C. Vrcholný středověk (11. – 13. století) 1. Přírodní a společenská charakteristika vrcholného středověku v Evropě Lidská činnost teprve v prostřední, vrcholné fázi středověku nám po sobě zanechala hojné a zřetelné stopy. Zatímco z raného středověku v Českých zemích přetrvala do dnešních dnů jen jediná ucelená nadzemní stavba (kostel ve středočeské Budči), vrcholný středověk rozčlenil krajinu sítí nejstarších hradů i měst. Zjednodušeně lze říci, že zatímco české osídlení raného středověku pasivně kopírovalo oblasti příhodných nížin, ve vrcholném středověku vznikají obchodní cesty, které sice také využívají sníženiny a průsmyky, ale mnohem aktivněji pronikají napříč pohraničními hvozdy a spojují České země se sousedstvím. Často se dokonce stává, že menší obce na těchto trasách jsou starší než jiné, větší a známější, které se teprve posléze rozrostly v bažinatých nížinných končinách (Jihočeská Kaplice v podhůří Novohradských hor nebo pošumavský vyšší brod jsou starší než České Budějovice v kotlině na soutoku Vltavy a Malše). 2. Vznik feudálního zřízení a) Vztahy k půdě Evropské barbarské národy začaly v raném středověku obdělávat půdu pomocí vícehonných osevních systémů. Každý zemědělec rozdělil své polnosti na několik částí, jejichž využití vždy po roce střídal. Postupně převládl systém trojhonný: dvě části polností byly osety různými druhy plodin a třetí ležela ladem. Úlohy pozemků rotovaly v tříletých cyklech. Tím se zabránilo jednostrannému odčerpávání živin z půdy. Lidé mohli od nynějška obdělávat jeden a týž pozemek po mnoho generací. Tím byli ještě více připoutáni k půdě a jejich komplikované vztahy k ní se staly základem nového společensko-ekonomického uspořádání, jež nazýváme feudalismus. Celá společnost se rozdělila na vrstvy, které byly navzájem propojeny vztahy ochrany a služby. b) Úloha hlavy státu Panovník byl vlastníkem celého území státu. Část tohoto území si ponechal pro svou vlastní potřebu, jako knížecí či královské statky. Těmi se většinou stávaly oblasti strategicky důležité: pohraničí, obchodní křižovatky nebo revíry s těžbou drahých kovů. Obyvatelstvo panovníkových statků muselo vykonávat různé služby, jež však měly často charakter čestného úkolu (střežení státních hranic či obchodních cest). Větší část státu panovník propůjčil do správy a užívání nejvýznamnějším bojovníkům, tvořícím vojenskou družinu. Takto propůjčené pozemky se nazývaly léno (lat. feudum nebo beneficium, český výraz je odvozen z něm. das Lehen). Družiníci byli zato povinni poskytnout panovníkovi na jeho žádost radu a pomoc (consilium et auxilium), čímž se rozuměla především pomoc vojenská. Finančně i organizačně se podíleli na budování i udržování vojska, v čele vojenských útvarů sami pod panovníkovým vrchním velením stáli. Léno bylo původně propůjčováno jen jednotlivým osobám, ale brzy se stalo dědičným. Členové panovníkovy vojenské družiny a jejich rodiny se změnili ve stálou společenskou vrstvu. Držení léna jí poskytovalo privilegované postavení, kterým připomínala starořeckou aristokracii či starořímskou nobilitu. Ve středověkých souvislostech však častěji používáme výraz šlechta (z něm. das Geschlecht = rod). Střediskem léna bylo šlechticovo sídlo. Název sídla si členové aristokratické rodiny přidávali za své křestní jméno jako šlechtický přídomek (šlechtický predikát). Obyčejní lidé měli jen křestní jméno, často doplněné trefnou přezdívkou (jíž však neunikli ani někteří šlechtici). Podle šlechtického jména bylo možné určit, odkud jeho nositel pochází (český král Jiří z Poděbrad, vojevůdci Jan Roháč z Dubé či Albrecht z Valdštejna). Proto se o šlechtickém původu také hovoří jako o původu urozeném. Panovník měl k držitelům lén i jednu stálou povinnost: poskytoval jim ochranu, zejména v případě útoku jiných šlechticů, lupičů, či dokonce zahraničních mocností.
c) Šlechta a hrady Šlechtic nakládal se svým lénem podobně jako panovníci s celou zemí. Část, kterou si ponechal, se nazývala dominikál (panská půda). Sloužila k bezprostřední obživě obyvatel feudálova sídla. Ostatní část léna se jmenovala rustikál (selská půda). Neurození obyvatelé léna byli poddaní. Jejich naprostá většina samozřejmě žila na rustikálu. Poddaní požívali šlechticovy ochrany, ale museli mu pravidelně (dvakrát do roka) odvádět dávky, které dnes nazýváme feudální rentou. V 10. století si panovníci a vznikající šlechta začali stavět jako svá sídla hrady: opevněné objekty s věžemi, paláci a hradbami (základním stavebním materiálem byl kámen). Hrady se stavěly až do 14. století. Pokud se nacházely na obchodní cestě (často sloužily pro její ochranu), vyrostlo pod nimi podhradí s řemeslníky a obchodníky, ale i podhradí bylo pouhým přívěskem feudálního sídla. Pro všechna patra feudální společenské pyramidy platila důležitá zásada, že vrchnost měla nad svými many soudní pravomoc: panovník nad šlechtou a v nejvážnějších případech či při odvolání i nad poddanými, kteří jinak podléhali pravomoci šlechtice, na jehož léně žili. Feudalismus se rozvinul kolem r. 1000 v Západofranské říši a postupně se rozšířil po většině Evropy. Tituly: Panovník: král, kníže, vévoda (v pořadí prestiže). Šlechta: 1. Vyšší: v Českých zemích pán (jinde i markýz, hrabě, baron), později též kníže a vévoda; 2. Nižší: rytíř, vladyka (zeman) - podle pořadí prestiže. Slovo rytíř se používalo také jako obecné označení těžkooděného bojového jezdce. d) Poddaní, feudální renta Renta měla trojí podobu: 1. Naturálie (podíl z produkce: obilí, med, pivo...). 2. Peníze (jejich význam rostl teprve postupně, jak vytlačovaly naturální složku). 3. Renta v úkonech: robota, tedy manuální práce (zejm. sezonní, třeba o žních) na dominikálu (když vznikla středověká města se svými právy, jejich obyvatelé byli od placení renty oproštěni). Zprvu byl poddaný nedílnou součástí léna. Později však poddaní uzavírali se svým šlechticem smlouvy o tom, že si od něj dědičně pronajímají pozemky, na kterých již hospodařili (dědičný pronájem půdy se nazývá pacht). Museli sice při uzavření smlouvy složit lenní slib poslušnosti a zaplatit určitou částku a i nadále odvádět rentu, ale přinášelo jim to také leckteré výhody. Smlouva jasně vymezovala výši renty, kterou tím pádem nebylo možné dále stupňovat, např. v případě neúrody. A poddaný získával možnost volně se svým pachtem nakládat, třeba ho přenechat někomu jinému a přestěhovat se. Takové zásady pachtu se označují jako právo zákupní či emfyteutické. Vždy však existovali také sedláci, kteří do žádných lenních vztahů nevstoupili. Byli tedy svobodní (odtud např. české příjmení Svoboda). V Evropě tvořili malou menšinu, jejich podíl stoupal pouze v odlehlých krajích, kde divoká příroda ztěžovala feudální kontrolu nad rozsáhlejším územím (Skandinávie, Švýcarsko).
Pro všechna patra feudální společenské pyramidy platila důležitá zásada, že vrchnost měla nad svými many soudní pravomoc: panovník nad šlechtou a v nejvážnějších případech či při odvolání i nad poddanými, kteří jinak podléhali pravomoci šlechtice, na jehož léně žili. Feudalismus se rozvinul kolem r. 1000 v Západofranské říši a postupně se rozšířil po většině Evropy. e) Berně V případě potřeby (válka, královská svatba) museli všichni neurození obyvatelé zaplatit panovníkovi (tedy státu) jednorázovou daň, berni. f) Cla a mýta Obchodníci museli za překročení hranic mezi lény platit clo (mýto). Takových hranic bylo mnoho a množství mýtních poplatků výrazně brzdilo dálkový obchod. 3. Agrární revoluce Feudalismus vznikl kolem r. 1000 ve Franské říši. Jeho rychlé rozšíření po Evropě se dálo v přívětivé atmosféře malého klimatického optima (asi 1000 - asi 1250, viz V.B.8.). Oteplení přineslo podmínky pro výrazné zdokonalení zemědělství, jež po celý středověk představovalo hlavní způsob obživy. Orací hák (rádlo), který provázel lidstvo od neolitu, byl většinou nahrazen pluhem: těžší nástroj rozrýval železnou radlicí půdu ostřeji a hlouběji a dřevěnou deskou (odhrnovačkou) částečně převracel rozorávanou půdu. Důkladnější orání jednak zvýšilo pěstitelské výnosy, jednak bylo rychlejší, a proto umožnilo zvětšit rozlohu obdělávané půdy. Teplejší podnebí ovlivnilo příznivě i chov domácích zvířat. Hovězí dobytek se používal především k tahu, ale sloužil také jako zdroj mléka a posléze poskytl i maso a kůži. Hlavním masným zvířetem však bylo prase. Dost místa se našlo i na všestranně využitelné ovce. Koně sloužili zejména k jízdě. Všechna zvířata pak přispívala na pole hnojem. Vyšší úrodu zajistil i již zmíněný trojhonný osevní systém a přínosem se stal také vynález chomoutu, který dovoluje lépe využít tažnou sílu skotu nebo koní. V Evropě se rozšířil rejstřík obilných druhů (pšenice, žito, oves, proso, ječmen), začalo pěstování luštěnin. Sečteno a podtrženo: díky různým vlivům vzrostla velmi výrazně po r. 1000 evropská zemědělská produkce. Na vyšší úrovni se zopakoval jev, který známe již z eneolitu. Každá zemědělská rodina vypěstovala zřetelně více, než mohla sama spotřebovat. Tím se uvolnil prostor pro vznik specializovaných řemeslných oborů a pro rozvoj obchodu. Středověcí nositelé tohoto vývoje začali obnovovat i nově zakládat města. 4. Obnova a rozvoj evropských měst a) Řemeslo a obchod od počátku středověku Dosud nebyla příležitost zdůraznit, že v 1. tisíciletí po Kr. zaalpská většina Evropy neznala města. Po zániku keltské civilizace i s jejími oppidy existovala evropská města jako střediska řemesel a obchodu jen ve Středomoří. Naprostá většina zemědělců, žijících pochopitelně ve vesnicích, si řemeslné výrobky pro vlastní potřebu vyráběla sama. Pravda, specializovaní řemeslníci, kterých však nebylo mnoho, se soustřeďovali v římských pohraničních stanicích a v germánských či slovanských hradištích (hradiště byla sídliště obehnaná valy z hlíny, dřeva i kamenů a příkopy). Ani v jednom z obou případů však řemesla či obchod nepředstavovaly hlavní účel sídla. Římské stanice byly především
vojenskými objekty, hradiště měla kromě obranné i správní funkci a velká část jejich obyvatel se věnovala zemědělství na přilehlých pozemcích, takže se nelišili od svých soukmenovců ve vesnicích, rozptýlených po krajině. b) Nová města ve vrcholném středověku Teprve díky rozmachu zemědělství po r. 1000 dochází v zaalpské Evropě ke vzniku měst jako svébytných center, v nichž jsou řemesla a obchod jednoznačně převládajícími živnostmi. Významným impulsem se rovněž staly křížové výpravy proti Turkům, neboť křižáci přinesli do svých domovů podrobné informace o úspěšných městech Středomoří. Budování měst bylo vždy ovlivněno podmínkami v dané zemi. V následujícím textu budeme mít na mysli samozřejmě Evropu mimo Středomoří, detailněji budeme popisovat realitu středoevropskou a zejména českou. Města vznikala: a) z římských vojenských stanic (z Vindobony Vídeň, z Reginy Castra Regensburg čili Řezno), b) z podhradí (v Českých zemích Malá Strana v Praze, Český Krumlov), c) z trhových osad (podobaly se větší vesnici, zemědělci z okolních vsí tam přicházeli prodávat své produkty: Třeboň, Vodňany), d) založením na zeleném drnu (tedy na dosud neobydleném území, zpravidla se však jednalo o sousedství nějaké starší vesnice: České Budějovice, Plzeň), e) kolem někdejších slovanských hradišť (zřídka, protože hradiště stávala na málo přístupných místech: Netolice). Města zakládal: a) panovník (města královská), b) šlechta (města poddanská: vznikala podle vzoru královských měst, a tedy poněkud později). V západní Evropě začala města houfně vznikat ve 12. století, ve střední Evropě zejména ve 13. století (v Českých zemích vznikala ve 13. století především města královská, ve 14. století hlavně města poddanská). c) Městská práva Zakladatelům šlo o to, aby se do města soustředilo co nejvíce řemeslníků a obchodníků a aby jejich podnikání bylo co nejúspěšnější. K naplnění těchto záměrů vedlo udělování městských práv (městských privilegií). Tato práva můžeme rozdělit takto: 1) Městská samospráva: Řídit městský organismus, to vyžadovalo, aby se vrchnost podělila o své pravomoci s obyvateli města, přestože ve většině měst žily maximálně 3 tisíce lidí. Vrchnost vždy jmenovala ve městě i ve vesnici svého zástupce. Nazýval se rychtář a působil především jako soudní úředník (něm. der Richter = soudce). Ve vesnici svou roli zastal bez problémů, ale ve městě potřeboval pomocníky z řad městské obce. Členy obce byli všichni podnikatelé dlouhodobě ve městě usedlí (měšťané). Obecní reprezentanti na pomoc rychtáři se nazývali konšelé (lat. consilium = poradní sbor) a nejčastěji jich bylo dvanáct (jako apoštolů). Do sestavení první městské (konšelské) rady významně promlouvala vrchnost města. Radní si pak volili na každé čtyři týdny svého předsedu, purkmistra (Bürgermeister). Rada byla - nejčastěji po roce - střídána. O složení nové rady rozhodovali sami odstupující konšelé. Tak došlo k tomu, že konšely se stávali jen příslušníci poměrně úzké vrstvy nejbohatších měšťanů. Tuto vrstvu nazýváme městský patriciát. Konšelé postupně začali rozhodovat i o běžném životě města (např. o hospodářských záležitostech), a tak současně klesal význam rychtáře, jenž byl nakonec městské radě podřízen.
Tuto samosprávu nemůžeme srovnávat s demokratickými institucemi ani antickými ani moderními. Do městského života však přinášela přinejmenším ovzduší účinné diskuse, která mimo města nebyla v neurozeném prostředí nikde možná. K tomu musíme připočíst, že obyvatelé měst neplatili feudální rentu a města sama měla postavení vrchnosti, neboť k nim byly vasalsky připoutány některé blízké vsi. Není tedy divu, že se říkávalo: Městský vzduch osvobozuje (Die Stadtluft macht frei). 2. Práva hospodářská, z nichž byla nejdůležitější: a) Právo hradební: Vrchnost dovolila městu, aby se opevnilo hradbami. Obyvatelé i příchozí tak získali záruku bezpečnosti a vrchnost potvrdila, že měšťanům důvěřuje, když jim umožnila, aby si město obehnali zdí. b) Právo mílové: V okruhu 1 míle kolem města nesměl nikdo provozovat řemeslnou ani obchodní živnost (1 česká míle = 11,225 km). Toto privilegium zaručovalo měšťanům odbyt i v okolních vsích. c) Právo trhové: Město mělo právo pořádat pravidelné trhy a uskutečňovat k tomu potřebná organizační opatření (údržbu a ochranu cesty, vybudování skladišť apod.). d) Právo nuceného skladu: Pokud bylo městu uděleno takové právo, všichni obchodníci jedoucí kolem se tam museli zastavit a nabídnout své zboží ke koupi. Tak se stávalo, že např. českobudějovické paničky si mohly z drahých italských látek vybírat dříve a příhodněji než pražské dámy. Troufalců, kteří se rozhodli městu vyhnout a nocovat tajně v přírodě, bylo málo: jednak lupičů nebýval nedostatek a jednak v případě odhalení hrozila pokuta, vrcholící až zabavením celého nákladu. e) Právo várečné: Každý měšťan měl právo vařit pivo - samozřejmě vedle své hlavní živnosti. Pivo ve středověku bývalo hustší a opojnější než dnes. Sloužilo jako tekutý chléb i jako tmel sousedských debat a jeho výčep pomáhal vylepšovat rodinné příjmy zejména ve složitých časech. Hospodářská městská práva skutečně nastartovala úspěšný rozvoj svobodného podnikání, a přitom byla založena na přísné regulaci: obyvatelé příměstských vsí měli řemeslo i obchod zakázané, obchodníci nemohli volně rozhodovat o místě, kde budou prodávat své zboží. Autoři těchto pravidel ovšem věděli, že vznikající, nehotový systém nemůže být ponechán živelnému vývoji. d) Složení městského obyvatelstva Samostatně podnikající a zároveň kvalifikovaní (vyučení) řemeslníci stejného řemesla se ve městě sdružovali v cech (něm. die Zeche = řád). Cech hájil zájmy svých členů. Ti se nazývali mistři a měli také cechovní samosprávu. Cech zejména povoloval nově příchozím řemeslníkům samostatné provozování živnosti a bděl nad kvalitou výrobků. Mistr zaměstnával za mzdu jiné vyučené řemeslníky - tovaryše - a také nekvalifikované síly (učedníky, služky). Zvláštní skupiny tvořili ti obyvatelé města, kteří díky zvláštnostem své profese nepodléhali všem městským nařízením: a) Kněží, b) Vojáci, c) Kat: žil v ústraní, často vně hradeb. d) Židé: žili rozptýleni po celé Evropě, byli nápadní dodržováním svého náboženství i různých zvyků. Často se věnovali peněžnictví a vynikali v něm. Křesťané se jich stranili (Židé přece vydali Ježíše k ukřižování) a nutili je žít ve vyhrazených ulicích či čtvrtích (ghettech). Na druhou stranu Židé byli často poddáni přímo panovníkovi, který už dohlédl na to, aby nebyla poškozena jejich schopnost půjčovat peníze. Ve městě žila také chudina, tedy nekvalifikovaní lidé závislí na příležitostných příjmech: nádeníci (najímaní jen na den), služebnictvo, žebráci, invalidé, prostitutky.
e) Městečka Kromě měst existovala ještě městečka, jimž ve srovnání s městy chyběl patřičný počet obyvatel, široký rejstřík živností a také úplný komplex městských práv. Na konci středověku (kolem r. 1500) bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku celkem 50 měst královských, 144 měst poddanských a 456 městeček. f) Hansa Od 13. do 17. století existovala hansa (nazývána též "německá hansa"): hospodářský a posléze i politický svazek asi 200 měst (zejm. německých) v blízkosti Baltského (a částečně také Severního) moře. g) Vzdělanost a univerzity Města se stávala rovněž kulturními středisky. Ve významných městech vznikaly univerzity, tedy svobodná vysoká učení. Jde o nejstarší typ vysoké školy (pro vysokou školu je charakteristické propojení výuky s vědou). Vyučovacím jazykem byla všude latina, což umožňovalo studentům bezproblémové vystřídání několika univerzit, v různých zemích. Úplná středověká univerzita se členila na 4 fakulty, které se nazývaly: 1. Artistická: vyučovalo se sedmero svobodných umění (septem artes liberales), sdružených do trivia (gramatika, logika, rétorika) a quadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie, musika); 2. Lékařská; 3. Právnická; 4. Teologická. Vnitřní organizace univerzity odpovídala organizaci cechu. Představený univerzitní samosprávy - rektor - vykonával nad příslušníky univerzity i soudní pravomoc. Univerzita udělovala svým absolventům učené hodnosti (doktor, mistr aj.). Členové univerzity byli rozděleni do národů, které však byly definovány na územním, nikoli národnostním základě. Nejstarší univerzita je patrně v italské Bologni (od r. 1119), druhá byla zřejmě pařížská Sorbonna (od r. 1150). V 18. a 19. století se výrazně rozšířil počet univerzitních studijních oborů (fakult). Artistické fakultě dnes zhruba odpovídá fakulta filozofická. 5. Středověká kolonizace v Evropě Uvědomíme-li si, že slovo kolonie znamená prostě jakoukoli osadu, nepozastavíme se jistě nad tím, že i v evropských dějinách existovala kolonizace, tedy záměrné zakládání osad. Těžiště evropské kolonizace spočívá ve vrcholném středověku. Vznik feudalismu totiž zvýšil zájem o zemědělskou půdu jako o zdroj zisku. Proto feudálové usilovali o to, nahradit velké plochy lesů obdělávanými poli, samozřejmě i s vesnicemi, případně též s městy. Pro celkový historický vývoj je středověká kolonizace důležitá především ze tří důvodů: 1. Byly kolonizovány (osídleny) pusté oblasti zalesněných hor, zejména pohraničních. 2. Osidlování mělo dvě podoby: a) Vnitřní kolonizace: prováděli ji sami obyvatelé dotčeného státu. b) Vnější kolonizace: prováděli ji cizinci, zpravidla pozvaní do země jejím panovníkem. Tak vznikly zárodky některých národnostních menšin, např. Němců ve slovanských zemích, včetně českého státu.
3) Přeměna pralesa na úrodnou půdu byla velmi náročná, a proto vrchnost lákala kolonisty některými zvýhodněními, která většinou již známe z jiných souvislostí: venkovská kolonizační půda byla přidělována na základě emfyteutického práva, kolonizační města byla obdařována městskými právy. 6. Vývoj křesťanstva a) Velké schizma (1054) Řetěz významných změn v Evropě kolem r. 1000 byl doprovozen i úplným rozdělením světového křesťanstva na východní a západní část. Tento církevní rozkol se nazývá Velké schizma (řec. schísma = trhlina, roztržka) a byl dovršen r. 1054. Nešlo ovšem o zcela nečekaný vývoj: křesťanská církev se totiž rozdělila podél jazykově-kulturní latinsko-řecké hranice, která ve Středomoří existovala již od starověku. Bezprostřední příčiny Velkého schizmatu byly zejména tyto: 1. Prohloubila se propast mezi kulturou křesťanského Východu a Západu. S rozvojem latinské vzdělanosti (spojené též s karolinskou a otonskou renesancí; viz V.5.c. a 7.) mizela mezi západními vzdělanci znalost řečtiny a obě křesťanské sféry spolu přestávaly komunikovat. 2. Na Východě existoval jediný velký křesťanský stát – Byzantská říše, ale církevní správa tu byla rozčleněna do 4 obvodů – patriarchátů, jejichž centra byla navzájem oddělena pouštěmi i mořem a jejichž území nyní navíc často náleželo do Arabské říše. Žádný z patriarchů (tj. nejvýznamnějších východních biskupů) se tedy nemohl svou autoritou rovnat byzantskému císaři, a dokonce i nejvýznamnější z nich, patriarcha cařihradský, byl v systému cesaropapismu (viz V.B.3.) císaři podřízen. Naproti tomu křesťanský Západ se politicky dělil na řadu států, zatímco církev v čele s papežem (jediným zdejším patriarchou) tu hrála roli mocné nadnárodní organizace a ani instituce středověkého římského císařství Karlovců a Otonců na tom zatím mnoho nezměnila. 3. Mezi oběma křesťanskými sférami vzrůstaly věroučné rozdíly. Hlavním se stala otázka po charakteru Ducha svatého, třetí božské osoby ve Svaté trojici (viz V.B.8.c.). Podle tradičního výkladu (v nicejském vyznání víry, viz IV.D.7.) Duch svatý vychází především z Boha Otce, avšak novější výklad (pocházející od západních teologů) přisoudil v tomto směru stejné postavení Bohu Otci i Kristu. Dvojí interpretace byla umožněna nejednoznačností příslušného oddílu v Bibli (jde o 15. kapitolu Janova evangelia), ovšem jádro sporu spočívalo v otázce, zda je možné revidovat vyznání víry, jež bylo přece zformulováno jako trvalý společný věroučný základ pro všechny křesťany: východní církevní autority možnost úpravy jednoznačně odmítly. 4. Obě strany se vážně nepohodly, když papež Lev IX. a byzantský císař Konstantin IX. plánovali společnou obranu proti Normanům, kteří se na počátku 11. století úspěšně vylodili v jižní Itálii. Při jednáních v Cařihradu v r. 1054 byli papežovi poslové ochotni uvažovat pouze o takové akci, jež by zároveň demonstrovala papežskou nadřazenost nad celou křesťanskou církví: tuto ideu však Byzantinci nepřijali a obě strany se rozešly ve velmi emotivních sporech. Od tohoto okamžiku se křesťanský Východ i Západ vyvíjely samostatně. Západní (latinské) křesťanství se označuje jako katolická (všeobecná) církev, jejíž pozemskou hlavou je papež. Na Východě dnes existuje asi 15 organizačně samostatných, ovšem věroučně velmi blízkých církví, označovaných společně jako pravoslavné (též ortodoxní, tedy s jedině správnou věroukou). V čele každé pravoslavné církve stojí patriarcha; nejčestnější postavení mezi nimi má stále patriarcha cařihradský, ale neplyne z toho jeho nadřazenost. Kromě toho však na křesťanském Východě žijí ještě církve nepravoslavné (zpravidla méně početné); ve zvyklostech některých z nich přetrvávají dokonce prvky velmi raného křesťanství (jedná se o církev arménskou, koptskou, maronitskou atd.).
Velké schizma sice zpřehlednilo situaci v křesťanském světě, avšak bylo spojeno s poklesem moci papežů i byzantských císařů: prostor jejich možné působnosti se výrazně omezil. Na Západě se nová situace křesťanstva promítla do tří nových vývojových tendencí: 1. hlubší propracování myšlenky středověkého římského císařství, jež by v nových, geograficky skrovnějších podmínkách zaručovalo efektivní soulad moci politické i církevní; 2. přesnější vymezení vztahu mezi duchovenstvem na jedné straně a panovníky i šlechtou na straně druhé; 3. rozšíření vlivu katolické církve dobytím významných území ovládaných zatím muslimy. Pravoslavné křesťanství dnes: bohoslužba v Řecku a kopule chrámů v Moskvě Naplnění těchto cílů se ukázalo naléhavým obzvlášť poté, co se zásadním způsobem proměnila podoba dvou klíčových evropských zemí – Německa (zahrnujícího i Rakousko s východním Švýcarskem) a Itálie: 1. Stále zřetelněji se ukazovalo, že oživování někdejšího otonského programu obnovy římského císařství jako jediného italsko-německého státu nemůže přinést trvalé výsledky již vzhledem ke geografickým překážkám (pohoří Alpy aj.). 2. Rozvoj feudálních vztahů způsoboval vysokou míru autonomie šlechty, a tedy pokles autority německých i italských králů. Vývoj nakonec dospěl k rozpadu Itálie a Německa na řadu nezávislých států (jedním z nich byl Papežský stát: oficiálně se nazýval Dědictví svatého Petra a zahrnoval Řím a okolní část střední Itálie). Hodnost voleného římského císaře ovšem zůstala: císař se stával reprezentantem nadnárodní politiky (podobně jako papež). 3. Institut volby papeže a římského císaře vedl k tomu, že monarchové německých i italských států (a též vysocí církevní hodnostáři) vytvářeli – za účelem ovlivnění volby – zájmová seskupení (můžeme dokonce hovořit o předchůdcích dnešních politických stran), která mezi sebou vedla nátlaková soupeření i otevřené války. 4. Prudký nárůst politického napětí způsobovaly i ostré spory o vztah mezi světskou a církevní mocí (a tedy zejména mezi římským císařem a papežem). Svářely se tu dvě interpretace: a) Svrchovaným vládcem je světský monarcha, církevní půda má povahu léna a duchovní jsou leníky svého panovníka (papež je leníkem císaře); b) papež je pokračovatelem svatého Petra, a tedy pozemským náměstkem Kristovým, a proto jsou mu podřízeni všichni věřící včetně monarchů. Nejviditelnějším projevem tohoto konfliktu byly spory o právo jmenovat biskupy. Shrnutí: Kulturní rozdíly i mocenské soupeření mezi východním (byzantským) a západním (římským) křesťanstvím vedly v r. 1054 k rozdělení dosud jednotné křesťanské církve na církev katolickou v čele s papežem (na západě) a skupinu církví pravoslavných (na východě). Rozvoj feudálních vztahů byl jedním z hlavních důvodů, pro něž se v 11. – 13. století Itálie a Německo rozpadly na řadu samostatných států. Důležitým faktorem západoevropské politiky se stalo soupeření římských císařů s papeži. Otázky a úlohy: 1. S využitím statistických údajů v publikacích encyklopedického charakteru sestavte žebříček států, kde je pravoslavné křesťanství nejvíce zastoupeným náboženstvím. 2. Proč i po rozpadu Itálie a Německa byla obsazována hodnost voleného římského císaře?
Výběr z odborné literatury: Jaroslav Kadlec: Dějiny katolické církve, I. – III. Olomouc 1993. b) Svatá říše římská Instituce středověkého římského císařství vznikla v r. 800 v situaci, kdy se zdálo, že celý křesťanský svět bude brzy tvořen jediným státem. Ten měl vzniknout expanzí Franské říše a měl se opírat o vedoucí roli vždy dvou osobností: římský císař zastupoval moc světskou a papež moc kněžskou (duchovní). O tři staletí později bylo jasné, že dosažení tohoto cíle je v nedohlednu: křesťanstvo bylo rozděleno Velkým schizmatem, Francie se o koncepci římského císařství nezajímala a Itálie i Německo (zbývající dva státy z trojice vzniklé rozpadem Franské říše) byly rozdrobeny na stále rostoucí počet států menších. V nastalých podmínkách se římské císařství proměnilo po r. 1000 v instituci, jejíž charakter měl – viděno dnešníma očima – ze všeho nejblíže k pojmu mezinárodní organizace. Tato organizace získala název Svatá říše římská. Postupně zahrnula všechny státy na území dnešního Německa, Rakouska, Švýcarska, Nizozemska, Lucemburska a severní poloviny Itálie. Patřila sem však i většina dnešní Belgie, jihovýchodní Francie (tehdy ovšem tvořící samostatné Burgundské nebo též Arelatské království) a vnitrozemí dnešního Slovinska. Od poloviny 11. století byl součástí Svaté říše římské také český stát. Panovníci říšských států volili do čela říše vladaře, jemuž pak náležel titul německý král (ačkoli jednotný stát Německo od 11. století neexistoval). Tento německý král měl automaticky nárok také na titul král italský (přestože i jednotná Itálie již patřila minulosti). Zvolený král byl korunován německou korunou v Cáchách (někdejším sídle Karla Velikého). Pak se od něj očekávalo, že se vydá do Říma, během cesty přijme na italské půdě italskou královskou korunu a v Římě samotném jej papež korunuje na císaře římského. Tato korunovační jízda, podobná spíše vojenskému tažení, se stávala testem královy pozice v říši a ne každý zvolený král ji podstoupil. Avšak císařskou korunovací se královy pravomoci v zásadě nerozšiřovaly: císařský titul měl především symbolický význam a dokládal účinné sepětí moci císařské a papežské. Volba měla doživotní platnost, jen ve velmi výjimečném případě byl římský vladař sesazen, mnohem častější však bývaly boje mezi dvěma zhruba stejně silnými uchazeči. Počet králových volitelů byl postupně omezován, až se ve 13. století ustálil na sboru sedmi kurfiřtů – volebních knížat, jimiž byli významní panovníci s různými tituly. Postavení římského vladaře vycházelo z feudálního uspořádání společnosti: byl chápán jako nejvyšší lenní pán říše. Panovníci říšských států mu skládali přísahu věrnosti a on jim jejich dosavadní území uděloval v léno (opět šlo o symbolický akt: římský vladař tak propůjčoval jako léna i země, jež sám za celý svůj život třeba ani nenavštívil). Úloha římského císaře se koncentrovala do čtyř hlavních oblastí: a) řešení rozporů mezi členskými státy; b) ovlivňování vztahů mezi světskou a církevní mocí; c) případné organizování společné obrany říše; d) reprezentování jednoty říše.
Mezi říšskými státy bychom posléze našli kromě obvyklých monarchií i několik států církevních (papežský stát a některá arcibiskupství či biskupství) a také státy městské (říšská města Frankfurt nad Mohanem, Norimberk, Lübeck aj.). Avšak pouze dva panovníci říšských států měli nejprestižnější, královský titul: král český (trvale od konce 12. století) a král burgundský. Nejvyšším shromážděním Svaté říše římské byl říšský sněm, na němž spolu jednali představitelé říšských států a samozřejmě římský vladař (od 13. století se účastnili také zástupci říšských měst). Sněm sloužil jako hlavní instituce pro komunikaci římského císaře s jeho lenníky: císař zde mohl uplatňovat svou vůli, ale leckdy tu také čelil opozici (otevřenému, neskrývanému nesouhlasu). Pomník kurfiřtům v Mohuči (Mainzu) v Německu (podle cyklu plastik ze 14. století): Zleva: císař římský; 3 duchovní kurfiřti: arcibiskup mohučský, arcibiskup kolínský, arcibiskup trevírský; 4 světští kurfiřti: král český, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský (pořadí českého krále odpovídalo jeho pozici prvního mezi světskými kurfiřty).
Ačkoli hodnost německého krále byla volená, mnozí silní římští císaři prosadili již za svého života, kdy stáli na vrcholu moci, že kurfiřti určili za nového německého krále císařova syna; tím byla ve vladařství Svaté říše římské alespoň dočasně zajištěna dynastická posloupnost. Shrnutí: Idea středověkého římského císařství se pod vlivem postupující feudální rozdrobenosti transformovala po r. 1000 do podoby Svaté říše římské, jejíž podstata byla blízká pojmu mezinárodní organizace. Říše zahrnovala státy v Německu i severní polovině Itálie a některé okolní země. V čele říše stál volený vladař: volil jej (s celoživotní platností) sbor sedmi kurfiřtů z řad říšských panovníků (mezi kurfiřty patřil i český král). Zvolený vladař získal tituly německého a italského krále a poté, co podnikl korunovační jízdu do Říma, býval tam od papeže korunován na římského císaře. Společná říšská politika se utvářela především na říšských sněmech, kde se římský vladař setkával s nejvýznamnějšími panovníky jednotlivých států říše. Otázky a úlohy: 1. Pokuste se shromáždit důvody, kvůli nimž se Francie nezapojila do projektu Svaté říše římské. 2. Vytvořte mapku se zakreslenými územími jednotlivých kurfiřtů. 3. Jedna významná, rozlehlá německá země nezískala (poněkud překvapivě) právo kurfiřtského hlasu (podařilo se jí to až v 17. století). Která země to byla? 4. Co mohl lenní vztah mezi císařem a říšskými státy přinášet oběma zúčastněným stranám?
Výběr z odborné literatury: Petr Čornej: Panovníci Svaté říše římské. Praha 1994.
c) Boj o investituru Vznik Svaté říše římské vedl ke střetnutí dvou globálních koncepcí západoevropské politiky: císařského univerzalismu s univerzalismem papežským: 1. Římští císaři (pocházející vesměs z německých států) chtěli posílit svou kontrolu nad státy italskými. To však vyvolávalo odpor papežů, kteří – jako vládci Papežského státu – byli nejen vysokými církevními hodnostáři, ale také světskými politiky se vším, co k tomu náleží. 2. Římští císaři i jiní monarchové prosazovali své právo na jmenování biskupů a dalších významných kněží do jejich úřadů (šlo o právo na investituru; lat. investire = obléci, zde se rozumí do biskupského šatu). Vybírali samozřejmě osobnosti loajální (oddané), a tím ztěžovali prosazování zájmů vysokého duchovenstva. Tyto rozpory dosáhly vrcholu v polovině 11. století. V letech 1027 – 1125 vládli na trůnu římského císaře v souvislé řadě čtyři muži z jediné dynastie: nazývá se sálská, podle řeky ve středním Německu (po Karlovcích a Otoncích to byla třetí silná císařská dynastie). První sálský panovník s císařskou korunou, Konrád II., připojil ke Svaté říši římské Burgundsko a úspěšně válčil s Poláky i Maďary. Konrádův syn Jindřich III. prosadil na papežský stolec postupně čtyři německé kněze. Také dovršil začlenění Českého knížectví do říše. Zemřel však nečekaně r. 1056 v pouhých 39 letech. Již dříve dosáhl toho, že jako jeho budoucí nástupce byl zvolen jeho syn Jindřich IV., jemuž však nyní, v době otcovy smrti, bylo pouhých šest let. Tato okolnost dodala odhodlání stoupencům svrchovanosti papežské moci nad císařskou. Do čela jejich úsilí se postavili dva papežové. Oba byli ovlivněni clunyjským reformním hnutím (viz V.B.8.c.). První z nich byl francouzského původu a vládl jako Mikuláš II. V r. 1059 vydal bullu (významnou listinu s kovovou pečetí) o papežské volbě: stanovil, že papeže volí pouze sbor nejvýznamnějších kněží, mezi nimiž mají klíčový vliv kardinálové (papežovi rádci), kteří jsou zároveň biskupy; tím byl téměř vyloučen vliv císařův. O dvě staletí později se sbor volitelů zúžil na kardinály, kteří pak (od r. 1274) měli během volby setrvávat v konkláve (uzavřeném shromáždění), aby nebyli vystaveni tlaku světských politiků, zejména právě císaře. Tento způsob papežské volby se uplatňuje dodnes. Druhý z reformních papežů byl Ital a vládl pod jménem Řehoř VII. Stal se jedním z nejvýznamnějších papežů všech dob, ačkoli ve svém úřadě působil jen necelých 12 let (1073 – 1084/1085). Gregoriánská reforma byla vystižena pojmem osvobození církve. Na vysvětlenou se používala obrazná vyjádření: církev a stát jsou jako dvě oči, které společně provázejí člověka životem, avšak tak jako duše stojí nad tělem, tak také církev stojí nad státem. Základním dokumentem reformy se stal Řehořův spis Dictatus papae (Papežský výnos; z r. 1075). Jádrem jeho obsahu byl neomezený papežský nárok na investituru biskupů, ale také třeba na sesazení římského císaře. Spor o investituru se týkal jmenování biskupů i klášterních opatů; opati tehdy formálně stáli ve struktuře řeholního kněžstva na biskupské úrovni (viz V.B.8.d.). Biskupové a opati náleželi k feudálům a často zastávali i vysoké státní úřady: jejich politický vliv byl značný. Jindřich IV., který byl tehdy jen králem německým, zareagoval rychle: v r. 1076 přiměl německé biskupy prohlásit papeže Řehoře VII. za sesazeného. Řehoř se ovšem cítil být silnějším a vyřkl nad Jindřichem nejpřísnější církevní trest,
klatbu. Ta znamenala, že provinilec byl vyloučen na okraj církve: nikdo z křesťanů se s ním nesměl žádným způsobem stýkat. V Jindřichově případě to též znamenalo, že všichni jeho lenníci byli vůči němu zbaveni přísahy věrnosti. Klatba byla brána velmi vážně a říšský sněm přikázal Jindřichovi, aby si u papeže vyprosil zproštění z tohoto trestu, jinak bude zbaven trůnu a bude zvolen nový král. Setkání Řehoře VII. a Jindřicha IV. zprostředkovala markraběnka Matylda Toskánská a uskutečnilo se v r. 1077 na markraběnčině hradě Canossa. Papež sem dorazil na počátku své ohlášené cesty do německých států, kde se hodlal v případě Jindřichovy neústupnosti spojit s jeho domácí opozicí. Jindřich se nevzdal nadějí na konečné vítězství, ale v nastalé situaci, kdy byl v časové tísni a bez vlivných spojenců, se rozhodl pro úplné veřejné pokání. Se svou rodinou a s jen nevelkým vojenským doprovodem se vydal do Itálie a v lednové zimě roku 1077 prý tři dny čekal, oděn jen v skrovný oděv kajícníka, před Cannossou, než jej Řehoř přijme. Během následujícího setkání Řehoř klatbu zrušil, avšak odmítl Jindřicha podpořit jako vladaře Svaté říše římské. Kosmas (asi 1045 – 1125): Kronika Čechů: V týchž dnech přijela do Říma Matylda, velmi mocná paní, jež se po smrti svého otce Bonifacia ujala vlády nad celým Lombardskem a Burgundskem, majíc moc voliti, dosazovati nebo sesazovati přes sto dvacet biskupů. Jejího pokynu poslouchal celý stav senátorský jako vlastní své paní a sám papež Řehoř za její pomoci vyřizoval duchovní i světské věci, poněvadž byla velmi moudrou rádkyní… Jindřich se tedy vrátil do Německa, v nastalé krátké občanské válce porazil své domácí odpůrce, a když jej neústupný Řehoř dal do klatby podruhé, vytáhl se svým vojskem, již lépe připraven, dokonce na Řím. Během impozantního tažení, jehož se účinně účastnilo i české vojsko vedené knížetem Vratislavem II., dobyl v r. 1084 Řím, vyhnal z něj Řehoře a na jeho místo dosadil jako nového papeže Klimenta III., od nějž se dal korunovat na římského císaře. Řehoř pak v r. 1085 zemřel ve vyhnanství v jižní Itálii (a v témže roce Jindřich povýšil Vratislava do hodnosti vůbec prvního českého krále). Jindřich IV. zemřel v r. 1106 (po 50 letech vlády) a po něm na říšský trůn nastoupil jeho syn Jindřich V. Byl méně výrazným panovníkem, avšak dovedl boj o investituru ke kompromisnímu závěru: v r. 1122 uzavřel s papežem Kalixtem II. Konkordát wormský (v německém městě Wormsu), podle nějž byla investitura rozdělena do dvou částí. O udělování biskupských a opatských hodností rozhodovalo duchovenstvo: papež zpravidla vysvětil toho, koho místní církevní hodnostáři zvolili. Takto určenému knězi pak císař uděloval příslušná území jako léno, s jehož užíváním byl samozřejmě spojen závazek věrnosti. Formálně symetrické řešení sice dalším kompetenčním sporům mezi mocí světskou a duchovní nezabránilo, avšak situace se na několik staletí poněkud zklidnila. Shrnutí: Soupeření mezi univerzalismem císařským a papežským nalezlo svůj nejviditelnější výraz v boji o investituru (právo na dosazování) biskupů a opatů. Po dramatickém střetnutí mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. (bezúspěšně se pokusili o smír r. 1077 v italské Canosse) byla r. 1122 uzavřena kompromisní dohoda Konkordát wormský: personální otázky zůstaly v rukou duchovních hodnostářů, kteří však museli formou lenního slibu zaručit svou loajalitu ke státu. Otázky a úlohy: 1. Vysvětlete (i s použitím českých ekvivalentů) mezinárodně rozšířené úsloví „jít do Canossy“. 2. Odhadněte, proč se český kníže Vratislav II. přidal na císařovu stranu proti papeži. Výběr z odborné literatury: Jan Wierusz Kowalski: Encyklopedie papežství. Praha 1994.
7. Křížové výpravy ve Středomoří (11. – 13. století) a) Příčiny Na konci 10. století se národ Turků z turkotatarské větve altajské jazykové rodiny začal ze svého území ve střední Asii stěhovat směrem na jihozápad. Turci, vedení od 11. století panovníky z dynastie Seldžuků, rychle dobyli Írán, Mesopotamii, Arménii, Sýrii i Palestinu. Ovládli velkou část arabských území v jihozápadní Asii a přijali islám. Začali útočit na Byzantskou říši a ukořistili část jejího asijského území. V letech 1070 – 1071 dobyli Jeruzalém a na rozdíl od jeho předchozích arabských vládců přestali tolerovat výpravy křesťanských poutníků, mířících do Palestiny (Svaté země) k místům Ježíšova ukřižování a Božího hrobu. Turecká říše vznikala jako výrazně decentralizovaná, její formální metropolí se přechodně stal Bagdád. Od závěru 11. století se však jednotlivé části tureckého impéria chovaly jako zcela nezávislé pod vládou místních náčelníků. V dobytých zemích Turci tvořili vládnoucí vrstvu, většinu populace tu ovšem nadále představovalo předchozí obyvatelstvo (Arabové aj.). Turecká expanze se odehrála v době, kdy se v Evropě již naplno projevovaly důsledky feudálního uspořádání společnosti i agrární revoluce. Vzrostl význam vztahu k půdě pro společenské zařazení jednotlivce a výrazně přibylo obyvatel (počet Evropanů se v období 8. – 11. století více než zdvojnásobil, z necelých 20 milionů na více než 40 milionů). Řešení sociálních rozporů se tedy hledalo především v osídlení nové půdy. Úrodné a z historie proslulé oblasti východního Středomoří (označovaného jako Levanta) se pro tento záměr přímo nabízely, ale vpád Turků tyto plány zkomplikoval. b) Motivace Záhy však někteří evropští politici přece jen našli způsob, jak tureckého (islámského) nebezpečí využít k řešení vnitřních problémů evropského kontinentu: V r. 1095 papež Urban II. vyhlásil první křížovou výpravu proti muslimům za osvobození Svaté země. Název křížová výprava znamenal, že tažení má povahu svaté války, je vyhlášeno katolickou církví a těší se zvláštní podpoře ze strany duchovenstva. Účastníci se nazývají křižáci a na své zbroji používají znamení kříže. Na určená shromaždiště křižáků dorazil každý, kdo jen trochu mohl. Monarchové a hlavy šlechtických rodů si jeli pro větší slávu a nová léna. Mladší členové aristokratických rodin toužili po ukořistění nového, vlastního panství, protože věděli, že doma bude zvýhodněn prvorozený syn. Leckterý šlechtic si chtěl svým hrdinstvím vysloužit i povýšení do prestižnějších pater urozené společnosti. A poddaní měli naději na skromný podíl z kořisti či se dokonce hodlali usadit v dobytých územích. Všichni dohromady pak věřili, že si ozbrojenou ochranou křesťanské víry zajišťují odpuštění trestů za spáchané hříchy. Muslimové byli považováni za ďáblovy spřežence, a tak si křižáci nedělali starosti s Božím přikázáním Nezabiješ. Inspirací pro myšlenku křížové výpravy do Palestiny se staly první úspěchy počínající křesťanské reconquisty proti Arabům na Pyrenejském poloostrově (viz V.B.4.c.). c) Průběh 1. První křížová výprava: Dobytí Jeruzaléma První křížová výprava se uskutečnila v letech 1096 – 1099 a postupovala především po souši. Byla úspěšná. Početné vojsko, jehož jádro tvořily sevřené útvary útočících obrněných rytířských jezdců, těžko hledalo přemožitele. Pěchota svými kušemi dokázala překonat turecké lučištníky. Ke zdolávání městských hradeb křižáci budovali mohutné dřevěné obléhací věže, podporované
stroji na vrhání kamenů. A všichni účastníci křížové výpravy věděli, že jedině vítězství je pro ně záchranou, protože v nepřátelské zemi se nemohou spoléhat na strategický ústup do zázemí. Křižáci ovládli klíčové části Levanty včetně samotného Jeruzaléma. Svaté město bylo dobyto r. 1099 křižáckým vojskem o síle asi 1 200 jezdců a asi 12 000 pěšáků, nepočítaje v to neozbrojené poutníky, ženy a děti. Křesťanští vítězové propustili jen ty muslimy, kteří se rychle vzdali, a proti ostatním rozpoutali dvoudenní vraždění, jemuž dokázali uniknout jen nemnozí. Křižáci vytvořili na dobytém území 4 státy: nejvýznamnějším bylo Jeruzalémské království. Jeho prvním králem se stal francouzský šlechtic Balduin z Bouillonu (nyní král Balduin I.), pocházející z rodu Karla Velikého. Území zbývajících tří křižáckých států pokrývalo syrské pobřeží (Knížectví antiochejské, Hrabství tripoliské), avšak zasahovalo dokonce do oblasti horního Eufratu (Hrabství edesské). V křižáckých státech byl zaváděn feudalismus evropského typu, domorodé muslimské obyvatelstvo bylo přinuceno plnit úlohu poddaných. Křižáci bránili existenci svých států bojem proti Turkům i Arabům. V Levantě budovali své hrady, jež se staly významným milníkem ve vývoji pevnostního stavitelství: největším z nich byl Crac de Chevaliers v Sýrii, který dokázal pojmout posádku v síle 2 000 mužů. Souběžně s úsilím křižáků vyvíjeli aktivní vojenskou činnost i Byzantinci: z turecké moci vymanili jižní pobřeží Malé Asie, avšak nezabránili usídlení Turků ve vnitrozemí tohoto poloostrova. Malá Asie se tak stala jediným územím, kde jsou Turci (dodnes) většinovou národností. Tento vývoj ukázal, že obchodní cesty mezi Evropou a Asií povedou napříště spíše přes Levantu než přes Malou Asii a jen povýšil význam křižáckých států v oblasti. Shrnutí: V 11. století turkotatarský národ Turků ovládl klíčové oblasti Blízkého východu včetně Levanty (východního pobřeží Středozemního moře) a přijal islám. Evropa, která v důsledku rozvoje feudalismu a agrární revoluce čelila rostoucí potřebě nové půdy, podnikla v 11. – 13. století proti muslimským Turkům i Arabům sérii 7 křížových výprav (nábožensky zdůvodňovaných tažení). Hned při 1. výpravě křižáci dobyli Jeruzalém a v Levantě vybudovali 4 feudální státy, opevněné křižáckými hrady a bráněné mj. členy nově vzniklých rytířských řeholních řádů. Otázky a úlohy: 1. Připomeňme si: Kdy přibližně vzniklo náboženství islám? Co má společného s křestanstvím a v čem se od něj liší? 2. Najděte důvody (ideové i ryze praktické), pro něž byl právě osud Palestiny a zejména Jeruzaléma tak důležitý. Výběr z odborné literatury: Antony Bridge: Křížové výpravy. Praha 1995. Alfred Duggan: Křižácké výpravy. Praha 1973. Věra a Miroslav Hrochovi: Křižáci ve Svaté zemi. Praha 1996.
2. Vznik rytířských řádů V dalším období se křižáci soustředili na obranu svých států a na ochranu poutníků, kteří nyní sem opět začali přicházet. K naplnění obou těchto cílů vznikly rytířské mnišské řády. Jejich charakteristickým prvkem byla vojenská, strážní služba. Nejvýznamnějšími rytířskými řády se staly: a) Rytířský a špitální řád svatého Jana Jeruzalémského (johanité; v 16. století se jejich centrem stala ostrovní Malta ve Středomoří, odtud též zváni maltézští rytíři); b) Chudé rytířstvo Kristovo Šalomounova chrámu (templáři, tj. rytíři jeruzalémského templu); c) Řád bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě (od 13. století byly jejich centrem kraje v Pobaltí, odtud zváni řád německých rytířů). Některé rytířské řády působí v různých zemích dodnes: zabývají se zejména zdravotní službou. 7 křížových výprav křesťanů proti muslimům.
3. Vznik erbů a heraldika Během křížových výprav proti muslimům začal rozmach erbů: osobních a posléze dědičných rodových znaků šlechticů (něm. das Erbe = dědictví). Erby sloužily k rychlé identifikaci svého nositele, což bylo během divokého průběhu bitvy až životně důležité. Erby vznikaly podle závazných pravidel, jež lze zjednodušeně popsat takto: Úplný erb byl stylizovaným (výtvarně zjednodušeným) zobrazením rytíře. Ústřední část zobrazení představoval štít, tvořený geometrickým nebo figurálním (případně kombinovaným) motivem. Barevnost štítu byla dána použitými tinkturami („barvami“), které se rozdělují na světlé, nazývané kovy (stříbro a zlato), a tmavší, nazývané barvy (červená, modrá, zelená, černá). Aby byl erb snadno identifikovatelný i zdálky, uplatňuje se zásada, že na něm nesmí sousedit barva s barvou ani kov s kovem, ale jen kov s barvou. V úplném znaku je štít doplněn zejména přilbou, klenotem (opakujícím hlavní motiv štítu) a přikryvadlem (stylizovaným pláštěm rozedraným v bitvě). Význam i popularita erbů vedly k tomu, že později reprezentovaly rod svých majitelů i v jiných než vojenských souvislostech. Jejich výtvarné řešení se stalo dekorativnějším. Mnoho šlechticů
dosáhlo polepšení erbu (od panovníka apod.): nejčastějším výsledkem bylo rozdělení štítu na více polí. Erb pánů z Hradce (Jindřichova) patří k nejstarším v Českých zemích. Rod náležel k větvím jihočeského rodu Vítkovců, kteří se rozdělili na 5 rodů vždy s pětilistou růží ve štítu: byli to páni z Hradce (zlatá růže v modrém poli), z Krumlova (zelená růže ve stříbrném poli), z Rožmberka (červená růže ve stříbrném poli), z Landštejna a Třeboně (stříbrná růže v červeném poli) a ze Stráže nad Nežárkou a Sezimova Ústí (modrá růže ve zlatém poli). Od šlechtických erbů vedl vývoj ke státním znakům, často odvozeným od erbu vládnoucí dynastie. Přemyslovci původně používali erb s orlicí (černou ve stříbrném poli). Ve 13. století ji nahradil stříbrný, zlatě korunovaný, dvouocasý lev ve skoku s červeným jazykem a v červeném štítu. V dnešním velkém státním znaku České republiky je doplněn orlicemi: moravskou (stříbrno-červeně šachovanou) a slezskou (černou). Vznikaly (a dodnes vznikají) také městské znaky (v Českých zemích se jejich rozvoj datuje od 13. – 14. století). Jeden z nejzajímavějších městských znaků náleží Plzni. Jak se oslabovala vojenská funkce znaků, tak se rozvolňovala původní pravidla pro jejich vytváření. Nejprve se tolerovalo porušování pravidla o sousedství tinktur u detailů, pak i u celých motivů. Také se rozšířil rejstřík používaných barev. Nauka o erbech a podobných znacích se nazývá heraldika (heroldi byli středověcí organizátoři důležitých jednání i šlechtických slavností). Shrnutí: K obraně území, která křižáci v Levantě dobyli, a k ochraně křesťanských poutníků, kteří tam přicházeli, vznikly rytířské mnišské řády. Postupně se rozšířily i do Evropy. Éra křížových výprav přinesla také rozvoj erbů: rodových šlechtických znaků, jež posléze podnítily i vznik znaků státních či městských. Zkoumáním erbů se zabývá heraldika. Otázky a úlohy: 1. Zjistěte, kde nejblíže ve vašem okolí existuje nějaká lokalita spojená s působením rytířských řádů (nejen těch, které jsme již vyjmenovali). 2. Povšimněte si podoby heraldických zvířat na českém státním znaku: čím je zřejmě motivována? Zjistěte, jak se v evropské heraldice liší orlice od orla. 3. Vytvořte si svůj osobní erb. Dodržujte tradiční heraldická pravidla, můžete však štít rozdělit do několika polí. Dbejte na to, aby zvolené barvy i motivy odrážely vaši osobnost. Výběr z odborné literatury: Milan Buben: Encyklopedie heraldiky. Praha 1994. Jiří Pořízka: Řád maltézských rytířů: z Palestiny na Via Condotti. Praha 1997.
4. Ústup křesťanské moci v Levantě, druhá a třetí křížová výprava Na obranu před křižáky se začaly různými způsoby úžeji spojovat některé části tureckého i arabského území. V r. 1144 Turci dobyli křižáckou Edessu: tamější východní (byzantské) křesťany ponechali na pokoji, ale katolické muže pobili a jejich ženy i děti prodali do otroctví. Latinská Evropa odpověděla druhou kruciatou (1147 – 1149). Ta byla vyhlášena papežem Eugenem III. a pro její uskutečnění se mimořádně angažoval francouzský opat Bernard z Clairvaux, významný teolog, zakladatel mnišského řádu cisterciáků (viz V.B.8.d.) a někdejší Eugenův učitel. Procestoval několik evropských zemí a plamennými slovy, diplomatickým jednáním i korespondencí vyzýval k co nejširší účasti na boji proti nevěřícím. Druhá křížová výprava však nebyla úspěšná. Účastnil se jí i německý král Konrád III. a český kníže Vladislav II. (pozdější král Vladislav I.). Konrád záhy utrpěl porážku, a české vojsko proto mohlo operovat jen na jihovýchodní byzantské hranici. Za zmínku stojí, že Vladislav nezapomněl na východní politiku svého státu: v Cařihradu jednal s byzantským císařem Manuelem I. a domů putoval se svými vojáky přes ruské území. V Orientě se situace ještě více vyhrotila, když se hlavní muslimskou základnou pro boj proti křižákům stal Egypt. V 70. letech 12. století na egyptský trůn dosedla kurdská dynastie Ajjúbovců (Kurdové jsou indoevropský národ žijící v Kurdistánu – hornatém pomezí Turecka, Sýrie, Iráku, Íránu a Arménie). Ajjúbovci však ovládali kromě Egypta též rozsáhlé syrské oblasti, jež je spojovaly s jejich kurdistánskou domovinou, a sídlili v Damašku. Zakladatelem ajjúbovské dynastie se stal egyptský sultán Saladin. Vynikl jako prozíravý hospodář, obratný politik i zdatný vojevůdce. V r. 1187 porazil u severopalestinské vesnice Hattinu (v někdejším Ježíšově kraji u Genezaretského jezera) osmnáctitisícovou křižáckou armádu a vzápětí přitáhl k Jeruzalému, který se mu po několikadenním marném boji vzdal. Saladin pak několik tisíc obyvatel města vzal do otroctví, ale majetné křesťany propustil za výkupné a nejchudším obyvatelům vrátil svobodu bez podmínek; hromadnému vraždění se vyhnul. Pak ještě snadno dobyl další významné křižácké opěrné body. Jakmile zpráva o pádu Jeruzaléma dorazila do Evropy, rychle následovalo třetí křižácké tažení (1189 – 1192), jehož předními osobnostmi byli římský císař Friedrich I. Barbarossa a anglický král Richard I. Lví srdce. V císařově vojsku bychom našli i český oddíl, vedený Děpoltem z vedlejší, nevládnoucí větve Přemyslovců. Téměř sedmdesátiletý Friedrich se však v Malé Asii utopil v řece a tíha tažení spočinula na Richardovi, mladším o více než generaci. Richard nejprve ovládl Kypr (dobyl jej však na Byzantincích) a pruh palestinského pobřeží včetně významného přístavu Akko. Ibn al-Atir (1160 – asi 1233): Úplná historie: Autor je muslimský historik. Úryvek líčí křižácké dobývání města Akkonu pomocí obléhacích věží. Aby křesťany oklamal, vrhl muž z Damašku na jednu z věží nejprve hrnec s naftou a jinými nezapálenými látkami, které neměly žádný účinek. Tu hned vyšplhali křesťané důvěřivě na věž a zasypali muslimy posměšky. Mezitím muž z Damašku počkal, až se látka, která byla v hrnci, dobře rozšířila. Když přišel pravý okamžik, vystřelil další hrnec, který byl zcela v plamenech. V okamžiku se oheň všude rozšířil a obklopil celou věž. Oheň vznikl tak rychle, že křesťané neměli čas sestoupit; lidé i zbraně, všechno shořelo. Bůh chtěl, aby křesťané hořeli nejprve v ohni tohoto světa, než budou hořet na onom světě.
Po získání Akkonu se Richard I. pokusil ještě dobýt Jeruzalém, přestože tu byl proti Saladinově armádě v početním oslabení. V rozhodující bitvě prokázali Richardovi křižáci mnoho statečnosti (a Saladin to ocenil: když pod Richardem během boje padl kůň, Saladin poslal svému anglickému protivníku dva své koně). Avšak křižákům se nepodařilo hradby svatého města překonat a Jeruzalém zůstal v muslimských rukou. Přesto Evropané dosáhli významného úspěchu. Richard a Saladin uzavřeli smlouvu, na jejímž základě křižáci uhájili pobřeží, neozbrojení křesťané mohli navštěvovat svá svatá místa v Palestině a neozbrojení muslimové mohli obchodovat v křižáckých přístavech. Jezdecká socha Richarda I. Lví srdce z 19. století stojí před Westminsterským palácem (sídlem parlamentu) v Londýně. Richardovo dobrodružství pak mělo ještě nečekanou dohru. Když se anglický král vracel domů, ztroskotal u italských břehů a musel pokračovat po souši přes střední Evropu. Putoval v přestrojení, ale v rakouském Podunají jej poznali a byl zajat rakouským vévodou Leopoldem V. Babenberským, svým někdejším spolubojovníkem ze Svaté země, s nímž však měl při dobývání Akkonu spory. Richard byl pak vězněn se souhlasem římského císaře Jindřicha VI. (Barbarossova syna) na hradě Dürrnstein u Kremsu (nedaleko českých hranic). Propustili jej teprve r. 1194 za tučné výkupné. Podle pověsti právě Leopold V. Babenberský stál u zrodu štítu na rakouském státním znaku, jehož barvy přejímá i současná rakouská státní vlajka. Kombinace tří vodorovných pruhů, červeného, bílého a červeného, prý vznikla podle toho, že při dobývání Akkonu se Leopoldovo roucho, které nosil přes zbroj, zbarvilo pohanskou krví, jen pod pásem látka zůstala bílá. Údajně na paměť vítězné bitvy pak Leopold přijal tuto barevnou kombinaci do svého erbu. Shrnutí: Na konci 12. století egyptský sultán Saladin dobyl Jeruzalém zpět pro muslimy a odrazil následné křižácké pokusy o zvrat. Anglický král Richard I. Lví srdce však upevnil křesťanské pozice na palestinském pobřeží (mj. dobytím přístavu Akko) a uzavřel se Saladinem smlouvu o mírovém využívání Jeruzaléma i palestinských přístavů pro příslušníky obou náboženství. Otázky a úlohy: 1. Co Čechům patrně přinesla účast jejich vojáků v křížových výpravách do Orientu? 2. Pokuste se zdůvodnit, proč se Richard I. Lví srdce stal jednou z nejpopulárnějších osobností středověku. 3. Co všechno mohlo motivovat Richarda I. a Saladina k uzavření vzájemné smlouvy? Výběr z odborné literatury: Georges Tate: Křižáci v Orientu. Praha 1996. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Torquato Tasso: Osvobozený Jeruzalém (italský epos), asi 1580. Zofia Kossaková: Křižáci, 1 – 4 (polský román), 1935. Film: Království nebeské (Spojené státy, 2005, režie Ridley Scott, hrají Orlando Bloom, Eva Greenová, Liam Neeson, Jeremy Irons aj.).
5. Čtvrtá až sedmá křížová výprava: marné pokusy o mocenský zvrat Po 3. výpravě tedy v Levantě nastal kompromisní mír. Změnu nepřinesla ani Saladinova smrt r. 1193, neboť v jeho duchu vládli i další Ajjúbovci. Situace přála rozvoji obchodu a Evropané usazení v Levantě si ani další boje nepřáli. V Evropě se na to ovšem dívali jinak. Saladinův znak – zlatý orel – je dnes ve státním znaku Egypta. Další čtyři křížové výpravy se snažily muslimskými pozicemi ve Svaté zemi otřást, ale bez úspěchu. Hlavními slabinami křižáckých vojsk byly: 1. vzájemná řevnivost mezi jednotlivými částmi mnohonárodnostní armády; 2. konkurenční soupeření mezi katolickým (papežským) a pravoslavným (byzantským) světem; 3. obavy papežské politiky z rostoucí moci římských císařů, kteří se do kruciat zapojili; 4. rozdílné kvality vojenských oddílů sestavených ze šlechtických profesionálních rytířských bojovníků i z nevycvičeného davu prostých vojáků. Čtvrtá kruciata (1202 – 1204) se od začátku potýkala s finančními těžkostmi. Křižáci si objednali u Benátčanů flotilu pro 4 a půl tisíce rytířů, 9 tisíc panošů a 20 tisíc pěšáků, ale když lodě dostali, nesehnali dost peněz na splátky, neboť vinou konkurenční atmosféry v křesťanské armádě se mnohé její oddíly mezitím vydaly na cestu samostatně. Řešení však křižáci našli, když na benátských lodích přepadli a vyplenili byzantský Cařihrad (obchodního konkurenta Benátek) a z bohaté kořisti dluh vyrovnali. Výmluvným svědectvím o tom, jak otázka křížových výprav zvedala v latinské Evropě až vlny fanatismu, se stala křížová výprava dětí. V r. 1212 se ve Francii a německém Porýní našli zhruba třináctiletí chlapci, kteří si hráli na kazatele a dokázali získat nejméně 20 tisíc dětí pro myšlenku tažení do Svaté země. Vnukli jim představu, že dětská nevinnost přemůže muslimy spíše než dosavadní zbraně křižáků. S dopravou do Orientu si hlavu nelámali: nepochybovali o tom, že moře se před nimi rozestoupí jako kdysi před Mojžíšovými Izraelity a oni že snadno přejdou po jeho dně až do Levanty. Když se na mořském břehu nic nestalo, začali se vracet domů. Během celého putování jich ovšem mnoho zahynulo. Podle některých zpráv se několik dětí opravdu nalodilo na koráby obchodníků: ti však své mladé pasažéry prodali v Orientě do otroctví. Žalostná dětská výprava nebývá do sedmera kruciat vůbec počítána, takže jako páté křižácké tažení se chápe až to, které se odehrálo v letech 1228 – 1229. Jeho klíčovou postavou se stal římský císař (a zároveň sicilský král) Friedrich II. Ajjúbovský sultán Al-Kámil právě čelil odstředivým vzpourám ve své mohutné říši (sahající od severního Súdánu přes Egypt, Palestinu a Sýrii až po Jemen), a tak navrhl Friedrichovi smlouvu, již římský císař rychle přijal. Výměnou za prodloužení míru získali křesťané Jeruzalém, byť pod podmínkou, že muslimové v něm zůstanou a budou bez překážek praktikovat své náboženství. Pro dynastii Ajjúbovců neměl Jeruzalém klíčový význam, ale smlouva přesto znamenala prohloubení křesťansko-muslimské tolerance. Friedrich II. a Al-Kámil Po Friedrichově odplutí do Evropy však vypukly vzájemné rozpory i mezi křižáky. V občanské válce se tu střetli stoupenci úspěšného císaře (nově příchozí) s již usedlou šlechtou.
Situace se dále zkomplikovala přílivem nových kočovných kmenů z východu. Na přelomu 12. a 13. století se totiž na území dnešního Mongolska sjednotily mongolské kmeny (ze stejnojmenné větve altajské jazykové rodiny; viz V.A.). Jejich sjednotitelem a následným nejvyšším vládcem (od r. 1206 až do své smrti r. 1227) byl Temüdžin, zvaný Čingischán. Jeho Velká mongolská říše se rychle rozšířila po velké části Asie, od Tichého oceánu až po Kaspické moře. A právě zde, na své nové západní hranici, uvedli Mongolové do pohybu islamizované indoevropské kmeny z oblasti Íránu a okolních zemí. Tyto kmeny v r. 1244 překvapivě dobyly chabě bráněný Jeruzalém: tamější křesťané sice pak mohli město opustit, ale mnozí z nich byli během cesty k pobřeží pobiti nebo zajati. Křižácké území se opět omezilo na úzký pruh levantského pobřeží. Poslední dvě kruciaty podnikl francouzský král Ludvík IX. (později svatořečen). Šestá výprava (1248 – 1254) zaútočila z nezvyklého, jižního směru, když nejprve vpadla do Egypta. Ludvíkova ofenziva však byla zastavena dočasným královým zajetím a vzápětí došlo (r. 1250) v Egyptě ke státnímu převratu. Ajjúbovci tam byli svrženi a moci se chopila dynastie tureckých mamlúků (jako mamlúkové se označovali elitní vojáci z řad někdejších egyptských otroků cizí národnosti). Mamlúci byli tvrdými odpůrci křižáků a Ludvík proti nim neuspěl. Ve 2. polovině 13. století dorazili Mongolové až na Blízký východ. Dobyli dokonce Mesopotamii a útočili na Sýrii i na Egypt. Křižáci nyní čelili několikanásobnému ohrožení a v neustále se měnící politické situaci si nevěděli rady s hledáním nejvýhodnějších spojenců. Takže když se neúnavný křižák Ludvík IX. vydal na sedmou křížovou výpravu (1270), zamířil pro jistotu do klidnější severní Afriky, do Tunisu. Během tažení však zemřel a křižáci se brzy obrátili zpět. Následovala vlna drtivých útoků mamlúckého Egypta proti křižákům v Levantě. Mamlúci dobyli v r. 1268 Antiochijské knížectví, v r. 1289 Tripoliské hrabství a v r. 1291 po úporném obléhání padla nejvýznamnější pevnost Jeruzalémského království – přístav Akko: muslimové podkopali část jeho hradeb a po jejím zřícení vydrancovali celé město. Pád Akkonu je považován za konec křižáckých válek v Levantě. Následovala důsledná likvidace všeho, co křižáci v Levantě vybudovali: muslimové obrátili jejich hrady v trosky, vykáceli jejich ovocné sady, zničili jejich zavlažovací zařízení. Křesťané byli – jak pravila dobová muslimská fráze – zahnáni do moře. V oblasti však přesto zůstala dvě křesťanská území: ostrov Kypr a Malá Arménie (království založené na jihovýchodním pobřeží Malé Asie již r. 1080 arménskými uprchlíky před Turky a stojící spíše mimo oblast bojů). Malá Arménie padla do tureckých rukou až r. 1375 a Kypr r. 1571. Shrnutí: Prohlubovaly se rozpory mezi křižáky již usedlými v Levantě a bojechtivou Evropou. Křížové výpravy však byly stále nákladnější a nemohly mít úspěch, tím spíše, že na Blízký východ vpadli ještě Mongolové. V r. 1244 křesťané ztratili ve prospěch muslimů Jeruzalém a r. 1291 Akko. Pak se celé křižácké panství v Levantě rychle zhroutilo. Otázky a úlohy: 1. Najděte v moderní době či v současném světě příklady, kdy děti byly nebo i dnes jsou manipulovány pro zištné cíle dospělých. 2. Zjistěte, jak dlouho zůstal Jeruzalém po r. 1244 výlučně pod politickou správou muslimů (poradíme, že budete muset postupovat hodně daleko až k nedávné minulosti). Výběr z odborné literatury: Věra Hrochová: Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha 1982.
d) Důsledky Křížové výpravy do Levanty nesplnily ani jeden ze svých vytčených cílů. Křesťanům se trvale nepodařilo ani osídlit novou půdu v zámoří, ani udržet symbolický Jeruzalém. Přesto měly kruciaty velký význam svými širšími důsledky: 1. Na bezmála dvě staletí byla vysoká politika prakticky celé Evropy spojena (přes všechny dílčí konflikty) rámcem společného zájmu. 2. Rozšířily se kontakty mezi kulturami islámskou a křesťanskou (dosud se obě kulturní sféry prolínaly jen ve Španělsku a na Sicílii). 3. Zaalpské národy se prostřednictvím křížových výprav lépe seznámily s vyspělou kulturou Středomoří, zejména s kvetoucími městy, jejichž počátky často sahaly až do antiky. 4. Byl rozšířen dálkový obchod mezi Evropou a Asií (hlavní trasy ovšem nadále vedly mimo Levantu: přes Cařihrad a Alexandrii); 5. Evropané přejali z Orientu nové produkty: koření, některé plodiny (cukrovou třtinu, meruňky, melouny, pohanku aj.), lehké látky (jemné plátno, hedvábí), barviva, luxusní zboží; osvojili si i několik prvků orientálního životního stylu (vyšší hygienické nároky, pohodlnější vybavení příbytků, náročnější stolování apod.); 6. Rozvoj nových, feudálních společenských vztahů dostal cenné impulsy: diferencovala se šlechtická složka křižáckých armád, někteří neurození osadníci z Evropy získali postavení blízké měšťanským privilegiím. 7. Vytříbil se charakteristický obraz evropské šlechty: sepětí křesťanské víry s válečnictvím, obrněný rytíř jako základní typ bojujícího aristokrata, vznik rodových erbů. 8. Křižácké hrady, vybudované ve východním Středomoří, představují významnou etapu ve vývoji fortifikační architektury Evropanů. 9. Vznikly a rozvíjely se rytířské mnišské řády; 10. Dobrodružné příběhy křižáků se staly mohutným zdrojem umělecké inspirace, od výtvarného umění po literaturu. e) Evropa Kdo se nechtěl trmácet až do Orientu, mohl se podílet na potírání pomýlených jinověrců takřka za humny: 1. Ve 12. století se uskutečnily menší křížové výpravy proti Pobaltským Slovanům: přispěly k jejich asimilaci s Germány. 2. Ve 13. století mířily křížové výpravy proti stále pohanským Prusům: podílel se také řád německých rytířů, který přesídlil k Baltu, účastnili se i Češi s Rakušany, vedení králem Přemyslem II. Otakarem. 3. Ve 13. století byla vyhlášena křížová výprava proti jihofrancouzskému hnutí albigenských. Albigenští patřili ke skupině kacířských hnutí, která se soustřeďovala na život v asketické chudobě a odmítala svátosti. Francouzský král Ludvík VIII. využil kruciaty pro posunutí francouzské hranice dále k jihu. 4. Od 11. století malé křesťanské státy ze severu Pyrenejského poloostrova zatlačovaly Araby jižním směrem (reconquista = znovudobývání).
8. Soupeření evropských panovníků se šlechtou a) Příčiny rozporů Na křížových výpravách i při válkách za rozšíření svého státu si evropští panovníci uvědomovali, že rytířsky obrněná šlechta je pro ně vskutku nepostradatelná. K poznání této skutečnosti se však stejně rychle dopracovali i sami aristokraté a opevnění mnohých jejich hradů signalizovalo na dálku sebevědomý vzdor urozených. Šlechta brzy začala vyžadovat institucionalizovaný podíl na státní moci. Někteří vládcové smetli takový nápad se stolu. Jiní však byli okolnostmi puzeni k souhlasu: všechny funkce státní správy sami nezvládali a v zájmu hladkého řízení státu museli šlechtě umožnit, aby se mohla na politice podílet jako organizovaná politická síla. b) Stavovská monarchie A tak častým výsledkem třenic mezi hlavou státu a šlechtou bylo zřízení a uzákonění stavovské monarchie. To byl takový typ státu, kde král musel k řešení nejvýznamnějších politických otázek svolávat zástupce jednotlivých společenských vrstev - stavů. Nikdo mu sice nemohl poručit, aby se stavovskými názory a rozhodnutími řídil, ale již pud sebezáchovy zpravidla velel nejít do konfliktu s přehledně vyjádřeným míněním velké části obyvatel. c) Stavy Systém stavů nebyl ve všech státech stejný. Maximálně bychom byli napočítali pět stavů: knížata (nejvyšší šlechtu v některých zemích), pány (vyšší šlechtu), rytíře (jako nižší šlechtu), měšťany královských měst a katolický klérus (uvedené pořadí je náhodné, často např. právě duchovenstvo bylo považováno za stav významem první). O možnosti politické aktivity obyvatel venkova a chudých lidí z měst nikdo ani neuvažoval. Úlohou stavů nejčastěji bylo schvalování berně, někdy vydávaly zákony i promlouvaly do vyhlašování války a v případě vymření dynastie organizovaly hledání nového panovníka. Vrcholu svých možností dosáhly stavy, když si zajistily právo volit každého panovníka ve své zemi - to se však podařilo jen v některých státech. Uchazeč o trůn musel před volbou slíbit stavům, že bude dodržovat dosavadní zákony - tím byla budována hráz proti panovnické zlovůli. O takový slib šlo tedy především a stavy pak ve velké většině případů svým volebním rozhodnutím potvrzovaly dědické trůnní nároky. d) Island a Španělsko Uvedený vývoj probíhal postupně, a tak dodnes není úplně jasno, který národ si při budování stavovství nejvíc pospíšil. Zdá se však, že prvenství v tomto směru patří Islanďanům, jejichž stavy se každoročně scházely na sněmu nazývaném Althing a doloženém již od 930. Stříbrnou medaili by zřejmě získali Španělé, přesněji jejich stát León, kde se stavy scházely od 1188 - shromáždění se nazývala cortes (dvory: v české literatuře se lze setkat s chybně utvořeným tvarem kortesy). e) Anglie Třetí místo by asi obsadili Angličané, jejichž stavovský systém se však stal nejproslulejším. V Anglii vládla od 1154 dynastie Platagenetů, která zdůrazňovala svou návaznost na Normanskou dynastii a činila si tedy nárok na dnešní Francii. Zakladatel dynastie Jindřich II. dobyl západní část Francie (od ústí Seiny až po Pyreneje) a zároveň uvedl do závislosti na Anglii i Wales, Skotsko a část Irska.
Jindřichův syn a nástupce Richard I. Lví Srdce dal přednost účasti na křížové výpravě a když po návratu přece jen obnovil válku proti Francouzům, padl v boji. Pak vládl Richardův bratr Jan I., který byl opravdu neúspěšný: do 1214 prohrál všechna anglická území na kontinentě. Vysloužil si nelichotivý přídomek Bezzemek a povzbuzená šlechta (podporovaná duchovenstvem a londýnskými měšťany) jej přinutila k vydání zákona Magna charta libertatum v 1215. Obsah charty, jež se stala základním anglickým zákonem (platí dodnes), můžeme rozdělit do 4 částí: 1. Jsou potvrzena práva církve. 2. Král nebude zvyšovat povinnosti šlechty bez souhlasu jejích zástupců. 3. Žádný nepoddaný člověk nemůže být pronásledován ani zatčen bez zákonného rozsudku. 4. Jsou zaručena městská práva pro Londýn a další královská města. Charta zbavovala krále neomezené moci nad svým lidem, kterému zároveň poskytovala určitou autonomii ve vztahu k veřejnému životu. Jan Bezzemek ještě stihl vyjádřit svůj zásadní odpor k Chartě (zemřel v 1216) a po něm listinu nerespektovali ani další králové. To vedlo k nepokojům vrcholícím krátkou občanskou válkou, která přiměla anglické krále uznávat pravidelné shromáždění stavů, zřízené v 1265 a nazývané Parliament (parlament: z francouzštiny, místo k rozhovorům). 9. Úsilí neurozeného (hlavně městského) obyvatelstva Evropy o emancipaci a) Význam italských měst Obojaká vazba mezi vládci a ovládanými se projevila i v případě měst. Tam, kde města prosperovala, stala se záhy existenčně důležitými pro svou vrchnost, panovnickou či šlechtickou. Tento vývoj proběhl zejména ve dvou evropských oblastech: v hansovních městech severozápadní Evropy a v italských státech. O hanse již byla řeč, podívejme se tedy do Itálie. Na počátku vrcholného středověku se výrazně proměnila situace ve Středomoří. Nejprve Turci otřásli arabským světem, což přineslo mj. konec arabské převahy na Středozemním moři. Potom křížové výpravy umožnily rozvoj euroasijského obchodu. Italští kupci totiž nejen ovládli námořní část obchodní trasy, ale pokračovali dál na východ po pozemních cestách, což přepravu zboží zjednodušilo. Nejpopulárnější zůstává cesta benátských kupců z rodiny Polových dokonce do Číny v 2. polovině 13. století, známá ze vzpomínkové knihy nejmladšího účastníka, Marca Pola. Italští obchodníci také dokázali pozvednout nabídku evropského zboží do Asie: za hedvábí, vzácná koření i látky, víno a cukr poskytovali zaalpskou vlnu, kožešiny, železo i další suroviny. Křižácké úspěchy dovolily Italům vybudovat obchodní stanice v Egeidě a Černomoří, což obohatilo Evropu i o ruský kaviár a řecké víno. Nelze pomlčet ani o jednom z nejvýnosnějších obchodních odvětví, byť bylo již nelegální: o obchodu s otroky. Jeho střediskem byly právě černomořské břehy a jeho obětmi obyvatelé tamějších končin. Zotročení muži většinou končili jako vojáci v armádě arabského Egypta (tam byli nazýváni mamlúci, zkomoleně mameluci). Dívky a ženy (blonďaté Slovanky stejně jako třeba tmavé Čerkesky z Kavkazu) čekal osud pomocnic v domácnosti nebo harémových milenek či prostitutek. b) Signorie Mnohá italská města se stala samostatnými, městskými státy. Brzy k sobě připojila i svá široká okolí a donutila tamější nejvýznamnější šlechtické rody přesídlit z hradů přímo do města. Tyto rody poskytovaly městům své přední členy jako hlavy státu, zprvu volené na doživotí, později dědičné. Vládcové však museli vládnout důsledně ve prospěch měšťanstva a v souladu s míněním městských samospráv. Takové státní zřízení se nazývalo signorie a objevilo se již v polovině 13. století). Italským městům přineslo relativní politickou stabilitu, ale hlavně napomohlo všestrannému kulturnímu rozvoji, pro nějž měli aristokraté cit. Tak v městském státě Milán vládl rod Visconti, v Mantově rod Gonzagové, v Urbinu rod Montefeltro, ve Florencii rod Medici (ten se však původně zabýval bankovnictvím).
Vývoj směrem k signorii absolvovala většina italských států. Částečnou výjimkou ovšem zůstaly státy nejvýznamnější: věční rivalové Benátky a Janov. Obě města si udržela vyhraněně obchodní charakter (umělci se do nich příliš nehrnuli). Městské obce tam byly silnější než jinde, proto můžeme tamější státní zřízení označit jako republiku, neboť mělo hodně společného s republikou starořímskou či s obdobnými státy dnešními. Hlavy obou států měly titul dóže, v Janově patříval dynastii Grimaldi, jejíž příbuzní vládnou pod tímto jménem dodnes v Monaku, v Benátkách pocházela dóžata z různých rodů. Signorie představovaly významnou etapu v úsilí evropského měšťanstva o emancipaci (emancipace znamená vymanění se z područí: latinsky manus = ruka). 10. Románská kultura Prvním široce rozšířeným středověkým uměleckým stylem v Evropě se stal sloh románský. Vyvíjel se po stabilizaci křesťanství od počátku 2. tisíciletí do poloviny 13. století (ve Francii jen do poloviny 12. století). V Českých zemích vymezujeme románskou epochu přibližně léty 1100 1250. Jak už název napovídá, románský sloh navazoval na římskou kulturu, pochopitelně pozdního (křesťanského) starověku. V zaalpské Evropě též na ottonskou renesanci. Z románské architektury se dochovaly masivní kamenné stavby (všechny - i kostely - musely být připraveny plnit též úlohu pevnosti), ovšem většina budov bývala dřevěných. Zděné objekty měly zaklenuté i ploché stropy. Mezi sakrálními stavbami převládaly basiliky (vícelodní podélné kostely s převýšenou střední lodí, opatřenou okny), rotundy (typicky středoevropské, nevelké, na kruhovém půdorysu), karnery (pohřební kaple s kostnicí centrálního tvaru). Pro románské stavebnictví jsou typické ústupkové portály, sdružená okna, obloučkový vlys. Sochařství představovaly zejména reliéfy, vyvíjelo se ve spojení s architekturou (hlavice sloupů, portály, průčelí), užívalo stylizovaný rostlinný ornament a motivy fantastických zvířat, později též lidských figur. Malířství bylo pod byzantským vlivem, soustřeďovalo se na nástěnnou a knižní malbu. Vysoké úrovně dosáhlo umělecké řemeslo (zlatnictví, kovolitectví, tapiserie, řezby na slonovině). Od počátku vznikaly vzájemně odlišné školy (italská, francouzská, německá), které se dál členily na regionální okruhy. Asi nejznámější českou románskou stavbou je basilika svatého Jiří v klášteře benediktinek na Pražském hradě, románské jádro má řada pražských (i jiných) měšťanských domů. Rotundy nelezneme nejen v Praze (tam např. svatého Martina na Vyšehradě), ale i třeba ve Starém Plzenci nebo ve Znojmě (svaté Kateřiny se skvostnou freskovou výzdobou podle Kosmovy kroniky z 12. století). Pokud jde o jižní Čechy, máme místo jen na velmi nereprezentativní výběr: kostel na Hosíně u Českých Budějovic v sobě skrývá románský kostelík, v Milevsku stojí románský klášterní kostel, hrad Landštejn na pomezí jižních Čech, Moravy a Dolních Rakous byl také vybudován jako románský.
11. České země a) Vstup českého státu do evropské politiky 11. a 12. století představují v českých dějinách dlouhou, ovšem pro laického zájemce o historii málo známou a dosti nepřehlednou epochu. Lesy pokrývaly většinu rozlohy Českých zemí. Na zemědělské půdě, s obtížemi vyrvané divoké přírodě, se krčily malé vesnice (aby se nevelké polnosti dále neomezovaly, byl dobytek vyháněn na lesní pastvu). Páteř osídlení tvořila nepočetná hradiště. Sloužila zejména jako správní sídla a obranné body. Obchod měl především místní ráz, rolníci si pokud možno všechny potřebné věci vyráběli sami. Hradiště se jen postupně měnila v trhové osady (s pravidelně pořádanými trhy), kam občas zavítali také odvážní cizí kupci, putující po stezkách především podél velkých řek. Například v jihočeské oblasti byla správní hradiště jen čtyři: Doudleby, Chýnov, Netolice a Prácheň (u Horažďovic). Postupně vznikaly první hrady. V trhové osady se pak proměňovalo osídlení v podhradí. Již zmíněný pokrok v zemědělství (V.C.2.) však vedl k tomu, že počet obyvatel se i v obtížných podmínkách zvýšil. Po r. 1000 byla v Českých zemích hustota osídlení asi 9 lidí/km2 (jako dnes na 2 Nové Guineji), v nejzalidněnějších oblastech 20 obyvatel/km (jako dnes ve Švédsku). Kolem r. 2 1200 tyto hodnoty činily 16 a 29 osob/km (jako dnes ve Finsku a Afghánistánu). Kolem r. 1000 žilo v Českých zemích asi 700 000 lidí a během následujících dvou staletí se jejich počet zhruba zdvojnásobil, čímž poprvé přesáhl hranici 1 milionu. Na pozadí tohoto vývoje se odehrávaly bouřlivé politické události. V letech 999 – 1197 se v čele českého státu vystřídalo 22 knížat. Někteří panovníci byli vypuzeni, ale po čase se opět k vládě vrátili, takže ve zmíněném období došlo dokonce ke 30 změnám na trůně (v průměru každých 7 let!): v jednom případě se vytrvalí Češi zbavili svého vladaře až na čtvrtý pokus. Počátek 11. století zastihl Přemyslovce v tvrdých bojích o trůn. Střetávali se tu totiž hned tři bratři, synové Boleslava II.: Boleslav III., Jaromír a Oldřich. Přidal se dokonce i jejich bratranec, polský kníže Boleslav I. Chrabrý, syn Doubravky a Měška Piastovce. Oldřich vzbudil rozruch, když na bezdětnost svého manželství reagoval tím, že si vzal jako druhou ženu půvabnou selku Boženu, kterou spatřil na jedné lovecké vyjížďce. Božena také již žila v manželství, ale ani ona ani Oldřich si s tím nedělali starosti. Ve stejné době Oldřich ještě dal oslepit Jaromíra. Nejobratněji si však počínal Boleslav Chrabrý. V polském městě Hnězdně dal slavnostně pohřbít ostatky svatého Vojtěcha, a opíraje se o vynikající pověst velkého Slavníkovce, dosáhl zřízení hnězdenského arcibiskupství jako prvního v Polsku. Pak zaútočil na České knížectví: svrhl, zajal a dal oslepit tehdy vládnoucího Boleslava III. Osmnáct měsíců dokonce sám panoval jako první cizinec s českou korunou. Pak byl však nucen se z českého území stáhnout a přenechat prostor velkým sourozeneckým rivalům, Jaromírovi a Oldřichovi. Soustředil se spíše na pronikání do východních oblastí a r. 1025, pár měsíců před smrtí, se stal prvním polským králem. Jaromír a Oldřich se mezitím na českém trůně několikrát vystřídali. Aby však situace nebyla tak jednoduchá, museli čelit úpornému nepřátelství ze strany rodu Vršovců. Dvakrát se sice pokusili Vršovce vyvraždit, ovšem ti se nezalekli: jeden Vršovec nakonec probodl Jaromíra v noci na záchodě. Pod Oldřichovou rukou se pak české poměry po mnohaleté přestávce uklidnily. Oldřich definitivně odvrátil maďarské nebezpečí a učinil Moravu pevnou součástí českého státu. Společně s poustevníkem Prokopem založil (asi r. 1032) Sázavský klášter, v němž byla pěstována liturgie v církevní slovanštině, což je mladší podoba staroslověnštiny (lze předpokládat, že nositelé slovanské bohoslužby ojediněle v Českých zemích i po pádu Velké Moravy ještě žili). Prokop se stal v Sázavském klášteře prvním opatem a r. 1204 byl papežem Inocencem III. kanonizován. Oldřichův a Boženin syn Břetislav I. si obtížně získával respekt na mezinárodním poli, protože v křesťanštější části Evropy byl považován za nemanželského syna. Vyhlédnutou nevěstu Jitku ze
Schweinfurtu, která byla dcerou jednoho německého vévody, musel Břetislav dokonce unést z kláštera, kde byla vychovávána. V r. 1039 Břetislav již jako český kníže podnikl tažení do Polska. Kromě demonstrace české síly tu šlo i o pokus posílit českou církevní samosprávu. Břetislav přivezl z Hnězdna ostatky svatého Vojtěcha, neboť po vzoru Boleslava Chrabrého chtěl jejich přítomnost v Praze použít jako argument pro povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a navíc i pro zisk královského titulu. Se svými plány sice neuspěl, ale vysokými ambicemi vyvolal zášť u římského krále Jindřicha III. V r. 1040 Jindřich zahájil proti Břetislavovi válku. První německý útok byl Břetislavem ještě odražen ve Všerubském průsmyku na západní hranici. Češi totiž výborně uměli využít jako obrannou linii pohraniční lesy (hvozd): útokům čelili zatarasením lesních cest a statečnou obranou těchto záseků. Když však napřesrok, r. 1041, Němci vpadli do Čech znovu, k Jindřichovi se přidal pražský biskup Šebíř a po něm i někteří Břetislavovi družiníci. Břetislav se musel vzdát a dostavit se do Jindřichova sídla v Řezně. Tam musel před Jindřichem bosý a v prostém rouchu kajícného křesťana padnout na zem, vzdát se vlády a prosit za odpuštění. Jindřich Břetislavovi opravdu odpustil, že Břetislav s ním prohrál, a vrátil mu Čechy jako říšské léno. Tímto obřadem byly České země začleněny do Svaté říše římské. Jako český kníže vydal Břetislav první český zákoník (Dekreta Břetislavova) a uzákonil seniorát - již zažité pravidlo, že na knížecí trůn nastoupí vždy nejstarší člen přemyslovského rodu. Pravidlo platilo až do konce 12. století, ovšem bylo zdrojem četných konfliktů: syn zemřelého knížete zpravidla odmítal uvolnit místo svým strýcům. b) První čeští králové Vratislav I. a Vladislav I. Břetislavův syn Vratislav II. stál na straně římského krále Jindřicha IV. v boji o investituru (viz V.C.3.b.). Proto od něj získal r. 1085 královský titul pro svou osobu (vládl pak jako Vratislav I.). Vzestup českého státu se za Vratislavových časů odrazil i ve vzniku první české kroniky, Kroniky Čechů, kterou napsal pražský kněz Kosmas. Vratislavova doba znamenala také vzrůst prestiže českého státu v rámci Svaté říše římské: Vratislav byl jediným panovníkem v říši, který měl královský titul (kromě římského krále, samozřejmě). V r. 1096 prošel Čechami jeden z křižáckých proudů. Křižáci násilně křtili pohany mezi Čechy a řadu lidí při tom i zabili. Ohroženi se cítili i Židé a r. 1098 se mnozí rozhodli vystěhovat do Polska a Uher: tehdejší kníže Břetislav II. je však dal oloupit. Když r. 1125 zemřel kníže Vladislav I., syn krále Vratislava, knížecí družiníci zvolili za nového knížete Vladislavova mladšího bratra Soběslava I. O trůn ovšem usiloval i Soběslavův bratranec Ota II. Olomoucký, který byl tehdy nejstarším žijícím Přemyslovcem. Ota odjel k římskému králi Lotharovi III. a získal jeho podporu. Lothar poslal Otu do Čech se svým vojskem, jež mělo Soběslava svrhnout. Soběslav však Lotharovo vojsko drtivě porazil r. 1126 u severočeského Chlumce: bitva, v níž mezi mnohými padlými Němci skončil i Ota, se stala jedním z největších českých vítězství vůbec. Synem Vladislava I. byl Vladislav II. Jako český kníže sebevědomě posílil svou pozici vůči římským panovníkům. Oženil se s Juditou Durynskou z vlivného německého rodu a pomáhal římskému králi Konrádu III. S Konrádem se účastnil v čele českého vojenského oddílu druhé křížové výpravy proti Turkům. Smysl pro dalekosáhlou politickou strategii projevil při návratu, když si vybral trasu přes Byzantskou říši a Rusko. Poté Češi pod Vladislavovým velením vojensky pomáhali novému římskému císaři Friedrichu I. Barbarossovi v boji za upevnění jeho moci proti papežské straně v Itálii: vyznamenali se zejména svou účastí při obléhání Milána r. 1158: jejich bojovnost rozhodující měrou přispěla k tomu, že se město Friedrichu Barbarossovi nakonec vzdalo. Barbarossa pak korunoval Vladislava na českého krále (Vladislav I.).
Český královský titul měl být již dědičný. Ale potom, co se Vladislavův syn Vojtěch stal dokonce salcburským arcibiskupem, vztahy mezi Vladislavem a Barbarossou ochladly a Vladislavův syn a nástupce Bedřich raději používal jen knížecí titul, aby zbytečně neprovokoval. Nové období dynastických sporů ukončil další Vladislavův syn Přemysl I. Otakar, který byl korunován na krále r. 1198. c) Poslední Přemyslovci Výraz poslední Přemyslovci se tradičně používá pro souhrnné označení nepřetržité řady 5 přemyslovských králů, jejichž éra sahá od konce 12. století do počátku 14. století. Přívlastek poslední bychom tedy neměli chápat ve smyslu nějakého přívažku k dějinám první české dynastie, ale naopak jako jejich vyvrcholení. Mezi posledními Přemyslovci existovaly přímé příbuzenské vztahy (vždy otec - syn): nástupnický princip seniorátu byl tedy nahrazen zásadou primogenitury (prvorozenství). I to nám usnadňuje komplexní pohled na působení posledních Přemyslovců, v němž můžeme najít ucelenou koncepci. Tak jako se přemyslovská knížata snažila o udržení samostatného českého státu odrážením německých aj. útoků případ od případu, poslední Přemyslovci usilovali o vybudování velmoci, která by byla rovnocenným konkurentem Svaté říše římské. 1. Přemysl I. Otakar Mezinárodně právní postavení Českého státu zajistil Přemysl I.: Narodil se asi r. 1155, v letech 1192 - 1193 byl českým knížetem, již tehdy používal i druhé jméno Otakar (inspirován východofranskými Otonci) - Přemysl I. Otakar. Zásluhou římského císaře Jindřicha IV. byl sesazen, ale r. 1197 se na trůn vrátil a r. 1198 se nechal korunovat na českého krále (formálně byl již od Vladislava český královský titul dědičný). Začal mincovní reformou, když dosavadní denáry (ražené od konce 10. století) nahradil hodnotnějšími (opět stříbrnými) brakteáty (ve své době byly ovšem nazývány rovněž denáry). Ve Svaté říši římské tehdy bojovali o trůn Ota IV. z německé dynastie Welfů a sicilský král Friedrich II. Roger z rovněž německé dynastie Stauffů. Friedrich zvítězil: mj. i díky podpoře od kurfiřta Přemysla, jenž byl obratným politikem i schopným válečníkem. Friedrich pro Přemysla neprodleně, v r. 1212, vydal v Basileji listinu Zlatou bullu sicilskou. Bulla je zásadní listina, pečetěná na důkaz svého mimořádného významu kovovou pečetí. Zlatá bulla sicilská potvrzovala samostatnost českého státu i český královský titul pro všechny časy. Navíc zavazovala římské panovníky schválit lenním obřadem jen toho českého krále, kterého si sami Češi (v dobových souvislostech rozuměj: šlechta) zvolí. Český král si udržel právo investitury biskupů ve svém státě apod. Zlatá bulla sicilská posílila autoritu českého krále, ale zároveň znamenala i první krok k vybudování stavovské monarchie v Českých zemích. Přemysl zemřel v r. 1230. 2. Václav I. Narodil se r. 1205, králem byl od r. 1230. Povznesl české hospodářství. Kolonizaci v Českých zemích dovedl k vrcholné fázi, která pokračovala i za jeho následovníků. Na konci 12. století byly Čechy (bez Moravy, kde však situace musela být obdobná) souvisle zalidněny do nadmořské výšky 500 - 600 metrů, což představovalo asi 56 % rozlohy země. Tato plocha se do poloviny 14. století zvětšila na asi 77 %, tedy o více než třetinu. Většinu nové kolonizace v Českých zemích obstarali sami Češi, menšinu němečtí osadníci, které Václav do svého království s úspěchem zval (první Němci se ovšem do přemyslovského státu ojediněle stěhovali již dřív). Některá místa byla nyní založena českými a německými kolonisty společně.
Za Václava I. začalo období hromadného zakládání českých měst. Za dobu posledních Přemyslovců se počet obyvatel českého státu zvětšil téměř o 40 % (z asi 1,4 milionu v r. 1200 na bezmála 2 miliony o sto let později). Václav se též zasloužil o rozmach těžby stříbra a o český rozvoj dvorské rytířské kultury, kterou do Českých zemí přinesli hlavně Němci: módní záležitostí se stala i němčina, takže mnoho ryze českých šlechtických rodů si začalo svá jména poněmčovat: z pánů z Růže se stali Rožmberkové (Rosenberg), z pánů ze Stráže Vartenberkové, ti, kteří měli v erbu labuť, se od nynějška pochopitelně nazývali Švamberkové. Za Václavovy vlády působily také dvě pozoruhodné ženy, které významně přispěly do základů české i evropské humanitární péče (o potřebné): Václavova starší sestra Anežka Přemyslovna (1205 - 1282) vstoupila do řeholního řádu klarisek (založeného svatou Klárou z Assisi) a r. 1234 založila v Praze klášter svatého Františka, věnující se péči o nemocné a chudé (abatyší byla do r. 1238, v r. 1989 svatořečena - svatá Anežka Česká). Zdislava z Lemberka (po 1220 - 1252) byla manželkou šlechtice Havla z Jablonného a Lemberka, v Jablonném založila špitál, v němž poskytovala uzdravení i velmi těžkým pacientům (udržovala styky s klášterem v Kolíně nad Rýnem, který byl proslulým medicinským střediskem). Svatořečena r. 1995. Václav I. zemřel v r. 1253. 3. Přemysl II. Otakar Výrazně rozšířil území českých králů. Narodil se asi r. 1233 jako druhý syn Václava I. Ten pojal plán na ovládnutí Rakouska, kde tehdy vymřel po meči (tedy v mužské linii) vévodský rod Babenberků. Podle zákonné listiny dnes nazývané Privilegium minus stávaly se v tomto případě Babenberkovny dědičkami rakouského státu (který tehdy zahrnoval jen dnešní Horní a Dolní Rakousy s Vídní a Vitorazskem). Václav I. dosáhl sňatku svého nejstaršího syna Vladislava s Gertrudou Babenberskou. Vladislav však do roka zemřel a než Václav mohl Gertrudě vnutit Přemysla, mladá vdova se provdala za Heřmana IV. Bádenského. Václav dokázal vzpurného Přemysla udržet ve hře a začal organizovat jeho námluvy vůči další Babenberkovně, ovdovělé Markétě. Ta byla o více než generaci starší než ani ne dvacetiletý Přemysl, ale rakouská šlechta byla Václavovým záměrem nadšena. V r. 1251 byl Přemysl zvolen za vévodu rakouského a r. 1252 své spojení s Rakušany stvrdil sňatkem s Markétou (Markéta byla realistka a tolerovala Přemyslovi jeho milenku, Rakušanku Anežku z Kuenringu). V r. 1253 se po otcově smrti Přemysl stal i českým králem. Rakousko bylo spojeno s Českým královstvím v personální unii (zůstalo formálně samostatné, ale podléhalo českému státu, s nímž mělo společného panovníka). Přemysl se do dějin zapsal s přízviskem Král železný a zlatý. Zdokonalil státní správu v obou státech. Založil mnoho měst: Kolín, Uherské Hradiště, Čáslav, Klatovy, Louny, Kadaň, v Praze Menší Město (dnešní Malou Stranu), České Budějovice (1265), Domažlice, ale také v Rakousku Marchegg a Leoben. Dostavěl nebo založil hrady: Zvíkov, Křivoklát; Bezděz). Založil i klášter Zlatou Korunu. Země zbohatla rozvojem řemesel a obchodu. Pokračovala kolonizace s výrazným přistěhovalectvím z německých států. V r. 1260 Přemysl uhájil Rakousko proti uherskému králi Bélovi IV., když jej porazil u Kressenbrunnu na Moravském poli (rakouském území u řeky Moravy). Při následujících mírových jednáních se rozhodl vylepšit svou pozici novým sňatkem. Dosáhl u papeže rozvodu a vzápětí se jako asi osmadvacetiletý oženil r. 1261 s Bélovou vnučkou, asi šestnáctiletou Kunhutou. Půvabná maďarská dívka by jistě Přemysla zaujala, i kdyby měla jiného dědečka, ale svatba přinesla českému králi také naději na pozdější získání - nyní spřáteleného - Uherska. V následujících letech Přemysl svým diplomatickým jednáním (mj. odvoláváním se na dědictví po bratru Vladislavovi) připojil ke svému území další alpské země: Štýrsko, Korutany (obě dnes spolkové země Rakouska), Kraňsko (jádro dnešního Slovinska) a kromě nich ještě Chebsko. Tak velké území do té doby žádný
český panovník nedržel. Velikost Přemyslova panství se blížila rozloze pozdějšího Československa a jižní hranice se posunula na dohled k moři. Zatím česká šlechta (zejména jihočeský rod Vítkovců) skřípala zuby pod neodolatelnou mocí silného krále (např. České Budějovice a Zlatá Koruna v těsné blízkosti vítkovského sídla v Českém Krumlově jasně limitovaly vliv rodu s pětilistou růží v erbu). A Rakušané viděli v Přemyslově novém sňatku konec nadějí na možné česko-rakouské partnerství. Přemysl využil tehdejších bojů o římský trůn (způsobily říšské interregnum, tedy mezivládí) a sám se začal o nejcennější evropskou světskou korunu ucházet. Aby přesvědčil papeže o svých křesťanských kvalitách, podnikl 2 křížové výpravy proti stále pohanským Prusům: při prvním tažení založil později významné město Konigsberg (Královec, dnes Kaliningrad v Rusku). Politické dílo bylo podepřeno narozením syna Václava r. 1271. Ostatní kurfiřti se spojili ve snaze zastavit Přemysla. V r. 1273 zvolili za římského krále prakticky neznámého švýcarského hraběte od rakouských hranic, Rudolfa I. Habsburského. Ten zorganizoval vzpouru rakouské šlechty proti Přemyslovi a od r. 1276 se nazýval rakouským vévodou (zároveň Češi ztratili i Chebsko). Vzápětí se proti králi vzbouřili i čeští šlechtici vedení hlavou Vítkovců, Závišem z Falkenštejna. Přemysl vtrhl do Rakouska s cílem potrestat tamější rebely, avšak část české šlechty mu na poslední chvíli odepřela poskytnout vojsko. V r. 1278 se Přemysl utkal opět na Moravském poli, ale tentokrát u Suchých Krut a s Rakušany. V bitvě byl poražen a zabit. Někdejší Přemyslovy alpské země (včetně dosud českého Vitorazska) se postupně staly panstvím rodu Habsburků, jenž je držel do r. 1740 (následnický rod habsbursko-lotrinský až do r. 1918). Český stát ztratil též Kladsko. Rudolf I. se snažil udržet česko-rakouskou unii, ovšem pod svým vedením. Obsadil na 5 let Moravu, zatímco Čechy (rozumí se s Opavskem a Žitavskem, ale to napříště již nebudeme zdůrazňovat) svěřil na stejnou dobu do poručnické správy braniborskému markraběti (a kurfiřtovi) Otovi V. Dlouhému, jenž byl Václavovým bratrancem. Ještě v r. 1278 pak Rudolf oženil sedmiletého kralevice se stejně mladičkou svou dcerou Gutou. V r. 1279 byl Václav pro jistotu držen v zajetí i se svou matkou Kunhutou na různých místech, od Bezdězu po Špandavu u braniborského Berlína. Vojsko Oty V. Čechy zpustošilo (jejich působení se odráží i v opeře Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách, 1866). Mezitím Záviš z Falkenštejna dokázal, že je nejen dobrým politikem a válečníkem (r. 1279 vyplenil rozestavěné České Budějovice) a oženil se s Kunhutou. V r. 1283 se chlapec Václav oficiálně ujal vlády, ale ve skutečnosti rozhodoval Záviš (v protihabsburském duchu). R. 1285 zemřela Kunhuta, r. 1289 se Václavovi a Gutě narodil syn Václav a r. 1290 Václavovi vojáci sťali Záviše pod hradem Hlubokou. 4. Václav II. Václav II. učinil z Českého království nejbohatší evropský stát a sám se stal zřejmě nejmocnějším evropským panovníkem své doby: Na počátku Václavovy samostatné vlády došlo k mohutnému rozvoji těžby v nových stříbrných dolech na východ od Prahy, kolem nichž vyrostlo město Kutná Hora. Šlo o nejvýznamnější těžební středisko v celých dějinách Českých zemí. Již kolem r. 1300 zde bylo dosaženo těžebního maxima 25 000 - 30 000 kg stříbra ročně, což představovalo asi 41 % evropské produkce. České království se tak rychle stalo nejbohatším státem v Evropě. Důsledky byly tři: hospodářský rozkvět, další příliv cizích kolonistů a nabídka korun polské a uherské. Václav nejprve získal (r. 1291) znovu Chebsko (držel je do r. 1304) a částečnou svrchovanost nad Těšínskem na česko-polské hranici. V r. 1297 zemřela Guta. R. 1300 Václav provedl měnovou reformu: začal razit stříbrné pražské groše (1 mince = necelé 4 g), zrušil brakteáty (i přežívající denáry) a zakázal platby v nemincovním drahém kovu. Tím zavedl panovnický (státní) monopol (výhradní právo) na výrobu platidel, čímž dále zesílil
obohacování státní pokladny. Pražské groše se razily až asi do r. 1547, tedy téměř čtvrt tisíciletí celkem bylo vyraženo asi půl miliardy těchto mincí. Byly hodnotné a staly se vzorem i pro jiné státy (Polsko, Uhry). V témže roce Poláci korunovali Václava na krále (svého krále Přemysla II. Velkopolského zavraždili r. 1296). V letech 1300 - 1305 byl na popud Václava II. vypracován horní zákoník Ius regale montanorum, jenž kodifikoval mincovní reformu i s jejími důsledky. V r. 1301 vymřela první uherská dynastie Arpádovců a vzápětí byl dvanáctiletý kralevic Václav, syn Václava II., korunován na uherského krále, byť jej část uherské šlechty neuznala. V r. 1303 se dvaatřicetiletý Václav II. oženil se sedmnáctiletou Piastovnou Eliškou Rejčkou, dcerou Přemysla II. Na počátku 14. století byl cíl posledních Přemyslovců splněn. O prvořadé hospodářské pozici jejich státu nikdo nepochyboval, navíc přímo ovládali tak velké území (přes 250 000 km2) jako tehdy žádný jiný evropský rod. Jen římský císař jim mohl být rovnocenným soupeřem. A ovšem příroda. Skutečnost, že oba Václavové, otec a syn, byli ve své době jedinými přemyslovskými muži, nemilosrdně odhalovala rozhodující slabinu středověkých říší: byly budovány jen na základě spojenectví mezi dynastiemi a trůny, nikoli na spolupráci celých národů. V r. 1305 Václav II. nečekaně zemřel (v pouhých čtyřiatřiceti letech!) a vlády se ujal Václav III.: 5. Václav III. Čtrnáct dní po otcově smrti se oženil s Violou Těšínskou z rodu Piastovců. V Polsku však vypuklo protipřemyslovské povstání šlechty. V r. 1306 Václav zahájil proti odbojníkům tažení, ale 4. srpna byl v Olomouci probodnut najatým vrahem - toho vzápětí královská stráž ubila, a tak už se nikdy nedozvíme, kdo jej poslal. Václavovou smrtí vymřeli Přemyslovci po meči (zbyly jen sestry Václava II.). Dynastie vládla asi 425 let, z toho 302 let nepřetržitě (jde o dva rekordy českých dějin). Vymřením Přemyslovců samozřejmě skončila personální unie Českého království s Polskem a Uhrami. Následovaly 4 roky bojů o český trůn mezi dvěma vévody: Jindřichem Korutanským (původně vládl v alpských Korutanech a Tyrolích a českým králem byl r. 1306 a v l. 1307 - 1310) a rakouským Rudolfem I. (z rodu Habsburků, ale jen příbuzný s vítězem od Suchých Krut, byl českým králem v 1306 - 1307). České země zaznamenaly částečný úpadek a špičky šlechty začaly hledat nového schopného panovníka.
