KRISTINA CARLSON
sveta
N
c e n a ko
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
NA KONEC S VĚTA
KRISTINA CARLSON
c e n a ko
sveta
N
PRAHA 2014
Přeložil Vladimír Piskoř
Tato kniha vychází za finančního přispění FILI — Informačního centra finské literatury. This work has been published with the financial assistance of FILI — Finnish Literature Exchange.
Kniha vychází za finančního přispění Ministerstva kultury ČR
NA KONEC SVĚTA Copyright © Kristina Carlson First published in 1999 by Otava Publishing Company Ltd. with the Finnish title Maan ääreen. Published in the Czech language by arrangement with Otava Group Agency, Helsinki. Translation © Vladimír Piskoř, 2014 Czech edition © dybbuk, 2014 ISBN 978-80-7438-105-8
Mým dědictvím je krása, dálka, jas! Je čas mým majetkem a polem mým je čas. J. W. von Goethe
Ú VO D E M
Kde je Sibiř? Nemyslím zeměpisné délky a šířky. Nemyslím Sibiř umírajících důlních měst, kde padesátiletá žena, která v troskách domu sbírá třísky a kousky prken na zátop, vypadá jako stařena. Nemyslím Sibiř, jejíž jméno má pochmurný zvuk, protože v Rusku a Sovětském svazu se tam posílalo do vyhnanství kvůli vraždě, loupeži, podvodu, nesprávnému původu nebo nesprávnému názoru. Myslím Sibiř, kraj kolem Amuru, vysněnou zemi Len narta Falka a expedice kapitána Hööka. Ano, měla bych vědět. Jsem dvakrát starší než Lennart. Nejsem ještě stará. Nicméně mě bolívají prsty na nohou a v noci nemohu spát. Theodor Gantz uvažoval o atomové teorii, já přemýšlím o dědičnosti, protože jsem s Lennartem příbuzná. Cestovala jsem na stejný stupeň šířky, jako je Nachodka, ale na druhou stranu světa, s sebou účetní deník a sešit. Budu se muset dozvědět, co Lennart nevěděl. Nemluvím o jeho smrti, ale o jeho životě. Možná mi krev neobíhá, jak má, a spánek nepřichází jen proto, že cestuji s nebožtíky?
9
THEODOR GANTZ H E L S I N K Y 18 7 8
Nemohu spát. Postel mám v pracovně, a vstanu ještě za hluboké noci. Chodím sem a tam. Lennart mi zanechal své bolavé prsty na nohou. V chodidlech cítím šum, jako by se mi v nich po omrzlině rozproudila krev, a prsty neskutečně bolí. Lennart si kvůli nohám naříkal, omrzly mu už při plavbě z Kronštadtu do Norska, do Tvedestrandu. Nenapadalo mě, jak ho potíží zbavit. Opodeldok, masírování, vlněné ponožky. Stejné prostředky by zvládla i stará mastičkářka. Chudák Lennart mi důvěřoval a ujišťoval mě, že mu léčba ulevila. Dnes to jsem já, koho píchá a bolí v nohou. Navzdory rozumu a lékařskému vzdělání si říkám, že atomy, jež se po smrti osvobodí z lidského těla, putují a hledají silové pole jiných atomů, aby se připojily a existovaly dál. Mým údělem jsou Lennartovy prsty. Kde jsou játra, slinivka, ledviny a další vnitřní orgány, o jejichž funkci a dokonce existenci většina živých nemá ponětí? Že by nepřátelské atomy z Lennartových ledvin dostal Petrov, jelikož si začal stěžovat na problémy s močením? Asi nejvíce se lidé zaobírají osudem duše a ducha, přemýšlejí o Bohu, nebi a peklu. Já o ničem takovém ne dumám. Lennartovy prsty mě probouzejí a nutí psát. Z mé dýmky stoupá modrý dým. V Persii kuřákům natrhávali rty 13
a v Osmanské říši je věšeli. S přibývajícím věkem se hrozby stávají marginálními. Musím odpovídat na otázku, v čem spočíval význam krátkého života Lennarta Falka? Pokud bych se o to pokusil, zažene mě to na hlubokou vodu. Já jsem přírodovědec a ne l’homme des lettres. Pro Lennarta jsem byl spolubydlící, přítel a lékař. Podrobnosti posléze nabývají na spletitosti, podobně jako při pitvě, kdy se z tělních dutin vyjímají vnitřní orgány. Jaký význam má slezina nebo slinivka kromě toho, co o jejich funkci víme? Zbytečná otázka. Na játrech je vidět, zdali ztučněla nebo ne. A co z toho? Vnitřní orgány se prozkoumají, zváží a uloží do lihu. Tělo se pečlivě zašije, protože nebožtíka uloží do otevřené rakve, ve které ho uvidí příbuzní a přátelé. Tehdy se už atomy nepochybně oddělují. Jsou nejaktivnější hned poté, co duch opustí tělo, nebo až později, když se tělo hnilobně rozkládá? Přikláním se k té druhé teorii, protože prsty na nohou mě začaly soužit teprve po návratu do Helsinek. Tenkrát od Lennartovy smrti uplynuly tři roky. Dnes už je to sedm let. Aniž bych chtěl žertovat, přiznám se, že raději bych si vzal jeho vlasy, jeho světle hnědé kučery. Temeno mám holé, a to, co mi ještě roste na skráních, zešedivělo jako lišejník. Lennart byl jaksi nenápadně krásný, s hezky řezanými rysy, šedýma očima a tmavým obočím. Ale vysoký a hubený jako pštros. Chyběla mu fyzická síla i odolnost. To moje tělesná schránka naopak připomíná sud, rovněž v obličeji jsem široký. Vodorovně se rozpínající kůže mi možná do tváří vykresluje úsměv, díky tomu mě považují za laskavého a dobrosrdečného člověka. Jednoho večera, když jsem upřeně zíral na prázdný papír rozevřeného zápisníku, vypučela do běloby tečka. Přimhouřil jsem oči. Jako kočka nebo pes na sněhu. Tečka 14
