FARNÍ INFORMÁTOR VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ – 2. 11. 2014
Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.
Poutníci na Hoře blahoslavenství, Izrael, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 26. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, všemohoucí Bůh, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, probudí k životu i naše smrtelné tělo, skrze svého Ducha. Ve světle této naděje společně prosme: L: BOŽE, DEJ NÁM ÚČAST NA KRISTOVĚ ŽIVOTĚ. Otče svatý, tys nás křtem ponořil do smrti svého Syna a dal nám účast na jeho zmrtvýchvstání; dej nám stále kráčet v novosti života, abychom i po smrti žili s Kristem. Otče, shlédni na své děti, pronásledované a zabíjené v Iráku a Sýrii, a dopřej čas míru. Dobrý Otče, ty nás živíš Chlebem, který sestupuje z nebe a dává život světu; dej ať přijímáním eucharistie roste naše víra ve vzkříšení a život věčný. Otče svatý, tys poslal svého anděla, aby přinesl útěchu tvému Synu v getsemanské agónii, potěš i nás v hodinu naší smrti. Bože živých, dej i našim zemřelým bratřím a sestrám účast na slávě svého vzkříšeného Krista, a přijmi je do společenství svých svatých. K: Bože, tvé milosrdenství je nezměrné a tvá dobrotivost jako nevyčerpatelný poklad. Shlédni na nás a vyslyš prosby této své rodiny. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
REQUIEM AETERNAM DONA EIS, DOMINE, ET LUX PERPETUA LUCEAT EIS. REQUIESCANT IN PACE. AMEN.
Zdeňka ŘEHŮŘKOVÁ 22.10.1958 – 1.1.2014 Pustiměř
Vladimír KORČIÁN 15.7.1924 – 2.1.2014 Pustiměř
Miroslav MALÝ 30.7.1940 – 5.1.2014 Pustiměřské Prusy
Aloisie ROZEHNALOVÁ 15.6.1932 – 4.2.2014 Pustiměř
Dominik TRÁVNÍČEK 4.8.1927 – 16.2.2014 Podivice
Antonie NĚMCOVÁ 20.7.1954 – 12.6.2014 Pustiměř
Václav SPISAR 24.9.1927 – 17.6.2014 Pustiměřské Prusy
Bohuslav POSPÍŠIL 22.2.1926 - 27.6.2014 Podivice
František STĚNIČKA 31.3.1923 – 19.7.2014 Drysice
Františka KOUTNÁ 8.5.1923 – 22.9.2014 Pustiměř
Božena PROVALILOVÁ 15.11.1931 – 1.10.2014 Zelená Hora
Věčné odpočinutí dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí! Ať odpočívají v pokoji. Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 9. - 16. listopadu 2014 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ za + Jana PŘIKRYLA, živou a + rodinu KOLENIČOVU 8.00 POSVĚCENÍ DRYSICE na poděkování za 95 let života LATERÁNSKÉ BAZILIKY a Boží požehnání pro rodinu 9.30 za + rodiče MALOVY, syna J.E. GIOVANNI KARD. COPPA, PODIVICE ČESTNÝ OBČAN DRYSIC, Rudolfa, + rodinu MALOVU 11.00 89 LET (1925) a KROMBHOLZOVU za + rodinu ADAMCOVU, PSV. LEV VELIKÝ, PUSTIMĚŘ TRNAVSKOU, PĚCHOVU PAPEŽ A UČITEL CÍRKVE 17.00 a SNÍDALOVU SV. MARTIN TOURSKÝ, PODIVICE za + Jana MAHDALA a Boží BISKUP požehnání pro živou rodinu 8.00 za + rodinu ADAMCOVU, SV. JOSAFAT, DRYSICE MATOUŠKOVU, BISKUP A MUČEDNÍK 17.00 OLŠANSKOU a duše v očistci SV. ANEŽKA ČESKÁ, PUSTIMĚŘ za + P. Františka BENÍČKA, PANNA živou a +rod. BENÍČKOVU 17.00 PÁTEK za + Jaroslava DRBALA PUSTIMĚŘ 32. TÝDNE V MEZIDOBÍ a rodiče z obou stran 17.00 SV. ALBERT VELIKÝ, za farnosti Pustiměř, OLOMOUC BISKUP A UČITEL CÍRKVE Drysice a Podivice 17.00 za + Františka a Ludmilu PUSTIMĚŘ KÜHNDLOVY, syna Zdeňka, 8.00 živou a +zemřelou rodinu za + Marii SEDLÁKOVOU, 33. NEDĚLE DRYSICE manžela a syna V MEZIDOBÍ 9.30 za + Otakara DRAGONA, PODIVICE živou a + rodinu ŠÉNOVU 11.00 a DRAGONOVU SVÁTEK
NEDĚLE 9. listopadu
PONDĚLÍ 10. listopadu ÚTERÝ 11. listopadu STŘEDA 12. listopadu ČTVRTEK 13. listopadu PÁTEK 14. listopadu PÁTEK 15. listopadu
NEDĚLE 16. listopadu
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LISTOPAD
1. Aby opuštění lidé zakoušeli Boží blízkost a podporu bližních. 2. Za dobré formátory, aby moudře vedli mladé seminaristy, řeholníky a řeholnice. 3. Aby Boží království bylo posledním cílem, ke kterému každým dnem svého života směřujeme vědomě. Marie Knapová (9.11.1919, 2. zleva)při eucharistii v kostele Narození Panny Marie v Drysicích: předsedal J.E. Giovanni Coppa, 16. 6. 2001.
FARNÍ INFORMÁTOR POSVĚCENÍ LATERÁNSKÉ BAZILIKY – 9. LISTOPADU 2014
Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, přesvatému stánku Nejvyššího.
Jeho Eminence Giovanni kardinál Coppa při eucharistii pro poutníky Peregrinatio Ad Miracula Fidei u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, slavnost Nejsvětější Trojice, 15. června 2014 (votivní svíce na oltáři, po mši svaté uloženy v bazilice k hrobům svědků víry XX. století: zleva - sv. Jana XXIII., sv. Jana Pavla II. a Božího služebníka, Josefa kardinála Berana).
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Církev je Boží chrám zbudovaný na Kristu, v němž máme přístup k Otci v jednom Duchu. Proto dnes, o posvěcení mateřského chrámu celé Církve prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za papeže Františka, aby v jeho slovech i činech všichni poznávali tvou prozřetelnost, která činí tvou Církev přístavem naděje uprostřed bouří lidských dějin. Za Jeho Eminenci Giovanniho kardinála Coppu, čestného občana Drysic, který dnes slaví své 89. narozeniny, aby Pán skrze něj dával Církvi čerpat z Písma svatého ono „opojení Duchem“, jež utvrzuje smýšlení a svlažuje půdu života věčného, který nám byl dán. Za naše bratry a sestry, pronásledované a zabíjené pro křesťanskou víru v Iráku a Sýrii, aby sám Bůh byl jejich nadějí a pro úpěnlivou modlitbu celé Církve dopřál čas míru. Za naši farnost, aby vždy budovala svou naději na Kristu – úhelném kameni Církve. Za věrné zemřelé, aby po završení své pozemské pouti došli slávy nebeského Jeruzaléma. K: Bože, ty si z nás buduješ svůj duchovní chrám; rozmnož ve své Církvi působení svého Ducha, abychom ti mohli věrně sloužit. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY VZPOMÍNKY NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ 1. ČTENÍ – MDR 3,1-9
Čtení z knihy Moudrosti. Duše spravedlivých jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích lidí pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí, za záhubu jejich odchod od nás, v pokoji však přebývají. I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni. V tavicím kelímku je zkoušel jak zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly. Budou soudit pohany a ovládnou národy a Pán jim bude navěky králem. Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce, protože popřává svým vyvoleným lásku a smilování. ŽALM 116
Hospodin je milostivý a spravedlivý, – Bůh náš je milosrdný. – Hospodin chrání prosté lidi; – pomohl mi, když jsem byl v bídě. Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: – „Jsem tak sklíčen!“ – Pravil jsem ve svém rozrušení: – „Každý člověk klame!“ Drahocenná je v Hospodinových očích – smrt jeho zbožných. – Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, – rozvázal jsi moje pouta. 2. ČTENÍ – ŘÍM 5,5-11
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od Božího hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme s Bohem byli usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše – po usmíření – budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření. EVANGELIUM – MT 5,1-12A
Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou na-syceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“ 3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Vzpomínka na všechny věrné zemřelé -den naděje Včera jsme slavili slavnost Všech svatých, tedy těch, kteří dosáhli koruny vítězství věčného života v radosti a štěstí. Byl to den radosti. Kněz oblékal roucha bílé barvy, zpívalo se Gloria, Krédo a vše probíhalo v jisté sváteční atmosféře. Dnes je tomu poněkud jinak. Bílou liturgickou barvu vystřídala fialová a tento den se nám jeví jako den smutku, vzpomínek na ty, kteří už nejsou mezi námi. A přesto pro nás věřící to má být den naděje. Máme totiž naději, že se opět sejdeme s těmi, které jsme měli rádi. Víme, že když někdo umře, nejde rovnýma nohama do nebe, ale je podroben očišťování, aby dosáhl svatosti, dokonalosti nutné pro vstup do Božího království. Církev nazývá toto očišťování očistcem. Zde se dokončuje pokání za naše hříchy, které jsme neodčinili zde na zemi. S očistcem tedy můžeme počítat všichni. Co prožívají duše v očistci? Snad si pomůžeme nějakým příkladem ze života. Voják na vojně každý den stříhá metr a touží čím dál více po civilu; nebo člověk odsouzený na několik let vězení se těší, až mu vyprší trest a bude se moci vrátit mezi lidi. Nebo si to můžeme představit jako stesk po domově, rodině, milované osobě, který na nás dolehl, když jsme byli někde daleko. Myslím, že právě tyto pocity prožívají naši zemřelé přátelé. Jde tedy o určitou trýznivou touhu po Bohu. Jsou jakoby v předsíni, ale musí čekat, aby vstoupili do komnaty věčného Jeruzaléma, kde budeme prožívat věčnou blaženost. No a my jim tuto dobu bolestného čekání můžeme zkrátit. Čím? Na prvním místě je to oběť mše svaté, modlitba, dobré skutky, kříže, které za ně obětujeme a také odpustky v těchto dnech. Myslím, že je to pro nás, bratři a sestry, velká příležitost projevit vděčnost všem, kteří nám předávali víru, pomáhali nám, sdíleli s námi život, zkrátka věnovali svou lásku a my ji máme právě tímto způsobem opětovat. Takže bychom závěrem mohli říci, že i dušičky jsou nakonec svátky lásky. S vděčností myslíme na zemřelé a jejich lásku opětujeme. Jedním z dobrých skutků, jak bylo řečeno, jsou i odpustky, které můžeme získat pro duše v očistci. Církev, která dostala od Krista moc svazovat a rozvazovat hříchy, uplatňuje tento úkol i ve vztahu k pokání, které se týká duší v očistci. Každý hřích má totiž dvojí následek: vinu a trest. Vina se odpouští ve svátosti smíření, ale trest neboli spíše následek 4
škody, kterou hřích způsobil, se odčiňuje pokáním. Protože stále hřešíme, celý život máme také činit pokání. Mezi nejznámější způsoby pokání patří modlitba, půst, almužna, ale také i odpustky, jež jsou odpuštěním časných trestů za hříchy a církev je uděluje za splnění jistých podmínek. Máme odpustky plnomocné - odpuštění všech trestů za hříchy, a částečné - jen některé tresty. Záleží to všechno na splnění podmínek. Odpustky jsou tedy ryze duchovního charakteru, nedají se tedy koupit za peníze. Církev je neprodává - jak tomu bylo ve středověku, ale jsou dobré skutky, jimiž odčiňujeme zlo za spáchané hříchy. Využívejme tedy i tyto prostředky, které Církev čerpá z pokladů zásluh Ježíše Krista, Panny Marie a všech svatých a pomáhají živým i zemřelým. V souvislosti s dnešní památkou bych také rád připomněl našim starším bratřím a sestrám, kteří prožívají podzim svého života, zavolali i kněze, aby jim mohl posloužit svátostmi a oni byli připraveni na setkání s Pánem. nejednou se stává, že tomu tak není a je to potom nenahraditelná škoda, když se na to nemyslí a všechno se nechává až na poslední chvíli. Ale kdo ví, kdy tato chvíle nastane. Já k vám přijdu kdykoliv mě zavoláte, stačí se domluvit, nachystat na stůl čistý ubrus a svíci, popř. tam postavit kříž. Nic víc není třeba. Je to otázka několika minut, ale je to velká posila pro toho, kdo s vírou svátosti přijímá.
Kříže na hrobech - prapory vítězství J. E. Tomáš kardinál Špidlík, S.I., čestný občan pustiměřský
„Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená...“ České slovo hřbitov asi pochází z němčiny, kde označuje dvůr okolo kostela, dvůr míru. Ale slovenský cintorín je z latinského coemeterium, řecké slovo, které prostě značí místo kde se spí, spárnu. Vyjadřuje tedy nejlíp křesťanskou naději. Kdo spí, ten se probudí. Bývá to při zvonění budíčku. Jeho blinkot nám nebývá sympatický, zato pro vojáky hlas trubky od dávných dob mívá slavnostní ráz nového dne. Na budíčku označíme čas, kdy máme vstát, určíme hodinu už před usnutím. Ale jak ji určit pro ty, kdo spí tvrdě na hřbitově? I oni mají vstát do nového dne, ale o tom momentu podle slov Ježíšových nevíme ani dne ani hodiny. Jisté znamení se však má objevit: kříž na nebi. Je tedy vhodné, že staví křesťané k hlavě zesnulého kříž. Neoznačuje sice čas určený k probuzení, ale přesto jistý konec spaní, den probuzení. Kříže na hrobech jsou znamení, že tu leží pochováni křesťané. Pozorujeme to na velkých hřbitovech, kde pochovávají lidi různých náboženství. I jejich vyznavači převážně věří v posmrtný život. Ale nepatří k jejich víře vzkříšení. Jaký je tu rozdíl? Začněme tím, co je víry ve věčný život základem. Je to smutná zkušenost, že přes všechno úsilí na tomto světě dokonalá spravedlnost není a že se jí nikdo nedočká, leda tou okolností, že každý z nás umře jako všichni ostatní, v tom jsme si rovni. Není-li na světě dokonalá spravedlnost, není tu ani konečné odměnění za dobré skutky a oběti přinesené ve prospěch jiných. To vedlo a vede lidi spontánně k očekávání vyšší spravedlnosti a věčného dobra v jiném světě, do kterého vstoupíme po smrti. Jak si ten věčný šťastný život představit? Dá se to vyjádřit jenom obrazně a ty obrazy jsou různé podle různých kultur. Pro americké Indiány byla lákavá představa věčného loviště, evropským národům se jeví jako přitažlivější zasednout k věčné hostině. Teologové chtějí těm obrazům dát lepší smysl tím, že mluví o věčném vidění pravdy. A mystické směry dalekého východu hledí všecku obrazivost překročit; tvrdí prostě, že se duše pohrouží do oceánu Boží nekonečnosti, kde se ztratí jako hrstka soli hozená do moře. Snaha vylíčit posmrtný život co nejlákavěji 5
přesto všecko však nemá tak velký úspěch, jak by se čekalo. Smrtelníci do té nesmrtelnosti nepospíchají. Italové to vyjadřují žertovním rčením: „Já v tomto slzavém údolí, zaplať Pán Bůh, pláču dost dobře, nepospíchám jinam.“ Jak to vysvětlit? Je to jakoby člověku, který si s velkou námahou vybudoval svůj domov, někdo nabízel: Nech to tady, já ti dám lepší palác. On na to odpoví nevrle: Nechte si váš palác a nechte mně můj domek, který jsem si postavil! A když jde na dalekou cestu, svěří někomu povinnost, aby mu bydliště dobře opatroval, až se vrátí. Máme si i smrt představit jako dalekou cestu? Na některých úmrtích oznámeních skutečně čítáme slova: odešel od nás, opustil nás. Ale křesťané hned dodávají: těšíme se nashledanou. Kde to má být? Všeobecná odpověď je: na věčnosti. Ale to nám zní neurčitě. Proto máme raději na hrobech jiný nápis: zde spí spánkem smrti. Kdo spí, ten se probudí. A normálně čekáme, že se člověk probudí tam, kde usnul. Je to vyznání víry ve vzkříšení z mrtvých. Ale proč tam tedy stavíme u hlavy kříž, který je symbol smrti? Není to jakýkoli kříž. Vždyť to byl nástroj nejhrůznější popravy. Ale je to kříž Kristův. Všimněme si proto, jak nám jej malovali křesťanští umělci, kteří chtěli vyjádřit jeho pravé tajemství. Základním motivem tu bývá obrazný výraz vzatý z Písma: žebř Jakobův. Podle vypravování Geneze musel Jakob uprchnout z domova před svým vlastním bratrem (kap. 28). Na tak daleké cestě se musel spokojit se spaním na holé zemi. Ale měl sen: viděl, jak z nebe na zem sestupují andělé a od samého Boha slyší přislíbení zvláštní ochrany a že se pak do svého domova navrátí. Malují tedy umělci nad hlavou Krista na kříži anděly jako posly z nebe. Kříž je pevně zasazen do země, a to hodně hluboko. Pod patou kříže vidíme lebku. Staré podání označovalo Kalvárii jako pohřebiště Adama. Když při smrti Ježíšově pukaly skály, kapka jeho krve měla padnout na hlavu Adamovu a tím se směr pohybu obrátil. Nebe sestupovalo na zemi, nyní začíná vykoupený člověk vystupovat z útrob země na nebe. I ty útroby země, kde se octnou zemřelí, si Židé také představovali obrazně jako podzemní pekelný žalář, sám ďábel střeží jeho vrata, aby nikdo neunikl. Kristus je prolomil svým křížem, vstoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých. Podal ruku Adamovi a Evě, aby oni a všichni jejich potomci mohli zase vystoupit ze smrti do života. Evě kladou apokryfní vypravování do úst tato slova: Teď jsem zase matkou živých; doposud jsem jenom rodila syny, kteří všichni umírali. Apokryfy také využívají slovní hříčky s výrazem pro ďábla. České slovo pochází z řeckého diabolos, lstivý chytrák. Kristovým křížem se však dal obelstít i on. Myslil si, že zmaří všecku spásu světa, když dostane Mesiáše do své podzemní vlády. Proto rozpoutal na zemi odpor proti němu tak silný, že ho vlastní lid dal ukřižovat. Ale tím se spletl. Připustil tak do říše mrtvých Božího Syna, který je věčně živý. Ten pak vrata jeho žaláře prolomil právě tím nástrojem, kterým tam byl vtažen, tj. křížem. Proto jsou i kříže na hrobech našich zemřelých praporem vítězství.
PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PRO DUŠE V OČISTCI
1. – 2. listopadu: návštěvou kostela a po splnění tří obvyklých podmínek (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysly sv. Otce), je podmínkou pomodlit se modlitbu Otče náš a vyznání víry - Věřím v Boha. 1. - 8. listopadu: je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, návštěvou hřbitova a modlitbou za zemřelé – třeba jen v duchu. 6
LITURGICKÉ TEXTY SVÁTKU POSVĚCENÍ LATERÁNSKÉ BAZILIKY 1. ČTENÍ – EZ 47,1-2.8-9.12
Čtení z knihy proroka Ezechiela. Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví.Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“ ŽALM 46
Bůh je naše útočiště a síla, – osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi. – Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, – i kdyby se hory řítily do hlubin moře. Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, – přesvatému stánku Nejvyššího, – Bůh je v jeho středu, nepohne se, – od časného jitra ho Bůh bude chránit. S námi je Hospodin zástupů, – Bůh Jakubův je naší tvrzí. – Pojďte, pozorujte Boží skutky, – které učinil k úžasu země. 2. ČTENÍ – 1 KOR 3,9C-11.16-17
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Vy jste Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen – a tím je Ježíš Kristus. Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy! EVANGELIUM – JAN 2,13-22
Slova svatého evangelia podle Jana. Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovce-mi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.“ Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. 7
Tomáš Špidlík
„Maranathà“ Život po smrti
Poslední soud Problém, jak ho chápat Maranathá, „Přijď, Pane Ježíši!“ (srv. Ap 22,20). Tak se modlili první křesťané, toužící spatřit tvář Spasitele světa. Jak tedy mohlo dojít k tomu, že sám Ježíš se stal rex tremendae maiestatis a setkání s ním se představuje jako dies irae, calamitatis et miseriae? Vina za tuto proměnu se dává latinskému středověku, ale je to pravda jen zčásti. Barokní kazatelé probouzeli jiné pocity s úmyslem, aby se zatvrzelí hříšníci třásli strachem. Ostatně už v patristické době Nikon z Černé Hory napomíná, že není dobře brát lidem strach ze soudu, protože bez bázně Boží se člověk vystavuje nebezpečí hříchu. A dnes? Problém se přechází konstatováním, že to není moderní téma a že lidé takové řeči nesnášejí. Koneckonců, i teologové začínají pochybovat o existenci pekla. Předkládají se rovněž závažné námitky psychologické. Ruský filozof Fjodorov napsal, že Dante byl géniem odplaty. A podle Berďajeva, jeho pouť do pekla rozvíjí „instinkt odplaty“ a přenáší ho z času do věčnosti. Ale vážnější teologická námitka spočívá v právě zmíněné proměně: jak je možné, že milosrdný Ježíš se najednou změní v neúprosného soudce? Často, odpovídají duchovní autoři, Ježíš vystupuje jako milosrdný vůči všem, i vůči hříšníkům, ale pouze v tomto životě, který je časem pokání. Na věčnosti, když čas pokání skončil, se objeví jako spravedlivý soudce, rex tremendae maiestatis. Dá se tato proměna vysvětlit tak snadno? Někteří Otcové, scholastici i sám Kalvín, se snažili 8
přesvědčit, že tento smutný epilog je vyvážen radostnou vizí, že věčná spravedlnost zvítězí nad veškerou zlobou světa. Mnohem jasnější pohled však v posledních letech zastává minský metropolita Filaret, který píše: „Čteme-li Bibli, neunikne naší pozornosti jak často se tu setkáváme s obrazem soudu. Ve Starém zákoně slovo soud čteme 300 krát a v Novém 74 krát, a to v různých souvislostech: v eschatologických a prorockých zjeveních, v zákonných normách a ve skutečných okolnostech života národa i celého lidského rodu. Soud je tedy pojem, jímž se vydává svědectví víře, duchovním zásadám, Boží existenci: Bůh je tady! … A vy jste mými svědky, říká Pán, že já jsem Bůh“. Důležitý je tedy výchozí bod, odkud začneme naše úvahy.
Poslední soud: Kristovo vítězství Výmluvná forma podobenství z Ježíšova apokalyptického vyprávění (srv. Mt 25,31-46) se nabízí, aby dostala přednost při meditacích, kázáních a ikonografii více než ostatní eschatologické pravdy. Je samo sebou, že i v tomto případě, prostoduchý výklad falšuje pravý smysl obrazu. Na druhé straně není těžké obsáhnout základní zjevení, jímž se inspiruje. Dějiny světa musí skončit vítězstvím motivu, s nímž byl stvořen: triumfem Boží lásky, uskutečněné v Kristu, pokořením všeho zla, způsobeného hříchem. Hledáme-li starozákonní předobraz, můžeme se zastavit u řady zlořečení a naproti tomu požehnání, jak jsou vyjmenována v Deuteronomiu (kap. 27-27), zakončená napomenutím: „Vy všichni dnes stojíte před Pánem, svým Bohem, … abys uzavřel s Pánem, svým Bohem, smlouvu, potvrzenou přísahou, kterou s tebou dnes činí Pán, tvůj Bůh“ (Dt 29,9.11). Je tu patrná analogie, ale i rozdíly. Společným prvkem je radikální oddělení zlých a dobrých. Kritériem tohoto rozdělení je Pánův zákon. Nicméně Bůh, původce zákona, stojí téměř v pozadí. Lidé jsou souzeni podle zachovávání slov Tóry. V podobenství nového zákona je naopak na prvním místě osoba Krista: pravým smyslem zákona a jeho kritériem je osobní láska Pána. Dalo by se říct, že celé lidstvo prochází duchovním vývojem, který zakusil svatý Pavel: poznání, že smyslem zákona je Kristus. V porovnání se svatým Pavlem, je tu však ještě jistý pokrok ve vývoji: nyní se Kristus zjevuje ve slávě svého mystického těla, přítomného ve všech svých údech: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto nejnepatrnějších, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Tím vývoj vesmíru dospěl ke svému cíli. Kristus, prvorozený všeho tvorstva, je nyní oslaven jako ten, kdo dává smysl všem. Můžeme porovnat tři fáze této evoluce. První stvoření bylo 9
skončeno za šest dní, když se objevil člověk jako koruna tvorstva. Dílo je zdůrazněno a slaveno odpočinkem sedmého dne, soboty. Druhá fáze sestupu Boha do dějin Izraele vrcholí zjevením Bohočlověka a je slavena nedělními liturgiemi Církve. Ve třetí fázi, té kosmické, se zjevuje Kristus universální a po ní následuje „osmý den“ věčnosti. Ve kterém okamžiku se uskutečňuje Kristův soud? Teologové rozlišují osobní soud po smrti každého člověka, a universální soud, na konci věků. Jsou to určující okamžiky naší dějinné existence. Jsou však neoddělitelné ve věčné existenci Boží, ale také ve věčné ve věčné přítomnosti jeho působení v dějinách. V Krédu se modlíme: „Který přijde soudit živé i mrtvé“. Řecké „erchomenos“ vyjadřuje příznačnější výklad: ne pouze „že přijde“, nýbrž že „je přicházející“ postupně, skrze celé dějiny, aby soudě zachraňoval. Je pochopitelné proč prvním křesťanským chrámům vévodil obraz Krista jako císaře. Vítězství křesťanství nad římským impériem se jevilo jako velké znamení časů, převrat hodnot, jež ovládaly společnost: Ježíš, krátce předtím, ve jménu císaře ukřižovaný, nyní sedí na trůnu jako pravý vládce svého údělu, neboť jemu náleží sláva, moc a království na věčné věky. Trůn je symbolem královské moci. Jeho mohutnost ukazuje na královu moc. Trůn olympského Jupitera je znázorněn jako nehybný mramorový blok. Je překvapivé, jak s ním kontrastují křehké a mnohdy vratké nohy Krista Pantokratora, krále nebe a země. On totiž nečerpá svou sílu z trůnu, ale naopak, trůn je pevný protože, že je neochvějný Ten, kdo na něm sedí. V úvahách Otců se však tato „císařská“ perspektiva záhy rozšiřuje až se stává kosmickou. Nebesa a země se stýkají u Kristových nohou. Jestliže se podrobené národy bály síly panovníků, svobodní občané, požívající pax romana byli sužováni strachem hlubším: věděli, že ani jejich císař, ani samotní bohové, úředně uctívaní, nebyli s to zbavit člověka kosmických sil, otroctví prvků, neúprosného osudu. Od těchto mocností neexistuje jiná spása, než odvolání na Krista, tvůrce nebe i země, jenž sedí na trůně a který má na ikonách pod nohama nebeské kruhy, obraz kosmických sil.
Vítězství nad Zlem Kristovo vítězství znamená porážku zla. Ale jak chápat zlo? V dobách Otců se vyskytovaly dvě vzájemně protichůdné pozice. Na jedné straně nám Bible představuje „hřích světa“ jako strašlivou sílu, často zosobněnou rysy Pokušitele, Zlého. Na druhé straně samotní Otcové vnímají povinnost příkře se stavět proti dualizmu, a v důsledku toho prohlašují zlo za „nebytí“, za nedostatek dobra, za nemoc, z níž je třeba se uzdravit. Tento dvojí postoj se znovu nachází v učení askétů. Tito se cítí být atlety, zaměstnanými v boji proti démonům, ale trpce pozorují, že zlo proniklo do jejich srdcí ve formě osobního hříchu, nad nímž je třeba zvítězit vnitřní očistou. První aspekt bude stále zřetelnější v ruské spiritualitě, a to z důvodu její personalistického zaměření, zatímco v asketických knihách Západu sklouzává osobnost démona do druhé roviny. Démonologie ruských mnichů dává ožít zkušenostem mnichů Egypta, Palestiny, Sýrie, a následně nabývá stále více formy přímého střetu Krista s Antikristem. S výrazem Antikrist (doslova „proti-Kristus“) se setkáváme vyloženě v listech svatého Jana (srv. 1Jan 2,18.22; 4,3; 2Jan 7). Ale skutečnost, kterou vyjadřuje, se nachází v různých biblických statích. Rádo se tu vidí pozůstatek antického východního dualizmu. Je tu však značný rozdíl. V mytologiích, dobrá božstva po vítězství nad panujícími chaotickými silami, vždy zaujímají jejich místo. V Bibli, naopak, první místo 10
patří neodmyslitelně Bohu; jeho nepřítel se vplíží do ráje ve formě hada (srv. Gen 3) a v průběhu celých dějin Satan jedná vždy prostřednictvím stvořených sil, především lidí, kteří se stali Bohu nepřátelskými. Pohanští králové jsou často v pokušení postavit se na roveň Bohu (srv. Ez 28,2s; Iz 14,13), ale jejich nadvláda trvá vždy omezený čas, dokud „Gog, král Magogu“ (Ez 38-39) nebude definitivně poražen, způsobem, jenž nacházíme působivě popsán v Apokalypse. Křesťané byli často v pokušení ztotožňovat Antikrista s pronásledovateli, jako byl Nero. Tato označení jsou však pochybná, nebezpečná, a mnohdy motivovaná sektářským duchem. Jestliže v Rusku, na straně naivních, se toto označení dávalo i Petru Velikému a Napoleonovi, literáti naproti tomu vytvářeli symbolické postavy jako představitele směrů, nebezpečných pro současné křesťanství jejich doby. Zmíníme alespoň tři hlavní příklady. Gogol dal Antikristu formu falešného „generálního inspektora“, který nažene strach svým podřízeným, způsobí zmatky a nakonec je sám oslepen přeludem svých lží. Když se pak ukáže pravda, všichni zkamení při příchodu pravého Generálního Inspektora, který je symbolem Boha. Gogol představuje tuto alegorii jako komické divadlo, ale jeho záměrem byl ukázat tragédii civilizace, která se považuje za pokročilou, ale přitom se zakládá na lžích a iluzích falešných důležitostí, aby zapomněla na to, co je pravdivé. Dostojevskij nám představuje Velkého Inkvizitora jako člověka nezlomné víry a asketického života. Když ale vidí, že Kristovo poselství se zdá příliš tvrdým, snaží se oslabit jeho požadavky pro slabé lidi a přijímá pokušení, kterým Kristus vzdoroval. Touto blahovůlí se nachází ve stavu, kdy odsuzuje samotného Krista, který přišel podruhé na svět. Na začátku jej uvrhne do vězení, ale přemožen jeho láskou ho propouští, ovšem s napomenutím, aby se už nikdy na tuto zem nevracel. Setkání Krista s Velkým Inkvizitorem by se dalo přirovnat k prostřednictví dvou zástav u svatého Ignáce z Loyoly, neboť i protiklady a ignaciánské volby slouží k rozlišení pravé tváře Krista od jeho podlých falsifikátů. Nejpůsobivější je Vyprávění o Antikristu, které napsal Solověva na konci svého života. Kristův odpůrce se zjevuje ve formě – řekli bychom – laického idealizmu: inteligentní člověk, schopný nastolit všechny hodnoty, po nichž lidstvo touží – mír, blahobyt, vědu, umění, dokonce i hodnoty vlastní Církvi, jako Písmo, liturgií a primát římského papeže. Většina věřících jej proto přijímá. Proč tedy malá skupina kolem starce Jana, papeže Petra II. a protestantského profesora Ernsta Pauliho jeho návrhy odmítá? Tito tři se spojili ve vyznání základní pravdy víry: „To, na čem na prvním místě záleží, je osoba Krista“. A právě toto vyznání rozpoutalo Antikristův hněv a způsobilo katastrofy. Svět, žijící zcela bez Krista, se může zachránit jen druhým příchodem Krista na zem. Toto Vyprávění je přidáno na závěr textu s titulem Tři rozhovory, jakési formy rozhovorů, která se odvolává na téma diskuzí s Tolstým. Tento poslední dával přednost morálce evangelia před osobou Spasitele. Navíc, - podle Berďajevova výkladu – se tu Solověva snaží zúčtovat se svou minulostí, dobou velkých teokratických a humánních iluzí. Jeho život mu dal ve skutečnosti pochopit, že dobra nelze dosáhnout – či zlo nelze vymýtit – vzděláním, výchovou či nastolením spořádané a ideální společnosti. Je-li osoba podstatně vztahem, pak rozhodným okamžikem v jejím životě je setkání s Kristem a konečné rozhodnutí pro osobu Krista. Vztah s jinými lidmi se zachrání jen, když v nich vidíme Krista. Tak přicházíme k druhému podstatnému aspektu posledního soudu: spáse věřících. 11
Pojďte požehnaní mého Otce, ujměte se království (Mt 25,34) Vyšli jsme z úvahy, že obrazem posledního soudu se zjevuje především samotný Kristus jako král lidí a vesmíru. Vyvstává proto otázka: jakým způsobem vládne? Zlo je vnější silou, která se chce zmocnit toho, co jí nepatří. Naopak Kristus se vnitřně ztotožňuje s těmi, kdo jsou jeho, kdo tvoří jeho mystické tělo. A jako takového jej poznávají. „Vpravdě pravím vám: cokoli jste učinili (totiž skutek lásky) jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Můžeme říci, že touto identifikací je završen Boží sestup mezi lidi a výstup lidí k Bohu, a dějiny světa docházejí ke svému konci. Odhaluje se tím i hybná síla tohoto vývoje: láska, která dává smysl zákonu i prorokům, jak mnohokrát učil Ježíš slovy i konkrétními příklady. Vedou-li se jednání u lidských soudů, odvolává se až na ústavní zákon. V Božím království je tímto zákonem láska, která odpouští hříchy, částečná překročení zákona. Odmítnutí tohoto posledního odvolání se rovná odmítnutí Kristova království. „Pryč ode mě, zlořečení, do věčného ohně, připraveného pro ďábla a jeho anděly“ (v. 41). O tomto ohni promluvíme později. Na tomto místě jsou středem pozornosti ti, kdo se mají zachránit, stejně jako u soudu moudrého Šalomouna byla vyslyšena žena, která milovala svého syna (srv. 1Král 3,1627). Velmi působivé jsou v tomto směru fresky moldavských klášterů, kde podle dávné tradice, se poslední soud umísťuje na vnější zeď kostela, nad vstupní bránu. Vnitřek kostela symbolizuje Boží království, společenství posvěcených věřících. Soud tedy předchází oddělení „ovcí od kozlů“, aby do svatyně nevstoupil nikdo bez svatebního šatu (srv. Mt 22,12).
Na počátku je bázeň, na konci láska Jak si toto rozdělení představit? Některé starobylé představy se spokojily se symbolickým motivem ovcí. Později se obrazy stávají realističtějšími, aby posílily svou účinnost jako morální kázání; ve středověku dávali volný průběh fantazii, když vykreslovali různé pekelné tresty za rozmanité hříchy. Avšak přílišná moralizující živost oslabuje dogmatickou hodnotu velkého tajemství. To bolestně pociťujeme, zvlášť při jednom pohledu: milosrdný Soudce světa se promění v neúprosného, a lidsky řečeno, dosti krutého soudce. Už dávní Otcové nacházejí způsob, jak tento protiklad smířit, a formulují princip: bázeň je na začátku, láska na konci. Odpovídá to už kázání starozákonních proroků. Velmi výmluvný je například Ozeáš (1,1s), který se na Boží příkaz ožení s prostitutkou – symbol hříšníků. Dcera, která vzešla z tohoto manželství dostává jméno Nemilovaná a syn jméno Ne-můj-národ. Potom však přichází příslib: „Izrael bude četný jako písek na mořském břehu, který nelze odhadnout ani spočítat. Místo aby se říkalo: „nejste můj lid“, budou nazváni syny živého Boha“. V tomto kontextu dostávají smysl a správné proporce kázání o „hrozném posledním soudu“ a vyloučí se tak mylné zobrazení Krista, který i tady zůstává milosrdným Spasitelem a dává hodnotu všeobecnému zákonu lásky. Má-li se některým jevit jako neúprosný, rozdíl není v něm, ale v těch, kdo jej chtějí či nechtějí přijmout. Jsou proto 12
předem upomenuti: „Já nikoho nesoudím“ (Jan 8,15). „Soud pak je v tomto: světlo přišlo na tento svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo …; kdo jedná podle pravdy přichází ke světlu, aby se jasně ukázalo, že jeho skutky byly vykonány v Bohu“ (Jan 3,19.21). Proto tyto poslední bude Kristův příchod osvobozením („Zvedněte hlavu“: Lk 21,28), pro ostatní časem, kdy se budou bít v prsa (srv. Mt 24,30), časem, kdy stanou před nečekanou a nevítanou proměnou svého bytí „vzhledem k tomu, že proměna, jas slávy, daná člověku, může být nejen osvěcující, ale i stravující“. Co to znamená? Při parúzii bude každý postaven před svůj věčný obraz, tak jak ho Bůh s láskou zamýšlel už od počátku. Ve světle tohoto věčného obrazu, uvidí sám sebe v pravdě, tato pravda pak bude jakýmsi soudem nad sebou samým (proto se jedná o soud vnitřní nikoli vnější), ohněm, kterému nelze uniknout, protože vše bude zjevné a v Boží království nebude klamu ani lži. Člověk tedy bude zachráněn s ohledem na to, co je. „Formy spásy jsou různé, závisejí na základě na němž člověk stavěl. Tak je možné, že se zachrání, ale „jakoby prošel ohněm“, a objeví se tedy nahý, protože jeho dílo bylo stráveno v ohni. V souladu s osobním prostupováním světla do vlastní duše, se objevují různé stupně krásy Kristovy tváře. Básník a myslitel Vjačeslav Ivanov naznačuje tento postup, když rozlišuje mystiku „anarchickou“, „naděje“ a „lásky“, a vykládá ji na třech proslulých malbách italské renesance. První mystiku spatřuje v obrazu Krista na Michelangelově fresce Posledního soudu v Sixtínské kapli, která vyjadřuje odsouzení všeho zla: Pryč ode mě, zlořečení, všichni, kdo pácháte nepravosti (srv. Mt 25,41). Je to obraz mladistvé duše, která začíná milovat dobro a bát se zla, proto věří, že může zlo zničit. Ti, kdo milují krásu, dospívají po období „anarchického“ mládí k mystice „naděje“, kterou vyjádřil Raffaello na obraze Proměnění Páně: je to duchovní vidění budoucího světa, zatím neuskutečněné, ale prožívané v útěku na horu, aby se zapomnělo na stávající zla a utrpení. Je to mystika očekávání. Obraz je rozdělen do dvou rovin. V dolní části farizeové odsuzují ženu, přistiženou při cizoložství. Apoštolové však 13
tomu nevěnují pozornost: vystoupili na horu a kontemplují světlo, které přichází z nebe. Poslední stupeň mystiky vidíme v Poslední večeři Leonarda da Vinciho. Ježíš sklání hlavu, aby vyslovil své „ano“ všemu, co přichází z Prozřetelnosti Otce, i Jidášovu zradu. Ale současně dává chléb života, ustanovuje eucharistii, svátost, která oživuje lidi i celý vesmír. Tím je všechno proměněno, všechna toužebně očekávaná krása je už přítomná. Ivanov uzavírá: „Vidíme tu utrpení světa, ale i zlato kalicha. Úzkými okny proniká azur večera. Krása této pokojné modři se snáší na večeřadlo oběti…“. Pravým mystikem je ten, kdo proměňuje svět tím, že přijímá vůli Otce a lásku Syna.
Odhalení tajemství srdce K vynesení definitivního rozsudku se u profánních soudů vyžaduje úplná znalost všech skutků. Pro Boží soud jsou tyto rozhodující „skutky“ především vnitřní: myšlenky a pocity srdcí. Kdysi kazatelé o posledním soudu kladli velký důraz na pocit hanby, který zažijeme před ostatními, když celý svět pozná naše skutky i skryté myšlenky. Aniž bychom chtěli tento negativní aspekt umenšovat, vynasnažíme se zachovat rovnováhu poukazem na pozitivní stránku. Tvoří-li podstatu Církve osobní dialog, nastává vážný problém: jak poznat jednotlivé osoby? Svoboda a láska, konstituční prvky osoby, nejsou postižitelné racionálními kategoriemi. Je tomu tak proto, že „lidskou osobu nelze vyjádřit prostřednictvím pojmů. Vymyká se jakékoli rozumové definici, dokonce i jakémukoli popisu, neboť vše, čím bychom ji chtěli charakterizovat, lze najít i u ostatních“. Podle mínění Pavla Florenského, je proto třeba nabýt přesvědčení, že pro poznání osob je třeba použít jiné metody, než jakou se zkoumají věci. Nemůžeme vycházet z idea clara et distincta, „věcně“ po kartézském způsobu. Je třeba naopak začít důvěrou, vírou, která roste ve třech etapách: 1) Credo quia absurdum. Je to naprostá důvěra člověku, s nímž mluvíme. Shledáváme, že zůstaneme-li v oblasti myšlení, zůstává osoba nedosažitelná. 2) Credo ut intelligam. Věřím, že osoba, které jsem svěřil důvěru, se mi sama otevře. 3) Intellitgo ut credam. Nyní vidím, že má víra je zdrojem vyššího poznání. Shledáváme, že východiskem k osobnímu poznání je důvěra, bez níž není církevní společenství možné. A Florenskij dodává, „to je základní a charakteristická teze celé ruské a obecně východní filozofie … poznání tak není zmocnění se jakési mrtvé věci nějakým dravým poznávacím subjektem, nýbrž morálním společenstvím osob, z nichž každá je pro kteroukoli další subjektem i objektem. V pravém slova smyslu však je poznatelná pouze osoba, a nic jiného“. Co je pravda?, ptal se Pilát Pravdy. Nedostal však odpověď, protože 14
otázka byla zbytečná. Pravda stála před ním, ale on nebyl s to poznat Pravdu jako pravdu, čili mít důvěru v osobu Ježíše, která by se mu následně mohl zjevit. Nezapomínejme, že poznávat osoby, v Církvi znamená vidět v nich Krista. Závěrem můžeme říci, že všeobecné odhalení srdcí při posledním soudu znamená pro blažené triumf osobní důvěry, rozšířené na všechny lidi.
Vidění odpuštěných hříchů Jeden kazatel se snažil o duchovních cvičeních rozvést toto téma obecné průzračnosti mezi lidmi jako významný prvek posledního soudu. Musel však odpovědět na otázku, kterou vzápětí dostal: „Bude se vědět i to, co bylo vyznáno pod zpovědním tajemstvím?“ V první chvíli se kazatel cítil zaskočen, ale pak vyhýbavě odvětil: „Odpuštěné hříchy jsou jakoby Bohem zapomenuty. I my se proto snažme zapomenout na křivdu od druhého, jestliže nás žádal o odpuštění“. Cítíme však, že odpověď není úplná. Pokusme se proto zamyslet nad tím, k čemu dochází ve zpovědi. Nevyjevují se tu pouze hříchy, ale především naše dobrá vůle se jich už nedopouštět. Pronáší se odsouzení zla, která však nejprve vychází od nás, předtím, než je potvrzeno soudem zpovědníka. Tento proces předchází Boží soud jak v partikulárním soudu po smrti, tak při posledním soudu. Jestliže tedy celý svět uvidí naše hříchy, uvidí také náš soud nad nimi. A co je nejdůležitější, uvidí výsledek tohoto soudu, který není pouhým „zapomenutím“, ale úplnou obnovou. Sv. Jan Chryzostom píše: „Odpuštění hříchů, vynesené kněžími nemá povahu pouhé deklarace, nýbrž je pravým a vlastním odpuštěním, maže hříchy“. Také A. Rodriguez musel ve svém Traktátu o křesťanské dokonalosti odpovědět na otázku, položenou na začátku, a pokusil se o to lidovým obrazem. Člověk dostal na křtu svatební nesešívané roucho. Nedbalostí však v něm udělal škaredou díru. Přinesl jej proto zdatnému krejčímu, který jej vyspraví tím, že díru zakryje nějakou ozdobou, aby nebyla vidět. Ale mohli bychom použít ještě vhodnějšího příkladu. Představme si, že malíř dostal velké plátno, aby na něm namaloval krajinu. Během malování však nepozorností jeden roh plátna pokazí. Nic naplat, musí poničenou část odříznout, nehledě na to, že obraz bude menší. Ale krátce nato se mu stane totéž v druhém rohu a stejným způsobem je zjednána i oprava. Incidenty však pokračují, plátno se stále více zmenšuje, až nakonec práci dokončí. Nešťastných příhod však bylo tolik, že z plátna zbyla miniatura. Jiný malíř postupuje jinak. Když první roh pokazí černou barvou, změní předmět malby a místo pole lilií na tom místě namaluje krásný hluboký les. Potom, co pokazí druhý roh, místo holubic tam namaluje tmavého orla, a tak dále. Nakonec je plátno uchováno celistvé, ale krajina je jiná, ale přesto krásná. Postup prvního malíře je symbolem pokání v profánním smyslu. Ten, kdo svými hříchy vždy poničí část svého života, se polepší pro období, které mu zůstává, přinejmenším nějakou dobu před smrtí. Případ druhého malíře ukazuje pokání s Božím odpuštěním. Smysl dostávají i spáchané hříchy, takže o nich neváhá mluvit jako o felix culpa. Svatý Ludvík Gonzaga, který si po celý život uchoval nevinnost, je Božím obrazem tak, jak byl zamýšlen od počátku. Zatímco svatý Augustin, kající hříšník, je rovněž úplným Božím obrazem, ne zmrzačeným, nýbrž rekonstruovaným, nicméně stejně zářivým. V tomto smyslu můžeme pochopit, proč se pokání nazývá „nové stvoření“, vzhledem k tomu, že hříchy může odpustit jen Bůh. 15
Kající život spočívá v postupném odsuzování se a osvobozování se. Je pochopitelné, že osobní soud vyslovený v hodině smrti má zvláštní význam. Jeho potvrzení Bohem vyjadřujeme pojmem „partikulární soud“. Jde o soud, který následuje bezprostředně po smrti. Tím se věčný úděl člověka považuje za definitivně rozhodnutý. Zůstává však problém. K očišťování, nezbytnému pro nebeské království, dochází – jak jsme viděli – skrze pokání. Jsme si jisti, že jsme je uzavřeli před okamžikem smrti? Zkušenost ukazuje na značné rozdíly v umírání. Ne všichni opouštějí svět s klidem světců, s duší zcela očištěnou. Spontánně se tedy ptáme, zda-li ještě existuje nějaká možnost, jak odčinit to, co zbývá, i přesto, že fyzické oči definitivně pohasly. Vyvstává proto otázka „očistce“
Ikona posledního soudu Ikona posledního soudu, podle antického stylu, představuje celé dějiny světa os prvního stvoření až po jeho konec. Nahoře vidíme anděly, jak svinují nebeskou oblohu se sluncem a měsícem: počátek a konec se spojují. Pod oblohou se odehrávají dějiny lidí. Vévodí jim základní motiv: postava Krista, který sestupuje shůry, aby vztáhl svou zachraňující ruku ke všem, kdo svými hříchy padli do pekel, do království smrti. Ti z lidí, kteří jeho spásu přijali, jsou posazeni na trůny v Božím království, povoláni, aby přisluhovali nebeské liturgií u oltáře, připraveného pro věčného Kněze. Všichni jsou povoláni. Proto před oltářem, v postoji pokorné adorace, klečí prarodiče Adam a Eva, kteří byli i prvními hříšníky, a nyní jako kající jsou vykoupení. Ďábelský had, který je svedl se však snaží svést i jejich potomstvo. Vystupuje z pekel ve tvaru ohnivého jazyka a snaží se uštknout Adamovu patu a stáhnout lidstvo do království zla. U kolika se mu to podaří? Ikona se nevystavuje nebezpečí fantastických představ. Peklo je pro ty, kdo pohrdli zachraňující rukou Krista, který sestupuje. Ale kdo jsou? Jaký je jejich počet? V pravém rohu ikony vidíme červenou skvrnu pekla, avšak bez dalších vysvětlení. Respektuje se tajemství. Dějiny spásy jsou dějinami lidí, ale i celého vesmíru. I on musí být vykoupen, vrátit se do stavu své původní krásy. Vrací se ráj. Vlevo jej spatřujeme jako království Abraháma, Izáka a Jakuba, odměnu kajícího lotra na kříži. Ovšem duchovním zosobněním ráje je Matka Boží, „panenská země, z níž byl vytvořen Adam“, jak říkají Otcové. Brány zaslíbené země hlídají andělé, ale svatý Petr má klíče, aby je otevřel. Jakmile je vesmír obnoven, vracejí se i jeho prvky k původnímu účelu. Voda byla stvořena, aby dávala život a země, aby živila vše živé. Moře i země kvůli hříchu pohlcovaly mrtvé, staly se místem hrobů. Nyní jsou na ikoně zobrazeny jako tajemná ústa, která musejí mrtvé navrátit životu. 16
Soud je současně dnem slavného všeobecného vzkříšení. Ale především je dnem Kristova vítězství. „Ano, přijdu brzy! Amen. Maranathá, Přijď, Pane Ježíši!“ (Ap 22,20).
Několik praktických postřehů, jak se s užitkem dívat na obraz posledního soudu Postupujme schématicky bod od bodu. 1. Peklo není místo, ale stav. Je prostoduché představovat si věčný trest jako koncentrační tábor uzavřený nepřekonatelnými hradbami. Bůh, který je všudypřítomný, musí být i tam, a je-li tam Bůh, jak by toto místo mohlo být „peklem“? 2. Smrt není trest, uloženým vnějším soudcem, který by bylo možné zaměnit za jiný, méně těžký. Kvůli prvotnímu hříchu je sestup do pekel společným údělem všech. 3. Smrt sama o sobě není definitivní, a všichni potřebujeme být Kristem zachráněni. Naději na spásu musíme živit všichni, maje před očima jeho věčně milosrdnou tvář, která se nikdy nemůže změnit. 4. Jakým způsobem nás Ježíš zachraňuje? Otcové to vyjadřují základním soteriologickým principem: to, co na sebe nevzal Kristus, není spaseno. Aby spasil naši lidskou existenci ve všech jejich aspektech, musel se Ježíš narodit jako člověk a projít různými peripetiemi našeho života. A aby nás zachránil od smrti, musel zemřít i on, přemoci smrt smrtí. 5. Spása světa je vrcholným darem Boží milosti a musí být přijata po způsobu, který je vlastní každému stvoření. Pokud jde o člověka, vyžaduje se přijetí vědomé a svobodné. A pokud ji naopak někdo vědomě a svobodně odmítne? Pak nemůže přejít ze smrti do života. Ve vlastním smyslu tedy není odsouzen do pekla, ale je „odsouzencem, který odmítá být od něj spasen“. Nejde o někoho, kdo je násilně vlečen k strašlivému Božímu soudu, spíše je tím, kdo prchá před nataženou rukou milosrdného Krista. 6. V kterém okamžiku má místo tento Kristův soud? Řecké erchómenos naznačuje jemný výklad: Kristus je tím „který je přicházející“, pozvolna, během celých dějin, aby soudě, zachraňoval.
Očistec Problémy vztahující se k očistci Katolický katechizmus se obyčejně předkládá jako posloupnost událostí v tomto pořadí: smrt, osobní soud, možnost dočasného očišťování po smrti a umístění očištěných duší do nebe, kde čekají na své znovu spojení s oslaveným tělem na konci věků. Vadou tohoto výkladu je právě jeho zřejmost, která jako by zapomínala, že jde o tajemství zjevená v obrazech, v symbolech, které podle mínění toho, kdo se proti nim staví, nejsou dostatečné, aby dokázaly to, co se tak kategoricky předkládá. 17
Je také zřejmé, že netřeba brát vážně legendární vyprávění, jimiž lidová fantazie chtěla obohatit střízlivost toho, co se jako k víře předkládá. Takovými byly například lokalizace očistce: na Etně, v „očistci sv. Patrika“, apod. Jestliže už ve středověku pravoslavní Řekové popírali katolické učení o očistci jako takové, důvod spočíval v této lokalizaci, považované za vyznání „latiníků“. Proto v průběhu dialogu, který se vedl na Florentském koncilu se důrazně upozorňovalo na to, že výraz „očistec“ slouží jako označení „stavu duše“ a ne nějakého místa. Jaké byly zásadní těžkosti protestantů můžeme poznat z buly Lva X. Exsurge Domine (z roku 1520). Tady jsou odsouzeny především dvě tvrzení Martina Luthera: „duše v očistci si nejsou jisté svou spásou“, „existence očistce nelze dokázat žádným kanonickým spisem“ (je třeba uvést, že katolíci používali v diskuzích text 2Mak 12,38-45), který protestanti považují pouze za deuterokanonický). V nedávné době vzbudil diskuze a pochybnosti v katolickém prostředí výklad představený proslulým Holandským katechizmem, který popřel jakoukoli posloupnost v užívání termínů v tomto kontextu. Prakticky se tu omezuje na vyznání „vzkříšení ze smrti“ a na poslední slavný příchod Ježíšův. Pomíjí se to, co je mezitím a to z následujícího důvodu: od chvíle, kdy smrtí vstupujeme do věčné Boží přítomnosti, osobní soud splývá s posledním soudem, a pro očistec tu proto není místo. I přesto, že tento názor si na jistou dobu získal sympatie, teologové jej posléze zavrhli a zamítla ho i Kongregace pro nauku víry (17. května 1979). Schází tu vztah mezi údělem jednotlivce a údělem celého mystického těla Kristova, který se uskutečňuje ve vývoji časů. Je třeba také uvést, že mezi dnešními katolíky nenacházejí přílišné sympatie způsoby, jakými lidoví kazatelé předkládali toto téma k meditaci, ale stejně tak opomíjení tohoto tématu naráží u věřících, kteří jsou zvyklí na tradiční pobožnosti za duše v očistci. Požaduje se tedy vyhledání pramenů, o něž se nauka o očistci opírá a jejich význam, potvrzený magistériem Církve. Pokusme se nastínit schematicky historický vývoj.
Církevní vývoj nauky o očistci První nepopiratelný fakt je praxe modliteb za zemřelé. Stopy tohoto zvyku lze najít v náboženství Egypťanů, v orfických kultech, v mytologiích.,,, Ale jsou dosti mlhavé. Platon tím byl pohoršen: duše, poté co byly osvobozeny z těla – se podle jeho mínění vznášejí přímo „do nebe“, tedy do světa čistých idejí. Pro poznání mínění Židů se cituje především text 2Mak 12,38-45. Pochází však z pozdější doby a ve svém původním prostředí není pro náš kontext dostatečně průkazný. Je nepopiratelným svědectvím o tom, že ve II. století před Kristem už byla značně rozšířena víra ve vzkříšení mrtvých, ale nic víc. Stejný význam mají pravděpodobně i jistá požehnání, recitovaná v době smutku: utvrdit víru v příslib o příchodu slavného mesiánského dne. Křesťané tato utvrzení nehledali. Pro ně bylo vzkříšení potvrzeno už Ježíšovými zjeveními, a netrpělivě očekávali jeho slavný příchod. Ale museli se povzbuzovat k tomu, k čemu je vybízel on sám: připravit se na jeho příchod očistným pokáním. Nezapomínejme, že evangelium není pouze radostnou zvěstí spásy, ale také uvědoměním si vlastního hříchu, který jí překáží, a tedy nezbytností pokání. „Přiblížilo se Boží království, obraťte se!“ (Mk 1,14). „Těm, kdo přebývali v stínu smrti, vzešlo světlo“ (Mt 4,16). „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“ (Mk 1,3). 18
I když vezmeme toto napomenutí vážně, kdo si může být jistý, že dosáhl potřebné čistoty? Mnozí mohou být obviněni autorem Apokalypsy, že nejsou „ani studení ani teplí“ (3,15), že jsou v jakémsi „přechodném stavu“. A co když je právě v tomto stavu zastihne smrt? Když se křesťané modlí u hrobů svých zesnulých, jsou si vědomi, že s nimi mají duchovní společenství, a jestliže od nich žádají pomoc v potřebách živých, spontánně připouštějí, že také oni mohou modlitbami Církve pomáhat zesnulým věřícím v jejich přiblížení se ke Spasiteli. Ve starověku platil pohanský zvyk vkládat do úst mrtvého minci na posmrtný přechod. Věřící křesťané jsou přesvědčeni, že modlitby, především eucharistická oběť, jsou jakoby mincí, která v tomto případě opravdu platí. V některých krajinách je velmi zažitý zvyk vkládat do úst umírajícího posvěcenou hostii. Apokryfy, které se šířily v prvních staletích, směšovaly pravou víru a lidovými představami. Tady se setkáváme s představou „telonii“, „celnic“, kterými musí mrtví projít, aby došli k Bohu, poté, co zaplatí dluh ďáblovi za neřesti, kterými se ten či onen za života provinil. Averze svatého Jeronýma i dalších latinských Otců k apokryfním spisům je známá. Nicméně, ani oni nechtěli vymazat jejich hluboký duchovní smysl, který se v nich skrývá: nutnost dovršit očišťování od hříchu, jež zůstalo v pozemském životě nedokončené a možnost, která se nabízí i po té, co se zavřely oči, když ustal dech a přestalo bít srdce. Svatý Augustin – i přesto, že se vyhýbá vyjadřování pomocí nějakého obrazu – mluví o nutnosti očišťování skrze poenae purificatoriae (očistné tresty). Toto adjektivum se stalo častým, objevuje se také výraz ignis purgatorius (očistný oheň), ale s podstatným jménem purgatorium (očistec), jež dává tušit místo určené k tomuto očišťování, se setkáváme až později, ve XII. století. A lidová představivost se toho mohla široce chopit, stejně jako pekla a nebe. Nepřekvapuje nás, že to vzbudilo četné problémy. V listu Inocence IV. (ze 3. března 1254) vyslanci u Řeků, Eudesi de Châteronovi, se skutečně zmiňuje místo očišťování. Avšak v příloze k vyznání víry Michaela Paleologa na II. Lyonském koncilu (1271), se mluví pouze o duších zkoušených poenis purgatoriis seu catharteriis (v řečtině se pro očišťování užívá výraz katharsis). Můžeme tedy konstatovat, že první oficiální prohlášení římské Církve o očistci byla právě plodem diskuzí s Řeky.
Oficiální prohlášení Církve Živá diskuze o očistci se vedla na Florentském koncilu. Řekové připouštěli, že modlitby působí zesnulým „ulehčení“ trestů, ale nelze říci, v čem očistec spočívá a je v něm třeba zcela zavrhnout existenci nějakého ohně. A pokud jde o trvání? Říkali, že duše mrtvých zůstávají v podsvětí až do vzkříšení mrtvých. Koncil zaujal své stanovisko v Dekretu pro Řeky (6. července 1439): „Ti, kdo zemřeli v Boží lásce, předtím, než plody hodnými pokání vyrovnali to, čeho se dopustili či co opomenuli, jsou po smrti očištěni očistcovými tresty a dostane se jim ulehčení těchto trestů skrze modlitby žijících věřících za duše v očistci“. K nejradikálnějšímu popření očistce došlo ze strany protestantů, a to z důvodu jejich odmítání odpustků. Jestliže Martin Luther jistým způsobem váhal, Kalvín prohlásil, že kázáním očistce by se hledalo ospravedlnění jinde než v Kristu. Proto na šestém zasedání Tridentského koncilu bylo formulováno křesťanské stanovisko v Dekretu o ospravedlnění (can. 30 z 13. ledna 1547). Exkomunikují se ti, kdo popírají očistec a stanoví se, že před vstupem do nebeského království je třeba vyrovnat dluh časného trestu ať už v tomto životě nebo v onom budoucím v očistci“. 19
Úplněji pak bylo katolické učení o očistci vyloženo stejným koncilem (3.-4. prosince 1563) Dekretem o očistci. Říká se v něm, že víra v očistec je v souladu s Písmem svatým a s Tradicí. Duším zemřelých se pomáhá modlitbami a především obětí mše svaté. Biskupové se proto mají postarat, aby tato víra vyučována a hlásána, ale na druhé straně aby se nediskutovaly v prostém prostředí problémy, které nepřispívají ke zbožnosti, ale také aby se vyvarovalo všeho, co by vzbuzovalo jen zvědavost a svádělo k omylům. V textech II. vatikánského koncilu se slovo očistec nevyskytuje, ale učení o něm čteme v 7. kapitole konstituce Lumen gentium, kde se mluví o eschatologické povaze Církve: v očekávání druhého Pánova příchodu, „někteří z jeho učedníků jsou poutníky na zemi, jiní, kteří odešli z tohoto života, se očišťují, jiní pak požívají slávy a jasně kontemplují trojjediného Boha tak, jak je“ (č. 49). Koncil doporučuje vzpomínku na zemřelé, cituje 2Mak 12,45, a potvrzuje dekrety Florentského a Tridentského koncilu. Jejich základem je jednota všech údů Ježíšova mystického těla (č. 50-51).
Doba očišťování Označujeme-li očistec za „přechodný stav“, spontánně mu připisujeme jistou dobu trvání. Ale jak si ho představit? Jestliže se v různých soukromých zjeveních mluví o měsících či létech očistcových trestů, nenecháme se přesvědčit, abychom je brali doslova: mohou mít pouze význam symbolický. Jde o čas duchovní, píše Congar, kvalitativní nikoli kvantitativní, který „se neřídí mírami naší země, podmíněnými astronomickým systémem“. I v pozemském životě víme, jaký vliv má psychologický aspekt na vnímání času. Jeho trvání se nám zdá kratší nebo delší podle toho, zda se radujeme, trpíme, intenzivně pracujeme apod. Tímto způsobem Guardini vysvětluje trvání očistce. Ve fyzickém čase, - říká -, jsou podle životní intenzity období „plná“ a období „prázdná“. V jistých chvílích se člověku zdá, jako by jeho život „dosáhl plnosti“, jako například při radikální konverzi či při řeholním zasvěcení. Tak by se dal chápat čas očišťování po smrti. Tady může prožívaná intenzita záviset na stavu smýšlení (Gesinnung) během smrti. Ale pokud bychom chtěli aplikovat toto rozlišení zcela radikálním způsobem, dal by se očistec zúžit na pouhý okamžik smrti, a vrátili bychom se k vyjádření Holandského katechizmu. V našem případě je vhodné chápat čas i třetím způsobem, kristologickým, totiž neoddělovat událost očistce od dějin spásy světa, která se uskutečňuje i v našem chronologickém čase, který měříme na hodinkách a v kalendáři. V této souvislosti je užitečné zmínit některé úvahy autorů, kteří se zastavili nad Origenovým textem: „Jestliže tobě, který jsi údem, se radost nezdá dokonalou, jestliže jinému údu se jí nedostává, tím spíše je tomu tak u našeho Pána a Spasitele, který je hlavou a původcem celého těla, uvaž, že pro něj neexistuje dokonalá radost, když vidí, že se jí nedostává některému z údů jeho těla!... Nechce proto přijmout dokonalou slávu bez tebe, totiž bez svého lidu, svého těla a svých údů“. Text by snad mohl vzbudit pochybnosti, ale jeho základ je Pavlův, o jednotě Ježíšova mystického těla, a z toho také vzchází otázka: může se už nějaký úd cítit dokonale šťastný, zatímco ostatní dosud trpí, jestliže všichni jsou odpovědni za všechny?“ Origenes se bohužel nechal svést logickou úvahou a rozvinul nauku o apokatastasi (čili „všeobecné obnově“), apokatástasis pánton, která nechce nikoho ze spásy vyloučit, a podle níž na konci bude všechno spaseno: je-li spása člověka osobní je obsažena ve spáse světa a jestliže svět bude celý na konci podřízen Kristově moci, zdá se, že není možné, aby někdo zůstal navěky zavržen. Církev tuto nauku 20
zavrhla, čímž poučila, že o tomto argumentu netřeba dogmaticky pojednávat. Není věcí lidí vědět, kdo je spasen a kdo spasen není. Nemáme právo činit levná tvrzení, protože pokud bychom tak činili, člověk by se stavěl na místo Boha. Soudcem je Bůh, nikoli člověk. Ovšem, je-li třeba tento postoj zavrhnout pokud se chce stát naukou, něco jiného je pokud je obsahem toho, v co doufáme. Silván z Hory Athos ve svých spisech vypráví, že abba Paisios se modlil za jednoho ze svých učedníků, který pohrdl Kristem. A Kristus mu připomíná: „Nevíš, že mě zapřel?“ Paisios však nepřestává prosit, jeho soucit nezná hranic, až mu nakonec říká sám Kristus: „Paisiosi, stal ses mi podobným v lásce“. Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy. Také světec si to přeje z celého srdce a chce to v míře nakolik se jeho srdce rozšíří na míru srdce Božího. Augustin si byl vědom, že je třeba se na tomto poli vyvarovat logických závěrů. I on věří, že duše zemřelých požívají až do posledního soudu dobrodiní Církve putující po této zemi, jejích modliteb; ví však, že nemůže vyloučit věčné zavržení pro ty, o nichž mluví evangelium v úryvku o posledním soudu. Pomáhá si dvojím významem slova „peklo“. Kristus sestoupil do pekel, to znamená na místo zavržených, z nichž někteří byli
vysvobozeni. Z těchto váhání chápeme, že Otcové předkládali otázku o trvání očišťování po smrti, čili očistce, ale že se museli spokojit pouze ze symbolickými odpověďmi. Dávní Otcové se báli tuto dobu zkracovat, a nechávali mrtvé v jakémsi přechodném stavu až do vzkříšení. Zdá se, že prvním kdo učil, že modlitba za zemřelé zkracuje dobu jejich očišťování, byl svatý Řehoř Veliký. Můžeme připojit ještě jednu úvahu. Není pochyb o tom, že po hříšnících – a těmi jsou všichni lidé – se pro vstup do nebe žádá upřímné a úplné pokání. Přestože vychází z radikálního rozhodnutí zřeknutí se hříchu, musí rovněž znamenat osobní proměnu hříšníka. Tato pak se uskutečňuje v Církvi, znamená dynamický proces během něhož 21
jedinci pomáhá společenství ostatních věřících, jejich modlitby a oběti, jejich „zásluhy“. Ke všem těmto věcem dochází v našem chronologickém čase, ale jejich hodnota tento čase přesahuje. Tuto pomoc známe pod názvem „odpustky“. Tyto se aplikují jak pro živé, tak pro zesnulé, na ty, kdo na zemi nezavršili proces očišťování. Uvažujeme-li nad očistcovými tresty v této perspektivě, není třeba je chápat jako trest uložený zvenčí, aby se učinilo za dost spravedlnosti, nýbrž jako radostné poselství, že můžeme dovršit pokání pro nebeské království, započaté v našem omezeném čase. Nežijeme snad už nyní v „přechodném stavu“ očistce? Tolikerá lidová rčení to potvrzují, jako např. „Ten už tady prošel svým očistcem!“ či podobný v ruštině: „Už prošel svá telonia (celnice), půjde přímo do nebe“. V tomto kontextu má očistec také své „místo“. Pokání neztrácí vztah k okolnostem v nichž byl hřích spáchán. Jestliže v soukromém zjevení byl někdo spatřen, jak podstupuje očistcové tresty v domě, který byl jeho příbytkem, nevidíme v tom žádnou zásadní obtíž, přestože víme, že jde o výraz symbolický.
Očistný oheň Musíme nepochybně považovat za zcestné chápání některých kazatelů, kteří tvrdí, že oheň, kterým duše trpí v očistci je stejný jako oheň pekelný, s jediným rozdílem, že tady jde o trest dočasný, zatímco v druhém případě o oheň věčný a bez naděje. Spíše se ptáme, jak došlo k tomu, že se v tomto případě mluví o ohni. V Markově evangeliu (9,49) čteme: „Každý bude solen ohněm“. Je to tajemný výrok (logion), který se dá použít k různým výkladům a dá se vztáhnout jak na oheň pekelný, tak onen očistcový. Ztotožníme-li jej s žhnoucím žárem božské lásky, pak takový oheň proměňuje a činí šťastnými ty, kdo jej přijímají jako dar. Takovými jsou duše ve stavu očišťování. Lépe to odpovídá tradici Otců a zkušenosti mystiků. Svatý Tomáš Akvinský shrnuje toto mínění do lapidární věty: ita ut idem sit ignis qui damnatos cruciat in inferno et qui iustos in purgatorio purgat (takový oheň odsouzené v pekle trýzní a spravedlivé v očistci očišťuje). Pro svatého Jana od Kříže je očistcový oheň nebeským, božským ohněm a lze jej ztotožňovat se světlem. Takto „pokání“ očistce odpovídá postupnému osvěcování duše, cestě k blaženému patření. A je-li očistný oheň prožíván, předjímán už na zemi, jeho zkušenost se privilegovaným způsobem projevuje v extazích mystiků. To však nevylučuje, že očišťování je i bolestné – ba dokonce takovým být musí -, protože spása je účastí na Kristově kříži. Jedinečné spojení bolesti a radosti se - podle Bulgakova - zjevuje právě v Ježíšově poslušnosti až k smrti kříže. Tento stav se zračí ve viděních mystiků, jak lze mnoha příklady doložit. Přijímají bolest jako očišťování, tedy s radostí, a uvádějí její účinek v kráčení od mentálních temnot ke světlu. Symbol temnot se tak jeví ve dvojím pohledu: jako nedostatek plného poznání Boha a jako nedostatek vlastní lásky k plnému sjednocení s Bohem. V každém případě se musí snášet s trpělivostí, právě proto, že překonání bolestné fáze se často projevuje překvapivým způsobem. U svaté Terezie z Avily trvaly bolestné sklíčenosti desítky let, ale po nich následovala blažená vidění nebes. Aplikujeme-li tento příklad na stav očišťování po fyzické smrti, shodneme se s metaforou Danteho, který představuje očistec jako horu, jejíž výstup je příkrý pouze na začátku, ale pak se mění v radostné kráčení k nebi. Tyto úvahy jsou jistě užitečné, ale pro jejich úplnost je třeba mít na paměti, že vztah mezi časem a věčností nemůže mít žádné jiné řešení, než kristologické. Ježíš přešel smrtí na kříži z pozemského života k Otci za času Pontia Piláta. Jak dlouho trvala jeho smrt? Ne 22
bezdůvodně se říká, že „celý život Kristův byl křížem“ a navíc tajemství jeho utrpení a vykoupení je reálně přítomné v liturgické oběti mši svatých slavených po všechny časy. Z těchto úvah předkládáme závěry, které znějí neobvykle a aplikujeme je na náš život. I z hlediska fyzického umíráme od prvního dne našeho života a každý nový den povstáváme. Přenese-li se tato zkušenost na duchovní rovinu, můžeme ji vyjádřit takto: každý den duchovně umíráme, máme podíl na hříchu světa a potvrzujeme to svými hříchy. Stejně tak ovšem každý den povstáváme k životu věčnému, když se očišťujeme a ztotožňujeme s životem Kristovým. Mnohem význačnější je však úvaha známá z tradice maronitské Církve, spjatá s očišťující silou Spasitelovy smrti. Svou smrtí ježíš dokonale překonal hřích, který vzal sám na sebe. Jeho vzkříšení je proto ontologicky přítomné už ve chvíli jeho posledního výdechu na Velký pátek. Toto zpoždění je podstatné v jeho symbolickém významu pro pochopení života křesťanů. Ve křtu člověk svátostně umírá s Kristem a je současně vzkříšen k životu věčnému. To však bude zjeveno až v den všeobecného vzkříšení. Mezitím prožíváme tajemství Bílé soboty, v němž spolu existují život a smrt a jakoby poměřovaly své síly. Umíráním a povstáváním se člověk očišťuje. Taková je totiž povaha křesťanského pokání. Duše, která ještě nedosáhla dokonalého spojení s Bohem je „umístěna“ do „přechodného stavu“. Řečeno biblickými výrazy zůstává dosud „v pekle“. Jak dlouho tento stav potrvá? Dojde-li k dokonalému znovu spojení duše s tělem až na konci časů, nepřekvapuje nás tvrzení různých východních autorů, podle nichž duše zůstanou v šeolu až do dne posledního soudu. Ztotožňovat ho s tím, co nazýváme očistcem, by se mohlo zdát přehnané. Ale bázeň, kterou tato volba vzbuzuje je spjata s představivostí, kterou si vytváříme o očistných trestech.
23
Církev. 9. Nevěsta, čekající na svého ženicha. (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 15. října 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry! Doposud jsme mluvili o církvi, o naší svaté matce církvi hierarchické, o putujícím lidu Božím. Dnes si položme otázku: co bude nakonec s lidem Božím? Co bude s každým z nás? Co máme očekávat? Apoštol Pavel povzbuzoval křesťany ze Soluňské obce, kteří si tyto otázky kladli, a po své argumentaci pronesl výrok, který je jedním z nejkrásnějších z celého Nového zákona: „A pak už budeme s Pánem navždycky!“ (1 Sol 4,17). Věříte tomu? (a s úsměvem dodává) Myslím, že ne tak docela… Budeme to tedy třikrát společně opakovat: „A pak už budeme s Pánem navždycky!“ (třikrát opakuje)… Jsou to jednoduchá slova, která jsou však nabita obrovskou nadějí! Tuto poslední a definitivní dimenzi symbolicky opisuje kniha Zjevení svatého Jana, kde se s odkazem na tušení proroků mluví o „novém Jeruzalému, který sestupuje z nebe od Boha; byl vystrojen jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,2). To nás čeká! Ano, a kdo je tedy církev? Boží lid, který následuje Pána Ježíše a den za dnem se chystá na setkání s ním, jako nevěsta na setkání s ženichem. A nejsou to jen slova: bude to svatba v opravdovém a vlastním smyslu! Ano, protože Kristus, jenž se stal člověkem jako my a všechny nás svojí smrtí a svým vzkříšením v sobě sjednotil, se s námi opravdu zasnoubil a učinil z nás - jakožto lidu - svoji nevěstu. Není to nic jiného než dovršení plánu společenství a lásky spřádaného Bohem v průběhu dějin, dějin Božího lidu a také dějin vlastních každému z nás. Pán to uskutečňuje. Je tu však jiný prvek, který nás dále posiluje a otevírá naše srdce. Jan nám říká, že v církvi, Kristově Nevěstě, se zviditelňuje „nový Jeruzalém“. To znamená, že církev kromě toho, že je nevěstou, je povolána stát se městem, které je povýtce symbolem soužití a lidských vztahů. Jak krásné je proto, že již nyní můžeme podle dalšího působivého obrazu z Apokalypsy nazírat všechny lidi a všechny národy shromážděné společně v tomto městě jakoby ve stanu, „Božím stanu“ (srov. Zj 21,3)! V tomto oslaveném rámci již nebude odloučení, přestoupení a rozdíly žádného druhu ať sociální, etnické či náboženské povahy, ale všichni budeme jedno v Kristu. Tváří v tvář této neslýchané a podivuhodné scenérii nemůže naše srdce nepociťovat mocnou potěchu naděje. Všimněte si, že křesťanská naděje není pouhou tužbou, přáním, není optimismem. Pro křesťana je naděje očekáváním, vroucím a vášnivým očekáváním posledního a definitivního dovršení tajemství, mystéria Boží lásky, ve kterém jsme byli znovuzrozeni a ve kterém už žijeme. Je to čekání na někoho, kdo se chystá přijít: Krista Pána, který je nám den za dnem blíže a který nás nakonec přijde uvést do plnosti svého společenství a svého pokoje. Církev má proto za úkol udržovat tento žhnoucí a dobře 24
viditelný plamen naděje, aby mohla nadále zářit jako bezpečné znamení spásy a svítit celému lidstvu na cestu, která vede k setkání s milosrdnou tváří Boha. Drazí bratři a sestry, toto tedy očekáváme: až se vrátí Ježíš! Církev-Nevěsta očekává svého Ženicha! Musíme se však velice upřímně ptát: jsme opravdu zářivými a věrohodnými svědky tohoto očekávání, této naděje? Žijí ještě naše společenství v tomto znamení přítomnosti Pána Ježíše a ve vroucím očekávání Jeho příchodu, anebo vypadají unaveně a otupěle pod tíží námahy a rezignace? Nejsme také vystaveni riziku, že nám dojde olej víry, olej radosti? Dejme si pozor! Prosme Pannu Marii, Matku naděje a Královnu nebe, aby nás uchovávala ustavičně v postoji naslouchání a očekávání, abychom tak již nyní byli prostoupeni Kristovou láskou a jednoho dne se nám dostalo účasti na radosti bez konce v plném společenství Boha. A nezapomeňte, nikdy nezapomeňte: „A pak už budeme s Pánem navždycky!“ (1 Sol 4,17).
Církev. 10. Církev, Kristovo tělo. (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 22. října 2014)
Dobrý den, drazí bratři a sestry, když se chce ozřejmit, že se nějaká skutečnost skládá z určitých vzájemně těsně spojených prvků, které tvoří celek, často se užívá obrazu těla. Počínaje apoštolem Pavlem, byl tento výraz aplikován na církev a uznán za její nejhlubší a nejkrásnější charakteristický rys. Dnes si proto položíme otázku: v jakém smyslu je církev tělem? A proč je definována jako „Kristovo tělo“? V knize proroka Ezechiela je vylíčena trochu zvláštní a podmanivá vize, která je však schopna vlévat do našich srdcí důvěru a naději. Bůh ukazuje prorokovi údolí kostí, oddělených od sebe a vyschlých. Bezútěšná scéna... představte si údolí plné kostí. Bůh proroka žádá, aby nad nimi vzýval Ducha. A kosti se náhle začnou hýbat, přibližovat a spojovat, obrůstat nejprve šlachami pak masem a vytvářet tak úplné tělo plné života (srov. Ez 37,1-14). Ano, toto je církev! Pamatujte, dnes, až přijdete domů vezměte si Bibli a přečtěte si tento krásný text ze 37. kapitoly proroka Ezechiela. Toto je církev! Je to mistrovské dílo Ducha, který každému vlévá nový život Vzkříšeného a klade nás vedle sebe, aby jeden sloužil druhému a byl mu oporou, a tak z nás všech činí jediné tělo vytvářené společenstvím a láskou. Církev však není pouze tělem vytvořeným v Duchu: Církev je Kristovým tělem! A není to jenom slovní obrat, ale opravdu jím jsme! Je to obrovský dar, který dostáváme dnem svého křtu! Ve svátosti křtu si nás totiž Kristus přisvojuje, přijímá nás do srdce mystéria 25
kříže, svrchovaného tajemství Své lásky k nám, abychom s ním vstali z mrtvých jako nové stvoření. Ano, tak se rodí církev a tak církev zjišťuje, že je tělem Kristovým! Křest je opravdovým znovuzrozením, které nás obrozuje v Kristu, činí nás Jeho součástí a sjednocuje nás mezi sebou jako údy téhož těla, jehož hlavou je On (srov. Řím 12,5; 1 Kor 12,12-13). Pramení odtud proto hluboké společenství lásky. Z tohoto hlediska je poučné, jak Pavel povzbuzuje každého manžela, aby „měl svou ženu rád jako vlastní tělo“ a tvrdí, že „tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy Jeho těla“ (Ef 5,28-30). Bylo by krásné, kdybychom si častěji připomínali, co jsme a co s námi učinil Pán Ježíš: jsme Jeho tělo, které nic a nikdo nemůže od Něho odervat a které On zahrnuje veškerým Svým citem a veškerou Svojí láskou stejně jako ženich svoji nevěstu. Tato myšlenka v nás však má probudit touhu odpovídat Pánu Ježíši a sdílet Jeho lásku mezi sebou jako živé údy téhož Jeho těla. V Pavlově době se Korintská obec ocitla v této souvislosti ve velkých těžkostech a prožívala - stejně jako nezřídka také my - zkušenost rozdělení, závistí, nedorozumění a přehlížení. Všechny tyto věci nemají být, protože namísto toho, aby dávaly růst církvi jakožto Kristovu tělu, rozbíjejí ji na množství částí a rozkládají. A děje se to i dnes. Pomysleme na křesťanské komunity, některé farnosti, pomysleme na naše čtvrti. Kolik rozdělení, žárlivosti, očerňování, nedorozumění a přehlížení. A co to všechno přináší? Rozkládá nás to. Je to začátek války. Válka nezačíná na bojišti. Válka, války začínají v srdci: nedorozuměními, rozděleními, závistí a záští proti druhým. Korintská obec byla taková. Byli v tom šampióni! Apoštol Pavel proto dal Korinťanům pár konkrétních rad, které platí také pro nás: nežárlit, ale cenit si ve svých komunitách darů a kvalit svých bratří. Žárlivost – tamten si koupil auto a já cítím závist. Tenhle vyhrál v sazce a znovu závist. Tamtomu se v něčem daří a znovu. To všechno nás rozkládá, škodí nám. Takto to být nemá! Takto se totiž žárlení šíří, až naplní srdce. Žárlivé srdce se stává jizlivým, a zdá se, že místo krve obsahuje ocet. Takové srdce nikdy není šťastné a rozkládá komunitu. Co mám tedy potom dělat? Cenit si v komunitách darů a kvalit druhých, svých bratří. A když pocítím závist – to se stane každému, protože všichni jsme hříšníci - musím říci Pánu: „Děkuji, Pane, že jsi tohoto člověka takto obdařil.“ Cenit si kvalit, stávat se bližními a mít účast na utrpení posledních a nejpotřebnějších; vyjadřovat svoji vděčnost všem. Srdce, které umí poděkovat, je dobré, šlechetné; je spokojené. Zeptejme se: Dovedeme vždycky děkovat? Ne vždycky, protože závist a žárlení nás brzdí. A nakonec dává apoštol Pavel Korinťanům radu, kterou si máme vzájemně dávat také, totiž nepovažovat nikoho za vyššího než ostatní. Kolik jen lidí se považuje za nadřazené nad ostatními. Také my nezřídka mluvíme jako onen farizeus v podobenství: „Děkuji ti, Pane, že nejsem jako tamhleten a že jsem výše.“ To je ohavné. Nikdy to nedělejme! A když se ti chce tak jednat, vzpomeň na svoje hříchy, na ty, které nikdo nezná, zastyď se před Bohem a řekni: „Pane, ty přece víš, kdo je nejvyšší, já budu mlčet. A to je užitečné: V lásce se vždycky považovat navzájem za členy, kteří žijí a obdarovávají se k užitku všech (srov. 1 Kor12-14). Drazí bratři a sestry, jako prorok Ezechiel a jako apoštol Pavel vzývejme také my Ducha svatého, aby nám Jeho milost a hojnost Jeho darů pomáhaly doopravdy žít jako Kristovo tělo, jednotní jako rodina, která je Kristovým tělem, a jako viditelné a krásné znamení Kristovy lásky. 26
Z promluv papeže Františka Jako hořící kadidlo Snadná je modlitba prosby o milosti, obtížnější je modlitba chvály. Teprve ta je však modlitbou pravé radosti. Svatý Pavel pronáší v listu Efesanům (1,1-10) radostný hymnus k Bohu. Jde o modlitbu chvály, modlitbu, kterou nekonáme tak běžně. Chválit Boha je však čirá nezištnost, jež umožňuje vejít do velké radosti. Dokážeme se výborně modlit, když o něco prosíme, a také když Pánu děkujeme, avšak modlitba chval je pro nás poněkud obtížná. Není tak obvyklé Pána chválit. Lépe to můžeme vnímat, když se upamatováváme na to, co Pán v našem životě učinil: »V Něm – v Kristu si nás vyvolil ještě před stvořením světa.« Buď pochválen Bože, protože jsi mne vyvolil! Je to radost z jemné otcovské blízkosti. „Tuto radost nám přináší modlitba chvály, abychom byli před Pánem šťastní. Vynasnažme se ji znovu nalézt! Východiskem je však právě upamatování se na toto vyvolení: Pán si mne vyvolil před stvořením světa. Nelze to však pochopit!“ Nelze to pochopit a nelze si ani představit, že Pán mne znal před stvořením světa a že moje jméno bylo v Pánově srdci. Taková je pravda! Toto je zjevení! Pokud tomu nevěříme, nejsme křesťané! Možná budeme prostoupeni teistickou religiositou, ale nebudeme křesťané! Křesťan je vyvolený, křesťan je v Božím srdci vyvolen před stvořením světa. Také toto pomyšlení dá našemu srdci radost: jsem vyvolený! Dodá nám jistotu! Naše jméno je v srdci Božím, v útrobách Boha jako je dítě ve své matce. Je to naše radost, že jsme byli vyvoleni. Je to něco, co nelze pochopit jenom hlavou, ba ani jenom srdcem. Pro pochopení musíme vejít v mystérium Ježíše Krista. Tajemství milovaného Syna: »V něm máme vykoupení skrze jeho krev... s veškerou moudrostí a prozíravostí nás totiž seznámil s tajemstvím své vůle«. A to je třetí krok: vejít do tajemství. Když slavíme eucharistii, vstupujeme do tohoto tajemství, které nelze pochopit úplně: Pán je živý, je s námi, tedy, ve svojí slávě, ve svojí plnosti a znovu dává svůj život za nás. Tomuto vstupnímu kroku do Tajemství se musíme denně učit. Křesťanem je žena, je muž snažící se vejít do Tajemství. Mystérium nelze kontrolovat. Je to Tajemství! Já vstupuji. Modlitba chval je tedy především modlitbou radosti, dále modlitbou upamatování. Kolik toho jen Pán pro mne učinil! S jakou něhou mne provázel, jak se snížil, sklonil se jako se sklání k dítěti tatínek, aby jej učil chodit! Modleme se nakonec k Duchu svatému, aby nám daroval milost vejít do Tajemství, zejména když slavíme eucharistii.
Na prahu nebe Skrze Ducha svatého daroval Bůh křesťanům nebe jako záruku věčnosti. Tento dar je však občas opomíjen pro „matný“ a pokrytecký život. Duch svatý je „pečetí“ světla, kterým Bůh vložil nebe do rukou křesťanů. Ti se však častokrát od tohoto světla odtahují 27
do přítmí, ba hůře do předstíraného světla, které bliká v pokrytectví. Svatý Pavel vysvětluje křesťanům z Efesu (Ef1,11-14), kteří uvěřili evangeliu, že přijali »potvrzení od Ducha svatého«. Tímto darem nás Bůh nejenom vyvolil, ale daroval nám styl, způsob života, který není jen seznamem zvyků. Je mnohem více, je identitou. Naše identita je vlastně touto pečetí, touto silou Ducha svatého, kterého jsme všichni přijali ve křtu. Duch svatý dal našemu srdci pečeť a dokonce putuje s námi. Tento Duch, který byl přislíben Ježíšem, nám nejenom dává identitu, ale je také zárukou našeho dědictví. S Ním začíná nebe. Žijeme vlastně toto nebe, tuto věčnost, protože se nám dostalo potvrzení od Ducha svatého, který je vlastně počátkem nebe, zárukou, kterou máme v rukou. S touto pečetí máme v rukou nebe. Mít však tuto záruku věčnosti čili nebe, křesťanům nebrání upadnout do pokušení. Pokud chceme, tak tuto identitu můžeme ne snad zrušit, ale zastřít. Takový křesťan je vlažný. Křesťan, který sice v neděli jde na mši, ale v jeho životě tato identita není patrná. Žije nebo může žít jako pohan, byť je křesťanem. Být vlažným, znamená mít matnou identitu. Je to hřích, o kterém Ježíš, jak jsme dnes slyšeli (Lk12,1-7), učedníkům říkal: »Varujte se farizejského kvasu, to znamená pokrytectví«. Předstírat, dělat, jako že jsem křesťan, ale nebýt jím. Nejsem transparentní, když říkám jedno – ano, ano, jsem křesťan – ale dělám druhé, co není křesťanské. Svatý Pavel naopak v následující pasáži připomíná, že křesťanský život žitý podle identity stvořené Duchem svatým přináší vlohy a dary zcela jiné váhy: Plody, které Duch působí v nás, totiž návyk lásky, radosti, pokoje, shovívavosti, vlídnosti, dobroty, věrnosti, tichosti, zdrženlivosti. To je naše cesta k nebi. To je naše cesta, kterou nebe začíná tady, protože máme křesťanskou identitu, dostalo se nám potvrzení od Ducha svatého. Prosme Pána o milost, být pozorní k této pečeti, k této naší křesťanské identitě, která je nejenom přislíbena, ale máme ji v rukou jako záruku.
Očekávání a naděje Křesťan je muž či žena, jež umí očekávat Ježíše, a proto je mužem či ženou naděje. Svou obětí z nás Kristus učinil přátele a bližní, obdařil nás pokojem. Lidé, kteří umějí čekat, být v očekávání, pěstují solidní naději. Toto jsou křesťané, lid, který Ježíš sjednocuje nad vším nepřátelstvím a kterému slouží a dává jméno. V evangeliu (Lk 12,35-38) Kristus mluví k učedníkům a přirovnává se k pánu, který se pozdě v noci vrací ze svatby a nazývá „blahoslavenými“ ty služebníky, kteří bdí a očekávají ho s hořícími lampami. Následuje scéna, v níž pán svoje služebníky pozve ke stolu a jednoho po druhém obsluhuje. První službou, kterou Ježíš křesťanům poskytuje, je to, že jim dává identitu. „Bez Krista nemáme identitu.“ Svatý Pavel (Ef 2,12-22) adresoval bývalým pohanům slova: »kdysi jste žili bez Krista, nepatřili jste k izraelskému národnímu společenství« a potom zdůraznil: Ježíš nám přišel dát občanství, příslušnost k lidu, jméno a příjmení. Kristus svojí krví sblížil nepřátele pokoje a »zboural přehradu, která je dělila«. Všichni víme, že 28
tato přehrada existuje, když nejsme s druhými lidmi spojeni v pokoji. Dělí nás zeď. Ježíš nám však nabízí službu, že totiž tuto zeď zbourá, abychom se mohli setkat. A jsme-li rozděleni, nejsme přátelé, jsme nepřátelé. A navíc nás všechny smířil v Bohu. Smířil nás s Bohem. Z nepřátel učinil přátele, z cizinců syny. Lidi z ulice, lidi, kteří nebyli ani hosty, učinil »spoluobčany ostatních křesťanů a členy Boží rodiny« – řečeno opět slovy svatého Pavla. To učinil Ježíš svým příchodem. Co je však podmínkou? Očekávat Jej, čekat na Něho jako služebníci na svého pána. Očekávat Ježíše. Kdo neočekává Ježíše, zavírá před Ním bránu, nenechává jej konat dílo pokoje, společenství, příslušnosti, ba více: nenechává si dát jméno. On nám dává jméno. Činí z nás děti Boží. V tom spočívá postoj čekání na Ježíše, který je součástí křesťanské naděje. Křesťan je mužem či ženou naděje. Neznáme hodinu, ale přijde, přijde a najde nás, ne však jako izolované, jako nepřátele. Najde nás takovými, jakými nás učinil svojí službou, tedy v pokoji, jako přátele a bližní. V tomto bodě vyvstává další otázka, kterou si křesťan může položit: jak očekávám Ježíše? A ještě předtím: Očekávám Jej nebo neočekávám? Věřím v tuto naději, že On přijde? Mám srdce otevřené, abych uslyšel lomoz, až zaklepe na bránu a otevře ji? Křesťan je muž či žena, jež dovede očekávat Ježíše, a proto je mužem či ženou naděje. Avšak pohan – a my křesťané se často chováme jako pohané – na Ježíše zapomíná, myslí sám na sebe, na svoje věci. Nečeká na Ježíše. Pohanský egoista jedná jako by byl bohem: Zařídím se sám. A končí špatně, končí beze jména, bez blízkosti, bez příslušnosti.
Horizont nekonečna Nelze být křesťany bez milosti Ducha, který nám dává sílu mít rád. V úryvku z listu Efesanům (3,14-21) se svatý Pavel dělí o svoji zkušenost s Ježíšem Kristem; koná „úkon adorace“ a »kleká na kolena před Otcem«, který »má moc vykonat na nás věci nad pomyšlení vznešenější, než my prosíme nebo chápeme«. Apoštol Pavel, užívá slovník nemající hranice, klaní se Bohu, který je jako bezbřehé moře, bezmezné a nezměrné moře, a vyprošuje nám u Otce, aby »v nás mocně zesílil vnitřní člověk skrze jeho Ducha«. Prosí Otce, aby jeho Duch přišel k nám a posílil nás. Není možné pustit se dál bez síly Ducha. Naše síly jsou slabé. Nelze být křesťany bez milosti Ducha. Právě Duch mění naše srdce, umožňuje nám konat pokroky v ctnosti a plnit přikázání. Potom prosí Otce o další milost, totiž o přebývání Krista v nás, abychom rostli v lásce. Kristovu lásku přesahující všechno poznání nelze chápat jinak než tímto nezměrně velkým úkonem adorace. Pavlova mystická zkušenost nás učí modlitbě chval a adoraci. Před našimi malostmi a spoustou našich egoistických zájmů Pavel propuká v chválu a úkonem adorace prosí Otce, aby nám poslal Ducha, obdařil nás silou, umožnil jít vpřed, dal nám pochopit Kristovu lásku, v níž nás Kristus upevňuje. Říká Otci: Děkuji ti, protože máš moc vykonat věci, které se ani neodvažujeme myslet. To je pravá modlitba. To je krásná modlitba. Tento vnitřní život umožňuje pochopit Pavla, který opustil všechno a všechno považoval za smetí, aby získal Krista a byl s Kristem. Prospěje nám takto smýšlet, také nám prospěje klanět se Bohu. Prospívá nám, když chválíme Boha a vstupujeme do celé té 29
šířky, vznešenosti, štědrosti a lásky. Prospívá nám to, neboť nám to umožňuje pokročit v tom velkém a jediném přikázání, které je základem všech ostatních: lásce k Bohu a lásce k bližnímu.
Kámen a cihly Každý křesťan je povolán pracovat pro jednotu církve. Je nezbytné nechat se přitom vést Duchem svatým, který v odlišnostech lidí vytváří jednotu církve. Já, vězněný pro pána, vás povzbuzuji: snažte se v církvi zachovávat jednotu, píše svatý apoštol Pavel Efesanům (4,1-6). Vytvářet jednotu církve je práce církve a každého křesťana v průběhu dějin. Když mluví o církvi apoštol Petr, zmiňuje chrám postavený z živých kamenů, jimiž jsme my. To je opak onoho chrámu pýchy, kterým byla Babylonská věž. Ten první chrám přináší jednotu, ten druhý je symbolem nejednoty, nedorozumění a různosti jazyků. Vytvářet jednotu církve, budovat církev, tento chrám, tuto jednotu církve, je úkolem každého křesťana, každého z nás. Když se má postavit nějaký chrám, nějaký palác, hledá se vhodný stavební pozemek. První věcí jsou potom základy, úhelný kámen, jak praví Bible. A úhelným kamenem církve je Ježíš, úhelným kamenem jednoty církve je Ježíšova modlitba při Poslední večeři: „Ať jsou jedno!“ (srov. Jan 17,21). To je ta síla! Ježíš je kámen, na kterém stavíme jednotu církve. Bez Něho to nelze. Není jednoty bez Ježíše Krista v základech. On je naše jistota. Kdo však tuto jednotu vytváří? Je to dílo Ducha svatého. Ten jediný je schopen tvořit jednotu církve. A proto jej Ježíš poslal, aby církev rostla, sílila a byla jedna. A Duch tvoří jednotu církve v různosti národů, kultur a lidí. Jak tedy budovat tento chrám? Když o tom mluvil apoštol Petr řekl, že jsme živé kameny této budovy. Svatý Pavel nám radí, abychom spíše než kameny, byli křehkými cihlami. Apoštol Pavel radí stavět tuto jednotu na tom, co je z lidského hlediska slabé. Pokora, něha, velkodušnost – jsou slabé, protože se zdá, že pokora je k ničemu, něha a mírnost také neposlouží a stejně velkodušnost, tedy otevřenost vůči všem a široké srdce... A potom sv. Pavel říká: »Snášejte se navzájem v lásce« (Ef 4,2). Snášejte se v lásce, tedy mějte srdce... zachovávejte jednotu. V tomto chrámu se stáváme pevnými kameny tím víc, čím slabší se stáváme těmito ctnostmi pokory, velkodušnosti, něhy a mírnosti. Stejnou cestou se ubíral Ježíš, který se činil slabým až ke kříži, a stal se mocným! Tak si musíme počínat i my: Pýcha a domýšlivost nejsou k ničemu. Když se staví, je zapotřebí, aby architekt udělal plán. A co je plánem jednoty církve? Naděje, k níž jsme byli povoláni: naděje, že jdeme k Pánu, naděje, že žijeme v živé církvi, učiněné z živých kamenů mocí Ducha svatého. Pouze podle plánu naděje se můžeme ubírat vpřed k jednotě církve. Byli jsme povoláni k obrovské naději. Jděme tam! Ale v síle, kterou nám dává Ježíšova modlitba za jednotu; s poddajností Duchu svatému, který je s to udělat z cihel živé kameny, a nadějí, že najdeme Pána, který nás povolal, že Jej najdeme, až přijde plnost časů. 30
Křesťané šedi Budeme-li ve svědomí zpytovat svoje slova, poznáme, zda jsme děti světla či tmy anebo šedi. Lidi je možné poznat z jejich slov. Sv. Pavel v listu Efesanům (4,32-5,8) vybízel křesťany, aby jednali jako děti světla a ne jako děti tmy. Jsou čtyři slova, podle nichž poznáme, zda jsme děti tmy: Slovo pokrytecké. Trochu tam, trochu tady, hlavně být zadobře se všemi. Prázdné, bezobsažné slovo zející prázdnotou. Slovo nevázané, banální a světácké. Slovo nečisté a neslušné. Tato čtyři slova nejsou vlastní dětem světla, nepocházejí z Ducha svatého, nepřicházejí od Ježíše, nejsou evangelní... Je to mluva nečistá či mondénní, prázdná či pokrytecká. Jaká je pak mluva svatých, tedy dětí světla? Říká to svatý Pavel: »Napodobujte Boha, žijte v lásce, dobrotě a mírnosti... Buďte milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jako i Bůh odpustil vám. Napodobujte Boha a žijte v lásce«, tedy kráčejte v milosrdenství, odpuštění a lásce. To je slovo dětí světla. Jsou křesťané zářiví a plní světla, kteří se snaží sloužit Pánu tímto světlem a jsou křesťané temnot, kteří vedou život hříchu, život vzdálený Pánu a užívají těch čtyř slov, která jsou od zlého. Je však i třetí skupina křesťanů, kteří nezáří a nejsou ani temní. Jsou to křesťané šedi. A ti stojí jednou na té straně a podruhé na oné. Lidé si o nich říkají: »Je ten člověk zadobře s Bohem anebo s ďáblem?«. Jsou šedí. Jsou vlažní. Nejsou ani světlí, ani tmaví. Takové Bůh nemá rád. V Apokalypse říká Pán těmto šedým křesťanům: »Nejsi ani studený, ani horký, vyplivnu tě ze svých úst.« Pán je příkrý vůči těmto šedým křesťanům, kteří říkají: »Jsem křesťan, ale nepřeháním« a konají mnoho zla, protože jejich křesťanské svědectví je svědectvím, které nakonec rozsévá zmatek, zasévá negativní svědectví. Nedejme se svést prázdnými řečmi, slyšíme jich mnoho, některé jsou krásné, dobře řečené, ale prázdné, bez obsahu. Jednejme však jako děti světla. Prospěje nám, když se dnes zamyslíme nad svým jazykem a ptejme se: „Jsem křesťanem světla? Jsem křesťanem tmy? Jsem křesťanem šedi? Tak můžeme udělat další krok vpřed na setkání s Pánem.
Katolíci, ale ne příliš Církev vytváří Ježíš, který nehledí na hřích člověka, ale na jeho srdce, které hledá, aby jej uzdravil. Křesťané se mají cítit součástí církve a nezastavovat se na jejím prahu. Toto dílo vykonal Ježíš, když před dvěma tisíci lety vybral dvanáct sloupů, aby na nich postavil církev, a sám se stal jejím základem, nárožním kvádrem. Potom každému bez rozdílu otevřel brány této církve, protože Kristus chce milovat a uzdravovat srdce, nikoli měřit hříchy. Dnešní evangelium (Lk 6,12-19) podává zrod církve povoláním Dvanácti, a svatý Pavel (Ef 2,19-22) popisuje církev jako budovu, která vyrůstá na svých základech. Ježíš se modlí, Ježíš povolává, Ježíš volí učedníky a rozesílá je, Ježíš uzdravuje zástup lidí. Všechnu tuto práci koná uvnitř tohoto chrámu Ježíš, který je nárožním kamenem. 31
Takto vede církev vpřed. Jak říkal Pavel, tato církev je budova, jejímiž základy jsou apoštolové. Těch dvanáct, které vyvolil. Všichni hříšníci, všichni. Jidáš nebyl větší hříšník. Nevím, kdo byl největší hříšník. Jidáš, chudák, se zavřel před láskou a proto se stal zrádcem. Ale všichni v nejobtížnějším momentě Utrpení utekli a ponechali Ježíše samotného. Všichni jsou hříšníci. On je však vyvolil. Ježíš nás chce mít uvnitř církve ne jako cizince a přistěhovalce, ale jako členy, kteří mají »občanská práva«. V církvi nejsme přechodně, jsme v ní zakořeněni. V ní je náš život. Jsme občané, spoluobčané této církve. Pokud nevstoupíme dovnitř tohoto chrámu, abychom byli součástí této budovy a přebýval v nás Duch svatý, pak nejsme v církvi. Jsme na prahu, díváme se a říkáme: »Ach, jaká krása... To je krása..«. Takoví křesťané nejdou dál než do recepce, stojí na prahu, a říkají: »Ano, jsem katolík… ano, ale nepřeháním. Tak…«. Takovéto počínání nemá smysl vzhledem k bezmezné lásce a milosrdenství, které Ježíš ke každému člověka chová. Důkazem toho je postoj, který Kristus zaujal k Petrovi, jehož učinil hlavou církve, a přestože tento první ze sloupů selhal, Ježíš odpoví odpuštěním a ponechá jej na jeho místě.“ Ježíše nezajímal Petrův hřích, hledal srdce. Aby však toto srdce nalezl a uzdravil, modlil se. Ježíš se modlí za každého a uzdravuje každého z nás. Nemůžeme chápat církev bez Ježíše, který se modlí, bez Ježíše, který uzdravuje. Kéž nám Duch svatý dá všem pochopit, že tato církev, jejíž silou je Ježíšova modlitba za nás, je schopna uzdravit všechny.
Homílie při mši svaté na závěr mimořádného synodu o rodině a beatifikaci Božího služebníka, papeže Pavla VI. (19. října 2014) Právě jsme slyšeli jednu z nejslavnějších vět celého evangelia: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21). Na provokaci farizeů, kteří chtěli nechat Ježíše takříkajíc skládat zkoušku z náboženství a chytit jej za slovo, odpovídá Ježíš touto ironickou a geniální větou. Je to účinná odpověď, kterou Pán dává všem, kdo si připouštějí problémy svědomí, zejména jde-li o jejich konvence, jejich majetek, jejich prestiž, jejich moc a jejich pověst. A děje se tak v každé době. Ježíšův akcent je zajisté na druhé části této věty: „dávejte, co je Boží, Bohu.“ To znamená uznávat a vyznávat před jakýmkoli typem moci, že jedině Bůh je Pánem člověka, a není žádný jiný. Toto je nepomíjivá novost, kterou je třeba denně objevovat přemáháním bázně, kterou často pociťujeme před Božími překvapeními. On nemá strach z novot! Proto nás neustále překvapuje, otevírá nás a uvádí na netušené cesty. Obnovuje nás, to znamená, že nás neustále činí „novými“. Křesťan, který žije evangelium, je „novostí Boha“ v církvi a ve světě. A Bůh má tuto „novost“ velmi rád! „Dávat, co je Boží, Bohu“, znamená otevřít se Jeho vůli, odevzdat Mu svůj život a spolupracovat s Jeho královstvím milosrdenství, lásky a pokoje. Tady je naše pravá síla, kvas, který jí umožní vykynout, a sůl, která dodá chuť každé lidské síle proti převládajícímu pesimismu, který nám nabízí tento svět. Tady je naše pravá naděje, protože naděje v Boha není útěkem od reality, není nějakým alibi. Je přičinlivým navracením Bohu toho, co Mu patří. Proto křesťan hledí k budoucí realitě, té Boží, aby žil 32
plně život s nohama pevně stojícíma na zemi a odvážně odpovídal na nesčetné nové výzvy. Viděli jsme to v těchto dnech mimořádného zasedání biskupské synody. Synoda znamená „společná cesta“. A vskutku, pastýři i laici ze všech částí světa přinesli sem do Říma hlas svých místních církví, aby pomohli dnešním rodinám jít cestou evangelia s pohledem upřeným k Ježíši. Byla to velká zkušenost, v níž jsme prožili synodalitu a kolegialitu, a pocítili sílu Ducha svatého, který vždycky vede a obnovuje církev povolanou, aby bez otálení ošetřovala krvácející rány a znovu rozžíhala naději pro mnoho lidí, kteří ji nemají. Za dar této synody a za konstruktivního ducha nabídnutého všem spolu s apoštolem Pavlem „stále děkujeme Bohu za vás všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách“ (1 Sol 1,2). A Duch svatý, který nám v těchto činorodých dnech umožnil pracovat velkodušně, v pravé svobodě a pokorné tvořivosti, nás opět povede cestou, na níž se v církvích celé země připravíme na řádné zasedání biskupské synody v říjnu 2015. Zaseli jsme a budeme zasévat nadále, trpělivě a vytrvale, v jistotě, že Pán dává vzrůst tomu, co jsme zasadili (srov. 1 Kor 3,6). V tento den beatifikace papeže Pavla VI. se mi vracejí na mysl jeho slova, jimiž ustanovil biskupskou synodu: „pozorným zkoumáním znamení doby se snažíme přizpůsobit cesty a metody.. rostoucím potřebám našich dnů a změněným společenským podmínkám“ (list Apostolica sollicitudo). Tváří v tvář tomuto velkému papeži, tomuto odvážnému křesťanovi, tomuto neúnavnému apoštolovi nemůžeme dnes před Bohem vyslovit nic než jednoduché a stejně tak upřímné a důležité slovo: díky! Díky náš drahý a milovaný papeži Pavle VI.! Díky za tvoje pokorné a prorocké svědectví lásky ke Kristu a k církvi! Ve svých osobních poznámkách si tento velký kormidelník koncilu těsně před jeho skončením zapsal: „Pán mne asi povolal a drží mne v této službě ani ne proto, že bych měl nějaké schopnosti nebo abych řídil a chránil církev před nynějšími těžkostmi, ale abych něco pro církev vytrpěl a aby bylo jasné, že On a ne jiní ji řídí a chrání“ (P. Macchi, Paolo VI nella sua parola, Brescia 2001, str. 120-121). V této pokoře září velikost blahoslaveného Pavla VI., který uprostřed vznikající sekularizované a nevraživé společnosti dovedl moudře a prozíravě – někdy osamoceně – vést kormidlo Petrovy loďky, aniž by ztrácel radost a důvěru v Pána. Pavel VI. uměl opravdu dávat Bohu, co je Boží, a darovat celý svůj život „posvátnému, slavnému a nejzávažnějšímu závazku, totiž nést v čase a na zemi Kristovo poslání“ (Homilie při obřadu korunovace, Insegnamenti I, 1963, str.26), milovat církev a řídit církev, aby „byla zároveň milující matkou všech lidí i rozdavatelkou spásy“ (Ecclesiam Suam, prolog). 33
„La candela per far luce deve consumarsi“ SVATÝ KAREL BOROMEJSKÝ 1584
430
2014
Narodil se 2. října 1538 v Aroně rodičům Gibertovi a margheritě Medici. Už ve dvaceti letech mohl projevit svou energii a praktický smysl. V červnu 1558, po smrti hraběte Giberta, Karlova otce, španělská vláda, která byla ve stálém boji s Francouzi, vyslala vojenský oddíl, aby obsadil pevnost Rocca di Arona. Zatímco Fridrich, starší Gibertův syn, se o tuto svévoli nezajímá, Karel naopak intervenuje u blízkých i vzdálených přátel, píše králi Filipu II., dává staršímu bratrovi přesné instrukce a zajišťuje mu peníze. Právě tou dobou, v prosinci 1559 Karel končí svá studia na univerzitě v Pávii doktorátem občanského a církevního práva. Rocca di Arona, navrácena rodu Boromejských v lednu 1560, byla pak v roce 1800 na rozkaz Napoleonův srovnána se zemí. Pokoj, v němž se světec narodil, nechal kardinál Federico přenést z Rocca do kostela Sacro Monte. Karlův strýc z matčiny strany, milánský kardinál Giovan Angelo Medici, se stal 25. prosince 1559 papežem. Hned po svém zvolení pozval sestřiny děti do Říma. Dosti pozoruhodný je list, v němž Karel popisuje cestu z Milána do Říma, v lednu 1560. Mladík žertovně popisuje hemžení vážených dam za boloňskými okny, aby obdivovaly papežova synovce, který má namířeno k netušeným poctám a bohatství. V Římě pak oba bratři, Federico i Karel, žijí v královské okázalosti. Koncem ledna je Karel jmenován kardinálem; v květnu Fridrich uzavírá manželství s Virginii della Rovere, dcerou urbinského vévody. Oběma se dostává vysokých poct, četných a nesmírně bohatých prebend. Gerolamo Soranzo, vyslanec Benátské republiky v Římě, napočítal v roce 1563 kolem 50.000 dukátů ročního příjmu kardinála Boromejského. Znenadání však, 19. listopadu 1562, po několikadenní horečce, umírá sedmadvacetiletý hrabě Fridrich, zanechávaje po sobě osmnáctiletou bezdětnou manželku. Tato událost byla pro Karla zdrcující: tak okázalý život, tolik manželského štěstí, tak velká rodinná očekávání, a vše se v jediném okamžiku hroutí. Vícekrát se během následujících let svěřil svatý arcibiskup svému správci Specianovi, že nenadálá bratrova smrt byla prostředkem, který si zvolil Pán, aby jej přiměl k radikální změně života. Byla to hrozivá, ovšem hluboce uvážená volba. Byl nesmírně bohatý, jediný mužský potomek rodu, jediný dědic; nebyl ještě knězem; devatenáctiletá vdova po bratrovi ještě neměla děti - v Římě i jinde se mnozí domnívali a mluvili o tom, že se za něj provdá. Tímto směrem na něj naléhali i příbuzní a přátelé, ba dokonce i ten, kdo nad ním měl nejvyšší pravomoci, totiž strýc, papež Pius IV., pro něhož pracoval jako osobní sekretář. Všichni dobře věděli jaké přísnosti je schopen Pius IV.: v březnu 1561 dal popravit kardinála Carla Carafu, jeho bratra i dva jeho společníky. A přece se synovci podařilo strýce přesvědčit. Papež Pius IV. na konzistoři konané 4. června 1563, prohlásil: vzhledem k tomu, že zemřel hrabě Fridrich, na něhož vkládal všechny naděje pro pokračování svého domu, a zůstal jen jeho bratr-kardinál, mnozí jiní papežové by zajisté kardinála synovce vyzvali,.- a 34
to nikoli bezdůvodně - aby se oženil. On však, papež, rozhodl, aby synovec setrval v onom povolání, které si zvolil, a proto jej povýšil na kardinála-kněze. Čtrnáct dní nato, 17. června 1563, Karel přijal kněžské svěcení a 7. prosince téhož roku svěcení biskupské. Abychom alespoň částečně dokázali pochopit následující události života sv. Karla, jeho přísnost na sebe i jiné, jeho neutuchající nasazení, je třeba uvědomit si náboženskou krizi, která zavládla v letech 1562-63. Mladý kardinál proto chtěl s nesmlouvavou přísností usilovat o dokonalost a svatost. Začal se postit jeden den v týdnu o chlebě a vodě, trávil dlouhé hodiny na modlitbách. Drasticky omezil výdaje svého domu: propustil najednou osmdesát svých nejbližších (předtím jich měl 150). V životopise, který vydal Bascapé v roce 1592 v Ingolstadtu, čteme: „Poté, co kardinál Boromejský přijal svatá svěcení „personam ex eo tempore visus est longe diversam induere“, čili těm, kteří ho znali se zdálo, že se po přijetí svěcení změnil. V jedné zprávě, kterou v březnu 1565 poslal ambasádor Giacomo Soranzo do Benátek, píše o tom, co viděl na vlastní oči: „Kardinál Boromejský není ve svých 27 letech v dobré fyzické kondici, jsa trýzněn studii, posty, bděními a dalším odříkáním … jeho život je bezúhonný a čistý. Denně slouží mši svatou, hojně se postí a vše prožívá s tak hlubokou zbožností …. Že lze právem konstatovat, že on sám je římskému dvoru prospěšnější, než všechny koncilní dekrety dohromady. Málokdy se totiž vidí, aby papežův synovec, jemu tak drahý, v tak útlém věku překonal sám sebe, tělo i svět na dvoře plném tolikerého blahobytu“. Příjmy a vlastní střídmost mu dávaly prostředky pro pomoc nemocnicím a dalším dílům ve prospěch ocitnuvších se v nouzi a zbloudilých. Zdá se, že mladý kardinál nějakou dobu pomýšlel na to, že se vzdá přílišných úřadů, které jej držely u papeže, na římském dvoře, který se mu nelíbil, a že se chtěl uchýlit ke kontemplativnímu životu, zřejmě k řádu kamaldulských mnichů. Přesvědčil ho biskup z Bragy, Bartolomeo de Martyribus, který přišel do Říma z Tridentu v roce 1563. Tento svatý muž zastával na koncilu mínění, že biskupové mají vážnou povinnost osobně spravovat svou diecézi a stabilně v ní sídlit. Mladý Boromejský i díky němu pochopil, že pastorační činnost není než neustálým vykonáváním těch nejvyšších ctností. Byl to právě de Martyribus, který přivedl Boromejského k tomu, aby se nezříkal milánského arcibiskupství, které mu papež svěřil „in commenda“ (jako obročí), a kterého se Karel ujal prostřednictvím správce už v únoru 1560. Po skončení Tridentského koncilu, v prosinci 1563, nabyl Boromejský přesvědčení, že tím nejnaléhavějším úkolem Vatikánu, ale i jeho osobním, je uskutečňování tridentských 35
dekretů. Giussano, v životopise psaném v Římě v roce 1610, píše: „kardinál Boromejský velmi dobře chápal, že neexistuje žádný mocnější lék, jak nějakou věc účinně prosadit, než vidět na vlastní oči, jak ji konají ti, kdo ji nařizují“. Přímo jeho povinností tedy bylo přestěhovat se z Říma do svého sídla v Miláně. Největší překážkou odjezdu byl stařičký papež, který si chtěl mladého a věrného kardinála-synovce podržet u sebe. Boromejský se proto staral o Milán prostřednictvím vikářů, biskupů a těch, kterým důvěřoval. V roce 1564 se mu podařilo získat od otce Layneze třicet jezuitů a poslat je do Milána. Až konečně 15. srpna 1565 – jak se píše ve zprávě - Boromejský „s tím největším naléháním jakého byl schopen, žádal od Našeho Pána (totiž papeže) propuštění, aby mohl odejít do své milánské rezidence. I přes obtíže mu to bylo na dva měsíce umožněno“. Časně ráno, 1. září, odjel z Říma, v doprovodu asi 150 osob a sedmdesáti vozů. Všude po cestě se mu dostávalo vřelého uvítání. Ve Viterbu, Bolseně, Sieně i Florencii, kde pobýval v Palazzo Vecchio. Zajímal se o duchovní potřeby různých míst. V jednom dopise z těchto dnů informoval papeže Pia IV. o nutnosti ustanovit ve Florencii biskupa, který tam už čtyřicet let scházel. Skvostný byl jeho příjezd do Boloně coby v šarlat papežského legáta. Tady setrval tři dny. Další etapou bylo opatství Nonantola, které mu patřilo jako obročí. V Modeně navštívil nemocného kardinála Moroneho. Pak následovalo Correggio, Parma, a 20. září jej vítala Piacenza. Poslední etapa jej nakonec zavedla do opatství Chiaravalle, kde se zastavil v usebranosti a modlitbě. Velkolepý vjezd do Milána se uskutečnil v neděli 23. září odpoledne. Milánská diecéze tehda sahala i za hranice dnešního území, do farností v údolí Blenia, Levantiny, Riviery a Capriasca i dalších míst na západním břehu Verbana. Dohromady tu bylo více než 750 farností, velký počet konventů, kolem 5000 kněží a řeholníků, 3400 řeholnic. Kněžím, i přes jejich značný počet, scházelo řádné vzdělání. Na druhé straně nebyli ve svém poslání nikterak povzbuzováni špatnými příklady světského života prelátů. Ani v této poušti však nescházely ostrůvky horlivosti, zvláště kolem nových řeholních kongregací. Biskupové v Miláně nesídlili více než osmdesát let: faráři proto byli neznalí a mnozí z nich zpustlí; tančilo se i v kostelích; byla častá veřejná cizoložství; až příliš mnoho klášterů bylo do značné míry otevřených. Píše se, že k vyčištění arcibiskupského paláce, aby se stal obyvatelným, bylo třeba vyvést „sto vozů hnoje, šrotu střepů a železného haraburdí“. Karel Boromejský chtěl zahájit svou rezidenci ve své diecézi konkrétním příkladem nezištnosti. Francesco Cusani, střízlivý a důkladný laický historik, v prvním díle Dějin Milána (Storia di Milano), vydaných v roce 1861, píše toto: „Karel začal zářným příkladem nezištnosti, když se zřekl roční renty ve výši jednoho miliónu a tří set padesáti tisíc lir, pocházejících z polností, benefícii a obročí, jež mu udělil papež. Část dal ve prospěch veřejnosti, za účelem vybudování užitkových a velkolepých staveb“. Cusani čerpá od dvou očitých svědků, totiž Bascapého a Giussano. Druhý jmenovaný říká: „Vzhledem k tomu, že vlastnil dvanáctero opatství a mnohé penziony, (sv. Karel) se všech vzdal, u některých měl od papeže volnou ruku, jiné převedl kolejím a dalším místům bohopocty … zbavil se Orijského knížectví, které mu vynášelo deset tisíc dukátů ročně … dal na prodej tři galéry, zděděné po bratrovi a získané prostředky použil ke zbožným účelům…“. Prodal dokonce i vzácné stolní servisy, které si přivezl z Říma: prodej se musel zčásti uskutečnit v Benátkách, protože v Miláně nebylo dostatek zájemců. Tímto odříkáním, jak píše Giussano, arcibiskup „osmdesát tisíc dukátů ročních příjmů zredukoval na dvacet tisíc“. 36
Na dvou různých místech svého životopisu se Bascapé zmiňuje o tomto „nesmírném bohatství, které Karel rozdal kvůli dokonalosti“, o zřeknutí se hojných rent, o zbavení paláce skvostů a nádherných oděvů, vzdání se obročí a tučných zisků, jež mu vynášela, o „stupor grande“ (velkém úžase), který tímto gestem sedmadvacetiletý arcibiskup vyvolal. Následující neděli, čili 30. září 1565 pronesl Boromejský v milánském dómu své první kázání, v němž obyvatelům ukázal – jak říká Giussano, „vroucí touhu sloužit jim, dávaje přítomnosti ve své Církvi přednost veškerou velkolepostí Říma“. Během devatenácti let své biskupské služby skutečně lidem věnoval všechen svůj čas, všechny své síly až do vyčerpání života. V tomto krátké shrnutí nelze než nastínit rozmanité formy jeho prozíravé činnosti, budování mnoha kostelů, kolejí a škol, pastorační návštěvy ve všech osadách a městech diecéze, velkolepé zákonodárství vyhlášené na šesti provinčních a jedenácti diecézních synodách. Všechny tyto zákony byly vydány v roce 1582 v Miláně pod názvem Acta Ecclesiae Mediolanensis: z Lyonu si jich objednali sto kusů; arcibiskup z Toleda si jich nechal poslat deset. Svatý biskup ženevský, František Saleský, prohlásil, že studium těchto stránek je nezbytné pro každého biskupa. Zastavme se tedy alespoň u dvou momentů jeho arcibiskupské činnosti: roku hladu a roku moru. Velmi špatná sklizeň v roce 1569 způsobila velký nedostatek chleba a pokrmů vůbec. Následujícího roku se velká část rolníků hrnula z osad do města. Svatý Karel přikázal svému almužníkovi, aby sáhnul „hlouběji do kapsy“ a šel dál, než byla stanovená míra štědrosti, aby se tak pomohlo lidem trpícím hladem. Na své náklady kupoval velké množství mouky, rýže a zeleniny. Nařídil, aby se před bránu arcibiskupského paláce, - do nějž byl ostatně volný vstup - vynesly kotle plné uvařených pokrmů. Denně živil více než tři tisíce lidí, a to po celou dobu nouze, která trvala několik měsíců. Významným údobím života Boromejského byla léta 1576-77, kdy oblast postihl mor, který – jak píše Manzoni v XXX. Kapitole Snoubenců, zkrušil „značnou část Itálie a zvláště Miláňany, kde se nazýval a dosud nazývá morem svatého Karla. Tak obětavá byla jeho dobročinnost! Mezi mnoha tak rozmanitými a tak proslulými vzpomínkami obecného neštěstí, vyniká vzpomínka na jednoho muže; protože tohoto muže inspirovalo k mnohem památnějšímu vnímání a konání, jež předčí vzpomínky na zkázu; vrýt si jej do paměti, jako souhrn všeho toho neštěstí, neboť jej burcovalo ke každému z nich jako vůdce, pomoc, příklad i dobrovolnou oběť; z toho, co bylo v očích všech katastrofou, dokázal tento muž učinit počin; nazvat ji po něm je výsadou, objevem“. Nákaza se v Miláně začala šířit v srpnu 1576. Působivé, i když zlomkovité útržky z oněch událostí lze číst v dopisech janovského šlechtice, Papiria Picediho, který tehdy žil v Miláně. Na konci září si mor vyžádal už šest tisíc mrtvých. Významné osobnosti prchli do vzdálených a bezpečných míst, mezi nimi byl i španělský panovník, aby si tak lépe mohli zajistit pomoc. Arcibiskup se naopak rozhodl zůstat. Byl si dobře vědom rizika a proto v září 1576 sepsal svou závěť a opatřil ji všemi právními náležitostmi. Svým universálním dědicem jmenoval milánskou nemocnici Ospedale Maggiore. Jakkoli velký lazaret se zakrátko ukázala být nedostačující, aby mohl přijmout všechny postižené. Rozhodl se tedy postavit dvě stovky stanů za každou z městských bran. V říjnu byla nařízena karanténa: ztemnělé domy, obchody a dílny zavřené. Osmdesát tisíc lidí se tak ocitlo bez práce. Zavřeny byly i kostely: arcibiskup nechal postavit oltáře pod širým nebem na náměstích a rozcestích. Prosil a dostalo se mu velkodušné spolupráce, kdy zástupy mužů a žen navštěvovaly nemocné a posluhovaly jim. Při informativním procesu, který se konal v roce 1603 v Miláně, prohlásil Ambros Fornerod z Fribourgu, který strávil po Karlově boku více než dvacet let jako jeho 37
domácí a také „tlumočník“: „Nemohu opomenout, že když blahoslavený Karel viděl při vypuknutí moru, jak zasažení chudí zjevně trpí, a nemá jim kdo posloužit, a není ani kněží, poslal mě do Levantiny ve Švýcarsku, a já odtud na jeho náklady přivedl čtyřicet mužů a asi 14 žen i několik kněží, aby těmto nemocným posluhovali. Sám arcibiskup den co den vycházel navštěvovat nemocné a ve stanech i lazaretě jim obstarával potřebnou pomoc. Bascapé uvádí, že i v tom neustálém ohrožení života byli i takoví, co kradli a oddávali se bezbřehým rozkoším. Pro zajištění jistého pořádku, arcibiskup přesvědčil představitele města, aby správu lazaretu svěřili bratřím kapucínům. V zimních měsících 1576-77 bylo třeba také tisícům nemocných zajistit teplé oblečení. Ke zhotovení šatů a kabátů použil Karel tapiserie svého domu: rozdal na 800 loktů purpurové tkaniny a 600 loktů tmavě fialové látky. Konal také nesčetná prosebná procesí, při nichž úpěnlivě prosil Boha, aby vzdálil morovou ránu. V září 1577 se dalo říct, že mor ve měst+ ustal, zatímco okolní osady byly dosud zamořené. Faráři z Luina poslal značné peníze, aby se postaral o morem postižené v Maccagnu. Ještě v roce 1580 šel Karel navštívit morem nakažené v Brissagu: Possevino, který jej na této cestě provázel, se v krátkém životopise, vydaném v roce 1591 v Římě, zmiňuje o tom, že arcibiskup vešel do domu každého z postižených a „každému dal, kolik potřeboval, jednomu dva zlaté dukáty, jinému tři, jednomu víc, jinému míň“. Po prodělaném moru Milán rychle obnovil svůj provoz. Už když tudy procházel pan Montaigne v roce 1581, psal ve svých novinách: „Milán je nejlidnatějším městem Itálie …, scházejí mu paláce Říma, Neapole, Janova, Florencie, ale velikostí je všechny předčí, a co do návalu lidí dosahuje Benátek“. Přeživší však, stejně jako města i osady nezapomněly na hrdinský altruizmus arcibiskupův v oněch létech velkého utrpení. Při své náboženské činnosti musel arcibiskup čelit neznalosti a úpadku kněží, dále pak ubíjejícímu se vměšování státních představitelů do záležitostí Církve, a konečně herezi, která hrozila ze severních zemí. Augsburský mír v roce 1555 mezi protestanty a katolíky nastolil princip: cuius regio, eius et religio: lidé musejí vyznávat náboženství toho, kdo jim vládne. Náboženská svoboda byla uznána jen knížatům, nikoli občanům. V XVI. století se za základ obecného práva považovalo právo hlavy státu moci vnutit své náboženství poddaným. Zatímco velká část milánské diecéze patřila pod katolického krále Španělska a tedy hereze se tu běžně nevyskytovala, farnosti švýcarských údolí ležely na hranicích a byly proto v kontaktu s protestanty různých denominací. Mezi představiteli protestantských 38
kantonů a rovněž katolických kantonů panovala silná vůle zarputile si hlídat svou tradiční autonomii, totiž nedopustit vměšování církevních představitelů ani do záležitostí, které se týkají církví. Z několikaleté zkušenosti ve vrcholných úřadech římské kúrie, Karel dobře znal mnohé škody, které způsobilo nemálo italských odpadlíků v alpských údolích. Účastnil se například tajných jednání mezi římskými delegáty a biskupem Vergeriem: v Miláně všichni věděli o jeho útočných hanobeních v kostele v Casacciu na úbočí Maloji, v květnu 1551. jednání zrušil papež Pius IV. zatímco v Curychu a Bernu musely poddaní bezpodmínečně přijmout náboženství, předepsané vládou, v Grigioni toto rozhodnutí bylo v rukou jednotlivých společenství. Všichni pak viděli, jak málo evangelijní byly často důvody, jež vedly k obrácení některých komunit .„k evangeliu“ na úbočích in Grisonibus. Po všech těchto zkušenostech a úvahách Boromejský po několikerých návštěvách na dotčených místech a důkladném ověření v roce 1570 i v samotném Švýcarsku, poslal do Říma „informaci“, v níž žádal Svatý Stolec, aby zvážil zřízení nunciatury ve Švýcarsku. Boromejský v tomto spisu Švýcary velmi chválí: „Jádro národa, dobré a hodnotné… tvoří bezúhonní obchodníci … cestuje se bez hrozby loupežných přepadení … jsou natolik spjati s katolickým náboženstvím, že by byli ochotni i rozpoutat novou válku s protestantskými kantony, aby je zbavily hereze“. Poznal lidi osvědčených schopností politických i vojenských, spravující značná jmění a požívající vysoké prestiže ve vlasti i za jejími hranicemi, kteří se věnují katolickým zájmům s obdivuhodným nasazením a osobní obětí, jako např. Ludwig Pfyffer z Lucernu, Melchior Lussy z Untenvaldenu, Hans Zumbrunnen z Altdorfu, Walter Roll z Uri, a další. I svatý Karel poznal, jak pravdivý byl výrok Lippomana, biskupa ve Veroně (1548-58) a potom v Bergamu, že „hereze začíná Otčenášem a končí hákovnicí“. V Ženevě bylo totiž během pouhých čtyř let (1542-1546) odsouzeno k smrti šedesát lidí kvůli ideologickým rozepřím. V létech pontifikátu Pavla V. (1566-72), což jsou i léta svatého Karla, nabyla nesnášenlivost na poli protestantském i katolickém vrcholu křížové výpravy. Na obou polích se nehledalo než zničení protistrany. Po plenění Hugenotů ve Francií, kteří v Montpelier povraždili 150 kněží a v různých částech zničili deset tisíc kostelů, vypukla v srpnu katolická odveta o Bartolomějské noci, kdy jen v Paříži bylo pobito 4000 Hugenotů. V Anglii, za vlády Marie Katolické (1553-58) bylo vyneseno 300 rozsudků smrti z náboženských důvodů. Ze stejných příčin bylo za vlády Alžběty (1558-1603) pobito 123 katolických kněží a 61 laiků. Svatý Petr Canisius, když v srpnu 1571 kázal v Insbrucku, zastával oprávněnost trestu smrti pro ty, kdo chtějí zrušit mši a pohrdají Církví či ji popírají. Dva měsíce předtím se v Coiře postavilo sedmdesát ministrů na synodu za tezi Tomáše Egliho, Bullingerova učedníka, že „papeženci“ musí být vypleněni, a to i hrdelními tresty, bude-li třeba. Na tomto tragickém pozadí je třeba hodnotit pět návštěvy svatého Karla ve švýcarských údolích: ostatní farnosti navštívil jednou, nanejvýš dvakrát. Vysvětluje to i jeho snaha o uskutečnění tridentských dekretů. U mimořádné starostlivosti svatého Karla o Švýcary se zastavil i svatý František Saleský. Pro kleriky ze tří údolí zřídil svatý Karel menší seminář v Pollegiu, a pro teologickou přípravu založil Helvetskou kolej v Miláně. V milánské diecézi nacházel Boromejský všude hory přestupků a zmatků. Začal s obnovováním klauzur v klášterech a instalováním mříží; chtěl, aby se skoncovalo s hýřením a obchodováním v kostelích. Aby vyloučil 39
milkování alespoň z kostelů, nařídil vybudovat v lodích hrazení, aby tak oddělil muže od žen. Za předpoklad účinného pastoračního působení považoval neomezené uplatňování biskupské jurisdikce na kněze i laiky. Byl přesvědčen, že má právo uvěznit ve svých věznicích nejen kněze a řeholnice, ale i laiky odsouzené biskupskými soudy. Nato se vzedmuly hlasité protesty ze strany civilních představitelů. Díky svému právnímu vzdělání, měl Boromejský téměř středověké chápání vztahů mezi státem a Církví. Proto jeho střety se španělskými vládci byly tak časté. V roce 1573 například exkomunikoval Requesense, který veřejně překročil arcibiskupovo nařízení zákazu tanců ve sváteční dny. Záležitost nakonec skončila až v Římě, ale vyřešena nebyla, i proto, že Requesense povýšil a přestěhoval se do Holandska. Ještě halasnější byl konflikt s panovníkem Ayamontem, který v únoru 1579 poslal na náměstí ozbrojence, aby souboji a troubením rušili arcibiskupovo slavení v dómu. Rozšiřovaly a zavěšovaly se letáky s příkrými kritikami arcibiskupa: že má přehnané požadavky, že ho mnozí nenávidí, že podněcuje k rebeliím a zmatku. I v římských kruzích se stále více ozývaly výhrady k jeho metodám. Šířící se hlasy šeptaly, že i nejvyšší madridské kruhy navrhovaly Římu, aby v tomto ohledu zasáhl a že papež Řehoř XIII. nebyl vůbec přesvědčen o tom, zda má milánský kardinál ve svých požadavcích zela pravdu. Rovněž rada milánských dekurionů rozhodla vyslat do Říma některé milánské patricije s pověřovacími listinami pro papeže a některé kardinály, a žádat, aby se nedovolovalo, „aby se milánskému lidu ukládaly bez jeho souhlasu přísnější zákony než ostatním křesťanům“. Vážnou krizi svého postavení si uvědomil i arcibiskup. V létě 1579 se proto rozhodl odebrat sám do Říma, aby se hájil. Ve věčném městě setrval něco přes čtyři měsíce, od srpna 1579 do ledna 1580. Po cestě do Říma strávil „čtrnáct dní v kamaldulské pustevně: v postech, modlitbách a kontemplaci projednával s Bohem záležitost své Církve“. Další modlitební noci strávil ve Verně. Nakonec vykonal pouť do svatého domku v Loretě. Těchto pár zmínek stačí jako důkaz dlouhých zamyšlení nad svými metodami a důvody odpůrců v Miláně i v Římě, kterými se tehdy Karel obíral. Delegace milánských zástupců předložila různým římským institucím své nářky a volala po nápravě „pobouření“, jež způsobila nařízení svatého arcibiskupa. Během čtyř měsíců však kardinál zvrátil situaci ve svůj prospěch. Poslední namáhavá cesta svatého Karla vedla do Ascony, 30. října 1584. Předchozího večera se nalodil v Aroně. Časně ráno v úterý 30. dorazil do Cannobia, kde se zastavil, aby slavil mši svatou. Poté se znovu nalodil a kolem deváté dorazil do Ascony. Ve farním kostele před lidem a obecní radou předsedal slavnostnímu aktu založení papežské koleje. Při čtení dostal záchvat horečky. Odpoledne se nalodil a dorazil do Cannobia, kde přenocoval v domě Omaciniových, nedaleko pobřeží. Ve středu ráno, 31. října, se vydal zpět do Arony. Svou poslední mši svatou slavil ve čtvrtek 1. listopadu ráno v Aroně. V pátek, 2. listopadu jej brzy ráno znovu zachvátila horečka, když se plavil lodí podél Ticinia a Naviglia do Milána, kam dorazil večer. V sobotu, 3. listopadu 1584 v 21.40h umírá. Bylo mu 46 let a 21 dní. V noci z úterý na středu mu dva přisluhující kapucíni říkali že by svou strohost mohl trochu omezit. On jim odvětil: „Má-li svíce svítit, musí se stravovat“. A Karel Boromejský skutečně strávil život pro svůj lid. (Fotografie: sv. Karel Boromejský, obrazy v boční lodi chrámu sv. Benedikta v Pustiměři
40
JAN PAVEL II. U PŘÍLEŽITOSTI 400. VÝROČÍ ÚMRTÍ SVÉHO KŘESTNÍHO PATRONA (homílie při mši svaté na dómském náměstí v Miláně, 4. listopadu 1984)
„Hospodin je můj pastýř“ (Žalm 23,1). Milovaní bratři a sestry, shromáždění v centru tohoto prestižního a pracovitého města, jemuž se sv. Karel věnoval jako pastýř! Kardinál Karel Boromejský, arcibiskup milánské Církve, odevzdal svou duši Bohu 3. listopadu 1584. Zemřel ve věku 46 let. Oči upřené na Ukřižovaného jsou posledním svědectvím Před milánským dómem Narození Panny Marie, tomu, jemuž zcela zasvětil pouť k Turínskému plátnu: VULTUM TUUM, DOMINE, REQUIRO, 12. května 2010. život. Dnešní liturgie v ambrosiánském obřadu nám představila souhrnný profil tohoto života. Při pohledu na ukřižovaného Krista, jakoby umírající opakoval: „Hospodin je můj pastýř“. A spolu se svým umírajícím biskupem jakoby stejná slova opakovala celá milánská Církev. Pán se už svého času dal této církevní komunitě poznat jako dobrý Pastýř skrze velkého svatého Ambrože, a během staletí prostřednictvím mnoha dalších biskupů. A hle, v XVI. století nachází Dobrý Pastýř znovu svůj odlesk – Ambrožova majestátu – v Karlovi z rodiny Boromejských, jehož 400. výročí smrti si připomínáme. Kdo je Dobrý pastýř? Je to ten, kdo dává za ovce svůj život. Ten, který zná své ovce a ony znají jeho. Ten, jehož hlasu naslouchají a stávají se jediným Božím společenstvím, jediným stádcem. Je to ten, jehož Otec miluje. Je to Kristus. Karel Boromejský, umírající na tvrdém loži, se noří svým pohledem i srdcem do Krista ukřižovaného, a jako by opakoval: „Hospodin je můj pastýř“. Milánská Církev, shromážděná kolem lůžka umírajícího, jako by říkala: - dobrý pastýř - byl s námi, v průběhu těchto let, pastýř utvořený podle Krista. - Hle, dobrý pastýř nás opouští. Svatý Karel Boromejský byl velkým pastýřem Církve především proto, že sám následoval Krista Dobrého Pastýře. Šel za ním s vytrvalostí, naslouchal jeho slovům a hrdinským způsobem je uskutečňoval. Evangelium se mu stalo pravým slovem života, formovalo jeho myšlenky i srdce, rozhodování i jednání. Ve svátosti křtu je v nás počat nový život. „Víme, že jsme přešli ze smrti do života“, jakoby opakoval Karel Boromejský spolu s apoštolem už od dětství … „přešli jsme ze smrti do života, protože milujeme bratry“ (1Jan 3,14). 41
Právě tato láska z něj učinila mimořádného učedníka a následovníka Krista-Dobrého Pastýře. V mladém věku byl jmenován kardinálem svaté Církve římské a milánským arcibiskupem; byl povolán stát se pastýřem Církve, neboť sám se nechával vést Dobrým Pastýřem. „Hospodin je můj pastýř …/ vodí mne k vodám, kde si mohu odpočinout. /Vede mne po správných cestách/ pro lásku k svému jménu“ (Žalm 23,1-3). Jak důležité bylo právě v oné době kráčet „po správné cestě“. Jak bylo důležité mít v sobě samých onu „čilost“ a sílu Ducha, kterou pak bylo třeba předávat jiným! Jak důležité bylo nacházet odpočinutí v samotném Pánu prostřednictvím modlitby, kontemplace a úzkého spojení s ním uprostřed námah, úkolů a útrap tohoto mimořádného povolání!
Eucharistie u hrobu sv. Karla Boromejského, v kryptě milánského dómu, pouť k Turínskému plátnu: VULTUM TUUM, DOMINE, REQUIRO, 12. května 2010.
Uprostřed těchto námah a zápasů, vlastních pastýřské službě, mohl Karel Boromejský opakovat s pohledem upřeným na Krista: Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha“ (Žalm 23,4). Tak vstupoval mezi svůj Boží lid, do své Církve jako biskup a pastýř a podílel se na neproniknutelném tajemství Krista, věčného a jediného pastýře nesmrtelných duší, jenž zahrnuje věky a pokolení, vštěpujíc jim jas „budoucího věku“. Věk a pokolení, v němž bylo dáno Karlovi žít a pracovat, nebyly snadné. Patřily naopak k obzvlášť těžkým dobám dějin Církve. S očima upřenýma na svého Vykupitele a Snoubence, jakoby kardinál Boromejský opakoval se žalmistou: „I kdybych kráčel temnotou rokle/ nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou“ (Žalm 23,4). 42
Svatý Karel se nezalekl hrozeb a nebezpečí, jež se tehdy vznášely nad Církví. Dokázal jim čelit. Měl pokoru a vznešenost vizí nezbytných k tomu, aby platně přispěl k dovršení tehdy neodmyslitelného díla Tridentského koncilu. Jak je ostatně známo, už když byl povolán do Říma strýcem, papežem Piem IV., byl jmenován kardinálem a stanul v čele papežského sekretariátu, usiloval o to, aby koncil, přerušený v roce 1552, znovu zahájil své práce, dospěl k završení a tak stanovil linie pravé velké reformy, kterou Církev tolik potřebovala. Byla to intenzívní činnost, která odhalila jeho výjimečné pracovní schopnosti a jíž se horlivě věnoval, s vědomím, že pracuje pro dobro Církve. V závěru koncilu napsal kardinálu Moronemu: „Tolik si přeji, aby jakmile bude tento svatý koncil potvrzen, se dle očekávání začalo podle něj jednat v souladu s potřebami, které má celé křesťanství“. Cestu obnovy, jak ji tehdy nastínil Tridentský koncil, přijal jako směrnici své činnosti na milánském stolci. Když jednou v Římě jako člen zvláštní kardinálské komise přispěl k vytvoření všeobecných směrnic k aplikaci koncilu, jakmile mu byla svěřena pastýřská odpovědnost za milánskou Církev, vnímal pak naléhavou potřebu převést tyto směrnice ve skutky podle možností a zvláštních požadavků této církevní komunity. Tedy potom, co v Římě prokázal šíři a hloubku svých záměrů obnovy, uměl rovněž v Miláně projevit mimořádnou schopnost vkládat tyto zásady do konkrétních situací. Jak o něm napsal kardinál Seripando, byl „mužem plodů, nikoli květů, činů, ne slov“. Proto chtěl aplikovat reformní kánony bezprostředním přechodem k činům; a je třeba říci, že se u kněží, řeholníků a především u Božího lidu dokázal setkávat s velkorysou ochotou ke svým pastoračním očekáváním. Starost svatého Karla o uskutečňování ustanovení Tridentského koncilu je zřejmá především z jeho snahy o zřizování seminářů, což bylo předmětem jednoho z nejvýznamnějších dekretů koncilního zasedání. Tento dekret byl schválen 15. července 1563 a hned následujícího roku svatý Karel, tehdy ještě sídlící v Římě, založil v Miláně první seminář a svěřil ho otcům Tovaryšstva Ježíšova. V následujících letech pak založil ještě další menší semináře. Dalším polem na němž Karel vyniká jako „biskup Tridentského koncilu“, je ustanovení provinčních koncilů a diecézních synod, jak si je přál právě Trident, a které povstaly po dlouhém zapomnění sahajícím do středověku. I z těchto církevních shromáždění jasně vyvěrá přesvědčení Boromejského, zcela v souladu s tridentskými záměry, že reforma musí začít od svědectví dobrých pastýřů a dobrých kněží: „Já jsem rozhodl – napsal papež Pius IV. – že reformu předepsanou Tridentem začnu od prelátů: to je nejlepší cesta, jak zajistit v našich diecézích poslušnost. My musíme kráčet jako první: tím snadněji nás budou následovat nám podřízení“. Koncilní a synodní legislativa učinily ze svatého Karla tvůrce nového místního církevního práva, jenž ve vaší diecézi zanechalo svou pečeť dodnes. On však chtěl být především pastýřem, a proto množství vydaných směrnic opatřil řadou podrobných instrukcí, jež dokazují konkrétnost jeho pastýřského vnímání. Přesného vědomí potřeb svého lidu pak nabyl prostřednictvím velkého počtu pastoračních návštěv, během nichž se snažil ocenit funkci farností. V této souvislosti můj předchůdce papež Pavel VI. právem konstatoval, že jedním z nejcharakterističtějších rysů jeho episkopátu byl záměr „vytvořit svatost lidu, kolektivní svatost, učinit svatým celé společenství“. 43
Dnešní liturgie říká: „I kdybych měl kráčet temnotou rokle, nezaleknu se zla, protože ty jsi se mnou“. Karel Boromejský měl stále široce otevřené srdce pro chudé a potřebné. Dokázal trpět s trpícími. Kristova láska, kterou prokazoval každému z nich, mu dovolovala nebát se žádného zla. To se zvlášť projevilo, když se Milán během moru, který tu řádil, stal skutečně „temnou roklí“ lidského neštěstí, o níž mluví žalmista. Pří té příležitosti chtěl jako Kristus „milovat své až do krajnosti“ (srv. Jan 13,1), a být připraven dát za ovce svůj život. Tomuto riziku nákazy se skutečně vystavoval svou přítomností mezi nakaženými morem, jimž přinášel svou pomoc, útěchu svého slova a svátostí. Svou horlivostí a prestiží stanul v čele řízení díla pomoci a postaral se o vydání směrnice pro službu nemocným a vnesl řád a disciplinu do podobných dramatických svízelí. Mor se tak pro něj stal příležitostí, jak upevnit své spojení s milánským obyvatelstvem, které v této chvíli miloval víc než kdy jindy. Viděl jeho neštěstí, když bylo „hladové, ustrašené a potřebovalo neustálou pomoc, aby přežilo“; pak ale – také díky své činnosti – viděl povstání: „Ó Boží dobroto a milosti – řekl v homílii na konci roku 1576 – jak se teď všechno změnilo? Jak se ty naše trhliny hned zacelily? Jak se vrátilo zdraví, obnovila naděje na dřívější velikost?“ Je tu patrná pokora světce, jenž v tomto návratu života poznává moc Božího prstu, stejně jako předtím, v morové ráně, poznával uzdravující odkaz na pokání a věčné hodnoty. Když se 3. listopadu 1584 milánská Církev shromáždila kolem svého umírajícího kardinála, myšlenky i srdce všech se upíraly na obraz Dobrého Pastýře. „My jsme poznali lásku“. „Z toho jsme poznali lásku: že vydal za nás svůj život“ (1Jan 3,16). A Karel Boromejský, s očima upřenýma na Kristův kříž, vydal až do krajnosti svědectví tomu, jenž byl jeho „cestou, pravdou a životem“ (Jan 14,6). „Hospodin je můj pastýř… Štěstí a přízeň mne provázejí/ po všechny dny mého života/ přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy“ (Žalm 23,6). Před čtyřmi staletími Karel Boromejský opouštěl tato místa, a jeho odchod se stal počátkem oné plnosti života, kterou světci nacházejí v samotném Bohu. Poutníci na terasách milánského dómu, pouť k Turínskému plátnu: VULTUM TUUM, DOMINE, REQUIRO, 12. května 2010. Když si po čtyřech staletích celá Církev připomíná život a smrt svatého Karla, adoruje a děkuje Nejsvětější Trojici, - neboť „slávou Boží je živý člověk“ (Irenej): člověk v celé plnosti života, jaké se dosahuje v živém Bohu. 44
«Rialza il povero dall’immondizia» Confidenze sulla mia famiglia e la mia vocazione»
("Ze smetiště povyšuje chudého. Důvěrnosti o mé rodině a mém povolání")
Giovanni kardinál Coppa
I. Prehistorie 1. Chlapec s tabulkou na krku Dědeček Luigi o tom nikdy nemluvil. Ale když se na to párkrát stočila řeč, vstoupily mu do očí slzy. Došlo k tomu takto. Bylo to po roce 1860. Jeho otec Francesco Viberti, zaměstnanec státních pošt právě vzniklého Italského království, měl početnou rodinu a jen stěží dostavoval dům. Děti vyrůstaly o hladu, a pokud se jedlo, tak se zůstávalo u polenty a ptáčků, jídla, spojujícího Itálii. O předkrmech, druhém chodu, natožpak desertu nebylo ani potuchy. Nuzný život, jenž v jeho skromnosti činila snesitelným pouze zásadovost a náboženská víra: matka Natala nikdy nevynechala ranní mši svatou. Rodina vyrůstala ke cti světa. Ale kolikerá to ústa! Kolik to dětí! Hlad neustával. Ale bylo třeba jít dál, a přece najít nějaké řešení. Jedné noci na lůžku o tom otec Francesco konečně promluvil před manželkou, o níž se domníval, že spí. Ta však tiše plakala. "Talino, co děláš?" "Mne se ptáš? Vždyť věci jdou tak špatně!" "Je to už nějaký čas, co jsem o tom chtěl s tebou mluvit, protože nevidím východisko pro tyto naše děti, které vyrůstají a nemají nic. A mají hlad". "Francesco, já si utrhávám chléb od úst, ale to je tak málo? Půjde-li to tak dál, děti si přivodí nějakou těžkou nemoc ...". Slzy jí nedovolily dokončit. Po dlouhém mlčení znovu promluvil manžel. "Řešení by bylo, ale ...", a slova se mu zadrhla v ústech. Konečně, aby odpověděl na stále 45
úzkostnější otázky manželky, říká, že od někoho slyšel, že král otevřel ve Florencii kolej pro děti státních zaměstnanců. "Mohli bychom maličkého poslat tam, nic by mu nechybělo, studoval by zdarma, jak jsem slyšel. Po nějakém tom roce by se vrátil vystudovaný mladík do Alby a našel by důstojnou práci". "Florencie? A kde je Florencie? Jistě je třeba tam jet vlakem ... Ale poslat syna tak daleko? Ne, to nikdy", odvětila matka Natala, otočila se na druhou stranu a dál tiše plakala. Ta vidina však v rodině vyvstala a nedala spát. Otec Francesco se informoval na vlakovém nádraží v Albě a dověděl se, že na cestu nepotřebuje peníze. Obtíže narůstaly, chleba bylo čím dál míň. Den co den matka Talina stále vroucněji a bolestněji tiskla syna, který zakrátko pochopil. Florencie se pro něj stala opěvovaným snem. Měl spatřit velkoměsto, kde bude vyrůstat s ostatními chlapci, vybudovat si postavení. Záležitost nabývala stále živějších a přitažlivějších rysů. Souhlasil. Vzhledem k očekávaným příslibům, uprostřed stále rostoucí tísně, avšak s nesmírným žalem, souhlasila i matka. Manžel podstoupil netuším jaké byrokratické postupy, aby zapsal syna na florentský Institut, o němž měl jakés takés instrukce. Nadešel den odjezdu. Chlapec byl oblečen do nejpěknějších šatů. Zavazadlo s florentskou adresou, ručně psanou na kus papíru, obsahoval jeho pár věcí. V sáčku měl kousek chleba, ovoce, skleničku, aby se na nádražích po cestě mohl napít vody z fontánek. Na peníze v kapse ani pomyšlení, vždyť cesta byla zadarmo. Dítě muselo cestovat samo: nebylo ho komu svěřit. Otec Francesco, se smrtí v srdci, mu pověsil na krk cedulku se jménem, příjmením a adresou Institutu ve Florencii pro státní zaměstnance, psanou velkými tiskacími písmeny, doufaje, že po příjezdu do Florencie mu některý ze spolucestujících ukáže cestu. Nic víc. Zato nechyběly matčiny slzy, co ještě zbyly. Sourozenci možná trochu záviděli: on si jede do velkého města, má před sebou úžasnou cestu, co krásných věcí uvidí. Vlak do Turína, kde měl malý přesednout na spoj do Florencie, odjížděl z Alby velmi brzy, ještě před svítáním. Přijel s velkým rachotem, který přehlušil ozvěnu vzlykání matky Nataly. Tak začal příběh mého vzdáleného prastrýce, o němž nemáme dalších zpráv. Dědeček Luigi, v té době dospívající, si nepamatoval, že by kdy bratříček psal domů. Pro něj, stejně jako pro celou rodinu, zmizel v neznámu. Několik let nato ředitelství Institutu úředně oznámilo, že chlapec zemřel. Bez otce, matky, bez kohokoli z blízkých kolem. V bělostné noclehárně koleje nebo možná na chodbě nějaké nemocnice. Nikdy jsme se nedověděli na jakou nemoc zemřel, ani kde byl pochován. Zůstalo jen jméno města umění a kultury, kde očekává své vzkříšení uprostřed oněch bezejmenných zesnulých, kteří se mu všichni stali bratřími a přáteli v tom největším a nepoznaném cíli životní cesty. Florencie byla to všechno, co po něm zůstalo, nic se neví o jeho pobytu v koleji pro syny státních zaměstnanců, o jeho studiích, plánech, o jeho nadějích, o jeho nářcích chlapce zapomenutého a ve světě osamoceného. Podnikl jsem teď nějaké bádání, ale bez úspěchu: jen domněnky, ale dokumenty žádné. Na chlapce zůstaly jen vágní vzpomínky, které rodina uchovává v srdci a které si vzal dědeček Luigi do hrobu. Zůstala v něm pouze hořkost, že už nikdy nespatřil bratříčka, jehož jméno nám ani nikdy nesdělil: možná si představil tu jeho dlouhou cestu vlakem, sám jako pes, utrpení, kterými si prošel, nuzný život, jeho bezejmenné umírání. A do očí se mu vhrnuly velké slzy. 46
2. "To není dobře" Dědeček Luigi měl kráčet v otcových šlépějích. Skutečně byl celý život poštovním úředníkem, pošťákem, co chodil do rodin nejen s královskou poštou, ale i jako důvěrník a přítel, nezaujatý rádce, u všech oblíbený, - kategorie, která jako by dnes vystupovala z mlhoviny navždy ztraceného světa. Díky své poctivosti získal ve dvacátých letech minulého století jisté pohodlí a základní zajištění pro život: skromný dům nedaleko středu města, vinici uprostřed návrší, z níž sklízel víno a ovoce, rodinnou hrobku na hřbitově v Albě, kde od té doby odpočívají otec Francesco a matka Natala. Jako každá dobrá rodina ve městě. Ale za jakého šetření! Dávaje doslova halíř k halíři. Moje babička Giuseppina, žena vynikající inteligence s nádechem jízlivé ironie - zvláště mi vnuci si pamatujeme její výroky v nářečí, kterými častovala známé, zvláště rodinu - po některých z těch svých odlehčeně nazývala manžela "ta rádiovka", ch´l bertin, podle kruhové pokrývky hlavy s hledím, kterou měl dědeček Luigi pořád na hlavě. Pár jich babička poslala dolů. Když ji viděl přicházet řezník, hlasitě volal na obsluhující: "Paní Viberti poslužte pěknými kousky, ´n bel servis d´touchét!" A babička Giuseppina doma stejně nazývala řezníka " ... ten protiva". Nejlepší však byla tato. V listopadu byl v Albě trh a dědeček jednoho roku přišel s nezvyklým rozkazem: "Pěkně se oblečte, dnes je trh a chci s vámi jít do kina". není těžké si představit radost čtyř dětí, tří děvčat a jednoho chlapce, ale také nevěřícnost babičky Giuseppiny, která si říkala: "Kdoví, co za tím dnes vězí". Všichni vykročili svátečně oblečení, dědeček a babička s dcerami, Eugenii, které říkali Nina, Natalina, Maria - moje budoucí maminka, a nejmladší Vittorio. Přišli do Corino, prvního ze dvou velkých kinosálů a veřejných shromaždišť v Albě. Dědeček si myslel, že děti budou mít lístek se slevou anebo přímo zdarma. Ovšem nebylo tomu tak, všichni měli platit stejně. Po zbytečném reptání, udělali dědeček s babičkou, děvčata i prcek čelem vzad, museli se spokojit s tradiční procházkou po Via Maestra a k smrti unaveni se vrátili domů. Jen dědeček se tvářil jako vítězný vojevůdce. Babička dala volný průchod svému rozhořčení a lamentovala nad výstupem u pokladny kina s dodatkem obvyklého epitetu: "Jen uvaž, čeho je ta rádiovka schopna. Ach, my chudáci, kvůli němu". Vše ale skončila tady, protože v rodině spolu s disciplínou v hloubi panovala taková láska. A ta propukla každoročně o jmeninách babičky, kdy celá rodina, která zůstala v Albě, s námi vnoučaty, se sešla v tom prostém domku, aby jí popřála, a ona nám přichystala kastrol doutnajících fenyklem aromatizovaných kaštanů, a doma vyrobený výborný dort. Totéž se odehrávalo na Vše svaté, ale napřed jsme se všichni pomodlili růženec. Babička Giuseppina byla Boží stvoření, trpící dlouhými záněty žil, proto při chůzi kulhala, sladká a zbožná, rodilá vychovatelka; jednou jako dítě jsem se k ní po jednom napomenutí otočil zády a vrátil se domů zakaboněný, aniž bych ji vůbec pozdravil. Ona mi pak s takovou něhou, ale i s lehkým chvěním v hlase řekla, že takové kaprici dělat nemohu: "Nemůžeš se tak chovat, Nino, to není dobře. U´va nen bin´. Dědeček Luigi byl v podstatě ze stejného těsta: vyžadoval od nás malých poslušnost a pořádek, a neváhal použít přísnosti k vyplnění svých příkazů. Když jsme se od něj odstěhovali, na onen dvůr, kde se odehrávalo všechno. Jednou, aniž bychom to věděli, jsme se přidali ke skupině povalečů, kteří přišli, aby se na tom dvoře dívali, jak bude kráva 47
rodit. On vyšel na balkón a hřímavým a důrazným hlasem, který shora dolehl až k nám, zmateným mezi všemi těmi lidmi, a přikázal nám vrátit se domů. A také on opakoval slova, která měla být v naší lidské a křesťanské výchově tak účinná: "Ihned domů!, zvolal, u´va nen bin, to není dobře", stát a hledět na tu podívanou. A nikdy jsme už více mezi cizí lidi nechodili.
II. Úsvit 1. Ekumenismus ante litteram Moje maminka, nejmladší ze sester, a dle výroku naší sestřenice Francy, nejkrásnější z nich, se provdala za Paola Coppu, prvorozeného z jedenácti synů dědečka Giobatty, z nichž někteří zemřeli brzy po narození, jeden vstoupil do noviciátu u dominikánů a zemřel v chlapeckém věku, považován všemi v rodině za svatého: zůstal syn Aldo, který pak emigroval do "Abissinie", kde padl jako vězeň do rukou Angličanů a už se odtud nevrátil, než po Rekreace na frontě, před výstupem na Pasubio (1917; otec - třetí zleva). mnoha letech ve schránce se svým popelem; a tří dcerek, které pro nás byly vždy skutečnými "tetami"; otec byl jediným ze synů, který si založil rodinu. V důsledku otcových ekonomických zvratů, opustil spolu s ním rodné Corneliano a přestěhoval se do Alby. Jako mladičký našel práci jako zaměstnanec v Turíně, účastnil se i 1. světové války, kde byl v zákopu na Pasubiu: self made man, navyklý skromnému životu a oběti, velmi záhy formován pro anonymní práci, vykonávanou s příslovečnou poctivostí. Svatba se konala 28. května 1924, po svátku Panny Maria Pomocnice, možná proto, aby na ni mohly přijet tři sestřenice z otcovy strany, salesiánské řeholnice. V naší rodině byla vždy velká úcta k Panně Marii Pomocnici, a to i u nás dětí, které maminka oblékala jako pážata, jež doprovázela vůz se sochou Panny Marie v každoročních procesích k její poctě ve farnosti svatého Damiána. Já jsem se narodil 9. listopadu 1925 a byl jsem pokřtěn v 48
katedrále svatého Vavřince, dvaadvacátého nebo třiadvacátého dne téhož měsíce: nejistota data pramení ze skutečnosti, že bylo napsáno jako "ventitue" ve farní matrice, když jsme hledali v archívu, jak nám bylo uloženo v hodinách náboženství, ani při pozdějších bádáních se mi nikdy nepodařilo přesnost data ověřit. Náboženství bylo v Albě vážnou věcí! Gigi, můj bratr, se narodil rok po mně, a byl dán chůvě na vesnici Vezza d´Alba, protože maminka mě nemohla kojit, a já vyrůstal díky kojenecké mléčné výživě, která byla tehdy v módě. Když se vrátil maličký po roce do rodiny, krásný a urostený, projevoval trochu vzdornou povahu, nepřizpůsobivou novému prostředí: chyběly mu totiž náhradní rodiče V náručí maminky v prvním bydlišti (1925). kojná byla sestrou jednoho kněze - a mnoho vesnických bratří a sester, už tu nebyla pole, mlaty a další prostory, kde se dalo volně pobíhat a skákat pod širým nebem: v Albě jsme totiž bydleli až do deseti let v několika malých bytech starobylého centra města, s elementárními vnitřními balkónovými terasami, jediným prostorem pro hry. První vztahy s ním byly poněkud obtížné, ale nakonec jsme si navždy rozuměli jako jedna duše. Gigi měl spoustu vloh, nádherný hlas, elegantní postavu s chomáčem vlnitých černých vlasů, byl velmi zdatný ve hře na housle, měl vrozený sklon k přátelství, to vše jej činilo středem pozornosti mezi kamarády ve škole a nejen tam. Schubertovo "Ave Maria" či Beniaminem Giglim zvěčnělý kuplet Mamma zpíval s takovým zanícením, že jsme všichni poslouchali se zatajeným dechem a maminka měla slzy v očích. A v oratoři, jeho pěvecká vystoupení na akademiích či v divadle byla triumfální, provázená nekončícím potleskem. Zvlášť silnou měl utkvělou ideu: létat. Chtěl být letcem. Babičce Giuseppině říkával: "Až budu velký, pošlu ti dopis z nebe". A všichni se smáli, nikdo tomu nevěřil, jenom on. Ještě jako děti nás dědeček Luigi vodíval na Pážata Panny Marie Pomocnice. procházku a hrdě ukazoval známým: "To jsou 49
moji vnuci!: další vnoučata byly samé dívenky. Maminka nám dala důkladnou náboženskou výchovu. Ještě než se provdala byla katechetkou ve farnosti svatých kosmy a Damiána v Albě, jejíž farář, kanovník Francesco Chiesa, byl pak mým profesorem teologie v semináři a zemřel v pověsti svatosti. Zvláště o vánocích, už od prvních roků života, jsme si díky mamince zamilovali jesličky, které stavěla v rohu pokoje z levných pestrobarevných sádrových figurek, mezi nimiž nás obzvlášť upoutávala postavička Gelinda, pasáčka s velkou brašnou, do níž maminka zabodávala pírko ze slepice a říkala nám, že nese kapouna Děťátku Ježíši, a my měli za to, že je to opravdu tak. Vánoce pro nás byly magickou, ale reálnou událostí. Zvláště když nám maminka u jesliček vyprávěla o Ježíšově narození, začínaje tajuplně a tiše: "Právě o půlnoci ...". Když jsme povyrostli, stavěli jsme jesličky vždy my: chodili jsme sbírat po příkopech mech, ředitel místní plynárny, rodinný přítel, nám dával velké černé ohořelé uhlíky, abychom z nich vytvořili hory a celou scénu jsme připravovali na kufru. V jeslích salesiánských sester. Maminka nám také dala pochopit radost velikonoc: na hlas velkého dómského zvonu, tehdy kolem poledne na Bílou sobotu, nechala nás umýt si oči pod kohoutkem v kuchyni a říkala, že tak se uchovají zdravé, a zrak zůstane stále jasný před Pánem, dále pak chtěla abychom dělali velké skoky, a tak vyjádřili své potěšení z Ježíšova zmrtvýchvstání. Připravovala nás i do náboženství, zvláště k prvnímu svatému přijímání, kdy nás nechávala opakovat odpovědi až ke dveřím kostela, kde probíhala příprava, takže jsme vždy jako první odpovídali na otázky "kleriků". Matčina výchova se však tady nezastavila: maminka byla velmi hudebně nadaná, hrála na mandolínu a znala spoustu operních árií, kterým se naučila v Teatro Sociale v Albě a které nám svým nádherným sopránem zpívala, i když komolila slova anebo se zavřenými ústy, protože si je nepamatovala. Tak jsme se od ní naučili také milovat hudbu. Výchova, které se nám od ní dostalo, však probíhala s bdělou pozorností k našich chlapeckým problémům v delikátních letech puberty. Ještě dnes si vzpomínám, jak nám maminka obezřetně, ale také s jistou svobodou, vyprávěla nějaký příběh, který slyšela od jedné porodní asistentky, týkající se těžkých a anomálních porodů, jichž byla účastna, se nám díky moudrým zmínkám matky dostalo určitého povědomí o problémech plození a sexuality, jež nám daly mnohé o životě pochopit, a zvláště nás uchránily před nevázanou a požitkářskou atmosférou, s níž jsme se pak setkali, když jsme začali studovat na středních školách, a daly nám také lépe porozumět obsahu jistých školních hodin přírodních věd: pro mne i mého bratra bylo něčím naprosto normálním poznávat bez traumat tyto aspekty lidského života. Velmi výchovnou byla i skutečnost, když jsme si povšimli, jak spolužáci, co již začali s jistou mravní volností, neměli nejmenší ponětí o tom, co jsme my už znali díky matčině výchově. 50
Doma panovala vždy klidná a zářivá atmosféra. Ale život v onom krizovém období nebyl jednoduchý, jak se zpívá v písni: "Ach, moci mít - tisíc lir na měsíc", což by dnes bylo padesát euro! Po svatbě šli oba manželé bydlet do otcova domu, ale maminka se nezvykla na soužití s onou dosti početnou rodinou, kde se cítila poněkud cizí, navíc se třemi švagrovými skoro vrstevnicemi, a svobodnými. Maminka se zármutkem vzpomínala na rodinnou atmosféru, kterou jako dívka zažívala s rodiči, a stále nám vyprávěla, co se naplakala, když její pejsek, miloučký kříženec, ji dokázal najít v novém bydlišti, poté co sám přešel celé město, a projevoval jí takovou radost. Otec tedy dům upravil dům na malé bytečky, které si jeden po druhém postupně pronajímal, kde prodával stejný sortiment pro ševce, který měl v obchodě dědeček a nadále mu pomáhal, přestože se musel postarat o svou práci. Příliš se nedařilo, první roky byly skutečně těžké, takže jen stěží se vyšlo do konce měsíce: vzpomínám si, že když přišel majitel domu vybírat nájemné, my děti, které jsme všude chodily s maminkou, jsme ji tolikrát slyšely prosit, aby ještě nějaký den počkal, protože na splátku měsíčního nájmu ještě nebylo. Nic nám však nechybělo, protože maminka si doslova utrhala od úst, sama nám šila šaty a myslela na všechno. Nicméně sladkosti bylo vidět jen párkrát do roka. V tomto rámci nouze nám byl světlem dodavatel usní a svrškové kůže, který měsíc co měsíc přicházel z Valenza Po, aby otci dodal své zboží: vážený a impozantní, s velkým zlatým řetězem na kapsičce s hodinkami, vždy přívětivý, ba až něžný. Byl to Žid. Byl otci nakloněn, a když poznal jeho těžkosti, tím více projevoval pozornost i nám dětem, ještě v předškolním věku, zdravil nás jako by byl z rodiny a nosil nám karamely. Cítili jsme se před ním velmi rozpačitě, i proto, že jsem nechápali, co znamená slovo "Žid", které jsme zaslechli u stolu mezi rodiči, ale byl to on, kdo účinně pomáhal naší rodině, protože nebyl lichvář, a čekal i dlouho na proplacení faktur. Pan Flaminio, tak se jmenoval, nám vždy zůstal nakloněn, i když se začalo dařit: otec mu psával, aby jej informoval o školních úspěších nás dětí; poslal mu také pozvání na mé kněžské svěcení, na které odpověděl nádherným dopisem. Prozřetelnost opravdu chránila skromnou otcovu obchodní činnost, ba co víc, doslova zachránila mou rodinu diskrétní a konkrétní pomocí člena Abrahámova potomstva, a to v dobách ještě velmi vzdáleným II. vatikánskému koncilu, kdy se ani nevědělo co je to ekumenismus, a přece ten obchodník byl pro nás pravým synem patriarchů a proroků, který vůči nám, neznalým, praktikoval zásady Torah: "Buďte svatí, protože já jsem svatý", a: "Miluj svého bližního jako sám sebe" (3 Mojž 11,45; 19,18). Jestliže jsem se stal knězem, vděčím za to také pomoci, kterou poskytl mému otci v tíživé situaci onen bratr Žid.
2. Odpoledne u dědečka Giobatty My dva hoši jsme byly pochopitelně při chuti, a vzhledem k žádným velkým rodinným příjmům, jsme chodívali na svačinu k prarodičům Luigimu a Giuseppině, trhali si ovoce na jejich vinici v půli kopce. Ani oni však netonuli v hojnosti. A proto se naše odpoledne teď častěji klonila k domu prarodičů z otcovy strany. Ten byl pro nás jakoby pohádkovou osadou blahobytu, kde na nás čekaly sušenky, marmelády, čokoládové bonbóny a 51
karamely dle libosti, spolu s vřelostí babičky Paoliny a tří tet. Bylo však třeba si je zasloužit. Dědeček Giobatta pocházel z Corneliano d´Alba, zemědělské vesničky nedaleko Alby, kde se oženil s Paolinou, která byla až do smrti hospodyní u jednoho strýce, kněze. Dědeček nepocházel z chudých ekonomických poměrů. ve společnosti spolu se vzdáleným příbuzným vlastnil velkou koželužnu. Byl však příliš poctivý, společník ho podvedl, ve firmě byly velké nesrovnalosti, takže byla zabavena a zlikvidována, a dědeček byl nucen prodat i to málo, co mu zůstalo, přestěhovat se do Alby, dát se na obchod a tak zaopatřit početnou rodinu. V novém bydlišti v Albě, které se nacházelo na via del Vescovado, zbudoval obchod s kůží, vyčiněnými kůžemi, usněmi a potřebami pro ševce v souladu s činností, kterou provozoval. Po přestěhování mých rodičů do jejich rodiny, prodělala babička Paolina těžký ictus a po několika dnech zemřela, když jsme byli ještě docela maličcí a chápali jsme jen, že naši rodinu postihlo velké neštěstí. Dědeček byl málomluvný. Málokdy jsme ho vídávali, protože byl zcela vytížen svou prací, kterou vykonával s pomocí našeho otce. Ale byly tu tři dědovy dcery, naše mýtické tety: prvorozená Marie, ze všech nejnoblesnější, mlčenlivá, pohotová, jediná, která domů nosila plat, protože byla zaměstnaná ve významném vinařském podniku, a potom na městské úřadě v Albě, jak se tehdy jmenoval, kde si jí velmi považovali, protože byla skutečným computerem, na který se obraceli o pomoc klienti i zaměstnanci, její kolegové. Bianca, factotum (všeuměl), stále usměvavá a podnikavá doma i v obchodě, ta v osmdesáti přišla ke mně a zemřela ve stojedna letech v domově důchodců v Corneliano, kam jsem ji musel umístit při mém odjezdu do Československa. Anna, nejmladší, trpící stálými střevními potížemi. Ale ačkoli byla stále na lůžku, naučila nás tolika malým a nesmírně důležitým věcem, jako poznávání času: nebylo nám ještě ani 6 let, nechávala nás běžet na dómské náměstí, abychom se podívali na velký ciferník na zvonici románsko-gotické katedrály, běželi zpátky a oznámili čas, který jsme rozluštili. Dědeček Giobatta nám předal lásku ke knihám. Na konci školního roku nám dával finanční odměnu, abychom si koupili nějaké oblíbené dílo, které jsme si vybrali v knihkupectví Vertamy v bezprostřední blízkosti dědečkova domu na dómském náměstí, kde jsme rok co rok nakupovali díla Emilia Salgariho, dále Dvacet tisíc mil pod mořem od Julese Verna a další knihy pro děti. Stejným způsobem nás odměňoval i tatínek a levně nám kupoval knihy jako Pinocchio, Snoubenci a Má vězení, které podomní prodejci vystavovali na chodnících města. Tak se u mne zrodila celoživotní láska ke knihám. Dědeček měl zajisté dobrý vliv na kulturu mého otce, protože jsme měli doma čtyřsvazkovou encyklopedii Pomba, vrcholné dílo turínského UTET, drženou přísně pod zámkem v sekretáři otcova obchodu, klasiky italské literatury včetně Bocaccia, spolu s Tolstojem a Dostojevským: jednou, když jsem zůstal sám, abych dohlížel na místnost, našel jsem klíček a viděl tituly oněch přísně zakázaných knih, které jsem ve velké rychlosti a nepořádku honem zamkl, aniž bych se později dověděl, zda si otec mého lišáctví všiml; ale nepochybně ano, i když nic neřekl. Domů nám chodily časopisy Le Vie d´Italia a Le Vie del mondo, které měl tatínek předplaceny a dovolil, abychom si je přečetli, i když jsme prolistovali jen fotografie, všechny tak krásné a zajímavé; takto jsme poznali nesmírné bohatství pokladů přírody a italského i světového umění, s poznatky, které nám byly velmi užitečné při následujících studiích. 52
3. V oratoři v Albě Naše představy se velmi rozšířily v oratoři. Monsignor Luigi Grassi, jmenovaný v roce 1933 biskupem Alby, se duší i tělem věnoval mládeži už jako učitel v exkluzivní a proslulé koleji otců Barnabitů v Moncalieri, a hned projevil velkou sympatii a srdečnost k dětem, chlapcům a mládeži, což bylo v Albě tehdy nezvyklé: zastavoval je na ulici, naslouchal jim vedle rodičů, nadšených touto srdečností, zval je, aby přišli v neděli do oratoře. Jeho vzorem byly milánské oratoře a v zahradě biskupství zbudoval městskou oratoř, určenou mladým, malým i velkým, všech farností města, s aulami pro výuku, zasedacími sály a divadlem, kaplí, kromě četných a rozlehlých hřišť na fotbal a míčové hry. Absolutní prioritu měl katechizmus, který se vyučoval i za pomoci velkých barevných tabulí s příběhy ze Starého zákona a evangelia: účinnými a skvělými nástroji této důsledné a nezbytné evangelizace byli teologové ze semináře, naši učitelé katechizmu, výborní "klerici", které jsme my chlapci měli tolik rádi. V kapli se každou neděli slavila ráno mše svatá, hojně navštěvovaná, a odpoledne se konalo svátostné požehnání: dodnes si pamatuji, že když jsem v šesti letech zpíval s ostatními Genitori Genitoque v Tantum ergo k požehnání, aniž bych rozuměl jedinému slovu, myslel jsem, že je třeba se "rodiče" (italsky "genitori"), kteří se pro nás tolik obětovali. Tam jsem v první třídě dostal první cenu z katechizmu z mé třídy, gobelín s Madonou a Dítětem, jenž byl pro maminku trofejí, kterou ukazovala polovině světa. Do oratoře se chodilo i v sobotu odpoledne k týdenní svaté zpovědi. V místnosti byly postaveno několik boxů z překližky pro zpovědníky a chlapce. Tato místnost nebyla "mučírnou", o níž teď mluvil papež František v Evangelii Gaudium (č. 44), a která byla ztvárněna s tak působivou obrazotvorností Fellinim v jeho "Osm a půl" v úvodních scénách, které stigmatizují zpovědi jako potlačující první erotické touhy chlapců. V oratořích nebyly okázalé barokní zpovědnice, jež onu část filmu činily tak působivou, ale falešnou, a tím méně se nám vtírali erotické touhy: zpovědní odpoledne bylo pro mne, stejně jako i pro ostatní, tak krásným setkáním s knězem, jež dávalo nepopsatelnou radost, a pokaždé, když jsme z té prosté místnosti tak lehcí a radostní vycházeli, měli jsme sto chutí dělat velká salta pro radost, že nám bylo odpuštěno. Žádné potlačování, ani zdání po mučení! Naši kněží, aniž by to tušili, předběhli o tolik let pronikavé postřehy papeže Františka o pastoraci svátosti pokání. V oratoři jsme hráli i ochotnické divadlo s představeními, publikem velmi ceněnými. Protože maminka chtěla, abychom se naučili hrát na housle, jež hudební mistr vyučoval mimo školní hodiny skupinu studentů, chlapců i dívek, koupila nám za cenu nesmírných obětí housle na hodiny, zkoušky a vystoupení. V oratoři jsme tak vytvořili malý smyčcový orchestr, který hrál snazší díla Mozarta, Boccherriniho a Griega. Občas na "akademiích" oratoře byly i houslové koncertíky pro "dvoje housle", složené z nás dvou bratří, při nichž jsme se předváděli, s jistou domýšlivostí, také v obtížnějších skladbách. Gigi nikdy nezapomněl na povinnost světit svátky. Jednou v sobotu večer orchestr našeho profesora Zambona, velmi početný vzhledem k městské úrovni, jehož jsme byli členy i my, měl mít koncert pro rekreaci pracujících v Albě, na nějž přišli také rodiče, a konal se pozdě večer s bohatou recepcí, jakou jsme dosud neviděli: já se hrnul s nadšením ke stolům, ale Gigi ke mně přistoupil a šeptem mi říká: "Zítra jdeme v oratoři ke svatému přijímání": eucharistický půst tehdy začínal o půlnoci. Nepochybně jsme byli jediní, kdo 53
se všech těch Božích dober zřekl, já s mírnou nelibostí; ale Gigi mi dal úžasnou lekci, na kterou jsem nikdy nezapomněl. Jako prvorozený jsem ho považoval za menšího, zatímco onoho večera mě předčil na hony vysoko. o mnoho let později, když jsem v dílech svatého Ambrože našel nádherné komentáře k biblickému příběhu Tamar, na niž tchán zle shlížel, ale když pak poznal jaká skutečně je, řekl: "Tamar je spravedlivější než já", nemohl jsem neaplikovat s pohnutím tato slova na mne samotného a na Gigiho (Gen 38,26; sv. Ambrož Výklad Lukášova evangelia, 3,18; Pokání, 2,8,74); můj bratr mi totiž dal obdivuhodný příklad, lepší než jakého bych byl schopen já: opravdu, "Gigi byl spravedlivější než já"! A tato vzpomínka mne dosud stále dojímá. Do oratoře chodili všichni mladí z Alby: kolik přátelství jsme v tom prostředí navázali, a to na celý život! Dosud si vzpomínám, že tam pravidelně chodíval také Beppe Fenoglio, pozdější velký spisovatel, tehdy gymnaziální studentík, spolu s bratrem; a jako my všichni přistupoval při mši svaté k přijímání. "Klerici" si nás pak dobírali pro úroveň našich znalostí, zvláště latiny, a burcovali nás ke studiu těchto oborů, které pro nás Nino a Gigi, první svaté přijímání (1933). byly tehdy tak těžké. Bylo to úžasné období, které pokračovalo až do mého vstupu do semináře. V šestnácti letech jsem byl jmenován diecézním delegátem sekce aspirantů, dnes mladých katolické akce, a každou neděli jsme na kolech šplhali nahoru do kopců Langy, společně s prezidentem Sandro Toppinem, velkým apoštolem mladých, profesorem Pieronim, jeho zástupcem, a s Paolo Tablinem, jemuž jsme říkali Toni, a který pak byl mezi prvními kněžími Fidei donum z Alby v Keni. Nedaleko oratoře, v sousedství semináře, bylo diecézní centrum Katolické akce, a my mladší jsme tam pobývali po odpolednech a na kopírce jsme pro členy rozmnožovali oběžníky a zpravodaje o plánovaných aktivitách, především pak ročenku "Tre Giorni". Byla to léta důkladné formace. Když jsme se cítili prací unaveni, vyšli jsme na rozlehlý dvůr u semináře, který byl tou dobou vždy prázdný a společně jsme latinsky recitovali malé mariánské officium. Stále vzpomínám na návštěvy, pro nás mladé tak elektrizující jako Luigiho Geddy, Carla Carretta a dalších protagonistů laického hnutí v Itálii té doby. I když II. vatikánský koncil byl ještě velmi vzdálený, už tehdy jsme živě dýchali jeho nejvýznamnějšími tématy: liturgická reforma, započatá už Piem XII., apoštolát laiků, otevření se stěžejním problémům současnosti, jako jsou náboženská svoboda, ohrožovaná fašizmem, a spiritualita rodiny. Katolická akce byla proto kovadlinou mé budoucnosti. 54
4. Noc dlouhého pláče Na náš dům však mělo dopadnout náhlé a nelítostné utrpení s úmrtím dvou osob všem tak drahých, a to krátce po sobě: babičky z maminčiny strany a tety Niny, což hluboce vykolejilo náš život, až do té doby docela normální. Činnost v oratoři nikdy neoslabovala naše pokojné vztahy s rodiči, i když si maminka někdy posteskla, protože jsme je tolikrát nechávali samotné, takže jejich nedávní přátelé, když je potkali během tradičních nedělních procházek na via Maestra se jich ptali, zda neměli děti. A my už jsme byli odrostlí! Rodina se niucméně rozrostla: teta Nina, vyhledávané švadlena ve významné společnosti v Albě, kterou maminka vždy nazývala "šlechtou", se provdala za úředníka z Catasto, a z manželství, po předčasném úmrtí dvou prvních dětí, se narodila Franca, šílené děvčátko, které jsme my bratránci tolik milovali, protože jsme v ní viděli sestřičku, která nám chyběla, a především společnici nevinných lotrovin, danými rodiči vždy řádně potrestaných. Z "kariérních" důvodů byl její otec velmi záhy přemístěn na krajský katastrální úřad v Cuneo, a s manželkou i maličkou se tam odstěhoval. Teta Natalina, která byla platnou pomocnicí sestry v domácím ateliéru, se provdala jako první za zámožného obchodníka, a její dcera Lidia byla tehdy v letech na vdávání. V tomto domácím prostředí moje maminka, obdařena obdivuhodným vkusem, se naučila šít šaty a kloboučky pro sebe, ale šila hezké šaty také pro nás, děti. Babičce Giuseppině se nezamlouval odchod dcery Niny do hlavního krajského města: nedůvěřivým okem pohlížela k Alpám se stále zasněženými vrcholky, a velmi se bála o zdraví dcery, které se ovzduší Cunea vůbec nelíbilo. Babička možná zaznamenala nějaký příznak chřadnutí během častých návštěv Niny s Francou v Albě. Babiččiny předsudky nebyly neopodstatněné. V březnu roku 1935 přišla zpráva o smrti tety Niny na TBC, po krátké nemoci, která se záhy ukázala být závažnou. My děti, tehdy desetileté, jsme nikdy neviděly maminku tak plakat jako při oné zprávě o úmrtí sestry. Avšak ona s tetou Talinou nikdy neponechávaly o samotě babičku Giuseppinu, která v této svízelné situaci vážně znepokojovala rodinu. Babička skutečně vyvinula nadlidské úsilí, aby se ovládala a neprolila jedinou slzu, aby nezarmoutila Francu, které rovněž bylo deset, a kterou otec poslal do Alby k prarodičům z matčiny strany už když se nebohé ženě přitížilo. Vyvíjela nadlidské úsilí, aby se ovládala, a setkání s dcerami byla pouze setkáním pohledů plných potlačené bolesti. Ale když se Franca vrátila do Cunea, její dosud potlačovaná bolest propukla strašným způsobem; už první večer, jen co maličká odešla, dala se babička do hrozného bolestného nářku, s pláčem, křikem a nekončícími a neútěšnými výlevy truchlivého pláče, který trval celou noc. Strašná noc, s naříkáním, vzlykáním, proudy slz, jež hluboce zasáhly celou rodinu. Maminka a teta Natalina nenechávaly babičku nikdy samotnou: nastala neudržitelná atmosféra a obávali jsme se nejhoršího, protože babička Giuseppina už nějakou dobu kulhala, měla hnisavé rány na nohách, které rodinný lékař nedokázal léčit. Babička se však už nevzpamatovala: polehávala, výrazně zhubla, něco k jídlu si vzala až po velkém naléhání; i po nás chlapcích se dokonce žádalo, abychom do domu prarodičů už nechodili. A za krátkou dobu zemřela i babička. Byla to velmi citlivá žena, kterou víra činila tak silnou. Ale smrt dcery ji zlomila, takže nepřežila bolest. Jen očekávání nebe jí bylo jedinou možnou útěchou: a její srdce podlehlo. Tak vstoupilo utrpení i do našeho dospívání. Trochu víc jsme pochopili, že život není hrou. 55
4. "Z hnoje povyšuje chudého" (Žalm 112,7) Dědeček Luigi zůstal sám a potřeboval pomoc. Po několika neúspěšných pokusech zajistit mu důvěryhodnou osobu k posloužení jsme pochopili, že se o něj může starat jen někdo z rodiny a přestěhovat se přímo k němu domů. Jedinou, kdo se toho úkolu mohl zhostit, byla maminka, protože teta Talina musela být s manželem v obchodě se smíšeným zbožím, a strýc Vittorio bydlel v Turíně, kde měl své zaměstnání. V době skutečné nouze, nebyl život v našem domě vůbec snadný, proto rodiče nebyli proti zhostit se toho nového úkolu, který byl především pomocí seslanou z nebes a nabídku příbuzných přijali. Ta smrt dala naprosto neslýchaný zvrat také našemu chlapeckému životu, protože pro nás začalo nové dobrodružství, už tím, že jsme měli celý dům pro sebe, po čtyřech stěhováních během deseti let. Na druhou stranu přestěhování znamenalo pro rodiče zčásti výhodu, že nemuseli platit nájem, značné úsilí adaptace a každodenní příděl velkých námah: byt byl spíše starý, bez elementárního pohodlí; navíc bylo třeba posluhovat dědovi Luigimu tehdy už mu bylo přes sedmdesát, v neúprosném úbytku sil s přibývajícím věkem a jeho neopomenutelným zimními chorobami, což vyžadovalo velké oběti zvláště od maminky. Dům prarodičů se nacházel v Albě na via Pierino Belli 13, skromné obydlí situované ve starobylé budově s velkým vnitřním dvorem a několika nájemníky. Nacházel se v prvním patře, jako většina jiných bytů domovního bloku: byl v něm dědečkův pokoj, který současně sloužil jako privátní vchod, kuchyně s velkou prádelnou, a další dvě přilehlé místnosti, jedna z nich byla ložnicí rodičů a druhá, menší, pro nás chlapce, kde jsme až do dospívání spali na jedné posteli: do bytu prakticky přibyli čtyři lidé, a bylo třeba se přizpůsobit různým obtížím. Byt měl kupodivu dva vchody: jeden oficiální, který se nacházel v přízemí na náměstíčku, a nikoli bez půvabu, neboť pod balkonem kvetoucích muškátů, o něž pečovala maminka, měl jakýsi druh portálu, kde byla na vstupních dveřích jmenovka a pod ní elektrický zvonek: když se vešlo byla tam nepoužívaná místnost plná starého nábytku, a odtud vedly temné schody k bytu z jeho vnitřní strany: proto se tudy chodilo velmi zřídka. Druhý vchod, privátní a bez zvonku, se nacházel na protilehlé straně bytu a používali ho všichni: zděné schody s kovovým zábradlím vedly k podestě a odtud se vstupovalo do domu. Celá rodina jsme chodili po těchto schodech nahoru a dolů, když jsme z domu odcházeli či přicházeli, zatímco cizí, a také přátelé a spolužáci, se museli zdola ohlásit anebo přicházeli přímo k nám domů. Všechno kol dokola bylo spíše tuctové: když se přicházelo zvenku, vstupovalo se do společné budovy vysokým průjezdem pro vozy, který vedl na velký dvůr, z něhož byly dostupné různé prostory domovního bloku, včetně našeho domu. V přízemí pod naším bytem se nacházela dosti velká místnost, kam otec umístil obchod s vyčiněnými kůžemi, ovšem bez jakéhokoliv komerčního označení. Dům neměl toaletu; v polovině dvora, pod košatým stromem se nacházela elementární budka bez tekoucí vody. Na konci dvora byl ještě prostor, který tatínek upravil na garáž pro svůj burácivý Hurley Davidson, na kterém občas svezl střídavě i nás, nahoru do Langy na jednání s insolventními klienty, později došlo i na automobil, Fiat Balilla z druhé ruky. Z garáže se dalo vylézt po venkovním žebříku do dřevníku. Tak to byl celý dědečkův dům. My chlapci jsme se nikdy nedověděli od koho jej dědeček koupil. V sousedním obydlí bydlela stará paní, která neuměla číst ani psát a mluvila jen nesrozumitelným piemontským nářečím, jemuž jsme se my bratři pochuti smáli, ale poslušní maminky - jen doma; a nikdy jsme u té paní nebyli. Další místnůstka ve dvoře u průjezdu byla pronajata jedné nebohé ženě, od manžela odloučené, která žila z dávek v 56
nouzi a stále ji bylo vidět na dvoře, jak rozmlouvá se všemi, kdo vcházeli. Docela zoufalý pohled. Hlavním nájemcem celé budovy byla velká formanská rodina, která obývala více jak polovinu pokojů domovního bloku, zaneprázdnění od rána do večera, děti, snachy, vnuci různého věku, jejichž obydlí v prvním patře bylo od našeho zcela oddělené, i když jsme používali týž společný vchod. Zcela k dispozici jim byl velký dvůr, který se spíše podobal mlatu velkého vesnického statku než městskému bydlení, byl v neustálém dění: hrabala tam hejna kuřat, slepic, hus, králíků; kolem celého dvora byly různé stáje pro koně, voly, pro povozy; den co den vycházeli z chlívku hrdě za stravou pašíci. Na tomto mlatu naši spolubydlící také shromažďovali společnosti přátel na řezání jejich kukuřice, která pocházela odjinud anebo jim pomáhali ve sklepě po vinobraní na jejich vinicích: a ty večery všichni trávili zpěvem a žerty. My jsme však museli zůstat doma spát. V budově byly ještě další velké prostory, uzpůsobené na seníky, sýpky a skříně na nářadí. Vzadu dvora nescházela ani velká jáma na odpadky a to i organické. V jistou dobu se tito sousedé ujali i čištění městských septiků, takže ráno a večer jejich velké kádě s páchnoucím nákladem, tažené koňmi, projížděli dvorem před naším domem, když odjížděli nebo se vraceli, s jejich neomaleným pojížděním a ržáním dobytka. Ale zvykli jsme si - přizpůsobivost člověka je velkým skvostem Boží stvořitelské dobroty - takže zakrátko jsme si už ani nevšímali povyku z toho domu, a vším kolem něj. Především však jemnost a přívětivost mé matky, stejně jako předtím babičky Giuseppiny, proměnily náš domek ve skutečné hnízdo rodinné vřelosti a upřímných přátelství, protože každé odpoledne k nám vystupovali spolužáci ze školy a z oratoře, včetně malého kléru na zkoušky mešní latiny, aby studovali liturgické úlohy, dělali úkoly a hráli si. Rodiče nám bratrům umístili u vchodu do dědečkova pokoje stoleček na naše školní úkoly: když se vyšlo z místnosti, ochoz vedl na onen mlat, ale pohled spočíval na červených střechách Alby jak na impresionistickém obraze, nad nimiž se tyčila barokní zvonice kostela svatého Damiána. Ani maminka se nezdráhala zvát rodinné přátele na sváteční odpoledne na malá posezení, která probíhala v kuchyni kvůli bohaté svačině, zatímco my chlapci jsme zaujali své místo a zůstali v pokoji dědečka anebo sešli dolů pod dům, abychom si hráli kde se dalo, a proto se pro nás atmosféra via Pierino Belli radikálně změnila: ano, žili jsme blízko hnoje, a hůř než naši blízcí, ale odtud nás pozvedlo Pánovo milosrdenství. Náš život byl normální, řekněme, že zajímavý a živý. A odtud vzešla velká rozhodnutí o budoucnosti. Avšak po celý můj život, při setkáních, která jsem pak měl v Církvi a ve společnosti, také pražské, jsem nikdy nezapomněl na své nezvyklé a docela nuzné počátky, z nichž pocházím a vždy jsem si sám pro sebe říkal: "Nezapomeň, z jakého hnojiště jsi vyšel; nezapomeň na via Pierino Belli 13". 57
SVATÁ ANEŽKA ČESKÁ 1989
25
2014
(homílie papeže Jana Pavla II. při historickém svatořečení, 12. listopadu 1989 v bazilice sv. Petra v Římě)
„Učte se ode mne“ (Mt 11,29) Dnes, v neděli, 12. listopadu 1989, jsme my, zde shromáždění, slyšeli tato slova Ježíše, našeho mistra a Pána, obsažená v evangeliu sv. Matouše: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“. „Učte se ode mě, neboť mé jho je sladké a břemeno lehké“. „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě“ (Mt 11,29). Když Církev nad těmito slovy rozjímá, patří dnes na dvě postavy, které celým svým životem přijaly tuto výzvu božského Mistra: blahoslavenou Anežku Českou a blahoslaveného bratra Alberta Chmielovského z Krakova. Vzájemně je dělí mnoho věků: od XIII. do XX. století. Spojuje je však zvláštní duchovní blízkost: dědictví svatého Františka z Assisi a svaté Kláry: stejně jako blízkost národů, z nichž pocházejí: Česka a Polska. Dnes je spojuje společná kanonizace, kterou Církev zapíše do seznamu svých svatých tuto dceru českého národa a tohoto syna národa polského. A dochází k tomu v měsíci listopadu, kdy v našich srdcích zní ještě živá ozvěna slov knihy Zjevení svatého Jana: „Viděl jsem … veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků. Všichni stáli před trůnem .. a volali mocným hlasem… Amen! Sláva, chvála, moudrost, díkůvzdání, čest, moc a síla našemu Bohu na věky věků!“ (7,9-12). Hle, „to jsou ti, kteří prošli velikým soužením a roucho si doběla vyprali v Beránkově krvi“ (Zj 7,14). Toto je pravda o jejich životě: „učili“ se od Krista, který je „tichy a pokorný srdcem“; „vzali na sebe své jho“. A hle, nalezli odpočinutí pro své duše: svatost a tedy věčnou dokonalost v Bohu. Blahoslavená Anežka Česká i přesto, že žila v době, která je té naší velmi vzdálená, zůstává i dnes zářným příkladem křesťanské víry a hrdinské lásky, jež vybízí k zamyšlení a následování. 58
O jejím životě a její spiritualitě vhodně vypovídají slova prvního Petrova listu: „Ovládejte se a na věci se dívejte střízlivě, abyste se mohli věnovat modlitbě“. Tak psala hlava apoštolů křesťanům své doby; a dodává: „Především se mějte vroucně rádi … Buďte jeden k druhému pohostinní bez reptání“ (1Pt 4,7-9). Právě to bylo životním programem sv. Anežky: už od nejútlejšího věku zaměřovala svůj život k hledání nebeských dober. Poté, co odmítla několik nabídek k sňatku, rozhodla se zcela oddat Bohu, aby byl v jejím životě oslaven skrze Ježíše Krista (srv. 1Pt 4,11). Když se díky minoritám, kteří tehdy přišli do Prahy, seznámila s duchovní zkušeností sv. Kláry z Assisi, chtěla následovat její příklad františkánské chudoby: z vlastního dědictví založila v Praze nemocnici svatého Františka a klášter „Chudých sester“ či „Damianitek“, kam sama vstoupila o Letnicích v roce 1234, kdy složila slavné sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. Zachovaly se proslulé dopisy, které jí adresovala svatá Klára z Assisi, aby ji vybídla k pokračování v započaté cestě. Tak se zrodilo duchovní přátelství, které trvalo skoro dvacet let, aniž by se kdy tyto dvě svaté ženy potkaly. „Buďte jeden k druhému pohostinní bez reptání“ (1Pt 4,9). To bylo normou, kterou svatá Anežka neustále inspirovala své počínání a s naprostou důvěrou vždy přijímala události, které Prozřetelnost dopřávala, s jistotou, že všechno pomíjí, ale Pravda zůstává navěky! To je poučení, které nová světice dává také vám, její drazí rodáci, a dává ho všem. Lidské dějiny jsou v neustálém pohybu; časy se mění s různými generacemi a vědeckými objevy; nové technologie, na obzoru stále putujícího lidstva se ale zračí i nové starosti: ovšem Kristova pravda, která osvěcuje a zachraňuje, v proměně událostí přetrvává. Vše, k čemu na zemi dochází si Nejvyšší buď přeje anebo to dopouští, aby lidé cítili žízeň či nostalgii po Pravdě, tíhli k ní, hledali ji a nacházeli! „Každý ať žije podle milosti, které se mu dostalo, a dává ji do služby bližním“, tak píše dále sv. Petr a uzavírá: „Kdo vykonává úřad, ať to koná v síle, které se mu dostalo od Boha, aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista (1Pt 4,10-11). Ve svém dlouhém životě, sužovaném i nemocemi a utrpením, svatá Anežka skutečně energicky naplnila svou službu lásky, pro lásku Boží, když jako v zrcadle kontemplovala Ježíše Krista, jak ji k tomu nabádala sv. Klára: „V tomto zrcadle se zračí blažená chudoba, svatá pokora a nevýslovná láska“ (List IV.: „Františkánské Prameny, vyd. 1986, č. 2903). A tak Anežka Česká, kterou dnes s radostí vzýváme jako „svatou“, i přesto že žila v nám tak vzdálených staletích, měla významnou roli při občanském a kulturním rozvoji svého národa a svou křesťanskou vírou a láskou zůstává naší současnicí; je příkladem odvahy a 59
duchovní pomocí pro dívky, které se velkodušně zasvětily řeholnímu životu; je ideálem svatosti pro všechny, kdo následují Krista; je pobídkou k dobročinné lásce, prokazované všem s naprostou oddaností, překonávající všechny překážky rasy, národa i mentality; je nebeskou ochránkyní naší namáhavé každodenní pouti. Proto se k ní můžeme obracet s velkou důvěrou a nadějí. Promluva k českým poutníkům po modlitbě Anděl Páně – 12.11.1989 Drazí poutníci z Československa! Během kanonizace blahoslavené Anežky jsem mohl být s vámi a skrze vás s Církví ve vaší vlasti. Nyní když jsme recitovali modlitbu Anděl Páně, jsem myslel na mariánské svatyně rozseté po Čechách, Moravě i Slovensku. Spojme se proto s vašimi rodáky, kteří se utíkají k Matce Boží ve Staré Boleslavi, na Svaté hoře, na Svatém Hostýnku, na Velehradě, v Levoči a v Šaštíně, a prosme ji společně, aby vás provázela svou pomocí zvláště v tomto roce, věnovaném prohloubení vaší víry. Bůh žehnej vám všem zde i ve vlasti!
Promluva k více než 13.000 věřících, kteří připutovali z Československa (Jan Pavel II. při setkání v Aule Pavla VI. ve Vatikáně, v pondělí 13. listopadu 1989)
Pane kardinále, bratři v biskupské službě, pane ministře a vážení členové vládní delegace, kněží, řeholníci a řeholnice, drazí seminaristé a poutníci! „Haec est dies quam fecit Dominus, exsultemus et laetemur in ea!“ Toto je den, který učinil Pán: jásejme a radujme se z něho! Naše setkání nelze zahájit vhodnějšími slovy, než tímto velikonočním zpěvem Církve. Radujme se a jásejme! Radujme se a jásejme, protože Církvi v Čechách nadešel vytoužený den, v němž byla povýšena ke cti oltářů její svatá ochránkyně, Anežka Přemyslovna. Radujme se a jásejme také proto, že k její poctě dospěla z vaší vlasti pouť, která nemá ve vašich dějinách obdoby, v čele s vašim milovaným a ctihodným kardinálem Tomáškem, českým primasem. Je to jistě plod přímluvy této světice, která dokázala spojovat, co bylo rozděleno, že se dnes setkáváme ve svorném společenství Čechů a Slováků, pobývajících ve vlasti i žijících v zahraničí, stejně jako i německy mluvících poutníků, pocházejících z Čech a Moravy. Tuto církevní jednotu symbolizuje také přítomnost vašich pastýřů, biskupů pověřených pastorační péčí o rodáky v zahraničí. Jistě, počet vašich biskupů není ještě úplný, ale skutečnost, že v uplynulých měsících bylo možné obsadit některé diecéze, uprázdněné už několik let, je vroucím přáním do budoucna a potvrzuje naši naději, že bude konečně možné ustanovit i ve vaší vlasti příslušné biskupské konference. Svatá Anežka však nespojuje pouze rodáky naší doby. Její 60
kanonizací se naplnila touha dlouhé řady generací, které dychtily po tomto oslavení, aniž by ho mohly spatřit. Mezi biskupy bych rád vzpomněl zesnulého kardinála Berana, jenž životopisnému bádání o svaté Anežce věnoval několik let svého života. Ale myslím i na jiné, kteří si ve své paměti uchovali obraz této duchovní sestry svaté Kláry a něžné matky všech sklíčených. Zůstala drahá každému Čechovi bez rozdílu vyznání. Jsem rád že mohu mezi vámi přivítat oficiální delegaci československé vlády, která přišla, aby svou přítomností uctila tuto znamenitou dceru českého krále. Ano, svatá Anežka je drahá všem Čechům, což dokazuje i skutečnost, že její postava je znázorněna v sousoší sv. Václava na stejnojmenném pražském náměstí, které je už jedno století pódiem vašich národních dějin. Josef kardinál Beran To, že k jejímu svatořečení došlo až v tomto století, není jistě náhodné. Svatá Anežka má zřejmě od Boží Prozřetelnosti dary právě pro vaši generaci. Jedním z nich je nepochybně desetiletí duchovní obnovy vašeho národa, vyhlášené s pastorační prozíravostí vašim kardinálem Tomáškem. Vyvrcholí jubileem sv. Vojtěcha, ale bylo zahájeno ve jménu blahoslavené Anežky. Kéž by všechny modlitby předchozích generací dokázaly spojit ve vroucí modlitbu za zdar této iniciativy. Ať toto úsilí, během něhož jste provázeni a skoro vedeni za ruku svými svatými patrony, dosáhne pro každý jednotlivý rok vytčených plodů. Témata „Víra v moderním světě“, „Rodinný život“, „Práce a společenská odpovědnost“, „Evangelizace a modlitba“ – abych uvedl aspoň některá – nejsou než stupně k dokonalejšímu životu podle evangelia, jež vaše světice prožívala s pokorou srdce po příkladu svatého Františka a svaté Kláry. Svatá Anežka byla ženou modlitby, ale současně ženou, konající skutky blíženské lásky. Důkazem toho jsou domy, které vybudovala v Praze: jeden ke službě chudým nemocným; druhý pro zasvěcený život. Jsem proto rád, že mohu pozdravit zde přítomné řeholníky a mezi nimi velmistra Křižovníků s červenou hvězdou, dědiců nemocničního bratrstva, které světice založila, jakož i řeholnice různých řádů a kongregací, jež rozmanitým způsobem následují Anežčin příklad. Kéž by nedávné dovolení dané ženským kongregacím, že mohou přijímat novicky, bylo podnětem k novému rozkvětu řeholního života ve vašich zemích, obnovením nezištné činnosti ve prospěch potřebných bližních. Drazí poutníci, vaše pouť nemůže skončit dnes. Musí pokračovat a vést vás ve šlépějích svaté Anežky, ke Kristu Pánu, v němž jediném najdete odpověď na všechny vaše problémy. Ať vás na této cestě provází mé apoštolské požehnání na přímluvu Matky Boží, „Paládia české země“. Se zvláštní vroucností zdravím četné slovenské poutníky, kteří přišli do Říma na slavnou kanonizaci svaté Anežky, v čele s prvním trnavským arcibiskupem. Buďte vítáni! Duchovní poselství nové světice promlouvá velmi živě i k vám. V „roce obnovy víry“, vyhlášeném vašim metropolitou se toto poselství stává výzvou, v níž se život svaté Anežky skví jako příklad a vybízí k následování. Duchovní dílo této světice totiž vzešlo z víry, která určovala její vztahy s Bohem, lidmi, i s historickými událostmi. 61
Váš „rok obnovy víry“ je spjat také s připomínkou výročí smrti blahoslavených košických mučedníků, kteří vydali nejvyšší svědectví víry, kdy za ni položili život. Rok obnovy je také přípravou na uzavření druhého křesťanského milénia. Kolik je to příležitostí k zamyšlení, k obnově ve víře! Víra vedla vaše předky od počátků jejich náboženských a kulturních dějin, a pomáhala jim překonat všechny překážky a úskalí. Víra je i pro současné generace světlem, které ukazuje východ z tunelu nezájmu a nevěry. Víra je silou, která dává odvahu a pomáhá vytrvat. Je tím největším Božím darem, který máme s vděčností přijmout a velkoryse rozmnožit. Drazí slovenští poutníci! Odneste si z věčného města při této příležitosti nový olej, posilu ve své víře! První Petrův nástupce slovanského původu vám připomíná, co říká svatý Petr: vytrvejte vždy „silní ve víře“ (1Pt 5,9). Své požehnání uděluji ze srdce všem Slovákům ve vlasti i v zahraničí. Jsem velmi rád, že mohu pozdravit německé katolíky pocházející z Čech a Moravy, a účastní se této audience. Anežka, dcera českého krále, k níž vzhlížíme jako k světici, je skutečným Božím darem Církvi. Společně s ostatními sedmi dámami vysoké pražské aristokracie, složila slib chudoby. Postavila se zájmům státu a s obdivuhodnou rozhodností dala přednost jednání podle svého svědomí, nakolik šlo o její náboženský a osobní život. Její rozhodnutí, založené na ideálech svaté Kláry, podpořil a stvrdil papež. Život nové světice musí být příkladem pro nás všechny, nakolik každý musí sledovat své vlastní povolání, i když by se tomu vnější podmínky stavěly na odpor. Svatá Anežka rozhodla o svém životě podle svědomí a zvolenou cestu věrně sledovala. Právě tento aspekt ji činí příkladnou ženou i v naší době: ukazuje nám směr a je nám vůdkyní. Mnozí Němci, kteří svou prací přispěli k rozvoji země, se na pozvání otce sv. Anežky odebrali do Čech. Právě v oněch dobách začíná soužití dvou etnických skupin. Svatá Anežka ať je nám všem příkladem svým životem založeném na vzájemném respektu, bez nenávisti a nesvárů! Její kanonizace, která vás tu shromáždila, ať je impulsem pro budoucnost, vyznačující se souladem, spoluprací a vzájemným porozuměním. Za tímto účelem uděluji vám i všem vašim drahým mé zvláštní apoštolské požehnání.
“MULIER FORTIS”
(interview s postulátorem kanonizace Anežky České, prof. P. Jaroslavem Polcem1, +2004)
“Moudrostí svítila své rodné zemi, útěchou vlasti byla v dobách všech, modliteb zastřela ji perutěmi, bouřlivý mrak když hrozil nivám Čech.” 1
Jaroslav Polc se narodil 14.9.1929 v Chicagu českým rodičům. Po přestěhování rodiny do Prahy zde absolvoval základní a střední školu; maturoval na Jiráskově gymnáziu v roce 1948. Poté studoval v letech 1948-1950 na St. Procopius College v Lisle, v americkém státě Illinois. Teologická studia absolvoval v Římě v letech 1950-1955 na Papežské lateránské univerzitě, kde získal licenciát teologie. Po vysvěcení na kněze 25.9.1955 v Green Bay v Wisconsinu (USA) působil několik let v duchovní správě v diecézi Green Bay. V roce 1962 byl promován na doktora teologie na Papežské lateránské univerzitě. V letech 1960-1962 byl současně knihovníkem Papežského pastoračního ústavu na téže univerzitě a tajemníkem nově založeného patristicko-středověkého ústavu "Jan XXIII.". V roce 1963 byl jmenován ředitelem knihovny Lateránské univerzity a byl jím až do roku 1991. V roce 1964 získal licenciát církevního práva na Ústavu obojího práva Lateránské univerzity a diplom školy paleografie a diplomatiky při Vatikánském tajném archivu. V letech 1968-1989 řídil náboženskou edici římské Křesťanské akademie, v níž vyšlo 110 svazků, a spolupracoval s Křesťanskou akademií na přípravě odborných sympozií. Zároveň spolupracoval s římskými ústředními církevními úřady a s filatelistickým a numismatickým oddělením Vatikánské pošty při navrhování série známek s českou a ekologickou tématikou. 29.4.1991 byl Jaroslav V. Polc jmenován docentem pro obor církevní historie Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy (KTF UK) v Praze a 14.10.1992 profesorem pro obor katolických církevních dějin a patrologie. Od roku 1994 byl rovněž členem odborné komise Českého historického ústavu v Římě. V čele KTF UK stál jako děkan v letech 1997-2002. Zemřel 15.1.2004 v pražské Nemocnici pod Petřínem. 62
Připravoval jste podklady pro svatořečení blahoslavené Anežky České. S jakými nadějemi jste tehdy svou práci spojoval, a jak se Vám tyto naděje vyplnily? Znamenalo to projít všechny soudobé dokumenty, které se týkaly života svaté Anežky. To znamená nejenom její životopis a čtyři listy sv. Kláry, ale také všechny zmínky o ní v různých, i cizích kronikách, protože ona se vyskytuje také jinde. Dále se jednalo o snahy o vypracování nové řehole pro klarisky, protože sv. Anežka se účastnila aktivně také na této práci. Takže bylo potřeba prostudovat problémy, spojené s onou řeholí. To jsme ještě v době, kdy žila sv. Klára. Pak bylo třeba nikoliv napsat životopis, ale především seřadit dokumenty chronologicky a tématicky do skupin, aby se připravil materiál pro dvě komise: jedna byla komise historická, složená s odborníků-historiků v Římě, a pak další komise složená z teologů. Ty pak měly o záležitosti rozhodnout. To byl vlastně můj úkol, který víceméně zabíral léta od narození svaté Anežky až přibližně do roku 1500. Mons. Němec, který se mnou spolupracoval, se zase postaral o to, že sebral hlavní dokumenty, které se týkaly nepřetržité úcty ke svaté Anežce až do dnešní doby. Nesmírně pomohl také apoštolský list Jana Pavla II., který vydal u příležitosti 700. výročí smrti svaté Anežky. Když jsem tenkrát chodil na kongregaci a připravovali jsme celý proces, především dokumenty, které se zachovaly, říkával jsem si: ‘Co asi svatá Anežka vyvede, až proces skončí?’ Protože situace, která byla v posledních létech jejího života skoro neřešitelná doba braniborské okupace Čech, kdy v Čechách vlastně panovalo bezvládí, kdy Braniboři ničili zemi, a kdy syn Přemysla Otakara II., malý Václav II., král a dědic české země byl odvlečen do Branibor - trvala vlastně až do smrti svaté Anežky. A více méně tři měsíce po její smrti se situace najednou skoro zázračně rozřešila. Malý Václav II. se vrací zpátky do Čech, a za jeho vlády nastává velký rozkvět české země. A to byla otázka, kterou jsem si kladl: zda se bude opakovat něco podobného. A bylo to, řekl bych, skoro prozřetelnostní, že jsem s tím tak dlouho otálel, a že jsem neměl čas, takže zatímco bylo možné ty dokumenty sebrat během dvou až tří let, trvalo to od roku 1982 až do roku 1989. Co se stalo, to všichni víme. Mnoho lidí, možná že většina národa, spojovalo události konce roku 1989 se svatořečením blahoslavené Anežky. Když se podíváme kolem sebe dnes, vypadá to, jako by to nadšení, s nímž lidé vítali svatořečení blahoslavené Anežky z větší části vyprchalo; jako by si lidé na tuto národní světici už ani nevzpomněli, kromě charitativní oblasti. Jaký je Váš názor? Svatý Bernard už dávno napsal, že ‘nadšení to je něco jako stoh slámy: zapálí se a shoří!’ Myslím si, že to je situace, která následovala po kanonizaci svaté Anežky. A svatá Anežka tomu národu opravdu pomohla. Já bych to skutečně spojoval. Situace sice spěla k nějaké změně už tenkrát, ale takovým prvním impulzem bylo, když Jan Pavel II., den po svatořečení sv. Anežky ‘mařil’ dozor státu nad Církví během oné velké audience, kterou udělil v aule Pavla VI. 12.000 lidí, která vypadala jako politický projev, poněvadž nebylo věty, která by nebyla přerušována bouřlivým potleskem. A byl to určitý program pro Církev zde, až dojde k oné veliké změně. Takže jsem skutečně přesvědčen, že tato kanonizace, která byla vysílána také Československou televizí, a kterou současně vysílal Vatikánský rozhlas i Svobodná Evropa, skutečně měla vliv na změnu situace. Svatá Anežka žila v době tak trochu podobné době naší: s elitářskými, kosmopolitickými a konzumními trendy. Jaký měl její příklad vliv na českou společnost té doby, a nebylo by vhodné a možné využít jej i dnes? 63
Řekl bych, že sv. Anežka upozornila tenkrát, jako věrná následovnice sv. Františka z Assisi, na skutečné hodnoty. Jednak v osobním životě na skromnost, pokoru a především chudobu. A potom v jejím styku s ostatními na cit s lidmi, kteří jsou pronásledovaní; styk s lidmi, kteří jsou sociálně slabí. To bylo cílem jejího života. Ale přitom to nebyl nějaký humanizmus, který se často hlásá a nějaké nadace, které sice pomáhají potřebným lidem, nakonec bych řekl, že konečně i ty nadace ať chtějí nebo nechtějí jsou inspirovány charitativní činností Církve, která byla odjakživa nositelkou charitativních snah. Ale že sv. Anežka, na rozdíl od takových čistě lidských trendů, spojovala právě tuto svoji činnost s hodnotami nadpřirozenými. Co říká sv. Anežka Vám osobně? Čím je Vám významná a blízká? Pomáhá Vám její příklad nějak ve vašem osobním životě? Mně je kromě toho, co jsem již řekl, blízká asi jednou věcí. A to zdůraznil kdysi také sv. Otec ve svém zmíněném apoštolském listě. Ona byla, jak říkáme ‘Mulier fortis’ čili ‘silná žena’, která když byla přesvědčena, že má pravdu, nebála se ani papežů. A máme skutečně dopisy papežů, které to dokazují. Právě proto ji také papežové dávali za vzor například kastilské královně té doby, a jiným už pro její velmi statečné rozhodnutí, že z princezny se stává prostou řeholnicí. To byla veliká věc a bylo k tomu zapotřebí velké odvahy. Ta odvaha ji provázela celým životem. Vždyť nakonec ona zajistila mír českému království, když smířila Přemysla Otakara s jeho otcem Václavem I. během bratrovražedné občanské války. Byla to ona, která přinesla mír české zemi. V tom by snad bylo možné vidět vzor pro nás k nastolení míru mezi znesvářenými lidmi v této zemi.
Pastýřský list k výročí úmrtí sv. Anežky České Bratři a sestry, milí spoluobčané, procházíme rokem, kdy uběhne 25 let od listopadových událostí ´89. Vede nás to k zamyšlení nad čtvrtstoletím našeho života, a to v situaci víc než složité. Zcela záměrně jsem zvolil dnešní den jako vhodný pro uvedení do úvah, kterými bychom se měli připravit, abychom mohli listopadové dny oslavit v pravdivosti. Na tuto neděli letos připadá výroční den smrti sv. Anežky Přemyslovny, jejíž jméno je nesmazatelně vepsáno do listopadu 1989. Ale nejen to. Před pětadvaceti lety při tehdejším Anežčině svátku 2. března proběhla pouť v pražské katedrále, které se zúčastnilo přes všechny možné obstrukce několik tisíc lidí z celé naší vlasti a která byla mohutnou demonstrací touhy po svobodě. Je ještě jeden důvod. K svátku sv. Anežky Přemyslovny je vztažen pastýřský list mého předchůdce na svatovojtěšském stolci, kardinála Josefa Berana datovaný 2. února 1948. Jeho odvážně varovný rozbor situace ve státě je v odhalení nikoli politických, ale společensko-morálních příčin dnes stejně platný jako tehdy. Zmíněný list vyzněl jako výzva vrátit se k hodnotám, které zakládají důstojnost člověka a jeho svobodu. Bylo by anachronické porovnávat dnešek a únor 1948. Ale to, že 64
s omezením svobody je člověku brána důstojnost, a člověk bez plné lidské důstojnosti není svobodný, platí i dnes. Považoval bych za velmi nedobré, kdyby vznikla i jen debata, komu patří listopadový odkaz. Šlo totiž o celospolečenský pohyb a celonárodní vzepětí. Je ovšem třeba přiznat každému, co jeho jest. Statečným statečnost, zlým zlobu. Říct, že velitel zásahového oddílu a konfidenti pořizující fotodokumentaci mají podíl na listopadovém vítězství je nepřijatelná nehoráznost a lež! Ano, byli tam také a jsou tu s námi i teď. Pohled na listopad ´89 je poučný také pro otázku vztahu církve a společnosti. Dlouho před listopadem osvědčili věřící lidé – ne jen katolíci – svou občanskou statečnost. Od Velehradu 1985 přes petici Augustina Navrátila a kardinálem Tomáškem vyhlášené Desetiletí duchovní obrody národa až ke kanonizaci sv. Anežky nikdo nepochyboval o tom, že církve a věřící jsou integrální složkou tehdy československé společnosti. Jen komunistický režim si přál, aby byly církve pod ještě větším státním dohledem a od společnosti odděleny, ne-li z ní vyloučeny. V jakém kontrastu zní slavná slova kardinála Tomáška v listopadových dnech: „Církev je na straně národa!“ Církev má v životě společnosti nezastupitelnou úlohu a bez plné svobody církví nelze mluvit o demokratickém moderním státě. Při pohledu do uplynulých 25 let je zjevné, že církve svému úkolu plně dostály. Jejich úspěchy na poli sociální a zdravotnické práce – pro všechny, na poli církevního školství – pro všechny, v oblasti kultury – pro všechny, jsou vidět na každém kroku. Ptát se, co budou církve dělat s majetkem, který jim patří, je urážející. Rozvinou jen to, co pro všechny už čtvrtstoletí dělají. V listopadu ´89 jsme získali svobodu, demokracii a samostatnost. Získali jsme je zdánlivě snadno. Oběti tvrdého zápasu z padesátých let si mnoho lidí s listopadem nespojuje. Zřejmě i proto si velkých obnovených hodnot dost nevážíme a chováme se v nich tak, že jsme je pokroutili, zpochybnili a mohli bychom je i ztratit. Odkaz listopadu je třeba nejen připomenout, ale především pozvednout. Jeho nejvýraznějším vyjádřením je heslo Václava Havla, které nás tehdy strhovalo: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Tehdy jsem bez výhrad toto heslo přijal. Teprve s odstupem času jsem si uvědomil, že Pravda a láska mají nezlomnou sílu umožňující život jen jako nedílná dvojice. Pravda bez lásky může být krutá. Láska bez pravdy se může stát lží. Ještě později jsem našel, jak se Havlovo heslo podobá větě z jedné mešní preface vystihující podstatu křesťanství: Boží dobrota člověka stvořila, spravedlnost odsoudila a milosrdenství vykoupilo. Dodám: za cenu oběti, za cenu kříže. Připomenu vám ještě jeden text Václava Havla, vůbec poslední, napsaný 11. listopadu 2011, těsně před smrtí. Zní takto: Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela 25. listopadu 1989. Prosím, měj ruku i nadále připravenu, třeba ji ještě budeme potřebovat. Ano, vždy potřebujeme ochranu a povzbuzení, v zápasech i v práci. Vždy potřebujeme cíl a cestu k němu. Celý život svaté Přemyslovny je ukazuje. Pojďme tedy, jejím státnicky pevným krokem k dobru a pokoji v naší zemi. Na závěr bych vás rád pozval 15. listopadu tohoto roku do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha k děkovné bohoslužbě za dar života ve svobodě. Váš + Dominik kardinál Duka OP, arcibiskup pražský 65
POŘAD BOHOSLUŽEB: 2. - 9. listopadu 2014 DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Benedikta DRBALA, rodiče, sourozence a duše v očistci PODIVICE: PO MŠI SVATÉ za + Aloise MARKA NEDĚLE DRYSICE a rodiče z obou stran 2. listopadu SVĚTELNÝ PRŮVOD NA HŘBITOV 9.30 PRAVIDELNÁ za + rodiče PLISKOVY, PODIVICE MĚSÍČNÍ SBÍRKA dceru, syna a duše v očistci 11.00 SV. MARTIN DE PORRES, PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ za + stařečky PARÁČKOVY ŘEHOLNÍK a ŠMUDLOVY 3. listopadu 17.00 SV. KAREL BOROMEJSKÝ, ÚTERÝ PODIVICE za +Marii ZAPLETALOVOU, BISKUP 4. listopadu manžela a duše v očistci 8.00 STŘEDA STŘEDA DRYSICE na úmysl dárce 31. TÝDNE V MEZIDOBÍ 5. listopadu 17.00 za + rodiče VLACHOVY, ČTVRTEK ČTVRTEK PUSTIMĚŘ zetě, vnuka a Boží požehnání 31. TÝDNE V MEZIDOBÍ 6. listopadu 17.00 pro živou rodinu za dar zdraví a hojnost darů PÁTEK DRYSICE Ducha svatého pro J. Em. 31. TÝDNE V MEZIDOBÍ 8.00 PÁTEK Giovanniho kardinála COPPU EUCHARISTICKÁ 7. listopadu za + Benedikta a Hedviku PUSTIMĚŘ KOUTNÝCH, syna Stanislava ADORACE 17.00 ZA MÍR VE SVĚTĚ a Boží požehnání pro živou r. PODIVICE EUCHARISTICKÁ ADORACE PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI ZA MÍR VE SVĚTĚ 17.00 SOBOTNÍ PAMÁTKA za farnosti Podivice, SOBOTA PODIVICE P ANNY M ARIE Pustiměř a Drysice 8. listopadu 8.00 PUSTIMĚŘ za + Jana PŘIKRYLA, živou SVÁTEK a + rodinu KOLENIČOVU 8.00 POSVĚCENÍ NEDĚLE DRYSICE na poděkování za 95 let života a Boží požehnání pro rodinu 9. listopadu LATERÁNSKÉ BAZILIKY 9.30 za + rodiče MALOVY, syna J.E. GIOVANNI KARD. COPPA, ČESTNÝ OBČAN DRYSIC, PODIVICE Rudolfa, + rodinu MALOVU 89 LET (1925) a KROMBHOLZOVU, 11.00 a dar zdraví pro živou rodinu POUŤ DĚKANÁTŮ PROSTĚJOV A VYŠKOV ZA OBNOVU RODIN A ZA NOVÁ KNĚŽSKÁ A ŘEHOLNÍ POVOLÁNÍ OLOMOUC, katedrála sv. Václava - sobota, 15. listopadu 2014 ODJEZD: 13.15: PODIVICE 13.30: PUSTIMĚŘ (na rozcestí; u ZŠ) 13.45: DRYSICE 15.00: ROZJÍMAVÝ RŮŽENEC 16.00: EUCHARISTICKÁ ADORACE 17.00: MŠE SVATÁ VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ
PUSTIMĚŘ 8.00
FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; email:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
66
