Básně | Z básní Tomáše Tichého
Z básní Tomáše Tichého ––– Andělé jsou vysocí až tři a půl metru. Říká kolega v práci. Koukám, jak se vznešená báseň o počasí scvrkává na nedomrlé haiku. Představ si přitom stohy, jak rostou. Stoly ve zlatě.
––– Rozkvetly bledule, ocúny a sněženky. Růže má čas a popelavé listy. Tady se dobře pokuřuje. Jako interpelace nemocným. Jako to, co jsme si četli vzadu na vývěsce. Jen zkoušíme, kolik toho vydrží – plurály, strany, močový měchýř. Měsíc služby.
––– Kačeny na rybníce mají sotva proužek dýmu. Zelený pařízek spočívá na silnici, na teplém vzduchu, nehybně. Jsem vlastně rád, že se majitel usedlosti (nízkého bungalovu, hned tady za plotem) vrátil pro pohozený papír. Kdyby mě považoval za vyrovnaného muže, který jen prochází kolem, splnilo by se to. Bude asi nutné počkat, než se začneme měnit.
––– Kdopak to řekl: tři týdny si zapichujeme třísku do palce a čtyři měsíce ji taháme ven? Já tedy ne. Ale musíme se tam podívat. Čtyři měsíce pohybuj střešním oknem – Podzim tak nějak vyplynul, když jsme se do něj podívali a uvědomili si ty zvednuté límce a vyšisované barvy. Kolik zvuků se jinak soustřeďuje v nejbližší lomenici jeho ucha, na nějaké krátké a vzletné ulici! Jeden oslňující – druhý nažloutlý jako máslo. A poslední opilec ne a ne skončit. Vakuum jeho dorozumívání, skládané potahování jediného tónu (nemůžeme si teď číst!) se střídavě zaplňují jako ruleta, která poztrácela rychlost a vyhodila ten konvoj vcelku, daleko před sebe a jako plisovaný list – i s jádrem, i s levitací, i s krystaly. Touha, jak říká odlesk věty, jisté uspořádání smrtelného prostoru pro naše obvyklé smrtelné věci.
––– Švédsko je vyrobené z krabiček. Rozjeté kavky v jízdním pruhu se pod námi houpou jako shnilé desky a vstávající pytle s pískem, stromy a jejich hluboké lesy, dělají dobře, že plují vzduchem. Autobus doráží do Malmö o půlnoci a my v jeho soustředěných
kruzích spíme, všude kam se hne. Je noc, je ráno, nic kratšího už není, převrstvené touhou po něčem ještě kratším, po dálkovém ovladači a starém (a dobrém) špinavém nádobí s myčkou.
––– Stůl se skládá z okvětní ruky a písma pět minut. Pne se a končí zeširoka umělým plátkem zelené polévky, u které sedí nějaký mladík. Jakousi výšku tedy má. A tady je rozkaz. Reklamní leták zalitý v plastiku, s popisem akce a třemi barvami. Řekli jsme rozkaz o nějaké pozvánce na sobotní (ne-li snad dobročinné) představení pro děti? Proč jsme neřekli: trčíme tady jako vrtule v písku, ačkoli bychom se měli obírat dobrými verši tohoto světla, jak nám to zůstavila noha posledního vojína, který sem položil svou znavenou ruku – a celý výtěžek půjde tam a tam? To je divné, ale tak jsme to řekli. Jinak to všechno sedí. (Až na ty pruhované ponožky.) Dnes není místo na žerty.
––– Prázdné křesílko ve stínu pod obsypanou jabloní. Stržený list byl větší – Když jsem byl v Belgii, říká ten chlapík, vyletěl do vzduchu nějaký obchod a nakráčel bezvodou škvírou víry až sem.
Bezvodá škvíra víry, to byla Paříž, Saint-Denis. Už jsem tam dlouho nebyl. Ale jednou jsem uviděl v tom jejich spletitém a uondaném metru mulatku. Naprosto oslňující a nebývalý zjev. Napnul mě jako papír, zašeptala, a pak do mě dul a dul a vůbec. Nemám teď čas na ten čas ani pomyslet. Považuj tuto soustavu visutých malých dvířek za tečnu.
––– Někdy nevidím dál než k žaluziím a k oknu. Je to ohromující a líný svět, který si nezaslouží nic lepšího. Nápisy na triku. Nápisy na jazyku – Světlo se ohýbá a drží mě v prstech. Přikládám šatům veliký význam (zvlášť bílému nátělníku a teplým ponožkám) ve kterých se tělo dost váhajícího střelce hned vedle mě pomalu tiskne.
––– Vidlička zlého javoru. Půlka, co míří do ulice, už skoro opadala a na té druhé, zahradní, se ještě drží listy. Hodně jsme letos cestovali. Tropické léto bylo vysilující. Stáří se nezastavilo před ničím.
Jen zkáza a prudký nápor větru se po celé týdny nedokázaly usadit – držel se jich ten stoupající vír, vzduch poslední kapky, naprosto řídký a zcela bez vtipu. Ale kdo nic nevěděl, nebyl o to lepší. Sám se odmávnul.
––– A stojíme, táhneme – To je dobře. Alespoň něco zvedáme a kadeříme, když je nám dobře. Když prší a prší a celé dny prší. Když celé dny prší a zvedá se a kadeří se jako pásovec na každé druhé vsi. To jsou ta nejkrásnější jara.
Tomáš Tichý (1960), básník a patolog. Básně publikoval v Hostu, Souvislostech a sborníku Nejlepší české básně 2015. Žije v Olomouci.
