Belgie (Flandry, jižní Nizozemí) Boj proti nadvládě španělských Habsburků, který započal v Nizozemí za vlády španělského krále Filipa II. již v polovině 16.století, vyvrcholil roku 1572, kdy se vzbouřily severní provincie Holland, Zeeland, Frísko a Utrecht a o několik let později spolu s dalšími třemi provinciemi vytvořily tzv.utrechtskou unii, jejímž důsledkem bylo zřízení samostatného státu (1581). Země se tak rozdělila na dvě části: protestantské (kalvinistické) a na Habsburcích nezávislé Spojené (severní) Nizozemí, později nazývanéHolandsko, a katolické Španělské (jižní) Nizozemí, později nazývané Belgie, které zůstalo pod vládou španělských Habsburků až do roku 1714. Rozdělení Nizozemí ve dva politicky, národnostně i nábožensky rozdílné státy se projevilo i v odlišném charakteru a vývoji jejich umění. V druhé polovině 16. století se staly hlavním centrem zaalpského uměníAntverpy,kde žilo kolem tříset umělců, z nichž převážná většina byliromanisté tj. renesanční manýristé, kteří vycházeli z děl italských renesančních mistrů. I když tehdy nedosáhli významnějších uměleckých výsledků, představovalo jejich umění základ dalšího vývoje flám- ského malířství - především v oboru portrétní, mytologické a náboženské malby. Na jejich umění, stejně tak jako na umění italských renesančních a barokních malířů, navázali i dva nejvýznamnější představiteléflámské školy: největší flámský malířPetrus Paulus Rubens (1577-1640) a jeho žák a spolupracovník, zakladatel anglické portrétní malby,Anthonis van Dyck (1599-1641). PETRUS PAULUS RUBENS (1577 - 1640): zakladatelská a vůdčí osobnost flámského malířství a zároveň jeden z největších evropských malířů 17. století patřící všemi rysy svého neobyčejně vitálního výrazu k typickým představitelůmdynamického směru baroka.Vytvořil svůj charakteristický„rubensovský styl“, k jehož nejvýraznějším znakům patří jednak michelangelovsky robustní a rokokově smyslné ženské postavy, jednak dynamický pohyb zdůrazněný soustavou kompozičních křivek a diagonál. Již na počátku své umělecké dráhy dosáhl mimořádného uznání a vysokého společenského postavení. Když se po učednických letech u antverpských romanistů a pobytu v Itálii (1600-1608), který věnoval studiu italských mistrů a antických památek, jakož i diplomatické a tvůrčí činnosti ve službách mantovského vévody Vincenza Gonzagy, vrátil do rodných Antverp, založil zde velkou dílnu (či spíšemanufakturu na obrazy s mnoha žáky a specializovanými pomocníky, z níž vyšlo kolem tří tisíc obrazů) a rok nato byl jmenován dvorním malířem královského místodržitele a zároveň diplomatem a rádcem infantky Isabelly, dcery Filipa II. Jako nesmírně produktivní a všestranný malíř, jehož tvůrčí potenciál sahal od velkých oltářních obrazů a rozsáhlých obrazových cyklů, přes mytologie a representativní portréty, až k loveckým či bitevním scénám a krajinám, byl zahrnován zakázkami z církevních i dvorských kruhů (maloval pro šlechtické a královské dvory v Mantově, Madridu, Paříži, Londýně a hlavně v Antverpách) a brzy zde nabyl značného majetku, k němuž mj. patřil velký panský palác zahrnující kromě obytného domu také ateliér, prodejní prostory a hodnotnou uměleckou sbírku. Hlavní díla raného období (do r.1608): Od roku 1606 pobýval Rubens převážně v Římě, kde studoval antické památky a poznával tvorbu současných malířů, jakými byli například manýristé Federico Zuccari a Giuseppe Cesari, Caravaggio, Guido Reni aj. Podněty, které získal z italského pobytu, mu pomohly překonat ovlivnění manýrismem a vytvořit první velká díla:obrazy pro hlavní oltář kostela Chiesa Nuova v Římě (1606-1608),oltářní obrazy pro chór jezuitského kostela sv.Trojice v Mantově (1604-1605) aJezdeckou podobiznu vévody z Lermy (1603; Prado, Madrid). Hlavní díla vrcholného období (1609 - 1630):
1
Belgie (Flandry, jižní Nizozemí) Rubens a Isabella Brantová (Besídka s růžemi z Jericha) (1609-1610; Alte Pinako- thek, Mnichov. V proslulém dvojportrétu, který pochází z doby krátce po Rubensově sňatku s jeho první ženou Isabellou Brantovou, vyjádřil umělec symbolickou formou vedle svého stavovského sebevědomí a společenského postavení(symbolizovaného např. kordem v levé ruce), také svoji představu manželské sounáležitosti a harmonie symbolizovanou růžovým keřem, který zde mladý manželský pár jakoby ovíjí); Vztyčení kříže (1610-1611; katedrála v Antverpách. Již v mistrovských dílech Vztyčení kříže a zvláště pak Snímání s kříže, která tvoří prostřední části dvou samostatných triptychů nacházejících se v antverpské katedrále, jsou zřejmé nejenom hlavní znaky Rubensova zralého stylu, ale i vzory jeho malířského výrazu, kterými byli na prvním místěTintoretto(např.v dramaticky vzepjaté diagonále Kristova ukřižovaného těla),Michelangelo(v modelaci svalnatých těl biřiců podpírajících břevno kříže) aCaravaggio(především v dramaticky kontrastním nasvětlení scény)); Snímání skříže (1611-1614; katedrála v Antverpách. Podobně jako v obraze Vztyčení kříže, tvoří i ve Snímání kříže hlavní kompoziční prvekkompaktní diagonála, kterou zde vyznačuje bílý rubáš probíhající pod Kristovým tělem a směřující napříč obrazem. I když je Kristus ústřední postavou výjevu, přednostním Rubensovým záměrem bylo vyjádřit spoluúčast a vzájemnou solidaritu osob, které jsou seskupeny kolem Kristova těla a společně je snímají s kříže); Unos dcer Leukippových (1615-1616; Alte Pinakothek, Mnichov. Barokně dynamický účin jednoho z vrcholných Rubensových děl, v němž zobrazil mytický únos dcer krále Leukippa dvoj- čaty-polobohy Castorem a Polluxem, je založen jednak na světelných a barevných kontrastech(především světlé pleti žen a tmavé pleti únosců), jednak na pohybu, který se zde rozvíjí podle několika základních křivek - mj. čtyř protínajících se kružnic, které rámují polohu nahých ženských těl a mají své středy v rozích obrazové kompozice); Venuše před zrcadlem (před r.1620; sbírka Liechtensteinů, Vaduz. Kyprá zlatovlasá žena zhlížející se v zrcadle, které jí přidržuje Amor, představuje umělcůvideál ženské krásy); Medicejský cyklus (1622-1625; Louvre, Paříž. Jedním z nejefektnějších a rubensovsky nejty- pičtějších obrazů jednadvacetidílného oslavného cyklu, který Rubens vytvořil na objednávku Marie Medicejské(vdovy po francouzském králi Jindřichu IV.) pro Lucemburský palác v Paříži, jeVylodění Marie Medicejské v Marseille, jehož nejvýraznější figurální skupinu tvoří dvojice smyslných Najáds Tritony a Neptunem v popředí, zatímco hlavní motiv – královnin průvod vítaný symbolickými postavami Francie a Marseille – je jakoby „odsunut“ až do druhého plánu, kde přechází v téměř monochromní pozadí); Slaměný klobouk (kol.r.1625; National Gallery, Londýn. Za model portrétu mladé elegantní dámy v širokém klobouku s pavími pery, nazývaný Slaměný klobouk, je považována Suzanne, sestra druhé Rubensovy ženy Heleny Fourmentové, s níž se oženil 4 roky po smrti Isabelly Brantové). Hlavní díla pozdního období (1630 - 1640): Podzimní krajina s pohledem na Het Steen (kol.r.1636; National Gallery, Londýn. V jedné ze svých nejlepších pozdních krajinomaleb, které maloval pro sebe a v nichž vyjadřoval svůj citový vztah k rodné zemi, zobrazil Rubens okolí svého sídla Het Steen u Antverp, kam se s rodinou uchýlil v posledních pěti letech svého života. V panoramatickém záběru úrodné vlámské krajiny, oživené mnoha výpravnými detaily, je kromě Rubensova zámečku Het Steen(v popředí) vidět i nedaleké město Mechelen);
2
Belgie (Flandry, jižní Nizozemí) Posvícení (Kermesse) (kol.r. 1635-1638; Louvre, Paříž. „Brueghelovská“ scéna s venkovany oddávajícími se nespoutanému veselí, která díky Rubensovu spontánnímu rukopisu působí jako okamžité zachycení reality, ve skutečnosti vznikla na podkladě mnoha přípravných studií, které se nyní nacházejí v Britském muzeu v Londýně); Kožíšek (asi 1638; Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Helena Fourmentová(druhá Rubensova manželka), jejíž tělesná podoba nejlépe vyhovovala Rubensovu ženskému typu(kterým byla plavovlasá kráska bujných tvarů, velkých tmavých očí a výrazných smyslných rtů), se často objevuje nejenom v řadě jeho biblických a mytologických výjevů, ale i v mnoha portrétech, z nichž zřejmě nejodvážnějším je poloakt Heleny částečně zahalené v dlouhém kožešinovém kabátku, který umělec namaloval dva roky před svou smrtí); Tři Grácie (asi 1639; Prado, Madrid. Také v obraze Tří Grácií, bohyní půvabu a krásy, malíři pózovaly jeho manželky(vlevo Helena a vpravo Isabella). K jemné modelaci nahých těl zde přispělysvětelné kvality Rubensova koloritu,kterých dosahoval užitím lazurních barev); Vlastní podobizna (1638-1640; Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Svoji poslední vlastní podobiznu pojal Rubens jako oficiální portrét představitele státní moci, v němž nechybí symbolický motiv antického sloupu, kord, široký klobouk a nádherný oděv z tmavého sametu). Další díla: Opilý Silén (1618-1626; Alte Pinakothek, Mnichov); Klanění tří králů (1624; Musée Royal des Beaux-Arts, Antverpy); Válka a mír (1629; National Gallery, Londýn); Helena Fourmentová se svým synem Fransem (kol.r.1634; Alte Pinakothek, Mnichov); Mučení sv. Livina (kol.r.1635; Musées Royaux des Beaux-Arts, Brusel); Následky války (1637-1638; Palazzo Pitti, Florencie); Madona se světci (1638; Musée Royal des Beaux-Arts, Antverpy); Nymfy a satyrové (1637-1640; Prado, Madrid); Paridův soud (1638; National Gallery, Londýn). ANTHONIS VAN DYCK (1599 - 1641): nejvýznamnější žák a spolupracovník Petra Paula Rubense a vedle něho i nejvýznamnější representant flámské barokní malby. Je považován za jednoho z největšíchportrétistů a zakladatele slavné epochy anglického malířství 18. a 19. století. Portréty začal malovat již od svých šestnácti let, nejdříve ve svém vlastním ateliéru v Antverpách a později jako pomocník v Rubensově dílně (1618-1620). Hlavní období jeho tvůrčí zralosti lze následně rozdělit na tři hlavní etapy: pobyt v Itálii (1621-1627), kdy navštívil Benátky, Janov, Řím, Padovu, Miláno, Palermo a Turín (své umělecké dojmy zaznamenal vItalském skicáři) a vytvořil značnou část svého rozsáhlého díla, zejména portrétů příslušníků janovských a římských šlechtických rodin; pobyt v Antverpách (1627-1632), kdy byl jmenován dvorním malířem arcivévodkyně Isabelly a vedle portrétů (vytvořil i 80 portrétních rytin významných soudobých osobností, které byly vydány pod názvemIkonografie slavných osobností v roce 1636) se zabýval především náboženskými obrazy; 3
Belgie (Flandry, jižní Nizozemí) pobyt v Londýně (1632-1641), kdy jako dvorní malíř Karla I. (sto let po Hansi Holbeinovi) vytvořil své nejproslulejší portréty členů královské rodiny a zdejší aristokracie, které se staly vzorem pro anglické portrétisty v 18. století. Významná díla: Kardinál Guido Bentivoglio (asi 1623; Galleria Pitti, Florencie. I když je portrét kardinála Guida Bentivoglii, který van Dyck vytvořil během svého římského pobytu, nejvíce poznamenán vlivem italské renesanční(Raffaelovy)a barokní malby, nezapře noblesní vizáží portrétované osoby, kultivovaným malířským podáním i střízlivým barokním patosem umělcův vytříbený aristokratický styl); Philip, lord Wharton (1632; National Gallery, Washington. Právě van Dyck dokázal vtisknout svým portrétům vytvořeným v Anglii požadovanéaristokratické rysy,jak dokládá i jeho portrét devatenáctiletého Philipa, lorda Whartona. Idylická krajina Arkádie, harmonicky doplňující ušlechtilé rysy jinochovy tváře, má být v obraze, který vznikl při příležitosti lordova sňatku, připomínkou novoplatónských ideálů lásky a krásy); Karel I. na lovu (1635; Louvre, Paříž. Jeden z nejlepších van Dyckových portrétů zde zpodob- ňuje Karla I.(tak jako na řadě jiných králových podobizen) v hrdém vladařském postoji a s příslušnými atributy mocného aristokrata); Sir Endymion Porter a Anthonis van Dyck (kol. r.1635; Prado, Madrid. Na proslulém dvojportrétu, který je jediným toho druhu, kde se van Dyck objevuje ve společnosti druhé osoby, se umělec zpodobnil po boku anglického šlechtice, králova uměleckého poradce, který též působil v Madridu ve službách vévody Olivarese a později v Londýně jako sekretář vévody z Buckinghamu. Přátelský vztah obou šlechticů symbolizují jejich pravé ruce, které zde spočívají blízko sebe na jakémsi kameni či opěradle židle); Karel I. na koni (1635-1640; National Gallery, Londýn. V posledních deseti letech svého života namaloval van Dyck 40 portrétů Karla I. a 30 portrétů jeho manželky Henrietty-Marie. Jezdeckou podobiznu Karla I. pojal po Tizianově vzoru(dle jezdecké podobizny Karla V.) jako representativní portrét panovníka Velké Británie(jak hlásá nápis na tabulce přibité na stromě) oplývajícího všemi ideálními vlastnostmi vladaře, které však ve skutečnosti neměl). Další díla: Podobizna vznešeného Janovanaa Podobizna vznešené Janovanky(1622-1627; Kaiser-FriedrichMuseum, Berlín); Sochař Francois Duquesnoy (kol. 1623; Musées Royaux, Brusel); Sv. Augustin v extázi (1628; augustiniánský kostel v Antverpách); Frans Snyders se ženou (1627-1632; Gemaldegalerie, Kassel); portrét malíře Petra Snayerse (kol. r.1630; Alte Pinakothek, Mnichov); Děti Karla I. (1635; Galleria Sabauda, Turín); portrét Mary Ruthvenové (po r.1639; Prado, Madrid).
4
Belgie (Flandry, jižní Nizozemí) Další představitelé flámské školy: k flámské malířské škole patřila řada dalších umělců, z nichž někteří se specializovali na určitý malířský žánr: • Rubensův a van Dyckův současníkJacob Jordaens (1593-1678) se zabýval náboženskými, historickými, mytologickými i žánrovými výjevy, které však zobrazoval ve svébytnémlidově-barokním stylu a často převáděl do alegoricko-mravoličné podoby. Zvláště proslul (celkem devíti) obrazy tradiční lidové tříkrálové zábavy s motivem pijácké společnosti a tak zvaného „fazolového krále“, které se nacházejí v několika světových obrazárnách (např. jednu z variant námětu s názvemKrál pije, z období před rokem 1656, chová Uměleckohistorické muzeum ve Vídni); • antverpský umělecFrans Snyders (1579-1657), žák Pietera Brueghela mladšího, vynikl jako malíř honosných zátiší se zvířaty, rybami, zeleninou, ovocem či kuchyňským náčiním, která jsou charakteristická neobvyklou výpravností, barevností a efektním realistickým podáním. Zvláště oblíbené (především v aristokratických kruzích) byly jeho obrazy s lovnou zvěří, k nimž patří i prosluléZátiší sdrůbeží a zvěřinou (1614; Wallraf-Richartz Museum, Kolín nad Rýnem), nebovýjevy z trhů(Rybí trh; Kunsthistorisches Museum, Vídeň), které maloval v letech 1616-1621; • Adriaen Brouwer (1605/6-1638) se specializoval nažánrové výjevy z lidových veselic a hospodských pitek, v nichž navazoval na umění svého předchůdce Pietera Brueghela staršího (zv. „selský Brueghel“), ale do kterých vkládal více humoru, ironie a zkarikovaných detailů; • David Teniers mladší (1610-1690) se věnoval jednak tématicežánru, v němž navazoval na dílo svého staršího současníka Adriaena Brouwera a který rozšířil o mnoho dalších námětů z vesnického života(Selská svatba; 1648; Kunsthistorisches Museum, Vídeň), jednak (jako dvorní malíř a správce sbírek arcivévody Leopolda Viléma) i alegoriím, portrétům a obrazům s mytologickou a historickou tématikou(Arcivévoda Leopold Vilém na honu na ptáky; 1652; Kunsthistorisches Museum, Vídeň).
5
