Bílá architektura černé Ostravy

Bílá architektura černé Ostravy

29

Ostrava a její vinařské tradice Václav Cílek

Na Ostravě je zajímavé to, že v ní člověk může umřít hladem snadněji než ve většině historických měst. Rovněž se zde dá zbohatnout, protože město leží na průsečíku mezi velkým úspěchem a pořádným krachem. Je mírně šílené a jeho magie je jiného rodu než v Českém Krumlově. Když jsem byl v obchodě pro točené víno, tak mi nabídli výběr ze dvou místních odrůd – červené víno bylo z rybízu a bílé z hrušek. Musel jsem si ale přinést vlastní pet láhev. Váleli jsme ostravské víno po jazyku tak dlouho, až se nám přilepil na patro. Byla to asi pozdní sklizeň. Ostrava sahá tak dvacet metrů nad zem a zhruba tisíc metrů do podzemí. Pokud člověk vezme za základ architektury města orezlou šachetní jímku naplněnou černým olejnatým rmutem, a pak si představí všechna ta bludiště porubů a chodeb, které jako pěnu dní na sobě nakonec nesou slupičku města, pak Ostrava odzdola nahoru je třikrát vyšší než New York s Empire State Building nebo Paříž s Eiffelovou věží. Tyto budovy se už už dotýkají nebe, ale nikdy se ho nedotknou. Ostrava si každý den sahá na dno a je to přirozené. Když si pomyslíme na nějaké běžné město, tak vidíme ulice, domy, sem tam nějaký park. Když si představíme Ostravu, tak nejdřív spatříme samé pískovce, jílovce a uhelné sloje. Je to masa horniny, obří sendvič sedmdesáti uhelných cyklů. Nad tím jako nad černou petrolejkou plane oheň a pohybují se těžké stroje. Teprve pak člověk uvidí lidi a jejich domovy, nálevny a obchody. Ostrava je nabitá energií, město drak-kamenožrout pohlcující uhlí a v akordu červeni a černi tvořící plameny… Periodicky přichází krize a odsekává dračí hlavy. Drak Chcípáček pak někde v koutě celé roky neviditelně regeneruje jako ještěrka, která ztratila ocas. Lidé mezitím pijí, sázejí a z toho, co by jinde považovali za chronickou formu beznaděje, vytvářejí zvláštní svobodu drsné veselosti. Žádné podobné město – ztepilá vyzývavá, tančící černoška s jedním vypíchlým, krvavým okem – u nás naštěstí neexistuje. Jedna Ostrava stačí, pro krásu i pro zoufalství.

31

Architektura a Ostrava Martin Strakoš

K Z černých bud vyroste krásnější Ostrava. Překrásná Ostrava v zelených ulicích, kde budou domov mít ostravští horníci! Milan Kundera, spisovatel a bývalý básník

32

rajina Ostravska není zrovna z těch, které si zapamatujeme na první pohled. Je mírně zvlněná pahorky a uprostřed protkaná řekami, pramenícími v nedalekých horách. Řeky nejsou kvůli znečištění vhodné ani k rekreaci, a pro nedostatek vody ani k dopravnímu využití, i když idea vodní cesty Odra – Dunaj pořád slouží k oživování tezí o možné světovosti Ostravy, hypoteticky se nacházející na březích Baltského i Černého moře. Zemědělské využívání ne příliš úrodné krajiny, rybníky, strouhy a mlýny byly hlavní obživou chudého kraje, rozděleného mezi Moravu a Opavské i Těšínské Slezsko. Venkovský svět bez sentimentu převrstvil rychlý nástup průmyslu v průběhu 19. století a jeho následující rozvoj ve 20. století. Kdysi bukolickou krajinu dnes zdánlivě bez ladu a skladu pokrývá tu hustá, tu řídká síť rychlostních silnic a ulic, tramvajových a železničních tratí, hal, panelových sídlišť, skladovacích a továrních areálů, rodinných i činžovních domů, stromů a jiné zeleně, hald, polí a luk, rybníků, skládek i mokřin. Ani žádný výrazný materiál, třeba stavební kámen, který by se zde mohl těžit, nebyl místu dán jako vstupní výhoda. Navíc Ostravsko po většinu své vědomé historie od 13. až do 19. století oscilovalo mezi výraznějšími společenskými a kulturními středisky – nedalekými městy Opavou a Těšínem, centry Opavského a Těšínského Slezska. Vzniklá industriální krajina dodnes fascinuje návštěvníky velkoměsta, vyrostlého během života několika generací bleskovým americkým tempem. Básnickou jeho podobu zachytil ve výpovědi hlavní postavy románu Žert spisovatel Milan Kundera v protikladu ostravské nové a především odumírající staré periférie: „…celá ta nekončící ostravská periférie, v níž se v prapodivném skladu mísí fabrika s přírodou, pole se smetišti, lesíky s haldami, činžáky s venkovskými staveními mne zvláštním způsobem přitahovala a vzrušovala, …vnímal jsem téměř s vášní tu divnou krajinu a snažil se přijít na kloub jejímu duchu, snažil jsem se pojmenovat slovy to, co dává této krajině složené z tak různorodých prvků jednotu a řád, …šel jsem kolem idylického domku obrostlého břečťanem a napadlo mne, že sem patří právě proto, že

Martin Strakoš / Bílá architektura černé Ostravy

se naprosto nehodí k oprýskaným činžákům, které stojí v jeho blízkosti, ani k siluetám těžních věží a komínů a pecí… Byl jsem vzrušen těmito objevy nepatřičností, nejen že jsem v nich viděl jednotícího jmenovatele této krajiny.“ Následně Ludvík Jahn ve svých úvahách pokračuje: „…uvědomoval jsem si, že právě proto, že sem nijak nepatřím, musím tu být, v tom úděsném městě nepatřičností, v městě, které svíralo do bezohledných objetí vše, co je si cizí.“ A role architektury v takovém objetí? Ke zhmotnění promyšlených prostorových a hmotových kompozic, dotvořených strukturními částmi v podobě architektonických prvků a detailů, se Ostravsku zprvu nedostávalo energie. Styly, jimiž popisujeme vývoj evropského umění a architektury – románský sloh, gotika, renesance, baroko a klasicismus, se zde, až na výjimku, zásadními díly neprojevily. Nevelký trojlodní gotický kostel sv. Václava v Moravské Ostravě je tou nejstarší a zároveň nejvýznamnější památkou na předindustriální minulost města, neboť zřícenina hradu v sousední Slezské Ostravě je v důsledku destruktivních zásahů uplynulých dvou staletí spíše připomínkou na historickou existenci hradu a turistickou kulisou, se sukem autentických zdí bez výraznějších původních architektonických prvků. Ve výčtu následuje Stará radnice (dnes Ostravské muzeum) s jádrem ze 16. století. Tuto skupinu doplňuje několik venkovských zámků, z nichž zámek v Zábřehu byl nedávno opraven, zatímco torzům dvou zámků v Kunčicích nad Ostravicí a v Polance nad Odrou hrozí právě nyní demolice. Zámek v Třebovicích, v němž žila sochařka Helena Scholzová-Železná, byl v 50. letech minulého století zbořen. Samozřejmě sem patří i dřevěná architektura, typická pro chudší regiony. Z ní se také mnoho nezachovalo. Vzácný dřevěný kostel sv. Kateřiny v Hrabové z poloviny 16. století ke škodě památkového fondu Ostravy roku 2002 vyhořel. Aspoň že byla postavena jeho replika. Ani dřevěná sýpka z Heřmanic se nezachovala na svém místě. Byla koncem 70. let minulého století rozebrána a v roce 1980 znovu složena ve skansenu v Rožnově

pod Radhoštěm. Jediná v Ostravě dosud dochovaná šindelová střecha staré kamenné sýpky ve Svinově se právě nyní, pokud nedojde k její urychlené opravě, pomalu prohnívá k zániku. Soubor doplňuje ještě skupina několika původně venkovských kostelů: barokní kostel v Třebovicích nebo kostely na pomezí pozdního baroka a klasicismu ve Slezské Ostravě (kostel sv. Josefa), ve Staré Bělé (kostel sv. Jana Nepomuckého), Plesné (kostel sv. Jakuba) a přestavěný kostel sv. Mikuláše v Porubě. Toť v kostce vše, co charakterizuje nevelkou a architektonicky v širším měřítku nevýraznou produkci na území dnešní Ostravy až do 19. století. Ani první polovina věku strojů a páry se nestala dobou výrazného architektonického rozvoje. Tehdejší stavby průmyslového i obytného charakteru z větší míry zanikly. Zásadním reprezentantem se jeví vila – respektive zámek ve Vítkovicích, postavený v letech 1847-1848 stavitelem Antonem Krausem pro občasné návštěvy majitelů železáren, později sloužící jako sídlo generálního ředitele firmy. Letos byl otevřen po razantní rekonstrukci jako reprezentační centrum vedení společnosti Vítkovice Holding. Nejcennější je sloupová síň s původním dřevěným schodištěm, obnovená litinová arkáda v zahradním průčelí a nevelký litinový pavilon přenesený do zahrady z provizorního umístění u vysokých pecí. V druhé polovině „dlouhého“ století páry a železa se stalo Ostravsko tavicím kotlíkem národů a nejrůznějších sociálních vrstev. Tyto rapidní demografické změny, způsobené vzrůstem těžby uhlí a výroby železa, zrušením poddanství, nástupem ostatního těžkého průmyslu a zlepšením zdravotní péče, zapříčinily rychlou urbanizaci a rychlé propojování doposavad řídké vesnické a maloměstské zástavby celého Ostravska do složitého celku. V téže době se v architektuře výrazně počaly prosazovat nové materiály, jakými byly železo, posléze od počátku 20. století i beton, různé materiály na bázi asfaltu, eternit a podobně. Nové dopravní prostředky a s nimi související stavby vnášely do měst a příměstských části odlišné měřítko. Dělo se tak zprvu chaoticky, bez výraznějších regulačních zásad. U průmyslových a obytných staveb se hledělo hlavně na užitek, ale i estetická kritéria hrála svou úlohu, byť většinou u náročnějších domů nebo veřejných staveb – kostelů, synagog, nádraží nebo škol. Budoucí velkoměsto tak na jedné straně rostlo v duchu humanistického snu o osvobození lidstva z věčné bídy pomocí zázraků techniky, na druhé straně ukazovalo, že ony zázraky dokážou člověka a jím vytvořenou staletou krajinu zničit a proměnit v neži-

votný shluk odvalů, výsypek, skládek, hald, průmyslových objektů a provizorních obytných sídlišť. Potřeba dát obcím a městům Ostravska patřičný řád, který by zamezoval bezuzdné exploataci krajiny, se objevila nejprve v myšlenkách o získání městských práv původně malých obcí, rostoucích do podoby velkých celků s ambiciózní obecní samosprávou. Tomu napomáhalo postupné prosazování demokratického politického zřízení v poslední třetině 19. a na počátku 20. století. To byl první pokus o emancipaci Ostravska jako svéprávného politického centra, s patřičnou pozorností k otázkám architektury a urbanismu. Nové Vítkovice jako protipól výrobních provozů zdejších železáren se měly po roce 1876, kdy se generálním ředitelem stal Paul Kupelwieser, který zahájil výstavbu obce, stát racionálním obrazem soužití zaměstnanců a místního vedení velké firmy, propojené bezprostředně se zájmy říše. Za jeho působení se zde prosadil vídeňský architekt August Kirstein návrhem kostela sv. Pavla, uskutečněným v letech 1880–1886, místní stavitel Hans Ulrich, pracující ve stavebním oddělení železáren, zase projektoval závodní hotel nebo tržnici. Přitom bylo zřejmé, že majitelé Vítkovických železáren i další podnikatelé bydleli raději mimo Ostravsko. Týkalo se to nejen Rothschildů, ale i Hanse Wilczka a dalších. Pro zdejší pobyty si Rothschildové zakoupili zámek v nedalekých Šilheřovicích. Nestalo se tedy to, co je typické pro jiná průmyslová města, že vedle sebe koexistovalo bydlení dělníků, vedení firmy i jejího majitele. Pro Ostravsko bylo typické sousedství dělnických sídlišť a středního managementu, ten nejvyšší těch největších firem sídlil obvykle ve Vídni. Architektonicky výpravné stavby soukromých sídel vznikaly zprvu za jeho hranicemi. Například ani Hansi Wilczkovi nestál Slezskoostravský hrad za zvýšený zájem. Raději dal pro své bohaté umělecké sbírky zrestaurovat hrad Kreuzenstein v Dolním Rakousku, kam mimo jiné převezl část původních architektonických prvků z rozpadávajícího se ostravského hradu. Pozornost se od 80. let 19. století přikládala výstavbě nových a výstavných kostelů i kulturních objektů. Nejprve katolická církev budovala nové svatostánky: novorenesanční baziliku Božského Spasitele v Moravské Ostravě od Gustava Meretty z let 1883-1889 s interiérovým řešením od vídeňského Maxe von Festela, již zmíněný novogotický cihlový kostel sv. Pavla ve Vítkovicích, novobarokní kostel P. Marie Královny v Mariánských Horách z let 1903–1908 od Otokara Béma se secesními prvky v interiéru a další. Podobnou fází rozvoje si


33

prošla i zdejší židovská komunita, která si vystavěla nové synagogy v Moravské Ostravě, Přívoze i Vítkovicích. Evangelická církev k tomu přidala počátkem 20. století monumentální kostel v Moravské Ostravě podle návrhu Ludwiga Faigla a Karla Trolla. Národní komunity se připojily, když ztroskotala jednání o společném kulturním stánku, výstavbou svých domů: českého Národního domu z let 1892–1893 od pražského Josefa Srba, Německého domu z roku 1894 podle návrhu ostravského Felixe Neumanna a Polského domu z let 1899–1900, navrženého krakovským architektem Stanislavem BanPřipadala jsem si jako v říši divů. Maminko, těch krásných staveb, ta mohutná potrubí, drapáky (šíleně jsem před jedním uháněla a dělnící se mi smáli), železné stavby. Sváří se, jiskry létají, modrá světla oslňují oči, vrtačky rámusí a otřásají železem, drobné lokomotivy vozí hlínu, lidé křičí a nadávají, ale roste to. Oldřich Mikulášek, básník

34

drowským. K nejvýraznějším kulturním stavbám počátku 20. století patřilo novobarokní městské divadlo vídeňského architekta Alexandra Grafa, otevřené roku 1907. Architektonicky se jednalo převážně o variace na historismus, secese pronikala do utváření architektonických prvků a detailů v případě evangelického kostela, kostela v Mariánských Horách a výrazněji při utváření Polského domu a synagogy ve Vítkovicích. Nové jádro Přívozu, další prudce se rozvíjející obce, budované od roku 1895, vyjadřovalo snahu tamních měšťanů, aby vzniklo takové centrum budoucího města, které by svou architekturou a rozvržením ukazovalo, že město Přívoz zde se svými novoměšťany existuje odnepaměti. Zatímco ve Vítkovicích se uplatnili vídeňští tvůrci – kromě A. Kirsteina i Heinrich von Ferstel nebo místní Ludwig Fiala v racionalisticky komponované pravoúhlé uliční síti po vzoru průmyslových sídlišť Západu, Přívoz je unikátním příkladem uskutečnění urbanistických idejí Camilla Sitteho, zhmotněných v jím navržené regulaci nové zástavby i v budovách kostela a radnice. Příznačné je, že zatímco Sitteho kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Přívoze z let 1894–1899 představuje syntézu gotických forem s barokním prostorovým uspořádáním v duchu pozdního historismu konce 19. století, v případě přívozské radnice Sitte uplatnil formy odkazující k tereziánskému pozdnímu baroku. Pozvolna tak do tohoto industriálního souměstí na Ostravsku, zápasícího o život a městský ráz, pronikaly architektonické myšlenky i tvůrci nadregionálního


významu a souvislostí. Mezi jinými to byli žáci slavné architektonické speciálky profesora Otto Wagnera při Akademii výtvarného umění ve Vídni: Otokar Bém, František Fiala a především Wunibald Deininger. Jím navržené domy – zvláště hotel National v Moravské Ostravě – se staly příkladem neobiedermeieru, výrazného výtvarného a architektonického hnutí, odkazujícího ke zdánlivě idylickému životu první poloviny 19. století paradoxně těsně před vypuknutím první světové války. Pozornost zaměřená na Ostravsko souvisela s věhlasem Ostravsko-karvinského revíru jako Klondiku RakouskoUherska. Industrializace, která se projevovala jak pozitivně, tak ničivě, nutila zdejší obyvatelstvo a příslušné úřady i zastupitelské sbory, ovšem se značným zpožděním, aby se dožadovaly odpovídajících urbanizačních i architektonických zásahů ve prospěch zlepšení městského prostředí; prostředí, které by dobře reprezentovalo zde vytvářené bohatství. Mariánské Hory, Přívoz, Vítkovice, Slezská Ostrava, tyto obce usilovaly o získání městských práv, aby se vyrovnaly Moravské Ostravě, posílily své pozice vůči sousedním obcím a aby se staly zdrojem hrdosti svých převážně nedávno za prací přistěhovalých obyvatel. Městské ambice se projevovaly i v ambicích spojených s novou výstavbou. Vznikaly nové regulační plány (například i pro Mariánské Hory jej zpracoval C. Sitte), projekty na stavby nových kostelů, dělnických sídlišť, činžovních domů, mnohem méně však domů pro vyšší společenské kruhy. Vlastně prvními stavebníky náročnějších vil se stali samotní stavitelé, kteří zbohatli při výstavbě města. Nejvýraznějším příkladem byla vlastní vila stavitele Františka Grossmanna z let 1923–1924 s luxusním vybavením interiérů, situovaná naproti městskému hřbitovu Moravské Ostravy. Dalším důležitým krokem v utváření velkoměsta a v emancipaci celého Ostravska se stal vznik Československé republiky a následně na to v roce 1924 vyjednání vzniku Velké Ostravy. Tato nová Moravská Ostrava sloučila nedávno do městského stavu povýšené Vítkovice a Přívoz s dalšími obcemi v rámci tehdejších zemských hranic Moravy. Vše, co se nacházelo ve Slezsku, zůstalo zatím i z důvodu zemských hranic samostatné, byť například Slezská Ostrava tvořila s Moravskou živé souměstí. Vzniklo tak skutečné velkoměsto, které muselo najednou řešit velkoměstské problémy ve velkoměstském měřítku. Výstavba v centru se tehdy podruhé přiblížila evropským měřítkům, a to především v realizacích architektů z širšího zázemí střední Evropy: z Prahy, Brna, Vratislavi, Vídně a Berlí-

Otokar Bém, interiér Antonín Blažek, kostel P. Marie Královny v Mariánských Horách, 1903-1908

35

Stanislaw Bandrowski, Polský dům v Moravské Ostravě, 1899-1900


na. Odtamtud přicházely životodárné podněty, z nichž čerpalo město energii i ideje, jak rozehrát prostor, hmoty, prvky a detaily v architektonické symfonii, odrážející energii vytvářenou v symfonii průmyslu. Nejlépe se to podařilo vyjádřit v budově Domu umění pražských architektů Františka Fialy a Vladimíra Wallenfelse z 20. let, ve skupině obchodních domů přelomu Ostrava je třetím nejhloupějším městem světa. Prvním je od nepaměti Kocourkov. Druhým je Magdeburk, kterému tento titul přiřknul bájný hrdina Enšpígl, když se mu podařilo přesvědčit tamní obyvatele, že se před jejich zraky vznese do vzduchu. A třetím je Ostrava, již před čtrnácti lety měla zmizet centrální radniční věž, avšak zmizel jen maďarský iluzionista se dvěma miliony korun. anonymní komentátor

36

20. a 30. let a ve skupině rodinných domů a vil postavených ve 30. letech. Tyto vynikající realizace nebyly osamocené. Stačí si jen připomenout, že město uspořádalo v roce 1923 architektonickou soutěž na budovu Nové radnice. Tu vyhrál klasicizujícím návrhem brněnský architekt Vladimír Fischer, stavba však byla v průběhu realizace důvtipně pozměněna, protože původně zamýšlenou železobetonovou omítanou a tradičně pojatou věž nahradil ocelový, měděným plechem kapotovaný a prosklený maják vyhlídkové věže, který se stal skutečným symbolem velkoměstské a průmyslové Ostravy, s dominantami v podobě ocelových těžních věží. Druhá soutěž, uspořádaná také v roce 1923, se týkala návrhu výstavního pavilonu – Domu umění, o němž jsme se již zmínili. Také třetí soutěž na budovu městské spořitelny z roku 1927 přinesla městu hodnotnou stavbu v podobě Karlem Kotasem navrženého paláce. Ten se stal dalším příkladem kotěrovsky laděné moderny, tentokrát v pojetí nového klasicismu, typického pro 20. léta minulého století, jak o tom svědčí další díla od architektů Josefa Gočára (Angločeskoslovenská banka), Františka Vahaly (Justiční palác, Havlíčkovo nábřeží 24, 1924–1928), Bohumila Hypšmana (Československé továrny na dusíkaté látky, Chemická ul., 1926-1930), Karla Roštíka (Národní banka československá, Českobratrská 10, 1929–1932), Jaroslava Stockara-Bernkopfa (ředitelství Báňské a hutní společnosti, ul. 30. dubna 35, 1928–1929). Konzervativnější přístup ukazuje i zdejší jediné dílo architekta pražské katedrály sv. Víta Kamila Hilberta (palác Živnostenské banky, Nádražní 12, 1922–1924).


Dostávaly se sem ale i ohlasy různých nových směrů. Nejvýraznějším dílem bylo krematorium z let 1920–1925 od Vlastislava Hofmana na městském hřbitově Moravské Ostravy ve stylu jehlancového kubismu, nesmyslně zbořené koncem 70. let minulého století při přeměně hřbitova na park. Architektonický purismus nebo německá nová věcnost se projevovaly ve výstavbě vil, ale ve 20. letech převládal ve většině případů dekorativismus a nový klasicismus. Teprve koncem 20. let sem pronikl funkcionalismus v budovách nových obchodních domů, jakými byly ASO, Brouk a Babka (Karel Kotas, Smetanovo náměstí 8, 1928), Rix, nebo projev art deco – obchodní dům Textilia (Marie Frommerová, 28. října 56, 1928–1929). Příklad funkcionalismu nebo spíš střízlivé nové věcnosti je obchodní dům Bachner (Zámecká 18, 1932–1933) od německého architekta Ericha Mendelsohna. Výraznými příklady nového architektonického směru byly rovněž veřejné, kancelářské a obytné budovy nastupující generace architektů: například domy od Františka Stalmacha a Jana Svobody (Dům služby Baťa, Masarykovo náměstí, 1930–1931, nebo Nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců, Sokolská 51, 1933–1934), sokolovna od Miloslava Kopřivy (Sokolská třída, 1931–1932) a také obytné domy navržené Karlem Kotasem (domy Dělnické záložny, Veleslavínova 6–14, 1931–1932; obytný dům Severní dráhy Ferdinandovy, Sokolská 47, 1938–1939). Nejvýraznější díla však vznikla v oblasti výstavby vil a rodinných domů, byť tato skupina není příliš početná. Paul Engelmann si v rodinném domě manželů Guttmannových vyzkoušel skromnou variaci na vídeňskou vilu Margarety Stonborough, sestry filozofa Ludwiga Wittgensteina, s nímž uvedenou vilu navrhoval. Zásadní v rozvoji individuální výstavby byla role bratří Lubomíra a Čestmíra Šlapetových, jejichž stavby představují nejlepší příklady funkcionalismu 30. let. Platí to jak pro kubický dům manželů Urbánkových s vysunutou zimní zahradou, tak minimální domek Oldřicha Hrstky nebo již zmíněnou vilu právníka Eduarda Lisky z let 1935–1936. Její autor Lubomír Šlapeta tak v Ostravě navázal dialog s dílem svého učitele Hanse Scharouna, jednoho z předních představitelů meziválečného modernismu. Právě dílo Šlapetových nejvýrazněji potlačil vandalismus války. To dokládá i jejich nerealizovaný návrh ze soutěže na kulturní dům pro Moravskou Ostravu, uskutečněné v krizovém roce 1938. Budova, v níž se počítalo se sálem pro pořádání koncertů vážné hudby, se sály galerie výtvarného umění

37

Erich Mendelsohn, obchodní dům Bachner v Moravské Ostravě, 1932-1933


a s dalšími prostorami pro provozování kultury, zůstala v důsledku válečného běsnění jen na papíře. Široký kulturní rozměr architektury meziválečného desetiletí dokládají i osudy architektů. Například český architekt Karel Kotas (1894-1973) studoval jak u Leopolda Bauera ve Vídni, tak u Jana Kotěry v Praze. V polovině 20. let přišel do Moravské Ostravy jako dozor při stavbě Nové radnice. Zde se uplatnil i jako autor reprezentačních interiérů – primátorského salonu a podobně. Zapojil se do budování města. Jím navrženou městskou spořitelnu nebo obchodní dům Brouk a Babka jsme již zmínili. Ve 30. letech odešel za zakázkami do Prahy, ale ještě koncem 30. let se vrátil, aby navrhl palác Generálního ředitelství Severní dráhy Ferdinandovy (Prokešovo náměstí 5, 1939-1941) a sousední funkcionalistický obytný dům. Jiný okruh zastupuje Ernst nebo také Arnošt Korner (1888-?). Původem ze židovské rodiny v Uherském Brodě odešel studovat na vídeňskou Techniku. Zde se mimo jiné seznámil s Oskarem Kokoschkou. Počátkem 20. let se do obrazu Moravské Ostravy zapsal konzervativně pojatými paláci v duchu klasicismu. Následovala řada obytných celků v duchu art deco a expresionismu – namátkou pasážní domy v centru města a Jubilejní kolonie v Hrabůvce. Nebyl mu cizí ani modernismus, což nejlépe

dokládal obchodní dům RIX (v ul. 28. října). S nástupem nacismu však cítil, že jeho rodina je ohrožena, takže po vzoru bratra Emila nejspíše emigroval a jeho další životní osudy jsou dodnes neznámé. Vykolejení v podobě druhé světové války znamenalo přerušení uvedených směrů inspirace ze Slezska nebo Rakouska, zničilo naznačenou druhou cestu emancipace Ostravy jako svébytného architektonického centra. Po válce se navázalo na předválečnou výstavbu města, a to v intencích funkcionalismu, ale jisté restrikce, nejprve s ohledem na válečné škody a ekonomické těžkosti, posléze ideologického charakteru, architekturu výrazně proměnily. Po únorovém puči v roce 1948 se přikázaným zdrojem inspirace musela stát pouze a jedině architektura stalinského Sovětského svazu a jeho satelitů, což výrazně omezilo možnost uplatnění moderních architektonických koncepcí. Na jedné straně byla výstavba bydlení v sousedství továren zamítnuta a nahradila ji koncepce satelitních sídlišť umístěných v zeleni, na druhé straně se k tomu přidávala větší exploatace a devastace krajiny. Prvním satelitním sídlištěm se stalo Vzorné sídliště u Bělského lesa, které vzniklo na území Zábřehu nad Odrou a které se projektovalo od roku 1946. Dalším satelitem se mělo stát sídliště na území obce Poruby

38

Josef Gočár, Angločeskoslovenská banka (vpravo), 1923–1924, Ernst / Arnošt Korner, přístavba hotelu Palace (vlevo), 1929–1930


Lubomír a Čestmír Šlapetové, vila Eduarda Lisky ve Slezské Ostravě, 1935–1936

v Opavském Slezsku. Počátkem 50. let se však rozhodlo, že zde vznikne velké samostatné město, které nebude umístěné nad zásobami uhlí a které bude provětráváno čistým vzduchem ze zalesněného území na západ od aglomerace. Pod týmem architekta Vladimíra Meduny byla zahájena realizace výstavby socialistických měst na Ostravsku – budoucího Havířova, Karviné a především Nové Ostravy, tedy dnešní ostravské čtvrti Poruby, která měla nahradit stávající centrum města. Ideologickou stránku sovětizované architektury dokládá dobře Hlavní třída v Porubě, vhodná k prorežimním manifestacím a oslavování státní ideologie. Odvrácenou stranu ukazují mnohé haldy, rozeseté porůznu na území zbylé části města. Ideologicky oktrojovaná architektura socialistického realismu, v jejímž repertoáru samozřejmě nebyly vily a rodinné domy, se měla projevit nejlépe ve čtvrtích pro pracující – měla tedy vytvořit paláce proletariátu a měla sloužit služebníkům režimu, ostatním byla zapovězena. Posléze se koncept Nové Ostravy, tedy téměř dvousettisícového města na západ od současného na katastru obce Poruby, ukázal jako nereálný. Od likvidace původního centra se upustilo a z Poruby se stal satelit, ovšem s kvalitním urbanismem a některými zajímavými celky. Ve výstavbě se však nadále pokračovalo, a to nejen v Porubě a okolí, nýbrž

i jižně od Moravské Ostravy v Zábřehu a Hrabůvce, tedy v části označované jako Ostrava-Jižní město. Kromě Poruby patří k významným dílům třeba současný Dům kultury města Ostravy od Jaroslava Fragnera a kolektivu z let 1954–1961 (28. října 124), příklad klasicizujícího pojetí architektury jako varianty k socialistickému realismu s některými projevy bruselského stylu v interiéru. Město získalo bohatou síť silnic, nejednou na úkor městskosti, vznikaly veřejné budovy, opět ohlasy jiných, lepších děl odjinud. Namátkou zmiňme hmotově monumentální, avšak v detailu nezvládnutý vítkovický Palác kultury a sportu (v současnosti ČEZ Aréna, Ruská 135) z let 1978–1986, jehož autor, bratislavský Vladimír Dědeček se zaměřoval na takovéto kompozice – například sídlo Slovenské národní galerie v Bratislavě nebo Vysoká škola zemědělská v Nitře. Ojediněle zazářila nějaká výrazná stavba, ale protože vznikla mimo hlavní kulturní centra, zapadla a musí být po letech objevována – třeba vítkovické železniční nádraží od pražského architekta Josefa Dandy z let 1963–1967 představuje v celku i detailu vynikající příklad bruselského stylu. Totéž se dá říci o budově ostravského hlavního nádraží od Luboše Laciny a Vlasty Douši. Architektonické vize spojené s kulturou zůstaly převážně jen v myslích a na papíře. Zčásti byla sice provedena v letech 1967–1971 přestavba


39

40

dnešního Divadla Antonína Dvořáka podle návrhu Ivo Klimeše, ale její hlavní část – přestavba hlavního průčelí – se neuskutečnila. Architektonická řeč I. Klimeše se v divadelním ostravském prostředí prosadila teprve při rekonstrukci a dostavbě Divadla Jiřího Myrona z let 1979-1986. V tomto případě se však nahrazovalo staré divadlo po požáru divadlem novým. Uvažovalo se ještě o vzniku samostatné budovy Opery, soutěžilo se koncem 50. let o návrh, ale v průběhu 60. let zájem o realizaci ze strany vedení strany a města pozvolna utichl. O další stavbě v oblasti kultury se přemýšlelo v souvislosti s pořádáním dvou ročníků bienále Sympozia prostorových forem v letech 1967 a 1969. Tehdy se uvažovalo, že by v sousedství Komenského sadů vznikla galerie zaměřená na sochařskou tvorbu. Návrh Bronislava Firly a rakouského sochaře Barnabase von Sartory vyhlížel nadějně, ale ze záměru také sešlo, což tehdy souviselo s nástupem husákovské normalizace. V současnosti na uvedeném pozemku přímo v sousedství Nové radnice vznikla developerská představa o luxusním bydlení, architektonicky ovšem podřízená vnějšímu zdání o tom, co znamená slovo luxusní a co architektura. Ani návrh Ivo Klimeše na výstavbu samostatné koncertní haly pro Janáčkovu filharmonii z konce 60. let a následně přepracovaná verze nedospěly k realizaci. Přišla politická a společenská normalizace, likvidace svobody a samostatného uvažování. Vše se podřídilo okupaci nakloněné klice v komunistické straně a s tím přišel i konec iluzím o Ostravě jako o kulturním městě. Rekapitulace 60. let v ostravské architektuře, tak významných pro českou kulturu? Vzniklo několik zajímavých obytných budov i částí sídlišť, dvě pozoruhodná nádraží, pár zajímavých kancelářských budov (Černá perla v Porubě a sídlo VOKD v Gregorově ulici). Zajímavé výsledky přinesl pokus o symbiózu moderního sochařství s architekturou, ale realizovalo a zachovalo se toho pramálo. Spíše zlomky. Normalizace 70. a 80. let znamenala nárůst panelové výstavby sídlišť. Méně než v předchozích desetiletích se hledělo na úroveň architektury. Ta se stala zbytečnou. Společenský úpadek a represe se vepsaly i do podoby tehdejší architektury, často spíše stavební produkce. Jen několik zajímavých staveb ještě v první polovině 70. let vneslo do městského prostoru něco z étosu předchozího desetiletí – například budova Hlavního nádraží od Lubomíra Laciny a Vlasty Douši. Kulturní oblast stagnovala a až na rekonstrukci Divadla Jiřího Myrona od I. Klimeše se stěží dá hovořit jen o několika dalších vý-


razných architektonických počinech. Byla to dostavba areálu Vysoké školy báňské v Porubě s kruhovou posluchárnou nebo porubský krytý plavecký stadion od pražského architekta Antonína Buchty z let 1980-1987 s náznaky nastupujícího postmodernismu (ul. Generála Sochora). Naopak výrazně pokračovala devastace starších architektonických děl, rozpadalo a demolovalo se Sitteho jádro Přívozu. Mizela řada architektonicky pozoruhodných historizujících a secesních domů v centru města. Zbořeno bylo i jedinečné kubistické krematorium od Vlastislava Hofmana, výrazná ztráta nejen z hlediska ostravské architektonické kultury, nýbrž ztráta v měřítku celoevropském. Svědčí to o nezájmu drtivé části společnosti a o neschopnosti rozlišit kvalitu od balastu a o kvalitu se nějakým způsobem zasadit. I poučenější obyvatelé města rezignovali na možnost jakékoli ochrany cenných architektonických památek. Ty, které byly zničeny v důsledku těžby uhlí, jako tomu bylo v případě Slezskoostravského hradu, pokračujícími devastačními „budovatelskými“ zásahy ničili jejich obnovovatelé ve snaze prakticky je využít. V areálu hradu tehdy s podporou strany zbořili zbytky hradeb a bašty a na daném místě vybudovali nevzhlednou stavbu diskotéky, zvanou Rotunda (sic!). I barbarský zásah byl v oněch 80. letech s klidným svědomím prezentován jako kulturní využití architektonického dědictví! Mimochodem, onen objekt v 90. letech natolik zchátral, že musel být posléze také zbořen, a dnes je na daném místě ne příliš kvalitní nápodoba původní situace – linie hradby a bašty, provedená z kamenných drátokošů. Po revolučním vzepětí koncem roku 1989 nebylo zřejmé, jaký vývoj Ostravu čeká. Tušilo se, že průmysl projde nějakou proměnou, ale že během ní budou zasypány všechny ostravské šachty, že vyhasnou vítkovické vysoké pece, vychladnou mnohé pece koksárenské a zanikne řada strojírenských výrob, to očekával málokdo. Ostrava ztratila mnohé ze svého sebevědomí a ocitla se ve vzduchoprázdnu. Město v těchto letech hledalo a dosud hledá nový obsah. Druhou stránkou uvedeného vývoje bylo, že se razantně zlepšilo zdejší životní prostředí, že ubylo smogu a začala se zdůrazňovat zeleň, obklopující mnohé obytné části města. Že se jednalo mnohdy o nálety a nepříliš kvalitní porosty nejrůznějších průmyslových lokalit a hald, o tom se již tak často nemluví. Památková péče pak s ohledem na větší otevřenost vůči dědictví historismu, secese a stylově pluralitní tvorby první poloviny 20. století a také v obavě před pokračující plošnou likvidací architekto-

František Fiala – Vladimír Wallenfels, Dům umění v Moravské Ostravě, 1923-1926

nicky cenných staveb vypracovala návrhy městských památkových zón. Vláda následně roku 1992 vyhlásila městskou památkovou zónu v Moravské Ostravě a v roce 2003 i v případě Sitteho Přívozu, v I. a II. obvodu Poruby a v jádru průmyslových Vítkovic. Postupně ustávalo budování sídlišť, naposledy přehuštěného sídliště na Dubině. Počátkem 90. let se navíc rozpadl Stavoprojekt Ostrava a architekti začali působit v pro ně zcela novém prostředí – v samostatných projekčních kancelářích. V 90. letech se v ostravské architektuře objevují naplno ohlasy západoevropského postmodernismu. Mimo to se v utvářeném postmoderně hodnotově různorodém prostředí prosazují i jiné tendence. Postmodernismus se sakrální symbolikou se prosadil u objektu evangelického sboru z let 1992–1995 podle projektu slovenského architekta Maria Žitňanského, poněkud rozpačitý je výsledek postmoderního řešení kostela sv. Cyrila a Metoděje olomouckého architekta Tomáše Černouška v Pustkovci, postaveného v letech 1997–1998. Řada realizací z té doby však trpí buďto nedotažením návrhu nebo nekvalitním provedením. Tak třeba Divadlo loutek od architektů Petra M. Hájka a Gabriely Minářové z let 1996–1999: na přání tehdejších představitelů města musel být návrh radikálně zmenšen, aby se ušetřily

peníze, ačkoli to znamenalo negativní zásah do funkčnosti budovy. Vypuštěny byly odpočinkové místnosti pro herce, druhá scéna i restaurace, která měla sousedit s vestibulem. V současnosti se proto musí řešit nedostatky ve funkčnosti stávající budovy přístavbou objektu a na špatné rozhodnutí, které bezprostředně tuto kulturní stavbu poškodilo, se již dávno zapomnělo. A to je jedna z mála novostaveb kulturního obsahu hodných toho, abychom ji zmínili jako architektonicky zajímavou. Až do tohoto desetiletí totiž drtivě převládala nevkusná stavebnická produkce všeho druhu, neuměle napodobující postmoderní formy. Přitom postmodernismus jako opravdu živé architektonické a umělecké hnutí se vztahuje k 70. a 80. letům minulého století, takže česká náklonnost k němu vypovídá o přetrvávajícím zpoždění zdejšího společenského vědomí oproti dění v západní Evropě a v jiných částech svobodného světa. Po roce 2000 Ostrava přece jen aspoň něco ze svého handicapu dohnala. Ukazují se pozvolné výsledky toho, že obyvatelstvo může svobodně cestovat a získávat informace, že poznává, co je pouhou nápodobou a co je hodnotné. Ustupuje pozvolna obava z neznámého, objevují se budovy, akcentující kvality materiálů, jednoduchých tvarů, nových technologií. Zatím se takové stavby objevují spíše v oblasti privátních realizací, kde


41

Josef Danda, železniční nádraží Ostrava-Vítkovice, 1963–1967

42

lidé vyjadřují své vlastní estetické nároky. Zajímavá je z tohoto pohledu tvorba architektů střední generace – Radima Václavíka, Kamila Mrvy, Davida Wittasska, Tomáše Bindra a Jana Zelinky, Davida Kotka nebo Davida Průši. Radim Václavík v ateliéru ATOS 6 vytvořil několik variací na téma moderní vily, například ve Lhotce nebo ve Staré Bělé, současně vypracoval návrh na dostavbu Dedečkova sportovního paláce. Kamil Mrva, autor pozoruhodných dřevostaveb, navrhl se svým týmem areál minimalisticky pojatých řadových domů v Ostravě-Heřmanicích (Koněvova ul. a ul. V Korunce). Společně se pak oba architekti podíleli na dotvoření areálu přírodního koupaliště v Porubě, nejlépe doloženém stavbou Tropicobaru. Kombinace dřeva a kamene v průčelích a racionální rozvržení interiéru je příznačné pro řadové domy v centru Slezské Ostravy od Jana Havlíčka (Keltičkova ul.). V případě sídla firmy Bextra David Kotek vyjádřil dynamiku pozice v sousedství autostrády, v dostavbě sídla Krajského úřadu zase pracoval s kultivovaným interiérem. David Průša s ateliérem Platforma Ostrava se zase představil razantním přetvořením rodinného domu na sídlo firmy v Muglinově. Tým, který si říká Létající


inženýři, v čele s Tomášem Havlíčkem, rehabilitoval ve dvoře v centru města schovaný starý sklad na reprezentační prostory firmy, jimž se pro nepřehlédnutelné opláštění říká Šupináč. Důstojným sakrálním architektonickým dílem je v roce 2007 dokončený kostel sv. Ducha, zakomponovaný do sídlištní zástavby ze 60. let v Zábřehu. Jeho autor, brněnský architekt Marek Štěpán, využil jednoduché hmoty – ovál kostela a samostatně stojící hranolovou zvonici – s působením materiálů – omítaného tělesa lodi kostela a zvonice z pohledového betonu i prostupů hmoty k vytvoření kompozice, která by nebyla cizí danému prostředí a zároveň by odkazovala k duchovní úloze stavby. Dokonce i některé developerské počiny nesou známku usilování o architektonický výraz. Takovým celkem je přestavba sídla akciové společnosti Severomoravská plynárenská (Plynární 4 a 6), sestávající ze dvou rekonstruovaných staveb – kancelářské budovy podle návrhu architekta Romana Kuby a kolektivu (2002–2003) a protější haly, předělané na jídelnu podle projektu architektů Radka a Lady Kolaříkových (2003 až 2004), anebo loni dokončený administrativní areál The Orchard s hotelem Park Inn (ul. Hornopolní) od archi-

Václav Filandr, rekonstrukce a přístavba železničního nádraží Ostrava-Svinov, 2000–2007

tektů Aleše Vojtasíka, Marka Danyśe a spolupracovníků. V Ostravě se už několik let daří uskutečňovat architektonické výstavy celostátního významu, a to jak v prostorách Dolu Michal Národního památkového ústavu, tak ve výstavních síních Galerie výtvarného umění. V prostorách Klubu Fiducia se pořádají již řadu let architektonické přednášky. Vystoupili zde například historikové a teoretikové architektury Rostislav Švácha, Jan Tabor, Richard Biegel, Osamu Okamura, Karel Doležel, ale i architekti Josef Pleskot, Zdeněk Fránek, Jan Stempel a další. Zavedenými se staly i besedy na architektonická témata, například zaměřené na zachování Dolní oblasti Vítkovic, městských jatek nebo na problematiku architektonických soutěží. Památkový ústav jako první pořádal výstavu ve spolupráci s historikem architektury Jindřichem Vybíralem Zrození velkoměsta, což bylo doprovázeno vydáním knihy o architektuře Moravské Ostravy. Následně na to navázaly konference o moderní architektuře (1999) a o architektuře totalitních režimů (2002). Na Filozofické fakultě Ostravské univerzity se od 90. let vyučují dějiny umění, architektury i památková péče se zaměřením na industriální dědictví. Před něko-

lika lety začala působit na Fakultě stavební Vysoké školy báňské katedra architektury, na které působí i některé výrazné osobnosti celostátního významu, například Zdeněk Fránek, Petr Hrůša, Josef Kiszka a další. Ale ve veřejných stavbách kulturního dosahu, uskutečňovaných městem, krajem nebo státem, není zvýšení architektonické kultury příliš patrné. Jsou určité výjimky – třeba interiér Divadla Archa architektky Marcely Steinbachové nebo provozní budova Národního divadla moravskoslezského od Víta Klimeše, ale to je málo. Jako by všechny tyto složky samosprávy i státní správy byly imunní vůči kvalitní architektuře, která se v Ostravě spoře objevuje zatím jen v oblasti rodinných domů, vil, některých staveb pro podnikání a několika staveb sakrálních. Zásadní jsou však velké veřejné stavby, které dokládají i neodborné veřejnosti, že současná architektura vyjadřuje jiné hodnoty než místní stavební produkce nevalné kvality. Takovým dílem je třeba rekonstrukce a přístavba železničního nádraží Ostrava-Svinov z let 2000–2006 od ostravského architekta Václava Filandra, spojená s rehabilitací přednádražního prostoru. Tato „konzervativně“ pojatá high-tech architektura citlivě do-


43

Ivo Klimeš, Divadlo Jiřího Myrona – dvorní část s provazištěm, 1979–1986

44

tvořila a téměř ze zániku vyzvedla jedno z devastovaných míst Ostravy. A právě k posílení architektonické kultury by mohl přispět projekt Ostrava – Evropské město kultury 2015. Je třeba ale napsat – přispěje snad, možná, pokud ona kvalitní architektura najde své příznivce a přímluvce a pokud se podaří oslovit nebo přímo osvítit zodpovědné a vyléčit je z fobie, týkající se současné architektury, architektonických soutěží a vůbec hledání kvality nad rámec utilitárních a zištných stimulů. Možný ukázkový příklad se, zdá se, rodí v rámci revitalizace ostravské industriální památky v Dolní oblasti Vítkovic. Pokud se podaří uskutečnit přestavbu velkého plynojemu v sousedství vysokých pecí na kongresové centrum podle návrhu architekta Josefa Pleskota, pak půjde o důležitý krok ve změně místního nazírání na kulturní stavby a jejich architektonický rozměr. Přidáme-li k tomu veřejnou diskusi nad projektem novostavby vědecké knihovny podle návrhu architektů Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře, je to dobrý nástup v procesu emancipace ostravské architektonické kultury, o níž zatím můžeme hovořit pouze v uvozovkách a v budoucím čase. Opět se však přibližujeme k prahu, po jehož


překročení by se Ostrava vymanila ze schémat a vzorců, ovlivňujících její obraz na základě průmyslové minulosti města. To by byl důkaz, že se již odpoutala od konceptů 19. a 20. století a že našla nový smysl své existence, v jehož rámci dokáže naplňovat požadavky současnosti a zároveň nezastírá vlastní minulost a její architektonické projevy.

Bílá architektura černé Ostravy

Recommend Documents