budoucností Česko-německé vztahy mezi minulostí a Vladimír Handl

Česko-německé vztahy mezi minulostí a budoucností Vladimír Handl

Československá politika a sjednocení Německa

Nové československé vedení podpořilo bez výhrad sjednocení Německa (obyvatelstvo v roce 1990 z více než 70 % souhlasilo se sjednocením spíše v daleké budoucnosti nebo je přímo odmitlo)Y Nepokusilo se o účast na jednání 2+4 (tedy obou německých států a čtyř vitězných mocnosti), přes údajnou nabídku Varšavy na jakýsi společný postup, a provádělo s polskou stranou spíše konzultace než koordinaci. Jistě, problém, který by měl být na 2+4 projednán, by se v případě české strany definoval podstatně obtižněji: je možné s úspěchem pochybovat o tom, zda mohla Praha pohnout velmoci k tomu, aby začlenily do Moskevské smlouvy (nebo do přiložených dokumentů) paragraf o tom, že SRN uznává neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku, nebo že pokládá právní a politické aspekty sudetoně meckého problému za uzavřené. Polská otázka se týkala nejproblematičtějši hranice poválečné Evropy, bez jejíhož mezinárodně právního ukotvení nebylo možné dosáhnout zajištění evropské bezpečnosti. (Tato otázka by se jistě stala předmětem jednání 2+4 i bez promyšleného a úspěšného tlaku z Varšavy, při němž polská reprezentace neváhala využít ani jinak velmi nelibě vnímané přítomnosti sovětských vojsk na svém územi). Lze však předpokládat, že československá politika, pokud by předem z taktických důvodů nezavrhovala možnost obrátit se na velmoci, mohla v této době dosáhnout alespoň závazných přislibů na straně SRN, dohodnout se na termínech a rámcově definovat budoucí řešení. Za významný akt vstřícnosti (tedy za bezpodmínečný souhlas se sjednocenim Německa) měla a snad i mohla ČSFR obdržet ujednání o záměrech obou stran při řešení daného bilaterálniho problému. Šlo zejména o otázky spojené s minulostí a rovněž odstranění pasivního salda ČSFR vůči bývalé NDR, které vzniklo neplněním závazků z německé strany. Vztah k sudetským

Němcům

Českou politiku měl ovšem před přílišným optimismem varovat postoj Sudetendeutsche Landsmannschafi (dále SL), týkající se odsunu sudetoněmeckého obyvatelstva. Prezidentovo gesto bylo jistě upřímné a dobře myšlené. Bylo ale vnitropoliticky spomé a mělo pozitivní v)'znam jen částečn)': výrazně se rozšířily a

38

Politologická revue 2, prosinec, 1995

utvrdily sympatie demokratick)'ch a Iiherálních kruhů SRN vůčí nové českoslo venské politice. Příjezd prezidenta Richarda von Weizsackera do Prahy v hřeznu 1990 měl symbolickou hodnotu: demokratické Nčmecko se jeho ústy opakovaně omluvilo za zločinnou válku a perzekuce. Druhá část pozitivního efektu se však nedostavila: ze strany SL nenásledovala adekvátní odezva. Naopak. při své první návštěvě v Praze v dubnu 1990 předložili představitelé SL namísto smířlivého gesta požadavky na restituci majetku a realizaci práva na návratY Prezidentova omluva tak neuzavřela, ale spíše naopak iniciovala kontraverzní diskuse o sudetoněmecké otázce v rovíně právních nároků. Ukázalo se, že problém má hlubší kořeny, než československá politika předpokládala (alespoň ta její část, kterou představoval V. Havel a J. Dienstbier), a že nebyl a není ani produktem Rudého práva, jak se jej snažili bagatelizovat politici v Praze i v Bonnu - i když by jistě destruktivní role masmédií stála za samostatnou studii. Některé části (často jednotlivé osobnosti) sudetoněmecké komunity, pestré, pokud jde o postoje, názory a organizační strukturu, se ~ostupně ke gestu omluvy a odpuštění za politiku sudetských Němců propracovaly. I Institucionální struktura sudetoněmecké komunity a nárok SL hrát roli předsta vitele sudetských Němců ale tyto jednotlivé kroky překrývaly. SL se tak téměř bezezbytku podařilo vytvořit v očích české veřejnosti nediferencovaný obraz sudetských Němců, který podněcuje její odmítavou a obrannou reakci na celý problém místo vstřícného hledání a sebereflexe. Ostatně F. Neubauer, mluvčí SL, opakovaně zdůraznil, že sudetští Němci nenesou za Mnichov 1938 a okupaci Čech a Moravy 41 žádnou vinu. Místo uznání účasti sudetoněmeckého podílu na rozbití Československa a nacistické nadvládě tak přišel jasný požadavek, aby "za slovy následovaly činy": vedoucí činitelé SL zastávají názor, že za uznáním odsunu jako nemorálního činu by měla logicky následovat jeho náprava - tedy jeho odčinění.51 Co se v této souvislostí má na mysli, je uskutečnění "práva na domovinu" (tzv. Heimatrecht): tedy umožnit návrat sudetských Němců do Čech a na Moravu jako etnické skupiny (možnost žádat individuálně o české občanství samozřejmě mají) při zachování německého občanství. Tato skupina pak má v rámci ČR ziskat právo na sebeurčení. V méně zře telné formě se požaduje rovněž znovuzískání alespoň části bývalého majetku v ČR (hovoří se o majetku, který je dosud v rukou státu, nemá tedy dojít k "novému vyhnání"), případně o jakousi kompenzaci. 61 Vláda SRN tyto požadavky v obecné formě vždy podporovala - nemohla se ostatně vzdát soukroměprávních nároků svých občanů. Zároveň se ale zdá, že jí do jisté míry vyhovoval stav, kdy tyto požadavky nebyly realizovatelné - ať díky bipolárnímu rozdělení Evropy do roku 1989, nebo - například ve vztahu k Polsku - díky odmítavé pozici partnera. Význam této otázky pro německou politiku začal být však postupně méně jasný. .Jistě zde sehrála svou iniciační roli i vstřícnost a bezkoncepčnost postupu Prahy - viz zcela bezprecedentní setkání předsedy federální vlády M. Čalfy s F. Neubauerem v listopadu 1990. Ani česká vláda konzervativního středu po červnu 1992, u které se sudetoněmecká strana odůvodněně obávala tvrdé


39

pozice, se nevyvarovala chyb: její nabídka vytvořit pracovní skupinu koaličních stran pro dialog se sudetskými Němci šokovala nejen domácí veřejnost, ale i bonnské kruhy. Jednak přišla jakoby v odpověď na náznak Mnichova, že výstavba ropovodu z Ingolstadtu v Bavorsku do Litvínova předpokládá vstřícnost české strany k sudetským Němcům. Jednak vzápětí rozpoltila samu koalici, když jednotlivé strany začaly od dříve jednotného stanoviska ustupovat. 71 Nová situace zjevně vlila v podstatě ochabujícímu organizmu SL do žil novou mízu, zvýšila se jeho váha v politice bavorské CSU, oslabené po smrti F.-J.Strausse. CSU zase posílila svou váhu v bonnské koalici. CDU byla oslabena a prožívala v letech 1992-1994 pokles popularity, před volbami v prosinci 1994 byla konfrontována s klesající podporou pro další koaliční stranu (FDP), atd. Mezi nepřímé důsledky této situace proto patřilo vystoupení Klause Kinkela 4.9.1993. Potvrdil, že německá vláda nikdy neuznala odsun německého obyvatelstva a zábor jeho majetku. Ve velmi kontroverzní formulaci řekl, že ovšem pro majetkoprávní řešení ještě nedozrál čas. Posílilo se tak přesvědčení mnohých, že německá politika cílevědomě usiluje o vtvoře ní takové situace, v níž by byly majetkoprávní nároky odsunutých vyřešeny. I Dlouhodobě problematické je "rozhraničení viny" jednoho etnika vůči druhému. Česká strana trvá na kauzálním i časovém sledu vývoje: "smrtící ranou" konfliktního, ale dynamického soužití Čechů a Němců v Československu bylo fatální selhání velké části sudetských Němců, kteří se zřekli své vlasti a dali přednost hitlerovskému Německu. 91 Stavět Mnichov 1938 a válku na stejnou úroveň s vysídlením je z českého pohledu nepřijatelné - tyto událostí ~sou spatřovány jako asymetrické a následné, nikoliv jako rovnocenné a paralelní. Ol Naopak, zjevně pod vlivem sociálních demokratů sudetoněmeckého původu, staví někdy i jinak velmi vstříná SPD tyto historické události na stejnou rovinu. Jestliže sudetoněmecké požadavky majetkového charakteru měly v německých politických kruzích v zásadě vždy minimální ohlas, pak v otázce tzv. Benešových dekretů a tzv. zákonu o amnestiích, na jejichž zrušení trvá sudetoněmecká komunita, se pozice SL a většiny politických sil v Německu přibližují. Zrušit nebo prohlásit je za neplatné požadovaly v té či oné formě všechny parlamentní strany, kromě PDS. Tyto právní akty se pro německou politiku staly symbolem "vyhnání", které nebylo níkdy přijato jako tragický důsledek Německem rozpoutané světové války, ale jako uskutečnění protiprávního principu kolektivní viny - msta vítězů na civilním obyvatelstvu. Potvrzení platnosti dekretů prezidenta Beneše Ústavním soudem v Brně (8.3.1995) bylo proto přijímáno v SRN převážně kriticky. lil Jestliže však opozice většinou konstatoval~ že rozsudek ústavního soudu bude nutné respektovat, vyzval 17.3.1995 Klaus Kinkel ve vládním prohlášení k česko-německým vztahům Prahu, aby se distancovala od kolektivního obviňování a "pochybného charakteru" někdejší amnestie poválečného násilí. 121 Rovněž v otázce znovuusídlení sudetských Němců v České republice očekávají od české strany vstřícné gesto jak vládní, tak opoziční strany. Vláda se přitom opírá o dopis přiložený ke smlouvě z roku 1992. Antje Vollmerová, místopředsedkyně

40


Spolkového sněmu SRN, po projevu Václava Havla 16.2.1995 vzala "narovnání" \ztahů mezi Č'eskou republikou a Německem za své. Ve vlastní pi'ednášce k témuž tématu v Karolinu vyzvala Prahu k tomu, aby ulehčila usidlování b)val)'ch občanů \ České republice, ovšem bezjakýchkoli nároků na majetek nebo odškodnění. Sudetoněmecký

problém a vzájemné vztahy

Jestliže Praha nedosáhla před sjednocením Německa závazného příslibu řešit (pokud možno v přesně definovaných rámcích) sporné otázky, měla ještě jednu možnost: otázky minulosti vůbec neotevirat, dojednat novou politickou smlouvu orientovanou na budoucnost, smlouvu o (státní) hranici a omezit historická témata jednání přípravou a provedením odškodnění (humanitárního gesta) vůči českým obětem nacismu. Politika H.-O. Genschera si byla dobře vědoma vnitropolitických tlaků, jimž by byla v případě jednáni o hlubších historických otázkách vystavena, a proto údajně naznačovala, že by se vůbec neměly stát předmětem rozhovorů o smlouvě. Bylo ovšem ambicí nové československé politiky jednak dosáhnout v jednání s Ně meckem lepší smlouvy, než byla ta z roku 1973, a jednak se - přes mimořádnou důvěru v politiku demokratického Německa -, pojistit proti zvratům v německé politice. Právč politická blízkost s Bonnem (zejména s H.-O. Genscherem a Richardem von Weizsackerem) se tomu zdála nabízet nejlepší podmínky. Již první kola jednání ale ukázala, že SRN nechtěla otevřít otázku vzájemných majetkoprávních nároků a na odpovídající návrhy nereagovala. Obávala se pře devším, že řešení reparačních nároků československé strany by vyvolalo řetězovou reakci a požadavky ze strany dalších zemí. 13 / Majetkoprávní nároky tak nebyly předmčtem smlouvy, jak uvádí dopis obou ministrů zahraničí, přiložený ke smlouvě. Smlouva o přátelských vztazích z 27. února 1992, díky odlišným představám obou stran, nepředstavuje výrazně novou kvalitu. V otázce nutity Mnichovské dohody roku 1938 pouze potvrdila smlouvu z roku 1973. Potvrzením kontinuity československé hranice nicménč například uznala kontinuitu státnosti Českoslo venska, a tedy i legitimitu exilové vlády E. Beneše, neustále zpochybňovanou Sudetoněmeckým landsmannschaftem. Nčmecká strana striktně trvala na uvedení pojmu "vyhnání" v preambuli smlouvy, na což Praha po dlouh)'ch jednáních přistoupila. Chápání tohoto pojmu, obsaženého v preambuli, českou vládou je blízké názoru společné česko-nčmecké historické komise. Komise, kterájiž provedla mimořádnou práci při zkoumání hlavních ctap společné historie Čechů a Němců na území dnešní České republiky, se přidržuje pojmu "vyhnání" u tzv. divokého vysídlení sudetoně mcckého obyvatelstva do Postupimské konference, která v hlavě XIII. odsun sankcionovala (na přím)' dotaz skupiny poslanců velmoci v roce 1992 shodně platnost postupimského protokolu potvrdily). Pro následnou fázi, mezinárodně regulovanou, se proto doporučuje pojem "vysídlení".

Politologická revue 2, prosinec. 1995

41

Hodnocení smlouvy mohou b),t ajsou velmi rozdílná. V každém případě smlouva potvrdila jistou schizoľreničnost vztahu mezi Českou republikou a Německem, v němž se na jedná straně pozitivně rozvíjejí vztahy v oblasti politické a hospodáf"ské, a na druhé se řešení vymykají otázky spojené s minulostí. Nepodařilo se je explicitně uzavřít, v otázce neplatnosti Mnichovské dohody byla pouze potvrzena platnost smlouvy z roku 1973. Nový dokument se vyhnul řešení majetkoprávních nároků obou stran, ale nepřimo potvrdil kontinuitu státnosti Československa. Vedle řady obecných ustanovení o dodržování norem mezinárodního práva vytváří ve tři ceti článcích rámec spolupráce, včetně příslibu SRN podporovat integraci Českoslo venska do EU. Měřeno původním očekáváním a záměry Prahy lze výsledný dokument jen s obtížemi definovat příliš optimisticky. To se odrazilo jak na atmosféře při podpisu, tak na procesu ratifikace. Pražská politika vyčítá Bonnu (tedy jmenovitě kancléři Kohlovi), že příliš dlouho oddaloval podpis smlouvy a nechal ji sklouznout do doby předvo lební kampaně v Československu. Během ní se vyhrotily pozice vůči smlouvě tak, že vznikla reálná obava o osudy ratifikace. Spolkový sněm SRN doprovodil smlouvu usnesením, v němž ji vykládá po svém tento výklad tak získal charakier zákona. Prakticky zde potvrdil řadu požadavků SL, které nebyly během jednání pro českou politiku přijatelné. Tyto požadavky se tak staly trvalým prvkem vzájemných vztahů a opakují se například i v citované zprávě Klause Kinkela přednesené 17.3. 1995 před Spolkovým sněmem i v pozdějších dokumentech. Jde zejména o zájem, aby se sudetští Němci mohli usazovat na území České republiky - a to ještě před tím, než bude přijata do Evropské unie (pak tuto o možnost získají všichni občané zemí EU). Stálým požadavkem je rozvoj dialogu se sudetskými Němcí. Z druhé strany nebyla dosažena dohoda o odškodnění (nebo spíše humanitárním gestu) vůči přibližně 13-14 000 žijícím obětem nacistického teroru v Českoslo vensku. Naopak, otázka odškodnění, jejíž vyřešení H. D. Genscher údajně sliboval jako v podstatě snadnou záležitost, se stala "stálicí" na proměnlivém nebi politických vztahů mezi oběma státy. Kromě toho sílí tendence zahájená již politikou ministra Genschera - spojovat odškodňovací (humanitární) gesto vůči českým obětem nacistického teroru s obdobným gestem vůči sudetským Němcům. Tuto spojitost odmítá levicová opozice ve 9polkovém sněmu. Jak SPD, tak Zelení a PDS požadují odškodnění českých obětí bez ohledu na řešení sudetoněmecké otázky.

Potenciál spolupráce a partnerství Paralelně s výše uvedenými a všeobecně známými problémy vzájemného vztahu se rozvíjí druhá vztahová rovina. Je otázkou, jaké úrovně rozvoje dosáhly vztahy v těch oblastech, které nejsou přímo spojeny, nebo jsou dokonce v)Tazně vzdáleny

42


Kontroverzi kolem otázek minulosti. Obsahují vlastní konlliktní potenciál? Nebo, mohly být tyto vztahy lepši. kdyby se nebylo objevilo uvedené pole kont1iklu') Od podpisu smlouvy v únoru 1992 se podařilo vyřešit řadu otázek vzájemných vztahů. V listopadu 1994 byla podepsána dohoda o společné hranici (česká strana požadovala označení hranice jako státni a Bonn tomuto požadavku nakonec vyšel vstříc) a rovněž dohoda o přebírání azylantů. V dubnu 1995 byl po dlouhém váháni Prahy připraven text ujednání o přeshraniční spolupráci. Všeobecně známá data o růstu objemu hospodářských vztahů jasně ukazují, že se Spolková republika Německo stala hlavním hospodářským pminerem České republiky. Její podíl na československém, později českém zahraničním obchodu od roku 1989 vzrostl z 16 % na 28,4 %. Jednoznačně vedoucí pozíei si udržuje a dokonce upevňuje SRN, pokud jde o podíl na zahraničním kapitálu České republiky. I když, díky poměrnému růstu investíčni aktívity ze strany dalších vyspělých zemí, jeho podíl klesl z přibližně 82 % v roce 1992 na 36,2 %, v roce 1994 je pozice německých investorů neotřesi telná. 141 Investíee jsou ukládány do průmyslových odvětví, kde zaujímají vedoucí pozici - zejména jde o strojírenství, elektrotechníku, chemii, v terciární sféře pak o bankovnictví atd. Nabízí se závěr, že v rozhodujících hospodářských a politických kruzích SRN bylo přijato "strategické rozhodnutí" integrovat hospodářsky Českou republíku do německého a potažmo západoevropského hospodářského prostoru, ať už probíhá integrace do EU jakkoliv. Příkladem takového rozhodnutí je zřejmě vstup společnosti Volkswagen do Škody Mladá Boleslav. Převzetím výroby, na níž do značné míry závisí okolo 200 000 pracovních míst ve spleti subdodavatelských vztahů, získal Volkswagen významné postavení při ovlivňování konjunktury v České republice. Původní česká vláda, která o prodeji Škody jednala, si přitom nejen nezajistila záruky ohledně vývojového programu a objemu investic, což se nyní pokouší napravit dodatek ke smlouvě. Nezajistila si ani určité garance pro případ, že by se koncern rozhodl výrobu v České republice radikálně omezit. Současná vláda zase do regulace přílivu zahraničního kapitálu zasahuje jen minimálně díky své liberální orientaci. hl Německé hospodářské kruhy tedy zde mají velmi příznívé prostředí: v podstatě kompatibilní hospodářství (včetně vysoce kvalili kované a dosud levné pracovní síly), liberální podminky, právní řád a další normy, které se urychleně přizpůsobují normám EU. Angažovanost německého hospodářství přináší českému hospodářství velké výhody, pokud jde o stabilizaci situace a modernizaci výroby. Úskalí, spiše než v přílišné angažovanosti německý'ch podnikatelů, je třeba vidět v nedostatečné aktivitě hospodářských kruhů dalších zemí a chybějící strategii rozvoje českého hospodářství. Česká politika by měla brát v úvahu případné hospodářské, politické, ale i sociálně-psychologické dopady přílišné závíslosti na jednom, byť velmi liberálním a demokratickém partnerovi. V oblasti střetu hospodářský'ch zájmů je třeba počítat s }Iakem, proti němuž může Praha postavit jen silnou pozici a promyšlenou politiku. 16,

Politologická revue 2, prosinec. 1995

43

nejsou v rozvoji hospodářsk)"Ch vztahů dupady nedořešené otázky citelné. Výše uvedený náznak Mníchova, že by snad mohlo dojít ke spojení projcktu ropovodu z Ingolstadtu do Litvínova se sudctoněmeckým problémem, se zatím realitou nestal. Hospodářské zájmy obou stran jsuu příliš silné a odsunuly sudetoněmeckou otázku stranou. Stavba by měla být dokončena v roce 1996. I7I Rovněž v politícké oblasti je SRN zjevně nejangažovanějším partnerem nejen České republiky, ale i dalších zemi střední a východní Evropy, pokud jde o realizaci jejich strategického cíle - integrace do EU a NATO. Tento směr politiky zemí SVE je v oboustranném zájmu, i když motivace může být značně různorodá. Ze strany české politiky je to snaha patřit k integrovaným strukturám Západu. Praha usiluje o historické zakotvení, které by ji pojistilo nejen před různými druhy rizik z východu, rozvojového jihu, či dopadem globálních problémů atd. Jde i o historickou pojistku ve vztazích vůči SRN. Jsou to mechanismy rozhodování v EU, které dávají menším zemím šanci prosadit se v případě potřeby proti velkým evropským partnerům. Mimo EU taková možnost odpadá a česká politika by tedy měla mít nejen zájem získat v EU plné členství, ale také přispět k dalšímu rozvoji integrace. Rovněž orientace na NATO je alespoň zčásti nesena zájmem vytvořit pro vztahy se SRN solidní rámec: atlantická aliance je viděna jako hlavní záruka přítomnosti USA v Evropě a jako struktura, která umožňuje politice národních států hledat pro své bezpečnostní problémy nikoli národní, ale multilaterální řešení. Bonn je hospodářsky i bezpečnostně zainteresován na tom, aby se hranice EU a NATO posunuly dále na východ. Má tak historickou šanci zajistit si centrální a ne "hraničně" exponovanou polohu, s jakou musel žít po desítky let a s jakou je ve směru na jih konfrontována například Francie. Bonn proto naplňuje literu i ducha smlouvy z roku 1992 a podporuje integraci ČR do EU, je obchodně nejliberálnějším partnerem. Na tom nic nemění střety minulých let, v nichž se projevily konflikty zájmů mezi českými producenty některých ocelářských výrobků a německou ocelářskou "lobby", odpor proti exportu masných výrobků z České republiky atd. Je zjevné, že konkurenční vztahy mohou v někte rých momentech zásadně ovlivnit nejen atmosféru, ale i aktuální politícké kroky obou stran. Německý trh je nícméně ve srovnání s dalšími státy Západu pro české výrobky nejotevřenější. Pokud jde o NATO, patří německá politika k nejsilnějším zastáncům integrace České republiky do Aliance, i když v detailech tohoto procesu není Bonn jednotný: ministr obrany Volker RUhe považuje za možné a potřebné, aby země střední a východní Evropy do ní vstoupily již v dohledné budoucnosti, před integrací do EU; kancléř Kohl a ministr zahraničí Kinkel vidí integraci do EU jako hlavní prvek institucionálního vývoje a členství v NATO a EU pojíma,jí spiše jako proces paralelní. Otázkou strategické důležitosti je přitom zachování konstruktivních vztahů s Ruskem, postoj Ukra,jiny a bezpečnost Polska. Česká republika zde významnou roli nehraje. V každém

pr'ípadě

sudetoněmecké

44


Pf"es uvedenou zájmovou blízkost existují prvky, v nichž se pozice obou zcmí liší. Jde například o rozdílné pohledy na koncepci integračního vývoje v západní Evropě. Tam, kdc česká politika zdůrazňuje národní identitu a vystupuje proti "unifikaci" Evropy, mluví většinou z duše německým euroskeptikům. Právě proti nim musí ale bonnská vláda a většina Spolkového snčmu prosazovat takové pojetí EU, v němž by postupně sílily mechanismy většinového rozhodování. .Je přinejmenším sporné, zda má b)'t místo české politiky na straně "euroskepse", případně odmítání integrace vůbec. Německá politika a hospodářství by nejsnadněji mohly získat "nadvládu nad Evropou" (a tedy "historický revanš") tradiční cestou posilování národního státu a ne prostřednictvím integračního procesu. SRN by mohla zbrzdit integraci na úrovni jednotného vnitřního trhu Ueště lépe: vrátit se k zóně volného obchodu), ponechat si dominantní DM a vstoupit na půdu volných "ad hoc" koalic v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. (To je ostatně směr, který by zřejmě uvítalo Rusko). To, že Německo tuto cestu odmítlo, je zcela jistě v jeho zájmu, je to ale i v zájmu jeho partnerů, zejména tak "silných", jako je Praha. Česká politika by se značnou pozorností měla naopak sledovat vznik ad hoc mechanismů, které fungují mimo institucionalizované struktury a jsou jimi tedy neovlivnitelné. Konzultační skupina pro Bosnu poprvé nabídla jak Rusku, tak Německu místo evropských velmocí. KBSE, ale i EU a NATO se ocitly až na druhé koleji - především díky své malé akceschopnosti. Závěr pro čekou politiku by měl být, že Evropa, aby se vyhnula "evropskému dírektoriu velkých", potřebuje akceschopnou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU, a ne návrat k jednotnému trhu a politice národních států. Český pohled na Německo Česká společnost tak vidí Německo rozporně: z jedné strany je německý příklad moderní, sociálně orientované demokracie přitažlivý. Z druhé strany trvá ale hluboká nedůvěra v němeékou politiku - již vzhledem k asymetrii v potenciálech obou zemí, historickým tradicím a geografickým realitám jsou pociťovány obavy z toho, že sjednocený německý národní stát bude provádět ambiciozní, mocenskou nebo, přinejmenším, k malým státům málo ohleduplnou politiku. Tendence k tradičnímu, geopoliticky založenému pohledu na mezinárodní vztahy je v České republice dosti silná. Extrémní požadavky a rétorika některých představitelů SL ještě více omezují prostor pro jednání a jsou hlavní příčinou pro téměř jednoznačně negativní vztah české veřejnosti k sudetoněmecké otázce. Většina obyvatelstva je totiž toho názoru, že ti, jak to vyjádřil známý český emigrant v Německu Pavel Kohout, kdo chtěli dříve "heim ins Reich" ("domů do říše", slogan Sudetendeutsche Partei v roce 1938), nemohou dnes požadovat návrat "reich nach Heim" (tedy "vrátit se bohatí domů,,).181 Radikalismus některých předáků SL a jeho militantní složky Witikobund je odmítán i v liberálních sudetončmeck)'ch kruzích a nepředstavuje názory sudet-


45

sk)'Ch

Nčmců

davků

SL

jako celku. Nicméně rámcová, většinou opatrná podpora, kterou požaoficiální Bonn, a zejména Mnichov, znamenají z pohledu české veřejnosti určité zpochybnění záměrů německé politiky ve střední Evropě. Podle průzkumů veřejného mínění 67 % dotázaných v ČR vidí otázku sudetských Němců jako velmi nebo alespoň částečně vážnou. Pocit ohrožení ze strany Německa má 25 % dotázaných, zejména lidí starší generace, s nižším vzděláním a sympatizantů levicový'ch stran (ohrožení z Ruska deklaruje 45 % dotázaných). Starší generace také pocíťuje větší obavy z vlivu německých investic na českou ekonomiku. Menší pocit ohrožení ze strany Německa mají obyvatelé v příhraničních regíonech, kde zřejmě užší kontakt a přeshraníční spolupráce působí na změnu fobie v menší, konkrétně strukturované obavy. 19/ Potvrzuje se navíc, že vztah k Německu zásadním způsobem ovlivňuje celkovou geopolitickou orientaci obyvatel. Přetrvává nejistota ohledně budoucnosti německé demokracie a role SRN v Evropě. Následky mohou překročit rámec vztahů vůči Ně mecku: nepodaří-li se přenést sudetoněmecký problém z právní a politické roviny do roviny morálni a historické, bude se pohled na Německo zřejmě dále zhoršovat. V důsledku může být vážně zpochybněna sama orientace veřejnosti na západni 20 struktury, v nichž je Německo viděno jako dominantní síla. / Hlavním krokem by proto mělo být potvrzení skutečnosti, že právní a politické aspekty minulosti nebudou dále předmětem jednání a sudetská otázka se přesune do roviny historické a morální. To by mělo být i obsahem připravované deklarace obou vlád. Bez výsledku podobného charakteru by podpis deklarace neměl pro Prahu žádnou cenu. Naopak, přenesení problému do roviny historické a morální by umožnilo dále rozšiřit dialog s kruhy sudetských Němců, který už dlouho probíhá s těmi, kdo jsou zaměřeni na skutečné "narovnání": Ackermann Gemeinde, Adalbert Stifter Verein, Seliger Gemeinde, Collegium Carolinum atd. SL zatím, díky svým pozicím, k tomuto kruhu nepatří. Jeho postoje ostatně zbrzdily i proces sebereflexe na české straně. Kromě toho je na obou stranách i prostor pro vstřícná gesta. Česká strana by měla například uvažovat o tom, jak se postavit k oblastem, v nichž sama dekrety prezidenta Beneše porušila (například vysídlení antifašistů). Mohou se zvažovat cesty, jak ulehčit znovu udělení českého občanství těm, kdo se vzdají občanství ně meckého atd., případně dlouhodobý pobyt německých obča,nů v České republice. Na druhé straně je pro autoritu německé politiky důležité, aby provedla humanitární gesto vůči českým obětem nacismu. Dosud je to jen Praha, která se nakonec rozhodla dále nečekat a zahájit vyplácení příslušných částek. vyjadřuje

Závěrečné

poznámky

Není jednoduché pátrat po pt'íčinách stagnace při řešení otázek minulosti v česko vztazích. Někteří pozorovatelé a část veřejnosti směřují k přesvědčení.

německý'ch

46


že se

německá

politika vraci k historicky známé rozpinavosti a metodou nejslabšiho

článku se ve vztahu k České rcpublice snaží dosáhnout průlomu v revizi v)'sledků

Druhé světové války. Pro tento pohled nehovoří ani tak nčmccká politika v b)'valé Jugoslávii, (jak se, podle autora mylnč, domnívá značná část veřejnosti), jako spíše aktivity pravicově nacionalistick)'ch kruhů v oblasti Kaliningradu, některá vystoupení představitelů "vyhnaných", atd. Jistě, tyto prvky je nutné brát v úvahu. Nezdá se ale, že by zde - alespoň dosud šlo o více než o spodní aještě k tomu vedlejší "proud" německé politiky. Domnívám se, že problémy, se kterými se Praha střetává, spočívají spíše v souhře celé řady faktorů. Sudetoněmecký prvek přitom dosud hraje spíše vnitropolitickou roli (váha jeho volebního potenciálu) ajen vedlejší roli zahraničně polítíckou. (Je ostatně úkolem české politiky co nejpřesněji "změřit", jaký význam má tato otázka v programovém zaměření a instrumentáři politiky německé). Kromě toho se proti Praze paradoxně obrací celková "kompatibilita" České republiky v politickém a hospodářském smyslu se západními partnery. Německá politika se nemusí zvláště snažit o odstranění třeci plochy, aby si tak zajistila příznivý rozvoj vztahů v dalších oblastech. Politická spolupráce a hospodářské vztahy se rozvíjejí do značné míry nebo úplně nezávisle na sudetoněmeckém problému. Jeho vyřešení tedy Bonnu neslibuje žádný zvláštní zisk a obava z vnitropolitických problémů může mít větší váhu. Konec konců, zdá se, že v posledním období nastal pokles "poměrné váhy" České republiky v německé politice vůbec. To je ovšem mimo jiné cena, kterou platíme za snížení celkového potenciálu země v důsledku rozdělení Československa.

Svoji roli hrají jistě i "atmosférické poruchy" mezi českou a německou politikou. Německé evropanství, před stavované současnou vládou i většinou opozice, nenachází v Praze vždy dostatečné ocenění. Už jen kritika některých prvků evropského integračního procesu (například smlouvy z Maastrichtu) musí být v Bonnu nutně vnímána jako kritika angažovanosti německé politiky a osobně jejích představitelů. Odlišných pohledů, deklaratorně příliš zdůrazňovaných, je přitom více. Češi i Němci - každý trochu jinak - pocit'ují handicap dlouhodobého přerušení přirozeného evropského vývoje i vývoje národního vědomí. Je zásluhou bonnské politiky, že je Německo součástí integračních struktur Západu, což mu usnadňuje definování zájmů v souladu s pozitivními trendy evropského vývoje. Česká politika se k tomuto postavení teprve propracovává. Němci ovlivnili české dějiny zásadním způsobem. Významně přispěli k paradoxnímu výsledku českoslovcnského vývoje ve XX. století: Češi se dostali k pravému opaku původní představy o své státnosti - od snahy o demokratické, federální uspořádání mnohonárodní habsburské monarchie (konec XIX.století) k téměř čistě českému národnímu státu konce XX.století. Jestliže je česká otázka problémem existence politického národa ve střední Evropč (K. Kosík), pak dosud nebyla zodpově zena a rozpad Československa odpověJ' jen oddálil. Politologická revue 2, prosinec, 1995

47

Pro narovnání vztahu je žádoucí, aby německá veřejnost vnímala váhu německé ho faktoru nejen v evropských dějinách (tedy například ve vztahu k Rusku či Francíi), ale i ve vztahu k takovému malému partneru, jako jsou Češi. Němci se musí vyrovnávat nejen s rostoucí mezinárodní odpovědností, ale i se "svody nabyté moci", s historickou tendencí k nadřazenosti. Pro českou společnost by bylo důleži té, aby německá veřejnost odmítla tezi o zvláštním "českém zločínu" let 1945-1947, která záměrně skrývá přímou spojitost mezí vysídlením a předcházející likvídací Československa, nacistickými zločiny, Německem vyvolanou válkou a evropským poválečným uspořádáním.

Je zjevné, že odlesk mylných soudů a zažitých klišé ovlivňuje postoje veřejnosti na obou stranách. "Návrat do Evropy" je především obnovením rozsáhlých kulturních vazeb, rozšíření politického zájmu a občanské odpovědnosti i za hranice vlastního volebního okrsku. Je to tedy i pohled na Německo s jeho demokratickým politickým zřízením, angažované ve spleti zájmů a institucionalizovaných vazeb, na cestě mezi minulostí, nečekanými možnostmi i požadavky dneška a otevřenou budoucností.

Poznámky IIRudé právo, 14.2.1990. 2/ Viz například kritický pohled na postup SL významného sudetoněmeckého historika - Ferdinand Seibt, Deutschland und die Tschechen. Ceschichte einer Nachbarschaft in der Mille Europas, Piper, MOnchen 1995, str. 404-405. 3/ Viz například postoje poslance SPD sudetoněmeckého původu H. Wernera, nebo vystoupení pátera Otteho, představitele Ackermann Gemeinde, v televizním klubu Netopýr II. 12. 1993 v ČT; Pohled na českou reakci na požadavky sudetských Němců viz Jan Pauer, lrrilationen in Prag: Die tschechische Offentlichkeit ist besorgt uber die Forderungen der Sudetendeutschen Landsmannschaft und AujJerungen aus Bonn, Informationen zu aktuellen Entwicklungen. Forschungsstelle Osteuropa der Univ.Bremen, November 1993. 4/ Smutným příkladem chybějící kritické sebereflexe na straně SL je například publikace Die Tschechoslovakei: Das Ende einer Fehlkonstruktion. Die sudetendeutsche Frage bleibt offen. Deutsche Geschichte, (Miinchen 1993) a jeji "zdokonalené" pokračování, vydané v roce 1995, tentokrát dokonce s přispěním některých českých autorů. 5/ K české diskusi o odsunu a reakci sudetoněmecké strany viz 1. Kučera, Zwischen Ceschichte und Politik, in: Flucht und Vertreibung. Zwischen Aufrechnung und Verdrangung. Hg. Robert Streibel, Picus Verlag, Wien 1994. Zde zejména poznámky č.24 - rozhovor F.Neubaera s Šenkýrem 14.12.1990 v Sudetendeutsches Archiv, Neue Folge 5 (1991), s.7 61 SL hovoří o majetku asi v rozsahu 260 miliard předválečných korun. Viz Jan Obrman, Sudeten Cerman Controversy in the Czech Republic. RFEIRL Research Report, No.2, 14.1.1994. 7/ Údajně právě v té době nejvyšší bonnské kruhy dospěly k závěru, že výrazně omezí finanční podporu SL jako organizaci okrajového významu - nabídka pražské vlády ale SL v jistém smyslu zachránila a Bonn se k radikální změně neodvážil. Viz rozhovor autora s expertem Universitat Bremen, prosinec 1993, archiv autora. 81 Viz například komentář v Prague News in Deutsch. 23.9. -7.10.1993, str. 1-2.

48


'J/ Viz Václav Havel, teši a NěmcI na cestě k dobrému sousedství. Projev prezidenta ČR 172.1995 v pražském Karolinu. 10/ Viz napi'iklad projev Václava Klause na mítinku v Klatovech 17.3.1995, Lidove novin}, 183.1995. 11/ K těmto otázkám viz Právní aspekty odsunu sudetských Němcú. Sbornik. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1995. 12/ Viz Deutscher Bundestag, 13. Wahlperiode, 28. Sítzung, 17.3.1995, str. 1991-1992. 11/ Československá strana by v takovém případě proti požadavkům sudetskyích Němců postavíla své reparační, mimoreparační nároky a požadavky na vyrovnání ztrát způsobených Mnichovskou dohodou. Podle prohlášení ministra Zieleniece z 15.9.1993 byly jen reparační nároky vyjádřeny částkou 30G miliard předválečných korun. Z nich bylo Praze vyplaceno asi 0,07 %. K začátku 70.let vyplatila SRN rovněž asi 7,5 milionu DM pro československé oběti pseudolékařských pokusů. Víz Lidové noviny 21.10.1995. 141 Data k hospodářskyím vztahům viz Česká republika v mezinárodní ekonomice, Čtvrtletní přehled. Centrum vnějších ekonomických vztahů, Praha, březen 1995, str. 54 a Bl. Dále víz J. Kosta, J. Štouračová, M. Konstantinov, Deutsche Direktinvesti/ionen in der Tschechischen Republik, Friedrich Ebert Stíftung, Prag 1993. 151 Přitom rozumný vliv státu na příliv zahraníčního kapitálu je ve světě spíše pravidlem, než výjimkou. Viz Péče o zahraniční investice ve světě, Národní hospodářství, 1995/10, str. 2224. IGI Tak se dodnes nepodařilo vyřešit otázk"U výše zmíněného pasivního salda ČSFR vůči bývalé NDR. Německá strana zatím od Prahy nadále požaduje vyplaceni pohledávky, která by mohla dosáhnout výše okolo 500 milionů DM. Objem dlouho dojednávaného tzv. humanitárního gesta SRN vůčí obětem nacistického teroru by byl paradoxně mnohem menší než tato částka. 17I Někteří sudetští Němci by ovšem hospodářské pohrůžky rádi mysleli vážně - viz výroky Rudolfa Hílfa, známého sudetoněmeckého historíka, o tom, že záleží jen na dobré vůli Bavorska a že by výstavba ropovodu mohla také trvat ne tři, ale 30 let - Lidové noviny, 12.3.1993 181 Die Mahnung des Nachbarn. Suddeutsche Zeitung, 22.11.1993, Text projevu viz Rudé právo 26.11.1993. 191 Institut pro výzkum veřejného mínění, IVVM, výzkum č. 95-03. 201 Viz Vztah české společnosti k Německu, Výzkum Friedrich Nauman Stift., Gabal Aa.C., 1995

Summary Czech-German Relations: Past and Future The experienee oJthe Czeeh-German relationship sinee 1989 reajJirmed the role oj the unresolved problems oj the past. At the same time, it proved that both eountries have, Jor the first time in their history probably, strategie interests oj unpreeedented c/oseness. The somewhat idealistie poliey oj Prague after 1989 helped to revive the Sudeten German issue 's politieal influenee on German poliey


49

and C::eclz Cerman relalions. AI lize same lime, neillzer Municlz nor Bonn have yel jOllnd enollgh slrengllz 10 regard lize problems ojlhe years 1938-194 7 (in whiclz malerial demands are balanced) as c10sed in polilical and legal sense, and hence 10 shifl Ihe isme 10 lize splzere ojlzislorical debale and moral consideralions abolll lize Mllnich Agreemenl, Ihe řVal' and Ilzeir consequenees jol' C::ech-German relalions in Ihe firsl place Ihe wild expulsion and lransjer ojSudelen Germans. Relalions in Ihe sphere oj European security and inlegralion Izave developed much more conslruelively, as Germany is Ihe mosl imporlanl Irading partner ojand investor in Ihe C::ech Republie. However in European polities as well, there are issues where Prague and Bonn have di.fferent opinions (for example the optimism oj the German poliey versus the skeptieism ojPrague vis-a-vis the EU.) The importanee oj Prague jor German poliey seems to be somewhat limited. This may be, paradoxica/~v, Ihe result oj the positive jact oj economie and politieal "compatibility" wíth German standards and liberal eeonomic conditions in Ihe Czech lands, as well oj Ihe obvious decrease in the overall potential oj the country after the split ojthe jormer Czeehoslovakia.

50


budoucností Česko-německé vztahy mezi minulostí a Vladimír Handl

Recommend Documents