Žaneta D v o ř á k o v á (Praha)
BAKER STREET, PŘÍČNÁ ULICE A ULICE MAZANÝCH ŘEMESLNÍKŮ – TŘI TYPY URBANONYM V BELETRII A JEJICH FUNKCE Literární onomastika věnuje pozornost především jménům postav v literatuře. Výzkum literárních toponym je stále jakousi popelkou, přestože i k nim se pomalu začíná obracet pozornost onomastiků. Jejich studie se zaměřují především na fiktivní toponyma v literatuře a na vztah těchto fiktivních jmen k reálné toponymii1). Ojediněle se objevují i články o způsobu užívání reálných toponym v uměleckých textech2). Převážně jsou zkoumána jména místní a pomístní. Náš příspěvek se zaměřuje na způsoby užití urbanonym v beletrii a na jejich funkce. Urbanonyma přitom chápeme úzce jen jako jména ulic, náměstí a jiných veřejných prostranství3). Můžeme rozlišit dva základní druhy těchto jmen v krásné literatuře – urbanonyma reálná a fiktivní. S fiktivními jmény se přitom můžeme setkat buď ve městě známém z reálného světa, nebo ve městě zcela fiktivním, vymyšleném. Souhlasíme sice s Doleželem v tom, že „Dickensův Londýn není více skutečný než Carollova říše divů“4) a že „fikční světy nepodléhají požadavkům pravděpodobnosti, pravdivosti nebo hodnověrnosti“5) jako takové, přesto se však mnohé texty snaží iluzi reálnosti nebo alespoň pravděpodobnosti vyvolat. Jedním z prostředků, jak toho dosahují, je i užívání urbanonym, která vždy vnímáme na pozadí reálné urbanonymie, konfrontujeme je s naší zkušeností s reálnými jmény a pak je hodnotíme jako „reálná“ či „pravděpodobně reálná“, nebo jako „nepravděpodobná“, „vymyšlená“.
1)
Jmenujme např. nedávno publikovaný italský slovník fiktivních míst v literatuře od Anny Ferrariové (A. Ferrari, Dizionario dei luoghi letterari immaginari, Torino 2007) či české studie J. Davida o literární a filmové toponymii (J. David, Ty lesovské stráně... In: A. Jaklová /ed./, Komunikace – Styl – Text, České Budějovice 2006, s. 173 – 177) nebo P. Štěpána o fiktivních jménech u Tolkiena (P. Štěpán, Fiktivní zeměpisná jména v českém překladu Tolkienova Pána prstenů, Acta onomastica 39, 1999, s. 130 – 140) aj. 2) Jako příklad bychom mohli uvést práce P. Štěpána o Šiktancovi (P. Štěpán, Funkce toponym v poezii Karla Šiktance. In: S. Pastyřík – V. Víška /eds./, Onomastika a škola 8, Sborník příspěvků z Celostátního onomastického semináře s mezinárodní účastí Onomastika a škola 8 konaného v Hradci Králové 23. – 24. ledna 2008. Hradec Králové 2008, s. 341 – 350), V. Homolkové o Drdovi (V. Homolková, Zeměpisná jména v prózách Jana Drdy, In: S. Pastyřík – V. Víška /eds./, o. c. v pozn. 2, s. 379 – 388) nebo Ž. Procházkové o Klostermannovi (Ž. Procházková, Z Kvildy k Horám Kašperským /k literární toponymii v díle Karla Klostermanna/, v tisku) aj. 3) Srov. např. s širším pojetím R. Šrámka (R. Šrámek, Urbanonymie a urbnonymie, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 31, 1990, s. 65 – 77). 4) L. Doležel, Heterokosmica. Fikce a možné světy. Praha 2003, s. 32. 5) L. Doležel, o. c. v pozn. 4, s. 33.
1. „Autentická“ jména v „reálném“ městě Můžeme snad říci, že většina autorů užívá autentická urbanonyma, která lze nalézt v konkrétním reálném městě, jež posloužilo jako předobraz literárnímu dějišti příběhu. Nejčastěji se urbanonyma objevují jako prostředek lokalizace a orientace uvnitř fikčního světa ve větách jako „Zastavila drožku a nechali se zavézt na Divadelní náměstí do kavárny.“6) nebo „Bydlel nedaleko v Lešné ulici.“7). Součástí autorské poetiky některých spisovatelů je až jakási fascinace jmény ulic a jejich hromadění v dlouhých výčtech. Některé popisy ulic, uliček a náměstí jsou přitom někdy tak detailní, že by si mohl čtenář doslova vzít k ruce při čtení mapu a pozorovat, kudy se ubírají kroky literárních hrdinů. Jako příklad si uveďme pasáž z románu Vyvrhel od I. B. Singera, který se odehrává ve Varšavě: „Jasnovidec Bernard Školnikov bydlel v Dlouhé ulici. Drožka projela celou ulici Krakovské předměstí, minula Kozí, zahnula do Medové a odtud do Dlouhé. Dům byl nedaleko náměstí Krasińských. Max Barabander zahlédl hrad. Pamatoval si tahle místa, kde se procházíval s dívkami.“8) Podobné výčty urbanonym se uplatňují především při popisu (plánovaných či realizovaných) tras a cest. Mohou ale sloužit i k přesnému vymezení určité lokality, jako je tomu např. v románu M. Urbana Sedmikostelí, kde hlavní hrdina popisuje část Prahy: „Na mou žádost mě přidělili na Nové Město, do jeho horní části, té podivuhodné oblasti mezi ulicemi Žitnou, Sokolskou, Horskou a Vyšehradskou. Navíc jsem dostal na starost Karlovo náměstí a pásmo táhnoucí se od Emauz k Fügnerovu náměstí, od Hrobce ke Karlovu. Mým zamilovaným koutem však zůstávalo okolí Větrovského vrchu, snad proto, že ve mně tato místa budila záhadný, rozumem nevysvětlitelný strach.“9) Měli bychom se zmínit i o tom, že některé reálně existující ulice se mohou proslavit právě díky tomu, že byly užity v beletrii10). Typickým příkladem urbanonyma, které se takto stalo známým a slavným, je Baker Street v Londýně, kde měl „žít“ detektiv Sherlock Holmes v románech A. C. Doyla. V Holmesově bytě v domě č. 221b bylo dokonce vybudováno muzeum zachycující „původní vzhled“ Holmesova obydlí. Došlo tak k zajímavému ovlivnění nejprve ve směru realita (skutečná ulice Baker Street a dům) → fikce (románová ulice a dům) a poté zpět ve směru fikce → realita (skutečný dům upravený podle románu).11)
6)
I. B. Singer, Panství, přel. Z. Mayerová, Praha 2004, s. 292. I. B. Singer, o. c. v pozn. 6, s. 293. 8) I. B. Singer, Vyvrhel, přel. Z. Freiová, Praha 2004, s. 54. 9) M. Urban, Sedmikostelí, Praha 1999, s. 68. 10) Což se pak může zpětně odrazit v dalších uměleckých dílech. Např. o hrdince Singerova románu Panství, která se poprvé dostane do Paříže, se říká, že: „Názvy některých ulic znala (...) z románů.“ (I. B. Singer, o. c. v pozn. 6, s. 211). 11) U nás došlo k něčemu podobnému v případě Babiččina údolí v Ratibořicích. 7)
Podívejme se nyní na to, jaké funkce12) reálná urbanonyma v beletrii plní. Je jich celá řada. Samozřejmě primárně je jménem identifikován objekt v rámci fikčního světa. Reálná urbanonyma mají navíc i funkce asociační (jméno odkazuje k objektu v reálném světě), lokalizační13) a klasifikující (z hlediska místa, popř. i doby děje). Nutno si však uvědomit, že tyto funkce mohou působit různě a s různou intenzitou – jinak bude např. následující pasáž z Aragonova románu vnímat čtenář, který zná Paříž, a někdo, kdo tu nikdy nebyl: „Po obědě si vyšli ven a scházeli z Passy k městu po nábřežích, po Cours de la Reine. (...) Rozešli se na náměstí Concorde.“14) Zatímco ve čtenáři znalém Paříže se nejspíše sepne především funkce asociační a lokalizační, tedy spojí si jmenovaná místa v románu s těmi reálnými, pro čtenáře, který Paříž nezná, budou mít zmíněná jména asi především funkci klasifikační, budou součástí pařížského koloritu románu a budou dotvářet jeho atmosféru. Svou roli přitom sehrává i to, zda jsou jména ulic přeložena či ponechána v originále15). Vedle výše zmíněných funkcí plní užívání reálných urbanonym i funkci iluzionistickou16), neboť tato jména pomáhají vytvářet zdání reality prostředí a potažmo i příběhu. Na tento fakt upozorňuje i A. Ferrariová v souvislosti s mýtem (ale toto tvrzení snad lze vztáhnout i na jiné umělecké žánry): „Příběhy v mýtu se nejčastěji odehrávají ve světě zeměpisně reálném (...) prostředí je dáno extrémně precizně a rozpoznatelně.“17) K oné zmíněné rozpoznatelnosti si uveďme jeden zajímavý příklad: povídka R. Bradburyho Jízda naslepo se odehrává v jakémsi americkém městě, jehož jméno však v povídce nezazní, z jedné repliky se pouze dozvíme, že se nachází nedaleko města Gurney. Jméno města tedy v povídce chybí, ale zato se to v ní doslova hemží různými jmény ulic, která se v tomto městě mají nacházet, např.: „Zahnuli jsem na Centrální doprava, na Grandu doleva, na Genesee zase doprava a zůstali jsme stát před hotelem Karcher, dvanáctipatrovým, nejvyšší budovou v Zeleném okrese a okolí.“18) Na základě konfrontace těchto literárních jmen s reálným světem pak můžeme určit, že předobrazem města v Bradburyho povídce byl pravděpodobně Waukegan v Illinois, 12)
Není-li uvedeno jinak, vycházím z třídění funkcí M. Knappové (M. Knappová, Funkce vlastních jmen v literárních textech. Acta Facultatis Paedagogicae Universitatis Šafarikanae, Slavistica XXVIII, Banská Bystrica 1992, s. 12 – 16). 13) O lokalizační funkci píše J. David (o. c. v pozn. 1). 14) L. Aragon, Aurelián, přel. M. Janů. Praha 1998, s. 10 – 12. 15) Srov. J. Levý, Umění překladu, Praha 1983; detailně též M. Knappová, Začleňování cizojazyčných názvů ulic a náměstí do českých textů, Naše řeč 50, 1967, s. 12 – 22 16) Iluzionistickou funkci vyčleňuje F. Debus a D. Lamping (srov. R. Šrámek, K teorii literární onomastiky, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 1985, s. 511; R. Šrámek, Úvod do obecné onomastiky, Brno 1999, s. 25). 17) „I Racconti del mito si svolgono nella maggior parte dei casi nel mondo della geografia reale (...) esse hanno un’ ambientazione estremamente precisa e riconoscibile.“ (A. Ferrari, Luoghi senza nome e nomi senza luogo nella mitologia classica, In: I nomi nel tempo e nello spazio. Atti del XXII. Congresso Internazionale di Science Onomastiche, III, Pisa 2006, s. 383). 18) R. Bradbury, Jízda naslepo, přel. Jana Pavlíková, Praha 2001, s. 83.
tedy město ležící nedaleko Gurney, město, v němž lze nalézt všechny jmenované ulice a také město, kde se Bradbury narodil. Nutno však říci, že podobné konfrontace bývají často velice ošidné, neboť se při nich někdy zapomíná na podstatný fakt, že prostor románu je vždy fikční, a tak by se k němu mělo přistupovat19). Ale zpět k funkcím. Další funkcí, kterou může reálné urbanonymum v beletrii plnit, je funkce symbolická20). Typickým příkladem je Krochmalna ulice v díle I. B. Singera – Krochmalna není jen jakási ulice ve Varšavě. Toto jediné jméno je synonymem ghetta a Singerova dětství v něm, které se pak přímo i nepřímo promítá i do většiny jeho próz. Konečně poslední funkcí je funkce estetická, kterou dle našeho názoru plní všechna vlastní jména v uměleckých textech, neboť i zdánlivě banální jméno je součástí autorské strategie a součástí poetiky celého díla. 2. Fiktivní jména v reálném světě Dalším typem, s nímž se někdy v literatuře setkáváme, jsou fiktivní urbanonyma situovaná do „reálného“ města. Fiktivní urbanonyma nacházející se v „reálném“ světě nejsou tak častá, většinou stavějí na pojmenovávacích stereotypech a jsou utvořena podle vzoru reálných urbanonym, čímž budí zdání své vlastní reálnosti. Asi nejznámější ulicí tohoto typu je Příčná ulice (Diagon Alley) z románové ságy J. K. Rowlingové o Harry Potterovi. Tato fiktivní ulice „leží“ v Londýně. Sídlí v ní řada obchodů s čarodějnickými potřebami a slavná Gringottova banka spravovaná skřety. Vstup do Příčné ulice je tajný a skrytý všem „mudlům“, tj. nečarodějům. Je to tedy místo veskrze magické. Samotný název ulice však v porovnání s charakterem místa samého působí velice všedně a nenápadně (např. v různých městech v ČR bychom nalezli několik desítek Příčných ulic), ale i proto je to název budící dojem pravděpodobnosti a realističnosti, který tak plní především iluzionistickou funkci. Příčná ulice dnes patří k jedněm k nejznámějších londýnských ulic, i když bychom ji na mapě Londýna nenašli. Jiným příkladem fiktivní ulice v „reálném“ městě je ulice Morgue ze slavného detektivního příběhu E. A. Poa. Tato ulice se údajně nachází v Paříži, 19)
Jako příklad podobné konfrontace uveďme referát I. Honla o „nepřesnostech“ a „chybách“ v Babičce B. Němcové (I. Honl, K toponymii v „Babičce“ Boženy Němcové, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 13, 1972, s. 691 – 698). Doležel nazývá toto přiřazování referentů fikčním termínům (např. spojování fikčního prostředí se skutečným místem) mimetickou sémantikou, upozorňuje na to, že tato „funguje téměř zcela automaticky v případě fikčních entit, které jsou označeny týmž jmény jako skutečné jednotliviny (Dickensův Londýn – zeměpisný Londýn).“ (L. Doležel, o. c. v pozn. 4, s. 22). Doležel tuto mimetické sémanticku odmítá a „konstatuje, že fikční Napoleon Tolského nebo fikční Londýn Dickensův nejsou totožní s historickým Napoleonem nebo zeměpisným Londýnem. Trvá na tom, že existence a vlastnosti fikčních jednotlivců se neodvozují od skutečných prototypů. Osoby s prototypy v aktuálním světě však tvoří v množině fikčních osob zvláštní sémantickou třídu; mezi historickým Napoleonem a všemi fikčními Napoleony existuje nezrušitelný vztah. Tento vztah překlenuje hranice mezi světy; fikční osoby a jejich skutečné prototypy jsou spojeny mezisvětovou totožností.“ (L. Doležel, o. c. v pozn. 4, s. 31). 20) Symbolickou funkci vyčleňuje i P. Štěpán (P. Štěpán, o. c. v pozn. 2).
ve čtvrti St. Roch, její lokalizace je popsána velice přesně, má to být: „jedna z těch nuzných příčných ulic mezi třídami Richelieu a St. Roch.“21). I ji bychom však na mapě Paříže hledali marně. Forma ani sémantika jejího jména není příznaková, je to jméno, které vypadá „pravděpodobně“, a samo o sobě tak vyvolává iluzi reálnosti, plní též funkci klasifikační (francouzské jméno evokuje Francii, kde se příběh odehrává), vzhledem ke kontextu celého díla však musíme jméno ulice Morgue hodnotit především jako výrazně charakterizační22) – lze si snad představit vhodnější název pro ulici, kde byla spáchána několikanásobná brutální vražda, než Morgue, tedy „Márniční“? 3. Fiktivní jména ve fiktivním světě Posledním typem urbanonym jsou jména zcela fiktivní, která se nacházejí ve fiktivních městech. Jako typická ukázka nám poslouží uliční názvosloví dvojměstí Ankh-Morpork23) ze ságy o Zeměploše od T. Pratchetta24). Inspirací pro AnkhMorpork nejspíše byla historická jádra Budapešti, Prahy a Londýna25). Je to však město v docela jiném vesmíru, které je charakterizováno jako nejstarší, největší a nejšpinavější město světa26) a které se skládá ze dvou původně samostatných měst Ankhu a Morporku. Je to město s promyšlenou urbanistickou strukturou, v jejímž centru je Patricijův palác, Neviditelná univerzita s Věží umění (nejstarší budovou ve městě) a sídla jednotlivých cechů, které se nacházejí v jejich okolí. I zde nalezneme „lepší“ a „horší“ čtvrti27) a ulice, např. „Ulice Vodní brázdy byla široká, lemovaná alejí stromů a patřila k mimořádně výběrovým částem Ankhu. Táhla se vysoko nad řekou, takže unikala dokonce i jejímu všudepřítomnému zápachu. Lidé žijící na ulici Vodní brázdy měli staré peníze, (...) měli své soukromé osobní strážce. Říkalo se, že lidé z
21)
E. A. Poe, Vraždy v ulici Morgue a jiné povídky, přel. Josef Schwarz, Praha 1964, s. 23. Srov. M. Knappová, o. c. v pozn. 12. 23) Pro bližší informace o městě viz heslo Ankh-Morpork in: T. Pratchett – S. Briggs, Průvodce po Zeměploše, přel. A. Balcar – P. Čáp – L. Pecha – L. Weingartová, Praha 2006, s. 27 – 37. 24) Vycházet přitom budeme jak z Pratchettových románů, tak z mapy Ankh-Morporku (T. Pratchett – S. Briggs, Ulice Ankh-Morporku. Podrobný a možná dokonce přesný plán proslulého města Zeměplochy, Praha 2006). 25) http://www.discworld.cz/zemeplocha/vite_ze/ 12. 10. 2009. 26) T. Pratchett, Stráže! Stráže! přel. J. Kantůrek. Praha 1999. s. 5. 27) Jmény čtvrtí se v této studii nezabýváme, protože je nepovažujeme za urbanonyma. Dovolíme si pouze malou ilustrativní ukázku popisu nejznámější Ankh-Morporkské čtvrti, Stínova: „Každé město v mnohovesmíru má čtvrť, která se podobá ankh-morporskému Stínovu. Obvykle to bývá ta nejstarší a nejzpustlejší část města, jehož uličky přesně sledují cestičky středověkých krav, které tudy chodily k vodě, a jmenuje se třeba Maul, Soho, Vítězný prospekt nebo Staré Město... Tak vypadá většina Ankh-Morporku, ale Stínov tak vypadá mnohem víc. Je to svým způsobem černá díra zločinu, který vykvetl za obzvláště extrémních podmínek. Řekněme to takhle: po ulicích Stínova se báli chodit dokonce i zločinci. Hlídka se neodvážila překročit hranici Stínova.“ (T. Pratchett, o. c. v pozn. 26, s. 85). 22)
ulice Vodní brázdy jsou tak nafoukaní, že nejsou ochotni mluvit ani s bohy.“28) Obyvatelé Ankh-Morporku jsou především obchodníci a řemeslníci, což se odráží i v uličním názvosloví (Obchodnická ulice, ulice Účetních, náměstí Sýroznalců, Prodělečná ulice). Uliční názvy též odrážejí význam náboženství v životě obyvatel města (Boží třída, ulice Malých bohů, Ezoterická ulice). Některé názvy charakterizují vzhled ulic (Blátivá ulice, Nevoňavá ulice, Vyčichlá ulice), jejich velikost (Nekonečná ulice, Široká cesta), polohu (Protisměrná Broadway, Zastrčené náměstí, Ukrytá, Pěticestí) atd. Některé názvy tak plní charakterizační funkci. Méně časté je pojmenování ulic podle význačných osobností (Chrononhotonťhologosova třída, Mormiova ulice, Sibylina ulice) nebo podle jiných toponym (Quirmská ulice). Na mapě Ankh-Morporku vidíme též zajímavé sdružování sémanticky souvisejících názvů (např. kolem Dobytčího trhu leží ulice Vepřových drobů, V Jatkách, Ovarová ulička, Ve Výpečkách, Pečený hřbet a ulice Vypečeného biskupa). Postavám slouží urbanonyma k lokalizaci a orientaci, stejně jako je tomu v reálném světě: „Zvedl hlavu a prohlédl si zpráchnivělou a červotoči prožranou tabulku, pobodanou noži. »Teď se zrovínka procházíme, procházíme se, procházíme po –« zašilhal vzhůru, »– po Zamilované ulici.«“29) Podle funkce můžeme urbanonyma v Ankh-Morporku rozdělit do dvou základních skupin. Jména v první z nich napodobují způsobem tvoření urbanonyma známá z reálného světa (např. Hnojná ulička, Mokrá ulička nebo Královská cesta). Tato jména plní svou zdánlivou reálností iluzionistickou funkci. Avšak i k takovým urbanonymům je třeba přistupovat obezřetně a brát přitom v úvahu kontext díla, protože např. o Krátké uličce se od vypravěče dozvíme, že je nejdelší ulicí ve městě! Tím se dostáváme k druhé skupině Pratchettových urbanonym – jsou to jména, která svou formou sice napodobují reálné prototypy, ale svou stránkou sémantickou zároveň záměrně iluzi pravděpodobnosti a reálnosti boří (můžeme mluvit o anti-iluzionistické funkci), jména demonstrují svou vymyšlenost, umělost a to, že jsou součástí autorské hry (např. ulice Mazaných řemeslníků, ulice Rozmazlené kočky, ulice Brouka v hlavě, náměstí Požehnaného chrousta, Kuňkavá třída, ulice Broskvové bublaniny, ulice Parlamentní prachovky, ulice Zlámaného grešle, ulice Koňské běhavky, Šlofíková ulice, Obludná třída, Podsukní aj.). Prostředkem anti-iluzionistické funkce je nejčastěji výraz „ulice“ ve spojení s adjektivem, jehož užití v reálném uličním názvosloví není obvyklé (např. ulice Neodkladná, Jednoduchá, Přeslazená, Lichotnická, Ponížená, Unikátní, Zapudrovaná, Uchechtaná atd.), nebo s adjektivem, které je autorovým/překladatelovým neologismem (např. ulice Stydlonová, Rumovážná, Nadějzdrojná, Vysolgrošová aj.). Závěr Rozlišili jsme tři typy urbanonym v beletrii – urbanonyma reálná a urbanonyma fiktivní, nacházející se buď ve městě známém z reálného světa, nebo ve městě zcela 28) 29)
T. Pratchett, o. c. v pozn. 26, s. 106. T. Pratchett, o. c. v pozn. 26, s. 87.
fiktivním, vymyšleném. Nutno si uvědomit, že fiktivní jména vždy vnímáme na pozadí reálné urbanonymie. Literární jména konfrontujeme s naší zkušeností s reálnými jmény a pak je hodnotíme jako „reálná“ či „pravděpodobně reálná“, nebo jako „spíše nepravděpodobná“ a „vymyšlená“. Primárně plní reálná i fiktivní urbanonyma v literatuře funkci identifikační a estetickou. Reálná i fiktivní urbanonyma dále pomáhají orientaci a lokalizaci uvnitř fikčního světa. Mohou též nabývat funkce charakterizační, klasifikační, popř. i symbolické. Pouze jména reálná mohou mít funkci asociační (evokační), tedy odkazovat k objektům známým z reálného světa. Podstatný je u reálných a fiktivních urbanonym rozdíl ve vyvolávání dojmu reálnosti nebo alespoň pravděpodobnosti. Reálná urbanonyma plní vždy iluzionistickou funkci. Urbanonyma fiktivní situovaná do reálných měst se většinou též o iluzi snaží. Urbanonyma fiktivní z fiktivních měst jsou buď také iluzionistická, nebo naopak záměrně anti-iluzionistická, demonstrující svou vymyšlenost a autorskou hru.
Summary Baker Street, Diagon Alley and Street of Cunning Artificers – Three Sorts of Urbanonyms in Narrative and Their Functions My paper is focused on functions of urbanonyms in literature. I have tried to analyze various roles which urban names may play in fiction. There are two different sorts of these names – real and unreal. Most authors use real urbanonyms which can be found in a concrete town. Some descriptions are so detailed that the reader could take a map and see the way a character is following in a novel (e. g. names of streets and squares in Warsaw in some I. B. Singer’s novels). I should also mention that some urban names can become famous because of their use in fiction (a typical example is Baker Street in London where A. C. Doyle’s detective Sherlock Holmes “lived”). The main function of urban names is to identify the object in fiction. All urban names (real an unreal) in literature have aesthetic function as well and they help to locate places inside fictive world of the novel. The function of real urban names is to associate them with the same objects in the real world. The real name could play the role of a symbol as well (e. g. the name of Krochmalna street in I. B. Singer’s works – it is not merely a street in Warsaw, it is a symbol of ghetto and a symbol of narrator’s childhood). The second sort of literary urban names can be mostly found in unreal towns in fairy-tales, fantasy or sci-fi literature. We can name e. g. the very famous Diagon
Alley in J. K. Rowling’s saga about Harry Potter or the ficticious “Parisian” street Rue Morgue in a detective story by E. A. Poe. These unreal urban names are usually created on the basis of names known from the real world. That is why they make an illusion of reality. On the other hand there are also unreal names which demonstrate their fictitiousness and the fact that they make part of author’s play with the reader (e. g. urban names in T. Pratchett’s town Ankh-Morpork) – their function is making an anti-illusion of reality.
