Benátky v české poezii 2. poloviny 19. století. Masarykova Univerzita v Brně Filozofická fakulta Akademický rok

Masarykova Univerzita v Brně Filozofická fakulta Akademický rok 2007-2008

Benátky v české poezii 2. poloviny 19. století

Autor: Davide Sormani Vedoucí: prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc.

OBSAH

1. Úvod.................................................................................................................................................5 2. Čeští básníci o Benátkách...............................................................................................................11 3. Benátky Adolfa Heyduka...............................................................................................................21 4. Benátky Julia Zeyera......................................................................................................................31 5. Benátky Jaroslava Vrchlického......................................................................................................34 6. Benátky Josefa Kaluse....................................................................................................................39 7. Benátští malíři v české poezii.........................................................................................................45 8. Závěr...............................................................................................................................................55 Příloha I..............................................................................................................................................61 Příloha II.............................................................................................................................................64 Použitá bibliografie............................................................................................................................66

4

Úvod Tématem této práce jsou Benátky v české poezii druhé poloviny 19. století. V práci se zaměříme pouze na toto období, a to proto, aby bylo téma – představa města v díle námi zkoumaných autorů – dostatečně homogenní. Kdybychom se zabývali i jinými obdobími, určitě bychom objevili další zajímavosti, ale práce by tak ztratila na své homogennosti, protože můžeme předpokládat, že spolu se situací v Benátkách se měnily i dojmy, které město vzbuzovalo v návštěvnících. Byla by to určitě práce přínosná, ale její rozsah (mělo-li by být téma zpracováno dostatečně vyčerpávajícím způsobem) by daleko přesahoval rozsah magisterské diplomové práce. Ze stejných důvodů jsme se rozhodli, že se budeme zabývat pouze Benátkami, a ne dalšími italskými městy. Zmínky o dalších italských městech, především o Římě, jsou v české poezii časté, a bylo by cenné zjistit, jestli Češi vnímali různé časti Itálie jinak nebo jestli měli z různých italských oblastí podobné dojmy. Proto by práce věnovaná představě Itálie a Italů v české poezii byla rovněž přínosem, ale opět by vyžadovala rozsah mnohem větší než diplomová práce. Benátky jsou přitažlivé nejen kvůli své historii a všem památkám, které je zdobí, ale také kvůli tomu, že ve srovnání s většinou italských měst do roku 1866 patřily k Rakouské monarchii. Pro lidi ze střední Evropy tak byly jedním z nejbližších a nejpopulárnějších přímořských měst. Pro Středoevropany je dodnes tedy přirozené si zajet na dovolenou do Benátek a k Jaderskému moři. Benátky jsou městem, jehož obecná známost mezi Čechy se dá předpokládat. Benátky jsme si vybrali také kvůli tomu, že jsou městem, se kterým jsou nejvíce spojovány různé literární mýty a legendy. Bude tedy vhodné zjistit, jak je toto téma zpracováno českými básníky. Pro práci jsme využili velkou textovou databázi České elektronické knihovny, ve které je poezie 19. století reprezentativně zpracována. Pomocí vyhledávače je zde možné zjistit všechny výskyty určitého slova nebo jeho skloňovaného tvaru. Takovým způsobem se nám podařilo najít všechny zmínky o Benátkách nebo o fenoménech, kulturních událostech, místech nebo osobnostech s Benátkami spojených. Jsme toho názoru, že nalezené zmínky jsou dostatečné pro to, abychom si mohli udělat relativně komplexní obraz o tom, jak se Benátky v české poezii prozkoumaného období zobrazují. Všechny nalezené zmínky jsme třídili podle autora, sbírky, roku vydání a tématu. Na základě toho bylo možné organizovat je do jednotlivých kapitol. Na jejich rozdělení do kapitol měla podstatný vliv frekvence výskytů – jednotlivým básníkům jsme samostatnou kapitolu věnovali pouze tehdy, když bylo zřejmé, že jsou Benátky v jejich díle prezentovány jako téma zvláště důležité, nebo v případě, že dané téma výrazně působilo na více českých básníků.

5

Práce je rozdělena do sedmi kapitol. Samostatná kapitola je věnována analýze těch motivů, které se objevují u básníků, kteří se Benátkami nezabývali v takovém rozsahu, aby jim byla vymezena samostatná kapitola. Další kapitoly jsou pak věnovány těm básníkům, kteří se o Benátkách zmiňují poměrně často, a to z různých důvodů. Někteří z nich psali o dojmech, které si z pobytu ve městě odnesli (Heyduk, Kalus), jiní psali o Benátkách poměrně často, ačkoli tomuto městu samostatnou sbírku nebo část sbírky nevěnovali (Zeyer). Zvláštním případem je Jaroslav Vrchlický, třebaže v Benátkách nikdy nebyl, přesto ho láska k italské kultuře přivedla k tomu, aby o městě na laguně poměrně často psal. Každý z autorů má k městu ovšem poněkud jiný přístup: celkový obraz Benátek si uděláme na základě souhrnu všech těchto postojů. Jedna kapitola je věnována zmínkám o benátských malířích. Rozhodli jsme se pojednat o tomto tématu v samostatné kapitole, protože je to opravdu fenomén benátské kultury, který hluboce pronikl do povědomí českých básníků, čehož svědectvím jsou četné zmínky o malířích i u těch autorů, kteří v Benátkách nebyli ani o Benátkách nepsali. Kromě malířů se objevují další fenomény a události spadající do rámce benátské kultury. Samostatnou kapitolu jim ovšem věnovat nebudeme, protože jejich výskyt není dostatečný na vytvoření obsahově koherentní kapitoly. Zmínky se týkají literatury, historie, architektury, a dokonce i karnevalu. Když analyzujeme zobrazení Benátek v české poezii, musíme počítat s tím, že s městem jsou odedávna spojeny různé mýty a legendy, které si i čeští básníci osvojili, protože se jim líbily, anebo proto, že ne všichni město dobře znali, tudíž o něm měli zkreslenou představu. Tyto mýty se také hodily k poetickým obrazům, které autoři chtěli vytvářet. Nenarazíme a ani nemůžeme narazit na objektivní představu města. Objektivnost ale není úkol poezie (v takových podmínkách by ani nebyla možná). Je zřejmé, že kdo v Benátkách vůbec nebyl nebo v nich byl pouze několik dnů, nemůže mít bližší představu o tom, jak město žije. Čeští básníci měli do jisté míry zkreslenou představu nejen co se týká současných Benátek, ale i co se týká jejich dějin, které jsou nejednou traktovány s odstínem romantičnosti. Pokusíme se shrnout i to, jak jsou v české poezii zobrazeni Benátčané: zjištěné zmínky o obyvatelích města nejsou nijak hojné, ale i na jejich základě je možné vytvoření alespoň přibližné představy. Je dost obtížné zjistit, za jakých okolností čeští básníci, o nichž se v této práci jedná, byli v Benátkách. I když o některých autorech máme dostatek materiálů, který podrobně dokumentuje jejich cesty do Itálie, u jiných se jedná o dost složitý problém. Jejich okrajová pozice v rámci české literatury se odráží ve skutečnosti, že existuje relativně malý počet studií, které se jim věnují.

6

Vrchlický, ačkoli byl velkým milovníkem Itálie a italské kultury a pobyl rok v Itálii, v Benátkách nebyl. Vrchlického lákaly hlavně italská kultura a umění, ale doufal také, že se během pobytu v Itálii zlepší jeho zdravotní stav. Víme, že před svým odjezdem do Marana sul Panaro měl v plánu navštívit všechna větší italská města, dokonce měl cestovat do Nizzy s rodinou, pro kterou pracoval. Těžká finanční situace hraběte Montecuccoli-Laderchiho ale způsobila, že Vrchlický neměl možnost absolvovat výlety do italských velkoměst, nakonec neodjel ani do Nizzy. Ze všech důležitých italských měst poznal pouze Bolognu, všechny další cesty byly pouze do okolí Marana. Jeho překladatelská činnost a znalost italštiny mu umožňovaly být dlouhá léta v kontaktu s některými příslušníky italské inteligence, jako byli například Tommaso Canizzaro nebo Emilio Teza. S druhým jmenovaným, italským filologem a slavistou, který uměl česky, si psal poměrně dlouho, ale ve vzájemné korespondenci se bavili většinou o literatuře a překladech. Proto jsme nenašli žádné odkazy na cesty nebo dojmy z Itálie. Nemůžeme tedy vědět, jestli cestu do Benátek opravdu plánoval a jestli mu bylo líto, že neměl možnost se tam dostat. Můžeme tedy předpokládat, že Benátky Vrchlický neznal z vlastní zkušenosti, ale pouze z jiných pramenů. Když čtenář čte jeho verše o Benátkách, má často dojem, že jeho znalost města je vskutku knižní, že v nich nenachází pocity, které Vrchlický prožíval. Adolf Heyduk je naopak jediný z básníků, o nichž se v této práci pojednává, u kterého je možné dost přesně doložit, jak a kdy se do Benátek dostal a jak dlouho tam pobyl. Pobytu v Benátkách totiž věnuje krátkou kapitolu v knize Vzpomínky literární, konkrétně kapitolu Upomínka na návštěvu vlašských Benátek a na dva české generály. Heyduk, když už byl nemocný, se v roce 1861 přestěhoval z Prahy do Písku, aby tam učil. Klíma jižních Čech mu ovšem nepomohlo, jeho choroba se navíc zhoršila, proto mu doporučili, aby zajel na jih Evropy, kde klima vytvářelo lepší podmínky k jeho uzdravení. Do jižního Tyrolska a do Tridentu doprovodil tedy syna šlechtice z Löwů, setníka píseckého 11. pluku. Tam zůstal několik dnů, potom odcestoval do Benátek, jak sám píše „na ten čas cíle svých tužeb a přání“.1 V Benátkách měl Heyduk velké štěstí, protože se mu naskytla možnost seznámit se s generálem Josefem Wirthem, tehdejším vojenským velitelem v Benátkách. Heyduk doufal, že generál mu pomůže při jeho poznávacím pobytu ve městě na laguně: „Já šel k němu pln důvěry, že bude mi pomocí jeho usnadněno spatřiti mnoho, co obyčejnému turistovi toho času nebylo připustno.“2 Tato pomoc byla v tom období zvláště důležitá, protože obyčejný turista měl opravdu velice omezené možnosti. O benátské atmosféře toho období Heyduk píše: „Byloť po válce 1859 téměř vše uzavřeno, co předtím velmožové benátští rádi na odiv vystavovali: sbírky i obrazárny. Benátčané měli smutek; divadla, až na divadlo Malibranové, byla uzavřena, hudba a zpěv vymizely z veřejných místností a jen tam a tam ozýval se z gondolí brodících se 1 2

Heyduk, Adolf: Vzpomínky literární. Praha: 1911, Nákladem J. Otty, s. 71. Heyduk, Adolf: cit. d., s. 72.

7

lagunami přitlumený, trudnomyslný popěvek facchinů a dělníků.“3 Heyduk měl opravdu privilegia, která obyčejný turista neměl: generál Wirth zbavil jednoho z Heydukových známých služby, aby mu mohl být průvodcem, a půjčil mu jednu ze svých dvou gondol. Básník píše, že měl možnost podívat se na všechny památky, sbírky a obrazárny státní a většinou i soukromé. Heyduk potom zajel do Padovy, ale po několika dnech se vrátil do Benátek. Dojem z Benátek byl velice pozitivní, protože o nich napsal: „Pohled na Benátky, ten zkamenělý sen lagun, tu mořskou pohádku jihu, byl z gondolí za jasné noci úchvatný; nezapomenu ho nikdy. Spal jsem jen málo; bylť jsem téměř stále rozčilen, ráno pak složil jsem své drobotiny a za poledne konal jsem návštěvy na odchodnou. Generál Wirth daroval mi vzácnou sbírku fotografií nejpamátnějších obrazů benátských…“ Od dalšího známého, který se jmenoval Marsano a také sloužil ve vojně v Benátkách, dostal knihu ve 14 svazcích Storia pittorica dell’Italia (Malířské dějiny Itálie) od Luigiho Lanziho. S jistotou tedy víme, že Heyduk znal benátské malířství dost dobře a je docela pravděpodobné, že obrazy, o kterých píše, opravdu viděl. Můžeme se zmínit i o jeho vztazích s benátskými obyvateli. Z básníkových vzpomínek je zřejmé, že Heyduk se spřátelil většinou s Čechy, kteří tam byli na vojně a se kterými jednou popíjel (zmiňuje se o tom, že generál Wirth velice miloval víno). Neseznámil se tedy přímo s Italy a proto jsou dojmy, které z Italů měl, dojmy turisty. To má i pozitivní stránku v tom smyslu, že turista si občas všímá věcí, které nejsou pro místní obyvatele nijak důležité. O Siegfriedu Kapperovi máme mnohem méně zpráv. Víme, že se zabýval slovanským folklorem (zvláště jihoslovanským) a že Benátky jsou zmiňovány v jeho díle Gusle, kde jsou stavěny v opozici s Černou horou. Byli mu sympatičtí lidé, kteří bojovali za svobodu. V tomto kontextu Benátky vypadají spíše jako město, které chce, aby Jihoslované žili v otroctví. Proto ve zmiňované knize Benátčané budí tak negativní dojem. Z benátských osobností je mu blízký benátský obrozenec Niccolò Tommaseo. V Kapperových básních není popis Benátek nijak přesný, můžeme tedy předpokládat, že Benátky dost dobře neznal. Víme, že Kapper v letech 1852-1853 cestoval Německem a Itálií a že během války mezi Rakouskem a Sardinií sloužil ve vojenské nemocnici ve Veroně jako vojenský lékař. Ačkoli je Verona dost blízko Benátek, nejsou důkazy, že by Kapper měl možnost město navštívit. Vzhledem k jeho básnickému dílu lze připustit, že Kapper Benátky poznal, na straně druhé je možné předpokládat, že za takových pracovních okolností neměl s velkou pravděpodobností vůbec možnost si někam zajet na výlet. To nás přivádí k závěru, že Kapper v Benátkách nebyl. O Josefu Kalusovi máme zpráv ještě méně. Víme, že v roce 1889 podnikl okružní cestu do Rakous a do Itálie. O ní píše ve sbírce Přímořské dojmy a elegie, ze které první část je věnována 3

Heyduk, Adolf: cit. d., s. 72.

8

Terstu, druhá Benátkám. Můžeme tedy říct, že Kalus v Benátkách pravděpodobně byl, což je zřejmé také v jeho díle, neboť odkazy na Benátky jsou totiž dost přesné. Julius Zeyer byl velkým cestovatelem. Je známo, že navštívil různé evropské země, a ačkoli není vždy možné dozvědět se podrobnosti o všech jeho cestách, jistotně víme, že na Appenninský poloostrov podnikl cestu dvakrát. Jednou se dostal až na Sicilii a odtud pokračoval do Tunisku, a podruhé, v roce 1892, cestoval po severní Itálii. Nás bude nejvíce zajímat druhá cesta po italském severu, protože je prokázáno, že během ní Zeyer navštívil také Benátky. Jak píše J. Š. Kvapil ve své monografii Gotický Zeyer, „mladý Zeyer záměrně se vydává na cestu po místech drahých evropským romantikům,shledává ohlasy kroků Shelleyho i Byrona v severní Itálii a ve Švýcarsku”.4 Při hledání Byronových stop se tedy nemohl vyhnout ani Benátkám. Sám Zeyer napsal Josefu Maudrovi: „Maudře, žiju jako ve snu! Benátky, Verona, Milán, Janov, Pisa, Florencie – jeden jediný sen krásy. Jsem Bellinim a Fra Angelicem zpit, teď také teprve tím, co je Tizzian, kdo vidí Assuntu, věří v nesmrtelnost duše”.5 Ačkoli Benátky v Zeyerových verších nejsou přesně popsány a figurují spíše jen jako místo děje, Zeyer si je oblíbil a kromě jiného byl nadšen benátským malířstvím. Z toho vyplývá, že se Zeyer rozhodl popis Benátek ve své poezii neuvádět úmyslně, a ne pro nedostatek znalostí o tomto městě, jak tomu je u jiných básníků, kteří v Benátkách nebyli vůbec. Otázka je, jak se mohli o Benátkách informovat ti básníci, kteří neměli možnost cestovat do Itálie. K dispozici měli několik pramenů. Německé zdroje mohly o Benátkách poskytnout dostatek informací, pro tuto práci se ale budeme omezovat na prameny české, hlavně kvůli tomu, že naše znalost německého jazyka není dostatečná na prozkoumání literatury v němčině. Důležitým zdrojem informací byly jistě naučné slovníky. Riegrův slovník naučný z roku 1860 obsahuje základní informace o městě. Kromě něho se zde pojednává o nejdůležitějších tehdejších památkách, najdeme zde také krátký seznam významných umělců a velmi syntetický náčrt dějin města. Třetí díl Ottova slovníku naučného, ve kterém nacházíme heslo Benátky, vyšel v roce 1890. Text je poněkud rozsáhlejší, autor se nebraní emotivnosti, proto heslo není příliš objektivní. Stojí za pozornost podívat se, jak jsou Benátky ve slovníku zobrazeny. Již první věta zní až příliš dojatě: „B. Vlaské (ital. Venezia), královna Adrie, m. italské, jedno z nejkrásnějších měst evropských…“6 Poté čteme, jak je most Rialto „překrásný“ a náměstí svatého Marka „nejkrásnější na světě“.Následuje dost podrobný popis některých benátských památek a architektonických slohů, podle našeho mínění

4

Kvapil, J. Š.: Gotický Zeyer. Praha: 1942. Václav Petr, s. 81. Tamtéž. 6 Kolektiv autorů: Ottův slovník naučný. Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Třetí díl B-Bianchi. Praha:1890. J. Otto, s. 719. 5

9

dost podrobný, jelikož se jedná o text v rozsahu několika stránek. Je třeba uvést, že jsou v něm vyobrazení nejslavnějších benátských památek. Ilustrace jsou dost věrné a dobré kvality: jsou ovšem černobílé, budovy jsou zobrazeny s množstvím detailů. Samostatně je v Ottově slovníku naučném zařazeno heslo „Benátská škola malířská“, ve kterém se pojednává o benátském malířství od 15. do 18. století. Jde o velice stručné heslo, jsou v něm ale obsažena všechna jména největších benátských mistrů, dokonce i jména některých známých malířů, které bychom mohli pro tu dobu považovat za méně důležité (jako například Lorenzo Lotto nebo Jacopo Bassano). Další heslo, které by nás mohlo zajímat, je „Benátsko“. Kromě geografického popisu regionu autor uvádí stručné dějiny Benátek. Nalézáme v nich zajímavá hodnocení benátských občanů, jako například: „benátská šlechta, pověstná pýchou a nádherou“ nebo „kdež zboží nejrůznější se prodávalo a kupovalo, i otroci a eunuchové, neboť Benátčané se neštítily výdělku nižádného“7. Zajímavé je zejména tvrzení, kterým autor vysvětluje dekadenci města, která začala v 16. století: „Šlechta benátská bývala druhdy čilá, chrabrá, vlastenecká, bývala nadšena ideály, avšak prodlením času vzmáhaly se v ní všeliké nectnosti a neřesti. Sháněla se především po penězích a po rozkoších, a proto neštítila se prostředku nižádného k dosažení cíle tohoto.“8 Je přínosné zabývat se těmito zdroji, protože některé z těchto informací se objevují i v básních, kterým se budeme věnovat. Popis benátské šlechty, který nalézáme v Ottově slovníku naučném, přibližně odpovídá představě, kterou cizinci o Benátkách měli. V každém případě ti, kteří neměli možnost cestovat do Itálie, měli k dispozici, jak jsme ukázali, informační zdroje dostatečně bohaté a podrobné.

7 8

Kolektiv autorů: cit. d., s. 724. Kolektiv autorů: cit. d., s. 726.

10

Čeští básníci o Benátkách Benátky patří mezi historická města v Evropě, která vždy lákala turisty a návštěvníky. Je to tak a bylo to tak odedávna, a to zejména kvůli historickým památkám, bohaté historii, starým a zajímavým tradicím, kouzelné atmosféře města, jež bylo vybudováno pouze na ostrovech. Pro Čechy to byla destinace, kam se mohli poměrně snadno dostat, protože Benátky až do roku 1866 patřily k habsburské monarchii. I později se Benátky a okolí těšily u Čechů veliké oblibě, zřejmě i kvůli tomu, že byly jedním z nejbližších přímořských jižních měst, do nichž se Středoevropané mohli podívat, když měli chuť nejen obdivovat historické památky, ale užít si také mírnějších teplot a příjemnějšího počasí. Když se ale mluvilo o Benátkách, nemyslelo se jen na to všechno, co již bylo zmíněno, ale i na jiné skutečnosti, jak svědčí tato vysvětlivka k sonetu Jana Kollára ze sbírky Slávy dcera:

Císař Karel z Cach města do Prahy se navrátiv z ponuknutí některých světských kněží, nejvíce pak na žádost tejnského faráře Jana Milického, poručil domek obecních a hříšných žen v menším městě pražském zbořiti, jemuž Benátky říkali proto, že se v Benátkách takových osob mnoho nacházelo, na místě pak toho domku poručil malou, však velmi krásnou a nákladnou kapličku pod vzýváním svaté Maří Magdaleny postaviti.9

I když to není komentář, který by se týkal přímo Benátek, stojí za povšimnutí fakt, že Pražané nazývali Benátky místem, ve kterém bylo mnoho prostitutek: je to důkaz toho, že pověst Benátek nebyla v tomhle směru zrovna nejlepší. Tuto skutečnost dokládá i další svědectví, které není přímo české, ale které mělo své ohlasy i v českých zemích, a sice sonet Adama Mickiewicze Černohorec v Benátkách, jenž byl přeložen také do češtiny a publikován Janem Pravoslavem Koubkem. V této básni Ital přesvědčuje Černohorce zklamaného láskou, aby se přestěhoval do Benátek. Ital vykresluje město velmi romanticky a v básni je cítit jakousi nespokojenost s italskou povahou. Ital kupříkladu slibuje mnoho věcí, které se nemohou uskutečnit nebo nejsou pravdivé:

Pojďme, Dimitri, do města mořského: Tam tvé srdce věrná Vlaška ocení, Tam je zlata víc než v horách kamení! [...] Do jakého jen se budeš okna dívat, Zhledneš dívky pěkné jako hurisky, A když pod okénkem píseň počneš zpívat, Budou na tě sypat růže, narcisky:10 9

Kollár, Jan: Výklad. Pešť 1832: Trattner Mátyás a Károli István, s. 336. Koubek, Jan Pravoslav: Sebrané spisy veršem i prózou, díl III. Praha 1857: František Vorlíček, s. 215.

10

11

To, co Černohorec očekával, se rovněž neuskutečnilo, což způsobilo, že byl opět zklamán:

V chlebě zdejším otrocké jsem zažil strasti, Darmo po svobodě touže ztracené: Bez jonácké vůle, jonák oklamaný, Kvílím jak pes, na řetěze přikovaný. Když si děvčatům chci někdy postěžovat, Ty cizímu se vysmějou jazyku [...]11

Benátčané k Černohorci nejsou nijak přívětiví, takže náš Dimitri tam musel zajisté prožívat „otrocké strasti“. Dívky jsou kromě toho k cizincům velice nepříjemné. Dalo by se říct, že to platí pro všechny Benátčany, alespoň podle toho, jak je zobrazeno v následujícím sonetu. Nejdříve Benátčan láká Dimitrije do Benátek falešnými sliby, potom se mu dívky a obyvatelé smějí kvůli tomu, že je cizinec. Benátčané nejsou pouze lháři, ale jsou i nevrlí vůči těm, kdo přicházejí odjinud. Po těchto dvou příkladech, které vypovídají o tom, jak byly Benátky vnímány v předcházejícím období, pohlédneme na básnické sbírky vzniklé v druhé poloviny 19. století. Další příklad Černohorců v Benátkách je ve sbírce Gusle Siegfrieda Kappera, v níž se vypravuje o rodině Crnojevićů. To je pro Kappera dost typické, protože ve své tvorbě se tento básník zabýval srbskou lidovou poezií a dalmatskými pohádkami. V části sbírky nazvané Crnojevci se vypravuje o Gjurovi, černohorském rebelovi sedícím v benátském vězení:

Hořekuje Crnojević Gjuro, ve Benátkách v latinském tom hradě v žaláři tam krále latinského hořekuje, žalářníků mladých bratry zve a pro Boha je prosí [...].12

Benátky jsou v tomto případě zobrazeny jako město, které chce uvrhnout do otroctví chrabrý „národ slovanský“. Přibližně v té době byli v českých zemích některým spisovatelům Černohorci sympatičtí a tím, že mluvili o Černohorcích, mohli se nepřímo zmiňovat i o české realitě a o boji za nezávislost na Rakousku. Jsou zde zřetelné sympatie ke Slovanům a explicitně je zmíněna i opozice k latinskému národu benátskému. Na tomto místě je zajímavé zejména to, že terminologie, která se týká Benátek, není vůbec přesná. Za prvé jsou Benátky vnímány jako „latinský hrad“. Je pravděpodobné, že autor měl na mysli to, že Benátky byly městem s dobrým obranným systémem, tudíž těžko dobyvatelné. Kapper ovšem nikdy v Benátkách nebyl, protože je zcela evidentní, že město vůbec hrad nepřipomíná. 11 12

Koubek, Jan Pravoslav: cit. d., s. 216. Kapper, Siegfried: Gusle. Praha: 1882. Nakladatel Jan Otto, knihkupec, s. 1.

12

Další nepřesností (z historického hlediska značnou) je, že podle autora byl v Benátkách král, což se v celé historii Benátek jako samostatného státu nikdy nestalo. Slovem „král“ měl autor zřejmě na mysli „panovníka“, protože v další básni již Kapper používá výraz „dóže“13. „Král“ benátský, aby se mu podařilo udržet v Černé Hoře klid, nabízí Gjurovi svou dceru za manželku. Gjuro souhlasí proto, aby mohli Černohorci a Benátčané žít v míru a bojovat spolu proti Turkům. Pro nás je ale důležité, že tím autor dává najevo, že Benátčané měli ze smělých Černohorců strach. Moudráť také hlava král latinský; myslí si: „Jsou Černohorci chrabří; Černé Hoře nezachovám-li se, pokoje nám od nich na pohoří nebude ni klidu na přímoří!“14

Benátčané jsou v tomto případě moudří, ale také bojácní ve srovnání s Černohorci. Jinak jsou Benátky odedávna spojovány s představou luxusu a krásy. Právě Kapper, když píše o tom, jak se Benátčané divili černohorským tradicím, se zmiňuje o tom, jak jsou navyklí na stříbro a zlato. Benátky byly tudíž městem bohatým, luxus a zlato se ale nemohou rovnat přírodní kráse Černohorců:

Ať ti páni latinští se diví, jací jsou v tomto kroji naši hoši! neboť všecko Latincové mají, ve kování stříbra, a jak stříbra, také zlata výborně se znají, z šarlatu jim pláštíky též vlají; ale tváře ozdobností panskou, panským oka hrdinného hledem Podgorčanům bodrým našim hochům proto přec se nijak nerovnají!15

Pro Jana Nerudu jsou Benátky místem půvabným, plným kouzla. V jeho knize U nás jedna z postav – Jan – má sen a zdá se mu, že je ptákem letícím nad Benátkami:

On hledí v před a hledí nazpátek a myslí, že je v srdci Benátek. Po vodě letí gondoliéři a k výši zazní jasný jejich zpěv, tak dojemný, že budí v srdci tísně!16

13

Kapper, Siegfried: cit. d., s. 29. Kapper, Siegfried: cit. d., s. 8. 15 Kapper, Siegfried: cit. d., s. 32-33. 16 Neruda, Jan: U nás. Praha: 1858. Dominikus, Hermann, s. 23. 14

13

Často nalézáme obraz zpívajícího gondoliéra. Není to ale zpěv radostný nebo veselý, jelikož probouzí v Nerudově postavě tíseň. Nerudův Jan nemá, alespoň ve svém snu, k Benátkám pozitivní vztah, což je další rys, který můžeme najít také u dalších autorů, a to nejenom českých. Zanikající zpěv a gondoly, romantickou a kouzelnou atmosféru nacházíme i v básních Bohdana Kaminského. Tak v básni Klepy z Benátek píše: Ó luzné, krásné Benátky, ó luzné město barkarol! Slyš, z dálky do nočního šera zní píseň, kdo tu odolá? A kolem tiše, zvolna sterá se míhá tmavá gondola a měkce brázdí lesklé vlny, v něž zvolna, tiše noc se vkrádá.17

Kaminský přibližuje Benátky ještě víc a jejich krásu explicitně vyjadřuje v básni Vzpomínka z Benátek:

To bylo v Benátkách, v tom luzném kraji […]. […] To bylo v Benátkách, v tom kouzlu jara […].18

V Nové sbírce veršovaných prací Svatopluka Čecha z roku 1880, konkrétně v básnickém cyklu Ve stínu lípy, jsou Benátky představeny následovně:

Ba, v Benátkách až byl jsem, páni, v díle. O, což bych mohl vyprávěti vám, o svatém Marku, slavné Campanile! To město plyne na moři jak prám, jsouc k Itálie břehům připoutáno řetězy tlustšími než lodní lano. Tak dláždění si spoří vláda obce; v ulicích čluny, gondolemi zvané, dvojzubé na sáh vypínají zobce, jak černé noty, dvakrát čárkované. Uprostřed města dávné slávy zjev, ohromný palác dožů k nebi strmí, kde křídlatý svatého Marka lev na zbožné obce útraty se krmí. A vzdechů most – leč týdne sotva dosti na vypsání všech města pamětností.19

17

Kaminský, Bohdan: Doma i jinde. Praha: 1899. Otto, Jan, s. 82. Kaminský, Bohdan: cit. d., s. 84. 19 Čech, Svatopluk: Nová sbírka veršovaných prací. Praha: 1880. Nákladem knihkupectví Dra Grégra Ferd. & Dattla, s. 139-40. 18

14

Je zajímavé, že Svatopluk Čech Benátky nesrovnává s ženou nebo s něčím krásným, ale kvůli tomu, že leží na ostrovech, je připodobňováno k prámu. Obvyklé není ani přirovnání gondol ke ptákům. Město je idealizováno i v tomto případě, čehož si můžeme všimnout například v místě, ve kterém Čech píše o Dóžecím paláci: je to zajisté palác luxusní a krásný, ale na druhou stranu není nijak ohromný a ve skutečnosti není budovou natolik vysokou, aby mohla „strmět k nebi“. V díle českých básníků velice často nacházíme motiv Benátek a smrti. Kromě atmosféry, která pravděpodobně tuto skutečnost podporovala, byly oblíbeným symbolem spojovaným s představou smrti gondoly. Ve své sbírce Básně z roku 1883 Otakar Mokrý píše:

Má gondole – černá rakev, clona – příkrov zpuchřelý, a vln šplíchot – mluva ze sna těch, co dávno zemřeli.20

Neobvyklost těchto veršů tkví v tom, že kromě obvyklého odkazu na smrt konstruuje prostředí a atmosféru rozkladu. Gondola je nejenom rakev, což se v poezii vyskytuje poměrně často, ale je tady velice výrazně přítomna hniloba, příkrov je „zpuchřelý“. Dokonce moře se básníkovi jeví jako hrob, ve kterém spí zemřelí, kteří nemají pokoj ani po smrti a nespočívají tiše ve věčném spánku, ale dávají o sobě vědět jakousi „mluvou ze sna“. To všechno nemění pro Mokrého nic na skutečnosti, že Benátky mají velké kouzlo, a poněvadž v následující strofě píše:

Hvězdy sypou žhavé jiskry na Rialta zimný práh, na němž švarná Venecie dříme jako na marách.21

Ačkoli jsou Benátky „švarné“, motiv smrti je pro Mokrého dominantní, a tak v následující sloce nacházíme další zajímavý obraz, ve kterém básník spojuje dvě obvyklá témata: téma smrti a téma Benátek jako města-ženy:

Mrtva… spí bez diademu – zpěv můj v lagun jezeře slétá kvítkem imortelky jí ve vlhké kadeře.22

20

Mokrý, Otakar: Básně. Praha: 1883. J. Otto Knihkupec, s. 32. Mokrý, Otakar: cit. d., s. 32. 22 Mokrý, Otakar: cit. d., s. 32. 21

15

Benátky jsou i pro Mokrého ženou, ovšem mrtvou. Za povšimnutí stojí, že autor úmyslně vytvořil kontrast mezi obrazem mrtvé ženy a kvítkem, které má v kořenu svého názvu jak v latině, tak v italštině nesmrtelnost. Velice pozoruhodnou se jeví také báseň Pohřeb na lagunách, ve které můžeme opět vidět gondoly jako symbol smrti. To ale není všechno: hrobař je přirovnán ke Charonovi, z čehož vyplývá, že Benátky představují peklo: Dokořán dveře náhle otevřeny – v smutečních písní hlaholu, mužové tmaví ve člun ověnčený mladistvou kladli mrtvolu Odvážel Charón švarnou signorinu; pod víkem rakve zlacené jsem zahléd čelo vínkem rozmarýnu a hyacintu zdobené.23

Obraz Benátek, který nám Mokrý nabízí, je poměrně pestrý: nenacházíme v něm pouze nejfrekventovanější místa, jako jsou náměstí svatého Marka, Rialto, Velký kanál, Lido, ale zmiňuje se i o Malamoccu, které v té době bylo hlavním sídlištěm na ostrově Lido. Ostrov byl často připomínán zejména kvůli tomu, že u Lida končí laguna a za Lidem už začíná otevřené moře. Málokdo ovšem zmiňuje Malamocco, které bylo v té době ještě malou vesnicí. Jen zřídka básníci píší o Benátkách s bezvýhradným nadšením, ale i takové případy se najdou. Dobrým příkladem je Bohdan Kaminský, který ve své sbírce Doma i jinde píše:

Já hledím v obraz kouzla plný, v ty krásné, staré Benátky, jak v záři jitra zlatem hoří a znovu obráží se v moři to luzné město z pohádky... Já hledím do té staré slávy a nevím, zdali věřit mám, – Benátky staré, buďte zdrávy, jdu uzdravit si duši k vám!24

Nalézáme zde některé prvky typické pro poetický obraz Benátek: stará sláva, záře, třpytivé barvy. Kaminský je ale natolik Benátkami nadšen, že se pro něho Benátky dokonce stávají městem pohádkovým a zázračným, které dokáže vyléčit duši básníka.

23 24

Mokrý, Otakar: cit. d., s. 34. Kaminský Bohdan: Doma i jinde. Praha: 1899. Otto Jan, s. 70-71.

16

Navíc byly pro Kaminského Benátky hned od začátku městem lásky: není náhoda, že tam básník putuje se svou múzou a srovnává svůj vztah s múzou se vztahem, který je mezi zamilovanými:

Má Múza, já, – my oba máme z líbánků svých už dvacet kněh a tiše se tu usmíváme rozpakům mladých párků všech, jež líbánky své tráví tady.25

V Kaminského básni nechybí ani konkrétní erotický odkaz:

A krásná, že až srdce bolí, ta signorina, svůdný zjev tak sama stoupá do gondoly, – – v ten obrázek se zahleděv, jsem spatřil božskou, svůdnou nožku, zpod sukénky jež vzhlédla ven, a dětinským že vždy jsem trošku, jsem zůstal celý udiven.26

Obraz Benátek, který Kaminský poskytuje, je zcela pozitivní, nejsou zde známky, že by město mohlo být nepříjemné. To se netýká pouze lásky a romantiky, ale také krásy zdejších památek, jak je možné si všimnout v těchto verších:

Svátého Marka zlatý chráme, ty nádherný a zářící […].27

Ještě jeden rys je pozoruhodný v Kaminského básních: Benátky jsou pro něho kosmopolitním městem, ve kterém je možné slyšet hodně cizích řečí. Básník tak potkává i český pár. Setkání ale není příjemné:

Já hlavu svěsil v krutém bolu a zašel jinam k večeři – dva Češi pouze jak jsou spolu, ah, běda, už se hašteří.28

Jsou ovšem i případy, ve kterých ústřední postava básně nachází v Benátkách onu ztracenou lásku, po které toužila. Například v básnické knize Tři listy Růženy Jesenské hlavní hrdina hledá

25

Kaminský, Bohdan: cit. d., s. 73. Kaminský, Bohdan: cit. d., s. 79. 27 Kaminský, Bohdan: cit. d., s. 79. 28 Kaminský, Bohdan: cit. d., s. 77. 26

17

svou lásku Martu. Už od první zmínky o Benátkách se dozvídáme, že jeho hledání dosáhlo svého cíle právě v tomto městě: po týdnu odjížděl jsem na Benátky netuše velkou cestu do nebes.29

Následují další zmínky o Benátkách, které nám dokazují, jak byl hrdina tímto městem nadšen:

Benátky! Tam jsem věšel jako v báji zázračným kouzlem sladce překvapen, co tady vzduchem chvěje se a tají – – a mně to bylo všecko: sen, sen, sen! Pohádka měst, zjev skvostný dávných časů oblouku šedých báseň, zlacených mozaik báchorka, vše v modrém jasu nebe a moře. – – A já – tonul v nich!30

Tyto verše jsou krátkým shrnutím toho všeho, co mohlo překvapit nebo okouzlit zahraniční návštěvníky. I v tomto případě je město pohádkové (nacházíme o tom dvě zmínky: „jako v báji“ a „pohádka měst“). Vyprávěč je nadšen do té míry, že atmosféra města se stává „zázračným“ a on prožívá v Benátkách sen. Nalézáme zde i svědectví o kráse zdejší architektury a antických památek. Nechybějí odkazy na barvy (mozaiky jsou zlaté) a na světlo: moře a nebe jsou modré a jasné. Náš hrdina prožívá nadšení téměř naivní, které vyjadřuje s velikým zanícením. Záře a jas jsou konečně pro Jesenskou charakterizujícím rysem Benátek, jak si můžeme všimnout i ve verších:

Benátky jako zázrak v kouzlu novém mi zářily, a já – ji ztratit měl!31

Také v básních Růženy Jesenské mohou mít Benátky i temnější atmosféru, čeho si můžeme všimnout, když Klimentův milostný příběh s Martou začíná spět k nešťastnému konci:

Byl tichý večer. „Ponte dei Sospiri“ příšerný oblouk sklenul nad námi […].32

V tomto místě už necítíme žádný obdiv ke kráse památky, emotivní ladění protagonisty se odráží i v zobrazení onoho slavného mostu. Gondola se stává špatným znamením jako u jiných básníků: 29

Jesenská, Růžena: Tři listy. Praha: 1892. Knihtiskárna F. Šimáček, s. 24 Jesenská, Růžena: cit. d., s. 25. 31 Jesenská, Růžena: cit. d., s. 31. 32 Jesenská, Růžena: cit. d., s. 36. 30

18

Pak bylo ticho. Jenom šepot vesla zněl před námi, jímž šplouchal mladý Vlach, a černá gondola nás mořem nesla, jak smuteční by průvod v žití táh.33

Jeden z nejodpudivějších obrazů Benátek nalézáme ve sbírce, která už spadá do české Moderny, tj. ve Zlomené duši Antonína Sovy. V tomto případě vyprávěč se cítí špatně a jeho nálada je mizerní zejména kvůli tomu, že se mu nedaří v lásce:

[…] Když tu v Benátkách v té smrduté, rozpadlé pohádce po Rivě Schiavoni kráčím dnes jak Insarov, já nechápu, co mohlo jej tady konejšit? …Mně zdá se puch bažiny zelené, ty sešlé domy, jak by je tisíc právě lupičů vykradlo v noci, jako ironie na trosku moji, sloupy báječné, budovy, paláce, z mrámoru chrámy, jak moje zpráchnivělé iluze a vše mě připomíná bídu mou…34

V daném případě je evidentní, že emotivní stav vyprávěče značně zesiluje negativnost obrazu Benátek. Stojí za povšimnutí, že v tomto případě na hrdinu nepůsobí kouzlo moře, ale puch bažiny, což není nijak zvláštní, když si uvědomíme, že voda se v benátské laguně mění velice pomalu a často její odér nepůsobí romanticky, nemluvě o její barvě. Pach, sešlé domy, jejichž nazelenalá barva není nijak náhodná, všechno zesiluje dojem, že jsou Benátky městem hniloby a rozkladu. Na druhou stranu i city vyprávěče „hnisají“, jeho iluze jsou zpráchnivělé. Dokonce se mu Benátky jeví jako zlomyslné, jako kdyby hnisaly úmyslně, aby mu připomínaly jeho nezdary. Benátky jsou město, které má to nejlepší už dávno za sebou a jediné, co od budoucnosti může čekat, je úpadek:

Jak anachronism to mrtvé město živoří jak básník sestárlý na loži smrtelném…Tvé cukají zpuchřelé svaly…V puchu leží tu snění tvých mistrů! Již tě zalily účelné doby! Strojů rachotem svět kolem hřímá, myšlenkou a prací a shonem budoucnosti, životem, nadějí smrtelníkům bláhových! –35

33

Jesenská, Růžena: cit. d., s. 36. Sova, Antonín: Zlomená duše. Praha: 1896. Nákladem A. Sovy, s. 88-89. 35 Sova, Antonín: cit. d., s. 89. 34

19

Obvykle jsou Benátky zobrazovány jako žena, ale v tomto případě je město přirovnáno ke starému básníkovi. I tady je dojem hniloby velice důležitým rysem dokreslujícím celkovou atmosféru. Dokonce i snění starých mistrů je součástí této hniloby. Přesto autor takovým přirovnáním nepopírá úplně krásu města: Benátky nejsou obyčejným starým umírajícím člověkem, nýbrž umírajícím básníkem a to je důkaz toho, že umění a poezie jsou pro toto město neměnným rysem. Jiné přirovnání zase spojuje Benátky se smrtí:

Eh, ty mé prázdné hrudi podobno i mozku mému, kde je iluzí krásných a vřelých, řítících se v nic, tys protivno mi, tiché město ty i v lagunách tvůj hřbitov truchlivý!...36

Pozoruhodné je zde nejenom to, že město a laguna jsou přirovnány k hřbitovu. Sova přichází s další charakteristikou města – tichem. Hřbitov je ovšem místo poklidné, proto se může zdát, že ve spojení s českou představou Italů jako poměrně hlučného národa je toto přirovnání v rozporu: Benátky jsou u ostatních spisovatelů městem plným různých zvuků (nezřídka je slyšet například zpěv gondoliérů).

36

Sova, Antonín: cit. d., s. 89.

20

Benátky Adolfa Heyduka

Adolf Heyduk se zabýval Benátkami hlavně v oddílu Jižní zvuky ze sbírky Básně 2. Jsou to básně, jejichž kompozice byla inspirována zážitky a dojmy z cesty na jih. Tyto země určitě lákaly Čechy hlavně kvůli starobylým památkám a klimatu, které na rozdíl od nepříznivého počasí českých zemí je příjemné a slunečné. Kromě podnebí na jihu je přitahovalo moře, které mělo vždy velký půvab a výrazně působilo na Čechy také proto, že měli málo možností se k němu dostat. Svědčí o tom Heydukova báseň Touha po jihu, ve které autor píše:

K moři, na němž bílé lodě k novým dálným světům plynou, kde v lagunách rybky zlaté přítulně se k veslu vinou.37

Moře tedy otevírá možnost dostat se k novým světům, je to fenomén, o němž nevíme, kde končí. To, že nemáme představu o tom, co za mořem je, vzbuzuje naši fantazii. Kromě toho moře je plné mýtických postav (víly, rusalky). Heydukova představa o jihu nekončí pouze u moře: zmiňuje se o zbožných lidech, kteří u něj žijí, o úrodě, která je bohatá, exotická; rostou tam palmy, citrony a granátová jablka. Velmi důležité jsou i barvy, mnohdy velmi intenzívní: jablka jsou granátová, laguny modré, lodě bílé, rybky zlaté. Velmi výrazné kontrasty zesilují dojem, že jih je zářivý, slunce je tam žhavé. V jiných básních je dále patrné, jak výrazně na Heyduka působilo světlo: škála barev je vždy světlá, Benátky jsou ztělesněny do podoby ženy nosící stále předměty luxusní a lesklé, třpytivé šperky apod.38 Je to přirozené zejména proto, že Heyduk ve své poezii ještě rétoricky přirovnává Benátky ke královně moře:

Jak jsi krásná, když se jitrem v novou něhu odíváš a kol pasu lesklý lazur věčně věrných lagun máš, když tvou hlavu diademem zlaté slunce pokrylo, a v tvé srdce nové žáry bujna žití vylilo!39

Heydukovy básně nejsou zajímavé jen proto, že se v ní můžeme setkat většinou s idealizovanou představou jihu, s řadou odkazů na historii a klasickou mytologii. Najdeme v nich také každodenní problémy zdejší chudiny. Stejně je tomu v básni Příchod: 37

Heyduk, Adolf: Básně 2, 1. Praha: Janota a sp., 1864, s. 11. Přirovnání Benátek k ženě bylo typické už v době Benátské republiky, kdy byly Benátky přirovnány k Venuši. 39 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 38.

38

21

Krásné jitro – na kanále, vzhůru, dolů loďky plynou, a z kanálu dál a dále, až se oku ztrácí, hynou a kdo v loďkách dumá, sedí, zázrak vidí, kamo hledí, – u břehu však prosí stále o kus chleba lidé bledí. –40

Oddíl Jižní zvuky je už od začátku explicitně věnován Benátkám. První báseň Most lagunový prozrazuje, jakou představu o městě Heyduk má:

Věčně novou, věčně mladou jsi ty, krásná Venecie [...] Venecie, Venecie! Věčně krásná Afrodito41

Heyduk vidí v Benátkách mladou ženu, kterou přirovnává k Afroditě. Odkaz na řeckou bohyni lásky je pozoruhodný již z toho důvodu, že Heyduk nezvolil Venuši, nýbrž Afroditu. Benátky byly často přirovnány k Venuši – bohyni zrozené z mořské pěny. Ovšem Afrodita je bohyně lásky, krásy, sexuality a smyslnosti. Benátky se tak stávají stálým městem lásky a vášně, ale snad i zkázy. Přirovnání k mladé ženě Heyduk používá i na jiných místech, i když bez odkazů na řeckou mytologii. V básni Venecie za jitra je to zřejmé ve verších, které jsme již výše citovali:

Jak jsi krásná, když se jitrem v novou něhu odíváš a kol pasu lesklý lazur věčně věrných lagun máš, když tvou hlavu diadémem zlaté slunce pokrylo a v tvé srdce nové žáry bujna žití vylilo!42

V básni Most lagunový se ovšem Heyduk nezajímá jen o krásu. Zmiňuje také okolnost, která je podle jeho mínění negativní, tj. že most, který spojuje město s pevninou, mu způsobuje ztrátu svobody (možná tedy není náhoda, že onen most se nyní nazývá Ponte della Libertà – Most svobody): Bohyně, ty věčně krásná, drahou volnosť tobě vzali, velkým mostem lagunovým k zemi tebe připoutali.

40

Heyduk, Adolf: cit. d., s. 14 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 15. 42 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 38. 41

22

Dřív jsi byla kroužkem zlatým, s věrným mořem spojována, nyní jsi však železnými pruhy k zemi upoutána, a po nich ten komoň jezdí, který z nozder oheň hazí, a s ním lidé, kteří čísly nesčetnou tvou krásu kazí.43

Heyduk si všímá, že tímto mostem Benátky ztratily svou povahu, ztratily to, co je úplně odlišovalo od běžného města, tj. že se k nim člověk mohl dostat jen lodí, protože město leželo na vzájemně propojených ostrovech, které neměly žádné přírodní spojení s pevninou, stýkaly se pouze s lagunou a mořem. Ztráta svobody je tedy první element, který nutí básníka přemýšlet o současné situaci Benátek, a sice o jejich špatné situaci z hlediska společenského, ekonomického a politického. Ale město má své kouzlo i v této melancholické atmosféře, nebo snad právě kvůli ní. Tuto atmosféru najdeme i v jiných Heydukových básních, v nichž melancholický dojem vzbuzují v básníkovi i zvuky vždy klidné a zanikající v dálce. Zpěvy na gondolách, které pozvolna tichnou, údery kostelních zvonů, hluk vesel – to vše je součástí básníkova repertoáru:

Od náměstí v dálce ticho, jenom veslo šplouchá z dola, a jen někdy táhlým tónem zní a zmírá barkarola.44

Kouzlo Benátek tkví pro Heyduka i v eleganci a bohatství. Je to město skvostné – to je zřetelné v básni Hleď a jásej, ve které se autor dívá na různé benátské paláce a všímá si jejich krásy a různorodých uměleckých tvarů – zdařilou směs renesance a cizích architektonických stylů, připomínajících například Řecko.45 K nim Heyduk připojuje i historické nebo legendární události, které se mezi jejich zdmi odehrály. To vše činí básníka spokojeným a tiší jeho touhu. Nezajímá ho pouze minulost města, ale také jeho přítomnost a nejednou se pokouší vytvořit most mezi dávnými událostmi a současností. Zajímá se i o osudy slavných lidí a jako básník se nemůže vyhnout tomu, aby vzdal hold Byronovi, který v Benátkách trávil nějakou dobu, během níž napsal svého Dona Juana. Heyduk měl rád literární mýty a i v dalších básních se zmiňuje o vztahu mezi některými velkými spisovateli a městem. Píše o Byronovi a jeho láskách, ale také o Shelleym.46 To, co se v Heydukových básních jeví jako pozoruhodné, je skutečnost, že kromě toho, že podléhá kouzlu mýtů, umění a dějin, si všímá i drobných detailů, malých každodenních smutných příběhů, jako například v básni Na piazzettě, která začíná: 43

Heyduk, Adolf: cit. d., s. 15 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 17 45 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 21. 46 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 50. 44

23

K západu se slunce kloní a u sloupu na náměstí chudý žebrák slzu roní a svou lebku bije pěstí.47

Jedná se o příklad, který nám něco sděluje o tehdejší společenské situaci bez odkazů na historii nebo na politiku. Tady nacházíme prostý každodenní život. Další zajímavostí je, že právě ona těžká společenská situace je jediná okolnost, která umožňuje přítomnost mužů – jinak jsou pro Heyduka Benátky město převážně ženské. Další básní, ve které je zmíněna společenská situace a ve které nacházíme těžkou každodenní práci a současné benátské muže, je báseň Rybář:

To hloupé živobytí, jen stále ryby chytat, chci radš na Piazzettě bohaté pány vítat.48

Benátská společnost je tady zobrazena docela realisticky, i když nemáme hodně konkrétních odkazů. Z těchto čtyř veršů, ze závisti obyčejného rybaře se dozvídáme o tom, jak velké byly v Benátkách rozdíly mezi bohatými a obyčejným lidem, který se musel zabývat nejskromnějšími řemesly. Kontrast mezi chudým rybářem a bohatým měšťanem je zesílen tím, že Heyduk zmiňuje Piazzettu, tj. malé náměstí vedle chrámu svatého Marka, na kterém pravděpodobně tehdy, stejně jako dnes, byly nejdražší a nejluxusnější podniky. Z této závisti se dozvíme také o tom, že z hlediska společenského byla situace napjatá, nebo se alespoň takovou zdála Heydukovi. Heyduk si tedy všímá pozitivních a negativních aspektů, Benátky jsou jakousi směsí, ve které se mísí nejrůznější prvky. Bolest a krása jsou často spojovány a právě krása pomáhá básníkovi tím, že se pro něj stává úlevou:

Čarokrásné, divuplné kraje, plné krásy, života i zpěvu každý pohled novou rozkoš saje ubohému srdci pro úlevu.49

Autor si nemůže nevšimnout ekonomického, sociálního a kulturního úpadku Benátek, který je dosti častým motivem v poezii. V autorovi vzbuzuje melancholii i při vnímání krásy. V některých případech se jedná také o úpadek z hlediska politického:

47

Heyduk, Adolf: cit. d., s. 25. Heyduk, Adolf: cit. d., s. 80. 49 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 27. 48

24

Venecie, Venecie! Kde jsi, mocná, krásná paní? hrdý vojin hlavu pyšnou před tebou už neuklání.50

Bolest, úpadek a ponížení Benátek jsou důležité téma i kvůli tomu, že je Heyduk přirovnává k bolesti a utrpení českých zemí, které v té době usilovaly po uznáni svých historických prav v rámci habsburské říše. V době, kdy Heyduk napsal tyto básně, italský národní obrození nebylo ještě dovršené a Benátky tak nebyly součástí Italského království. Proto bylo docela snadné vytvořit paralely mezi obrozením českým a italským:

Zvoní, zvoní, blíže Prahy pocítil jsem také chvění, kde můj národ drahý, drahý cedil krev svou pro spasení.51

Nebo:

Trpěla jsi dosti v krutém čase; – mním-li všeho, v srdci krev se pění podivno – leč v bolesti i kráse domov můj to předce, předce není.52

Nejvíce explicitní verše, kterými Heyduk vytváří paralelu mezi situaci českou a benátskou, jsou z básně Stejný žal:

Ano, ano, vlast má tamo také někdy volnosť měla, z hoře vašeho jsou proudy, naše bolesť zkameněla. Pojď a sedni, milý hochu, sdílejme své stesky spolu, pro modré-li moře pláčeš – pro Bílou já pláču horu. –53

Za povšimnutí stojí, že právě kvůli úpadku politickému a ekonomickému v Benátkách Heyduk nemá žádné téma – kromě krásy a bídy – týkající se současné doby. Jediné elementy spojující minulost a přítomnost jsou paralely mezi tím, co už bylo, a tím, co trvá. Kromě toho zde můžeme najít odkazy na legendy, mýty a dějiny města obecně, díky jimž se Benátky staly proslulé. Dobrý příklad je báseň V zamyšlení, v níž si autor představuje ceremoniál, kterým se dóže symbolicky snoubí s mořem.54

50

Heyduk, Adolf: cit. d., s. 29. Heyduk, Adolf: cit. d., s. 26. 52 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 28. 53 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 43. 54 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 31-32. 51

25

Zajímavé je také porovnání s mytologickou postavou Amphiona, který podle řeckých mýtů umřel žalem kvůli tomu, že Apollon a Arthemides zabili všechny jeho děti.55 Tentokrát se nejedná o přirovnání k dějinám Benátek, ale o odkaz na antiku a je zřejmé, že pro Heyduka jsou Benátky elegantním městem se skvělou minulostí, ale s těžkou přítomností a mlhavou budoucností. Heyduk ovšem není běžným turistou, na kterého působí pouze kouzlo a krása Benátek. Je vzdělaným člověkem, který dobře zná některé epizody benátských dějin, jako například příběh dělníka Israela Bertuccia a Marina Faliera. O posledním jmenovaným předtím George Byron dokonce napsal tragedii Marin Faliero. O Bertucciovi a Falierovi píše v básni Elegie na moři. Historická data nejsou nijak přesná, Heyduk píše o Bertucciovi jako o podnikateli, který bojoval za svou volnost.56 Pravděpodobně na to měla vliv tragedie Byronova, která je romanticky zpracována. O tomto příběhu se Heyduk zmiňuje i v následující básni Na Campanile, ze které je zřejmé, že představa Marina Faliera je romantická a velice zidealizovaná:

[...] Calendaria však hlava, tvůrce toho, spadla dolů, spadla, že chtěl signorii ku věčnému poslat klidu a z té panské vlády míti upřímnější vládu lidu. Vládu lidu – slova tato Falier měl v srdci psána, za to památka však jeho násilím vymazána.57

Tento příběh se jeví jako docela významný z několika důvodů: prvním je, že Heyduk představuje Bertuccia jako člověka, který bojuje proti zpupnosti šlechty za svou svobodu. Tento boj je možné interpretovat v kontextu národních obrození, která v té době ještě probíhala. Druhým neméně zajímavým důvodem je skutečnost, že tento časově vzdálený a krvavý příběh vzbuzuje ve čtenáři dojem ohnivých a pomstychtivých Benátčanů (Marinu Falierovi byla uříznuta hlava a kosti ostatních popravených byly vyhozeny do laguny). Pozoruhodné je také to, že zde už nemáme představu moře jako místa nekonečného, které v nás vzbuzuje touhu po exotických místech. Moře je v tomto případě hrob, místo, které nám připomíná smrt. Žádný kámen hrob váš tu netíží, hle, a předce mysli mojí zdá se, když se v nitro modrých vod těch hříží, že též pomník z vod těch pozvedá se, pozvedá, když blesky bouře tráví a na hroby vaše vlny staví.58 55

Heyduk, Adolf: cit. d., s. 38. Israelo Bertuccio byl podnikatel, který po domluvě s dóžetem Marinem Falierem plánoval, že spolu s dalšími lidmi zaútočí na šlechtu, aby ji vybili a aby dostal dóže absolutní moc. Šlechta se dozvěděla o tomto plánu a Bertuccio, Bertrando a dóže Marin Faliero byli popraveni za zradu dne 17. dubna 1355. 57 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 36-37. 58 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 33.

56

26

Role smrti je poměrně důležitá i v další básni, která formuluje vztah mezi Benátkami a smrtí. Netýká se to pouze města, ale také básníka, který má v Benátkách pocit, že jeho srdce už zemřelo, cítí v sobě smrt:

Ticho zas, což ještě žiju, žiju? nejsem dávno aspoň srdcem mrtev? Není loďky černý, nízký příkrov, nízký, černý příkrov mojí rakví? Není světlo z věže tamo v moři svíce pohřební? A zvonů souzvuk mojí rakve družné sprovázení? – 59

Gondoly jsou symboly smrti. Podle jedné teorie to tak skutečně je, protože Benátčané prý je začali natírat černě na vzpomínku na morovou epidemii roku 1630. Heyduk na tomto místě vyjadřuje tísnivý pocit, úzkost. Gondola není pouze příkrov rakve, ale je nízký příkrov, co vzbuzuje dojem, že v ní není dost místa a vzduchu. Kostelní věž, z níž vesele zvonily zvony, mu připomíná tentokrát pohřební svíci. Už jsem se zmínil o tom, že Benátky byly pro Heyduka město převážně ženské. Podívejme se tedy na obraz Benátčanek, který Heyduk podává. Působí to dojmem, že básník podléhá stereotypu charakterizujícího Italky všeobecně, ne-li všechny ženy z jihu. Příklady nalézáme ve dvou básních. První je Květinářka, ve které Heyduk oslovuje dívku „Ty děvče černooké“60 a „Ty děvče jižní krve“.61 Představa tělesného vzhledu není nijak vyhraněna, to, co víme, je typické pro všechny ženy z jihu: dívka má černé oči. Heyduk odkazuje na jistý stereotyp jižanky, což vidíme v oné „jižní krvi“, která není nijak jasněji a přesněji definována. Nijak dál ho ovšem nespecifikuje, z čeho by mělo vyplývat, že povaha jižanů je známa všem čtenářům, kteří si je pravděpodobně představují jako vášnivé a hlučné lidi. V této básni je kromě jiného zajímavá paralela mezi dívkou a Benátkami – obě stejně jako růže ztrácejí korunní lístky:

Dítě, tvoje líčko vadne jako vaše stará sláva, z vínku tvého, boubelatá, list po lístku opadává. Proč to? Nechci vyzvídat, škoda, škoda nastokrát!62

59

Heyduk, Adolf: cit. d., s. 40. Heyduk, Adolf: cit. d., s. 58. 61 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 58. 62 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 62. 60

27

V těchto básních Heyduk vyjadřuje také svou touhu po lásce, což je evidentní nejen v případě zmíněné květinářky, od které chce koupit kytici, ale i při „insulánce,“ která přijela z ostrova, aby prodala vodu. Také tato dívka má „havraní vlasy“63, a autor užívá metafory žízně, aby vyjádřil svou potřebu lásky. Také v básni Zamyšlená je dívka černovlasá a černooká. Zde je erotická výzva dána tím, že dívka kouří, což byla pro ženy v 19. století určitě věc neobvyklá: A ten oheň černých očí po lagunách krouží v letu, a plnýma rtoma svýma lehce kouří cigarettu.64

Můžeme zde předpokládat, že kouření nebylo natolik rozšířeno mezi ženami, které v té době patřily do nejvyšších příček společenského žebříku, tedy je zde určitě možné zaznamenat odkaz na společenskou úroveň, nebo dokonce na zkázu nebo hřích. Je docela zvláštní, že autor nikdy nepopisuje ženy, po kterých touží, jeho touha se tedy jeví jako všeobecná a idealizovaná. Kromě černých vlasů se v těchto básních vyskytuje další stereotyp – ohnivost. S ní jsme se už setkali, nicméně si myslím, že za pozornost stojí i tyto verše z básně Magnet:

Kolikkráte vrátit jsem se mínil zpěv i hra mně divne k srdci sáhly, ale oči, vaše žhoucí oči magnetem mne vždycky nazpět táhly.65

Právě oči jsou ta nejdůležitější věc v ženské kráse, jsou to oči, kterých si Heyduk vždy všímá:

Mladinká jste, v čtrnáctém snad jaře, a už se vám láska v očka slila, srdečko se třepá, vzlétnout touží, dejte si naň pozor, moje milá.66

V další básni jsou zajímavé odkazy na Čechy a Italy. Autor o tom píše během fiktivního rozhovoru s dívkou (jediný kontakt, o kterém Heyduk píše, je zase kontakt s ženou, zdá se , že se v Benátkách s muži Heyduk nebavil):

63

Heyduk, Adolf: cit. d., s.63. Heyduk, Adolf: cit. d., s. 67. 65 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 70. 66 Heyduk, Adolf: cit. d., s. 75. 64

28

Co jsem zač? Nuž, vězte: Jelen mladý, stíny srdcem přiodívám nachem, – víte, co je věrnost? – V té jsem Čechem, a co láska, víte? – V té jsem Vlachem.67

Z těchto veršů se zdá vyplývat, že Češi jsou věrní, ale ne příliš vášniví, zatímco Italové jsou vášniví, ale věrnost není kvalita, kterou by jim básník připsal. Docela neskromně autor si přisvojuje obě kvality. A láska je opravdu velice důležité téma pro Heyduka, hlavně když se díváme na druhou část sbírky. Tam je mnohem častější přítomnost žen, kterým autor říká trochu těžkopádně „Signorina“. Právě jižní atmosféra vzbudila v básníkovi touhu k lásce, jako kdyby bylo v Benátkách lehčí se zamilovat i pro člověka už nemladého jako on, i když vlastně i na jihu láska je spojena s bolestí a slzami:

Jak překrásná je láska zas v překrásné milé této zemi, půl v žertech, smíchu prožiješ a půl ji prodlíš se slzemi. Mladinkou Vlašku ponejprv spatřil jsem v sadech na procházce a učil jsem se bojácně, já, starý kozák, nové lásce.68

Láska je přítomna velmi často v básních Heydukových, ale je přítomna hlavně tím, že autor vyjadřuje pouze svou touhu po lásce. Lásky nikdy nedosahuje. Je tedy lehčí si vysvětlit bolest, která z lásky tryská, protože autor je nucen stále toužit po věci, kterou nikdy nedostává. Můžeme tedy říct, že Heydukovy Benátky mají povahu, která nás nepřekvapuje. Jsou to především ženské město. Nejen Benátky ve všech mýtech, které použila ideologie benátské šlechty, jsou zobrazeny jako žena, ale také v současných Benátkách se autor zajímá hlavně o ženy a o lásku. Právě to, že jsou také Benátky personifikovány jako žena, pravděpodobně zjednodušuje úkol básníka, který velmi často mluví o kráse. Krása v Benátkách je velmi často spojena s luxusem, a luxus se šperky: to je velice důležité, protože šperky, tím, že jsou lesklé a že odrážejí světlo, odkazují na prostředí, ve kterém je mnoho světla, slunce, kde barvy jsou syté. A právě barvy jsou pro Heyduka velmi důležité: v jejich použití je cítit příroda jihu, je jasné, že pro básníka jsou barvy a světla (možná i přehnaně) důležité ve srovnání s tmavějším a deštivějším počasím Čech.

67 68

Heyduk, Adolf: cit. d., s. 68. Heyduk, Adolf: cit. d., s. 86.

29

V Benátkách si Heyduk ještě všímá úpadku města, a to je téma spojeno se smrtí. Ale úpadek je dáno i tím, že město ztratilo svou svobodu a v tom vidí autor paralelu s českými zeměmi, které v době národního obrození usilovaly o své sebeurčení. Z hlediska topografického Heyduk podává zcela běžný popis Benátek. V jeho básních jsou zmíněna jen nejznámější, nejreprezentativnější místa: San Marco, Riva degli Schiavoni, Lido, Torcello. Těžko posoudíme, jestli zůstal v Benátkách příliš krátce, aby se podíval na všechny pamětihodnosti, nebo jestli další části Benátek neměly pro něho tak velké kouzlo. Můžeme tedy říct, že se na Benátky Heyduk nedívá originálním pohledem: nehledal zvláštní místa, opíral se o už dlouho zpracovávanou mytologii, zobrazuje lidi docela schematicky a podle určitých stereotypů. Některé prvky jsou zajímavé, jako například časté odkazy na benátskou společenskou situaci, ale můžeme říct, že obraz Benátek, který Heyduk zprostředkuje, je často stereotypní, občas dokonce povrchní.

30

Benátky Julia Zeyera

Další básník, který byl pevně svázán s Itálií, byl Julius Zeyer. Ten byl několikrát v Itálii a dojmy z Itálie, jakož i z dalších cest, které tento spisovatel absolvoval, zapůsobily poměrně výrazně i na jeho literární tvorbu. V jedné z jeho sbírek s názvem Ossianův návrat a jiné básně jsou Benátky hojně zmiňovány. Zeyerova poezie ovlivněná Benátkami je poměrně rozsáhlá, a proto je třeba zabývat se jí ve zvláštní kapitole. Pro Zeyera jsou Benátky městem krásy, dokonce je toto město zobrazováno jako brána, která umožňuje vstup do italského světa, jak je zřejmé z těchto veršů:

To cizinka as byla, zlatou branou jsou Benátky do světa italského […].69

V Benátkách hledá vypravěč jednu dívku, a uvědomuje si, že je velice těžké ji najít, a to zejména kvůli tomu, že Benátky jsou městem, ve kterém je velice lehké ztratit orientaci. Je to město plné turistů, najít v něm jednu konkrétní cizinku může být úkolem zhola nemožným. Je to rys města, o kterém se zmiňuje málo básníků: Že najdu ji – se zdálo nepochybné, mžik první tak mi pravil, ale rozum, ten chladný rozum řekl posmívavě: to na vsi zajisté by bylo snadné, však v Benátkách, ó bloude horující?70

Také podle Zeyera jsou Benátky městem mrtvých, což je, jak jsme již ukázali, stereotypní obraz Benátek:

A celé Benátky s tím vilným vzhledem už dávno mrtvých generac a celá, ba celá společnost i její řady, tak vetché, které nedovedou zemřít, a chorý věk náš, prostý ideálu!71

V uvedených verších nenacházíme pouze motiv smrti, ale i přirovnání města k ženě. Zvláště dvě okolnosti stojí za povšimnutí – předně Benátky nejsou srovnávány s postavou z klasické mytologie,

69

Zeyer, Julius: Ossianův návrat a jiné básně (in spisy Julia Zeyera, svazek 22). Praha: 1905. Unie, s. 33. Zeyer, Julius: cit. d., s. 33. 71 Zeyer, Julius: cit. d., s. 47. 70

31

ale s vílou, tj. s postavou z mytologie slovanské. Za druhé zde není uplatněn žádný odkaz na lásku jako hřích – víla je dobrá a nevinná. Tyto verše si zasluhují pozornost i kvůli tomu, že v nich nacházíme explicitní odsouzení benátské společnosti, která podle Zeyera nedokáže držet krok s moderní dobou a je natolik neschopná, že nedokáže ani zemřít. Není to pouze odsouzení vlády nebo šlechty, ale celé benátské společnosti, která je nazývána „vetchá“. V jiném místě hlavní postava vyjadřuje svůj názor na benátskou šlechtu ještě explicitněji:

Svět, v kterém žiji, já ho nenávidím, je lež, je zbabělost, je mrzká nízkost. Svůj hnus, svou prácheň zahaluje nachem a čerpá pýchu z bědně ponížených, z těch, kteří malomocně, podle, nízce se před ním krčí... Ó, ta velká šlechta, jak malá je v svých cílech, ideálech! Čpí lokajstvím, to byzantýnské plémě. Je prázdná pýcha modlou těchto lidí.72

Také v tomto případě, jako je tomu u mnoha dalších básníků, nacházíme obraz hnusu, hniloby. Pro Vrchlického Benátky byly městem intrik, v tomto případě jsou městem lži a zbabělosti. Je zde evidentně přítomna i nespravedlnost z hlediska společenského, jak jsme ji našli například i v básních Kalusových. V závěru dívka vyčítá šlechtě, že není samostatná, ale lokajská a že je zbytečně pyšná. Zajímavé je, že se šlechtě vyčítá i to, že se z hlediska kulturního odkazovala na Byzanc, jelikož v minulosti právě vliv byzantské kultury byl jedním z nejzajímavějších a nejproduktivnějších zdrojů benátské kultury. V jiném místě má hlavní postava další vizi Benátek, ve které město vypadá úplně jinak:

Tu zhlídl jsem jako v zlaté mlze svit zeleného moře... Z něho čněly v tak poetické kráse chrámy, věže, jež dobře znal jsem. Benátky to byly... Ne jak jsou dnes, jak byly v dob slávy, a v době zločinů a bujných hříchů, a kouřily se orgiemi lásky té divé, nízké, která klam a neřest [...].73

Je zde také přítomno srovnání mezi Benátkami minulosti a Benátkami současnosti. Město minulosti bylo poetické a krásné. Bylo v něm místo pro slávu a lásku, ovšem ne pro lásku, kterou by si tolik přál vypravěč. Je to láska zkázy a hříchu, láska k neřesti. V Benátkách jsou tak zároveň přítomny láska a zkáza, kdežto vášeň je spíš pud než vznešený cit. Rozdíl mezi starými a 72 73

Zeyer, Julius: cit. d., s. 52. Zeyer, Julius: cit. d., s. 76.

32

současnými Benátkami tedy tkví v tom, že současné Benátky už nevypadají tak krásně a poeticky. Ale zkáza a lež, jak je možné usuzovat po přečtení veršů týkajících se současnosti, zůstávají. Z hlediska topografického Zeyerovy Benátky vypadají stejně jako u ostatních českých básníků, kteří se o nich zmiňují: nalézáme v nich hlavně náměstí svátého Marka a baziliku, moře a lagunu. Objevuje se jedna výjimka, se kterou jsme se předtím nesetkali: divadlo Fenice. To bylo tenkrát v divadle Fenice, kam celé Benátky se sejít chtěly […].74

O divadle se Zeyer více nezmiňuje, ale to, že setkání mezi hlavní postavou a její láskou se odehrává v divadle La Fenice, do kterého (alespoň v Zeyerově básni) rádi chodí všichni Benátčané, nám napovídá, že Zeyer se alespoň částečně seznámil s kulturním životem v Benátkách, a proto dobře věděl, které je nejpopulárnější divadlo v Benátkách. Benátky slouží Zeyerovi, jako dějiště pro milostný příběh, i když je autor nijak podrobně nepopisuje.

74

Zeyer, Julius: cit. d., s. 26.

33

Benátky Jaroslava Vrchlického

Jaroslav Vrchlický je nepochybně českým básníkem, který měl nejpevnější vztah k Itálii. Nejenom že tam zhruba rok pobýval a pracoval jako učitel, ale naučil se dost dobře italsky a byl velkým milovníkem italštiny a italské literatury. To se projevilo nejenom v tom, že přeložil Dantovou Božskou komedii, ale i v tom, že v jeho tvorbě nacházíme mnoho odkazů na Itálii. V jeho básních jsou tedy hojně zmiňovány i Benátky. To je rozhodně zajímavé zejména proto, že Vrchlický v tomto městě nikdy nebyl. Tato skutečnost nabízí možnost podívat se na to, jak mýtus Benátek působil na Vrchlického a jak ho Vrchlický zpracoval. Ve sbírce Sny o štěstí Vrchlický věnuje Benátkám báseň Gondoliéra. V ní se vypravěč dostává do Benátek ze strany moře a ty tak vypadají jako tajemné město, které se vynořuje z mlhy:

Jak z mlhy obraz vystupují z par vodních v dálce Benátky.75

Zpěv se ozývá z Lida a dozvuk ze vrací z břehu. Je to indicie, která říká, že je básník na moři sám, přičemž vzpomíná na ztracenou lásku. Benátky jsou tedy v tomto případě městem tak trochu záhadným, vzbuzujícím melancholii a smutek. Znovu se objevuje motiv lásky, jenž je tak často s Benátkami spojován. V eposu Twardowski je město zobrazeno detailněji: na začátku vidíme zase obraz mlhy („Benátky tonou v ranní mlhy moří“76). Je zajímavé, že právě tady se odehrává rozhovor mezi Twardowským a Ďáblem. Je to důkaz toho, že se v Benátkách mohou setkávat ďabelské anebo jiné zlé síly s lidmi, což značí, že to není pouze dobré město. Twardowski je svým příjezdem do Benátek původně nadšen:

Nu konečně! Však jels dost pomalu, toť Benátky, ta snů mých vidina!77

Ale po několika dnech mění svůj názor, jenž už není tak idylický:

Juž třetí den, co v Benátkách jsem host, a upřímně ti řeknu, mám jich dost. Tys nedovedl zkojit moje choutky, pár chytrých kněží – ostatní jen loutky, ten dože, jenž se stínu svého leká, ta luza, která na cizince čeká, by stáhla je za každý výklad prázdný! 75

Vrchlický, Jaroslav: Sny o štěstí. Praha: 1876. Nakladatel J. Otto Knihkupec, s. 62. Vrchlický, Jaroslav: Twardowski. Praha: 1885. František Šimáček, s. 128. 77 Vrchlický, Jaroslav: cit. d., s. 129. 76

34

A umělci – já nesnesu ty blázny, z nichž každý leží v obrazů svých kráse [...].78

Z těchto veršů se dozvídáme o několika zajímavých věcech. Za prvé: Benátky nebyly schopny realizovat všechny touhy vypravěče. Za druhé: Twardowski se vyjadřuje o tom, jak je tam situace falešná, jak je tam málo důvěryhodných lidí. Pouze kněží jsou chytří, ostatní jsou lidé, kteří nedokážou myslet samostatně. Umělci tam všechno dělají jenom pro sebe, a k tomu jsou ještě nadutí a přeceňují sami sebe. Později je pohled Twardowského na Benátky ještě horší:

pár nevěstek, holubů legiony, jak všady v noci klid a v noci shony, dav ničemů, kteří jsou ve dne spáči, a zlodějů dav, již jsou prodavači, třpyt minulosti, zbledlé památky, toť celá sláva, toť jsou Benátky!79

Celkově z části Twardowského nazvané Donna Lukrecie máme docela jasnou představu o Benátkách jako o městě lži a hříchu. Donna Lukrecie je žena, která má vztahy se všemi nejvýše postavenými hodnostáři Benátské republiky (není náhoda, že se jmenuje Lukrecie). Oni to ale ve veřejnosti popírají. Z dojmů Twardowského a z chování benátských postav vyplývá, že lež je v Benátkách pravidlem. Přítomnost Ďábla v nás vzbuzuje pocit, že Benátky jsou město, ve kterém zlo může lehce připravit své intriky. V dalších sbírkách Vrchlického Benátky nejsou zmiňovány příliš často a většinou se jedná o citace v pasážích, ve kterých nejsou další podrobnosti o tomto městě. Zajímavé jsou naopak dvě básně, které Vrchlický věnoval dvěma benátským postavám: Marku Polovi a Goldonimu. První z nich je představen hned od začátku jako člověk věrný ideálům své doby:

Já, Marco Polo, Benátčan a křesťan, vyznávám Boha v Trojici a doufám na věčnou spásu hříšné svojí duše.80

Marco Polo se tak hlásí ke křešťanství, což bylo určitě přirozené a nezbytné pro Benátčana tohoto období. Pro Vrchlického je to tak důležité, že cítí potřebu opakovat to i v závěru básně, která, poté kdy vyprávěč Marco Polo vyjmenoval všechny své zkušenosti, končí těmito verši:

78

Vrchlický, Jaroslav: cit. d., s. 131. Vrchlický, Jaroslav: cit. d., s. 132. 80 Vrchlický, Jaroslav: Nové zlomky epopeje. Praha: 1895. Salonní biblioteka, s. 149. 79

35

[...] A já jsem to zažil, já, Marco Polo, Benátčan a křesťan.81

Podle interpretace Vrchlického tak Marco Polo byl určitě velký a vášnivý cestovatel, i když dobře věděl, kde jsou jeho kořeny a byl hrdý na to, že je Benátčan křesťanské víry. Takový dojem je zesílen zejména začátkem a zakončením básně, které jsou až pompézní. Co se týče Goldoniho, jeho postava je spíše záminka k tomu, aby Vrchlický mohl psát o 18. století všeobecně. Už v popisu okolností, za kterých se benátský divadelník narodil, Vrchlický shrnuje podstatu 18. století:

Bylo to šuškání, bylo to povzletů okolo stmělého balkonu, za jehož mřížemi ve svlačců poletu, v levkojích, ve růží záhonu kdosi stáh gazovou, růžovou oponu, na které stíny dne v přeletu vždy podle přírody odvěkých zákonů frašných sta dělaly přemetů! Andílků tisíc tam bušilo v kytary, zpívalo ptáků tam, bzučelo včel; třeskly tam šampaňským kypící poháry, šustilo tisíc tam perutných střel, Amor tam nadarmo nechodil, nežli se Goldoni narodil.82

Básník navozuje atmosféru hluku (slyšíme ptáky a včely, dokonce nacházíme i anděly hrající na kytaru) a veselosti, „stíny dne“ mají šaškovskou podstatu – dělají přemety. Goldoni je popsán jako velký divadelník, který dokázal psát zábavné komedie:

Scény své v kulisách smál se a stále smál, zdrhuje uzle lstí, náhod a úkladů, než padli harlekýn, pierrot, principál zhrouceni na jednu hromadu.83

Vrchlický kritizuje úpadek 18. století, na který právě Goldoni alegoricky odkazoval ve svých komediích. Podle Vrchlického to bylo období, ve kterém se žilo velice lehkovážně, a nevšimlo si katastrofy, která se přibližovala:

Celý se život smál lehký a veselý, kordy a vějíře, lorňony, paruky, nebesa postelí, parků vy stíny; Venuše v besídkách, Diany v koupeli, 81

Vrchlický, Jaroslav: cit. d., s. 151. Vrchlický, Jaroslav: Skryté zdroje. Praha: 1908. Otto Jan, s. 90. 83 Vrchlický, Jaroslav: cit. d., s. 91. 82

36

světem jak divadlem v hodinách rozluky táhl stín – kdo všim´ si? – gilotiny.84

Z této básně vyplývá, že podle Vrchlického si aristokracie 18. století neuvědomovala, že se přibližuje ke svému tragickému konci. Žila tak lehkovážně, až skončila na gilotině. Goldoni byl divadelníkem, který dokázal ve svých komediích klást důraz na některé nedostatky této společnosti. Vrchlický se vyznal i v benátském karnevalu, jak svědčí sbírka Zlatý prach, ve které kromě dalších postav a masek nacházíme i postavy typické pro benátskou tradici. Věnuje báseň Harlekýnovi (což je původně postava z Bergama, velmi populární v Benátkách, nejspíš i kvůli tomu, že Bergamo patřilo poměrně dlouhou dobu k Benátkám) a zobrazuje ho zcela klasicky, když si uvědomíme že Harlekýn byl postava typická pro Commedii dell’arte:

Harlekýn jez vtipů nezastaví, všecko na jeho se hodí krám; nesmyslem a dvojsmyslem svět baví, lechtá smyslností choutky dam, hrubým šprýmem k smíchu nutí davy.85

Další karnevalová postava, která je zmíněna ve sbírce, je Pantalone. To je už postava čistě benátská, která zobrazuje lakomého a smyslného benátského obchodníka, jenž stále nadbíhá mladým ženám. Vrchlický klade důraz právě na tento aspekt povahy Pantalona, jak vidíme v těchto verších:

Kde je kráska, on s ní koketuje, jeho protinožcem Don Juan, vítěz v ráz, co fádně rozumuje Pantalone.86

Benátky Jaroslava Vrchlického jsou tedy kouzelné město, ve kterém klam a hřích jsou přítomny zároveň. Nezmiňuje ale přímo krásu a kouzlo města, což je pochopitelné, protože Vrchlický v Benátkách nikdy nebyl. Pasáže týkající Benátek líčí tedy i historické postavy benátské nebo některé epizody z benátské historie. Vrchlický se dobře vyznal i v benátských tradicích – to dokládají zmínky o maskách benátského karnevalu. Ovšem člověk tak sečtělý jak Vrchlický měl také velké znalosti v oblasti benátského malířství, o tom ale budeme psát ve zvláštní kapitole věnované benátským malířům.

84

Vrchlický, Jaroslav: cit. d., s. 91. Vrchlický, Jaroslav: Zlatý prach. Praha: 1897. Otto Jan, s. 79. 86 Vrchlický, Jaroslav: cit. d., s. 80. 85

37

Co se týče topografie, zmínky o konkrétních místech v Benátkách jsou v básních Vrchlického velice řídké, což je přirozené, protože Vrchlický vůbec Benátky neznal, nebo je znal pouze z obrazů (není náhoda, že jsou Benátky v básni Gondoliéra a v eposu Twardowski zobrazeny jako ponořeny v mlze). Případné zmínky se týkají náměstí svatého Marka (jeho kostelní věže) a Dóžecího paláce, který sice není podrobněji popsán, odehrává se v něm ale důležitá část příběhu Donny Lukrecie a Twardowského.

38

Benátky Josefa Kaluse

Další sbírka, ve které hrají velkou roli moře a Itálie, je sbírka Josefa Kaluse Přímořské dojmy a elegie z roku 1903. Básník se ve svém díle zabývá hlavně Terstem, Benátkami a dojmy z moře, jak napovídá název. Moře má pro Kaluse velké kouzlo, ale už na začátku sbírky básník cítí potřebu psát, jak se mu tam stýská po domově, se kterým byl spjat pevným poutem: Zde v jižním kraji, na břehu moře, vzpomínám stále na domov drahý, na jeho tužby, zápasy těžké, na jeho osud hořký a trudný, za sebou vleka okovy jeho [...]87

České země ještě patřily k Rakousko-uherskému císařství a Kalus, jako mnoho básníků té doby, cítí potřebu vyjadřovat ve verších svou lásku k vlasti a nespokojenost, protože české země ještě nejsou svobodné. Konkrétně tak činí srovnáním symbolů Benátek a českých zemí: Dřík objímaje štíhlého sloupu, v tvář dívaje se lvu okřídlenci: vzpomínám v duchu s bolestí trpkou na země české lva zmořeného.88

Autor se pozastavuje nad tím, že moře není prostý přátelský jev přírody. Naopak se mu jeví jako element chladný a nepřátelský, i když většinou básníci viděli v moři symbol tepla, které bylo charakteristické pro jižní země, a vyjádření nekonečnosti. Přišel jsem k moři přehlušit bolest, zapomenouti – moře však temné posupně mlčí nemajíc slova útěchy pro mne zírajíc chladně do mojích očí strhaných hořem;89 87 88

Kalus, Josef: Přímořské dojmy a elegie. Nový Jičin: 1903. Nový život, s. 9. Kalus, Josef: cit.d., s. 49.

39

Moře je tak pro něho bytost chladná a bezcitná, která není schopna ho nijak utěšit tím, že mu nic neříká, nechává ho samotného s jeho bolestí. Na tomto místě bych rád připomněl, že většinou je pro básníky topos moře zdrojem inspirace, a to určitě platí i pro Kaluse, který napsal sbírku, v jejímž názvu jsou jasné odkazy na moře. Naproti tomu v básni Spadly mi rýmy cítí potřebu popřít tuto skutečnost, jako kdyby se moře chovalo k němu nepřátelsky nejen tím, že není schopno ho utěšovat, ale také tím, že mu kazí inspiraci. Moře má snad podle básníka i schopnost utišit hlasy, které vyjadřují bolest lidí (rýmy jsou pro něj jako zvonky, které moře tlumí):

Spadly mi rýmy, stříbrné zvonky, do hlubin mořských s příkrého břehu. Jak vylovit je? Moře dna nemá, já nemám sítě, rybářské loďky.90

Také Kalusův přístup k lidem z jihu stojí za zmínku, protože básník odmítá klasický stereotyp, podle kterého jsou tito přívětivější a temperamentnější než „Seveřani“:

„Vy Seveřane,“ kdosi se táže, „umíte u vás také tak vřele, radostně vítat?“ „Ještě snad vřelej,“ odpověď dávám, „vítáme známé, žel! úhlavního též nepřítele.91

První část sbírky je věnována Terstu, ve druhé části se básník zabývá Benátkami. Už na začátku se objevuje obligátní popis představy, kterou Kalus o Benátkách má: už v první básni nacházíme srovnávání s ženou, což je rys typický (jak jsme už viděli) pro mytologii spojenou s Benátkami:

Z paluby vidím Benátky luzné z vod nořiti se v růžových parách 89

Kalus, Josef: cit. d., s. 9. Kalus, Josef: cit.d., s. 11. 91 Kalus, Josef: cit.d., s. 13-14 90

40

jak mořskou pannu bělostných ňader, s perlami všude po šíji, rukou, po dlouhých vlasech.92

Kromě představy Benátek jako ženy vidíme i další stereotyp, tj. obraz Benátek jako města smrti, města, které už prožilo svou slávu a jeho sláva je už časem nahlodávána a hnisá, město, na které čeká už jen na svůj úpadek, což je explicitně přítomno v názvu Memento mori:

[...] jakýsi smutek hluboký, těžký dýchnul mi v líce, jak bych se octnul v nějaké hrobce nádherné, velké, kde páchne plíseň, trouchnějí kosti.93

Všimněme si, že pro Kaluse v této básni gondoly nejsou líčeny jako rakve nebo jako jejich příkrov, což bylo možné pozorovat například v jedné básni Adolfa Heyduka, ale jako „hladoví ptáci“,94 kteří se chtějí co nejrychleji dostat ke kořisti – lodi plné turistů. V tom je zřejmé, že komerční povaha Benátčanů mu byla známá už od začátku: gondoly se neobjevují proto, aby odvedly svou práci, ale aby se zmocnily kořisti. Dalo by se tedy předpokládat, že se Kalus cítil v Benátkách jako člověk, kterého místní lidé chtějí jen ekonomicky využívat. U Kaluse nacházíme další obvyklé téma spojené s Benátkami: zašlou slávu, úpadek. Benátky jsou sice město se slavnou minulostí, ale jejich přítomnost je mizerná a budoucnost se nejeví jako příliš slibná. V už zmíněné básni U granitového sloupu v Benátkách píše o lvu, který byl odjakživa symbolem Benátek, jako o zjevu pohádkovém „s odleskem zlatým / minulé slávy“.95 Najdeme tady i další zmínky o kráse města, jako například v básni Před odjezdem z Benátek. V nich Kalus zase užívá literárního toposu mrtvé krásné ženy: „naposled vidět Benátky v noci, / princeznu mrtvou krásnější stokrát“.96 V Kalusově díle nalézáme i další téma, které jsme už zaznamenávali u Heyduka, a sice šperky a barvy: i v tomto případě jsou Benátky luxusním městem, plným šperků a drahého zboží. Pro Kaluse to má význam z hlediska barev, která jsou v Benátkách dominantní („Výkladní skříně / [...] stříkají, srší / tisíce jisker / duhových barev / jak ohňostroje [...].“97), ale autor je od Heyduka o generaci mladší a obohacuje tematiku o problémy své doby. Najdeme tedy téma sociální situace chudých lidí, které bylo 92

Kalus, Josef: cit.d., s. 47. Kalus, Josef: cit.d., s. 47-48. 94 Kalus, Josef: cit.d., s. 47. 95 Kalus, Josef: cit.d., s. 49. 96 Kalus, Josef: cit.d., s. 73. 97 Kalus, Josef: cit.d., s. 51. 93

41

na začátku 20. století čím dál tím víc aktuální. Obrazy chudých lidí a žebráků jsou přítomné i u Heyduka, u něho ale ještě nebyla zmíněna možnost vzpoury, která se u Kaluse objevuje jako východisko z bídy: Bože můj, chleba co by tu bylo, co by se dalo zahnati bídy, usušit slzí! [...] Leč darmo myslit – zmořený dělník proklíná dále život a práci zmíraje hlady. Když uviděl by skvostné ty skříně, v zuřivém vzteku – snad by je rozbil, vyházel obsah, pošlapal v blátě [...].98

Je docela pozoruhodné, že pro Kaluse jsou Benátky zobrazeny jako žena, ale na rozdíl od Heyduka nenacházíme v jeho verších odkazy erotické. Naopak, Kalus věnuje báseň Dívce s perlami neznámé dívčině, ale místo toho, aby chválil její krásu a půvab, moralisticky vyčítá, že její nápadník jí daroval perly, všímaje si pouze tělesného vzhledu dívky: Ó nerozumný, kdo ti je věšel na bílé hrdlo: ten jistě tebe, věř, nemiloval. Ten nenahlédl do hloubí tvého dívčího nitra, nehledal jádra, cenil jen povrch.99

Velice často jsou benátské motivy pouze záminkou k tomu, aby básník vytvořil metafory týkající se všeobecně života a lidské existence. Dobrým příkladem je báseň V přístavě, ve které Kalus přirovnává lodě, které nemohou vyplout kvůli bouřce, k mládí, které by chtělo bojovat za své ideály:

Tak bujné mládí s nákladem vzácným 98 99

Kalus, Josef: cit.d., s. 51-52. Kalus, Josef: cit.d., s. 58.

42

tužeb a plánů netrpělivě vyčkává doby, až půjde v zápas za ideály, za zlaté vidy lidského štěstí.100

Kalus zmiňuje také téma holubů, jejichž hejna jsou pro Benátky zvláště typická. Ne že by to byl rys pouze benátský, ale v tom městě holubi opravdu přibývají. Jedná se současně o metaforu, která se netýká Benátek, ale českého národa. Benátčané říkají, že milují holuby, ale tajně je zabíjejí, pečou nebo smaží:

Benátčané prý tajně je rdousí, pekou a smaží, před světem řkouce: Hle, příživníci – nezištně s nimi dělíme věky bydlo i stravu!101

To se podle Kaluse může stát i českému národu, který má dávat pozor na svého souseda, protože by se mohl chovat stejně. Z toho tedy vyplývá, že Kalus neměl z Benátčanů dobrý dojem, protože jsou přirovnáváni k nepříteli. Benátčanům přisuzuje také povahu nevěrohodných lidí. V básni Před odjezdem z Benátek se dozvídáme, že se Kalusovi paradoxně Benátky líbily, což je možné usoudit z těchto veršů:

Dnes ponejprv mě v životě hněte, že nejsem bohat: chtěl bych zde zůstat celičký měsíc – není však peněz.102

V celé sbírce jsou benátské motivy spíše záminkou k tomu, aby měl básník možnost zabývat se tématy, které jsou pro něho důležité. Kalusova představa Benátek se nijak zvlášť neliší od té, se kterou se obvykle setkáváme. V jeho básních nejsou vůbec odkazy na památky: nejen že nenacházíme obvyklé zmínky související s řeckou mytologií nebo dějinami Benátek, ale nenajdeme ani zmínky o tom, co měl Kalus možnost vidět (obrazy slavných malířů atd.). Výjimkou je chrám svatého Marka. Na rozdíl od Heyduka, který byl zajisté velice vzdělaný člověk a který rád prezentoval své znalosti, Kalus nepíše nic o řecké mytologii a o dějinách Benátek. Naproti tomu rozšiřuje obraz

100

Kalus, Josef: cit.d., s. 61. Kalus, Josef: cit.d., s. 53. 102 Kalus, Josef: cit.d., s. 73. 101

43

Benátek o témata sociální. Z toho by se snad dalo dedukovat, že Kalus patřil nejen k mladší generaci, ale také k nižší sociální vrstvě, a proto je tak citlivý na postavení dělníků a chudých lidí. Topografických zmínek o benátských místech je velice málo: Kalus pouze jednou zmiňuje náměstí svatého Marka a sloup, na jehož vrcholu je benátský lev. Jedna báseň je inspirována ostrovem Lido, ačkoli autor napsal špatně název („Liddo“), z čeho zřejmě vyplývá, že Kalus se s městem velmi dobře neseznámil, snad i kvůli tomu, že jeho pobyt byl velice krátký, jak sám píše. Je také pravda, že město mohlo být pouhým zdrojem inspirace a že není nutné, aby se o něm básník zmiňoval ve svých básních. Snad kromě „klasických“ benátských stereotypů (krása, smrt atd.) jsou odkazy na Benátky v Kalusově poezii velmi volné, až vágní: v mnoha básních Kalus píše o moři, o hudebnících, ale není v nich nic, co by nám mohl Benátky připomenout. Vše, o čem píše, by se mohlo odehrávat v jakémkoli přímořském městě. Je ale pozoruhodné, že Kalus rýsuje letmý obraz Benátčanů. Podle Kaluse nejsou Benátčané lidé poctiví: chtějí využívat turisty, lžou a jednou jsou přirovnáni k nepříteli. Kalus lidi pečlivě pozoruje, ostatní Kalusovy výhrady vůči Benátčanům se týkají věcí, které se vyčítají Benátčanům i dnes.

44

Benátští malíři v české poezii

Tuto kapitolu bych chtěl věnovat benátským malířům. Malířství je spolu s literaturou umění, ve kterém se italská kultura uplatňovala nejvíce. Co se týká období renesance, pravděpodobně mělo větší vliv na evropskou kulturu než italská literatura. Také architektura zaznamenala v Itálii až do období baroka nebývalý rozvoj. Malířství ovšem bylo populárnější, jak vidíme na zmínkách v poezii, kde často nalézáme zmínky o malířích, málokdy o architektech. Je pravděpodobné , že z italských malířů čeští básníci znali (nebo přímo milovali) zejména renesanční mistry, protože v jejich tvorbě nenacházíme zmínky o malířích, kteří spadají do jiného období. V této kapitole se budeme zabývat benátskými malíři s tím, že za ně budeme považovat jakékoli malíře, kteří patřili do benátské školy a v Benátkách působili, ačkoli se tam nenarodili. Takovým přístupem vyloučíme ty, kteří působili jistou dobu v Benátkách, ale do benátské školy nepatřili (například Němec Albrecht Dürer). Budeme se zabývat těmi, kteří se tam učili nebo působili, ačkoli se přímo nenarodili ve městě (Tizian, Veronese, Giorgione a jiní). To, že čeští básníci se o nich zmiňují velice často, je jasný důkaz toho, že jednu ze svých nejdůležitějších kulturních rolí Benátky hrály právě v malířství. Ovšem ne všechna období jsou stejně často zmiňována. Nejpopulárnější malíři u českých básníků byli umělci renesanční, především Tizian a Tintoretto, občas Giovanni Bellini, Palma il Vecchio a Paolo Veronese. Stojí za povšimnutí, že jiní malíři z tohoto období nejsou vůbec ve tvorbě českých básníků zmiňováni. I když se nepozastavujeme nad tím, že se básníci nezabývali Lorenzem Lottem nebo Jacopem Bassanem (kteří byli vynikající malíři, ale v panoramatu benátské renesance také outsideři), překvapuje nás, že nenacházíme zmínky o Giorgionovi, který byl rozhodně jedním z nejznámějších a nejnadanějších renesančních umělců. Pravděpodobně je to způsobeno tím, že jeho obrazy byly jen málokdy realizovány pro veřejné instituce, ale spíše pro soukromé zákazníky. Carpaccio, který byl dalším velkým novátorem v benátském malířství, především pokud jde o velký formát jeho pláten, není v básních českých autorů vůbec zmiňován. Období mezi koncem renesance a 19. stoletím se vůbec nezrcadlí v básních českých básníků, což je dost pochopitelné, protože v 17. a 18. století benátské malířství nebylo už tak zajímavé jako předtím, zvláště pro cizince. Výjimkou by snad mohl být Tiepolo. Další období, již zůstává opomenuto, je středověk. Je to pochopitelné vzhledem k tomu, že renesance byla obdobím, ve kterém byla italská kultura v mnoha aspektech vzorem pro mnoho evropských kultur, zatímco ve středověku italská kultura sice neztrácela na zajímavosti, nicméně v evropským kontextu nesehrávala tak ústřední roli. To je pravděpodobně důvod, proč v dotyčných básních nenacházíme odkazy na benátské středověké malířství, ačkoli bylo v tomto období už 45

dostatečně vyspělé. Je pozoruhodné, že jsme nenašli zmínky o byzantském umění: právě v období středověku benátské umění spojovalo rysy italské s některými prvky umění byzantského, což je možné vidět jak v architektuře, tak ve výtvarném umění (Bazilika svatého Marka je dobrým příkladem: půdorys je čistě byzantského typu, mozaiky jsou dílem řecké školy. Nacházíme zde také umělecká díla, která Benátčané ukořistili v Byzanci poté, kdy čtvrtá křížová výprava dobyla města v roce 1204). Stojí tedy za povšimnutí, že čeští básníci si nevšímali toho rysu, který je ve středověkých Benátkách jedním z nejvýraznějších. Město totiž odedávna bylo kulturním a politickým mostem mezi Západem a Východem.

Obraz Tiziana

Právě Tizian je malíř, o kterém je v analyzovaných textech nejvíce zmínek. Je to pochopitelné vzhledem k tomu, že byl bezpochybně nejslavnějším malířem druhého období benátské renesance. Pfleger-Moravský se o Tizianovi zmiňuje ve své sbírce Pan Vyšínský. Tizian není představen blíž, píše se o něm pouze to, že patří do kroužku nejlepších malířů, kteří jsou dodnes příkladem pro mladé umělce. Tizian se nachází v dobré společnosti:

Kde Rafael, Angelo, Veronese, Coreggio, Tizian nedostupné meze budoucím snahám směle vykázali krás nebeských zvěčnivše ideály.103

Na konci knihy nalézáme poznámkový aparát, ve kterém autor vysvětluje, jak se různily italské malířské školy v renesanci, přičemž je dělí do čtyř skupin: školy římská, florentská, lombardská a benátská. V poznámce o Tizianovi píše: „Tizianem konečně stkvěla se škola benátská. Bylť nejvýtečnějším koloristou, a prvním, jenžto pravdivě maloval barvu lidského těla.“104 Osobnost Tiziana není nijak víc přiblížena, což by ovšem v tak stručné poznámce ani nebylo možné. Autor se v tak stručném popisu omezil na zmínku o jednom z nejdůležitějších aspektů Tizianova malířství: použití barvy. Adolf Heyduk píše o Tizianovi jako o jedné z „atrakcí“, které je možné v Itálii obdivovat a kvůli kterým stojí za to dlouhou cestu na jih Evropy podniknout: Za pár soldů Goldoniho slyšíš v boudě všelijaké, Verdiho a Spontiniho, Tasona a Dante také; 103 104

Pfleger Moravský, Gustav: Pan Vyšínský. Praha: 1858. Jaroslav Pospíšil, s. 64 Pfleger Moravský, Gustav: cit. d., 76.

46

za sold spatříš Tiziana, Leonarda, Tintoretta, zdarma moře, stavby skvostné a díl nejkrásnější světa.105

I v tomto případě patří Tizian na pomyslný Olymp italské kultury. Heyduk měl určitě z města a jeho památek pozitivní dojem, vzhledem k tomu, že ze všech italských citovaných umělců jsou tři z Benátek: kromě Tiziana Goldoni a Tintoretto. Karel Kučera věnuje Tizianovi báseň ve sbírce Básně. Citujeme tedy báseň v úplnosti:

„Jen lítej, blesku, ve smrtícím šlehu a trhej světlem chmurnou oblohu: ty chvilku žiješ ve klikatém žehu – já nesmrtnou zde konám úlohu. Noc bouřná mine, světlé vstane ráno a hrůza tvoje do hor odletí, však nadšeným co duchem vykonáno, potrvá věčně v lidské paměti.“ Dokončil obraz – stojí před Madonnou, jež na plátně tu, v jasném prostoru velebně září, s lící blahosklonnou ve slávě své, andělském ve sboru, královna rajská trůnu na nebeském obdána celá nadpozemským leskem. „Teď, mysli, stůj a zatkni kotvici v to moře pochyb, nejistoty, bludu, nad tebou obraz visí zářící, jak z mlhy tkaný, třpytném ve přeludu. V mé hlavě víří bouřná směsice vše kolem splývá ve divokém jeku, jen tato tváře nadpozemských vděků mi září šerem jako denice; co duše lidská, ruce tvořit mohou, a vnady co je světa pod oblohou vše to jsem snesl jako motýl zlatý na křídlech ducha v tento obraz svatý. Nuž, ten-li obraz stínem majestátu, jak ruda lesklá podobna jest zlatu, odlitkem krásy, půvabu tvé tváře – a je-li jiskrou z velké božské záře má duše lidská v letu nadšení – ty, panno mocná, dej mi znamení! Hle! dcera moje na smrtelném loži – ó spas ji, ó spas ji, rodičko ty boží, za život její drahý v oběť měj tu malbu mou, svůj svatý obličej, ó matko boží, přispěj choré dceři, ať v nadšení a v tebe každý věří, ať jistě zvím, zda roven tvému daru ten obraz můj, zda dceři k spáse, zdaru.“ A velký div: ty rysy malované, ta božská postať v němém úsměvu, jak kouzlem jata, v mlze stříbrotkané, 105

Heyduk, Adolf: Básně 2, 1. Praha: 1864. Janota, Václav, s. 65.

47

již dolů stoupá v zlatém oděvu. A mistr klečí, zázraku se diví, Madony obraz vstříc mu plane živý, a závoj lesklý, poletavé páry a točivé jich světlomodré pruhy splývají kolem v těla krásné tvary nad hlavou pnouce diadém, zář duhy. „Již povstaň, mistře! K nebes trůnu zdvihlo nadšení tvoje peruť plamennou a letem vznešeným mé líce stihlo – hle dceřin život tvou buď odměnou.“ Vidina bledne v jemném záchvěvu, zas božská panna v němém úsměvu na plátně povznáší se v říze skvělé a půvab ráje, vznešenost má v čele. A mistr spěchá ku dceřině loži ten zázrak věštit, vidinu tu boží: Hle dcera zdráva na lůžku již sedí a zrakem zářivým vstříc otci hledí.106

Již první verše jsou ódou na věčnou hodnotu umění, když je tvořeno s „nadšeným duchem“. Tvorba lidí je zde srovnávána s pomíjivým bleskem, který rychle mizí a nenechá po sobě žádné stopy, zatímco opravdové umělecké dílo zůstává navždy v lidské paměti. První věc, kterou se dozvídáme, je, že autor připisuje Tizianovi schopnost dokonale zobrazovat vznešenost a zbožnost svatých, v tomto případě Panny Marie. Jestli měl pro Pfleglera-Moravského Tizian schopnost pravdivě zachytit barvu lidského těla, pro Kučeru disponuje především schopností zobrazovat záře a lesk světců, odkazovat barvami na nadpřirozenou skutečnost. Podle PflegeraMoravského Tizianova schopnost tkvěla v tom, že se mu dařilo naturalisticky zobrazovat lidské tělo, Kučera zase oceňuje schopnost dát obrazu duši. Z existenciálního hlediska je Tizian v nesnázích, o čemž svědčí „moře pochyb“. To, co mu poskytuje oporu, je náboženství: Kučera nám představuje Tiziana jako horlivého katolíka. Začíná se modlit, prosí pannu Marii o pomoc pro svou vážně nemocnou dceru. Tiziano katolíkem nepochybně byl, i když nevíme, jestli byl skutečně tak exaltovaný ve své víře a jestli měl tolik existenciálních pochyb. Jeví se nám to spíše jako záminka, aby básník mohl psát všeobecně o vnitřním světě umělců. Na druhé straně Tizian není tak pokorný, jak by se mohlo na první pohled zdát, protože se explicitně ptá Panny Marie „zda roven tvému daru ten obraz můj“. Tizian tedy není skromným věřícím, který považuje svoje dílo ve srovnání s Bohem za nicotné. Není si tím úplně jist, ale je si vědom toho, že má velké umělecké schopnosti. Pokud jde o příběh zmiňovaný v básni, nepodařilo se nám zjistit, zdali je pravdivý, nebo ne. Je historicky doloženo, že Tizian měl dceru. Jmenovala se Lavinia a vícekrát ji nacházíme i v jeho 106

Kučera, Karel: Básně. Praha: 1883. J. Otto, s. 17-19.

48

díle. Dochovaly se některé portréty Lavinie (viz příloha, obr. 7), který namaloval sám Tizian. Dcera i jeho další rodinní příslušníci ho inspirovali při zobrazování různých světců v kapli svatého Tiziana v Pieve di Cadore (tam jeho dcera byla modelem pro obraz Panny Marie). Nepodařilo se nám najít žádné zmínky o tom, jestli Lavinia opravdu vážně onemocněla nebo jestli nějaká nemoc ohrožovala její život. Nepodařilo se nám zjistit ani to, zdali je s Tizianovým životem spojena jakákoli legenda o zjevení Panny Marie. Jsme tedy toho názoru, že se jedná o situaci, kterou si autor vymyslel. Složitější otázka je, jestli Kučera odkazuje na konkrétní dílo slavného malíře. Jde o věc těžko zjistitelnou, protože Tizian namaloval hodně obrazů, na nichž je Panna Marie zobrazena. V Kučerově básni jsou odkazy poměrně vágní. Pomoci by nám mohla přítomnost sboru andělů, jenže počet obrazů, na nichž je Madona s anděly, je poměrně velký. Kučera píše, že jde o „Madonu na trůnu“, to ovšem nemusíme interpretovat doslovně: mohlo by jít o metaforu nebes jako „trůnu“. V monografii Tiziana, kterou jsme měli v dispozici, jsme nenašli žádný obraz, ve kterém by Panna Marie seděla na trůně na nebesích: když sedí na trůně, je na zemi, když je na nebesích, na trůně nesedí. Nejslavnější Tizianův obraz zobrazující Pannu Marii je Nanebevzetí, nacházejících se v kostele Santa Maria Gloriosa dei Frari (viz příloha I, obr. 1). Je to obraz, který by mohl odpovídat Kučerově popisu i co se týče barev a záře tváří Panny Marie. Ale je to obraz namalovaný na dřevě, zatímco Kučera explicitně zmiňuje plátno. Víme, že Kučera v Benátkách nebyl, a tedy by se mohlo jednat o pouhou chybu: snad kvůli reprodukci, kterou měl k dispozici. Kučerovi by se tedy nepodařilo zjistit, na jakém materiálu je obraz zhotoven. Ve stejném kostele je další Tizianův obraz zobrazující madonu – Madonna dei Frari (obr. 2). Ani v tomto případě nemůžeme s absolutní jistotou tvrdit, že se jedná o obraz, na který odkazuje Kučera. Tentokrát látka odpovídá, jedná se totiž o plátno. Andělů ale není takové množství, a nejeví se jako pravděpodobné, že by se mohlo o třech andělech psát jako o „sboru“. Panna Marie na tomto obrazu sedí na trůně, ale přestože je na zvýšené pozici, není na nebesích. Pravděpodobně existují i další obrazy, které bychom mohli brát v úvahu, ale dva zmíněné se nám jeví jako ty, které mají ke Kučerově popisu nejblíže. Otázka zůstává v každém případě otevřená. Je značně jednodušší najít obrazy, které inspirovaly Vrchlického, protože sám básník se o nich zmiňuje v názvu své básně. Ale ani v tomto případě nedojdeme k definitivnímu a jedinému možnému řešení. Ve sbírce Nové sonety samotáře Vrchlický v básni Mater dolorosa (explicitně inspirované stejnojmenným obrazem) píše:

49

Jen lidskou bolest čtu v tvém obličeji. Co tobě po tom, božství tvého syna že jako slunce v krvi uhasíná, že klnou mu, a lotři se mu smějí? Čím tobě jeho sny, jež v prázdno spějí? Tvá slza teče, ruka tvá se spíná, čím tobě bůh, jenž zlomen v něm jest, třtina? Pro syna jen se matky slzy lejí. A byť byl třeba jak ten lotr podlý, jenž vedle něho klna zmírá v křeči, byl přec tvůj syn a zaň tvůj ret se modlí. Byl tělo tvého těla, syn tvůj sladký. Tím ostatním bol tvůj nemůž větší, bol Nioby, jejž pouze chápou matky.107

Stojí za povšimnutí, že zatímco Kučera viděl v Tizianových obrazech schopnost malíře zobrazovat nadpřirozenou realitu, má Vrchlický k dílu benátského mistra opačný postoj. Hned v prvních verších Vrchlický píše, že bolest zobrazena na plátně není božská, ale lidská. Pro Vrchlického není důležitá nadpřirozená podstata Panny Marie, ale bolest matky, která pláče pro svého syna. Obrazy, které mohly inspirovat Vrchlického jsou jen dva, oba mají název Mater dolorosa. Starší je z roku 1550 (obr. 3), druhý z roku 1554 (obr. 4). Zdá se nám, že obraz z roku 1554 lépe vyjadřuje pocit podobný tomu, který cítí Vrchlický. Jde ovšem o náš osobní názor, i v tomto případě je absolutní jistota nereálná. Možnosti jsou ale v tomto případě značně omezeny, protože jde o jediné dva Tizianovy obrazy se zmíněným názvem. Vrchlický se zmiňuje o Tizianovi poměrně často, ale jde spíše o náznaky, které nám o malíři nic konkrétnějšího nesdělují. To ovšem není případ následující básně inspirované Tizianovým portrétem Pietra Aretina:

Tak stojí pevně na své postati, ač její základy jsou mělké dost, však sílu má, tak stát a trvati a klidně dívati se na věčnost. A všemu smát se v žití souvrati, co jedněm cetka planá, druhým skvost. – Jen Tizian moh v skráň mu vepsati: Vše sen a dým, nic není nad drzost!108

Vrchlický se tady zmiňuje o schopnosti idealizovat portréty, vložit do zobrazované bytosti její myšlenky. Tizian byl v tomto ohledu skutečným mistrem, což dokázal v mnoha podobiznách. Nejslavnější z nich je zřejmě portrét Karla V. 107 108

Vrchlický, Jaroslav: Nové sonety samotáře. Praha: 1891. Salonní biblioteka, s. 61. Vrchlický, Jaroslav: Napadlo rosy. Praha: 1895. Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Wiesner, Alois, s. 148.

50

Ani v případě Pietra Aretina nemůžeme s úplnou jistotou identifikovat obraz, který inspiroval Vrchlického, protože Tizian namaloval ne jeden, ale dva portréty známého italského satirického spisovatele. Starší je z roku 1545 (obr. 5), druhý z roku 1548 (obr. 6). Vrchlický se k Tizianovi vrací ještě dvakrát, když zmiňuje Venuši. Jde pravděpodobně o obraz, který se Vrchlickému velice líbil. Ve sbírce Na sedmi strunách Pierina říká Aretinovi: Víš, Titian Venuši ukazoval a všichni chválili pleť, forem oval, vděk linií... tys v šklebu hnul jen rtoma a řekl: „Dobrá, živou já mám doma!109

Na tomto místě se píše o těch prvcích obrazu, které byly nejvíce vyzdvihovány a které nejvíce působily nejvíce na ty, kteří se na něj dívali: jde zejména o harmonii forem a půvab barvy pleti. Pierina se nepouští do hry s alegorickými významy tohoto obrazu, což je pochopitelné, jelikož by to nebylo příliš funkční vzhledem k zápletce básně, ve které se mluví o vztahu mezi Pierinou a Aretinem. Ve sbírce Korálové ostrovy, konkrétně v básni Láska Tizianova, Vrchlický opět píše o Venuši:

Tak ji mohl viděti ve snu krásy renesance nejeden starý mistr: Botticelli, na „Příchod jara“, mysle, Raphael snivý, božský kmet však, Tizian, ze všech nejlíp, neb on pronik podstatu její, v dvojí, když ji viděl postavě u fontanu, zemskou i božskou.110

Z těchto veršů je zřejmé, že Vrchlický vůči Tizianovi zachovával respekt. Považuje ho dokonce za lepšího než Botticelliho nebo Raphaela. Podle Vrchlického je Tizianův obraz Venuše zdařilejší (obr. 8) , protože vyobrazuje splynutí zemské a božské podstaty této mytologické postavy. Jedná se tudíž o rys, se kterým jsme se už setkali u křesťanských postav. Můžeme tedy říct, že schopnost Tiziana idealizovat zobrazené postavy je stále stejná: ať je to nadpřirozená skutečnost, nebo morální schopnost, to je v jeho obrazech zřetelně vidět a Vrchlický si toho dobře všiml. O Tizianovi se zmiňuje v následujících verších také Růžena Jesenská: Chtěl projíti jsem Belliniho díla a k Tizianovi jen pro pohled jsem zašel – na Madonu, jak ji síla nebeská zdvíhá nad slzavý svět.111 109 110

Vrchlický, Jaroslav: Na sedmi strunách. Praha: 1898. Otto, Jan, s. 138. Vrchlický, Jaroslav: Korálové ostrovy. Praha: 1908. Unie, s. 13-14.

51

I v tomto případě se pravděpodobně jedná o Nanebevzetí, a je proto opodstatněné soudit, že autorka pravděpodobně už zmíněné Nanebevzetí v kostele Santa Maria Gloriosa dei Frari viděla. Jde totiž o Tizianovo nejslavnější a pravděpodobně nejpůsobivější zobrazení tématu. Je zajímavé, že tady vypravěč považoval malíře Giovanniho Belliniho za lepšího umělce, ale dojem z obrazu Tizianova je velice výrazný. Čeští básníci tedy oceňovali Tiziana především pro jeho schopnost realisticky zobrazovat lidská těla, ale také za schopnost vtisknout svým postavám rysy a charaktery, které patří spíše do světa nadpřirozeného nebo do řady mravních kvalit. Můžeme tedy říct, že celkový obraz benátského malíře, který si můžeme utvořit z českých básní, je celkem pravdivý a věrný.

Další benátští malíři

Další renesanční malíř, který je v období, kterým jsem se zabýval, zmíněn, je Paolo Veronese. Jde o malíře jen o trochu mladšího než Tizian, tedy i v tomto případě se jedná o 16. století. Zmiňuje se o něm Pfleger-Moravský v už citovaných verších, kde psal o Veronesovi a o Tizianovi jako o umělcích, kteří dosáhli nejvyšší úrovně. Další dva renesanční malíři, kteří jsou v té nebo oné souvislosti zmiňováni, jsou starší než Tizian: jde o Palmu il Vecchio a Giovanniho Belliniho. Mladší než Tiziano je zase Jacopo Tintoretto. Růžena Jesenská zmiňuje Belliniho v už citovaných verších. Později vypravěč hovoří pouze o svém dojmu z Tiziana. V tomto případě docházíme k závěru, že pro Jesenskou se jeví jako působivější dílo Tizianovo než Belliniho. O Palmovi il Vecchio se zmiňuje Vrchlický ve sbírce Napadlo rosy. Věnuje mu báseň Ženy Palmy Vecchia:

Ó Madony, ó víly, jaký plamen vám z očí žhne a do mé duše sálá, ó moci dýchat v obětí těch ramen, mřít na těch ňadrech, žertva krásy stálá! Ó plavé vlasy! Srdce, budiž kámen, ty, písni, budiž věčná jejich chvála! Však jednu znám – a pro tu ztichnu zmámen, jí, sestře jich, jest každá chvála malá!112

Na uvedeném příkladu můžeme zřetelně vidět, že Vrchlický obdivuje krásu žen zobrazených slavným benátským malířem. Je velice těžké zjistit, na které obrazy Vrchlický myslel, když napsal 111 112

Jesenská, Růžena: Tři listy. Praha: 1892. František Šimáček, s. 27. Vrchlický, Jaroslav: Napadlo rosy. Praha: 1896. Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Wiesner, Alois, s. 146.

52

tuto báseň. Palma il Vecchio namaloval hodně obrazů, v nichž nalézáme madonu nebo ženské postavy, a proto si netroufáme na jakoukoli hypotézu. Můžeme si všimnout, že to, co vzbuzovalo obdiv u Vrchlického, je skutečnost, že Palma il Vecchio byl velice slavným umělcem zejména kvůli erotickým odkazům, které se ovšem objevovaly v obrazech mytologického rázu, nikoli náboženského (obr. 10). V jeho obrazech ženy jsou často nahé, přitažlivé, někdy odhalující část poprsí (obr. 9). V českých básních je zmiňován ještě další malíř, který obdobím svého působení spadá do pozdní renesance: Jacopo Tintoretto. Je to malíř o několik let mladší než Tizian, pravděpodobně i jeho žák. Je to také poslední malíř, kterému se čeští básníci věnují. To vůbec nepřekvapuje, protože právě Tintorettem se benátská renesance uzavírá. Heyduk ho zmiňuje v krátkém seznamu slavných italských umělců, přičemž ho tím řadí do stejné skupiny jako Leonarda, Danta a další. Vrchlický mu věnuje sonet nazvaný Narození sv. Jana Křtitele:

Toť scéna tklivá v každé domácnosti, ji znáte, přišel dědic dávno ždaný, toť poplach, fáče sem a pleny, vany! vše na nohách, co celý dům jen hostí. Na loži matka tone v blaženosti a otec jásá, neníť víc kmen planý ve Izraele sadu, rajské many okouší chvále Pána na výsosti. Kluk strašně křičí, v služek shonu kojná prs bílý podává mu ochotně, zkad v rty mu kane vláha sladká, hojná. Juž chytil ho. Ó jak mu při tom blaze, toť hosannah! O sousto lakotně se s kočkou slepice rve na podlaze.113

Za povšimnutí zde stojí, jak Vrchlický zdůrazňuje důležitost porodu a jeho význam pro rodinu. Rozhodl se ale, že bude klást důraz na humorné podrobnosti: kočka a slepice se hádají o sousto. Tintoretto tuto scénu vybral určitě úmyslně, aby ulehčil vážnost tohoto okamžiku a využil tak silnou zbraň – humor. Vrchlický si toho všímá a zdá se mu (a nám rovněž), že jde o důležitý prvek, proto tím uzavírá svůj sonet. Tentokrát je jisté, že se jedná o konkrétní obraz Narození svatého Jana Křtitele (obr. 11): kromě názvu všechny detaily popsané Vrchlickým jsou na něm přítomny (včetně kočky a slepice). Za povšimnutí stojí další verše, ve kterých se Vrchlický pokouší vyprávět o životě umělců v Benátkách. Pietro Aretino vypovídá o tom, co se mu přihodilo ve společnosti jeho přátel: architekta Sansovina, Tintoretta a typografa Marcoliniho. 113

Vrchlický, Jaroslav: Nové sonety samotáře. Praha: 1891. Salonní biblioteca, s. 62.

53

Já neslyšel zvuk mandolíny líný na lagunách a z žertů, Marcolini v nichž s Tintoretem závodil, jen holá mi slova k uchu dolétala zpola [...].114

Jedná se o jediný případ, v němž se čeští básníci pokusili popsat scénu ze společenského života intelektuálů, kteří v té době pobývali v Benátkách. Zde ovšem Tintoretto není zobrazen jako umělec, ale jako prostý člověk, který se dokáže bavit a žertovat s přáteli. Z veršů je evidentní, že si Vrchlický představoval tuto společnost jako veselou. Přirozené by to bylo v případě Aretina – známého satirického spisovatele. V případě Tintoretta ovšem můžeme mluvit o jeho veselé povaze jako o domněnce, kterou je možné pouze stěží potvrdit nebo vyvrátit.

114

Vrchlický, Jaroslav: Na sedmi strunách. Praha: 1898. Otto, Jan, s. 131.

54

Závěr Můžeme nyní shrnout různé postoje českých básníků a vytvořit celkový obraz představ, které o Benátkách mohli mít Češi v 19. století. Pro komplexní analýzu bychom museli prozkoumat i prózu anebo například zprávy o Benátkách v tehdejších českých novinách. Co se týče literárních topoi o Benátkách, určitě by bylo potřebné zahrnout českou prózu. Tato práce je záměrně věnována pouze poezii vzhledem k tomu, že práce zabývající se prózou by vyžadovala mnohem více prostoru, než máme k dispozici. Dále jsme se také omezili na druhou polovinu 19. století. Toto omezení ovšem není striktně chronologicky uzavřeno, jelikož do tohoto období náležejí všichni básníci, kteří, co se týče poetiky, jsou ještě stále považováni za autory 19. století, ačkoli část svého díla publikovali až na začátku 20. století. V básních, které byly předmětem našeho zkoumání, jsme našli několik různých postojů, které čas od času splývají, čas od času se naopak značně liší. Tyto úhly pohledu se ovšem nevylučují, proto nalézáme básníky, u kterých jsou občas Benátky symbolem protikladů. První úhel pohledu vidí v Benátkách zejména krásu a kouzlo historie. Básníci jsou často okouzleni zvláštní atmosférou města. Typické prvky, o kterých se čeští básníci hojně zmiňují, jsou krása památek, skvostné paláce, luxus, krása moře, výhody klimatu a gondoliéři (to je celkem pochopitelné, právě gondoly jsou totiž považovány za jeden ze symbolů Benátek), kteří často zpívají. Celkově tedy Benátky působí jako poměrně živé město: barvy jsou často třpytivé, město je hlučné. S tímto dojmem z města je těsně spojována určitá představa, která idealizuje Benátky do takové míry, že v nich vidí pohádkové místo, a ve které jsou zdůrazňovány všechny ty prvky, které vytvářejí mýtus ideálního romantického sídliště. Další úhel pohledu Benátky spojuje s obrazem smrti. Je to postoj, který se hojně uplatňuje v 19. století, protože Benátky už byly v úpadku nejenom z hlediska politického, ale i z hlediska společenského a ekonomického. Město je tedy spojováno s obrazem hnisající mrtvoly, paláce jsou pouze trosky navozující pocit rozkladu. Z hlediska společenského života nalézáme čas od času odkazy na těžkou situaci, ve které musely žít nejnižší vrstvy benátské společnosti (jsou dva případy, kde se básníci o chudobě zmiňují explicitně jako o objektivním faktu, v druhém případě se v obraze neutěšeného sociálně ekonomického stavu spodiny odráží politická profilace básníka). Třetí přístup vidí v Benátkách město lásky. Velice často se literární postavy zamilují právě v Benátkách nebo ve městě na laguně hledají ženu, do které se zamilovali a po které touží. Ale láska není vždy chápana pozitivně: velice často se Benátky stávají semeništěm hříchu a zkázy, městem intrik a vztahů poznačených nevěrou.

55

Čtvrtý přístup klade důraz na dějiny Benátek. Někteří básníci se zmiňují o konkrétních historických postavách a událostech, hlavně když se nacházejí na konkrétním místě, přičemž referují o událostech, které se tam staly. Jsou ale případy (Vrchlický), kdy básník nikdy v Benátkách nebyl, a tedy nezmiňuje konkrétní místa, ale připomíná bohaté dějiny města a s nimi spojené historické postavy. Je to takový úhel pohledu, který nám nic neříká o tom, jak čeští básníci město znali nebo neznali, ale na druhé straně nám dává možnost se podívat na mýtus Benátek jako takový, na to, jak si představovali město lidé, kteří tam reálně nikdy nebyli. Existuje ještě pátý druh zmínek o Benátkách – jsou to zmínky o významných osobnostech, které měly pro Benátky důležitou roli z hlediska kulturního. V tomto případě jde zejména o spisovatele a malíře. Z těchto postav patří mezi nejčastěji uvádění především malíři, proto jsem jim věnoval zvláštní kapitolu. Třeba se zmínit o tom, že se jedná výhradně o malíře renesanční, pravděpodobně díky tomu, že v době renesance dosáhlo benátské malířství nejvyšší úrovně. Za zmínku stojí také fakt, že Benátky jsou velice často zobrazovány jako žena. Je to srovnání, které nás nemůže překvapit, protože je tomu tak už od založení tohoto města. Zatímco v době, když byly Benátky námořní velmocí, byly srovnávány s bohyněmi z klasické, zejména řecké mytologie (především s Venuší), čeští básníci uvádějí další příměry, o nichž je třeba se zmínit: nejenom s Dianou, ale také s vílou, tj. s klasickou postavou slovanské mytologie. Jediná výjimka, která zobrazuje Benátky ne jako ženu, nýbrž jako starého a umírajícího básníka, je sbírka Zlomená duše Antonína Sovy, která ale už spadá do české Moderny a tím se liší od poetiky, která byla typická pro předcházející období. Jak jsme se už zmínili, jeden postoj nevylučuje druhý, právě naopak. Téměř vždy nacházíme postoje „hybridní“: například že krása nevylučuje nijak smrt. Velice často je krása Benátek zneklidňující, právě proto, že je spojována se smrtí a s úpadkem. Láska a smrt jsou tak další témata, která jsou často vzájemně propojována a která našla v Benátkách vhodné prostředí, protože je tady sice láska často přítomna, ale většinou je nešťastná. Právě atmosféra města značně působí na pochmurnou náladu těch, kterým se v lásce z jakéhokoli důvodu nedařilo. Také erotické odkazy a odkazy na hřích jsou občas propojovány s dalšími tématy, nejen s láskou a smrtí, jak bychom mohli očekávat, ale občas i s tématy kulturními. Například básně Vrchlického o Palmovi il Vecchio nebo o Tizianově Venuši mohou být poměrně snadně spojovány s další představou, která vidí Benátky jako město lásky, hříchu a neřesti. Můžeme říct, že dojmy českých básníků z Benátek byly často extrémní: někteří v nich viděli pohádkovou krásu, jiní peklo nebo místo, kde panují zkáza a hřích. V obou případech nacházíme přístupy, které se na Benátky nedívají objektivně, ale sdělují nám představu města zkreslenou a

56

zidealizovanou (buď pozitivně, nebo negativně). V obou případech je zobrazení města poměrně romantické a zesíleny jsou ty prvky, které této představě vyhovují nejvíce. Je zajímavé podívat se také na to, jak jsou v jednotlivých dílech zobrazováni Benátčané: většinou jsou to nedůvěřiví lidé, kteří často lžou a podvádějí, nejenom v lásce, ale také v jednání s cizinci nebo s neznámými lidmi. Jednou jsou dokonce představeni jako „historický nepřítel“, který chce zneužívat Slovany (zvláště Černohorce). Celkově tedy benátská společnost vzbuzovala v českých básnících negativní dojmy. Všimli si především dvou charakteristických rysů, kterými jsou zpupnost a povrchnost šlechty a bída sociálně slabších vrstev obyvatelstva. Na straně jedné se psalo o tom, jak jsou aristokraté z Benátek konzervativní, jak město není schopno plánovat si budoucnost, protože dokáže žít pouze ze své slavné minulosti. Na straně druhé se psalo o tom, jak velký je rozdíl mezi bohatými a chudými obyvateli Benátek, jak veliká je společenská nespravedlnost. Můžeme říct, že přístup českých básníků k Benátčanům se velice liší od přístupu, který mají k Benátkám jako městu. O Benátkách poskytují obraz jak kladný, tak záporný, zatímco o jejich obyvatelích se vyjadřují jenom ve smyslu negativním: čeští básníci měli z jejich povahy velice špatný dojem a nenacházíme žádné zmínky, které by se o nich vyjadřovaly pozitivně, nebo přinejmenším neutrálně. Co se týče faktické znalosti města, čtenář má zpočátku dojem, že se čeští básníci s Benátkami dostatečně dobře neseznámili. Většinou se ve více básních zmiňují pouze o nejznámějších místech (viz příloha II, obr. 1). Všichni píší o náměstí svatého Marka, kromě toho je zmiňována také bazilika, most Vzdechů a Riva degli Schiavoni. Jsou to místa, která se nacházejí u baziliky svatého Marka, vzdálenost mezi nimi je tudíž minimální (obr. 2). Někteří se zmiňují také o mostu Rialto a o Velkém kanálu, jinak ale o historickém jádru města neexistují žádné další podrobnější zmínky. Když ale analyzujeme kulturní odkazy, nemůžeme si nevšimnout, že čeští básníci se zajisté seznámili i s dalšími částmi Benátek. Je pravda, že některé obrazy mohli znát z různých reprodukcí. V případě obrazu Panny Marie, o kterém se zmiňuje Kučera, lze říci, že se básník seznámil i s dalšími čtvrtěmi. Ačkoli nemůžeme vědět s jistotou, které konkrétní obrazy má básník na mysli, jeví se jako pravděpodobné, že Kučera psal o jednom z dvou obrazů, které se nacházejí v kostele Santa Maria Gloriosa dei Frari. Je to kostel, který se už nenachází ve čtvrti svatého Marka, ale ve čtvrti Santa Croce (svatého Kříže). Můžeme tedy předpokládat, že čeští básníci se zmiňovali o těch nejznámějších místech především kvůli tomu, že to byla místa nejromantičtější, která se nejvíce hodila k atmosféře, kterou chtěl básník ve svém díle evokovat. Faktem zůstává, že z topografického hlediska je obraz Benátek u českých básníků poměrně chudý: ze šesti městských čtvrtí se píše většinou pouze o jedné. Trochu odlišný je obraz laguny (obr. 3). Kromě Lida se například Heyduk zmiňuje i o Torcellu. Torcello je ostrov velice zajímavý zejména z hlediska historického, ale je poměrně daleko od 57

historického centra. Z toho vyplývá, že básník musel lagunu dobře poznat. Je to ale ojedinělý případ, jindy se básníci omezili pouze na Benátky a Lido. Tento ostrov byl oblíben pravděpodobně kvůli tomu, že z něho je vidět otevřené moře. Poněkud překvapuje skutečnost, že nikdo nenavštívil dnes turisty oblíbené ostrovy Burano a Murano, anebo (což je více pravděpodobné) se o nich nezmínil. Co se týče historie města, nebo spíše benátských příběhů z minulosti, obraz je do značné míry zkreslen. Často se jedná o romantické přepracování konkrétních historických událostí. Toto převyprávění může mít charakter jak pozitivní, tak i negativní: někdy se autoři dívají se steskem na zvyky a rituály Benátské republiky, která je zobrazena jako republika svobodná. Postava Marina Faliera je značně idealizována, Faliero je vyobrázen jako hrdina, který bojuje proti šlechtě, aby dobyl svobody. V jiných případech jsou Benátky a Benátčané i v minulosti negativně zobrazeni, jako příklad uvádíme boj mezi Benátčany a Černohorci. Také v tomto případě jde o romantické přepracování určitých situací, ale zatímco Černohorci jsou prezentováni jako bojovníci za svobodu, Benátčané jsou ti, kteří se chovají zpupně a arogantně, kteří chtějí zbavit další národy svobody. I názory na benátskou minulost, jak můžeme vidět, jsou často protikladné. Kdybychom chtěli zhodnotit obraz Benátek, který vyplývá z toho, jak o nich psali čeští básníci, musíme konstatovat, že nejmarkantnější rys je, že měli k městu ambivalentní vztah. Na jedné straně je Benátky přitahovaly svou krásou, na straně druhé je čas od času opravdu těžké najít v zkoumaných básních pozitivní rysy. Může se tedy zdát, že jediné kladné hodnocení stojí a padá s krásou města (nejenom krásou památek, ale také přírody, klimatu a moře), na vysoké úrovni kultury. Jinak dojmy z Benátek nijak příjemné nejsou: smrt, zkáza a hřích jsou permanentním rysem tohoto města. I když ani tady nemůžeme říci, že jde o dojmy výlučně negativní. Naopak jsme toho názoru, že právě mýty zkázy a hříchu, které jsou úzce propojovány s krásou Benátek, jsou pro české básníky velkým lákadlem (to samozřejmě neplatí pouze pro české literáty, stačí připomenout příklad Smrt v Benátkách Thomase Manna). Obraz města nemáme pouze explicitně z toho, co v českých básních nalézáme, ale i implicitně, tedy z toho, o čem se čeští básníci nezmiňují. To nás vede k poznání, že pro české básníky Benátky z hlediska kulturního byly především renesanční město, tudíž nacházíme zmínky o benátských malířích tohoto období. Na druhé straně nenalézáme žádné jiné zmínky, které se týkají jiných období, jako například středověku nebo baroka. S odkazem na jiná historická období se ovšem setkáváme ve zmínkách o historii a o význačných osobnostech s městem spojených: příklady jsou Marco Polo a Carlo Goldoni. Když se básníci věnují benátským postavám, představují je většinou v pozitivním světle. Setkali jsme se ovšem i s takovými příklady, ve kterých je město jako celek vylíčeno negativně. 58

Nelichotivé atributy ovšem čeští autoři přidělili spíše městu jako takovému nebo obyvatelstvu obecně, jednotlivé postavy jsou ale zobrazeny pozitivně. Může to být způsobeno tím, že autoři přizpůsobili výběr obecné zajímavosti postav. Mohli bychom očekávat zobrazení některé z postav, která vzbuzuje představu zkázy a hříchu. To se týká především těch básníků, kteří si Benátky představují jako město neřesti. Není tomu tak, jediný případ představující výjimku je Vrchlického Twardowski, ve kterém jsou benátský dóže a další členové šlechty představeni jako mravně zkažení. Nejedná se ale o reálné a historicky doložené postavy – zdůrazněn je především fakt, že tito lidé se nacházejí na vyšší příčce v společenském žebříčku tehdejších Benátek. Docházíme tedy k závěru, že obraz Benátek v české poezii má svá klišé a nejeví se jako novátorský: čeští básníci se omezují na nejslavnější místa, jako kdyby se báli psát o těch částech Benátek, které mimobenátské veřejnosti nejsou natolik známy. Není pochyb o tom, že další části Benátek navštívili, protože přes ně museli alespoň projít, aby se dostali na náměstí svatého Marka. Čeští básníci použili obraz Benátek, který byl už předtím vytvořen a byl všeobecně známý. Topos Benátek pak pouze adaptovali na situace, které chtěli ve své poezii zprostředkovat. V každém případě je nutno počítat s tím, že ne všichni básníci, kteří o Benátkách psali, v nich skutečně byli, a také pravděpodobně, že ti, kteří tam byli, zřejmě nezůstali natolik dlouho, aby mohli mít komplexní představu o městě. Je to zřejmé z toho, že nenacházíme žádné zmínky o tom, jak funguje současná benátská společnost, což může být důkaz, že čeští básníci se společenského života v Benátkách příliš nezúčastňovali. Čeští básníci tak mohou reprodukovat dojmy z toho, co viděli, ale hluboké znalosti benátské společnosti zřejmě nenabyli, což má nepochybně důležitý vliv na obraz města, který nám podávají. Člověk, který město zná, protože v něm nějakou dobu žil, je vidí jinak než ten, kdo zná město pouze jako turista. Mohlo by to platit nejenom pro dojmy negativní, ale také pro ty prvky, které původně působí na turistu velice příjemně, ale časem své kouzlo ztrácejí. Tato práce je omezena na určité období, tj. na druhou polovinu 19. století; bylo by záslužné, kdyby podnítila obsáhlejší zkoumání, které by zahrnovalo období předcházející a následující. Bylo by jistě velice zajímavé se podívat podrobněji na to, jak vypadají Benátky v české poezii: v první polovině 19. století není zmínek týkajících se Benátek mnoho, v první polovině 20. století jsou ale zmínky hojné, a to také u tak pozoruhodných básníků, jakými jsou Antonín Klášterský a Josef Hora. Zajisté přínosný by byl výzkum, který by měl za cíl zjistit, jestli v próze Benátky dopadají stejně, nebo zdali čeští prozaici dali svým čtenářům obraz města odlišný od svých kolegů básníků. Próza také nabízí jiné prostředky, díky kterým by bylo možné zachytit jiné aspekty města a společnosti, která v něm žije. 59

Bez povšimnutí by neměl zůstat ani obraz, který měli italští literáti o Čechách a Moravě. Možnosti studia v tomto směru jsou otevřené a doufáme, že literární topoi, stereotypy a předsudky, které se v literatuře obou národů objevují, nezůstanou v budoucnu bez povšimnutí.

60

Příloha I

1. Tiziano Vecellio: Nanebevzetí Olej na dřevě (1516-18)

3. Tiziano Vecellio: Mater dolorosa Olej na plátně (1550)

2. Tiziano Vecellio: Madonna dei Frari Olej na plátně (1533-35)

4. Tiziano Vecellio: Mater dolorosa Olej na plátně (1554)

61

5. Tiziano Vecellio: Pietro Aretino Olej na plátně (1545)

7. Tiziano Vecellio: Portrét dívky (Lavinia) Olej na plátně (1560)

9. Jacopo Palma il Vecchio: Portrét ženy Olej na plátně (1520)

6. Tiziano Vecellio: Pietro Aretino Olej na plátně (1548)

8. Tiziano Vecellio: Venuše z Urbina Olej na plátně (1538)

10. Jacopo Palma il Vecchio: Diana a Kallistó Olej na plátně (1525)

62

11. Jacopo Tintoretto: Narození svatého Jana Křtitele Olej na plátně (1550)

63

Příloha II

1. Benátky – místa zmíněna českými básníky

2. Benátky – zóna svatého Marka

64

3. Laguna a její ostrovy

65

PRAMENY A LITERATURA

Adolf Heyduk, in: Kolektiv autorů: Lexikon české literatury 2/I H-J. Praha: 1993. Academia, s. 637-38. Balajka, Bohuš: Jaroslav Vrchlický. Praha: 1979. Melantrich. Benátky, in: Dr. Frant. Lad. Rieger: Slovník naučný. Díl první A-Bžeduchové. Praha: 1860. Kober a Markgraf, s. 603-605. Benátky, in: Kolektiv autorů: Ottův slovník naučný. Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Třetí díl B-Bianchi. Praha:1890. J. Otto, s. 719-722. Benátská škola malířská, in: Kolektiv autorů: Ottův slovník naučný. Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Třetí díl B-Bianchi. Praha:1890. J. Otto, s. 722-723. Benátsko, in: Kolektiv autorů: Ottův slovník naučný. Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Třetí díl B-Bianchi. Praha:1890. J. Otto, 723-727. Benátsko, in: Dr. Frant. Lad. Rieger: Slovník naučný. Díl první A-Bžeduchové. Praha: 1860. Kober a Markgraf, s. 605-606. Bohdan Kaminský, in: Kolektiv autorů: Lexikon české literatury 2/II K-L. Praha: 1993. Academia, s. 644-46. Databáze České elektronické knihovny je dostupná na webové stránce: Donath, Oskar: Siegfried Kapper. Praha: 1934. Z ročenky společnosti pro dějiny židů v Československé republice. Gustav Pfegler Moravský, in: Kolektiv autorů: Lexikon české literatury 3/II M-Ř. Praha: 2000. Academia, s. 898-901. Heyduk, Adolf: Vzpomínky literární. Praha: 1911, Nákladem J. Otty. Jan Neruda, in: Kolektiv autorů: Lexikon české literatury 3/I M-O. Praha: 2000. Academia, s. 493-502. Josef Kalus, in: Kolektiv autorů: Lexikon české literatury 2/II K-L. Praha: 1993. Academia, s. 167-171. Karel Kučera, in: Kolektiv autorů: Lexikon české literatury 2/II K-L. Praha: 1993. Academia, s. 1041-42. Kolektiv autorů: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: 2004. Nakladatelství Lidové noviny. Krejčí, F. V.: Julius Zeyer. Praha: 1901. Hejda a Tuček. Krsek, Ivo: Tizian. Praha: 1977. Odeon. 66

Kvapil, J. Š.: Gotický Zeyer. Praha: 1942. Václav Petr. Marten, Miloš: Julius Zeyer. Praha: 1916. U Kamilly Neumannové. Otakar Mokrý, in: Kolektiv autorů: Lexikon české literatury 3/I M-O. Praha: 2000. Academia, s. 312-313. Renč, Václav: Julius Zeyer. Poznámky k jubileu. Praha: 1941. Vyšehrad. Růžena Jesenská, in: Kolektiv autorů: Lexikon české literatury 2/I H-J. Praha: 1993. Academia, s. 518-20. Siegfried Kapper, in: Kolektiv autorů: Lexikon české literatury 2/II K-L. Praha: 1993. Academia, s. 653-56. Strejček, Ferdinand: Adolf Heyduk. Praha: 1920. F. Topič. Svatopluk Čech, in: Kolektiv autorů: Lexikon české literatury 1 A-G. Praha: 1985. Academia, s. 408-413. Tichý, František: Adolf Heyduk a jeho dílo. Praha: 1915. J. Otto. Příběh

Marina

Faliera

je

dostupný

na

webové

stránce

(v

italském

jazyce):



67