Brněnské divadlo ateliéru Fellner & Helmer

Masarykova Univerzita Filozofická fakulta Seminář dějin umění

Brněnské divadlo ateliéru Fellner & Helmer Bakalářská diplomová práce

Blanka Španová

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc. Brno 2009

1

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci zpracovala samostatně, pouze s pomocí uvedené literatury. …………….........................................

2

Je mou milou povinností poděkovat na tomto místě panu profesorovi Kroupovi za mnohé rady a trpělivost během vedení této práce. Také bych chtěla poděkovat paní Novákové z Archivu NDB za milý přístup, poskytnuté materiály ze závěrečného kamene a veškeré cenné typy i Martinu Švédovi, za to že mi několikrát umožnil budovu divadla navštívit. A v neposlední řadě bych chtěla poděkovat svým nejbližším, bez jejichž podpory a trpělivosti by tato práce určitě nikdy nevznikla.

3

Obsah Obsah ......................................................................................................................... 4 Úvod ........................................................................................................................... 5 Kritika pramenů a použité literatury ............................................................................ 7 Kdy a jak vznikla myšlenka na zřízení divadla ............................................................ 9 Situování nové divadelní budovy v rámci urbanistické přestavby města .................... 10 Vliv starosty Winterhollera na vznik a podobu divadla.............................................. 11 Architektonická soutěž.............................................................................................. 12 Výstavba divadla ...................................................................................................... 12 Změny v plánech a v plánovaném technickém zařízení budovy ................................. 13 První změna stavebních plánů a plánovaného technického zařízení budovy............... 15 Druhá změna plánovaného technického zařízení budovy ........................................... 16 Technické vymoženosti brněnského divadla.............................................................. 17 Architektonické provedení ........................................................................................ 18 Architekti.................................................................................................................. 21 Srovnání tvorby projekční kanceláře Fellner & Helmer ............................................. 23 Brněnské německé divadlo versus Opera v Curychu.............................................. 25 Brněnské německé divadlo versus Městské divadlo v Rijece ................................. 25 Brněnské německé divadlo versus Budapešťský Volkstheater ............................... 26 Interiér divadel architektonické dvojice Fellner & Helmer ........................................ 27 V čem bylo brněnské německé divadlo v rámci tvorby Fellnera & Helmera odlišné .. 27 Návštěva rakouského spolku architektů a inženýrů.................................................... 29 Závěr ........................................................................................................................ 31 Seznam použité literatury.......................................................................................... 33 Použité zdroje: .......................................................................................................... 34 Příloha číslo 1 Obrazová příloha v samostatném PDF souboru Příloha číslo 2 Chronologický seznam divadelních budov architektonické dvojice Fellner & Helmer .................................................................................................................. 35

4

Úvod „Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti, kromě případů kdy nás opustí. Děláme strašně málo k jejímu procvičení, živení, posilování a ochraně.“ V duchu tohoto mírně parafrázovaného citátu Marka Twaina bych chtěla připomenout slávu jedné z nejimpozantnějších budov, které byly vybudovány v průběhu 60. – 80. let 19. století na takzvané brněnské Okružní třídě – budovy dnes zvané Mahenovo divadlo1. Ve své době byla jednou z nejmodernějších budov světa, byť byla postavena v historizujícím architektonickém stylu. Neorenesančním průčelím, na kterém je uplatněn vysoký řád, připomíná antický chrám. Ladné neobarokní křivky hlavního schodiště jsou cestou k vínovému sametu, zlatému štuku a k hlubokým prožitkům. V Brně Thálie nebyla múzou, ale bohyní! Brňané, ruku na srdce, kdo z nás dnes o této stavbě něco ví? V době svého vzniku až do konce první světové války se budova jmenovala Stadttheater, tedy Městské divadlo. Ale v Brně se jí stejně neřeklo jinak než německé divadlo. Po první světové válce přešlo divadlo do českých rukou pod názvem Divadlo Na hradbách. Z těchto rukou bylo odebráno za okupace 15. 3. 1939 a pod názvem Brünner Stadttheater fungovalo až do 31. 8. 1944, kdy byla všechna divadla v rámci „Totaleinsatz“ uzavřena. Německý soubor již nebyl po válce obnoven. V září 1946 nazval ředitel E.F.Burian operu Janáčkovou operou a činohru Mahenovou činohrou. Následující ředitel Ota Zídek provedl mírnou úpravu a od těch dob existuje Mahenovo a Janáčkovo divadlo. Když bylo roku 1956 v Brně dokončeno nové divadlo pro operu, dochází ke změně funkcí a také k přejmenování budov. Nové operní divadlo bylo pojmenováno Janáčkovo a z původní opery se stala činohra do dnes nesoucí název Mahenovo divadlo.2 Po zralé úvaze toto divadlo ve své práci nazývám německým divadlem a to v souladu s tím, jak ho nazývali lidé, kteří pamatovali jeho vznik, lesk a slávu. 1

Pro upřesnění, jedná se o dnešní Mahenovo divadlo, Malinovského nám. 1, Brno.

2

Vojen Drlík, Jako Fénix z Popela in: Eugenie Dvořáková (red.), Reduta Divadlo na horním náměstí, Brno, 2005.

5

Jen málokdo ze současníků si dovede představit, jaký význam mělo pro člověka z 19. století divadlo. Dnes je divadlo jen jedním z mnoha možných druhů zábavy. Ale kdybychom neměli běžně a snadno dostupné knihy, televizi, rádio, internet, kino a spoustu zábavných center, o kterých se našim prababičkám a pradědečkům ani nezdálo, hned bychom tehdejšího člověka a jeho vztah k divadlu pochopili mnohem lépe. Do divadla se nechodilo pouze na divadelní představení, nýbrž divadla byla především místem veřejného setkávání se, byla tehdejšími společenskými centry. A patřilo k manýře druhé poloviny 19. století stavět tato místa co nejokázalejší. Divadelní budova, to není lecjaká budova, po stránce estetické jsou na ni kladeny velké nároky na reprezentaci a po stránce funkční se očekává, že vyhoví požadavkům dobrého vidění a slyšení. To, že bylo nově postavené brněnské německé divadlo ojedinělé, dokazují návštěvy Rakouského spolku architektů a inženýrů nebo Stavební komise pražského Národního divadla hned krátce po jeho uvedení do provozu. Při jeho projektování a výstavbě byly použity úplně nové technologie. Mimořádný důraz byl kladen nejen na luxusní vzhled divadla, který umocňoval kulturní prožitek, ale také na pohodlí a bezpečnost návštěvníků a na protipožární ochranu. A právě okolnostmi vzniku, výstavby a počátku provozu této unikátní budovy, stejně jako srovnání v rámci tvorby jejich autorů se věnuji ve své práci.

6

Kritika pramenů a použité literatury Kritiku pramenů neuvádím pouze v této jedné kapitole. O jednotlivých pramenech se zmiňuji i v některých dílčích kapitolách, většinou tehdy, pokud se názory, či faktické údaje v dostupných zdrojích liší. Původně jsem se domnívala, že nejcennějším zdrojem bude Archiv Národního divadla v Brně (NDB). Národní divadlo nyní, co by nezisková organizace, sídlí v budovách Reduty, Mahenova a Janáčkova divadla. Bohužel, archiv divadla byl podle slov jeho správkyně paní Novákové značně zdecimován a to hned několikrát. Nejprve po první světové válce, kdy původně německé divadlo připadlo Čechům. Podruhé, když se divadlo za okupace vrátilo do německých rukou. A naposledy, když ke konci druhé světové války archiv vyhořel. To, co z archivu z dob jeho vzniku do konce první světové války zbylo, je dnes uloženo v Archivu města Brna pod názvem Německé divadlo I, O3, Inv. č. 73, sloha 2, 3. Poněkud paradoxně jsou dnes v Archivu NDB uloženy zbytky z archivu Divadla na Veveří, které s prvními 35 lety historie budovy dnešního Mahenova divadla nemají vůbec nic společného. Nalezneme tu převážně poválečné programy, almanachy, časopisy, informace o premiérách, hercích a podobně. Z hlediska zaměření mé práce zde byly zajímavé kopie plánů a dokumentů ze závěrečného kamene, které z něj byly vyjmuty, okopírovány a vloženy zpět, s výjimkou Edisonovy žárovky. Ta byla umístěna ve skleněné vitríně ve vstupní hale divadla, aby tam připomínala někdejší technický věhlas budovy. V Archivu města Brna se nachází již výše zmiňovaný fond O3, Inv. č. 73, sloha 2, 3. Ten obsahuje tři kusy originálních plánů od Fellnera a Helmera, dobové novinové články a také odborné dobové brožury, které o divadle vznikly. Mezi brožurami bychom nalezli tyto: Elektrische Beleuchtung von Theatern, Die elektrische Beleuchtung des Savoy-Theaters in London und des Stadttheaters in Brünn a Das EDISON-GLÜHLICHT und seine Bedeutung für Hygiene und Rettungswesen. Všechny se zabývají technickými vymoženostmi nové divadelní budovy. O nové budově a její výstavbě informují i české dobové články, například v Moravských novinách. Moravské noviny byly v letech 1880-21 českou přílohou Brünner Zeitung, která vycházela denně mimo pondělí. Dají se z nich vyčíst negativní názory českých obyvatel, kterým se mimo jiné nelíbila zdánlivě vysoká cena budovy a také rozhodnutí starosty Winterhollera osvětlovat budovu výhradně elektrickým 7

proudem, avšak vyjadřovaly i obdiv k architektonickému provedení divadla. Moravské noviny jsou v podobě mikrofilmu Arch.neg.č. 2533/1994 uloženy v Moravské zemské knihovně. Dalším zdrojem informací k této práci jsou publikace. Těch bylo o divadle i architektech napsáno hned několik. Již v roce 1885 napsal Albert Rille Geschichte des Brunner Stadt-Theaters 1734 – 1884. Dá se říct, že na něj navazuje Gustav Bondi v publikaci Fünfundzwanzig Jahre Eigenregie, Geschichte des Brünner Stadttheaters 1882-1907. Z těchto publikací jsem čerpala převážně informace o okolnostech vzniku budovy. Architektonickou dvojicí Fellner & Helmer se zabývá Bernard M. Dienes v díle Fellner & Helmer: die Architekten der Illusion. Jak o městě Brně v 19. století tak i o samotném divadle píší ve svých dílech hned dva významní čeští historikové umění Jan Sedlák a Pavel Zatloukal. Ve své diplomové práci i v článku Divadelní architektura ateliéru Fellner & Helmer v Čechách a na Moravě in: Průzkumy památek. 2002, roč. 9., č. 2, s. 147-159 se Dana Hladíková věnuje architektonické dvojici Fellner & Helmer i jejich architektuře. Bakalářskou práci s názvem Budova Mahenova divadla v kontextu české divadelní architektury na přelomu 19. a 20. století napsala i Radka Zalešáková na Ústavu hudební vědy FF MU. Obecně se divadelní architekturou zabývá Jiří Hilmera v knize Česká divadelní architektura, akad. arch. Vladimír Soukenka v brožuře Vývoj divadelního prostoru a jeho architektonické formy. O historii divadla v Brně se pak dají načerpat informace z knih Reduta, divadlo na horním náměstí, kterou editovala E. Dvořáková, nebo K padesátiletému jubileu Českého Národního divadla v Brně od Karla Tauše. Velmi zajímavou publikaci Budiž světlo žárové, napsal Jiří Ort a zabývá se v ní vznikem a použitím elektrického osvětlení v divadlech. Při vytváření popisu architektury mi pomáhal Slabikář návštěvníka památek od Jaroslava Herouta. V dohledávání informací o umělcích zase slovníky umělců: Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler editovaný dvojicí Ulrich Thieme a Felix Becker, Saurův Allgemeines Künstler-Lexikon a Nový slovník československých výtvarných umělců editovaný Prokopem Tomanem. A samozřejmě nezanedbatelným zdrojem pro mne byla samotná budova divadla.

8

Kdy a jak vznikla myšlenka na zřízení divadla Divadlo má v Brně dlouholetou tradici. Někteří badatelé kladou počátky pravidelných divadelní představení ve městě Brně do doby, kdy město v roce 1600 vykoupilo od Lichtenštejnů dům v místě dnešního divadla Reduta na Zelném trhu a zřídilo v něm tavernu. Od r. 1608 taverna sloužila k ubytování zámožných hostů a k reprezentačním účelům. Ale prokazatelně byla její část, nazývaná Malá taverna, přestavena na operní divadlo až v průběhu let 1732 – 1733. Do té doby se o existenci pravidelných divadelních představeních v tomto místě můžeme jen dohadovat. 3 Od roku 1733 se v divadle na Zelném trhu střídali jak více či méně úspěšní ředitelé, tak různé divadelní soubory. Většina obyvatel města Brna byla až do 6. července 1850, kdy došlo k připojení dvaceti sedmi předměstí, německé národnosti. Po tomto datu se sice poměr obrátil na 2: 1 ve prospěch českého obyvatelstva, avšak vzdělaná vrstva, která rozhodovala o dění města byla prakticky až do 1. světové války německá. Vzhledem k tomuto faktu je logické, že se v divadle hrálo převážně německy. Ale čas od času bylo slyšet i češtinu. Například za ředitele Thiela v letech 1838-1840 se hrávala pravidelná česká představení, vždy v neděli od 16:30 do 18:30. Z almanachu z roku 1841 je patrné, že personál pro české hry čítal 31 jmen, převážně Čechů. 4 Několikrát přestavovaná divadelní budova na Zelném trhu sloužila svému účelu až do 23. června 1870, kdy podlehla velkému požáru.

Tehdy se pomalu

zformoval český soubor pod vedením Elišky Zöllnerove5, který začal působit v prostorách nově dostaveného Besedního domu a později v samostatném divadle na Veveří. Německý soubor byl přestěhován do Interimstheater u Ratwitova (Žerotínova) náměstí, které bylo během neuvěřitelně krátké doby od 23. srpna 1970 do 1. ledna 1971 postaveno podle prvního samostatného projektu Ferdinanda Fellnera mladšího. 3

Eugenie Dvořáková (red.), Reduta Divadlo na horním náměstí, Brno, 2005.

4

Jan Trojan Opera a zpěvohra in: Eugenie Dvořáková (red.), Reduta Divadlo na horním náměstí, Brno, 2005. 5

Karel Tauš, K padesátiletému jubileu českého divadla v Brně (1884 – 1934), Nákladem zemského divadla v Brně, 1954.

9

Dřevěný objekt v ranně renesančních formách byl kopií vídeňského Treumannova divadla 6 (Kaitheater) a pojal 1500 diváků. Vybudováním Interimstheater se odsunuly plány na stavbu nového kamenného divadla, se kterým ve svých projektech na urbanistickou přestavbu města Brna počítali Josef Seifert roku 1855 i profesor Ludwig Förster roku 1860. Novostavba však nebyla jediným důvodem, proč se na stavbu nového divadla dočasně pozapomnělo. Dalším závažným důvodem byla ekonomická krize roku 1873, která utlumila stavební činnost na Okružní třídě skoro o desetiletí. Mezitím se změnila nejen doba a stavební styl, ale dorostla také nová generace architektů i představitelů města.7

Situování nové divadelní budovy v rámci urbanistické přestavby města Již od počátku 19. století se v Brně objevovaly názory volající po zásadní urbanistické přestavbě města, kterému tehdy chyběla obytná zástavba i budovy pro školství a armádu. Hlasy žádající zboření hradeb a využití prostoru pro novou výstavbu i zeleň, byly vyslyšeny až koncem roku 1852, kdy Brno přestalo být císařským rozhodnutím uzavřeným městem. Od roku 1855 do roku 1862 byly předkládány projekty a vypisovány soutěže, jejichž cílem bylo nalézt řešení, jak co nejlépe naložit s prostorami vniklými zbouráním městský hradeb a jak urbanisticky spojit město s předměstími. Definitivní plán z roku 1863, který na základě plánů profesora Förstera zhotovil inženýr Johan Lorenz, počítal s vložením okružní třídy po vzoru vídeňské Ringstrasse. Jednalo se o soustavu prostranství a veřejných i obytných budov, kolem původního města. Tento plán situoval divadlo na konec budoucí Nádražní třídy, na místo tehdy zvané Ovocný trh, dnešní Malinovské náměstí. 8

6

Autorem vídeňského Treumannova divadla byl Ferdinand Fellner starší, otec Ferdinanda Felnera mladšího. 7

Pavel Zatloukal, Brněnská okružní třída, Brno, Památkový ústav, 1997.

8


10

Vliv starosty Winterhollera na vznik a podobu divadla Kromě architektů tu byl ještě jeden člověk, který významně zasáhl do konečné podoby divadelní budovy. Byl jím Gustav Winterholler (15. 4. 1833 – 28. 7. 1894), brněnský starosta v letech 1880 – 1894. Ve svém funkčním období se zabýval kromě rozšiřování města i vzděláním a humanitní činností. Byl velmi populární osobností, jeho jméno bylo neustále skloňováno v dobovém tisku a dokonce ještě za jeho života byla podle něj pojmenována jedna z brněnských ulic. O tom, že hlavní podíl na vzniku nového divadla měl právě Winterholler se zmiňují Rille9 i Bondi.

10

Bondi uvádí, že starosta nejenže sehnal královský fond na

výstavbu divadla, ale také zajistil, aby po dokončení výstavby vznikl garanční fond 10 tisíc zlatých. Tento fond měl sloužit jako rezerva k pokrytí případných ztrát. Až do své smrti (roku 1894) stál Winterholler v čele divadelní komise, která se starala o ekonomický chod divadla. Gustav Winterholler věřil v budoucnost brněnského divadla a staral se o něj nejen po stránce ekonomické. Byl to právě on, kdo měl hlavní podíl na zavedení elektrického osvětlení. V roce 1881 se v Paříži zúčastnil První mezinárodní elektrotechnické výstavy, kde obdivoval úplnou novinku - elektrické osvětlovací systémy. Winterholler musel být odvážný a rozhodný muž. V době, kdy se pro elektrické osvětlení rozhodoval, bylo naprostou novinkou. Hodně lidí se elektrického proudu a žárového osvětlení obávalo. V tisku se přetřásaly zmínky o úrazech, způsobených elektrickým proudem a kolovaly fámy, že je takovéto světlo škodlivé pro oči.11 Díky Winterhollerově víře v nové technologie a dobrému úsudku se německé divadlo stalo prvním divadlem na evropském kontinentu, které bylo osvětleno výhradně elektrickým osvětlením. A tím divadlo i město Brno získalo na věhlasu.

9

Albert Rille, Geschichte des Brunner Stadt-Theaters 1734 – 1884, Brunn 1885.

10

Gustav Bondi, 25 Jahre Eigenregie Geschichte des Brünner stadt Theaters 1882 – 1907.

11

Jiří Ort, Budiž světlo žárové (125 let elektrického divadelního osvětlení v Brně) - Es werde glühend Licht (125 Jahre der elektrischen Theaterbeleuchtung in Brünn), Brno, 2007.

11

Architektonická soutěž Návrhů na novou divadelní budovu se od padesátých let sešlo více. Postupně je předložili Ludvik von Föster, Franz Fröhlinch, Moritz Kellner von Brünheim, Anton Onderka, Arnold Weber, Ferdinand Fellner & Herman Helmer, Ferdinand Herzfelder a Hugo Zimmermann.12 Přesto byla na jaře 1881 architektonická soutěž na novou divadelní budovu vypsána a pak už vše šlo rychle. Zastupitelé města si vybrali vídeňskou architektskou dvojici Ferdinanda Fellnera a Hermana Helmera. V rozhodování pravděpodobně sehrála roli spokojenost s prací Ferdinanda Fellnera na budově brněnského Interimstheatru v roce 1870. Ve výběru architektů se projevil dobrý úsudek vedení města, protože brněnské divadlo bylo sedmým ze čtyřiceti osmi divadelních staveb, které nejprve Fellner a Helmer každý sám a od roku 1873 pod hlavičkou společného ateliéru navrhli. Dá se říci, že se po výstavbě brněnského německého divadla, se zakázkami na divadelní budovy v kanceláři Fellnera & Helmera roztrhl pytel.13

Výstavba divadla S realizací nové divadelní budovy se pospíchalo. Počátkem osmdesátých let 19. století Interimstheater již dosluhoval a tento fakt byl v tisku nemilosrdně kritizován. Navíc reprezentativní divadelní budova patřila po vzoru Garnierovy pařížské katedrály měšťanstva k symbolům prosperujícího města. A rychle se rozvíjející, průmyslové Brno mělo velké ambice. Na základě vyhrané soutěže zpracovali Fellner & Helmer plány na nové divadlo za necelé dva měsíce. Ateliér dostal zakázku v květnu 1881 a již 30. června 1881 dodal kompletní plány a finanční rozpočet. Ty z plánů, které se dochovaly, jsou dnes uloženy v Archivu města Brna.14 Základní kámen budovy byl položen v den výročí Goethových narozenin, 18. července 1881. Stavba vznikala na místě, které jí určil již roku 1863 Lorenzův Definitivní plán brněnské regulace, tedy na tehdejším Ovocném trhu, dnešním 12

Pavel Zatloukal v Brněnské architektura 1815 – 1915, str. 83.

13

Viz seznam děl, příloha č. 2.

14

AMB, Fond 03, inv.č. 72 a 73, obrazový fond D1, D2.

12

Malinovského náměstí. A realizace postupovala velmi rychle. I přesto, že bylo zapotřebí v průběhu výstavby změnit plány, byl závěrečný kámen položen již 31. října 1882, za necelých šestnáct měsíců od započetí výstavby. Celkové náklady dosáhly 500 000 zlatých, ale výsledek stál za to. Na stavbu dohlížely dvě významné brněnské stavitelské osobnosti konce 19. století. Hlavním stavitelem této budovy byl Josef Arnold (24. 12. 1824 – 12. 8. 1887), který studoval na polytechnice a na Akademii výtvarných umění v Mnichově. Nějaký čas pracoval ve Vídni v ateliéru Heinricha von Ferstela. Od roku 1851 působil v Brně jako stavitel a kamenický mistr a postupně se stal jednou z nejvýznamnějších brněnských stavitelských osobností. Vedle stavebního dvora vlastnil cihelny, kamenolomy, kamenické dílny a vzorkovnu stavebnin. Byl členem městské rady i různých spolků a institucí. Stavěl jak podle vlastních, tak i podle cizích návrhů. V Brně se kromě výstavby divadla podílel na stavbě Městského sirotčince (dnešní Filozofická fakulta Masarykovy univerzity) 1871-1872, Gorkého 14, Kounicova Paláce (dnešní rektorát Masarykovy univerzity) 1871-1872, Moravské náměstí 9, na opravě Katedrály sv. Petra a Pavla 1863 – 1866 a mnoha dalších.15 Provádějícím architektem byl Josef Nebehostený (8. 8. 1852 – 2. 1. 1921) studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Pracoval v projekční kanceláři Ferdinanda Fellnera & Hermana Helmera, která ho do Brna vyslala v roce 1881 jako provádějícího architekta novostavby Městského divadla. Roku 1883 získal stavitelské oprávnění a tak v Brně zůstal. Kromě mnoha nájemných domů postavil například palác s továrnou A. Schmala, 1884, Cejl 64, textilní školu, 1897 – 1898, tř. Milady Horákové 1, nebo objekty židovského hřbitova, 1911, Nezamyslova 71.16

Změny v plánech a v plánovaném technickém zařízení budovy Změny v plánech a v plánovaném technickém zařízení budovy v průběhu stavby byly dvě. První měla spojitost s otřesnou tragédií a druhá s technickým pokrokem, ale obě byly pro stavbu zásadní. Dovolte mi na tomto místě kratičký exkurs do divadelní budovy 19. století, lépe tak pochopíme okolnosti tragédie, která se přihodila ve Vídni, i změny, které 15

Pavel Zatloukal, Brněnská architektura 1815 – 1915, Obecní dům Brno, 2000.

16


13

v reakci na to provedli architekti během výstavby německého divadla. Za tyto změny byli oceňováni nejenom Spolkem rakouských architektů. Málokdo si dnes umí představit, jak to v takovém divadle druhé poloviny 19. století vypadalo. Do tehdejšího divadla se chodili lidé nejenom podívat na představení. Divadlo bylo i místem společenského setkávání, kam jednotlivec chodil prezentovat sám sebe. Bez zástěrky to shrnula herečka Ema Pechová, která od roku 1885 působila v českém divadle Na Veveří: „Bohatší vrstvy chodívaly do německého divadla, kde mohly ukazovat drahé toalety.“17 V divadlech byla dražší místa k sezení i levnější ke stání, ale rozhodně tam nechodili nemajetní. V druhé polovině 19. století bylo elektrické osvětlení v plenkách. Ve většině divadel právě nahradilo svíčky a olejové lampy plynové osvětlení. Takže již nedocházelo k ničení toalet kapajícím voskem, či tukem. Nevýhodou osvětlování plynem je, že plyn kromě světla vydává při spalování i teplo. Nezřídka teplota v divadle přesahovala 30° C a na osvíceném jevišti až 40° C.18 Stejně jako svíce a olej, spotřebovává i plyn při hoření kyslík. Sledování představení, obzvláště z horních, levnějších galerií mohlo divákům doslovně brát dech. Naopak nespornými výhodami plynových plamenů oproti svíčkám či oleji je jasnější světlo, které vydávají. A také to, že plynové hořáky mají kohout, kterým se dá světlo regulovat. Diváci si tak mohli prvně v historii divadelních představení plně vychutnat světelné efekty. Je tu ještě jedna věc, která dnešního člověka, využívajícího ke svícení elektrického proudu už ani nenapadne. Svícení otevřeným ohněm v sobě nese velké riziko vzniku požáru. Když si k tomu připočteme vysokými teplotami na troud vysušené dekorace, je nám jasné, že k tragédii stačí nepatrná jiskřička. Devatenácté století by se dalo bez nadsázky nazývat stoletím hořících divadel. Sachs19 uvádí, že ve Spojených státech a v Evropě v letech 1797 až 1897 vypuklo 1115 požárů. Čísla však s léty strmě rostou. Zatím co v letech 1797 - 1806 vypuklo požárů 18, v letech 1877 - 1886 již jejich počet vyrostl na 309 a v letech 1887 - 1896 dokonce až na 360. Přičemž Sachs bere v potaz pouze ty případy, kdy byla divadla ohnivými pohromami zcela zničená, či závažně poškozená. 17

Ema Pechová, V brněnském divadle před sedmdesáti lety in: Artur Závodský, Velká pochodeň, Sborník k 75. výročí stálého českého divadla v Brně, Brno 1959. 18 Jiří Ort, Budiž světlo žárové (125 let elektrického divadelního osvětlení v Brně) - Es werde glühend Licht (125 Jahre der elektrischen Theaterbeleuchtung in Brünn), Brno, 2007. 19

Erwin Oto Sachs, Modern opera hausses and theatres, London, 1898.

14

Mezi nejtragičtější požáry patří ten, který vypukl 8. prosince 1881 krátce před zahájení představení v Ringtheatre ve Vídni. Publikum již bylo na svých místech, když při osvětlování čtvrté řady sufit selhal zážehový aparát a následkem zanedbání několika bezpečnostních zásad vznikl nebezpečně rychle se šířící požár. Nejhorší byla skutečnost, že právě v tomto momentě zhaslo nouzové osvětlení na klikatých chodbách a schodištích. A tak nastala v místech, kde mělo publikum najít záchranou cestu ven, naprostá tma. Následky byly katastrofální. Divadlo lehlo popelem a noviny psaly až o 880 obětech.20 Případ řešil soud a neustále rozebíral dobový tisk. Požární bezpečnost byla aktuálním tématem a rakousko-uherské úřady nemohly zůstat nečinné. Proto vydaly přísné směrnice: manipulace s otevřeným světlem je na jevišti bez výjimky zakázána, všechny dveře se musejí otvírat směrem ven, je nařízeno opatřit divadla protipožárními stěnami, železnými dveřmi a zabezpečit dodatečné únikové cesty. Místo „drátěné kurtiny“ – drátěného pletiva s velkými oky, musí diváky od jeviště oddělovat železná opona z masivního kovu.21

První změna stavebních plánů a plánovaného technického zařízení budovy Fellner a Helmer vzali tyto směrnice v potaz a rychle, již během probíhající výstavby, přepracovali plány tak, aby dané směrnice brněnské divadlo splňovalo. Zrušili tři sta sedadel, a tím zlepšili průchodnost prostory hlediště. Do projektu byly přidány dvě boční schodiště a na ně navazující východy, které sloužily jako další únikové cesty. Ale to nebyly jediné bezpečnostní úpravy. K dalším patřily železné opony, které oddělovaly hlediště od jeviště i přední část jeviště od zadní části. Autory byli inženýr Pfaff a strojní konstruktér Albert Milde. Mohutná plechová opona byla směrem k divákům z estetických důvodů pomalována jemným perským vzorem. Její spuštění hydraulickým pístem trvalo pouhých 40 sekund. Upevněná byla v trubkovitých držácích, které tvořily jakési ostění proscénia a byly napojeny na městský vodovod. V případě požáru by se bezpečnostní ventily těchto trubkových držáků roztavily, horká voda by odtékala a byla nahrazována studenou a opona by tak 20

Mimo jiné o události píší třeba Moravské noviny, č. 321, 19. 12. 1881.

21

Jiří Ort, Budiž světlo žárové (125 let elektrického divadelního osvětlení v Brně) - Es werde glühend Licht (125 Jahre der elektrischen Theaterbeleuchtung in Brünn), Brno, 2007.

15

odolala i silnému požáru. Ovládání opony bylo možné jak z orchestřiště, tak i z jevištního vestibulu – místa dost vzdáleného od jeviště, tedy od případného místa požáru. Podlahy byly natřeny protipožárními nátěry. Starosta Winterholler také nařídil, aby byl do divadla zaveden nový, na ostatních linkách nezávislý, požární telegraf.

Druhá změna plánovaného technického zařízení budovy Druhou změnou v plánovaném technickém zařízení budovy bylo rozhodnutí o zavedení úplně nového druhu osvětlení. Krátce po započetí výstavby brněnského divadla byla dne 10. srpna 1881 v Paříži zahájena První mezinárodní elektrotechnická výstava. Vystavovalo zde devatenáct firem 159 lampových systémů. Nejvíce obdivu veřejnosti sklidil Edison vystavující dvě stě dvacet patentů svých vynálezů. V Garniérově opeře bylo v průběhu výstavy na dva měsíce nainstalováno sedm elektrických osvětlovacích systémů i s minielektrárnami. Tímto způsobem se testovalo využití elektrického osvětlení v divadlech. Pokus byl zkreslen, protože vždy spolu s elektrickým osvětlením svítilo i plynové osvětlení. To však neubíralo nic na zájmu veřejnosti ani tisku, který elektřinu do úmoru opěvoval.22 „Edison vynalezl systém, jenž má být schopen zcela nahradit plyn. Světlo lze zesílit, snížit a zavřít, jako plyn. Elektrické světlo je bez zápachu, nekolísá, nevydává teplo, je bezpečné a rozsvítí se bez zápalky, bez jakýchkoliv plamenů vůbec. Nemůže býti nikdy příčinou požárů, neboť není výbušné. […]“23 Ale objevovaly se i opačné názory. Zastánci plynu se ohrazovali tím, že stroj či parní kotel na výrobu elektřiny může selhat a že je plynové osvětlení levnější a prověřené časem.24 Jak bylo uvedeno výše, brněnský starosta Winterholler se pařížské elektrotechnické výstavy zúčastnil.25 Elektrické osvětlení ho nadchlo a tak se dal do jednání. Konečné rozhodnutí padlo 6. června 1882. Tehdy obecní rada v čele s Winterhollerem schválila, že brněnské divadlo bude osvětlováno pouze elektrickým 22

Jiří Ort, Budiž světlo žárové (125 let elektrického divadelního osvětlení v Brně) - Es werde glühend Licht (125 Jahre der elektrischen Theaterbeleuchtung in Brünn), Brno, 2007. 23 Berliner Zeitung č.175, 30.7.1881 in Jiří Ort, Budiž světlo žárové (125 let elektrického divadelního osvětlení v Brně) - Es werde glühend Licht (125 Jahre der elektrischen Theaterbeleuchtung in Brünn), Brno, 2007. 24

Jiří Ort, Budiž světlo žárové (125 let elektrického divadelního osvětlení v Brně) - Es werde glühend Licht (125 Jahre der elektrischen Theaterbeleuchtung in Brünn), Brno, 2007. 25


16

proudem a žádné původně plánované plynové osvětlení nebude instalováno. Byl to od obecní rady odvážný krok, neboť Edisonova firma taktně pomlčela o tom, že již od října 1881 jedno plně elektrifikované divadlo existuje. Londýnské Savoy Theatre bylo totiž vybaveno konkurenčními firmami - žárovkami Jonathana Swama napájenými Siemensovými dynamy. Edisonovi zaměstnanci o úspěšné elektrifikaci londýnského divadla mlčeli zřejmě z obavy, aby se brněnští radní neobrátili na konkurenční firmy s většími zkušenostmi.26 Zůstává otázkou, jestli za definitivním rozhodnutím byly velké ambice nebo pokrokové myšlení radních. Každopádně se jim odvaha vyplatila. Nainstalované elektrické osvětlení fungovalo bezchybně ještě dalších bezmála dvacet let. Po té bylo nahrazeno modernějším zařízením.27

Technické vymoženosti brněnského divadla Elektrické osvětlení brněnského divadla projektoval Francis Jehl a bylo realizováno společně vídeňskou společností Brückner, Ross & Consorten a pařížskou firmou Societé Electrique Edison. Instalace začala 300 metrů od divadla. Na dnešní Vlhké ulici byla vybudována centrální stanice, která se skládala z kotelny a strojovny. V kotelně byly instalovány tři kotle, ve strojovně parní stroj a čtyři dynama. Jedno dynamo bylo schopno napájet až 250 žárovek typu A.28 Proud generovaný ve strojích byl přiváděn do divadla jediným elektrickým obvodem, kabely byly vedeny v hloubce jednoho metru pod zemí. Žárovek v divadle bylo umístěno celkem 1920, z toho na jevišti 960 a v hledišti 140. Zbývajících 820 žárovek se nacházelo v dalších prostorách divadla. Většina z žárovek v hledišti, na schodišti a ve foyer byla na naléhání architektů z estetických důvodů umístěna v baňkách z mléčného skla, čímž se snížila jejích svítivost o 40%. Jako nouzové osvětlení sloužilo během představení v souladu s nařízením Zemské divadelní komise 80 svíčkových svítilen. Edison nic nepodceňoval, měl vymyšlené zařízení, které bychom dnes nazvali pojistkami. Po určitých vzdálenostech byly v elektrickém obvodu umístěny olověné 26 Jiří Ort, Budiž světlo žárové (125 let elektrického divadelního osvětlení v Brně) - Es werde glühend Licht (125 Jahre der elektrischen Theaterbeleuchtung in Brünn), Brno, 2007. 27


28

Žárovky typu A měly svítivost 16 obyčejných svíček a žárovky typu B jen 8 svíček. Čtyřicet žárovek typu B bylo nainstalováno na jevišti a používaly se během dne při divadelních zkouškách. Životnost obou typů žárovek byla okolo 700 hodin.

17

dráty. Protože má olovo nízký bod tání, tak by v případě zkratu došlo rychle k roztavení těchto drátů a tím i k přerušení obvodu a zabránění vzniku požáru. Tyto pojistky byly v brněnském divadle nainstalovány v každé odbočce vedení, pro skupinky 6 - 10 žárovek. Intenzita světla se řídila pomocí regulátorů. Diváci mohli kromě různé intenzity světla obdivovat i blesky, které vyráběl speciální Gammův stroj. Další technickou vymožeností byla kromě již zmiňovaných železných opon i klimatizace. Pulzní ventilaci používanou při večerních představeních poháněl v suterénu umístěný plynový motor.29 O výše zmíněných technických novinkách se píše po celém světě jak v odborných časopisech, tak v novinách. Můžeme jmenovat například The Elektrician z 25. 11. 1882, Gutemberg Journal, č.51, ročník 6, 19. 12. 1882, Organ des Maehrischen Gewerbevereins, č.II, 1882, Wochenschrift des Osterr. Ingenieur und Architekten Vereines, No 13, Jahrgang VIII., 31. 3. 1883. O zařízení v brněnském divadle bylo napsaných i několik samostatných brožur: Elektrische Beleuchtung von Theatern, Die elektrische Beleuchtung des Savoy-Theaters in London und des Stadttheaters in Brünn a Das EDISON-GLÜHLICHT und seine Bedeutung für Hygiene und Rettungswesen.30 Všude je také zdůrazňováno, že brněnské německé divadlo je prvním divadlem odpovídajícím novým, přísným bezpečnostním normám. Kvůli fascinaci technickým pokrokem v dobovém tisku poněkud zaniká další, neméně zajímavý aspekt této nové divadelní budovy. Není pouze bezpečná a nabytá nejnovějšími produkty vynalézavých mozků, ale je také krásná.

Architektonické provedení Divadlo bylo postaveno na dnešním Malinovského náměstí. Z bezpečnostních důvodů stojí osamoceně. Hlavní fasádou je orientované do náměstí. Kruhové prostranství před budovou, upravené jako květinový parter, lemují segmentová ramena příjezdové rampy. Budova má půdorys obdélníku a je rozdělená na tři funkční celky – foyer, hlediště a jeviště, kterému víceméně odpovídá i dělení střech. Hlavní fasáda je rozdělena na dvě patra a pět okenních os a jsou na ní uplatněny sloupové řády. Střední tři osy mají v přízemí dórskými sloupy dělený 29 Die Vereins-Excursion nach Brünn 1882 in: Wochenschrift des Osterr. Ingenieur und Architekten Vereines, No 13, Jahrgang VIII., 31. 3. 1883, Wien.

30

AMB, Fond 03, inv.č. 72 a 73.

18

portikus s vchody. Do portiku ústí příjezdová rampa. Nad portikem je v patře prostorný balkon. Na něm spočívá lodžie s korintskými sloupy a trojdílným kladím, vrcholící v rozměrném trojúhelníkovém štítu s plastickou figurální výzdobou. Námětem této výzdoby je bůh Dionýsos na voze taženém lvy a pantery, po stranách doprovázený okřídlenými postavami géniů s planoucími pochodněmi a věnci. Pololežící akty v rozích tympanonu představují vlevo Kalliopé, múzu epického zpěvu, vpravo Melpomené, múzu zpěvu a tragédie.31 Krajní osy mají v přízemí vstup a v patrech edikulové okno. Na segmentových supraportách podpíraných ionskými třičtvrtěsloupy se lascivně povalují alegorie komedie a tragédie a svádějí kolemjdoucí k návštěvě. Celý obvod budovy nahoře zakončuje balustráda, na které jsou na průčelních nárožích umístěny dvojice puttů držící štíty. Střed průčelí zdůrazňuje střešní oblouk se znakem města, jehož vrchol zdobí dvojice trubačů, uprostřed kterých právě na labuti přistála múza Thálie. Po stranách jsou na střeše další sochy labutí. Autorem sochařské výzdoby exteriéru je Theodor Friedl. 32 Boční fasády jsou třípatrové a o poznání méně zdobné. Plasticky jsou zvýrazněny vždy jen okenní osy, které mají dveře v přízemí. Mezi horními okny dovádějí na sgrafitech barokně baculatí putti, jejich autorem je malíř Roth33. Po celém obvodu budovy dělí přízemí a první patro výrazná profilovaná římsa. Pod římsou je bosáž fasády hrubá, nad ní jemnější. Fasáda je nyní provedena v jednotné, světle šedé barvě. Na starých, černobílých fotografiích34 můžeme pozorovat, že původně byla fasáda v přízemí o něco tmavší než v patře a sloupy i pilastry byly bílé. Typickými prvky inspirované pozdní italskou renesancí jsou motivy labutí jako zdobné prvky 31

Jan Sedlák, Václav Cejpek, Mahenovo divadlo v Brně, Brno, 1997.

32

Theodor Friedl žil v letech 1842 až 1900. Když mu bylo dvanáct, odešel do učení k Antonu Dominiku z Ferkonu. S ním pak úzce spolupracoval až do poloviny 60. let, kdy se osamostatnil. Friedl tvořil v neobarokním duchu. Jeho monumentální tvorba s hravými až heroickými prvky, pojící v sobě jemné rysy s extrémními, byla většinou akademických architektů a kritiků přijímána rezervovaně. To co jiné nechávalo na rozpacích, Fellner s Helmerem oceňovali a opakovaně s Friedlem spolupracovali. Sochařsky vyzdobil jimi projektovaná divadla v Augsburgu, Berlíně, Bratislavě, Brně, Budapešti, Hamburku, Karlových Varech, Oděse, Praze, Salzburgu, Segedu a Vídni. Friedla měli v oblibě také architekti Franz von Neumann a Alexander Graf. Co se týče jeho díla, podílel se například na výzdobě radnice v Liberci, vídeňského paláce Lanckoroncki, vytvořil reliéfové medailony pro Kunsthistorische muzeum ve Vídni, schodiště pro Horní Belveder a také několik náhrobků pro vídeňské továrníky. 33

Zdroje se liší v názoru, zda-li šlo o Franze Rotha, nebo Adolfa von Rotha. Podařilo se mi zjistit, že v osmdesátých letech devatenáctého století žil a tvořil v Rakouskouherské monarchii jak malíř Franz Roth, tak malíř Adolf von Roth. Bohužel údaj o tom, že by se některý z nich podílel na stavbě divadla, působil v Brně, či spolupracoval s Fellnerem & Helmerem se mi dohledat nepodařilo. 34

viz AMB, obrazový fond D1, D2.

19

exteriéru, pletencové motivy jako parapetní výplně a kompozice tří kruhů v půlkruhových světlících dveří35. Zatímco exteriér je proveden v neorenesančním duchu, v interiéru aplikovali autoři prvky neobaroka. Do divadla se vchází jako do pohádky, sedmero dveřmi, za nimiž se po celé šířce budovy rozkládá vestibul. Přes devět obloukových průchodů se z vestibulu dostaneme jednak k prosvětleným bočním schodištím vedoucím na galerie, i k elegantnímu hlavnímu schodišti a průchodem pod ním také k šatně. Dříve zde bývaly i vchody do parterů,36 do kterých se dnes vchází z prvního patra. Do prvního patra se lze dostat dnes, stejně jako v minulosti, po hlavním rameni barokního trojramenného schodiště. Vchod střeží po stranách dvě karyatidy v mírně nadživotní velikosti. Autorem sochařské výzdoby interiérů je Franz Dressler.37 Pocit monumentálnosti a luxusu umocňuje otevřený prostor lemovaný galeriemi. Zbývajícími rameny schodiště lze vystoupat do koridoru, který spojuje nádherně zlato - bíle zdobený vestibul a hlediště ve druhém patře. Na vestibul vlevo navazovala cukrárna a vpravo pohodlně vybavený menší salon. Středem se dá dodnes přes troje vysoké dveře projít na rozlehlý balkon. Všechny tyto prostory sloužily ke korzování a společenskému setkávání se i k pozorování ostatních návštěvníků divadla před začátkem představení a o přestávkách. Hlediště s pěti pořadími provedené v tradiční vínové a zlaté barvě mělo v době svého vzniku 62 loží a sedadla pro 1200 osob. Místa na stání nemělo žádná.38 Má tvar obrácené lyry a lóže v proscéniu jsou výtvarně zvýrazněny karyatidami, sloužícími zároveň jako lustry. Dekoratérské práce v interiéru provedl Schonthaler a autorem štukové výzdoby je Georg Weiss.39 35

Dana Hladíková, Divadelní architektura ateliéru Fellner & Helmer v Čechách a na Moravě in: Průzkumy památek. 2002, roč. 9., č. 2, s. 147-150. 36

Die Vereins-Excursion nach Brünn 1882 in: Wochenschrift des Osterr. Ingenieur und Architekten Vereines, No 13, Jahrgang VIII., 31.3.1883, Wien. Schodiště je zároveň dobře patrné na původním Fellnerově & Helmerově plánu, který byl uložen v závěrečném kameni divadla, viz obrazová příloha, obrázek číslo 3. 37 Franz Dressler se narodil a prožil celý život v Brně (1848 – 1885). Byl žákem Adolfa Loosa s jehož dílnou se podílel v letech 1881 - 1883 na výzdobě KGM Brünn, dnešního Moravského uměleckoprůmyslového muzea. Co do rozsahu prací patřil k nezanedbatelným umělcům své doby. Mimo jiné vytvořil bysty brněnských místodržitelů svobodného pána Korba – Weidenheima a rytíře Kalliny a také brněnského starosty Van der Strasse. Restauroval několik soch i gotický portál staré radnice. 38

Die Vereins-Excursion nach Brünn 1882 in: Wochenschrift des Osterr. Ingenieur und Architekten Vereines, No 13, Jahrgang VIII., 31.3.1883, Wien. 39

Jan Sedlák, Václav Cejpek, Mahenovo divadlo v Brně, Brno, 1997.

20

Obecný vývoj divadelního prostoru na přelomu 19. a 20. století mířil z praktických i ideových důvodů (demokratizační představy) k potlačení lóžového uspořádání a k rozšíření kvalitních diváckých míst i v nižších polohách hlediště.40 Vzhledem k tomu, že Fellner & Helmer uplatnili tuto tendenci již při stavbě divadla v Budapešti (1873-75), lze předpokládat, že čestná lóže pro prominenty byla v německém divadle vybudována na žádost radních. Prožitek z nádherného prostoru hlediště završuje kruhový strop zdobený šesti lunetami s temperovými malbami alegorií tragédie, tance, lyriky, komedie, zpěvu a hudby od Julia Schmidta a Olgy Fialkové.41 Obrovský korunový lustr, který je v divadle umístěn, pochází až ze sedmdesátých let dvacátého století. Původní oponu s náročnou figurální kompozicí pro brněnské divadlo vytvořil český malíř Franz Lefler42. Bohužel se však nedochovala.

Architekti Dílo architekta je odrazem jeho duše a jeho geniality. Pojďme si tedy trochu přiblížit architektonickou dvojici. Ferdinand Fellner (19. 4. 1847 – 22. 3. 1916) byl synem architekta Ferdinanda Fellnera staršího (1815 – 1871). Fellner starší byl členem obecní rady ve Vídni a měl zde také svůj vlastní ateliér. Specializoval se na divadelní architekturu. Mimo jiné je autorem Thalia-Theater, Treumann-Theater a Stadttheater ve Vídni.43 Ferdinand Fellner mladší studoval na Vysoké škole technické ve Vídni, studia však musel přerušit, aby mohl pomáhat v ateliéru svého nemocného otce, který pak od roku 1870 40

Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha, Divadelní ústav, 1999.

41

Ze Saura a Thieme-Beckera se dozvídáme, že Julius Schmid a Olga Fialková – Ferenczyová byli, dá se nadneseně říct spolužáci. Oba studovali na Vídeňské akademii u Augusta Eisenmengera. V brněnském divadle namalovali šest lunet na stropě v hledišti. Vídeňan Schmidt žil v letech 1854 až 1935, studoval na Vídeňské akademii a v letech 1878 až 1880 v Římě. Olga Fialková – Ferenczyová se narodila roku 1848 v Terezíně. Studovala v ateliéru krakovského malíře Jana Matejka a také na Akademii ve Vídni. Roku 1872 získala od ministerstva osvěty nadaci. Zemřela roku 1930 v Bojamare v Rumunsku. 42 Lefler se narodil v Čechách a žil v letech 1831 až 1898. Malířství studoval na Akademii v Praze a ve Vídni. S Fellnerem & Helmerem obdobně jako sochař Theodor Friedl spolupracoval na více divadlech, například v Augsburgu, Budapešti, Oděse a na Carl-Theater ve Vídni. 43

Bernard M. Dienes, Fellner & Helmer: die Architekten der Illusion, Stadtmuseum Graz.

21

vedl. Mezi jeho první samostatné práce patří v roce 1870 brněnský Interimstheater, divadlo v Temesváru a vídeňské Státní divadlo. Herman Gottieb Helmer (13. 7. 1849 – 2. 4. 1919) pocházel z Hamburgu. Studoval na polytechnikách v Hannoveru a v Mnichově. Roku 1868 nastoupil jako kreslič do firmy Ferdinanda Fellnera staršího. Přestože stále pracoval pro Fellnera, zaslal roku 1870 svůj soutěžní projekt na Divadlo ve Varaždinu v Chorvatsku, podepsaný „Architekt Helmer - Vídeň“. Tento projekt vyhrál. I když se mi to ve zdrojích nepodařilo výslovně najít, zdá se být pravděpodobné, že se na krátkou dobu cesty Fellnera a Helmera rozešly44 a spojily se opět nad zakázkou pro Budapešť v roce 1873. V téže době pak vznikl i společný ateliér. Ateliér Fellner & Helmer sídlil na ulici Servitengasse č. 5, Vídeň IX. Je zajímavé, že z právního hlediska nikdy neexistoval, protože firma nebyla zaregistrována ani v průmyslové komoře ani v živnostenském rejstříku. Jednalo se tedy pouze o formální společenství, založené na důvěře. Ateliér měl kolem dvaceti stálých kanceláří a za jeho existence jím prošlo na tři sta šedesát architektů.45 Fellner a Helmer působili především na území tehdejšího Rakouska – Uherska, ale i mimo něj, v Německu, Švýcarsku i východní Evropě. Nejproslulejší jsou svou divadelní architekturou, navrhli celkem čtyřicet osm divadel.46 Kromě divadelních budov projektovali také činžovní domy, asi nejznámější z nich je luxusní obytný komplex Margarethenhof ve Vídni. Dále pak obchodní domy, vily, paláce a zámky (na území České republiky např. zámek Žinkovy), hotely, továrny, hvězdárnu, nemocnice, náhrobky, rozhledny, lázeňské budovy a kolonády. Výraznou měrou zasáhli do vzhledu Badenu a Karlových Varů. V Karlových Varech bylo podle jejich plánů vystavěno nebo přestaveno asi dvacet budov. Mezi ty nejznámější patří divadlo, Císařské lázně a Grandhotel Pupp. V Brně projektovali roku 1884 pomník Ch. d‘Elverta pro Špilberk, nájemní dům J. Löfflera (Radnická 14 a 16, 1889), obchodní dům Thonet (Běhounská 9, 1891) a palác J. Kellera (Lidická 36, 1880-81). Büro Fellner & Helmer se stalo jednou z nejvyhlášenějších architektonických kanceláří přelomu 19. a 20. století, pověstné především svojí spolehlivostí a krátkými 44

Bernard Dienes uvádí, že o nějakém partnerství Fellnera a Helmera před rokem 1873 není nic známo. A vzhledem k tomu, že Helmer odjel do Varaždinu, kde se kromě realizace divadla věnoval i schůzkám se svou budoucí chotí, se domnívám, že v té době neměl čas pracovat pro Fellnera. 45

Dana Hladíková, Divadelní architektura ateliéru Fellner & Helmer v Čechách a na Moravě in: Průzkumy památek. 2002, roč. 9., č. 2, s. 147 – 159. 46


22

dodacími lhůtami. Dodržovali jak termíny, tak i předpokládaný rozpočet. A za své stavby byli několikrát oprávněně vyznamenáni. Oba architekti zastávali také četné funkce v různých spolcích a organizacích.

Srovnání tvorby projekční kanceláře Fellner & Helmer Architektonická dvojice Fellner & Helmer vytvořila v období od roku 1870 do roku 1914 celkem sto dvacet pět staveb 47 z toho čtyřicet osm divadelních budov,48 ze kterých bylo brněnské německé divadlo třetí společnou prací. Do určité míry si architekti práci mezi sebou dělili a to tak, že Fellner, který rozuměl lépe lidským povahám, měl na starosti jednání se zákazníky, smlouvy, obchody se staviteli a místním stavebním dozorem. Helmer stál v podstatě v čele kanceláře a dohlížel na projekční činnost. Později se dělba práce pozměnila, každý vedl jednu stavbu. Vlastní smlouvy se stavebníky obvykle obsahovaly závazky pro provádění projektů: koncepce plánů, plány stavby, detaily s popisem stavby, náklady stanovené k pevnému časovému bodu. Dále se zpracovávala výkresová dokumentace: statické položky, plány topení, vzduchotechnika a jevištní zařízení. Byl zajišťován průběžný stavební dozor prací a pravidelné inspekce vedoucích architektů i dozor účetnictví. Garančními závazky pro architekty byla jednoduchá proveditelnost stavby a nepřekročení stavebních nákladů. Za práci obvykle obdrželi Fellner a Helmer dohromady 5% z celkových nákladů, honorář byl splácen v průběhu stavby. Někdy byl ateliér pověřen stavbou okamžitě, bez vypsání soutěže.49 Četnost jejich realizací na území RakouskoUherské monarchie byla tak vysoká, že ovlivnila dodnes platné typologické normy.50 Architektonická řešení byla hledána u velkých vzorů té doby, například ve vídeňském Burgtheateru, v pařížské Garnierově opeře, či drážďanské Semperově opeře a pak byla přizpůsobena místním okolnostem a podmínkám. Vesměs šlo o budovy v pozdně historizujícím slohu, u kterých se lišil styl použitý v exteriéru a v interiéru. Dobrým příkladem je naše brněnské divadlo, na kterém jsou v exteriéru aplikované prvky italské renesance, zatím co interiér je nebarokní, nebo dnešní Státní 47

Dana Hladíková, Divadelní architektura ateliéru Fellner & Helmer v Čechách a na Moravě in: Průzkumy památek. 2002, roč. 9., č. 2, s. 147. 48


49


Vladimír Soukenka, Vývoj divadelního prostoru a jeho architektonické formy, ČVUT v Praze.

23

opera v Praze, která je v exteriéru taktéž neorenesanční, ale v interiéru jsou použity prvky neorokoka. Velmi zřetelně pak vystupuje protiklad nejmodernějšího technického vybavení a požadavek historizující reprezentativnosti. V pozdější době tvořili Fellner & Helmer v duchu secese, u těchto budov se pak poněkud zjednodušil také interiér. Je nesnadné klasifikovat jednotlivé divadelní budovy podle stylu, protože v ateliéru se používaly prvky různých stylů: renesance italské, německé, baroka, rokoka, empíru i secese. Jednotlivé úlohy se řešily volně a dle moderních stavebních podmínek, proto by se budovy měly hodnotit spíše jako jednotlivá umělecká díla. Fellner a Helmer nehledali inspiraci v historických budovách, ale spíše využívali a pozměňovali v odborných časopisech uveřejněná díla současníků,51 stejně jako svoje vlastní díla. V ateliéru bez rozpaků používali stejné plány pro stavbu více divadel52. Jisté shody a provázanosti lze vypozorovat pouhým srovnávání fotografií a dobových obrázků jednotlivých divadel. Avšak pro podložení hypotéz je zapotřebí jejich důkladného srovnání jak s plány a dokumentací jednotlivých divadelních budov, tak i s literaturou.

51



24

Brněnské německé divadlo versus Opera v Curychu Soukenka53 udává, že plány brněnského divadla byly použity i pro stavbu opery v Curychu, která proběhla v letech 1890 až 1891. Jistě je možné připustit podobnost, ale stejně snadno o ní lze pochybovat. Budova v Curychu je také postavena v neorenesančním stylu, ale čelní fasáda je členěna odlišně. Při výzdobě hlavní fasády brněnského divadla byl důraz kladen na střední tři okenní osy. Oproti tomu curyšská opera má o dvě osy více a důraz je na předposledních krajních osách, které působí jako dvě věže budovy. A tuto iluzi postranních věží ještě umocňuje sochařská výzdoba umístěná na balustrádě lemující celou čelní fasádu. Ani boční fasády nejsou stejné, curyšská opera má ve střední části boční fasády pouze dvě patra, na rozdíl od německého divadla, které má patra tři. Což by mohlo napovídat o jiném řešení vnitřního prostoru. Avšak i Zatloukal54 uvádí, že z hlediska Fellnerovy & Helmerovy produkce stojí brněnské divadlo v jedné řadě s Curyšským. Bohužel neuvádí podrobnosti.

Brněnské německé divadlo versus Městské divadlo v Rijece Prakticky stejné jako brněnské německé divadlo se v provedení exteriéru jeví původní Městské divadlo v Rijece, dnešní Hrvatsko Narodno Kazaliste Ivan Zajc. Výstavba divadla probíhala v letech 1883 až 1885 a objednavatelem bylo město. Místo na prostorném náměstí Ürmeny vybral sám starosta Giovanni Ciottom. Stejně jako brněnské divadlo, bylo i to v Rijece vybaveno technologickými zázraky své doby, elektrickým osvětlením a prvním telefonem ve městě. V exteriéru se na první pohled obě divadla liší snad pouze ve třech věcech. Tvarem střechy, umístěním dveří a oken v krajních osách na hlavní fasádě a oproti Brnu se v Rijece výrazně šetřilo na ozdobách. Hlavní fasáda je velice podobná fasádě brněnského divadla. Dělí se na pět okenních os. Střední tři osy jsou rozděleny na dvě patra a mají shodně v přízemí portikus s vchodovými dveřmi, v patře balkón, na který dosedá lodžie zakončená trojúhelníkovým štítem. Nad ním v porovnání s brněnským divadlem chybí ozdobný střešní oblouk. Námět figurální výzdoby tympanonu se liší. Krajní osy jsou na rozdíl od středních os i od provedení fasády brněnského divadla 53


54


25

třípatrové. V přízemí nahrazuje dveře okno a nad edikulovým oknem v patře se nachází ještě jedno malé okénko. Dekorace je skromnější o alegorické sochy na supraportách. I boční fasáda divadla v Rijece se zdá být podobná brněnské. Zde je patrný rozdíl mezi střechami nad vestibuly a hledišti divadel. Nad jevištěm obou divadel použili autoři střechy stejné - neckovité. Nad vestibulem v Rijece je střecha neckovitá a nad hledištěm jednostranná valbová s korunkou. Oproti tomu německé divadlo v Brně má nad jevištěm střechu mansardovou valbovou a v části nad vestibulem je na ni přilepen střešní půlkruhový oblouk, který korunuje tříhranný štít se sochařskou výzdobou. Vezmeme-li v potaz, že stavba v Rijece vznikala praktiky rok po dokončení brněnského německého divadla, zdá se být pravděpodobné, že mohly být uplatněny stejné plány. Bohužel jsem pro svoji hypotézu nenašla žádné podklady v dostupné literatuře. K hodnotným závěrům se lze dobrat pouze důkladným prozkoumáním plánů a dokumentace obou divadel. Bezpochyby by to mohlo být dobrým tématem další práce.

Brněnské německé divadlo versus Budapešťský Volkstheater Při bližším zkoumání dalších dobových obrázků mě zaujal Budapešťský Volkstheater. Zdá se pravděpodobné, že právě z této budovy vyšli Fellner & Helmer při navrhování fasády pro brněnské německé divadlo. Na čelní fasádě odebrali krajní okenní osy, v přízemí nahradili okna dveřmi a přidali segmentovou rampu s trojosým portikem, v patře zvětšili balkón a nad trojúhelníkový štít s figurální výzdobou umístili zdobný oblouk. Fasáda brněnského divadla je také o poznání zdobnější. Podobné se jeví i boční fasády a rozdělení střech. Výše uvedenou myšlenku logicky podporuje fakt, že budapešťské divadlo bylo dostavěno v roce 1875, šest let před započetím stavby divadla brněnského. Také pan Hilmera55 i pan Zatloukal56 uvádějí, že brněnské divadlo stylově i dispozičně navazuje na dvě předchozí díla Fellnera a Helmera – na Národní divadlo v Budapešti a na městské divadlo v Augsburku.

55

Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha, Divadelní ústav, 1999, s. 39.

56


26

Interiér divadel architektonické dvojice Fellner & Helmer Mnohem sebejistěji lze srovnávat interiéry divadel. Zde je možno vysledovat jisté pravidelně se objevující prvky. Ve většině divadel navržených Fellnerem & Helmerem je hlediště ve tvaru podkovy, případně lyry, s dvěma až třemi balkóny a vysokými galeriemi opticky spojenými s kulatým stropem fabionovou římsou. Stropy jsou často zdobeny zlaceným štukem a lunetami s alegorickými výjevy, jejichž počet, velikost i námět se různí. Interiér hlediště bývá proveden v tradiční, vínovo-zlaté, případně bílo-vínovo-zlaté barevné kombinaci. K výzdobě používají Fellner & Helmer sloupové řády, již zmiňovaný zlacený štuk a karyatidy, které často slouží zároveň jako lustry. Dá se tedy předpokládat, že si ateliér v průběhu několika prvních staveb vypracoval pro řešení vnitřního prostoru jakousi šablonu, kterou pak s úspěchem používal a pouze ji mírně upravoval dle požadavků objednavatele. Do interiérů divadel bylo, podle finančních možností objednavatele, navrhováno také elektrické osvětlení i všechny ostatní u brněnského německého divadla výše zmiňované technické vymoženosti.

V čem bylo brněnské německé divadlo v rámci tvorby Fellnera & Helmera odlišné Když se nad divadelními budovami z dílny Fellnera & Helmera zamyslíme, uvědomíme si jejich značnou provázanost a podobnost. Brněnské divadlo bylo v rámci celkové tvorby Helmera & Fellnera ojedinělé pouze několika prvky. Svojí, již jednou zmiňovanou, velkou čestnou lóží s osmi křesly pro prominenty na prvním balkonu. Dnes nazývanou Prezidentská lóže a z osmi míst rozšířenou na dvacet čtyři. V době svého vzniku se v divadlech uplatňovala snaha nabídnout více kvalitních míst a tak byly ve většině divadel projektovaných firmou Fellner & Helmer lóže na balkónech ve střední části nahrazeny několika řadami sedadel. V brněnském německém divadle je podle tohoto principu koncipován balkón druhý, kde je střední oddíl se sto dvaceti sedadly. Téměř 40% návštěvníků se i přes to muselo spokojit s místy od třetího pořadí výše.57 57


27

Velký důraz v architektuře brněnského německého divadla byl kladen na její reprezentativní působivost. Důkazem je vložení vysoké schodištní haly mezi vestibul a hlediště, inspirované Garniérovou operou. Větvící se ramena schodů, mramorové stupně a balustrády, sloupové ochozy, bronzové lustry a kandelábry vytváří nesporně působivou slavnostní náladu. Schodiště však není přínosem pro funkční kvalitu vnitřní komunikace, například při nutné evakuaci, není úměrné prostorové a materiálové náročnosti. Proto jimi většina stavebníků nezatěžovala rozpočet. Brněnský případ schodišťové haly je vzácný i v tak rozsáhlé tvorbě, jakou bylo dílo vídeňského ateliéru Fellner & Helmer58. Brněnské německé divadlo bylo také prvním divadlem, které splňovalo nové přísné

bezpečnostní

normy

a

v neposlední

řadě

bylo

prvním

divadlem

kontinentální Evropy, které bylo osvětlováno výhradně elektrickým osvětlením. Díky Fellnerově & Helmerově rozsáhlé divadelní tvorbě však nezůstalo dlouho ojedinělým. 58


28

Návštěva rakouského spolku architektů a inženýrů Závěrečný kámen německého divadla byl položen 31. října 1882 a již 17. prosince 1882 podnikl Spolek rakouských architektů a inženýrů studijní cestu do Brna. Cílem této cesty byla exkurze do nově postaveného německého divadla, na kterou dvousetčlennou výpravu pozval starosta Winterholler. Mimochodem členy tohoto spolku byli jak Helmer s Fellnerem, tak i stavitel brněnského divadla Josef Arnold. O návštěvě Brna byla sepsána podrobná zpráva, která byla uveřejněna 31. března 1883, pod názvem Die Vereins-Excursion nach Brünn 1882, ve Vídeňském časopise Wochenschrift des Osterr. Ingenieur und Architekten Vereines, No 13, Jahrgang VIII. Ze všech možných dochovaných článků i brožur mě nejvíc ze všeho zaujala právě tato. Kromě pro dnešního člověka spíše humorně znějícího úvodu o tom, že vlak z Vídně do Brna jel nejvyšší rychlostí neuvěřitelných 80 km/h, nebo že se po příjezdu do Brna a vzájemných proslovech odebrali členové exkurze s brněnskými radními na oběd do nádražní restaurace, se ve zprávě nacházejí i opravdu zajímavé informace. Po obědě se výprava konečně dostala do divadla, kde je ve vestibulu čekal Ferdinand Fellner a podrobně jim vysvětlil zde vystavené plány a celkovou koncepci budovy. Pan inženýr Pfaff představil novinku, kterou sám navrhl - železnou, žáruvzdornou oponu. Inženýr Fridrich Ross zase podrobně popsal osvětlení budovy a jeviště, pojistky, elektrárnu ve Vlhké ulici, regulátor, díky kterému bylo možné měnit intenzitu světla a vytvářet tak světelné divadelní efekty, i speciální Grammův přístroj, který vyráběl divadelní blesky. Dokonce i orchestřiště bylo osvětleno Edisonovými lampami, každý pult měl dvě lampy a každá byla regulovatelná. Fascinace elektřinou je patrná na první pohled. Autora zprávy zaujalo osvětlení již ve vestibulu, které v něm tehdy bylo zajištěno asi padesáti žárovkovými světly, umístěnými částečně na tenkých kandelábrech a částečně na nástěnných ramenech v mléčných zvoncích, podobně jako tomu bývalo u plynového osvětlení. Uvádí, že díky nim byl vestibul osvětlen jako ve dne, což ho překvapovalo. Zásadní rozdíl byl dle jeho mínění mezi žlutavým teplým světlem žárovek ve srovnání s namodralým měsíčním světlem plynu a také v intenzitě světla. Ze článku se dále dozvídáme, že toto divadlo je první budovou v Rakousku Uhersku s dokonalou protipožární ochranou, která je v souladu s novými nařízeními. 29

Popsány jsou jak bohaté únikové cesty, tak i architektura budovy, kterou výprava postupně procházela. Z celé zprávy na nás dýchá nadšení a obdiv zúčastněných ke všem těm moderním technologiím i k architektonickému provedení stavby. Tato zpráva zajisté znamenala pro Fellnera a Helmera a jejich spolupracovníky nejen oprávněnou pochvalu, na kterou mohli být právem hrdí, ale dozajisté také skvělou a zaslouženou reklamu, i když to asi nebylo primárním cílem této zprávy. Zřejmě nebylo náhodou, že se po brněnském německém divadle zakázky na divadelní budovy do firmy Fellner & Helmer jen hrnuly.

30

Závěr Z pohledu celkové tvorby divadelní architektury Fellnera & Helmera bylo brněnské německé divadlo pro ateliér zásadní. Ani ne tak po stránce architektonické, jako z hlediska dalšího rozvoje a zaměření firmy. Ve své tvorbě Fellner s Helmerem navázali na zkušenosti Ferdinanda Fellnera staršího a úspěšně je zúročili. V průběhu několika realizací divadelních budov si vybudovali vlastní platformu, kterou pak dle požadavků objednavatele obměňovali a aplikovali na jednotlivé projekty. I díky této skutečnosti mohli Fellner s Helmerem vytvořit plány pro čtyřicet osm divadelních budov. Při projektování se volně inspirovali vrcholnými architektonickými díly své doby, jakými byla například Garnierova či Semperova opera. Ale jejich cílem nebylo na rozdíl od Garniera a Sempera nabídnout exklusivní architekturu národních divadel. Což je zřejmě důvodem, proč se o Fellnerově & Helmerově tvorbě nedočteme z běžných uměleckohistorických příruček. Snažili se vytvářet architektonicky krásná, funkčně bezvadná, moderními technologiemi vybavená, ale zároveň cenově dostupná a ve velice krátkých termínech realizovaná městská divadla. S touto nabídkou přišli v době, kdy byl o stavbu městských divadel enormní zájem. Přičtěme-li k tomu skutečnost, že kancelář byla schopná rychle reagovat na měnící se požadavky, jako tomu bylo v případě přepracování plánů brněnského německého divadla z důvodu zpřísněných bezpečnostních směrnic. A že byla spolehlivá a striktně dodržovala časové harmonogramy i finanční rozpočty, tak dospějeme k jednoznačnému závěru, že je naprosto logické, proč se Fellnerovi & Helmerovi podařilo svými divadly pokrýt všechna významnější místa na mapě Rakousko – Uherské monarchie. Kdy si však objednavatelé tyto nesporné výhody ateliéru Fellner & Helmer uvědomili? Při realizaci brněnského německého divadla. Bezesporu na tom měl podíl mediální rozruch nejen kolem nejbezpečnější divadelní budovy, ale i v souvislosti se zavedením elektrického osvětlení.

V rámci této bakalářské práce byly shrnuty všechny důležité informace a fakta, které měly vliv na konečnou podobu budovy německého divadla (dnešního Mahenova divadla) v Brně, postaveného v letech 1881 – 1882 architektonickou firmou Fellner & Helmer. Práce se zabývá jednotlivými etapami výstavby, od myšlenky na realizaci divadla, přes okolnosti ovlivňující jeho výstavbu až po architektonické provedení, dále také technickými vymoženosti divadla a osobami majícími s budovou 31

co do činění. Pro lepší pochopení jsou informace zasazeny do kulturně historického pozadí doby. V druhé části se zabývá tvorbou ateliéru Fellner & Helmer působícího na území Rakousko – Uherské monarchie v letech 1870 - 1914, a také významem brněnského divadla v rámci tvorby ateliéru. Posoudit, jak se mi to podařilo, přenechávám laskavému čtenáři.

32

Seznam použité literatury Gustav Bondi, Fünfundzwanzig Jahre Eigenregie, Geschichte des Brünner Stadttheaters 1882-1907, Brunn, 1907, 256 s.

Bernard M. Dienes, Fellner & Helmer: die Architekten der Illusion, Graz, 308 s.

Eugenie Dvořáková (red.), Reduta Divadlo na horním náměstí, Brno, 2005, 201 s.

Jaroslav Herout, Slabikář návštěvníka památek, Pardubice, 2001, 330 s. Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha, 1999, 319 s. Dana Hladíková, Divadelní architektura ateliéru Fellner & Helmer v Čechách a na Moravě in: Průzkumy památek. 2002, roč. 9., č. 2, s. 147-150.

Günter Meißner (ed.), Saur allgemeines Künstlerlexikon : die bildenden Künstler aller Zeiten und Völker. Band 39, Ferrari d’Orsara-Filippi, München 2003, 538 s.

Jiří Ort, Budiž světlo žárové (125 let elektrického divadelního osvětlení v Brně) - Es werde glühend Licht (125 Jahre der elektrischen Theaterbeleuchtung in Brünn), Brno, 2007, 191 s.

Albert Rille, Geschichte des Brunner Stadt-Theaters 1734 – 1884, Brunn 1885.

Erwin Oto Sachs, Modern opera hausses and theatres, London, 1898.

Jan Sedlák, Václav Cejpek, Mahenovo divadlo v Brně, Brno, 1997. nestr. Vladimír Soukenka, Vývoj divadelního prostoru a jeho architektonické formy, ČVUT v Praze, 25 s. Karel Tauš, K padesátiletému jubileu českého divadla v Brně (1884 – 1934), Nákladem zemského divadla v Brně, 1954, 107 s. 33

Ulrich Thieme a Felix Becker (ed.), Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler, Leipzig, 1922, 600 s. Prokop Toman (ed.), Nový slovník československých výtvarných umělců. II., L-Ž, Praha, 1950, 782 s. Radka Zalešáková, Budova Mahenova divadla v kontextu české divadelní architektury na přelomu 19. a 20. století (bakalářská práce), Ústav hudební vědy, FFMU Brno, 2007.

Pavel Zatloukal, Brněnská architektura 1815 – 1915, Obecní dům Brno, 2000, 248 s.

Pavel Zatloukal, Brněnská okružní třída, Brno, Památkový ústav, 1997, 175 s. Artur Závodský, Velká pochodeň, Sborník k 75. výročí stálého českého divadla v Brně, Brno, 1959, 311 s.

neznámý autor, Die Vereins-Excursion nach Brünn 1882 in: Wochenschrift des Osterr. Ingenieur und Architekten Vereines, No 13, Jahrgang VIII., 31.3.1883, Wien.

Použité zdroje: AMB, Fond 03, inv.č. 72 a 73, obrazový fond D1, D2. Archiv Národního divadla v Brně Moravská zemská knihovna, mikrofilm Arch.neg.č. 2533/1994 Internetové zdoje: http://www.andreas-praefcke.de/carthalia/ http://www.ndbrno.cz/o-divadle/budovy-divadla/mahenovo-divadlo/historie/historiebudovy/ http://www.theatre-architecture.eu/cs

34

Příloha číslo 1: Obrazová příloha v samostatném PDF souboru.

Příloha číslo 2: Chronologický seznam divadelních budov architektonické dvojice Fellner & Helmeri 1. 1870

Brno, Interimstheaterii

2. 1870 - 1873 Varaždin, Theater und Redoutengebaudeiii 3. 1871 – 1872 Wien, Stadttheater 4. 1871 – 1875 Temesvár, Theater 5. 1874 – 1875 Budapešť, Volkstheateriv 6. 1876 – 1877 Augsburg, Stadttheater 7. 1881 – 1882 Brno, Stadttheater 8. 1881 – 1883 Liberec, Stadttheater 9. 1882 – 1883 Szeged, Stadttheater 10. 1883 – 1885 Rijeka, Stadttheater 11. 1884 – 1886 Karlovy Vary, Stadttheater 12. 1884 – 1887 Odessa, Stadttheater 13. 1885 – 1886 Bratislava, Stadttheater 14. 1886 – 1887 Praha, Neues Deutsches Theater 15. 1887 – 1888 Wien, Varieté Ronacher 16. 1888

Tata, Schloßtheater

17. 1888 – 1889 Wien, Volkstheater 18. 1890 – 1891 Zurich, Stadttheater 19. 1891 – 1892 Berlin, Theater unter den Linden 20. 1891 – 1892 Wien, Ausstellungstheater 21. 1892 – 1893 Salzburg, Stadttheater 22. 1892 – 1894 Wiesbaden, Hoftheater 23. 1893 – 1894 Budapešť, Orfeum Somossy 24. 1893 – 1895 Zurich, Tonhalle 25. 1894 – 1895 Zagreb, Nationaltheater 26. 1894 – 1896 Jasi, Hoftheater 27. 1895 – 1896 Budapešť, Lustspieltheater 28. 1895 – 1896 Kecskemét, Stadttheater

35

29. 1896 – 1897 Ravensburg, Konzerthaus 30. 1898

Mainz, Umbau Stadttheater

31. 1898 – 1899 Graz, Stadttheater 32. 1898 – 1899 Berndorf, Kaiser Franz Joseph-Theater 33. 1899 – 1900 Oradea, Stadttheater 34. 1899 – 1900 Hamburg, Deutsches Schauspielhaus 35. 1901 – 1908 Furth, Stadttheater 36. 1903 – 1904 Torun, Stadttheater 37. 1904 – 1905 Tschernowzy, Stadttheater 38. 1904 – 1905 Darmstadt, Umbau Hoftheater 39. 1904 – 1906 Sofia, Nationaltheater 40. 1904 – 1906 Kolózvar-Cluj, Nationaltheater 41. 1905

Wien, Modelltheater

42. 1906 – 1907 Jablonec nad Nisou, Stadttheater 43. 1906 – 1907 Gießen, Stadttheater 44. 1906 – 1909 Mladá Boleslav, Stadttheater 45. 1908 – 1909 Baden, Stadttheater 46. 1909 – 1910 Klagenfurt, Stadttheater 47. 1909 – 1910 Cieszyn, Stadttheater 48. 1911 – 1913 Wien, Konzethaus und Akademiegebaude i

Převzato z Bernard M. Dienes, Fellner & Helmer: die Architekten der Illusion, Stadtmuseum Graz, Graz 1999, 308s. ii brněnský Interimstheater stejně jako Vídeňské městské divadlo a Divadlo v Temesvaru navrhoval Fellner sám iii Divadlo ve Varaždinu je samostatnou prací Helmera iv Divadlo v Budapešti je prvním divadlem, které vzniklo pod hlavičkou společného ateliéru Fellnera a Helmera

36

Brněnské divadlo ateliéru Fellner & Helmer

Recommend Documents