bulletin pro školy
strana 3
Neviditelné sekretářky v českých rodinách strana 4
Aslan strana 6
Na minové pole
III/2013
Lidská práva nejen ve volbách Máme za sebou čerstvou zkušenost s první přímou volbou prezidenta republiky. Jak to souvisí s lidskými právy? Víc, než si myslíme. Lidská práva jsou nedílnou součástí našich životů, narážíme na ně doslova na každém kroku. Na deklarativní rovině se na nich shodne většina společnosti. Máme právo na život samotný, na důstojnost, na svobodu pohybu, slova, myšlení či náboženského vyznání a řadu dalších práv ukotvených v domácích i mezinárodních dokumentech. Kamenem úrazu se ovšem stává jejich převod do denní praxe. Lakmusovým papírkem bývají nikoli překvapivě práva dětí. Je naplněním práva dítěte s mentálním postižením to, že je vzděláváno jen mezi „svými“? Nebo naplníme jeho práva vytvořením takového školství, kde budou všechny děti vzdělávány společně na běžné škole? Je skutečně v nejvyšším zájmu dítěte, aby bylo odebráno rodičům kvůli jejich tíživé situaci? A pokud ano, neměl by stát spíše podporovat náhradní rodiny, než dohlížet na to, aby dítě prožilo nejdůležitější léta svého života za zdmi ústavu? To jsou jen některé z aktuálně diskutovaných otázek, které se lidských práv týkají v samotném základu.
Vytváření zákonných norem, které mají dodržování lidských práv zajistit, mnohdy připomíná ring, v němž dochází k urputnému souboji idejí, odlišných interpretací a zájmů. Kupříkladu aktuálně přijímaný zákon o občanství má zavést značně kontroverzní způsob (genetické testy otců) určování češství dětem, které se narodily otcům-občanům ČR a matkám ze třetích zemí, pokud nejsou manželé. Podle kritiků je zákon vůči těmto dětem ze smíšených partnerství diskriminační a odporuje Úmluvě o právech dítěte, protože upřednostňuje princip genetického otcovství oproti principu sociálního otcovství prosazovaného ve všech jiných zákonech. Diskuse o tom, kdo je Čech a kdo už není, námi hýbe víc, než bychom si chtěli přiznat. Osobní i národní identita a vymezování se vůči jiným se ostatně staly i jedním z klíčových témat již zmíněné prezidentské volby. Odpověď na otázku, nakolik může být prezidentem kandidát, který část života prožil v emigraci a který má navíc „ne-českou“ manželku, se zřejmě stala pro část voličů rozhodujícím faktorem. Mimochodem, horké téma kampaně – Benešovy dekrety – jsou lidsko-právním tématem par excellence. I proto jsme si jisti, že výuka o lidských právech má být nedílnou součástí vzdělávání na českých školách. I proto tento bulletin. I proto projekt Respekt nebolí, viz www.respektneboli.eu. Tomáš Habart
vzdělávací program Varianty
Inventura plnoprávnosti Rád vyhledávám mladé a netradiční divadelní soubory. V posledním roce mně v mysli ulpěla vzpomínka na herečku Dášu Filípkovou z divadla Inventura. Nikdy mě jako herečka ani jako člověk nezklamala. Všechny její představení a filmy mě vždy nadchly. Jenom je taková… jiná… tzv. hendikepovaná. Sám sebe považuji za člověka. Podobně se za člověka považuje asi každý z nás, včetně Dáši Filípkové. Nikoho z nás nenapadne o svém člověčenství pochybovat. Tak nějak jsme „člověkové“, všichni a nedělitelně. Právo ale zná pojem nesvéprávnost, který tvrdí, že někteří z nás jsou méně „člověkové“ než jiní. Mezi námi žijí tisíce lidí, kteří jsou podle zákona méně způsobilí k životu. Společnost k tomu vytváří zároveň i svou neoficiální verzi nesvéprávnosti. A tak, jsi-li mentálně postižený, po obrně, chudý, málo slyšíš, nepotřebuješ moc školy. Že máš na ni právo? To přeci neznamená, že musíš chodit do normální školy, i když se ti tam líbí… Plnoprávnost či svéprávnost s sebou mj. nese, že jedinec na sebe bere odpovědnost. Tu přitom nutíme za své životy převzít i mnohé z „právně“ nesvéprávných. Mají se postavit
2
www.varianty.cz
na vlastní nohy, postarat se o sebe, nebýt zátěží, realizovat se a být v rámci možností šťastní. My plnoprávní k tomuto obvykle potřebujeme mnoho podpory a práv. Vzděláváme se, ucházíme se o zaměstnání za solidní plat, zakládáme rodiny, kupujeme byty, bavíme se, volíme a demonstrujeme. Nikdo nás nekontroluje, neomezuje nám facebook nebo bankovní účty, neradí nám co jíst. Je přeci normální respektovat individualitu každého z nás a napomáhat jejímu rozvoji. V dnešní době už naštěstí nebojujeme o základní práva. Dnes se ptáme, zda se práva z Ústavy ČR týkají opravdu všech. Jestli je „normální“ umožnit a dopomoci všem být „plnoprávnými“ občany, odpovědnými sami za sebe. Klidně i za cenu toho, že se to nepovede. Nevěříte, že například mentálně postižení, autisté, neslyšící a další jsou odhodlaní převzít zodpovědnost za své vlastní životy? Zeptejte se třeba herečky Dáši Filípkové při představení jejího divadla. Nebo si přečtěte její blog, podívejte se na její filmy. Více na www.inventura.org. Pavel Košák
vzdělávací program Varianty
Neviditelné sekretářky v českých rodinách Filipínka María se v Česku stará o děti. Její vlastní přitom vychovává sestra tisíce kilometrů daleko. Patří mezi několik desítek milionů osob, které jsou zaměstnány v cizích domácnostech. Často za nedůstojných podmínek a za cenu porušování jejich základních práv. Proto je placené práci v domácnosti celosvětově věnována velká pozornost. María odjela pracovat jako chůva do zahraničí, když její dceři bylo několik měsíců. Dnes vydělává na živobytí a vzdělání své třináctileté dcery v České republice. Žije v rodině zaměstnavatele, kde kromě úklidu, vaření a nákupů pečuje také o jejich dítě. Zapojuje se tak do tzv. globálních řetězců péče – procesu, kdy z ekonomicky slabších zemí odjíždějí pečovat do cizích zemí o děti (nebo také nemocné, seniory), přičemž ty vlastní nechávají doma v péči někoho dalšího. Směřují především na Západ, respektive na Sever. Tam totiž vzrůstá poptávka po pečovatelských službách kvůli zvyšujícímu se zaměstnávání žen, stárnutí populace i nedostatku státních zařízení pro děti. Podle Mezinárodní organizace práce (ILO) je v tomto sektoru zaměstnáno minimálně 53 milionů, reálně spíše 100 milionů osob. Až 92 % z nich jsou ženy, často migrantky. ILO proto zahájila výzkumy a šetření po celém světě a v loňském roce sepsala Úmluvu o pracovnících v cizích domácnostech. Ta jim zaručuje pracovní práva a důstojný život a otevírá zároveň otázku kontroly pracovních podmínek. K dispozici 24 hodin denně V České republice je zatím přítomnost pracovnic v domácnostech spíše přehlížena – jak politiky, tak odbory. Podle odhadů odborníků přitom během svého pobytu v Česku pracovala v cizí domácnosti minimálně každá druhá migrantka, tedy až desítky tisíc žen. Přesto se podle české vlády toto téma týká primárně rozvojového světa. Oficiální statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí totiž zachycují pouze 49 cizinců zaměstnaných v českých domácnostech. Na základě toho vláda odmítla výše uvedenou Úmluvu ratifikovat. A jak vypadá realita? „Pracuji mnoho hodin, i v noci. Musím být vzhůru, kdykoliv se dítě probudí,“ komentuje svůj úvazek María. Pracovní doba mnohých Filipínek v České republice se pohybuje mezi deseti a šestnácti hodinami denně, šestkrát v týdnu. Tuto praxi přesčasů potvrzují i některé zprostředkovatelské agentury: „24 hodin denně je
filipínská nanny přímo ve vedlejším pokoji ochotna kdykoli pomoci,“ lákají na svých webech zájemce z řad českých rodin-zaměstnavatelů. Rovné šance na prahu českých domácností Zjistěte víc o situaci pracovnic v domácnostech v Česku na webu www.pracovnicevdomacnosti.cz. Informační portál vznikl v rámci projektu Rovné šance na prahu českých domácností, který od července 2012 realizuje společnost Člověk v tísni se Sdružením pro integraci a migraci, institutem CERGE-EI a reklamní agenturou Ogilvy&Mather, a který je financovaný z Evropského sociálního fondu. V rámci projektu realizujeme odborný výzkum, poskytujeme bezplatné sociální a právní poradenství, spolupracujeme se zaměstnavateli a zprostředkováváme aktuální informace veřejnosti. Jinou variantou, jak se s tématem seznámit, je prostřednictvím filmů. Uspořádejte si ve škole promítání dokumentu Ilegální máma představující příběhy tří matek, které zanechaly své děti v Moldavsku a odjely jako uklízečky a hospodyně do zahraničí. Film si můžete zapůjčit prostřednictvím programu Promítej i ty! festivalu Jeden svět přes www.jedensvet.cz/pit/.
I na chůvy či pečovatelky v domácnosti se přitom vztahuje zákoník práce, a tedy standardní osmihodinová pracovní doba. Kontrola a vymahatelnost práv je ale v praxi obtížná, protože se vše odehrává v soukromí. Pracovní povolení bývá také obvykle vázáno na jednoho zaměstnavatele. Pokud migrantka ztratí zaměstnání, ztratí i povolení k pobytu. Závislost na českém zaměstnavateli v kombinaci s nutností posílat domů peníze pro rodinu představují silné důvody, proč je žena ochotná k ústupkům. Vedle nedodržování pracovních podmínek může docházet i k mnohem vážnějším hrozbám, ať už ve formě ponižování a společenské izolace, nebo fyzického a psychického násilí. Útěky jsou obecně strategií, jak nesnesitelné podmínky řešit – jenže s rizikem nelegálního pobytu v Česku nebo vysokými náklady na cestu zpět. Mnohé rodiny také nepřiznávají skutečný stav. María totiž oficiálně pracuje jako sekretářka. Proč, vysvětluje slovy své zaměstnavatelky: „V Česku není zvykem mít chůvu, proto ani ty nemůžeš mít ve smlouvě pozici chůvy.“ Práce v domácnosti je neviditelná. Pavla Redlová
koordinátorka Programu migrace, Varianty
www.varianty.cz
3
Aslan Sedíme s Aslanem naproti sobě a já mimoděk očima kontroluji, zda je můj „panic button“ v dosahu. Ve standardně zařízené místnosti, ve které provádíme pohovory s uprchlíky, je přesně dle brožury po pravé ruce tlačítko, kterým mohu přivolat ochranku. Sedím blíže ke dveřím, zatímco případný útočník by musel přeskočit stůl, aby se ke mně dostal. Aslanova útoku se nebojím, jen mě dostává ten jeho kamenný, nekompromisní pohled bez náznaku úsměvu. Čečenský teenager z vesnice Tangi-Ču se u nás objevil dva měsíce po svém příjezdu do Baku, během kterých se rozhodoval, jestli má věřit nebo dát spíše na ostatní Čečence v Azeru, podle kterých jsou bakuské agentury OSN plné ruských zvědů. Nakonec se Aslan odhodlal a objevil se se svou mámou a mladší sestrou. Vysvětlil jsem jim, že s každým z nich musím mluvit zvlášť. Dámy šly na řadu první, teď už sedím s Aslanem a poslouchám. Aslanovi je devatenáct a přes hranici se dostal v kufru autobusu. Předtím se tři měsíce toulal po Čečně, spal, kde se dalo, jedl, co se namanulo, a jeho zdravotní stav se rapidně zhoršoval. Zápal plic, omrzliny, asi začínající revma, ale hlavně ty nohy bolí. Pár dní po sedmnáctých narozeninách Aslana zatkli a obvinili, bůh ví z čeho. Po měsících krutých výslechů, jejichž popis raději vynechám, byl nakonec pravomocně odsouzen za podporu terorismu (prý nosil ozbrojencům jídlo) k odnětí svobody na osmnáct měsíců, které už si ale tou dobou odseděl. Klasika. Aby nikdo nemohl naříkat na protiprávní zatčení. Během jednoho z výslechů prostřelil opilý voják Aslanovi obě nohy. Následovalo upozornění, že pokud si Aslan bude kdekoli stěžovat, prostřelené nohy budou použity jako důkaz jeho aktivní účasti v nelegálních vojenských formacích. Ani teď si Aslan nestěžuje, jen mlčky vyhrnuje nohavice, aby mi průstřely ukázal. Je v tom směs zlosti nad nespravedlností, která ho potkala, a trocha zadostiučinění, že konečně může vypovědět svou pravdu o tom, co se s ním dělo. Nejprve mu odsoudili tátu na dvacet let za vraždu, kterou, dušuje se Aslan, nespáchal. Nesoudím, Aslanova otce jsem neznal, jeho domnělou oběť bizarní shodou okolností ano. Na vraždu před třemi lety si pamatuju, byť jsem do této chvíle žil v domnění, že pachatel nikdy nebyl dopaden. Ať to bylo jakkoli, Aslanův otec za ni někde na Sibiři sedí a kohosi napadlo, že se horkokrevný jinoch může chtít
za otce mstít, tak si pro něj přišli. Preventivní zatčení, preventivní mučení, preventivní průstřely holení. Jedenadvacáté století po Kavkazsku. Aslanovo šeptavé monotónní vyprávění skončilo a já se ho ptám, co s ním bude dál. Nejdřív se prý musí dát zdravotně do kupy a pak se celá rodina asi pokusí dostat nějak k tetě do Francie. Máma tak rozhodla, i když Aslanovi se očividně příliš daleko nechce. Jako se mu nechtělo z Čečny, o které si povídáme, a zjišťujeme, že máme nemálo společných známých. To už se připojil i zbytek rodiny a já volám do nemocnice, kde by je bez pohovoru a potvrzení registrace u nás nepřijali. Aslan se svěřuje, že by chtěl studovat práva, před zatčením ho dokonce přijali na jednu soukromou univerzitu. Respekt nebolí Příběh čečenského mladíka Aslana byl použit v rámci stejnojmenného metodického listu v novém výukovém materiálu Respekt nebolí. Multimediální materiál www.respektneboli.eu slouží primárně žákům a pedagogům středních škol pro výuku lidských práv. Řada materiálů, které se nacházejí na těchto webových stránkách, je ale využitelná i pro druhý stupeň ZŠ. Díky nim si žáci a studenti mohou snáze osvojit nejen znalosti z oblasti lidských práv a rovných příležitosti, ale zároveň získat kompetence potřebné k tomu, aby se mohli sami aktivně podílet na pozitivních změnách ve společnosti. Na stránkách naleznete úvodní texty k jednotlivým oblastem LP, čtyři desítky metodických listů pro přímou práci se třídou, autentické lidsko-právní příběhy, tematická audia, videa, komiksy, ukázky školních projektů a řadu dalších zajímavých materiálů.
Aslana jsem nikdy znovu neviděl, i když mi myšlenky nezřídka zabloudily k jeho skelnému výrazu a monotónnímu vyprávění, jež v sobě dusilo obrovský vztek z bezmoci a ponížení. Aslanovu matku jsem potkával v různých bakuských zákoutích ještě pár let po našem prvním setkání, ale každé mé: „Jak se má Aslan?“ odbyla mávnutím rukou. Že z Baku zmizel, bylo jasné ve chvíli, kdy přestal chodit na vyšetření a kontroly do nemocnice. Možná se vydal k tetě do Francie, možná zpět do Čečny doopravdy se mstít. Možná se mu podařilo vystudovat práva. Snad i polevily epileptické záchvaty, které se u něho následkem mučení objevily. Napadlo mě vygooglovat jeho jméno na internetu a s dávkou úlevy zjišťuji, že poslední veřejné zmínky o něm jsou z doby kolem jeho zatčení. V čečenských horách tedy asi přeci jen nebude. Není v googlu, ergo est. Petr Kostohryz
humanitární pracovník
4
www.varianty.cz
Josef Fojt: Přál bych si, aby lidé s postižením měli víc pracovních příležitostí Žijí mezi námi, přesto jsou podle zákona tak trochu méně lidé než ostatní. Nemají totiž stejná práva – prý proto, že jsou méně způsobilí k životu. O tom, jaké to je žít s hendikepem, jsme si povídali s Josefem Fojtem, hercem divadla Inventura. Vnímáte v posledních letech nějaké změny v postavení lidí s postižením v České republice? Myslím si, že většinová společnost se na lidi s postižením kouká lépe než před listopadem 1989. I když jsou občas výjimky, třeba fandové Dělnické strany nebo komunisti, jak je vidět i v dokumentu Pozemšťané, koho budete volit? Ale většina lidí si už dneska nemyslí, že by lidé s postižením měli sedět v ústavech. Neměli by se podle Vás ani odděleně vzdělávat? Neměli. Jsem pro inkluzivní vzdělávání. Dcera vedoucího naší výtvarné dílny v Inventuře chodí do třídy s autistou. Děti ho berou mezi sebe a nedělají rozdíl. Není třeba dávat tyhle děti do zvláštních škol, jak to bylo dřív. Já jsem ale chodil do běžné školy a bylo to celkem v pohodě, i když se mi spolužáci taky někdy vysmívali. V Inventuře jsem pak natočil film Hubeňourek, který je o slabém klukovi, kterému se smějí sourozenci. On je ale pak pomocí masky zachrání před útočícím psem ze sousedství a tím u nich získá respekt. Můj příběh je pojatý s nadsázkou, ale někdy to tak chodí i v běžném životě. Na svém blogu popisujete, jak je nepříjemné, když Vás někteří lidé berou jako „velké dítě“ nebo Vás dokonce oslovují Pepíčku. Jakým způsobem na takové situace reagujete? Snažím se na to nereagovat a nenechám se tím rozčilovat. Jak se říká lidově, jedním uchem dovnitř a druhým ven. Není mi to příjemné, ale nechci z toho dělat aféru. Já vím svoje, jaký jsem, a ať si říká, kdo chce, co chce. Heslem Inventury je „dobývání veřejného prostoru“. Co přesně si pod tím máme představit? Natočením zmíněného dokumentu Pozemšťané, koho budete volit? jsme chtěli tzv. normálním občanům ukázat, že nejsme děti. Že máme názor a nápady, které dokážeme využít v každodenním životě. A hlavně jsme originální. Co Vás při natáčení nejvíc překvapilo? Příjemně nás překvapilo, že nás většina lidí bere normálně a že jsou ochotni s námi dělat rozhovor. Většina nás přijala a nebyla arogantní.
V dokumentu na dotazy odpovídají i oba finalisté první přímé prezidentské volby. Mají lidé s hendikepem mít právo volit? Mají, proč by ne? A vím, že volit chodí a mělo by to tak zůstat. Já mám částečně omezenou svéprávnost, k volbám chodím a nikomu to nevadí. Josef Fojt narodil se v roce 1973 v Příbrami. Má základní školní vzdělání a nedokončený učební obor obráběč kovů. Ve svém životě vykonával různá zaměstnání, pracoval např. v KFC nebo jako hlídač v autoservisu. Jeho největším zájmem je film a divadlo. V současné době dělá uvaděče v kině OKO v Praze a je členem o. s. Inventura, kde pracuje ve filmové dílně a je zároveň hercem stejnojmenného divadelního souboru. Občas moderuje, např. festival Akcent v divadle Archa, Normální festival, charitativní koncerty atd. Má rád život a dobré lidi.
Jak jste prožíval nedávné prezidentské volby? Co mám říct? Byl jsem zklamaný, když nevyhrál Schwarzenberg. Ale byl jsem volit a nestydím se. Od dětství milujete animované snímky. Myslíte, že se dají nějak využít i ve školách, třeba k výuce o lidských právech? Když se natočí dobrý film, dokáže vystihnout i téma lidských práv. Jako ukázka může sloužit výukový film O sexu, který je využíván v práci s lidmi s mentálním postižením. Režírovala ho animátorka Bára Dlouhá a já jsem k němu dělal výtvarné návrhy. Natočil jsem i klip k písni Jana Budaře Vydra. Ta je podobný outsider jako Hubeňourek. Chce tančit balet, všichni se jí vysmívají, ale nakonec svými schopnostmi, např. proměnou v Jana Budaře – v tom je odkaz na název celého alba Proměna – přesvědčí i porotu baletních mistrů. Co byste si přál, aby se v oblasti lidských práv u nás změnilo? Přál bych si, aby lidé s postižením měli víc pracovních příležitostí. Aby se na ně lidé nekoukali jako na jiné a měli víc možností. Mám kamarádku, která má špatné periferní vidění a snad bude pracovat v tréninkové kavárně na Žižkově. Tak bych jí přál, aby si ona i další lidé s tzv. postižením našli práci, která je bude bavit a kde se k nim budou dobře chovat.
www.varianty.cz
5
Na minové pole Cíle: • Studenti navrhnou způsob, jak by se mohli zapojit do existující kampaně za odzbrojení, nebo vymyslí cíl a vlastní formu (kupříkladu školní) kampaně. • Studenti se seznámí s obsahem Ottawské konvence (v případě přípravy projektu, viz http://www.mzv.cz/ mission.geneva/cz/cinnost_stale_mise/odzbrojeni/ ottawska_umluva/index.html). Co potřebujeme: 20 plastových kelímků zčásti naplněných vodou nebo suchými hrášky, případně kuličkami, kopie textu Na minové pole Markéty Kutilové pro každého studenta, tabule/flipchart, křídy/fixy Předpokládaný čas: 45 min. + případný školní projekt EVOKACE Oznamte studentům, že dnešní hodina bude začínat hrou Cesta k vodě a vysvětlete jim její pravidla: v místnosti budou po zemi rozestavěné kelímky zčásti naplněné nějakým sypkým materiálem (kuličky, sušený hrách), který se snadno po převržení kelímku rozkutálí. Některé kelímky budou navíc propojené provázkem. V nejvzdálenějším místě od startu je cíl cesty – „studna s vodou“. Pozor, hráči si nemohou předem prohlédnout terén! Jejich úkolem je se zavázanýma očima dojít samostatně, ve dvojici nebo ve trojici ke „studni“ a přitom cestou převrhnout co nejméně kelímků. Za každý převržený kelímek ztrácejí jeden život. (V případě dvojic/trojic každý ze skupiny ztrácí život při pochybení kohokoliv ze skupinky.) Rychlejší varianta: Studenti zaváží jednomu spolužákovi oči, každý má v ruce nějaký předmět (papír, šátek, kapesník, penál, šálu, knížku, aktovku…), který poté rychle položí někde po místnosti. Hráč má se zavázanýma očima dojít k cíli, aniž se dotkne některého z předmětů. Za každé šlápnutí (nebo i dotek) ztrácí hráč jeden život. Spolužáci, kteří cestu sledují, mohou nešťastné šlápnutí komentovat (bum, prásk…). Spolužáci se nesnaží soutěžícího navigovat. Opět je možné chodit i ve skupince. Po vyhlášení výsledků se studentů zeptejte, jaký měli pocit, když šli územím překážek, jestli to bylo snadné, jak se při takové chůzi cítili. Po krátké reflexi buďte zvědaví, jestli někdo ví, proč jste hru asi hráli a jakému tématu by v návaznosti na hru mohla být věnovaná dnešní hodina. Nápady zapisujte na tabuli/flipchart, nekomentujte jejich správnost.
6
www.varianty.cz
UVĚDOMĚNÍ SI VÝZNAMU INFORMACÍ Rozdejte studentům text Na minové pole Markéty Kutilové (ke stažení na http://www.respektneboli.eu/pedagogove/zdroje/na-minove-pole) a požádejte je, aby si ho podrobně přečetli. REFLEXE Po jeho četbě studenty vyzvěte, aby se pokusili dát dohromady nejméně tolik nápadů, kolik životů ztratili „cestou pro vodu“. Nápady by se měly týkat nějaké formy/forem kampaní, výzev, medializace, upozornění studentů, veřejnosti, politiků ad. na problém, na který začala kdysi upozorňovat princezna Diana. Brainstorming nápadů probíhá nejprve individuálně (dle počtu ztracených životů), poté se studenti spojí do čtveřic, v nichž mají za úkol vybrat ty nápady, o nichž si myslí, že by je mohli (s dostatkem podkladů a finančním příspěvkem) realizovat. Požádejte studenty, aby vybrané nápady rozpracovali do projektu. Poskytněte jim přitom následující otázky: Co všechno budete muset nejprve zjistit? Jaké znalosti o problematice získat? Co uděláte nejdříve a co až později? Jak si rozdělíte úkoly ve skupině? Kdo bude cílovým adresátem kampaně/výzvy? Studenti školy? Politici? Zastupitelé států, kteří ještě nepodepsali Ottawskou úmluvu? Kolik času budete potřebovat a jaký bude časový harmonogram? Atd. Návrh hodnocení studentů Studenti hodnotí svou práci během hodiny krátkým tříminutovým volným psaním na téma: Co jsem si v této hodině uvědomil/a a jak jsem s hodinou byl/a spokojen/a? Volná psaní si na závěr přečtou navzájem ve dvojicích. Dejte studentům možnost přečíst volné psaní i před celou třídou a nakonec zhodnoťte jejich práci stručně i vy. Pokračování V případě, že se dohodnete se studenty na projektu, rozdělí si studenti úkoly do příště. Např.: někdo zmapuje webové stránky Ministerstva zahraničních věcí, někdo vyhledá vše, co je na internetu k nášlapným minám v angličtině, někdo prostuduje, jak se „vyrábějí“ účinné kampaně atd. (stejný úkol může mít vždy více studentů). Autor lekce: Nina Rutová. Zdroj: www.respektneboli.eu.
Zaostřit: Ústí nad Labem Hledáte nové náměty pro výuku? Přemýšlíte, jak začlenit problematiku lidských práv do svých hodin? Baví vás a vaše studenty učení za pomoci projektů? Pak se nechte inspirovat školním projektem Gymnázia Jateční, který se zaměřil na reflexi lidských práv ve městě Ústí nad Labem. Stěžejní aktivitou projektu Zaostřit: Ústí nad Labem se stal foto-maraton, jehož cílem bylo vzbudit ve studentech zájem o jejich rodné město v souvislosti s lidskými právy. V dlouhodobém měřítku je Ústí nad Labem městem, které má jeden z nejhorších mediálních obrazů v republice. Ve městě a celém regionu se mísí celá řada problémů. Ať už se jedná o otázky sociální, politické či problematiku životního prostředí. Projekt a jeho aktivity měly na jednu stranu upozornit na problémy, které region dlouhodobě trápí, současně však bylo jeho snahou dosáhnout toho, aby základní reflexi situace v regionu provedli samotní studenti, a to nejen v onom negativním duchu, který je povšechně znám, ale aby si byli schopni najít svůj vlastní pozitivní úhel pohledu na věc. Základní aktivity projektu byly rozděleny do dvou částí. Motivačně-informační a praktickou. Motivační část projektu se skládala ze série besed s lidmi, kteří se profesionálně věnují práci v sociálně vyloučených lokalitách. Besedy byly vždy dvouhodinové a probíhaly jako součást výuky v seminářích společenských věd pro studenty třetích a čtvrtých ročníků. Zaměřeny byly na specifika terénní sociální práce, právního poradenství a prevence v problematických lokalitách. Vlastní praktická část projektu pak byla motivována prací s textem Listiny základních práv a svobod. Studenti nejprve sami vybrali články, které jim přišly v Listině nejdůležitější, a z předvýběru pak sestavili deset témat foto-maratonu. Pro zjednodušení komunikace mezi projektovým týmem a účastníky foto-maratonu byl založen jednoduchý textový blog (zaostri.blog.cz), na němž byla jednotlivá témata zveřejňována den po dni.
Po uzavření všech deseti kol byly vybrány fotografie, které nejlépe vystihovaly zadané téma, následně byly doplněny o komentáře a předány do tisku – papírové velkoformátové fotografie pro instalaci v prostorách školy a bannerové (gumotextilní) pro prezentaci v ulicích města. Vzhledem k tomu, že se sešla řada kvalitních prací, rozhodli se studenti dát svým pracím více prostoru a hlavní výstava se tak stane i součástí doprovodného programu březnového festivalu Jeden svět 2013 v Ústí nad Labem. Fotografie budou vystaveny v předsálí kina MUMIE a v Severočeské vědecké knihovně. Na výstupy z foto-maratonu se můžete podívat na www.respektneboli.eu, kde se můžete inspirovat i dalšími 12 projekty: Žijeme spolu, komunikujeme spolu, potřebujeme se a obohacujeme se navzájem (SOŠ Olomouc, s.r.o.), Tančící děti (Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala, ÚL), Pes – přítel člověka, člověk – přítel psa a Majáles 2012 (SUPŠ a VOŠ Turnov), Spotřební chování – od nahodilosti k odpovědnosti (VOŠ a SPŠ Rychnov n/K), Může se to stát i tobě! Znáš svoji cenu? (SOŠ OS Štursova, Olomouc), Osudy česko-německých rodin na Odersku (SPŠ a SZŠ sv. Anežky České, Odry), Trochu Barvy do života (Gymnázium Mnichovo Hradiště), Digitální hrátky a multikulturní tradice: modrotisk versus graffiti (Gymnázium Duchcov), Slaw-pitch turnaj s dobročinnou aukcí (SŠST a dopravní Truhlářská, Liberec), Holocaust (SZŠ Frýdek-Místek) a Fair-Trade – obchod se smyslem pro spravedlnost (CZECH SALES ACADEMY Hradec Králové).
Jednoznačným úspěchem projektu je také počet zapojených studentů, kteří byli ochotni foto-maraton vzít za svůj a aktivně se zapojit do akce. Osmdesát fotografů s ohledem na fakt, že šlo o čistě dobrovolnou záležitost, není určitě málo. Nejen že se zapojili v letošním roce, ale začali plánovat i ročník příští. Vznikla tak aktivita, kterou lze po jednoduché aktualizaci znovu využít kdykoliv ve výuce. Celkově byl projekt tvořen relativně prostou sérií aktivit, které je možné variovat a znovuoživovat v dalších letech. Marek Mach Gymnázium Jateční, Ústí nad Labem
BULLETIN PRO ŠKOLY 03/2013 Vydavatel: Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00, Praha 2 Foto: I. Zímová (str. 2, 4, 5 a 6), T. Kušniráková (str. 3), J. Filasová a K. Šímová (str. 7) Telefon: (+420) 222 350 810 E-mail:
[email protected] www.varianty.cz
www.varianty.cz
7
Publikace a kurzy
Respekt nebolí
Varianty (kol.), Rutová N. WWW.RESPEKTNEBOLI.EU. Člověk v tísni, o. p. s., Praha 2013.
Lze o lidských právech vyučovat poutavě, tvořivě a interaktivně? A dokonce za využití sociálních sítí a dalších hitů mezi dnešními studenty? Ano! A ani to moc nebolí. Důkazem může být nový multimediální výukový materiál pro žáky a pedagogy (nejen) středních škol Respekt nebolí. Věříme, že díky nim si žáci a studenti snáze osvojí nejen znalosti z oblasti lidských práv a rovných příležitosti, ale zároveň získají kompetence potřebné k tomu, aby se mohli sami aktivně podílet na pozitivních změnách ve společnosti. Na stránkách naleznete nejen úvodní texty k jednotlivým oblastem lidských práv, ale také čtyři desítky metodických listů pro přímou práci se třídou, autentické lidsko-právní příběhy, komiksy, audio nahrávky, krátké animace, videa, ukázky školních projektů a další tematické materiály. Více viz www.respektneboli.eu. Náš společný svět
Varianty a kolektiv autorů. Náš společný svět. Člověk v tísni, o. p. s., Praha 2012.
Snahou programu Varianty je mj. zvýšit povědomí pedagogů o globálních rozvojových tématech a pomoci jim rozvíjet kompetence potřebné pro účinnou a kvalitní výuku GRV. Stejně důležitou roli má také ověřování dopadů GRV ve výuce, a to především na osobnosti žáků. V publikaci Náš společný svět, která vznikla na konci stejnojmenného tříletého projektu, chceme sdílet nejen cíle, které si pro své snažení stanovily zapojené školy, ale chtěli bychom také ukázat, jak začlenění GRV do výuky konkrétně ovlivňuje osobnost žáka v oblasti jeho znalostí, dovedností a postojů. Publikace navrhuje mj. možnosti, prostřednictvím nichž mohou sami učitelé zjistit, jaké hodnoty jejich žáci uznávají, a to nejen proto, aby mohli vyvracet případné stereotypy v jejich uvažování, ale také proto, aby mohli adekvátně motivovat jejich chování. Bohouš a Dáša za lidská práva
Kratochvíl, J. (ed.). Bohouš a Dáša za lidská práva. Člověk v tísni, o. p. s., Praha 2008.
Příručka Bohouš a Dáša za lidská práva jako jedna z prvních v ČR komplexním způsobem zpracovala to, jak lze do výuky zařadit problematiku lidských práv, a to prostřednictvím komiksových příběhů a metod interaktivního učení. Příručku tvoří dvanáct kapitol, které se věnují tématům jako diskriminace, svoboda projevu, terorismus nebo práva dětí. Ačkoli byl učební materiál připravován primárně pro středoškolské učitele, věříme, že si jej pro své potřeby přizpůsobí i širší pedagogická veřejnost a bude využit v souladu s kurikulární reformou českého školství na více úrovních vzdělávání. Jak ve smyslu zařazení nových témat do výuky, tak interaktivního způsobu výuky s důrazem na rozvoj klíčových kompetencí studentů. Příručka je k dispozici již jen v elektronické podobě, stáhnout si ji můžete na www.varianty.cz v sekci Naše nabídka / Publikace.
Informace o dalších publikacích, didaktických materiálech a nabídce kurzů naleznete na www.varianty.cz v sekci Naše nabídka.
Vznik tohoto materiálu byl finančně podpořen Evropskou unií. Za obsah materiálu nese zodpovědnost společnost Člověk v tísni, informace zde uvedené nejsou oficiálním stanoviskem EU.
www.varianty.cz
Materiál je finančně podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
