Bedřich Vymětalík - Globalizace na křižovatce Známý americký miliardář George Soros vydal před několika lety ještě před nástupem minulé světové krize publikaci, kde upozorňoval, že globální kapitalistický systém se dostává na rozcestí. Prý nedokážeme-li v něm zabudovat účinné opravné mechanismy, může dojít až k jeho sebezničení (G. Soros: Krize globálního kapitalismu). Krize vypukla, potvrdila řadu škodlivých mechanismů, zabudovaných v systému, vyvolala široké diskuze a návrhy, jak nedostatky odstranit. K sebezničení kapitalismu nedošlo, zprávy o obnově ekonomického růstu vyvolávají už pozitivní očekávání, i když zůstávají pochybnosti, zda krize opravdu skončila nebo je ještě třeba čekat. V každém případě přinesla zhoršení postavení nemalé části obyvatel, vysoké zadlužení řady států a řadu nových problémů. Ve fungování systému se však mnoho nezměnilo. Spíš se vracíme do starých kolejí i se starými chybami. Nezdá se, že bychom se z krize poučili. Stojíme na novém rozcestí, kde už bude třeba řešit nejen mechanismy finančního a ekonomického systému, ale fungování celé naší civilizace. Krach na světových burzách v červenci 2011 to znovu potvrdil. Signály ohrožení se totiž dotýkají řady dalších oblastí života společnosti, mezilidských vztahů, vztahů k životnímu prostředí, chápání lidských práv a dalších. Propast mezi bídou a bohatstvím se prohlubuje Z pohledu tématu našeho semináře klíčovým problémem pro milióny lidí na celém světě je a nadále zůstává ohromná a narůstající oblast chudoby a dokonce i hladu, stále výraznější propast mezi bídou a bohatstvím a s tím související problémy přetrvávající nezaměstnanosti. Připomenu jen několik základních údajů: Pokud jde o hlad, počet hladovějících ve světě překročil už v roce 2009 jednu miliardu, každých 5 vteřin umírá ve světě z hladu jedno dítě. I když se hlad týká převážně Asie, Pacifiku a Afriky, nelze si představovat, že v globálním světě, který jsme s takovým nadšením vychvalovali, se nás chudoba nedotkne, i když to třeba nebude v tak výrazném rozsahu. Přitom dle údajů světové organizace pro výživu FAO je světové zemědělství schopno se současnými produkčními kapacitami uživit bez problémů 12 miliard lidí, tedy ještě zhruba dvojnásobný počet současného počtu (pramen: János Wildmann Die Wirtschafs – und Finanzkrize: Socialethische und Theologische Anmerkungen – Schmochtitz 2010). Pokud jde o samotnou nezaměstnanost, představuje jen počet registrovaných nezaměstnaných přes 300 miliónů. Dalších 200 miliónů pracuje v podmínkách, kterým se ohleduplně říká „prekariát“, populárně řečeno v podmínkách nejistoty, obav ze ztráty zaměstnání či prostě v podmínkách, kdy nestačí uživit sebe a vlastní rodinu (Dle: Thomas Wagner: Es darf keine Armut unter euch geben“, Oswald von Nell-Breuning Institut, prosinec 2010). Lze vážně tvrdit, že milióny nezaměstnaných, milióny lidí žijících v bídě nesignalizují krizi společnosti? Čemu by vlastně potom měla ekonomika sloužit? Růstu pro růst bez ohledu na člověka? Nebo zabezpečení podmínek lidsky důstojného života pro všechny? Nejde přitom jen o to, že propast mezi bídou a bohatstvím existuje. Varovné je, že současné mechanismy fungování ekonomiky nejsou evidentně schopny tuto propast zmenšit, naopak doslova reprodukují její další růst.
Dokonce i během globální krize rostl ve světě počet milionářů a miliardářů, kteří krizi kupodivu nepocítili. Udává se, že dnes se ve světě počet milionářů zvýšil na 11 milionů a počet supermilionářů a miliardářů na více než sto tisíc. Porovnejme však: 11 milionů nejbohatších lidí na světě má zhruba tolik majetku, kolik celé zbylé lidstvo – 6989 miliard vydělalo za 9 měsíců (pramen: Christ in der Gegenwart č. 30/2011). Je ekonomika, která reprodukuje takové rozdíly, trvale udržitelná? Často čteme v novinách „moudré „ komentáře, že milionáře nesmíme moc zdaňovat, protože pak nebudou ochotni investovat do rozvoje společnosti. K tomuto argumentu byl 16. srpna 2011 publikován v Lidových novinách zajímavý článek o miliardáři Warrenu Buffettovi, jednom z nejbohatších lidí na světě, který vyzval americké zákonodárce, aby naopak zvýšili daně pro mimořádně bohaté. Má se tak pomoci ke snížení rozpočtového deficitu v USA a nemá to mít vliv na investice, jak se často tvrdí. Buffett uvedl, že zaplatil v roce 2010 na daních zhruba 117,6 milionů korun. „Zdá se to hodně peněz“, dodává, „ale zaplatil jsem 17,4% ze svého zdanitelného příjmu, a to je v současnosti nižší podíl, než zaplatil kdokoliv z dalších 20 lidí v naší kanceláři. Jejich daňové zatížení se pohybuje v rozmezí od 33% do 41% a v průměru 36%.“ A dodává dále, že vyšší daně pro bohaté se nedotknou investic. Říká: „Pracoval jsem s investory 60 let a ještě jsem neviděl nikoho, ani když byla v létech 1976-77 sazba daně z kapitálových zisků 39.9 %, kdo by se vyhýbal rozumné investici kvůli daňové sazbě z případného zisku. Lidé investují, aby vydělali peníze, a případné daně je od toho nikdy neodradí“ dodává. Je zde ještě jiný problém: Ohromný růst vědeckých a technických poznatků skutečně umožňuje vyřazovat lidi z pracovního procesu, a tam, kde to nejde, nabízí se levná pracovní síla ze zatím méně rozvinutých zemí nebo přesun výroby do jiných „levnějších“ podmínek. Pro zaměstnavatele je dnes zaměstnanec spíše nepříjemnou nákladovou položkou omezující vyšší zisk a jeví se proto nejlepším se ho zbavit. Takové přístupy, i když třeba přinášejí zaměstnavateli okamžité snížení nákladů, přinášejí nová nebezpečí a dříve či později budou vyžadovat přehodnocení. Např. v USA vedly k tomu, že se země stala největší dlužnickou zemí ve světě. Musí dovážet zboží chybějící z vlastní výroby, kterou přesunula do levnější ciziny. Byla to pro ni opravdu výhoda? Její dovoz vysoko převyšuje vývoz. A za dovoz se musí platit. Paradoxně je dnes největším věřitelem nejmocnější kapitalistické země světa - Spojených států největší oficiálně ještě komunistická země světa – Čína. Co to všechno přinese, nedokáže dnes nikdo odhadnout (dle článku „Dolarová bomba“ v časopise Tagesspiegel Berlin 4.11.2004). Potřeba nových přístupů v globálním ekonomickém systému je už jen z těchto příkladů více než zřetelná. Vyplývá i z řady dalších poznatků o způsobu fungování současné ekonomiky. K tomu ještě aspoň jeden příklad: Dle nedávných odhadů činí hrubý domácí produkt (HDP) celého světa přibližně 54 triliónů dolarů, zatímco globální finanční aktiva představují 240 triliónů dolarů. Zjednodušeně řečeno: reálná ekonomika, která produkuje statky, věci a služby nutné k této výrobě, představuje 54 triliónů, finanční ekonomika založená v nemalé míře na závratné směně spekulativních kousků papíru bez reálné hodnoty představuje 240 triliónů (Pramen: Václav Bělohradský: Čas dluhů, Saloon – Práce). Dokonce i možná dobře míněné, ale plně nedomyšlené zřízení Evropského záchranného fondu pro ekonomiky ohrožené bankrotem může sloužit k nežádoucím spekulacím. Bude-li si nějaká banka moci půjčit u Evropské centrální banky na 1,5 procentní úrok a nakoupit státní dluhopisy za podstatně vyšší procento úroků v ohrožených zemích, sotva bude mít
zájem investovat místo toho do reálné ekonomiky. Řešení nezaměstnanosti to nepomůže a reálné ekonomice sotva. Vinou derivárů a dalších tzv. finančních produktů se tento nepoměr stále zvětšuje. Může být taková ekonomika považována za zdravou? Kde hledat příčiny současných problémů? I když v našem semináři se chceme zabývat světem práce a v něm především nezaměstnaností, je třeba se nejdříve zamyslet nad základními vnějšími příčinami, které ovlivňují fungování dnešního finančního a ekonomického systému s důsledky na život a práci miliónů obyvatel naší planety ( a tedy i na nezaměstnanost). Jaké příčiny mám zejména na mysli? 1. Tou hlavní jsou dlouhodobě hlásané a propagované představy, že nejlepší cestou k dosažení blahobytu je prosazování sobectví, chamtivosti, osobního obohacení bez ohledu na jiné. Předkládá se k věření, že bojem všech proti všem o maximální vlastní obohacení lze dosáhnout optimálního blahobytu pro všechny. V ekonomice se tato představa promítá do propagování tzv. trhu bez přívlastků, do deklarací, že do ekonomiky není vhodné zasahovat, že tzv. neviditelná ruka trhu vše zařídí. I když tato představa se nikdy nepotvrdila, zůstává i po minulém krizovém období hluboce zakódována v myšlení nemalé části společnosti. Ostatně proč by se jí měl někdo bránit, je-li přesvědčován, že cestou ke štěstí je starat se jen sám o sebe. 2. Růst ekonomiky je měřen dle růstu tzv. hrubého domácího produktu bez zřetele k tomu, jakým způsobem je tento růst dosahován. Jeho mechanismus zakrývá růst propasti mezi bídou a bohatstvím v dnešním světě, jak ještě dále uvádíme. 3. Spekulativní fungování světa financí odtrženého od hospodářské reality vytváří podmínky pro systém mnohde označovaný jako kasinový kapitalismus. Skutečné problémy ekonomiky neodstraňuje. 4. Řada teoretiků s vážnou tváří prohlašuje, že spravedlnost ve společnosti není možná, že je to bezobsažný pojem, maximálně prý je možná spravedlnost procedurální chápána jako důsledné dodržování předpisů, byť jakkoliv špatných. Brána pro prosazování sobectví a chamtivosti je tak otevřená. 5. Stejně tak jako prý nevědecké radikálně odmítají představy, že by ekonomika měla sloužit společnému dobru. Prý nikdo neví, co společné dobro vlastně je.Pro politiku proto údajně nemá smysl, aby se o nějaké společné dobro zasazovala. K čemu tedy vlastně by politika měla být? Sloužit společnému „nedobru“? K tomu si máme volit své zástupce? 6. S tím souvisí i relativizace morálky či dokonce odmítání morálky vůbec. V tzv. moderní společnosti označované některými sociology jako tekutá společnost, kde se vše mění a nic není pevného, ztrácí prý smysl dovolávání se pevných morálních zásad. Ztrácí smysl ohled na cit člověka, rozhoduje jen zájem vlastního „já“. Také svoboda se chápe jako svoboda jednotlivce dělat si, co chce, samozřejmě pokud je schopen to prosadit. Život v tekuté společnosti ztrácí orientaci, zaměřuje se na hledání maximálního vlastního prožitku. A protože žádný prožitek nedává trvalé uspokojení, hledají se nové a mnohdy stále zvrácenější prožitky, končící často v bohatství prázdnoty a „nihilismu“. Starat se o blaho společnosti se jeví jako zcela naivní. 7. Východiskem pro všechny tyto falešné přístupy je falešné pojetí člověka, který je chápán buď jako výsledek přírodního vývoje v živočišné říši nebo jako geniální konstrukt
genů vzniklých bez konstruktéra. Toho konstruktéra se genové inženýrství pokouší nahradit a tak říkajíc vylepšit, toho živočicha svět s uspokojením akceptuje a jako ke zvířeti se k němu často chová – mnohdy ještě hůř než ke zvířeti. Důsledky všeho toho se promítají prakticky do nejrůznějších oblastí života společnosti, ve světě práce otevírají prostor pro trvalé zhoršování pracovních podmínek, pro často neúnosné prodlužování pracovní doby, pro nezákonné manipulace s pracovníky, zejména s migranty a samozřejmě pro propouštění z práce. Nové technologie nahrazující potřebu lidské práce už neslouží k osvobození člověka od dřiny a námahy, naopak dovolují zhoršení jeho pracovních podmínek pod hrozbou ztráty zaměstnání, dovolují to, co český filozof Václav Bělohradský nazývá tyranií sebeoptimalizace: člověk má sám neustále pečovat, aby byl pro kapitál použitelný, chce-li se v práci udržet, a to na vlastní náklady, aby nezatěžoval stát. Václav Bělohradský v této souvislosti ironicky píše o požadavku „sebevýchovy lidských zdrojů k smrti za ekonomický růst“. Svět se octl na rozcestí. Jaký směr zvolí? Požadavek Georgie Sorose na zabudování účinných opravných mechanismů do celého kapitalistického systému, jak jsem ho citoval na počátku mé přednášky, se ukazuje jako zcela opodstatněný. Korekce, které byly přijaty v reakci na minulou světovou krizi, se nezdají řešit jádro problémů a rostou pochybnosti, zda stejně nevyšumí do ztracena. Svět vskutku stojí na rozcestí. Stojí před otázkou, jakou odpověď na výzvy dnešní doby volit: zda pokračovat v obhajobě chamtivosti, která vede sice k růstu bohatství, ale jen pro menšinu za cenu růstu chudoby pro většinu, nebo zda se pokusit o vytváření společenských struktur založených na přirozeném etickém řádu společnosti, podporujícím společné dobro, spravedlnost, respektování důstojnosti člověka a jeho svobody, mezilidskou solidaritu – prostě vytvářet kulturu hodnou lidského života. Ta první cesta signalizuje hrozbu sebezničení společenského systému. Ta druhá nabízí alternativy včetně vhodných opravných mechanismů odpovídajících i požadavkům moderní globální společnosti. K takové alternativě patří i křesťanské učení o společnosti. Proti jiným alternativám má přednost v tom, že má důkladně rozpracovány základní principy a východiska, na nichž lze už přímo budovat konkrétní politické programy, a že přitom vychází z pojetí přirozeného etického řádu společnosti, přijatelné i pro člověka bez víry. Odkaz na přirozenou etiku zdůrazňuje dokonce výslovně sám papež, dle něhož křesťanský přístup – cituji přímo z jeho encykliky – „předkládá argumenty na základě rozumu a přirozeného zákona, vychází tedy z toho, co je v souladu s přirozeností každé lidské bytosti „(encyklika Bůh je láska, čl. 28). Jak tomu rozumět, pokusím se ukázat na příkladu: Základní pravidlo chování je v křesťanství vyjádřeno ve slavném Horském kázání, v etickém požadavku „Co chceš, aby Ti jiní činili, čiň i Ty jim“. Jednoduché. Jasné. Přijatelné i pro nevěřícího, chce-li žít v míru a pokoji. Nepřijatelné a dnes už dokonce nepochopitelné pro toho, jehož devízou je vlastní obohacení za každou cenu. Křesťanské učení o společnosti je obsaženo v řadě dokumentů, v poslední době zejména v encyklice, tj. v okružním listě současného papeže nazvaném Láska v pravdě a v tzv. Kompendiu. Zkusme ve světle tohoto pohledu zdravého rozumu a přirozeného zákona – konfrontovat přístupy k problémům společnosti,jak jsou uvedeny ve vpředu uvedených sedmi
problémech současného světa, s přístupy, které nabízí křesťanský pohled na svět práce, především na problémy nezaměstnanosti. Pokusme se o to ne v zájmu nějakých abstraktních deklarací, ale z hlediska konkrétních dopadů, jaké mají rozdílné přístupy na praktický život člověka. - Především jak se dívat na tvrzení, že když se nechá volné působení tržní konkurence bez jakýchkoliv zásahů státu či jiných vlivů (říká se tomu populárně „trh bez přívlastků“) a když v tomto konkurenčním boji bude každýprosazovat svůj maximální prospěch, že tzv. neviditelná ruka trhu povede k optimálnímu celkovému výsledku. V publikaci Ekonomie společného dobra, vydané v srpnu 2010 v Rakousku její autor Christian Felber reaguje na výrok nositele Nobelovy ceny za ekonomii Friedricha Augusta von Hayeka, dle něhož je konkurence nejefektivnější metodou, jakou známe,a uvádí, že hledal ve studiích jiných ekonomů potvrzení tohoto výroku, ale nenašel ho. Základem ekonomické vědy je tak čisté tvrzení, nepodložené žádným důkazem A navíc Felber tvrdí, že hledal v řadě možných studií i z jiných vědeckých disciplín doklad, zda konkurence je silnější motiv než jakákoliv jiná metoda. A výsledek? Překvapivě jasná většina – 87% z 369 hodnocených studií – k závěru, že konkurence není nejúčinnější metodou, jakou známe.
dospěla
Nejúčinnější je kooperace, spolupráce. - Tomuto zjištění odpovídá plně jeden ze základních principů křesťanského učení o společnosti – princip společného dobra. II. Vatikánský koncil ve své konstituci Radost a naděje definuje společné dobro jako souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snažší dosažení vlastní dokonalosti (č. 26). Takové pojetí je samozřejmě protikladné k obhajobě egoismu a chamtivosti, jak se dnes oslavuje. Je proto pochopitelně současnými ideologiemi odmítáno. Nejlépe argumenty, že je to nevědecký pojem a že nikdo neví, co to je. Kupodivu potřebu společného dobra uznávali i pohané. I pohanský svět cítil, že společnost, v níž lidé žijí, musí být spojena nějakými společnými vazbami, nemá-li se rozpadnout. Jenom modernímu světu se společné dobro nelíbí. Proč asi? - Obdobně jako společné dobro odmítá dnes řada teoretiků požadavek spravedlnosti. To si nevymýšlím, to najdete v některých vysoce „vědeckých“ publikacích, dle nichž jsou pokusy o spravedlnost dokonce nebezpečné, protože mají na lidskou společnost destruktivní účinky. Dost obtížně lze však hledat příklady, kdy společné „nedobro“ či opomíjení spravedlnosti prospívalo společnosti. Může ovšem pomáhat k tomu, aby se potlačovala lidská důstojnost, dovoluje návrat vykořisťování člověka člověkem. Výrazně aktuální je upozornění Benedikta XVI., který cituje sv. Augustina z doby pátého století po Kristu a dle něhož stát, který by nebyl spravován dle zásad spravedlnosti, by se proměnil v bandu zlodějů. Dle papeže je spravedlnost „cílem a proto také vnitřním měřítkem každé politiky“. Nejsme od této představy na řadě míst naší planety značně vzdáleni? A není to k naší škodě? - Dalším problémem je, že růst ekonomiky funguje stále iracionálněji. Měří se podle tzv. růstu hrubého domácího produktu, do kterého se však počítají např. i náklady na zahlazování škod způsobených přírodními katastrofami, haváriemi apod. Z tohoto pohledu by se mohli – promiňte mi tuto hrubou nadsázku – radovat Japonci za havárii atomové elektrárny a za zemětřesení. Není to absurdní?
Dále se do hrubého domácího produktu počítají i dluhy, takže dle této – s prominutím – filozofie, pomáháte svým zadlužením růstu ekonomiky. Náš ekonom Tomáš Sedláček v jednom svém rozhovoru v novinách na dotaz, v jaké kondici je světová ekonomika, prohlásil: „Růst jako takový není těžké „udělat“. Klidně vám vyrobím růst 20%, jen vás tím strašně zadlužím, bude to na úkor budoucnosti. Pokud si půjčíte třeba deset tisíc eur, jen blázen by tvrdil, že jste o 10.000 eur bohatší. A přesně takhle funguje HDP, protože do něj započítáváme dluhy, takže jde spíš o „hrubý dluhový produkt“.“ A Tomáš Sedláček dodává, že řada teoretiků si je toho vědoma a hledá nový vhodnější ukazatel. Jemu samému by prý stačil HDP očištěný od dluhů, i když je to, jak říká, stále blbá statistika (rozhovor v LN 29.12.2009). Ať už se najdou či nenajdou jiná kritéria, je zcela zřejmé, že toto měření je odlidštěno a vůbec není schopno vyjádřit spokojenost lidí v hospodářském systému. Vůbec nepomáhá integrálnímu lidskému rozvoji v globální společnosti, o který by především mělo jít. Ukazatel HDP spíš zamlžuje hodnocení skutečného růstu společnosti, zužuje hodnocení jen na objem výkonu často i škodlivých, podporuje motivaci k maximálnímu osobnímu zisku bez ohledu na případné nepřímé celospolečenské důsledky. - K takovým nesprávným pojetím patří i obhajoba maximalizace zisku za všech okolností. Jaký je pohled křesťanského učení na zisk? Odmítá ho nebo ho podporuje? Dovolím si k tomu ocitovat Benedikta XVI: „Zisk je užitečný, slouží-li jako prostředek vedoucí k cíli, jenž mu dává smysl… Stane-li se zisk jediným cílem, je-li ho dosahováno nepatřičnými prostředky a bez zřetele k společnému dobru jako svému poslednímu cíli, hrozí nebezpečí, že bohatství zmizí a zrodí se chudoba“. Ekonomický růst má tedy produkovat reálný růst, přinášet prospěch všem a být skutečně udržitelný. Je na tom něco špatného? Papež právem volá po nové humanistické syntéze (CIV čl. 21). Připomíná v této souvislosti, že ekonomika potřebuje k svému řádnému fungování etiku. Ne jakoukoliv etiku, ale etiku přátelskou k lidské osobě. Dle papeže se dnes o etice v oblasti podnikání hodně mluví, což je dobré. Pojem „etický“ však často označuje velmi různorodé obsahy a může se dojít až tak daleko, že se pod etikou označují „rozhodnutí a závěry, které odporují spravedlnosti a pravému dobru člověka (CIV čl. 45). To není jen pohled křesťanství. Připomenu aspoň indického ekonoma a nositele Nobelovy ceny Amartja Sena, dle něhož právě opomíjení etiky je hlavní příčinou moderních skandálů v ekonomice. Navíc právě etické koncepce jako spravedlnost, čestnost a hospodárnost jsou klíčem k vysvětlení bohatství národa (Amartya Sen: On Ethics and Economics, 1986, str. 17). Dosavadní přístupy k řešení nezaměstnanosti neobstojí Současná ekonomika nemá zájem tyto přístupy respektovat. Tomuto nezájmu odpovídají i dosud převážně uplatňované koncepty na řešení nezaměstnanosti Připomenu aspoň dva nejznámější: Je to především koncept liberálně konservativní, který se dnes po předešlé globální krizi politicky silně podporuje. Dle něho zaměstnanost lze – populárně řečeno – podpořit snížením nákladů, které mají znovu umožnit růst zisků a jejich použití na investice, tím i na tvorbu pracovních míst. Protože důležitou částí nákladů a často jediným zdrojem pro jejich snižování jsou mzdy, prosazuje tento koncept další propouštění a další pokles mezd.
Zapomíná se, že pokud klesají příjmy, klesá i poptávka a zaměstnanost nemá důvod růst. Zdá se, že si to řada evropských zemí pomalu dost bolestně uvědomuje. Druhý, tzv. Keynesův koncept, pojmenovaný po významném anglickém ekonomovi lordu Keynesovi, naopak tvrdí, že k vytvoření pracovních míst mohou posloužit veřejné výdaje, čili deficitní financování. Tyto finanční impulsy umožňují vznik příjmů, z nichž se odvádějí daně, a tím se část finančních prostředků státu vrací. Rostoucí příjmy pak podpoří i soukromé výdaje a vedou k dalším investicím a tedy i k vytvoření dalších pracovních míst. Samozřejmě nesmějí být vyčerpány věcné kapacity, jinak by impulsy poptávky nevedly k zaměstnanosti, ale k růstu cen. Keynesův koncept byl použit za minulé globální finanční krize k záchraně finančního sektoru a splnil svůj záměr, jak potvrzují spokojené komentáře ve světě financí. Byl využit ke snížení nezaměstnanosti v řadě dalších případů, např.ještě před globální krizí i v Číně a rovněž s žádoucími výsledky. Má ovšem výraznou nevýhodu,při nerozvážném použití může dojít k nežádoucímu zadlužení státu až k hrozbě státního bankrotu. S těmito problémy se, jak známo, potýká naše současná společnost. Rozhodovat, kterému konceptu dát přednost, však už dnes není aktuální. Jak první, tak druhý koncept se totiž v podmínkách současné globální společnosti ukazuje jako překonaný. Řešení nezaměstnanosti vyžaduje dnes nové přístupy, umožňující odpovídající změny ekonomických mechanismů. Takové přístupy existují, nezískávají však stále potřebný ohlas a podporu, protože nejsou v zájmu té části kapitálových vlastníků, kteří preferují krátkodobou maximalizaci zisků, byť na úkor žádoucích dlouhodobých výsledků. (Nesmí jít tedy o taková opatření, která vedou naopak ke zbytečné a drahé administrativě, jak se s ní mnohde setkáváme. Četl jsem o tom nedávno přiléhavou nadsázku. Bývalý ministr spravedlnosti v ČR Karel Čermák upozornil: “Dříve nám uklízečka večer vysypala odpadkový koš, dnes to řeší reformní tým v analytickém materiálu a je na to vypsán tendr za 120 miliard.“ Ono to není tak velká nadsázka, když s tím porovnáte realitu v naší republice, jako např. nebývalé ztížení administrativy v důsledku zavedení tzv. datových schránek při doručování úřední pošty, či miliardy vyhozené na státní maturity, o jejichž efektivitě lze vážně pochybovat, pak to ani není velká nadsázka. Potřeba nových účelných přístupů je ovšem více než potřebná. Proč jsou změny nutné? Současný mechanismus fungování ekonomiky čelí období závažných změn. Signalizují je opakované krize, které vůbec nejsou náhodné či ozdravné, jak se často snaží namluvit jeho někteří obhájci, ale které naopak více či méně ohrožují celý globální svět. Je stále zřejmější, že průmyslový kapitalismus, který dosáhl v určité části světa svého zlatého věku po druhé světové válce, patří minulosti. Za situace, kdy díky vysoké produktivitě potřeba práce ve výrobě a službách klesá a bude klesat, lze stěží bránit poklesu zaměstnanosti v dosud tradičních oborech. Pokles nutno kompenzovat růstem nových potřebných oborů, zejména v ekologické oblasti, v opatřeních proti hladu, využitím inovací, skutečným růstem produktivity práce spojeným s účelnými úspornými opatřeními. (Prostě aby se nezdůvodňovala úsporná opatření tak, jak to ve starověku dělal třeba římský císař Tiberius, který zakázal předkládat na hostinách celého kance s odůvodněním, že půl kance nechutná hůře než kanec celý- pramen:Bulletin advokacie 5/2011). Dnes se stále zřetelněji potvrzuje, že globální systémy fungují už na hranici svých možností a že jakákoliv přírodní pohroma, technická porucha nebo i nevhodný politický
zásah je může vyřadit mnohdy v nezanedbatelném rozsahu. Jako příklad se často uvádí Japonsko, kde vyřazení výrobce jedné součástky pro automobilový průmysl v důsledku přírodní katastrofy dokázalo vyřadit celý automobilový průmysl na určitou dobu. Roste proto volání po transformování globálních procesů zpět do lokálních podmínek, jinými slovy po návratu k ekonomické soběstačnosti jednotlivých zemí. (Nedávno na to upozorňoval např. profesor newyorské Fordham University Milan Zelený v Lidových novinách z 2.8.2011). Jak tyto procesy budou probíhat, zatím není jasné. Jsou však stále zřetelnější nutností. Mohou se stát součástí vytváření nového systému, který bude vstřícnější k člověku a který bude schopen najít takové mechanismy fungování ekonomiky, které dají možnost přiměřeného zabezpečení pro všechny členy společnosti. Takové mechanismy, které tyto možnosti podporují, můžeme prosazovat postupně již nyní. Nejsou neznámé, jen je třeba odložit nechuť do jejich zavádění vyplývající z toho, že se odchylují od obecně hlásaného sobectví. Vyžaduje to pochopit, že problém propasti mezi bídou a bohatstvím nebude řešitelný, pokud nebude chápán jako problém bohatých, jako problém masivní nerovnováhy mezi reálným hospodářstvím a finančním světem, která, jak se ukázalo, vede lidstvo do zatím jedné z nejhorších krizí zadluženosti zemí považovaných stále za vyspělé (srovnej komentář v časopise Christ in der Gegenwart č. 30/2011), jinými slovy pokud se na zmírňování propasti nebude podílet i svět financí, který svou finanční krizi přečkal s pomocí jiných. Stejně tak potřebuje řešení nerovnováha zdanění mezd a zdanění hmotného majetku získaného např. dědictvím. Kritika, že milionář žijící ze zděděného majetku je méně zdaněn než činí daň ze mzdy obyčejné sekretářky bude zřejmě vyžadovat zamyšlení. Osudová otázka překračující hranice zní, jak nově definovat a přiřadit majetek tak, aby duševní vlastnictví i pracovní síla nebyly oslabovány, ale využity k dobru mnohých. Inovace pracovní ekonomie potřebuje naléhavě inovovat ve prospěch ekologie majetku jako novou rovnováhu. Protože kapitál netvoří hodnoty, ale tvoří je člověk“ (dle Christ in der Gegenwart č. 30/2011). Hledat vhodné alternativy ve fungování současného systému je tedy více než nutné, i když o nich současný hlavní ekonomický proud a současná média nechtějí moc slyšet. Patří k nim např. solidární ekonomika, ekonomika společného dobra, ekonomika společenství, ekosociální tržní hospodářství a řada dalších alternativ. O některých z nich budeme hovořit na našem semináři. Jak získat pro vhodné z nich politický zájem, je v dnešním „tekutém“ světě klíčová otázka. Je to výzva i pro nás, jak se na popularizaci vhodných alternativ podílet, protože jde převážně o alternativy, které odpovídají po hledu křesťanství na společnost. Četl jsem nedávno pozoruhodný citát irského romanopisce Olivera Goldsmitha. Píše: „Zle se vede zemi, která padla za oběť překotným změnám, kde se hromadí bohatství, ale lidskost upadá“. Změny, probíhající v řadě zemí společné Evropy jsou více než překotné. Jsou v poslední době spojeny s řadou násilností, s rostoucí kriminalitou, okrádáním, se zhoršujícími se pracovními podmínkami zaměstnanců, s jejich rostoucí nezaměstnaností, se snahami zbavit se v maximální možné míře jakýchkoliv závazků. Nedopusťme, aby lidskost mezi námi upadla.
