Bedřich Moldan Univerzita Karlova Centrum pro otázky ţivotního prostředí
1996
Předmluva Na jaře roku 1993 měla v New Yorku své první zasedání Komise OSN pro trvale udrţitelný rozvoj, jejíţ zřízení navrhla Konference OSN o ţivotním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro. Byl jsem zvolen jejím místopředsedou a zároveň zpravodajem a mou povinností bylo pozorně sledovat všechna zasedání. Úkol to byl dost náročný, téměř tři týdny diplomatických projevů je pořádné sousto, ale zkušenost byla velmi cenná. Zejména jsem si všiml, jak mnoho delegátů z nejrůznějších zemí si postesklo asi v tomto smyslu: “Konference v Riu nás utvrdila v tom, ţe trvale udrţitelný rozvoj je dobrá a nutná věc. Ale mluvíme o rozvoji, o pohybu vpřed. Jak poznáme, ţe se vývoj v naší zemi ubírá správným směrem? Potřebovali bychom nějaký spolehlivý metr, podle kterého bychom mohli posoudit, zda jsme na správné cestě.” Takové řeči mě inspirovaly k tomu, ţe jsem v únoru r. 1994 navrhl výkonnému výboru SCOPE zahájit projekt “Indikátory trvale udrţitelného rozvoje”. Dnes se uţ pracuje na jeho závěrečné publikaci. V současné době se vývojem indikátorů zabývá mnoho institucí na celém světě a práce jdou velmi rychle dopředu. Na semináři projektu SCOPE v listopadu roku 1995 však zazněl varovný hlas: “Jak můţeme navrhovat spolehlivé indikátory něčeho, pro co chybí jasná, jednoduchá a jednoznačná definice?” Vskutku, ţádná taková definice neexistuje. Můţeme za ni sice povaţovat Agendu 21, ale tisícistránková definice není příliš pouţitelná. Trvale udrţitelný rozvoj znamená často různé věci pro různé země a různé lidi. Přesto intuitivně chápeme, ţe dosavadní hospodářský a civilizační vývoj nemá trvale udrţitelný charakter v ţádné zemi, tím méně ve světovém měřítku, a mnohdy dovedeme dosti přesně ukázat, v čem neudrţitelnost spočívá. Problém spolehlivé definice a spolehlivých indikátorů trvale udrţitelného rozvoje tak trochu připomíná známé dilema: slepice - nebo vejce. Jestliţe se podaří zformulovat dobrou definici - a získat pro ni široký souhlas - jistě to pomůţe vývoji indikátorů. Ale přemýšlení o indikátorech a jejich pouţívání můţe naopak velmi přispět k propracování konceptu trvale udrţitelného rozvoje. V Praze v září 1996 Bedřich Moldan
1. Trvale udržitelný rozvoj a informace Hospodářský a civilizační vývoj nemá ve světovém měřítku ani v rámci kteréhokoliv státu trvale udrţitelný charakter. Hnacími silami nerovnováhy tohoto vývoje jsou růst populace a hospodářský růst v souvislosti s nímţ roste poptávka po energii a veškerých materiálech, objem světového obchodu a dopravy, exploatace všech přírodních zdrojů a znečištění prostředí. Některé problémy ţivotního prostředí, zejména lokálního charakteru, se ve vyspělých státech podařilo alespoň zčásti vyřešit: ve většině měst v průmyslově rozvinutých zemích je čistší ovzduší neţ před 10 či 20 lety, mnohé řeky se podařilo zčásti vyčistit a lidé 1
v těchto zemích jedí zdravější potravu. Stav globálního ţivotního prostředí se však zhoršuje. Nejvýraznějším důkazem zhoršujícího se stavu zemské atmosféry je prohlubující se narušování ozonové vrstvy a bezprostřední hrozba změny klimatu. Vzrůstá rovněţ znečištění světového oceánu. Ubývá orné půdy, rozšiřují se pouště. Rostou obavy o dostatek zdrojů sladké vody. Nejhrozivější se zdá být pokračující redukce biologické rozmanitosti, jak o tom výrazně svědčí především jasně dokumentované vymírání ţivočišných a rostlinných druhů. Ubývá však rovněţ původních přírodních ekosystémů a stávající se biologicky ochuzují. Světová veřejnost si postupně uvědomuje nutnost změny dosavadního vývoje. Jiţ v roce 1969 tehdejší generální tajemník OSN U Thant naléhavě vyzýval světovou veřejnost, aby podnikla neodkladné akce: “Nechci vypadat nadměrně dramaticky, ale mohu pouze konstatovat, ţe členové Spojených národů mají snad k dispozici ještě 10 let, ve kterých musejí překonat své staré různice a zahájit globální spolupráci s cílem zastavit závody ve zbrojení, zlepšit lidské ţivotní prostředí, zvládnout populační explozi a věnovat podstatně větší úsilí rozvoji” (projev na Valném shromáţdění OSN na podzim 1969). Nebezpečí zhoršování prostředí pak zdůraznila Stockholmská konference Spojených národů o lidském ţivotním prostředí v roce 1972. Přesně identifikovala hlavní problémy a poukázala na globální charakter ekologického ohroţení. Věnovala se hlavně analýze projevů a důsledků znečištění a jiné devastace a jejich bezprostředním příčinám. Volala po harmonii hospodářského rozvoje a ochrany prostředí. Článek 13 Stockholmské deklarace zní: “Pro dosaţení racionálnějšího vyuţívání zdrojů a pro zlepšení ţivotního prostředí by státy měly přijmout integrovaný a koordinovaný přístup ke svému rozvojovému plánování tak, aby byl jejich rozvoj v souladu s potřebou chránit a zlepšovat lidské ţivotní prostředí ku prospěchu jejich obyvatelstva.” Avšak v rozporu s tímto a mnoha dalšími prohlášeními podobného obsahu se na počátku 70. let projevil váţný rozpor mezi snahami o účinnou ochranu prostředí a hospodářským rozvojem. K tomuto rozporu přispěla sama Stockholmská konference navzdory svým nepochybně dobrým úmyslům. Upozornila důrazně na naléhavou nutnost chránit prostředí ohroţené lidskou hospodářskou činností, a přitom důkladně nerozebrala negativní aspekty této činnosti samé. Rozpor pak zdramatizovala známá publikace “Meze růstu” (D.H. Meadows a kol., The Limits to Growth, 1972). Tato kniha výrazně ovlivnila atmosféru tehdejší doby. Její autoři analyzovali hospodářský vývoj ve světovém měřítku v období od roku 1900 do roku 1970 pomocí jednoho z prvních velkých světových modelů. Zjistili, ţe vývoj hospodářství měl po celou dobu zhruba stejný exponenciální charakter s růstovou mírou okolo 5 % ročně. Tato míra znamená zdvojnásobení sledovaných parametrů přibliţně kaţdých 14-15 let. Růstové křivky produkovaného kapitálu - to znamená veškeré výroby, dopravy, produkce energie atd., atd. -, čerpání přírodních zdrojů (zejména neobnovitelných) a také znečišťování a jiné devastace prostředí byly po celou dobu v podstatě souběţné. S růstem výroby a spotřeby tedy dochází ke stále rychlejšímu čerpání zdrojů a většímu znečišťování prostředí. Protoţe zdroje planety Země i absorpční kapacita prostředí pro všechny typy znečištění a odpadů jsou konečné, je zřejmé, ţe dosavadní hospodářský vývoj nemůţe pokračovat v delší budoucnosti. Závěr autorů je jednoznačný: Hospodářský růst je třeba zastavit, jinak neodvratně hrozí katastrofa způsobená jak vyčerpáním zdrojů, tak zamořením prostředí. Světová veřejnost sice nepřijala doporučení zastavit hospodářský růst, ale otázky zůstaly nezodpovězeny a rozpor zůstal nevyřešen. O smíření poţadavků účinné ochrany ţivotního prostředí, přírody a přírodních zdrojů s hospodářským rozvojem se pokouší koncepce trvale udrţitelného rozvoje. Nejdříve byla rozvinuta ve zprávě Světové komise pro ţivotní prostředí 2
a rozvoj nazvaná “Naše společná budoucnost”. Tato zpráva byla publikována v roce 1987 (Our Common Future), v češtině vyšla v roce 1991. Komisi ustavilo Valné shromáţdění v roce 1983 s tím, ţe je potřeba důkladně prozkoumat vztah ochrany prostředí a ekonomického růstu. Tento vztah se obecně povaţoval za plný rozporů. Zpráva však došla k závěru, ţe hospodářský rozvoj a účinná ochrana ţivotního prostředí si nebudou překáţet, nýbrţ se budou vzájemně podporovat, pokud bude mít rozvoj trvale udrţitelný charakter. Přinesla dnes jiţ klasickou definici: trvale udrţitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí naplnění potřeb současné společnosti, aniţ by ohrozil moţnost splnění potřeb generací příštích. Tato definice je stále pokládána za nejlepší. Ekonomický rozvoj musí být zaměřen tak, aby nezničil základnu přírodních zdrojů a únosnou kvalitu ţivotního prostředí. Jenom tak je moţno zanechat příštím generacím stejné podmínky pro ţivot a ekonomickou činnost, jaké má generace naše. Všeobecného přijetí se pak myšlence trvale udrţitelného rozvoje dostalo na Konferenci Spojených národů o ţivotním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro v roce 1992. Konference v Riu schválila důleţitý rozsáhlý dokument, zhruba tisícistránkovou Agendu 21, který ve svých čtyřiceti kapitolách důkladně rozebírá principy trvale udrţitelného rozvoje ve všech oblastech lidské činnosti. Povaţuje se za jakousi “širokou definici” tohoto klíčového pojmu. Musíme si však uvědomit, ţe tento pojem nemá plně objektivní základ daný nezávislým vědeckým poznáním. Nejde o ţádnou “pravdu” typu přírodovědeckých faktů nebo zákonů. Naopak, je to pojem normativní, má úzký vztah k lidským hodnotám. Tento vztah ovšem nespočívá jen v tom, ţe myšlenka trvalé udrţitelnosti, přesněji řečeno jejího dosaţení, implikuje určitou snahu po změně lidských hodnot, neboť zejména konkrétní situace lidí v daném regionu nebo v daném společenském kontextu zásadně určuje, jak je chápán smysl trvale udrţitelného rozvoje. Rozhodující roli tu hraje několik významných faktorů. Především záleţí na kulturních a historických tradicích. Zcela jiné mají příslušníci zemí ovlivněných křesťanskou tradicí a jiné lidé z asijských zemí, s tradicí východních náboţenství nebo islámu. Stejně významné jsou základní přírodní podmínky dané společnosti. Obyvatelé malých ostrovních států v tropickém moři mají jiný systém hodnot neţ lidé z Himaláje a opět zcela jiný mají obyvatelé deštných pralesů nebo arktických ledových pustin. Nezanedbatelná je i hustota obyvatelstva. Perspektivy Holanďanů se zásadně odlišují od perspektiv Američanů jenom proto, ţe průměrná hustota obyvatelstva v Holandsku je téměř dvacetkrát vyšší neţ ve Spojených státech. Důleţité je také, jak je která země bohatá (vyjádřeno například úrovní příjmů na obyvatele), a jak je bohatství rozloţeno. Bohaté země mají tendenci přikládat větší důleţitost takzvaným postmateriálním hodnotám, které neříkají skoro nic obyvatelům nejchudších států nebo i chudým obyvatelům států bohatých. Myšlenka trvale udrţitelného rozvoje patří právě do kategorie postmateriálních hodnot. Významným faktorem je dále sociální a politické uspořádání společnosti. Moderní demokratické státy se v tomto směru naprosto zásadně liší od tradičních společností uspořádaných hierarchicky. Klíčový význam má rovněţ ekonomický systém dané země a celková ekonomická situace. V této souvislosti je především důleţité, jak významný podíl v ekonomice země má zemědělský sektor a jak je tento sektor organizován. Jinými slovy 3
zásadní je, jakými pravidly se řídí vyuţívání půdy. Zcela zvláštní situaci mají pak ty země, jejichţ bohatství je zaloţeno na vývozu některého významného přírodního zdroje jako například ropy. Přes všechny tyto rozdíly se světovému společenství podařilo shodnout se na určitém minimálním obsahu termínu trvale udrţitelný rozvoj. Jeho vymezení není ani stručné ani jednoduché, je v podstatě dáno celým obsáhlým tisícistránkovým textem Agendy 21. Na konferenci v Riu byla rovněţ přijata Deklarace, která je jakýmsi nejstručnějším vyjádřením shody o tom, co obsahuje termín trvale udrţitelný rozvoj. Z těchto dokumentů je moţno odvodit obecně přijatelné vymezení tohoto konceptu.
Box 1: Deklarace konference o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiro Deklarace z Ria de Janeiro o životním prostředí a rozvoji Preambule Konference OSN o ţivotním prostředí a rozvoji, která se sešla v Riu de Janeiro ve dnech 3. aţ 14. června 1992, potvrzujíc Deklaraci konference OSN o ţivotním prostředí přijatou ve Stockholmu 16. června 1972 a ve snaze na tuto deklaraci navázat, s cílem vytvořit nové a spravedlivé partnerské vztahy v globálním měřítku, novou úroveň spolupráce mezi státy, klíčovými sférami společnosti a lidem, hledajíc cestu k mezinárodním dohodám, které by respektovaly zájmy všech lidí a chránily nedělitelnost globálního spojení ţivotního prostředí a rozvoje, uznávajíc nedělitelnost a vzájemnou závislost všeho na Zemi, která je naším domovem, prohlašuje, ţe: Zásada 1 Lidské bytosti stojí v ohnisku zájmu o trvale udrţitelný rozvoj. Mají právo na zdravý a produktivní ţivot, který je v souladu s přírodou. Zásada 2 V souladu s Chartou OSN a se zásadami mezinárodního práva mají státy plné právo uţívat své vlastní zdroje ve shodě s vlastní politikou péče o ţivotní prostředí a rozvoj, a zároveň jsou zodpovědné za to, aby činnosti, které spadají pod jejich jurisdikci nebo kontrolu, nepoškozovaly ţivotní prostředí jiných státŧ nebo území, která pod jejich státní jurisdikci nespadají. Zásada 3 Právo na rozvoj musí být naplňováno tak, aby odpovídalo potřebám současných a budoucích generací, pokud jde o stav ţivotního prostředí. Zásada 4 V zájmu dosaţení trvale udrţitelného rozvoje musí ochrana ţivotního prostředí tvořit nedílnou součást procesu rozvoje a nemŧţe být chápána odděleně. Zásada 5 Všechny státy a všechny národy musí spolupracovat na základním úkolu - odstranění chudoby, coţ je neodmyslitelný předpoklad pro trvale udrţitelný rozvoj; musí spolupracovat tak, aby se zmenšovaly rozdíly v ţivotní úrovni a aby se více vycházelo vstříc potřebám většiny lidí na zeměkouli. Zásada 6
4
Mimořádná pozornost musí být věnována zvláštnímu postavení a potřebám rozvojových zemí, především těch nejméně rozvinutých a těch, jeţ jsou v oblasti ţivotního prostředí nejzranitelnější. Mezinárodní akce na poli ţivotního prostředí a rozvoje by téţ měly odpovídat zájmŧm a potřebám všech zemí. Zásada 7 Státy musí spolupracovat v duchu globálního partnerství tak, aby bylo moţné uchovávat, chránit a obnovovat zdraví a integritu ekosystémŧ na Zemi. Vzhledem k odlišné míře, jíţ státy přispívají ke globálnímu zhoršování stavu ţivotního prostředí, mají tyto státy společnou, ale diferencovanou zodpovědnost. Vyspělé země uznávají svou odpovědnost za snahu o trvale udrţitelný rozvoj, berouce v úvahu dŧraz, který jejich společnosti kladou na otázky globálního ţivotního prostředí s ohledem na technologické a finanční zdroje, které mají k dispozici. Zásada 8 S cílem dosáhnout udrţitelného rozvoje a lepší kvality ţivota pro všechny lidi by státy měly omezit a vyloučit neudrţitelné modely výroby a spotřeby a zavádět vhodná demografická opatření. Zásada 9 Státy by měly spolupracovat tak, aby byly posíleny jejich vlastní schopnosti dosáhnout trvale udrţitelného rozvoje; budou proto zvyšovat vzájemné porozumění formou výměny vědeckých a technologických poznatkŧ, klást dŧraz na rozvoj, přizpŧsobování, rozšiřování a transfer technologií, včetně technologií nových a inovovaných. Zásada 10 Otázky ţivotního prostředí se nejlépe řeší za účasti všech zainteresovaných občanŧ na všech úrovních. Na národní úrovni musí mít kaţdý jednotlivec řádný přístup k informacím týkajícím se ţivotního prostředí, které jsou v drţení úřadŧ, včetně informací o nebezpečných látkách a činnostech probíhajících v jejich společenství; musí mít také moţnost se podílet na rozhodovacím procesu. Státy musí podporovat a napomáhat rozvoji vědomí a účasti veřejnosti tím, ţe budou v širokém měřítku zpřístupňovat informace. Musí být umoţněn efektivní přístup k právním a administrativním aktŧm, včetně vyrovnání a odškodnění. Zásada 11 Státy musí vytvořit účinnou legislativu týkající se ţivotního prostředí. Ekologické normy, cíle a priority řízení péče o ţivotní prostředí by měly odráţet ty kontexty ţivotního prostředí a rozvoje, ke kterým se vztahují. Normy pouţívané v jedněch zemích nemusí být vhodné pro jiné země, především pro země rozvojové, neboť jim mohou zpŧsobit nečekané ekonomické a sociální výdaje. Zásada 12 Státy by měly spolupracovat s cílem vytvořit opěrný a otevřený mezinárodní ekonomický řád, který by vedl ve všech zemích k ekonomickému rŧstu a trvale udrţitelnému rozvoji, a tím by umoţnil lepší řešení problémŧ poškozování ţivotního prostředí. Ekologicky cílená opatření v obchodní politice by neměla být prostředkem svévolné nebo neoprávněné diskriminace nebo skrytého omezování mezinárodního obchodu. Je třeba se vyhýbat jednostranným akcím, jejichţ cílem je vypořádat se s ekologickými dopady, které jsou mimo jurisdikci dováţející země. Environmentální opatření řešící globální ekologické problémy nebo problémy přesahující hranice státŧ by měla být pokud moţno přijímána na základě mezinárodního konsensu. Zásada 13 Státy musí vytvořit vlastní právní systém týkající se závazkŧ a náhrad poskytovaných obětem znečištění nebo jiných ekologických škod. Státy musí také urychleně a rozhodnějším zpŧsobem spolupracovat na dalším rozvíjení mezinárodního práva týkajícího se závazkŧ a náhrad za negativní účinky ekologických škod zpŧsobených oblastem mimo jurisdikci těchto státŧ aktivitami provozovanými v rámci jejich vlastní jurisdikce nebo kontroly. Zásada 14
5
Státy by měly rozvíjet účinnou spolupráci s cílem znesnadnit nebo zamezit přemisťování a přenos aktivit a látek, které zpŧsobují váţné ekologické škody, nebo jsou pokládány za škodlivé lidskému zdraví. Zásada 15 Státy musí za účelem ochrany ţivotního prostředí přijímat podle svých schopností preventivní přístupy. Tam, kde hrozí váţná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneuţit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození ţivotního prostředí. Zásada 16 Státní úřady by měly usilovat o to, aby výdaje na ţivotní prostředí braly v úvahu mezinárodní souvislosti, aby byly vyuţívány ekonomické nástroje a aby bylo dodrţováno pravidlo, ţe náklady související se znečištěním by měl v zásadě nést znečišťovatel; přitom by měl být brán ohled na veřejný zájem a neměly by být narušovány mezinárodně obchodní vztahy a investiční aktivity. Zásada 17 Hodnocení vlivu činností na ţivotní prostředí (EIA) jako nástroj uplatňovaný na celostátní úrovni musí být aplikováno na ty navrhované aktivity, které by pravděpodobně mohly mít závaţný negativní dopad na ţivotní prostředí a které jsou předmětem rozhodování odpovídajících státních orgánŧ. Zásada 18 Státy musí okamţitě uvědomit druhé státy o jakékoliv přírodní katastrofě, která by pravděpodobně mohla vyvolat náhlé škodlivé účinky na ţivotním prostředí těchto státŧ. Mezinárodní společenství musí vynaloţit veškeré úsilí, aby pomohlo zemím takto postiţeným. Zásada 19 Státy musí předem a včas uvědomit a řádně informovat druhé - potenciálně postiţené - státy o aktivitách, které mohou mít závaţné negativní ekologické účinky přesahující hranice státu, a musí s těmito státy včas a v dobré víře věc konzultovat. Zásada 20 Ţeny sehrávají dŧleţitou úlohu v péči o ţivotní prostředí a v rozvoji. Jejich plné uplatnění je tedy zásadní podmínkou pro dosaţení trvale udrţitelného rozvoje. Zásada 21 Tvŧrčí schopnosti, ideály a odvaha mladých lidí v celém světě musí být mobilizovány s cílem vytvořit globální partnerství, jeţ by umoţnilo dosaţení udrţitelného rozvoje a zajištění lepší budoucnosti pro všechny lidi. Zásada 22 Domorodé obyvatelstvo a jeho společenství a další místní společenství hrají díky svým znalostem a tradičním zvyklostem dŧleţitou roli v ochraně a rozvoji ţivotního prostředí. Státy by měly uznávat a podporovat jejich identitu, kulturu a zájmy a tak jim umoţnit zapojení do úsilí o dosaţení trvale udrţitelného rozvoje. Zásada 23 Ţivotní prostředí a přírodní zdroje utlačovaných, ovládaných a okupovaných národŧ musí být chráněny. Zásada 24
6
Válečné aktivity jsou pro udrţitelný rozvoj nutně destruktivní. Proto musí státy i v dobách ozbrojených konfliktŧ respektovat mezinárodní právo zajišťující ochranu ţivotního prostředí a v případě potřeby spolupracovat na jeho dalším rozvoji. Zásada 25 Mír, rozvoj a ochrana ţivotního prostředí jsou na sobě vzájemně závislé a neoddělitelné. Zásada 26 Státy musí řešit své spory týkající se ţivotního prostředí mírovou cestou a vhodnými prostředky v souladu s Chartou OSN. Zásada 27 Státy a národy musí v dobré víře a v duchu partnerství spolupracovat na plnění zásad zakotvených v této Deklaraci a na dalším rozvíjení mezinárodního práva v oblasti trvale udrţitelného rozvoje.
Pravděpodobně všichni se shodneme na tom, ţe trvalá udrţitelnost zahrnuje dlouhodobou a globální perspektivu a ţe představuje integraci čtyř základních komponent, kterými jsou:
situace lidí jako jednotlivých osobností, společenské instituce, ekonomika, ţivotní prostředí.
Jestliţe analyzujeme Deklaraci z Ria de Janeiro, můţeme dospět k závěru, ţe základními prvky lidské dimenze trvalé udrţitelnosti jsou (čísla v závorkách se vztahují k jednotlivým principům Deklarace):
lidský rozvoj (1), starost o lidské zdraví (1), odstranění chudoby (5), rozumná demografická politika (8).
Institucionálního rozměru se týkají tyto hlavní otázky:
rovné podmínky pro všechny lidi a všechny státy (5, 6), zvláštní situace rozvojových zemí (6), úloha občanů a států, veřejné uvědomění a účast veřejnosti (10), zájem o původní obyvatele, menšiny a velké skupiny obyvatel a pozornost k nim (2023), mezinárodní spolupráce a mír (24-27), legislativa ochrany ţivotního prostředí na úrovni jednotlivých států (11, 13), posuzování vlivů staveb a činností na ţivotní prostředí (17), mezinárodní právo a spolupráce mezi státy (11-14, 18, 19), informace, věda a budování místních kapacit (9, 10).
Ekonomický rozměr má tyto hlavní elementy:
integrace ochrany ţivotního prostředí do procesu ekonomického rozvoje (4), změna neudrţitelných vzorců spotřeby (8), 7
nové technologie (7, 9), otevřený ekonomický systém, spravedlivé podmínky mezinárodního obchodu (12), zvláštní situace rozvojových zemí (6), internalizace nákladů spojených s ochranou ţivotního prostředí a uţívání ekonomických nástrojů (16), princip znečišťovatel platí (16).
Ekologická dimenze zahrnuje:
ţivot v harmonii s přírodou (1), šetrné a správné vyuţívání přírodních zdrojů (2), odpovědnost vůči jiným společnostem (2), odpovědnost vůči příštím generacím (3), společná, ale rozdílná odpovědnost jednotlivých zemí (7), princip předběţné opatrnosti (15).
Transformace k trvale udrţitelnému rozvoji je proces globálního rozsahu a je po všech stránkách nesmírně náročný. Norská ministerská předsedkyně paní Brundtlandová při zahájení konference v Riu de Janeiro přirovnala tuto transformaci k takovým epochálním společenským změnám, jako byla zemědělská a průmyslová revoluce. V kaţdém případě půjde o změnu zásadní, i kdyţ pravděpodobně nikoliv o “revoluční”, to znamená o principiální překonání industriální civilizace a její nahrazení zásadně novou formou. Jde spíše o vyzrání současné podoby civilizace, o dosaţení trvale udrţitelné fáze jejího vývoje. Rozhodně však jde o změnu obrovskou, která je na rozdíl od změn minulých společensky plně reflektována a vyţaduje cílevědomé úsilí včetně účasti široké veřejnosti. Naprosto zásadní význam mají v tomto procesu informace. Získávání, transformování, přenášení a vyuţívání nejrůznějších informací na všech úrovních rozhodování, v nejrůznějších oblastech a formách je typickým rysem současného společenského vývoje a základem úspěšného přechodu k trvale udrţitelnému rozvoji. Význam informací byl uznán i v hlavním programovém dokumentu konference v Riu de Janeiro, v Agendě 21, v níţ je otázce informací věnována kapitola 40. Zaměřuje se především na informace kvantitativního charakteru, které by měly přinést spolehlivé měřítko, jak se postupuje v předpokládaném směru a zda postup odpovídá koncepcím trvalé udrţitelnosti. V paragrafu 40.4 Agendy 21 se píše: “Všeobecně pouţívané indikátory, jako je například hrubý národní produkt nebo údaje o jednotlivých přírodních zdrojích či míře znečištění, neindikují dostatečně jasně, do jaké míry je nastoupena cesta směrem k trvalé udrţitelnosti. Nepouţívá se metod, které by hodnotily interakce mezi rozvojem v jednotlivých sektorech, jako je ţivotní prostředí, růst populace, sociální a ekonomické otázky. Tyto metody zatím nejsou k dispozici. Je třeba vytvořit indikátory trvale udrţitelného rozvoje tak, aby se postupně vytvořila pevná základna pro rozhodovací procesy na všech úrovních a aby se tak přispělo k dosaţení trvalé udrţitelnosti integrovaných systémů ţivotního prostředí a rozvoje.” Potřeba vytvořit takové indikátory se zdůrazňuje v řadě dalších kapitol Agendy 21. Také všechna mezinárodní zasedání, která byla věnována těmto otázkám a následovala po konferenci v Riu de Janeiro, zdůrazňovala potřebu vytvořit takové indikátory. Například ve zprávě ze zasedání Komise OSN pro trvale udrţitelný rozvoj z roku 1993 je uvedeno: “V duchu dalšího pokroku ve vypracování realistických, pouţitelných a snadno pochopitelných 8
indikátorů, které by poskytly základnu pro smysluplné hodnocení pokroku směrem k trvale udrţitelnému rozvoji, komise zváţí moţnost těchto indikátorů v procesu komunikace s jednotlivými vládami.” Vlády jednotlivých států budou podle rozhodnutí Valného shromáţdění OSN podávat kaţdoročně zprávu o pokroku směrem k trvalé udrţitelnosti právě za pomoci indikátorů. Zprávy se mají zaměřit na kritické elementy trvalé udrţitelnosti a mají obsahovat analýzu hlavních trendů a nejdůleţitějších problémů, které musí daná země překonávat. Kvantitativní informace pro trvale udrţitelný rozvoj by se měly uplatnit ve všech fázích a na všech úrovních rozhodovacího procesu. Tento rozhodovací proces se uskutečňuje v různých geografických měřítcích: v obcích, na úrovni regionů, jednotlivých států i na úrovni mezinárodní. Rozhodovací proces se týká různých společenských sektorů, jako je průmysl, zemědělství nebo zdravotnictví, a různých společenských subjektů, především vlád, a to jak vlád centrálních nebo samospráv, místních vlád jednotlivých regionů nebo obcí. Důleţité je ovšem i rozhodování na úrovni menších celků aţ po jednotlivé podniky. Společenský rozhodovací proces má nejméně pět důleţitých fází. Především jde o rozpoznání problému, dále o jeho společenské uznání a pochopení nutnosti jej řešit, dále je to formulace jednotlivých opatření, jejich uskutečnění a konečně zhodnocení toho, zda došlo k ţádoucí změně, zda byl problém vyřešen. Jestliţe se ukáţe, ţe problém vyřešen nebyl nebo nebyl vyřešen zcela, bude se cyklus rozhodovacích procesů opakovat. Bude se muset znova zkoumat, v čem je problém, jestli nebyl špatně identifikován nebo jaká je příčina toho, ţe nějaké potíţe zůstávají. Pak následují všechny ostatní fáze. Stručně si uvedeme hlavní charakteristiky jednotlivých fází společenského rozhodovacího cyklu, přičemţ je zároveň osvětlíme na příkladu mezinárodního úsilí o záchranu ozonové stratosférické vrstvy.
Rozpoznání problému. Některé problémy v oblasti ţivotního prostředí jsou zřejmé, jako kdyţ například lidé nemohou dýchat při smogové situaci nebo kdyţ chytne celá znečištěná řeka plamenem. Jiné z nich, zejména problémy globální (a ukazuje se, ţe právě ty nejváţnější) není tak snadné rozpoznat.
Příkladem globálního problému je ohroţení stratosférického ozonu. Jiţ mnoho desetiletí je známo, ţe přítomnost ozonu ve stratosféře je velmi důleţitá pro zabránění průniku škodlivého ultrafialového záření ze Slunce na zemský povrch. Teprve na začátku 70. let však někteří vědci pojali podezření, ţe by tento důleţitý planetární systém mohl být ohroţen existencí lidmi vyrobených chemických látek, chlorovaných a fluorovaných uhlovodíků (freonů). Trvalo několik let, neţ se převáţná část světové vědecké veřejnosti shodla na tom, ţe jde skutečně o váţný problém. Vědci dospěli k tomuto přesvědčení nikoliv na základě přímého pozorování, nýbrţ podle velmi sloţitých měření, na základě laboratorních pokusů a výpočtů. Tato fáze rozhodovacího procesu se týká často jen velmi úzké skupiny lidí, odborníků, vědců nebo aktivistů a má výrazně odborný a vědecký charakter. Široká veřejnost se této fáze zpravidla vůbec neúčastní.
Uznání problému. Na rozdíl od první fáze společenského rozhodovacího procesu je účast veřejnosti v této druhé fázi klíčově důleţitá. Je třeba, aby se rozhodující činitelé přesvědčili o tom, ţe problém, který byl identifikován ve fázi první, je skutečně váţný, a aby se uznala nutnost přijmout určitá opatření. V případě stratosférického ozonu byla 9
tato fáze společenského rozhodovacího procesu překvapivě krátká. Jiţ v roce 1985 se podařilo sjednat Vídeňskou úmluvu o ochraně ozonové vrstvy, kterou podepsaly rozhodující státy světa. Smlouva brzy vstoupila v platnost. Ačkoliv ještě neobsahovala ţádné konkrétní závazky, státy se zde shodly na tom, ţe hrozba destrukce ozonové vrstvy je velmi váţná a ţe je třeba přijmout účinná opatření na její ochranu. Jiţ dva roky po podepsání Vídeňské úmluvy, v roce 1987, byl uzavřen Montrealský protokol, který uţ velmi přesně specifikuje závazky jednotlivých států. Vídeňská úmluva ani Montrealský protokol by nemohly být uzavřeny, pokud by veřejnost nebyla přesvědčena o váţnosti problému a o nutnosti jej řešit. Představitelé jednotlivých států, politici a státníci jsou velmi opatrní, a dříve neţ se rozhodnou k nějakému zásadnímu kroku, musí být naprosto přesvědčeni o tom, ţe je třeba tento krok učinit. V kaţdém případě je totiţ nutno vynaloţit určité prostředky, často veliké, a nemalé úsilí. Tak tomu bylo i v případě ochrany ozonové vrstvy.
Formulace opatření. V této fázi rozhodovacího procesu fungují především vlády a jiné rozhodující instituce. Ty musí zformulovat příslušná opatření, která se pak vtělí do různých protokolů nebo v národním měřítku do zákonů. V případě ozonu mezi hlavní opatření patří zákaz výroby a spotřeby určitých chemických látek. Součástí opatření je také vytvoření potřebných administrativních mechanismů, získání finančních prostředků a podobně. Uskutečnění (implementace) přijatých opatření. Při formulaci opatření se musí určit, jaká instituce je odpovědná za jejich uskutečnění, například prosazování a dodrţování zákonů. Součástí této fáze rozhodovacího cyklu je také kontrola, zda se přijatá opatření skutečně uskutečňují, zda se zákony a nařízení dodrţují, zda nejsou jenom na papíře. Patří sem i různé donucovací mechanismy, například moţnost potrestat ty, kteří dané opatření neuskutečňují, ačkoliv jsou tím povinni. V měřítku jednotlivých států jsou to například tresty specifikované v trestním zákoníku, v mezinárodním měřítku - jako opět v případě ochrany ozonové vrstvy - různé hospodářské sankce. Zhodnocení uskutečněných opatření. Této fáze se účastní jak jednotlivé k tomu určené instituce, tak vlády i široká veřejnost a zejména veřejnost odborná. Cílem tohoto kroku je zjistit, zda se podařilo dosáhnout předpokládaného cíle, zda vynaloţené úsilí a prostředky přinesly očekávaný výsledek. Jestliţe tomu tak není, je nutno celý rozhodovací proces v nové podobě opakovat. V případě ozonu se tak stalo dokonce několikrát. Tři léta po přijetí Montrealského protokolu byl podepsán jeho dodatek, který zpřísňoval původní podmínky, protoţe se zjistilo, ţe opatření nebyla dostatečná. Dokonce ani poté odborníci neuznali, ţe záchrana ozonové vrstvy je zajištěna, a bylo nutno podepsat další dodatek v roce 1992. Jestliţe se podmínky podaří skutečně splnit - to znamená plně uskutečnit implementační fázi - můţe se přirozenými procesy ozonová vrstva během 30-50 let plně zregenerovat.
Ve všech fázích společenského rozhodovacího procesu je zapotřebí informací různého charakteru. Jednotlivých fází rozhodovacího cyklu se účastní různé společenské subjekty, které potřebují rozlišné informace. Ve fázi identifikace problému i hodnocení účinnosti daných opatření jsou důleţitá základní a detailní data. Tyto informace jsou významné pro specializované instituce a pro vědce a odborníky. Určité indikátory souhrnnějšího typu jsou nutné ve všech fázích rozhodovacího procesu. Zejména jsou však zapotřebí ve druhém stadiu, to znamená při získávání dostatečné společenské podpory pro řešení daného problému. Široké veřejnosti je nutno naprosto 10
přesvědčivě ukázat, ţe problém je reálný a váţný a ţe je nutno ho řešit. Je zřejmé, ţe pro získání takovéto společenské podpory se velký počet indikátorů nehodí. Rozhodující činitelé, státníci a politikové, ale i široká veřejnost včetně veřejnosti mezinárodní by měli mít k dispozici velmi omezený počet účinných indikátorů souhrnného charakteru. Příkladem takového indikátoru v ekonomické oblasti je hrubý domácí produkt přes veškerou kritiku, která je oprávněná a kterou uvedeme na jiném místě. Na něm můţeme ukázat některé důleţité rysy, jeţ by měly mít závaţné indikátory všeobecně. Můţeme s trochou nadsázky říci, ţe pro oblast trvale udrţitelného rozvoje bychom potřebovali indikátor analogický hrubému domácímu produktu, který by měl stejnou váhu, jako má tento indikátor v ekonomické oblasti. Jeho smysl je zcela pochopitelný. Jestliţe roste, lze předpokládat vyšší ţivotní úroveň, celkový ekonomický rozvoj, ale také vyšší veřejné výdaje, které mohou být směrovány na zlepšení úrovně školství, zdravotnictví a podobně. Jeho pokles znamená ekonomickou stagnaci nebo úpadek s mnoha důsledky pro ţivot celé společnosti i jednotlivých občanů. Řadový “člověk z ulice” pravděpodobně není v detailu seznámen s tím, jak přesně se hrubý domácí produkt počítá, ale přibliţně chápe celý postup a navíc ví, ţe jde o mezinárodně uznávanou standardní metodiku. Tato metodika je jednoznačná a dostatečně průhledná. Lidé mají pocit, ţe kdyby se o věc trochu více zajímali, snadno by veškeré potřebné informace získali sami. Nezajímají je detaily, nevědí, které přesně poloţky jsou součástmi hrubého domácího produktu, ale celkově je jim situace jasná, je to indikátor všeobecně uznávaný. V této souvislosti vystupuje zvláště naléhavě potřeba důkladného vzdělání široké veřejnosti. Bez podpory veřejnosti si nelze představit prosazení důleţitých opatření. Avšak pouze lidé, kteří mají široké a hluboké vzdělání, mohou chápat důleţitost závaţných globálních problémů, které - jak jsme ukázali na příkladě ozonu - vůbec nelze postřehnout pouhým okem či jiným přirozeným lidským smyslem. Závaţné problémy ţivotního prostředí nejen ţe nemusí být zřejmé pouhému oku, nýbrţ jsou často tak sloţité a komplikované, ţe je téměř nemoţné podat o nich úplný a vyčerpávající vědecký důkaz. Opět si všimněme příkladu ozonu. Dokonce ani dnes, kdy uplynulo více neţ 10 let od podepsání původní Vídeňské úmluvy, nebyl podán plně přesvědčivý důkaz o tom, ţe zvýšený příkon ultrafialového záření je skutečně velmi závaţným nebezpečným jevem. Dnes je sice uţ zřejmé, ţe ozonová vrstva je v důsledku lidské činnosti redukována a ţe to má za následek zvýšení příkonu ultrafialového záření k zemskému povrchu, avšak jaké to má skutečné důsledky, to se zatím teprve začíná seriózně dokazovat. Dosavadní informace naznačují, ţe důsledky mohou být váţné, avšak vyčerpávající důkaz stále není k dispozici. Je však zřejmé, ţe v takovém případě není moţno na plný vědecký důkaz čekat. Mohlo by totiţ dojít k velmi váţnému a nevratnému poškození ţivotně důleţitého planetárního systému. Proto se aplikuje princip předběţné opatrnosti, který je formulován i legislativně, například v článku 15 Deklarace z Ria de Janeiro. V souvislosti s ozonem byl princip předběţné opatrnosti zmíněn explicitně ve Vídeňské úmluvě z roku 1985. Předmětem našeho zájmu jsou informace významné pro společenský rozhodovací proces z hlediska trvale udrţitelného rozvoje. Tyto informace mohou mít kvalitativní i kvantitativní charakter, avšak tento text se soustřeďuje prakticky výhradně na informace kvantitativní. Tím není řečeno, ţe jde v kaţdém případě o informace numerického charakteru, mohou mít i nenumerickou podobu, například mapy.
11
Důleţité je rozlišit různou úroveň agregace informací. Nejniţší úroveň představují jednotlivá data, detailní vědecké údaje. Takové informace se obvykle získávají systematickým monitorováním ţivotního prostředí. Monitorovací systémy poskytují vstupy do informačního systému, který by měl být dále zdrojem informací pro všechny fáze společenského rozhodovacího procesu, zejména pak pro koncepční a rozhodovací činnost vlády a dalších institucí. Cílem monitorování je získávání primárních dat o stavu ţivotního prostředí ve všech sloţkách a v přírodních ekosystémech. Mimo data z monitorovacích systémů jde o údaje pořízené různými výzkumy, data ze statistických a jiných šetření, z výkazů jednotlivých hospodářských subjektů, z geografických systémů a z dalších zdrojů. Na vyšší úrovni agregace jsou indikátory, které jsou výsledkem zpracování a určité interpretace primárních dat. Jsou zaměřeny určitým směrem, něco ukazují, něco indikují. Jednotlivá čísla nebo jiné údaje mají určitý význam, který je zřejmý v jistém kontextu. Indikátory vţdy o něčem vypovídají, nemají smysl samy o sobě, ale v širších souvislostech. Indikátory mohou být detailní, mohou se zabývat jednotlivostmi, ale mohou být také souhrnné, agregované. Určitá úroveň agregace je důleţitou vlastností indikátorů. Indikátory a data jsou obvykle uspořádány do různých rámců. Tyto rámce mají různý charakter. Především jde o rámce geografické. To znamená, ţe data a indikátory jsou vázány na určité místo. Obvykle jsou tyto rámce nazývány geografickými informačními systémy. Důleţitý rámec poskytují jednotlivé obory lidské činnosti. Například existuje soubor indikátorů v oboru lesnictví, jsou indikátory pro jednotlivá průmyslová odvětví, pro zemědělství nebo pro zdravotnictví. Významné jsou některé formální rámce indikátorů. Pro indikátory z oblasti ţivotního prostředí je nejznámější rámec zavedený Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), který má schéma “vliv - stav - odezva” (pressure - state - response). Tento rámec existuje v celé řadě modifikací, mimo vliv je moţno dále rozlišit hnací sílu (driving force), stav lze rozčlenit na další kategorie, jako je efekt, případně expozice, a v kategorii odezvy je pak moţno odlišit konkrétní aktivity. Mimo jednotlivé indikátory jsou rovněţ důleţité vzájemné vazby mezi, nimi a to jak vazby mezi jednotlivými oblastmi, které jsou indikátory podchyceny (mezi oblastí ekonomickou, sociální a environmentální nebo v rámci ţivotního prostředí vazby mezi jednotlivými oblastmi ţivotního prostředí), tak i vazby formálního charakteru, jako například kauzální vztahy mezi indikátory vlivu, stavu a efektu. Příklad: emise kyselinotvorných sloţek do atmosféry (vliv) způsobují zvýšenou koncentraci kyselých látek v ovzduší (stav) a to se projevuje ve formě kyselé depozice (stav). Výsledkem je okyselování půdy a vod (efekt), coţ má za následek vyhynutí ryb nebo degradaci půd (efekt). Odezvou je pak mezinárodní úmluva o sníţení emisí kyselinotvorných látek do ovzduší a její naplňování. Aby byly indikátory skutečně pouţitelné, musí splňovat řadu kritérií. Mezi ně patří:
Významnost. Indikátory musí být významné v dané souvislosti. Mluvíme o ţivotním prostředí a trvale udrţitelném rozvoji a z tohoto hlediska můţe mít význam velké mnoţství údajů. Tím důleţitější je si vţdy poloţit otázku, jaký význam sledování daných dat nebo konstruování daných indikátorů můţe mít. Tento význam můţe být buď specifický pro danou sloţku prostředí či jiný daný jev, jako je například stav 12
ovzduší, nebo můţe mít význam v širokém kontextu trvale udrţitelného rozvoje a celkového rozvoje společnosti. Reprezentativnost. Musí být zřejmé, jaký předmět nebo jev daný indikátor nebo určitá data reprezentují. Musí být zvoleno vhodné geografické měřítko, případně vhodné časové rozloţení měření či odebírání vzorků, jejichţ analýzy jsou podkladem pro indikátory. Jestliţe je například předmětem zájmu kvalita vody v nějaké řece, musí být jasné, kde a kdy se vzorky mají odebírat. Stejně tak je důleţité, která měření a například které analýzy se mají provádět. Jedinečnost. Získané údaje mají být jedinečné, nemají být redundantní, opakované, dublovat nějaké jiţ existující informace. Kaţdý indikátor má mít svou specifičnost a originalitu a nesmí opakovat to, co jiţ je známo odjinud. Měřitelnost, možnost získání dat. Získávání podkladových údajů musí být technicky moţné. Technická stránka měření a odebírání vzorků je jednou z klíčových záleţitostí, které je nutno věnovat pozornost při konstrukci monitorovacích systémů a plánování měřicích programů. Pokud jde o indikátory získávané ze statistických údajů, je samozřejmým poţadavkem, aby tato data vůbec existovala nebo je bylo moţno snadno získat. Náklady a užitek. Pořízení, zpracování a poskytování jakýchkoliv informací stojí vţdycky nějaké náklady. Informace nejsou zadarmo. Pořizování dat, provoz monitorovacích systémů a provoz informačních systémů je obvykle záleţitostí velmi nákladnou. V mnoha případech se tyto náklady nesrovnávají s uţitky, které informační systémy, data nebo indikátory poskytují. Poţadavek na úměrnost nákladů a uţitků je jeden ze základních, ale často přehlíţených. Minimalizace negativních účinků na prostředí. Při vzorkování a měření můţe někdy docházet k poškozování, a dokonce aţ ke zničení pozorovaného jevu. Zejména při získávání dat o ţivé přírodě se někdy pouţívají aţ absurdní postupy. Pseudovědečtí ornitologové nebo entomologové často neváhají zahubit velké mnoţství vzácných ţivočichů pro získání nějakého více méně irelevantního poznatku, nebo dokonce jenom ověření poznatku jiţ existujícího. Správnost. Indikátory musí být správné, to znamená, ţe nesmí být zatíţeny významnějšími chybami. Chyby přitom vznikají ve všech fázích získávání a zpracování dat, počínaje nesprávným odběrem vzorků, jejich poškozením při uchovávání, nesprávnými analýzami či měřením a nesprávnými postupy při zpracování dat konče. Ţádná data nejsou naprosto správná, vţdycky musíme počítat s nějakou chybou, i kdyţ často malou.
V oblasti údajů o ţivotním prostředí se naopak obvykle setkáváme s chybami velmi značnými. Jestliţe jsou některé údaje zatíţeny chybami v rámci několika málo procent, můţeme mluvit o výjimečně vysoké správnosti. Často je uspokojivá správnost v rozmezí několika desítek procent a někdy i v rámci faktoru 2-3. V extrémních případech se spokojíme s pouhými odhady v řádu velikosti, to znamená faktoru 10. Z tohoto hlediska je pak směšné, jsou-li jednotlivá data nebo indikátory vyjadřovány čísly, jeţ obsahují více neţ tři platné jednotky. Pouze zcela výjimečně mohou mít taková čísla smysl. Celá řada oborů (chemie, fyzika, biologie, ekonomie, statistika) má vypracovány postupy, jak se vyvarovat chyb, případně chyby odstraňovat.
Spolehlivost. Data musí být prověřována co do své spolehlivosti, potvrzována několika nezávislými měřeními, případně výsledky získanými zásadně různými metodami. Kontrola a zajištění kvality dat je celým důleţitým oborem.
13
Srovnatelnost. Většina postupů měření, vzorkování, statistických šetření a podobně je mezinárodně standardizována. Tato standardizace, často daná mezinárodně uznávanými normami, zaručuje srovnatelnost dat v mezinárodním měřítku a v dlouhém časovém období. Předpokladem pro srovnatelnost je ovšem správnost a spolehlivost údajů. Průhlednost. Postup získávání dat a indikátorů musí být transparentní. Musí být jasné, jaké metody byly pouţity, jak se prováděly výpočty a podobně. Dokonalá průhlednost získání údajů a indikátorů můţe do velké míry zajistit jejich věrohodnost, i kdyţ správnost dat, jejich spolehlivost ani srovnatelnost není na příliš vysoké úrovni z různých důvodů. Jestliţe však je dobře znám postup, jakým byla data získána, mohou být tyto údaje alespoň omezeně uţitečné a pouţitelné. Pochopitelnost. Veškerá data i indikátory předpokládají vţdy nějakého uţivatele, nějakého zájemce. Předpokladem jakéhokoliv vyuţití údajů je jejich jasná pochopitelnost, jednoznačnost, srozumitelná prezentace. Výpovědní schopnost. Ţádná data a tím méně indikátory nemají smysl samy o sobě, nýbrţ jen v určitém kontextu, v určitých souvislostech. O něčem vypovídají, je moţno je určitým způsobem interpretovat. Moţnost interpretace je důleţitým kritériem při posuzování jakýchkoliv dat a zejména indikátorů. Načasování. Data a indikátory mají jen výjimečně nadčasový význam. Většinou je velmi důleţité, aby byly k dispozici ve správný čas. V mnoha případech to znamená co nejrychleji, co nejdříve. V extrémních případech je moţno získávat informace v reálném čase on line (například informace o stavu ovzduší za smogové situace podávané grafickou nebo digitální formou na displejích v centru města). Využitelnost. Smyslem jakýchkoliv informací - a to se týká dat a indikátorů v plné míře - nejsou tyto informace samy o sobě, nýbrţ jejich uţití. Informace jsou určitým zboţím, které má cenu jedině tehdy, je-li o ně zájem. Ačkoliv je toto hledisko velmi základní a klíčové, nemělo by svádět k jednostranným interpretacím. Některá data a informace mohou totiţ získat na významu aţ po určité době, například jestliţe jsou k dispozici dlouhé časové řady, nebo při dostatečném mnoţství dat pokrývajících širokou geografickou oblast. Posouzení moţností vyuţití dat by se mělo dít v poměrně širokém časovém, geografickém i věcném kontextu.
2. Vývoj indikátorů udržitelného rozvoje V současné době se informacím a indikátorům pro trvale udrţitelný rozvoj věnuje na celém světě mimořádná pozornost. Ještě nedávno se v této souvislosti zájem zaměřoval hlavně na oblast ţivotního prostředí. Vzrostl po Stockholmské konferenci v roce 1972. Tato konference můţe být pokládána za mezník nejen v celkovém vnímání otázek ţivotního prostředí, ale i v oblasti informací o ţivotním prostředí. Stockholmská konference doporučila Organizaci spojených národů, aby zřídila program pro ţivotní prostředí. Je to známý UNEP - United Nations Environmental Program, který sídlí v Nairobi. Od r. 1975 funguje v jeho rámci malý sekretariát v systému GEMS (Global Environmental Monitoring System - Globální environmentální monitorovací systém). Tento systém je provozován ve spolupráci s dalšími agenturami Spojených národů, především se Světovou meteorologickou organizací (WMO), Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a Organizací pro výţivu a zemědělství (FAO). Spolupracují také některé mezinárodní nevládní organizace jako IUCN a WWF.
14
GEMS má řadu dílčích programů, jedním z nich je například GRID (Global Resource Information Database). GRID poskytuje data o ţivotním prostředí na základě geografického informačního systému (GIS), který pouţívá obvyklý systém geografických koordinát. Evropské centrum GRID je v Arendalu v Norsku, odkud je moţno získat celou velmi mnoho zajímavých informací. Mimo UNEP začaly shromaţďovat informace o různých aspektech ţivotního prostředí také další agentury Spojených národů, ať uţ ty, které se zabývají jednotlivými aspekty ţivotního prostředí (jiţ zmíněná WMO, WHO a další), ale také organizace regionální. Mezi nimi má z našeho hlediska největší význam Evropská hospodářská komise (EHK, UNECE, Economic Commission for Europe, sídlí v Ţenevě). V roce 1979 byla v rámci EHK uzavřena velmi důleţitá mezinárodní úmluva (Ţenevská úmluva o přenosu vzdušných škodlivin přes hranice států), v jejímţ rámci byl zahájen rozsáhlý monitorovací program EMEP: Kooperativní program pro monitorování a hodnocení přenosu škodlivin ve vzduchu přes hranice států v Evropě. V rámci tohoto programu se sleduje kvalita ovzduší. Později byl rozšířen o další doplňující programy, jako je například program integrovaného monitoringu a výzkum kritických zátěţí. Podobně jako byla významným předělem konference ve Stockholmu v roce 1972, znamenala mezník i konference UNCED v Riu de Janeiro v roce 1992. Mezinárodní společenství se zde shodlo, ţe ochrana ţivotního prostředí je součástí širšího úsilí o trvale udrţitelný rozvoj. Proto se prakticky všechny systémy a všechny organizace, které se těmito systémy zabývají ať uţ v mezinárodním nebo v národním měřítku, začaly zajímat nejen o údaje z oblasti ţivotního prostředí, ale o širší rámec vymezený problematikou trvale udrţitelného rozvoje. Hlavní práce v rozvoji informací pro trvale udrţitelný rozvoj se ujala nově zřízená Komise OSN pro trvale udrţitelný rozvoj. Na svém třetím zasedání v dubnu 1995 schválila pracovní program v oblasti indikátorů pro trvale udrţitelný rozvoj. Součástí pracovního programu je seznam přibliţně 130 indikátorů, které jsou uspořádány podle rámce “hnací síly - stav - odpověď”. V tomto rámci představují indikátory hnacích sil lidské aktivity, procesy a vzorce, které ovlivňují trvale udrţitelný rozvoj. Indikátory stavu chtějí zachytit situaci v oblasti trvale udrţitelného rozvoje a indikátory odezvy ukazují moţnosti praktických opatření a dalších odpovědí na změny v situaci trvale udrţitelného rozvoje. Tyto indikátory jsou zamýšleny pro uţití na národní úrovni při rozhodovacím procesu v rámci jednotlivých zemí. Ne všechny indikátory budou pouţitelné za kaţdé situace. Jednotlivé země si zvolí takové indikátory, které jsou významné v kontextu jejich národních priorit, cílů a strategických záměrů. Velmi důleţité jsou rovněţ mezinárodní organizace, které jsou mimo systém OSN. Především je nutno jmenovat Evropskou unii, která má svou Statistickou kancelář (EUROSTAT). Ta se jiţ dlouhou dobu zabývá mimo jiné údaji z oblasti ţivotního prostředí. Od roku 1994 začala fungovat Agentura pro ţivotní prostředí v Kodani. Jedním z prvním počinů této agentury bylo vydání rozsáhlé publikace o evropském ţivotním prostředí, nazvané Dobříš Assessment. Na první konferenci ministrů ţivotního prostředí evropských států, která se konala z iniciativy tehdejšího československého federálního ministra ţivotního prostředí Josefa Vavrouška, bylo rozhodnuto, ţe se má připravit zhodnocení ţivotního prostředí v panevropském měřítku. V roce 1995 bylo toto zhodnocení dokončeno a předloţeno 3. konferenci ministrů ţivotního prostředí, která se konala v Sofii. Rozsáhlá publikace o evropském ţivotním prostředí přináší velké mnoţství indikátorů z celé oblasti trvale udrţitelného rozvoje. Indikátory ţivotního prostředí uspořádané do rámce “vliv - stav - odezva” jiţ delší dobu pouţívá OECD, která také věnuje úsilí jejich dalšímu rozvoji. 15
Na úrovni jednotlivých států se věnuje vývoji indikátorů rovněţ významná pozornost. Mezi země, které jsou včele tohoto úsilí patří například Holandsko, Kanada, Norsko, Spojené státy a Velká Británie. Holandské ministerstvo jiţ v roce 1993 publikovalo velmi důleţitou práci, která ovlivnila vývoj indikátorů v celosvětovém měřítku. Navrţené indikátory mají vazbu na holandský národní plán ochrany ţivotního prostředí a mají ukázat, do jaké míry se situace v Holandsku blíţí vytčeným cílům. V Kanadě má vývoj indikátorů dlouhou tradici. V současné době je například pravidelně vydáván bulletin, ve kterém jsou podrobně popisovány jednotlivé indikátory. Norsko je zajímavé tím, ţe jeho statistická kancelář ve spolupráci s ministerstvem ţivotního prostředí vyvíjí metodiky statistiky přírodních zdrojů ve fyzických jednotkách. Naopak Francouzi se snaţí vyjadřovat hodnotu přírodních zdrojů v jednotkách monetárních. Na vývoji indikátorů se intenzívně podílejí také některé mezinárodní nevládní organizace. V této souvislosti lze zmínit zejména IUCN a WRI, které se zabývají zejména indikátory z oblasti ţivotního prostředí, zvláště se zaměřují na biologickou rozmanitost. Ústav pro klima a ţivotní prostředí v německém Wuppertalu navrhuje měřit materiálové toky, které mohou být důleţitým indikátorem účinnosti technologií vzhledem k vyuţití přírodních zdrojů. Světový ústav zdrojů (WRI, World Resources Institute) ve Washingtonu je jedním ze špičkových světových pracovišť ve vývoji indikátorů. Kaţdé dva roky vydává velmi důkladnou a autoritativní publikaci Světové zdroje (World Resources), která podává pravděpodobně nejúplnější soubor indikátorů z hlediska trvalé udrţitelnosti rozvoje na světě vůbec. V roce 1995 vydal WRI důleţitou publikaci o indikátorech. Podle této publikace indikátory poskytují více kvantitativní formu informací, neţ jsou slova, případně obrazy. Poskytují měřítko, kterým se dají posuzovat a kvantitativně hodnotit environmentální trendy, cíle ekologické politiky a hodnotit dosaţený pokrok. Zároveň indikátory poskytují jednodušší, snadněji pochopitelný způsob informace, neţ jsou sloţité statistiky nebo jiné druhy ekonomických či vědeckých dat. Indikátory tak jednak kvantifikují informace, takţe jejich význam je jasný a srozumitelný a jednak zjednodušují informace o sloţitých jevech, takţe usnadňují komunikaci. Z této definice vyplývá, ţe indikátory se liší od statistiky, případně od primárních dat, i kdyţ jsou často prezentovány ve formě statistiky nebo grafu. Ve skutečnosti jsou indikátory vysoce agregovanými indiciemi, které mohou být povaţovány za vrchol informační pyramidy. Její báze jsou právě primární data získaná monitoringem a ověřená specifickými procesy. Indikátory představují empirický model skutečnosti, nikoliv samu skutečnost. Musí však být vědecky odůvodněny a pořízeny jednoznačnou metodikou. Jiným důsledkem takového pojetí indikátorů je to, ţe mají jistou sociální funkci, zlepšují komunikaci. V mezinárodním kontextu to znamená potřebu srovnatelnosti, jednotného přístupu, standardizovaného způsobu, jak jsou indikátory formulovány a vypočítány. Kdyby například hrubý domácí produkt v jednotlivých zemích byl počítán vţdy specifickým způsobem, neměl by ţádnou cenu. Zkušenosti z oblasti veřejné politiky také naznačují několik dalších kritérií důleţitých pro úspěšné indikátory:
16
Indikátory musí být uţitečné svým potenciálním uţivatelům, to znamená, ţe musí obsahovat informaci, která je významná pro rozhodující činitele na kterékoliv úrovni, a musí být snadno srozumitelné. Musí mít přímý vztah k jednotlivým opatřením a politice v dané oblasti. Indikátory, jeţ se uţívají na národní úrovni, musí mít vztah k politice vlád a jiných celostátních institucí. Znamená to, ţe indikátory nesmí být jenom technicky významné, ale musí mít intuitivně jednoduchou interpretaci ve smyslu postiţení environmentálních trendů nebo pokroku směrem k splnění cílů stanovených danou politikou.
Indikátory mohou mít mnoho komponent, avšak výsledkem jsou jednoduchá čísla nebo jiné údaje, to znamená, ţe jsou vysoce agregované. Jinak jejich účinnost v komunikaci, zejména s vrcholnými rozhodujícími činiteli je velmi omezená. Důleţitým mezinárodním úsilím je projekt SCOPE “Indikátory pro trvale udrţitelný rozvoj”. V rámci tohoto projektu byly uspořádány jiţ dva významné semináře v lednu a v listopadu 1995. První z nich se uskutečnil v belgickém Gentu a zaměřil se na obecný politický rámec pouţívání indikátorů. Delegáti mnoha států včetně zemí rozvojových se shodli na tom, ţe pouţití indikátorů je uţitečné, potvrdili důleţitost rozvoje indikátorů trvale udrţitelného rozvoje pro jednotlivé vlády a rozhodující činitele tak, jak to je doporučeno v Agendě 21. Účastníci semináře poţadovali pokračovat ve vědecké práci, která má být podniknuta jako vyváţené globální úsilí, jeţ by se soustředilo na integraci a vztahy mezi ekonomickými, sociálními, environmentálními a kulturními dimenzemi trvalé udrţitelnosti, a dále by se věnovala agregaci indikátorů tak, aby se staly údaji relevantními pro tvorbu politiky. Závěry gentského semináře byly potvrzeny rozhodnutím třetího zasedání Komise Spojených národů pro trvale udrţitelný rozvoj, které se konalo v dubnu 1995 v New Yorku. Komise ocenila práci SCOPE a doporučila pokračovat ve směru naznačeném seminářem v Gentu. Projekt SCOPE se stal součástí pracovního programu Komise pro vývoj indikátorů trvalé udrţitelnosti. Seminář SCOPE ve Wuppertalu se zaměřil na podání přehledu o současně probíhající práci v oblasti indikátorů trvale udrţitelného rozvoje. Jeho hlavním výsledkem byla identifikace oblastí, na které je třeba zaměřit pozornost vědecké obce ve světovém měřítku. Především bylo zdůrazněno, ţe zatím neexistuje obecný souhlas o jasné a funkční definici trvalé udrţitelnosti. Je tomu zčásti proto, ţe trvale udrţitelný rozvoj je spíše dynamickým procesem neţ statickou situací, která by mohla být snadno definována. Tato koncepce se vztahuje ve značné míře k normám a hodnotám, které vyvěrají z kulturní tradice, a vztahuje se rovněţ k různým přírodním podmínkám jednotlivých území. Trvalá udrţitelnost je rovněţ ovlivňována jednotlivými lokalitami. Agenda 21 poskytuje širokou definici trvale udrţitelného rozvoje, která se pouţívá jako základna pro praktické akce. Identifikuje velký počet nejrůznějších opatření, pro něţ by bylo zapotřebí vyvinout indikátory pokroku v ţádoucím směru. Trvalá udrţitelnost míří k rovnováze zachovávané po dlouhý čas. Protoţe toto je velmi obtíţné měřit, většina indikátorů je spíše měřítkem neudrţitelnosti nebo rozsahu škodlivé nerovnováhy. Proto byl navrţen postup analogický postupům pouţívaným v medicíně: to znamená identifikovat takové aktivity, které ohroţují vztahy mezi lidskou společností a ţivotním prostředím.
17
Na semináři byly identifikovány oblasti, ve kterých je nutno pokračovat ve výzkumu. Zahrnují indikátory environmentální, sociální i ekonomické, dále vztahy mezi indikátory, modely a rámce. Na semináři byl také zhodnocen seznam indikátorů Komise pro udrţitelný rozvoj OSN. Bylo konstatováno, ţe mnohé z nich budou potřebovat určitou revizi, avšak jako celek byl tento seznam uvítán. Bylo konstatováno, ţe v současné době je důleţité, aby se tyto indikátory vyuţívaly v jednotlivých státech, a tak se získaly dostatečné zkušenosti pro jejich případné zlepšení. Projekt SCOPE bude ukončen v roce 1997, kdy bude publikována závěrečná zpráva projektu. Tato zpráva bude obsahovat hlavní směry a výsledky při rozvoji indikátorů ve světovém měřítku. Pro další rozvoj a hlavně vyuţívání indikátorů vládami jednotlivých států má zásadní význam činnost Komise OSN pro trvale udrţitelný rozvoj (CSD). Komise vypracovala v roce 1995 pracovní plán rozvoje indikátorů, jehoţ součástí je seznam doporučených indikátorů. Seznam vychází z Agendy 21, která obsahuje 40 kapitol (box 2). V boxu 3 je uveden přehled jednotlivých indikátorů.
3. Lidská osobnost a instituce Od Malthusových dob se objevují obavy z ohroţení civilizace a jejího rozvoje v důsledku rychle rostoucího počtu obyvatel Země. V posledních letech přibývá ročně okolo 90 milionů lidí a demografické projekce pro příštích 20 let jsou vcelku zajedno v tom, ţe okolo roku 2015 bude na Zemi 7,1-7,8 miliardy lidí. Vývoj ve vzdálenější budoucnosti bude záleţet na okolnostech, které se dnes nedají odhadnout, a proto jsou předpovědi nejisté. Pohybují se v rozmezí od 7,9 miliardy aţ do 11,9 miliardy. Téměř veškerý růst se týká rozvojových zemí, ve vyspělých státech je počet lidí téměř stabilizován. V době publikování mezí růstu (1972) se zdál být populační vývoj přímo hrozivý. Počet lidí stoupal na rozdíl od exponenciálního hospodářského růstu dokonce superexponenciálně, to znamená, ţe se postupně zvětšovala i míra růstu. Dosáhla rekordní výše právě okolo roku 1970, přes 2 % ročně. Od té doby se však situace změnila, růstová míra začala klesat a tento pokles zřejmě bude trvalý. Dnes se pohybuje okolo 1,7 % ročně. Počet obyvatel se ve většině zemí zvětšuje pomaleji, pokud se zvyšuje hospodářská prosperita, zlepšuje vzdělání a zdravotnictví. Vývoj je dosud neuspokojivý v nejchudších, v nejméně rozvinutých státech, zejména v Africe jiţně od Sahary, ale i tam lze očekávat zlepšení. Všeobecně se soudí, ţe v průběhu příštích 30 aţ 50 let se počet lidí na Zemi víceméně ustálí, i kdyţ odhady velikosti uţ stabilní světové populace se značně liší. Většinou jsou od 8 do 14 miliard, některé “katastrofické” scénáře ovšem počítají s růstem vyšším a déle trvajícím. Spolu se stabilizací počtu lidí lze očekávat rovněţ postupné ustálení struktury osídlení. V současné době zaznamenáváme dlouhodobý trend rostoucího podílu obyvatelů měst. Ačkoliv lidí přibývá, venkov se všude na světě vylidňuje, zvláště pak horské oblasti. Města naopak rostou rychleji, neţ je průměrný růst obyvatel. Ještě před 150-200 lety ţilo nejméně 90 % lidí na venkově, avšak příští desetiletí uţ zřejmě zaznamená historickou změnu: většina světové populace bude ţít ve městech. Dnes ţijí ve městech asi tři čtvrtiny obyvatel vyspělých států a téměř 40 % obyvatel zemí rozvojových. Mnoho autorů se zabývá úvahami o tom, kolik lidí by mohlo na Zemi ţít důstojným ţivotem v harmonii s prostředím. Zvaţují se různé aspekty “nosné kapacity” naší planety, zejména moţnosti zvýšení produkce potravin. Nezdá se však, ţe by tyto úvahy přinášely nějaké uţitečné vodítko pro posouzení trvalé udrţitelnosti rozvoje, o čemţ svědčí i to, ţe se odhady velikosti maximálně únosné populace od sebe velmi liší. Aţ dosud publikované odhady zahrnují interval od méně neţ 1 miliardy aţ k více neţ 18
1000 miliardám, přičemţ jen v roce 1994 byly publikovány odhady, jeţ se pohybují od méně neţ 3 miliard do 44 miliard. I kdyţ je počet obyvatel důleţitým indikátorem, zřejmě je pro velikost zátěţe prostředí a, tedy pro trvalou udrţitelnost mnohem důleţitější, jaké mají lidé materiální nároky. Průměrný Čech spotřebuje ročně okolo 5 tun ropného ekvivalentu energie (1tre = 41,86 GJ) a zároveň zatíţí atmosféru 15 tunami CO2, zatímco průměrný Ind se obejde s 0,2 tre ročně a vyprodukuje jen 0,5 t CO2. Čechova “ekologická stopa” neboli potřeba “environmentálního prostoru” je ve srovnání s průměrným Indem asi dvacetinásobná. V poslední době se proto hodně hovoří o potřebě změnit vzorce spotřeby ve vyspělých státech. Návrhy směřují k tomu, aby se sníţila spotřeba přírodních zdrojů a celková zátěţ prostředí prostřednictvím moderních technologií, které se obejdou s niţšími vstupy a budou produkovat i menší mnoţství nejrůznějších odpadů. Jenom zvýšení účinnosti technologických procesů však pravděpodobně nebude stačit. Důleţité je zamyslet se nad vlastním procesem spotřeby. Přitom nejsou nejvýznamnějšími spotřebiteli jednotliví občané, ale domácnosti. Domácnosti spotřebovávají vůbec největší mnoţství nejrůznějších produktů a také sluţeb. Nelze však zanedbat ani podniky a instituce včetně institucí vládních. Vlády jsou ve většině zemí velmi důleţitými konzumenty prakticky všech druhů zboţí a sluţeb, například v Japonsku spotřebovala v roce 1993 vláda sama celé 2,2 % GDP, coţ znamená nesporné prvenství v zemi. Velikost lidských nároků je především dána stupnicí hodnot, tím, co lidé povaţují za svoje legitimní potřeby, čemu jsou rozhodnuti věnovat svůj zájem, peníze a úsilí. Stupnice hodnot je determinována společensky, kulturním a civilizačním klimatem. Co je povaţováno v jedné společnosti za naprosto základní potřebu, zdá se být extravagantním přepychem ve společnosti jiné. “Postmateriální” hodnoty, mezi něţ patří i ocenění významu zdravého ţivotního prostředí i hodnoty přírody včetně její vnitřní hodnoty, se uplatňují zřejmě výhradně aţ poté, kdy jsou uspokojeny potřeby “materiální”, mezi něţ patří nejen potrava, obydlí a podobně, ale i pocit bezpečí a další “méně hmotné” potřeby. Ţádná osvícená výchova, vzdělání, osvěta, přesvědčování ani dobré příklady neudělají opravdového a účinného ochránce přírody nebo ţivotního prostředí z hladového rolníka ani z člověka, který ţije v relativní chudobě nebo nejistotě uprostřed bohaté společnosti. Trvalé udrţitelnosti však nelze dosáhnout bez toho, ţe by lidé na celém světě uznali zásadní důleţitost uchování přírodních zdrojů a planetárních ţivotodárných systémů včetně biologické rozmanitosti. Mezi důleţité hodnoty, které uznávají a jimiţ se skutečně řídí, musí zařadit kvalitu prostředí, ve kterém ţijí oni sami i jiní lidé a ostatní ţivé organismy. Dnešní Země je planetou lidí, je především lidským světem. Stále více přestává platit, ţe lidé jsou součástí přírody, i kdyţ samozřejmě nepřestáváme být biologickými organismy stejně jako jiné druhy rostlin a ţivočichů. Příroda se naopak stává součástí světa lidského. Na lidech a jejich činech závisí její osud, nikoliv naopak. Novou lidskou “všemocností” je dána odpovědnost za osud planety i všech jejích ţivých obyvatel. Tento nový rozměr lidskosti přijímají však lidé pomalu a ne příliš ochotně, jeho součástí a předpokladem je naznačený posun hodnot. Předpokladem takového posunu je především celkový posun lidské osobnosti, důstojný a po všech stránkách zabezpečený lidský ţivot. Mezi základní cíle trvale udrţitelného rozvoje patří kvalita ţivota, rozvoj lidské osobnosti, který můţe být charakterizován jako proces rozšiřování lidské volby. Program Spojených národů pro rozvoj (UNDP) hovoří proto o “trvale udrţitelném lidském rozvoji”. Jeho součástí je především zdraví, které je nepochybně základní podmínkou důstojného lidského ţivota. 19
Další významnou komponentou je vzdělání, především vzdělání školní. Důleţité je také hmotné zabezpečení; jestliţe nejsou lidé dostatečně zabezpečeni, trpí chudobou, jejíţ odstranění je zřejmě vůbec nejzákladnějším cílem lidského rozvoje. Tento cíl je zakotven v řadě dokumentů, které shodně konstatují, ţe bez odstranění chudoby není trvale udrţitelný rozvoj v ţádném případě myslitelný. UNDP kaţdoročně vydává důleţitou statistickou publikaci “Zpráva o lidském rozvoji” (Human Development Report). Tato publikace patří mezi několik základních světových příruček uvádějících klíčová data důleţitá pro trvale udrţitelný rozvoj. Od roku 1990 obsahuje agregovaný indikátor zvaný Index lidského rozvoje (Human Development Index- HDI). Tento index je vypočítán relativně jednoduchým způsobem na základě uvedených tří kategorií faktorů:
lidské zdraví, úroveň vzdělanosti, hmotná ţivotní úroveň.
Pro lidské zdraví je rozhodující především průměrná očekávaná délka ţivota při narození. V úvahu se však berou i další skutečnosti, zejména novorozenecká a kojenecká úmrtnost. Úroveň vzdělanosti se zjišťuje na základě podílu gramotných lidí a počtu dětí, které navštěvují různé typy škol. Hmotná ţivotní úroveň je v zásadě dána výší hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele. Přitom se pouţívá vyjádření v jednotné finanční měně (USD), avšak v úvahu se nebere jenom hodnota mechanicky přepočtená podle výměnného kurzu dané měny, nýbrţ parita kupní síly (UNDP předpokládá, ţe od určitého příjmu výše uţ jeho velikost není kriticky důleţitá, proto vychází z logaritmované hodnoty). Výsledkem těchto výpočtů je index lidského rozvoje, který nabývá hodnot mezi 0-1, přičemţ hodnota blízká 1 je přičleněna nejvyspělejšímu státu (maximální hodnota). Není jistě překvapením, ţe nejvyšších hodnot dosahují nejvyspělejší země. Zajímavé však je srovnání států podle hodnoty HDP na hlavu a podle velikosti indexu. Hodnota HDP v podstatě ukazuje, jak je který stát bohatý, zatímco hodnota HDI naznačuje, do jaké míry je stát “lidsky” rozvinut. Znamená to, ţe tedy země, které mají vyšší HDI neţ HDP, jsou lidsky rozvinutější, neţ by odpovídalo jejich bohatství a naopak. Mezi země s vyšším HDI, neţ by odpovídalo jejich finanční situaci, patří z vyspělých států Řecko, Španělsko a Finsko, z rozvojových Kostarika, Vietnam a Myanmar. Naopak mezi bohaté, ale lidsky nerozvinuté země patří (podle očekávání) především ropné státy, z ostatních pak (poněkud překvapivě) Švýcarsko, Hongkong a Singapur. Česká republika je mezi 174 sledovanými státy na 37. místě, coţ je docela pěkné umístění. Je to nejvyšší umístění ze všech zemí s transformující se ekonomikou. Přitom jsme poněkud výše, neţ by odpovídalo naší hmotné ţivotní úrovni.
Box 9: Index lidského rozvoje podle UNDP, 1996 (data z roku 1993) Poř.. Jméno státu
Průměrná oček.délka ţivota při
Gramotnost dospělých (%)
20
Reálný HDP na hlavu dle parity kupní síly
Index lidského rozvoje
narození (let)
(USD/rok)
1 Kanada
77,5
99,0
20 950
0,951
2 USA
76,1
99,0
24 680
0,940
3 Japonsko
79,6
99,0
20 660
0,938
4 Holandsko
77,5
99,0
17 340
0,938
5 Norsko
77,0
99,0
20 370
0,937
6 Finsko
75,8
99,0
16 320
0,935
7 Francie
77,0
99,0
19 140
0,935
8 Island
78,2
99,0
18 640
0,934
9 Švédsko
78,3
99,.0
17 900
0,933
10 Španělsko
77,7
98,0
13 660
0,933
11 Austrálie
77,8
99,0
18 530
0,929
12 Belgie
76,5
99,0
19 540
0,929
13 Rakouska
76,3
99,0
19 115
0,928
14 Nový Zéland
75,6
99,0
16 720
0,927
15 Švýcarsko
78,1
99,0
22 720
0,926
16 Spojené království
76,3
99,0
17 230
0,924
17 Dánsko
75,3
99,0
20 200
0,924
18 Německo
76,1
99,0
18 840
0,920
19 Irsko
75,4
99,0
15 120
0,919
20 Itálie
77,6
97,4
18 160
0,914
21 Řecko
77,7
93,8
8 950
0,909
22 Hongkong
78,7
91,5
21 560
0,909
23 Kypr
77,1
94,0
14 060
0,909
24 Izrael
76,6
95,0
15 130
0,908
25 Barbados
75,7
97,1
10 570
0,906
26 Bahamy
73,2
98,1
16 180
0,895
27 Lucembursko
75,8
99,0
25 390
0,895
28 Malta
76,2
87,0
11 570
0,886
29 Jiţní Korea
71,3
97,6
9 710
0,886
30 Argentina
72,2
96,0
8 350
0,885
31 Kostarika
76,4
94,5
5 680
0,884
32 Uruguay
72,6
97,0
6 550
0,883
33 Chile
73,9
94,7
8 900
0,882
34 Singapur
74,9
90,3
19 350
0,881
21
35 Portugalsko
74,7
86,2
10 720
0,878
36 Brunej
74,3
87,0
18 414
0,872
37 Česká republika
71,3
99,0
8 430
0,872
38 Trinidad a Tobago
71,7
97,6
8 670
0,872
39 Bahrajn
71,7
84,1
15 500
0,866
40 Antigua a Barbuda
74,0
96,0
5 369
0,866
41 Slovensko
70,9
99,0
5 620
0,864
42 Spojené arabské emiráty
73,9
78,2
20 940
0,864
43 Panama
72,9
90,0
5 890
0,859
44 Venezuela
71,8
90,6
8 360
0,859
45 Sv. Kryštof a Nevis
70,0
90,0
9,340
0,858
46 Maďarsko
69,0
99,0
6 059
0,855
47 Fidţi
71,6
90,6
5 530
0,853
48 Mexiko
71,0
89,0
7 010
0,845
49 Kolumbie
69,4
90,6
5 790
0,840
50 Katar
70,6
78,5
22 910
0,839
51 Kuvajt
75,0
77,4
21 630
0,836
52 Thajsko
69,2
73,6
6 350
0,832
53 Malajsie
70,9
82,2
8 360
0,826
54 Mauritius
70,4
81,7
12 510
0,825
55 Lotyšsko
69,0
99,0
5 010
0,820
56 Polsko
71,1
99,0
4 702
0,819
57 Rusko
67,4
98,7
4 760
0,804
58 Brazílie
66,5
82,4
5 500
0,796
59 Libye
63,4
73,7
6,125
0,792
60 Seychely
71,0
88,0
4 960
0,792
61 Bělorusko
69,7
97,9
4 244
0,787
62 Bulharsko
71,2
93,0
4 320
0,773
63 Saudská Arábie
69,9
61,3
12 600
0,771
64 Ekvádor
69,0
89,0
4 400
0,764
65 Dominikánská rep.
72,0
94,0
3 810
0,764
66 Írán
67,7
66,1
5 380
0,754
67 Belize
73,7
70,0
4 610
0,754
68 Estonsko
69,2
99,0
3 610
0,749
69 Alţírsko
67,3
58,8
5 570
0,746
22
70 Jordánsko
68,1
84,8
4 380
0,741
71 Botswana
65,2
68,0
5 220
0,741
72 Kazachstán
69,7
97,5
3 710
0,740
73 Svatý Vincenc
71,0
91,0
3 552
0,738
74 Rumunsko
69,9
96,9
3 727
0,738
75 Surinam
70,5
92,5
3 670
0,737
76 Svatá Lucie
72,0
82,0
3 795
0,733
77 Grenada
71,0
98,0
3 118
0,729
78 Tunisko
68,0
64,1
4 950
0,727
79 Kuba
75,4
95,2
3 000
0,726
80 Ukrajina
69,3
95,0
3 250
0,719
81 Litevsko
70,3
98,4
3 110
0,719
82 Omán
69,8
35,0
10 420
0,716
83 Korejská demokrat. rep.
71,2
95,0
3 000
0,714
84 Turecko
66,7
81,1
4 210
0,711
85 Paraguay
70,1
91,5
3 340
0,704
86 Jamajka
73,7
84,1
3 180
0,702
87 Dominikánská rep.
69,7
81,2
3 690
0,701
88 Západní Samoa
67,8
98,0
3 000
0,700
89 Srí Lanka
72,0
89,6
3 030
0,698
90 Turkmenistán
65,1
97,7
3 128
0,695
91 Peru
66,3
87,8
3 320
0,694
92 Sýrie
67,3
68,7
4 196
0,690
93 Arménie
72,8
98,8
2 040
0,680
94 Uzbekistán
69,4
97,2
2 510
0,679
95 Filipíny
66,5
94,2
2 590
0,665
96 Ázerbájdţán
70,7
96,3
2 190
0,665
97 Libanon
68,7
91,7
2 500
0,664
98 Moldavsko
67,6
96,4
2 370
0,663
99 Kyrgízie
69,2
97,0
2 320
0,663
100 Jiţní Afrika
63,2
81,0
3 127
0,649
101 Gruzie
72,9
94,9
1 750
0,645
102 Indonésie
63,0
82,9
3 270
0,641
103 Guyana
65,4
97,7
2 140
0,633
104 Albánie
72,0
85,0
2 200
0,633
23
105 Tadţikistán
70,4
96,7
1 380
0,616
106 Egypt
63,9
49,8
3 800
0,611
107 Maledivy
62,4
92,8
2 200
0,610
108 Čína
68,6
80,0
2 330
0,609
109 Irák
66,1
55,7
3 413
0,599
110 Svazijsko
57,8
74,9
2 940
0,586
111 Bolívie
59,7
81,5
2 510
0,584
112 Guatemala
65,1
54,6
3 400
0,580
113 Mongolsko
63,9
81,7
2 090
0,578
114 Honduras
67,9
71,4
2 100
0,576
115 El Salvador
66,8
70,4
2 360
0,576
116 Namíbie
59,1
40,0
3 710
0,573
117 Nikaragua
67,1
65,0
2 280
0,568
118 Šalamounovy ostrovy
70,5
62,0
2 266
0,563
119 Vanuatu
65,4
65,0
2 500
0,562
120 Gabun
53,7
60,3
3 861
0,557
121 Vietnam
65,5
92,5
1 040
0,523
122 Kapverdské ostrovy
64,9
68,1
1 820
0,539
123 Maroko
63,6
41,7
3 270
0,534
124 Zimbabwe
53,4
84,0
2 100
0,534
125 Kongo
51,2
72,1
2 750
0,517
126 Papua-Nová Guinea
56,0
70,5
2 530
0,504
127 Kamerun
56,3
60,8
2 220
0,481
128 Keňa
55,5
75,7
1 400
0,473
129 Ghana
56,2
62,0
2 000
0,467
130 Lesotho
60,8
69,5
980
0,464
131 Rovníková Guinea
48,2
76,4
1 800
0,461
132 Sv.Tomáš a Principův ostr.
67,0
60,0
600
0,458
133 Myanmar
57,9
82,4
650
0,451
134 Pákistán
61,8
36,4
2 160
0,442
135 Indie
60,7
50,6
1 240
0,436
136 Zambie
48,6
76,2
1 110
0,411
137 Nigérie
50,6
54,1
1 540
0,400
138 Laos
51,3
54,6
1 458
0,400
139 Komory
56,2
56,2
1 130
0,399
24
140 Togo
55,2
49,2
1 020
0,385
141 Zaire
52,0
75,2
300
0,371
142 Jemen
50,4
41,1
1 600
0,366
143 Bangladéš
55,9
37,0
1 290
0,365
144 Tanzánie
52,1
65,5
630
0,364
145 Haiti
56,8
43,4
1 050
0,359
146 Súdán
53,2
43,8
1 350
0,359
147 Pobřeţí Slonoviny
50,9
30,8
1 620
0,357
148 Středoafrická republika
49,5
56,0
1 050
0,355
149 Mauretánie
51,7
36,7
1 610
0,353
150 Madagaskar
56,8
45,8
700
0,349
151 Nepál
53,8
26,3
1 000
0,332
152 Rwanda
47,2
58,0
740
0,332
153 Senegal
49,5
31,4
1 710
0,331
154 Benin
47,8
34,3
1650
0,327
155 Uganda
44,7
59,7
910
0,326
156 Kambodţa
51,9
35,0
1 250
0,325
157 Malawi
45,5
54,7
710
0,321
158 Libérie
55,6
36,4
843
0,311
159 Bhútán
51,0
40,2
790
0,307
160 Guinea
44,7
33,9
1 800
0,306
161 Guinea-Bissau
43,7
52,8
860
0,297
162 Gambie
45,2
35,6
1 190
0,292
163 Čad
47,7
46,0
690
0,291
164 Dţibutsko
48,4
44,2
775
0,287
165 Angola
46,8
42,5
674
0,283
166 Burundi
50,3
33,7
670
0,282
167 Mozambik
44,6
37,9
640
0,261
168 Etiopie
47,8
33,6
420
0,237
169 Afghánistán
43,7
29,8
800
0,229
170 Burkina Faso
47,5
18,0
780
0,225
171 Mali
46,2
28,4
530
0,223
172 Somálsko
47,2
24,9
712
0,221
173 Sierra Leone
39,2
29,6
860
0,219
174 Niger
46,7
12,8
790
0,204
25
Metodika výpočtu HDI se postupně zpřesňuje. V poslední době bylo navrţeno, aby se země rozdělily do tří kategorií podle úrovně lidského rozvoje, přičemţ u zemí s nejniţším rozvojem by se sledovaly tři jednoduché indikátory (očekávaná doba ţivota, gramotnost u dospělé populace, logaritmus HDP na hlavu). U středně rozvinutých zemí se navíc doporučuje sledovat mortalita dětí mladších 5 let, návštěvnost škol 2. stupně a výskyt chudoby. Konečně u zemí nejvíce rozvinutých se ještě k tomu navrhuje sledovat úmrtnost matek, dále návštěvnost škol 3. stupně a tak zvaný Giniho index, který vyjadřuje sociální nerovnost ve společnosti (vypočítá se na základě rozdílu příjmu nejchudších a nejbohatších vrstev společnosti). Ve své ročence “Zpráva o lidském rozvoji” uvádí UNDP řadu dalších důleţitých indikátorů, které se poněkud liší, jde-li o země “průmyslové”, nebo “rozvojové”. Ve své tabulce “Přehled lidského rozvoje” například uvádí pro rozvojové státy průměrný denní příjem kalorií v potravě (z rozvojových zemí má nejvyšší Kypr 3 782, nejniţší Somálsko 1 505), nebo počet televizorů na 100 osob (Katar 45, nejméně rozvinuté země pod 1). Tabulka “Profil lidské deprivace” uvádí mimo jiné počet lidí bez přístupu k zabezpečené vodě a podvyţivené děti. Pro průmyslové země se obdobná tabulka jmenuje “Profil lidské tísně” a uvádí například míru inflace, nezaměstnanost různých skupin obyvatel a úrazy s úmrtím v dopravě. Otázkami lidského zdraví se v mezinárodním měřítku zabývá Světová zdravotnická organizace (WHO). Ve spolupráci s UNEP pracuje na projektu HEADLAMP, coţ je akronym pro Health and Environmental Analyses for Decision Making (analýza zdraví a ţivotního prostředí pro rozhodovací proces). Cílem je zlepšit informační základnu pro podporu opatření v oblasti zdraví a ţivotního prostředí. Základní osou tohoto projektu je vývoj indikátorů v dané oblasti. V kontextu projektu je indikátor definován jako výraz souvislostí mezi ţivotním prostředím a zdravím, jehoţ cílem je specifický zájem na určitých opatřeních a který je prezentován v takové formě, jeţ umoţňuje interpretaci pro účinný rozhodovací proces. Autoři navrhují nový rozšířený rámec pro indikátory (viz box 10).
Box 10: Rámec pro indikátory vztahů zdraví a životního prostředí Typ znečištění Stav
Proces
Chemické
Fyzické
Mikrobiologické
(např. expozice dětí vŧči olovu)
(například ionizující záření)
(například kontaminace vody)
Hnací síla
Typ lidských činností
Pouţití olova jako aditiva do benzínu
Vyuţívání jaderné energie
Rŧst populace v oblastech bez kanalizace
Tlak (Vliv)
Zdroj
Spotřeba olovnatého benzínu
Mnoţství pouţívaného radioaktivního materiálu
Mnoţství znečištěného odpadu
Emise
Tuny olova emitovaného z vozidel
Vypočítané emise z jaderných zařízení
Mnoţství znečištění odpadní vody
26
Stav
Koncentrace v prostředí
Koncentrace olova v ovzduší
Úroveň radiace v ovzduší, vodě a v potravě
Koliformní bakterie ve vodě a v potravě
Vypočítaná osobní expozice vŧči olovu ze všech zdrojŧ
Vypočítané expozice: pracující, lidé ţijící v okolí jaderných zařízení
Odhadnutá expozice v dŧsledku kontaminované potravy a vody
Dávka
Olovo v krvi
Osobní dozimetry, moč, stolice
Analýza séra pro hepatitidu A a tyfoidní onemocnění, stolice pro choleru
Časné/subklinické
Poruchy chování, redukované IQ u dětí
Chromozomální abnormality
Prŧjmová onemocnění, horečky, zvracení
Střední/Klinické
Anémie, zvýšený krevní tlak
Genetické poruchy, leukémie, rakovina
Cholera, hepatitis A, tyfoidní onemocnění, dyzentérie, gostroenteritida
Akutní nemoc ze záření, rakovina
Smrt z dehydratace
Expozice Lidská expozice
Účinky
Pokročilé/permanentní Encefalopatie, akutní otrava olovem
Do rámce rozměru společenských institucí jsme zařadili takové otázky, které jsou především závislé na uspořádání společnosti, na společenském a politickém reţimu. Někdy můţe být sporné, zda jednotlivé skutečnosti patří spíše sem či do jiné kategorie, ať uţ ekonomické, nebo do kategorie lidské osobnosti. Soudíme, ţe spor není podstatný, důleţité je neopomenout ţádný významný faktor. Sociální spravedlnost jak mezi společnostmi v různých částech světa a v různých zemích, tak v rámci jednotlivých států je otázkou důleţitou, ale poněkud kontroverzní. Ačkoliv se v souvislosti s trvale udrţitelným rozvojem věnuje především pozornost otázkám spravedlivého přístupu ke zdrojům, financím, úrovni spotřeby a podobně pro jednotlivé státy, jsou ve skutečnosti rozdíly mezi lidmi v rámci jednotlivých zemí daleko hlubší a to - zdá se - v této souvislosti větší problémy nepřináší. I v nejvyspělejších zemích ţije jistá část populace pod hranicí chudoby, avšak celkově jsou rozdíly mezi chudými a bohatými větší v rozvojových zemích neţ ve státech průmyslových. Nezdá se však, ţe by údaje o nerovnosti mnoho říkaly o celkovém společenském rozvoji, o úrovni demokracie, svobody nebo stability v dané společnosti. Také není jasné, zda by bylo moţno stanovit jakoukoliv ideální úroveň nivelizace nebo denivelizace nebo alespoň únosného rozpětí příjmů z hlediska trvalé udrţitelnosti rozvoje. Pravděpodobně se lze shodnout na tom, ţe je nutno bojovat proti nedůstojné a devastující chudobě a ţe extrémní denivelizace, ale ani nivelizace není nejlepší (box 11).
Box 11: Nerovnost příjmů (1981-1993) Stát
Poměr příjmů 20 % nejbohatších k 20 % nejchudších
Index lidského rozvoje (pořadí)
Kanada
7,1
1
USA
8,9
2
27
Japonsko
4,3
3
Holandsko
4,5
4
Norsko
5,9
5
Francie
7,5
7
Švédsko
4,6
9
Austrálie
9,6
11
Švýcarsko
8,6
15
Velká Británie
9,6
16
Chile
18,3
33
Panama
29,9
43
3,2
46
Rusko
11,4
57
Brazílie
32,1
58
Srí Lanka
4,4
89
Čína
6,5
108
Indie
4,7
135
28,0
161
Maďarsko
Guinea-Bissau Zdroj: UNDP: Human Development Report 1996
Nicméně je nepochybné, ţe myšlenka spravedlivosti v té či oné podobě je důleţitou součástí koncepce trvale udrţitelného rozvoje. Jedním z pilířů je ostatně známá definice “Naší společné budoucnosti”, jeţ se opírá o spravedlivost mezigenerační. Rovněţ hluboká nerovnost mezi bohatými státy Severu a chudým Jihem je nepochybně znepokojivá stejně jako je nepřijatelná skutečnost, ţe stovky milionů lidí ţijí v naprosté chudobě a nedůstojných podmínkách. Mimo etickou nepřijatelnost je současná situace zdrojem potencionálně velmi váţných konfliktů. Na rozdíl od otázky sociální spravedlnosti je otázka svobody a lidských práv politicky daleko citlivější, a proto na mezinárodních fórech v souvislosti s trvale udrţitelným rozvojem málo diskutovaná. Není však vyloučeno, ţe tato věc je významnější neţ tolikrát zdůrazňovaná a také mnohokrát zneuţívaná sociální spravedlnost. Je charakteristické, ţe indikátory svobody se nezabývají ţádné orgány Spojených národů, nýbrţ mezinárodní nevládní organizace, jako je Amnesty International nebo americký Freedom House. Poslední instituce provádí srovnání jednotlivých zemí, kterým přiřazuje “index svobody”. Index má jednoduché tři stupně, země se rozdělují na svobodné, částečně svobodné a nesvobodné. Jednoduchý index je však výsledkem podrobného průzkumu a přiřazení bodů ve dvou kategoriích: politická práva a občanské svobody.
28
Box 12: Kritéria pro stanovení indexu svobody Freedom House V kategorii politických práv se odpovídá na tyto otázky:
Je hlava státu nebo hlava vlády ustanovena na základě svobodných a spravedlivých voleb? Jsou legislativci svobodně a spravedlivě voleni? Existují spravedlivé volební zákony, rovné podmínky volební kampaně, jsou volby správně prováděny a výsledky čestně sdělovány? Jsou voliči schopni svěřit skutečnou moc svým svobodně zvoleným zástupcŧm? Mají lidé právo se organizovat v rŧzných politických stranách nebo podobných skupinách podle své volby? Je systém otevřený v tom smyslu, ţe strany mohou vznikat nebo zanikat? Existuje významná politická opozice a skutečná moţnost pro opozici, aby zvýšila svoji podporu do té míry, ţe by mohla vyhrát volby a dostat se k moci? Má země právo na sebeurčení a nejsou její občané podrobeni vojenské vládě nebo cizí moci, případně totalitním stranám, náboţenským hierarchiím, ekonomickým hierarchiím nebo jiné mocné skupině? Mají kulturní etnické nebo náboţenské nebo jiné menšinové skupiny rozumné právo na sebeurčení a autonomii nebo na participaci v rozhodování prostřednictvím neformálních procesŧ? Je politická moc decentralizovaná a umoţňuje, aby lokální, regionální nebo provinciální administrativy byly vedeny svými svobodně zvolenými představiteli?
V oblasti občanských svobod se zodpovídají tyto otázky:
Existují nezávislé sdělovací prostředky, literatura a jiné formy kultury? Existuje otevřená veřejná diskuse a moţnost otevřených soukromých diskusí? Existuje svoboda shromaţďování a demonstrací? Existuje svoboda pro politické a kvazipolitické organizace, jako jsou strany, sdruţení občanŧ a podobně? Jsou si občané rovni před zákonem a mají přístup k nezávislým a nestranným soudŧm a jsou uznáváni bezpečnostními sloţkami? Existuje ochrana před politickým terorem, před nespravedlivým vězněním, exilem nebo mučením? Existují svobodné odborové organizace, organizace rolníkŧ a podobně, mají moţnost účinného kolektivního vyjednávání? Jsou zde svobodné profesionální a jiné soukromé organizace? Existují svobodné podniky, případně druţstva? Existují svobodné náboţenské instituce a je zaručena svoboda veřejného náboţenského vyznání? Jsou zde osobní sociální práva, jako například rovnost pohlaví, vlastnická práva, svoboda se stěhovat, zvolit si místo pobytu, zvolit si svobodně manţelství a velikost rodiny? Existuje rovnost podmínek pro zaměstnání, to znamená, ţe neexistuje vykořisťování nebo naprostá závislost na zaměstnavatelích, vlastnících pŧdy, odborových předácích, byrokratech? Existuje v zemi extrémní korupce a indiference vlády?
Prakticky všechny vyspělé státy jsou podle výsledků Freedom House svobodné, mezi státy OECD jedině Mexiko je registrováno jako částečně svobodné. K významným nesvobodným státům patří Čína, Indonésie, Írán, Irák, naprostá většina afrických států a prakticky všechny arabské státy. Ze zemí s transformující se ekonomikou jsou pokládány za svobodné všechny země střední a východní Evropy včetně Baltických států. Ostatní země bývalého Sovětského svazu jsou povaţovány za nesvobodné s výjimkou Arménie, Běloruska, Gruzie, Kyrgýzie, Ruska a Ukrajiny, jeţ jsou povaţovány za částečně svobodné. Pro trvale udrţitelný rozvoj je důleţitý pokrok společenský, rozvoj společenských institucí. Postup vpřed je v podstatě totoţný s budováním demokratických struktur a institucí a sociální soudrţnosti. V právních dokumentech se tato věc nazývá účastí veřejnosti na společenském rozhodovacím procesu. Například Deklarace z Ria de Janeiro, článek 10, zdůrazňuje, ţe “záleţitosti ţivotního prostředí se na všech úrovních dají nejlépe řešit účastí angaţovaných 29
občanů”. Agenda 21 pak věnuje velkou pozornost “společenským skupinám” (major groups), kterými se zabývá několik kapitol Agendy. Za takové skupiny se povaţují jakékoliv významnější komunity, jako jsou národnostní nebo etnické menšiny, domorodé kmeny, ale i profesní skupiny - například vědci, technici nebo rolníci. Patří sem také soukromý sektor, mládeţ a všechny jiné významnější komunity, které nejsou reprezentovány místními vládami nebo samosprávami, případně vládami jednotlivých států. Jde o důleţitý princip demokratické společnosti, který spočívá v moţnosti rozvoje a uplatnění zájmů jednotlivých společenských subjektů. Demokracie a její fungování není totiţ dána jenom vztahem občan - stát, ale ve stejné míře i interakcemi společenských skupin od rodiny a obce aţ k nadnárodním podnikatelským společnostem. Pro ochranu ţivotního prostředí a trvale udrţitelný rozvoj jsou klíčově důleţité především ekologické nevládní organizace, které ve většině demokraticky vyspělých států představují velkou společenskou sílu. Jsou iniciátory mnoha a mnoha úspěšných akcí, počínaje Dnem Země, jehoţ první ročník byl jiţ v roce 1970, autory mnoha trvalých aktivit, průkopnických koncepcí a mají ve společnosti značnou autoritu. Oslovují především mladé lidi. Stojí za zmínku například známé heslo “Mysli globálně, jednej lokálně”, které bylo nedávno ještě doplněno “Přivoď individuální změnu” nebo spíše “Změň se sám” (“think globally, act locally, change indivudually”). Ve většině států je přímá účast veřejnosti na rozhodovacím procesu zákonně určena. Například je jasně vymezena moţnost účastnit se procedur posuzování vlivů staveb a činností na ţivotní prostředí tak zvaného EIA. U nás je to dáno zákonem ČNR č. 244/92 Sb. o posuzování vlivu staveb a činností na ţivotní prostředí. Důleţitou podmínkou je také snadný přístup k informacím o ţivotním prostředí a trvale udrţitelném rozvoji, který je ve vyspělých státech opět zaručen specifickými zákony. Činnost vlády, ale i společenských skupin a jejich organizací by měla být maximálně průhledná. Transparence přispívá také k naplnění další významné úlohy demokratické společnosti, totiţ k účinným mechanismům řešení sporů. Ţádný společenský rozvoj nemůţe a ani nechce předem odstranit všechny spory, které vznikají prostě tím, ţe lidé mají na věci odlišný názor. Důleţité však je nejen to, aby se sporům co nejvíce předcházelo, ale aby vzniklé spory bylo moţno rozumně řešit a zabránit nebezpečným konfliktům. Společenské struktury jsou tvořeny různými pravidly, mechanismy a především institucemi. Patří mezi ně svobodné volby, průhledné procedury přijímání zákonů, rovnováha mezi vládou, parlamentem, soudy a podobně. Ve fungující společnosti musí být zákony dodrţovány a občané i společenské skupiny musí mít moţnost domoci se snadno svých práv a přístupu k administrativním institucím a ke spravedlivým soudům. Pro účinnou ochranu prostředí jsou tyto věci klíčově důleţité. Co je například pro ochranu lesů v Brazílii platný zákon, který zakazuje i pouhé vlastnictví motorových pil, pokud si z něj kdokoliv dělá jenom legraci a nikdo nedbá na jeho dodrţování. Pro společenský rozvoj a jeho trvalou udrţitelnost mají nepochybně klíčový význam instituce a struktury z oblasti výchovy, vzdělání, vědy, získávání a přenosu informací a komunikací všech druhů. Vyplývá to i ze samotného textu Agendy 21, kde termín vzdělání a školení (education and training) je zmíněn na 617 místech, přičemţ častěji je pouţit uţ jenom termín vláda či vlády (governments). Moderní společnost nabývá v rostoucí míře globálního charakteru. Proto jsou stále významnější mezinárodní instituce a instituty mezinárodního práva. Pro ochranu ţivotního prostředí měla zásadní význam Stockholmská konference v roce 1972, pro trvale udrţitelný 30
rozvoj konference v Riu de Janeiro v roce 1992, její Deklarace a Agenda 21. Velice důleţité byly další světové konference, jako například o populaci v Káhiře v roce 1994, sociální summit v Kodani v roce 1995, konference o lidských sídlech v Istanbulu v roce 1996. Velice významné jsou také mezinárodní smlouvy a mezi nimi zvláště globální úmluvy. Rozhodující úlohu má v tomto směru Organizace spojených národů se svými agenturami, jako je především Program Spojených národů pro ţivotní prostředí (UNEP) a v poslední době zejména Komise OSN pro trvale udrţitelný rozvoj, vytvořená na návrh konference v Riu de Janeiro Valným shromáţděním OSN. Komise kaţdoročně projednává pokrok dosaţený při plnění závěrů jednotlivých kapitol Agendy 21. Rostoucí pozornost vyvolává rychle se rozvíjející mezinárodní obchod, jehoţ objem v posledních letech roste o 6-8 %, zatímco úhrn “světového HDP” (součtu HDP všech zemí) roste o 3-4 % ročně. Jde o relativně novou širokou oblast; její vztah k ţivotnímu prostředí a trvale udrţitelnému rozvoji byl uznán mimo jiné zřízením Výboru pro obchod a ţivotní prostředí (CTE) a nově zaloţením nové mezinárodní obchodní organizace (WTO). Na jedné straně můţe obchod přinášet různé výhody, protoţe podporuje po všech stránkách nejefektivnější výrobní postupy, na straně druhé však s sebou nese různá nebezpečí pro ţivotní prostředí. Především nesmírně zvyšuje nároky na dopravu, jejíţ záporné důsledky pro ţivotní prostředí jsou nesporné. Rovněţ podporuje nadměrnou exploataci přírodních zdrojů, zejména v nejchudších zemích, které jsou zároveň bohaté na tyto zdroje. Týká se to jak zdrojů nerostných, tak i různých zemědělských plodin pěstovaných výhradně pro export nebo vývozu dřeva získávaného kácením aţ dosud stále ještě rozsáhlých panenských tropických pralesů. Velmi důleţité jsou rovněţ otázky volnosti mezinárodního obchodu, pro který představují různé mezinárodní smlouvy v oblasti ţivotního prostředí určité překáţky. Typickým příkladem je například Úmluva o podmínkách mezinárodního obchodu se vzácnými a ohroţenými druhy rostlin a ţivočichů (CITES), která obchod se vzácnými a ohroţenými druhy přísně reguluje.
4. Ekonomie a technologie Za jeden z cílů trvale udrţitelného rozvoje se všeobecně povaţuje dosaţení “zdravého”, “trvale udrţitelného” nebo téţ “čistého” hospodářského růstu. Takový růst, například vyjádřený růstem HDP (přes veškerou kritiku, které je koncepce HDP podrobena), nemusí být spojen s paralelním růstem čerpání zdrojů nebo znečištění. Právě tento paralelní růst byl jádrem kritiky Mezí růstu. Zkušenost vyspělých zemí v posledních desetiletích však dokázala, ţe hospodářského růstu lze dosáhnout, aniţ by se například zvyšovala spotřeba primárních energetických zdrojů. Velká Británie spotřebovala v roce 1970 210 milionů tun ropného ekvivalentu energie z primárních zdrojů a v roce 1994 prakticky stejné mnoţství, přičemţ HDP stoupl z 300 miliard liber na přibliţně 500 miliard (ve stálých cenách r. 1990). Hospodářský růst neznamená nevyhnutelně fyzický růst kteréhokoliv parametru a z hlediska trvalé udrţitelnosti proti němu nelze mít ţádné námitky. Naopak, jistá (dosti vysoká) úroveň prosperity je podmínkou účinné ochrany ţivotního prostředí a trvale udrţitelného rozvoje. Hovořili jsme uţ o postmateriálních hodnotách, jejichţ uplatnění si nelze představit ve společnosti, která ekonomicky neprosperuje. Mnohé ukazatele kvality prostředí vykazují podobnou závislost na HDP jako například koncentrace oxidu siřičitého ve městech, totiţ křivku ve tvaru obráceného U. Velmi nízká úroveň HDP na hlavu znamená minimální industrializaci a nízkou zátěţ prostředí. Při růstu zátěţe stoupá i
31
znečištění, ale jen do určité míry. Další růst prosperity jiţ naopak přináší pokles zátěţe prostředí, protoţe jsou k dispozici prostředky na ochranná opatření nebo na čistší technologie. Ekonomiky všech současných úspěšných zemí mají trţní charakter. Některé z předpokladů úspěšného fungování mechanismů trhu jsou zároveň předpokladem účinné ochrany ţivotního prostředí, jako například jasné vymezení vlastnických práv a povinností. V jiných případech však trh z tohoto hlediska selhává. Pro mnoho sluţeb a statků, které poskytuje přírodní prostředí a přírodní zdroje, trh vůbec neexistuje (nebo funguje jen nedokonale), nemůţe proto vést ke stanovení adekvátní ceny a přírodní zdroje jsou podceněny. Není rovněţ schopen zahrnout do cen (internalizovat) externí náklady způsobené environmentálními škodami. V těchto případech je zapotřebí uplatnit ze strany státu určitá opatření, vedoucí například k uplatnění principu “znečišťovatel platí” (polluter pays principle). Uplatnění tohoto principu doporučila svým členským států OECD jiţ v roce 1972. Pomocí environmentálních poplatků nebo daní se na základě tohoto principu internalizují externí náklady na prevenci nebo odstranění škod na ţivotním prostředí. Ekonomická opatření vlád však mají v řadě případů pro ochranu ţivotního prostředí a trvale udrţitelný rozvoj spíše nepříznivé následky. Terčem kritiky jsou především přímé nebo nepřímé dotace (jako jsou daňové úlevy), například na energii, pesticidy, hnojiva, dále cenová politika (typickou ukázkou jsou nízké ceny energie v České republice) nebo daňová politika (opět můţe být negativním příkladem sníţená daň z přidané hodnoty na paliva a energii u nás). Dosaţení trvalé udrţitelnosti rozvoje předpokládá z ekonomického hlediska zachování základního kapitálu. Ekonomové uznávají, ţe jeho součástí je mimo kapitál lidmi vyrobený také kapitál “lidský” a přírodní. Dnes uţ je k dispozici řada metod, jak lze přírodní kapitál a jeho přínos ekonomicky hodnotit. Těmito a dalšími otázkami se zabývá dnes jiţ běţně zavedené odvětví zvané environmentální ekonomie. Výsledkem práce ekonomů z tohoto odvětví jsou především návrhy na vyuţití ekonomických nástrojů ochrany ţivotního prostředí, které se obecně povaţují za lepší nebo alespoň za vhodný doplněk nástrojů regulačního charakteru (typu “nařiď a kontroluj”). Začínají se uplatňovat i nové názory na posuzování ekonomické situace jednotlivých zemí se zaměřením nejen na ekonomické toky (jako je HDP), ale i na zásoby (stocks). Statistická kancelář OSN prosazuje alternativní “zelený GDP”, který by měl zohledňovat čerpání a znehodnocování přírodních zdrojů.
Box 13: Kritika HDP Hrubý domácí produkt, který je uznávaným klíčovým indikátorem ekonomické úspěšnosti jednotlivých státŧ, je z hlediska trvale udrţitelného rozvoje často kritizován a nazýván falešným ukazatelem. Hlavní argumenty jsou:
HDP odráţí pouze takovou ekonomickou aktivitu, která je spojena s finančními toky. Nezachycuje tedy převáţnou část práce v rodinách a v obcích (kterou vykonávají zvláště v rozvojových zemích převáţně ţeny). Nerozlišuje se mezi aktivitami z rŧzných hledisek kladnými a zápornými (např. z hlediska přínosu nebo škody na ţivotním prostředí). Započítává stejným zpŧsobem výsledky “nemoci” i její “léčby” (HDP zvyšuje závislost na tabáku, protoţe se kupuje víc cigaret, i léčba závislosti na nikotinu, protoţe stojí peníze).
32
Přírodní zdroje nemají ţádnou finanční hodnotu. Nezapočítává nic z toho, čeho si lidé cení, pokud to není spojeno s finančními toky (volný čas, pohoda).
Ekonomové si zřejmě postupně odvyknou posuzovat hospodářský pokrok a rozvoj jen podle tradičních kritérií, z nichţ některé pravděpodobně ztratí význam nebo budou doplněny dalšími ukazateli. Kritizuje se především HDP, jehoţ příznivý růst můţe být způsoben i environmentálně krajně nepříznivými událostmi a nutností odstranění jejich následků, jako byla například známá havárie tankeru Exxon Valdez. Jiným příkladem můţe být produktivita práce: moţná se ukáţe, ţe důleţitější je “materiálová”, “prostorová” nebo “energetická” produktivita neţ produktivita lidské práce. Zdá se, ţe i “oficiální” ekonomové začínají naslouchat návrhům na ekologickou daňovou reformu, jejíţ podstatou je postupná náhrada některých typů současných daní jinými, “ekologickými”, při zachování výnosové neutrality. Tak například místo daně z příjmu a z přidané hodnoty, které vlastně “trestají dobra”, se navrhuje zavést daně z pouţití primárních surovin, energetických zdrojů a z produkce odpadů, coţ jsou z environmentálního hlediska “zla”. Některé země OECD jiţ prvky ekologické daňové reformy zavedly, jiné je váţně zkoumají. Zastánci a odpůrci důslednější ochrany ţivotního prostředí se obvykle různí v tom, jak hodnotí makroekonomické efekty environmentálních opatření. Uvádí se, ţe především dopady přísných regulačních nástrojů nutně omezují celkovou hospodářskou výkonnost a zejména konkurenceschopnost průmyslu. Jednou z mála prací, které se touto otázkou důkladněji zabývaly, je nedávno zveřejněný dokument hodnotící situaci v USA. Dospívá k závěru, ţe dosavadní regulační opatření neměla na ekonomickou výkonnost amerického průmyslu (ekonomiky) ţádný negativní vliv. Naopak, “ochrana ţivotního prostředí a výhody z hlediska konkurenceschopnosti jdou ruku v ruce”. Jednoznačně pozitivní je také vliv na zaměstnanost: podle uvedené zprávy byla v důsledku opatření na ochranu prostředí sníţena nezaměstnanost v létech 1970-1987 o 0,4 % z celkového objemu nabídky pracovní síly. Podle analýzy nákladů a uţitků byly na boj proti kyselým dešťům (např. odsiřovací zařízení) vynaloţeny 4 mld. USD ročně, přičemţ uţitek z těchto opatření se odhaduje na 2-9 mld. USD ročně. Přitom právě Spojené státy jsou známy přísností a komplikovaností svých opatření, která jsou téměř výhradně typu “nařiď a kontroluj” a jsou pro svou nákladnost a administrativní náročnost terčem kritiky současného (republikánského) Kongresu. Klíčem k rozdvojení trajektorií hospodářského rozvoje a zátěţe ekosféry, tak jak jsme uvedli na příkladu stagnace spotřeby energie a současného růstu HDP ve Velké Británii, jsou moderní environmentálně příznivé neboli “eko-efektivní” technologie. Opět můţeme pouţít příkladu z Velké Británie. Jak jsme konstatovali, v období 1970-1994 celková spotřeba energie prakticky nevzrostla, ačkoliv se HDP zvýšil asi o 60 %. Hnací silou tohoto vývoje byl průmysl, jehoţ výkon - i kdyţ se jeho objem měřený například počtem zaměstnanců či podílem na HDP celkově sníţil - vzrostl o 40 %, zatímco spotřeba energie v průmyslu přibliţně o 40 % klesla. To znamená, ţe energetická náročnost průmyslu (spotřeba energie na jednotkovou hodnotu produkce) klesla na méně neţ polovinu. Méně výrazně se sniţuje materiálová náročnost technologických procesů, které zároveň produkují méně odpadů. Objem odpadů všech typů klesá i s rostoucím podílem recyklovaných materiálů. Pokud se týče klíčových materiálů, v celosvětovém měřítku snad začala v absolutním měřítku klesat spotřeba oceli. 33
Perspektivy jsou v tomto směru optimistické, protoţe soukromý sektor v rostoucí míře povaţuje své chování k ţivotnímu prostředí a přírodním zdrojům za důleţitý ukazatel celkového výkonu a úspěchu. Svědčí o tom mnoho dobrovolných aktivit, jako je zavádění metod čistší produkce, analýzy ţivotního cyklu výrobků nebo systémy environmentálního řízení, upravované novou řadou norem ISO 14000. Nejznámější jsou v tomto smyslu aktivity Světové podnikatelské rady pro trvale udrţitelný rozvoj, která má také svou pobočku v České republice. Technologie můţeme povaţovat za jakési hmotné rozhraní mezi lidskou společností a geobiosférou (nebo ekosférou), to jest přírodními zdroji, přírodním a ţivotním prostředím. Technologické procesy - v nejširším slova smyslu, včetně dopravy, moderního zemědělství a lesnictví i turistického průmyslu - jsou “znečišťovateli”, viníky škod na ţivotním prostředí. Zátěţ prostředí působená technologiemi je evidentní. Moţnosti jejího pronikavého sníţení jsou však nepochybné a dávají naději, ţe právě technický pokrok bude znamenat důleţitou hnací sílu transformace směrem k trvale udrţitelnému rozvoji. E. Weizsäcker se spolupracovníky dokazuje, ţe je snadno dosaţitelné sníţit energetickou a materiálovou náročnost celého současného hospodářství vyspělých zemí nejméně čtyřnásobně, a to při vyuţití současných technologií. V ekonomické sféře je k dispozici řada indikátorů, které podrobně charakterizují ekonomickou situaci země, regionu, obce, podniku či rodiny. Z hlediska trvale udrţitelného rozvoje však mnohé z běţně uţívaných indikátorů jsou více či méně zavádějící (viz kritizovaný HDP) nebo málo významné. Proto se doporučují jiné přístupy s novými indikátory, které by některé stávající měly nahradit a celý systém doplnit nebo pozměnit. Základní metodickou příručkou, podle které pracují statistické úřady naprosté většiny států na světě, je systém národních účtů (System of National Account - SNA), která je dílem statistické kanceláře Spojených národů (UNSTAT). SNA z roku 1993 vyčlenila samostatnou část pro integrované ekologické a ekonomické satelitní účty. Byla vypracována metodologie obsaţená v manuálu o integrovaném ekologickém a ekonomickém účetnictví (SEEA: System of Environmental and Economic Accounting). Tato příručka byla vydána rovněţ česky Centrem pro otázky ţivotního prostředí Univerzity Karlovy v Praze v roce 1995. Příručka pojednává o různých přístupech k účetnictví, o ţivotním prostředí a přírodních zdrojích a poskytuje přehled o tom, jak byly tyto přístupy zařazeny do SEEA. Jsou v ní téţ popsány flexibilní a syntetické podoby, v nichţ lze pouţívat alternativní metody v různých verzích a modifikacích SEEA. Dále jsou popsány různé moţnosti rozčlenění údajů ze systému národních účtů z hlediska problematiky související se ţivotním prostředím tak, aby se nemusely upravovat konvenční koncepce SNA. V této souvislosti se navrhuje podrobný popis účtů o činnostech zaměřených na ochranu ţivotního prostředí a na přírodní statky. Dále je popsán systém účtování o vzájemných vztazích mezi ţivotním prostředím a ekonomikou ve věcném vyjádření odvozeném z koncepcí bilance materiálů a energie a účtů přírodních zdrojů. Tento věcný účtovací systém je úzce propojen s peněţními účty SNA. Další část popisuje koncepce vyvolaných ekologických nákladů. Tyto náklady se zavádějí pro úhradu za ničení a narušování ţivotního prostředí hospodářskou činností. Dále jsou uvedeny moţnosti experimentálního rozšíření SEEA s cílem dosáhnout kompletnějšího popisu vztahů mezi ekologií a ekonomií. Je zde uvedeno rozšířené pojetí koncepce výrobních činností domácností a diskutovány ekologické funkce jako sluţby přírody ekonomice.
34
V příručce jsou také diskutovány otázky týkající se zavádění SEEA na národní úrovni. Je popsán stavebnicový přístup, který umoţní upravit SEEA na konkrétní problémy a statistické moţnosti v různých zemích. Tak je tento systém moţno zavádět postupně v jednotlivých státech, aniţ by bylo nutno okamţitě přikročit k mezinárodní harmonizaci. Jednotlivé státy jsou vlastně vyzvány, aby se prostřednictvím projektů integrovaného účetnictví snaţily co nejdříve získat co nejvíce praktických zkušeností. Účelem příručky není předloţit další přístup k ekologickému účetnictví. Snahou autorů bylo shrnout v mezích moţností různé koncepce a metody, které se pouţívaly v několika posledních letech. Hlavním cílem je provést syntézu různých přístupů zaujímaných k účetnictví v oblasti přírodních zdrojů a ţivotního prostředí. Autoři tedy nemají v úmyslu nahrazovat existující systémy údajů, jako je například účetnictví přírodních zdrojů nebo systém národních účtů, nýbrţ zahrnout jejich prvky v maximálně moţné míře do nově tvořeného kompletního systému údajů.
Box 14: Základní koncepce SEEA Východiska integrovaného systému ekopolitického a ekonomického účetnictví jsou zachyceny v třech následujících tabulkách: Tab. I: Aktiva vzniklá činností člověka a přírodní statky Statky vzniklé
Popis ve fyzikálních jednotkách
Peněžní ocenění
Přírodní statky
činností člověka
Biologické statky
Půda (s ekosystémy)
Podzemní statky
Voda
Vzduch
Ekonomicky vyprodukované
Vyprodukované (ekonomicky)
Ekonomicky uţívaná
Rozvíjené
Ekonomické zásoby
Mimoekonomické
Ve volné přírodě
Neobdělávaná atd.
Nerozvíjené
Jiné vodní plochy
Trţní hodnota
Trţní hodnota
Trţní hodnota (prokázané
Trţní hodnota
Netrţní hodnota
Netrţní hodnota
zásoby)
Netrţní hodnota
Trţní hodnota
Netrţní hodnota
Tabulka II: Ekologické a ekonomické funkce hmotných aktiv Přírodní aktiva Způsob užívání
Aktiva vzniklá činností člověka (včetně historických památek)
Biologická
Půda (včetně ekosystémů)
Podzemní statky
Voda
Vzduch
Kvantitativní (tok statků, vyčerpání zásob)
Ekonomicky vyprodukované statky: input do další produkce, spotřeba domácností
Potrava pro lidi a zvířata; suroviny na výrobu oděvů, výrobky ze dřeva atd.
Toky ţivin
Suroviny na ekonomickou produkci a energetické zdroje
K pití, k chlazení, voda pro provoz v továrnách a závodech, zavlaţování
Fyziologické účely (ţivot lidí, zvířat a rostlin)
Kvalitativní (tok služeb, zhoršování
Budovy, stroje, zařízení atd.: výrobní
Ovocnářství (například vinice a sady) Chov
Plochy pro budovy, komunikace atd.
Rekreace
Smyslová percepce (sluch, čich, zrak)
35
fixních aktiv)
prostředky Historické památky: estetické vyuţití
skotu Výroba Estetické vyuţití
Rozklad reziduí
Kvalitativní (služby k likvidaci odpadu, tok reziduí, zhoršení ekol.ch médií)
Zemědělství, lesnictví. Rekreace
Plavba
Estetické vyuţití. Přirozené prostředí pro rostliny a zvířata
Přirozené prostředí pro rostliny a zvířata Vodní energetika
Půda na skládku a k absorbování reziduí
Štoly pro ukládání jaderného odpadu
Skládky a absorbování reziduí
Vítr, horko: energetický zdroj
Skládky a absorbování reziduí Záření Přenos hluku
Tabulka III: Oceňování a užívání hmotných statků Užívání přírodních statků Typ ocenění
Užívání statků vzniklých činností člověka
Biologické
Půda (včetně ekosystémů)
Podzemní statky
Voda
Trh
Trţní ceny (úbytek zásob)
Trţní ceny (vyprodukovaná biota)
Trţní ceny
Trţní ocenění (čisté výnosy
Trţní ceny (přímé uţití vody)
z těţby)
Trţní ocenění čistých výnosů (oddělení vody)
Reprodukční náklady (uţívání fixních aktiv) Přímé mimotržní
Nepřímé mimotržní
Uţivatelské a neuţivatelské hodnoty historických památek
Trţní ocenění čistých výnosů (biota ve volné přírodě) Existenční hodnoty zvířat a rostlin
Estetická a rekreační hodnota krajiny Existenční hodnota ekosystémů
Náklady na vyrovnání vyčerpanosti přírody a jejího opětného rozvoje
Náklady na prevenci znehodnocení půdy v důsledku znečištění; uţívání k zemědělským nebo rekreačním účelům
Náklady a získávání alternativních důchodových zdrojů
Vzduch
Hodnota sníţené kvality vody (ochota platit) Existenční hodnoty vodních ekosystémů
Hodnota sníţené kvality ovzduší (ochota platit)
Náklady na vyrovnání průměrných zásob vody Náklady na prevenci zhoršení kvality vody v důsledku znečištění
Skutečné náklady na škody způsobené zhoršenou kvalitou ovzduší; náklady na prevenci zhoršení kvality ovzduší v důsledku znečištění
Tím, ţe byla příručka přeloţena do češtiny, byl poloţen základ pro to, aby se postupně mohlo integrované environmentální a ekologické účetnictví zavádět také v České republice. Jedním z výsledků tohoto systému by měl být alternativní indikátor, tak zvaný zelený hrubý domácí produkt, který by měl zohledňovat přírodní zdroje a faktory ţivotního prostředí a zejména znehodnocení přírodních zdrojů, například v důsledku jejich těţby. Podle uvedené metodiky byly jiţ zpracovány studie pro některé země, v nichţ tímto způsobem získané údaje o “zeleném HDP” se od “normálního” HDP liší o několik procent - maximálně o něco více 36
neţ 10 % pro ty země, kde jsou přírodní zdroje vyuţívány ve velkém měřítku nebo aţ drancovány. Uvedený postup je ze strany ochránců ţivotního prostředí kritizován v tom smyslu, ţe podceňuje skutečné nebezpečí, které můţe ţivotnímu prostředí hrozit. I v extrémních případech totiţ znamená jenom malou korekci současných ekonomických indikátorů. Ekologové však upozorňují na to, ţe v mnoha případech by bylo potřeba současný ekonomický systém v řadě států zcela zásadně změnit, jinak můţe hrozit velmi váţné a trvalé poškození celého ekosystému. Takovéto váţné nebezpečí nemůţe finančně vyjádřený indikátor pravděpodobně v ţádném případě reflektovat. Z těchto důvodů se navrhuje, aby v kaţdém případě nebyly pominuty indikátory zaloţené na fyzických datech. Klíčovým prvkem celého systému SEEA je propojení ekologických a ekonomických přístupů, pro které je kritickým krokem oceňování přírodních zdrojů a dalších fenoménů ve finančních jednotkách. Tato operace má několik úskalí. Především metody oceňování nejsou ideální, jsou jen nedokonalou náhraţkou jedině skutečně objektivní metody, kterou je fungování trhu. Avšak i kdyby se podařilo přírodní zdroje a jiné jevy skutečně “správně” ocenit, neřeší se základní problém, který bývá formulován jako rozdíl mezi “slabou” a “silnou” udrţitelností (weak and strong sustainability). Kritérium slabé udrţitelnosti poţaduje, aby základna přírodních zdrojů byla zachována jako celek. Jinými slovy, přírodní kapitál se nesmí v celkovém úhrnu sniţovat. To ovšem předpokládá nahraditelnost jednoho druhu zdroje jiným, coţ je v mnoha případech z ekologických důvodů nepřijatelné. Podmínka silné udrţitelnosti proto poţaduje, aby zůstaly nezávisle na sobě zachovány všechny - nebo alespoň kritické - přírodní zdroje. Tuto podmínku nelze splnit na základě údajů v peněţních jednotkách, které nemohou postihnout jedinečnou důleţitost jistých kritických přírodních zdrojů nebo jiných ekologicky významných jevů. V ekonomické sféře trvale udrţitelného rozvoje má důleţitou úlohu Světová banka. Velmi zajímavá práce se týká analýzy skutečného bohatství národů. Ekonomové Světové banky především zdůrazňují, ţe je nutno zaměřit se nejen na finanční toky, které jsou zachyceny v současném nejvíce pouţívaném indikátoru, hrubém domácím produktu. Navrhují, aby se srovnávaly také zásoby. Indikátor zvaný bohatství národů by měl mít přímý vztah ke strategii trvale udrţitelného rozvoje, a proto byly jeho jednotlivé komponenty zvoleny z tohoto hlediska. Sestává ze čtyř částí:
vyrobený kapitál, přírodní kapitál, lidský kapitál, společenský kapitál.
Vyrobený kapitál je jedinou kategorií, která je obvykle brána do úvahy v národním účetnictví a v ekonomických rozvahách. Přírodní kapitál je v zásadě definován úhrnem přírodních zdrojů, jako je půda, ovzduší, lesy, vody, biologická rozmanitost a podobně, které zajišťují přírodní statky a sluţby. Ty mohou mít charakter obnovitelný nebo neobnovitelný a mohou být předmětem trhu nebo nikoliv. Z hlediska trvalé udrţitelnosti jde o zachování veškerých přírodních aktiv nebo alespoň o jejich ochranu před znehodnocením a vyčerpáním nad únosnou míru.
37
Lidský kapitál je postupně uznáván jako základní součást celkového národního bohatství. Jde především o zhodnocení lidského zdraví, vzdělání, výţivy a podobných skutečností. Podle odborníků ze Světové banky se ukazuje, ţe právě lidský kapitál je rozhodující sloţkou celkového bohatství národů. Klíčovou sloţkou je přitom vzdělání. Celkově se lidský kapitál v rozvinutých státech podílí mezi 50-60 % na celkovém bohatství národů, v rozvojových zemích je tomu poněkud méně, ovšem přesto v průměru více neţ 50 %. Výjimku tvoří země, které svoje bohatství odvozují z exportu přírodních zdrojů, kde se lidské zdroje podílejí jenom mezi 30-40 % na celkovém bohatství. Velmi zajímavé je oddělení společenského kapitálu od kapitálu lidského. Jeho vyjádření je pokusem o kvantitativní zhodnocení společenských institucí, které pomáhají moderní demokratické společnosti dobře fungovat. Za klíčovou součást je označena “společenská soudrţnost” (social cohesion) závislá na intenzitě horizontálních vazeb ve společnosti. Jsou dány především fungujícími obcemi a hustou sítí občanských sdruţení a organizací. Zatím ovšem není k dispozici ţádná metoda jak tento typ kapitálu kvantifikovat a určit jeho monetární hodnotu. Světová banka uvádí velmi předběţný seznam 180 států světa seřazených podle jejich celkového bohatství. Nejchudší je Etiopie, kde “bohatství” jednoho člověka je vyjádřeno hodnotou 1 400 dolarů. Následuje Nepál, Burundi, Malawi a Uganda. Nejbohatším státem je naopak Austrálie s 835 000 dolary na obyvatele následována Kanadou, Lucemburkem, Švýcarskem, Japonskem, Švédskem a Islandem s 486 000 dolary na obyvatele. Pak jsou uvedeny státy arabské, které jsou bohaté zejména svou ropou. Z evropských států jsou dále na předních místech Dánsko, Norsko a Francie. Spojené státy jsou aţ dvanácté. Česká republika je na 75. místě, to znamená jenom mírně nad průměrem s bohatstvím 50 000 dolarů na obyvatele.
5. Ekosféra Termín trvale udrţitelný rozvoj obsahuje dva základní pojmy: rozvoj a trvalou udrţitelnost. “Rozvoj” znamená změnu v čase, při níţ se daný subjekt mění k lepšímu. Některé parametry mohou růst, jiné se mohou zmenšovat, celkový vývoj probíhá směrem k dokonalejšímu, plnějšímu, zralejšímu stavu. “Trvalá udrţitelnost” poukazuje na dlouhodobý charakter nějaké aktivity, na moţnost jejího pokračování do neomezené budoucnosti. Mluvíme o celkovém rozvoji hospodářském a společenském a jeho trvalou udrţitelnost zkoumáme z různých hledisek, zejména z hlediska únosnosti v důsledku lidských činností pro ekologické systémy planety Země. Klíčový význam má pojem únosné kapacity. Tento termín je běţně pouţíván v biologických oborech a označuje maximální moţnou populaci daného druhu, například jelenů nebo rysů, kteří se mohou uţivit na daném území v přirozených podmínkách. Únosnou kapacitu lze vyjádřit kvantitativně; na základě analýzy přírodních podmínek, které zajišťují pro daný druh potravu, lze vypočítat kolik se v daném území můţe nanejvýš uţivit jelenů či rysů. Podobně můţeme hovořit o únosné kapacitě ať uţ určitého regionu, nebo celé planety pro lidskou populaci. V tomto případě ovšem nejsme schopni velikost únosné kapacity kvantifikovat. Lidé nejsou biologickým druhem, který by měl stále stejné nároky, ţivil se určitým definovaným druhem potravy a jiţ nic dalšího nepotřeboval. Lidé mají různé materiální nároky, které se v čase mění a které jsou různé v různých zemích. Tyto materiální nároky 38
však uspokojují nejen na základě nabídky přírodních zdrojů, ale především pomocí svých technologií. Technologie jsou závislé na lidském umu a vynalézavosti, a protoţe si nedovedeme představit, ţe by existovaly nějaké meze pro lidský um a vynalézavost, mohli bychom dospět k závěru, ţe technickým rozvojem lze zvyšovat únosnou kapacitu planety prakticky do nekonečna. Někteří optimističtí autoři skutečně k takovému závěru docházejí. Přesná kvantifikace velikosti únosné kapacity však není důleţitá. Důleţité je samo pojetí, ţe přírodní systémy, které představují přírodní zdroje vyuţívané lidskou společností, jsou principiálně omezené, mají jenom určitou kapacitu, které právě říkáme kapacita únosná. Je moţná daleko větší, neţ si dokáţeme představit, je moţné, ţe dokáţeme své materiální nároky uspokojovat tak, aby na Zemi mohlo ţít důstojným způsobem daleko více lidí, neţ si dnes dovedeme představit. Přesto však je zřejmé, ţe jakési meze existují a ţe musíme dbát na to, aby se nepřekračovaly. Překročení únosné kapacity totiţ znamená, ţe přírodní zdroje jsou postupně degradovány a nutně musí dojít k váţným poruchám. Trvale udrţitelný rozvoj má zajistit, aby se únosná kapacita přírodních systémů nepřekročila a aby k takovým váţným poruchám nedocházelo. Planetární ekosféra poskytuje lidské společnosti řadu specifických a vzájemně nezaměnitelných sluţeb a statků:
odstínění kosmických vlivů, stálé klima, čistý vzduch, stabilitu geofyzikálních podmínek, recyklaci minerálních ţivin a detoxikaci nebezpečných sloučenin prostřednictvím biogeochemických cyklů, zdroje vody a sluţby spojené s hydrologickým cyklem, jako je tok řek, sluţby a statky spojené s biologickou rozmanitostí, stabilizované mikrobiologické prostředí, zdroje energie, úrodnost půdy, prostor na zemském povrchu, nad ním a pod ním.
Některé z těchto sluţeb a statků jsou přímými vstupy do ekonomického procesu, jako nerostné suroviny a další zdroje materiálů a energie. Dále jde o uţitky “funkčního” typu: vodní sráţky, přijatelné fluktuace teploty atd. Mluvíme o aktuálním vyuţití, avšak můţeme uvaţovat také o vyuţití v budoucnosti, například zachování biologické rozmanitosti téměř jistě přinese nové léky, materiály, zdroje energie. Příroda má pro člověka hodnotu také v tom, ţe je příjemným prostředím pro rekreaci, lidé oceňují její estetickou hodnotu, je zdrojem inspirace. Uvedené přístupy vycházejí z antropocentrického postoje, opakovaně zdůrazňovaného snad ve všech oficiálních dokumentech týkajících se environmentálních otázek a problematiky trvale udrţitelného rozvoje. Nikdy se neopomene uvést, ţe hlavním cílem ochrany biodiverzity, klimatu, atd. atd. je “benefit of mankind” (přínos pro lidstvo). Příroda má však také svou vnitřní hodnotu, nezávislou na jakémkoliv aktuálním nebo potenciálním lidském vyuţití. Na uznání této hodnoty se v poslední době (zatím výjimečně) shodlo i mezinárodní společenství, jak dosvědčuje globální Úmluva o biologické rozmanitosti. Její preambule začíná slovy: “Smluvní strany, vědomy si vnitřní hodnoty 39
biologické rozmanitosti,...” Vnitřní hodnotu přírody však zdůrazňuje celá řada vlivných filosofických a náboţenských názorů a je jednou z ústředních idejí myšlenkového směru zvaného hlubinná ekologie (deep ecology). Cílem ochrany jednotlivých prvků ekosféry je zachovat jejich stav na příznivé úrovni, ať uţ toto úsilí zdůvodňujeme jejich vnitřní hodnotou, nebo uţitečností pro lidskou společnost. Je však velmi obtíţné určit, co to znamená “příznivá” úroveň. Zřejmě to neznamená nulové poškození, nýbrţ negativní změny do určité přijatelné míry. Ekonomický přístup, který ţádá uchování přírodního kapitálu, není dobře schopen rozlišit podstatné a nepodstatné prvky tohoto kapitálu a meze jejich vzájemné substituce. Pokud se totiţ určí monetární hodnota přírodního kapitálu, vzniká dojem substituce neomezené, coţ evidentně není moţné. Jistě lze s většími či menšími potíţemi nahradit jeden typ fosilního paliva jiným, lze jím dokonce nahradit do jisté míry i vodu a jiné zdroje, jak ukazují ropné státy, které za peníze za ropu a pomocí její energie mohou tyto zdroje získat, například odsolovat mořskou vodu. Pokud však emise oxidu uhličitého, které při tom nevyhnutelně vznikají, poškodí klimatický systém planety a stoupající mořská hladina zatopí mimo jiné celý Kuvajt, ţádné mnoţství peněz jeho obyvatelům příliš nepomůţe. V rámci Ţenevské úmluvy o znečištění ovzduší přecházející hranice států, která byla uzavřena v rámci Evropské hospodářské komise v roce 1979, byla vytvořena řada vědeckých programů s cílem poskytnout informační základnu pro další prohloubení a uplatnění úmluvy. Jedním z velmi úspěšných programů je mapování kritických zátěţí v Evropě. Na základě těchto informací byl mimo jiné uzavřen v roce 1993 další protokol o redukci emisí sloučenin síry. Koordinační centrum pro efekty se sídlem v holandském Ústavu pro zdraví a ţivotní prostředí v Bilthovenu (RIVM) vydává pravidelně zprávy, ve kterých jsou uvedeny mapy kritických zátěţí. V roce 1995 byly předloţeny mapy kritických zátěţí pro kyselou atmosférickou depozici a eutrofizaci. Výpočty jsou zaloţeny na velikosti přestupu jednotlivých sloučenin síry a dusíku z atmosféry na zemský povrch. Uvaţuje se řada sloučenin ať uţ ve formě plynné, nebo rozpuštěné ve sráţkové vodě, jako jsou sírany, dusičnany, sloučeniny amonné a další sloučeniny dusíku a síry. Tyto látky přestupují různou rychlostí z atmosféry na zemský povrch. Zde působí na půdu, vodu a ţivé organismy, především na vegetaci. Na základě geochemických vlastností půd a podloţních hornin jsou pak vypočítány velikosti kritických zátěţí kyselou atmosférickou depozicí nebo eutrofizujícími sloučeninami. Na základě toho jsou pak odvozeny poţadavky na redukci atmosférické depozice a závazné kritické limity. Z toho pak lze odvodit poţadavky na redukci emisí škodlivých látek do atmosféry. Pro výpočet kritických limitů se vyuţívá nejen údajů o kritických zátěţích na základě geochemického zhodnocení půd, avšak také zdravotních limitů Světové zdravotnické organizace. Pro připravované protokoly, které by měly v Evropě omezit emise těţkých kovů a persistentních organických látek, jsou rovněţ zpracovávány údaje o kritických zátěţích. Teprve v začátcích jsou práce, které se týkají expozice troposférického ozonu. Kritická zátěţ (critical load) vyjadřuje nejvyšší přípustnou míru zátěţe v důsledku lidské činnosti. Je ovšem nutno přiznat, ţe ani v tomto poměrně jednoduchém případě není koncepce kritických zátěţí jednoznačně přijímána, protoţe změny půdy - velmi sloţitého systému s biotickými a abiotickými sloţkami - jsou do určité míry hypotetické. Většina kritérií pro 40
přípustnou zátěţ je odvozena z výzkumu vztahů faktorů prostředí a poškození zdraví nebo majetku. Jen výjimečně však máme k dispozici takové údaje, aby úroveň kritické zátěţe mohla být stanovena na základě skutečně objektivních poznatků. Přesto nelze říci, ţe by různé normy, limity, cílové zátěţe a podobně byly stanoveny libovolně. Vţdycky se vychází z nejlepších dostupných znalostí, na jejichţ základě se dá s jistou pravděpodobností stanovit míra rizika. Metody hodnocení rizik jsou relativně dobře propracovány a poskytují výsledky, jejichţ míru nejistoty lze stanovit a uvést. To platí zejména pro opatření na ochranu zdraví a majetku. Pokud jde o ochranu biologické diverzity, přírodních ekosystémů nebo různých faktorů globálních biosférických systémů, jako je klimatický systém nebo ozonová vrstva ve stratosféře, je dobrým vodítkem původní lidskou činností neovlivněný stav, jenţ je většinou moţno dosti spolehlivě rekonstruovat. K němu lze změny vztahovat a s větší či menší mírou jistoty určit nejvýše přípustnou odchylku. Při stanovení jednotlivých opatření je klíčovou zásadou princip předběţné opatrnosti (precautionary principle), zakotvený v řadě mezinárodně schválených dokumentů, například Deklarace z Ria (článek 15). Vzhledem k nesmírné sloţitosti biosférických systémů, jejichţ vlastní komplikovanost je násobena globálním rozsahem lidského působení, nejsou obvykle k dispozici přesnější předpovědi budoucího vývoje a posouzení moţných důsledků na základě úplného vědeckého poznání. Stále častěji jsou výsledkem výzkumu spíše jen scénáře moţného vývoje za určitých předpokladů, pravděpodobnosti, více či méně určitě stanovené moţnosti. Proto se princip předběţné opatrnosti stále častěji uplatňuje. V souvislosti se vstupem České republiky do mezinárodní Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nabývají na významu metodiky této instituce uţívané v oblasti zpracování informací o ţivotním prostředí. OECD jako první navrhla základní a dnes jiţ všeobecně pouţívaný model vliv - stav - odezva pro členění indikátorů. Jedním ze základních dokumentů OECD k dané problematice je Kmenový soubor indikátorů pro zprávy o stavu prostředí (Core Set of Indicators for Environmental Performance Reviews) z roku 1991. Tento dokument vznikl na základě potřeby OECD vytvořit podmínky pro vznik zpráv o ţivotním prostředí členských států podle metodiky umoţňující vzájemné srovnání, sladění přístupů k ochraně prostředí a hodnocení účinnosti přijatých opatření. Základní soubor indikátorů OECD řadí indikátory podle jednotlivých okruhů problémů, např. porušení ozonové vrstvy, acidifikace, toxická kontaminace apod. (viz box 15).
Box 15: Kmenový soubor indikátorů OECD (Core Set of Indicators for Environmental Performance Reviews) Hlavní oddíly: 1. Klimatické změny 2. Ubývání stratosférického ozonu 3. Eutrofizace 4. Okyselování
41
5. Toxická kontaminace 6. Kvalita městského prostředí 7+8. Biodiverzita a krajina 9. Odpad 10. Vodní zdroje 11. Lesy 12. Ryby 13. Degradace půdy 14. Obecné indikátory Přehled indikátorŧ je vypracován v rozlišení na tři hlavní skupiny podle koncepce: VLIV - Vlivy a tlaky na prostředí STAV - Stav a podmínky prostředí ODEZVA - Sociální odezva * Významnost - prioritní indikátory jsou označeny hvězdičkou V přehledu je téţ uváděna měřitelnost z časového hlediska: S - krátkodobé (přímo měřitelné) M - střednědobé (vyţadují empirické zpracování) L - dlouhodobé (náročnější vývoj a zpracování dat)
1. KLIMATICKÉ ZMĚNY VLIV
STAV
ODEZVA
Index emisí “skleníkových” plynů (GHG)
S/M
Emise CO2
S
Emise CH4
S/M
Zdánlivá spotřeba CFC 11 a 12, halonů
S/M
Emise N2O
M
*
Atmosférická koncentrace “skleníkových” plynů
S
*
Celková průměrná teplota
S
*
Energetická účinnost
M/L
*
42
Energetická intenzita
S
Implicitní a explicitní energetická daň /CO2
M/L
Výdaje na energetickou účinnost, alternativní zdroje, výzkum klimatických změn
M
pozn.: GHG - Greenhouse gases, CFC - Chlorofluorocarbons, zdánlivá spotřeba = spotřeba + import - export
2. UBÝVÁNÍ STRATOSFÉRICKÉHO OZONU VLIV
STAV
ODEZVA
Index zdánlivé spotřeby látek ničících ozonovou vrstvu
M
Zdánlivá spotřeba halogenovaných uhlovodíků (CFC)
S
Zdánlivá spotřeba halonů
M
*
Atmosférická koncentrace látek poškozujících ozonovou vrstvu
M
*
UV-B záření v přízemní vrstvě
M
Atmosférická koncentrace CFC
S
Hladiny stratosférického ozonu nad vybranými oblastmi
S/M
Podíl opětovného vyuţití CFC
M
Výdaje na technologie opětovaného vyuţití CFC a jejich náhrady
L
Příspěvek země do fondu vztaţeného k Montrealskému protokolu
M
Emise dusíku a fosforu do vod a do půdy
L
Zdánlivá spotřeba hnojiv (vyjádřeno v N, P)
S
Vypouštění odpadních vod
M
Intenzita chovu hospodářských zvířat
S/M
*
*
3. EUTROFIZACE VLIV
STAV
ODEZVA
*
*
*
BSK/rozp. kyslík, koncentrace N a P ve: - vnitrozemských vodách
S/M
- mořských vodách
M/L
Procento populace připojené na kanalizaci s biologickým a/nebo chemickým čištěním
M/L
Procento populace připojené na ČOV
S
43
Uţivatelské poplatky za zpracování odpadních vod
M
Podíl trhu s bezfosfátovými detergenty
S/M
Index emisí okyselujících látek
M/L
Emise SO2, NOx
S
Emise amoniaku
M
Překročení kritické zátěţe ve vodě a půdě
S/M
Koncentrace kyselých sedimentů (pH, SO4, NO3)
S
Celková depozice okyselujících látek
M
*
Procento vozidel vybavených katalyzátory
S/M
*
Kapacita zařízení na sniţování emisí SOX a NOX ze stacionárních zdrojů
M/L
Výdaje na sniţování znečišťování ovzduší
S
4. OKYSELOVÁNÍ VLIV
STAV
ODEZVA
*
*
5. TOXICKÁ KONTAMINACE VLIV
STAV
ODEZVA
*
Emise těţkých kovů
M/L
*
Emise organických látek
L
Spotřeba Pb, Hg, Cd, Ni
S/M
Zdánlivá spotřeba pesticidů
S/M
Produkce nebezpečného odpadu
S/M
Koncentrace těţkých kovů a organických látek v prostředí a ţivých organismech
L
Koncentrace Pb, Cd, Cr, Cu v řekách
S/M
Změny obsahu toxických látek v produktech a ve výrobních procesech
L
Rehabilitované plochy jako procento kontaminovaných ploch
L/M
Podíl trhu s bezolovnatým benzinem (na celkovém trhu s pohonnými hmotami)
S
*
*
6. KVALITA MĚSTSKÉHO PROSTŘEDÍ
44
VLIV
STAV
Městské emise SOx, NOx, VOC do ovzduší
M
Hustota dopravy
S/M
Stupeň urbanizace
S/M
*
Expozice obyvatel znečištěnému ovzduší
M
*
Expozice obyvatel hluku
S
*
Kvalita vody ve venkovním městském prostředí
M
Koncentrace škodlivin v ovzduší
S
Podíl městské zeleně z celkové plochy
M/L
Regulace emisí a hlučnosti pro nová vozidla
M
Výdaje na zpracování vody a sniţování hluku
S/M
*
ODEZVA
7+8. BIODIVERZITA A KRAJINA VLIV
*
Změna přírodního prostředí
L
Změny uţívání půdy
S
Uvedení nových genetických materiálů a druhů
L
STAV
*
Ohroţené a vyhynulé druhy jako podíl z celkově známých
S
ODEZVA
*
Chráněná území jako procento celkového území
S
Chráněná území jako procento území ekosystémů
L
Chráněné druhy jako podíl ohroţených druhů
M/L
9. ODPAD VLIV
*
- komunálního
S
- průmyslového
S
- jaderného
S
- nebezpečného
S/M
Není použitelné
STAV ODEZVA
Produkce odpadu
*
Snahy o minimalizaci odpadu
L
Poplatky za likvidaci odpadu
M
Výdaje na sběr a zacházení s odpadem
S
45
Míra recyklace a opětovného vyuţití odpadu
S
Intenzita vyuţívání vodních zdrojů
S
Podíl vypouštění odpadních vod do řek
M/L
10. VODNÍ ZDROJE VLIV
*
STAV
*
Frekvence, trvání a rozsah nedostatku vody
M
ODEZVA
*
Ceny vody a poplatky uţivatelů za úpravu odpadní vody jako podíl z ceny
M
VLIV
*
Krátkodobý výtěţek / aktuální těţba
S/M
STAV
*
Plocha / objem a distribuce lesů
S
Podíl napadených a poškozených lesů z celkové rozlohy
M/L
Procento vytěţené a regenerované nebo zalesněné plochy
M/L
Procento chráněných lesů z celkové plochy
M
11. LESY
ODEZVA
12. RYBY VLIV*
Úlovky S ryb
STAV
*
ODEZVA
Velikost třecích líhní
M
Zarybněná území
M/L
Počet líhní regulovaných kvótami
M
Výdaje na monitorování zásob ryb
M/L
13. DEGRADACE PŮDY (EROZE A DESERTIFIKACE) VLIV
*
Riziko degradace, potenciální a aktuální uţití půdy v zemědělství
L
Změny v uţívání půdy
S
STAV
*
Stupeň ztrát vrchní půdy
M
ODEZVA
*
Rehabilitované plochy
M/L
46
14. OBECNÉ INDIKÁTORY (NEPŘIŘAZENY KE SPECIFICKÝM PROBLÉMŮM) VLIV
ODEZVA
*
Přírůstek a hustota obyvatelstva
S
*
Růst HDP
S
*
Průmyslová produkce
S
*
Zásoby energie
S
*
Struktura zásob energie
S
*
Objem silniční dopravy
S
*
Zásoba silničních vozidel
S
*
Zemědělská produkce
S
*
Výdaje na ţivotní prostředí
M
*
Veřejné mínění
S
Výdaje na kontrolu a sniţování znečišťování
S
Pokračující redukce biologické rozmanitosti patří mezi vůbec nejváţnější ohroţení globálního ţivotního prostředí. Současné úsilí ve vývoji indikátorů se zaměřuje na postiţení hnacích sil tohoto nepříznivého procesu. Ukazuje se, ţe pravděpodobně nejdůleţitější přímou příčinou, kterou by bylo moţno zachytit kvantitativně, je změna vzorců vyuţití půd a ploch. Zcela jasně dochází k neustálému omezování přirozených nebo polopřirozených ekosystémů a s tím i k redukci ţivočišných a rostlinných druhů, ztrátě genetické diverzity a k ochuzování ekosystémů. Práce, týkající se této problematiky mají stále do značné míry výzkumný charakter, na celém světě jsou v plném proudu. Naproti tomu indikátory stavu biologické rozmanitosti jsou poměrně dobře propracovány. Jeden z důleţitých příspěvků představuje v této oblasti společná práce IUCN a WRI z roku 1993. Je v ní navrţeno 22 indikátorů ochrany biodiverzity (viz box 16).
Box 16: Indikátory biodiverzity podle WRI a IUCN Divoké a volně rostoucí druhy a genetická diverzita
bohatství druhŧ (počet, počet na jednotku plochy, počet na daný typ biotopu), druhy ohroţené vyhynutím, druhy ohroţené vymizením v místním, regionálním nebo národním měřítku (počet nebo procenta) endemické druhy (počty nebo procenta), endemické druhy ohroţené vyhynutím (počty nebo procenta), druhový index rizika (je podán návod na jeho výpočet),
47
druhy se stabilní nebo rostoucí populací (počet nebo procenta), druhy s klesající populací (počet nebo procenta), ohroţené druhy v chráněných územích (počet nebo procenta), endemické druhy v chráněných územích (počet nebo procenta), ohroţené druhy ve sbírkách ex-situ (zařízení typu zoologických a botanických zahrad, genetických bank) (počet nebo procenta), ohroţené druhy s ţivotnými ex-situ populacemi (počet nebo procenta), druhy vyuţívané místními obyvateli (počet nebo procenta).
Diverzita na úrovni společenství
procento plochy, kde převládají volně rostoucí nedomestikované druhy, rychlost změny od dominance volně rostoucích druhŧ k domestikovaným druhŧm, procento území ovládaných nedomestikovanými druhy ve větších územích (jednotky větší neţ 1000 km 2), procento území s přísně ochranným reţimem.
Diverzita domestikovaných druhů
mnoţství kulturních rostlin a domácích zvířat uchovávaných v zařízeních typu ex-situ (počet nebo procenta), kulturní rostliny regenerované v posledním desetiletí (procenta), kulturní rostliny a domácí zvířata pěstovaná a chovaná jako procento z celkového počtu před 30 lety, variety kulturních rostlin a domácích zvířat pěstovaných a chovaných jako procento z počtu před 30 lety, koeficient příbuznosti kulturních rostlin (podán návod na výpočet).
Na semináři SCOPE ve Wuppertalu předloţil S. Bringezu z wuppertalského Ústavu pro klima, energii a ţivotní prostředí návrh na nový indikátor “Celkový materiálový vstup” (Total material input) národního hospodářství, který by pomohl posoudit zátěţ prostředí. Navrhují vypracovat integrované ekonomické a environmentální účetnictví, které by zachytilo environmentální vlivy v souvislosti s ekonomickými aktivitami. V této souvislosti povaţují za nejlepší vypočítat index, kterému říkají celkový materiálový vstup. Je to tok látek získávaných jak z neobnovitelných, tak z obnovitelných zdrojů, které jsou zapotřebí pro veškerou hospodářskou činnost. Jsou započítány i další látkové toky, jako je například eroze a atmosférická depozice. Berou se rovněţ v úvahu výstupy, a to jak ve formě výrobků, tak i různých odpadů, exportu materiálů i jeho přemísťování například při zemních pracích. Autoři spočítali celkové materiálové toky v národním hospodářství pro Německo v roce 1991. Zjistili, ţe co do objemu je nejdůleţitější voda, coţ jistě není překvapením. Lidská společnost spotřebuje obrovské mnoţství vody pro veškerou svou činnost. Suroviny z neobnovitelných zdrojů se podílejí na materiálových tocích asi padesátinásobně ve srovnání se vstupem ze zdrojů obnovitelných (biotické produkty). Obrovská část abiotického materiálu, který vstupuje do ekonomiky, zůstává nevyuţita, jako například nadloţí při povrchové těţbě uhlí. Naproti tomu vstup biotických materiálů je spojen s tak vysokou erozí půdy, ţe mnoţství erodované půdy převyšuje hmotnost pouţívaných surovin. Na straně výstupů je zajímavé, ţe emise oxidu uhličitého do ovzduší dosahují jedné miliardy tun, coţ je více neţ třetina z celkového mnoţství odpadů a znamená to zhruba 13 tun na jednoho obyvatele. Jestliţe se spočítá bilance vstupů a výstupů (mimo vodu), zjistí se, ţe přebývá asi 1 miliarda tun na straně vstupů. Je to asi 20 % z celkových vstupů a většina z této hodnoty znamená zvětšení objemu infrastruktury budov a podobně.
48
B. Moldan přednesl na uvedeném semináři SCOPE návrh na soubor indikátorů, který by měl postihnout celkové environmentální nároky lidských aktivit. Návrh byl předloţen ve formě matrice, která je v boxu 17.
Box 17: Dopady lidských činností na ekosystém Jednotky: ekvivalenty jednotek energie, hmotnosti a plochy (joule, gram, m 2) Energie
Hmotnost
Plocha
[jouly]
[gramy]
[m2]
Vstupy
Kvantita v několika kategoriích na základě “koeficientů kvality”
Kvantita v několika kategoriích na základě “koeficientů kvality”
Kvantita v několika kategoriích na základě “koeficientů kvality”
Výstupy
Kvantita v několika kategoriích na základě “koeficientů kvality”
Kvantita v několika kategoriích na základě “koeficientů kvality”
Nepřichází v úvahu
Vstupy a výstupy se vztahují ke kterékoliv lidské aktivitě. Vstupy znamenají poţadavky na zdroje, tedy spotřebované materiály a energie v různých formách. Výstupy implikují nároky na propady, to znamená na absorpční kapacitu přírodních systémů. Zde budou zachyceny veškeré typy odpadů a emisí včetně odpadní energie (hluk, vibrace, odpadní teplo, radiace). Co se týče prostoru, jde o podchycení poţadavků na plochy na zemském povrchu, případně nad ním nebo pod ním. Indikátory by měly zachytit kvantitu i kvalitu. Kvantita je dána objemem nebo hmotností, případně mnoţstvím energie. Avšak jednotky nejsou gramy, jouly nebo metry čtverečné, nýbrţ jejich ekvivalenty, protoţe jsou násobeny kvalitativním indexem, to znamená faktorem, který můţe dosahovat hodnot v zásadě mezi nulou a nekonečnem. U vstupů je nejdůleţitějším vodítkem pro stanovení kvalitativního koeficientu vzácnost daného zdroje. Měly by být zahrnuty i další aspekty, jako je “uţitečnost” (například elektřina je “uţitečnější” neţ teplo, i kdyţ jde o stejné mnoţství energie). U výstupů je základním kritériem riziko pro lidské zdraví, pro lidský majetek a pro ekosystémy. Jak pro vstupy, tak i pro výstupy je třeba vzít do úvahy přírodní a kulturní diverzitu jednotlivých států a území, případně lokalit. To znamená, ţe rozdíly v místních podmínkách, které jsou tak důleţité pro ekologické dopady, mohou být vyjádřeny prostřednictvím různých hodnot kvalitativních indexů. Ty pak mohou zahrnout i další aspekty, jako jsou různé časové horizonty, různé rychlosti jednotlivých procesů, jejich vratný nebo nevratný charakter a podobně. Hodnoty koeficientů by měly být stanoveny podobným způsobem, jako se stanovují různé environmentální standardy a limity. To znamená, ţe je to vţdycky kombinace vědeckých podkladů a “politického rozhodnutí”, tedy rozhodnutí na základě celé řady skutečností společenského charakteru. Indikátory zátěţe geobiosféry představují pokus o kvantitativní výraz toho, co by se dalo nazvat “environmentálním kritériem” pro hodnocení lidských rozhodnutí a chování. Jestliţe 49
se o čemkoliv rozhodujeme, plánujeme jakoukoliv činnost nebo chceme jakoukoliv činnost hodnotit, jsme vedeni několika základními kritérii, jako je kritérium morální, ekonomické, estetické a podobně. Naše činnost většinou nemá například výraznou etickou závaţnost, avšak automaticky vţdycky uvaţujeme o morálním kritériu. Jestliţe intuitivně cítíme, ţe by mohlo mít nějakou váhu, podrobněji se nad touto věcí zamyslíme. Stejně tak hodnotíme své činnosti - nebo činnosti jiných lidí z hlediska ekonomického, to znamená ptáme se, zda přinášejí ekonomický uţitek. Podobně aplikujeme další kritéria, ptáme se po sociální přijatelnosti nějakých akcí, zda nejsou nebezpečné atd. atd. Stejným způsobem bychom měli aplikovat environmentální kritérium - to znamená zváţit význam souvislostí a následků našich akcí z hlediska ţivotního prostředí. Navrhovaný soubor indikátorů zátěţe geobiosféry by mohl pomoci k takovému hodnocení, a to na kterékoliv úrovni - ať uţ jde o činnosti na místní, regionální nebo národní úrovni. Mezinárodní nevládní organizace Přátelé Země vypracovala koncepci environmentálního prostoru (environmental space). Autoři vychází z toho, ţe kaţdý člověk potřebuje určitý soubor přírodních zdrojů, kterému navrhují říkat environmentální prostor. Dospěli k závěru, ţe současní Evropané potřebují daleko více environmentálního prostoru, neţ by odpovídalo spravedlivému rozdělení přírodních zdrojů v rámci planety Země. Proto navrhují, aby se spotřeba v klíčových kategoriích postupně pronikavě sníţila a dosáhlo se tak spravedlivějšího rozdělení přírodních zdrojů v globálním měřítku. Hlavními objekty jejich zájmu jsou vyuţívání energie, neobnovitelných zdrojů, vyuţití půdy a spotřeba dřeva. Jejich zjištění a návrhy jsou shrnuty v tabulce, která ukazuje, kterými indikátory autoři charakterizují environmentální prostor (box 18). Světový ústav zdrojů (WRI) se snaţí o zavedení souhrnných environmentálních indikátorů, které by byly snadno pochopitelné pro širokou veřejnost a měly účinek na veřejné mínění a tvorbu politiky ţivotního prostředí. Navrhuje čtyři základní vysoce agregované indikátory. Především jde o míru využití zdrojů nebo jejich znehodnocení, a to jak zdrojů neobnovitelných, jako jsou nerosty, tak i obnovitelných, jako jsou lesy, půda nebo ryby. Dále jde o míru uvolňování znečištění odpadů a emisí, to znamená souhrn tuhých, kapalných i plynných látek uvolněných do prostředí. Třetím indikátorem je stav ekosystémů a riziko jejich ohroţení. Zde je zachycen stav základních biologických ţivotodárných systémů, které udrţují biologickou rozmanitost a poskytují nám základní sluţby ekosystémů od lesních plodů a lovné zvěře přes zadrţování vody aţ k recyklaci ţivin. Posledním indikátorem je míra vlivu na lidské zdraví a pohodu, který odráţí ohroţení zdraví v důsledku znečištění vody a ovzduší a dalších sloţek ţivotního prostředí.
Box 18: Environmentální prostor v Evropě Zdroj
Současné uţití na jednoho obyvatele za rok
Environmentální prostor na obyvatele a rok
50
Potřebná změna (%)
Cíl v roce 2010
Cíl v roce 2010 (%)
Emise CO21)
7,3 t
1,7 t
-77
5,4 t/os.úrok
-26
Využití primárních energetických zdrojů
123 GJ
60 GJ
-50
56,5 EJ/rok
-21
Fosilní paliva2)
100 GJ
25 GJ
-75
45,0 EJ/rok
-22
16 GJ
0 GJ
-100
0 EJ/rok
-100
7 GJ
35 GJ
+400
11,5 EJ/rok
+74
Cement
536 kg
80 kg
-85
423 kg/os/rok
-21
Surové ţelezo
273 kg
36 kg
-87
213 kg os/rok
-22
Hliník
12 kg
1,2 kg
-90
9,2 kg os/rok
-23
Chlor
23 kg
0 kg
-100
17,2 kg os/rok
-25
Využití území v zemích EU
0,726 ha
-
-
0,64 ha/os
-12
Orná pŧda
0,237 ha
0,10 ha
-58
0,15 ha/os
-37
Pastviny
0,167 ha
0,09 ha
-47
0,113 ha/os
-32
Ostatní zem. pŧda
0,037 ha
< 0,0185 ha
->50
0,0185 ha/os
-50
0 ha
-
-
0,047 ha/os
-
Hospodářské lesy
0,164 ha
0,138 ha
-16
0,138 ha/os
-16
Chráněná území
0,003 ha
0,061 ha
+1933
0,064 ha/os
+2000
Zastavěná území
0,053 ha
0,0513 ha
-3,2
0,0513 ha/os
-3,2
Dřevo4)
0,66 m3
0,56 m3
-15
0,56 m3/os/rok
-15
Voda5)
768 m3
-
-
-
-
Jaderná energie Obnovitelné zdroje
Neobnovitelné suroviny3)
Nevyuţité území
1)
Současný stav pro Evropu a evropskou část bývalého Sovětského svazu, cílový stav pro celou Evropu
2) Uhlí,
lignit, ropa, plyn
3) Současný
stav pro Evropskou unii, cíle pro celou Evropu
4) Evropská
unie + země EFTA a střední a východní Evropy
5) Environmentální
prostor pro vodu nemŧţe být vypočítán na evropské úrovni
51
6. Situace v České republice V souladu s platnou legislativou jsou největší datové základny soustředěny v Českém statistickém úřadu. Ten vydává kaţdoročně statistickou ročenku, ve které je moţno najít většinu údajů relevantních pro trvale udrţitelný rozvoj. Informační systém o ţivotním prostředí provozuje Ministerstvo ţivotního prostředí. Jeho součástí je také plošný monitoring ţivotního prostředí. Tento informační systém integruje celou soustavu dlouhodobě provozovaných informačních systémů a má tyto hlavní součásti:
Informační systém kvality ovzduší (ISKO). ISKO zahrnuje soustavu dílčích registrů a informačních systémů obsahujících zejména emisní charakteristiky (mimo malé a mobilní zdroje). Obsahuje rovněţ informaci o koncentraci škodlivin v ovzduší a o sloţení sráţkových vod. ISKO provozuje Český hydrometeorologický ústav ve spolupráci s dalšími organizacemi a je hlavním zdrojem údajů o kvalitě ovzduší. Hydroekologický informační systém (HEIS). Systém obsahuje soustavu základních registrů a informačních systémů obsahujících údaje o kvantitě a kvalitě povrchových a podzemních vod, o odběrech vody a vypouštění odpadních vod, dále o hydrologické bilanci a o územích se zvláštní ochranou ve vztahu k vodám. HEIS provozuje Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka ve spolupráci s dalšími organizacemi, zejména ČHMÚ. Informační systém ochrany přírody (ISOP). V systému jsou údaje o velkoplošných a maloplošných chráněných územích, o zeleni mimo prostor lesa, údaje z monitoringu půd a data o nadregionálních, regionálních a lokálních územních systémech ekologické stability. Za ISOP je zodpovědná Agentura ochrany přírody. Informační systém Geofondu ČR. Zde jsou soustředěny údaje o geologické prozkoumanosti našeho území, o loţiscích nerostných surovin, o sesuvných územích, poddolovaných územích a o územích se zvláštní ochranou z hlediska geologie. Informační soustava Státního fondu ţivotního prostředí (SFŢP). Zde jsou evidovány údaje o příjmové sloţce fondu, to znamená poplatky a pokuty za různé aktivity v ţivotním prostředí. Jsou zde rovněţ data o uţití prostředků fondu, to znamená o investicích na ochranu ţivotního prostředí. SFŢP je významným zdrojem informací o nákladech a o efektivnosti opatření na ochranu ţivotního prostředí. Informační soustava České inspekce ţivotního prostředí (ČIŢP). Systém obsahuje údaje o emisních limitech, o poplatcích, haváriích, pokutách a podobně. Informační systém odpadového hospodářství (ISOH). Systém zahrnuje údaje o produkci a nakládání s odpady. Zdrojem dat je výkaznictví subjektů produkujících odpady, případně účastnících se procesu jejich zpracování, transportu a zneškodňování. ISOH provozuje Český ekologický ústav. Informační systém o procesu posuzování vlivu na ţivotní prostředí (EIA). Systém EIA obsahuje evidenci a charakteristiky všech akcí, které procházejí procesem posuzování vlivu na ţivotní prostředí podle zákona č. 244/92 Sb. Systém provozuje Český ekologický ústav ve spolupráci s dalšími institucemi, zejména okresními úřady. Informační systém monitoringu cizorodých látek v potravních řetězcích. Obsahem systému jsou výsledky monitoringu, to znamená vyhodnocené výsledky analýz obsahu stanovených cizorodých látek v jednotlivých článcích potravních řetězců. Systém provozuje Český ekologický ústav.
V České republice byly a jsou zpracovávány významné publikace obsahující zevrubné hodnocení ţivotního prostředí včetně údajů o zvláště postiţených územích. Prvním uceleným 52
dokumentem byla publikace “Ţivotní prostředí České republiky - vývoj a stav do r. 1989”, tak zvaná Modrá kniha Ministerstva ţivotního prostředí, jejímţ základem byla práce Ekologické sekce Čs. biologické společnosti při ČSAV. Tato publikace vyšla v dubnu 1990. V návaznosti na tuto knihu vznikl “Duhový program - program ozdravení ţivotního prostředí České republiky”, který vytýčil koncepce později uplatněné v návrzích Státní politiky ţivotního prostředí Ministerstva ţivotního prostředí ČR. Tato publikace vyšla na začátku roku 1991. Pravidelně vydávanou publikací, která se věnuje faktografii prostředí na národní úrovni, se stala ročenka “Ţivotní prostředí České republiky”, kterou zpracovává Český ekologický ústav pod záštitou Ministerstva ţivotního prostředí od roku 1990. Struktura ročenky se v průběhu uplynulého období víceméně stabilizovala. Dosavadní ročenky vytvářejí na vybraném souboru stálých indikátorů dlouhodobé a systematické řady údajů o stavu a vývoji jednotlivých sloţek ţivotního prostředí a zachycují i změny ovlivňujících faktorů. Dokumentovány jsou změny a vývoj v oblasti důsledků poškozování ţivotního prostředí, ale i jednotlivých nástrojů, jako je legislativa, státní správa, mezinárodní spolupráce a podobně. Ročenka je zpracovávána formou čísel, tabulek a grafů s minimálním komentářem. Přes poměrně ustálenou strukturu je do určité míry poplatná době svého vzniku, v roce 1990 nebylo moţné plně předvídat situaci o několik let pozdější. V současné době se připravuje revize obsahu publikace tak, aby se zvýraznil její statistický charakter a počínaje rokem 1996 se jejím spoluvydavatelem stane Český statistický úřad. Ten mimo to vydává aţ dosud tematicky zaměřené publikace “Vybrané informace o ţivotním prostředí České republiky”, jejichţ současná podoba vychází od roku 1993. Paralelně s ročenkou byla v roce 1993 poprvé vydána “Zpráva o stavu ţivotního prostředí České republiky”, která je předkládána vládě Ministerstvem ţivotního prostředí. Zpráva o stavu je na rozdíl od ročenky analytickým materiálem odráţejícím především události, jeţ se staly v projednávaném kalendářním roce. Na rozdíl od ročenky je její těţiště v uceleném textu, které také vyjadřuje stanoviska Ministerstva ţivotního prostředí. Stav ţivotního prostředí je ve Zprávě o stavu ţivotního prostředí v rostoucí míře charakterizován pomocí mezinárodně uznávaných environmentálních indikátorů zejména typu indikátorů OECD. Vedle standardní verze v češtině vycházejí obě publikace také v anglické verzi. Stav ţivotního prostředí v jednotlivých oblastech České republiky je zachycen jak v ročenkách, tak ve Zprávě o stavu ţivotního prostředí. Za rok 1994 byly informace pro jednotlivé oblasti působnosti územních odborů Ministerstva ţivotního prostředí a pro hlavní město Prahu zpracovány ve formě samostatných broţur. Významnou aktivitou jsou ročenky o ţivotním prostředí jednotlivých českých měst. Nejdelší tradici má a nejlépe a nejpodrobněji zpracovaná je “Ročenka Praha - ţivotní prostředí”, která vychází pravidelně od roku 1989. Praţská ročenka je vydávána v rámci provozu Informačního systému o ţivotním prostředí hlavního města Prahy (IOŢIP), který je vytvářen jiţ od poloviny osmdesátých let. Vedle údajů z databází IOŢIP jsou uváděny i další informace, které jsou významné v širším kontextu hodnocení problematiky ţivotního prostředí ve městě (například zdroje emisí, doprava, pitná a odpadní voda, odpady, jakost potravin a podobně). V průběhu doby byly do ročenky zařazeny pasáţe obsahující základní statistické a demografické údaje. Ročenka Praha - ţivotní prostředí je publikací vysoké úrovně jak obsahem, tak formou zpracování. Velmi cenným krokem je, ţe v posledních letech je vydávána i v anglické verzi. 53
Box 19: Obsah ročenky Praha - Životní prostředí (podle vydání z roku 1995) 1 OVZDUŠÍ 1A OVZDUŠÍ - EMISE 1A.1 KATEGORIE ZDROJŦ ZNEČIŠŤOVÁNÍ 1A.2 STACIONÁRNÍ ZDROJE ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ 1A.2.1 Velké zdroje znečišťování ovzduší (kategorie REZZO 1) 1A.2.2 Malé a střední zdroje znečišťování ovzduší (REZZO 2 a REZZO 3) 1A.2.2.1 Porovnání vývoje ve zdrojích REZZO 2 a REZZO 3 charakteru kotelen v hl. m. Praze v letech 1985 - 1992 1A.2.2.2 Lokální topeniště 1A.2.3 Celkové emise ze stacionárních zdrojŧ 1A.3 MOBILNÍ ZDROJE ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ (REZZO 4) 1A.3.1 Údaje o automobilové dopravě v Praze 1A.3.2 Emise z automobilové dopravy 1B OVZDUŠÍ - IMISE 1B.1 HODNOCENÍ STAVU KVALITY OVZDUŠÍ 1B.2 KVALITA OVZDUŠÍ V PRAZE V ROCE 1994 1B.2.1 Staniční síť sledování kvality ovzduší 1B.2.2 Hodnocení znečištění ovzduší v Praze na základě výsledkŧ ze staničních měření (Oxid siřičitý, oxidy dusíku, prašný aerosol, oxid uhelnatý, troposférický ozon) 1B.3 ATMOSFÉRICKÁ DEPOZICE, KVALITA SRÁŢEK 1B.4 PRAŠNÝ SPAD 1B.5 TĚŢKÉ KOVY V PRAŠNÉM AEROSOLU 1B.6 MĚŘENÍ ZNEČIŠTĚNÍ OVZDUŠÍ V OKOLÍ KOMUNIKACÍ 1C OVZDUŠÍ - OSTATNÍ 1C.1 SMOGOVÝ REGULAČNÍ SYSTÉM V PRAZE V ZIMNÍ SEZÓNĚ 1994-1995 1C.2 VYHODNOCENÍ METEOROLOGICKÝCH PRVKŦ ZA ROK 1994 Z PRAŢSKÝCH STANIC 1C.3 MODELOVÉ HODNOCENÍ KVALITY OVZDUŠÍ (PROJEKT ATEM)
54
1C.4 SLEDOVÁNÍ CIZORODÝCH ORGANICKÝCH LÁTEK 1C.5 VYBRANÉ ČINNOSTI OOP MHMP V OBLASTI OCHRANY OVZDUŠÍ 1C. 5. 1 Zhodnocení I. kola Programu na ozdravení ovzduší České republiky na území obce hl. m. Prahy 1C. 5.2 Agenda poplatkŧ za znečišťování ovzduší v roce 1994 1C. 5.3 Opatření k ochraně ovzduší za smogových situací 2 VODA 2.1 POVRCHOVÁ VODA 2.2 PODZEMNÍ VODA 2.3 PITNÁ VODA 2.3.1 Zásobování obyvatelstva pitnou vodou z veřejné vodovodní sítě 2.3.2 Kvalita pitné vody 2.4 ODPADNÍ VODA 2.5 HAVARIJNÍ ÚNIKY ZNEČIŠŤUJÍCÍCH LÁTEK 3 MĚSTSKÁ A PŘÍMĚSTSKÁ KRAJINA 3.1 BILANCE PLOCH A EVIDENCE ZELENĚ - REGISTR POVRCHY A ZELEŇ 3.2 OCHRANA PŘÍRODY A KRAJINY, ÚZEMNÍ SYSTÉM EKOLOGICKÉ STABILITY 3.3 MĚSTSKÁ ZELEŇ 3.3.1 Systém zeleně hlavního města Prahy 3.3.2 Praţská stromořadí 3.3.3 Letenské sady - modelový projekt 3.3.4 Praţská botanická zahrada - studie jádrového území 3.4 MAPOVÁNÍ VEGETACE PRAHY S VYUŢÍTÍM LETECKÝCH SPEKTROZONÁLNÍCH SNÍMKŦ 3.5 CHEMICKÉ ZNEČIŠTĚNÍ PŦDY 3.6 HODNOCENÍ RADONOVÉHO RIZIKA 3.7 BIOMONITORING ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ 3.7.1 Pravidelné sledování ţivé sloţky na vybraných lokalitách 3.7.2 Sledování výskytu borelií v klíšťatech 3.8 HODNOCENÍ VÝSKYTU PYLU A SPOR V PRAŢSKÉM PROSTŘEDÍ
55
4 ODPADY 4.1 HOSPODAŘENÍ S KOMUNÁLNÍM A DOMOVNÍM ODPADEM 4.2 SITUACE V NAKLÁDÁNÍ S ODPADY V PRAZE 4.3 SKLÁDKY A STARÉ ZÁTĚŢE 4.3.1 Skládky a staré zátěţe - pilotní projekt 4.3.2 Sanace staré zátěţe v Dolních Měcholupech, v areálu kompostárny Státního statku Praha 4.4 INFORMAČNÍ SYSTÉM ODPADOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ 4.5 VYHLÁŠKA HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY O NAKLÁDÁNÍ S DOMOVNÍM ODPADEM 5 HLUK 5.1 PŦSOBENÍ HLUKU A HODNOCENÍ HLUČNOSTI 5.2 HLUK Z POZEMNÍ DOPRAVY 5.2.1 Hluková měření a jeho výsledky 5.3 LETECKÝ HLUK 6 DODATKY 6.1 PRAHA A STÁTNÍ SPRÁVA V OBLASTI ŢIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ 6.1.1 Posuzování vlivŧ na ţivotní prostředí (EIA) v hl. m. Praze 6.2 PRAHA V ČÍSLECH MĚSTSKÉ STATISTIKY (Obyvatelstvo, Pohyb obyvatelstva v městských částech Prahy, Nezaměstnanost, Spotřebitelské ceny, Ekonomické subjekty, Prŧmyslová výroba, Stavební výroba, Bytová výstavba, Doprava, Pracovní neschopnost) 6.3 IMIP A INFORMACE O ŢIVOTNÍM PROSTŘEDÍ V PRAZE (IOŢIP)
Oddělení statistiky ţivotního prostředí Českého statistického úřadu v Ústí nad Labem vypracovalo v roce 1995 (v rámci projektu zastřešeného Centrem Univerzity Karlovy pro otázky ţivotního prostředí) “Návrh vnitřní struktury environmentální statistické databáze”. Kromě “klasických” subsystémů databáze zachycujících jednotlivé sloţky ţivotního prostředí jsou v materiálu uvedeny i návrhy souborů z oblasti ekonomické a sociální, jejichţ výstupy by měly umoţnit charakterizovat ekonomické aktivity ovlivňující stav a kvalitu jednotlivých sloţek ţivotního prostředí, jako je průmyslová výroba, energetika a turismus či zemědělství. Vedle toho je pozornost věnována i ukazatelům, které umoţní charakterizovat interakce člověka se ţivotním prostředím. V návrhu je proveden pokus o specifikaci soustavy ukazatelů bez ohledu na to, zda v dané chvíli jsou jiţ sledovány nebo nikoliv. Tyto informace by měly vytvářet databázi, na jejímţ základě by mohly být bez výraznějších obtíţí naplňovány kaţdoročně se opakující poţadavky jak mezinárodních organizací a institucí, tak i institucí národních. Po doplnění o makroekonomické ukazatele by měla databáze umoţnit také 56
kompletní naplňování soustavy environmentálních indikátorů a indikátorů pro trvale udrţitelný rozvoj a být základnou pro aplikaci integrovaného environmentálního a ekonomického účetnictví. Jednotlivé kategorie údajů jsou členěny takto:
vyuţití půdního fondu, voda, flora, fauna, chráněná území, ovzduší, odpady, výdaje na ochranu ţivotního prostředí, zařízení na ochranu ţivotního prostředí, obyvatelstvo, průmysl a energetika, doprava a cestovní ruch, zemědělství a lesnictví.
Seznam zkratek CITES
Convention on International Trade of Endangered species
Úmluva o obchodu s ohroţenými druhy
CTE
Committee for Trade and Environment
Výbor pro obchod a ţivotní prostředí (světová obchodní organizace)
DESIPA
UN Department for Economy and Social Information and Policy Analyses
Odbor statistiky, informací a analýzy opatření
DPCSD
Department for Policy Coordination and Sustainable Development
Odbor pro koordinování politiky a trvale udrţitelný rozvoj
EEA
European Environment Agency
Evropská agentura pro ţivotní prostředí
EMEP UNECE
Cooperative Programme for Monitoring and Evaluation of Long Range Transmission of Air Pollution in Europe
Kooperativní monitorovací a vyhodnocovací program přenosu škodlivin na velké vzdálenosti v Evropě
EPA
Environmental Protection Agency
Agentura ochrany prostředí (USA)
EPOC
Environmental Policy Committee
Výbor pro ţivotní prostředí (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj) 57
Evropská statistická kancelář
EUROSTAT FAO
Food and Agriculture Organization
Organizace pro výţivu a zemědělství
FoE
Friends of the Earth
Přátelé Země
GDP
Growth Domestic Product
Hrubý domácí produkt (HDP)
GEMS
Global Environmental Monitoring System
Globální environmentální monitorovací systém
GIS
Geographic Information Systems
Geografické informační systémy
GNP
Growth National Product
Hrubý národní produkt (HNP)
GRID
Global Resource Information Database
Databáze informací o globálních zdrojích Organizace Spojených národů pro lidská sídla
HABITAT HEADLAMP
Health and Environment Analyses for Decision Making
Analýza vztahů zdraví a ţivotní prostředí pro rozhodovací proces (projekt WHO, UNEP a US EPA)
IAEA
International Atomic Energy Agency
Mezinárodní agentura pro atomovou energii
IIASA
International Institute for Applied System Analyses
Mezinárodní ústav pro aplikovanou systémovou analýzu (Vídeň)
IISD
International Institute for Sustainable Development
Mezinárodní ústav pro trvale udrţitelný rozvoj (v Kanadě)
ILO
International Liberal Organization
Mezinárodní organizace práce
IUCN
World Conservation Union
Světová unie ochrany přírody
OECD
Organization for Economic Cooperation and Development
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Holandský ústav pro zdraví a ţivotní prostředí
RIVM SCOPE
Scientific Committee on Problems of Environment
Vědecký výbor pro problémy ţivotního prostředí
UN
United Nations
Spojené národy
UN ECE
United Nations Economy Commission for Europe
Evropská hospodářská komise OSN
UNCED
United Nations Conference on Environment and
Konference Spojených národů o ţivotním prostředí a rozvoji
58
Development UNCSD
United Nations Commission for Sustainable Development
Komise OSN pro trvale udrţitelný rozvoj
UNCTAD
United Nations Conference on Trade and Development
Konference Spojených národů o obchodu a rozvoji
UNDP
United Nations Development Program
Program Spojených národů pro rozvoj
UNEP
United Nations Environmental Program
Program Spojených národů pro ţivotní prostředí
UNESCO
United Nations Education, Science and Cultural Organization
Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu
UNIDO
United Nations Industrial Development Organization
Organizace Spojených národů pro průmyslový rozvoj
UNSTAT
United Nations Statistical Office
Statistická kancelář Spojených národů
WHO
World Health Organization
Světová zdravotnická organizace
WMO
World Meteorological Organization
Světová meteorologická organizace
WRI
World Resources Institute
Světový ústav zdrojů
WTO
World Trade Organization
Světová obchodní organizace
WWF
Worldwide Fund for Nature Světový fond přírody
Literatura Adriaanse, A.: Environmental Policy Indicators. SDU Uitgeverij, The Hague (Holland), 1993 Billharz, S., Moldan, B. (eds.): Report on the SCOPE on Indicators of Sustainable Development, Wuppertal, Germany, November 1995 Briggs, D., Corvalán, C. Nurminen, M. (Eds.): Linkage Methods for Environment and Health Analysis. UNNEP, EPA, WHO, Geneva 1996 Briguglio, L.: Small Island Developing States and Their Economic Vulnerabilities. World Development, Vol. 23, No 9, pp.1615-1632, Elsevier 1995 Český ekologický ústav Praha: Ročenka ţivotního prostředí (anglicky Environmental Yearbook), kaţdoročně od r. 1991 ČSÚ Praha: Statistická ročenka (kaţdoročně)
59
Department of Environment: Indicators of Sustainable Development for the United Kingdom. London 1996 DPCSD: Indicators of Sustainable Development: Methodology Sheets. Background Paper No 15, New York 1996 EPA: A Conceptual Framework to Support Development and Use of Environmental Information in Decision-Making. EPA 230-R-95-012, Washington 1995 Fischer-Kowalski, M., Haberl, H.: Tons, joules and money: Modes of production and their sustainability problems. Paper presented at the SCOPE Wuppertal Workshop, November 1995 Folmer, H., Gabel, H.L., Opchoor, H.: Principles of Environmental and Resource Economics, Edward Elgar, Aldershot (U.K.), 1995 Friends of the Earth Europe: Towards Sustainable Europe. FoE Amsterdam, 1996 Gouzée, N., Mazijn, B., Billharz, S. (Eds.): Indicators of Sustainable Development for Decision-Making. Report of the SCOPE Workshop, Ghent, Belgium, January 1995 HABITAT: The Indicators Programme. Nairobi 1996 Hammond, A., Adriaanse, A., Rodenburg, E., Bryant, D., Woodward, R.: Environmental Indicators: A Systematic Approach to Measuring and Reporting on Environmental Policy Performance in the Context of Sustainable Development. WRI, Washington, D.C., 1995 Hicks, J.R.: Value and Capital. Clarendon Press, Oxford (U.K.), 1996 Hodge, R.A.: Reporting on Sustainable and Equitable Development. IDRC, Ottawa (Canada), 1993 Institut městské informatiky, Český ekologický ústav (Praha): Praha - ţivotní prostředí, kaţdoročně (anglicky Prague Environment) Jesinghaus, J.: The Pressure Indices Project. Paper presented at the SCOPE Wuppertal Workshop, November 1995 Kahnert, A.: Integrated Management of Resources, National and Local, Approaches to the Development of Environmental Statistics, UN ECE Geneva, 1989 Ministerstvo ţivotního prostředí ČR: Zpráva o stavu ţivotního prostředí v České republice (anglicky Report on the Environment in the Czech Republic), kaţdoročně, téţ za delší období (například 1992-1995, vyd.1996) Ministerstvo ţivotního prostředí ČR: Státní politika ţivotního prostředí. Praha 1995 Moldan, B.: Ekologie, demokracie, trh. Informatorium, Praha 1992
60
Moldan, B.: Geobiosphere Load: A Tentative proposal for a Comprehensive Set of PolicyRelevant Indicators. Presented at the SCOPE Wuppertal Workshop, November 1995 (Wuppertal, Germany) OECD: Environmental Indicators Core Set. Paris 1994 OECD: Environmental Performance Review of the USA. Paris 1995 Oregon Progress Board: Oregon Benchmarks. Salem (USA), kaţdoročně Posch, M. et al. (Eds.): Calculation and Mapping of Critical Thresholds in Europe, RIVM, Bilthoven (Holland), 1995 Prescott-Allen, R.: A Barometer of Sustainability. Paper presented at the SCOPE Wuppertal Workshop, November 1995 (Wuppertal, Germany) Reid, W., McNeely, J., Tunstall, D., Bryant, D.,Winograd,M.: Biodiversity Indicators for Policy-Makers. WRI, Washington, D.C., 1993 Rescue Mission Planet Earth: Report on the Rescue Mission Sustainability Indicators Project, Buntingford (U.K.), 1996 Serageldin, I.: Sustainability and the Wealth of Nations, World Bank, Washington 1996 Schmidheiny, S.: Changing Course. Geneva 1992. Český překlad Změna kurzu, CEMC Praha 1994 Stanners, D., Bourdeau, P.: Europe s Environment, The Dobříš Assessment. European Environment Agency, Copenhagen 1995 UNDP ve spolupráci s Přírodovědeckou fakultou UK Praha: Zpráva o lidském rozvoji České republiky 1996 (anglicky Human Development Report Czech Republic 1996) UNDP: Human Development Report, kaţdoročně Oxford University Press, New York UNDP: Country Human Development Indicators (kaţdoročně), New York UNEP: Envrionmental Data Report. (Kaţdé dva roky, naposledy 1995-1996), Blackwell, Oxford (U.K.) UNSTAT: Integrované environmentální a ekonomické účetnictví. (Překlad z anglického originálu). Centrum UK pro otázky ţivotního prostředí, Praha 1995 Van Dieren, W. (Ed.): Taking Nature into Account. Springer-Verlag New York 1995 Wang, R.: Sustainability Indicator in China-Theoretical and Practical Concern. Paper presented at the SCOPE Wuppertal Workshop, November 1995 (Wuppertal, Germany) Weizsäcker, E. van, Lovins, A., Lovins, H.: Faktor Für. Springer, New York 1994. Český překlad Centrum UK pro otázky ţivotního prostředí (v přípravě) 61
World Bank: Monitoring Environmental Progress. Washington 1995 World Resources Institute: World Resources. (Kaţdé dva roky, naposledy 1996-1997), Oxford University Press, New York
62
