Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých

FARNÍ INFORMÁTOR 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 13. ZÁŘÍ 2015

Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.

Poutníci na Kalvárii. Peregrinatio ad Fontes Salutis, Jeruzalém, Izrael, 7. února 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, pozvedněme svůj prosebný hlas k Bohu, který zachovává věrnost navěky, otvírá oči slepým a napřimuje sklíčené, a s upřímností srdce volejme: L: PRO SLÁVU SVÉHO JMÉNA, BOŽE, VYSVOBOĎ NÁS.  Za papeže Františka, aby jeho nadcházející apoštolská cesta na Kubu, do Spojených států amerických i návštěva Organizace spojených národů u příležitosti VIII. Světového setkání rodin ve Filadelfii, povzbudila Církev v jejím poslání lásky.  Za tisíce uprchlíků, kteří utíkají před smrtí v důsledku války nebo hladu a jsou na cestě k naději života, aby ji nacházeli u nás, které evangelium učí být "bližními" maličkým.  Za křesťanské rodiče, aby po příkladu a na přímluvu sv. Ludmily vychovávali své děti ve víře a dočkali se na nich radosti.  Za věrné zemřelé, aby za svou upřímnou snahu o následování tvého Syna došli poznání toho, co žádné oko nevidělo, žádné ucho neslyšelo, ale co Tys připravil těm, kdo tě milují. K: Všemohoucí, věčný Bože, který si povoláváš ty, kdo jsou v očích světa chudí, abys je skrze víru obdařil svým bohatstvím a učinil je dědici tvého Království. Vyslyš naše pokorné prosby a naplň na nás svá zaslíbení. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 13. – 20. září 2015 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 13. září

24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 14. září ÚTERÝ 15. září STŘEDA 16. září

SVÁTEK POVÝŠENÍ

SVATÉHO KŘÍŽE PANNA MARIA BOLESTNÁ SV. LUDMILA, MUČEDNICE

ČTVRTEK 17. září

SV. KORNÉLIUS, PAPEŽ A SV. CYPRIÁN, BISKUP, MUČEDNÍCI

PÁTEK 18. září SOBOTA 19. září

24. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JANUÁRIUS,

NEDĚLE 20. září

25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PÁTEK

BISKUP A MUČEDNÍK

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

na poděkování za 50 let manželství, dar zdraví PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 8.00 VŠETULOVU a ZBOŘILOVU DRYSICE za +Ludmilu PEPRNÍČKOVOU, manžela a syna 9.30 SVÁTOST KŘTU: Leona Terezie ZAKOPALOVÁ za + Františka PIVODU, PODIVICE manželku, dceru, živou a +rod. 11.00 za stařečky PARÁČKOVY PUSTIMĚŘ a ŠMUDLOVY 18.00 PODIVICE za + Ludmilu KOZÁROVOU, manžela, živou a + rodinu 8.00 za + Růženu SPISAROVOU, DRYSICE manžela, dvě dcery a + rodinu 18.00 za + rodiče OLEJNÍKOVY, PUSTIMĚŘ SLÁMOVY, dar zdraví a Boží 18.00 požehnání pro živou rodinu PUSTIMĚŘ za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 18.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 za + Stanislava KOUTNÉHO, PUSTIMĚŘ rodiče a Boží požehnání 8.00 pro živou rodinu za + rodinu MARKOVU DRYSICE s prosbou za dar zdraví a Boží 9.30 požehnání pro živou rodinu SVÁTOST KŘTU: Marek JANEČKA PODIVICE za + Naďu SUCHÁNKOVOU a rodiče z obou stran 11.00

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (6. 9. 2015)

PUSTIMĚŘ: 5.500,-Kč

DRYSICE: 5.000,-Kč

PODIVICE: 1.200,-Kč

PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! 

ŘÍMSKOKATOLICKÉ NÁBOŽENSTVÍ NA ZŠ PUSTIMĚŘ Výuka začíná v úterý 15. září 2015 v 1. třídě dle rozvrhu: 1. + 2. třída: 11.35 – 12.20; 3., 4.+5., 9. třída: 12.30 – 13.15 6. - 8. třída: 13.15 – 14.00 FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 20. – 27. září 2015 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče a Boží požehnání pro živou rodinu za + rodinu MARKOVU DRYSICE s prosbou za dar zdraví a Boží 9.30 požehnání pro živou rodinu SVÁTOST KŘTU: Marek JANEČKA PODIVICE za + Naďu SUCHÁNKOVOU a rodiče z obou stran 11.00 za +Františka POHLODKA, PUSTIMĚŘ manželku a Boží požehnání 18.00 pro živou rodinu za + Rudolfa POSPÍŠILA, PODIVICE dvě manželky a děti 8.00 za + Elišku BALÍKOVOU DRYSICE a duše v očistci 18.00 PUSTIMĚŘ za + Františku KOUTNOU, manžela a duše v očistci 18.00 za + Bohuslava KLIMEŠE, PUSTIMĚŘ syna Jiřího, živou a zemřelou rodinu KLIMEŠOVU 18.00 a KRATOCHVÍLOVU za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 na poděkování za 90 let života, PUSTIMĚŘ 65 let manželství a Boží 8.00 požehnání pro rod. HROZOVU za + MUDr. Ivetu DRYSICE POLÁCHOVOU 9.30 a duše v očistci za + Václava MAREŠE PODIVICE s prosbou o Boží požehnání 11.00 pro děti PUSTIMĚŘ 8.00

NEDĚLE 20. září

25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 21. září

SVÁTEK SV. MATOUŠ, APOŠTOL A EVANGELISTA

ÚTERÝ 22. září STŘEDA 23. září ČTVRTEK 24. září

ÚTERÝ 25. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. PIO Z PIETRELCINY, KNĚZ

PÁTEK 25. září

PÁTEK 25. TÝDNE V MEZIDOBÍ

SOBOTA 26. září

SV. KOSMA A DAMIÁN, MUČEDNÍCI

NEDĚLE 27. září

26. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

ČTVRTEK 25. TÝDNE V MEZIDOBÍ

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ

1. Aby rostly příležitosti pro vzdělávání a práci pro všechny mladé lidi. 2. Za katechety, aby jejich život byl v souladu s vírou, kterou hlásají, a tak o ní věrohodně svědčili druhým. 3. Aby všichni lidé poznali Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání. FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

FARNÍ INFORMÁTOR 25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 20. ZÁŘÍ 2015

Pán mě udržuje naživu.

Poutníci u relikviáře sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondo, Itálie, Anni Paulini Peregrinatio, 3. července 2009.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, pozvedněme svůj prosebný hlas k Bohu, který nám milosrdně pomáhá, a v tomto farním společenství upřímně volejme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za papeže Františka, aby jeho nadcházející apoštolská cesta na Kubu, do Spojených států amerických i návštěva Organizace spojených národů u příležitosti VIII. Světového setkání rodin ve Filadelfii, povzbudila Církev v jejím poslání lásky.  Za tisíce uprchlíků, kteří utíkají před smrtí v důsledku války nebo hladu a jsou na cestě k naději života, aby ji nacházeli u nás, které evangelium učí být "bližními" maličkým.  Stvořiteli: pohleď s láskou na naši zem, která je sužována nenávistí a násilím: dej, aby všichni lidé usilovali o spravedlnost, a svět tak znovu nalezl cestu svornosti a dialogu.  Za nás, kteří slavíme tuto eucharistii, abychom na přímluvu sv. Pia z Pietrelciny byli připočteni k chudým evangelia, jimž Otec slíbil, že jim zjeví tajemství svého království.  Za věrné zemřelé, kteří spolu s tvým Synem byli pohřbeni, aby - když v Krédu vyznávali: „třetího dne vstal z mrtvých“ - povstali spolu s Ním k životu věčnému. K: Bože, Ty zachraňuješ pro své jméno a svou mocí zjednáváš právo: slyš modlitbu této své rodiny a popřej sluchu slovům našich úst. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 50,5-9A

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně! Hle, Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí? ŽALM 116

Miluji Hospodina, neboť slyšel – můj prosebný hlas, – neboť naklonil ke mně svůj sluch – v den, kdy jsem ho vzýval. Obepjaly mě provazy smrti, – dostihly mě smyčky podsvětí, – uvízl jsem v tísni a trýzni. – Hospodinovo jméno jsem vzýval: – „Ach, Hospodine, zachraň mi život!“ Hospodin je milostivý a spravedlivý, – Bůh náš je milosrdný. – Hospodin chrání prosté lidi; – pomohl mi, když jsem byl v bídě. Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, – mé oči ze slz, mé nohy z pádu. – Budu kráčet před Hospodinem – v zemi živých. 2. ČTENÍ – JAK 2,14-18

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba. Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: „Ty máš víru, a já mám skutky.“ Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru. EVANGELIUM – MK 8,27-35

Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“ 3

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Radostné svědectví víry Ernst Hello napsal povídku s názvem „Klíč ke štěstí“. Hlavním hrdinou je pan Ludvík. Léta šetřil, aby mohl spokojeně žít. Jeho úspory však začaly narůstat a s nimi narůstal i pocit nejistoty a strachu. Jak zajistit úspory? Dát je do spořitelny? To ne, inflace je ročně vyšší než úroky. Investovat do cenných papírů? To je také ošidné: podnik zkrachuje a je po akciích. A tak se pan Ludvík rozhodl, že promění své peníze v zlato. To má totiž stále hodnotu. Jenže kde to zlato ukrýt? Celý problém vyřešil tím, že si pronajal v bance sejf na heslo, které bude znát jen on a nikdo jiný. Jaké heslo ovšem zvolit? S tím si pan Ludvík hlavu nelámal. Dal si heslo: „Bože můj“. Když pak po čase přišel do banky otevřít svůj poklad, nemohl si za živý svět vzpomenout na heslo. Doma probíral slovníky, diáře, kudy chodil jenom naříkal: „Bože můj“…! I když ho převezli do psychiatrické léčebny, stále opakoval slova „Bože můj, Bože můj“. Netušil přitom, že právě tak zní jeho heslo k trezoru. Pan Ludvík mohl ta slova vyslovit 1000 krát, ale nic mu to nebylo platné, protože je nevyslovil na patřičném místě. Kolikrát se něco podobného stává i nám. Mluvíme o Pánu Bohu, o lásce, spravedlnosti, ale sami podle toho nejednáme. Apoštol Jakub nám jasně připomíná, že víra bez skutků je mrtvá. Rozlišuje tedy víru živou a víru mrtvou. Víra mrtvá znamená znát katechismové poučky a nic víc. Je to víra, která nepřetváří náš život. A dá se říci, že tato víra spíše škodí než prospívá, právě proto, že odpuzuje nevěřící nebo ty, kdo Boha hledají. Jak píše sv. Jan Zlatoústý: „Neexistovali by pohané, kdybychom byli opravdovými křesťany! Holdujeme však penězům jako oni, ba i víc; máme strach ze smrti jako oni; bojíme se chudoby jako oni a lakota nás trápí stejně jako je“. My však zajisté všichni chceme mít víru živou, která se projevuje skutky lásky. Je však už dvacet let svobody, ale zdá se, že věřících v kostelích nepřibývá, spíše naopak. Kdyby každý z nás přivedl k Bohu alespoň jednoho člověka, byl by náš kostel zakrátko k prasknutí. Povzbuďme se Božím slovem k radostnému svědectví naší víry. Pamatujme si, že předpokladem je modlitba – osobní vztah k Ježíši Kristu, z něhož vychází. Nemusíme hodně mluvit o Kristu, ale ať lidé poznají Krista z našeho života a ptají se po něm. Amen. 4

LITURGICKÉ TEXTY 25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – MDR 2,12A.,17-20

Čtení z knihy Moudrosti. Bezbožníci řekli: „Číhejme na spravedlivého, podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí. Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda nalezne ochranu, jak říká.“ ŽALM 25

Bože, zachraň mě pro své jméno, – svou mocí mi zjednej právo! – Bože, slyš moji modlitbu, – popřej sluchu slovům mých úst! Neboť povstali proti mně zpupní lidé, – násilníci mi ukládali o život, – na Boha nebrali ohled. Hle, Bůh mi pomáhá, – Pán mě udržuje naživu. – Budu s radostí přinášet oběti, – chválit tvé jméno, Hospodine, že je dobré. 2. ČTENÍ – JAK 3,16-4,3

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba. Milovaní! Kde vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká. Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji semeno, jehož plodem je spravedlnost. Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho; bojujete a válčíte, ale nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše. EVANGELIUM – MK 9,30-37

Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš a jeho učedníci sestoupili s hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou, a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“ Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. (Ježíš) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ 5

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Kříž Mezinárodní letiště v New Yorku, „La Guardia“ nese název po někdejším starostovi města New York, který byl také váženým a uznávaným politikem. V době, kdy ještě vykonával funkci městského soudce, přivedli k němu do soudní síně starce, který byl obviněn z krádeže jednoho bochníku chleba. Muž svou vinu přiznal, ale hájil se, že měl hrozný hlad. Soudce věřil, že hlad měl, ale krást se nesmí. Rozsudek byl tedy vynesen na základě platných zákonů, které za tento přestupek ukládali buď peněžitý trest anebo jistý čas ve vězení. Soudce tedy udělil starci pokutu ve výši 10 dolarů. Muž však sklopil zrak a řekl, že nemá peníze a proto nemůže pokutu zaplatit. Vtom se však odehrálo něco zvláštního: soudce si svlékl svůj talár a sestoupil dolů ke starci. Poplácal ho po ramenou a pravil: ´jako soudce vás musím odsoudit, ale jako přítel pokutu zaplatím za vás. Soudce pak vytáhl z kapsy desetidolarovou bankovku a pokutu za starého muže zaplatil. Tento příběh nám krásně vysvětluje, co vlastně udělal Ježíš pro každého z nás. Svou smrtí na kříži zaplatil za všechny naše hříchy, a proto kříž bude povždy nejen znamením utrpení, ale především symbolem lásky Boha k člověku. Není krásnější věty v Písmu svatém než ta, kterou řekl Pán Ježíš Nikodémovi: „Tak Bůh miloval svět …“. Ježíš nepřišel lidi soudit, ale zachránit, spasit. Proto jen v Kristu je spása. Kříž je nejprve symbolem utrpení. Žijeme ovšem mezi lidmi, kteří nejen v Krista, ale vůbec v Boha nevěří. Řeknou: kdyby Bůh existoval, pak by na světě nebylo tolik utrpení, nemocí, bolestí, katastrof. Známý filozof Leibnitz uvažuje v této věci takto. Říká, že tento svět je nejlepší ze všech možných světů i přesto, že je v něm tolik utrpení. Kdyby totiž Bůh o lepším světě nevěděl, nebyl by vševědoucí; kdyby ho nedokázal stvořit, nebyl by všemohoucí; a kdyby nechtěl stvořit nejlepší svět, nebyl by láskyplný. Proto je tento náš svět ze všech možných světů nejlepší. Proč ale Bůh dopouští katastrofy, zemětřesení, výbuchy sopek, záplavy, nemoci? Svět bez utrpení by totiž člověka mohl přivést k čistě pozemskému cíli, zatímco díky různým 6

utrpením se člověk odpoutává od čistě pozemských věcí a zaměřuje se ke svému konečnému cíli, který je v Bohu. Před několika lety, 11. září 2001, se stala tragická událost v USA, kdy zahynuly tisíce nevinných lidí. Proč zrovna oni, nevíme. Jedno však je jisté, a to, že to bylo určité znamení, která nás má vést k zamyšlení nad svým životem, protože nevíme, který den bude pro nás poslední. Ovšem co má dělat člověk, kterého se utrpení týká bezprostředně. Proč zrovna já? Proč ne ten druhý? Já nejsem takový hříšní … Utrpení nelze vysvětlit, ale je možné ho unést a pochopit jen s Kristem, protože i on trpěl v nevýslovných mukách právě na kříži. Máme se těšit slovy sv. Pavla: ´jestliže s ním trpíme, budeme s ním i kralovat. Utrpení tohoto času s nedají srovnat s budoucí slávou …´. Že je to možné, to nám dosvědčuje případ těžce nemocného vědce ČSAV, Dr. Jiřího Mrázka. Bylo mu 55 let, když ho v Praze v nemocnici na Vinohradech operovali. V té době ho navštívili mnozí přátelé: jeden mu nabízel léčitele, druhý mu přinesl bylinkové čaje, další mu přivezl z Insbrucku nějaký kvalitní bylinný likér. Věřící pacient však odmítl všechno, co mu přátelé nabízeli. Věděl, že má rakovinu a tak se spoléhal jen na jednoho přítele – Pána Ježíše. Modlil se Křížovou cestu a při ní opakoval: ´Pane, vím, že tvoje křížová cesta neskončila smrtí, ale měla pokračování v nebeské slávě. A to je mi zárukou, že i ta moje cesta křížová, když ji trpím ve spojení s tebou, se smrtí neskončí, ale vyústí do života věčného. Tři měsíce trvalo jeho velké utrpení, které nesl s Ježíšem. Den před svou smrtí řekl manželce, že našel ve svém utrpení takovou radost a krásu jako v ničem jiném na světě. Pohled na kříž nám ukazuje, že v utrpení a kříži nejsme sami a připomíná nám také náš životní program. Vertikála směřuje k nebi – symbol lásky k Bohu; horizontála pak spojuje s lidmi. Aby vznikl kříž, musejí se protnout. Kéž i pro nás znamení kříže není jen bezduchým formálním náboženským úkonem, ale uvědoměním si našeho křesťanského poslání. Kéž je i pro nás kříž znamením lásky a zároveň výzvou, abychom lásku žili. 7

APOŠTOLSKÁ CESTA PAPEŽE FRANTIŠKA DO EKVÁDORU, BOLÍVIE A PARAGUAYE 5. - 13. července 2015 (DOKONČENÍ) Papež František v Bolívii - La Paz Ve středu, 8. července, po poledni se papež František rozloučil s Ekvádorem a krátce po třiadvacáté hodině středoevropského času zahájil na bolívijském letišti El Alto druhou etapu své devítidenní apoštolské cesty po Latinské Americe. El Alto jako satelit hlavního města La Paz leží v nadmořské výšce čtyř tisíc metrů, a proto byl zdejší pobyt Petrova nástupce omezen na pouhé čtyři hodiny. Uvítacího ceremoniálu na letišti se účastnil prezident Mnohonárodního státu Bolívie, Evo Morales, který Františka nazval „papežem chudých“. Svatý otec ve své odpovědi ihned vymezil pastorační povahu své návštěvy, poukázal na přírodní krásy a kulturní i etnickou rozmanitost Bolívie a její křesťanské dědictví. “Je radostné vědět, že kastilština dovezená do těchto krajů dnes žije společně se 36 původními idiomy a mísí se s nimi – stejně jako v národních květech kantuta a 8

patujú červená barva se žlutou – tak, aby vydala krásu a jednotu v rozdílnosti. V této zemi a národě silně zakořenilo evangelium, které bylo během dlouhých let světlem lidského soužití, přispívalo k rozvoji národa a podněcovalo jeho kulturu.“ Svatý otec ocenil hospodářské, sociální a politické kroky současné Bolívie a vyzval zemi, aby pokračovala v cestě sociální soudržnosti a dbala na celistvé pojetí pokroku, které nevylučuje nejposlednější. “Integrální pokrok národa obnáší lidský hodnotový růst a shodu o společných ideálech natolik, aby sjednocovaly snahy jejich nositelů, nikoho nevylučovaly a neodmítaly. Pokud je růst pouze materiální, hrozí nebezpečí návratu k vytváření nových rozdílů. Je tu riziko, že se blahobyt některých vybuduje za strádání jiných. Kromě institucionální transparentnosti tudíž sociální soudržnost vyžaduje úsilí o výchovu občanů.“ Takovéto výchovné úsilí má vycházet z přednostní a evangelní volby chudých lidí. „Nelze věřit v Boha Otce, aniž bychom v každém člověku viděli bratra“, zdůraznil papež. Výjimečnou pozornost je přitom nutné věnovat rodině. “V době, která tíhne k zapomnění či matení základních hodnot, zasluhuje rodina zvláštní pozornost ze strany představitelů odpovědných za obecné dobro. Rodina je základní buňka, která působí na tvorbu pevných společných pout, na kterých se zakládá lidské soužití. Plozením a výchovou dětí zajišťuje budoucnost a obnovu společnosti.“ Zvláštní vzpomínku papež věnoval bolívijským emigrantům a svou první promluvu na letišti v El Alto zakončil poukazem na bolivijský pacifismus. „Příští dny v této vlasti míru, která podporuje mírovou kulturu a právo na mír, budou patřit setkání, dialogu a oslavě víry“. Třináctikilometrovou cestu do centra hlavního města lemovaly statisíce věřících, mezi nimi množství dětí v pestrých oděvech domorodých národů. Papežská kolona se krátce zastavila na místě, kde za Mezovy diktatury, v březnu 1980, eskadry smrti zavraždily španělského jezuitu O. Luise Espinala. Papež František místo vraždy požehnal a požádal o minutu tiché modlitby: “Ve vzpomínce na bratra, který se stal 9

obětí zájmů, které si nepřály boj za svobodu Bolívie. Otec Espinal hlásal evangelium a toto evangelium bylo nepohodlné, proto ho odstranili.(…) Evangelium nám však přináší svobodu, osvobozuje nás.“ Dalším bodem středečního programu byla zdvořilostní návštěva v prezidentském paláci, odkud Petrův nástupce přešel do přilehlé katedrály Panny Marie Královny míru, aby promluvil k představitelům státu, kultury, dobrovolnických organizací a diplomatickému sboru. Budova impozantní katedrály, která byla postavena v polovině 19. století, pojme asi tisíc osob. Papež František se ve své promluvě zamýšlel nad pojmem obecného dobra nebo obecného blaha, jak jej definoval Druhý vatikánský koncil v pastorální konstituci o církvi v dnešním světě, to znamená nad „souhrnem podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“ (Gaudium et Spes, 26). I v této promluvě sáhl Petrův nástupce k poslednímu textu sociální nauky církve, tedy k encyklice Laudato si´, aby poukázal na propojenost přírodního a sociálního prostředí, ale zároveň politiky a ekonomiky: „Poněvadž je všechno propojeno, potřebujeme jeden druhého. Pokud je politika ovládána finančními či ekonomickými spekulacemi a řídí se pouze technokratickým a utilitaristickým paradigmatem maximální produkce, nebude možno chápat a tím méně řešit velké problémy, které doléhají na lidstvo.“ „Musíme se mít na pozoru, protože si velmi snadno zvykáme na prostředí nerovnosti, která nás obklopuje a jejíž projevy jsme přestali vnímat. Aniž to postřehneme, zaměňujeme tak „obecné dobro“ za „blahobyt“. Krok za krokem se vytrácí ideál obecného dobra a mění se na blahobyt, zejména, těšíme-li se z něho my, a ne ti druzí. Blahobyt týkající se pouze materiální hojnosti tíhne k egoismu a k obraně stranických zájmů, nemyslí se na druhé a podléhá se konzumismu. Takto pojatý blahobyt pak namísto toho, aby pomáhal, stává se nositelem možných konfliktů a sociálního rozkladu; stává se dominantní perspektivou, plodí zlo korupce, která deprimuje a velice škodí. Obecné dobro je však nadřazeno součtu jednotlivých zájmů; přechází od toho, co je „lepší pro mne“, k tomu, co je „lepší pro všechny“, a obsahuje všechno, co působí soudržnost lidu: společné cíle, sdílené hodnoty, ideály umožňující pozvedat zrak nad individuální horizonty.“ „Bolívie prochází historickým obdobím. Politika, svět kultury a náboženství jsou součástí krásné výzvy k jednotě. V této zemi, jejíž dějiny byly zatemněny vykořisťováním, chamtivostí, četnými egoismy a sektářskými obzory, dnes nastalo období integrace. Touto cestou je třeba jít. Bolívie dnes může vytvářet, je schopna svým bohatstvím vytvářet nové 10

kulturní syntézy. Jak krásné jsou země, které překonají chorobnou nedůvěru a integrují odlišnosti, a činí z této integrace nový faktor rozvoje. Bolívie je svojí integrací a svým hledáním jednoty povolána být přitažlivou mnohotvárnou harmonií, harmonií, která vede na cestu k velké vlasti.“ Hned po tomto setkání se papež vydal z hlavního města La Paz do města Santa Cruz, kam jej po hodinu a čtvrt trvajícím letu dopravil opět letoun Bolívijských aerolinek. 

Santa Cruz: eucharistie na náměstí Krista Vykupitele Ve čtvrtek v 10 h dopoledne (u nás 16h) na Náměstí Krista Vykupitele v Santa Cruz sloužil papež František spolu s bolívijským episkopátem mši svatou, která byla zároveň zahájením národního eucharistického kongresu. Na rozlehlém prostranství se jí účastnily asi dva miliony věřících. Papež František kázal o rozmnožení chleba z Markova evangelia (Mk 8,1-10): Přišli jsme z různých míst, regionů a zemí, abychom slavili živou přítomnost Boha mezi námi. Vyšli jsme před několika hodinami ze svých domů a obcí, abychom mohli být spolu jako svatý Boží lid. Kříž a obraz misie nám připomínají všechny komunity, které se v Ježíšově jménu zrodily na této zemi, kterou jsme zdědili po předcích. Evangelium, které jsme právě slyšeli, popisuje situaci hodně podobnou té, kterou nyní prožíváme. Jako ony čtyři tisíce lidí toužíme naslouchat Ježíšovu Slovu a přijmout Jeho život. Oni včera a dnes my, společně s Učitelem, Chlebem života. Dojímá mne, když vidím matky, které mají na zádech svoje děti. Jako tady mnohé z vás. Nesou na sobě život, budoucnost svého lidu. Nesou důvody svojí radosti, svých nadějí. Nesou požehnání plodů země. Nesou práci svých rukou. Rukou, které utvořily přítomnost a spřádají budoucí očekávání. Nesou však na svých zádech také zklamání, smutek a hořkost, nespravedlnost, která se zdá být bez konce a jizvy neuskutečněné spravedlnosti. Nesou na sobě radost a bolest svojí země. Nesete paměť svého lidu, protože lid má paměť, a ta se předává z pokolení na pokolení; národy mají putující paměť. A nezřídka cestou pociťujeme únavu. Nezřídka se nám nedostává sil k udržování živé naděje. Kolikrát jen prožíváme situace, které umrtvují naši paměť a oslabují naději, a postupně se vytrácejí důvody naděje. Začíná na nás dorážet smutek, který je individualistický a obírá nás o paměť toho, že jsme milovaným a vyvoleným lidem. Tato ztráta nás rozkládá, vede k uzavírání se vůči druhým, zejména těm nejchudším. Můžeme se nám stát to, co se stalo kdysi učedníkům, když uviděli množství lidí, kteří tam přišli. Žádali Ježíše, aby je propustil a poslal domů, protože nebylo možné dát všem 11

těmto lidem najíst. Vzhledem k tolikerému hladu ve světě lze říci: „Promiňte, nedá se to“; tomu nelze čelit; a tak se začíná beznaděj vkrádat do našeho srdce. V srdci, které nedoufá, snadno získá prostor logika, která hodlá panovat v celém dnešním světě. Logika, která se snaží převést všechno na plně obchodovatelný předmět směny či spotřeby. Logika, která chce ponechat prostor některým a vyřadit všechny, kdo „neprodukují“, jsou pokládáni za nezpůsobilé a nehodné, protože se to zdánlivě „nedá“. Ježíš nám znovu říká: „Není třeba je vylučovat. Není třeba, aby odcházeli. Dejte jim najíst vy.“ Tato výzva k nám dnes mocně promlouvá: „Není třeba, aby někdo odcházel; konec odepisování, vy sami jim dejte najíst.“ Ježíš nám to říká na tomto náměstí. Ano, dost skartací, vy jim dejte najíst. Ježíšova vize neakceptuje logiku či vizi, která vždycky „zatíná tipec“ tomu nejslabšímu, tomu, kdo je v největší nouzi. Ježíš přijímá „sázku“, sám dává příklad a ukazuje nám cestu. Ukazatele lze shrnout třemi slovy: vezme trochu chleba a pár ryb, požehná je, láme a rozdává, aby se o ně učedníci rozdělili s druhými. Takový je postup zázraku. Zajisté se nejedná o magii či idolatrii. Ježíš těmito třemi činy dovede přetvořit logiku skartace na logiku komunikace, na logiku komunity. Chtěl bych krátce poukázat na každý z těchto činů zvlášť. Vezme. Začíná tím, že bere život těch, co jsou Jeho, velice vážně. Dívá se jim do očí a tak rozumí jejich životu, jejich cítění. Vidí v těch pohledech, co v paměti a srdci jeho lidu tepe a co tepat přestalo. Bere to v úvahu a hodnotí. Oceňuje všechno dobré, co mohou nabídnout, veškeré dobro, na kterém lze stavět. Nemluví však o předmětech, kulturních statcích nebo ideách, nýbrž o lidech. Autentické bohatství společnosti se měří životem lidí, měří se starými lidmi schopnými předávat svoji moudrost a paměť svého lidu těm nejmenším. Ježíš nepřezírá něčí důstojnost pod záminkou, že nemá co dát nebo co sdílet. Bere všechno, co přichází. Žehná. Ježíš bere a nebeský Otec žehná. Ví, že tyto dary jsou darem Božím. Proto je nepovažuje za „ledasco“, protože veškerý život se rodí z milosrdné lásky. Uznává to. Jde za pouhé zdání a gestem žehnání a chvály žádá svého Otce o dar Ducha svatého. Žehnání v sobě zahrnuje tento dvojí pohled, totiž poděkování a proměnění. Je to uznání, že život je vždycky obdarováním, darem, který získává násobnou sílu, vloží-li se do rukou Božích. Náš Otec nic neodnímá, všechno rozmnožuje. Dává. U Ježíše není braní, které by nebylo požehnáním, a neexistuje žehnání, které by nebylo dáváním. Požehnání je vždycky také poslání, má účel sdílet a společně se dělit o to, co bylo přijato, poněvadž jedině v odevzdání a ve sdílení nacházíme jakožto lidé zdroj radosti a zakoušíme spásu. Ruce, které Ježíš pozvedá, aby Bůh z nebe žehnal, jsou tytéž, které rozdávají chléb hladovějícím zástupům. Můžeme si představit, můžeme si nyní představit, jak z ruky do ruky putoval chléb a ryby, až došlo na ty nejvzdálenější. Ježíš umí z těch, co jsou Jeho, vytvářet proud; všichni se dělili o to, co měli, a umožňovali, aby se to stalo darem pro druhé, najedli se tak dosyta a neuvěřitelné množství ještě zbylo. 12

Sesbírali ještě sedm košíků zbylých kousků. Paměť vzatá do rukou, požehnaná a rozdaná vždycky lid nasycuje. Eucharistie je „Chléb daný k životu světa“, jak říká motto 5. eucharistického kongresu, který dnes zahajujeme a který se bude konat v Tarija. Svátost sv. přijímání nám umožňuje vycházet z individualismu, abychom společně prožívali následování a jistotu, že to, co máme a co jsme, je-li přijato, požehnáno a rozdáno, stává se mocí Boží, mocí Jeho lásky chlebem života pro druhé. Církev slaví eucharistii, slaví památku Páně, Pánovu oběť, protože církev je společenstvím konajícím památku. Proto - věrna příkazu svého Pána – pokaždé opakuje: „To konejte na mou památku“ (Lk 22,19). Od pokolení do pokolení v nejrůznějších koutech naší země aktualizuje a realizuje mystérium Chleba života. Zpřítomňuje jej a nabízí. Ježíš chce, abychom měli účast na Jeho životě a aby se naším prostřednictvím tento život šířil v naší společnosti. Nejsme izolovaní a separovaní lidé, nýbrž Lid, který tuto památku aktualizuje a neustále nabízí. Život konající památku potřebuje ostatní, vztahy, setkání i skutečnou solidaritu schopnou vejít do logiky přijetí, žehnání a dávání, do logiky lásky. Maria, která jako mnohé z vás, nosila s sebou paměť svého lidu, život svého Syna, zakoušela v sobě samé Boží velikost a s jásotem velebila Toho, který „hladové sytí dobrými věcmi“ (srov. Lk 1,53), ať je nám dnes příkladem, jak se svěřovat dobrotě Pána, který koná velké věci prostřednictvím svých nepatrných služebníků.

Santa Cruz: setkání se zasvěcenými osobami a představiteli neformální ekonomiky Odpoledne tohoto druhého dne papežova pobytu v Bolívii, patřilo dvěma událostem: nejprve se setkal s kněžími a zasvěcenými osobami v salesiánském centru v Santa Cruz a potom ve zdejším veletržním paláci vystoupil papež na světovém setkání představitelů skupin neformální ekonomiky, tzv. lidových hnutí. Na území Bolívie, třináctkrát větším než je Česká republika, žije 11 a půl milionu lidí, z nichž 83% tvoří 13

katolíci. Vzhledem k tomu, že celkem zde působí jen dvanáct set diecézních a řeholních kněží, je nedostatek duchovních v této zemi ještě větší než v Ekvádoru. Setkání papeže se zdejšími kněžími, řeholnicemi a seminaristy se konalo ve sportovní hale salesiánské školy. Papež František rozjímal o povolání do duchovního stavu na pozadí úryvku z Markova evangelia o uzdravení slepého žebráka Bartimaia a vyčlenil tři druhy reakcí na volání, kterým se slepec obracel k Ježíši o pomoc. Prvním byla lhostejnost těch, kteří přecházejí kolem bez povšimnutí. Papež poukázal na pokušení považovat bolest za přirozenou a zvyknout si na nespravedlnost: Drazí bratři a sestry, těší mne, že se mohu setkat s vámi a podělit se o radost, která naplňuje srdce a život Ježíšových učedníků-misionářů. Vyplynulo to z úvodních slov mons. Roberta Bordiho i ze promluv otce Miguela, sestry Gabriely a seminaristy Damiana. Díky, že jste se podělili o zkušenost svého povolání. V úryvku z Markova evangelia (10,46-52) jsme vyslechli také zkušenost dalšího učedníka, Bartimaia, který se přidal ke skupině Ježíšových následovníků. Byl to učedník poslední chvíle, protože to byla poslední Ježíšova cesta z Jericha do Jeruzaléma, kam šel, aby byl zajat. Slepý žebrák Bartimaios seděl u cesty, stranou, a když se dověděl, že přichází Ježíš, začal volat. Kolem Ježíše byli apoštolové, učedníci a ženy, kteří jej jako obvykle následovali a s nimiž za svého života chodil po cestách Palestiny hlásat Boží království. A byl tam velký zástup. Můžeme to s menší nadsázkou tlumočit tak, že spolu s Ježíšem šli biskupové, kněží, řeholnice, seminaristé a laici – všichni, kteří Jej následovali a naslouchali Mu, a věřící lid Boží. Silně tu vystupují do popředí dvě skutečnosti a přitahují pozornost. Na jedné straně volání žebráka a na druhé různé reakce učedníků. Pomysleme na různé reakce biskupů, kněží, řeholnic a seminaristů na volání, které slyšíme či neslyšíme. Evangelista chtěl patrně ukázat, s jakou odezvou se setkalo Bartimeovo volání v životě lidí a Ježíšových následovníků. Jak reagují na bolest toho, který sedí u cesty, pohroužen ve svojí bolesti a nikým nepovšimnut. Nanejvýš dostane almužnu, ale nepatří do kruhu těch, kdo následují Pána. Odpovědi na volání žebráka jsou tři. Mohli bychom je vyjmenovat slovy samotného evangelia: přecházet – mlč –buď dobré mysli, vstaň! 1. Přecházet. Přecházejí zpovzdálí, někteří proto, že nenaslouchají. Byli s Ježíšem, viděli Ježíše, chtěli Ježíše slyšet a nenaslouchali. Přecházení je ozvěnou lhostejnosti. Přechází se kolem problémů, 14

jen aby se nás netýkaly. Není to můj problém. Neslyšíme je, nerozpoznáváme je. Je to pokušení považovat bolest za přirozenou, zvyknout si na nespravedlnost. Ano, existují takoví lidé. Já jsem tady s Bohem, se svým zasvěceným životem, jsem Ježíšem povolán ke službě. Ano, je přirozené, že existují nemocní, chudí a existují trpící lidé. Je tedy přirozené, že nevzbuzuje moji pozornost volání a žádost o pomoc. Zvyk. Říkáme si: to je normální, vždycky to tak bylo. Jen když se to netýká právě mě. Tato ozvěna vychází z obrněného, uzavřeného srdce, které ztratilo schopnost žasnout a přichází tudíž o možnost změnit se. Kolika z nás, kteří následujeme Ježíše, hrozí, že ztratíme svoji schopnost žasnout. I vzhledem k Pánu. Úžasu z první setkání ubývá a může se to přihodit komukoli. Stalo se to i prvnímu papežovi: „Pane, ke komu půjdeme. Ty máš slova věčného života!“ – řekl a pak jej zradil, zapřel. Vytratil se úžas. Je to proces navykání. Takové srdce si zvykne přecházet kolem a nevystavovat se dotyku. Je to existence, která přechází z jedné strany na druhou, a neumí se sžít se svým lidem. Mohli bychom to nazvat spiritualitou zappingu (neustálé přepínání televizních programů – pozn. př.). Přichází a přechází, nikdy se nezastaví. To jsou ti, kdo sledují poslední novinky, poslední bestsellery, ale nedokáží mít kontakt, navázat vztah a nechat se strhnout. Ani svým Pánem, kterého následují. Hluchota totiž narůstá. Mohli byste mi říci: „Otče, oni však sledovali Mistrova slova. Naslouchali mu.“ Myslím, že se zde dotýkáme jednoho z nejnáročnějších bodů křesťanské spirituality. Evangelista Jan nám připomíná: jak může někdo milovat Boha, kterého nevidí, když nemá rád svého bratra, kterého vidí? (srov. 1 Jan 4,20b). Mysleli si, že naslouchají Mistrovi, ale také interpretovali, a Mistrova slova procházela také zkumavkou jejich obrněného mozku. Rozdělovat tuto jednotu naslouchání Bohu a naslouchání bratru je jedním z velkých pokušení, která nás, kteří Ježíše následujeme, provázejí celou cestu. A musíme si toho být vědomi. Stejně jako nasloucháme svému Otci, musíme naslouchat věřícímu Božímu lidu. Nečiníme-li tak stejnýma ušima, stejnou schopností slyšet a stejným srdcem, něco se zlomilo. Přecházet kolem a neslyšet bolest našeho lidu, nezakořenit v jeho životě, v jeho zemi, je jako naslouchat Božímu Slovu a nedovolit, aby zakořenilo v našem nitru a mohlo tak vydat plody. Rostlina, dějiny bez kořenů – to je vyprahlý život. 2. Mlč! To je druhý postoj k Bartimaiovu volání. Mlč, neotravuj, neruš. Máme komunitní modlitbu, prožíváme duchovní povznesení, neruš! Na rozdíl od toho předešlého, tento naslouchá, poznává a kontaktuje volání druhého. Ví, že je zde, a reaguje velice prostě: výtkou. Jsou biskupové, kněží a řeholnice, kteří hrozí zdviženým prstem. Kolikrát jen je ubohý lid Boží napomínám, protože Ježíšův následovník či následovnice mají špatnou náladu nebo osobní problém. To je postoj těch, kteří Boží lid nepřetržitě napomínají, plísní a okřikují ho, aby mlčel. Je však třeba pohladit, vyslechnout a říci, že Ježíš nepřestává mít rád. A místo toho se říká: „Ne to nelze. Paní, odejděte s tím plačícím dítětem z kostela, když mám kázání.“ Jako by pláč dítěte nebyl jímavým kázáním. 15

Je to drama izolovaného vědomí oněch učedníků a učednic, kteří si myslí, že Ježíšův život je pouze pro ty, kteří se považují za způsobilé. Základem je hluboké pohrdnutí věřícím Božím lidem: „Co tento slepec“ Ať zůstane, kde je.“ Zdá se, jako by bylo správné, že prostor mají jenom ti „autorizovaní“, „kasta odlišných“, která se od svého lidu pozvolna odděluje a odlišuje. Pojali identitu jako nadřazenost. Identita spočívající v příslušnosti se tak povyšuje. Už nejsou pastýři vedoucí týmu: „Já jsem došel až sem, ty zůstaň na svém místě.“ Naslouchají, ale necítí, vidí, ale nespatřují. Dovolím si jednu historiku, kterou jsem prožil někdy roku 1975 ve tvojí diecézi (obrací se a ukazuje na jednoho z přítomných biskupů). Učinil jsem jeden slib k Pánu (Señor del Milagro), že budu chodit do Salty na pouť, učiní-li zázrak a pošle 40 noviců. Poslal jich 41. Dobře. Potom po koncelebraci jako v každé poutní svatyni, kde je jedna mše za druhou, jsem šel zpovídat. Mluvil jsem s jedním knězem, který mne provázel, a jedna velmi prostá paní – nevím odkud byla – jedna z těch, které se vydávají na několika denní pouť na tamější slavnost, položila otázku tomu knězi: „Otče, požehnáte mi?“. „Byla jste na mši paní?“ – „Ano, otče.“ – „Dobře, to je Boží požehnání pro všechny..“ – „Ano, otče, ano, otče“ – „A na závěr je také požehnání…“ – „Ano, otče, ano, otče.“ – V té chvíli přišel jiný kněz, a oslovil jej a začali mluvit spolu. K paní se obrátili zády a ona – nevím, jak se jmenovala, nazvěme jí „Ano, otče“ – oslovila mne: „Otče, požehnáte mi?“. Kdo kladou Božímu lidu překážky, rozdělují ho. Naslouchají, ale necítí, vidí, ale nespatřují. Nezbytnost odlišit se zablokovala jejich srdce. Potřeba říkat si: já nejsem jako on, jako oni, je vzdálila nejenom od volání či pláče jejich lidu, ale především od důvodů radosti. Smát se s těmi, kdo se smějí, plakat s těmi, kdo pláčí - to je součást tajemství kněžského a řeholního srdce. 3. Buď dobré mysli, vstaň! A nakonec máme třetí ozvěnu. Echo, které nevzniká pouze v důsledku Bartimaiova volání, ale pozorováním toho, jak reagoval na volání slepého žebráka Ježíš. Je to echo, které se mění na Slovo, pozvání, změnu, je to nová nabídka vzhledem k našim přístupům ke svatému Božímu lidu. Na rozdíl od ostatních, kteří přecházeli kolem, evangelium podává, že se Ježíš zastavil a ptal, co se děje. Zastavil se před voláním člověka. Vychází z anonymity zástupu, aby jej identifikoval, a tak se jej ujal. V hloubi se s ním sžívá. A namísto toho, aby jej umlčel, ptá se jej: Co chceš, abych pro tebe udělal? Nijak neodlišuje, neodděluje, ani neurčuje, zda dotyčný je či není oprávněn mluvit. Stačí pouze tato otázka, rozpoznává jej, chce mít účast na životě tohoto člověka a vzít na sebe jeho úděl. Krok za krokem mu tak navrací důstojnost, kterou ztratil, včleňuje ho (inkluzí). Místo aby na něho hleděl zvnějšku, má odvahu se identifikovat s jeho problémy a tak ukázat proměňující moc milosrdenství. Neexistuje soucit – nikoli pietismus, ale soucit, který se nezastaví, nenaslouchá a nesolidarizuje s druhým. Pokud se nezastavíš, necítíš „spolu s“ a nemáš božský soucit. Neexistuje soucit, který nenaslouchá. Soucit není zapping, neumlčuje bolest. Naopak, je to logika vlastní lásce. Je to logika, která není soustředěna na strach, ale na svobodu, která se rodí z lásky a klade dobro druhých nade vše. Je to logika, která se rodí z nebojácného přiblížení se bolesti našeho lidu, třebaže častokrát nebude moci než stát po boku a proměňovat tu chvíli v možnost modlitby. 16

Toto je logika učednictví, takto působí Duch svatý s námi a v nás. Toho jsme svědky. Jednoho dne nás Ježíš spatřil, jak sedíme u cesty, pohrouženi do svých bolestí, ve svojí ubohosti, ve svojí lhostejnosti. Každý máme nějakou starou historii. Neumlčel naše volání, ale zastavil se, přiblížil a tázal se, co pro nás může udělat. A díky mnoha svědkům, kteří nám řekli: „Buď dobré mysli, vstaň!“, se nás postupně začala dotýkat milosrdná láska, ona proměňující láska, která nám umožnila spatřit světlo. Nejsme svědky nějaké ideologie, nějakého receptu či způsobu, jak dělat teologii. Jsme svědky uzdravující a milosrdné Ježíšovy lásky. Jsme svědky jeho konání v životě našich komunit. Toto je pedagogika Mistra, takovouto pedagogiku používá Bůh pro svůj lid. Přejít od lhostejnosti zappingu k odvaze onoho „Buď dobré mysli, vstaň. Mistr tě volá!“ (Mk 10,49). Nikoli proto, abychom byli speciální, lepší, nikoli proto, abychom byli Božími funkcionáři, ale pouze proto, abychom byli vděčnými svědky milosrdenství, které nás proměňuje. A pokud se tak žije, dostaví se radost a veselí. Shoduje se tím, co řekla tady sestra (ukazuje na jednu řeholnici) o radě svatého Augustina: „Zpívej a putuj!“ Radost, přichází z dosvědčené proměňující radosti. Nejsme na této cestě sami. Pomáháme si příkladem a modlitbou navzájem. Máme kolem sebe nesmírné množství svědků (srov. Žid 12,1). Vzpomeňme na bl. Nazarii Ignácii od svaté Terezie od Ježíše, která zasvětila svůj život hlásání Božího království v péči o staré lidi, „talířem chudého“ pro ty, kdo neměli, co jíst, otevíráním školek pro sirotky, nemocnic pro raněné z války a také založením ženského patronátu na podporu žen. Vzpomeňme také na ctihodnou Virginii Blanku Tardío, cele oddanou evangelizaci a péči o chudé a nemocné lidi. Oni a mnozí jiní jsou nám podnětem v naší cestě. Jděme dál s pomocí Boží a ve spolupráci se všemi. Pán nás používá, aby Jeho světlo dosáhlo všech koutů země. Kupředu, „zpívat a putovat“. A během zpěvu a pouti se prosím modlete se za mne. Mám to zapotřebí. Děkuji.

Setkání se zástupci sociálních hnutí „Současný systém útočí na Ježíšův plán, na jeho dobrou zvěst“. „Potřebujeme a chceme změnu“. „Tento systém je neúnosný a ti nejposlednější to pochopili dříve než odborníci“. „Řekl jsem a opakuji: Příbytek, půda a práce jsou svatým právem.“ To jsou pouze některé z pronikavých výroků, kterými Petrův nástupce odsoudil „neokolonialismus a monopol mediální ideologie“ při čtvrtečním podvečerním setkání se zástupci sociálních hnutí. Jejich první světové fórum papež zorganizoval ve Vatikánu vloni na podzim. Nyní František svým 17

obsáhlým manifestem uzavřel jejich druhé, dvoudenní setkání, které hostilo veletržní centrum v Santa Cruz. dálost koordinoval argentinský advokát Juan Grabois, obhájce tzv. cartoneros a dlouholetý Bergogliův spolupracovník společně s Papežskou radou Iustitia et Pax a Papežskou akademií sociálních věd. Před Františkem promluvili zástupci etického podnikání, drobných pastevců a rolníků, pěstitelů koky (nikoli však na výrobu kokainu!), poskytovatelů mikroúvěrů, či sběračů papíru a jiných sběrných surovin. Tito představitelé „alternativní ekonomiky“ papeži připravili bouřlivé přivítání. Papež ihned v úvodu vymezil, že „v církvi je mnoho těch, kdo se cítí spřízněni s lidovými hnutími, a že jej velice těší vidět církev, jak se otevírá“. Vzápětí však upřesnil, že bude mluvit „o problémech, které jsou společné celému lidstvu. Problémech, které mají globální ráz a které dnes žádný stát není s to sám vyřešit.“ Dobré odpoledne všem, před několika měsíci jsme se sešli v Římě a dobře si toto první setkání pamatuji. Od té doby jsem vás nosil ve svém srdci a ve svých modlitbách. Jsem rád, že vás tady znovu vidím, že diskutujete o tom, jak nejlépe překonat závažné nespravedlnosti, jimiž na celém světě trpí ti, kteří jsou vytlačováni ze společnosti. Děkuji panu prezidentovi Evo Moralesovi za jeho tak rozhodný postoj, kterým nás provází. Tenkrát v Římě jsem pocítil něco velmi krásného: bratrství, rozhodnost, nasazení, žízeň po spravedlnosti. Dnes v Santa Cruz de la Sierra cítím znovu totéž. Díky za toto všechno. Dozvěděl jsem se od kardinála Turksona, předsedy Papežské rady Iustitia et Pax, že v církvi je mnoho těch, kdo se cítí spřízněni s lidovými hnutími. Velice mne to těší, že vidím církev, jak otevírá dveře vám všem, provází vás a zapojuje se do lidových hnutí. Vybízím všechny biskupy, kněze a laiky, včetně sociálních organizací na městských a venkovských periferiích, aby toto setkání prohloubily. Bůh nám dnes umožňuje nové setkání. Bible nám připomíná, že Bůh naslouchá volání svého lidu a také já chci své volání připojit k vašemu: půda, dům a práce pro všechny naše bratry a sestry. Řekl jsem to a opakuji, jsou to posvátná práva. Stojí za to, stojí za to za ně bojovat. Kéž se volání těch, kdo jsou ze společnosti vytlačováni, rozšíří po Latinské Americe a po celé zemi. 1. Začněme uznáním, že potřebujeme změnu. Chci upřesnit, aby nedošlo k nedorozumění, že mluvím o problémech, které jsou společné všech obyvatelům Latinské Ameriky a vůbec celému lidstvu. Problémech, které mají globální ráz a které dnes žádný stát není s to sám vyřešit. Po tomto objasnění navrhuji položit si následující otázky: Umíme uznat, že se ve světě věci nevyvíjejí dobře, když existuje tolik rolníků bez půdy, mnoho rodin bez obydlí, mnoho pracujících bez práv, mnoho lidí raněných ve své důstojnosti? Uznáváme, že se věci nevyvíjejí dobře, když propuká tolik nesmyslných válek a v našich čtvrtích narůstá bratrovražedné násilí? Dovedeme uznat, že se věci nevyvíjejí 18

dobře, když půda, voda, vzduch a všechny stvořené bytosti jsou v neustálém ohrožení? Řekněme tedy bez bázně: potřebujeme a chceme změnu. V dopisech a na setkáních jste mne informovali o mnoha nespravedlnostech a sociálních exkluzích, jež zakoušíte v každé pracovní činnosti, v každé čtvrti a v každém kraji. Jsou mnohé a různé, tak jako jsou mnohé a různé způsoby, jak se s nimi vyrovnat. Je zde však neviditelné vlákno, které veškerou tuto sociální exkluzi spojuje. Umíme jej rozeznat? Nejedná se totiž o izolované problémy. Ptám se, zda jsme s to rozpoznat, že tyto ničivé skutečnosti odpovídají určitému systému, který nabyl globálního rozsahu. Dovedeme rozpoznat, že tento systém zavedl logiku zisku za každou cenu, aniž by myslel na sociální exkluzi nebo ničení přírody? Je-li tomu tak, pak trvám na tom, abychom to řekli beze strachu: chceme změnu, opravdovou změnu, změnu struktur. Tento systém už neobstojí, je nesnesitelný pro rolníky, pracující, komunity, vesnice… A nesnese jej už Země, sestra a Matka Země, jak říkával svatý František. Chceme změnu ve svých životech, v našich čtvrtích, v minimální mzdě, v naší nejbližší realitě; a také změnu, která zasáhne celý svět, protože planetární provázanost dnes vyžaduje globální odpovědi na lokální problémy.Globalizace naděje, která se rodí z lidu a vyrůstá z chudých, musí nahradit globalizaci lhostejnosti a globalizaci sociální exkluze! Dnes bych se chtěl spolu s vámi zamyslet nad změnou, kterou chceme a které je zapotřebí. Víte, že jsem nedávno psal o problémech změny klimatu. Tentokrát chci však mluvit o změně v jiném smyslu. O pozitivní změně, o změně, která nám prospěje, o změně, kterou můžeme nazvat výkupnou. Potřebujeme ji totiž. Vím, že hledáte změnu a nejenom vy. Na různých setkáních a cestách jsem zjistil, že existuje mohutné očekávání, touha po změně u všech národů světa. I uvnitř této zmenšující se menšiny, která si myslí, že má z tohoto systému prospěch, vládne nespokojenost a především smutek. Mnozí očekávají změnu, která je osvobodí z tohoto individualistického smutku, který z nich dělá otroky. Čas, bratři a sestry, zdá se, že čas se chýlí ke konci; nestačilo, že bojujeme mezi sebou, ale došli jsme k tomu, že jsme se rozzuřili proti vlastnímu domu. Vědecká komunita dnes přijímá to, co již dlouho tvrdí pokorní: vznikají možná nevratné škody na ekosystému. Jsou neurvale trestány země, komunita i lidé. A po mnoha bolestech, úmrtích a tolikerém zmaru je cítit zápach toho, co Basil z Cesareje – jeden z prvních církevních teologů – nazýval „ďáblovými výkaly“. Vládne bezuzdná žádostivost peněz. A služba obecnému dobru se stává druhotnou. Jakmile se kapitál stane idolem a řídí všechna rozhodnutí lidí, jakmile žádost po penězích kontroluje celý sociálněekonomický systém, ničí společnost, zavrhuje člověka, činí z něj otroka, ničí mezilidské bratrství, staví národ proti národu a - jak je vidět - ohrožuje také náš společný dům. Nechci prodlužovat popis negativních účinků této subtilní diktatury: vy je znáte. A nestačí ani označit strukturální příčiny soudobého sociálního a ekologického dramatu. 19

Trpíme určitým diagnostickým excesem, který nás přivádí k mnohomluvnému pesimismu nebo k zahnízdění v negativismu. Při pohledu na každodenní černou kroniku nabýváme přesvědčení, že nelze dělat nic a zajímat se pouze o sebe a malý rodinný a citový kruh. Co mohu dělat já, sběrač papíru, probírající se věcmi, sběrač odpadků a recyklátorka tváří v tvář problémům tak velkým, když vydělám sotva na jídlo? Co mohu dělat já rolník, pouliční prodavač, dopravce, vyloučený pracovník, který postrádá práva pracujících? Co mohu dělat já, rolnice, indián, rybář, který sotva přežívá pod jařmem velkých podniků? Co mohu dělat ze své osady, ze svého baráku, ze svojí čtvrti, ze svojí fabriky, když jsem denně diskriminován a vytlačován na okraj? Co může dělat tento student, tento mladík, tento bojovník, tento misionář, který se protlačuje čtvrtěmi a ulicemi se srdcem plným snů, ale téměř bez žádného řešení jejich problémů? Mnoho! Můžete dělat mnoho. Vy, ti nejponíženější, vykořisťovaní, chudí a vyloučení, můžete dělat mnoho. Odvážím se říci, že budoucnost lidstva je z velké části ve vašich rukou, ve vaší schopnosti organizovat a prosazovat kreativní alternativy při každodenním hledání „třech P“ (práce, příbytek, půda) a také ve vaší aktivní účasti na velkých procesech národní, regionální a globální změny. Nepodceňujte se! 2. Vy jste rozsévači změny. Tady v Bolívii jsem slyšel jeden výraz, který se mi moc líbil „proces změny“. Změny pojaté nikoli jako něco, co se jednoho dne stane, protože byl přijat ten či onen politický krok anebo protože vznikla ta či ona sociální struktura. Máme bolestnou zkušenost, že změna struktur, kterou neprovází upřímná konverze postojů a srdce, vede dříve či později k byrokratizaci, korupci a porobě. Proto se mi moc líbí obraz procesu, kde nadšení pro setbu a klidné zavlažování toho, co uvidí vyrůst jiní, nahradí úzkostnou starost o obsazování volných prostorů moci a vyhlížení bezprostředních výsledků. Každý z nás není nic než vzájemně se v čase ovlivňující částí tohoto složitého a rozmanitého celku; jsme lidmi, kteří bojují o smysl, účel, dobrý a důstojný život. Vy jako lidová hnutí na sebe berete odjakživa existující úkoly a děláte to z podnětu bratrské lásky, která se staví proti sociální nespravedlnosti. Hledíme-li do tváře těch, kdo trpí, tváře ohrožovaného rolníka, vyloučeného pracovníka, utiskovaného indiána, rodiny bez obydlí, pronásledovaného migranta, mladého nezaměstnaného, vykořisťovaného dítěte, matky, která ztratila syna při přestřelce, protože čtvrť byla zachvácena obchodováním s drogami, otce, který ztratil dceru, protože byla zotročena; když si připomínáme tyto „tváře a jména“, svírají se nám útroby před tolikerou bolestí a jsme dojati... Protože „jsme viděli a slyšeli“ nikoli chladnou statistiku, ale rány trpícího člověčenství, naše rány našeho těla. To se velice liší od abstraktního teoretizování nebo uhlazené nevole. Dotýká se nás to, dojímá a hledáme druhého, abychom se společně hnuli. Toto dojetí se stává komunitním činem a nelze je chápat pouhým rozumem: je v něm „vyšší“ smysl, který chápe pouze lid a který dává lidovým hnutím zvláštní mystiku. Vy žijete každý den prostoupeni nahotou lidské bouře. Pověděli jste mi o svých záležitostech a dali jste mi účast na svých zápasech, děkuji vám. Vy, drazí bratři, pracujete 20

často v malé, blízké dimenzi, v nespravedlivé realitě, která vám byla vnucena, a přece se nevzdáváte, oponujete aktivní rezistencí idolatrickému systému, který vyřazuje, degraduje a zabíjí. Viděl jsem vás, jak neúnavně pracujete na svojí půdě, v zemědělství, na svém území a ve svých komunitách za důstojnost lidové ekonomie, za městskou integraci svých osad a obydlí, za svépomocnou výstavbu příbytků a rozvoj infrastruktur svých čtvrtí a v mnoha komunitních aktivitách, které usilují o opětovné potvrzení něčeho tak zásadního a nepopiratelně nutného jako je právo na „tři P“: půda, příbytek a práce. Toto přilnutí ke čtvrti, zemi, území, zaměstnání, odborům, toto rozpoznávání se ve tváři druhého, tato blízkost dne dni s jejich bídou a všedním hrdinstvím je tím, co umožňuje plnit poslání lásky nikoli na základě idejí nebo pojmů, nýbrž opravdového setkání mezi lidmi, protože nemilujeme ani pojmy, ani ideje, milujeme lidi. Darování, autentické darování vychází z lásky k mužům a ženám, dětem a starým a ke komunitám... k tváři a jménu, které nosíme v srdci. Z těchto zrnek naděje trpělivě zasévaných do zapomenutých periferií planety, z těchto výhonků něhy, které bojují o přežití v temnotě vyloučenosti, vyrostou velké stromy, vzniknou husté lesy naděje okysličující tento svět. S radostí pozoruji, jak pracujete na dimenzi blízkosti, staráte se o výhonky, ale současně v širší perspektivě chráníte les. Pracujete v perspektivě, která nejenom čelí dílčí realitě, kterou každý z vás reprezentuje a v níž jste šťastně zakořeněni, ale snažíte se řešit u kořene všeobecné problémy chudoby, nerovnosti a vyřazování. Těším se z toho spolu s vámi. Je nezbytné, aby národy a jejich sociální organizace vytvářely spolu s vymáháním svých práv lidskou alternativu vyřazující globalizace. Jste rozsévači změny. Kéž vám Bůh udělí odvahu, radost,vytrvalost a nadšení pokračovat v setbě! Buďte si jisti, že dříve či později uvidíme plody. Vedoucí činitele žádám: buďte kreativní a nikdy se nezbavujte svého lpění na blízkosti, protože otec lži se umí zmocňovat vznešených slov, prosazovat intelektuální módy a zaujímat ideologické pózy. Jestliže však stavíte na pevných základech, na reálných požadavcích a živých zkušenostech svých bratří, rolníků a indiánů, vyřazených pracujících a marginalizovaných rodin, určitě se nezmýlíte. Církev nemůže a nesmí být cizí tomuto procesu při zvěstování evangelia. Mnozí kněží a pastorační pracovníci na celém světě plní obrovský úkol doprovázením a podporováním vyřazených, po boku kooperativ, podporou podnikavosti, stavbou obydlí, odříkavou prací na poli zdravotnictví, sportu a školství. Jsem přesvědčen, že uctivá spolupráce s lidovými hnutími může umocnit tyto snahy a posílit procesy změny. Chovejme stále v srdci Pannu Marii, pokornou dívku malé vesničky ztracené na periferii velkého impéria, matku bez příbytku, která dovedla proměnit stáj na Ježíšův domov několika plenami a spoustou něhy. Maria je znamením naděje pro lid, který trpí porodními bolestmi, dokud nezrodí spravedlnost. Prosím Pannu Marii, která je v Bolívii tak uctívaná, aby učinila toto naše setkání kvasem změny. 21

3. Za třetí – farář mluví o svých názorech zeširoka, že? (smích) - bych nakonec chtěl společně s vámi promysletněkteré důležité úkoly tohoto dějinného okamžiku, protože chceme pozitivní změnu k dobrému pro všechny naše bratry a sestry, to víme. Chceme změnu, která obohatí spojené úsilí vlád, lidových hnutí a jiných sociálních sil, což také víme. Není však tak jednoduché definovat obsah této změny a dalo by se říci sociální program, který bude odrážet tento projekt bratrství a spravedlnosti, které očekáváme. V tomto smyslu nečekejte od tohoto papeže nějaký recept. Ani papež, ani církev nemají monopol na interpretaci sociální reality, ani návrh řešení soudobých problémů. Odvážím se říci, že neexistuje recept. Dějiny vytvářejí generace, následující po sobě v rámci putujících národů, které hledají svoji cestu a ctí hodnoty, které Bůh vkládá do srdce. Chtěl bych nicméně navrhnout tři velké úkoly, které si žádají rozhodnou podporu celku všech lidových hnutí: 3.1 Prvním úkolem je postavit ekonomii do služeb lidí: lidské bytosti a příroda nemají sloužit penězům. Řekněme NE ekonomii vyřazování a nerovnosti, v níž peníze vládnou namísto toho, aby sloužily. Tato ekonomie zabíjí. Tato ekonomie vyřazuje. Tato ekonomie ničí Matku Zemi. Ekonomie by neměla být akumulačním mechanismem, nýbrž dobrou správou společného domu. To znamená, že by měla žárlivě opatrovat tento dům a odpovídajícím způsobem distribuovat dobra mezi všechny. Jejím účelem není pouze zajistit potravu či „slušné živobytí“, ačkoli by bylo velkým pokrokem, kdyby zajistila přístup ke „třem P“, o která bojujete. Opravdu komunitní ekonomie, řekl bych ekonomie křesťanské inspirace, má zaručovat lidem důstojnost, „blahobyt bez vylučování čehokoli“ (Jan XXIII. Mater et Magistra, 3). Tuto poslední větu vyslovil papež Jan XXIII. před padesáti lety. Ježíš v evangeliu říká, že tomu, kdo bez váhání podá sklenici vody žíznícímu, to bude přidáno v nebeském království. Zmíněná ekonomie zahrnuje ona „tři P“, ale také přístup ke vzdělání, zdravotnickým službám, inovacím, uměleckým a kulturním výrazům, sportu a rekreaci. Spravedlivá ekonomie musí vytvářet takové podmínky, aby každý člověk mohl mít dětství bez příkoří, rozvíjet v mládí svoje talenty, pracovat s plnými právy a dosáhnout ve stáří důstojné penze. Jde o ekonomii, v níž lidská bytost v harmonii s přírodou dává strukturu veškerému systému produkce a distribuce, aby schopnosti a požadavky každého nalezly adekvátní výraz v sociální dimenzi. Vy a také další národy shrnujete tato očekávání jednoduše a krásně slovy „dobře žít“. Tato ekonomie není pouze žádoucí a nezbytná, ale také možná. Není to utopie či fantazie. Je to velice realistická perspektiva. Můžeme to udělat. Dostupné zdroje ve světě, plody mezigenerační práce lidí i darů stvoření jsou více než postačující k integrálnímu rozvoji „každého člověka a celého lidstva“ (Pavel VI., Populorum progressio, 14). Je tu však jiný problém. Existuje systém s jinými cíli. Systém, který tím, že nezodpovědně urychluje rytmy produkce a zavádí v průmyslu a zemědělství metody, které ve jménu „produktivity“ poškozují Matku Zemi, nepřetržitě upírá miliardám bratří elementární ekonomická, sociální a kulturní práva. Tento systém útočí na Ježíšův plán, útočí na jeho dobrou zvěst. Rovná distribuce plodů země a lidské práce není pouhá filantropie. Je to morální povinnost. Pro křesťany je tento závazek ještě silnější, je přikázáním. Jde o to vrátit chudým a národům to, co jim patří. Všeobecné určení statků není řečnická ozdoba sociální nauky církve. Je to realita, která předchází soukromému vlastnictví. Vlastnictví, zejména 22

tehdy, týká-li se přírodních zdrojů, musí vždycky sloužit potřebám lidí. A tyto potřeby se neomezují na pouhou spotřebu. Nestačí vyšplíchnout jen pár kapek, když chudí rozvíří tuto sklenici, která se nikdy nevylije sama od sebe. Asistenční programy, které poslouží v nouzi, by měly být pojímány jenom jako přechodné a příležitostné odpovědi. Nikdy nebudou moci nahradit opravdovou inkluzi, která dá důstojnou, svobodnou, kreativní, participativní a solidární práci. Na této cestě mají lidová hnutí podstatnou roli nejenom v tom, že požadují nebo reklamují, nýbrž zásadně v tom, že vytvářejí. Vy jste sociální básníci: tvůrci práce, stavitelé domů, výrobci potravin, zvláště pro ty lidi, které světový trh vyřadil. Poznal jsem zblízka různé zkušenosti, ve kterých pracující sdružení v kooperativách a v jiných formách komunitní organizace dokázali vytvářet práci tam, kde byli pouze odpadky idolatrické ekonomie. Obnova výroby ve zrušených podnicích, pouliční prodej a kooperativy sběračů papíru jsou příkladem této lidové ekonomie, která vystupuje z vyřazenosti a krok za krokem namáhavě a trpělivě nabývá solidárních forem, které jí dávají důstojnost. Jak je to odlišné od otrockého vykořisťování těch, kteří jsou vyřazeni z formálního trhu! Vlády, které se chopí úkolu dát ekonomii do služeb lidu, mají prosazovat posílení, zlepšování, koordinaci a expanzi těchto forem lidové ekonomie a komunitní produkce. Znamená to zdokonalit pracovní proces, zajistit vhodné infrastruktury a zaručit plná práva pracujících tohoto alternativního sektoru. Jestliže stát a sociální organizace přijmou za své poslání „třech P“, aktivizují se principy solidarity a subsidiarity, které umožní vytvářet obecné dobro v plné a participativní demokracii. 3.2 Druhým úkolem je sjednotit naše národy v cestě pokoje a spravedlnosti. Národy světa chtějí být tvůrci vlastního osudu. Chtějí v pokoji kráčet vlastní cestou ke spravedlnosti. Nechtějí kuratelu či vměšování, kterými si ten silnější podrobuje slabšího. Chtějí, aby byly respektovány jejich kultura, jazyk, sociální procesy a náboženské tradice. Žádná faktická a ustanovená moc nemá právo zbavovat chudé země plného uplatňování jejich vlastní svrchovanosti. A činí-li tak, dochází k novým formám kolonialismu, které vážně poškozují možnost míru a spravedlnosti, protože „mír se zakládá nejenom na respektování práv člověka, ale také práva národů, zvláště práva na nezávislost“ (Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociální nauky církve, 157). Národy Latinské Ameriky bolestně zrodily svoji politickou nezávislost a od té doby již téměř dvě století prožívají dramatické dějiny plné protikladů ve snaze získat nezávislost. V těchto posledních letech po mnoha nepochopeních byly mnohé země Latinské Ameriky svědky rostoucího bratrství mezi svými národy. Vlády regionu sjednotily své síly, aby se domohly respektování vlastní svrchovanosti, každé jednotlivé země i celého tohoto regionu v jeho složitosti, který byl tak krásně našimi otci nazván „Velkou vlastí“. Prosím vás, bratři a sestry z lidových hnutí, abyste o tuto jednotu pečovali a dávali jí růst. 23

Je nutné zachovávat jednotu proti každému pokusu o rozdělení, aby tento region rostl v pokoji a spravedlnosti. Navzdory těmto pokrokům existují dosud faktory, které podkopávají rovný lidský rozvoj a omezují svrchovanost zemí „Velké vlasti“ i jiných regionů planety. Nový kolonialismus nabývá různých tváří. Někdy je to anonymní moc modly peněz: korporace, věřitelé, některé dohody nazývané „o volném obchodu“ a ukládání „úsporných“ opatření, která utahují vždycky opasek pracujících a chudých. Latinskoameričtí biskupové na to poukazují velmi jasně v dokumentu z Aparecidy, kde tvrdí, že „finanční instituce a nadnárodní podniky sílí do té míry, že si podrobují místní ekonomiky, zvláště oslabováním států, které se stále více ukazují neschopnými pokračovat v rozvojových projektech, které slouží jejich obyvatelům“ (Dokument z Aparecidy, 66). Při jiných příležitostech pod ušlechtilou záminkou boje proti korupci, proti obchodu s drogami a terorismu, což jsou velká zla naší doby vyžadující mezinárodně koordinovaný zásah, jsou státům vnucována opatření, která mají málo co do činění s řešením těchto problémů a často věci zhoršují. Stejně tak monopolní koncentrace sdělovacích prostředků, která vnucuje odcizující modely konzumu a kulturní uniformitu, je jinou modalitou nového kolonialismu. Toto je kolonialismus ideologický. Jak říkají biskupové Afriky, častokrát je po chudých zemích požadováno, aby se staly „částmi mechanismu, kolečky gigantického soukolí“ (Jan Pavel II., Ecclesia in Africa, 52). Je zapotřebí uznat, že žádný ze závažných problémů lidstva nemůže být vyřešen bez interakce států a národů na mezinárodní úrovni. Každý čin velkého rozsahu vykonaný v určité části planety má ekonomický, ekologický, sociální a kulturní dopad na celek. Dokonce i zločin a násilí se globalizovaly. Proto žádná vláda nemůže jednat mimo společnou odpovědnost. Chceme-li skutečně pozitivní změnu, musíme pokorně a ve zdravé míře přijmout svoji vzájemnou závislost. Interakce však není synonymem podmanění, není podrobením některých kvůli zájmům druhých. Starý a nový kolonialismus, který redukuje chudé země na pouhé dodavatele surovin a levných pracovních sil plodí násilí, chudobu, nucenou migraci a všechna zla, která máme před očima. Právě proto, že je periferie stavěna do závislosti na středu, je jí upíráno právo na integrální rozvoj. To je nerovnost a nerovnost plodí násilí, které žádná policie, vojáci či tajné služby nejsou s to zastavit. Řekněme NE starým i novým formám kolonialismu. Řekněme ANO setkání mezi národy a kulturami. Šťastní jsou tvůrci pokoje. Tady se chci pozastavit u jedné důležité otázky. Protože někdo může plným právem říci, že „když papež mluví o kolonialismu, zapomíná na jisté skutky církve“. Říkám to s bolestí: byly spáchány mnohé a těžké hříchy na domorodém obyvatelstvu Ameriky ve jménu Božím. Uznali to moji předchůdci, řekla to CELAM a chci to říci také já. Jako svatý Jan Pavel II. žádám, aby církev „poklekla před Bohem a naléhavě prosila o odpuštění minulých i současných hříchů svých dětí“ (Jan Pavel II., Incarnationis mysterium, 11). A rád bych vám řekl, chtěl bych 24

být velmi zřetelný, jako byl svatý Jan Pavel II.: pokorně prosím o odpuštění nejenom za urážky vlastní církve, ale za zločiny proti indiánskému obyvatelstvu během takzvané konkvisty Ameriky. A spolu s touto žádostí o odpuštění, abychom byli spravedliví, žádám také, abychom vzpomenuli na tisíce kněží a biskupů, kteří se důrazně postavili proti logice meče silou kříže. Tam, kde byla hojnost hříchu, o jehož odpuštění jsme prosili a prosíme, překypovala také milost prostřednictvím těch lidí, kteří požadovali pro domorodé národy spravedlnost. Žádám také všechny, věřící i nevěřící, aby si vzpomněli na mnohé biskupy, kněze a laiky – nechci však opominout ani řeholnice, které anonymně procházejí našimi chudými čtvrtěmi a roznášejí poselství pokoje a dobra – hlásající Ježíšovu dobrou zvěst s odvahou, mírností, úctou a v pokoji; na ty, kteří svým životem zanechali jímavá díla lidskosti a lásky, častokrát po boku domorodých obyvatel anebo lidových hnutí a to až k mučednictví. Církev, její synové i dcery, jsou součástí identity národů Latinské Ameriky. Identity, kterou se tady a v jiných zemích rozhodly určité mocnosti odstranit, někdy proto, že naše víra je revoluční, protože naše víra se staví proti tyranii bůžka peněz. Dnes s hrůzou vidíme, jak na Blízkém východě a v jiných částech světa jsou pronásledováni, týráni a vražděni mnozí naši bratři pro svoji víru v Ježíše. Také na to musíme poukazovat: v této třetí světové válce, která se odehrává „po částech“ a ve které žijeme, probíhá určitá genocida, kterou je třeba zastavit. Bratři a sestry latinskoamerických hnutí, dovolte mi, abych vyjádřil svoje nejhlubší sympatie a potěšení nad hledáním jednoty vašich národů a kultur; to co nazývám „mnohostěn“, forma soužití, jejíž části si udržují svoji identitu společnou tvorbou jednoty plurality, neohrožuje jednotu, nýbrž ji posiluje. Vaše hledání tohoto multikulturalismu, který kombinuje opětovné potvrzení práv původních národů s respektováním územní integrity států, nás všechny obohacuje a posiluje. 3.3 Třetí úkol, možná ten nejdůležitější, který máme dnes přijmout, je ochrana Matky Země. Společný dům nás všech je drancován, devastován a beztrestně ponižován. Zbabělost při jeho obraně je těžkým hříchem. S rostoucím zklamáním vidíme jeden mezinárodní summit za druhým bez významného výsledku. Existuje jasný, přesný a neodkladný etický imperativ jednat , ale není plněn. Nelze dovolit, aby si jisté zájmy, které jsou globální, ale nikoli univerzální, podmaňovaly státy a mezinárodní organizace a nadále bylo ničeno stvoření. Národy a jejich hnutí jsou zvány, aby daly slyšet svůj hlas, hnuly se a požadovaly mírumilovně, ale umíněně naléhavé přijetí náležitých opatření. Žádám vás Božím jménem, abyste bránili Matku Zemi. K tomu jsem se náležitě vyjádřil ve své encyklice Laudato si´,kterou vám na konci předají. 4. Závěrem bych chtěl říci ještě jednou: budoucnost lidstva není jenom v rukou velkých leaderů, velkých mocností a elit. Je především v rukou národů; v jejich schopnosti se organizovat a také v jejich rukou, které pokorně a přesvědčivě zavlažují 25

tento proces změny. Na této cestě vás provázím. Řekněme společně ze srdce: žádná rodina bez domu, žádný rolník bez půdy, žádný pracující bez práv, žádný národ bez svrchovanosti, žádný člověk bez důstojnosti, žádné dítě bez dětství, žádný mladý člověk bez příležitosti, žádný starý člověk bez úctyhodného stáří. Pokračujte ve svém boji a prosím vás pečlivě se starejte o Matku Zemi. Věřte mi mou upřímnost, když řeknu, že se za vás modlím, modlím se s vámi a toužím, aby vás Bůh, náš Otec, provázel a žehnal vám, aby vás naplnil svojí láskou, bránil vás na cestě a hojně vás obdařoval onou silou, která nám umožňuje stát na nohou. Tato síla je nadějí, která neklame. A to je důležité. Děkuji. A prosím vás, modlete se za mne. A pokud se někdo z vás nemůže modlit, ve vší úctě ho prosím, aby na mne myslel v dobrém a posílal mi tak „dobrou vlnu“. Děkuji!

Návštěva vězení Palmasola Potom následovala papežova návštěva ve vězení Palmasola v bolivijském městě Santa Cruz. Toto Převýchovné středisko, jak se oficiálně nazývá, se poněkud vymyká běžnému nápravnému zařízení, jaké existují v Evropě. V Palmasola na ploše 10 tisíc metrů čtverečných žijí vězni v oddělených pavilonech podle kategorií (muži, ženy, mladiství, menší a těžké zločiny), a jsou podrobeni odlišným režimům dohledu. Žijí tak v jakési zvláštní střežené vesničce, kterou si sami spravují. Ženy, které jsou matkami, zde mohou žít se svými dětmi. Pavilon, který navštívil papež má například režim každodenních návštěv rodinných příslušníků. Prostor, který má kapacitu 800 osob, však obývá přibližně 5 tisíc lidí. Je to největší vězení zdejšího regionu. Papež byl přivítán na zdejším otevřeném sportovním stadionu ředitelem věznice, vězeňským kaplanem a biskupem Jesusem Juarezem, pověřeným touto pastorací při Bolivijské biskupské konferenci. Nadšení a vřelost, s nimiž byl Petrův nástupce přijat a které jej provázely všude, se na tomto místě projevily zvlášť výrazně: slzami vězněných, jejich příbuzných i živou bezprostředností jejich dětí. Setkání začalo vystoupením několika vězněných, kteří představili svoje životní příběhy a zkušenosti. Papež František jim řekl: Drazí bratři a sestry, dobré odpoledne. Nemohl jsem opustit Bolivii, aniž bych vás přišel navštívit a sdílet s vámi víru a naději, která se rodí z lásky obětované na kříži. Děkuji vám za přijetí. Vím, že jste se připravovali a modlili jste se za mne. A moc vám za to děkuji. Ve slovech mons. Juareze a svědectvích 26

bratří, kteří zde mluvili, jsem zaznamenal, že bolest není s to uhasit naději v hloubi srdce a že v protivenstvích život nadále mocně klíčí. Kdo je před vámi? – mohli byste se mne zeptat. S jistotou, která mne navždy poznamenala, vám chci říci, že před vámi stojí ten, komu bylo odpuštěno. Člověk, který byl a je spasen z mnoha svých hříchů. Takto před vámi stojím. Nemám vám toho mnoho, co dát či nabídnout, ale to, co mám a co mám rád, s vámi chci sdílet, totiž Ježíše, Ježíše Krista, Otcovo milosrdenství. Přišel, aby nám ukázal a zviditelnil lásku, kterou k nám chová Bůh. K vám, k tobě, k tobě a tobě, ke mně... Lásku činorodou, skutečnou. Lásku, která vzala vážně skutečnost těch, které miluje. Lásku, která uzdravuje, odpouští, pozvedá a hojí. Lásku, která je blízká a navrací důstojnost. Důstojnost, kterou můžeme ztratit různě a v různých formách. Ježíš je v tom však umíněný: dal svůj život za to, aby nám vrátil ztracenou identitu a mocně nás oděl důstojností. Přichází mi na mysl zkušenost, která nám může pomoci: Petr a Pavel, Ježíšovi učedníci byli také vězni. Byli zbaveni svobody a v těchto okolnostech měli něco, co jim bylo oporou a nenechalo je upadnout do zoufalství a temnoty, která vyvěrá z nesmyslnosti. Byla to modlitba. Osobní a společná modlitba. Oni se modlili a druzí se modlili za ně. Tyto dvě činnosti, dvě aktivity vytvářejí dohromady síť, která nese život a naději. Chrání nás před beznadějí a táhne dál. Síť, která nese život váš i těch, kdo jsou vám drazí. Modlitba matek, manželů, dětí - to je ta síť. Tato vaše síť vás ponese dál. Vstoupí-li totiž Ježíš někomu do života, nemůže ten dotyčný zůstat uvězněn ve svojí minulosti, ale začíná nahlížet přítomnost jinak, s nadějí. Začíná se na sebe a svoji realitu dívat jinýma očima. Nezůstává vězet v tom, co se stalo, ale je s to plakat a nacházet sílu znovu začít. A cítíme-li někdy smutek, sklíčenost, znechucenost, pohleďme na tvář ukřižovaného Ježíše. V Jeho pohledu se můžeme všichni nalézt. Všichni Mu můžeme svěřit svoje rány, svoje bolesti, svoje pochybení, svoje hříchy. Spousty věcí, ve kterých jsme se mohli pomýlit. V Ježíšových ranách mají naše rány místo. Všichni jsme tak či onak raněni, ale proč máme svoje rány nést v těch Ježíšových? Aby byly ošetřeny, obmyty, zahojeny a proměněny! On zemřel pro vás, pro mne, aby nám podal ruku a pozvedl nás. Mluvte s kněžími, kteří přicházejí, mluvte s nimi. Mluvte s bratry a sestrami, kteří přicházejí. Mluvte se všemi, kdo k vám přicházejí, aby mluvili s Ježíšem. Ježíš vás ustavičně pozvedá. Tato jistota nás nutí, abychom usilovali o svoji důstojnost. Věznění není totéž, co exkluze. To musí být jasné! Protože uvěznění je součástí procesu opětovného 27

začlenění do společnosti. Je mnoho prvků, které na tomto místě hrají proti vám, to dobře vím, a mnohé z nich jste před chvílí sami zmínili: přeplněnost prostor, pomalost justice, nedostatek pracovní terapie a výchovné politiky, násilí, chatrnost struktur a nemožnost univerzitního studia. Plyne odtud nezbytnost rychlé a účinné spolupráce mezi institucemi, aby bylo možno nalézt odpovědi. Nicméně, nemůžeme v tomto boji pokládat všechno za prohrané. Jsou věci, které můžeme dělat už nyní. Tady v tomto Převýchovném středisku závisí soužití částečně na vás. Utrpení a odloučení mohou naše srdce činit sobeckým a vyvolávat konflikty, ale máme také schopnost proměňovat je na příležitost autentického bratrství. Pomáhejte si mezi sebou. Nemějte strach si mezi sebou pomáhat. Ďábel usiluje o bitvu a rivalitu, hledá rozdělení a šarvátky. Nepřistupujte na tuto hru. Bojujte za společné vykročení vpřed! Prosím vás vyřiďte moje pozdravy svým rodinám, některé z nich jsou zde. Je velmi důležitá přítomnost a účast rodiny. Prarodičů, otce, matky, sourozenců, manželky a manžela, dětí. Připomínají nám, že stojí za to žít a bojovat za lepší svět. A nakonec pár slov povzbuzení těm, kdo v tomto středisku pracují: ředitelům, příslušníkům policie a veškerému personálu. Konáte zásadní veřejnou službu. Máte důležitý úkol v procesu opětovného začlenění do společnosti. Úkol pozvedat a nikoli zašlapávat, dávat důstojnost a nikoli ponižovat, povzbuzovat a nikoli sužovat. Tento proces si žádá zanechat logiku dobrých a špatných a přejít k logice soustředěné na pomoc člověku. A tato logika pomoci vás bude chránit před jakýmkoli typem korupce a všem zlepší podmínky. Takto žitý proces nás všechny zušlechťuje, povzbuzuje a pozvedá. Dříve než vám požehnám, rád bych, abychom se mlčky chvíli modlili. Každý ve svém srdci, jak umí... Prosím vás modlete se i nadále za mne, protože i já mám svoje chyby a musím konat pokání. Děkuji vám. Cestou se papež zastavuje u sektoru s maximální ostrahou, aby pozdravil zvláště nebezpečné vězně. V jiném sektoru se u plotu, kolem něhož přejíždí papež, tlačí matky s dětmi. Jedním z vězňů, který se účastnil setkání, je sedmadvacetiletý Argentinec Elia Emanuel Apap: „Nikdy bych nevěřil, že sem k nám přijde někdo takový“ – říká s pohnutím italskému žurnalistovi Andrea Torniellimu při návratu do svého sektoru, ve kterém jsou cely po 40 mužích s jedinou toaletou. Ve večerních hodinách našeho času se Petrův nástupce s Bolívií rozloučil a odcestoval do Paraguaye.

   28

Papež František v Paraguay - Asunción V pátek, 10. července, ve tři hodiny odpoledne místního času Petrův nástupce zahájil poslední etapu své apoštolské cesty přistáním na letišti hlavního města Paraguayské republiky. František do země přijel po dvaceti šesti letech od návštěvy Jana Pavla II. Přivítal jej hustý déšť, který nicméně neodradil statisíce Paraguayců očekávajících papežovu návštěvu. Připojilo se k nim také několik stovek tisíc Argentinců, kteří překročili hranice, aby pozdravili svého krajana a účastnili se sobotní mše svaté v mariánské svatyni v Caacupé. Uvítací ceremoniál na letišti v Asunciónu za účasti prezidenta Horacia Cartese se nesl ve znamení podmanivých tanců a zpěvů indiánské kultury guaraní. Cestou na apoštolskou nunciaturu k odpolednímu odpočinku se papež krátce zastavil na nádvoří jedné ženské věznice. První oficiální promluvu na paraguayské půdě pak pronesl až večer v prezidentském paláci, kde po zdvořilostní soukromé návštěvě hlavy státu oslovil představitele nejvyšších vládních, soudních a diplomatických úřadů. František poděkoval za vřelou pohostinnost, avšak vzápětí připomenul bolestné stránky paraguayských dějin, poznamenané „utrpením války, bratrovražednými boji, chybějící svobodou a porušováním lidských práv”. „Kolik bolesti a smrti”, zvolal papež, aby hned nato ocenil vytrvalost paraguayského lidu, zejména jeho žen, v obnově země po válce tzv. Trojí aliance proti Argentině, Brazílii a Uruguay v druhé polovině 19. století (1864-1870). Z původního půlmilionového počtu obyvatel jich tehdy přežilo dvě stě tisíc, z toho pouhých deset procent tvořili muži: ”S pohnutím a obdivem chci uznat roli paraguayské ženy (…) zejména za nespravedlivé války, která téměř zničila bratrství našich národů. Tyto matky, manželky a vdovy nesly na svých bedrech největší zátěž a byly s to vést kupředu své rodiny a zemi, přičemž v nových generacích šířily naději v lepší budoucnost. Kéž Bůh žehná paraguayské ženě, nejslavnější z celé Ameriky.” Papež připomenul význam národní paměti, která se má pevně opírat o spravedlnost a oprostit se pomstychtivých pocitů. Takto se minulost stane zdrojem inspirace k budování harmonické budoucnosti, neboť si uvědomíme absurditu války. „Již nikdy bratrovražedné války! Budujme stále mír, a to den za dnem, v každodenním životě. Vyhněme se 29

arogantním gestům, urážlivým slovům, zpupnému vystupování, a naopak podporujme pochopení, dialog a spolupráci.” Papež ocenil demokratický proces v zemi, která ve stejném roce jako Československo vyšla z pětatřicetileté diktatury. Vyzval k jeho transparentnosti, potírání korupce a setkání se zastánci jiných názorů. „Nesmíme setrvat ve stavu konfliktu, protože jednota jej vždy převyšuje. Považuji za zajímavý úkon slévat veškeré perspektivy rodící se z ideologického nebo stranického přesvědčení do lásky k vlasti a národu.” Také na paraguayské půdě Svatý otec neopomenul poukázat na přednostní postavení chudých a potřebných lidí. „Úsilí všech sociálních složek ať neustává, dokud zde budou děti bez přístupu ke vzdělání, rodiny bez domova, pracující bez důstojné práce, rolníci bez půdy a mnozí lidé, nucení k migraci za nejistou budoucností. Dokud zde budou oběti násilí, korupce a obchodu s drogami. Ekonomický rozvoj, který nepřihlíží k nejslabším a nešťastným lidem, není opravdový. Měřítkem ekonomického vzorce musí být celistvá důstojnost člověka, zejména toho nejzranitelnějšího a bezbranného.” Papež zaručil podporu katolické církve v tomto úsilí, neboť “všichni křesťané, včetně pastýřů, jsou povoláni starat se o vytváření lepšího světa” (Evangelii gaudium, 83).

Asunción: návštěva dětské nemocnice První zastávkou sobotního programu byla Všeobecná dětská nemocnice v Asunciónu. Papež František již v osm hodin ráno prošel odděleními s nejkritičtějšími pacienty a venku pak pozdravil několik stovek nemocničních zaměstnanců. Krátkou a velice působivou promluvu začal otázkou, ve které se ptal dětí, zda se Ježíš někdy rozzlobil, a připomněl pak příhodu z Markova evangelia, kde se Ježíš rozmrzel, když k němu nechtěli pustit děti (Mk10,13-15). Pane řediteli, milé děti, vážení zaměstnanci a přátelé! Děkuji za vaše vroucí přijetí. Děkuji za tento čas, který jste mi poskytli, abych mohl být s vámi. Milé děti, chtěl bych se vás něco zeptat. Uvidíme, zda mi pomůžete. Řekli mi, že jste velice inteligentní, takže jsem se rozhodl zeptat se vás. Rozzlobil se někdy Ježíš? Pamatujete si kdy? Chápu, že je to otázka těžká, pomohu vám tedy. Bylo to tehdy, když bránili dětem přijít k Němu. Je to jediné místo, kdy Markovo evangelium používá výraz „rozmrzel se“ (srov. 10,13-15). To je slovo podobné našemu rozzlobit se. Vy jste se někdy rozzlobily?... Nuže, stejně tak i Ježíš, když mu nedovolili, aby byl nablízku dětem, nablízku vám. Velice se rozmrzel. Ježíš měl obzvláště rád děti. Ne že by neměl rád 30

dospělé, ale byl rád s dětmi. Velice se těšil z jejich přátelství a náklonnosti. Měl nejenom rád jejich blízkost, ale dával je dokonce druhým za příklad. Učedníkům řekl: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království“ (Mt 18,3). Děti stály stranou, dospělí jim nedovolili se přiblížit, ale Ježíš je zavolal, objal a postavil doprostřed, abychom se všichni učili být jako ony. Dnes by nám řekl totéž. Dívá se na nás a říká: Učte se od nich. Musíme se učit z vaší důvěry, radosti a něžnosti, z vaší bojovnosti, z vaší statečnosti. Z vaší nezlomné odolnosti. Jsou to praví bojovníci, že, maminky? Řekněte i vy, tatínci a prarodiče, je to tak? Pohled na vás nám dává sílu, dává nám sílu důvěřovat a jít vpřed. Maminky, tatínci a rodiče, vím, že vůbec není snadné být tady. Jsou chvíle obrovské bolesti, nejistoty. Jsou momenty silné úzkosti svírající srdce a jsou chvíle obrovské radosti. Oba pocity žijí spolu v našem nitru. Není však lepšího léku než vaše něha, vaše blízkost. A působí mi radost vědět, že vy rodiny si mezi sebou pomáháte, povzbuzujete se a podporujete navzájem, abyste šli vpřed a prošli tímto momentem. Můžete počítat s podporou lékařů, ošetřovatelů a všech zaměstnanců tohoto domu. Děkuji za vaše povolání ke službě, nejenom za pomoc při léčbě, ale za doprovázení vašich bratří v bolesti. Nezapomínejme: Ježíš je nablízku svým dětem. Je rád nablízku, v srdci. Neváhejte Jej prosit, neváhejte s Ním mluvit, sdílet s Ním svoje otázky a bolesti. On je vždycky přítomen, vždycky, a nenechá nás klesnout. Jednou věcí jsme si jisti a zopakuji to znovu. Kde je dítě, tam je matka. Kde je Ježíš, tam je Maria, Panna z Caacupe. Prosme Ji, aby vás chránila svým pláštěm a přimlouvala se za vás a vaše rodiny. A nezapomeňte se modlit za mne. Jsem si jist, že vaše modlitby dosahují nebe.

Caacupé: pouť do mariánské svatyně Na programu papežovy návštěvy v Paraguay nemohla chybět návštěva národní mariánské svatyně v Caacupé asi 40 kilometrů od hlavního města Asunción. Kostel zbudovaný v roce 1770 byl první stavbou dnes asi 20 tisícového městečka, v jehož středu se nachází. Jméno Caacupé je z jazyka guaraní, který je spolu se španělštinou oficiálním jazykem země, a znamená „za horou“. K tomuto místu obklopenému kopci a bohatou vegetací se mariánská úcta váže od roku 1600, kdy zde podle legendy jeden z domorodců křesťanského kmene Atyrá, pronásledovaný bojovníky nepřátelského kmene, zázračně vyváznul z nebezpečí a na poděkování vytvořil sošku Panny Marie. Ta je uchovávaná ve zdejším chrámu, před nímž - na prostranství s kapacitou asi 80 tisíc lidí - slavil papež František v sobotu dopoledne mši svatou ke cti Panny Marie. V okolních ulicích se však bohoslužby účastnil několikanásobně větší počet lidí. Být spolu s vámi tady, u naší Matky, zázračné Panny v Caacupé, 31

pro mne znamená ocitnout se doma. Ve svatyni se my děti setkáváme s naší Matkou a připomínáme si, že jsme bratři. Je to sváteční místo setkání a rodiny. Přicházíme představit svoje potřeby, přicházíme poděkovat, prosit o odpuštění a znovu začínat. Kolik křtů, kolik kněžských a řeholních povolání, kolik zásnub a manželství se zrodilo u nohou naší Matky! Kolik slz, kolik loučení! Přicházíme vždycky se svým životem, protože tady jsme doma, a to nejlepší je vědět, že na nás někdo čeká. Přicházíme jako již tolikrát, protože chceme obnovit svoje energie a žít radost evangelia. Jak neuznat, že tato svatyně je vitální součástí vás, paraguayského lidu? Tak to cítíte, tak se modlíte, tak zpíváte: „V Edenu tvého Caacupé je tvůj lid, Panno čistá, a prokazuje ti svoji lásku a víru.“ Jsme dnes jako Boží lid tady u nohou naší Matky, abychom jí dali svoji lásku a víru. V evangeliu jsme právě slyšeli andělovo zvěstování Panně Marii: „Raduj se, milostiplná, Pán s tebou.“ Raduj se, Maria, raduj se. Když uslyšela tento pozdrav, ulekla se a uvažovala, co znamená. Moc nerozuměla tomu, co se děje. Ale pochopila, že to přichází od Boha a přitakala. Přisvědčila Božímu snu, Božímu plánu, přitakala Boží vůli. Toto přitakání, jak víme, nebylo vůbec snadné žít. Nepřineslo jí privilegia či ohledy, nýbrž to - jak jí předpověděl Simeon – že její „vlastní duší pronikne meč“ (Lk 2,35). A jak pronikl! Proto ji tolik milujeme a nacházíme v ní pravou Matku, která nám pomáhá uprostřed komplikovaných situací uchovávat živou víru a naději. Přinese nám užitek, podíváme-li se na Simeonovo proroctví a znovu si projdeme ty nejobtížnější momenty Mariina života. 1. Ježíšovo narození. „Nebylo pro ně místo“ (Lk 2,7). Neměli dům, příbytek, kde by uložili svoje dítě. Nebyl prostor, kde by mohlo přijít na svět, ani spřízněná rodina. Byli sami. Jediné přístupné místo byla stáj. V paměti se jí určitě vybavovala andělova slova: „Raduj se, Maria, Pán s tebou.“ A mohla by se ptát: „Kde je nyní?“. 2. Útěk do Egypta. Museli odejít, jít do exilu. Tam nejenom neměli místo, rodinu, ale i jejich život byl v nebezpečí. Museli se dát na cestu a odejít do ciziny. Byli migranty pronásledovanými chtivostí a lakotou vládce. I tam bylo možno se ptát: Kde je to, o čem mluvil anděl? 32

3. Smrt na kříži. Neexistuje obtížnější situace pro matku než doprovázet na smrt svého syna. Je to srdceryvné. A my vidíme Marii u paty kříže, jako každou matku, pevnou a neumdlévající, jak doprovází svého Syna až na kraj smrti a to smrti na kříži. Také zde se mohla zeptat: „Kde je to, o čem mluvil anděl. A potom ji vidíme, jak sjednocuje a podporuje učedníky. Rozjímáme o jejím životě a cítíme se chápáni, pochopeni. Můžeme usednout, modlit se a společným jazykem mluvit o řadě situací, které denně prožíváme. Můžeme se ztotožnit s mnoha situacemi jejího života. Vyprávět jí o svém životě, protože ona rozumí. Je ženou víry, je Matkou církve, uvěřila. Její život je svědectvím, že Bůh neklame, neopouští svůj lid, třebaže nastávají chvíle či situace, kdy se zdá, že neexistuje. Byla první učednicí, která provázela svého Syna a byla oporou naděje apoštolů v těžkých chvílích. Byli zavřeni – nevím na kolik zámků strachu – ve večeřadle. Byla ženou bdělou a dovedla říci: „Už nemají víno“ (Jan 2,3), když se zdálo, že radost a slavnost skončí. Byla ženou, která uměla jít za příbuznou Alžbětou a pobýt s ní „asi tři měsíce“ (Lk 1,56), aby nebyla sama při porodu. Toto je naše dobrá a velkodušná Matka, která nás provází v našem životě. To vše víme z evangelia, ale víme také, že tato Matka byla po našem boku v mnoha těžkých situacích v této zemi. Tato svatyně žárlivě střeží paměť lidu, který ví, že Maria je Matkou, byla a zůstává u svých dětí. Byla a zůstává v našich nemocnicích, v našich školách, v našich domech. Byla a zůstává s námi v práci i na cestách. Byla a zůstává s námi u stolu v každém domě. Byla a nadále se účastní utváření naši vlasti, činí z nás národ. Vždycky diskrétně a mlčky. V pohledu sošky, obrázku či medailky nebo s růžencem - víme, že nejsme sami a že nás provází. Proč? Protože Maria chtěla zůstat se svým lidem, se svými dětmi, se svojí rodinou. Vždy následovala Ježíše spolu se zástupem. Jako dobrá matka nechtěla opustit svoje, ale naopak vždycky se objevila tam, kde by jí syn mohl potřebovat. A to jenom proto, že je Matkou. Matkou, která se uprostřed mnoha těžkostí naučila naslouchat a žít, počínaje oním „neboj se, Pán s tebou“ (Lk 1,30.28). Matkou, která nám neustále říká: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Je to její ustavičná a nepřetržitá výzva: „Dělejte všechno, co vám řekne“. Nemá svůj vlastní program, nepřichází nám říkat nic nového, pouze je ráda s námi a doprovází naši víru svojí vírou. Vy to víte, zakusili jste to, co sdílíme. Vy všichni, všichni Paraguayci máte živou paměť lidu, který ztělesnil tato slova evangelia. A mám na mysli zvláště vás paraguayské ženy a matky, které jste s obrovskou odvahou a odříkáním dovedli pozvednout zničenou zemi, kterou zachvátila válka. Máte paměť, dědičnou výbavu těch, kdo obnovili život, víru a důstojnost svého lidu. Spolu s Marií jste prožily situace, které byly velice, velice obtížné, a které by se podle běžné logiky příčily každé víře. Podníceny a podporovány Pannou Marií jste však nadále věřily a také „doufaly proti vší naději“ (Řím 4,18). Když se 33

zdálo, že se všechno zhroutilo, říkaly jste spolu s Marií: Nebojíme se, Pán je s námi, je s naším lidem, s našimi rodinami, uděláme všechno, co nám řekne. A tam jste kdysi nalezly a nalézáte dodnes sílu, aby tato země nepropadla chaosu. Bůh žehnej této umíněnosti, Bůh žehnej a posiluj vaši víru, Bůh žehnej paraguayské ženě, té nejslavnější ženě Ameriky. Jako lid jsme přišli domů, do domu paraguayské vlasti, abychom znovu naslouchali těmto slovům, která nám přinášejí tolik užitku: „Raduj se, Pán s tebou“. Je to výzva k tomu, abychom neztráceli paměť, neztráceli kořeny a četná svědectví, kterých se nám dostalo od věřících lidí, kteří se ocitli v protivenstvích; víru, která ožila, život, který se stal nadějí, a naději, která nás vede, abychom vynikali v lásce. Ano, vynikali v lásce podle Ježíše. Buďte nositeli této víry, tohoto života, této naděje. Vy Paraguayci buďte tvůrci svého dneška i zítřka. Pohleďme znovu na Mariinu sošku a řekněme společně: „V Edenu tvého Caacupé je tvůj lid, Panno čistá, a prokazuje ti svoji lásku a víru.“ Oroduj za nás, svatá Matko Boží, abychom měli účast na příslibech a milostech našeho Pána Ježíše Krista. Na konci bohoslužby biskup Caacupé, mons. Catalino Claudio Giménez Medina, přečetl dekret, kterým papež František povýšil zdejší poutní chrám na baziliku. Petrův nástupce pak zasvětil Paraguay Panně Marii.

Asunción: setkání se zástupci občanské společnosti Sobotní odpolední program paraguayaské etapy apoštolské cesty se odehrával v nočních hodinách našeho času. Jeho prvním bodem bylo setkání se zástupci občanské společnosti ve sportovním hale v Asunciónu, která může pojmout pět tisíc lidí. Cestou se papež neplánovaně zastavil v předměstské farnosti sv. Rafaela, kde pozdravil děti v domově pro terminálně nemocné, který je jedním z mnoha charitních děl italského misionáře Alda Trenta.¨ „Lidštější svět je možný, pokud nezůstaneme nehybně stát před existující nespravedlností. Bratrský svět neobětuje lidi na oltáři peněz a zisku“, prohlásil pak papež před publikem, složeným z „budovatelů společnosti“, jak sám podotkl. Ve své obsáhlé promluvě reagoval na několik svědectví. “Jak je důležité, aby mladí lidé pochopili, že pravé štěstí spočívá v zápasu za bratrštější a spravedlivější svět. Štěstí a potěšení nejsou synonyma, protože štěstí vyžaduje úsilí, oddanost a, veliké ideály, které neumrtvují život. Nevyhledávejte pohodlné žití, abyste se vyhnuli zápasu. A nepouštějte se do boje sami, nýbrž se poučte ze zkušenosti starších a nacházejte útěchu v síle modlitby, v Ježíši. Bůh je totiž zárukou naší lidské důstojnosti.“ Petrův nástupce také naznačil metodu – tedy dialog, který předpokládá kulturu setkávání a uznání různosti. Při hledání obecného dobra je nutné vycházet z rozdílů a otevírat prostor novým alternativám, aniž bychom se obávali případných konfliktů, 34

poznamenal. Zároveň však dialog neznamená vyjednávání, nýbrž předpokládá silnou identitu. Vychází z přesvědčení, že jsme „všichni bratři a děti nebeského Otce“ a že každý člověk může společenství něco nabídnout. “Skutečné kultury se neuzavírají samy do sebe, protože by to znamenalo jejich smrt. Při studiu dějin se setkáváme s tisíciletými kulturami, které dnes neexistují. Zanikly z mnoha důvodů, avšak jedním byla jejich uzavřenost. Bez základního přesvědčení o bratrství bude těžké dospět k dialogu. Jestliže si někdo myslí, že existují lidé, kultury nebo situace druhé, třetí nebo čtvrté kategorie, nedopadne dobře. Jednoduše mu chybí to nejmenší: neuznal důstojnost druhého člověka.“ Při budování inkluzívní společnosti je nezbytné podporovat chudé lidi v jejich vlastním prostředí, a nikoli s nimi ideologicky manipulovat podle osobních či politických zájmů. Papež přiznal, že je alergický na mnohomluvné projevy o velkých ideálech bratrství, spravedlnosti a míru, které se rozplývají do nekonkrétního prázdna. Vztah ideologií k lidu postrádá celistvost, proto ideologie končí diktaturou. Myslí na lid, ale nenechají lid myslet. Všechno pro lid, ale vůbec ne s lidem. To jsou ideologie. V závěru své promluvy papež upozornil na „jednu z nejzajímavějších sociálních organizací v dějinách, která byla zároveň významnou evangelizační zkušeností“. Řeč je o jezuitských redukcích 17. a 18. století, tedy vesnicích, kde domorodé obyvatelstvo mohlo žít v míru a harmonii. “Evangelium v nich bylo duší a životem komunity, ve které neexistoval hlad, ani nezaměstnanost, analfabetismus ani útisk. Tato dějinná zkušenost nás učí, že lidštější společnost je možná také dnes. Kde je láska k člověku a vůle mu sloužit, je možné vytvořit takové podmínky, aby všichni měli přístup k nezbytným statkům, aniž by někdo byl vylučován. Láska k chudým dosvědčuje, že existence jiného rozvojového modelu je možná.

Asunción: nešpory v katedrále Panny Marie Nanebevzaté Posledním bodem sobotního programu papežovy návštěvy v Paraguay byla bohoslužba nešpor spolu s biskupy, kněžími a zasvěcenými osobami v katedrále Panny Marie Nanebevzaté. Dnešní podoba katedrály pochází z počátku 19. století, kdy byla kompletně přestavěna. Budova pojme tisíc osob. V katedrále se uchovává kříž z 15. století (La Cruz de la Parra), který je jediným dochovaným z devětadvaceti křížů, které na tento kontinent během svých čtyřech cest přivezl Kryštof Kolumbus. Paraguay, která je rozlohou pětkrát větší než Česká republika, má jen šest a půl milionů obyvatel. Katolíci tvoří 93%. Kněží je celkem 804, přičemž více jako polovina z nich patří k nějaké řeholi. Podíl řeholních kněží je celkově v Latinské Americe vyšší než v Evropě. Papež František během nešpor pronesl homilii, v níž hovořil o liturgické modlitbě církve: 35

Jak krásné je modlit se společně nešpory! Jak nesnít o církvi, která odráží a opakuje harmonii hlasů a zpěvů každodenního života? A činíme tak v této katedrále, která již mnohokrát musela začínat od začátku. Tato katedrála je znamením církve a každého z nás. Někdy nás vnější či vnitřní bouře nutí zahodit vše, co jsme zbudovali, a začít znovu, ale vždycky s nadějí vkládanou v Boha. A hledíme-li na tuto stavbu, bezpochyby nezklamala Paraguayce, protože Bůh nikdy neklame a proto jej vděčně chválíme. Liturgická modlitba svojí strukturou a rytmizovanou formou chce být výrazem celé církve, Kristovy nevěsty, která se snaží připodobnit svému Pánu. Každý z nás se modlitbou chceme více připodobnit Ježíši. Modlitba vyjevuje to, co žijeme nebo bychom měli žít v každodenním životě, tedy alespoň taková modlitba, která nechce odcizovat anebo být pouhou ozdobou. Modlitba nás podněcuje k uskutečnění či ověření toho, co recitujeme v žalmech: jsme rukama Boha, který „ze smetiště povyšuje chudého“ (Žl 112, 7) a pracujeme, aby se smutek neplodnosti proměnil na radost úrodného pole. Zpíváme, že „drahocenný je v Hospodinových očích život věřících“ (srov. Žl 116,15), bojujeme, přikládáme ruce k dílu, bráníme hodnotu každého lidského života, od početí až do doby, kdy roků přibylo a sil ubylo. Modlitba je odrazem lásky, kterou pociťujeme k Bohu, k druhým a ke stvořenému světu. Přikázání lásky je tím nejlepším připodobněním učedníka-misionáře Ježíšovi. Přilnutí k Ježíšovi dává hloubku křesťanskému povolání, které se zapojuje do Ježíšova „konání“, jež je mnohem více než aktivita, a snaží se Mu připodobnit ve všem, co dělá. Krása církevního společenství se rodí z přilnutí každého jeho člena k Ježíšově osobě a společným vytvářením „povolaného celku“ v bohatství harmonické rozmanitosti. Antifony evangelních hymnů tohoto liturgického týdne nám připomínají, jak Ježíš posílá Dvanáctero učedníků. Je dobré stále růst v tomto vědomí společné apoštolské práce. Je krásné vidět vás, jak pastoračně spolupracujete, vždy na základě církevní povahy a funkce každého povolání i charismatu. Rád bych povzbudil vás všechny: kněze, řeholníky, řeholnice, laiky, seminaristy a biskupy, abyste se s veškerým nasazením zapojili do této církevní spolupráce, zvláště v pastoračních plánech diecéze a kontinentální misijního poslání k obecnému dobru. Vyvolává-li rozdělení mezi námi neplodnost, (Evangelii gaudium, 98-101), je nepochybné, že ze společenství a harmonie se rodí plodnost, protože je v hlubokém souladu s Duchem svatým. Všichni máme svoje omezení, nikdo nemůže reprodukovat Ježíše Krista v jeho úplnosti, a třebaže každé povolání se utváří především určitými konkrétními paprsky Ježíšova života a díla, existují i některé, které jsou společné a nezbytné. Právě jsme chválili Pána za to, že „nic nelpěl na tom, že rovný Bohu“ (Flp 2,6), a to je charakteristika každého křesťanského povolání: kdo je Bohem povolán, nenadýmá se, nevyhledává uznání, ani pomíjivé aplausy, necítí se povznesen do vyšší kategorie a nejedná s ostatními jako by stál na piedestalu. Kristův primát je jasně popsán v liturgii listu Židům. My jsme právě četli skoro závěr tohoto listu o „velikém pastýři ovcí, který zdokonaluje ve všem dobrém“ (srov. 13,20-21) 36

a to znamená uznat, že každá zasvěcená osoba se připodobňuje Tomu, který ve svém pozemském životě „s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby“ (Žid 5,7) dosáhl dokonalosti, když se svým utrpením naučil poslušnosti. To je součástí také našeho povolání. Končíme modlitbu těchto večerních chval. Zvonice této katedrály byla několikrát přestavována. Hlas zvonů předchází a provází mnohé okolnosti naší liturgické modlitby: obnoveni Bohem pokaždé, když se modlíme, pevní jako zvonice, radostně hlásáme slávu Božích divů, sdílíme Magnificat a dovolujeme Pánu, aby prostřednictvím našeho zasvěceného života učinil velké věci v Paraguay.

 První zastávkou nedělního programu bylo již v osm hodin ráno Bañado Norte, stotisícové chudinské předměstí Asunciónu poblíž řeky Paraguay. Místní farnost a vzdělávací projekty spravují jezuité. Papež vstoupil do dvou domů, kde mu ženy nabídly polévku a čaj maté. Navštívil jednu ze 13 kaplí tohoto předměstí. Při pozdravu na sportovním hřišti František přirovnal úporný zápas místních lidí s nepříznivými podmínkami a častými záplavami ke kontextu, v jakém žila Svatá rodina. A vyzdvihl vzájemnou solidaritu: “Můžeš chodit na mši každou neděli, ale nemáš-li solidární srdce, nevíš-li, co prožívá lid, je tvá víra velmi slabá a nemocná, nebo už zemřela. Je to víra bez Krista. (…) Možná to nejsilnější poselství, které můžete dát vnějšímu světu, je tato solidární víra. Ďábel chce, abyste se mezi sebou přeli, aby vás rozdělil, porazil a okradl o víru. Buďte bratrsky solidární, abyste si uhájili víru, která je poselstvím celému městu. Této vaší víře, vašim rukám a vašemu společenství chci nyní požehnat", loučil se papež s obyvateli předměstské farnosti.

Asunción - Ñu Guazú: závěrečná eucharistie Jeden milion lidí očekával Petrova nástupce na prostranství Ñu Guazú uvnitř vojenské základny v Asunción, aby se zde účastnili poslední mše svaté této pastorační návštěvy. Mnozí celou noc. Vedle dvaadvacetičlenné Paraguayské biskupské konference koncelebrovalo s papežem několik stovek kněží. Papež pronesl homilii o ústředním slovu 37

křesťanské spirituality, které plyne z dnešního evangelia (Mk 6,7-13), kde Ježíš posílá své učedníky hlásat evangelium a dává jim konkrétní doporučení. Hospodin popřeje dobro a naše země vydá plody“, tak praví Žalm (srov. 84,13). Jsme zváni slavit toto tajemné společenství mezi Bohem a jeho lidem, mezi Bohem a námi. Déšť je znamením jeho přítomnosti v zemi obdělávané našima rukama. Toto společenství vždycky vydá plody, dá život. Tato důvěra pramení z víry, z vědomí, že můžeme počítat s Jeho milostí, která vždycky proměňuje a zavlažuje naši zemi. Důvěře se učíme a vychováváme k ní. Důvěra se utváří v lůně společenství, v životě rodiny. Důvěra se stává svědectvím ve tvářích mnoha lidí, kteří nás podněcují následovat Ježíše, být učedníky Toho, který nikdy neklame. Učedník cítí, že je zván důvěřovat, cítí, že Ježíš jej zve, aby byl Jeho přítelem, sdílel Jeho úděl, sdílel Jeho život. „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán“ (Jan 15,15). Učedníci jsou ti, kdo se učí žít důvěru Ježíšova přátelství. Evangelium o tomto učednictví mluví. Představuje nám průkaz křesťanské totožnosti. Prezentační list, akreditaci křesťana. Ježíš volá svoje učedníky, posílá je a dává jim jasná a přesná pravidla. Doporučuje jim k určité počínání, které si mají osvojit. Nezřídka se nám může zdát přepjaté či nesmyslné a mohli bychom toto doporučení snadněji vyložit symbolicky či „spirituálně“. Ježíš je však velice přesný, je velice jasný. Neříká jim: „Tak nějak jednejte“ nebo „dělejte, co můžete“. Připomeňme si společně toto doporučení: „Neberte si nic na cestu, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze... zůstávejte v domě, kde vás přijmou“ (srov. Mk 6,8-11). Zní to poněkud neuskutečnitelně. Mohli bychom se soustředit na slova „chléb“, „mošna“, „hůl“, „opánky“, „šaty“. A bylo by to oprávněné. Zdá se mi však, že by vzhledem k tomuto působivému výčtu mohlo uniknout naší pozornosti jedno klíčové slovo. Je to ústřední slovo křesťanské spirituality, zkušenosti učednictví: přívětivost. Ježíš jako dobrý učitel a pedagog posílá učedníky, aby žili přívětivostí. Říká jim: „Zůstaňte, kde vás přijmou.“ Posílá učedníky, aby si osvojili jednu ze základních charakteristik věřícího společenství. Mohli bychom říci, že křesťan je ten, kdo se naučil být přívětivý a naučil se přijímat. Ježíš je neposílá jako mocné, jako majitele, představené, nositele zákonů a norem. Ukazuje jim naopak, že křesťan jde zkrátka přetvářet srdce. A jeho srdce pak pomáhá přetvářet to naše. Učit se žít jinak, podle jiného zákona a jiné normy. Je to přechod od logiky egoismu, uzavřenosti, konfliktu, rozdělení a nadřazenosti k logice života, štědrosti a lásky. Od logiky ovládání, útisku a manipulace k logice vlídnosti, přijetí a opatrování. Ve hře jsou dvě logiky. Dva způsoby, jak se vyrovnat se životem a s posláním. Kolikrát jen přemýšlíme o poslání na základě strategií, taktik, opatření a líčení ve snaze obrátit lidi svojí argumentací. Dnes nám Pán říká velmi jasně: logika evangelia nepřesvědčuje argumentacemi, strategiemi a taktikami, ale přívětivostí a vlídností. 38

Církev je matkou s otevřeným srdcem, umí být přívětivá a přijímat, zvláště ty, kdo potřebují větší péči a jsou v obtížích. Církev, jak chtěl Ježíš, je pohostinným domem. Kolik dobra můžeme vykonat, budeme-li si dodávat odvahu a učit se jazyku přívětivosti, jazyku vlídnosti! Kolik zranění a kolik beznaděje je možné zahojit v příbytku, ve kterém lze zakoušet vlídnost. Proto je nezbytné mít otevřené dveře a především srdce. Přívětivost vůči hladovému, žíznivému, cizinci, neoděnému, nemocnému a vězněnému (srov. Mt 25,34-37), malomocnému a chromému. Přívětivost vůči tomu, kdo nesmýšlí jako my, nemá víru anebo ji ztratil, možná naší vinou. Přívětivost vůči pronásledovanému a nezaměstnanému. Přívětivost k jiným kulturám, kterými tato paraguayská země tolik oplývá. Přívětivost vůči hříšníkovi, protože jím je každý z nás. Častokrát zapomínáme, že existuje zlo, které předchází naše hříchy a přichází jako první. Existuje kořen, který způsobuje mnoho, mnoho škod a tiše ničí spousty životů. Existuje zlo, které se pozvolna zahnizďuje v našem srdci a „ujídá“ naši vitalitu: je to samota. Samota, která může mít mnoho příčin, mnoho motivací. Jak ale ničí život a škodí nám! Odděluje nás jedny od druhých, od Boha, od společenství. Uzavírá nás do sebe. Proto je matce církvi vlastní nikoli spravování věcí, projektů, nýbrž učení se bratrskému životu s druhými. Přívětivé bratrství nejlépe dosvědčuje Boha, který je Otcem, protože „podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). Takto nás Ježíš otevírá nové logice. Horizontu oplývajícímu životem, krásou, pravdou a plností. Bůh nikdy neuzavírá horizonty, Bůh nikdy není pasivní k životu, nikdy není pasivní k utrpení svých dětí. Bůh se nikdy nedá překonat ve štědrosti. Proto nám posílá svého Syna, daruje Jej, vydává a sdílí, abychom se naučili cestě bratrství a obdarovávání. Je definitivně novým horizontem, novým Slovem v situaci odpisování, dezintengrace, uzavřenosti a izolace. Je Slovem, které prolamuje mlčení samoty. A když jsme unaveni anebo je nám zatěžko evangelizovat, je dobré připomenout si, že život, který nám Ježíš nabízí odpovídá těm nejhlubším lidským potřebám, protože všichni jsme byli stvořeni pro přátelství s Ježíšem a bratrskou lásku (Evangelii gaudium, 265). Jedna věc je jistá: nemůžeme nikoho zavazovat, aby nás přijal a hostil. To je jisté a je to součást naší chudoby a naší svobody. Je však stejně jisté, že nás nikdo nemůže zavazovat, abychom byli nepřívětiví a nepohostinní k životu svého lidu. Nikdo od nás nemůže žádat, abychom byli nevlídní a nepřívětiví k životu svých bratří, zejména těch, kteří ztratili naději a chuť žít. Jak krásné je představovat si naše farnosti, komunity, kaple a místa, kde žijí křesťané, ne se zavřenými dveřmi, nýbrž jako dějiště opravdových setkání mezi námi a Bohem, jako místa přijetí a přívětivosti. Církev je matkou jako Maria. V ní máme vzor. Přijímejme jako Maria, která Boží Slovo neovládla, ani se Jej nezmocnila, nýbrž naopak hostila, nosila Jej ve svém lůně a darovala. Přijímejme jako zem, která neovládá semeno, ale přijímá, živí a dává mu vzejít. Takto 39

chceme být křesťany, takto chceme žít víru na této paraguayské půdě; a jako Maria přijímat Boží život v našich bratřích s důvěrou a jistotou, že „Hospodin popřeje dobro a naše země vydá plody“. Po svatém přijímání poděkoval papeži jménem všech přítomných zdejší arcibiskup Edmundo Ponziano Valenzuela Mellid a dále buenosaireský metropolitní arcibiskup a exarcha Latinské Ameriky Tarasios. Přibližně v poledne pronesl papež krátkou promluvu před modlitbou Anděl Páně: Závěrem této bohoslužby pohleďme s důvěrou k Panně Marii, Matce Boží a naší Matce. Ježíš ji daroval svému lidu. Daroval nám ji jako matku v momentě ukřižování a utrpení. Je plodem Kristovy oběti za nás. Od té chvíle byla a vždycky bude se svými dětmi, zvláště těmi nejmenšími a nejpotřebnějšími. Vstoupila do dějin našich národů a našeho lidu. Stejně jako v mnoha jiných zemích Latinské Ameriky, je víra Paraguayců prostoupena láskou k Panně Marii. S důvěrou choďte ke svojí matce, otevírejte jí svoje srdce a svěřujte svoje radosti a bolesti, svoje naděje a utrpení. Panna Maria vás potěší a něhou svojí lásky ve vás zapálí naději. Nepřestávejte vzývat Marii a důvěřovat Té, která je milosrdnou Matkou všech svých dětí bez rozdílu. Pannu Marii, která spolu s apoštoly očekávala Ducha svatého (srov. Sk 1,13-14), prosím, aby bděla nad církví a posilovala bratrské vztahy mezi všemi národy. Drazí bratři, prosím vás, modlete se za mne. Vím dobře, že v Paraguay mají papeže rádi. Chovám vás rovněž ve svém srdci a modlím se za vás a za vaši zemi.

Asunción - Costanera: setkání s mládeží Po soukromém obědě s dvaadvaceti paraguayskými biskupy v budově apoštolské nunciatury v Asunciónu se František odebral na nábřežní prostranství u řeky Paraguay, zvané Costanera a nacházející se nedaleko prezidentského paláce, kde jej očekávalo na dvě stě tisíc mladých lidí. Setkání s mládeží zahájily zpěvy a tance, po kterých následovala dvě svědectví. Dívka Liz hovořila o tom, jak se po rozvodu rodičů již léta stará o vážně nemocnou maminku a babičku. Mladý muž Manuel vyprávěl, jak zakusil chudobu, drogovou závislost a vyloučení. Petrův nástupce v reakci na jejich slova odložil předem napsanou promluvu a spontánně vytyčil trojí horizont: svobodné srdce, které neotročí klamům tohoto světa, bratrská solidarita a naděje, vkládaná v Ježíše. V úvodu papež zdůraznil, že svoboda je Boží dar. Avšak je nezbytné dokázat tento dar přijímat a vysvobodit srdce z mnoha pout, jakými mohou být vykořisťování, nedostatek prostředků k obživě, závislost na drogách nebo smutek. František pak vyzval mládež ke společné modlitbě: 40

„Pane Ježíši, dej mi svobodné srdce, které by nebylo otrokem všech klamů tohoto světa. Ať mé srdce neotročí pohodlí a podvodu, životu v zábavě a zlozvyku. Ať se nestane otrokem falešné svobody, podle které mohu v každou chvíli dělat to, co se mi líbí.” Papež se pak vrátil k Lizině příběhu a její péči o nemocnou rodinu. Dívka přiznala, že zpočátku se na takovouto službu necítila připravena, ale díky solidaritě svých přátel k ní našla sílu. Tato zkušenost, podotkl Petrův nástupce, nás učí, že si nemáme mýt ruce jako Pilát. Liz mohla svou maminku a babičku umístit do hospice a užívat si mládí. Ona však svou láskou naplnila čtvrté přikázání: “Cti svého otce i svou matku”. „Je to převeliké gesto solidarity, nejvyšší stupeň lásky. Je to svědectví.” V souvislosti s Manuelovým svědectvím, který po těžkém dětství a mládí prožil záchranné setkání s Ježíšem, papež poznamenal: „Žádám vás, abyste pochopili, že zatímco váš život je relativně snadný, pro množství jiných mladých lidí to tak není. Dokonce existují takoví, kteří ze zoufalství volí kriminalitu, zločin, anebo přisluhují korupci. Těmto mladým mužům a ženám je třeba říci, že jim stojíme nablízku a že jim v solidaritě, lásce a naději chceme pomoci.” Oběma proneseným svědectvím bylo společné, že jejich protagonisté nalezli naději a sílu v Bohu. Takové mladé lidi dnes potřebujeme: nadějeplnou a silnou mládež, a nikoli malátné, znuděné a bezpáteřní mladé lidi bez názoru. To však vyžaduje oběť, znamená to jít proti proudu. V blahoslavenstvích, která jsme na začátku vyslechli, nám Ježíš dává program, jak jít proti proudu. Říká: “Blahoslavení chudí v duchu”, nikoli “Blahoslavení bohatí, kteří hromadí peníze”. Mluví o chudých v duchu, kteří se dokážou přiblížit k chudému člověku a pochopit jej. Ježíš také neříká: “Blahoslavení, kteří si užívají života”, nýbrž “Blahoslavení, kterým působí zármutek bolest druhých lidí”. František mladé lidi opětovně vyzval, aby působili rozruch a rozvířili stojaté vody, avšak aby zároveň pomáhali tento pohyb organizovat a usměrňovat. V samém závěru je opětovně vyzval ke společné modlitbě. „Ježíši, prosím tě za chlapce a dívky, kteří nevědí, že Ty jsi jejich silou, a bojí se žít, být šťastní a snít. Ježíši, nauč nás snít o velkých a krásných věcech, které se možná mohou zdát všední, avšak rozšiřují srdce. Pane Ježíši, dej nám sílu, svobodné srdce, naději, lásku a nauč nás sloužit.” Po setkání s paraguayskou mládeží se papež František odebral na letiště v Asunciónu.

41

Tisková konference papeže Františka na palubě letadla při zpátečním letu do Říma Během zpátečního letu z apoštolské cesty do Ekvádoru, Bolívie a Paraguaye odpovídal papež František více než hodinu na otázky novinářů, kteří cestovali spolu s ním. První tři otázky byly položeny a zodpovězeny španělsky, ostatní italsky. PROČ NEMÁ PARAGUAY KARDINÁLY? První novinářka, která položila otázku, byla z Paraguaye a nejprve poděkovala papeži za povýšení svatyně v Caacupé na baziliku. Lidé v Paraguay si však kladou otázku: Jakého hříchu se dopustila Paraguay, že nemá žádné kardinály? František: „Nemít kardinály není hřích. Většina zemí světa nemá kardinály. Národnosti kardinálů – neznám jejich počet – tvoří menšinu. Je pravda, že Paraguay ještě kardinála neměla. Nevím proč. Při jmenování kardinálů se studují a zvažují jejich jednotlivé spisy, jejich osobnost a charisma, které spočívá v tom, že radí a pomáhají papeži řídit všeobecnou církev. Kardinál, ačkoli patří k místní církvi, je – a odtud to slovo pochází – inkardinován do římské církve a má mít všeobecnou vizi. Neznamená to, že v Paraguay neexistují biskupové, kteří ji mají a mohou mít, ale jako vždy je třeba jmenovat jen určitý počet kardinálů. Nemůže být jmenováno více než 120 kardinálů volitelů. Proto tedy. Bolívie měla dva, Uruguay dva, Barbieri a ten nynější. Také některé středoamerické země je neměly, ale není to hřích, a všechno závisí na okolnostech, lidech a charismatech určených pro inkardinaci. Není to výraz nějakého znevážení anebo toho, že paraguayští biskupové jsou méně kvalitní. Existují geniální paraguayští biskupové. Vzpomínám si na dva jménem Bagarín, kteří se zapsali do dějin Paraguaye. Proč se nestali kardinály? Nestali. Není to přece povýšení, že? Já si kladu jinou otázku. Díváme-li se na církev u vás, zaslouží si Paraguay kardinála? Řekl bych, že by si zasloužila dva, ale z jiného důvodu, který nesouvisí s osobními zásluhami. Je to živá církev, radostná církev, bojující církev, která má slavnou historii.“ OTÁZKA PŘÍSTUPU BOLÍVIE K MOŘI Dvě novinářky z Bolívie (Prisila Quirita a Cecilia Dorado Nava) zajímalo, zda papež považuje za oprávněnou touhu Bolivijců po přístupu k Tichému oceánu. „Kdyby Chile a Bolívie požádaly o zprostředkování, přijal byste tuto žádost?“ František: „Otázka zprostředkování je velice choulostivá a byla by až posledním krokem. Argentina to prožila ve vztahu k Chile a skutečně se tak zabránilo válce. Byla to krajní situace a byla provedena velmi dobře lidmi, které pověřil Svatý stolec a za nimiž vždycky stál svatý Jan Pavel II., který to sledoval. A existovala také dobrá vůle obou zemí, které si řekly: „Zkusme to, jestli to půjde.“ Kupodivu však existovala přinejmenším v Argentině 42

skupina, která toto zprostředkování nikdy nechtěla, a když prezident Alfonsi vyhlásil referendum, zda přijmout či nikoli návrh na zprostředkování, většina obyvatel byla samozřejmě pro. Existovala však skupina, která byla proti. Když dochází ke zprostředkování, stěží je celá země pro. Je to poslední instance a jsou vždycky další diplomatické postupy, které v takovém případě pomáhají. V této chvíli musím zachovávat velký respekt, protože Bolívie předložila případ mezinárodnímu tribunálu. Kdybych v této chvíli učinil nějaký komentář – jsem hlavou státu – mohlo by to být chápáno jako vměšování nebo nátlak. Mám velký respekt k rozhodnutí, které přijal bolívijský lid, jenž tuto věc předložil soudu. Víme také, že došlo již dříve k pokusům o dialog. Nemám o tom jasnou znalost. Kdysi za prezidenta Lagose mi kardinál Errázuris naznačil, že případ bude možná brzo vyřešen. Nechtěl bych tedy říci nějakou hloupost. Chtěl bych vysvětlit třetí věc. V bolivijské katedrále jsem se dotknul tohoto tématu velmi jemně vzhledem k tomu, že případ je u mezinárodního tribunálu. Řekl jsem: „Bratři musejí vést dialog, latinskoamerické národy vedou dialog, aby dali vznik Velké vlasti. Dialog je nezbytný.“ Tady jsem se zastavil a dodal: „Myslím na moře“ a pokračoval jsem: „Dialog a dialog“. Chci, aby bylo jasné, že moje slova měla pouze připomenout tento problém, ale přitom respektovat nynější situaci. Když je věc u mezinárodního tribunálu, nelze mluvit o mediaci či zprostředkování. Je třeba počkat. Vždycky je tu nějaký základ spravedlnosti, když dojde ke změně státních hranic, zvláště po válce. Stále je to podrobováno revizi. Řekl bych, že tato touha není nespravedlivá. Vzpomínám si, že v roce 1961, kdy jsem byl na prvním roce filosofie, nám jeden otec, který přišel z Bolívie, promítnul dokumentární film o Bolívií. Myslím, že se jmenoval Dvanáct hvězd. Kolik provincií má Bolívie? (táže se papež a novinářky odpovídají: devět), takže se jmenoval Deset hvězd. Film představil každou z devíti provincií a nakonec jako desátou ukázal moře, bez jediného slova. Vtisklo se mi to do paměti. Psal se rok 1961. Je tedy zřejmé, že tato touha existuje. Je jasné, že válka přinesla ztráty. Já věřím, že je důležitý především dialog, zdravá dohoda. Nyní tento dialog samozřejmě stojí před soudem v Haagu.“ ÚČELOVÁ INTERPRETACE VĚTY, KTEROU PAPEŽ PRONESL V EKVÁDORU Ekvádorský novinář (Fredy Paredes) ve své otázce zmínil, že Ekvádor byl před papežovou návštěvou ve varu a nyní po papežově odjezdu opozice znovu vyšla do ulic. „Zdá se, že je přitom politicky využívána Vaše přítomnost v Ekvádoru a zejména Vaše slova o tom, že »Ekvádorský lid se důstojně postavil na nohy«.“ František: „Zajisté, vím o politických problémech a stávkách. Neznám politické těžkosti v Ekvádoru a bylo by z mojí strany hloupé se k tomu nějak vyjadřovat. Řekli mi, že s ohledem na moji návštěvu došlo k jakémusi příměří, za což děkuji, protože to bylo gesto lidu, který stojí na svých nohou a respektuje papežskou návštěvu. Děkuji za to a vážím si toho. Nyní se situace zase vrátila zpět. Je jasné, že problémy a politické diskuse pokračují. Pokud jde o větu, kterou jste citoval, měl jsem na mysli, že ekvádorský lid si více uvědomuje vlastní hodnotu. Vždyť nedávno skončila válka o hranice se sousedním Peru. Je tu celá ta historie války. Ekvádor není odepsaný stát. Týká se to celého lidu a důstojnosti tohoto lidu, který se po válce o státní hranici postavil na nohy a stále více si uvědomuje svojí důstojnost a bohatství svojí jednoty v různosti. Nelze tedy onu větu připisovat konkrétní situaci. Stejná věta, jak mi řekli, byla použita jako argument oběma stranami, že totiž vláda postavila Ekvádor na nohy, ale také, že opozice se postavila na 43

nohy. Větu je tedy možné použít účelově a v tom je třeba se mít na pozoru. Dáváte tedy příklad (obrátil se k novinářům), jak se mít na pozoru. Dovolte mi ještě, abych něco dodal. Vaše hermeneutická práce je velmi důležitá. Text nelze interpretovat jedinou větou. Hermeneutika musí zahrnovat celý kontext. Jsou věty, které jsou pro výklad klíčové i takové, které klíčové nejsou a jsou nahodilé či nadbytečné. Je proto třeba vidět celý kontext, vidět situaci a dokonce i dějiny. Vidět dějiny této chvíle anebo, mluvíme-li o minulosti, interpretovat událost hermeneutikou dané doby. Je zásadní interpretovat promluvu či text takovou hermeneutikou, která zahrnuje celek a neizoluje. Říkám to jako pomůcku pro vás. Děkuji. Nyní přejděme na guarani.. (dodal s úsměvem jako narážku na přechod ze španělštiny do italštiny, ve které tiskovka pokračovala).“ PROBLÉM ZADLUŽENÍ ŘECKA Novinářka z italského katolického listu Avvenire (Stefania Falasca) ve své otázce připomněla setkání s hnutími alternativní ekonomiky v Bolívii, kde papež pranýřoval nový kolonialismus a ekonomický systém založený na idolatrii peněz, a zajímala se o Řecko: „Co si myslíte o tom, co se děje v Řecku a týká se i celé Evropy“? František: „Toto moje vystoupení na setkání lidových hnutí bylo již druhé v pořadí. První se uskutečnilo ve Vatikánu ve staré synodální aule a účastnilo se jej asi 120 lidí. Organizovala to Papežská rada Iustitia et Pax. Sleduji to zblízka, protože jde o světový fenomén. Existuje také na Dálném Východě, na Filipínách, v Indii a v Thajsku. Jsou to hnutí, která se organizují nejenom proto, aby protestovala, nýbrž proto, aby lidé mohli žít a rozvíjet se. Tato hnutí mají sílu. Existují spousty těchto lidí, kteří se necítí být reprezentováni odborovými hnutími, protože odbory jsou dnes jakési korporace. Spousty těchto lidí se domnívají, že odbory dnes nebojují za práva nejchudších. A církev nemůže zůstat lhostejnou. Církev má sociální nauku, vede s těmito hnutími dialog a vede jej dobře. Viděli jste to nadšení! Pocítili, že církev není vzdálená. Církev má svoji nauku, která nám v tom pomáhá. Je to dialog. Neznamená to, že se církev rozhodla nastoupit cestu anarchie. Nikoli, oni nejsou anarchisté. Tihle lidé pracují, snaží se pracovat různě, také s odpadky, se zbytky. Jsou to skuteční pracující. To za prvé. Toto je důležité. Dále, pokud jde o Řecko a mezinárodní systém. Mám velkou alergii na ekonomii, protože tatínek byl účetní a když nedokončil práci v zaměstnání, nosil ji domů i na sobotu a neděli. V té době to byly takové velké knihy, kam se psalo švabachem. A viděl jsem tatínka, jak pracuje. Mám na to alergii. Já dost dobře nevím, o co jde, ale bylo by jistě zjednodušením říci, že vina je pouze na této straně. Řecká vláda, která tuto situaci zahraničního zadlužení řeší, má také velkou odpovědnost. Nová vláda se pustila asi správnou cestou. Rád bych – a to je jediné, co ti mohu říci, protože tomu moc nerozumím – aby se našlo řešení řeckého problému a také určitý způsob kontroly umožňující předejít stejnému problému v dalších zemích. Kéž by nám to pomohlo postoupit nějak kupředu, protože cesta půjček a dluhů je zkrátka bez konce. Řekli mi asi před rokem, ale nevím, to jsem slyšel, že totiž v OSN – pokud to někdo z vás ví, bylo by dobré, kdyby to vysvětlil – že zkrátka existoval plán, jak v určité zemi vyhlásit bankrot, což není totéž co default. Slyšel jsem, že takový plán existuje, ale nevím, co bylo dál, a zda to je pravda či ne. Říkám to tak, jak jsem to vysvětlení slyšel: Pokud tedy nějaký podnik může vyhlásit bankrot, proč to nemůže udělat nějaká země a pomůže se tak ostatním? Toto je tedy v zásadě ten plán. Víc o tom však říci nemohu. 44

Pokud se týká nových kolonizací, probíhají evidentně na rovině hodnot. Konzum kolonizuje. Habitus konzumu je pokrokem kolonizace. Proč habitus? Protože jde o návyk, který není tvůj a působí také nerovnováhu tvojí osobnosti. Konzum uvádí do nerovnováhy vnitřní ekonomiku a sociální spravedlnost, jakož i psychické a fyzické zdraví, řečeno jen jako příklad.“ KRITIKA PAPEŽE V USA Novinářka ze společnosti CBS (Anna Matranga) ve své otázce nejprve zmínila, že nejsilnějším poselstvím této cesty bylo tvrzení, že stávající ekonomický systém vnucuje mentalitu zisku za každou cenu a na úkor chudých. Ve Spojených státech je to vnímáno jako přímá kritika jejich systému a způsobu života. „Co byste k tomuto řekl? A jak hodnotíte vliv Spojených států ve světě?“ František: „To co jsem řekl, není nové. Řekl jsem to už v Evangelii gaudium: tato ekonomie zabíjí. Tuto větu si pamatuji dobře. Má svůj kontext. A řekl jsem ji i v Laudato si´. Kritika není nová, to se ví. Slyšel jsem, že některé tyto kritiky byly vzneseny ve Spojených státech. Nečetl jsem je však a neměl jsem čas je dobře prostudovat, protože každou kritiku je třeba přijímat a studovat, aby se potom mohl vést dialog. Ptáte se, co si myslím. Pokud jsem však s autory této kritiky nemluvil, nemám právo vyjadřovat se tímto způsobem, mimo dialog. Tak bych to asi řekl.“ „Chystáte se na návštěvu Spojených států“ – pokračovala v otázce zmíněná novinářka. „Máte představu, jak budete přijat? Představu o této zemi?“ František: „Nemám. Musím začít studovat nyní, protože doposud jsem se seznamoval s těmito třemi nádhernými zeměmi, oplývajícími bohatstvím a krásami. Nyní musím začít studovat Kubu, protože tam pojedu na dva a půl dne, a potom Spojené státy, tři města na východním pobřeží - protože na západní se nedostanu – a tedy Washington, New York a Filadelfii. Ano, musím si ty kritiky prostudovat a potom se pustit do dialogu.“ KRUCIFIX V PODOBĚ SRPU A KLADIVA Dalšího novináře (Aura Vista Miguel) zajímalo, jaké byly papežovy pocity, když mu prezident Morales předával kříž v podobě srpu a kladiva. „Kde je nyní tento předmět?“ František: „Já jsem neměl tušení, nevěděl jsem, že otec Espinal byl také sochař a básník. Dověděl jsem se to v těchto dnech. Když jsem ten kříž uviděl, byl jsem překvapen. Lze to chápat jako umělecký výraz protestu. Například v Buenos Aires se před lety konala jedna výstava vynikajícího, kreativního argentinského sochaře, dnes již zesnulého. Bylo to protestní umění. Vzpomínám si na jedno podobné dílo, kde byl ukřižovaný Kristus rozpjatý na bombardéru řítícím se dolů. Byla to kritika křesťanství jako spojence imperialismu znázorněného bombardérem. Nic jsem tedy nevěděl a považuji to za umělecký projev protestu. A ten v některých případech uráží. 45

Za třetí v tomto konkrétním případě: otec Espinal byl zabit v roce 1980. Bylo to v době, kdy teologie osvobození měla mnoho různých směrů. Jeden z nich užíval marxistickou analýzu reality a otec Espinal k němu patřil. To jsem věděl, protože v té době jsem byl rektorem teologické fakulty a hodně se mluvilo o tomto případě a o různých těchto proudech a jejich představitelích. V témže roce napsal generální představený Tovaryšstva Ježíšova, otec Pedro Arrupe, list celému Tovaryšstvu o marxistické analýze reality v teologii, poněkud to brzdil a řekl, že takto to nelze. Jde o různé věci a není to správné. A čtyři roky poté roku 1984 Kongregace pro nauku víry publikovala první menší prohlášení o teologii osvobození, kterou kritizuje. Potom vyšlo druhé prohlášení, které otevírá širší křesťanské perspektivy. Poněkud to zjednodušuji, ale je to otázka hermeneutiky té doby. Espinal byl nadšencem této marxistické analýzy i teologie, která ji používala. Tady má původ i dotyčné dílo. Také Espinalovy básně mají protestní ráz. Byl to jeho život, jeho smýšlení. Byl to zvláštní muž s mnoha lidskými talenty a bojoval v dobré víře. Touto hermeneutikou toto dílo chápu. Nebyla to pro mne urážka. Musel jsem však použít tuto hermeneutiku a říkám vám to, aby nedošlo k nedorozumění. Tento předmět si nyní vezu s sebou. Možná jste slyšeli, že prezident Morales mi udělil dvě vyznamenání. Nejvyšší státní vyznamenání a nový řád otce Espinala. Nikdy jsem ovšem žádný řád nepřijal, nesedí mi to. On mi jej však dal s velmi dobrou vůlí a ve snaze udělat mi radost. Říkal jsem si, že je to od bolivijského lidu. Přemýšlel jsem o tom a modlil se. Říkal jsem si, že pokud vyznamenání odvezu do Vatikánu, půjdou muzea a nikdo je už neuvidí. A proto jsem je nechal u Matky Boží v Copacabana, Matky Bolívie. Zůstanou v této mariánské svatyni. Ten kříž jsem si však odvezl s sebou.“ PROBLEMATIKA RODIN A NADCHÁZEJÍCÍ SYNODY Římská korespondentka francouzského veřejnoprávního rozhlasu se vrátila k papežově homilii v ekvádorském Guayaquilu. Svatý otec v ní mluvil o příštím zasedání biskupské synody, na kterém má uzrát pravé duchovní rozlišování, aby se našla konkrétní řešení na obtíže dnešních rodin. A dále vyzval k modlitbě, aby „dokonce i to, co se nám jeví nečistým, pohoršuje nás či děsí, Bůh proměnil v zázrak. O jakých nečistých, děsivých a pohoršujících situacích je tady řeč, zněl dotaz. František: „Také zde učiním výklad textu. Mluvil jsem o zázraku nového vína v Káni a řekl jsem, že džbány, které byly plné vody, sloužily k očišťování. To znamená, že každý člověk přicházející na slavnost se v nich očistil a zanechal tam duchovní špínu. Takový obřad purifikace se konal před vstupem do domu nebo do chrámu. Je to obřad, který se dnes pro nás opakuje v užití svěcené vody, které nám ze židovského obřadu zůstalo. Řekl jsem, že Ježíš vytváří to nejlepší víno z vody, plné špíny a toho nejhoršího. Ze všeobecného pohledu jsem měl na mysli toto vysvětlení: Rodina je v krizi, všichni to víme, stačí si přečíst výchozí dokument příští synody, Instrumentum laboris, které dobře znáte, protože už bylo prezentováno. Vztahoval jsem se všeobecně k tomu, co onen dokument popisuje, s prosbou, aby nás Pán od těchto krizí očistil. Byla to všeobecná poznámka, která nemířila k nějakému zvláštnímu bodu. Rodina je v krizi, kéž nás Pán očistí, kéž se zlepšíme, kéž jsou naše rodiny zralejší a lepší…Podrobný popis dané krize najdete v Instrumentum laboris příští synody, které bylo dokončeno a máte ho k dispozici.“ 46

O PAPEŽOVĚ ÚDAJNÉM ZPROSTŘEDKOVÁNÍ DOHODY MEZI USA A KUBOU Zástupce španělsky mluvících novinářů poukázal na úspěšnou mediaci mezi Kubou a Spojenými státy americkými. Zajímalo jej, zda se Svatý stolec ujme obdobného zprostředkování také v jiných ožehavých situacích latinskoamerického kontinentu, konkrétně ve Venezuele a Kolumbii. Připojil také osobní otázku: Kde bere papež tolik energie, nejenom při poslední cestě, ale za minulých dva a půl roku vůbec? „Chtěl byste se zeptat, jaké beru drogy?“, reagoval papež se smíchem… František: „V procesu mezi Kubou a USA nešlo o zprostředkování. Bylo tu jisté přání, které došlo sluchu, a také z druhé strany tu byla určitá touha…Popravdě řečeno, takový byl stav v lednu minulého roku. Pak uběhly tři měsíce, kdy jsem se za věc jenom modlil, ale nebyl jsem rozhodnut v tom, co by se mohlo udělat s těmito dvěma zeměmi, které jsou ještě po více než padesáti letech v tomto stavu… Pán mne přivedl k myšlence na jednoho kardinála, který se tam vydal a mluvil na místě. Poté už jsem neměl žádné informace, až mi jednoho dne státní sekretář (který je tu s námi) řekl: Zítra budeme mít druhou schůzku s delegacemi obou stran. Jak to?, ptal jsem se. On přisvědčil, že tyto dvě delegace spolu mluví a konají…Vzhledem k tomu, že tam zmíněný kardinál jel sám, to nebylo zprostředkování, nýbrž dobrá vůle oněch dvou zemí. Je to jejich vlastní zásluha, my jsme přispěli jen nepatrně. V polovině prosince pak byl ohlášen výsledek jednání. To je tedy celý příběh a skutečně nic víc. V tuto chvíli mám starost o to, aby se nezastavil mírový proces v Kolumbii. Musím to vyslovit a přeju si, aby tento proces pokračoval. V tomto smyslu jsme stále a různými způsoby ochotni pomoci. Bylo by špatné, kdyby se kolumbijský mírový proces zastavil. Ve Venezuele tamní biskupská konference usiluje o dosažení částečného míru, ale také tam nejde o mediaci. V procesu Spojených států a Kuby zapůsobil Pán a pár náhodných události, poté se sám rozvinul. Totéž bych přál Kolumbii. Modlím se – a musíme se modlit – aby se tamní proces nezastavil, protože už trvá více než dvacet pět let. A kolik tam bylo za tu dobu mrtvých! Slyšel jsem, že miliony. K Venezuele nemám co dodat. Ach ano, ještě ta droga. No, pomáhá mi maté, ale koku jsem neochutnal. To je jasné, ne? (dodává s úsměvem).“ PAPEŽ SE MÁLO OBRACÍ KE STŘEDNÍ SPOLEČENSKÉ TŘÍDĚ? Zástupce německé zpravodajské katolické agentury kna shrnul poselství poslední papežské cesty, která se někdy velice přísně obracela k bohatým a mocným a naopak velice silně oslovovala chudé lidi. Podle jeho názoru však chybělo poselství pro střední třídu – tedy lidi, kteří pracují, platí daně, zkrátka žijí normálním životem. Proč je v magisteriu Svatého otce tak málo poselství pro střední třídu. A co by asi tato poselství obsahovala? - ptal se německý novinář. František: „Mnohokrát děkuji, to jste mne hezky opravil, děkuji! Máte pravdu, je to můj omyl a musím se nad tím zamyslet. Učiním pár poznámek, ale nikoli proto, abych se ospravedlňoval. Máte pravdu, musím o tom trochu popřemýšlet. Svět se vyhrotil do dvou protikladů. Střední třída je stále menší, zatímco polarizace mezi bohatými a chudými je veliká. Možná mne právě tato skutečnost vedla k tomu, že jsem na střední třídu nebral ohled. Když mluvím o světě – nikoli o několika zemích, kterým se daří dobře, ale o světě všeobecně – je polarizace viditelná a počet chudých lidí je vysoký. Proč mluvím o chudých? Protože chudí lidé jsou středem evangelia. Když mluvím o chudobě, byť je daná sociologicky, vždy vycházím z evangelia. O střední třídě jsem pronesl pár slov, ale tak 47

mimochodem. Ovšem prostí, běžní lidé, kupříkladu dělník – to je velká hodnota. Myslím ale, že jste vyslovil něco, co musím udělat a prohloubit v tomto smyslu magisterium. Děkuji vám za pomoc!“ O ZADLUŽENOSTI VŠECH ZEMÍ A ZÁŘIJOVÉ CESTĚ DO USA A NA KUBU Jak prohlásila zpravodajka italské televize, papež v Latinské Americe naléhal na integraci, sociální inkluzi a vyslovil se proti skartační mentalitě. Při setkání se sociálními hnutími také podpořil projekty, které se ubírají tímto směrem. Budou tato témata na jednacím stole také v Organizaci spojených národů a v Bílém domě během příští apoštolské cesty, ptala se. A dále: Myslel už papež na cestu do Spojených států, když mluvil o zmíněných tématech? František: „Ne, myslel jsem pouze na tuto konkrétní cestu a na svět obecně. V tuto chvíli mají všechny země světa obrovský dluh. Existují jedna nebo dvě země, které tento dluh koupily. Je to světový problém. Na cestu do Spojených států amerických jsem ale nijak zvlášť nemyslel! Následující otázku kladla právě reportérka ze Spojených států amerických, která pracuje pro největší zpravodajský kanál Fox News. Také ona věnovala pozornost příští severoamerické cestě, kterou papež zahájí na Kubě. Neměla by si nyní Kuba polepšit pověst, co se týče dodržování lidských práv? A hrozí Kubě, že něco ztratí, když nyní navázala nový vztah s nejmocnější zemí světa?, tázala se. František: „Lidská práva platí pro všechny a podle obecného mínění se nedodržují snad v jedné, možná ve dvou zemích. Řekl bych, že se lidská práva nedodržují v mnoha zemích světa! A dále: co ztratí Kuba a co Spojené státy? Obě dvě země na něčem vydělají a něco ztratí, protože při vyjednávání už je to tak. Je ale jisté, že obě dvě získají mír, setkání, přátelství a spolupráci, což je zisk. Neumím si představit, co ztratí, budou to jistě konkrétní položky, ale dohoda je vždy ztrátová i zisková. Když se ale ještě vrátíme k lidským právům a svobodě vyznání, pomyslete, že jsou na světě země, včetně evropských, kde z různých důvodů nejsou povolena náboženská gesta. Náboženská svoboda není na celém světě respektována a v mnoha zemích se nedodržuje.“ O PAPEŽOVĚ PREFERENCI TZV. LIDOVÝCH HNUTÍ Francouzská katolická novinářka papeže označila za nového světového leadera alternativní politiky. Chtěla vědět, proč se František tolik zaměřuje na tzv. lidová hnutí a méně na podnikatelský sektor. Myslí papež, že ho bude církev následovat v těchto vstřícných krocích vůči hnutím, která jsou velmi světského rázu? František: „Děkuji! Svět lidových hnutí je veliká realita, která existuje v celém světě. Co jsem udělal já? Poskytl jsem jim sociální nauku církve, tedy totéž, co dělám s podnikateli. Církev má svou sociální nauku a pokud si přečtete poměrně obsáhlou promluvu k lidovým hnutím, je to shrnutí sociální nauky církve, avšak přenesené do jejich situace. Je to ovšem stále sociální nauka církve. Vše, co jsem vyslovil, patří do této nauky. Když mám mluvit k podnikatelskému sektoru, dělám totéž – tedy říkám to, co sociální nauka církve vyslovila o podnikatelích. Kupříkladu v encyklice Laudato si´ se jedna část věnuje obecnému dobru a také sociálnímu dluhu soukromého vlastnictví. Ubírá se tedy tímto směrem, ale stále je to jen aplikace sociální nauky církve.“ 48

Myslíte si, že vás církev bude následovat? - opakovala novinářka. František: „Já zde následuji církev, protože jednoduše tomuto hnutí hlásám sociální nauku církve. Není to ruka podaná nepříteli, ani politický fakt. Je to katecheze a byl bych rád, aby to bylo zřejmé. Děkuji.“ Následující otázka se zabývala stejným tématem. Neobává se papež, že vlády, mocenské skupiny a hnutí budou jeho promluvami manipulovat? František: „Trochu zopakuji,co jsem říkal na začátku. Každé slovo, každou větu nějaké promluvy lze používat účelově. Ptal se mne na to ekvádorský novinář. Stejnou větu tam někteří chápali jako provládní a jiní jako protivládní. Proto jsem si dovolil zmínit hermeneutiku. Manipulace byly vždycky. Někdy přicházejí zprávy, které vytrhávají z kontextu. Ano, nemám strach. To říkám jasně. Dávejte však pozor na kontext. Pokud udělám chybu, žádám s trochou zahanbení o prominutí a pokračuji.“ Stejná novinářka pokračovala otázkou, co si papež myslí o tzv. selfie, tedy fotografiích, které si mládež, děti a kolegové pořizují během mše? František: „Je to jiná kultura. Cítím se jako pradědeček. Dnes při loučení mne jeden policista, asi čtyřicetiletý, požádal, zda si může udělat selfie. Řekl jsem mu s úsměvem: »Ty jsi teenager« – Ano. Je to jiná kultura. Respektuji to.“ O

VÝZNAMU LATINSKOAMERICKÉ CÍRKVE PRO VŠEOBECNOU CÍRKEV A SVĚT; OTÁZKA POČETNÝCH RODIN

Poslední otázku položil italský novinář z deníku Vatican Insider (Andrea Tornielli): „Svatý otče, jaké souhrnné poselství jste dal latinskoamerické církvi v těchto dnech? A jakou roli může mít latinskoamerická církev jako znamení ve světě? František: „Latinskoamerická církev má velké bohatství. Je mladou církví a to je důležité. Mladá církev, která má svoji svěžest, včetně určitých neformálností. A také bohatou teologii, teologické bádání. Chtěl jsem povzbudit tuto mladou církev a věřím, že tato církev nám může mnohé dát. Řeknu jednu věc, která mne upoutala. Ve všech třech zemích, ve všech třech, byli podél ulic tatínci, maminky a děti. Ukazovali svoje děti. Nikdy jsem neviděl tolik dětí. Tento lid – a církev také – je poučením pro nás v Evropě, kde nás trochu zneklidňuje pokles porodnosti a také nedostatek politiky, která by pomáhala početnějším rodinám. Myslím na Francii, která má pěknou politiku pomáhající početnějším rodinám a má ukazatel přírůstku činící – myslím – více než dvě, zatímco v jiných zemích se blíží nule. Myslím, že v Albánii 45% a v Paraguay více než 70% populace tvoří lidé mladší 40 let. Bohatství tohoto lidu a této církve je tedy v tom, že je živá. Je to bohatství, církev života. To je důležité. Myslím, že bychom se z toho měli poučit a napravit se, protože jinak, když nebudou děti… To mne na odpisování zaráží hodně, totiž to, že se odepisují děti, staří a nedostatkem práce jsou odepisováni mladí lidé. Proto nám nové národy, mladé národy dodávají sílu. Pokud jde o církev, myslím, že tato mladá církev, která má mnohé problémy, je poselstvím a říká nám, abychom neměli strach z mládí a svěžesti církve. Může být církví také trochu méně disciplinovanou, ale časem se ukázní a dá nám mnoho dobrého.“ 49

"Le coeur doit nous engager à répondre à l'urgence humanitaire. La raison nous oblige à trouver des solutions de long terme." Minulou neděli prohlásil prezident Francouzské republiky, že v příštích dvou letech země přijme 24 tisíc uprchlíků, kteří prchají před válkami a diktátorskými režimy. Hollandova slova vzbudila řadu protestů a strach z islamizace Francie. V listu Le Figaro (7.9.2015) situaci komentoval biskup diecéze Fréjus-Toulon. Podle mons. Dominiqua Reye (foto) je zde zapotřebí rozlišovat: “Naléhavá humanitární situace vyžaduje, abychom dali průchod svému soucitu, ale také odhodlanosti v konání”, prohlásil v rozhovoru pro francouzský deník. “Je nutné nalézt rovnováhu: srdce a rozum musí mluvit společně. Srdce musí reagovat na potřeby lidí, zatímco rozum nás zavazuje hledat dlouhodobá řešení. Morální povinností každého člověka, a zejména křesťana, je přijetí všech příchozích. Na druhé straně musí být zachovány územní hranice, aby chránily identitu každé země.” “Když uvažuji o znepokojení nad islamizací Francie”, pokračuje biskup Rey, “musím často konstatovat, že je známkou chybějící křesťanské identity. Nesmíme mít strach z přesvědčivého svědectví o vlastní víře, a to i před muslimy. Této lekci jsem se naučil v Sýrii”, prohlašuje pastýř, který jako vůbec první francouzský biskup vykonal pastorační návštěvu mezi pronásledovanými syrskými křesťany, z nichž mnozí pak odešli do Evropy. “Tamní lidé prožívají dvojí mučednictví – mučednictví kamene a těla. Tím prvním mám na mysli vypleněné městské čtvrti, neprůchodné komunikace, zničené kostely. Tím druhým tisíce lidských dramat, zjevné pronásledování a nucený exodus. To vše je výsledkem naší pohodlné netečné a nečinné politiky, které vyhovuje současný stav v Sýrii a Iráku. Musíme se probrat z letargie”, vyzývá ve francouzském listu biskup Dominique Rey. 50