Blahoslavené dítě Andreas z Rinnu

Kaplan Gottfried Melzer

Blahoslavené dítě Andreas z Rinnu

Opravdový mučedník katolické církve

Pro Fide Catholica

-2-

Věnováno nevinně umučenému dítěti Andrýskovi z Rinnu, ochránci dětí a nenarozených, zemskému patronu Tyrolska i domu Habsburků, mocnému přímluvci všech jeho věřících ctitelů. Nechť je jméno tohoto blahoslaveného dítěte známo a proslaveno po celém světě!

-3-

Kaplan Gottfried Melzer

Blahoslavené dítě Andreas z Rinnu Opravdový mučedník katolické církve

Pro Fide Catholica

-4-

-5-

Obsah Předmluva............................................................................................................................... 8 1. Blahoslavený Andrýsek z Rinnu je mučedníkem katolické Církve ................................... 9 2. Z buly „Beatus Andreas“ Benedikta XIV. z 22. 2. 1755.................................................. 10 3. Nová pokoncilní církev odpírá blahoslavenému Andrýskovi z Rinnu veřejný kult a zakazuje jej ................................................................................................ 12 4. Co si myslet o vatikánském dopisu ze 7. dubna 1988 (?),1 o který se opírá opětovný zákaz Andrýskova kultu?........................................................ 14 5. Utrpení blahoslaveného Andrýska z Rinnu je doloženo spolehlivými prameny ............................................................................................................................ 20 6. Příběh utrpení blahoslaveného Andrýska z Rinnu ........................................................... 24 7. Nevinné dítě Andrýsek je uznán mučedníkem pro Krista................................................ 30 8. Bůh oslavuje Své mučednické dítě zázraky a znameními................................................ 32 9. Historie veřejného uctívání blahoslaveného Andrýska z Rinnu....................................... 34 10. Zrušení svátku a protiprávný zákaz uctívání blahoslaveného Andrýska z Rinnu ........................................................................................................... 41 11. Zázraky ze staré i nové doby .......................................................................................... 45 12. Místa připomínání památky............................................................................................ 50 Dodatek: Modlitby a duchovní cvičení pro zbožné ctitele blahoslaveného Andrýska z Rinnu ................................................................................................................. 72

1

Vysvětlení otazníku za datem je níže v kapitole 4; pozn. překl.

-6-

-7-

Předmluva Po staletí je dítě Andrýsek z Rinnu (1459-1462) uctíváno jako mučedník římskokatolické církve. Zmíněné uctívání vyšlo od věřícího lidu Tyrolska a bylo 15. prosince 1752 slavnostně potvrzeno papežem Benediktem XIV. Tímto dnem Benedikt XIV. po jednoznačném přezkoumání spisů schválil vlastní mešní formulář a oficium ke cti blahoslaveného Andrýska z Rinnu. 15. ledna 1753 tentýž papež poskytl plnomocné odpustky všem věřícím, kteří ve výroční den mučednictví blahoslaveného navštíví chrám, v němž jsou uchovávány jeho relikvie. A konečně 22. února 1755 vydal papež Benedikt XIV. bulu „Beatus Andreas“, v níž blahořečení mučednického dítěte znovu výslovně potvrdil a důkladně odůvodnil. Po II. vatikánském koncilu určití hodnostáři tzv. pokoncilní církve v jasném rozporu s učením a tradicí katolické Církve prohlásili pod židovským nátlakem blahořečení mučedníka Andrýska z Rinnu za neplatné a zakázali jeho veřejné uctívání! Ostudný pokus o potlačení kultu blahoslaveného římsko-katolické Církve a označování ctitelů mučedníka Andrýska z Rinnu za „antisemity“ je brutálním útokem na svobodu svědomí, víry a náboženství křesťanů skutečné a pravé římsko-katolické Církve. Proti ní vznášená výtka z „antisemitismu“ je doslova a do písmene absurdní, protože opravdoví římsko-katoličtí křesťané jsou první, kteří se modlí za spásu všech „Semitů“. Nelze tedy být proti (=anti) těm, za něž se modlíme. Je snad možné dokonce nenávidět toho, za koho se modlíme? Verlag Pro Fide Catholica není „antisemitské“ vydavatelství. Dílo o Andrýskovi z Rinnu vydává v pevném přesvědčení, že uctívání tohoto mučedníka Boha uspokojuje, a že je spásné i pro „Semity“. Svatí a blahoslavení pravé katolické Církve slouží Bohu a působí pro spásu všech lidí dobré vůle. Verlag Pro Fide Catholica

Poznámka autora Projednáváním otázky, zda blahoslavený Andrýsek z Rinnu padl za oběť rituální vraždě nebo ne, se v předkládaném díle záměrně nezabýváme. Nám katolíkům stačí skutečnost, že nejvyšší církevní autorita učitelským způsobem konstatovala, že dítě bylo „nejukrutnějším způsobem zavražděno z nenávisti ke křesťanské víře“. Vzhledem k tomu, že dítě Andrýsek nebylo blahořečeno pouze na základě dávného a nepřetržitého uctívání, nýbrž i dokumentárně doložených historických skutečností, a také proto, že je to dnes prominentními osobnostmi pokoncilní církve zpochybňováno, vznikla potřeba postavit do jasného světla dějinná fakta kolem mučednického dítěte, historie jeho uctívání i zázračného působení v nebesích – a to v minulosti i současnosti. Pravda je naší zbraní a „radost Páně naší silou“. Kaplan Gottfried Mezer

-8-

1. Blahoslavený Andrýsek z Rinnu je mučedníkem katolické Církve Nevinné dítě a mučedník Andrýsek z Rinnu byl římsko-katolickou Církví blahořečen. Podle učení Církve je blahořečení akt papežské neomylnosti a nemůže být zrušen. Blahořečení se hodně blíží svatořečení. Je posledním předstupněm kanonizace (svatořečení) a je tedy ne sice teoreticky, ale přesto fakticky neomylným rozhodnutím papeže. Pokud je nám známo, v celých církevních dějinách nikdy nedošlo k tomu, že by nějaký papež odvolal blahořečení, vyslovené některým z jeho předchůdců. Protože od Urbana VIII. je jeho bulou „Coelestis Hierusalem“ z 5. 7. 1634 všechno, co se týká služebníků Božích, vyhrazeno Apoštolskému stolci, mohlo by dojít k tak nepravděpodobnému případu odvolání blahořečení pouze papežem osobně, a to ještě jen po předcházejícím řádném procesu, který by zjistil a konstatoval neplatnost sporného blahořečení. Nic takového se však nestalo v případě Andrýska z Rinnu, jehož blahořečení innsbrucký biskup před nějakým časem zpochybnil a dokonce fakticky zakázal. A také v celých církevních dějinách takový případ není znám. Ze všeho výše řečeného vyplývá, že faktické zrušení blahořečení Andrýska z Rinnu diecézním biskupem z Innsbrucku je protiprávní! Papež Benedikt XIV. dne 15. prosince 1752 po důkladném prozkoumání starých dokumentů potvrdil veřejné uctívání mučednického dítěte Andrýska z Rinnu schválením zvláštního mešního formuláře a oficia. Potvrzení cestou mimořádného procesu se rovná „beatificatio aequipollens“, vyrovná se tedy oficiálnímu blahořečení podle řádného procesu a je proto považováno za naprosto rovnocenné. Papež tím tedy závazným způsobem potvrdil, že co bylo mučednickému dítěti záhy po jeho smrti i později ustavičně prokazováno, dělo se zcela a plně právem! Na základě řečeného papežského schválení může a má být chlapec Andrýsek veřejně uctíván jako nevinné dítě a mučedník pro Krista, a to na věčné časy. Papež Benedikt XIV. 15. ledna 1753 poskytl plnomocné odpustky všem věřícím, kteří ve výroční den mučednictví blahoslaveného dítka Církve navštíví kostel, v němž jsou uchovávány jeho relikvie. Poskytnutí řečených odpustků je dalším důkazem, že si Církev uctívání svého umučeného dítka Andrýska z Rinnu obzvláště přála a doporučovala jej. V následující kapitole přinášíme doslovný výtah z buly „Beatus Andreas“, kterou papež Benedikt XIV. vydal 22. února 1755, tedy o něco více než po dvou letech od blahořečení mučednického dítěte z Rinnu. Ve zmíněné bule, jejíž text zahrnuje celkem 29 paragrafů, projednává papež důkladně zásadní otázku, „zda je potřebné blahořečit chlapce, který byl ještě před nabytím rozumu usmrcen z nenávisti ke Kristu.“ Podnět k vydání buly dodal zahájený proces blahořečení Andrýska z Rinnu. Skutečnost blahořečení dětského mučedníka i jeho prehistorie je doložena v dokumentech učitelského úřadu Církve. Jestliže nyní prominentní pokoncilní duchovní diecéze Innsbruck tvrdí, že umučený chlapec Andrýsek z Rinnu vůbec nebyl blahořečen, pak tím jen vydávají svědectví své otřesné neznalosti v otázkách církevního práva. Benedikt XIV. se v řečené bule odvolává na svého předchůdce Sixta IV. (1471-1448), který vládl Církvi v době, kdy byl umučen chlapec Šimon z Trientu a vydal k tomuto případu breve. Dále se odvolává na Sixta V. (1585-1590), který v roce 1588 schválil mešní slavnost a vlastní oficium blahoslaveného Šimona z Trientu.

-9-

2. Z buly „Beatus Andreas“ Benedikta XIV. z 22. 2. 1755 Z papežské buly zde citujeme (poněkud zkrácené) § 1, 3, 4 a 5. Text je doslovně přeložen z latiny. „Zesnulý Andreas z obce resp. vesnice Rinn v diecézi Brixen byl před dovršením třetího léta života roku 1462 Židy nejukrutnějším způsobem umučen z nenávisti ke křesťanské víře. Několik málo let po umučení začalo veřejné uctívání, a sice v době, kdy roku 1475 byly jeho kosti uloženy na vyvýšeném místě do stěny kostela v řečené vesnici, který byl zasvěcen Bohu ke cti svatého apoštola Ondřeje. Protože však současně přibývalo zpráv o zázračném působení na zbožné obracení lidu a také z toho důvodu, že se relikvii dítěte s vědomím a svolením místních biskupů dostávalo nepřetržitých projevů veřejného uctívání, rozhodli se v posledních letech Naši ctihodní bratři biskup z Brixenu, Náš milovaný syn z premonstrátského řádu opat kláštera Wilten i další církevní hodnostáři podat Svatému stolci uctivou žádost o povolení vlastní mše s odpovídajícím čtením k uctění zesnulého v den mučednické smrti, tedy 12. července, a to před světským klérem a řeholníky obojího pohlaví ve městě i v celé diecézi Brixen... Jméno onoho zesnulého Adrease Nám nezůstalo neznámé, a rovněž tak ne jeho mučednictví, protože jsme četli, co o něm proslulí bollandisté napsali ve svazku 3 k 12. červenci, a také proto, že jsme jej My sami zmínili v Našem výše řečeném díle O KANONIZACI SVATÝCH (kniha 3, pak. 15/6). Avšak ještě předtím, než Jsme vyhověli přednesené prosbě, považovali Jsme za nezbytné prostudovat rukopisnou zprávu o krvavém činu, kterou Hippolit Guarioni sepsal v německé řeči a do latiny přeložil P. Norbert, opat kláštera ve Wiltenu. Nahlédli jsme také do mučednických spisů a dokumentů o veřejném uctívání, jež shromáždil páter Hadrian Kembter s velkým úsilím i znalostí věci, a které pak v roce 1745 byly předány do tisku, stejně jako do obhajovacího spisu o mučednictví blahoslaveného Šimona z Trientu, jenž byl roku 1747 vytištěn v Trientu a kde se v kapitole 5 podrobně pojednává o mučednictví a uctívání blahoslaveného Andrease. Přestože byl spis svým učeným autorem vydán bez uvedení jména, je poznatelný jako práce pátera Benedikta Cavallesia. Důkladně to dokazuje proslulý benátský radní Flaminius Cornelius ve svém díle DE CULTU S. SIMONIS PUERI TRIDENTINI MARTYRIS (O uctívání zvěčněného mučednického dítka Šimona v Trientu) na str. 4, kde neopomněl vzdát také příslušnou čest výše jmenovaným zasloužilým řeholníkům. Všechno Jsme důkladně uvážili a pak prostřednictvím kongregace pro obřady Jsme na prosbu ctihodného bratra biskupa z Brixenu i Našeho milovaného syna, generálního představeného premonstrátského řádu a opata kláštera ve Wiltenu, 15. prosince 1752 schválili zvláštní mši i vlastní oficium s předčítáním... Také jsme neopomněli postarat se o příslušné přezkoumání mše i zvláštního předčítání a rovněž Jsme všechno projednali s milovaným synem Ludwigem Valentim, tehdejším Promotorem fidei a nynějším představeným Svatého oficia. Rovněž Jsme vyhověli prosbě zmíněného biskupa z Brixenu i všech ostatních výše uvedených a 15. ledna (téhož roku 1755) Jsme poskytli plnomocné odpustky všem, kteří po zpovědi a svatém přijímání navštíví 12. července libovolného roku kostel v Rinnu, v němž spočívají relikvie blahoslaveného Andrease. Při všech těchto počinech Jsme měli stále před očima příklad našeho předchůdce Sixta IV. Roku 1485 (správně má být 1475) byl blahoslavený chlapec Šimon z Trientu před dovršením třetího roku věku nejukrutnějším způsobem zavražděn Židy z nenávisti ke křesťanské víře. Z tohoto nelidského zločinu povstalo tolik velkých sporů a zmatků, a Židé se uchýlili k takovým metodám, aby unikli spravedlivému hněvu věřících křesťanů, že se Sixtus IV. viděl nucen sám v záležitosti zasáhnout: Zapověděl dosavadní veřejné uctívání

- 10 -

blahoslaveného Šimona z Trientu do té doby, než se plně prokáže, že dítě bylo skutečně zavražděno Židy z nenávisti vůči křesťanské víře. O breve Sixta IV. jsme psali v Našem díle O KANONIZACI SVATÝCH, kniha 1, kapitola 14/4. Poté se však všechno ozřejmilo. Na základě důkazních prostředků bylo možné spolu s vraždou prokázat i její motivaci, a rovněž tak bylo zcela jisté, že vrahy byli Židé, což vyplývá ze soudních spisů, které jsou dodnes uloženy v tajném archivu Andělského hradu. Jak Jsme v našem díle O KANONIZACI SVATÝCH, kniha 3, kapitola 15/6, ukázali, papež Sixtus IV. poté svým breve schválil mešní slavnost i zvláštní oficium, sloužené a čtené ve stanovený den ve městě i po celém biskupství Trient k poctě blahoslaveného Šimona. Sixtus IV. nadto udělil plnomocné odpustky všem, kdož zaopatřeni svátostí zpovědi a svatého přijímání navštíví ve výroční den vraždy kostel, v němž jsou uloženy relikvie. Breve Sixta IV. je na straně 207 výše zmíněného spisu na obranu mučednictví blahoslaveného Šimona, tištěného v Trientu roku 1747. Učený autor neopomněl také vyvrátit všechno, co Wagenseil a Basnagi namítali proti mučednictví nevinného chlapce. Totéž činí se stejnou rozhodností a učeností rovněž Flaminius Cornelius, radní v Benátkách, ve svém díle DE CULTU S. SIMONIS PUERI TRIDENTINI MARTYRIS (O uctívání zvěčněného mučednického dítka Šimona v Trientu), které bylo vytištěno v Benátkách roku 1743. Mezi tím, co jsme My povolili k uctívání blahoslaveného Andrease, a tím, co nařídili naši předchůdci k uctívání blahoslaveného Šimona, spočívá jediný rozdíl v tom, že jméno blahoslaveného Šimona bylo z příkazu papeže Řehoře XIII. zaneseno do římského martyrologia, na což Jsme již poukázali ve svém díle O KANONIZACI SVATÝCH, kniha 1, kapitola 14/4. Nechtěli jsme to dovolit proto, abychom se nedotkli pozdějších nařízení (míněna jsou ustanovení Urbana VIII., jenž vládl Církvi zhruba 50 let po Řehořovi XIII.), která říkají, že do římského martyrologia mají být zapisována pouze jména svatořečených a nikoli jména blahořečených, ať už k tomu došlo slavnostním blahořečením nebo fakticky (äquipollente). Viz k tomu Naše dílo O KANONIZACI SVATÝCH, kniha 4, kapitola 18/9 ad.“ Tolik stručný výtah z buly „Beatus Andreas“ papeže Benedikta XIV., který obsahuje všechno pro nás podstatné.

- 11 -

3. Nová pokoncilní církev odpírá blahoslavenému Andrýskovi z Rinnu veřejný kult a zakazuje jej Jak jsme zcela jednoznačně viděli z předcházejícího textu papežské buly, je nevinné dítě Andrýsek z Rinnu mučedníkem katolické Církve. Kdo se staví proti uctívání papežem blahoslaveného, proti mučedníku katolické Církve, ten se také staví na odpor papeži i Církvi. Takový člověk je plným právem označován za buřiče. Kdo tedy proti uctívání blahoslaveného mučednického dítěte mluví nebo píše, nemluví a nepíše jménem katolické Církve, nýbrž jménem satanské proticírkve, která nechce nic jiného, než spolu s korunou mučednictví připravit dítě také o korunu blahoslavení. Jsou to představitelé proticírkve, kteří podněcují chaos a nejednotnost, a tedy ne ti, kdo zůstávají věrní posvátným tradicím Církve! Jestliže nová církev odpírá blahoslavenému katolické Církve veřejné uctívání a zakazuje je, pak to naprosto jasně ukazuje radikální rozchod pokoncilní církve s tradicí. Proti pravé Církvi se postavila církev falešná. Napadá ji, utiskuje, a drží v područí. Pravou církví je římsko-katolická Církev, falešnou církví je nová pokoncilní církev. Římskokatolická Církev je založena Ježíšem Kristem, nová pokoncilní církev má za svého pána knížete temnot a mistra chaosu ke zkáze mnoha duší. Innsbrucký biskup dr. Reinhold Stecher zveřejnil 25. dubna 1989 části dopisu, které mu 7. dubna zaslala vatikánská kongregace pro bohoslužbu a sakrální disciplínu. Zmíněné výňatky pak s příslušnými komentáři převzaly početné německé noviny, časopisy, církevní listy i ostatní masmédia. Jako na povel tím začal všeobecný útok na kult blahoslaveného Andrýska z Rinnu. Tak například církevní list diecéze Augsburg ve vydání ze 6./7. května 1989 pod titulem „Konec legendy o vraždě“ přetiskl mj. následující dvě věty z výše zmíněného vatikánského dopisu: „Musí být zcela jasně řečeno, že židovská rituální vražda nikdy neexistovala, a že taková tvrzení jsou hrubou urážkou a pomluvou židovského národa.“ Podobně postupovaly i mnohé další církevní noviny. A dále „je zcela a naprosto nemyslitelné, aby šíření a podporování takové nepravdy mohlo nějakým způsobem nebo za nějakých okolností sloužit Boží vůli“. Nejsou snad takové věty, citované biskupem z vatikánského dopisu, neslýchanou urážkou naší pravé Církve, která by podle tohoto tvrzení liturgický kult dítěte Andrýska údajně postavila na nepravdě a pomluvě? A nepopírá tím snad oficiální představitel nové pokoncilní církve výslovně identitu své církve s pravou Církví římsko-katolickou? Pokoncilní církev byla nucena k rozhodnutí, a to blahoslaveným dítětem, které bylo v necelých třech letech věku umučeno a trůní v nebesích. Musela se tedy rozhodnout buď s odsouzením blahoslaveného mučedníka Andrýska odsoudit i Církev, která dítě kultovně uctívala, nebo zůstat věrná veřejnému uctívání mučednického dítěte Církve minulosti a tím se postavit na odpor dnešní nové církvi. Protože k posledně řečenému zjevně nebyla ochotna, ukazuje se na blahoslaveném dítěti znovu zcela zřejmě definitivní rozchod nové pokoncilní církve s tradiční Církví římsko-katolickou. Protikřesťané si mohou každopádně se zadostiučiněním mnout radostně ruce a konstatovat, že se jim znovu podařilo dodat pravé Církvi zdání nevěrohodnosti. Kdo i nadále lpí na kultu blahoslaveného Andrýska a odvažuje se říkat pravdu, je vydáván za lháře. Není to skandální? Velký význam má i následující zjištění: Kdo chce blahoslaveného Andrýska z Rinnu odbýt jako „lež o rituální vraždě“, vznáší tím konsekventně nejvážnější výtky vůči řadě osob, které žily od 15. do 20. století a až dosud platily za počestné, zbožné a úctyhodné. A konečně tím vznáší i výtku proti samotnému Bohu, proti věčnému a všemohoucímu Bohu, což se rovná ostudnému rouhání. Takové výtky jsou zaměřeny především proti následujícím osobám:

- 12 -

• Proti tehdejšímu faráři z Ampaßu a představenému úřadu kanovníků Oswaldu Trenkerovi, pod něhož obec Rinn pastýřsky spadala, jakoby církevní zkoumání případu vedl nanejvýš lehkomyslně a neodpovědně. Zmíněný farář byl později zvolen opatem ve Wiltenu, a to nikoli pro neodpovědnost a neschopnost, nýbrž právě pro svou obezřetnost a moudrost. • Proti lékařům, kteří ohledávali umučené tělo dítěte, jakoby do protokolu podvodně uvedli nepravdivý nález. • Proti dvaceti kněžím, kteří spolu s důstojným farářem z Ampaßu doprovázeli tělo mučednického dítěte ve slavnostním procesí na místo pohřbení v Rinnu, jakoby jednali z nepochopitelné hlouposti a naivity. • Proti tehdejšímu soudci ze Sonnenburgu, jakoby vyšetřování vraždy Andrýska Oxnera vedl mimořádně ledabyle. • Proti mnoha svědkům, kteří byli tehdy vyslýcháni, a zvláště pak proti matce zavražděného dítěte, jakoby všichni v podivné shodě lživě vypovídali. • Proti římskému císaři Maximilianovi I., jemuž město Innsbruck i Tyrolsko vděčí za mnohé, jakoby jednal v dětinské prostotě, když rozhodl o postavení kostela v RinnuJudensteinu a schválil na ten účel velkou částku peněz. • Proti tyrolskému zemskému knížeti, arcivévodovi Ferdinandu II., který roku 1590 chystal stavbu kostela nad Židovským kamenem (Judensteinem), jakoby se tím zabýval zcela nekřesťanským záměrem. • Proti učenému a zbožnému Hippolythu Guarinonimu, lékaři královského ženského dobročinného ústavu v Hallu, který provedl i sepsal mnohá zkoumání a vyšetření o mučednictví blahoslaveného dítěte, jakoby na to zbytečně vyplýtval svůj čas i peníze. • Proti knížecímu kancléři Tyrolska, hraběti Maximilianu von Mohr, který napsal podrobnou zprávu o umučení podle starých soudních protokolů, jakoby je zfalšoval z nenávisti vůči Židům. • Proti mnoha opatům kláštera ve Wiltenu, kteří uctívání blahoslaveného dítěte účinně podporovali, a zvláště pak proti opatu Norbertu Bußjägerovi, který úspěšně usiloval o blahořečení umučeného dítěte, jakoby všichni jednali ješitně a nesvědomitě. • Proti biskupům z Brixenu, kteří veřejný kult blahoslaveného Andrýska z Rinnu potvrdili, dovolili vystavení jeho relikvií, schválili stavbu kostela v Rinnu-Judensteinu, uvolnili k tomu potřebné peníze, konsekrovali vystavění kostela a zanesli svátek blahoslaveného dítěte do diecézního kalendáře, jakoby všichni jednali nerozumně nebo dokonce protizákonně. • Proti Benediktu XIV., patřícímu k nejučenějším papežům, jakoby v době osvícenství blahořečil mučednické dítě lehkomyslně a nerozvážně bez předcházejícího přezkoumání. • A konečně také proti samotnému Nejvyššímu Bohu, protože na přímluvu Jemu milého, nevinného dítěte způsobil tolik a tak velkých zázraků, a to ve staré době, v nové době a nepochybně i v budoucnosti, jakoby On, který je sám věčnou pravdou, na věky nepotvrdil a neschválil skutečné mučednictví. Protože v řadách tolika ctitelů blahoslaveného dítěte nelze při nejlepší vůli najít lháře, musíme je tím spíše hledat mezi odpůrci a nenávistníky nevinného Andrýska z Rinnu.

- 13 -

4. Co si myslet o vatikánském dopisu ze 7. dubna 1988 (?), o který se opírá opětovný zákaz Andrýskova kultu? Nyní si předně ukážeme doslovné znění vatikánského dopisu i dopisu biskupovi z Innsbrucku včetně všech věcných i jazykových nekorektností, kterých se zjevně autor nedopustil bez jistého úmyslu. Co je uvedeno v závorkách, bylo doplněno námi: CONGREGATIO DE CULTU DIVINO ET DISCIPLINA SACRAMENTORUM Řím, 7. dubna 1988 Prot. 797/88

(dopis I)

Milý pane doktore (N.N.) (A) Kopie Vašeho dopisu Svatému Otci z 24. listopadu 1988 byla prostřednictvím státního sekretariátu předána této kongregaci. (B) Kongregace bere obsah Vašeho dopisu na vědomí. Samo o sobě jde o věc biskupství Innsbruck, avšak kongregace by k tomu chtěla podotknout následující: (C) Svatý Stolec podporuje Vaší Excelenci, biskupa z Innsbrucku, ve všem, co podnikl k pokojnému vyřešení obtížného problému kultu blahoslaveného Andrease z Rinnu. Je povinností každého křesťana panu biskupovi v tak významné věci bezpodmínečně pomáhat. (D) Musí být také zcela jasně řečeno, že židovský ritus vraždy nikdy nebyl. Dnešní křesťan musí takové tvrzení jednoznačně odsoudit jako hrubou urážku a pomluvu židovského národa. Je zcela a naprosto nemyslitelné, aby šíření a podporování takové nepravdy mohlo nějakým způsobem nebo za nějakých okolností sloužit Boží vůli. V dokonalé úctě † Virgilio Noè tit. arcibiskup z Voncaria tajemník (bez vlastnoručního podpisu) Druhý dopis, doprovodný list biskupu dr. Reinholdu Stecherovi v Innsbrucku, zní doslova takto: CONGREGATIO DE CULTU DIVINO ET DISCIPLINA SACRAMENTORUM Řím, 7. dubna 1988 Prot. 797/88

(dopis II)

Excelence! (E) Tato kongregace dostala v posledních měsících početné dopisy od jistých laiků, kteří se chtěli vyjádřit k otázce kultu blahoslaveného Andrease z Rinnu.

- 14 -

(F) Nedávno přišel od dr. (N. N.) list Svatému Otci. Zasílám Vám kopii naší odpovědi. (G) Věc je jistě velmi vážná. Není však účelné, aby se tato kongregace vměšovala do místních podrobností, pouze chci Vaší Excelenci ujistit podporou kongregace. S požehnáním za Vaši spolupráci v pastýřském úřadě jsem Váš v Pánu oddaný (s vlastnoručním podpisem) † Virgilio Noè tit. arcibiskup z Voncaria tajemník

K oběma právě citovaným a velice svérázným listům z Vatikánu je třeba dodat následující: 1) Odstavec A) je do jisté míry myšlen jako záminka k tomu, aby se výše uvedená kongregace zabývala otázkou mučednictví blahořečeného, přestože je k tomu vlastně zcela nekompetentní. Jediná kompetentní by k tomu byla kongregace PRO CAUSIS SANCTORUM (pro záležitosti světců). V ní se však asi nenašel žádný, kdo by byl odhodlán upřít Andrýskovi titul blahoslavenosti. Výmluva kongregace pro bohoslužbu a sakrální disciplínu by ve srozumitelné podobě mohla znít asi takto: „Promiňte mnohokrát, ale nemůžeme za to, že odpovídáme jako nekompetentní kongregace. Státní sekretář nám právě předal tento dopis dr. N. N. k zodpovězení a my jsme se už nenamáhali předat jej kompetentní kongregaci.“ 2) Jak již bylo výše řečeno, dopis jistému dr. N. N. (jméno na nám předložené kopii bylo začerněno) je myšlen jako písemná odpověď. Z textu obou listů není zřejmé, zda tento dr. N. N. je laik nebo kněz. Protože se však v odstavci E) mluví o mnoha dopisech laiků a dále v odstavci F) je dopis dr. N. N. od nich jasně odlišen, můžeme se právem domnívat, že dr. N. N. je duchovní ve vysokém postavení. Z obou dopisů není hned zřejmé, zda řečený dr. N. N. psal pro nebo proti uctívání Andrýska. Protože však v odstavci E) o dopisech od mnoha laiků zaznívá odmítavý tón, zatímco v odstavci F) je dopis od dr. N. N. mimořádně vyzdvihován, můžeme mít za to, že první dopisy byly psány Andrýskovými ctiteli, kdežto druhý (od dr. N. N.) naopak Andrýskovým odpůrcem. Dále není z textu obou dopisů zřejmé, kde zmíněný dr. N. N. sídlí. Poté co církevní noviny diecéze Linec č. 18 ze 4. května 1989 s určitostí uvedly, že vatikánskému dopisu ze 7. dubna 1988 předcházelo udání z Horních Rakous (!), čímž byl záměrně vyvolán dojem, že se mohlo týkat pouze vydavatele jistého časopisu z Horních Rakous (totiž listu LoretoBoten, který se pevně zastával uctívání blahoslaveného Andrýska) a o němž církevní noviny posměšně psaly, že „šlápl vedle“, můžeme tedy právem předpokládat, že zmíněný dr. N. N. je prominentní duchovní z Horních Rakous, který má těsné styky s lineckými církevními novinami. Rovněž tak můžeme mít za to, že dr. N. N. neučinil v Římě oznámení na innsbruckého biskupa, nýbrž na nepoddajného vydavatele listu Loreto-Boten, aby tím přiměl Řím k zaujetí příslušného stanoviska k Andrýskovu kultu. V každém případě je možné dr. N. N. hledat v okruhu lineckých církevních novin. 3) Oba vatikánské dopisy velmi pravděpodobně vznikly pod židovským vlivem.

- 15 -

Zbývá ještě dodat, že ten, kdo oba citované dopisy podepsal, figuruje na známém seznamu 121 zednářů ve Vatikánu. Řečený seznam se dostal do rukou Jana Pavla I. po jeho zvolení a papež byl hrozně otřesen, když tam četl jména kardinálů, biskupů a prelátů, sedících na rozhodujících místech ve Vatikánu. Matrikové lóžové číslo autora podpisu obou dopisů je na zmíněném seznamu 43652/21 a datem vstupu do lóže 3. duben 1961. 4) V prvním vatikánském dopisu je autor udání z Horních Rakous přátelsky a bratrsky oslovován jako „milý dr. N. N.“. Takto oslovovaný je tedy velmi pravděpodobně v římských kruzích znám a ceněn jako zasvěcený lóžový bratr. 5) Pokud by zmíněný dr. N. N. z Horních Rakous skutečně učinil oznámení na biskupa z Innsbrucku v zájmu zachování Andrýskova kultu, pak by bylo velice neobvyklé, kdyby oznamovatel obdržel odpověď římského místa bez jakéhokoli odkazu na obsah svého oznámení. Avšak podle dopisu II je tomu právě tak. Všechno tedy ukazuje na to, že dr. N. N. jednal ve shodě s Virgiliem Noè, a oba společně pak s biskupem Stecherem. Je to zřejmé i ze skutečnosti, že biskup Stecher na otázku po jménu dr. N. N. měl odpovědět, že to je „interní tajemství“. 6) Z odstavce G) vyplývá silné znepokojení židozednářských kruhů v Římě z toho, že uctívání blahoslaveného Andrýska z Rinnu stále ještě nepřestalo, ba že se u lidu těší sílící oblibě. „Věc je velmi vážná.“ V židovské lóži se v jistém smyslu vyzvání na poplach! 7) Jazyková nekorektnost v důležitém odstavci D) není podle všeho náhodná. Jak se zdá, jejím cílem bylo poskytnout innsbruckému biskupu možnost dát slovům „židovský ritus vraždy nikdy nebyl“ v nedokonalé němčině nový smysl v lepší němčině tak, jak byl také později po celém světě publikován, že totiž „nikdy neexistovala rituální židovská vražda“. Věta v originálním vatikánském textu pouze říká, že v oficiálních židovských spisech nejsou žádné návody či příkazy k provádění rituální vraždy. Biskupem Stecherem do korektnější němčiny pozměněná věta však říká, že nikdy v dějinách neexistovala židovská rituální vražda! Biskup z Innsbrucku tedy tvrdí mnohem víc, než autor vatikánského dopisu. Ostatní drobnější jazykové nekorektnosti na nevýznamných místech textu tam byly zjevně vloženy proto, aby nebyly nápadné zmíněné nekorektnosti v odstavci D). 8) Pisatel vatikánského dopisu slibuje innsbruckému biskupu podporu „kongregace“ (pro bohoslužbu a sakrální disciplínu) ohledně jeho odmítání Andrýskova kultu (dopis II, odstavec G). Tentýž pisatel dopisu doktoru N. N. mluví o tom, že „Svatý Stolec“ biskupa z Innsbrucku v téže věci podporuje (dopis I, odstavec C). Z toho ovšem vyvstává několik otázek. Zaprvé: Je řečená kongregace stavěna na stejnou úroveň se Svatým Stolcem? Zadruhé: Má sekretář zmíněné kongregace právo mluvit jménem Svatého Stolce, tedy samotného papeže? Snad proto, že kdysi býval ceremoniářem papeže? Zatřetí: Proč pisatel vatikánského dopisu innsbruckému biskupovi nesděluje pro něj (biskupa) tak důležitou okolnost, že v odmítání Andrýskova kultu za ním Svatý Stolec plně stojí, zatímco doktoru N. N. z Horních Rakous to oznamuje téměř slavnostně? Snad proto, že innsbrucký biskup i bez toho dobře ví o rozhodujícím Noèově vlivu na Svatý Stolec, a také proto, že dopis doktoru N. N. je určen k širokému publikování?

- 16 -

9) Velmi svérázné je také chybné datování obou dopisů: 7. duben 1988. Chyba se rovněž dvakrát opakuje ve spisové značce 797/88, k čemuž stačí poznamenat, že podle všeobecného zvyku poslední skupina čísel označuje rok vyhotovení příslušného spisu. A protože se zmíněná chyba v datování opakuje celkem čtyřikrát a ve Vatikánu jistě nepracují břídilští písaři, nemůže být ani řeči o náhodném nedopatření. Protože podle odstavce A) je vatikánský dopis I písemnou odpovědí na dopis dr. N. N. z 24. listopadu 1988, může znít správný letopočet obou vatikánských dopisů pouze 1989. Proč byla tato chyba udělána, a ještě k tomu hned čtyřikrát? Podle všeho jde o tajný pokyn pro „bratry“, kteří tento dopis četli a prostudovali: Všimněte si pozorně čtvrtého (!) odstavce! Vzhledem k tomu, že dopis II biskupu Stecherovi má pouze tři odstavce, může přicházet v úvahu pouze dopis I doktoru N. N., v němž se říká, že nikdy neexistoval žádný židovský rituál vraždy. A protože datum vypadá správné jen při povrchním čtení, ale při pozornějším pohledu je rychle uvedeno na pravou míru, stejně tak má tomu být v případě tvrzení ve čtvrtém odstavci: Povrchnímu, „nezasvěcenému“ čtenáři má a může toto tvrzení připadat správné, ne však „vědoucímu“. Tomu se tím skrytě sděluje, že toto tvrzení je přirozeně (podobně jako chybné datum) třeba uvést na pravou míru. Takový je tedy smysl čtyřnásobně chybného a „vědoucím“ čtenářem automaticky opraveného data. 10) Z obou dopisů je pouze druhý opatřen vlastnoručním podpisem „Virgilio Noè“, zatímco u prvního chybí resp. je připojen pouze na psacím stroji. Dopis I tedy musí obsahovat dvě významná sdělení: a) že Svatý Stolec innsbruckého biskupa podporuje ohledně jeho opatření ve věci Andrýskova kultu, b) že nikdy neexistoval židovský rituál vraždy, což je však třeba z právního pohledu považovat ze bezcenný cár papíru. Biskupovi z Innsbrucku to ovšem nijak nepřekáží v klamání a balamucení široké veřejnosti. Obě významná sdělení v dopisu II, který Virgilio Noè opatřil svým vlastnoručním podpisem, je třeba chápat jako poučení, c) že věc je jistě velmi vážná, d) že biskup z Innsbrucku je ujištěn podporou kongregace pro bohoslužbu. 11) Je nápadné, že oba dopisy vykazují zcela stejné protokolární číslo. Je přece jinak naprosto běžné, že dopisy, určené různým adresátům, jsou také opatřeny rozdílnou spisovou značkou, aby mohly být v případě potřeby snadno vyhledány v archivu. V důsledku stejného protokolárního čísla je tedy možné jeden z dopisů v protokolu zatajit v tom smyslu, že podle spisové značky jednoduše neexistuje. Pravděpodobně se bude jednat o dopis I, u něhož chybí vlastnoruční podpis. Dále se můžeme právem domnívat, že naprosto stejná protokolární čísla dopisu doktoru N. N. do Horních Rakous i dopisu biskupu Stecherovi do Tyrolska jsou znovu tajným pokynem „vědoucím“ čtenářům: dr. N. N. i biskup Stecher svorně pracují na stejné záležitosti! Dr. N. N. není obhájce Andrýskova uctívání, nýbrž jeho odpůrce, a jako takový je všemi „bratry“ všemožně podporován. Za pozornost také stojí okolnost, že spisová značka v poněkud jiném řazení dává gnostickou číselnou řadu 77-88-9. V originále stojí 9 mezi dvěma stejnými číslicemi, což znamená, že musí být rovněž zdvojena, čímž vzniká „perfektní“ řada 77-88-99. Pro „vědoucí“ čtenáře je v tom znovu skryt výmluvný pokyn, který lze interpretovat asi takto: „S oběma adresáty jde věc zcela v našem smyslu!“ Geometrická řada čísel (progrese) je symbolem modernistické progrese! Povšimněme si také pořadí číslic roku, který lóže dávno předem určily pro velkou revoluci v Paříži: 1789 (7-8-9).

- 17 -

Souhrnně lze tedy konstatovat: Dvojitý vatikánský dopis, nad nímž se vznáší tolik závažných otazníků, nelze v žádném případě považovat za autentický dokument. Ba co víc, nabízí nám poučný náhled do metod, jimiž má být vyhlazen tak nežádoucí kult blahoslaveného mučedníka katolické Církve. Vraťme se však ještě k silně emotivně zabarvenému tvrzení, které innsbrucký biskup na základě tzv. vatikánského dopisu pustil do světa: „Nikdy neexistovala židovská rituální vražda. Takové tvrzení by bylo hrubou urážkou a pomluvou židovského národa.“ Připomíná nám to následující scénu: V soudním sále města se projednával případ vraždy. Díky pevnému řetězu svědeckých výpovědí byl krvavý čin již bezprostředně před plným objasněním. A náhle jeden z členů soudcovského sboru hystericky zvolal do sálu: „A já říkám, že vražda nikdy neexistovala. S obžalovaným se dobře znám. Bylo by hrubou urážkou a pomluvou pro obviněného i celou jeho rodinu, kdybychom trvali na vraždě. To, co zde provádíme, je velice nekřesťanské!“ Taková neuvěřitelná scéna je přirozeně čirou fikcí. Uvádíme ji zde pouze v zájmu náležitého osvětlení tiskového prohlášení biskupa z Innsbrucku, které prošlo celou německy mluvící částí Evropy. Máme před sebou jen další vatikánský „dokument“ s náležitým dopisním záhlavím a vzletným podpisem (přičemž obojí chybí), který může být použit jako účinná zbraň proti sílícímu „kultu mučedníka Andrýska“. Možná bude jednou tento dokument postaven na roveň „římské bule“... Členové církve byli před několika lety prohlášeni za plnoleté a svéprávné, nyní si už z věřících dělají blázny. O osudu takové „římské buly“ z roku 1961 ke zrušení Andrýskova kultu ještě uslyšíme: ona totiž vůbec neexistuje! Její existenci nelze prokázat ani ve Vatikánu, ani v diecézi Innsbruck. Přece ji nerozhlodaly myši! Nám katolíkům nepřísluší chovat nenávist vůči vrahům nešťastného dítěte, kterými byli prokazatelně Židé. Jsme si však jisti, že láskyplné dítě se i za ně přimlouvá u trůnu Božího stejně tak, jako se kdysi modlil svatý Štěpán za své židovské vrahy. Ještě méně nám pak náleží takovou nenávist – kterou připisují nám, Andrýskovým ctitelům – vztahovat na celý židovský národ. Víme přece, že podle slov svatého Pavla přijde i pro tento národ hodina obrácení. Plným právem nám však přísluší se energicky bránit, když je blahoslavený a patron naší země, proslavený mučedník naší katolické Církve, připravován o palmu mučednictví a dokonce o korunu blahoslavenosti. Ano, zloději a hltaví vlci pronikli do naší Církve! Nemůžeme nečinně přihlížet, když je pošlapávána historická pravda, a místo toho je za pravdu vydávána lež. Pokud se nebudeme nyní bránit, pak nám možná „ekumenicky sjednocená církev světového náboženství“ pod předsednictvím nejvyšší lóže B’nai B’rith napříště zakáže slavit svátek svatého Štěpána, protože by to přece bylo urážkou pro židovský národ. A potom se nám možná zakáže také říkat páteční modlitbu k hodině Kristovy smrti, začínající slovy: „Když Židé ukřižovali našeho Pána Ježíše Krista...“, protože to prý není historicky dokázané. A konečně nám bude i zakázáno o Velkém pátku předčítat příběh utrpení Ježíše Krista, protože by to mohlo vyvolat antisemitské nálady. Nacházíme se v časech velkého soužení, jak je to předpovězeno v Písmu svatém. Antikrist již před sebe vrhá temný stín. Dobro bude ocejchována na zlo, a zlo na dobro. Pravda bude potlačena a lež bude triumfovat. Velký odpad od víry, který byl před třiceti lety mnohými považován za utopii, se stal skutečností. Nebe nás už po více než 140 let varuje! Matka Boží roku 1846 v La Salettě prohlásila: „Církev potemní.“ – „Řím ztratí víru a stane se sídlem Antikrista.“ Těmi slovy je řečeno všechno.

- 18 -

Dnes již ze slov matky Boží víme, v čem spočívá třetí fatimské tajemství: Satan pronikne do Církve. Jinak řečeno to znamená: Církev bude posedlá ďáblem. Modleme se, aby tato děsivá posedlost co možná brzy skončila na přímluvu Neposkvrněné Panny Marie. Dnes již mnozí poznávají, že v současné době se tato proroctví naplňují. Sám důstojný arcibiskup Marcel Lefebvre mluví výslovně o protikřesťanském Římu. Nás, kteří musíme žít s vědomím o protikřesťanském Římu, svatý Augustin nabádá proslulým slovem: „Nenáviďte bludy, bludaře však milujte.“ Nechť nám Duch Svatý na přímluvu blahoslaveného dítěte dodá sílu k obojímu! „Ještě téhož roku, v tutéž dobu jeho tělo vyšlo z temnot hrobu; A sama Církev mu čest udělila, oltář a kostel mu zasvětila.“ Tato slova z lidové oslavné básně na počest blahoslaveného Andrease z Rinnu, napsané před dávnými časy, nám nyní připadají jako proroctví. Jakoby je básník složil pro dalekou budoucnost, na útěchu nám, kteří žijeme v časech velkého soužení: Přijde čas, kdy tělo blahoslaveného mučednického dítěte Andrýska bude znovu uctivě vyzdviženo z hrobu, a zase mu bude zasvěcen oltář i kostel. Kdy ten čas přijde, to nevíme, avšak pevně věříme, že ve stejnou dobu, kdy Bůh své pravé Církvi dodá velké vítězství. Mnoho věštců také prorokovalo, že tomuto triumfu bude předcházet velké soužení. Jednou možná budeme ještě Bohu děkovat za to, že z Jeho dopuštění zůstaly relikvie, sochy i obrazy blahoslaveného dítěte Andrýska na nějakou dobu ukryty a tím ušly zničení bezbožnými militantními tlupami. Nová pokoncilní církev stojí před nadcházející zkázou a skutečná katolická Církev před velkým triumfem. Takové je naše pevné přesvědčení, které je také souhlasně vyjádřeno v tolika proroctvích. Modleme se, aby dny současného soužení (viz Mt 24, 22) byly záhy „ukráceny“. Zmíněné „ukrácení dnů“ nám dovoluje doufat v mocný zásah Boží.

- 19 -

5. Utrpení blahoslaveného Andrýska z Rinnu je doloženo spolehlivými prameny Úřední zprávu o jeho utrpení si každý, kdo zná latinsky, může přečíst ve sborníku Acta Sanctorum k datu 12. července. Profesor Maximilian Baumgartner (Salcburk) si dal záslužnou práci s překladem podrobné zprávy o blahoslaveném Andrýskovi z Rinnu do němčiny, což se v tomto rozsahu stalo poprvé od vydávání Acta Sanctorum. Zmíněná Acta Sanctorum založil hagiograf2 P. Johannes Bollandus S. J. († 12. 6. 1665 v Antverpách). Bollandus byl učený kněz pronikavého rozumu a obdivuhodné paměti. Těšil se velkému uznání a byl v kontaktu s téměř všemi učenci své doby. Roku 1630 jej řádový představený pověřil vydáváním obřího díla Acta Sanctorum (Akta svatých). Záměr spočíval v popsání života všech světců s kritickou přesností na základě spolehlivých pramenů. Zmíněné prameny měly být dokonale prozkoumány a vyhodnoceny, a samotným vydavatelem byly také všechny prostudovány. Podle prvního vydavatele Acta Sanctorum se pak jeho následovníci nazývali „bollandisté“. Zpráva o utrpení blahoslaveného Andrease z Rinnu, jak je zapsána v Acta Sanctorum, se především opírá o pět pramenů: • První a nejdůležitější z nich tvoří Letopisy premonstrátského kláštera Wilten (dnes ležícího v obvodu města Innsbrucku). Celá zpráva, byť i v poněkud stručnější formě, ale se všemi důležitými okolnostmi, je obsažena ve Vita Ingenuini (Životopisu opata Ingenuina). Zmíněný Ingenuin byl 15. proboštem a prvním infulovaným opatem kláštera Wilten.3 Byl účastníkem basilejského koncilu (1431-1449) a za své zásluhy obdržel roku 1449 biskupské odznaky. Ingenuin byl opatem kláštera v době, kdy bylo umučeno nevinné dítě Andrýsek z Rinnu. Opat Ingenuin zemřel 21. října 1464, dva roky po blahoslaveném Andrýskovi. • Druhým, rovněž důležitým pramenem, je podrobné obrazové vypodobnění utrpení nevinného dítěte Andrýska v místním kostele v Rinnu. Zmíněným vyobrazením bylo původně pět barevných obrazů na zadní stěně kostela nad vchodem i po obou stranách (namalovaných na způsob tzv. bible chudých).4 Pod obrazy byly německé nápisy v dlouhých řádcích. Zmíněné vyobrazení pochází z doby, kdy byly kosti mučedníka vyzdviženy z hrobu a uloženy do výklenku v zadní stěně kostela. Stalo se tak roku 1475. O sto let později byly zmíněné obrazy a nápisy výstavbou klenuté galerie částečně zničeny a proto kompletně zabíleny. Na vrstvě vápna pak bylo obrazové vypodobnění mučednictví nevinného dítěte později znovu namalováno. Nové nástěnné malby ještě v roce 1620 viděl Hippolyth Guarinoni. Protože pod malbami tušil ještě starší, nechal vápennou vrstvu na jednom místě odstranit a skutečně našel původní gotické nápisy. Šlo sice jen o fragmenty, ale všechno podstatné se z nich nechalo vyčíst. Obrazová legenda byla z podnětu Guarinoniho i tehdejší faráře renovována a až do roku 1701 zůstala nedotčena. Zmíněná zobrazení nepochybně sloužila jako předloha pro mědirytinu z roku 1658, která ve dvaceti obrazech znázorňovala utrpení blahoslaveného dítěte. Na větším úvodním obrázku je blahoslavený mučedník vyobrazen s nožem v ruce jako nástrojem svého utrpení a s aureolou kolem hlavy, nad Andrýskem je rozprostřený baldachýn a dole schránka se svatou relikvií. 2

Odborník v hagiografii, nauce zabývající se životopisy svatých, historií jejich uctívání a podobně; pozn. překl. 3 Infulovaný, tedy mj. oprávněný nosit mitru a berlu; pozn. překl. 4 V užším slova smyslu šlo o obrazové vypodobnění biblických příběhů pro negramotné; pozn. překl.

- 20 -

Podobná tabule s příběhem Andrýskova utrpení v několika obrazech byla umístěna v judensteinském kostele (postaven 1670, vysvěcen 1678). Další se pak nachází ve starém obytném domě blahoslaveného Andrýska z Rinnu. Vzhledem k ustavičně rostoucímu počtu poutníků byl kostel v Rinnu v zadní části lodi prodloužen a při těchto pracích se bohužel staré nástěnné malby zničily. • Třetím pramenem je kniha výše zmiňovaného Hippolytha Guarinoniho „Původní příběh umučení posvěceného nevinného dítěte Adrease z Rinnu“.5 Guarinoni, k němuž se později ještě podrobněji vrátíme, byl lékařem královského ženského dobročinného ústavu v tyrolském Hallu, a především mužem mimořádné vážnosti a respektu. S nesmírnou pílí shromáždil a zkompletoval historii mučednictví blahoslaveného Andrýska z Rinnu na základě písemných dokumentů i ústní tradice. Kolem roku 1620 o tom napsal knihu, ale nikdy ji nepublikoval; snad proto, že chtěl své dílo ještě jednou svědomitě přepracovat, což také ke konci svého života učinil. Tehdy byl již téměř osmdesátiletý. Krátce před smrtí rukopis zmíněné knihy – trvalý pomník hluboké úcty a lásky k zvěčnělému dítěti Andrýskovi – předal úřadu kanovníků v Ampaßu. Odtamtud se pak rukopis dostal do archívu kláštera Wilten. Papež Benedikt XIV., který mučednické dítě roku 1752 blahořečil, ve své bule „Beatus Andreas“ toto Guarinoniho dílo včetně latinského překladu uvádí a výslovně poznamenává, že je sám důkladně četl. • Čtvrtý pramen představuje nepřetržitá, zcela jednomyslná a skutečnosti se nepříčící všeobecná tradice. Zmíněný Hippolyth Guarinoni spolu s tehdejším farářem z Ampaßu, doktorem teologie a od roku 1621 opatem z Wiltenu, důstojným pánem Andreasem Mayrem, vyslechl mnoho svědků bezúhonného a zbožného života. Nejdůležitější z nich jsou uvedeni v knize Hadriana Kembtera, o němž si také na svém místě povíme podrobněji. Protože se Guarinoni vyptával svědků v letech 1619-1623, narodili se podle svého tehdejšího věku asi 85 až 60 nebo dokonce ještě méně let po smrti blahoslaveného Andrýska. Jejich praprarodiče žili ještě sami v době blahoslaveného Andrýska z Rinnu. Od nich se prarodiče dozvěděli o událostech kolem mučednické smrti a předali je svým vnukům, kteří pak jako již staří lidé byli na to Guarinonim vyptáváni. Prarodiče některých ze svědků žili dokonce v době blahoslaveného Andrýska. Vnuci příběh poslouchali přímo z jejich úst a o slyšeném pak ve stáří sami vypovídali. Paměť lidí dřívějších dob byla překvapivě dobrá a spolehlivá, protože tehdy neexistovalo přetěžování jalovými informacemi masmédií. Život tehdejších lidí byl mnohem jednodušší a klidnější, nikdo neznal spěch a shon naší doby. Ze svědků, jmenovitě uvedených Kembterem, si zde zmíníme alespoň následující: - Kaspar Pichler z Rinnu, kovář na zámku arcivévody Ferdinanda I. Byl narozen roku 1528 a svědčil jako stařec ve věku 92 roků. Zemřel 1623. - Johann Zimmermann, tehdy ve věku 72 let. Zemřel následujícího roku. - Josef Loer, 75 let. Jeho dědeček se jmenoval Johann Kelb a zemřel jako stoletý. - Georg Fermber, zvaný starý Siller, 68 roků. Majitel a obyvatel domu, v němž žil blahoslavený Andrýsek se svou matkou. - Paul Vogler, 96 let. - Bartlmä Hörtensteiner, tkalcovský mistr poblíž Judensteinu, velmi zbožný muž. - Johann Haring z Amrasu, 85 let.

5

V originále „Begründete History der Marter des heiligen unschuldigen Kindes Andreae von Rinn“.

- 21 -

-

Agnes Kererinová, narozená v Rinnu, 78 roků, v Höttingu u Innsbrucku. - Barbara Sillerinová. - Appolonia Vöglinová z Tulfesu (její muž se jmenoval Vögele). - Ursula Pöglerová - Dorothea Pichlerová, 100 let. - Walburga Fraunsteinerová z Amrasu.

jako

vdova

žila

Byli ještě další svědci, které Kembter jmenovitě uvádí, a také mnoho takových, jichž se vyptával Guarinoni. Svědectví všech dotazovaných osob se dokonale shodovala. • Konečně pátým pramenem je lidová oslavná báseň na počest blahoslaveného Andrýska z Rinnu, v níž je veleben jako mučedník. Píseň byla v době vydání zprávy o mučednictví v Acta Sanctorum dobře známá a oblíbená v širokém okolí Rinnu. Zpívala se nejen v soukromí, ale i veřejně při procesích a poutích, a to vždy se zbožným pohnutím a pokorou. Roku 1722 byla již potřetí tištěna se svolením příslušné vrchnosti. Píseň v řadě strof líčila celý příběh utrpení blahoslaveného dítěte. V knížce „Židovský kámen“6 je mj. takový lidový chvalozpěv obsažen. Ve více než sto strofách se tam vypráví o utrpení i triumfu zvěčnělého Andrýska. Strofy jsou rozděleny do deseti písní kromě úvodní a závěrečné strofy. Pramenný materiál shromáždil emeritní profesor kláštera Wilten a roku 1722 jej vydal v knižní podobě. Tehdejší opat Martinus z Wiltenu prostřednictvím rektora innsbrucké jezuitské koleje P. Johanna Evangelisty Rafflera z ní zaslal vydavatelům Acta Sanctorum latinský výtah s vlastnoručním ověřením a pečetí. Veškerý dokumentární materiál z kláštera Wilten vydavatelé Acta Sanctorum nazvali NOTITIAE WILTHINENSES (Wiltenské záznamy). Obsahují veškerou dokumentaci z uvedených pěti pramenů, o něž se opírá příslušná zpráva v Acta Sanctorum. Ani to však nejsou jediné prameny. Existují ještě další: Roku 1745 vyšla obsáhlá a důležitá kniha Hadriana Kembtera ACTA PRO VERITATE MARTYRII CORPORIS ET CULTUS PUBLICI B. ANDREAE RINNENSIS PUERULI, vytištěná se svolením představených u Michaela Antona Wagnera. Učený autor zmíněného díla byl členem chrámového sboru premonstrátského kláštera ve Wiltenu a řádným profesorem teologie. Latinský titul knihy lze nejpřesněji překládat takto: „Skutečnosti, které prokazují fyzické utrpení a veřejný kult blahoslaveného chlapce Andrease z Rinnu.“ V díle jsou spolu s důkladnými vysvětlivkami v přehledném pořadí sebrány všechny dokumenty, které byly tehdy k dispozici,. Výsledky bádání Hippolytha Guarinoniho, který se o blahoslaveného Andrýska tolik zasloužil, Kembter náležitě zhodnotil a ocenil včetně samotné osoby učeného lékaře. V Kembterově knize je zvláště cenná zpráva o martyriu blahoslaveného Andrýska, obsažená ve spisech hraběte Maximiliana von Mohr, kancléře habsburského arcivévody Sigismunda Franze, gubernátora Tyrol. Když arcivévoda roku 1665 v Innsbrucku zemřel (ve věku pouhých 35 let), vzdal se Mohr podle jeho přání kancléřského úřadu. Z Kembterových poznámek není zřejmé, zda vstoupil do kláštera nebo se pouze vzdálil veřejného života. K Mohrovým spisům, které po dlouhý čas zůstaly neznámé a veřejnosti nedostupné, nebylo při vydání zprávy o martyriu v Acta Sanctorum přihlédnuto. Avšak v Kembterově době již byly spisy hraběte Mohra dobře známé, ceněné a čtené s velkým zájmem.

6

V originále „Der Judenstein“.

- 22 -

Mohrova zpráva o utrpení blahoslaveného Andrýska sahá pouze sedm let po jeho mučednické smrti. Kembter z toho právem usuzuje, že Mohr využil ke své práci prvních a nejstarších pramenů. Jako arcivévodův kancléř měl volný přístup k soudním protokolům, sepsaným v souvislosti s vyšetřováním vraždy nevinného dítěte. Z Mohrovy zprávy je to na mnoha místech zcela zřejmé. Za další pramen můžeme považovat drobnou knížku „Židovský kámen aneb příběh mučednické smrti nevinného dítka Andrease z Rinnu“.7 Autor díla nechtěl být uveden. Jak je však z textu zřejmé, byl knězem z kláštera Wilten. Dílo je tištěno ve vydavatelství Rauch v Innsbrucku, rok není uveden. Velmi pravděpodobně však bylo vydáno v jubilejním roce 1844 (100 let po slavnostním přenesení relikvií ze Schwazu do Judensteinu). V nám předloženém exempláři je tužkou vepsán rok 1844. Z poznámky na titulní straně, že příběh je „nově podán“ i ze skutečnosti, že zpráva je ukončena rokem 1753 (udělení plnomocných odpustků papežem Benediktem XIV.), tedy jasně vyplývá, že se knížka zakládá na dřívějším pramenu, sepsaném ještě dříve v době blahořečení Benediktem XIV., k němuž došlo 15. prosince 1752. Vlastní pramen zmíněného dílka je však nepochybně ještě starší a byl sepsán před postavením kostela nad Židovským kamenem. Již samotný titul „Židovský kámen“ (Judenstein), který byl zjevně převzat ze staršího díla, nám ukazuje, že muselo být sepsáno v době, kdy kámen Andrýskova martyria stál ještě volně venku. Pravděpodobně dílo pochází z roku kolem 1620, kdy lékař Guarinoni svým bádáním o utrpení blahoslaveného dítěte výrazně přispěl k jeho uctívání. Knížka „Židovský kámen“ je cenná především proto, že její původní autor v ní zaznamenal lidovou tradicí zachované podrobnosti příběhu blahoslaveného Andrýska, které se vyskytují jenom zde a dokonale doplňují ostatní zprávy. V našem následujícím líčení martyria blahoslaveného Andrýska vycházíme z popisů Maximiliana von Mohr a Acta Sanctorum. Přidáváme k nim ještě tradiční podání ze zmíněné knížky „Židovský kámen“ od neznámého autora z Wiltenu. Totéž platí také o další historii uctívání blahoslaveného Andrýska. A konečně je pro naší práci použit rovněž spisek P. Franze Hattlera S. J. „Blahoslavené dítko Andreas z Rinnu, ochranný světec dětí.“8 Páter Hattler ji napsal pro školní mládež Tyrolska a vytištěna byla 1887 ve vydavatelství Felizian Rauch v Innsbrucku.

7

V originále „Der Judenstein, oder Geschichte des Martertodes des unschuldigen Kindes Andreas von Rinn“. 8 V originále „Das selige Kind Andreas von Rinn, Patron der Kinder“.

- 23 -

6. Příběh utrpení blahoslaveného Andrýska z Rinnu Blahoslavené dítě Andreas se narodil 26. listopadu 1459 v Rinnu. Rinn tehdy patřil do farnosti Ampaß, která je dodnes v obvodu premonstrátského kláštera Wilten. Příslušnou diecézí byl Brixen (dnes Innsbruck). Politicky podléhal Rinn soudu Sonnenburg u Innsbrucku, který vykonával vyšší soudní pravomoc. Rodiče zvěčnělého dítěte se jmenovali Simon a Maria Oxnerovi. Dívčí jméno matky neznáme. Jejich materiální poměry byly skromné, ale vedli bezúhonný život. Když bylo dítěti jeden a půl roku, otec zemřel. Podle tradičního podání zahynul při práci v lese. Matka, které tak brzy ovdověla, se spolu se svým jediným synkem odstěhovala do Weiselhofu, který patřil jeho kmotrovi a poručníkovi jménem Johann Mayr. Dvorec Weiselhof, vzdálený asi čtvrt hodiny od vesnice, ležel nedaleko staré horské silnice, stoupající z údolí Innu u Voldersu a pak pokračující dál přes vesnice Igls, Patsch a St. Peter, kde se napojovala na starou římskou a solnou cestu. Weiselhof (nyní také zvaný „Andrýskův dvorec“)9 dodnes existuje. Byl vystavěn roku 1430. Jeho původní jméno by mohlo souviset s činností, kterou se kromě rolnictví zabýval první majitel na blízké silnici. Její značné stoupání z údolí Innu až do Rinnu (výškový rozdíl 350 metrů) vyžadovalo pro těžké formanské vozy pomocná koňská spřežení. Vedoucímu takového dlouhého spřežení se říkalo „Weisel“10 ve smyslu vůdce, ukazatele cesty. Koně byli zapřahováni a vypřahováni na stanicích, které současně sloužily jako zájezdní hostince. Jedním z nich byl nepochybně bývalý dvorec Grubingerhof poblíž Weiselhofu. Lidé, kteří se starali o pomocná spřežení, byli za své služby většinou odměňováni ještě dodatečným spropitným. Není tedy divu, že Johann Mayr, zřejmě syn prvního majitele Weiselhofu, často vysedával v hostinci. V časech blahoslaveného Andrýska byl provoz z údolí Innu na jih veden hlavně přes Rinn. Silnici používali i obchodníci, kteří tudy cestovali na hojně navštěvované výroční trhy v Bolzanu. Trhy se pořádaly čtyřikrát do roka: V pondělí po neděli oculi (3. postní neděli), v den Božího Těla, pak 8. září a ještě na den svatého Ondřeje (Andrease), jehož svátek se slavil 30. listopadu. Roku 1462 na den Božího Těla táhli tudy židovští obchodníci na trh v Bolzanu. Toho roku připadl svátek na 17. červen, trh na následující den. Židé náhodou spatřili malého Andrýska, který si u cesty hrál s ostatními dětmi. Ze všech se jim zalíbil nejvíc pro mimořádně půvabný obličej. Židé byli žádostiví dítěte se zmocnit a použít jej k chytané oběti křesťanské krve. Ze slov zprávy v Acta Sanctorum můžeme soudit, že Židé si Andrýska povšimli již při zpáteční cestě z prvního výročního trhu v Bolzanu. Již tehdy by bývali dítě unesli k rituálnímu obětování o velikonocích, kdyby jim v tom tehdy nezabránila přítomnost matky. Nejmenovaný zpravodaj z Wiltenu podrobně líčí první útok na dítě. Židé se cestou zastavili v hostinci u silnice (u Grubingenu). Když jeden z nich slídivě vyhlížel ven úzkým arkýřovým okénkem (které je dodnes vidět v zadní části domu), náhodně spatřil chlapce, který si bezstarostně hrál s květinami na nedaleké louce, zatímco jeho matka byla zaměstnána v domě. Žid upozornil své společníky na andělsky krásné dítě a ve všech se okamžitě probudila žádostivost tajně se jej zmocnit ke svým ďábelským záměrům. Nenápadně se přikladli k dítěti a již po něm vztahovali ruce, když to ještě včas matka zpozorovala. Okamžitě přiběhla a vytrhla své dítě z lupičských spárů.

9

V originále „Anderlhof“. Doslova „včelí matka, královna“; pozn. překl.

10

- 24 -

Z tradovaných průvodních okolností (hra dítěte s květinami na zelené louce) lze soudit, že první útok se musel udát krátce před velikonocemi, které byly toho roku značně pozdě. Židé se tedy radili, jak by se mohli dítěte zmocnit jiným způsobem. Proto se podle dohodnutého plánu příště vrátili do zmíněného hostince, kde nenápadným vyptáváním zjistili, že matka dítěte je vdova a bydlí v domě kmotra. A ten, již zcela propadlý pití, právě spěchal do hostince. Na základě později do Acta Sanctorum zanesených časových údajů i okolnosti, že sedlák Johann Mayr měl na vysedávání u sklenice čas jen v sobotu odpoledne a v neděli, přichází tedy pro zmíněnou přítomnost Židů v hostinci v úvahu pouze 12. červen roku 1462 (sobota) a 13. červen (neděle Nejsvětější Trojice v tom roce a současně den sv. Antonína Paduánského). Velmi pravděpodobně tam Židé dorazili již v pátek večer. Dodržovaný šábesový klid způsobil, že jejich delší pobyt tam nebyl nikomu nápadný. Všechno tedy ukazuje na to, že Židé přišli do hostince záměrně právě na konci týdne (sobota/neděle), aby měli dost času k provedení svého záměru. Židé Andrýskova poručníka a kmotra pozvali, hostili jej jídlem i pitím, rozmlouvali s ním přátelsky o dítěti a říkali, že by si zasloužilo lepší osud i důkladnější vzdělání. Namluvili mu, že jeden z nich je velice bohatý, ale bezdětný a tedy bez dědice. Pak jej vybídli, aby jim dítě svěřil. Zmíněný boháč je prý bude adoptovat a učiní svým dědicem, což by pro matku dítěte i pro něj jako poručníka bylo velmi výhodné. Kmotr Johann Mayr nechtěl zpočátku o takovém návrhu ani slyšet. Když jej však Židé stále hostili vínem a slibovali, že jakmile se vrátí z trhu v Bolzanu, naplní mu jeho vlastní klobouk stříbrňáky, zmocnila se jej chamtivost a nakonec svolil. Slíbil, že jim chlapce předá. Židé se měli znovu vrátit v době žní, kdy bývá jeho žena i Andrýskova matka celý den mimo dům, a pak jim může chlapce předat. O čtyři týdny později se Židé vraceli z trhu v Bolzanu (tento časový údaj je v Acta Sanctorum). Bylo jich asi osm nebo deset včetně rabína. Do hostince však nepřišli najednou, nýbrž postupně jeden po druhém. Byl pátek před svátkem svaté Markéty, který je v římském kalendáři uveden k 20. červenci, ale v obvodu kláštera Wilten se slavil již 12. července. Návrat Židů tedy připadal na pátek 9. července roku 1462. Ubytovali se znovu v hostinci pod záminkou, že chtějí slavit šábes podle svého obyčeje. Nechali zavolat poručníka dítěte a uzavřeli s ním dohodu o jeho vydání. V pondělí 12. července (sv. Markéty) odešla Andrýskova matka spolu s dvěma dalšími ženami časně ráno na pole dolů do Amrasu. Předtím ještě svěřila dítě do péče poručníkovi a co nejnaléhavěji jej prosila, aby na ně dával dobrý pozor. Netušila, co bylo ohledně jejího dítěte dojednáno, ale přesto odcházela s těžkým srdcem. Poté, co se i žena domácího pána odebrala o čtvrté ráno pracovat na pole, měl již dům bez nežádoucích svědků. Pak dal Židům smluvené znamení. Dva z nich okamžitě přispěchali a nasypali mu do klobouku slíbené peníze. Podlý poručník za ně vydal svěřené dítě protikřesťanským Židům, kteří si je také hned odváděli. Právě se chytali odejít, když se až dosud čisté nebe rychle zatáhlo a propukla divoká bouře s blesky a prudkým lijákem. Protože kvůli náhlé změně počasí spěchali lidé z pole domů, nechali Židé zatím dítě být, aby nebyli při činu dopadeni příchozími nebo dokonce samotnou matkou. Zrádný kmotr Židy vyzval, aby se rychle ukryli v blízké stodole, kde bylo uložené seno. Také v Amrasu zuřila bouře. Andrýskova matka spolu s ostatními odešla z pole vyhledat si úkryt. Náhle upadla do bezvědomí. Nevěděla, že se jí tím naznačuje bezbožné vydání jejího dítěte, k němuž v tu dobu došlo. Poté co se bouře uklidnila, vylezli Židé ze svého úkrytu ve stodole a šli do sedlákova domu, který jim nevinné dítě podruhé vydal. Wiltenský autor uvádí, že zpronevěřilý kmotr

- 25 -

dítěte byl během divoké bouře naplněn strachem a obavami, že na něj za jeho zradu přijde Boží trest. Již začínal svého činu litovat. Když však bouře přešla, vyzvedl Židy z jejich úkrytu a dítě jim předal podruhé, aby nemusel vracet obdržené peníze. Jestliže zrádný kmotr uzavřel dohodu se Židy poprvé, učinil tak pod vlivem vína bez střízlivé úvahy, a tedy ne ze své svobodné vůle. Nyní však jeho jednání zřetelně ukázalo, že chce přesto dohodu dodržet – pustil Židy ze stodoly, která se (podle všeho) otvírala jen zvenčí a znovu je zavedl do domu. Dokud měl oba Židy zavřené ve stodole, mohl stále ještě o věci učinit oznámení, ale pak by musel přijaté peníze odevzdat, a to právě nechtěl. A tak tedy Židé podruhé přijali hanebně zrazené dítě. Mluvili na něj vlídně a pospíchali s ním do nedalekého březového lesíka. V Mohrově zprávě se říká, že Židé své služebníky poslali s koňmi napřed do Voldersu, jak bylo asi již předcházejí den domluveno. Tato skutečnost byla zjištěna soudním vyšetřováním. Zmíněný březový lesík byl nedaleko silnice a místo si Židé také již dopředu vyhlédli. Lesík byl plochý, porostlý břízami a křovím. Zhruba v jeho středu stál velký trojboký kámen, nahoře plochý jako stůl. Kámen byl rovněž předem určen na zavraždění dítěte i pro krvavou oběť. Wiltenský autor zaznamenal, že Židé, kteří až dosud s dítětem jednali vlídně, náhle začali běsnit. Jako hladoví vlci se vrhli na bezbrannou oběť a strhali jí oděv z těla. Obnažené dítě pak položili na kámen. Aby chlapec nemohl křikem prozradit chystaný zločin, podvázali mu hrdlo. Pak mu nožem rozřezali tváře, paže i nohy, a otevřeli cévy na spáncích. Ve zprávě v Acta Sanctorum se také uvádí, že mu střídavě (tedy dvěma mučícími nástroji) zasazovali hluboké rány na bocích a lýtkách. Pokračujme však podle Mohrovy zprávy. Nakonec nebohému dítěti prořízli hrdlo. Ze všech ran proudící krev zachycovali do nádoby. Poté vykrvácenou mrtvolku pověsili na břízu a rychle zmizeli z místa činu. Očití svědci ohavného činu nebyli. V Mohrově zprávě se však výslovně poukazuje na skutečnost, že výše popsané mučení bylo zcela zřejmé z hrozných poranění na mrtvém těle (prout in excruciato corpore apparuit). Zpráva v Acta Sanctorum zmiňuje také obřezání dítěte, vysátí krve z ran na krku a roztažení paží dítěte na kusu dřeva, což zjevně bylo bezprostřední příčinou smrti. Ve zprávě podle Mohra, opírající se především o protokoly soudu v Sonnenburgu, nejsou tyto tři okolnosti zmíněny, a to zjevně z toho důvodu, že v tom soud neviděl trestné jednání, které by mohlo vrahům přitížit, a zpočátku rovněž ne výše zmíněné roztažení paží, protože na první pohled to bylo způsobeno již mrtvému dítěti. Naproti tomu církevní vyšetřování bylo mnohem přesnější, jak vyplývá ze zprávy v Acta Sanctorum, která se opírá o výše již zmíněné Wiltenské záznamy. Farář z Ampaßu podle všeho přizval ještě dalšího lékaře, který ohledání mrtvoly dětského mučedníka provedl mnohem pečlivěji než soudní lékař. Především je zde důležité, že wiltenské prameny zmiňují i okolnosti, které ukazují na možnou rituální židovskou vraždu: když dva Židé položili dítě na kámen, přenechali je rabínovi. Ten tam na ně podle všeho již v úkrytu čekal. Jeho odchod z hostince tím směrem však nikdo nezpozoroval. Dále bylo dítě obřezáno podle židovského rituálu. A konečně když tak hrůzně mučené dítě ještě dýchalo, roztáhli mu na kamenném bloku paže na způsob ukřižování, a potom mu vysávali krev z proříznutého hrdla. Z těla mučedníka byla tedy krev odebrána do poslední kapky. Zjištění těchto skutečností předpokládá přesné lékařské ohledání mrtvolky dítěte (autopsii) a pečlivé prozkoumání stop na místě vraždy. Možná, že kus dřeva k roztažení paží dítěte tehdy ještě ležel na kamenu. Je však pravděpodobnější, že dítě bylo pověšeno na strom

- 26 -

s pažemi rozepjatými na dřevě. Přinejmenším to naznačují slova nejmenovaného wiltenského autora. Na vykrváceném těle dítěte byla jasně znatelná obřízka a zjevně i stopy zakrvácených rtů na krční ráně. Je dobře myslitelné, že zemský kníže z blízkého zámku poslal na žádost faráře z Ampaßu svého osobního lékaře k pečlivějšímu ohledání těla dětského mučedníka. Vraťme se však nyní ve zprávě k matce dítěte, která se již vzpamatovala ze záhadného bezvědomí, a spolu s ostatními se znovu chopila své práce. V tutéž dobu, kdy bylo její dítě na Židovském kamenu mučeno, se jí zázračně dostalo důrazného znamení. Zmíněný zázrak je shodně zachycen ve všech zprávách. Nejpřesněji o tom vypráví nejmenovaný wiltenský písař: Matka již od nejčasnějšího rána pociťovala nevysvětlitelnou tíseň jako nikdy předtím. Její strach se však vystupňoval až ke skutečné hrůze, když jí náhle na (pravou) ruku padla kapka ještě teplé krve. Ukázala ji vedle stojícím ženám a svěřila se jim s obavou, že by se jejímu dítěti mohlo přihodit nějaké neštěstí. Ženy se jí to snažily rozmluvit. Nejspíše se prý sama škrábla srpem, přestože na ní nebylo vidět sebemenší poranění. Matka se tím nechala uklidnit a pokračovala v práci. Vtom hle! Na ruku jí skanula druhá a pak i třetí kapka teplé krve. Obešla ji hrůza a podlomila se pod ní kolena. Teď už matka věděla, že se jejímu dítěti stalo něco hrozného. Vzchopila se a spěchala domů. – Potud zpráva wiltenského písaře, kterou jsme si zde doslovně ukázali, pouze poněkud přizpůsobenou současnému způsobu mluvy. Autor ještě závěrem zmiňuje, že u silnice z Amrasu do Wiltenu stojí kaple, v níž je obraz s výše popsaným zázrakem. Jedna ze společnic (a možná že obě) ji v obavách následovaly. Když vyděšená matka doběhla bez dechu domů, všude své dítě hledala. Marně! Protože jí nikdo o dítěti nedokázal nic povědět, vyptávala se poručníka a chtěla od něj vědět, kam Andrýsek odešel. Poručník odpověděl, že odešel z domu hrát si s ostatními dětmi. Nejmenovaný wiltenský autor také zmiňuje, že poručník se zpočátku před matkou dítěte skrýval a na její otázky odpovídal rozpačitě. Také matce řekl, že dítě ještě před chvíli viděl, a že tedy nemůže být daleko od domu. Matce připadala poručníkova řeč podivná. Znala své dítě a věděla, že by se bez dovolení nikdy z domu nevzdálilo. Přesto však obcházela sousední domy a vyptávala se po Andrýskovi. Nikdo o něm nevěděl. Pouze jedna sousedka řekla, že před několika hodinami jasně slyšela žalostný dětský pláč; nepodařilo se jí však zjistit, odkud přichází. Tuto okolnost zmiňuje nejmenovaný wiltenský autor. Je také zachycena na staré obrazové legendě v rinnském kostele s nápisem v gotických literách: „Křik dítěte marně slyšela paní.“ Výraz „paní“ vedl k závěru, je jí byla hostinská u staré horské silnice. Prostým selkám se tehdy neříkalo „paní“ nýbrž „žena, ženská“. Zmíněný hostinec byl také nejblíže ze všech domů malé osady Judenstein. Matka se také v hostinci dozvěděla, že se tam po tři dny zdržovali Židé, a že s nimi poručník o jejím dítěti několikrát mluvil. Pojala hrozné podezření. Spěchala domů a ostře na něj zaútočila. Předhazovala mu obchod se Židy, který dávala do souvislosti se zmizením dítěte. Dotírala na něj otázkami a vyžadovala odpověď. Poručník pouze přiznal, že dítě odešlo s obchodníky, kteří se prý o něj postarají a zajistí mu lepší osud. Při těch slovech uchopil matku za ruku a vedl ji do svého pokoje, aby jí ukázal peníze. Tím chtěl utišit její hněv a zděšení. Uchopil klobouk s penězi a nabízel jí část z nich jako útěchu za ztrátu synka. Ale běda! Před očima všech přítomných se peníze změnily ve vrbové listí. Wiltenský autor to popisuje ještě podrobněji: Sedlák matce nabídl, že se s ní o peníze rozdělí. Když chtěl z klobouku vysypat lesklé stříbrňáky, vypadlo jen suché listí. Takový zázrak všechny vyděsil a vyvolal důvodné podezření, že se poručník na dítěti dopustil hanebné zrady. Proto na něj matka naléhala, aby jí řekl, kterým směrem se Židé vydali.

- 27 -

Nejmenovaný wiltenský autor ještě uvádí, že hlasité bědování matky (i prudké dotírání na poručníka) přivolalo několik sousedů. Sami se nabídli pronásledovat únosce a dítě jim podle možností odebrat. Bylo však třeba vědět, kterou cestou se dali. Wiltenský autor rovněž píše, že poručník byl proměnou peněz v listí zasažen jako bleskem. Naráz ztratil řeč i rozum a jen tupě ukazoval směrem k březovému lesíku. Acta Sanctorum mluví poněkud podrobněji o cestě do blízkého březového lesa zadními dveřmi statku. Výše zmíněná scéna se pravděpodobně odehrála v síni domu. Matka se tedy s žalostným nářkem vydala touto cestou a v lesíku volala své dítko. Ostatní, lidé z domu i sousedi, ji následovali a pomáhali hledat. Tato okolnost je ve zprávě Acta Sanctorum naznačena a wiltenským autorem podrobněji popsána. Matka nakonec přišla k osudnému kamenu a za ním našla kabátek i košilku svého dítěte. Na kameni samotném spatřila čerstvé stopy krve (zmiňuje to pouze wiltenský autor). A pak zahlédla umučené tělo svého hošíka viset na bříze! Vykřikla tak hrozně, že se okamžitě všichni seběhli. Ve zprávě o martyriu podle Mohra se o těchto lidech říká, že všichni byli svědky hrozné scény. Pravděpodobně museli také vypovídat před soudem, aby dosvědčili nevinu matky, která byla zpočátku mnohými podezírána z tajné dohody s poručníkem. O tomto ohavném podezření si ještě později promluvíme podrobněji. V ústním podání se také dochoval zoufalý výkřik matky při spatření visícího těla svého dítěte: „Ježíš! Maria! To je moje dítě!“ Anonymní wiltenský autor to uvádí ve své zprávě. Zdá se, že světské i církevní úřady kladly velký důraz na to, jak matka reagovala na spatření zohavené mrtvolky svého dítěte. Z toho se dal nejlépe učinit závěr o její vině či nevině. Proto byli také svědci výslovně dotazováni, co matka v tu chvíli říkala, a její hrůzný výkřik jim také navždy utkvěl v paměti. Wiltenský autor rovněž uvádí, že na kameni se rovněž nalezly zbytky svátečního kabátku, a že mrtvolka byla na stromě pověšena tak, aby dítě ještě po smrti připomínalo svého Mistra. Zdá se tedy, že Židé upevnili dítě na strom i s kusem dřeva, k němuž mu v čase utrpení připoutali roztažené paže. Přítomní tělo dítěte sejmuli ze stromu a položili na kámen jeho martyria. Poslali také pro faráře z Ampaßu, aby mohl Andrýska později křesťansky pohřbít. Tak je psáno v Mohrově zprávě. V análech Acta Sanctorum stojí, že přítomní tělo zvěčnělého dítěte sejmuli ze stromu a položili do klína zoufalé matce. Za základě dalších podrobností v Acta Sanctorum musíme mít za to, že nějaká ochotná a soucitná osoba přinesla lněnou roušku, kterou pak rozprostřeli na kameni a krvavou dětskou mrtvolku do ní zahalili. Teprve pak asi bylo dítě předáno matce, která je chovala na klíně. Anonymní wiltenský zpravodaj poznamenává, že poté co matka spatřila své umučené dítě, klesla v mdlobách k zemi. Jedni z přítomných se starali o matku, další mezitím sejmuli nešťastnou oběť ze stromu. Když pak zase matka přišla k sobě, žádala, aby jí umučené děťátko ukázali. Pak si je položila do klína a propukla v bolestný nářek. Podle wiltenského autora už matka začala tušit, že její dítě zemřelo za Krista jako mučedník, podobné nevinnému děťátku v Betlémě. Čekalo se na příchod faráře z Ampaßu. Je nápadné, že o pohřbení dítěte byl požádán samotný farář. Dětské pohřby byly tehdy poměrně časté a obvykle je prostým obřadem prováděl pomocný kněz (kooperátor). Přivolání faráře mělo podle všeho zvláštní důvod. Nemohlo se začít s kopáním hrobu na hřbitově v Rinnu, protože ohledně pohřbu nebyla vyjasněna závažná otázka. Jaká? Podle svědectví Wiltenských záznamů jistí lidé vznesli námitky proti křesťanskému pohřbu dítěte. Nevíme, co namítali, ale mohlo to být něco v tom smyslu jako: „Dítě bylo svým poručníkem předáno vznešeně vystupujícím Židům k vychování. Kdo ví, zda s tím matka potají nesouhlasila. Poté mu možná peníze ukradla nebo je dokonce ďábelským kouzlem z klobouku odčarovala, a aby to všechno zakryla,

- 28 -

činila mu divoké výčitky a tím jej dohnala k šílenství. Že by vznešení Židé dítě hrůzně zavraždili a pověsili na strom jako dobytče, to nemohl jeho poručník předvídat. V každém případě se obřízkou stalo z Andrýska židovské dítě. Už není křesťanské dítě a proto nesmí být pohřbeno do posvěcené země našeho hřbitova.“ Tak a podobně mohli mluvit odpůrci křesťanského pohřbu. Musíme si umět představit, že Johann Mayr měl mezi svými hospodskými kumpány také stoupence, kteří se na celou věc dívali jinýma očima. Jak vyplývá z následujících slov zprávy v Acta Sanctorum, nechal farář z Ampaßu matce vzkázat, aby s mrtvolkou svého dítěte přišla za ním. Jeho pokyn byl diktován nutností podrobněji celý případ prozkoumat. Kromě toho farářův příkaz vypovídá o moudrosti i soucitném porozumění pro dvojí utrpení tak těžce zkoušené matky. Farář dal tedy matce na srozuměnou, že v každém případě nechá její dítě v Ampaßu křesťansky pohřbít, když se proti tomu ozval v Rinnu odpor. Současně jí také dal možnost postěžovat si se svým bolem duchovnímu pastýři a přijmout od něj radu i útěchu. Ve zprávě v Acta Sanctorum, opírající se o Wiltenské záznamy, stojí o matce a jejím umučeném dítěti psáno: Nesla jej zavinuté v tenké plátno na pohřební pahorek do blízké vesnice Ampaßu. – Této pasáži je třeba rozumět tak, že nešlo doslova o „pohřební pahorek“. Kostel, hřbitov i márnice v Ampaßu jsou na vršku nad domem, kde bydlel farář. Acta Sanctorum také zaznamenávají, že si matka ještě v tu chvíli neuvědomovala, že její dítě zemřelo jako mučedník. Není to však v žádném rozporu s tím, co zmiňuje wiltenský autor. Spíše je možné a pravděpodobné, že myšlenky na mučednickou smrt jejího dítěte jí vypudil z hlavy odpor některých lidí v Rinnu.

- 29 -

7. Nevinné dítě Andrýsek je uznán mučedníkem pro Krista Rinn tehdy spolu se čtyřmi dalšími filiálkami patřil k farnosti Ampaß, ležící asi hodinu od Rinnu zhruba na půl cesty mezi Wiltenem a Innsbruckem. Farář společně se svými pomocnými duchovními (kooperátory) pro zmíněné obce bydlel na faře, zvané také kanovnický dům. Byl tedy současně představeným neboli proboštem úřadu kanovníků v Ampaßu. Farář, který tam působil v době zvěčnělého Andrýska, se jmenoval Oswald Trenker. Později byl zvolen opatem kláštera Wilten, ale stál v jeho čele pouhé dva měsíce jako jeho třetí opat, a zemřel 26. února 1470. Můžeme a musíme předpokládat, že mrtvola umučeného dítěte byla v Ampaßu důkladně prohlédnuta. Může být, že se tak stalo ze soudního příkazu, ale je také možné, že zkušený lékař byl pozván na žádost faráře. Stejně tak můžeme mít za to, že byl pořízen příslušný protokol o výsledku vyšetření. Ze slov Mohrovy zprávy jasně vyplývá, že z nalezených ran na těle bylo možné zrekonstruovat přesný průběh chlapcova utrpení. Nezbytnost důkladného vyšetření zde byla i v církevním ohledu, protože významným osobám v Rinnu bylo třeba předložit důkaz, že mrtvolka dítěte může být pohřbena do posvěcené země. A za druhé zde byla taková nutnost také v kriminalistickém ohledu, protože bylo nutné objasnit okolnosti vraždy a shromáždit průkazní materiál pro očekávaný hrdelní proces. Můžeme tedy mít s jistotou za to, že byli na příkaz soudu vyslechnuti všichni v úvahu připadající svědci, např. matka dítěte, žena poručníka, sousedé, lidé z hostince u horské silnice i z Voldersu. Mohr však ve své zprávě výslovně uvádí, že k procesu nedošlo, protože pachatelé uprchli a zrádný poručník dítěte zešílel. Na základě důkladného prozkoumání došel farář i ostatní kněží k bezpečnému závěru, že dítě bylo zabito z nenávisti proti Kristu. Ze šesti dále uváděných bezpečných zjištění se tři týkají osob vrahů dítěte, další tři zcela zjevné skutečnosti, že vražda byla spáchána z nenávisti vůči Kristu. 1. Bylo jisté, že ve dnech bezprostředně před vraždou se v hostinci u horské silnice zdržovali Židé. Každý bezpečně věděl, že to skutečně byli Židé. (Ve středověku museli být podle rozhodnutí IV. lateránského koncilu Židé pro každého rozpoznatelní nošením jednotného úboru. Šlo o ochranu křesťanů před šizením židovskými obchodními praktikami.) 2. Bezpečně se zjistilo, že dítě bylo Židům prodáno za klobouk stříbrňáků. Doznal to sám zrádný poručník ještě před tím, než ztratil rozum. Naprostá nevina matky byla jednoznačně prokázána výpověďmi mnoha svědků. 3. Dítě bylo obřezáno na židovský způsob. Skutečnost vykonané obřízky je doložena ve zprávě Acta Sanctorum, vypracované na základě Wiltenských záznamů. 4. Paže dítěte byly rozepjaté viditelně jako výsměch Kristu na kříži. Ve zprávě Acta Sanctorum se výslovně konstatuje, že v té době ještě dítě slabě dýchalo. Skutečnost, že dítě nebylo nataženo za způsob ukřižování až po smrti, nýbrž ještě před ní, mohla být zjištěna jen velice důkladnou lékařskou prohlídkou při autopsii mrtvého těla. Dítě tedy nezemřelo bezprostředně na vykrvácení, nýbrž jako náš Spasitel na kříži. Za příčinu smrti našeho ukřižovaného Spasitele můžeme považovat „udušení po naprostém vyčerpání v důsledku nesmírně namáhavého dýchání“. 5. Mrtvola dítěte byla nalezena zcela bez krve. Stejně jako v případě Krista na kříži, který po smrti bodnutím kopím prolil poslední kapku své krve, tak se stalo i v případě nevinného dítěte, zjevně znovu na výsměch Kristovi. Židé chlapci prořízli hrdlo a z rány vysáli krev do poslední kapky.

- 30 -

6. Chlapcův sváteční kabátek byl roztrhaný, nejspíš opět jako výsměch Kristovi, jehož roucho bylo při ukřižování roztrženo na čtyři části. Podání o roztrhaném kabátku zapsal nejmenovaný wiltenský autor, ostatní zprávy se o něm nezmiňují. Kněží, kteří se podíleli na církevním vyšetřování v Ampaßu, došli k odůvodněnému závěru, že Andrýsek z Rinnu byl tak hrůzně umučen z nenávisti ke Kristu. Proto byl oprávněný nejen křesťanský pohřeb dítěte do posvěcené země, nýbrž mnohem víc: Chlapec měl být triumfálně nesen do hrobu s poctou, která náleží mučedníku pro Krista. Před několika lety se v průběhu kampaně na popření religiózně motivované vraždy blahoslaveného Andrýska z Rinnu odkudsi vynořila podivná teze, podle které prý jistí muži (!), jimž byl Andrýsek prodán, jej zabili v afektu, protože se zuřivě bránil jít s nimi. Opravdu podivuhodné! Na prodej dítěte domorodcem se věří, že však kupujícími byli Židé, tomu už věřit nelze! Zůstaňme přesto ještě u neudržitelné teze o usmrcení dítěte. Strašlivě zohavené tělíčko nevinného dítěte, které je dokumentárně plně doložené, nezbytně vyvolává přesvědčení, že si vrazi museli počínat s divokou zuřivostí, ba přímo v opojení krví. Zkušený lékař Hippolyth Guarinoni sám zjistil na kostech dítěte stopy ran, způsobených nožem. Ze zprávy o utrpení blahoslaveného Andrýska, která se především opírá o soudní protokoly, zcela jasně vyplývá, že vražda byla Židy pečlivě naplánována. Velký kámen v březovém lesíku, místo pozdějšího martyria, byl předem vyhledán. Totéž platí také o trase útěku pachatelů, vedoucí zčásti hodně strmým lesem do Voldersu, který byl pro jezdce na koních jen obtížně dostupný. Proto také Židé již napřed prozíravě poslali své služebníky s koňmi do Voldersu. Odtamtud se pak již rychle dostali do bezpečí mimo zemi. Dnes se také rozšiřuje teze, že „Andrýsek“ byl zavražděn neznámými pachateli, a teprve později prý byli z vraždy obviňováni Židé. Rovněž tato teze je zcela neudržitelná! Skutečnost, že vrahy nevinného Andrýska byli Židé, byla od samého počátku tak známá a tak dokonale doložená, že se ji Židé po mnoho staletí neodvažovali popřít. Kdo tvrdí, že není známo, kdo byli tehdy vrazi a teprve později že se vina podsouvala Židům, ten se podobá člověku, který by se vší vážností tvrdil, že není známo, jako barvu měl sníh před 500 lety; teprve později se prý sněhu začala přisuzovat bílá barva! To je zcela nesmyslné žvanění! Je stejně hloupé a nesmyslné jako tvrzení, že teprve později se začala Židům podsouvat vina na vraždě nevinného dítěte. Vraťme se však ke slavnostnímu pohřbení mučednického dítěte. Podle zápisu v Acta Sanctorum si „Bůh ve své dobrotě nepřál, aby takový poklad byl zakopán na hřbitově v Ampaßu“. Bůh způsobil, že poté, co nevinného Andrýska po církevním prozkoumání v Ampaßu farář i ostatní duchovní uznali za mučedníka pro Krista, byl odnesen do hrobu s nejvyššími poctami. Sám farář spolu s dvaceti kněží doprovázel posvátné tělo mučednického dítěte do Rinnu. Cesta do obce trvá z Ampaßu nejméně hodinu. V čele průvodu na způsob prosebného procesí, kterého se jistě zúčastnil početný lid z okolí, byla nesena korouhev. V příslušné zprávě Acta Sanctorum je psáno, „že se šlo přímo do kostela svatého apoštola Ondřeje v Rinnu“. Z poznámky je tedy zřejmé, že tělo zvěčněného dítěte bylo do té doby uchováváno v Ampaßu a ne v Rinnu. V Rinnu bylo tělo na hřbitově uctivě uloženo do hrobu rodiny Sillerů u severní zdi kostela poblíž hlavního oltáře.

- 31 -

8. Bůh oslavuje Své mučednické dítě zázraky a znameními Bůh ukázal lidem svatost tohoto dítěte zázraky a znameními: zázraky na kamenu, kde bylo dítě umučeno, na stromě, kam pověsili jeho tělo, i na hrobě, v němž bylo pohřbeno. A také jasnými znameními trestu těm, kdo dítěti usilovali o život nebo jeho čest uráželi a snižovali. V lidu se rozšířilo přesvědčení, že údy zvěčnělého dítěte byly vtištěny do horní části kamene jeho martyria. Bůh způsobil takový zázrak proto, aby věřícím ukázal, že i tvrdý kámen měl více slitování s nevinným dítětem než jeho krutí a bezbožní vrazi. Slzami a nevinně prolitou krví byl chladný kámen stržen k soucitu a zázračným způsobem ztratil svou tvrdost, takže do sebe do jisté míry přijal údy nevinného dítěte. Na hrobě mučednického dítěte vyrostla uprostřed následující zimy překrásná bílá lilie. Když se její květy začaly po několika dnech otvírat, byl uvnitř vidět nějaký nápis i jednotlivá písmena. Zatímco zbožní ctitelé děťátka toužebně čekali na úplné rozkvetení lilie, nestoudný uličník z rodiny Peglerů (nebo Pöglerů) ji spolu se dvěma dalšími utrhl. Místní lid tím byl hluboce zarmoucen a dotčen. Drzý uličník však neušel Božímu trestu: s celou rodinou zemřel násilnou smrtí. Podle všeho děti této rodiny slyšely doma opovržlivá slova o květinovém zázraku na hrobě a nerozvážně se nechaly strhnout ke svému činu. O více než 150 let později dosvědčuje Guarinoni skutečnost, že ve zmíněné rodině se našlo jen málo těch, kdo by nezemřeli předčasně nebo násilně. Sám dobře znal jednu ženu z této rodiny, která propadla šílenství. Znal také jistého Franze Peglera; když se jednou snažil roztrhnout dva rváče, byl nožem zraněn tak nešťastně, že za několik dní zemřel. Přitom byl ovšem ještě šťastnější než jiní z rodiny, protože mohl být před smrtí zaopatřen svátostí. Také na bříze, kam bylo pověšeno tělo mučednického dítěte, se udál velký zázrak: následující zimu zůstala zelená, zatímco všechny ostatní stromy listí ztratily. Zázrak se opakoval i později a v zimních obdobích byl pozorován celých sedm roků. Jistý pasák koz se však opovážil zázračný strom porazit sekerou. Učinil tak ze zlosti, protože když měly kozy chudou pastvu, ustavičně se ke stromu vracely a okusovaly stálé zelené větvičky, takže musel za nimi běhat nepohodlnou cestou. Proto bez okolků břízu porazil. Když se však snažil dotáhnout kmen domů, spadl ze svahu a vážně se zranil. Ve zprávě Acta Sanctorum se říká, že si zlomil stehenní kost. V Mohrově zprávě stojí, že si zlomil nohy v kloubech. Následkem utrpěného zranění usychal jako vadnoucí rostlina a zemřel v mladých letech. Zrádný poručník byl po svém hanebném činu uvržen do želez na příkaz soudce ze Sonnenburgu. Nemohl však být soudně vyslechnut, protože zešílel. Propukal v děsivé záchvaty zuřivosti a musel být držen jako ve vězení v té místnosti svého domu, kde dítě prodal Židům. Jistě se tak stalo na pokyn hrdelního soudu v Sonnenburgu po dohodě s novým majitelem domu. Vzhledem k zadlužení dvorce alkoholikem Johannem Mayrem to bylo asi to nejlidštější a také nejlevnější řešení. Poté, co jej dva roky drželi v okovech, začalo se jeho tělo rozkládat od nohou až k hlavě. Pro nesnesitelný zápach byl (nepochybně znovu se svolením příslušného soudu) přemístěn do stáje (podle Acta Sanctorum to byl kout ve stáji, podle wiltenského autora chlívek pro vepře). Tam byl držen v řetězech jako nerozumné zvíře a po dalších dvou letech jeho nešťastný život skončil. Ani po smrti nenašla jeho duše dlouho klid. Farář v Ampaßu Bartolomäus Geir přibližně v době vysvěcení kostela v Judensteinu (1678) psal, že poručník dítěte zemřel bez pokání a ještě 200 let po smrti byl vídán v podobě dlouhého černého muže. Pak se sousedé dali dohromady a nechali za něj sloužit každoroční zádušní mši. Od té doby už přízrak nikdo nespatřil.

- 32 -

Vrahy dítěte se nepodařilo vypátrat. Bylo soudně zjištěno, že šlo o osm až deset Židů z Norimberku, kteří se po tři dny zdržovali v hostinci u staré horské silnice a zavraždili nevinné dítě Andrýska. Po dokonaném činu se sešli ve Voldersu a uprchli ze země. Víc o nich nebylo známo. V Ampaßu se však tradovalo, že Židé, kteří zavraždili Andrýska z Rinnu, byli ti samí, kteří o třináct let později umučili nevinné dítě Šimona v Trientu. Tam byli dopadeni a předáni k spravedlivému světskému potrestání. Ve zprávě Acta Sanctorum je zmínka o dopisu jejich editorovi od jistého Rastera (velmi pravděpodobně člena chrámového sboru ve Wiltenu a tamějšího archiváře). V dopisu se říká, že jej veledůstojný opat kláštera Wilten požádal, aby o věci vypracoval zprávu. Pokud je nám známo, v tehdejším hrdelním procesu v Trientu taková svědecká výpověď existovala. Soud se však zjevně věcí dále nezabýval, možná z toho důvodu, aby se neprotahoval již tak zdlouhavý proces. Je to ostatně nejlepším důkazem toho, že proces v Trientu nebyl zahájen z nějaké obecné nenávisti k Židům! Kdyby tomu tak bylo, jistě by se pátralo i po dřívějších zločinech bandy vrahů, aby se tak shromáždilo co možná nejvíce průkazního materiálu proti Židům. Velice krátké časové rozpětí mezi 24.3.1475 (martyrium svatého Šimona z Trientu) a 20.5.1475 (vyzdvižení relikvií blahoslaveného dítěte Andrýska) dovoluje předpokládat, že zpráva o událostech v Trientu se do Rinnu nedostala „nějakou postupnou šeptandou“, nýbrž že konkrétní osoby z farnosti Ampaß a obce Rinn byly hrdelnímu procesu v Trientu přítomny i jako svědci, a že někteří z nich (zvláště lidé z hostince u staré horské silnice) byli hluboce otřeseni a zděšeni, když ve vrazích chlapce Šimona poznali Židy, které tehdy ve dnech a týdnech před vraždou Andrýska viděli v Rinnu. Umíme si představit také, jak museli být v Trientu obyvatelé Rinnu dojati, když sledovali, jakou úctu prokazují Trienťané svému mučednickému dítěti Šimonovi. A konečně si také dokážeme dobře představit, že po návratu do Rinnu důkladně promluvili do svědomí svým nadřízeným, aby udělali všechno pro to, aby také mučednickému dítěti Andrýskovi byla prokazována náležitá úcta.

- 33 -

9. Historie veřejného uctívání blahoslaveného Andrýska z Rinnu V noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek 1475 bylo Židy v Trientu ukrutným způsobem zavražděno nevinné dítě Šimon. (Velký pátek toho roku připadl na 24. březen.) Acta Sanctorum výslovně poznamenávají, že se obyvatelé Rinnu o tomto krvavém činu dozvěděli, a také mluví o tom, že Trientští svému mučednickému dítku prokazují velkou úctu uložením jeho posvátného těla (po balzamování) do stříbrné schránky. Tím byli rinnští podníceni prokazovat podobou úctu i svému mučednickému dítěti Andrýskovi. Se svolením duchovní vrchnosti byly 20. května 1475 (v sobotu po letnicích) kosti blahoslaveného Andrýska vyzdviženy z hrobu. Pak byly náležitě složeny do malé schránky a v sobotu před svátkem Nejsvětější Trojice vystaveny k uctívání uprostřed kostela pod baldachýnem, obklopeným svícemi a olejovými lampami. Na svátek Nejsvětější Trojice (28. května 1475) se mělo konat slavnostní uložení posvátné relikvie v kostele. Ke slavnosti se dostavil nejdůstojnější opat wiltenského kláštera Alexius. Po slavnostní pontifikální mši byly relikvie za účasti početných davů neseny v procesí ke kamenu Andrýskova martyria. Šest členů chrámového sboru z kláštera Wilten neslo schránku s relikviemi. Na místě martyria se pak slavnostně zpívalo Te Deum a opat vysvětil velký kříž, postavený vedle kamenu. Poté se relikvie nesly zpátky do kostela a následně byly vloženy do výklenku, vytesaném k tomu účelu v zadní zdi kostela. Skříňka s relikviemi pak byla uzavřena mříží, kterou bylo možné vidět kosti blahoslaveného dítěte. Stěnu kostela ozdobilo pět obrazů, které spolu s připojenými nápisy ukazovaly utrpení nevinného dítka i oslavu jeho hrobu. Tehdy (1475) začalo veřejné uctívání zvěčnělého Andrýska z Rinnu, které se díky mnoha zázrakům rychle šířilo. Jednomyslně se rozhodlo, aby se procesí s relikviemi nadále pořádalo každoročně na svátek Nejsvětější Trojice. Od té doby se pak rok co rok zhruba po dvě století pořádala jako děkovná a prosebná procesí za obrovské účasti lidu ze širokého okolí. Zdá se, svátek Nejsvětější Trojice byl vybrán záměrně pro první procesí s relikviemi i pro jeho každoroční opakování – v sobotu na tento svátek, 13. června 1462, bylo dítě svým nevěrným poručníkem a kmotrem zrazeno a domluveno jeho prodání Židům. Tím se veřejné procesí stalo pokáním za dítěti způsobené utrpení a bezpráví. V roce 1507 projížděl císař Maximilian I. lesem u Judensteinu a spatřil tam postavený kříž. Na otázku, co má znamenat kříž u kamene uprostřed lesa, mu bylo vylíčeno, co se zde před 45 lety odehrálo. Mnohé zázraky, způsobené na přímluvu mučednického dítěte, podnítily císaře nechat tam postavit důstojnou kapli. Obci Rinn také poskytl k tomu účelu značné peníze a vyzval obyvatele z okolí, aby i sami k její stavbě přispěli penězi nebo prací. Obec Rinn svěřila peníze na stavbu kaple váženému sedlákovi z okolí jménem Jakob Haan, který je měl použít na stavbu zamýšlené kaple. Sedlák však místo toho peníze promarnil a pro stavbu kaple nepodnikl nic. Až po dvaceti letech byl konečně soudně donucen začít se stavbou. Avšak místo okázalého kostelíka, jak si to přál císař, tam začal zřizovat tak malou a nuznou kapličku, že jej popuzení obyvatelé Rinnu nenechali stavbu dokončit. Po sedlákově smrti se jeho dědici o stavbu kaple už nestarali vůbec. Jakob Haan, který zvěčnělému dítku upřel poctu kaple, byl Bohem tvrdě potrestán. Nevěrný správce kostelního majetku nejenže s celým svým hospodářstvím přišel na buben, ale ani na svých dětech se nedožil ničeho jiného než neštěstí. Ze čtyř jeho synů se nejstarší oddal prostopášnostem, druhý se pomátl, třetí přišel o život ve rvačce a čtvrtý zemřel v nemocnici pro chudé. Také jedinou dceru, která se velice dobře provdala, neminul osud jejích bratrů. Upadla do nejhlubší bídy a jako žebračka skončila svůj život kdesi na ulici. Vnuk Jakoba Haana jménem Vitus byl Hippolythem Guarinonim dotazován po stavbě

- 34 -

kostelíku. Tehdy již šedesátiletý upřímně přiznal, že příčinou zkázy celé rodiny Haanů byl jeho dědeček Jakob Haan. Mezitím však uctívání zvěčnělého mučednického dítěte ustavičně mohutnělo. Z okolních míst přicházela ke svatým relikviím v Rinnu prosebná procesí, z nichž se stala pevná instituce, a opakovaly se pak každým rokem. Předmětem mimořádné úcty byl také mučednický kámen. Poutníci jej zdobili květinami a svícemi, a lidé si z něj odnášeli drobné úlomky jako cennou památku. Ve Wiltenských záznamech se také uvádí, že především mezi obyvateli Rinnu a Tulfesu by se nenašel snad jediný, kdo by po svatém přijímání neputoval k Židovskému kamenu. Odtud možná pochází dovolávání se „útočiště hříšníků“ v litanii k poctě blahoslaveného dítěte, protože se stalo obyčejem prosit mučednické dítě o přímluvu za dobrou velikonoční zpověď a pak po jejím vykonání u Židovského kamene poděkovat. Arcivévoda Ferdinand II., zeměpán Tyrolska, se rozhodl Judenstein osobně navštívit. Již roku 1574 nechal arcivévoda postavit v Seefeldu kapli k důstojnému uchovávání zázračné hostie a osobně se s celou rodinou i početným doprovodem účastnil jejího vysvěcení na den svaté Markéty (20. července). Nechal také postavit loretánskou kapli v Haller Au na počest Divotvorné Panny z Loreta. Chystal se již ke stavbě kostela v Judensteinu na počest mučednického dítěte a zařídil k tomu všechno potřebné, když mu v provedení šlechetného záměru zabránila smrt 10. září 1590. Počínaje císařem Maximilianem pak téměř všichni vladaři Tyrolska i se svými příbuznými nejrůznějším způsobem prokazovali úctu Andrýskovi z Rinnu. Píše o tom P. Hattler ve své výše zmíněné knížce. Kembter zase ve svém pojednání oceňuje ve zvláštní kapitole habsburskou poctu mučednickému dítěti. Kapitola nese název „Pietas Austriaca in beatam Andream“. Mimořádným příznivcem kultu blahoslaveného Andrýska z Rinnu byl Hippolyth Guarinoni, který v době třicetileté války působil jako lékař královského ženského dobročinného ústavu a městský úřední lékař v tyrolském Hallu. Pocházel z milánské šlechty a narodil se 1571 v Trientu, ve městě, které až do druhé světové války patřilo k Itálii. Jeho rodné město proslulo hlasatelem víry, svatým mučednickým biskupem a zakladatelem diecéze Vigiliem († 397), svatým mučednickým dítkem Šimonem (umučen Židy 1475, jeho relikvie jsou v kostele sv. Petra), a konečně i pamětihodným dómem, v němž zasedal známý Tridentský koncil (1545-1563). Slavnostní závěr koncilu se konal v tamějším kostele Santa Maria Maggiore. V tomto městě se tedy Guarinoni narodil. Jeho otec byl dvorní lékař císařů Maximiliana II. i Rudolfa II. v Praze. Podle tradičního podání jej otec dal na vychování ke dvoru tehdejšího milánského arcibiskupa, svatého Karla Boromejského (zemřel 1584, svatořečen 1610). Svatý biskup a pozdější kardinál měl svému chráněnci předpovědět, že mu jednou na počest vystaví kostel. Guarinoni studoval na latinské škole u jezuitů v Praze i na proslulé univerzitě v Padově, kde svá studia roku 1597 završil dvojitým doktorátem medicíny a svodných umění. Když v roce 1601 přišel jako lékař do královského ústavu v Hallu, těšil se již dobré pověsti jako zdatný lékař. V Hallu zůstal až do své smrti. Roku 1607 se stal osobním lékařem sester císaře Ferdinanda II., arcivévodkyní Christierny a Eleonory, které toho roku přišly do ženského dobročinného ústavu. Guarinonimu se dostalo rozsáhlého a všestranného vzdělání. Nebyl pouze lékař, nýbrž i hygienik, botanik, matematik, architekt a spisovatel. Osobně byl velice skromný a přesto se ve své době těšil velké vážnosti pro svou učenost, rozsáhlé vzdělání i zbožnost. Přátelil se s kapucínem svaté pověsti Thomasem z Bergama v Innsbrucku. Byl to právě on, kdo jej osvícen Bohem vyzval ke stavbě kostela svatého Karla Boromejského, čemuž se Guarinoni zpočátku vzpíral, ale později ji skutečně zahájil. Guarinoni může být právem považován za zakladatele kultu svatého Karla Boromejského v Rakousku.

- 35 -

Hippolyth Guarinoni byl velkým ctitelem tajemství Nejsvětější Trojice, Nejsvětější Svátosti Oltářní, andělů i světců. Zaslíbení a mariánské vysvěcení na sodála kongregace jezuitů v Hallu formovalo celý jeho život ve službách Bohu i lásce k bližním. Ve svých spisech vždy doporučoval pouť k loretánskému kostelíku v Haller Au jakožto zotavení pro duši i tělo. K poctě Nejsvětější Trojice a svatého Karla Boromejského zbudoval kostel. Ve své skromnosti se nechal na obraze pro hlavní oltář zobrazit uctivě klečící před svátostí, ale jeho postava je z největší části zakrytá. Morem stižená žena, které svatý Karel Boromejský podává na obraze hostii, má rysy jeho manželky. Dva klerici za ním mohou být jeho synové, kteří do řádu Služebníků Marie (servitů) vstoupili jako br. Cherubin a br. Seraphin. Poboční kaple kostela je zasvěcena svaté Františce Římské, které se za jejího pozemského života dostalo milosti pohlédnout na svého anděla strážného. Jeho mimořádné oddanosti se také těšila patronka služek svatá Notburga Ebenská, jejíž životopis sepsal na základě starých lidových tradic. Co nás však zde především zajímá, bylo jeho vřelé uctívání nevinného mučednického dítka Andrýska z Rinnu. Guarinoni velice toužil po bližším prozkoumání příběhu martyria posvěceného dítěte. S neúnavnou pílí shromažďoval všechno, co se ve starých dokumentech nechalo k věci najít. Osobně si prohlížel místa i památníky, související s Andrýskovým utrpením, a vyptával se mnoha osob, které mu mohly něco sdělit o příběhu blahoslaveného dítěte. Roku 1619 přišel Guarinoni do Rinnu. Tehdy tam ještě byli staří muži a ženy, jejichž praprarodiče nebo dokonce prarodiče žili v čase Andrýskova martyria. Roku 1620 Guarinoni za asistence již zmiňovaného faráře z Ampaßu (doktora teologie a pozdějšího opata z Wiltenu) Andrease Mayra zkoumal jako lékař kosti blahoslaveného Andrýska z Rinnu. Roku 1621 vyšlo z Hallu uspořádáno 12. dne v měsíci (pravděpodobně 12. července) velké procesí k mučednickému dítěti z Rinnu s prosbou za příznivé počasí. Procesí se zúčastnilo nejen měšťanstvo, nýbrž i vyšší a nižší šlechta (hrabata, svobodní páni i rytíři), a také studenti jezuitského gymnázia včetně velkého zástupu dětí. Kázání přednesl páter Eyselin z Tovaryšstva Ježíšova. Při zpáteční cestě do Hallu navštívilo procesí Judenstein a uctilo jej církevním zpěvem a modlitbami. Podnět k procesí dal nepochybně Guarinoni. Koncem téhož roku 1621 pak příběh utrpení blahoslaveného Andrýska předváděli studenti v Hallu jako divadelní hru. Představení se zúčastnil celý dvůr z Innsbrucku, početná šlechta i velké zástupy měšťanů. Krátce poté bylo také v Amrasu uspořádáno podobné představení o Andrýskově utrpení na volném prostranství za přítomnosti několika tisíc diváků. Roku 1636 Guarinoni spolu s tehdejším farářem v Ampaßu, Blasiem Kirchmayrem, požádal brixenského biskupa o souhlas s důstojnějším uložením kostí blahoslaveného dítěte a s jejich uložením za hlavním oltářem kostela v Rinnu. Mramorová schránka pro nové a čestnější umístění relikvií byla darem dvou habsburských arcivévodkyň z královského dobročinného ústavu v Hallu. Guarinoni, který zemřel 31. května 1654, odkázal v závěti obci Rinn značnou částku peněz na vystavění kostela nad Židovským kamenem. Druhým velkým dárcem na kostel byl sedlák Michael Pichler z Rinnu. Možná šlo o dědečka Michaela Pichlera, který byl roku 1711 už jako starý muž na prosbu blahoslaveného Andrýska zázračně uzdraven. Příkladná horlivost, kterou mezitím již zesnulý Guarinoni projevoval ve věci uctívání zvěčnělého dítěte, i jeho dárcovský příklad podnítily rovněž obec Rinn. Tehdejšího brixenského biskupa Antona Krosina požádala o dovolení uspořádat ve své farnosti sbírku ve prospěch postavení kostela nad Židovským kamenem. Biskup své svolení rád udělil. Prostřednictvím sbírky se sešlo tolik peněz, že roku 1660 bylo možné se stavbou kostela

- 36 -

začít. Ale celému bohulibému podniku znovu hrozil krach: Christoph Speckbacher, který společně se dvěma dalšími sousedy dary na stavbu kostela shromažďoval, beze stopy zmizel a s ním asi také značná část peněz. Znovu uplynulo několik let, než byla ztráta nahrazena. Teprve pak mohl být konečně roku 1670 pořízen kostel, dodnes stojící nad Židovským kamenem. A opět právě dostavovanému kostelu hrozilo velké nebezpečí: 17. července toho roku na svátek svatého Alexia vyděsilo Innsbruck i celé okolí silné zemětřesení. Se stísněným srdcem spěchal ještě téhož dne stavitel kostela Markus Appeller z Innsbrucku do Judensteinu. Bál se, že tam najde jen trosky, protože zdivo bylo ještě čerstvé a klenba nedokončená. Na místě pak s radostí konstatoval, že zemětřesení nezpůsobilo na stavbě kostela sebemenší škodu. Spolu se všemi přítomnými chválil Boha za zázračné zachování stavby a spatřoval v tom šťastné znamení pro budoucnost díla, stojícího viditelně pod Boží ochranou. Hlavní oltář kostela věnoval klášter Wilten, boční oltář (naproti mučednickému kamenu) královský ženský ústav v Hallu. Na mučednickém kamenu bylo zavraždění blahoslaveného Andrýska Židy znázorněno velkou figurální dřevořezbou. Mezi svými vrahy je vidět nevinné dítě, ležící na kamenu. V neděli 20. září 1671 byly relikvie blahoslaveného Andrýska na základě výjimečného povolení (indultu) brixenského biskupa přeneseny do ještě nevysvěceného kostela a tam vystaveny k veřejnému uctívání. Ke slavnosti se sešlo obrovské množství lidí. Procesí vedl tehdejší opat wiltenského kláštera Dominikus Loer. Posvátné ostatky mučednického dítěte v judensteinském kostele tehdy ještě nebyly uloženy na hlavním oltáři, nýbrž v třikrát uzamčené schránce v podobě tabernáklu za mučednickým kamenem. Malým okénkem z křišťálového skla byly relikvie dobře viditelné. Tam také posvátné tělo zůstalo více než sedmdesát let, kdy pak bylo vloženo do nové, nádherné schránky, pořízené péčí hraběnky z Tannenbergu. K tomu se ještě dále dostaneme. Sedm let po slavnostním přenesení relikvií do Judensteinu vysvětil kostel se dvěma oltáři biskup Paulinus Mayr z Innsbrucku. Hlavní oltář byl posvěcen ke cti nevinného dítka a blahoslaveného mučedníka Andrýska z Rinnu, boční oltář pak ke cti svatých apoštolů Petra a Pavla a svaté kajícnice Máří Magdaleny. Obraz na hlavním oltáři (ještě před tím, než za něj byly uloženy relikvie blahoslaveného Andrýska) ukazuje Ježíše, jak k sobě volá dítě a žehná mu. Biskup Paulinus Mayr, světitel judensteinského kostela, si po obřadu vyprosil kloub prstu blahoslaveného Andrýska. Vzácnou relikvii uzavřel do stříbrného pouzdra a po celý svůj život ji prokazoval velkou úctu. Přes početné prosby zbožných ctitelů už další částečky relikvie nebyly nikomu vydány. Od vysvěcení kostela zde už pak byly relikvie uchovávány a později se v Judensteinu každý týden sloužila slavnostní mše svatá. Lidová oslavná báseň k poctě mučednického dítěte z Rinnu, kterou ve své knížce „Židovský kámen“ zaznamenal anonymní autor, je svědectvím, že v době vysvěcení kostela (1678) již byl blahoslavený Andrýsek vzýván a uctíván jako patron země. Doslova se tam říká: Ještě téhož roku, v tutéž dobu jeho tělo vyšlo z temnot hrobu; A sama Církev mu čest udělila, oltář a kostel mu zasvětila. On, kdys synek vdovy nebohaté, se patronem stal naší země svaté.

- 37 -

Tato strofa byla dříve úvodem celé básně. Lidový básník mluví o vyzdvižení svatých relikvií v roce 1475, zmiňuje kostel a oltář, zasvěcený mučednickému dítěti roku 1678, připomíná také minulost poukazem na chudičký původ dítěte, a svou baladu končí konstatováním, že v současnosti je dítě patronem země, přičemž však neupřesňuje, zda se „zemí“ rozumí Tyrolsko nebo celé habsburské Rakousko. Jisté je tolik, že blahoslavený Andrýsek platí za patrona tyrolské země, a také že byl habsburským domem ctěn jako jeho zvláštní patron. V té době vládla vedlejší větev Habsburků Tyrolsku, hlavní větev ve Vídni. V dalších strofách balady, zcela zjevně přidaných až později, se vypráví o událostech vzdálené minulosti, o uctívání blahoslaveného dítěte císařem Maximiliánem I., o procesích i početných zázracích. Obsah původně poslední strofy prozrazuje, že byla včetně předcházejících složena v době vysvěcení kostela v Judensteinu, tedy kolem roku 1678. O tři roky dříve (1675) císař Leopold I. prohlásil svatého Josefa zvláštním ochráncem všech rakouských zemí. Blahoslavený Andrýsek byl tedy v téměř stejnou dobu spolu se svatým pěstounem Ježíše Krista povýšen na patrona Tyrolska i celého Rakouska. Habsburkové tehdy panovali nejen v Tyrolsku jako zemská knížata, nýbrž i ve Vídni, tehdejším hlavním městě svaté říše římské. Dítě Andrýsek, jistým způsobem v náručí svatého Josefa, tehdy vykonal a dodnes koná velké zázraky. Protože byl svatý Josef papežem Piem IX. roku 1870 povýšen na patrona celé Církve, obdrželo tím blahoslavené dítě svou moc činit zázraky i pro celou Církev, pokud o ně s důvěrou poprosíme: „Můžeš-li věřit, všechno je možné věřícímu.“ (Mk 9, 22) Ježíšek svému malému mučedníku jistě rád splnil i přání být jednou pochován v náručí Jeho Matkou, aby tak mohl mnoha prosebníkům zajistit vyslyšení. Podobně můžeme také nahlížet společné působení blahoslaveného dítka se svatým Antonínem z Padovy. V nebesích neznají žárlivost, nýbrž upřímnou radost, dostává-li se jednotlivým světcům nebo blahoslaveným mimořádné úcty. Vraťme se však zase k historii uctívání zázračného mučedníka z Rinnu. Roku 1703 bylo Tyrolsko v průběhu válek o španělské dědictví dvakrát obsazeno nepřátelskými vojáky. Toho roku přišlo do Judensteinu patnáct velmi početných procesí prosit blahoslavené dítě o přímluvu za vlast, ohroženou nepřítelem. Protože bylo ze vzdáleného Ampaßu velmi obtížné poskytovat duchovní péči tak početným návštěvníkům svatyně, jmenoval roku 1721 opat Martin z kláštera Wilten dva členy chrámového sboru jako expozity11 pro oba kostely v Tulfesu a Rinnu i pro kostel v Judensteinu. Zbožné uctívání blahoslaveného mučedníka tehdy pěstovalo i mnoho kněží, zvláště pak z kláštera Wilten. Vyplývá to z dopisu, který 23. ledna 1722 napsal jistý Raster vydavatelům sborníku Acta Sanctorum: „Nic mi není milejší než podporovat uctívání blahoslaveného dítěte, k němuž jsem jako chlapec několikrát putoval. A během podzimních slavností již naši profesoři z tusculum, vzdáleného necelou hodinu od nás, tam putovali téměř denně.“ Jak lze soudit z kontextu dopisu, byl Raster členem chrámového sboru a archivářem. Výrazem „tusculum“ (zátiším, klidným útočištěm) je zde nejspíše míněn kanovnický dům v Ampaßu, do něhož se po obsazení obcí Tulfes a Rinn vojskem uchýlili kněží i ostatní duchovní správci. Ještě dnes tvoří Tulfes a Rinn vlastní farnost, sídlo faráře je v Tulfesu. 28. května 1743 byly svaté relikvie za přísného dodržování církevních předpisů vyjmuty ze schránky a ve slavnostním procesí převezeny do Schwazu na zámek Tannenberg (dnes Frundsberg). Tam byly oděny do slavnostního, drahokamy ozdobeného barokního roucha, které po několikaměsíční práci osobně vytvořily Elisabeth Helena, rozená 11

Tj. duchovní správce s právy a povinnostmi faráře; pozn. překl.

- 38 -

z Risenfelsu, a její dcera Marie Anna. Krátce předtím vypracovaly obě hraběnky podobné odění pro relikvie svaté Notburgy Ebenské. Zpáteční cesta ozdobených relikvií blahoslaveného Andrýska z Rinnu připadla na neděli 23. srpna 1744. Rovnala se triumfálnímu průvodu, který se za jásotu davů pomalu pohyboval ze Schwazu do Hallu. Toto nádherné procesí připravili ke cti blahoslaveného dítěte opat kláštera Wilten a městský farář ze Schwazu. Procesí se účastnily všechny stavy – duchovenstvo, šlechta, měšťané i sedláci. První den došlo procesí do Hallu, kde byly přes noc relikvie uloženy v kostele královského dobročinného ústavu. Následující den, 24. srpna, pokračovalo procesí přes Ampaß do Judensteinu. Tam bylo blahoslavené dítě uvítáno s velkou slávou, střelbou a hudbou. Opat z Wiltenu doprovodil svaté relikvie do kostela a v přítomnosti nespočetných věřících je pozdvihl na oltář, kde byly nad tabernáklem uloženy do pozlaceného a sklem zakrytého výklenku. Z tohoto čestného místa tedy nyní dobrotivé a zázračné dítě shlíželo na zástupy svých zbožných návštěvníků. V souvislosti s tímto procesím si lid dodnes vypráví pozoruhodný případ. Sedlák ze Senneru (poblíž Judensteinu u Rinnu) byl vyvolen, aby pro slavnostní návrat relikvií ze Schwazu do Judensteinu dal k dispozici dva koně, kteří měli táhnout ozdobený vůz. Nějaká žena ze sedlákovy domácnosti proti tomu reptala (v létě bylo totiž koní třeba při žních) a pohrdavě řekla: „Toho spratka by přec moh‘ klidně táhnout jen jeden kůň!“ Následující noci oba koně v sedlákově maštali zcela znenadání zdechli. Roku 1745 vyšlo dílo člena chrámového sboru a řádného profesora církevního práva Hadriana Kembtera s titulem „Acta pro veritate martyrii corporis et cultuc publici B. Andreae Rinnensis pueruli“ (Skutečnosti, které prokazují fyzické utrpení a veřejný kult blahoslaveného chlapce Andrease z Rinnu). O obsahu knihy jsme si již výše podrobně řekli. Účel a cíl knihy: S vědeckou důkladností shromážděný důkazní materiál měl připravit cestu k oficiálnímu blahořečení mučednického dítěte z Rinnu. Veřejné uctívání, prokazované mučednickému dítěti ještě před jeho blahořečením papežem, bylo plně v souladu s církevním právem. Papež Urban VIII. v bule „Coelestis Hierusalem“ z roku 1634 totiž mj. stanovil, že veřejný kult osob, které v letech 1181 až 1534 zemřely v pověsti svatosti, může i nadále pokračovat. Podle této buly bylo také možné poprosit o dodatečné papežské svolení. Protože smrt zvěčnělého Andrýska z Rinnu spadala do řečeného období 11811534, mohl podle církevního práva jeho kult legálně pokračovat. Dodatečné potvrzení kultu však vyžaduje mimořádný proces, nazývaný „beatifico aequipollens“, tedy blahořečení, které je plně rovnocenné blahořečení po řádném procesu. Roku 1752 papež Benedikt XIV. nevinné mučednické dítě Andrýska blahořečil. Důkazní materiál o jeho pradávném uctívání a skutečném martyriu papež osobně prostudoval. Vyplývá to z buly „Beatus Andreas“. K blahořečení došlo po mimořádné procesním řízení ve formě povolení zvláštní mše a vlastního oficia ke cti blahoslaveného Andrýska z Rinnu s datem 15. prosince 1752. Veřejné uctívání, kterého se tomuto dítěti již odedávna dostávalo, bylo tedy Církví blahořečením definitivně potvrzeno! Z textů papežem schválené vlastní mše vyplývá, že blahoslavený Andrýsek z Rinnu má být uctíván jako nevinné dítě a současně jakožto mučedník, zavražděný Židy z nenávisti vůči Kristu. Kdo se tedy staví proti skutečnosti martyria, staví se tím také proti Kristovým náměstkem vyslovenému blahořečení! Papež Benedikt řídil Církev v letech 1740-1758 a byl tedy po celý svůj pontifikát současníkem vlády císařovny Marie Terezie. Tehdejší doba byla poznamenána osvícenským hnutím. Benedikt XIV. platil za jednoho z nejučenějších papežů. Byl především vynikající kanonista (znalec církevního práva). Osobně byl skromný, dětsky zbožný, a velice štědrý. 15. ledna 1753 poskytl papež Benedikt XIV. plnomocné odpustky všem, kdo po zpovědi a svatém přijímání 12. července kteréhokoli roku navštíví kostel v Rinnu, kde spočívají

- 39 -

relikvie blahoslaveného Andrýska. Míněn je kostel v Rinnu-Judensteinu. Zmíněné plnomocné odpustky lze samozřejmě obdržet nejen ve svátek blahoslaveného, nýbrž i následující (Andrýskovu) neděli. Odpustky jsou prominutím trestů za časné hříchy. Jimi se rozumí nejen muka očistce, nýbrž i tresty, které Bůh lidem ukládá za jejich hříchy i na tomto světě. Proto jsou odpustky, jejichž získání je vázáno na návštěvu kostela v Judensteinu, vzácným darem Božího milosrdenství, sejmutím resp. odpuštěním mnohých hříchů, které nám po smrti hrozí očistcem i trestem v našem pozemském životě. A těchto odpustků se nám dostává díky přehojné zásluze Ježíše Krista, Matky Boží, všech andělů i svatých, a (v Andrýskovu neděli) také zásluhou nevinného mučednického dítka Andrýska z Rinnu. V té době vyšla drobná knížka „Židovský kámen aneb příběh mučednické smrti nevinného dítka Andrease z Rinnu“. Příkaz k tomu vydal horlivý wiltenský opat Norbert Bußjäger. V knížce je ve 27 kapitolách zhuštěně popsáno martyrium zvěčnělého dítěte i další historie jeho uctívání až do blahořečení Benediktem XIV. Jako předloha zde asi sloužily dřívější zápisky. Neznámý zpracovatel dílka ke každé kapitole připojil poučné vysvětlivky a pokyny pro rodiče i děti, jak to bylo tehdy v oblibě. V dodatku je vylíčen příběh mučednického dítěte v deseti písních, a nakonec ještě několik modliteb a duchovních cvičení pro zbožné poutníky do Judensteinu. Na zmíněnou knížku jsme již výše upozornili při výčtu pramenů. 22. února 1755 vydal Benedikt XIV. bulu „Beatus Andreas“, o níž jsme se již také podrobně zmiňovali a citovali z ní důležité části. Na rok 1862 připadlo čtyřistaleté jubileum mučednické smrti blahoslaveného Andrýska z Rinnu, které bylo oslaveno velkolepou devítidenní slavností. V roce 1875 se tři dny slavila připomínka prvního vyzdvižení posvátných relikvií z hrobu. 18. července 1891 navštívil kníže-biskup Simon Aichner z Brixenu dům blahoslaveného Andrýska. Na památku této čestné návštěvy byla vytvořena malá tabulka, která dodnes visí v obytné světnici Andrýskova domu. Protože zmíněná návštěva připadla na sobotu, brixenský biskup se zjevně na Andrýskovu neděli (toho roku 19. července) odebral do Judensteinu. Roku 1894 se slavilo stopadesáté výročí přenesení posvátných relikvií ze Schwatzu do Judensteinu. Dvousté jubileum pak připadlo na válečný rok 1944. Protože v té době byla procesí zakázána, slavilo se za velké účasti lidu dodatečně na Andrýskovu neděli 15. července 1945. V posledních letech II. světové války, kdy bylo i Rakousko cílem intenzivního leteckého bombardování, se Rinnu na přímluvu blahoslaveného dítka dostalo přímo zázračné Boží ochrany. Zbožní lidé se modlili růženec a v ten strašný čas prosili svého Andrýska o pomoc. Přestože v celém obvodu Rinnu dopadlo množství leteckých bomb, nebyl zasažen ani jediný dům. Strategicky důležité nádraží v Hallu bylo tehdy častým cílem bombardování. Protože v sousední vesnici stálo stanoviště německých protiletadlových kanónů (FLAK), často se stávalo, že když na Hall nalétávající piloti viděli ve vzduchu explodující granáty FLAKU, svrhávali své bomby v oblasti Rinnu, kde však nepůsobily téměř žádné škody.

- 40 -

10. Zrušení svátku a protiprávný zákaz uctívání blahoslaveného Andrýska z Rinnu V roce 1962 se mělo slavit pětisté jubileum mučednické smrti blahoslaveného Andrýska z Rinnu a roku 1975 pětisté výročí vyzdvižení jeho relikvií z hrobu. Místo toho byla slavnost blahoslaveného Andrýska z kalendáře diecézních svátků vyškrtnuta s použitím tajemné „buly“ z Vatikánu a – jak se má všeobecně za to – na nátlak Židů z Ameriky. Velmi pravděpodobně šlo o představitele židovské lóže B‘nai B‘rith. Z nepřátelské strany stále znovu slyšíme, že veřejný kult blahoslaveného Andrýska z Rinnu byl roku 1961 zrušen z Říma. Mělo to být nařízeno „římskou bulou“ z 5. května 1961. S tímto tvrzením jsou však nepřátele Andrýska dnes již opatrnější, protože se ukázalo, že řečenou „římskou bulu“ nelze nikde nalézt. Jak mě osobně ujistil jistý kompetentní odborník z Innsbrucku, není dotyčná bula ani v archivu diecéze Innsbruck, ani v archivu kláštera Wilten. Byl jsem také spolehlivým pramenem ujištěn, že se o bule nic neví ani ve Vatikánu; velmi pravděpodobně nikdy neexistovala! Ačkoliv je od roku 1961 svátek blahoslaveného Andrýska z diecézního kalendáře vypuštěn, přesto bylo lokální uctívání tehdejším diecézním biskupem dr. Paulem Ruschem i nadále trpěno. Zrušení svátku a zákaz veřejného kultu blahoslaveného Andrýska nepřinesl diecézi Innsbruck12 žádné požehnání: od počátku šedesátých let počet diecézních kněží drasticky klesal, především politováníhodnými odchody z úřadu, náhlými úmrtími kněží v mladém věku, i nedostatkem dorostu. A roku 1985 byl jakýkoli veřejný „Andrýskův kult“ z biskupské strany dokonce zakázán, proti čemuž mnozí věřící bouřlivě protestovali, protože takový zákaz je do nebe volajícím bezprávím blahoslavenému dítku a hanebným nevděkem vůči zemskému patronu, který se tak zázračně projevoval. 25. června 1985 začala rakouská televize se štvavou kampaní proti „Andrýskovu kultu“, která pak byla připojenými stanicemi šířena po celé německé jazykové oblasti. Nechutné tažení bylo zamýšleno jako příprava pro další bojové akce. 3. července 1985 byla blahoslavenému Andrýskovi z Rinnu způsobena nesmírná pohana: Posvátné relikvie byly z pověření církevní vrchnosti odstraněny z hlavního oltáře a vloženy do plechové rakve, kterou pak zaletovali a zazdili do boční stěny kostela v zadní části lodi. Bezbožný čin byl provázen prudkými protesty obyvatelstva. Asi čtyřicet odvážných mužů z Rinnu toho dne obstoupilo kostel s pevným úmyslem nepustit dovnitř nikoho, kdo by chtěl vložit ruku na posvátné relikvie. Poté však vstoupilo na scénu četnictvo a prohlásilo, že jde o nepovolené shromáždění. Dva z mužů byli zatčeni a vzhledem k nepřítomnosti místního vězení několik hodin drženi zavření v budově fary. Ostatní muži pak uznali, že proti státní moci nic nepořídí. Celé události přítomný wiltenský opat Stöger byl zahrnut dotazy a výčitkami. Nedokázal odpovědět na otázku, co bude s obvyklými obřady, slouženými zde ke cti blahoslaveného Andrýska. Zmíněného 3. července 1985 byla středa. Podle tradice je středa dnem, kdy byl náš Pán a Spasitel zrazen Jidášem Iškariotským za třicet stříbrných! Ve dnech 4. až 6. července proběhl v Rinnu hudební festival. Podle jednomyslného mínění byl upořádán nepřátelskou stranou. Nepochybně byl zamýšlen jako vítězná oslava „úspěšného“ vydrancování a zhanobení judensteinského poutního kostela. Nebe bylo po celé tři dny zachmuřené a spouštělo na zem přívaly deště.

12

Do r. 1964 se jmenovala Apoštolská administratura Innsbruck-Feldkirch.

- 41 -

Události v Judensteinu z 3. července 1985 představují nejtemnější úsek církevních i světských dějin Tyrolska i celého Rakouska. Od toho dne v Rakousku neustala série neštěstí a skandálů. Poslednímu velkému skandálu ve Vídni-Lainzu z jara 1989 předcházela mohutná celorakouská štvavá kampaň proti Andrýskovi. Jistý farář Schermann ve svém časopisu s vysokým nákladem publikoval urážlivý článek proti Andrýskovi i proti kněžím, kteří se jeho uctívání zastávali, a své „duchovní spolubratry“ v něm nechutně pomluvil. Časopis faráře Schermanna lze s klidným svědomím označit za ryze zednářský plátek. Jeho vydavatel se spolu se svými přívrženci představuje na snímku s pohledem zdviženým vzhůru, čímž dává „zasvěceným“ najevo svou lóžovou příslušnost. (Zmíněný snímek byl přetištěn v časopisu „Der 13.“ dr. Engelmanna, kterému však obrana martyria blahoslaveného Andrýska příliš na srdci neleží.) Ale ani v západním Rakousku nezůstali Andrýskovi nepřátelé nečinní. Z Tyrolska vyšla prostřednictvím církevního zednářského ústředí snaha o zapojení Vatikánu do boje proti Andrýskovu kultu, na což Vatikán 7. dubna (1988?) odpověděl nám již známým dopisem innsbruckému biskupovi. 18. září 1987 vyšel ve vatikánském listu L’OSSERVATORE ROMANO (č. 38, měsíční zpráva pro Rakousko) velice poučný článek, který jasně a zřetelně ukazuje postoj innsbruckého diecézního biskupa k otázce uctívání Andrýska z Rinnu i k tradovanému a církevně potvrzenému uctívání blahoslaveného dítěte. Oficiózní vatikánské noviny se ovšem plně přidaly na stranu biskupa. Text článku uvádíme doslova: Kult „Andrýska z Rinnu“: Biskup Stecher potvrzuje církevní Ne Innsbrucký diecézní biskup dr. Reinhold Stecher znovu potvrdil energické Ne církve k tzv. kultu „Andrýska z Rinnu“. V případě „Andrýska z Rinnu“ se jedná o tříleté dítě, o němž tradice po staletí tvrdila, že padlo za oběť židovské rituální vraždě. Dřívější innsbrucký biskup Rusch i nynější biskup Stecher legendu o rituální vraždě odsoudili jako historicky neudržitelnou pomluvu židovské náboženské komunity a Andrýskův kult v kostele „Židovský kámen“ v Rinnu zakázali. Na otázku po „Andrýskovi z Rinnu“ vídeňský světící biskup dr. Kurt Krenn v rozhlasovém interview vyjádřil názor, že dosavadní diskuse „dosud celé téma nevyčerpaly“. Zná příliš málo faktů a proto nemůže posoudit, zda se při smrti „Andrýska“ jednalo o rituální vraždu a jak dalece sahají v té věci antisemitské kořeny. Dr. Krenn ovšem hned dodal, že jako křesťan považuje verzi o židovské rituální vraždě „a priori“ za nemožnou. Innsbrucký biskup dr. Stecher vydal prohlášení, v němž mj. konstatuje: „Uctívání ‚Andrýska z Rinnu‘ jako blahoslaveného mělo pouze jediný, po staletí předávaný základ: tvrdilo se, že tříleté dítě padlo za oběť židovské rituální vraždě, tedy že bylo zavražděno z nenávisti vůči křesťanství a proto je mučedníkem. Toto tvrzení, vycházející stejně jako čarodějnické blouznění z nejtemnějších pověr končícího středověku, je nejen historicky neudržitelné, ale je současně i závažnou pomluvou židovské náboženské komunity... Z toho důvodu byly za mého předchůdce již před více než dvaceti lety slavnost, kult i mešní a texty breviáře zrušeny... Po staletích v krvežíznivých formách podávané údajné židovské vraždy pak z kruhů, které chtějí kult zachránit, přišla asi před třemi lety následující verze: ‚Tak zkrátka budeme říkat, že to nebyli Židé, ale někdo jiný. Andrýsek je nevinné dítě a proto v tom prostě pokračujme.‘ K tomu bych chtěl poukázat na následující: Tímto rádoby diplomatickým ‚ano i ne‘ se církev nemůže vykroutit ze staletého bezpráví vůči jiné náboženské komunitě. Plně chápu, že židovská náboženská komunita rea-

- 42 -

guje s pobouřením na taková ‚řešení‘, která ve skutečnosti nechávají všechno při starém. Kdybychom my katolíci byli po čtyři století neprávem obviňováni z vraždění dětí jinověrců a pak bychom se měli spokojit s tak chytráckým řečnickým obratem, jistě bychom se také bránili... V Innsbrucku zavedený nový řad odpovídá, jak pevně věřím, všeobecné lidské i křesťanské povinnosti, která musí platit i pro církev jako celek: Je třeba bezpráví odčinit, pomluvy vzít zpět a prostě a jasně přiznat, že jsme se mýlili... Nový řád také odpovídá základním intencím II. vatikánského koncilu, v jehož přípravných rozhovorech k židovské otázce je právě rituální vražda výslovně označena za náš největší problém a dluh... Chtěl bych zde ještě důrazně prohlásit, že světícího biskupa dr. Krenna rozhodně nepodezírám z nějakých antisemitských intencí. Jeho představený, nejdůstojnější vídeňský arcibiskup Hans Hermann Groer, se konec konců zcela jasně vyjádřil na adresu židovské náboženské obce, ale formulace pana světícího biskupa je schopna dodat povzbuzení jistým kruhům, které chtějí kult v Rinnu provozovat jako dosud... Mezitím se otázkou kultu začali zabývat i lidé, pro které samotná věc religiózně nic neznamená a také nikdy nic neznamenala, a koncilní otevřenost církve vůči ostatním náboženských komunitám jim jen umožňuje halit své antisemitské tendence do zbožné podoby. Proto tato nepříjemná záležitost není jen lokální záležitostí. Jde o upřímnost církve a konec konců o pravdu samotnou. Urovnání případu Judenstein je příkazem spravedlnosti a lásky.“ Tolik článek ve vatikánských novinách L’OSSERVATORE ROMANO. Tvrzení biskupa Stechera (oficiózní vatikánské noviny za ním plně stojí) jsou stejně ohromující jako odhalující: a) Ukazují naprostý rozchod s Církví všech věků, které neskrývaně předhazuje, že se při blahořečení Andrýska z Rinnu zmýlila. Pokud by se něco takového prosadilo, pak by si žádný blahoslavený ani svatořečený naší Církve už nemohl být jistý sesazením, potom by bylo zpochybněno veškeré uctívání světců Církve svaté. b) Biskup Stecher se svými výroky sám prokazuje jako reprezentant nové pokoncilní římsko-ekumenické církve, která právě podnikla další pokus o likvidaci pravé římskokatolické Církve. Jsme však již předem přesvědčeni, že to je marný pokus, protože nebe je s námi, avšak nebesa od nás současně očekávají, že se budeme bránit. Zatím ovšem musíme konstatovat, že zmíněný pokus probíhá tak obratně, že se nad ním většina dnešních vlažných katolíků ani nezamýšlí a nadále se nechává ohlupovat masmédii. c) Případ „Andrýsek z Rinnu“ je dále viditelným znamením převzetí moci v nové církvi pokoncilními diktátory. K tragédii v případu „Andrýsek z Rinnu“ nepochybně dochází pod silným tlakem „Satanovy synagogy“, ale ani takový nátlak nemůže omluvit nebo ospravedlnit ostudné chování římsko-ekumenických hodnostářů v Innsbrucku a v Římě. Tlak by měl vyvolat protitlak. Bohužel se zdá, že zde od počátku není záměr ani vůle vážně se postavit na odpor hanebným záměrům protikřesťanského spiknutí. Z toho lze plným právem soudit na úděsné duševní zaslepení odpovědných činitelů či dokonce na jejich skrytou spolupráci se „Satanovou synagogou“! Kdo dnes věrně stojí při blahoslaveném mučednickém dítku Andrýskovi z Rinnu, dává tím najevo, že chce být odpůrcem protikřesťanské nové církve. 2. července 1989 měla být udělána tlustá čára za „Andrýskovým kultem“ i za „lživou legendou o rituální vraždě“. Byl k tomu vybrán svátek Navštívení Panny Marie, který toho

- 43 -

roku připadl na neděli. Krátce předtím bylo rozhodnuto o renovaci interiéru kostela v Judensteinu. Šlo o instalování protestantského stolu namísto oltáře i o odstranění všech votivních tabulek jako znamení díků za pomoc na přímluvu blahoslaveného Andrýska z Rinnu. Střední nástropní freska s martyriem nevinného dítěte byla překryta novou freskou, znázorňující žehnání dětí Kristem. Na kamenu Andrýskova martyria byla postavena maketa Olivetské hory, a hlavní oltář byl nově opatřen obrazem Navštívení Panny Marie. Diecézní biskup dr. Reinhold Stecher osobně vykonal „požehnání kostela“. (Svérázná slova, za nimiž se skrývá ještě svéráznější pojem. Nic z toho nelze nalézt v žádném liturgickém lexikonu.) Judensteinskému kostelu tedy bylo propůjčeno nové patrocinium (zasvěcení kostela) „Navštívení Panny Marie“. Přestože masmédia pro zmíněné „požehnání kostela“ ze všech sil agitovala, byl počet jeho účastníků v křiklavém nepoměru s vynaloženým úsilím. Domorodci mluvili o nějakých sotva dvou stovkách návštěvníků kostela. Podle svědectví místních lidí jich přímo z Rinnu nepřišlo víc než šedesát, ostatní byli dopraveni odjinud. Na rozdíl od dřívějška se ostrostřelci z Rinnu neukázali a hudba byla pouze reprodukovaná. V zahajovacím projevu biskup ohledně renovace kostela mj. uvedl: „Při těchto pracích se nejen restaurovalo, ale také něco pozměnilo. Nešlo pouze o nové barvy, nýbrž také o nového ducha.“ Poutníci, kteří o dva týdny později přišli do Judensteinu na Andrýskův svátek, tohoto „nového ducha“ také důkladně pocítili: Řečení poutníci se v kostele z vlastní iniciativy modlili růženec a zpívali mariánskou píseň. Pak ještě přišel kněz poutníků. Po celou tu dobu je drzými poznámkami provokoval mladý muž nepříjemného vzhledu. Poté, co kněz poutníků opustil kostel, objevil se člen wiltenského chrámového sboru v bílém hábitu, a začala prudká výměna názoru mezi ním a poutníky. Wiltenský kněz nakonec zjevně z nedostatku argumentů vykázal poutníky z kostela slovy: „Toto je zakázaná akce. Kostel musí být z bezpečnostních důvodů uzavřen!“ Místní lidé mi později řekli, že výše zmíněný provokatér byl rovněž členem wiltenského chrámového sboru, a znali i jeho jméno. Jistě se nenajde žádný rozumný katolík, který by měl něco proti zobrazení žehnání dětí Kristem, proti obrazu svátku Navštívení Panny Marie nebo znázornění Kristova utrpení na hoře Olivetské. Že však jsou tato svatá tajemství užívána k vyhlazení vzpomínky na blahoslaveného katolické Církve, to nelze nazvat jinak než bezbožným zneužíváním! Na myšlenku, že za zneuctění blahoslaveného patrona vlasti je třeba činit pokání, se znovu navázalo při slavnostní mši na Andrýskovu neděli 1988, která byla sloužena u Andrýskova domu. Onoho 17. července 1988 se sešlo mimořádně mnoho věřících. Při mši svaté, sloužené podle starého obřadu, věřící v kleče přijímali svátost; hostie nebyla nikomu podána na ruku. Letošního roku 1989 se vzdor masivní a týdny trvající kontrapropagandě sešlo k Andrýskově svátku do Judensteinu ještě více věřících. Bůh tuto svatou mešní oběť k navrácení zhanobené cti Jemu tak milého dítka viditelně přijal od zbožných poutníků se zalíbením: ještě nikdy nebylo příznivější počasí k oslavě svátku, který nemůže být slaven jinak než pod širým nebem. (Jinak už od léta 1988 bylo Tyrolsko postiženo nápadně těžkými klimatickými i jinými pohromami.) Pevně věříme, že se tak stalo na přímluvu blahoslaveného mučednického dítěte a patrona Tyrolska. Zarputilá kampaň proti „Andrýskovu kultu“, vedená od roku 1985 v celé německé jazykové oblasti, však přinesla i něco dobrého: „Andrýsek z Rinnu“ se stal známým a proslulým. Mnozí upřímně smýšlející věřící, kteří až dosud o blahoslaveném dítěti nic nevěděli, se o něj začali zajímat. Dovolávají se u něj přímluvy a často také zázračně pociťují jeho pomoc. Velké zázraky, o nichž mluvíme o něco níže, svědčí o moci přímluvy nevinného mučednického dítka z Tyrolska.

- 44 -

11. Zázraky ze staré i nové doby Následujících šest zázraků je zachyceno v Acta Sanctorum a písemně ověřeno opatem Martinem z kláštera Wilten. Ohledně pátého zázraku, o němž vypravuje páter servitů Simon Trostberger ze svého dětství, jsme si vzali na pomoc také zápisky P. Hattlera. Eleonora, sestra císaře Leopolda I., měla čtyři syny z druhého manželství s vévodou Karlem Lotrinským, tehdejším gubernátorem Tyrolska. Její prvorozený syn Leopold Josef jí dělal velké starosti, protože ani v pěti letech neuměl chodit ani jako jeho dva mladší bratři. Matka roku 1684 složila příslib k poctě blahoslaveného Andrýska z Rinnu. Krátce poté již princ udělal první krůčky a postupně se i naučil dobře chodit. Jako dar z vděčnosti obětovala šťastná matka dvě ze stříbra vytepané botičky. Když pak princ povyrostl, podnikl z popudu své matky cestu do Judensteinu a poděkoval blahoslavenému dítěti za prokázané dobrodiní. Martin Jabinger, který byl v roce 1728 kostelníkem v Judensteinu a měl tehdy kolem padesáti let, onemocněl v dětství neštovicemi a následkem toho oslepl. Když otevřel oční víčka, nebylo pod nimi vidět nic jiného než krvavou tkáň. Na naléhání své matky se modlil k blahoslavenému dítku Andrýskovi. Za nějakou dobu na něj padla podivná ospalost a usnul. Po půldruhé hodině se probudil a ke své nepopsatelné radosti zjistil, že oči jsou zase zdravé a on vidí. Zázračné uzdravení bylo tak dokonalé, že mohl vykonávat nejen službu kostelníka, ale i kantora školy v Rinnu. Zázrak se udál roku 1678. Michael Pichler (72 let) z Rinnu měl paže i nohy tak ochrnuté, že se sotva dokázal pohybovat s pomocí dvou holí. Když viděl, že mu žádný prostředek nepomáhá, vydal se do kostela prosit nevinné dítko za přímluvu. Jak se tam po nějakou dobu oddaně modlil, náhle zpozoroval, že má paže i nohy znovu pohyblivé jako dříve. Hned téhož dne vylezl na strom a česal třešně. Ve věku 83 let ještě podnikl dlouhou cestu do Wiltenu, kdy na vyzvání složil svědectví o zázraku, který zažil roku 1711. V roce 1705 měšťan z Hallu jménem Nikolaus Jochum nechal svou nevlastní dceru odnést k relikviím blahoslaveného Andrýska do Judensteinu. Děvčátko mělo čtyři roky a nedokázalo udělat jediný krok. V judensteinském kostele pak společně s vlastní matkou dítěte (jmenovala se Susanna Oberpergerová) setrval nějaký čas v upřímné modlitbě. Matka mezitím dítě posadila vedle sebe na zem. Náhle slyšela nějaký šelest. Podívala se a ke svému radostnému úžasu viděla, jak dítě hbitě pobíhá po kostele. Páter Simon Trostberger z konventu innsbruckých servitů v říjnu 1722 písemně dosvědčil, že mu jako dítěti na přímluvu blahoslaveného Andrýska z Rinnu byla zázračně dána řeč. Ještě jako šestiletý nedokázal říci ani slovo. Protože se jeho matka obávala, že by mohl zůstat po celý život němý, podnikla s ním z Hallu pouť do Judensteinu, nechala tam sloužit mši ke cti blahoslaveného mučedníka a během ní se za své dítě úpěnlivě modlila. A když se kněz dostal k proměňování a právě pozdvihoval svatou hostii, němý chlapec náhle řekl: „Maminko! Teď se náš Pán proměňuje!“ Od té doby už mluvil bez sebemenších potíží. Podobného dobrodiní se dostalo také synovi innsbruckého měšťana jménem Franz Anton Isser. Jako tříleté dítě ještě vůbec nemluvil. Tehdy žil u své babičky Anny Trautsonové. Protože se strachovala, že se vnuk vůbec nenaučí mluvit, nastoupila s ním 30. dubna 1713 pouť k blahoslavenému Andrýskovi. Tam se za vnuka modlila, poté vzala jednu z mnoha lžiček, které tam visely jako poděkování za dar řeči, a něco na ní dítěti podala k jídlu. A k nesmírné radosti babičky začalo dítě brzy žvatlat a poté i správně mluvit. O následující, se zázrakem hraničící události, rovněž informují Acta Sanctorum. Uvádíme ji zde poněkud zkrácenou:

- 45 -

Zbožná dívka Barbara Sillerová z Rinnu (pocházela z rodiny, která kdysi nevinnému dítěti Andrýskovi poskytla hrob k pohřbení) každý den alespoň jednou navštívila místo jeho martyria a oddaně se tam modlila. Jednou se vydala na pouť ke svaté krvácející hostii do Seefeldu, vzdálené od Rinnu osm hodin. Po celý den dodržovala půst. Když se pak se soumrakem zase vrátila, chtěla se ještě před jídlem jako každý den pomodlit v judensteinském kostele. Během dlouhých modliteb na ni přišla z hladu slabost a musela se opřít o kámen. Náhle ucítila vůni čerstvě upečeného chleba a jak tam v šeru rukama tápala, našla kousek chleba a snědla jej. Později přesvědčivě tvrdila, že nikdy v životě nejedla nic tak lahodného jako tento chléb, který jí byl seslán na přímluvu blahoslaveného Andrýska. Následujících šest zázraků je zachyceno v knížce „Židovský kámen“, sepsané členem chrámového sboru ve Wiltenu, který chtěl zůstat neznámý. Autor zprávu o zázracích zčásti převzal z Kembterovy knihy: Bartholomäus Steiner z Ebenwaldu měl pětiletého syna, který stále ještě nemluvil. Vzal jej sebou do Judensteinu a od té doby chlapec bez potíží mluvil. Devítiletá dcerka Matthäuse Naara, sedláka z Thauru, nemluvila ani nechodila. Po třikrát nesli ubohé dítě do Judensteinu. Při třetí pouti, když se již blížili ke kostelu, děvče náhle otevřelo oči a zeptalo se, zda je to ještě do Judensteinu daleko. Téměř to samé se událo s němým osmiletým synkem Jakoba Mayra z Hallu. Sotva chlapec spatřil vyobrazení Židů na mučednickém kamenu, náhle zvolal: „Tati! Podívej se, Žid s nožem!“ Syn vdovy Marie Freißové byl již půl roku úplně slepý. Protože žádné lékařské prostředky nepomáhaly, zaslíbila se ustaraná matka blahoslavenému Andrýskovi z Rinnu, a její syn zase viděl. Maria Ehrentrud, hraběnka z Wolkensteinu, byla subpriorkou kláštera benediktinek v Säbenu (nad Klausenem v Eisacktalu). Podle svědectví lékařů byla v nebezpečí života, protože již měla v noze sněť. Pevně však důvěřovala v pomoc nebes. Prosila o přímluvu blahoslavené mučednické dítě, které vždy upřímně ctila. Již příští den sněť zmizela a noha byla úplně uzdravená. Urban Schweizer byl farářem v bavorském Dießendorfu. Po léta trpěl neduhem, který mu znemožňoval výkon duchovní správy. Jednou se mu náhodou dostal do ruky mučednický příběh blahoslaveného Andrýska z Rinnu. Farář začal příběh číst, pocítil pevnou důvěru k zvěčnělému dítku, a prosil je o přímluvu. Od té doby se jeho choroba výrazně zlepšila, takže se ještě po léta mohl náležitě starat o své farníky. Autor knížky „Židovský kámen“ pak ještě dodává: „Mnoho dalších (zázraků) sice není jako tyto dokumentárně doloženo, ale přesto žije v paměti lidu a nemine rok, aby se jejich počet nezvětšil.“ Stěny kostela v Judensteinu bývaly dříve plné votivních tabulek a obětních darů na znamení vděčnosti za poskytnutou pomoc. Mezi obětními dary byly například berly a také mnoho křestních kojeneckých oblečků, kterými se blahoslavenému dítěti děkovalo za šťastný porod. Bylo tam také hodně lžiček jako poděkování za pomoc dětem, které nemluvily vůbec nebo jen s potížemi. Avšak blahoslavený Andrýsek, lidem znovu uctívaný, koná i v dnešní době další zázraky: Roku 1987 přijel do Judensteinu luxusní mercedes. Z vozu vystoupli muž a žena a vešli do kostela. Místní lidé všechno sledovali. Když dvojice po nějaké době z kostela znovu vyšla, žena jim řekla, že měla silně opuchlý prst, který jí působil velké bolesti. Pak dostala (z novin Loreto-Boten) obrázek blahoslaveného Andrýska. Sotva se snímku dotkla, byl prst jako zázrakem uzdravený. Z vděčnosti požádala svého muže, aby ji odvezl do Rinnu. Muž její vyprávění plně potvrdil. Manželé byli pravděpodobně ze Štýrska.

- 46 -

Roku 1987 přišel do Judensteinu jistý hrabě Corti. Prodělal těžkou mrtvici a nemohl mluvit. Vyhledal proto kostel blahoslaveného Andrýska a byl uzdraven. Z vděčnosti nechal vyřezat dřevěnou sošku pomáhajícího mučednického dítěte. Žena ze Severního Tyrolska (okres Kufstein) 3.1.1988 psala: „Tři týdny jsem trpěla nesmírnými bolestmi (ischias). Začala jsem volat na pomoc blahoslaveného Andrýska. Po nějaké době jsem usnula a ráno byly bolesti pryč. A to až dodnes, již dobrého půl roku.“ Matka z Lince 15.1.1988 sdělila: „Můj jedenáctiletý syn měl celou polovinu obličeje napadenou vyrážkou, která začala zasahovat již i oko. Před vánoci se ekzém prudce zhoršil. Vyhledala jsem pomoc tří odborných lékařů, ale žádný jejich prostředek nedokázal vyrážku zmírnit, natož vyléčit. Uchýlila jsem se tedy k blahoslavenému Andrýskovi a přislíbila, že pokud pomůže, budu každému o blahoslaveném dítku vyprávět a celý příběh zveřejním. Také jsem slíbila navštívit jeho poutní místa v Tyrolsku. Po půldruhém týdnu vyrážka v obličeji mého syna úplně zmizela.“ Žena ze Zillertalu v roce 1988 napsala: „Milý Andrýsek mi již častokrát pomohl. Mému vnukovi se při práci v truhlárně dostalo něco do oka a zanítilo je. Když se ani večer nepodařilo lékaři cizí tělísko z oka dostat, prosila jsem Andrýska, aby mu pomohl. Ráno již bylo oko zase v pořádku.“ Žena z Welsu před cestou na Andrýskovu slavnost podivuhodně nalezla ztracený náhrdelník a později o tom písemně informovala: „Náhrdelník byl v plochém pouzdru velikosti 9 x 9 cm. Vím zcela přesně, že jsem ho měla spolu s dózou na šperky v zabudované skříni. Když jsem chtěla náhrdelník vyjmout, byl pryč. Veškeré hledání ve skříni i jinde po celém obydlí bylo marné. Jednou se stalo, že jsem nutně potřebovala jistou písemnost, ale nemohla jsem ji najít. Ze zoufalství jsem se pomodlila litanii k blahoslavenému Andrýskovi a začala znovu hledat ve stohu ostatních listin. Potom se stalo něco tajemného: Právě jsem vzala do ruky svazek listin a šla jsem s ním ke stolu. Náhle se mi zdálo, jakoby se na chvíli přede mnou někdo objevil v jasné záři. Neviditelná ruka položila pouzdro se šperkem na zbývající stoh listin ve skříni. Věděla jsem naprosto přesně, že tam předtím nic neleželo. Protože netrpím přeludy ani chorobnou fantazií, vím bezpečně, že mi pomohl Andrýsek z Rinnu.“ O dalších dvou zázračných uzdraveních nás informovala paní Hilde Hammerschmiedová při naší pouti do Loreta v listopadu 1988 a pak znovu během pouti do Maria-Plain 10. prosince 1988: První zázrak se stal její neteři, která na smrt nemocná ležela v rakouské zemské nemocnici. Podle diagnózy měla rakovinu v posledním stadiu, cirhózu jater, těžkou žloutenku a vodnatelnost. Vážila už pouhých 35 kilogramů. Její hlava připomínala umrlčí lebku, oči byly hluboko zapadlé, a pokožka vypadala jako z pergamenu. Šéflékař nemocnice jí dával pouhé dva dny života, jiný odborník v nejlepším případě čtyři dny. Smrti zasvěcená žena byla v krátké době zase zdravá a propuštěna z nemocnice. Už nemusela brát žádné léky a postupně zase přibývala na váze, každý měsíc o dva kilogramy. Blahoslavený Andrýsek byl každodenně vroucně dovoláván pomoci a také zázračně pomohl. Nyní k druhému zázraku. Naše známá poutnice se cestou domů zastavila v nemocnici, kde svou neteř našla tak zázračně uzdravenou. Těžko vylíčit její radost a úžas. Ve vlaku se poté dala do hovoru s neznámou ženou, která jí líčila svůj těžký osud. Má nevyléčitelně nemocného muže. Před sedmnácti lety byl cestou z práce sražen opilým řidičem a dlouho vlečen autem po silnici. V důsledku těžkého zranění celou tu dobu ležel po nemocnicích. Na třikrát zlomená páteř se nechtěla hojit. Naše poutnice ženě poradila, aby se ustavičně a s pevnou důvěrou modlila k blahoslavenému Andrýskovi z Rinnu. Zapsala si také její adresu a poslala ženě litanii i růženec, jak se je sama modlila při Andrýskově svátku

- 47 -

v Rinnu roku 1988. A blahoslavené dítě také zázračně pomohlo – po sedmnácti letech se nešťastný muž uzdravil. V prosinci téhož roku byl propuštěn ze zemské nemocnice a čekal na přijetí do rehabilitačního centra, protože se po dlouhé nehybnosti musel zase učit chodit. Umíme si představit radost a vděčnost ženy i jejího uzdraveného muže. Vraťme se však ještě k prvnímu zázraku, o němž jsme si výše řekli, protože měl dramatickou dohru s neuvěřitelným rozuzlením. Matka zázračně uzdravené nevěřila, že se tak stalo na přímluvu blahoslaveného Andrýska z Rinnu, a dceři pohrdavě řekla: „Jdi mi s tím tvým Andrýskem! Neuzdravil tě on, ale lékaři!“ V lednu 1989 se pak naše spolupoutnice dostala do rozepře s matkou zázračně uzdravené, ta však trvala na svém: „Uzdravení nepřišlo odněkud shůry. Vyléčili ji lékaři!“ Tím upírala blahoslavenému dítěti zaslouženou čest. Poté se zdravotní stav její dcery zase postupně zhoršoval a došlo to tak daleko, že byla znovu zralá na převoz do nemocnice. Její matka však své sestře o tom zpočátku nic neřekla. Nyní ji však zavolala a přiznala, jak špatně se dceři zase daří. Naše spolupoutnice jí na to odpověděla asi takto: „No tak jen si jdi za primářem, který tvou dceru vloni vyléčil, jak pořád ještě věříš!“ Dcera se tedy znovu ocitla v nemocnici, kde se jí lékaři i ošetřující personál vysmívali pro loňský údajný zázrak a všemožně ji šikanovali. Avšak primář, věřící muž, se jí zastal: „Byl to zázrak, i když je teď zase nemocná jako dřív.“ Při zázračném uzdravení předchozího roku se naší pacientky zeptal, ke kterému světci se modlila. Její stav byl tehdy beznadějný, nebyla už při smyslech, a nepoznávala ani členy své rodiny. Příbuzná se však za ni mnoho a vroucně modlila k blahoslavenému Andrýskovi z Rinnu, zvláště pak po procesí o Božím těle 25. května 1989. Už 5. června (v pondělí) byla po zhruba čtyřicetidenním pobytu v nemocnici propuštěna jako uzdravená. Její propuštění se tehdy o několik dní oddálilo, protože nikdo nemohl a nechtěl uvěřit v zázračné uzdravení. Matka se nakonec obrátila na víru a spolu s ní snad i celá její rodina. Naše již výše zmiňovaná spolupoutnice do Loreta, paní Hilde Hammerschmiedová, se nám zaručila za pravdivost dalších dvou zázraků: Na jaře 1988 se při pobytu v lázních Bad Hall seznámila se ženou z tyrolského Silzu, která byla nervově chorá. Její nemoc lékaři označili za nevyléčitelnou. Nepomáhalo jí ani hospitalizování, ani lázně. Trpěla neobvyklou nervozitou a silným třesením. V důsledku toho měla i problémy se zažíváním. Naše poutnice ženě z Tyrolska vyprávěla o blahoslaveném Andrýskovi z Rinnu. Naučila ji různé modlitby a také se za ni sama horlivě modlila. Po ukončení lázeňské kúry o ní pak více než rok neslyšela. 4. dubna 1989 náhle zazněl telefon. Byla to ona nervově chorá žena, s níž se seznámila v Bad Hallu. Nadšeně jí do telefonu vyprávěla, že je již téměř úplně zdravá. Deset měsíců se dokonce sama dnem i nocí stará o svou matku, která byla postižena těžkou mrtvicí a je částečně ochrnutá. Také jí řekla, že při ošetřování matky pociťuje netušenou (a nevysvětlitelnou) sílu. A nyní další zázrak. Pouti do Maria-Plain (na loretánský svátek) se také zúčastnila zdravotní sestra a slyšela tam o zázračném uzdravení na přímluvu blahoslaveného Andrýska z Rinnu. Od té doby se začala k zvěčnělému dítku usilovně modlit za svou nemocnou přítelkyni. Ta rovněž trpěla nervovou chorobou a musela být umístěna v uzavřeném ústavu. Po čtyřiceti dnech však byla jako uzdravená propuštěna a mohla se znovu věnovat své profesi zdravotní sestry. Později se vdala za lékaře, který neměl tušení o její dřívější chorobě. Aby neohrozila nové manželství, nemohla uvést jméno a bydliště zázračně uzdravené. Výše uvedené skutečnosti jsou nejpozoruhodnější zázračná nebo se zázrakem hraničící uzdravení na přímluvu blahoslaveného mučednického dítěte. Přímo nesčetné jsou však případy pomoci, prokázané dítkem z Rinnu mnoha lidem v jejich životních potížích a svízelích: při ztrátě předmětů (klíčů, dokumentů, peněženek), při porodních bolestech, operacích, dopravních nehodách, problémech s bydlením, zaměstnáním i financemi, při soud-

- 48 -

ních řízeních i různých zkouškách, na cestách a poutích. Blahoslavené dítě pomáhá rádo, často a zázračně. Milé dítko v nebesích má zjevně radost, že nám může pomáhat. Na závěr kapitoly „Zázraky ze staré i nové doby“ bych zde rád ještě zmínil podivuhodné vyslyšení modlitby, k němuž na přímluvu blahoslaveného Andrýska došlo v Bad Hallu krátce před velikonocemi 1988. Dotyčná paní, kterou osobně dobře znám, mi o tom sama vyprávěla a o něco později vydala o věci i písemné svědectví. Ze zprávy k velkému zklamání těch, kdo uctívání Andrýska staví na roveň antisemitismu, jasně vyplývá, že blahoslavené dítě z nebe má i dobré vztahy k příslušníkům židovského národa. Děkujme Bohu, že v každém národě i v každé religiózní skupině jsou lidé dobré vůle. Tím se ovšem v žádném případě nezastáváme pravdě nepřátelského zednářského ekumenismu, nýbrž jedině a výhradně lásky k bližním, která má podle Kristova přikázání platit pro všechny lidi. Svatý Pavel nás nabádá: „Nuže, dokud máme čas, čiňme dobré vůči všem, zvláště vůči souvěrcům“ (Ga 6, 10). Pod pojem „všichni“ jistě spadají jinověrci i příslušníci židovského národa. Nyní ke zprávě samé: Ženě ze západního Rakouska povolila nemocenská pokladna léčení ve výše zmíněných lázních. Bylo také načase, protože její zdravotní stav byl velmi špatný. Koncem března 1988 nastoupila léčebný pobyt. Dotazovala se mě po možnosti účasti na mši svaté podle starého obřadu. Pozval jsem ji tedy na mše v kostele svatého Floriana. Časově to ovšem vycházelo tak, že v případě účasti na mši by nebyla přítomná společnému jídlu v lázních. Kuchyňský personál o tom věděl a ochotně jí nechával jídlo v jejím pokoji. Nějakou dobu to šlo dobře, než se o věci dozvěděl správce lázní. Řekl ženě, že pro neomluvenou neúčast na společném jídle je propuštěna a musí odjet domů. Ve středu na Velký pátek jsem dotyčnou ženu zastihl ve chvíli, kdy mi za stěrač auta chtěla zastrčit lístek se zprávou na rozloučenou. Se slzami v očích mi vyprávěla, že musela přerušit léčení, a pravděpodobně je bude muset sama i zaplatit. Nyní kolem druhé odpoledne chtěla správce ještě jednou poprosit o shovívavost. Doporučil jsem jí zavolat svého anděla strážného, a kromě toho jsem řekl: „Poprosme o pomoc Andrýska z Rinnu!“ O několik dní později jsem se dozvěděl, že Andrýsek způsobil malý zázrak: Kufry dotyčné ženy již stály připravené k odvozu na nádraží, když šla znovu poprosit správce, aby ji v lázních ponechal. Ten ji však odmítl se slovy: „Kdybych to prominul vám, musel bych tak postupovat i vůči všem ostatním!“ V tom okamžiku se dveře do správcovy kanceláře otevřely. Vstoupil muž, rovněž pacient lázní, a přidržel správci před očima nějakou legitimaci. Ukázal prstem na ženu a nesmlouvavě prohlásil: „Zůstane zde!“ Správce pobledl a okamžitě požadavku vyhověl. Navíc se po zbytek léčebného pobytu choval k dotyčné ženě mimořádně vlídně. Nyní přijde něco pozoruhodného. S mužem, který ji tak nečekaně přišel na pomoc a zjevně zastával vysoké postavení ve společnosti, která lázně v Bad Hallu provozovala, se během léčebných procházek seznámila. Projevil velký zájem o religiózní otázky a vyptával se jí na mnohé záležitosti ohledně katolické víry. Teprve v průběhu rozhovoru zjistila, že dotyčný muž je členem židovské náboženské obce. Projevil přání přijmout křest a konvertovat ke katolicismu. – Blahoslavený Andrýsek tudíž použil Žida, aby mohl přijít na pomoc ženě v její choulostivé situaci. Tím nám Andrýsek ukazuje, že je naplněn láskou ke všem, tedy i k Židům. Mučednické dítko z Rinnu tudíž není překážkou pro usmíření Židů s námi, jak se nám lživě namlouvá, nýbrž je prostředníkem a přímluvcem i za ně.

- 49 -

12. Místa připomínání památky Poutní místo Judenstein je asi dva kilometry od Rinnu. Samotný Rinn je dobře dosažitelný z Insbrucku nebo Hallu. Z Innsbrucku se autem přejede most jižně od nádraží směrem na Aldrans. Z autobusového nádraží také jezdí několikrát denně autobus do Rinnu nebo Judensteinu. Jízda trvá asi půl hodiny. V případě cesty z Hallu sjedeme z dálnice a pokračujeme po silnici směrem na Tulfes a odtud do Rinnu. Autobus do Rinnu jede několikrát denně z dolního náměstí v Hallu. Jízda trvá rovněž asi půl hodiny. V Rinnu navštívíme nejdříve kostel u hřbitova. Na severní zdi kostela poblíž apsidy a blízko hřbitovní kaple je památník, připomínající první místo pohřbení blahoslaveného mučednického dítěte. Stojí tam kaplička na způsob Božích muk s krásnou mozaikou, pod níž je zápis o vyzdvižení kostí v roce 1475 a jejich přenesení do kostela v Rinnu a později do Judensteinu. V důsledku pozdější stavby sakristie byl památníček z původního místa posunut trochu východněji. Podíváme-li se z tohoto místa na východ, můžeme na druhém břehu malého potoka vidět ve vzdálenosti asi dvaceti metrů stavení, které bylo podle tradice rodným domem blahoslaveného dítka. V původní hrázděné zadní stěně domu je dodnes vidět malé okénko. Dům dříve obýval kostelník. V kostele obce Rinn byly v letech 1475-1671 uloženy relikvie blahoslaveného dítěte. Tehdy gotický chrám Páně byl po rozšíření a barokizování nově vysvěcen roku 1780. Od Rinnu vede silnice do Judensteinu. Poutní kostel stojí na kraji lesíka a několik domů tvoří malou osadu stejného jména. Za velkým prostranstvím je studna s pramenitou vodou, jejíž sokl je ozdoben sochou blahoslaveného dítěte. Studna i velké prostranství nám dávají představu o velkých zástupech poutníků, kteří se zde scházeli zvláště při slavnostních příležitostech. Na západní straně kostela bývala pod štítem krásná mozaika blahoslaveného Andrýska s mučednickou palmou v ruce, obklopeného anděly. Mučednický kámen je uvnitř kostela po pravé straně namísto postranního oltáře. Nad ním visel nádherný obraz blahoslaveného Andrýska. Na levé stěně bývala stará tabule s řadou obrazů, ukazujících příběh martyria, a všude kolem votivní tabulky. Nástropní fresky představují zázrak kapek krve na ruce matky, martyrium dítěte (tento obraz je nyní zakrytý!), prodej dítka a jeho odvádění, a konečně i blahoslavené dítě v nebeské slávě. Relikvie blahoslaveného Andrýska už nejsou na hlavním oltáři; roku 1985 byly zazděny v zadní části kostela! Přesto však zbožní ctitelé ustavičně zdobí příslušné místo zvnějšku hlavní lodi tam, kde relikvie blahoslaveného dítěte spočívají v kostelní zdi. Zmíněné místo snadno najdeme, pokud se při odchodu z kostela obrátíme vlevo a obejdeme roh. Od judensteinského kostela vede silnice lesíkem k „horní vysokohorské cestě“. První dům vlevo u cesty je Grubingerhof. Dříve zde býval hostinec na staré horské silnici. Podle tradice zde pobývali Židé, odtud spatřili dítě, a vybrali si je ke krvavé oběti. Od domu se severním směrem táhne mírně se svažující louka, pod níž stojí Weiselhof, dnes často zvaný Andrýskův dvorec. Dům je postaven ze dřeva a ve své podstatné části pochází asi z roku 1430. Ve světnici tohoto domu byl Andrýsek svým poručníkem a kmotrem prodán. Dodnes je na její stěně vidět místo, kde býval kruh na řetěz, jímž musel být spoután muž, který zešílel. Dveře, ozdobené obrázkem blahoslaveného dítěte, jsou dnes hlavní vchodem do domu; dříve to byly ve zprávě o martyriu zmiňované zadní dveře, jimiž si Židé odvedli nevinné dítě a spěchali s ním přes louku k březovému lesíku.

- 50 -

Od Andrýskova dvorce jde široká pěšina kolem lesního kříže zpátky do Judensteinu. Cestou můžeme dobře sledovat průběh bývalé staré vysokohorské silnice, vedoucí východně kolem judensteinského kostela. Do vesnice Ampaß se dostaneme z Hallu nebo Aldransu. Ampaß byl odedávna považován za jednu z nejstarších farností v údolí Innu. Vesnice leží při staré římské a solné cestě, vedoucí z Hallu přes Brennerský průsmyk na jih. Dnes je archeologickým průzkumem prokázáno, že již v ranných křesťanských časech stál na místě dnešního farního chrámu malý kostelík. Farní kostel v Ampaßu je zasvěcen svatému Janu Křtiteli. Má překrásnou polohu na malém návrší nad vesnicí při úpatí pahorku. Od hřbitovní zdi je nádherný výhled táhlým údolím na staré solné město Hall. Na samém temeni návrší stojí další věž s velkým zvonem. V podzemí věže je kaple s mariánským obrazem, kterou lidé z okolí rádi vyhledávají. Bývalý kanovnický dům, dnes farní úřad, stojí trochu níže stranou pod kostelem jako solitér v krásné poloze. Zde často pobýval Hippolyth Guarinoni, zbožný a učený lékař z Hallu. Ampaß je bytostně provázán s Rinnem uctíváním blahoslaveného Andrýska, protože odsud začala zářit sláva jeho martyria. Z Ampaßu se přes Aldrans znovu dostaneme do údolí řeky Innu. Na půl cesty mezi Aldransem a Innsbruckem budeme míjet bývalý knížecí zámek Ambras. Těsně za dálničním podjezdem nás po odbočení dovede silnice na místo, kde stávala stará kaple, postavená na památku zázraku tří kapek krve na ruce Andrýskovy matky. Před asi 25 lety byla bohužel při rozšiřování silnice stržena. Starobylé opatství Wilten leží na okraji města Innsbruck. Ve vestibulu nádherného klášterního kostela stojí socha obra Haymona, bájemi opředeného stavitele kláštera. Haymon přišel do zdejšího kraje z Bavorska a v souboji zabil obra Thyrsa. Jako pokání za svůj čin vystavěl klášter Wilten. Socha představuje obrovitého muže s jazykem obludy v ruce. Tehdy se totiž v nedaleké strži usadil drak a ohrožoval stavbu kláštera. Statečný Haymon jej zabil. Jak vyplývá z příslušného nápisu, Haymon zemřel roku 878 jako prostý mnich. V archivu kláštera Wilten jsou uloženy vzácné rukopisy, mezi nimi i takové, které dokládají židovskou vraždu hošíka Andrýska z Rinnu v roce 1462. V bezprostřední blízkosti klášterního kostela stojí poutní bazilika Marie pod čtyřmi sloupy. Nedaleko odtud býval římský vojenský tábor Veldidena (odtud jméno Wilten). Podle tradice již v římské době křesťanští vojáci uctívali mariánskou sochu pod čtyřmi stromy na místě, kde dnes trůní obraz Matky Boží. Nádherný chrám Páně v rokokovém slohu byl tyrolským zemským farářem Franzem de Paula Penzem, stavitelem mnoha dalších kostelů, zřízen v letech 1751-1755, tedy v době, kdy papež Benedikt XIV. blahořečil mučednické dítě z Rinnu. Na postranním oltáři je krásný obraz blahoslaveného Andrýska. Severně od Hallu směrem k pohoří leží vesnice Absam, proslulá zázračným zjevením obrazu Matky Boží. Zázrak zjevení se udál asi sedm měsíců po svazku, který roku 1796 uzavřely čtyři tyrolské stavy s Božským Srdcem Ježíšovým. Bylo to v časech nejvyšší tísně pro Tyrolsko, protože Napoleonova armáda se několik málo let po zločinné zednářské revoluci v Paříži 1789 začala nebezpečně blížit k hranicím země. Nyní následuje zaručená zpráva o zázračném zjevení obrazu Matky Boží v Absamu: 17. ledna 1797 se dcera sedláka Rosina Pucherová v rodičovském (dodnes stojícím) domě v Absamu právě zabývala šitím. Když náhodou vzhlédla od práce a podívala se proti zapadajícímu zimnímu slunci, náhle na okenním skle spatřila tvář Matky Boží. Nikdy dříve nebyl tak překrásný obraz k vidění. Vyrovnal se prastarým obrazům Matky Boží, které jsou uctívány na mnoha místech (např. v polské Čenstochové). Byl však bezbarvý a připomínal mědirytinu. Tvář Marie byla krásně oválná s vyklenutým obočím, měla rovný nos a malá ústa. Hlava byla trochu skloněna na pravou stranu a ovinuta dvojitým závojem. Na pravém oku bylo zřetelně vidět slzu. Výraz tváře byl smutný i přívětivý současně.

- 51 -

Na příkaz biskupa byl obraz prozkoumán na univerzitě v Innsbrucku, kde tehdy vládl duch osvícenství. Když se okenní tabulka navlhčila vodou, obraz zmizel, ale při oschnutí se znovu vrátil. Žádnou metodou nebylo možné obraz z okenní tabulky odstranit, ani poléváním kyselinami, ani broušením. Věda nedokázala podat vysvětlení pro vznik a trvání obrazu. 2. dubna 1797, po zázračném zjevení obrazu, dosáhli Tyrolané u Spingesu v Jižním Tyrolsku velkého vítězství nad nepřítelem, který byl především nepřítelem náboženství a dobrých mravů. Francouzské vojsko bylo infikováno duchem bezbožnosti Francouzské revoluce, a tak před těmito vojáky nebylo jisté nic posvátného, ani samotná Nejsvětější svátost v tabernáklech chrámů. Jistá hrdinská dívka, posilovaná pevnou vírou, nasadila svůj život na obranu kostela ve Spingesu: postavila se na hřbitovní zeď a zabránila nepřátelským Francouzům vstoupit do svatyně. Šlo o Katharinu Lanzovou, zvanou dívka ze Spingesu, prostou služebnou v domě jednoho sedláka. Dlouho se nevědělo, kdo ta odvážná dívka byla, protože ze skromnosti své tajemství skrývala. Teprve ve vysokém věku je prozradila knězi, kterému sloužila jako hospodyně. Vítězství ve Spingesu bylo tehdy zcela jednomyslně připisováno přímluvě zázračného zjevení Matky Boží v Absamu. Zázračný obraz z Absamu byl 24. června 1797 (na svátek sv. Jana Křtitele) se souhlasem církevní vrchnosti lidem slavnostně přenesen do farního kostela a vystaven k uctívání. Nachází se tam dodnes na pravém postranním oltáři a je vyhledáván mnoha věřícími. Před obrazem se udála také početná zázračná uzdravení. Od druhé světové války byl rovněž pod pravým okem Matky Boží pozorován líbezný obličej Jezulátka. Absam je dnes největším poutním místem Severního Tyrolska, jehož krásný farní kostel je zasvěcen archandělu Michaelovi. Před milostným mariánským obrazem ustavičně hoří svíce a téměř nikdy není bez zbožných návštěvníků. Matka Boží tehdy plakala, protože krátce poté byla její svatyně v italském Loretu ostudně zhanobena. V únoru 1797 vyraboval Napoleon tamější poutní baziliku včetně pokladnice a ctihodnou sochu nechal odvézt do Paříže. Matka Boží z Absamu dnes pláče, protože jí nade vše milovanému blahoslavenému Andrýskovi z Rinnu bylo způsobeno tak křiklavé bezpráví, jak jsme si výše ukázali. Na závěr ještě navštívíme chrám svatého Karla u Voldersu, v jehož blízkosti dnes vede dálnice. K chrámu se dostaneme po silnici z Hallu směrem na Schwaz a po přejetí řeky Innu odbočíme vpravo. Na začátku horské silnice stojí chrám svatého Karla Boromejského, překrásný klenot barokního stavitelství s nádechem orientální nádhery. Chrám osobně projektoval Hippolyth Guarinoni. Měl být zřízen ke cti trojjediného Boha a svatého Karla Boromejského, a současně sloužil jako smírný kostel za početné krvavé násilnosti, spáchané v dřívějších dobách na staré horské silnici. Je možné a pravděpodobné, že se Guarinoni při projektování kostela nechal inspirovat orientálně ovlivněnou bazilikou svatého Antonína v Padově s jejími osmi kopulemi, dvěma zvonicemi a dvěma věžičkami na způsob minaretu. My již víme, že jako student medicíny a svobodných umění několik let v Padově pobýval. Základní kámen kostela sv. Karla Boromejského byl položen 2. dubna 1620 v přítomnosti vysokého duchovenstva i členů rakouského císařského domu. Guarinoni osobně řídil stavbu a pracoval na ní také jako zedník pod jménem „mistr Pölten“. Během stavebních prací se 24. července 1620 udál zázrak: Na svahu nad staveništěm se náhle uvolnil velký kamenný blok a hrozil rozdrtit dole po cestě projíždějící vozy včetně lidí i koní. Zbožný dělník (byl to mistr Pölten) hlasitě zvolal: „Zadrž ve jménu Božím!“ Na to se obrovitý kámen na chvíli zastavil, než se ohrožení dostali do bezpečí, a teprve poté se s ohlušivým duněním zřítil do údolí. Na památku této události byl kus skály osazen do výklenku v předsíni kostela. Dodnes se mu říká „kámen poslušnosti“. Část zříceného skalního bloku byla použita na podezdění kazatelny.

- 52 -

Interiér chrámu je nádherně vyzdoben. Většinu krásných maleb a fresek vytvořil Martin Knoller, proslulý tyrolský barokní malíř, rodák ze Steinachu na Brenneru. Obrazy představují převážně scény ze života světců. Za zvláštní zmínku stojí desková malba v předsíni kostela, zobrazující mladistvého Guarinoniho před svatým Karlem Boromejským, a dále hlavní kostelní freska velebení svatého Karla Boromejského uprostřed andělů a svatých. Slavnostní konsekrace kostela připadla na 25. červen 1654. Guarinoni se slavnostního dne již nedožil. Pokojně zemřel o několik týdnů dříve, na svátek Nejsvětější Trojice 31. května 1654, tedy v den, kdy se také pořádala každoroční procesí k poctě blahoslaveného Andrýska z Rinnu. Guarinoniho tělesné pozůstatky jsou spolu s manželkou Helene von Spieß a oběma kněžskými syny uloženy ve zdejším kostele. Chrám svatého Karla Boromejského, jehož stav ohrožoval vliv počasí i půdní vlhkost, byl v letech 1977-1988 velkým nákladem zrenovován z podnětu tyrolské provincie servitů. Prostředky na renovaci poskytla veřejná místa i soukromí dárci. Dnes je ovšem mnohem více ohrožen jiný duchovní památník nezapomenutelného Guarinoniho: Veřejná úcta blahoslaveného Andrýska z Rinnu, které se po staletí těšil ze strany Církve i celé země. Nechť je nám příklad ušlechtilého Hippolytha Guarinoniho pomocí a pobídkou k použití všech prostředků na prosazení duchovního obratu k čestnému uznávání našeho milovaného dítka, blahoslaveného Andrýska z Rinnu.

- 53 -

Rodný dům blahoslaveného Andrýska z Rinnu blízko vesnického kostela (východně od kostelní apsidy). Pokojík, v němž se Andrýsek 26. listopadu 1459 narodil, je vlevo v přízemí. Za ním je kuchyně s kdysi otevřeným ohništěm. Za kuchyní je dosud k vidění původní dřevěná stěna domu se dvěma malými okýnky. Dům dříve obýval kostelník.

- 54 -

Weiselhof neboli Andrýskův dvorec při „horní vysokohorské silnici“, postavený kolem roku 1430. Původní jádro stavby je dosud do značné míry zachované. V tomto domě bydlela matka se svým Andrýskem po náhlé smrti otce. Místnost, v níž byl Andrýsek prodán, je vlevo od vchodových dveří. Dvorec je dodnes obývaný a obhospodařovaný.

- 55 -

Farní kostel v Ampaßu, k němuž po staletí přináležela obec Rinn. Ampaß je jednou z nejstarších farností v údolí Innu, a podél úpatí kostelního návrší vedla stará římská silnice. Snímek je pořízen z blízkosti fary. Samotná vesnice Ampaß leží vlevo dole. Levá věž s velkým zvonem stojí mimo vlastní kostel a skrývá v sobě kapli Panny Marie Pomocné.

- 56 -

Pomníček na místě původního hrobu umučeného dítěte na hřbitově v Rinnu (severně od kostela). Přesné místo hrobu se nachází tam, kde byla později ke kostelu přistavěna sakristie (na snímku na další straně). Svaté relikvie blahoslaveného dítěte spočívaly třináct let (1462 – 1475) na hřbitově v Rinnu.

- 57 -

Vesnický kostel v Rinnu. Původně gotický kostelík byl v 18. století rozšířen a barokně přestavěn. Zde byly uchovávány a uctívány relikvie blahoslaveného dítěte v letech 1475 – 1671. Rinn patří k farnosti Tulfes.

- 58 -

Grubingerhof, dříve hostinec na staré horské silnici. Na zadní straně domu je dodnes vidět arkýř, kterým Židé zpozorovali Andrýska, jak si hraje na louce. V tomto domě se Andrýskův kmotr často zdržoval a zde byl také uzavřen bezbožný obchod o vydání dítěte Židům.

- 59 -

Poutní kostel Judenstein, stavěný od roku 1670. Na jeho vybudování významně přispěli svými dary prostí lidé. Od roku 1671 se v kostele nacházejí relikvie blahoslaveného Andrýska.

- 60 -

Mučednický kámen (Judenstein) v kostele, na něm stojící soška blahoslaveného dítěte. Na stěně nad kamenem je obraz umučeného dítěte se dvěma anděly. První anděl mu přináší lilii, druhý podává mučednickou palmu a korunu. (Snímek pochází z doby před červencem 1985.)

- 61 -

Početné votivní tabulky jako svědectví úcty lidu i poděkování za účinné přímluvy blahoslaveného Andrýska.

- 62 -

Hlavní oltář s relikvií ve výklenku nad tabernáklem (z doby před červencem 1985).

- 63 -

Nově osazená tabule na kostelní stěně v místě, kde byly roku 1985 zazděny relikvie blahoslaveného Andrýska. Text nápisu je lživý a hrubě urážlivý pro Církví blahořečeného mučedníka. Kříž je příznačně dole místo nahoře (symbolická řeč zednářů). Zde odpočívá nevinné dítě Andrýsek z Rinnu, který byl podle tradice roku 1462 zavražděn neznámými lidmi. Jeho smrt byla po staletí podsouvána projíždějícím Židům jako rituální vražda. Toto tehdy časté a zcela neprokázané obvinění vedlo k tomu, že Andrýsek byl mylně považován za mučedníka víry. Dítě Andrýsek zde sice nespočívá jako mučedník církve, ale jakožto nabádavá připomínka mnoha dětí, které se do dnešních dnů staly obětí násilí a zanedbávání. S nimi se všemi vešel Andrýsek do věčné radosti Boží.

- 64 -

Barokní soška blahoslaveného Andrýska, která až do roku 1985 stála na Židovském kamenu.

- 65 -

Farní dvůr bývalého kanovnického domu v Ampaßu. K farnosti Ampaß patřila do roku 1721 i obec Rinn. Z Ampaßsu se pak začala šířit sláva mučednického dítěte Andrýska. Často tudy kráčel Hippolyth Guarinoni, velký ctitel blahoslaveného dítka a zasloužilý badatel historie jeho života.

- 66 -

Mozaika v budově někdejšího soudu v Hallu, kde Guarioni od roku 1601 bydlel. Na obraze přijímá Matka Boží slib sodála. U nohou má obrázek kostela svatého Karla.

- 67 -

Kostel sv. Karla ve Voldersu. Roku 1620 (za třicetileté války) byl stavěn Hippolythem Guarinonim na počest Nejsvětější Trojice a svatého Karla Boromejského, k vysvěcení došlo 1654. Stavebník kostela je v něm pohřben se svými dvěma kněžskými syny. Mezi klášterem a kostelem vedla stará horská silnice vzhůru do Rinnu. V popředí řeka Inn s údolní dálnicí.

- 68 -

- 69 -

Mědirytina na předchozí straně od Gottharda Uhrschalla (z knížky „Židovský kámen“) znázorňuje nevinné mučednické dítě Andrýska z Rinnu, který byl po důkladném prozkoumání příslušných dokumentů blahořečen papežem Benediktem XIV. 15. prosince 1752. Andrýsek byl předtím již po staletí lidem uctíván jako svaté dítko. Na rytině je blahoslavené dítě, sedící na obláčku a obklopené svatozáří. V ruce drží palmovou ratolest, symbol mučednického vítězství. Andělé s dětskými obličeji obklopují malého mučedníka. Osm andělů kolem Andrýska nám má připomenout blaženosti, z nichž osmá zní: „Blahoslaveni, kteří protivenství trpí pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské“ (Mt 5, 10). Vlevo dole vidíme na rytině kámen martyria, na němž byl 12. července 1462 chlapec ve věku dvou let a sedmi měsíců ukrutně umučen z nenávisti vůči Kristu. Kámen, který se nyní nachází v lodi později nad ním vystavěného poutního kostela, se pro odpornou vraždu nazývá Židovský kámen, protože vrahy byli Židé a jako takoví byli také dobře známi mnoha vesničanům z Rinnu. Třináct let poté, co byl zahájen proces se židovskými vrahy Šimona z Trientu, svědčili v něm také někteří vesničané z farnosti Ampaß a poznali mezi nimi vrahy blahoslaveného Andrýska z Rinnu! Na kamenu leží tři nože jako nástroje martyria. Podle dochované tradice se na vraždě přímo podíleli tři Židé. Srp se svazkem obilí nám připomíná zázračnou událost se třemi kapkami krve, které skanuly na ruku Andrýskově matce, když právě ve chvíli jeho zavraždění pracovala na poli. Klobouk stříbrňáků na kamenu upomíná na zrádného poručníka a kmotra dítěte, který je za tuto částku vydal židovským obchodníkům. Když chtěl poručník peníze vysypat na stůl, proměnily před očima všech přítomných v suché listí, načež zrádce zešílel. Lidová tradice jednohlasně vypráví o obou výše zmíněných událostech. Zcela vlevo na obrázku je vidět strom – podle tradice to byla bříza – na nějž zločinci pověsili vykrvácenou a ukřižovanou mrtvolu umučeného dítěte. Takto je našla matka po zoufalém hledání. Bůh způsobil, že na bříze bylo listí v létě i v zimě stále zelené, dokud strom neporazil nerozumný pasák koz. Při svém činu utrpěl těžké zranění a na jeho následky předčasně zemřel. Vpravo vidíme rov na hřbitově v rodném Rinnu. Mučednické dítě bylo s velkou úctou pohřbeno při severní straně kostela. O třináct let později pak jeho kosti vyzdvihli a uctivě je umístili v kostele na čestném místě. Po celou dobu, kdy zde relikvie mučednického dítěte spočívaly, byl kostel cílem mnoha procesí. Vlevo na obrázku nedaleko od břízy je kříž a studna. Kříž upomíná na první památné místo u mučednického kamenu. Kříž byl na svátek Nejsvětější Trojice roku 1475 vysvěcen opatem z kláštera Wilten během prvního slavnostního procesí s relikviemi. Císař Maximilian I. při lovu procházel roku 1507 kolem místa vraždy. Vyptával se na přítomnost pamětního kříže a dozvěděl se o martyriu dítěte i o velkých zázracích, které způsobilo. Císař tím byl dojat, rozhodl o zřízení kaple, a také na její postavení schválil značné peníze. Ke stavbě kaple ovšem tehdy nedošlo, protože peníze zpronevěřil muž, pověřený tím úkolem. Se stavbou poutního kostela, jak jej vidíme uprostřed obrázku, se začalo teprve zhruba 200 let po smrti umučeného dítěte. Prvním významnějším darem na postavení kostela byl odkaz zbožného a učeného Hippolytha Guarinoniho, velkého ctitele blahoslaveného dítka. Tento velice vážený muž byl lékařem královského dobročinného ženského ústavu v Hallu. Guarinoni žil v době třicetileté války a několik let po jeho smrti začala obec Rinn se stavbou kostela. Potřebné peníze vynesly sbírky po celé zemi. Roku 1670 byl kostel dokončen. Roku 1671 pak relikvie blahoslaveného dítěte slavnostně přenesli z Rinnu do Judensteinu. Roku 1678 byl kostel brixenským biskupem vysvěcen ke cti nevinného dítěte,

- 70 -

uctívaného lidem jako mučedník a povýšeného na zemského patrona. Blahoslavené dítě bylo také uctíváno jako patron habsburského panovnického domu. Pro zástupy poutníků k Judensteinu byla zřízena studna, která dodnes existuje opodál kostela.

Zmenšená reprodukce titulní strany knihy Hadriana Kembtera, uložené v jezuitské knihovně v Innsbrucku.

- 71 -

Dodatek Modlitby a duchovní cvičení pro zbožné ctitele blahoslaveného Andrease z Rinnu (Zde jsou příslušné, církevně schválené modlitby a litanie v německém originále, které z pochopitelných důvodů nepřekládám; pozn. překl.) ***

Gebete und Andachtsübungen für fromme Verehrer des seligen Andreas von Rinn Eigenmesse des seligen Andreas von Rinn, unschuldiges Kind und Märtyrer, für den 12.Juli. Approbiert von Benedikt XIV. am 15.12.1752. - Duplex majus. Introitus (Ps. 8,3) Aus dem Munde von Kindern, Säuglingen, o Gott, verschaffst Du Dir Lob, Deinen Feinden zum Trotz. Ps.8. O Herr, unser Herr, wie wunderbar ist doch Dein Name allüberall auf Erden. Ehre sei dem Vater und dem Sohne und dem Heiligen Geiste. Kirchengebet O Gott, Du Wiederhersteller der Unschuld, für dessen Namen das selige unschuldige Kind Andreas von ungläubigen Juden nach grausamsten Martern getötet worden ist: gewähre uns, wir bitten Dich, daß wir durch seine Fürsprache und Verdienste unberührt von den Ansteckungen dieses Lebens zum himmlischen Vaterland zu gelangen vermögen. Der Du lebst und herrschest. Lectio (Apoc. 14,1-5) Lesung aus der Geheimen Offenbarung des hl. Apostels Johannes. In jenen Tagen sah ich das Lamm auf dem Berge Sión stehen, und bei ihm Hundertvierundvierzigtausend, die Seinen Namen und den Namen Seines Vaters auf ihren Stirnen geschrieben trugen. Und ich hörte eine Stimme vom Himmel her wie das Rauschen vieler Wasser und wie das Rollen gewaltigen Donners. Und die Stimme, die ich hörte, klang wie von Harfenspielern, die auf ihren Harfen spielten. Sie sangen ein neues Lied vor dem Throne und vor den vier lebenden Wesen und den Ältesten, und niemand konnte das Lied singen als jene Hundertvierundvierzigtausend, die erkauft sind von der Erde. Sie sind es, die enthaltsam lebten und jungfräulich geblieben sind. Sie folgen dem Lamme wohin es geht. Sie sind erkauft aus den Menschen als Erstlinge für Gott und das Lamm. In ihrem Munde ward keine Lüge erfunden: denn ohne Makel sind sie vor dem Throne Gottes. Graduale (Ps. 63) Wende nicht Dein Angesicht von Deinem Kinde, o Herr; denn ich bin betrübt, eilends erhöre mich. Habe acht auf meine Seele und befreie sie, entreiße mich meinen Feinden. Alleluja, alleluja. Ps.112 Lobet, ihr Kinder, den Herrn! Lobpreiset den Namen des Herrn! Alleluja.

- 72 -

Evangelium (Matth. 18) In jener Zeit traten die Junger zu Jesus und fragten ihn: „Wer ist woht der Grösßte im Himmelreich?“ Da rief Jesus ein Kind herbei, stellte es mitten unter sie und sprach: „Wahrlich, ich sage euch, wenn ihr euch nicht bekehrt und werdet wie die Kinder, so könnt ihr nicht in das Himmelreich eingehen. Wer klein wird wie dieses Kind, der ist der Größte im Himmelreiche. Und wer ein solches Kind in Meinem Namen aufnimmt, der nimmt Mich auf. Wer aber einem von diesen Kleinen, die an Mich glauben, Ärgernis gibt, dem wäre besser, daß ihm ein Mühlstein an den Hals gehängt und er damit in die Tiefe des Meeres versenkt würde. Wehe der Welt um der Ärgernisse willen! Ärgernisse müssen zwar kommen; aber wehe dem Menschen, durch den Ärgernis kommt! Wenn dir deine Hand oder dein Fuß zum Ärgernis wird, so haue sie ab und wirť sie von dir! Es ist besser für dich, daß du verstümmelt oder Iahm in das Leben eingehest, als daß du mit zwei Händen oder zwei Füßen ins ewige Feuer geworfen werdest. Und wenn dir dein Auge zum Ärgernis wird, so reiß es aus und wirf es von dir. Es ist besser für dich, daß du mit einem Auge ins Leben eingehest, als daß du mit zwei Augen ins höllische Feuer geworfen werdest. Habet acht, daß ihr keines von diesen Kleinen gering schätzet; denn ich sage euch: ihre Engel schauen immerfort das Angesicht Meines Vaters, der im Himmel ist. Offertorium O Gott, Ungerechte erhoben sich wider mich, und die Versammlung der Mächtigen stellte meinem Leben nach und nicht hatten sie Dich vor ihrem Angesichte. Stillgebet Heilige, o Herr, die Dir geweihten Gaben, und auf die Fürsprache des unschuldigen Kindes und Märtyrers Andreas reinige uns durch diesselben von den Makeln unserer Sünden. Durch unseren Herrn Jesus Christus. Communio (Matth. 18,4) Wer klein wird, wie dieses Kind, der ist der Größte im Himmelreich. Schlußgebet O Gott, zu dessen Verhöhnung gottlose Juden den unschuldigen Knaben und Märtyrer Andreas überaus grausamen Martern unterzogen haben: gib, daß Deine Gläubigen, die sein Gedächtnis auf Erden fromm begehen, die Frucht Deines Leidens im Himmel zu erlangen verdienen. Der Du lebst und herrschest.

- 73 -

- 74 -

- 75 -

Alte Litanei zu Ehren des seligen Andreas von Rinn Anmerkungen: Wenn in dieser Litanei und in dem nachfolgenden Gebet dem seligen Kind Andreas der Titel „heilig“ zugeteilt wird, so ist dies daraus zu erklären, daß diese Formulierungen aus der Zeit vor 1634 stammen. Erst in diesem Jahr wurde von Papst Urban VIII. die kirchenrechtliche Unterscheidung zwischen „heilig“ und „selig“ eingeführt - Statt der Anrufung „Für unsere weltliche Obrigkeit“ wurde früher gebetet „Für den Landesfürsten und Obern“.

Herr, erbarme Dich unser. Christus, erbarme Dich unser. Herr, erbarme Dich unser. Christus, höre uns. Christus, erhöre uns. Gott Vater vom Himmel, erbarme Dich unser. Gott Sohn, Erlöser der Welt, Gott Heiliger Geist, Heiligste Dreifaltigkeit, ein einiger Gott, Heilige Maria, bitte für uns, Heilige Gottesgebärerin, Heilige Jungfrau der Jungfrauen, Heiliger Andreas von Rinn, Du Kind der Gnade, Du Liebling der Vorsehung, Du Zierde des Vaterlandes, Du Licht der Kirche von Rinn, Du Schutzpatron deiner Gemeinde, Du Spiegel der Unschuld, Du Zuflucht der Sünder, Du Trost der Bedrängten, Du glorreicher Himmelsknabe, Du wunderbarer Märtyrer, Du getreuer Fürsprecher bei Gott. bitte für uns. Wir bitten dich, erhore uns: Fíir das Vaterland, wir bitten dich, erhöre uns. Für unsere weltliche Obrigkeit, Für die Seelenhirten und Priester, Für die Schäflein und Untertanen, Für alle deine Verehrer und Pflegekinder, Daß Gott uns bewahre vor dem Unglauben, Vor Sünde und Laster, Vor Ärgernis und bösen Beispielen, Vor dem unversehenen Tode, Vor allen geistlichen und leiblichen Übeln, Daß uns Gott gebe die Standhaftigkeit im Glauben, Eifer in der Liebe, Wachstum in der Tugend, Eine selige Sterbestunde, Den zeitlichen und geistlichen Segen des Himmels, Durch deine Auserwählung, Durch deine Verratung, Durch deine grausame Marter, Durch die drei Blutstropfen auf der Hand deiner Mutter, Durch deine Schmerzen,

- 76 -

Durch deine Tränen, Durch dein unschuldiges Blut, Durch deinen seligen Tod, Durch dein herrliches Begräbnis, Durch deine heiligen Reliquien, Durch die wunderbare Lilie auf dem Grabe, Durch deine Herrlichkeit bei Gott, Durch deinen seligen Aufenthalt bei dem Lamme Gottes, O Du Lamm Gottes, das Du hinwegnimmst die Sünden der Welt, verschone uns, o Herr. O Du Lamm Gottes, das Du hinwegnimmst die Sunden der Welt, erhöre uns, o Herr. O Du Lamm Gottes, das Du hinwegnimmst die Sunden der Welt, erbarme Dich unser, o Herr. Christus höre uns. Christus erhöre uns. Herr, erbarme Dich unser. Christus, erbarme Dich unser. Herr, erbarme Dich unser.

- 77 -

Antiphon. Unser Gebet, o Herr, gelange durch die Verdienste deines hl. Martyrers Andreas zu Dir als ein wohlriechendes Opfer vor deinem Angesichte, und sei Dir angenehm; es steige zu Dir empor mít Wohlgeruch. Viele Trübsale sind der Gerechten Anteil, und aus allen diesen hat sie der Herr erlöst; Er erhielt alle ihre Gebeine, keines wird aus denselben zu Schanden werden. V: Bitte für uns, o heiliger Märtyrer und unschuldiger Knabe Andreas. R: Auf daß wir würdig werden der Verheißungen Christi. Lasset uns beten! Allmächtiger Gott, verleihe uns, daß wir durch die Fürbitte deines seligen Märtyrers und unschuldigen Kindes Andreas von allen Widerwärtigkeiten des Leibes und bösen Gedanken des Gemütes gereinigt werden. Durch Christus, unseren Herrn. Amen. Gott dem Allmächtigen, der seligen Jungfrau Maria, dem hl. Kinde Andreas, wie auch dem ganzen himmlischen Heer sei Lob, Ehre und Preis zu allen Zeiten. Amen. Die Seelen alier Gläubigen mögen durch die Barmherzigkeit Gottes im Frieden ruhen. Amen. Altes Gebet beim Marterstein O heiliger Andreas, du glorreicher Märtyrer von Rinn! Der du auf diesem Stein, den wir zu deiner Verehrung besuchen, dein unschuldiges Blut vergossen, dein zeitliches Leben in bitterer Marter beendet und deinen unbefleckten Geist Gott dem Herrn aufgeopfert hast: Wir bitten dich demütig durch alle die Martern, Schmerzen und Peinen, die du auf diesem Stein von dem grausamen Juden um Christi willen erlitten und ausgestanden hast, du wollest unser als arme Sünder vor dem Angesichte Gottes eingedenk sein, damit wir durch deine heiligen Verdienste und treue Fürbitte vor allen Übeln des Leibes und der Seele beschützt und erhalten, in aller Trübsal, Angst und Not gestärkt, in der Tugend frommen Wandel und guten Werken befördert werden. In der Stunde unseres Hinscheidens wollest du uns, o hl. Märtyrer Andreas, wider die Anfechtungen des bösen Feindes treulich und hilfreich beistehen, unsere Seele aber zu den Freuden des himmlischen Vaterlandes führen und begleiten. Amen. Gott dem Allmächtigen, Maria, der seligen Jungfrau, dem hl. Kinde Andreas, wie auch dem ganzen himmlischen Heer sei Lob, Ehre und Preis zu allen Zeiten. Amen. Die Seelen aller Gläubigen mögen durch die Barmherzigkeit Gottes im Frieden ruhen. Amen. Andere Litanei zum seligen Märtyrer Andreas von Rinn Herr, erbarme Dich unser. Christus, erbarme Dich unser. Herr, erbarme dich unser. Christus, höre uns. Christus, erhöre uns. Gott Vater vom Himmel, erbarme Dich unser, Gott Sohn, Erlöser der Welt,

- 78 -

Gott Heiliger Geist, Heiligste Dreifaltigkeit, ein einiger Gott, Heilige Maria, bitte für uns, Heilige Gottesgebärerin, Heilige Jungfrau der Jungfrauen, Seliger Andreas von Rinn, Du begnadigtes Kind, Du unschuldiges Kind, Du wundertätiges Kind, Du makelloses Opfer für Christus, Du glorreicher Märtyrer, Du Beschützer der christlichen Kinder, Du Trost der Bedrängten, Du Helfer der Kranken, Du Ruhm unseres Vaterlandes, Du Zierde der Kirche von Rinn, Du mächtiger Fürbitter bei Gott, Wir armen Sunder, - wir bitten dich, erhöre uns. Bei deiner Taufunschuld, Bei deinen Tränen, Bei deinem schmerzlichem Leiden, Bei deinem unschuldigen Tode, Bei deiner Herrlichkeit im Himmel, Daß du die heilige Kirche in unserem Vaterlande beschützest, Daß du die Feinde der heiligen Kirche abwehrest, Daß du uns in der Einheit des Glaubens bewahrest, Daß du unsere Kinder in der heiligen Unschuld erhaltest, Daß du uns Geduld im Leiden erwirkest, Daß du uns im Kampfe gegen alle Versuchung beistehest, Daß du allen Kranken und Notleidenden Hilfe bringest, Daß du unser im Leben und im Tode eingedenk seiest, Daß du uns die ewige Seligkeit erflehest, O Jesus, Du Lamm Gottes, das Du hinwegnimmst die Sünden der Welt. - Verschone uns, o Herr. O Jesus, Du Lamm Gottes, das Du hinwegnimmst die Sunden der Welt, - erhöre uns, o Herr. O Jesus, Du Lamm Gottes, das Du hinwegnimmst die Sünden der Welt, - erbarme Dich unser, o Herr. Herr, erbarme Dich unser. Christus, erbarme Dich unser. Herr, erbarme Dich unser. V: Bitte für uns, o seliger Märtyrer Andreas. R: Auf daß wir würdig werden der Verheißungen Christi. Lasset uns beten! O Gott, du Wiederhersteller der Unschuld, um dessen Namen willen der selige Andreas von ungläubigen Juden unter grausamsten Martern getötet worden ist: wir bitten Dich, verleihe uns durch seine Verdienste, daß wir unberührt von den Ansteckungen dieses Lebens zum himmlischen Vaterlande zu gelangen vermögen.

- 79 -

O Gott, zu dessen Verachtung gottlose Juden den unschuldigen Knaben und Märtyrer Andreas überaus grausamen Martern unterzogen haben: gib, daß Deine Gläubigen, die sein Gedächtnis auf Erden fromm begehen, die Frucht Deines Leidens im Himmel zu erlangen verdienen. Der Du lebst und herrschest mit Gott dem Vater in der Einigkeit des Heiligen Geistes, Gott von Ewigkeit zu Ewigkeit. Amen. Gebet beim Marterstein für besondere Anliegen Glorreicher Märtyrer Andreas! Gott der Herr hat dir die besondere Gnade erwiesen, dich in den Tagen deiner kindlichen Unschuld von dieser bösen Welt zu nehmen, dich durch den Martertod Seinem eingeborenen Sohne ähnlich zu machen und dir die Krone der ewigen Herrlichkeit zu verleihen. Darum nehrne ich vertrauensvoll meine Zuflucht zu dir, o bevorzugter Freund Gottes! Ich bitte dich, sei eingedenk jener Trauer, die dein kindliches Herz empfunden, als dich die grausamen Mörder vom Hause weggeschleppt; erinnere dich jener bitteren Qual und Todespein, welche du unter ihren Händen ausgestanden hast, und trage Mitleid auch mit meiner Bedrängnis. Ich bin hierhergekommen an den Ort und zu dem Stein, auf dem du gelitten, und von wo du zur ewigen Seligkeit eingegangen bist. Ich bin hierhergekommen, um dich um deine Fürbitte anzuflehen. leh klage dir alles Leid, das mich so sehr bedrückt...(hier nenne man mit eigenen Worten sein Anliegen). Du hast schon so vielen, die hier gebetet haben, von Gott Hilfe und Trost erlangt. Ach, laß mich nicht ungetröstet von dieser Kirche weggehen. Ich bitte dich herzinniglich, erflehe mir heute vom göttlichen Heiland, für den du dein Blut vergossen, Er möge in der Güte und Erbarmung Seines heiligsten Herzens dieses Leiden von mir hinwegnehmen, wenn dies mir zum Heiíe gereicht. Ist es aber sein heiligster Wille, daß ich es noch ferner trage, so erbitte mir von Seinem allmächtigen Herzen die Gnade, daß ich es nach Seinem Beispiel geduldig, gottergeben und standhaft trage, dadurch meine Sünden abbüße, mir Verdienste für die Ewigkeit sammle und einst mit Ihm droben im Himmel den Lohn dafür erhalte. O seliger Andreas von Rinn, bitte für mich. Amen. Gebet für gemeinsame Anliegen O seliger Andreas, du glorreicher Märtyrer von Rinn, der du um des Namens Jesu willen dein unschuldiges Blut vergossen, dein Leben in bitteren Qualen geendet und deinen Geist unbefleckt in die Hände deines Schöpfers gegeben hast. Der Herr hat dieses Opfer in Gnaden angenommen und dich in die Freiheit und Herrlichkeit Seines Sohnes, des makellosen Lammes, versetzt. Wegen deiner Unschuld und deines Martertodes bist du ein Freund Gottes und darum vermag dein Gebet viel bei Gott. Deswegen kommen wir voli Vertrauen zu dir und tragen dir unsere Anliegen mit Andacht vor: Erflehe uns vor allem die Gnade, unser Herz stets frei von aller Sunde zu bewahren und in Unschuld und Reinheit des Leibes und der Seele vor Gott zu wandeln. Was wir gesündigt haben, bereuen wir von ganzem Herzen; möge uns Gott um deiner Leiden willen alles gnädiglich verzeihen und die wohiverdienten Strafen von uns abwenden.

- 80 -

Bitte Gott, daß Er uns in unserer Traurigkeit tröste, in unseren Leiden stärke, uns in Geduld und kindlicher Ergebung bewahre und uns einst im Gerichte barmherzig und gnädig sei. Erflehe allen Kindern, welche heute so großen Gefahren ausgesetzt sind, die Bewahrung der Unschuld, Eingezogenheit im Wandel und Gehorsam und Liebe gegen ihre Eltern und Erzieher. Erwirke den Eltern die Gnade, ihre Kinder in Heiligkeit und Unschuld zu erziehen, sie sorgsam zu überwachen, sie vor der Sunde, dem größten Unglück, zu bewahren und ihnen mit einem wahrhaft christlichen Leben und tugendreichem Beispiele voranzugehen, damit sie mit ihren Kindern einst den ewigen Lohn erhalten. Beschütze die Heimat, in der du geboren, und ihre Umgebung vor allen Feinden der Gefahren des Leibes und der Seele. Betě für dein und unser so teures Vaterland Tirol, daß Gott Sein Volk im wahren Glauben erhalte, die Feinde der heiligen Religion demütige und deren boshafte Anschläge und Verführungen zunichte mache, die Sünder bekehre, die Lauen zu neuem Eifer und zur treuen Beobachtung der göttlichen Gebote führe, die Schwachen und Zaghaften kräftige, die Guten stärke und in ihrem Eifer erhalte, die geistliche und weltliche Obrigkeit zu allem Guten fiihre und erleuchte; und daß uns so Gott alle zu einem Volke mache, das würdig sei jenes hochheiligen Herzens, dem es sich in den Tagen der Gefahr öfter und stets zu reichem Segen geweiht hat. Laß endlich alle, die sich dir, o seliges Kind, anempfohlen haben, die Macht deiner Fürbitte erfahren, die Du durch deine Unschuld und heiliges Martyrium bei Gott erlangt hast. Amen. Rosenkranz zu Ehren des seligen Kindes Andreas von Rinn Vorbeter: Gegrüßest seist Du...und gebenedeit ist die Frucht deines Leibes Jesus. Seliger Andreas von Rinn, Du unser Schutzpatron. Nachbeter: Bitte für uns an Gottes Thron. Heilige Maria, Mutter Gottes, bitte für uns arme Sünder... In dieser Weise kann ein oder können mehrere Gesätzchen des Rosenkranzes zu Ehren des seligen Märtyrerkindes Andreas von Rinn gebetet werden. Novene zu Ehren der heiligen Mutter Anna und des seligen Andreas von Rinn Man betet neun „Gegrüßest seist, Du Maria“ im Andenken an die neun Monate, während der die hl. Mutter Anna die unbefleckt empfangene Jungfrau in ihrem Schoße trug. Dies wiederholt man durch neun Tage hindurch und bittet die hl. Anna, sie möge während dieser Zeit das selige Kind Andreas auf ihren Schoß nehmen. Und das selige Kind Andreas bittet man, es möge das betreffende Anliegen der hl. Mutter vortragen. Durch diese Noveně kann man große Gnaden erlangen. Novene für die großen allgemeinen Anliegen der Kirche und des Vaterlandes Heiliger Joseph, Schutzherr der Kirche und erwählter Schutzpatron unseres Vaterlandes Österreich, nimm das liebreiche Kind Andreas auf deine Arme und merke in deiner väterlichen Güte auf die Anliegen, die es dir im Namen von uns allen darbringt. Wir bitten dich besonders um die Widerherstellung der gottgewollten Ordnung in unserer Kirche und in unserem Vaterlande. Amen.

- 81 -

Heiligstes Herz Jesu, verherrliche Deinen treuen Diener Kaiser Karl von Österreich, auf daß er uns ein machtvoller Fürbitter in unseren Anliegen sei! Schmerzvolles, unbeflecktes Herz Mariä, nimm uns alle auf in die Liebe deines mütterlichen Herzens! Heiliger Nährvater Joseph und seliger Andreas von Rinn, bittet für uns, für die Kirche und das Vaterland. Amen.

- 82 -