Brazilské volby 2010: konsolidace dvoublokového multipartismu?* Jan Němec**

Brazilské volby 2010: konsolidace dvoublokového multipartismu?* Jan Němec** Summary Brazilian General Elections 2010: Consolidation of a Two–Bloc Multipartism? The 2010 general elections in Brazil were not expected to be a “change elections”. However, considering the way in which Brazilian governments are formed and how does the so-called coalitional presidentialism function in this case, the past polls and the post-electoral period offered a considerable amount of interesting empirical material. The article focuses on the elections to the Chamber of Deputies of the Brazilian Congress and on the presidential election. It pays special attention to political parties and their relations within the party system. The author comes to conclusion that despite the existence of relatively stable party alliances both on the left and on the right, the party system does not express a tendency to greater polarization and reduction of the very high number of relevant political parties. Keywords: Brazil, elections, party system, coalitional presidentialism

Úvod Ačkoliv v roce 2010 nešlo o přelomové volby, od nichž by se očekávala změna kurzu politiky a zásadní podnět pro další vývoj brazilského politického systému, všeobecné volby v říjnu toho roku poutaly pozornost široké veřejnosti především z následujících, mediálně atraktivních, důvodů. Za prvé, rekordně populární prezident Luiz Inácio Lula da Silva dokončoval svůj druhý mandát a podle ústavy nemohl již kandidovat. Vládní blok tedy musel nejprve hledat vhodného kandidáta a následně zvolit strategii volebních spojenectví a zaměření volební kampaně. Za druhé, v prezidentských volbách kandidovaly dvě ženy, jež měly reálnou šanci vyhrát nebo alespoň získat výrazné procento *

Tento text vznikl v rámci projektu GA407/08/0097 „Typologie levicových režimů a vlád v Latinské Americe“. ** Ing. Mgr. Jan Němec, katedra politologie Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze. Nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3. E-mail: [email protected].

Politologická revue 1, červen, 2011

101

hlasů. V Latinské Americe, která má image regionu, kde (politickou) kulturu mimo jiné charakterizuje machismus, by se jednalo o další zemi, kde žena uspěla v klání o nejvyšší exekutivní post.1 Nic z toho však nenaznačovalo, že by volby měly být volbami klíčovými pro další směřování země. Šlo v podstatě o to, zda exekutivní moc udrží levice, nebo se k ní po osmi letech v opozici vrátí pravicová koalice. Vedle těchto témat se z politologického hlediska zajímavým jeví další tradičně zkoumaný aspekt volebních procesů, a sice jejich dopad na stranický systém a formování vlády. Od obnovení pluralitního režimu a svobodné volební soutěže od poloviny 80. let 20. století se stranický systém Brazílie relativně stabilizoval. Extrémní pluralismus sice přetrval (parlamentní zastoupení pravidelně získávají téměř dvě desítky politických stran), avšak namísto počátečního náběhu k polarizaci a navzdory nízké míře institucionalizace stranického systému, v důsledku které někteří autoři předpovídali utváření brazilské demokracie trnitou cestu (viz např. Mainwaring 1999: 328–336), došlo spíše k segmentaci stranického spektra, která ve svém důsledku dává rivalitě mezi stranami dostředivý charakter. Volby roku 2010 potvrdily tento trend, resp. povahu brazilského stranického systému, kdy fragmentace v rámci Kongresu sice vzrostla, avšak prezidentské volby vykazují spíše rysy posilování dvoublokového a dostředivého charakteru soutěže. Opominout nicméně nelze ani tezi o návratu personalismu do brazilské politiky (Rennó, Cabello 2010), kterou je možné zvažovat zejména s ohledem na úspěch prezidentem Lulou výrazně podporované kandidátky Dilmy Rousseffové. Tento text má především informativní ambice, nicméně usiluje i o postihnutí některých specifik brazilského koaličního prezidencialismu (Abranches 1988; Power 2010) právě ve vztahu k posledním volbám. V druhém plánu pak může tato jednopřípadová studie svou informativní částí posloužit jako inspirace pro případné další komparativní práce se začleněním případu, jenž je v české politologii spíše opomíjen.2 Článek se omezuje na volby prezidentské a kongresové. Stranou zůstávají volby guvernérů a legislativních shromáždění jednotlivých států federace, které spolu s volbami centrálních institucí probíhaly v tomtéž termínu. Toto zjednodušení je ospravedlnitelné zejména s ohledem na skutečnost, že federální a státní úroveň brazilské politiky jsou sice vzájemně relativně autonomní, nicméně stranické systémy jsou ve svých základních parametrech, tj. prvcích (politických stranách) a vztazích mezi nimi (koaliční, resp. opoziční vazby), v zásadě totožné. Dalším opominutím je absence rozboru procesů na straně voličů (vstup do volebního systému). Vzhledem k tomu, že volební systém je výrazně personalizovaný, vyžadovala by si analýza voličských preferencí a jejich rozklad na preference vyjádřené konkrétnímu kandidátovi a straně náročný výzkum a rozsáhlejší prostor pro prezentaci. Zde se tedy zaměříme hlavně na výsledek voleb a jeho dopad pro vládnutí, tedy na výstup volebního systému. 102


V první části tohoto textu jsou představeny kongresové volby, přesněji volby do Poslanecké sněmovny. Senátní volby zůstávají do značné míry upozaděny vzhledem k tomu, že, co se stranického systému týká, Poslanecká sněmovna vykazuje podobné charakteristiky jako druhá komora, avšak v extrémní a složitější podobě. Rozbor voleb do Poslanecké sněmovny tak postačuje k pochopení obdobných poměrů v Senátu a zejména vztahu mezi legislativní a exekutivní mocí. Druhá část se zaměřuje na volby prezidentské, zejména profilaci kandidátů, předvolební spojenectví a průběh kampaně. Třetí část zasazuje volby roku 2010 a jejich výsledek do kontextu brazilského koaličního prezidencialismu.

Kongresové volby: nárůst fragmentace Brazilský kongres tvoří dvě komory, Poslanecká sněmovna a Senát. Pro volby do Poslanecké sněmovny se používá poměrný systém, který je výrazně personalizovaný (kandidátní listiny jsou otevřené). Volby senátorů probíhají podle zásad prostě většinového systému s tím, že každé čtyři roky se alternativně obměňují jedna nebo dvě třetiny Senátu. Poslanecká sněmovna se každé čtyři roky obnovuje celá. Zatímco Senát odráží federativní charakter státoprávního uspořádání Brazílie, přičemž každou jednotku federace zastupují tři senátoři, Poslanecká sněmovna vykonává funkci reprezentanta lidu, tedy počet poslanců volených v jednotlivých obvodech se odvozuje od počtu obyvatel.3 Volební obvody pro volby do Poslanecké sněmovny představují jednotlivé státy federace a Federální distrikt. Svoboda stranického sdružování je garantována ústavou, nicméně zákon o politických stranách z roku 1995 stanovuje požadavek „národního charakteru“ politických stran.4 To fakticky znamená zákaz vzniku a legálního působení regionálních stranických subjektů. Vedle toho v počátcích vytváření současného stranického systému kladl zákon požadavek na zahrnutí slova „strana“ do názvu každého subjektu usilujícího o registraci a účast ve volbách. Vzhledem k tomu, že v daném období vznikla většina dnešních relevantních stran, udržel se zvyk takto konstruovaných názvů dodnes,5 což do určité míry znesnadňuje používání antistranického apelu kandidátů usilujících o protestní hlasy voličů.6 Tato ustanovení spolu se zákonným požadavkem stranického zaštítění každé kandidatury na volený post – nezávislé kandidátky nejsou přípustné – by měly působit ve směru integrace stranického systému a koncentrace voličských preferencí. Situace je však jiná: v současné době v Brazílii sice legálně působí méně než 30 politických stran,7 většina z nich je však schopná zvolit své zástupce do Kongresu a být jeho relevantní součástí. Volby v roce 2010 navíc poukázaly na pokračující trend rostoucí fragmentace Kongresu. Informaci o vývoji často používaných ukazatelů parlamentní fragmentace (Lijphart 1994: 67–69) poskytuje následující tabulka. Politologická revue 1, červen, 2011

103

Tabulka 1: Vybrané ukazatele stranické fragmentace Poslanecké sněmovny vzešlé z voleb, 1990–2010

Počet stran Rae Laakso–Taagepera

1990

1994

1998

2002

2006

2010

20

18

18

19

21

22

0,8849

0,8774

0,8597

0,8822

0,8923

0,9038

8,68

8,16

7,13

8,49

9,29

10,40

Zdroj: Vlastní zpracování na základě informací Poslanecké sněmovny; data pro roky 1990 a 1994 převzata z Lamounier, Neto (2005).

Z tabulky 1 je patrné, že roste jak celkový počet stran, které ve volbách zvolí alespoň jednoho poslance, tak i index fragmentace (Rae index), který udává pravděpodobnost, s jakou dva náhodně vybraní poslanci přináleží ke stejné straně (hodnota 0 – všichni poslanci patří k téže straně, hodnota 1 – každý poslanec patří k jiné straně), a vizuálně lépe uchopitelný ukazatel efektivního počtu stran (Laakso–Taagepera index), který odráží vztah mezi počtem politických stran ve voleném orgánu a jejich velikostí co do obsazených křesel (v případě brazilské Poslanecké sněmovny by hodnota 1 udávala, že všichni poslanci náleží k téže straně, hodnota 513 – celkový počet poslanců – by pak představovala maximální hodnotu indexu, která by vyjadřovala, že každý poslanec náleží k jiné straně). Vidíme, že po počáteční tendenci k snižování fragmentace (do roku 1998) má od voleb roku 2002 Poslanecká sněmovna sklon k větší stranické fragmentaci, kterou odráží nejen absolutní počet přítomných stran, ale zejména dva výše uvedené indexy. Obrat trendu koinciduje s nástupem levicové opozice k exekutivní moci na federální úrovni a směr rostoucí fragmentace se udržuje po celou dobu vlády levice v čele s Dělnickou stranou (Partido dos Trabalhadores, PT). Nedošlo však ke vzniku a etablování nových politických stran (podle registru Nejvyššího volebního soudu byly po roce 2002 založeny pouze tři politické strany z celkových 27, které v současné době v Brazílii legálně působí), nýbrž k rovnoměrnější distribuci poslaneckých křesel mezi jednotlivé strany, kterou znázorňuje tabulka 2:

104


Tabulka 2: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny podle počtu mandátů, 1990–2010 (řazeno podle výsledku v roce 2010) 1990

1994

1998

2002

2006

2010

abs.

%

abs.

%

abs.

%

abs.

%

abs.

%

abs.

%

PT

35

7,0

49

9,6

59

11,5

91

17,7

83

16,2

88

17,2

PMDB

109

21,7

107

20,9

83

16,2

75

14,6

89

17,3

78

15,2

PSDB

37

7,3

62

12,1

99

19,3

70

13,6

66

12,9

53

10,3

PP

71

14,1

88

17,2

60

11,7

49

9,6

41

8,0

44

8,6

DEM

83

16,5

89

17,3

105

20,5

84

16,4

65

12,7

43

8,4

PR

15

3,0

13

2,5

12

2,3

26

5,1

23

4,5

40

7,8

PSB

11

2,2

15

2,9

18

3,5

22

4,3

27

5,3

34

6,6

PDT

46

9,2

34

6,6

25

4,9

21

4,1

24

4,7

26

5,1

PTB

34

6,8

31

6,0

31

6,0

26

5,1

22

4,3

22

4,3

PSC

5

1,0

3

0,6

2

0,4

1

0,2

9

1,8

17

3,3

PCdoB

5

1,0

10

1,9

7

1,4

12

2,3

13

2,5

15

2,9

1

0,2

1

0,2

5

1,0

13

2,5

14

2,7

2

0,4

3

0,6

15

2,9

22

4,3

12

2,3

1

0,2

8

1,6

3

0,6

4

0,8

PTdoB

1

0,2

4

0,8

PSOL

3

0,6

3

0,6

PHS

2

0,4

2

0,4

2

0,4

2

0,4

1

0,2

PV PPS

3

0,6

PRB PMN

1

0,2

4

0,8

2

0,4

1

0,2

PRTB PRP PTC

41

8,2

1

0,2

1

0,2

PSL ostatní

6

1,2

3

0,6

3 1

0,2

1

0,2

5

1,0

14

2,7

0,6

1 3

0,6

0,2 –

Zdroj: Nejvyšší volební soud a Lamounier, Neto (2005). Poznámka: Některé strany v průběhy daného období změnily název (např. DEM, dříve PFL), jiné vznikly fúzemi menších stran (např. současná PP). V tabulce jsou pro dřívější období zahrnuty strany, které jsou nezpochybnitelnými předchůdci současných stran.

Od konce 90. let zaznamenává setrvalý pokles strana Demokraté (Democratas, DEM), do roku 2007 vystupující pod názvem Strana liberální fronty (Partido da Frente Liberal, PFL), která představuje jeden z hlavních nástupnických politických subjektů strany podporující vládu vojenského režimu v letech 1964–1985. Druhou nástupnickou stranou někdejšího prorežimního uskupení ARENA je Pokroková strana (Partido Progressista, PP), jejíž volební výsledky vykazují podobný trend. Tentýž směr, byť méně jednoznačně, sledují volební výsledky Strany brazilského demokratického hnutí (Partido do Politologická revue 1, červen, 2011

105

Movimento Democrático Brasileiro, PMDB), přímého nástupce subjektu, který v době autoritářského režimu stál v opozici vůči vládě vojenské junty. Setrvalý pokles ovšem zaznamenává také Strana brazilské sociální demokracie (Partido da Social Democracia Brasileira, PSDB), která představuje jádro pravicového bloku v rámci pravolevého dělení brazilského stranického spektra. Pobyt této strany v opozici v období od voleb roku 2002 má zjevně negativní dopad na sílu zastoupení v Poslanecké sněmovně (v tomto ohledu je podobně „postižena“ DEM, která spolu s PSDB hraje roli opozice také setrvale od roku 2002). To, že přiřazení strany do bloku na podporu vlády, resp. vládního kandidáta, nebo opozice ve volbách roku 2010 sehrálo svou roli, ilustruje následující tabulka. Tabulka 3: Změny počtu mandátů stran a koalic podporujících jednotlivé prezidentské kandidáty Prezidentská kandidátka/prezidentský kandidát

Kandidující strana

Počet podporujících stran

Změna počtu mandátů podporující strany/koalice

Dilma Rousseffová

PT

10

+ 35

José Serra

PSDB

6

-41

Marina Silva

PV

1

+1

Plínio de Arruda Sampaio

PSOL

1

0 0

José Maria Eymael

PSDC

1

José Maria de Almeida

PSTU

1

0

Levy Fidélix

PRTB

1

+2 0

Ivan Pinheiro

PCB

1

Rui Costa Pimenta

PCO

1

0

žádný kandidát

–

4

+6

Zdroj: Nejvyšší volební soud.

Tabulka 3 poukazuje na situaci, kdy vládní kandidátka Dilma Rousseffová, která byla podle průzkumů favoritkou voleb, dokázala stranám koalice vytvořené na podporu její kandidatury, výrazně navýšit podíl získaných křesel o 35 mandátů. Přitom PT, vlastní strana Rousseffové (a jejího ochránce prezidenta Luly), se na tomto nárůstu podílela pouze pěti křesly. Nárůst zaznamenaly jak jednoznačně levicové strany volební koalice, nejvýrazněji Brazilská socialistická strana (Partido Socialista Brasileiro, PSB), ale také Komunistická strana Brazílie (Partido Comunista do Brasil, PCdoB) či Demokratická strana práce (Partido Democrático Trabalhista, PDT), tak strany spíše pravicové – Strana republiky (Partido da República, PR) a Brazilská republikánská strana (Partido Republicano Brasileiro, PRB).8 Naopak druhá nejsilnější strana koalice, středová PMDB o výrazný podíl křesel v Poslanecké sněmovně přišla. 106


Poněkud jiná byla situace v bloku hlavního opozičního kandidáta Josého Serry. Ten ve své koalici soustředil hlavní pravicové strany, ale také levicovou Lidovou socialistickou stranu (Partido Popular Socialista, PPS). Tento blok nicméně oproti předchozím volbám oslabil, přičemž jádro koalice PSDB a DEM výrazně. PSDB nicméně co do počtu poslaneckých křesel podruhé překonala svého tradičního koaličního partnera a potvrdila tak svou vůdčí roli v pravicovém bloku. Ostatní prezidentští kandidáti byly nominováni pouze svými vlastními stranami, u většiny z nich však prezidentská kandidatura nevedla k většímu zastoupení v Poslanecké sněmovně. Dokonce ani Marina Silva, která v prezidentské volbě získala téměř 20 % hlasů, nedokázala Straně zelených (Partido Verde, PV) zajistit výraznější parlamentní zastoupení. Lze tedy dovodit, že dvoubloková logika ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 převládla: největší posuny v podílu získaných mandátů zaznamenaly strany oficiálně podporující jednoho ze dvou hlavních kandidátů. Optický nárůst fragmentace dolní komory (viz tabulku 1) pak byl způsoben zejména velkým počtem stran podporujících favorita prezidentských voleb, pro něž se příslušnost k tomuto bloku stala výhodou (s výjimkou PMDB). Konkurenční blok byl naopak téměř beze zbytku voličsky sankcionován, přestože i on sestával z relativně vysokého počtu koaličních partnerů. Vraťme se však ještě k údajům obsaženým v tabulce 2. Vedle vývoje distribuce poslaneckých mandátů mezi jednotlivé strany tabulka poskytuje také informaci o parametrech stability stranického systému: 1) 13 ze 22 stran, které získaly zastoupení v Poslanecké sněmovně po volbách roku 2010 mají toto zastoupení nepřetržitě od roku 1990 (v tabulce světlejší stínování); 2) těchto 13 stran dlouhodobě obsazuje 90 % a více poslaneckých křesel; 3) pokud se zaměříme na podíl prvních pěti nejsilnějších stran po volbách roku 2010, zjistíme, že dohromady obvykle obsazují tři pětiny a více poslaneckých křesel (v tabulce tmavší stínování). Tyto údaje by mohly hovořit ve prospěch argumentu o stabilitě stranického systému v Poslanecké sněmovně a jeho relativní integraci. Argumentem proti je naopak výše zmíněný trend oslabování velkých stran a posilování malých. Pochopení tohoto zdánlivého paradoxu může napomoci analýza prezidentských voleb.

Prezidentské volby Jak již bylo uvedeno výše, politické strany se při volbách roku 2010 z větší části seskupily do dvou bloků. Blok podporující vládní kandidátku Dilmu Rousseffovou čítal deset stran,9 hlavního kandidáta opozice Josého Serru Politologická revue 1, červen, 2011

107

zaštítilo šest stran.10 Těchto 16 stran obsazovalo ve stávajícím Kongresu drtivou většinu mandátů. Ve srovnání s předchozími volbami se navíc jednalo o volební koalice s nejvyšším počtem stran. Tento bezprecedentní stav do značné míry odrážel kontext voleb, kdy vysoce populární prezident Lula11 představoval výrazný gravitační bod pro mnohé kandidáty a politické strany, na což opozice musela reagovat. Samotný výběr kandidáta vládního bloku se odehrál podle vůle prezidenta, který Dilmu Rousseffovou jako svou preferenci v následnictví zmiňoval již od jara 2009. V únoru 2010 pak šéfku Lulova kabinetu jako prezidentskou kandidátku aklamací (!) schválil kongres strany PT. Po celou dobu výběru a formalizace kandidatury se neobjevil výraznější hlas proti Lulou preferované kandidátce. Hlavním úkolem bylo z Rousseffové, která se dosud neucházela o žádnou volenou funkci (z poslední doby měla zkušenost pouze s funkcí ministryně a šéfky prezidentského úřadu), „vytvořit“ političku, která by dokázala oslovit voliče. Situaci komplikovala také skutečnost, že Dilma Rousseffová nepatří k tradičním tvářím PT, do které přestoupila coby dosavadní členka PDT až v roce 2000. Část voličů PT oslovovala její někdejší členství ve skupině ozbrojeného odboje proti vládě vojenské junty, za které byla na počátku 70. let bezpečnostními složkami režimu mučena a dva roky vězněna. Ona sama však tuto část své politické minulosti v kampani příliš nezdůrazňovala. Větší důraz kladla na své manažerské schopnosti z posledního období, kdy z pozice šéfky prezidentského úřadu koordinovala finančně velkorysý balík státních investic do infrastruktury. Část tradičních voličů levice a PT takový důraz na pragmatismus a určitý technokratismus odrazoval. O neotřesitelné pozici úřadujícího prezidenta a jím preferované prezidentské kandidátky svědčí i relativně hladký průběh výběru kandidáta uvnitř opoziční PSDB. Na rozdíl od voleb roku 2006, kdy se v rámci této strany s vidinou reálné možnosti volebního vítězství strhl boj o nominaci, z něhož nakonec vyšel vítězně Geraldo Alckmin, byla tentokrát nominace zkušeného a známého politika Josého Serry, který neúspěšně kandidoval proti Lulovi již v roce 2002, bezproblémová. Samotná kampaň a předvolební střet mezi dvěma hlavními kandidáty nebyl z pohledu diskutovaných témat nikterak vypjatý. Obecně obě strany slibovaly pokračování v současném kurzu, což odráží i volební heslo a formální název koalice Dilmy Rousseffové „Aby se Brazílie i nadále měnila“ a slogan opozice „Brazílie má na víc“, který implicitně sliboval především zkvalitnění administrativy, nikoliv změnu jejích priorit. Vládní blok tedy udržoval image reformní síly, kandidát opozice pak s ohledem na vlastní dlouholeté politické zkušenosti12 poukazoval na své údajně větší administrativní schopnosti. Jazýčkem na vahách se podle mnohých průzkumů mohla stát další z kandidátek, Marina Silva ze Strany zelených. Tato někdejší výrazná členka PT a ministryně životního prostředí v první Lulově vládě se se svou mateřskou 108


stranou rozešla pro neshody ohledně bodu rovnováhy mezi ochranou životního prostředí a ekonomickým rozvojem. Její členství v PV však bylo spíše instrumentální a tuto kandidaturu je třeba považovat za v podstatě nezávislou (což dokládá i prakticky nulový vzestup zelených co do počtu poslaneckých mandátů v kontrastu s 20% výsledkem jejich prezidentské kandidátky v prvním kole voleb – viz výše tabulku 3). Další z celkem devíti kandidátů neměli pro průběh volební kampaně větší význam. Dohromady v prvním kole volby nezískali ani 2 % platných hlasů – viz následující tabulku. Tabulka 4: Výsledky prvního a druhého kola prezidentských voleb 1. kolo

2. kolo

Kandidát/ka počet hlasů

podíl hlasů v %

počet hlasů

podíl hlasů v %

Dilma Rousseffová

47 651 434

46,91

55 752 529

56,05

José Serra

33 132 283

32,61

43 711 388

43,95

Marina Silva

19 636 359

19,33

–

–

ostatní

1 170 077

1,15

–

–

celkem

101 590 153

100,00

99 463 917

100,00

Zdroj: Nejvyšší volební soud.

Z tabulky je patrný směr přerozdělení hlasů pro kandidáty, kteří neuspěli v prvním kole, mezi dva postupující. Prakticky nevýznamný pokles volební účasti (v druhém kole bylo odevzdáno asi o dva milióny platných hlasů méně, tedy asi o 2 %)13 doprovázel zejména přesun hlasů voličů třetí nejúspěšnější kandidátky v prvním kole Mariny Silvy. Zdánlivě paradoxně větší část těchto hlasů směřovala ke kandidátovi pravicové opozice Josému Serrovi. Paradoxně proto, že Marina Silva byla členkou PT a ministryní v levicové vládě, tedy ideově má blíže spíše k této straně; někteří komentátoři také předpovídali, že hlasy pro kandidující ženu půjdou z větší části k postupující ženské kandidátce. Souvislosti kandidatury Mariny Silvy však tento paradox poměrně snadno vysvětlí. Jako „odpadlík“ PT představovala Marina Silva alternativu právě vládní kandidátce, v menší míře alternativu opozici, a její kandidatura ubírala v první kole hlasy spíše Dilmě Rousseffové. Stejně tak předpoklad, že voliči hlasující pro ženu v první kole budou hlasovat pro ženu i v kole druhém, by naprosto opomíjel odlišnost obou žen. Rozvedená pragmatická technokratka Dilma Rousseffová v mnoha ohledech nemohla vyhovovat části voličů idealistické aktivistky, která svou kampaň zaměřovala také na věřící voliče, zejména příslušníky evangelikálních církví, k nimž se sama hlásí. V tomto ohledu Marina Silva představovala spíše kandidátku hodnotového konzervatismu. Politologická revue 1, červen, 2011

109

Tento zásadní rozdíl mezi oběma kandidátkami vyplul na povrch zejména v souvislosti s tématem legalizace potratů, kdy Marina Silva jednoznačně takový krok odmítala, zatímco Dilma Rousseffová deklarovala svůj osobní nesouhlas s potraty jako takovými, nicméně považovala za potřebné, aby tato problematika byla vnesena do debaty o veřejném zdraví a legislativně upravena. Nakonec se jak třetí nejúspěšnější kandidátka, tak i její Strana zelených rozhodly pro neutrální pozici, když nedeklarovaly výslovnou podporu žádnému z kandidátů postupujících do druhého kola (Veja 2010). Vzestup hodnotových témat ve volební kampani, často s oporou v náboženském přesvědčení, byl nicméně jedním z charakteristických znaků voleb 2010. Je ovšem otázkou, do jaké míry se jednalo o téma účelové, uměle využité pro potřeby některých kandidátů vymezit se vůči favorizované vládní kandidátce (Pierucci 2011). Faktem nicméně je, že oproti minulému volebnímu období vzrostly zisky jak Křesťansko-sociální strany (Partido Social Cristão, PSC) a Brazilské republikánské strany (Partido Republicano Brasileiro, PRB), které se programově hlásí k vazbám na evangelikální církve, tak i počet poslanců-evangelíků zvolených za ostatní strany (celkový nárůst z 36 na 70 poslanců) (DIAP 2010: 44–45).14

Volby 2010 v kontextu brazilského koaličního prezidencialismu Jak již bylo zmíněno v úvodu, pro brazilský politický systém je typické koaliční vládnutí. Ve sledovaném období od roku 1995, kdy došlo ke sjednocení volebních období prezidenta a Poslanecké sněmovny, byly všechny vlády koaliční, byť některé z nich co do počtu poslanců menšinové. Jak však ukazuje následující tabulka, oba prezidenti sledovaného období se snažili o zformování stabilní poslanecké většiny na svou podporu, která by jim poskytla dostatečnou rezervu pro případy disentu jednotlivých poslanců či jejich skupin. Svůj podíl na vytváření výrazně většinových poslaneckých koalic měla také snaha o současné zajištění většiny i v druhé kongresové komoře, v Senátu. Výjimkou je pouze závěr vlády F. H. Cardosa, kdy po neshodách ohledně společného kandidáta pro následující volby koalici opustila strana PFL, a vláda tak přišla o většinu v Poslanecké sněmovně. Opačný směr mělo vládnutí prezidenta Luly, které se nejprve pokusil vládnout menšinově, avšak již po roce vyjednal spojenectví druhé nejsilnější strany ve sněmovně PMDB, čímž jeho vláda získala většinu křesel v této parlamentní komoře.

110


Tabulka 5: Přehled vládních koalic a jejich zastoupení v Poslanecké sněmovně, 1995–2010

Prezident

Období

Cardoso I./1

1/95–4/95

Strany koalice

Podíl mandátů prezidentovy strany

Podíl mandátů koalice

PSDB, PFL, PMDB, PTB

12,5 %

56,1 %

Cardoso I./2 4/95–12/98

PSDB, PFL, PMDB, PTB, PP

16,6 %

77,2 %

Cardoso II./1 1/99–3/02

PSDB, PFL, PMDB, PP

18,3 %

73,9 %

Cardoso II./2 2/02–12/02

PSDB, PMDB, PP

18,2 %

45,2 %

Lula I./1

1/03–1/04

PT, PCdoB, PSB, PTB, PL, PDT, PPS, PV

18,0 %

42,9 %

Lula I./2

1/04–1/05

PT, PCdoB, PSB, PTB, PL, PPS, PV, PMDB

17,7 %

62,4 %

Lula I./3

2/05–5/05

PT, PCdoB, PSB, PTB, PL, PV, PMDB

17,7 %

57,7 %

Lula I./4

5/05–7/05

PT, PCdoB, PSB, PTB, PL, PMDB

17,7 %

58,3 %

Lula I./5

7/05–12/06

PT, PCdoB, PSB, PTB, PL, PMDB PP

17,7 %

69,6 %

Lula II./1

1/07–4/07

PT, PCdoB, PSB, PTB, PL, PMDB, PP

17,2 %

61,6 %

Lula II./2

4/07–2/08

PT, PCdoB, PSB, PTB PMDB, PP, PR, PRB, PDT,

17,2 %

67,4 %

Lula II./3

2/08–3/10

PT, PCdoB, PSB, PTB, PMDB, PP, PR, PRB, PDT, PV

17,2 %

70,1 %

Zdroj: 1995–2006 převzato z Figueiredo (2007: 190), 2006–2006 z Pasquarelli (2010: 2138), upraveno. Poznámka: Uvedeny jsou pouze změny ve složení koalic, nikoliv případy, kdy sice došlo k rekonstrukci vlády, avšak bez změny stranického formátu (např. na jaře 2010). Podíl mandátů se může lišit od údajů v tabulce 2, kde jsou uvedeny mandáty při zvolení. Tabulka 5 obsahuje podíly mandátů na počátku funkčního období dané vlády. Zde se již projevují přesuny poslanců mezi stranami (ty jsou rovněž příčinou změny podílu mandátů u prezidentské a dalších stran v průběhu volebního období), které jsou uvnitř Poslanecké sněmovny velmi častým jevem (Melo 2004).

Na rozdíl od koalic vlády prezidenta Cardosa, které byly relativně ideologicky konzistentní (středové PMDB a PSDB a pravicové PFL a PP), se Lulovy vlády vyznačovaly větším rozpětím na škále levice pravice. Následující tabulka poskytuje informace o odhadu umístění jednotlivých stran na pravolevé škále na základě dotazníkového šetření mezi členy kongresu za dané strany (viz Power, Zuco Jr. 2009; Zucco Jr. 2009). Zvýrazněny jsou strany, které se v období po volbách následujícího roku staly, byť některé jen nakrátko, členy vládního bloku.


111

Tabulka 6: Umístění hlavních politických stran na pravolevém spektru Levice

Pravice

1993

PCdoB

PT

PSB

PPS

PDT

PSDB

PMDB

PTB

PL

PFL

PP

1997

PCdoB

PT

PSB

PPS

PDT

PMDB

PSDB

PTB

PL

PFL

PP

2001

PCdoB

PT

PSB

PDT

PPS

PMDB

PSDB

PL

PTB

PFL

PP

2005

PCdoB

PSB

PT

PPS

PDT

PMDB

PSDB

PTB

PL

PFL

PP

2009

PSOL

PCdoB

PSB

PDT

PV

PPS

PMDB

PTB

PR

PP

DEM

PT

PSDB

Zdroj: 1993–2005 převzato od Power, Zuco Jr. (2009: 243); pro rok 2009 převzato od Zucco Jr. (2009: 5). Poznámka: Strana PR vznikla v roce 2006 fúzí PL s menší stranou PRONA, PFL se v roce 2007 přejmenovala na DEM.

Tabulka poskytuje informace nejen o vzájemné ideologické blízkosti jednotlivých stran, ale také o jejich posunech v čase. Posun PT blíže k politickému středu a naopak PSDB mírně napravo od středu představují základ pro jádra dvou bloků levice a pravice. Levicové jádro tvoří PT spolu s komunisty (PCdoB) a socialisty (PSB) a částečně i PDT, která však čas od času vystupuje vůči PT a její vládě více kriticky a autonomně.15 Jádro na pravici tvoří PSDB a DEM (resp. dříve PFL). Mezi těmito jádry se pohybuje několik stran (PMDB, PPS, PV a pravicové PTB a PP), které mají vysoký koaliční potenciál a díky poměrně výraznému počtu křesel, která v Kongresu tradičně obsazují (platí zejména pro PMDB), jsou žádanými zejména v době vytváření předvolebních spojenectví. PMDB např. nominovala viceprezidentku na kandidátce Josého Serry z PSDB v roce 2002, její předseda Michel Temer byl pak v tandemu s Dilmou Rousseffovou z PT zvolen viceprezidentem v roce 2010. PTB byla v roce 2010 součástí formální koalice na podporu kandidatury Josého Serry. Po volbách se nicméně tato strana stala součástí bloku podporujícího vládu Dilmy Rousseffové. Podobným případem je strana PP, jednoznačně pravicová konzervativní strana s kořeny v politickém subjektu podporujícím vládu vojenského režimu, která s ohledem na své klientské sítě preferuje obsazení mocenských pozic namísto prosazování ideově-programových priorit. Z tohoto důvodu vstupuje do koalic vlád pravice i levice. Při zvažování vstupu do vládního tábora nevstupují jako faktory rozhodování pouze míra realizace stranického programu či obsazení postů ve vládě. Jak ilustruje následující tabulka, ve vládě Dilmy Rousseffové nemají některé koaliční strany žádného zástupce, přesto se rozhodly ji podporovat. Výhodnost takové pozice spočívá v absenci viditelné odpovědnosti za vládu, avšak blízkost exekutivě, která má výhradní pravomoc při sestavování rozpočtu (Kongres může do struktury rozpočtu zasahovat jen minimálně), může být nápomocná při směřování veřejných prostředků do volebních obvodů daných 112


poslanců. Tzv. porcování medvěda sehrává v Brazílii významnou roli v zajišťování legislativní podpory vládě (Pereira, Mueller 2004). Tabulka 7: Složení provládní koalice, únor 2011 Strana

Podíl mandátů v Poslanecké sněmovně (v %)

Podíl členů kabinetu (v %)

PT

17,2

45,9

PMDB

15,2

16,3

PSB

6,6

5,4

PP

8,6

2,7

PR

7,8

2,7

PDT

5,1

2,7

PCdoB

2,9

2,7

PTB

4,3

0,0

PSC

3,3

0,0

PRB

1,6

0,0

PTC

0,2

0,0

–

21,6

72,8

100,0

nestraníci celkem

Zdroj: DIAP (2011).

Závěrem Volební a mocenský vzestup PT, strany, která vznikla „na zelené louce“ z ideově velmi pestrého konglomerátu sociálních a politických hnutí koncem 70. let, patří k politickým fenoménům Latinské Ameriky. PT volebně posilovala díky svému postupnému přibližování politickému středu coby strategické volby vedení strany (Telles 2009: 138). Tento proces institucionální změny v reakci na vnější podmínky Wendy Hunterová nazývá „normalizací“ strany (Hunter 2010), když analyzuje přerod PT z radikálního levicového subjektu v umírněnou levicovou stranu podobnou evropským sociálnědemokratickým protějškům. V současné diskusi týkající se údajné existence dvou typů levicových sil a vlád v Latinské Americe, umírněných a konfrontačních (Weyland 2010), resp. sociálnědemokratických a populistických (Castañeda 2006), pak bývají brazilská PT a její vláda považovány za reprezentanta prvně jmenovaných. Důvody umírněnosti brazilských levicových vlád lze hledat v celé řadě institucionálních podmínek a faktorů, složité vytváření většinových vlád a s tím spojená nutnost vyjednávání a přijímání celé řady kompromisů, které jsou pro koaliční prezidencialimus typické, je jen jedním z nich. Volby 2010 Politologická revue 1, červen, 2011

113

nicméně potvrdily několik tendencí v brazilském stranickém systému a přinesly další informace o jeho vnitřní struktuře. V prvé řadě voliči dali opět přednost kandidátovi levice, přestože se i pravicový kandidát snažil vystupovat v maximální možné míře „nepravicově“ a co nejvíce se přiblížit politickému středu. I nadále tedy působí fenomén „zostuzené pravice“, kdy politické strany programově přiřaditelné na pravici svými názvy tuto skutečnost nesdělují (viz názvy hlavních pravicových stran PSDB, DEM, PP či PTB) a jejich volení zástupci se deklarují blíže politickému středu, než jak jsou nazíráni zvenčí (Power, Zuco Jr. 2009: 234–239). V zemi, kde přetrvává výrazná nerovnost v distribuci příjmů a bohatství a větší část populace se cítí znevýhodněna, je prostor pro otevřenou obhajobu statu quo či neoliberálních reforem ve směru minimálního státu a posilování osobní zodpovědnosti značně omezený. Jakkoliv je levice jednoznačně úspěšná při personalizovaném a díky dvoukolové volbě polarizovaném prezidentském klání, její síla při volbách do Kongresu je mnohem menší. Jsou-li prezidentské volby plně v režii dichotomie levice–pravice ve smyslu socioekonomické konfliktní linie, mají volby do Poslanecké sněmovny, které se řídí pravidly poměrného zastoupení, zcela jiný charakter. Více než konflikt levice a pravice odrážejí lokální specifika, personalizované preference a některé další, pro prezidentské volby vedlejší konfliktní linie. V Kongresu je pak levice téměř bez šance získat většinu a musí hledat podporu u stran politického středu případně i ke koaličnímu spojenectví svolné pravice. Projevují se i spory uvnitř levice, které posílily nástupem PT k moci a následnou kritikou jejího vládnutí (také) zleva (nejvýrazněji strana PSOL). Pro budoucí vývoj a výkon vlády Dilmy Rousseffové bude klíčové, zda se jí podaří emancipovat od vlivu svého ochránce Luly. Vzhledem k tomu, že nedisponuje „ochranným polštářem“ popularity, který do značné míry usnadňoval vládnutí jejímu předchůdci, musí se prezidentka nejprve vyrovnat s různými mocenskými centry uvnitř vlastní strany, ale také v rámci mnohohlavé koalice. Ať už bude další vývoj jakýkoliv, PT se ve volbách roku 2010 podařilo prolomit další politické tabu. Po vítězství Luly, kandidáta pocházejícího z nižších příjmových vrstev a bez vyššího formálního vzdělání, v roce 2002 se jí podařilo prosadit do prezidentské funkce první ženu. Jde o další posun v prosazování politické rovnosti v zemi.

Poznámky 1 2

114

Ženy předtím uspěly v prezidentských volbách např. v Nikaragui (1990), Panamě (1999), Chile (2006), Argentině (2007) či naposledy v Kostarice (2010). Přímo k brazilským volbám roku 1998 vyšel v češtině článek Carlose Mela (Melo 1999), brazilskému stranickému systému ve srovnávací perspektivě se věnoval Maxmilián Strmiska (1999). Pro úplnost odkazuji na některé své dřívější texty věnující se volbám či


3

4

5

6

7 8

9 10 11 12

13

některým aspektům fungování brazilského politického systému (Němec 2006; 2008; 2009; 2010). Přes tento obecný princip rovnosti reprezentace patří mezi dlouhodobě kritizované parametry volebního systému ústavou stanovený minimální počet i strop počtu poslanců volených za jednotlivé státy federace, které slouží jako volební obvody. Jejich vlivem vzniká nadreprezentace řady málo osídlených států a naopak podreprezentace nejlidnatějšího státu São Paulo. S ohledem na odlišné vzorce sociálních, hospodářských, kulturní i politických procesů se pak poukazuje na zvýhodnění konzervativních zájmů před zájmy reformními (Bohn 2006). Podle zákona musí strana prokázat podporu takového počtu oprávněných voličů, který odpovídá alespoň 0,5 % platných hlasů odevzdaných při posledních volbách do Poslanecké sněmovny, a tito oprávnění voliči musejí pocházet alespoň z jedné třetiny států federace, přičemž v každém státu musí podíl oprávněných voličů podporujících stranu tvořit nejméně 0,1 % voličů účastnících se posledních voleb do Poslanecké sněmovny v daném státu. Pouze při splnění této podmínky je strana registrována u Nejvyššího volebního soudu a může se účastnit voleb (zákon č. 9.096 z roku 1995, čl. 7). Brazilské poměry kontrastují nejen s obvyklou praxí v latinskoamerické oblasti, kdy jsou politické subjekty často označovány jako hnutí, aliance, fronty atp., ale např. i s evropským a českým trendem marketingových názvů politických stran (srov. např. nové strany TOP 09, Věci veřejné, Suverenita atd.). V Brazílii je první vlaštovkou tohoto trendu strana Demokraté (Democratas), do roku 2007 Strana liberální fronty (Partido da Frente Liberal, PFL). V Brazílii je zákonem stanovena volební povinnost, která znesnadňuje protest vůči establishmentu neúčastí u voleb. Protestní hlasy nicméně mohou být udělovány formou tzv. bílých hlasů, které se ale nezapočítávají mezi platné hlasy, jež jsou rozhodující pro přidělování mandátů. Jedná se tedy o symbolické vyjádření protestu bez bezprostředního praktického dopadu na složení voleného orgánu. Pro srovnání: v ČR je registrováno více než 100 politických stran a hnutí. V literatuře se často diskutuje relevance pravolevého dělení politického, resp. stranického spektra v Latinské Americe, nicméně tato debata je vlastní i evropskému prostředí, kde se toto dělení tradičně používá. S vědomím značné míry zjednodušení zde s těmito pojmy pracujeme, přičemž pro přiřazení stran do daných skupin se opíráme o historický kontext jejich vzniku (např. PPS coby reformovaný proud odštěpený od Komunistické strany, DEM a PP jako nástupnické subjekty strany, jež podporovala vojenský autoritářský režim atp.) a rozvržením pravolevého spektra, která se zakládá také na průzkumech sebeidentifikace poslanců daných stran (viz např. Power, Zucco Jr 2009). PT, PMDB, PCdoB, PSB, PDT, PRB, PTN, PSC, PR, PTC. PSDB, DEM, PPS, PTB, PTdoB, PMN Podle průzkumu veřejného mínění považovalo v září 2010, ve finální fázi předvolební kampaně, vládu prezidenta Luly za výbornou či dobrou 77 % dotázaných, podobný podíl respondentů vyjádřil svou důvěru i v osobu prezidenta (Roy 2010). José Serra je jedním ze zakladatelů strany PSDB a blízký spolupracovník někdejšího prezidenta F. H. Cardosa. V minulosti byl již poslancem, senátorem, ministrem, starostou více než desetimilionové metropole São Paulo a guvernérem stejnojmenného státu brazilské federace. Do platných hlasů se nezapočítávají tzv. bílé a nulové hlasy. Tyto dvě kategorie jsou dnes pozůstatkem minulosti, kdy v kontextu volební povinnosti, která byla zavedena ve 30. letech minulého století, existovala možnost neudělit hlas žádnému z kandidátů („bílý“ hlas), nulové hlasy pak byly takové, kde volič roztrhal či nějak jinak znehodnotil hlasovací lístek, příp. označil více kandidátů, než se přidělovalo mandátů atp. (v české terminologii by se jednalo o „neplatný hlas“). Se zavedením elektronických hlasovacích uren, kdy voliči již neoperují s papírovými hlasovacími lístky, lze stále hlasovat „bíle“ (tato


115

možnost je v nabídce kandidátů), nulového hlasu může volič docílit uvedením číselného kódu neexistujícího kandidáta, ať už úmyslně, nebo omylem. Praktický dopad obou kategorií hlasů je totožný: nezapočítávají se do sumy platných hlasů, tedy nemohou ovlivnit výsledek volby. Lze je však do jisté míry interpretovat jako protestní hlasy (byť u nulových hlasů není možné jednoznačně oddělit hlasy nulové úmyslně a omylem). Mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb v roce 2010 nicméně klesl podíl neplatných hlasů z 8,64 na 6,27 %, přičemž k poklesu došlo u obou kategorií neplatných hlasů (bílé hlasy z 3,13 na 2,30 %, nulové hlasy z 5,51 na 4,40 %). 14 Skupina členů Kongresu hlásících se k evangelikálním církví se formalizovala do občanského sdružení, provozuje i vlastní blog: http://frenteparlamentarevangelica.blogspot.com/. Pro Brazílii, nejlidnatější katolickou zemi světa, se vzestup a rostoucí politických vliv evangelikálních denominací zjevně v dohledné budoucnosti stane významným politickým tématem. 15 V roce 2006 např. proti Lulovi postavila vlastního prezidentského kandidáta.

Literatura Abranches, S. H. (1998). O Presidencialismo da Coalizão. O dilema institucional brasileiro. Dados, 31: 1, str. 5–33. Bohn, S. (2006). Ainda o velho problema da distorção da representação dos estados na Câmara dos Deputados. In Soares, G. A. D., Rennó, L. R. (eds.): Reforma política. Lições da história recente. Rio de Janeiro: Editora FGV, str. 193–227. Castañeda, J. (2006). Latin America’s Left Turn. Foreign Affairs, May/June, str. 28–43. DIAP (2010). Radiografia do Novo Congresso. Legislatura 2011–2015. Brasília: DIAP. URL: http://www.diap.org.br/index.php/nossas-publicacoes?task=view.download&cid =232 [5. 3. 2011]. DIAP (2011). Perfil da equipe ministerial de Dilma. 2. 2. 2011, URL: http://www.diap.org.br/index.php/executivo/equipe-de-governo/dilma [5. 3. 2011]. Figueiredo, A. Ch. (2007). Government Coalitions in Brazilian Democracy. Brazilian Political Science Review, 1: 2, str. 182–216. Goy, L. (2010). CNI/Ibope: aprovação ao governo atinge recorde de 77%. Estadão, 1. 10. 2010. URL: http://www.estadao.com.br/noticias/nacional,cniibope-aprovacao-aogoverno-atinge-recorde-de-77,618302,0.htm [5. 3. 2011]. Hunter, W. (2010). The Transformation of the Worker’s Party in Brazil, 1989–2009. Cambridge: Cambridge University Press. Lamounier, B., Neto, O. A. (2005). Brazil. In Nohlen, D. (ed.): Elections in the Americas. A Data Handbook. Vol. 2 South America. Oxford: Oxford University Press, str. 163–252. Lijphart, A. (1994). Electoral Systems and Party Systems: A study of twenty-seven democracies, 1945–1990. Oxford: Oxford University Press. Mainwaring, S. P. (1999). Rethinking Party Systems in the Third Wave of Democratization. The Case of Brazil. Stanford: Stanford University Press. Melo, C. R. F. (1999). Brazílie: Význam a důsledky voleb v roce 1998. Politologický časopis, 6: 3, str. 293–298. Melo, C. R. (2004). Retirando as Cadeiras do Lugar. Migração Partidária na Câmara dos Deputados (1985–2002). Belo Horizonte: UFMG. Němec, J. (2006). Problematická kombinace prezidentské formy vlády a extrémního stranického pluralismu. In Němec, J., Šůstková, M. (eds.): III. Kongres českých politologů. Olomouc 8. – 10. 9. 2006. Praha, Olomouc: Česká společnost pro politické vědy, str. 602–616. Němec, J. (2008). Brazil: “Mid-term” executive elections 2006 and continuous fragmenta-

116


tion of the party system. In Springerová, P., Špičanová, L., Němec, J. (eds.): Election Year 2006: Latin America at the Crossroads? Praha: AMO, str. 95–111. Němec, J. (2009). Government and Opposition in Brazil: Getting Ready to Struggle for Succession. Journal of Ibero-American Studies, 1: 1, str. 95–111. Němec, J. (2010). Brazílie: demokratické vládnutí v podmínkách koaličního prezidencialismu. In Němec, J. (ed.): Komparace politických systémů. Politické systémy Latinské Ameriky. Praha: Oeconomica, str. 94–133. Pasquarelli, B. V. L. (2010). Formación de coaliciones y apoyo partidario en el presidencialismo brasileño y chileno. In Tristán, E. R., González, P. C. (eds.): 200 años de Iberoamérica (1810–2010). Congreso Internacional. Actas del XIV Encuentro de Latinoamericanistas Españoles. Santiago de Compostela 15–18 de septiembre de 2010. Santiago de Compostella: Universidade de Santiago de Compostela, str. 2131–2152. Pereira, C., Mueller, B. (2004). The Cost of Governing. Strategic Behavior of the President and Legislators in Brazil’s Budgetary Process. Comparative Political Studies, 37: 7, str. 781–815. Pierucci, A. F. (2011). Eleição 2010: Desmoralização eleitoral do moralismo religioso. Novos Estudos – CEBRAP, 89, str. 5–15. Power, T. (2010). Optimism, Pessimism, and Coalitional Presidentialism: Debating the Institutional Design of Brazilian Democracy. Bulletin of Latin American Research, 29: 1, str. 18–33. Power, T., Zucco Jr., C. (2009). Estimating Ideology of Brazilian Legislative Parties, 1990–2005. Latin American Research Review, 44: 1, str. 218–246. Rennó, L., Cabello, A. (2010). As Bases do Lulismo. A volta do personalismo, realinhamento ideológico ou não alinhamento? Revista Brasileira de Ciências Sociais, 25: 74, str. 39–60. Strmiska, M. (1999). Fragmentace a polarita v latinskoamerických systémech politických stran. Politologický časopis, 6: 1, str. 4–30. Telles, H. S. (2009). O PT e as eleições para a Câmara dos Deputados. In Angelo, V. A., Villa, M. A. (eds.): O Partido dos Trabalhadores e a política brasileira (1980–2006). São Carlos: Universidade Federal de São Carlos. Veja (2010). PV opta por neutralidade de olho em 2014. Veja, 17. 10. 2010, URL: http://veja.abril.com.br/blog/eleicoes/veja-acompanha-eleicoes-2010/pv-opta-por-neutralidade-e-releva-divergencias-de-olho-em-2014/ [5. 3. 2011]. Weyland, K. (2010). The Performance of Leftist Governments in Latin America. Conceptual and Theoretical Issues. In Weyland, K., Madrid, R. L., Hunter, W. (eds.): Leftist Governments in Latin America. Successes and Shortcomings. Cambridge: Cambridge University Press, str. 1–27. Zucco Jr., C. (2009). Esquerda, Direita e Governo: A ideologia dos partidos politicos brasileiros. Příspěvek na semináři „Legislators Views of Brazilian Governance”, Oxford University. URL: http://fas-polisci.rutgers.edu/zucco/papers/paper-esquerdadireitagoverno.br.pdf [5. 3. 2011].

Internetové stránky Nejvyšší volební soud (TSE), http://www.tse.gov.br Poslanecká sněmovna, http://www.camara.gov.br Týdeník Carta Capital, http://www.cartacapital.com.br Týdeník Veja, http://www.veja.com.br Zpravodajský portál Estadão, http://www.estadao.com.br


117

Seznam zkratek ARENA DEM PCB PCdoB PCO PDT PFL PHS PL PMDB

(Aliança Renovadora Nacional) – Aliance národní obnovy (Democratas) – Demokraté (Partido Comunista Brasileiro) – Brazilská komunistická strana (Partido Comunista do Brasil) – Komunistická strana Brazílie (Partido Causa Operária) – Strana dělnické věci (Partido Democrático Trabalhista) – Demokratická strana práce (Partido da Frente Liberal) – Strana liberální fronty (Partido Humanista da Solidariedade) – Humanistická strana solidarity (Partido Liberal) – Liberální strana (Partido do Movimento Democrático Brasileiro) – Strana brazilského demokratického hnutí PMN (Partido da Mobilização Nacional) – Strana národní mobilizace PP (Partido Progressista) – Pokroková strana PPS (Partido Popular Socialista) – Lidová socialistická strana PR (Partido da República) – Strana republiky PRB (Partido Republicano Brasileiro) – Brazilská republikánská strana PRONA (Partido de Reedificação da Ordem Nacional) – Strana přestavby národního pořádku PRP (Partido Republicano Progressista) – Republikánská pokroková strana PRTB (Partido Renovador Trabalhista Brasileiro) – Brazilská dělnická strana obnovy PSDB (Partido da Social Democracia Brasileira) – Strana brazilské sociální demokracie PSB (Partido Socialista Brasileiro) – Brazilská socialistická strana PSC (Partido Social Cristão) – Křesťansko-sociální strana PSDC (Partido Social Democrata Cristão) – Křesťanská sociálně demokratická strana PSL (Partido Social Liberal) – Sociálně liberální strana PSOL (Partido Socialismo e Liberdade) – Strana socialismu a svobody PSTU (Partido Socialista dos Trabalhadores Unificado) – Sjednocená socialistická dělnická strana PT (Partido dos Trabalhadores) – Dělnická strana PTC (Partido Trabalhista Cristão) – Křesťanská strana práce PTdoB (Partido Trabalhista do Brasil) – Strana práce Brazílie PTB (Partido Trabalhista Brasileiro) – Brazilská strana práce PTN (Partido Trabalhista Nacional) – Národní strana práce PV (Partido Verde) – Strana zelených

118


Brazilské volby 2010: konsolidace dvoublokového multipartismu?* Jan Němec**

Recommend Documents