Balaton 2003 Na léto léta Páně 2003 si veleslavná cyklojednota Rumiště naplánovala další výpravu. Předchozí výpravy rozhodně členům CJ Rumiště nevzaly chuť a kuráž, a tak se rozhodli pro ještě vzdálenější a obtížnější cíl. Vždyť bylo nutné překročit dvě státní hranice, aby se neobyčejně slavná jednota dostala do kýženého Maďarska. Ba i to bylo málo! Ještě se rozhodla proniknout do nitra tohoto podivně mluvícího státu a dojet až k vodám Balatonu! Ano BALATONU! Ač se tento nápad zdá být šílený a uskutečnění nemožné, přece to cyklojednota Rumiště dokázala! Úspěch této akce jenom potvrzuje veleslavnost Rumiště. veleslavná cyklojednota Rumiště dále již pouze „Rumiště“ popřípadě „cyklojednota“
Den 1. – cesta vlakem, překročení hranice, Bratislava Sraz členů cyklojednoty byl stanoven na 9. hodinu ranní před frýdecko-místeckým nádražím. Upustilo se tak od tradičního setkání na mostě. Sraz u nádraží měl jednu praktickou výhodu, neboť první etapou trasy byla cesta vlakem do nedaleké Břeclavi. Největší trampoty měl Šigi, který musel přijet až z Bašky. Naštěstí nebyl v centru Bašky ani v Bašce Sever moc hustý provoz a tak dorazil včas. A tak se sjeli všichni účastníci výpravy. A to Ondří, Šeby, Kůbí, Pivan a již jmenovaný Šigi. Byla pořízena první fotografie a strastiplná cesta Rumiště začala. Všichni se přesunuli do nádražní haly za účelem koupení lístků. Už se schylovalo k přesunu na peron, když tu si někdo všiml, že Šigi něco nechal na lavičce před nádražím. Byly to samé maličkosti jako třeba pas, peníze a mobil. Následná cesta vlakem proběhla vcelku bez komplikací až na krkolomné nakládání strojů na vlak. V Ostravě po přestoupení na vlak jedoucím do Břeclavi došlo ke konfliktu s protivným průvodčím. Ten trval na sejmutí všech cyklistických brašen. Požadavek se však nesetkal s velkým ohlasem. Nikomu se nechtělo čtvrt hodiny pracně sundávat brašny. O to horší by bylo jejich zpětné nasazování, poněvadž byly naloženy k prasknutí. Průvodčí začal vyhrožovat policií a pokutou za zdržování vlaku. Ještě chvíli se cukal, ale pak od požadavku ustoupil. To už ale bylo pozdě pro horlivého Ondřího, který již měl svůj stroj odstrojen. Zjistil, že to učinil nadarmo a začal s patřičnými nadávkami vracet brašny na kolo. Chvíli funěl, párkrát si zaklel, ale nakonec se mu podařilo brašny připevnit. Cyklojednota obsadila jedno kupé a spokojeně sledovala ubíhající kilometry. Vlak dorazil do Břeclavi a cyklojednota vystoupila. Kondice všech členů byla ohromná, neboť ani po tolika kilometrech nikdo nepocítil únavu. Pivan se Šebym neodolali a hned si koupili výborné betonové rohlíky. Všichni si po dlouhé cestě protáhli nohy a někteří i plíce. Kůbí si ještě nad zapalovačem spravil kšilt od helmy a mohlo se vyrazit na první hranice. Pivan nesměle udával tempo a cyklojednota svištěla vstříc cizině. Na nedohledné rovince se vzdul protivítr a tak si Ondří neodpustil pár nadávek. Pár kilometrů před hranicemi narazilo Rumiště na zátaras na silnici. Dále se muselo pokračovat obezřetněji, protože cesta byla jedna díra a jáma. Tato terénní svízel však nikoho nepolekala a cyklojednota dorazila k celnici. Překročili hranice a vydali se směr Bratislava. Hřející sluníčko donutilo postupně všechny vyvěsit svá trička na nosiče. Hned při první příležitosti navštívili potraviny a nakoupili si nespočet limonád rozmanitých barev. Bublinky se ihned projevily nadmutými břichy a pravidelným říháním. Jen Šeby na to chudák doplatil. Nedokázal vyloudit přebytečné plyny ústy, a tak to vyřešil skrz vypracovanou větrací díru v kraťasech. Láhve byly doplněny a mohlo se pokračovat. První kilometry po bublinkové párty byly těžší, ale jakmile nadobro vylétly do ovzduší, dostavila se úleva a ocelové svaly všech členů se opřely do pedálů. Rychlostí větru nebo spíše pěkného povichru dorazili do Malacek. Zkonzumovaly se první pokrmy, doladily se stroje, pořídila se první fotečka z ciziny, jen od návštěvy slavného koupaliště se upustilo. Některé členy při průjezdu
prostředím připomínajícím Chorvatsko zaplavila vlna melancholie. Všichni se však vypořádali s následujícími kilometry a jednota dobyla první velké město. Bratislavu! Ještě na předměstí načerpali butylky a vydali se do centra. Slavnostně přejeli most SNP, prosvištěli přelidněnými uličkami a usadili se na první slovenské pivo. Po autogramiádě se však začalo stmívat a tak se vyrazilo zase na cestu. Konečně zmizely skvostné panelové domy a Rumiště založilo první nocležiště. Na ušlapanou trávu se hodil igelit a mohlo se začít vařit. Když tu se náhle objevilo auto. Zastavilo a řidič baterkou zkoumal okolí. Všichni však pohotově zalehli, takže odhalení by bylo nemožné, nebýt hořícího plynového vařiče. Zřejmě jsme vypadali neškodně a tak auto zase odjelo. Každý rychle našel svou lžíci a jakmile byl pokrm shledán poživatelným, tak se do něho všichni pustili. I když ještě zlověstně bublal, byl snězen … lépe sežrán ve chvilce. Ešus byl prozkoumán ze všech stran. Ne, opravdu už nic v něm nebylo. Jídlo trochu zahřálo, ale rozhodně nezasytilo. Pomalu se každý soukal do svého spacáku až na Šigiho, který si ho hodil na igelit a teď už tam nebyl. Chvilku prošlapával okolí, pak si půjčil baterku od Pivana, ale spacák nikde. Po poradě se všichni zvedli i s igelitem a spacák byl nalezen. Žaludky pořád žadonily a tak se šlo raději spát.
Den 2. – Maďarsko!, Györ Šeby známý svým brzkým vstáváním se už před rozbřeskem netrpělivě vrtěl. Po pár hodinách se konečně probudili i ostatní. Kola se zase naložila a vyrazilo se. U první prodejny potravin se posnídalo a v poslední směnárně před hranicemi se pořídily Forinty. Nadešel slavný okamžik a Rumiště se ocitlo v Maďarsku. Raději se poučilo jakou rychlostí se kde může jezdit, aby se vyvarovalo komplikacím s radary. Toalety na benzínce byly využity k ranní hygieně. Voňavá zrovna nebyla a každého přivítalo hejno much, ale to rozhodně nikoho neodradilo, natož Váňu, který to vzal pečlivě a začal do umyvadla soukat nohy. Další cíl byl Mosonmagyaróvár. Název trochu vzbuzoval obavy, ale nakonec se tam všichni rádi zchladili u prvního maďarského piva. Stálo sice 200 forintů, ale bylo to přece jenom první, tak se nikdo nezdráhal utratit takovou horentní sumu. To ještě nikdo netušil, že už levnější pivo nebude. Opuštění hospodského průjezdu dalo mnoho přemáhání, neboť nohy pěkně zdřevěněly a sluníčko ještě pěkněji pralo. Jelo se však dál. Po cestě se začalo uvažovat kdože to měl ten výborný nápad jet na jih na Balaton. Ondří se pohotově celý nabílil opalovacím krémem, ale než stačil říct jediné sprosté slovo, už byl krém vstřebaný. Občas se i poštěstilo najít nějaký ten 30-ti stupňový stín. Začala docházet i voda, ale tohle všechno nemohlo statnou cyklojednotu zlomit. Splnila svůj denní plán a dorazila do Györu. Na benzínce se trochu vylepšily zjevy a jelo se do města! Nebylo však jednoduché najít levnou restauraci. Vždycky byl někdo nenápadně vyslán obhlídnout jídelní lístek, ale vracíval se se zděšením. Zanedlouho to všechny přestalo bavit, tak se prostě všichni usadili v jedné restauraci. Nejlépe jazykově vybavený Pivan prohlídl jídelní lístek a zabodl prst na perkoltu, což měl být guláš. Čekání na jídlo zkrátilo pivo a už se to neslo. Všechny trochu zaskočila oranžová barva pokrmu. První odvážlivec polknul první sousto a ujistil ostatní, že je dobré. Nakonec se ukázalo že je to guláš z hovězích dršťek, což u některých vyvolalo nevolnost, ale jídlo bylo vskutku dobré. Žaludky se trochu uklidnily, ale bylo třeba vyrazit na nocleh. Sice se setmělo, ale Rumiště v dobrém rozmaru ještě zastavilo v jedné hospůdce. Objednali si a díky jazykové bariéře bezprostředně zhodnotili postavu výčepní. Samozřejmě padly i návrhy co by se dalo vylepšit, ale v konečném hodnocení nedopadla slečna zle. Ta nic netušíc se jenom usmívala. Tma se ještě víc zahustila a donutila cyklojednotu opustit toto pohodlné místečko. Za vesnicí se odbočilo do pole a po chvíli tápavé jízdy se všichni složili pod jeden velký strom. Byla již pokročilá doba, ale vedro bylo furt. Každý si nahmatal nejrovnější místo a zalehl.
Den 3. – Vedro, Zirc, Vezsprem, Balaton! Noc byla vskutku horká a ráno k tomu přispělo ostré slunce, které se každému opřelo pěkně do obličeje. Opravdu nepěkné probuzení. Rychlostí šneku se začalo balit, když přišel na návštěvu místní pes. Byl hodný a přítulný ( není se čemu divit, takové setkání s Rumištěm ! ) a tak byl fotoaparátem zvěčněn. Váňa se ještě učesal jak na hlavě tak na nohou, Ondřímu však hřeben na jeho nejchlupatější místo nepůjčil. Konečně se vyrazilo i když tak trochu bez elánu. Začal neskutečný pařák a ještě ke všemu se cesta drala někam do kopců. Po zdolání jednoho kopce se vždy vynořil další a ještě šerednější. Z láhví se rychle vytrácela voda, tudíž všichni uvítali návštěvu benzínky. Našel se tam i kousek stínu, ale větším vysvobozením byl kohoutek s vodou, který provokativně trčel ze země. Celá pětice ho hned obstoupila a obdivovala. Každý si ho rád pohladil. Začalo se skromně mytím rukou, hlavy a skončilo to kompletním sprchováním. V mžiku však všichni uschli, takže se celá akce několikrát opakovala. Došlo i na kartáčky na zuby a šampón. Pohled na pět mamlasů se šampónem ve vlasech značně pobavil slečnu z benzínky a tak došlo na srdcervoucí loučení s kohoutkem. Slzičky byly zamáčknuty a po centimetru jízdy byli všichni pro změnu zpocení. Cesta tvrdohlavě stoupala stále výš a výš. Při jednom spočinutí v kopci začal Váňa detailně popisovat historii hradu Czesnek, který se zrovna objevil na jednom vršku. Popisoval jak historii hradu tak i rodinné klany co se na něm vystřídaly, které přinesly kraji blahobyt a nebo bídu. Ostatní pokyvovali hlavami a obdivovali Váňův přehled a vědomosti. No, nutno říct, že se později přiznal, že si to všechno takříkajíc vycucal z prstu. Šigi zdeptaný vedrem se začal polívat ze svých butylek. Při pohledu na jeho vypracované tělo ozdobené kapkami vody se všichni shodli, že by si mohl docela slušně vydělat. Takový německý turista v Mercedesu by ho dovedl řádně ocenit. Už jen po hodině jízdy do kopce přišel vrcholek a Rumiště slavnostně sjelo do Zirce. Prohlídce města moc času věnováno nebylo, zato byla vzata útokem jedna z hospod. Po osvěžení se pokračovalo dále. Cesta samozřejmě ještě chvíli stoupala do kopců, ale pak přišel osvobozující sjezd! Nejzuřivěji to vzali Šigi a Váňa , kteří se jali pronásledovat chlápka na silničce. I přes značnou nevýhodu svých těžkých kol ho stíhali statečně. Pronásledování však zkomplikovala Šigiho karimatka, která mu při dravé jízdě spadla. To bylo pro silničkáře jediné štěstí, neboť by ho jistě na příštích sto metrech hanebně předjeli. Pak by se musel doma alespoň 2 hodiny červenat. Ale ona by to taková ostuda nebyla, spíš naopak pocta, ocitnout se v takové blízkosti členů CJ Rumiště. Cyklojednota jezdí raději anonymně a nenápadně, než aby vyvolávala davové šílenství svých fandů. To by pak byla samá autogramiáda a tempo by upadalo. Po adrenalinovém sjezdu dospěla cyklojednota do Vezspremu. V Tescu se doplnily zásoby a všichni se s chutí pustili do posledních kilometrů. Váňa v euforii půjčil Šigimu kolo. Upozornil ho na bestiální sílu přední brzdy, ale bylo to málo platné. Po Šigiho kolizi si kola raději vyměnili zpět a konečně nadešel slavný okamžik. CJ Rumiště dojelo k Balatonu! První pokus dostat se k vodě moc dobře nedopadl, skončil totiž v močálu. Ale druhý pokus již vyšel a bez dlouhého otálení se šli všichni přivítat s balatonským bahnem. Ani ne po 200 metrech se hnědožlutá voda dostala již nad kolena a menším jedincům i do půl stehen. Samozřejmě jak po celou cestu pralo slunko tak nad Balatonem bylo zataženo. Po osvěžujícím bahnění se zajelo ještě na pivo. S noclehem byla trochu potíž. Hledání vhodného místa skončilo ježděním dokolečka. Záhy došla trpělivost a tak byl tábor rozložen v místním parku.
Den 4. – Cesta zpátky Ráno domorodci koukali na vetřelce dosti nevraživě. Park byl tedy kvapně pouštěn. Kalným vodám Balatonu byly věnovány poslední pohledy a zamířilo se zpět do Tesca na snídani. Představa opětovného zdolávání horského masívu u Zirce přinesla drobnou změnu plánu. Nádraží bylo nalezeno vcelku bez komplikací, přesto se Šeby zeptal místního muže na cestu. Otázku, kde je tady nádraží mu položil ve čtyřech světových jazycích, ale Maďar jenom tupě zíral. Šeby tedy na něho začal dělat ššš ššš ššš ššš a zkoušel imitovat lokomotivu. Tu se asi konečně Maďar chytil a začal máchat rukama a vysvětlovat kudy cesta vede. Svůj dlouhý monolog v naprosto nesrozumitelném jazyce zakončil slovem autobus. Šeby se o nádraží tedy nedozvěděl nic. Pánovi mockrát poděkoval za cenné informace a jel se podělit o veselý zážitek s ostatníma. Domluva na nádraží také vázla. Nějaké lístky se koupily, ale Šigiho dotaz v němčině, kde tady mají záchody, moc srozumitelnou odezvu neměl. Šeby s Váňou zjistili že se kolej maďarsky řekne vagaň a začali na pokladní jeden přes druhého volat : „ Que vagaň? Que vagaň? „. Ta už jen zlostně zavřela výdejní okénko a nehodlala se s nikým již dále bavit. Ne že by byla do té doby nějak zvlášť výřečná. Hlášení z rozhlasu sklidilo výbuch smíchu a po něm konečně přijel vlak. Všichni si protírali oči a štípali se do citlivých míst čekajíce probuzení ze snu. Ne, nebyl to sen, průvodčí bez ptaní začal nakládat téměř tunová kola a ještě se u toho přívětivě usmíval. Nedošlo ani na vyhrožování pokutou nebo policií. Nu, jiný kraj jiný mrav. Vlak opustil Vezsprem a rychlostí zraněného šneka stoupal po klikatých kolejích do kopců. Někteří za jízdy močili ven nebo mávali českou vlajkou z okna. Na vlajku dokonce zareagovalo troubením jedno brněnské auto stojící na přejezdu. Vlak dorazil do Györu a zbývalo už jen utratit poslední forinty. Tedy přesněji řečeno už pouze Váňa měl co utrácet. A tak si poručil řízeček. Brzy se objevil číšník podlomený pod tíhou talíře. Řízek měl rozlohu zhruba standardní pizzy. Kamarádi čekali, ale nedočkali se. Až když už se začalo stmívat dožmoulal Váňa poslední sousto. Byl to vskutku legendární řízek. Cyklojednota opustila město a zamířila k hranicím. Pár kilometrů před celnicí začalo Šebyho něco tlačit v dolních partiích, ale to mělo vyvrcholit až přímo před pány celníky. Nutno říct, že maďarští hraničníci byli důslední. Začali se hrabat v brašnách a zkoumat jejich obsah. Nejpodezřeleji zřejmě vypadal Váňa, který musel vybalit naprosto všechno kromě baterky z tachometru. Šigi na celníky kýchal a kuckal, aby pochopili, že dotyčné předměty nejsou drogy ale léky. Šebyho však doslova tlačil čas. Po chvíli to už nevydržel a rozdhodl se, že zamíří na mezinárodní toaletu. Kapsy od kraťas ( připomeňme s dírou v rozkroku ) naplnil toaletním papírem a vyrazil. Samozřejmě ihned byl zadržen a byl donucen pomalými pohyby ukázat obsah kapes. Celníci nakonec nenašli ani tu jehlu v kupce sena a otevřeli závory na Slovensko. Rumiště se při západu slunce romanticky vymočilo z mostu do Dunaje a ulehlo nedaleko řeky. Ani litr repelentu by nezabránil tomu mraku komárů se pozvat na krvavou hostinu.
Den 5. – Ehm … Paměť slábne Ano, tedy co se událo onoho dne? V krátkosti asi to, že nezdolné Rumiště slavně přejelo zbývající část Slovenska a ještě slavněji se unocležilo. Ve vzpomínkách se nejjasněji rýsuje příhoda kterak Šigi zlomil nosič s následným obdivem zaměstnanců jednoho podniku, kteří mu ho svařovali dokupy. Ano, neminul den bez autogramiády. A také veselá plivací příhoda. Šigi nejdříve obšťastnil Ondřího hezkým hlenem hozeným za sebe, ale Ondří není nevděčný a tak ho předjel a kamarádsky na něho taky chlustnul. Následná diskuse naštěstí skončila jen u zaťatých pěstí. Celý den cyklojednotu provázely bouřky a deště, ale to je jako házet peříčka na ocel. Večer byla peněženka nejvíce nakloněna Šigimu a tak si za ty celodenní strasti dopřál aspoň dve pizzy. Není snad již nutné dodávat, jak dopadli kamarádi. Nedaleko za městem posloužil jeden sad jako útočiště na noc. Někteří členové ku radosti Kůbiho asi tak pět hodin živě diskutovali, jestli je chytřejší pes nebo kočka. Argumenty lítaly ze strany na stranu, až to zřejmě skončilo remízou. Konečně našli se i tací, které to naprosto nezajímalo.
Den 6. – …memory access error Ráno dorazilo Rumiště do Hodonína, odkud je odvezl milý pan Šebesta. Členům cyklojednoty šlo především o to, aby nebyly pláště kol již dále zbytečně sjížděny a mohly tak být použity na dalších dobrodružných výpravách. O tom ale již někdy jindy a někdo jiný…
