MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV HUDEBNÍ VĚDY SDRUŽENÁ UMĚNOVĚDNÁ STUDIA
VOJTĚCH DINGA
VLASTA BURIAN V ZEMI NIKOHO.
BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
Vedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Střítecký, Csc.
Brno 2008
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
V Nedvědici dne 10. prosince 2008 …..…………..……………………………
2
Děkuji vedoucímu práce prof. PhDr. Jaroslavu Stříteckému, Csc. a konzultantovi Mgr. Václavu Březinovi za cenné rady, konzultace a odborné vedení práce.
3
OBSAH
1.
ÚVOD …………………………………………………………………………………5
2.
VLASTA BURIAN V ČESKÉM FILMU………………………………. …….. ……6
3.
POVÁLEČNÁ SITUACE………………………………….. ………………………..10
4.
NEVDĚK ŠMÍRY ANEB DIVADLO KOLEKTIVNÍ TVORBY……………...……11
5.
TŘIKRÁT NA LAVICI OBŽALOVANÝCH …………….…………………………13
6.
SITUACE ZA PROTEKTORÁTU …………………………………………………..19
7.
PRONACISTICKÉ SKEČE ………………………………………………………….22
8.
HVĚZDY NAD BALTIMORE ………………………………………………………23
9.
KLAUNŮV ODBOJ ………………………………………………………………....27
10.
PSYCHOLOGIE KLAUNA …………………………………………………………29
11.
ZÁVĚR …………………………………………………………………………….…33
12.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ……………………….…………………….…34
13.
RESUMÉ ……………………………………….………………………………….…37
14.
SUMMARY …………………………………………………….……………………37
4
1. ÚVOD
Následující text této bakalářské práce se zabývá postavou nejpopulárnějšího českého předválečného komika Vlasty Buriana. Umělce, jenž ovlivnil tvář českého divadla a žánr filmové veselohry 1. poloviny dvacátého století. Autor se věnuje srovnání člověka tvůrce na pozadí dob ve kterých žil a tvořil. Hledá odpověď na otázku vlivu doby na umělce, přičemž sleduje konkrétní období třicátých a čtyřicátých let. Činí tak prostřednictvím nástinu dvou politických systémů, jejichž otisk je zřejmý na Burianově osudu. Proměnami jeho mediální podoby vysvětluje rozdíl mezí fikcí a realitou. Navrací se tak k samotné podstatě člověka opředeného mýty a polopravdami. Autor k práci přistupuje kompilační metodou a snaží se o ucelený portrét čerpající ze soudobých dokumentů, přičemž si všímá dříve mylně uvedených skutečností a uvádí je na pravou míru. Pro práci jsou také velmi hodnotné životopisné údaje, proto je autor uvádí pro dokreslení kontextu bakalářské práce. Atmosféru sdělovaného čtenáři stejně tak přibližuje různorodá poezie. Dostupných pramenů s „burianovskou“ tématikou je mnoho, avšak většina z nich jsou vzpomínkové publikace. Cenné informace autorovi poskytla publikace Věc: Vlasta Burian od Vladimíra Justa, jež se nejobsáhleji věnuje problematice soudních procesů herce. Pro práci byla taktéž zásadní i kniha Lukáše Kašpara s názvem Český hraný film a filmaři za protektorátu.
5
2. VLASTA BURIAN V ČESKÉM FILMU
Hudba začla hrát a housle znít echem premiér kin hlavních tříd všechno stárne i klíč houslový a starý klaun, šedivý klaun, to ví. Zdeněk Borovec
Příchod třicátých let dvacátého století zastihl Vlastu Buriana na piedestalu divácké přízně. Již pět let úspěšně řediteloval vlastní divadlo, natočil čtyři němé filmy a rovněž měla premiéru první česky mluvená veselohra C. a k. polní maršálek v níž vytvořil titulní roli . Znalost německého jazyka mu umožnila natočit i německou verzi, tuto praxi poté ještě čtyřikrát zopakoval. Tehdejší recenzenti nad Burianovým výkonem hýřili superlativy: ,,V popředí všech hereckých výkonů je falešný polní maršálek Vlasty Buriana. Dokud mohl hrát Burian jenom v němých filmech, mohl být jenom komikem – nikoli špatným, ale rovněž ne nadprůměrným. Scházelo mu slovo, jehož moc rozesmáti ovládá suverénně. Burian však není jen neodolatelným clownem – je především výborným hercem.“ (Čáslavský 1997: 19) S touto veselohrou se mu podařilo dobýt i Berlín. Ostatně se o tom zmiňuje významný berlínský publicista T. Rimski: ,,Možno říci, že nikdy žádný Čech, ba ani umělec jiné národnosti, nezvítězil tak přesvědčivě a tak rychle jako on.“ (Suchý 2001: 145) ,,Burianovské“ veselohry shlédli návštěvníci biografů v Berlíně, Vídni, Francii, Moskvě a Varšavě. Po C. a k. polním maršálkovi následovaly další filmy opět v Lamačově režii. ,,Svým filmovým kostýmem s maskou a sociálním původem postav představoval milovaný komik Vlasta člověka z lidu. Jsou to ovšem rozverní, skotačiví a zlobiví lidé, kteří většinou opovrhují okázalostí a důstojností.“ (Taussig 2001: 29) Jmenovitě: On a jeho sestra, To neznáte Hadimršku, Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa a Funebrák. Lamač v nich uplatňoval koncept filmové frašky. Tvořil jej sled sólových výstupů či dialogů, v nichž Vlasta Burian dominoval hereckým partnerům na pozadí lehce načrtnuté dějové osy. Až Martin Frič dokázal Buriana ukáznit a zcivilnit před kamerou. Avšak také on čelil problému s nedostatkem filmových námětů. Následkem toho musel využívat divadelních nebo románových předloh. Příkladem jsou filmy jako Anton Špelec, ostrostřelec (podle divadelní hry Už mne vezou), Pobočník jeho výsosti (divadelní hra Kasta pro sebe), Dvanáct křesel (stejnojmenná povídka), Revizor (divadelní hra), či U snědeného krámu (román). U posledních dvou bych se rád zastavil. Velký risk s obsazením Vlasty Buriana do role Chlestakova se Fričovi vydařil. Souhlasím se soudobou 6
kritikou v níž autor říká: ,,Režie dala tomuto Chlestakovi trochu Mefistofelský výraz, což nebylo právě nutné, ale právě v této podobě projevuje se síla Burianova hereckého mistrovství: ta míra sarkasmu, drzé smělosti, škodolibosti, povýšeného pozérství činí z Buriana skoro Goethovského představitele. (Čáslavský 1997: 64). Novou Burianovu hereckou polohu využil Frič také ve filmové verzi románu Ignáta Hermanna U snědeného krámu. Filmové zpracování dramatu většinou staví na citlivé kresbě charakterů a civilním pojetí. Tyto požadavky dokázal Burian akceptovat jen díky Fričově autoritě. Nezklidněný individualista ,,trhající kulisy“ zde dokázal, že není jen komikem: ,, Je také herec, opravdový herec z masa a krve, který dovede procítit lidskou duši až do těch nejjemnějších záchvěvů. Roste i jako herec, i když třeba jen sedí u pultu, jako v tomto filmu. (Čáslavský 1997:66) Podobnou příležitost už Vlasta Burian nikdy nezíská. Následující trojice filmů: Hrdinný kapitán Korkorán (režie: Miroslav Cikán), Nezlobte dědečka (režie: Karel Lamač) a Hrdina jedné noci (režie: Martin Frič) symbolizují ,,hubenou“ etapu Burianovy filmové tvorby. Ledabylost ve zpracování, úplná volnost pro extempore hlavního protagonisty zavinily jeho stagnaci. Po dvou letech se vrací na plátna kin. Film Tři vejce do skla režiséra Friče měl velký komerční úspěch. Recenzenti se však nemohli zbavit dojmu, že “Burianova komika je ve filmu soustavně rozsévána na neúrodné půdě, kde je odkázána sama na sebe.“ (Čáslavský 1997: 87) Veselohra Ducháček to zařídí krále komiků rehabilitovala. Dobové ohlasy nešetřily chválou: ,,Vlasta Burian vytváří v Ducháčkovi jednu ze svých nejlepších rolí. Mimikou, ovládající bohatou výrazovou škálu, hlasem a gesty kreslí psychologicky dokonale propracovanou postavu, plnou životnosti. Není proto divu, že výkony ostatních herců se vedle takové individuality jaksi ztrácejí, i když všichni hrají dobře.“
(Čáslavský 1997: 92)
Obdobnou roli vytvořil v Lamačově snímku U pokladny stál těžícím opět z divadelní hry. Kuriózní je, že v dalším filmu stanul společně s Čeňkem Šléglem a Ladislavem Bromem na režisérském postu. Filmu samotnému tato skutečnost neprospěla, naopak. Ulice zpívá je patrně nejslabším filmem, který kdy natočil. Ve čtyřicátých letech exceloval v jednom ze svých nejlepších filmů Katakomby. Bedřich Radl uvedl: ,,Burianův Borman
je opět
nádhernou figurkou, nepřekonatelně žonglující slovy, gesty a posuňky, mistrovským dílem charakteristiky, velkolepým komickým výkonem par excellence, jehož bohatostí bude uchvácen každý divák.“ (Čáslavský 1997: 106) Po něm překvapil salónní rolí uhlazeného elegána v Baronu Prášilovi. ,,Vlasta Burian tu znovu prokazuje, co je v něm charakterizačních schopností, jež v úloze a v situacích, snadno svádějících k přehánění, umožňují mu podati ukázněný, životný výkon, plný bystrého postřehu, vtiskující filmu také pečeť.“
(Čáslavský 1997: 112) Filmové frašky Přednosta stanice (režie:Jan Sviták) a 7
Provdám svou ženu (režie: Miroslav Cikán) se lišily v jedné zásadní věci. Zatímco Sviták poskytl Burianovi absolutní svobodu v improvizaci, Cikán jej naopak o extempore připravil. Tím ovšem ,,zabil“ Buriana jako komika a vytvořil: ,,Srozumitelný, průměrný film s šetrnou dávkou humoru.“ (Čáslavský 1997: 123) Do roku 1943 natočil ještě dva filmy s Vladimírem Slavínským. První z těch dvou Ryba na suchu měl filmové diváky překvapit docela jiným Burianem, než na jakého byli zvyklí. Domnívám se společně s autory dobových recenzí, že se to podařilo. ,,Ti, kteří na Burianův film půjdou, aby se popadali smíchy za břicho, budou snad zklamáni. Budou-li však dost vnímavý, odejdou obohaceni podívanou na umělce.“ (Čáslavský 1997: 12) Druhá filmové spolupráce Burian – Slavínský symbolizovala návrat k osvědčeným metodám. Burian tu sice opět ztvárňuje lidový typ ,,dobráckého samorosta“, ale už to není onen ucelený psychologicko-realistický portrét. Převládající komická poloha působí dvojznačně: ,,Burianova komika strne bezpečně k smíchu, ale zamlžuje charakter a rozptyluje podobu papírníka Putičky. Způsobuje, že objevujeme v jeho očích poťouchlý lesk jako znamení příštího šibalství nebo povedeného vtipu a nevěříme mu doslova. Tím nechceme tvrdit, že Burian si tu vyhradil jen svou osobitou komiku jako jediný reprodukční prostředek. I zde je živým typem, je pouze přinucen sám si vytvářet atmosféru.“ (Čáslavský 1997: 134) Režisér Slavínský podcenil příběh a vsadil na prvoplánovou líbivost, což se mu vymstilo zejména ve scénách, kde patetická hudba umocňuje prázdnotu textu. Téměř osmiletou pomlku Burianovy filmové tvorby zaviní nejprve nedostatek filmových námětů a po skončení války obvinění z kolaborace. Vykonstruovaný proces jej
připraví nejen o veškeré finanční
prostředky, ale hlavně o čistý štít. Morálně zlomený a těžce nemocný člověk už zdaleka není tím eruptivním komikem jako kdysi. Trpkým návratem před filmovou kameru je pro něj Lipského agitka Slepice a kostelník. ,,Zklamáním je i výkon Vl. Buriana v úloze kostelníka Kodýtka: zdá se, že tento populární herec, omezovaný
nicméně neobyčejně skrovným
výrazovým rejstříkem, sotva už bude platnou posilou naší nové dramatické kultuře.“ (Čáslavský 1997: 138) Václav Tille, který Vlastu Buriana považoval za největšího českého herce, by s tvrzením o neobyčejně skrovném výrazovém rejstříku zcela jistě nesouhlasil. Iluzivní socialistický realismus však s individualisty nepočítá. Skvělou hereckou příležitost získá od bývalého scénáristy Václava Wassermana. Na tehdejší filmovou produkci zajímavý film - Nejlepší člověk vrátil publiku dřívějšího Buriana. ,,Z uniformity hereckých výkonů se nejspíše vymyká postava poštmistra Plíška. To ovšem není ani tak zásluhou scénáristů a režisérů jako barvitého, leč ukázněného hereckého projevu Vlasty Buriana.“ (Čáslavský 1997: 142) Film podle pohádky Boženy Němcové Sůl nad zlato vyvolal rozporuplné reakce. Rozpravy o tom, kam vlastně zařadit výchozí filmový tvar, jsou dnes již 8
podružné. Filmový záznam herectví dvou odlišných individualit jakými byli Werich s Burianem dodnes láká diváky ke shlédnutí. Werichův výkon - přijatý veskrze kladně kontrastuje s hodnocením role Burianovi. Vybral jsem dvě odlišná tvrzení: ,,Ukazuje se jeho povrchní charakteristika postavy, založená hlavně na upnutí se k vnějším znakům a k zachycení a zdůraznění povrchních, rádoby komických cetek nevalné ceny. Snaží se spíše postavu divákovi ,,prodávat“ ve všelijakém pozlátku estrádní komiky, než by ji prožíval, divákovi tak objevoval a přibližoval.“ (Čáslavský 1997: 147) ,,Také Vlasta Burian hraje dobře, ač text jeho role je plytký a beztvárný, nejlépe ve scéně z královské ložnice. Burian má krásné, ryzí a lidské místo ve scéně s babičkou, jedno z nejčistších v celém filmu.“ (Čáslavský 1997: 144) První hledisko zdá se mi být odrazem bezpředmětných útoků na Burianovo konto. Schází mu totiž opodstatnění, z kterého naopak těží druhá recenze-otázka kvality a rozsahu role. Propadák Muž v povětří, jenž Buriana postihl na konci kariéry režíroval Miroslav Cikán. ,,Nevtipný námět Vladimíra Kabelka, povrchní režie Miroslava Cikána i zvětšená komika Vlasty Buriana si podávají ruce v konečném nezdaru díla.“ (Čáslavský 1997: 152) K datu 25. prosince 1956 měla premiéru Fričova komedie Zaostřit prosím. Žádné zlomové dílo a přece v něčem výjimečné. Nese poslední otisk Burianova účinkování před filmovou kamerou. Od roku 1923 vytvořil kabaretiér, zpěvák, činoherec a divadelní komik Vlasta Burian 32 filmových rolí.
9
3. POVÁLEČNÁ SITUACE
Co barevným listem zdá se, to brzy shnije na vzduchu, jen na chvíli podobno kráse, se zničí skrz zlou předtuchu, jež nedává nám šanci.
List nepovstane z popela, ten popel vítr rozfouká, když víra v právo zmizela, je marné k žití ponoukat, vždyť není šance zítřku
Atmosféra povstalecké Prahy 5. května 1945 je děsivá. Na ulicích se střílí, hoří domy a Český rozhlas v německém obležení volá o pomoc. Samozvaní soudci lynčují na ulicích zaprodance a z oken domu visí národní vlajky. Poslední záchvěvy německého teroru mizí v prachu, jež víří přijíždějící tanky s rudou hvězdou. Karty nahoře jsou již rozdány. Stalin si při jednáních o poválečném rozdělení Evropy vymohl, že Praha a spolu s ní celá Československá republika bude v područí Moskvy a ne Američanů. Proto také nemohli Prahu osvobodit, přestože byli už tři dny za Plzní. Oslavné básně a objetí tedy náleželo z vyšší vůle rudoarmějcům. Datem 9. května patřila válka oficiálně ,,včerejšku“. Československu však mírové opojení nevydrží dlouho. Přichází doba nových soudů a ortelů. V červnu 1945 byl vydán dekret o pozemkové reformě. V závětří této skutečnosti dochází k zestátnění československého filmu. Jednalo se o dekret číslo 50 o opatřeních v oblasti filmu, který vstoupil v platnost 28. srpna 1945. Ve zkratce: Jediný stát byl oprávněn k provozu filmových ateliérů, k výrobě a laboratornímu zpracování filmů, i jejich veřejnému promítání. ,,Je-li u nás co zralé k postátnění, je to film,“ řekl československý prezident. (Mottl 2006: 2001) Košickým vládním programem, bylo definitivně potvrzeno tendenční směřování na Sovětský svaz. Benešovy obavy z opětovné zrady západních spojenců vedlo až k naivní důvěře v Sovětský svaz. Lynčování přenesené z ulic do soudních síní získalo nové obětní beránky - filmové, divadelní a další kulturní pracovníky. Začali zasedat disciplinární rady filmových pracovníků, kteří prověřovali a posuzovali činnost filmařů v období protektorátu. Tyto rady většinou tvořili členové KSČ. Na jejich verdiktu záleželo, zda obžalovaného postihne zákaz umělecké činnosti nebo doživotní 10
vyloučení. Mnohdy šlo o vykonstruované procesy při čemž skuteční viníci unikli ruce zákona členstvím ve straně. To ovšem nebyl případ Vlasty Buriana.
4. NEVDĚK ŠMÍRY ANEB DIVADLO KOLEKTIVNÍ TVORBY
Proč bych měl někde držet baldachýn a vnějším leskem lesku pocty vzdávat, budovat věčnou slávu, ač sám vím, že pomíjivá je jak polní tráva? Což vyplácí se splácet poctám nájem a vyplatit se z vlastní podoby, pak pro pomlsky o chléb ztratit zájem, jak boháč žít, a nemít na dluhy? Do svého srdce vezmi si mne zkrátka, výměnou za to nabízím, snad smím, poctivý obchod, i když bez pozlátka – za tebe prostě sebe vyměním. Zmiz, udavači, navždy mlčet musíš, vždyť nemáš komu udat věrnou duši! (Shakespeare 2003: 125)
Květen čtyřicet pět zasáhl také do fungování divadla Vlasty Buriana. Závodní výbor této scény ustanovil tzv. Divadlo kolektivní tvorby. Bývalý člen Divadla Vlasty Buriana Radovan Lukavský vzpomíná: ,,Nad vchodem byl stržený původní nápis a bylo tam napsáno - Divadlo kolektivní tvorby. Všichni ti, které tam Burian jako dobroděj vzal, tam byli shromáždění a psali žádost, aby byl potrestán jako kolaborant.“ (Lukavská 2004: 95) Vladimír Just v knize Věc: Vlasta Burian udává, že vedoucím závodní milice se stal František Plodr. Fotbalista a podřadný herec, jehož Burian přijal ze soucitu nad jeho skončenou sportovní kariérou. (Just 1991: 85)
Petice ve prospěch Buriana v níž jeho věrní spolupracovníci dosvědčili jeho
morální bezúhonnost vyzněla naprázdno. K vyvlastnění divadla došlo téměř hladce, nesouhlas některých umlčela výpověď. Kolektiv nových tvůrců v den Burianova uvěznění prohlašuje: ,,Divadelní soubor,který po léta živořil ve stínu hvězdy, vzal svůj osud do vlastních rukou. Bude tvořit pod názvem Divadlo kolektivní tvorby. Za uměleckého šéfa si závodní rada 11
ustanovila člena Městských divadel Zdeňka Podlipného, bývalého člena D 41 E. F. Buriana, známého dělnictvu v Moravské Ostravě a na Kladně jako revolučního pracovníka a herce. Za administrativního ředitele zvolila Karla Němce, dlouholetého důvěrníka divadla. Po vyčištění a distancování od nespolehlivých a zkorumpovaných členů, dal se soubor do usilovné práce…“ (Just 1991:86) V textu zmíněný Zdeněk Podlipný patřil za Protektorátu k hojným přispěvatelům Arijského boje. Dokonce se společně s režisérem Salzerem podílel na silně antisemitské rasistické frašce E. W. Millera Rothschild vítězí u Waterloo. Naneštěstí pro spravedlnost ho včasné pochopení poměrů zachránilo od klatby. V prostorách bývalého Burianova divadla působil jako šéfrežisér, autor a herec. Už jeho první hra však neuspěla. Paradoxně silně individualistické dílo - Asyl započalo první sezónu divadla hlásajícího kolektivitu. Verdikt byl nelítostný: ,,Nešťastně zahájilo činnost Divadlo kolektivní tvorby: fráze, nevkusnost, sentiment.“ (Just 1991: 88) Nebývalá shoda diváků s recenzenty znamená pro divadlo stěží odtrpěnou sezonu 1945 / 1946.
12
5. TŘIKRÁT NA LAVICI OBŽALOVANÝCH
Pro moje srdce vězněné mé oči milost žádají, Nemají ale naději, jsou příliš nicotné,
Také dvě síly pomocné, Útěcha spolu s nadějí, byly více než nešťastné, že vhodnou pomoc neznají pro moje srdce vězněné.
Zbytečné je tu léčení, pohrdání v něm kraluje. a bojovat s ním marné je. Hořkost už cílem zůstane pro moje srdce vězněné. (Charles d´Orléans 203: 82)
Po Burianově zajištění 24. května 1945 dochází k vytvoření jeho nové mediální podoby. Tvář kdysi nejpopulárnějšího občana republiky nabývá démonického vzezření kolaboranta. Zásluhu na tom nese zejména komunistický spisovatel a publicista J. Štefánek. Podle něj začalo Burianovo kolaborantství ještě dávno před příchodem Němců. Spočívalo prý v hmotném a duchovním ochuzování národa. Svou plamennou kritiku na bezmocného Buriana ukončuje verdiktem: ,,Již nikdy se nesmí připustit k práci podobná zvůle jednotlivce! Takovýto příklad musí vésti k poučení o nezbytnosti přísné kontroly každé činnosti pro duševní hygienu lidu.“ (Just 1991: 89) Burian uvězněný společně s nacisty a dalšími kriminálními živly zažívá nesmírné ponížení. Až na intervenci Jana Masaryka je propuštěn z pankrácké vazby a vyšetřován na svobodě. Zde se dostává ke slovu disciplinární komise Svazu filmových pracovníků. Materiály s výslechy herců posuzovaly disciplinární složky. Dle jejich rozhodnutí byl jedinec stíhán dle Malého nebo Velkého dekretu. Funkce obou dekretů udávala jakousi normu uplatňovanou při stíhání konkrétních jedinců v období let 1938 až 1945. Šlo tedy o Velký retribuční dekret - Dekret prezidenta republiky č. 16 z 19. 6. 1945 a 13
nový retribuční dekret č. 138 z 27. 10. 1945 o potrestání některých provinění proti národní cti. Poprvé byl Vlasta Burian souzen podle Velkého dekretu prezidenta republiky. V těchto případech šlo o popravy a dlouhodobá uvěznění. Vlastu Buriana soud nakonec osvobodil. Podruhé už proces inscenovala státní bezpečnost. Malý sál Městské lidové knihovny zaplnila zvědavost přihlížejících dne 8. července 1946. Obvinění
skýtalo tři body: Dopustil se
přestupku proti národní cti tím, že se přihlásil k německé národnosti respektive zažádal o přiznání říšskoněmeckého občanství. Lživost tohoto obvinění vyvrátil již soud na Pankráci, následně i v Městské lidové knihovně. To ovšem nebránilo tomu, aby se tento bod objevil i ve třetím obvinění. Burianova účast na skeči Hvězdy nad Baltimore znamenala naplnění skutkové podstaty druhého bodu. Doslovně: ,,propagoval případně podporoval nacismus a politicky i odborně spolupracoval s Němci a českými zrádci v míře přesahující meze průměrně nařízeného výkonu.“ Problematiku skečů ozřejmím v další kapitole. Třetí bod společenský styk s Němci v rozsahu přesahujícím míru nezbytné nutnosti. Burian vypověděl: ,,Němci běhali za mnou, nikoli já za nimi, poněvadž mě chtěli získat pro německý film, což jsem odmítl, ač jsem se tak připravil o vysoké příjmy…“ (Just 1991: 94) Jménem německé filmové společnosti Prag - film potvrdil doktor Söhnel, že přes nabídku ,,hvězdných“ honorářů Vlasta Burian nikdy neúčinkoval v žádném německém filmu. Předseda komise záhy vyrukuje s informací, jež poukazuje na styk obviněného s K. H. Frankem. Ten nejprve odmítá jakoukoli spojitost mezi ním a Frankem. Teprve zmínka o schůzce v Rudolfinu 10. 3. 1943 ho rozvzpomene. ,,Já nevěděl, že tam Frank přijde… K tomuto spolubytí za příčinou seznámení německých herců s českými…Předváděl jsem tam jakousi frivolnější zvukomalbu… A z toho je vidět, jak jsme si této společnosti vážili.“ (Just 1991: 95) Vedle Buriana přijali pozvání a pro potěchu K. H. Franka vystoupili: Zdeněk Štěpánek (podle vzpomínek Adiny Mandlové prý s celkem přátelskou řečí), Bedřich Veverka a Adina Mandlová. Večírky podobného typu byly častým jevem. Strach, někdy i zištnost nedovolily jejich účastníkům pozvání odmítnout. Mezi závěrečně čtené dokumenty patřily: dopis fotbalového klubu AC Sparta s veskrze pozitivním vyzněním, dopis zaměstnanců Burianova divadla (viz. kapitola 4) a dopis členky Národního divadla Marie Podvalové o Burianově využití styků s Němci za účelem osvobození jejího bratra z koncentračního tábora. Pomohl také židovskému lékaři Levitovi. Jím svěřený lékařský inventář přechovával ve svém divadle po celou dobu války. Dopis Levitova syna přispěl k dokumentům v Burianův prospěch. Obžalovaný na závěr prohlásí: ,,Nejsem si vědom ničeho, co by ze stanoviska mého svědomí bylo závadné. Stavěl jsem se vždy za českou věc… I při mých značných pracovních výsledcích zdůrazňuji, že čest je mým největším statkem, který bych nechtěl ztratit.“ (Just 1991: 97) Burian byl opět osvobozen 14
a za potlesku diváků se rozbrečel. Stahování smyčky navzdory očistným rozsudkům pokračovalo. Major Bouchal, jež sehraje zásadní roli v závěrečné cause - Burian, zatím rozhazuje sítě. Svými urgentními dopisy na vyšší místa, osvěžuje existenci protokolů, v nichž četná svědectví upozorňují na nové skutečnosti. Konkrétně: dobrovolné užívání nacistického pozdravu a prosazení koupě pozemku prostřednictvím německých úřadů. Na závěr zmiňuje článek Jiřího Weila v němž stojí, že jedna hra Divadla Vlasty Buriana s antisemitskou tendencí nebyla předmětem řízení. Pro informaci uvádím některé formulace z článku: ,,Vlasta Burian má obecenstvo, které ho miluje. Je to zvláštní druh obecenstva: agrárně - fašistické obecenstvo, jehož byl oblíbencem za 1. a 2. republiky. Toto obecenstvo mu s radostí promine, že hrál v rozhlasových skečích. Je ovšem otázkou, může-li mu to prominout obecenstvo pokrokové… Kromě toho byl v jeho divadle hrán kus s antisemitskou tendencí, v němž hlavní úlohu karikovaného žida hrál fašistický výtečník Šlégl. Kdo nutil Buriana tuto hru provozovat, nevíme. Při očistném řízení se o ní nemluvilo. V jakých rolích bude nyní V. Burian vystupovat po osvobozujícím rozsudku, nevíme také.“ (Just 1991: 101) Autor článku měl na mysli Schurekovu komedii Ulice zpívá, kterou hrálo Divadlo Vlasty Buriana už od roku 1934. Roli židovského vetešníka Puškvorce v ní vytvořil již zmíněný Čeněk Šlégl. Lukáš Kašpar v knize Český hraný film a filmaři za protektorátu uvádí: ,,Poté, co v roce 1939 natočil s Ladislavem Bromem a Vlastou Burianem stejnojmenný film, byla tato hra o dva roky později znovu uvedena, což bylo ve stávajícím politickém a společenském kontextu přinejmenším diskutabilní.“ (Kašpar 2007: 103) Vladimír Just naopak tvrdí, že: ,,Za okupace šlo o pouhou obnovenou premiéru úspěšné frašky (jev v Burianově divadle běžný) a ani groteskní epizoda Čeňka
Šlégla
v roli
židovského
vetešníka
Puškvorce
nemůže
nikoho
opravňovat
k nehoráznému paušálnímu tvrzení, že Pavel Schurek napsal a Burian uvedl ,,kus s antisemitskou tendencí.“ (Just 1991: 102) Ať tak či onak Weilova připomínka spustila lavinu z dnešního pohledu odsouzeníhodných reakci. ,,Až je nám líto vzácného papíru na jméno Vlasty Buriana. Ale tento ,,očištěný umělec“ je skutečně příliš agilní umělec, abychom si mohli dovolit pustit ho ze zřetele. Na své umělecké cestě po republice doputoval od východu až do Bratislavy. A nyní začal zkoušet své štěstí pro změnu na západě. V Plzni. A nejen v divadle, odkud mu ukázal dveře ředitel Škrdlant: dovedl se přeškolit, jde s duchem doby, a proto nabízí zdarma své ušlechtilé programy dělníkům ze Škodovky. Na oplátku ho zdarmavyhodili, a to velmi rychle. Těšíme se teď jen, že už bude brzy na řadě Praha. A že i u nás pana
Buriana
pěkně
uvítáme
…“
Plzeňské
obecenstvo
nechce
V.
Buriana
(Just 1991: 102) Z jiného článku se dozvídáme o zákazu Burianových vystoupení v Bratislavě. Dělo se tak z vůle slovenských úřadů, jež: ,, Na žádost pověřenectva vnitra 15
zakázalo ministerstvo vnitra v zájmu veřejného klidu vystupování V. Buriana na celém území Slovenska... K rozšířeným zprávám, že ministerstvo informací povolilo promítání filmů…s V. Burianem oznamuje ministerstvo informací, že filmy se zkompromitovanými umělci nebudou promítány.“ (Just 1991: 102) Populistické Rudé právo se rozčiluje nad tím že činitelé Národního domu zvou Vlastu Buriana, aby zde vystoupil. , Máme jiné starosti, než hlídat vchody před umělcem již jednou provždy vyřízeným.“ (Just 1991: 102) Hyenismus čerpající z pomluv a polopravd nabírá stále temnějších odstínů. Rudé právo se táže, zda uvidíme Vlastu Buriana v kleci.. ,,Neblaze proslulý ,,král komiků“ V. Burian proklouzl mezi paragrafy dekretu o národní cti, když mu na obhajobu postačilo, že se zasloužil o naši svobodu tím, že Němcům ojížděl pneumatiky na svém přepychovém voze a tím je těžce hospodářsky poškozoval. Zdálo by se, že bude rád, že to s ním tak nezaslouženě dobře dopadlo, že zaleze někam do kouta, aby pražská veřejnost, alespoň trochu zapomněla na jeho činnost před okupací i za okupace. Místo toho se však nyní k největšímu překvapení dovídáme, že hodlá zase veřejně vystupovat, a ne už jen snad na Slovensku, ale přímo v Praze. Podle našich informací uzavřela s ním totiž národní správa cirkusu na Letné smlouvu, podle které vystoupí poprvé na Silvestra a pak pravidelně v následujících dnech, nejméně po celý měsíc. A má prý dokonce vystoupit v úloze, jakou ještě nehrál - v kleci, která je jinak určena pro dravou zvěř. Z jakých důvodů hodlá vystupovat právě v kleci, nám není zcela… Otázkou však je, jak tuto zprávu o vystoupení V. Buriana přijme pražská veřejnost a pracující lid, jehož paměť přece jen není tak krátká, jak si mnozí myslí. Tak dávno to přece jen není, co ještě týž V. Burian vystupoval v hanlivých a sprostě urážlivých skečích jako dobrý pomocník okupantské propagandy. Dosud bývalo zvykem, že v cirkusu bylo vyhrazeno slonům jeviště. Má se jimi nyní naplnit hlediště cirkusu?“ (Just 1991: 103) Štvanice vyvrcholila v závěrečné pro Vlastu Buriana osudové soudní řízení. K předešlým bodům obžaloby přibyly další - například úspěšná pozemková transakce. Burian skutečně pozemek získal. Pravdou ale zůstává, že ho získal od českých úřadů. Českou smlouvu však Němci zneplatnily, protože: ,,k tomuto zcizení nedal souhlas německý okresní hejtman.“ (Just 1991: 109) Přímluvou u německého zplnomocněnce Zankla (protektorátní kulturní přidělenec v oblasti filmu) dosáhl anulování hrozícího zamítnutí smlouvy z německé strany. Užívání nacistického pozdravu – nový bod obžaloby podepřený vesměs svědectvím herců a zaměstnanců Burianova divadla. Téma nacistického pozdravu rozvíjí Zdeněk Štěpánek a Otakar Vávra. První z nich u poválečného výslechu vypověděl o schůzce jejímž účelem bylo přivítání Goebbelse významnými filmovými pracovníky. Na Barrandově se tenkrát sešlo asi deset lidí mezi nimiž zahlédl režiséry Friče a Vávru. Také byl přítomen 16
Vlasta Burian. ,,Zdviženou pravicí jsme nezdravili, jedině Goebbels. Když jsme potom odcházeli, zdravil Burian Schulze, kterého jsme potkali, zdviženou pravicí. Když jsem toto Burianovi vytýkal, poukazoval na to, že se tak zdravil už od dětství, tj. v tom smyslu, že na sebe s hochy křičeli nazdar, nazdar a zvedali přitom ruce. Mimo to, že je to konečně starý římský pozdrav.“ (Kašpar 2007: 162) Otakar Vávra v knize Podivný život režiséra tvrdí: ,,Goebbels si velmi vážil Vlasty Buriana. Při představování se Burian postavil do vojenského pozoru, srazil paty a pozdravil zdviženou pravicí, nacistickým pozdravem.“ (Suchý 2001: 257) Dvě svědectví potvrzující Burianovo užití nacistického pozdravu. Dle mého názoru je však zásadní rozdíl v tom, koho jím Burian pozdravil. Otázkou je tedy míra provinění. Mezi ministrem propagandy a ,,nějakým“ Schulzem je totiž podstatný rozdíl. Samotnou problematika nacistického pozdravu musíme relativizovat, neboť jak uvádí Vladimír Just: ,,kdo, kdy a jak může vůbec trestně stíhat ty statisíce kolaborujících, kteří měli to štěstí, že se ztratili v anonymitě davu?“ (Just 1991: 113) Krále komiků zničilo až svědectví Lídy Baarové: ,, V bytě B. pořádaly se často takzvané pánské večírky a pánské snídaně, při nichž se V.B. snažil mimo jiné prosaditi své záměry, týkající se filmování různých filmů v německé versi, kupř.Dona Kichota, Cyrana z Bergracu. B. navázal tyto známosti a udržoval tyto styky s německými okupanty hlavně z důvodu osobního prospěchu, tj. povolení k jízdě autem, honitby, vlastního hospodářství, provozu divadla a vlastní bezpečnosti … Veškeré tyto styky udržoval B. zřejmě z osobního prospěchu a byly vyloženou kolaborací.“ (Just 1991: 116) Podepsaná: Lída Babková-Baarová . Vyslýchající: dr. Bouchal JUDr. Miroslav Vlk - první vyšetřující soudce Burianova případu dosáhl po letech jeho rehabilitace. Právě jemu adresovala Lída Baarová svůj dopis… Pane Dr. Vlk, Otevřela jsem až dnes Váš dopis - nemohu říci, jak lituji co se stalo. Vyhrožovali mně tím nejhorším, když nevypovím, co oni chtěli. Nepamatuji se, co jsem říkala - ani jsem to vlastně nevěděla, jak jsem byla konsternovaná a rozčilená. Nevěděla jsem, co mluvím já a oni. Byly to hrozné chvíle. Musila jsem říct, co oni žádali. Myslela jsem, že to ani nepřijde k soudu. Ale bylo to vlastně také proti mně. Vlastovi jsem nikdy nechtěla ublížit. Ale musela jsem to pod nátlakem říct. Do konce mého života mně to bude mrzet - věřte mně! Vždyť Söhnel a Zankel se mnou také byli, a že se mluvilo německy, to přece nebyl žádný hřích. A oni z toho vyvázli velmi dobře. Mně vyčítali také samé Němce. A nebyla to pravda. Ale co jsem mohla dělat, když jiní to vypovídali. Ty poměry na Pankráci se nedají jen tak krátce vypovídat. Proti mně to vypadalo na pověšení! Nikdy jsem nikomu neublížila- a byl to zázrak, že jsem se z toho 17
dostala. Dokonce výpovědí Gestapáků. Věřte mně, že to nebylo úmyslně. Doufám, že se to nějak někdy vysvětlí. Děkuji Vám za Váš dopis a zdravím Vás srdečně. Lída Baarová (Just 1993: 240) Jak vidno doktor Bouchal dokázal využít všech prostředků k dosažení svého cíle. Svědectvím Lídy Baarové definitivně zvítězil. Obhájce Vlasty Buriana nedostal slovo a byla mu odejmuta možnost předvolání svědků obhajoby. Zato obžaloba využila čtyř svědectví. Odsuzující rozsudek znamenal: odnětí svobody v délce tří měsíců (ty si odseděl už na Pankráci), dále pokutu půl milionu korun- v případě nesplatnosti měl být odsouzen na půl roku odnětí svobody a k veřejnému pokárání.
Zdál se mi svět, V němž úsměv stárne žalem, v němž za city se platí málem, kde moudrost prohlásili za blázna, kde každé slovo mluví do prázdna… (Schneider 1967)
Následující kapitoly osvětlí situaci v Protektorátu na jejímž pozadí Vlasta Burian tvořil. S tím také souvisí nástin okolností vedoucích k jeho účinkování ve skeči Hvězdy nad Baltimore.
18
6. SITUACE ZA PROTEKTORÁTU
Chci psát svým písmem dobrodruha a břitvou dráždit štětec pod nosem, toho, co ze zdi sundáš ztuha, jenž plive slůvka s patosem.
Snad dá mi tělo utýrat a bahnem zakrýt ústa, když v říši spatřím trhlinu, ránu, co nezarůstá.
Tělíčka dětí nečisté rasy, leží tu plynem oděná, zas žízeň krve neuhasil kdo vetkán v pomník bez jména
Patnáctý březen 1939 znamenal pro české země začátek okupace nacistickým Německem. Hned druhý den přijíždí do Prahy vítězný Adolf Hitler. Vzniká Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Naše země je tak začleněna do Velkoněmecké říše se slibem kulturní autonomie. Vliv německých složek na média určoval nebo alespoň zasahoval do jejich obsahového zaměření. To je příklad české kinematografie. Vlna antisemitismu se nevyhnula ani této oblasti. Petr Bednařík v knize Arizace české kinematografie říká: ,,Také zde zaznívaly hlasité požadavky, aby český film směli vytvářet jen příslušníci českého národa, z něhož byli židé vyloučeni… Protižidovská opatření v prvních měsících okupace přijaly také Čs. Filmová unie, Svaz filmového průmyslu a obchodu a poradní sbor.“ (Bednařík 2003: 113) Do konce roku 1941 redukují okupanti počet výrobních firem na pouhé dvě produkční společnosti Lucernafilm a National film. Zisky těchto dvou společností plynoucí z velkého růstu návštěvnosti zaručily téměř všem filmovým pracovníkům obživu. ,,Všechny půjčovny byly sjednoceny do monopolního podniku Kosmos, který tak měl vedle Lucernafilmu a Nationalfilmu jediný právo k distribuci českých filmů. Filmové organizace se těsně po začátku okupace sdružily do Ústředí filmového oboru, z nějž vzniklo Filmové ústředí v Čechách a na Moravě, v němž ovšem neměli Němci zastoupení a organizace se snažila háji autonomii českého filmu. Proto zřídil v roce 1941 říšský protektor Českomoravské filmové ústředí 19
(ČMFÚ), kam byla z ministerstva
obchodu převedena veškerá kompetence v oboru
kinematografie.“ (Kašpar 2007: 85) Tato korporace měla dohled nad českou kinematografií s výjimkou filmové cenzury, jež podléhala přímo Úřadu říšského protektora. Vedoucím filmového referátu a tím pádem nejmocnějším mužem protektorátní kinematografie se stal Anton Zankl. Záměr využít Barrandovských ateliérů k natáčení německých filmů znamenal každoroční úbytek české produkce. Ta ale využila nestálé situace ke zkvalitnění filmové tvorby. Lukáš Kašpar v knize Český hraný film a filmaři za protektorátu zmiňuje dva hlavní filmové proudy. První sloužil k zažehnutí národního cítění využitím odkazů na národní tradice. ,,Ve značné části případů nebylo primárním posláním národních motivů a zpěvů českých lidových písní probouzet národní cítění českých diváků, ale nezřídka patřilo jejich až kýčovité zdůrazňování ke koloritu doby.“ (Kašpar 2007: 386) Určité propagandistické tendence jsou patrny ve snímku Jan Cimbura (scéna s vyhnáním žida) patřícím také k oslavě českého člověka. Velký úspěch zaznamenávaly filmové přepisy románů českých klasiků. Za všechny jmenujme Čápovu Babičku s Terezií Brzkovou v hlavní roli. Druhý proud značil únikovost snímků, zejména společenských komedií. ,,Nešlo však zdaleka jen o únik z tíživé protektorátní reality, ale zároveň o záměrnou možnost relaxace, jež měla pomáhat k regeneraci sil potřebných k bezproblémovému fungování Protektorátu Čechy a Morava.“ (Kašpar 2007: 385) Mlhavý otisk tehdejší reality nebo úplné vyloučení dobového kontextu znamenalo pro diváky duševní očistu. Nenáročnost hesla: ,,Hlavně bavit“, získala odezvu u nejširšího diváctva. Žánr filmové komedie proto vyšplhal až na první příčku zájmu protektorátní kinematografie. Trojice režisérů: Frič, Slavínský, Cikán zosobňovala kasovní úspěch. Nejuznávanější z nich, Martin Frič, přispěl novým žánrem študácké komedie - Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše a situačními komediemi Eva tropí hlouposti, Kristián. Vladimír Slavínský představoval žánr lidových komedií. Melodramatické příběhy plné sentimentu daly vzniknout hvězdám typu Věry Ferbasové a J. K. Veselého. Vzpomeňme filmů: Muži nestárnou, Dědečkem proti své vůli. Posledně jmenovaný Miroslav Cikán též zdatný rutinér natočil v letech 1939 - 44 dvanáct veseloher - například: Příklady táhnou, Pelikán má alibi, Karel a já atd. Největšími hvězdami byli v té době bezkonkurenčně Vlasta Burian a Oldřich Nový. Před kamerou se setkali pouze jednou, a to ve Fričově Baronu Prášilovi. Vzhledem k odlišnému hereckému naturelu nevládla mezi těmito osobnostmi řevnivost. Navíc Vlasta Burian upřednostňoval divadlo a jeho filmová práce odpovídala tak dvěma filmům za rok. Od roku 1939 až do konce války natočil pouhých osm celovečerních filmů z nichž ani jeden nebyl německé provenience. Dokonce úmyslně propadl při formální zkoušce z němčiny, ač před válkou natočil pět filmů. Zástupci Prag-filmu, o něj přesto dál 20
usilovali. V březnu 1944 získal filmový intendant Froewein povolení pro jeho angažmá, šlo o film Romantische Brafahrt. Burian se vylhal skrze povinnosti v divadle. Což ovšem nebyl případ většiny jeho kolegů. Účinkování v německém filmu neodmítli například
- Hana
Vítová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Adina Mandlová, Bedřich Veverka, Vladimír Majer a Karel Hradilák. Tím se dostáváme k otázce kolaborace. Z mnoha memoárů slavných osobností vyplývá, že luxus plynoucí z pozice hvězdy je odříznul od reality. Styk s nacisty chápali jako úlitbu režimu, chtěli zkrátka ,,jen“ hrát. Rozdíl tkvěl v míře zodpovědnosti. ,,Teprve když někdo dělal pro okupační režim nad svou povinnost více, než musel, porušil mravní povinnost ke svému národu.“ (Kašpar 2007: 148) Soukromé rozhodnutí herce nedosahuje zodpovědnosti ředitele divadla, jímž byl Vlasta Burian. Např. Olga Scheinpflugová chápala složitost doby a míru odpovědnosti z ní plynoucí. Obhajovala proto Buriana ve svých memoárech. Lukáš Kašpar v knize Český hraný film a filmaři za Protektorátu mylně interpretuje větu: ,,Vlasta Burian se choval líp na jevišti než na scéně okupace.“ (Kašpar 2007: 170) Scheinpflugová v tomto kontextu hovořila o Maurici Chevalierovi. Bezprostřední styk s okupanty pro něj znamenal nutné zlo. Podle vzpomínek Radovana Lukavského cítil obrovskou bezmoc: ,,Já vím, co o mě lidi říkaj – že kolaboruju. Ale co by na mém místě dělali, kdyby u nich u baráku zastavil vůz, vyskákali němečtí důstojníci a s velikým haló, že jdou navštívit CK - Feldmarschalla, by přinesli pití? Já jsem je k sobě nikdy nezval. Ale když přijdou sami, tak co mám dělat? Mám říct pánové, já s váma nemám nic společnýho? S logickým důsledkem, který by to přineslo?“ (Lukavská 2004: 95) Neschopnost jedinců vzdát se své pozice obnášela i stvrzení loajality k vládnoucí třídě. Slib českých divadelníků říši po atentátu na Reinharda Heydricha je toho smutným příkladem. Prostory Národního divadla tehdy zaplnilo 1800 divadelníků, včetně ministra Emanuela Moravce a ředitele divadla dr. Ladislava Šípa promluvil i slavný herec Rudolf Deyl: ,,Zločinný atentát na pana zastupujícího říšského protektora měl jediný cíl: Zničit vzájemnou důvěru mezi národem německým a českým.“ (Kašpar 2007: 173) ,,Ne všichni se rozhodli s režimem spolupracovat. Někteří byli nuceni emigrovat (Hugo Haas) či se odebrali do exilu dobrovolně, jiní působili dál na kulturním poli, aniž si jakkoli zadali s vládnoucí mocí. Několik filmových pracovníků se zapojilo aktivně do odbojové činnosti, několik doplatilo na okupaci životem.“ (Kašpar 2007: 390)
21
7. PRONACISTICKÉ SKEČE
Problematiku pronacistických skečů rozvádí v knize Věc: Vlasta Burian Vladimír Just. Politických skečů existovala
celá řada. Nejintenzivněji je protektorátní rozhlas vysílal
v letech 1941 – 1942 . Autor většiny z nich humorista Josef Opluštil za to po válce zaplatil vyloučením z Národního svazu novinářů. Texty písní obstarávala autorská značka ,,erjé“, naznačující souvislost s vlajkařským epigramatikem, satirikem a hlavně šéfredaktorem Vlajky Juliem Puchmayerem. Nepůvodní hudbu ,,okopíroval“ od autorů, kteří se nemohli bránit (Jaroslav Ježek) skladatel Oldřich Šmatera. Později jeden z předních skladatelů kabaretu Alhambra. Kredit populárního jména skečům poskytli: Ferenc Futurista, Jára Kohout, Karel Postranecký, Čeněk Šlégl, Franta Mrázek, sestry Tolarovy a také Jindřich Plachta. Stanislav Mottl prostřednictvím knihy Paměti lékaře prof. MUDr. Bedřicha Placáka dodává: ,,Z vystoupení Jindřicha Plachty nakonec sešlo. Doktor Placák vzpomíná na to, jak se na něho někdy v roce 1941 Jindřich Plachta obrátil s pevným odhodláním dát se okamžitě operovat… Operace skutečně proběhla a MUDr. Placák při ní asistoval. Chirurgický zákrok dopadl dobře a Jindřich Plachta se tak vyhnul účinkování…“ (Mottl: 2008) Vlasta Burian účinkoval pouze v jednom jediném skeči, což doložil dr. Očadlík z rozhlasu. Český rozhlas také předložil úřední oznámení o tom: ,,Že obviněný byl skutečně k účinkování přinucen, že pak v důsledku toho svůj výkon podal způsobem neodpovídajícím obvyklé úrovni a po dobu několika let se dále rozhlasu v něm vyhýbal.“ (Just 1993: 235) Sám Vlasta Burian po válce vysvětloval, že byl k účinkování na pořadu přinucen z rozkazu ředitele rozhlasu snad Thürmera. A jakýsi Němec mu dokonce naznačil, že si musí přičíst důsledky odřekne-li účast. Ve funkci ředitele divadla zaměstnával spoustu lidí a nemohl proto dovolit jeho uzavření. Nakonec tedy svolil. Autoři skeč nazvali – Hvězdy nad Baltimore a Burian v něm parodoval ministra exilové vlády Jana Masaryka. Tato v pořadí již sedmá spolupráce zmíněného tvůrčího týmu přinesla králi komiků opovržení. Vinou častého opakování skečů utkvěla v pamětnících představa o častém Burianově působení.
22
8. HVĚZDY NAD BALTIMORE
,, Byl fotbalista Sparťan, slávista Potom tenista Dnes nacista Na koni sedí Šlechty si hledí Sláva mu medí Tak je fašista
Jsem král komiků, prohlásil a basta Kdo je ten fouňa, chce hádat dál? To bude jistě Burian Vlasta Veliká krysa a všech myší král A krucajda a půjč mi ho a musím si ho pohladit A dát mu hlavu do smutku Heil, Heil, Heil.“ (Mottl 2006: 141)
Scénář byl schválen 4. 12. 1941, natáčelo se v den vysílání, v sobotu 6. 12. 1941. Za lvího řevu (parodie na americkou filmovou společnost Metro-Goldwin-Mayer) a podkresu jazzové hudby vše začíná. Následuje ,,zvukový týdeník.“ Hlasatel (Ferenc Futurista) jeho prostřednictvím sděluje zprávu o Mikulášské nadílce nezaměstnaným v New Yorku. Onou nadílkou
myslí
zvůli
policejních
obušků
dopadajících
na
těla
demonstrujících
nezaměstnaných. Módní přehlídka psů! Zmínka o vítězství psíka lady Rockefellerové díky drahému obojku. Idylická selanka uprostřed válečné vřavy. Nejtišší a nejméně lidnaté místo na světě – náborová kancelář pro židovské dobrovolníky v Chicagu. Text zpěvního partu Izraelit boys karikuje nejsprostším způsobem židovskou rasu. Také označuje Jana Masaryka za alkoholika a Edvarda Beneše za ukňourané individuum. Zpěv utichá.
23
Zvláštní reportáž z panamerické konference Izraelitů v Baltimore! (Výkřiky: Česneková zmrzlina! Cibulová zmrzlina! Mražený šoulet!) Rozčilený Edvard Beneš omlouvá své zpoždění nenadálou záležitostí. Manželka Hana jej podezírá z nevěry, on však vysvětluje, že důvodem jeho zpoždění je zpráva týkající se Jana Masaryka. Prý byl před několika dny unesen. Benešová září radostí a upozorňuje na jistě kladnou reakci ze strany Churchilla. Úsměv vystřídá zklamání ve světle žádosti o výkupné. Gangster jménem Fenney je neústupný: ,,Buď zde budu mít do tří hodin šek na dvě stě tisíc - nebo… Nebo vám Honzu v jedenáct … vrátíme! Hana Benešová: To je vyděračství!... Fenney: Mám režii… Jen co mě stálo už to jeho pití… Proto nemohu slevit ani penny…“ (Just 1991: 51) Předpřipravení posluchači očekávají vpád komického alkoholika k čemuž také dochází. Unesený Masaryk ojíněný alkoholem nutí pít i svého strážce O´Harou, jenž se zoufale brání. Masaryk objednává další rundu. Mezitím hovoří o tom, jak si užívá smutku za doprovodu hudby. Následuje satirická píseň Hvězdy nad Baltimore (zpívá parodii na melodii Hvězdy nad Jadranem) Zda si vzpomínáte, jak jste kdysi chodil, S hvězdičkami z filmu, do báru je vodil -
k nám
Vaše techtle mechtle vzala doba špatná A z hvězdiček zbyla jen ta žlutá z plátna -
vám!
(refrén) Nejkrásnější hvězdy svítí Žlutě na kaftanech, A já jen vzpomínám, no tohle je pech. Nejkrásnější hvězdy Davidovy nad Baltimore vzplanou V duchu šeptám Édo, na shledanou… Teče voda, teče, Mr. Churchillovi do bot Musí nyní pomoct americký robot -
vám
Jednou běda, dvakrát běda, třikrát, pětkrát běda, (sic!) Na pomoc vandruje také Ben Eš Éda -
sám.
Nejkrásnější hvězdy svítí okolo Churchilla Zbledla by Evropa, kdyby to zmerčila. 24
A když zazní Rooseveltův ten krásný bas. Do všech Židů v světě jak by vletěl ďas Všichni tedy nadšeně se do té vojny derou Zuřivě se o dodávky perou…(s. 14) (Just 1991 52: 57)
Hudba hraje: Hej hou, trpaslíci jdou – další invektiva na Benešův malý vzrůst. (Osoby: Beneš, Hana-jeho choť, Khon, Rockefeller) Beneš stojí na stoličce, aby mohl promluvit do rozhlasového mikrofonu. Manželka ho upomíná: ,, Neztratil si ,můj choti, tu řeč, co jsem ti koncipovala? Beneš: neztratil.Plán mám tady. A já bych raděj neřečnil. Manželka: Musíš mluvit! Chci být slavnou. Kdybych na to měla obětovat celý český národ, jen když budu slavná a budou se nám všude klanět. Khon: Haló, haló, posluchači londýnského rozhlasu, volá vás Ballthimore! Promluví k váš Bheneš, dříve Pick…(s. 15) Beneš: Blahobyt nešel zařídit pro všechny. Nemohl jsem postupovat revolučně, nýbrž, jako sociolog, pouze evolučně, proto jsem ve věcech sociálních postupoval etapově. Nejdřív jsem uskutečnil blahobyt pro sebe a svou choť, v druhé etapě pro příbuzné a ve třetí etapě pro své politické přátele… Ale já už budu hodný, já už to nikdy neudělám. Tím končím.. Khon předává slovo Janu Masarykovi. Drazí kolegové! (škytá) Co vám mám povídat, daří se mi tady prima, peněz a pitiva tady máme dost a těšíme se na to, jak se jednou se Židama vrátíme zpátky, Bez Židů nedám ani ránu. Končím novým pozdravem: Khon zdraví Sáru…(Just 1991: 57, 59) Khon požádá Masaryka, aby promluvil k delegátům světového kongresu pomocí cizích jazyků. Místo pro Burianovu slavnou imitaci řeči různých národů s asistencí závěrečné písně Israelit boys – konec. Je nutné dodat, že v archivu Českého rozhlasu se dochoval jen fragment zmíněného skeče v němž navíc Buriana neuslyšíme.
Morálně pokleslá scénka s účastí Buriana se náramně hodila fašistickému tisku. Vlajka ve článku Vlasta Burian promluvil k národům píše: ,,Bylo to sice jen k národům židovským na panamerickém kongresu, kde se sešli ze všech států světa uprchlí Židé, kšeftující ve všech jazycích, ale přesto to byla událost prvého řádu…“ (Kašpar 2007: 188) Árijský boj píše zase o vhodnosti zapojení uměleckých pracovníků do proudu nové orientace. Což prý upozorní na skutečnost o spolupráci všech složek národa. A když už své služby poskytne umělec Burianova formátu, že jde pro londýnské emigranty o varovné memento. ,,Vždyť přece nemohou V. Buriana označit za ,vlajkaře´ nebo za zaprodance, a tím odklidit z povrchu zemského fakt, že král komiků parodoval před velkou obcí rozhlasovou ,operetního´ ministra Masaryka.“ Autor článku ještě označí exilovou vládu za londýnské kejklíře a pány typu 25
Edvarda Beneše za vyřízené. Naopak dvojice Voskovec a Werich uštědřila bývalému kolegovi tvrdý úder. Byla jím scénka v níž společně s Adolfem Hoffmeistrem nazvali Vlastu Buriana nacistou a zrádcem národa. Kupodivu Jan Werich jako jeden z mála pomůže perzekuovanému komikovi překlenout nejtěžší období. Jak již jsem uvedl, nemáme možnost posoudit Burianův výkon v roli Jana Masaryka. Jedině svědectví současníků může sestavit určitý odraz skutečnosti. V použité literatuře převládá tvrzení o sabotérském provedení role Jana Masaryka. Novinář Karel Kučera, jenž byl přítelem a spolupracovníkem Vlasty Buriana vzpomíná: ,,Limuzína, kterou jsem zahlédl, byla plná rázných mužů, kteří z příkazu ministra Emanuela Moravce naložili Vlastu a odvezli ho do rozhlasového studia na Vinohradech. Tam mu dali do ruky scénář ,,frašky“ Gustava Opluštila Hvězdy nad Baltimore. Vlasta Burian neodmítl a tím nad sebou udělal kříž i přesto, že jeho výkon v roli Masaryka byl mdlý a bezbarvý, chyběla mu Burianova obvyklá herecká osobnost, o vtipu už vůbec nešlo mluvit.“ (Černý 1991: 82) Stejné tvrzení podává herec Josef Hlinomaz: ,,Byl jsem tam a náhodou jsem to poslouchal. Málokdy jsem slyšel něco tak smutného. Nic, co řekl, nebylo k smíchu. Automaticky četl text. Přeříkával se jako vždycky. Jenže normálně přeříkávání bylo u něho odraziště k další a netušené improvizaci. Tenkrát neimprovizoval. Přeřekl se a šel dál. A tak platil daň za krále komiků, za zhýčkané děcko, za primitivnost a naivitu…“ (Just 1991: 62) Objevil jsem ale jedno protichůdné hledisko. Jiří Weil v poválečné Kulturní republice napsal že ,,výkon obviněného byl normální a nijak se po stránce herecké nelišil od jeho výkonu na divadle.“ (Kašpar 2007: 188) Kolaborantství Vlasty Buriana formou účasti na rozhlasové scénce nelze popřít, ale.. Okolnosti vedoucí k jeho výslednému postoji splňují funkci obhajoby.
26
9. KLAUNŮV ODBOJ
Král do boje táh, s tou vraždící lůzou Klaun třásl se hrůzou a odvetu kul, Když v noci byl klid, tak oklamal stráže A, nemaje páže, sám burcoval lid. Všude křičel do té hrůzy, že ve válce mlčí Múzy, Muži by však mlčet neměli, král do boje táh, s tou vraždící lůzou Klaun třásl hrůzou a odvetu kul. (Karel Kryl)
Postoj klauna parodujícího vše, co je vážné náležel i k Burianově osobnostní výbavě. Slovy Jiřího Voskovce: ,, Vnímal, imitoval, co viděl a slyšel, a nedovedl jinak než převracet své vjemy v komično. Člověka, zvíře ba i neživý předmět. Jakoby se byl narodil co křivé zrcadlo.“ (Suchý 2001: 177) Doba okupace obnažila nejjemnější nuance lidských charakterů. Tím klaunovi nabídla dostatek podnětů k použití schopnosti mimese. Postoj krále komiků vůči říšským představitelům osvětlí svědectví několika zaměstnanců. Tajemník Burianova divadla Antonín Král zavzpomínal na resistenční drzost Vlasty Buriana vůči okupantům. Tenkrát na klubovém večírku každý večer napodoboval Adolfa Hitlera: ,,Tytéž hysterické skřeky, tatáž gestikulace, všechny finesy jeho pouťové demagogie. Bylo nám všelijak, když jsme přihlíželi tomuto výkonu, nadšeně aplaudovanému obecenstvem, které na tento vrchol večera nepochybně čekalo. Ale Vlasta si nedal říct, nechápal politický dosah tohoto výstupu, ani nebezpečí, které mu ze všech stran hrozilo. Teprve upozornění policejním komisařem, upřímným naším přítelem, upustil od této značně nebezpečné provokace.“ (Just 1991: 63) Král přesně vystihl podstatu klaunovy hry.. Vše je skryto v nepochopení věci. Konkrétně u Vlasty Buriana už samo zachycení vnějších znaků reality zapovídá její pochopení. Prostřednictvím svého klaunství předává publiku pouhý otisk reality přetransformovaný jeho vnímáním. Nikdy není nad rolí, stává se jí. Existuje na jevišti i před kamerou s úmyslem bavit, překvapovat. Následky znevažování vážného v tomto případě smrtelně nebezpečné parodování německých ,,katů“ Buriana nelimituje. Radovan Lukavský, jehož Burian zachránil od totálního nasazení uvedl: ,,Burian nám tehdy řekl, pánové, dlouho už to trvat nebude. Uděláme tady pak velký představení, hlavní hrdina bude K. H. Frank, rovnou vstal a začal nám ho hrát. Ale jak! Řičeli jsme smíchy.“ (Lukavská 2004: 95) Obdobné svědectví přináší herečka Věra Ferbasová: ,,Byla jsem také svědkem toho, jak mluvil o některých německých 27
oficírech. Nebral si servítky. Byla ve mně malá dušička.“ (Suchý 2001: 152) Důležitost přikládám i svědectvím z druhé strany opony, tedy z řad diváctva. Ze Suchého knihy Vlasta Burian na cestě do 21. století jsem použil tato dvě: ,,Po setmění v hledišti a roztažení opony se objevil na pódiu s bičem a práskal s ním ve vzduchu. Oběhl jeviště a zmizel. Byl strašný aplaus, neboť každý si povšiml, že na biči je přišpendleno velké ,C´. Ono se totiž rebusově čte ,bič na Němce´!“ Jaromír Hnízdil (Suchý 2001: 217) Na podzim roku 1944 jsem byl v Lucerně na pořadu, ve kterém vystupoval také Vlasta Burian. ,,Během představení se najednou obrátil k obecenstvu a řekl: ,,Povídá se, že se Burian dal k Němcům, ale není to pravda – nevěřte tomu´, a pokračoval v programu jakoby nic. Seděl jsem na balkoně a slyšel jsem to prohlášení docela jasně.“ Jiří Sankot (Suchý 2001: 216) Důkaz šaškovské drzosti tkvěl v samotném dramaturgickém plánu divadla, jehož repertoár většinou stavěl na dílech českých autorů. Pakliže došlo k nucenému zařazení německé hry, vždy to byl Žid nebo antifašista, kdo ji napsal. Konkrétní příklad uvádí Vladimír Just v knize Věc: Vlasta Burian. V předpremiéře 23. 8. 1943 až do poloviny června hrálo Divadlo Vlasty Buriana denně veselohru Roberta Neujeta Když kocour není doma. Její skutečný autor Erich Kästner zastával antifašistické a antimilitaristické postoje, a proto patřil k těm, jejichž díla nacisté pálili na hranici. Just dodává: ,,že tím byl vykonán čin v zásadě rezistentní, který při větší ,,bdělosti a ostražitosti“ i větší informovanosti protektorátní cenzury mohl mít pro samotného Buriana neblahé existenční i trestní důsledky.“ (Just 1991: 75) Ze sítě povalečných paragrafů už nevyvázne.
28
10. PSYCHOLOGIE KLAUNA
Teď už mi líčidla rozežrala tvář a maska smíchu navěky mi spadla, tam v dáli vidím, vidím slunce zář, já za tím sluncem musím jít.
Dohrála hudba, opona spadla, alespoň dneska chci lidskou hrdost mít.
Po celý svůj život rozdával jsem smích, měl jsem rád lidi a žil jsem pro potlesk, a snad jsem taky, snad taky trochu zpych, přesto bych rozdal, všechno, co jen mám. Však nemám nic, mě zbyl jenom stesk tak běžte všichni pryč, já chci umřít sám… (Ivo Plicka)
Živelný slovní akrobat rozehrávající svou improvizaci na jakýkoli podnět versus sentimentální troska s vyhaslýma očima. Dvě podoby téhož klauna na pozadí doby nutí k zamyšlení. Proč místo vývoje k vyšším formám umění následovala stagnace? Co se skrývalo za mediální tváří hvězdy? Zodpovědět tyto otázky může jen pokus o návrat k samotné podstatě člověka. Pomocným vodítkem mohou být i nové skutečnosti týkající se Burianovy maniodepresevity. Obdivuhodné pracovní nasazení totiž svědčí o jeho zoufalé snaze překonat psychické komplexy. Nejdůležitější faktory určující formování Burianova hereckého umění jsou zasety už v jeho dětství. Vladimír Just v knize Mystérium smíchu tyto vlivy analyzuje: ,,Už jako dítě trpěl silným daltonismem, což je v podstatě černobílé vidění světa s částečným rozeznáváním barevných odstínů. Odtud lze odvodit mnohé: přinejmenším jeho velejemnou, nadměrně vyvinutou rozpoznávací schopnost sluchovou a na druhé straně jistý chladný poměr k přírodě, k výtvarným objektům, k architektuře a kunsthistorii, k nuancím a valérům divadelně scénografickým a dost možná i lidským.“ (Just 2001: 11) Snaha značící oproštění, únik z černobílého světa je u každého individuální. Obvykle děti lišící se od kolektivu těžce nesou svou ,,jinakost“. Dennodenní útoky vrstevníků odrážejí buď stejnou mincí nebo se uzavřou do sebe. Vlasta Burian naopak vynikal hyperaktivitou. 29
Obklopený spolužáky překypoval životodárnou veselostí. Mnohdy ale přehnané veselí značí smutek, prázdnotu, jíž vyplní např. u Buriana obdiv ostatních. Proto zas a znova přichází s novými legráckami, aby tak získal ukotvení v kolektivu a chybějící sebedůvěru. Hojné pole působnosti mu nabízí divadlo. Na prkna znamenající svět stanul díky otci, jinak zanícenému ochotníkovi. Malý Vlasta plní funkci nápovědy, rekvizitáře, stavěče kulis i herce. Dobu jinošství prožívá v Praze na Žižkově, věnuje se fotbalu, cyklistice, hraje tenis. Přehnanou tělesnou aktivitou tak tlumí
maniodepresivní syndrom související pravděpodobně
s černobílým daltonismem. Maniodepresivní onemocnění je podstatným faktorem Burianovy osobnosti. Z toho důvodu zveřejňuji podstatná fakta o této nemoci. Pod maniodepresivní syndrom spadá melancholie, deprese a mánie. ,,Dnes se jako Melancholie označuje podskupina depresí charakterizovaná ztrátou potěšení prakticky ve všech činnostech, neodklonitelností nálady, tj. necítí se lépe, když se něco příjemného děje, od prostého smutku odlišnou kvalitou smutné nálady, ranními pesimismy (tj. ráno je nejhůře), ranním buzením, poruchami psychomotorického tempa, nechutenstvím anebo hubnutím a autoakusacemi (sebeobviňováním). Deprese jsou stavy charakterizované smutkem, beznadějí, pocitem viny, vlastní špatnosti, insuficience (nedostačivosti, selhání), hypochondrickým zaměřením (soustředěním na tělesné obtíže), somatickými (tělesnými) a vegetativními potížemi, sebevražednými myšlenkami a popřípadě pokusy, poruchami spánku (nespavostí i nadměrnou spavostí) , sexuálními dysfunkcemi (nezájmem), úzkostí, pesimismem, nezájmem o věci kolem sebe, nesoustředěností, bolestmi, pocity tíže, nechutenstvím či přejídáním, zpomalením psychomotorického tempa či naopak agitovaností, někdy i obsedantními, paranoidními a derealizačními
příznaky
apod..
Manie
je
součást
maniodepresivního
onemocnění
(maniomelancholie, bipolární deprese, cyklofrenie, cirkulární deprese). V časovém průběhu může mít různou charakteristiku a je považována za endogenní poruchu. Projevuje se jako stavy s nadnesenou, rozpínavou, euforickou nebo podrážděnou náladou, zrychleným myšlením či tryskem myšlenek, tlakem řeči až ,,slovním průjmem“ – logorheou, zvýšeným sebevědomím až velikášstvím, nadměrnou a roztěkanou činností či fyzickým neklidem, zrychleným psychomotorickým tempem, sníženou potřebou spánku.“ (Kovář 1996: 186)
Na večírcích
přátel vznikají první komické výstupy. Obdařen vzrůstajícím sebevědomím zahajuje profesionální dráhu. Nejprve to jsou vedlejší role divadel Švandova a Na Vinohradech. Lehčí múza jej upoutá díky Karlu Hašlerovi. Názvy kabaretů v nichž vystupoval jsou: Rokoko, U Deutschů, Červená sedma, Montmartr, Bum a Revoluční scéna. Po vypuknutí první světové války dezertuje a toulá se společně se svým klavíristou Daliborem Ptákem po českém venkově. Následně je chycen a uvězněn. Po válce hraje zajímavé role s komickým obsahem 30
v Národním Divadle a Na Vinohradech, ovšem s častými odbočkami na kabaretní scénu. Od roku 1919 získává celoživotní oporu ve své manželce Nině Červenkové - Burianové. Podle vzpomínek pamětníků ho prve okouzlil její smích z hlediště. Byla pro něj tedy už od samého počátku zosobněním obdivu publika. ,,Ke své ženě tak přilnul už proto, že ho slepě, někdy až nekriticky obdivovala. To Burian potřeboval. Také proto, nejen pro jeho žárlivost, musela být Ninča o každém představení ve své lóži v divadle. Měl v ní nejokouzlenějšího diváka…“ Čeněk Šlégl-Burianův přítel (Suchý 2001: 175) Nedodržení smlouvy stran několika vystoupení se mu stává osudným. Ředitelé pražských divadel došli k jedinému možnému řešení - herecký distanc pro Buriana. Stále populárnějšího komika jmenuje roku 1925 na post ředitele divadla, majitel budovy Rokoka Jan Červený a plukovník v záloze Josef Roja. ,,Vlastu Burianovi se podařilo uvést do chodu fungující, organický a všeobecně akceptovaný útvar na pomezí činoherního komediálního divadla a divadla hudebně zábavného.“ (Just 2001: 188) Ocitá se na samém vrcholu slávy, účinkuje nejen v divadle, ale také ve filmu. Nejpoužívanější tvář reklam na cokoli od žiletek po automobily, majitel velkého bohatství, bezprostřední člověk dobré nálady. To vše prezentuje mediální obraz Vlasty Buriana. Ač na filmovém plátně ztvárňuje člověka z lidu pohrdajícího veškerou pompou, v osobním životě je tomu naopak. O víkendu si pronajímá zámek a na stožár nechává vztyčovat vlajku s našitým monogramem. Na veřejnosti se také objevuje v pestré uniformě nadporučíka československé armády. Pravdou ale je, že tuto hodnost získal urgencemi na vyšších místech. Kritikové hovoří o jevištní dominanci krále komiků vyvěrající jistě z notné dávky sebevědomí. Co se však dělo za jevištěm měli šanci zjistit jen někteří. Ve třicátém roce napsala dvojice Voskovec a Werich společně s Vlastou Burianem skeč Sanatorium doktora Hormona, ve kterém také všichni tři hráli. Vzájemně v něm hostovali v obou svých divadlech. Po letech zavzpomínal na tuto spolupráci Jan Werich: ,,Seděli jsme tři pod jevištěm a čekali na narážku Vlasta Burian měl zřejmou trému. Seděl jakoby duchem nepřítomný a skřípal zuby. To ostatně dělal velmi často. Někdy to bylo slyšet až do lóže. Ptali jsme se ho, co mu schází, a on k našemu překvapení odpověděl, že se bojí. ,,Čeho?“ pravili jsme. ,,Takový starý kozák!“ Podíval se na nás a povídá: ,,Lidi nosej penízky, a když je člověk špatnej, tak je přestanou nosit.“ V té chvíli padla naše narážka a my vstupujeme na scénu propadla. A ještě než jsme tam vstoupili, je slyšet Vlastův halasný, nosný bronzový hlas, který říká něco, co není v roli a co stejně utone ve vstupním potlesku, a s námi vstupuje ne ten mužík, co se před momentem bál, ale král komiků, který zapomněl na všechny role, na všechny narážky, které jsme spolu pracně nazkoušeli, a jede po své koleji, jede po koleji směrem improvizace. A tak jsme objevili tajemství Vlastových schopností-přijít na scénu a suverénně ji 31
ovládnout a překřičet, protože to všechno bylo ze strachu.“ (Suchý 2001: 178, 179) Opětovný důkaz komikovy snahy o překonání sebe sama. Zběsilé životní tempo neustávalo, ba naopak. Burian dnes a denně vystupuje v titulních rolích svého divadla a ani jednou nezastoná. Dobře si vědom krutých následků, pokud by vysadil ze svého tempa, dodržuje tvrdý režim. Každé ráno kolem osmé už posiluje ve své tělocvičně svalovou hmotu, v devět hraje tenis s reprezentantem Československé republiky Josefem Síbou a po skromném obědě odjíždí na koni do Barrandovských ateliérů. Pokud netočí, hraje tenis nebo fotbal. Po všech těchto výkonech odchází večer do divadla. Domů přichází až po půlnoci. I když projevy maniodepresivního onemocnění přebíjí aktivitou, přece jen podléhá zřejmé změně nálad. Což dosvědčuje členka Burianova divadla Hana Vítová: ,,Herci ho obdivovali a uznávali jako herce, ale jako kamaráda ho nikdo neměl rád. Ani Šlégl. Burian byl velké rozmazlené dítě – buď byl roztomilej, nebo by ho člověk nakopl. Nikdy jsme nevěděli s jakou náladou do divadla přijde.“ (Suchý 2001: 58) Politické změny znamenají pro Vlastu Buriana ortel. V předchozích kapitolách jsem již ozřejmil problematiku Burianovy ,,kolaborace“ a s ní související soudní procesy. Proto se pokusím zaměřit svou pozornost na stigmata - následky zásahu mocenských intrik. Adina Mandlová byla v Pankrácké věznici v době Burianova uvěznění.: ,, Byli jsme přátelé. Netušili jsme, že nás po válce potká společný osud kolaborantů. Jeden z dozorců tehdy řekl: ,,Vy neuroníte ani slzu, vás museli udělat z kamene, to Vlasta Burian sedí a pláče celý den.“ Nebylo to jen tím, že padl z velké výšky, ale on strašně miloval publikum, nemohl bez něj žít. A najednou ho ztratil, ztratil víru v lidi. Myslím, že se z toho otřesu už nikdy nevzpamatoval.“ (Bednářová 5 / 2008) Po odsouzení nesměl celých pět let umělecky působit. Následkem čehož ztrácí svou drogu-publikum. Depresivní klaun vyloučený ze společnosti strádá. Násilné přerušení aktivního života u něj vede k propuknutí silné melancholie. Uzavřený ve svém bytě prosedí spoustu hodin pohledem do prázdna. Cyril Höschl podotýká: ,, A přitom právě tma a nedostatek sociálního kontaktu depresi prohlubuje: ta choroba sama sebe posiluje.“ (Kovář 1996: 189) Straní se společnosti, bezmoc a bolestivé projevy stáří ho přinutí ke krajnímu řešení-utajenému alkoholismu. Po šesti letech se vrací na scénu díky kajícnému dopisu, v němž nabízí svoje služby socialistickému lidu. Je schválen hornickým publikem na Kladně, kde vystupuje v Šamberkově frašce Palackého třída 27. Následuje angažmá v Hudebním divadle v Karlíně. Burianovi činí nesmírné potíže pevný text, podstatu jeho herectví skýtá improvizace - jevištní ,,jáství“. Odchod z Karlínského divadla znamená návrat k estrádnímu publiku. František Dibarbora – Burianův kolega zaznamenal, že: ,,Na každém svém vystoupení měl s sebou svou manželku a nezbytný litřík červeného vína. Vždycky si před výstupem nalil skleničku, vypil ji a pak šel na jeviště. Bolely ho strašně nohy. Viděl 32
jsem na jeho tváři tu bolest, kterou překonával, než k tomu mikrofonu došel“ (Suchý 2003: 152) Návrat k osvědčenému zabraňuje vývoji, jak vysvětluje Vladimír Just v knize Věc: Vlasta Burian: ,,Scházely mu inspirující podněty nových her, které by ho jako klauna přiváděly do nových úzkých, fantazie nebyla nucena pracovat pod tlakem situace a postupně degenerovala a sázela- u člověka psychicky, mravně zlomeného a fyzicky těžce nemocného na tisíckrát ověřenou jistotu klaunských prvočísel, starých padesát let.“ (Just 2001: 18)
11. ZÁVĚR
Předmětem této práce bylo poukázat na složitost daných dob a na závažnost Burianových rozhodnutí. Jedním z hlavních témat bakalářské práce bylo hledání odpovědi na otázku vlivu doby na umělce. Autor zachycuje osudy Vlasty Buriana a dochází k závěru, že komunistický režim zhatil Burianův umělecký vývoj. Stalo se tak z důvodu cíleného vytržení maniodepresivního umělce z pevného rámce aktivní činnosti, což mu přineslo zdrcující následky. Důležitou součástí práce je komikův mediální obraz a jeho razantní proměna. Na ní autor dokumentuje hrozivý dopad novinářského hyenismu na komikovu psychiku. Autor se úspěšně pokusil přiblížit krále komiků nejen jako prvotřídního umělce, ale především jako člověka, který byl ponížen těmi, kteří jej dříve oslavovali. Filmové plátno dodnes nabízí příležitost posoudit nejen míru jeho komediálního talentu, ale také vyzrálého charakterního herectví, čehož jsou příkladem Fričův Revizor a U snědeného krámu. Práce je přínosná tím, že obohacuje burianovskou tématiku o nové poznatky. Cílem bylo vzít v úvahu všechny prvky, které mohly mít vliv na utváření Burianovy umělecké osobnosti. Burianův život byl natolik zajímavý a plnohodnotný, že nabízí spoustu podnětů k dalšímu bádání.
33
12. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Knihy:
BEDNAŘÍK, Petr (2003). Arizace české kinematografie. 1. vydání. Praha: Karolinum. ISBN 80-246-0619-4.
ČÁSLAVSKÝ, Karel (1997). Filmový Vlasta Burian. 1. vydání. Praha: Fragment. ISBN 807200-159-0.
ČÁSLAVSKÝ, Karel – MERHAUT, Václav (1995). Hvězdy českého filmu I. Praha:Fragment. ISBN 80-85768-13-5.
ČERNÝ, Ivan R. (1991). Byl jednou jeden Vlasta…. 1. vydání. Praha: Magnet-Press. ISBN 80-85110-60-1.
D’ORLÉANS, Charles (2003). Pro moje srdce vězněné. 1. vydání. Praha: Vyšehrad. ISBN 80-7021-622-0.
HALADA, Andrej (1999). 77 českých komiků. 1. vydání. Praha: Brána. ISBN 80-7243-056-4.
JUST, Vladimír (1991). Věc: Vlasta Burian (I.). 1. vydání. Praha: Rozmluvy. ISBN 8085336-O4-09.
JUST, Vladimír (2001). Vlasta Burian. Mystérium smíchu. 2. vydání. Praha: Academia. ISBN 80-200-0861-6.
KAŠPAR, Lukáš (2007). Český hraný film a filmaři za protektorátu. Propaganda, Kolaborace, Rezistence. 1. vydání. Praha: Libri. ISBN 978-80-7277-347-3.
KOVÁŘ, Pavel (1996). Soukromý život Miloše Kopeckého. 1. vydání. Praha: Eminent. ISBN 80-85876-29-9.
34
KUDĚLKA, Viktor (1999). To byl český milovník. 2. vydání. Praha: Fontána. ISBN 80901887-4-5.
LUKAVSKÁ, Klára (2004). Rozhovory s dědečkem. 1. vydání. Praha: Karmelitánské. ISBN 80-7192-829-1.
MOTL, Stanislav (2008). Mraky nad Barrandovem. 1. vydání. Praha: Jiskra. ISBN 80-8618251-7.
NOVÁ, Jarmila – NOVÝ, Petr (1996). Soukromý život Jaroslava Marvana. 1.vydání. Praha: Eminent. ISBN 80-85876-31-0.
SHAKESPEARE, William (203). Sonety. 1. vydání. Praha: Vyšehrad. ISBN 80-7021-623-9.
SUCHÝ, Ondřej (1981). Exkurze do království grotesky. 1. vydání. Praha: Práce Kamarád. ISBN 24-003-81.
SUCHÝ, Ondřej (2001). Vlasta Burian na cestě do 21. století. 1. vydání. Praha: Brána. ISBN 80-7243-111-0.
TAUSSIG, Pavel (2001). České filmové nebe. Malé album velkých herců. 1. vydání. Praha: Brána. ISBN 80-7243-134-X.
Časopisy:
BEDNÁŘOVÁ, Jana (2008). Hvězda z modrého apartmá. Květy. Roč. XVIII, č. 5, s. 52 - 53.
Písňové texty:
KRYL, Karel (1969). Klaun a král.
NOVÁK, Petr (1968). Klaunova zpověď. 35
SCHNEIDER, Jan (1967). Píseň Ofélie. Protestsong psaný pro Martu Kubišovou a Waldemara Matušku.
Internetové stránky:
Autor neuveden. Film a divadlo. [online]. 2006 – 2008. [cit. 7. prosince 2008]. Dostupné z: < http://www.vlastaburian.webz.cz/filmdivadlo.html>.
Autor neuveden. Vlasta Burian. [online]. 2008. [cit. 7. prosince 2008]. Dostupné z:
.
36
13. RESUMÉ
Bakalářská práce se zaměřuje na Vlastu Buriana, jehož komedie se až do dnešních dnů těší velké divácké přízni. Pokouší se zachytit složité období konce třicátých a čtyřicátých let v oblasti českého filmu. Poskytuje zajímavá svědectví stran Burianových kolegů, z nichž se dozvídáme nejen o Burianovi, ale i o nich samotných. Práce vychází z publikace Věc: Vlasta Burian od Vladimíra Justa a knihy Lukáše Kašpara s názvem Český hraný film a filmaři za protektorátu. Práce obsahuje také životopisné informace na jejichž základě autor rozvíjí svoje teze. Pro lepší pochopení problematiky jednotlivých kapitol autor zařadil různorodou poezii. Práce je
přínosná tím, že obohacuje burianovskou tématiku o nové poznatky.
14. SUMMARY
Bachelor work is focused on Vlasta Burian, the comedy actor, whose movies are still very popular. It is trying to capture the complicated time of the end of the thirties and forties in the Czech movie industry. It offers interesting sayings from Burian’s colleagues from which we get to learn not only about Burian himself, but even about them. The book comes from the Vladimír Just’s book called Věc: Vlasta Burian and the book by Lukáš Kašpar called Český hraný film a filmaři za protektorátu.The thesis contains the information about Burian’s life that the author uses for his opinions. Author inserted a colorful poetry for better understanding of the topic of the chapters. The thesis benefits the literature that concentrates on Burian since it includes new information.
37
