FARNÍ INFORMÁTOR 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 13. ÚNORA 2011
Blaze těm, kdo kráčejí v zákoně Hospodinově.
S Tomášem kardinálem Špidlíkem, SJ, čestným občanem Pustiměře, u hrobu sv. Cyrila v kryptě baziliky sv. Klimenta v Římě, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, 11. 6. 2007.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Pána, aby nám dal sílu uvádět ve skutek slovo, které jsme právě slyšeli a přijali do svých srdcí L: TVÉ SLOVO, PANE, AŤ JE SVÍTILNOU NAŠIM KROKŮM. Prosme za Církev putující po této zemi, aby moudrost tvého slova zářila nejen z její nauky, ale i z jejího života. Prosme za národy světa, aby si uvědomily, že problémy, které je sužují nevyřeší pouze lidským úsilím, ale především tvou moudrostí. Prosme za utiskované a opomíjené, aby se nenechali svést na cestu násilí a nenávisti, ale s rozvahou a spravedlností usilovali o dosažení svobody. Prosme za naše farní společenství, aby se každodenní četbou Písma svatého nechalo vést tvým slovem a jeho život odpovídal evangeliu. Prosme za zemřelé, ať se věčně radují v tvém království. K: Otče dej, ať nás věrné zachovávání tvého zákona lásky a odpuštění učiní schopnými milovat své bratry láskou Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána, který s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 13.- 20. února 2011 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 13. února
6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ 14. února ÚTERÝ 15. února STŘEDA 16. února ČTVRTEK 17. února PÁTEK 18. února SOBOTA 19. února
SV. CYRIL A METODĚJ, /SV. CYRIL: +14. 2. 869, ŘÍM/ ÚTERÝ
6. TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA 6. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. ALEXIUS A DRUHOVÉ, ŘEHOLNÍCI PÁTEK 6. TÝDNE V MEZIDOBÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00
za + Bohuslava POSPÍŠILA, manželku, syna a Boží požehnání pro rodinu
DRYSICE za +Františku STĚNIČKOVOU, manžela a dvoje rodiče 9.30 za + rodiče ŠÉNOVY PODIVICE a DRAGONOVY 11.00 za + Antonína PLISKU, PODIVICE manželku, dceru a syna 17.00 za farnosti Pustiměř, HOŠTICE Drysice a Podivice 9.00 DRYSICE za + Marii POLIŠENSKOU 17.00 PUSTIMĚŘ za + Konráda LERYCHA, manželku a + rodinu 17.00 za dar zdraví PUSTIMĚŘ a Boží požehnání 17.00
SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 20. února
7. NEDĚLE V MEZIDOBÍ SBÍRKA
HALÉŘ SV. PETRA
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za rodiče SLEZÁČKOVY a tři děti za + Antonína a Jaroslavu DOBEŠOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za + Ludvíka FRÉLICHA, rodiče, živou a + rodinu
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (6. 2. 2011)
PUSTIMĚŘ: 5.100,-Kč DRYSICE: 2.300,-Kč PODIVICE: 1.800,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Aby se manželství a rodina těšily všeobecné vážnosti a aby byl uznáván jejich nezastupitelný přínos celé společnosti. 2. Aby křesťanská společenství v oblastech zvláště postižených nemocemi přinášela trpícím lidem svědectví o Kristově přítomnosti. 3. Aby se v nás všech prohlubovalo poznání, že křtem jsme byli zachráněni od hříchu a získali důstojnost Božích dětí. FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (záznamník: 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 7. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 20. ÚNORA 2011
Hospodin je milosrdný a milostivý.
Pustiměřští poutníci při eucharistii o slavnosti sv. Petra a Pavla, při níž Benedikt XVI. předával pália novým arcibiskupům, bazilika sv. Petra v Římě, Anni Paulini Peregrinatio, 29. 6. 2009.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vědomi si svých slabostí, obraťme se k našemu Bohu Otci s důvěrou v jeho nesmírné milosrdenství: L: MILOSRDNÝ OTČE, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby moudře vedl svěřený Boží lid po cestách dokonalosti a svatosti. Za Církev, aby byla skutečným domovem Božích dětí, jehož brány jsou otevřeny všem zdravým i nemocným, spravedlivým i hříšníkům.. Za naše společenství, shromážděné kolem eucharistického stolu, aby naslouchání Božímu slovu a přijímání chleba života, nám bylo stálou výzvou k následování Krista. Za všechny bezradné a zoufalé, aby v hloubi svého nitra zakusili sílu Ducha svatého, Pána a Dárce života, který vychází z Otce a mluvil ústy proroků. Za nemocné a trpící, aby svá utrpení prožívali ve spojení s Beránkem, který na sebe vzal hříchy světa, a tak přinášeli světu poselství míru, spravedlnosti a naděje. Za všechny věrné zemřelé, aby došli plné účasti na Kristově slávě. K: Otče, tvůj Syn řekl: “Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“. Přijmi ve své nekonečné lásce modlitbu této své rodiny a svou dokonalostí obdař upřímnost našich životních cest. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 20. - 27. února 2011 DEN
NEDĚLE 20. února
LITURGIE
7. NEDĚLE V MEZIDOBÍ SBÍRKA
HALÉŘ SV. PETRA
PONDĚLÍ 21. února ÚTERÝ 22. února STŘEDA 23. února ČTVRTEK 24. února
SV. PETR DAMIANI, BISKUP A UČITEL CÍRKVE SVÁTEK STOLCE SV. PETRA, APOŠTOLA SV. POLYKARP, BISKUP A MUČEDNÍK ČTVRTEK
7. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PÁTEK 25. února
7. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SOBOTA 26. února
SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE
NEDĚLE 27. února
PÁTEK
8. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00
za rodiče SLEZÁČKOVY a tři děti za + Antonína a Jaroslavu DOBEŠOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za + Ludvíka FRÉLICHA, rodiče, živou a + rodinu za + Gabriela GRMELU, dvě manželky a rodiče za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za farnosti Drysice Pustiměř a Podivice
DRYSICE 9.30
PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.00 za živou a zemřelou rodinu PUSTIMĚŘ ZELENKOVU a BENÍČKOVU 17.00 ADORACE PODIVICE NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI 17.00 za + Ludmilu a Františka PUSTIMĚŘ ADAMCOVY a dvoje rodiče 17.00 CHRÁM SV. BENEDIKTA PUSTIMĚŘ 18.00 PŘÍPRAVA BIŘMOVANCŮ
PUSTIMĚŘ 8.00
za + rodiče SMEJKALOVY, ZABLOUDILOVY a Boží požehnání pro živou rodinu
DRYSICE 9.30
za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu SVÁTOST KŘTU:
PODIVICE 11.00
Marie SVOBODOVÁ za + Theodora MARÁKA, rodiče a bratry
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Aby se manželství a rodina těšily všeobecné vážnosti a aby byl uznáván jejich nezastupitelný přínos celé společnosti. 2. Aby křesťanská společenství v oblastech zvláště postižených nemocemi přinášela trpícím lidem svědectví o Kristově přítomnosti. 3. Aby se v nás všech prohlubovalo poznání, že křtem jsme byli zachráněni od hříchu a získali důstojnost Božích dětí. FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (záznamník: 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
LITURGICKÉ TEXTY 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – SIR 15,16-21 Čtení z knihy Sirachovcovy. Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným. Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš. Před každým je život a smrt, každému dá Bůh to, co kdo bude chtít. Převelká je moudrost Páně, je všemohoucí a všechno vidí. Jeho oči hledí na ty, kdo se ho bojí, on zná každý lidský skutek. Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil. ŽALM 119
Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, – kteří kráčejí v zákoně Hospodinově. – Blaze těm, kdo dbají na jeho přikázání, – hledají ho celým srdcem. Tys, Hospodine, dal svá nařízení, – aby se jich dbalo svědomitě. – Kéž jsou pevné mé cesty, – abych zachovával tvé příkazy. Prokaž dobro svému služebníku, abych byl živ – a zachovával tvé slovo. – Otevři mé oči, – ať pozorují divy tvého zákona. Ukaž mi, Hospodine, cestu svých příkazů, – a budu ji věrně zachovávat. – Pouč mě, ať zachovám tvůj zákon – a chráním ho celým svým srdcem.
2. ČTENÍ – 1KOR 2,6-10 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena. Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před lety pro nás předurčil k naší slávě. Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali. Ale – jak stojí v Písmu – my zvěstujeme to, co ‘oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují’. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží. EVANGELIUM – MT 5,17-37
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třeba i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký. Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‘Nezabiješ! Kdo by zabil, propadne soudu.’ Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím vám: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‘Nezcizoložíš!’ Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla. Také bylo řečeno: ‘Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list.’ Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou – mimo případ smilstva – uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‘Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.’ Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. Ale vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého.“
LITURGICKÉ TEXTY 7. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – LV 19,1-2.17-18
Čtení z třetí knihy Mojžíšovy. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Mluv k celému společenství izraelských synů a řekni jim: Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý! K svému bratru neměj nenávist v srdci, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem. Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe. Já jsem Hospodin!“ ŽALM 103
Veleb, duše má, Hospodina, – vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! – Veleb, duše má, Hospodina – a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! On odpouští všechny tvé viny, – on léčí všechny tvé neduhy. – On vykupuje tvůj život ze záhuby, – on tě věnčí láskou a slitováním. Hospodin je milosrdný a milostivý, – shovívavý a nadmíru dobrotivý. – Nejedná s námi podle našich hříchů – ani podle našich vin nám neodplácí. Jak vzdálen je východ od západu, – tak vzdaluje od nás naše nepravosti. – Jako se smilovává otec nad syny, – tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. 2. ČTENÍ – 1KOR 3,16-23
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy! Ať se nikdo neklame! Domnívá-li se někdo z vás, že je moudrý, jak to chce tento svět, musí se napřed stát „pošetilým“. Jenom tak se stane moudrým. Moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost. Stojí přece v Písmu: ‘Bůh chytá moudré v jejich chytráctví’, a dále: ‘Pán zná plány moudrých: nejsou k ničemu.’ Proto ať se nikdo nechlubí lidmi. Všecko je přece vaše: Pavel, Apollos i Petr, svět, život i smrt, to, co už tady je, i to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu. EVANGELIUM – MT 5,38-48
Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‘Oko za oko a zub za zub.’ Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, tomu nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‘Miluj svého bližního’ a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
Obhajoba svobody
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Na římském letišti bylo při nějaké stávce trochu zmatku. Jedné seveřance to šlo na nervy a ulehčila si zvoláním: "Takový nějaký malý Hitler by tu neškodil." Myslela, že jí nikdo nerozumí. Ale byl tam zrovna vedle jeden Čech, který té dámě pošeptal německy do ucha: "Vážená paní, nezapomínejte, že i velký Hitler začal malým!" Tyto malé konflikty jsou jen názornou ukázkou, jak v člověku stále bojují dvě opačné tendence: má velmi rád svobodu, ale zároveň chce, aby byl všude tam, kam přijde pořádek. Svět okolo nás by měl jít jako přesný chronometr, ale my bychom si svůj život odměřovali, jak se nám zachce. Není divu, že lidé, kteří jsou přemrštěně důslední, volí buď jedno nebo druhé. Buď pohrdají předpisy a zvyklostmi, nebo chválí režimy, které léčí všechny svobodomyslné metlou. Obojí postoj se dá ospravedlnit nějakou inteligentní filozofickou úvahou. Je zajímavé si povšimnout toho, jak se ten problém projevil už na počátku evropské civilizace. Byli tu svobodomyslní Řekové, kteří rádi cestovali, kam se jim zachtělo. Ale byli to právě oni, kdo založil spořádané obce, kde platily zákony tak důsledně, že i spravedlivý Sokrates byl touto aténskou obcí odsouzen k smrti. Helénští myslitelé opěvovali důstojnost svobodného člověka, ale přitom hlásali, že se musí bezpodmínečně podřídit všemocnému světovému pořádku, osudu, kterému nemohou vzdorovat ani bohové. Vždyť nejvyšší bůh je zákonem světa. Seneka se nebál říci, že neoblomný neměnný osud a bůh, to jsou dvě slova, ale označují totéž. Dělat boží vůli je pro Marka Aurelia totéž, jako podřídit se slepě osudu. Tyto názory ovšem musely zákonitě vejít v konflikt se zjevením svobodného Boha, jak nám ho představuje bible. K porovnání došlo už před křesťanstvím. Egyptská Alexandrie byla velkoměstem, kde se setkávaly různé rasy a kde se bohatě rozvíjel obchod. Byla tam také početná židovská skupina. Tam také poprvé přeložili Starý zákon do řečtiny. V Alexandrii působil jeden z největších židovských filozofů Filón Alexandrijský. Ten dostal nápad představit knihy Starého zákona řeckým kolegům filozofům, kteří se soustředili okolo pověstné alexandrijské školy. Věděl, že je neobrátí, ale chtěl jim jen dokázat, že i židé znají moudrost a mají svou literaturu. Ale bohužel neuspěl. Pohanští filozofové biblické vypravování zesměšňovali: Jak primitivní ujetí Boha se tu podává! Bůh Izraele něco rozhodne, židé ho však svými hříchy popudí, a tak změní svůj úsudek a zruší své sliby. Ale hned nato jej židé usmíří obětováním zvířat a Bůh znovu upraví svá rozhodnutí. Není to směšné? Nejvyšší duchovní bytost je přece věčná a nezměnitelná! Kromě toho v bibli čteme, že Bůh Izraele dělá zázraky: rozdělí vody Rudého moře, zastaví tok Jordánu... Ale takový zázrak přece vnáší zmatek v krásném harmonickém vývoji světa podle neměnných přírodních zákonů!
Úsudek filozofů byl tedy zásadně negativní. Biblický Bůh je primitivní pojem, pro intelektuály nepřijatelný. Co měl na takové námitky odpovědět Filón, který byl také intelektuálem, ale přitom věřící žid? Jeho odpověď byla docela prostá. Filozoficky se nazývá "argumentum ad hominem". Protivníkovi se při takové argumentaci ukazuje, že i jeho pozice vede k nepřijatelným závěrům. Je-li bůh jen nezměnitelný zákon světa, znamená to, že není svobodný. Ale není-li svobodný on, jak by mohl být svobodný člověk stvořený k jeho obrazu a podobenství (Gn 1,27). Ale není-li člověk svobodný, nemůže nést odpovědnost za svoje činy a nemělo by smysl hlásat mravnost. Filón ještě nevěděl, jak smířit svobodné skutky Boha s jeho nezměnitelností. Až o dvě století se to rovněž v Alexandrii podařilo křesťanskému mysliteli Origenovi. Filón jen ukazuje na to, že Boží zázraky, o kterých čteme v bibli, dokazují jeho svobodu. A protože je člověk jeho obrazem, pak z toho plyne důsledek, že i člověk je svobodný. I on je podle Filóna schopen dělat zázraky, protože svoboda sama je v pořádku světa zázračným prvkem. Filón vychází ze studia antropologie tehdejší doby. Pozdní stoikové se zabývali otázkou, jak vznikají lidské skutky: čím to je, že děláme jedno a ne druhé, např. že jeden muž se stýká s ženou a jiný ne? Není to svobodné rozhodnutí, říkali filozofové, ale je to důsledek mechanického psychologického procesu. Někdo například upřel oči na ženu. Tím vznikne v jeho fantazii obraz ženy, který pak nosí v sobě, i když už žádnou ženu nevidí. Tento obraz ve fantazii probudí touhu se s ženou sblížit. Touha sílí, dokud tento obraz zůstává ve fantazii. Z touhy se zrodí rozhodnutí se ženy zmocnit a tak dojde i k vnějším skutkům. Celý ten proces je mechanický a nedá se zastavit. Z toho plyne poučení, že kdo se podíval na ženu, která není jeho manželkou, zhřešil. A tak tam, kde této zásadě pevně věřili, vznikl zvyk, že ženy musejí zahalovat i tvář závojem. Ale filozofové přece jen nebyli tak důslední. V našem životě se střídá mnoho pohledů. Vzniká tedy mnoho obrazů ve fantazii, které jsou často protichůdné. Cítíme v sobě mnoho různých přání. Lakomec by například rád vypil dobré víno, ale současně chce ušetřit peníze... Které z těch přání zvítězí? To, které je silnější, odpovídali filozofové. Přirovnávali lidská rozhodnutí k váze se dvěma miskami. Na jednu stranu se položí žádosti těla, na druhou duchovní touhy. Podle toho, která miska je těžší, jednotliví lidé jednají buď duchovně nebo tělesně. Lidé se silnými tělesnými pokušeními nebudou jednat duchovně, nemůžeme jim pomoci, aby šli jinou cestou. To je ovšem zásadně proti biblické nauce za osobní odpovědnost za dobro a zlo. Člověk nehřeší, protože musí, ale protože svobodně chce. Jak si to představit? Zůstaňme u příkladu váhy. Dejme tomu, že je miska s tělesnými touhami těžší než miska s duchovními náklonnostmi. Daný člověk by měl tedy nutně jednat tělesně. Ale je tu ve středu váhy jakási podivná síla, která ji nakloní podle své vůle. Tělesné touhy převažují, ale tato síla ji nakloní na stranu lehčí misky s duchovními hodnotami. Je to jakýsi malý zázrak, je to lidská svoboda. Proto jsem za své skutky odpovědný sám a ne jenom vnější vlivy nebo mechanický psychologický proces. Na počátku naší éry hájil věřící myslitel Starého zákona lidskou svobodu proti pohanskému determinizmu. Dnes ji musíme hájit my křesťané proti determinizmu moderních racionalistů a současně proti slabosti mladých generací, které si nenavykly svobodu užívat a žijí pod stálým tlakem dojmů. Ukažme jim, že Kristus chce všechny osvobodit, abychom přestali být jen jakýmsi číslem v počítači, ale svobodnými dětmi svobodného Otce v nebesích.
Nelle nostre chiese troviamo Gesù, che ci applica tutti i tesori della sua vita /homílie Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, při eucharistii o výročí posvěcení katedrály v Albě, 14. listopadu 2010/
Dnes, skoro už na konci liturgického roku, se ve všech diecézích Piemontu slaví svátek Posvěcení katedrály. Je to slavnost hmotného chrámu, kde se nachází křestní pramen, v němž děti dostávají Boží život, který je navždy posvěcuje; kde ve svatostánku přebývá eucharistický Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, který zůstává s námi, uprostřed našich domovů; a kde se nachází katedra biskupa, podle níž právě dostal chrám název „katedrála“; katedra je znamením jednoty pro všechen Boží lid, kteří žije v diecézi; a je místem, odkud biskup učí Boží Slovo, když pronáší Ježíšovo evangelium, nauku svatých Otců a učitelů všeobecné Církve, i neúnavné učení Svatého otce. Naše diecéze vznikla ve IV. století, tedy před více než 1600 lety! A katedrála je srdcem diecéze: v současné podobě byla zbudována z dávných materiálů – je vskutku vrcholným díle románsko-gotického umění. Ale jsou v ní jakoby zahrnuty a založeny všechny ostatní kostely, které tvoří jakoby spojené předivo křesťanského života diecéze. A stejně to lze říci o celém Piemontu, kde dějiny křesťanství začaly v tak dávných dobách, kde postupně vyrůstaly jeho četné kostely, a kde naši spoluobčané a krajané přijali evangelium a začali žít podle Božího zákona a učení Ježíše Krista, a navštěvovat kostely, které jakoby obraz a symbol všeobecné Církve, jedné svaté katolické a apoštolské. Dnes je tedy svátek Církve. Během roku jsme prožívali všechna tajemství Ježíšova života: očekávání jeho příchodu na svět, ohlašovaného proroky a nakonec naznačeného kázáním Jana Křtitele; potom pokorné Ježíšovo narození v chudobě Betléma; božské Mateřství Svaté Panny, která skrze Ducha svatého dala světu Spasitele; klanění Mágů, prvotiny pohanských národů; Kristův křest v Jordáně; jeho zápas s ďáblem v době postní, která vrcholí Svatým týdnem s hrozným umučením a smrtí na kříži; poté jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, až do seslání Ducha svatého; pak během celého mezidobí nasloucháme Ježíšovu poselství, jak nám ho předali evangelisté, jeho podobenstvím, jeho přikázáním, která vrcholí ve velkém zákonu lásky k Bohu a k bližnímu; a příští neděli oslavíme slavnost Krista Krále, který je středem našeho života i celého světa: dnes však oslavujeme jeho Církev, kterou si přál zanechat na zemi jako svou snoubenku, představitelku a služebnici, své vrcholné dílo, souhrn všech darů spásy, kterou pro nás vykonal a kterou nepřestává skrze Církev rozdílet. V našich kostelích je skutečně přítomen Ježíš, který nám dává všechny poklady svého života, který za nás obětoval od Betléma po Kalvárii a Velikonoce, až po slávu nebes:
proto jsou našim největším klenotem: v nich se děti křtí, a začínají své putování životem zcela připodobněni Kristu; v biřmování jsou utvrzeni k vydávání svědectví evangeliu a aby vždy byli Ježíši ke cti; tady se žehnají manželství, jež posvěcují lásku manželů, aby dávali život dětem, a vedli je k pevným hodnotám správné výchovy, věrnosti Božímu zákonu, budování civilizace lásky; především však je v nich přítomen Ježíš, který v eucharistii zpřítomňuje svou vykupitelskou oběť, živí nás svým tělem a svou krví, a je věřícími neustále adorován. V našich kostelích nasloucháme Božímu Slovu, kterým k nám Bůh promlouvá jako k milovaným dětem a učí nás cestě života. V nich prostřednictvím biskupů a farářů, nacházíme jisté a starostlivé vedení, abychom následovali pravdu, správně žili podle svatosti a spravedlnosti, a dávali všem příklad opravdového křesťanského života. Církev je Ježíšem, který kráčí s námi. Neposuzujme ji jako něco cizího, vzdáleného, byrokratického, ne: ona je příbytkem Ducha svatého, který nás činí živými kameny s Kristem, a z nás všech buduje duchovní stavbu, svatý chrám, rodinu bratří, kteří se milují, protože vědí, že je miluje Bůh. Liturgie Slova nám dala patřit na všechna tato bohatství, jež nacházíme v Církvi. V 1. čtení jsme slyšeli úchvatnou modlitbu, kterou Šalomoun vznesl k Bohu po posvěcení jeruzalémského chrámu: „Což vskutku může Bůh bydlet na zemi? Hle, nebe a nebesa nebes tě nemohou obsáhnout, tím méně tento dům, který jsem zbudoval. Tvé oči ať jsou upřené na tento dům v noci i ve dne, na místo, o němž jsi řekl: ´Zde bude mé jméno!´ Vyslyš prosbu svého služebníka i svého izraelského lidu, kdykoli se budou modlit na tomto místě. Vyslyš na místě, kde trůníš, v nebi, vyslyš a odpusť!´ (1Král 8,27.29s). Velký král padá na svou tvář před Bohem a chvěje se při pomyšlení, že On přebývá uprostřed svého lidu: nevěděl však, že v Církvi, bude Bůh přebývat ve všech kostelích světa v eucharistii svého milovaného Syna! A tak v Novém zákoně mohl svatý Petr říct, jak jsme slyšeli v 2. čtení: „Přistupte k Pánu, k živému kameni, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné, skrze Ježíše Krista. Vy jste lid, který si Bůh vyvolil, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy do svému podivuhodnému světlu“ (1Pt 2,4s.9). Ano, jsme to my, kdo tvoříme Církev, a musíme ji podpírat našim svědectvím odvahy a věrnosti, jako majáky světla ve světě. A Ježíš v evangeliu, v rozhovoru se Samaritánkou, ženou cizinkou a nepřátelskou vůči Židům, ohlašuje všeobecnost Církve, otevřené všem národům a všem civilizacím, aby vzdávala Bohu kult, který mu náleží: „Nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele“ (Jan 4,21.23). Ano, v naší diecézi jsou tito praví ctitelé. Přišel jsem z Říma, abych připomněl včerejší padesáté výročí úmrtí Sandra Toppiniho, křesťanského laika, který se zcela vydal pro Církev a pro katolickou mládež diecéze, příkladem, obětí a především modlitbou, až do smrti, k níž došlo, když mu nebylo ani 40 let. Byl skutečným příkladem jak je třeba milovat a sloužit Církvi. Milovaní, buďme i my věrnými služebníky Církve v rodině, v práci, v apoštolátu. Dnes o svátku katedrály a svátku Církve, je i svátek náš, protože i my chceme být do důsledků živými kameny, lidem, který hlásá úžasná díla Boží lásky.
SVÁTOST KŘTU KDO MŮŽE BÝT POKŘTĚN? K přijetí křtu je způsobilý každý člověk, a to pouze člověk dosud nepokřtěný (CIC1 864).
POCHYBNOST O KŘTU: Pokřtění v nekatolickém církevním společenství se křtí pod podmínkou jen tehdy, jestliže je vážný důvod k pochybnosti o platnosti křtu vzhledem k použité látce a slovní formě při udílení křtu a vzhledem k úmyslu dospělého křtěnce a udělovatele křtu. Pokud nadále zůstává pochybnost o udělení křtu nebo o jeho platnosti, udělí se křest teprve po poučení dospělého křtěnce o svátosti křtu a po sdělení důvodů k pochybnosti o platnosti křtu, a to jemu nebo, je-li dítětem jeho rodičům (CIC 869). Normy o křtu dospělých se vztahují na všechny, kdo po skončení dětství nabyli užívání rozumu. Na roveň dítěti je postaven, i pokud jde o křest, ten, kdo nemá užívání rozumu (CIC 852).
KŘTĚNEC – DÍTĚ: Aby bylo dítě dovoleně pokřtěno je třeba: Souhlas rodičů… nebo těch, kdo jsou zákonně na jejich místě. Opodstatněná naděje, že dítě bude vychováváno v katolickém náboženství; jestliže tato chybí, odloží se křest podle předpisů partikulárního práva a důvod se oznámí rodičům. Rodiče dítěte, které má být pokřtěno, a ti, kdo hodlají být kmotry, se řádně poučí o významu této svátosti a o povinnostech s ní souvisejících; farář sám nebo prostřednictvím jiných se stará, aby rodiče byli náležitě připraveni pastoračním poučením i společnými modlitbami (CIC 851).
POŽADAVKY KLADENÉ NA RODIČE KŘTĚNÝCH DĚTÍ: Aby svátost křtu měla dobré podmínky pro své naplnění a aby se vyhovělo podmínce kánonu 868 CIC je nutné aby rodiče a kmotři žili řádným životem vyplývajícím víry, kterou se zavazují předávat křtěnci. To v minimální míře znamená: Aby byli pokřtěni a žili ve svátostném manželství. Aby byli biřmováni. Aby dodržovali tzv. církevní přikázání. O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit celé mše sv. a zachovat pracovní klid. Vyzpovídat se ze svých hříchů alespoň jednou za rok v době postní. 1
Codex Iuris Canonici = Kodex církevního práva, promulgovaný apoštolskou konstitucí Sacrae disciplinae leges papeže Jana Pavla II., 25. ledna 1983.
Přijmout Svátost oltářní alespoň jednou za rok v době velikonoční. Zdržovat se od požívání masa a zachovávat půst újmy ve stanovené dny. Přispívat církvi na její potřeby. Rodiče jsou povinni dbát, aby jejich děti byly pokřtěny v prvních týdnech po narození; co nejdříve po narození nebo i před ním přijdou k faráři, aby požádali o křest dítěte a náležitě se na něj připravili.
KŘTĚNEC – DOSPĚLÝ: K udělení křtu dospělému se vyžaduje, aby projevil svou vůli přijmout křest, aby byl dostatečně poučen o pravdách víry a povinnostech křesťanů a osvědčil se v křesťanském životě během katechumenátu; také se vybídne ke vzbuzení lítosti nad svými hříchy. Dospělý, který je v nebezpečí smrti, může být pokřtěn, jestliže má nějaké poznání základních pravd víry, nějakým způsobem projevil svůj úmysl přijmout křest a přislíbil, že bude zachovávat přikázání křesťanského náboženství (CIC 865).
KMOTR: Ke křtu se vezme buď jen jeden kmotr, nebo jen jedna kmotra nebo spolu kmotr a kmotra (CIC 873). Kmotr má pomáhat dospělému křtěnci v uvedení do křesťanského života. Křtěnce dítě představuje spolu s rodiči u křtu a snaží se, aby pokřtěný žil křesťanským životem, odpovídajícím křtu a věrně plnil křestní závazky (CIC 872).
POŽADAVKY NA KMOTRY: Aby se někdo stal kmotrem musí splňovat následující podmínky: Být katolíkem. Být biřmovaný. Již přijal svaté přijímání. Musí život odpovídající víře a převzatému kmotrovství. Dovršil šestnáctý rok věku. Není otcem nebo matkou křtěného. Je ustanoven křtěncem nebo jeho rodiči (nebo jejich řádnými zástupci). Musí být ke kmotrovství vhodný. Musí mít úmysl zastávat tuto službu. Pokřtěný, patřící do nekatolického církevního společenství, se přijme pouze spolu s katolickým kmotrem a jen jako svědek křtu (CIC 874).
KDE SE KŘTÍ: Vlastním místem pro křest je kostel nebo kaple. Dospělý se zpravidla křtí ve vlastním farním kostele a dítě ve vlastním kostele rodičů (CIC 857). Protože slýchávám, že „v Pustiměři se křtí ve Křtinách“, je třeba, aby ti, kdo na tomto poutním místě chtějí nechat pokřtít své dítě, měli na paměti Partikulární zákon Brněnské diecéze (PZ) - platný od května 2007:
DOVOLENÍ K UDĚLENÍ SVÁTOSTI PZ 4.1 - § 1. Místní farář a jemu podle práva na roveň postavení mají právo a povinnost jako vlastní správci farnosti křtít, oddávat, případně biřmovat osoby, které mají trvalé nebo přechodné kanonické bydliště na území farnosti. Stejně tak mají právo a povinnost udělovat výše uvedené svátosti osobám, které vůbec nemají kanonické trvalé nebo přechodné bydliště, ale právě pobývají na území farnosti (srov. kán. 102, 107, 530 CIC). § 2. Místo původu dítěte, a také nově pokřtěného, je tam, kde v době, kdy se dítě narodilo, měli rodiče trvalé bydliště, anebo, neměli-li trvalé bydliště, tam, kde měli přechodné bydliště. Neměli-li rodiče společné trvalé ani přechodné bydliště, pak tam, kde je měla matka. Pokud rodiče ani matka neměli trvalé ani přechodné bydliště, pak místem původu dítěte je místo, kde se dítě narodilo. Nalezenci mají místo původu, kde byli nalezeni (srov. kán. 101 CIC). § 3. Pokud svátost křtu, manželství a eucharistie (jenom v případě prvního svatého přijímaní dětí) chce udělit jiný kněz nebo jáhen osobám, které nejsou jeho farníky podle § 1 a 2, musí si vyžádat dovolení (licentia) od vlastního duchovního správce těchto osob. Dovolení se vystaví písemně. § 4. Pokud udělení svátosti bylo dovoleno duchovnímu, který není vlastním duchovním správcem, přípravu podle kán. 851 1°, 890, 914, 1063 2° CIC vykoná udělovatel svátosti, ledažeby vlastní duchovní správce tuto povinnost chtěl splnit sám. § 5. V případě úmyslného nerespektování této normy bude viník potrestán sankcí trestního opatření ve smyslu kán. 1339 CIC, a pokud dále setrvá v zatvrzelosti, mohou mu být postupně přidány další tresty. (ACEB 05/2007, str. 42 – 43) Pozn: 1. Z výše uvedeného vyplývá, že je zcela nesprávná praxe, kdy se žádá o tzv. "Propuštění ke křtu". Tento termín není v souladu s CIC ani neodpovídá jeho logice. 2. O dovolení žádá farář a ne např. rodiče dítěte, příp. někdo jiný, kdo má cestu kolem fary (babičky, dědečkové...).
La Croce getta già la sua ombra sulla grotta di Betlemme /homílie Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, při requiem za dr. Alberta Galliho, Řím, Parrocchia S. Fulgenzio, 2. ledna 2011/
Slavíme tuto eucharistii za drahého Dr. Alberta Galliho, který nás opustil na sklonku roku 2010, po dlouholeté nemoci. Konečně se spojil s milovaným Fabiem, synem, jehož předčasnou smrt tolik oplakával. Jeho odchod v nás dnes vzbuzuje spoustu neřešitelných otázek, tolik neúprosných odkazů na záhadu života a smrti, a nepochopitelnosti našeho lidského údělu, tak křehkého a rozporuplného. Tato smrt skličuje nás všechny, ale na prvním místě paní Gabrielu Marii, a vás, jeho milované děti. V takové spleti neklidu nám jediná odpověď přichází z víry a z křesťanské naděje. Už jeho odchod od nás byl prozářen tolika znameními naděje, která musíme přijmout. Pán ho povolal uprostřed doby vánoční, kdy adorujeme narození Božího Syna, světlo a život lidí. Konec roku znamenal také konec jeho utrpení; a nacházeli jsme se na prahu nového roku, který je darem života a radosti. Matka Boží, o slavnosti svého božského Mateřství, které jsme slavili včera, mu jistě vyšla vstříc, aby jej vzala sebou a představila Synu, který miluje lidi: všechny, zvláště trpící. Velkým světlem jsou však především texty dnešní liturgie, která připadá na II. neděli po vánocích; i přesto, že jsme nepatrně upravili II. čtení, zdají se být vhodně volené pro pohřební obřad, a proměňují ho v obřad velké naděje, protože nás ponořují do nejhlubší a nejpravdivější reality vánoc: vskutku, kladou nám před oči kdo je Ten, jehož narození v chudobě Betléma slavíme, totiž Slovo, Moudrost Otce, druhou osobu Nejsvětější Trojice, obraz a pečeť Otce, kterou nám ukazuje ve své Tváři plné lásky a něhy k nám. Už Starý zákon, do něhož patří kniha Sirachovcova, ze které jsme četli ústřední stať v 1. čtení, ale také knihami Přísloví a Moudrosti předpověděla moc a krásu tohoto Božího Syna, stvořitele světů, ba dokonce vesmírů, které jsou Jím řízeny a podpírány
v nezměrnosti kosmu. Tato Moudrost, jak jsme slyšeli, přišla mezi nás: „Před Bohem, ve svatostánku, jsem konala svou službu. ...V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví“ (Sir 24,10.12). Ano, Moudrost Otce se stala lidským tvorem stejným jako my: Jan, v prologu svého evangelia, používá slov knihy Moudrosti, když říká, že „Slovo se stalo tělem, a zbudovalo si stánek uprostřed nás“ (Jan 1,14). Ježíš z Nazareta je Slovem Otce, které přišlo mezi nás, aby nám přineslo život: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh ... V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila“ (Jan 1,1.4s). V těchto slovech jsou už celé dějiny odmítnutí člověka, který se domnívá, že může konat i bez Boha, protože ho už nepotřebuje, nehledí na to, že takto se staví mimo světlo, život, lásku, které v plnosti přineslo světu toto odmítnuté Slovo. Ve 2. čtení k nám promlouval sv. Pavel, ten, který jako první představil nejúplnější syntézu vtělení Božího Syna: píše v 50. letech prvního století, čtyři desetiletí před Janovým evangeliem. Ježíšovo narození je skutečně počátkem Vykoupení, které nabývá své plnosti smrtí na kříži a vzkříšením Slova, které se stalo tělem. A Pavel nám s úžasnou hutností říká, že „Kristus vstal z mrtvých, a to jakožto první z těch, kdo zemřeli. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem, všichni budou povoláni k životu“ (1Kor 15,20.22). Vánoce jsou triumfem života, který nám Kristus přináší z Otcova srdce. Milovaní, takový je tedy Boží plán, který platí pro všechny lidi. I smrt Dr. Alberta nabývá své nejvyšší hodnoty. Byl mužem spravedlivým: povinnost a řád byly pro něj pevným životním programem v jeho odpovědnostech, které měl u RAI. Byl důsledným a věrným křesťanem. K tomuto programu věrnosti a zodpovědného nasazení vedl vás, milované děti. Ano, velmi trpěl. Fabiova smrt ho zničila. Oporou mu zůstala jenom víra, jak mi říkal na jeho pohřbu zdrceným hlasem, který vyjadřoval všechnu jeho lásku k Fabiovi a k rodině, aniž by co žádal pro sebe. Ona nesmírná zkouška byla jistě příčinou zla, které jej sráželo k zemi hroznou a nepochopitelnou délkou. I na toto utrpení vrhá světlo tajemství Vtěleného Slova, jeho narození v naprosté chudobě v Betlémě, předzvěst jeho smrti ve vydanosti na Kalvárii. Thomas S. Eliot ve své básni „Cesta Mágů“, vkládá do jejich úst tato slova: „Toto narození bylo pro nás jako drsné a hořké utrpení, jako smrt, naše smrt“ (Journey of the Magi, 39-40). Kříž vrhá svůj stín už na Betlémskou jeskyni: tento stín zahaloval i Dr. Alberta na sklonku jeho pracovitého života. Nyní však vidí světlo, přijímá život, ten život, který Slovo přineslo tím, že se pro nás narodilo. Milovaná Paolo, Riccardo, Claudio, tyto vánoce, tak smutné pro maminku i pro vás, dávají vaší bolesti tolik světla a tolikerou útěchu. Tatínek je v nebi: a tuto mši svatou obětujeme Pánu, aby jej znovu očistil, pokud je třeba, a přijal ho do světla své Tváře, v radost ráje, kde už nebude slz, ani zármutku, ani nářků, jak říká Písmo. Kadidlo, které se bude vznášet kolem jeho rakve předtím, než bude svěřeno zemi, je symbolem posledního očišťování vašeho tatínka, i lásky, kterou ho Bůh zahrnuje. Zůstane s vámi navždy ve společenství svatých.
Sv. Cyril a Metoděj Pouť dějinami soluňských bratří (1) Staroslověnské Životy Konstantina a Metoděje, tzv. Pannonské legendy, dva důležité prameny, jejichž věrohodnost byla spolehlivě prokázána, jsou bohatým zdrojem, který nám zvláště v tomto roce přípravy na Jubileum 2013 - příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu dává sestoupit ke kořenům víry a kultury slovanských národů. Oba bratři pocházeli ze Soluně (Thessaloniké). Konstantin se narodil roku 826 nebo 827, jeho starší bratr Metoděj asi roku 815. Jejich otec Lev (Leo) byl vysokým důstojníkem, měl hodnost drungarios, která odpovídala dnešní hodnosti Hlavní oltář kostela sv. Cyrila a Metoděje v Podivicích (1911). plukovníka. Thessaloniké měla v říši velmi důležité postavení a byla hned po Konstantinopoli druhým největším byzantským městem. Autor života Konstantinova se velmi dobře vyznal v byzantské hagiografické literatuře. Všechny údaje o mládí jeho hrdiny (uvedené v druhé a třetí kapitole tohoto Života) plně odrážejí mentalitu byzantských hagiografů. Nacházíme tam například tvrzení, že Konstantin jako kojenec odmítal přijímat mléko své chůvy. To se muselo stát proto, aby dítě, pocházející z takových rodičů bylo živeno jen mlékem své zbožné matky. Inspirován příkladem sv. Plakidia, který byl obrácen na křesťanství při lovu jelena, Konstantinův životopisec také tvrdí, že se Konstantin rozhodl odříci se všech světských zábav, když na lovecké výpravě přišel o svého oblíbeného sokola. Jeho rodiče prý měli celkem sedm dětí a po narození posledního z nich – Konstantina – se rozhodli žít spolu nadále jako bratr a sestra, a žili tak v tělesné zdrženlivosti po čtrnáct let. Tato životopiscova záliba v posvátném čísle sedm, projevující se na více místech, nás nutí k opatrnosti při přijímání jeho číselných údajů, které je třeba v každém případě řádně ověřit. Konstantin měl prý jako chlapec sen a v něm se mu zdálo, že si mezi krásnými soluňskými dívkami, které k tomu účelu shromáždil vojenský správce, vybral za nevěstu
Sofii (Moudrost). Tento sen lze vysvětlit zvyklostí tehdy běžnou na byzantském císařském dvoře, protože budoucí císař si vybíral svou manželku ze shromáždění dívek z nejlepších rodin celé říše. Sv. Řehoř Naziánský, Konstantinův oblíbený světec a církevní učitel, měl však také kdysi ve snu vidění dvou krasavic - Čistoty a Zdrženlivosti, jež si pro sebe vyvolil. Ve své básni říká, že ostatním lidem zanechal všechny krásy světa a všechny zábavy, ržání koní a štěkot loveckých psů, a sám přijal jho zdrženlivosti. Z toho lze poznat, jak snadno mohl Konstantinův životopisec nalézt v byzantských zvyklostech a v byzantské hagiografické literatuře inspiraci k vylíčení příkladného života svého hrdiny.
Apoštolové Slovanů na hlavním oltáři chrámu sv. Benedikta v Pustiměři..
Zdůraznění mimořádné zbožnosti světcových rodičů patřilo také k častým motivům hagiografických spisů. Lze snadno pochopit, že právě Řehoř z Nazianzu, který byl v Byzanci nesmírně populární, se stal Konstantinovým oblíbeným církevním učitelem, a jeho básně ho upoutaly natolik, že se jim Konstantin naučil zpaměti. Krátké enkomion, které Konstantin napsal k jeho poctě, bylo zřejmě prvním dílem mladého studenta. Oba bratři získali základní vzdělání v Soluni. Konstantin se prý pokoušel přesvědčit jednoho gramatika, aby mu poskytl důkladnější odbornou přípravu, ale bez úspěchu. Dosáhl toho až v Konstantinopoli, kam ho pozval sám logothet (funkce odpovídající dnešnímu ministerskému předsedovi), a kde se vzdělával zároveň s mladým císařem Michaelem III. K pozvání do Konstantinopole došlo zřejmě po smrti Konstantinova otce. Konstantinovi prý tehdy čtrnáct let. Dochované údaje nás přivádějí k závěru, že drungarios Lev zemřel následkem rány, kterou utržil v bitvě. Na smrtelné posteli, aby zmírnil obavy své ženy o budoucí vzdělání jejich nejmladšího syna, prý ji ujistil, že se o něj postará ten, který spravuje všechny křesťany. Tím mohl být jedině císař, protože ten považoval za svou povinnost postarat se o sirotky důstojníků, kteří zemřeli v aktivní službě. Konstantinova studia popisuje životopisec takto: „I naučil se ve třech měsících gramatice a potom se věnoval dalšímu studiu. Osvojil si Homéra a geometrii, a u Lva a Fótia dialektiku a všechny nauky filozofické, mimo to též rétoriku a aritmetiku, muziku a všechny ostatní řecké studijní obory“. Císařové měli přirozený zájem o dobrou úroveň univerzity, protože jejím posláním bylo vychovávat císařské úředníky. Také Konstantin byl předurčen pro úřední kariéru. Ve 4. kapitole Života Konstantinova životopisec líčí, jak se logothet oblíbil mladého nadaného muže a jak mu důvěřoval. Nabídl mu za manželku svou duchovní dceru – sám totiž děti neměl, protože by eunuch – a slíbil mu vysoké postavení v císařské správě: „... a ještě více
můžeš očekávat, pravil, takže co nevidět budeš stratégem“. Konstantin však toužil po tom, aby mohl pokračovat ve studiích. Po poradě s císařovnou, mu proto Theoktistos dovolil, aby vstoupil do duchovního stavu a jmenoval ho knihovníkem konstantinopolského patriarchy. Bylo nyní zjištěno, že Konstantin nebyl vysvěcen na kněze, ale byl pouze jáhnem. Úřad knihovníka v Římě (bibliotecarius) – životopisec totiž užívá na tomto místě termínu používaného v západní církvi – odpovídal byzantskému titulu chartofylax. Byla to nejvýznamnější funkce v úřadu konstantinopolského patriarchy. Chartofylax zastupoval patriarchu při všech důležitých jednáních, jichž se patriarcha neúčastnil osobně, a měl proto při výkonu této funkce přednost i před biskupy, přestože sám byl jáhnem. Když se chtěl patriarcha svého chartofylaka zbavit, musel ho nezbytně vysvětit na kněze, protože ten už pak jako kněz nemohl tento úřad vykonávat. Na rozdíl od autora Života Konstantinova nám Metodějův životopisec zanechal jen velmi málo údajů o mládí svého hrdiny. Ten byl rovněž určen k službě ve státní správě. Životopisec říká, že když se císař dozvěděl o jeho schopnostech, jmenoval ho archontem v oblasti obývané Slovany. Metoděj zastával tuto funkci asi v letech 843-856. Z krátké třetí kapitoly jeho životopisu se dovídáme, že po několika letech rezignoval na svůj úřad a stal se mnichem v klášteře na hoře Olymp (v severozápadní Malé Asii), jež byla tehdy nejvýznamnějším střediskem byzantského mnišství. Životopisec uvádí jako důvod Metodějovy rezignace jeho touhu vyměnit věci časné za ty, jež trvají navěky. Zachoval se nám však liturgický panegyrik k poctě sv. Metoděje (zvaný kánon), který nám poskytuje některé podrobnější údaje o jeho rozhodnutí stát se mnichem. Anonymní autor v něm oslovuje Metoděje těmito slovy: „Svatý a nejslavnější Učiteli, když jsi se rozhodl opustit svou rodinu a svůj rodný kraj, svou choť a své děti, zvolil sis odchod do pustiny, abys tam žil spolu se svatými otci“. Máme věřit této zprávě? Nelze ji zcela odmítnout, protože v Byzanci známe dost případů, kdy se manželé rozhodli zříci se dalšího společného života a vstoupili do kláštera. Kdyby Metoděj a jeho manželka skutečně měli děti, jistě by to jejich vzájemnou dohodu značně komplikovalo, ale to je možná jen dodatek autora kánonu, který chtěl vylíčit rozhodnutí svého hrdiny jako ještě bolestnější. V každém případě se však zdá, že Metoděj učinil své rozhodnutí zcela dobrovolně a že nebylo motivováno politickými důvody. Také Metodějův bratr rezignoval na svůj vysoký úřad v konstantinopolském patriarchátu. Pokud můžeme věřit jeho životopisci, učinil tak pozoruhodným způsobem. Zůstal prý ve své funkci jen docela krátkou dobu a potom prostě zmizel a byla nalezen až o šest měsíců později v jednom klášteře na březích Bosporu. Co bylo skutečným důvodem jeho rezignace? Úřad chartofylaka nejspíše nevyhovoval povaze mladého učence. Dával přednost životu učence před administrativním úřadem. Patriarcha Ignatios byl svou povahou svatý muž, z jiných pramenů však víme, že nepřál vědeckému bádání. Patřil k té skupině byzantského mnišstva, která měla nepřátelský poměr k profánním studiím. Konstantin se proto v takovém prostředí nemohl cítit doma, a je proto zcela pochopitelné, že se zachoval tak, jak líčí životopisec.
Theoktistos zasáhl i v tomto případě, ale protože Konstantin odmítl vrátit se do patriarchova úřadu, jmenoval ho profesorem filozofie na císařské univerzitě, kterou sám předtím reorganizoval. Konstantin tam přednášel filozofii domácím i cizincům. Došlo k tomu nejspíše roku 850 nebo na začátku roku 851. Konstantin se stal na univerzitě nástupcem svého učitele Fótia, který byl největším byzantským učencem své doby. Jeho rodina byla za ikonoklastických císařů poslána do vyhnanství a těšila se proto v Konstantinopoli velké vážnosti. Fótios byl nadto spřízněn s císařskou rodinou, protože jeho bratr se oženil s dcerou císařovny Theodory. Kolem roku 850 se Fótios profesury vzdal, aby mohl nastoupit na úřad říšského kancléře; také za toto povýšení vděčil Theoktistovi. To také vysvětluje, proč uvolněná katedra profesora filozofie byla nabídnuta Konstantinovi a proč on tuto funkci přijal. V dochovaných pramenech je Konstantin nazýván „Filosofem“ . Vznik tohoto titulu neznáme. Je možné, že to byl obvyklý titul profesora filozofie na císařské univerzitě. Víme, že rektor univerzity byl nazýván „ekumenickým učitelem“ (v pozdější době se tento titul uděloval rektoru patriarchální akademie), nevíme však, zda také ostatní profesoři měli podobné zvláštní tituly. Je také možné, že Konstantinovi se tohoto čestného titulu dostalo pro jeho mimořádné znalosti v této disciplíně. A co rozuměl pod pojmem filozofie sám Konstantin? Víme, že v byzantském intelektuálním a náboženském životě se pojmu filozofie přikládal dvojí význam. Podle jednoho názoru byl filozofem člověk, který dobře znal klasickou vzdělanost a užíval ji k hlubšímu pochopení křesťanského učení. Na druhé straně byl však za pravého filozofa pokládán člověk, který se odřekl všech světských radostí a vedl asketický život jako mnich. Ve čtvrté kapitole Života Konstantinova nacházíme definici filozofie, kterou formuloval sám Konstantin. Theoktistos prý požádal Konstantina, aby mu vysvětlil, co je filozofie, a mladý absolvent univerzity mu pohotově odpověděl: Poznání věcí božských a lidských, nakolik se člověk může přiblížit Bohu, neboť učí člověka, aby byl svými skutky obrazem a podobenstvím toho, kdo ho stvořil. Konstantin v téže kapitole říká, že chce pokračovat ve svých studiích, aby mohl hledat čest a bohatství po svém praotci; mínil tím zřejmě Adama, který svou důstojnost ztratil hříchem. V šesté kapitole životopisec vypráví, že Arabové poslali do Konstantinopole vyslance s žádostí o uspořádání náboženské disputace, - zejména o otázkách Božské Trojice a víry v jediného Boha, - která se měla konat v jejich zemi. Císař proto svolal senát, aby se s ním poradil a potom požádal Konstantina, aby se osobně odebral k Arabům a diskutoval s nimi. Konstantinovi tehdy bylo čtyřiadvacet let. Co si o tom máme myslet? Vymyslel si snad životopisec celý příběh jen proto, aby mohl předvést vzdělanost svého hrdiny a ukázat, jak Konstantin vynikal nad svými protivníky? Především je zcela nepravděpodobné, že by Arabové požádali byzantského císaře o uspořádání teologické disputace o islámu a křesťanství. Nelze také přijmout tvrzení, že do čela poselstva vyslaného ke kalifovi byl postaven Konstantin, ani jeho zprávu, že Arabové chtěli Konstantina po ukončení disputace, v níž prokázal svou převahu nad arabskými teology, otrávit.
Nicméně příběh popsaný v této kapitole Životopisu má určitý historický základ. Už samotné líčení obsahuje podrobnosti, že k disputaci ve zmíněném roce skutečně došlo. Především popis města, kde se disputace konala plně odpovídá tomu, co víme o rezidenci arabských kalifů té doby; v letech 836-889 sídlili v Samaře nedaleko Bagdádu. Také jiný detail lze považovat za potvrzení správnosti hypotézy, že roku 851 k jakémusi jednání mezi Byzantinci a Araby skutečně došlo (už v letech 845-846 došlo k výměně zajatců): Arabové prý položili Konstantinovi otázku, proč jim Byzantinci odmítají platit tribut. Konstantin nato odpověděl, že Kristus platil tribut jenom římské říši, a že je proto správné platit daň toliko Římanům. Z toho můžeme vyvodit závěr, že Arabové požadovali od Byzantinců za svou ochotu zachovávat příměří pravidelný tribut, a že byzantští vyslanci tuto podmínku odmítli. Z jiné zmínky Konstantinova životopisce pak můžeme usuzovat, že k jednání došlo v prvních letech vlády kalifa Mutawakkila. Tento kalif jevil živý zájem o náboženské otázky a vůči křesťanům zaujímal značně nepřátelský postoj. V letech 849-850 vydal několik ediktů, které omezovaly volný pohyb jeho křesťanských poddaných. O jednom z jeho protikřesťanských opatření je zmínka i v životě Konstantinově. Arabové prý poukázali Konstantinovi na to, že dveře křesťanských příbytků jsou „ozdobeny“ podobiznami ďábla, a žádali ho o vysvětlení, co to znamená. Konstantin jim prý na to vtipně odpověděl, že ďábel, byv vyhnán z křesťanských domů, zůstal vězet na vnější straně jejich dveří, kdežto na dveřích mohamedánů ho nelze uzřít, protože žije s nimi v jejich domech. Konstantinovy odpovědi na různé otázky a námitka Arabů, ať už jsou původní či si je životopisec vymyslel, prozrazují bystrý rozum. Konstantin v disputaci přirovnal křesťanské učení k širokému hlubokému moři. Jen silní duchem dokáží proniknout jeho hloubku a přeplavit se k jeho břehům. Slabé duše toho nedokáží a upadnou do hereze, protože ovládají jen malou část velkého moře. Učení Mohamedovo je malé, mělké jezero, jež může překonat každý. Při obraně křesťanského učení o Božské trojici, Konstantin citoval súru 19,17, kde se popisuje vtělení Slova prostřednictvím Ducha svatého, toto místo bylo v byzantské polemické literatuře často citováno. Hned v následující, tj. sedmé kapitole, životopisec uvádí, že se Konstantin náhle rozhodl zříci se všeho, co měl a uchýlit se nejprve na jakési tiché místo v ústraní a potom ke svému bratru Metodějovi do jeho kláštera na hoře Olymp. Co bylo příčinou jeho úniku? Jestliže Konstantin toužil jenom po tom, aby se mohl zabývat knihami, jak říká životopisec, mohl vyhovět své touze na univerzitě v Konstantinopoli. Fótiova Bibliothéké, v níž její autor popisuje díla všech vědních disciplin, která přečetl, nám poskytuje dostatečnou představu o tom, jak nesmírné bohatství literatury o filozofii, teologii i všech ostatních vědních disciplinách bylo možné najít v konstantinopolských knihovnách. Klášter na hoře Olymp jistě nemohl v tomto směru s hlavním městem soupeřit. Musel to být nějaký jiný, mnohem vážnější důvod, který přiměl Konstantina k tomu, aby se vzdal profesury a vyhledal útočiště v klášteře. Tímto důvodem byl zřejmě politický převrat, k němuž došlo v Byzanci roku 856. Přívrženci Bardy, ctižádostivého bratra císařovny Theodory, zavraždili se souhlasem mladého císaře logotheta Theoktista a hrozilo nebezpečí, že dojde i k pronásledování přátel nešťastného prvního ministra. Za takových okolností byl klášter nejbezpečnějším
místem, kde Konstantin mohl oplakávat smrt otcovského přítele a vyčkávat, až se přežene politická bouře. Následovaly další události. V témže roce (tj. 856) senát rozhodl o ukončení regentské vlády císařovny Theodory. Aby se předešlo případné kontrarevoluci jejich stoupenců, byla Theodora koncem roku 857 vypuzena z císařského paláce. Patriarcha Ignatios, který patřil k jejím přívržencům, se dostal do sporu s regentem Bardou obvinil ho prý s krvesmilných styků s jeho ovdovělou snachou a odepřel mu proto podat svaté přijímání. Ignatios byl zbožný, ale prostý a politicky nezkušený muž a uvěřil zřejmě neopodstatněným historkám, které o Bardovi šířili jeho nepřátelé. Kvůli tomuto politováníhodnému incidentu se však církev ocitla v těžkém postavení. Ve snaze předejít otevřené roztržce mezi církví a novou vládou, doporučili biskupové Ignatiovi, aby rezignoval na svůj úřad. Učinil tak roku 858. Místní synoda zvolila za jeho nástupce Fótia, který až do té doby zastával funkci kancléře říše a v době své volby byl ještě laikem. Účastníci synody zvolili za patriarchu laika zřejmě ve snaze předejít mocenskému střetu obou stran v církvi: nesmiřitelných, z nichž většina stála při Ignatiovi, a umírněných, kteří usilovali o ekonomii. Tohoto termínu se užívalo v Byzanci pro kompromis v obtížných a delikátních situacích. S volbou osoby nového patriarchy souhlasili všichni biskupové, a to i ti, kteří horlivě podporovali Ignatia. Na jejich postoj měla zřejmě vliv i ta okolnost, že Fótios nebyl nijak zapleten do převratu v roce 856; nebyl totiž tehdy přítomen v Konstantinopoli, protože se teprve vracel ze svého poslání k Arabům a do města dorazil až v roce 857. Navzdory tomu, že s volbou nového patriarchy vyslovili všichni biskupové jednomyslný souhlas, začali radikálové po dvou měsících z neznámých důvodů proti Fótiovi protestovat a prohlásili Ignatia znovu za jediného legitimního patriarchu. Tato revolta měla výrazný politický charakter, totiž snahu o obnovení Teodořina režimu. Fótios ve snaze obnovit v církvi mír, svolal místní synodu, nesmiřitelní radikálové však odmítli přijmout její rozhodnutí a zorganizovali bouřlivé demonstrace, proti nimž zasáhla císařská policie. Toto všechno se událo ještě před útokem ruského loďstva, o němž 18. června 860 napsal Fótios v jedné ze svých homílii: „znenadání se spustilo krupobití barbarů“. Barbarské hordy tehdy zakotvily na pobřeží blízko hlavního města, pustošily a plenily města i vesnice a začaly obkličovat Konstantinopol. Byla to první invaze Rusů, které Byzantinci nazývali „Rhos“. Fótios o tom ve své druhé homílii píše: Jakýsi národ, žijící kdesi daleko od naší země, barbarský, kočovný, plný zpupnosti, nehlídán a bez vůdce, se tak znenadání, během pouhého okamžiku, jako mořská vlna přelil přes naše hranice, jako divoký kanec požíral obyvatele země jako trávu, jako obilí ... Nikoho neušetřil, od lidí až po dravou zvěř, .... ale zuřivě pobíjel osoby každého věku i pohlaví“. Nebezpečí bylo o to větší, že císař Michael III. byl právě se svou armádou v Malé Asii na výpravě proti Arabům, Obyvatelé Konstantinopole, zděšeni nenadálým nebezpečím, vzývali o pomoc Pannu Marii, jejíž roucho – jednu z nejuctívanějších konstantinopolských relikvii – nesl patriarcha v čele procesí kolem městských hradeb. Naštěstí však útočníci nezůstali pod hradbami, ale naložili své lodice kořistí a vrátili se zase tam, odkud přišli. Zdá se, že je na zpáteční cestě zastihla silná bouře a mnoho jejich lodí zničila.
Konstantin po celou tuto dobu zůstal se svým bratrem v klášteře. Předtím však, než k bratrovi přišel, upadl zřejmě do hmotných nesnází, ale díky nečekané pomoci nějakého dobrodince se mu dostalo potřebných prostředků. Z údajů jeho životopisce lze soudit, že Konstantin byl stále ještě na hoře Olymp, když císařský dvůr učinil rozhodnutí vyslat poselstvo k Chazarům. Hovoří totiž nejprve o příchodu poselstva chazarského chána, které jeho jménem požádalo byzantského císaře, aby Chazarům rozhodujícím se mezi pohanstvím, judaizmem a islámem. Poslal teologa, jenž by jim vysvětlil základy křesťanské víry. Teprve potom životopisec říká, císař jal se hledat filosofa, a když jej našel, vyložil mu chazarskou záležitost. Kdyby byl Konstantin v té době v Konstantinopoli a vyučoval tam filozofii, nebylo by třeba dát jej hledat. Poselstvo, v němž byli Konstantin a jeho bratr Metoděj, strávilo zimu v Chersonu, byzantské državě na krymském poloostrově. Konstantin využil této zastávky, aby se zdokonalil v hebrejštině a připravil se tak na setkání s židovskými učenci. Diskutoval tam také s jedním Samaritánem a naučil se jeho jazyku tak, že byl schopen číst samaritánskou bibli. Konstantinův životopisec v osmé kapitole rovněž také tvrdí, že jeho hrdina našel v Chersonu žaltář napsaný „ruskými“ písmeny a setkal se tam s mužem, hovořícím touto řečí. Bylo však prokázáno, že jde o koruptelu, a že místo rusъkymi je třeba na tomto místě číst surъkymi, tj. syrskými písmeny (Rusové totiž v té době naprosto nemohli mít svou literaturu). To vše svědčí o tom, že Konstantin byl vynikající filolog. Nejvýznamnější událostí, která se přihodila za jejich pobytu na Krymu však byl nález ostatků, o nichž se věřilo, že to jsou ostatky sv. Klimenta Římského. Konstantin byl stejně jako všichni jeho současníci přesvědčen, že Kliment, druhý nástupce sv. Petra, byl poslán do Chersonu do vyhnanství a že tam zemřel mučednickou smrtí. Tato tradice se zakládala na líčení Klimentova života, který byl sepsán ve čtvrtém anebo na začátku pátého století, a jenž byl dobře znám jak na západě, tak na východě. Autor popisu Klimentovy smrti však zaměnil Klimenta Římského s jiným světcem téhož jména, který byl patrně na Krymu umučen. Celá Klimentovská tradice je legendární. Není ani jisté, zda sv. Kliment skutečně zemřel mučednickou smrtí. První církevní historik Eusebios o tom ve své Historii (kn. III., kap. 15) mlčí. Protože se však Klimentovy ostatky nenacházely v kostele, který byl vybudován v jeho římském domě, tvrzení Konstantin a Metoděj přinášejí roku 867 do Říma ostatky sv. Klimenta, vítáni anonymního legendisty se papežem Hadriánem II. Nástěnná malba v nartexu baziliky San Clemente v Římě z 11. století. Uprostřed sv. Kliment nesený na lůžku. všeobecně považovalo za Vpravo znovu papež za oltářem při mši. pravdivé a panovalo přesvědčení, že tyto ostatky byly ukryty v troskách kostela na malém ostrově blízko
Chersonu, který byl však těžko dostupný, protože jej zaplavovalo moře. Konstantin byl upřímně přesvědčen, že našel ostatky sv. Klimenta Římského. Jeho objev byl vysoce oceňován všemi jeho současníky a nález těchto ostatků pak sehrál významnou roli v dějinách slovanské mise. K objevu Klimentových ostatků došlo 30. ledna 861 a Konstantin jej popsal ve zvláštním díle, které později Anastasius Bibliothecarius přeložil do latiny; nám se dochovalo jen zčásti v staroslověnském překladu. Hymnus, který Konstantin složil na oslavu světce, připadal Anastasiovi umělecky tak dokonalý, že se jej neodvážil přeložit; nedochoval se nám ani v originále ani ve staroslověnštině.
J. E. Tomáš kardinál Špidlík, S.J., předsedá eucharistii pro pustiměřské poutníky v bazilice sv. Klementa v Římě, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, 11. 6. 2007.
Za svého pobytu v Chersonu museli byzantští vyslanci intervenovat v jednom pohraničním incidentu. Jakýsi chazarský vůdce obléhal jedno křesťanské město. Konstantin se prý k němu vypravil a přesvědčil ho, aby od města zase odtáhl. Životopisec zaznamenal ještě další incident, který se patrně rovněž zakládal na historické skutečnosti. Vyslanci byli na cestě – nejspíše při návratu ze své výpravy do Chersonu – přepadeni hordou Maďarů vyjících jako vlci; hrozilo nebezpečí, že Konstantina zabijí. Ten však nepřerušil svou modlitbu a jeho chování ohromilo útočníky tak, že ho nechali i s jeho druhy volně odejít. Poselstvo bylo na chánově dvoře dobře přijato a bylo též pozváno k hostině. Vrchní ceremonář se prý při té příležitosti Konstantina zeptal, jakou má hodnost, aby mu podle toho přidělil správné místo u stolu. Nelze to považovat za pouhou stylistickou frázi, jež měla uvést Konstantinovu vtipnou odpověď, že je Adamův vnuk. Víme, že Chazaři při takových příležitostech zachovávali přísný ceremoniál. Uvedená příhoda dosvědčuje, že
Konstantin nebyl vůdcem poselstva, protože kdyby byl císařovým zástupcem, nemuseli by se ho Chazaři ptát na jeho hodnost. Svou odpovědí chtěl Konstantin Chazarům zdůraznit, že Adamův původ je vznešenější než Abrahámův, za jehož potomky se Židé vydávali. Při hostině se nejdříve diskutovalo o otázkách Božské Trojice, Vtělení a Vykoupení. Konstantin obhajoval učení o sv. Trojici tím, že citoval některá místa se Starého zákona pojednávající o Slovu a Duchu. V souvislosti s otázkou Vtělení se Konstantin zeptal, proč by se Bůh nemohl zjevit v lidské podobě, když se Mojžíšovi zjevil v podobě hořícího keře. Potom tvrdil, že Mojžíšův zákon byl nahrazen ustanoveními Nového zákona. Četnými citacemi z proroků pak dokazoval, že Ježíš byl skutečně očekávaným Mesiášem. Dokazoval rovněž oprávněnost úcty obrazu světců. Při třetím setkání pak Konstantin dokazoval nadřazenost křesťanské morálky. V desáté kapitole Života Konstantinova je uvedeno, že Konstantin podrobně popsal tuto disputaci ve zvláštním díle, které jeho bratr Metoděj přeložil později do staroslověnštiny a rozdělil do osmi kapitol. Z popisu disputace lze usuzovat, že chazarský chán tehdy již přijal židovskou víru a že judaizmus měl na jeho dvoře mnoho přívrženců. Islám měl v Chazarsku zřejmě mnohem slabší pozici. Konstantin se o mohamedánech zmiňuje jenom jednou, a to na konci disputace, když vysvětloval, proč křesťané nemohou uctívat Mohameda, přestože on uznával Krista jako proroka. Většina Chazarů se však v té době zřejmě ještě přidržovala pohanství. V důsledku Konstantinovy disputace asi dvě stě z nich požádalo o křest. Chán prý napsal císaři dopis, v němž mu poděkoval za to, že mu poslal takového muže, a zároveň v něm oznámil, že dovolil všem, kdo o to projevili zájem, aby se dali pokřtít, Na konci dopisu je pak věta, která zřejmě potvrzuje, že účelem poselstva bylo více, než jenom náboženská diskuze. Chán v ní píše: „My všichni jsme spojenci a přátelé tvého císařství a ochotni k tvé službě, kamkoli požádáš.“ Tato slova nasvědčují obnovení byzantskochazarské spojenecké smlouvy, jež se oběma stranám zdálo být nezbytné vzhledem k hrozbě nového nebezpečí, jež vyvstalo na jejich společné hranici ze strany Rusů. Konstantin Filozof se prý vrátil do Chersonu se dvěma sty řeckými zajatci, které chán propustil. Na cestě chazarským územím měla výprava potíže při hledání pitné vody. Životopisec přirozeně spatřoval ve způsobu, jak ji jednou za mimořádných okolností nalezli, zázračnou událost. V téže kapitole pak čteme, že se Konstantin doslechl o národu fulském, žijícím na krymském poloostrově, který byl sice pokřtěn, ale jehož mužové přesto uctívali obrovský dub a přinášeli mu, zejména v období sucha, oběti; ženy se však k tomuto stromu nesměly přiblížit. Filozof přišel do jejich města a přesvědčil obyvatele, aby zanechali svého pohanského zvyku, Uposlechli ho, porazili posvátný strom a spálili jej. Téže noci pak Bůh seslal déšť. Ve své řeči k Fulským Konstantin hojně citoval proroka Izaiáše, který mluvil o národech Tarsis a Pul (Iz 66,19). V řeckém textu je však na tomto místě použito tvaru Fud (Phud) místo původního Pul. Historikové z toho právem vyvodili, že Konstantin znal hebrejský text a užil jej na tomto místě. To potvrzuje zprávu o Konstantinově studiu hebrejštiny v Chersonu. Konstantin prý také přeložil do řečtiny osm částí hebrejské gramatiky, což rovněž dosvědčuje jeho velký zájem o filologii. Po návratu z Chersonu Konstantin prý nejprve vykonal návštěvu u císaře a potom žil v tichosti na modlitbách k Bohu usazen při chrámu svatých apoštolů. Je pozoruhodné, že se Konstantin nevrátil zpět na císařskou univerzitu, aby tam pokračoval ve svých
přednáškách, a že se nevrátil ani do patriarcheia, v jehož čele byl nyní jeho bývalý učitel a přítel Fótios. Proč si tedy vybral za své sídlo kostel Svatých apoštolů? A proč také jeho životopisec používá výrazu usazen při chrámu Svatých apoštolů? Zdá se, že toto podivné chování Konstantina Filozofa se dá vysvětlit jen jedním způsobem. Lze logicky předpokládat, že Konstantin, jenž dosáhl tak značného úspěchu u Chazarů a prokázal tím říši i státu velké služby, byl po svém návratu pověřen čestnou funkcí sloužící zájmům církve. Vysvětlení proto musíme hledat ve vývoji církevních poměrů v Byzanci. V době, kdy se byzantští vyslanci vrátili od Chazarů, usiloval patriarcha Fótios o upevnění svého postavení. Svolal proto v letních měsících roku 861 koncil, na němž papežovi legáti potvrdili Ignatiovo sesazení. Na témže koncilu byla přijata i důležitá opatření, která měla přinést nápravu do církevních poměrů a odstranit zlořády, které se vyskytly v mnišských institucích. Je přirozené, že Fótios, největší učenec své doby, který se nyní dostal do čela církve, věnoval svou pozornost především otázce vzdělání duchovenstva. K tomu účelu existovala v Byzanci zvláštní instituce – akademie konstantinopolských patriarchů. Její hlavní sídlo bylo v chrámu Boží Moudrosti (Hagia Sofia) anebo v její blízkosti, měla však pobočky v různých církevních ústavech. Tato akademie měla několik různých kolejí, v nichž se vyučovalo jak teologickým, tak profánním oborům. Jako profesora filozofie tam Fótios ustanovil svého bývalého žáka, Konstantina. Vyplývá to z termínu, kterého Konstantinův životopisec užil při popisu Konstantinovy činnosti: usazen při chrámu Svatých apoštolů. Již v antice se k popisu činnosti učitelů užívalo výrazu sedět. Také v Novém zákoně se o Kristu praví, že při vyučování seděl. Pouze ve dvou případech (Lk 21,35; Ap 14,6) je výrazu kathidzein (sedět) použito ve významu „bydlet“, „žít někde“. V raně křesťanském umění je Kristus Učitel vždy zpodobňován vsedě. Díky své znalosti hebrejštiny a samaritánštiny Konstantin dokázal rozluštit záhadný nápis na drahocenném kalichu, který se nacházel v pokladu chrámu Hagia Sofia, o němž se věřilo, že kdysi patřil králi Šalomounovi. Konstantin interpretoval tři verše tohoto nápisu jako proroctví o Kristu. A to je vše, co se dovídáme o Konstantinově činnosti po jeho návratu z mise u Chazarů. Konstantinovi však nebylo souzeno, aby zůstal profesorem na konstantinopolské univerzitě. Příčinou byla nečekaná událost, která úplně změnila životní osudy obou bratří.
BENEDIKT XVI.
Světlo světa Papež, Církev a znamení časů ROZHOVOR S PETEREM SEEWALDEM2
I. část ZNAMENÍ ČASŮ
3. Krize: příčiny a příležitost Nezapomenutelným zůstává obvinění, které jste vznesl během Křížové cesty na Velký pátek roku 2005, jen pár týdnů předtím, než jste byl zvolen za nástupce Jana Pavla II.: „Kolikrát oslavujeme pouze sami sebe, aniž bychom na něj brali ohled! Kolikrát se jeho Slovo překrucuje a zneužívá!“ A dále, jakoby už tehdy v zaměření na budoucí události: „Kolik špíny je v Církvi, a právě i mezi těmi, kdo by mu v kněžství měli zcela patřit“.
2
Kniha rozhovorů s Benediktem XVI. se vzápětí stala bestsellerem. Vatikánské knižní nakladatelství, které vlastní autorská práva k jejímu vydání, o tom informuje v deníku Osservatore Romano. Doposud bylo prodáno 200 tisíc kusů jejího německého vydání, 100 tisíc v anglické a stejně tolik v italské verzi a 80 tisíc ve francouzském vydání. Kromě zmíněných jazyků vychází v dalších jedenácti řečech. Celkový počet prodaných výtisků již překročil jeden milion. České vydání se připravuje a bude k dispozici zřejmě začátkem března. Ředitel vatikánského knižního nakladatelství, Giuseppe Costa, vysvětluje úspěch knihy „bezprostředním, prostým a hovorovým jazykem papeže, který odpovídá jak na komplikované otázky mezinárodního rozsahu, tak na důvěrně zvídavé dotazy“ novináře Petera Seewalda; „dotýká se přitom všech aspektů dnešního života přitažlivě. A to nejenom pro křesťany
Všechna tato opomenutí a tyto zločiny vycházejí na světlo nyní, v Roce kněží, který jste vyhlásil. Z biblického pohledu, není snad třeba chápat zprávu o těchto pohoršeních jako znamení? Je představitelné, že ďábel nedokázal snést Rok kněží a proto nám vrhl do tváře tuto špínu. Jak by chtěl ukázat světu kolik špíny je i mezi kněžími. Na druhé straně by se dalo říct, že Pán nás chtěl vystavit zkoušce, povolat nás k hlubšímu očištění, tak abychom slavili Rok kněží nikoli triumfalistickým způsobem, jako sebeoslavu, nýbrž jako rok očišťování, vnitřní obnovy, proměny a především pokání. Pojem pokání, který patří k základním prvkům starozákonního poselství, se stále více vytrácel. Jistým způsobem se chtělo říkat jen to pozitivní. Ale je skutečností, že existuje i to negativní. To, že skrze pokání se dá změnit a díky němu se lze nechat proměnit je čímsi, co nám bylo dáno pozitivně , je to dar. Tak smýšlela i starobylá Církev. Nyní jde o to skutečně začít od počátku, v duchu pokání, a současně neztratit radost z kněžství, ale znovu ji nabýt. S hlubokou vděčností musím říci, že právě k tomuto došlo. Od biskupů, kněží i laiků se mi dostalo spoustu svědectví vděčnosti, která mnou pohnula a dojala, která na mě hluboce zapůsobila. Jsou to lidé, kteří dosvědčují toto: „Přijali jsme Rok kněží jako podnět k očištění, jako úkon umrtvování díky němuž se znovu necháme povolat Pánem. A právě tak jsme mohli znovu vidět velikost a krásu kněžství“. V tomto smyslu jsem přesvědčen, že tato hrozná odhalení byla nakonec díle Prozřetelnosti, která nás umrtvuje, nutí, abychom začali znovu.
Kauzy sexuálního zneužívání jsou složité. Na rovinu se především ptáme, jak je vůbec možné, aby se dopouštěl sexuálního zneužívání právě ten, kdo den co den čte evangelium a slaví mši, kdo je v přímém kontaktu se svátostmi a jimi by měl být v hloubi posilován. To je otázka, která se skutečně dotýká mysteria iniquitatis, tajemství zla. A ptáme se také: jak uvažuje někdo takový, když ráno přistupuje k oltáři a slaví svatou oběť? Zpovídá se? A co říká, kdy se zpovídá? Jaké účinky na něj má zpověď? Ve skutečnosti by měla být mocným prostředkem, který ho vytrhne ze zla a přiměje k tomu, aby se změnil. Je tajemstvím, proč někdo, kdo se zasvětil tomu, co je svaté, je zcela ztratí, ba dokonce ztratí i jeho samotné kořeny. Alespoň ve chvíli kněžského svěcení musel zakusit nostalgii po tom, co je veliké, co je čisté, jinak by takové rozhodnutí neučinil. Jak je možné, aby někdo takovým způsobem padl?
To nevíme. Tím více to však znamená, že kněží se musejí navzájem podpírat a nesmějí se ztrácet ze zřetele; že biskupové jsou za to odpovědní a že my musíme naléhavě doporučovat věřícím, aby i oni podporovali své kněze. Vidím, že ve farnostech roste láska ke knězi, když se poznávají jeho slabosti a nabídne se mu pomoc.
Možná také máme částečně zcela zmatený obraz Církve; jako by měla být vůči těmto věcem imunní, jako by ani neměla být vystavena pokušením, ba především ona. Cituji opět z Vašich meditací Křížové cesty: „Tak ušpiněný šat a tvář tvé Církve nás děsí. Ale vždyť jsme je pošpinili my sami! ... Našim pádem tě vláčíme po zemi a satan se tomu směje, protože doufá, že už nedokážeš z tohoto pádu povstat; doufá, že ty, vláčen pádem své Církve, zůstaneš poražen ležet na zemi“. Ano, to je právě to, co dnes můžeme na vlastní oči konstatovat a co před námi se zvláštní zřejmostí vyvstává během Křížové cesty. Tady je zřejmé, že Ježíš netrpěl náhodnými událostmi, ale že skutečně vzal do svých rukou celé dějiny člověka. Jeho utrpení pro nás není pouhou teologickou formulí. Podstatným úkonem je poznat a pak Jemu, ne druhé stráně, dovolit, aby nás táhl k sobě. V meditacích Křížové cesty si uvědomujeme toto: On za nás skutečně trpí. Vzal na sebe i můj úděl. Nyní mne přitahuje k sobě, když za mnou přichází do mých propastí a táhne mě s ním vzhůru. Také zlo bude povždy patřit k tajemství Církve. A uvědomíme-li si, co všechno lidé a kněží v Církvi udělali, pak to všechno je právě důkazem, že On je tím, kdo ji podpírá a kdo Církev založil. Pokud by Církev závisela jen na lidech, už dávno by byla na dně.
Velká část případů sexuálního zneužívání se řadí do sedmdesátých a osmdesátých let. Prefekt Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života, kardinál Franc Rodé, zmínil letitý úpadek víry a vylidnění Církve, jako – podle jeho úsudku – spolupříčiny skandálů. Řekl, že „do některých západních řádů pronikla sekularizovaná kultura, zatímco právě řeholní život by měl představovat alternativu k dominantní společnosti, nikoli ji zrcadlit“.
Je zřejmé, že k tomu přispěla duchovní situace sedmdesátých let, která začala pronikat už v letech padesátých. Právě v těchto letech se rozvinula teorie, podle níž se měla pedofilie považovat za cosi pozitivního. Především se však zastávala teze, - která pronikla i do katolické korální teologie – že nic zlého samo o sobě neexistuje. Existuje jen zlo „relativní“. Zda je něco je dobré či zlé závisí na důsledcích. V takovém kontextu, kdy všechno je relativní a zlo samo o sobě neexistuje – existuje naopak jen relativní dobro a relativní zlo – osoby, které mají tendenci k takovému chování ztratili veškerý základ. Je jasné, že pedofilie je především spíše nemoc; ale skutečnost, že se mohla takovým způsobem zakořenit a do takové míry rozšířit, může také duchovní situace, kdy se v Církvi začaly zpochybňovat základy morální teologie. Dobro a zlo se staly navzájem zaměnitelnými a už nestály příkře v opozici jedno proti druhému.
Církví také otřáslo odhalení dvojího života zakladatele řeholní komunity „Legionářů Kristových“, Marciala Degollada. Obvinění ze zneužívání, vznesená proti Macielovi, který zemřel v roce 2008 ve Spojených státech, kolovala už léta. Jeho společnice potvrdila, že je matkou jeho dvou dětí. Z Mexika dorazily zvěsti, podle nichž veřejné omluvy „Legionářů Kristových“ nestačí, ale tato komunita by měla být rozpuštěna. Bohužel jsme se touto otázkou zabývali velmi pomalu a s velkým zpožděním. Jistým způsobem byla velmi dobře krytá a pouze od roku 2000, přibližně, jsme začali mít konkrétní odkazy. Bylo třeba mít jisté důkazy, abychom si byli jisti, že obvinění mají podklad. Pro mne Marcial Maciel zůstává záhadnou postavou. Na jedné straně je typem života, který, jak ostatně víme, je za hranicí toho, co je mravné: dobrodružná, marnivá, překroucená existence. Na druhé straně vidíme dynamiku a sílu, s jakou vybudoval komunitu Legionářů. Mezitím jsme provedli apoštolskou vizitaci a jmenovali delegáta, který se skupinou spolupracovníků připravuje nezbytné reformy. Zajisté je třeba zjednat nápravu, ovšem komunita jako celek je zdravá. Je tu mnoho mladých lidí, kteří chtějí s nadšením sloužit víře. A tento entuziasmus není třeba ničit. Koneckonců mnozí z nich byli pochybnou postavou povoláni k tomu co je správné. A to je něco zvláštního, protiřečení, kdy falešný prorok mohl mít i přesto pozitivní účinek. Všem těmto mladým, a je jich spousta, je třeba vlít novou odvahu. Je nezbytná nová struktura, aby nepadli do prázdna, ale správně vedeni mohli opět prokázat službu Církvi i lidem.
4. Globální katastrofa Je tu krize Církve a je tu krize způsobená sekularizmem. První bude veliká, ale druhá se stále více podobá přetrvávající globální katastrofě. Klimatickými změnami se tropický pás stále více rozšiřuje a hladina moře stoupá. Póly roztávají a ozónové díry se nezacelují. Viděli jsme ropnou katastrofu v Mexickém zálivu, provázenou požáry, jež ničí obrovská území, povodně, jaké nikdy předtím nebyly, vlny horka a období sucha dosud nemyslitelná. Již v roce 2007, u příležitosti generálního zasedání OSN v New Yorku, generální sekretář Spojených národů Ban Ki-moon, konstatoval, že planeta Země se nachází „v krajním nebezpečí“. Vyšetřovací komise OSN dospěla k závěru, že lidstvu zůstává jen pár desetiletí, než se octne v bodu bez návratu. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že k point of no return, bodu, za nímž už nedokážeme mít kontrolu nad super-technologizovaným světem, jsme už ve skutečnosti dospěli. „Bůh viděl všechno, co učinil“, píše se v Genezi, „a hle, bylo to velmi dobré“. Nahání tedy hrůzu, když vidíme, co se stalo z touto planetou snů. Otázka zní: je to jednoduše země, která nedokáže unést nesmírný evoluční potenciál našeho druhu? Snad jako taková není stvořena, aby nás trvale uživila? Anebo jsme to my, kdo jsme v něčem pochybili? Skutečnost, že tu nezůstaneme navždy nám sděluje Písmo svaté, a také naše zkušenost. Ale nepochybně se v něčem mýlíme. Vyvstává problematika „pokroku“. Moderní doba hledala svou vlastní cestu vedenou ideou pokroku a svobody. Ale co je pokrok? Dnes vidíme, že pokrok může být i destruktivní. Proto se musíme zamýšlet nad kritérii, která je třeba přijmout, aby pokrok skutečně byl pokrokem. Pojem pokroku měl zpočátku dva aspekty: na jedné straně tu byl pokrok v poznání, Tímto způsobem se chtěla pochopit realita; k čemuž v široké míře došlo díky kombinaci matematického chápání světa a experimentů. Tak jsme dnes schopni rekonstruovat DNA, strukturu života a obecněji strukturu fungování celé skutečnosti, až k bodu, že je s to ji zrekonstruovat a začali jsme sami skládat život. Z tohoto pohledu vyvstaly díky tomuto pokroku také nové možnosti člověka. Základní myšlenkou byla tato: je pokrok poznáním Poznání je mocí. Znamená to, že pokud znám, mohu i rozhodovat. Poznání přineslo moc, ale takovým způsobem, že touto mocí můžeme zničit svět, o němž jsme dnes přesvědčeni, že už o něm víme vše. Tak se stává zřejmým, že v pojmu pokroku, tak jak byl chápán až dodneška, tedy jako kombinace poznání a moci, schází zásadní pohled: kterým je aspekt dobra. Jde o otázku: co je dobro? Kam má poznání přivést moc? Jde pouze o moc dříve či později o něčem rozhodovat, anebo je nezbytné si také klást otázku po vnitřních kritériích, po tom, co je dobré pro člověka, pro svět? Myslím, že k tomu odpovídajícím způsobem nedocházelo. Tak se doširoka opomíjel etický aspekt, jehož součástí je odpovědnost před Stvořitelem. Pokud se vlastním poznáním podporuje pouze vlastní moc, tento druh pokroku se stává skutečně destruktivním.
Jaké důsledky bychom z toho měli vyvodit? Bylo by tu na místě velké zpytování svědomí. Čím je skutečně pokrok? Je pokrokem, když mohu zničit? Je pokrokem, když mohu vytvářet, vybírat a odstraňovat lidské bytosti? Jak lze ovládnout pokrok z lidského a etického hlediska? Ale nejsou to pouze kritéria pokroku, nad nimiž by bylo třeba se zamyslet. Vedle poznání a pokroku existuje i další zásadní pojem moderní doby: svoboda, která je chápaná jako svoboda dělat cokoliv. Z této úvahy pramení domněnka, podle níž věda není štěpitelná. To znamená, že vše, co jsme s to udělat, se také musí moct dělat. Všechno ostatní by bylo proti svobodě. Je to pravda? Jsem přesvědčen, že nikoliv. Vidíme, že moc člověka nesmírně vzrostla. To, co však nerostlo stejným tempem je jeho etický potenciál. Tato disproporce se dnes projevuje v plodech pokroku bez morálních základů. A nyní je základní otázkou: jak lze napravit pojem pokroku a reality, která z něho vzešla a následně jej pozitivně zevnitř ovládnout? V tomto smyslu je nezbytná široká zásadní reflexe.
Jak jsme hluší k úpravě těchto kritérii pokroku jasně vyplynulo z konference o klimatu, která se konala v Copenhagenu, v prosinci 2009. Vládám této země si vyhradily 17 let, aby od prvního setkání v Riu dospěly k tomuto vrcholnému zasedání, jež vědci, ochránci životního prostředí a politici označili za jednu z nejvýznamnějších konferencí v dějinách lidstva. Podkladem pro setkání byly výsledky bádání více než tisícovky vědců,. Kteří z pověření Rady Spojených národů pro klima, IPCC, spočítali, že globální teploty se od nynějška nesmějí nadále zvýšit o více, než dva stupně. V případě dalšího oteplování se klima nevyhnutelně zvrátí. Návrh smlouvy z Copenhagenu však neobsahuje žádný konkrétní závazek. Je téměř jisté, že limit dvou stupňů bude překonán. Důsledkem budou bouře, záplavy, nedostatečná úroda z důvodu sucha. To všechno nedává smysl tomu, kdo prostě má lidstvo za neschopné vyřešit kolektivním úsilím hrozbu jakou jsou klimatické změny? To je skutečně velký problém. Co můžeme dělat? Tváří v tvář hrozícímu nebezpečí, si nyní všichni uvědomili, že je nezbytné činit rozhodnutí morálního řádu. Pokud jde o globální odpovědnost, existuje dokonce více či méně rozvinuté obecné povědomí; to znamená, že etická instance se nemůže odvolávat pouze na vlastní skupinu či na vlastní národ, ale musí vzít v potaz celou zemi a všechny lidi. V tomto smyslu určitý potenciál mravního svědomí existuje. Přetavit ho do politické vůle a politických rozhodnutí je však ve skutečnosti nemožné z důvodu nedostatečné ochoty k odříkání. Vše by mělo najít vyjádření v rozpočtech jednotlivých národů a být koneckonců podporováno jednotlivci; a pokud jde o ně, vyvstává otázka různého rozdělení zatížení. Vyplývá z toho, že politická vůle nemůže být nakonec efektivní, pokud v celém lidstvu – a především pak ve velkých činitelů rozvoje a pokroku – nevyvstane nové a hlubší morální vědomí, konkrétní ochota k odříkání, která se pro jedince stane morálním kritériem, jež bude rozhodovat o vlastním životním stylu. Otázka je tedy následující: jak se velká morální vůle, k níž všichni tíhnou a na kterou všichni odkazují, může stát osobním rozhodnutím? Neboť dokud k tomuto nedojde, bude
politika bezmocná. Kdo se tedy může přičinit o to, aby toto obecné vědomí proniklo do každého jednotlivce? Může to učinit pouze instance, která se dotýká svědomí, která je blízká jedinci a která nevyzývá ke sbírce jen aby se ukázala. A to je výzva pro Církev, která nejenže má tuto velkou odpovědnost, protože Církev řekl bych často zůstává jedinou nadějí. Církev je totiž natolik blízká svědomí člověka, že jej může pohnout k určitým odříkáním a dokázat vtisknout do jeho nitra jisté zásadní postoje.
Filozof Peter Sloterdijk, v souvislosti s globální správou otázky životního prostředí řekl: „Lidé jsou ateisté, pokud jde o budoucnost. Nevěří tomu, co vědí, ani když se jim jasně ukáže, k čemu nevyhnutelně musí dojít“. Teoreticky tomu možná stejně věří. Ale říkají si také: „Zrovna mně se to nestane; a v žádném případě nebudu měnit svůj život“. A pak, koneckonců, nejsou to pouze osobní egoizmy, které mezi sebou bojují, ale také egoizmy skupin. Jeden je navyklý na určitý způsob života a je přirozené, že se brání, pokud se cítí ohrožen. Je také vidět až příliš málo vzorů toho, jak by to odříkání, o kterém jsme mluvili, mělo vypadat. V tomto smyslu mají příkladnou úlohu řeholní komunity. Mohou sobě vlastním způsobem ukázat, jak styl života, poznamenaný rozumným a morálním odříkáním je zcela běžně praktikovatelný, aniž bychom museli, takříkajíc, dát bokem všechny možnosti, které nám čas nabízí.
Pokud jde o dobrý příklad ani stát není v první linii. Vlády nahromadily dluhy jako nikdy předtím. Země jako Německo utratila v roce 2000 skoro 43,9 miliard eur jen na zaplacení úroků bankám, protože žilo – nehledě na své velké bohatství – za hranicí svých možností. Tato vynaložená suma na splacení úroků by sama o sobě stačila na zajištění dostatečné obživy pro všechny děti v rozvojových zemích. V celém světě, od chvíle kdy vypukla finanční krize, se dluh veřejných financí zvýšil o 45%, dnes překročil 50 biliónů dolarů: jsou to nepředstavitelná čísla, situace jaké nikdy předtím nenastaly. V roce 2010 pouze země Evropské Unie žádaly o úvěr ve výši 80 miliard euro. Nové zadlužení americké vlády činí 1,56 biliónu dolarů, což je nejvyšší jakého kdy bylo dosaženo. Proto profesor Harvardovy Univerzity, Kenneth Rogoff, konstatoval, že dnes už neexistuje normálnost, ale jen iluze normálnosti. Jisté je, že na bedrech budoucích generací spočívá nesmírná tíha gigantických dluhů. Není snad i toto obrovským morálním problémem? Samozřejmě, protože žijeme na úkor budoucích generací. Vidíme tak, že žijeme ve lži. Žijeme na pohled, a sjednáváme velké dluhy, jako by byly čímsi, co k nám patří. A také zde: teoreticky všichni chápou, že by bylo třeba kajícnosti, aby se znovu poznalo, co je ve skutečnosti možné, co jsme schopni udělat, a co je dovoleno dělat. A přece se nedaří působit na srdce lidí. I přes jednotlivé finanční plány, je naprosto nezbytné globální zpytování svědomí. A k tomu chtěla Církev přispět encyklikou Caritas in veritate. Nedává odpověď na všechny problémy. Je krokem vpřed k tomu, aby se na věci dívalo z jiného pohledu, který by nebyl
pouze pohledem proveditelnosti a úspěchu, nýbrž z hlediska podle něhož existuje jistá norma lásky k bližnímu, která se řídí Boží vůlí a nejen našimi přáními. V tomto smyslu by měly být dány impulzy, aby skutečně došlo k proměně svědomí.
Shledali jsme problém ničení životního prostředí. Nicméně v našem svědomí jen pozvolna uzrává vědomí, že podmínkou k záchraně prostředí je obnova naší duchovní ozónové sféry, uchování panenských lesů naší duše. Neměli jsme se už dávno ptát: co způsobuje znečišťování našeho myšlení, ušpinění naší duše? Mnohé věci, které dovolujeme mediální a komerční kultuře se vposledku rovnají intoxikaci, která skoro nevyhnutelně vede k duchovnímu zamoření. Je zřejmé, že existuje zamoření myšlení, které nám a priori předkládá pomýlené perspektivy. Zbavit se ho prostřednictvím opravdové konverze, abych použil tohoto základního termínu křesťanské víry, je výzvou, která je dnes jasná všem. Ve světě zcela zaměřeném na vědeckost a modernost, ztratily tyto pojmy jakýkoli význam. Myšlenka na obrácení se považuje za zastaralou a překonanou, ve smyslu víry v Boží vůli, která ukazuje cestu. Nicméně jsem přesvědčen, že pozvolna si začne klestit cestu vědomí, že je pravdou, když říkáme, že se musíme znovu vrátit k sobě.
Abatyše a lékař, Hildegarda von Bingen shrnula téměř před 900 lety tyto souvislosti následujícím způsobem: „Když člověk hřeší, trpí tím celý vesmír“. Problémy současného historického okamžiku, tak píšete ve Své knize o Ježíši, jsou důsledkem toho, že se Bohu už nenaslouchá. Jednou jste dokonce mluvil o „pohasnutí světla, jež vychází od Boha“. Praktický ateizmus je dnes pro mnohé pravidlem života. Možná, - říkají si, v pradávných dobách něco nebo někdo dal vznik zemi, ale nedbá o nás. Pokud se takový duchovní postoj stane rozšířeným životním stylem, svoboda už nemá mezník míry, a vše je možné a dovolené. Proto je tolik naléhavé, aby se znovu vrátila jako ústřední otázka po Bohu. A nejde tu o Boha, který nějakým způsobem existuje, ale o Bohu, který nás zná, promlouvá k nám, stará se o nás, a který je pak i našim soudcem.
5. Diktatura relativizmu Ve svém futuristickém románu „Nový svět“, z roku 1932, britský spisovatel Aldous Huxley předpověděl falšování jako charakteristický moment doby moderní. Ve falešné realitě s její falešnou pravdou – či přímo nepřítomností pravdy – není nakonec nic důležité. Není tu pravda, neexistuje žádný pohled. Vskutku, od nynějška je pravda považována za pojem natolik subjektivní, že není možné najít všeobecně platnou měřítko posuzování. Zdá se, že už neexistuje rozlišení mezi pravým a falešným. V jistém smyslu lze hokynařit se vším. Je právě toto onen relativizmus, na který jste s takovou naléhavostí upozorňoval? Je zřejmé, že pojem pravdy dnes vzbuzuje mnoho podezření. Je správné říci, že se ho velmi zneužívalo. Ve jménu pravdy se dospělo k intoleranci a páchaly se krutosti. Proto mají lidé strach, když slyší někoho říkat: „Toto je pravda“, nebo přímo: „Mám pravdu“. Nikdy pravdu nevlastníme, v nejlepším případě je to ona, kdo vlastní nás. Nikdo nezpochybňuje skutečnost, že je třeba velké obezřetnosti a pozornosti předtím, než se dožadujeme uznání své pravdy. Přesto odložit ji jen proto, že se zdá nedosažitelnou, má vskutku devastující dopady. Velká část dnešních filozofií zastává, že člověk není schopen poznání pravdy. Ale potom by nebyl schopen ani mravnosti. A v tom případě by neměl žádnou míru. Musel by se pouze snažit nějak přizpůsobovat, a v nejlepším případě by se stalo mínění většiny jediným kritériem, které má váhu. Dějiny však dostatečně ukázaly, jak mohou být většiny ničivé, například režimy nacizmu a marxizmu, jeden i druhý také obzvláště proti pravdě.
Povstává „diktatura relativizmu“, říkal jste v homílii mše svaté na zahájení konkláve, „která nic neuznává jako definitivní a která nechává jako poslední měřítko jen vlastní já a své choutky“. A právě proto musíme mít odvahu říci: ano, člověk musí hledat pravdu; je schopen jejího poznání. Je jasné, že pravda vyžaduje kritéria ověřitelnosti a padělatelnosti. Vždy pak musí kráčet ruku v ruce s tolerancí. Tak nám pravda rovněž ukazuje trvalé hodnoty, co učinily lidstvo velkým. Proto se musí znovu učit pokoře poznávat pravdu, podle ní jednat a nechat, aby se stala měrným kritériem.
Skutečnost, že pravda nevládne prostřednictvím násilí, nýbrž svou vlastní mocí, je ústředním obsahem Janova evangelia: před Pilátem o sobě Ježíš říká, že je Pravda a svědek pravdy. Obhajuje pravdu nikoli legiemi, ale činí ji viditelnou svým zanícením, a tím ji činí působivou.
V tomto světě, který se stal relativistickým, toto nové pohanství stále více určuje smýšlení a jednání lidí. Z tohoto pohledu však se už dávno stalo zřejmým, že vedle Církve se nevytvořilo jen vacuum, prázdný prostor, ale vybudoval se jakýsi druh anti-Církve. Jeden německý deník napsal, že římského papeže je třeba odsoudit už jenom kvůli tomu, že svými postoji naráží na „náboženství“, které dnes „v této zemi platí“, tedy na „náboženství civilní společnosti“. Zrodil se snad nový Kulturkampf, jak zastává Marcello Pera? Někdejší prezident italského parlamentu mluví o „velkém boji naverbovaném laicizmem proti křesťanství“. Šíří se intolerance nového typu, to je zřejmé. Existují zažité parametry myšlení, které se musí vnutit všem. Ty pak se prosazují ve jménu takzvané negativní tolerance. Jako například když se říká, že z moci negativní tolerance nesmějí být ve veřejných budovách kříže. V podstatě tak zakoušíme vyloučení tolerance, protože to ve skutečnosti znamená, že náboženství, křesťanská víra se už nemohou veřejně vyjadřovat. Když se například ve jménu antidiskriminace nutí katolická Církev, aby změnila svůj postoj vůči homosexualitě či ke kněžskému svěcení žen, znamená to, že jí už není dovoleno žít svou identitu, a naopak se vyhlašuje abstraktní negativní náboženství posledního tyranského kritéria, jemuž se musejí všichni podrobit. A to má být svoboda, jen díky tomu, že osvobozuje od všeho, co bylo předtím. Ve skutečnosti jde o vývoj, který stále více směřuje k netolerantnímu nároku ze strany nového náboženství, které má za to, že je platné pro všechny jen díky tomu, že je rozumné, ba co víc, protože je samotným rozumem, který vše zná a jenž stanoví kritéria, která musejí být určující pro všechny. Skutečnou hrozbou před níž stojíme je, že tolerance je oslabena ve jménu samotné tolerance. Hrozí tu nebezpečí, že rozum, takzvaný západní rozum, bude mít za to, že konečně poznal, co je správné a tak bude razit domnění totality, která je nepřítelem svobody. Jsem přesvědčen, že je nutně zapotřebí na tuto hrozbu hlasitě ukazovat. Nikdo není nucen být křesťanem. Nikdo však nesmí být nucen, aby žil podle „nového náboženství“, jako by bylo jediné a pravé, závazné pro celé lidstvo.
Agresivita, s níž se toto nové náboženství představuje byla popsána v týdeníku „Spiegel“ jako „křížová výprava ateistů“. Jde o křížovou výpravu, která se vysmívá křesťanství jako „delíriu Boha“ a vidí v náboženství prokletí, stojící mimo jiné u zrodu všech válek. Vy sám jste už mluvil o „důmyslné, či také méně důmyslné agresi proti Církvi“ I bez totalitního režimu se dnes vyvíjí tlak na to, aby se smýšlelo jak uvažují všichni, aby se jednalo, jak jednají všichni. Útoky na Církev ukazují „jak tento konformizmus může být skutečnou diktaturou“. To jsou tvrdá slova.
Ano, nicméně realita je právě taková, že určité způsoby jednání a myšlení jsou předkládány jako jediné rozumné a tedy jako jediné odpovídající člověku. Křesťanství je tak vystaveno tlaku netolerance, která v prvním okamžiku usiluje o jeho zesměšnění, když ho představuje jako způsob převráceného, pomýleného smýšlení, aby potom, ve jménu domnělé rozumnosti, je hleděl zbavit prostoru k životu. Je velmi důležité, abychom se postavili takovému předsudku absolutna, jistému druhu „rozumnosti“, která ve skutečnosti není čistým rozumem, nýbrž omezeností rozumu na to, co se dá poznat pouze v oblasti přírodních věd a současně vyloučením všeho, co je přesahuje. Jistě, je rovněž pravda, že v dějinách byly i války kvůli náboženství, že náboženství přinášelo násilí ...
Ovšem ani Napoleon, ani Hitler, ba ani americká armáda ve Vietnamu neměli nic společného s náboženskými válkami. Naopak, neuběhlo ani 70 let od doby, co ateistické systémy na Východě i na Západě zavlekly svět do zkázy; přivedly k době vzdálené od Boha, kterou americký spisovatel Louis Begley označil za „satanské requiem“. Tím více se potvrzuje jako pravdivá velká síla dobra, jež vyvěrající náboženství, a která prostřednictvím velkých osobností – Františka z Assisi, Vincence z Pauly, Matky Terezy a mnoha dalších -, je přítomná a vyzařuje v celých dějinách. Nové ideologie naopak vedly k jistému druhu bezbožnosti a pohrdání člověkem, což bylo předtím nemyslitelné, protože předtím aspoň zůstával respekt k člověku, jakožto Božímu obrazu a podobenství; bez tohoto druhu respektu se naopak za absolutního pokládá sám člověk, jemuž je všechno dovoleno a tak se stává opravdu ničitelem.
Z druhé strany by se dalo tvrdit, že stát, s ohledem na rovnost občanů, by také měl mít právo vytěsňovat náboženské symboly z veřejných prostranství, včetně Kristova kříže. Má teto argumentace platnost? Musíme se především ptát: proč je musí stát vytěsňovat? Byl by to počínání, o kterém by se snad mělo přemýšlet, zda kříž působí na druhé jako cosi nepochopitelného či neudržitelného. Ale vždyť kříž znamená, že sám Bůh je ten, kdo trpí, kdo prostřednictvím svého utrpení chce naše dobro, protože nás miluje. To je ujištění, které neútočí na nikoho. To je první aspekt. Přirozeně, existuje pak také kulturní identita, na níž spočívají naše země; identita, která pozitivně utváří naše národy a která je zevnitř podpírá, nadále zračí pozitivní hodnoty a definuje základní strukturu společnosti, identitu, která ukazuje na egoizmus, omezuje ho a
umožňuje kulturu lidství. Řekl bych, že takové kulturní sebevyjádření dané společnosti, která z něho pozitivně čerpá, nemůže urážet toho, kdo ji sdílí a nemůže být vytěsňováno.
Ve Švýcarsku občané nehlasovali proti stavění mešit, nýbrž proti stavění minaretů. Ve Francii parlament zakázal nosit burqu na veřejných místech. Mohou křesťané jásat? Křesťané jsou tolerantní a jako takoví, dovolují i druhým jejich vlastní sebeuvědomění. Jsme vděční za to, že v zemích Perského zálivu (Katar, Abu Dhabi, Dubaj, Kuvajt) jsou kostely, ve kterých mohou křesťané slavit mši svatou a doufejme, že tak tomu bude všude. Proto je přirozené, že také u nás se mohou muslimové scházet k modlitbě v mešitách. Pokud jde o burqu, nevidím důvod všeobecného zákazu. Říká se, že některé ženy ji nenosí dobrovolně, ale ve skutečnosti je to jistý druh násilí, které je jim vnuceno. Je jasné, že s tímto nelze souhlasit. Pokud by si ji však chtěli brát dobrovolně, nevidím, proč by se jim v tom mělo bránit.
V Itálii přijalo katolický křest 80% obyvatel. V Portugalsku je jich 90%, stejně jako v Polsku, a na maličké Maltě je jich 100%. V Německu více než 60% populace dosud přísluší ke dvěma křesťanským Církvím, a významná část k ostatním křesťanským komunitám. Západní křesťanská kultura je nepochybně základem úspěchu a blahobytu Evropy, a přece se dnes většina spokojuje s tím, že je ovládána menšinou opinion leader. Je to zvláštní situace, neřku-li trochu schizofrenická. Vyvstává jistý vnitřní problém. Do jaké míry ještě lidé skutečně patří do Církve? Na jedné straně do ní chtějí patřit, nechtějí tento základ ztratit. Na druhé straně je však zřejmé že jsou vnitřně formováni a utvářeni také moderním myšlením. Jde to setrvávání jednoho vedle druhého, základního křesťanského rozhodnutí, které se nikdy nestalo kvasem, a nového vidění světa, které utváří celý život. V tomto smyslu jde o jakýsi druh schiozofrenie, rozdělené existence. Musíme hledat způsob, jak by tyto dva aspekty, jakkoli neslučitelné, se vzájemně prolínaly. Být křesťanem neznamená omezit se na jakýsi druh archaického elementu, který nějakým způsobem uchovávám, nýbrž který žiji paralelně s moderností. Být křesťanem je samo o sobě čímsi živým, moderním, co přesahuje celou moji modernost, formuje ji a utváří, a co ji v jistém smyslu skutečně zahrnuje. Tady je nezbytný velký duchovní boj, jak jsem to chtěl ukázat nedávným zřízením „Papežské rady pro novou evangelizaci“. Je důležité, abychom se snažili žít a chápat křesťanství tak, aby zahrnovalo dobrou a správnou modernost, a tedy současně, se vzdalovalo a lišilo od toho, co se stává jakýmsi proti-náboženstvím.
Velmi suše řečeno, katolická Církev je největší organizace na světě, vybavená dostatečnou sítí, která vychází z centra a pokrývá celý svět. Má 1,2 miliardy členů, více než 4.000 biskupů, 400.000 kněží a milióny řeholníků a řeholnic. Patří jí tisíce univerzit, klášterů, škol a sociálních struktur. V zemích, jako je Německo, představuje po státu největšího zaměstnavatele. Církev není jen velkým znamením s nezdolnými vůdčími liniemi, ale má vlastní identitu, svůj kult, svou etiku, a je v ní přítomen Nejsvětější, Eucharistie. A potom je oprávněna od „mnohem vyššího“ a může sama o sobě říci: „My jsme originální, jsme strážci pokladu“. Víc vskutku není možné. Není to divné, či snad pohoršlivé, že tato Církev nedokáže mnohem více využít tohoto nesrovnatelného potenciálu? Ano, pochopitelně se na to musíme ptát. Stojíme tváří v tvář střetu dvou duchovních světů, světa víry a světa sekularizmu. Otázka zní: v čem má sekularizmus pravdu? V čem si tedy má víra osvojit formy a obrazy modernosti, a v čem se jí naopak musí postavit? Tento velký boj dnes prochází celým světem. Biskupové Třetího světa mi říkají: „Sekularizmus je i u nás, ale míchá se tu ještě s velmi archaickými styly života“. Skutečně často zaznívají otázky jak je možné, že křesťané, kteří osobně jsou věřící, nenacházejí sílu, aby svou víru učinili veřejně působivější. Musíme se především snažit jednat tak, aby lidé neztratili ze zřetele Boha; aby poznali, jaký poklad mají; aby pak oni sami, v síle své vlastní víry, čelili sekularizmu a dokázali praktikovat duchovní rozlišování. Tento obrovský proces je skutečným, velkým úkolem přítomné chvíle. Můžeme jen doufat, že vnitřní síla víry, která je v lidech, nabude sílu i ve veřejné sféře, bude utvářet veřejné mínění a takto zabrání společnosti, aby padla do bezedné studny.
Nelze se rovněž domýšlet, že po 2000 letech se křesťanství prostě vyčerpalo, stejně jako tomu v dějinách civilizací došlo i u jiných velkých kultur? Tak lze uvažovat při povrchním pohledu a zúžení horizontu na pouhý západní svět. Díváme-li se však pozorněji – a právě to mohu dělat díky návštěvám biskupů z celého světa a také tolika jiným setkáním – je vidět, že křesťanství rozvíjí v této době i zcela novou tvořivost. Například v Brazílii se na jedné straně zaznamenává silný rozmach sekt, často velmi pochybných, protože v podstatě slibují bohatství a vnější úspěch; na druhé straně jsme
rovněž svědky velkých katolických znovuzrození, jako například „Dědicové evangelia“, mladí, plní nadšení, že poznali v Kristu Božího Syna a hlásají ho světu. Biskup ze São Paola mi říkal, že v tomto městě je svědkem rozkvětu stále nových katolických hnutí. To je tedy síla proměny a nového života. Anebo uvažme co znamená Církev pro Afriku: ve zmaru a válečném pustošení je často jedinou skutečností, která zůstává, jediným útočištěm, kde ještě panuje lidství, kde se pro lidi něco dělá. Ona se nasazuje, aby mohl život pokračovat, aby se pečovalo o nemocné, aby se mohly rodit děti a dostalo se jim výchovy. Ona je silou života, která nepřestává vytvářet nové nadšení a z níž vyvěrají nové cesty. Také u nás na Západě je rozkvět nových katolických iniciativ, možná méně zřejmý, ale i přesto nepopiratelný; jsou to iniciativy, které nejsou zřizovány nějakou strukturou, byrokracií. Byrokracie je vyčerpaná a unavená. Jsou to iniciativy, které se rodí zevnitř, z radosti mladých. Křesťanství snad dostane novou tvář, možná i odlišný kulturní vzhled. Křesťanství nerozhoduje o světovém veřejném mínění, v jeho čele stojí jiní. Přesto však je křesťanství vitální silou bez níž by ani jiné věci nemohly dále existovat. Proto na základě toho, co vidím a na základě vlastní zkušenosti, jsem velký optimista pokud jde o skutečnost, že křesťanství se nachází před novou dynamikou.
A přece tu a tam vzniká dojem, že skoro jakoby to byl přirozený zákon, že pohanství v jistém smysl dobývá zpět území, jež zúrodnilo a učinilo obyvatelnými křesťanství. Že kvůli prvotnímu hříchu, který je ve struktuře člověka, v něm občas vyvstane pohanství, je zkušeností, která prochází všemi staletími. Potvrzuje se tím pravda o prvotním hříchu. Člověk stále znovu odpadá od víry, stává se pohanem v nejhlubším slova smyslu pokaždé, když chce být pouze sám sebou. Nicméně vždy znovu se ukazuje přítomnost božského v člověku. To je boj, který prochází celými dějinami. Jak říká svatý Augustin: dějiny světa jsou zápasem mezi dvěma druhy lásky. Lásky k sobě, která vedla až ke zničení světa, a lásky k bližnímu, která vedla až sebezapření. Tento boj, který bylo možné vidět vždy, probíhá i dnes.
Modlitbou rostou věci do výše
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Sedím v čekárně na letišti. Římské Fiumicino je moderní a vkusné. Ale není pro architekta snadný úkol, aby bylo i útulné. Vždyť materiál, s kterým musel pracovat, je všecek studený a umělý. Kromě toho má zakázáno to, co je ulehčením každému umělci: vzlet do výše. Čekárny musejí být rozsáhlé, aby pojaly tisíce pasažérů, nesmí být vysoké, protože nad nimi i pod nimi jsou jiné účelné prostory. Všichni víme, že nízké široké světnice působí stísněně, jsou skličující, dusí vzlet. To pak není dobrá inspirace pro milióny lidí, kteří tu prosedí svou dlouhou nebo krátkou lhůtu čekání. Umělec tedy musí tuto tíseň nějak architektonicky překonat. Ale jak? Na letišti, na kterém čekám, je ten problém vyřešen celkem jednoduše. Všechny vnitřní i vnější přepážky jsou naprosto průhledné, z čistého skla. Tmavý betonový strop věnčí dlouhé paralelní řady bílých světel, které dělají dojem kolejnic ubíhajících do dálky. A jaký je výsledek? Sedící pasažér zapomene na tísnící strop a bloudí očima do dálky. Proniká všechna skla, běží po pásech světel. Letmo zachytí jiné skupiny lidí za jinými přepážkami, zaraduje se z lánu a z nedalekého lesíka tam kdesi za posledním oknem. Neví nic o místě na kterém sedí, protože tu není pro něho nic útulného, přestože se tu sedí pohodlně. Jeho místo je však jinde a brzy tam už bude. Postavit čekárnu na letišti se obyčejně nepovažuje za uměleckou konstrukci, a přece tu vidíme jeden ze základních principů umělecké tvorby: jsou tu hmotné tvary, které vidíme, ale na kterých neulpíme. Vedou nás k něčemu dalšímu. Je tu tedy symbolika. A přece myslím, že kdyby dali uměleckému architektovi na vybranou, buď postavit letiště, nebo chrám, nezaváhal by nikdo z nich: Raději chrám! Tak by se rozhodl, ať už je věřící nebo nevěřící. Proč? Odpověď je jednoduchá. Má-li umělec vést mysl člověka od toho, co vidí, k něčemu dalšímu, rozhodně je krásnější učit lidi povznášet se do výše než do dálky. Kostely se totiž staví tak, aby srdce povznesly. Bohužel celá dnešní společnost nás na každém kroku orientuje do dálky. Je celá stavěná horizontálně. Jedna ulice vede k další ulici, jedna dálnice se napojuje na druhou. Skončení jedné práce znamená začátek dalšího programu. Nikdo se už nemůže a nesmí soustředit na to, co dělá. Ostatně nikdo to ani nechce, protože by umřel nudou. O nic víc přitažlivosti nemá ani továrna, kde se na celý den zasunují do stroje kusy surové hmoty a kde oko kontroluje jenom to, co vypadne. Dělník se snaží přitom pískat, má vedle sebe hrající transistor, vzpomíná na včerejší zážitky nebo sní o budoucnosti. Je vám práce dlouhá?
Zeptáme-li se takto, možná zívne, ale pak se zasměje a řekne: „Ani ne, myslím si přitom na své věci!“ Učitelé vědí, jak je těžké udržovat ve škole pozornost dětí, vychovaných v této horizontální, dálkové mentalitě. I studenti, kteří studují na zkoušky, mají přitom zapnutý magnetofon hrající nesmyslné rytmy. Ale studenti tvrdí, že se jim přitom lépe učí. Jak je to možné? Dovedu si to snadno vysvětlit. Věc, která mě nemůže upoutat, která mě plně nezajímá, vzbudí v hlavě mnoho postranních myšlenek. Rytmická muzika je odvádí. Student stejně studuje jen jakoby půl hlavou. Druhá půlka létá někam do dálky. A takový je bohužel dnes celý život. Všecko co děláme, kudy jedeme, co bereme do ruky, nás zajímá jen letmo, jenom částečně. Tímto problémem se ovšem zabývají psychologové a pedagogové. V jedné španělské studii se doporučovalo cvičit od mládí s dětmi pozornost tak, aby byla celá upoutaná nějakým předmětem. Doporučuje např. pozorovat rybky v akváriu a pokusit se sledovat pohyby jenom jedné z nich, tak abychom ji po dobu deseti minut neztratili z očí. Nemám ovšem nic proti těmto psychologickým termínům. Jsou asi velmi účinné. Ale nemohu si přitom nevzpomenout na něco z duchovní literatury. Tam se tento problém musil řešit už dávno jako otázka pozornosti při modlitbě a duchovní soustředěnosti života. V duchovních knihách se dávají návody, jak to udělat, abychom se dali úplně zachytit texty, které často čteme nebo recitujeme, myšlenkou, kterou se obíráme. I tu má velký úkol silná vůle a cvik. Ale nakonec se přece jenom zjistí, že se někteří soustředí a jiní to přes všechno úsilí nedovedou. Čím to je? Soustředěnost je dcera zájmu. Když nás něco zajímá tak, že to považujeme za životní problém, nemusí nás nikdo napomínat, abychom tomu věnovali pozornost. Spíš se od toho nedovedeme odpoutat. Ale zájem se dobou a poměry mění. Děti zajímá všechno, co letí, co se hýbe. Otvírají oči do života. Proto pozorují slepičku, auta, lidi na ulici. S věkem se tento zájem ztrácí: už jsme viděli tolik slepiček, aut, lidí. Rádi bychom poznali něco nového. A pak zas něco jiného. Touha jít dál, cestovat, je přirozená. Ale i ta unaví. Všechny věci ztrácejí smysl. Perspektiva dálky jim ji nepřidá, naopak jim ji vezme. Mají-li znovu věci kolem nás nabýt hodnotu, musí začít růst jiným směrem, do výšky, tj. ukazovat ne na nekonečno prostoru, ale nekonečnou hodnotu Boží. Obrazně bych řekl: z kamení denního života přestaňme budovat dálkové cesty, staňme se raději budovateli chrámu. Po tom všem se mně ovšem někdo zeptá: Jak tomu, co jste řekl poeticky, rozumíte prakticky? Je to otázka rozumná a není neodpověditelná. Problém přenesený do normálního života zní docela jednoduše. Zabývá se jím dokonce jedna konkrétní zbožnost, která má jméno „apoštolát modlitby“. Na vývěsce, kterou se tento apoštolát propaguje, jsem jednou viděl fotografii ženy, která se při umývání schodů zasněně podívala oknem do dálky. Byl to krásný snímek. V pohledu ženy bylo vyjádřeno všechno to, co jsme řekli. Neschopnost soustředit se na umývání schodů, na dům ve kterém pracuje. Pohled letí někam daleko, a přitom je bolestný. Nápis pod obrázkem byl jednoduchý a případný. Stálo tam: „Denní dřina? Prázdnota? Neutečeš? Udělej svou práci modlitbou, obětuj ji za někoho, a tvá práce se stane oltářem.“ Stručněji se to sotva dá říci. A je to výstižné. To, co bereme do ruky, to, co potkáváme, nabude hodnotu jen tím, že se u toho modlíme. Modlitbou rostou věci do výše a růst do výše nás osvobodí od beznadějného útěku do dálky, přebuduje čekárnu letiště našeho života ve chrám.
„SVATOPETRSKÝ HALÉŘ“ „Svatopetrským haléřem“ se nazývá ekonomická pomoc, kterou věřící vkládají do rukou Svatého Otce jako znamení účasti na starostlivosti Petrova nástupce o mnohotvárné potřeby všeobecné Církve a o dobročinná díla ve prospěch těch nejpotřebnějších. Tato praxe, trvající podnes, má velmi dávné kořeny. Materiální pomoc těm, jejichž posláním je hlásat evangelium, aby se tak zcela mohli věnovat své službě a starat se i o potřebné, se zrodila spolu s křesťanstvím (srv. Skt 4,34s: „A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho pak se rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.“; 11,29: „Proto se rozhodli, že každý z učedníků podle svých možností pošle podporu bratřím v Judsku.“). Po obrácení Anglosasů, na konci VIII. století, se tito cítili natolik spjati s římským biskupem, že se rozhodli posílat Svatému Otci rok co rok stálý příspěvek. Tak vznikl „Denarius Sancti Petri“ (Almužna svatého Petra), který se brzy rozšířil do všech evropských zemí. Během staletí prošel tento zvyk mnoha okolnostmi, podobně jako tomu bylo i u podobných aktivit. Papež Pius IX., encyklikou Saepe venerabilis, z 5. srpna 1871, dal tomuto dílu požehnání. V současnosti se tato sbírka koná v celém katolickém světě, a to obvykle o slavnosti sv. Petra a Pavla, 29. června nebo o neděli, která je této slavnosti nejbližší (u nás v neděli nejbližší svátku Stolce sv. Petra, apoštola, 22. února).
SVATOPETRSKÝ HALÉŘ DNES V prvním roce svého pontifikátu, papež Benedikt XVI. zdůraznil zvláštní význam Svatopetrského haléře: „Svatopetrský haléř je nejtypičtějším vyjádřením účasti všech věřících na dobročinných iniciativách římského biskupa ve prospěch všeobecné Církve. Je
to gesto, které má nejen hodnotu praktickou, ale také silně symbolickou, jako znamení společenství s papežem a pozornosti k potřebám bratří, a proto má vaše služba výhradně církevní hodnotu“ /Promluva k členům Okruhu svatého Petra, 25. února 2006/. Církevní hodnota tohoto gesta zvlášť vyniká, když si uvědomíme, že dobročinné iniciativy jsou Církvi vlastní, jak ukázal papež ve své první encyklice Deus caritas est (25. prosince 2005): „Církev nemůže být nikdy zproštěna prokazování dobročinné lásky jakožto činnosti organizované věřícími a na druhé straně nikdy nenastane situace, v níž by nebylo třeba dobročinné lásky každého jednotlivého křesťana, protože člověk kromě spravedlnosti, potřebuje a vždy bude potřebovat lásku“ (č. 29). „Je proto velice důležité, aby si charitativní činnost Církve uchovala všechen svůj jas, nerozptýlila se do obecného organizování pomoci a stala se pouhou její variantou“ (...) .. Programem křesťana, - programem milosrdného Samaritána, Ježíšovým programem - je „vnímavé srdce“. Takové srdce vidí, kde je zapotřebí lásky, a podle toho také jedná“ /tamtéž, č. 31/ Už předchozí papežové vzbuzovali pozornost vůči Svatopetrskému haléři, jako formě podpory věřících dílu Petrových nástupců ve službě všeobecné Církvi. Takto se vyslovil například Jan Pavel II.: „Jsou vám známy vzrůstající nároky apoštolátu, potřeby církevních komunit, zvláště v misiích, žádosti o pomoc, které vznášejí národy, jednotlivci i rodiny, nacházející se v tíživých podmínkách. Mnozí očekávají od Apoštolského Stolce podporu, které se jim často jinde nedostává. V tomto ohledu je Obolus (Svatopetrský
haléř) pravou a vlastní účastí na evangelijní činnosti, zvláště pak pokud si uvědomíme smysl a význam konkrétního sdílení starostlivostí všeobecné Církve“. /Jan Pavel II. k členům Okruhu svatého Petra, 28. února 2003/
Sbírky věřících pro Svatého Otce jsou určeny na církevní díla, na humanitární činnost a sociální rozvoj, jakož i na podporu aktivit Svatého Stolce. Svatý Otec, jako Pastýř všeobecné Církve, se stará i o materiální potřeby chudých diecézí, řeholních institutů a věřících v závažných těžkostech (chudí, děti, staří lidé, vydědění, oběti válek a přírodních katastrof, zvláštní pomoc potřebným biskupům či diecézím, katolická výchova, pomoc uprchlíkům a přistěhovalcům, atd. – vloni například Svatý otec finančně přispěl postiženým povodněmi na severu Čech). Všeobecné kritérium, jež inspiruje praxi Svatopetrského haléře odkazuje na prvotní Církev. „Prvotní základ podpory Svatého Stolce musí tvořit sbírky, které spontánně věnují katolíci celého světa, eventuálně pak i jiné osoby dobré vůle. Tak to odpovídá tradici, která má svůj počátek v evangeliu (Lk 10,7: „V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu!“) i v apoštolské nauce (1Kor 9,11: „Jestliže my jsme pro vás rozsévali dobra duchovní, je to snad příliš, kdybychom u vás sklízeli dobra časná?“). /Z listu státnímu sekretáři, 20. listopadu 1982/
Pomáhejme Svatému Otci pomáhat! I tvá pomoc, jakkoli nepatrná, je významná!
SV. TEREZIE Z AVILY (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 2. února 2011)
Drazí bratři a sestry, při katechezích věnovaných církevním otcům a velkým středověkým postavám teologů a žen jsem poukázal také na několik světců a světic, kteří byli pro svou vynikající nauku prohlášeni za učitele církve. Dnes bych chtěl zahájit kratší řadu těchto setkání a doplnit prezentaci učitelů církve. A začnu světicí, která představuje jeden z vrcholů křesťanské spirituality všech dob: svatou Terezii z Avily. Narodila se ve Španělsku, v Avile roku 1515 a jmenovala se Terezie de Ahumada. Ve své autobiografii sama zmiňuje několik podrobností ze svého dětství. Narodila se „ctnostným a bohabojným rodičům“ v početné rodině, měla devět bratrů a tři sestry. Ještě jako holčička, když měla sotva 9 let, četla životopisy některých mučedníků, kteří v ní vzbudili touhu po mučednictví, takže se rozhodla utéci z domova, aby zemřela jako mučednice a vešla do nebe (srov. Život, 1,4); „chci vidět Boha“ - říkala maličká svým rodičům. Několik let poté, vypráví Terezie o své četbě v dětství a prohlásí, že objevila pravdu, kterou shrnula do dvou základních principů. Na jedné straně „fakt, že všechno, co patří tomuto světu, pomíjí“, na druhé straně, že pouze Bůh je „navždy, navždy, navždy“, téma, které se vrací v proslulé básni „Ničím se neznepokojuj, o nic se nestrachuj. Všechno pomíjí, ale Bůh se nemění. Trpělivost dosáhne všeho. Máš-li v srdci Boha, nic ti nechybí. Stačí pouze Bůh!“ Když jí ve dvanácti letech zemřela matka, prosí Pannu Marii, aby byla její matkou (srov. Život 1,7). Ačkoli během dospívání ji četba profánních knih přivedla k roztržitostem světského života, její zkušenost žákyně u augustiniánských mnišek v klášteře Panny Marie, Matky božské milosti v Avile a častá četba duchovních knih, zejména klasiků františkánské spirituality, ji naučily usebranosti a modlitbě. Ve dvaceti letech vstupuje do karmelitánského kláštera od Vtělení, také v Avile, a v řeholním životě přijímá jméno Terezie od Ježíše. O tři roky později onemocní natolik těžce, že ocitá čtyři dny v bezvědomí a je už pokládána za mrtvou (srov. Život 5,9). Také v zápase s vlastními nemocemi spatřuje světice boj se slabostmi a odporem vůči Božímu povolání: „Toužila jsem po životě – píše – neboť jsem dobře cítila, že nežiji, nýbrž bojuji proti stínu smrti. A k tomu jsem neměla nikoho, kdo by mi život dal, ani jsem si jej nemohla vzít. Ten, kdo by mi mohl pomoci, měl důvody, proč tak nečinil, neboť já Ho pak vždy opustila, přestože mne tolikrát volal.“ (Život 8,12). Roku 1543 Terezie ztratí své blízké. Umírá otec a všichni její bratři jeden po druhém emigrují do Ameriky. V postní době roku 1554 v jejích 39 letech vrcholí její zápas proti vlastním slabostem. Nečekané setkání s výmluvnou sochou „Krista pokrytého ranami“ hluboce poznamenává její život (srov. Život 9). Světice, která v té době prožívá hluboké souznění s Vyznáními svatého Augustina, popisuje rozhodující den své mystické zkušenosti takto: „Zaplavil mne tak živý pocit Boží přítomnosti, že jsem nemohla vůbec pochybovat, že Bůh je ve mně a já v Něm“ (Život 10,1).
Paralelně se svým niterným zráním začíná světice konkrétně rozvíjet myšlenku reformy karmelitánského řádu. Roku 1562 zakládá v Avile za podpory biskupa města, don Alvara de Mendozy, první reformovaný klášter a krátce poté dostává také svolení generálního představeného řádu, Jana Křtitele Rossiho. V následujících letech pokračuje v zakládání nových karmelů, celkem sedmnácti. Zásadní je pak setkání se svatým Janem od Kříže, s nímž roku 1568 zakládá v Duruelo nedaleko Avily první konvent bosých karmelitánů. Roku 1580 dosahuje toho, že je v Římě zřízena autonomní provincie pro její reformované karmelitány, což je počátek řeholního řádu bosých karmelitánů. Terezie končí svůj pozemský život uprostřed plné aktivity a roku 1582 po založení karmelu v Burgosu během zpáteční cesty do Avily v noci 15. října v Alba de Tormes umírá s těmito dvěmi větami na rtech: „Umírám nakonec jako dcera církve“ a „Už nadešla, můj Ženichu, chvíle, kdy se uvidíme“. Život prožila ve Španělsku, ale strávila jej pro církev. Blahořečil ji papež Pavel V. roku 1614 a kanonizoval Řehoř XV. roku 1622. Za „Učitelku církve“ ji prohlásil Boží služebník Pavel VI. roku 1970. Terezie od Ježíše neprošla akademickou formací, ale vždycky si cenila učení teologů, literátů a duchovních mistrů. Jako spisovatelka se vždycky držela toho, co osobně prožila nebo pozorovala na zkušenostech druhých (srov. Úvod k Cestě k dokonalosti), vycházela tedy ze zkušenosti. Terezie se duchovně přátelila s mnoha svatými, zejména se svatým Janem od Kříže. Zároveň se sytila četbou církevních otců: svatého Jeronýma, svatého Řehoře Velikého a svatého Augustina. Z jejích největších děl je třeba především zmínit její autobiografii, nazvanou Vlastní životopis, který nazývá Knihou Pánových milosrdenství. Sepsána byla na karmelu v Avile roku 1565 a podává životní a duchovní cestu proto, aby – jak sama Terezie píše – podrobila svou duši rozlišování „duchovního mistra“, svatého Jana z Avily. Účelem je poukázat na přítomnost a působení milosrdného Boha ve vlastním životě a proto je ve spise často podáván dialog modlitby k Pánu. Je to působivá četba protože světice nejenom vypráví, ale znovu prožívá hlubokou zkušenost svého vztahu s Bohem. Roku 1566 napsala Terezie Cestu k dokonalosti, kterou nazvala Pokyny a rady, jež Terezie z Avily dává svým řeholním spolusestrám. Adresátkami je dvanáct novicek z karmelu svatého Josefa v Avile. Terezie jim nabízí intenzivní životní program kontemplativního života ve službách církvi, jehož základem jsou evangelní ctnosti a modlitba. Mezi nejcennější pasáže patří komentář k modlitbě Otče náš, jež je vzorem modlitby. Nejznámějším mystickým dílem svaté Terezie je Hrad v nitru napsaným roku 1577 v plné zralosti. Jde o jakýsi výklad cesty vlastního duchovního života a zároveň kodifikace možného průběhu křesťanského života směrem k plnosti a svatosti působením Ducha svatého. Terezie užívá obrazu hradu se sedmi komnatami, který představuje niternost člověka, a zároveň bource morušového, který se stává motýlem, aby vyjádřila přechod od přirozeného k nadpřirozenému. Světici inspiruje Písmo svaté, zejména Píseň písní a její ústřední symbol „dvou snoubenců“, který ji v sedmé komnatě umožňuje popsat vrchol křesťanského života v jeho čtyřech aspektech: trinitárním, kristologickém, antropologickém a církevním. Svému působení zakladatelky reformovaných karmelů věnuje Terezie Knihu o zakládání napsanou v letech 1573 až 1582, kde mluví o životě rodící se řeholní skupiny. Stejně jako v autobiografii je vyprávění zaměřeno především na vykreslení Božího působení v dílech zakládání nových klášterů. Není snadné shrnout několika slovy hlubokou a členitou tereziánskou spiritualitu. Chtě bych zmínit některé podstatné body. Za prvé: svatá Terezie podává evangelní ctnosti jako základ veškerého křesťanského života, zejména odstup od majetku čili evangelní chudobu,
a to se týká nás všech; vzájemnou lásku jako podstatný prvek komunitního a společenského života; pokoru jako lásku k pravdě; rozhodnost jako plod křesťanské odvahy; teologální naději, kterou popisuje jako živou vodu. Nezapomíná však také na lidské ctnosti: vlídnost, opravdovost, mírnost, zdvořilost, veselou mysl, kulturu. Za druhé, svatá Terezie vybízí ke hlubokému souladu s velkými biblickými postavami a k naslouchání Božího Slova. Cítí se spřízněna především se snoubenkou z Písně písní a s apoštolem Pavlem a samozřejmě s trpícím Kristem a s Ježíšem v eucharistii. Světice dále zdůrazňuje důležitost modlitby; modlitba – říká - je „přátelský rozhovor s Tím, o kom víme, že nás miluje“ (Život 8,5). Myšlenka svaté Terezie je v souladu s definicí teologální lásky, kterou podává svatý Tomáš Akvinský jako „amicitia quaedam hominis ad Deum“, tedy určitý druh přátelství člověka s Bohem, který své přátelství nabídl člověku jako první; iniciativa vychází od Boha (srov. Summa Theologie II-II, 23,1). Modlitba je život a rozvíjí se postupně a zároveň s růstem křesťanského života: začíná modlitbou mluvenou, potom přechází do nitra v meditaci a usebrání, až dochází ke sjednocení z lásky s Kristem a s Nejsvětější Trojicí. Přitom samozřejmě nejde o rozvoj, ve kterém vystoupení na jeden stupeň znamená opuštění předcházejícího typu modlitby, ale spíše o postupné prohlubování vztahu s Bohem, který proniká celý život. Spíše než pedagogii modlitby podává Terezie její opravdovou „mystagogii“. Čtenáře svých děl učí modlitbě tak, že se modlí spolu s ním; často totiž přerušuje své vyprávění nebo výklad a přechází do modlitby. Dalším tématem drahým této světici je ústřední postavení Kristova lidství. Pro Terezii je totiž křesťanský život osobním vztahem k Ježíši, který vrcholí ve sjednocení s Ním skrze milost, lásku a napodobení. Odtud plyne důležitost, kterou přikládá rozjímání o Utrpení a eucharistii, jakož i o přítomnosti Krista v církvi, jež je pro každého věřícího jádrem liturgie. Svatá Terezie žije bezpodmínečnou láskou k církvi. Projevuje živý „sensus ecclesiae“ uprostřed rozdělení a konfliktů v církvi svojí doby. Reformuje karmelitánský řád s úmyslem lépe sloužit a lépe hájit „svatou katolickou církev římskou“ a je ochotna dát za ni svůj život (srov. Život 33,5). Dalším podstatným aspektem tereziánské nauky, na který bych rád poukázal, je dovršení jako očekávání celého křesťanského života a jeho konečný cíl. Světice má velmi jasnou představu Kristovy „plnosti“, ke které má křesťan dospět. Na závěr Hradu v nitru popisuje Terezie v poslední „komnatě“ tuto plnost uskutečněnou přebýváním Trojice, sjednocením s Kristem skrze tajemství jeho lidství. Drazí bratři a sestry, svatá Terezie od Ježíše je opravdová učitelka křesťanského života pro věřící všech dob. V naší společnosti, často chudé na duchovní hodnoty, nás svatá Terezie učí být neúnavnými svědky Boha, Jeho přítomnosti a Jeho působení, učí nás skutečně pociťovat žízeň po Bohu, která existuje v našem srdci, touhu vidět Boha, hledat Boha, rozmlouvat s Ním a být Jeho přáteli. Toto přátelství je pro nás všechny nezbytné a musíme jej hledat den za dnem znovu. Kéž nás příklad této hluboce kontemplativní a úspěšně činorodé světice také vede k tomu, abychom každý den věnovali náležitý čas modlitbě, otevřenosti k Bohu, cestě hledání Boha, abychom jej uviděli, abychom nalezli jeho přátelství a tím pravý život. Mnozí z nás by totiž měli říci „nežiji, skutečně nežiji, protože nežiji podstatu vlastního života“. Čas modlitby proto není časem ztraceným, nýbrž časem, ve kterém se otevírá cesta života, na níž si osvojujeme od Boha vroucí lásku k Němu, k Jeho církvi a konkrétní lásku k našim bratřím.
Aiutatemi a servire bene la Chiesa /homílie Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, při eucharistii o slavnosti Zjevení Páně, diakonie sv. Lína, Řím, 6. ledna 2011/
1. Slavnost Zjevení Páně, tedy zjevení se Ježíše světu, uzavírá čas vánoční v úchvatném „crescendu“: Děťátko, které se narodilo v chudobě Betlémské jeskyně, jak jsme si připomenuli o půlnoční mši svaté, a které pak liturgie představila jako Slovo Boží, které se stalo tělem, jeho moudrost, jeho Syna, je dnes adorován nikoli už pastýři, ale vznešenými představiteli pohanských národů, kteří k Němu přišli z dalekého Východu, snad z Persie. Ježíš, jehož jméno znamená „Bůh zachraňuje“, přišel, aby zachránil nikoliv pouze jeden národ, který ho navíc nepoznal, ale celé lidstvo. Dnešní liturgie vycházeje z těchto všeobecných jistot, nám dává pochopit, že křesťanství není ghetto, uzavřené mezi ploty, ale zahrnuje všechny lidi. V perspektivě příchodu Mágů vedených hvězdou, je slavnost zjevení Páně svátkem bohatým na významy. 2. Především je svátkem světla. Ve velkém vidění 1. čtení, se Izaiáš obrací k Jeruzalému, symbolu Církve: „Vstaň, rozsviť se, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle ... ti všichni se shromáždili, přišli k tobě, zdaleka přicházejí tvoji synové“ (Iz 60,1.3s). Děťátko, které přišlo o vánocích, je světlem, co osvěcuje všechny: „V něm byl život“, jak píše Jan v prologu svého evangelia, „a ten život byl světlem lidí; a světlo svítí v temnotě a temnota je nepohltila. Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přicházelo na svět“ (Jan 1,4.9). Je-li Světlem světa, potom se Jím musíme nechat osvítit, přijmout Jej s pokorným a čistým srdcem, a stát se také světlem, jak říká prorok v hebrejském originále: „Buď světlem“. Světlo znamená důslednost života, čestnost postojů, věrnost milosti, která se udílí ve svátostech Církve, porozumění a lásku k druhým, zvláště k dětem, odsunutým na okraj, trpícím: být světlem, abychom zasévali dobro v sobě i mimo sebe, žili v Boží milosti, prokazovali dobro druhým, protože pro všechny přišel Spasitel, světlo světa. Ano, slavnost Zjevení je svátkem světla. 3. Dále je svátkem hledání. Mágové jsou plastickým obrazem toho, kdo se vydává na cestu, aby našel pravdu. Následovali hvězdu, a tak došli k Ježíši, který je pravdou, protože to sám řekl: „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Kdo nemiluje Ježíše, nemiluje pravdu; kdo nechce Ježíše, nechce pravdu. Dnes jsme svědky velkého odpadu světa od pravdy, od světla: „Temnota ho nepohltila“, říká Janův prolog: a tady jsou už celé dějiny odmítání člověka, který už nechce Boha, protože ho už nepotřebuje. Ale člověk je povolán, aby našel Krista, aby přijal pravdu. O slavnosti Zjevení minulého roku, Svatý otec řekl: „Po příkladu Mágů se můžeme ptát: co je důvodem toho, že někteří vidí a nacházejí a jiní ne? Co otvírá oči a srdce? Co schází těm, kteří zůstávají bez zájmu, těm,
kteří znají cestu, ale nepohnou se? Můžeme odpovědět: přílišná jistota sebou samými, domněnka, že skutečnost dokonale známe, domnění, že už mají definitivní úsudek o věcech, činí jejich srdce uzavřenými a necitelnými k Boží novosti. Jsou si jisti ideou, kterou si o světě vytvořili, a už se nenechají v nitru obrátit dobrodružstvím Boha, který se s nimi chce setkat“. Je to pravda, musíme být otevřeni hledání Boha, objevování Boha, Božímu dobrodružství, které začalo o vánocích; Mágové nás učí padnout na kolena před Dítětem, které je Bohem, jenž se narodil pro nás, a tak znovu objevit radost, že se k Němu můžeme přiblížit a nechat se zaplavit světlem, které nás osvěcuje, pravdou, která neklame, láskou, která nás objímá. 4. Slavnost Zjevení je konečně svátkem misijní Církve, svátkem Církve rozptýlené po světě, v níž všichni lidé nacházejí svůj domov, k němuž jsou Bohem povoláni, protože On je zachránil, vykoupil a znovu učinil Božími dětmi. Tedy svátek plný radosti a misijního nadšení, které má pronikat všechny nás křesťany, včetně dětí a mladých. Vzpomínám si, že když jsem byl chlapec, slavil se svátek Zjevení jako svátek Svatého Dětství: v procesí byla na ramenou odrostlých mládenců nesena do dómu pěkná soška chlapce Ježíše a za ní kráčely stovky dětí a mládeže, a zpívali: „Ježíšku, smiluj se nad nevěrnými dětmi“, a přinášeli mu co ušetřili na misie. Dnešní liturgie nás vede k tomu, abychom otevřeli mysl všeobecnému chápání Církve, abychom měli srdce široké, jak svět, vnímavé k potřebám těch, kdo trpí a tolika místech země, zvláště dětí, z nichž každou minutu jedno umírá hladem. Je pravda, že v některých těchto zemích dnes zaujal místo slepý fundamentalizmus, jehož obětmi se stávají křesťané, protože jak bylo řečeno po masakru v egyptské Alexandrii, je to právě křesťanství, kterého se snaží zbavit. My však nejsme fundamentalisti, proti nikomu nepoužíváme násilí, cítíme se bratry všech, a modlíme se, jak se přeje Svatý otec, aby všude byla respektována náboženská svoboda menšin, a aby křesťané mohli konat bohoslužbu bez ohrožení života. 5. Milovaní, když dnes je svátek Církve, uvědomme si, že jsme živou součástí Církve, prosme za papeže, biskupy, faráře, kněze, řeholníky a řeholnice. Povolání bohužel ubývá. Ale nejsou-li povolání, nebudou ani kněží!Hrozná perspektiva, neboť svatý farář arský říkával: „Nechte farnost dvacet roků bez kněze a budou se tam klanět zvěři“ (B. Nodet, Le curé d´Ars. Sa pensée. Son coeur, str. 100). Ano, modleme se, aby Pán dal vzejít povoláním podle rostoucích požadavků dneška. Papež nedávno napsal: „Povolání ke kněžství je úžasným darem, na který je třeba být hrdi, protože svět potřebuje osoby zcela oddané zpřítomňování Ježíše Krista, kteří podle Něj uzpůsobují svůj život a své jednání, den co den opakují s pokorou jeho slova a gesta, aby byli jeho odleskem uprostřed stádce, které jim bylo svěřeno“. Povolání tedy musejí být pro farnost prvořadým cílem. Milovaní, ať jsou i pro tu vaši, kterou mám ve svém srdci na prvním místě. A modlete se i za mne, který dnes završuji 31 let biskupské služby a 2. ledna jsem si připomněl 62 let kněžství. Pomáhejte mi dobře sloužit Církvi. Děkuji.
SV. PETR KANISIUS (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 9. února 2011)
Drazí bratři a sestry, dnes bych chtěl hovořit o sv. Petrovi Kanisiovi, jak zní latinizovaná forma jeho příjmení, velmi významné postavě 16. století. Narodil se 8.května roku 1521 v Nijmegen v Holandsku. Jeho otec byl starostou města. Když studoval na univerzitě v Kolíně navštěvoval kartuziánské mnichy v kartouze sv. Barbory, jež byla hybným střediskem katolického života, a další zbožné muže, kteří pěstovali spiritualitu zvanou devotio moderna. Vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova 8. května 1543 v Mohuči po té, co vykonal exercicie pod vedením blahoslaveného Pierre Favre (Petrus Faber), jednoho z prvních druhů sv. Ignáce z Loyoly. V červnu 1546 byl v Kolíně vysvěcen na kněze a hned následujícího roku jako teolog biskupa z Augsburku, kardinála Otto Truchsess von Waldburga byl přítomen na Tridentském koncilu, kde spolupracoval s dvěma spolubratry Diego Lainezem a Alfonsem Salmeronem. Roku 1548 jej sv. Ignác nechal dokončit duchovní formaci v Římě a poslal jej na kolej do Mesiny, aby tam vykonával obyčejné domácí práce. V Boloni pak 4. října 1549 dosáhnul doktorátu a sv. Ignác jej určil pro apoštolát v Německu. 2. září téhož roku navštívil v Castel Gandolfo papeže Pavla III. a vydal se pak do baziliky sv. Petra, aby se tam pomodlil. Prosil o pomoc svaté apoštoly Petra a Pavla, aby propůjčili účinnost apoštolskému požehnání jeho velkému poslání, jeho nové misii. Ve svém deníku několika slovy tuto modlitbu zaznamenal: „Zakusil jsem přitom velkou útěchu a sílu tvé milosti, kterous mi na přímluvu těchto pomocníků (Petra a Pavla) prokázal. Jistě i oni mi žehnali a schvalovali mé poslání v Německu; zjevně mi slibovali, že mi jako apoštolovi Německa budou prokazovat svou přízeň. Ty sám, Pane, víš, jak a kolikrát jsi mi právě onoho dne svěřil Německo, abych se o ně napříště bez ustání staral a abych za ně toužil žít i umírat.“ Musíme mít na paměti, že se to odehrávalo v dobách luteránské reformace, ve chvíli, kdy katolická víra v zemích německého jazyka, tváří v tvář okouzlení reformací, jakoby pohasínala. Kanisiovo poslání se jevilo jako téměř nesplnitelné. Byl pověřen oživením a obnovou katolické víry v německých zemích, což bylo možné jenom silou modlitby, jedině od středu, totiž z hlubokého osobního přátelství s Ježíšem Kristem, přátelství s Kristem v jeho Těle, církvi, které je třeba živit eucharistií, Jeho reálnou přítomností.
Kanisius od sv. Ignáce a od papeže Pavla III. toto poslání přijal a vydal se do Německa, konkrétně do Bavorského vévodství, které se na mnoho let stalo místem jeho služby. Jako děkan, rektor a vicekancléř university v Ingolstadtu pečoval o akademický život Institutu, náboženskou a mravní reformu lidu. Ve Vídni, kde krátkou dobu působil jako administrátor diecéze, plnil pastorační službu v nemocnicích a ve vězeních jak ve městě, tak na venkově, a připravoval publikaci svého Katechismu. Roku 1556 založil kolej v Praze a až do roku 1569 byl prvním představeným jezuitské provincie Horního Německa. V tomto úřadě založil v německých zemích hustou síť komunit svého řádu, zejména kolejí, které představovaly výchozí bod pro katolickou reformu a obnovu katolické víry. V té době se ve Wormsu zúčastnil také rozhovorů s protestantskými představiteli, mezi nimiž byl Filip Melanchton (1557); plnil funkci papežského nuncia v Polsku (1558); účastnil se dvou zemských sněmů v Augsburku (1559 a 1565); doprovázel kardinála Stanislava Hosia, legáta papeže Pia IV. u císaře Ferdinanda (1560); vystoupil na závěrečném zasedání Tridentského koncilu, kde mluvil o otázce přijímání pod oběma způsobami a o indexu zapovězených knih (1562). Roku 1580 se odebral do Freiburgu ve Švýcarsku, kde se zcela věnoval kázání a psaní. Zemřel zde 21. prosince 1597. Beatifikoval ho bl. Pius IX. roku 1864 a roku 1897 byl papežem Lvem XIII. prohlášen za druhého apoštola Německa. Papež Piux XI. jej roku 1925 kanonizoval a prohlásil za Učitele církve. Svatý Petr Kanisius strávil velkou část svého života v kontaktu se společensky významnými osobnostmi své doby a jeho spisy měly značný vliv. Vydal kompletní dílo svatého Cyrila Alexandrijského a svatého Lva Velikého, listy svatého Jeronýma a modlitby svatého Mikuláše z Flüe. Vydával modlitební knihy v různých jazycích, životopisy několika švýcarských světců a četné homiletické texty. Jeho nejrozšířenějšími spisy byly tři Katechismy napsané v letech 1555 až 1558. První Katechismus byl určen studentům a umožňoval chápat základní teologické pojmy; druhý byl určen mládeži pro základní náboženskou výuku a třetí mládeži, která byla na středním či vyšším školském stupni. Katolické učení vyložil za pomoci otázek a odpovědí, stručně, biblickými výrazy, velmi jasně a bez polemických důrazů. Ještě za jeho života byl tento Katechismus vydán více než 200 krát! A stovky dalších vydání následovaly až do konce 20. století. V Německu byl ještě generací mého otce tento Katechismus nazýván jako Kanisius. Po staletí byl skutečným katechetou a formoval víru lidu po celá staletí. Pro svatého Petra Kanisia je charakteristické, že dovedl harmonicky skloubit věrnost dogmatickým principům s úctou ke každé osobě. Svatý Kanisius rozlišoval vědomé a zaviněné odpadnutí od víry od nezaviněné ztráty víry v určitých okolnostech. A do Říma vzkázal, že většina Němců přešla k Protestantismu nezaviněně. V historické chvíli silných konfesních kontrastů se vyhýbal trpkosti a hněvivé rétorice, a to je něco výjimečného a vzácného v době tehdy probíhajících diskusí mezi křesťany. Usiloval jenom o prezentaci duchovních kořenů a revitalizaci víry v církev. Pomáhala mu v tom rozsáhlá a pronikavá znalost Písma svatého a církevních otců. Byla to tatáž znalost, která nesla jeho osobní vztah k Bohu i jeho hutnou spiritualitu, kterou převzal od devotio moderna a od porýnské mystiky. Pro Kanisiovu spiritualitu je charakteristické hluboké osobní přátelství s Ježíšem. Například ve svém deníku ze 4. září 1549 zaznamenává svůj rozhovor s Pánem: „Jako by mi potom tvé přesvaté tělo otevřelo své Srdce - zdálo se mi, že hledím přímo do něho – a
tys mi přikázal z tohoto pramene pít, neboť ty mě, můj Spasiteli, nepřestáváš zvát, abych z tvých pramenů čerpal vodu své spásy.“ Potom uviděl, jak mu Spasitel dává šat sešitý ze tří dílů, kterými jsou pokoj, láska a vytrvalost. Oděn do tohoto šatu z lásky, pokoje a vytrvalosti pak Kanisius koná dílo obnovy katolicismu. Přátelství s Ježíšem, které je středem jeho osobnosti, a je živeno láskou k Bibli, svátostem a církevním otcům, se zřetelně pojilo s vědomím, že je v církvi pokračovatelem poslání apoštolů. To nám připomíná, že každý autentický evangelizátor je vždycky nástrojem sjednocení s Ježíšem a Jeho církví a proto je plodný. Přátelství s Ježíšem si svatý Petr Kanisius osvojil v duchovním prostředí kolínské kartouzy, v níž byl v těsném kontaktu s dvěma kartuziánskými mystiky: Johanem Lanspergerem, latinizovanou formou Lanspergius, Mikulášem von Heschem, latinizovanou formou Eschius. Postupně pak prohluboval zkušenost tohoto přátelství, familiaris stupenda nimis, kontemplací tajemství Ježíšova života, která tvoří velkou část obsahu exercicií svatého Ignáce. Jeho intenzivní zbožnost k Srdci Páně, která vyvrcholila zasvěcením apoštolské služby ve vatikánské bazilice, má právě tady svůj základ. V kristocentrické spiritualitě svatého Petra Kanisia koření hluboké přesvědčení, že duše neobdrží pobídku k vlastní dokonalosti, pokud se denně nemodlí recitováním i myšlením, což jsou řádné prostředky, jež umožňují Ježíšově učedníkovi důvěrný život s božským Učitelem. Proto ve spisech určených k duchovní výchově lidu klade náš světec důraz na význam liturgie, komentář k evangeliu, svátky, obřad mše svaté a na další svátosti, ale zároveň se často snaží poukázat věřícím na nezbytnost a krásu každodenní osobní modlitby, která má doprovázet a prostupovat účast na veřejných bohoslužbách církve. Jde o pobídku a metodu, jejichž hodnota zůstává nezměněna, zejména poté, co byly spolehlivě podány Druhým vatikánským koncilem v konstituci Sacrosanctum concilium: křesťanský život neroste, neživí-li se účastí na liturgii, zejména v nedělní mši svaté a v každodenní osobní modlitbě, osobním kontaktu s Bohem. Uprostřed tisíce aktivit a rozmanitých podnětů, které nás obklopují, je nezbytné nalézat každý den chvíle usebranosti před Pánem, naslouchat Mu a mluvit s Ním. Zároveň má vždycky aktuální a trvalou hodnotu příklad, který nám svatý Petr Kanisius zanechal nejenom svými díly, ale především svým životem. Jasně učí, že apoštolské poslání je pronikavé a přináší plody spásy v srdcích pouze tehdy, když je kazatel osobním Ježíšovým svědkem, dovede být Jeho nástrojem a těsně jej s Ním spojuje víra v Jeho evangelium a v Jeho církev, mravně koherentní život a modlitba nepřetržitá jako láska. A to platí pro každého křesťana, který chce věrně a s nasazením žít svoje přilnutí ke Kristu.
