Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217111
Naše země po listopadu 1989 prožila dynamický vývoj, který radikálně změnil její tvář. Kniha Éra nevinnosti. Česká politika 1989–1997 nabízí ucelené zachycení této zajímavé doby, jejíž někteří aktéři mnohdy utvářejí i dnešek. Čtivě psaný text je vystavěn na důkladné analýze klíčových událostí a zlomových momentů od zhroucení komunistického režimu do takzvaného „sarajevského atentátu“. Čtenář má možnost nahlédnout do nitra Občanského fóra, hlavního aktéra přechodu k demokracii z přelomu osmdesátých a devadesátých let, sledovat zrod české pravice a levice, výbušné spory kolem lustrací, ekonomické transformace, česko-slovenských vztahů, stejně jako zákulisí sestavování vlád nebo skandálů, které otřásly politickou scénou. Plastické zachycení tehdejší politiky dokreslují dobové fotografie zachycující specifickou atmosféru této unikátní etapy českých dějin. „Autorovi se podařilo napsat vynikající práci, která spojuje tři momenty: přitažlivě vedenou dějovou linku, věcně správné interpretace politických událostí a snahu jít pod povrch běžně tradovaných tvrzení a nakonec, nebo možná především, osobitost autorova pohledu.“ Bohumil Pečinka, komentátor časopisu Reflex
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Lubomír Kopeček
ÉRA NEVINNOSTI ČESKÁ POLITIKA 1989–1997
Barrister & Principal
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217111
Věnováno rodičům
© Lubomír Kopeček, 2010 © Barrister & Principal, o. s., 2010, 2011, 2016 Foto na obálce ČTK. ISBN 978-80-7485-087-5
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217111
Předmluva
PŘEDMLUVA
Psát o dějinách nedávné minulosti v sobě skrývá řadu úskalí. K těm největším patří chybějící větší odstup od tehdejších událostí. Předmět zájmu této knihy – česká politika v prvních polistopadových letech – mnohdy doposud intenzivně žije v politických a publicistických diskusích. Interpretace toho, co se tehdy odehrálo, nezřídka vzbuzují vášně. Aktéři dobových událostí někdy stále vytvářejí dnešek. Pozitivní stopa, kterou zanechali v dané době, mohla být v mysli mnohých současníků překryta jejich pozdějšími kontroverzními počiny. To se pochopitelně, byť spíše podvědomě, promítá do hodnocení jejich časově vzdálenějšího politického angažmá. Dále je zde úskalí výběru toho klíčového, co se odehrálo. Hrozí nebezpečí, že autor „utopí“ čtenáře ve výčtu sice zajímavých, ale pro hlavní osu výkladu méně podstatných fakt. Tato syntéza polistopadových let je navíc znevýhodněna vůči budoucím historickým pracím. Až na určité výjimky, jakými jsou četné studie o prvních polistopadových týdnech a měsících, chybí důkladnější odborné zpracování řady momentů, které formovaly českou politiku v závěru 20. století. S ohledem na vše zmíněné jsem se snažil tuto knihu psát s jasnou a – pevně věřím – srozumitelnou výkladovou linií, brát v úvahu stávající limity poznání a hlavně přistupovat k tématu s pokorou. Téměř jedna dekáda zahrnutá v této knize představuje mimořádně zajímavé a pestré období, které bezpochyby stojí za připomenutí. Proto je tento text určen nejenom těm, kteří tuto dobu prožili, ale i mezitím dorostlé generaci, jež si ji nemůže pamatovat. 5 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217111
Zvolený titul Éra nevinnosti působí na první pohled nepatřičně. Je možno namítnout, že těžko lze najít v moderních českých a československých dějinách období, které by bylo provázeno takovým počtem skandálů. Jejich převažujícím společným jmenovatelem byla privatizace. Je také poněkud neslavnou českou zásluhou obohacení angličtiny o „malebný“ výraz tunelování (tunnelling) coby označení specifického typu finančních podvodů. Přesto považuji zvolený titul knihy za zcela odpovídající. Nejde ani tak o to, že podobnou zkušenost při masivní konverzi vlastnictví ze státního na soukromé udělaly všechny bývalé komunistické státy. Zásadní je fakt, že výraz „éra nevinnosti“ je spojován s politickou, nikoliv ekonomickou sférou a je používán v kontrastu k předlistopadové éře i vývoji, který následoval od konce devadesátých let. Tím není zpochybňováno, že ekonomika silně působila na politiku. Nicméně jde o dvě odlišné sféry. I když to zní jako klišé, s listopadem 1989 přichází do politiky mohutný příliv zapálených lidí, jejichž základní motivací bylo ovlivňování a změna věcí veřejných. Ať už se jejich politické orientace vyvíjely jakkoliv, kvalitativní osobnostní zlom oproti předchozím šedivým komunistickým aparátčíkům je nezpochybnitelný. Využijeme-li oblíbené rozdělení z pera klasika sociálních věd Maxe Webera, podle něhož se politici dělí na ty, kteří žijí „pro politiku“, a na ty, kteří žijí „z politiky“, mezi nově se formující politickou elitou převažovali ti první. Možná, výstižněji řečeno, vykazovali tito lidé mimořádné nasazení pro „věc“ – ať už jakoukoliv. Neodmyslitelné průvodní jevy samozřejmě představoval politický amatérismus nebo postupné odchody těch, kteří neuspěli, případně pochopili, že nejde o jejich životní „parketu“. Souběžně s tím se prosazovala profesionalizace politiků, což podporovalo tendenci k pojímání politiky coby zdroje obživy. To však samo o sobě nediskvalifikuje tvrzení o specifické „nevinnosti“ tohoto období. Dalším podpůrným argumentem je mínění společnosti o politice a politicích. Jak ukazuje pohled do dobových novin a do sociologických šetření, politika byla vnímána jako klíčový nástroj proměny země. Představovala i proto poměrně respektovanou a uznávanou oblast lidské činnosti. V této důvěře veřejnosti v politiku byl velký díl naivity a přehnaných očekávání. Politici nejsou a nemohou být andělé a politika je vždy „jen“ uměním možného. Projevilo se to ke konci období, o němž pojednává tato kniha, kdy tuto důvěru začaly nahlodávat přibývající ekonomické těžkosti, aféry s financováním stran, stupňující se vládní spory a posléze i politická krize. Už za nové 6 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217111
konfigurace v době opoziční smlouvy od konce devadesátých let se tento pokles důvěry změnil v hluboký propad. Sociolog Lukáš Linek tuto společenskou ztrátu iluzí přiléhavě nazval „zrazením snu“. I když se později důvěra občanů částečně obnovila, už se nevrátila na vysoké hodnoty z první poloviny devadesátých let. Stejně tak se na konci první polistopadové dekády začala proměňovat politická elita. „Éra nevinnosti“ tak představuje unikátní a neopakovatelnou kapitolu českých dějin. Z časových mantinelů let 1989 a 1997 vybočuje v této knize stručný pohled na dvě předlistopadová desetiletí. Důvod je stejný, jaký kdysi na začátku svého líčení počátků Československa v Budování státu uváděl Ferdinand Peroutka, když psal, že 28. říjen sahal svými kořeny do doby dřívější. Podobně nespadl z nebe 17. listopad. Závěr „éry nevinnosti“, spojený s rozpadem Klausovy vlády a občanské pravice, pak svými konotacemi mírně zasahuje do prvních měsíců roku 1998. Jako úvahové zamyšlení, které se svým charakterem liší od zvoleného přístupu, je na konci knihy zařazen krátký dodatek o kontinuitě a diskontinuitě mezi starým komunistickým a novým postkomunistickým režimem. Obsahově se kniha soustřeďuje primárně na vývoj a kontext české politiky. Vzhledem k názvu této knihy je zdůraznění kurzivou zdánlivě zbytečné. Má to však své dobré důvody. Česká politika se do roku 1992 vyvíjela v širším československém rámci a významně do ní zasahovala problematika státoprávního uspořádání a česko-slovenských vztahů. Text to pochopitelně v nezbytně nutné míře bere v úvahu. Pomíjí však to, co z této trochu nepřesně řečeno „československé“ problematiky není podstatné pro hlavní linii výkladu. Termín česká politika je brán ve vnitropolitickém slova smyslu. Zahraničněpolitické „přesahy“ jsou zmíněny pouze ve vztahu k domácímu „hřišti“. Celá konstrukce knihy je podřízena snaze nabídnout plastický obraz české politiky, a to s přihlédnutím k různorodým faktorům a fenoménům, které ji ovlivňovaly. Mírně disproporční rozsah textu věnovaného jednotlivým časovým etapám plyne z jejich rozdílné politické „intenzity“. Během téměř pěti let pracného vzniku této knihy byla neobyčejně důležitá tolerance mé ženy Kateřiny. Můj dík patří také Bohumilu Pečinkovi a Janu Holzerovi za inspirativní připomínky k finální verzi rukopisu. Velmi podstatnou roli při psaní textu hrály debaty o české polistopadové politice a jejich aktérech, které jsem vedl s řadou mých kolegů. Zvláště vděčný jsem Vítu Hlouškovi, Františku Mikšovi, Miroslavu Marešovi, Stanislavu Balíkovi a Romanu 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217111
Chytilkovi, jejichž názory a postřehy pro mne byly velmi podnětné. Několik potřebných náležitostí, jako vytvoření seznamu zkratek či jmenného rejstříku, je dílem Michala Murada a stylisticky text doladily Alena Němcová a Barbora Dudáková, za což jim rovněž všem třem děkuji. Vznik této knihy značně usnadnilo inspirativní prostředí Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
PROLOG: Cesta k listopadu: komunistický režim, společnost a opozice v éře normalizace
PROLOG Cesta k listopadu: komunistický režim, společnost a opozice v éře normalizace
Hledání kořenů politické změny zrozené na sklonku roku 1989 představuje komplikovanou otázku, která nenabízí uspokojivou odpověď. Kontrastuje to s narozením vzdáleného demokratického předchůdce polistopadového režimu – Masarykovy Republiky československé v říjnu 1918. U té se za moment, jímž odstartovala příprava jejího vzniku, bez větší diskuse uvádí vypuknutí první světové války v roce 1914. Od něho se odvíjela následná, i když někdy klikatá linka zahraniční a domácí protirakouské rezistence. Jako možný „předstartovní“ bod pro listopad 1989 se asi nejvíce nabízí Pražské jaro roku 1968. Uvolnění cenzury, vznik nezávislých zájmových organizací nepodřízených kontrole komunistického režimu, asi nejviditelněji Klubu angažovaných nestraníků, a všeobecné probuzení občanské společnosti, které Pražské jaro provázely, z něho dělají nepochybně zajímavou epizodu v moderních českých dějinách.1 Tehdejší vedení Komunistické strany Československa (KSČ), či přesněji jeho reformněji naladěná část, si nepochybně přálo revizi dosavadního politického systému. Tato představa „socialismu s lidskou tváří“ však rozhodně nebyla výrazem vůle po nastolení liberální demokracie a za nějakou „přípravu na listopad“ se nedá považovat. Vzdálenost myšlenek Pražského jara a polistopadové reality dobře ztělesňuje postava Alexandra Dubčeka, jenž se jako ikona roku 1968 ocitl na konci roku 1989 ve významné funkci šéfa federálního parlamentu. Dubčekovy politické názory však byly už v té době většinou nově se formující české (méně slovenské) politické elity vnímány jako jemně řečeno překonané. Snaha některých bývalých reformních komunistů éry Pražského jara „navázat na přetržku“ způsobenou v srpnu 1968 vstupem vojsk Varšavské smlouvy pak zůstala jen neúspěšným pokusem. Žádná repríza reformy komunistického režimu v novém balení se v listopadu 1989 nekonala. 9 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217111
V průběhu dvou dekád bezčasí po likvidaci Pražského jara se žádný pevný bod, k němuž by se daly nezpochybnitelně vztáhnout změny roku 1989, najít nedá. Není jím ani vznik Charty 77, která přes svůj význam pro demokratic kou opozici měla jen omezený společenský ohlas. Stejně tak tímto bodem nemůže být nástup Gorbačova v Sovětském svazu v polovině osmdesátých let. Vytvořil sice příznivý vnější kontext, a byl tak vlastně klíčový pro změny v celé střední Evropě. Bez Gorbačova by se rok 1989 či „rok zázraků“, jak to výstižně nazývá anglický historik Timothy Garton Ash,2 zřejmě nekonal. Avšak přímý vliv sovětského vůdce na vnitřní poměry v komunistickém Československu lze hodnotit jako malý. Ještě méně opodstatněné se při hledání viditelného bodu v dějinách před listopadem jeví úvahy o významu personálních změn ve vedení KSČ či konkrétněji výměna šéfa této strany v roce 1987. Bez nadsázky znamenala jen záměnu jednoho bezbarvého aparátčíka za jiného. Přes všechno, co bylo řečeno, anebo vlastně spíše právě proto, je nezbytné se podívat, co listopadovému sametovému přerodu předcházelo. Stručně tak bude připomenut kontext od likvidace Pražského jara do roku 1989. Tedy období, které je označované v literatuře jako normalizace.3 Zamrzlý normalizační režim a jeho smlouva se společností Československý komunistický režim patřil v posledních dvou desetiletích své existence k nejrigidnějším ve východním bloku. Jeho strnulost a minimální ochota k reformám byla srovnatelná snad jen s tehdejší Honeckerovou Německou demokratickou republikou. Výrazně se na tom podepsala obava normalizačních komunistů z toho, že by jakékoliv změny mohly narušit dosavadní „pořádky“ zavedené po srpnu 1968. Ohrozilo by to jejich moc založenou na likvidaci jimi kaceřovaného reformismu a revizionismu Pražského jara. Nikoliv náhodou proto Československo politologický klasik Juan Linz označuje za zamrzlý posttotalitní režim.4 Pro pochopení, co je posttotalitní režim, je dobré udělat krátký politologický exkurs. Jak už předpona „post“ naznačuje, jedná se o uspořádání „po něčem“, konkrétně po totalitním režimu stalinské éry. Stejně jako u totalitního režimu jde o uspořádání bez politického pluralismu. Vládnoucí komunistická strana si nadále udržuje politický monopol a nehodlá tolerovat politickou opozici. Avšak 10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217111
existují určité tolerované známky pluralismu v nepolitických sférách, jako je ekonomická nebo sociální, což bylo za jeho stalinského předchůdce těžko představitelné. Posttotalitní režim například často „přimhuřuje oči“ nad neoficiální (šedou) ekonomikou, která zajišťuje potřeby občanů, jež není schopen zabezpečit stát. Může dokonce uvolnit určitý prostor pro soukromé podnikání, i když základní ekonomický kámen komunismu – centrálně plánovaná ekonomika – stále hraje hlavní nebo alespoň podstatnou hospodářskou roli. Ve zralém posttotalitním režimu, jaký reprezentuje s rozličnými reformami hojně experimentující Maďarsko 80. let, může dokonce vzniknout významná režimu nepoplatná „druhá“ neoficiální kultura. Marxisticko-leninská ideologie je v posttotalitním režimu stále nedotknutelná. Víra v ni však u většiny společnosti zmizela a v podstatě vytváří pouhou vnější fasádu režimu. Chybí také skutečná mobilizace občanů příznačná pro totalitní éru a funguje pouze mobilizace rutinizovaná, která postrádá jakýkoliv étos. Typické tak je fakticky povinné zapojení se do nejrůznějších režimních svátků, například v podobě účasti v průvodech nebo vylepování hesel. Mnoho stranických vnějškových „militantů“ jsou ve skutečnosti pouze kariéristé a oportunisté. Výsledkem je jistá deideologizace a detotalizace takového režimu, který nicméně stále zůstává hluboko ponořený ve vodách diktatury.5 Československý normalizační režim zajistil v sedmdesátých letech svou stabilitu tím, že s občany uzavřel tichou společenskou smlouvu. Výměnou za vnějškově demonstrovanou loajalitu umožnil občanům únik do soukromí, do něhož jim „nestrkal nos“. Nejviditelnějším produktem této situace byla jinde v Evropě nevídaná vlna chatařství a chalupářství, která od pátku do neděle vylidnila česká a moravská města a vytvořila oddělenou zónu lidského privátna. Souběžně s tím režim fakticky garantoval na poměry východního bloku poměrně slušný materiální standard. Prostředky pro něj získával extenzivním rozvojem, který nebral zřetel na důsledky v podobě technologického zaostávání a ekologické devastace. Snesitelnost režimu zvyšovaly možnosti vylepšit si životní úroveň aktivitami na hranici legality. Typickým dokladem byly mimořádně rozšířené „fušky“ neboli poskytování nejrůznějších řemeslných či jiných služeb a službiček mimo oficiální organizace, které je měly zajišťovat. Podobně se dařilo „podpultovému prodeji“ zajišťujícímu distribuci nedostatkového zboží. Produktem této situace se staly rozsáhlé neformální sociální sítě prorůstající společností a režimem, které zabezpečovaly výměnu zboží a služeb. Hojně do nich byli zapojeni i funkcionáři KSČ.6 Přestože stát kontroloval, řečeno režimním ja11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217111
zykem, „veškeré výrobní prostředky“ a současně v důsledku toho představoval fakticky jediného zaměstnavatele, vytvořila se v jeho stínu významná šedá sféra. Ekonomická a sociální sféra pozdního komunismu tak ve skutečnosti vypadala pod povrchem výrazně jinak než navenek. Důležitým zdrojem loajality vůči režimu se pro mnohé stala v sedmdesátých letech možnost osobního vzestupu. Prostor pro ni uvolnila „velká čistka“, kterou KSČ prodělala po potlačení Pražského jara. Tato čistka zasáhla celostátně téměř půl milionu osob, což představovalo zhruba třetinu členstva strany.7 S pozbytím stranické legitimace se pojila společenská marginalizace v podobě ztráty zaměstnání a často i nemožnost vůbec vykonávat svou profesi. Vstup nových členů do KSČ po této čistce byl obvykle motivován hlavně pragmatickými a konjunkturálními důvody. Stranická legitimace se pro značnou část členů stala v podstatě pracovní knížkou. Názorný příklad nastartování kariéry díky čistkám nabízí vzpomínka jednoho z nižších funkcionářů KSČ z osmdesátých let. V době vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pracoval na vysílači na Kleti na Šumavě, odkud probíhalo ještě celý týden po invazi protiokupační vysílání. Počátek své „cesty vzhůru“ popsal tento funkcionář následovně: My technici jsme nebyli ve straně. Byla tam skupina asi patnácti lidí, straníků, kteří zastávali všechny vedoucí posty. (...) Okresní výbor KSČ jednorázově všechny členy kvůli tehdy již nelegálnímu vysílání z KSČ vyloučil. (...) Nás bezpartijní, z nás se najednou stali náměstci, ředitelé. No jistě! Kdo by to jiný dělal! Ta vlna starých šla pryč z funkcí, do kytek.8
Československý normalizační režim zůstal v ekonomice až do konce své existence puristický. Nadále se bez větších změn držel modelu centrálně plánovaného hospodářství vytvořeného v padesátých letech. Zatímco třeba v Maďarsku došlo k rozsáhlému rozvoji drobného soukromého podnikání a uvolnění striktních mantinelů včetně ekonomické samostatnosti podniků, českoslovenští komunisté k větším inovacím nesáhli. Jedním z klíčových důvodů byla vzpomínka na šedesátá léta, kdy se podobné ekonomické reformy snažili nastartovat tehdejší komunističtí reformisté, ovšem z pohledu normalizačního vedení „úchylkáři“. Státní podniky tak zůstaly závislé na rozhodování centra a klíčový význam pro ně nadále měl jejich podnikový plán. Tento podnikový plán stanovoval, co a v jakém množství se má vyrábět, a jeho splnění bylo bráno 12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217111
jako hlavní ukazatel úspěšnosti. Podniky tak vyráběly, aniž příliš řešily, zda je jejich zboží prodejné a výroba rentabilní. Chování ředitelů podniků v tomto deformovaném systému výstižně charakterizoval ekonom Otakar Turek: „(...) kdo je tak hloupý, že přijme těžko splnitelné úkoly, může na to jen doplatit. Respekt naopak získávají ,chytří‘ ředitelé, kteří dokázali vyjednat ,dobrý‘ plán.“9 Slůvkem „dobrý“ byl míněn snadno splnitelný plán. Československým normalizačním komunistům nicméně nelze upřít jedno plus. Na rozdíl od svých maďarských, polských nebo východoněmeckých soudruhů nesáhli ke strategii masivních zahraničních půjček, jež měly pomoci modernizaci ekonomiky. V praxi tato strategie skončila fiaskem z důvodu neschopnosti efektivně tyto prostředky využít. Zahraniční úvěry se povětšinou „projedly“ neboli posloužily ke krátkodobému konzumnímu „zaplácnutí úst“ řadových obyvatel. Neplánovaným produktem této obrovské úvěrové expanze se stalo enormní finanční zatížení. Jen úroky z těchto úvěrů pohlcovaly značnou část státních příjmů. Výrazně to přispělo ke krizi komunistických režimů v těchto třech sousedních zemích. Mimo to dokázali českoslovenští komunisté udržet poměrně nízkou inflaci a rozpočtový deficit. Domácí ekonomika tak byla na konci éry komunistického režimu vcelku stabilizovaná, byť stále více zaostávající za západním světem. Obrazněji řečeno, jednalo se o pomalý, ale řízený úpadek.10 V kulturní a společenské sféře se o Československu hovořilo jako o „Biafře ducha“. Režim striktně kontroloval vydávání a překlady knih. Stejně tak přísně filtroval přísun informací ze západní „kapitalistické“ ciziny, ať už prostřednictvím rušení českého rozhlasového vysílání ze zahraničí (Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC), které trvalo až do roku 1988,11 nebo omezením individuálního cestování občanů. Jedním z důsledků byla silná uzavřenost země se všemi průvodními dopady v podobě zaostávání. Opět je to možné dát do protikladu s maďarským přístupem, který vykazoval mnohem větší dávku otevřenosti a relativní liberálnosti. Vůči kultuře, a nejenom vůči ní, platilo proslulé heslo hlavní postavy tehdejších maďarských komunistů Jánose Kádára: „Kdo nejde proti nám, jde s námi“.12 Strnulost československých komunistů měla svůj neopominutelný generační rozměr. Muž, jenž stál v čele KSČ od roku 1969, její generální tajemník Gustáv Husák, v roce 1986 dovršil 73 let. V užším vedení KSČ, v předsednictvu Ústředního výboru, v té době nebyl nikdo pod šedesát let.13 Vládnoucí státostrana tak poskytovala klasickou ukázku gerontokratizace, což se nemálo podepisovalo na strnulosti režimu. 13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217111
Charta 77 V rámci opozice hrála prakticky až do roku 1989 hlavní roli Charta 77. Na začátku normalizace sice existovalo několik aktivních opozičních iniciativ. K nejvýznamnějším patřilo k trockismu inklinující Hnutí revoluční mládeže, jehož asi nejviditelnější postavou byl Petr Uhl. Další opoziční iniciativu představovalo Socialistické hnutí československých komunistů, tvořené většinou reformními komunisty z éry Pražského jara, jako byli Jan Tesař, Milan Hübl nebo Jaroslav Šabata. Za zmínku dále stojí skupina bývalých členů Československé strany socialistické v Brně, mezi které patřili například Petr Wurm či Jaroslav Mezník. Normalizační režim však tyto iniciativy velmi rychle zlikvidoval a většina jejich protagonistů skončila na začátku sedmdesátých let na kratší či delší čas ve vězení.14 Mnozí z nich se nicméně později angažovali v Chartě 77 a zanechali i silnou stopu v polistopadové politice. Vznikem Charty 77 na konci roku 1976 se po několikaleté přetržce znovu vynořilo výrazné protirežimní seskupení. Tento moment nepochybně představoval důležitý mezník aktivit zaměřených proti režimu. Několik dalších následně vytvořených opozičních iniciativ – Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných nebo Česko-polská solidarita – zůstalo ve stínu Charty 77. Na její platformě se sešli lidé s velmi odlišnými politickými názory. Připojili se k ní reformní komunisté Pražského jara, jako byli například Zdeněk Mlynář, bývalý tajemník Ústředního výboru KSČ, nebo Jiří Hájek, někdejší ministr zahraničí, stejně jako nekomunističtí socialisté typu Rudolfa Battěka, kteří komunistické vize – jakkoliv zreformované – odmítali. Chartu 77 podepsali i křesťanští intelektuálové konzervativní orientace, z nichž asi nejagilnější byl Václav Benda. Dále není možné pominout nejrůznější volnomyšlenkáře, k nimž patřil i faktický vůdce Charty 77, dramatik a spisovatel Václav Havel. Působení Charty 77 přes její nepochybný význam však výrazněji nenarušilo stabilitu normalizačního režimu. Zůstala omezena na úzký okruh několika set osob, který se od konce sedmdesátých let příliš nezvětšoval. Velký problém Charty 77 představovala její společenská uzavřenost připomínající ghetto, která trvala téměř až do roku 1989. Nejednalo se pouze o důsledek vcelku úspěšné snahy režimu o její izolaci. Svůj vliv na to měla i určitá vlastní elitářská výlučnost, která se v tomto společenství časem vytvořila. Petr Pithart, jenž byl jedním z chartistů, v této souvislosti trefně hovořil o mentalitě sekty.15 14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Další a pro budoucnost české politiky větší problém představovala nejasnost politické alternativy, kterou Charta 77 nabízela. Tato iniciativa se sama nepovažovala za opozici vůči komunistickému režimu, byť jí nepochybně fakticky byla. Podle výchozí představy mělo jít o „volné, neformální a otevřené společenství lidí (...), které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv“.16 Tato práva komunistické Československo formálně mezinárodně stvrdilo díky takzvanému helsinskému procesu jako své závazky v polovině sedmdesátých let. Vnitřní diskuse17 ohledně precizace politického zaměření Charty 77 narážely jednak na naznačené ideové rozdílnosti osob, jež sdružila, jednak na nepolitickou politiku, kterou celé iniciativě vtiskl Václav Havel. V této knize chybí prostor pro podrobnější rozbor tohoto zvláštního konceptu a navíc se už dočkal rozsáhlé reflexe.18 Klíčovým aspektům nepolitické politiky nicméně musí být věnována alespoň krátká pozornost, a to nejenom z důvodu vlivu na český disent, ale zejména kvůli představě, co vlastně má nahradit komunistický režim. Základem nepolitické politiky je mravní a moralizující Havlova argumentace, která klade důraz na život v pravdě. Ten staví do protikladu k životu ve lži, jenž funguje jako základní opora komunistického režimu. Tento život ve lži je postaven nejenom na aktivní podpoře, ale i na pasivním nebo čistě ritualizovaném přijímání režimu a jeho ideologie. Notoricky známý je v této souvislosti Havlův zelinář demonstrující svou formální prorežimní loajalitu tím, že do výlohy mezi mrkev a cibuli umístí heslo „Proletáři všech zemí spojte se“.19 Primárně morální základ argumentace s sebou nese Havlovo černobílé vidění politiky. Proti negativnímu chápání politiky jako pouhé „technologie moci“ je bez dalších meziodstínů postaveno její žádoucí vnímání coby „praktikované mravnosti“.20 Havel disident pro futuro dále odmítl parlamentní demokracii jako vhodný politický model. Místo ní preferoval postdemokratický systém založený na otevřených, dynamických a malých strukturách. Ty měly podle Havla fungovat díky samoorganizaci a samosprávnému principu jako společenství, a nikoliv „zakládat svou autoritu na dávno vyprázdněné tradici (jako tradiční masové politické strany), ale na svém konkrétním vstupu do situace“ (kurziva L. K.). Podstatná pro tyto struktury měla být přirozená autorita vůdců a „prodchnutí zápalem pro konkrétní cíl“.21 S jeho dosažením měly zaniknout. Havlovy vize, pro běžného občana ne zrovna snadno srozumitelné, představovaly reakci intelektuála na moderní diktaturu. Skrýval se za nimi silný prvek utopie, a to zejména v odmítání politických stran. Moc, která je vždy důležitá pro jakoukoliv praktickou politiku, měla z Havlova pohledu negativní kono15 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217111
