CARGO GALLERY. Vážení čtenáři,

Občasníku projektu Cargo Gallery, vydává AP Promo s.r.o. Stalo se již téměř tradicí, že v dubnu ožije Praha fotografií. V Centru současného umění DOX se bude se konat již V. ročník PRAGUE PHOTO FESTIVALU, který představí 25 vystavujících subjektů. Součástí festivalu je i prezentace dvanácti pražských galerií, muzeí a výstavních síní. Úvodem celé akce bude v Centru současného umění DOX představena nejširší plejáda jednotlivých fotografů, galerií a společností zabývajících se fotografií, prezentovány budou originály téměř 200 autorů. Své kolekce autorských fotografií uvedou např. společnosti České centrum fotografie,

neprodejný výtisk Vážení čtenáři,

Asociace profesionálních fotografů ČR, PHP – Foto Forum, PPF Art, Galerie Montanelli, Galerie Gambit, The Chemistry Gallery, Galerie Millennium, aj. Obsáhlá sekce bude opět věnována odborným školám, které vychovávají novou generaci fotografů (FAMU, Slezská univerzita Opava, Západočeská univerzita Plzeň, Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem), chybět nebudou ani studenti středních uměleckých škol zaměřených na výuku fotografie. Přehlídka bude již tradičně doplněna bohatým doprovodným programem (setkání s autory, kulaté stoly, workshopy, apod.).

jistě netřeba psát, jak moc jsem rád, že Vám mohu představit první číslo Cargo News. Zasvěcení z Vás vědí, že se jedná vlastně o již druhé číslo tohoto občasníku, protože nulté vydání jsme Vám představili při příležitosti Art Prague minulý měsíc v pražském Mánesu, kde bylo beznadějně rozebráno. Dobrou zprávou je, že zmíněné nulté vydání lze získat v elektronické podobě na adrese www.nikeos.cz/cargonews-12-0.pdf. Mnohé se nám od „nultého“ vydání na naší cestě podařilo, ještě více je toho samozřejmě před námi. Náš cíl není neskromný, ale jak se v minulém čísle zmínil náš kamarád Petr Skočdopole, štěstí přeje odvážným.

CARGO GALLERY Velmi nás potěšila jedna událost z března tohoto roku a my považujeme za povinnost, podělit se o ni s Vámi, našimi čtenáři a věrnými příznivci. Projekt budování Cargo Gallery na nákladní lodi Niké získal záštitu primátora hl. města Prahy, pana doc. MUDr. Bohuslava Svobody, CSc. My si toho moc vážíme a děkujeme! Záštitu, tedy jakýsi patronát, uděluje primátor významným společenským, kulturním, vzdělávacím a dalším veřejně prospěšným akcím a projektům probíhajících na území hlavního města a my jsme velice rádi, že můžeme být mezi nimi. Navíc tu máme pro Vás malý neformální *kvíz. Jak je vidět, na Magistrátu mají nejen smysl pro humor, ale také reálnou představu o stavu věcí. O to víc nás tento cenný patronát těší. Kdo najde zdánlivou, ale trefnou nesrovnalost v textu listiny, vyhrává výtisk Cargo News zdarma J. lh vizualizace: Pavel Srb

Dnes máme konkrétní přísliby konkrétní pomoci od konkrétních partnerů. Fakt, že projekční práce se blíží ke svému závěru a v loděnicích je už svrbí kovadliny a kladiva, mě naplňuje samozřejmě radostí. Snad však nebude znít příliš „rouhačsky“, přiznám-li se Vám, že největší radost mám z toho, že se nám, dle mého soudu, daří přesvědčovat podnikatelské subjekty, umělecké osobnosti velmi zvučných jmen a zejména pracovníky státní správy, že to oč se snažíme, má smysl. Že nápad vyvážet naší kulturu za hranice, že vytvořit širokozáběrový multikulturní prostor a spojit ho s řekou, s nejstarší komunikací mezi lidmi, je myšlenka, kterou stojí za to podpořit. Potenciál zviditelnění města a následný dopad na turistický ruch jistě lépe zhodnotí některý z marketingových odborníků. Využiji tedy tohoto místa a vyjádřím můj velký dík všem těm osvíceným. Těm, co např. hledají v tisícistránkových směrnicích kam náš projekt zařadit, všem těm na důležitých místech, kteří cítí, že není asi správné podporovat ze společných peněz jen výstavbu golfových hřišť a různých penzionů. Neopouští mě víra, že jsme kulturní národ a pravidelně vysoká návštěvnost Prague Photo, je toho nejlepším důkazem. Přeji Vám krásný zážitek, tentokrát v úžasných prostorách pražského DOXu. S úctou Květoslav Vršovský

(*řešení kvízu: nákladné, namísto nákladní)

Na vlně hudby

Filip Jelínek Na trombon se balej holky dobře, ale saxofon to není.

Říkal jsem jednomu našemu společnýmu nejmenovanýmu kamarádovi, že s tebou budu dělat tenhle rozhovor a on mě varoval, abych se tě neptal na novou desku, že to je pro tebe citlivý téma, takže se tě ptám, ať to máme za sebou hned na začátek. Ne, náš společný nejmenovaný kamarád je kokot (smích). Máme materiál připravený, ale nejtěžší jsou samozřejmě texty. Dan byl teď ve francouzský Gvajáně a já jsem mu dal s sebou CD, aby si tam ty písničky pustil a říkal, že ty co fungovaly tady, fungovaly i tam- v letadle, v přírodě, což je myslím dobrý. To je hodně netradiční, znáš ještě někoho, kdo takhle zkoumá skladby, jestli fungujou v lese? Nevím, ale ty věci by měly mít nějakej rozlet, něco co nese, což v tom letadle… myslím, že to je dobrý místo k posouzení. Chodil jsi do lidušky? To víš, že jsem do ní chodil. Já jsem vyrůstal v době, kdy se chodilo až od druhý třídy, ségra chodila na piano už od první. A ze základky rovnou na konzervu?

CARGO NEWS – 12/1, občasník projektu CARGO GALERY

Cargo-zlom-II.indd 1

Jo, to se povedlo rovnou. Táta mě připravoval na trombon, kterej je složitej v tom, že na něj musíš prostě fyzicky mít. A když začínáš ve dvanácti, tak máš krátkou ruku a na sedmou polohu nedosáhneš. Takže já jsem začal vlastně rok před konzervou. A jak se balej holky na trombon? Jo, balej se dobře, ale saxofon to není. Na konzervatoři ses dostal na nějakou stáž do USA, jestli se nepletu. To byla náhoda, byl jsem v páťáku, takže 20-21 let a přišel zvací dopis do kempu na hranici mezi Kanadou a severní Dakotou. Zvali vždycky dva lidi z různejch konzervatoří, který by se účastnili jazzového týdne a klasickýho týdne. Všichni si to přehazovali, jakože - hudební kamp? Umělci si to posílali, houslisti to předali pianistům a pianisti dechařům a skončilo to u bubeníků Míry Veselého a on řekl, že to může být dobrý. Tak tam vyslal Marka Vomáčenýho, ale přišlo mu blbý, aby tam jeli od nás dva bubeníci, takže chtěli sehnat ještě nějakýho melodika, tak se dostali na mě. Bylo to fajn a místní kápové věděli, že na to umím celkem slušně hrát a když byl závěrečnej

koncert big bandu v rámci jednoho z těch týdnů a chyběl jim čtvrtej, tak mě vzali. Bylo skvělý si s těma frajerama zahrát z listu. A po konzervě jsi pak měl Splash horns? Jo, s Jardou Halířem a s Radkem Kašparem. Taková námezdní dechová sekce. Tehdy na to byla dobrá doba, protože všichni chtěli dělat bigbeat, jako to dělal Extreme, prostě bigboš a k tomu dechy. Takže jsme takhle natočili dvě desky s No Guitars, s Balážem jsme dělali desku, možná i s Tichou dohodou, bylo toho docela dost. Trvalo to asi pět let, než přišli na to, že to jsou zbytečný výdaje za dechy. Ale bylo to super, deska, to máš 10-12 věcí a my jsme točili skoro všechny. A pak se naše námezdní dechová sekce dostala do takovýho kočovnýho muzikálu, kterej dělal Hess, byl to takovej výběr z muzikálů, různý kusy a jelo se s tím do Německa. A tehdy jako zvukař tam byl Pavel Větrovec mladší. A přes něj jsme se poznali s Mírou Chýškou a když začal … … pokračování na straně 5 1

17.04.12 20:22

Čtenářský deník Luci Heverové Hyperprostor: Vědecká odysea paralelními vesmíry, zakřiveným prostorem a desátým rozměrem Michio Kaku (* 1947) Realita. Zdá se, že „realita“ pronásleduje tento čtenářský deník už od jeho nultého čísla. Realita je souhrn všeho, co je. Ovšem ne všechno co je, si umíme představit. Kniha má perfektní návaznost na tento typ reality i na knihu z minulého čtenářského deníku. Navíc mi od začátku bere dech. Nezbývá tedy, než sem ty dech beroucí dojmy zaznamenat a pokusit se tak alespoň na malou chvíli zachytit zdánlivě nepředstavitelné skutečnosti. Skutečnosti, které nás obklopují, prostupují a tvoří součást našeho konání v podobě přírodních zákonů a umění, a které občas vidět nemůžeme nebo prostě nechceme. Nořím se do hyperprostoru! Jistě si představujete knihu plnou nudných, kostrbatě napsaných a obyčejným smrtelníkům zapovězených fyzikálních teorií. Opak je pravdou. Kniha Hyperprostor: Vědecká odysea paralelními vesmíry, zakřiveným prostorem a desátým rozměrem je napsána v populárním stylu a její autor povolaně a obratně popisuje problematiku n-rozměrného prostoru. Pan Michio Kaku, velmi činný teoretický fyzik, to zároveň provádí velmi opatrně, uvědomujíc si křehkost této problematiky. Chcete-li vzít do rukou tuto knihu, je třeba oprostit se od myšlenky neuchopitelnosti tohoto tématu, neboť i matematici a fyzikové po celém světě se jím zabývají už několik desítek let. Hyperprostor. Prostor, který existuje, ale který za našich omezených možností nelze experimentálně ověřit. Nevěříte na červí díry ani na paralelní vesmíry? A co teprve umět se do nějakého z nich přemístit? Ať vám to připadá sebeabsurdnější, věřte, že vyvinutím obrovského množství energie je

možné prostor zakřivit a dostat se tak do jiných dimenzí. Něco jako „stroj času“ tudíž není jen plodem obrazotvornosti autorů fantasy žánru. Nutkání odkrýt toto tajemství pochází od samotných matematiků a fyziků. Za postupným odkrýváním tajemství hyperprostoru totiž stojí jména jako J. C. Maxwell s popisem elektromagnetického pole; G. B. Riemann formulací metrického tenzoru, jakousi „Pythagorovou větou“ vícerozměrného prostoru; matematik a mystik Ch. Hinton vytvořením čtyřrozměrné krychle nazvané teserakt; a v neposlední řadě Albert Einstein, který označil čas jako čtvrtý rozměr a fyzikální veličiny pak sjednotil ve speciální teorii relativity.

genialitou přírodních zákonů kolem nás a v nás. Teorie hyperprostoru proniká i do umění. Má vliv na vývoj kubismu a expresionismu. Dává prostor avantgardě, která v hyperprostoru spatřuje na jedné straně úkaz moderní vědy, na straně druhé mystickou záhadu. Tak jako se ve středověkém výtvarném umění pracovalo ve dvou rozměrech a v renesanci ve třech, výtvarné umění 20. st se opřelo o čtvrtý prostorový rozměr jako důsledek vzpoury proti pozitivismu a svazování materialismem. Umělci jako Salvator Dalí, Pablo Picasso, Marcel Duchamp a další

„Kapři prožívají celý svůj život v mělké tůňce. Podstata mého světa je nad jejich chápání. Sedím jen kousek od kapra a přitom nás dělí nesmírná propast. Kapři a já žijeme své životy ve dvou různých vesmírech, nikdy nevstoupíme do vesmíru toho druhého a přitom nás odděluje jen nejtenčí možná bariéra, totiž vodní hladina.“ (ukázka z knihy, s. 18) Že je toho na vás už trochu moc? Připouštím, že látka je poněkud hutnějšího rázu, ale vyplatí se vytrvat. To vám potvrzuji z pozice člověka, na nějž se celé studium čtyřka z matematiky lepila jak to nejčerstvější letní klíště… Zde se totiž dostáváme ke kouzlu spojení matematiky a mystiky, vědy a umění. Krása tkví v jednoduchosti a eleganci. A ve fyzice lze k této kráse dojít právě pomocí neeuklidovské vícerozměrné geometrie, ve které by se sjednotili a tím pádem i zjednodušily všechny fyzikální zákony. Jistě tedy už chápete, že n-tý rozměr je vlastně jakýmsi svatým grálem fyziky. Krásu cítíme a prožíváme, aniž bychom jí rozuměli nebo chápali. A tak je tomu i ve fyzice. Stejně jako nemusíme rozumět složitým partiturám velkolepých symfonií, aby k nám tyto skladby svou krásou promlouvaly, tak nemusíme rozumět všem matematickým zápisům, abychom se mohli nechat okouzlit

potlačují perspektivu a někteří podléhají kouzlu symetrie. Využívají teseraktů a principů vycházejících z Möbiova pásu. Pozadu není ani literatura. Připomeňme si např. prolínání časových rovin a záhadné varietní kouzlení Wollanda v Mistrovi a Markétce, paralelní světy v trilogii Jeho temné esence od Philipa Pullmana nebo Alenku v říši divů matematika a logika Lewise Carrolla demonstrující vstupem do světa za zrcadlem Riemannovy prostřihy.

ve vzdálenostech miliard světelných let a to aniž bychom opustili naší Sluneční soustavu. Otevřeme svou mysl a podívejme se na téma z druhé strany – stejně jako si obyvatelé „Plochozemě“ nedokáží představit, že by je nějaká mocná ruka mohla vyzvednout z jejich dvojrozměrného světa do časoprostoru, tak si ani my nedokážeme představit (natož pochopit), že by nás cosi vyzvedlo na exkurzi do pátého a dalších prostorů. Tam, odkud vše pochází a kde naše fyzikální zákony mohou být sjednoceny v jeden elegantně jednoduchý celek. Einstein to nazýval Tajemným božským řádem. Mě napadá slovo Krása! Kaku na řádcích své knihy podává pochopitelně a ve velmi čtivé podobě problematiku n-tého rozměru, teorii superstrun i kvantovou mechaniku. Se zachováním nadhledu propojuje fyziku s filozofií, uměním i s teozofií, a seznamuje nás s přístupy, ze kterých teorie hyperprostoru vychází. Snaží se nám co nejvíce přiblížit vývoj a zatím odkrytou část podstaty této nadčasové myšlenky tak, aby se nám co nejvíce z toho ozřejmilo i v našem lineárním jednosměrném vnímání času. Kniha je bezesporu nabitá množstvím podněcujících úvah. Hned mě jedna napadá – kde je obsah knihy, když ji právě nečtete…?

Neumíme-li si tedy něco představit, neznamená to, že to neexistuje. Zkusme krásu některých skutečností akceptovat beze snahy ovládat ji nebo pochopit její podstatu, která je naší omezeností beztak neuchopitelná. Projevujme pokoru před faktem, že ač uvězněni na naší malé planetě, kterou si zároveň tak urputně ničíme, bylo nám dovoleno jen pomocí vlastní mysli a pomocí několika primitivních přístrojů, rozluštit zákony ovládající hmotu

foto: Šárka Přibylová

Cargo na vlně Prague Photo Václav Adam

Miloš Burkhardt

Jan Černý

z cyklu 3in1

Bez názvu

Coca-cola break

Cosmic Všechno má svůj příběh …

Fotografie pro mě znamená prostředek k vyjádření mého hlubokého respektu a obdivu ke kráse ženského těla, k ženám jako takovým. Příroda stvořila dar, monument: ženské tělo, jenž je přirozené, nádherné a zároveň naprosto dokonalé ve svých křivkách a tvarech. Velikosti takového počinu se může rovnat jen nevyčerpatelnost a nadčasovost tohoto tématu, ženského aktu ve fotografii.

„Kdybych věděl, jak se dělá dobrá fotografie, dělal bych to tak pořád.“ -- Robert Doisneau

www.burki.cz

www.jancerny.net

www.vaclavadam.cz CARGO NEWS – 12/1, občasník projektu CARGO GALERY


Květoslav Vršovský

Všichni máme několik tváří, rolí do kterých se sami stylizujeme. Mě ale zajímají role a klišé, do kterých nás stylizuje okolí, často naše nejbližší. Role, které jsou nám přisuzovány a vize, do nás projekované. Mohou nás posouvat, stejně dobře jako srážet- jisté je jen to, že se jich nezbavíme. Přidružené vystavené artefakty jsou jen můstkem, mezi realitou a fikcí, záměrně neužívám slovo oslím. www.vrsovsky.com 2

17.04.12 20:22

Cargo Gallery

Tato často nehmotná, ale neméně důležitá podpora je nezanedbatelná, protože tvoří významné detaily velkého celku. Aby ale bylo možné vytvořit Nejspíš už víte, že Cargo Gallery tento celek z kvalitního a stabilního vlastně není úplně běžnou galerií. Její materiálu, sebelepší projekt nelze unikátnost tkví nejen ve variabilitě realizovat bez zdrojů peněžních. možností jak tento prostor využít, ale zejména v jeho unikátním umístění. A tak zatím kotvíme v domovských Cargo Gallery se totiž buduje na plně docích v Děčíně a všichni se stále stejným entuziasmem usilovně funkční nákladní lodi Niké. pracujeme na získávání finančních Další unikátností je také fakt, že ačkoliv zdrojů a podpory dalších stejně zásadní přestavby ještě nezačali, o smýšlejících a ideově otevřených Cargo Gallery se hodně mluví. No není partnerů. Pak veškeré rekonstrukce a to báječné? Nejvíce nás potěšila záštita programové přípravy posuneme dál, zas pana primátora. Neméně důležitá je o kus blíže vytyčenému cíli, tj. abychom pro nás podpora i jiných subjektů ze na jaře 2013 vyjeli v plném lesku a těšili soukromého a veřejného sektoru. svým počínáním třeba i Vás. Kde je Cargo Gallery?

Projekt vítá ministerstvo kultury, předseda vlády Petr Nečas, magistrát v Děčíně i Praha 1, Praha 4 a Praha 12. Sympatizuje s námi ambasáda v Berlíně a v Lisabonu. Opomenout nemůžeme ani Generální ředitelství vodních cest a v našem počínání nám vycházejí vstříc také České přístavy či firma Lloyd. Z umělců za námi stojí Dan Bárta, skupina Illustratosphere, Robert Vano, Tono Stano, Český Tučňák, The Tap Tap, němečtí Die Scheune a mnoho dalších jednotlivců i institucí. Děkujeme vám všem!

Zkrátka, chceme se postarat o to, abyste mohli doslova všemi smysly nasávat atmosféru tohoto stánku kultury na vodě. Cargo Gallery vás navíc svou obsahovou náplní bude bavit nejen v Praze, ale na celé trase Labe, tedy až do Hamburku s možnou odbočkou do Berlína. Stát se našimi fanoušky a sledovat nás můžete zejména na Facebooku: www.facebook.com/cargogallery nebo na stránkách občanského sdružení Niké: www.nikeos.cz Děkujeme za Vaši přízeň a těšíme se na Vás,

Dan Adam Až nastane tato chvíle, Cargo Gallery Miloš Burkhardt nabídne rozmanitý kulturní program od Lucia Heverová výstav výtvarných, fotografických i Květoslav Vršovský multimediálních, přes koncerty, pohyb a Kurt Winkels literární čtení, až po semináře, workshopy, benefici a další kreativní a tvůrci prezentující v Cargo Gallery projekty podporující tvořivost, udržitelnost a hlavně dobrou náladu a pohodu. O tu by se měla postarat také kavárna Cargo Café, kde si k té nejlepší italské kávě budete moct vypůjčit nebo zakoupit nějakou pěknou knihu a u sklenky vína přečíst naše další noviny. lh

Inzerce

Danův cargo blog Danovo pinožení II. (pokračování z předchozího čísla) Já osobně pinožím již skorem rok, a tak snad mohu začínajícím pinožům a pinožkám i v lecčems poradit. Následující rady však berte jako velmi obecné, záleží totiž na mnoha vlivech, které se mění v závislosti na momentálním rozpoložení vaší osoby a osob, které v procesu pinožení potkáte. Z praxe vstoupíte do dne plni optimizmu, možná jste i podpořeni nějakým dílčím úspěchem z minulých jednání - ideální stav. Sebevědomí na výši, o čemž svědčí i výraz v ksichtě, a v diáři návštěva dalšího z mnoha ministerstev. Vcházíte na toto ministerstvo – „Potřebuji mluvit s ministrem …“ Tato věta na vás většinou upozorní a začne se odehrávat akt, který se dá přirovnat k výzvě k tanci s osobou, která s vámi však tančit nechce. Spustíte tak ale proces volání z jedné linky na druhou, ověřování správnosti dané linky a zjišťování kompetenčnosti osoby na jejím konci. „O co jde?“ „O vážnou věc.“ Nakonec, po minimálně pěti telefonátech z informační centrály, proti vám vrhnou útroby ministerstva nějakého vybraného nešťastníka ze sekretariátu ministra a vy máte zhruba tři minuty, během kterých ho musíte zaujmout. Zde doporučuji mít připravené veškeré doprovodné brožury, materiály projektu a oficiálně vypsanou žádost - často totiž úředník ve snaze kličkovat použije trik s nutností oficiálního podání přes podatelnu. Když však máte již teď, co po vás žádá na příště, určitě si vás bude přinejmenším pamatovat. Což CARGO NEWS – 12/1, občasník projektu CARGO GALERY


foto: archiv Cargo Gallery

vy, osoba z ulice, nutně potřebujete. Těmto výše popsaným krokům říkáme „průnik sítem“… Den se vydařil. Ani velké zkušenosti v ročním pinožení Vám však nezaručí, že se průnik sítem podaří. V minulém týdnu jsem například uvázl na postarší dámě ve vrátnici jednoho ministerstva. Vrátné a vrátní nad šedesát let jsou pro pinožící tou největší hrozbou a doporučuji si předem navštívené místo s předstihem otipovat! V případě, že zahlídnete ve vstupní hale osobu přibližně tohoto věku, doporučuji vyčkat na novou směnu, a když i tam se vyskytne tato nepříjemnost, je na zvážení, jestli je tato instituce pro vás natolik důležitá! Tito většinou pozůstalí z dřívějších dob mají velký čich na mě podobné a jsou vybaveni neskutečnou zarputilostí, neústupností a loajalitou vůči svému zaměstnavateli někdy hraničící až s fanatismem. Dokáží před vás postavit ne síto, ale nepřekonatelnou zeď. Obecně mají vrátní také velký přehled o všem, co se v jejich baráku děje, kdo a kde a s kým a tak dál, v jaké náladě se ten či onen právě nalézá, a zda je vhodné ho čímkoli zatěžovat nyní i poté. Zda je vhodné, aby se vámi někdo z baráku vůbec zabýval. Jsem přesvědčen o tom, že některé instituce tyto osoby zároveň využívají jako zabezpečovací zařízení a security službu zároveň. Také tyto instituce podezírám z toho, že díky zaměstnávání vrátných nad šedesát let mají i zvýhodněné pojištění budov a majetku. Možná i osob. Což zase ale na druhou stranu šetří peníze nám všem… Tak nevím. Pro mne osobně však zůstává dodnes srážka s postarším vrátným jednou z nejděsivějších nočních můr. A že si jich do postele nosím ... … pokračování příště 3

17.04.12 20:22

Jak to dělají jinde historických staveb pocházejících ze vzdálené minulosti ale i moderní doby. Součástí skanzenu je i muzeum a ukázky lidových tradic a řemesel. V Lillehammeru rovněž sídlí Norská filmová škola (Den norske filmskolen) i Norská humanistická akademie (Nansenskolen – Norsk humanistisk akademi). Lillehammer Muzeum umění je jedním z předních muzeí umění v Norsku, se sbírkou, která se skládá asi z 1 400 děl norského vizuálního umění od roku 1 800 až do současnosti. Umělecká kvalita je obecně velmi vysoká. Muzeum pořádá pět speciálních výstav ročně, jak s historickým tak i současným uměním. Muzeum má rozsáhlý vzdělávací program včetně prohlídek, přednášek a nabízí i výtvarné dílny. Norská mise Ladislav Nekuda (3-stan)

Chtěl bych Vás seznámit s Norskem, či spíše jedním z jeho měst asi trochu jinak než znáte. Norsko není jen země s krásnou přírodou a fjordy plnými ryb, ale je i velmi zajímavou kulturní zemí. Umění je v této zemi podporováno na tak vysoké úrovni, že si o tom našinec bohužel může nechat jen zdát. Město Lillehammer leží v severovýchodním Norsku, 137 km severně od hlavního města Oslo, v údolí Gudbrandsdalen na řece Lågen, u nejsevernějšího cípu jezera Mjøsa. Je to administrativní a obchodní centrum. Je oblíbeným cílem sportovců a turistů, neboť má vynikající podmínky pro lyžování (areál Hafjell) a ostatní outdoorové sporty. V roce 1994 se zde konaly jedny z nejúspěšnějších zimních olympijských her i následné paralympijské hry, o kterých se vše můžete dozvědět ve vybudovaném olympijském muzeu. Každoročně se ve městě pořádají festivaly norské literatury, jazzu, blues, dětských a animovaných filmů (Amandusfestivalen). Ve skokanském areálu Lysgårdsbakken probíhá jeden ze závodů Světového poháru ve skocích na lyžích. Také zde najdete rozsáhlý skanzen Maihaugen s téměř dvěma stovkami

pak mají větší příležitost dosáhnout na trh a získat nové kontakty na trhu. Posilují obchodních myšlenku jednotlivců, jsou nápomocni tomu, aby byl jejich region více atraktivní! To není skromná vize, ale díky silné komunitě a tomu, že se navzájem každodenně podporují a vyvíjí společnou myšlenku, společně vytvářejí podnikatelské prostředí pro tvůrčí a kulturně založený průmysl, který zasahuje daleko za hranice regionu. Ve Fabrikken naleznete například: architekta, Studio vizuálního umění, filmovou a televizní produkci, fotografa, skláře, grafika, zlatníka, keramickou dílnu, šperkařství, divadlo, spisovatele / novináře na volné noze ….

a kurzů, kde organizují každoročně společné výstavy (listopad – prosinec), kurzy a akt a Croquis (rychloskicovaní aktu, kdy model nemusí absolvovat dlouhé stání, skici jsou prováděny v rychlém sledu, při změnách pozice kresleného modelu). Døla Ateliér je nezávislá firma s vlastním vedením a místním zřízením. Pracuje bez veřejných nebo soukromých prostředků. Provoz a rozvoj je založen na dobrovolné práci. Každý měsíc pořádají schůzky, kde plánují a navrhují nová, aktuální témata k dalšímu zpracováni a využití v ateliéru. Na závěr bych chtěl poděkovat Petře Polívkové, která mi byla průvodkyní i překladatelkou a bez jejíž pomoci bych byl neustále pokutován za to, že z restaurací

Pro mě osobně bylo největším potěšením a radostí nalezení „FABRIKY“. Továrna (Fabrikken) je domovem cca 30 organizací v oblasti umění, kultury a zábavního průmyslu. Vznikla v roce 2005 a roste postupně po malých krůčcích. Ve Fabrikken je cca 1 200 m2 kanceláři, dílen a studií a přibližně 300 m2 skladových prostor. Nachází se ve starých továrních prostorách, ve kterých do roku 1971 byla firma Steen & Strøm výroba nábytku. Vyrábělo se zde stylové vybavení salónků a jídelen. Matrace, postele ale i místně známé otabrett (záclonové deky).

Fabrikken najdete na adrese Loop 9 v Lillehammeru, kde kromě jiných sídlí i Døla Ateliér. Døla Atelier je společné studio pro 13 umělců v Lillehammeru. Pracují v odvětví malířství, kresby, grafiky

vynáším zakoupené víno s pocitem, že na vzduchu mi bude chutnat ještě více.

Nadchlo mě nejen norské umění, ale i způsob jeho vznikání a komunitních podpor. Fabrikken je organizována jako společnost sestávající z 36 akcionářů, kteří spolu přišli se vkladem téměř 1,5 miliónu norských korun. Například Lillehammer Kunnskapspark, Lillehammer og Arngrim Ytterhus, jako největší akcionáři a dalších 34 firem a jednotlivců ve městě. Fabrikken je prostředí pro tvůrčí a kulturně založené podnikatelské odvětví. Pomáhají podnikatelům, kteří jsou jejich nájemci a ti

a jiných technik. Rozsah témat ukazuje, že mají velmi široký záběr. Døla Ateliér zahájil svoji činnost v lednu 2000. Døla původně byla fabrika na výrobu ledu - odtud název Døla ateliér. V květnu 2005 se přesunuli přes ulici ke starému Steen a Strømfabrikken. Døla ateliér má k dispozici asi 250 m2 plochy, která je rozdělena do 13 studiových prostor. Kromě toho si zařídili galerii pro možnosti školení

Upřímně se těším z myšlenky, že by třeba právě Cargo Gallery představila norské umělce u nás - věřte, že to za to stojí.

více o autorovi na www.3-stan.cz

lžička kávová Můžeš povyskočit ksakru na chvilku. Se usmívat, když jsme tu spolu Jsem dívenka tvá hodná. Na jakou stranu, pověz, mám otočit hlavou? Do jakého stínu se usmát, ztratit se pro dnes, tento večer a pak se klidně ztrať tak moc… a ty šaty… ano pomáhá to vždyť jsi krásná. Pověz, co ti vadí šašek v šatech a jedeš v tom se mnou bylo to v pozvánce šťastní a milovaní jiná by padala k zemi a ty ji odmítáš a ty ji proklínáš předám jí štafetu s úsměvem. Pak se ztratím bez těch šatů. Až budeš se z nich svlékat odcházet za jiným. Občas to dělávám a já vím kdy a za kým … nevíš zhola nic. Jenom si myslíš, že víš. Že mě máš na provázku říkáš mi hlupáku? jsem tvá žena, tvůj obraz pozdě vyznávat lásku svlékám se předčasně nedržím tě www.lzice.blogspot.com



foto: Michaela Lípová

4

17.04.12 20:22

Na vlně hudby … pokračování ze strany 1

vznikat J.A.R. tak se hledali dechy a Míra nás prozradil. Takže přes „Větráka“ Míru, jsme se dostali k J.A.R.u. J.A.R. to byl významnej zjev svýho času a hudební počin rozhodně do dnes. Všiml jsem si, že s J.A.R.ama si i zaskáčeš. To je fakt, já moc neskáču. Ale pak to vypadá, že máš malý nasazení. Vím, že to je samozřejmě naopak, co člověk slyší u vás na koncertě je fakt živě zahraný. Jo, slyší to i s chybama. Víš, obecně, my když jsme se Splash horns začínali, tak jsme málo pili, málo kouřili a málo užívali. A to si pamatuju, bylo to v nějakým devadesátým, kdy J.A.R. hrál koncert v RockCafé. Splash horns tam byli ještě jako hosti a co tam se dělo. Ten klub byl úplně narvanej a bylo tam takový vedro, že se srážela pára a kapala ze stropu zpátky na lidi. A kluci z J.A.R. byli tak rozjetý, že když jsme začali hrát ten koncert, já jsem tam takhle stál, všichni se tam víceméně váleli po zemi a já jsem si řikal- ty krávo, tohle já přeci nechci, tohle nechci- já, konzervatorista. Byl jsem tam za úplný hovado a taky jsem tak asi i vypadal. Pak jsme s J.A.R.ama asi rok nehráli. Jenže potom jsem si řekl, co tady jinýho. Následovala další deska, u který jsme taky byli jako hosti, začali jsme pít, kouřit a tak se to nějak propojilo a po určitý době, když Jarda Halíř udělal konkurs do feldy (filharmonie) a nemohl objíždět jiný koncerty než pražský a do toho se pořád řešilo, jestli by to obsazení nemělo být stálý, tak jsme se s Jardou rozloučili. Vzali jsme místo něj Frantu Kopa a od tý doby nejsme hosti J.A.R.u, ale jeho součástí. A já si můžu na podiu občas zaskákat (smích). Co bylo impulsem k určitýmu štěpení, který v J.A.R.u nastalo? Byť pro posluchače jenom dobře, když se scéna obohatila o Monkey Business a Illustrotosphere. Měli jsme toho už za sebou hrozně moc. Přišel s tím Roman Holý, že by chtěl dělat něco trochu jinýho a myslím, že si to připravoval hodně dlouho. Možná i proto, že mu tak úplně nevyšly ty Sexy Dancers. To byl takovej sólovej projekt a byl hodně dobrej a ta deska je svělá. Ale prostě Dan (Dan Bárta), co si pamatuju, se úplně necejtil svobodně v tom, že by zpíval daný a připravený melodie bez volnejch ploch k improvizaci. Takže Roman si pak založil Mankáče. Pamatuju se, že když se hrálo s J.A.R.em, tak vždycky seděli kluci z bejvalý Doroty někde stranou u stolu v Lucerna Music Baru s Romanem. A když nám to Roman oznámil, řekli jsme si s Mírou a Danem, že zkusíme taky něco udělat a zalezli do zkušky. Takže Illustratosphere, kterou jsi zakládal je tvoje srdeční záležitost. Jo a někdy se vůbec divím, že na nás choděj docela mladý lidi. Mladý lidi jsou dneska strašně přemejšlivý. Nebo jsou zvědavý, s čím dědci přijdou. Myslím, že sis vybral dobrej obor, v hudbě věk nehraje roli, podívej na Iggyho Popa. Jo, k předvádění se, je to dobrej obor. Tahle profese je s herectvím stejná v tom, že když se člověk úplně nezhuntuje tak má možnost zrát- profesně i lidsky, což je dobrý. Občas to na sobě pozoruju. Máš štěstí, že jsi dokázal svoje huntování včas zastavit.

To už bylo nevyhnutný, byl jsem rád, že se spustil sebezáchovnej mechanismus a nemusel jsem vyhledat odbornou pomoc. Dan nás tenkrát vzal s Mírou do Ekvádoru. Sám s tím chtěl praštit. Byli jsme tam tři neděle a tam jsme si snad jednou dali s nějakejma místníma chlápkama, ale jinak nám to v podstatě ani nechybělo. Byl to neuvěřitelnej kukuč, my jsme s Mírou nikdy nic takovýho neviděli, Dan byl na cestování zvyklej. V podstatě nám to vyšlo, jenom Míra chytil nějakou chřipku, horečky, ležel dva dny na hotelu a lezlo to z něj. Když jsme se vrátili, pamatuju si, že to bylo na Valentýna, vlezli jsme v Černošicích u Nedvěda do studia, který už neexistuje, a tam jsme dělali první desku. Oficiálně jsme jeli do Ekvádoru sbírat inspiraci, ale z velký části byla deska samozřejmě už hotová. Pamatuju si, jak jsem den před odletem seděl ve zkušce, ještě na Smíchově, a dělal jsem do rána smyčce k „Předpokládám“. A ty smyčce si myslím, že jsou dobrý a platný i dneska, Takže ono to nějakej smysl mělo. Když jsme se vrátili, Dan si vydržel nedat, ale my jsme s Mírou do toho vlítli zpátky hned v tom studiu, takže jsme Danovi dělali slušný peklo. Dobře si pamatuju, že jsme tenkrát dostali přes Ballantines 800 tis. na desku, takže jsme na ní měli celkem melouna. A my jsme ho celýho … Deska je

Filip Jelínek TROMBON, KLÁVESY, PERKUSE, ZPĚV * 1. 1. 1972, Duchcov Po sedmiletém studiu hry na klavír v ZUŠ se stal absolventem Pražské konzervatoře a AMU v Praze v oboru trombon. Během posledních let na konzervatoři přijal spolupráci s J. A. R. jako hráč a leader dechové sekce Splash horns, se kterou na poli české hudební produkce natočil řadu dalších CD jiných interpretů. Zde dokázal uplatnit své vědomosti a zájem o aranžování i skladbu. Vedle J. A. R. působil ve formaci Sexy Dancers a mimo jiné ve skupině doprovázející Jarka Nohavicu a Neřež. Prošel symfonickými orchestry i orchestry v pražských muzikálech (Dracula, Hair, Mise). S hudebním přispěním ILLUSTRATOSPHERE zkomponoval hudbu k divadelním představením Terasa a Příběhy obyčejného šílenství v režii Petra Svojtky, a hudbu ke krátkometrážnímu filmu Frikasé pod režijní taktovkou Martina Krejčího. Je též autorem hudby k celovečernímu filmu režiséra T. Mašína "Tři sezony v pekle". kolem 45 minut a my jsme měli stěží 37. No, naštěstí to pak nějak dopadlo samo a řekli jsme si, že takhle už fakt ne. Čím to bylo, věkem, dobou? To už se nedalo zvládat. Zajímavý je, že když se vysereš na ten inspirační zdroj, tak se ocitneš v konfrontaci, že s berličkou to šlo a ty jí najednou nemáš. A mělo by to jít znova a zase. Nový nápady, ale prostě to nešlo. To je na tom to nejtěžší, říct si ne. Bez berlí a nějak to půjde. A pak to šlo, ale trvalo to. Desky se moc asi všeobecně neprodávaj, myslíš, že může přetrvat princip vydavatelskejch labelů? A co ty a pirátství? Co já si myslím o pirátství? To je těžký. V podstatě by každej měl mít soudnost. Kdyby to šlo, tak si stáhnu z netu kilo masa. Ale to nejde, musím ho zaplatit. Tu flákotu někdo zpracoval, krávu vypěstoval a ten řetězec něco stojí. Nevím no, těžko říct. Když jsem chodil do školy, tak jsem si chtěl kupovat CD, ale stálo 600,- kus. To bylo na mě moc, pálil jsem taky, když začaly kompy, ale dneska žádná deska nestojí tolik peněz. Ale jak z toho ven, těžko říct. Mladý kapely si prodávaj CD sami po koncertech. Kdyby CD stálo 75,- Kč a dalo se zaplatit SMS, možná by to šlo, nevím, asi to nemá nikdo vyzkoušený. Tady se asi hodně projeví výhoda určitým způsobem specifickýho publika, který máte. Myslím, že za vámi hodně stojí a podporují. To máme, naše rodina je loajální. Jsi hudební autor úžasné věci „Živí“ hodně lidí tuhle věc přímo zbožňuje a moje žena Markéta si jí chce nechat zahrát jednou na pohřbu, jak to funguje, má něco poslat na OSA? (smích) Asi jo, tak je to veřejná produkce, takže to určitě někam spadá, ale nevím, tohle je nejlepší konzultovat přímo s pohřební službou. Kdyby to bylo jenom na nás tak tyhle poplatky bychom odpustili. Na Sexy Dancers jste ale loni trochu navázali turné, který jste jeli s Darou



Rolins, mimochodem velmi úspěšným, dle mého soudu. Byly hotový věci, skvělý věci, takže se z některých z nich dal udělat krásnej duet mezi ní a Danem. Pro mě na tom bylo skvělý, jak se prolnuly světy, u vchodu bylo jasně rozeznatelný, kdo na koho přišel, různě po sobě ty lidi pokukovali a pak to zafungovalo a věřím, že si koncert a jeho atmosféru užívali. Myslím, že velká část vašeho publika čekala od Dary cokoli a pro její příznivce jste zase byli vy, takový nutný zlo, ale šlapalo to skvěle k všeobecnému překvapení. Některý lidi to spojení nenadchlo, myslím z obou táborů, ale spoustu lidí to překvapilo mile. Celý to vzešlo z nápadu, že uděláme cyklus koncertů a každej bude mít jinýho hosta. Chtěli jsme udělat folkovej s Nohavicou, popovej s Darou atd., ale pak jsme zjistili, že tohle turné čtyř můstků nedáme dohromady. Ale řekli jsme si, že se Dary zeptáme, souhlasila a tak bylo turné jednoho můstku. Docela jsme i uvažovali, že by z toho vzniknul nějakej záznam, ale pak jsme se dohodli, že ne, že to necháme v tý pomíjivý rovině, kdo chtěl, koncert slyšel, viděl. Nebo si ho pustí na Youtube, s příšerným zvukem. Původně jsem myslel, že lidi co

mávaj na koncertě mobilem to dělaj místo zapalovačů, se kterejma se dneska už asi mávat nesmí, až pak jsem zjistil, že se dívaj přes display mobilu a natáčí si to. Blbý je, že je pak asi bolí za krkem. Chtěj mít památku - přidanou hodnotu, ale dívat se na to nedá a takovej mobil, aby pobral dobře zvuk, asi ještě nevyrobili. Co chystáte, kde vás můžou lidi vidět a hlavně slyšet. Připravujeme přes léto společný vystoupení se symfoňákem a požadavek byl, abychom tam zahráli tři věci. Ale my, když už někde jsme, tak si radši zahrajeme víc. Tak jsme se domluvili, že uděláme pět věcí. Já mám zatím aranže ke dvěma, budou to klasický filmovky, myslím, že to bude stát za to. Budou to věci od Simona Garfunkela, bude tam Misses Robinson, něco od Björk, dobrý to bude, trochu jinak, po našem. Symfoňák, padesát lidí. Bohatý barvy, bohatý aranže, to mě baví. Říkáš filmovky, k tomu máš asi hodně blízko, dělal jsi hudbu k filmu Tři sezony v pekle. Jo, miluju to. Občas na tom ujíždím, když koukám na film, prostě běžná profesionální deformace. Naposledy se mi to stalo v Radotíně, kde jsme byli s Lucií v kině a hráli pro nás a dalších sedm návštěvníků. Byli jsme na filmu Miláček a tam byla fakt skvělá muzika, jakoby dobová, ale nově udělaná, neskutečně funkční a skvělý. A při tom to byly vlastně jenom smyčce. To samý je třeba film s Bradem Pittem… hraje tam takovýho stárnoucího, jak se to jmenovalo? Já to pak dogooglim. Počkej, vygooglim to hned … Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Senzační muzika. Když jsi dělal Tři sezony v pekle, bylo hodně težký ubránit se svým ambicím na něco super košatýho, je těžký nepřebít film vlastní touhou po bohatejch zvucích? Ani nevím, jestli bych tenkrát dokázal nabídnout něco jinýho, než jsem nabídnul. Navíc se u nás nenosí americká hudba. Jsme malá země, většina dobrejch filmů je

o intimních a komorních zpovědích a k tomu se velký orchestry nehoděj. Pustil jsem se na tenkej led a je pravda, že mě Tomáš Mašín musel trochu brzdit a snad mě ubrzdil dobře. Každopádně jsem za to strašně rád, byla to super zkušenost. Stejně tak jsem rád za aranže pro ten symfoňák a hlavně cítím, že ty věci mi jdou dneska líp, než mi šly tehdy. Každou takovou příležitost vítám a vnímám jako sebevzdělávání. Řekni mi Filipe, v dnešní době máte všichni v kapele nepřeberný množství dalších aktivit, hrajete v různých dalších hudebních uskupení a tak, dokážete si vyhovět? Myslím spíš časově, než interpretačně. Ale jo, jsme spolu 13 let. Země ve který žijeme je tak malá, s tak malým trhem, že si prostě nemůžeme dovolit „zápaďácký“ manýry. Normálně se tolerujeme, občas se samozřejmě stane, že přijde zajímavej kšeft, ty jsou většinou na rychlo a zjistí se, že to koliduje s akcí, které se nedá přeložit, tak to občas zaskřípe. Ale žijeme, vyděláváme si a děláme si, co chceme. Navážu na to, jak jsi mluvil o starejch dědcích- nemáš někdy potřebu ty svoje zkušenosti předat dál, třeba nějakou formou workshopů? Já patřím mezi muzikanty, který jsou sobecký. Myslím, že obecně je tohle povolání hodně sebestředný. Třeba já se nejšťastnější cítím, když si můžu sám dělat aranže. Když jsem sám se sebou. Proto jsem třeba taky odmítl spousty nabídek k hudební produkci. Spíš mám v hlavě, že bych se pustil do psaní big bandů, ty dechy tam slyším, ale ještě nenazrál čas. Musel bych na to být klidnější a míň sebestřednej. Ale jinak jo, přemejšleli jsme o tom, stejně jako o jinejch věcech. Obecně je náš handicap, že nám prostě spousta věcí trvá strašně dlouho. Chtěli jsme třeba pověsit notovej materiál na náš web, ale zatím na to nikdo nenašel odvahu, ani chuť, tahat třeba klavíráky. Nebo že třeba vymícháme vždycky konkrétní nástroj, aby si k tomu lidi mohli hrát. V podstatě to máme vymyšlený. Pět let. Co festivaly, máš je rád? Mě moc nebavěj, respektive takhlevětšinou tam dostaneš hodinu hraní. Máš hodinu a půl, kdy můžeš na tom podiu být. Musíš do toho zvládnout zvukovku. Máme mraky kabelů k zapojení, takže často to trvá dýl, takže se dostaneš na 45 minut hraní. Za tu dobu se rozjedeš a musíš slézt s podia. Pravdou ale je, že na některý festivaly hrozně rád vzpomínám. Ve všech případech třeba Pohoda. Skvělý lidi. Když je fesťák na Slovensku, tak je skvělej. Ty lidi jsou srdečný, interaktivní, na nic nečekej, dávaj ti to hned.

Takže radši klub, než fesťák? Jednoznačně klub. Tuhle jsme hráli s J.A.R.ama v Jazz Docku, kde se vejde 180 lidí max. A tam je to podium fakt malý. Lidi byli tak neuvěřitelně blízko, že jsem si říkal, ty vole, kam já budu ten trombon tahat. Neuvěřitelnej kontakt. Na fesťáku máš podium, barieru jedna, bariéru dvě, záchranáře, novináře. Lidi jsou daleko. Ale zase jich je tam hodně. To vystoupení je prostě strašně krátký, aby tam člověk prožil něco svýho. Ale třeba Sázava byla loni dobrá, viděli jsme se tam. Jo Filipe, díky moc a doufám, že se zase brzo uvidíme, ať už v klubu, nebo někde, kde na podium sotva dohlídnu. To co hrajete, za to stojí. Díky. více na www.illustratosphere.cz rozhovor a foto: Květoslav Vršovský 5

17.04.12 20:22

Na vlně pohybu Kultura, pohyb, tradice Lucia Heverová & Adam Rameš Projekt Cargo Gallery je jednoznačně kulturní záležitostí, o tom není pochyb. Co to ale je ta kultura a kde se bere? Jak vnímá kulturu běžný člověk? Zřejmě si představí umění nebo nějaké umělecké dílo. A jak do toho všeho zapadá pohyb a tělocvičné tradice? Definic kultury je mnoho a nám se jedna z nich obzvláště zalíbila. Vychází z Cicera a praví, že kultura je „bytostně lidská reflexe vlastního bytí a jeho interakce s druhými i přírodou v kontextu lidstva a světa“. Člověk tedy reflektuje své bytí v interakci s okolním světem formou kultivování, vzdělávání, zušlechťování, čímž se dostáváme k denotačnímu významu slova. Shrnuli jsme si to jako projevení neuchopitelné myšlenky přicházející do časoprostorového světa z bezrozměrného světa idejí prostřednictvím vnímání skrze vlastní „já“. Umělecká díla jsou všude kolem nás, existují v čase a prostoru a nemusí být výsledkem pouze lidské činnosti. Takovým příkladem je i lidské tělo. Naše tělo je svým tvarem a funkcemi vskutku umělecké dílo. Bez těla bychom se nemohli projevovat – malíř by nemohl namalovat obraz, skladatel komponovat hudbu, vědec spočítat rovnici. A abychom toto dílo uchovali v pořádku a připravili ho pro další kreativní činnost, musíme se o něj starat a kultivovat ho po tělesné i duševní stránce. Pohyb je jednou ze základních fyziologických potřeb člověka, stejně jako jíst, spát, dýchat a milovat. Tělesná kultura je tedy velmi důležitá, ovšem přičiněním

Na vlně poezie pokroku konzumní společnosti hrozně opomíjená. Prostřednictvím pohybu jsme schopni vytvořit umělecké dílo – pohybovou skladbu, tanec, balet, divadlo, cirkusové umění… Základy naší národní tělesné kultury pochází od Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera, kteří roku 1862 společně založili Sokol, nejstarší tělovýchovnou organizaci tohoto typu na světě. Základem pro vznik Sokola byla antická idea kalokagathie a těsné propojení etiky a filozofie tělesné kultury. To dá rozum – Tyrš byl estetik,

foto: archiv autorů

historik umění, profesor dějin a silně se angažoval v různých pronárodních kulturních aktivitách; Fügner byl všestranně vzdělaný člověk zabývající se uměním, sportem, studiem jazyků a dalšími společenskovědními disciplínami, přičemž také spolek zásadně financoval. U zrodu stály také další význačné osobností z politiky i kultury tehdejší doby. Proto nepřekvapí, že Sokol ovlivnil také vznik a následující osudy Československa a díky této silné základně a pozdějšímu zahraničnímu „exilu“ přežil až dodnes. Vyvrcholením dlouhodobé sokolské práce byly všesokolské slety, několikadenní slavnostní akce, které svou technickou,

organizační i estetickou úrovní, položily tradici hromadným pohybovým vystoupením u nás. Vzhledem k Tyršovým pronárodním a tělesně-renesančním myšlenkám, a ke změnám politických systémů v zemi, byly slety vystřídány spartakiádami. Skladbami neméně znamenitými, ovšem s podtextem komunistické propagandy. Té se podařilo ve vnímání mnoha lidí, kteří ji zažili, degradovat estetický a tvůrčí obsah pohybové skladby a přetvořit tak pohled na naše jedinečné kulturní dědictví. Jejich přínos tělesné kultuře však díky tomuto faktu neklesá. Precizně zorganizovat masu několika set nebo i tisíců cvičenců je opravdu velký počin – znamenité dílo lidské tvořivosti. To si uvědomovalo také UNESCO a Olympijský výbor, když ocenili spartakiádu mezinárodním vyznamenáním. Všesokolské slety jsou zpět a ten první porevoluční podpořil i Václav Havel. Probíhají s šestiletou pravidelností. Následující, v pořadí XV. všesokolský slet se uskuteční již letos od 1. do 6. července na fotbalovém stadionu v pražském Edenu, nikoliv na tradičním Strahovském stadionu. Stadionu, který původně nesl název Masarykův, a který byl pro účely sletů postaven. Tělesná kultura tvoří také součást masové kultury od doby vzniku masových médií – v pozitivním i negativním smyslu. Pohybové skladby zafungovaly jako elegantní a účinný nástroj agitace k jinému než pohybově prospěšnému obsahu. Kam se poděla úcta k výsledkům tvorby a k hodnotě pohybově-estetické činnosti? Ale zejména k tomu množství lidí, kteří i nyní dokáží tak obratně vytvořit toto nezapomenutelné umělecké dílo historie i současnosti tělesné kultury – a nevede je k tomu žádná ideologie, jen láska k pohybu.

Cargo Gallery podporují

Tono Stano

Dan Bárta

6

A první myšlenkou lapeny Jako rtuť derou se vzhůru Vlny, co slévají se v plameny V kamenná schodiště vzdoru Tvá zahrada s kořeny nad zemí Otvírá před koncem času A květy jsou přivřené přízemím Ve stoncích z chomáčků vlasů Nahoru, na krásnou vyhlídku Stoupáš si uprostřed noci Na bílém, zmačkaném papírku Hledáš si GPS v srdcích Podivný zeměpis krajiny duší Ale že najdeš To už teď tušíš

ilustrace: Anna Kadlecová

mnohostranný potenciál. Když jsme se navíc dozvěděli, že autoři projektu počítají s úpravou prostoru pro potřeby umělců i diváků s handicapem, byli jsme nadšení. Pevně věříme, že s širokou podporou se podaří tento projekt co nejdříve realizovat a těšíme se, až si The Tap Tap zahraje při slavnostním otevřením. Šimon Ornest & The Tap Tap

Velmi rád bych vahou svého jména vyjádřil podporu chystanému projektu přestavby lodi na multikulturní centrum Cargo Gallery. Tento projekt, který má za cíl ve svém důsledku propojit a podpořit kulturní výměnu nejen mezi městy ČR a SRN, ale i ostatních sousedících zemí na poli výtvarném, hudebním i literárním, mě nadchl. S ohledem na skutečnost, že s autory tohoto projektu již delší dobu spolupracuji, věřím, že tento projekt přispěje ke zkvalitnění kulturního života po celé trase svého každoročně zamýšleného putování. Jsem připraven vyjádřit svou podporu autorskou výstavou, vedením workshopů a i jinak úzce spolupracovat s organizátory tohoto smysluplného nápadu. Robert Vano

Prohlašuji tímto, že velmi podporuji projekt „Přestavbu nákladní lodi Niké na multikulturní centrum s galerií“. Stejně jako myšlenku, aby toto kulturní centrum vlastní silou plulo po plavební trase Praha, Drážďany, Magdeburk, Hamburk. Podle mého názoru umožní tento projekt oživení v širokém regionu, podporuje myšlenku sjednocené Evropy a zcela jistě přinese užitek v mnoha oblastech kultury.

Obzor je svázaný do drnu Do slov, jež nebolí ještě Strnule vetkaný do trnů Odkvétá v provazech deště

Inzerce V případě, že se tento projekt stane skutečností a bude na plánované úrovni, jsem jako autor připraven uskutečnit zde svou autorskou výstavu.

Vážení, Když jsem slyšel poprvé o nápadu postavit plující kulturní centrum, které by pendlovalo po Vltavě a Labi mezi Prahou a Hamburkem jako pohyblivá galerie či scéna, líbilo se mi to. Když jsem si doma představil, co všechno by se takto dalo představit, ukázat, podniknout, předvést, líbilo se mi to ještě víc. Když mi došlo, co všechno se dá vyvézt a naopak přivézt, co všechno se může propojit a svázat, případně objevit, zalíbilo se mi to definitivně. Jsem přesvědčen, že je to dobrý, smysluplný, životaschopný a přínosný projekt. A jsem připraven (kdo by vlastně nechtěl být) participovat na jeho realizaci.

Ale že najdeš… Petr Kadlec

Prohlašujeme tímto, že projekt přestavby lodi na multikulturní prostor a její následné putování po řekách za kulturou, je podle nás skvělý nápad. V Praze se kulturní akce dlouhodobě potýkají s malým počtem multifukčních, snadno přestavitelných prostor pro prezentaci více žánrů umění. Tento projekt navíc dává úžasnou možnost převážet umění po Čechách a zahraničí, porovnat tvorbu mezi evropskými regiony a propojit města uměleckými projekty. Zkrátka, budeme se společně s mladými umělci těšit na nový multifukční prostor a budeme rádi spolupracovat s nositeli této myšlenky a podporovat je nejen v odhodlání. Za tým ČESKÉHO TUČŇÁKA Petr Oplatka- prezident festivalu

Nápad plovoucí výstavní síně- kulturního prostoru je sám o sobě úžasný a obsahuje

Více vyjádření podpory z řad umělců a institucí naleznete na www.nikeos.cz CARGO NEWS – 12/1, občasník projektu CARGO GALERY

Občasník Cargo News- vydává AP Promo, s.r.o., IČ: 28370741, 170 00 Praha 7, Argentinská 702/1. Náklad 1.000 ks. Neprodejný výtisk. Vaše příspěvky, náměty připomínky a komentáře rádi uvítáme na [email protected], stejně tak poptávku inzerce. Více informací o projektu Cargo Gallery naleznete na stránkách občanského sdružení Niké (www.nikeos.cz), nebo na naší facebookové stránce (www.facebook.com/cargogallery).


17.04.12 20:22

CARGO GALLERY. Vážení čtenáři,

Recommend Documents