Bartoloměj Weissag První knihovník jezuitské univerzitní bibliotéky, kladský rodák Bartoloměj Weissag, se narodil v rodině sklářského mistra v roce 1539 a po gymnazijních studiích vstoupil v Praze 14. března 1562 do jezuitského řádu. Po tříletém studiu filozofie ve Vídni jej jako magistra zařadili do skupinky řeholníků, která byla na začátku září 1566 vyslána pod vedením řádového vizitátora Lorenza Maggia do Olomouce. Úřad prefekta olomoucké jezuitské knihovny převzal v roce 1567 a současně vyučoval v páté třídě gymnázia. Své působení v Olomouci zahájil řečí De Studiorum Initio et Scientiarum Gloria (O počátku studií a slávě věd). V roce 1568 se aktivně účastnil olomoucké kněžské synody. Tam přednesl svou řeč De Utilitate (O užitečnosti), která už pojednávala o přednostech a výhodách disputací pro duchovní rozvoj. Jako magistr figuroval v Olomouci ještě roku 1569, o jeho rétorických schopnostech svědčí událost z října téhož roku, kdy v rámci skromné oslavy u příležitosti přesídlení do nově zrekonstruované koleje v prostorech bývalého minoritského kláštera to byl právě on, kdo pronesl řeč během jídla. Kněžské svěcení obdržel 14. srpna 1573 od papežského nuncia Johanna Delphina. V roce 1579 působil při olomoucké koleji jako německý kazatel a rok na to byl jmenován kancléřem univerzity. Až do roku 1583 byl řádným latinským kazatelem při tehdejším jezuitském kostele. V roce 1585 zastával v Olomouci stolici teologie a obdržel kazatelnu ve farním chrámu sv. Mořice.
Nejstarší veduta Olomouce z roku 1593 od Johanna Willenberga z knihy Bartoloměje Paprockého Zrcadlo slavného markrabství moravského. Pohled z jihu na budovy kostela P. Marie Sněžné, koleje a škol Tovaryšstva Ježíšova. (VKOL, sign. II 32.078)
Od svého založení byla olomoucká jezuitská knihovna budována zejména knižními fundacemi a dary řady významných představitelů katolické duchovní obnovy z řad zemských úředníků, prelátů, kanovníků a olomouckých biskupů. V předbělohorském období odkazovali knihy ze svých osobních sbírek ve prospěch univerzitní jezuitské bibliotéky rovněž olomoučtí měšťané sdružující se v řadách nově zakládaných náboženských konfraternit.
Prefekt jezuitské bibliotéky se neorientoval pouze na nákup antické literatury, patristiky či učebnic gramatiky, ale musel vnímat rovněž praktické pastorační potřeby svých řeholních spolubratří.
Olomouckou knihovnu využívala především univerzita, ale současně byla situována v prostoru řeholního domu, což do velké míry ovlivňovalo její obsahovou skladbu.
Olomoucká univerzitní knihovna byla od počátku neoddělitelnou součástí zdejší jezuitské akademie založené roku 1566 coby prvního stupně vysokého učení, přičemž se akademie stala plnohodnotným vysokým učením v roce 1573.
V letech 1567–1569 zajistil mecenáš a podporovatel jezuitů olomoucký biskup Vilém Prusinovský z Víckova první dodávku knih do olomoucké knihovny. Příjem a katalogizaci těchto děl měl na starosti právě Bartoloměj Weissag a pravděpodobně i jeho nástupce ve funkci prefekta knihovny, rodák z Vídně, Michael Polt.
Titulní list donační listiny olomoucké biskupa Viléma Prusinovského z Víckova z 27. září 1570. Se souhlasem olomoucké kapituly zajistil biskup nové jezuitské koleji roční důchod ve výši 2 000 zlatých ze statku Vyškov. (MZA Brno)
Jan Tanner Plzeňský rodák Jan (Ioannes) Tanner, zastávající úřad univerzitního knihovníka v letech 1668–1673, patřil společně se svým bratrem Matějem k výrazným literárním osobnostem balbínovské generace a jeho práce z oblasti legendistiky, hagiografie, teologie či homiletiky výrazně spoluurčovaly směr tehdejší domácí jezuitské literární produkce. Tannerova vědecká erudice jej vedla k sepsání několika legendistických a hagiografických děl a rovněž prací věnujících se mystice. Na druhou stranu jeho každodenní působení mezi studenty, konvertity i heretiky a především zkušenosti z řady duchovních funkcí, jež v jednotlivých kolejích zastával, jej inspirovaly k duchovně vzdělávací literatuře a homiletice. Na základě olomouckých pramenů ze šedesátých let 17. století je zároveň zřejmé, že jeho praktická katechetická a pastorační práce se plně vyrovnala jeho literárním a vědeckým ambicím. Tannera lze zařadit do literárního okruhu Bohuslava Balbína i s ohledem na jeho badatelské zájmy v oblasti historie a genealogie (například vydal tiskem historii Valdštejnů a Šternberků). Do Olomouce byl povolán z pražské klementinské koleje v roce 1664, působil zde jako profesor teologie a vedle úřadu zpovědníka či exhortátora byl v letech 1665–1670 rovněž duchovním představeným mariánské kongregace při zdejší akademii (Congregatio Latina Maior).
Tannerovo působení na olomoucké univerzitě mělo i své stinné stránky. Jeho přílišná zvídavost, s níž přistupoval během olomouckého pobytu k výuce spekulativní teologie, a jeho časté působení mezi jinověrci a pozdějšími konvertity jej přivedly až ke sporu o pravověrnost jeho univerzitních tezí. Vyšetřování věroučné čistoty Tannerových tezí přerostlo původně lokální spor na půdě univerzity a do celého procesu zasahoval vedle rektora Matyáše Zeidlera a jezuitského generála Giovanniho Paula Olivy Titulní list díla Jana Tannera rovněž olomoucký biskup Karel VITA ET VIRTUTES R. P. ALBERTI II. z Liechtensteina-Kastelkornu. CHANOVVSKY è Societate JESU In Provincia Bohemiae z roku 1688. Spor řešící údajný Tannerův (VKOL, sign. 35.181-35.182) odklon od teologie Tomáše Akvinského skončil sice nakonec pro bývalého prefekta knihovny rehabilitací, nicméně až po nuceném odchodu z Olomouce. Na základě rozhodnutí rektora pražské staroměstské koleje Matěje Tannera se jeho starší bratr Jan mohl vrátit zpět na pražskou univerzitu a vedle úřadu děkana teologické fakulty a regenta semináře se stal rovněž zpovědníkem pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna. V letech 1665–1670 působil Tanner jako duchovní představený mariánské kongregace při olomoucké akademii. Jeho teologická a mystická průprava se odrazila především na řadě pobožností, které se v této konfraternitě v průběhu liturgického roku pěstovaly. Snad nejvýrazněji lze Tannerovu osobnost sledovat na pozadí postních meditací. Ty měly v jezuitském prostředí podobu dramatu – rozjímání nad výjevy inscenovanými divadelní jevištní formou provozované o postních nedělích v oratoři latinských kongregací. Hlavní cíl spočíval ve vyvolání smyslové představy konkrétních biblických událostí pomocí sugesce a imaginace. Jan Tanner promýšlel pravděpodobně jednotlivé scénické výjevy a navrhoval i uspořádání prostoru v oratoři. Zatemnění oken, nasvícení obrazů či soch svícemi a lampami, nebo dokonce využívání barevného světla prostřednictvím prosvícených skleněných glóbů, to vše mělo přispět k umocnění mystické atmosféry. Zaujetí co největšího počtu lidských smyslů mělo zintenzivnit prožitek rozjímajícího a Tanner využíval v druhé polovině šedesátých let 17. století nejen obrazy, sochy či statické divadelní výjevy, ale dbal rovněž na hudební doprovod. Společně s bratrem se věnoval misijní práci, podnikali misionářské výpravy na území Těšínska.
Byl hlavním iniciátorem při výstavbě 44 výklenkových kapliček lemujících poutní cestu z Prahy do Staré Boleslavi.
Poutní „Svatou cestu“ zachytil ve svém díle Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavě… z roku 1679.
Mědirytina – portrét pátera Alberta Chanovského z Tannerova spisu. Tanner, Jan Bartoloměj. MVŽ Aposstolský Aneb ŽIWOT A CTNOSTI Ctihodného Pátera Albrechta Chanowského. Wytisstěno w Praze: w Ympressy Universitatis KaroloFerdynandowé, Towarysstwa P. Gežjsse, Léta 1680. (VKOL, sign. 32.529)
Psal latinsky, česky a německy, věnoval se dějinám rodného města Plzně. Mezi jeho nejslavnější hagiografické práce patří knihy o svatém Václavu (Žiwot a Sláwa Swatého Wácslawa Mučednjka, Knjžete, Krale, a Patrona Cžeského) nebo jezuitském misionáři Albertu Chanovském (MVŽ Aposstolský Aneb ŽIWOT A CTNOSTI Ctihodného Pátera Albrechta Chanowského Dlauhoweského z Towarysstwa Gežjssowa, w Českém Králowstwj).
Josef Vratislav Monse Moravský osvícenec, vlastenec, právník a zakladatel moderního moravského dějepisectví Josef Vratislav Monse se narodil 15. června 1733 v Novém Městě na Moravě. Svůj život spojil především s Olomoucí, na jejíž univerzitě nejen přednášel, ale byl i jejím rektorem. Monse se po studiích na jezuitském gymnáziu v Telči, studiích na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a studiu práv ve Vídni začal věnovat historii českých zemí a právním dějinám. Právo považoval, v souladu s osvícenskými názory, za klíčový nástroj pro zvelebování společnosti. V roce 1762 se stal doktorem obojího práva a již v roce 1764 odešel do Olomouce, kde byl činným advokátem při městském, konsistorním i manském soudu.
V roce 1768 přijal místo profesora veřejného, přirozeného a lenního, později i římského a kanonického práva na olomoucké univerzitě. V akademickém prostředí naplno rozvinul svou odbornou vášeň a specializaci na právní dějiny. Jako osvícenec a později josefinista ovšem nemohl v arcibiskupské Olomouci nenarazit. Jedno z grafických exlibris užívaných Měl spory především s jezuity, Josefem Vratislavem Monsem. jež vyvrcholily tím, že musel (VKOL, sign. 32.748/ 4) upustit od vyučování kanonického práva, nicméně se i přes nátlak církevních kruhů na univerzitě udržel. V roce 1778 byla univerzita přesunuta z Olomouce do Brna a s ní odešel do hlavního moravského města i Monse. Brněnská atmosféra a mnohem menší vliv kléru posílily jeho pozice a Monse se stal v roce 1780 rektorem. V prosinci téhož roku byl dokonce nobilitován. Ocitl se na kariérním vrcholu. Po návratu do Olomouce v roce 1782 založil Monse na lyceu stolici moravského práva a právních dějin. Zároveň začal ve svém druhém olomouckém období vydávat literární měsíčník Mährisches Magazin. Publikoval především v latině a němčině, do češtiny (moravštiny) přeložil práce pro venkovský lid týkající se povodní nebo Eckartshausenův spis o čarodějnictví. Spjat s Olomoucí zůstal Monse až do své smrti 6. února 1793. Přestože Josef Vratislav Monse nebyl přímým zaměstnancem olomoucké bibliotéky, tak kontaktům s ní se logicky nevyhnul. Především poté, co knihovna přešla z rukou jezuitského řádu do veřejných služeb, což nastalo v roce 1773, využíval nejen knihovních fondů, ale byl ve styku i s významnými olomouckými knihovníky, především Janem Aloisem Hankem.
V souvislosti se zrušením jezuitského řádu a převzetím řádových knihoven přešla na Univerzitní knihovnu v Olomouci odpovědnost za zpracování těchto fondů. Už z tohoto důvodu byl Monse v roce 1777 jmenován vrchním dozorcem nad knihovnou. Sám se podílel na zpracování knih ze všech oborů vyjma teologie. Právě při této činnosti úzce spolupracoval s Janem Aloisem Hankem.
Titulní list právního spisu Tabula Juris Publici. Osvícenec Monse měl dva hlavní odborné zájmy. Obecné dějiny Moravy a právní dějiny. (VKOL, sign. 36.260)
V roce 1778 bylo císařským dekretem nařízeno stěhování olomoucké univerzity do Brna, což se logicky týkalo i univerzitní knihovny. Zvládnout logistiku spojenou se stěhováním nebylo pro Monseho, Hankeho a mnoho dalších zainteresovaných osob vůbec jednoduché. Brněnské období ovšem trvalo pouze čtyři roky a v roce 1782 přišel návrat do Olomouce. Status učení už ale nebyl univerzitní, nýbrž do Olomouce se vrátilo pouze lyceum.
Jan Nepomuk Alois Hanke z Hankenštejna Literát a knihovník, pozoruhodná a zároveň rozporuplná postava osvícenství na Moravě, se narodil 26. května 1751 v Holešově do rodiny místního sedláka Kašpara Hankeho, jehož předci pocházeli ze zchudlé slezské šlechty. Například jeden z předků zastával na konci 16. století funkci zemského hejtmana v Kladsku. Samotný Jan Alois, v počátcích ovlivněný výchovou zejména svého strýce Ondřeje, bílovického faráře, absolvoval nejprve gymnaziální i univerzitní studia v Olomouci. Zde ovšem započaly jeho vášeň pro ekonomické vědy a myšlenky osvícenství a odklon od dráhy duchovního. Hankeho směřování bylo definitivně utvrzeno po několika letech strávených v úřednických službách u knížat Lichnovských a Dietrichsteinů, přičemž na panství hraběnky Terezie de Monte l’Abbate, provdané Kobenzlové, došlo k osudovému setkání s Josefem von Sonnenfels. Proto odešel studovat na vídeňskou univerzitu. V centru habsburské monarchie navázal kontakty s předními osvícenci (Sonnenfels, Martini, van Swieten) a pod vlivem svých učitelů, zejména Mathiase Hesse, se jeho kroky ubíraly mimo jiné k filologii a knihovědě. V roce 1777 získal místo kustoda v Univerzitní knihovně v Olomouci, kde se roku 1785 stal bibliotékářem. V době josefínských reforem byl pověřen tříděním zrušených klášterních knihoven na Moravě a ve Slezsku, takže do roku 1790 zpracoval fondy téměř 40 knihoven s asi 180 000 knihami. Práci však nedokončil, neboť byl penzionován a roku 1791 z knihovny odešel. Dne Kvůli své povaze si Hanke nadělal řadu nepřátel i mezi moravskými osvícenci, takže napjaté vztahy měl například s Josefem Dobrovským nebo Josefem Vratislavem Monsem.
6. června 1796 ho císař František II. povýšil do šlechtického stavu s predikátem z Hankenštejna (von Hankenstein). Hanke patřil mezi aktivní příznivce osvícenství a josefinismu na Moravě. Téměř jistě byl členem brněnské zednářské lóže Zu wahren vereinigten Freuden (U opravdových sjednocených přátel) a především brněnské odnože tajného svazu iluminátů, společenstva, jehož přívrženci usilovali o šíření osvícenských myšlenek do moravské společnosti.
Portrét Jana Aloise Hankeho (současné umístění se nepodařilo dohledat). (Repro z: Vaňáček, Michael. Francouzové a Morava v době Velké francouzské revoluce a koaličních válek. Brno 1965, s. 78.)
Již v roce 1776 sepsal rozpravu nad pozemkovou daní i dílo propagující výuku češtiny a české literatury na vídeňské univerzitě. V roce 1782 vydal dílo Empfehlung der böhmischen Sprache und Literatur, čímž se zařadil k prvním významným obráncům českého jazyka, přičemž na Moravě ho musíme patrně považovat za vůbec prvního. Některá Hankeho díla vzbudila velký ohlas i u samotného vídeňského dvora, mezi nimi zejména pojednání o splavnění řeky Moravy. Zemřel 26. března 1806 v Prostějově, patrně na tyfus.
Velmi vyhrocený vztah měl se svým podřízeným kustodem a zároveň jmenovcem Janem Expeditem Hankem, který ho dokonce dvakrát, s pomocí nůžek respektive deštníku, fyzicky napadl.
Hankeho patriotismus ho i přes sympatie k francouzským osvícencům vedl v roce 1797 k udání malíře miniatur Johanna Friedricha Winkelmanna, kterého podezříval z možného zapojení se do nové osvobozovací akce v Olomouci vězněného generála Lafayetta (na podezřelý pobyt upozornil přímo gubernátora hraběte Ugarteho).
Mapová příloha Hankeho spisu o splavnění řeky Moravy (Brno, 1784). (MZK Brno, sign. ST1-0003.419)
Od roku 1785 knihovna sídlila v části bývalého kláštera klarisek na dnešním náměstí Republiky. Knihy zde však i v nově adaptovaných prostorech začaly plesnivět. Záhy se ukázalo, že pod podlahou čítárny ležela kostelní krypta s 35 rakvemi, v níchž byla těla ve značném stupni rozkladu.
Frontispis a titulní list Hankeho díla i s jeho mluvícím signetem. Používal kohouta coby narážku spojenou s podobností jeho příjmení a německého slova Hahn = Kohout. (VKOL, sign. 34.407)
Po bitvě u Slavkova (1805) prostějovský magistrát zoufale hledal tlumočníka a prostředníka v jedné osobě, který by usnadnil složitou komunikaci s Francouzi. Našel jej v Hankem, jehož však olomoucký krajský úřad podezíral z velezrady.
Josef Arnošt Karmášek Josef Arnošt Karmášek (sám se podepisoval jako Joseph Ernst Karmaschek) se narodil 11. ledna 1746 v Lomnici u Tišnova. Vzdělání se mu dostalo nejprve na jezuitském gymnáziu v Brně, poté odešel studovat filozofii na olomouckou univerzitu, kde v roce 1765 získal titul magistra. Ještě téhož roku 21. října vstoupil do jezuitského řádu a jako novic se vrátil na brněnskou kolej, odkud byl po dvou letech (1767) poslán ke spolubratřím do Březnice u Příbrami. V dalších letech putoval po jezuitských kolejích v Klatovech a Telči, načež zakotvil v Praze, kde na zdejší univerzitě studoval orientální jazyky a později dokončil teologická studia. Výrazně ho patrně ovlivnily přednášky předního josefinisty a reformátora Karla Heinricha Seibta (1735–1806), které navštěvoval. Zároveň byl přidělen jako pomocník klementinskému bibliotékáři Charlesi Maria Charuelovi. Po zrušení Tovaryšstva nejprve působil u českého gubernia jako „translator a calculator“ v rámci reformy urbariálního systému. Po krachu chystané reformy v roce 1774 se ovšem vrátil zpět do klementinské knihovny, kde získal roční plat 300 zlatých a později byl přijat na pozici prvního skriptora pražské univerzitní knihovny. Zde byl roku 1782 guberniem jmenován archivářem rušených klášterních knihoven v Čechách. Za tuto činnost si vysloužil 1. září 1791 od císaře Leopolda II. uznání a odměnu 300 zlatých.
Karmáškův podpis z roku 1791. (ZAO-Ol)
K 1. dubnu 1791 nastoupil do Lycejní knihovny v Olomouci, kde stál u dokončení náročného procesu třídění a zpracování moravských a slezských klášterních knihoven zrušených v rámci tzv. josefínských reforem. Plně ovládal němčinu, češtinu, latinu a francouzštinu, částečně rovněž italštinu, řečtinu, hebrejštinu, biblickou aramejštinu a syrštinu. Karmášek stál zejména za vytvořením osmnáctisvazkového tzv. velkého abecedního katalogu řazeného podle autorů, založeného roku 1795 a užívaného a průběžně doplňovaného ještě koncem 19. století. Neméně důležitým počinem užívaným a aktualizovaným jeho nástupci byl v roce 1800 založený katalog rukopisů.
Umístění knihovny, jejíž budova byla postavena k jinému účelu, považoval Karmášek za naprosto nevhodné. Zvláště když přímo sousedila s areálem vojenských kasáren, kde bylo hlavně kvůli fungující pekárně skladováno mnoho sáhů dřeva: „Každý ví, jak je tato jedinečná knihovna, uchovávající poklady pro věčné časy, pro celou zemi nenahraditelná … A toto všechno může zničit jediná bomba.“
Karmáškovi se podařilo prosadit řadu věcí zamýšlených již jeho předchůdcem J. A. Hankem. V rámci knihovny založil zvláštní oddíl se zaměřením na bohemikální produkci a moravika, tzv. Nationalbibliothek, a především za jeho vedení získala knihovna právo povinného výtisku pro Moravu a Rakouské Slezsko. Navázal spolupráci s pražskou univerzitní knihovnou coby sesterskou institucí, neboť obě knihovny hrály podobné role v rámci historických zemí Koruny české.
Zejména po popravě francouzského krále Ludvíka XVI. a jeho manželky Marie Antoinetty se začala cenzurní pravidla rozvolněná za Josefa II. od konce ledna 1793 opětovně utužovat. Na indexu se ocitla díla francouzských encyklopedistů i dalších osvícenců nevyjímaje populárního Wielanda, Goetha, Lessinga, Fichteho či Kanta, přičemž postihovány byly tradičně i romány vytvářející nereálný svět fantazie a budící nesplnitelné touhy,
Knihovna měla nicméně z bedlivějšího dohledu cenzury i velký prospěch, neboť jí brněnský Knižní a revizní úřad pravidelně nabízel k výběru cenzurou zabavované knihy do „úschovy“. Knihovna si měla tituly ponechat pro „vlastní potřebu“ čili za účelem studia k tomu povolaných osob (zvláště z řad profesorů nikoli z řad veřejnosti). Text přísahy bibliotékáře Karmáška z roku 1791. (ZAO-Ol)
Willibald Müller Willibald Müller patřil k významným osobnostem v dějinách olomoucké knihovny i samotné Olomouce. Narodil se 9. března 1845 ve Vlčicích u Javorníka v tehdejším Rakouském Slezsku. Pocházel ze skromných poměrů, ale díky mecenášce, baronce Anně Stillfriedové, vystudoval opavské gymnázium. Po roce studia opustil teologickou fakultu v Olomouci, aby nakonec vystudoval filozofii na vídeňské, posléze na pražské univerzitě. Na živobytí si vydělával jako soukromý učitel, ovládal zejména francouzštinu, kterou si prakticky osvojil při svém dvouletém pobytu v Cařihradě, kde působil jako učitel u rodiny budoucího prezidenta rakousko-uherské obchodní komory Siegfrieda von Adlera. Vedle rodné němčiny ovšem zvládal obstojně také italštinu a češtinu, částečně i angličtinu a španělštinu. Již v Cařihradě začal jako dopisovatel spolupracovat s novinami Wiener Blätter, do nichž přispíval i po svém návratu do Vídně roku 1873. O rok později již pracoval na postu žurnalisty v olomouckých novinách Die Neue Zeit. Sám založil v roce 1877 vlastivědný časopis Moravia, jenž byl v roce 1882 přesunut do Brna. V Olomouci se Müller oženil a založil rodinu. V roce 1879 byl jmenován skriptorem Studijní knihovny v Olomouci, od listopadu roku 1892 již zastával funkci kustoda. Vedle knihovnické práce byl také mimořádně literárně činný, jako historik se věnoval především olomouckým dějinám. Sepsal dějiny královského města Olomouce, Geschichte der königlichen Hauptstadt Olmütz, dějinám židovského obyvatelstva v Olomouci věnoval práci Urkundliche Beiträge zur Geschichte der mähr. Judenschaft im 17. und 18. Jahrhundert. K jeho oblíbenému žánru patřily biografie významných osobností, jako byli Josef von Sonnenfels, Gerhard van Swieten, Johann Leopold von Hay, Hans Kudlich nebo olomoucký starosta Josef von Engel. Pozornost soustředil i na olomoucké německé divadlo, zajímal se o architekturu, archeologii, turistiku i vlastivědu. Velice se
angažoval v projektu budování obytné úřednické čtvrti v Olomouci, jeho rodinný dům postavil architekt Johann Auleg a dodnes stojí ve Dvořákově ulici. Olomouc Müllerovi přirostla k srdci, ve svém díle se snažil zaznamenat co nejvíce z dějin města i jeho pověstí, čile se zajímal o politické i kulturní dění ve městě. Vedle odborných prací se věnoval i beletrii. Systematicky sbíral a literárně Willibald Müller jako člen spolku zpracovával pověsti Olomouce Schlaraffia, sedmdesátá až osmdesátá i Moravy, je také autorem léta 19. století. (SOkAOl) dvou historických románů, jak jinak než z minulosti Olomouce. První román, Der Rathsherr von Olmütz, pojednává o švédské okupaci města v letech 1642–1650. Müller zde jako olomoucký vlastenec odsuzuje řádění Švédů i císařské armády a představuje čtenáři měšťany Olomouce jako hrdiny a na rozdíl od svého druhého románu zde nijak nepitvá vztah českého a německého živlu ve městě. Román Um Sprache und Glauben z doby husitské můžeme již ale považovat za protičeský a protihusitský traktát, což ovšem s ohledem na dobu vydání románu, není nijak překvapivé. Jeho Pověsti a příběhy města Olomouce obsahují místní tradice, pověsti, povídky, jako například vyprávění o Mongolech u Olomouce, o návštěvě císařovny Marie Terezie, o pruském obležení nebo o Laffayetově věznění. Jeho další sbírka – Morava romantická – obsahuje 25 pověstí. Jde o sbírku mytologických témat, kde najdeme pověsti o knížeti Rastislavovi nebo o založení Helfštýna. Jako kustod a později ředitel Studijní knihovny v Olomouci se Müller pokusil vybudovat z olomoucké bibliotéky ceněnou instituci, která by plnila funkci hlavní zemské knihovny pro území Moravy a Slezska a byla zároveň ústavem s vědeckými ambicemi. Neúnavně a opakovaně se snažil o zlepšení podmínek pro zaměstnance i návštěvníky, o dostatečný prostor pro uskladnění knih, snažil se o zvýšení dotací knihovně o dostatečnou akvizici nebo rozšiřování výpůjček.
Zejména díky Müllerovu nadšení a pracovnímu nasazení byla knihovna v letech 1906–1907 úspěšně přestěhována z vlhkých prostor kostela sv. Kláry do nové budovy teologické fakulty. Fyzické přestěhování knih začalo 26. srpna ráno a díky desetihodinovým denním směnám bylo dokončeno v 10 dnech, 27.–31. srpna a 2.–6. září 1907. Konečnou tečkou bylo přestěhování rukopisů 15. září. Samotný transport knih obstarala olomoucká firma Dienstmanninstitut Express s osmi nosiči a kontrolorem. K dispozici měli celkem 12 beden o rozměrech 80 × 35 × 50 cm. Celkem bylo expedováno 1 346 beden s knihami, přičemž každá naplněná bedna vážila v průměru 58 kilogramů.
Willibald Müller v roce 1903 jako představený C. k. Studijní knihovny. (SOkAOl)
Za svoje úspěšné vedení olomoucké studijní knihovny byl Müller celkem třikrát vyznamenán ministerstvem kultu a vyučování jubilejní medailí. Sám si velice cenil vlastního přínosu olomoucké knihovně, byl přesvědčen o správnosti svých postupů a otevřeně kritizoval některé své předchůdce, zejména jejich pramalé nadšení cokoli v knihovně měnit a zlepšovat. Svým občanským i profesním životem byl těsně spjat s Olomoucí a rozloučil se s ní až v době odchodu do důchodu v roce 1915, kdy se přestěhoval do Jeseníku.
Václav Tille Václav Tille byl neobyčejně vzdělaný člověk, vědec a umělec s ohromnou šíří zájmů. Působil jako dějepisec a kritik literatury, jako divadelní i filmový kritik a historik, editor a překladatel, redaktor, knihovník a teoretik knihovnictví. Byl autorem mnoha prací o školství, zeměpise, národopise nebo výtvarném umění. Narodil se 16. února 1867 v Táboře v rodině gymnaziálního profesora a pozdějšího zemského školního inspektora Antonína Tilleho jako nejstarší z šesti sourozenců. Vystudoval gymnázium v Litomyšli a v Praze, univerzitní studia absolvoval v Praze a v Innsbrucku. V roce 1889 získal doktorát na pražské univerzitě. Působil jako skriptor v pražské univerzitní knihovně, v letech 1893–1897 byl nižším úředníkem (amanuensem) olomoucké studijní knihovny. Po návratu do Prahy byl brzy habilitován, stal se soukromým docentem srovnávacích dějin literatury, v roce 1908 byl jmenován mimořádným a roku 1911 řádným profesorem srovnávacích dějin literatury na pražské univerzitě. V letech 1921– 1922 již působil ve funkci děkana pražské filozofické fakulty.
Fotografie Václava Tilleho odtržená patrně z nějaké úřední legitimace z let 1891–1896, na rubu s popisem Dr. V. Tille, k. k. Scriptor. (PNP)
Značnou část svého života procestoval (Francie, Belgie, Německo, Rusko i USA), ať už jako člen České akademie věd nebo prezident československého Rotary klubu. Byl předsedou Československé unie intelektuálů, místopředsedou Dramatického svazu a zakladatelem Evropského literárního klubu. Byl členem Geografické společnosti či Spolku výtvarných umělců Mánes. Jako vážený host často navštěvoval Hrad i řadu nejrůznější vyslanectví.
Úcta ke knize jej postupně přivedla až k tématu knihovnictví, kterému se pak věnoval celý život. Sám vykonal mnoho studijních cest po evropských i amerických knihovnách, ze svých návštěv pořizoval podrobné zápisky, zajímalo jej nejen uspořádání katalogů, systémová opatření, ale také budovy knihoven, vybavení kanceláří, čítáren, účelnost nejrůznějších prvků. Doufal, že se mu podaří dosáhnout nějaVáclav Tille v roce 1934. (PNP) kých změn i v domácích institucích. Šířil knihovnickou osvětu, účastnil se knihovnických kongresů, později podporoval Státní knihovnickou školu v Praze. Svými aktivitami připravil podmínky pro přijetí oboru knihovnictví na akademickou půdu. Část olomoucké úřednické služby strávil Václav Tille na studijní cestě v Paříži a po svém návratu se v maloměstských poměrech Olomouce necítil vůbec dobře. K městu si nikdy nevybudoval vřelejší vztah a ani jeho působiště v knihovně se mu nezamlouvalo. Ve svých vzpomínkách hovořil doslova o knihovnických kobkách.
Večeře Rotary klubu s Janem Masarykem v Obecním domě, 1934, Tille pátý zprava. (PNP)
Během svého působení v olomoucké knihovně sepsal Tille ceněný seznam českých rukopisů pod názvem Seznam českých rukopisů c.k. studijní knihovny v Olomúci (1896), který byl vydán tiskem nákladem české akademie.
Na Hradě s T. G. Masarykem v roce 1932, Tille zcela vlevo. (PNP)
Václav Tille psal také pohádky. Používal přitom pseudonym Václav Říha a svou teoretickou i uměleckou tvorbou navázal na klasické představitele české pohádky, K. J. Erbena a B. Němcovou. Byl autorem pohádek Paleček (1922), Nebojsa (1925), Zvířátka a Petrovští a mnoha dalších.
Bohuš Vybíral Bohuš Vybíral (křestní jména Bohumír František), narozený 14. ledna 1887 v Hranicích, byl dlouholetým zaměstnancem a ředitelem Studijní (Universitní) knihovny v Olomouci. Po absolvování hranického gymnázia odešel studovat slavistiku, germanistiku a dějiny umění na vídeňskou univerzitu, kde promoval 30. června 1911 na doktora filozofie. Ve Vídni rovněž složil profesorské zkoušky z němčiny a češtiny, načež působil v redakci česky psaného Vídeňského deníku, kde měl na starosti kulturní část. Odtud již jeho kroky mířily do Olomouce, kde v roce 1913 nastoupil jako knihovní praktikant do studijní knihovny. Během Velké války sloužil u 54. pěšího pluku a 13. střeleckého pluku na východní a italské frontě. Po návratu byl v roce 1919 pověřen vedením knihovny, přičemž v této funkci setrval až do roku 1948. Vybíral patřil k předním osobnostem kulturního, vědeckého a společenského života v Olomouci. Platil za nesmírně činorodého literáta, autora nepřeberného množství článků a studií, popularizátora jihoslovanského písemnictví a zároveň zdatného překladatele z jihoslovanských jazyků. Byl mimo jiné nositelem Řádu sv. Sávy za zásluhy na poli československo-jihoslovanské vzájemnosti. K jeho koníčkům patřila turistika, literatura (byl vášnivý čtenář) a především divadlo. Byl prvním dramaturgem Českého divadla v Olomouci, divadelním a výtvarným kritikem. Dále působil
i jako literární historik a kritik. Byl aktivním členem řady spolků a organizací. Uveďme pouze některé: předseda Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, předseda olomouckého odboru Československojihoslovanské ligy, předseda Klubu přátel umění, předseda Památkové komise hlavního města Olomouce, člen Krajského výkonného výboru Bohuš Vybíral. (Archiv VKOL) Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, člen Komise pro knihovnické záležitosti při Ministerstvu školství a národní osvěty, člen Komise pro knihopisný soupis českých a slovenských tisků až do konce 18. století atd. Ředitelský post Vybíral opustil v roce 1948, kdy byl penzionován. Uzavřela se tak pětatřicetiletá éra ředitele, jehož osobnost, vzdělání a odborné kvality položily následovníkům laťku velmi vysoko. Nadále působil na univerzitě, věnoval se svým koníčkům, literatuře a bibliofilské vášni. Zemřel 25. dubna 1951.
Když byl Vybíral v roce 1919 jmenován zatímním správcem studijní knihovny, bylo mu pouhých 32 let. Na takovou kariéru by musel v Rakousku čekat několik desítek let a ještě by nebyla žádná záruka, že by se jí dočkal. V novém státě, který Češi chápali jako národní stát, se na přední místa dostávali lidé mladší, vzdělaní, schopní a samozřejmou výhodou bylo i to, pokud byli české národnosti. Všechny tyto náležitosti Vybíral splňoval. Upomínka na Vybíralovy šedesátiny, jež slavil v roce 1947. (Archiv VKOL)
Vybíral se za první republiky zařadil mezi nejvýznamnější knihovníky a kulturní pracovníky v ČSR vůbec. Spolupodílel se na pořádání knihovnických kongresů, byl mezinárodně činným, měl intenzivní mezistátní a mezinárodní kontakty s Jugoslávií a tamními národy. Z hlediska osobní kariéry utěšeně šplhal po služebním žebříčku, přesto se mu nepodařilo definitivně vyřešit ani prostorové potíže, ani nedostatek zaměstnanců.
Za Vybíralova vedení došlo sice v roce 1936 ke stěhování do budovy, jež původně patřila bance (na Bezručově ulici č. 2, dodnes v ní knihovna sídlí), ale šlo jen o jedno z dalších provizorních řešení. Vnitřní rozvržení bylo totiž pro knihovnu nevyhovující a bylo nutno uzavírat řadu kompromisů.
Upřednostňování Brna před Olomoucí a to, že Olomouc nebyla univerzitním městem a stála stranou hlavních vědeckých a odborných center v ČSR, přispělo k tomu, že ještě za první republiky požádal Vybíral o přeložení. To mu nebylo splněno a nestalo se tak ani po druhé světové válce.
Vybíral jako důstojník na východní frontě v Radziechówě 27. ledna 1918. (Archiv VKOL)
V roce 1945 byl Vybíral jmenován vrchním komisařem knihovní a archivní služby, byl potvrzen nadále ředitelem olomoucké knihovny a ve třetí republice se před ním otevřely nové úkoly a výzvy. Ty souvisely především s obnovením univerzity. Ve spolupráci s rektorem Josefem Ludvíkem Fischerem se snažil syntetizovat univerzitní a knihovní síly a získat finanční prostředky na výstavbu zcela nové knihovny. Bohužel k tomu již nedošlo. Do Února se váhalo a poté byly již zcela jiné priority.
Josef Ludvík Fischer Josef Ludvík Fischer se narodil 6. listopadu 1894 v Praze. Patří k nejvýznamnějším a nejoriginálnějším českým filozofům a sociologům 20. století. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy promoval v roce 1919. Ve své disertační práci o Arthuru Schopenhauerovi využil svá studia němčiny a filozofie. Ihned pro promoci pracoval v pražských knihovnách a zároveň se hlásil k politické a kulturní levici. V letech 1924–1930 byl členem KSČ. Je potřeba ale zdůraznit, že šlo do roku 1929 o stranu, jíž dal v roce 1921 tvář starý rakouský sociální demokrat Bohumír Šmeral (1880–1941), nikoliv o stalinistickou partaj řízenou „karlínskými kluky“. V roce 1927 se habilitoval prací o Comtovi na Masarykově univerzitě, stal se docentem sociologie, o tři roky později i docentem filozofie. Na počátku třicátých let přišel s vlastním, originálním filozofickým systémem, tzv. skladebnou filozofií. V době první republiky byla činnost některých významných komunizujících intelektuálů sledována. K nim patřil i Fischer, a aby byl jeho vliv oslaben, byl přeložen v roce 1923 do Studijní knihovny v Olomouci, v níž setrval až do roku 1933. Mělo jít vlastně o jistý druh vyhnanství, ale Fischer s Olomoucí a Moravou spojil svůj osud. Od roku 1933 pak působil v Brně, byl zaměstnancem univerzitní knihovny a zároveň mimořádným profesorem na brněnské alma mater. Nacistickou okupaci přežil s velkým štěstím v okupovaném Nizozemí. Po svém návratu udělal rychlou akademickou kariéru, nejdříve v Brně, kde byl v letech 1945–1946 děkanem na filozofické fakultě, nicméně v této době už plně napnul své síly na práce spojené s obnovou vysokého učení v Olomouci, kde se stal prvním rektorem Univerzity Palackého. Rok 1948 znamenal pro Fischera nutnost se rozhodnout,
zdali nové poměry přivítá a získá co nejvíce pro mladou univerzitu nebo setrvá jako pozorovatel. Rozhodl se pro první variantu, vstoupil opět do KSČ, ale od počátku padesátých let bylo zřetelné, že doba nepřeje jakýmkoliv nezávislým duchům, ať již jsou či nejsou členy strany, levicového či liberálního nebo konzervativního smýšlení. V roce 1955 byl vyloučen z KSČ a byl vytlačen z Olomouce a v letech 1957–1960 přednášel na brněnské univerzitě Josef Ludvík Fischer. (Repro z knihy Jana Evangelisty Purkyně (dříve Listy o druhých a o sobě. Praha: Torst, 2005.) Masarykově). V roce 1960 byl penzionován. V roce 1968 byl znovu povolán jako vyučující na Univerzitu Palackého jako profesor filozofie a sociologie, byla to již ovšem pouze labutí píseň. V roce 1970 byl opět penzionován, tentokráte už definitivně. Zemřel 17. února 1973 v Olomouci. Fischerův osud byl s knihovnou spojen úzce během první republiky, kdy byl jejím zaměstnancem, ale i v krátkém údobí tzv. třetí republiky, kdy byl rektorem Univerzity Palackého a úzce spolupracoval s tehdejším ředitelem Studijní/Universitní knihovny Bohušem Vybíralem.
S Vybíralem se Fischer znal z již předválečného období, jelikož ten byl přednostou knihovny od vzniku samostatného státu. Přes politicky opačné názory se oba respektovali. Vybíral oceňoval nejen odborné schopnosti Fischera, ale hodnotil jej i jako úředníka naprosto spolehlivého, velice zdatného a pilného. Fischer si stejně jako Vybíral dobře uvědomoval slabiny, jimiž Studijní knihovna v Olomouci trpí, její prostorovou, finanční a personální poddimenzovanost. Oba se snažili již během Masarykovy republiky odpovědné městské, zemské i státní orgány přimět k řešení těch nejpalčivějších obtíží. To se během první republiky nestalo.
Po druhé světové válce nastala revoluční změna poměrů. Velkou novinou pro Olomouc se stala obnova univerzity. Jejím prvním rektorem se stal právě Fischer a to naznačovalo velké šance i pro knihovnu, v jejímž čele stále setrvával Bohuš Vybíral. Oba společně plánovali celkovou modernizaci knihovny, aby odpovídala novým poměrům a úkolům a vyhovovala statusu bibliotéky univerzitní. Fischer považoval za nutné skončit s provizorii a chtěl se zasadit o stavbu zcela nové budovy, jež by pokryla jak skladovací, tak uživatelské a edukační potřeby.
Separát Fischerovy studie ke školské reformě, která vycházela z jeho skladebné filozofie. (VKOL, sign. 89.834)
Patrně na základě Fischerovy pobídky Vybíral zaslal ministeriu školství návrh na zvážení výstavby nové budovy s odůvodněním, že „stavba Universitní knihovny v Olomouci může vlastně ušetřiti ministerstvu školství a osvěty pro budoucnost zbytečných nákladům“, a to tím, že by se dosavadní budovy prodaly, načež by se získaly prostředky (a uspořily další finance za další nutné stavební úpravy). Bohužel tento plán nevyšel a nedlouho po únorovém převratu Vybíral i Fischer ve svých funkcích skončili.
Bedřich Václavek Bedřich Václavek se narodil 10. ledna 1897 v Čáslavicích u Třebíče. Tento rodák z Vysočiny patřil k našim předním estetikům, literárním teoretikům, folkloristům a kritikům marxistické názorové konfese. Ve třicátých letech rozpracoval umělecký směr socialistického realismu (společně například s Juliem Fučíkem), který považoval za nové syntetické umění, tedy ne dogmatický, jednostranný katechismus, jak se vyprofiloval po Únoru 1948. Vystudoval bohemistiku a germanistiku na univerzitě v Praze, kde mu přednášely přední intelektuální osobnosti doby, například historik a muzikolog Zdeněk Nejedlý, historik a folklorista Čeněk Zíbrt či literární historik Otokar Fischer. Akademické roky završil ročním studiem divadelní vědy a žurnalistiky v poválečném Berlíně, který se stal ve zjitřených letech výmarské republiky centrem avantgardy. Po studiích spojil Václavek svůj profesní život s knihovní službou. Jeho prvním působištěm byla Zemská a universitní knihovna v Brně. Od roku 1925 byl navíc členem KSČ a rozhodně nešlo o řadové členství. Byl velmi aktivním činovníkem. Spoluzakládal Devětsil, Levou frontu, ale byl i jednatelem brněnské pobočky Společnosti pro hospodářské a kulturní styky se SSSR, angažoval se v době španělské občanské války. Konzervativní brněnské a moravské prostředí obecně Václavkovým filokomunizujícím postojům nebylo nakloněno a v podstatě za „trest“ byl přeložen v roce 1933 do tehdejší Studijní knihovny v Olomouci. Šlo o další paradox, jelikož Olomouc byla oproti Brnu ještě konzervativnější a se silnějším vlivem církve. Ve studijní knihovně pod vedením Bohuše Vybírala pracoval až do osudového roku 1939, kdy byl 1. září poslán na trvalou dovolenou. V olomouckém období se vedle vlastní knihovní a archivní služby (působil především na úseku překladů z němčiny, francouzštiny apod.) věnoval redaktorské činnosti v periodiku Index, dále v Sociologické revue nebo „U“-Bloku.
V dubnu 1942 byl zatčen, vězněn na Pankráci a poté v lednu 1943 převezen do Osvětimi. Tam onemocněl skvrnitým tyfem. To zpravidla znamenalo jistou přirozenou smrt nebo popravu formou smrtící injekce. Tak se pravděpodobně stalo i v případě Bedřicha Václavka, který byl zavražděn 5. března 1943 fenolovou injekcí. Poúnorový režim jej propaganBedřich Václavek. disticky využíval jako svůj ideo(Archiv VKOL) logický štít. V roce 1952 mu byla slavnostně odhalena pamětní deska umístěná na hlavní budově tehdejší Universitní knihovny v Olomouci (pamětní desky má i ve svém rodišti nebo v Praze, v domě, v němž se ukrýval v ilegalitě v letech 1940–1942). Dnes je po něm pojmenována i jedna z kolejí Univerzity Palackého v Olomouci.
Olomoučtí čtenáři si jej pak z osobního styku mohli pamatovat jako člověka ve službě ve výpůjčním oddělení, což se někdy mohlo jevit jako nedůstojné Václavkově významu a vzdělání. Faktem ale bylo, že tato situace vyvěrala z omezeného finančního a personálního stavu Studijní knihovny v Olomouci.
Zajímavé jsou okolnosti příchodu Václavka do Olomouce a jeho pobytu v hanácké metropoli. Brněnské prostředí bylo pro levicové aktivity a veřejně činné osoby přijatelnější než spíše maloměstská Olomouc. Proto byl za jeden z trestů v rámci státní služby volen přesun úředníků. V rámci knihovní a archivní služby se tak stalo v případě dvou význačných osobností. Jednou z nich byl Josef Ludvík Fischer a druhý právě Bedřich Václavek.
Výňatek z disciplinárního řízení vedeného vůči Bedřichu Václavkovi. Ten byl kvůli své brněnské prokomunistické aktivitě přeložen do Olomouce. Ani zde ovšem nedošlo k nápravě. (Archiv VKOL)
Přesun fondů do nové budovy na Bezručově 2 v roce 1936 pod dohledem Bedřicha Václavka – druhý zprava. (Archiv VKOL.)
V první polovině třicátých let knihovna sídlila ještě spolu s teologickou fakultou na dnešní Univerzitní ulici a do budovy na Bezručově ulici, původně sloužící jako banka, se přestěhovala až v roce 1936. Hlavní dozor nad převozem knižních fondů měl právě Václavek. Knihovna tehdy měla ve svém fondu 155 000 položek.
Otto František Babler Otto František Babler, původním jménem Otto Franjo Babler, byl českým překladatelem, spisovatelem, básníkem, literárním historikem, romanistou, polyglotem, bibliofilem a v neposlední řadě i knihovníkem. Narodil se 26. ledna 1901. Jeho smíšený rodinný původ se slovinsko-česko-rakousko-německými kořeny a místo narození v bosenské Zenici jako by předurčily jeho cestu, jež byla lemována mnoha jazyky a kulturami. Když se v roce 1915 dostal jako válečný běženec na Moravu, dokončil své středoškolské vzdělání na olomouckém německém reálném gymnáziu. Jeho jazykové znalosti byly fenomenální, mluvil a psal srbochorvatsky, německy, česky, slovinsky, francouzsky, italsky, anglicky, rusky a bulharsky. Svůj život od roku 1928 spojil natrvalo s obcí Samotišky na dohled od Svatého Kopečku. Genius loci daného místa, jeho katolické vyznání, zájem o spirituální literaturu, to vše se propojilo v jeho autorské i překladatelské tvorbě. Od roku 1935 až do zrušení živnostenských komor v roce 1948 pracoval jako knihovník Obchodní komory v Olomouci. Po druhé světové válce se podílel na obnově univerzity, kde začal přednášet srbochorvatštinu. Po Únoru 1948 byly zrušeny knihovny Okresních a živnostenských komor a celý knižní fond olomoucké pobočky přešel společně se zaměstnanci do Universitní knihovny
v Olomouci. V ní Babler pracoval až do roku 1956. V penzi se Babler věnoval svým celoživotním láskám. Tedy překladatelství, autorské tvorbě a bibliofilskému hnutí. Proslulými se staly především jeho překlady Dantovy Božské komedie do češtiny, Poeova Havrana do češtiny a němčiny, Máchova Máje do němčiny, Halasových Starých žen do angličtiny apod. V bibliofilO. F. Babler. ském hnutí spolupracoval napří- (Soukromý archiv Otto Bablera) klad s dalším zaměstnancem olomoucké knihovny Bohuslavem Smejkalem či Bohumírem Lifkou. V sedmdesátých letech byly pro Bablerovu překladatelskou činnost a známost v západním kulturním světě zásadní kontakty s curyšským časopisem Die Tat. V roce 1983 Babler oslepl a musel skončit s překladatelskou aktivitou, načež 24. února 1984 v Olomouci zemřel.
Celý život Otto Františka Bablera byl spojen s knihami. Bylo proto logické, že po zrušení živnostenských komor našel Babler nové působiště v Universitní knihovně v Olomouci.
O. F. Babler ve své pracovně. (Osobní archiv Otto Bablera)
Druhou velkou spojnicí mezi Ottou Bablerem a Studijní/Universitní/Státní vědeckou knihovnou v Olomouci bylo bibliofilské hnutí. Stál totiž společně s dlouholetým ředitelem knihovny dr. Vybíralem na počátku bibliofilského hnutí na Moravě. Společně s ním patřil ke svolavatelům ustavujícího setkání Skupiny moravských knihomilů, jež se konalo v květnu 1928 v Olomouci. Bibliofilská tradice pak v Olomouci přetrvala až do dnešních dnů a byla spojena nejen se jmény Otto Bablera či Bohuše Vybírala, ale i Bohuslava Smejkala, Adolfa Vodáčka nebo Bohumíra Koláře.
O. F. Babler na zahradě svého domu v Samotiškách, pravděpodobně sedmdesátá léta 20. století. (Osobní archiv Otto Bablera)
Babler do knihovny nastoupil v hektické době, době plné změn, době, kdy knihovna dynamicky navyšovala svůj fond. Německé konfiskáty byly po únoru doplněny zámeckými konfiskáty a především svozy ze zrušených klášterních knihoven. Bablerovy výjimečné jazykové schopnosti mohly být v této době maximálně využity. Významně se podílel na záchraně, popisu a katalogizaci právě klášterních svozů.
Svoz knih z kláštera ve Vidnavě – stojící v brýlích O. F. Babler. (Soukromý archiv Otto Bablera)
Na záchraně, popisu a katalogizaci klášterních svozů spolupracovala celá plejáda významných osobností včetně archiváře profesora Václava Nešpora, ředitele Slovanského gymnázia profesora Jana Springera nebo kronikáře, muzejníka a archiváře profesora Karla Sedláka z Litovle. Olomoucká (nejen) kulturní elita zachraňovala paměť a minulost, s níž bylo v padesátých letech zacházeno bez respektu, úcty a pochopení toho, jaké poklady se za staletí v klášterních knihovnách nashromáždily.
Jiří Louda Jiří Louda se narodil 3. října 1920 v Kutné Hoře. Do obecného povědomí se zapsal službou v československém vojsku ve Velké Británii a především celoživotní odbornou prací na poli heraldiky. Po okupaci českých zemí v březnu 1939 odešel do Polska a odtud do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie. Ve Francii a Alžíru absolvoval vojenský výcvik a byl zařazen do dělostřeleckého pluku. Po šokující porážce Francie se mu podařilo zachránit přesunem na Britské ostrovy. Zde se přihlásil k výsadkářům, absolvoval speciální (commandos) i výsadkářský výcvik, který jej měl připravit pro výsadek v okupované vlasti. Byl vybrán jako člen skupiny Bronse, která měla být v březnu 1943 vysazena v protektorátu. Kvůli zranění se mise nemohl účastnit, což mu zachránilo život, jelikož letoun Halifax, jenž měl skupinu vysadit spolu se skupinou Iridium, byl zasažen protiletadlovou obranou v oblasti Mnichova. Všichni členové skupiny Bronse zemřeli ještě v Bavorsku. Louda byl po svém zranění zařazen do oddělení pro komunikaci s vysazenými paraskupinami i československými rezidenturami ve světě. V Británii Louda nejen bojoval, ale nalezl vztah heraldice, tradici, historii, jenž spojil se svým kreslířským talentem ( jeho otec Zdeněk Louda byl středoškolským profesorem kreslení). Po válce se vrátil do Československa, zůstal vojákem z povolání a působil u dělostřeleckého pluku v Olomouci. Po Únoru bylo zřejmé, že jako „zápaďák“ nemá v armádě budoucnost. V červenci 1948 byl z ozbrojených složek propuštěn a v dubnu následujícího roku dokonce zadržen a uvězněn na Mírově. Toto uvěznění bylo protiprávní i v poměrech tehdejší doby, jelikož Louda byl dlouhodobě zadržován bez zahájení trestního stíhání. V roce 1951 byl nakonec propuštěn. Od roku 1953 působil v Universitní (později Státní vědecké) knihovně v Olomouci. Zde pracoval na úseku starých tisků a rukopisů a díky svým jazykovým kompetencím se podílel i na práci mezinárodní výpůjční a výměnné služby.
V knihovně působil až do roku 1976, když jeho nejdůležitějším publikovaným dílem v souvislosti s knihovnou byl Soupis prvotisků Universitní knihovny v Olomouci a její pobočky v Kroměříži z roku 1956. Po svém penzionování v době hluboké normalizace se mohl začít naplno a neomezeně věnovat svému koníčku, vášni Jiří Louda v roce 1999. (Foto Luděk Peřina) a odbornému zájmu, tedy heraldice. Velký vliv v oblasti heraldiky na něj měl Karel VI. ze Schwarzenbergu (1911–1986), s nímž se setkával od padesátých let při svých opakovaných výjezdech do západní Evropy. V roce 1968 byl částečně rehabilitován a povýšen na majora ve výslužbě. Úplné rehabilitace se dočkal v roce 1991, kdy byl současně povýšen na plukovníka ve výslužbě. Vedle státních vyznamenání mu Univerzita Palackého udělila čestný doktorát, obdržel Cenu města Olomouce, Cenu Olomouckého kraje a nezapomnělo na něj ani jeho rodné starobylé město, jehož se stal čestným občanem. Jiří Louda zemřel 1. září roku 2015 ve věku nedožitých 95 let. Jiří Louda byl v době stalinismu a ve všech směrech podezřelou osobou. Sloužil za války na západě, po Únoru byl vězněn a měl společenské kontakty s kapitalistickým světem. Nicméně jeho kulturní vlohy, jazykové znalosti a v neposlední řadě potřeba odborně zdatných sil pro zpracování klášterních svozů vedla k jeho umístění v Universitní knihovně v Olomouci. Tady se Louda v éře ředitele Nádvorníka stal jeho pravou rukou pro spolupráci se zahraničními institucemi, i když ta se zpočátku omezovala víceméně pouze na výměnu knih.
Nejvíce se Jiří Louda proslavil jako nejvýznamnější český heraldik, k jehož zásadním počinům náleží návrh současného státního znaku, standarty prezidenta republiky i Olomouckého kraje. Vytvořil i znaky mnoha desítek českých, moravských a slezských obcí. Taktéž byl členem respektovaných mezinárodních heraldických organizací od Mezinárodní heraldické akademie přes britskou a francouzskou heraldickou společnost až po členství v Heraldické komisi Parlamentu ČR.
Loudův celoživotní zájem o heraldiku byl i příčinou toho, že se v padesátých letech dostal opakovaně na západ, což bylo v této době výjimkou. Zde navštěvoval moderní anglické či skotské knihovny a přinášel potřebné impulzy pro domácí knihovnickou aktivitu.
Jiří Louda v uniformě s výložkami plukovníka Armády ČR. (Foto Olomoucký deník, Jiří Kopáč)
Znak Olomouckého kraje Jiří Louda koncipoval jako čtvrcený štít, jehož první a druhá čtvrť je vyhrazena moravské a slezské orlici, třetí pole symbolizuje lány zralého obilí z úrodných krajů Hané a Javornického výběžku ve spojení s naznačeným tokem řeky Moravy a čtvrté pole prostřednictvím písmen SPQO odkazuje na krajské hlavní město.
Miroslav Nádvorník Miroslav Nádvorník náleží ke generaci, která byla ve svém mládí zformována Mnichovem, okupací a osvobozením Rudou armádou. Tyto milníky ovlivnily životní postoje a názory převažující části tzv. „dvacátníků“. Nádvorník se narodil 28. května 1921 v Brně. Po dokončení střední školy nemohl pokračovat ve studiu na univerzitě, jelikož Němci v protektorátu české vysoké školy uzavřeli. V květnu 1945 mu bylo již 24 let, ale v této hektické době se otevřely univerzity v podstatě všem zájemcům. V roce 1948 složil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze vyšší státní knihovnickou zkoušku. Navíc již od roku 1945 pracoval v brněnské univerzitní knihovně. Praxe a vysokoškolská teorie mu dávaly dobré základy pro budoucí působení v oboru. Universitní (později Státní vědecká) knihovna v Olomouci zažívala od roku 1945 dynamický rozvoj spojený s obrovským nárůstem počtu knihovních jednotek, zaměstnanců a rozšířením působnosti v souvislosti se zřízením univerzity. Pováleční ředitelé dr. Vybíral, dr. Křupka, dr. Gawrecki i provizorní zástupce dr. Šišák museli do roku 1955 zvládnout všechny úkoly spojené s těmito změnami, když zejména stalinské období znamenalo zisk mnoha velmi cenných starých tisků z klášterních svozů. Tohle vše znamenalo,
že knihovna přestala prostorově situaci zvládat, počet zaměstnanců byl nedostatečný, vědecká práce zaostávala za možnostmi a předpoklady. Právě v této situaci v roce 1955 nastoupil na ředitelský post do Universitní knihovny v Olomouci Miroslav Nádvorník. Mladý čtyřiatřicetiletý ředitel, odborně vzdělaný a schopný knihovník, teoretik knihovnictví, měl před sebou Miroslav Nádvorník. (Archiv VKOL) dvě desetiletí trvající zápas, bohužel neúspěšný, o vyřešení prostorových potíží, nejlépe cestou výstavby nové knihovny. V Nádvorníkově době vzniklo mnoho bibliografií a především zlatý hřeb jeho práce odborné práce, jímž byla Pravidla jmenného katalogu. Nádvorník se ve své činnosti vedle teorie knihovnictví věnoval i tomu, co bychom dnes označili za teorii managementu. V letech 1969 a 1970 vydal dvě publikace Kapitoly o řízení a organizaci knihoven a Řízení a práce v knihovnách: úvod do studia pro ředitele a vedoucí pracovníky lidových knihoven. V nich zúročil 17 let ve vedoucí funkci. Nicméně i on v roce 1972 ředitelský post opustil, oficiálně ze zdravotních důvodů, neoficiálních příčin bylo více, počínaje emigrací jeho syna do Francie, konče politickou pasivitou a nejistotou normalizačních kruhů o jednoznačném přihlášení se Nádvorníka k „podubnovému“ kurzu. Nicméně ten působil v knihovně až do sklonku sedmdesátých let, a to na nově zřízeném oddělení, jež vyhovovalo jeho knihovnickému zájmu v oblasti jmenného popisu, organizace regionálního knihovnictví, ale i lexikografie. Zemřel nedlouho před pádem Berlínské zdi a rozpadem sovětského bloku 11. června 1989 v Olomouci.
Miroslav Nádvorník (vpravo) přebírá z rukou náměstka ministra školství a kultury Řád práce, který knihovně ke 400. výročí propůjčil prezident ČSSR. (Archiv VKOL)
Šedesátá léta 20. Století se v olomoucké Státní vědecké knihovně nesla především v duchu sisyfovské snahy o navyšování rozpočtu, o aplikaci moderních knihovnických metod, Nádvorník se také snažil ukončit staletí trvající problémy knihovny s prostorem a vybudovat novou budovu. Nic z toho se mu až do počátku normalizace nepodařilo.
Nádvorníkův osud od začátku sedmdesátých let byl typický. Vůči normalizačnímu režimu se nijak nevyhraňoval, ale i tak musel opustit ředitelský post. Na druhé straně se v knihovně udržel na pozici vedoucí oddělení Krajského kabinetu knihovnictví, mohl se věnovat bibliografii a teorii knihovnictví, podílet se na organizaci knihovnictví v Severomoravském kraji a zároveň být oporou novému řediteli Státní vědecké knihovny v Olomouci dr. Přichystalovi, jenž neměl s oborem nic společného.
M. Nádvorník (vlevo) v ředitelně spolu s Bohuslavem Smejkalem. (Archiv VKOL)
Antonín Přichystal zastřešil normalizační administrativní zásahy (cenzurní praktiky, vyřazování děl z fondů apod.). Hluchá éra sedmdesátých let byla pak ukončena v roce 1982, kdy se novou ředitelkou stala Marie Nádvorníková (manželka Miroslava Nádvorníka). Ten se tak mohl svými zkušenostmi a radami podílet alespoň částečně na vývoji knihovny i v poslední dekádě komunistického režimu.
Eduard Petrů Eduard Petrů byl významným literárním historikem, vysokoškolským pedagogem a editorem. Narodil se 16. prosince 1928 v Olomouci a byl Olomoučanem každým coulem. Po maturitě na Slovanském gymnáziu začal studovat na Univerzitě Palackého, kde se postupně začal specializovat na středověkou literaturu (zejména předhusitská a husitská epocha), období humanismu a renesance. Po absolvování bohemistiky a romanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého (dále FF UP) v roce 1952 působil až do roku 1964 v Universitní (později Státní vědecké) knihovně v Olomouci jako správce rukopisného fondu. Jeho nástup do knihovny byl spojen s dobou vrcholného stalinismu, což se v knihovně projevilo především v rozšiřování jejího fondu cestou klášterních svozů. Universitní knihovna v Olomouci nabyla velké množství cenných dokumentů.
Eduard Petrů společně s prvním polistopadovým rektorem Palackého univerzity Josefem Jařabem. (Osobní archiv Boženy Petrů)
Od poloviny šedesátých let působil na katedře bohemistiky FF UP se specializací na dějiny starší české literatury a teorii literatury. V roce 1986 byl jmenován profesorem. Publikoval několik desítek popularizačních i odborných statí v řadě periodik (například Studia Comeniana et historica, Listy filologické, Česká literatura, Slavia, Zprávy pro čtenáře Eduard Petrů v šedesátých letech Státní vědecké knihovny 20. století. (Osobní archiv Boženy v Olomouci, Z knihovnické Petrů) praxe apod.), řadu bibliografických příruček i monografií (například dohromady s Ivem Hlobilem Humanismus a raná renesance na Moravě). Společně s Bohušem Vybíralem, Ottem Františkem Bablerem, Slavomírem Šišákem, Miroslavem Nádvorníkem a Libuší Hrabovou patřil v době po druhé světové válce k vědecky nejvýraznějším osobnostem kmenově pracujícím v olomoucké knihovně. Zemřel 3. března 2006 v Olomouci. Prvním důležitým výstupem byla práce Jiřího Loudy Soupis prvotisků Universitní knihovny v Olomouci a její pobočky v Kroměříži z roku 1956. O tři roky později vydal Eduard Petrů práci Z rukopisných sbírek Universitní knihovny v Olomouci. K jeho dalším pracím inspirovaným bohatým fondem olomoucké bibliotéky patří například Olomoucké povídky: příspěvek ke studiu vývoje staročeské zábavné prózy či Soupis díla Petra Chelčického a literatury o něm v roce 1957. Dvanáctileté angažmá na oddělení rukopisů a starých tisků poskytlo Eduardu Petrů nepřehlédnutelný základ pro jeho celoživotní literárněvědnou práci.
Po Únoru 1948 vygradoval zápas mezi komunistickým režimem a především římskokatolickou církví v otevřený střet. Pokus KSČ o subverzi a podmanění si vysokého kléru nevyšel, proto se komunistická moc rozhodla pro administrativní vyřešení problému. Toto řešení v sobě zahrnovalo i v podstatě likvidaci mužského řádového života při takzvané Akci K provedené v dubnu 1950. Výsledkem Akce K bylo uzavření drtivé většiny konventů a klášterních zařízení a vyvstal problém, co s jejich bohatými a hodnotnými knihovnami. V letech 1950–1952 probíhala hlavní vlna klášterních svozů a Universitní knihovna v Olomouci se stala místně příslušnou pro svozy z klášterů z krajů Olomouckého a Gottwaldovského.
Titulní list práce Eduarda Petrů o středověkých Olomouckých povídkách z roku 1957. (VKOL, sign. 165.367)
Literární historik Petrů se podílel na prvotním zhlédnutí jednotlivých položek a především ocenění jejich významu. Rukopisy a inkunábule byly zpracovány jako první. Část archiválií, jež také byly součástí svozů, si vyžádal Zemský archiv v Brně, zbylé rukopisy a prvotisky byly podrobeny vyššímu stupni ochrany. Některé položky byly vyměňovány navzájem s Národní knihovnou v Praze či Zemskou knihovnou v Brně, které měly organizačně na starosti svozy ze zbytku Moravy a z Čech. Duplikáty, o něž nebyl zájem u těchto knihoven, byly nabídnuty knihovnám univerzitním apod. či prostřednictvím státního antikvariátu poskytnuty k prodeji do zahraničí. Primárně ale bylo hlavní činností pracovníků historických fondů Universitní knihovny v Olomouci klášterní svozy odborně zpracovat, popsat, vytvořit první soupisy nejvýznamnějších tisků a rukopisů.
Bohuslav Smejkal Po Únoru 1948 bychom v olomoucké knihovně těžko hledali výraznější, schopnější a důležitější osobnost, než byl Bohuslav Smejkal. Ten se narodil 11. května 1924 v Holici u Olomouce, v roce 1943 maturoval na Slovanském gymnáziu. Za protektorátu byly vysoké školy uzavřeny, takže na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity nastoupil až po válce v roce 1945. V témže roce začal pracovat jako knihovník v Obchodní a živnostenské komoře. Zde se setkal s velmi výraznou olomouckou, moravskou, středoevropskou osobností, překladatelem Ottem Františkem Bablerem. Díky němu se dostal do styku s řadou osobností spjatých ještě s první republikou. Únor 1948 zasáhl do života Bohuslava Smejkala velmi výrazně. Vysokoškolské akční výbory tvořené především agilními komunistickými studenty spustily čistky, jimiž nekomunista a křesťan Smejkal nemohl projít. V roce 1949 byl vyloučen ze studií, v témže roce byl vzat i do vazby pro podezření z činnosti směřující proti komunistickému režimu. Smejkalovi rodiče orodovali přes všechny známé i neznámé osoby, aby synovi pomohli. Pomoc a radu hledali i u JUDr. Kamilla Reslera. Ten se nebál a byl zvyklý jít do rizika již
od dob první republiky (obhajoval řadu komunistů, ale i Němce obviněné z protistátní činnosti). K Smejkalovi snad mohl cítit sympatie i díky tomu, že sám byl vášnivým bibliofilem a člověkem, jehož knihovna byl úctyhodná především v oblasti knih se zaměřením na anarchismus či černou magii, alchymismus, teosofii. Resler sám si Maturitní fotografie Bohuslava prošel peklem nenávisti v roce Smejkala z roku 1943. (Archiv VKOL, 1946, když se stal obhájcem foto ateliér Dolný) ex offo nacistického zločince a kata českého národa Karla Hermanna Franka. V roce 1949 ale již Resler ukončil advokátní činnost, takže Smejkalovi mohl být nápomocný jen svými kontakty či cennými radami a zkušenostmi. I ty ale přispěly k tomu, že Smejkal byl propuštěn na jaře roku 1949. Do knihovny živnostenské komory se ale již nemohl vrátit, jelikož ty byly již zrušeny. Nastoupil tedy do Univerzitní knihovny, jejíž, bez nadsázky, hlavní postavou byl po několik desetiletí. V Univerzitní (později Státní vědecké) knihovně působil až do roku 1984. V jeho respektované osobě se spojovaly manažerské schopnosti, píle, kulturní zázemí a kontakty. Knihovnictví pro něj nebyla práce, ale poslání. V době, kdy se knihovna považoval spíše jen za půjčovnu knih, se snažil stále vzdělávat, získat informace o provozu knihoven na Západě apod. Byl člověkem agilním, ambiciózním, jemuž nevyhovovala normalizační stagnace.
Bohuslav Smejkal společně O. F. Bablerem. Nadšení bibliofilové, zaměstnanci knihovny, přátelé. Fotografie byla pořízena v roce 1979. (Archiv VKOL)
Na podřízené dokázal být Smejkal poměrně náročný, vyžadoval přesné, disciplinované plnění zadaných úkolů, rozhodně netoleroval neprofesionalitu. Své místo a profesi bral vážně a s respektem, což nebylo rozhodně standardem.
Po odchodu do penze v roce 1984 nepřerušil Smejkal se SVKOL kontakty. Naopak využíval její historické fondy, pořádal přednášky, poskytoval nadále informace a konzultace. Smejkal byl navíc nadšeným bibliofilem, což úzce souviselo s jeho podílem na organizování kulturního života v regionu. Známý byl svou aktivitou v Matici svatokopecké a svým vztahem ke Sv. Kopečku obecně. Snažil se propagovat i odkaz významných osobností regionu, jež byly i jeho přáteli (například O. F. Bablera). Až do posledních let své života byl i publikačně činný v desítkách periodik. V roce 1998 se stal držitelem Ceny města Olomouce za rok 1998 v oblasti kultury. Zemřel 30. července 2015 v Samotiškách.
Bohuslav Smejkal byl jasným pretendentem na ředitelský post po odchodu Miroslava Nádvorníka. Koneckonců v roce 1968 se vážně uvažovalo o tom, že by se stal ředitelem Státní vědecké knihovny v Ostravě. Nestalo se tak ani v Ostravě, ani v Olomouci.
Bohuslav Smejkal v trezoru, v němž byly uloženy nejvzácnější dokumenty z historického fondu VKOL, okolo roku 1960. (Archiv VKOL, foto ČTK)
Smejkal se snažil o maximální modernizaci a profesionalizaci „svého“ výpůjčního oddělení. Všechny reformy ale narážely na nejbolavější místo moderních dějin olomoucké knihovny. Nedostatek prostoru, nevhodné sídlo, neúnosný počet skladišť. Na novou, reprezentativní a funkční budovu se peníze nenašly za žádného politického systému. Nejambicióznější řešení nabízela studie z roku 1976, pro kterou Smejkal získal významného, tehdy již penzionovaného architekta Lubomíra Šlapetu. Ten navrhl stavbu s depozitáři pro 2,5 miliónu svazků, která by se bezpochyby stala jednou z dominant širšího centra města. Na realizaci ovšem nedošlo a knihovna tak na důstojné sídlo stále čeká.
