1 Benjamín (Gn 49,27) „Benjamín svůj úlovek rve jako vlk, co odvlekl, požírá hned ráno, večer dělí kořist.“ Benjamín je poslední, s nímž Jákob mluví o jeho životním poslání. Byl druhým synem milované Ráchel, vlastní Josefův bratr. Jákob měl i k němu proto mimořádný vztah, který zesílil poté, co se Josef ztratil. O vztahu mezi Jákobem a Benjamínem, o tom, jak se projevoval, a vůbec o Benjamínovi toho ale příliš nevíme. V Josefových příbězích se moc nevyskytuje. Obilí do Egypta s bratry nakupovat nejel, rozhodně ne poprvé. Jednak byl nejmladší, jednak ho otec nechtěl nikam pustit. Bál se, že by i o něj mohl přijít. A jak přiznal, byla by to jeho smrt. Na Benjamínovi Jákob opravdu visel. Z Josefových příběhů, kde se Benjamín nijak neprojevuje, je zcela pasivní, tak získáváme dojem, že to byl tichý, mírný a křehký člověk, a proto vyžadoval ochranu svých bratrů. Museli se otci za něj zaručit, aby ho s nimi do Egypta pustil. Tuto představu křehkého člověka, kterého je nutno chránit, ještě upevňuje úsloví „benjamínek rodiny“, což je něžné označení pro nejmladší děti. Zaráží proto, že ve své závěti Jákob mluví o Benjamínovi jako o „vlku, který rve svůj úlovek.“ Podle parafrázovaného překladu: „Benjamín je jako hladový vlk, co uloví, ráno roztrhá.“ Na tuhle charakteristiku Benjamína jsme připraveni nebyli, že? Proto nás asi šokuje ten obraz, který najednou máme před očima; obraz dravého člověka, který se bezohledně žene za svým, rve a trhá, co mu přijde pod ruku. To že je Benjamín? Jákobem milovaný nejmladší syn? Nazvat někoho „vlkem“ nebyla žádná pochvala. Vlk je odjakživa ve všech kulturách vnímán negativně. Vzpomeňme si jen na naše pohádky: O červené Karkulce, O neposlušných kůzlátkách... Ani u starověkých národů se vlk netěšil lepší pověsti, i tam byl symbolem nebezpečné dravosti, ano až život ohrožujících démonických mocností a sil. Mluví-li proto Jákob
2 o Benjamínovi jako o vlkovi, je to vlastně varování pro všechny kolem: „Pozor! Nebezpečí!“ Zaslouží si Benjamín tuto pověst? Bohužel bližší pohled do Písma ukazuje, že ano. Benjamín byl kmen proslulý velkou bojovností. Jeho příslušníci dokonce bojovali oběma rukama, víc ale levou, což nepřítele vždycky zaskočilo a zmátlo. Pokud by Benjamín ovšem svou bojovnost obracel jen proti nepříteli, nebylo by to nijak na škodu, bylo by to naopak chvályhodné. On ale bohužel svou bojovnost obracel i dovnitř Božího lidu, proti bratrům, což ukazuje příběh z knihy Soudců, z 19.-20. kapitoly. Tam se dozvídáme, že se Benjamínovci dostali do těžkého sporu s ostatními kmeny, a to právě pro tu svou neurvalou, nezkrotnou a hrubou bojovnost, s jakou si tento kmen šel za svým. Příslušníci tohoto kmene totiž lpěli až přespříliš na svých vlastních náboženských projevech, rituálech a zvycích, silně ovlivněných pohanstvím. Nebyly to rituály nijak mírumilovné, naopak byly vůči druhým bezohledné, ničily je, jak se dozvídáme právě z příběhu té již zmíněné knihy Soudců. Benjamínovci se hlásili k Hospodinu, o tom není pochyb, alespoň se tak navenek tvářili. Ale v jednotě víry s druhými kmeny nedovedli být. I proto, že nebyli ochotni se nechat napomenout, jít do sebe, přemýšlet o podobě svého vztahu k Bohu, o svých představách o něm. Trvali tvrdě na svém, ve víře i v pohledu na své bratry, na nikoho se neohlíželi. Tato jejich tvrdost a neústupnost nakonec přivedla Izrael k bratrovražednému boji, na který Benjamín skoro doplatil. Slova jako „neurvalost, urputnost, hrubost, násilnictví, surovost“ jsou plně namístě v charakteristice Benjamína. Bil se hlava nehlava a jeho bojovnost Izrael ohrožovala. Rval a trhal Boží lid na kusy, stavěl jednoho proti druhému. Dělo se přesně to, o čem potom mluví Pán Ježíš, když varuje před „vlky v rouchu beránčím“. Tedy lidmi, kteří se tváří, jak jsou zbožní, že jsou s Bohem jedna ruka, že jen oni mu opravdu dobře rozumí a jsou proto ti nejlepší v církvi. Ve skutečnosti ale, říká o
3 nich Ježíš, jsou ve společenství Božího lidu ničivým elementem. Svým jednáním nepřispívají k růstu Božího lidu, i když tvrdí, že ano. Pravý opak je ale pravdou, řekne Ježíš. Kam tito lidé vstoupí, tam s nimi přichází rozvrat. Mohou říkat, co chtějí, „podle ovoce je poznáte“, upozorní Ježíš. Ale Boží lid, kde jeden stojí proti druhému, v němž vládne nejednota a rozkoly, není světu k ničemu, jen k pohoršení. Ovoce, které takový lid nese, odrazuje, je to ovoce nevábné, hořké, vzbuzující odpor. Bohužel jsme se stále ještě nenaučili v církvi Kristově, církvi obecné, mezi sebou žít v pokoji. Patříme jednomu Pánu, vyznáváme v podstatě totéž. A přece jak těžké rozpory a rozkoly i mezi námi jsou. Dodnes. Protože dodnes jsme ohrožováni tou benjamínovskou „zvlčilostí“. Místo abychom se přijímali v lásce i ve své různosti, brojíme proti sobě, tvrdě hájíme to své jako to jediné správné. Jak můžeme čekat, že nám lidé budou věřit zvěst o Boží lásce, když ji mezi námi nevidí žít?! Církev jako celek sklízí v očích přemnoha lidí, co v průběhu let zasela, a bohužel pořád ještě zasévá. Ne všichni jsou ochotni se přenést přes bojovnost, která se v našich vzájemných vztazích projevuje. Většinu lidí to odrazuje, jak už jsem řekla. A nemůžeme se vymlouvat, že to dělají ti druzí, ani my nejsme bez viny. I v nás je kus toho benjamínského vlka, který dovede zasazovat společenství církve citelné rány. „Benjamín svůj úlovek rve jako vlk, co odvlekl, požírá...“ – tak zní závěrečné Jákobovo varování určené jeho synům. Varuje před bezohledným prosazováním si svého na úkor druhých; před neschopností druhému naslouchat, se jím nechat v pokoře poučit, napomenout; varuje před povýšenou a na sebe namyšlenou neochotou dívat se na věci a události očima druhých. Je to varování, které bychom si měli vzít k srdci i my, jak jsem podotkla před chvílí. Boží lid obstojí ve svém poslání jen tehdy, když budeme stát při sobě, když se budeme navzájem držet a podporovat.
4 Ano i napomínat, zajisté, ale v pokoře. Tak to radí apoštol Pavel svému spolupracovníkovi Timoteovi: „Vyhýbej se prudkosti“, píše mu, „usiluj o spravedlnost, víru, lásku a pokoj s těmi, kdo vzývají Pána z čistého srdce. Nepouštěj se do hloupých sporů, víš, že vedou jen k hádkám. Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, být trpělivý.“ (2 Tm 2,22nn upr.) Jak jsem řekla na začátku, kmen Benjamín byl tvrdý, bojovný. Ona ta bojovnost ovšem nemusí být nutně špatnou vlastností, záleží na tom, kam ji napřeme, do jakých služeb ji zapojíme. Benjamín ji bohužel směřoval často do vlastních řad, pak byla ničivou, rozkladnou silou. Tehdy se stával tím „vlkem, který rve svůj úlovek“, ničí, kazí. Jákob má ale pro svého nejmladšího syna nejen slovo napomenutí, má pro něj i naději. „Ráno rve svůj úlovek“, to ano, řekne, ale „večer dělí kořist“, dodá. Neboli přijde-li na věc, dokáže se s ostatními rozdělit o to, co vybojoval. Jákob tedy ví, že i bojovný Benjamín dokáže být prospěšný svým bratrům. Bojovnost, jak jsem řekla, je přece možné zaměřit i jinam než do vlastních řad, viz příklad už jmenovaného apoštola Pavla. Byl z kmene Benjamín a byl bojovný, o tom není sporu. A zpočátku, stejně jako ten starozákonní Benjamín, tu bojovnost směřoval do prostředí Božího lidu, proti Kristu, jeho následovníkům. V jistotě, že on zná Boha lépe nežli oni, že právě on dokonale rozumí Božímu slovu, zná Boží vůli, vždyť ji jako farizeus pečlivě studoval!?! Pak se ale setkal s Kristem, a to jeho život radikálně proměnilo. Od té chvíle svou bojovnost zaměřoval jiným směrem. Začal bojovat za Krista, v jeho řadách a to s mocnostmi temnoty, beznaděje, se silami zla a rozkladu. Tehdy začal naplňovat tu druhou část Jákobova odkazu: začal se dělit s ostatními o to, co si vybojoval před Bohem a Kristem, vybojoval sám na sobě. Nic z toho, co vytěžil ze svého zápasu víry si nechtěl nechat jen pro sebe. Chodil proto po světě a dělil se
5 se všemi, kteří byli ochotni naslouchat, o to, co poznal, čemu se ve víře u Krista naučil. A to je odkaz, který nám tento Benjamínovec předává: „Bojuj, nezůstávej lhostejný, rvi se, ale dávej si pozor, kam svou bojovnost napřeš. Ano, bojuj, to je správně, ale bojuj dobrý boj víry“ (1 Tm 6,11). Protože jen ten zvítězí, jen ten dostane korunu života, kdo svou bojovnost zapojí do Božího boje se zlem světa, do boje za druhé.
Modlitba Pane Ježíši Kriste, varuješ nás před vlky v rouchu beránčím, lidmi, kteří se přetvařují, chtějí zakrýt líbivými slovy svou pravou povahu rváčů a sobecké dravosti. Nechceš, abychom někomu naletěli jen proto, že umí hezky mluvit. Učíš nás se dívat na ovoce života u druhých. Ale tím nás nutíš se zároveň ptát: jaké je to naše ovoce? Přiznáváme, že i my občas chceme zatajit svou rvavost a neurvalost, kterou chováme vůči druhým. I my dovedeme rozpoutávat spory a hádky, být těmi, kdo narušují pokoj. Vyznáváme ti v pokoře srdce svou vinu, a prosíme: Smiluj se nad námi a odpusť nám, Pane. Duchu svatý, dávej nám sílu bojovat ten pravý boj víry: boj se svými nedobrými sklony, s pýchou, namyšleností, pohrdání druhými. Taky s pocity ukřivděnosti, zneuznanosti druhými, pocity méněcennosti. To vše nás staví proti druhým, vede k hádkám a sebeprosazování se. Naplňuj nás duchem lásky, uč nás tichosti a pokoře. A ukazuj nám, kam máme napřít své síly, kde je nás zapotřebí. Dávej nám sílu bojovat proti všemu, co narušuje vztahy lásky, co ničí jednotu. Uč nás zápasit za druhé: slovy, činy i na modlitbách. Hospodine, vždy znovu se k tobě v důvěře obracíme. Víme, že nejsme hodni, aby ses k nám skláněl, nejsme hodni tvého milosrdenství. A přece právě o to tě prosíme. Upínáme
6 se k tobě, vždyť jsme tvé děti. Přijmi nás i toto naše společné volání: Otče nás....
Čtení: Mt 7,15-23
