), mi – aspoň tak mi to připadá – vštípil fixní plán touhy. Byla jsem o něco vyšší než on, takže jsem si připadala jako polobůh před smrtelníkem – kdykoli jsme se muchlovali, musela jsem sklonit hlavu, abych mu dosáhla na rty. Jakožto menší byl nahoře a počínal si s atletickým odhodláním prvotřídního žokeje, až měl celé tělo zbrocené potem. Odešla jsem pak do koupelny a odtud na něj zavolala. S výrazem zvídavé melancholie a jakoby uhranutý u akvária pozoroval pozůstatky mé panenské blány, jak se splachují do modré záchodové mísy jak nějaký poslední exemplář kdysi hojného druhu. Já sama se cítila povzneseně a plná energie – jako kdybych právě porodila první den svého skutečného života. Pár měsíců nato Evan rychle poporostl a naše sexuální dynamika se změnila. Rozešla jsem se s ním a zahájila sérii odpudivých schůzek se staršími kluky. Takhle to probíhalo celou střední školu, až mi konečně došlo, že moje skutečná touha se upíná o pár let nazpět. Na vysoké jsem se vrhla na antiku a krátkodobě jsem dokázala svou sexuální frustraci konejšit studiem líčení starověkých bitev a zaníceného prolévání krve. Ve druháku jsem se ale seznámila s Fordem, změnila si hlavní obor na pedagogiku a teď konečně získala místo, které mi umožní natrvalo se vrátit do osmé třídy. 6
Ne, bylo by nesnesitelné, aby se ve mně Ford vrtal večer předtím, než konečně zúročím léta studií a suplování. Vynaložila jsem tu noc nesmírnou námahu na to, abych byla uvnitř i navenek dokonale připravená, jak modelka před přehlídkou. Nohy, podpaží a ohanbí jsem si vyholila a pak nakrémovala, přičemž všechny použité přípravky vydávaly jahodovou vůni. Chtěla jsem, aby celé moje tělo působilo jako plod zralý k nakousnutí. Chtěla jsem se oprostit od chutě čehosi, co už je staré skoro třicet let; chtěla jsem, aby mé kluzké ohanbí chutnalo stejně jako ta skoro průsvitná želatina, kterou jsem je před holením potřela, chtěla jsem, aby růž bradavek chutnala po broskvovém krému na pleť. Chtěla jsem, aby mi ta vůně do prsou dokonale pronikla, a tak jsem si obě ňadra pokryla vrstvičkou našlehané masky a během holení je tak deset minut nechala; maska ztuhla jak cukrářská poleva a pokryla mé vzrušení tenkou křehkou krustou. Vyholila jsem si pečlivě veškeré ochlupení a s úžasem pak zírala na jezírko pěny a chomáčků v umyvadle: připomnělo mi to punč se zmrzlinou, jaký nám servírovali na středoškolských plesech. A představte si to potěšeníčko, až budu někdy brzy mít nad takovým plesem dohled! Třeba si pod zástěrkou zábavy a frivolity s jedním, dvěma osmělenějšími studenty i zatančím: s chlapci, kteří mě sebevědomě chytí za ruku, odvedou na parket a až poté, co se naše těla přitisknou, si uvědomí, že větří mou pulzující vlhkou vůni, od které je dělí jen vrstvička mých šatů. Nenápadně k nim přirazím a rozhodím jim systém směsí rozverného chichotání a konverzačních frází, které jim vlhkými rty vleju do ouška. Než to vyslovím, samozřejmě se podívám stranou s bezcílným výrazem, který sugeruje, že se vůbec nic neděje, že jsem si vůbec nevšimla, jak jim moje stydká kost masíruje ztopořené horko ve smokingových kalhotách z půjčovny. Bude nutné, aby ten chlapec byl slušňák, takový ten typ, který by podobnou větu nikdy nedokázal vyřknout před rodiči a který na tu chvíli bude zmateně vzpomínat jen v temném přiopilém spánku těch nejosamělejších dospělých chvil, někde na služební cestě po obchodní večeři v hotelu kdovíkde na Středozápadě, když zatelefonoval manželce, prohodil pár vět s dětmi, vybalil z plastu tři, čtyři lahvičky bour7
bonu z letadla, nastavil si budíka a usadil se na posteli, jednu ruku přitisknutou na mohutnící tloušťku pyje a pronásledován tou vzpomínkou: opravdu jsem řekla to, co v tu chvíli uslyšel? Přímo ve zdech školy, za elektronického bušení tónů tehdejšího šlágru, písničky, kterou poslouchal pořád dokola při své první brigádě v obchodním domě, zatímco skládal košile a zdravil matky s dětmi při vstupu do obchodu – opravdu jsem mu tu větu dýchla do ucha? Já to ale cítil, připomene si: cítil, jak se moje slova tvoří v horkém vzduchu, ta jedna věta, jejíž obláček se za pár vteřin – dřív, než se jí mohl chopit rozum nebo paměť – zase rozplynul. Kus z něj po celý život zůstane tam na tom parketu, svírán nejistotou a lačností znát pravdu, svírán jí natolik, že už jako dospělý by v tom svém hotelu nejspíš rád vyměnil mnohé, opravdu mnohé za ten pocit řádu, o který jsem ho obrala, anebo třeba jen za to, aby mu někdo řekl: Opravdu se to stalo. A já budu navždycky vědět – a on bude navždycky mít vnitřní, ne však pravou jistotu –, že jsem mu okrajem stydké kosti přejela přes hlavičku pyje, zmáčkla ji jak foto vkládané pod plastovou fólii v albu a zašeptala: Chci, aby tu zavonělo, jak se uděláš. Mezi nejlákavější přednosti školy Thomase Jeffersona patřil fakt, že tu výuka začíná brzo, už v půl osmé. Kluci budou v podstatě pořád ještě spát, jejich těla se uchovají v různých fázích přetrvávajícího nočního vzrušení. Od katedry budu moct z výhodného stanoviště pozorovat, jak se jim pod lavicí otírají ruce o rozkrok, jak se v nich stud sváří s mírně nalitým pohlavím. Druhá skvělá věc byla, že jsem dostala přidělenou třídu mimo hlavní budovu. V podstatě to byla maringotka postavená za školou, měla ale uzamykatelné dveře, a když byla spuštěná klimatizace v okně, bylo vyloučeno zvenčí slyšet, co se uvnitř děje. Při červencové schůzi v jídelně se o třídu mimo budovu nikdo nehlásil: znamenalo to víc chození každý den, výpravy zpátky do budovy kvůli záchodkům a v dešti nutnost běžet sem s deštníkem a odemknout. Já si ale zahrála na šplhounku, zdvihla ruku a o třídu se přihlásila. „Ráda to pro vás udělám,“ oznámila jsem a na všechny se široce zazubila. Provoznímu řediteli Rosenovi zrudl 8
krk. Klesla jsem očima tak, aby mi pohled nezaměnitelně směřoval do jeho rozkroku, stiskla rty, podívala se mu do očí a vědoucně se usmála. Samozřejmě sis při těch slovech začal představovat, co všechno bych pro tebe ještě udělala, ujišťovala jsem ho očima. To je v pořádku – to není tvoje chyba. „To je od vás moc laskavé, Celeste,“ vypravil ze sebe, pokývl hlavou, pokusil se něco si zapsat, upustil pero, zase je sebral a nervózně si odkašlal. „Přesně jak jsem říkala,“ zaskřehotala za mnou Janet Feinlogová. Janet učila dějepis a předčasně plešatěla; podomácku si vlasy obarvila, ale jediný výsledek byl, že chřadnoucí kadeře tím ostřeji kontrastovaly s ostrůvky prosvítající kůže. A jak tomu u výrazných tělesných nedostatků bývá, družil se k dalším. Ve stahovacích punčochách, které nosila kvůli otokům, nabírala její lýtka a kotníky texturu zvlněné lepenky. „Třídy se mají přidělovat podle toho, kdo tu je déle.“ „Přesně tak,“ souhlasila jsem. „Jsem tu nová. Je to tak spravedlivé.“ Nato jsem na Janet vrhla obratně nacvičený úsměv, který mi neoplatila, naopak z kabelky vytáhla zažloutlý kapesník a odkašlala si do něj, aniž by ze mne spustila oči, jako kdybych byla děsivý přelud, který se jistě rozplyne, když si z plic pořádně odstraní hlen. Třída mimo budovu mi zajišťovala skutečně výsadní území. Rozvěsila jsem tu neprůhledné záclony a nastříkala je svojí oblíbenou voňavkou, stejně jako látkový potah židle za katedrou. Ještě jsem sice nevěděla, které osmáky si oblíbím nejvíc, ale zkusila jsem to odhadnout podle jmen a provedla malý rituál vúdú: navlhčila jsem si prst o polštářek, který jsem měla vložený v rozkroku pod šaty, a napsala na lavice v první řadě jejich jména v naději, že je nějaké kouzlo na tahle místa přičaruje a že jejich hormony přečtou to tajné písmo, jehož tahy oči nevidí. Vsedě za katedrou jsem se laskala, až mě číča bolela a židle byla celá zvlhlá; snad ten vzduch prosycený feromony řekne těm pravým žákům vše, co mi není dovoleno vyjádřit slovy. Sedla jsem na katedru obkročmo a nechala vnější pysky přiléhat nebezpečně blízko k ostré dřevěné hraně; pak jsem překlouzla dopředu, dosedla a žhavá 9
nahota mezi mýma nohama se přimáčkla na chladnou vrstvu laku. Tyhle rohy: jestli nebudu při vstávání opatrná, škrábnou mě na stehně do masa. Obdélníková katedra, rozložitá dřevěná plocha, na kterou bych se celá vešla, na mě působila symbolicky: stůl byl jemně shlazený, vybíhal však ke čtyřem ostrým a nebezpečným rohům, které mi připomínaly, že musím zachovávat jisté meze. Pokaždé, když jsem před zahájením výuky do třídy přišla, jsem si na katedru lehla, vmáčkla páteř do dřeva, upřela oči na nedokončený strop a rozevírala a zavírala nohy, jako kdybych od pasu dolů dělala ve sněhu andělíčka. Když jsem si nakonec sedla, schválně jsem přejela přes hranu v takovém úhlu, aby mě roh škrtl do zadku a vyvolal mírnou bolest, kterou jsem si pak nesla jako cenu útěchy, zatímco jsem musela čekat na zahájení školního roku. Pokaždé, když jsem před odchodem vypínala hučící klimatizaci v okně, měla jsem pocit, jako kdyby načas umlkal hnací motor mých fantazií. V následném tichu se místnost proměnila: palčivý pach potu imaginárních hošíků znovu pohltil laminátový odér dřevotřískového obložení. Křídový prach proplouvající v paprscích světla náhle ustrnul a jeho částečky vypadaly jako zkamenělé mušky ve světelném jantaru. Když byla klimatizace zapnutá, hnaly se tyhle skvrnky zběsile sem tam a vířily vzduchem jak ztracené kožní buňky, které bloudí místností a hledají hostitele. Před odchodem jsem pokaždé vyplázla nasliněný jazyk, vnořila jej do toho světelného medu a lovila v něm v kruzích s nadějí, že mě uspokojí, když něco zachytím, i když to třeba bude nevnímatelně malé. V pět ráno v den zahájení výuky už mnou třáslo horečnaté očekávání. Pustila jsem si sprchu, jednou nohou se opřela o umyvadlo, podívala se do rozkroku a prohlížela si vlastní pohlaví tak dlouho, dokud se nezamlžilo zrcadlo a nezcenzurovalo mi výhled. Višňově červenými čtverečky nehtů, které se blyštily jak červený plast, jsem na zapařeném povrchu vyškrábla poslední nakouknutí skrz pět tenkých škvírek, kterými jsem nahlížela jak skulinami v oponě a naposledy si mohla obhlédnout škodu, kte10
rou jsem za tu noc napáchala: pohlaví jsem měla oteklé a napuchlé. Pysky roztažené mezi prsty vypadaly jak puklé srdce. Natočila jsem pánev a postavila se spodní nohou na špičky, abych lépe viděla. Zavalila mě náhlá a nepotlačitelná panika, když se jejich záhyby znovu uzavřely a ochutnávaly se jen navzájem, aniž by se o jejich tvářičku otíral kroutící se červík adolescentního prstu. Vyhledala jsem úlevu v záplavě horké vody ve sprše. Při myšlence na ty kluky, které už za pár hodin poznám, jsem měla pocit, že ovocnatý sirup tělového šampónu, který jsem si roztírala přes prsa, kvasí a mění se ve vzduchu v opojnou brandy. Usmála jsem se při představě, jak vdechují šampón s vůní zeleného jablka, který jsem si vtírala do blond vlasů; ani trpké chemické přísady, překryté navoněnou pěnou, mi nezabránily vsát jeden pěnící pruh vlasů do úst a ocumlat jej, když mi náhodou sklouzl po tváři. Za chvíli se mi točila hlava tak, že jsem si ve sprše musela kleknout. Neobratně jsem hlavici sprchy vysunula z úchytky a navedla si ji mezi nohy, podobně jako by si člověk nasadil kyslíkovou masku, která na něj vlivem hrozivé změny tlaku v kabině vypadla z panelu letadla, a necítil by nic víc než vystrašenou naději na přežití. Před odchodem z domu jsem v televizi koukla na počasí a málem se zhroutila: čekala nás rekordní vlhkost. Štítivě jsem se stáhla při představě, jak mám odpoledne rozpité líčení a rozcuchané vlasy. Do mého klení vyšel z ložnice Ford s ochablou erekcí a před oknem s výhledem na vycházející slunce se s halasným zívnutím protáhl. „Hodně štěstí, kotě,“ zavolal na mě. „To je ale krásně!“ Při odchodu jsem práskla dveřmi. Teplota ve sborovně byla podle očekávání skoro nesnesitelná. Shoufovali jsme se sem na příkaz ředitele Deegana, který nemeškal a spustil vlažný proslov o tom, co nás v novém roce čeká. Stejně jako u všech jeho ostatních proslovů na veřejnosti kostru zajišťovala rétorická figura spočívající v tom, že po každé větě pronášel: Nemám pravdu? „Panebože,“ zamumlal Sellers, vytáhlý chemikář, který seděl vedle mě a ovíval se papírem. „Jako kdyby děcka už tak neměla dost munice. Teď ještě budu muset naklusat do třídy s mokrými fleky v podpaží.“ Směrem od Janet se neustále ozývalo tlumené pochrupávání a já předpokládala, že 11
pojídá hrsti müssli, ale několika pátravými pohledy jsem zjistila, že ve skutečnosti jde o aspirin. Chtělo se mi vyběhnout ven a k sobě do třídy, kde už se určitě usazují první žáci. Z místa, kde páteř přecházela do šíje a k hlavě, se mi rozléval tlumený žár a celé tělo se vzmáhalo touhou zabarvenou naskýtajícími se možnostmi. Připadala jsem si jak nějaká optimistická nevěsta ráno před dohodnutým sňatkem: chystala jsem se k setkání s někým, kdo mne pozná do velmi intimních podrobností. „Nejsou to naši nepřátelé,“ důrazně nás upozornil ředitel Deegan a místnost propukla v řízný smích. „Ale skoro to tak vypadá,“ štěkla Janet a Sellarsova shrbená šíje navázala na vědoucné souhlasné pokývnutí sérií pohybů připomínajících papouška. Najednou mě ale Janet přibodávala očima ke zdi. Zdvořile souhlasný smích se ztlumil na šum v pozadí, v kontrastu k němuž moje mlčení v reakci na její vtip vyráželo v ječivých ozvěnách. Navíc zachytila i můj výraz v obličeji – grimasu nezaměnitelného sarkasmu a pohrdání. Léta středoškolské výuky nejspíš dokázala obdařit její senzor výsměchu takřka nadpřirozenými schopnostmi. V reakci na její upřený pohled jsem mimikou okamžitě přešla v široký úsměv, ale ona jej neopětovala. „Kontrola kouření na toaletách nemůže být jen občasná a zběžná záležitost,“ pokračoval Deegan. Sledovala jsem hodiny a předstírala, že medituji nad jeho slovy. Po půl minutě jsem pohledem sjela zpátky a Janet na mě pořád ještě zírala. Když zazvonilo, hodila do pusy ještě pár aspirinů, jako kdyby pojídala buráky při večírku, ale ani přitom ze mě nespustila pohled. „Tak do sedel a kupředu!“ vyzval nás konečně ředitel a jeho pečlivě artikulované zvolání oplývalo prefabrikovanou vášní. Jelikož se současně z chodeb hned za dveřmi řinul zvuk stovek procházejících studentů, na okamžik to působilo, jako kdyby jeho zvolání skutečně přivolalo živé stádo. Zahleděla jsem se mu do usmívajícího se obličeje – ruce měl v nadšeném gestu zdvižené nad hlavu. „Tak do sedel a kupředu!“ Ještě několikrát to zopakoval, skoro jako automat. Zdvihla jsem se a vyšla ven jako první. Vzduch na chodbě pro12
sákl pronikavou tíží pubescentního potu. Ze všech stran doléhal hlasitý smích a jekot nejspíš vyvolávaný lechtáním. Procházela jsem k východu skrz mlhavé bubliny kolínské, shluknuvší se u země mezi stády kamarádských chvástalů, a občas sebou trhla, když se ozvalo hliníkové prásknutí otvíraných, zavíraných a znovu otvíraných dveří od skříněk. Obyvatelstvo chodeb se krátce nato sdružilo do pohyblivého stáda, jež nabralo soutěživou rychlost, jak se studenti mířící do tříd mimo hlavní budovu ve vlně pohnuli směrem k východu; vyvolávalo to dojem, jako kdyby tu měla na pódium vystoupit oblíbená skupina. Využila jsem příležitosti a přilípla se na záda studentovi, jemuž se u kotníků rýsovala čára opálení od sportovních ponožek – nejspíš běhá přespolní běh. „Omlouvám se,“ zašeptala jsem mu vyzývavě do ucha, „ale ostatní mě tlačí zezadu.“ Byl to osud, byl to ten pravý? Ale obličej, který se ke mně obrátil, hyzdila akné, a já rychle odpojila prsa od jeho teplých zad. Při pohledu na dvojici pitomoučkých holek, jak se chytají za ruce a utíkají k mé třídě, mě málem opustila kuráž. Ze soupisky jsem věděla, že na první hodině budu mít deset chlapců a dvanáct dívek. V duchu jsem se začala obrňovat: i když se třeba v první hodině nevyskytnou žádné příhodné možnosti, učím ještě další čtyři hodiny a každá s sebou přinese nové šance. To neznamená, že je můj lov snadný: dobře jsem věděla, že můj partner musí ztělesňovat velmi specifické spojení kvalit a naprostá většina středoškolské populace je předem vyloučena. Kdokoli se už vytáhl, kdokoli má výraznější svaly, je diskvalifikován. Kromě toho je nutná přiměřeně slušná pleť, štíhlejší postava a buď stud, nebo výjimečná sebekázeň nutná k tomu, aby dotyčný zachoval tajemství. Otevřít dveře od třídy vyžadovalo sílu – odsáváním studeného vzduchu přes klimatizaci se uvnitř vytvářel podtlak. V místnosti byla tma a zima. U klimatizace stáli dva kluci, evidentní rošťáci; okamžitě se s úsměvem rozeběhli na svá místa a čekali napomenutí (Víte přece, že na to nemáte sahat!), díky němuž by se odvahou odlišili od svých vrstevníků. Neviděla jsem jim dobře do obličeje, ale z letmého pohledu na celou postavu mi předem bylo 13
jasné, že o ně nemám zájem: dětství se v nich mísilo s ukončenou pubertou. Už na dálku několika kroků jsem u jednoho viděla siluetu bicepsu a druhému v podpaží rašil trs černých mužských chlupů. Ale nebyli tu sami. Přešla jsem ke klimatizaci, postavila se k ní a cítila, jak mi tuhnou bradavky. Zavřela jsem na chvilku oči. Musím zachovat klid; musím na ně hledět jako na křehké muzejní kousky, od kterých si musím zachovávat dvoumetrový odstup, aby mne to nezlákalo se jich dotknout. „Vy jste učitelka?“ Také mužský hlas, ale příliš hluboký. Obrátila jsem se tak, že mi klimatizace chladila šíji. „Ano,“ přisvědčila jsem s úsměvem. „Venku je opravdu horko.“ Nahmátla jsem hůlku ve smotaném drdolu, ale při pohledu na osazenstvo mi došlo, že chvíle na to, abych si rozpustila vlasy, ještě nenadešla: on tu není, není v téhle třídě. Nicméně lahůdek pro oči tu bylo dost. Dokázala jsem se během rozehrávky dokonale ovládat až do chvíle, kdy si jeden mladík v druhé řadě – přesvědčený, že se nikdo nedívá – hmátl mezi nohy a bez chvatu se upravil. Prudce mi to stáhlo plíce a hruď; pro jistotu jsem se zachytila okraje katedry a dokázala ze sebe vypravit ještě pár slov, aniž by to znělo, že mám astmatický záchvat. „Teď se představte,“ vymámila jsem ze sebe, „jeden po druhém. Popište ostatním svoje koníčky, svoje nejtemnější a nejprimitivnější obavy, prostě cokoli.“ Když ale moje vzrušení znovu pokleslo na zvladatelnou úroveň, zachvátila mne panika nového druhu. Všichni svůdní samečci v místnosti působili nepoužitelně: byli moc extrovertní, přehnaně sebevědomí. Když už mi se závěrem druhé hodiny bylo jasné, že v téhle skupině žádní vítězní kandidáti taky nejsou, přistihla jsem se při úvaze, jestli to prostě přes oběd nemám úplně vzdát. Neuvrhla jsem se jen do ještě pronikavějších muk – a bez naděje na vysvobození? Budu s nimi muset být v kontaktu, každodenně je vidět, a přitom se žádný nejevil dost slibně na to, aby mělo smysl se o něco pokoušet. Možná by pro mě bylo lepší přes zimu suplovat a zjara znovu zkusit štěstí jinde. „Takže domácí úkoly nejsou?“ zeptala se při zazvonění jedna studentka. V porovnání s nažloutlými očičky 14
