A n děl
sm rti
B ev er ly A l l it tová BR ITSK Á ZDR AVOTNÍ SESTR A (1968)
Už v dětství bylo patrné, že trpí poruchou osobnosti. Nejprve to začalo sebepoškozováním, když se jako mladá dívka svazovala, řezala a zraňovala, čímž si vynucovala pozornost a péči ostatních při pobytu v nemocnicích. Jakmile dospěla, její psychická porucha se ještě prohloubila. Beverly nastoupila jako zdravotní sestra na dětské oddělení, jenže místo odborné péče začala malé, často několikaměsíční pacienty nemilosrdně vraždit. Během tří měsíců své „profesionální“ kariéry sériové vražednice se pokusila usmrtit třináct dětí, přičemž čtyři děti skutečně zabila a několika dalším způsobila vážné zdravotní problémy. Narodila se ve vesnici Corby Glen, otec pracoval v obchodě s lihovinami, zatímco matka byla uklízečka. Už od dětství měla psychické problémy, které se pravděpodobně odvíjely od nedostatku lásky a péče. Začala si ubližovat, řezala se do kůže, způsobovala si nejrůznější zranění a vyžadovala hospitalizaci. Také se dožadovala nejrůznějších operací, simulací se jí podařilo přesvědčit lékaře, aby jí vyoperovali zdravé slepé střevo. Když však po operaci trávila několik týdnů v nemocnici, úmyslně si roztahovala jizvu, aby se jí nemohla zahojit. Další vážné problémy nastaly, když nastoupila na internátní školu, kde začala terori5
zovat své spolubydlící, často velmi nechutnými způsoby, třeba když zdi společného pokoje „pomalovala“ výkaly. Další střípky do mozaiky jejího psychologického profilu přidal její tehdejší přítel, který si později postěžoval novinářům, že byla velmi agresivní, manipulativní, během jejich vztahu několikrát předstírala těhotenství, a když se nakonec rozešli, obvinila ho ze znásilnění. Z tohoto pohledu je až podivné, že byla přijata do zdravotnického kurzu a po jeho absolvování získala místo na dětském oddělení v nemocnici v Lincolnshire, kde se stala ošetřovatelkou. Jenže pak propuklo pravé peklo, v němž se naplno projevila její vážná duševní úchylka. Během pouhých šedesáti dnů mezi únorem a dubnem 1991 se pokusila zabít třináct dětí, přičemž čtyři z nich její útok nepřežily. Všechny byly mladší pěti let. Používala nejrůznější metody, dětem píchala do žil inzulin, vzduchové bubliny či roztok chloridu draselného, který způsobuje zástavu srdce. A často tak činila opakovaně. Proto je zvláštní, že její odhalení trvalo tak dlouho, nicméně jen málokdo zřejmě předpokládal, že by mezi personálem mohl být člověk, který děti cíleně zabíjí. Ale zvýšený počet úmrtí na oddělení vyvolal poplach a policisté brzy našli jediného společného jmenovatele, který byl přítomen všem mimořádným případům. Beverly Allittová, kterou média okamžitě pojmenovali Andělem smrti, byla odhalena a zatčena. Přestože psychologové zjistili, že trpí tzv. Munchhausenovým syndromem, který poškozuje zdraví nemocných či zabíjí, aby k sobě přitáhla pozornost, nevyhnula se trestní odpovědnosti a byla odsouzena na doživotí. Přesto může v roce 2023 požádat soud o podmínečné propuštění, ale pravděpodobně, s ohledem na protesty pozůstalých, jí nebude vyhověno.
6
P ř íběh
zá ř i vého dém a n tu
S y d B a r r et t BR ITSKÝ HUDEBNÍK (1946–2006)
Stál u zrození legendární britské skupiny Pink Floyd, chvíli byl její duší i motorem. Jenže pak u něj propukla duševní choroba a vedle maniodepresivní psychózy se kvůli hojnému užívání nejrůznějších drog a psychedelických látek rozvinula také schizofrenie. Během několika měsíců se změnil k nepoznání, jeho energie vyprchala a Syd se proměnil v podivína, s nímž nešlo mluvit, natož hrát. „Zíral na vás a zároveň skrz vás,“ popsali změnu jeho kolegové. Z kapely ho vyhodili a dalších třicet let strávil v soukromí, ve vlastním světě, kam nikdo z venku nesměl a nemohl nakouknout. Celý svět mu ležel u nohou. Jako neznámý muzikant společně s několika přáteli založil v roce 1965 dnes již kultovní skupinu Pink Floyd a absolutně bez skladatelských zkušeností začal skládat téměř veškerou jejich hudbu. A dařilo se mu, věhlas kapely pozvolna stoupal. Za pouhé dva roky z něj byla rocková hvězda. Jenže slávu doprovázela také řada negativních jevů, především obrovská konzumace drog. Během jednoho roku se houpačka otočila a on spadl z absolutního vrcholu do propasti. Jeho geniální kreativita se obrátila proti němu, mozek ho zradil a Syd se propadl do šílenství. Vše se odehrálo v roce 1967. Jak je možné, že se mimořádně talentovaný mladý muž proměnil v sociální 7
trosku neschopnou komunikace? Nad tím odborníci stále krčí rameny, ale velký vliv měla zřejmě vrozená dispozice k schizofrenii v kombinaci s nadměrnou konzumací drog, především halucinogenních látek. Syd pocházel z dobře situované rodiny vyšší střední třídy a jeho otec byl známým a uznávaným soudním lékařem, ale náhle zemřel, když byl Syd ještě dítě. Chlapec měl spoustu koníčků, zajímal se o výtvarné umění i náboženství, ale když přišli na britskou hudební scénu Beatles a Rolling Stones, zbláznil se do hudby. Od patnácti let účinkoval v různých skupinách, hrál na kytaru, zpíval a skládal hudbu i texty. Po založení Pink Floyd se však změnil, v jeho životě se začaly množit nejrůznější excesy a výstřelky, které ovšem střídaly okamžiky těžké apatie, takže několik koncertů odehrál tak, že vlastně vůbec nehrál. Kapele jeho nespolehlivost začala vadit. „Všechno se dostalo do stavu, kdy bychom mu nejraději podřízli krk,“ vzpomínal později Roger Waters a dodával: „Byl prostě šílený. V těch jeho věčných halucinacích se mu mozek rozpadal doslova na kousky.“ Proto dostal z kapely padáka a byl nahrazen Davidem Gilmourem. Ale Pink Floyd na svého zakladatele nezapomněli a věnovali mu celou řadu písní – ostatně samotné album „The Dark Side of the Moon“ je věnováno duševnímu kolapsu. A písně „Wish You Were Here“ či „Shine On You Crazy Diamond“ byly věnovány přímo Sydovi. To už Barrett trávil většinu času v domě na venkově, kde byl dokonale skryt před vnějším světem. A i když se čas od času pokoušel svou hudební kariéru oživit, nikdy mu to nevyšlo. V polovině devadesátých let, tedy když mu bylo padesát, se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. O deset let později zemřel ve svém domě v Cambridge na rakovinu slinivky břišní.
8
S a distick é
choutky
Č achtick é
pa n í
A l žběta B áthoryová SLOVENSK Á ŠLECHTIČNA (1560–1614)
V její povaze se podle historiků prolínala hned celá řada zvrácených úchylek, od impulzivního sadismu až po sexuální deviaci. Výsledkem byla dnes již legendární „touha po krvi“ mladých děvčat, které si nechávala přivádět do svého zámku, kde je mučila a vraždila. Detaily jejích šílených orgií nikdy nebudou věrohodně odhaleny a popsány, nedostatečné prameny se ani neshodnou na počtu obětí, neboť podle některých zemřelo minimálně pět set mladých žen, podle jiných však počet obětí nepřekročil ani třicítku. Ať tak či onak, Alžběta Báthoryová si vysloužila nálepku jedné z největších vražednic v dějinách. Alžběta Báthoryová, kterou zná celý svět pod jménem Čachtická paní, pocházela z mocného a bohatého uherského rodu. Když se ve svých patnácti letech provdala za vlivného hraběte Ference Nádasdyho, její postavení ještě vzrostlo. Navíc Alžběta byla na svou dobu velmi vzdělaná a vedle rodné maďarštiny mluvila ještě německy a latinsky. Svému muži porodila pět dětí, a když hrabě roku 1604 zemřel, usadila se natrvalo ve slovenských Čachticích, ale přechodně pobývala i na dalších rodinných sídlech. A tehdy údajně začala její záliba ve vraždění a mučení, která ji později přivedla do učebnic historie. Přestože byla velmi krutá 9
a její poddaní ji nenáviděli, o samotném vraždění a mučení nejsou žádná věrohodná svědectví a spousta legend a báchorek se objevila až dlouho po hraběnčině smrti. Rozhodně není pravda, že by se koupala v krvi mladých dívek či používala smrtící pannu, jak je to vykresleno v románu Čachtická paní. Nicméně poddaní si stěžovali na kruté zacházení a místní farář ji dokonce obvinil se zabíjení děvčat. Nakonec do Čachtic přijel zemský správce Juraj Thurzó, který měl případ Báthoryové vyšetřit. Ten nečekaně přepadl její zámek, přičemž v podzemí našel jak několik mrtvých, tak i několik téměř umučených dívek, kvůli čemuž zahájil s hraběnkou soud. Svědkové popsali dlouhodobé týrání mladých dívek a žen sloužících na jejím panství. Podle výpovědí pálila dívky svíčkami i žhavým železem, píchala je jehlicemi a řezala noži. Mučením pravděpodobně ukájela své zvrácené sadistické sexuální choutky, často je mučila i při významných náboženských svátcích, což mohlo mít skrytý či otevřený satanistický podtext. Problém byl ovšem s mrtvolami, kterých se její služebnictvo muselo zbavit – některé pohřbili na hřbitově, většina však skončila v podzemních chodbách či v obilných jámách). Když vyšly hrůzné činy najevo, soudci napočítali několik desítek obětí (známé číslo 650 pochází z pozůstalosti hraběnky, která si údajně vedla seznam svých obětí) a vynesli hrdelní tresty. Nejbližší pomocníci Alžběty Báthoryové byli popraveni, zatímco na hraběnku čekal ještě krutější trest. Byla zazděna v jedné z místností svého zámku, kde zakrátko zemřela. Její hrob se nikdy nenašel. Až o mnoho staletí později se objevily teorie o politickém pozadí celého procesu, podle něhož měl zemský správce své zájmy na odsouzení Alžběty Báthoryové, čímž se ještě více zkomplikovala rekonstrukce skutečné podstaty celého podivného příběhu.
10
Bů h
m ě spasí
Ga m il A l -B atou ti EGYPTSKÝ PILOT (1940–1999)
Podobnou situaci by stěží vymyslel i ten nejlepší filmový scenárista. Zkušenému pilotovi, který měl za sebou stovky letů, zčista jasna přeskočilo a letadlo plné cestujících nasměroval ke společné záhubě. Když se ocitl sám v kokpitu, neboť kapitán odešel na toaletu, vypnul autopilota a zamířil čumákem k zemi, přičemž stale dokola opakoval větu: „Bůh mě spasí!“ Stačil ji říct jedenáctkrát, než letadlo s dvěma sty sedmnácti lidmi na palubě narazilo do hladiny Atlantiku. Bůh tentokrát nezasáhl a tragédii nikdo nepřežil. Al-Batouti se narodil v bohaté rodině starosty a majitele pozemků, který patřil k tehdejší elitě. Jeho otec dbal na vzdělání svých dětí, a tak nechal Gamila zapsat do důstojnické školy, kde si talentovaný chlapec nakonec zvolil dráhu vojenského pilota a leteckého instruktora. Gamil se dokonce jako pilot zúčastnil dvou vojenských střetů s Izraelem a v armádě strávil dlouhých dvacet pět let, přičemž patřil mezi velmi respektované piloty. Nakonec armádu opustil a zamířil do civilního letectví, kde se stal kapitánem egyptských aerolinií s oprávněním pilotovat velká cestovní letadla včetně Boeingů 737 či 767. Navíc patřil mezi nejzkušenější piloty, neboť měl nalétáno více než dvacet tisíc hodin, což dělá z jeho šíleného činu téměř nepochopitelnou záležitost. 11
K tomu si připočtěte, že byl ženatý a měl pět dětí, přičemž nejmladšímu z nich bylo pouhých deset let. Vedle toho měl i celou řadu milenek, především z řad letušek, což je však u pilotů celkem běžná záležitost, neboť drtivá většina z nich patří mezi „alfa samce“ s velkým sexappealem a také sexuální náruživostí. Navíc se blížil jeho odchod do důchodu, který je u pilotů komerčních letů povinný v šedesáti letech a Gamil se mnohokrát nechal mezi svými kolegy slyšet, že se těší na poklidný život ve své desetipokojové vile na okraji Káhiry, který bude střídat s výlety na svou oblíbenou pláž nedaleko El Alaminu. Proč se tedy důchodu nedožil? Možná si jen namlouval, že se těší na klidný život a nedokázal se smířit s tím, že po čtyřiceti letech plných vzrušujícího života ho už nic nového nečeká. Ale že by kvůli tomu poslal na smrt více než dvě stovky lidí? Pravděpodobnějším důvodem byl zřejmě okamžitý zkrat po nepříjemných informacích, které právě získal. Dozvěděl se totiž, že kvůli sexuálnímu obtěžování, jehož se opakovaně dopouštěl, měl být vyřazen z lukrativních letů přes Atlantik. Mohla to být tedy spíše pomsta než rituální sebevražda. Ale proč potom to neustálé vzývání Boha? Let číslo 990 odstartoval z Los Angeles a po mezipřistání v New Yorku zamířil do Káhiry. Jenže když kapitán opustil kokpit, nasměroval Al-Batouti stroj k zemi a letadlo se zřítilo do oceánu nedaleko ostrova Nantucket. Přestože podle oficiální zprávy způsobila pád letadla nezjištěná mechanická příčina, skutečným důvodem byl psychický kolaps druhého pilota.
12
D ěs z kom un istických
agen t ů
Iva n B l atn ý ČESKÝ BÁSNÍK (1919–1990)
Rozhodl se pro naprosto nesmiřitelný řez. Nechal za sebou kariéru i majetek, a přestože se živil jako básník slovem, emigroval do Anglie bez schopnosti domluvit se anglicky. Život v exilu byl však více než těžký a Blatný velmi rychle zkolaboval. Jeho mozek mu vypověděl službu a třicetiletý muž začal trpět stále větším stihomamem. Žil v přesvědčení, že ho chtějí komunističtí agenti KGB unést zpátky do Československa, mučit nebo alespoň zlikvidovat. Z prvních paranoidních záchvatů se ještě po krátkém pobytu v psychiatrické léčebně zotavil, ale v roce 1954 se do léčebny přestěhoval natrvalo a strávil v ní celý zbytek svého života. Narodil se v literární rodině. Jeho otcem byl významný brněnský spisovatel Lev Blatný, po němž zdědil literární talent i ambice. Malý Ivan psal básničky již od chvíle, kdy dokázal zacházet s perem a v deseti letech je posílá do prvních soutěží. Ale krátce poté přichází první pohroma: nejprve mu umírá otec na malárii, kterou se nakazil na frontě první světové války, a krátce nato podlehne zákeřné nemoci i jeho matka. A tak se ve třinácti letech jejich jediný syn stává sirotkem, kterého dostávají na starosti prarodiče. V šestnácti letech mu umírá i dědeček, po kterém mladý básník zdědí zavedenou optickou firmu, která ho zbaví existenčních 13
starostí. Od této chvíle může žít jako mladý kníže: má dostatek peněz na rozhazování, jeho domovem se stávají brněnské kavárny a jedinou náplní života poezie a nekonečné rozhovory s přáteli. Je mu pouze dvacet let a už je respektovaným básníkem (Vítězslav Nezval ho dokonce nazývá novým Rimbaudem), navíc miluje víno, bezstarostný život a ženy, kterých je kolem něj stále dost. Bohémskou idylu však narušuje válka, která se ale dlouho odehrává daleko od Brna. Přátelí se s mladým filozofem Patočkou, s geniálním básníkem Jiřím Ortenem a s dalšími uměleckými osobnostmi, se kterými vstupuje do Skupiny 42. Po konci války dostávají události překotný ráz. Blatný píše, věnuje se společenskému životu a také vstupuje do Komunistické strany. Z rychlého omámení revolučními ideály ovšem zase rychle vystřízliví. Zvláště když mu básník Halas po návratu z Ruska popíše komunistickou realitu. Brzy poté odlétá Blatný v rámci oficiální delegace do Anglie. A tehdy se rozhodne, že už se zpátky nikdy nevrátí. Poštou posílá průkazku KSČ a v londýnském rozhlase kritizuje stav kultury po komunistickém převratu. Rodná země se mu odvděčí tím, že ho předčasně v domácím tisku pohřbí. Ale Blatný se obává razantnější odvety, žije v neustálém strachu a jeho stihomam ho nakonec přivede do léčebny. „Kdybych si mohl vybrat, tak bych se raději nikdy nenarodil,“ postěžuje si, ale na konci života se jeho stav výrazně zlepší a Blatný začíná zase psát. Roku 1979 mu vychází sbírka básní a za pár let ji následuje druhá. Ještě se dočká pádu komunismu v rodné zemi, ale domů už se živý nevrátí.
14
