Styxus
3 2009
Bulletin české surrealistické skupiny Stir Up — Bulletin dU groupe surrEaliste tchEque Stir Up
Předpoklady ► Černý humor ► Biografie ► POEZIE ► alchymie ► hrY ► výstavy ► Polemiky ►recenze
ty y s St x u 3 / 2009 S s Bulletin české surrealistické skupiny Stir Up Bulletin du groupe surréaliste tchèque Stir Up (Volně navazuje na sedm čísel poloilegálního bulletinu Styx, který byl vydáván skupinou Lacoste v letech 1966-69) Redakční rada: Arnošt Budík, Václav Pajurek, Josef Bubeník Layout: Josef Bubeník Vydává: Surrealistická skupina Stir Up v nakladatelství Amaprint Tisk: Amaprint Třebíč, s.r.o. Dotazy o získání tohoto či dalších čísel bulletinu Styxus, jakož i vaše příspěvky a reakce na danou problematiku pište na adresu:
[email protected]
Další informace o skupině a jejích aktivitách můžete rovněž sledovat na:
www.stir-up.net
ISBN 978-80-904496-2-6 Na titulní straně tohoto čísla: Josef Kremláček Drobné zázraky přírody, litografie 1974
Vladimír Kubíček – Světelný mutant, ateráž 2001 Obsah / Sommaire Předpoklady surrealismu / Les suppositions surréalistes John Welson Surrealismus a černý humor / Surréalisme et l´humour noir Arnost Budik Zahajovací řeč k výstavě / L´inauguration de l´exposition Václav Pajurek Byli jsme už před cenzurou... budeme i po ní / Nous étions avant la censure... nous serons après elle Josef Bubeník Z šourku mi roste monument / Le monument pousse de mon scrotum Václav Kubíček Vzpomínám na Marion / Je me souviens de Marion Václav Kubíček Je pro vás černý humor prostředkem k vyjádření? (anketa) / L´humour noir est-il pour vous le moyen de s´exprimer? (l´enquête) Čas pro usínání / Le temps pour s´endormir Zdeněk Píža Oheň pod ledovcem / Du feu sous le glacier Arnost Budik Artur do Cruzeiro Seixas / Artur do Cruzeiro Seixas Arnost Budik Světlo Bob / Lumière Bob Václav Pajurek Snop krvavě rudých ptáků na tyrkysovém nebi / Gerbe des oiseaux rouges et sanguinaires sur le ciel turquois Laboratoř velkých koncepcí / Laboratoire des grandes conceptions Jiří Havlíček Červený jezerní pes / Chien rouge du lac Václav Pajurek Fragmenty nocí / Les fragments de la nuit Zdeněk Píža Červená tečka / Le point rouge Lubomír Kerndl Siluety / Silhouettes Jan Wolf, Josef Bubeník La macchina celibe Jan F. Pavlíček Iluninações descontínuas Miguel de Carvalho Cabo Mondego Miguel de Carvalho Nekrolog (Jan Řezáč, Franklin Rosemont, Claude Lévi-Strausse) / Necrologue Aube Elléouët Arnost Budik Josef Kremláček – kresba, ilustrace, volná tvorba / J.K. - dessin, illustration, création libre Václav Pajurek Rojení snobů / L´essaimages des snobs Václav Pajurek Bůh a jeho učeň / Le Dieu et son apprenti Peter Clarke Anketa „Surrealismus a svoboda“ / L´enquête „Surréalisme et Liberté“ Události / Les événements Résumé Snad / Peut-être Arnost Budik, Vyplněný formulář / Le formulaire bien remplit Pavel Řezníček
1 2 4 6 11 13 14 16 17 18 20 23 23 24 25 25 26 28 28 30 31 32 33 33 34 36 38 39
třetí strana obálky
Jan Wolf – Za hranicemi času
Předpoklady surrealismu Uskutečnění surrealistických snů povede k revoluční přeměně světa. Surrealismus je víra vedoucí k osvobození lidstva a vyjasnění důvodu lidské existence, jsou mu cizí ty aspekty společnosti, které jsou založeny na útlaku a lžích, a proto pouze neustálá bdělost a duševní aktivita mohou osvobodit společnost. Je nutné dobrati se podstaty lidského svědomí vyjasněním konceptu „obecného uvědomění“, kdy André Breton věří, že: „sociální svoboda je zbavení se duševního marasmu a přeměna lidského chápání“. Tyto snahy jsou vidět u surrealistů, kteří dokonale chápou potřeby jednotlivce. Realizací tohoto plánu vzniknou základy trvalého stavu poznání. Manifestace lidské osobnosti a fungování svobodné lidské mysli jsou prvořadé. Dokonalá svoboda stojí vždy na dvou premisách: Za prvé – sociální osvobození, díky němuž budou všechny mechanismy útlaku a zotročení eliminovány ve jménu svobody. Svoboda, k jejímuž uskutečnění je potřeba průzračně čisté revoluce opravdových hodnot a znovuobjevení každodenního života. Revoluce lidského bytí volá k bádání nad závažností represivní stránky společnosti, tzv. „kapitalistické civilizace“. Je třeba si uvědomit, že život je založen na realizaci touhy a lidské síly k jejímu naplňování a musí být nezbytně orientováno směrem k pochopení a rozšíření nových obrazů každodenního života a svět musí být transformován, jak říká Franklin Rosemont, do „slavnostní podmínky svobody, hojnosti a hry. Beze všech pochyb trváme na tom, že revoluce se uskutečňuje pro potěšení“.
Za druhé – osvobození je nutné kvůli reformování lidského chápání, které je podstatou lidských tužeb a pomáhá nám odhalit jejich kořeny. Kompozitní síly lidské osobnosti se stávají skutečnými osvobozujícími faktory, kdy subjektivní a objektivní, racionální a iracionální prvky lidského uzpůsobení neomezeně pronikají do každodenního života. Záměrem surrealistické revoluce je osvobození, jak to vidí Franklin Rosemont: „osvobození až za hranice tradičních omezení“. Výsledky surrealistického poslání nejsou ve vytváření masy „opravdové demokracie“, jak řekl Lenin, „skrze iniciativu davu“, ale ve vytříbené vrstvě, jejíž touhou je pochopit opravdové fungování mysli takovým způsobem, kdy se život vymaní z břemena svého původu a začne být tvořivým. Hloubka víry v surrealistickou revoluci vytváří dilema nutného vyrovnání se se sociálním útlakem a duchovní izolací a vede k emancipaci poetické dimenze reality, k latentní kvalitě materialismu. Tyto síly do hry vstupují, kdykoli jde o uvolnění identity lidskosti a lidské pozice k tomu, co ji obklopuje a co si volí v daném prostoru. Primární věcí je směřování k základním principům lidského osvobození. Danost jasných a přehledných surrealistických tvrzení je dalším úkolem surrealismu, kdy je potřeba vidět a osvětlit veškeré možnosti i nutnosti nezpochybnitelného práva na lidskou svobodu. Cesty a temné kanály surrealistické citlivosti jsou nekompromisní a svoboda, svoboda surrealistů, může být osvobozující pro celé lidstvo. John Welson
/
Styxus 3 2009
Jako na všechno, tak i názory na černý humor se velice různí. Je to snad způsobeno tím, že celá lidská životní zkušenost bývá pečlivě skrývaná pod pláštíkem diskrétního tajemství, jakož i nejasnostmi kolem vlastního označení. Václav Pajurek někde vypočítal celou řadu těchto názvů a přívlastků, které se však od sebe nijak neliší svým významem a vždy dokládají, že v tomto druhu humoru jde o destrukci zavedených hodnot (a to o destrukci často razantní a bolestivou), o absurdních situacích v polohách nanejvýše šokujících, o žertování o posledních věcech člověka, o konfabulace naléhavé nadsázky. Příkladů je dost. Dva za všechny: „Všichni zemřeme, to je naše jediná výhoda,“ říká Ionesco týmž tónem s jakým sřízlivý a věcný Le Corbusier objevuje, že jedině a jedině ruiny jsou na tomto světě pravdivé a spolehlivé, protože „jen ruiny se nedaji improvizovat“. Nejmarkantněji se to projevuje u surrealistů, kteří z pramenů tohoto humoru napájejí svá agresívní a antikoncepční dobrodružství, kteří z mocné síly tohoto iracionálního humoru často těžili své podmanivé básnické metafory a kteří touto hygienickou a podvratnou aktivitu podvědomí podřizovali hlavní náplni svých děl – osvobození lidského ducha a uvolnění té všemohoucí touhy, která tak zde nalézá jednu ze svých objektivních poloh. Původcem názvu černý humor je bezesporu André Breton, který tento výraz poprvé použil r. 1939 ve své Anthologii Černého humoru a který charakterizoval jako paradoxní vítězství principu slasti nad neutěšenými životními podmínkami. Podle něj černý humor přispívá silou svého podvědomí k vrcholné vzpouře ducha a zároveň představuje skutečnost ve stavu krize. Tento druh humoru je pro něj spojením tradice (která začíná u Swifta a pokračuje osobnostmi jako je Jarry, Poe, Lautréamont), dále specifickým myšlením představovaným Freudem, pro kterého částečně i objektívní humor je metaforou nepoddajnosti, odmítnutím se podřídit sociálním předsudkům a konečně konkrétními příklady, jako byl Jacques Rigaud nebo Jacques Vaché – osobnost, která v mládí nejvíce
/
Styxus 3 2009
Jiří Havlíček – Černý humor alchemistů
Surrealismus a černý humor
ovlivnila Bretona, a to způsobem, jakým dokázal převracet všechny morální a tradiční hodnoty. Černý humor útočí na naše vědomí a návyky překvapením, nečekanými příměry vnášejícími zmatek do světa, kde se vše tak může stát novým a neotřelým. Není pouhou satirou skutečnosti, ale je ničitelem běžných a vžitých aspektů lidské existence, poodhrnuje možnosti nových řešení, které tak připravují náznaky či příchod nové reality – nadreality, černému humoru odpovídá také postoj Dada, jehož záměrem bylo použít humoru jako zbraně proti pokrytecké společnosti, a tím vytýčit nové cesty pro rozbití všech konvencí. Kromě děl básníků se černý humor objevuje i ve filmu (podle A. Artauda prvním takovým filmem byl Animal Crackers bratrů Marxů z r. 1930) a samozřejmě v malířství již v dílech prvních surrealistických „klasiků“ – Dalího, Magritta a především v Ernstových třech románech-kolážích. Také nám mnohem bližší Josef Kremláček vymýšlí a ironizuje „zázraky přírody“ v jakémsi mlžném sarkastickém oparu představ, které v něm vyvolávají absurdity skutečnosti. Kremláček tak zcela shodně s Duchampem potvrzuje, že i zmatek významů nás dokáže takřka programově přeorientovat do oblasti slasti. Zdeňek Píža zase přináší do svých kreseb a olejů často až komickou krutost, která však při bližším ohledání je krutostí jen zdánlivě, čiší z ní černý humor a výsměch realitě, která je pro něho neustále v kritickém stavu. Josef Bubeník a Zdeněk Cibulka mají jednu společnou věc – jejich zdánlivý lyrismus je protknut šípy černého humoru takovým způsobem, že divák stále čeká na výbuch, který však nikdy nepřijde. (Viz také skulptury a objekty Lubomíra Kerndla.) Černý humor Vladimíra Kubíčka je rafinovaný a vypočítaný na vyvolání celé škály divákova překvapení, a tím je o to působivější. Erotismus jeho kreseb má často společný dosah s Hansem Bellmerem, jejichž atmosféru by snad dobře definoval Picabia konstatováním, že „humor je kanibalismus vegetariánů“ a kde by jistě dodal, že „je snadnější se poškrábat na zadku než na srdci“. Arnošt Budík
Surrealismus ET L´humour Noir Les opinions et même les appellations concernant l´humour noir diffèrent énormément peut-être est-ce du au fait que léxpérience humains de la vie s´efforce d´être discrète. Václav Pajurek quelque part a énuméré tout une série de ces éphithètes qui prouvent que dans ce genre l´humour il s´agit avant tout de la destruction des valeurs établies, des situations absurdes choquantes, des plaisanteries morbides et de confabulations exagérées. On peut le voir le plus clairement chez les surréalistes qui s´inspirent de sources de cet humour pour réaliser leurs aventures agressives et non-convetionnelles. Ils exploitent ses métaphores irrationnelles et subversives pour les introduire dans leurs propres oeuvres dont le but est la libéralisation de l´esprit et du désir humain lequel y trouve un de ses degrés les plus objectifs. L´inventeur de l´appellation „humour noir“ est sans doute André Breton qui l´a utilisé pour la première fois en 1939 dans son „Anthologie de l´humour noir“ et qui l´a caracterisé comme une victoire paradoxe du princip du plaisir sur les conditions insuffisantes de la vie. D´après lui, cet humour contribue avec sa force subconsciente à la révolte de l´esprit et en même temps il représente la réalité à l´état de crise. Pour lui, ce genre de l´humour objectif est une métaphore de l´inflexibilité, du refus de se subordonner aux préjugés sociaux et enfin avec les exemples concrets comme c´était le cas de Jacques Vaché qui a boulversé toutes les valeurs morales et traditionnelles. L´humour noir assaillit notre conscience et nos habitudes par la surprise, par les relations inattendues, par le désordre qui apporte dans le monde tout ce qui est nouveau et inhabituel. Il n´est plus un simple regard satirique de la réalité mais un destructeur des aspects courants et habituels de l´existence humaine, il dévoile les possibilités des nouvelles solutions qui préparent ainsi l´arrivée du réel nouveau – du surréel.
L´humour noir correspond aussi à l´attitude de Dada qui voulait utiliser cet humour comme une arme contre la société hypocrite et aussi comme une nouvelle voie pour la destruction de toutes les conventions. A part des oeuvres de poètes, l´humour noir apparaît même au cinéma (d´après A. Arnaud le premier film de ce genre est „Animal Crackers“ des Marx Brothers de 1930) et bien sûr dans les arts plastiques des premiers „classiques“ – Dalí, Magritte et surtout dans les romans-collages de Max Ernst. Josef Kremláček, beaucoup plus près du nous, invente et ironise „les miracles de la nature“ dans une brume sarcastique évoqée par les absurdités de la réalité. Kremláček en accord avec Marcel Duchamp confirme que même le désordre des significations peut nous programmer et diriger vers les sphères du plaisir. Zdeněk Píža apporte dans ses dessins et ses toiles une cruauté comique, laquelle – après une analyse plus détaillée, n´est que la cruauté apparante. Elle rayonne par l´humour noir et se moque épérdument de la réalité qui est pour lui toujours en état critique. Josef Bubeník et Zdeněk Cibulka ont une chose commune – leur lyrisme apparent est percé par les fils de l´humour noir de telle façon que le spectateur attend tout le temps une explosion qui ne viendra jamais. (Voir aussi les sculptures et les objets de Lubomir Kerndl.) Seulement l´humour noir y apparaît dans le milieu étrange et non-conventionnel. L´humour noir de Vladimír Kubíček est très raffiné et calculé pour soulever toute une échelle de surprises des spectateurs. L´érotisme de ses dessins possède souvent la portée des oeuvres de Hans Bellmer dont l´atmospère pourrait très bien commenter Picabia comme „l´humour est le cannibalisme des végétariens“ et pourrait ajouter „qu´il est beaucoup plus facile de se gratter sur son derrière que son coeur“. Arnost Budik
Artur do Cruziero Seixas
/
Styxus 3 2009
Miguel Lohlé Dobrou chuť, dobrou chuť! 2009
Vážení přátelé, milí hosté, dovolte mi, abych slavnostně zahájil výstavu surrealistické skupiny Stir Up a hostů s názvem Černý humor. Původcem názvu černý humor je bezesporu zakladatel surrealismu básník André Breton, který v r. 1939 vydal slavnou Antologii černého humoru, která však byla záhy vichystickou vládou stažena a necitlivě cenzurována. Antologie se pak po válce dočkala ještě dvou, již necenzurovaných, vydání. V této antologii Breton charakterizoval černý humor jako paradoxní vítězství principu slasti nad neutěšenými životními podmínkami. Černý humor přispívá silou svého podvědomí k vrcholné vzpouře ducha a zárověň představuje skutečnost ve stavu krize. Tento druh humoru je spojením tradice a převrácení všech morálnícha tradičních hodnot. Jako významný bůh indické mytologie Šiva – Ničitel, tak stejně černý humor má stejný, nebo obdobný ničitelský význam. A stejně jako Šiva má šest rukou. V samé podstatě lidské psychiky je zakotvena podvědomá radost z neštěstí, zranění, či dokonce smrti těch druhých. Je to vlastně prapůvodní zdroj humoru vůbec, jak o tom svědčí např. televizní programy Natočto nebo Neváhej a toč! Lidé se při dívání na tyto krátké skeče, v drtivé většině poplatné černému humoru, mohou „uplácat smíchy“. Dávají tak spontánně najevo svůj osvobozující pocit od konvenční šedi reality. Černý humor je vlastně společenskou zástěrkou nízkých pudů našeho podvědomí. Zábran super ega je tolik, že lidská psychika naléhavě potřebuje očistnou katarzi humoru, a zvláště černého humoru. Ten totiž v nerálném světě představ realizuje právě onen ničitelský prvek, který však může mít řadu aspektů, od jemné persifláže až po ironický nadhled s krutým leskem v oku. Černý humor je šidítkem, které nás sice osvobozuje, ale je ve své podstatě nerealizovaným podvědomým přáním či tužbou, prezentovanou ve společensky únosné rovině.
/
Styxus 3 2009
Rozdíl je mezi realitou a iluzorní představou v podstatě sadistické orientace našeho podvědomí, za kterou se před společností člověk instinktivně stydí. Protože kdybychom naplno vytáhli stavidla podvědomí, nepochybně bychom narazili na odsudek společnosti, ať už morální, sociální nebo fysický. Podvědomí je však mocný pán a nedá se jen tak spoutat konvencemi. Vždy si najde skulinku v hradbě společenských zákazů a příkazů, aby se mohla prezentovat. Má v podstatě dvě možnosti: černý humor a ještě výrazněji sen, kterými nabourává, nebo dokonce ničí zavedené konvence a vzorce chování. Surrealisté vždy milovali černý humor, protože je ničitelem konvencí, které s takovou oblibou vždy narušovali a ničili. Z hlubin podvědomí tryská do našeho vědomí silný proud, který relativizuje zábrany superega ve formě, kterou lze tolerovat, třebaže i v tomto ohledu existuje vývoj. Co šokovalo naše prapředky v 19. stol., to už dnes nepůsobí takovým šokujícím způsobem, jak tomu bylo v době jejich vzniku. Svědčí o tom i četba klasiků černého humoru, jako byli markýz de Sade, Poe či Lautréamont. Nicméně stále velmi silný náboj mají kreace dadaistů a surrealistů, jako třeba Ernstovy cykly Týden dobroty a Stohlavá žena. A nyní mi dovolte citovat ukázku z tvorby u nás málo známé Gisèle Prassinos: V obilí Muž má na sobě okrově krajkovou tuniku s rudými skvrnami. Kůň na sobě nemá nic. Z ocasu mu visí krabička zápalek a z ní vykukují tykadla luční kobylky. Muž sedí na modrém polštářku se zelenými obrazci. Kůň na muži. Muž: My tedy pohrdáme zeleným diamantem? Kůň: Myslím, že jsme to museli udělat kvůli zákonu. Dojde-li k jeho zmírnění, můj duch bude požadovat snížení počtu svíček. Muž: Vzpomeň si na úřední příkaz, že člověk nemá právo vyhovět zaměstnancům, a že i telefon odmítá platit daně. Kůň: Pochopit znamená klesnout v ceně. Muž: Nikoliv, ještě jsme se nepokusili využít svou šanci. Měli bychom to udělat, je to snadnější. Kůň: Ne, ne, nevěřte těmto konkrétním věcem, které jsou samy o sobě sice důstojné, ale jejich tlachání pak přijde zkrátka. Uražte je, napovídejte jim blbosti bez kouska odvahy, a uvidíte, jak za vámi půjdou. Kůň: Láska, kterou jsem miloval, si mě vždycky cenila! Muž: Ano, já taky. Kůň: To není divu, vždyť pocházíme ze stejného vršku. A na závěr bych chtěl dodat, že po politivánihodném incidentu, kdy nám byly svévolně zde v galerii Hády svěšeny grafiky a cenzurovány texty, se naskýtá otázka, zda-li by v Brně-Líšni měla být cenzurována Bible. Dovolte, abych citoval: „Oola si vybírala jen takové muže, kteří měli úd jako osel a vydávali sémě jako růže.“ Lidová moudrost říká: „Co je to česká učitelka? To je diagnóza,“ a kamarád mi gestikuluje že je to diagnóza č. 6, neboť šestka je číslo ďáblovo. Děkuji vám za pozornost a považujte prosím výstavu za zahájenou. Václav Pajurek Zahajovací řeč na vernisáži 30. dubna 2009
/
Styxus 3 2009
3 5
Byli jsme Už před cenzurou... aneb Doba, kdy už ani skandál není skandální Dnešní doba nepovažuje skandály za skandální. Pro bulvární žurnalistiku, která prakticky prosakuje vším – od těch nejpokleslejších tiskovin přes komerční televize až po tu veřejnoprávní, jsou vlastně všechny skandály tržním nástrojem k zisku. Bez tohoto neviditelného pařátu trhu1) by se paskvilní myšlenková spojení nemohla ani zakořenit, natož aby mohla zplodit takové projevy kreaturní konstelace, jakými bylo například podvodné dílko Entropa, které mělo propastně daleko k mystifikaci, byť by to někdo chtěl za mystifikaci považovat, či podobné projevy souznějící s tímto myšlenkovým mixem a vydávající se málem za měřítko hodnot. Je už pak úplně jedno, zda ten či onen tak či onak kdysi zazářil, je úplně jedno, jestli jej chválili jako talent či tvrdili, že je pod průměrem. Normalizační praxe, která zde opět po dvaceti letech nastala, dovedla stejně většinu do jedné šoubyznysové vrstvy, kde v konečném důsledku rozhodují jenom a pouze „koláče sledovanosti“. A proto média, jež nazýváme bulvární, nejsou na okraji zájmu, kde by snad poprávu měla být, ale téměř v jeho středu, jelikož ty druhé se vyhraňují jako nebulvární!
Začíná zde totiž silně absentovat suverénnost solidnosti. Solidnost v chování, solidnost ve vzdělávání, ve veřejném a politickém životě. Bylo by proto lépe taková média označovat spíše jako slaboduchou žurnalistiku; termín bulvární zdá se zajisté poněkud zavádějící a nastiňující pocit, že kdesi mimo bulvár, tedy v jakýchsi „salonech“ těch lepších, děje se cosi chytře moudrého, co nemá s bulvárem a jeho konzumenty, nic společného. Avšak onen bulvár vůbec nezajímá dění na bulváru, ale skrz okno a záclonku to, co se děje v těch „salonech“. Že jedna napudrovaná maska vyhodila z večírku druhou, že jeden nedávno ženatý hochštapler svádí jinou hochštaplerku, že byl kdesi vydražen surrealistický obraz za dvacet miliónů... Je potom velice půvabné, když se takové celebritky cítí dotčeny tím, že je bulvár pronásleduje a to i přes to, že mu vděčí za svou image2). Styl bulvární žurnalistiky prosákl již většinou našich médií, a tam, kde neprosákl – však ona si prolobovaná ministerstva již najdou nějaký způsob, jak je k nasakování donutit3).
1) Parafráze citátu jednoho českého bývalého, současného a obávám se, že i budoucího politika. 2) Výsostnou ukázkou je, když jedna superhypercelebritka, dědička hotelového impéria, jež nosí jméno po psychicky labilním hrdinovi nejznámnějšího světového eposu – Paridovi, tak, když tato Paris při „tajné“ návštěvě Prahy, prchajíc před fotografy upadla na schodech a rozbila si držku. Sic! A za trest už do té příšerné Prahy nikdy nepřijede! 3) Například odebrat peníze přerozdělované z odvodu daní (kupříkladu několikadenní lyžování v Liberci, byť se to financovalo z jiného resortu, sežralo takové nevratné částky, ze kterých by několik literárních časopisů mohlo skromně – tak jak jsou ostatně zvyklí – existovat několik let). To by ovšem stavební firmy o něco méně vydělaly a o to jde zřejmě ministerstvům kultury či školství především.
/
Styxus 3 2009
Černý humor a jalový skandál Když v galerii Hády proběhla výstava skupiny surrealistů Stir Up, jejíž zahájení se uskutečnilo 30. dubna4), neobešlo se to bez skandálu. Galerie Hády je totiž umístěna v nejvyšším patře budovy školy na okraji sídliště v okrajového části města Brna, v Líšni, kde každý měsíc probíhají výstavy. Tato galerie se tak stává jednou z mála kulturních dominant na již zmíněném sídlišti a plní zde tudíž důležitou úlohu nejen v procesu esteticko-vzdělávacím, což se týká samotných žáků školy, ale také v oblasti kulturně-společenské, jelikož výstavy jsou navštěvovány obyvateli žijícími v její blízkosti. Snad všem pořádajícím muselo být jasné, že výstava surrealistické skupiny nazvaná Černý humor, nemůže proběhnout jen tak. A tak zatímco běžná výstava v běžné galerii splňuje běžná estetická kritéria, výstavy surrealistické jsou běžně zcela jiné. V prvé řadě se nikdy nelpí na
estetických kritériích – to ovšem neznamená, že by tato kritéria nesplňovala. Ona je (oproti jiným běžným výstavám) v mnohém často i převyšuje, avšak nikdy nejsou prvním nebo dokonce hlavním hlediskem při pořádání výstav, a ten, kdo jde na současnou surrealistickou výstavu a očekává něco v duchu „klasiků ze třicátých let“, bude nejspíš velmi zklamán5). Surrealismu není totiž nic tak cizí jako lpění na zažitých formách. Výstava Černý humor musí zcela logicky v sobě obsahovat silnou dávku cynismu. Černý humor odlehčuje smutně temný námět smrti, vysmívá se stupiditě pornografické produkce, rozbíjí „seriózní“ základy společnosti, která v „dobré víře“ ničí výhonky svobody a buduje maloměšťácký konzervativismus, jehož přímým důsledkem je klaustrofóbní fašizoidní orientace sociálně frustrovaných jedinců. Ano, každá surrealistická výstava by měla provokovat, a to bez ohledu na její umístění. A to se výstavě umístěné v galerii Hády podařilo zcela. Každý zákaz, každý cenzur-
4) Mimochodem velmi dobře zvolený termín, jelikož lidové veselice nazývané „pálení čarodějnic“ jsou vlastně také projevem černého humoru, kdy hrůzy katolických inkvizicí se transformovaly do juchání kolem ohňů, a to v předvečer lásky času. 5) Ona totiž vůbec otázka estetických kritérií je kapitola sama o sobě; a snad mnohem více než pouhá kapitola. Omezme se v tuto chvíli jen na lakonickou poznámku, že surrealismus a estetismus jsou k sobě navzájem v opozitorním poměru. Kdo hledá pojem krásna v čistě vizuálním, obsahem nezatíženém vyznění, ve tvaru bez obsahu, ve znaku bez promluvy, ten považuje výtvarno za bezobsažné hraní si s barvou, linií a tvarem. Jakoby takové light výtvarno bylo jen logickým vyústěním současné zbožní light produkce. A vše do sebe zapadá: na stěně visí hezkými barvami zářící a čistě působící obraz, k tomu se konzumuje zdravě působící a 0% živin obsahující jogurt a pije se pěkně vonící káva bez kofeinu s palmovým tukem coby náhražkou mléka.
... budeme i po nÍ!
/
Styxus 3 2009
Zcela vpravo: obraz Lubomíra Kerndla „Povědomá postava“, který byl kvůli „nevhodnosti“ také svěšen.
ní zákrok, každé odstraňování, překrývání či dovysvět- ného kroužku?“ Je to silný argument. Je sice naprosto lování je dlážděno úmysly s „dobrým záměrem“. Je pak zřejmé, že prvňáček, ba ani páťáček, nebude číst husuž otázka do diskuse, zda-li to, co je zakazováno, může tě popsaný list A4 visící na zdi mezi obrázky, a to nejen opravdu ohrozit onu cílovou skupinu, která by měla být proto, že byl umístěn ve výšce očí dospělého. Ano, byl ochraňována, či si jen cenzor myslí, že by bylo nejlep- by to silný argument, kdyby za ním nenásledovala věta: ší, aby byla ochraňována, a pro tuto jistotu to tedy rovnou zakáže6). Anebo, co když cílová skupina zde slouží jen jako argumentační klacek a zákaz je zde proto, aby neprovokoval někoho v pozadí? O co tedy šlo? Jeden ze členů skupiny Stir Up Vladimír Kubíček obeslal výstavu dvěma grafickými listy tvořené technikou ateráže7), kdy na jednom bylo stylizované mužské a na druhém ženské přirození. Obě grafiky byly doprovozeny textem parodujícím pornografickou literaturu (jeden text s grafikou otiskujeme na straně 11, druhý na straně 13). Pár hodin před vernisáží dostavila se delegace, aby nám sdělila, že se po poradě rozhodli svěsit den před tím nainstalované dva texty i s doprovodnými grafikami. Delegace byla tvořená zástupkyní ředitelky ško- Miguel Lohle „Dobrou chuť!“, Josef Bubeník „Pomník neznámého malíře“ ly, školní psycholožkou a kýmsi, kdo měl asi zastupovat „Anebo, co když to budou číst dospělí, kteří děti vodí odbornou část delegace („Já zde učím výtvarnou výchovu do kroužku. To byste se divili, kolik takových stížnosa také s tím nesouhlasím!“). tí už bylo pro mnohem menší věci. Oni si to přečtou Galerii totiž tvoří chodba mezi schodištěm a učeb- a pak nám už sem ty děti nedají.“ A jsme doma! Neponou výtvarné výchovy, proto hlavní argument zněl: „Co dezřívám paní zástupkyni z toho, že by jí nezáleželo na kdyby si text přečetli prvňáčci, co tady chodí do výtvar- mravní výchově, ale jistě i ona si je vědoma toho, že pro6) Každý, kdo trochu pamatuje starý režim, ví, že právě jen tušení předpokladů, že by něco mohlo možná být nějakým způsobem nebezpečné, způsobovalo zcela nesmyslné zákazy nejrůznějších aktivit, uměleckých děl, různých vystoupení, koncertů a pod. 7) Tato originální autorská technika byla popsaná ve sborníku STYXUS č. 2/2008; její podrobnější rozbor a také popis ostatních technik, které používají další členové surrealistické skupiny, připravuje do dalšího čísla Václav Pajurek.
/
Styxus 3 2009
blematika morálky, cudnosti, slušnosti a neslušnosti, je natolik relativní a prodělala v posledních sto letech takové názorové kotrmelce, že chce-li na toto téma někdo odbourat diskusi, musí použít trumf, argument apodiktický – peníze! Muslimové nezpochybňují Korán, v Indii se nesmí zabít kráva a u nás se prostě nebude diskutovat o sakrálním poslání peněz. V dobách totality by samozřejmě sporná výstava byla zrušena vcelku a důslední cenzoři by se nezatěžovali posuzováním, která díla odpovídají a která nikoli dnes akceptovatelné morálce. V galerii Hády se uvažovalo i o svěšení cyklu osmi koláží – společné práce portugalce Miguela de Carvalha a nizozemce Rika Liny, nakonec se od jejich svěšení upustilo. A tak kromě výše zmíněných dvou textů a dvou grafik byl ještě v následujících dnech svěšen obraz Lubomíra Kerndla „Povědomá postava“, jehož jedna část centrální kompozice je ve tvaru dětského piktogramu označujícího vagínu a jejž bychom určitě po prošmejdění toalet na škole někde vyrytý na zdi zcela určitě našli. Otázka pak zní, proč z více jak šedesáti vystavených prací bylo svěšeno jenom pět, když na téměř polovině byly nejrůznější – více či méně zašifrované erotické symboly a znaky? Proč se zákaz netýkal také námětů vysloveně morbidních – smrti, lebek, kostí, pohřbu, kterých tam také bylo bezpočet. Inu, žijeme ve střední Evropě a problémy zde také řešíme většinou tak nějak středově. Sama delegace, která učinila cenzorský zásah, pak navrhla řešení vzniklé situace: v době, kdy se tu pohybují děti (a jejich rodiče) budou zmíněné věci svěšeny, po vyučování a o sobotách a nedělích, kdy bývá galerie otevřena pro veřejnost, bude to opět pověšeno. Jsme to my Češi
ale chytrý národ! Morálka se nenaruší, stížnosti nebudou, o peníze se nepřijde a veřejnost také ochuzena nebude. Surrealisté se nažrali a škola zůstala stát. Závěrem tedy nutno podotknout, že nedivím se reakcím, které patřičné texty vyvolaly, jelikož umístění galerie v institutu školy ani jinou reakci vyvolat nemohlo. To však nic nemění na faktu, jenž byl zdůrazněn již na počátku tohoto textu: každá surrealistická výstava by měla provokovat, a to bez ohledu na její umístění. A jelikož se tato galerie chce prezentovat jako regulérní výstavní prostor, a tak také vystupuje, musí být naše reakce na tento „cenzorský“ zásah právě taková, jaká je. Cyklus výstav Černý humor – mezinárodní výstava soudobého surrealismu měl své pokračování v galerii Jupiter Club ve Velkém Meziříčí v červenci 2009, v říjnu téhož roku ve výstavních prostorách Domu Valdštejnů v půvabném městečku Brtnice a poslední výstava tohoto cyklu se uskutečnila v prosinci v galerii Kruh v Třebíči. Výstavy se účastnilo 25 vystavujících z 8 zemí světa; byl vydán katalog, jehož některé texty jsou otištěny na stránkách tohoto čísla. Josef Bubeník
Nahoře: grafiky Josefa Kremláčka a objekty Václava Pajurka. Vlevo: obraz Josef Bubeník „Všichni moji démoni“, grafika Walter de Rycke a barevné objekty Jana Wolfa z cyklu „Červený humor“
/
Styxus 3 2009
Kolektivní foto části skupiny (zleva): Arnošt Budík, Jiří Havlíček, Václav Pajurek, Josef Bubeník (klečící), Josef Kremláček, čarodějnice, Lubomír Kerndl, Zdeněk Píža a Zdeněk Cibulka. VYSTAVUJÍCÍ – LES PARTICIPANTS: Josef Bubeník (Stir Up), Zdeněk Cibulka (Stir Up), Linda Filipová (Stir Up), Lubomír Kerndl (Stir Up), Josef Kremláček (Stir Up), Vladimír Kubíček (Stir Up), Václav Pajurek (Stir Up), Zdeněk Píža (Stir Up), Ondřej Vorel (Stir Up), Jan Wolf (Stir Up), Miguel Lohlé (Argentina ▪ Argentine), Arnošt Budík (Belgie ▪ Belgique), Walter de Rycke (Belgie ▪ Belgique), Henry Lejeune (Belgie ▪ Belgique), Hana Babyrádová (Česká republika ▪ Tchèquie), Jan Dočekal (Česká republika ▪ Tchèquie), Jiří Havlíček (Česká republika ▪ Tchèquie), Martin Hronza (Česká republika ▪ Tchèquie), Gabriela Kopcová (Česká republika ▪ Tchèquie), Amirah Gazel (Kostarika ▪ Costa Rica), Rik Lina (Nizozemí ▪ Pays-Bas), Miguel de Carvalho (Portugalsko ▪ Portugal), Artur do Cruzeiro Seixas (Portugalsko ▪ Portugal), Alla Kovalska (Ukra- Nahoře: John Welson „V černém humoru“ jina ▪ Ukraine), John W. Welson (Velká Británie ▪ Royaume Uni) Vlevo: grafiky Josefa Kremláčka a objekt Lubomíra Kerndla 10
/
Styxus 3 2009
Z ŠOURKU MI ROSTE MONUMENT Vladimír Kubíček
Byly doby kdy se zdálo, že jak šourek, tak celé přirození se mi sesychá stářím, ale můj pobyt na zámku Duchcov mi pravděpodobně svědčil natolik, že se vše obrátilo k lepšímu. Právě hrabě Valdštein, který mi nabídl místo knihovníka a zároveň mi poskytl laboratoř, ve které jsem strávil nemálo hodin, a to nad výzkumem léčebných postupů proti sesychání pohlavních orgánů, mně přesvědčil, abych se nevzdával na stará kolena své největší vášně. Již kolem roku 1795 jsem cítil, že není vše v pořádku, a byl jsem více méně odkázán na orální hrátky, to mně ale natolik vyčerpávalo a trpěla moje páteř, že jsem docela uvítal změnu prostředí a možnost věnovat se výzkumu... Po dvou měsících bádání a jednom měsíci intenzívní léčby se mi začaly nejdříve zduřovat varlata, dorostly do velikosti pštrosího vejce, ale pak opuchlina asi po dvou dnech opadla, šourek se mi oloupal jako po opálení a velikost se ustálila na velikosti dvou hrušek, a to i co se týká tvaru. Zpočátku jsem z toho tvaru neměl radost, ale když jsem nechal varlata posoudit a potěžkat madam Dusiezovou, můj názor se změnil. Ve druhé etapě se léčba přenesla z oblasti vejcovodu a šourku k močové trubici. Po zvětšení varlat bylo pochopitelné, že pyj vypadal docela směšně. Léčebný postup se od předchozího lišil, a to zejména složením medikamentu, kromě toho bylo třeba pohlavní úd pravidelně natahovat. Nosil jsem celou dobu volný oděv a na špičku údu jsem přivázal závaží, toto závaží se postupně zvětšovalo až do váhy dvaceti osmi kilogramů. Jak jsem již řekl, napuchání jsem docílil pomocí medikamentů, bylo jen třeba kontrolovat tloušťku, neboť při překročení určité meze by se můj pokus stál kontraproduktivní. Při průměru osmnácti centimetrů jsem přestal užívat léky a soustředil se na protažení, průměr sice mírně klesnul, zato délka se zvětšila z původních osmi centimetrů na dvacet pět. U těchto proporcí jsem experiment přerušil a poslední dva dny jsem se soustředil na stabilizaci, jako stabilizátor mi posloužilo zkvašené mateřské mléko od kněžny Winstrmanové. Kněžna mi ho naodsávala dva a půl litru, ale dala si podmínku, že bude první, na které ověřím své bádání. Neměl jsem z toho žádnou radost, neboť jsem se neomlazoval pro ženy v jejím věku, tehdy dosáhla tuším rovných třiceti let. Na druhou stranu, zkouška na ní byla bez rizika, neboť v mládí jí býk prokopl břicho tak šikovně, že se ji nikdy nikomu nepodařilo přivést do požehnaného stavu. Zato
orgasmus prožívala tak bouřlivě, že byl mnohdy jediným východiskem útěk. Nejen, že škrábala kousala, ale nejednou se stalo, že se rozběhla a bylo jí jedno kterým směrem, popadla cokoliv a nutila i kolemjdoucí, aby ji dráždili kdekoliv na těle. Tomu jsem se vyhnul hned v první chvíli, neboť když jsem jí ukázal svůj omlazený pyj, omdlela a já ji pevně přivázal k těžkému dubovému stolu v knihovně a pro jistotu jsem na něj ještě nanosil hromadu knih. Winstrmanová se probrala při prvním proniknutí, zavyla jako býk, vytřeštila oči a její první přidušená slova byla „proč mi tam strkáte nohu od stolu a bijete mě melounem?“ Když jsem ji ujistil, že to není noha, ale má pýcha, a že to není meloun, ale můj šourek, trochu se uklidnila, ale její vytřeštěný pohled přetrvával. Po dvacetiminutové zkoušce se Winstrmanová začala vlnit a požádala mně, zda bych nemohl vyvinout větší rychlost, že spěchá na faru.Vyhověl jsem jí a ona omdlela, tentokrát díky neskutečnému orgasmu. Znovu jsem toho využil, odvázal ji a ukryl se na půdu. Z vyprávění vím, že utrhla nohu od stolu a první, koho donutila několika ranami k novým hrátkám, byl kostelník. Ten ještě po létech vyprávěl, že byl během aktu několikrát surově zbit, neboť Winstrmanové se zdálo, že jeho úd není ve stavu pohotovosti, marné bylo jeho vysvětlování že je od malička impotentní. Všechno toto rejdění prováděla kněžna ve zpovědnici, prý proto, aby nemusela znovu kvůli zpovědi navštěvovat kostel. Asi proto při osmém orgasmu řvala „zavolejte faráře, zavolejte ho, ať se podívá a dá mi rozhřešení... já za to nemohu.“ Marné bylo její volání, neboť farář seděl vedle, potil se a snažil se vývrtkou na mešní víno vyvrtat do dřevěného předělu díru, aby viděl jak si ta kurva počíná. Podařilo se mu prorazit s takovou intenzitou, že vývrtku zarazil kostelníkovi do levé hýždě. Kostelník vyběhl bez kalhot před kostel a v šoku, jenž utrpěl začal lidem prodávat odpustky. Podle vyprávění mladé vdovy, jež se přišla pomodlit za svého předčasně zemřelého manžela (ubila ho židlí ve chvíli, kdy vykonával velkou potřebu) se údajně farář přesunul k hraběnce a zatáhl za sebou záclonku. Podle vlnění záclonky, naklápění zpovědnice a z formulaci farářových slov bylo prý jasné, že hraběnka byla důkladně vyzpovídána a zároveň se jí dostalo rozhřešení.
/
Styxus 3 2009
11
Nahoře: Galerie Jupiter Club, Velké Mezříčí (5. 7. – 24. 7. 2009) Celkový pohled na výstavu a vitrína s objekty a kolážemi: Amirah Gazel, Václav Pajurek a koláže Arnošta Budíka Vpravo nahoře: Josef Kremláček, Linda Filipová, Josef Bubeník Vpravo uprostřed: návštěvníci vernisáže Vpravo dole: Václav Pajurek – Vánoční hudebno, Zdeněk Cibulka – Další statická iluze, Zdeněk Cibulka – Živé hračky, Josef Kremláček – Bambino ze Sieny Na protější straně: Dům Valdštejnů, Brtnice (18. 10. – 22. 11. 2009) Zcela nahoře: Václav Pajurek zahajuje výstavu Černý humor v Brtnici Druhý shora: čtyři z cyklu osmi společných koláží autorů: Miguel de Carvalho a Rik Lina Třetí shora: koláže Zdeněk Píža, panely Alla Kovalska, Gabriela Kopcová, Ondřej Vorel Zcela dole: Pohled do druhého sálu výstavy: Miguel Lohle a Lubomír Kerndl Pod textem: Vladimír Kubíček – Marion 12
/
Styxus 3 2009
VZPOMÍNÁM NA MARION Vladimír Kubíček Vzpomínám, ale je to už tak dávno a mnoho si toho nepamatuji. Snad jen to, že Marion byla neobyčejně veselá, milá, hezká, postavy vyvážené a s neobyčejně vyvinutým smyslem pro improvizaci v milování. K nejveselejším okamžikům patřily společné koupele v obrovském pivovarském sudu, z kterého vyzařovala nejspíš nějaká energie, neboť po každé koupeli jsem měl pocit, jako bych se znovu narodil. Hrátky v sudu si vymyslela Marion, neboť ji vzrušovaly stísněné prostory a zápach piva. Dokázala téměř hodinu stát vzhůru nohama, hlavou se opírala o dno a nohama o poklop sudu, přitom si zpívala oplzlé písně. Texty písní se sice nerýmovaly, ale v jejím podání zněly přímo božsky, nehledě na to, že při zpěvu stála na hlavě, prsa jí padala na ramena a nohy měla roztažené do maxima. Koupele v sudu byly nejdříve jednou týdně, ale její apetit se stupňoval, a tak se postupně stávaly každodenní potřebou. Když začala naléhat, abych do sudu chodil pětkrát denně, začal jsem spřádat plány na její likvidaci. Již si přesně nepamatuji, jak jsem ji sprovodil ze světa, ale nejspíše jsem ji ubil hrobníkovou lopatou, neboť naše poslední schůzka byla na hřbitově. Více si nepamatuji, ani to, kde jsem ji zahrabal.
/
Styxus 3 2009
13
Je pro vás černý humor prostředkem k vyjádření? Malá anketa na téma Černý humor
Henry Lejeune Černý humor pro mne znamená totéž jako noční slunce. Je to hluboký a intimní pohled na nás všechny. Je to on, který ozáří temnotu stínů, jež vstupují do našich snů. Walter De Rycke Černý humor je pro mne idealní zbraň k napadení člověka. Josef Bubeník Černý humor je závanem optimismu při bezduchém bloumání údolím stesku a beznaděje. Je mi inspirací, a to i při vědomí, že každý humor je ze své podstaty černý, neboť kdyby v jakémkoli humoru chyběla jistá dávka cynismu, nebyl by to již humor. Miguel de Carvalho Černý humor je podle A. Bretona integrální částí každého autentického básníka, pro kterého je výrazovou formou. Já osobně používám některé své koláže jako poselství „msty“ k nepřátelské společnosti. Velmi se raduji z toho, když mohu pokládat otázky k problémům, jež se tak stávají subverzí mezi mnou a okolním světem. Jako třeba, když reorganisuji humor v kritických tradicionálních postojích. „Dívky jdou vždy do kostela spokojené“ (První přijímání, Rimbaud 1878) Jiří Havlíček Černý humor reflektuje šílenství a morbiditu takzvané kolektivní skutečnosti. V skatologické dimenzi je svědectvím o proměnách lidské mentální peristaltiky. V absurdních podobách stupidity a obludnosti myšlení a jednání lidské společnosti alchymisticky transmutuje v teraupetický amalgám, který je nedílnou součástí nejen mé tvorby, ale i uměleckých manifestací současníků. Tak s rabelaisovskou láskou posuzuji Entropu a jí podobné výtvory. Blbost nemůže urazit, právě naopak. Přece je součástí i mne samotného, dokonce i této mé odpovědi. Směji se sám sobě a to mne uzdravuje. Proto se všemi lidskými bytostmi sdílím mýtus o lidské vyjímečnosti ve zvířecí říši. Černý humor je zvláštní výsadou právě těchto smrtelných a zoufalých polidštěných opic – k nimž se hrdě hlásím i já… Lubomír Kerndl Rozhodně ano. Černý humor dokáže zvrátit momentální černé vidění světa a nakopnout jiskřičku úsměvu, která by jinak nevznikla. 14
/
Styxus 3 2009
Zdeněk Píža Skvělý prostředek k vyjádření. Tak jako cesty surrealistů vedou mnoha směry, tak i černý humor ve výtvarné nebo literární formě má více dimenzí, může být zároveň inspirací, ale i ničivou zbraní. Je rovněž čarovnou řečí zaklínadel a alchymií umění. Černý humor ve svých absurdních podobách je mojí manifestací ke všemu marasmu a hlouposti, která nás všude a na každém kroku obklopuje. Linda Filipová Spíše ne nebo obvykle ne, raději dávám přednost sarkasmu. Je sice poněkud daleko od jiných druhů humoru, ovšem jeho existence je nezbytná vzhledem ke konvenci, již omezuje. Ve své intelektuálnosti se staví nad veselý nebo vtipný humor – ve své podlosti dokáže být hrubý, útočný, antihumorný. Zcela pozřít ho může jen silný jedinec, za kterého se nepovažuji. Václav Pajurek Vzhledem k tomu, že surrealismus do značné míry využívá revoluční energie podvědomí, která je ve své podstatě sadistická, pak je nabíledni, že různé formy černého humoru jsou integrální součásti mé tvorby. Vladimír Kubíček Ano, černý humor je pro mě prostředkem k vyjádření. Rik Lina Černý humor bude humorem budoucna. Bude to humor černochů nebo barevných lidí. Tento zvláštní druh humoru jsem poznal na svých cestách v Karibiku a Brazílii – s totální směsí ras, které přicházejí ze všech stran zeměkoule. Černý, bílý, žlutý, šedý, hnědý, albín – to vše žije společně a bude lidstvem budoucnosti. A jsem si jistý, že rovněž někde bude místo pro ostatní lidi – průhledné... Amirah Gazel Humor je můj štít. Narodila jsem se v jedné zemi, Costa Rica, kde je černý humor součástí našeho kaž dodenního chleba, je prostředkem k přežití dramatu života a absurdity systému. Prostřednictvím černého humoru se někdy umělecky vyjadřuji a relativizuji vážné situace a tradiční hodnoty. Je to můj způsob podvracení reality. Amirah Gazel: Mnoho mrtvých v životě, 2009
Vlevo: Hana Babyrádová – Těla a duše Vpravo: Miguel de Carvalho – Snažil jsem se své tělo naposledy proměnit do ohnivé růže Dole: Jan Wolf – Opilý koráb
Josef Kremláček říme poezii, tak si se slovy hrajeme, ale i tehdy jsou na určitá Černý humor považuji v surrealistické tvorbě jako nedílnou slova už návázány jisté významy. Kresba podle mne vystupuje součást ve všech jeho podobách a vyjádřeních. z jakési černé díry „nevýznamů“. Když už je na světě, lze v ní spatřovat leccos černého i bílého zároveň, a protože nemáme Miguel Lohlé žádnou povinnost v ní vidět jisté významy, považuji ji ve vztahu Je to komedie, s nimiž se zlehčují lidské tragédie. ke skutečnosti (jinak stále viděné a poměřované očima spatřujícíma realitu) za černočerný odraz nevýznamu. Zdeněk Cibulka Ano. Silně přilnavě! Doufám, že jakási naděje (na co vlast- Jan Wolf ně?), která dle rčení umírá poslední, umírá předposled- Když „všechno je jinak“, jak ví ten, kdo ví, je možno tvrdit, že ní. Zůstává pak černý humor. Prolíná ale víceméně většinou samsára, vlastně mámení hmotného světa, je jen iluzí, přesněji životních situací v nichž se člověk ocitne. Je to poslední sko- projevem vlastností něčeho nám po celý čas utajeného a navždy ba, která zachytí za kšandy člověka, padajícího do nepoznatelného. Pak je to jen černý humor, prostředšachty zániku, citových ran, ponížení, neúnictvím kterého lze být někým, koho si můžeme spěchu, sebepřecenění, nucené izolace sami vážit a tedy, což je asi nedůslednost, v kolektivu. Černý humor se mi ochone vždy litovat toho, že jsme se naromýtá kolem většiny pokusů o sebedili, navíc bez vlastního rozhodnuvyjádření tvorbou. Hodná babičtí, do toho, kde a v čem je nám ka, jež člověku omylem při souzeno žít. Jakákoli realizace loučení přivře prsty mezi dvenaší touhy, tedy štěstí, konkreře. Jako konzervační látky tizovaná svobodou, láskou v potravinách, koření, aby a poezií, může být v kontexani radost nebo slast nebyla tu černého humoru klidně mdlé chuti. Výběrové DDT nevýslovně komická, nudna obilninách dětství. Časně či zbujele dramatická, to pomyslím na smrt, ale to tragická nebo zblble morživot mi bere vítr z plachet! bidní a přece však zůstane jedinou odpovědí fundamentálního optimisty, ať už Hana Babyrádová v bolesti řvavě pláče nebo Černý humor patrně nevědose chichotá nebo i popamě používám ve svých kresbách. dá v chechotu za břicho. Při jejich vzniku totiž myslím na A tu se zdá, že nic jiného, než černý všechno, co je nevyjádřitelné slohumor ani neexistuje. Je to dokonce vy, tedy na jakousi inverzní stránku vše, co vnímáme a ovšem i to, o čem vůbec světa. Slova pořádají naše myšlenky a ani nic nevíme. Nezbytně je to prostředek my se v řeči nebo v psaní věnujeme sdělování k vyjádření pro génia i debily. Je-li tak hodnotné a vnímání jejich logické posloupnosti. V případě, že tvos vědomím tohoto žít, to si rozhodni každý sám.
/
Styxus 3 2009
15
ČAS PRO USÍNÁNÍ Zdeněk Píža Ze sbírky Diagonální fermentace vydané ve Frenštátě pod Radhoštěm nákladem vlastním v roce 2008 Text a ilustrace: Zdeněk Píža
Na hranici snu a polospánku ležel v měděné vaně s měděnkou zalezlou hluboko v mozku. Až po krk v bahně jako pošuk s cigaretkou kvůli reklamě na ně. Nahý a sám. Propocená lázeňská zase křičela něco co nemohla dokřiknout až na dno skrz to bahno. Usmíval se na ni. Zaťukala si na čelo zabláceným ukazováčkem. Byla nejúspěšnější ve škole hluchoněmých v plivání na řečnící politiky. To jí umožnilo vystrkovat obrovskou zadnici a tvářit se stejně blbě jako v němém filmu. Dlouho neměl ženu. Smála se mu. Ukazovala při tom řadu petrolejových zubů. Nebyly bohužel všechny a proto se nemohla chlubit svým panenstvím. Chtěl ji za to zabít tak jak se zabíjí drahokamy při ústí Zambezi. Nemusel. Dostala žihadlo ve hře bez pravidel a zírala jak ochrnutá na svůj stín v lavině jeho snů.
16
/
Styxus 3 2009
Oheň pod ledovcem Arnost Budik Ze sbírky poezie vydané v ediční řadě poezie Zenith v nakladatelství Amaprint Text: Arnost Budik, ilustrace: Josef Bubeník
Nos chemins se croisent entre les souvenirs et notre effort de tout oublier personne ne le sait et pourtant nos pas se couvrent du destin C’est la nuit obscure dans nos rapports un peu fermée parfois un peu moins la cruauté en nous s’installe chaquefois quand l’écho avale nos ombres N’en parlons plus c’est inutile comme le vent qui remporte des espoirs pourquoi rejeter les vieux regrets pourquoi fermer nos désirs si délirants Ouvrons toutes les portes c’est si facile de le dire et pourtant en restant sur place nos poumons respiront nos propres tragédies
Naše cesty se kříží mezi vzpomínkami a snahou vše zapomenout nikdo to nezná a přesto naše kroky se pokrývají osudem V našich vztazích je temná noc trochu uzavřená někdy trochu méně ozve se nám krutost kdykoli ozvěna pozře naše stíny Nemluvme o tom Je to zbytečné jako vítr který nám odnáší naděje proč odkládat staré lístosti proč uzavřít naše přání tak potřeštěná Otevřme všechny brány je tak snadné to říci a přesto zůstaneme-li na místě budeme vdechovat naše vlastní tragédie
/
Styxus 3 2009
17
Artur do Cruzeiro Seixas Surrealismus se v Portugalsku poprvé objevuje na konci čtyřicátých let, a to v době, kdy José Augusto Franca zakládá revui „Cadenos Surrealistas“ (Surrealistické sešity) a který také v r. 1949 organizuje první výstavu surrealismu. Ale skutečná surrealistická skupina se zde vlastně nikdy nevytvořila, názory jejich členů se diametrálně rozcházely takovým způsobem, že bylo nemožné zavésti opravdovou kolektivní aktivitu. I když přesto existovala skupina založená Antoniem Pedrem pod názvem „Lisabonská surrealistická skupina“. Ale jeden její vlivný člen Mario Cesariny de Vasconcelos ji záhy opustil a založil jakousi „anti-skupinu“ nazvanou jednoduše „surrealistická skupina“. Působení této skupiny bylo krátké, ale díky Cesarinymu a jiné význačné osobnosti Arturovi do Cruzeiro-Seixas se podařilo portugalskému surrealismu vstoupit na mezinárodní scénu. Oba pravidelně spolupracovali s pařížskou skupinou André Bretona a s hnutím Phases Edouarda Jaguera. Artur Cruzeiro Seixas patří k první generaci portugalských surrealistů. Jeho dílo se začalo formovat přímým kontaktem se surrealismem. Prolíná se jím lyric-
ká atmosféra podmíněná tvary, které se někdy stávají výrazem symbolů, ale zároveň získávají nové signifikace a významy. Pak stačí jen trocha pozornosti, abychom v těchto dílech mohli spatřit existenci syntézy vytvořené racionální konstrukcí a jejich nenadálých iracionálních účinků. A to vše v revalorizaci určitých podivuhodných až enigmatických postojů. V jeho výtvarné tvorbě nenajdeme velké a radikální změny, spíše jde o vývoj výrazu, ale také o antromorfozní principy. Jeho svět rodí komplexní a fantastické formy, jejichž evokace zůstávají téměř výhradně v oblasti symbolů. Tak vzniká poetický prostor, kde není velký rozdíl mezi skutečným a neskutečným, což umožňuje vznik podivných magických konfigurací. Tyto výtvarné metafory odhalují především křehkost lidských osu18
/
Styxus 3 2009
dů. Pod rukama umělce můžeme vycítit chvění těchto těl jen zdánlivě neskutečných. Někdy jsou to přeludy a fantomy podvědomí, které nám ukazují subtilitu takřka latentního erotismu, jeho úzkosti, potlačená přání, jeho sny někdy mlhavé, ale vždy přesvědčující. Svět citlivého umělce, který se tak stává básníkem, nebývalé síly, nám ukazuje svými evokacemi řešení, která vycházejí z věrnosti k principům imaginativní tvorby. Celé dílo Cruzeiro Seixase odráží hluboké romantické a lyrické dojetí, šťastný sňatek mezi racionální spekulací a poetickou intuicí. Jeho díla jsou provedena s nevídanou virtuozitou, proto také nezůstanou nikomu lhostejná a němá. Arnost Budik
Artur do Cruzeiro Seixas malíř a básník, nar. 1920. Roku 1950 opouští Portugalsko pro Dálný východ a Indii, o dva roky později se usazuje v Angole, kde zakládá etnografické sbírky a organizuje svoji první samostatnou výstavu. V polovině šedesátých let se vrací do Portugalska a spolupracuje s portugalskými surrealisty. Zúčastnil se všech důležitých výstav surrealismu na celém světě. Artur do Cruzeiro Seixas né en 1920, peintre et poète, un de plus significatifs représentant du surréalisme au Portugal. Ses séjours en Afrique et l´Extrème Orient l´inspiraient à fonder des collections ethnographiques en Angola. Après sa rentrée au Portugal il participe à toutes les expositions importantes du surréalisme dans le monde. Son oeuvre inspire toutes les générations.
Le surréalisme au Portugal a fait son apparution vers la fin des années 40 grâce à José-Augusto França qui a fondé la revue „Cadenos Surrealistas“ (Cahiers surréalistes) et qui a realisé en 1949 la première exposition du surréalisme au Portugal. Mais le vrai groupe ne s´est jamais vraiment constitué – les idées et les opinions des membres diffèrent beaucoup ce qui ne permettait pas de mener à long terme des activités collectives. Et pourtant il y avait un groupe fondé par Antonio Pedro qui s´appelait „Le groupe surréaliste de Lisbonne“. Mais un de ses membres influent Mario Cesariny de Vasconcelos l´a quitté presque aussitôt pour former un „anti-groupe“ désigné simplement comme „le groupe surréaliste“. Même si l´existence de ce deuxième groupe n´était pas très longue, grâce à Cesariny et à une autre personnalité importante d´Artur Cruzeiro Seixas et feu Mario Cesariny collaboraient régulièrement avec le groupe parisien d´André Breton et le mouvement Phases d´Edouard Jaguer. Artur Cruzeiro Seixas appartient donc à la première génération des surréalistes portugais. Son oeuvre commence à se former en contact étroit avec le surréalisme. Elle se situe dans l´atmosphère lyrique conditionnée par les formes métaphoriques le plus souvent des corps humains. Ces formes deviennent parfois l´expression des symboles mais en même temps elles acquièrent de nouvelles significations. Si on observe attentivement ses oeuvres, on s´aperçoit qu´elles peuvent démontrer l´existence d´une synthèse entre la construction rationnelle et ses effets irrationnels. Et tout cela dans la revalorisation de certaines attitudes insolites, inopinées et quelquefois énigmatiques. Dans les démarches picturales de Seixas, on ne voit pas de grands changements radicaux mais plûtot une évolution de ses expressions. Mais il s´agit avant tout de principes anthropomorphes. Cet univers donne naissance à des formes complexes et fantastiques dont les évocations restent dans le domaine symbolique. Ainsi naît un espace poétique de métaphores où il n´y a pas une grande différence entre le réel et l´irréel ce qui permet de donner les configurations étranges et en même temps magiques et sublimes. Ces métaphores picturales dévoilent surtout la fragilité de la destinée humaine. Sous les traits de l´artiste on peut ressentir le frémissement de ces corps en apparence irréels, parfois ce sont les fantômes de la subcoscience qui nous montrent les images subtiles de l´érotisme presque latent, les angoisses de l´artiste, ses désirs étoufés, ses rêves quelquefois flous mais toujours convencants. L´univers du peintre qui entretemps est devenu poète d´une puissance extraordinaire, essaie de nous montrer des solutions qui proviennent avec une fidélité sans faille des principes de la création imaginative. Toute oeuvre de Seixas reflète une profonde imagination romantique et aussi l´émotion lyrique – un mariage heureux entre la spéculation rationnelle et l´intuition poétique. Ses oeuvres picturales sont exécutés avec une virtuo-sité inouïe, pour nous elles ne resteront jamais indiférentes et sans paroles. Arnost Budik /
Styxus 3 2009
19
SVĚTLO BOB „Dokonale se poznat znamená zemřít“ Albert Camus
Vážení přátelé, milí hosté, dovolte, abych slavnostně zahájil čtvrtou výstavní sezonu v galerii Čertův ocas. Surrealistická skupina Stir up a hosté nazvali pro letošní ak tuální výstavu téma Světlo Bob. Pokusím se ozřejmit tento poněkud nejasný název. Měli jsme tady kamaráda doktora Mikuláška, kterému se říkalo Bob, jako zkratka jeho křestního jména. Byl to vynikající historik a filosof a především výborný kamarád. Stávalo se již tradicí, že kdykoliv jsme přijeli na jih, zprvu do Velkého Meziříčí a později do Třebíče, navštívili jsme Boba. Odešel bohužel uprostřed rozdělané práce. Nedodělaný zůstal cyklus videí týkající se tvorby regionálních výtvarných autorů; v projektu zůstal i nápad na monografii malíře Stryczka. Pokračování na str. 22
Ředitel Muzea Vysočiny Jaroslav Martínek, Václav Pajurek a Lubomír Kerndl zahajují výstavu Světlo Bob 20
/
Styxus 3 2009
Světlo Bob, zahájení výstavy skupiny Stir Up a hostů 2. května 2009 Galerie Čertův ocas, Mohelský mlým u Mohelna
Nahoře: návštěvníci vernisáže V pozadí: pohled do expozice Světlo Bob
/
Styxus 3 2009
21
Z jeho organizační činnosti vzpomeňme třeba jen vynikající výstavu Vítězslav Nezval výtvarník a četné další, včetně výstav naší skupiny. Byl opravdu jakýmsi světlem v temnotách. A jak nás učí thanatologie zabývající se studiem posledních okamžiků života jsou tyto okamžiky nápadně podobné cestě temným tunelem, na jejimž konci je miniaturní světelný bod, který se postupně zvětšuje, až člověk vejde do oslepujícího jasu, ve kterém se najednou začne rýsovat velmi nejasný obrys postavy. Pak už není nic. Kdo překročil tuto hranici, se už nikdy nevrátil a nemohl proto sdělit pokračování tohoto děje. Necháme na vás možné interpretace od náboženských, přes materialistické až k čirým fantazijním formulacím. Proto jsme také jako další význam zvolili fenomén světla jako takového. Toto jinak velmi abstraktní téma dává dostatečný prostor pro vyhraněnou imaginaci, která je pro autory typická. Kromě fyzického světla jde však také především o světlo vnitřní. Bohatost asociací autorů je zárukou hluboké poetičnosti. Ve všech případech jde o velmi osobní básnické sdělení. Setkáme se zde s různými aspekty výtvarného pojetí podle naturelu jednotlivých autorů. Nahoře: Josef Bubeník – Osvícení Na závěr mi dovolte abych odcitoval vlastní text z mé Dole: Václav Pajurek – Světlo pokropené tmou bibliofilské sbírky Třeskuté světlo.
Světlo nejlepších malířů S šerem v zádech se den plouží do nenávratna. Veřeje stínu výhružně vržou. Nezabráníš tmě, aby se množila. Úhel vnímání světla je základním plně svobodným rozhodnutím. Štětec se sírově žlutou barvou extaticky tančí po bílém plátně. Skvrny nedávají žádný smysl. Tašismus ve žluté. Pak přijde na řadu další, poněkud tmavší odstín žluté. Prudkost úhozů štětce již není tak razantní. Částečně se barvy už překrývají. Pak přijdou na řadu další okry a sieny pálené. V šílené směsici začínají tvořit jakési strukturální obrazce. Teď přijde na řadu lazurní běloba, která ty nejlepší struktury zvýrazní, protože ty slabší potlačí. Nezruší, ale potlačí. Jejich život je více niterný. Nekupčete se světlem! Děkuji Vám za pozornost a považujte prosím tímto výstavu za zahájenou.
Václav Pajurek, květen 2009
22
/
Styxus 3 2009
Snop krvavě rudých ptáků na tyrkysovém nebi (skupinový popis Jedné události)
Motto: „Ono je vždycky lepší střílet si z kultury, než střílet do kultury.“ Jan Werich ● Osud opravdových revolucionářů. ● Přímá vzdálenost mezi dvěma body je nejkratší za předpokladu, že ony body leží naproti sobě. ● Zastřelte ho! Bude svatým. ● Strategie politických diskusí: nejprve si reprezentanti moci dělají legraci z kultury jako takové, pak se strefují do jednotlivých děl a nakonec se střílí do samotných tvůrců. ● Riziko nekonvenčních. ● Měli na úroveň jeho díla poněkud jiný pohled – úroveň se dá vyjádřit i ostřejším avantgardismem. ● Pal! ● Dosti bylo diskusí! ● Nemohli po něm chtít, aby se svému portrétu podobal i zjevem – to se raději postavili před ústí jeho pušky. ● Místo skutečných tvůrců. ● Píža, Pajurek, Kremláček – tři členové surrealistické skupiny Stir up byli napadeni přívržencem klasicismu. Ten tak chtěl zabránit šíření vlny surrealistické revoluce, která se k nám valí ze Santiaga de Chile. Nepočítal však s tím, že Pajurek, jako guru skupiny, ovládá bojová umění a je vlastníkem černého pásu v karate. V následujícím okamžiku, který již fotograf bohužel nezachytil, ležel útočník na podlaze a z jeho kvéru vznikl nový surrealistický objekt, parafovaný Pajurkem. ● Triumf svévole. ● ● Jste-li umělci, nebojte se kritiky, pohrdejte jí, vysmívejte se jí a nevěřte chvále, i když má v ruce zbraň. ● U zdi. ● Truchlivé konstatování.
(Účastníci hry: V.P., A.B., Z.P., L.K., J.W., Z.C., J.B. – listopad 2009)
LABORATOŘ VELKÝCH KONCEPCÍ „Svět ... je kosmem duchovně tvořících lidí ... hmota je živým duchem.“ Artur Jerome Eddy v roce 1914 Vizuální umělci, od generací narozených v šedesátých létech 19. století až dodnes, se zajímali o různé antimaterialistické filozofické systémy, zejména mystické a okultní. Pojmy okultismus a mysticismus je třeba pečlivě vymezit, protože jsou vágní a specifické svými kontexty. Historikové umění a umělci užívají tyto termíny jinak než teologové a sociologové. V současném kontextu mysticismus postihuje hledání stavu jednoty s nejzazší realitou. Okultismus spočívá na tajemných, skrytých fenoménech, přístupných pouze řádně iniciovaným. Okultno je mysteriózní a těžko slučitelné s běžným či vědeckým myšlením. Některé myšlenky jsou společné většině mystických a okultních světových názorů – vesmír je jedinou živoucí látkou, vědomí a hmota jsou jedním, všechny věci se vyvíjejí v dialektických protikladech, takže vesmír obsahuje párové protiklady (mužský-ženský, světlý-tmavý, vertikální-horizontální, pozitivní-negativní, symetrickýasymetrický). Všechno koresponduje v univerzálních analogiích, kde věci nahoře jsou stejné jako věci dole. Imaginace je reálná a k sebeuvědomění dochází duchovním osvícením, náhodně nebo cvičením: příchod se ohlašuje horkem, ohněm nebo světlem. Základní myšlenky mysticko-okultních věrouk se přenášely pomocí knih, pamfletů a schémat, často byly obohaceny ilustracemi, které byly abstraktní a kladly důraz na symboly, protože slovy byly nesdělitelné. Díky zájmu o tyto ideje se formovaly nejroz manitější skupiny a společnosti náboženského či paranáboženského typu. Navenek se sice odlišovaly, avšak shodovaly v určitých základních představách: péči o kvalitu vnitřního života, zájmu o duchovní rozvoj a celistvost a skeptický postoj k materiálním hodnotám a jevům. Prostředky k získání duchovní celistvosti byly různé: někdo ji kultivoval meditací a inspirací, jiní četbou a studiem dávné historie a náboženských systémů, ale ve všech metodách se postupovalo pozvolna a stupňovitě k vyšším stavům vědomí. Mystické a okultní myšlení, zde, jak předesláno, bylo ovšem již dříve nežli jak se projevilo širší odezvou v 19. století. Myslitelé, pokoušející se definovat okultní kosmologii se objevují již ve starověku, počínaje Plotinem a Hermem Trismegistem, přes Paracelsa, Roberta Fludda, Jacoba Boehma, Athanasia Kirchera a Emanuela Swedenborga k J. W Goethovi, H. de Balzacovi, V. Hugovi a Ch. Baudelairovi či J. Huysmansovi. Mnoho spisovatelů se zajímalo o znovuobjevenou sakrální geometrii jako prostředek k popisu přírody a životních forem. Například přímý vliv takových syntetizujících přírodovědných děl jako Haecklova atlasu živočišných forem na novotvary secesního tvarosloví je nepopiratelný.
/
Styxus 3 2009
23
Obrazy Paula Sérusiera z doby kolem roku 1910 ukazují na základní implikace geometricko-okultních souvislostí. Sérusier byl inspirován Desideriem Lenzem, německým mnichem a teoretikem, s nímž žil v beuronském opatství. Čerpal z Pythagora a Platona, jehož Timaios, kde je pyramida považována za původ všech ostatních forem, inspiroval Sérusiera k obrazu Prvopočátek. Roku 1893 byl Munch hluboce ovlivněn okultními studiemi Augusta Strindberga a romány a psychologickými studiemi o přenosu myšlenkových vln Stanislava Przybyszewského. Munch věděl o Swedenborgově víře v možnost vidět auru kolem lidských těl a studoval Spiritualismus a animismus (1890) od ruského spiritualisty Alexandra Aksakova. V Berlíně se pilně a takřka výlučně stýkal se skupinou okultistů a stoupenců mesmerismu a teosofie a pravidelně navštěvoval spiritistické seance a zajímal se o fyziologickou psychologii. Przybyszewski označil Munchovo umění jako „psychický naturalismus“. Největším problémem, před nímž stanuli průkopníci nezobrazujícího umění, byl smysl abstrakce. Jak byly postupně vypouštěny a potlačovány figurativní formy, hrozilo, že práce ztratí úplně svůj obsah. Zůstaly barva, linie a forma, avšak bylo to dostačující? Roku 1913 vylíčil Kandinskij toto dilema slovy: „Rozložilo se přede mnou bohatství myšlenek a nejdůležitějším se stalo, čím nahradit chybějící předmět. Nebezpečí ornamentalismu se objevilo zcela zřetelně. Mrtvá shoda či podobnost stylizovaných forem se mi jevila odpudivá. Zabralo to hodně času, než jsem našel správné řešení“. Kandinskij však dále ve své studii Duchovní v umění nepodává přímou odpověď, nýbrž podrobně popisuje proces, jak vnímal čisté vizuální formy abstraktním způsobem. Po mnoha letech těžké práce, kdy překonával sebe sama v mnoha nezměřitelných hloubkách, poznal, že „vnitřní zrání se nedají pozorovat, jsou mystická a skrytá ve vnitřních příčinách“. Kandinskij však jinde prohlašuje, že nikdy nechtěl malovat psychické stavy. K čemu mířil ve svých vnitřních zkušenostech, byla spirituální realita za tělesnými formami, kosmos duchovní dokonalosti. V něm Kandinskij cítil, že se stává důležitým. Osobně vyjadřuje pozitivní postoj k aktivitám theosofických proudů v dobovém myšlení. Doporučuje Steinerova díla v časopisech jako Lucifer a Gnosis. Před rokem 1911 podle svědectví prý sám sleduje kontemplaci podle indických modelů. Horlivě se zajímá o synestetické vnímání právě v těchto relacích. V eseji Hanse Arpa Konkrétní umění (1944) je Kandinskij uveden jako první příklad konkrétního umělce. Tomuto termínu před pojmem abstraktní dával přednost od třicátých let i sám Kandinskij, neboť problémy spočívající v užívání slova „abstraktní“ vyplynuly z alternativních označení jako – nezobrazující, nefigurativní či nepředmětný. Tvůrcem novotvaru konkrétní umění se v roce 1930 stal Theo van Doesburg, čímž myslil umění zcela mentálního charakteru, bez jakékoliv formální informace z přírody nebo z citů lidské psychiky. V roce 1933 převzal Arp Doesburgův termín a označil jím sérii svých sochařských realizací, jež označoval jako „concrétions humaines“ (lidská srůstání, splývání): „Srůstání
24
/
Styxus 3 2009
Červený jezerní pes Václav Pajurek Pohřeb hudebního kritika byl velmi pompézní. Vpředu kráčel klaun a metal kozelce. Nevinné družičky rozdávaly kolem stojícím čumilům značkové prezervativy a březová košťata. Následovala dixilendová kapela z nefalšovaných amerických černochů, hrající tklivé moravské lidové písně. Pro zachováni piety onoho průvodu, byli občas polévání močůvkou. Pohřební vůz byl tažen jednou vyhublou herkou zabalenou však do nejdražšího, zlatého brokátu. Udidlo bylo dobře vyuzené. Podkovy byly z ryzího šmejdu a vesele zvonily do kroku až jiskry lítaly. Ten pohřební vůz měl krásná leptaná skla s motivy ležících, byť hrubě stylizovaných lidských figur podle návrhů předních našich výtvarníků. Rovněž řezbáři se nechtěli nechat zahanbit. Vyřezali krásné závěje slunečnic s vrapovanými stuhami jako připomínku toho, že nebožtík už slunce nikdy neuvidí. Jen na vrcholu se krčily nevýrazné černě lakované plamínky. Za pohřebním vozem kráčela rodina zesnulého podpírající vřeštící nalomenou vdovu. Její hlasový projev nápadně připomínal ječící cirkulárku, což bylo všeobecně kladně přijímáno. Na zaplivaném hřbitově jej rychle zahrabali A zahladili všechny stopy, aby nikdo z jeho obdivovatelů neměl možnost mu chodit na hrob ukápnout pokryteckou slzu U překoceného velkého bubnu pak ležel červený jezerní pes a líně vrtěl ocasem BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH BUCH
BUCH
BUCH
BUCH
Text: Václav Pajurek, ilustrace: Jan Wolf Vyšlo r. 2008 jako 29. svazek edice Styx IV. v 17 číslovaných výtiscích
fragmenty nocí Zdeněk Píža
Červená tečka Lubomír Kerndl Na konci světa je hřebík zaražený do zdi, na něm temněmodrá kravata s červenou tečkou. Je divné, že už tu někdo byl, všechno tady pošlapal a poblil. Červené šlápoty se nad obzorem ztrácí, splývají s červánky a k tvým nohám se z druhé strany vrací. Tak kde je sakra konec a kde začátek?
označuje přírodní procesy kondenzace, tvrdnutí, kapalnění, bytnění, prorůstání. Srůstání označuje krystalizaci masy. Splývání označuje sraženinu, sraženinu země a nebeských těles. Splývání označuje krystalizaci masy kamene, rostliny, živočicha, člověka. Splývání je něco, co rostlo. Chci, aby má práce našla své pokorné místo v lesích, v horách, v přírodě.“. V odpovědi na Arpovy úvahy jeho přítel Kandinskij prohlašuje, že každé pravé umělecké dílo tvoří jedinečný příklad materializace: „Každá původní nová práce v umění vyjadřuje nový svět, který nikdy předtím neexistoval. Tak každé původní dílo vytváří nový objev.“. Roku 1933 sděluje Kandinskij, že „univerzální zákony kosmického světa“ jsou také vnitřními zákony, jež vládnou v imaginativním procesu, jehož prostřednictvím díla umění vcházejí do bytí. Umělec jako mikrokosmický tvůrce, musí vlastně zažít tyto zákony přírody v tvůrčím procesu, pokud má vytvářet „původní dílo umění“. Duchovní energie se prozrazují v jemných materializovaných formách v přírodě a ve fyzikálním vesmíru, který obsahuje lidské artefakty a je prostředkem, skrze nějž se může manifestovat duch. Arpovy srůstající přírodní objekty byly vytvořeny většinou z vápence, tudíž z materiálu okamžitě identifikovatelného jako produkt přírodního „splývání“. Později sám Arp dokonce začal označovat některé ze svých soch jako „kámen produkovaný lidskou rukou“. Skulptura se mu stala prostředkem, jímž obnovil svůj předchozí výzkum biomorfních forem. Předpokládal organický růst bez určení specifického organismu. Biomorfní formy zachycují život v jeho nediferencovaném počátku a prezentují permanentní morfickou virtualitu, aniž by byla produkována jakákoliv finální forma fyzického vývoje. Tento strukturální princip objevil již v roce 1917 ve svých „fluidních oválech“, znacích přírodního růstu a změny. V návaznosti na toto zjištění Arp vytvořil sérii kreseb a reliéfů, jež zahrnul pod název Formy Země (1917). Jeho označení soch z let 1933–36 jako „concrétions humaines“ se jeví paralelní k jeho předchozí interpretaci dadaistického kreslení, dřevořezeb a reliéfů jako zemských forem. Během let 1912–22 Kandinskij příležitostně vyjádřil myšlenky o vztahu mezi tvorbou přírody a mezi uměleckou tvorbou, Roku 1918 srovnal proces lidského oplození, vývoje plodu a zrození s procesem tvorby malby. Biomorfní formy již byly přítomny v jeho mnichovských pracích (1906–1914), ale není zde žádná přímá manifestace s procesy organického růstu tak, jak fascinovaly romantiky, zvláště J. W. Goetheho či později Steinera. Ve svém bauhausovském pojednání z roku 1926 Bod a linie přikládá doklady linií pozorovaných v přírodě: krystalů, rostlinných tvarů, kosterních struktur, tkáňových vzorků, světelných blesků. Během svého působení na Bauhausu (1922–1933) se tyto pozorované přírodní tvary nestaly dominantní částí jeho ikonografie jako tomu bylo v díle Paula Kleea, blízkého přítele a spolupracovníka. Kandinskij analyzoval geometrii v přírodních formách, takže v intencích pedagogiky Bauhausu bylo i jeho pojetí spíše geometrické nežli biomorfní. Po přestěhování do Paříže v roce 1934 se však v jeho pracích objevuje nový prvek – množství zoologických tvarů s motivy založenými na ilustracích a fotografiích améb, embryí, larev a mořských
/
Styxus 3 2009
25
bezobratlovců. Objevení se těchto prvků v Kandinského díle může být zčásti vysvětleno i pařížským kontextem: první dva malíři, s nimiž navázal v Paříži styky, byli Arp, jehož znal z dob mnichovských Modrých jezdců, a španělský surrealista Joan Miró. Seznámil se také s dílem jiných surrealistů, zejména Yvese Tanguyho, kteří tvořili ve stylu označovaném jako biomorfní abstrakce. Sochařské konkretizace byly jeho příteli Arpovi zviditelněním procesu koagulace a krystalizace, zatímco koláže a jejich konstelace vytvářely nekonečný přírodní cyklus růstu, dezintegrace a znovuzrození. Roku 1948 charakterizoval Arp Kandinského umělecký vývoj mimo jiné slovy: „...Věci kvetou, jiskří a čeří se v jeho malbách a poemách. Mluví o staré krvi a mladém kamení“. Je tu i paralela k tomu, co fascinovalo Goetheho při chápání pojmu „urpflanze“ (prarostlina) prvotní rostliny, z níž se všechny ostatní vyvinuly, oné flos florum středověké alchymie, již tak skvěle představují fiály, korunující opěrný systém katedrál jako vyrovnávací moment bočních tlaků klenby architektonického univerza či koncentrické mandaly okenních monumentálních rozet, proměňujících sluneční jas v barevné harmonie nadzemského empyraea. Goethe však předpokládal existenci pra-částic oblaků a semen a přehodnotil orfické mýty v to, co označil jako pra-slova. Soustavně pátral po hypotetických pra-formách. Toto hledačství pokračuje u německých romantiků, avšak má své obdivuhodné vyústění v psychologii komplexů Freudových a archetypů Jungových. Hledačství Kandinského a Arpa shrnul poslední z této triády Paul Klee ve svých názorech o formě a tvaru, vyjadřujících možnosti vesmírné energie projevovat se ve formách přírody i umění. Pátrání po původu těchto idejí nás vede před samotné romantické hnutí až k německému mystikovi Jacobovi Boehmovi (1575–1624). Do jeho univerzálních vizí vstupují nejdůležitější složky renesančního ezoterismu, aby posléze posloužily jako základ pro romantickou estetiku a metafyziku. Tajně kolující Boehmovy spisy (nejznámější Aurora consurgens) byly publikovány až v polovině 17. století v Holandsku a Anglii. Založily novověkou tradici západní mystiky tvrzeními, podle nichž je materie vykoupena a znovuobnovena prostřednictvím dialektického procesu a přírodní vesmír vytváří materializované tělo Boha. Boehmův příspěvek je odlišný od východních ezoterických zdrojů, jež se staly významné pro teosofii na počátku dvacátého století a byly zahrnuty do estetických názorů četných umělců takzvané abstrakce. V Boehmeho kosmu je látka (hmota), transcendentní nebo rozpuštěna jako iluze, určená k progresivní přeměně, skrze níž může dosáhnout stavu sublimace božské tělesnosti. Materializovaná forma božskosti je tu schopna se rozpoznat a mít v sobě potěšení. Toto Boží sebeuvědomování se odvozuje od konfrontace a interakce kontrastů, pomocí čehož nepoznatelný Jediný (Boehme pro to utvořil nové slovo „Ungrund“) se může projevit rozdělením ve dvě opačné složky a do takzvaného třetího počátku do „tvorby sebe sama jako své vlastní hry lásky mezi kvalitami obou věčných tužeb“. Boehme popisuje, jak získal ono poznání při pozorování náhodného odrazu slunce od temného cínového talíře, kdy si uvědomil, že jas je možný teprve
26
/
Styxus 3 2009
Jan Wolf / Josef BUBENÍk Silhouettes Galerie Katakomby v Brně 4. května – 29. května 2009 Hra s textem či kresbou, automatické psaní, využití náhody při tvorbě, automatická kolektivní malba a další možnosti hry s textem, obrazem či zvukem byly od samého počátku nedílnou součástí surrealistických tvořivých akcí, součástí skupinové činnosti. Věda ve XX. a XXI. století i přes občasný technokratický výklad jejího poslání většinou odolávala a odolává náporům hlouposti a také od ideo logického balastu se po čase sama očistí. Neuzavírá se do sebe a přijímá z myšlenkových proudů to, co může využít ve své teorii a praxi. Pohlíženo na
výsledky počinů surrealistů touto optikou, je nasnadě, že nejsou jen jakýmsi samoúčelným rozmarem, ale stávaly se postupně v průběhu celého dvacátého století nedílnou součástí aplikovaného vědeckého výzkumu; využívá jich psychiatrická diagnostika, podstatnou úlohu hrají v psychoanalytických sezeních, využívání těchto postupů zcela zakořenilo ve výukových plánech předškolního i školního věku a v didaktikách všech možných předmětů, a to vše do té míry, že si to sami uživatelé již ani neuvědomují. Akcí podobného druhu byla ta, která se uskutečnila v květnu letošního roku v galerii Katakomby. Realizace na rozhraní happeningu, klasické výstavy
a akční malby byla uskutečněná dvěmi členy surrealistické skupiny Stir Up Janem Wolfem a Josefem Bubeníkem. Důležitými aktéry byli také návštěvníci, kteří sloužili jako výchozí vzor pro další práci. Celé postavy či části jejich těl byly obtaženy na již předem připravená plátna natřená podkladovou imprimaturou a s těmito obrazy bylo pak dále pracováno. Během dvou hodin trvání akce bylo takto každým autorem pojednáno osm pláten a ta pak zůstala viset v galerii po celou dobu trvání výstavy. Vlevo: Jan Wolf a Josef Bubeník během akce Silhouettes Ostatní: Vystavené práce po dokončené akci
v kontrastu s temnotou povrchu, v níž se slunce odráží. Temnotu pochopil jako základ, jestliže se mělo projevit světlo. Roku 1613 bylo Boehmemu luteránskou církví zakázáno dále psát, takže se dalších pět let v tichosti zabýval studiem díla Paracelsova. Ke konci této periody však vypracoval metafyzickou strukturu, která zahrnula renesanční astrologická schémata planetární opozice a interakce, ale hlavně tradici alchymie. Marxistický humanista a filozof Ernst Bloch, sou časník Arpa a přítel dadaisty Hugo Balla, označil Boehmeho jako prvního myslitele od Herakleita, který zavedl objektivní dialektiku do systému západní filosofie. Jedna z fází Boehmova pojetí alchymistického opusu – dání se do pohybu vpřed za účelem sebeprojevení, což nám Boehme definuje jako „hořkou kvalitu“ - byla Arpem prezentována v dadaistickém kabaretu Voltaire 12. a 19. května 1917 při veřejném čtení Boehmovy Aurory. Jsou četné zprávy od Arpových známých a přátel o jeho zájmu o Boehmeho. Mladší Arpův bratr Francois tvrdil, že Arp četl Boehmeho již od dětství a raději mu četl pasáže z Boehmeho, než aby mu dal kousek cukrovinky. Tak se Boehme patrně stal prvním filozofem, který zanechal vliv jistě klíčový na Arpův intelekt a imaginaci. Je nevyhnutelné uvést také André Bretona a surrealisty mezi těmi klíčovými osobnostmi, jež zcela cílevědomě ve druhé polovině století probouzely zájem o ezoterickou tématiku. Klíčovým dílem samotným je Bretonův Arkán 17 z roku 1944, v němž básník shrnuje mýty o Isidě a Osiridovi, Meluzíně, o spáse tohoto světa prostřednictvím ženy, astrologický aspekt arkánu 17 s mýty o Satanovi, andělu svobody a všeovládajícím principu lásky. V přednášce z roku 1942, již Breton měl pro studenty na univerzitě v Yale, uvedl jako jeden z cílů surrealismu „praktickou přípravu intervence do mýtického života, jež by měla mít především, a to v co největším měřítku, podobu očisty“. Z řady interpretací díla Marcela Duchampa „Nevěsta, svlékaná svými mládenci, dokonce“ (1915–1923) je Bretonova nejzajímavější. Zabývá se morfologickým přehledem díla s takovým zaujetím jakoby popisoval uskutečněné perpetuum mobile, konče slovy „Mládenec si mačká svoji čokoládu sám“. Tím ovšem naznačuje pouze orientaci v prvním plánu těm, kteří usilují Nevěstě porozumět. Po tomto komentáři by musily následovat jiné jako: filozofický, poetický, romantický, humorný, chymicko-skatologický atd. Erotický komentář však nelze pominout, neboť zdůrazňuje riskantní rovnováhu mezi racionálním a iracionálním momentem. Z našeho pohledu je tu argotickým způsobem komentován hierosgamos, čehož nepominutelným předpokladem byla i Duchampova náruživost hráče šachu. Nevěsta může znamenat i smrt zcela ve villonovském pojetí, přičemž však tarotové arkánum magické oběti znázorňuje adepta, visícího hlavou dolů (Viselec na dvanácté figuře marseilleského tarotu). Šachová knížka v pověstném Duchampově kufru nese název „opozice a sesterská pole jsou smířeny“. Jsou to vlastně procházky dvou osamělých králů po prázdné šachovnici ve vztahu k dovoleným a zakázaným polím.
Jiří Havlíček
/
Styxus 3 2009
27
LA macchinA celibe jak ji pojal Arturo Schwarz
Le macchine celibe není jen název italského sborníku, kterému se budeme zčásti věnovat, jedná se o fenomén, který prostupuje surrealistickou tvorbou již třetí generaci. Toto označení prvně užil Marcel Duchamp v úvodní části svého Grand Verre – Velkého skla. Velké sklo bylo již od počátku interpretováno v několika základních rovinách, od Bretonova hermeticko-erotického výkladu po alchymistické pojetí Arturo Schwarze. Do tohoto diskursu posledně zasáhl Jean Clair s interpretací cesty z třetího do čtvrtého rozměru. Dle velmi krkolomného vyjádření Haralda Szeemanna můžeme Velké sklo číst podle levelové multiplikace jako uzavřený cyklus a jako akci nadřazené zóny, té nevěstiny, a zápisu o té podřízené, té celibátní. V základní linii věc funguje následujícím způsobem: v horní polovině Velkého skla je amorfní forma, ta, jež patří do gestaltického světa čtvrtého rozměru, která je Duchampem nazývána „Via Lattea“ (skrytá cesta) nebo „Iscrizione“ (zápis, nápis). To je spojeno ženskou kostrou nevěsty, která reprezentuje možnou projekci této formy ve čtvrtém rozměru. V horní polovině nacházíme perspektivní (ve smyslu geometrickém) svět třetího rozměru, toho celibe. I celibi, „mužské znaky“, mají plynou formu a utvářejí „hřbitov uniforem a livrejí“, namontované na sáně. Jejich stereotypní pohyby a energie od nich vyvolává, aby skrze trychtýř následovali do „drtiče čokolády“. Drtič čokolády se chystá k „masturbaci“. „Ejakulace“ (nerealizuje se ve Velkém sklu) následně osvobozuje voyeuristické energie, se setkává v krabici, rovněž neuskutečněno, se promítá v horní části Velkého skla, tím nově rozpohybuje mechanismus „Zóny nevěsty“. Tento uzavřený cyklus, ve němž se energie mění podle zóny, která v Duchampově popisu koresponduje s úpravou stavu, je přirozeně z hlediska symbolického stroj; z hlediska optického jeho nižší část souvisí s celibi, se sociální hierarchizací. Vrchní část stroje je ženská část a koresponduje se čtvrtou dimenzí, avšak nemůže fungovat, jelikož z hlediska alchymistického není ženský princip nadřazen principu mužskému. V případě alchymistického stroje nastiňuje Arturo Schwarz svou myšlenku jako předběžná pozorování. Dle něj, bychom možná „měli vidět v alchymistovi prototyp Celibátníka“. Schwarz dále cituje příklad Gastona Bachelarda, který uvádí, že alchymie je jednoduše věda mužů, svobodných mužů, mužů bez žen, kteří se od počátku izolují v lidské komunitě ve prospěch mužské společnosti.“ Na základě předešlé úvahy Arturo Schwarz k macchina celibe pokládá několik zásadních otázek; místo zrození macchina celibe může tedy být laboratoř, dílna svobodného alchymisty? Je Marcel Duchamp celibát-
28
/
Styxus 3 2009
ILUMINAÇÕES DESCONTÍNUAS
Výstava současného surrealismu v Klášteře San José - Lagoa, Portugalsko 17. ledna – 28. února 2009
Surrealisté ideály se dnes příliš neliší od těch z doby André Bretona. V té době, se životní styl vytvořený společností stal nepřijatelným. Činorodá intervence se zrodila a soustředila do surrealistických skupin, díky nutnosti vhledů do ekonomických a sociálních struktur. V naší současné době je surrealistická intervence stejně nezbytná, jako tomu bylo v minulosti v podobných oblastech vnitřního světa podvědomí. Rimbaud byl jedním z průkopníků objevování vnitřního světa, výkladu surrealistické imaginace ve své poezii. Surrealismus dnes stále apeluje na vytváření nových perspektiv lidského bytí.
Nahoře: pohled na jednu z výstavních prostor Uprostřed (zleva): Linda Filipová, Arnost Budik, Lubomír Kerndl Dole (zleva): Zdeněk Píža, ve vitríně Václav Pajurek a Jan Wolf
Velká myšlenková hnutí vždy mají ambice stát se univerzálními. Široký zeměpisný záběr a vliv polemiky představují jednu forem surrealistického zevšeobecnění. Avšak v současné době nexistuje centrum tohoto hnutí. Narozdíl od historického surrealismu, není dnes žádné ústřední fórum pro surrealistické akce: není v Paříži, ani nikde jinde na světě. Nicméně, surrealismus není zdaleka vázán na minulost, jak by někteří odborníci tomu chtěli věřit. „Polemika se snaží definovat jeho obvod,“ říká Kenneth Cox (Phosphor 1, 2008). V budoucnu „to bude, co bude“ (André Breton). Kde můžeme najít surrealismus v současnosti? To lze nalézt v pravé oblasti života ve všech jeho odrůdách. Podle názoru Gérarda Legranda lze nalézt surrealismus kdekoli, kde najdeme surrealisty.
Dnešní otázka zní, jak dalekosáhlý je surrealismus a kde lze nalézt surrealisty? Kdo jsou konec konců surrealisté? Vzpomínkou na dobře známé epizody s větou na letácích „jestliže miluješ lásku, miluješ surrealismus,“ jsme dali odpověď na otázku, jak to chceme chápat. Stále dnes žijeme v nihilismu a pasivitě civilizace, obklopené televizí, reklamou, zbytečnostmi a trivialitami. Kulturní modely „odpovídají abstraktním a anonymním projekcím světa a lidé jsou spokojeni sami v sobě ve svém přesvědčení a zvyklostech,“ napsal Ernesto Sampaio. Chcete-li se osvobodit
od tohoto smetí, apeluje surrealismus silně (nechci říci, násilně) na poezii, na tu, kterou čteme a na tu, kterou můžeme pozorovat. Poezie je vznešený bod na hoře, kde světlo ještě svítí nad těly a nad depresí duchů; jejím zdrojem je nabourání a podvracení všech mezí lidského bytí. Jsme-li neznalí poetické reality vypovídá to o neznalosti celé reality, říká Sampaio. V tomto básnickém panoramatu má surrealismus různě polarizované rozměry kolektivních činností organizovaných skupin, jakož i pro solitérské akce. Výsledky svého dotazování se promítnou i do veřejné sféry způsobem pohledu a činností proti tomu, co se nazývá civilizací. V tomto bodě setkání okolo výstavy „neustálých iluminací“, předkládáme některý z mnoha rozměrů, které tvoří současné surrealistické hnutí. Účastnilo se 66 představitelů zastupujících 18 zemí s celkem více než 100 obrazy, fotografiemi, rytinami, kresbami, písemné poezie, poetických koláží a objektů. Představuje to mikrokosmos širší mezinárodní tvůrčí činnosti a zejména cítění, které se rozvíjí v publikační činnosti, setkání a výstav. Při vzniku tohoto prostoru se už více nemusíme bát umění a literatury, protože máme místo, odkud nahlas voláme: „Vidím, že si představuji“ (Breton). Miguel de Carvalho
ním, když narýsoval se znepokojující přesností obrysy svobodného alchymistického stroje. K samotné podstatě stroje Schwarz doslova uvádí: „Kvalita, která podle mého mínění charakterizuje svobodný stroj obecně, je zejména ta alchymistická.“ Vzali-li bychom podobu Duchampova svobodného stroje, jehož popisu se Schwarz obšírně věnuje, tvoří ho stroj na čokoládu, který je tvořen třemi mlýnky. První precendent Duchamp vytvořil jako mlýnek na kafe (1911). Jak napsal sám Duchamp „Mlýn (Macinatrice) byl namontován na snýtovaný rám Ludvíka XV.“. Rotační pohyb mlýnu je však autonomní, erekce bajonetufalu nesmí být jednoduše vizí vysvlečení nevěsty, ale rotujícím, monotónním a onanistickým pohybem stroje, pohybem který poslouchá zákon spontánnosti, která vysvětluje rotační pohyb mlýnku bez další pomoci. Pro Schwarze jsou mlýnek na čokoládu a sáně (Slitta) základními svobodnými stroji. V této souvislosti připomíná, že mlýnské kameny a destilační baňky jsou tradičním symbolistickým zpodobněním přeměny. Mlýnské kameny i baňky jsou nástroji, které čistí, baňky chemicky, mlýny fyzicky, tak přeměňují první materii. Alchymista naprosto nepochybuje, že první materií je člověk. Tak se vyjádřil již Romanus Morienus v roce 1593, „Tato věc (kámen mudrců) je vytažena z tebe, ty jsi sám svým nerostem“. Jestli má kámen mudrců hnědé zobrazení, je to proto, že je připodobněn vzácnému exkrementu z baňky, interpretovanému jako zažívací aparát. Exkrement je také první věcí, kterou člověk vyrobí. Alchymisté přeměňovali mrtvé kameny na živé, na kameny filosofické. To našlo o několik století později paralelu u surrealistů, kteří vytiskli slovo pořádku „vy kteří máte v hlavě olovo, najděte ho a přeměňte v surrealistické zlato“. Pro alchymisty „mozek ... je místem zrození dvojice Bratr-Sestra“, tedy místem, kde se přání svobodných jedinců realizují v představivosti, místo, kde se konzumuje Královské Manželství. Tato definice vede dle Schwarze k lepšímu pochopení Duchampova stroje na čokoládu. Duchamp tak definoval toto zařízení jako „osvícený předmět, pramen světla“, jak vidno, plně vychází z alchymistického pojetí, přes které musíme jeho výtvor chápat. Velké sklo je tak alchymistickou incestní dvojicí bratr-sestra, země-nebe. V rotujícím pohybu mlýnku shledáváme další důležitou paralelu s alchymií, rotující pohyb totiž koresponduje s kruhem alchymisty, který symbolizuje soběstačný proces (uzavřený cyklus) destilovaní. Alchymista reprezentoval tento uzavřený proces Ouroborem. Termíny použité ve studii:
Nahoře: ve vitríně Josef Bubeník a Vladimír Kubíček, Josef Kremláček Uprostřed (zleva): Amirah Gazel, Susane Wald, Miguel de Carvalho Dole (zleva): John Welson, Sasha Vlad, Miguel Huerta, Kathleen Fox
Grand Verre (Il Grande Vetro) – Velké sklo, princip universa, místo kde se snoubí mužský s ženským principem, princip mechanický, stále se opakující a nekonečný, s principem nadřazeným, amorfním. Spodní polovina je zónou ženicha, zatímco horní náleží nevěstě. Chápání Velkého skla je různé, ale vždy se jedná o filosofické vyjádření celku. Grand Verre je základním kamenem surrealistického hnutí. Svou základní inspiraci hledá v mytologii ve snoubení země s nebem, mezi bratrem a sestrou.
/
Styxus 3 2009
29
Nevěsta – horní, tedy nadřazená polovina Grand Verre, chystající se k oplodnění. Je tou částí, která osvobozuje mužský princip Grand Verre, částí, jež podněcuje k pohybu. Macchina Celibe (Celibátní stroj) – spodní polovina Grand Verre, podřízená nevěstině části. Je složená ze třech stále rotujících mlýnků. Inspiraci pro svou fyzickou podobu má v raněnovověkých rytinách. Konkrétní model, kterým se Duchamp inspiroval, můžeme nalézt v Diderotově Encyklopedii z let 1751–1772. Ač má Macchina Celibe hmotnou podobu, již ze své podstaty je nerealizovatelná a nesestrojitelná, zůstává tak v rovinách úvah, alchymistických a uměleckých plánů. Její duchovní podstata je však mnohem starší, vychází z alchymistické tradice. Mlýnek – základní stavební kámen Macchina Celibe, tři mlýnky tvoří stroj. Neustálý pohyb mlýnku je masturbací svobodného muže vzhlížejícího k nevěstě. Jejich vztah je předurčen a přitom nedosažitelný, jako když mladík onanuje nad časopisem své modly. Alchymie – v našem pojetí se jedná o jakýsi předstupeň surrealistického hnutí. Alchymisté byli ve své práci samotáři, podobně jak umělec, rovněž M. Duchamp byl považován za Celibe. Alchymisté se veškerou svou energií snažili pochopit kámen mudrců. Kámen mudrců byl člověk sám. Macchina celibe je tedy kamenem mudrců, surrealistů. Celibe – se dá přeložit jako svobodný, neženatý. V našem pojetí jde navíc o přidanou hodnotu, sám, samotář. Podobně jak v Grand Verre jsou odděleny zóny obou pohlaví, tvoří však jeden celek. Sexuální akt v tomto pojetí je autoerotikou.
Esejistický překlad studie Arturo Schwarze – La macchina celibe alchimistica otištěné ve sborníku „Le macchine celibi“ (Harald Szeemann – editor), vydaném Miláně v nakladatelství Electa, 1989 Jan F. Pavlíček
Josef Bubeník – Alchymická kresba (1, 2, 3, 4 elementy), 1993
30
/
Styxus 3 2009
Zleva: Jan van Arkel, Seixas Peixoto, Miguel de Carvalho, João Rasteiro, Rik Lina
Cabo Mondego Sekce portugalského surrealismu se narodila v roce 2008 ve Figuira da Foz v prostředí surrealistického a nakladatelského tvoření „Debout sur L´Oeuf“ za účasti malířů a básníků z různých částí země jako jsou Rik Lina (malíř), Seixas Peixoto (malíř), Miguel de Carvalho (nakladatel a básník) a João Rasteiro (básník). Skupina nemá žádný manifest (nepřejí si žádný) a je tvořena surrealisty spojenými svobodnou tvůrčí aktivitou, automatickou tvorbou, úlohou náhody, „object trouvées“ jako pravidla tvorby, v plné volnosti bez techniky, pravidel, omezení jakéhokoli druhu... Cabo Mondego Sekce portugalského surrealismu představila své práce na festivalu surrealismu v Londýně (2008), na výstavě současného surrealismu v Santiagu v Chile Práh tajemství (El Umbral Secreto 2009) a na výstavě Kovadlina a Anděl (The Anvil and the Angel), samostatné výstavě Rika Liny uskutečněné v Nadaci sochaře Jose Rodriguese, který postavil kulturním centrum v Bangladéši pod vedením Engelberga Schlögela. Další kolektivní aktivity jsou pořádány současně se surrealisty z celého světa ve Figueira da Foz, tak jako Sergio Lima ze São Paulo (Brazílie) a Jan Giliam ze skupiny CAPA (Collective Automatic Painting Amsterdam). Aktivity skupiny neprobíhají pouze v „centrech tvorby“, jako jsou ateliéry, muzea či nadace, ale v prostředí mající magicko-poetické vyznění, jako jsou lesy v kraji Cabo Mondego, v kavárnách města Coimbry, ve starých klášterech a na jiných podobných místech s telurickými a tajemnými silami, kde se napájíme krystalickými zdroji divokých míst nezkrocené krásy... Individuální svoboda je tím největším jměním.
Lom prÁcE
Esej pro manifest (kolektivně-poetická akce) Má surrealismus smysl v dnešním chaosu politických, sociálních a ekonomických iluzí? Rozhodně ano! Více než kdy jindy. Bereme vážně jasná slova vyrytá před 43 lety na náhrobku André Bretona „Hledám zlato času.“ Toto zlato je trvalé a mimo jakýkoliv ekonomický koloběh, jako naše hledání. Vytvářením morální vrstvy (která prožívá krizi hodnot), estetických hledisek nebo Umění a Literatura (říká se, že jejich podmínkou je studium na Akademii či Universitě), nebereme v úvahu koncepci krásy, protože bychom si měli položit otázku, co je krása? Jsme svědky jiné senzitivity, která je neoddělitelná od rozumu při vytváření uměleckého díla. Nešokuje nás vulgarita, vyjadřujeme se sami o sobě vizuálním básnictvím a psaním, raději bychom šokovali jiné výjmečností svobody skrze básnickou tvorbu a Poezii. Svoboda, tato hnací síla připouští naši spoluexistenci s pravými lidmi s skrz jednotu telurických sil, těchto ničitelů slov. Logika dnešního pohledu nás odcizuje. Proto tvoříme poezii ze snů. A dobré použití snů pomáhá zrodit nové cesty myšlení a popírá vnější vzhled. Máme zájem na získávání nových zemí a život plný významů v děravé realitě a na hraně Literatury a Umění. Navrhujeme vnější přeměnu jednoduchými změnami postojů, které překonávají nehybnost skrz kolektivní akce v dobrodružství, které nás poženou do vnitřní revoluce všech básníků, protože... Nejvyšší svoboda je nadevše.
NEKROLOG Jan Řezáč (1921 – 2009) Dne 7. října 2009 bohužel zemřel ve věku 88 let význačný autor 20. století Jan Řezáč. Byl to první muž, který měl za komunistů odvahu vydat na počátku 60. let sborníček surrealistické poesie, byl zakladatelem a také šefredaktorem revue Světová literatura, kde se opět zcela ojediněle objevovala tvorba surrealistů. Po sametové revoluci byl zakládajícím členem Společnosti Karla Teiga. „Dokud nebudou vydána či znovu vydána základní díla surrealistického hnutí, na prvním místě knihy Bretonovy, budou čeští zájemci o surrealismus ponecháni nadále na pospas ptakopravcům a persekučním maniakům z přibývajících řad spekulativních estetiků. V čele takového korunovačního průvodu Hodnocení jde téměř vždycky velice tekutý a přesýpací Subjekt, za nímž se hrnou neinformovaní Stálenadšenci, v řadě za nimi důstojně kráčí Ti, kteří chtějí při Každé Příležitosti něco utrhnout, za nimi Slepí Negativisté, krok za nimi Plačky Lenosti, jimž vše uniká pod rukama, za nimi ve figurách se pokrucující Konvertité, svorně s nimi Epigonské Tajenky. Zpovzdálí se blíží Mlsní Hrobníci všeho druhu. Hodinu po přejití průvodu jdou v sevřených řadách Rozkošní Vyčkávači. Z chodníku přihlížejí literární kapsáři, bytaři, půdaři, násilníci, žháři, vrahové i jiní loupežníci: všichni už dávno něco ukradli ve skleněném domě surrealistických objevů ...“ in: Jan Řezáč – Nedokonané loupeže ve skleněném domě André Bretona, Světová literatura č. 2, 1966
Franklin Rosemont (1943 – 2009) Básník, výtvarník, editor, historik, aktivista a bojovník za lidská práva, zemřel v Chicagu v neděli 12. dubna ve věku 65 let. Jeho setkání s André Bretonem v Paříži v roce 1966 mělo rozhodující vliv na jeho život. Byl zakladatelem Chicagské surrealistické skupiny.
Claude Lévi-Strauss (1908 – 2009) Hlavní představitel strukturalismu, antropolog a filosof zemřel 30. října 2009. Strukturalistické pojetí jazyka jako systém znaků (označující x označované) přenesl na studium společenských vztahů; antropologie studuje nevědomé (neuvědomované) kulturní struktury různých společností v protikladu ke strukturám přírodním (struktury příbuzenství, struktury mýtů a vyprávění, „myšlení přírodních národů“...) Zastával se ohrožených etnik a byl přesvědčen, že postupující kulturní homogenizace přináší obrovské ztráty. Ve sborníku STYXUS č. 1 byla uveřejněna anketa na téma – Práce (Surrealisté se jen velmi málo a okrajově zabývali otázkou práce, i když jejich každodenní život se tohoto problému dotýkal.) Claude Lévi-Strauss na ni odpověděl: Píšete mi, že se zajímáte o moji práci. Nevím, zda si toho zasluhuje, ale vězte, že bych nikdy toho neudělal tolik, kdybych odpovídal na ankety a dotazníky všeho druhu, které dostává většina vědátorů. Proto mě laskavě omluvte, že místo, abych vám sdělil, co Zleva: Rik Lina, Seixas Peixoto, Miguel de Carvalho 7. srpna 2009 – Nadace sochaře Jose Rodriguese, happening na vernisáži: Anděl si myslím o práci všeobecně, raději se budu věnovat své vlastní. a kovadlina
/
Styxus 3 2009
31
Aube ElléouËt
„Il faut rendre à la paille ce qui appartient à la poutre.“ Benjamin Péret
Koláž, pohybující se původně na Le collage, situé auparavant à la périperiferii umělecké tvorby, má dnes férie de la création, trouve aujourd´hui důležité místo v nových visuálních une place importante dans les nouvelvýzkumech a experimentacích. Neles recherches artistiques. Si l´on ne počítáme-li práce Victora Huga compte pas les travax de Victor Hugo a dánského pohádkáře H. Ch. Anet du conteur danois H. Ch. Anderdersena, její vznik se situuje do oblasti sen, le collage fait son apparution kubistických papiers collés a odtud pak dans les papiers collés des cubistes oživuje celou evropskou avantgardu et ensuite il influencera toute l´avantod futurismu, který vytvářel koláže garde européenne – depuis le futurissložené z fragmentů vět a písma, me qui compsait ses collages à l´aide až po Dada, kterému šlo hlavně des fragments et des mots, jusqu´au o negaci rozumu a logiky. Odtud od Dada qui recourrut au collage aux dadaistické alogičnosti s požadavkem fins de casser la conception traditimetafory vzniká surrealistická koláž, onnelle de l´image, de la logique et jejímž „vynálezcem“ byl Max Ernst, de la raison. Le collage surréaliste Hry podzemí / Jexu souterrains jeux který jako první ilustroval slavnou est issu de l´illogisma dadaïste mais Lautréamontovu větu o nahodilém setkámí dvou zcela odlišných il s´approprie encore d´une dimension supplémentaire mépředmětů v nepatřičném prostředí. taphorique. Son inventeur Max Ernst qui a été le premier Koláže Aube Elléouët jsou jen málo ovlivněné Ernstovou à illustrer la phrase légendaire de Lautréamont concernant metodou, dokonce by se dalo říci, že la rencontre fortuite de deux objets se jí někdy až záměrně vyhýbá. Její étrangers dans le milieu inopiné. díla, zbavená samoúčelnosti, jsou Les collages d´Aube Elléouët sont iracionálními konfiguracemi, z nichž très peu influencés par la méthode mnohé jen potvrzují diametrální odd´Ernst, on pourrait même dire que lišnost od této metody. Zde se pak l´auteur esseie de l´éviter. Ses collav jejích kolážích objevují dvě tendence ges montrent les configurations irra– konkretisace fantomatických předtionnelles qui confirment leur propre stav a objektů, a druhá, která vede, différence. Dans ses oeuvres deux ovšem méně často až k abstraktnímu courants apparaissent – la concrevyjádření, dotýkající se téměř čistých tisation des images fantomatiques estetických záměrů. et le seconde qui mène, moins souU první tendence lze tyto koláže vent, vers l´abstrait et parfois vers Hostina / Le repas číst jako lyrické básně, vzniklé l´esthétique presque pure. z podvědomých zdrojů často i erotické provenience. Některé Les oeuvres du premier courant peuvent être lu comme její koláže odhalují náhodně utvářená díla, jež jsou, jak to často les poèmes lyriques provenant des sources subconscientes u koláží bývá, omezeným výběrem prvků, které jsou autorovi quelquefois d´une provenance érotique. Quelques collages k disposici. révèlent aussi leur origine fortuite, probablement limités par Celé dílo Aube Elléouët je takřka ideálně otevřené pro le choix des éléments mis à la disposition de l´auteur. konkretisaci iracionality a nabízí se k bohaté kritické interpretaci, Les oeuvres d´Aube Elléouët sont largement ouvertes pour autorka zde hledá vzájemný určující vztah mezi reálným la concretisation de l´irrationallité et elles s´offrent facilement a ireálným, subjektivním a objektivním, což ještě zesiluje à l´interprétation critique entre le réel et l´irréel, le subjectif et emocionální účinnost díla. Vcelku jsou její koláže po l´objectif ce que renforce encore plus la puissance émotive de výtvarné stránce velmi podmanivé se silným poetickým l´oeuvre. En général, ses collages possèdent une forte charge nábojem, který si svým elegantním šarmem diváka zcela poétique et avec leur charme indiscutable, feront ravir tous získá. Většinou jsou to naléhavá poselství vyprávějící les spectateurs. La plupart de ses oeuvres sont les messages s jiskrami naděje o krisích a nedostatcích současného života, ale insistants qui racontent avec les étincelles d´espoir les indinevyhýbá se ani tématům hraničícím geances de notre vie actuelle. Mais s groteskností a nezávaznou hrou l´auteur n´évite non plus les sujets plnou překvapujících situací. To plus legers avoisinants du grotesque vše je technicky vyvážené, autorka et du jeu, plein des situations surpresuveréně zvládá techniku a dochází nantes. Tout cela est techniquement až k rafinovanému mistrovství. Každé équilibré, l´auteur maïtrise parfaitejejí dílo svědčí o nevšední sensibilitě, ment ses sujets. Chaque oeuvre témikterá mu dodává další autentickou gne une sensibilité qui ajoute en plus dimenzi. une dimension d´authenticité. Nic na skutečnosti nemění, víme-li, že Aube Elléouët je dcerou André Bretona a Jacqueline Lamby.
Arnaud Budik
32
/
Styxus 3 2009
Paradoxní spánek / Le sommeil paradoxal
Rien ne change si nous savons qu´Aube Elléouët est une fille d´André Breton et Jacqueline Lamba.
Arnaud Budik
Josef Kremláček Kresba, ilustrace, volná tvorba Galerie výtvarného umění v Chebu, kabinet kresby a grafiky 29. listopadu 2008 – 8. února 2009 Horácká galerie, Nové Město na Moravě 9. září 2009 – 8. listopadu 2009 Nezanedbatelnou úlohu v Kremláčkových ilustracích tvoří prvek tajemna, což úzce souvisí s romantickým přístupem ke zvoleným tématům. Velkou úlohu zde hraje především vliv techniky vycházející z principu náhody, které jsou axiologicky dotvářeny fantazií diváka a vzbuzují bohaté asociace. Košatou hru barevných valérů vytváří i pomocí další techniky, kterou je stříkání barev na jinobarevný podklad. Vytváří tím velmi intenzivně esteticky působící části obrazové struktury. Talent využít fantazii je jeden z největších darů, který člověk může mít. Ať je už postaven před jakýkoliv úkol, fantazie mu umožní řešit jej originálně. A právě výtvarná originalita je nejvyšším axiologickým kritériem západoevropského kulturního prostředí. Bez originality by výtvarné umění sklouzlo snadno do zavrženíhodné propasti bezduchého napodobování dávno vyřešených výtvarných šablon. Proto je třeba se vyhnout pseudoslohovosti či postmodernismu. Jenom fantazie ale nestačí – je třeba mít také vůli tyto fantazie realizovat, protože fantazie bez píle je jen planým sněním, které sice může člověka velmi duševně obohatit, ale bez realizace nikterak nekomunikuje s okolím, svět se o ní nedozví, a tím pádem jakoby neexistovala. Dalším nutným předpokladem je schopnost vnitřní fantazijní model adekvátními prostředky realizovat. Bez tohoto umění, by mohla výtvarná realizace dopadnout velmi problematicky. Václav Pajurek (text z katalogu – kráceno)
Rojení snobů Ostravští mocipáni se rozhodli zviditelnit se i na poli výtvarného umění. Zvolili nešťastnou koncepci. Vymysleli monstr výstavu na výstavišti Černá louka a výběr svěřili pražské kunsthistoričce na volné noze Lence Lindaurové. Nebylo to zrovna šťastné řešení a takové výroky, jako: „Ostrava je město bez historie,“ svědčí o politováníhodné neznalosti a prahostředné aroganci. Navíc výstava reprezentuje pouze její subjektivní výběr především z děl Ostravské galerie a byl velmi diskutabilní. Ze surrealistů třeba zcela chybí dílo Josefa Istlera, který byl nepochybně nejvýznamnější člen skupiny Ra a především členem mezinárodní skupiny Cobra. Rovněž výběr díla Mikuláše Medka je sporný. Zařadila zde dílo z tzv. existencionálního období a nikoliv z období jeho vrcholné tvorby, třebaže tato díla v Ostravě jsou, byť v soukomé sbírce. Rovněž chybí další významní autoři (Lacina, Zykmund, Tikal). Ze Skupiny 42 nevystavila třeba dílo Matalovo.
Dílo Štyrského a Toyen je prezento- měli těmto oficialitám vyhnout, protože váno jen obdobím artificielismu. Výběr by byli prezentování vedle kreací zcela současných autorů je rovněž velmi dis- nekvalitních. kutabilní. Kromě pražských autorů jsou Václav Pajurek z Ostraváků zastoupeni pouze autoři vyu„OSTRAVA?“ , Výstaviště čující na katedře volné tvorby Ostravské Černá louka – Pavilon A, univerzity, kteří, s vyjímkou Ovčáčka, 18. 9. – 25. 10. 2009 postrádají kvalitu. Zcela vypustila místní kvalitní autory (Vorel, Lepik, Chovanec) nemluvě o spoustě dalších. Z tohoto velmi subjektivního neinformovaného výběru vyplývá jednoznačný závěr, že Linda Filipová – Čekání ve frontě řešení tohoto problému bylo nekvalitní, a zařazuje tuto výstavu do řady oficiózních celebrit, jejíž kvality jsou pochybné, což vytváří ideální prostředí pro snobárnu. Autoři, kteří mají alespoň stín cti v těle, by se i v budoucnu
/
Styxus 3 2009
33
Bůh
S rozmanitou formou surrealného myšlení a da daistických akcí se setkáváme nejen v prostředí surrealistických skupin a hnutí, které se k surrealismu přímo hlásí. Brian Tjepkema, který vystavoval v brněnské galerii Katakomby, je také příkladem té opačné – odvrácené strany kultury, k níž se sur realisté celého světa dovolávají.
a je ho u čeň
Brian Tjepkema – Hoffmannovo kolo
Holandsko-kanadský výtvarník a spisovatel Brian Tjepkema vystavoval od 2. do 30. června 2009 své obrazy v galerii Katakomby v Brně. Zároveň byly vystaveny i fotografie českého umělce Miroslava Tichého, se kterým se Tjepkema poprvé sešel na počátku devadesátých let, když na jižní Moravě pracoval jako učitel anglického jazyka. Tichý se poté stal světově proslulým, ale, říká Tjepkema, proti své vůli. „Tato výstava je skutečně první autorizovaná výstava Tichého prací,“ tvrdí Tjepkema. „Jeho výstavy po celém světě byly zcela ilegální.“ V loňském roce Tjepkema veřejně protestoval před pařížským Centre Pompidou, kde probíhala výstava Tichého fotografií. Záznam z tohoto protestu byl promítán při zahájení výstavy v Brně a spolu s ním také film, který Tjepkema natočil v domě Miroslava Tichého s názvem „Rozhovor s Bohem“.
DADA
34
/
Styxus 3 2009
WAR
Tichý, jemuž je nyní přes osmdesát let, se pohybuje po svém rodném městě Kyjově a fotí převážně ženy. Vyhnanec v neustálém konfliktu s úřady, ukrývá své fotografie a obrazy před světem. Když se jeho dílo náhle objevilo na vrcholu žebříčku uměleckého světa v roce 2004, způsobilo senzaci. Tjepkema uvádí, že Tichý skandál začal v roce 2005, kdy byl otištěn článek v časopise Týden (45/2005) s názvem „Jak zpeněžit podivína“. V tomto článku Tichý prohlašoval nejen to, že se výstavy uskutečnily bez jeho souhlasu, ale že mu vystavené věci byly ukradeny. Přesto výstavy pokračovaly dále. „Umění používám jako zbraň,“ říká o své tvorbě Tjepkema. „Tím, že záznamy z těchto protestů ukazuji na své výstavě, zůstávají v platnosti i nadále. Mám je všechny uvězněny v umělecké tvorbě,“ dodává Tjepkema, který byl v Česká republice dlouho kontroverzní postavou. V roce 1998 vydal Brian Tjepkema v nakladatelství Votobia knihu „Pohádka“, která na šesti stránkách popisuje začátek setkání s Tichým. V roce 2005 vydal ve stejném nakladatelsví „Zpověď holandského uzivatele drog“, který zahrnoval popisy svých zkušeností s drogami v Kanadě, Holandsku a České republice. Tjepkema nazývá své umění absolutním. „Je to něco jako symbolika jako na plné obrátky. Jsem filozof pomocí barvy.“ Do výstavy byla zahrnuta i instalace s názvem „Dadawar“, kde bylo možno vidět jak Tjepkema využívá krabic, kostýmy, zvláštních objektů a protest desky. „Tjepkema používá tyto protest desky při svých vystoupeních na vernisážích, které probíhají nejen v Evropě, ale i v Kanadě. V den vernisáže prováděl Brian Tjepkema návštěvníky nejen na jevišti a uvnitř galerie, ale i před budovou Divadla Husa na provázku, kde se infiltroval do předvolebního shromáždění před volbami do parlamentu Evropské unie. Na jevišti měl představení s hudebníkem Milanem „Lovcem“ Bílovským, se kterým spolupracoval už dříve ve skupině Narajama, a jehož nová skupina Koe také hrála na vernisáži. „Celá výstava je umělecké dílo,“ řekl Tjepkema. „Nejenže je to první autorizovaná výstava prací Miroslava Tichého, je to také můj plán na převzetí umělecBrian Tjepkema – Očima vážky kého světa. Skutečnost, že jsem vykonal tuto práci v galerii vytvořené z katakomb, jen přidává na umělecké hodnotě díla. A konečně, kde jinde by člověk očekával čaroděje naplňovat své umění magie?“ Peter Clarke, 2009
Brian Tjepkema – Most
Brian Tjepkema – Starý věk
Miroslav Tichý jeho tvorba je autenticky čistá a názory rebelské. Rozhodně není surrealista v tom smyslu, že by byl členem nějaké skupiny či se k tomuto hnutí jakkoli hlásil. Nakonec, není ani tak důležité, k čemu se člověk hlásí, ale podstatné je, jaké jsou pohnutky a zdroje jeho tvorby, jaké je jeho vyznění a dopad. Autentická čistota a rebelství – to jsou základní kameny surrealistické stavby.
Brian Tjepkema se hlásí k hnutí Dada, experimentuje s vědomím a myslí, jeho tvorba je zkoumání vědomého a nevědomého, reality a nadreality.
/
Styxus 3 2009
35
Anketa Surrealismus a Svoboda vyšla česky v katalogu „Příbuznost není dědičná“ a je poněkud rozšířena.
Arnost Budik (Belgie / Belgique) Pojmy surrealismus a svoboda se mi slévají v jeden: v odvahu. Být surreL´enquête Surréalisme et Liberté a été pub- alisttnou znamená především hledat liée en tchèque dans le catalogue „La parenté svobodu i za cenu nejistot a obav. Třeba moje emigrace byla podmíněna touhou n´est pas héréditaire“. Elle est un peu élargie. po svobodě, jež mi byla bližší, než vše ostattní. Konečně neřekl Breton „Partez Amirah sur les routes - vydejte se na cesty“? Gazel Pour moi, l´idée du surréalisme et de la liberté se confonds dans le même principe – le courage. Etre le surréaliste signifie avant tout une recherche de la liberé même au prix des incertitudes, des inquiétudes et des craintes. Par exemple mon émigration après la fin du „Printemps de Prague“ a été stupilée par mon désir de la liberté laquelle reste pour moi une chose la plus importante dans ma vie. Finalement comme Breton disait-il „partez sur les routes“.
Jiří HAVLÍČEK (ČR / Tchèquie) Svoboda je permanentní revoltou vůči absolutismu Moci, chápané ve foucaultovském smyslu. Má naše srdce ve spárech jako Smrt. Anarché je návratem i popřením počátku v absolutním smyslu a rekonstrukcí apokalypticky se sesouvajícího světa. Svoboda – dnes, jen prázdný verbální kontejner, jejž lze naplnit jakýmkoliv obsahem vesměs ryze skatologického charakteru. Geniální otrokář Uljanov ji břitce definuje jako – poznanou nutnost. To je revers umocněného rabství, být otrokem otroků. Eros zotročuje, bičuje sadistickou knutou flagelantky z pompejské vily mystérií vyprahlý chtíč vyhasínající sexuality. Je snad Donatien impotent, který mačká čokoládu ze svých bližních, aby zastřel vlastní nemohoucnost? Pasoliniho Stodvacet dnů republiky Salo by tomu nasvědčovalo. Utopit vše ve skatologickém oceánu... Po holocaustu pojem svobody končí v tautologickém vymezení. Svoboda v absolutním smyslu je sebevraždou homo ludens. Patří k základu lidských práv. Jak záludné: svobodu lze definovat jako vzájemné respektování práv na svobodu těch druhých. Existenciální nonsens, protože tak vlastně žádné meze ne-existují, každý si je stanovuje sám. Svoboda je bezmezný nárok na právo volně snít. Máme svobodu v našich snech? Pokud se z nich vracíme k okovům všedního dne a pomíjejícímu bytí těla – pak je odpověď kladná. Pokud sen nekončí a my doslova zešílíme v jeho objetí, pak je svoboda jen lží obsese a sadomasochistickou pastí, drogou zotročených. Umučit se ve jménu realizace otrockých ideálů prolhané volnosti, rovnosti a bratrství. Poznat slast gilotiny v řeznických krámech totalitní lidovlády... Ať žije otroctví! Pryč s iluzemi a ideály! Probuďte se z vašich snů a vyrvěte si navzájem srdce z hrudí..., neboť Svoboda je absolutní Láskou.
36
/
Styxus 3 2009
Doplním tento sermon, bědnou otrockou brikoláž vizí romantikovou – verši mého mladšího syna Jana, jež cituji, aniž bych žádal o jeho laskavé svolení (v tom tkví svoboda mé drzosti uzurpátora bytí těch druhých). Nuže, zde je vymezena svoboda naprosto klasicky: Entelecheia V té tváři září světlo svic, měkký odraz bílých voskovic, popelavá líčka líbá, dívky obraz, který neumírá. To smrt je sama, panna bledá, co milého svého stále hledá. Krutá fraška spát mi nedá, ach srdci mému stokrát běda! Vyslyš mne, panno sedmibolná, když k mému přání budeš svolná, já dám své tělo červům v plen. Milostný splním slastný sen být navždy Tebou políben, polibkem Tvým ukojen. In margine: Hierosgamos Lásky a Moci je uskutečnitelný jen prostřednictvím poezie. V ní Eros a Thanatos mohou uzavřít kruh svobody a slasti, jenž je příslibem nesmrtelnosti a stigmatem věčnosti, současně i bránou jizvy Svobody, krvácející do propastí prostoru a času. Lingam v jóni, skrytý v šeru hinduistické svatyně a obklopený totemickým panteonem manifestací neproniknutelného, naplněn černým světlem v kosmické temnotě. Auroborické, nevyslovitelné a tak jednoduché… La liberté est une revolte permanente eontre l‘absolutisme du Pouvoir... Hierosgamos Amour et Poésie n‘ est réalisable que par l‘intermédiaire de la Poésie. C‘est ici qu´Eros et Thanatos peuvent fermer le cercle de la liberté et du plaisir qui sont la promesse de l‘immortalité et le stigmate de l‘éternité en même temps la porte de la cicatrice de la liberté seigne dans un gouffre de l‘espace et du temps... Autorique, inprononçable et si simple. (extraits de Jiři Havlíček)
Rik Lina (Nizozemí / Pays-Bas) Cítím se chycen do pasti moderní společnosti, ale přece jen ne uvězněn. Mé snahy neznamenají víc než komár chycený do sítě, kde zkoumám realitu malby, stejně jaká bádám nad deštným pralesem a džunglí korálových útesů. Příroda je mou jedinou inspirací. Žádné sny, žádné transy, žádná fantazie, ale jasná vize vnější rovnováhy a jasný pohled ve spojení s realitou a inspirací hluboké jemmnosti surrealismu, kde se setkává vnější a vnitřní svět. Je me sens d´être piégé dans la société moderne mais pas emprisonné. Mes efforts ne signifient rien d´autre que le moustique attrapé dans le filet où j´examine la réalité de la peinture de la même façon que j´examine la jungle humide ou la jungle des corails. La nature est mon inspiration unique. Aucun rêve, aucune transe, aucune fantasie mais une vision claire d´un Vladimír Kubíček équilibre extérieur et le regard claire (ČR / Tchèquie) sur l´unité entre la réalité extérieur et Pohled z velké výšky dává pocit abso- intérieur. lutna do chvíle, než nám závrať definitivně vymaže myšlenky. V případě, Kathleen Fox že se nenaučíme létat, začneme se bát (Jihoafrická republik /Afrique du Sud) o svá privilegia. Prohlásit se za sur- Surrealismus a svoboda - to je barrealistu bez toho, abychom pochopili vitost, snění, plavba, nálezy, třpyt, systém dávkování okamžiku, vede ke výňatky, polibky, dotyky, žití... změně směru naklánění myšlenek a ke Le surréalisme et la liberé – cela signiztrátě svobody. fie le coloris, la rêverie, la navigation, Un regard jeté d´une grande hauteur les trouvailles, la lumière, les extraits, donne le sentiment de l´absolue les baisers, les touches, la vie… jusqu´au moment où le vertige définitivement éffacera nos pensées. Dans Thomas Rayner le cas où nous n´apprendrons pas de (Belgie / Belgique) voler, nous craignons la perte de nos Surrealismus a svoboda - oční víčka privillèges. Se proclamer surréaliste otevřená v noci vědomí, čistý pramen, sans connaître le principe de partager intimní příběh vyrytý během času, des instants, mène vers le changement „skutečnost“, která má tolik tváří jako des idées et enfin de la perte de liberté. je lidí, jež ji pozorují... Surréalisme et liberté – paupière Václav Pajurek ouverte sur la nuit de l´inconscient, (ČR / Tchèquie) source pure, histoire intime ciselée Individuální svoboda v životě nemůže par la marche du temps. „Réalité“ být nikdy absolutní, je omezena tím, qui compte autant de facettes que co by mohlo vytvářet nesvobodu ostat- d´humains qui la contemplent... ních. Ale naprostá svoboda tvorby je jedno z nejdůležitějších poslání surre- Sasha Vlad alismu. (USA / Etats-Unis) Dans la vie la liberté individuelle ne Mým názorem je, že surrealismus peut jamais être absolue, elle est limi- a svoboda tvoří jediný celek. Jako surtée pour ne pas nuir aux autres. Mais realismus může být bez svobody, tak la liberé absolue dans la création est si nedovedu představit svobodu bez un principe le plus important du sur- surrealismu. réalisme. Je crois que le surréalisme et la liberté ne font qu´un; il ne saurait y avoir du Ondřej Vorel surréalisme sans liberté et je ne puis (ČR / Tchèquie) m´imaginer la liberté sans surréalisSvoboda je nejen osovobozování od me! vnějšího nátlaku, ale i odpovědné chování, které neodporuje ontologickému Eva GarCIa principu kauzality. Svobodná vůle – (Argentina / Argentine) a platí to i v surrealismu – nezname- Surrealismus je výrazem svobody a svoná libovůli. Sebeurčování na základě boda je surrealistická... Je to svět, ve ly znamená, že empirický zážitek má kterém se bdění a sen spojují. V někneempirickou příčinu. terých okamžicích vítězí sen a v takoLa liberté n´est pas seulement la vém příípadě jde o surrealistickou skulibéralisation d´une pression exter- tečnost. Ah, kdyby tak vlády na celém ne, mais elle est aussi la determinati- světě mohly být surrealistické! on responsable qui ne résiste pas au Le surréalisme est une expression de principe de la causalité onthologique. liberté. Et la liberté est surréaliste... Le pratique libre, et c´est valable non C´est le monde dans lequel veille et le seulement au surréalisme, ne signifie rêve se rejoignent. Par moments c´est pas l´anarchie. La determination per- le rêve qui triomphe et on parle alors sonnelle qui est à la base de la liberté d´un réel surréaliste. Ah! Si tous les signifie que le fait empirique possède gouvernements pouvaient être surréala cause non-impirique. listes!
Ulrich Rube (Německo / Allemagne) Surrealistická svoboda - svoboda myšlenky v realitě i irealitě je základnou mé imaginace. Ta se vynořuje z podvědomí a nabývá podobu v neznámých surrealistických tvarech v celkové svobodě a univerzálnosti. La liberté surréaliste – c´est la liberté d´une idée dans le réel et irréel et aussi la base de mon imagination. Elle émerge de ma subconscience et reçoit une ressemblance dans les formes surréalistes inconnues... Artur do Cruzeiro Seixas (Portugalsko / Portugal) Život se bez inpirace nikdy nenaplní, nevědomí je nejdůležitější součástí lidské bytosti. Všechny naše kroky jsou podmíněny Touhou, jež je předpokladem svoobody, pro kterou je nezbytné vymýšlet stále nové a nové revoluce. Člověk je komplexní labyrint, který se musí stále mít na pozoru před tím, aby stará pokryytectví nenahrazoval novými. Dnes, v předvečer nového tisíciletí, již nemůžeme váhat, nechceme-Ii být zaživa pohřbení nebo žít v neustálých obavách před celosvětovou krizí či podobnými hrozbami. Nemůžeme se spokojit jen s pouhým rozumem, potřebujeme především lásku, to vzne-
Ondřej Vorel – Letokruhy šené umění, které nás dovede proměnit a krásu, jež je synonymem tohoto umění. Naší P9litickou stranou nemůže být nic jiného, než surrealismus. Sans imagination la vie ne serait qu´imparfaitement vécue. Notre inconscient est la moitié la plus importante de notre être. Le désir est le moteur de nos pas, et c´est avec lui que l´on construit la liberté. Mais il est urgent de réinventer à chaque instant la révolution. L´homme est un labyrinthe qui fait pâlir n´importe quel autre labyrinthe et il faut toute notre vigilance pour qu´une nouvelle hypocrisie ne vienne remplacer l´ancienne. Aujourd´hui, à l´aube d´un nouveau millénaire, il n´est plus possible d´hésiter, alors que nous sommes des morts vivants et que nous vivons dans la peur du sida, de la tuberculose, de la drogue, du désordre politique mondial et autres horreurs semblables. Que personne ne se satisfasse seulement avec la raison. L´amour, c´est l´art sublime de nous métamorphoser et la beauté, un synonime de liberté. Notre parti politique ne peut être que le surréalisme.
Amirah Gazel (Kostarika / Costa Rica) Neviditelné světlo, nová zrození plná harmonie a tolerance symbol jednoty rozchod se skutečností pomyslná lyrika, neodvratný proud lásky k bytí která nás všechny shromažďuje do jediného snu Surréalisme et la libberté – lumière invisible, renaissance gorgée d´harmonie et de tolérance, symbole d´unité, rupture de la réalité, lystisme imaginaire, inévitable jaillissement d´amour pour l´existence qui nous réunit en un collectif onirique. Hyeran Kim (Jihokorejská republika /Corée du Sud) Surrealismus - již jako koncepce je pro mne problematická proto raději užívám pojem nevědomí a pozoruji jak se věci proměňují jako když se záměrně vyvolá nehoda. Okolnosti by mohly být znamením ale není třeba vymýšlet nějaký styl, neboť je mnohem výhodnější vidět věci jinak Naštěstí se někdy stane, že se dveře otevřou a objeví se nový svět stejný jako ten, ve kterém žijeme Surréalisme... le concept même est problematique. Bien que je préfère utiliser l´inconscient et le voir comme véritable, les choses me semblent déguisées, un peu comme un accident créé en exprès, malheureusement, peut-être... Les coïicidences peuvent être des indices. Mais il ne guère nécessaire de recomposer un style déterminé. Car il est bien plus bénéfique de voir les choses de manière différente. Par chance, il arrive parfois que les portes s´ouvrent pour montrer un monde nouveau... exactement pareil à celui qui se vit. Aurélien Dauguet (Francie / France) Je zcela jasné, že můj pojem svobody nemá nic společného s takovým slovem, které je vyryté na oficiálních budovách ve Francii a jinde. Usiluji o plnou svoboodu i s těmi víry, jež nám zanechal markýz de Sade. Ale jak říká Michal Bakunin „budu opravdu svobodný jen tehdy, když všechny lidské bytosti, které mne obklopují, muži, ženy, budou ronvěž svobodní.“ D´évidence, ma notion de la liberté n´a stricyement rien à voir avec ce que représente le mot que l´on voit gravé, en France ou ailleurs, sur les édifices officiels. J´aspire à une liberté assumée totalement, avec ses gouffres mème, telle qu´elle a pu être énoncée par Sade. Mais, comme Michel Bakounine: „Je ne suis vraiment libre que lorsque tous les être humains qui m´entourent, hommes et femmes, sont également libres...“ Heloisa Pessoa (Brazílie / Brésil) Surrealismus je revolucí ve vědomě dosažitelné skutečnosti - v lásce, v poezii a ve svobodě. Je způsobem výrazu, který vede ke skutečné vnitřní lidské zkušenosti. Je aktem, který umožňuje proměnit viditelné v neviditelné. Tvorba arteefaktů a vzpomenutý trojúhelník jsou cestami, které vedou umělce k jeho vlastní idenntitě. Nikdo nemůže komunikovat sám se sebou, je třeba k tomu mít ještě někoho, dvojní-
ka, přízrak, přelud. Aby se toho dosáhlo, je k tomu nezbytná tvůrčí svoboda a jedině tato svoboda umožní dosažení skutečného uměleckého výrazu. Le surréalisme est une révolution du savoir en dedans d´une réalité possible, celle de l´amour, de la poésie et de la liberté. Le surréalisme est un chemin et l´expression humaine qui conduit à une véritable expérience intérieure. C´est l´activité qui permet de rendre visible l´invisible. L´acte de créer des images et la triangulation auteur c´est le chemin d´artiste en quête de son identité. On ne peut pas communiquer avec soi-même, il faut qu´il y aie un autre, un double, le fantôme, le simulacre. Pour atteinfre ce but, un état de liberé créatrice est nécessaire – seulement cette liberté permet le passage de la vraie expression artistique. Leal Labrin (Chile / Chili) Pevně věřím, že jedině pomocí surrealismu se můžeme přiblížit a dotknout magického. Automatismus je jednou z nejlepších záruk, aby umění co nejlépe a nejúčinněji vyjadřovalo své vlastní poslání, kterým je sdělení magického. Podstatou surrealismu je náznak primitivních forem a skutečnost vidět věci z opačné strany. To dovoluje zbavit se konformismu a dospět k požitkům, jaké může přinést jen svoboda. Je crois fermement que c´est à travers l´automatisme que nous pouvons approcher et toucher de près la magie. L´automatisme se présente comme une de meilleures garanties pour que l´art exprime la spiritualité et liberté de la manière la plus adroite et la plus efficace, sans faillir à cette mission profonde qui est de transmettre le magique. La pure allusion aux formes primitives et le fait de voir les choses à l´envers est en substance surréaliste. Ce qui implique faire bas au conformisme et remplir le corps de jouissance pour que la liberté éclate. Miguel Lohlé (Argentina / Argentine) Cesty emotivních vizí nás vedou k tomu, abychom přijali tragédii života s tím, že se postavíme tváří v tvář neznámému vesmíru tajemné atmosféře plné neúprosné něžnosti a lásky Surréalisme et la liberté – voyage de lucidité émotive qui nous mène à assumer la tragédie de la vie en nous confrontant à des univers inconnus, atmosphère mystérieuse pleine de tendresse implaquable. Jean - Martin Bontoux (Francie / France) Jsem si dobře vědom toho, že to byl právě surrealismus, který pro mne objevil prostor svobody. Od té doby jsem stále naplněn jeho aspiracemi, i když někdy mě cesta vede jinam a blíží se víc k fantasknímu světu, jež se zdá vzdálený běžným perspektivám surrealistických malířů a grafiků. Ale myslím si, že z mojí strany nejde ani tak o zapírání, ale spíše o legitimní formu vývoje, protože skutečná svoboda dovoluje zapomenout zašifrované formulace, kdykoliv se to stane nezbytným. Je dois au surréalisme, j´en suis très
concient, la découverte d´un espace de liberé et je reste impregné de certains de ses aspirations, cela lors même que certaines de mes recherches ont parfois une orientation relevant davantage d´un univers fantastique, qui semble s´éloigner des perspectives habituellement exploitées par les peintres et les graveurs surréalistes. Mais j´ai le sentiment, en l´occurence, qu´il s´agit de ma part non d´une trabison, mais plutôt d´une forme légitime d´évolution puisque la vraie liberté autorise la possibilité d´oublier puisque la vraie liberté autorise la possibilité d´oublier losrsque cela devient opportun, les formulations les plus codifiées. Fernando H. Garcia Diaz (Uruguay / Uruguay) Duch surrelismu se manifestuje ve všem, co osvobozuje imaginaci. L´esprit du surréalisme se manifeste partout où se libère l´imagination. Josef BUBENÍK (ČR / Tchèquie) Surrealismus a svoboda – jedná se vlastně o synonyma, přičemž surrealismus je konkrétnějším vymezením tohoto pojmu. Násilničtí extrémisti se dovolávají na společnosti svobody svých projevů netolerance a svoboda jim slouží jen jako předstupeň k nastolení totální nesvobody. Svoboda v pojetí surrealistickém by měla vážně se tvářící blbství vykázat za hranice teritoria rozumu, hloupost a kýč převlečené za tzv. dobrý vkus svléci a ukázat v jejich nahotě a netoleranci k hodnotám pokroku a poznání eliminovat z lidské společnosti zcela. Surrealisme et liberte - i1 s´agi t pluôt d‘um synonymme où le surréalisme est une délimitation plus concrète de cette notion. Les extrémistes violants demandent a la société la liberté pour leurs manifestations nontolérantes où la liberté leur serve comme un point de départ vers l‘établissement du totalisme complèt. La liberté dans la conception surréaliste devra expulser cette imbécillité en dehors du domaine du bon sens. Il faut aussi desabiller cette idiotie déguisée et la montrer dans leur nudité pur pouvoir l‘éliminer de notre société. Jan WOLF (ČR / Tchèquie) Otázali se svého absolutního boha, je-li svobodný, zjistili jen, že se již kdysi dávno oběsil. Zeptali se tedy svého absolutního blba, který jim zbyl: Zapsáno bylo pracně ve zlatě, hrobařovi by se mělo přidat na gatě. (ze zatím nenapsané knihy Jana Wolfa – Axiomatické mystifikace pod drobnohledem absolutní logiky) Ils ont demandé à leur Dieu absolu s‘il est libre mais ils ont appris qu‘il s‘est pendu depuis longtemps. Alors ils ont posé la même question à ce crétain qui leur a resté. C‘était écrit en or et le fossoyeur devrait toucher un supplément. (l‘extrait d‘un livre à paraître „La mystification axiomatique sous le microscope de la logique absolue“)
/
Styxus 3 2009
37
UDÁLOSTI
►►►
(Stručný výčet toho, co se událo v poslední době ve světě surrealismu)
► Dvojjazyčná bibliofilská publikace Zdeňka Piži Rukopis nalezený v Epinay-sur-Orge / Le manuscrit trouvé à Epinay-surOrge vyšla v omezeném počtu výtisků s četnými ilustracemi. ► Knihu básní Allana Graubarda „Hippocampus“ s kolážemi Miguela de Carvalho vydalo nakladatelství Debout sur l´Oeuf (2008) v portugalském městě Coimbra v nákladu 100 číslovaných výtisků. ► Museum of Moderne Art, Aaborg, ve dnech 20. 6. – 30. 8. 2009 proběhla výstava retrospektivní výstava k výročí 100 let od narození dánského surrealisty: Wilhelm Freddy (1909–1995) ► Frey Norris Gallery – Geary Street San Francisco, Leonora Carrington (*6. dubna 1917) od 2. 2 do 30. 3. 2008 proběhla retrospektivní výstava The Talismanic Lens ► Editions JMG 8 rue de la Mara, F-80290 Aguième – Y. Duplessis: Surréalisme et paranormal ► Moderna Museet Stockholm 10327 – Meret Oppenheim (retrospektiva) ► Sunny Press 194 Washington Avenue, Albany N.Y., The Rise of Surrealism ► HC Editions, 12r. Labruste 75015 Paris, A. Breton: L´éloge de rencontre ► Revue Desmos 14 r. Vnadamme 75014 Paris no. 15, Surréalisme en Grèce ► Kunstmuseum CH 4010 Basel – Švýcarsko – výstava surrealismu – Les yeux enchantés (27. září 2008 - 18. ledna 2009) ► Editions L´Herne, 22 rue Mazarine, Paris 6, A. Breton: Mettre en bas les partis politiques ► Musée de Picardie, 80000 Amiens – Clovis Trouille – retrospektiva (14. dubna 2007 – 26. srpna 2007) ► Musée des Beaux-Arts, 73000 Chambery – Victor Brauner – retrospektiva (8. července – 31. října 2009) ► Editions Présence africaine, rue des Ecoles, 75005 Paris, Aimé Césaire – Cahier d´un retour au pays natal ► V nakladatelství AMAPRINT - Kerndl Třebíč vyšla dvojjazyčná bibliofilie A. Budika a J. Kremláčka „Ztracené ostrovy - Les îles perdues“. ► V galerii Agorart, 46 rue de Hollande, 1060 Bruxelles vystavovali v říjnu a listopadu 2009 Miguel Lohlé a Amirah Gazel. ► Výstava Aloise Toufara (1919 – 1978) v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě (19. 5. 2009 – 21. 6. 2009) Výstava ukázala Aloise Toufara jako grafika, jehož ovlivnilo zejména členství v mezinárodním uměleckém Hnutí Phases založeného roku 1954 ve Francii Edouardem Jaguerem (od 1969, kdy se tedy stal členem československé sekce). Toufar byl experimentátor, výsledkem byly tisky z kovových fólií, rozmývané kresby tuší a automatické kresby fixem na papíře (tzv. “autobusáž” – vznikaly v autobuse, když malíř dojížděl autobusem za prací). Podle Edouarda Jaguera se dále zaměřil se na rozbor zobrazované skutečnosti na jednotlivé segmenty – vznikaly osobité a pro jeho tvorbu příAlois Toufar – Obnažené stromy, 1965 značné struktury. V Toufarově díle se jedná o analogii k Jaguerově metodě proměny figurace v morfologickou geometrizaci s typickými vegetativními motivy. ► Během letošního Měsíce literárního čtení, které je každoročně pořádáno nakladatelstvím Větrné mlýny ve Velkém sále Divadla Husa na provázku v Brně, vystoupil také Arnošt Budík (29. 7. 2009) s koncipovaným večerem na téma „Hvězda se
38
/
Styxus 3 2009
třemi krystaly“, kde shrnul základní hlediska své básnické tvorby a charakterizoval výchozí principy surrealismu. ► Výstava obrazů Johna Welsona se uskutečnila v Radnorshire Museum, Llandrindod Wells ve Velké Británii. Byla zde představena jeho tvorba v širším časovém YSTAFELL SIR FAESYFED úseku. (Vlevo: plakát k výstavě THE RADNORSHIRE SUITE a pohled do expozice) AMGUEDDFA SIR FAESYFED RADNORSHIRE MUSEUM ► Výstava COBRA («CoBrA » 31 JULY - 30 SEPTEMBER aux musées Royaux des Beaux-Arts de Belgique) Od 7. listopadu 2008 do 15. února 2009 byla pořádána výstava věnovaná skupině COBRA. Návštěvníkům se výstava pokusila objasnit historické a kulturní kontexty tohoto hnutí. Skupina vznikla v Paříži v roce 1948 z kolektivu umělců z Kodaně, Bruselu a Amsterdamu. Byla rozpuštěna v roce 1951. ► Andělé anarchie (Angels of Anarchy: Women Artists and Surrealism), 26. září 2009 - 10. ledna 2010 pořádadaná v Manchester Art Gallery. Genderově zaměřená výstava zaměřená nikoli na inspirační úlohu ženy v surrealismu, ale na tvůrčí potenciál žen v tomto hnutí. ► Retrospektivní výstava skupiny italských surrealistů Surfanta byla uspořádána v AV Art Galerii v Turíně (Torino, Italia) v době od 25. září do 30. listopadu 2009. Skupina Surfanta společně se skupinou Lacoste (jejíž členové dnes tvoří jádro nástupnické skupiny Stir Up) uskutečnily na konci 60. let několik výstavních projektů. ► Výstava soudobého surreallismu z celého světa byla zahájena v hlavním městě Chile, v Santiagu pod názvem Práh tajemství (El Umbral Secreto). Zahájení proběhlo ve třech dnech na třech místech: středa 28. října v 19.30 hodin, Museo de la Solidaridad Salvador Allende; čtvrtek 29. října v 19.30 hodin, Museo de Santiago; pátek 30. října v 19.30 hodin, Diario La Nacion. Více informací o této výstavě přineseme v příštím čísle sborníku STYXUS. ► 10. prosince 2009 byla představena kniha Ludwiga Zellera – Río Loa, Estación de los sueños v La Sala de la Universidad de Talca, Campus Santiago, ulice Quebec 415 Santiago.
JOHN WELSON
Amgueddfa Sir Faesyfed Radnorshire Museum Llandrindod Wells Powys LD1 5DL 01597 824513
[email protected]
Résumé THE SURREALIST PROPOSITION The fruition of Surrealist aspirations will lead to the most revolutionary transformation of the world. Surrealist belief is in the liberation of humanity and lucidity of the human condition, Surrealism abhors those facets of society that are intent upon oppression and mystification; for it is only by constant vigilance and a continuous state of intellectual mobility that the emancipation of humanity may occur. There is a need for immediate attainment of consciousness on behalf of humanity it must be realized through crystallisation in the concrete of the concept of „ruthless awareness“. Only then André Breton´s belief in “man’s social liberation, defossilisation of social behaviour and refashioning of human understanding“ may occur. These premises are seen by the Surrealists as agents of the complete comprehension of the individual. Thus, this realisation of what is inherent to the very essence of the individual may come to be and a permanent state of lucidity may be attained. Manifestation of the nature of human desire is paramount and means of releasing what is indispensable to the true operation of liberal mind is prima facie. Total liberty relies upon two premises: First the „social liberation“, through which all mechanisms of oppression and exploitation will necessarily be erased in the name of „freedom“. Freedom, which will crystallise in „revolution of all values“ and „reinvention of everyday life“. This revolution of human condition will call into play the most profound scrutiny of repressive society and of the so called „capitalist civilisation“. Realising the need for life based upon fulfilling desire and on complete awareness of the individual, the human force and its generative power must necessarily be oriented towards comprehension and extension of the vista of daily life; the world must be transformed into a place, as Franklin Rosemont states, „of…festive conditions of freedom, abundance and play. We unhesitatingly insist that the revolution is for pleasure.” Second, liberation occurs due to „refashioning of human understanding“, in which unification of the waking and dream states allows for understanding of what is the essence of human desire. Composite forces of the human entity become truly intelligible and totally liberated only when the subjective and the objective, the rational and the irrational elements of the human makeup, are allowed unrestricted externalisation into our daily lives. It is intention of the Surrealist revolution to create, as Franklin Rosemont sees it, “liberation beyond all traditionally assigned limits“. In consequence, the Surrealist belief is not only in the creation of a single class, a „true democracy“, built, as Lenin put it, „trough the initiative of the masses“, but also of a single class whose desire is to embrace the „true operation of thought“, in such a way as to live a life which is emancipatory in both its nature and action. Trough belief in the Surrealist revolution, the human predicament will not be one of a forced alignment with social oppression and mental isolation, but rather with the emancipation of the poetic dimension of reality; the latent
qualities of materialism. There will come into play forces releasing the identity of humanity and humanity will take such a position, which it is surrounded by and which it chooses to surround itself by. The primacy of matter will be commensurate with the basic principle of human liberation. It is due to clarity and lucidity of the Surrealist proposition that the continued task of Surrealism is to be seen in everything that attempts to shine light upon the indisputable right to human liberty. It is through the undoubted channels of the Surrealist sensibility that uncompromising freedom, a Surrealist freedom, may be accessible to humanity. John Welson Black Humour Black comedy – or “black humour” - is the main topic of this collection. The first article (in Czech and French version), titled Surrealism and Black Comedy was written by Arnost Budik. This whole figment of acute exaggeration is spearheaded by two quotes – one by Ionesco: “We are all going to die and that is our sole advantage”, the other, more sober one, by Le Coubusier: “...solely on ruins it is impossible to improvise.” The author claims that the term “black humour” was first coined by André Breton, who used this term in his Anthology of Black Humour in 1939. He characterised this sort of humour as the victory of the principle of delight over dismal living conditions. Black comedy contributes by the sheer power of its subconscious to the rebellion of human spirit; it represents the outside world in the moment of crisis and shatters the common and deep-seated aspects of human existence. In his Introduction Speech to the Exhibition (which took place in the Hady Gallery in Brno - Lisen) Vaclav Pajurek says: “Like Shiva the Destroyer, great god of Indian mythology, black humour has the same destructive importance. And like Shiva it is six-handed. (…) The black humour in itself is just a social veil hiding the lowly impulses of our subconscious. The inhibitions of super-ego are so numerous that the human psyche inevitably needs the cleansing catharsis of humour, especially of black humour. It represents the power of destruction in the world of imagination and can range from very subtle persiflage to ironic condescension with cruel glimmer in the eye. (...) What shocked our ancestors in the 19th century does not shock us any longer. Nothing has the same effect as in the time of its conception – you can see for yourselves, reading classics such as de Sade, Poe or Lautréamont. Nevertheless, works of dadaists and surrealists have not yet lost its flair! All you need is to take a look at the Ernst cycles such as The hundred-headed woman or A week of kindness.” In the end, he comments on an incident that occurred due to the lack of understanding on part of the gallery’s management: “And, to conclude my speech, I would like to add that after the regrettable incident, when we have had our graphics wilfully taken of the walls of this gallery and our texts censored, I have to pose a question – should Bible be also censored in Brno – Lisen? Allow me to quote: And Ahoolah was mad with lust after lying with men whose member is as the member of asses and whose issue as the issue of horses. Folk wisdom tells us: What is a Czech teacher? It’s a diagnosis!
/translators note: Czech stereotype of a teacher is of a very prudent spinster/ And a friend of mine just gestures at me that it must be the diagnosis no. 6, because six is the number of the beast.” Josef Bubenik’s article We Have Been Before Censorship... We Shall Prevail After describes the situation under which the process of removing of several “unfit” paintings took place. It analyses the motives, course and impact of such a decision: “Well, it had to be quite clear to all of the organizers that an exhibition of a surrealist circle on the topic of Black humour cannot be just another quaint undertaking. It follows that whilst an ordinary exhibition in an ordinary gallery would fulfil all the ordinary aesthetic criteria, surrealists’ exhibitions tend to be quite different in this respect. They do not cling to any ‘aesthetic criteria’ in the first place – of course this does not mean that they would not at the same time meet such criteria. (…) Black humour lightens the sad and dark topic of death. It laughs in the face of stupidity of pornography and shatters the “reliable” foundations of society, which – in an act of ‘good will’ – destroys roots of freedom and builds up bourgeois conservatism, whose direct outcome is the claustrophobic and fascist orientation of socially frustrated individuals. (…) Each ban, each act of censorship, each remotion, each cover-up and each retouching is paved with ‘good intentions’. (…) One member of the Stir Up group, Vladimir Kubicek, sent two of his graphic folios to the exhibition – one depicting a stylized male genitalia, the other depicting stylized female genitalia. Both folios were accompanied with a text lampooning pornographic literature. (…) The notions of morality, prudency, decency and indecency have all underwent such conceptual somersaults, that if one wants to cut off all discussion, one has to use a trump card, an apodictic argument – money! Muslims do not question the Holy Koran, Hindus must not kill a cow and our social peers just will not question the sacral role of money.” There follow two “problematic” short stories from the pen of Vladimir Kubicek and the next two pages are filled with photos from past exhibitions. After these there is an outcome of a survey, whose subjects were questioned whether they use Black humour as a means of expression. Jiri Havlicek’s Laboratory of Great Concepts is an abbreviated version of a treatise from a voluminous essayistic work of this author and treats the topic of hermetic (esoteric) thought in the light of historic retrospective and its impact upon the art of 20th century and especially on surrealism (the so-called “hermetic phase” of surrealism after WWII). An essayistic translation by Jan F. Pavlicek loosely follows this article. It presents a study by an important Italian theoretic of Surrealism – Arturo Swarz La Macchina Celibe, whose topic is an analysis of the Great Glass by Marcel Duchamp from an alchemic point of view. (Translation by Jan Klobouk Havlíček) DISCONTINUOUS ILLUMINATIONS The surrealists’ ideals aren’t very different today from those of Andre Breton’s time. At that time, the life style imposed by society became unacceptable. Intervention operations were born and centred into surrealist groups due to the urgency of interventions in the economical and social structures. In our present times,
/
Styxus 3 2009
39
the surrealist intervention is as necessary as it was in the past in those very same areas of the internal world of the subconscious. Rimbaud was one of the pioneers of exploring that inner world to elicit surrealistic images in his poetry. Surrealism still appeals today to create new perspectives of human condition. Great ideological movements always have the ambition of becoming universal. The wide reaching geographical and polemical influences of the surrealists constitute one form of universality. However, in modern times there does not seem to be a Center for the movement to form around. In contrast to historical Surrealism, there is today no central forum for surrealist action: not in Paris, nor in any other place in the world. However, Surrealism is far from being confined to the past as some experts would have us believe. “Polemic tries to define its circumference” says Kenneth Cox (Phosphor 1, 2008). In the future “it will be what it will be” (André Breton). Where can we currently find Surrealism? It can be found in the true field of life, in all its variety. Sharing the vision of Gerard Legrand, Surrealism can be found wherever we can find surrealists. Today’s question is how far reaching is Surrealism and where can the Surrealists be found? Who are the Surrealists after all? Remembering the well-known episode of the flyers with the sentence “if you love the love, you love surrealism,” we say we will give the answer when the question will be understood. We still live today in a nihilist and passive civilization, surrounded by television, advertising, trifles and trivialities. The cultural models “correspond to an abstract and anonymous project and the people are satisfied themselves, installed in its beliefs and its habits,” Ernesto Sampaio wrote. To become free of this trash, Surrealism appeals widely (not to say torrentially) to poetry, to the one we can read and to the one we can observe. Poetry is a sublime place in the mountain where the light still shines over the bodies and over the depressed spirits; its source is the appeal and subversion of all limits of the human condition. To be unaware of the poetical reality is equivalent to being unaware of the entire reality, says Sampaio. In this poetical panorama, Surrealism has diverse vectors polarized for the collective activity of organized groups as well as for solitary action. The results of its inquiries are projected into the public sphere by way of looking at and acting against what civilization is said to be civilized for. In this meeting point around DISCONTINUOUS ILLUMINATIONS, let us present some of the vectors that compose the current surrealists’ movement. The 66 participants, representing 18 countries and totaling more than 100 paintings, photographs, engravings, drawings, written poetry, collages and poetical objects testify to it. It constitutes a microcosm of a wider international creative activity and particular sensibilities, developed through publishing activity, meetings, and exhibitions. With the creation of this place we are no longer afraid of art and literature; therefore, there is a place where all of us can cry aloud: “I see I imagine” (Breton). Miguel de Carvalho The Cabo Mondego Section of Portuguese Surrealism was born in 2008 in Figueira da Foz around the surrealistic and publishing creations “Debout sur L’ Oeuf” with painters and poets
40
/
Styxus 3 2009
from different parts of the country, such as Rik Lina (painter), Seixas Peixoto (painter), Miguel de Carvalho (publisher and poet) and João Rasteiro (poet). The group does not have a manifesto (they do not wish for one either) and receives surrealists in freedom joining its activities, having automatism, hazard, “objets trouvées” as rules of work, in full freedom, without techniques, rules, limitations or impositions of any kind or species… The Cabo Mondego Section of Portuguese Surrealism has produced work for the Surrealist Festival in London and the International Exposition of contemporary Surrealism in Santiago, Chile “EL UMBRAL SECRETO” (2009), “the Anvil and the Angel” – individual exposition of Rik Lina in the Foundation of the Sculptor Jose Rodrigues, and built a cultural centre in Bangladesh, under the direction of Engelbert Schlögel. Other collective activities have also taken place with the presence of international surrealists in Figueira da Foz, such as Sergio Lima from the Surrealist Group of São Paulo (Brazil) and Jan Giliam of the Group CAPA (Collective Automatic Painting Amsterdam). The activities of the group have not only taken place at “creation centers” such as ateliers, museums and/or foundations, but also in environments whose atmospheres have a magician-poetical ambiance such as the forests of Cabo Mondego, the secular cafés of Coimbra, and old cloisters among others places of telluric and secret forces where we can drink of crystalline sources in wild state… The individual freedom is a superior asset. Quarry works Essay for a manifest (collective poetry action) Does Surrealism make any sense today in the smashing chaos of political, social and economical illusion? Absolutely! And more than ever. We take seriously the luminosity of the words engraved 43 years ago on the tomb of Andre Breton: “I look for the gold of time”. This gold is ageless and is out of any economical circuit; so are our searches. Facing the morality sphere (which is living a crisis of values) the aesthetic aspect or the Art and Literature (they say it is supposed to be studied in Art academies and at Universities) we do not take into consideration the concept of beauty, because this would lead us right to the question – what is beauty? We evidence another sensitivity, inherent to the reason that produces the artistic work. It does not shock us the vulgarity we express ourselves by visual poetry or writing, we’d rather shock others with the genius of freedom through the poetical act and Poetry. Freedom – this machine of propulsion – allows us to coexist with the truthful men, through the unification of telluric forces that ravage the logos. The logic today seems strange to us. Therefore we do Poetry from dreams. A good usage of dreams helps give birth to a new way of thought, and says no to appearances. We are interested in conquering new geographies and lives full of meanings in the interstices of reality, at the edge of Literature and Art. We propose an external metamorphosis with a simple change of attitude, overcoming inertia through a collective action in an adventure that will drive us to the inner revolution of all poets because… Superior freedom is a superior asset. Miguel de Carvalho
God and his Apprentice Dutch Canadian artist and writer Brian Tjepkema exhibited his paintings this June in Brno’s Galerie Katakomby. Included in the exhibition were the photos of the Czech artist Miroslav Tichy who Tjepkema first met in the early nineties when he was working as an English teacher in southern Moravia. Since that time Tichy has become world famous but, says Tjepkema, against his will. “This is the first truly authorized exhibition of Tichy’s work,” claims Tjepkema. “The Tichy exhibitions around the world have been totally illegal.” Last year Tjepkema protested an exhibition of Tichy’s photos in Paris at the Centre Pompidou. In addition to showing a video of this protest at the opening of the Brno exhibition, a film that he shot in Tichy’s house called “Conversation with God” was also presented. Tichy, now over eighty years old, used to move around his hometown of Kyjov taking photos of woman. An outcast in constant conflict with the authorities, Tichy had kept his photos and paintings hidden away. When his work suddenly appeared at the top of the art world in 2004, it created a sensation. Tjepkema states that the “Tichy scandal” began in 2005 when an article appeared in the magazine Tyden called “How to cash in on a freak.”(Jak zpenezit podivina) In this article Tichy claimed not only that the exhibitions were being done without his approval but that the art had been stolen from him. Still, the exhibitions continued. “I’m using art as a weapon,”says Tjepkema. “By showing the footage of these protests at my exhibitions the protests in effect continue. I have them all trapped in an artwork.” Tjepkema has long been a controversial figure in The Czech Republic. Tjepkema moved to Czechoslovakia in the early nineties and while working as an English teacher he met the artist Miroslav Tichy. In 1998 Tjepkema published the book “Pohadka” which contained a six page description of an early meeting with Tichy. In 2005 he published “Zpoved holandskeho uzivatele drog” which included descriptions of his drug experiences in Canada, Holland and in The Czech Republic. Tjepkema calls his art “Absolutism”. “Its like symbolism on overdrive. I am a philosopher using paint.” Included in the exhibition was an installation art work called “Dadawar” in which we can see Tjepkema’s use of boxes, costumes, odd objects and Aprotest boards.” Tjepkema uses these protest boards in the performances artworks that he executes not only in Europe but also in Canada. Tjepkema not only performed on the stage inside but also in front of Husa na Provazku where he infiltrated a political rally being held in advance of elections for the European Union. Inside he did a performance with the musician Milan “Lovec” Bilovsky with whom he had worked years earlier in the group Narajama. Bilovsky’s new group Koe also played at the vernissage. “The entire exhibition is an art work,” said Tjepkema. “Not only is it the first legal exhibition of Tichy’s art, it is also my blueprint for taking over the art world. The fact that I have executed this work in a gallery made from catacombs only adds to the artwork. And besides, where else would one expect sorcerers to carry out their art magic?” Peter Clark
Snad
Arnost Budik Snad paví monogram ze zetlelého listí prohrábne jiskry dohasínajícího ohně krb se žilnatými prsty rozedře na prach stíny večera Není tomu tak dávno co roztočená mračna ozubených kol našla svá poslání v zapečetěných láhvích pohozených do flegmatického příboje Naše vzkazy se rozdrobily déšť z nich smyl poslední krůpěje krve kdo nechce čekat marně dočká se parfému ze ztraceného snění Zdeněk Cibulka – Odněkud
Zase nás rozehřeje úzkost úzkost z vyprahlosti předstíráme zvědavost ale za skalisky pamětí se už objevují nové radosti
Vyplněný formulář Pavel Řezníček Nikdy nikomu neřeknu jak jsem to dělal Přespávali po třech v rozpálených pecích pak se okartáčovali a s lehkým úsměvem si šli pro mléko zapomenuté za ohromnou konvicí šerkové žluče Přišla sama Měla ohromnou hubu pomalovanou mastixem a jemnou pleť podobnou Peugeotovým závodům v rychlopožírání chrtů a kyslých jockeyů Byl to duben převlečený za pána.
/
Styxus 3 2009
41
42
/
Styxus 3 2009
Miguel de Carvalho a Rik Lina (koláž – společná práce)