Bezprecedentní útok proti prezidentovi Zemanovi ze strany slovenského serveru Denník N Bezprecedentní útok proti prezidentovi Zemanovi ze strany slovenského serveru Denník N (ex-SME) by měla řešit protestní nótou velvyslankyně ČR v Bratislavě, paní Livie Klausová! Útoky proti prezidentovi Zemanovi neberou konce. A je zajímavé, že do útoků se zapojuje především zpravodajská hydra, společnost MAFRA v Česku a servery SME na Slovensku. I když ne tak docela. Dnes už to není SME, ale Denník N. Což je truc-projekt bývalých zfašizovaných redaktorů SME, kteří na bojkot odešli ze SME poté, co tento list převzala společnost Penta. V Česku máme také takový jeden truc-projekt, všichni ho známe, server Echo 24, který sponzoruje skupina lidí okola pana Bakaly a pana Klenora a který vznikl z bývalých redaktorů Lidových Novin vedených Daliborem Balšínkem, kteří odešli na truc Babišovi. Ale dnes nebudeme prát špinavé prádlo v několika neckách, podíváme se na kauzu posledního útoku proti prezidentovi Zemanovi pouze z pohledu Denníku N. Čeština je krásná řeč. Má také mnoho přísloví. A napadá mne jich hned několik. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. To platí o vztahu výše jmenovaných médií k prezidentu Zemanovi dvojnásob. Pamatuji si, jak moje babička často používala takový slovní obrat, že někdo někomu nasazuje psí hlavu. Nasazování psí hlavy, tedy vykreslování nějakého člověka v těch nejhorších barvách, že je zlý a vůbec špatný, to začínám sledovat na kauzách prezidenta Zemana čím dál častěji a především, útoky přicházejí pořád ze stejných směrů. Hlavou do vrat, bum, rána. Hlavou do vrat, bum, rána. Hlavou do vrat, bum… a po určité době by měl člověk přijít na to, že něco je tu špatně. Ale u novinářů mainstreamu to tak nefunguje.
[FOTO] Prezident republiky Miloš Zeman Když totiž hlavou vrata neprorazí, tak namísto toho, aby začal přemýšlet o souvislostech, na truc si postaví vlastní vrata, gumová, a do těch poté mlátí hlavou o to intenzivněji. Říká se tomu „projev novinářského kreténismu“. Kreténismus je lidově řečeno „jednoduchost“. A o jednoduchosti myšlení redaktorů Denníku N si dnes popovídáme.
Každý den něco proti Zemanovi Miloš Zeman se vyjádřil pro Český Rozhlas v nejnovější kauze v tom smyslu, že nepovažuje inkluzi postižených dětí do školních kolektivů se zdravými dětmi za prospěšnou, a to ani pro jednu ze stran. Postižení jsou každý den konfrontováni s tím, že jsou postižení, tedy pomalejší, hloupější, retardovanější, mentálně zaostalejší a zdravé děti naopak jsou ve výuce zpomalovány, protože jak Zeman správně uvedl, rychlost kolony je jen tak rychlá, jak nejpomalejší je její nejslabší článek. A Denník N [1] tento výrok dal na úroveň pana Kotleby, což je v médiích na Slovensku ocejchovaný nácek, který se ale ve svobodných volbách stal hejtmanem Báňsko-bystrického kraje. Moje manželka je učitelka, tedy abych byl objektivní, středoškolská profesorka na gymnáziu. S prezidentem Zemanem v této věci souhlasí, přestože ho nevolila. A proč? Milí redaktoři Denníku N (doufám, že vám tento článek někdo pošle na email), inkluzivní vzdělávání z pohledu učitelky je cestou do horoucích pekel! To neříká pan Kotleba z Báňské Bystrice, to říká učitelka s praxí 22 let. Žena učila před mnoha lety jednoho studenta, který byl pomalejší. A tady je její svědectví. Student trpěl mentální retardací, lehkými formami spasmů a občas vykonal velkou potřebu do kalhot. Naprosto zde vynechám nechutné detaily, protože k postiženým lidem mám úctu a pochopení, chápu, že se chtějí integrovat do společnosti, ale také by měli oni pochopit, že ta integrace, páni novináři ze Slovenska, nemůže být na úkor zdravých studentů, tedy jak se dnes říká, na úkor majority. Ale řeknu vám pár situací, které mi dnes žena vyprávěla, když viděla v televizi ten mediální útok na Zemana a na to, co řekl a kvůli čemu ho média vláčejí.
Když v rámci inkluze student pokousá učitelku… Zmíněný student, před začátkem písemné práce z matematiky, přišel nepřipraven. Jeho asistentka totiž onemocněla a on musel do školy přijít sám. Přivezla ho místo toho sociální pracovnice a dovedla ho do třídy. Když manželka přišla do třídy a řekla, že tedy dnes si napíšou písemnou práci z matematiky, mladý hoch ve stresu a v situaci, která mu byla cizí a neznámá, dostal záchvat, křeče, chytil tzv. „tantrum“ (doufám, že víte, co to znamená) a za neskutečného řevu, házení židlí po třídě, svíjení se na zemi, se pomočil a vykonal i velkou potřebu do kalhot. Z písemné práce nic nebylo, protože zbytek hodiny moje žena strávila stabilizováním psychického stavu studenta (rozumějte držela ho veškerou svojí silou spolu s kolegou) a za pomoci dalšího přivolaného profesora z vedlejší třídy studentovi vytahovala zapadlý jazyk a lehce jí pokousal.
[FOTO] Je velký rozdíl mezi postiženým a problémovým dítětem, děti s tělesným postižením na vozíčku nejsou v kolektivech prakticky nijak hendikepováni, na rozdíl od dětí s mentálním postižením anebo asocializačním syndromem z rómských ghett Můžeme toto přejít mlčením a říct, že jde o extrém, o výjimku a že postižené děti výuku takto normálně nesabotují. Ale vyvedu vás z omylu. Existují dvě možnosti, jak funguje inkluzivní vzdělávání v České republice. A toto je svědectví učitelky, mé ženy a teď dobře poslouchejte, milí rodiče i drazí novináři: Buď učitelka nebo profesorka studenta s postižením ve třídě naprosto ignoruje a nezapojuje ho do výuky vůbec, žádné zkoušení u tabule před třídou, ani jiné interakce se třídou a nechává ho pracovat s asistentem někde v koutě vzadu ve třídě, což na psychice studenta jistě zanechává stopy méněcennosti a odstrčení v kolektivu. Anebo učitelka zvolí jinou cestu, ještě horší, že totiž sníží laťku výuky pro celou třídu, a to natolik markantně, že zdravé děti z této třídy s několika inkluzivně zařazenými postiženými jedinci by v konfrontaci s paralelní třídou na konci roku, výhradně složenou ze zdravých studentů, neměly šanci uspět, protože by měly jen asi 20% znalostí toho, co by měly znát.
Manželka mi vyprávěla, jak zkoušela tohoto studenta u tabule (jen jednou, protože učební plán není nafukovací a učitelka musí splnit plán, páni novináři, jinak jí hrozí postih od školní inspekce) a spolu s asistentem celá procedura trvala 40 minut, tedy spolu se zápisem do třídní knihy tím „zabila“ celou hodinu. Třída mezitím vypracovávala písemnou úlohu, ale na novou látku s výkladem se nedostalo. Chápete už, kde se bere těch pouhých 20% znalostí?
Co dělat, když mentálně postižené dítě postihne tantrum při vyučování? Jindy zase hoch během výkladu látky vydával podivné zvuky, které ostatní studenty vyrušovaly, místy rozesmívaly, takže výklad musel být přerušen a manželka jen s nelibostí sledovala, jak asistent vytáhl z tašky gumové pískátko, které při mačkání hocha uklidňovalo a on tak nedostal tantrum. Pííísk, pííísk…. píísk, píísk… Po dvou měsících šla manželka za ředitelem s výpovědí v ruce. Ředitel ve spolupráci s agenturou (umístění hocha na gymnázium zajišťovala Nadace Adra a jak se později ukázalo, hoch procestoval 5 gymnázií, než skončil opět ve specializované škole), a ta poté asi za další týden hocha ze školy odhlásila. Dodnes žena nechápe, jak se student vůbec mohl na gymnázium dostat, kdo to schválil, kdy a kde chlapec vypracoval přijímací zkoušky a jestli je vůbec dělal. Ředitel školy totiž naznačil, že hoch je produktem „pozitivní diskriminace“ a projektu jakéhosi grantového programu na ověření inkluze dětí s určitými diagnostikovanými postiženími. Ještě nebezpečnější je však inkluze postižených dětí na školách základních. Tam totiž zdravé děti získávají první návyky týkající se studia, zodpovědnosti, samostatnosti, soutěživosti, což je nezbytná příprava na úspěch v dospělém životě. Ve třídách s postiženými dětmi, kde jich je víc, to potom vypadá tak, že učitelka nemůže ty žáky nechat v koutě s asistenty, ale musí je už zapojit do výuky. Tím se zpomalí výukový plán, začínají se dělat škrty v osnovách, celé úseky látek jdou pryč, nahrazuje se to domácím samostudiem a protože samostudium u dětí ve věku 7 nebo 10 let je velmi chabé, neefektivní, dítě totiž potřebuje výklad ve škole, to není dospělý vysokoškolák, tak dochází k efektu snižování nároků na všechny děti ve třídě.
Když vám postižené dítě ohrožuje injekční stříkačkou vaše vlastní dítě… Podívejte se na články redaktorů serveru iDnes.cz. Co článek, to hrubka, případně dyslektická podivnost ve větě. Mnozí se tomu smějí, ale to jsou dospělí lidé, dospělí redaktoři. Ale školy je nenaučily česky, tedy ne gramatiku. Dovedete si představit, jak za 15 let budou vypadat články redaktorů, kteří vyjdou ze škol s inkluzivním vzděláváním? Znalost jazyka je rok od roku horší. A proč? Protože učitelé na školách jsou zavaleni tlakem na inkluzi problémových dětí.
[FOTO] Zmlácené dítě je vizitkou inkluzivního školství v ČR. Přes 81% případů násilí, které je spácháno na školách v ČR mezi spolužáky, a které se dostane do vyšetřování policií ČR, je spácháno dětmi z rómského etnika. (Děkujeme panu Vargovi za zaslání této studie vyplývající z dotazníků zaslaných ředitelům základních a středních škol, původ studie MŠMT je z roku 2012, pozn. redakce). Žena odmítá říkat „postižených dětí“, protože postižené dítě nemusí znamenat automaticky hloupé, např. děti s tělesným postižením. Děti na vozíčku s tělesným problémem, beze všeho. Ale problémové děti, především z řad romského etnika, děti, které při nástupu do školy nemají hygienické návyky, zato ale mají v útlém věku návyky na omamné látky a na vulgární mluvu dospělých rodičů, děti, které nosí do třídy marihuanu spolužákům ve věku 7 let, jako zažila moje manželka před mnoha lety na škole našeho staršího syna, když se to dozvěděla od jiných rodičů na rodičovské schůzce, nošení nožů a sekyrek do škol (také naše vlastní zkušenost ze školy našich dětí), vyhrožování dětem infikovanými injekčními jehlami, že když jim kluk nevydá peněženku, tak ho bodnou do krku, kluk přišel domů s brekem a nechtěl ze strachu chodit do školy…, takže problémové děti, to jsou takové děti, které ne nezbytně musí být mentálně postižené, dámy a pánové. Inkluzivní vzdělávání, alespoň v případě naší rodiny, vedlo k tomu, že jsme oba naše kluky umístili na školu v Německu v malé obci, kde do třídy chodí jen Němci, není tam žádná inkluze a za celou dobu se tam nesetkali s jediným případem šikany, nebo cokoliv z toho, co zažili s romskými spolužáky na své původní škole v ČR.
Když je ve třídě „retard“, rodiče přeřazují děti na jiné školy, kvalita výuky jde do háje Nicméně chápu, že ne každá rodina v ČR má možnost a prostředky vzít své děti z českých škol a přeřadit je do bezpečných vzdělávacích ústavů, ať už soukromých nebo státních někde v zahraničí, každopádně však jsem naprosto rozezlen, že rozumný a správný názor prezidenta republiky je používán jako téma bulvárního slovenského plátku, který se tímto snížil na úroveň té nejšpinavější novinářské žumpy. Srovnávat pana prezidenta a jeho výroky s názory pana Kotleby, to
je nejen neférové, ale naprosto skandální. Paní velvyslankyně Livie Klausová by se měla jménem ČR ostře ohradit proti takovýmto příměrům! Závěrem vás, čtenáře, požádám, abyste si poslechli [2], co doopravdy prezident Zeman řekl. Jak zjistíte, řekl kupodivu to samé, co říká o inkluziviním vzdělávání moje manželka z pozice učitelky. Moje žena není aktivistka, ale dala mi souhlas, abych tento článek napsal a šířil po internetu, hlavně na Slovensku, takže požádám naše slovenské čtenáře, aby text hojně kopírovali a šířili na internetu na Slovensku. Děti jsou naše všechno, naše přítomnost i budoucnost a jejich vzdělání nesmí být bráno za rukojmí různých projektů sociálního inženýrství ve školství, které dotuje a podněcuje EU skrze české a slovenské nevládní organizace a neziskovky. -VK-
