Boualem Sansal
<
2084 KONEC SVETA
ARGO
Boualem Sansal
<
2084 KONEC SVETA
Z francouzského originálu – La Fin du Monde, vydaného nakladatelstvím Gallimard v roce , přeložil Richard Podaný. Obálku s použitím ilustrace Jozefa Gertliho Danglára a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. Odpovědný redaktor Ladislav Šerý. Jazykové korektury Soňa Čapková. Technická redaktorka Saša Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova , Praha , www.argo.cz, roku jako svou . publikaci. Vydání první. Vytiskla tiskárna Akcent. ISBN ---- Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami , Horoměřice Tel.: , fax: E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Ati přišel o spánek. Stále víc a víc se jej zmocňovala úzkost, když zhasili světla, ba i před tím, když soumrak rozpínal svou mdlou roušku a když se už nemocní, unavení celodenním potulováním z pokojů do chodeb a z chodeb na terasy, začali navracet na lůžka, sotva se vlekli a uboze jedni druhým popřávali hodně štěstí pro cestu nocí. Někteří tady ráno nebudou. Yölah je veliký a spravedlivý, dává a zase bere, jak se mu zlíbí. Pak přišla noc, v horách nastává tak náhle, až vás to vyvede z míry. A právě tak i chlad nabude na prudkosti tak nečekaně, že je vidět dech. Venku se bez oddechu potuloval vítr, připravený ke všemu. Dobře známé zvuky sanatoria Atiho poněkud konejšily, i když hovořily o lidském utrpení a o jeho ohlušujících běsech nebo o ostudných projevech tělesné mechaniky, nicméně se jim nedařilo překrýt přízračný hlomoz hor: vzdálený ozvuk, který si Ati víc představoval, než aby jej slyšel, vycházel z útrob země a byl ztěžklý morovými výpary a hrozbami. A pohoří Uâ na okraji říše rozhodně takové bylo, chmurné a ubíjející, jak svou obrovitostí a zmučeným vzhledem, tak i díky povídačkám, jež kolovaly v údolích a dostávaly se i nahoru do sanatoria s davy poutníků, kteří dvakrát ročně
boualem sansal procházeli krajem Sín a kteří si vždy zašli a stavili se v nemocnici, protože toužili před další cestou po teple a stravě. Přicházeli z daleka, ze všech končin země, šli pěšky, byli otrhaní a v horečkách, často jim hrozilo nebezpečí; v jejich prorocky blouznivých vyprávěních bylo cosi zázračného, chmurného a zločinného, znepokojivého i proto, že mluvili tlumeně a při sebeslabším zvuku umlkali a pokradmu se rozhlíželi. I poutníci a nemocní stejně jako všichni nikdy neslevovali z opatrnosti, protože se báli, aby je nepřekvapili dohlížitelé nebo možná i strašliví V a aby nebyli označeni za makúfy, šiřitele Velké nevíry a členy tisíckrát prokleté sekty. Ati si posléze styky s těmito cestovateli zamiloval a vyhledával je, protože na svých poutích nashromáždili mnoho příběhů a objevů. Země je tak rozlehlá a tak naprosto neznámá, že byste se nejraději ztratili v jejích záhadách. Poutníci byli jediní, kterým bylo dovoleno se po ní pohybovat, jistěže ne volně, ale podle přesně určeného kalendáře a po vyznačených cestách, jež nesměli opustit a jež byly posety zastávkami rozmístěnými uprostřed pustin, na bezvodých náhorních pláních, v nekonečných stepích, na dnech kaňonů, u odlehlých osad bez duše, kde je počítali a rozdělovali na skupiny jako vojska na polním tažení, když táboří u tisíce polních ohnišť a čekají na rozkaz k sešikování a odchodu. Zastávky někdy trvaly tak dlouho, že kajícníci zapouštěli kořeny v obrovských sídlištích, chovali se jako zapomenutí uprchlíci a nevěděli, čím včerejšek napojí jejich sny. Když provizorium přetrvá, přinese to ponaučení: důležitý není cíl, ale zastávka, protože byť byla nejistá, skýtá odpočinek a bezpečí, čímž svědčí o praktičnosti Aparátu a o tom, jak láskyplný vztah chová Vyslanec ke svému lidu. Lhostejní vojáci a komisaři víry, ti zase usoužení a čilí jako surikaty, se střídali po trasách poutí, v jejich citlivých bodech, pozorovali, jak kolem procházejí poutníci, a byli odhodlaní nad nimi bdít. Neví se, jestli někdy došlo k nějakému útěku či pronásledování, lidé přece chodívají tam, kam se jim řekne, i loudat se začnou, teprve když je únava přemůže a jejich řady prořídnou.
Konec světa
Vše je správně uspořádáno a pečlivě filtrováno, nemůže se stát nic, co by neplnilo jasně vyjádřenou vůli Aparátu. Neví se, kde vzala ta omezení počátek. Jsou prastará. A po pravdě řečeno podobná otázka se nikdy v žádné mysli ani nezačala klubat, protože harmonie vládne už tak dlouho, že nikdo nevidí žádný důvod ke znepokojení. Dokonce ani nemoc a smrt, jež přicházejí častěji, než by měly, nemají na morálku lidí žádný účinek. Yölah je veliký a Abi je jeho věrným Vyslancem. Pouť byla jediným schvalovaným důvodem k putování krajinou, když tedy nepočítáme cesty nutné k účelům správním a obchodním, pro něž lidé měli ochranný list, který si museli nechávat potvrdit na každé zastávce. Ani tyto kontroly, jež se opakovaly donekonečna a k nimž bylo třeba opatřit mraky razítkovačů a proštipovačů, neměly pražádný důvod, byly přežitkem z nějaké zapomenuté éry. Samozřejmě, země zažívala opakující se války, nečekané a záhadné, protože nepřítel byl všude, mohl se vynořit z východu i ze západu a právě tak ze severu nebo z jihu, každý se měl na pozoru, neboť nikdo nevěděl, jak vypadá a co vlastně chce. Říkalo se mu prostě Nepřítel, tak, že velké písmeno je v tónu řeči jasně slyšet, a to stačilo. Kdysi prý bylo oznámeno, že je špatné jej nazývat jinak, a to se jevilo zcela legitimní a očividné, protože při zdravém rozumu není žádný důvod opatřovat jménem něco, co nikdo jakživ neviděl. Nepřítel nabyl bájných a děsuplných rozměrů. A jednoho dne, aniž k tomu byl dán jakýkoli pokyn, slovo Nepřítel zmizelo ze slovníku. Mít nepřátele je přiznání slabosti, vítězství je buď naprosté, nebo vůbec není. Mluvilo se o Velké nevíře, mluvilo se o makúfech, což bylo nové slovo označující neviditelné a všudypřítomné odpadlíky. Vnitřní nepřítel nahradil toho vnějšího, nebo naopak. Posléze přišel čas upírů a inkubů. Při velkolepých obřadech padalo jméno nabité vším děsem, jméno Šítán. Také se říkalo „Šítán a jeho šiky“. Někteří lidé to brali jako jinou možnost, jak mluvit o Odpadlíkovi
boualem sansal a jeho přívržencích, což bylo slovní spojení, na které lidé velmi dobře slyšeli. A to není všechno, kdo vysloví jméno Zlovolného, musí plivnout na zem a třikrát pronést posvátnou formuli: „Ať jej Yölah zavrhne a prokleje!“ Později, když jsme překonali další překážky, dostal konečně Ďábel, Zlovolný, Šítán, Odpadlík, své pravé jméno: Balís, a z jeho přívrženců, odpadlíků, se stali balísovci. Zčistajasna to vypadalo srozumitelněji, ale přesto si lidé dlouho kladli otázku, proč se po celou tu uplynulou věčnost používalo tolik falešných jmen. Válka byla dlouhá a strašlivá. Tu a tam, či po pravdě řečeno všude (i když se k válce bezpochyby připojila mnohá další neštěstí, zemětřesení a další turbulence) vídáme její pozůstatky, zbožně uchovávané a uspořádané jako do krajnosti přehnané výtvarné výstavy, jež jsou slavnostně nabízeny veřejnosti: zbytky vykuchaných budov, stěny poseté výstřely, celé čtvrti zasypané pod sutinami, vyvržené mršiny, ohromné krátery proměněných v kouřící žumpy nebo smrduté bažiny, úžasná nakupení zkrouceného, rozervaného, roztaveného šrotu, v němž můžeme číst nějaká znamení, a v jistých místech to jsou i celá rozsáhlá zakázaná území o mnoha stovkách čtverečních kilosíků nebo šabírů, vymezená hrubými palisádami s místy probouranými průchody, a holé končiny zmítané ledovými nebo žhavými vichry, kde se podle všeho odehrály události přesahující chápání, snad tu na planetu dopadly kousky slunce nebo tu jakási temná magie rozběsnila sílu pekelného ohně, a co také jiného, vždyť všechno, země, kameny, díla lidských rukou, všechno do hloubky zeskelnatělo a výsledné duhově lesklé magma vysílá škubavé praskání, z nějž se ježí chlupy, hučí v uších a plaší se srdeční tep. Tento jev přitahuje zvědavce, lidé se mačkají kolem těch obřích zrcadel a baví se pohledem na to, jak jim chlupy vstávají do pozoru jako na přehlídce, jak jim kůže před očima rudne a bobtná, jak jim z nosu po velikých kapkách teče krev. To, že obyvatele takových krajů, lidi i zvířata, postihují neslýchané choroby, že jejich potomstvo přichází
Konec světa
na svět se všemožnými znetvořeními a že k tomu není žádné vysvětlení, nikoho přesto neděsí a všichni dál děkují Yölahovi za jeho dary a chválí Abiho za jeho láskyplnou přímluvu. S rozmyslem rozmístěné informační tabule vysvětlují, že po válce, jíž říkáme Šar, Velká svatá válka, panovala zkáza, kam oko dohlédlo, a mrtví, noví mučedníci, se počítali na stovky miliónů. Po celé roky, po celá desetiletí, po celou dobu trvání války a ještě dlouho po ní statní chlapíci usilovně sbírali mrtvoly, převáželi je, vršili, spalovali, zasypávali nehašeným vápnem, shazovali je do bezedných zákopů, skládali na hromady v útrobách opuštěných dolů, v hlubokých jeskyních posléze uzavřených za pomoci dynamitu. Abiho výnos učinil tyto postupy, silně vzdálené pohřebním obřadům věřících, na nezbytnou dobu zákonnými. Sběrač a spalovač mrtvol, to byla po dlouhé léta oblíbená řemesla. Kdo měl dost svalů a síly, ten se jim mohl věnovat, naplno či příležitostně, mezi sezónami, ale nakonec zbyli jen ti opravdu odolní pořízci. Chodili od kraje ke kraji se svými učedníky a s nástroji svého řemesla, s ruční kárkou, provazy, kladkou, lucernou, ti lépe vybavení i s tažným zvířetem, vždy přijali zakázku, na kterou stačili, a dávali se do díla. V paměti starců pevně zůstal obraz oněch skromných zamlklých obrů, kteří putovali do dálav, stezkami a průsmyky, zástěra ze silné kůže je tloukla do mocných stehen, vlekli těžce naložené vozy a za nimi šli učedníci a někdy i celé rodiny. Pach jejich řemesla se táhnul za nimi, předcházel je, vše prostupoval, zatuchlý závan hnijících tkání, spáleného tuku, pěnivého vápna, znečištěné zeminy, ohavných plynů. Postupem času ti statní chlapíci mizeli, země byla asanována, zbylo jen pramálo zamlklých starců s pomalými pohyby, kteří se lacině dávali najímat poblíž nemocnic, hospiců a hřbitovů. Smutný konec těch hrdinských čističů smrti. A Nepřítel, ten prostě a jednoduše zmizel. Nikdy nebyla nalezena jediná stopa po tom, že prošel zemí, stopa po jeho bídné přítomnosti na světě. Vítězství nad ním bylo „naprosté, definitivní, neodvolatelné“, alespoň podle oficiální věrouky. Yölah rázně rozhodl
boualem sansal a svému lidu, věřícímu pevněji než kdy dříve, daroval nadvládu slíbenou mu od prvopočátku. Aniž kdo věděl jak a proč, prosadilo se datum, vtisklo se do mozků, stojí na pamětních deskách poblíž pozůstatků: . Má snad něco společného s válkou? Možná. Nebylo upřesněno, jestli se týká jejího začátku nebo snad konce, případně nějaké její zvlášť významné epizody. Lidé zvažovali jedno, pak něco jiného, subtilnějšího, podle svatosti vlastního života. Numerologie se stala národním sportem, sčítalo se, odečítalo, násobilo, dělalo se všechno, co se s číslicemi , , a dělat dá. Nějaký čas se mělo za to, že je prostě a jednoduše rok narození Abiho, nebo rok, kdy byl osvícen božskou září, právě když vstupoval do padesátého léta života. Nikdo nepochyboval o tom, že mu Bůh nabídl novou, jedinečnou úlohu v dějinách lidstva. V té epoše se země, jež nenesla jiné jméno než „země věřících“, začala nazývat Abistán, velice pěkný název používaný hodnostáři, Ctihodnými a sektáři Spravedlivého bratrstva a agenty Aparátu. Prostý lid se přidržel starého označení „země věřících“ a v běžném hovoru, kdy zapomínali na rizika a nebezpečí, to lidé zkracovali ještě víc, říkali „země“, „doma“, „u nás“. Lid se tak zkrátka dívá na vše, je bezstarostný a ne právě nápaditý, nevidí daleko za vlastní humna. Jako by se u lidí jednalo o jakousi zdvořilost: cizí místa mají své vládce a nahlížet k nim znamená narušovat soukromí, porušovat smlouvu. Říkat, že já jsem Abistánec a my jsme Abistánci, to mělo jakousi tíživou úřední stránku, jež přináší potíže a výzvy k pořádku, ne-li příkazy, a tak lidé sami o sobě mluvili jen jako o „lidech“ a byli pevně přesvědčeni, že to postačí, aby se v tom poznali. Jindy zase to datum bylo spojováno se založením Aparátu a ještě před tím se vznikem Spravedlivého bratrstva, shromáždění čtyřiceti hodnostářů, jež z nejspolehlivějších věřících osobně vybíral Abi poté, co jej samotného vyvolil Bůh, aby mu pomáhal v monumentálním úkolu, totiž vládnout lidu věřících a celý jej dovést do jiného života, kde každý předstoupí před Anděla spravedlnosti a ten se jej bude tázat na správnost jeho konání. Říkali jim, že v tom světle stín
Konec světa
neskryje nic, že se odhalí. Za těch ohromných katastrof, jež následovaly jedna po druhé a podobné jedna druhé, dostal Bůh nové jméno, Yölah. Časy se změnily, podle Prvopočátečního příslibu se zrodil jiný svět, zrodil se na očištěné zemi zasvěcené pravdě, před zraky Boha a Abiho, takže bylo třeba vše přejmenovat, vše přepsat, až nový život nebude ani v nejmenším poskvrněný Historií, již uplynulou, neplatnou, vymazanou, jako by nikdy neexistovala. Abimu pak Spravedlivé bratrstvo přisoudilo skrovný, leč velmi přiléhavý titul Vyslanec a vytvořilo pro něj střízlivý a dojemný pozdrav; říkalo se „Abi Vyslanec ať je požehnán“ a u toho si lidé líbali hřbet levé ruky. Tolik historek kolovalo, než vše utichlo a vrátilo se k pořádku. Dějiny byly přepsány a rukou Abiho zpečetěny. Cokoli se snad ze starých časů dokázalo udržet v hloubi proškrtaných vzpomínek, jakékoli cáry a dým, to už jen přiživovalo nejasné blouznění starců postižených demencí. Pro pokolení Nové éry už letopočty, kalendář, Dějiny neznamenaly nic, nic víc než otisk větru na obloze, vždyť jen přítomnost je věčná, jen dnešek je stále tady a čas ve své úplnosti třímá ve své ruce Yölah, jenž ví a jenž rozhoduje o významu všeho a vnuká, co chce, komu chce. Tak či onak, bylo základní datum pro celou zemi, i když nikdo nevěděl, čeho se týká. Takhle to bylo, prosté i složité, ale přitom ne absurdní. Uchazeči o pouť se zapisovali na seznam pro určité svaté místo, jež za ně vybral Aparát, a čekali, až je vyzvou, aby se přidali k odjíždějící karavaně. Čekání mohlo trvat jeden rok nebo celý život až do konce, v kterémžto případě nejstarší syn zesnulého zdědil certifikát o přihlášce, ale druhý syn ani dcery nikdy: svatost se nedělí a nemění pohlaví. Následovala velkolepá oslava. Askeze pokračuje v synovi, rodinná čest je tím posílena. Milióny a milióny jich putovaly přes celou zemi, pocházeli ze všech jejích šedesáti provincií, byli všeho
boualem sansal věku i postavení, počítali dny, které je dělí od velkého začátku cesty, od PD, Požehnaného dne. V některých krajích se stalo zvykem jednou ročně se scházet v nespočetných davech, hojně se s radostným povykem mrskat bičem se hřeby a tím vyjádřit, že bolest není nic ve srovnání s tou radostí, že můžeme doufat v PD; v jiných oblastech se zase lidé scházeli na proslulé oslavy, usedali se zkříženýma nohama v kruhu, koleno na koleno, a naslouchali věkovitým uchazečům, kteří již podléhali vyčerpání, ale nikoli beznaději, a kteří jim líčili své dlouhé a blažené trápení, jemuž se říkalo Očekávání. Každou větu prokládal vyvolávač vyzbrojený výkonnou hlásnou troubou povzbuzujícím voláním: „Yölah je spravedlivý“, „Yölah je trpělivý“, „Yölah je veliký“, „Abi ti pomáhá“, „Abi je s tebou“ a tak dále, jež pak opakovaly desítky tisíc hrdel sevřených dojetím. Poté se lidé modlili přitisknutí loket na loket, modlili se jako o závod, zpívali ódy sepsané samotným Abim a to vše stále dokola až do vyčerpání. Nato nastával velký okamžik a oni po celých stádech podřezávali berany a tučné volky. Povolali nejzdatnější a v bourání zběhlé řezníky z celého kraje, protože se jednalo o obětování a to má své obtíže, podříznout není porazit, ale povýšit. A posléze bylo třeba všechno to maso upéct. Ohně byly vidět z daleka, vzduch houstnul tukem a příjemná vůně zvolna pečeného masa rozechvívala všechno, co v okruhu deseti šabírů mělo nos, čenich, rypák či zobák. Byly to tak trochu orgie, nekončící a sprosté. Žebráci přitahovaní vůní se sbíhali v rozechvělých hejnech, protože nemohli odolat hojnosti masa ronícího chutnou šťávu, zmocňovalo se jich krajní opojení, jež je dohánělo k chování cizímu víře, jenže jejich hltavost byla i přesto vítaná, protože co jinak udělat s takovým množstvím obětního masa? Vyhodit je by byla svatokrádež. Vášnivé zaujetí pro pouti bylo přiživováno neustálými kampaněmi, v nichž se mísila reklama, kázání, trhy, soutěže a rozličné manipulace, vše pořádané nesmírně mocným Ministerstvem obětin a poutí. Monopol na Vtloukání neboli mússim držela jistá prastará a velice
Konec světa
svatá rodina, těšící se lásce a přízni Abiho, a vykonávala je se spravedlností, jež se tak hodí k náboženství; „ani málo, ani příliš“, tak znělo její obchodní heslo, které znaly i malé děti. Kolem obětin a poutí se točilo i mnoho dalších řemesel a nejedna urozená rodina se usilovně snažila nabídnout to nejlepší. V Abistánu nebylo jiné hospodářství než to náboženské. Zmíněné kampaně trvaly po celý rok, ale vrcholily v létě, v době Siamu, posvátného týdne Naprosté střídmosti, jenž se časově shodoval s návratem poutníků ze vzdálených končin a zázračných dnů strávených na některém z tisíce a jednoho míst určených pro pouti po celé zemi, ze svatých míst, svatých krajů, z mauzoleí, sídel slávy a mučednictví, kde lid věřících dosáhl skvělých vítězství nad Nepřítelem. Patrně zarputilá náhoda tomu chtěla, že všechna tato místa se nacházela na druhém konci světa, daleko od hlavních cest a měst, a tím pádem byla každá pouť dlouhou a nesmírně obtížnou výpravou, jež zabrala roky. Procházelo se zemí z jedné části do druhé, pěšky, po drsných a osamělých cestách, jak tomu chtěla tradice, a návrat starých a nemocných byl tím pádem velmi nepravděpodobný. Ale vlastně právě to bylo tím pravým snem žadatelů, zemřít na cestě ke svatosti, jako by si mysleli, že koneckonců není až tak dobré dosáhnout dokonalosti ještě za života, protože to by na vyvoleného kladlo tolik nároků a povinností, že by jim bezpochyby nedostál, a tím by rázem ztratil výhodu tolikaletého sebeobětování. A pak, jak by se mohl takový drobný světec těšit z dokonalosti ve světě natolik nedokonalém, ledaže by se choval velkopansky? Nikdo, ani jeden poctivý věřící si nedovoloval myslet, že tyto nebezpečné pouti jsou účinný způsob, jak dostat nadbytečné davy z měst a nabídnout jim krásnou smrt na cestě k dovršení. Stejně tak nikoho nikdy nenapadlo si myslet, že stejný cíl měla i Svatá válka: proměnit všechny nepotřebné a ubohé věřící v přeslavné a prospěšné mučedníky. Samo sebou se rozumělo, že nejsvětějším ze všech svatých míst je domek z bludných kamenů, v němž se narodil Abi. Je to snad ta
boualem sansal nejžalostnější chajda na světě, ale zázraky, jež se v ní odehrály, zdaleka přesahují vše představitelné. Nebylo jediného Abistánce, aby neměl doma reprodukci svatého příbytku; ať už byla na kartonu, na dřevě, z nefritu či ze zlata, všechny vyjadřovaly stejnou lásku k Abimu. Nikdo o tom nemluvil a lidé to ani nezaznamenali, ale každých jedenáct let dotyčný domek změnil místo, a to dle tajného rozhodnutí Spravedlivého bratrstva, jež organizovalo rotaci slavného monumentu ve snaze zavést rovnost mezi šedesáti provinciemi Abistánu. Dopředu se o tom nevědělo, ale pomocí jednoho z nejméně nápadných programů uchystaných Aparátem se s dlouhým předstihem chystalo nové místo a místní byli vzděláváni pro své role budoucích historických svědků, kteří budou muset poutníkům vykládat, co pro ně znamená žít v sousedství chýše jedinečné v celém všehomíru. A kajícníci jim to štědře opláceli, nešetříce chválou, slzami a dárečky. Splynutí bylo naprosté. Pokud Dějiny nemají svědka, jenž by je mohl odvyprávět, pak neexistují; někdo musí příběh uvést do chodu, aby jej jiní dokončili. Pevný systém omezení a zákazů, propaganda, kázání, kultovní povinnosti, rychlé střídání obřadů, prokazování osobní iniciativy, to vše padalo na váhu při hodnocení a udělování výsad, to vše spojeno dohromady vytvářelo u Abistánců zvláštní ustrojení ducha, protože každý byl bez ustání zaneprázdněn nějakou činností, z níž nechápal ani zbla. Přivítat poutníky obklopené aureolou čerstvé svatosti, po dlouhé nepřítomnosti a návratu je oslavit, zahrnout je laskominami, něco si od nich vzít, nějaký předmět, pramínek vlasů, jakýkoli svatý ostatek, to byl okamžik, to byla příležitost, jakou by si obyvatelstvo a uchazeči o PD nenechali ujít ani za nic na světě. Tyto poklady měly na trhu s relikviemi velikou cenu. Ale co víc, lidé se od těch drahých poutníků dozvídali o kdejakých zázracích, protože poutníci byli očima, jež viděly svět a dosáhly nejposvátnějších míst. (...)
