Brepta. 5. číslo - jaro časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka. Breptův doubleditorial:

časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka

Brepta 5. číslo - jaro 2009

Breptův doubleditorial: Každý časopis je výsledkem týmové práce. Brepta není výjimkou. I když ve svém prvopočátku byl dílem po výtce netýmovým - jeho první čísla napsala, nafotila, graficky upravila a nechala namnožit Alena úplně sama. Týmový duch, který Novou Trojku zcela opanovává, ovšem nenechal na pokoji ani Breptu a nalákal další přispěvatelky. A tak postupně vznikla redakce, Breptův redaktorský tým. Bylo vždy radostné přijít na redakční schůzku, kde to nápady jen hýří, jeden na sebe nabalí další, doplňují se, rozvíjejí, přítomní si rozdělují úkoly a všemu tomu tvůrčímu kypění s přehledem šéfuje Alena, něco nadšeně zakomponuje, něco smete ze stolu.



KDO ŠÉFUJE BREPTOVI?

Breptovo MENU 2 Fejetonky 3-7 Brepta byl při tom 8-9 Brepta se orientuje 10-11 Breptovy srdeční zálež itosti 12-15 Brepta poodhaluje 16-17 Brepta vyzvídá 18-19 Breptova nostalgie 20 Breptův fotoeditorial

Jenže uprostřed příprav pátého čísla Brepty se Alena rozhodla kvůli své pracovní vytíženosti rezignovat na šéfredaktorství Brepty a svoje místo delegovala na mě. Intenzivněji jsem se ponořila do breptovských (foto -rb-) vod, vedla redakční porady, rozdávala úkoly a díky Alenině promyšlené přípravě celého čísla jsem se v tom všem neutopila a trochu se naučila plavat. Při uzávěrce jsem Aleně podstrčila texty ještě před jejich vysázením. A jak k Breptovi přičichla, nedalo jí to a ponořila se do spolurežírování. A tak jsme se sešly dvě ryby, jedna poetickypoetická, druhá prozaicky-prozaická. A mám pocit, že se z nás stal tým – šéfredaktorský a celkem vyvážený, vzájemně se doplňující… Ale aby nás nebylo málo, tak na otázku z titulku odpovídám, že ať je tu jmenován šéfem kdokoli, ve skutečnosti nám vládne sám Breptův duch (Breptus animus), jehož Alena zplodila před třemi lety, a ten řídí naše činy, věty i slova…

Míla Kramná

Když mě nutnost živit dvě děti odvála z Jeseniovy ulice, o Breptu jsem se vážně obávala. Ovšem jen do doby, než jsem pochopila, že modrooké vysoké systematické stvoření je něco jako můj anděl strážný a že se postará nejen dvakrát týdně o mého Matýska, ale ochrání i Breptu. Číslo, které právě držíte v ruce, vzniklo hlavně díky Míle, která zkoordinovala vše, co bylo potřeba, a která se tímto stala šéfredaktorkou Brepty. Její uzoulinká spolupráce se Zuzkou, fotoeditorkou a korektorkou Brepty, a Markem Králem, historicky prvním grafikem Brepty (!!!), už snad nemohla být užší. Když na to pomyslím, zaplavují mě endorfiny.

A kdo komu šéfuje? Odevzdala jsem příspěvek o Heleně a Míla zahájila emailový evaluační proces. „Aleno, ty spisovatelko! Je to moc pěkné, do literárního časopisu bez připomínek úžasné. S Jolčou byste byly skvělá dvojka, určitě byste samy zaplnily celý časopis. Do Brepty bych prosila to zkrátit. Obzvlášť rozjezd je opět hodně ze široka, upřímně se přiznám, že když se na začátku druhého odstavce nezačalo nic dít, tak jsem se už málem začala nudit. Jsem drsná, když navrhnu, abys polovinu úvodu vysmahla? Máme na tuhle stranu připravené dvě fotky, nemůžeme to přehltit textem. Hawgh.“ Když jsem popsala fotečky ve fotoeditorialu, vadila Míle opiátová vsuvka s „odvarem z makovic“ a v textu o večírku mi neprošel výraz „žraní“. Občas byla ale šéfredaktorka shovívavá: „Večírek je povedený. Trochu i vybuzuje fantazii,“ nechala se unést Míla, a když jsem si posteskla, že mě opustil pan Humor, povznesla mě k výšinám: „Nezapomínej: Brepta není humoristický plátek!“ No to teda není. Je mnohem víc! Je permanentním lásky časoprostorem, zhmotněním nejbujnějších představ o nonšalantním půvabu, o cituplné grupenpráci. A jakožto senilní zakladatelka nikdy nepřestanu děkovat tvářím, které jsem vždy v Trojce ráda sledovala a které mě inspirovaly ke vzniku Brepty, tvářím, které teď sledují Breptu a které Brepta inspiruje k tomu, aby inspirovaly. Vás všechny Brepta ke svému životu potřebuje. A pokud vás bude páté číslo nudit, naložte s ním prosím ekologicky.

Alena Bartošová

Breptovy inspirace

Nová Trojka mi změnila život! Jakub Matějka Když se objevila v našem romantickém vztahu s Kamilou její první část, vnímal jsem to jako velmi zajímavý sociální experiment. Konec konců jeho součástí jsem se stal poněkud i svojí vinou, takže nebylo, proč se zlobit. Druhá část nové trojky se v naší domácnosti ocitla asi o šest let později. I ta se dá označit za poměrně předvídatelnou součást našeho vědeckého bádání. Ta třetí část v našem vztahu vznikla již nějak samovolně. Nevím, jestli jsme nespustili nějakou řetězovou reakci, nepodlehli virovému bujení nebo jestli se náš sociální experiment prostě nějak jinak nevymknul…

fejetonky

2

Neustálý růst a rozšiřování potřeb jednotlivých vzorků nás vedlo k rozhodnutí vyzkoušet vědeckou kooperaci. Mimo naši vlastní laboratoř využíváme v posledních letech i výzkumný prostor určený ke společnému uspokojování potřeb vzorků pocházejících od většího množství odborných pracovníků na jednom místě… Nevěřili byste tomu, ale instituce, kterou jsme vybrali jako nejvhodnější, nese velmi symbolický název – říkají si NOVÁ TROJKA!!! Nemohli jsme najít lepší místo… Kamila se rozhodla do tohoto ústavu vodit naše vzorky pravidelně… Kamila se rozhodla část svého výzkumu realizovat přímo v prostorách Nové Trojky, dobrovolně se podílí i na spolupráci s dalšími vědeckými pracovníky, a v posledním roce dokonce svou vědeckou činnost rozšířila i o aktivity související s popularizací tohoto výzkumného pracoviště… Myslím si, že celý náš výzkum dostal nový rozměr. I já čas od času přijdu kontrolovat chování našich vzorků v tomto sociálním inkubátoru v Jeseniově ulici… A pokud Kamila zavelí, i já se velmi rád zapojuji do pomocných laboratorních prací při rozsáhlejších experimentech ústavu… Všechny (N)nové (T)trojky mi přirostly k srdci.

Co dělá ředitelka na jaře? Martina Pojarová Už jsem si zvykla na to, že foodstylistky a redaktorky ženských časopisů musí péct cukroví před Dušičkami, valentýnské dorty okolo Vánoc a velikonoční beránky po Třech králích. Teď došlo na mě. V podchodu u metra sice pán prodává sněženky, já ale ještě netuším, jestli si na Žižkovský ples, který připadá letos právě na první jarní den, vezmu klobouk, nebo ne. Tak jaképak jaro. Jenže vy už jaro máte, a proto se právem ptáte: Hoho, co děláš Martino na jaře? Jste prostě ve výhodě, vy dokonce už někteří víte, jak to dopadlo s tím kloboukem, jestli Jolana vyhrála medovník v plesové tombole a jestli si Vendula zatančila s Jirkou Volejníkem.

Jakub Matějka chodí do laboratoře nejraději v ochranném obleku. (foto: archiv Matějkových)

Rád bych se s vámi podělil o útržkovité výňatky z našich vědeckých zápisků. Pokud jste natolik nedočkaví, že si nepočkáte na komplexní materiál, o který projevil zájem britský Nature i americký Science, čtěte dál… Jednotlivé vzorky jsme postupně označili jmény: vzorek V1 nazýváme Rozárka, druhému vzorku (V2) v rámci jeho emočního rozvoje přezdíváme Dorotka. Ten třetí vzorek (V3) nejčastěji označujeme Prokop, někdy taky Bubík nebo junior… Řekl bych, že tři nové, výše specifikované, více-méně nemotorné vzorky postupem času vytvářejí organizovanou armádu, která čím dál výrazněji útočí na podobu našeho romantického vztahu ve dne i v noci. Vím. Vědě je třeba čas od času něco obětovat… Zjistili jsme, že podobným výzkumem se zabývají i jiní badatelé…

Brepta mi dal na vybranou: Blafuj, nebo přiznej barvu. První šanci už jsem předcházejícím odstavcem promarnila. A tak se přiznávám, že co budu dělat příští týdny, nevím. Hádám, že to bude stejné jako v zimě, budu počítat (peníze) a psát (žádosti o peníze). Dobře se to vysvětluje dětem. Jedna slovní úloha za druhou, sem tam slohové cvičení, občas referát. A tak pořád dokola. A je tu mé druhé přiznání, vlastně takový malý comming out: Dlouho jsem si myslela, že dokud se mi hlava točí, dokud mi diář přetéká a mejlová schránka se plní, tehdy a jen tehdy doopravdy žiju, tedy žiju správně. Jenže někdy okolo Vánoc (myslím opravdu okolo Vánoc) mi došlo, že z toho točení bych se mohla docela vykroutit, zkroutit, a dokonce možná i pokroutit a že je čas se zastavit. (Nehledě na to, že v tomhle turbulentním stavu se dost rychle vytočím.) A tak, poučena všemi supervizory, výcviky a školeními (Pravidlo: Nestíháš? Zpomal!), vzala jsem si dovolenou. Dala jsem nohu z plynu, vypnula telefon, odvezla děti k babičkám a: zašla s Tomášem do kina, vyrazila na lyže, šla na oběd s Táňou, začala číst knihu o 300 stranách, odjela s Tomášem na chatu, šla na výlet, navštívila Mílu, pozvala na večeři Honzu, užila si masáž, vypila pár piv s Dančou, vyřídila si průkazku do Klementina, zašla k holiči, koupila si šaty, přesadila kytky a zlikvidovala vánoční stromeček… Tak i vám – hezké jaro!

Brepta byl při tom

Anabáze s chlebíčky Jolana Kurzweilová Oslavy Nové Trojky slynou mnoha kvalitami, největší z nich je ovšem spoluúčast dobrovolníků, hlavně dobrovolnic. Neboť to bývají ony, kdo upečou, usmaží, uvaří, udusí, zarolují, našlehají, naaranžují, nazdobí, přinesou a všanc vydají své nejlepší kulinářské výtvory. Vánoce však budou, padlo jednoho dne rozhodné slovo, plné pohody a rozmazlování vždy zapřažených matek, a to tak, abychom si to všichni, jak náleží, užili. Bude se jen slavit a odpočívat! Příprava předvánočního večírku, na němž bychom rádi viděli přinejmenším sto lidí, je pro trojkový tým bonbónkem, jejž si všechny užíváme. Určení místa a termínu probíhá bez problémů, listopadový termín je taky termín. Zbývá už jen jedi­né: občerstvení… no jo, ale jaké? Kolik? Za kolik? Šíře návrhů (obložené mísy a dorty; salámy a sýry na hromadách, ale zato velikých; profesionální cateringová firma; péci či vařit by tentokrát mohl tým, ať se dobrovolnice a jejich muži pomějí nebo aspoň zasmějí) je veliká, většina však ztroskotává na finančních nebo personálních kapacitách. Čert ví, kdo to slovo první řekl, ale je venku: chlebíčky! Koupíme chlebíčky. Každý má rád chlebíčky. Jděte někdy k Pojarům do Dejvic, tam vám mají na rohu takové chlebíčky…Někteří (nechci to říkat, ale byla to Markéta) se trochu ošívají: chlebíčky jsou málo důstojné a hlavně jich bude málo! Oponující skupinka chlebíčkářů přitvrzuje: koupíme HODNĚ chlebíčků! Takové chlebíčky od Paukerta – ihned jsou nalezeny stránky – chlebíčky jsou připravovány všude, je o nich dokonce internetová diskuze – Pau­kerta nebrat, dejvické jsou lepší – objevují se další chlebíčkové stránky – v Londýnské je vyhlášená provozovna – ty fotky! – jdeme do nich. Kolik – to je další bod diskuze. První návrh je sto – směje se nejen Markéta, ale i další realisté. Sto chlebíčků je málo! Tak čtyři sta, ať si dáme do nosu. Zasahuje ekonomka Ivanka – čeho je mnoho, toho je příliš. Daniela nabízí sponzora (hádejte, kdo to je). Nakonec, po bouřlivé diskuzi, se počet chlebíčků ustaluje na dvou stech, Kamila slibuje croissanty, brambůrky a jiné slané pochutiny. Markéta se vrtí na židli, ale podřizuje se většině, já

zcela nasycen

3

se nabízím, že zařídím objednávku a dodání chlebíčků na místo veselice. Telefonické objednávání není problém, ten nastává až v okamžiku, kdy je vznesen požadavek na zálohu: výrobce si asi myslí, že dvě stě je nějaké velké číslo? Peníze jsou schrastěny, běžím do Londýnské – achich, to je obchod! Požírám první chlebíčky u pultíku a platím zálohu… V den D volá Markéta, abych kromě ostatních krabic s jídlem, tácky a ubrousky vzala ještě dvě krabice párečků v listovém těstě, které napekla. Párečky jsou ještě teplé… Dva jsou ve mně, ani nevím jak. Spolu se svým osobním řidičem vyrážím do Londýnské. Cesta trvá poněkud déle, než jsem předpokládala – řidič se mi směje a ptá se, kdy jsem naposledy jela ve čtyři hodiny odpoledne centrem Prahy. Po hodině jízdy jsme ze Žižkova v Londýnské, řidič mi pomáhá naložit chlebíčky (neodoláme a kupujeme si ještě další na hned – víme, že je to prachsprostá rozežranost, ale už s tím umíme žít ) a vyrážíme na Kampu, po další hodince jsme na místě. Nosíme proviant skrze úzké dveře do hospody – párečky voní, nedá se jim odolat, polykáme další a ostatní umně rovnáme do krabice v naději, že to nikdo nepozná. Hotovo. Chlebíčková anabáze je skončena… nebo není? Večer je v plném proudu, párečky valem mizí, sladké dobroty přinesené nezlomnými dobrovolnicemi také… Osm obrovských krabic s chlebíčky se vrší na servírovacích stolcích a číslo dvě stě najednou vypadá řádově poněkud jinak. Markéta je ovšem pohotová a servíruje na táccích chlebíčky přímo hostům pod nos, po ní to dělám i já a chlebíčků přece jen ubývá, tým je zodpovědný, a protože zůstává poslední, snaží se, co může… Nakonec zbývá jen nějakých padesát chlebíčků, a to je jako nic. A je to! p.s. Sponzor tak nakonec nebyl potřeba, všechno tak nějak vyšlo a přebytky odkoupila matka slečny K., jejíž čtrnáctiny byly oslaveny v Trojce den po vánočním večírku. Hitem oslavy byla cherry rajčátka a chlebíčky, zejména ty vajíčkové a sýrové. p.p.s. Už nějak dlouho jsem neměla chlebíček…

Co se semlelo ve Mlýně Alena Bartošová Co se 20. listopadu 2008 semlelo v Modrém mlýně na Kampě, už po přečtení Jolčiny chlebíčkové anabáze víte: konzumovalo se. (Jak už tak při trojkových setkáních bývá.) Většina dívek a žen přišla s partnery. Členové párů seděli zpravidla vedle sebe, a tak osazenstvo kolem zdrcnutých stolů působilo jako náhrdelník: na střídačku perlička – perla – perlička – perla. Perličky měly od chlebíčků umaštěné ruce a perly zas drobky kolem úst. Mastná ruka čas od času smázla drobek a postižená místa vydezinfikovala něčím tvrdším nebo alespoň opláchla vínkem. Byl to esteticky vyvážený večer, plný harmonizujících kontrastů: cigareta versus fajfka (Pojarovi), něžná krása versus ohnivý šarm (Volejníkovi), alkohol versus džus (Vokrouhlíkovi), ha ha versus hi hi (Matějkovi) atd. Víc vám toho nepovím, hlídání dětí je služba nedostatková, a před jedenáctou jsem musela chca nechca odcházet. Míla mě šla vyprovodit ven. Vrzající kolo po levé a po několik deckách culící se Míla po pravé ruce. Bolest žaludku dole, bolest hlavy nahoře. Na moment mě napadlo, že by mohl z vody vyskočit vodník: „Bre ke ke!“ Místo toho vybafla Míla: „No není to romantika?“ Evidentně nepotřebovala utvrdit ve svém přesvědčení, zato já jo: „Ano. Romantika.“ (Klesající intonace, přesto intonace.)

◄ Ředitelka má jaro ráda. (foto: -zuj-)

Pak mě čekala bohémská jízda domů v Rubešovic autě. Snad kvůli celkové dysfunkci jsem neprotestovala proti přestupkům, kterých se ten navenek důstojně tvářící vůz dopustil. (Z bolesti žaludku se vyklubala gastroenteritida, z bolestí hlavy emociální dilema a z Mílina nečekaného ataku romantická vzpomínka...)

Brepta byl při tom

Valná hromada Markéta Vokrouhlíková Na konci ledna proběhla „řádná, evaluační, valná hromada“ občanského sdružení Nová Trojka. Pro nezasvěcené (do nedávna jsem mezi ně patřila i já) bude potřeba malý rozbor. Tedy proč řádná – v Trojce má přece všechno (téměř všechno) svůj přesný řád!, proč evaluační – rozuměj hodnotící, proč valná – nejspíš abychom shrnuli, zda se nám v uplynulém roce vedlo valně či nevalně, proč hromada – tak snad pro to množství jídla, které se vždy při této příležitosti v Trojce sejde.

zcela převálcován

4

vyjde los na ni, nedopatřením stopky zapomene zapnout… Následuje čas pro Vendulu Novákovou, která se vyznává z toho, co pro ni Trojka znamenala a znamená, děkuje za to, že měla tu možnost v Trojce být… Mnohým z nás nestačí kapacita slzných kanálků…. I my děkujeme… Dále na vystřízlivění pár, pro prezentaci nepříliš atraktivních ekonomických statistik… Čísla… Procenta… Součty… Náklady… Výnosy… Hospodářský výsledek…Ekonomka Ivana Kučerová nás nabádá k doplňujícím otázkám. Patnáct přítomných dam a dva muži zaostřují na spoustu čísel v pečlivě připravených tabulkách a snaží se vymyslet inteligentní a trefnou otázku, aby Ivance udělali radost a dokázali jí, že jsou naprosto v obraze. Dotaz nepřichází. Snad všechny uspokojilo sdělení, že naše prosperující neziskovka splnila svoji zákonem uloženou povinnost, tj. neziskovost, nebojím se napsat ztrátovost jednotlivých projektů.

14

Pozvání na valnou hromadu proběhlo nejdříve velmi formálně, přesně tak, jak to vyžadují stanovy občanského A los padá na Šárku sdružení (přehlédnemeOplovou. Z vrozené skromli dvoutýdenní zpoždění nosti se chce svých 10 minut doručení pozvánky). Zváni vzdát, prý aby nezdržovala. byli členové občanského Dlouho jí to vymlouváme. sdružení a koordinátoři trojko­ Asi tak 10 minut… Prostor vých projektů. Na programu dostává AVT čili Ateliér bylo hodnocení projektů roku výtvarných technik – 2008 s tím, aby přispěvatelé Majda (nebo to je Madla?) ve svých příspěvcích prezenstřídá v koordinátorství tovali výrazné úspěchy Madlu (nebo snad Majdu?), (co se povedlo) a výrazné Rozjařené tváře. Na valné hromadě prý bylo veselo... (foto: -rb-) no, stejně nikdo neví, která neúspěchy, které by bylo je která a rádi je máme obě… zapotřebí prodiskutovat (aneb Leona Poletínová si pochvaluje nové prostory, především šatnu… co se nepovedlo). Tedy příležitost k tomu, aby se jednotliví koordinátoři pochválili. K pozvánce byl připojen seznam projektů (v minulém roce jich Následuje přestávka – te­lefonicky zkontrolovat, zda manželé dorazili z bylo 21!) a ke každému vyplněná hodnotící tabulka. Pro práce k našim opuštěným dětem, fronta na záchod, Jolana Kurzweisamotnou prezentaci byla z časových důvodů přidělena lová se nemůže dopočítat členských příspěvků. Podpisů na předtištěném desetiminutová časová dotace. Pouze Martina Po- archu se jmény je přesně o jeden více než stokorun v připojené obálce! jarová a Daniela Volejníková měly k dispozici prodloužený Jolana navrhuje, že na 30 vteřin zhasne světlo… Záhada je vyřešena – čas na 15 minut, a to vzhledem k tomu, že za 10 minut by Rejka se upamatovala, že se před rokem stala členkou sdružení, a tudíž i nanejvýše stihly vy­jmenovat názvy svých projektů. pro ni platí ta velmi milá povinnost zaplatit svůj členský příspěvek…

počet členů o. s. Nová Trojka začátkem roku 2009

V neformální části pozvánky se objevovaly věty jako např. „Šárko, neboj se a přijď“. Šárka se možná sice trochu bála, ale jako svědomitá členka sdružení přišla. Je úterý 20. 1. 2009, 18:30 hod. Všichni jsou usazeni, na stůl se pro množství jídla nikomu nevejde ani poznámkový blok a valná hromada začíná.

Předsedající Martina Pojarová vyzývá všechny přítomné, aby do ošatky vložili lístek se svým jménem a zahajuje losování prvního přispěvatele. Jirka Volejník se ještě tajně snaží kupčit se svými minutami v domnění, že je nevyužije. Jeho podnikatelský záměr je paní ředitelkou okamžitě rázně zamítnut. Jako by nevěděl, že 15 přítomných žen čeká právě na JEHO 10 minut, při kterých z něj beztrestně nespustí oči. Prý mu „málo voláme“. Proboha, kde se stala chyba?! Jo tááák, jde o problémy s počítači… Dalším milým příspěvkem je vystoupení pana Hájka, tedy dědy Petra, který se netají tím, jak rád pečuje o všechny svěřené trojkové děti a jak rád pobývá v Trojce mezi jejich mladými a půvabnými maminkami… Tradičně dokonale barevně sladěná Rejka Balcarová v roli časoměřiče neúprosně vyměřuje každému jeho 10 minut slávy. Času je málo a projektů moc! Shodou okolností, když

A jedeme dál. Je po desáté hodině, a to se ke slovu zatím ještě nedostaly Martina a Daniela. Chvilku je podezříváme, že lístky se svým jménem strčily do kapsy a ne do ošatky… Jdeme do finále. To nejlepší nakonec… Daniela promlouvá o jednom ze svých projektů, tddd… Čas vypršel. OK, ostatní si přečtěte v hodnotících tabulkách… Blíží se půlnoc a valná hromada posvěcuje všemi hlasy přítomných členů podklady pro výroční zprávu o.s. v plném znění a bez připomínek.

BREPTA SE OMLOUVÁ V minulém čísle Brepty došlo i na trapnost. Jako fatální omyl by se dalo označit přejmenování naší ekonomky Ivany Kučerové na Ivanu Poustkovou (v rubrice Tváře Nové Trojky), což si Brepta nemůže odpustit. Milá Ivanko, byl jsem to já a můj kru-u-mpáááč, tak mi to láskavo pre-e-páááč! Alena B. Jako ne zcela roztomilá nepřesnost se ukázal popisek fotografie u článku Svět Nové Trojky podle mužů, který hlásal: „Vítek ve Skalici s roztomilým doprovodem“. Vítek Vokrouhlík není na fotografii s roztomilým doprovodem, ale s Jakubem a Prokopem Matějkovými a roztomilou Helenkou. Redakce časopisu Brepta se tímto pánům Matějkům omlouvá.

Brepta byl při tom

zcela otevřen

5

Den otevřených dveří pohledem koordinátorky Kamila Matějková 23. ledna proběhl v Nové Trojce historicky již druhý Den otevřených dveří. Minulý rok jsme ho pořádali u příležitosti otevření nových prostor. Letos jsem dlouho urputně hledala záminku. Nakonec se to podařilo. Díky shovívavosti svých kolegyň, které rády pochopily, že když mě nechají Den otevřených dveří uspořádat, zabijí dvě mouchy jednou ranou. Udělají mi velkou radost, zároveň se na chvilku zabavím, a tím pádem jim přestanu vymýšlet nepříliš populární úkoly, jako jsou např. návštěvy rozhlasových pořadů, focení nebo rozhovory do časopisů. Poprvé jsme se nad přípravou DOD sešli na poradě, a protože jsou v týmu samé šikovné holky, nápady kolem mě svištěly rychlostí kulo­ metných střel. Jolana si vzala na starost přípravu keramických log, které si návštěvníci mohli naglazovat, Leonka dobrovolníky, Ivana D. s Markétou recepci, Irenka výrobu Trojkapasů a divadlo, Danča svoje vyhlášená tahátka (kdo byl, ví, kdo nebyl, bude si muset počkat na příští rok), Martina těsto (bohužel byla nemocná, a tak ani já netuším, co se pod tímto heslem skrývá), Rej­ ka fotodokumetaci a Ivanka K. pečlivě střežila každou utracenou korunku. Ušetřeni nezůstali ani naši školáci. Ti dostali úkoly téměř nejdůležitější, hodnotit malé návštěvníky a razítkovat Trojkapasy. A já? Já jsme zjistila, že jsme vše tak dokonale naplánovali, že na mě vlastně nezůstala žádná práce :-). Den D nastal. Začali jsme se scházet krátce po osmé hodině a čekalo na nás lepení, skládání, rovnání, nošení a přenášení věcí sem a tam a spousta podobných důležitých činností. Ještě kolem půl desáté bylo pusto

My tu budem bydlet, jó? (foto: -rb-)

prázdno. Krve by se ve mně nedořezal. Tolik práce a energie, a nikdo nepřijde??? Pak to začalo a já už jen běhala, usmívala se, lítala, zdravila, hlídala, no prostě koordinovala se vším všudy. Takže dál už vlastně nevím, co se až do 6 hodin dělo. Vím jen, že Novou Trojkou prošlo během dne přibližně 80 lidí, kteří si s námi hráli, povídali a bavili se, snědly se tři krabice plné croissantů, naglazovalo se pět desítek trojkových log a vydalo 48 Trojkapasů. A na tom celém se podílelo kromě týmu ještě 9 dalších dobrovolníků a 8 našich školáků a předškoláků. Děkujeme. A když budu hodná, třeba mě nechají koordinovat i příští rok :-).

Sáňkování s Mirkou Černou je prima i v tělocvičně. (foto: -rb-)

Výsledky soutěží z minulého Brepty Výherkyní vstupenek na Sněženky a machry po dvaceti letech je Tereza Rychterová. Jedinou soutěžící o hru To je bašta! byla paní Roučková. Blahopřejeme k získání této společenské hry! Bohužel žádný fejetonek na téma „Poprvé do Nové Trojky“ nám nedošel. Naštěstí máme (zatím) dost svých „koní“. Ale nepřestáváme toužebně očekávat i nadále vaše příspěvky. A nekousne mě, že ne? (foto: -rb-)

Brepta byl při tom

Jak Večerníček slavil masopust Marek Král Věděl jsem, že v neděli 1. března odejde Zuzka s Kájkou na Malý masopust s Večerníčkem, kde taky bude fotit pro Breptu. Nevěděl jsem, že ve skutečnosti z toho zůstane jen „bude fotit pro Breptu“, ale bude to bez Kájky a budu to já. Když ty dvě podlehly v lítém boji s chorobami, byl jsem vyslán já, abych zachránil svět (vyrozuměl jsem, že asi tak nějak důležité tohle focení je).

zcela uspokojen

6

Breptův mlsný jazýček Markéta Vokrouhlíková

Masopustní koblihy • • • • • • •

Tak koho picnu? (foto: -mrk-)

Hned jak jsem vstoupil do tělocvičny, pochopil jsem, že fotky bude později těžké interpretovat. „Jé, ta vaše má hezkou masku, za co jde?“ „Dneska jsi krokodýl nebo drak?“ „Drak.“ „Tak drak. Drak je to.“ Takže není divu, že poté, co se fotky ocitly na trojkovém webu, jsem se dozvěděl, že Zuzka v popiscích označila za myšku nadmíru strašlivého vlka. Mirka měla program akce tak našlapaný a živý, že děti brzo nevěděly, čím jsou, a možná ani čí jsou. Užívaly si to náramně. Snad jediné, co je z reje, tancování a her dokázalo na momentík vytrhnout, byl obrovský klobouk kouzelníka Pokustóna. Bob a Bobek, kteří si ho přinesli, jen zírali, kdo všechno se z něj chce nechat vytáhnout. Já přece jen spíš zíral, jak Mirka sama táhne v tom neuvěřitelném tempu našlapanou

1 kg hladké mouky 100 g hrubé mouky 100 g másla 5 žloutků 2 kostky droždí 4 lžíce krupicového cukru 1 vanilkový cukr

• • • • • •

špetka soli citronová kůra 5 lžic rumu cca ½ litru mléka 1l oleje na smažení zavařenina, nutela či jiná náplň

Z ohřátého mléka, droždí a několika lžic mouky a cukru necháme ve velké zadělávací míse vzejít kvásek (dáme mu čas, aby se kvasinky probudily k životu). Mezitím utřeme žloutky se zbylým cukrem a společně s rumem a citronovou kůrou je přidáme ke kvásku, který nám již touto dobou nejspíš utíká z mísy. Postupně vmícháme mouku, rozehřáté máslo a sůl. Vařečkou zpracujeme vláčné a pružné těsto, poprášíme moukou, přikryjeme utěrkou a necháme ho asi půl hodiny kynout pod peřinou. Vykynuté těsto znovu prohněteme a vyválíme z něj 1–2 cm silný plát. Z poloviny těsta vykrájíme skleničkou kolečka (asi tak 5 cm v průměru), z druhé poloviny si kolečka na plát pouze naznačíme a nedokrojíme. Na tato kolečka naneseme malou lžičku náplně. Dále postupujeme tak, že vezmeme vykrojené kolečko, mírně ho prsty zvětšíme, přiklopíme jím nedokrojené kolečko s náplní a tou samou skleničkou svrchu vykrojíme. Tím se nám podaří spojit obě kolečka a uzavřít náplň uvnitř. (To jen v Michli nevědí jak na to a musí si pomáhat injekční stříkačkou). Takto vytvořené koblihy necháme znovu nakynout. Do kastrůlku nalijeme velké množství oleje, aby v něm koblihy mohly plavat. Olej roz­ pálíme. Koblihy vkládáme tak, aby se nedotýkaly. Obrátí se buď samy nebo jim lehce pomůžeme. Když rovnoměrně zezlátnou, je hotovo. Na masopustní odpoledne v r. 2008 jsem do Nové Trojky vyráběla koblihy z dvojnásobné dávky. Bylo jich přesně 139 kousků. Snědly se všechny… Ať se vám daří!

Sušíme Makové panence lístky sukýnky. (foto: -mrk-)

tělocvičnu od akce k akci tak, že se všichni baví. A to včetně rodičů, kteří tu pomáhali lepit kytičky na louku, tu drželi víle Amálce šňůru na sušení sukýnky a průběžně tu radost fotili a zachraňovali menší děti před ušlapáním. Počet účastníků akce navrhuji někam zaznamenat jako přesný údaj o maximu lidí, kteří mohou být v tělocvičně ve stejnou chvíli spokojení. To množství ostatně vyhovovalo i mně. Přestal jsem se bát, že u­poutám něčí pozornost coby podezřelý úchyl, když jsem na takové akci bez dítěte. Obávám se, že bych to neokecal, protože úchyl asi zatím v  žádném Večerníčku nefiguroval. Takže děkuju všem, že mě nepředali policii, Mirce, že po mně nakonec nechtěla vstupné (dodnes se, chudák, červená) a čtenářům za shovívavost s těmi fotkami.

Spolupráce princezny s fotbalistou? (foto: -mrk-)

Brepta byl při tom

Co DĚLO SE na PLESE? Zuzana Ježková

zcela oslněn

7

radem Šimonem (Markétin manžel totiž po většinu večera hrál na ságo ve zmíněném smrštném orchestru, v druhé řadě třetí zprava, chodili jsme mu všichni tleskat). Kupodivu bez větších psychických znetvoření jsme přežili předlouuuhouuu tombolu moderovanou neskutečně nezábavným a blábolivý člověkem, který si kdoví proč říká básník Ticho (navzdory nespokojenosti většiny přítomných přežil taky). A pak zase tančili, plesali, veselili, družně popíjeli... A jestli neumřeli, půjdou určitě příští rok zase.

LINORYTY NA PRÁDLE PROPÍRANÉ K Nové Trojce neodmyslitelně patří jak linoryty, tak výtvarná dílna pro sociálně slabé děti (dříve Klub bez klíče, nyní Ateliér výtvarných technik). Když se obé správně namíchá, vyloupne se prodejní výstava linorytů – před dvěma lety v KC Kaštan a letos v březnu v divadle Na Prádle. Nejmladší plesová kráska v náručí své maminky Ireny Rubešové (foto: - zuj-)

Inu, plesalo, veselilo, tančilo, popíjelo, tombolilo. První jarní večer v příjemném sále žižkovského hotelu Ariston se konal 7. žižkovský ples občanské platformy Prahy 3. Pořádání této tradiční akce letos troj­kové dámy přenechaly jiným a přišly se v hojném zastoupení bavit. Některé s manžely a partnery, jiné v družných ženských dvojicích. Hvězdičkou večera bezesporu byla malá slečna Rubešová, mi­ strem vtipného slova neoficiálně jmenován Jakub Matějka, který se pokoušel svoji hvězdnou ženu Kamilu dostat na parket tímto prohlášením: „Štěstí nastává, když se uvolní endorfiny. A to se děje při

tanci. A nemusí to vlastně ani být tanec, ale třeba sex. I když... to se tady asi nehodí.“ Poté, co píárka Kamila veřejně a přede všemi promluvila

svěže a vtipně o činnosti Nové Trojky s půvabně těhotnou moderátorkou večera, na tanec Matějkových přece jen došlo. A nejen pohybové kreace tohoto páru byly ohromující. Skvělá Žižkovská smršť roztančila snad všechny přítomné. Ladností pohybů oslňovala půvabná Daniela se svým charismatickým mužem Jiřím Volejníkem (Irena Rubešová a Vendula Nováková ovšem Jirkovi také hezky slušely), svěží plesovou dvojici vytvořili Markéta Vokrouhlíková s nadějným kytarovým despe­

Zeptali jsme se hlavní koordinátory akce Magdy Dvořákové, jak probíhaly přípravy. „S Madlou jsme dlouze vybíraly matrice, spekulovaly jsme nad barevnými kombinacemi a trochu si zoufaly, že máme moc málo výtvorů, a pak zase, že jich je moc a všechny se nevejdou,“ líčí Magda. Pokračuje přiznáním odporu k trojkovému tiskařskému stroji: „Na naši zrůdu (tj. tiskařský stroj) jsme zcela zanevřely a přistoupily jsme na nejstarší domácí výrobu grafiky, tzv. šlapání.“ Zajímalo nás, kdo se dále zapojil. „S paspartováním a rámováním pomáhala Jolča, galeristka z Divadla Na Prádle Lucka k nám byla vstřícná svou časovou flexibilitou a půjčením rámů i celého zázemí. O texty se postarala Jolča. Rejka našla a připravila fotografie takřka z hodiny na hodinu a Kamila bleskurychle vyrobila plakát a pomohla s distribucí pozvánek.“ „Samotná vernisáž dopadla krásně,“ vyznává Magda, „myslím, že podtitulem výstavy by mohlo být TROJKA SOBĚ. Povedlo se v předsálíčku vytvořit velice příjemnou, rodinnou atmosféru…“.

20 114 Kč

výtěžek z prodeje na jarní burze 28.–29.3.2009, který bude použit na nákup satinýrky

LINORYŤÁŘŮV (Magdy) SLOVNÍK

Let’s dance. (foto: -zuj-)

Co je matrice? „Deska, z které se tisknou grafiky, v našem případě linoleum.“ Co znamená technika šlapání? „Na podlahu rozlož jeden list z novin, na něj polož papír, na který chceš tisknout, a na něj polož předem připravené – naválené – nabarvené linoleum, přes něj dej další list novin a teď na tom všem zatanči čardáš. Nejvhodnější je k tomuto tanci využít pevnou, tvrdou podrážku. Asi po pěti minutách usilovného šlapání získáš krásný a plnohodnotný grafický tisk. PS: Vítej mezi satinýrkami.“ Co je satinýrka? „Kvalitní zpřevodovaný tiskařský stroj.“

Brepta se orientuje

v projektech N3

8

Žižkovské bezpečí

prostředí (v květnu 1989), a požadovaly pravdivé informace o znečištění životního prostředí.

Míla Kramná

Mezi členkami před a porevolučních Pražských matek byly ženy, které později založily a řídily různá „průkopnická“ sdružení a projekty v sociální, zdravotní a občanské oblasti. Sdružení vydávalo informacemi nabitý, alternativně zaměřený časopis Přes práh. Nelze nevzpomenout, že do r. 2001 Pražské matky zaštiťovaly také činnost mateřských center, než vznikla Síť mateřských center.

Sdružení Pražské matky se již několik let věnuje projektu Bezpečných cest do škol. Loni společně s Novou Trojkou zpracovávalo projekt Bezpečně do Nové Trojky. Prvním krokem projektu bylo zmapovat v okolí Nové Trojky nebezpečná místa z hlediska dopravní bezpečnosti (chybějící přechody apod.) a bariérová místa, která ztěžují pohyb rodičům s kočárky. V další fázi se společně s odborníky na dopravu zpracovávaly návrhy, jakým způsobem v těchto místech zvýšit bezpečnost a dostupnost i pro kočárky, resp. invalidy. Jednalo se o 10 problematických míst, z toho o řešení tří „kritic­ kých“ míst (přechod přes Jeseniovu, přechod k autobusové zastávce v Rokycanově, úprava dvou přechodů u hudební školy na Komenského náměstí). Výsledná studie byla předána místostarostovi Prahy 3. Nabízí se otázka, zda a kdy se navrhovaná řešení zrealizují. Dle názoru Jaroslava Macha z Odboru dopravy Magistrátu hl. m. Prahy může být nové dopravní značení hotové na jaře, ovšem tam, kde bude třeba stavebních úprav, si na realizaci počkáme měsíce nebo i 1–2 roky. „Líbí se mi prvotní idea Pražských matek, kterou je podporovat pěší dopravu školních dětí i maminek s malými dětmi. Co nejvíce přehledné a bezpečné pěší trasy bez bariér v podobě vysokých nájezdů či rozbitých schodů mohou přispět k tomu, aby rodiče nevozili děti všude autem,“ říká Martina Pojarová, která za Novou Trojku na projektu spolupracuje. V této souvislosti je na místě zmínit i něco málo z historie občanského sdružení Pražské matky, které ovlivňovalo pojem občanské zodpovědnosti zejména na konci osmdesátých let a v letech devadesátých. Pražské matky uspořádaly první demonstraci v tehdejším Československu, která upozorňovala na neřešení problémů životního

Pražské matky se v současnosti prezentují jako sdružení, které usiluje o zlepšení stavu životního prostředí a o zvýšení zájmu veřejnosti o tuto problematiku. Médiím neunikly např. jejich jízdy kočárků po Praze, které upozorňovaly na chybějící bezbariérové nájezdy, absenci přechodů či na parkování na chodnících, což komplikuje rodičům s dětmi pohyb po hlavním městě. Tuto akci v minulých letech podpořily i matky z Nové Trojky.

Zahrádka jedna báseň Míla Kramná Zahrádka bude! Bude hezká! Bude zelená! Bude kvetoucí! Bude upravená! Bude oplocená! Bude bez psích exkrementů! Bude to prostě Zahrádka! Naše Zahrádka, po které jsme v Nové Trojce už mnoho let toužily!

To si troufám tvrdit nejen pro to, že jsem si ji vzala na starost! Budeme se o ni starat! Budeme ji zalévat! Budeme si s rostlinkami povídat a hýčkat je! Budeme o rostlinkách povídat našim dětem!

Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí! A budeme za ni děkovat! Martině Pojarové a Daniele Volejníkové, které na ni sháněly a sehnaly peníze! Architektce Věře Filipové, která zahradní úpravy navrhla a pak projekt trpělivě doplňovala a upravovala! Firmě SPS engineering s.r.o., která se zavázala přispět částkou 46 591 Kč a vzala si na starost technickou realizaci úprav. Jmenovitě majiteli firmy Ing. Pavlu Stibůrkovi a paní zahradnici Lence Tomsové, která úpravy zahrádky provádí.

Prostě všem, kdo naší Zahrádce fandí!

Také jste si všimli, že po té, co nám na Zahrádce „vyrostly“ cedulky, se přírůstek psích hovínek na záhonech rapidně snížil, ne-li zastavil? Možná jde jen o to věci připomínat a připomínat… A tak kdyby po Praze vyrostlo desetitisíce cedulek „Uklízej po svém pejskovi, Praha není psí záchod“ nebo by zde chodilo dostatek chodců s tímto nápisem (mohl by být umístěn třeba na oděvu, na zavazadlech, na kočárcích atd.), tak bychom se nemuseli tolik obávat, že si v psích exkrementech opatláme kolečka od kočárků, podrážky od bot nebo naše děti… (foto: -zuj-)

A budeme si ještě přát … ... aby nám ji vandalové nezničili. … aby nám na ni kuřáci neházeli z oken nedopalky cigaret. … aby naše Zahrádka neosiřela, ale aby podobné zahrádky vznikaly i před okolními domy.

304

počet sazenic, které budou vysázeny na Zahrádku

Brepta se orientuje

Jolaniny kurzovní tipy Jolana Kurzweilová Vždycky se ráda chopím možnosti propagovat naše báječné programy. A protože se starám o pravidelné kurzy, dnes bych vám ráda představila ty hudební. Povím o nich samozřejmě to, co bude zajímat čtenáře Brepty nejvíc: kdo je vede. Čtvrteční flétnu (půlhodinové lekce vždy pro jednoho žáka) učí Nina Benešová – nebudete věřit, ale tahle štíhlá půvabná dívka pracuje na doktorátu z geofyzikálních věd, jimž nikdo z po výtce humanitně orientovaných trojkových dam nerozumí, a ještě jezdí na konference (tuším, že o horninových tocích na Venuši – nebo snad na Marsu?) do Ameriky… Uf. Děti a rodiče ovšem o jiné flétnové lektorce nechtějí ani slyšet, čemuž se nediví nikdo, kdo s Ninou mluvil a kdo ji slyšel hrát s jejími flétnistkami večer v Nové Trojce. Úterní kytara je beznadějně obsazena – jak by taky ne, když ji učí Šimon, jediný lektor mezi samými ženskými. Jelikož Brepta je vlastně bulvár, mohu směle prásknout, že Šimon je nejen vynikající tanečník, ale také úspěšný student, který bude vbrzku navštěvovat fakultu architektury. Jenom ať nám ještě dobře odmaturuje!

v programech N3

9

jedné flétnistky vystoupil tatínek, kytarista. Potlesk, který následoval, byl bezpochyby motivační pobídkou pro další rodiče, velké muzikanty. Víc slov není potřeba: na našich webovkách můžete najít fotky a zvu vás na závěrečný koncert kurzů, který proběhne ve čtvrtek 11.6. od 16.00 ve velkém (tentokrát nikoliv pohybovém) sále Nové Trojky.

Když rodí muž Míla Kramná „Uvědomil jsem si, že předporodní kurzy jsou nastaveny čistě pro ženy,“ odkrývá zrození nápadu na seminář pouze pro muže jeho autor Martin Jára. „Běžné“ předporodní kurzy mají za cíl seznámit otce s tím, jak pomoci (nebo aspoň nepanikařit) u porodu, podpořit svoji partnerku, eventuálně i partnerský vztah. „Jenže kdo podpoří muže?“ ptá se Martin Jára. „I muži mají své prožitky a potřeby. Myslím, že i muži potřebují speciální předporodní přípravu.“ V roce 2006 ho sdružení Aperio požádalo o příspěvek do kurzu pro lektorky předporodní přípravy na téma: Jak pracovat s muži v předporodních kurzech. „Tam mi došlo: jenže to budou muži poslouchat ženskou verzi… co to zkusit sám?“ V knize Ahoj, tati, kterou mj. všem vřele doporučuje, se Martin Jára dočetl, že kurzy čistě pro muže pořádají i v Anglii. M. Jára je otcem čtyř dětí, u jejichž porodů byl přítomen (a to i v době, kdy to bylo raritou), lze ho považovat za otevřeného muže (aby ne, když založil LOM – Ligu otevřených mužů) a k tomu všemu je vzděláním psycholog. „Podle mne se právě při porodu rodí i otec... Což je dost důležitý mezník.“

Zpíváme často, zpíváme rádi, zpíváme se Zuzkou. (foto: -rb-)

Pondělní nápor mrňousků v kurzech Hrátky s písničkami a Malí muzikanti s neuvěřitelným přehledem zvládá Zuzka Ježková, kterou netřeba příliš představovat, ježto je na stránkách Brepty jako doma. Co je na této lektorce ovšem fascinující, je její naprostý klid a vyrovnanost. Pěvci i nepěvci, šikovní nebo méně zběhlí, miláčkové i zlobiči – nikdo Zuzku nerozhází, se všemi si poradí a ještě je dovede k výkonům, které mohou až na jeviště našich trojkových koncertů. S těmi, kdo hudební kurzy vedou, jsem vás seznámila, teď by měly přijít na řadu děti, které každý týden v Trojce hrají, zpívají, tancují – a moc je to baví (Nina je dovede zaujmout dokonce i hudební naukou!). Naše hudebníky však nejlépe představí jejich výkony a ty můžete vidět a zejména na vlastní uši slyšet při dvou velikých příležitostech: vánočním a závěrečném koncertu. Svých více než pět minut slávy si děti užívají dosyta a diváci z řad rodičů a přátel Nové Trojky ještě více. Při nástupu malých dětí na jejich vystoupení reportéři, náhle se objevivší v řadách obecenstva, stoupají na židle, foťáky cvakají, blesky létají, děti se culí – atmosféra je jedinečná. Velké děti se zodpovědně připravují na svůj výstup a rovněž mají podporu v rodičích. Na posledním vánočním koncertě jako posila

Na semináři s názvem Když rodí muž probírá s účastníky praktické věci – výběr porodnice, transport, chování u porodu, péči o mimino i psychologická témata – hlavně otcovství. Má za sebou čtyři realizované semináře. Účastníky prý nejvíce zajímají otcovské zkušenosti, praktické tipy a také rady, co dělat u porodu. Z jejich zpětné vazby vyplývá, že oceňují otevřenou a tolerantní diskusi. „Pořád to beru jako experiment. Moje očekávání jsou zatím skromná. Ambice mám spíš na poli vzájemné podpory otců. Nemyslím chytré přednášky o tom, jak být lepším a ještě lepším otcem. Spíš prostor pro otcovské otázky, pochyby, nejistoty.“ V Nové Trojce je seminář zařazen do programu Rodičovské inspirace, resp. jeho části nazvané Táta v centru. Seminář mohou zažít i účastníci pobytového kurzu předporodní přípravy s názvem Budeme tři!, který organizuje Prázdninová škola Lipnice. A nabízí jej také Liga otevřených mužů. „Hlavním přínosem pro mě byla možnost mluvit o svém budoucím otcovství s jinými nastávajícími otci,“ říká Stephan vol Pohl, jeden z účastníků semináře. „Chodil jsem se svojí ženou i na ´tradiční´ předporodní kurz, kde je pochopitelně hlavním tématem fyzický pro­ ces porodu a těhotenství. Myslím si, že speciální kurz pro muže určitě může být přínosný.“ A co název? Není slogan ‚Když rodí muž‘ zavádějící? Neodradí? „Je to stejná nadsázka jako ‚těhotný muž‘. Z hlediska marketingu musí název zaujmout a provokovat, ne?“ uzavírá Martin Jára.

Breptovy srdeční záležitosti

10

Žena & žena nezůstává němá Alena Bartošová

Nová Trojka je jako kompost. Sejde se tam všechno možné, specificky to voní, je to ku prospěchu přírody a ještě z toho něco vyroste. Výstupem jsou samozřejmě krásné programy, smysluplné akce a projekty, ale napadá mě, že možná nejkrásnějšími lodyhami a stonky vzklíčenými na trojkovém hnojku jsou kamarádství a přátelství. Už se mi několikrát stalo, že jsem se přes svůj vrozený sarkasmus neubránila dojetí, když jsem potkala na opačném konci Prahy na nějaké dětské akci dvě ogolfkované mámy, které jsem znala z Mrňousků. Seznámily se v Trojce, sčuchly se a randí spolu i mimo Trojku. – Fascinovaná tímto jevem dovoluji si otevřít novou rubriku. První dvojicí, jejíž vztah chceme prostřednictvím drobného dvojvýslechu prozkoumat, je dvojice hvězdná. Ředitelka Nové Trojky Martina Pojarová a koordinátorka programů a vizí Daniela Volejníková. Obě jsou nádherné (líbí se mi hlavně jejich lícní kosti) a je nad Breptu jasné, že jedna pro druhou a Trojka pro obě jsou - SRDEČNÍ ZÁLEŽITOSTI.

MARTINA o Daniele a Trojce Marti, jak jste se s Dančou seznámily?

M.: No skoro ukázkově – v mateřském centru na Poříčí. Seznámila nás společná kamarádka, já měla jenom Edu a Danka Tomíka. Danča byla jeden z mála lidí, kterým jsem si dovolila postěžovat, jak je těžký život matek. (Byla jsem zrovna čerstvě „po nemoci“ a poprvé mi došlo, že když jsem nemocná, v péči o Edu mě nikdo nevystřídá.)

Jakou vlastnost na Daniele nejvíc obdivuješ? M.: Daniela je víla. To na ní obdivuju.

V čem se vaše názory trochu různí?

M.: Myslím, že se naše názory různí skoro ve všem. Ale shodly jsme se na tom, že nemocné maminky potřebují pomoc a to nás navždy spojilo.

V čem se vaše názory frapantně různí?

M.: Danka mě dodnes nepřesvědčila, že vybruslit na běžkách na Černou horu může mít za následek něco jiného než kolaps organismu. Ona vypadá, jako by mluvila o orgasmu.

Závidíš jí něco?

M.: Že je víla. A taky jí dost závidím, že ji těší běhat na kopce.

Políbila jsi někdy jejího manžela?

M.: Téměř pokaždé, když ho vidím, někdy i dvakrát.

Marti, jaká část těla se ti na Danče nejvíc líbí?

M.: Zcela soukromě miluji její úsměv, v práci mi drásá nervy. Obvykle znamená něco jako „všechno je jinak“.

Chtěla bys být někdy v její kůži?

M.: Asi bych pár takových situací našla. Tak třeba, když krouží okolo Máchova jezera drncám (ale Tomáš mě většinou zvedne...). Nebo když češe Verunce vlasy...

na bruslích (s Jirkou), já

Konzultovaly jste spolu početí třetího dítěte?

„Mateřské zaplavení. Sounáležitost. Ženské hlasy (pánové snad prominou). Narozeninový večíKonzultovala jsi početí třetího dítěte s manželem? rek. Lidé, které mám ráda. Miminka. AdrenaM.: Taky bych tomu neříkala konzultace… lin. Noční práce v kanceláři.“ – asociuje MarKolik času spolu trávíte mimo Novou Trojku? tina na téma Nová Trojka. („Ženské hlasy“ M.: Příliš málo... snad pánové prominou, ale jestlipak Co ve vaší pracovní komunikaci převažuje: konfrontace, nebo shoda? pan manžel promíjí „noční M.: Respekt. práce v kanceláři“?) Co ve vaší osobní komunikaci převažuje: konfrontace, nebo shoda? M.: To nebyly konzultace, to byla epidemie.

M.: Respekt.

Co pro tebe Nová Trojka znamená?

M.: Nová Trojka je pro mě hospoda pro ženský a pro některý táty a já stojím za pípou. Miluju to. (To

je neoficiální verze – tajná!)

Co myslíš, že znamená Nová Trojka pro Danču? M.: Velká kuchyně, co se v ní pořád něco vaří… Danča píše jídelníček, míchá vařečkami a občas něco záhadného přisype do hrnců.

vzhůru na petřín

Barča Volejníková (foto: -zuj-)

Elík Pojar (foto: -zuj-)

11



DANIELA o Martině a Trojce Dančo, jak jste se s Martinou seznámily?

D.: V MC YMCA přes kamarádku Olinku, psal se rok 1998... dávnověk.

Jakou vlastnost na Martině nejvíc obdivuješ?

D.: Je toho víc než jedna. Velkorysost, empatie, výjimečná hloubka citu i rozumu zároveň a lehkost v konání.

V čem se vaše názory trochu různí?

D.: V maličkostech, barva kloboučku, výška postavy u chlapa.

V čem se vaše názory frapantně různí?

D.: V tématu „Význam sportu v našem životě...”

Závidíš jí něco?

D.: Způsob oslavy ženství.

Políbila jsi někdy jejího manžela?

D.: My si dáváme normálně pusy, tedy od Tomáše je to vždycky huban jak od černocha.

Dančo, jaká část těla se ti na Martině nejvíc líbí?

D.: Od shora: oči, prsa, boky..., ale já bych to nekrájela. Celá je supr.

Chtěla bys být někdy v její kůži?

D.: Nevím..., když Martina porodila Elíka doma ve vaně – to musela být síla.

Konzultovaly jste spolu početí třetího dítěte?

D.:To nebylo třeba.

Konzultovala jsi početí třetího dítěte s manželem?

D.: Označila bych jako „lehký nátlak“...

Kolik času spolu trávíte mimo Novou Trojku?

124 minut týdně.

Co ve vaší pracovní komunikaci převažuje: konfrontace, nebo shoda?

D.: Na výjimky téměř shoda, „záclonkám” se vyhýbáme.

Co ve vaší osobní komunikaci převažuje: konfrontace, nebo shoda?

D.: Nepřetržitě komunikujeme shoda neshoda – na tom nesejde. Tudíž intenzita!

„Když se řekne Nová Trojka, vybaví se mi tváře lidí a děti, které si zapíšu do paměti,“ odhaluje svoji audiovizuální kapacitu Daniela.

Co pro tebe Nová Trojka znamená?

Moc. Nová Trojka je taková moje rozvětvená rodina.

Co myslíš, že znamená Nová Trojka pro Martinu? D.: Šest let intenzivního života.

BREPTOVA nemalá SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST Martinu vidím jako stvoření, které nahlíží svět prakticko-filozoficky. Nejtemnější místo, kam zamíří svůj světonázor, osvítí blesk jejího briskního úsudku, a člověk má někdy pocit, že by měla nosit na očích šátek, aby se před ní necítil jako naháč... Prakticko-filozofické pojímání světa Martiny doplňuje Daniela s přesností puzzle svým estetickým vnímáním skutečnosti. Novou Trojku obohacuje svými fantazijními kreacemi a vkusem a funguje jako organický stroj na nápady, kterému chybí tlačítko OFF. Kdykoli jsem se s ní potkala, vždycky chrlila ideje a vize. Kdyby se konaly závody v kreativitě, aspirovala by na olympijské medailové pozice...

Brepta poodhaluje

historii N3

12

Škvrně, mrně, batole 2. díl seriálu o historii N3 Míla Kramná V květnu 2003 byl spuštěn zkušební provoz Nové Trojky ve zrekonstruovaných prostorách Jeseniovy 19 (o anabázi vzniku a „porození“ Nové Trojky jste se mohli dočíst v minulém čísle Brepty). O letních prázdninách měla prázdniny i Nová Trojka, což je jedno ze zlatých pravidel jejího fungování – matky, které tu pracují, se o prázdninách věnují svým dětem. Na konci prázdnin odjel tým již podruhé na výjezdní zasedání do Skalice, kde se připravoval na práci v plném provozu.

„Moc dobře si vzpomínám, jak jsme v září 2003 měly s Martinou první Batolátka. Přišly tři maminky. Seděly jsme v herně s našimi dětmi, zpívaly, dělaly výtvarku, byla první společná svačinka,“ pátrá v paměti Daniela Volej­ níková. „Byl to program přesně pro naše děti. Předtím jsme ho provozovaly pod názvem Veselý rok nejprve v mateřském centru YMCA Praha a pak v kavárně Citadela na Žižkově.“ To už bylo pod hlavičkou Nové Trojky.

Tým Nové Trojky V září 2003 mělo občanské sdružení Nová Trojka 7 členů. Všichni členové sdružení byli členy rady o.s. a zároveň pracovali v Rodinném a kulturním centru Nová Trojka. Rada se scházela jednou za měsíc v úterý večer u velkého stolu v herně, kde plánovala, hodnotila a řešila zásadní záležitosti fungování Rodinného a kulturního centra Nová Trojka.

Školní rok 2003/2004 V září 2003 začalo první pololetí plného provozu Nové Trojky. V programu byl dopolední provoz Mateřského a otcovského centra – v pondělí Batolátka, v úterý přednášky, ve středu Školička a dárková dílna, ve čtvrtek otevřená herna s pohybovou půlhodinkou a v pátek opět otevřená herna. Jednou za měsíc bylo na programu divadýlko pro děti, setkání aktivních maminek a víkendový výtvarný ateliér (např. výroba svíček, tisk na trička či pletení košíčků).

Historicky druhé vynášení Morany - jaro 2004 (foto: archiv N3)

Odpoledne a podvečery byly vyhrazeny na kurzy pro děti a dospělé – kurzy „Kulička“ (kombinované programy pro předškolní děti), dále hudební a keramické kurzy a linorytová dílna Klubu bez klíče (pro sociálně slabé děti). Pokračovalo se v pořádání tradičních akcí – Martinská světýlka (v kině Aero), Mikuláš s mírným čertem, vánoční koncert hudebních kurzů, Malý karneval, jarní vynášení Morany, závěrečný koncert hudebních kurzů. Nová Trojka si také vzala na starost program pro děti na několika akcích spřízněných organizací (filmový festival Jeden svět, hudební festival Blues v lese v Řevnicích aj.).

Občanské sdružení Rodinné a kulturní centrum (RKC) Nová Trojka je provozováno občanským sdružení Nová Trojka. Co a koho si pod touto větou představovat? Organizačně se občanské sdružení podobá akciové společnosti. Členové o.s. (v a.s. akcionáři) tvoří členské shromáždění či valnou hromadu, která je nejvyšším rozhodovacím orgánem organizace a schází se obvykle jednou ročně. Valná hromada volí radu či výbor o.s. (u a.s. to bývá správní rada či představenstvo), která řídí občanské sdružení (resp. a.s.) v období mezi valnými hromadami a je valné hromadě zodpovědná. Valná hromada rozhoduje o zásadních věcech, jako jsou např. stanovy, a obvykle volí také předsedu o.s. Zvláštní postavení má revizor o.s. (u a.s. dozorčí rada), který kontroluje hospodaření sdružení a má upozorňovat na případné nedostatky. Osoby, které jsou členem, resp. akcionářem, mohou, ale nemusí v samotné „firmě“ pracovat. V menších organizacích to bývá často tak, že členové (akcionáři) jsou zároveň zaměstnanci, manažery, řediteli, což je i případ Nové Trojky v prvních letech.

Ředitelkou RKC Nová Trojka a zároveň předsedkyní o.s. Nová Trojka byla Martina Pojarová, která v této funkci působí po celou dobu od založení Trojky po dnešek. Tým zaměstnanců Nové Trojky tvořila v r. 2003/2004 dále koordinátorka MOC (Dani­ ela Volejníková), koordinátorka kurzovní činnosti a práce s rodiči (Jolana Kurzweilová), koordinátorka provozu (Gabriela Urbánková), ekonomka (Vendula Nováková), koordinátorka keramického centra (Martina Matušková) a koordinátorka klubu pro teenagery a grantová koordinátorka (Anna Valentová).

Na pomoc s provozem a akcemi Mateřského a otcovského centra se postupně podařilo získat asi deset aktivních maminek, některé z nich byly s „matkami-zakladatelkami“ v kontaktu od doby, kdy společně protestovaly proti zrušení „staré Trojky“ na Prokopově náměstí.

Odměňování Do června 2003 měla Nová Trojka jednoho zaměstnance na plný úvazek, a to jedinou bezdětnou ženu z týmu, Annu Valentovou. Ostatní z týmu, vesměs matky na mateřské, resp. rodičovské dovolené, pracovaly v té době pro Novou Trojku na dobrovolnické bázi. Výroční zpráva za rok 2003 uvádí neuvěřitelných 3 000 odpracovaných dobrovolnických hodin. „Tenhle model, kdy jsme měly jediného placeného člověka, nebyl ideální. Navíc peníze po nějaké době došly a Anička odešla,“ vzpomíná Martina Pojarová. Od září 2003 se postupně začaly vyplácet mírné odměny členkám týmu Nové Trojky za práci na konkrétních projektech (například Daniela měla za čtvrtletí něco málo přes 1 000 Kč za koordinování MOC) a samozřejmostí bylo platit za práci lektorům pravidelných a jednorázových kurzů. Od ledna 2004 měla pravidelnou, i když co se částky týče, tak spíše symbolickou mzdu za částečný úvazek provozní Nové Trojky Gábina Urbánková.

Financování Finanční prostředky na provoz Nové Trojky se podařilo získat z darů MČ Prahy 3, Magistrátu hl. m. Prahy, Nadace Naše dítě a Farní charity Žižkov. Třetinu rozpočtu kryly peníze vydělané na vstupném a kurzovném. V lednu 2004 byla zaregistrována veřejná sbírka Kulička, která měla pomoci získat peníze na kuličky do dětského bazénku v herně.

400 000 Kč

náklady Nové Trojky za rok 2003

Brepta poodhaluje

přítomnost n3

13

Odpolední šrumec poprvé Jolana Kurzweilová Zdálo by se, že když z Trojky odjedou všechny kočárky a miminka, mrňousové s plínkami a svačinkami, hračkami a bačkůrkami, zavládne odpolední pohodička. Jen si tak sedíme, otvíráme dveře kurzistům a je nám dobře. Cožpak o to, dobře ono nám je, ale že by klídek? Spočítejme si to: pondělí – šest pravidelných kurzů pro děti (a s většinou z nich chodí rodiče, zůstávají v šatně nebo zajdou do herny na kafe), tři kurzy pro dospělé, k tomu otevřená odpolední herna – to už je nějakých lidí! Střídají se, zapisují a ptají, to se ví, že ani kočárky nezůstávají mimo, děti to po kurzu táhne do herny, zatímco během kurzu to jejich mladší sourozence táhne na motorce ven – v recepci a nejen v ní je to v pondělí FAKT HUSTÝ! Úterý je trochu klidnější, neboť dětské kurzy jsou jen čtyři, ale dospělých není o nic méně a koneckonců: je to jen klid před středeční bouří. Středa opravdu stojí za to: viděly jsme na vlastní oči dědečkovy bojovníky, kterak při rytířském klání šermujíce pestrobarevnými tyčemi ovládli všechny chodbičky. Dědeček je ovšem usměrnil a připomněl jim pravidla boje, zejména neopouštět se zbraněmi tělocvičnu. Odpolední herna s novými přednáškami a semináři a další kurzy zcela po právu pasují středu na solidně nabitý den. Ve čtvrtek ovšem my, odpolední trojkoví matadoři, vzpomínáme na pondělí a přemýšlíme, kdy je hukot větší. Já hlasuju pro pondělí, ale recepční Ivana Dolejší to vidí jinak (viz její sloupek). Pět kurzů pro děti, to by na rekord nevydalo, ale dneska je sportovní školička – od té doby, co ji Kamila jen tak mimochodem zpropagovala, neví lektorka Martina, kam dřív skočit. A když dochází ke střídání stráží a děti z jednoho kurzu jdou do šatny míjejíce se s těmi, které jdou ze šatny do tělocvičny, vznikají situace, které by si možná žádaly zásah dopravní policie. Ještě že je tu Iva a že zřejmě i skrze dveře působí klidná aura Niny Benešové, takže děti s flétničkami způsobně sedí a čekají, až na ně přijde řada. Pátek je pro mě dnem odpoledního klidu a míru. Dobrovolnice, co vy na to?

Odpolední šrumec podruhé

14.35: Volá pan topenář s důležitou informací: problém s topením na recepci si máme vyřešit sami. Přichází Leah, vidí záplavu lidí a telefonů a materiály na angličtinu si kopíruje sama. Přichází Leona – řešíme provoz. Jdu se podívat do herny, malý chlapeček má slzu v oku a hlásí mi, že chtěl čokoládu, ale vytekla pouze voda a ani peníze to nevrátilo. Beru 6 Kč, jdu zatřást automatem a hurá – čokoláda opět teče a chlapeček je spokojený. Nově příchozí mamince poskytuji obsáhlé informace o našem centru a dalším zájemkyním zároveň vydávám několik kódů na burzu. 15.40: Přichází Ivana Kučerová, prohodíme pár slov a já jí přeposílám důležitý soubor. Martina Lázničková zjišťuje, zda během burzy bude fungovat Sportovní školička, nevím to, dotaz předávám Jolče. Zvonek bzučí jako divý: přichází další várka dětí z kurzů se svými rodiči. 16:20: NESPOLEHLIVÝ elektrikář opět nedorazil, telefon má nedostupný, hledám další kontakty, zkouším volat, ale marně. Zjišťuji, že dneska opravdu nestíhám! Volám tchyni a prosím ji o hodinku delší hlídání svých ratolestí. Jako téměř každý čtvrtek fungují chodby a zá­ koutí Trojky jako závodní dráha pro malé motocyklisty z herny, takže telefon na recepci není vůbec slyšet a je nejlepší přepnout si ho do kanceláře. Mezi jezdci se proplétají zástupy rodičů a dětí navštěvujících kurzy. 17.10: Řeším další maily a tisk materiálů k valné hromadě, kam jsem doplnila jednotlivé strany, počítač opět stávkuje! Vzdávám to, dopíšu to ručně. Tak ještě uzavřít denní formulář a spočítat peníze, uklidit recepci a hurá – pro dnešek hotovo! Hodiny ukazují 18.00, odcházím domů a v hlavě mi šrotuje, jestli jsem na něco nezapomněla. Bez desítek popsaných lístečků a svého sešitu bych se fakt neobešla! Už mnohokrát jsem si uvědomila, proč měly holky u výběrového řízení na tuto pozici připravený záludný úkol v podobě seznamu několika důležitých situací odehrávajících se v průběhu stejného časového úseku a my, uchazečky, jsme měly rozhodnout, v jakém pořadí je budeme řešit. Holky, měly jste skvělej odhad! Ale mě to prostě baví!

2 000

Počet odpracovaných dobrovolnických hodin v roce 2008

Ivana Dolejší “Odpolední šrumec” je velmi výstižné pojmenování. Obzvlášť pro čtvrtek! Včerejší odpoledne je toho důkazem. Ve 13.00 přicházím do Trojky. Míjím se s Kamilou, která nakládá své dvě ratolesti do kočárku a rychle mizí. Připravuji si šanony, denní formulář a další nezbytnosti. Začínají chodit lidi do herny a na kurzy. 13.20: Hledám stará PF, volám Rejce, zda je nemá uložené v PC, nemá… budu muset hledat dál. 13.30: Nedaří se nastartovat notebook, zkouším volat holkám, jestli ho dopoledne někdo nepoužíval, bohužel, nikdo není na telefonu. Volám Jirku a s jeho pomocí se mi podaří přístroj zprovoznit. Volá Martina, že dorazí elektrikář na slíbenou výměnu světel v tělocvičně. Tuto kauzičku řeším už od prosince... je poněkud vyčerpávající.

Ivanu šrumec prostě baví. (foto: archiv N3)

Brepta poodhaluje

14

Tváře a kouty n3

Paní Helena na rynečku Eva z keramického ráje Alena Bartošová

Jolana Kurzweilová

Na malebném náměstíčku se rozezní zvon z věže. Z domů vycházejí ženy v dlouhých barevných sukních, vezou nebo vedou své ratolesti. Nemíří do kostela. Začínají se kupit v podloubí u třetího krámku zprava, kde se z malovaného okénka vyklání usměvavá žena. Na předloktí opřeném o parapet má rozložené sympatické poprsí. Občas povysune prstem okuláry výš ke kořeni nosu a uctivě, s nepřetržitým úsměvem vítá příchozí dámy. Teprve když se všechny nahrnou dovnitř, rozvine naplno své mistrovství. Vysvětluje, ukazuje, radí, nabádá, poptá se na zdravíčko, pochválí fěrtoušek, zalichotí loknám, pošimrá Kubíčka, polechtá Toníčka a – nepřestává se usmívat. Všechny dámy se cítí přesně tak, jak se zákaznice mají cítit: vítané, konejšené a nepostradatelné. Ještě než odejdou, musí slíbit, že znovu zajdou, protože jinak by to paní Helenu mrzelo.

Představte si, že jsem chodila do Trojky na doučování. No vážně – dcera se potýkala s druhy vedlejších vět a matka, kterou to na rozdíl od potomka baví, se rozhodla pomoci. Ovšem gymnaziální léta jsou dávno za mnou, i musela jsem vyhledat odbornou pomoc. Personální potenciál Nové Trojky je obrovský: hned jsem si vzpomněla, za kým jít. Pokud to totiž nevíte, Eva Procházková je úča (to není mezi našimi lektorkami nic neobvyklého), a pokud mohu soudit, tahle práce ji dost baví. Vedlejší věty vysvětlila se stejným nadhledem a přehledem, s jakými dovede z keramické hlíny vysochat anděla tak jednoduše a nadpozemsky půvabného, že jsem jej chodila okukovat čtrnáct dní. Další profese téhle troj­ kové stálice je totiž keramička – a ne ledajaká! Eva je profík a je to vidět nejen na jejích vlastních výtvorech, ale i na obsazení programu, o který se právě stará – na keramickém ateliéru pro rodiče s dětmi. Je tam prostě plno! Nezúčastněný čtenář by se mohl divit, proč taková lektorka vede jenom jeden program, zúčastněný se jenom pousměje. Co myslíte: s kolika dětmi se dá zvládat vedení několika kurzů najednou? Nepochybujte o tom, že Eva to zvládne s kolika jen bude chtít, ovšem její limit je jasný – dokud se nejmenší kojí, večery jsou jeho. A kolik dětí celkem má, to si spočítejte na fotce (a nevynechejte toho nejmenšího schovaného v kočárku). Že je zvládá s přehledem a nesporným organizačním talentem, to u přesné a jasným rozumem vybavené Evy není překvapení. Že je ale tak štíhlounká a energická, to jí my, matky pouhých dvou dětí, můžeme nanejvýš tiše závidět. (Jo, a s dětmi souvisí moje další slabost pro Evu – jako já, tak ani ona své děti neuspává – prostě jdou do postýlky. Hurá! Nejsem krkavčí matka! Sláva Evě!) Eva je zkrátka naše další hvězda. Doufáme, že část její neutuchající energie bude Nové Trojce patřit ještě dlouhou dobu. Evo, auto máte velké, ta mateřská by se přece dala ještě trochu natáhnout, co myslíš?

Helena Kovářová s Adamem vás vítají. (foto: -zuj-)

A moje první zkušenost s paní Helenou? Uzemňující. V mžiku mi vzala míru na kordulku, mrštně navážila na čtvrt libry anýzu a čtvrt libry muškátového oříšku, ochotně nabídla žemličku konopí a doporučila nadýchané kremrole, tyhle ne, spíš ty druhé, ty mi budou chutnat líp… Dostala mě svým šarmem, kumštem, láskou k řemeslu. Zaplatila jsem za službu a zboží. Paní Helena jakoby nic kousla do krejcaru, usmála se, kousla do druhého, usmála se ještě víc a s pánembohem, přijďte zas. A já přišla. Nedávno mě na rynečku zastavila stará známá: „Už jste četla dnešní noviny? Píše se v nich o paní Heleně z podloubí! Výjimečná žena! Ročník 1974, člověk by to do ní neřek‘, ženská krev a mlíko je to, občas ji tu potkávám, srdce na správným místě, jo, jo. A  v  čem všem se vyzná! Co voni to tam všechno píšou... mlékárenský průmysl, maturita, skoro třináct let v obchodě, velká tradice krejčovství..., počkejte, já to najdu... už to mám, firma Adam. – A její syn se jmenuje taky Adam – to je náhodička, no ne? A to jste slyšela, že je v požehnaném stavu? To malé se má narodit koncem července!“ Paní Helena v novinách! Panečku! Plátek jsem si koupila a doma pak nábožně četla titulek: PANÍ HELENA NA RYNEČKU…

Souhvězdí Evy (foto: archiv E. P.)

Brepta poodhaluje

tváře a kouty n3

15

Kdo k nám chodí čekat

Genius loci: Noční Trojka

Jolana Kurzweilová

Jiří Novotný

Užít si šrumec, o kterém se můžete dočíst na straně 13, je nepopiratelné právo všech, jejichž práce v Nové Trojce má těžiště odpoledne. Že si jej užíváme plnými doušky a že nás to baví, to potvrdila Ivanka Dolejší a potvrzuji to i já. Jsou však lidé, které u nás můžete zastihnout zcela pravidelně, a přece zde nejsou zaměstnáni ani nechodí na kurz. Tedy vlastně chodí – jako doprovod svých dětí, které si užívají na keramice, Malých muzikantech nebo jinde. Ty tam jsou doby, kdy byli čekající rodiče odkazováni na chodbičku nebo na procházku kolem našeho pěkného paneláku. Velká herna a občas i šatna se třepou nedočkavostí, aby všechny opuštěné maminky, tatínky, babičky či dědečky přivinuly do své útulné náruče. A ejhle – z pouhých doprovázečů se stávají známé tváře, vaří si kávičku, otevírají knížku a – jak se zdá – není jim u nás špatně. My pak kroužíme okolo nich a zapřádáme hovor – předně nás lidi zajímají, rádi je u nás vidíme a rádi si s nimi povídáme a za druhé: co kdyby to byli zakuklení dobrovolníci? A že se někteří takoví našli, podívejte sami:

(Autor příspěvku takto vidí Noční Trojku v době, kdy zde po večerech pomáhá své manželce. Společně se tak starají o úklid Nové Trojky…) Večerní programy doznívají a jednotlivé prostory Nové Trojky postupně utichají. Přichází čas, kdy je možné a potřebné dát opět Nové Trojce její přívětivou tvář, která se po celodenním rušném provozu mnoh­dy výrazně změní. Ačkoli je bilance každého běžného dne Nové Trojky velmi podobná, nikdy není stejná. Prakticky pokaždé něčím překvapí a téměř vždy je na co se dívat… I „noční Trojka“ má své kouzlo! Nebo že by to byl pouze jiný úhel pohledu? Chybička se sice občas vloudí, ale jinak je vše na svém místě.

Zuzana Kozáková je dobrovolnice bývalá – začala si totiž se sdružením Tříkolka, a tak má na nás mnohem méně času, ale vídáme ji dál. Většinou plete nebo háčkuje něco tajemného a půvabného, což jsme jí záviděly a pokoušely se ji umluvit na nějakou tu odpolední dílnu – ale ta Tříkolka! Ještě že Ivanka Dolejší zavedla úžasné háčkovací pátky. A ještě že máme keramiku pro školáky, Zuzanu totiž vidíme v Troj­ce vždycky rádi. Caroline Kovtun jsem podle jména zprvu považovala za maminku zcela jiné národnosti, než je, dokud jsem ji na jejího chlapečka neslyšela mluvit anglicky. Krátce poté jsem ji pak opět slyšela mluvit tímto jazykem, s naší dobrovolnou učitelkou anglické konverzace Leah: jely jako o závod, pročež jsem nerozuměla ani slovo – vlastně jedno ano: z proudu hovoru se občas ozvalo slovo „paleček“ a tu jsem se fakt musela zeptat. Holky, je to dobrý, máme to tady taky dóóóst dobrý a hezký! :-) Paní Petra Navrátilová sice není z Prahy 3, ale vídáme ji u nás příjemně často. Chodí s Irenkou na několik kroužků a s mladším človíčkem do herny. Je milá a pěkně se usmívá – jestli ta neuvízne v  trojkových dobrovolnických sítích… Ještě o tom sice neví, budu jí muset dát tohle číslo Brepty, ale sympatická je vážně moc! Pavlu Dydovičovou jsem oslovila, když jsme se chystali rozšířit náš program o odpolední herny – a na mou duši, tuze jí to u nás sluší! Chodívá do Trojky s kamarádkou a jejich dětmi: kudrnatá holčička, culíkatá holčička, menší sourozenci, kávička a plná herna příjemné domácí atmosféry – to jsou už nějakou dobu trojková úterní odpoledne. Doufejme, že také ještě nějakou dobu zůstanou. Všichni víme a užíváme si, že v Trojce se vyskytuje také zcela zvláštní kategorie, jíž je – táta v centru. Tátové chodí nejen na programy pro rodiče s dětmi a pomáhat jako dobrovolníci, často a asi nejčastěji přicházejí právě jako doprovod. Pak ovšem nastává kardinální otázka: Kam s ním? (Jestli tenhle obrat bude některý tatínek považovat za impertinenci, ať si to vyřídí s klasikem.) Tedy, nikoliv kam s dítětem, ale kam s tatínkem! Pochopitelně, každého lákáme do herny, k velikému stolu a ke kávičce, ale ne vždy jsme úspěšní. Někteří sedávají v šatně se svými miláčky notebooky (jako bych viděla svého domácího programátora), jiní dokonce bojkotují i šatnu a vytrvale sedávají na židlích před ní. Netuší, že i to už je první krok k tomu, proniknout do prostředí plného ženských a dětí... Nepochybujeme o tom, že jde o krok statečný a veskrze pozitivní. Milí tatínci a dědečci, jen tak dál!

(foto: Jiří Novotný)

Věčné, nikoli vděčné téma: „Tříděný odpad – vše kolem koše“. Určitě se povídání kolem této otázky bude zdát nezasvěcenému poněkud nevhodné, možná až nevkusné, nicméně to je také problém. Devět z deseti návštěvníků Nové Trojky ctí zásady tříděného odpadu, avšak přesto je díky nepochopení některých výjimek konečný výsledek, mírně řečeno, pochybný! ...a přesto bude mít ráno opět Nová Trojka svoji přívětivou tvář!

Dobrovolníci vystupují z anonymity: Dana a Dana Leona Poletínová Obě mají něco společného – a přece je každá jedinečná. Obě blondýnky, obě dojíždějí z poměrně velké dálky, obě mají syna a dceru. Dana Klepalová – drobná světlovláska, bystré oči za brejličkami, bez kterých by se neobešla tradiční burza, usměvavá, zachovává klidnou hlavu i při nervy drásajícím napětí (a že takové na burze někdy panuje). Vlastně ji jinak vídám málo a pak si ji 1x za půl roku užiju právě na burze. Nebo je nádhera sledovat její „koncert“ na linorytech, vlastně toho v ní dříme mnohem víc, než kolik je vidět na první pohled. Maminka Klárky a Toníka. Dana Vydrová – drobná rozzářená blondýna svázaná s Novou Trojkou od narození své dcery Danielky. Mohli jste si ji užít jako službu konající maminku od programu Miminek po Mrňousky, vídat ji můžete i na recepci, kde vítá příchozí návštěvnice cvičení pilates. Obdivuji její pohodu a to, jak věci zvládá s nadhledem, užívá si mateřství plnými doušky, nezažila jsem ji nikdy jako šílející nervní matku.

Brepta vyzvídá

„Ani čtvrté patro vás před některými druhy záplav neochrání,“

16 možná osvěží. To, že tým odejde někam jinam a tam si s někým jiným povídá o tom svém – to je základní prvek supervize. Je důležité, že ten člověk je něčím opravdu externí a spolehlivě cizí a zároveň je blízký a hodně o nás ví. Pro mě je to trochu obecné, abstraktní. Co se děje na takové supervizi, konkrétně?

říká PhDR. Jan Šikl – supervizor Nové Trojky, který „pečuje o dobrou komunikaci“, psychoterapeut, příležitostný spoluscénárista (film Marian), táta 4 dětí. Na návštěvu do 4. patra v jednom z typicky typických žižkovských domů mě k němu vzala Martina Pojarová. „Jo, měl na hlavě něco jako kokosový ořech,“ objasnila mi Martina při zdolávání nekonečného množství schodů, když jsem se ptala, jestli je to ten pán, co jsem ho vloni zahlédla na trojkové oslavě narozenin a co měl na hlavě zvláštní čepeček. Skoro nic o něm nevím (pro zvědavé breptalky: ano, je synem té Jiřiny Šiklové, ale Google vám tohle neřekne). A díky Nové Trojce jsem se takto prvně v životě ocitla u psychoterapeuta... Co obnáší být supervizorem NT? Proč to vlastně děláte? Šest let je docela dlouhá doba... Cítím to jako nějaký závazek. Je to docela dobře “Tak snad se vám z těch 200 fotek aspoň jedna povede,” popřál mi jen tak mimochodem zaplacené, taky mě to docela dobře baví, taky do- v závěru rozhovoru. (foto -zuj-) cela dlouho znám Martinu... A to jsou samozřejmě Že je to pro vás abstraktní, to mě trochu provokuje. To mám chuť všechno argumenty pro to, proč už supervizi nedělat – že už to dělám dostat to na zem, aby se nezdálo, že je to nějaký tajemný, mytický dlouho. Je taky otázka, jestli může supervizor něco objevného, nového nástroj, kterému není rozumět. Věřím, že to má i velmi pozemský po šesti letech zprostředkovávat... Kontraotázka: Má vůbec superviúčinek a smysl. Můžeme říct, že supervize má tři základní směry. První zor něco nového zprostředkovávat nebo má týmu pomáhat, aby se je směrovaný na to, kdo já jsem a v jakém rozpoložení se teď nachpotkával s tím svým, se svými tématy? Myslím, že jde hlavně o to, aby ázím. A že tu práci s lidmi dělají živí lidé. A ti – pokud jsou autentičtí supervizor uměl dobře rozpoznávat, o čem se ten tým bojí mluvit, co je a živí a ta práce je těší – tak můžou potkávat smysl. A supervize je jeho stín, který se mu nedaří v jeho běžném fungování zahlídnout. Proč nástroj, aby živí a spokojení zůstali. A pak se ta práce dělá v týmu a to dělám? Protože mě tenhle způsob práce baví, protože tím vyvažuju s dalšími lidmi. To je druhé klíčové téma supervize, kterou dělám pro svoji psychoanalytickou praxi. Trojku. To znamená, že se tady potkáme a budeme se koukat na to, jak Nemám vůbec představu, jak taková supervize vy- se spolu máme. Jak spolu komunikujeme. A zaměříme se specificky na padá. Kde vůbec probíhá? to, co nám spolu nejde, kde je to ovládané úzkostí, strachem, obavou, Probíhá tady. Představte si to tak, že už na chodbě slyšíte něco jako jestli tohle jde říct... Supervizor pečuje o dobrou komunikaci. Ne že by dívčí gang, který jde po schodech a trochu vás vyděsí, už když jde, ji přinesl jak nový bojler, ale je to nějaká schopnost, která se tomu týmu protože ženský prvek je nejen osvěžující, ale někdy i zaplavující. A ani zase vrátí. A když se o ni pečuje, fakt jak o trubky nebo jak o řečiště čtvrté patro vás před některými druhy záplav neochrání... Takže stoupá nějaké řeky, tak ty živé věci se dobře dějí. A třetí oblast je smysl a cíl té ta voda dívčího hlaholu a supervizor se snaží opevnit, ale nejde to. služby a nějaká budoucnost, vize. Tohle jsou důležité nástroje, které se Nakonec jsou všude. Vždycky přinesou hodně jídla. Čím déle supervizi člověku v každodenním šrumci ztrácejí, a tak potřebuje vylézt na kopec, děláme, tím víc ho mají. Takže to je další ohrožení obsahu supervize. aby se rozhlídl. Supervize je kopec. A supervizor je někdo, kdo pomáhá skrze řeč, komunikaci, dialog vrátit týmu Můžu si dělat trochu legraci, že jo? cíl toho, co dělá. Znova vidět klienta. Vidět, kam to vede. Zrovna to Tak přijdou sem a dohromady se snažíme, aby to setkání bylo taky slovíčko „vize“ mi přijde hodně důležité. Tým, když ztratí vizi, tak začne lidské a příjemné a něčím relaxační a podpůrné. Myslím si, že pomáhá bloudit, přestane ho to těšit. i to, že probíhá jinde, než jsou ony „doma“, že jim to pomáhá změnit optiku, nepracovat, jako tým být spolu, ale přesto být jinde, a to že člověku Je pro vás nějak zajímavé, jak se rozesazují, kdo si pomáhá vidět věci jinak. To si myslím, že není žádná světobornost spo- vedle koho sedá? Dá se z toho něco usuzovat? jená se supervizí, děláme to všichni. Když jdeme na výlet, tak věříme, Když pracujete v takové Petriho misce, jako je kancelář, tak časem že uvidíme třeba svého partnera z nějakého jiného úhlu, že nás to zjistíte, že všechno něco znamená. A začnete být k tomu pozorná. Takže

17

superrozhovor

samozřejmě něco znamená, jak si lidi sedají, něco znamená, jestli si sednou raději na zelené nebo na černé křesílko. Něco znamená, jakým způsobem... A tyhle věci se dějí furt. Ale že bych třeba u supervize tohle považoval za klíčové, to nedělám. Má to víc cenu u psychoterapie, kde se často verbální komunikace dospělý – dospělý přestane dařit a ten člověk začne mluvit neverbálně. A vy můžete pokračovat v rozhovoru s ním, pokud tyhle věci dobře čtete a jste k nim dobře pozorná. To taky není žádná magie, to děláme všichni. Každá máma ví, že se dá nějak dobře dítěte dotknout a ono ho to podpoří a uklidní a pak jí skočí do náruče anebo přestane bulet.

Do rozhovoru vstupuje Martina: Tady to je hrozně důležité... Že se to tady moc nemění. Trojka se hrozně furt mění. A tady je to skoro stejné už šest let a já mám pocit, že nás to odkazuje k začátkům. Je to tu tak fajn... Až Honza sundá tenhle obraz, tak já půjdu jinam. Kvůli tomu sem chodím. Prostě je to tak, že parta někam chodí a nechce, aby se tam měnily ubrusy moc často. Supervizor se raduje: Tak to je přesná odpověď účastníka su-

pervize, jistě trochu v nadsázce, ale vlastně velmi přesně vyjadřující hluboké potřeby, které si člověk ze supervize nese. Třeba neměnnost. To, že ta supervize vyvažuje nějakou velikou proměnu věcí, že je to stabilizující prvek, že je na ni spoleh, že je bezpečná. Trojka je rodinné centrum a je hlavně o maminkách. Co se vám vybaví, když se řekne „mateřství“? Přijetí. A že i ty ženské, které tvoří Trojku, vlastně taky přišly s tím, jak přijmout, že jsou mámy. A že vytvářejí pro druhé ženské nějaký prostor, který vybojovaly sobě. A že to nebyly ženské, které měly ten prostor v sobě, to dobré mateřství, nějak jako a priori a rovnou. Myslím si, že docela poctivě bojovaly a bojují nějaký složitý zápas dnešní ženské o různé aspekty ženství. A zkoušejí to nějak najít a nevylít dítě s vaničkou. Čím déle se okolo téhle otázky motám, tím víc mě zajímá, protože se mě týká – taky žiju se ženskými, mám tři dcery (20, 18 a 12 let mají)... Takže mě to hodně zajímá. Ne jako nějakého klinického pošuka, mě to zajímá, protože to je úplně zásadní otázka. Myslím si, že je to velká dřina, být dneska dobře rozkročenou a zdravou a živou ženskou a mámou. Je těžké být otcem? Je, je to těžké... Druhé slovíčko, které mi tady furt leze do hlavy, je slovíčko „zájem“. Jak vás to musí bavit a zajímat. A zajímat v nějakém hlubším slova smyslu – že to je něco, co hodně chcete, co je hodně důležité, kam vám jde srdce, kam vás to fakt táhne. Slovíčko zájem tak nějak zdegenerovalo na to „A jaké máte zájmy?“. Ale je to něco jako láska, hluboký, vnitřní, kultivovaný směr, který navíc nemáme pod kontrolou, který se děje uvnitř. Mě zajímá být dobrým tátou.

Je tohle oblíbené křeslo Martiny Pojarové? (foto -zuj-)

jásají, jak je to důležité – být u porodu. Ovšem mám pacienty, kteří od té doby, co viděli svoje ženy rodit, mají sexuální dysfunkce. Myslím, že ta tradice, že chlap u toho nemá být, je starší nežli ta, že u toho být má. A všichni jsme si jisti, že to tak má být. Já teda si vůbec jistý nejsem. A ještě se u dobrého čaje rozpovídala spousta dalších věcí, jenže to už se ani do Brepty všechno nevejde. Děkuji za příjemný a v mnoha ohledech podnětný rozhovor. A Martině, že mi tento zážitek umožnila.

Zuzana Ježková

Otázka pro ženy z trojkového týmu:

Co je pro tebe supervize? Markéta Vokrouhlíková (mj. účetní NT) Než jsem na supervizi šla, bylo to pro mě absolutně tajemné slovo. Položku „supervize“ jsem už ovšem znala z účetních materiálů NT. Za tolik peněz – co tak úžasného tam zažívají? To jsem si říkala. Otevírají se tam věci, které by zůstaly jinak umlčené... A já brečim vždycky, když brečí kdokoli jiný. Irena Rubešová (mj. koordinátorka tradičních akcí) Odpočinek. Kamila Matějková (mj. produkční NT) Supervize znamená sehnat někoho, kdo mi pohlídá děti.

Jak to pak vypadá, když to člověka opravdu zajímá – být dobrým tátou?

Martina Pojarová (mj. ředitelka NT) Bezpečný prostor pro nebezpečné věci. Mužský element v ženském společenství. Často přicházíme s obavami a odcházíme ne úplně uklidněné, ale jako by člověk viděl, jak z toho ven, co s tím nebo jak to pobrat.

Že do vztahu s dětmi rád investuje, rád s nimi je, je to živé. Je to stejné jako s láskou – že s tím člověkem chcete být, protože je to oživující. Je to nějak vnitřně přesahující důkaz, že jste na správném místě a živá. Tak mi to dělá radost. Další dobré slovíčko. Nebo – štěstí. Kdo to jako kdy naměří? Ale prostě občas se to děje...

Daniela Volejníková (mj. programová vedoucí, koordinátorka dobrovolníků a MOC) Chráněný prostor, jiný svět, kde se dá zhluboka nadechnout, zamyslet se. Člověk se tu dozví spoustu věcí, pozná trošku jinak ty svoje lidi a tu svoji organizaci. Myslím, že to hodně pomáhá. Je to velká podpora.

Byl jste u narození svých dětí?

Jolana Kurzweilová (mj. koordinátorka kurzů) Supervize? Napjaté až vypjaté očekávání, stres a psychické vyčerpání s jediným pravidlem: úžasným pozitivním výsledkem. Ŕekla bych takový očistec. Když si to odtrpíš, jsi skoro v nebi. A když si jednou, po mnoha letech řekneš, že ani supervizor nemusí mít pravdu, jsi tam úplně.

Ne u všech. To nebylo reálné, tehdy byly ještě nemocnice tradičně kasárenské, návštěva jednou za týden ve čtvrtek. A návleky a děti nechat doma a 20 minut a nerušte. Ale pak už se to dalo. Já jsem se toho trošku bál, koukat na ten porod. Mám pocit, že to je trochu tabuizované téma, o kterém se dneska moc nemluví, že všichni tak jako společensky

Breptova nostalgie

18

Poprvé do Nové Trojky Míla Kramná Vendula Nováková je moje spolužačka z VŠE. Někdy od roku 2003 se zmiňovala o tom, že na Žižkově zakládají mateřské centrum, a zvala mě, ať se přijdu podívat. Byla jsem v té době na mateřské s Barunkou, a tak se zcela logicky nabízelo sbalit svačinku, bačkůrky, najít si adresu Nové Trojky a vyrazit na Žižkov do herny mateřského centra. Jenže – nebylo to tak přímočaré. V té době jsem rozbíhala Českou asociaci dul, organizovala kurzy pro duly a měla plnou hlavu „humanizace“ českého porodnictví. A nějak mi nevycházel čas na to, abych vyrazila do Nové Trojky. Ne že bych pořád jen pracovala nebo schůzovala, ale když už jsme s Barunkou někam šly, tak spíš do lesa nebo na hřiště. Pak jsem se vrátila na částečný úvazek do práce a Barunka začala chodit do školky. Vendula se vždy čas od času vyptala, kdy že se zastavíme v Trojce. Byla jsem na „její“ mateřské centrum zvědavá, ale nějak pořád nepřicházel dost silný impuls se tam vydat. Vedle práce ve vzdělávací agentuře jsem i nadále měla na starosti Českou asociaci dul a kurzy pro duly. Začal se psát rok 2006, Nová Trojka už byla otevřená tři roky a já jsem znala maximálně její internetové stránky. V té době jsme společně s několika spřízněnými sdruženími získali grant z Evropských fondů na tvorbu metodiky vzdělávání porodních asistentek, dul, lektorů předporodní přípravy, laktačních poradců a lektorů cvičení pro těhotné a matky s dětmi. Pracovala jsem z domova, nevycházela jsem s hlavní koordinátorkou grantu, pomalu se mi rozpadal tým lidí, který fungoval čtyři roky, a cítila jsem se vyhořelá. Navíc se mi už skoro rok nedařilo otěhotnět.

milé příchody

Začala jsem se poohlížet po práci na částečný úvazek, ve fungující organizaci a nekonfliktním prostředí. A objevila jsem inzerát, že v Nové Trojce hledají provozní manažerku na částečný úvazek. Vyptala jsem se na podrobnosti Venduly a poslala jsem do Trojky svůj životopis. Hned mě pozvali na pohovor. Tak jsem si konečně našla na mapě, kde přesně Nová Trojka sídlí, a poprvé tam vyrazila. Na pohovoru se mnou seděl celý tým i s několika kojenci, vlídně se mnou hovořily, daly mi k řešení dvě modelové situace a při loučení řekly, že se brzy ozvou. Martina mi za pár dní zavolala, že mě v Trojce jako provozní chtějí, ať tedy nastoupím. A tak když jsem do Trojky šla podruhé, šla jsem tam už jako její zaměstnanec. A pak jsem tam chodila každý den několik měsíců, než jsem nastoupila na druhou mateřskou (okamžitě jsem totiž pod trojkovým vlivem otěhotněla). No a chodím tam dodnes, sice ne už každý den, ale aspoň jednou týdně ano. A vypadá to, že tam budu chodit do skonání světa…

Jak jsem začínala v Nové Trojce aneb Co bych bývala měla vědět o roli matky a zaměstnané ženy :-) Leona Poletínová Když jsem se rozhodla hledat si práci, myslela jsem si, že: 1) po pěti letech na mateřské po mně ani pes neštěkne (rozuměj: mé sebevědomí bylo na nule); 2) až zvládnu najít pro mne zajímavé místo, stane se ze mě úspěšná matka, která zvládá s přehledem domácnost (byla jsem zvyklá na pořádek) i práci (chci v ní být dobrá a být přínosem) a rodinu (jsem přece chápavý a milující rodič a partner); 3) stihnu při vší té péči o všechny své „muže“ skvěle vypadat, být půvabná a dobře naladěná.

Posléze jsem zjistila, že: 1) po pěti letech to dá pořádnou fušku najít smysluplnou práci a jsem vděčná, že se mé cesty zkřížily s Novou Trojkou – dala mi spoustu dobrého, hlavně pocit, že se dá dělat práce, která člověka baví, a ještě se v ní stihne spoustu nového naučit; 2) zvládnout práci jde více či méně dobře, ale skloubit to s nabitým programem dětí, manželem a domácností se rovná asi stejné snaze jako nastolit celosvětový mír, ale to, co si na tom opravdu užívám, je vědomí, že to kolem mě má spousta žen úplně stejně a nejsem v tom sama, což je hodně povzbuzující :-); 3) důležitější než to, jak vypadám (mimochodem štrůdly pana Šusty na všech poradách týmu způsobily, že jsem se ještě o něco smyslněji zaoblila), je dobrá nálada (no nějak si to zdůvodnit musím, ne?) a úsměv na tváři a toho všeho se mi v Trojce dostává vrchovatě a stejně pak také oplácím, snad to lidé kolem ocení.

Až Leonu příště uvidíte, bude už chovat miminko. (foto: -zuj-)

Jsou to přesně dva roky, co si užívám Nové Trojky, všech dětí a jejich přívětivých rodičů, nepostradatelných dobrovolníků a obdivuhodných kolegyň... Tak trochu se ve mně mísí pocity radosti a štěstí (těším se na další miminko) s pocity smutku a ztráty z toho, že něco hezkého prostě končí (nástup na MD se kvapem blíží). Ale tak to má být. Trojce zdar!

Breptova nostalgie

nemilé odchody

19

Jak jsem hledala práci

Jsem člověk hříšný

Vendula Nováková

aneb PROČ TĚ, TROJKO, EHM, BREPTO, ZBOŽŇUJU

prý se ptáš, jaké to bylo, když jsem hledala práci. Kdybych neměla čas na rozmyšlenou, odpovím okamžitě, že hnusné, hnusné, hnusné. Když se nad tím zamyslím, samozřejmě to nebude tak úplně černé, spíše černobílé. Také mi to do života hodně dalo, například samá pozitivní poznání o Nové Trojce. Jak už to tak bývá, člověk si začíná vážit toho, co má, až když to ztrácí. Práci jsem hledala důkladně asi tak dva měsíce. Vystavila jsem svůj životopis na www.prace.cz a na www.jobs.cz a všechno vypadalo velmi slibně. Hned do hodiny od zveřejnění inzerátu se hrnula po­ zvání na pohovory. Navštívila jsem téměř 20 personálních agentur, ve 40ti dnech absolvovala asi 30 pohovorů, některé dny i dva najednou. Bylo to příšerně únavné a deprimující. Protože opouštět Trojku, kde si připadáte jako v bavlnce, kde vám každý dává najevo, jak si váží vaší práce, jak oceňuje vaše kvality, a být vystavena tváří v tvář dvacetiletým lidem, kteří nemají dojem, že jste ta pravá pro jejich mezinárodního klienta, je opravdu frustrující pocit. Prostě jsem si za dobu šesti let práce v Nové Trojce vypěstovala pocit, že jsem úžasná, a za dva měsíce hledání práce mě personalisté srazili na úplné dno, kdy jsem měla pocit, že jsem stará a po jedenácti letech vlastně nicnedělání jsem již práci odvykla. Opravdu jsem propadala depresím a úplně bezradná seděla doma s  hlavou v dlaních a říkala si: „Vždyť já jsem byla ta, co pořád říká Jolče, že si musí věřit. Vždyť je to jen krátká doba, co hledám práci.“ Ale nějak to nepomáhalo. Vrcholem bylo, když se mě má devítiletá Veronika zepta­la: „Maminko, a neuděláš sebevraždu?“ To jsem tedy musela vypadat opravdu hrozně. Až tehdy jsem úplně pochopila, co Danča myslí tím, že Nová Trojka je ženským společenstvím. Nedovedete si představit, jak mi pomohlo, když jsem po dalším neúspěšném konkurzu odeslala téměř plačící mail na magickou rozesílací adresu Nové Trojky. Během dne mi přišlo okolo 10 uklidňujících mailů a bylo mi hned mnohem líp. Holky, díky vám za vaši podporu. Takže co bych mohla doporučit těm, kteří se ucházejí o práci? Jednu radu mám. Dostala jsem ji od naší úžasné Alice Chamrádové. Ta mě tehdy, když mě nevzali do jedné firmy, utěšovala, že nemám být smutná. Že to tak jistě mělo být a je to dobře, protože musím věřit, že na mě opravdu někde to moje dobré místo čeká. A já dnes mohu říct, že měla úplnou pravdu. Dnes jsem ráda, že si mě to moje místo našlo. A vám všem přeji, abyste také uvěřili, že to pravé místo na vás čeká. BREPTA časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka Vychází 2–3krát ročně v Praze, evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 18531. Vydavatel: občanské sdružení Nová Trojka Jeseniova 19, 130 00 Praha 3, IČ: 26594161.

Číslo 5 vychází v dubnu 2009. Zakladatelka: Alena Bartošová Šéfredaktorka: Míla Kramná Redakce: Zuzana Ježková, Jolana Kurzweilová, Kamila Matějková, Martina Pojarová, Leona Poletínová, Markéta Vokrouhlíková Fotografie: Rejka Balcarová (-rb-), Zuzana Ježková (-zuj-), Marek Král (-mrk-) Sazba: Marek Král Kontakt: [email protected], 776 153 123

Alena Bartošová Jak jsem poprvé přišla do Nové Trojky, už jsem kdysi psala, jak jsem z Trojky (ne)odešla, popíšu teď. Bez práce nejsou koláče, a tak jsem se plně uvázala k redakci časopisu MÁMA a já. Skončili tím pro mě Mrňouskové a jiné příjemné aktivity spojené s Trojkou. Závislost mně ovšem nedovolí vypadnout z hnízda úplně. Tím spíš, že jsem člověk slabý, člověk hříšný: Závidím zapnutému počítači, jak na sebe v neděli dopoledne dokáže strhnout pozornost (hřích č. 1: invidia). Převlíkám peřiny, a abych měla pohyb, odcházím k pračce s každým kusem povlečení zvlášť. Kousnu do čokolády (hřích č. 2: gula) a chystám se obnažit druhý polštář. Pro jistotu kliknu na doporučenou poštu. Ááá, nová zpráva od Míly. Posílá editovaný příspěvek Ivy. Svrbí mě prsty a mozek, ale zapřu se, napůl zatuchlé lůžkoviny si moji pozornost také zaslouží. Zatímco kráčím k pračce s kusem číslo dvě, myšlenky kráčí k počítači. Za moment se u něj všichni scházíme a klik, další nová zpráva, aha, poznámky ke grafické úpravě. To to pěkně běží, libuju si. S nostalgií zavzpomínám na naši předchozí uzávěrku: Zuzka, Míla a já jsme v různých koutech Prahy žhavily do noci drát, přehazovaly si korektury, kompletovaly, dolaďovaly, poznámkovaly fotky, každá z nás v dlaních ten horký breptovský brambor přihřála, sloupla kousek šlupky a nakousla, až se druhý den ráno vyloupl z tiskárny nádhernej švihák... Byla jsem na nás vážně pyšná (hřích č. 3: superbia). „Tady jsme,“ halekají na mě dětmi zubožená prostěradla, čímž mi stoupne hladina žluči v těle (hřích č. 4: ira). Aby nebyla slyšet, zapínám božského Luciana, s jehož hlasem smilním na vlnách Klasik FM nejraději (hřích č. 5: luxuria). Nedá mi to, potřebuju ještě malinko upravit zprávu z večírku. Běžím se třetím a čtvrtým kouskem povlečení najednou, rychlost pohybu se v danou chvíli rovná magnetické prasíle Breptání. Točím kolečkem u pračky (60 stupňů) a mysl se točí kolem editorialu (150 procent). Stisknutím tlačítka ON jde domácnost definitivně stranou (hřích č. 6: acedia). Napadá mě ještě odstaveček k Srdečním záležitostem, nespokojím se s jednoslovnou větou Martiny, píšu jí o doplnění její odpovědi. Chci víc a víc (hřích č. 7: avaritia)... Už jsem mimo, nejspíš v hladině alfa. Píšu, breptám, žvatlám, verbální energie mě sráží na zadek přímo před oltář a počítač si může udělat čárku: o nedělním dopoledni další chy­ cená duše. Neuctít Den božského Brepty (tj. den uzávěrky, den po ní a další a další, až po den vydání a den, kdy nám první člověk řekne, že Brepta je skvělej...) by byl po závisti, nestřídmosti, pýše, hněvu, smilstvu, lenosti a lakomství osmý hřích (non Breptorum adorare).

160

Milý Brepto,

Rekordní počet osob, které vyrazily na průvod s Martinskými světýlky v listopadu 2008. Do herny Nové Trojky, kde se konalo divadýlko a výtvarná dílnička, během níž si děti vyráběly „světýlka“, přišlo odhadem 90 lidí. Rozdalo se 100 keramických podkoviček a 100 martinských rohlíčků. Akci zajišťovalo 12 dobrovolníků a koordinátorka tradičních akcí.

Breptův zadek

20

fotoeditorial

Téma v obrazech: V Nové Trojce chutná Alena Bartošová V Nové Trojce papáme hodně a papáme rádi. A nepapáme jen ze svého talíře, občas spoluhodovníkovi napravo chmátneme po piškotu a sousedovi nalevo oslintáme lahvičku. Většinou se polijeme, zabryndáme a upatláme, jídlo často roztrousíme, rozmažeme a roznosíme na podrážkách a heslo „Dobré chutnání a žádné povídání!“ nám nejde ani tím jedním uchem „tam“. Mlaskáme a breptáme.

„Slyšela jsi už o tom, že láska prochází žaludkem?“ „Hm, to z ní pak zbyde pěkný...“ (foto: -rb-) Nalijme si čistého vína: ani desítka, ani odvar z makovic. V Trojce se pije kolaloka! (foto: -rb-)

Jestli chceš vědět, jaký objem má tvůj žaludek, otvírej pěkně pusinku, já budu počítat lžičky, pak to znásobíme poloměrem sklenice s vodou, odečteme váhu snědených bonbónů v gramech a přičteme délku odvěsny jogurtového fleku na tričku... (foto: -rb-)

„Povím ti, co jsem jedla, a ty mi povíš, jaká jsem.“ (foto: -rb-)

Někteří dospělí nechápou, že spánek je kolikrát vydatnější strava než kojenecký blebtanec bez chuti a zápachu. Táto, sněz si to sám! (foto: -zuj-)

Věštba z kůrek chleba. Co dobrého bude příště? (foto: -rb-)