CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Rozdíly v rituálech a zvycích spojených s umíráním v hospici a domově pro seniory

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Rozdíly v rituálech a zvycích spojených s umíráním v hospici a domově pro seniory

Barbora Macurová Vedoucí práce: Mgr. Miroslava Petřeková

Olomouc 2016

Prohlášení o samostatnosti zpracování AP Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Jablunkově dne 25. 4. 2016

……………………………………

Poděkování Děkuji všem, kteří mi byli při psaní práce nápomocni, především mé vedoucí Mgr. Miroslavě Petřekové za trpělivost, ochotu a kaţdou radu, téţ paní Mgr. Lence Gaaman za cenné podněty týkající se praktické části. Děkuji respondentkám, ţe mi vyšly vstříc a při rozhovoru poskytly potřebné informace. Děkuji sestrám alţbětinkám z Jablunkova za to, ţe mi obětovaly svůj čas, byly otevřené, zajímaly se o průběh mé práce a nezdráhaly se podporovat mne také modlitbou a blízkostí. Děkuji rodičům, sourozencům, přátelům a známým, ţe mi byli oporou a darovali mi svůj čas a prostor ke sdílení. Zkrátka: DĚKUJI. Bohu díky za to, ţe jsem mohla s Jeho pomocí a za podpory tolika lidí takovou práci napsat, a Bohu díky za ty lidi.

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 7 Teoretická část .................................................................................................................. 9 1

Uvedení do problematiky rituálů a zvyků................................................................. 9 1.1

Pojem rituál a zvyk............................................................................................. 9

1.2

Funkce rituálů a zvyků ..................................................................................... 10

1.2.1

Schéma chování ........................................................................................ 10

1.2.2

Řád ............................................................................................................ 11

1.2.3

Mnoho funkcí náboţenského rituálu......................................................... 11

1.2.4

Nástroj začlenění do společnosti............................................................... 11

1.3

2

Klasifikace rituálů ............................................................................................ 12

1.3.1

Rituály přímé a nepřímé ........................................................................... 12

1.3.2

Pozitivní a negativní rituály ...................................................................... 12

1.3.3

Přechodové rituály .................................................................................... 12

1.4

Přechodové rituály jako součást ţivota ............................................................ 13

1.5

Definice pojmů umírání a smrt ........................................................................ 14

1.5.1

Umírání ..................................................................................................... 14

1.5.2

Smrt ........................................................................................................... 15

Rituály a zvyky spojené s umíráním, smrtí a následující po smrti ......................... 16 2.1

Pohřební rituál .................................................................................................. 16

2.2

Rituály a zvyky následující po smrti blízkého člověka .................................... 16

2.3

Rituální rozměr v křesťanství ........................................................................... 17

2.4

Historické a kulturní aspekty rituálů a zvyků spojených se smrtí .................... 18

2.4.1

Vědomí smrti jako výzva .......................................................................... 18

2.4.2

Vliv literatury, hudby a umění na představy o smrti ................................ 18

2.4.3

Smrt a rituály smrti v Bibli ....................................................................... 18

3

4

Fenomén smrti v naší společnosti ........................................................................... 21 3.1

Představy o posmrtném ţivotě ve spojitosti s rituály a zvyky .......................... 21

3.2

Současné postoje ke smrti................................................................................. 21

3.2.1

Individualismus ......................................................................................... 22

3.2.2

Zintenzivnění ţivota .................................................................................. 22

3.2.3

Vnímání smrti nevěřícími.......................................................................... 23

3.2.4

Popření versus přijetí smrti ....................................................................... 23

3.2.5

Strach ze smrti a umírání ........................................................................... 23

3.2.6

Absence rituálů .......................................................................................... 24

3.2.7

Institucionalizace smrti ............................................................................. 25

Umírání a smrt v institucích .................................................................................... 26 4.1

Péče o umírající v hospici ................................................................................. 26

4.2

Péče v domově pro seniory se zaměřením na umírání ..................................... 27

Praktická část................................................................................................................... 29 5

Cíle výzkumu .......................................................................................................... 29

6

Metodologie ............................................................................................................ 30 6.1

7

Kvalitativní výzkum ......................................................................................... 30

6.1.1

Srovnávací analýza .................................................................................... 30

6.1.2

Polostrukturované interview ..................................................................... 31

6.2

Sběr dat a jeho průběh ...................................................................................... 32

6.3

Fixace dat a způsob práce s daty ...................................................................... 32

Práce s výzkumným souborem ................................................................................ 34 7.1

Etika výzkumu .................................................................................................. 34

7.2

Výběr respondentů a jejich popis ..................................................................... 35

7.2.1

Respondentka č. 1 ..................................................................................... 35

7.2.2

Respondentka č. 2 ..................................................................................... 36

7.2.3

Respondentka č. 3 ..................................................................................... 36

8

7.2.4

Respondetka č. 4 ....................................................................................... 36

7.2.5

Respondetka č. 5 ....................................................................................... 37

Analýza dat ............................................................................................................. 38 Otevřené kódování ........................................................................................... 38

8.2

Axiální kódování .............................................................................................. 38

9

8.1

Prezentace výsledků výzkumu ................................................................................ 39 9.1

9.1.1

Péče o klienta po příchodu do zařízení ..................................................... 39

9.1.2

Péče o umírajícího .................................................................................... 43

9.1.3

Zakotvení zásad ........................................................................................ 44

9.1.4

Srovnání .................................................................................................... 45

9.2

Rituály a zvyky spojené s umíráním, smrtí a bezprostředně po smrti ............. 47

9.2.1

Rituály a zvyky v hospici.......................................................................... 48

9.2.2

Rituály a zvyky v domově pro seniory ..................................................... 52

9.2.3

Srovnání .................................................................................................... 57

9.3

Existence rituálů a zvyků týkajících se vzpomínek na zemřelé a jejich účel ... 61

9.3.1

Situace v hospici ....................................................................................... 61

9.3.2

Situace v domově pro seniory ................................................................... 62

9.3.3

Srovnání .................................................................................................... 63

9.4 10

Péče o klienta ................................................................................................... 39

Naplnění cílů .................................................................................................... 65

Diskuze ................................................................................................................... 68

Závěr ............................................................................................................................... 70 Bibliografické zdroje ...................................................................................................... 71 Anotace ........................................................................................................................... 73 Annotation ...................................................................................................................... 73

Úvod Prvním cílem práce je popsat rituály a zvyky spojené s umíráním v obecném kontextu problematiky umírající a druhým cílem popsat rituály a zvyky, které jsou spojené s umíráním v hospici a domově pro seniory. Takovéto znění cílů jsem zvolila, protoţe se mimo jiné zaměřují téţ na moţnosti péče o klienta v obou typech zařízení a hledají rozdíly a specifika v intenzitě péče o umírajícího klienta, téţ vzhledem k tomu, ţe se zde jedná o srovnání, vyplývají z něj negativní a pozitivní vlivy a aspekty péče o klienta v jednom nebo druhém typu zařízení. Práce se dělí na teoretickou a praktickou část, v praktické části se jedná o kvalitativní výzkum, konkrétně o srovnávací analýzu provedenou na základě rozhovorů s respondenty. Teoretická část slouţí jako teoretická příprava k výzkumu a jako podpůrný text pro praktickou část. Teoretická část je rozdělena do čtyř kapitol. V první kapitole se snaţím objasnit, co je to rituál a zvyk, především pro vyjasnění kontextu, v němţ budu rituály a zvyky jako pojmy pouţívat, zabývám se funkcemi rituálů a zvyků, uvádím i klasifikaci, a z mnoha kategorií vybírám a popisuji detailněji ty, kterými se budu zabývat dále, v závěrečné části se zabývám také definicí pojmů umírání a smrt, aby bylo jasné, na která období se dané rituály a zvyky především vztahují. Druhá kapitola má být syntézou první, tedy propojením rituálů a zvyků s obdobím umírání, se smrtí a obdobím po smrti, pojednávám o pohřebním rituálu, zabývám se také rituály a zvyky v kontextu náboţenství, historickými a kulturními aspekty rituálů a zvyků, konečně také zmiňuji výskyt rituálů v Bibli, zvláště pro širokou moţnost vyuţití biblických textů v praxi. Třetí kapitola se zabývá představami o posmrtném ţivotě a současnými postoji ke smrti, je zde také pro vysvětlenou, aby bylo zřejmé, proč se lidé např. bojí smrti, proč je tak důleţité pracovat s tímto tématem v praxi atp. Závěrečná kapitola teoretické části je věnována smrti a umírání v institucích, popisuji péči obecně, zabývám se dvěma typy zařízení, hospicem a domovem pro seniory, poté přecházím jiţ k praktické části. Praktická část práce obsahuje výsledky výzkumu, jenţ pro účel srovnání proběhl ve dvou zařízeních, v hospici a domově pro seniory. Praktická část je rozdělena celkem na šest kapitol, velká část je věnována popisu a zdůvodnění výběru metod, s nimiţ pracuji, zabývám se také výběrem respondentů, jejich popisem a konečně také nabízím interpretaci výsledků výzkumu a srovnávací analýzu zařízení, v nichţ jsem data sbírala. 7

Práci uzavírám závěrečnou diskuzí, kde reflektuji výsledky výzkumu s teoretickou částí práce a zabývám se riziky, přínosy práce a nabídkou opatření do budoucna. Práci je moţno vyuţít jako inspiraci pro pracovníky těchto typů zařízení, můţe pomoci lépe porozumět rituálům a zvykům a hlouběji proniknout do smyslu toho, proč se něco dělá tak, jak se to dělá, co to můţe znamenat, v čem to můţe pomoci, kdyţ je zde rituál či zvyk a kam se můţe péče posunout, kdyţ dojde k jeho absenci. Práce je propojena i s oborem sociální práce, vzhledem k tomu, ţe se zabývá pouţíváním rituálů a zvyků spojených s umíráním v pobytových zařízeních sociálních sluţeb, můţe být přínosná i pro pracovníky v sociálních sluţbách, jejichţ pozici můţe zastávat i sociální pracovník. Toto téma jsem si vybrala, protoţe jsem chtěla zjistit, jaké jsou rozdíly mezi pobytovými zařízeními sociálních sluţeb, ve kterých jejich klienti proţívají poslední úsek ţivota, a zařízením specializujícím se na péči o umírající, jak je tomu v případě hospice. Mou motivací byl a je skutečný zájem o problematiku umírání. K nasměrování této práce mi pomohla téţ praxe v obou typech zařízení a dlouhodobá zkušenost s dobrovolnictvím v domově pro seniory, kde jsem se se smrtí také setkávala a pokládala si tak ve vztahu k ní mnoho otázek. Mou snahou je, spíše neţ poskytnout přehled poznatků, lépe porozumět, jak to v zařízeních chodí, jak se péče odlišuje, kde můţeme spatřovat výhody těchto typů zařízení apod. Mým záměrem je téţ poskytnout čtenáři této práce v rámci teoretické části ucelený pohled na danou problematiku a interpretovat data získaná v rámci kvalitativního výzkumu.

8

Teoretická část Teoretická část této práce slouţí jako podpůrný text pro část praktickou, snaţím se zde o vymezení a definici pojmů, s nimiţ dále pracuji, tuto část jsem upravovala v průběhu výzkumu a pracovala s ní tak, aby slouţila čtenářům práce pro pochopení dané oblasti, korespondovala s cíli, především, aby nabízela popis rituálů a zvyků spojených s umíráním, a téţ, aby v rámci popisu byla tato témata zasazena do obecného kontextu problematiky umírajících. Pro účely srovnání nakonec také teoreticky popisuji typy zařízení, jejichţ pracovnice ve výzkumu figurovaly jako respondentky.

1

Uvedení do problematiky rituálů a zvyků V úvodu vysvětluji základní pojmy týkající se problematiky rituálů a zvyků. Rituál

a zvyk jsou široké pojmy a mohou mít více významů, v této kapitole je chci co nejjasněji vydefinovat a popsat kontext, ve kterém se budu těmito pojmy v celém textu mé práce zabývat. Definuji zde také pojmy smrt a umírání, aby bylo zřejmé, s kterým obdobím se vlastně rituály a zvyky pojí. Dále uvádím klasifikaci rituálů a zdůrazňuji oblasti, které jsou pro toto téma důleţité.

1.1 Pojem rituál a zvyk Pojmy rituál a zvyk budu dále pouţívat společně, chci zde jen vydefinovat jejich významy a případné odlišnosti. Pokouším se pojmy definovat za pomoci slovníkových hesel v různě odborně zaměřených slovnících, takto uvádím kontext pouţívaný v textu práce. Pojem rituál je odvozen od latinského ritus, coţ znamená „posvátný řád, obřad; zvyk, obyčej“. Rituál můţe být definován jako událost, která se řídí určitými stanovenými nebo tradičními pravidly chování jednotlivce či skupiny, rituály jsou důleţité i v dnešní společnosti. (Malina 2009 : 3417) Pro účely práce postačí definice zvyku jako „naučeného vzorce chování, jímž jedinec odpovídá na určitou podnětovou situaci, jsou to naučená a sdílená schémata pro jednání a myšlení ve standardních sociálních situacích“. (Malina 2009: 4653) Murphy (2004: 186) se o rituálech vyjadřuje jako o událostech, které vţdy mají daná pravidla, souvisí s něčím transcendentním a jsou kolektivní. Hovoří zde však o rituálu v kontextu náboţenství, s tím, ţe podle něj existují rituály výroční, které se 9

kaţdoročně opakují, poté přechodové, o nichţ mluvíme v případě, ţe se mění společenské postavení jednotlivce, ještě existují rituály mající situační povahu, tedy konají se z nějakého důvodu či potřeby v té dané situaci. Zajímavě pojednává Murphy (2004: 190) také o problematice přechodových rituálů, konkrétně v kontextu umírání, jedná se o to, ţe člověk na prahu další ţivotní fáze je problematicky přijatelný pro společnost, protoţe ostatní nevědí, jak se k němu mají chovat, tedy umírající člověk, který se postupně vzdává ţivota a odchází z něj, je těţko zařaditelný, protoţe není ani mrtvý, ale společensky mnohdy ani ţivý. Smrt je celosvětově záleţitostí rituálů, ty se zaměřují především za zbavování se mrtvého těla, k pohřebnímu rituálu patří také oblékání, zdobení, poloha těla, rituální je také doba pohřbu. Murphy (2004: 186) klade důraz na náboţenské rituály, ty jsou podle něj zaloţeny na účasti většího počtu lidí, kteří se potom společně spojují s posvátnými silami. Rituály jsou tedy kolektivní, dochází u nich k inscenaci, řídí se určitými danými předpisy. Ti, kteří se rituálů účastní, setkávají se při rituálu s něčím posvátným, na co je třeba se připravit. U křesťanských rituálů jsou to např. podmínky přijetí eucharistie – být bez většího hříchu, coţ je vlastně proces, díky němuţ se účastníci dostávají do rituálního stavu. Hubert a Mauss (dle Murphy 2004: 184) tuto sakralizaci povaţovali za společný rys všech rituálů. Rituálního stavu můţe být dosaţeno různými způsoby, půstem, omýváním, pohlavní abstinencí apod. Rituální stavy v sobě nesou potlačení sebe sama a přechod do posvátného stavu. V textu se tedy budu zabývat rituálem a zvykem především ve smyslu obřadu, úkonu či vzorce naučeného chování, který má určitá pravidla, ať uţ se týká jednotlivce či skupiny jednotlivců a tento obřad bývá mnohdy, ačkoliv ne vţdy, vztahován k transcendentnu.

1.2 Funkce rituálů a zvyků Pro účely vysvětlení funkce rituálů a zvyků vybírám pasáţe z literatury zaměřené na rituály a zvyky a snaţím se vyjmenovat a popsat nejčastější funkce rituálů a zvyků, s ohledem na problematiku spojenou s umíráním a smrtí. 1.2.1

Schéma chování Funkcí rituálů tedy je především stabilizovat chování, rituály jsou nástrojem, díky

němuţ určité společenství udrţuje své uspořádání a organizuje se. Pojmu rituál se zřídka 10

můţe uţívat téţ jako označení nutkavých neurotických úkonů, které se váţou k magickému myšlení či pověrám. (Linhart 1996: 938) 1.2.2

Řád Různé rituály a zvyky slouţí jako ujištění, jsou reakcí na nejistotu, která ohroţuje

řád, jeţ má společnost udrţovat. Slouţí tak vlastně jako prevence ohroţení společenského řádu, která se týká např. poruch integrity související s krizemi ţivotního cyklu. Toto je funkce přechodových rituálů. Řád můţe také zpochybnit opotřebení struktury, s tímto zpochybněním se pak pojí rituály statusové inverze jako svátky a karnevaly. Cílem je oţivit opotřebované společenské uspořádání. Rituály tedy ideálně slouţí tak, ţe sniţují nejistotu, obnovují pevný řád a důvěru mezi lidmi i důvěru v řád světa. (Malina 2009: 3417-3421) 1.2.3

Mnoho funkcí náboženského rituálu V náboţensky zaloţených společnostech rituály doprovázely všechny závaţnější

události. I dnes se s nimi můţeme takto setkat a zastávají různé funkce, pomáhají zpracovat těţkou situaci v ţivotě jako je např. pohřeb či sňatek, pomáhají udrţet rodinnou pospolitost pomocí společných oslav a také se pojí k přírodě a náboţenským slavnostem roku, jako jsou Vánoce, Velikonoce, právě křesťanství má propracovaný systém rituálů, které se pravidelně opakují. (Matoušek 2003: 185) Moody, Arcangel (2005: 159) tvrdí, ţe rituály si vytváříme proto, abychom pocítili přerod, slouţí nám k vytvoření a vypěstování oddanosti k něčemu většímu, nemusí se jednat o něco sloţitého ani společného, můţe to být něco, co sami pociťujeme jako „obřad přechodu“. Takto tedy autoři vysvětlují substituci křesťanského rituálu, kdy se jiţ vztahujeme k transcendentnu, které nemusí být Bohem. Rituál někdy bývá zaměňován s kultem náboţenství. Zde má stimulovat náboţenské cítění. Prvkem charakteristickým pro rituál je tak např. modlitba. V minulosti můţeme nalézt rituály jiţ v mýtech, v bohosluţbách spojených s magií a kultem, kde se lidé doslova zmocňují transcendentních sil. Společným rysem pak zůstává víra v nadpřirozeno umocněná rituálem. (Linhart 1996: 938) 1.2.4

Nástroj začlenění do společnosti V sociální práci se můţeme s rituály setkat jako s nástroji, které pomáhají

začlenění vyčleněných osob do společnosti, zde se jedná např. o mládeţ s rizikovým chováním, pro kterou jsou organizovány pobyty v přírodě, kde si musí poradit v těţkých 11

podmínkách a to je vlastně obdoba iniciačních rituálů, vedoucí k získání postavení dospělého člověka. Sociální pracovník se ovšem také účastní rituálního vyčleňování člověka ze společnosti, kdyţ jej přijímá do ústavní péče, tak je klient zbaven civilní totoţnosti i soukromí. E. Goffman (podle Matoušek 2003: 185) tyto rituály nazval degradačními a dává je do souvislosti s totálními institucemi.

1.3 Klasifikace rituálů Neuvádím celou klasifikaci rituálů, ale alespoň zkráceně uvádím tak, jak je roztřídil Arnold van Gennep, který se zabýval rituály, jejich vývojem a zkoumáním jejich funkcí a druhů. 1.3.1

Rituály přímé a nepřímé Rituály můţeme dělit téţ podle jejich působení na přímé a nepřímé, přímý má

okamţitou účinnost, např. prokletí. Nepřímý rituál je vlastně úvodem, spouštěčem nějaké autonomní síly či sil – např. zaslíbení, modlitba. U přímého rituálu je účinek automatický, u nepřímého k němu dojde odrazem.(Gennep 1996: 16 - 17) 1.3.2

Pozitivní a negativní rituály Dále je moţno téţ rozlišit rituály pozitivní a negativní, negativní jsou nazývány

také v naší společnosti tabu, coţ znamená zákaz, příkaz něco nedělat, v psychologii pak je to nechtěné, coţ u pozitivního je zase chtění, tabu je způsob vůle a čin. Tabu existuje jako protiváha pozitivních rituálů, netvoří samo obřad ani magii, není tedy autonomní. Existuje tak šestnáct různých způsobů, jak můţeme tentýţ rituál zařadit. Třízení rituálů je obtíţné vzhledem k různosti interpretace.(Gennep 1996: 17) 1.3.3

Přechodové rituály Za zmínku stojí především problematika přechodových rituálů, coţ se týká

obřadních sekvencí spojených s přechodem z jedné situace do druhé a z jednoho světa do jiného, ať uţ ve společenském či kosmickém smyslu. Přechodové rituály můţeme rozdělit na rituály odluky (preliminární), rituály pomezní (prahové) a rituály sloučení (postliminární). Jsou u různě a nerovnoměrně rozvinuté v populaci. Odlučovací se více týkají pohřebních obřadů, slučovací pak patří často ke svatbám, pomezní hrají svou roli při zásnubách či v těhotenství. (Gennep 1996 : 19) Rituály přechodu se v některých případech prolínají, např. u zásnub jde o pomezí mezi dospíváním a manţelstvím, přechod od dospívání k zásnubám pak je odloučení; načeţ jsou zde druhotné pomezí a sloučení s pomezím a přechod od zásnub 12

k manţelství zase obsahuje rituály odlučující od pomezí a rituály sloučení s manţelstvím. (Gennep 1996: 19-20) Na příkladu umírání pak můţeme identifikovat rituál v postupné odluce umírajícího od okolního světa, coţ ovšem jiţ úzce souvisí s pomezním rituálem, rituály sloučení pak můţeme vnímat v přijetí zemřelého mezi „mrtvé“ a smíření se pozůstalých s novou společenskou rolí.

1.4 Přechodové rituály jako součást života Změny totoţnosti můţe být dosaţeno mnoha různými způsoby, nejdramatičtější formou jsou právě jiţ výše zmíněné přechodové rituály. Také světské obřady jsou zaloţeny na ritualizaci změny statusu, i kdyţ v nich náboţenství nehraje ţádnou roli. Určité události v ţivotě člověka jsou spojeny s nějakou formou obřadu – např. při promoci se sejdou příbuzní a přátelé. Murphy udává příklad Ameriky, kde se stále méně lidí účastní organizovaných náboţenských obřadů, a přesto většina manţelství je uzavírána v kostelích. I v případě sekularizovaného obřadu pak při nich nechybí tradiční slovní spojení a pozvaná společnost. (Murphy 2004: 186) Pokud se podíváme na počátky lidské existence, zjistíme, ţe posvátný svět převaţuje nad profánním, v nejméně rozvinutých společnostech tomu tak je dodnes. Také u zvláštních společností vidíme uspořádání na magicko-náboţenských základech, přechod od jedné do druhé má ráz zvláštního přechodu, coţ vyznačují rituály – např. křest, svěcení na kněze. (Gennep 1996: 12) Ţivot jednotlivce, ať uţ je součástí jakékoliv společnosti, spočívá v postupném přecházení z jednoho do druhého věku a ve změnách zaměstnání. Skutečnost, ţe člověk ţije, od něj jiţ vyţaduje, aby přecházel z jedné společnosti do druhé a od jednoho společenského postavení ke druhému, ţivot člověka se tak skládá z různých etap, jako jsou narození, dospívání, sňatek, otcovství či mateřství, specializace zaměstnání, smrt atp., jejichţ konce a začátky dotvářejí celky téhoţ rázu. Ke kaţdému celku se pak vztahují určité obřady, které si kladou za cíl pomoci člověku přejít od jedné předurčené skupiny ke druhé. Je-li cíl stejný, pak i prostředky vedoucí k cíli musí být alespoň podobné. To je odůvodnění pro podobnost obřadů, které provázejí narození, dětství, zásnuby, těhotenství, pohřeb. K těmto lidským přechodovým obřadům Gennep řadí také kosmické přechody, od jednoho měsíce ke druhému (úplněk), od jednoho ročního

13

období ke druhému (slunovrat, jarní a podzimní rovnodennost) či od jednoho roku ke druhému (Nový rok). (Gennep 1996: 13) Ritualizace (Murphy 2004: 187) má sociální podstatu. Člověk procházející změnami postavení v rámci přirozeného procesu stárnutí či z jiných důvodů, je vystaven úzkostem a nejistotě, stejně jako jeho sociální okolí. Změna postavení jde ruku v ruce se změnou role, a tato změna pozměňuje a narušuje vztahy daného člověka. Dramatické změny můţeme vidět právě ve vztazích k zemřelému, ale také např. u dospívajícího, který se na základě nějakého ať uţ církevního či sekulárního obřadu stal dospělým (konfirmace, maturitní vysvědčení). Dochází tady tedy k nahrazení starého novým, starý status a chování spojené s minulými rolemi je zcela vykořeněno a člověk je uveden do nového stavu.

1.5 Definice pojmů umírání a smrt V této kapitole se jedná o vydefinování základních pojmů. Povaţuji za důleţité uvést, kdy vlastně můţeme mluvit o smrti a umírání, kterých fází se rituály a zvyky spojené s umíráním a smrtí týkají. 1.5.1

Umírání Umírání je širokým pojmem, proto uvádím jeho definici v kontextu potřebném

pro propojení s konkrétními rituály a zvyky. Jedná se mi o fázi přímého umírání, vybírám ty, které tomuto účelu snad dobře poslouţí. Co se týče péče o umírajícího, pomůţe definice od Haškovcové (2012: 167), ta říká, ţe při umírání postupně selhávají ţivotní funkce člověka, coţ vede ke smrti, důleţitý je ovšem téţ psychologický kontext, psychologie pracuje s člověkem, jehoţ nemoc má špatnou prognózu, z hlediska psychologie se tedy na umírání dá vztáhnout i práce s tématem smrti v případě zjištěné diagnózy, řeší se zde reakce nemocného, je mu poskytována potřebná podpora. Proces umírání je konečnou fází ţivota člověka, často je důsledkem a závěrem chronického onemocnění, samotné umírání můţeme rozpoznat selháváním funkčních systémů lidského organismu, které je nevratné, ať jiţ je to oběhový systém, dýchání či metabolismus, a téţ se vyznačuje poruchou regulace těchto soustav. Vlastní umírání, tedy fáze in-finem, můţe trvat několik minut aţ několik dní. (Kalvach 2004: 9) Fáze post-finem, která nastává po smrti člověka, a do níţ spadá téţ péče o tělo zemřelého, se pojímá široce a zahrnuje i péči o pozůstalé. Pracuje také formou 14

psychologického poradenství v krizové situaci a prací se zármutkem a ţalem v patologických formách. (Slovník pojmů [on-line]) Pro účely rituálů a zvyků tedy půjde o vlastní umírání spojené se selháváním ţivotních funkcí, a fázi post-finem, kde se jedná o rituály a zvyky po smrti člověka, také s ohledem na osoby přítomné při smrti, a rituály a zvyky vztahující se na delší časové období po smrti člověka. 1.5.2

Smrt Smrt je moţno definovat různě, to je důvod, proč povaţuji za důleţité vybrat

konkrétní popis tohoto stavu či lépe okamţiku, je to téţ pro účely přiřazení rituálů s ní spojených. Günter se zabývá lépe kritérii smrti, tvrdí, ţe smrt nemůţeme definovat, protoţe definovat lze jen to, co je moţné poznat, a smrt poznat nemůţeme, tudíţ smrt je podle něj nepřítomnost ţivota v důsledku selhání orgánových funkcí a mozku. (2000: 59-60) Hartl, Hartlová (2000: 546) uvádějí z psychologického hlediska ještě smrt sociální, coţ je „situace, kdy je člověk náhle sociálně zcela izolován, odvržen společností, přáteli i rodinou; může vést k psychogenní smrti, …kde sociální smrt je přímou výzvou ke smrti fyzické“ Smrt je dle Haškovcové (2012: 148) „definitivní zánik každého živého organismu, tedy i člověka.“ Tento okamţik můţe být tedy pro účely rituálů a zvyků mezníkem, kdy jiţ mluvíme o rituálech a zvycích spojených s péčí o člověka po jeho smrti. O definici smrti z hlediska sociální práce se pokouší Matoušek, (2003: 203) píše o tom, ţe smrt je koncem ţivota a je různě přijímána v kulturách; dotýká se také odsouvání smrti do institucí, coţ se v naší společnosti děje asi od poloviny 20. století. Z výše uvedených tedy vyplývá, ţe smrt je nenávratným koncem ţivota člověka, ţe má více rozměrů, pro účely rituálů a zvyků se přikláním k definici biologického zániku člověka, sociální smrt je pro účely této práce spíše varováním před izolací, k níţ by v zařízení nemělo docházet, definice smrti dle Matouška, je téţ uţitečná, protoţe vypovídá o postavení smrti, a mým záměrem je dále se zabývat prací se smrtí a umíráním v institucích.

15

2

Rituály a zvyky spojené s umíráním, smrtí a následující po smrti Účelem zařazení této kapitoly je propojení výše vydefinovaných pojmů, jimiţ jsou

rituál, zvyk, umírání a smrt, zde se tedy snaţím konkrétněji za pomoci odborné literatury popsat a vysvětlit, jak takový rituál či zvyk můţe pomoci v procesu umírání, proč jsou rituály a zvyky v této chvíli důleţité a s jakými se například můţeme setkat.

2.1 Pohřební rituál Ačkoliv by se mohlo zdát, ţe na umírání v instituci nemůţeme vztáhnout pohřební rituál, protoţe to je přece záleţitost zcela soukromá a závislá na konkrétním přání zemřelého a jeho rodiny, jeho aspekty můţeme spatřovat, pro objasnění oblastí, kde můţeme hovořit o pohřebním rituálu, níţe uvádím několik příkladů. Gennep (1996: 151) píše, ţe pohřební rituály patří k přechodovým a jsou kombinací odlučovacích a přijímacích rituálů, znamená to, ţe se jednak ţiví loučí s mrtvým, který „odešel ze země ţivých“ a zároveň slaví jeho přijetí mezi mrtvé. K odlučovacím patří především zacházení s tělem po smrti – omývání, oblékání, rozdělení majetku zemřelého, existují také materiální postupy odlučování, k nimţ patří rakev, jáma, hrob, kameny; k těm přijímacím pak můţeme zařadit např. smuteční hostinu uspořádanou příbuznými po pohřbu zemřelého či vzpomínkové slavnosti v den výročí smrti. K funkcím pohřebního rituálu dle Špatenkové (2014: 166) patří z hlediska biologického péče o tělo, není zanedbatelná ani sociální funkce, kdy pozůstalí po smrti svého blízkého zastávají novou roli a stávají se příjemci sociální opory a pomoci, psychologická funkce pak souvisí s potřebou vyrovnat se s realitou smrti, vytvářet mezi sebou prostor pro ventilaci emocí, jako je zármutek, smutek, úzkost atp., téţ ke sdílení společných vzpomínek na zemřelého. Konečně také pohřební rituál má religiózní a kulturní význam, pohřeb včleňuje smrt do ţivota společnosti a dává jí určitý smysl a význam.

2.2 Rituály a zvyky následující po smrti blízkého člověka Rituály spojené s vyrovnáváním se se smrtí blízkého člověka popisuje Gärtnerová (2015 :16) jako prostředky, které napomáhají udrţovat vztah se zemřelým. Mohou k nim patřit různé rozhovory, které se zemřelým vedeme, prosba o odpuštění,

16

poděkování, vypořádání pozůstalosti, prohlíţení fotografií, návštěva přátel zemřelého, zapálení svíčky, vystavení květin apod. Lidé tak uchovávají vztahy se svými zemřelými, můţe to být prostřednictvím náhrobních kamenů, stromů, popele atd. Někteří vidí důkazy vzpomínek na nějakém místě ať jiţ fyzickém či virtuálním, v paměti. Člověk, potomek zemřelého, můţe být sám „místem“ vzpomínky tím, ţe je podobný, ať uţ fyzicky či povahou. (Davies 2007: 133) Pro pozůstalé je důleţité vytvořit si nějaké rituály, mohou být různé, např. psaní básní, povídek, deníků. Takto se mohou vyrovnat se svým ţalem a bolestí nad ztrátou tím, ţe přenesou své bolestné pocity, úzkosti a stres na papír. Takové rituály si můţe kaţdý sám spontánně vytvořit. (Moody, Arcangel 2005: 159)

2.3 Rituální rozměr v křesťanství Bohosluţby jsou rituály, které mají vyjádřit skutečnost, ţe Bůh je člověku stále blízko a doprovází ho. Bohosluţba je příleţitostí k aktu víry a naděje sloţené v Něj a k lásce k Němu. Pastorační práce pracuje s rituály a klade si za cíl takto pomoci lidem překonat jejich těţké ţivotní situace. V katolické církvi k rituálům/svátostem spojeným s blíţící se smrtí a potřebou odpuštění a smíření je především svátost pomazání nemocných a svátost smíření. Tyto svátosti zprostředkovávající Boţí blízkost a odpuštění probíhají jako obřady sestavené z různých úkonů a symbolů, u svátosti pomazání nemocných je to četba z Bible a modlitba za nemocného, vkládání rukou na něj a pomazání olejem. U svátosti smíření pak jde z psychologického hlediska o zproštění pocitu viny a o víru v to, ţe Bůh můţe odpustit to, co uţ člověk napravit nemůţe, přesto se má snaţit o moţnou nápravu. Na Boţí odpuštění je z perspektivy věřícího nahlíţeno jako na dar, který je vţdy nezaslouţený, podmínkou přijetí a účinku Boţího odpuštění je upřímná lítost a snaha napravit se. (Motlová, Opatrný 2008: 99) Křesťané v historii i v dnešní době kladou důraz na úctu k mrtvým a pohřbení vnímají jako projev milosrdenství vůči zemřelému. S umíráním, oznámením smrti i pohřbíváním se pojí mnoho rituálů, jako je např. vypsání smutečního oznámení (parte), pohřeb, který má určitou rituální formu, symbolické barvy uţité při liturgii, texty, uţívání kadidla, okuřování, kropení hrobu, sypání hlíny. Všechny tyto rituály mají svůj význam. Také hřbitov a jednotlivé hroby jsou uctívány a navštěvovány jako posvátná místa. (Brabec 1991: 105-108) 17

2.4 Historické a kulturní aspekty rituálů a zvyků spojených se smrtí Po osvětlení pojmu rituál, klasifikaci rituálů, definici pojmů smrt a umírání a stručném uvedení do rituálů spojených s koncem lidského ţivota, chci dále nastínit, jak to bylo s rituály v minulosti a vlivem kultur, jak se rituály různě prolínaly, vyvíjely a vzájemně ovlivňovaly. Jedná se opravdu jen o nástin, o několik příkladů, které mají poslouţit jako nástroj k pochopení situace v naší společnosti a role rituálů, kterou v ní zastávají. Kladu větší důraz na křesťanskou perspektivu, protoţe křesťanství má dle mého názoru velký vliv na vnímání a zobrazování smrti v naší kultuře a stejně tak na vývoj rituálů s ní spojených, jak ostatně popisují níţe citovaní autoři. 2.4.1

Vědomí smrti jako výzva Šiklová (2013: 11-13) se zamýšlí nad smrtí a nad úlohou po staletí pouţívaných

rituálů a zvyků s ní spojených, podstatou lidského bytí je fakt, ţe člověk ví, ţe jednou zemře, zvířata pravděpodobně nejsou schopná takto uvaţovat, moţná rozpoznají, ţe se blíţí konec, ale nemohou uvaţovat o důsledcích či snad mít touhu svůj ţivot prodlouţit. Z toho tedy vyplývá, ţe je lidské zemřít, lidské uvaţovat o smrti, je to téţ výzva k tomu, aby se člověk snaţil zmírnit napětí a strach ze smrti tím, ţe se jí bude váţně zabývat a ţe s tímto fenoménem bude pracovat. Vědomí smrti a uvaţování o posmrtném ţivotě tak můţe zdůvodňovat existenci tolika rituálů a zvyků s ní spojených. 2.4.2

Vliv literatury, hudby a umění na představy o smrti Davies (2007:94-95) popisuje vliv literatury, umění a hudby na vnímání lidské

smrtelnosti. Tato trojice můţe poslouţit jako nástroj, jak se se smrtí vyrovnat. V dějinách se lidé právě s její pomocí učili vyrovnávat s těţkými situacemi a s úmrtím těch, kteří dotvářeli smysl jejich ţivota. Učili se zacházet se smrtí a s mrtvými, a tak se stávali silnějšími. Tím, ţe se lidé s mrtvými loučili společně, v nějaké skupině, vytvořila se rituální reakce na smrt. Jejich reakce obsahovala teologická či mytologická vysvětlení a směřovala také k filozofické otázce smyslu ţivota. Mýty a rituály spojující ţivot a smrt, umění a architektura s nimi spojená poskytovala lidem příleţitost vzpomínat na mrtvé, vlastní minulost, ale také nahlédnout na svůj ţivot z nové perspektivy. 2.4.3

Smrt a rituály smrti v Bibli V této pasáţi uvádím demonstrativní výčet biblických textů vhodných pro

pouţití při práci s umírajícími, aby bylo moţné názorně si představit, jak se pracuje 18

s umírajícím člověkem, kterému jsou biblické texty blízké, tato část zabývající se tématem umírání a smrti znázorněném v Bibli, můţe být uţitečná při doprovázení a práci s umírajícími, a přínosná tedy i pro rozměr rituálů a zvyků s ní spojených. Bible můţe být povaţována za jednu z hlavních inspirací nejen pro křesťany, ale i pro autory sekulární, je základním zdrojem lidské sebereflexe. Zatímco Starý zákon popisuje smrt jako trest za hříchy, v Novém zákoně je jiţ smrt vnímána a popisována jako setkání s Bohem. (Davies 2007: 10, srov. Brabec 1991: 45 – 50) Starozákonní vidění smrti Ve starozákonních knihách Bible je popisována smrt patriarchů, např. Jákob je nabalzamován a pohřben do země Kenaán podle svého přání po uplynutí doby smutku. (Genesis 50,1-14) Můţeme zde také nalézt chvalozpěv Mojţíše, který oslavuje Boha, protoţe zničil jeho nepřátele (Exodus 15,1-18) či Boţí příkaz vyřčený Mojţíšem „Nezabiješ.“, (Exodus 20,13) který jasně definuje postoj ke smrti v izraelském národě. Vyskytuje se zde zabíjení zvířat obětovaných podle určitých pravidel jako akt smíření mezi Bohem a člověkem (Leviticus 16,5-19). Starozákonní texty téţ nabízejí pohled na smrt jako Boţí trest kvůli neposlušnosti, zlé povaze, nepřátelství. (Deuteronomium 20,17) Za zmínku stojí také proces truchlení krále Davida, jehoţ syn Abšalom byl zabit (2 Kniha Samuelova 19,5) či také biblická kniha Jób, Jóbova reakce na smrt jeho rodiny, „Z života matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jób 1,21), právě tento úryvek byl po staletí součástí křesťanských pohřebních rituálů. Smrt je přítomná jako zásadní téma knihy Ţalmů, kde je často konfrontována s nadějí a vírou, také tyto texty se objevují v křesťanských pohřebních rituálech, jako například antifona „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých.“ (Žalm 27,13) Grün (1997:13) píše ve spojitosti se starozákonním pohledem na smrt o tom, ţe ke kultuře patří moudrost stáří, která ovšem můţe růst pouze za předpokladu, ţe se vypořádáme a smíříme se svou vlastní smrtí. Lidé ve Starém zákoně často vyjadřují vděčnost za svůj ţivot, který obdrţeli od Boha jako dar. Jsou však také připraveni jej opustit a svěřit se ve smrti do rukou Bohu.

19

Smrt a vyrovnání se s ní v Novém zákoně V Novém zákoně se pak smrt stává ústředním tématem a východiskem křesťanských dějin, ovlivňuje v následujících staletích znázorňování smrti v umění, literatuře i hudbě západní civilizace. (Davies 2007 : 96) Smrt Jeţíše Krista nahrazuje všechny obrazy zvířecích obětin a odpovídá na utrpení a proţívanou hořkost ţivota v Knize Ţalmů. Jeţíšova smrt na kříţi se stále znovu a znovu nabízí nebo připomíná v křesťanských rituálech mše svaté a svatého přijímání (eucharistie). Jeţíšova smrt a naděje na vzkříšení, která se podle křesťanského učení týká celého lidstva, tak ovlivnila světové dějiny víc neţ smrt kohokoli jiného. Kaţdá církev kaţdé země si Jeţíšovu smrt v rámci své teologie a liturgie vykládá a rozvíjí, a tyto prvky se vyskytují také ve světské literatuře. (Nešporová 2013: 63-65) V Novém zákoně se můţeme setkat s nesmrtelností duše jako nadpřirozeným darem, k němuţ je člověk povolán. (Tresmontant dle Brabec 1991 : 25) Jeţíš tak vlastně ukazuje lidem, co znamená smrt. Ten, kterému odporovali saduceové, kteří jej vnímali jako politické a hospodářské ohroţení, se musel smířit s tím, ţe evangelijní zvěst o příchodu Boţího království nebude rozšířena po celém světě, ale ţe jej čeká násilná smrt, musel se vzdát svého plánu ţivota a odevzdat se ve vnitřním boji a úzkostech do Boţí vůle. Obraz Jeţíše, který se vzdal všeho a odevzdal do Boţích rukou, nám můţe pomoci přijmout vlastní scénář smrti, který nám připravil Bůh s tím, ţe se vzdáme idylické představy o smrti v přítomnosti milovaných, se schopností vyjádřit, proč jsme ţili a s časem na rozloučení. (Grün 1997: 13-15) Mou snahou v rámci této kapitoly bylo propojit rituály a zvyky s obdobím, kterého se týkají, také jsem se zaměřovala na rituály spojené s křesťanstvím a zakončila kapitolu uvedením příkladů pouţití některých obrazů smrti a rituálů a zvyků v Bibli, odpovídá to orientaci zkoumaného domova pro seniory, který je křesťanským zařízením, ale také skutečnosti, ţe Bible můţe pomoci i při práci s lidmi nevěřícími.

20

3

Fenomén smrti v naší společnosti V této kapitole popisuji situaci v dnešní společnosti, navazuji tak na předchozí

kapitoly, kde jsem stručně nastínila výskyt rituálů v historii a vliv náboţenství a kultury na rituály a zvyky spojené s umíráním. Smrt v dnešní společnosti můţeme nazvat fenoménem, vzhledem k tomu, jakou roli zastává, jak je s ní zacházeno. Uvádím příklady různých představ a postojů, s nimiţ se můţeme v naší společnosti ve vztahu ke smrti setkat, tyto postoje můţeme identifikovat i při práci se samotnými umírajícími a jejich rodinami, to je důvodem zařazení této kapitoly.

3.1 Představy o posmrtném životě ve spojitosti s rituály a zvyky Rituály a nejen ty pohřební úzce souvisí s představami o posmrtném ţivotě. Nějakým způsobem propojují pozemský ţivot s ţivotem na onom světě. V druhé polovině 20. století ovšem došlo k výrazné proměně postojů ke smrti a zeslábla víra v posmrtný ţivot, ať to bylo vlivem komunistického reţimu nebo návratem k filosofickým směrům agnosticismu a ateismu či posílením vědy jako hlavního nástroje vědění. (Davies 2007: 62)

3.2 Současné postoje ke smrti Smrt můţeme povaţovat za nejvyhrocenější mez lidské existence. Díky současné mentalitě společnosti i značné institucionalizaci přístupu k umírajícím, smrt často vnímáme jako klinickou záleţitost. Umíráme tedy ne proto, ţe jsme smrtelní, ale „na něco“. Materialismus je vůči smrti bezmocný. Je-li smrt opravdu jen zánikem fyzické existence, pak to odůvodňuje její odsun do anonymního prostředí kliniky. Z hlediska materialismu tak můţeme definovat i ideální či krásnou smrt, tou je ta neočekávaná, bezbolestná a nepozorovaná. (Bubová 2013: 18) Davies (2007: 82) popisuje proměnu společnosti, která od poloviny 19. století prošla mnohými změnami, mezi nimiţ můţeme zdůraznit posun uvaţování o Bohu, víře ve věčný ţivot a údělu člověka k zájmu o svět jako prostor pro ţivot. Jde tak o posun uvaţování od minulého k přítomnému, od věčné budoucnosti v nebi k dlouhodobé budoucnosti lidského druhu na zemi.

21

3.2.1

Individualismus V dnešní společnosti se můţeme setkat s konflikty mezi náboţenskými

formulacemi a postoji jednotlivců. Role církve a náboţenství je značně oslabená, coţ souvisí i s proměnou rituálů a postojů ke smrti, v nichţ církve hrály v minulosti zásadní roli. Víra v posmrtný ţivot, stejně jako jiná přesvědčení církve, je často zpochybňována, ţivoty lidí závisejí na jejich osobní volbě, coţ vede k individuálnímu stylu ţivota, který se rozšiřuje i na styl smrti. (Davies 2007: 133) Sentimentalita a smrt jsou něčím trapným, něčím, co se navenek neukazuje. Rituální

význam

citů

mizí,

odosobňují

se,

stejně

jako

smrt.

Utíkáme

před sentimentalitou, před sebou samými ve snaze sami sebe nalézt. S tímto tématem souvisí i náš postoj ke smrti jako k formě utrpení a bolesti. Smrt je v individualismu vnímána jako zdrţenlivé téma, tedy něco, o čem se nemluví. (Lipovetsky 2008: 121, 176) Smrt je popisována jako jediné definitivum v dnešním světě. Nesmrtelnost uţ vlastně není to, co nastává po smrti, ale to, co proţíváme teď. Teď je věčnost, tady si uţíváme nesmrtelnost. Smrt zaháníme, ţebříček hodnot se převrátil, jde jen o to ţít dlouhý ţivot a být v dobré kondici. Tělo je jediný předmět, který skutečně existuje, a proto je třeba do péče o něj vloţit maximum. Pomíjivost se objevuje v umění a souvisí s kulturou náhradních dílů, s představou toho, ţe vše je moţné recyklovat, obnovit, nic není konečné, věčnost také platí jen do odvolání. Nekonečno je tedy „tady a teď“ a je pojato jako nekonečný sled zrodů a úmrtí. Vše je nahraditelné a obnovitelné, tudíţ ani u lidského ţivota uţ nejde o jeho jedinečnost. V dnešní společnosti se setkáváme s fenoménem, který dosud nikdy nenastal, lidé ţijí bez nesmrtelnosti a nemají pocit, ţe by jim to nějak vadilo. (Bauman 2004: 287-290) 3.2.2

Zintenzivnění života Grün (1997: 7) poukazuje na to, ţe pokud si člověk uvědomuje blízkost smrti,

můţe jej to přivést k intenzivnějšímu proţívání ţivota, coţ také dokládají zkušenosti lidí, kteří se octli v blízkosti smrti. Vztah mezi kvalitou ţivota a kvalitou smrti vnímá také Haškovcová (1975: 76), pokud totiţ přijmeme a zlidštíme smrt, bude pro nás ţivot mnohem kvalitnější. Ţivot bez myšlenky na smrt opravdu není tak intenzivní, zúţí se, kdyţ smrt popřeme. Jsme lidmi, a tak víme, ţe jsme smrtelní, popřít smrt v sobě nese popření

22

podstaty a omezuje naše proţívání a uvědomování. Myšlenka na smrt dodává našemu ţivotu autentičnost, nikoliv hrůznost či bezútěšnost. (Yalom 2006: 41-43) Smrt je také ta, která nás vybízí k tomu, abychom si odpověděli na otázku, co je pro nás v ţivotě důleţité, co bychom chtěli svým ţivotem říct, co touţíme po sobě zanechat. V křesťanském smyslu pak jde tedy o to uvidět sebe a svůj odkaz očima Boha, ţe tedy máme na tomto světě zanechat jedinečný a nezkreslený obraz, takový, jaký si o nás utvořil Bůh. (Grün 1997: 11) 3.2.3

Vnímání smrti nevěřícími Nešporová (2013: 53-57) interpretuje data z výzkumu o smrti (jedná se

o kvalitativní výzkum postojů ke smrti realizovaný v průběhu roku 2003 a 2004 v Praze, výzkumným vzorkem bylo 28 informátorů), z nichţ nejčastějším výrokem lidí, kteří se nehlásili k ţádné víře, bylo vnímání smrti jako přirozené součásti ţivota. Lidé nevidí ve smrti ţádný smysl, o smrti buď nepřemýšlejí, nebo se jí prostě nezabývají. Smrt ve starším věku je brána jako přirozená a dá se s ní lépe vyrovnat, kdeţto v mládí je vnímána jako hrozná. Záleţelo také na tom, zda měli informátoři nějakou zkušenost se smrtí blízkého člověka, pak svůj názor konfrontovali s tímto záţitkem. Pro některé byla úlevou a prostředkem k vyrovnání se s těţkou ţivotní situací představa posmrtné existence ţivota. 3.2.4

Popření versus přijetí smrti Smrt je vytěsněna, smutek je obdobou odpornosti, je klasifikován jako nemoc,

slabost, truchlící člověk uţ není ten, který mlčí v okruhu těšitelů, všichni mlčí, dostává se do izolace, do karantény jako při nemoci. Smutek je totiţ nejen nemocí, ale infekční nemocí, není vytěsněna jen smrt, ale vše, co má co do činění se smrtí. Psychologové před potlačováním smutku varují a povaţují tento postoj za nebezpečný. (Ariès 2000: 340) Smrt a ţivot zkrátka patří k sobě. Tělesnosti smrti se obáváme a naplňuje nás úzkostí, myšlenka na smrt nás ale obrací k ţivotu a zachraňuje nás. Kdyţ přijmeme smrt a svou vlastní smrtelnost, náš ţivot získává hloubku, dá nám to nový náhled, nové hodnoty, nové perspektivy, které můţeme v ţivotě nalézt. (Ulrichová 2014: 25) 3.2.5

Strach ze smrti a umírání Strach je lidskou emocí, která souvisí s uvědomováním si nebezpečí ve světě,

v němţ ţijeme. Strach souvisí také s ohroţením ţivota, proto jsou si smrt a strach velmi

23

blízké, ovšem záleţí na naší reakci, coţ by neměl být hned útěk nebo boj. (Davies 2007: 141) Můţeme se setkat s různými druhy strachu ze smrti. Někteří lidé jsou smrtí doslova paralyzováni, u některých se jedná o dobrodruţství. Strach ze smrti se můţe týkat strachu z pohřbení zaţiva, z pekla, opuštění rodiny, hrůzy z konečnosti vlastního ţivota, rozšířený je také strach z osob, které zemřely. (Davies 2007: 136) Strach ze smrti můţe nejen ovládat a paralyzovat jednotlivce, ale zasahuje také do vztahů s druhými lidmi, především bere vzájemnou důvěru, přináší obavy a úzkost do proţívání lidské sexuality. Strach ze smrti se pak můţe projevovat jako sobectví a různé formy závislostí ve vztazích a na vztazích. Ze vztahů se vytrácí svoboda a radost lásky, která odolává náporu smrti. Člověk plný strachu ze smrti se snaţí potvrdit ztracenou nezávislost vynikáním nad přírodou nebo ve splynutí s jinou silou. (Raban dle Ulrichová 2014: 29) Ulrichová (2009: 56-58) se zmiňuje o tom, ţe téma smrti bývá často tabuizováno, dokonce více neţ sexualita. Lidé unikají před realitou a pravdou o roli smrti ve svém ţivotě ke konstatování, ţe mají před sebou ještě mnoho let ţivota. Umírajícím lidem pak chybí moţnost se s někým sdílet, kdyţ to potřebují, protoţe ošetřující personál se často domnívá, ţe jiţ nepotřebují komunikovat. Strach ze smrti a umírání způsobený celospolečenskou orientací na výkon tak můţe velmi uškodit, znesnadnit umírání našim blízkým, a způsobit to, ţe nebudeme schopni komunikovat s umírajícím a budeme tak dále posilovat názor, ţe toto stadium ţivota není plnohodnotné. V procesu umírání je právě komunikace důleţitá, a to nejen s umírajícím, ale i s jeho blízkými. V naší společnosti se můţeme setkat nejen se strachem ze smrti, ale i z celého procesu umírání. Lidé se mohou bát samoty, opuštěnosti, bolesti, také toho, ţe kdyţ budou „odcházet“, zanechají dluhy v podobě nevyřešených vztahů, absence odpuštění. Strach ze smrti je přirozeným strachem z něčeho neznámého a zároveň nevratného. (Ulrichová 2014: 15) 3.2.6

Absence rituálů Ariès (2000: 339–341) popisuje absenci rituálů, absenci kodexů, kterým bychom

se prakticky učili od dětství. V minulosti tyto kodexy v naší společnosti byly, věděli jsme, jak se dvořit, jak přivést na svět dítě, jak umírat, jak utěšit pozůstalé. Zánik těchto kodexů můţeme datovat do 19. a 20. století. Jejich zánik s sebou nese neschopnost 24

vyjádřit pocity nebo přehnanost. Narušují řád a bezpečí kaţdodennosti, a to je důvod k jejich potlačení. Nejdříve byla zakázána láska, teď je zakázána smrt. Ariès (2000: 342) uvádí, ţe důvod, proč jedinec nebyl dříve smutkem zničený tak, jak se s tím setkáváme dnes, byl ten, ţe se jednalo o ritualizovaný smutek, smutek ve středověku a novověku nebyl záleţitostí individua, ale celého společenství. Společenství bylo navštíveno smrtí a proţívalo úzkost a bolest nad ztrátou svého člena společně. Smuteční návštěvy navracely jednotu společenství, sounáleţitost, pohřeb se stával slavností. Člověk, kterému někdo umřel, se dnes ocitá v situaci jako mezi dvěma mlýnskými kameny, jednak je to tlak společnosti na smrt a smutek jako tabu a jednak tíha vlastního ţalu. (Ariès 2000: 343) 3.2.7

Institucionalizace smrti Jedním ze současných postojů ke smrti je institucionalizace, coţ je odsun smrti

do instituce, jako je např. nemocnice, hospic či domov pro seniory. Medikalizace s ní související pak znamená, ţe z přirozené smrti se stává především lékařská a medicínská záleţitost. (Špatenková 2014: 27) Umírání a smrt bývají zredukovány na biologický zánik, zvykli jsme si umírat na něco, neumíráme uţ proto, ţe jsme smrtelní. Největší prohrou materialismu je smrt. Pak institucionalizace je důsledkem, který z tohoto vyplývá. (Bubová 2013 : 18) Mezi lidmi je rozšířena iluze, ţe umírající se neobejde bez profesionální péče, umírání v instituci, ačkoliv je velmi časté, je ovšem nedůstojné. V naší civilizaci se s tímto fenoménem setkáváme, lidé umírají v nemocnici, ačkoliv uţ jim nemocniční péče nemůţe pomoci, a tak umírají sami. Hospic je jen lidštějším řešením pro ty, kdo se nemohou o nemocného starat vlastními silami v domácím prostředí, umírající však nepatří do nemocnice. (Ulrichová 2014: 27) O statistice míst úmrtí pojednává Nešporová (2013: 30), kdyţ se vyjadřuje k datům z ÚZIS 2010, z nichţ vyplývá, ţe většina zemřelých toho roku v České republice, zemřela v prostředí instituce, v nemocnici, léčebném ústavu či sociálním zařízení. Závěrem kapitoly zmiňuji fakt, ţe se jedná pouze o demonstrativní výčet postojů ke smrti, s nimiţ se můţeme v naší společnosti setkat, můţe to být samozřejmě úplně jinak při setkání s umírajícím a jeho rodinou.

25

4

Umírání a smrt v institucích V této kapitole se chci věnovat tématu smrti a péče o umírající v zařízeních

pro seniory a umírající. Popisuji způsoby, jak je o klienty/pacienty v těchto zařízeních pečováno, jak jsou uspokojovány jejich potřeby, jaké mohou být výhody zařízení. Rozdílnostmi v péči se zabývám, protoţe právě tak je moţné vymezit období umírání a zaměřit se na jeho specifika, a tedy i na rituály a zvyky s tímto obdobím spojené.

4.1 Péče o umírající v hospici O umírající je v hospici pečováno paliativní péčí. Můţe se jednat jak o tzv. kamenný hospic, tak o mobilní hospicovou péči, kdyţ člověk chce zemřít doma, jeho rodinní příslušníci pokrývají část péče a hospicoví pracovníci jej navštěvují. Paliativní péče je ta, která zahrnuje bio-psycho-socio-spirituální aspekty a zaměřuje se také po smrti pacienta na péči o pozůstalé. Takţe péče o umírající je propojená s péčí v době zármutku. V hospici je zřetelné propojení s paliativní medicínou. Hospic si klade za cíl naplnit dny, které klientovi ještě zbývají, ţivotem. Důraz je kladen na kvalitu ţivota, na rozdíl od nemocniční péče, se stále počítá s přítomností někoho blízkého, jde o naplňování přání nemocného. Přítomnost druhých osob můţe být umírajícímu vhod, a také to můţe být obohacením pro ně samé, protoţe smrt patří k významným událostem našeho ţivota. (Ulrichová 2014: 26) Potřeby umírajících jsou stejné jako základní lidské potřeby, rozdíly můţeme spatřovat pouze v jejich intenzitě. Při péči má být kladen důraz na eliminaci bolesti, důleţité je téţ dbát na skutečné potřeby pacienta, pojmenování těch nejdůleţitějších a téţ na takovou péči, o níţ stojí sám pacient a jeho rodina. Často je nutné tipovat, co klient nejvíce potřebuje a na starosti o něj by se měl podílet celý multidisciplinární tým, coţ je typickou výsadou hospicové péče. (Ulrichová 2014: 75) Při práci s umírajícími, je důleţité zmínit také důleţitost duchovního doprovázení, které nemá jen přibliţovat k Bohu praktikující věřící, ale má také směřovat k sebepřijetí, k přijetí ţivota jako celku, přijetí ţivota takového, jaký byl, i k této rovině smíření má napomáhat doprovázející osoba. (Erdinger 2009: 2-4) Člověk by neměl odcházet ze ţivota s pocitem, ţe někomu něco dluţí, měl by dostat ještě šanci na odpuštění a sám také odpustit a být zadobře se svými blízkými,

26

jinak jsou to pro něj jen další faktory znemoţňující mu pokojné umírání. (Ulrichová 2014: 28) Svatošová (2011: 33) klade důraz také na to, ţe nemoc můţe být příleţitostí, člověk má moţnost přehodnotit ţebříček hodnot, objevovat krásy ţivota, nalézt jeho skutečný smysl i s perspektivou konce, můţe to být čas strávený s tím, koho miluje, na koho dříve neměl čas. Pro doprovázejícího je důleţité podporovat proţitkové hodnoty nemocného. Umírajícímu by mělo být umoţněno o smrti mluvit. Je to totiţ jedna z moţností, jak se s ní vyrovnat. Otevře-li člověk toto téma, je důleţitá reakce druhé strany, je naprosto nepřípustné a pro umírajícího destruktivní, kdyţ snaţí o smrti a posledních věcech s někým mluvit a ten raději opustí místnost, neţ aby se s ním bavil. (Ulrichová 2014: 71) Vnímání smrti a také vnímání dobré smrti je u kaţdého člověka jiné. Pro pečující je ovšem klíčové reflektovat své postoje ke smrti, konfrontovat se s vědomím vlastní smrtelnosti a být schopný oddělit klientovy a své pocity. Jestliţe se ošetřujícímu personálu podařilo překonat strach z umírání a smrti, budou schopni být svým klientům oporou. Pokud jim smrt zůstane „tabu“, jak je v dnešní společnosti zvykem, schovají se za nějakou svou obrannou reakci a se smrtí se vůbec konfrontovat nebudou, a tím ani nezajistí potřebnou péči svým klientům. (Brabec 1991: 65) Je tedy zřejmé, ţe péče o umírající v hospici zahrnuje tři dimenze, je to jednak péče o umírajícího, pak také během umírání, smrti a po smrti péče o příbuzné, resp. pozůstalé, a důleţitým aspektem je téţ péče o ty, kdo pečují, tedy ošetřující personál. (Špatenková 2014 : 80) V souvislosti s péčí o pozůstalé je důleţité dovolit jim proţít všechny emoce, které v dané chvíli cítí, pomoci jim překlenout těţké ţivotní období také tím, ţe jim ukáţeme, ţe zemřelý milovaný člověk není pro ně zcela ztracený, zůstává v jejich vzpomínkách, také tyto vzpomínky jsou rituální, ať jiţ to jsou pravidelné návštěvy hrobu zemřelého, vzpomínky na Dušičky nebo např. setkání pozůstalých organizované hospicem. (Jak být nablízku pozůstalým?[on-line])

4.2 Péče v domově pro seniory se zaměřením na umírání V této části popisuji péči o klienty v domově pro seniory, zaměřuji se na problematiku umírání v domově pro seniory, coţ můţe být moţná překvapivé, 27

vzhledem k tomu, ţe paradoxně, viděno pohledem dnešní společnosti, neočekáváme, ţe by lidé v domově pro seniory umírali. Respektive, senioři zde hledají skutečný domov, kde chtějí v klidu ţít a také jednou zemřít. Vyvstává zde však otázka: Jsou pracovníci v domově pro seniory dostatečně připraveni na uspokojování potřeb umírajících klientů? Snaţím se na tuto otázku níţe odpovědět s pomocí literatury. Draţilová (2014: 24) píše o stavech seniorů, kteří jsou přijímáni do domovů pro seniory, často jsou ve zhoršeném zdravotním stavu a stává se, ţe jejich pobyt v zařízení trvá jen několik měsíců či dnů. Je tedy zřejmé, ţe klienti domovů pro seniory v těchto domovech zemřou a je potřeba, aby zaměstnanci uměli s touto problematikou pracovat a pomáhali klientům v jejich umírání, nejen ve zkvalitňování ţivota, jak na to byli dosud zvyklí. Péče zaměřená na paliativní péči můţe být ukazatelem úrovně poskytovaných sluţeb, protoţe poskytovat ji je mnohem náročnější. Paliativní péče by pak měla být poskytována jiţ při diagnostikování nevyléčitelného onemocnění, ne jen v umírání. Péče o klienty domova pro seniory, kteří mohou trpět nevyléčitelnou nemocí, jeţ vede ke smrti, pak zahrnuje téţ jejich rodinu, plánování péče s klientem, komunikaci s ním. Paliativní péče více spočívá v zaměření na člověka, na jeho důstojnost, neţ, ţe by zde šlo pouze o proces umírání, proto je důleţité apelovat na kvalitu ţivota a důstojnost lidské osoby uţ kdyţ do zařízení přichází. (Draţilová 2014: 24) V zařízení pro seniory můţe být problematická diagnostika, kdy se jiţ jedná o terminální stadium, či terminální fázi, v této době se jiţ péče upravuje podle individuálního plánu péče, pracovníci by se neměli snaţit o aktivizaci klienta či motivaci k příjmu stravy, ale zaměřit se na skutečné potřeby člověka, coţ můţe být často ticho, klid a přítomnost blízké osoby. (Draţilová 2014: 27) Při snaze srovnat zařízení s hospicem, je nutno podotknout, ţe v domově pro seniory není takový prostor pro poskytování zdravotní péče zdravotními sestrami, pracovníci v sociálních sluţbách a sociální pracovníci, kteří jsou v sociálních sluţbách zastoupeni ve větší míře a tvoří většinový personál, se však zaměřují více téţ na uspokojení psychických, sociálních a duchovních potřeb klientů. (Draţilová 2014: 29) Touto kapitolou uzavírám teoretickou část, dále pokračuji praktickou částí, v níţ popisuji svou práci s daty získanými v rámci kvalitativního výzkumu a reflektuji jeho výsledky.

28

Praktická část V praktické části se zaměřuji na cíle výzkumu, chci zde odůvodnit pouţitou metodologii, popisuji také způsob sběru dat a svou práci s respondenty, a pak také uvádím postup analýzy těchto dat, nakonec s doplněnými citacemi respondentů představuji výsledky výzkumu a snaţím se vyvodit jednoduchý závěr. Doplňuji ještě kapitolu zabývající se diskuzí o tématu, s uvedením moţných přínosů, rizik a opatření do budoucna.

5

Cíle výzkumu Hlavní cíl výzkumu byl shodný s cílem práce, jednalo se o popis rozdílů v rituálech

a zvycích spojených s umíráním v hospici a domově pro seniory. Tento hlavní cíl jsem dále rozšířila pomocí tří dalších cílů, které jsem se snaţila rozdělit i podle rituálů s nimi souvisejících. Dílčí cíle mi totiţ slouţily také jako okruhy témat pro polostrukturované interview s respondenty. Hlavní cíl: Popsat rozdíly v rituálech a zvycích spojených s umíráním v hospici a domově pro seniory. Dílčí cíl č. 1: Popsat rozdílnosti v péči o klienta při příchodu do zařízení a ve fázi in-finem. Dílčí cíl č. 2: Nalézt rozdíly v rituálech a zvycích spojených s umíráním, smrtí a následující bezprostředně po smrti. Dílčí cíl č. 3: Zjistit, zda se v zařízení objevují rituály a zvyky spojené se smrtí týkající se vzpomínek na zemřelé a jaký je jejich účel.

29

6

Metodologie Pro svou práci jsem si zvolila kvalitativní výzkum, konkrétně se jedná o srovnávací

analýzu. Prováděla jsem jej pomocí polostrukturovaného interview, které bylo rozděleno na tři tematické okruhy, jeţ jsou, jak jiţ bylo napsáno výše, shodné s dílčími cíli. Zvolené metody chci níţe podrobněji teoreticky popsat, zdůvodnit a vysvětlit, jak jsem je pouţila v praxi.

6.1 Kvalitativní výzkum Jak píše Miovský (2006: 13) u definice kvalitativního výzkumu se setkáváme s nejednoznačností a rozdílnými názory různých autorů, někteří autoři nedokáţou identifikovat hranice metod, a to přispívá k chaosu v kritériích a v pojetí kvalitativního výzkumu. Strauss Corbinová (1999: 10) definuje kvalitativní výzkum jako výzkum, v rámci kterého nejsou pouţívány statistické procedury ani ţádné jiné způsoby kvantifikace získaných dat. Toto kritérium souvisí téţ s tématy, při jejichţ zkoumání je vhodné tento typ výzkumu pouţít, jedná se o ta, která souvisí s ţivotem lidí, s jejich příběhy, způsoby chování či jejich fungování v organizaci, nebo týkající se jejich vzájemných vztahů. Kvalitativní výzkum se od kvantitativního liší také způsobem analýzy dat, zde se nejedná o statistická data, ale o nematematický analytický způsob práce s daty. Můţeme se také setkat s dalšími charakteristikami kvalitativního výzkumu, je to jednak pruţnost, fakt, ţe výzkumné otázky se mohou v průběhu výzkumu měnit, mohou se objevit téţ nové hypotézy, je moţné měnit celý výzkumný plán. Pro tento výzkum je téţ typické, ţe probíhá v delším časovém úseku a ţe sběr dat a jejich analýza probíhají ve stejnou dobu. (Hendl 2005: 50) 6.1.1

Srovnávací analýza V případě srovnávací analýzy se jedná o induktivní metodu kvalitativního

výzkumu, coţ znamená, ţe se zde pracuje s poznatky, které mají určitou vlastnost, předpokládá se pak, ţe budou mít společné ještě další prvky. To znamená, ţe se z jevů, které se opakují, usuzuje, ţe se jedná o pravidlo, které je platné pro širší okruh těchto jevů. Jedná se vlastně o generalizaci dat. (Hendl 2005: 36) Srovnávací analýza souvisí s metodou porovnávání případů, jak ji popisuje Yin (dle Hendl 2005: 236), podle něj jde o případové studie, které se mají srovnávat, je 30

nejprve nutné analyzovat kaţdý případ samostatně a poté případy srovnat. S daty se dá pracovat také pomocí tabulek a schémat směřujících k abstrakci dat, kde se mohou vydefinovat i vztahy mezi jednotlivými proměnnými. Metodu kontrastů a srovnávání můţeme nalézt také u Miovského (2006: 223), ačkoliv se zde odkazuje na autory, kteří techniku povaţují za spornou, píše o ní jako o důleţité proto, aby bylo moţné odlišit od sebe určité kategorie a definovat rozdíly mezi nimi. Tímto způsobem tedy pracuji s daty, abych tak co nejpřesněji popsala kvalitativní rozdíly v péči o umírající co do rituálů a zvyků v hospici a domově pro seniory. Níţe v kapitole o výsledcích výzkumu se snaţím tuto analýzu při práci se získanými daty aplikovat. 6.1.2

Polostrukturované interview Polostrukturované interview odpovídá rozhovoru pomocí návodu, jak jej

definoval Hendl (2005: 174), jde v něm o to, aby si výzkumník načrtl osnovu témat či přibliţných otázek, které jsou pro něj důleţité v jeho výzkumu, a chce se na ně respondenta zeptat. Výhodou tohoto způsobu vedení rozhovoru je, ţe výzkumník se můţe lépe přizpůsobovat situaci, konkrétnímu respondentovi, ale zároveň se s jistotou drţí určité struktury, kterou dle potřeby upravuje a doplňuje s uplatňováním zkušeností a pohledů. Polostrukturované interview je povaţováno za nejrozšířenější právě proto, ţe spojuje výhody nestrukturovaného a strukturovaného interview, jeho příprava je sice technicky náročnější neţ při nestrukturovaném interview, zato vytvořené schéma můţe být jistotou. Přínosná můţe být moţnost měnit pořadí otázek a moţnost přizpůsobit se situaci, coţ striktnost strukturovaného interview nedovoluje. (Miovský 2006: 160) Tento typ rozhovoru je dále charakteristický doptáváním, vysvětlováním a upřesňování odpovědí respondenta, výzkumník se má stále ujišťovat, ţe chápe, co mu chce respondent sdělit, má pokládat doplňující otázky, aby se dopátral smyslu respondentových výpovědí. Svou roli při pouţití metody polostrukturovaného interview hrají i prostory, kde se uskutečňuje. Z toho důvodu také tyto informace uvádím u popisu jednotlivých respondentů. (Miovský 2006: 160)

31

6.2 Sběr dat a jeho průběh Data jsem sbírala v poměrně dlouhém časovém období, a postupně, první rozhovor se uskutečnil v prosinci 2015, další tři pak v lednu a poslední na konci března roku 2016. Práce se získanými daty byla tedy dlouhodobá, coţ odpovídá charakteristice kvalitativního výzkumu dle Hendla (2005: 50), jak jsem jej s odkazem na literaturu výše popsala. Jednalo se o rozhovory s pracovníky hospice a domova pro seniory, domov pro seniory mi byl blízký, protoţe jsem v zařízení byla na praxi. Sběr dat v domově pro seniory mi nečinil velké obtíţe. Měla jsem ovšem obtíţe se sháněním kontaktů na hospice, opakovaně jsem kontaktovala pracovníky několika lůţkových hospiců a také mi bylo přislíbeno jednou pracovnicí mobilního hospice, ţe mi zprostředkuje kontakty přímo na pracovníky, ale bohuţel svého slibu nedostála a nikdo z pracovníků lůţkových hospiců se mi ohledně provedení kvalitativního výzkumu na jejich pracovišti, neozval. Tudíţ to je důvodem, proč pro mne byl sběr dat v hospicových zařízeních problematický. Nakonec se mi konečně podařilo zkontaktovat hospicové zařízení, kde se uskutečnily rozhovory se třemi respondentkami, jednou z nich byla pracovnice v přímé péči, dále stávající pastorační asistentka a pastorační asistentka, která do zařízení dochází jako dobrovolnice, protoţe je jiţ v penzi, ale dříve dlouhodobě pracovala v hospici a má zkušenost s doprovázením umírajících. Zvolila jsem pastorační asistentku, protoţe mne zajímal také duchovní rozměr rituálů a zvyků a předpokládala jsem, ţe pastorační asistentka bude mít bohatší zkušenost s doprovázením umírajících, pracovnice v přímé péči jsem pak zvolila proto, ţe jsou v denním kontaktu s umírajícími a pomáhají naplnit jejich základní potřeby, často také jsou to právě ony, které jsou v přímém kontaktu se člověkem v okamţiku smrti a provádějí téţ péči o tělo po smrti, coţ opět velmi úzce souvisí s rituály a zvyky se smrtí a procesem umírání spojenými.

6.3 Fixace dat a způsob práce s daty Nutno doplnit, ţe data jsem sbírala tím způsobem, ţe jsem uskutečnila rozhovor s respondentkou a ten jsem nahrála na záznamník mobilního telefonu, takovýto audiozáznam jsem následně přepisovala do textového editoru v počítači a dále pracovala s transkripcí v psané podobě.

32

Podle Miovského (2006: 197) zvukový záznam můţe výzkumníkovi výrazně ulehčit práci, protoţe je autentický, zaznamenává uskutečněný rozhovor se všemi doprovodnými zvuky, emocemi v hlase, dokresluje atmosféru a můţe téţ slouţit ke kontrole validity. Mou snahou při rozhovorech bylo také vhodně zařízení umístit, tak, aby nerušilo, neznervózňovalo respondenta a zároveň, aby záznam byl nahrán v dostatečné kvalitě, na coţ Miovský (2006: 198) také upozorňuje. Data pořízená audiozáznamem rozhovoru jsem poté přepisovala do textového editoru na počítači a tento doslovný transkript jsem pouţívala v další práci s nimi, při kódování, analýze atp. O důleţitosti doslovné transkripce píše také Hendl (2005: 208), vyzdvihuje především moţnost podrobnějšího vyhodnocení dat, máme-li je doslovně přepsána a vytištěna ve fyzické podobě. Při výzkumu jsem zvolila doslovnou transkripci získaných dat. První rozhovor mi téţ slouţil jako vzor pro ostatní, uţ pro mne bylo jasnější, na co se ptát, kam rozhovor více směřovat, které oblasti vynechat a na které naopak klást větší důraz. Podobný postup doporučují Strauss, Corbinová (1999: 19-20), a ještě dodávají, ţe k analýze dat patří téţ poslech nahrávek, nejen přepis, který by mohl provést někdo jiný, a nemusí to být výzkumník osobně.

33

7

Práce s výzkumným souborem Touto kapitolou chci navázat na předchozí popis metodologie, který končí tím, jak

jsem se získanými daty pracovala, zabývám se etikou výzkumu, popisem výběru výzkumného souboru a popisem respondentek. Celkem jsem vedla toto kvalitativní polostrukturované interview s pěti ţenami, proto pouţívám tvar v ţenském rodě - respondentkami. Tyto ţeny měly dlouhodobou zkušenost s péčí i s doprovázením umírajících, doplňovaly rozhovory také příběhy a vlastními zkušenostmi, zvyklostmi při práci a celkově popisovaly fungování sluţby i v širším kontextu a s popisem náplně práce dalších pečujících odborníků v jejich týmu. Ačkoliv první a poslední rozhovor, co se týče časového rozvrţení, byl z domova pro seniory, zvolila jsem označení respondentů R1, R2, R3 pro hospicové zařízení a R4, R5 pro domov pro seniory, je to téţ pro lepší orientaci při práci s daty a při srovnávání.

7.1 Etika výzkumu Popisuji také etické aspekty výzkumu, nejprve uvádím teoretická zakotvení etiky, jak ji vnímají autoři knih o kvalitativním výzkumu, poté popisuji etické aspekty aplikované na vlastní výzkum. Výzkum se pojí s mnoha etickými problémy, protoţe jsou zde nejasně definovatelné hranice mezi výzkumníkem a informátorem, téţ se těţko odůvodňuje zásah do soukromí respondenta, protoţe výzkum má ve svých rukou výzkumník, a bude-li se ptát na něco jen ze zvědavosti, dá se to těţko prokázat. Účastník výzkumu tak můţe být lehce zneuţit. Je nutno uvaţovat o etických pravidlech a normách především v rovině vlivu výzkumníka na výzkumné pole, téţ v rovině ochrany účastníků výzkumu, a v neposlední řadě ochranu výzkumníka. Výzkumné pole je biopsycho-sociální prostor, v němţ je výzkum uskutečňován, vzájemné vztahy mezi výzkumníkem a výzkumným polem by neměly být opomíjeny.(Miovský 2006: 276277) Výzkumník by měl působit důvěryhodně, protoţe jedině tak můţe získat přesné a věrohodné informace od účastníků výzkumu, důleţitý je jeho osobní přístup, chování a způsob komunikace. (Miovský 2006: 279) Co se týče informovaného souhlasu, který je vnímán jako nezbytný pro provedení výzkumu a je nutné vést ho v psané podobě (Miovský 2006: 280-282), zde reflektuji, ţe 34

jsem jej nepouţila, nepovaţovala jsem totiţ sdělené informace za osobní, co jsem ovšem změnila, respektive anonymizovala, jsou jména účastníků výzkumu, jména, která zazněla při jejich rozhovoru se mnou, názvy a místa zařízení, v nichţ probíhal sběr dat. Při setkání ohledně výzkumu jsem postupovala tak, ţe jsem se kaţdé respondetce na počátku rozhovoru představila, bylo-li to potřeba, seznámila jsem je se svou motivací, vysvětlila, k čemu chci získaná data pouţít, ujistila je o tom, ţe je nebudu pouţívat k ţádnému jinému účelu neţ ke tvorbě praktické části absolventské práce. Zeptala jsem se také na to, zda si mohu rozhovor nahrát, všechny respondetky o nahrávání věděly a souhlasily s ním. Účast ve výzkumu nemusí být odměňována, ale je zde moţnost účastníky odměnit (Miovský 2006: 284), rozhodla jsem se, ţe účastníkům dávat odměnu nebudu, pouze jsem jim poděkovala za jejich ochotu a přislíbila jim, ţe bude-li to moţné, poskytnu jim výsledky výzkumu a text absolventské práce.

7.2 Výběr respondentů a jejich popis Vybírala jsem účastníky výzkumu metodou záměrného výběru, jak ji popisuje Miovský (2006: 135), jedná se tedy o výběr účastníků výzkumu podle určitých vlastností či kritérií, je moţno dále rozlišovat různé strategie tohoto postupu. Zde jsem identifikovala prostý záměrný výběr, kdy vybíráme účastníky výzkumu dle určitých kritérií (Miovský 2006: 136), právě takto jsem vybírala mých pět respondentek, potřebovala jsem pracovnice domova pro seniory a pracovnice hospice, abych mohla provést potřebné srovnání, a tak jsem instituce oslovila a vybrala mezi jejich pracovnicemi respondentky podle mnou určených kritérií, zde se jednalo především o zkušenost s prací s umírajícími, téţ, aby respondentky byly v daných institucích zaměstnány, pokud ne aktuálně, tak v minulosti, a pracovaly v nich s cílovou skupinou dlouhodobě. 7.2.1

Respondentka č. 1 Jedná se o respondentku, která je jiţ v penzi, pracovala v hospici jako pastorační

asistentka a má dlouhodobou bohatou zkušenost s doprovázením umírajících v hospici. V této době do hospice dochází jako dobrovolnice, a tak darováním svého času vlastně pokračuje ve své původní profesi. Rozhovor s ní byl velmi obsáhlý, uváděla příklady z praxe, odkazovala se také na aplikaci teoretických znalostí v praxi, a skutečně poukazovala na to, jak to v hospici chodí, měla přehled. Ačkoliv dopředu nevěděla, ţe 35

se mnou bude mluvit, s rozhovorem souhlasila, byla připravená mi odpovídat a její odpovědi byly dostačující. Často rozváděla svou odpověď velmi široce a to bylo důleţité pro porozumění danému tématu. Rozhovor jsme spolu vedly ovšem v docela nevhodném a rušivém prostředí chodby hospicového zařízení, coţ mohlo mít vliv na jeho průběh. 7.2.2

Respondentka č. 2 Touto respondentkou je ţena středního věku, která v hospici pracuje

jako pastorační asistentka, má tedy dlouhodobou zkušenost s prací s umírajícími a jejich doprovázením. Působila na mne velmi příjemně, ačkoliv se jednalo o krátký doplňující rozhovor, poskytla mi dostatečné mnoţství informací, a byla ochotná se mnou sdílet své zkušenosti z práce, nebála se mluvit o svých osobních záţitcích při doprovázení. Rozhovor se uskutečnil v prostorách hospice, v místnosti, která slouţí jako denní místnost pro personál, zde jsme nebyly nikým výrazně rušeny, bylo tedy moţné v klidném prostředí prodiskutovat témata týkající se vlastních zkušeností, rituálů a zvyků spojených s umíráním. 7.2.3

Respondentka č. 3 Jedná se o ţenu středního věku, která v hospici dlouhodobě pracuje

jako pracovnice v přímé péči, zabývá se problematikou práce s umírajícími, má zkušenosti s doprovázením umírajícího, byla u umírajícího také v okamţiku jeho smrti. Vzhledem k tomu, ţe v hospici pracuje od počátku jeho fungování, coţ uţ je více neţ deset let, má přehled o fungování sluţby. Rozhovor s touto ţenou jsem vedla v jejím domácím prostředí, kde nás nikdo nerušil, mohly jsme se obě cítit pohodlně. Také tato respondetka byla otevřená mluvit o osobních zkušenostech, ale mluvila téţ o celkové péči o klienta v zařízení. 7.2.4

Respondetka č. 4 S touto ţenou ve věku kolem 50 let jsem vedla rozhovor v pořadí první, tedy jiţ

v prosinci roku 2015, ten byl pro mne překvapením, protoţe jsem vůbec nevěděla, co od něj mohu očekávat. Respondetka však byla otevřená a schopná velmi barvitě popisovat a doplňovat svou řeč příběhy a osobními zkušenostmi z praxe z doprovázení umírajících, dozvěděla jsem se od ní také mnoho informací týkajících se fungování sluţby, celkově se jednalo o nejrozsáhlejší rozhovor co do délky i obsahu. Respondetka na mne působila velmi suverénním dojmem, sama se doptávala, kdyţ mé otázce 36

nerozuměla a kdyţ hovořila, nenechala si jen tak skočit do řeči. Ještě nutno doplnit, ţe pracuje v domově pro seniory jako zdravotní sestra a pracovnice v přímé péči dlouhodobě, a absolvovala také kurz doprovázení umírajících v hospici, tudíţ disponuje opravdu bohatými zkušenostmi. Rozhovor jsme vedly v domácím prostředí, v místnosti, kde nás nikdo nevyrušoval. 7.2.5

Respondetka č. 5 Poslední respondentkou, s níţ jsem uskutečnila rozhovor na konci března, je

pracovnice v přímé péči domova pro seniory a zdravotní sestra zároveň. Jedná se o ţenu středního věku s dlouholetou zkušeností doprovázení umírajících, také absolvovala kurz doprovázení umírajících v hospici. Tato respondetka byla o mém výzkumu a záměru uskutečnit s ní rozhovor informována, také jsem jí poskytla otázky dopředu, aby se mohla připravit, coţ mohlo ovlivnit její odpovědi, protoţe byla před ostatními respondentkami v určité výhodě. Respondetka, ačkoliv říkala, ţe je z rozhovoru nervózní, působila uvolněně, mluvila souvisle a aplikovala své poznatky na konkrétních příkladech z praxe, coţ bylo pro mne uţitečné. Tento rozhovor byl veden také v domácím prostředí, které bylo nám oběma známé, měly jsme zde dostatek času i klidu pro jeho uskutečnění.

37

8

Analýza dat Proces, který se jinak nazývá také kódování, si klade za cíl, aby tomu, kdo data

analyzuje, pomohl kriticky myslet, zbavit se předsudků a vlastního pohledu či očekávání, aby zde šlo o vytvoření, nikoliv pouze ověření nějaké teorie, a téţ, aby mohla vzniknout teorie, která zobrazí skutečnost. (Strauss, Corbinová 1999: 39)

8.1 Otevřené kódování Otevřené kódování souvisí s pojmenovávání jevů, s nimiţ se výzkumník setkává při analýze, má se snaţit vztahovat pojmy k sobě pomocí hypotéz, coţ vede k dalším dedukcím a k tomu, ţe výzkumník shromaţďuje údaje a dále je indukuje a testuje. V otevřeném kódování je záměrem prostudovat nashromáţděná data, pokusit se je označit a zařadit do kategorií, právě v této fázi jsme schopni identifikovat rozdíly a podobnosti, právě zde téţ pracujeme s tím, co se domníváme a s domněnkami cizími, aby tak mohlo být objeveno něco nového. Při postupu práce pomocí otevřeného kódování se dostáváme k vlastnostem a rozměrům pojmů, které tvoří teorii, vyuţíváme mnoho technik, od kladení otázek aţ po porovnávání jevů mezi sebou, poté vytváříme ze skupin podobných pojmů kategorie. (Strauss, Corbinová 1999: 43, 52)

8.2 Axiální kódování Po otevřeném kódování je zde snaha údaje nově uspořádat tím, ţe propojíme kategorie a subkategorie, aby mohla být vytvořena kategorie jako soubor několika hlavních kategorií, jedná se o rozvoj, který přesahuje vlastnosti a dimenze. Hledáme příčiny určitého jevu, snaţíme se jej zasadit do celkového kontextu, vysledovat strategie jednání a interakcí mezi jevy a následky strategií. Všechny jmenované nazýváme subkategorie, pomocí těchto subkategorií můţeme do hloubky zkoumat kategorie. (Strauss, Corbinová 1999: 71)

38

9

Prezentace výsledků výzkumu Mým záměrem v této kapitole je na základě získaných dat interpretovat čtenáři, co

jsem v rámci empirického šetření zjistila, popisuji výsledky analýzy doplněné o mé hypotézy a náhledy s uvedenými citacemi respondentů. S odkazem k výše popsaným postupům v kvalitativním výzkumu, uvádím nejprve analýzy kaţdého zařízení zvlášť a poté prezentuji výsledky srovnávací analýzy, coţ je hlavní metoda, s níţ v rámci výzkumu pracuji.

9.1 Péče o klienta Mým záměrem v této části bylo zjistit, jak se liší péče o klienta, který do zařízení přichází od péče o klienta, který jiţ je ve fázi vlastního umírání. Vzhledem k rituálům a zvykům mne zajímalo, ve které fázi jiţ mohu tyto rituály identifikovat, jak celkově zařízení s umírajícími pracuje, téţ zda existuje nějaký psaný dokument o zásadách péče o umírající. 9.1.1

Péče o klienta po příchodu do zařízení Zde jsem přesně nedefinovala, co to znamená po příchodu do zařízení, jen jsem

chtěla zjistit, jestli je moţné říci, ţe se péče o příchozího klienta nějak odlišuje od péče o toho, který fakticky umírá. 9.1.1.1 Hospic Péče o klienta dle individuálních potřeb V hospici se jedná především o pokrytí potřeb dle individuality klienta, jak říká R1: „…hospic je zařízení, které se snaží splnit základní předpoklady péče o toho nemocného, a to je, zbavit nemocného bolesti, zachovat lidskou důstojnost…to znamená, prostě pokrýt všechny potřeby, které ten člověk má.“ Respondentka zdůrazňuje také postupné uspokojování potřeb: „Je třeba pokrýt ty potřeby tělesné, tak aby relativně byl v přijatelném stavu a mohl vnímat i ty věci ostatní.“ R1 ještě ohledně uspokojování potřeb a přístupu ke klientům, kteří do hospice přicházejí, dodává: „v podstatě je důležité, abychom k tomu člověku vždycky přistupovali jako k lidské bytosti, které si vážíme a ke které máme i jakousi úctu a respektujeme její postoje a svobodu. Přicházejí lidé, kteří jsou věřící, praktikující, přicházejí i lidé, kteří jsou nevěřící anebo se považují dokonce za ateisty anebo 39

antiteisty, všechny tyto kategorie pacientů mohou do hospice přijít, proto neděláme při příjmu rozdíly… a vycházíme z těch potřeb toho nemocného. To znamená v prvé řadě je, aby ten člověk se vyjádřil, jak, co očekává… abychom respektovali ten postoj a svobodu toho člověka, protože to, že má člověk duchovní potřeby, každý je má, to je pravda, ale někdo je vidí v kráse, někdo v lásce, někdo v poezii.“ R1 také vyzdvihuje hodnotu vzájemného respektu, kontakt, navázání důvěrného vztahu s klientem, lásku, přijetí a především respekt k svobodě člověka. Popisuje je takto: „…takže je to třeba, abychom vycházeli z individuality toho člověka, abychom navázali s ním v prvé řadě lidský kontakt a důvěru. Aby ten člověk vycítil, že ho máme rádi a že nám jde o jeho dobro a abychom respektovali jeho postoje, musíme respektovat, toho člověka, ...abych já toho člověka měla ráda takového, jaký on je a stejně tak, aby on to pocítil, že ho mám ráda, že mi jde o jeho dobro.“ R1 uvádí téţ příklad z praxe, aby ukázala na moţnosti práce s potřebami daného člověka, cituji část rozhovoru s klientem: „potom jsme přešli k modlitbě vlastními slovy, kdy jsme děkovali za všechno dobré v životě a odprošovali za chyby, které jsme nějakým způsobem nezvládli a jimi ublížili bližním nebo Bohu… musíme čekat, až ten pacient si sám vyřkne tuto potřebu.“ Postřehla jsem také individualitu ve vztahu k reţimu, R3 mi popisovala, jak o nemocné pečují během dne, jak takový reţim dne zhruba vypadá, setkala jsem se s výpověďmi jako „kolem osmé hodiny se snažíme probouzet pacienty… ti, kteří spí třeba tvrdě, tak ty necháváme spát a až se proberou, nebo jim k tomu třeba pomůžeme, tak v průběhu dopoledne prostě dostanou snídani, třeba v 11 hodin… prostě se připravuje individuální snídaně pro každého člověka, jak to kdo zvládá, jak to kdo potřebuje.“ Patrná je individualita ve vztahu k jídlu, respektuje se klientovo přání, neexistuje jednotný jídelníček, respondetka to téţ srovnává s nemocnicí, kde podle ní pacienti dostanou jídlo podle jídelníčku, R3 to popisuje takto: „…my tady nabízíme, … většinou se ten ošetřovatel zeptá, co by si ten nemocný dal a dá mu na výběr, prostě se ho netlačí do jídla, když nemá chuť na jídlo...“ Individuální přístup k duchovním potřebám R3 ještě podotýká k naplňování duchovních potřeb v religiózním pojetí a zjišťování religiozity při příchodu, je zde zřejmý i respekt k vyznání klienta: „… Jestli je někdo věřící nebo ne, to už víme na začátku při příjmu, my máme prostě listinu, když 40

třeba ten nemocný chce zavolat kněze, tak se volá kněze v průběhu té nemoci nebo toho pobytu, zavoláme kněze a podle vyznání…“ Multidisciplinární tým Při otázce na moţnosti péče o klienta v hospici R3 říká: „Tvoříme ten tým, …na oddělení, vždycky každý den jsou dva ošetřovatelé, jedna zdravotní sestra, jedna vrchní sestra a jedna staniční sestra, tak, a taky je tam ještě psycholog, sociální pracovnice a rehabilitační sestra.“ Práci multidisciplinárního týmu, který se schází dvakrát týdně, popisuje R3 takto: „…tam se sejdou prostě všichni zaměstnanci i vlastně toho oddělení, a to znamená ošetřovatelé, sestra zdravotní, vrchní sestra, staniční sestra psycholog, sociální pracovník, pastorační asistentka a prostě jednotlivě hodnotíme stav toho nemocného, s tím, že se tam radíme, co bychom pro něho mohli ještě udělat.“ R2

potvrzuje

důleţitost

a

praktičnost

vzájemné

komunikace

v multidisciplinárním týmu: „…tak nepracujeme každý za sebe, ale tak v tom týmu, že, kdo v tom týmu je a vzájemně si takhle předáváme ty informace, které jsou potřebné pro to, aby ještě lépe pracovali i ti ostatní.“ R3

dále

dokresluje

součinnost

a spolupráci

jednotlivých

profesí

multidisciplinárního týmu na příkladu klienta: „…ono je to různé, třeba ten nemocný nemá chuť se přes den bavit s nějakou pastorační asistentkou nebo s psychologem, ale někdy přijde na něho jakoby nějaký úzkostný stav v noci, kdy je tam sestra jakoby zdravotní sama na tom oddělení, a ten nemocný má třeba chuť o něčem mluvit, …na některé otázky, na které může sestra odpovědět, tak na ně odpoví, anebo to převede ten rozhovor, jako aby třeba si nechal poradit jako s panem doktorem, že mu to vysvětlí tu diagnózu…“ 9.1.1.2 Domov pro seniory Péče o klienta dle individuálních potřeb Na otázku, jak je o klienta v zařízení pečováno, se mi dostalo této odpovědi od R4: „…snažíme se naplňovat čtyři potřeby lidské, no, snažím se co nejvíc nastudovat jakoby té anamnézy z možných dostupných informací, no, ze zprávy lékařské, ošetřovatelské, no, prostě, záleží, odkud ten klient přijde k nám. Potom taky z toho, co napíše sestra sociální, co třeba víme od rodiny nebo rodinných příslušníků a především od klienta samotného. Na základě potom těch informací a jeho takových aktuálních

41

potřeb a z toho co on teď prožívá a co jakoby potřebuje, tak se potom začne ta péče jakoby odvíjet.“ Individualitu a uspokojování potřeb podle určitého schématu a stavu klienta můţeme dále spatřovat u R4: „Třeba přijde, hm, v horším zdravotním stavu, no, tak se zaměříme na ten zdravotní stav, na tu fyzickou oblast, a když přijde v dobrém zdravotním stavu, ale třeba ta psychika, ten adaptační proces třeba těžko prožívá, no, tak…se snažím jim to nějak zpříjemnit ten pobyt, poukázat na plusy toho, že jsou třeba tady, … s tím, že nikdy nechci opomíjet ty další.“ Při péči o člověka, který do zařízení přichází, a také v individuálním nastavení a vnímání skutečných potřeb z jeho strany, můţeme postřehnout paradox, ţe lidé v zařízení hledají domov, ale nepřemýšlejí tolik o tom, ţe je to místo, kde by chtěli zemřít, jak to popsala R4: „…vlastně velká část těch klientů, přijde zde, aby prožila ještě nějaký určitý úsek svého stáří, že sem nejdou primárně umřít. Že vlastně od toho se taky vyvíjí potom ta péče…někteří přicházejí už s tím, že vědí, že tady umřou nebo že tady chtějí umřít, už mají třeba připravené i věci do truhly, popsané, co jim máme obléct, a to si sami zajišťují, chtějí to mít v pořádku i mají ušetřeno na pohřeb.“ R5 popisuje moţnost přizpůsobit reţim klientovi, takto: „Tak třeba je možnost, samozřejmě harmonogram musí být vytvořený určitě, nějaké časové limity, ale …není problém…přihlížíme k té individualitě, ale máme takovou zkušenost, že hodně lidí se jakoby adaptuje na tu hodinu. Individuální přístup k duchovním potřebám Vzhledem k charakteru zařízení jsem doplnila téţ otázku na péči o klienta bez vyznání, zde se R4 odkazovala na svou zkušenost z praxe, popisuje také konkrétní příklad individuálního přístupu k dané klientce: „…jedna paní …mnohé věci se jí nelíbily, nikdy se nedokázala usmát na druhého, hm, na druhých i na sobě viděla jenom samá negativa. A myslím si, že takovým dlouhodobějším přístupem naším, k ní, že se snažíme jí třeba ukázat více té lásky než těm druhým, protože tak jsme se dohodli, že jí budeme, třeba vstoupíme na pokoj, pozdravíme nejdříve ji než třeba jdeme k dotyčné její spolubydlící s nějakým úkonem, ale zajdeme nejdřív za ní, pozdravíme ji, zeptáme se jí jak se jí daří, či něco potřebuje nebo prostě, co prožívá a potom teprve zajdeme k té klientce, té druhé, no tak, myslím si, že takovým dlouhodobým přístupem nějakým že má o hodně méně negativ, … je taková více v takové dobré náladě, no, více vidím v ní možná takových spíš k tomu pozitivu se obrací.“ 42

Kdyţ jsem se respondentky ptala na rozdíly, na konkrétní práci s člověkem, který je třeba v odporu kdyţ přichází, jak s ním pracují, R4 mluvila o důleţité úloze modlitby za klienta, také o povzbuzování rodiny a personálu k modlitbě, pak ještě dodala, ţe se snaţí „…neustále přistupovat k tomu člověku s takovou opravdovou láskou a takovou bezpodmínečnou láskou a s takovou jemností, taktem.“ K okruhu lidí, kteří proţívali těţkosti při příchodu do zařízení, mi R4 opět uvedla příklad z praxe, zde popisuje konkrétní práci s tématem odpuštění, potřebou odpustit, praktikuje modlitbu za klienta i s klientem a odkazuje se na vzpomínky klientky na nejkrásnější záţitek v ţivotě, kterým v tomto případě bylo narození dcery: „…vlastně jsem se odkázala na tu její zkušenost, že když ona byla plná štěstí a nadšení z toho, že se jí narodilo dítě, tak vlastně Pán Bůh to má tak samo, je strašně rád, když má nás jako děti a chce abychom my – jeho děti – byly šťastné, a že v Božím plánu je její štěstí a Bůh ji miluje mnohem víc než ona miluje tu svoji dceru, … tak jsem se odkazovala na tu její zkušenost, ten zážitek, no, a vlastně další taková řeč byla o tom, že Bůh chce, aby ona odpustila všem, aby prosila o odpuštění za ty léta, kdy byla daleko od něho a kdy třeba cítila křivdu, aby odpustila ve svém srdci i to, aby odpustila těm druhým, určitě musela doznat taky křivdy, nějaké bolesti, nějakého utrpení.“ 9.1.2

Péče o umírajícího V této části jsem se snaţila porozumět rozdílu v péči, či spíše zjistit, zda

v zařízení pracovníci vidí nějaký rozdíl v péči o člověka příchozího do zařízení a toho, který je ve fázi samotného umírání. Jak jiţ jsem napsala výše, povaţuji to ve vztahu k rituálům za důleţité. 9.1.2.1 Hospic Na otázku, zda jsou nějaké rozdíly mezi tím, kdy člověk do hospice přijde a kdy jiţ je ve fázi vlastního umírání, R2 říká: „Tady jsme v hospici, já myslím, že ten stav je stále stejný, jo, i se tak o to snažíme, tady si myslím, že není žádný rozdíl, ten hospic, …že je zařízen tak, aby ten personál měl čas na to právě si sednout k tomu nemocnému, nebo umírajícímu a doprovázet ho, když ho nedoprovází rodina, a myslím si, že ta intenzita se neumenšuje“ R3 vnímá péči o umírajícího takto: „...upřímně se snažíme o tu péči intenzivní, takže se dělá vlastně kontakt s ním, ošetřovatelská péče, sesterská péče, …a někdy je to stav, kdy prostě selhává srdíčko, …podává se tam kyslík, medikace pravidelná, nebo 43

případně injektomat se nastaví tak, aby ten nemocný netrpěl, aby prostě se kompenzovaly ty problémy, které jsou…“ R1 na otázku ohledně rozdílů v péči dodává: „Tak určitě mu dám přednost před ostatními pacienty.“ 9.1.2.2 Domov pro seniory Odlišnosti

péče

vnímá

R4

v intenzitě

návštěv

personálu,

popisuje:

„…k takovému člověku chodíme častěji, tam se hodiny jako nepočítají, … když někdo je v takovém zhoršeném stavu, tak ty návštěvy jsou častější.“ Na otázku týkající se změny v péči R5 odpovídá detailním popisem znaků provázejících umírání, pak ovšem vysvětluje, co je jinak: „Potom takového klienta samozřejmě už netaháme z lůžka, spíš mu dopřejeme určitý klid, je tam polohování, a aby se mu dobře dýchalo, péče o dutinu ústní, to znamená, že když už přijímá třeba málo per os tekuté stravy nebo i tak samotných tekutin, je tam možnost vytírání úst štětičkou, která má chuť citrónu…chuť té štětičky třeba mu dělá dobře, někdo třeba má rád kávu nebo šťávu z pomeranče, je i taková možnost, že se třeba uvaří ta káva, …dá se to zamrazit a třeba můžeme podávat i kostky ledu nebo třeba i té pomerančové šťávy.“ R5 k tomu, co jinak dodává ještě praktikování léčby bolesti: „…tišíme bolest, takže tam je vlastně taková první naše starost a domluva s lékařem, aby ho to nebolelo, …nasazujeme od vlastně nejmenších analgetik až po opiáty, náplasti a tak, aby prostě ten daný klient netrpěl.“ 9.1.3

Zakotvení zásad Tuto část uvádím proto, aby bylo zřejmé, ţe zásady, o nichţ také respondenti

mluví, jsou srozumitelné a transparentní, uvedené v dokumentech sluţby a přístupné pracovníkům. 9.1.3.1 Hospic Na otázku týkající se zakotvení zásad péče o umírající, R1 uvádí obecná pravidla, která ovšem souvisí s celou filosofií hospice, jsou pouze vztaţena na konkrétní zařízení. R1 říká: „Ano, je (pozn. to zakotveno v Řádu hospice), protože hospic poskytuje všechny roviny služeb, … pracuje zde zdravotnický personál, pracuje zde psycholog, pracuje zde pastorační služba, … vzájemně si sdělujeme svoje poznatky a přehazujeme si ty pacienty …když dochází k tomu konečnému období člověka, kdy 44

vlastně končí a je v takzvaném preterminálním nebo terminálním stadiu, … tak je snaha, aby byl doprovázen, to znamená, aby nebyl sám, a to je v pravidlech toho hospice, to znamená, snaha je, aby ho doprovázeli blízcí, to znamená, poučujeme rodinu, jak se mají chovat u toho nemocného.“ R3 potvrzuje a dodává: „Toto jsou zásady hospice …hospicový řád …a v tom to máme jakoby i napsáno a hlavně je to napsáno na všech letácích, webových stránkách, vlastně, co hospic znamená, jak ty služby fungují, a když dojde k této fázi, tak … my vlastně se budeme snažit o to, aby ten nemocný prostě netrpěl nějakou nouzí. Ať je to psychická – duševní nebo duchovní, nebo tělesná, to je jedno, prostě, …taky, aby třeba ten nemocný neumíral žízní. Takže když řeknu, že je taková komplexní péče nastavená, to znamená se vším všudy…“ 9.1.3.2 Domov pro seniory R4 na otázku týkající se zásad odpovídá: „Tak, zásady asi takové, že se snažíme tam pracovat v tichosti, nepouštíme třeba televizi …a vůbec aby byl takový větší klid, takové ticho na tom pokoji a s tím člověkem se pracuje bych řekla tak hodně pomaleji a jemněji, no, musí se mu taky říct, i když on třeba není schopen dát nějakou zpětnou reakci, než se s ním, než se k němu přistoupí a něco se s ním dělá, nějaká péče probíhá, tak prostě povědět mu, co budeme dělat, taky je třeba domluvený nějaký ten iniciační dotyk.“ Ohledně fyzicky existujících pravidel R4 dodává: „Tak, já myslím, že každá ta sestra vedoucí oddělení, to tak průběžně jakoby píše do hlášení.“ R5 specifikuje a říká: „…máme to v postupech. Nevím, práce nebo v postupech, postup práce, že to máme jakoby napsané, takže si to můžeme najít, …takže máme to i napsáno černé na bílém.“ 9.1.4

Srovnání

9.1.4.1 Péče o klienta po příchodu do zařízení V této kategorii jsem srovnávala péči s ohledem na další tři subkategorie, jednalo se o péči o klienta dle individuálních potřeb, individuální přístup k duchovním potřebám a multidisciplinární tým. Péče o klienta dle individuálních potřeb je v hospici spojena s předpoklady péče, jako je eliminace bolesti, zachování lidské důstojnosti a pokrytí všech potřeb nemocného, respondentky zdůrazňují lidský přístup, úctu, respekt, individualitu, 45

i hodnoty, jako je budování vztahu, důvěra, svoboda, láska. V hospici se téţ jedná o individualitu ve vztahu k dennímu reţimu i k jídlu, zde není denní reţim pevně dán, spíše se pracovníci řídí podle klienta, můţe vstávat, kdy chce, není nucen do jídla, má v jídle výběr. V domově pro seniory se péče o klienta dle individuálních potřeb uskutečňuje dle schématu péče v bio-psycho-socio-spirituální oblasti. Pracovníci se dle výpovědi respondentů snaţí co nejvíce informací o klientovi zjistit z dokumentace a z lékařských zpráv, předávají si téţ informace od sociální pracovnice, od rodiny a především čerpají z rozhovoru s klientem, aby pak mohli pomoci klientovi naplnit jeho skutečné potřeby a nastavit péči vhodnou pro něj. Zaměřují se na tu oblast, ve které má klient nejvíce potřeb, ale snaţí se o péči ve všech oblastech. Zde jsem téţ zachytila práci s nastavením klienta co do smíření se smrtí, ţe i od toho se pak odvíjí péče, práce s klientem. Co do harmonogramu dne, ten je dle respondentek nastavený pevně, klientům však můţe být v případě, ţe by jim daný reţim nevyhovoval, nabídnuta úprava podle jejich potřeb. Co do individuálního přístupu k duchovním potřebám, v hospici se zjišťuje, zda je člověk věřící a jak to má v tomto směru a podle toho je s ním pak pracováno, podle vyznání a jeho postoje a otevřenost ve vztahu k této oblasti. V domově pro seniory jsem individuální přístup k duchovním potřebám identifikovala u popisu práce klientky, která byla bez vyznání, zde bylo zřejmé, ţe v zařízení se snaţí o navázání kontaktu, bezpodmínečné přijetí člověka, o laskavý přístup, jemnost, takt, o nenásilnou podporu modlitbou za klienta. Respondentka na příkladu ukázala také práci s tématy odpuštění, přijetí utrpení, vzpomínání na hezké záţitky v ţivotě člověka. Co patří k péči v hospici, je multidisciplinární tým, jedná se o skupinu pracovníků různých profesí – zdravotní sestry, pracovníci v sociálních sluţbách, psycholog, sociální pracovník, rehabilitační sestra, lékař, pastorační asistentka, ti se starají kaţdý o určitou oblast péče, jak respondentky uvádějí, a scházejí se v určitých intervalech a snaţí se zajistit péči odpovídající potřebám klientů hospice. Fungování týmu je zaloţeno na vzájemné spolupráci a doplňování v jednotlivých oblastech péče. Multidisciplinární tým v domově pro seniory zcela chybí, péče ve všech rovinách osobnosti člověka je zajišťována především pracovníky v sociálních sluţbách, také zdravotními sestrami, duchovními či dobrovolníky, do zařízení téţ dochází lékař, spolupráce příslušníků jednotlivých profesí ovšem není tak úzká jako v hospici.

46

9.1.4.2 Péče o umírajícího V identifikování rozdílů v hospici mezi příchozím a umírajícím klientem se respondentky neshodovaly, neboť R2 tvrdila, ţe v hospici je péče uzpůsobena tak, aby se personál mohl stále stejně věnovat nemocným, umírajícím a doprovázet je, ţe se neumenšuje intenzita péče a měla by být ideálně stále stejně intenzivní, R3 naopak tvrdila, ţe je péče intenzivnější, také s ohledem na fyzické projevy umírání, R1 říká, ţe by umírajícímu dala jednoznačně přednost před ostatními. Při srovnání s domovem pro seniory ale můţeme vnímat, ţe zde jsou rozdíly v péči výraznější neţ v hospici, R4 uvádí, ţe je péče intenzivnější, ţe se k umírajícímu chodí častěji, ţe se nehledí na čas, R5 specifikuje péči, ţe tedy umírající je častěji polohován, kontroluje se dýchání, pečuje se o ústní dutinu, dbá se na příjem tekutin, sniţování

pocitu

ţízně

otíráním

rtů,

podáváním

zamraţených

kostek

ledu

z pomerančové šťávy či kávy, a také se intenzivněji pracuje s tišením bolesti a nastavení léčby bolesti podle intenzity. 9.1.4.3 Zakotvení zásad V hospici

zásady

vyplývají

z filozofie

hospice,

zařízení

má

přímo

na internetových stránkách uvedeno, jak pracuje s pacienty, je to téţ dle slov respondentek uvedeno v řádu hospice, jedná se o naplňování potřeb za pomoci multidisciplinárního týmu, eliminaci bolesti, samoty, doprovázení, práci s rodinnými příslušníky nemocného. R4 o zásadách domova pro seniory mluví obecně, ţe by se mělo pracovat v tichosti, nepouštět televizi, nenarušovat klid a ticho umírajícího, pracovat s ním citlivěji, informovat jej o všech výkonech, s tím, ţe stav klienta se zaznamenává do hlášení, R5 pak doplňuje informaci, ţe si kdokoliv z personálu můţe o zásadách péče o umírající přečíst, protoţe jsou v postupech práce jako součást vnitřních dokumentů zařízení.

9.2 Rituály a zvyky spojené s umíráním, smrtí a bezprostředně po smrti Po praktickém zjištění, jak je moţné přistupovat ke klientovi, který přichází do zařízení a k tomu, který jiţ je ve fázi umírání, se zde pokouším kategorizovat zjištěné vybrané rituály spojené s umíráním, smrtí a následující bezprostředně po smrti. K těmto kategorií mi také zapadá způsob práce s rodinou, jak v zařízení dle výpovědí 47

respondentek zacházejí s rodinnými příslušníky, jak se vypořádávají s odlišnými přáními a potřebami. 9.2.1

Rituály a zvyky v hospici Poskytuji stručný náhled na rituály a zvyky spojené s umíráním, jak se s nimi

v hospici dle výpovědí respondentek pracuje. Nadepsané kategorie dále rozděluji dle určených subkategorií, které jsem v rámci analýzy dat pojmenovala. 9.2.1.1 Rituály a zvyky při umírání Rituály a zvyky spojené s naplňováním duchovních potřeb R1 svou pastorační praxi u člověka ve fázi vlastního umírání popisuje takto: „Takže zase na základě toho dřívějšího postoje toho nemocného … kdo bude méně nastavený na tu duchovní službu, tak budu třeba předčítat anebo parafrázovat ta Boží slova z Písma, která odpovídají té jeho poloze, pokud je to člověk věřící, tak se budu modlit …předčítat pasáže z Písma anebo jenom v tichu sedět a držet ho za ruku.“ Můţeme tedy identifikovat rituály spojené s náboţenskou praxí – předčítání z Písma, modlitba, ale také naplňování duchovních potřeb, k nimţ můţe patřit drţení za ruku, tichá přítomnost. Informovanost rodiny a klientů o tom, že někdo umírá R2 popisuje postup při zhoršení zdravotního stavu, z její odpovědi je jasné, ţe se zde dbá na volbu rodiny, zda chce doprovázet svého příbuzného, také vidíme moţnost být s umírajícím stále, můţeme pojmenovat telefonát příbuzným v případě zájmu o doprovázení umírajícího jako zvyk: „…když už se ví, že ten člověk umírá, …tak se jim zavolá, řekne se jim, ať teda přijdou, někdo chce i v noci, kdykoliv doprovázet, nebo přímo tady spí, i mají možnost spát u toho lůžka, být s tím umírajícím.“ Tuto skutečnost potvrzuje také R3, kdyţ říká: „…většinou se dělá to, že už předem je domluveno s tou rodinou, jestli jí můžeme zavolat, když se ten stav zhorší.“ Téma smrti u klienta R3 mluvila o spolupráci v multidisciplinárním týmu a zmínila také, jak se pracuje s tématem smrti u klienta, ţe v hospici vyhodnocují jeho stav, nakolik je smířený s tím, ţe umírá: „…někdy ten nemocný má velmi krátkou dobu, aby se nějak srovnal, a k tomu mu můžeme my pomoct, ale taky není všechno v našich silách. Takže se stane, že třeba ten pacient odchází nebo umírá ve fázi, kdy je neklidný, nesmířený, agresivní, plačtivý, úzkostný, já nevím, jsou různé prostě projevy těch fází a někdy si 48

myslím, že ten nemocný je možná v té fázi i docela smířený“ R3 zkráceně popisuje projevy různých fází, v nichţ se můţe umírající klient nacházet, její tvrzení, ţe právě s těmito různými stavy můţe personál pracovat, ale nemůţe je zcela eliminovat, je zde důleţité. 9.2.1.2 Doprovázení a práce s rodinou Přítomnost personálu R1 pokládá za důleţité, aby u umírajícího stále někdo z personálu byl: „…aby u něj seděli, drželi ho za ruku, snažili se ulehčit ty jeho chvíle, utíráním potu, svlažováním rtů, jazyka, upravením polohy, aby byl v čistém, aby nebyl mokrý, nebyl zpocený a podobně.“ Práce s rodinou R2 se zabývá péčí o umírajícího a popisuje oblast péče personálu hospice: „…to není vysloveně směřováno jenom na něho samotného, ale vůbec celkově i na tu rodinu, na ty přátele, kteří přicházejí.“ R1 ještě dodává, ţe pokud má rodina zájem o doprovázení, je zde personál, aby je poučil a vysvětlil jim, co mají dělat, pokud to nevědí. R1 situaci popisuje takto: „…poučujeme rodinu, jak se mají chovat u toho nemocného že mají u něho sedět, …pomoct sobě i tomu nemocnému ke smíření, to znamená, že je vedeme k tomu, že jim říkáme, aby děkovali za pěkné chvíle v životě, aby odprošovali, čím ublížili tomu nemocnému a vzájemně ho nějak vlastně navádějí, …k tomu, aby i on v srdci dokázal odpustit na základě toho odpuštění, toho jeho blízkého, aby ho drželi za ruku, pokud jsou to věřící, aby se u něho modlili.“ R2 potvrzuje a zdůrazňuje důleţitost komunikace s rodinou, ţe to patří k povinnostem pracovníků hospice: „…zas třeba někteří mají pocit, že když už ten člověk je na tom jako leží, zdá se, že vůbec nevnímá, že ho můžou třeba takhle nechat být, jo, hodně příbuzných to má tak jako nastavené, řeknou, co tady mám dělat, on už mi neodpovídá, jo, já prostě nevím, co mám dělat, tak samozřejmě ten personál je tady od toho, aby mu pomohl tomu doprovázejícímu k tomu, aby ještě nějak navázal, snažil se jako navázat kontakt s tím umírajícím, … určitě už jenom ta přítomnost jo, že třeba v tichosti ho drží za ruku a že tady toto má smysl.“ R2 ještě konkrétně dodává, ţe je vhodné říci doprovázejícím, co mají dělat, kdyţ jsou se svým blízkým v jeho posledních chvílích: „…tak se jim snažíme třeba

49

pomoct v tom, aby to zkusili, aby opravdu ještě, pokud mají potřebu, ještě řekli to, mám tě ráda, nezlob se na mě, odpusť mi.“ R3 se vyjadřuje k moţnostem rodiny a k ideálu rodiny, která je schopná doprovázet: „když můžeme zavolat tu rodinu, tak my jí zavoláme, že vidíme, že ten stav se nějak zhoršuje,… takže když ta rodina tam funguje, tak je u něho až do konce.“ R1 tento okruh uzavírá potřebou pracovat současně s příbuznými i samotným umírajícím a vycházet ze vzájemných vztahů: „…je potřeba pracovat s oběma skupinami, i těch příbuzných, i s tím nemocným a vycházet tady z těchto vzájemných postojů.“ Přítomnost dalších osob u umírajícího R3 také dodává, ţe v případě, ţe nemůţe rodina, je zde pro tento účel personál, případně dobrovolníci: „…a pokud ta rodina prostě nemůže nějakým způsobem vůbec fungovat, tak fungujeme my, že se prostě střídáme u toho nemocného.…a pokud nemůže ošetřovatel,… tak prostě zavoláme dobrovolníky, a třeba ten dobrovolník, u kterého víme, že prostě s tím souhlasí, je schopný, tak prostě ho zapojíme a je s tím nemocným. R1 na otázku, kdo můţe u umírajícího být kromě rodiny, doplňuje: „může to být dobrovolník, nebo to je ten pastorační pracovník.“ 9.2.1.3 Rituály a zvyky po smrti Na otázku týkající se rituálů a zvyků po smrti klienta, R1 říká: „Potom se u toho nemocného pomodlíme, … takže se u toho nemocného modlíme chvíli a potom ho předáme personálu, aby provedl potřebné úkony ošetření a oblečení toho nemocného zemřelého, a teď třeba mezitím přijde rodina, pozůstalí, …tak je dobré kontaktovat i s těmi pozůstalými, a třeba společně s nimi se znovu pomodlit.“ R1 ještě popisuje na konkrétním příkladu, co dělala, kdyţ přišla příbuzná zemřelého, která nebyla při jeho smrti: „… tak jsem tam zapálila novou svíci, když jsem tu paní vzala do té rozlučkové místnosti a ještě jsme se spolu pomodlili u toho zemřelého.“ R1 jsem se také pro srovnání zeptala na to, jak postupuje, kdyţ doprovází nevěřící, na to mi řekla: „…když už je úplně v bezvědomí, tak se modlím potichu, v duchu, a Bůh slyší, modlím se potichu a jinak postupuji stejně.“ O doprovázení příbuzných nevěřícího a při setkání s nimi, pokud nebyli přítomni při smrti svého příbuzného, dodala: „No, tak respektuji jejich postoj, to znamená, oni se třeba zajímají,

50

jak ten tatínek nebo maminka umírali, jestli měl bolesti nebo jestli umřel v klidu, tak je ujistím, že o ně bylo postaráno, pravdivě, že prostě ty potřeby byly pokryté.“ Na otázku ohledně rituálů a zvyků R2 popisuje, co se obvykle děje, kdyţ někdo v hospici zemře: „tak většinou jako zapálíme svíčku, máme tak jako to tady zařízené, …aby se ten zemřelý nechal v klidu ležet, ne hned začít ho upravovat, převlíkat a podobně, …a poté co teda zemře, …tak je tam chvíle jakéhosi ztišení, modlitby, kdy se u toho, když je to věřící personál, pomodlíme za toho zemřelého, většinou tam je samozřejmě ta rodina, jo, tak jako i s nimi jako nějakým způsobem potřebujete komunikovat, potřebují nějak ty emoce, někdo to skrývá, někdo potřebuje nějaké to rameno, na kterém se prostě jenom vypláče, tam si myslím, že není prostor pro nějaký velký slova, jo, ta modlitba a potom spíš to objetí. … A potom teprve jako je prostor pro ten personál, pro ošetřovatele, kteří toho zemřelého upraví, podle potřeby je tady jako taková místnost, kam se sváží předtím, než přijede pohřební služba, potom je i možnost pro ty příbuzné, …ještě tam se přijít rozloučit.“ Můţeme zde identifikovat rituály jako zapalování svíčky, chvíli ticha a klidu bezprostředně po smrti, modlitbu, také fakt, ţe hospic má speciální místnost, kam zemřelého převáţí po smrti. R3 doplňuje svůj pohled: „…se normálně pomodlíme nad tím člověkem, rožne se svíčka, dá se tam květina, umyjeme toho zemřelého, oblečeme ho, buď má svoje oblečení, od rodiny už nachystané, …někdy se to domlouvá s tou rodinou, ale vždycky, když vidíme, že ta rodina je ve fázi zrovna nesmíření, tak jí nebudeme nutit.“ K otázce na zvyky zde R3 také doplňuje, kdo obvykle oznamuje úmrtí: „…při úmrtí z velké části je to zdravotní sestra, tak telefonuje té rodině nebo paní doktorka, že jejich blízký zemřel a oni se většinou zeptají, co mají dělat. Tak jim řekneme prostě, že je potřeba, aby přijeli, jestli je možné prostě vzít nějaké oblečení, ve kterém třeba ten člověk rád chodil, vlastně sestra a ošetřovatel sbalí ty věci, které tam ten nemocný měl, obleče buď do oblečení, do věcí anebo do anděla. A potom vlastně sepíšeme ty věci, protože právnicky se to musí všechno předat potom notáři, takže ty věci sbalíme a odnese si je sociální pracovnice a ona potom té rodině to předává ty věci. A mluví o těch záležitostech jako jak si vyřizovat pozůstalost a tak. …no, a když ta rodina přijde, tak většinou je necháme prostě, aby tam byli s tím zemřelým sami.“ R3 popisuje, jak to je, kdyţ někdo zemře, co do prostoru, ve kterém se zemřelý po smrti nachází: „… my zemřelého necháváme, když je jednolůžkový pokoj, na pokoji, aby ta rodina tam mohla ještě s ním být, pokud jako je dvoulůžkový pokoj, tak většinou toho zemřelého svážíme do rozlučkové místnosti, ta je … dole, o dvě patra níž, taky 51

v tom baráku našem…ale není přímo na oddělení ta rozlučková místnost.“ V případě, ţe je úmrtí více, tak „zůstává na pokoji a eventuálně potom řešíme to tak, že máme ještě jednu místnost na oddělení, která je prázdná a tam prostě ten zemřelý po tu dobu, než přijde ta rodina, tam je.“ 9.2.2

Rituály a zvyky v domově pro seniory Zde poskytuji analýzu dat získaných k problematice vlastního umírání a rituálů

s ním spojených v domově pro seniory. 9.2.2.1 Rituály a zvyky při umírání Informovanost rodiny a klientů o tom, že někdo umírá O způsobu informování rodiny v případě zhoršeného zdravotního stavu R5 říká: „Tak rodinu určitě informujeme o zhoršeném zdravotním stavu, snažíme se jim třeba nabídnout možnost, že by mohli přijít za maminkou nebo za tatínkem a prostě pobýt s ním, rozloučit se, říct pár pěkných slov na rozloučenou, poděkovat za výchovu.“ R4 popisuje postup informování rodiny, kdyţ se zhorší zdravotní stav klienta takto: „Někdo z rodinných příslušníků si to třeba přeje, že chtějí zavolat nebo chtějí prostě být u toho, tak se už to taky vlastně zjišťuje průběžně, když víme, že ta, ty poslední chvíle přicházejí anebo ta rodina i sama řekne, a nabízíme tu možnost.“ Na otázku rituálů a zvyků týkajících se skutečnosti, jak se dozvím o tom, ţe někdo v zařízení umírá, mi R4 popsala: „… dáváme na dveře, tam, kde víme, že klient, že už je v takové poslední fázi svého života, takový obrázek zapadajícího slunce s krátkým veršem z Písma svatého, …tam, kde je dlouhodobě jakoby ten člověk v takovém vigilním kómatu, tak je to takovým nějakým upozorněním, i pro personál, že mají být, chovat se potišeji, i pro třeba rodinu, která přichází na ten pokoj, je to takové nějaké znamení no, že se děje něco neobvyklého, mnohdy skrytého, co je mezi Bohem a tím člověkem.“ R5 potvrzuje to, co zmínila R4. Zde je zřejmý téţ důvod umístění obrázku na dveře, nejde jen o informaci, ale také o přizpůsobení se potřebám klienta, o zachovávání ticha, o intenzivnější duchovní doprovázení, na tyto skutečnosti obrázek upozorňuje personál, klienty, dobrovolníky i návštěvníky domova. Na otázku, jak jinak informují v zařízení o umírání klienta R4 odpovídá: „…říkáme, modlete se, jako jo, zahrňte to, když se ráno, každý den ráno se vlastně naši klienti modlí růženec, tak už jim oznamujeme, ta paní je na tom hůř a zdá se, že brzy 52

umře, pomodlete se za šťastnou hodinku její smrti. No tak, někdy, když je to umírání, taky řekneme, modlete se nebo jenom pozveme na ten pokoj.“ Rituály a zvyky spojené s naplňováním duchovních potřeb Ke skutečnosti, ţe se jedná o zařízení, kde je většina klientů věřících, dokládá tvrzení R4: „Jinak si nevzpomínám, že by někdo umíral tak nějak nepřipravený, nesmířený s Bohem. Dříve nebo později byl otevřený na přijetí svátostí. Ještě někdo těsně jako by před tou smrtí a někdo dřív.“ Můţeme tedy hovořit o rituálu smíření, ale zde je to často v souvislosti se smířením s Bohem v kontextu římskokatolického náboţenství. Ohledně rituálů spojených s religiozitou klienta, R5 vypovídá: „Když víme, že byl věřící, že měl nějakou touhu po svátostech, takže mu umožníme pomazání nemocných, takže umírající je zaopatřen svátostmi. Když je z jiné církve, jiného vyznání, není problém kohokoliv zavolat…jsme na to plně otevřeni, ale pro nás to jako neznamená, že toho člověka necháváme, když je jiného vyznání, prostě bez nějaké přítomnosti sester nebo prostě nám to nepřekáží, že je jiného vyznání, ale ba naopak jako jsme u něho.“ Z tohoto postoje můţeme také vyčíst respekt k vyznání klienta a přístup k němu přizpůsobený jeho potřebám. R5 dokládá svým přesvědčením: „…to je na prvním místě, takový soucit a ten respekt k vyznání toho druhého, no, nic na sílu.“ Práce s tématem smrti u klienta O důleţitosti včasného zjišťování toho, jaký má klient vztah ke smrti, mluví R5 takto: „Taky třeba klíčový pracovník by se měl snažit o to, když dělá plány, prostě nějak začít … téma o smrti nebo prostě tak zjistit, nakolik se ten člověk bojí smrti …a potom by měl i přejít na to oblečení, třeba jestli by už nechtěl jako mít nějak připravené to oblečení na poslední cestu, třeba označené a že by se mu to někde schovalo nebo by to chtělo někde ve skříni, prostě by to měl tak nějak vysondovat no. Potom je to jednodušší jako připravit toho člověka než když už je na té druhé straně, aby odešel smířený z našeho domu.“ R4 zdůrazňuje v situaci, kdy se stav klienta začíná zhoršovat, potřebu komunikace o vlastním tématu smrti, popisuje to takto: „Možná, když tak už jako cítíme, vlastně tak máme větší zkušenost s tím rozpoznáním toho, že přichází třeba ty poslední okamžiky života, tak já aspoň se nebojím mluvit o tom přímo, povědět, co si myslím.“

53

9.2.2.2 Doprovázení a práce s rodinou Přítomnost personálu R5 popisuje konkrétní postup při doprovázení umírajícího, říká: „…ten personál, který má tu službu, tak určitě tam častěji dochází, aby věděl, jak se situace vyvíjí nebo prostě radši zajde tam ta zdravotní sestra se podívat co a jak, aby ta rodina, když už tam při něm je, aby věděla, že není v tom okamžiku sama, …personál třeba se může pomodlit, držet za ruku, prostě být při té umírající paní, když má službu ten personál a třeba by nestíhal, tak vždycky je po ruce nějaká jiná sestřička,…a dochází nebo je přítomná u té umírající osoby.“ R5 popisuje svou nedávnou zkušenost s doprovázením: „…já jsem tak přišla k té paní a pobyla jsem s tou rodinou a s tou paní, tu jsem držela za ruku a najednou jsem viděla, že už jako nedýchá, … tak jsem tak byla prostě jako tiše a tak se na mě ta dcera dívala a praví, ještě maminka žije? A já jsem se na ní tak jako podívala a tak jsem jako zavrtěla hlavou a říkám, ne, že umřela, … ona byla v takovém šoku, přišlo to tak najednou, že ta maminka se zhoršila, že asi by to sama nezvládla tu situaci.“ R5 ještě k doprovázení dodala: „tak máme někdy takovou radost, jak můžeme být jako sestry u toho umírání, …nejde třeba někdy na noční to nějak stihnout …být u toho umírajícího, ale i v noci je ta možnost, že třeba můžeme vzbudit některou sestru, aby jakoby doprovázela, takže asi tak.“ Práce s rodinou R4 sama rozvedla téma práce s rodinou umírajícího, také definovala způsob, jakým s příbuznými začíná o smrti mluvit: „tak stejně (jako klienta) přitahuji i rodinu, jestli oni ještě, jim to třeba nedochází, že už to můžou být ty poslední dny, tak se snažím, potom v soukromí, ne třeba před tím klientem, že ale vzít si je tak jakoby na bok na rozhovor a povědět jim vlastně, jak to je s tím zdravotním stavem a jaké by mohlo být třeba to umírání nebo i taky nabízím potom tu možnost, že můžou být oni sami u těch svých blízkých nebo že my budeme tu službu doprovázení nějak vykonávat, no a myslím si, že ti kteří o tom nezačnou jakoby sami, tak jsou vděční za to, že začne na to téma jakoby rozhovor, ta druhá strana jako že. Někteří třeba mají v tom ohledu nějaký blok a třeba nedokážou tak o tom bezprostředně mluvit, až když jsou vyzváni.“ R4 uvádí, ţe je moţné doprovázet umírajícího, na otázku, zda i přes noc, říká: „…myslím, že se nestalo ještě, že by někdo byl přes celou noc třeba, protože to je taky náročné.“ 54

R4 se vyjadřuje také k tomu, co personál rodině můţe poskytnout: „…nabízíme možnost třeba modlitby s tou rodinou, můžeme i protože víme, že kolikrát ta rodina přijde a je u toho umírajícího taková bezradná, neví, co má dělat, jak se má chovat, tak se snažíme poučit je a povzbudit k tomu, aby se modlili.“ O práci s rodinou umírajícího mluvila R5 takto: „…motivujeme je k tomu, že se nemusí toho bát, ale spíš jako měl by to pro ně být nějaký impulz, že tam jakoby nebudou sami, že můžeme být nápomocní jako personál té rodině a třeba tam jít s nimi k tomu tatínkovi, dát jim takovou knížku nebo takovou brožurku, kde si můžou přečíst, jak vlastně postupně odchází ten člověk, je to taková příručka, která jim může být i nápomocná k tomu, že tak víc pochopí, proč to všechno tak odeznívá v tom člověku a myslím, že to už hodně lidem pomohlo, jako těm rodinným příslušníkům, …když jim to ten personál dokáže pěkně vysvětlit a jako mu říct, oč tu jde, že to je jako o vztahu, že to je o nějakém bytí sebou.“ Přítomnost dalších osob u umírajícího R5 se zmiňuje o moţnosti klientů doprovázet klienta: „…takže tam zveme potom ty chodící klienty nebo ty, co ještě dokážou vnímat, …bývá tak, že opravdu se schází třeba i pět.“ 9.2.2.3 Rituály a zvyky po smrti R4 popisuje situaci bezprostředně po smrti takto: „Tak snažíme se především dbát o duši, protože věříme, že smrt není koncem života, úplným koncem, který nemá pokračování, ale věříme, že je to vlastně přechod do života věčného, tak aby samotné to umírání bylo lehčí i vlastně mělo to pokračování v tom životě věčném, tak se snažíme, aby ten člověk, ta dotyčná osoba vlastně přijala svátosti – smíření, pomazání nemocných, přijímání. Že vlastně v průběhu té péče se snažíme o takovou pastoraci nebo evangelizaci, …v tom finálním stadiu teda je už to taková přímo prostě příprava na ten přechod, na tu vlastní smrt, že už se mluví konkrétněji, protože …věříme tomu, že vlastně ten život nekončí, že je pokračováním, …ale až vlastně tehdy se s tím setká konkrétně, až v té vlastní hodince té smrti.“ R4 také vystihuje snahu personálu: „Takže snažíme se o to, aby byl ten člověk prostě smířený s Bohem, …a už bezprostředně, když teda nadchází ten okamžik toho odcházení, tak se modlíme. Modlíme se korunku k Božímu milosrdenství, růženec, zapalujeme svíčku, shromažďujeme taky klienty kolem toho nemocného nebo

55

umírajícího.“ Zde tedy opět můţeme identifikovat rituály jako smíření s Bohem, modlitba, zapálení svíčky a zvyk scházet se při zemřelém a společně se modlit. R5 dodává okolnosti spojené s péčí o tělo zemřelého a místnost, kam můţe být převezen: „…(Příbuzní) nechávají to oblečení zemřelého na personálu, že už to lépe ví a že je na to tak nějak připravený …abychom je krásně oblékli, samozřejmě hygiena těla a pak to oblečení, u věřících lidí dáváme růženec do ruky. No a potom třeba vyvážíme do kaple, kde je taková, takové oficiální rozloučení nebo jakoby ta rodina se tam může ještě shromáždit, není to už na pokoji, je to v takové důstojné místnosti … zapalujeme svíčku a dáváme svěcenou vodu, u někoho třeba víme, že neměl žádné oblečení třeba na tu poslední cestu, když to je hlavně nějaký samotný člověk, který třeba na to nemyslel nebo nechtěl to nějak řešit ještě předtím, tak máme třeba takové erární oblečení pěkné uschované, …aby prostě nějak vypadal, když vychází z toho našeho domu, není zvykem, že bychom neoblékli a prostě tak nějak poslali jenom toho člověka.“ V odpovědi můţeme identifikovat rituály a zvyky, jako modlitba, omývání těla, oblékání, zapálení svíčky, kropení svěcenou vodou, ţehnání. Zase se jedná o rituály a zvyky religiózního charakteru. Ohledně informování jiných klientů o smrti klienta R4 říká: „Když je to třeba z jiného oddělení, tak se to můžou dozvědět no, po smrti, ale můžou se vlastně taky přijít pomodlit a rozloučit s tím člověkem. …no, tak samozřejmě vyvěšujeme parte a na všechna oddělení, pokud možno, i v kostele.“ Na otázku ohledně umístění těla po smrti, R4 říká: „Dvě hodiny by měl být ještě na pokoji, necháme ho na pokoji, …anebo ho převážíme do kaple.“ Na otázku, jakou moţnost má rodina co do rozloučení se svým blízkým, R4 říká: „Tak, jestliže rodina, když to je náhlé, tak to úmrtí, a není jakoby připravená na tu smrt toho blízkého, tak se jich zeptáme, jako a chcete se přijít rozloučit s maminkou nebo s tatínkem, můžeme ho tady ještě nechat, jestli chcete prostě přijít, tak můžete, jo, že můžeme tu dobu prodloužit, než zavoláme pohřební službu.“ Na otázku, co se děje v okamţiku smrti a těšně po ní, R5 vypovídá:„Když tam je ta rodina, tak necháváme prostě ať si ještě jakoby užijou ty poslední chvíle s maminkou, jo, nebo se vybrečí, vykřičí třeba, ať si ty emoce nechají jakoby projít nebo ať to ze sebe jako dají ty emoce, …takže na chvíli prostě necháváme, nebo jak dlouho chce ta rodina být, tak může být u té maminky těsně po tom úmrtí.“ Ohledně informování ostatních klientů o smrti R5 dodává: „…některé klientky, ty, které toho pacienta znaly, věděly o něm, že je zhoršený stav, že je spíš slovně 56

informujeme. Potom když je parte, ta rodina nám donese to parte, takže vývěska je na chodbě, takže tam jsou …aktuálně dány, no a jinak se taky po úmrtí sestřičky modlí za toho klienta, takže je jakoby doprovázíme i po smrti tou modlitbou, někdo třeba takový blízký, kdo se tak víc kamarádil s tím, co zemřel, takže dává i na mši svatou nebo se dává do přímluv během mše svaté.“ 9.2.3

Srovnání Tato část obsahuje tři kategorie s dalšími subkategoriemi, tak jak jsem je výše

analyzovala, v tomto srovnání se snaţím parafrázovat zjištěné skutečnosti a porovnat je. 9.2.3.1 Rituály a zvyky při umírání Tato kategorie se dělí ještě na tři subkategorie, tedy rituály a zvyky spojené s naplňováním duchovních potřeb, kontaktování rodiny, téma smrti u klienta. V hospici jsem identifikovala rituály a zvyky spojené s naplňováním duchovních potřeb jako takových, coţ můţe být fyzický kontakt s nemocným nebo pouze tichá přítomnost druhého člověka, ale téţ vázaných na vyznání umírajícího, tzn. čtení z Písma, modlitba. Rituály a zvyky spojené s naplňováním duchovních potřeb v domově odpovídají jeho religiozitě, většinu klientů tvoří věřící římskokatolické církve a R4 tento fakt dokládá i tím, ţe z vlastní zkušenosti říká, ţe si nevzpomíná, ţe by někdo umíral nesmířený s Bohem, ţe to jsou výjimky a většinou lidé před smrtí přijímají svátosti církve. Smíření se zde tedy uskutečňuje v tom smyslu svátostí, smíření s Bohem. R5 mluví hlavně o svátostech, ale také o otevřenosti, respektu a soucitu pro kaţdého klienta bez ohledu na jeho vyznání a téţ o ochotě zprostředkovat případně duchovního z jiné církve. Můţeme tedy říci, ţe naplňování duchovních potřeb má souvislost s religiozitou zařízení a pracovníka, ale ţe je v obou zařízeních shodně dbáno na klientovo nastavení, můţeme se v obou zařízeních setkat s pouhou přítomností nebo s praktikováním náboţensky laděných rituálů a zvyků jako je přijímání svátostí klienty, modlitbou s klientem a za klienta, čtení z Písma svatého, téma smíření je více zaměřeno na smíření s Bohem, ale v případě odlišnosti vnímání klienta i jinak. Informovanost rodiny a klientů o tom, že někdo umírá, bývá dle R2 domluveno podle přání těch příbuzných, především s ohledem na nabídku doprovázení umírajícího, podobně doplňuje i R3, kdyţ odkazuje na domluvu dopředu. Informovanost rodiny a klientů o tom, ţe někdo umírá v domově pro seniory je rodina informována o zhoršeném zdravotním stavu svého blízkého, je jim téţ nabídnuto, aby doprovázeli. 57

Dle R4 pracovníci průběţně zjišťují, zda o takové informace má rodina zájem. Co se týče informování klientů, návštěvníků a celkově personálu, zde se můţeme setkat s rituálem, ţe se dává na dveře pokoje umírajícího obrázek zapadajícího slunce s veršem z Písma svatého, znamená to, ţe se mají pracovníci i ti, kteří kolem pokoje prochází chovat tiše, je to znamení vyzývající k modlitbě, k návštěvě, klienti se dále mohou o umírání někoho z klientů dozvědět ústně od personálu, který jim říká, kdo je na tom hůř a prosí je o modlitbu, věřící klienti se totiţ kaţdé ráno modlí a do těchto modliteb zahrnují i umírající, personál je také zve na pokoj umírajícího. Obrázek zapadajícího slunce pak nemá jen informovat, ale má také význam pro umírajícího, aby byla naplněna jeho potřeba klidu. Mohlo by se tedy říci, ţe v domově pro seniory je označováno, kdo právě umírá a má to velký význam jak pro klienta samotného, tak pro další klienty, pracovníky a návštěvníky domova, kdeţto v hospici se zde jedná spíše o informování rodiny a personálu, není zde nijak označován pokoj, kde se nachází umírající. Téma smrti je s klienty rozebíráno dle jejich potřeb, vyhodnocuje se také stav klienta, jeho nastavení, nálada, emoce, svou roli zde sehrává multidisciplinární tým, který má pomoci umírajícímu smířit se se svým stavem. O důleţitosti práce s tématem smrti u klienta mluví obě respondentky domova pro seniory, hlavně s ohledem na vyřízení posmrtných záleţitostí, ţe je mnohem lepší, kdyţ je člověk připravený a ví, jak to chce po smrti mít, R4 reflektuje, ţe mluví s klienty o smrti otevřeně. Zde se tedy pracovnice obou zařízení shodují na tom, ţe jsou otevření pro toto téma, pokud o něm chtějí mluvit sami klienti. 9.2.3.2 Doprovázení a práce s rodinou Kategorie je opět rozdělena ještě na tři části, tedy přítomnost personálu, práci s rodinou a přítomnost dalších osob u umírajícího. Přítomnost personálu u umírajícího v hospici je základní snahou, jedná se téţ o fyzický kontakt s ním, základní péče o biologické potřeby, jako utírání potu, svlaţování rtů, polohování, péče o fyziologické potřeby. V domově pro seniory je přítomnost personálu popsána R5, ta říká, ţe to bývá tak, ţe u umírajícího je sestra (profesí většinou pracovnice v sociálních sluţbách), která právě nemá sluţbu, střídá se ještě s nějakou další, ale je zajištěno, aby umírající stále byl s někým z personálu, i v noci, aby byl doprovázen, aby ho někdo drţel za ruku, personál můţe být přítomen také v případě, ţe je u umírajícího rodina a neví si rady. 58

Práci s rodinou v hospici můţeme vnímat jako intenzivnější neţ v domově pro seniory, coţ znamená, ţe uţ se přímo počítá s tím, ţe rodina bude potřebovat doprovázet, péče je zaměřena i na nejbliţší nemocného, R1 vnímá jako důleţité také rodinu instruovat, nabízet vhodná témata smíření, odpuštění, drţení za ruku, modlitbu, R2 přímo říká, ţe práce s rodinou je povinností pracovníků hospice a ţe by právě oni měli příbuzným vysvětlit význam doprovázení, ţe je to o prosté přítomnosti a bytí s umírajícím, R1 mluví téţ o konfrontaci příbuzných a nemocného, ţe je potřeba pracovat s oběma stranami. R3 také mluví o tom, jak můţe rodina pokrýt doprovázení umírajícího aţ do konce. Při práci s rodinou v domově pro seniory R4 popisuje snahu vysvětlit rodině umírajícího jeho stav, nabízí jim moţnost, ţe mohou svého blízkého doprovázet, mluví s nimi o smrti a umírání, sama téma otevírá, také nabízí modlitbu s rodinou, instruuje rodinu, co mají dělat, kdyţ si nevědí rady. Také je zde řeč o motivaci, v zařízení dle R5 nabízejí broţurku o umírání, aby příbuzní pochopili, co zhruba můţe umírající proţívat. Přítomnost dalších osob u umírajícího - v hospici R3 mluví o přítomnosti jednak personálu, ale také dobrovolníků, kteří mají zájem o doprovázení umírajících, R1 jen popisuje, ţe doprovází buď dobrovolník, nebo pastorační pracovník. Přítomnost dalších osob u umírajícího – v domově pro seniory je to tak, ţe klienti, kteří mohou a chtějí, pak přicházejí na pokoj umírajícího člověka a modlí se tam. Zde je zřejmým rozdílem vyplývajícím jiţ z charakteru zařízení, ţe jsou klienti mnohem více zapojeni do umírání klienta neţ v hospici. 9.2.3.3 Rituály a zvyky po smrti Kategorii jsem dále nerozdělovala, ačkoliv je velmi obsáhlá, pokouším se tedy srovnat, jak se dané dva typy zařízení odlišují co do rituálů a zvyků po smrti klienta. Kdyţ klient v hospici zemře, bývá to tak, ţe někdo z přítomných zapálí svíčku, dají k ní květinu, zemřelý zůstává na chvíli v klidu, je takové ztišení, potom následuje modlitba, pokud je přítomna rodina, tak personál se snaţí být oporou i rodině, poskytnout jim prostor pro ventilaci emocí, ale také samotu, je-li to potřeba, být jim nablízku, poskytnout informace ohledně smrti jejich blízkého, pokud u ní nebyli, nabízejí také moţnost modlitby s nimi, ujišťují je, ţe potřeby nemocného byly naplněny, ţe netrpěl bolestmi atp., poté je zemřelý pracovníky převlečen, také ho umývají a oblékají, coţ jiţ můţeme zařazovat k pohřebním rituálům. Co se týče oznamování úmrtí, nejčastěji se jedná o zdravotní sestru, ta také instruuje rodinu přes 59

telefon, co má udělat, ţe má případně dovést dotyčnému věci, aby v nich mohl být pohřben atp., personál má téţ na starosti sepsání majetku zemřelého, ten je pak předán rodině, rodinu nechávají se zemřelým o samotě, pokud si to přeje. Není zde na rozdíl od domova pro seniory řeč o oznamování úmrtí klienta klientům. Co se týče místa, kde se zemřelý po smrti nachází, R3 říká, ţe zemřelý je po smrti buď na pokoji, nebo jej vozí do rozlučkové místnosti v hospici, kdyţ je úmrtí víc a rozlučková místnost na to nestačí, tak zemřelého dávají ještě do jedné místnosti na oddělení a dotyčný zemřelý tam je po dobu, kdy se s ním loučí jeho rodina. Pracovnice domova pro seniory klade i po smrti důraz na duši a spojuje smrt s nadějí na věčný ţivot, snaţí se připravit umírajícího na smrt co nejlépe, aby byl smířený s Bohem, pracovníci se modlí také za klienta a mají zájem na tom, aby kolem něj byli i ostatní klienti. V zařízení je zvykem volat klienty i k jiţ zemřelému člověku, aby se u něj modlili, po smrti nechávají tělo na chvíli v klidu a v tichu, pak se modlí, tělo omyjí, oblečou do připravených věcí, co se týče další manipulace se zemřelým, většinou oblékají klienta pracovníci, dávají mu do ruky růţenec, pokud byl věřící. Existuje také moţnost darování pěkného oblečení a starost o člověka, o jehoţ posmrtné záleţitosti se nemá kdo postarat, v zařízení si dávají záleţet, aby zemřelý byl upravený a oblečený, kdyţ opouští domov. To vše týkající se péče o tělo zemřelého se děje ještě na pokoji, kdyţ hoří svíčka, pracovníci donesou také kropenku se svěcenou vodou a kropítko, aby kaţdý, kdo k zemřelému přijde, jej mohl pokropit, poţehnat mu a pomodlit se u něj. Po smrti klienta domova sestra zavolá rodině a ptá se, jestli se chtějí přijít se zemřelým rozloučit. V okamţiku smrti má rodina soukromí, mohou být se zemřelým sami, ventilovat své emoce, loučit se se zemřelým. Co se týče klientů domova pro seniory, jsou informováni jiţ při umírání klienta, je jim také ústně oznámeno, ţe někdo z klientů zemřel, případně je upozorní parte vyvěšené na nástěnkách na všech odděleních. Po smrti klienta se za něj sestry společně modlí, takţe je klient doprovázen i po smrti. To je také rozdíl, po smrti klienta hospice se pracovníci či rodina ještě nějakou dobu modlí, zde v domově pro seniory je však do modlitby zaangaţováno mnohem více osob. Co se týče místa, kde se zemřelý po smrti nachází, je to na pokoji, pokud je tam sám, nebo pokud spolubydlící souhlasí, případně je převezen do kaple, kde jiţ je to rozloučení takové důstojnější a mohou tam téţ přijít příbuzní a klienti, na pokoji či v kapli klient zůstává minimálně dvě hodiny. Můţeme tedy vyhodnotit, ţe co se týče místa, kde je klient po smrti umístěn, zařízení mají podobné moţnosti. 60

9.3 Existence rituálů a zvyků týkajících se vzpomínek na zemřelé a jejich účel V této kapitole popisuji rituály a zvyky, které jsou spojené s delší časovou perspektivou po smrti klienta a týkají se práce s pozůstalými, se vzpomínkami, snaţím se popsat zjištěná data i s ohledem na účel rituálů tohoto typu. 9.3.1

Situace v hospici Zde popisuji, jaké jsou vzpomínkové rituály a zvyky v hospici, tak jak je

popisovaly respondentky. 9.3.1.1 Práce s rodinou po smrti klienta O práci s rodinou po smrti klienta se R1 vyjádřila takto: „To už záleží individuálně, …některé rodiny se vracejí a přicházejí do hospice opakovaně, dlouho, některé poděkují za dobrou péči a už si jdou svou cestou.“ V situacích, kdy se člověk nemůţe se smrtí svého blízkého vyrovnat, se s ním dle R2 pracuje takto: „Tak se snažíme, třeba když přijdou do toho hospice, přijdou se třeba rozloučit, většinou se je snažíme povzbudit, oni se bojí třeba …tak je sloužená mše svatá za ty zemřelé, vždycky každého čtvrt roku a potom si můžou třeba povykládat, zavzpomínat, …mají možnost ještě využít, jednou za půl roku bývá právě setkání s pozůstalými, …je tam nějaký program, nějaké slovo, nějaká písnička, a můžou si zavzpomínat s námi, se setkat.“ 9.3.1.2 Dokumenty R1 říká o dokumentech: „A tady v hospici máme knihu příjmů a tak tam se poznačí křížkem a datem a hodinou, kdy ten člověk zemřel,…a máme tady ještě, říká se tomu KNIHA ŽIVÝCH, kde zapisujeme už takovým ozdobnějším písmem do každého dne, jsou tam data na celý rok, kdy tam který pacient zemřel.“ Ke knize, kam se zaznamenávají data úmrtí, se vyjadřuje téţ R3: „Jo, je kniha zemřelých, ta píše vlastně ty jména, píše datum a jména těch zemřelých, který den prostě zemřeli a když je vlastně setkávání pozůstalých, bývá to jednou za čtvrt roku, tak ta kniha prostě je jim k dispozici a oni můžou nahlídnout do té knihy.“ O dostupnosti dokumentů, které připomínají zemřelé v hospici, R3 říká: (Kniha živých) „Běžně je v kapli, …je tam, jakoby za takovou skleněnou vitrínkou, kde se každý den to vlastně otáčí na to dané datum, které je a je nahlédnutí.“ 61

9.3.1.3 Vzpomínky Na otázku, zda v zařízení existují nějaké rituály spojené se vzpomínáním na zemřelé klienty, R1 odpověděla: „Ano, bývá setkání pozůstalých v určitých časových intervalech, nezveme ty rodinné příslušníky v těsné návaznosti na to úmrtí, ale třeba s odstupem měsíce nebo čtvrt roku a podobně, kdy už to prostě opomenou nebo opadnou takové ty materiální starosti.“ R3 mluví o průběhu setkání o pozůstalé: „…oni (pozůstalí) mají možnost se tam otevřít a mluvit o tom ještě, o tom úmrtí, …setkání pozůstalých spočívá v tom, že se pozvou na mši svatou a vlastně přichází hodně lidí, i nevěřící, na tu mši, protože mají prostě pocit, že něco ještě musí udělat pro toho zemřelého.“ Můţeme zde vnímat rituály a zvyky spojené s vyrovnáváním se s úmrtím blízkého člověka, v tomto procesu můţe být setkání pozůstalých přínosné. Také mohou pozůstalí toto setkání vnímat jako zadostiučinění. Můţeme se také setkat s tím, ţe se lidé vracejí, jak popisuje R3: „…jsou lidi, kteří mají potřebu se s námi setkávat a většinou z toho jakoby vyplyne to, že chtějí být dobrovolníky, že mají tu zkušenost a chtějí pomáhat dalším lidem.“ 9.3.2

Situace v domově pro seniory V rámci této části popisuji vzpomínkové rituály a zvyky v domově pro seniory,

jak mi je popsaly respondentky. 9.3.2.1 Práce s rodinou po smrti klienta Na otázku, zda se pracuje s rodinnými příslušníky po smrti klienta, R4 odůvodňuje, proč se s takovými případy nesetkává, ačkoliv mají tuto moţnost: „…to jsou všichni lidé už staří, kde se ta smrt očekává, tak jsem se ještě nesetkala s tím, … že by se až tak s tím nedokázali smířit, že by to pořád považovali za něco nemožného a něco, co, s čím nepočítali. Ono v té chvíli jakoby toho oznámení, že člověk jim to oznámí, třeba i tu smutnou zprávu do telefonu, tak je vidět takový úlek, takové překvapení a potom, když třeba přijdou vyřizovat už ten pohřeb, přijdou pro ty věci nějaké, tak si myslím, že už je to v takové fázi, kdy to tak jako přijímají tu realitu, … nemíváme takové nějaké setkávání těch pozůstalých.“ R4 popisuje také případy, kdy se lidé vracejí, ovšem v jiném kontextu neţ ţe by se nemohli vyrovnat se smrtí svého blízkého: „…třeba přijdou někteří, kteří to možná tak cítí, takovou potřebu, tak přicházejí i na návštěvu anebo za někým, že tu ještě 62

někoho znají, tak taky se nám stávalo párkrát, …takže přicházejí potom třeba, možná ani ne tak jakoby si povykládat o tom svojem blízkém, ale též možná nějak tak udržet ten kontakt s námi, nebo s těmi, kteří žili s ním na pokoji, též jako výraz vděčnosti, přátelství.“ R5 mluví o téţ o tom, ţe s tím, ţe by se příbuzní nemohli vyrovnat se smrtí blízkého, se ještě nesetkala. Pouze dodává, ţe někdy se lidé vrací, aby se stali dobrovolníky. 9.3.2.2 Dokumenty O existenci záznamů o úmrtí klientů, o nějaké knize, která by slouţila jako taková vzpomínka na zemřelé R4 řekla: „Zatím takovou knihu života nemáme, i když v kanceláři určitě se vede něco, nějaká taková evidence, …že bysme měli jenom knihu, do které píšeme, kdo kdy umřel, jenom ty úmrtí, tak to zatím nemáme, ale rozhodně to píšeme do sešitu hlášení.“ 9.3.2.3 Vzpomínky Co se týče rituálů a zvyků spojených se vzpomínkami na zemřelé, popsala mi R4 docela podrobně, při jakých příleţitostech se na zemřelé klienty vzpomíná: „Tak, vzpomínáme, určitě, při mši svaté, v modlitbě přímluvné, vzpomínáme je na modlitbě Breviáře, když jsou tam přímluvy, za každého zemřelého se modlíme litanii ke Všem svatým, no, tak, v čase Dušiček tak taky se za všechny modlíme a vlastně při každé té duchovní obnově je jedna mše svatá věnovaná za všechny zemřelé z Domova …já si myslím, že rodina taky dbá na to, že potom každá ta rodina si dává na mši svatou“ Uvádí také rituál, který je vlastní společenství sester, je totiţ i součástí jejich vnitřních řádových dokumentů, ţe se společně modlí za zemřelého klienta, buď v den jeho smrti, nebo ve dnech následujících po dni úmrtí. 9.3.3

Srovnání Třetí část nazvaná Existence rituálů a zvyků týkajících se vzpomínek na zemřelé

a jejich účel obsahuje tři kategorie, jednak práci s rodinou po smrti, pak dokumenty, kde píši o tom, jak se pracuje s daty a fyzickým zvěčněním data úmrtí klienta a pak na závěr se zabývám ještě vzpomínkami či spíše také důvody, proč se klienti do zařízení vracejí po smrti svého blízkého.

63

9.3.3.1 Práce s rodinou po smrti Práce s rodinou funguje v hospici podle potřeby, záleţí na konkrétní rodině a okolnostech, pracovníci pracují především s počátečním šokem po smrti blízkého člověka, pak také nabízejí moţnost setkání, účasti na mši svaté za zemřelé z hospice, kde je moţnost si zavzpomínat či setkat se s personálem. Respondentky z domova pro seniory mluví o tom, ţe se nesetkávají s tím, ţe by se rodina nemohla po smrti svého blízkého s touto ztrátou vyrovnat, dle jejích slov je to proto, ţe uţ s úmrtím u staršího člověka počítají, pracovníci tedy pracují jen s prvotním šokem, který dle popisu respondentek rychle opadne. Tudíţ zde se nesetkáváme s tím, ţe by byla organizována nějaká setkání pozůstalých za účelem vyrovnání se se ztrátou blízké osoby, jak je to v hospici. 9.3.3.2 Dokumenty V hospici existuje tzv. Kniha ţivých, kam se zapisuje do dne, kdy pacient zemřel, jeho jméno a kniha je pak celoročně přístupná v kapli hospice, případně u příleţitosti setkání pozůstalých, které bývá v hospici organizováno čtyřikrát ročně, ke knize má tak přístup kaţdý, kdo hospic navštíví. V domově pro seniory dle výpovědí respondentek ţádná Kniha ţivých není, jen se data zaznamenávají do sociální a zdravotní dokumentace a do hlášení pro personál. Zde tedy můţeme vidět zásadní rozdíl co do uchovávání dat úmrtí a vzpomínání na klienty tímto způsobem. 9.3.3.3 Vzpomínky Existenci rituálů a zvyků spojených se vzpomínáním na zemřelé dokládá uţ fakt, ţe jsou organizována setkání pozůstalých jednou za čtvrt roku, na tato setkání jsou zváni pozůstalí, kteří uţ mají nějakou dobu po úmrtí svého blízkého, většinou více neţ měsíc, aby to pro ně nebylo příliš traumatické, takţe s malým odstupem času si mohou na svého zemřelého zavzpomínat. Pozvánky rozesílají sociální pracovnice hospice. Setkání probíhají dle respondentek obvykle tak, ţe pozůstalí zde mají moţnost se sdílet, mluvit o smrti svého blízkého, proţijí mši svatou, které se účastní často i nevěřící, vnímají ji jako zadostiučinění pro jejich blízkého, ţe ještě něco mohou udělat, poté mají moţnost se sdílet s kýmkoliv z multidisciplinárního týmu, často také vznikají přátelství mezi pozůstalými. Někdy, jak popsala R3 můţe nastat situace, ţe se pozůstalí se smrtí vyrovnají a skrze tuto zkušenost se rozhodnou pomáhat klientům hospice a jejich rodinám jako dobrovolníci. Na klienty v domově pro seniory se společně vzpomíná při 64

mši svaté, modlitbě, při přímluvách, také ovšem ne příliš konkrétně při duchovních obnovách, které jsou dvakrát ročně organizovány pro klienty domova, vzpomínkové rituály uţ se však na rozdíl od hospice neorganizují, je to soukromou záleţitostí té konkrétní rodiny. Stejně jako v hospici se zde, ačkoliv ojediněle setkáváme s tím, ţe lidé přicházejí a vracejí se do zařízení poděkovat, jednak navštívit jiné klienty, spíše v tom kontextu dobrovolnictví nebo jako výraz vděčnosti, udrţení kontaktu se sestrami, přátelství, nejedná se zde však o nějaký výrazný vzpomínkový rituál.

9.4 Naplnění cílů Hlavním cílem tohoto výzkumu bylo popsat rozdíly v rituálech a zvycích spojených s umíráním v hospici a domově pro seniory. V této podkapitole tedy stručně shrnuji naplnění tohoto cíle. Pro popis rituálů a zvyků spojených s umíráním v hospici a domově pro seniory jsem pro vymezení období umírání a pro zjištění odlišností v péči pouţívala otázky zaměřené na péči o klienta po příchodu do zařízení a o toho, který je ve fázi vlastního umíraní. K dalšímu okruhu pak patřily otázky zaměřené na dění kolem umírajícího, přítomnost dalších osob a na péči o mrtvé tělo ve vztahu k rituálům a zvykům s ní spojených, k třetímu okruhu patřily otázky týkající se práce s pozůstalými a s organizací vzpomínkových rituálů. Z analýzy vyplynulo, ţe v hospici jsou menší rozdíly v péči o příchozího a umírajícího klienta, respondentky se ve svých tvrzeních neshodovaly, protoţe R2 se snaţila klást důraz na to, ţe hospic je uzpůsoben tak, ţe personál má vţdy čas být s klientem, kdeţto R3 tvrdila, ţe péče má být intenzivnější s ohledem na fyzické projevy umírání a R1 poukazovala na to, ţe by dala umírajícímu přednost před ostatními klienty. V domově pro seniory jsou rozdíly výraznější, péče je dle respondentek intenzivnější a návštěvy umírajícího klienta personálem častější, snaţí se jej polohovat, kontrolovat dýchání, pečovat o ústní dutinu, uzpůsobit příjem tekutin, pracovat s léčbou bolesti podle potřeb umírajícího. Rozdíly v zařízeních můţeme vnímat také co do zásad, zásady hospicové péče jsou zakotveny v Řádu hospice a vyplývají z celkové charakteru zařízení, vztahují se na všechny pacienty po celou dobu jejich pobytu v hospici, kdeţto v domově pro seniory jsou zásady součástí vypracovaných Standardů a vztahují se na umírající

65

klienty, coţ nemusí platit pro všechny. (Pozn. Některý klient můţe zemřít náhle a tím pádem o něj nikdy nebylo pečováno jako o umírajícího.) Po analýze a srovnání péče zaměřené na duchovní potřeby, je moţno říci, ţe v umírání jsou naplňovány podobně v obou zařízeních, v hospici se jedná o fyzický kontakt s nemocným, tichou přítomnost, téţ zvyky spojené s náboţenským vyznáním, tzn. čtení z Písma svatého, modlitba, v domově rituály a zvyky odpovídají religiozitě klientů, často jsou spojeny se svátostmi církve a smíření ve vztahu k Bohu, obě zařízení respektují vyznání a spolupracují s různými duchovními představenými, informace o umírajícím klientovi jsou v hospici předávány zdravotními sestrami rodině, kdeţto v domově pro seniory kromě informování rodiny, informují také klienty v zařízení. V domově pro seniory se téţ klienti mohou dozvědět, ţe někdo umírá díky obrázku na dveřích pokoje umírajícího, to je signálem pro ztišení a modlitbu jak pro klienty, tak pro pracovníky, rodinu a návštěvníky domova. S rituály a zvyky souvisí ještě práce s tématem smrti, která se děje v obou zařízeních, tak jak klienti chtějí, podle jejich potřeb. V hospici je přítomnost druhého člověka u umírajícího nezbytností, v domově pro seniory mají pokrytu přítomnost sestrami, které právě nemají sluţbu, ty se u umírajícího střídají, při doprovázení rodinou, se pracuje i s rodinnými příslušníky, v hospici je to povaţováno za náplň práce personálu, v domově pro seniory pak se také snaţí, aby rodina doprovázela, a chtějí jim pomoci i s prvotním šokem po smrti klienta. V domově pro seniory je pak zapojeno mnohem více osob do procesu umírání, protoţe klienti se za umírajícího modlí a mohou ho i přímo doprovázet svou přítomností a modlitbou na jeho pokoji, v hospici je zaangaţována rodina, personál a dobrovolníci, pokud je to potřeba. Po smrti klienta hospice přítomní zapálí svíčku a zůstanou na chvíli v tichu, pak se modlí a snaţí se pracovat s rodinou, také se s nimi modlit a poskytnout prostor pro ventilaci emocí, takto se to dělá i v domově pro seniory, po chvilce ticha zemřelého personál obleče a upraví a buď zůstane na pokoji nebo se převeze v hospici do rozlučkové místnosti, která je zařízena speciálně pro tento účel jako místo důstojného rozloučení se zemřelým, v domově pro seniory je to pak do kaple, která je také určena pro účel rozloučení, v domově volají ještě další klienty k zemřelému, modlí se za něj, k zemřelému dávají ještě kropenku se svěcenou vodou a kropítko, aby jej příchozí mohli pokropit a poţehnat mu, sestra v domově oznamuje rodině úmrtí, klienti

66

jsou informováni také písemně, na kaţdém patře domova je vyvěšeno parte, sestry se za klienta dále společně modlí, coţ v hospici chybí. V oblasti práce s pozůstalými a vzpomínkami na zemřelého jsem se zaměřila na hledání odpovědi na otázku, zda se na zemřelé klienty nějak vzpomíná a zda se pozůstalí mohou do zařízení ještě vracet, zjistila jsem, ţe v hospici organizují setkání pozůstalých, jejichţ součástí je mše svatá, kterou pozůstalí vnímají jako zadostiučinění, tedy účastí na mši svaté za jejich zemřelého je naplněna jejich potřeba zadostiučinění, mohou tak mít dobrý pocit z toho, ţe pro něj ještě něco udělali a poté následuje samotné setkání, kde mohou pozůstalí kontaktovat jak multidisciplinární tým, tak ostatní pozůstalé a navázat s nimi třeba přátelství, coţ můţe být uţitečné pro jejich vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby. V hospici se tedy počítá s tím, ţe pozůstalí budou ještě potřebovat podporu alespoň v minimální míře. Kdeţto v domově pro seniory je to jinak, zde se klienti příliš často nevracejí, aby vzpomínali, spíše mají vazbu na personál nebo ostatní klienty a proto např. začnou s dobrovolnickou činností.

67

10 Diskuze Tato závěrečná kapitola má slouţit jako reflexe výsledků výzkumu v konfrontaci s teoretickou částí práce. Mou snahou je zde posoudit, zda výsledky výzkumu korespondují s vybranými teoretickými poznatky, s nimiţ jsem výše pracovala a slouţily mi jako podklad pro praktickou část. Téţ zde uvádím některé moţné přínosy a rizika, které mohou způsobovat, ţe data nepopisují realitu věrohodně. Na základě mých zjištění se zamýšlím nad moţnými opatřeními, která by mohla situaci péče o umírající a práci s rituály a zvyky do budoucna zlepšit. Co se týče srovnání s teoretickou částí, péče o klienty v hospici odpovídá teoretickým poznatkům, pracuje se zde jak s umírajícím, tak s jeho rodinou, přáteli a těmi, kteří jej navštěvují, také po smrti klienta má rodina moţnost pracovníky hospice kontaktovat, a bývá to zvykem. Také co do postojů ke smrti, v rozhovorech s respondentkami bylo zřejmé, ţe se setkávají s tím, ţe příbuzní umírajícího nevědí, jak se mají chovat, co mají dělat, coţ odpovídá absenci rituálů jako schémat chování, byl zde zřejmý i strach ze smrti a obavy z konfrontace s ní. Pro tyto účely v hospici funguje multidisciplinární tým, jak respondentky často opakovaly, to se téţ shoduje s teorií, ovšem,

podotýkám,

z výzkumu

vyplynula

také

důleţitá

role

dobrovolníků

v doprovázení. Domov pro seniory, v němţ jsem sbírala data, byl zaměřen na umírání více, neţ jak to bylo popsáno v teorii, doprovázení zde bylo součástí péče o klienta, počítalo se s tím, ţe umírající bude potřebovat intenzivnější péči a ta byla uzpůsobena individuálně konkrétnímu umírajícímu, pracuje se také s tématem smrti a to s rodinou i s klientem samotným, a téţ zde můţeme rozpoznat strach z umírání a smrti, často úkolem personálu, aby doprovázející rodinu poučil, co mají dělat, jak s umírajícím trávit čas. V rovině duchovního doprovázení umírajících se péče v domově pro seniory velmi blíţila hospicové péči. Co do rituálů, dá se říci, ţe se zde objevovaly pohřební rituály spojené s úpravou těla po smrti, s úctou k němu, také zde byla řešena otázka důstojnosti co do prostoru, kam je zemřelý převáţen. Také tyto skutečnosti velmi přibliţovaly zvyky a rituály spojené s umíráním v hospici. V domově pro seniory se můţeme také setkat s větší angaţovaností klientů při umírání, je zde zvykem, ţe doprovázejí klienti klienta svou přítomností a modlitbou, a s tímto jevem jsem se v literatuře nesetkala. Na druhou stranu uţ se zde nepracuje s pozůstalými, coţ koresponduje s přijímáním

68

přirozené smrti stářím, kdeţto v hospici je péče o pozůstalé širší a téţ organizována zařízením, coţ ovšem také literatura potvrzuje. Přínos výzkumu vnímám v komparaci dvou zařízení, při hledání závěrečných prací studentů v programech zaměřených na pedagogiku, antropologii, sociální práci atp. jsem se setkala s pracemi orientovanými na rituály jako takové, na umírání, hospicovou péči, moţnosti péče o umírající, doprovázení umírajících v pobytových sluţbách pro seniory, či srovnání doprovázení v České republice a jinde v zahraničí. Nesetkala jsem se ovšem s prací, která by takto porovnávala rituály a zvyky spojené s umíráním v zařízeních, kde očekáváme, ţe se se smrtí bude nějak pracovat. Vzhledem k tomu, ţe kvalitativní výzkum si klade za cíl porozumění dané problematice, bylo by vhodnější vybrat více respondentů, aby data byla zasazena do kontextu a zaměřovala se na pochopení a účel rituálů a zvyků spojených s umíráním. Rizikem je téţ církevní charakter domova pro seniory, a to v tom smyslu, ţe zde jsou, domnívám se, ve větší míře zastoupeny rituály a zvyky spojené s praxí katolické církve, u zařízení, která nemají takový charakter, se můţeme setkat s jiným přístupem, proto není moţné data nekriticky vztahovat na ostatní zařízení. Uvědomuji si také to, ţe jsem svou práci nerozdělila rovnoměrně, data tedy mohou být zkreslena časovou tísní i osobností výzkumníka, protoţe je to subjektivní náhled na problematiku, ale i dalšími faktory. Napsala jsem tuto práci jako výzvu pro ty, kteří se na toto téma v budoucnu zaměří, jistě stojí za to zamyslet se nad tím, jak zlepšit péči o umírající klienty v domovech pro seniory tak, aby to odpovídalo jejich skutečným potřebám, tak, aby byl personál připraven a schopen tyto potřeby adekvátně uspokojit. Pracoviště, kde byla sbírána data pro tento výzkum, s umírajícími pracují, dle mého názoru, dostatečně, individuálně se jim věnují a v některých oblastech, troufám si říci, jejich péče odpovídá péči v hospici. Závěrečnou otázkou tedy je, jak zabezpečit takovou péči ve všech domovech pro seniory, pokud uţ přistoupíme na to, ţe člověk v takovém instituci ţije a bude zde i jednou umírat.

69

Závěr V této absolventské práci, která byla zaměřena na rituály a zvyky v hospici a domově pro seniory, jsem se snaţila naplnit dva konkrétní cíle, jednak převáţně v teoretické části práce vymezit rituály a zvyky a zařadit je do obecného kontextu problematiky umírajících, jednak tentokrát z větší části v praktické části tyto rituály a zvyky na příkladech dvou konkrétních zařízení pomocí srovnávací analýzy porovnat a dané výsledky pak interpretovat tak, aby byly srozumitelné pro čtenáře této práce. První cíl, popsat rituály a zvyky spojené s umíráním v obecném kontextu problematiky umírající, ačkoliv byl pro mne náročný kvůli vymezení rituálů a mnohoznačnosti tohoto výrazu, jsem nakonec, troufám si říci, v práci naplnila, protoţe jsem se snaţila postupně vysvětlovat pojmy, které by mohly být nesrozumitelné a zasazovat je do kontextu, v němţ jsem se jimi dále zabývala. Mou snahou bylo téţ zachovat logickou strukturu a návaznost jednotlivých částí textu na sebe. Práce s celým kontextem problematiky umírajících zdůvodňuje také, proč jsem se zabývala i péčí o klienty příchozí do zařízení a umírající a hledala rozdíly v této péči. Jednalo se mi o definici umírání a o moţnost vztáhnout pak rituály a zvyky na toto konkrétní období. Druhý cíl, popsat rituály a zvyky, které jsou spojené s umíráním v hospici a domově pro seniory, který byl více rozveden a rozpracován v praktické části, protoţe souvisel i s hlavním cílem výzkumu, zněl porovnat rituály a zvyky spojené s umíráním v hospici a domově pro seniory. Tento cíl můţe být ovšem značně zkreslený, protoţe v názvu práce není specifikováno, ţe se jedná o jeden konkrétní hospic a jeden konkrétní domov pro seniory, takto jsem ovšem pojala toto téma. Nemohu si tedy být jistá, jestli tak, jak jsem uskutečnila sběr dat, jejich analýzu, interpretaci a závěr výzkumu, vypadá péče i v ostatních zařízeních tohoto typu a existují opravdu vţdy tyto moţnosti. Uvědomuji si, ţe vzorek je značně chudý, jde zde spíše o inspiraci, srovnání můţe poskytnout pracovníkům těchto typů zařízení moţnost náhledu, jeden další pohled na danou problematiku. Na závěr tedy reflektuji fakt, ţe cíle i název práce jsou velmi obecné, kdeţto práce je zaměřena na dvě konkrétní zařízení.

70

Bibliografické zdroje ARIÈS P. 2000. Dějiny smrti. Díl 2, Zdivočelá smrt. Praha: Argo. BAUMAN Z. 2004. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta. Bible: Ekumenický překl: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Praha: Česká biblická společnost, 1995. BRABEC L. 1991. Křesťanská thanatologie. Praha: Gemma. BUBOVÁ M. et al.(eds) 2013. Etiam per cor sanamus: psychospirituální souvislosti konce života a umírání. Brno: Marek Konečný. DAVIES D. J. 2007. Stručné dějiny smrti. Praha: VOLVOX GLOBATOR. DRAŢILOVÁ 2014. „Paliativní péče v podmínkách pobytového zařízení sociální péče“. Sociální služby 14 (5): 24-30. Dostupné

téţ

z:

http://www.socialnisluzby.eu/ckfinder/userfiles/files/SS%205-

2014%20final%20s24-29.pdf ERDINGER M. 2009. „Ano ke svému ţivotu – duchovní podpora.“ In: ČERNÁ M. (ed.) Životní bilance ve stáří: Odborná konference u příležitosti Mezinárodního dne seniorů. Praha: Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. GÄRTNEROVÁ A. 2015. V době zármutku: těm, kteří ztratili blízkého člověka, těm, kteří je provázejí. Praha: Cesta domů. GRÜN A. 1997. Smrt v životě člověka. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. GÜNTER V. 2000. Žít až do konce. Praha: Vyšehrad, spol. s.r.o. HARTL P., HARTLOVÁ H. 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál. HAŠKOVCOVÁ H. 1975. Rub života – líc smrti. Praha: Orbis. HAŠKOVCOVÁ H. 2012. Sociální gerontologie aneb Senioři mezi námi. Praha: Galén. HENDL J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Hospice

[on-line].

„Slovník

pojmů“.

Aktualizace:

neuvedeno.

Dostupné

z:

http://www.hospice.cz/slovnik-pojmu/ [cit. 13. 4. 2016] KALVACH Z. et al. (ed.) 2004. Umírání a paliativní péče v ČR: (situace, reflexe, vyhlídky). Praha: Cesta domů. LINHART J. (eds.) 1996. Velký sociologický slovník. Sv. 2, P-Ž. Praha: Karolinum. s. 749-1627. LIPOVETSKY G. 2008. Éra prázdnoty: Úvahy o současném individualismu. Praha: PROSTOR. 71

MALINA J. a kol. (eds.) 2009. Antropologický slovník, aneb, Co by mohl o člověku vědět každý člověk: (s přihlédnutím k dějinám literatury a umění). Brno: Akademické nakladatelství CERM. MATOUŠEK O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MIOVSKÝ M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing. MOODY R. A., ARCANGEL D. 2005. Život po ztrátě. Praha: Euromedia Group, k. s. – Kniţní klub. MOTLOVÁ L., OPATRNÝ M. 2008. „Senioři“. In: MARTINEK M. a kol. (eds.) Praktická teologie pro sociální pracovníky. Praha: JABOK – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. s. 93 – 100. MURPHY R. F. 2004. Úvod do sociální a kulturní antropologie. Praha: SLON. NEŠPOROVÁ O. 2013. O smrti a pohřbívání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. STRAUSS A., CORBINOVÁ J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert. SVATOŠOVÁ M. 2011. Hospice a umění doprovázet. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. ŠIKLOVÁ J. 2013. Vyhoštěná smrt. Praha: Kalich, nakladatelství a knihkupectví. ŠPATENKOVÁ N. et al. (eds.) 2014. O posledních věcech člověka: vybrané kapitoly z thanatologie. Praha: Galén. ULRICHOVÁ M. 2009. Různé tváře smrti: Vybrané kapitoly z thanatologie. Hradec Králové: GAUDEAMUS, Univerzita Hradec Králové. ULRICHOVÁ M. 2014. Hledání smyslu ve smrti a umírání: zdravotně sociální aspekty konce života v perspektivě existenciální analýzy. Ostrava: Moravapress. Umírání [on-line]. „Jak být nablízku pozůstalým“. Aktualizace: 18. 9. 2015. Dostupné z:

http://www.umirani.cz/rady-a-informace/posledni-dny-a-tydny/jak-byt-nablizku-

pozustalym [cit. 13. 4. 2016] VAN GENNEP A. 1997. Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Praha: Lidové noviny. YALOM I. D. 2006. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál.

72

Anotace Tato absolventská práce je zaměřena na rituály spojené s umíráním v hospici a domově pro seniory, jak jiţ vyplývá z jejího názvu. Zabývá se popisem rituálů a zvyků spojených s umíráním v obecném kontextu problematiky umírajících a je dále podloţena kvalitativním výzkumem, který tyto rituály a zvyky na základě analýzy polostrukturovaných rozhovorů popisuje a srovnává v praxi ve dvou konkrétních zařízeních, z nichţ jedno je zařízením hospicového typu a druhé domovem pro seniory. Práce uvádí problematiku spojenou s rituály a zvyky od obecného popisu aţ ke konkrétní aplikaci a interpretaci jejich významu pro umírajícího člověka, personál zařízení i jeho rodinu.

Annotation This graduation work is focused on rituals connected with process of dying in hospice and senior house, as is clear, if you read the subtitle of the thesis. It deals with description of rituals and customs connected with dying in general and then it is based on qualitative research, which describes these rituals and customs by analyzing semi-structured interviews. It is connected with process of description and comparison in practice in two concrete services, which one of them is hospice and second one senior house. Thesis tries to make you friendly with rituals and customs in general and it directs to concrete application and interpretation of their meaning for dying person, staff of service and person´s family.

73