Básně | Z nových básní Viktora Špačka
Z nových básní Viktora Špačka Podle hmatové mapy
Sousedé? Ty zvuky od nich vnímám jenom jako rušení, drobné narušování čehosi hlavního, které se odehrává tady. Jenomže co když tyhlety zvuky nějakého silného, na mně nezávislého života nejsou jen rušení? Protože – co když se to hlavní neodehrává tady?
Ano, je skutečně možné, že – i když to podle hmatové mapy tak nevypadá svět nespočívá v tom, že by byl kolem mého obrovského dvoupokojového bytu malý šestipatrový dům...
Akvárium
Nálada jako v Sušici v neděli odpoledne. Všechno je prosáklé nudou a prázdnotou. Spíše splývání než plavání, nejvíce malátné, lhostejné visení.
Umíralo se tu na plísně. Jedly se tu mrtvoly. Žraly se tu matky a děti, matky mrtvé, děti za živa.
Ale teď se tu jenom tak visí a splývá, marně se tu poplavává po příliš známém prostoru a mě vůbec nenapadá, co by ty ryby mohly dělat jiného.
Rozpis služeb
Ale proč by nemohli být zaměnitelní, k čemu jsou jim jejich věk a jména, k čemu to všechno potřebují v práci, na těch registracích, výdejích ze skladu a informačních bodech, kde tráví většinu života?
Stojí v hloučku před nástěnkou, mhouří oči a utírají si brýle, jako by z ní vycházela nějaká silná, oslepující záře. Stojí před rozpisem služeb, jako by stáli před osudem. Postávají tam takhle se svými přáteli každé ráno, většinou přitom dělají vtipy a mají dobrou náladu...
Štěstí
Olšanské hřbitovy, nějaké prázdné zatravněné místo mezi hroby a na něm dva psi. Zřejmě se utrhli svým pánům, poskakují kolem sebe, je to jak nějaký tanec... V jednu chvíli si jeden přidřepne a pořádně se vykadí. Druhý to pozorně sleduje, jako by to viděl poprvé.
Vesele pobíhat mezi všemi těmi hroby, kadit, nic nevědět a plácat ušima. A pak že na rozptylové loučce nemůže být veselo.
Zupák
Ale ona přece věděla, že to může přesně takhle dopadnout, věděla, že se každé druhé manželství rozvádí, věděla, že i děti se na ni můžou vykašlat – a přesto do toho šla? A dokonce dobrovolně?
Clausewitz. „Nene, žádný voják do té palby děl o své vůli nepůjde, kdepak, ten strach je příliš silný. Oni tam půjdou jenom proto, že se ještě mnohem více bojí toho zupáka za svými zády…“
...
Jenomže občas mi v tom mém těžce vybojovaném klidu naježí vlasy podivný, svíravý pocit. Jako by mě něco mohutného, velkolepého někde tiše míjelo. Jako bych byl na té své chatrné pramičce na nějaké veliké řece a cítil, jak se kdesi v mlze po proudu kolem mě pomalu sune a odplouvá obrovská výletní loď.
Obrovská výletní loď plná lidí, kteří o mně vědí, ale mlčí.
...
Ten kovový zvuk letu veliké černé mouchy, toho tupého, nelidského, zlověstného tvora, co hodiny bloudí po temném pokoji a hledá zkažené maso...
Nevyženu ji. Je to zvuk léta. Připomíná mi dětství.
...
Jeho obrazy nemají žádnou cenu, vypadají jak plagiáty starých barokních mistrů, mají názvy ala Kristus v Emauzích anebo Utrpení svatého Ignáce, není v nich nic původního.
Ale nikdo mu to samozřejmě neřekne, takže jsou jeho "díla" důkladně, s velikou péčí propracovaná a z něho samého už mnoho, mnoho let vyzařuje veliká sebedůvěra a radost ze života.
Ale to neznamená, že by to nebyl starý, pošetilý chlap a když ho občas vidím, jak s těma svýma zářícíma očima, zmijovkou a prošedivělým strništěm někde energicky běhá po ulici, mívám z něj tísnivý pocit.
Protože tenhleten člověk, který ve svém sebeklamu prožil daleko více šťastných let než třeba já, určitě promarnil svůj život.
Na nás
Kdysi, když jsme kanárovi stříhali drápky, museli jsme dávat pozor, abychom to nepřehnali a místo do bílé rohoviny nestřihli až tam, kde se mu pod ní rýsovala taková červená žilka. Ta hranice nebyla přesná. Bylo na nás to vymezit.
Kanár k tomu nic neříkal, jenom se nám hebce, vyplašeně cukal v ruce. A cukal se pořád stejně, i když jsme stříhali správně, i když jsme přestřihli.
Nechával to celé na nás. Rozhodovali jsme my. Na jeho bolest jsme se museli ptát sebe.
Viktor Špaček (1976), výtvarník a básník. Vystudoval sochařství na VŠUP v Praze, ateliér Kurta Gebauera. Publikoval sbírky básní Zmínky a případky (Literární salon 2007) a Co drží Nizozemí (Fra 2010). Zastoupen v antologiích Nejlepší české básně 2011 a 100 nejlepších českých básní 2012. Viktor Špaček žije v Praze. Web: www.viktorspacek.cz
