Blánické (blanenské) hue. Salmova blánická (blanenská) hu

Blánické (blanenské) hu e

Salmova blánická (blanenská) hu

V tomto ohledu, za práva svého stavu, projevoval Jan zna nou innost a jako p edák sociální strany stál vždy v ele tam, kde šlo o n jakou novou v c, která by zlepšila špatné pom ry a úrove pracujícího d lníka. Taková innost p edpokládala však velkou námahu a hlavn pevného zdraví a toho se Janovi nejvíce nedostávalo. Snad to byla jeho pevná v le, jež mu dodávala síly, aby mohl plnit d ležitý úkol, k n muž se dobrovoln uvolil a jehož pln ní vyžadovalo velkého úsilí a jistých schopností. Toho si byl Jan pln v dom, pracoval rád a s nadšením, ale asto ho opoušt ly síly, jichž se mu ani n kdy nedostávalo, aby 33

mohl ádn plniti sv j úkol v díln , nebo aby za svízelného po así mohl v sobotu dojíti z práce do svého bydlišt v Podlesí. Ani dnes se mu valn neda ilo. asto se mu zt žoval dech, tla ilo na prsou a chvílemi se mu zdálo, jako kdyby tu tíhu t žké práce a útrap v díln nesl si v zádech dom . Nebylo tedy divu, že byl dnes n jak více skleslý a že hledal pomoci a obracel se s d v rou k Tomu, jenž pro nás um el na k íži a jehož víru vyznával a modlil se k n mu, aby mu dal zdraví. Na další cest od Zeleného k íže k domovu jevila se již v Janov ch zi znatelná únava. Tvá se mu vyjasnila, krok byl už pružn jší a než se ztratil ve stínu vysokého lesa u Šakalového žleba, opustila ho úpln smutná nálada, jež ho bezmála po celé cest tísnila. Snad ta jeho d v ra v Boha nebyla p ece jen nadarmo. Známá místa v lese vyvolávala v n m p edstavy blízkého domova a zaplašila s jeho ela všechny chmury. A se vzpomínkou na rodnou ves, domácí krov, byla úzce spjata p edstava bo inského mlýna, ležícího v romantickém prost edí nedaleko Podlesí a pozoruhodného svým velikým rybníkem. Tam k t mto míst m, nesly se pov tšin všechny jeho myšlenky a touhy již po delší as. Od té doby co se tam pod st echou rodného mlýna vrátila ze sv ta jediná dcerka zámožného mlyná e Dolanského, majetníka tohoto výnosného podniku, dlel Jan v myšlenkách nejrad ji tam. Hu ící splav, p edstava mlýnských kol, jak se na n valí proudem voda a jak se za ohlušujícího hukotu a šplouchání dopadající vody, pomalu a t žce to í, klepání kol a ruch ve mlýnici to vše p sobilo na jeho citlivou duši jako krásné hudba, doprovázejíc ho p i práci, na cest k odpo inku a všude. A odevšad se dívaly na n j ty velké a mámivé o i mladé mlyná ové dcerky, Marie Dolanské, jež se p ed prázdninami vrátila z Prahy, kde byla na vychování. Tam se na p ání svého otce m la nau iti lepšímu zp sobu chování a mnohým v cem, které nebyly zvykem u venkovského lidu a jejichž dosah ve své prostot ani dob e nechápali. Ve mlýn a všude v okolí íkali jí Ma ka a pozd ji pak sle na ze mlýna. Ztotož ovali tak v li jejího otce, jenž cht l míti z 34

jediné dcery sle nu a docela n co jiného než to, ím byla prostá venkovská d v ata. Kdyby byl nebýval Dolanský n kdy tak pyšný, ani by mu toto rozumn jší a zkušen jší lidé tuze nezazlívali. Ale okolnosti a zp sob e í, p i níž vynášel vlastnosti a možnosti svého jediného dít te nad druhé, pon kud zarážel a kladl si varovnou otázku, zdali se mlyná ve svých výpo tech a nad jích jednou nezklame. O tom však Jan valn neuvažoval. Jemu tanula na mysli jen Ma ina krása, její milý zjev, jenž ho okouzloval, dráždil a jimž se na jedné stran t šil a na druhé zas mu il.

Rybník v Bo inách (v Housku)

Mlýn Dolanských v Bo inách (v Housku)

35

Nebylo divu, Jan byl jemný a temperamentní hoch, který dovedl oceniti rozdíl mezi mlyná ovou dcerkou a ostatními venkovskými d v aty, nad níž vynikala mladá Dolanská ani ne tak svou krásou, jako spíše vkusem, jehož dovedla bezvadn uplatniti p i úprav svého zevn jšku a jenž si osvojila za pobytu v m stském prost edí. Znal sice Ma ku již od mládí, chodili spolu do školy, ale tak, jak ji po prve spat il, když se vrátila p ed dv ma m síci z Prahy, tak jí ješt nikdy nevid l. Štíhlá, vysp lá, p vabných dív ích tvar , jímž dala dob e vyniknouti vkusnou úpravou lehkých letních šat , výraz jejího obli eje zastírala neznámá p ísnost malých ervených úst a jestliže nevynikal zvláštní velikou krásou, vábil arovným kouzlem temných o í, v nichž byla síla a áste n i p sobnost veškeré její krásy. To byla skute nost, jež u inila v Janov duši velký obrat a postavila ho p ed t žkou otázku, jak bude dál? Vždycky si uv domoval, když ho pojalo pokušení t ch tmavých o í, jaký je mezi nimi jím a nastávající d di kou bo inského mlýna, velký majetkový rozdíl, jenž tu oby ejn p i venkovských známostech padá na váhu.Veliká propast, jíž nemohl nikdy p ekro iti a p ece by tak rád, strašn rád dal najevo sv j cit, velikou touhu, jíž v n m rozn coval tajemný zjev mladé Dolanské, i když doposud nepoznal její duši a jejího smýšlení. Zatím se musel uspokojit jen s tím, že ji snad ješt ast ji uvidí, aniž by však mohl v brzku pomýšleti na možnost d v rn jšího rozhovoru s ní a tím mén pak na vážnou známost, a s bohatým d v etem, jaké p edstavovala mladá Dolanská. Mohl jen p edpokládati, že v tomto ohledu valných vyhlídek nemá. Snad se mohla jeho touha omeziti jen na n kolik bezvýznamných slov nebo jen dokonce na spole enské pozdravení. A to Jana mu ilo a trápilo. V jeho duši vytvá el se cit neoprávn né mén cennosti, zvláš – vzpomn l-li si ku všemu na svoje chatrné zdraví. Marn se však bránil a vzpíral ve svém nitru, touha po lásce k mladé Dolanské oživovala v n m v tší a v tší silou. Nemohl se jí ubránit, podlamovala jeho v li a p ed projevem v tšího citu, když mu n kdy nápadn vlhly o i, bránil se jen velkým sebezap ením. 36

A podobn se vytvá ely jeho myšlenky a oživoval násilím potla ovaný cit také ve chvíli, když se p ed ním v dáli zaleskla modrá hladina bo inského rybníku, již spat il z mírného návrší, na n mž stála p kná a veliká hospoda, pat ící k Bo inám a poblíže níž ho vedla cesta zaprášenou silnicí .

Bo inský rybník, mlýn a za ním Bo iny(Housko)

Mlýn v Bo inách (v Housku), v pozadí Panská skála

ím více se blížil ke mlýnu, tím více doléhala na jeho znavenou duši neznámá tíse , jej ovládala jeho znaveného ducha a projevovala se i ú inkem na jeho držení t la a jeho ch zi. Jako by šel a nešel. Jako by ho cosi stla ovalo k zemi a drželo na míst . Snad také p sobila na jeho znavené t lo a citlivou duši nezvyklá báze p ed možným setkáním s tou, jíž tak zbož oval a nosil ve svém srdci. Než p ece se naposled vzmužil a blížil se pevným krokem ke mlýnu, po n mž tolik ve vzpomínkách toužil a jenž by snad nem l pro n ho takového p vabu, kdyby pod jeho st echu nezavítala mladá Dolanská.

37

Již minul silni ní zatá ku, která obtá ela odlehlou mlýnskou stodolu a neohlížejíce se sem ani tam, vykra oval si pevným krokem po silni ní hrázi, pod níž na stran jedné zvedala se vodní hladina a na jejíž druhé stran táhla se zprvu mlýnská zahrada a dále pak pod hrází stála vlastní mlýnská budova. A hle! – Co ješt p ed chvílí napl ovalo jeho srdce neznámou bázní a eho se ješt p ed pár minutami nev domky obával, splnilo se ve chvíli, kdy se toho nadál nejmén . Jen si trochu vykro il, uraziv od stodoly sotva n jakých deset krok , zarazil se náhle a málem by z stal leknutím státi na míst . Malý kousek p ed ním a pon kud stranou v zahrad , již d lil od silnice d ev ný plot, zahlédl pojednou známý dív í šat, podle n hož hned na první pohled poznal mladou Dolanskou. Stála pod starou košatou jabloní a Janovi sta ilo jen letmo pozvednout o i, aby ji uvid l. Až se celý zachv l a srdce mu prudce posko ilo, když na n m spo inuly ty její temné o i, sledujíce jej dlouhým pohledem, v n mž se zra il jeho rychlým p íchodem údiv a utkvívajíce na jeho p kné postav se zjevným zalíbením jakoby v náhlé touze. Od na v lehkých barevných šatech, držíc v rukou košík napln ný až p es okraj žlutavými a nar žov lými jablky, stála tu jako n jaké zjevení z jiného sv ta. Jan div bolestí nezaúp l, kdy ji 38

tak spa il krásnou. Cht l ji pozdraviti, íci ji n co, ale hrdlo jako by mu svírala n í hrubá železná ruka. S velkým p emáháním a s bolestí v hlase, sotva ekl dobrý ve er a utíkal honem dále. Zdali byl jeho pozdrav op tován, ani nev d l a ani se tuze o to nestaral. V domí jeho chudoby zbavovalo ho veškeré rozvahy, zatvrzovalo a bylo mu v takové chvíli jedno, jaký u inil na mladou Dolanskou dojem a nebo byl-li jeho pozdrav v bec respektován. Hned za splavem zahnul postranní cestou do nedalekého lesa a tam teprve se uklidnil a nalezl uleh ení. Vyhlédnuv si chrán né místo, stanul na pokraji lesního zátiší a s bolestnou touhou v oku zahled l se v ona místa, kde stanul bo inský mlýn s p ilehlými budovami a s celým svým okolím. Na to, že by m l už jíti dom , že ho tam o ekává jeho ustaraná maminka, na to snad v této chvíli docela zapomn l. Tiše a smutn se díval na malebný obrázek starobylého a výstavného mlýna, obklopeného tmavou zelení, štíhlých jasan a starých olší, které pak doprovázely mlýnský potok na jeho cest k tmavému lesu až k Bo inám. Chvílemi pohlédl na splav a p es silnici k rybníku, na jehož klidné jako tmavý kov lesklé hladin se ší ila velká kola, vycházející z míst, kde se koupala dor stající mládež, jež zde provád la sv j nejoblíben jší letní sport, vesele dovád jíc.

Rybník v Bo inách (v Housku ) v lét

A znovu obracel svou pozornost k starobylému mlýnu jenž stál tu v p kné dolin jako vzácná památka zašlých dob a jehož obraz p i vzpomínce na budoucí majitelku jeho bohatství p sobil mu sladká muka, ale i velkou bolest zárove .

Silnice z Podlesí (Molenburku) k bo inskému mlýnu.

39

Co tu bylo krásy, blahobytu, radosti a snad i št stí, jež se zde p i takovém bohatství už samo p edpokládalo. Vždy míti takový majetek a možnost jistého výd lku, který obyvatel m bo inského mlýna zaru oval klidné a spokojené živobytí, bylo 40

velkým darem pozemského št stí. Le pro Jana tu však nebylo ni eho, leda jedin to, že mohl na všechno to bohatství a krásu jen dívat, jako t eba nyní. On, chudý synek a prostý sléva , nem l zde co hledat, pro n ho ve mlýn št stí nekvetlo. A to bylo Janovi moc líto, až se mu srdce bolestí svíralo. Stál tu na pokraji lesa jako ten vyd d nec. Ale nic by z toho celého mlýna a velkého bohatství necht l. Nic! – Ani ten jeden d ev ný šindel, co kryl tu jeho starou, mechem porostlou st echu. Nade vší hmotu velkého majetku bylo by mu oddané a milující srdce mlyná ovy dcerky mnohem milejší. Její oddanost a láska blažily by ho daleko více než b hvíjaké bohatství. Je pravda, nem l dosud vhodné p íležitosti, aby u ní vzbudil takový cit, ale nemohl také pochybovati o tom, že by byl milované dívce úpln cizí a nem l snad ani p í iny se domnívat, že by jí byl lhostejný. Vždy sta ilo jen, aby si p ipomn l ten výmluvný pohled jejich p kných o í, jež se na n ho tak p esv d iv podívaly a nichž bylo obsaženo mnohé, co by si p ál v d t. A Jan sám, nabyv ve stínu lesa klidné rozvahy možnost takového d kazu v Ma iných o ích od sebe nezapuzoval a byl tím z ejm pot šen. Hned na to však p elétl p es jeho pobledlou tvá pochmurný stín. „Ale což? – Mohl t m o ím v it? – Nemámily ho, nezahrávaly si sním?“ pochyboval v duchu a skorem se toho d sil. „Ten plamínek, který v t ch o ích zasvítil, nebyl to jen projev chvilkového citu, který náhle vzplane a zase rychle doho í?“ T žko mu bylo v této chvíli na takovou otázku odpov d t. V jeho duši st ídaly se dojmy, na n ž mohl míti vliv p íštích událostí, kdyby mu osud v lásce s Dolanskou p ál, anebo kdyby mu byl nep íznivý. Toho, že nevyužil dnešního setkání s Dolanskou jako vhodné p íležitosti k tomu, aby mu už bylo kone n v této v ci jasno, nakonec skorem litoval. „Musel p ed dcerkou bo inského mlyná e tak utíkat?!“ vy ítal si. „Nemohl se zastavit a promluvit s ní alespo n kolik slov? Proto by ho, ani jí p ece neubylo, t eba že on je chudý synek a ona jediné dít zámožného mlyná e!? Ale zase mu jakýsi

pov domý hlas jeho nitra našeptával, aby toho nelitoval, že dob e u inil, aby se kouzlu t ch sv dných o í p íliš neoddával, aby jim nev il, že je mezi nimi p ece jen veliký rozdíl, jenž mezi n vystupoval jako tmavý no ní stín. A Jan uv il. Vzpomenuv na svoji chudobu, chatrné zdraví, smutn si povzdechl a pomalu se bral dom . Ješt se jednou ohlédl, rozlou il se s mlýnem, jenž doho íval v ohni zapadajícího slunka a zmizel pak v šeru lesního ticha. Uplynulo již n kolik dlouhých minut od chvíle, co Ku er v Jan minul bo inský mlýn a Marie Dolanská dosud stála na míst , odkud spat ila Jana, když tu šel okolo. Chvíli, se smutnou vý itkou v oku, dívala se v tu stranu, kde jí zmizel s o í a pak zabloudila pohledem p es rybník do polí, usmi ovala se v duchu s roztrp ením, jež jí nev domky Jan zp sobil. Bylo jí toho skorem líto, že m l tak na sp ch a kdyby se jí byl n kdo zeptal, zdali ji ten hoch pozdravil, byla by myslím na velkých rozpacích. St ží si jen uv domovala, že cosi pronesl, trochu se uklonil, podle ehož mohla toliko jen soudit, že Jan tu v li m l. V nad ji, že ho uvidí, že si jí Jan všimne a snad i n jaká nep edvídaná okolnost ho p inutí, aby s ní promluvil i n kolik pot šujících slov, volila ku své dnešní práci v zahrad chvíli, kdy se ten hoch po celotýdenním zam stnání vracíval zpravidla z práce, ale v tomto o ekávání se zklamala. Jan nejen že jí ani po ádn nepozdravil, ale sotva ji uvid l, sotva se podíval na ni, utíkal, jako by mu n kdo p du pod nohama zapálil, nebo dokonce jako by se jí bál. A to se Ma ky jaksi nemile dotklo. Vy ítala mu v duchu, že si o sob moc myslí, že je pyšný a slibovala si, že se mu za to n kdy odm ní. Na druhé stran se však utišovala zase tím, že v jeho jednání nebyl ani stín n jaké pýchy, nebo tímto se proti zásadám slušného chování p i setkání s dívkou, s níž se již nestýkal tém od mládí, nikterak neproh ešil. I když p ipustila, že zp sob jeho chování byl pon kud nezvyklý, musela si p iznat, že o docela n em jiném sv d il krátký pohled jeho výrazných o í, jež pov d ly dost, co snad tajil ten plachý chlapec ve své duši. Jsouc pot šena tímto poznáním, jehož podobným zp sobem a tímže uspokojením a snad i ve stejnou chvíli, nabýval o jejich

41

42

citech práv Jan; vybavila si v mysli onu krásnou chvíli, kdy ho vid la po prvé. Bylo to jednou v ned li, snad práv první, která následovala po jejím p íjezdu z Prahy. Po starém domácím zvyku zú astnila se v Podlesí služeb Božích a když pak vycházela z kostela a poohlédla se po nejbližším okolí, setkaly se náhle její o i s pohledem mladého muže, který stoje v hlou ku svých kamarád , budil celým svým zevn jškem nápadnou pozornost a jenž byl již odn kud z minulosti pov domý. Byl p kn urostlý, jiskrných o í a od ostatních chlapc se lišil hlavn tím, že byl p kn oble en a celý jeho zevn jšek byl pe liv upraven a bezvadn istý. Všimla si také, že stál pon kud nachýlen vp ed, v tvá i se jí zdál pon kud pobledlý, ale jinak inil velmi p kný dojem a byl velmi p íjemný. Dlouho si nemohla vzpomn t, kdože to byl? – Až jejich Andula, která byla u nich v domácnosti zam stnána jako služebná, jí prozradila, že je to mladý Ku era z Podlesí, ten socialista, o n mž jí už jednou íkala. Ale t ebaže význam toho cizího slova, kterým mnozí lidé Jana s p íhanou ozna ovali, byl ješt tehdy v tšin soused na vsi slovem odstrašujícím, p esto v tom Marie neshledávala nic závažného a takovou p ekážku, aby na Jana nevzpomínala a aby se jí ten chlapec nelíbil. Spíše tím Jan u ní získal a byl pro ni zajímav jší. Ovšem, Jan nebyl první, který by se jí líbil, ale takový dojem jaký u ní vyvolal on, dosud nikdo z mladých muž na ni neu inil. Ti kte í ji v Praze jako jarní kv tinku obletovali, jsouce k ní vábeni jejím kyprým t lem a ohnivým pohledem erných o í, t m nebylo co v it, p ipadali jí jaksi cizí, ned v ovala jim. A ti, po nichž n kdy sama zatoužila, byli jí daleko vzdáleni, ježto každý, sebemenší pokus o vzájemný styk s nimi ve velkom stském prost edí, byl pod p ísným dohledem domácí paní, jejíž pé i byla sv ena, prost nemožný. A potom! – Ú el jejího poslání v Praze byl pon kud jiný. Návšt va odborné dív í školy, kurzu a pak u ení vyžadovaly p íliš mnoho asu, zam stnávaly mysl, takže na mužské známosti a podobné v ci nebylo asto v bec pomyšlení. Nyní však, na domácí p d , v domácím ovzduší a zbavena mnohých starostí, probouzela se v ní v tší a v tší silou touha po

p átelském styku s druhým pohlavím. Zatoužila po muži, který by jí rozum l, cítil s ní a m l jí opravdu rád. V jejím mladém krásném t le proudila nepokojná krev, velké erné o i, jindy veselé a plné dív ích sn , nabývaly asem podivného lesku a svítily prudkým ohn m vášnivé touhy, když se v ní ozvalo pokušení v bezesných nocí i za tichých ve erních dn . V n kterých slabých chvílích propukal tento neblahý cit v h íšnou váše , která zachvívala celým jejím sv dným t lem, toužícím po blízkosti mladého muže, po jeho silných pažích, v nichž by spo inula ve sladkém objetí. Strážce jejich nevinných myšlenek a její nevinnosti jako by jí býval opustil. Sám otec ji nev domky v takových h íšných žádostech podporoval, ponechávaje jí volnou ruku a mnohdy i dostatek volného asu k zahálce, o níž stojí psáno, že je matkou všech h ích . inil tak pod vlivem klamného názoru, který by ovšem p ed tvá í sv domí rozumn jšího lov ka neobstál, že sle na se nesmí p íliš t lesnou prací namáhat, že se musí p kn strojit, dob e žít, aby jí na její kráse tuze neubylo. No a on, bohatý bo inský mlyná , jemuž na grejcaru mnoho nezáleželo, se o to snažil a ze srdce si toho p ál, aby se stala z jeho dít te sle na, jaké vídal na svých cestách sv tem a která by odpovídala jeho p edstavám. Neuv domoval si, chudák, ve své zaslepené touze, jak tím sám sob a svému dít ti škodí a jaké následky m že jednou taková výchova na Marii míti. Stará mlyná ka, poctivá venkovská žena, jako by byla to nešt stí, které jejich jedinému dít ti vlastní otec strojil, tušila, ale pro dobrou v li a mír v dom rad ji k tomu ml ela. Ostatn , kdyby nebylo toho strojení a h íšné parády, na níž si Marie velmi ráda potrp la, nem la by vlastn ani tuze p í iny si na íkat. Byla Marie jinak dosti pilná, velmi istotná a spo ádaná dívka a chopila se každé domácí práce, ve které by matku zastala. A jí pobyt a vzd lání v Praze nebylo tak nadarmo. Nau ila se tam mnohým v cem, o nichž ani ona, vlastní matka, nev d la že by mohly býti k n emu dobré a jež teprve pochopila a dovedla ocenit tehdy, až je Marie v domácnosti prakticky provád la. „Jen té h íšné parády kdyby nebylo, k emu to povede?“ íkávala si potichu a asto si nad tím povzdechla. Tu volnou

43

44

chvilku, kterou si Marie leckdy pro sebe vyžádala, už by jí spíše odpustila neshledávala v tom prozatím nic zlého. „Však se v Praze nad lala a nau ila dost, a si tedy nyní doma trochu oddechne,“ omlouvala ji, nestarajíc se dále, jestli ten volný as, který ji oba s mužem pop ávali, využije Marie opravdu pro sebe. A Marie v dostatku volného asu, jestli se neoddávala své zamilované parád , ponejvíce snila o mužích. Ve své duši vysnila si obraz muže, jakého si p ála míti a jemuž se nejvíce podobal Jan. Uvid la ho jednou, dvakrát a pot etí už se nemohla do kat chvíle, kdy jej bude moci znovu spat it, až p jde v sobotu nave er okolo jejich mlýna. A již tehdy, když ho po prvé spat ila v Podlesí, zachv lo se její srdce divným pocitem nepoznaného blaha, jakého v blízkosti mladých muž ješt nikdy nezažila. O Janovi nemohla již s lehkým srdcem íci, že je hezký, že se jí líbí, jak tak ješt p ed nedávnem íkávala o mužích, které si oblíbila a byli švarného zevn jšku. Od takového posudku a jakéhokoliv projevu sympatií, jež k n mu poci ovala, rad ji se navenek zdržela.U Jana, jak tušila, už by jí taková v c neminula bez nesnází. Jediný, kdo snad mohl tušit, co Marie chová u sebe v tajnosti a co jí odloudilo od rt její veselý a bezstarostný smích, jehož bývalo celé stavení a plný mlýn, byla služebná Andula. Rostla a sloužila v rn v bo inském mlýn již od d tství a vzbuzovala u všech len a služebných rodiny mlyná e Dolanského d v ru. P ed ní se Marie také s ni ím mnoho netajila a když se jí p ímo nesv ila, jaký zájem u ní vzbudil Jan, mohla si to Andula lehce domyslet z jejich otázek, jež se týkaly v tšinou Jana, na n hož Marie v její p ítomnosti velmi ráda a asto vzpomínala. A vzpomínky ty, jimiž Marie od první chvíle, co jej spat ila, jeho postavu op ádala, vyvolávaly jiný, n žn jší cit, než byl ten, který poskvr oval její dív í duši. P edstava Jana, ta první z jejího srdce vyhostila. Tyto radostné i málo pot šující vzpomínky, které se to ily hlavn okolo Jana, prolétávaly Marii hlavou, když její nad je nedošla žádoucího výsledku, jako tu na zahrad v p edve er ned lního dne s p íchodem toho hocha o ekávala. 45

Nicmén nevzdávala se nové nad je, když si p ipomn la, že zítra po ádá místní chasa dožínkovou zábavu. A k nim do Bo in, jak od Anduly zaslechla, chodíval také n kdy Jan. Proto se Marie na zít ejší den velmi t šila a vítala jej jako novou p íležitost, která by jí snad p i sblížení s Janem nejlépe p isp la. Jak by se však k tomu tvá il její otec, kdyby zít ek splnil její nad je, o to se ješt p ed asn nestarala a ani jí takového n co nep išlo na mysl. Tuto starost ponechávala zatím stranou, hlavní bylo, aby u inila na Jana zítra dobrý dojem, ostatní jí bylo vedlejší.

III. Nad tichou horskou vsí Podlesím snášel se zlehka krásný srpnový ned lní den. V ústrety jemu rozep lo se na sta pta ích hrdélek, vesele jej vítajíce, zatím co šerá letní noc p es pole, p es luka prchala do les , rozplynuvši se tam jako krásný dív í sen. Sem tam ozval se z n kterého dvoru kohoutí zp v, opakuje se vždy po delších, nebo kratších p estávkách ješt dlouho p ed prvním ranním svítáním. Nebe na východ zatáhlo se v ohnivý dech a po chvíli se vyhouplo na jeho obzor rudé slunce, pomalu vystupující z hlubokého erného lesa nad Brody. Když pak povystoupilo výše nad tmavý les a oslnilo zlatou zá í celý kraj, po alo se Podlesí pomalu probouzet z no ního spánku. Neklamným znamením toho také byly sloupy šedavého kou e, který vystupoval por znu z komín , vznášeje se vysoko vzh ru k nebi. Také na statku u Horských bylo už v tuto chvíli živo. Lenka se to ila okolo plotny jako ta veverka, p ipravujíc ile a s veselým úsm vem na tvá i snídani. Dnes, ve sváte ní den, va ila kávu, která dík dobrým hospodá ským pom r m na statku nebyla domácím lidem žádnou vzácností, ale p ece se na ni pokaždé všichni rádi t šili a dosud s ní žádný nepohrdl. V celém dom nenašel se nikdo, kdo by jí nedal p ednost p ed mlé nými polévkami, které se st ídav s kávou kladly ve všední dny na stolní tabuli k snídani a z nichž nejmén oblíbeným jídlem byla klechtanka. A jist se Karel nemýlil, jestliže se domníval, že už v n a barva t chto dvou pokrm bývá p í inou dobré, nebo mén povznešené nálady, která 46

se v asnou ranní dobu u domácího lidu projevovala. Milka, domácí služebná, jež práv dojila, vesele si pop vovala a jí do noty pohvizdoval eledín Mánek, jenž krmil a esal ve stáji kon . Hospodyn , panímáma Horská, která už p ed tím pošukávala a pobíhala piln po dvo e, sypala dr beži a její muž, zkušený a rozšafný hospodá , vyšel si za humna. Byla to v ranní dobu jeho každodenní a nejoblíben jší procházka. Nep ekvapilo ho nijak, když se tam shledal se svými dv mi syny, Janem a Karlem, kte í jej tu p edešli. Jan sed l na nízkém d ev ném špalku, op en zády o pe staré švestky, která stála na rohu u stodoly blízko za vraty a byl zahloubán v knize. Karel stál n kolik krok opodál a dával pozor na Lucku, kterou sem vyvedl, ješt než odejde do Polné, aby se trochu prosko ila. „Dobrý den tatínku!“ jako na jeden povel shodli se k pozdravu oba brat i. „Pánbu dej chlapci! Dobrý den! – A vy jste m dnes sko í ptáci,“ d koval žertem za pozdrav starý Horský a na jeho tvá i bylo vid t, že jej ta pozornost jeho syn opravdu t ší. „A co ty Jane,“ dodal škádliv . „Už zase ležíš v v knihách? Vždy , nedej Pánbu synku, necháš v t ch knížkách o i.“ „No víte tatínku, žádný u ený s nebe nespadl. A já už teprve ne, protože bych se tam nikdy nedostal. Však víte, maminka to po ád íká, že se do nebe nikdy nedostanu!“ pronesl žertovn svou námitku Jan, stoje uctiv p ed otcem, jenž na n ho vlídn pohlížel, neb chápal, že to tak zle Jan nemyslel. „Ale di, synku! Nech maminku a svaté v ci zrovna z rána na pokoji. Však víš, že to tak doopravdy maminka nemyslí. Má jenom strach, aby ses nám a svatému náboženství v té Praze neodloudil. Po ád prý se jenom u íš, od rána do ve era ležíš v knihách a na Pána Boha prý nepomýšlíš. Nemáš ani asu jíti do kostela ani se pomodlit. Ale já si, Jane, myslím, že to tak špatné s tebou ješt nebude a že m žeme býti s matkou o tebe bez starosti“. „Ale pravda, tatínku, že m žete! Snad jsem k takovým obavám p í iny ješt nezavdal. Práce a dobrá snaha n ím užite ným být a ve svém povolání vyniknout jsou také modlitbou a

snad ú inn jší, než stálé spínání rukou a planá nemyšlená slova. A jak víte, tatínku, za rok, dá-li Pán B h zdraví, byl bych rád se studiemi hotov a je tedy na ase, abych se do toho u ení opravdu dal. Nikdy jsem nepromarnil ani chvilku a nyní mi toho asu teprve nezbývá“. „V ím ti chlap e, v ím rád a obdivuji jen tvoji pevnou v li. Snesu dost, ale v t ch knížkách bych myslím také stále nevydržel. Tak už t nebudu déle zdržovat, p jdu se podívat kousek dál,“ omlouval se uznale otec, jenž by už beztak p i e i s Janem neobstál. Musel také v novati trochu asu a pozornosti malé Lucce, jež jej k tomu již chvíli pobádala, otírajíc se o n ho svou p knou hlavi kou, jako kdyby se nemohla do kat, až se s ní bude moci pomazlit. „No, poj sem! Poj , ty naše malá rozvero,“ pravil, p idržuje její hlavi ku u své a poplácávaje ji a hlad , chvíli s ní laskav rozmlouval. Pak se obrátil, pustiv ji ze svých rukou, ješt jednou ji pohladil a obrátiv se ke Karlovi, ekl s upozorn ním: „Nezdržuj se tuze, chlap e! Myslím, abys už pomalu do té Polné šel. Je to p ece jenom kousek cesty, neotálej! Já už ti tady tu Lucku a ostatní obstarám. Starosti míti nemusíš!“ „Ba, máte pravdu tatínku! Baže, abych již pomalu šel. Než tam dojdu, chvíli se tam zdržím a pak zase nazp t. Ono to ute e,“ sám uznával Karel a neotáleje dlouho, bral se k odchodu. „A Mrázk m vy i p kné pozdravení! A s tím žitem už víš“, kladl mu na srdce ješt otec a p ál mu š astné cesty, aby dob e pochodil. „Vím tatínku! D kuji. Bu te tady s Pánembohem!“ lou il se ve vratech Karel a sp chal do kuchyn , kde na n ho již ekala na stole káva, kterou mu Lenka p ipravila d ív, než ješt m lo býti snídaní. Bývalo u Horských, tak jako ob d, ve e e a všechna jídla, všem spole n . Výjimky byly, sp chalo-li se n kam za n jakou prací, anebo bylo-li toho obzvlášt t eba, jako na p íklad p i dnešní Karlov cest do Polné. „Tak tady to máš Karle, posluž si,“ s úsm vem a rozja eným pohledem podávala Lenka bratrovi v ci: ist vyžehlenou košili, bílý líme ek, vázanku a vše, co si od ní na tu cestu p ipraveno míti p ál. „A p eji ti tam moc št stí! Však víš! Ráda bych už jednou tu tvoji nev stu vid la. Snad se ti tam dnes

47

48

n jaká p itrefí,“ pokoušela bratra stále nedo kavá sestra a p ála s takovou znovu, když Karel byl zhruba hotov s toaletou, p i níž mu byla svou pomocí ochotn nápomocná a stále jej opravovala. „Po kej! motýlka máš špatn ! Abych t také strojila jako n jakého malého chlapce,“ durdila se na oko, a velice ráda bratrovi každou takovou službi ku, která by mu p i úprav zevn jšku p isp la, s nejv tší ochotou prokazovala. inila tak asto, aniž bývala o to žádána. „Ale vypadáš dnes, chlap e, jako ženich! Která t potká, aby se hned do tebe zamilovala,“ pravila mu pak na konec, prohlížejíc si ho s nejv tším uspokojením a ze všech stran. „Myslíš, Lenko? Abys m pak moc nep echválila,“ pochyboval zdánliv Karel a bránil se, t ebaže mu sest ina poznámka docela p íjemn lichotila. „A jak se ti za dnešní námahu odm ním? Co ti mám v Polné dobrého koupiti?“ ptal se, když byl se svým zevn jškem kone n hotov a dával si do kapsy tužku a zápisník, cht je se sest e aspo prozatím optáním za její pozornost a práci odvd it. „D kuji Karle. Nic! Nebudeš si p ece d lat se mnou škodu pro takovou mali kost. Však až tam bude na druhou ned li pou , m žeš mi to oplatit,“ odmítla skromn Lenka, jež se cítila odm n na již tím, co jí bratr ekl a že mu mohla posloužit. „No tak Lenko! Kolikrát t budu volat?! Dej už Karlovi pokoj a poj jednou! Mužští jdou k snídani.“ Ozval se z kuchyn polootev enými dve mi mat in hlas, jehož Lenka hned uposlechla a b žela do kuchyn , aby se zhostila svého úkolu, kterým byla se svou starou matkou povinna k ostatním len m domácnosti. P ito ila se rychle k plotn , chopila se p ichystaného hrnce s kávou a již jej nesla na st l. P inesla chléb, nože a lžíce, zatím co matka stav la na stolní tabuli p kn malované hrnky, do nichž se také hned jala nalévati lahodn vonící kávu. Domácí lidé se mezitím jeden po druhém pomalu scházeli a když byli v kuchyni všichni, pomodlili se vespolek Ot enáš a zasedli každý na své místo k snídani. A když si Mánek nalil druhý hrnek kávy a zakrojil do pecnu chleba na nový krajíc, byl již Karel za vsí, vykra uje si spokojen

po polní p šin , jež vedla na cestu k obrázku. Malý kousek p ed ním zvolnil pon kud krok, chvíli jakoby zaváhal, ale když se octl na rozcestí na tomto míst , byl již pevn rozhodnut a dal se ho ejší cestou, která odbo ovala vpravo a vedla ke dvoru „U panské huti“. Byla sice delší než ta, která vedla ke Dvorku a kde by ho v poslední chvíli málem zlákalo pokušení, ale okolnost, že se cht l podívati do Jakubové na oves, že pro tento sm r byl již v era rozhodnut a že mu byl dv r U panské huti vždycky milejší, svého rozhodnutí nezm nil. Jako hlavní p í ina jeho pevného úmyslu p evládalo však jakési radostné tušení, které m l již Karel v era na poli p i rozhovoru s Lenku a jež stálo p ed ním jako neur itý p íslib milostného dobrodružství s neznámou dívkou. Vše bylo zahaleno v závoj bílých mlh, z nichž chvílemi jako mámivý p ízrak zasvítil dív í obraz, podobný oné, jež žila v jeho snech. Po celém kraji, kam se Karel podíval, vládl posvátný ned lní klid, rušený ob asným cvrlikáním cvr k , jejichž stejnom rný, t epotavý tón doprovázel v ný sk iván í zp v a asem se ozval odn kud ze strništ známý k epel in hlas: „p t pen z, p t pen z“. Ale to vše nemohlo ohrozit velebné ticho, do n hož teprve rušiv ji a slavnostn ji zahlaholil z bílé kostelní v že v Podlesí veliký zvon. To zvonily na služby Boží, „po první“, jak zpravidla íkával a dosud íká domácí v ící lid, jež na toto vyzvání za ne se pomalu scházet do kostela. Než dozn l poslední mocný úder zvonu a poslední jeho záchv v zapadl ve smavý kraj, stál již Karel p ed menším lánem žlutého ovsa v Jakubové. Byl již zralý a v jeho klasech šum la jakási vážná nesrozumitelná píse , která snad m la býti písní na rozlou enou. Zdálo se Karlovi, jako by jej tu sel v era. Vzpomínal a dosud si dob e pamatoval, jaký to byl tehdy krásný a teplý slune ný den. Bylo to za átkem poslední t etiny m síce b ezna, jednoho p kného jarního odpoledne. Sluní ko h álo a svítilo po celý boží den jako n kdy v máji. Teplý jižní v t ík, který foukal od Bo in, vysušoval rychle p du, jež si zase jednou po dlouhé dob voln vydechla a von la p íjemnou v ní. Jan, jeho bratr – Karlova

49

50

vzpomínka do minulosti pojila se i s upomínkou na staršího sourozence, jenž byl v tu dobu již na velikono ních prázdninách, také mu pomáhal, chvílemi za n ho oral a po chvilkách se zase vyh íval na mezi na slunci. Knihy, které se sebou nosil v kapse, z staly nepovšimnuty. I ten krásný jarní západ si Karel pamatoval a nyní, když tu stál na míst , odkud jeho krásu shlédl, p ipomn l si p vab doho ívajícího slunce nad tmavými lesy znovu. A p ece uplynula od té chvíle dlouhá doba a ub hlo mnoho vody v potocích okolo Podlesí. P ihodilo se za ten as ve vsi kolik radostných i smutných událostí, jejichž vlivu z stal však Karel ušet en. V jeho a domácím život u Horských se celkem nic nezm nilo. Odolávali bezpe n všem nástrahám klamného osudu, jako ten lán ovsa, nad nímž Karel stál a který m l býti již zítra pose en. Co tu p elet lo nad jeho hlavou erných bou í, divých v tr , smýkajíce s ním v divné zmatenici až k zemi, z níž nemohl asem ani vstát, ale všechnu hr zu š astn p ekonal, nepoddal se a vytrval až do konce. Byl však také pam tníkem krásných teplých dn , plných radostného slunce, na n mž se vyh íval, ale které do n ho také n kdy pražilo a pálilo svými nemilosrdnými paprsky, že už malátn l, žloutl, drže se sotva nad zemí. Ale v nejv tší tísni p išel tichý deštík, který pomohl, zalil, ovlažil a bylo zase dob e. Na pomoc svému kamarádu vyšel si z lesa ob as erstvý v t ík, jenž ovsík ochladil, pohladil jej svými neviditelnými k ídly a let l zas vesele dál. Jindy op t za tmavé a deštivé noci zasténal nad jeho hlavou smutným plá em a hnal se k opušt ným troskám na Panské skále, kde rval z lískových ke listí, kvílel a b doval nad zašlou slávou z rytí ských dob, kdy tam ješt stával panský hrad. Nyní z n ho zbyly jen pouhé trosky, hromady kamení, jež zar stalo trávou a lískovými ke i. Za útulek si vyvolilo toto místo jen polní ptactvo, jež tu na rozbo ených troskách vzpomínalo denn písní slávu velkých dob. Také Karel, rozhlížeje se po kraji, zabloudil zrakem v ona místa, která v n m oživila vzpomínky na bývalý hrad. Rázem se vyhoupla p ed ním do výše jeho kamenná stavba s kulatou vysokou v ží, cimbu ím, st ílnami a vším, co dopl ovalo

romantickou p edstavu podobných panských tvrzí a sídel, o nichž slýchával ješt jako malý žák ve škole a jejichž památky se místy dochovaly až po naše asy. A sotva první obraz po al pon kud blednouti, dohasínaje v bílých oblá cích, následoval za ním hned dojem nový, vyvolaný p edstavou hradního nádvo í, na jehož volném prostranství panoval ilý ruch. V jakémsi zmateném chvatu pobíhali tu žoldné i, zbrojnoši, pacholci vyvád li kon , rytí i si pasovali zbran a n kte í již v lesklém brn ní a plné zbroji, z níž hlavn vynikaly po boku t žké me e a dlouhá kopí, projížd li se na koních, kte í si po ínali velmi nepokojn , nemohouce se snad do kat, až nadejde chvíle, kdy budou moci se svými pány vytrhnouti do pole. Nikdo nestál, každý m l plné ruce práce a kdo jí nem l, nebo byl už s prací hotov, cvi il se piln v zacházení se zbraní. Výjev, nad nímž zapadla opona n kolika v k a jenž si dovedl Karel živ p edstavit, p sobil na n ho tak, že se mu chvílemi zdálo, že cinkot a in ení vále ných zbraní doléhá až k n mu. Tento klamný sluchový vjem jako by ho probudil ze sn ní. Ješt si zašel v duchu do hradních místností, letmo vzpomn l urostlých panen a vznešených pán v aksamitových, zlatem a st íbrem lemovaných kabátcích a vzpomínku, která jej pojila k hradním sutinám, zakon il p edstavou hrdiny a slavného v dce husitských vojsk Jana Žižky, jenž cht je pravd podobn potrestati odboj nev rných pán , hrad zni il. P vab minulosti ustoupil pomalu kouzlu p ítomnosti, jejíž skute ností byl p ekrásný letní ned lní den, z n hož se t šil každý tvor a nejvíce Karel. Dosud stál na míst a rozhlížel se po širém kraji, kde bylo tolik tiché a dojímavé krásy, že ani nev d l, kam se d ív ohlédnout, kam nap ed pohled t a nejvíce ze všeho jej vábil pohled do zamlžených dálek a k modravým obzor m nad lesy. To byl jeden z p ekrásných dn pozdního léta, jehož neodolatelné moci Karel podléhal a jež s podzimem miloval ze všech ro ních období nejvíce. Neuv dom lá p í ina té lásky, jíž si Karel snažil asto objasnit, byla snad omamná v n zem a obilí, s nimiž byl úzce spjat a jichž zemi v noval nejvíce své t lesné i duševní námahy a pé e. Její v n , již vydechovala pod dotekem

51

52

žhoucího léta, ta ho snad mámila a p sobila na jeho lepší city, jímž za p kné pohody v p írod podléhal. To mohla býti jedna z pravd podobných a mnoha jiných p í in, kterou by se dala jeho velká náklonnost k dob pozdního léta vysv tlit. Po tiché vzpomínce, kterou poctil památku slavného místa i jeho mrtvých a když svou touhu po kráse rodného kraje pon kud uspokojil, sp chal Karel vesele dál. Zvon ní „po druhé“ p ipomn lo mu jeho pravý úkol a cíl jeho cesty, na níž hov ekaly nové radosti a erstvé dojmy. P es ší ku dvou poloos ovsa octl se znovu u jejích rolí, okolo nichž pozorn prošel a jež již po sklizni žita byl zoral. Odtud se naklán la cesta mírn k lukám, jimiž po délce protékal tiše potok a jež se táhly v m lké dolin od lesa v Šamalí ce k západu. M níce pod panskou skálou sv j p vodní sm r, zamí ily k jihu na bo inský mlýn. Na místech, kudy po chvíli p echázel Karel vozovou cestou p es luka, pojmenovaných podle starého lidového ozna ení na Žlebech, pon kud zvolnil krok a t šil se pohledem na pestrou záplavu lu ního kvítí. Nad všechny barvy t chto milých kvítek p evládal žlutý kv t mlí e, který vynikal v pestré sm sici kv t nejvíce a zdobil polní mez, kvetl v tráv u cest a v tuto ro ní dobu všude, p ipomínajíce svou barvou a tvarem jarní dobu a kv ty pampelišek. Další dojemnou ozdobou na lukách byly roje bílého he mánku, bílé parnasie, v dosti hojném po tu byl zastoupen vysoký toten, žlutý prysky ník, mezi nimiž se p kn vyjímaly modré zvone ky koniklece a bílý a ervený p ízemní jetel. Otvírala tu svá nevinná a istá o ka i sedmikráska a bylo tu i mnoho jiných lu ních kvítek, které Karel ani nepost ehl a ani je nepoznával. P ekro iv d ev ný most, který byl položen p es potok a spojoval oba lu ní b ehy, p ešel ješt potom pomalu louku, na ež pak p idal do kroku a pokra oval obvyklým tempem na další cest , která ho vedla na sever za jeho cílem. Stoupal po chodníku nad úvozem do mírného a táhlého svahu, který se napravo od cesty rozbíhal ve v tší nepravidelnou plá v zákoutí les a nalevo od cesty táhl se v širokém p lkruhovitém pásmu okolo luk bezmála až k Bo inám, ležících odtud na jihozápadní stran . Povrch jeho byl

nerovný, naklon n k jihu a složen v tšinou ze samých menších polí ek i v tších, všelijak položených a roztáhlých polí. Ho ejší obvod této krajiny, brázd né n kolika hlubokými úvozy, cestami a zvlášt stezkami, lemoval na severu a po stranách les, jenž tvo il p kné pozadí a tam, kde vybíhal do polí, byla op t romantická zákoutí. V místech, kde se otvírala Karlovi cesta do lesa, byla vykácena veliká paseka, ale zelenala se již mladými smr ky, které byly vysázeny v p kných dlouhých adách, odd lených od sebe stejnými mezerami a se strome ky rozsázenými tak, že tvo ily p ekrásné linie všemi sm ry. Cesta dosud stále mírn stoupala, n kde se zatá ela a v n kterých úsecích, z nichž první byl hned p i ústí do lesa, se rozbíhala dv ma stejnosm rnými proudy, ale kousek dále se op t slila v jeden proud a plazila se lesem jednou kolejí. Tohoto za ízení používali snad formané jako výhody k tomu, že si mohli za jízdy s t žkým nákladem pohodln vyhnout a nebylo-li té pot eby, používala v tšina forman tu i onu z obou výhybech z pouhé osobní záliby jako vítanou zm nu na špatné cest . Cesta lesem Karlovi rychle ubíhala. Aby se zbavil hejna dot ravých much a hlavn proto, aby dohonil zameškaný as, zrychloval ob as krok a než se nadál, vstoupil mu v cestu z pravé strany lesa dlouhý stín. Za ním druhý, t etí a všechny padaly z vysokých jedlí starého lesa, jenž tu stál jako varovné znamení v nedaleké blízkosti pov stného Hraná e, kde se stýkaly hranice t í lesních panství. Skorem každá druhá jedle u cesty byla poznamenána od shora až dol hlubokou vypálenou rýhou, zp sobenou za bou e, když tu ádil a bil hrom. Dále od cesty našly se i kameny, z nichž mnohý byl roz ísnut bleskem ve dví a jiným zas v památku z stavil hrom dlouhé bílé jizvy. Hraná ! Výstižný a dob e volený výraz, jeden z mnoha t ch, jimiž naši p edkové dovedli správn ozna it ur ité místo nebo ást svých pozemk , jež poznamenávali zpravidla podle zevních známek a po nich teprve p icházeli v úvahu initelé další. A tato, t eba neuv dom lá zásada, kterou se naši otcové ídili p i pojmenování d ležitých míst, uplatnila se snad nejlépe práv zde. Podle zevních znak , jimiž byly všude u cest i na jiných místech

53

54

v lese v blízkosti Hraná e etné kamenné sádovce, z nichž u hlavní cesty do Polné a k Vrchovu vynikal zvlášt jeden, dostalo se správného jména p edevším Hraná i. „Pojedeme na Hraná , p jdeme k Hraná i,“ tak a podobn íkávali lidé v Podlesí, když se m l ur it sm r cesty do n které z obou uvedených p espolních vsí, nebo když se jednalo o orientaci v komplexu rozsáhlých les . Tím nabýval Hraná neoby ejné d ležitosti a byl tu v lesích jakýmsi op rným bodem. Stoje pak na dosti vyvýšeném míst , byl milovník m rodných les vyhledávaným majákem, dob e viditelným ze silnice na okraji lesa u Bo in, v okolí Podlesí a také i z jiných míst. P esto však nebyl Hraná práv vyhledávaným místem a našlo se mezi venkovským lidem dost t ch, kte í se mu vyhýbali. O p í inách této ned v ry mluvilo se mnoho, nad lalo se mnoho e í, ale nikdo však nemohl s ur itostí íci, odkud tento strach. Byly vyslovovány jen domn nky, které se shodovaly v tšinou v tom, že tu byl ješt za starodávna spáchán n jaký násilný in. Snad se tak stalo v dobách poddanských a ob tí násilí stal se z panské zv le n který robotník, jehož život byl svévoln utracen p i mýcení okolních les . O této smutné události kolovaly ovšem jen pov sti a pro tento domn lý aneb skute ný zlý skutek vznášel se nad územím celého Hraná e jakýsi pochmurný stín. Tím se stal Hraná také pov stným a jeho jméno, vyslovováno vždy s náležitou úctou, bylo známo daleko v kraji. Karla, když tudy nyní procházel, provázel tichý, ml enlivý klid. Známá šumivá píse v korunách strom utichla, odml elo se i ptactvo a jen málo odn kud z houštiny ozval se jejich nesm lý, jakoby zak iknutý hlásek, jenž však hned umlkal a ztrácel se v opušt ných prostorách lesního ticha. Historie t chto kon in nebyla Karlovi lhostejnou, dojímala ho, a nezapomínaje nedávných, ješt nezapomenutých útisk svých p edch dc , uctil jejich památku tichou vzpomínkou. Když minul hlavní tverhranný sádovec, stojící na sty ném bod zmín ných panství u cesty vlevo, vedla jej cesta ješt na chvíli po hranicích, jejichž p du však brzy opustil, dav se z p vodní a nejkratší cesty z Podlesí k Vrchovu na jinou, která ústila po levé stran do mladého smrkového lesa a svažovala se

pak kousek dále do p kného údolí, kde stál dv r U panské huti. Odtud pokra ovala cesta dále do Polné. Krásný pohled, který Karlovi potom brzy otev el z lesnatého svahu na bo ní zúrodn nou strá a dole stojící dv r, p sobil na n ho milým kouzlem, stejn p vabným, ne-li v tším, jako kdysi, když tudy po prve procházel se svým otcem, jda s ním a ostatními sourozenci na polenskou pou . Jeho o i pokud mu to nevadilo v ch zi na nesch dné cest , byly stále obráceny k on m míst m a dívaly se hned na velké lány polí a hned zase tam, kde stál výstavný dv r. Vzpomínky, které se mu zapsaly hluboko do duše v mládí, oživovaly. Vystupovaly p ed ním jako nejoblíben jší p edstavy ze staré pohádky, kterou mu vypravovával v d tství jeho zv n lý d d. Dlouhé a široké lány polí, pozlacené sluncem, rozložily se tu mezi lesy a v jejich objetí, tichém šum ní vánku, snily zde sv j letní sen. N které byly již prázdné, z poloviny zorané, zatím co na jiných, v n kolika dlouhých vedle sebe b žících adách, stálo dosud plno mandel složeného obilí, patrn žita a ovsa. A na jednom vzdálen jším konci pozemk , ode dvora na jih, žlutal se v koutku lesa ješt nepose ený oves. V ru krásný obrázek, který stál za podívanou. Rozloha a velikost polí, výstavný dvorec, stromová alej a vše, co harmonicky zapadalo do tohoto prost edí, p sobilo dojmem nevšední krásy, kterou by ve zdejších lesích nikdo nehledal. A k tomu dojmu se družil zárove i pocit jiný, pocit náhlé touhy po v tším blahobytu, bohatství, jaké, by i zdánliv , p edstavoval se svým okolím tento dv r. Tak p sobil panský dvorec na lidskou duši bez hlubších úvah o podstat v cí, které byly lidskému oku p íjemnými navenek. Jiná však byla skute nost, když si Karel vzpomn l, že tyto statky, dvorce, role a nadto lesy, jež bývaly kdysi sou ástí majetku slavného rodu eských pán na Podho í, p ešly shodou neblahých okolností více než p ed dv ma sty lety do vlastnictví cizí šlechty. Z p dy, jež byla získána t žkou prací a prosáklá potem našich p edk , žili a obohacovali se jiní, krve cizí. Tato k ivda, které se tu neš astný osud dopustil, byla asem od in na tím, že oba dvory,

55

56

tento i poplužní u Polné, byly pronajaty eským nájemc m, což bylo Karlovi áste ným zadostiu in ním. Nájem byl na místní pom ry dost vysoký, ale i p esto výnos z horské a dob e obd lávané p dy zaru oval ob ma pachtý m slušné živobytí. Karel je znal, byl s nimi v p átelském styku, a tak jeho srde ný vztah k milovaným míst m z mládí se poslední dobou ješt utužil. K jednomu, tomu nejmilejšímu, ke dvoru U panské huti, kde hospoda il starý zkušený hospodá Dubský, již se pomalu blížil. Brzy po tom, jak p ekro il v dolin lesa p es nesch dnou lávku, jejíž dv nerovná a zetlelá b evna spojovala p echod p es potok, otev el se les a p ed Karlovými zraky, zalit ranním sluncem, v zamlklé a prosté kráse, objevil se panský dv r. Kousek dole pod ním, ve stínu lesa, zlehounka oddechoval známý rybník, hale se v ídkou mlhu bílých par. Na jihovýchod ode dvora v lu natém údolí pod strání, v zeleni olší a jív, prokukoval z povzdálí mlýn. Také pat il ke dvoru, jako k n mu náležel a p kn se v jeho okolí vyjímal sm rem ke mlýnu stojící deputátnický domek a osam lá d ev ná sýpka, která stála nedaleko rybníka na levé stran p espolní cesty z Podlesí do Polné. Byla to ona cesta, po níž práv p ed chvílí vyšel Karel z lesa. Vyús ujíc ze smrkového mlází, vedla nejprve okolo rybníka po hrázi, na ež pak od sýpky prudce stoupala do kopce, na jehož volném prostranství, po pravé stran u cesty, se usadil hospodá ský dv r. Svou polohou a vzez ením p ipomínal n kdejší zemanskou tvrz. Karel již minul zmín nou sýpku, veliké stodoly, a ím více se blížil k jeho hospodá skému stavení, s tím v tším zájmem a radostným uspokojením prohlížel si sv j zamilovaný dv r, kde se mimo jiné t šil také na shledání se starým Dubským. A v tuto š astnou chvíli znovu provanulo jeho nitrem ono radostné tušení, které již od v erejška m l a jež se v n m ozvalo nyní mnohem v tší silou než p ed tím. Jako by zde na t chto místech m l se naplnit jeho o ekávaný a dávno toužený milostný sen. Ale jak pom ry na zdejším dvo e znal, nevid l zatím o ni em, co by jej mohlo oprav ovat k takovým nad jím a proto se mu jeho tušení zdálo býti naprosto zbyte ným a dokonce bláhovým. V tom jej také usv d ovalo tiché ml ení, jaké v tuto denní dobu si vynucoval

ve všech hospodá ských staveních a po celých horách sváte ní klid. Jen ojedin le ozval se stájí tlumený zví ecí zvuk a ze dvora slabý šramot, zp sobený podle všeho n jakou p ípravou nebo pot ebnou prací služebné chasy. Když však Karel zvolnil pon kud krok a zbyst il sluch, doléhal k n mu vzdálený ko ský dusot a slabé cinkání, jež se sem neslo ze známé ohrady za dvorem, kde byl výb h h íbat. Karel tomu nev noval velikou pozornost a zamí il ke vrat m, že p jde k Dubským. Ve vratech ho však ne ekan p ekvapil šafá Válek, kterého Karel hned uctiv a srde n pozdravil. „Dej Pánbu dobrý den, pane Válek!“ p i emž pozvedl do výše klobouk, který m l v ruce, a mírn se uklonil. „Pán B h dej! – a – vítám vás p kn , vítám vás, pane Horský! – to jsou k nám n jací hosti,“ zprvu pon kud p ekvapen, ale pak již s jistotou a s radostí v osmahlé tvá i vítal ne ekaného hosta statný šafá , podávaje mu ochotn svou mocnou pravici, které se Karel hned chopil, siln stiskl a pot šen pravil: „D kuji, pane Válek! Jste velmi laskav. A jak se Vám da í ? – A co pan Dubský? Je doma?“ „Inu, to víte! Když dá Pánbu zdraví a p kné asy, nemohu si na íkat. P jde-li to tak dále, budeme se žn mi brzy u konce. Pan Dubský je doma. Práv jsem mu vypravoval s Franckem sp ežení a povoz, pojedou prý do Polné, a nevím, jestli s ním nepojede i ta naše sle inka?“ „Sle inka?! – Prosím vás, pane Válek, koho tím myslíte? O jaké mi to povídáte sle ince?“ Up el tázavý pohled na šafá e mladý Horský. „A copak vy, pane Horský, nevíte?“ stejn p ekvapen divil se šafá , nemoha pochopit, že by taková známá a samoz ejmá v c mohla býti mladému muži tajemstvím. „Ješt jste ji u nás nikdy nevid l? Dceru našeho pána, Helenu? Copak vám o ní pan Dubský nikdy nic ne íkal?“ stál tvrdošíjn na svém oddaný služebník, neuv domuje si, že ona dívka, jíž m l na mysli, p ijela na dv r teprve p ed nedávnem a že je tu celkem vlastn po druhé.

57

58

„Ne, pane Válek! Dcerku vašeho pána jsem tu dosud nespat il a jejího jména ani tuze neznám,“ ujiš oval Karel. A nepamatuji si také, že by tu kdy bývala o ní p ede mnou e . „Jestli snad,“ nemoha si ur it vzpomenout, pokra oval pak nejist mladý muž, „nezmi oval se mi o ní pan Dubský letos z jara, když jsem si tu byl u vás prohlédnout ten váš nový secí stroj. Ale to víte, už je to skoro p l roku a pro samé starosti v hospodá ství lov k n kdy zapomene.“ „Já vím! Zapomene!“ Pon kud kousav , ale ne ve zlém úmyslu opakoval šafá . „Já se vám ani nedivím, pane Horský! Vy máte v hlav samé prášky, stroje, a co byste tam ve vašich létech m l míti, na to zapomínáte“! Vy ítal Karlovi životem zkušený a ošlehaný muž. A když cht l ješt n co íci, rozlet l se nenadále vzduchem zoufalý ženský výk ik o pomoc a hned za ním hrozné zavytí psa. „Ježíš Maria! N co se stalo,“ vyd šen zvolal šafá , zblednuv a t esa se na celém t le. Karlem to škublo také, ale ne ekal. Rychle se vzchopil a co mohl, utíkal za dv r k ohrad , odkud se ozvalo volání a kdež bylo jisto, že se stalo n jaké nešt stí. Když však udýchán stanul na míst , kde podle všech známek se musela stát nehoda, nevid l nic, než že v ohrad postávalo nebo voln pobíhalo n kolik h íbat, z nichž jedno, s pov domou lysinou na ele, m lo pon kud sklon nou hlavi ku k zemi a u n ho si netrp liv po ínal pes. Kousek od nich stála n jaká neznámá, ale na první pohled velmi krásná dívka, jejíž štíhlé ruce nahonem skládaly bílý šáte ek, jehož cht la patrn k n emu použít. Tak se jevila situace na první okamžik, ale jen na okamžik, a Karlovi, jenž p isp chal pomoci, nezdála se být nikterak zoufalou. Více na n ho p ed n kolika vte inami p sobilo zoufalé volání o pomoc a úp ní psa. Ale to, co vid l, byl jen okamžitý dojem klamného zdání, za nímž se teprve skrývala pravá skute nost. Vzáp tí se ozval z ohrady nový, hrozn jší ná ek ubohého psa, který tuše blížícího se a známého lov ka, rychle n kolikrát

posko il a usednuv na zadek, volal poznovu žalostným úp ním svému ran nému kamarádu, mladému h íbátku s bílou lysinou na ele, o pomoc. A tu již Karel ne ekal. Rychle, jako ten úho p ešvihl se p es horní ohradní ty a utíkal za h íbátkem, spat iv již p ed tím, jak mu po jedné nožce stéká pot kem krev. P ib hl práv v as. Mladá Lyska, jak ji zde ve dvo e podle bílé lysiny na p kné hlavi ce íkali, kladla se pomalu na zem. P ední nožky se jí t ásly, pomalu klesaly, a Karel, p ib hnuv ješt v as, šetrn ji zachytil. P ikleknuv k ran nému h íbátku, lehce zjistil podle stopy stékající krve místo poran ní, které se jevilo jako hluboká a krvácející rána na prsou. Rychlým pohybem pravé ruky vyndal z kapsy kabátu istý kapesník, který p itiskl na ránu a p idržuje jej pevn na krvácející jizv , volal na p icházejícího šafá e, aby p inesl n jaké obvazy a možno-li též karbolovou vodu. Nyní teprve si všiml nedaleko stojící dívky, která v úžasu sledovala rychlý zákrok a rozhodné po ínání mladého muže, v jehož rukou spo íval osud nebohé Lysky, jíž se snažil zachrániti od vykrvácení. Nem l mnoho asu zabývat se pozorováním jejího zevn jšku – sotva že ji pozdravil – ale jediný letmý pohled z blízka ho p esv d il, že je to dívka mladá, p kn urostlá a velmi krásná. Byla mírn naklon na vp ed, ruce se jí chv ly a její velké, erné o i, které se v tu chvíli s jeho setkaly, prozrazovaly úzkost a strach nad poran ním na zemi ležící Lysky. Oble ena byla v jednoduchý, po m stsku st ižený oblek, který jí velmi slušel. Karel m l v té chvíli dojem, že má p ed sebou n jakou kn žnu. V duchu se mihla p ed jeho zrakem postava mladé kn žny Reginy, dcery pána z Waldenberg na Podho í; té, jež asem dojížd la k letnímu pobytu do Polné. Kdyby ji nebýval znal, byl by skorem na rozpacích se domnívat, že je to ona. A tato zde, napadlo ho, mohla by snad býti dcerka Dubských – Helena, o níž se teprve p ed chvilkou dov d l od šafá e Válka. Ale na ešení takových v cí nyní mnoho asu nem l a ponechal je stranou. Veškerou svou pozornost a pé i musel v novat ran né Lysce, jež toho m la nejvíc zapot ebí. Šátek, který jí tiskl na ránu, prosákl brzy proudem vytékající krve a Karlovi se již zdálo, že

59

60

takové prozatímní ošet ení, m la-li být Lyska zachrán na, nesta í. To také ihned pochopila mladá dívka a rychle mu podávala bílý šátek, který doposud držela p ipravený v ruce. Bývala by s ním p ed chvilkou u inila totéž, co se svým u inil Karel, který byl však rychlejší a tím její úmysl zma il. Podávajíc mu jej, poklekla sp šn k n mu, odhodlána a p ipravena u initi pro Lysku vše, co bylo v její moci. Hned ji však pojala úzkost a p ipadala se náhle bezmocnou, když spat ila, že i její šáte ek, jehož Karel hned použil, po al rudnout a barvit se mezi prsty do ervena krví. „Ach Bože!“ pomozte jí – pomozte chudince, než bude pozd !“ Volala zoufale a tklivým pohledem svých krásných, ustrašených o í pat ila na Karla, jako by od n ho o ekávala záchranu. Nikdy ho neznala, vid la ho dnes poprvé, ale m la k n mu d v ru. Karlovi jí bylo líto, až ho to dojalo. Cítil s ní, dob e si dovedl p edstavit její bolest – sám také m l rád kon – ale nemohl už v té chvíli pro Lysku d lat nic, ím by jí pomohl. „Nebojte se, sle no! Nebojte! Není to tak zlé“ t šil ji. „Rána je sice zlá, doufejme však, že v tších následk míti nebude“, a co sil m l, tiskl oba zakrvácené šátky na ránu, aby zamezil další ztrátu krve. Ud lal by pro tu dívku a ubohou Lysku všechno, ale více zatím pro n init nemohl. On, i dívka, prožívali kritické okamžiky a celý ten neš astný p íb h malého h íbátka poskytoval zde v ohrad smutný obrázek. Lyska ležela napolo na zemi, napolo v náru í Karlovy silné paže a chvílemi jako bez vlády. Karel byl p i tom v pokleku, dívka v podobném postoji u nich a na n se díval po o ku neš astný pes. Pozoruje podivnou trojici, ob as v neblahé p edtuše žalostn zavyl. Stádo n kolika mladých h íbat bylo rozprášeno v koutech ohrady a po ínalo si velmi nejist . Celá ta scéna, od první chvilky, co Karel zakro il, netrvala však dlouho, sotva t i minuty, které se však zdály ob ma mladým lidem kusem v nosti.

V záp tí po té rozšt kal se radostn pes a ode dvora do ohrady v ítilo se n kolik mužských postav, které se h íbátka ujaly. Karel jim p i tom ješt vydatn pomohl a Lyska byla zachrán na. Mimo to skon il celý dobrodružný p ípad s h íbátkem také tím, že Karel poznal blíže Helenu Dubskou, kterou mu sám její otec velmi rád a ochotn p edstavil. Byla jí, jak mladý muž p edtím správn soudil, dívka, s níž prožil kus tragedie s poran nou Lyskou. A tímto zp sobem spojil se nakonec š astný osud vyváznuvšího h íbátka s osudem dvou mladých lidí, kterým p ipravil cestu, na níž m li dojíti svého životního št stí. „Ale jen to bych rád, Helenko, v d l,“ pravil pak starý Dubský, dokon iv obvyklou formalitu s p edstavováním, „kde k tomu ta Lyska p išla? To mi nejde do hlavy!“ divil se a rozhlížel se po celém obvodu d ev né ohrady, kde by co podez elého našel. Avšak nejenom mu, ale i všem p ítomným okolnost Lys ina úrazu byla velkou záhadou, na niž nemohla dáti správnou odpov ani Helena, která byla v dob nehody malého h íbátka v ohrad p ítomna. „Ach, tati! Jak ti to mám íci? Když sama dob e nevím. Ale nejspíše, že tam,“ --- ukazovala dívka sn dou ru kou k jižní stran ohrady, jejíž plot vedl podél stromové aleje, vysázené ovocnými stromy po obou stranách cesty vedoucí do Polné. „Tak se tam tedy musím jíti podívat!“ ur it , by i s ned v rou v hlase, prohlásil Dubský, asi padesátiletý, dosud zachovalý muž v bílé sváte ní košili a ve vylešt ných holínkách. „Prosím vás, pantáto, co bychom tam hledali? Vždy to není možné!“ ozval se Francek, mladý chlapík, zam stnaný ve dvo e jako ko í. „Sle na se snad mýlí. --- Ale p ece jenom!“ p ipoušt l. „Ale kde jenom? Kde? To bych rád v d l! – jak to ta Lyska vyvedla?“ divil se a rozumoval, avšak jeho rozumování si nikdo z p ítomných ani valn nevšímal. Jen starý Dubský mu na to žertovn odpov d l: „No, Francku, nech toho! To se ukáže. A povykládat si o tom m žeme

61

62

až n kdy jindy – t eba v zim , bude na to as. Nyní poj !“ mínil nakonec a dobromysln se usmál. Necht l si vykládat jeho d v rnost v chování nikterak ve zlém, a koliv by si toho Francek dávno zasloužil. Ne-li dnes, tedy pro jeho nezvyklé zp soby v denním zam stnání. M l Francek všelijaké manýry, oby ejn p i všem mnoho rozumu a e í, na všechno nahlížel jinak, a tím asto vzbuzoval ve dvo e všeobecnou nelibost. Takových lidí nájemce dvoru u sebe nepot eboval, zvlášt když k nim, jako nap íklad k Franckovi, nemohl míti d v ru pro jejich lehkomyslnost. To, že byl Francek jinak šikovný a pracovitý chlapík, nesta ilo. Starému Dubskému se nelíbil a m l s ním již nejednu mrzutost. Nebýti jeho ženy, která nad ním držela ochrannou ruku, a to jen z pouhé malicherné p í iny, že se jí vychytralý chlapík dovedl zavd it svým planým lichocením, dávno už by jej u sebe ve služb nem l. „Odpus te, pantáto – víte, já nevím,“ – rozpa it omlouval se Francek, „ale je to trochu, nedo ekl, divné“, ježto starý Dubský, jemuž další rozhovor s Franckem v p í in úrazu h íbátka zdál se býti zbyte ným, odebral se ne ekan na ozna ené místo k plotu, aby s Helenou a mladým Dubským, kte í už tu byli, pátral po p í in nešt stí. Mimo šafá e, jenž z stal hlídat se psem u Lysky, pomáhal jim p i tom také druhý eledín ve služb u Dubských, Petr. Mnoho práce s tím nem li. Helena, jež m la v hledání úsp ch, „volala již p icházejícímu otci vst íc, oznamujíc radostn : „Tati, tati, honem poj ! – Poj se podívat – ani bys ne ekl“. A poodstoupivši stranou, ukazovala p íchozímu na silný suk, který tr el v horním podélném b evn plá kovitého plotu, sm ujíc ostrým koncem dovnit ohrady. Hned tu byl také Karel, p ib hl i Petr, jenž však sotva dív in nález shlédl, z stal státi jakoby do zem zaražen. Vzpomínka na v erejšek, že tu ty , v níž neš astný suk v zel, vym oval sem za starou, inila z n ho áste n viníka Lys iny nehody. Pomáhal mu p i tom Francek, avšak žádný z nich na holi nic podez elého neshledali. Ostatn ospravedl oval se v duchu,

opravu provád l skorem až na samý podve er, takže mu to nemohl nikdo vy ítat jako neopatrnost. „A podívejte se, pane Horský, jsou na n m ješt stopy krve a – dokonce i srst!“ upozor oval nájemce mladého muže, ohledávaje pozorn místo, na n mž se Lyska zranila. „Prosím, pane Dubský,“ p istoupil se zájmem blíže Karel, „Vidím dob e,“ pravil. „Nepochybný d kaz o tom, že si ten suk vrazila Lyska do prsou. Nevím, co m la v úmyslu, ale jestli vyvád la a p i tom se pokusila p esko it plot, nabodla se. Tak tomu nejspíše bude a myslím, že by se její p ípad nedal ani jinak vysv tlit“. „Ano, tati! Pan Horský se nemýlí, má pravdu!“ V tom se jeho názor shoduje. Pokud jsem Lysku pozorovala, mohu mu na to p isv d it, ozvala se Helena, pravdivost Karlova názoru nadšen potvrzujíc. A hned pokra ujíc, vysv tlovala. Krátce p ed tím, než jsem zpozorovala, jak jí tryská krev, po ínala si velmi divoce. Skákala to ila se a vyvád la jako enšpigl. Marn jsem se ji snažila utišit, Lyska byla jako vítr. Pak se pojednou ze st edu ohrady rozb hla a zamí ila p ímo sem. Vysko ila, postavila se na zadní nohy, jako kdyby cht la p esko it plot, p ední nohy m la již pres n j na druhé stran , ale hned se svezla nazp t a n jak náhle ztichla. Ani mi v té chvíli nep ipadlo na mysl, že by to mohlo míti pro ni n jaké následky, a nebylo také pro se obávati. Lyska pak ješt , tušíc snad svoje nešt stí, p ib hla za mnou, ale bylo na ní znáti velikou skleslost. A tu jsem si ke své hr ze všimla, že siln krvácí. Zde mladé dívce selhal pojednou hlas a div, že ji nevytryskly lítostí slzy. Brzy se však opanovala a dodala... Hned jsem volala o pomoc a jako na zavolanou p isp chal pan Horský, jenž se Lysky ujal. Jemu nejvíc m žeme d kovat, že to s ní tak dob e dopadlo. P i tom se roztomile usmála a podívala se vd n na Karla. Karel byl dív inou vd ností p íjemn p ekvapen, a opláceje její p ív tivost stejným zp sobem, lichotiv namítal. „Konal jsem sle no, jen svoji povinnost, a mám-li snad o Lysku n jakou zásluhu, pak jsem za svoji námahu dávno odm n n. Od inila ji vaše milá spole nost," lichotil nevinn , nespoušt je s Heleny o i, které jí hled ly up ímn do tvá e. „Ale, ale, pane

63

64

Horský! Vy jste m p kný tverák a k tomu velmi skromný – pane – vy to umíte!" vytýkal s povd kem mladému muži starý Dubský, kvituje se zadostiu in ním, že si tak cení jeho vlastního dít te". „Ani bych to do vás nikdy ne ekl,“ hrozil mu prstem. „Nyní však,“ podíval se starostliv po ohrad , „abychom toho pochlebování nechali. H íbata jsou již nepokojná a m li bychom je odvést do stáje. A Lysku také. Vidíte pane Horský, ukazoval sm rem k nepokojnému h íb ti, tak se mi zdá, že by už cht la, mrška pomalu na nohy!“ Pak se ješt obrátil s vážným pohledem k Petrovi a s mírnou vý itkou ve hlase mi pravil: „Vidíš, Pet e! To všechno nemuselo být. Vím, že za to nem žeš, byla to taková zvláštní náhoda, ale pamatuj si... opatrnosti nikdy nezbývá," p ipomínal mu moudrá slova starého p ísloví. „Ale kde pak je Francek," vzpomn l si, postrádaje druhého provinilce, jemuž by také rád dal trochu toho kázání. „Kde jenom v zí?" a všichni p ítomni s ním. Každý hled l jinam, ale nikdo nev noval valn pozornosti tomu, jak se k nim pomalu krade jedno z n kolika h íbat a rovnou k Helence. Po ínalo si velmi nepokojn , z ejm proto, že ho obt žovaly neodbytné mouchy. Pohazovalo hlavou, ot ásalo se, kopalo nohama a pojednou došlo až k nic netušící dívce, položilo jí znenadání hlavi ku k t lu a mocným rozmachem, otírajíc se siln o dív í t lo, pohodilo hlavou vzh ru, až Helenka zavrávorala. „Ale, ty jedna, co to d láš!" vyk ikla leknutím, marn se snažíc udržeti na nohou. Klopýtala, vrávorala, potácela se a již padala naznak pomalu k zemi, když v tom hbit , jako mrštná ko ka, p isko il k ní Karel, a než se kdo nadál, octla se Helenka v pevném ob tí jeho svalnatých paží. Ucítiv dotek jejího pružného, vonného t la, v ni jejich šat , projel jim náhle sladký mámivý pocit, který jej tém zbavoval smysl . Omámen jejím mladým t lem, její sladkou v ní, p itiskl ji siln k sob a svíral ji na chvíli jako vzácnou ko ist. Petr mu až závid l a Franckovi, jenž zatím p išel a nemohl si celou scénu nijak vysv tlit, pohrával na tvá i škodolibý úsm šek. Helenka se chv la v Karlov náru i, jako polapené ptá e, ale ne strachem nebo bázní, nýbrž pocitem p íjemné rozkoše a blaha. Udivovala ji Karlova t lesná obratnost

jeho sm lost a v bec na ni p sobil dojmem silného a velmi sympatického muže. áste né zdání o jeho osob již m la, otec se jí o n m zmi oval, ale skute nost p ekonala všechny p edstavy. Bylo jí to proto velice milé, když ji tak hrav uchvátil a p itiskl nenápadn k sob . P ipadala si náhle jako v krásném snu, z n hož se neradi probouzíme. Když ji pak její zachránce postavil na nohy, celá se za ervenala a na chvíli se nemohla podívati nikomu do o í. Ani Karlovi ne. Karel se už nemohl snadn ji p izp sobit situaci. Jakmile pustil Helenku, po al se hned zabývati konejšením Vandy, totiž h íbátka, které mu poslalo Helenku do náru e, a d lal, jako by se nic nestalo. Starý Dubský, vida své dít v nesnázích, jal se ji hned t šiti: „Ale, b ž, Helenko! Snad by ses nestyd la, za to p ece nikdo nem že," vymlouval jí to vážn . „Leda ty mouchy, které si p išla Vanda k tob odehnat. „Nebýti tady pana Horského," pohodil k n mu hlavou, ale tomu již zahrával na tvá ích smích, „možná, že by to skon ilo pro tebe h . Vždy t p ece neukousl!" dokazoval, nepochybuje o tom, že by se jeho slova minula ú inkem. Aby však dceru nevystavoval další zv davosti domácí eled , na ídil Petrovi a Franckovi, o n hož tu ovšem nyní nejmén stál, aby odvedli h íbata dom , on že pak si vezme se šafá em na starost Lysku. U iniv také Karlovi srde né pozvání, aby navštívil jejich d m, prozatímn se rozlou il a pomalu odcházel. Helenka s Karlem tiše osam li. Za chvilku ruch v zahrad uslábl a zbyli tu jen sami dva. P ed tím ješt projevil Karel ochotu, že by vypomohl s Lyskou, ale nájemce dvoru jeho pomoc šetrn odmítl, aby si tím ned lal starostí, že to je v c jeho a šafá e. A šafá k tomu také neml el. Doporu oval žertem Karlovi, aby si rad ji hled l Helenky, u ní že by mu to lépe slušelo, zvlášt , když k ní dovedl být tak galantní. Starý Dubský byl téhož mín ní, a jak Karla znal, nem l by proti tomu nic, i kdyby se o jeho dceru vážn zajímal. Vždytˇ tato myšlenka p išla mu v poslední as už nejednou na mysl a dnešek ji v n m probudil znovu a siln ji k životu. Karel se ovšem nehn val, že dostal košem. S tou pomocí to nemyslel nijak vážn , nabídl se jen tak na oko, aby se ne eklo a rád se pak vrátil k Helence, která se tím cítila mile dot ena nebotˇ se

65

66

zde v ohrad pro ten p ípad zdržela a ekala, že doprovodí milého hosta dom . Pozvedla k n mu roztomile o i a rozpa it se usmála. "Pane Horský, p jdete nyní k nám?" otázala se tiše s jakousi nejistotou v hlase, jako kdyby se obávala, že by Karel nemohl nebo nebyl ochoten splniti otcovo p ání, aby p išel k nim. Slova její byla provanuta n hou, zn la m kce a s celé její mladé bytosti vanulo takové kouzlo, že Karel pocítil náhle touhu uchopiti ji za ruku a políbiti ji. Jen st ží p emáhal své pohnutí, a zadívav se Helence p kn do o í, rovn ž s úsm vem odpov d l: „Velice rád, sle no! Možná, že by již byla moje návšt va ukon ena, kdyby nebylo Lysky. Jsem na cest do Polné a m l jsem stejn v úmyslu navštívit vašeho otce! Zde se na okamžik odml el, podez ele se usmál, na ež pak škádliv , pon kud nejist , dodal: „Ale vám snad, sle no Helenko, nebude na tom záležet, p jdu-li k vám i ne? Helenka se za ervenala a Karel mohl vid ti, jak ji p ešel p es o i jakýsi šedavý stín. „Cože to ten sm lý sedlák pravil?! – Jaká to otázka! – A pro to chce v d t?" tázala se sebe sama udiven v duchu, a k tomu nebylo t eba mnoho d vtipu, a sta ilo jen trochu dobré v le, aby si mohla jeho zájem vysv tlit. A jak je d v rný! – Helenko jí ekl – No, tohle mu p ece nem žu jen tak odpustit a jak jen mohla, snažila se p ísn tvá it, up ivši sv j pohled na Karla. „Pane Horský“, ekla skorem chladn , a ruce, s nimiž si až dosud pohrávala, svezly se jí rychle k bok m, „pochybujete snad o tom, že bych nem la míti zájem o muže, který nám prokázal takové dobrodiní, jako t eba vy?" odpov d la s nucenou p ísností, která jí nakonec selhala v hlase. „Myslím, že skorem ne," pronesl Karel jen tak, aby n co ekl, a v jeho o ích zra il se údiv i zklamání, z ejm proto, že byl p ekvapen dív ím tonem a také tím, že se Helenka vyhnula jeho p ímé otázce. A Helence to bylo skorem líto, vy ítala si svoje slova jako náhlý rozmar, nemajíc k nim d vodu, nebotˇ Karel jí nic zlého dohromady ne ekl a ku všemu poci ovala k n mu opravdovou úctu, byl jí milý, ale nemohla a necht la mu hned v první chvíli dáti najevo, že by jej cht la z této p í iny pod domácí st echou vid ti, jak podle všech známek tušila, že by si to ten mladý a hezký sedlák up ímn p ál. Bránilo jí v tom pak také 67

n co a byla k tomu vedena svým zvláštním pudem, aby vzdorovala do jisté míry jeho snahám o její p íze , jako by tušila, že na tom závisí budoucí její št stí. Jako by v d la, že má p ed sebou muže, u n hož by povolné a povrchní d v e nem lo trvalé ceny a že by si ho pak asem nevážil. Nez stávalo na ni bez vlivu také to, že Karel byl krásný, p kn urostlý chasník, m l výraznou tvá , a t ebaže jen sedlák, dovedl se nenucen chovat, m l p kné zp soby a takovou také i e . Doposud ho dob e neznala, byli spolu jen chvilku a snad by ji to pak n kdy mrzelo, kdyby si dovolil její d v ry zneužít. V záp tí potla ila svou lítost a s klidným zdáním, že nechápe d vodu Karlovy tužby, pronesené p ed tím v otázce, pokra ovala ve lži: „A kdyby ani toho nebylo, že by mi na vás, pane Horský, nezáleželo, tak se podívejte na vaše šaty!" ekla kárav , s uraženou tvá í, ukazujíc mu na n . „Ráda bych vám je o istila, abyste mohl zase mezi lidi," dodala vy ítav s jistým uspokojením v o ích, patrn nad tím, že dala Karlovi, o níž by však nikomu necht la tvrdit, že by si ji opravdu zasloužil. V záp tí na to popošla k n mu asi dva kroky, vzala jednu jeho paži do svých a pozvedla ji p ed n j do výše. „Vidíte, pravila, ale ne už tak velitelsky, nýbrž více p átelsky jak jste zamazán?" Myslela na rukáv, p es n jž mu p ejela n kolikráte všete n rukou, cht jíc ho o pravdivosti svých slov p esv d iti. Pak hned spustila jeho paži k boku a na jejích lících objevil se velmi roztomilý úsm v, s nímž pohlédla mladému muži do tvá e. Zajisté velmi lichotivý pokyn, jenž vracel nad ji k d v e, anebo to m l býti zp sob, jímž m l býti Karel usmí en. Karel se nyní octl na chvilku na váhách. Nev d l, má-li se na Helenku zlobit nebo smát. V jeho duši ví ila sm s dojm , které se rychle st ídaly a jeden vytla ujíc druhý, ustoupil pak jinému. Zklamání, vzdor, obdiv vyvolávaly v n m zmatek, ale posléze se vzmužil a nabyl klidné rozvahy. Nicmén zra il se doposud v jeho p kných o ích údiv, ani ne tak nad tím, že se mu dovedla Helenka tak náhle vzep ít, což ostatn m lo také sv j zvláštní p vab, jako spíše proto, jak jí to v tuto chvíli p kn slušelo. V celém tom jejím vzdoru spo ívalo jakési podivné kouzlo, ale ten její pohled o í a úsm v, s nímž mu práv nyní utkv la na tvá i, uvád l jej v pokušení a byl p ímo sv dný. A to jej zejména pon kud mátlo. 68

P ed chvilkou se ty její o i na n ho ješt mra ily, málem by ho sle inka považovala za pošetilce a pak náhle takový obrat.V tom n co v zí, ta dívka by s ním asi ráda, sehrála n jakou komedii, myslel si. Ale ne, panenko, ne, mýlíš se, smál se pro sebe v duchu a dodávaje hlasit , škádliv se Helence omlouval: „Odpus te, sle no, nemyslel jsem, že pro vás budou míti moje šaty takovou cenu, že by vám t eba byly milejší než já. Ale to nevadí. Mám alespo nad ji, že po nich p ijde ada i na mne," mínil a vesele se usmál. „Myslíte? No, to si tedy po káte!“ zamra ila se dívka, a aby Karel nepoznal, že lže, zadívala se honem do zem . „Škoda!" zalitoval Karel, ale jen se zdánlivou lítostí v hlase. „Cht l jsem se dnes pochlubit mé sest e Lence, že jsem si již našel dívku, a – pane – hezké a šikovné d v e!" zalichotil pon kud nemotorn , „a tedˇ vidím, že p ijdu dom s prázdnou. To mne Lenka špatn p ivítá!" p iznával se, avšak spíše to vypadalo tak, jako by tím na Helence vyzvídal. „Vždytˇ ješt nemusíte na íkat, pane Horský, ješt není tak zle. Jd te do Polné a tam se vám t eba n jaká dívka šikne a bude se vám více líbit, než ta, o které mluvíte,“ vymlouvala se dovedn Helenka, jež hned zv dav pozvedla hlavu, když se jí Karel zmínil o své sest e. Pocítila ihned o ni zájem, nebotˇ již chvíli již znepokojoval Karl v bílý líme ek a p kn upravená mašle na motýlka, o n mž si myslela, že jej nikdo jiný neuvazoval než ona. A rovn ž jeho košile, pokud ji nezakrývala m lce vyst ižená vesta, p sobila nápadn svou b lostí. Považovala skorem za jisté, že bezvadný zevn jšek, ne ekaného hosta týká se jaksi jí, jeho sestry Lenky, ta že má na tom nejv tší podíl. Zajisté velmi zajímavá dívka, jako ten její bratr, povídala si již p ed chvilkou tiše a nyní ne ekajíc ani na Karlovu odpov , kterou se jí už chystal íci, projevila p ání, že by ji cht la poznati. „Promi te, pane Horský, že vyrušuji,“ pravila omlouvajíc se, než projevila svoje p ání, ale mám k vám prosbu – „nemohl byste býti tak dobrý a nevzal byste n kdy vaši sestru k nám? Podívejte se,“ vysv tlovala, a u inivše krátkou p estávku, která neoby ejn v takových p ípadech bývá zvykem, „má-li býti zd razn n n jaký nápad nebo význam d ležit jších slov“, pokra ovala:P Pocítila ihned o ni zájem, nebotˇ již chvíli ji

znepokojoval, Karl v bílý líme ek a p kn upravená mašle na motýlka, o n mž si myslela, že jej nikdo jiný neuvazoval než ona. A rovn ž jeho košile, pokud ji nezakrývala m lce vyst ižená vesta, p sobila nápadn svou b lostí. Považovala skorem za jisté, že bezvadný zevn jšek, ne ekaného hosta týká se jaksi jí, jeho sestry Lenky, ta že má na tom nejv tší podíl. Zajisté velmi zajímavá dívka, jako ten její bratr, povídala si již p ed chvilkou tiše a nyní ne ekajíc ani na Karlovu odpov , kterou se jí už chystal íci, projevila p ání, že by ji cht la poznati. „Promi te, pane Horský, že vyrušuji,“ pravila omlouvajíc se, než projevila svoje p ání, ale mám k vám prosbu – „nemohl byste býti tak dobrý a nevzal byste n kdy vaši sestru k nám? Podívejte se,“ vysv tlovala, a u inivše krátkou p estávku, která neoby ejn v takových p ípadech bývá zvykem, má-li býti zd razn n n jaký nápad nebo význam d ležit jších slov pokra ovala: „P íští ned li je v Polné pou , kterou sv tíme také u nás ve dvo e. Nevím, máte-li k ní n jaký vztah, ale p jdete-li, vezm te vaši sest i ku s sebou a stavte se u nás. Tak ráda bych ji vid la,“ povzdechla na konec toužebn a naklonivši stranou hlavu, pohlédla prosebn na Karla. „Což, o to by nebylo, nemáte zvláštní p ání, Lenka se už t ší do Polné, ale co tomu eknou vaši, maminka a tatínek, zvlášt kdyby nás p išlo více“ upozor oval, maje na mysli hlavn otce, k n muž musel míti ohled. „Není t eba obav. Rodi e nebudou proti tomu, spíše budou míti radost. A kdyby vás p išlo sebe víc, jste nám všichni milými hosty,“ ujiš ovala dívka, a mohla to s jistotou tvrdit, dob e v douc, že otec je Horským naklon n a že jej návšt va z Podlesí velmi pot ší. Za tu krátkou dobu, co s ním pobyla od svého p íjezdu pod jednou st echou, vytušila tak z jeho e i. Rád a s oblibou zmi oval se p ed ní sem tam a nenápadn o Horských, a tím se také stalo, že Karla znala ješt d ív, než se sním setkala. Co se pak matky týkalo, byla p esv d ena, že nebude míti žádných námitek proti pozvání p espolních hostí a že jí tu radost nezkazí. „Tak tedy platí,“ schvaloval Karel. „Dá-li Pán B h zdraví, v ned li na shledanou,“ dodal po starodávném a k es anském zvyku, ponechávaje p íští v ci na v li Boha. Cht l se ješt krátce

69

70

vrátit n kolika slovy k dív in poznámce, v níž ho odkazovala s milostnými zám ry do Polné, ale upustil od toho. Potla il tuto touhu. Cht l jí dáti najevo, že jen ona Helenka, se mu líbí, že již má své d v e vyhlédnuté a že si jinou hledat nebude. S klidnou rozvahou sebev domého muže dovedl se však zap ít, nepovažujíc práv za nutné zavád t o tom znovu e a odložil tuto záležitost na p íšt v pevné nad ji, že mu k tomu dá as p íležitosti ješt dost. Kdyby jí však nebylo, nemínil by dlouho otálet a nalezl by si již zp sob, který by mu byl s Helenkou p íznivý. Takové milé d v e, jaké p edstavovala ona, bylo jeho dávným snem. Nyní záleželo na n m, aby se mu vyplnil. Nyní, když m la Helenka Karl v slib k pou ové návšt v , odebrali se oba mladí lidé do dvora. Jestliže p edtím mladý Horský obdivoval Helenku pro její osobní p vab, m l zde také p íležitost se p esv d it o jiných jejich vlastnostech, které ji zdobily a zasloužily si obdivu. Týkaly se p edevším praktických stránek pro život a hlavn její povahy. I v tomto ohledu tkv lo p i ní zvláštní kouzlo a získávala si vážnosti a úcty v dom , ve spole nosti a všude kde p išla s lidmi do styku. Každý její krok, každý její pohyb, každé pronesené slovo, bylo významné gesto, které udivovalo, mluvilo pro ni, okouzlovalo a prozrazovalo ušlechtilost. V každém po inu, jednání, byla patrna zdrženlivost, d stojný klid a jistota, n kdy až chlad, a p ece nebylo možno íci, že by byla hrdá, nebo, že by byla roztomilá. Naopak! Vše to jí sloužilo ke cti, prozrazovalo jemnost a takt a sv d ilo o ušlechtilé povaze. N kdy šlehl v jejím oku jako by panova ný, nezkrotný plamen, ale více v cí mluvilo o její n žnosti a hluboké poko e. Vznešená grácie, ale vt lený and l zárove . Nekonala každé domácí práce, a p ece se neštítila žádné, byla-li naléhavá. Nechala si i sloužit, když toho bylo t eba, a p ece by se nikdo nemohl opovážit tvrdit, že by byla panova nou a lenivou, nebo že by byla v dom popelkou. Takovou se zdála býti Helenka v Karlových o ích za jeho návšt vy ve dvo e. O mnohých svých vlastnostech podala mu zde d kaz a o t ch, kterými ji obmýšlel nebo dosud nepoznal, podal mu sv dectví as. P inesl mu i zklamání, na n mž však Helenka p i své

povaze nenesla vinny a jež se obrátilo v radost a m lo v budoucnu na jeho št stí s mladou Helenkou nemalý vliv. D íve ješt , než tedy p ekro il u Dubských domácí práh, požádala jej Helenka o prominutí, a za chvilku, sotva se trochu poohlédl po dvo e, vracela se jeho pr vodkyn s p vabn p ipásanou zást rkou a se dv ma kartá i na od v v ruce. A nyní došlo na záležitost, která se odbyla neoby ejn hladce a rychle. Karel Horský, spat iv, co Helenka nese v ruce, snad pochopil, že nyní p jde o jeho šaty. Rychle svlékl lehký tmavý kabát a uchopil nabízený kartá a již se dali bez dlouhých e í spolu do práce. Ona šlechtila piln jeho kabát a on zase své sváte ní kalhoty starodávné, ale p kn st ihnuté koženky. Po pravd e eno, nestálo trochu toho prachu, nemohlo by se íci ani špíny, na Karlových koženkách ani touze za to. Mladý sedlák odbyl takovou mali kost velmi brzy. Nyní m ly p ijíti na adu jeho vysoké , zaprášené boty, ale o ty jako by Karel prozatím nedbal. Více jak to, lákal jej pohled na Helenku, na níž co chvilka up el nenápadn a zálibn o i. Napl ovalo ho totiž úžasem a radostí, jak se ta "sle inka" dovede postavit k práci, jak dovede vládnout kartá em a jak je p i tom rozkošná. M l o ní zprvu jiné mín ní, ale Helenka mu dala poznat, a ješt dnes víckrát, jak se v ní mýlil. Krása, elegance a smysl pro práci slu ovaly se v té mladé dívce a p iodívaly ji mocným kouzlem, jímž byl Karel unášen. A tato mocná síla p sobila na n ho i nyní, kdy m l míti na mysli jiné v ci p edevším sv j zevn jšek. Helenka jako by tušila, co se v jeho nitru d je, post ehla nejeden jeho zbožný pohled, p edstírala však navenek lhostejnost. Ale jen potud, pokud Karel p estlal myslet na svoje holinky, k nimž hned dovedla obrátiti jeho pozornost. "Málko!" zavolala. "Má-á-lkó," opakovala dlouze, s n jakou melodií, pohledem obrácena k nedaleké síni, odkud o ekávala, že volaná nejspíše vyjde nebo že se jí na její výzvu ozve. Ne ekala dlouho. Málka se práv zabývala n jakou práci v kuchyni. Bylo to mladé a velmi p íjemné mladé d v e, pocházející z nedalekého Vrchova z chudobné, ale spo ádané rodiny. Po okolí bylo o ní také všeobecn známo, že je pracovitá a spolehlivá, a když p ed rokem odešla Dubským služka, byla p ijata na její místo

71

72

ve dvo e. Více domácí paní k ruce než k hospodá ství. Pro svoji milou povahu získala si za nedlouho ve dvo e obliby a také s Helenkou se brzy sp átelila. A nyní, když Málka zaslechla známý Helen in hlas, nechala vší práce a sp chala ven. Zprvu se skorem ulekla. Ješt se ani nevzpamatovala z prvního úleku nad nehodou Lysky, a nyní myslela, že se op t n co stalo. Proto si pospíšila. Ale, že sotva vystr ila hlavu na dv r, jako kdyby z ní kámen spadl. Krom mladého Horského a Helenky nebylo zde nic, co by nasv d ovalo n jaké zlé situaci. „Co si p eje naše sle inka?" zeptala se na prahu sín vesele, a pon kud p ekvapena p ítomností mladého muže, utírala si v rozpacích do zást ry ruce. „Ale tady n co pánovi“. Helenka ukázala uctivým posunkem na Karla. „Pot ebuje si n ím vyleštit boty. Budˇ tak hodná, p ines n co“. „Prosím, a jak by ne. Což o to!“ poznamenala Málka ochotn a jen co by dva t i ekl, p inesla d ev nou zásuvku, v níž byly istící pot eby na obuv. „Tak prosím, pane Horský, poslužte si!“ pokládala p ed n ho p inesené v ci a pak se honem vzp ímila a podávala Karlovi nesm le ruku. „Vítám vás k nám,“ pravila p i tom jaksi nejist a skromn pozvedla k n mu své p kn modré o i. „D kuji vám Málko! Jste hodná!" pochválil ji Karel, stisknuv nabízenou upracovanou ruku. Helenka až nad tím pocítila v prvním okamžiku sobeckou lítost, nebyla si ani ur it v doma pro . Zastyd la se pak, ale nemohla za to. Mohla si to také vykládat všelijak. Vypadalo to bu tak, že Karel m l ve zvyku ko it se každé zást rce, a pak by nebylo eho litovat, anebo ten mladý sedlák ne inil valných t ídních rozdíl , zvlášt , když šlo, jako nap íklad v tomto p ípad o osobu po ádnou. P edstava o spole enském t íd ní byla Helence nejasnou, ale vždycky byla ochotna v it tomu druhému, že je Karel gentleman. Ale i Karlova návšt va ve dvo e byla provázena takovými a podobnými pocity. Bylo mezi nimi více dojm povzbuzujících. A to obojí mu dalo možnost k p vodními úsudku o Helence. Každý jednotlivý poznatek byl jako jeden lánek, který se pojil v

neviditelný et z, jímž byl k této dívce p ipoután. Milým dojmem ve dvo e zejména na n ho p sobilo to, jak se Helenka dožadovala pomoci od Málky, jak ve v ci týkající se jeho zevn jšku, tak ve všech záležitostech domácích. O jejím smýšlení a dobrém pom ru k svým pod ízeným sv d ilo také i chování k ostatní eledi. Um la si poru it i rázn , ale takový rozkaz, jak na vlastní o i vid l, m l sv j dobrý ú el a nestrp l odkladu. Byl vykonán s ochotou, a všeobecn by se dalo soudit, že by domácí eledˇ ud lala pro Helenku nevím co. Jen Francek se Karlovi n jak nelíbil. Jeho posunky ve tvá i vyjad ovaly se pov tšin jakýmsi divným cynismem nebo ob as ze strany škodolibým úsm škem, namí eným proti n mu. Nemohl si jeho jednání vysv tlit, ale jen si jasn uv domil, že se p ed tímto lov kem musí míti na pozoru. Karel byl také s Helenkou ve stáji, podívat se za nemocným h íb tem a tato návšt va za n mou tvá í potvrdila, jak dcera Dubských má v lásce domácí zví ata, zvlášt kon . Byla dcerou po otci, jenž slul svou p íchylností k ušlechtilému druhu t chto domácích zví at, na nichž lp l jako mnohý eský sedlák, jehož p vodu byl i on, Dubský, rodem z ech a nyní nájemce panského dvorce U panské huti. Když pak byl Karel u Dubských št d e pohošt n, rozlou il se a v doprovodu Helenky a jejího otce opustil dv r. Tato milá dvojice doprovázela ho ješt až na kopec k mladému lesu, od n hož byla na dvorce s pozemky p kná podívaná a odkud pak Karel pokra oval za svým posláním do nedaleké Polné sám. „Vidíš, Helenko,“ zastavil se asi v p li kopce Dubský a oto iv se stranou, ukazoval k jižním les m. „Tam za lesem – vidíš tu šedou špici, to je v ž kostela, v n mž byl tady pan Horský pok t n. V tu stranu je Podlesí,“ dodal pak, pokládaje za d ležité, aby s polohou rodné vsi váženého hosta svou dceru seznámil. Helenka se rozhlédla a vzáp tí nadšen potvrzovala tento objev, jenž jí byl milý. „Ano, tatínku, vidím i kousek bílého zdiva! Tam, není-liž pravda?" pozvedla pravici tím sm rem, kde p ed tím mí ila i otcova ruka. Ale její radost setrvala jen na chvilku. Jen tak dlouho, pokud se nepodívala na Karla. Pak si náhle p iclonila

73

74

vztaženou ruku k o ím a její pohled svezl se na lány do široka roztažených polí, zalité slune ním jasem.Uv domila si, že dala p íliš najevo sv j zájem, a proto se snažila jeho ú inek p ed hostem n jak zast ít. Jestliže se pak domnívala, že Karel neví, jak p ed ním hraje falešnou hru, pak byla na velkém omylu. Mladý Horský dob e post ehl, jak se jí rozjasnily o i, jak zazá ily, když spo inuly na špi ce vzdálené v že rodného kostela. A tím mu vysv tlila dost, co za ínalo pu et v jejím mladém srdci a co p ed ním svým chováním tajila. Sebev dom jí pak p i lou ení stiskl ruku a podržel ji na chvíli ve své, a se tomu Helenka do poslední chvilky bránila. Pon kud nad tím v duši zaho kl, ale nikdy se nemínil vzdáti nad je na její p íze .

IV. Bylo již krátce p ed polednem, když se Karel Horský vracel z Polné a krá el po vyšlapané stezce podél polní cesty ke Dvorku. Více jej to táhlo ke dvorci U panské huti, ale okolnost, že sm r cesty k domovu na Dvorek byl kratší, a že tam cht l vykonati návšt vu, byl nucen jíti tudy. A potom, myslel si, jíti nazp t okolo Dubských, kde dlel ráno v p ítomnosti mladé dívky návšt vou, bylo by trochu nápadné, zvlášt , když se o tom, ani slovem p ed nikým nezmínil. A vzpomínka na dnešní pobyt ve dvo e, vyvolala v n m vedle p íjemných dojm , také nep íjemný pocit, že staré paní Dubské nebyl by práv vítaným hostem. Vytušil tak z jejího divného chování, jež bývalo d íve vždycky srde né a najednou taková zm na, to jist souviselo n jak s Helenkou a s ním. Kdoví, co s ní smýšlí? U Mrázk dob e pochodil. Pro osevové žito, za n ž by dal v náhradu svoje, mohl si p ijet podle možnost v úterý nebo ve st edu v týdnu po polenské pouti. Byl tedy spokojen a svoji dobrou náladu projevoval ob as tím, že si vesele zato il v ruce holí, jejíž bzu ivý tón doprovázel ob as veselým pop vkem. K pocitu p íjemné spokojenosti p ispíval i nemálo slune ný den, plný pohody a ranní p íhody u Dubských. P ed dvanáctou hodinou polední obcházel již dv r a blížil 75

se k obytnému stavení. D íve však, než ješt tam vešel, zahlédl na zahrad mladého muže, který spat iv jej, pozorn si jej na okamžik prohlížel, ale v záp tí mu b žel radostn vst íc. Karel jej také poznal a zrychlil krok. Byl to Jí í Kalina, syn nájemce tohoto poplužního dvora a jeho dobrý známý. "Vítám t , Karle! Kde jsi se tu vzal ! A to je dost, že zase jednou jdeš k nám"! vítal nenadálého hosta Ji í a hned se uchopil Karlovy nap ažené pravice, kterou mu srde n pot ásl. „To víš, kamaráde, jsou žn , a mnoho asu na chození nemám,“ ohražoval se Karel. „Vracím se z Polné. Byl jsem u Mrázk , zdali by nám nevym nili na setí žita, a tak mne tu máš,“ dodal na vysv tlenou. „Žito?" podivil se Ji í. „Lepší než, jako máš ty, v celém Podlesí jsem nevid l. Tak co bys ješt cht l! Takové žito, jako letos sklízeli Mrázkovi jsi m l tady u cesty ty,“ mávnul tím sm rem holí Karel a ukazoval, kde ješt p ed trnácti dny šum l veliký žitný lán. „Co se našeho tý e, není špatné, ale nap esrok by už mohlo být. Je to starý a vysetý druh, a proto si chci zav as zkusit a opat i nový.“ „Vím, Karle, vím! Znám t , jaký jsi hospodá , a což teprve až se oženíš!“ Lichotiv a úmysln narážel Ji í, aby tím obrátil hovor na jiné pole. Ji í Kalina byl ve v ku, v n mž dospívající hoši projevují svou životnost více zájmy o n žné pohlaví a nep ipoušt jí si p íliš starosti o všední v ci. A o n m, o Ji ím, bylo by možno íci totéž. D v ata a milostné pletky, to ovšem nebyl jeho jediný životní zájem. O svá pole a dvorec, na n mž s otcem hospoda il, dbal. Milejší než hrouda byly mu však asem knihy, které mu otvíraly o i a probouzely v n m utajené vzn ty po krásnu a po n em vyšším. A na této cest k vysokým metám povznášel jej p edevším p vab sli ných žen. Nosil jich a vyst ídal ve svém roztouženém srdci už n kolik, ale že byl nesm lý, skorem se žádné se svým citem nesv il. Jen potají se mu il a vzdychal. Postavou byl Ji í o n co menší, nežli byl Karel, ale tento nedostatek t lesného vzr stu byl nahrazen štíhlostí. M l mírný a laskavý obli ej a takové i milé o i. Celým svým zjevem p ipomínal spíše studenta a tak ho nyní vid l i Karel. 76

Na jeho narážku o žen ní mu odpov d l: „No snad ješt n jaký ten rok nebo dv leta po káš? Už jsem na cest “. P ed Karlovými zraky vznášela se na okamžik Helena Dubská. „Tak ty tedy, Karle, máš už vyhlédnutou nev stu? A je zdaleka? To jsem opravdu zv dav, ale ty mi to, brachu, odpustíš,“ omlouval se p ekvapený Ji í, nebo dosud neslyšel, že by m l Horský s n kterou dívkou v okolí pom r. Kdyby tak, pane bože! zatoužil v duchu, byla tou nev stou naše Božena, že by se Karel v ní shlédnul? Jaké by to bylo pro ni št stí! Nechal se unášeti vidinami dobromyslný hoch. Ale vždy Karel nedal nikdy nejmenší nad je, vzpamatoval se Ji í, a náhle jako kdyby byl padajícím trámem do hlavy zasažen, projelo mu hlavou mu ivá podez ení: To bude jist Helena, dcera Dubského! Mladý Horský se s ní dnes setkal. A já – já – Bože! – vždy já bych s ní také rád mluvil! v náhlé a blouznivé lítosti zana íkal potichu Ji í a ani neslyšel a nevid l, že Karel k n mu mluví. Ke skute nosti p ivedl ho teprve sest in hlas. „Ji í! Ji í! Kde se touláš? Poj ob dvat!“ Neslo se sem táhlým tónem ze stavení. „P ijdu hned, jsem zde,“ ozval se Ji í, na eš se obrátil ke Karlovi. „Myslím, že budeš míti, Karle, také hlad. Nenech se pobízet a poj ! M žeš poob dvat s námi,“ zval ho, ale n jak se mu lítostiv t ásl hlas. Karlovi neušlo jeho rozechv ní a dob e vid l, jak Ji ímu náhle zbledla tvá . Váhav mu odpov d l: "D kuji, Ji í. Rád bych se šel k vám podívat, myslím však, že nep icházím práv vhod," zapochyboval uznale Karel, a si mohl býti zcela jist, že u Kalin by p ed ním nez staly dve e zav eny, nikdy a v žádnou chvíli. „Ale nyní mi pov z, Ji í, co se ti stalo? Není ti snad dob e“? Karlovy o i spo inuly soucitn na tvá i mladého Kaliny. „I to nic, Karle. To mi tak asem p epadne taková slabost, a pak je zase dob e," vymlouval se Ji í, a aby byl ušet en dalších otázek, snažil se, aby byl již rad ji v kuchyni. A u inil celkem dob e. Domácí lidé u Kalin již ekali. Celá kuchy byla prostoupena p íjemnou v ní masové polévky, p ipravené ve v tším hrnci na stole. Pantáta Kalin v, pachtý zdejšího dvora a rozšafný hospodá , pocházel již netrp liv po kuchyni. Co chvíli pohlédl ke dve ím, kdy se v nich objeví Ji í, aby kone n mohli zasednouti ke stolu. Jeho ned lní

sváte ní oblek byl p ízna ný pro jeho selský stav i v tuto chvíli. Od n byl bez kabátu, v tmavou vestu, žluté koženky, a co hlavn dodávalo jeho zevn jšku d raz a postav pevnosti, byly pantátovy vysoké a p kn vylešt né boty. A pane, ty pantátovi slušely, v nich si dovedl vykro it! Mezitím, co se pantáta zdál býti nedo kavý a rozkra oval se v holínkách po kuchyni, zam stnávala se u plotny pilnou prací s p ichystáváním ob du na st l, mladá a velmi milá dívka. A že byla také hezká a roztomilá, to se jí up ít nedalo. Byla to pantáty Kaliny dcerka a Ji ího sestra Božena.Více d tí u Kalin nem li. P í inou toho byla p ed asná smrt jejich matky, jež se rozlou ila se sv tem krátce po narození Boženy. A to byla krutá rána pro Kalinovy. D ti z toho rozum ješt nem ly, ale pantáta se dlouho nemohl smí it s osudem své mladé ženy. Jako živá památka zbyly mu však po ní d ti, Ji í a Božena, do nichž jako by se vt lila mat ina tichá duše a pantáta mohl býti s nimi spokojen. Zvlášt Ji í se zda il po matce. A mimo d tí m l tu pantáta také svého vlastního otce, jenž žil zde ve dvo e mezi nimi a jenž byl celé domácností oporou. Byl již bez mála osmdesátiletý, ohnutý jako v kový jablo ový pe , ale nadarmo tu nežil. Domácí ele u Kalin zastupovali starší a oddaný služebník Jakub, jehož prot jškem s nevelikým rozdílem stá í byla služebná, asi ty icetiletá Barbora. Ona i Jakub byli svobodní. A s výjimkou t chto dvou, kte í se asem mezi sebou špatn snášeli, panovala u Kalin v dom ta nejlepší shoda. V tuto dobu byli již shromážd ni v kuchyni všichni. Božena s pomocnicí Barborou u plotny, pantáta hned tudy, hned tam a jeho starý otec, prošediv lý kmet, vysedávali s Jakubem u otev eného okna, které vyhlíželo p es zahradu k jižním les m. Z n ho pohledal nedo kavý Jakub ob as ven. Nejrad ji by tam spat il Ji ího, skrze n hož již chladla polévka, jejíž ko enná v n nahán la tomu dobrému služebníku plná ústa slin. Z nenadání se však ozvaly v síni tlumené kroky, jak jim jejich síly ubírala hlin ná zem, a jen pantáta ekl – dále; už tu byl Ji í a za ním Karel Horský ve dve ích. Tvá e všech p ítomných protáhly se v nezm rný údiv, a z místa kde stála mladá hospody ka, vzneslo se do nastávajícího ticha vzrušené – Á-á-ch. „Dobré poledne a dej Pánbu zdraví!"

77

78

pozdravil Karel, ale namísto, aby vešel dále do sv tnice a uvítal se s p ítomnými, z stal státi u dve í. Zmocnil se jej náhle pocit studu, když vid l, jaké nesnáze svým nenadálým p íchodem t mto lidem zp sobil. Vy ítal si, že ruší jejich ned lní klid a že m l p ijíti o n co pozd ji anebo d ív. Avšak pantát v dobrosrde ný tón ho povzbudil a vrátil mu obvyklé sebev domí. „Pánbu dej! Vítám Vás, pane Horský!" uvítal jej domácí pán a s nap aženou paží vyšel mu ochotn vst íc. Mladý pán asi dnes zabloudil, zažertoval, nebo jenom tato možnost dala by se nejspíše považovat za d vod, pro op t po delším ase, navštívil mladý Horský jejich dv r. „Ach ne, pantáto, k Vám já vždycky rád trefím! Víte však“ „Ale vím! Chápu, co chcete íci," p edešel hosta nájemce. „Máte na mysli žn . A je to ostatn v po ádku. Já sám mimo do kostela do Polné neud lal jsem za ten as ze stavení ani krok“. Starému sedláku prolétla hlavou ada žhavých dn , plných štiplavého potu a úmorné práce. V d l, že ve žních se na daleké besedy tuze nechodí, ale p esto m l jakýsi tísnivý pocit, že Horského ídké návšt vy u nich mají sv j há ek. Jeho životní zkušenost a životní post eh nedaly se oklamat. Ješt p edminulý rok byl u nich Horský skorem každý m síc, a pak jeho návšt vy pomalu slábly. A on, pantáta Kalina, tušil pro . Božena, jeho vlastní dít , má Karla ráda, ale jak se dalo podle všeho vid t tak marn . Zajímavý a p íjemný tento muž ve styku s Boženou nevybo il nikdy z mezí a také nic z jeho jednání nenasv d ovalo tomu, že by ji byl n jak naklon n. Rád si s ní zažertoval i zasmál, ale jinak z stával Karl v pom r k jeho dce i chladný, a jestli to ten hoch vytušil, že jej to d v e miluje, tak se rad ji jejich dvoru vyhýbal. Tak do toho vid l starý a st ízlivý sedlák a mohlo se íci, že jeho úsudek v této v ci je celkem správný. Mladému Horskému lichotilo p átelství a oddanost Kalinovy dcery, ale jinak bylo z ejmé, že po její lásce p íliš netoužil. Starý Kalina nejednou nad beznad jným pom rem své dcery ke Karlovi s povzdechem kon íval: „Kdož ví, jaké ten chasník má plány?“ --Ve skute nosti nem l však Karel p i volb své budoucí ženy ani jeden z takových zám r , nad nimiž si už po delší dobu marn lámali lidé hlavu a dokonce se na n j pro jeho lhostejnost k

mladým dívkám horšili. Jeho zdánlivá lhostejnost k Božen a ostatním d v at m nem la však rozhodn p vod v tom, že by byl pyšný nebo hlavn , jak jej zlé jazyky pomlouvaly, že by toužil po bohaté nev st . Zle mu k ivdili, kdož byli svád ni k takové domn nce. Po pravd e eno nez stával Karel v nitru svého srdce skorem k žádné dívce nikdy chladný. I on podléhal mocné síle p irozené zákonitosti, jež pudí muže k mladým ženám. Jenže Karel nepodléhal p íliš t mto svod m. Kouzlo dív í osobnosti unášelo jej jak proud horské eky, avšak ne ke zkáze, do propasti., nýbrž k mužným in m a k ušlechtilosti. A k t mto vlastnostem družila se i touha po dokonalosti, op ádána podobnými p edstavami o krásné a dokonalé milence. V il pevn , že takové d v e mu jednou osud do cesty p inese a že bude, jako on, ze selského stavu. To byl cíl Karlových tužeb týkajících se srdce a po této stránce také cele jeho ženy. Že sv j ideál nenašel dosud v žádné mladé žen , to mu p ece nikdo zazlívati nemohl. Karel také více než o sebe dbal o povznesení rodné hroudy, byl inný v hospodá ském hnutí, a starost o svou nev stu ponechával prozatím jakoby náhod . Ale jeho sen o vyvolené dívce po al se již napl ovati ve skute nost. Na jejím obzoru zasvitla nad jná hv zda v podob Heleny Dubské, jejímuž kouzlu mladý Horský podlehl. Avšak s vycházející hv zdou Karlova št stí padal také stín a jeho tmavá peru jako by se hned položila na Kalin v dv r. Karel si dnes p ipadal pod jeho šindelovou st echou jako cizí, jako kdyby tu byl dnes po prvé a p ed tím sem nikdy nevkro il. D ív jší p átelský hovor s domácími se dnes každou chvíli trhal, a jestliže se n kdo do n ho nutil, upadl do všedních v cí. Smutné ovzduší v dom vyvolalo p edevším Karlovo vypráv ní p íhody s h íbátkem u Dubských. Na tom by však celkem ni eho nebylo. Ale když se mladý muž za lí ení své episody n kolikrát nadšenými slovy dotkl Dubských dcery Heleny, byl konec dobré nálad . Z e í jeho vyznívalo jisté doznání, jeho pom r k této dívce, a na Boženu to p sobilo jako náhlý úder, pod nímž v prvých okamžicích m la pocit, že ji snáší k zemi. Její srdce jakoby náhle ožehl ohnivý plamen, jehož pal ivé ú inky cítila i v hrdle, dusil ji, pálil, takže

79

80

dlouho nebyla mocna ani jediného slova. Až do této chvíle doutnala v jejím dív ím srdci p ece jisk i ka nad je na Karlovu p íze , ale nyní pochopila, že tento milý muž je pro ni navždy ztracen. Náhlá bledost a smutek zklamané dívky, bolestné zklamání, jehož nedovedla p i vší v li p emoci, p enášel se i na druhé a hlavn na otce. Její zm n ná tvá a v štba hostových slov dávala pantátovi jasn tušit, o asi u jeho dít te jde. A Ji ímu, jenž již p ed tím správn tušil v Karlovi svého soka, nebylo nyní teprve do e i. Dlouho již tak nebylo ve dvorci smutno jako za dnešní Karlovy návšt vy. A p ece nikdo z Kalinových nemohl a ani by se neodvážil Karlovi zazlívat jeho pom r k Helen . Jeho p átelství p ineslo jim bolest, v níž se ozývalo i ponížení, ale rozejíti se s Karlem ve zlém nebo navždy, to by nikdo, jak Karla znali, u initi nemohl.

Krásný ned lní den sklán l se pomalu k malé horské vsi Bo inám. Kolem dokola zemdleným krajem, obvinutého v p lkruhu lesem, vládl sváte ní klid a na jeho odpo ívajících polích tichý mír. Sem tam na obzoru bloudil šedý mrá ek, ale sotva se trochu zatoulal blíže nad lesy, odplul pak op t v šírou dál. Pojednou z návrší od hospody rozlet l se krajem svižný pochod, za ním druhý a po chvilce zahrála hudba lkavou polku. To hudebníci, bo inští muzikanti, svolávali vesnickou chasu a sousedy k dožínkové zábav . Však se již dlouho na ni v Bo inách t šili, a nyní, když k ní muzikanti dali pokyn, rozproudil se život ze vsi za hlasem hudby. Hospoda byla soukromým vlastnictvím hostinského Valenty a slula velmi dobrou pov stí daleko v kraji. Stála o samot nad vsí, obklopena z v tší ásti stromy, které jí dodávaly romantického vzhledu. Mimo tuto jiné v Bo inách nem li. Byla ode vsi pon kud vzdálena, ale to jí na závadu nikterak nebylo. Naopak m la zase tu výhodu, že stojíc v blízkosti silnice a

p espolní cesty, rádi v ní vyhledávali útulek formani povozníci, domácí i cizí. M la p kný prostorný sál s vý epem, a muziky, které se v ní po ádaly, byly vyhlášené. Zdaleka na n chlapci chodili. O jejich velikou slávu se d lil sám hostinský Valenta s bo inskými muzikanty. Prvý svým pochopením a solidností a muzikanti svým um ním. Ovšem, pot ebných kvalit této vlastnosti nechyb lo ani majiteli hostinské živnosti Valentovi. Tak nap íklad byl to jeho jedine ný vkus pro za ízení a výzdobu své šenkovny, z níž mnohdy sám, bez pomoci zájemc dovedl vytvo iti takové náladové prost edí, jaké opravdu vesnické zábav posloužilo. A když se do toho vložili místní muzikanti, cítili se hosté jako na jiném, lepším sv t . Také dnešní ned li vyvíjela se muzika v Bo inách podle slavné tradice. Sotva dozn l její úvod v lesích, po ala se hospoda plnit chasou a brzy po té zabou ila tane ní místnost hlu ným veselím. Hudebníci zahráli k tanci, chlapci si p i ukli, p ipili ze džbánk piva, a hned n kolik rozja ených tane ník vyzvalo p ítomná d v ata do kola. Dozn l val ík, sálem se rozlétla polka, a tu již byla v zajetí tane ního rytmu celá hospoda. Pivo teklo, sklenice in ely, chlapci si p ipíjeli na zdraví, výskali, p icházeli otcové a s nimi matky, jež si hned usedaly na své lavice ke zdi. Na široké síni stará Št pánková kvapem vybírala z velké putny a kladla na prostý krámek cukroví a všelijaké mlsy. To byla atrakce pro d ti a trápení jejich maminek, pon vadž nesta ily lovit z kapsy krejcary. Za ala se scházet i místní honorace. Pro ni a pro p espolní hosty bylo vyhrazeno místo p i sále v kuchyni, menší to sv tni ce. P ed chvílí do ní vešli zdejší zámožný sedlák Mareš se synem, jenž jako universitní student ítal se také do lepší spole nosti. Sotva se s otcem usadili za delším rohovým stolem, p icházel mlyná Dolanský a zanedlouho za ním stanul ve dve ích myslivec Kop iva. Po n m pak do kuchyn , upravené p i zábavách na zp sob sv tni ky, trousili se i jiní vážen jší sousedé, a když pak p išlo n kolik skupin p espolních chlapc , byla místnost nabita.

81

82

V.

Šenký Valenta nevid l, kam nap ed sko it, zdali sem, vítat hosty, anebo nalévat, peníze vybírat a obsluhovat v zábavní místnosti. Pomáhala mu žena i d ti, ale i to se v n kterých chvílích zdálo, že nedosta uje. Dcerka Vlasta, iperná a rozkvétající dívka, byla od b hání jako pivo ka. A její bratr Toník, rovn ž ilý a hbitý chlapík, byl jako na drátkách. Rád by také do kola sko il, zatancoval si, ale toto pokušení bylo v zmateném chvatu jako pošetilá myšlenka. Když byla hospoda v nejlepším a mládež nejvíce rozja ena tancem, najednou jako kdyby se sálem p evalila jakási utišující vlna. Místo kolem nálevního pultu ožilo a mezi t ly chlapc prohlédla ob as mužská postava, na níž se na n jaký okamžik obrátila pozornost a zájem ze všech stran. Nebylo pochyby, na zábavu p išel také ten socialista, Ku er v Jan z Podlesí. V tšina chlapc p ijala jej hned s vlídností mezi sebe. Jen n kte í, cítíce se nad n j povýšeni nebo tušíce v n m nebezpe í, že by kv li jeho osob ztratili zájem d v at, nep áli si jeho spole nosti. Jan alespo p sobil takovým dojmem. Byl p kn urostlý, bezvadn oble en a bylo o n m známo, že u d v at se t šil obzvláštní p ízni. I Mareš v student Jaroslav sebou n jak nepokojn trhl, když zahlédl Jana. Jako by v n m tušil nebezpe ného soka, který sem p išel, aby jej p ipravil o hlavní úlohu, jíž tu cht l dneska sehráti s nejhez í dívkou. Tato myšlenka se mu n jak vet ela do hlavy a necht la odtud ven. Jan Ku era byl dlouho na váhách než se rozhodl jíti sem. M l stále na mysli t žkosti ranní cesty do práce, ale nakonec touha po Marii Dolanské a její sv dná p edstava zmámily jej p ece jenom k zábav do Bo in. První, co u inil, když do hospody vkro il, rozhlédl se hospodou. Byl však nemile zklamán, když té, kv li ní sem p išel, zde dosud nebylo. Pojednou se nap ímil, trhnul sebou, jak mu srdce prudce posko ilo, a jeho o i, zazá ily leskem, provázely sálem dívku, jejíž p íchod vyvolal v obecenstvu nové p ekvapení. Zp sobila je mladá Dolanská, jež p icházela k zábav v pr vodu své matky. Panímámy hned uvolnily staré mlyná ce mezi sebou na lavici místo a Marie

Dolanská s p vabným ostychem postavila se do ady s d v aty. Tvá e jí zr žov ly, zaho ely, jak se zprvu cítila zmatena pocitem, když tak ka všechny o i v sále se upíraly na chvíli jen na ni. Oble ena byla v lehkých sv tlých šatech, jež se zlehka smekly bujnou vlnou z ramen k bok m kolem jejich p kných dív ích ader a splývaly pak dále v p vabných liniích a záhybech s jejím kyprým t lem. Vyhlížela v nich rozkošn , uchvacovala svým krásným, sv žím zjevem. Pohled na ni rozja oval v mužských srdce, probouzel náhle touhu po n em neznámém, velmi krásném, v em však nebylo chtivé žádostivosti, ani špatnosti. V tomto pohnutí byla spíše skryta bolest z marné, nikdy nesplnitelné tužby. Nep ejícím družkám a tetkám nemohla tu Ma ka ovšem býti nijak po chuti. Ale, co byla jejich závist proti nálad ostatních! Zanikla jako deš ová kapka v mo i. P ítomnost Marie našla sv j dobrý ohlas zejména v hudb . Frantík Hájk , mladý muzikant a virtuos na trubku, spat iv Marii uchopil v zápalu nadšení k ídlovku, zatroubil n kolik vzletných intrád, a když ostatní muzikanti p idali se za ním, zaví ila sálem vášnivá polka. A zdálo se, že nyní, co p išel Jan Ku era a Marie ze mlýna, nadšení nebralo konce. Zvlášt návšt va mladé mlyná ky dodávala muzice náladového lesku. A to, co se nyní d lo, jako by se d lalo všechno pro ni. Hudba hrála ast ji, slad eji a jakmile se ozvala, už byla Marie v kole. P išel pro ni Mareš v student, tancoval s ní i druhý kousek, ale pak mu ji p ebrali druzí chlapci. Na oko se zdálo, že ta vzácná pozornost Marešova studenta i ostatních chlapc Marii t ší. Usmívala se, byla zdánliv veselá, ale její duše si p ála, kdy ji vyzval k tanci n kdo jiný. Až jí toho bylo pak pojednou líto, že o ni nestál, a o i mladé Dolanské se v tu chvíli znovu a jaksi smutn zadívaly v tu stranu, kde stál Ku er v Jan. Stál v hlou ku chlapc , kte í mu p ipíjeli. Náhle v jakémsi pevném rozhodnutí zapálil si cigaretu. Pak si poru il dvoulitr piva a zanesl jej muzikant m, aby mu zahráli nový val ík, jehož refrainem byla oblíbená lidová píse o slaví kovi a milování.

83

84

V o ekávání toho, co nyní p ijde, nastalo v místnosti náhlé utišení. Hudba zahrála, chlapci se hnuli, d v ata se rozvinula do dlouhé ady a v tom již ze zástupu chlapc se vyno il Jan. N kolika lehkými kroky p ešel sál, v mírném úklonu p edstoupil p ed Marii, a než se kdo nadál, vznášel se s ní v kole. V prvním okamžiku se Marie zachv la jako líste ek. Když Jan p ed ní stanul, nev d la zda je to skute nost nebo jen sen. Ale hned se svému tane níku radostn položila do náru e, kterou jí otev el vst íc. Ani ne t emi tane ními kroky splynuly jejich nohy rytmem hudby a pak se ob ma mladým lidem zdálo, jako by na k ídlech pluli do dálek. Zprvu tancovali v živém kruhu obecenstva sami. Sm lý kousek Jan v, elegance jejich tance vyvolaly obdiv a na chvíli zarazily chasu. Jakmile však p estal tento dojem p sobit, po alo se kolo plnit a Jan s Marií už se v n m pak ztratili. Nyní, když nebyli tak nápadní, m li p íležitost vym nit si mezi sebou n kolik slov, která by jim objasnila situaci. „Sle no Dolanská,“ za al Jan, „vzpomenete si snad, že jsem s vámi také n kdy chodil u nás do školy? Nebylo to dlouho, asi jeden rok, ale pamatujete si možná ješt na Jana Ku ery?“ „Ano, pane, vzpomínám si na to,“ odv tila Marie. Vy jste sedával mezi velkými v poslední lavici a já vp edu mezi mladšími. Ale to už nejste vy,“ namítala d tinsky. Naklonila mírn hlavu nazad, její rudé, krásné rty se n žn usmály a p kné tmavé o i spo inuly na Jana. „Ovšem, už dávno nejsem chlapcem,“ souhlasil Jan, „ale vy už také nejste tím malým d v átkem, které kdysi sedávalo p ede mnou ve školní lavici. Snad jsem vás tehdy p ehlížel, nyní však“ -V tom se Jan na chvilku zarazil. Nemohl na okamžik mluvit, p emohl jej stud nad tím, co cht l práv íci. A více než to, ovládl jeho v li hluboký pohled Ma iných o í, její zažehlá líc, dýchající sladkost rudých, sv dných rt a neodolatelná blízkost této milé dívky. Sotva si uv domoval, že je v hospod , že s Marií tan í. Nic na chvíli nevid l než ji, obest el ho její p vab, cítil teplo jejího t la, tlukot srdce, byl tím zmaten, takže nebyl schopen slova.

A do tohoto opojení náhle jako kdyby mu projela srdce b itká ocel nože. „Co ty, chudáku, jsi proti ní!“ šeptal zlý hlas. „Jsi bláhový nuzák, oby ejný sleva , neza ínej, nevynášej se“! A tu Janovým t lem znovu projela blaživá vlna, znovu, a ješt více pocítil pružný h ejivý dotek Ma ina t la, jež bylo k n mu tísn no v hlou ku tan ících. A zdálo se, že mladá Dolanská se tomu ani mnoho nebránila. To vrátilo Janovi obvyklé sebev domí. „Vyrostla jste, rozkvetla jako r že,“ hovo il tiše, „jste tak krásná, milá, že až bolí srdce. Odpus te, sle no Dolanská, nejsem tak sm lý, ale to jsou má up ímná slova, která jsem vám musel íci“. Marie se zard la v tvá i dív ím studem a na okamžik sklonila hlavu v rozpacích. Jan stále nev il, o ekával její odpor, aspo za tato lichotivá slova, ale tu již zvedla dívka tmavé o i a skromn namítala: „Ale vždy takových dívek, pane Ku ero, je ve sv t na tisíce, jako jsem já. Snad špatn vidíte?“ Usmála se hrav a v tom již také Jan ucítil ve své dlani teplý stisk její bílé ruky. Jan pochopil tento n mý d kaz a v radostném vzrušení p ivinul Marii úžeji v pase. Prohnula se jako proutek z topolu. Nebránila se, poddávala se Janové síle, p išlo jí to milé a mohla býti bez obav, že v tane ním reji se její povolnost p ed slídivými zraky ztratí. Sladká neznámá rozkoš projela jejím t lem od hlavy až k pat . Než nebyl to výbuch chtivé vášn , nýbrž istý a nevinný pocit vzkvétající lásky. Nyní si vzpomn la na nedávné bezesné noci, plné pokušení, žádostivé touhy a zastyd la se. Opojení toto nebylo ani stín toho, co prožívala v on ch zlých nocích. Tento cit byl jako istý plamen milujícího a toužícího srdce. Byla to istá sladkost v blízkosti milého, a jak tušila, hodného muže, který je hoden její d v ry. Hudba práv hrála refrain, který chasa v nadšení doprovázela zp vem hrané val íkové písn . A bylo z ejmé, že mnozí, kte í ji zpívali, inili tak ze sympatií k Janovi a k jeho

85

86

krásné družce. Neušlo jim, jak mladému Ku erovi a Marii zá í o i št stím. Ob as do tón zpívané písn jako by zalkala trubka mladého Hájka. To byl známý, ale nepochopený zp sob, jímž vzn tlivý Frantík vyhrával skrytý žal nebo svoje marné touhy. Jan zaslechnuv hlu né melodie oblíbené písn , uv domoval si teprve po dlouhé chvíli, že je vlastn v kole a že tan í. Ne, netan í, ale jen chodí jako ve sn ní. Vzchopil se a již n kolikrát zaví il s Marií v lehkém a vlnivém tane ním letu, kde se tomu na voln jších místech dalo. Pak pomalu, po obvodu, jako kdyby pluli na vlnách, to íce se proudili za páry tan ících. Muzikanti dohráli. Dvojice chlapc a d v at se d lily, ale nerozcházely. Skoro bez výjimky všichni za ali tleskat, chlapci i dupat, aby si vynutili pokra ování. A muzikanti se nenechali dlouho pobízet za toto uznání… Frantíkova trubka ozvala se nanovo. D v ata dychtiv padla do rozp ažených paží chlapc a sálem to zabou ilo znovu. Také Jan s Marií pokra ovali radostn v tanci, a to op t spolu. Po krátké p estávce, která potom nastala, vytroubil Frantík Hájk intrádu a oznámil, že vzhledem k velikému po tu tan ících, bude se tan it na dv kola. P espolní za ínají první. Jen co se však ob skupiny vyst ídaly v tanci, op t zav ešt la trubka jako signál k nové senzaci. Tenkráte sebou chlapci n jak nepokojn škubli. V nejistém tušení každý o ekával hlášení, že bude hrána obvyklá volenka. A byla. Poopravujíce si ú es, vázanky a jiné ozdoby, stáhli se chlapci k nálevnímu pultu po levé stran u dve í a d v ata stanula v rozpacích. Nastala chvilka napjatého ticha. D v ata se rozmýšlela a vyhlížela svoje chlapce a oni op t zamlkle o ekávali ve ejný d kaz jejich p ízn . Radost z další zábavy závisela u mnohých na tom, které d v e si pro n ho k tanci p ijde. Nejistou situaci roz ešili brzy muzikanti, zahajujíce ohlášené íslo vážnou, dojímavou polkou. Byla to vlastní skladba a

vášnivá fantazie známého Frantíka, jednoho z n kolika Hájk , kte í ú inkovali a m li vedení v bo inské hudb . První vzletné tóny melodie polky zaví ily hospodou. Oživly ady d v at, ale chlapci zdánliv lhostejní stáli bez hnutí, jako kdyby o nic nestáli. Jan Ku era rovn ž poci oval neklid a také se tvá il na oko nevšímav jako ti ostatní. Nastala pro n ho vážná chvíle. Šlo mu hlavn o to, v jakém po adí a jestli v bec pro n ho Marie p ijde. Avšak ne jenom on, nýbrž i celá hospoda m la up ímný i škodolibý zájem na tom, jak se mladá Dolanská rozhodne. Byl tu na ad také mladý Mareš, student, jehož est byla s tím v tuto chvíli rovn ž ve veliké sázce. On byl vlastn první, který Marii provedl, a nyní, m l-li p i volence obstát se ctí, záleželo na její dobré v li. Choulostivou a celou tu v c roz ešila však mladá mlyná ka celkem š astn . V d la, že by m la od otce zle, kdyby Mareše neprovedla a p irozen , že p ed jinými, na estném míst . Už také z ohledu na ve ejné mín ní p ítomných podrobila se této nutnosti. Zjevná jakási radost jejího tane níka z vít zství trvala však jenom potud, pokud neu inila zadost spole enské zdvo ilosti. Tan íc s Marešem, opsala s ním po obvodu n kolik kruh , ale pak se s omluvou p ekvapenému studentu poklonila a porou ela se. Pro Jana Ku eru si ne ekan p išla Svobodova Cilka. Byla zdejší, z Bo in, sli ná dívka, ale všeho schopná holka. M la Jana potajmu ráda a inila si na n j nárok proto, že ji kdysi u nich u muziky provedl. Jan však po její lásce nikdy netoužil, a tak si šla hájit, nebo spíše mstít, své domn lé právo sama. „Ty už, myslím, Jene, Cilku ani neznáš?“ zdánliv nevinn , ale ne práv sladce, jala se Cilka vy ítat Janovi za tance v kole. Pravda, n kdy jsem ti byla dobrá, ale dnes už o m nevíš. Já vím, nem žeš, nechceš pro Dolanskou. Ale na tu panenku ze mlýna si ješt po káš!“ vyhrožovala tlumen bezmocná sokyn propukajíc v záš . „Podívej se s kým tan í!“ Avšak všechna její snaha z stala bez vlivu na o ekávaný úsp ch. Jan ml el a ni eho takového neu inil, co si Cilka p ála.

87

88

Jako kdyby neslyšel pod p ívalem t ch zlých slov. Následoval Marii, ale p ed okamžikem mihl se mu p ed o ima její profil, jak okolo n ho prošla s mladým Marešem. Snažil se ji omluvit ve svých o ích, že je mu povinna, než toto poznání p ece m lo na jeho náladu tísnivý vliv. „No, jen se podívej!“ dorážela Cilka. „Provádí Mareše, koho jiného, a s tím se také slízá,“ zasykla poslední lživá slova a její planoucí obli ej zohyzdil jízlivý úsm šek. Jan pocítil tuto narážku jako když uštkne had. „Cilko, ale nyní již dost!“ odmítl ji ost e a tvá e mu zaho ely pohnutím. „Dolanskou nechej na pokoji a starej se více sama o sebe!“ Cilka, cítíc se poko ena, ztichla na okamžik jako p na. Brzy se však vzpamatovala, ale než se mohla vzep ít k zamýšlenému odporu, stalo se n co, proti emuž byla stejn tak bezmocná, jako kdyby jí náhle podtrhla nohy prudká voda. Do tane ní dráhy jejich páru propletla se z nenadání bílá postava Marie Dolanské, a než si Cilka pomyslela, Marie k ní p istoupila a s omluvou za prominutí jí Jana p ebrala. Novou a v tší silou propukla ke své sokyni v nenávist, poci ovala touhu n co zlého jí zp sobit, ude it, ale byla úpln bezmocná dopustit se na Marii n jakého násilí. Zato Jan se cítil neskonale š asten. Zbavil se nemilého spole enství Cilky, ale nejv tší radost m l z toho, že jej Marie Dolanská vzala na volenku. A nyní m l mladou mlyná ku op t u sebe, tan il s ní, bavil se, rozmlouval a k tomu ku všemu prochvíval jím blaživý pocit, že se mu dostalo pocty od nejp vabn jší tane nice. Vet ela se však také pochybná myšlenka, zda-li na této volence bé e ú ast sám, zda-li to nenadálé št stí není jenom p elud a klam. M že si vykládat sv j úsp ch u Marie jako nad jné znamení její zvláštní p ízn ? – Vždy mladý Mareš dostal také sv j podíl, a první, a kdo ví“, bál se Jan, nebude-li se muset o Marii d lit ješt s t etím? --Tomuto pokušení op t zase odporoval celý Ma in zjev. Její planoucí o i, tvá , rudá ústa, blízkost její a když se pak dívka

v ústrety oddan usmála, ukázala drobné k iš álové zuby, div že Jan nez stal nad tou krásou stát. Podobný okamžik v život dosud nezažil, nepoznal, a nyní jasn pochopil, že tohle není lež. Tak se nem že tvá it dívka na muže, k n muž by ji nepoutal n jaký hlubší cit. Nyní již uv il. Všimlo si toho a povídalo o tom v hospod i ve ejné mín ní, hlavn panímámy. A ti, kte í pak Janovi nebo Marii nep áli, erpali z jejich sblížení nad ji na n jakou senzaci, vzrušení ve všedním život , p i nejmenším však na n jaký veliký klep. Zaujaté babky se zjevnou touhou p ály si n co nového, skandálu, který z toho ze strany otce mladé Dolanské a jeho odporu v i nerovnému partnerovi byl nasnad . „Jak jenom toto dopadne?“ kon ily s p edstíranou starostí, ale nejrad ji by již vid ly ohe na st eše. Prozatím by jim p išel alespo vhod menší výjev, kdyby tak n který mládenec z chasy vystoupil proti Janovi v úloze soupe e. V hospod však nebylo práv bojovné nálady. Muzika vesele vyhrávala, povzbuzovala veselí a mlyná Dolanský byl zabrán v taroky. Proto se nedalo ekat, že by z n které strany uhodil blesk. A Mareš v student, jenž p išel k muzice s velikými plány, p edevším, že tu povede po boku Marie prim, nem l nejmenší vyhlídky, aby se zdarem se mohl odvážit s nastávajícím sokem v otev ený boj. Už také z té p í iny, že násilí by bylo pod jeho studentskou est. Jedin , co mohl v této chvíli d lat, bylo, že se snažil být hodn veselý, ímž mohl nejlépe krýt sv j odchod ze slávy. Minul pohled na tuto skute nost a muzikanti vytrubovali vesele volenku dál. Mnohý chasník v d l už, jak je na tom, byl veselý, a jiný op t, na n hož se nedostalo, rmoutil se n kde v tmavém koutku nebo u šinteše furiantsky zapíjel sv j žal. Nejv tšího úsp chu však jist dosáhl Ku er v Jan, jenž st ídav vytá el a hned zase lehce procházel se svou družkou v kole s dvorností pravého rytí e. Zdálo se, a Jan to také tušil, že Marie s ním vytrvá až do konce.

89

90

„Sle no Dolanská,“ zatoužil prosebn , „sejdu se tu dnes s vámi také ve er?“ Marii zasvitlo v o ích a jejich jasný pohled položil se na Jana. „Snad,“ pravila, „ale jen jestli budete moci splnit své p ání také vy?“ Jako p í ina této pochyby vyno ila se jí v mysli p edstava asné a dlouhé Janovy cesty do práce. „Pane Ku ero,“ nevy kajíc odpov di, namítla hned jemn , „vzpome te si, že musíte brzy vstávat, na ve er se tuze net šte!“ – Mladý muž zesmutn l, ale byl i radostn p ekvapen dív inou ú astí. Poznal, že Marie cítí s ním, dovede ocenit a pamatovat na jeho t žký úd l, jenž na n j doléhal zejména v pond lky. ty hodinový pochod do Blánice, pov tšin roku za tmy, mnohdy ve sn hu, dešti a blát , ohrožoval jeho zdraví, ubíral sil, kterých se mu pak nedostávalo na práci. „D kuji vám, sle no, za milý zájem, ale dnešní ve er s vámi bude pro mne znamenati více než odpo inek, který máte na mysli,“ odpov d l Jan Marii proti její starostlivé námitce. „Ale, pane Ku ero! Pro myslíte? – Z eho erpáte vaše nad je? – Nemýlíte se ve mne snad?“ odporovala žertovn Marie, jsouc k tomu také vedena svým ženským instinktem a nemén obavou, že na první setkání byla Janovi povolná až dost. Hned však zesmutn la a svou narážku si vy ítala jako nejapnost. A Jan si ten náhlý obrat v jejím jednání nemohl na první okamžik ani vysv tlit. Byl tím p iveden z rovnováhy. Snažil se n co namítat, bránit se, ale dalo mu to dosti práce, než se zmohl na n kolik pouhých slov: „Promi te, sle no Dolanská, nechci se vnucovat,“ vydechl t žce a pak již dost. – „No, nemohu vás také, pane Ku ero, nutit,“ poznamenala k tomu jako by lhostejn , a koliv dob e v d la, že již podruhé zašla v i Janovi p es možnou mez. Nev d la ani sama, pro je tak zlá, ale n co jí íkalo, že jí, ani Janovi to na škodu nebude. A potom Janovi pravila: „Budete-li tedy moci ve er p ijíti, pane Ku ero, ráda si s vámi zatan ím. Nyní však promi te, – porou ím se vám!“

Pod kovala Janovi, uklonila se, a než se mladý muž probral z úžasu, nezahlédl již ani její stín. Jana jako kdyby studenou vodou polil. Nevid l kolem sebe nic než samou sple u ícených t l a odkudsi z koutu jako by se na šklebila Cil ina tvá . Na chvíli nebyl schopen jediné rozumné myšlenky. Obvi oval Marii a vykládal si její d v rnost jako faleš a nízkou hru. Z pouhého rozmaru zahrávala si s ním a s jeho city jako s hrací panenkou. A a mu Marie dosti jasn dala najevo sv j osobní vztah k n mu, ve své zaslepené touze po ní nedovedl rozpoznat, co bylo v jejím jednání pravdou a co nevinná lež. Prost vykládal si její zdánlivý odpor a vše, co bylo p ed tím, jen ve sv j neprosp ch. Snažil se ve svých p edstavách Ma in obraz od sebe zapudit, oddálit, ale v tom mu op t bránil jeho cit. Naopak! Práv proto, že mu Marie zdánliv unikala, kladla odpor, byla mu tím více žádoucí. Jeho touha po ní prohlubovala se ve zlý živel, zhoubný požár, jež byl sto v t chto zlých okamžicích jej zahubit. V mu ivé nejistot a duševní trýzni sáhl po cigaret … Byl mu dob e znám její škodlivý ú inek na své zdraví, ale nyní mu to bylo lhostejné. Když však hudba zmlkla, Jan v obli ej se rozzá il, což se podobalo tomu, že v jeho nitru uzrál n jaký furiantský plán. Pak si vesele p i ukl s kamarády, a když oplácel Marii volenku, mladé dívce jako kdyby se do srdce za al drav í spár, a to nad tím, jakou Jan projevoval lhostejnost a chlad. Její p irozená zdráhavost a nevinný žert obrátil se proti ní v ostrou zbra . Do tiché hv zdnaté noci v zátiší Bo in zaznívala hudba. Nesla se otev enými okny Valentovy hospody, kde po krátké ve erní p estávce pokra ovala chasa v reji tane ním. Šenkovna byla znovu nabita, a ti, kdo z bo inských nemohli p ijíti, poslouchali u otev ených oken nebo na sch dkách u zápraží. N ím kouzeln líbezným kladla se do jejich srdcí a odnášela je do mladých let a jiných sv t . V ru, Hájkovu kapelu stálo za to si poslechnout, zvlášt za dnešní n mé noci. A v hospod pak dovedla muzika posloužit zábav a rozproudit krev. Frantíkova trubka zvu ela, jásala, kvílela

91

92

a vábila jako siréna a jí do noty šly m kce klarinety. Lkavé i rozmarné melodie hudby dávaly ú astník m zapomenout na všední starosti a povznášely je do vyšších sfér. I Jan podléhal jejím na íkavým svod m. M ly mu býti út chou, balzámem, ale p i vzpomínce na Marii jit ily jeho rozbolené nitro. Dom do nedalekého Podlesí, za p estávky nešel. Pove e el zde v hospod kousek teplé uzeniny, jež bývala tak astým p edm tem závistivých e í a pro ten kousek masa byl mu ztrp ován jeho beztak smutný osud. A bohužel, bylo to trnem v oku lidí, kte í na sob v život nikdy dob e nepocítili, co je to od íkání a hlad. Více však než tato vzpomínka inilo mu ho kost vy ítaného sousta pomyšlení na Marii. Jak by byl rád, š asten, kdyby její po áte ní p íchylnost nebyla falešnou hrou. To cht l v d t, pravdu, o ni se mu jednalo a byl pevn rozhodnut nabýti o tom jistoty, a v každém p ípad se ctí. Nikdy tak radostn p ed tím nevypravovala se mladá Dolanská k slavnostní p íležitosti jako dnes na ve er do Bo in k muzice. Dávala si na sob velmi záležet, aby všechen sv j p vab a eleganci náležit uplatnila v obleku. V tomto ohledu dovedla docílit úsp chu a poda ilo se jí to obzvlášt v dnešních r žových šatech po ízených v Praze. Služebná Andula spráskla nad ní ruce a chvíli nebyla schopna slova. A Janovo srdce jako kdyby bylo ve spáru dvou klád, jak se stáhlo v bodavé k e i, když se Marie po ve erní p estávce objevila v sále. To však byl jen okamžitý dojem, po n mž pak op t brzy nabýval nenuceného sebev domí. Dokonce si furiantsky dupl, zavýskl a po n kolik tane ních kus projevoval k Marii úplnou nete nost. Radil a svád l jej k tomu jeho vnit ní popud a schopnost vydobytá v životním boji, aby si v osudových okamžicích zachoval dobrou mysl a klid. Zejména dnes toho nejvíce pot eboval, nebo šlo v jeho život o velikou hru. Jeho furiantská nete nost v i mladé mlyná ce roztrp ovala však již nevolí adu starších žen. Ty si p ály jiného vývoje Janova po átku s Marií, než jak se jevily v ci te . Jejich nad je na všelijaké ty e i mizely jim p ed o ima jako krásný jarní den.

Jen mladý Mareš z chvilkové roztržky mezi Janem a Marií do asn t žil a cítil se spokojen. Stále provád l Marii a obletoval ji jako no ní motýl, jenž kroužím kolem lampy. Když se však Janovi zdálo býti celé té komedie dost, vy kal na nejbližší val ík a s prvými tóny jeho melodie nenadále vyrazil z hlou ku chlapc . Zamí iv k d v at m, cestou si ješt furiantsky vjel do bujné kštice, nazad p ehládnul vlnu tmavých vlas a již stanul p ed Marií, požaduje ji k tanci. To se událo tak rychle a s takovým gestem, že byl vzbuzen v hospod dojem jakým by mohl p sobit málokterý dramatický výjev na venkovské scén . Jan nedbal na nic, nem l ohled a s klidným v domím práva šel si pro tu, jež byla jeho snem. Ve svém chování a zp sobech p i muzice, jako vždy ve všedním život , byl Jan individualistou, a tato vlastnost získávala mu obdiv u všech, jeho úcty i závisti u svých odp rc . V pohledu mnoha a mnoha o í kroužil se svou družkou chvíli sálem, až se pak p idaly páry další. A Marie, a koliv se cítila Janem velice dot ena, neodvážila se ani v nejmenším pokra ovati ve své d ív jší nebezpe né h e nebo v n jakém odporu. Na Janovo vyzvání k tanci vklouzla mu svižn do náru e a zakroužila s ním v kole jako na potoce vodní vír. „Sle na snad promine, jestli jí práv nep icházím vhod,“ snažil se Jan nenápadn , ale p itom vyzývav navázati e . „Ostatn iním tak jen na její p ání“. pokra oval jaksi cize, a „doufám, že pro jeden kousek nebude tak zle. Pana Mareše jí ovšem nenahradím, ale u zábavy to již tak b žn chodí,“ dodal s chladem a honem se podíval vp ed, nebo po takových slovech nem l odvahy podívat se své partnerce p ímo do o í. „Mluvíte, pane Ku ero, jak kdyby se ty vaše e i m ly týkat mne“, odpov d la Marie, p i emž se jí n jak zachv l hlas. „Chcete mi udílet rady, a zapomínáte, že také o vás muže platit p ísloví o neomylnosti. Pak by vám, bylo opravdu t žko soupe it, máte-li ovšem pro koho a pro ?“ Jan se na chvíli zarazil, zaváhal, ale pak se rychle rozhodl. Marie mu nyní bezd ky usnadnila p íležitost, která by jej jinak možná stála dost úsilí a námahy.

93

94

„Ano, sle no, mám pro koho! Pro vás, pro vaše krásné o i, váš úsm v, pro vás celou, o vaši p íze chci bojovat a nevzdám se nikdy nad je, pokud budu zdráv a živ! Bude ostatn záležet také na vás, a nebude-li jiných p ekážek, doufám, že vaše srdce vám v tom bránit nebude,“ prohlásil ve svém vyznání Jan a v proudu nadšených slov p itiskl Marii tak prudce k sob , jako by mu ji už n kdo bral. „Ach, pane Ku ero, jen pomalu, ješt není zle,“ bránila se Marie s dovádivým výrazem v o ích, emuž p edcházel koketní pohyb hlavou vzad. „Promi te, sle no Dolanská, trochu jsem se pon kud unáhlil“. „Ráda, pane Ku ero, a p eji vám na cest za vaším št stím mnoho úsp chu“. Po t chto slovech p vabné tane nice zazá il na Jana sv dný úsm v, pod jehož kouzlem mladý muž znovu pocítil u srdce bodavou bolest p i pomyšlení, že by m l tu krásu ztratit nebo kdyby mu Marii uchvátil n kdo jiný. Taková myšlenka inila mu vždycky zle. Vid t, jak byl asem pronásledován v p edstavách, že se Marie n kdo v milostné touze dotýká, bere ji do náru e – ne, to ne! – toho by bylo na n ho mnoho, toho by na vlastní o i nesnesl. A k tomu ku všemu dalo se tušit, že Marie je jemná a ušlechtilá bytost temperamentního ducha, a tento fakt p i vzpomínce na možné zklamání v lásce s Dolanskou zra oval Jana dvojnásob. Uspokojil se však, na svoje doznání nedostal p ímou odpov , ale byl tu uspokojující náznak, v n mž bylo dost nad je. „D kuji vám, sle no Marie“, odpov d l Jan milé dívce, a nyní již bezmála d v rn pokra uje: „T ším se, že se na té mojí cest za vaší láskou brzy sejdeme, sle no Marie“. Jan ztišil hlas, rád bych už dnes – kdybyste dovolila – vás vyprovodil dom . Odpov di na sv j milostný návrh se však zatím nedo kal. Hudba dohrála a Janovi nezbylo než se na chvíli s Marií rozejít. Necht l a nemohl stav ti svou náklonnost k mladé Dolanské p íliš na obdiv, nebo její rodi e, zvlášt pak starý mlyná , mohl mu jeho zamýšlený doprovod velice snadno p ekazit.

Ne-li však starý mlyná , jenž se ostatn u zábavy zdržoval více u karet, tady panímámy na lavicích kolem st n tušily a staraly se o jeho dít mnohem více. Zbyst enýma o ima provázely každý Ma in pohyb, každý úsm v i pohled, jenž vyslala na Jana. Dopl ovaly pak svá zjišt ní bohatými a bujnými p edstavami a zítra m ly vid t o p ípadu mladé mlyná ky s Janem celé Bo iny. „Sle no Marie,“ ozval se hned Jan, sotva pak p i druhém kousku zaví il s Dolanskou v kole, „budu již muset brzy odejít, p išel jsem si pro vaši odpov . Smím vás doprovázet?“ Jan v tázavý pohled utkv l v dív iných o ích a zastavil se pak v nejistém o ekávání na jejich rtech. „Ach, což vám mohu, pane Ku ero, íci,“ zaváhala v rozpacích Marie. „Já bych ráda, šeptla stydliv , ale co maminka a tatínek?!“ Oba se na chvíli odml eli. Jan, jenž vytušil dobrou v li, p emýšlel o situaci a Marie nem la pro ešení choulostivé otázky žádných slov. „Ovšem, tak to nep jde, zejména váš otec by tím nebyl nadšen,“ uznával Jan a pokra oval pak po d ív jší úvaze: „Avšak je tu ješt jiná cesta – kdybyste dovolila, mohli bychom se sejít asi za hodinu ve vašem sad nad potokem anebo, bude lépe“, mínil mladý muž, „pod mlýnem u vodních kol. Jak muzikanti dohrají, odejdu a vy už si najdete n jakou záminku pro m j zám r“. „Pane Ku ero, nezazlívejte mi, nehn vejte se, ale já se bojím, nemohu,“ namítala dívka. Ve skute nosti však nebylo v její duši takové bázn . Siln jší než strach p ed rodi i byla p ece jenom touha po sch zce s Janem a po všem, co ji dosud lákalo nepoznaným blahem. Její mladistvá krev se rozpalovala tancem, tepala prudce v žilách, omamovala smysly, probouzela touhu a vyvolávala nejr žov jší p edstavy o no ním setkání s Janem. „Necht la jste snad íci, sle no Marie, že se obáváte mne?“ poznamenal Jan, nemoha p ipustit, že by p í inou jejich nesnází mohl být on. „Mohu vás ujistit, že ne. Aspo ne tolik jako rodi a zejména pak – tatínka“. Slovo – tatínka – necht lo jí n jak z úst,

95

96

ekla je nejist , váhav , ježto cítila, že prozrazuje otcovo mín ní a proh ešuje se proti jeho úct . „Kdybyste si však opravdu p ál,“ souhlasila po krátké poml ce, „tak mne tedy podle vašeho p ání u našeho mlýna ekejte. Ale nezazlívejte mi, kdybych se o n co opozdila anebo v bec nep išla. Mou vinou to nebude“. Veliká radost zachv la Janovým t lem. Pod koval dívce, stiskl její bílou ru ku, a jak mu pop ála p íležitost, bez dlouhých slov a v tichosti se s ní rozlou il. Po tomto již nikdo z p ítomných Jana toho ve era v hospod nespat il. Bylo vid t, že tu chyb l, více pak klevetivým tetkám jimž zhatil pro dnešek všechnu radost a zábavu z nevšedního divadla. Hv zdnatá a teplá srpnová noc p iodívala no ní pohled do romantického okolí bo inského mlýna novým kouzlem. Uprost ed šeré obrysy mlýnského stavení v tmavé záplav zelen vysokých jasan a hustého olší a nad mlýnem nehybná vodní hladina, ztmav lá temnem no ních stín .

rovn ž šelestila nad vodou stará lípa, tm l se pod silni ní hrází splav. Na toto opušt né místo, lemované z ásti olším, odebral se po odchodu ze zábavy Jan. Zde zprvu vy kával na Marii. Odtud m l z ásti výhled na mlýn a také k míst m, jež mohly býti v brzku d jišt m jeho o ekávané sch zky. S mlýnem a ovocnými zahradami splývala po levé stran mlýnských budov v modravém soumraku noci bo inská ves. Do les za vsí spadal zvolna srpek narudlého m síce. A do tohoto obrazu bo inské krajiny i sem ke mlýnu, zalétala z návrší od hospody vesnická hudba.

Bo inský (houskovský) mlýn s rybníkem, pohled od Podlesí

Poblíže trojbokého stavidla p ed mlýnem sklán la se nad rybník mohutná lípa a opodál v silni ní zatá ce, odkud sm rem k bo inské hospod stoupala silnice znenáhla do kopce, rýsovala se neur it za rozložitým jasanem v no ním šeru ješt druhá. V prot jším ohybu silnice v okolí mlýna sm rem k Podlesí, kde

Jednou, jako kdyby z no ních dálek, lítostiv zalkala polka a po chvíli op t loudily se šerým krajem táhlé melodie val íku. Nejkrásn jší idyla no ní noci. Na Janovu duši p sobila jako omamný dech. Utišovala, volala, mámila a do zvuku jejich melodií ustavi n jako kdyby se mísil krásný Ma in zjev. as míjel jako ve snu. Posléze Jan pohlédl na hodinky. Ukazovaly na jedenáctou. Kdyby Marie mohla bez p ekážek splnit daný slib, tedy hodina jejich sch zky byla již pomalu tu. Vyšel z olšového mlází a po louce pod silni ní hrází se blížil ze strany k mlýnské budov . Zde tvo il mlýn s p ístavbami pro vodní pohon a s okolím snad nejideáln jší kout. D ev ná vodní nádrž, pod ní

97

98

Bo inský (houskovský) mlýn s rybníkem. Na jeho b ehu roste starý bor

p ístavek na mlýnská kola, klenutý kamenný most p ed vjezdem do dvora, p šina, potok a vše ve stínu jasan a zelené dekorace olší. A k tomu ku všemu p ipojoval se pak na vysokém b ehu neviditeln ovocný sad. Jan se p itiskl k jednomu z jasan naproti vrat m a odtud pak vy kával chvíli, až se mu objeví Marie. – A do kal se! V kritickém okamžiku, kdy už po delším ekání se vzdal vší nad je a byl již rozhodnut odejíti dom , zaslechl pov domé vrznutí otevírajících se vrat a v záp tí za tím jako no ní duch objevila se Marie. Jan odhadl její p ítomnost na první pohled. A nebylo také pochyby: nikdo jiný n ž ona v tomto no ním ase to nemohl být. „Marie! sle no Marie!“ zvolal jí tlumen vst íc a v radostném vzrušení rychle se blížil k ní… „Marie“, opakoval tiše, a k dívce dozn lo jeho volání jako arovný zvuk. „Pane Ku ero, jste to vy?“ otázala se nesm le, a Jan, jenž zatím p istoupil k ní až na malý krok, vid l, jak se celá chv je. Hlavu m la sklopenou a nem la ani odvahy podívat se mu do o í. V jejím dív ím nitru usadily se na chvíli strach a zmatek. Srdí ko jí siln tlouklo a nohy se chv ly, div že neklesly k zemi. Za ala si náhle vy ítat, že se dopouští n eho zlého, že sem nem la bez dovolení rodi v bec chodit a jiné podobné vý itky ji tloukly v spánky jako palcáty. Nechyb lo mnoho a mohla Janovi utéci. „Ano, sle no Marie, jsem“, p isv d il Jan a vzav její ruku do své, n žn ji pohladil. Marie se zachv la jako v hnízd mlád . Pozvedla mírn hlavu a její velké o i zadívaly se bezradn na Jana. Jako kdyby se od n ho dožadovaly odpov di. Jeho n žný projev a blízkost jeho ji však uklid ovaly, takže nakonec se zm nila její bezradnost v klidný úsm v. A tato zm na v Ma in chování dodala Janovi odvahy. Sám byl v první chvíli pod dojmem její po áte ní nesm losti a bázn pon kud sklí en. Nyní však dýchalo se mu již mnohem klidn ji a voln ji. „Již jsem se obával, sle no Marie, že nep ijdete. Ani nevíte,“ sv oval se dívce v radostné sdílnosti nad št stím z její návšt vy. „Jak t žko by se mi odtud odcházelo, nebýt tu nyní vás.

Nezapomenu vám to nikdy! Kéž vaše dív í srdce má také takovou radost jako nyní moje!“ Znovu se zmocnil Ma iny ruky, jemn ji sev el a hladil pak od lokte k dlani. Marie vzhlédla s n žným ostychem k Janovým o ím. „Jsem ráda, pane Ku ero,“ zažertovala vesele, že vás musím ujiš ovat o mé radosti slovy. Moje p ítomnost budiž vám d kazem nejlepší v le pro vaše skromné p ání, abych byla ráda. Dovedete si sotva p edstavit, jak t žký byl m j úkol, než jsem se sem dostala. Pro jiného než pro vás nevydávala bych se jen tak v nebezpe í,“ zalichotila Janovi up ímným p iznáním, a vzavši jeho ruku, kterou ji hladil, do své, nazna ila mu s upozorn ním, že by bylo p ed zraky náhodného sv dka nebo jiného vet elce jist jší, kdyby se odebrali na bezpe n jší místo, kterým by jim snad mohl posloužit ovocný sad. Stál jim tak ka za zády a Jan ovšem s radostí svolil. Stanuli pod starou hrušní u v elínu. Posvátný klid pod korunami strom a starobylost zahrady, obest ené romantickou nocí, poskytovala jim nejlepší útulek. A z vršku od hospody, jako na pozdrav a v upomínku na nedávné chvíle št stí, vyhrávala jim unyle hudba. Ješt cestou sem znepokojovalo Jana pomyšlení na Ma ina otce, jehož ona musela jist míti p ed okamžikem na mysli a s nímž bylo dlužno pro jeho nep íze stále po ítat. Jist , že by nep ál a lál nad dce inou známostí se sleva em z blanických hutí. Le v tuto chvíli veškeré podobné úvahy a ohledy zatla ovala do pozadí neodolatelná skute nost. P ed ním stála vábící postava Marie jako vid ní v pohádce, její blízkost mátly smysly, v uších dosud zvonila její sladká e , v níž bylo p iznání, a jakýsi vnit ní hlas mu našeptával, že chudý lov k má také srdce a svá práva. „Marie,“ pravil k dívce s procít nou v elostí, „jste za to hodná, vy nevíte, co jsem se na tuto chvilku nat šil. A do kal, do kal jsem se vás p ece! – Ješt v era, když jsem šel okolo vašeho mlýna, svíralo se mi p i pomyšlení na vás srdce. – Nebylo nejmenší nad je, ni eho, žádné út chy, že se k vám n kdy

99

100

p iblížím. – A dnes, Marie, mnoho-li tu uplynulo od v erejška vody,“ Jan v pohled obrátil se na blízký potok, tekoucí neslyšiteln kousek pod nimi, „dnes jsem prožil s vámi ty nejš astn jší chvíle! Naše kroky do bo inské hospody jako kdyby ídil sám and l“. Jan mluvil se zápalem, jeho slova byla jako by m la sílu ohn a Marii se zdálo, že už poci uje jejich žár. P kná a bujná dív í adra její vzdouvala se rychle jako na mlýnském rybníce p íboj vln. V hlav pocítila nový zmatek, srdce prudkými údery zvyšovalo sv j obvyklý tep a pak jakási sladká závra zachvátila celé t lo, jež se zachvívalo jako osikový list. V tom okamžiku ovíjely její pružné boky Janovy paže. „Marie!“ zvolal k ní v nesnesitelné touze, p i emž se jeho ruce na chvilku vztahovaly k dívce, jako kdyby se mu v zoufalství tratila v mlze. – „Vy drahé, dobré d v e“, zatoužil blouzniv , p emožen její krásou a sladkým okouzlením, a jeho ruce po aly Dolanskou obepínat v pase. Jedna se zvolna zvedla k šíji, ovinula krk, a Jan skloniv se pak k dív ím rozechv lým ret m, vtiskl na n dlouhý polibek. A op t a znovu za al Marii nazývat nejsladšími jmény a nakonec uchopil její hlavu do otev ených dlaní, pohladil na skráních a zlíbal dív í ústa, sladká a vonná jako lípový kv t. „Jene, prosím vás,“ po alo se bránit d v e, když všechnu tu rozkoš Janových pocel po ala p emáhat lítost a stud. A co nemohla vyslovit nebo tajila dív ina ústa, pov d ly Janovy její rozzá ené o i, plné slzí. Jejich pohled a zarosená tvá byly výrazem harmonie n kolika cit , jež splývaly v celek jako soulad barev boží duhy. Lítost, stud, radost, št stí pojily se v jeden pohled, aby Jana p im ly k umírn nosti a úct . Byl dojat, sklesly mu pohnutím ruce. Hluboko do duše pocítil ten pohled a v jeho uších dosud zn l onen sladký zvuk, když jej Marie oslovila – J e n e ! Jak sladce to zn lo z jejich švito ivých úst. Co v tom slov bylo n hy a skryto jemné prosby, aby se mírnil. Skoro se cítil p ed dívkou zahanben. Marie vystihla Jan v stav. Tušila s uspokojením, že p í inou toho bude asi ona sama, a to m lo na její náladu áste n

p íznivý obrat. Nev d la ani sama dob e, pro , ale její d ív jší lítost a stud p ešly nenadále v srde nou veselost a líbezný rozmar. „Jene, pravda, vy mne myslím nemáte rád?“ prohodila, ale s takovým p ízvukem, že její zdánlivá otázka m la zcela opa ný smysl. V pravd to však byla jen záminka k nevinné narážce na Janovo srdce. „Myslím, že máte“, dodala, když oslovený ml el. „Jak si sle na p eje,“ musel v žertu souhlasit Jan. Nejrad ji by však dívku p ed sebou uchopil a znovu vroucn zlíbal. V lehkých bílých šatech, obepnutých v pase stuhou, a p i své veselosti vypadala velmi rozkošn . P itom siln spolup sobil p vab nevinného mládí v p kn sv ží postav . Každý okamžik a pohled na ni byl pro Jana sladkou mukou a mladý muž je ovšem velmi rád snášel. „A což, kdybych si nep ála, a nestála o vaši p íze ?“ zapokoušela znovu se strojenou vážností v hlase. „Byl byste volný. – Myslím, že vás má ráda také Svobodova Cilka,“ narážela na Cil in tajný pom r, který tato dívka projevila k Janovi p i volence. „Možná,“ odpov d l Jan jaksi smutn , a to bylo také všechno, co ekl. „Jene, prosím vás, co je vám?“ zalekla se dívka. „Necht la jsem vám p ece ublížit! Rozum jte mi p ece!“ „To bych velice rád“. „Tak už se nermu te a odpus te mi,“ zaprosila Marie a uchopila Jana za ruce. Pak na okamžik sklonila stydliv hlavu, chvile ku jako by se rozmýšlela, ale když potom pozvedla bílé elo, Jan post ehl v její tvá i jakýsi úmysl. V záp tí si domyslil o co asi jde, a jeho srdce posko ilo radostným pohnutím. A v p íštím okamžiku, d íve než Ma iny lokty spo inuly na jeho šíji, objal dívku a p itiskl ji k sob a jejich rty se spojily v usmi ující se polibek. „Máte mne tedy, Jene rád? Pov zte, ješt jste mi to ne ekl,“ naléhala Marie roztomile, a to již její hlavi ka se chovala v Janov pravém p edloktí. „D v e zlaté, vy dobrá pokušitelko moje, však vy dob e víte!“ odpov d l. „Mám, mám vás rád, abyste v d la, hol i ko

101

102

milá. Miluji vás a budu míti rád, jako jsem nem l a nebudu míti žádného na sv t !“ Zbož oval a ujiš oval Marii Jan, zd raz uje své tvrzení polibky. A jak cítil tu blízkost jejího t la, okouzlen p vabem jejího mládí, roztomilostí a istotou duše, vždycky vzpomínal na tuto chvilku jako na nejkrásn jší v život . Do kraje, zast eného vlahou tmou, za ala znovu jaksi teskn vyhrávati hudba. Jan s Marií, vypráv jíce si svoje dojmy ze v erejšího dne, se pomalu lou ily. Stále a op t se vraceli v rozhovoru k oné p ekvapující události, kdy se nedaleko odtud na silni ní hrázi spat ili. ekli si všechno, co který z nich v tu chvíli prožil, cítil, a jak byl p ekvapen i zklamán, i jaké kdo si inil v jejich v cí do budoucna nad je. Po dohod o p íští možné sch zce Marie také kladla Janovi na srdce, aby se šet il a litovala jeho dlouhé cesty – a s p áním všeho dobra se rozešli.

VI. Bylo ve st edu ráno po polenské pouti. Cestou v polích z Podlesí na Polnou rachotil povoz ízený Karlem Horským. V deskovém voze, v n mž byl naložen lehký náklad žita na vým nu k setí, m l zap aženy svoje vranky, Ka ku a Vranku. Jejich postroje a vranky samy zá ily v ranném slunci jako st íbro. Dobrý stav a vn jší vzhled Karlova sp ežení byl obecn dob e znám, ale dnes si dal Karel Horský po této stránce dvojnásob záležet. Vždy jel do Polné a cestou k cíli projížd l okolo dvorce U panské huti, jenž pro n ho znamenal od prvního setkání s Helenkou Dubskou celý sv t. Hospodá ský dvorec, milý mu již od mládí, vždycky jej vábil, ale nyní jeho pom r k n mu zvroucn l láskou k Helen . Tam se setkal s dívkou, jež od první chvíle m la na jeho nitro arovný vliv. Jeho o i a duše jako kdyby byly posv ceny Helen inou ušlechtilou krásou. 103

Pohled na život zkrásn l, zazá il v nejr žov jších barvách, a v srdci nadšeném vždy pro dobro, poci oval mladý muž mocnou touhu po novém dobru, po n em, ím by se Helence zalíbil. Zdálo se, že osud mu p ál. V ned li, o polenské pouti, kterou slavili ve dvo e s otcem, bratrem Janem a sestrou Lenkou v kruhu p íslušník rodiny Dubských, zmínil se náhodou p i e i o dnešní cest do Polné. A jeho hostitel, pantáta Dubský, mu k tomu hned ochotn podotkl, aby se u nich rozhodn zastavil, když pojede kolem. Byl tedy dnes ve dvo e o ekáván, a jak s pot šením tušil, snad také Helenkou. Sv d il o tom její zájem a nenápadná pozornost, projevovaná mu za ned lní návšt vy o pouti. A bylo v tom, jak také v il, n co více než spole enská zdvo ilost nebo vd nost za jeho nedávnou pomoc zran nému h íbátku. V n kterých chvílích tento dojem mizel, ale nicmén Karel se na nové shledání s Helenkou celou cestou nedo kav t šil, nevzdával se nad je na úsp ch, a ast ji pobídl i vranky do kroku. Za chvíli zahr el jeho v z po kamenité strmé cest U panského dvora. Zahnul z jízdní dráhy vpravo k hlavním vrat m a zastavil. „Prr, vranky, prr!“ s mírným tónem, ale srozumitelnou jasností v hlase p ikázal koním zastavit. P itáhl oprat a sesko il s vozu. Po tvá i p ejel mu lehký stín. M l pocit, že p ijíždí nevhod. Podle všeho bylo vid t, že ve dvo e mají dnes pilno a že jsou piln zam stnáni svážením úrody ovsa. V pr jezdech otev ených mlat stály dlouhé a vysoko naložené d ry obilí, které d lníci skládali do stodol. Odtud i ze dvora zaznívaly sem tlumené hlasy a smích a do toho se mísily jakési rozkazy šafá e. Avšak Karl v po áte ní dojem byl jen p echodný klam. V následující chvíli zazá il jeho obli ej š astným úsm vem. V otev ených vratech stanul znenadání pantáta statká Dubský. „Bu te k nám vítán!“ zdravil zdaleka a s vlídným úsm vem ve tvá i vykro il za hostem. 104

„Dobrý den, pantáto!“ op toval pozdrav Karel p icházejícímu statká i. „A promi te laskav , jestli snad budu zdržovat“. Statká Dubský mu však na ta omluvná slova srde n pot ásl pravicí. „I kdepak,“ ujiš oval a mávl rukou, jakoby se jednalo o zcela bezvýznamnou v c. „Svážíme poslední oves a pro n jakou chvilku nebude tak zle“. P i posledních slovech upírala se však již pantátova pozornost stále více na kon . Zprvu si jaksi vranek ani nevšiml. Ale jejich zjit ený pohled a celý jejich zjev s vylešt nými postroji, strhly jej záhy na sebe. S dychtivou nedo kavostí p istoupil k nim, a nedbaje ostatních v cí kolem sebe, jal se je laskati. „Jste ale dnes vyš o ené, jako panny,“ promlouval ke koním a hned Vranku a hned Ka ku hladil nebo poplácával po krku. Obrátil se ke Karlovi a dodal: „Snad nejedete, mladý pane na svatbu?“ Tuto poznámku nadhodil ovšem statká Karlovi jako narážku v pravd podobné domn nce, že ta dnešní okázalost a lesk hostova sp ežení bude v n jakém vztahu k Helen . A kdyby si statká Dubský lépe všimnul, uvid l by, že jeho poznámka o svatební jízd dotkla se hosta na pravém míst . Karel z ervenal jako p istižený školák, zalila jej vlna studu, ale záhy se však vzchopil a v žertovném tónu odpov d l: „Zatím jen hledat nev stu“. „To vám tedy p eji hodn št stí!“ podotkl mu k tomu statká , ale pojednou mu jeho úsm v, který mu stále zahrával na tvá i, jako by zhasl. Ruka, jíž laskal Vranku v h ív se také zastavila a sklesla pak dol podél t la. – Hledat nev stu, opakoval si v duchu Karlova slova. A kde? – snad ne v Polné, lekal se. Vždy p ece – ale ne – ne, to není možné! ut šoval se zase, nabývaje zvolna klidu a d ív jší jistoty, že Karel má rád Helenku. Tou nev stou nemyslí p irozen žádnou jinou nežli ji. Tolik již z Karlova chování v i Helen tušil. A bylo by mu toho skorem líto, kdyby se v té v ci mýlil. M l také svého vlastního syna, Ji ího, ale Karla snad m l rad ji nežli ho. Až se nad tímto poznáním lekal, ale vina toho byla spíše na stran Ji ího. P ál si míti z n ho sedláka, vedl jej k tomu, ale syn se jeho pé e v tomto ohledu stranil. Vlastn vyhýbal se skorem každé domácí práci, kterou vykonával jen donucením a vysokým

pokr ením nosu. Tohoto d vodu a na asté naléhání manžel ino, ovliv ované Ji ím, rozhodl se jej dáti na studie. V ten as m l statká Dubský pronajatý dvorec v okolí Žamberka. Ub hlo n kolik svízelných let a Ji í jakž takž dokon il st ední školu. Tyto studie nad laly jeho otci mnoho t žkých starostí. Když se pak Dubští z d vod existen ních p est hovali na nyn jší dvorec, Ji í po al studovat práva na Karlov univerzit v Praze. Znovu uteklo n kolik let, ale Ji í do letošních prázdnin sotva dotloukl semestr. Za ta léta v Praze promarnil již mnoho cenných hodnot, nemaje v bec sv domí, jakými ob mi jsou jeho studie a nákladný život v hlavním zemském m st vykoupeny. Do p ednášek chodil jednou, nanejvýš dvakrát za týden. A to se v posluchárn spíše bavil než poslouchal a rušil klidný pr b h p ednášek. Mnohem více asu v noval svým šat m a zevn jšku, ale nejvíce ho promarnil s kamarády p i toulkách Prahou a zvlášt pak v kavárnách. A psal-li kdy dom , tak jen o peníze. Hlavními znaky jeho povahy byly marnivost a lenost a tyto dv vlastnosti m ly také vliv na všechno jeho po ínání a skutky. Práci fyzické se vyhýbal a u it se mu také necht lo. Statká Dubský nemínil ovšem s takovým zp sobem synova života souhlasit. Pokusil se tomu vážn elit, avšak nepochodil. Ji í m l zastánce v matce a podporu v zámožné tet v Královém Hradci, kam zpravidla dojížd l na delší návšt vu v dob svých letních prázdnin. Meškal tam i letos, a nikdy se neohlížel, že by v nejpiln jší dob hospodá ských prací m l vypomoci doma otci. Jak jiná byla Helenka nebo zde p ítomný Karel, jehož by si statká p ál míti za syna. Ale od nedávné doby takové tušení m l, že Karel jím jednou po boku Helenky bude. Mnohé z t ch strastí s Ji ím man prolétlo statká i hlavou, když Karel Horský pravý ú el své dnešní cesty obrátil na jeho narážku v žert slovy: „Zatím jen hledat nev stu“. Zprvu se t ch slov Dubský jaksi ulekl, obávaje se, že se tím jeho sen o št stí Helenky s Karlem ma í. Ale v radostné d v e, že

105

106

Karel t eba Helenku opravdu miluje a že jeho prohlášení o hledání nev sty mohlo by se také dob e vztahovat na ni, týkat se jeho dcery, nabyl op t sebed v ry a klidu. Zatím co však v duchu došel k tomuto p esv d ení, Karlovi se zdálo, že n jak dlouho váhá s odpov dí. A proto opakoval svoji odpov na statká ovo p ání již po druhé: „Kdyby záleželo na vás, pane Dubský, tak bych to št stí brzy m l“. Statká Dubský si nemohl v prvním okamžiku význam t ch slov hned uv domit. Pak mu však šlehlo hlavou. Šelmovsky se pousmál a odpov d l: „Možná, že máte pravdu, pane Horský, ale já v ím, že i bez mojí pomoci budete míti u své vyvolené dívky úsp ch“. A nyní, když práv pomýšlel, že by se m li odebrati s hostem do domu, vstoupila do pr jezdu otev ených vrat Helenka. Nikdo se jí nenadál a Karla i vranky p ekvapila jako pohádková vidina. Vranky nápadnou podobností s pánovou sestrou a jejich dobrotitelkou Lenkou a Karla pak líbezností svým krásným zjevem. Helenka m la na sob oble eny letní prací šaty, jež sice nemohly vynikat látkou, ale tento nedostatek mnohonásobn vynahradily elegance a vkus. Až srdce zabolelo touhou, jak jí šaty slušely a byly v harmonii k její štíhlé postav . O Karlovi by se dal íci, že na chvíli on m l, anebo že ztratil e , jak spat il Helenku. Snad se jí na tomto míst nenadál, ne ekal, ale jist jej dnes vzrušil její krásný dív í vzhled. Jako kdyby se p ed ním rozvinul vzácný letní kv t. Le Karel se nemohl dlouho nechat okouzlovat tímto pohledem. Bylo nutno u initi zadost spole enské zdvo ilosti a vzdáti Helence úctu. „Dobrý den, sle no Helenko!“ pozdravil, zd razniv pozdrav lehkým úklonem. Rád by švihl kloboukem, ale ten m l již od pozdravu Helen inu otci s hlavy, drže jej p i t le ve spušt né levé ruce. „Dobrý den, pane Horský – vítám vás p kn !“ op tovala pozdrav Helenka s lehkým úsm vem v uzard lé tvá i popošla blíže, aby mohla podat hostovi ruku.

„D kuji sle no, Helenko!“ odpov d l Karel a pevným stiskem ruky podržel si na chvíli dív inu dla ve své. „Jedu do Polné,“ dodal s omluvou, „a jak je vám již snad známo, dovolil jsem se tu se svolením vašeho pana otce na chvíli zastavit“. Domluvil a stále ješt tiskl Helen inu ruku, p i jejímž doteku jako by mu na okamžik n kolikrát projel t lem žhavý proud. Helenka v jakémsi sladké zmatku sklopila o i k zemi. S jemným ostychem vyprostila pak svoji ruku z Karlovy dlan a vzhlédla k n mu. „To se vám asi u nás líbí,“ pravila, narážejíc s nevinným rozmarem na host v osobní pom r ke zdejšímu dvoru. „Již od mládí,“ pousmál se Karel. „A dnes jste p ijel s vranými ko mi!“ lichotiv , ale s d razem zažertovala Helenka znovu. „A jak jsou krásné!“ zvolala v záp tí, sledujíc s obdivem každý pohyb a ladný postoj páru p ed sebou stojících koní. Tón její e i byl již nyní vážný. „Je to možné, pane Horský, jsou to vaše kon ?“ „Jak si sle na p eje, ale asi, že tomu tak bude,“ s klidnou a pokryteckou lhostejností odpov d l Karel. O i však zazá ily blahem, že vranky u inily na Helenku takový dojem. Na její p ání popošel s ní pak ke koním a seznámil dívku s jejich vlastnostmi a jmény. Zde se k nim p ipojil statká Dubský, Helen in otec, jenž se po celou dobu setkání obou mladých lidí rad ji zdržel stranou, necht je p ekážet. Navrhl Helence, že by mohla postát u koní, že odejdou s hostem na trochu kávy. Byl si v dom, že tím ud lá Helence radost a ujistil ji, aby nem la starost, že se doma již n kdo najde, kdo jim sva inu podá. Helenka ráda svolila, t šíc se na milou spole nost koní. Když oba muži odešli, vranky zprvu v t ily, projevovaly nepokoj, ale poznavše, že jim z dív iny strany nehrozí nebezpe í, nabyli jistoty a utišili se. Záhy se Helence oddali, projevující jí po svém zp sobu d v ru a oddanost. Helenka mile dojata, oplácela jim laskáním a zejména jim posloužila odhán ním much. P itom mimod k upoutal její pozornost pohled na kon , na jejich zá ící postroje a celý vn jší vzhled.

107

108

St ží potla ila údiv, jakým leskem a istotou postroje zá ily, jak prost a vkusn byly zhotoveny a p itom bylo vše v nejlepším souladu s ko mi. A p ece nebylo nikde zbyte né parády a vše prozrazovalo ú elnost a pevnost k t žkému tahu. Ty udidla a erné uzdy, jež lesklými pruhy obepínaly bílá ela a skrán vranek jako stuhy hlavu ctnostné panny – ty dojímaly Helenku nejvíce! Zarazila se, až pocítila neklid z kouzla koní a vší té krásy. Vranky a vše na nich prozrazovalo ušlechtilost, snahu a ušlechtilou touhu po krásnu. A ten pohled koní, tém lidský pohled o í, dívajících se m kce na ni, zra oval p ímo srdce. A z novu zabolelo Helenku u srdce, když si uv domovala, že tento pár vesnických koní je majetkem a zajisté i obrazem duše tohoto mladého sedláka z Podlesí. Elegance a krása tohoto sp ežení je zajisté jeho p i in ním a výsledkem jeho vlastního úsilí a pé e. Náhle si neur it uv domovala, že jí ten p espolní sedlák ve vysokých botách s výraznou tvá í není lhostejný a že se n jak podivn zarazí p i jeho p edstav nebo jmén . D íve než Karel odjel z návšt vy u Dubských do Polné, požádal jej statká , aby se u nich na zpáte ní cest stavil na ob d. Helenka maje na pozvání zájem, p idala se k otci. S p vabným ostychem p ekvapila Karla otázkou, zdali opravdu p ijde. Mile dojat, odpov d l, že ano. Pak se pousmál a dodal, že p ijede ur it , jestli ho ovšem nesn dí ve zdejších lesích vlci. Zapráskal n kolikráte vesele bi em a za chvíli zarachotil a stoupal již jeho povoz nahoru k lesu. Od chvíle, kdy p ijela Helenka na zdejší dvorec, bývala zpravidla p i va ení ob du mamince k ruce. Ale dnes, s jejím svolením, si tyto úkoly vym nily. Helenka p evzala vedoucí úlohu a maminka pomáhala. Helence velice záleželo na tom, aby se jí dnešní ob d zda il. Odvažovala a m ila úzkostliv každé množství potraviny, a již mouky nebo soli, ovoce i zeleniny, nezapomínajíc p i tom ani na as, jejž m ily na st n visící hodiny. Matka tušila, pro ta dnešní píle, ale mnoho jí dce ino nadšení net šilo. Paní Dubská nebyla pro Karla nijak zvláš

nadšena, vždycky bylo jejím snem, že Helenka se musí jednou provdat za velkého pána. Titul a lesk platil u ní všeobecn více než charakter. A Karlovi Horskému chyb lo to první. Byl jen sedlákem, t ebaže známým svou dobrou pov stí po celém kraji. Ale to paní Dubské nesta ilo a nebyla jí snad dosta ující ani hodnost statká e, jehož nep ímo p edstavoval její manžel, nájemce zdejšího dvora o vým e dvou set m r polí. Stále jen blouznila a namlouvala si, jaké by to bylo krásné, jaké št stí, kdyby její muž m l editelský titul. A když by toho nebylo, spokojila by se i s úd lem paní správcové. „Paní editelová, paní správcová“! íkali by jí lidé a ona by se jen blahosklonn usmívala, ale nejrad ji udílela služebnictvu rozkazy. Jestli by však p i tom byl její manžel vasalem svého zam stnavatele, tato okolnost by jí byla vedlejší. Doposud jí však Karel Horský v jejich zám rech s dcerou nep ekážel, a proto p ehlížela jeho návšt vy a pozornost k Helence shovívav . Byla by však bezmocná i tehdy, kdyby se v ci vyvíjely proti její v li. Tušila, že ten selský p espolní synek z Podlesí, jemuž tak piln chystá dnes její dcera ob d, má na své stran manžela. A ten by stál p i n m, p i Horském a p i Helence, a to pevn jako ta silná ze . Zanedlouho potom, co nade dvorcem dozn l místní zvonec, oznamující poledne, ozval se na kopci u lesa Karl v povoz. Zvolna sjížd l, lomozil a než se Helenka nadála, zarachotila jeho kola p ed okny. Podivné úzkostné trhnutí u srdce ohlásilo se znovu. Na pokyn statká v zajel Karel do dvora. P itáhl brzdu, opat il vranky pící a odebral se se svým hostitelem do domu. Helenka sotva m la as upravit si šaty a ú es. Jen se oto ila, a otec s hostem byli tu. Pak m la plné ruce práce. P evzala pé i o st l, za n jž si nemohla po celý ob d ani na chvilku klidn zasednout. Nosila jídla, odnášela nádobí, utírala, rovnala a cesta od plotny byla jí stále plna. Jen služebná Málka jí vypomohla s donášením jídla a obsluhou eledi. Jinak z úcty k hostu obstarávala Helenka všechny práce trp liv sama. Karel až Helenku litoval, ale všechen ten sp ch a shon zvyšoval jen její krásu. Uzard lá tvá , rozzá ené o i, úsm v, každý

109

110

pohyb, rychlý obrat t la odhalovaly její jemný p vab z nové stránky. A zda-li Karel v d l, co jedl – kdož ví. A koliv z Helen iných rukou a v její p ítomnosti m lo by mu chutnat dvojnásob sladce. Jednu chvíli si to uv domil a polichotil, že kdo umí u Dubských tak dob e va it, ale pak op t, pokud nebyl vázán ohledem na své hostitele, všechno ostatní pustil ze z etele. Jeho jediný zájem p i ob d byla Helenka. Byl zcela pod vlivem jejího dív ího kouzla, jako by v arovné moci a v srdci stále víc a více se ozývala touha po samot , po d v rné chvilce s ní – s Helenkou. Toužil jí íci, jak ji má rád, jak ji miluje, a z jejich rudých úst by taktéž rád slyšel podobná slova. A pak, pak by ji zlíbal, celé to krásné d v e, tu princeznu, jak ji nyní za al v duchu nazývat. Když se po polední p estávce rozjely dlouhé žeb inové vozy ze dvora do polí a lidé odešli do práce, také Karel se chystal k odjezdu. Ale v poslední chvíli jaksi se k tomu nem l, n jak váhal a jako by mu n co t žkého leželo na srdci. Když se však m l lou it s Helenkou, tu se rychle rozhodl. A byl pevný ve svém úmyslu, i kdyby se m l p ed Helenkou poko it. „Sle no Helenko,“ oslovil ji. A po krátké p estávce, zbaviv se po áte ní tísn , pokra oval: „Kdybyste dovolila, p ál bych si velmi s vámi se sejít, vid t vás op t brzy. Snad v ned li odpoledne pod Stupníkem na okraji lesa, budete-li moci“. Hlas se mu chv l vnit ním pohnutím a nejistotou, jak dopadne jeho prosba. Helence až posko ilo srdé ko sladkým vzrušením a radostí nad tím. Ani nev d la v prvním okamžiku, co íci, má-li Karla odmítnout, anebo p ijat jeho pozvání. Tak jí ješt žádný muž ne ekl, doposud nešla vst íc milému, bylo to pro ni docela n co nového. Ale Karel jí byl milý, její srdé ko poci ovalo v jeho p ítomnosti takový sladký neklid a pomalu poznávalo, že má Karla rádo – a moc! A proto jej nemohla odmítnout, by jí v tom i bránil její dív í stud. „Doufám, že budu moci p ijít,“ odpov d la, ale jako by se toho rozhodnutí ulekla. Její ramínka poklesla a krásné o i hled ly

k zemi. Jindy klidná, sebev domá, náchylná až k vzdoru, stála tu nyní jako nalomený kvítek v prudkém slune ním žáru. Karla k zblázn ní pot šil Helen in slib a zprvu div radostí nevyk ikl jako malý kluk. Ale pojednou se zarazil, zachv l, dojat pohledem na Helenku, stržen pokorou a n žnými rozpaky této dívky. Pocítil nevýslovné kouzlo její dív í krásy a sou asn s tím jakousi zoufalou marnost své veliké touhy k ní. A to mu svíralo srdce lítostí. M l klamný dojem, že Helenka je povznesena nad n j a že mu nyní prokazuje jen jakousi milost. Když se však na n j stydliv usmála, její pohled mu nevinn zazá il do o í, radostné vzrušení a sebed v ra vrátily se znovu. „Tedy na shledanou, sle no Helenko!“ pravil a uchopiv její malou ru ku, dvakrát ji v ele políbil. Pak Karel odjel. Helenka jej doprovodila p es dv r, pokynula mu ješt n kolikráte do dálky rukou a stála tu tak dlouho, dokud Karl v povoz nedozn l v lesích. Dotek Karlových rt cítila však na své ruce dosud. Odjezdem Karla Horského z návšt vy u Dubských nebyla ješt ve dvo e skon ena mimo ádnost dne. Za jedním hostem se sotva zav ely dvé e a druhý stál již tak ka p ed nimi, a to na št stí ve chvíli, kdy Helenka s matkou dokon ovaly v kuchyni odpolední úklid. Ostatn o po ádek a istotu nebylo u Dubských nikdy zle! Na tyto domácí práce paní Dubská vždycky p ísn dbala a Helenka to již snad m la po ní v krvi. Statká Dubský m l v tu chvíli v úmyslu, že si vyjde do polí. Zapáliv si doutník, vykro il, a sotva popošel n kolik krok p ed dv r, zalehlo k n mu ve sm ru od Polné lehké zadun ní kol. Podíval se a na kopci v aleji se proti n mu vyno ily siluety dvou ko ských hlav, vyr stajících rychle do postav. Za nimi pak následoval pov domý ko ár. Tu již statká ne ekal. Obrátil se a chvátal dom . „Maminko, Helenko, posp šte!“ volal již cestou do okna. „Pan editel Hollan, se mi zdá, že jede a nejspíše k nám“. P isp chav dom , opakoval svoji zprávu ješt jedenkrát. Paní Dubská ožila.

111

112

„Cože?“ – vyrazila dušen . „Pan editel Hollan že jede – je to možné? – To je novina!“ Neztratila však hlavu. Jen co by jedna dva ekl, obrátila se k Helence a p ipomínala, že budou muset va it kávu. „Ano, maminko,“ odv tila dívka ochotn a bez dalších slov a pátrání po okolnostech dala se rychle do práce. Pochopila, že mnoho asu asi nazbyt není. Takovou p íležitost, jakou byla návšt va editele hrab cího panství pana Hollana u nich v e dvo e, nenechala si paní Dubská nikdy ujít. Musela a kladla si za velkou est, mohla-li tak vzácného hosta n jak pohostit. Pan editel p ijížd l zpravidla odpoledne a tu se hodila nelépe káva. P itom se ovšem nešet ilo v ni em. Máslo se mazalo, tekla smetana, a jak se rozvazoval jazyk, hovor stékal se rt sladký jako med. Statká Dubský, pokud se dalo, byl na t chto hovorech také ú asten, ale hlavní slovo tu m li paní domácí a zvlášt host. Pan editel byl statný chlapík, dovedl rozp ádat e , p kn uhlazen mluvit, lichotit a chválit a paní Dubské div se št stím p ed o ima nezato il sv t. Nikdy však neuvážila, co je v jeho galantnostech pravda a co sladká lež. V takových chvílích jakoby se plnil její dávný sen o panském bytí. A statká ? – Jsa si v dom své závislosti nájmem dvora na panu editeli, snažil se tvá it ku všemu velmi p íjemn . A nem l ani p í iny k p etvá ce, nebo p átelství pana editele k Dubským bylo up ímné. editel Hollan p es všechno v domí své spole enské povýšenosti vážil si statká e i jeho rodiny pro jeho rozhled a charakter. Sotva Helenka rozd lala v plotn ohe , p ed domem zahr el povoz, podle zvuku ko ár. A pak najednou ticho – jen tlumený hovor a ob as zadusání koní. Bylo jisto, že n kdo p ijel, snad editel, možná že n kdo jiný, ale pantáta pro každý p ípad pospíšil p ijížd jícímu hostu vst íc. Snad je to on, editel Hollan, zatoužila paní Dubská a sp šn si ješt upravovala narychlo vym n ný šat. A v tom se již

otev ely dvé e a do sv tnice vešel statný, asi padesátiletý a elegantn oble ený muž. „Dobré odpoledne, rukulíbám!“ pozdravil a než si paní Dubská pomyslela, ucítila ve své dlani stisk Hollanovy ruky. „Tak p ece,“ hlesla tiše a radostí ani nepost ehla, že pan editel dnes nep ijel sám. Uv domila si to teprve, až když se p ed ní zastavil n jaký mladý pán. Byl štíhlý o n co vyšší než pan editel, po pansky a velmi vkusn oble en a z jeho pohledné tvá e zá ily výrazn o i. „M j syn Rudolf – paní statká ová Dubská,“ usmál se pan editel. Mladý Hollan byv p edstaven, uctiv se uklonil a podal p ekvapené žen ruku. „T ší mne,“ pravil ale n jak divným p ízvukem, nezvyklým v eské mluv . „D kuji,“ odpov d la paní Dubská. „Ani bych ne ekla,“ dodala, „že má pan editel tak velkého a p kného syna!“ Avšak oba Hollani byli daleko více p ekvapeni zjevem její dcery, a zvlášt mladšímu z hostí se rozza ovaly pohledem na Helenku o i. Rudolf Hollan, lehkovážný a lhostejný mladík, pokud šlo o krásu a p íze mladých žen, pocítil náhle k p ítomné dívce úctu. „Naše Helenka,“ pravila paní Dubská, polichocena velmi zájmem a pozorností hostí ke své dce i. Oba Hollani jeden po druhém tiskli Helence v ele ruku, dávajíce jí zárove najevo, že k ní chovají obdiv a úctu. Mladšímu se v té chvíli zdálo, že ho zá ivým proudem paprsk polilo jarní slunko. P ipadalo mu, že p ed tím byla již dlouho v jeho život a kolem n ho tma. Zoufale zatoužil, aby Helen iným jasem byla prozá ena i jeho budoucnost. Vd il by i za pouhé p átelství, laskavý úsm v, jež práv zakroužil Helence kolem dív ích úst. Ve Vídni, kde studoval na inženýra, poznal již více krásných žen, ale s krásou a p vabem této necht l by žádnou srovnávat. Jestli snad n která z nich vynikla v tší krásou, tato

113

114

dívka mimoto p sobila na n ho zcela n ím jiným, n ím, co jit ilo srdce a napl ovalo nitro nevýslovnými pocity touhy a bázn . A co se práv odehrávalo v jeho duši, projevovalo se i navenek v jeho chování. Proti svému zvyku byl dnes ve spole nosti n jak zamlklý, nesv j, t ebaže se pokoušel maskovat svoji náladu veselím. Až teprve po sva in vracel se ku své p irozenosti, když náhodou p i prohlídce hospodá ství poda ilo se mu p iblížiti k Helence a rozp edla se mezi nimi e o koních. Jako syn editele knížecího panství byl v úzkém spole enství s ko mi již od mládí, a tak si s Helenkou dob e rozum li. Helen ina laskavá pohostinnost a pozornost v i n mu dodávaly mu zárove spokojenosti a odvahy k sm lejšímu chování. Le jeho št stí a klid trvaly jen na chvíli. Zabráni v hovor zašli také na dv r k ohrad pro kon . Na její travnaté, udupané ploše poklusávala Lyska. Byla již zdráva, op t mohla skota it, ale po nedávné zkušenosti po ínala si opatrn ji. Zv t ivši blízkost Helenky, radostn jí p icupitala v ústrety. „No – Lysko – ty jedna, je ti smutno, vi ! Již nevyvádíš“ mluvila dívka k mlád ti, hladíc je. Rudolf Hollan se rovn ž nezdržel, aby h íbátko nepohladil a neprojevil mu podobnou pozornost. A tu mu Helenka po ala vypráv t nedávnou p íhodu, p i níž by bezmála p išla Lyska o život. V pr b hu lí ení tohoto d je byl také n kolikráte vzpomenut Karel Horský jako zachránce Lysky. Tón, s jakým bylo jeho jméno vyslovováno, dával tušit, že Helenku s tím mužem pojí n jaké hlubší pouto. A mladému Hollanu v jakési neblahé p edtuše a zklamáním se po alo svírati hrdlo. V mu ivé žárlivosti, a cht je míti jistotu, p ekvapil Helenku narážkou: „A vám, sle no Helenko“ --- v ele ekl, ale uleknuv se svého oslovení, na okamžik se zarazil. „Odpus te, sle no Helenko,“ pokra oval pak omlouvaje se, „nemám snad k takovému chování práva, ale z úcty k vám, prosím vás, dovolte mi je“. A nyní se vrátil ku své p vodní myšlence: „Vám, sle no, ekn te ale up ímn , vám se ten pan Horský – líbí“ – dokon il nesm le. Helenka pochopila pravou podstatu a up ímnou vážnost této

narážky. Lekala ji jen Hollanova d v rnost, ale nehoršila se. Vzhlédla a usmála se soucitn na hosta: „Záleží vám na tom, pane Hollane?“ otázala se. „Skorem“ – mladý muž se lehce usmál. „Nemohu tedy íci, že bych nem la o pana Horského zájem. Je to velmi milý a spo ádaný muž!“ „P ál bych vám toho št stí, mnoho-li jej nyní budu míti já,“ odpov d l Hollan n jak smutn , že se mu až zachv l hlas. Helenka pocítila jeho odpov bezmála jako vý itku a bylo jí ho najednou líto. „Pro pane Hollane?“ Jste tak mlád a zajisté, že se také do káte svého št stí“… „Snad – kdybych m l alespo vaše p átelství!“ „Odpus te, pane Hollane – nevím,“ zaváhala Helenka v rozpacích, „ale pokud to bude možné, bude mne vaše oddanost t šit“. Cítila s Hollanem, jehož obdiv a touha po ní zra ila se mu v o ích a ozývala se v každém slov . Avšak p íslib ke sch zce daný Karlovi Horskému, byl jí svatý a zavazoval ji k jistým ohled m. A pak – její cit a vztah k Horskému byl zcela jiný. Mladému muži p ipadala zase dív ina slova jako milost, ale neurazil se. „D kuji vám, sle no Helenko,“ ekl „nezapomenu vám toho a vynasnažím se, aby vás moje p átelství nekompromitovalo“ … Když potom Helenka odcházela s Hollanem a p i tom sou asn odvád la Lysku dom , p ijížd l práv ko í Francek s pole a dob e si jejího pr vodu všiml. Zejména o mladého muže, jenž Helenku doprovázel, se zajímal. Škodolib se usmál. „P ed chvílí ten z Podlesí a nyní op t n jaký milostpán … Divné v ci,“ mumlal. Kdopak by to do té naší --- sle ny ekl? Cht l íci s p íhanou – do té naší „frajle“, ale zdržel se a užil pak výrazu – sle ny. A hned v p íštím okamžiku si Francek pomyslil, že by se mu celá ta v c s Helenkou a dnešními hosty mohla k n emu hodit.

115

116

„S t mi vranými ko mi tu není dnes po prvé,“ mínil dále, „a tento paná ek – copak je to za – ten u nás není také ješt naposled“. Tušil také dob e, pro . Nebylo t žko uhodnout, že je tu n jaká spojitost s Helenou, „S tou ---!“ Francek zasy el, za al p st a jeho tvá zohyzdil ošklivý úsm šek. Zajel s f rou na mlat, vztekle vyp áhl a osopoval se na kon . D vodu pro svou záš nem l, leda ten, že byl p íliš domýšlivý a že byla dot ena jeho samolibá ješitnost. Zdálo se mu, že jej Helena p ehlíží, nemá o n ho zájem a to nemohl Francek prost snést. V pravd byla však Helena ve dvo e ku každému stejn milá, až na to, že nep ijímala Franckovy neomalené lichotky a nebyla jí vhod jeho vtíravá úlisnost. Stejn jako k Helence, tak také proti Karlu Horskému choval Francek bezd vodnou záš , jež m la sv j d vod v tom, že Horský se uchází u Helenky o p íze . O p íze a lásku, na niž Francek, kdyby nic jiného, tedy pro svoji povahu nemohl nikdy pomýšlet. Zatoužil proto po pomst a ekal jen na vhodnou chvíli. A nyní k tomu m l, jak si sám nalhával, i mravní d vod, jímž m la býti Helen ina falešnost. Po tom, co p ed chvílí vid l na vlastní o i, mohlo se íci, že Helenka p edstírá lásku ob ma. Na konec si Francek radostn mnul ruce a byl si jist, že již n jak svou pomstu v budoucnu provede.

Ješt o polenské pouti po druhé a následující soboty po t etí opakoval Jan Ku era z Polesí s Marií Dolanskou svoji sch zku, prožívajíce navzájem nejkrásn jší chvíle svého št stí. Po té však pojednou jako kdyby jejich mladou lásku zavalil t žký mrak. Mlyná i Dolanskému nez staly utajeny dce iny sch zky s Janem, a ve mlýn bylo potom velmi zle. Našel se n kdo, kdo po mladých milencích slídil a pak jejich tajemství z nízkých pohnutek zradil. Mlyná neprozradil

šk dce, ale Jan Ku era si vždycky myslil, že to mohla u init Svobodova Cilka ze msty. Tehdy práv zastal mlyná Dolanský Marii v kuchyni a tenkráte také Marie pocítila, co je to otc v hn v. „Marie, je to pravda?“ – zeptal se zdánliv nevinn , ale n jak výhružn a v Marii div se leknutím nezarazil dech. „Je to pravda?“ opakoval krátce a p ísn podruhé. „Lidé prý t vid li s n jakým Ku erou, tím socialistem z Podlesí – no, mluv!“ „Možná, že vid li. Nezapírám. Je tomu tak,“ p iznávala se Marie, neodvažujíc se ani pozvednouti o i. „Tak tedy možná – tedy p ece – p ece ta ženská mluvila pravdu! – Och! – ty jedna – nestydíš se?!“ b doval a vy ítal mlyná a rudn v zlostí, zatínal p st . „S takovým žebrákem, tím socialistou se nám zahazuješ. – Má jediná dcera – a tohle!“ – spílal a v tom náhle vylet ly ob mlyná ovy p st ke stropu, z nichž jedna v záp tí dopadla strašným úderem na st l až d ev ná tabule zapraskala a nádobí za in elo pod tvrdou p stí. Marie t esouc se strachem, pohlédla s hr zou na otce. „Tatínku, prosím t !“ „Ml !“ – k ikl starý. „Snad nechceš, abych t za všechno chválil, abych ml el a ty m mohla dále podvád t za mými zády s tím – nechci íci, co --- Že jsi s ním tancovala – no – nad tím jsem zav el o i, ale scházet se s ním, slízat se – ne, to ti nedovolím nikdy!“ „Žádáš na mne mnoho, tatínku,“ osm lila se Marie. „Láska snad není h ích. Mám Jana ráda a prosila bych t , abys nebyl na n ho a na mne tak zlý! Jsem tvá dcera a Jan Ku era je také lov k!“ „Co?“ Ty mne chceš pou ovat a toho darebáka se ješt zastáváš?! No – to je již trochu mnoho!“ A znovu t ískla rána, když mlyná ova sev ená p st ude ila prudce o st l. „Ten socialista je ti snad milejší než já, na n m ti více záleží? Copak bys nenašla lepšího chlapce? Na to jsem t posílal do Prahy?“ chrlil ze sebe mlyná , maje hlavu p ikr enou a zkrvav lé o i up eny na dceru.

117

118

VII.

Marie již neodporovala. P ikryla si zást rkou o i a tiše plakala. Ješt chvíli Dolanský zu il, až pak jeho roz ílení p ešlo v lítostný stav. Vy etl Marii ješt co se dalo, a posléze na íkal na celý špatný sv t. Když potom o n co pozd ji p išla stará mlyná ka odn kud z venku dom , mlyná vybuchl znovu. A od té doby nastaly ve mlýn smutné asy. Správn vzato však mlyná Dolanský sám dob e nev d l, co by vlastn cht l. Na jedné stran by si p ál míti z Marie m stskou sle nu, jež by pak s atkem získala titul vznešené paní, ale na druhé stran op t mu ležel na srdci rodný mlýn. Komu by jej potom odkázal, co s ním? Zd dil jej po otci, a prodat jej? – Ne – Toho by mu bylo velice líto. V žádném p ípad se mu však do plán nehodil Ku er v Jan. Jeho p edstava a každá zmínka o n m p ivád ly jej z míry. Pokojný život ve mlýn ztrp ovalo tedy nyní mlyná i Dolanskému mnoho nep íjemných v cí a vzpomínky na n pronásledovaly jej na každém kroku. A k tomu ku všemu rozt ásala se te v Bo inách a po okolí známost jeho dcery s Ku erou. Tento p ípad byl pro bo inské opravdu tu ná kost. Obíral ji každý ze své strany a posuzoval ze svého osobního stanoviska. Jedni, kte í v zaostalosti tu v c pokládali za nešt stí, mlyná i toho p áli, jedni jej z téhož d vodu litovali, poukazujíce na Jan v p vod a jen málo bylo t ch, kte í s Marií a Janem sympatizovali nebo na jejich známost pohlíželi st ízliv . Jediný vážný d vod, Janovu skrytou nemoc, lidé netušili. Ani Jan sám ji dosud vážn nepocítil. Ale když se pak ve mlýn pozvedl pro jeho lásku k Marii velký k ik a mladá Dolanská byla p ed ním st ežena, tu se Jan trápil a ch adl. Záke ná plicní choroba, která v n m d ímala, po ala znenáhla míti na jeho zdraví ni ivý vliv. Neblahou známkou toho byl zlý kašel, jenž se dostavil a po n m zpravidla sládla Janovi v ústech krev. Zprvu si toho mladý muž ani valn nevšímal, ale když se p ípad opakoval, tak se až zd sil.

A Marie nikde! Jako by ji vzala ta mlýnská voda anebo ohe strávil. Marn po ní Jan toužil a vyhledával! A když ho pak napadl dusivý kašel, z stal lhostejný a t šil se, že bude jeho trápení d íve konec. O tom, co se nyní d lo a seb hlo ve mlýn , v d l jen z lidských e í, do nichž mu ostré jazyky p imíchaly i bídnou lež. Svobodova Cilka byla první, která mu ji vmetla do tvá e. „Copak jsi tak smutný, Jene?“ s lí enou ú astí, ale jedovat zastavila jej jednou na cest . „Snad se netrápíš pro tu sle nu ze mlýna?“ uchechtla se. „Ta by ti stála zato!… Copak jsem ti ne íkala o tom Marešovu studentu? – Ten by rád Dolanskou a mají prý se spolu rádi!“ „Snad jim toho nezávidíš, Cilko?“ s klidnou ironií odpov d l Jan. „Jen nech mladého Mareše a sle nu ze mlýna na pokoji! A jestli t snad jejich láska trápí, tak jen klidn b ž. Ono to pravda stejn nebude!“ Cilka usko ila jako uštknuta. Zlostn zasykla n jakou poznámku a šla. Jan si pak spokojen oddechl. Nicmén klidu již pak nem l. To, co mu Cilka našeptala, zavrtávalo se do jeho bolavého nitra jako erv. P edstava Marie s vysokoškolským studentem Marešem jej mu ila a pronásledovala po celé dny a noci jako n jaká zlá nemoc. Marn se vzpíral, bránil. Neš astný obraz domn lého soka s mladou Dolanskou stav l se p ed jeho o i znovu a znovu. Jen ob as nabýval klidu, když se pokaždé p edem ujistil, že Cil ina slova neznamenala nic jiného než bídnou pomluvu a podlou lest.

119

120

* Jak zlá to byla nyní cesta kolem Dolanského mlýna, když tu m l Jan jíti do práce! V pond lí za prvního rozb esku tam a sobotního podve era zp t. Srdce se mu svíralo v úzkostné lítosti, jako kdyby je rvaly zlé v try.

A p ece tu Jan chodil tak rád! – Nebyla to jen bolest, již cítil, nýbrž i sladká muka, jda kolem drahých míst a tichého mlýna. Tolik, tolik jej m l rád, ten rybník, splav a celý mlýn s okolím. Miloval jej více jak domov. A nedávno mu dal nejv tší poklad. Lásku krásné a ušlechtilé dívky. Ale nyní jako kdyby mu ukládal o život. Jan již to cítil. … Strašlivá lítost stiskla mu srdce. Což on nemá práva na št stí, na lásku – on nesmí žít? A co Marie. … cítí s ním, má na jeho nešt stí vinu? Ne – nemá – Cilka lhala! – Marie je istá a miluje ho a má ho ráda! O tom je Jan p esv d en a d íve ješt , než dojde na kopec k bo inské hospod , lou í se dlouhým pohledem s mlýnem. Naposled zachycuje jeho romantický obraz a vtiskuje si jej v duši

* Blížilo se ke sklonku m síce zá í. Deštivé a nevlídné po así p edposledního týdne vyst ídala krásné a slunné dny. Nádhernou podobou zahý ilo nebe a pod jeho modrou klenbou krásou zmlkl celý kraj. Velebnost ticha je jen rušena pracemi na polích, ale lesy stojí tiché a obzory nad nimi se halí v modro lehkých par. Do kraje jakoby se vrátilo léto. Ve ery jsou tiché, plné hv zd a touhy…. Slunný a smavý den zá ijové ned le kolem svatého Václava zvolna dohasl. Na Bo iny a do okolí padl již ve er, ale západ, nad n jž se roztáhla pásma tmavých mrak , ho í a svítí ješt dlouho do noci ohnivým purpurem. Nastal op t jeden krásný ve er, jež znenáhla p echází v bledou a šerou noc. Vlahou tmou této šeré noci nese z vršku bo inské hospody vesnická hudba. V Bo inách je op t muzika. Po ádají ji tamní odvedenci, jež oslavují lou ení s domovem. Hudba h mí i lká p epln ným sálem a otev enými okny zalétá až do dalekého okolí. Se smutnou sv dností doléhá i k Dolanského mlýnu, jehož se lehce dotýká tichá noc.

121

Budovy a stromy kolem nehybn ml í a rybník nad mlýnem splývá do dálky s tmou. Všude je ticho a klid, jako kdyby tu nikde nebyl ani život. Jen po mlýnských kolech stéká a cr í slab voda. Pojednou se v t ch místech vyno í jakýsi stín. Opatrn obchází, postojí na chvíli a pak se ztrácí ve tm a ve stínech olší. To tu bloudí Ku er v Jan! Dnes ho to sem n jak siln táhne, n co mu stále íká, že tu dnes uvidí Marii. A ne-li, tedy alespo spat it místa svého nedávného št stí. Opatrn se odplížil až do sadu za mlýnem a zde poslouchá hudbu a vzpomíná …O n co více jak p ed m sícem bylo jinak…. Byla také muzika. Tehdy se však seznámil a tan il s Dolanskou, pak p išli sem…. A dále nem že lítostí Jan ani vzpomenout. Dnes mohl také jíti do Bo in k muzice. Snad by tam Marii uvid l, promluvil s ní, ale nejde. N jaká síla zabra uje mu tam jíti a jemu samému se nezdá hospodská místnost pro vážné setkání s Marií dosti vhod. V í více ve š astnou náhodu a myslí si, že má-li jej Marie opravdu ráda, tak p ijde. … P ijde sem takovým zp sobem jako p išel zde on. A Jan v í a eká… Chvílemi však ude í pochyby a Jan po íná býti nervózn vzrušen. Muziku již celkem ani nevnímá, ale znenáhla jej po ne poutati hlas trubky, jež ze všech hudebních nástroj ve h e vyniká nejvíce a p ímo lká. Mimod k si vzpomene na kapelníka ú inkující kapely – Františka, cože ho to op t dnes chytlo za srdce? Ala sotva si uv domuje, že to m že míti spojitost s tou, na niž práv eká – s Marií … s Marií Dolanskou, jež prchá z Bo in od muziky, jsouc tam stále obt žována a kompromitována mladým Marešem. Frantíkovi její p ítomnost chybí, tuší, kdo má na jejím út ku vinu, a aby ulevil své lítosti, troubí vášniv do k ídlovky. Marie chodí zatím bezú eln okolo mlýna, je rozrušena událostmi dnešního ve era, a proto nejde ani dom . Ze všeho, co ji dnes nejvíce znepokojuje a mrzí, je Ku er v Jan. Tak dlouho jej nevid la, pro nevyužil p íležitosti a nep išel dnes do Bo in k muzice? Neví, co si má myslet, je v rozpacích a 122

najednou jí napadne, aby šla do sadu. Zvolna jde, již otev ela d ev nou branku, ale najednou z stane úlekem stát…. Co to? – Je to p elud nebo snad nevidí ve tm – Snad ji klamou mysly?... Ale ne! Vždy p ece vidí a poznává, vždy nedaleko p ed ní stojí Ku er v Jan --- Náhlou radostí myslela, že se zalkne. A vtom se již do noci ozvaly dva tlumené výk iky: „Marie!… Jene!“ … Okamžik a dva mladí lidé si padají do náru í. Marie tiše štká. Po velké lítosti a utrpení minulých dn ulevuje si plá em. Více však jsou to slzy radosti nad š astným shledáním s milým. Jan pokládá její hlavu do náru e levé paže a volnou rukou šetrn stírá s jejich tvá í slzy. Vždy je prolévá pro n j. Mohl by býti na n hrdý, ale dív in plá jej více bolí než t ší a snaží se Marii utišit. Jí se však stále zdá, že vše, co nyní prožívá, je jenom sen, který se rozplyne jako letní mlhy. „Jene, ty jeden Jene! Jak jsi to mohl v d t?“ – diví se. „Kdo t sem poslal – Jak je to možné? Vi , je to pravda, není to sen?“ blábolí a Jan bé e její hlavu do svých rukou a polibkem jí dosv d uje, že omyl je vylou en. „Již v íš, Marie?“ „Ano, Jene, ale pro jsi nep išel k muzice? Tolik jsem se na tebe nat šila, a ty nikde!“ Poodstoupila a nevinným pohledem pátrá Janovi ve tvá i. „Také jsem na to myslel, Marie, a litoval bych toho, kdyby snad š astná náhoda i sám osud nedop ály nám sejíti se zde. V hospod bychom museli po ítat s nep ízní tvého otce, a jestli bychom si tam spolu jednou nebo dvakrát zatancovali, tak to by bylo možná vše. A já bych ti toho cht l tolik íci … Marie!“ … ale Dolanská mu jemn zachycuje jeho vztažené ruce a utišuje slovy: „Po kej, Jene, pomalu. Cht la jsem ti jen íci, že máš pravdu a že jsi ud lal dob e, když nep išels k muzice,“ usmála se a již se nebrání Janovi, jenž ji vzal v pase a líbá na ústa, na elo a všude. … Pojednou náhlá nevolnost a tlak na prsou neciteln probouzí Jana z milostného snu. Paže mu bezvládn sklesly k t lu,

avšak pravice se op t rychle zvedla a položila na prsa. Krásný obli ej bledne a ústa lapají dech. „Jene! Jene, prosím t , co se ti stalo? Kdo ti ublížil – Co je ti? … No mluv!“ Jan však nevydal na chvíli ze sebe ani slova a celý se chv je. Marie v zoufalé úzkosti zachycuje jej v ramenou a odvádí pod blízkou jablo na lavi ku. „Kdo ti ublížil? Ptáš se?“ za al pak Jan, když se probral z tísn a jeho slova n jak t žce se mu derou z hrdla. „Nikdo a celý sv t. Celý sv t mi ublížil“, žaluje trpce Jan. „Ale je tu také mnoho hodných lidí a ty, Marie – ty jsi mezi nimi sv tice. Všechno jsem tady u vás m l tak rád, váš mlýn, rybník, splav a tebe Marie ze všeho nejvíce. Je to zlé, nelekej se Marie, ale myslím, že jsme tu spolu dnes naposled“… Poslední slova a smutné tušení pronesl Jan tém zoufale. Sám tomu ani nechce v it, co pov d l, ale vtíravá p edstava a zlé tušení o jeho špatném zdraví mu to vnucuje. „Bože m j, Jene, co to mluvíš, jak tomu mám rozum t?“ na íká Dolanská, jež nem že smysl jeho e i stále pochopit. Vyci uje však z jeho slov n co velmi zlého, nejspíš nešt stí a dává se do usedavého plá e. „Marie, snad si ješt pamatuješ na mého otce, na jeho p ed asnou smrt? „… Bude ti možná známo, co p ivodilo jeho konec a jaká zlá nemoc pronásleduje naši rodinu?“ … „Ale ty, Jene, ty snad p ece ne! Bože dobrý, Jene, to není pravda, ne, ty nemáš tuberkulózu!“ leká a d sí se dívka, ale ani slovy, ani ná kem, jenž se jí dusí hrdle, nem že skute nosti zabránit. S vršku od hospody volá a sv dn vábí bo inská hudba, ale tichým sadem, do n hož bledým svitem po íná svítit m síc, lká smutný Mariin plá . P ed p ti týdny byla tu s Janem na vrcholu svého št stí, a dnes bolno pomyslet. Zachytila se ho kolem krku, a p iklonivši hlavu na jeho rám , štká a štká. Nedbá na jeho nakažlivou nemoc, jež by ji mohla ohrozit, a stále úžeji se vine k n mu a pro jeho záchranu nelekala by se žádné ob ti.

123

124

„Nepla , Marie, utiš se! Vydávám t v nebezpe í, snad bych m l odejít. Nemám však na tvé bolesti ani na svém osudu viny, a jestli jsem ti ublížil, odpus mi“. Ješt nedávno byl jsem tak š asten, ba i zdráv, ale od té chvíle, co tv j otec po al naší lásce bránit, je to se mnou zlé. Zaujatost tvého otce v i mn , ta bolí – a pak – a pak“ --„No, co Jene?“ pobízí laskav Marie Jana, jenž se v rozpacích odml el. „Nezazlívej mi, Marie, nerad o tom mluvím, ale lidé si n co vykládají o tvém pom ru s mladým Marešem, tím právníkem….“ Dolanská sebou prudce hnula. „Není možné – taková lež! A ty tomu dokonce v íš, Jene?“... „V bec ne, Marie! A abych ti pravdu ekl, smysl t ch e í je spíše ten, že vlastn Mareš, ten má o tebe zájem“. „Ano, tomu v ím, ale já jej nemám p íliš v lásce. A je mi líto – práv p ed chvílí jsem p ed ním odešla od muziky. Je trochu sm lý a v bec se zdá, že studiemi a pobytem v Praze se n jak spole ensky zm nil. Hledí na své spoluob any jaksi svrchu a zapomíná, že je od nás – z Bo in. Jednu chvíli se mi dvo í a z toho op t d lá, jako kdyby mi prokazoval milost. M žeš tedy býti, Jene klidný“. „Marie, o tvojí up ímnosti nem l jsem nikdy velkých pochyb, nyní mi však je, jako by mi ze srdce balvan spadl. Ten Mareš mi p ece jen nedal pokoje a pronásledoval mne v myšlenkách jako zlý osud. A pokud se tvého úsudku o n m tý e, jsem téhož mín ní. Nejvíce však obdivuji tv j pevný charakter, jenž je siln jší než jeho spole enský vliv“. Jan m l zejména na mysli ony smutné p ípady, kdy dívky z hmotného prosp chu zrazují lásku a dávají p ednost lesklým titul m nebo lepšímu spole enskému postavení. Na druhé stran do jisté míry p iznával p irozenost takového jednání, pramenícího z odv ké lidské touhy po lepším. Marie mile dot ena Janovým uznáním a poznavši, kam svými slovy mí í, odpov d la:

„Nejsou všechny dívky stejné, Jene. Pravá láska, jež prýští ze srdce, ne iní t ídních rozdíl . Hodnotu muže iní jeho ryzí povaha, a nikoliv tituly nebo bohatství!“ Takové odpov di a vysp losti v názorech se Jan p ece nenadál. Uv domil si, že Marie nebyla nadarmo v Praze, a nebylo také t žko uhodnout, že podíl na jejím životním rozhledu mají dobré knihy a vrozená inteligence. Její srdce nebylo zaslepeno vášní a zastaralými p edsudky. Velkým pocitem radosti n žn p itáhl dívku k sob a políbil jí ruce. „Marie, ani nevíš jakou mi p sobíš radost, že mi rozumíš, že mne chápeš. … Kdo ti na sv t tvoje krásná slova a ušlechtilé myšlenky odm ní?“ Ovšem proti dobrému p esv d ení Dolanské daly by se uplat ovat i etné námitky, ov ené životní zkušeností, a Jan je m l práv na mysli. Nebo všechny p ípady, pokud se týkají lásky, nedají se vždycky ešit tak paušáln . íká se, že láska je slepá, nebo máme p ísloví: „Sv j k svému“, a kolik mladých manželství ztroskotalo hned v za átcích, že mladí lidé neuposlechli dob e mín né rady rodi ! … A kolik manželství, p ed nimiž rodi e varovali, zni ila a p ivedla do záhuby bída?... Není proto n kdy na škodu ídit se jinými ohledy nežli je láska. A není také dob e nutit d ti do manželství násilím za každou cenu z pohnutek hmotných. Jan také n které námitky proti p esv d ení mladé Dolanské p ed ní up ímn vyslovil. Le dívka se nenechala p ivést do rozpak a ekla: „Jene, i když s tebou v mnohém souhlasím, my se budeme rad ji v našem p ípad ídit podle hlasu svého srdce. Nemyslíš?“ otázala se a ve tvá i jí kmitl milý úsm v. „Podívej se na svoje zdraví. Co je toho p í inou? Sám jsi mi to p ed chvílí ekl“. „Bohužel, z ásti hmotné zájmy a snad i pýcha tvého otce – Marie, odpus mi, že tak o n m p ed tebou mluvím. P esto všechno si ho však vážím a ctím – snad za to ani nem že. Nezazlívám mu. Jsi jeho dcera a nejhodn jší dít , jaké bych nikdy a nikde v život nenašel. A tu Jan zesmutn l a dodal: „Však mu již možná dlouho v cest p ekážet nebudu. …. A což kdyby se jednalo jen o mne, to by nebylo ješt tak zle. Ale zaostalost, sobeckost a

125

126

stranická nenávist je v každém ohledu nešt stím pro celý národní celek“. „Prosím t , Jene, nemluv zase tak neš astn . Dá Pánbu, že se zotavíš, uzdravíš a bude op t dob e, uvidíš!“ Le Jan smutn zavrt l hlavou a z o í div že mu lítostí nevytryskly slzy. Ješt p ed p lnocí se oba mladí lidé rozešli. Lou ení bylo t žké a vyvrcholilo v dramatický výjev. Marii bylo Jana a všeho tolik líto, že by si až lítostí rvala vlasy z hlavy. Když zahlédla v bledém m sí ním svitu Jan v p epadlý obli ej, oddaný na všechno, i na smrt, pukalo jí bolestí a zoufalstvím srdce. „Marie, prosím t ,“ ekl ješt smutn na odchodu Jan, až m tady nebude, nezapome na mne, p ijdi se za mne do Polesné na m j hrob pomodlit. A tam od splavu u vašeho mlýna p ines mi kyti ku kvítí. Bude se mi tam pod zemí lepší spát“…. Marie nemohla unésti tíhu t ch slov a klesla k zemi. Poslední slova, která potom promluvila byla: „Jene, rad ji bych tam šla s tebou“…

Zatím co Jan Ku era, ne-li zdraví, m l tedy to velké št stí, že se mohl n kolikrát sejít s mladou Dolanskou, ke sch zce Karla Horského s Helenou Dubskou v bec nedošlo. Naposled mluvil Karel s Helenou ve st edu po polanské pouti ve dvo e a podle dohody m li se op t vid t na známém míst poblíže dvora odpoledne následující ned le. Za místo sch zky byl ur en Stupník, idylický kout v lu natém údolí s potokem a po jedné stran vroubené lesem. P i potoce pod svahem stál tovární domek, v n mž se stoupami na vodní pohon drtil k emen pro výrobu skla do nedaleké huti. Le marn , skorem až do západu slunce o ekával tam Karel Helenku. Nedo kal se. … Helenka nep išla a ani nemohla. Rozpálená hore kou ležela v posteli, a pokud byla p i jasném v domí, vzpomínala na Karla.

Jak p kn a nejist jí to ve st edu ekl, vybízeje ji ke sch zce. Až ji ta jeho rozpa itá slova rozechv la. Zprvu stydliv zaváhala, m že-li jeho prosbu splnit, potom však bez dlouhého rozmýšlení p islíbila, že p ijde. Jenže její radost z ned le se rozplynula jako bílé mlhy. Všechny nad je a vše, na se t šila,, zma ila nenadálá nemoc. K tomu ku všemu vy ítalo Helence sv domí, že na svém onemocn ní má z ásti také vinu sama. Ješt ve st edu k ve eru, aby se rozptýlila z dojm obou návšt v, rozhodla se jíti koupat. Koupávala se v rybníce pode dvorem a v letní dob za teplého slunce inila tak n kolikráte týdn . Um la dob e plavat a koupání byl její nejmilejší sport. Tentokráte však na takovou zábavu v tuto ro ní i denní dobu bylo trochu pozd . Jen co vyšla z vody, obešla ji zima a pozdní letní koupel m la pro ni zanedlouho ješt další nemilé následky. Doma nepomohly ani pe iny ani horký aj. P es všechnu pomoc a domácí pé i musel být zavolán léka , jenž zjistil leh í zápal plic. Helenka musela ulehnout. Pro tento p ípad zaslal ješt Karlovi omluvný dopis, žádajíc za prominutí, kdyby snad pro nemoc nemohla v ned li ke Stupníku p ijít. Psaní sv ila ko ímu Franckovi, jenž m l práv cestu povozem do Polné, kde je m l doru it na poštu. Nerada mu je sv ovala, nem la k Franckovi d v ry, ale necht la-li budit nápadnou pozornost, jiné p íležitosti k tomu nebylo. Ostatn , Francek vy izoval podobné záležitosti již nejednou a nebylo na n j stížností. Tím se Helenka ut šovala až do té chvíle, až pak únavou a slabostí upadla v neklidný polosen: Chvatn jde a blíží se ke Stupníku, kde ji o ekává Horský Karel. Již jej vidí, zrychluje krok a Karel ji také chvatem sp chá vst íc. Ale v tom okamžiku, když se chystá p ekro it d ev nou lávku p es potok, m ní se vodní proud v divokou eku a strhuje Karla do svých dravých vln. Horský se siln brání, snaží se dostat na blízký b eh, ale rozb sn ný živel a valící se vlny odnáší jej rychle pry . Helenka v zoufalé úzkosti o jeho bezpe í volá a sama mu chce p isp t na pomoc. Sotva však

127

128

VIII.

mohla u init jeden krok, Karel se ztrácí ve vlnách, hrozné vid ní mizí a Helenka s výk ikem hr zy se probouzí z nep kného snu. Ud šena a nejist pohlíží kolem sebe, až teprve mat in hlas jí p ipomíná skute nost a zvolna p ivádí k sob . Hluboce si oddechuje a je velmi ráda, že celá ta tragédie s Karlem byl jen pouhý sen. „No, co je Helenko? – Co se ti stalo?“ ptá se starostliv matka a klade nemocné dívce ruku na elo. Je rozpálené, blíží se k ve eru, kdy se hore ka nemocným zpravidla zvyšuje. Paní Dubská je znepokojena, p emáhá se však navenek, a hladíc nemocnou po vlasech, o ekává její odpov . „Ale, maminko, takový hrozný sen!“ Helenka slab zasténala, p ivírá o i a další slova, která by mohla prozradit její tajemství, necht jí z úst. Matka našt stí po bližších podrobnostech nepátrá a pop ává nemocné klid. Helenka je ráda, uklid uje se a znovu na chvilku usíná. Ale když potom procitla a zahlédla v okn rudý odlesk zapadajícího slunka, zmocnil se jí nepokoj. Pojalo ji silné podez ení, že s dopisem, který psala Karlovi se asi n co stalo. N co s ním není v po ádku. Nebo, myslela si, že by snad Horský p ijal její psaní jako výmluvu. Ale to snad ne … Cožpak mu také nepsala, že v nejhorším by mohl p ijít p ímo k nim, že rodi e nebudou proti tomu nic mít, kdyby ji p išel v nemoci navštívit. P es všechnu snahu n jak si tu v c vysv tlit, m la však Helenka p ece jenom stále dojem, že ji n kdo zradil. Nepochybovala mnoho, že by to mohl býti Francek, jenž její dopis Karlovi Horskému mohl si prost ponechat nebo jej zni it. Pokrytecký výraz jeho obli eje nev stil nic dobrého. To ovšem mohla jenom tušit a teprve budoucnost po trpkých zkušenostech jí ukázala, že m la pravdu. Helenka je op t ve vzpomínkách u Karla a v hore ném sn ní vidí pojednou i jeho kon , ty krásné vranky. Stojí p ed jejich dvorem, hladí je a znovu se jí zmoc uje úzkostný pocit touhy, když vidí bílá ela t ch koní a jejich uzdy. V tom p ichází Karel, usedá na v z, a nedav jí dohromady ani s Bohem, odjíždí. Chce za ním

volat, co to iní, ale úzkost jí svírá hrdlo. Dívá se bezradn , jak jeho povoz zvolna mizí v dálce, kde se pak rozplynul jako p elud. Tou dobou se asi vracel Karel Horský dom . P icházel s nepo ízenou, zklamán, ale vcelku již usmí en s dnešním nezdarem. V polích „U obrázku“ položila se p ed n j rodná ves, na niž se již zvolna kladl tichý ve er. Pohled na ni a panorama jejich humen mohly jen posílit jeho obvyklou rozvahu a klid. P sobily jak h ejivý dotek mat iny ruky. V kritické chvíli, když marné ekání u Stupníku musel ukon it návratem dom , byl velmi sklí en. M l podivný pocit muže, jenž se domnívá, že byl oklamán a jemuž se všechna jeho p sobnost vymkla z ruky. Ale p es všechno zklamání a bolest, jenž mu z stala v srdci, snažil si zachovati klidnou rozvahu a jasnou mysl. A to se mu cestou k domovu poda ilo. První, kdo mu pak doma vkro il do cesty, byla sestra Lenka, potkavši ho na d ev ných náspech nedaleko stájí. „Vítám t , Karle, zašvito ila. Kdepak jsi byl? Za Helenkou, vi ?“ Tuto otázku by jí však Karel stejn vy etl z o í, i kdyby nebylo slov. „Ano, Lenko, byl,“ ekl, „ale nem l jsem št stí. Snad si to Helenka rozmyslela – Nevím. … M li jsme se spolu sejít u Stupníku, a nep išla tam. ekal jsem marn ,“ vzdychl. „No proto ješt nemusí být zle. Snad se Helence n co p ihodilo nebo mohla k tomu mít také jinou p í inu. Však ona podruhé p ijde, ješt se sejdete“. „Možná, že máš pravdu,“ p ipoušt l bratr a u iniv omluvný pohyb, odcházel do maštale, kde již jej netrp liv o ekávaly vranky. Zvláš pak Lucka, mladé h íbátko, natahujíc kr ek p es d ev nou branku, domáhala se jeho p ítomnosti opakovaným ehtáním. „Jist , uvidíš, že ano!“ ujiš ovala Lenka a pospíšila do kuchyn , aby p ipravila bratrovi ve e i. Cht la ho pot šit, povzbudit k nad ji, ale jí samé teprve nebylo do smíchu. A jak by také bylo! …

129

130

Její tichá náklonnost k Václavu Potockému, jehož jí Karel ješt nedávno žertem p i ítal p i sva in v poli, utužila se znenáhla v milostný pom r. A kdyby snad m la íci, jak k tomu došlo, nev d la by si ani rady. Skorem ne ekan a dosud si tuto osudovou zm nu v lásce k mladému muži nedovedla sama vysv tlit. Jednoho p kného podve era za átkem zá í sešli se náhodou s Václavem p i návratu s pole, o n co pozd ji vypomohl jí ten chlapec kositi jetel a pak se spolu vid li ješt vícekrát. Tehdy je již k sob poutal hlubší cit a Václav se také Lence p iznal, že ji má rád. Neodpov d la, sklopila jen stydliv hlavu, ale nebylo t žko uhodnout, že št stím. Avšak Václavovu otci, starému Potockému, nebyla synova známost nijak po chuti. Tím v n m jen ožila proti Horským stará záš , a nyní po al Václavovi st žovali život, jak jen mohl. Zakazoval mu, domlouval, a dokonce mu inil i pohr žky, že nep estane-li s Lenkou, že m že jít z domu. Již se o tom mluvilo i po vsi a doneslo se to i Lence. S nep ízní Potockého musela ovšem Lenka vždycky po ítat, než p ece jí jeho smýšlení p sobilo bolest. Kdyby snad m l pro sv j odpor n jaký d vod, pak ješt … Ale tak! Jako kdyby ona byla n jaké lehké nebo špatné d v e a nem la selský p vod, zajišt ný p im eným v nem… Škoda pomyslet! Nedalo se v tom nic jiného vid t než uražená ješitnost. A Václav, jenž znal tuto otcovu slabost, ut šoval Lenku nad jí, že má-li jej opravdu ráda, dob e to s nimi nakonec dopadne. Snad m l obavy o Len inu p íze , ale více nejistoty a zájmu o její lásku nemohlo by mu býti nikdy na škodu. Václav byl sv ží a p kn urostlý chlapec, jenže trochu neohrabaný, furiant a m l primitivní zp soby. Avšak dobrým p sobením na jeho citlivost a inteligenci mohlo se ovšem u n ho v tomto ohledu brzo docíliti nápravy, že Václav má i jinak dobré srdce, m la ho up ímn ráda. Jestli snad Václav s Lenkou byli na nejlepší cest za svým št stím, pon kud jinak se m ly v ci jejich otc . Vlastn starý Potocký ur oval tento nevlídný pom r. Ustavi n žil v klamné p edstav , že mu Horští iní k ivdu. Je považoval za p í inu svého

zdánlivého neúsp chu. A nyní, co Václav po al vážnou známost s Lenkou, dával jim, a zvlášt Horskému, své nep átelské smýšlení nepokryt najevo. Ne práv vhodnou p íležitost volil k tomu ve sch zích obecního výboru, v n mž m li oba s Horským lenství. On jako první radní a Horský výboru p edsedal z titulu starosty obce. Zde se pak zásadn stav l skoro proti každému návrhu nebo v ci, kterou ku projednání Horský navrhl. Tak nap íklad p edseda výboru nechává práv odhlasovávat koupi nového secího stroje, na n jž by zem d lská rada poskytla slušnou subvenci. P ed tím ješt p e etl p íslušný dopis, jehož obsahem byly podmínky a výhody koup . „Vážení sousedé,“ ekl, „nemusíme se snad zdržovat hlasováním o tom, m žeme-li tuto nabídku p ijmout nebo ne. V c je jasná, a nem že být také pochyb, že laciný a p i tom dobrý stroj nebyl by pro mnohé z nás výhodou. Prozatím jsou v obci jen dva, a kolik nás je, co bychom si jej mohli opat it na vlastní vrub?! i má snad n kdo proti tomu n co?“ Na okamžik nastalo ve sch zi ticho a klid. Nikdo se neozval a prostorem hospodské místnosti se jen válel a vlá n l tabákový kou . Již se zdálo, že záležitost se strojem bude hladce a p ízniv odbyta. V tom však vrzla židle a Potocký, mávnuv n kolikrát zamítav rukou, hlásil se o slovo. „Pánové!“ ekl, ale n jak mu selhal hlas. „Možná, že starosta má pravdu. Stroj by nebyl drahý a nebyl by ani obci na škodu. Ale co bude s pom ckami do školy? Tuhle pan rechtor…“ nakousl, ukazuje na n ho, ídícího u itele, a hledaje u n ho zárove pohledem pro svou pozici podporu. „Nu, ano. Pot ebovali bychom n co, n jaké v ci,“ ozval se u itel, milý a inteligentní pán. Myslím však, že úhrada na n – snad to nebude všechno dohromady init ani padesát korun – secímu stroji na úkor nijak nebude“. „No ovšem, ur it ,“ vmísil se do toho pokladník,

131

132

„o tom m žeme tady souseda ihned p esv d it“. Obrátil n kolik stránek v pokladní knize a již hlásil slušnou pen žní hotovost, p edstavující na chudé pom ry horské obce slušnou íslici. Vzhledem k tomu byly školní pom cky pro školu schváleny a p edevším i návrh na secí stroj. Zlý úmysl Potockého byl tedy zma en. Starost o školu byla mu jen záminkou, aby mohl op t n jaké to poleno nastr it Horskému pod nohy. Když ko í Francek ze dvora u Dubských p evzal tehdy od sle ny Heleny dopis pro Karla Horského a m l psaní již v kapse, byl si jist, že má nejlepší p íležitost k pomst “. „Ano, ano, sle no vy ídím. Bu te jen bez starosti!“ ujiš oval a rozepnuv kabát, starostliv zastrkoval dopis do podšívkové kapsy. Jen se však oto il, zmizela P etvá ka a jeho záke nost a zloba se ukázaly v pravé podob . „Já ti dám, ty vandráku, tam za lesy, a tob ješt rko taky! Jen se t š, že jej dostaneš – Pane Horský! Po káš si!“ vyhrožuje v duchu a myslí na Karla s Helenou,, jež jsou p edm tem jeho zamýšlené pomsty. Již vyjížd jí ze dvora, práská bi em, a zahlédnuv Helenu, úlisn se usmívá, jako kdyby ji ani p ed chvílí nenazval ješt rkou. Kon jdou sv žím krokem, povoz rachotí po kamenité aleji vzh ru k Polné, a tento hluk a údery kol zní dnes Franckovi v uších jako pochodová hudba. Má radost ze svého úmyslu, t ší se, jak tu jejich sle nu s Karlem ztrestá a v zápalu myšlenek ízne co chvíli do prázdna bi em. „Cha,“ a k tomu ku všemu dala mu ta vznešená sle na p íležitost do ruky sama … Cha, cha!“ … Ale úsm šek a radost z pomsty pojednou z Franckovy tvá e mizí. Popadá jej na okamžik neklid a strach. P ed jeho o ima staví se neustále dív í p edstava, s nevinným pohledem v o ích a s úsm vem na krásných rtech. Zaráží se - - S tímto úsm vem a pohledem v o ích podávala mu sle na Helenka dopis, aby jej doru il na poštu. Tak ji zahlédl , ješt než

vyjel z vrat. Za íná mu to býti líto. Váhá - - -, vždy ti nic neud lala,“ íká mu vnit ní hlas. Chvíli se nem že rozhodnout. … Ale když si potom vzpomn l na Karla Horského, jeho nenávist a touha po pomst vzplanuly znovu. „Ne, nedám jej na poštu. Zni ím ho!“ Francek vztekle zasykl a hrubým pohybem ruky srazil a zma kal dopis na dno kapsy. Cht l by jej rad ji hned roztrhat a vhodit do v tru, aby po n m nez stalo ani památky. Ale mohly by po n m z stat stopy, které by vedly k jeho zrad . Myslí, že bude lepší, vhodit jej do ohn nebo do potoka, jehož voda jej odnese. Ale nestalo se tak ani tak, nýbrž neš astný dopis z stal pak nakonec Franckovi v kapse. Helenka pozvolna ok ávala. Dík svému otužilému mládí i dobré pé i nabývala op t sv žesti a t lesných sil. Zanedlouho po tom, co ji hore ky opustily, vstala z lože a pozd ji se pohybovala i mimo d m. Brzy se také chopila prací v domácnosti a její život ve dvo e se op t rozjel po staré koleji. T lo bylo op t zdrávo, ale do tvá í a pohledu o í, jako kdyby se položil n jaký smutný stín. Ve dvo e mohli míti snadno za to, že je to památka, kterou jí tam zanechala nemoc, ale Helen ino srdce mluvilo zcela jinak. To poci ovalo k ivdu a zradu, bráníc se vtíravé myšlence, že p í ina toho je u Karla. Než marn , a do srdce pokaždé jako kdyby jí plamen šlehl, kdykoliv rozhodla, že Karel m l o ni p ece projeviti zájem, a již se stalo n jaké nedorozum ní nebo cokoliv. Vždy se již spolu nevid li bezmála celý m síc, a jeho, jak se zdálo, v bec nezajímalo, je-li živa nebo zdráva, anebo mu byl úpln lhostejný její osud. A to, co pohán lo její srdce do úzkostného tepu, co ji hn tlo a trápilo, tušila i v otcových vážných o ích. Také asi ho Karlovo ml ení a dlouhá p estávka v návšt v dvora znepokojovaly. Jen ko í Francek se zdál býti poslední as n jak nápadn s škodolib vesel.

133

134

Bez nejmenšího úsp chu napínala Helenka denn sluch, Nezaslechne-li ze vzdáli pov domý rachot Karlova vozu, marn vyhlížela na ob strany k les m, pod rybník i nahoru k Polné … Po Karlu nebylo nejmenší stopy. Cítíc se zrazena, ráda si zašla ve volných chvílích do p írody. Nejrad ji vyhledávala známé místo na kopci v aleji, odkud sm rem na jih za lesy bylo lze spat iti bílou kostelní v ž. Tam bylo Podlesí a vesnický kostel, do n hož zajisté, schváln zde chodí i Karel. Co asi d lá? – Pro zapomn l? – Nebo má již snad jinou, lepší dívku? … Helence vyhrkly bolestí slzy a tajil se dech. Ale musela sem na toto místo chodit, schváln zde chodívala mu it touhami své nitro. Ten pohled ji vábil, lákal a vyvolával nejkrásn jší dojmy z prvního setkání s Karlem a takové i vzpomínky na jeho vranky. Ta tichá letní ned le p ed sklonkem srpna! Ten krásný sváte ní den s modrou oblohou, zasn nou nad lesy, ten h ejivý dotek a jas slunka! … A potom ohrada. Lucka, Karel … a dále již Helenka nemohla vzpomenout. V ž se jí rozplývala v slzách. P iklonila se ke kmeni, který ji kryl, a z hrdla se jí vydral bolestný sten žaloby a lítosti. Avšak se stejnými pocity radosti a k ivdy vzpomínal na první setkání s Helenkou Karel.. I jemu stále ho el v duši onen krásný ned lní den, jenž jej napl oval radostí a bolestí zárove . Navenek své zklamání zastíral, ale v jeho nitru stále jako kdyby hlodal n jaký erv. Probd l již nejednu noc, nejednou toulal se nocí po polích cesta necesta, kolikrát zabloudil k Obrázku, stojícímu na rozcestí polních cest. Jedna z nich vedla ke dvoru. Ano ke dvoru U panské huti, kde se setkal s Helenkou a jehož obraz od chlapeckých let nosí stále v duši. A nikdy tak rád nesáhl po cigaret , jak to iníval te . Vinu, že se s Helenkou nesešli k smluvené sch zce, p i ítal jí, Helence, stále mysle, že si z n ho onu ned li ztropila jen žert. Marn ji v duchu tolikrát omlouval, podez ení a pochyby o její up ímné lásce ude ily do srdce znovu a znovu.

Jednou za átkem íjna m l Karel vy ídit místnímu obchodníku dovoz v tšího množství zboží z okresního m sta. P edstava, že by musel jet okolo dvora, p ímo ho bodla do srdce. Mohl se tam docela klidn stavit, avšak tudy nejel schváln , ale neu inil to. Tolik toužil uvid t Helenku, promluvit s ní alespo n kolik slov, ve své uraženosti však soudil, že by se vtíral. Vždy Helenka, nedostavivši se na smluvenou sch zku, dala mu již na srozum nou dost. Myslel, že by mu m la své chování vysv tlit, a do kat se nového zklamání, k tomu nem l ani odvahy. Na cestu do m sta vyjel brzy z rána, ponechávaje setkání s Helenkou náhod . Až pojede kolem, bude t eba vid n, poznán a ostatní již p ijde samo sebou. Le nem l to št stí. Jen Helenka, probuzena pov domým rachotem selského vozu, zahlédla ze své sv tni ky v poschodí jeho povoz, jak mizí v zá i vycházejícího slunce za stromovou alejí na kopci v lese. Ješt chvíli, jako nejkrásn jší melodie, doléhal k ní hlomoz vozu, až zvolna zanikl v dálce. S bolestným vzlykotem dív ího plá e padla do pe in a toho rána dlouho nevyšla ze své sv tni ky. Ješt jí zbyla malá jisk i ka nad je, že se tu t eba Karel staví p i zpáte ní cest . Ale nedo kala se ani odpoledne ani ve er. Horský maje t žce naloženo, vracel se dom delší, ale sjízdn jší cestou na Skálov. A tu noc, která následovala, Helenka bezmála celou probd la, stejn jako ji probd l Karel. Nejistý pom r mezi mladými lidmi zhoršila zakrátko ješt událost, která Helenku nakonec p im la, aby opustila dv r. V odpoledních hodinách jednoho pozd jšího dne srazily se totiž ve dvo e u Dubských dv návšt vy: editel Hollan se synem a Karel Horský. Mladý Hollan m l p ed odjezdem do Vídn a rád by se rozlou il s Helenkou, kdežto Horský se sem dostal spíše náhodou, když tu jel okolo pro d ev ný popel do nedaleké huti. A zatím, co Hollanovi již zasedali za hostitelský st l, blížil se Karel v pokušení ke dvoru, má-li se odhodlat k jeho návšt v . Spole enská zdvo ilost a ohled na statká e mu p ikazovaly – ano! Ale bude snad jeho návšt va milá Helence? …

135

136

Nakonec však odhodil všechny ohledy stranou, pevn rozhodnut, že se ve dvo e staví. Již vyjel z lesa, blíží se ke dvoru a v dalších minutách zastavuje p ed jeho vraty. Jen však vkro il na dv r, m l dojem, že ho n kdo p edešel. Vidí p ed sebou panský ko ár a pár panských koní, kte í jevili veliký nepokoj. A již se rozlet l dvorem i venku vysoký i ivý tón, jak kon zv t ivše se navzájem, divoce ehtali. A tentýž hlas ozývá se i ze stájí. Karel by se nejrad ji oto il a ujel pry . Ale nem že. Vždy je tím poplachem snad prozrazen, a nebude p ece prchat jako zlod j. Jde dále, a jak si istí na síni o slam nou rohož boty, doléhá k n mu p es dvé e hovor a smích. V tom se dvé e otev ely a n kdo vyšel ven. Je to paní Dubská a udiven si Karla na okamžik prohlíží. Hned však m ní výraz obli eje, a d íve než mohl Karel pozdravit, p edchází ho slovy: „Vítám vás, pane Horský, ale odpus te, máme dnes vzácnou návšt vu. Víte, pan editel… že byste snad na chvíli po kal, budete-li moci“… V hlase paní statká ové chv je se obava z nevítaného hosta. Jí rozhodn nep išel dnes Horský vhod a nezáleží jí, dá-li mu své smýšlení nepokryt najevo. „Ale ne, není to tak nutné, paní statká ko, nemám vážného d vodu, rušit vaši vzácnou návšt vu. Jedu jen náhodou okolo… Až podruhé, dovolíte-li. A m l bych k vám jen malou prosbu… Kdybyste totiž vy ídila laskav p kné doporu ení a uctivý pozdrav panu statká i a sle n Helence. „D kuji. Velice ráda, pane Horský, máte skromné p ání“. P ehnaná ochota a strojený úsm v paní Dubské mohly také sv d it o zcela opa ném smyslu jejich slov. Potom však, nev nujíc hostu další pozornost, otev ela v kout chvatn sk í , patrn spíž, a nabídla Karlovi ze sklen ného talí e n jaké zákusky. Tak asi podobn odbývají ve stavení žebráka. Karel však s díky a šetrn odmítl, že by jej po sladkém jídle rozbolel zub.

Paní statká ka se uražen oto ila, a jak otev ela dvé e do pokoje, z stal Karel na okamžik jako solný sloup. Potom sebou prudce trhl, obrátil se a pádil odtud pry … Již je kus za dvorem, pobízí vranky, ale stále jej bolestn vzrušuje výjev, jak jej tam zachytil pohledem ve dvo e. A obraz ten p edstavuje Helenku, sedící za stolem a do její sv ží tvá e planoucíma o ima pohlíží n jaký mladý pán. Tém ji t ma o ima hltal. Vcelku ne inila zlý dojem ta mladá tvá cizího muže, ale pro Karla znamenala nebezpe í a zradu. Zlou zradu, jíž se snad nad ním Helenka dopustila, dávajíc p ednost lesklému titulu a zevn jšku. Ten editel v ko ár, kon a jeho návšt va o panském p vodu toho neznámého muže a n em takovém sv d ily zcela dost. A nad to vše cítil Karel pohanu kopance, kterého se mu dostalo od paní Dubské. Od té chvíle se Horský dlouho dvoru vyhýbal. V oné chvíli, kdy se Karel pokoušel o návšt vu u Dubských a dlel pod jejich st echou, Helenka tušila, že n kdo milý u nich je. Tušila siln jeho p ítomnost. Ten hlomoz vozu, nepokoj koní, tlumený hovor podez ení jen zesilovaly. N co ji táhlo ven, jít se p esv d it, ale vázala ji editelova spole nost a z etel na jeho syna. A když potom služebná Málka potvrdila její domn nku slovy jako skute nost, Helenka div, že nepropukla v plá . Snad se již s Karlem ani nesetká, neuvidí jej? … Život ve dvo e zdál se jí pojednou nemožný a vší silou zatoužila odtud pry . Ta místa kolem dvora, h íbátko Lyska a doma pak nejedna v c p ipomínaly jí nejenom dávné chvíle jejího krátkého št stí, ale i smutnou p ítomnost. Také statká e Dubského ženin p ípad s Karlem velmi mrzel. Ten její nep íznivý postoj v i mladému sedláku jej hn tl, a to tím více, že šlo o št stí jejich jediné dcery. Pro musel Karel od nich odejít s nepo ízenou? – Pro musel tak ka utéct z jejich domu? … P ed panskou návšt vou a pro sv j selský p vod, jenž byl v rozporu s ženinou ješitnou touhou, provdat svou dceru do lepších

137

138

kruh . Ano, proto, v tom to v zí! editel v syn se manželce pro její plány nejlépe hodil. P emýšlel, jak by její chybu u Karla omluvil. Již také kv li Helence, jejíž smutek ho trápil a bral mu všechen klid. Napsal Karlovi dopis, ale ten skon il takovým neš astným zp sobem jako dopis Helen in, protože se dostal do rukou Franckovi. Dlouho, dlouho ekal na Karlovu odpov . A když již nebylo nad je, nemohl se déle dívat na smutné o i své dcery, nem l proti jejímu odjezdu žádných námitek. Do chladných íjnových mlh zazá il krásný podzimní den. Zahý il sluncem, nešet il jasem a lesy v dálkách, sníce o té kráse, zatáhly se v modravý dech. Stromy v polích a zahradách vesnických humen zrudly, zaho ely zlatem a od nich jakoby se na obzorech vz aly i bukové lesy. Jiným kouzlem dojímala luka, jejichž zelený háv tklivým kouzlem protkal kv t ocún . Krajem šla radost a na opušt ných polích oživl ruch. Sklízely se již poslední epy, a do polí se rozjeli také orá i. Na jednom pozemku v okolí poplužního dvorce u Polné oral také Kalin v Jan. P eorával brambo išt v Horních dílech poblíže ve ejné cesty do zmín né vsi. Pevnou rukou ídil pluh i hn dky, mladé kon , sp ežené do páru. Ob as si švihl do prázdna bi em, pobídl kon a v bec bylo znát, že je v dobré nálad . Jan když se zahled l sm rem k mate skému dvoru, p elétl p es jeho milou tvá jakoby stín. Tam, nedaleko odtud, žije od nedávné doby sle na Helena Dubská, dcerka tamního statká e. Ješt donedávna dlela mimo zdejší domov a do t chto odlehlých kon in p ijela odn kud z ech. Co asi d lá? – Nebo je tam v bec dosud? – Ale co je mu vlastn do ní? – Pro jej zajímá její osud? … Jan by si rád namluvil, že nic, že nemá o ni zájem. Na však zapírat? Nemá tolik síly. Obraz této zvláštní dívky stav l se mu stále p ed o i jako sladká vidina. Setkal se s ní celkem jednou, což se stalo zanedlouho po tom, co p ijela k rodi m.

Vzrušil a p ekvapil ho krásou její dív í zjev. Jak vkusn a elegantn byla oble ena! Až jej to zabolelo. A výraz obli eje sv d il také o tom, že Helenka má up ímné a šlechetné srdce. Zchv l se touhou, pocítil blaho, ale srdce p epadla náhlá lítost nad tím, že ta krása nebude nikdy jeho. Nikdy by se neodvážil a nem že se ucházet o její p íze , ježto cítil, že Helence není roven. V její e i, pohybech a držení t la, jako kdyby byla knížecí vznešenost, jako kdyby byla Helenka z jiné krve. A toto poznání nosil Jan v sob jako t žkou k ivdu. Do orá ových myšlenek zahr el pojednou ko ár. Ujížd l tryskem po blízké cest do Polné a chvílemi jej pohltilo k oví. Hn dky po aly divoce v t it a Jan sebou nepokojn škubnul. Povoz, jenž se blížil, projel kolem oraništ , byl Janovi n jak znám – a podv domé mu byli i jeho kon . „Bože! – nejede to statká Dubský? – A koho to veze? Snad ne“ – Jan se neodvážil myslet, že Helenku. Dojev k souvrati, zastavil hn dky a také ko ár z stal stát. Janovo zdání ukázalo svou pravou tvá . N kolik krok p ed ním leskl se tmavý ko ár a v jeho poduškách si hov la mladá dívka. Hlavu jí zdobil elegantní klobou ek, z n hož jí p es obli ej splýval lehký závoj. „Opravdu, Helenka!“ vzdychl Jan a šeptl: „Jako ta kn žna, jako kdyby vyjela ze zámku!“ K jeho údivu jej teprve vytrhl mužský hlas, jenž se ozval z kozlíku. „Pomáhej Pánb , Jene!“ zdravil statká Dubský, jenž doprovázel Helenku a p i tom zárove zastával úkol ko ího. „To je náhoda! Již dlouho jsme se nevid li, že?“ … Statká v pozdrav op toval Jan slovy: „Dej to Pánb ! Dobrý den, sle no!“ Sp šn vykro il z brázdy, položil bi a v p íštím okamžiku podávali si již se statká em ruce. „Opravdu, pantáto, vzácná náhoda! Naposled jsme spolu mluvili p ede žn mi“, dodal a poodstoupiv stranou, stiskl ruku také Helence. Stisk její ru ky dotkl se ho mile jako jarní vánek. Pohlédl na ni a lehce se zachv l. Její tvá i o i zastíral jakýsi smutek, jenž

139

140

dodával jejímu dív ímu výrazu neoby ejné krásy. Soucitn se na Helenku usmál a rád by jí n co p kného ekl, otázal, kam jede. „To je dnes krásn !“ pravil jaksi však nejist . S jakousi bolestnou nejistotou v hlase. Marn se p emáhal, nutil. Nepoda ilo se mu to, nedovedl v této chvíli zast ít úzkostný zmatek, vyvolaný blízkostí krásné ženy. Zoufalá marnost bolestné touhy k Helence, touha po její kráse pálily v duši jako žhavý popel. Braly mu jistotu, svíraly hrdlo, dusily každé slovo. Helenka post ehla, že s Janem se n co d je, že n jaká velká bolest nebo zklamání dotklo se jeho duše. A sotva si byla ur it v doma toho, že by p vodcem jeho smutku mohla být také ona. Zachv la se soucitem, zarazila se, p ekonala však tíse a na jejich lících zazá il úsm v. „Opravdu, pane Kalino! Již dlouho nebylo tak p kn . Jako v pohádce!“ ekla a kolem Jana jako kdyby se rozjasnilo. Helen ina vlídnost vracela mu obvyklé sebev domí a sebed v ru. „Daleko, sle no, daleko?“ zeptal se. Ach, Jene, máte pravdu, že daleko, vzdychl statká Dubský. Až do Hradce Králové! – Nevím. Je jí ve zdejším kraji n jak smutno. Nemohl ovšem íci, že pravou p í inou toho je neš astný milostný pom r s Karlem Horským. Helenka se zard la a v koutcích úst jí zacukalo vnit ním vzrušením. „Ano, pane Kalino, jedu tam. Ze Skalice pokra uji vlakem. Doufám však, že zjara se sem op t vrátím – snad jsem vám neublížila. – S Bohem!“ hlesla tiše a podala Janovi ruku na rozlou enou. Jan ji v ele stiskl, a než se vzpamatoval z nenadálé zprávy, z stal tu na cest opušt n jako osam lý strom. A s ko árem v dálce mizely i všechny jeho nad je, jako když za lesy zapadne krásný letní den. Dopotácel se k pluhu, pohladil hn dky a píse rádla v erstvých brázdách byla jeho smutné duši nejlepším léka em.

141

IX. Zima, která potom nastala, byla tuhá, ale v polovici února dostala se již do k ížku s jarem. V ten as, když práv nebe hrozilo zasypat p írodu novým sn hem, nastala obleva. Sníh jenž hust padal, p ešel druhého dne v déš a do týdne m la bílá moc skorem po sláv . Obrat v po así zp sobil zejména jižní vítr, sko iv zim záke n do zad. Na ostatky, až na menší zbytky sn hu nebo bláta, bylo bezmála jako na ja e. Po mrazivé noci a chladném ránu probudil se tichý únorový den. Ostatková ned le. Nebe bylo šedé, zatažené mraky, jež se však k poledni rozstoupily, dop ávajíce také místa slune nímu jasu. Mírn se oteplilo a všude v p írod bylo ticho a klid. Celá ves však byla pozdvižena nervózním nap tím z o ekávání na chvíli, až zazní první pochod jako poplach k ostatkovému veselí. V chalupách a v každé domácnosti se va ilo, smažilo a peklo a konaly se slavnostní p ípravy. Jen na dolním konci d diny v chudé chaloupce u lesa bylo n jak smutno. Malý ten domek obýval se svou maminkou Jan. Nechystal se však dnes k muzice jako ostatní chasníci z vesnice. Nem l již sil a zájem o tyto pozemské v ci, a namísto radostných p íprav ležel nemocen na l žku, sledován ob as starostlivým pohledem své staré matky. Lo ský nevlídný listopad mu velmi ublížil. Dešt , v try, bláto a p i tom obtíže dlouhých cest, to bylo na jeho chatrné zdraví p íliš mnoho. Utajovaná plicní choroba p ivodila nyní následky. P ed vánocemi musel Jan ulehnout. A události kolem bo inského mlýna, zvlášt pak mlyná v nevlídný pom r k Janovi pro jeho lásku k Marii, byly k tomuto smutnému úd lu p edehrou. Kdykoliv zasvitlo na chvíli slunce, osvítil Jan v propadlý obli ej široký pruh jasného sv tla, záblesk radosti a života. Nemocný pokaždé s sebou radostn trhl a v srdci zasvitla jisk i ka nad je, že se snad p ece --- p ece uzdraví, vyvázne a s nastávajícím jarem nastane obrat v nemoci. „Je tam dnes krásn , vi te, maminko“, ekl. 142

„Jako na ja e, synku!“ ujiš ovala Ku erová, a p istoupivši k posteli, pohladila syna po ele. Cítím to, je mi tak lehce a z prsou jako kdyby m balvan spadl. „Vidíš , hochu, to je známka k lepšímu. A v , Jene, ty se uzdravíš, zvlášt , dá-li Pánb h sluní ko! To je za dva doktory, ut šovala syna Ku erová, ale když se na okamžik pozorn ji zadívala do jeho vpadlé tvá e, ot ásla ji lítost. Cítila, že s Janem je p ece jen zle, že nevydrží, že um e. „Bože, bože“! zalkala v duchu. Poslední dít , poslední nad je, a také i tu ji bere smrt. Majíc dobrého pomocníka v tuberkulóze, zkosila p ed asn život muž v, utratila dva syny, a aby rodinné drama bylo dovršeno, chystá se zhubit i Jana. „Jana“! šeptla zoufale Ku erová, a oto ivši se, odvrávorala z místa, aby zakryla slzy. Za to však z Janových o í zá ilo radostné klidné uspokojení a klid. Bylo mu dnes tak dob e, jako kdyby již prod lával o ekávanou zm nu, která mu m la vrátit ztracené zdraví a sílu nedávných let. Nejv tší št stí však pocítil, když jej odpoledne p ekvapila návšt vou Marie Dolanská. Ta, na niž neustále vzpomínal a jež byla jeho nejkrásn jším snem. Zanedlouho po tom, když se vrátila jeho matka z odpoledního svatého požehnání, zaklepal n kdo na dvé e, a v p íštím okamžiku vklouzla do sv tnice dív í postava --- Marie Dolanská. Jan na n kolik vte in strnul jako omrá en. V té chvíli nedovedl posoudit a nebyl si jist, zda p ítomnost Marie je skute nost anebo jen její živý stín. „Pochválen bu Ježíš Kristus!“ pozdravila po k es ansku Dolanská a z stala stát v tiché nerozhodnosti u dve í. Do tichých rozpak mísil se velmi p íjemný pocit, který vyvolala istá a spo ádaná domácnost. Po ádek a istota p sobily až nápadn a Marie dovedla tuto námahu a touhu po lepším prost edí teti ky Ku erové dob e ocenit. „Až na v ky amen!“ op tovala pozdrav Ku erová, odloživši p edtím knihu, kterou se chystala íst. „A poj te dále,

Marie“, ekla potom vlídn , a p istavila Dolanské židli, aby si mohla usednout. „D kuji, teti ko,“ hlesla Marie tiše. Janovo srdce posko ilo radostí. Nabyv jistoty o v cech, již nebyl v rozpacích. „Marie!“ zvolal, ba tém vzk ikl, vztáhnuv k ní hubené ruce. „Vítám t , ty jsi hodná žes p išla k nám; tolik jsem se na tebe na ekal!“ mluvil vzrušen . „Jene,“ vzlykla Marie a n kolika chvatnými kroky p istoupila k jeho loži. „Jene!“ opakovala pohnut a její bílé ruce prudce stiskly ruce jeho. „Nezapomn la jsem na tebe!“ ujiš ovala dívka, hájíc se. „Již tolikrát jsem se chystala t navštívit, uvid t t , promluvit aspo pár slov, ale marn . Jsem doma hlídána jako v ze , otec st eží každý m j krok,“ žalovala Dolanská a pojednou jí lítostí vytryskly z o í slzy. „Teprve dnes,“ pokra ovala po krátké poml ce, „jsem ušla otcov pozornosti pod záminkou, že se na zpáte ní cest stavím k švadlen ,“ trpce si zt žovala Marie. Smutn se pousmála a pak ješt dodala: „A jak se ti, Jene, da í?“ Rty mladé dívka se nutily k úsm vu, ale ve slovech se chv la bolestná nejistota o Janovo zdraví. „D kuji, Marie. Dnes dob e, a dá-li Pánb h, budu brzy zdráv,“ odpov d l Jan. „Jen ta zaujatost tvého otce, ta m mrzí. Ubližuje nám a olupuje o všechno št stí. Nebu však smutná, Marie! Aspo ne dnes,“ prosil nemocný a pokrývka jeho se n kolikrát prudce vzdula, jak se mu únavou st žoval dech. „Vím, jak trpíš, v ím všemu,“ pokra oval, „ale m žeš-li zapome na to. Jsem tolik š asten, žes p išla!“ A Jan náhlým pocitem, vd nosti k Marii za její návšt vu sev el jí prudce ruce a pocítil vášnivou touhu ji políbit. P ed o ima se mu však kmitl stín jeho t žké choroby a v pozadí u kamen zahlédl matku. Ruce mu klesly a výraz obli eje zesmutn l. Marie to zklamání v jeho o ích zahlédla a snažila se nemocného rozptýlit.

143

144

„Copak, Jene, co se ti stalo, pov z, co máš na srdci?“ naléhala n žn . „Bu jen klidný a dobré mysli, jako jsi byl dosud, vlídn dodala a lehkým dotekem štíhlých prst pohladila Jana po skráni. P edstírala úsm v, ale nejrad ji by zoufalstvím vyk ikla. Jan v vyhublý obli ej ji znepokojoval již od první chvíle, co sem p išla. A nyní, když položila ruku na jeho kostnatou skrá , popadl ji d s a hr za. Zachv la se a nohy div že pod ní neklesly. Št stí, že si mohla usednout na p ichystanou židli. Od té doby, co tu drahou tvá vid la, nastala veliká zm na. Líce byly bledé, propadlé a celá hlava strašlivé podoby lebky. Jen tmavý vlas si zachoval svou n kdejší bujnost a v zapadlých o ích ješt siln doutnal život. To bylo vše a celkem málo k tomu, z eho by se dalo soudit na záchranu Janova zdraví. Více p evládal dojem, že dny jeho života jsou již se teny. Zoufale se té myšlence bránila, ale smrtelné stopy v Janov obli eji ji pokaždé p esv d ily, že se marn klame. Nová úzkost a strach milovaného hocha sev ely jí hrdlo, takže odpov jeho zaslechla jako ve snu. „Ale to jen tak, Marie,“ pousmál se nemocný. „Vzpomn l jsem si, že jsou dnes ostatky, a já … no víš, nemohu k muzice,“ nevinn lhal. „Proto jsem smutný“. „V ím ti, Jene, je ti toho líto, ale bu klidný. Vynahradíme si to na velikono ní pond lí anebo rad ji o pouti,“ mínila Marie a pohladila Jana po tvá i. „Do té doby budeš dávno zdráv!“ „Budeš, Jene, budeš. Zase budeš zdráv,“ p isv d ila Ku erová. „Ješt si n jaký as poležíš, a než ute e máj, dávno budeš na nohou!“ Ve skute nosti však od dnešního rána m la teti ka Ku erová o synovo zdraví vážné pochyby, a proto jí její ujiš ování p ipadalo jako pokrytectví, jako výsm ch, v i sob i synovi. Dotkla se v ci, která rozechv la její srdce novou bolestí. Nic by si tak na sv t nep ála, než aby Jan byl zdráv, aby se uzdravil. Ale dnešní ráno jí však vzalo veškerou nad ji.

Chudák teti ka. Celé požehnání tiše proplakala, prosíc Boha za odvrácení tragedie, za synovo zdraví. Návšt vu mladé Dolanské poci ovala v této chvíli t žké jako velkou úlevu. Vd n k ní vzhlédla a ekla: „A tob , Marie, za dnešní návšt vu a pozornost k synovi velmi d kuji“. „Jsi krásná a ušlechtilá dívka. Dob e t neznám, ale vážím si t . Jednou se staneš zámožnou d di kou vašeho mlýna, nepohrdáš však chudobou. A k tomu ku všemu za svou náklonnost k Janovi doma trpíš. Dnes se vydáváš v nové nebezpe í, že budeš vad na. Obdivuji t , máš vzácnou povahu“. „D kuji, teti ko,“ pousmála se Marie. „Snad mne p ece ujete, ale vynasnažím se, abych vás ve vašem úsudku o mne nikdy nezklamala“. „Máš dobrou snahu, Marie a je to od tebe krásné,“ uznávala pochvaln Ku erová, a majíc v úmyslu Dolanskou pohostit a pop át mladým klidu, odešla s omluvou ze sv tnice uva it trochu kávy. „Vidíš, Marie, také maminka má z tvé návšt vy radost. A jak si t oblíbila!“ pochvaloval si Jan. Jakmile si však vzpomn l na Dolanského, p elétl p es jeho tvá slabý stín. Zmocnily se ho obavy o Marii, o její klid a život ve mlýn . „Jen co tomu ekne tv j otec, doví-li se náhodou?“ „Doufejme, že o tom v d t nebude. A kdyby snad p ece, nem j obav, Jene. Pro tebe ráda podstoupím otc v hn v,“ ujiš ovala Marie. A aby pak dokázala pravdivost svých slov, uchopila Janovu hlavu do bílých dlaní a vtiskla mu na elo v elý polibek. Jan se zachv l blahem. Dotek vlahých rt milované dívky vyvolal v n m náhle touhu po odvet . Jak stála Marie nad ním sklon na, dávajíc mu polibek, zachytil ji pažemi a za al ji líbat na ústa, na elo a všude… Marie se nebránila, nekladla odpor. Poddala se výbuchu Janovy vášn , sama se snažíc tuto opojnou chvilku ješt prodloužit. V bec nedbala, nakazí-li se t mi polibky a onemocní-li také. Bylo jí vše lhostejné.

145

146

Jan jí byl milý již tehdy, když jej poprvé spat ila po svém návratu z Prahy. A když jej pak záhy na to poznala blíže u dožínkové zábavy v Bo inách, milovala jej více než sebe, více než sv j život. Jeho p íjemný zevn jšek, štíhlá postava, držení t la a podoba s inteligentními a ušlechtilými rysy v bledé tvá i p íliš zap sobily na její cit. A tento Jan v obraz vtiskly jednotlivé momenty v pr b hu dožínkové zábavy hluboko do duše. Kdykoliv si pak vzpomn la na Jana, m la pocit, že do jejich vzpomínek vyhrává hudba. K vlastnostem t lesným družila se i ušlechtilá povaha, nadšená pro krásu a pro dobro. Neublížil na sv t nikomu, a p ece se všem lidem nezavd il. Mnozí sousedé mu zazlívali jeho p íslušnost a innost v politické stran a s p íhanou mu p ezdívali socialista. Jan si však na svém úsilí o lepší zít ek d lníka po ínal slušn , s v domím odpov dnosti a úcty ke spole enskému z ízení, zvlášt pak k náboženskému cít ní lidu. Sám si rád a pravideln , nem l-li práv naléhavého poslání p es pole, zašel do kostela a jí, Marii, p ipomínal pravdivost slovanského p ísloví, že kdo nev ren Bohu, nev ren i lidem. A tento dobrý pom r k Bohu rovn ž pat il k sv tlým stránkám jeho povahy, jejíž stopy zra ily se v jeho propadlé tvá i ješt dnes. V domí toho všeho zvyšovalo však v Marii jen zoufalství a bolest pon vadž Jan fyzicky ch adl. Nebylo tu nad je, že by se uzdravil. Pro jejich milostný pom r a št stí, jeho šlechetnost a lásku k životu poci ovala jeho nešt stí jako strašlivou k ivdu a nespravedlnost. Skoro se lekla, že se rouhá Bohu, ale nem la již síly se p emoci. Bože, Bože, zaho ekovala v duchu zoufale nad smutným osudem svého milovaného druha, st ží p emáhajíc plá . Jemn se pak uvolnila z Janova ob tí a šeptla tiše: „Jene, s Bohem! Nezazlívej, musím již jít“. Jan se podíval na Marii tak bolestn , že se až zachv la.

„S Bohem, Marie,“ vzlykl. „T ším se, že mne zase brzy navštívíš“. Vztáhl po Marii dychtiv ruce a n kolikráte ji na rozlou enou vášniv políbil. Nejistým a vrávoravým krokem, se slzami v o ích, vypotácela se Marie ze dve í. V onu ostatkovou ned li k ve eru byli pak u Ku er p ekvapeni ješt další návšt vou. Tehdy zavítal pod jejich chudou st echu mladý sedlák Karel Horský. „Dobrý ve er, teti ko! Bu zdráv, Jene!“ vešel a pozdravil. A když pak srde n p ijat a nabídnuta mu židle, p isedl k Janovi. „Tak co, Jene, jak se ti da í?“ optal se. Jsou dnes ostatky! Nep jdeme k muzice?“ Pravil to zdánliv vesele a spíše proto, aby p ipomn l významnost dne. Snažil se p edstírat dojem, jako kdyby Jan nebyl ani vážn nemocen, jako kdyby to s ním bylo v nejlepším po ádku a mohl se dokonce odvážit k muzice. Ve skute nosti se však nemocného p ímo zhrozil a bolestn jej p ekvapilo, jak byl Jan sešlý. „Když budeš platit, tak p jdeme,“ pousmál se Jan. „Což o to! O peníze by nebylo,“ mávl rukou Horský. „Myslím však, že bude lépe, z staneme-li doma. M žeme si vynahradit ostatky o pouti“. „Když myslíš, tedy ano. Já nemohu, nemám k tomu sil, ale ty, Karle? Budou t tam postrádat, d v ata, sousedé, všichni“. „Snad, Jene. Ale nediv se. Nedovedl bych se dnes radovat a musel bych tam v hospod leda hrát komedii“. „Vidím, Karle, jsi n jaký zasmušilý. Co se ti p ihodilo?“ „Víš, Jene,“ za al Horský. Rozhlédl se v rozpacích sv tnicí, a když zjistil, že teti ka Ku erová nev nuje jejich rozmluv zájem, pokra oval: „Nemilá v c. Byl jsem zklamán ve své d v e k žen . Snad si ješt vzpomínáš – vypráv l jsem ti o ní loni“. „Ó ano, Karle,“ p erušil p ítele Jan. „Sv il jsi se mi o svém pom ru k sle n Helen Dubské, dcerce statká e ze dvora U panské huti“. „Máš dobrou pam , hochu, souhlasí … Mám na mysli ji, sle nu Helenu Dubskou. Pro ni jsem ztratil všechen klid a snad i

147

148

radost ze života,“ vzdychl Horský a vyložil pak Janovi stru n sv j p íb h. „A ned láš si snad, Karle, zbyte n k ivdu?“ zapochyboval mladý Ku era. „O sle n Helence ze dvora získal jsem náhodou velmi dobré zprávy. „Totiž jasn e eno, Karle, sle nu Helenu m li a mají dosud ve dvo e bez rozdílu všichni rádi, nevyjímajíc ani zem d lské d lníky. Tento dobrý pom r m že ovšem býti ovlivn n její krásou…Sle na Helenka je prý velmi milá a krásn urostlá žena,“ podotkl Jan. „Jisté však je,“ pokra oval, „že nap íklad p íze d lník mohla získat jen pro svoje lidské cít ní a p átelský vztah k nim. Všichni t žce nesou, že opustila dv r, a jak se proslýchá, prý z neš astné lásky“. Nemocný se na okamžik odml el, t žce vydechl a up el pohled na hosta. „A já bych k tomu ješt skromn dodal,“ ekl pak, „že z neš astné lásky k tob … Co na to íkáš, Karle?“ Jan skon il a znovu si zhluboka spokojen oddechl. Radostí nad tím, že mohl p íteli posloužit dobrou zprávou, nepoci oval ani únavy. „Jsem mile p ekvapen, Jene,“ ekl radostn Horský. „A pokud se tý e sle ny Helenky, byl bych tím nejš astn jším lov kem na sv t , kdyby tv j názor v této v ci byl správný. Byl by tu z ejmý d kaz, že nejsem sle n Helence lhostejný“. Mladý sedlák však nebyl ochoten docela v it tomu, o em se jeho p ítel domníval, že by bylo správné. P ed o ima mu náhle vyvstala scéna z poslední návšt vy ve dvo e. Tehdy zahlédl Helenku ve spole nosti mladého Hollana, a bylo proto docela možné, že sle na Dubská mohla také odcestovat z neš astné lásky k n mu. „O tom, co jsem ti ekl, nemusíš míti, Karle, žádných pochyb,“ ujiš oval p ítele Jan. „Celý váš p ípad je zahalen jakýmsi tajemstvím, a proto se snaž získat v té v ci jasno“. „Budu se snažit, jde o mou budoucnost a št stí,“ ujistil Horský. Janova ob tavá oddanost jej až dojala. V t žké nemoci myslel více na jeho blaho než na své št stí. Aby pak splatil svému

druhu jeho laskavost, snažil se mu v dalším hovoru p ipomn t Marii Dolanskou, dob e v da, že tato zmínka jej radostn vzruší. O své lásce k Marii se mu Jan již dávno sv il a jejich milostný pom r nebyl také v Podlesí a okolí žádným tajemstvím. „A co, Jene, Marie,“ optal se. „Kdy jste se vid li naposled? Je prý doma hlídána a bez svolení otce nesmí snad ani opustit mlýn“… Jan v obli ej zazá il a kolem úst zahrál úsm v. „Byla tu náhodou práv dnes,“ radostn vzdychl a smutn dodal: „Odešla p ed chvílí. A máš pravdu, Karle, Marie je doma hlídána jako provinilec – kv li mne, aby snad nemohla ke Ku er m. To víš, pantáta Dolanský mi n jak nep eje a já také nejsem vhodná partie pro bo inský mlýn,“ zavy ítal nakonec ho ce Jan. „Jedin snad proto, že bys snad nem l k mlyná ství vztah, anebo nem l p im eného v na. Ale to nem že ješt být dostate ným d vodem k tomu, aby jste byli s Marií v život neš astni, aby bylo zma eno vaše mladé št stí. ekl bych, že by se celá v c dala p ízniv vysv tlit, abys neutrp l ani ty s Marií, ani mlýn. Hlavní v c tu však je, že t Marie miluje. Její lásku nem že vyvážit žádné bohatství“. Zcela s tebou, Karle souhlasím a d kuji ti za tvoje lidské cít ní,“ odpov d l Jan. „A na omluvu pantáty Dolanského bych ekl,“ pokra oval nemocný, „že jeho nevlídný pom r k chudob dal by se vysv tli úslovím, že bída bíd se neko í a že bída láskou neroste. Tím mén se pak m že bohatství ko it bíd . A rouhalo bohatství bývá zpravidla spjata po nejvyšších statcích mravních. Dobré majetkové pom ry a titul jako kdyby dodávaly lidem vážnosti a úcty. O všechno je d vod, pro lidé,p ezírajíce chudobu, touží po p átelství nebo spojení s lidmi, žijících v lepších majetkových pom rech. A víme to snad každý ze své vlastní zkušenosti. – Totiž podívejme se, Karle; Já bych m l nap íklad Marii Dolanskou stejn tak rád, i kdyby pocházela z chudoby. Avšak okolnost, že je p vodem z gotinského mlýna, známého svým bohatstvím, p edstava romantického a bezstarostného prost edí,

149

150

v n mž Marie žije, to všechno jsou tak ka kouzla, která jako by Marie povznášela a vyvolávala tím v tší touhu po její p ízni. “Jan nabral zt žka dech a namáhav dodal: „A není tomu tak podobn i v tvém p ípad , Karle?“ „Neuvažoval jsem o tom, Jene, ale myslím, že ano a že v tvých slovech je dost pravdy,“ souhlasil Horský. „Nebylo by však spravedlivé“, namítal, „aby vzájemné vztahy ur ovala hmota, pop ípad lesklý titul … Ostatn , láska a mladí lidé se touto morálkou ne ídí. A dosv d uje to op t tv j p ípad s Marií. Víš dob e, jaký je mezi vámi veliký majetkový rozdíl, a p ece je všeobecn známo, jak Marie Dolanská na tob lpí. Neupírám, lidé jsou takoví, jak jsi ekl, a mnohdy dají spíše p ednost lesku zlata. Ale je dosti t ch, kte í si více cení št stí a lásku než bohatství nebo peníze. A mezi t mi je i Marie Dolanská. M žeš být na ni hrdý. Kdybych snad m l d íve v tší možnost ji poznat, možná že bychom byli dnes soupe i v lásce,“ skon il žertem Horský a lehce se na Jana usmál. „Myslím, Karle, že bychom nebyli. Jeden z nás by pro dobrou v li ustoupil a z stali bychom op t dobrými p áteli“. „Nu ovšem. My spolu bychom se vždycky dohodli,“ souhlasil Horský. Ostatn na situaci se již nic ni eho nezm ní. Marie náleží tob a v mi Jene, že mám z vaší známosti up ímnou radost. P ál bych ti jen, aby t mohla Marie navštívit ast ji“. „Nic krásn jšího si nem žeš, Karle, p át“, zatoužil Jan. „V blízkosti Marie cítím se vždycky nejš astn jším lov kem. A kdyby mohla Marie opakovat svou návšt vu, jist že by to m lo i dobrý vliv na mé zdraví. Její p ítomnost p ipomínala by mi také její krásný domov, lepší a š astn jší sv t. Mlýn, rybník, mlýnská kola a v jejím hlase slyšel bych pak šum ti splav. Nejkrásn jší místa, kde jsem i s tebou trávil mnoho š astných chvil“. „Chápu t , Jene. Láska a oddanost Marie Dolanské je pro tebe št stím. A v me, že její v rnost a nedaleké jaro p inesou zlepšení i tvému zdraví“. „Cítím již dnes úlevu“, t šil se nemocný, „a doufám, že je to obrat v mé nemoci“. „Pak se ovšem budeš muset šet it,“ p ipomn l Horský.

„Máš pravdu, Karle, m l bych se šet it, ale to znamená nechodit do práce! Jak potom u nás vysta íme po stránce finan ní!?“ „Rozumím, Jene. Ale vždy p ece“ … Mladý sedlák se zamyslil a pak ekl: „P i dobré v li by se tyto potíže daly odstranit, nap íklad tak, že by sis mohl vyp j it n jaké peníze. Já sám bych ti byl rád v itelem. A mimo to, nebude-li se cítit dot en, mohl bych vám pro vaši domácí pot ebu se svolením rodi poskytnout živobytí. Zejména dobré mléko bys pot eboval, a to by nebylo pro naše hospodá ství žádným problémem“. Na chvíli nastalo ve sv tnici napjaté ticho. Horský domluvil a Jav v rozpacích p emítal, zda-li by mohl hostovu nabídku p ijmout. Kvitoval v duchu Karlovu nabídku, ale t žko se mu bylo smí it s tím, aby byl odkázán na lidské dobrodiní. I když si byl v dom, že Horský jim nabízí svou pomoc nezištn , p ece se ve svém nitru takovému ešení vzpíral. A také jeho matka, teti ka Ku erová, jež se p ed tím chvilku vzdálila opat it dr bež, se nabídky mladého sedláka skoro zalekla. Zprvu valn nev novala rozmluv mladých muž zájmu, dob e tušíc, že ti dva si mají co íci. Když však zaslechla, že se tu eší jejich domácí tíse , zbyst ila sluch. A vyslechnuvše pak host v návrh, pojal ji až strach. Kdepak u nich dluhy! A k tomu zadarmo živobytí! To se jí p í ilo a bylo v rozporu s jejím p esv d ením. Nakonec však uvážila, že je to dob e mín ná pomoc a že od Horských ji m že vždycky p ijmout. V té chvíli pocítila k mladému sedlákovi úctu a vd nost. Popošla sm rem k n mu a když se cht la promluvit, p edešel ji v tom syn. „Když bys, Karle, byl tak laskav a mohl, neodmítl bych,“ p ijímal Jan v rozpacích host v návrh. N mým pohledem hledal pak odpov na své rozhodnutí v mat iných o ích, a když v nich shledal a našel souhlas, tiše dodal: „Však my bychom ti to s maminkou n jak oplatili“. Horský mávl ledabyle rukou a Jan, nep ipustiv ho ke slovu, pokra oval: „Zatím však vypadá u nás situace tak, že se z jara m žeme ocitnout v úplné bíd . Pojiš ovna mn p estane vyplácet a

151

152

va it nebude také z eho. Jediná nad je, která mi zbývá, jak vyváznout z tísn , je závod. Ten by mne mohl finan n podpo it a také se o to pokusím. A neurážej se, Karle, nez íkám se tvé pomoci a nechci také vzbuzovat soucit, ale cht l jsem ti jen nazna it, jak t žko je u nás d lat dluhy. „Vím, že by ses nerad zadlužil. A já na tvém míst byl bych také v rozpacích, má-li si vyp j it. Ale p j ka u mne by ti nemusela init starosti. Bu ujišt n, že vám nabízím svou pomoc nezištn “. „A vy, teti ko“, a Horský se obrátil ke staré žen , budete-li mít v domácnosti o n co nouzi, zajd te si k nám, k naší mamince. Ona vám mileráda vyjde ve všem vst íc. Záleží jen, teti ko, na vás, budete-li chtít“. „D kuji ti, Karle, za tvoji laskavost a ochotu. Brzy se nám nebude dostávat mléka, straka n jak utrhuje, a tak bych se vás dovolila obt žovat“. „Kdepak, teti ko, zp sobíte nám tím jen radost. Jen si p ijd te a t eba hned zítra, mléka máme u nás dost.,“ ujiš oval Karel. Teti ka Ku erová byla u Horských opravdu vždycky milým a vítaným hostem i pomocnicí. A nejenom u nich, ale i tam, kde jí nevy ítali synovu p íslušnost v politické stran . Pro její milou povahu a starostlivou sv domitost ji lidé rádi vid li a najímali do práce. Zvlášt pak dbala na po ádek a istotu. A všechny své dobré vlastnosti jako kdyby m la napsány v milém a laskavém obli eji. „A co nového ve stran , co píší vaše noviny?“ zeptal se pak p ítele Karel, cht l se tak dotknout problém , o n ž m l Jan zájem. „O osmihodinové denní pracovní dob d lník ; zam stnaných v pr myslu,“ odpov d l Jan. Horský byl tou zprávou zprvu p ekvapen. Osm hodin práce denn p ipadala mu jako idyla a velkou výhodou ve srovnání s lov kem pracujícím na p d . Uv domil si však, že je to požadavek d lnictva a jist oprávn ný. Nicmén sv j prvotní dojem nad zajímavou zprávou dal najevo. „ íkáš, Jene, osm hodin práce denn ?“ pravil tázav jako kdyby mu nebylo v té v ci zcela jasno, jako kdyby si p ál tu novinu slyšet z Janových úst ješt jednou.

Horský byl tou zprávou p ekvapen. „ íkáš, Jene, osm hodin práce denn ?“ pravil tázav , jako kdyby se p eslechl, jako kdyby tu novinu si p ál slyšet z Janových úst ješt jednou. Osm hodin práce p ipadalo mu jako idyla a velkou výhodou ve srovnání s lov kem, pracujícím na p d . Uv domil si však, že je to požadavek d lnictva a jist oprávn ný, nicmén musel dát své p ekvapení Janovi najevo. „No ano, Karle,“ odpov d l Jan. Strana uplat uje nárok na snížení desetihodinové pracovní doby na osm. A není na tom také nic divného. Podívej se: „Je rozdíl pracovat doma s p estávkami nebo ve volné p írod dvanáct i více hodin denn a je n co jiného pracovat nep etržit v továrn za t žkých podmínek jen deset hodin za den. A k tomu si musíš p imyslet námahu d lník , kte í konají denn t eba i p t hodin cesty na své pracovišt “. „Máš pravdu, Jene, na to se zapomíná. Zcela souhlasím, váš požadavek na zkrácení pracovní doby je zcela na míst ,“ rozhodl Horský, i když byl zprvu v rozpacích, jak na tu v c pohlížet. „Ješt chvíli besedoval pak Horský u Ku er , a když se potom cítil Jan unaven, srde n se rozlou il a pop ál svým p átel m dobrou noc. Již druhý den a druhou noc h m la a vyhrávala hudba k tanci, jedna v Podlesí a jedna v Bo inách. Tam i zde podle lidových zvyklostí oslavovali ob ané ostatky. A tohoto veselí krom malých d tí byla svorn ú astna celá ves. Dosp lí, otcové, mládež, mámy, d lníci i p íslušníci všech stav . Všichni se radovali a veselili jako jedna velká rodina. T ídní p íslušnost u muziky nerozhodovala, spíše se dalo na dobrou pov st a slušný zevn jšek. A ten, kdo nemohl nebo netoužil po hudb a tanci, mohl si dnes dop át hojnost ostatkových koblih . Le tato ostatková zábava a všechno to veselí m lo i sv j rub. V rodin postižené n jakou nehodou nebo kde ležel mládenec p ipoután na l žku t žkou chorobou, jako nap íklad Jan v Polesné u Ku er , tam mnoho veselí nebylo. Ned lní návšt vy Marie Dolanské a Karla Horského p inesly sice ke Ku er m mnoho tepla a radosti, zvlášt pak Janovi, ale teti ce Ku erové již druhého dne op t podez ele vlhly

153

154

o i. Všichni dosp lí chlapci ze vsi, každý chasník, m l na ostatky možnost zú astnit se hlu ného veselí a tane ní zábavy v hospod , pobavit a zatan it si s d v aty, ale její Jan, její poslední syn leží tu vysílen t žkou nemocí na úmor. Tuberkulóza, ten nejv tší nep ítel jejich rodiny, ukládá o život i jemu, poslednímu synu Janovi. Toto pomyšlení vyvolává u teti ce takovou zoufalost a takovou hr zu, jako kdyby ji n kdo škrtil, jako kdyby ji m l svou tíhou zavalit celý sv t. Nem že již potla it plá , jenž se jí dusí v hrdle, opouští nenápadn sv tnici a utíká se vyplakat ven. Také Marie Dolanská prožívala ostatky ve smutné nálad . Z nesmírné lítosti nad smutným osudem t žce nemocného Jana proplakala z ned le na pond lek celou noc. Doma na ni naléhali, aby šla k muzice, poveselit se, ale Marie se bránila a nakonec s plá em odmítla, že jí není dob e, že je nemocná. Mlyná Dolanský se zarazil. Pojal podez ení, že dce in odpor má souvislost s Janem Ku erou, tím socialistou z Polesné. Mluvilo se o n m, že je poslední dobou velmi vážn nemocen a tato vážná okolnost mlyná e zdržela, že nepropukl v hn v. „No, je-li tomu tak, budiž. Nebudeme t nutit, Marie,“ ekl k dce i. „Ale což kdyby tak byl Jan Ku era zdráv, to bys také nešla k muzice?“ dodal pak se zvláštním d razem v hlase. „Jak to myslíš, tatínku?“ optala se Marie, jako kdyby nechápala nebo jako kdyby jí nebyl jasný smysl otcových slov. „Domnívám se totiž, že se bráníš a zdráháš jíti k muzice pouze z toho d vodu,“ vysv tloval Dolanský, „že Jan Ku era z Polesné je t žce nemocen a pro sympatie k n mu p edstíráš také svou nemoc. Kdyby ti byl Jan lhostejný anebo byl zdráv, jist že bychom t nemuseli k muzice nutit. Je tomu tak? – co íkáš?“ naléhal v d t mlyná a nespoušt je z dcery o í, o ekával odpov . Marie se smutn pousmála a pohlédla na otce: „Ano, tatínku, máš pravdu. Vysv tluješ si tu v c správn . P í inou mého smutku je Ku era Jan, jeho nemoc, jeho beznad jný zdravotní stav. A nehorši se na mne, že jsem jej byla bez tvého v domí navštívit. P esv d ila jsem se, že Jan, že Jan je velmi t žce nemocen, že je nemocí vysílen a vy erpán až k smrti. „Ach Bože!“ zana íkala Marie, „kdybys jej vid l, kdybys jej mohl spat it, jak je

ubohý, pak bys t eba o n m soudil jinak“. Cht la ješt n co dodat, ale další slova jí udusil v hrdle plá . „Uklidni se Marie,“ naléhal n žn mlyná . „Není sporu, Jan m že být vážn nemocen, ale proto není ješt t eba ztrácet všechnu nad ji. Snad se ješt uzdraví“. Mlyná Dolanský se snažil dceru pot šit, rozptýlit, ale m l však pocit, že jeho pokus p esv d it Marii je jenom pokryteckým plýtváním slov. Jako kdyby práv neslyšel anebo nemohl pochopit, že Jan Ku era je na smrt nemocen, leží vy erpán tuberkulózou, která v jejich rodin již skon ila t ikrát smrtí. Nap ed jí podlehl živitel rodiny a pozd ji i jeho dva synové. Bože, Bože, tolik ob tí, bezmála celá rodina, zhrozil se v duchu mlyná a celá ta tíha a hr za utrpení neš astné rodiny jako kdyby ho tla ila pojednou k zemi. Uv domil si také, že jeho pom r k Janu Ku erovi býval vždycky dost krutý, že mu ublížil a proto se náhle rozhodl a p islíbil Marii, že mu na vlastní útraty obstará léka e a podle pot eby vypom že i hmotn . Otcova náhlá laskavost uvedla Marii bezmála v rozpaky, zda-li je tato ochota myšlena vážn , ale ihned si uv domila a nemohlo být také pochyb, že by si otec tropil v takovém p ípad žerty. Vd n na n ho pohlédla. „A konec konc , vždy já proti Janovi nic nemám,“ pokra oval pak mlyná . Zazlívám mu jen jeho p íslušnost v socialistické politické stran . A nikdy se také nemohu smí it s tím, že si s tebou u inil známost. Nezáleží již na tom, jestli se tak stalo z up ímné lásky anebo snad proto, že by se mu zamlouval náš mlýn. V takovém p ípad bych s tebou nemohl teprve souhlasit. Zkrátka – Jan se k nám do mlýna nehodí. „Velmi se klameš, tatínku,“ hájila Jana Marie, „myslíš-li, že Jana láká náš mlýn. Jan se o mne zajímá z opravdové lásky. A to, že je socialistou, nelze mu zazlívat. Socialistou a p íslušníkem pokrokové d lnické strany se stal z p esv d ení, že tam nalezne záštitu a pod její záštitou bude moci usilovat o lidšt jší život sv j i svých spolupracovník , a strana také hájí práva a zájmy d lník “. A ani Jan nestál v tomto úsilí stranou, i on bojoval o lepší bytí, své i všech d lník . Jenomže, bohužel, v této jeho další innosti

155

156

zabránila mu jeho zlá nemoc. Stal se ob tí tuberkulózy, kterou uspíšila t žká t lesná námaha a chudoba. A to jsou p edevším p í iny Janovy tragedie a celé Ku erovy rodiny. Jak t žký je úd l chudobného lov ka, který je odkázán v úsilí o svou existenci jen na holé ruce. To je nespravedlnost a k ivda! … A Jan miloval život a toužil žít! … Zatím je však odsouzen k smrti a záchrana jeho života není snad již ani v lidské moci! - Ubohý Jan!“ zalkala dívka a jejím mladým t lem znovu ot ásl plá . Mlyná Dolanský z stal zdrcen a nebyl na chvíli schopen slova. Zoufalá dce ina žaloba na osud Jana Ku ery zlomila jeho tvrdost a dotkla se jeho sv domí. Tíživou náladu a smutné ovzduší v bo inském mlýn rozjasnil pojednou v ostatkové pond lí nenadálý, ale milý host. P išel náhle jako kdyby s nebe spadl, avšak velmi vhod. Krátce po druhé hodin odpoledne, práv když Marie se služebnou Dorkou dokon ovaly v kuchyni odpolední úklid, ozvaly se na síni vzrušené hlasy a hned na to p ib hl oznámit stárek, že p ichází návšt va. Marie p ijala tuto zprávu velmi klidn , nicmén jí vzplály tvá e pohnutím. Kdopak to jenom je, p elétlo jí hlavou. Než se však nadála, bylo zaklepáno na dvé e a jen ekla -- dále, vešel do kuchyn Ji í Kalina, mladý hospodá a nájemce poplužního dvorce u Polné. P íchozí po k es ansku pozdravil, a povzbuzován p ív tivým úsm vem Dolanské, p istoupil k ní a mírn se uklonil: „Ji í Kalina, nájemce hospodá ského dvorce u Polné,“ p edstavoval se, nejsa si zcela jist, s kým má tu esat, zda-li s Dolanskou anebo snad s dívkou, která práv dlí ve mlýn návšt vou S Marií Dolanskou setkal se celkem, jen jednou a to více jako p ed dv ma léty a její podobu smazal mu již z pam ti as. „Marie Dolanská,“ op tovala dívka a tisknouc hostu na p ivítanou ruku, dodala: „Ale my dva, pane Kalino, my již jsme se spolu n kde vid li, nepamatujete si snad?“ ekla a n žn se na hosta usmála. Mladá dívka se nutila k veselosti, ale Ji í Kalina post ehl v její tvá i smutek.

„O, ano, sle no Dolanská, nemýlíte se, uhodla jste“, souhlasil host. „Bylo to tuším v Polné o Bartolom jské pouti. Doprovázeli Vás rodi e. Ale je to již velmi dávno a podrobnosti z tohoto setkání vybledly mi již v pam ti, a proto mi laskav promi te, jestli snad jsem nebyl s vaší totožností zcela jist“. „Mileráda, a to tím spíše, protože i já jsem si vzpomn la na naši známost setkání z polenské pouti teprve p i vašem jmén . Jinak bych byla bezmála v rozpacích, považovat vás za cizince,“ p iznávala se Dolanská a na omluvu podotkla: „Ale doufám, že i vy, pane Kalino, budete tak hodný a tento m j nedostatek v pam ti mi prominete“. Nep ipustíc hosta ke slovu, pokynula pak sm rem k mladé,opodál stojící dívce a ekla: „Zde s naší Milenou se snad již znáte?“ „Ovšem, sle no Dolanská, s vaší Milenou jsme se vid li již nejednou,“ usmál se Ji í Kalina a také Milena\ se na hosta vlídn usmála podala mu na p ivítanou upracovanou, ale p knou ruku. Milena byla p vodem chudé a p íjemné mladé d v e z nedalekých Bo in. Její rodi e tam obývali bará nický domek, k n muž p ináleželo menší hospodá ství a n kolik m i ek kamenitých polí. A t ch pár polí ek nemohlo ovšem uživit p l tuctu d tských a stále hladových krk . A Milena, aby ulevila rodi m, se rozhodla odejít z domu n kam do služby. Brzy jí pop ála p íležitost, najít si službu u Dolanských ve mlýn . Povahou byla Milena milé a jemné d v e, vedené doma k istot a po ádku. Na novém p sobišti ve mlýn vykonávala s ochotnou poslušností všechny domácí práce, které jí mlyná ka uložila, a za krátký as si získala takovou neomezenou d v ru, jakou se mohl ve mlýn t šit málokdo. Nebylo také divu, že Dolanští ji pozd ji p ijali bezmála jako za svou. Zvláš s Marií si dob e rozum li a ob mladé dívka žily spolu jako vlastní sestry. T žších prací, které by nemohla v domácnosti nebo p i hospodá ství bez újmy na zdraví zastat , byla ušet ena. Ve mlýn

157

158

m li ješt druhou, starší pomocnici služku a dost jiní eledi, která ji mohla v takových pracích lehce a bez námahy vypomoci nebo zastat. A za její poctivou službu a v rnou oddanost k mlýnu št d e odm ovali Dolanští nejen ji, ale i její chudé rodi e. Když potom Marie Dolanská ohlásila návšt vu Ji ího Kaliny rodi m a uvedla jej nim do sv tnice, dostalo se hostu vlídného p ijetí, a zvlášt mlyná Dolanský vítal návšt vu nastávajícího statká e s nemalým povd kem. Jan Kalina byl mladý a sympatický muž, neveliké štíhlé postavy, a již od první chvíle, co se s Dolanskými seznámil, získal si rázem jejich d v ry a p ízn Bylo to jednou v ned li cestou na Bartolom jskou pou v Polné, co se poprvé vid li. Dolanští procházejíce okolo hospodá ského dvorce na cest do Polné a projevujíce o n j sv j zájem, u inili zastávku, a tu se k nim p ipojil mladý hospodá Ji í. Slovo dalo slovo a p átelství bylo tu, a to tím spíše, že jejich zájmy hospodá ského rázu byly skoro p íbuzné. Rozdíl byl jen v tom,, že dolanští mimo polní hospodá ství vlastnili také mlýn. O rok pozd ji p i téže p íležitosti se opakovalo setkání Dolanských s Ji ím Kalinou znovu. Dolanské provázela tehdy na pou jejich dcera Marie a mladý hospodá Kalina p ijel do Polné se svým otcem a sestrou Boženou. Setkání Marie s Ji ím minulo se tehdy však klidn a málem by upadlo v zapomenutí. Marie Dolanská odjela brzy po oné pouti na vzd lání do Prahy a Ji í Kalina t ebaže tu nebyl dnes ve mlýn poprvé, nem l d íve p íležitost vid t se s Marií až teprve dnešního ostatkového odpoledne. Nebylo proto také divu, že mladí lidé ocitli se v první chvíli dnešního setkání pon kud v rozpacích. „Trochu jste nás, pane Kalino, p ekvapil,“ zažertoval mlyná , když se host usadil. Objevil jste se pojednou na scén jako pohádkový bohatýr s velikým posláním. A my vás proto všichni s rádi a srde n vítáme a t šíme se na vaši milou spole nost. Však u nás je také dnes n jak smutno. Jsou ostatky, všechno se raduje, a u nás je nálada jako o poh bu! Tady naše Marie,“ …mlyná se na okamžik odml el, pohlédl s rozpa itým úsm vem otev enými dve mi do kuchyn k plotn , kde jeho dcera s Milenou p ipravovaly aj, a

dodal: „Málem by nám, chudák, proplakala celé dopoledne a o muzice nechce ani slyšet. D lá nám starosti, ale doufám, že vaše p ítomnost ji pot ší a p isp je k lepší nálad “. Paní Dolanská pohlédla n kolikrát prosebn na manžela, aby mu nazna ila, že je pošetilé mluvit p ed hostem o takových v cech. Kompromitují nejen Marii, ale i je. A do kuchyn je také dob e slyšet, a dce i by neprosp ly takové e i. Na št stí byla však Marie zcela zaujata p ípravou jídla a nevšímala si proto, co se kolem d je nebo mluví. Záhy potom Marie s Milenou prost ely na po est hosta na st l s zasedly spole n s ostatními k sva in . Také na ele pamatovaly hojným soustem, avšak krom služebné Barbory jako by z nich dnes nikdo o sva inu valn nestál. Sotva se n který po probd lé noci trochu prospal a vykonal tu nejnutn jší práci, poob dval, sn dl n kolik koblih a již se op t ve chvatu chystal k muzice. A také Milena sotvaže u inila spole enské zdvo ilosti zadost,omluvila se a za ala se strojit k muzice. „Tak se mi zdá,“ prohodil mlyná , „že Dolanští budou letos slavit ostatky ve mlýn . Avšak alespo vy, pane Kalino, nešel byste se podívat do hospody k zábav ?“ „ S tím úmyslem jsem také dnes do Bo in p išel, že se podívám k vám, pane Dolanský, a potom do hospody k muzice. Vy tam však asi nehodláte jíti a já bych se tam bez vás cítil opušt n jako k l v plot . A potom,“ vymlouval se host, „mám dalekou cestu dom “. „Avšak pravá p í ina, pro se Ji í Kalina zdráhal opustit mlýn, byla pon kud jiná. Mladý muž vytušil, že Marii potkalo n co velmi zlého, že je neš astna a že k muzice nep jde. Najednou pocítil, že bez ní by se nedovedl v hospod radovat a že bez ní by nem lo pro n ho ostatkové veselí žádnou cenu. Kdysi se snad choval k Marii lhostejn . Dnes však ztrácel v blízkosti této mladé dívka obvyklou jistotu a klid. Její blízkost jej neodolateln vábila a vyvolávala v jeho duši zmatek. Se smutkem v pobledlé tvá i a ve sváte ních šatech s výraznou bl zi kou, kterou si dnes oblékla, vypadala rozkošn . Zdála se mu býti velmi krásná, žádoucí a v srdci se za ala probouzet silná touha po její p ízni. O i jako kdyby m l dnes jen pro ni a potají sledoval každý

159

160