nebo také Šlesinger, Šlezingr, ale i Šlesingr. Najde se i forma s Sch místo Š na začátku. Akademický sochař. Je jistě zvláštní, že v jeho životě existuje šest uvedených podob příjmení. On sám je všechny někdy použil a nikdo neví proč. Přesto se jedním z nich podepisoval nejčastěji a signoval jím své sochy, obrázky, dopisy. Ztotožnil se s ním bez ohledu na rodný list, německý či český pravopis. S tímto jménem chci sochaře představit všem, co se chtějí dozvědět o jeho krátkém a bolestném životě. O jeho díle a o době, ve které žil, tvořil a zemřel.
Celý jeho osud, je popsán na základě faktů, které se skládají v děj nesmírné tíhy a tragiky, jsou tak zraňující a bolestně výmluvná, že nepotřebují a ani nesnesou dotek jakkoliv dobře míněných, ale přesto vždycky laciných komentářů toho, kdo je sám neprožil.
Jaroslava Šlezingera zatkla StB 7. září 1949. Den předtím se vrátil s rodinou z dovolené a právě doháněl zameškanou práci na zahradě. Unavený dorazil navečer domů. Lehl si, aby si odpočinul než manželka připraví večeři a hrál si se synkem. Malý Petr měl zanedlouho oslavit páté narozeniny. Tuhle rodinnou idylu přerušily rány na dveře a když paní Šlezingerová otevřela, vešli dovnitř tři muži a vyzvali sochaře, aby šel okamžitě s nimi. Nesměl se ani obléct, bosého ho odvlekli do auta a odvezli neznámo kam. Malý Petr, který byl zvyklý jezdit s tatínkem autem, chtěl také nastoupit. Muži ho odstrčili až spadl a ještě na něj křičeli. Vyděšená manželka se synkem zůstala doma a nemohla jít manžela ani hledat, protože Petr nebyl k utišení a matku nechtěl od sebe pustit. Ve stejném čase StB rabovala v sochařském ateliéru. Vykonavatelé rozbíjeli sochy, některé vyházeli oknem a ty, co zůstaly celé, byly postupně odvezeny. Nikdy se nezjistilo, kde skončily. Marie hledala svého muže ještě další dva dny, ale zbytečně. Nikdo jí nechtěl podat žádnou informaci. V této zoufalé situaci obdržela okamžitou výpověď z bytu, zároveň jí bylo obstaveno bankovní konto a zabaveno auto. Takže po zásahu StB Šlezingerovým z celého majetku zůstala jen výrobna hraček. Jenže nebylo z čeho platit zaměstnance. Paní Šlezingerová přesto těmto lidem ještě 14 dní vyplácela mzdu z hotovosti, kterou měla
>
Ulice Hluboká v Jihlavě – místo, kde ve sklepení byla pověstná vyšetřovna StB
doma k dispozici. Ale když tenhle zdroj financí došel, zaměstnanci museli dostat výpověď. Paní Marie se synem zůstali zcela bez peněz a neměli kde bydlet. Nebyli místní, takže se nemohli nastěhovat k příbuzným. Požádali tedy na městském úřadě o ubytování a poté, co jim byla nabídnuta jedna sklepní místnost – tmavá a vlhká, odjeli do Jemnice. Tam se nastěhovali do domku k Jaroslavově mamince, která je s láskou přijala. Ty dva týdny po zatčení Jaroslava, kdy ještě paní Šlezingerová s Petrem zůstala v Jihlavě, strávila pátráním po svém muži. Dozvěděla se sice, že je ve vazbě v Hluboké ulici, ale to bylo vše co zjistila. Netušila za co byl zatčen a bude-li propuštěn. Nevěděla proč nemá přístup k vlastním penězům v bance. Nemohla mu říci, že musela zavřít jeho „hračkárnu“ a ani to, že dostali výpověď z bytu a stěhují se do Jemnice. V té době ji navštívil člověk, který pracoval v Jihlavě ale pocházel ze vsi nedaleko Jemnice. Často ho manželé Šlezingerovi přibrali do auta, když jeli navštívit rodiče. Byli ochotni kvůli němu udělat zajížďku, aby ho dovezli až domů. A tento muž přišel paní Marii přiznat, že je členem StB. Zmíněných cest využíval k tomu, aby poslouchal co si manželé povídají, jaké mají smýšlení a následně o nich podával hlášení. Řekl, že poznal čistý a ryzí Šlezingerův charakter, je si vědom toho, že se ničím neprovinil. Jenže „příliš vyrostl a vyčnívá“ a navíc je všemi oblíbený a respektovaný, a to se StB nelíbí. Krátce jí vysvětlil, jak je to s Jarkem zlé. Jak je marné a zbytečné cokoliv pro něj podnikat. Nakonec jí pohrozil, že dozví-li se někdo o tomto rozhovoru, postará se, aby i ona byla zatčena. Svého muže viděla až zbitého a prošedivělého na povolené návštěvě v jihlavské věznici. Marie se synem zůstali sami, zcela bez peněz a ještě se museli vystěhovat.
Když byly Jarkovi tři roky, vypukla první světová válka. Adolf Šlesinger musel narukovat a 6. 12. 1917 ve vojenské nemocnici v Terstu na následky zranění zemřel. Matka, aby uživila svého synka, posluhovala u sedláků, prala prádlo v bohatších rodinách a dalšími příležitostnými pracemi obstarávala živobytí.
>
Rodný list J. Šlezingera
>
>
Rodný domek v Jemnici - Podolí č. 146
Draze milovaný manželi! Přijmi od nás srdečný pozdrav a políbení. Tu kartu jsme od Tebe obdrželi s kterou jsme se potěšili. Jsme oba zdraví. Jaroušek se nemůže tatínka… Pěkný pozdrav od Svobodových. – posláno dne 8. 4. 191. na adresu Adolf Šlezinger, Infant. Verpfl. Kol. No. 7. Staffel 6 Feldpost 111)
> tvořící ruce sochaře Jaroslava Šlezingera
>
„Zapadající sluneční paprsky“
>
„Bolestná touha“
BEZ CENZURY
Milá Maňulko a Petře Oba Vás vroucně líbám a tisknu se k Vám. Dnes je neděle 13. II. (55). Tvůj dopis z 4. II. a 2 fotky jsem včera obdržel, za které jsem Ti od srdíčka vděčný. Osvětluješ mě některé věci mého (zaškrtané), tož tohle on myslí či myslel, že se již nevrátím a Vás by byl nejraději viděl pryč s chalupy je mě toho opravdu líto, tož to je bratrská láska – jak je pro mě vše těžké nést tyto břemena, místo aby pomohl, tak sám zbaběle zničil to, co pro mě je svaté můj život a krev ve Vás dvou – nezapomenu, vím, dokud žila zlatá bábinka a dávala bylo dobře, věděl jsem o tom i když jsem s ní mnohdy nesouhlasil, tak jsem to přehlížel neb těch pár grošů které jsem i já sám kolikrát dal jsem si neuvědomil že by nadělaly tolik zla a k tomu ještě na Tobě a Petrovi, to mě nejvíc bolí a věřím že jemu i druhým s mojí rodiny osud stejným způsobem vše oplatí, vím mnohé věci a jsem přesvědčen, že milostivý Bůh napraví jejich zlo, které na Vás napáchali právě v těch nejtěžších dobách kdy jste nejvíc potřebovali slovo útěchy neb jakoukoliv pomoc, která byla pro Tebe nutná. Překvapuje mě Řídký ?zlo…..? že nám poměrně cizím nezapomněli, že se stále hlásí. V posledním dopise jsem Ti napsal něco o mojí nemoci. Ty však nevíš oč jde chci Ti tedy podrobněji napsat jak to se mnou začalo: Když jsem byl ještě na táboře L bylo to 1953 v zimě počal jsem mít nechuť k jídlu několik dní předtím jsem byl donucen abych pracoval na hermetickém sběrači rudy, je to strašné
Jako poselství ze záhrobí, v době největšího smutku a oplakávání, díky dobrým a statečným lidem, k Marii složitými cestami doputovalo Jarkovo poslední dílo. Reliéfy s „Křížovou cestou“. Modeloval je tajně a to v době, kdy oficiálně a veřejně pracoval na sousoší oslavujícím socialismus. Ale tentokrát to byla jeho křížová cesta životem. Jeho osobní vyznání o utrpení i lásce. Sádrové reliéfy doplnil textem. Volným veršem přirovnává utrpení své k utrpení Ježíše Krista. Věděl, že jeho život se chýlí ke konci. Že se na tomto světě nesetká se svými milovanými. Že odchází k Bohu, kam odešli už jeho rodiče.
Veliký Bože, který jsi ve své nekonečné moudrosti dopustil, aby na naše bedra klesl kříž velkého utrpení, prosíme Tě, zalej je rosou své milosti, aby z něho vyrostl prostý kvítek lidského štěstí a pokoje. Dej, ať trnová koruna, kterou nosíme jako svatý odznak Tvých bojovníků, vtiskla našim duším statečnost a odhodlání prvních mučedníků, ať rány, kterými jsme přibíjeni zlobou rouhačů v žaláře nesvobody, se stanou plamenem lásky a kolébkou bolesti, z níž se zrodí nové lidstvo bez falše a klamu, jemuž pak vseješ svoje království ducha. Dej, prosíme Pane náš, aby slzy, které vytekly a vytečou z bolesti jako projev nemohoucnosti lidské v modlitbě k Tobě o pomoc, se staly Tvou svatou krví, která zavlaží a zúrodní Tvým požehnáním veškeré počínání za nastolení nekonečné svobody Tvého slova, které se stane základním kamenem víry a modlitby, jejímž prostřednictvím náš kříž a utrpení se stanou radostí, ve které rozkvetou srdce tichou pokorou Tvé Božské přítomnosti.
Pozn.: V Ostrově bude restaurována kaple sv. Floriána ze 17. století s unikátními freskami vraždění neviňátek a zde bude umístěna expozice připomínající oběti veškerého násilí, aby nebylo zapomenuto všech, kteří z národnostních, rasových, politických nebo náboženských důvodů na Ostrovsku ve 20. století trpěli. Sem bude umístěna Křížová cesta od Jaroslava Šlezingera.
Čas, který byl sochaři Jaroslavu Šlezingerovi vyhrazen pro uměleckou tvorbu, byl příliš krátký. Necelých deset let přerušených vězněním. Jeho zachované dílo přesto vykazuje uměleckou kvalitu, dokonale zvládnuté řemeslo a mimořádný cit pro materiál. Fotografie s množstvím jeho soch dokazují, že byl činorodý, pracoval s velkým zaujetím a sochařsky se vyjadřoval opravdu citlivě. Tvořil realisticky, v souladu s dobou. Nešel cestou tehdy novátorské surrealistické tvorby. Jeho sochy nedávají okázale najevo cit, ale mají ho v sobě uzavřený a divák musí emotivní stránku díla objevit a prožít. Jako původně vyučený tesař nejprve vyřezával dřevěné sochy. Později znalost práce se dřevem využíval na kříže a podstavce pro své sochy.Po absolvování Státní sochařské a kamenické průmyslové školy v Hořicích se zaměřil především na funerální pomníkovou tvorbu. Podle Michelangela je kamenná socha dobrá tehdy, když se z ní při kutálení nic neulomí. Přesně definovaným obrysem, z něhož nic zbytečně nevyčnívalo, měnil kámen v sochy i Jaroslav Šlezinger. Osobnost a vyjádření pocitů soustředil na hlavu, na výraz tváře. V jeho kamenných sochách je monumentalita. Při studiu na AVU v Praze, v ateliéru profesora Bohumila Kafky, Šlezinger pronikl do modelování. Pracoval především s hlínou a sádrou. Tento materiál dává, na rozdíl od kamene, možnost naprosto rozdílného výtvarného vyjádření. Jde o to nanášet hmotu tak, aby se povrch „rozbil“ a hrou světel a stínů docílit výrazu a plastičnosti. Šlezingerovy plastiky vynikají čistou formou, jsou staticky klidné a klasicky vyvážené. Vyzařují silné vnitřní city.
