Brebty našich dětí za posledních 15 let ve školce Zapínám Lucince (3 roky) na požádání bundičku. Po zapnutí mě Lucinka pohladí po ofině se slovy : „Hodná houka“. Vracíme se z vycházky a Radeček ( 4 roky) hlásí: „Teda, já jsem zpocenej jak psí trus!“ Ukazuji dětem hejno špačků, kroužící na podzim nad školní zahradou : „Podívejte děti, to jsou špačci!“ Nikolka (4 roky) se rozčiluje : „To nejšou špačky, to jšou papoušky. Já je dobže znám!“ Kubíček s Moničkou (5 let) si hrají na koberci s kostkami. Vtom se Kubík zvedne a se slovy : „Tady je ale smrad!“ odchází opodál. Monička mu jde v patách a zlobí se : „No tak jsem si prdla, a co!“ Ptám se dětí, kdo nedojedl tu hrušku o svačince. Mireček (4 roky) bez přemýšlení odpoví : „No přece beruška!“ Je ve školce teprve dva dny a nezná děti jménem. Holčička ale měla červenou mikinku s černými puntíky. Dominiček při obědě : Učitelka : „Děti, dobré chutnání.“ Dominik : „A andělíčky na pomoc.“ (nemá rád polévky) Předškolačky : „My jsme velké, tak půjdeme do školy, ale ty jsi Dominiku ještě malý.“ Dominiček : „Nevadí. Až já vyrostu, tak vy budete staré báby!“ Ptám se dětí, co je v jablíčku a v hrušce. Děti správně odpoví, že jadérka. Dobře, a co je ve švestce? Kačka vyhrkne : „ Červ!“ Povídáme si o znameních, ve kterých se děti narodily. Děti se překřikují : „Já jsem štír, já kozoroh a já beran… Malý Vašík pohotově : „A já jsem celej taťka“! Povídám dětem, že housenka je chlupatá, vylíhne se z ní motýlek… A ne abyste na ni šláply! Za chvíli děti žalují : „Paní učitelko, Drahošek ji rozšlápl!“ Drahošek běží za nimi a ujišťuje mě : „Nelošlápl, eště funguje!“ (poslední křeče)
Verunka (4 roky), jejíž tatínek pracuje v zámku : „Taťka nás vezme do zámku. Tam už všichni umželi, tak si tam můžeme vzít, co chceme. A já si vezmu kolunu a budu klálovna!“ Deniska (4 roky) vstává ztěžka od kostek na koberci se slovy : „Kudla, jauvajs, já se nemůžu ani hnout!“ Verunka mi oznamuje : „Na kalneval půjdu za čelnokněžníka. A začaluju tě na kočičku. Budeme si s tebou hlát. A až se nám to nebude líbit, pustíme na tebe našeho Dona.“ (Don je vlčák). Pod postýlkou v ložnici leze pavouček. Říkám dětem, ať ho nechají, že zaleze někam do díry. Verunka nespí a kuje pikle : „ My ho zavoláme a on tě sní. A paní kuchašku a uklízečku taky.“ A ukazuje pusou s vypadanými zoubky, jak. „A my tady budeme žádit : lítat, plát se a hádat.“ Říkám jí jestli ví, jak to dopadne, že budou sádry na rukách a boule na hlavě. Verča na to : „ Óne, my budeme klamažit a všechny hlačky vytaháme na kobelec.“ Namítám, kdo že to bude ale potom uklízet ? Verča pohotově : „ No, my zavoláme toho pavouka, žekneme mu, aby vás vyplivl a vy to tady uklidíte!“ Sestřičky povídají : „Ve filmu říkali : chceš mě líbat, chceš mě svlékat, chceš mě mlaskat…!“ Pepíček (3,5 roku) : „Paní učitelko, náš dědoušek dačickej byl v nemocnici, přestal jest a umřel. A babka jersická se to vod něj naučila, přestala jest a umřela taky.“ (krásný příklad dětského náhledu na smutný a někdy krutý život…) Míša (3 roky) seděl u oběda nad kapustou. Brambory a maso už snědl – a na celé kolo tím svým hlubokým a zvučným hláskem povídá : „Paní učitelko, tohle jestli sním, tak se pobliju.“ (myslel tu kapustu) Chválím Markétku, jak umí pěkně kousat (vždycky se dávila zeleninou v polévce a tentokrát jí snědla). Míša na to : „To nic není. Náš táta má plechový zuby. Ten rozkouše úplně všechno!“ Maminka nám vyprávěla zážitek z probuzení. Pepíček jí v 6 hodin ráno budil se slovy : „Mami vstávej, zaspíš mi školku!“ Hubuji kluky, že čůrají vedle záchodu : „Jak budete čůrat vedle, tak si k tomu čůrání příště sednete!“ A malá Eliška na to : „Ale náš taťka u čůlání stojí, protože on čůlá pinďoulem!“
Povídají si děti při hře : „Ty budeš Adam a ty Andrea. A ty budeš inženýr Krátký.“ Zbystřila jsem, tahle jména mi nic neříkala, ale ten inženýr – to bylo zvláštní. Ptám se, odkud znají inženýra Krátkého? Mareček se na mě podíval jak na debila, poklepal si na čelo a vysvětlil : „ Ten je přece v Poutech!“ (seriál) Kubík se od rána jen válí po gauči a s ničím si nehraje. Pobízím ho k nějaké činnosti nebo hře a on mi úplně vážně vysvětluje: „Já si přece hraju – na bezdomovce!“ Den před prázdninami leží Terezka na školní zahradě na trávníku – předtím mi oznámila, že je Šípková Růženka. Volám kluky, kdo že pomůže vysvobodit Šípkovou Růženku. Z pískoviště přiběhli Matýsek, Románek a Pavlík. Románek se naklonil nad Terezku a dal jí pusu. Rázná Terezka se ohnala rukou. Domlouvám jí, že takhle se přece princezna neprobouzí. Terezka si bez váhání znovu lehne. Zase přistoupí Románek a dá jí pusu (tentokrát sám od sebe). Terezka si protírá oči a já říkám : „A pak si vzala prince za muže.“ A Románek na to pohotově : „My stejně nejsme princové, ale jezedáci!“ A utekli zpátky na písek. A Terezka si utírá rukou pusu : „Stejně mě poslintal!“ Kačenka (3 roky) má na prstíku bolístku. Ptám se, co se jí stalo. Kačenka : „Mě kousuo moučátko.“ Znám Kačenku, tak se ptám, co mu provedla. Kačenčin starší bráška odpovídá : „Ona mu Káťa vypíchla oko.“ Kačenka : „One, to jsem nebyua já!“ Kačenka obědvá a pomlaskává si: „To je íbouný. Musíš mi napsat ty inguedience…“. Lucinka v autobusu na celé kolo oznamuje: „Jé, to je náš štrejda Vožechovej“. (Strejda z Ořechova, učitel na střední škole a polovina autobusu byli jeho žáci.) Fanoušek při příchodu do školky předává Bětušce, která už chvíli u stolečku skládá puclíky, kytku. Mě vysvětluje : „To je kytka pro Bětušku. Já si jí chci vzít za ženu, a když jí dám kytku, tak si jí zamluvím. On jí chce taky Zdeneček – ten jí dneska taky přinese dárek. Říkal, že ten nejvzácnější na světě – že jí donese sůl. Ale já jsem jí dal kytičku jako první, tak bude Bětuška moje!“ Namítla jsem : „Ale princi, na něco jste přitom zapomněl. Víš na co, Bětuško?“ A Bětuška bez mrknutí oka od puclíků utrousila : „Zeptat se nevěsty, jestli by tě chtěla.“ ( A manžel mi doma na tuhle historku povídá : „ To jsou pořád ty tvoje pohádky, máš jim taky sem tam pustit Simpsonovy…“. Samozřejmě to myslel v legraci).
Paní školnice v šatně pomáhá s oblékáním Pepíčkovi. „Teda Pepíčku, co to bylo?“ Pepíček pohotově a zřetelně : „To byl prd z čočky!“ Procvičujeme ruku a grafický cvik houpání. Říkám dětem, že budeme rukou houpat jako na houpačce : Péťa (4 roky) je nezvykle aktivní : „Já umím nakreslit houpačku, na které se houpáme s Lukášem doma. A kreslí : Povídám mu, že je moc pěkná a že se na ní pohoupeme: Péťa spolu se mnou udělá jeden cvik správně. Když má udělat druhý, nakreslí druhou houpačku: „Ta je pro Lukáše!“ A cviky zase nebyly, ale malé děti, jako Péťa na to mají nárok. Pepíček (4 roky) se pořádně naobědval. Vstal od stolu, na koberci mezi dětmi vyhrnul triko, vystrčil nahatý pupík a povídá Radečkovi, který byl zrovna nejblíž : „To mám plný bříško, viď!“ A Radeček (3 roky) se ho svým hlubokým a rozvážným hlasem pomalu ptá : „Máš tam miminko?“ Na vycházce si povídáme s dětmi : „Podívejte, to je krásná pavučinka, jakpak ji ten pavouček udělá, ještě nikdy jsem neviděla pavoučka s pletením…“. Vašík : „Já vím jak, on má pavouček na zadečku takovou dírku a tou souká tu nitku“. Kačenka na to: „To já mám na zadečku taky dírku, ale tou umím udělat jen hovínko.“ Na zahrádce při hrabání listí povídá Radeček učitelce : „Ty vole, tady je lupení!“ Uč. na to: „Takhle mi nemůžeš říkat, říká se – paní učitelko…“. O dva dny později v JZD mi zase Ráďa oznamuje : „Ty vole paní učitelko, tady je chcíplý prase“. Na vycházce v JZD vidíme na zemi uhynulou krávu. Děti mudrují, co se jí asi stalo: „Asi jí štíplo klíště“, další dítě : „nebo dostala žloutenku“. Kačenka na to : „Ó ne, tu určitě zakousla kuna !“ Při oblékání v šatně mi položil Pepíček otázku : „Učitelko, má dort rodinu?“ (No co byste na tohle odpověděli vy? Mě došla slova i výřečnost). Vystřihuji s dětmi ouška pro zajíčka, jedno rovné a druhé ohnuté. Pepíček to zjistí a rozčiluje se : „No co to je, tohle to, jak to, že ten zajíček má jedno ucho rovně a druhé nakřivo, takhle se přece uši nenosí, uši se mají nosit pěkně rovně !“ (Pepíček totiž zná zpaměti všechny pohádky O pejskovi a kočičce, tak použil kus z pohádky o tom, jak si pejsek roztrhl kaťata).
Oblékám se na vycházku a v zádveří už čekají děti, oblečené a nachystané na sáňkování. Z toho jejich štěbetání najednou slyším výrazné : „Nežíkej mi vejre, když já šu Adámek !“ U svačiny jsme si povídali s dětmi o tom, z čeho je vyrobený sýr, co je ještě z mléka… Děti rozhovor rozvinuly na další potraviny, vysvětlili jsme si z čeho je cukr a kde se bere sůl. Pepíček najednou začal se svou teorií o původu vody : „Vodu dělají na nebi andělíčci s Pánbuchem. Vždycky si líznou a když je slaná, vyplivnou ji a tu dobrou nám posílají dolů.“ Chlapeček povídá o pejskovi: babička má pejska Almu. Když necháme otevřený vrátka, tak pejsek vždycky uteče. Babička mu nasype granulky a volá: „Pejsku, pejsku!“ A pejsek nikde. On vždycky uteče dolu pod kopec, tam mu jedna paní nařeže a on se pak vrátí domů s krvavou prdelí…. No já nevím, proč to ten pes dělá! Pepíček povídá Adámkovi: „Já budu pan učitel a budeme se učit o zajícovi. Když mi řekneš, že se dělá na smetaně, tak se těš! Dostaneš pětku! Ale když řekneš jakou má srst a kolik má zubů, tak dostaneš jedničku.“ Natálka říká vánoční básničku : Chumelí se chumelí, maminka jde pro zelí… (správně tam je : pro jmelí). Pepíček už je v šatně oblečený a čeká, než maminka obleče Honzíka. Už ho čekání nebaví tak říká: „Budu počítat do pěti. A jestli nebudete oblečení, tak vám uteču! Jedna, dva, tři…“. Maminka povídá, jak reagoval tenkrát dvouletý Péťa na první sněžení : „Podívej se, maminko, co to padá! Kytky jsou celý špinavý!“ Cvičili jsme výslovnost R při básničce: Prodal Rarach starou rouru, roura byla plná mouru… Filípek (3roky), když pro něj maminka přišla po obědě do školky, jí začal říkat básničku: „Pjodaj jajach stajou jouju…“. Hráli jsme si na sovičku – děti se učily slyšet a zaznamenávat krátké a dlouhé samohlásky ve slovech. Třeba : sněhulák: . . _ , kočička: . . . , budík: . _ a slova děti zahoukaly jako sova (hu – hu – hů, hu – hu – hu…). Když to děti zvládly, měly si pracovní list podepsat „sovím písmem“. Všechny děti se tak podepsaly, ale Pepíček měl svoje jméno nějaké dlouhé. Chtěla jsem, aby přečetl, co napsal (. - . . - .) A Pepíček četl: Pepíček autíčko (má značku autíčko a na listy děti podepisuji jejich jménem i značkou, aby si samy list poznaly, tak si tam tu značku „sovím písmem“ napsal taky).
Byli jsme se podívat v ZD za telátky. Když jsme procházeli kolem domečků, kde jednotlivá telátka bydlí, Radeček povídá: „Tady byli Tři králové, a tady taky…“). Nejdřív jsme nechápali, jak to myslí a pak jsme se to dovtípili. Na některých domečcích byly bílou křídou napsané záznamy o telatech. Radečkovi to připomenulo K + M + B, co píšou Tři králové. Měli jsme první angličtinku a paní učitelka na děti po celou půlhodinu mluvila anglicky. Děti chápaly, spolupracovaly. Napodobovaly hlasy domácích zvířat, opakovaly jejich anglické názvy. A když na konci této půlhodiny vykreslovaly zvířátka na omalovánce, pronesl Maxík k paní učitelce: „Jak to pořád mluvíte, vždyť já Vám vůbec nic nerozumím!“ Na silnici bylo ráno přejeté kotě, děti o tom ve školce mluvily, vyvodili jsme ponaučení o důležitosti rozhlédnutí před přecházením. Děti si začaly sdělovat, jaká mají doma zvířátka. My máme kočičku, my pejska… Maxík hlásil: „A my máme kočky, muchy a vosy!“ (je čas babího léta a much a vos je všude plno). Páťa odbíhá od svačinky za Adámkem: „Viď, Adámku, jak jsem včera utrhl kočce ocas…“ Říkám Páťovi, že snad plyšové kočce, ale to se stejně nedělá. A on že ne, že té jejich kočce. A proč ho utrhl? Přece pro maminku… Vařila jsem si v kuchyňce čaj. S paní kuchařkou jsme si cosi řekly a ona se svým typickým (štěkavým) smíchem nahlas zasmála. Na to se mezi dveřmi kuchyňky objevil Páťa a ptal se vážně: „Máte tady psa?“ Krmila jsem Šimonka a povídala mu, že musí baštit, aby vyrostl. Že jejich miminko také určitě hodně papá. „Víš, co papá miminko?“ A Šimon bez rozmýšlení: „No přece houby!“ Šimonek doma mudroval: „To jídlo vůbec nefunguje!“ Jak to? Ptala se ho maminka. „No vždyť já vůbec nerostu“! Měli jsme vyspělé a šikovné školáky a tak jsem si dovolila položit jim v rámci tématu lidské tělo, hádanku: „Které zvíře pije nejdražší tekutinu na světě?“ Děti se soustředily na to, co je nejdražší tekutina. Padly názory jako voda, mléko… Nedařilo se nám odpovědět, jen na Radečkovi bylo vidět, že „to má na jazyku“. Pobídla jsem ho, jestli už ví. A on na to odpověděl: „ Já to vím, nejdražší tekutina na světě je benzín. Akorát si nemůžu vzpomenout na to, které zvíře to pije.“ (správná odpověď: komár – pije krev)
Lucinka hned po příchodu do školky hlásila, že mamka jela dneska na pracák. A jak doma slyšela, že stejně práci nesežene. Řekla jsem jí, že si třeba maminka pořídí ještě jedno miminko a pak nebude muset na pracák jezdit. A Lucinka na to, že taťka říkal, že už další miminko mít nemůžou, že nemají volnou postel. Ale hned dodala: „ale když uhnu Hanču, tak by mohlo spát se mnou.“ Bylo vidět, že nad tím sama hodně přemýšlela. (a Hanča byla její velká panenka, se kterou spí) Šimonek hlásil že jejich Meginka bude mít štěňátka. Pak se o tom dlouho nemluvilo a když jsme jednou na vycházce Meginku potkali, zdála se mi zhubená. Tak se ptám Šimonka, jestli už má Meginka ty štěňátka. A on na to smutně: „Nemá, ona se nezamilovala!“ Verunka povídá: „Paní učitelko, až se bude naše Dorinka hádat, dáme vám štěně!“ Kreslila jsem dětem křídou na chodník letní obrázky, kolem kterých budou jezdit slalom na tříkolkách. Nakreslila jsem sluníčko, jahůdku, lodičku a přemýšlela jsem nad tím, jaký další obrázek nakreslit. Stál vedle mě Šimon a tak se ptám, jaký letní obrázek mám ještě nakreslit. A Šimonek na to: „Třeba cuketu.“ A zase hlásič Šimonek povídá: „Paní učitelko, naše Meginka bude mít štěňátka! Když to bude kluk, bude se jmenovat Fred!“ A pak se potutelně usmál a dodal: „A když to bude holka, bude se jmenovat Fredka!“ Dnes některé z dětí opravdu hodně zlobily, že jsem se neudržela a vyřkla větu „Nezapomeňte že už je podzim a čerti si to všechno zapisují!“ Na což mi Kubíček obratem odvětil: „Ale čerti nechtějí nás, oni chtějí kořalku!“ A bylo to. Pozorovali jsme traktor na poli. Snažila jsem se děti přimět k souvislému vyjadřování otázkami. Ptala jsem se: „Co vidíte?“ Děti odpověděly: „Traktor.“ Já zase: „Co dělá traktor?“ A děti správně, ale krátce: „Orá.“ Pokračovala jsem: „A co orá?“ A děti: „Pole.“ Tak jim říkám, ať mi to teď řeknou pěkně celé. A děti: „Traktor orá pole.“ Řekla jsem si príma, umějí říct celou větu,když chtějí. Načež Maxík prohlásil: „A teď mi to, paní učitelko, řekněte anglicky!“ A byla jsem vedle. Kreslili jsme maminku. Pepíček se na práci pekelně soustředil a když měl hotovo, svůj obrázek si prohlédl a prohlásil: „Teda já nevím, ale ta moje maminka vypadá úplně jako Racochejl!“ A měl pravdu. Na obrázku byl skřítek, podobný Rákosníčkovi a Pepíčkovu krásnou maminku vůbec nepřipomínal. Ale nasmáli jsme se. Dodnes mám jeho okopírovaný obrázek schovaný. Jednou na vycházce Pepíček našel peří z krocana. Zapíchl si ho do čepice a pyšně se zařadil mezi děti, které mu jeho ozdobu strašně moc záviděly. Říkám mu: „Pepíčku, ty vypadáš úplně jako indián Krůtíbrko!“
Při návratu z vycházky se děti ptaly, co bude dnes k obědu. Umluvená za celý den jsem jim nechtěně ale vážně oznámila: „Dneska bude párek s kočkou!“ A ještě jednou k obědu. Zase klasická otázka dětí, co bude dnes? Prozradila jsem jim, že čevapčiči. A někdo z dětí se ptal, co to je. Říkám jim, že je to takový bobík z mletého masíčka. A jedno z dětí se zděšeně zeptalo: „Cože, z mletého Maxíčka?“ Kubíček si dneska tolik pochutnával na nudlích s mákem, že měl mák všude kolem pusy, u očí, v blonďatých vláskách, na rukách, na oblečení… Koukám na něj a nahlas přemýšlím koho mi ten Kubíček dneska připomíná. A Maxík na to: „Přece Makového mužíčka!“ Seděli jsme v šatně a oblékali se na vycházku. Tehdy ještě maličký Péťa si natahoval kalhoty a u toho si nahlas zpíval: „Čau lásko, čau lásko…“ A pak nasadil stejný chraplák jako je v písničce a pokračoval: „Ty jediná, nejdražší, nejsladší nashledanou…..“. Poslední den ve školce před Vánocemi jsme před kulturákem pozorovali prodej kaprů. Jeden hodný pán nám velikého kapra odchytil do kbelíku a donesl dětem na pozorování. Kapr měl hlavu nad okrajem kbelíku a otvíral pusu. Děti ho sledovaly a Žofinka se zeptala: „A proč nic neříká?“ A Štěpánek s dudlíkem v puse málem svolil, že dá dudlík kaprovi, když na něj tak hodně otvírá pusu. Máme prostě samé hodné, chytré a šikovné děti. Povídali jsme si o tom, že dospělí budou volit pana prezidenta. Ptala jsem se dětí, jestli vědí, jak se náš prezident, co už brzy půjde do důchodu, jmenuje. Nevěděly. Napovídala jsem: Václav…, Kla… us – přece Václav Klaus! A Maxík na to: „A nespletla jste se náhodou paní učitelko, snad Santa Klaus, ne?“ Četli jsme si před spaním pohádku „Jak koláček utekl“. Během pohádky jsem dětem připomenula, že koláček byl kulatý, proto se mu dobře utíkalo z kopce, do kopce už mu to tak nešlo. A Vojtíšek z lehátka na to roztomile: „A šušínka je taky pěkně kulatá, že jo?“ A podával mi šušínku krásně užmoulanou do kuličky. Tak jsme podali kapesníček a tu krásně kulatou šušínkovou kouličku jsme do něj pěkně schovali. Při svačince v době babího léta nám létala ve třídě pod stropem vosa. Děti ji u viděly a volaly: „Vosa!“. No a Žofinka (necelé 4 roky) prohlásila: „ Bacha na ni, má švihadlo!“
Děti našly pod postýlkou zakutálenou atrapu fialového lilku z kuchyňky. Ptám se. co je to za zeleninu – děti správně odpoví lilek. Doplňuji, že celým jménem se jmenuje baklažán lilek. A Patriček přitakává – no, to je přece bažant lilek. Na vycházce jsme šli pěšinkou v trávě a upozornila jsem děti, aby se vyhnuly psímu hovínku. Děti to nadělení obešly, Štěpánek ho míjel se slovy: „To je h…o jako sněhulák“. A fakt bylo! Tři kouličky , jenže hnědé a naležato. Opakovali jsme si, jaké pohádky O pejskovi a kočičce známe. Děti správně vzpomněly na to, jak myli podlahu, jak pekli dort. Kubík si pamatoval i pohádku o tom, jak se pejskovi a kočičce zachumelila chaloupka, co v ní měl pejsek schovaný kousek syrečku. Pak ale díky syrečku chaloupku vyčmuchal. A začala debata o syrečcích! Děti říkaly, kdo doma baští syrečky, a jak syrečky hrozně smrdí. Kubík vyprávěl: „Taťka mi dal ochutnat jednou syreček a ten tolik smrděl, že jsem ho vyplivnul. Ptal jsem se, z čeho se syreček dělá, že tak smrdí a taťka říkal, že z mlíka. Kravského! Tak jsem povídal, že ta kráva se asi nejdřív musela do toho mlíka vysr… - teda vykakat! Tím to bude.“ Karkulka je červená, protože kdyby byla modrá, tak by byla jedovatá. (Markétka) Jedno předjarní ráno jsem se kvůli ledovce jak zrcadlo sotva doklouzala k autobusu, abych se dostala za dětmi do školky. Mrzutá a naštvaná jsem se chystala vystoupit v Hříšici z autobusu opět do té kalamity, když se zvenku u dveří autobusu objevil Pepíček (ostatně jako každý den) a přivítal mě nadšenými slovy: „Dobrý den, paní učitelko, to nám to ale dneska krásně klouže!“ Celou cestu od autobusu ke školce jsem se musela smát. A na to, že to dneska pořádně klouže pod nohama jsem si vzpomněla až ve školce. Přála bych takové ranní setkání každému, kdo se neprobudil zrovna s úsměvem.
