bulletin pro školy strana 3
Studenti ve Znojmě propagovali spravedlivý obchod strana 4
Co trápí děti s "odlišným mateřským jazykem?" strana 6
Vízum do nejistoty Metodický list pro pedagogy
X/2010
V nemalém městě, v malé Veleslavínově ulici Čínský pár provozující téměř nonstop otevřené bistro, ukrajinská slečna prodávající pirožky a jiné ruské dobroty, její šéf a krajan – majitel personální agentury a ruských potravin, přepečlivá vietnamská kadeřnice, svérázný majitel café baru afrických barev, chutí a vůní… Narodili se v různých zemích, mají různé životní zkušenosti, hodnoty i styl. Jedno mají ale společné – všichni se na čas (ať už delší nebo kratší) stali obyvateli malé plzeňské ulice zvané Veleslavínka. „Někdo mi řekl, že můj tatínek je doktor v Praze. Našla jsem ho na internetu, zavolala mu a objednala se jako normální pacientka. Nic netušil. Když otevřel dveře, jenom jsem na něj koukala: ‚Ty jsi moje dcera, viď?‘ On mě poznal, protože vypadám jako jeho druhá dcera. Je to stejně zázrak. Nikdy mě nenapadlo, že když odjedu sem, do Čech, tak ho najdu. Jezdím za ním každou neděli,“ vypráví Ivanka, která pochází původem z Mukačeva. Její příběh společně s osudy dalších obyvatel Veleslavínovy ulice inspiroval v loňském roce pracovníky plzeňské pobočky společnosti Člověk v tísni k vytvoření netradiční výstavy. „Vydali jsme se s foťákem a diktafonem za našimi sousedy. Některé jsme znali, jiné jen občas potkávali na ulici a byli i tací, o kterých jsme se dozvěděli až z vyprávění. Během pár měsíců vznikl soubor patnácti jedinečných příběhů lidí, kteří spolu žijí v Plzni,“ přibližuje vznik výstavy nesoucí příznačný název „Prostě lidi“ jedna z autorek Lenka Hollerová. Výstava vznikla v rámci projektu „Plzeňáci?“ a v současné době je k dispozici všem školám (nejen) z plzeňského kraje.
„Společně s ní nabízíme školám také workshop, jehož hosty jsou právě obyvatelé Veleslavínovy ulice. Studenti v rámci něho dostanou možnost vytvořit si své vlastní reportáže o neznámých lidech, zamyslí se nad tím, co obnáší být cizincem, jak vznikají předsudky a jakým způsobem poznáváme lidi kolem sebe,“ doplňuje Lenku Hollerovou kolegyně Monika Hertlová.
Úryvky z výstavy „Prostě lidi“: „Když jsem přijel do Prahy, ještě ten den jsem se chtěl vrátit, ale domů to je dlouhá cesta, tak jsem to vydržel půl roku. Pak mě kamarád přemluvil, abych s ním jel do Francie, potom Amsterdam, zase Praha a teď Plzeň. Za těch patnáct let jsem byl doma jenom jednou... Manželka přijela před dvěma lety a spolu za pár let zase odjedeme, abych mohl být s vnoučatama. Vařím spíš takový evropský jídla, ta naše by vám nechutnala.“ Ling, Fuzhou „Tuto se otvíralo v 90. roce a já jsem tu začal dělat barmana v roce 93... Nemám rád změnu, takže, když si někde zvyknu, už zůstanu. Příběhů je tu spousta, chodí sem lidi už patnáct let a víc. Mně se tu snad nepřihodilo nic, akorát jednou sem přišla slečna, dala si dvojku vína a teď už je to šestnáct let moje manželka.“ Jirka, Plzeň
Informace pro školy: Výstava je ke stažení na webovém portálu www.imigrant.cz. Možnost zapůjčení výstavy a objednání workshopu zajišťuje Monika Hertlová (Člověk v tísni, o. p. s.), kontakt:
[email protected], tel: (+420) 739 320 308.
DĚTI CIZINCŮ, EKOLOGIE A INKLUZE Začal nový školní rok a s ním se možná i u Vás ve škole objevil bez varování nový žák. Pan ředitel Vám na chodbě mezi řečí sdělil, že k Vám do třídy nastupuje dítě například z Ukrajiny, říkejme mu German. Neumí česky, možná umí trochu anglicky... Jako v mnoha jiných situacích, i teď (po odeznění prvotního překvapení a někdy i úleku) přemýšlíme „ekologicky“. Zvažujeme, co nám tato situace bere, jaké komplikace přináší pro naši výuku ve třídě. Co vše budeme muset dělat navíc, jinak, co všechno nepůjde. Nakolik nás vlastně otrávilo, jakým způsobem jsme se o Germanovi dozvěděli nebo to, že nám nikdo neporadí, co si máme vlastně počít. K ekologickému myšlení ovšem neoddělitelně patří také otázka, co nám daná situace přináší. Jakou příležitostí je tato „novinka“ pro nás a naši školu? Z pohledu ekonomiky je přínos cizinců pro naši zemi zřejmý, z pohledu škol a především učitelů, tak jasný často není. Příchod dítěte-cizince do školy se přitom týká řady českých učitelů a škol. Podle odhadů navštěvuje v České republice školu minimálně 13500 cizích dětí a toto číslo se bude pravděpodobně i nadále zvyšovat. S jejich příchodem do školy je spojeno bezpochyby mnoho obtíží, na druhou stranu jde o příležitost, jak se v nás a ve školách probouzí duch inovace a něčeho nového. Bylo by zajímavé, kdybychom si dokázali odpovědět na oba aspekty „ekologického“ pohledu na přítomnost dětí-cizinců ve škole. Jako inspiraci k zamyšlení i při práci ve třídě lze doporučit například webový portál www.inkluzivniskola.cz.
2
www.varianty.cz
Studenti ve Znojmě propagovali spravedlivý obchod Tým studentů projektu Světová škola ze znojemské Obchodní akademie si na poslední dubnový den připravil pro své spolužáky nabitý program věnovaný problematice Fair Trade. Projektový den probíhal hned ve třech učebnách školy, přičemž v každé z nich se účastníci mohli těšit na něco jiného. V první učebně čekala na zájemce simulační hra Neviditelná ruka trhu o zákonitostech světového obchodu a jeho dopadech na rozvojové země. Hru si studenti z projektové týmu měli možnost vyzkoušet už na dubnovém workshopu Světových škol v Praze (informovali jsme o něm v předcházejícím čísle bulletinu, pozn. red.), a protože měla úspěch, rozhodli se představit ji i svým spolužákům. V druhé učebně probíhala řízená debata o principech Fair Trade v praxi. „Cílem je pomoc lidem v chudých zemích, dodržování důstojných podmínek pro práci, zákaz dětské práce, zajištění spravedlivé ceny za práci, a navíc i podpora lékařské péče a vzdělanosti v komunitách,“ vyjmenovává podstatu spravedlivého obchodu jedna z účastnic diskuse. Studenti si tu také vysvětlili a pod vedením paní učitelky zároveň vyzkoušeli výpočet cen vybraných Fair Trade výrobků. Třetí učebna posloužila jako výtvarná dílna: studenti, rozdělení do skupin, tu nejdříve nakreslili obrázky znázorňujících principy spravedlivého obchodu a následně z nich společně sestavovali komiksový příběh.
SVĚTOVÁ ŠKOLA VE SVĚTĚ I DOMA Během října 2010 bude pro studenty všech 205 evropských Světových škol vyhlášena mezinárodní kreativní soutěž v kategoriích filmový spot, fotka, komiks, koláž a obrázek. Účastníci soutěže budou mít možnost využít svou tvořivost a fantazii a skrze své výtvory se vyjádřit k zásadním problémům současného světa, jako je například nerovnost mezi globálním Severem a Jihem nebo životní prostředí 21. století. O vítězích soutěže rozhodne v březnu 2011 mezinárodní porota během filmového festivalu Jeden Svět v Praze. Hlavní cenou soutěže je dubnová cesta do Krakova a účast na mezinárodním workshopu Světových škol, jehož cílem bude vzájemné sdílení zkušeností a plánování společné závěrečné mezinárodní akce.
Výsledky ankety nemile překvapily Po přestávce vyrazila skupina dvaceti studentů vybavená štosy dotazníků do ulic města. Jejich úkolem bylo zjistit, co všechno vědí o Fair Trade obyvatelé Znojma a těm, kteří projeví zájem, zároveň vysvětlit, o co se ve spravedlivém obchodě vlastně jedná nebo kde si lze ve městě pořídit fairtradeové výrobky. „Ptali jsme se více než sto deseti lidí a téměř polovina o existenci spravedlivého obchodu nikdy neslyšela. To nám jen ukazuje, že propagace Fair Trade má ve Znojmě smysl a že jsme si vybrali vhodné téma,“ popisuje výsledky ankety jedna ze studentek druhého ročníku znojemské Obchodní akademie. Mezitím se jiná skupinka studentů v počítačové učebně věnovala přípravě informačních map znázorňujících cesty, po kterých ve světě putují fairtradeové výrobky. „Studenti si skrze ně mohli uvědomit země původu jednotlivých plodin a také země spotřeby fairtradeových výrobků. Zároveň se naučili používat i nový počítačový program,“ vysvětluje smysl aktivity Milan Skipala, který tímto blokem prováděl své spolužáky. Proč zrovna Fair Trade? „Volba tématu byla pro naši školu logická. Kdo jiný než studenti obchodní akademie, by se měl zabývat problematikou Fair Trade?“ vysvětluje zástupkyně ředitele Monika Puškinová. „Hned na začátku školního roku se nám povedlo navázat spolupráci s panem Sládkem, který ve Znojmě provozuje Fair Trade Centrum. Ten pozval naše studenty na exkurzi a připravil pro ně i besedu přímo ve škole. Studenti se tak dozvěděli, co to Fair Trade vůbec je, s jakými produkty firma obchoduje, přiblížil jim pravidla pro jejich výrobu nebo které země se na obchodu podílejí. Zaměřil se i na rozvoj prodejních dovedností, konkrétně na nácvik argumentace jak přesvědčit klienta o nákupu výrobků Fair Trade,“ doplňuje Monika Puškinová. Den spravedlivého obchodu na znojemské Obchodní akademii vyvrcholil v aule školy, kde si studenti navzájem představili výsledky svých skupinových prací. Tečkou za celým dnem bylo divadelní představení zobrazující život zemědělců v nejmenované rozvojové zemi. Při závěrečné prezentaci vypadali spokojeni jak studenti realizačního týmu, kteří byli bezpochyby rádi, že je perný den úspěšně za nimi, tak tři koordinující členové pedagogického sboru. „Že by tu dnes vznikla nová tradice společenskovědních workshopů pořádaných studenty?“ usmívá se Milan Skipala.
www.varianty.cz
3
Co trápí děti s "odlišným mateřským jazykem?" Žijeme v globalizovaném světě… Kolikrát jste už toto tvrzení slyšeli? Nechme stranou velká témata a pojďme se podívat na jeden ze způsobů, jímž ona nezpochybnitelná věta ovlivňuje všední dny dětí školou povinných. Určitě se s nimi ve svém okolí setkáváte – v odborné literatuře se nazývají „žáci s odlišným mateřským jazykem“. Obvykle se v této souvislosti zabýváme rodinami, které přesídlily do České republiky. Zkusme to ale jinak, podívejme se na osudy českých dětí vyrůstajících v zahraničí, konkrétně ve Francii. Zrcadlí se jejich zkušenost v našem pohledu na děti-cizince kolem nás? Příběh první: Tereza Rodina Terezy přesídlila do Francie před sedmi lety kvůli práci jejího otce. V době odchodu z České republiky měla Terezka nastoupit do první třídy. Maminka měla obavy, jak nejstarší dcera změnu zvládne, a proto před odjezdem navštívila psychiatra. Ten ji varoval, že to pro dítě bude náročná situace, zároveň ji však uklidnil tvrzením, že podle výsledků testů je Tereza mimořádně inteligentní dívka. „Až po letech jsem se dozvěděla, že když manžel Terezku poprvé přivedl do školy, plakala a křičela: ‚Tatínku, tatínku, já se bojím, nenechávej mě tady!‘ Učitelky s ředitelkou ji ale odvlekly do třídy. Neuměla tehdy vůbec francouzsky, nebyl čas ji připravit. Měli jsme pocit, že to nějak zvládne,“ vypráví maminka dnes třináctileté Terezy. Dívka se ale zablokovala a další čtyři roky francouzsky nahlas nepromluvila. „Když něco chtěla, někomu to pošeptala a ten to tlumočil ven. Abychom Terku rozmluvili, přihlásili jsme ji na divadelní kroužek. Když jsem ji tam se svojí špatnou francouzštinou představovala, zvedla se jedna holčička od ní ze třídy a řekla: ‚Ale ona nemluví francouzsky.‘ A tak Terka dostala nálepku, že je ta nemluvná, němá, ta zajímavá. A jako by ji ty děti v tom obrazu držely, protože jim to vyhovovalo, mít tam nějakého takového exota,“ vzpomíná Terezina maminka. Dívce nakonec pomohl vystoupit z „němé role“ až přestup na gymnázium. Dnes výborně mluví, píše i čte oběma jazyky a ve Francii se cítí jako doma. Jediné, co ji trápí, je představa, že se rodina vrátí do České republiky a ona bude muset nastoupit do české školy…
4
www.varianty.cz
Příběh druhý: Martin Martinovi rodiče se narodili a vyrostli v České republice. Touha poznat svět je přivedla nejprve do USA, poté do Velké Británie a nakonec se usadili ve Francii. Do pařížské aglomerace se rodina přestěhovala, když bylo Martinovi čtrnáct měsíců. V prvním roce života na něj maminka mluvila střídavě česky a anglicky, aby měl základy obou jazyků. Po příjezdu do Paříže ovšem výhradním jazykem v rodině zůstala čeština, protože maminka v té době francouzsky neuměla. Začala proto Martina posílat dvakrát týdně do jeslí, aby se naučil jazyk. „I když rozuměl, sám toho učitelkám nikdy moc neřekl. Když jsme se doma ptali, co se naučil, tak vždycky řekl nějakou francouzskou básničku. Ale když jsme chtěli, aby nám řekl třeba „jmenuji se Martínek“, tak nechtěl nic říct,“ ohlíží se pár let nazpět Martinova maminka. Po nástupu do mateřské školy nová paní učitelka rodinu varovala: „Nic neumí a bude mu to chybět, pokud tu plánujete zůstat delší dobu.“ Začali proto chodit k odbornici na rozvoj řeči, podle níž měl Martínek ve slovní zásobě asi roční skluz za francouzskými dětmi. Na radu paní učitelky posílili vliv francouzštiny i doma, začali chlapci předčítat knížky a pouštěli mu krátké filmy nebo pohádky nahrané na CD, protože se báli, že mu předají svůj slovanský přízvuk. Dnes chodí Martínek do čtvrté třídy francouzské základní školy, s jazykovým handicapem se při výuce ale vyrovnává stále. „V biologii se teď učili žaludek. Když doma látku probíráme, projdeme spolu slovíčka, co ještě nezná. Pro ostatní děti je tak deset až patnáct procent slov nových, pro Martina padesát,“ přibližuje nároky na Martinovu mimoškolní přípravu jeho maminka. Přes všechny těžkosti ale ani ona, ani Martin o žádné změně neuvažují. Chlapec má sice české kořeny, ale „vzděláním bude Francouz“ a na odchod z Francie je podle maminky už pozdě. Martin si takovou možnost snad vůbec nepřipouští. Tereza i Martin jsou oba žáky dvou základních škol. Jako občané České republiky totiž mají povinnost absolvovat povinnou školní docházku zároveň v českém vzdělávacím systému. V Paříži proto navštěvují francouzskou školu a přitom se v České škole bez hranic připravují na každoroční rozdílové zkoušky. Znění zákona ale není tou hlavní příčinou, proč si rodiče přejí, aby si děti český jazyk uchovaly a rozvíjely. Je jím spíše vědomí proměnlivosti současného světa, otevřená možnost návratu a vztah k příbuzným, kteří Českou republiku nikdy neopustili a jinak než česky se nedomluví.
Česká škola za hranicemi bez hranic Už sto jedna let zní čeština malebnou uličkou Bonaparte v pařížském šestém obvodě. Dům číslo 18 se stal postupně centrem krajanských organizací, sídlem Československé národní rady, provizorním pracovištěm prvního ministra zahraničí ČSR Edvarda Beneše, sídlem konzulátu, Českým centrem a… školou. Třikrát týdně se dveře starobylého domu otevírají dětem. Ty nejmladší přijíždějí obvykle v kočárku: je jim mezi osmnácti měsíci a třemi roky. V doprovodu maminek a babiček přicházejí následující den děti o něco větší, ve věku do šesti let. V sobotu se zdejší kanceláře, knihovna a jeden z bytů promění ve třídy základní školy – český jazyk, dějiny a zeměpis českých zemí se sem chodí učit děti od šesti do patnácti let. Nejčastěji se jedná o potomky smíšených párů, kdy jeden z rodičů je českého původu; druhou skupinu tvoří české rodiny pobývající dlouhodobě v zahraničí. Přestože jde o děti, pro něž je čeština mateřským jazykem, jejich skutečná znalost této řeči není shodná s vyjadřovacími schopnostmi dětí vyrůstajícími v České republice. Nejvýrazněji je to samozřejmě znát na slovní zásobě: děti ji mívají výrazně chudší, omezenou jen na některé oblasti života. Snahou České školy bez hranic (ČŠHB) je umožnit dětem, aby i přes tento handicap získaly ve vyučovaných předmě-
tech znalosti a dovednosti srovnatelné s výkony školáků, kteří navštěvují základní školu v České republice, a mohly tak usilovat o splnění povinné školní docházky v obou zemích (nedávno dokončený ŠVP ČŠBH vychází z koncepce RVP pro předškolní vzdělávání a RVP pro základní vzdělávání). Prozatím žáci konají na konci každého školního roku rozdílové zkoušky v kmenových školách v České republice, a to právě z předmětů vyučovaných ČŠBH. Autorka celého projektu a ředitelka ČŠBH v Paříži paní Slavíková-Boucher zároveň v současné době jedná s příslušnými ministerstvy ČR o získání akreditace a začlenění Českých škol bez hranic do české vzdělávací soustavy, což by celý proces vzdělávání dětí české národnosti, které vyrůstají v zahraničí, značně zjednodušilo.
Česká škola bez hranic (ČŠBH) vznikla před pěti lety v městě nad Seinou z iniciativy MUDr. Lucie SlavíkovéBoucher, která na vlastní kůži poznala, jak nesnadné je předávat češtinu svým dětem, když vyrůstají v zahraničí. Podle amerického modelu začala organizovat chvilky čtení pro děti a rodiče v knihovně pařížského Českého centra. Postupně se program rozšiřoval, až získal dnešní podobu návazného vzdělávacího systému pro děti od 18 měsíců do 15 let. Ujal se i v dalších světových metropolích, kde žijí početné české komunity, např. v Londýně, Mnichově, Berlíně, Drážďanech, Curychu, Ženevě, Bruselu či Sydney. Více informací získáte na www.csbh.cz
Proč se bilingvní děti potřebují učit mateřský jazyk ve škole? „Silným je většinou jazyk, který mluvčí používá nejvíce, jazyk prostředí, ve kterém se mluvčí cítí jistější. Často to bývá jazyk, ve kterém dítě absolvuje školní docházku, neznamená to ale, že se musí jednat o jazyk, který byl osvojen první.“ Hermann, E.: Bilingualism and Codeswitching Člověk byl nomádem odpradávna. Jazyky a kultury se na této planetě vždy potkávaly, mísily, ovlivňovaly. Nyní to platí snad více než kdykoliv dříve: lidé snadno mění místa pobytu, odcházejí za prací, lepším živobytím, zkušenostmi, studiem… Ve školách tak přibývá dětí, které doma mluví jiným jazykem než na veřejnosti a musejí se se svou dvojjazyčností vyrovnat. To, co bude v dospělosti určitě výhodou, stojí v dětství mnoho energie a někdy i traumat. Jazyk, který si děti zvykly používat v rodině a cítily se v něm bezpečně, je stále silněji vytlačován řečí okolního prostředí a školy. Výzkumy potvrzují, že tato skutečnost platí jak u dětí, které se v bilingvním prostředí pohybovaly odmalička, tak u dětí, které přijdou do zahraničí v relativně pozdním věku, třeba až v období povinné školní docházky. Tato tendence je o to silnější, je-li rodinným jazykem řeč malého národa bez většího ekonomického či politického vlivu (např. jen velmi zřídka je ohrožena mateřština britských či amerických dětí vyrůstajících ve francouzském prostředí, naopak je to ovšem již spornější). Přesto je nesmírně důležité najít rovnováhu v použití obou jazyků. Jinak hrozí, že vyrostou jedinci, kteří se neumí dostatečně přesně vyjádřit ani v jednom z nich, v žádném se necítí jistě a v jejich větách se prolínají vazby obou řečí. Podpora vzdělávací instituce je v tuto chvíli nenahraditelná. Autorita učitele a jeho odborné znalosti, kolektiv stejně „postižených“ kamarádů, certifikace a vůbec prestiž systémového vzdělávání dokáží divy. Stojí výsledek za všechnu tu píli? Podaří-li se překážky úspěšně překonat, odnesou si děti do života tolik komunikačních dovedností, interkulturního citu, respektu a nadhledu, že jim to bude možné jen závidět.
www.varianty.cz
5
Vízum do nejistoty Metodický list pro pedagogy Cíle: • Žáci se pokusí vžít do role migranta a identifikují možné důvody migrace.
úryvek z článku vízum do nejistoty
• Žáci objasní negativní i pozitivní dopady migrace, a to jak v cílových zemích přistěhovalců, tak i v zemích jejich původu.
„Mám z té cesty strach. Ale nemám jinou volbu,“ svěřil se britské BBC třicetiletý Nigerijec Morgan. „V Nigérii není žádná práce. Sehnat něco k jídlu je těžké. Proto musím pryč.“ Z rodné Nigérie se vydal přes Niger, Libyi a Alžírsko do Maroka. Jeho pouť trvala nekonečné 4 roky. A to zdaleka nebyl u vysněného cíle jménem Evropa. Zaplatil převažečům 300 eur, aby ho vzali na rybářskou bárku, kde se s ním tísnilo dalších 25 lidí. Během plavby se loď v rozbouřených vlnách začala potápět. Nečekaná spása v podobě španělské pobřežní policie, která trosečníky zachránila, se během pár vteřin proměnila v konec Morganova snu. Místo do Evropy putoval zpátky do Nigérie.
Předpokládaný čas: 45 min 1. Rozdejte žákům do skupin zprávy z denního tisku v jazycích, kterým pravděpodobně nerozumějí (např. ve finštině, čínštině, svahilštině…). Položte jim otázky, které by měli po prostudování textu zodpovědět: O čem je zpráva? Jaká jsou klíčová slova ve zprávě? Považujete zprávu za důvěryhodnou? 2. Až skupiny sdělí své odpovědi ostatním, zeptejte se jich, podle čeho se v textu orientovaly, zda rozuměly některým konkrétním slovům a jaké byly jejich pocity při plnění úkolu. 3. Formou skupinového brainstormingu diskutujte s žáky o tom, jaké mohou mít pocity imigranti přicházející do cizí země a co může být důvodem jejich odchodu z domova. Nápady žáků zapisujte na tabuli. 4. Rozdejte každému text Vízum do nejistoty (upravený článek Lucie Dorůžkové, který vyšel v příloze týdeníku Respekt 3. 11. 2006). Při čtení článku žáci použijí metodu INSERT, kdy si během prvního čtení textu k jednotlivým informacím zapisují na okraj papíru příslušné značky: Informace, která potvrzuje, co jsem již věděl/a. – Informace, která je v rozporu s tím, co jsem věděl/a. + Nová či zajímavá informace. ? Informace, které nerozumím nebo bych se chtěl/a dozvědět více.
5. Vyzvěte žáky, aby si výběr informací a použití značek porovnali ve dvojicích. Poté společně diskutujte o informacích, které si v textu označili, a o tom, co bylo důvodem jejich výběru. 6. Nechte žáky vyplnit si tabulku INSERTu, do které si dle vlastního výběru zapíší konkrétní informace k jednotlivým značkám. 3 informace
– 1 informace
+ 3 informace
? 1 informace
Lidé odjakživa opouštěli své domovy a hledali nové. Už na přelomu starověku a středověku se celé kmeny lidí rozhodly opustit známé území a vydat se na cestu. Hledaly novou půdu, protože dosavadní území jim přestalo stačit. Přesto dnes svět zažívá pohyb lidí v počtech, jaké historie dosud nepoznala. Podle OSN je na světě 191 milionů migrantů, kteří žijí v jiné zemi, než kde se narodili. Nejvýraznější je pohyb z chudého Jihu na vyspělý Sever, lidé však migrují i mezi rozvojovými zeměmi. Kromě cílových zemí přistěhovalců má migrace dopad i na státy, odkud lidé odcházejí. Samotný fakt, že ekonomicky aktivní lidé svou vlast opouštějí, svědčí nejčastěji o tom, že tam mají málo příležitostí k výdělku a slušnému živobytí nebo jen těžko mohou uplatnit své vzdělání. Vlny emigrace ale chudé země ještě více vyčerpávají a zpomalují jejich rozvoj. Odcházejí často ti schopnější a vzdělanější a ti, kteří si nákladnou cestu mohou dovolit. Chudé země tak ještě více trpí kvůli odlivu mozků. I přesto může mít migrace lidí pozitivní dopad i na jejich domovskou zemi. Velká část migrantů posílá svým příbuzným část výdělku. I když tyto peníze – tzv. remitence – bývají nejčastěji investovány do spotřeby, jsou pro řadu rozvojových zemí po zahraničních investicích druhým nejdůležitějším příjmem. Způsobů, jak emigranti mohou pomoci rozvoji své rodné země, je celá řada. Deník International Herald Tribune uvedl příklad nigerijského lékaře, který dnes učí studenty medicíny v rodném Lagosu pomocí videokonference přímo z Londýna. Řadu firem v Jižní Koreji zase založili lidé, kteří se vrátili z emigrace. Někteří z nich ve své zemi přímo investují, jiní podporují nadace, které financují rozvojové projekty. Nostalgie emigrantů a jejich poptávka po zboží ze země původu podporuje nejen mezinárodní obchod, ale i produkci a konkurenceschopnost výrobců v zemi, kde se narodili.
Zdroj: Temple, Charles; Steelová, Jeannie L.; Meredith, Kurt; Walter, Scott: Čtení, psaní a diskuse ve všech předmětech. Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Příručka IV, Praha: o.s. Kritické myšlení, 2007.
6
www.varianty.cz
Respekt nebolí Nemohla jsem věřit vlastním uším: „Opravdu žijí obě tvé sestry v Americe?“ „Ano, jedna tam pracuje a druhá studuje. A právě ta mladší je teď u rodičů na návštěvě a zve tě na oběd,“ odpověděl Abdullah. „Já jim to přeju, ale není to úplně fér, protože studovat jsem měl jet původně já. Táta ale řekl, že zatímco já tady mám jako muž řadu možností, ségry tuhle šanci v Kábulu nemají. Tak jela místo mě Latifa, i když je mladší,“ vysvětluje Abdullah. Moje první konfrontace s realitou afghánské společnosti mě zaskočila úplně jinak, než jsem očekávala. Kdo by se byl nadál, že se tu setkám s pozitivní diskriminací žen? O postavení žen v afghánské společnosti panuje na západě spíše jednostranná představa, soudě alespoň podle často slýchaných názorů: Afghánky nesmí chodit do školy, jsou negramotné, mohou dělat jen to, co jim dovolí manžel, chodí stále zahalené, neví, co je to antikoncepce, bývají často zneužívány… O afghánských mužích jsou pak slyšet tvrzení založená právě na jejich vztahu k ženám (pomineme-li všeobecně rozšířený soud, že se jedná o teroristy prodávající opium): zakazují ženám chodit do škol, nařizují jim, co smí a co nesmí dělat, narození syna považují za samozřejmost, kterou jim jejich manželka musí poskytnout, zneužívají ženy… Jaké je ale skutečné postavení mužů a žen v této islámské zemi? Jaké vztahy mezi sebou mají a jak to ovlivňuje fungování celé afghánské společnosti? Je možné najít nějaké paralely mezi dvěma zdánlivě odlišnými prostředími jako je Afghánistán a Česká republika? A proč bychom se vůbec měli snažit hledat odpovědi na takovéhle otázky?
Program Varianty přišel na jaře s novým projektem nazvaným Respekt nebolí, v rámci něhož má vzniknout unikátní multimediální výukový materiál věnovaný problematice lidských práv. Materiál by měl středoškolákům a jejich pedagogům interaktivní metodou ukázat, že výuka o lidských právech s respektem může být zajímavá a opravdu nikoho nebolí. Do projektu bude zapojeno celkem deset středních škol z celé republiky, jejichž studenti a učitelé budou mít možnost vznikající materiál komentovat a testovat a budou zároveň vyškoleni v nových metodách práce s touto tematikou. A protože jsme si vědomi, že o respektu se nemá pouze diskutovat, získá všech deset pilotních škol také finanční a metodickou podporu při přípravě vlastního lidsko-právního projektu. V současné době pro projekt shromažďujeme autentické příběhy lidí, kteří se v zahraničí (nebo i u nás doma) dostali do zajímavých či neobvyklých situací. Cílem je ukázat, že ne všechno, co považujeme za „normální“, je normální i jinde ve světě – a naopak – že věci, které bychom jinde nečekali, mohou být zcela běžné. Budeme rádi, když se s námi podělíte o osobní zážitky dotýkající se oblasti lidských práv. Možná se právě Váš příběh objeví v připravovaném výukovém materiálu – ať už v podobě úvodního textu, komiksu nebo animace. Nejzajímavější texty zároveň odměníme věcnými cenami.
Své příspěvky v podobě krátkého komentáře či reportáže (rozsahu 1 – 2 normostrany) můžete zasílat do 1. 11. 2010 na adresu
[email protected]. Nezapomeňte prosím uvést své kontaktní údaje: jméno a příjmení, e-mail či telefon, adresu a jméno školy, na které působíte, a zda má být text zařazen do kategorie pedagog, či student. Do předmětu e-mailu prosím uveďte: „Příběh – Respekt nebolí“.
BULLETIN PRO ŠKOLY 10/2010 Vydavatel: Člověk v tísni, o.p.s., Šafaříkova 24, 120 00, Praha 2 Autoři textů: L. Hollerová, M. Hertlová (str. 2), P. Košák (str. 2), Z. Pernicová (str. 3), B. Gruntová (str. 4 a 5), P. Skalická (str. 6), G. Látalová Jirků (str. 7) | Editor: I. Janská Foto: O. Polony (str. 2), L. Sobotová (str. 3), J. Kozák (str. 4), archiv ČŠBH (str. 5), P. Redlová (str. 6), G. Látalová Jirků (str. 7) telefon: (+420) 222 350 813 e-mail:
[email protected] www.varianty.cz
www.varianty.cz
7
Publikace
KROK ZA KROKEM K INKLUZI
Habart, T. a Varianty (kol): Krok za krokem k inkluzi. Člověk v tísni, o.p.s., Praha 2010.
Příručka Krok za krokem k inkluzi shrnuje zkušenosti z průběhu dvouletého projektu Škola pro každého – škola pro všechny realizovaného programem Varianty společnosti Člověk v tísni, o.p.s. Cílem publikace je přispět k diskusi o možnostech inkluzivního školství v České republice, zejména o způsobech zapojení dětí ze sociálně vyloučených lokalit do škol hlavního vzdělávacího proudu. Za tímto účelem oslovili autoři i patnáct odborníků z relevantních institucí (MŠMT, PPP, ZŠ, ZŠP apod.), jejichž rozličné názory na současnou podobu českého vzdělávacího systému a snahu o zavádění inkluzivních opatření najdete v druhé části publikace. Příručka je určena především pedagogům, pracovníkům státní správy, samosprávy, nevládních organizací a všem dalším zájemcům o vzdělávání (nejen) sociálně znevýhodněných dětí. FREE2CHOOSE – MEZE SVOBODY
Varianty (kol.): Free2choose – Meze svobody. Člověk v tísni, o.p.s., Praha 2007.
Především pedagogům věnujícím se výuce témat multikulturní výchovy, ale nejen jim, nabízíme netradiční výukový materiál v podobě CD-ROMU s třemi krátkými filmovými klipy o reálných situacích, ve kterých dochází ke střetu základních lidských práv a svobod. Jejich cílem je přimět studenty kriticky uvažovat o hranicích svobody a významu základních lidských práv a demokratického právního řádu a jeho ochraně v dnešní době. CD-ROM je doplněný také o metodické listy a základní informace k událostem, kterým se jednotlivé klipy věnují. Materiál vznikl v rámci stejnojmenného mezinárodního vzdělávacího projektu, který vyvinul Dům Anny Frankové v Amsterdamu. Kromě České republiky se do projektu zapojilo dalších 10 evropských zemí, jejichž klipy týkající se lidských práv naleznete na internetových stránkách www.annefrank.org. SVĚT BEZ KONFLITKŮ
Gugel G., Jäger U. Svět bez konfliktů. Didaktické materiály pro výchovu k míru a globální vzdělávání ve školách. Institut pro mírovou pedagogiku Tübingen / Služba světovému míru, 2007.
Chcete do výuky ve vaší třídě netradičním způsobem zapojit aktivity vedoucí k tomu, jak nenásilným způsobem řešit konfliktní situace? Chcete se blíže seznámit s metodikou Divadla utlačovaných, se kterou pracují lektoři v Keni a Brazílii? Nebo s netradičním pojetím fotbalu, které používají sociální pracovníci v Kolumbii? Vyzkoušejte některý z řady příkladů, který přináší publikace Svět bez konfliktů. Jde o jednu z prvních publikací v českém prostředí věnující se tzv. mírové pedagogice, která má mladým lidem ukazovat způsoby, jak se nenásilnou formou vypořádat s konfliktními situacemi, do kterých se dostávají. Kromě seznámení s myšlením a jednáním v duchu této pedagogiky se publikace zaměřuje na příčiny a pozadí eskalace konfliktů, násilí a válek, na podporu míru, předpoklady a šance konstruktivního řešení konfliktů a přístupy k němu. Informace o dalších publikacích, didaktických materiálech a nabídce kurzů naleznete na www.varianty.cz v sekci Naše nabídka.
Vznik tohoto materiálu byl finančně podpořen Evropskou unií. Za obsah materiálu nese zodpovědnost společnost Člověk v tísni, informace zde uvedené nejsou oficiálním stanoviskem EU.
www.varianty.cz
Materiál je finančně podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
