BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2008 Kopecký Jan
1
MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY
VÝZNAM RODINY VE VÝCHOVĚ DĚTÍ
Autor: Jan Kopecký, Aprobace: Pedagogické asistentství občanské výchovy pro základní školy /Pedagogické asistentství dějepisu pro základní školy
Konzultatnt:
ThMgr. Milan Klapetek Katedra občanské výchovy Pedagogická fakulta MU Brno 2008
2
Poděkování Rád bych poděkoval panu ThMgr. Milanu Klapetkovi, který mi poskytl mnoho cenných rad při zpracování tématu této práce.
3
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a uvedl veškeré použité prameny a použitou literaturu.
Jan Kopecký V Pelhřimově 2008
4
Anotace Ve své práci jsem se zaměřil na výchovu dětí (počínaje středověkem a konče současnou dobou) obecně a také jsem se snažil porovnat výchovu dětí v ateistické a v nábožensky založené rodině.
5
Annotation I aim to the education of children (start in Middle Age till present Age) and also I tryed to compare education of children from atheistic and religiously faudation family.
6
Klíčova slova Výchova, rodina, děti, náboženství, rodiče, škola, kamarádi, být příkladem.
7
Obsah Poděkování ....................................................................................................................................................... 3 Anotace ............................................................................................................................................................. 5 Annotation ........................................................................................................................................................ 6 Klíčova slova .................................................................................................................................................... 7 1. Úvod ........................................................................................................................................................... 10 2. Postavení dítěte v rodině dříve a v současnosti ........................................................................................... 11 2.1. Výchova dětí ve starověku ........................................................................................................................ 11 2.2. Výchova dětí ve středověku ...................................................................................................................... 13 2.3. Výchova dětí v novověku .......................................................................................................................... 14 3. Význam rodinného prostředí pro rozvoj dítěte ........................................................................................... 22 3.1. Materiální podmínky ................................................................................................................................. 22 3.2. Psychologické podmínky .......................................................................................................................... 24 3.3. Kulturní stránka (způsob života rodiny) a pedagogická úroveň ve výchovných postupech rodičů.......... 26 4. Stabilita rodiny – základ rodinných vztahů................................................................................................. 35 4.1. Vnitřní stabilita.......................................................................................................................................... 35 4.2. Rodinná atmosféra .................................................................................................................................... 36 4.3. Vzájemný vztah muže a ženy (otce a matky) v rodině .............................................................................. 36 4.4. Psychická, citová a sociální deprivace. Rodiny, které neplní dobře svoji výchovnou funkci .................. 38 4.6. Nestabilní rodina ....................................................................................................................................... 41 5. Vnitřní a vnější podmínky rodinné výchovy............................................................................................... 45 5.1. Vnitřní faktory (podmínky) vývoje člověka .............................................................................................. 45 5.2. Vnější faktory ............................................................................................................................................ 46 5.3. Dispozice druhové a rodové ...................................................................................................................... 46 5.4. Znaky individuální .................................................................................................................................... 47 5.5. Výchova cílevědomá ................................................................................................................................. 49 5.6. Vztahy mezi zděděnými a vrozenými dispozicemi, spontánními vlivy prostředí a mezi výchovou ........ 50 5.7. Systémový přístup ..................................................................................................................................... 51 6. Výchova dětí v nábožensky založené rodině .............................................................................................. 53 6.1. Výchova a vzdělávání v církvi .................................................................................................................. 53 7. Závěr ........................................................................................................................................................... 67 8. Přílohy ........................................................................................................................................................ 74 Příloha č.1: ....................................................................................................................................................... 74 Příloha č.2: ....................................................................................................................................................... 75 Příloha č.3: ....................................................................................................................................................... 76 Příloha č.4: ....................................................................................................................................................... 77 Příloha č.5: ....................................................................................................................................................... 77 Příloha č.6: ....................................................................................................................................................... 78 Příloha č.7: ....................................................................................................................................................... 80 9. Literatura..................................................................................................................................................... 82 10. Resumé ..................................................................................................................................................... 85
8
1. Úvod Téma své bakalářské práce VÝZNAM RODINY VE VÝCHOVĚ DĚTÍ (s přihlédnutím k problémům rodinné výchovy) jsem si zvolil proto, že mě velice zajímá. Ve své práci chci zjistit, jak je pro dítě důležitá rodinná výchova. Jak působí na vývoj dítěte harmonická rodina, rodina ve které vychovává jenom jeden z rodičů a rozvrácená rodina. Přečetl jsem mnoho knih a publikací na toto téma. Chtěl jsem najít odpověď na otázku, jak působí rodinná výchova na hodnotovou orientaci dítěte. Také již delší dobu navštěvuji všechny dostupné přednášky s touto tématikou. Poslední tři roky se účastním Celostátního kongresu k sexuální výchově v ČR, kde mám možnost se setkat nejen s významnými osobnostmi, které již delší dobu zkoumají hodnoty rodiny, rodinnou výchovu a další aspekty týkající se výchovy dětí, ale i slyšet jejich odborné názory. Při praxi na Středisku dětské sociální péče jsem měl možnost poznat azylové domy pro rodiče s dětmi. Toto poznání mne hluboce zasáhlo, bylo mi líto především dětí, které se nevinně ocitly v těchto domech. Také jsem byl na praxi na jednom SOU, na kterém mi bylo umožněno sledovat práci výchovné poradkyně. Za výchovnou poradkyní denně přicházejí studenti s nějakým problémem. Problémy se kterými přicházeli studenti byly různé. Ale snad nejvíce přicházeli za radou anebo jenom tak si popovídat děti z rozvedených a neúplných rodin. Ještě nedávno jsem vůbec netušil, co všechno mohou prožívat děti, které vidím před sebou ve třídě. Rozhodl jsem se udělat na SOU pomocí dotazníku monitoring, který by mi pomohl poznat sociální klima žáků, jak tráví svůj volný čas atd. Provedl jsem ho v 9 třídách SOU (190 žáků). Také jsem jim nabídl napsat úvahy na téma „Hodnoty rodiny", „Současná krize rodiny", „Moje rodina", atd.
11
2. Postavení dítěte v rodině dříve a v současnosti Děti patří zcela nepochybně k nejdůležitějším a nejpřirozenějším součástem našeho života. Jsou naplněním přirozené touhy většiny manželství. Tato hodnota je bolestně postrádána zejména v těch rodinách, ve kterých splněním toho životního poslání brání zdravotní stav některého z manželů. Jen vzácně se setkáváme s případy, kdy manželé mohou a přitom nechtějí mít děti a dávají přednost jiným životním hodnotám, své profesní nebo zájmové seberealizaci, vysokému životnímu standartu atd. Mnohem častěji však býváme svědky toho, že se kvůli dětem rozhodnou přerušit svou náročnou činnost významné umělkyně nebo vědecké pracovnice a riskují přitom ztrátu popularity, sportovní výkonnosti nebo odborné kvalifikace. Život člověka je vždy spojen s celou řadou rizik, a určitá úskalí s sebou nese také vývoj a výchova dětí i se změnami životních podmínek, které provázely jednotlivá období vývoje společnosti, se změnila podoba těchto nebezpečí. A proto podnikneme malou exkurzi do historie dětství, která nám na několika příkladech ukáže, jak se měnilo postavení dítěte v rodině v závislosti na společenských podmínkách.
2.1. Výchova dětí ve starověku Četné historické prameny dokumentují, že život dětí byl vždy bezprostředně spjat se způsobem života jejich rodičů a celé společnosti. Například ve starověkých společenstvích se projevila krutost životních podmínek bezprostředně také ve vztahu k dětem. O tom, zda bude po narození přijato dítě do rodiny, rozhodovala hlava rodiny. Otec měl neomezenou pravomoc nad životem a smrtí svých dětí, pokud patřil do svobodné a majetné společenské skupiny. Kromě toho také rozhodoval o všech závažných 12
otázkách života svých otroků a jejich dětí. Je známo, že oběťmi otcovské vůle, v níž se odrážely rodinné a společenské poměry bývali vedle neduživých dětí často také novorozenci ženského pohlaví. O té době se již také objevují kritické hlasy proti výchově dětí v rodině a projekty, v nichž jejich tvůrci navrhují ústavní výchovu dětí již od narození výhradně pod kontrolou státu. Jeden z největších filozofů starověku Platón se například ve své díle „Ústava“1 zabývá v úvaze o správné obci myšlenkou na vytvoření silného státu, který by měl pod kontrolou nejen výchovu dětí, ale také některé stránky rodinného života. Předpokládal, že stát bude ovlivňovat výběr partnerů a také populační otázky: „Zařídíme sňatky co možná nejvíc dokonalé…“, navrhuje ve svém projektu a vzápětí konstatuje požadavek, vztahující se ke kvalitě populace: „…je třeba, aby nejlepší muži obcovali s nejlepšími ženami co nejčastěji.“ Děti, které se narodí mimo kontrolu státu (obce) a děti neduživé jsou „…prohlášeny nepravými a neposvěcenými a jsou odstraněny na místě tajném a nezjevném…narozené děti jsou pokaždé přejímány do úřadů k tomu stanovených… Ty pak vezmou děti dobrých rodičů a zanesou se do oddělení pro chov novorozeňat k jakýmsi pěstounkám, ubytovaným zvlášť v některé části města. Matky pak přicházejí do těchto ústavů a přes den pečují o děti své i cizí. Přitom se dbá, aby žádná nepoznala své dítě.“ Je třeba dodat, že podle existujících pramenů nebyla ve své době tato koncepce uskutečněna, a že Platón pohlížel ve svých dalších dílech na rodinu a některé její funkce s určitou mírou tolerantnosti: například v díle „Zákony“ uvažuje o výchově nejmladších dětí v rodině, kde má být však zvlášť pečováno o chlapce a dívky. Některé z těchto názorů významného myslitele starověku dokumentují jednu z prvních snah o omezení otcovské moci na úkor zájmu společnosti, i když
1
Platón: Ústava. Praha 1921. 13
navrhovaný mechanismus společenských opatření nebyl z našeho dnešního pohledu o nic humánnější. V dnešní době si jen těžko můžeme představit, že by stát řídil sňatky nebo bral děti z rodin, aby je mohl vychovávat. Je to nehumánní, neetické a je to především omezování osobní svobody a upírání práva rodičů vychovávat své děti. Domnívám se, že i sám Platón později začíná chápat význam výchovy dětí v rodině.
2.2. Výchova dětí ve středověku K určitému omezení otcovské moci dochází již ve středověku, kdy byl otec zbaven práva rozhodovat o tom, jestli dítě bude nebo nebude žít. Děti, vyrůstající v rodinách nemajetných společenských vrstev byly od nejútlejšího věku pověřovány prací, čímž přispívaly nejen ke svému přežití, ale také k určitému zlepšení existenční situace rodiny, ve které žily. V tomto smyslu byly v rodinách přijímány také jako ekonomická hodnota, pracovní síla, kterou lze téměř bez omezení využívat. V jiné životní situaci se nacházely děti ze zámožných rodin šlechticů. Také zde však byla uplatňována otcovská vůle, která měla svůj základ v materiální sféře středověké společnosti. Ve vztahu k realitě této doby musíme s obdivem přijímat myšlenky významných
renesančních,
reformačních
a
osvícenských
myslitelů,
kteří ve svých dílech obraceli pozornost k dítěti jako bytosti hodné veškeré pozornosti dospělých a společnosti. Osobností, které je v tomto směru právem přisuzována celým současným světem velká zásluha za vytvoření základů moderního systému výchovy a vzdělání, je Jan Amos Komenský2 (1592 – 1670). Mnohé z jeho myšlenek jsou přijímány a našly své praktické uplatnění v mnoha zemích světa teprve v našem století. Zabýváme-li se postavením dětí
2
Vybrané spisy J. A. Komenského. Praha, SPN 1958. 14
v rodině, musíme také vzpomenout jedno z děl J. A. Komenského, „Informatorium školy mateřské“, které je dodnes považováno za základ metodiky rodinné výchovy dětí od narození do šest let. Hned v úvodu Informatoria J. A. Komenský naznačuje, jak důležitá je správná výchova již v prvních letech života dítěte. Srovnává děti a světské bohatství „stříbro, zlato, perly a kamení drahé.“ A ukazuje rodičům, oč vzácnější majetkem jsou jim děti. Při péči o děti nestačí, aby je rodiče naučili jíst, pít, chodit, mluvit a oblékat se. To považuje za samozřejmé. Mnohem závažnější se mu jeví péče o jejich duši a o mysl. V Informatoriu najde čtenář mnoho podnětných a pokrokových myšlenek, z nichž čerpá i současná pedagogika předškolního věku.
2.3. Výchova dětí v novověku S nastupujícím novověkem se odrazila změna společenských podmínek také ve větších nárocích na vzdělání dětí, na jejich přípravu k plnění složitějších pracovních úkolů. Požadavek povinné školní docházky však byl velmi obtížně prosazován a narážel na nepochopení nejen bohatých společenských vrstev, ale byl také se značnými výhradami přijímán chudými, nemajetnými rodiči: Například, proti povinné osmileté školní docházce stanovené Říšským školským zákonem, schváleného v zemích Rakouska – Uherska v roce 18693, ostře vystupovala zejména šlechta, velkostatkáři, větší sedláci a také církev, která argumentovala tím, že pro množství zbytečného učení nebude dost místa pro náboženství. A tak po všem těmto silám, k nimž se přidala i část rodičů, se podařilo v roce 1883 dosáhnout novelizace tohoto zákona. Pro děti z nemajetných rodin byly zavedeny tzv. úlevy od školní docházky, aby tyto
3
Dětská práva. Praha, PÚ JAK 1991 15
děti mohly být využívány často k dvanácti až šestnáctihodinové práci na poli nebo v továrně. V tomto období se objevuje hnutí, které představuje zase jinou skupinu snah o přístupech k dítěti. Jedním z mluvčích tohoto hnutí byl francouzský filozof a osvícenec Jean Jacque Rousseau (1712 – 1778)4, který zveřejnil své názory na výchovu v pětidílném spise „Emil čili o výchově“. V oblasti výchovy zamítá všechno, co by mohlo narušit svobodný vývoj dítěte. Přirozená výchova je v jeho díle chápána jako „shoda s přírodou“, tedy jak říkáme v současnosti, výchova v souladu s věkovými (fyzickými a psychickými) zvláštnostmi dětí. Rousseau přísně odsuzuje středověký způsob výchovy
spojený s krutou
kázní, tělesnými tresty. Radikálně zvrhuje všechny přicházející koncepce, přejímá pouze některé myšlenky předchůdců a vytváří vlastní výchovný systém, v němž od narození do dvou let má být dětem zabezpečena správná životospráva a umožněn tělesný rozvoj. J. J. Rousseau svými názory na výchovu výrazně ovlivnil pedagogický systém, který se rozvíjel v prvních desetiletích 20. století v mnoha zemích světa, pedocentrismus. Dítě, jeho zájmy a projevy se staly v tomto hnutí středem výchovné a vzdělávací práce zejména ve školách. S vývojem společnosti se dítě stále více dostávalo do středu rodinného zájmu. Měnily se také názory na jeho výchovu. V nových podmínkách vznikají a nacházejí živnou půdu jevy, které mohou ohrozit dítě a také jeho postavení, k němuž na dlouhé a složité cestě vývoje dospělo. Proto se již na počátku tohoto století spojili pokrokoví lidé
mnoha zemí
světa s cílem chránit děti a zabezpečit pro ně příznivé podmínky k harmonickému rozvoji. Výchozím dokumentem zdůrazňujícím potřebu poskytovat péči dětem byla Ženevská deklarace práv dítěte z roku 1920. Následovala Deklarace práv dítěte, přijatá Valným shromážděním OSN v r. 1959, vycházející z myšlenky, že „dítě pro svoji fyzickou a mentální 4
Cach,J.:Jean Jacques Rousseau a jeho pedagogický odkaz, Praha, SPN 1967 16
nezralost vyžaduje zvláštní záruky a péči, včetně přiměřené právní ochrany, před narozením a po něm.“ Dalším mezinárodním dokumentem OSN je Úmluva o právech dítěte, která vstoupila také v ČSFR v platnost v r. 19915. Úmluva o právech dítěte vychází ze všeobecné deklarace lidských práv dokumentu OSN.
Dětství jako vývojová perioda života člověka je v podstatě přípravou na dospělost. Jeho poznání z nejrůznějších aspektů opět ukazuje na složitost vývoje dítěte, závislost na bezprostředním okolí, rodině především, i zákonitých procesech, kterými v rámci socializace se z této závislosti postupně vymaňuje, aby dosáhlo svého vlastního místa ve společnosti, svůj sociální status a roli v ní. K tomu však potřebuje, aby jeho potřeby a požadavky byly náležitě uspokojovány v pravé míře, času a prostoru a tak aby byla jeho práva náležitě respektována. To je ostatně hlavní prioritou zmíněné Úmluvy o právech dítěte. Z tohoto hlediska nutno chápat dětství jako sociální jev. Jeho pojetí, hodnota, ale i trvání závisí také na řadě společenských faktorů, zdaleka nikoli jen biologických či psychických. Záleží na postavení dítěte v daném společenství, které je výsledkem dlouhého historického vývoje člověka. Ten začínal z velmi primitivních začátků a dlouho se opíral převážně jen o prosté zákony člověka. Ten začínal z velmi primitivních začátků a dlouho se opíral převážně jen o prosté zákony přírody. Na samém začátku historie positivní uvědomění si významu dítěte a dětství, se však týkalo jen zcela vybraných rodin či rodů a jejich potomků. Jinak na nízkých stupních vývoje společnosti platila zásada přírodou diktované reprodukce. Byla živelná, necílená, její výsledky téměř neceněny (téměř vždy možno pořídit dítě nové).
5
Dětská práva. Praha, PÚ JAK 1991 17
Na druhé straně se však brzy poznalo, že člověk – i na této nízké vývojové úrovni – proti jiným biologickým druhům potřebuje zajistit relativně nejdelší následnou péči po narození, hlavně duševní i sociální. To proto, aby přinejmenším mohl jako dospělý obstát v těžké konkurenci s druhými jedinci či živou a neživou přírodou a s úspěchem přežít. Tato skutečnost, i když převážně jen tušená, ale instinktivně prováděná, rozvinula
nezbytnou
soustavnou
péči
o
lidské
mládě
a
přispěla
i k postupnému rozvoji „člověčenství“ v životě každého jedince a společnosti jako celku. S otevírajícím se pojetím dětství a postavení dětí ve společnosti souvisí bezprostředně i základní společenský vztah, rozhodující pro každé dítě, a tím je vztah rodiče – děti a v nejrannějším období pak vztah matka – dítě. První etapa vztahu rodičů k dětem začíná v dávném starověku a trvá v podstatě do čtvrtého století po Kristu. Charakterizuje ji prakticky nulová hodnota dítěte, jež je chápáno spíše jako předmět. Je zcela závislé na rozhodnutí svých rodičů, přesněji svého otce, který s ním může jakkoli manipulovat. Může je prodat do otroctví, používat jako sexuální objekt, poslat po vodě, zanechat v poušti či džungli, shodit ze skály, obětovat nebo prostě zabít. Tato poslední okolnost dala označení celému tomuto období – období infanticidy, tedy zabíjení dítěte. Dětství ve svém celku prakticky neexistuje, dítě jako člověk je brán až když se stane dospělým, či je za něj prohlášen (např. po příslušných rituálech, zkouškách, dosažení pohlavní zralosti). Jen u velmi malé skupiny dětí z nejvyšších vrstev, jež jsou vedeny od mládí ke své příští vůdcovské úloze, jak již bylo uvedeno, lze se setkat, již s prvními obrysy dětství jako přípravného období pro další život. Tak je tomu např. ve starém Řecku. Druhou vývojovou etapou vztahu rodičů k dítěti, jeho postavení v rodině a společnosti, je období „nedbání, nevšímavosti k dítěti“. Hodnota dítěte se po stránce ideové změnila, i když ve skutečnosti manipulativní přístup k dítěti 18
přetrvává a jeho skutečná společenská hodnota se příliš nezvýšila. Tuto změnu přineslo křesťanství. Pro řešení zde daného problému to znamená, že i dítě je lidská bytost se stejnými právy před Bohem, tedy i před lidmi. Na druhé straně dítě, pokud je vnímáno již jako člověk, je však chápáno jako jeho zmenšenina, bez nějakých zvláštností, odpovídajících potřebám dětství jako vývojového období. Tato etapa trvala asi do 13. století. Právě v této době, době gotiky je zvlášť patrné vnímání dítěte jako malého dospělého. Svědčí o tom mimo jiné i sochy Madony s dítětem. Třetí vývojová etapa je ve znamení ambivalentního přístupu k dítěti. Trvá přibližně od čtrnáctého století do sedmnáctého. Je mimo jiné poznamenána prvními poznatky o vývoji dítěte a jeho potřebách, především ze záznamů vychovatelů budoucích králů. Přesto však dítěti se nedaří stále dobře a neustále, nejčastěji jako první, je vystaveno nejrůznějším násilím, nedostatkům, nemocem apod.6 V péči o zvlášť ohrožené děti se k církvi přidávají charitativní organizace jako např. v Praze a na začátku 17. století Domov Svatého Ducha pro opuštěné děti. Dětství se již začíná přiznávat větší význam jako přípravnému období pro dospělost. Při tom se stále zvětšuje potřeba věnovat mu zvýšenou pozornost, rozumět jeho potřebám a respektovat je. Za jeden z nejvýznamnějších obratů ve vztahu k dítěti a dětství vůbec je činnost Jana Ámose Komenského. Komenského zásadní přínos k pochopení dětství spočívá také v tom, že je rozpracoval do čtyř šestiletých etap (počínaje školou mateřskou, což je matčin klín, a konečně vysokou školou). Určil i výchovné programy pro ně. Ty také na různých místech Evropy uskutečňoval. Komenský tak v podstatě otevřel další období vztahu rodičů a dětí, a dětství vůbec. Je to období intruze. Zahrnuje v podstatě osmnácté století. Rodiče 6
Prof. MUDr. Dnovský, J., DrSc: Postavení dítěte ve společnosti a jeho vývoj., Sborník referátů 6. Celostátního kongresu k sexuální výchově v ČR 1998, Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovy v Praze 1998. 19
vstupují do života dítěte, snaží se jej formovat k obrazu svému. Čím výše směřují, tím větší nároky na dítě kladou.7 Díky osvícenství, reprezentovanému především Voltairem, dále rozvíjející se demokracii, začínajícímu vědeckému a technickému pokroku a zvláště pak díky J. J. Rousseauovi se situace dítěte podstatně mění. Přirozené potřeby dítěte se dostávají do popředí a začínají být aspoň v těch základních podobách více či méně poznávány a také uspokojovány. Současně tam, kde utrpení dítěte je zvlášť patrné, začínají vznikat snahy tyto děti zachytit, vstoupit do jejich života a pomoci jim, když již to nedokázala, jejich vlastní rodina. V obecné rovině se tohoto úkolu ujímá stát. Pod vlnou osvícenství se otvírá i široký prostor pro stále hlubší, všestrannější poznávání dětství z nejrůznějších úhlů a aspektů. To uskutečňuje další vývojová etapa, označována jako socializační, tedy podněcující či podporující začleňování dítěte do společnosti. Zahrnuje devatenácté století a přechází až do poloviny století našeho. Je ve znamení především stálé zvyšující se hodnoty dítěte, hlubšího poznávání života a vývoje dítěte a jeho potřeb. Výrazně se rozvíjí péče o ně jak v obecné rovině tak zvláštní, hlavně všude tam, kde jsou děti velmi ohroženy na zdraví na životě. Tak vedle opuštěných a odložených dětí, dětí postižených, se stále více objevují ve středu pozornosti zaujatých jedinců i charitativních organizací děti zasažené velikou bídou a hlavně pak námezdní prací. Na konci století se pak podařilo prosadit zákaz dětské práce pod patnáct let vůbec. Dětství je přiznáván v této době již svébytný význam v přípravě pro život a to v přímé závislosti na stupňujícím se obecném významu vzdělání a zvyšující se hodnoty společnosti v závislosti na výši dosaženého sociálního statutu 7
Prof. MUDr. Dunovský, J., DrSc.: Postavení dítěte ve společnosti a jeho vývoj., Sborník referátů 6. Celostátního kongresu k sexuální výchově v ČR 1998, Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu v Praze 1998. 20
každého jedince. Při tom však význam časného dětství (do tří let věku), je dosud prakticky až do čtyřicátých let tohoto století, aspoň v teorii, nedoceňován. Jen Freud mu přisoudil velký význam, především však jako zdroj řady psychických odchylek a poruch. Rovněž poznání puberty a časné adolescence se začínalo intenzivněji rozvíjet, i když nebylo zdaleka tak podceňováno jako tomu bylo v případě časného dětství. První polovina tohoto století však přinesla pro postavení dítěte zcela novou kvalitu. Tou se stala Ženevská deklarace práv dítěte z r. 1924. Jsou v ní shrnuty velmi jednoduchým způsobem základní principy, chránící dítě před jakýmkoli nebezpečím, vykořisťováním i neštěstím , zajišťující mu optimální tělesný a mentální rozvoj, který má směřovat ku prospěchu lidství. Dítě však bylo stále chápáno jen jako vlastnictví dospělého, který za ně všestranně zodpovídá a ono je povinno se řídit jeho rozhodnutími. Toto postavení dítěte bylo vymezeno u nás otcovskou mocí, formulovanou občanským zákonem z r. 1805, platící až do r. 1949. Polovina dvacátého století přinesla celou řadu zásadních objevů a poznání, týkajících se dítěte a dětství v nejranějším období a ukazujících na jeho nezastupitelný význam pro dobrý vývoj a prospěch nejenom pro toto časné období života člověka, ale i pro celý jeho život i život společnosti. Dítěti se postupně přiznávají všechna nebo téměř všechna práva ve shodě s Listinou lidských práv a svobod. Dítě se tak stává partnerem dospělému, především rodičům. I když je na nich stále více nebo méně závislé a oni za ně zodpovídají až do jeho dospělosti, je již plnohodnotnou lidskou osobností. Tato skutečnost je také jedním z nejvýznamnějších přínosů přijaté další mezinárodní dohody, Úmluvy o právech dítěte z r. 1989. Tak lze hodnotit postavení dítěte v tomto období jako téměř rovnomocné dospělému, při čemž tato skutečnost je navíc akcelerovaná neustálým zmenšováním se počtu dětí v populaci. To již začalo v podstatě ukončením 21
živelné reprodukce na rozhraní devatenáctého
a dvacátého století
v rozvinutém světě a v současné době přechází dokonce do negativní populační bilance, kdy umírá více lidí než se jich rodí. Znamená to skutečně zvyšující se hodnotu dítěte, anebo prosazování jiných hodnot před hodnotou dítěte? Přes všechny nepříznivé jevy, jež se v současné době odehrávají v našem životě, přece jen lze očekávat další vývoj a postavení dítěte ve společnosti i význam dětství v ní pozitivně a posuzovat jeho prognózu optimisticky. To znamená kvalitnější zajištění života každého dítěte, uhražení všech – nebo aspoň základních jeho potřeb, intenzivnější péči o rozvoj všech jeho sil a schopností, naplnění všech jeho práv ve společnosti jako plnohodnotného jejího člena ať žije kdekoli.8
8
Prof. MUDr. Dunovský, J., DrSc.: Postavení dítěte ve společnosti a jeho vývoj. Sborník referátů 6. Celostátáního kongresu k sexuální výchově v ČR 1998. Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu v Praze 1998. 22
3. Význam rodinného prostředí pro rozvoj dítěte Podmínky rodinného prostředí se stávají v určitých obdobích života dítěte také podmínkami pro jeho rodinnou výchovu. S funkcí, které plní rodina vůči společnosti i populaci, odpočinku a obnovování tělesných a duševních sil a s funkcí výchovnou do určité míry souvisí i jednotlivé podmínky rodinného prostředí. Tyto potřeby můžeme jinak nazvat: materiální, psychologické a kulturní podmínky rodinného prostředí.
3.1. Materiální podmínky Každá
rodina
plní
svoji
funkci
ekonomickou,
která
souvisí
se zabezpečováním všech hmotných potřeb jejich členů. Existuje jistá relativní vyrovnanost šancí dětí z různých sociálních prostředí pokud jde o poskytování hmotných statků v rámci rodiny relativní společenská pozitivita sebou, ale nutně nesou specifická nebezpečí včetně rozdílných rodinných příjmů, jejichž důsledky se odrážejí v nepřiměřeně vysokých dětských nárocích a ve výchově. Většina potřeb dětí je zajišťována ze strany rodiny v odpovídající míře. Kromě rozumných rodičů existují však i rodiče
nerozumní,
kteří
se
dostatečně
nezamýšlejí
nad tím,
jaké důsledky bude mít skutečnost, že splní každé přání dítěte – nikoli tedy potřebu – ihned po vyslovení, bez ohledu na rodinný rozpočet a jeho priority, bez ohledu na to, co je a co není v zájmu výchovy dítěte. Někdy si také klademe otázku, nedochází-li k záměně hodnot. Někteří rodiče nahrazují nedostatek času nebo i nedostatek zájmu o dítě nadbytkem materiálních
23
hodnot, které mu bez řečí poskytují. Nejsou některé rodičovské dary neadekvátní skutečným potřebám dítěte? Otázky tohoto druhu nám víří hlavou, když znovu uvažujeme o složité problematice přiměřenosti ve výchově, tak obtížně odhadnutelné právě při poskytování hmotných statků. Je totiž velmi složité neposkytnout dítěti to co jako samozřejmost poskytují druzí rodiče, a postavit je do pozice jistého outsidera ve skupině dětí, kde je „walkman“ samozřejmostí a zanedbatelnou hodnotou , kde je v rodině pro dětské hry k dispozici počítač a pro zábavu videokazety a kazety do magnetofonu aj. nemluvě. Dítěti zatím chybí soudnost a schopnost vážit hodnoty pravé a nepravé. Je nutné si o tom občas promluvit a současně vést dítě ke skromnosti. Dítě potřebuje
vědět,
proč
nemůže
vlastnit
lecos,
co
mají
spolužáci
nebo spolužačky. A právě tady nastupuje náročný výchovný požadavek, aby dítě bylo informováno o ekonomických možnostech vlastní rodiny, o finanční situaci a o možnostech uspokojování vlastních nárokovaných potřeb. Takové informace vytváří u dítěte základy jeho ekonomického myšlení, smyslu pro hospodárnost, rozlišování potřeb podstatných a potřeb méně podstatných. Připravuje ho tak i na budoucí život. Významné místo má současně výchova dítěte k šetření a šetrnosti. Určitým burcujícím signálem na adresu nerozumných rodičů je v tomto směru například mimořádně rozdílná výše dětského kapesného, kde rozdíl činí mnohdy řádově několik set měsíčně u dětí z různého sociálního prostředí. Bylo by nesprávné šetřit dítě a nepřipravovat je na skutečný život tvrzením, že si práce a starostí s financemi ještě dost a dost užije. Užije, to nesporně, jde však a to, jak si s nimi bude umět poradit. Výchova dítěte k šetrnosti úzce souvisí i s výchovou k práci. Dítě vedené nenásilným způsobem, dobře ví, kolik námahy je ukryto v každém chutném jídle, v uklizeném bytě atd. Ví, že
24
nic nespadne samo z nebe, o vše se musí od začátku v odpovídající míře zasloužit. Je výchovně důležité, aby dítě vědělo, že zdroje materiálních hodnot nemusejí vytvářet jenom rodiče, ale také ono samo. Vést k šetrnosti znamená naučit se ihned neutratit darované nebo i vydělané peníze, ale využít jich k zakoupení něčeho, co je nákladnější a po čem dítě touží. Jednota verbálního a neverbálního výchovného ovlivňování dítěte tak vytváří živnou půdu pro jeho individuální sebeutváření.
3.2. Psychologické podmínky Značný význam je přisuzován psychologickým podmínkám rodinného prostředí téměř bez ohledu na to, zda jde o jejich působení na dítě předškolního věku, mladé lidi stojící na prahu dospělosti nebo dokonce na dospělé
s vlastními
rodičovskými
povinnostmi.
Období
dětství
je považováno za důležitý zdroj celoživotní orientace a inspirace každého člověka. Badatelé se shodují v názoru, že téměř každý nedostatek v mravním a citovém profilu dítěte je nutno hledat v narušených vztazích mezi členy rodiny, nejčastěji mezi rodiči. Pro ilustraci chci uvést jeden příběh, který mnou silně otřásl a který mě utvrdil
v tom, že rodinná výchova je moc a moc důležitá, a že „slepá“
rodičovská láska může hodně ublížit dítěti. Jana se narodila rodičům, jako silně očekávané dítě. Rodiče už byli starší lidé a možná i proto celou svou dosud nenaplněnou lásku k dítěti se snažili v plné míře dát dceři. Kromě obrovské lásky, tam byl velký strach z toho, aby se jejich holčičce nic špatného nestalo. Dcerka jim přinášela jen radost. Byla hezká, příjemná, dobře se učila. I na střední škole jí učení nedělalo žádné starosti. Shodou okolností maminka 25
pracovala jako uklízečka na této škole, takže spolu chodily do školy a domů. A stejně jako i dříve matka doprovázela svoji dceru do kina (pokud tam chtěla jít) a vždy přišla pro ni, když kino skončilo. Zdálo se, že slečně nic neschází. Nevím jak se cítila, když slyšela vyprávět spolužáčky o svých prvních láskách, o diskotékách, o klucích, o tom, co ona doposud nepoznala. Chyběla jí to? Na co tak asi myslela? Nevím. Vím, že neměla žádné kamarádky, natož kamarády. Dostat se na vysokou školu pro Janu také nebyl žádný problém. Byla vším nadšená: nové prostředí, škola, noví známí a hlavně obrovský svět, který ona ještě nikdy nepoznala. Tolik zajímavého je kolem ní. Z čeho má začít? Teď o všem musí rozhodovat sama. První, co bylo na Janě nápadné , bylo to, že změnila účes - rozpletla copy a nechala si volně rozpuštěné krásné vlasy. Styl oblékání se také změnil. Začala nosit dlouhé sukně a vytáhané dlouhé svetry. Rodičům se tato změna nelíbila, ale dceru viděli čím dál tím méně a názory rodičů už Jana přestala brát vážně. Zapadla do nějaké party – motorky, diskotéky, občas drogy… Přestala chodit do školy. Rodiče dlouho o tom nic nevěděli. A když na to přišli bylo již pozdě. Dcera chtěla žít svůj život. Konec je smutný, tragický. Jana jela na motorce se svým klukem, který byl pod vlivem omamných látek, havarovali a Jana už se nikdy k životu neprobrala. Na hřbitově stojí památník, na kterém je fotografie mladé, krásné dívky. Pokaždé, když ho vidím nemohu odolat myšlenkám. Mohlo to všechno skončit jinak? Kdo za to může? Z Jany by mohla být dobrá žena, milá maminka a dost pravděpodobně i vynikající odbornice ve své profesi.
26
Rodiče neradi mluví o Janě. Ani na okamžik nepřipouští, že za to možná mohou i oni. Pamatuji si, že jednou řekli něco v tom to smyslu: „Dnes už nemá cenu o tom mluvit, co chtěla, to má.“9 Od té nešťastné doby jsem už nikdy neviděla rodiče Jany se smát. Jsou ponořeni do sebe, nemají potřebu s nikým mluvit. Tento příběh je moc smutný. Osobně se domnívám, že každý rodič, by měl pochopit jednu věc – prožít svůj život musí každý sám za sebe. Rodiče musejí postupně připravit své dítě na život ve společnosti. Nedávat mu na oči „růžové brýle.“ Mladý člověk musí vědět, že život přináší nejenom radosti, ale i starosti. A možná, že těch starostí je více a člověk se s nimi musí „poprat.“
3.3. Kulturní stránka (způsob života rodiny) a pedagogická úroveň ve výchovných postupech rodičů Co je to zdravá rodina? Hned se dá vycítit ta svěžest, nefalšovanost, upřímnost a lásku. Člověk pociťuje, že jsou přítomné srdce i duše stejně jako rozum. Lidé projevují svou lásku, intelekt a úctu k životu. V takové rodině člověk skutečně život vidí a slyší. Vzájemné vztahy jsou prostoupeny harmonií. Děti, dokonce už jako velmi malé, jsou otevřené a přátelské a zbytek rodiny se k nim chová do značné míry jako k osobnostem. Každý ví, že bude mít šance být vyslechnut. Jestli nepřijde na řadu hned, je to jen proto, že není čas – ne z nedostatku lásky. Lidem bez ohledu na věk dělá dobře, když se mohou jeden druhého dotýkat a dávat najevo své city. Lidé projevují svou lásku a péči tím, že hovoří otevřeně a naslouchají se zájmem, jsou k sobě přímí a opravdoví a prostě tím, že jsou pohromadě.
9
Viz. archiv autorky 27
Ve zdravých rodinách lidé spolu o svých citech svobodně mluví. Hovořit se může o všem – o zklamáních, obavách, bolestech, zlosti i o radostech a úspěších. Úspěšná rodina umí dělat plány. Když něco jejich plán naruší, umí se pohotově přizpůsobit, často se smyslem pro humor. Tímto způsobem jsou schopní zvládat většinu životních problémů bez panikaření. Řekněme, že dítě například upustí a rozbije sklenici. V narušené rodině může tato nehoda vést k půlhodinové přenášce, výprasku a dítě může být v slzách odehnáno. Ve zdravé rodině nikdy pravděpodobně poznamená: „Honzíčku, ty jsi rozbil sklenice, nepořezal ses? Dám ti náplast a pak dones smeták a zameť střepy. Dám ti jiné sklenice.“ Ve zdravé rodině je snadné nabýt vědomí, že lidský život a lidské city jsou důležitější než všechno ostatní. Takové rodiče vidí svůj úkol především v tom, jak naučit své děti být opravdu lidskými v každé situaci. Bez váhání připustí před dětmi svůj nesprávný i správný názor, svou bolest, hněv nebo zklamání i svou radost. Chování takových rodičů je v souladu s tím, co říkají. Rodiče ve zdravých rodinách vědí, že jejich děti nejsou úmyslně zlé. Jestliže se někdo chová špatně, uvědomují si, že vzniklo nějaké nedorozumění nebo že něčí sebeúcta je nebezpečně nízká. Vědí, že lidé se učí jen tehdy, když si sami sebe váží a cítí se ocenění, takže nereagují na špatné chování způsobem, který by ponižoval. Když už dítě musí být potrestáno, a to musí být čas od času všechny děti, dobří rodiče se spoléhají na upřímnost: žádají o informaci, naslouchají, dotýkají se, chápou, volí vhodný čas a berou v úvahu city dítěte a jeho přirozenou touhu učit se a snahu zavděčit se. Děti se učí nejlépe z přímého jednání. Rodiče ve zdravé rodině si uvědomují, že problémy nastávají už prostě tím, že je přináší život, a budou dávat bedlivý pozor, aby pro každý nově se vyskytnuvší našli nápadité řešení. Narušené rodiny naopak vynakládají 28
veškerou svou energii na beznadějnou snahu zabránit problémům, když se objeví – a samozřejmě se objeví vždy – nemají takoví lidé žádné rezervní zdroje k řešení krize. Dobří rodiče si jsou vědomi, že změna je nevyhnutelná : děti přecházejí rychle od jednoho stadia k druhému, ani dospělí se nikdy nepřestanou vyvíjet a měnit a svět kolem nás nikdy nezůstává stát. Přijímají změnu jako součást života a snaží se ji využít tvořivě, aby se jejich rodiny ještě více zdokonalily. Problémové rodiny vychovávají problémové lidi a tím přispívají ke znehodnocování jejich lidské podstaty, která pak inklinuje ke zločinu, duševním chorobám, alkoholismu, drogové závislosti, odcizení mládeže, terorismu a mnoha dalším sociálním problémům. Můžeme učinit z rodiny opravdové místo k výchově opravdových lidí. Všichni vlivní a mocní tohoto světa byli jednou dětmi. Jak svého vlivu využívají, to závisí z velké části na tom, co jim dala výchova v rodině. Sebeúcta je schopnost cenit si sama sebe a chovat se k sobě s důstojností, láskou a opravdovostí. Každý, kdo je milován, je ochoten se změnit. Jsem přesvědčen, že rozhodujícím faktorem proto, co se děje uvnitř lidí a mezi lidmi, je vlastní sebehodnocení. Integrita, poctivost, zodpovědnost, soucítění, láska a kompetence – to všechno se projevuji u lidí, jejichž sebeúcta je vysoká. Cítíme, že na nás záleží, máme víru ve vlastní schopnosti. Umíme požádat někoho o pomoc, ale věříme, že se umíme sami rozhodovat a jsme si posléze svým nejlepším vlastním zdrojem. Vědomí si své ceny, jsme ochotni vidět a respektovat hodnotu jiných. Vyzařuje z nás důvěra a naděje. Víme také, že nemusíme vždy jednat na základě svých citů. Máme možnost volby. Svou inteligencí ovládáme své jednáni. Víme, že vše co je v nás, je lidské. Když lidé sami sebe hodnotí nízko, očekávají, že je jiní budou podvádět, ušlapávat a podceňovat. To je nejlepší způsob, jak se stát obětí. Očekávají to nejhorší, tím to na sebe přivolávají a obyčejně se jim toho dostane. V obraně 29
se schovávají za zeď nedůvěry a dostávají se do hrozného stavu opuštěnosti a izolace. Odděleni od druhých lidí upadají do apatie a lhostejnosti k sobě i ke svému okolí. Nedokáží jasně vidět, slyšet a myslet, a proto mají sklon k ponižování a podceňování jiných. Přirozeným důsledkem této nedůvěry a izolace je strach. Strach nás svírá a oslepuje, zbavuje nás odvahy řešit své nové problémy. Je také důležité mít na paměti, že člověk s vysokou sebeúctou se může cítit sklíčený. Rozdíl je v tom, že tito lidé, cítí-li se deprimování, nepovažují sami sebe za bezcenné. Být čas od času sklíčený je zcela přirozené. Většina toho, co prožíváme, je důsledkem našeho postoje. Protože je to postoj, můžeme ho změnit. Dítě přicházející na svět nemá minulost, nemá za sebou žádnou zkušenost, žádnou stupnici, jíž by mohlo měřit svou vlastní cenu. Nemluvně se musí spoléhat na své zážitky s lidmi a na jejich chování, související s hodnocením dítěte jako osoby. Prvních 5 – 6 let je sebeúcta dítěte formována téměř výhradně rodinou. Když začne chodit do školy, vstupují do hry další vlivy: rodina však zůstává důležitá. Vnější síly mají tendenci zesílit pocit vlastní ceny nebo bezcennosti, které dítě získalo doma. Sebejistý klučina odolá všem neúspěchům ve škole nebo mezi sobě rovnými. Dítě s malou sebeúctou může mít mnoho úspěchů, a přece je mohou hryzat pochybnosti o jeho vlastní hodnotě. Každé slovo, výraz tváře, gesto nebo chování rodičů přijímá dítě jako výraz svého hodnocení. Matka může přijmout kytičku z rukou své tříleté dcerky se slovy „Kde jsi ji nasbírala?“ s hlasem a úsměvem naznačujícím „To je od tebe hezké!“, „Kde rostou tak krásné květinky?“ Takový postoj posílí pocit hodnoty dítěte nebo může říci „Ty jsou krásné!“, ale dodat podezřívavě „Nenatrhala jsi je v zahradě paní Novákové?“, čímž naznačuje, že je dítě ukradlo. Takovým postojem vyvoláváme v dítěti pocit, že je špatné a bezcenné. 30
Vědomí vlastní ceny může vzkvétat jen v atmosféře, kde je respektována individuální odlišnost, tam, kde si lidé zjevně projevují lásku, kde chyby slouží k ponaučení, komunikace je otevřená, pravidla pružná, zodpovědnost (sliby se plní) samozřejmá a kde vládne upřímnost – to je atmosféra panující v dobrých rodinách. Není náhodou, že děti z rodin, ve kterých taková atmosféra panuje, mají pocit vnitřní spokojenosti a v důsledku toho jsou láskyplné, fyzicky zdravé a schopné. Naopak děti z narušených rodin se často cítí bezcenné, neboť musí vyrůstat v prostředí s „pokřivenou“ komunikací, nepružnými pravidly, kde odlišnost je podrobena kritice, za chyby se trestá a kde nemají možnost naučit se zodpovědnosti. Takové děti jsou vystaveny velkému riziku, že se u nich projeví destruktivní chování vůči sobě samým nebo k ostatním lidem. Stejné rozdíly v sebehodnocení vidíme i u dospělých členů rodiny. Rodiče s vysokou sebeúctou pravděpodobněji vytvoří stabilní rodiny, a naopak rodiče s nízkým sebehodnocením budou mít rodiny problémové. Když jsem sám se sebou spokojen a mám se rád, je velká naděje, že budu schopen čelit životu z pozice důstojnosti, poctivosti, pevnosti, lásky a reality. To je stav vysoké sebeúcty. Na druhé straně, jestliže člověk chová vůči sobě pocity sebeponižování, omezování, zklamání nebo jakýkoliv jiný negativní postoj, energie se rozptyluje a tříští. Vlastní já se oslabuje a stává se poraženou obětí života. Člověk, který si sám sebe necení, očekává, že někdo jiný – manželka, manžel, syn nebo dcera – je povinen mu toto ocenění projevit. To často vede k nekonečným manipulacím, které obvykle mají nežádoucí důsledky na obou stranách. Máme spoustu důkazů, že láska k sobě umožňuje milovat druhé. Sebeúcta a sobectví nejsou jedno a totéž. Sobectví je formou nadřazenosti, kdy dáváme najevo něco jako „já jsem lepší než ty“. Láska k sobě je hodnotící údaj. Když si cením sebe, mohu ostatní 31
milovat jako stejně cenné. Nemám-li sebe rád, mohu pociťovat vůči jiným závist nebo strach. Dobré lidské vztahy a vhodné a laskavé chování pramení z lidí, majících vysoký stupeň sebehodnocení. Jednoduše řečeno, lidé milující a cenící si sama sebe jsou schopni milovat a vážit si jiných a chovat se přiměřeně okolnostem. Vědomí vlastní hodnoty je cestou k plnějšímu lidství, zdraví a štěstí,
k navázání
a
udržení
vztahu
a
ke
vhodnému,
účinnému
a zodpovědnému chování. Má-li se člověk rád, nebude dělat nic, co by uráželo, ponižovalo, poškozovalo nebo jinak ničilo jeho samého nebo jiné osoby, ani na ně nebude svalovat odpovědnost za své činy. Například lidé, kteří o sebe dbají, si nebudou škodit zneužíváním alkoholu, drog nebo tabáku, ani se nenechají nikým fyzicky nebo citově zneužívat. Lidé, kterým na sobě záleží, nebudou své vztahy k jiným znesvěcovat násilím. Ti, kteří sebe nemilují, se snadno mohou stát nástrojem nenávisti a destrukce v rukou nesvědomitých lidí. V zásadě se vzdávají své síly, což často vede k citovému zotročení. Příkladem toho je neustále ponížené chování. Čím je sebehodnocení vyšší, tím snadněji lze získat a udržet odvahu změnit vlastní chování. Čím výše se člověk hodnotí, tím méně toho požaduje od jiných. Čím méně od nich požaduje, tím více může důvěřovat. Čím více má důvěry v sebe i v ostatní, tím více dokáže milovat. Čím více člověk miluje druhé lidi, tím méně se jich bojí. Čím více s nimi spolupracuje, tím lépe je poznává. Čím lépe se lidé znají, tím více se upevňují jejich svazky a překonávají rozpory. Takové sebevědomé chování tedy pomůže skoncovat s izolací a s odcizením mezi lidmi, skupinami a národy dnešní doby. Každý člověk je objev. Nemůžeme v žádném případě utvářet jednoho člověka k obrazu někoho jiného. To znamená nežádat po dítěti, aby žilo k obrazu svého rodiče a naopak.
32
Některé typy výchovy se zakládají na porovnávání a konformitě. To má téměř vždy za následek nedostatek sebeúcty. Jediným důležitým základem sebeúcty je poznání vlastní jedinečnosti. Rodiče musí spolu s dětmi objevovat, kým on nebo ona jsou. Rodiče musí přijmout fakt, že dítě bude samo o sobě jedinečné. Dítě bude stejné a zároveň odlišné od obou rodičů a každé jiné lidské bytosti. Rodiče by měli využít času, být trpěliví v pozorování, aby ten poklad, který přišel na svět, poznali. Osobnost se neustále mění. Člověk je fyzicky jiný v šestnácti než v pěti letech, nebo než bude v osmdesáti. To se také týká zkušeností. Důležité je bezpodmínečně poznat zachovat ovzduší lásky a zdržovat se kritiky. Vývoj se může týkat tělesného růstu, nové zručnosti, nových názorů, nových otázek a nových vtipů. Děti se učí sebeúctě z hlasu, který slyší, z výrazu očí dospělých, kteří o ně pečují, z napětí svalů, když je chovají a z reakce dospělých na jejich pláč. Kdyby dítě umělo mluvit, mohlo by říci „mají mne rádi“, „nikdo si mě nevšímá“, „cítím se odstrčen“, „jsem ten nejdůležitější“, „nezáleží na mně“, „jsem na obtíž“. Toto všechno jsou předchůdci budoucího sebehodnocení. Novopečeným rodičům se podaří rozvinout sebeúctu nemluvňat, budou-li věnovat pozornost tomuto : 1. Naučte se uvědomovat si své dotyky. Když se svého dítěte dotýkáte, představte si, co mu tím sdělujete. Je váš dotyk hrubý, něžný, slabý, milující,bázlivý, úzkostlivý? Povězte dítěti, co cítíte. 2. Naučte se uvědomovat si výraz svých očí. . Pak jim dejte znát : „zlobím se“, „jsem vyděšen“, „jsem šťasten“. Důležité je sdělit dítěti jasnou citovou informaci o sobě. 3. Velmi malé děti mají sklon si myslet, že všechno, co se kolem nich děje, je kvůli nim. To se týká jak dobrých, tak špatných událostí. Mluvíte-li se svým dítětem, buďte velmi určití v tom, na koho se zájmeno, kterého 33
použijete, vztahuje. Například matka rozčílená chováním jednoho dítěte řekne : „Vy mne vůbec neposloucháte!“. To slyší a vnímají všechny děti, kdežto ona měla na mysli jen jedno. 4. Podporujte v dětech schopnost a možnost mít své připomínky nebo klást otázky, aby si všichni mohli ověřit, o co jde.
Všechny události, činy, hlasy a ostatní věci odehrávající se kolem nich děti registrují a přikládají jim svým způsobem nějaký význam. Děti často registrují tyto události bez kontextu, který by je mohl dostatečně objasnit. Bez pochopení těchto okolností se události stávají základem pozdějších nesprávných závěrů a tomu odpovídajícího chování. Bylo by dobře, aby rodiče říkali dětem co se děje a jasně jim naznačili kontext a osoby, jichž se to týká. Jiný způsob, jak pomoci dítěti získat sebeúctu, je mluvit s ním na stejné úrovni očí, oslovovat ho jménem, laskavě se ho dotýkat a zřetelně vyslovovat „já“ a „ty“. Sebeúctě dále učíme, poskytneme-li dítěti mnoho podnětů k probuzení jeho zájmu a pak je trpělivě vedeme ke smyslu pro mistrovství. Dítě, ke kterému se chováme s úctou, se snadno podřizuje vedení. Podporování sebeúcty pomůžeme dítěti polepšit se a přijmout důsledky svého chování. To je jiný způsob, jak využít disciplínu k poučení. Snad nejničivější vliv na sebehodnocení mají dospělí, kteří zahanbují, ponižují, ochuzují nebo trestají děti za nepřípustné chování. Dospělí jsou iniciátory, učiteli a vzory sebeúcty. Ale nemůžeme vyučovat, co sami neznáme. Stanou-li se rodiči lidé bez vlastní vysoké sebeúcty, je to pro ně příležitost, jak ji při výchově svých dětí nabýt.10
10
Satirová, V.: Kniha o rodině. Knižní klub, PRÁH, SVAN 1994. 34
Všeobecně se předpokládá, že rostoucí vzdělanostní úroveň rodičů se příznivě projevuje také při výchově dětí. Příznivě působí na děti při utváření jejich vztahu ke vzdělání také příklad rodičů a další důsledky jejich vzdělanosti. Kulturní úroveň rodinného prostředí vyplývá především ze způsobu života rodiny. Ve způsobu jejího života se odráží vztah rodiny k nejrozmanitějším otázkám společenského života, vztah k práci, k povolání, k lidem i věcem v našem okolí. Patří sem i náš životní režim, způsob trávení volného času, ale také způsob jak se oblékáme, jak bydlíme, jak se chováme ke svým bližním doma, ale také k ostatním lidem na pracovišti nebo na veřejnosti. Způsob života rodiny zahrnuje i vztah člověka k sobě samému, k vlastnímu rozvoji, sebevzdělávání a sebevýchově. Určující pro životní způsob rodiny je zaměření rodiny k určitým hodnotám. Můžeme dávat v životě přednost některým materiálním nebo duchovním (poznávacím, uměleckým, mravním, politickým a dalším) hodnotám a podřizovat tomu své pracovní úsilí v povolání, svůj volný čas a s tím i život své rodiny. Je důležitou součástí kulturní úrovně rodinného prostředí, v němž žijí děti navštěvující školu, také úroveň jeho pedagogizace. Budou-li rodiče respektovat při rodinné výchově svých dětí také výchovné záměry školy a dalších institucí, které na jejich děti působí, můžeme v tomto rodinném prostředí předpokládat dobrou úroveň jeho pedagogizace. Rodinné prostředí tvoří jeden celek. Stěží můžeme například předpokládat výborné výsledky v rodině s narušenými vzájemnými vztahy mezi rodiči a prarodiči při jejich společném soužití nebo za stejně problematické můžeme považovat výchovné výsledky v rodině, kde se rodiče zaměřili výhradně na materiální životní hodnoty a veškerý svůj čas věnují tomuto cíli. Harmonické rodinné prostředí znamení pro děti nejen důležitou základnu pro jejich bezprostřední současnost, ale zároveň i nejbližší a neformální příklad společenského soužití, který může příznivě ovlivnit celý jejich další život.
35
Ztráta nebo omezení působnosti tohoto důležitého zdroje má na dítě nepříznivý dopad a dlouhodobé důsledky. Některé z naznačených důvodů mě vedou k tomu, že závažné téma podmínek rodinného prostředí a některým z dalších důležitých podmínek rodinného prostředí budu věnovat pozornost také v následujících kapitolách.11
4. Stabilita rodiny – základ rodinných vztahů Jan Vaněk který ve své knize nazvané „K biologickým a psychologickým zřetelům výchovy“12 seřadil zvlášť významné znaky optimálního rodinného prostředí v tomto pořadí :
1. Vnitřní stabilita rodiny 2. Její nenarušená a přirozená struktura 3. Kulturní atmosféra 4. Civilizační standard
Autor zcela jednoznačně staví do popředí podmínky, které bezprostředně a nejsilněji ovlivňují vztahy uvnitř rodiny.
4.1. Vnitřní stabilita Vnitřní stabilitu v rodině zajišťují zdravé, vyrovnané a stálé citové vztahy mezi jednotlivými členy, zejména mezi rodiči, dále pocit bezpečí před ohrožováním zvenčí, vnitřní pohoda a shoda, společné prožívání radostí a neúspěchů a vzájemná pomoc. Děti z vnitřně stabilizovaných rodin se jeví
11 12
Furlan, I.: Pedagogizace životního prostředí. Praha, SPN 1978. Vaněk, J.: K biologickým a psychologickým zřetelům výchovy, Praha, SPN 1972 36
jako povahově, pracovně i společensky vyrovnané, spolehlivé v plnění pracovních
a
společenských
úkolů,
nemají
sklon
k extrémnostem
a neočekávaným výkyvům v názorech ani v projevech.
4.2. Rodinná atmosféra S vnitřní stabilitou a přirozenou strukturou rodiny je často spojován termín rodinná atmosféra. Význam citového klimatu rodinného prostředí hodnotí ve svém díle Jan Vaněk takto : „Emoční atmosféra rodiny prostupuje všechno dění v rodině a dítě je do sebe nasává. Proto je emoční situace každé rodiny základním povahovým činitelem, zejména ve fázi středního dětství, tj. mezi 3-7 rokem, kdy se kladou základní tvary příští povahy. Lidé, kteří měli v tomto věku jasné, laskavostí prohřáté dětství, vyrůstají v lidi citově kultivované, společensky kladné a tvořivé, jedinci, kteří v této fázi prošli atmosférou disharmonie a byli opakovaně citově zraňováni, zůstávají tímto poznamenáni na celý život.“
4.3. Vzájemný vztah muže a ženy (otce a matky) v rodině Za určující pro celkovou orientaci rodinné atmosféry, a to také z hlediska jejího výchovného působení, je všeobecně považován vzájemný vztah muže a ženy (otce a matky) v rodině, který je zároveň základem citového klimatu rodinného prostředí. Každá rodina prochází příznivými i méně příznivými obdobími své existence. Příčiny těchto krátkodobých nebo déle trvajících náročných, někdy až kritických fází mohou být různé a poznamenávající celkovou atmosféru života rodiny. K překonávání těchto situací dochází zpravidla snáze v prostředí stabilizovaných vztahů uvnitř rodiny. Jako výsledek úrovně těchto důležitých vnitřních vazeb života rodiny uvádí jeden z odborníků, Vojtěch Špendla, ve 37
sborníku
„Problémy rodinnej výchovy“13 dva hraniční typy rodinné
atmosféry. Rodinná atmosféra může mít podle tohoto autora charakter radostný, optimistický, vzbuzující ve všech členech rodiny vzájemnou důvěru, úctu a pocit jistoty a bezpečnosti, a nebo charakter depresivní a pesimistický, vzbuzující v členech rodiny vzájemnou nedůvěru, strach a nejistotu. Jako příklad jedné z modifikací rodinného klimatu může posloužit výňatek z popisu rodinného prostředí, který jsem získal na škole, kde jsem byl na praxi. Studenti psali úvahu na téma „Můj domov“, „Současné příčiny krize v rodině“ a „Hodnoty rodiny“. „... Mojí maminku beru spíš jako kamarádku, které se můžu kdykoliv a s čímkoliv svěřit a nikdy mi neřekne, že na mě nemá čas. Rodina na mě působí pocitem bezpečí a spokojenosti. I když se s rodiči někdy nepohodnu a mám na ně zlost, tak vím, že to nemyslíme vážně, protože rodinu nikdo v životě nenahradí. Já do rodiny zahrnuji i mojí nejlepší kamarádku se kterou si moc rozumím a vím, že by mi nikdy neublížila, proto jí mám ráda. Ona vlastně do rodiny patří, protože je to moje sestřenice. Jak mě rodiče vychovali, to nemohu posoudit sama, ale někdo jiný, ale myslím si, že dobře. Za jejich veškerou péči a starostlivost jim moc vděčím. Nedovedu si představit, co bych bez mojí rodiny dělala...“ Z dalších údajů studentky14 vyplývá, že si velice váží obou svých rodičů a dokáže ocenit jejich snahu vytvořit pro ni a její sourozence dobré podmínky a také si váží toho, jak byla svými rodiči vychovávaná. Přitom nejde o idealistická a nekritická konstatování. U obou rodičů vidí určité nedostatky, ale celkově hodnotí rodinné prostředí a jeho působení příznivě. Příklad, na kterém jsem přiblížil rodinnou atmosféru patří k těm kladným.
13
Špendla, V.: Mimoškolské faktory výchovy. In: Velikanič, J. A kol.: Vybrané kapitoly z pedagogiky. Bratislava, SPN 1973 14 viz. archiv autora 38
4.4. Psychická, citová a sociální deprivace. Rodiny, které neplní dobře svoji výchovnou funkci Ne zřídka se však setkáváme s případy opačnými, nejen s nežádoucími situacemi, ale také s dlouhodobým nepříznivým působením psychologických podmínek rodinného prostředí. Vedle pojmů rodinná a emocionální atmosféra se objevují další odborné názvy. Patří k nim také výrazy psychická, citová a sociální deprivace. Deprivací je označován stav, který vzniká, nejsou-li po dlouhou dobu splňovány základní potřeby člověka. Objevuje se zvláště u dětí, vyrůstajících v prostředí, v němž nenacházejí dostatek podnětů pro svůj duševní a společenský rozvoj nebo výrazně strádají v některé z těchto oblastí. Důsledkem tohoto nedostatku je dílčí nebo celková zanedbanost dítěte, která může být provázena nežádoucími projevy v chování nebo dokonce delikvencí (provinilectvím) a kriminalitou (zločinností). Příkladem takovéto nepříznivé atmosféry může být další práce studenta Z. ve které píše o svých pocitech a o pocitech své sestry po rozvodu rodičů. Jak matka, tak i otec si našli dalšího partnera (rozvod zavinila podle slov Z. matka). Děti žijí s matkou. Podle slov Z. se mají rodiče dobře, ale co on a jeho sestra? Žijí s člověkem, kterého nemají rádi a svého otce vidí jednou za měsíc.
Táta
jim
hodně
chybí.
Chybí
jako
táta
i jako
člověk
se kterým by chlapec mohl „opravovat auto“. Ale přesto všechno si Z. uvědomuje, že je to tak lepší, než aby se doma rodiče spolu hádali. Jako protipól své rodiny Z. uvádí rodinu své dívky. Vidí tam vztahy, které on sám doma nepoznal (všichni členové rodiny mezi sebou komunikují, jsou k sobě navzájem milí). V této rodině je mu dobře, a proto domu nikdy nechvátá.15 Srovnáváním ústavních a rodinných podmínek pro duševní rozvoj dítěte se zabývají ve své knize „Psychická deprivace v dětství“ také Josef Langmaier a 15
viz. příloha č.1 39
Zdeněk Matějíček.16 Ve vzpomínaném díle uvádějí také nejčastější příčiny psychického strádání dětí, vyplývající z objektivních a subjektivních stránek rodinného života. Rozlišují :
a) Deprivaci z vnějších sociálně ekonomických a kulturních příčin. Sem zahrnují neúplné rodiny, situace, kdy jsou rodiče valnou část dne mimo domov,
nízkou
hospodářskou
nebo
kulturní
úroveň
rodiny,
která neposkytuje svým dětem dostatek podnětů pro jejich žádoucí, přirozený vývoj. b) Deprivaci
z vnitřních
(psychických)
příčin,
vyplývající
například
ze zájmového zaměření rodičů, z jejich vzdělání a výchovy, z rozumových nebo smyslových poruch, z citové a charakterové
nevyzrálosti, nebo se
vyskytují zábrany ještě hlubší, které mají například původ v duševních poruchách rodičů apod.
Z rozboru jednotlivých případů, které autoři v práci uvádějí a z naznačených způsobů jejich řešení vyplývá, že následky bývají v případě vnějších příčin méně nebezpečné a náprava snazší než v situacích, v nichž je deprivace způsobena
závažnou
psychickou
překážkou
v samotné
osobnosti
vychovatelů. Vnější i vnitřní okolnosti spolu často úzce souvisejí a navzájem se podmiňují. Jiří Dunovský17, vycházející ze své mnoholeté praxe dětského lékaře a ze svých bohatých zkušeností badatelských, rozdělil rodiny, které neplní dobře svoji výchovnou funkci, do tří skupin :
Do první skupiny řadí případy, kdy se rodiče o děti starat nemohou z důvodu úmrtí, nemoci, invalidity, emigrace atd.
16
Langmaier, J.-Matějíček, Z.: Psychická deprivace v dětství, Praha, SZN 1963 Dunovský, J.-Mrkosová, M.: K analýze základních funkcí a možných dysfunkcí rodiny v naší společnosti., Sociologický časopis, 1976, č.1. 40 17
Druhou tvoří rodiče, kteří se o své děti starat neumějí (velmi mladí rodiče, nezletilí, ale také například některé rodiny romské).
Třetí skupinu tvoří rodičem kteří se o děti starat nechtějí.
Značná
pozornost odborníků, pedagogů, sociologů, ale také lékařů
je zaměřena na poslední skupinu příčin a to z důvodu jejich společenské závažnosti i značné frekvence výskytu. Analýza výchovné situace v rodinách, v nichž nemají rodiče o výchovu dětí potřebný zájem, nebývá snadná. Základní podmínky pro plnění ostatních funkcí (materiálně - ekonomické, biologicko – populační, odpočinku a obnovování tělesných a duševních sil) jsou zde navenek dobré. K nejčastějším vnějším příznakům nezájmu rodičů o výchovu dětí patří pravidelné nebo časté „zapomínání“ dětí v jeslích, zbytečné umisťování dítěte v zařízeních trvalé péče bez dostatečných důvodů, aplikace uspávacích prostředků pro dlouhé spaní dítěte, aby mohli rodiče za svou zábavou, ponechávání dítěte bez dozoru a dostatečné kontroly, dovolené trávené bez dětí nebo svěření výchovy dětí prarodičům atd. V některých z těchto případů může do určité míry přispět k ovlivnění situace škola, kterou dítě navštěvuje, sociální kurátor, zdravotnické zařízení v místě bydliště. Situace, kdy se rodiče o dítě starat nechtějí, však může dospět tak daleko, že jeho duševní zdraví a výchova jsou vážně ohroženy a dítě musí být rodině odňato nebo rodiče umístí dítě do ústavu sami a přestávají se o ně starat. Otázky vnitřní stability rodiny se dostávají stále častěji do centra pozornosti veřejnosti
prostřednictvím zveřejňovaných výsledků bádání a názorů
odborníků, zabývajících se společenskými, pedagogickými, psychologickými, právními, zdravotními a dalšími aspekty života dětí, mládeže a také života rodiny jako základního společenského útvaru. Setkáváme se přitom také s údaji o rodinách nestabilních, neúplných, problémových, narušených atd.
41
4.5. Rozvedená rodina
V naší terminologii se ustálily termíny rozvedená rodina a rozvodová situace. Rozvodovou se zpravidla rozumí situace, ve které spolu manželé žijí v jedné domácnosti, ale existuje mezi nimi značné napětí, hádají se a zpravidla buď jeden, anebo oba udržují mimomanželské styky s jinými partnery. Termínem rozvedená rodina je označován stav, ve kterém je manželský svazek formálně zrušen a manželé žijí odloučeně nebo dočasně v jednom bytě a jejich závazky vůči sobě a především vůči svým dětem jsou upraveny rozvodovým řízením. Všeobecně je přijat názor, že je pro dítě horší rozvodová situace než život v neúplné rodině po rozvodu, a to především proto, že je rozklad rodiny obvykle provázen konflikty, které děti intenzivně vnímají nebo jsou do nich přímo vtahovány.18
4.6. Nestabilní rodina Dalším užívaným pojmem je termín nestabilní rodina, který zahrnuje zpravidla již zmíněné rodiny nacházející se v rozvodové situaci nebo již rozvedené a navíc například některé rodiny s nelegitimním dítětem, rodiny bez citového svazku manželských partnerů, rodiny s trvalou nedobrovolnou absencí jednoho z manželských partnerů (vězení, vojenská služba). Do této skupiny jsou dále zahrnovány také další případy rodin, v nichž je trvalý nebo dlouhodobý konfliktní vztah mezi manžely vyvolán psychickými, biologickými, společenskými nebo ekonomickými příčinami. Jiřina Máchová ve své knize „Spor o rodinu“19 uvádí v souvislosti s vlivy působícími v příznivém nebo nepříznivém směru na stabilitu rodiny, že ztrácejí na významu tzv. stabilizační faktory vnější - mimo rodinu (veřejné 18
Dunovský, J. – Mrkosová, M.: K analýze základních funkcí a dysfunkcí rodiny v naší společnosti. Sociologický časopis, 1976, č. 1., roč. 12. 19 Máchová, J.: Spor o rodinu., Praha, Mladá fronta 1970 42
mínění, morálka, ekonomické a hospodářské vztahy apod.). a nabývají na významu faktory vnitřní, vznikající uvnitř rodiny. S tímto názorem se do určité míry rozchází ve studii nazvané „Mimoškolské faktory výchovy“20 Vojtěch Špendla konstatováním, že stabilitu a integrovanost dnešní rodiny značně narušují i některé všeobecné jevy civilizačního vývoje, jako je mobilita obyvatelstva, pravidelné opouštění rodiny na delší čas kvůli zaměstnání, navazování známostí v zaměstnání, které mohou narušit vztah k jejich manželskému partnerovi atd. V této souvislosti se autor zmiňuje také o pronikání techniky a technického myšlení do každodenního myšlení rodiny, které může mít za určitých okolností nepříznivý dopad na rozvoj citové stránky osobnosti moderního člověka, a také o některých dalších společenských vlivech, které mohou při svém trvalém a nežádoucím působení ovlivnit stabilitu rodiny. Při zvažování uvedených názorů můžeme dospět k závěru, že oba autoři hledají odpověď na jednu z těch složitých otázek, v nichž je obtížné dospět k jednoznačnému stanovisku o větším významu jedné nebo druhé skupiny faktorů. Zajímavá fakta přinesl také jeden z výzkumů, který uskutečnili sociologové Palackého univerzity v Olomouci, Karel a Věra Vítkovi21. Zaměřili se na 476 manželství v Olomouci a v blízkém okolí. Předmětem zájmu těchto badatelů byly i činitelé ovlivňující stabilitu nebo napomáhající destrukci (rozpadu) manželství. Manželé obojího pohlaví nejvíce oceňují vlastnosti, jako je smysl pro rodinu, spolehlivost a věrnost, pevný charakter a pracovitost. Kromě toho kladou důraz na vlastnosti vztahující se k hospodaření v domácnosti a na vlastnosti související s vnější úpravou a celkovým vzhledem ženy.
Mezi
faktory, které nejvíce narušují manželský soulad, byly uváděny nevhodné způsoby jednání, nedbalost, nepořádnost a lhostejnost v poměru k věcem, nešetrnost, nedostatečná osobní hygiena, hrubost a zanedbávání zevnějšku. Za 20
Špendla, V.: Mimoškolské faktory výchovy, Bratislava, SPN 1973 Vítek, K.-Vítková, V.: Několik poznatků k výzkumu 476 manželství., Sociologická časopis, 1976, č.3., roč. 12. 43 21
nejsilnější faktor udržení manželství považovali respondenti : děti, dále lásku, oddanost partnera a teprve na čtvrtém místě sexuální soulad. K tomuto pořadí je však nutno dodat, že děti samy o sobě nevytvářejí předpoklady pro vznik nejšťastnějších typů manželství. Naše společnost má zájem na tom, aby rodinné prostředí bylo prvořadým zdrojem pozitivních výchovných podnětů. Je velká pravděpodobnost, že děti, vyrůstající v prostředí s nepříznivou výchovnou charakteristikou, si jako dospělí budou počínat stejně jako jejich rodiče. Žádnému z rodičů by neměl být lhostejný další životní osud jeho dětí. A přesto dokáží na tuto skutečnost někteří zapomenout a připravit svým životním partnerům a především svým dětem situace, jež nepříznivě a dlouhodobě poznamenávají jejich život. Čím je tedy rodina pro dítě tak důležitá a svým způsobem nenahraditelná? Co je to podstatné, co dítěti dává? Dokážeme-li na tuto otázku odpovědět, budeme patrně i blíže představě, co je to dobrá a co nedobrá rodinná výchova. Za rodinu pokládáme tedy takové společenství, kde primární vychovatelé uspokojují základní psychické potřeby dítěte a kde dítě uspokojuje základní potřeby jejich. Jde o vzájemnost potřeb a jejich uspokojování. To současně znamená i
vzájemnost pocitu uvolnění, spokojenosti, radosti a ostatních
pozitivních prožitků, jež nutně takové uspokojování potřeb provázejí. Tato vzájemná vázanost není ovšem rovnovážný stav, nýbrž dynamický děj. Patří k němu i určité napětí. Dítě prožívá nejrůznější úzkosti, ale i rodiče ve vztahu k dítěti prožívají radosti a starosti, hrdost i zklamání, rozčilují se, vyčítají, truchlí, odpouštějí, někdy i rezignují a vzdávají se. Jednou ze základních psychických potřeb je potřeba životní jistoty. Ta je dítěti uspokojována především v citovém vztahu k „jeho lidem“, tj. těm, kdo je neopouští, kdo je ochrání, na koho je spolehnutí. A na straně rodičů objevíme v pozadí představu, že děti budou stále „jejich“ a „s nimi“. V rodině na rozdíl od jiných výchovných institucí není přísně oddělen životní čas a životní prostor vychovatelů a dítěte. Následkem toho je tu i mnoho 44
společných prožitků. To je pak i základním předpokladem pro učení a vzdělávání, které můžeme označit jako „školu života“, tj. učení nápodobou, identifikací, přejímáním vzorů, na rozdíl od učení didaktickými postupy, z učebnic a podle osnov. Vychovatelé v rodině zpravidla před dítětem nehrají nějakou profesionální roli, nýbrž svou roli mateřskou a otcovskou žijí – jsou v ní a nemohou z ní ven. Účast dítěte na soukromí rodičů ovšem neznamená, že je nutně zabere celé. Rodičům i dítěti má zůstat určitá oblast prožitků, které jsou pouze jejich. Mnoho výchovných obtíží vzniká jen proto, že rodiče překročí zdravou hranici, dítěti se vnucují a kontrolují každé jeho hnutí, nebo naopak, že se svého práva na intimitu vzdávají, učiní z dítěte svého důvěrníka, dítě je jim „vším“, ba někdy „tím posledním, co jim zbylo“. Pro rodinu je příznačný „interakční“ model výchovy. Dospělý vychovatel vychovává a současně je vychováván svým nedospělým dítětem. Každý projev dítěte se ho osobně dotýká. Nutně pak v reakcích na jeho počínání formuje, vytváří a přetváří své postoje, své zásady, své systémy hodnot. Na druhé straně jen v této tvořivé interakci může i dítě přijímat postoje, zásady a hodnoty sdílené jeho vychovateli. Domnívám se, že stabilita rodiny, rodinná atmosféra a její základ, který tvoří emocionální atmosféra v rodině, patří k otázkám, jimž bude zřejmě věnována stále větší pozornost také ze strany církví a dalších společenských institucí, a to především z toho důvodu, že vzájemné vztahy mezi rodiči a vztahy mezi všemi rodinnými příslušníky jsou pro děti základním příkladem občanského soužití. Naše společnost má zájem na tom, aby rodinné prostředí bylo prvořadým
zdrojem pozitivních výchovných podnětů. Můžeme například
pouze tušit rozsah společenských ztrát, k nimž dochází v důsledku nevhodného výchovného působení. Nejde jen o prostředky, které vynakládá stát na výchovu nebo převýchovu dětí nebo mladých lidí, u kterých selhalo výchovné působení rodiny, ale především o obtížně postižitelné škody 45
způsobené lidskou lhostejností, nežádoucí hodnotovou orientací, nekvalitní prací, delikvencí a kriminalitou. Navíc je zde velká pravděpodobnost, že děti, vyrůstající v prostředí s nepříznivou výchovnou charakteristikou, si jako dospělí budou počínat stejně jako jejich rodiče. Žádnému z rodičů by neměl být lhostejný další životní osud jeho dětí. A přesto dokáží na tuto skutečnost někteří zapomenout a připravit svým životním partnerům a především svým dětem situace, jež nepříznivě a dlouhodobě poznamenávají jejich život.
5. Vnitřní a vnější podmínky rodinné výchovy Výchovný proces – strategie výchovy
5.1. Vnitřní faktory (podmínky) vývoje člověka
Mezi vnitřní faktory (podmínky) vývoje
člověka můžeme zahrnout
především vrozené a zděděné dispozice (předpoklady), které dítě získává v okamžiku svého vzniku od svých rodičů. Je to základ jeho budoucích vlastností, sklonů, vloh a dalších předpokladů tělesného a duševního vývoje. V odborné literatuře je tento soubor všech dispozic získaných v okamžiku splynutí zárodečných buněk, nazýván genotypem.
46
5.2. Vnější faktory Již v okamžiku početí začíná být vývoj zárodečného organismu ovlivňován také vnějšími faktory (podmínkami) prostředí. V první fázi vývoje nového organismu představuje vnější prostředí tělo matky a vlivy, které na něj působí. Po narození se výrazně rozlišuje pole působnosti vnějších sil ovlivňujících dítě. Dítě se vyvíjí pod vlivem soustavného styku s prostředím. Přitom čím je dítě starší, tím se na základě celého svého předchozího vývoje vyrovnává aktivněji a samostatněji s vlivy prostředí, které je obklopují. V souvislosti
s vnitřními
faktory
vývoje
stojí
před
námi
otázka,
které z vrozených a zděděných dispozic (vlastností, sklonů, vloh a dalších předpokladů) jsou ovlivnitelné ve větší míře a které v menší míře.
5.3. Dispozice druhové a rodové Genetika, věda zabývající se dědičností, rozlišuje dispozice druhové a rodové. Zděděné dispozice pro znaky druhové a rodové předem určují, jak bude jedinec vypadat, například jeho pohlaví, rysy tváře, barvu očí, vlasů. Kůže, krevní skupinu, ale také například některé odchylky od normálního vývoje jako barvoslepost, rozštěp rtu, šedý zákal nebo náchylnost k některým nemocem apod.22
5.4. Znaky individuální Vedle rodových a druhových znaků existují ještě znaky individuální , u nichž záleží na tom, zda naleznou v prostředí dostatek podnětů pro své utváření a 22
Černý, M.: Lékařská genetika. Praha, SZN 1967. 47
rozvinutí. Sledování podmínek pro rozvoj individuálních znaků umožňuje například výzkum jednovaječných dvojčat.
Na základě těchto výzkumů
někteří badatelé konstatují, že se člověk s individuálními znaky přímo nerodí, že přichází na svět jen s určitými dispozicemi pro jejich rozvinutí. V případech, kdy jsou předpoklady větší, stačí jen menší míra podnětů, aby znak rozvinula v určitém rozsahu, zatímco u jedince s menšími předpoklady je zapotřebí mnohem většího množství podnětů z prostředí, má-li se znak rozvinout do téhož rozsahu. Jan Vaněk ve své knize „K biologickým a psychologickým zřetelům výchovy“23 k tomu uvádí, že prostředí není činitelem, který by vlohy jen budil, ale je činitelem aktivním, utvářejícím. Současně však upozorňuje na požadavek individuálního dávkování podnětů u jednotlivých znaků lidské povahy. Tím lze také vysvětlovat okolnost, že výchova dětí z téže rodiny může u jednotlivých dětí vyznít někdy zcela rozdílně. Plyne z toho také, že pedagogická odpovědnost vychovatelů trvá za každé dítě a v každé době, protože aktivním přístupem k vlohám a rozdílností ve výběru podnětů a v jejich dávkování lze uspokojivě zvládnout každou normální výchovnou situaci. Od zděděných dispozic odlišují odborníci změny vzniklé z poškození, k nimž dochází v průběhu vývoje zárodku nebo plodu. Zejména lékaři upozorňují na nebezpečí vyplývající pro lidský zárodek z toho, když těhotná žena kouří, konzumuje alkohol nebo jinak narušuje zásady životosprávy. Za zvlášť nebezpečné jsou považovány chemické vlivy, kterým byl jedinec vystaven ve svém neranějším počátku.
23
Vaněk, J.: K biologickým a psychologickým zřetelům výchovy, Praha, SPN 1972 48
5.5. Výchova cílevědomá Významnou součástí podmínek, jež spoluvytvářejí člověka, je výchova. Výchova je cílevědomé, záměrné mezilidské působení a rozvíjení aktivního vztahu člověka ke světu. Proto je pro vývoj dítěte podstatné, jak je vychováváno a vzděláváno, čemu se učí a jaké prostředky se při výchově používají. Dotek lidské ruky, zvuk lidského hlasu a vůně v domě jsou zážitky, pomocí kterých začíná dítě poznávat, jaký ten nový svět vlastně je. To, jak se ho rodič dotýká a jak pro něj jeho hlas zní, tvoří základ poznání dítěte. Když už děti umějí jíst, chodit, ovládat svůj měchýř a střeva a mluvit, jsou jejich očekávání už dost jasná. Je to asi ve věku tří let. Pak si děti vytvářejí jen různé variace. V tomto období se učí, jak zacházet se sebou, jak se chovat k druhým, co od nich očekávat a jak se chovat k okolnímu světu věcí. V prvním roce života se dítě musí naučit více podstatných a různorodých věcí než za celý zbytek života dohromady. Už nikdy nebude dítě postaveno před nutnost naučit se tolik na tolika frontách v tak krátkém čase. Dokonalí rodiče neexistují. Důležité je, že stále míříme k dobrému rodičovství. Když rodiče budou pevně zastávat názor, že lidská bytost je člověkem v každém věku – při narození, ve dvou týdnech, v patnácti letech, v pětatřiceti letech nebo v osmdesáti – jejich práce jako tvůrce lidí bude snazší.
49
5.6. Vztahy mezi zděděnými a vrozenými dispozicemi, spontánními vlivy prostředí a mezi výchovou Přehledně, za použití schématu, se podařilo vyjádřit vztahy mezi zděděnými a vrozenými dispozicemi (genotypem), spontánními vlivy prostřední a mezi výchovou Josefu Švancarovi v knize „Biologická determinácia správania“24. Základna trojúhelníku znázorňuje zděděné a vrozené dispozice, tvořící základ genotypu,
které
jsou
v průběhu
vývoje
rozvíjený
vnějšími
vlivy,
tj. spontánními vlivy prostředí a výchovou. C1
C
C2
Působí-li na jedince příliš silně prostředí a slabě výchova, anebo naopak, izoluje-li výchova jedince od vlivů prostředí, dochází k disharmonickému vývoji osobnosti. Uvedené případy jsou ve schématu znázorněny ve směru vrcholů trojúhelníků C1 a C2. Je také možné, že ani prostředí, ani výchova nerozvíjejí dostatečně vrozené a zděděné předpoklady, jak tomu bývá v případech dětí trpících psychickou deprivací. Výsledek takového vývoje naznačuje trojúhelník ABC3. Schéma naznačuje, že žádoucím výsledkem je harmonicky rozvinutá osobnost, která je výslednicí souhry všech činitelů vývoje. Zamyšlení nad těmito tématy začneme jednou epizodou se kterou jsem se seznámil na jednom SOU na kterém probíhala moje praxe. Výchovná poradkyně oznámí rodičům, že jejich dcera Klára bere drogy, má velkou absenci, je hrubá k učitelům, mistrovým a nenosí do školy učební 24
Švancara, J.: Biologická determinácia správania., Bratislava, SPN 1975 50
pomůcky. První reakcí maminky byl údiv. Nemohla pochopit, proč její dcera je tak nevděčná, má všechno, co potřebuje mladý člověk v jejím věku, vždy dostala vše co chtěla, má spoustu volného času (maminka domácnost raději zvládne sama), má peníze, mobilní telefon, obléká se podle poslední módy. Ale tady se maminka zastaví – je pravda, že v poslední době Klára až tak náročná na oblečení není. Máma na to přichází až teď. Přemýšlí. Pak přijdou slzy. Co mám dělat? Co řeknou sousedi? Hlavně ať se to nedozví tatínek! Tento krátký příběh nás může přivést k úvahám o některých otázkách rodinné výchovy. V názvu tohoto tématu je slovo strategie. Pojem, který je nejčastěji užíván ve spojení s přípravou bojových činností. Obrazné užití tohoto výrazu nemá jiný smysl, než upozornit na to, že také výchova, má-li být úspěšná, musí vycházet z promyšlené a zabezpečené koncepce.
5.7. Systémový přístup Při posuzování každé výchovné situace je účelné rozlišovat tři její základní prvky :
1) souhrn podmínek, ve kterých výchova probíhá 2) soustavu výchovných cílů 3) soustavu výchovných prostředků
Výchova je tím účinnější, čím větší je relativní soulad jejich podmínek, cílů a prostředků. K podmínkám výchovy patří především osobnosti, které se na výchově podílejí. Podmínky výchovy jsou dány celkovou dosaženou úrovní života a životního prostředí vychovatelů a vychovávaných. Důležitou součástí podmínek výchovy jsou faktory dědičnosti, prostředí. Rozhodující význam 51
z hlediska výchovy je přisuzován činitelům společenského prostředí. Mezi těmito činiteli zaujímá zvláštní postavení škola a dále sem patří sportovní nebo jiná zájmová sdružení, party a další krátkodobě i dlouhodobě existující neformální skupiny.25 Společenské mezoprostředí vytvářejí místní, oblastní a krajové zvláštnosti, vyplývající z působení městského nebo venkovského prostředí a konkrétních společenských a kulturních institucí. Společenské makroprostředí je výsledkem působnosti společenských činitelů, politických, ekonomických a kulturních vlivů, které odrážejí situaci, v níž se nachází společnost v určité etapě svého vývoje. Život naší společnosti je například v současné době poznamenán procesy transformačních přeměn, směřujících k demokracii, k politické stabilizaci, k soukromému vlastnictví a k dalším rysům vyspělé tržní společnosti, jež přímo i nepřímo ovlivňují rodinu i dítě, které v ní žije. Druhým prvkem výchovného systému jsou cíle výchovy. Cíle by měly odrážet vědomě zvolené a reálné výchovné možnosti. Stanovení výchovných cílů bezprostředně souvisí s výběrem hodnot. V cílech rodinné výchovy dětí se zpravidla promítají hodnoty, které rodiče uznávají, o jejichž významu pro další život svých dětí jsou přesvědčení. Jsou to například : mravní výchova dětí, chápání dobra a zla, vztah k lidem, k rodičům, starším lidem, vyrovnanost, dosažení co nejvyššího vzdělání, fyzická zdatnost, pracovní dovednosti, dobré společenské vystupování atd. Cíle, které si rodiče kladou při výchově svých dětí, souvisejí s jejich vlastní činností a vycházejí z jejich životních zkušeností. Cíle výchovy mají být přiměřené podmínkám vnějším i vnitřním, jinak je výchova
ohrožena
se spoléháním
některými
některých
krajnostmi.
rodičů
na
Setkáváme
„přirozený
se
například
samovývoj“
dítěte
s bezkoncepční výchovou „ze dne na den“ s přeceňováním zděděných
25
Baláž, O.: Sociálne aspekty výchovy. Bratislava, Veda 1981. 52
a vrozených předpokladů dítěte k určité činnosti a se spoléháním na to, že „talent se vždy prosadí“. Těsná vazba je také mezi cíli a prostředky výchovy; v zásadě jsou cíle voleny podle prostředků. Stejně jako v jiných oblastech činnosti lidí i při výchově platí, že si musíme cíle stanovovat v rámci dostupných prostředků. Cíle, které nejsme schopni realizovat, jsou cíle jen podle názoru. I když se často domníváme, že jsme nalezli optimální cestu, nejsou tím vyloučena všechna rizika, provázející životní dráhu dětí. Stěží se rodiče dokáží zbavit obav, které například budou provázet odchody dospívajících dětí za zábavou, výlety, pod stan nebo třeba jen na několikadenní školní exkurzi. Bez podstoupení některých přiměřených rizik se nedá obejít. Musejí se ostatně s nimi vyrovnávat všichni rodiče.
6. Výchova dětí v nábožensky založené rodině 6.1. Výchova a vzdělávání v církvi 1. Zásady a cíle výchovy a vzdělávání v církvi Základem výchovy a vzdělávání v církvi je její bohoslužebný život především pak nedělní bohoslužby, při nichž se setkávají všechny věkové skupiny sboru a společně naslouchají Božímu poselství, přijímají svátosti a oslavují Pána Boha písněmi, chvalozpěvy a modlitbami. Výchovnou a vzdělávací práci koná církev vedle bohoslužebných shromáždění i v dalších shromážděních a setkáních programově i obsahově zaměřených na určitou věkovou kategorii nebo na vybrané oblasti. Proto také 53
pořádá účelová shromáždění ve sborech, seniorátní a církevní setkání, dny, sjezdy, kursy, porady, ekumenická setkání, modlitební setkání, diskusní večery, vzdělávací programy, brigády, prázdninové pobyty, výlety, apod. Pro účely výchovy a vzdělávání rovněž vydává různé pomůcky (příručky, časopisy, zpěvníky, sborníky,brožury, apod.). Otázky výchovy a vzdělávání v církvi jsou zařazovány do programů shromáždění církevních sborů na všech stupních. 2. Obsah výchovy a vzdělávání v církvi Obsahem výchovy a vzdělávání v církvi je poznávat Písmo svaté, naslouchat Božímu slovu dosvědčenému
dílem Ježíše Krista a na slyšené slovo
odpovídat v modlitbách i v životních postojích sborů i jednotlivců. 3. Zaměření výchovy a vzdělávání v církvi Řád výchovy a vzdělávání se zaměřuje na:
výchovu a vzdělávání dětí,
výchovu a vzdělávání mládeže, výchovu a vzdělávání katechumenů, výchovu a vzdělávání laiků. 4. Odpovědnost za výchovu a vzdělávání Za výchovu a vzdělávání v církvi odpovídají na všech stupních sborů (farní, seniorátní, povšechný) jejich správní orgány, t.j. staršovstva spolu s kazatelem, seniorátní výbory a synodní rada. Výchova a vzdělávání je v rozhodující míře záležitostí farních sborů. Sbory mohou v oblastech výchovy a vzdělávání spolupracovat. Senioráty a povšechný sbor spolupracují organizačně a metodicky. Kde je to účelné, ustanovují správní orgány církevních sborů pro oblast výchovy a vzdělávání, resp. i pro jejich jednotlivé okruhy, poradní odbory a pověřují k této práci určitého pracovníka. Poradní odbory v oblasti své působnosti a svého poslání výchovu a vzdělávání blíže sledují a organizačně 54
i obsahově se na ní podílejí. Farní sbory pečují zejména o výchovu a vzdělávání ve sboru a jeho rodinách. Staršovstva dbají na to, aby se ve sborech v rámci jeho výchovné a vzdělávací práce konala různá účelová shromáždění, sborové dny, biblické hodiny pro různé generace, rodinná setkání, diskusní večery apod. Starší se při návštěvách rodin zajímají o výchovu a vzdělávání dětí. Seniorátní výbory pečují o to, aby se v seniorátech konala vzdělávací shromáždění (pastorální a presbyterní konference, vzdělávání učitelů nedělních škol, setkání kurátorů, seniorátní pěvecký sbor apod.). Synodní rada ustavuje pro výchovnou a vzdělávací práci tyto poradní odbory: • poradní odbor pro práci s dětmi, • poradní odbor mládeže, • poradní odbor pro laiky, • poradní odbor pro práci s lidmi s postižením, • popř. další podle potřeby. Synodní rada zprostředkovává výměnu zkušeností a nabídek programů mezi církevními sbory, zařízeními zvláštní církevní služby a v rámci ekumény. Příslušné poradní odbory synodní rady: • dávají do sborů podněty, • předkládají synodní radě návrhy na vhodné pomůcky a materiály pro výchovu a vzdělávání v seniorátech, ve sborech a v rodinách, připravují programy pro různá shromáždění (vánoční, velikonoční) apod., • pořádají celo církevní kursy, rekreace pro rodiny i pro rodiny s dětmi s postižením, tábory pro děti,
semináře pro učitele nedělních škol
a pro pracovníky mezi mládeží, semináře pro křesťanské pedagogy apod., •
svolávají pravidelné porady se zástupci seniorátů, případně sborů.
Synodní rada pověřuje své tajemníky, aby se věnovali organizaci této práce, navštěvovali sbory a sledovali způsoby výchovné a vzdělávací práce v domácí ekuméné i v zahraničí. Církevní sbory všech stupňů vyhledávají pro tuto 55
oblast vhodné spolupracovníky. Odpovídající pozornost věnují i jejich vzdělávání. 5. Hospodářské zajištění výchovy a vzdělávání Prostředky pro výchovu a vzdělávání v církvi zajišťují správní orgány příslušného církevního sboru a ve svých rozpočtech na ně pamatují. 6. Výchova a vzdělávání dětí Místem křesťanské výchovy a vzdělávání dětí je především věřící rodina. Křtem nebo prezentací berou rodiče na sebe závazek této výchovy a vzdělávání. Svým příkladem ukazují dětem cestu víry a vedou je do obecenství sboru. Výchova a vzdělávání dětí ve farním sboru probíhá při pravidelných
bohoslužebných
shromážděních,
dětských
bohoslužbách
(v nedělní škole), biblických hodinách pro děti, výuce náboženství ve sboru či na školách, táborech, rodinných setkáních apod. Tato činnost se děje v misijní otevřenosti. Staršovstvo pověřuje k této práci členy sboru a dbá na jejich systematickou přípravu. Souběžně s péčí o děti se věnuje i jejich rodinám. Důležitým prvkem této činnosti jsou i obdobná setkání seniorátní a celo církevní. Ke křesťanské výchově a vzdělávání dětí patří také příprava ke konfirmaci, která probíhá v souladu s vyznáním a řády církve; jejím místem je především farní
sbor.
Konfirmace
je
především
společným
vyznáním
víry
konfirmovaných i utvrzením víry ostatních členů sboru, nejen pouhou slavností. 7. Výchova a vzdělávání mládeže Místem výchovy a vzdělávání mládeže jsou církevní sbory všech stupňů. Staršovstva sborů pečují o vznik a působení skupin mládeže (sdružení) a vytvářejí prostor pro jejich činnost. Spolu se skupinami mládeže se podílejí na 56
přípravě sborových dnů mládeže, vzdělávacích programů, brigád, diskusních večerů, ekumenických setkání apod. Seniorátní výbory a synodní rada zaměřují svou pozornost zejména na seniorátní dny mládeže, seniorátní resp. Celo církevní kursy pro mládež, sjezdy mládeže, církevní brigády, vydávání potřebných pomůcek apod. Sbory všech stupňů zřizují své poradní odbory mládeže. Virilním členem odboru je vždy pracovník pověřený k práci mezi mládeží (kazatel, presbyter, sborový bratr či sestra, tajemník synodní rady). Předsedu a členy poradního odboru jmenuje příslušný správní orgán podle návrhu mládeže, podaného na základě volby. Předsedové poradních odborů mládeže jsou navrhováni ve zvláštní volbě; tuto volbu zpravidla vykonají členové nově zvoleného odboru ze svého středu na první schůzi, kterou svolá předseda dosavadní. Kromě činností uvedených v tomto řádu se práce odborů mládeže zaměřuje i na připravovaná setkání a pomůcky, předávání informací, zprostředkování účasti mládeže na správě církve a úsilí o založení skupiny mládeže tam, kde se dosud neschází. Ve farních sborech, kde je to účelné, je odbor mládeže ustanovován na období jednoho roku a je nejméně tříčlenný. Poradní odbor mládeže seniorátu je ustanovován na období dvou let a má čtyři až devět členů a dva až čtyři náhradníky, z nichž nejméně polovina je z řad mládeže do 30 let. Lze ustanovit nanejvýš dva zástupce z jednoho sboru. Poradní odbor mládeže synodní rady je ustanovován na období dvou let a má devět členů a čtyři náhradníky. Čtyři členové odboru a dva náhradníci jsou kazatelé. Nejméně polovina členů odboru je z řad mládeže do 30 let. Práce odboru se účastní rovněž jeden zástupce bohoslovců z řad ČCE. K jednáním se odbory scházejí podle potřeby, nejméně jednou zatři měsíce. Z těchto jednání pořizují zápis. Každý poradní odbor mládeže poskytne poradním odborům vyššího stupně svou kontaktní adresu, na niž budou zasílány informace a materiály. 57
Zprávu o své činnosti předkládá poradní odbor mládeže příslušnému shromáždění (výročnímu sborovému shromáždění, konventu, synodu) a poradě zástupců mládeže. Porady mládeže jednají o záležitostech mládeže, volbou navrhují členy odboru mládeže a podávají návrhy příslušným správním orgánům církve. Poradu svolává odbor mládeže nejméně jednou ročně alespoň s měsíčním předstihem. Ve farním sboru se účastní porady všechna mládež sboru nebo rovný počet zástupců každé skupiny mládeže, jeli jich ve sboru více. Porada volbou navrhne jednoho zástupce na výroční sborové shromáždění. Je-li mladší 18 let, má pouze hlas poradní. Od staršovstva se očekává, že ho bude rovněž zvát na své schůze. Členy seniorátní porady jsou všichni členové seniorátního odboru mládeže a nejvýše tři zástupci z každého sboru, které volí porada mládeže. Kde se porada neschází, vyšle zástupce staršovstva. Seniorátní porada volbou navrhne na konvent dva zástupce mládeže s hlasem poradním a dva náhradníky.
8. Rodina v křesťanství Katolíci chápou manželství jako jednu ze sedmi svátostí, což samo o sobě poukazuje na velkou váhu, kterou manželství přikládají. Podle Ježíše vzniká manželství muže a ženy z vůle Boha. Ještě výše je však hodnocen celibát a pannenství. Tento postoj zastával zejména neženatý apoštol Pavel, který vyzdvihoval bezženství a manželství doporučoval pouze v krajním případě, jako ústupek k nevyhnutelnému smilstvu V tom ho následovali mnozí církevní otcové (napf. Augustin) a církevní učitelé. V listu Korintským se Pavel vyjádřil následovně: „...Je pro muže lépe, když žije bez ženy. Abyste se však
varovali
muže.Protestanti,
smilstva,
ať
každý
má
svou
ženu
a každá
svého
na rozdíl od katolíků, nespatřují v manželství svátost, 58
ale uznávají ho jako „božský stav", tedy jako stav Bohem doporučený, přičemž na něj pohlíží jako na záležitost světskou a v podstatě žádoucí. Navíc nevyzdvihují celibát a nechápou proto manželství jako záležitost kvalitativně horší oproti životu v celibátu. Rodina je v křesťanství utvářena dle patrilineárního principu, tj. odvíjí se důsledně v mužské linii. Patriarchát je zásadním uplatňovaným pravidlem. Muž, jako hlava rodiny, by se měl starat o její materiální zajištění. Žena zaujímá vůči muži podřízené postavení. To vyjadřuje například následující citát: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům) .Postavení ženy v Novém zákoně je přitom o poznáni lepší, než jaké bylo ve Starém zákoně. Rodina je zde postavena na duchovnější základ, plození dětí a zachování rodu už není jejím jediným a výhradním účelem. Muži jsou nabádáni k tomu, aby milovali svoji manželku, ženy zase k tomu, aby věrně prokazovaly úctu svému muži a byly mu nápomocny: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak ať každý miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu. Hlavním posláním rodinného života je podle biblického textu plození potomků, hlavně synů. Tito zajišťují pokračovaní rodu, přejímají a dále nesou sílu otcovu i jeho jméno. Zejména ve Starém zákoně je na tuto funkci kladen velký důraz, a tak je neplodnost považována za katastrofu, trest od Boha a také za dobrý důvod k rozvodu. Dokonce se zdá, že také ženy, které měly samé dcery, byly pokládány za neplodné. Zabraňování početí bylo považováno za hřích. Snad pouze pozdější protestantismus (zejména kalvinismus) se k němu stavěl shovívavěji. Děti byly považovány za požehnání od Hospodina. Svrchovanou moc nad dětmi měl v patriarchální rodině samozřejmě otec. Děti měly být vychovávány ve víře Kristově 59
ve vzorné křesťany, kteří ctí Boha, ale také své rodiče, kteří jim dali život. Zdůrazňovány a výchovou podporovány mají být zejména jejich vlastnosti jako oddanost Bohu, pokora a kázeň. Náležité vztahy mezi dětmi a rodiči v jednom ze svých listů popsal apoštol Pavel následovně: „Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. 'Cti otce svého a matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 'aby se ti dlouho vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.' Rozloučení manželství bylo v době Ježíšově možné a z různých důvodů mohlo být provedeno mužem (např. výše uvedená neplodnost). Ježíš však rozvod neschvaloval; snad jen v případě ženina cizoložství ho připouštěl. Možnost rozluky manželství pro ženu prakticky neexistovala. I apoštol Matouš kázal proti rozvodům: „A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" „Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží-Protestantské církve se většinou staví k rozvodu shovívavěji, naproti tomu katolická církev často povoluje pouze rozvod od stolu a od lože (separatio), aniž by manželství formálně zaniklo. Rozluku (dtssulutio vinculi), neboli zrušení svazku, může ve zcela výjimečných případech udělit papež. Výše uvedené základní postoje křesťanství k rodině vycházejí převážně z biblického textu. Jelikož však křesťanská teologie je, a vždycky byla, do značné míry oddělena od praxe oblast praktického života se může lišit od těchto ideálních modelů. Jejich dodržování se navíc v čase proměňuje v závislosti na dalších faktorech a potažmo s tím, jak
se mění celá
společnost.28 V poslední kapitole se zkusím zaměřit na výchovu dětí v nábožensky založené rodině. Budou tam rozdíly mezi výchovou v rodině věřící a nevěřící?
2
8
Výchova a vzdělávání v církvi, www.evangnet.cz 60
Dnes na rodinu každou chvíli útočí vlivy různých (pochybných) teorií, úpadek tradičních mravních hodnot, teoretický i praktický materialismus, který je podporován konzumním myšlením. V dnešní době je manželství zredukováno na „soukromou záležitost“ bez jakékoliv zodpovědnosti a bez závazku vůči společnosti. Děti už nenacházejí v rodičích přirozenou oporu a vyrůstají v prostředí nejistoty a ohroženosti. Následky jsou zoufalství, nedůvěra, vnitřní nejistota, drogy, násilí. Mladých lidí, kteří mají v úmyslu založit si rodinu, vede tato mentalita k tomu, že předmanželské styky pokládají za normální praxi. Rodina dnes potřebuje silnou injekci lásky. V příspěvku, který zazněl na mezinárodním kongresu „Rodina a výchova“ 2.5. 1987 , zaznělo, že děti jsou především Božími dětmi a ne našimi. Proto se s nimi nesmí zacházet jako s osobním vlastnictvím, ale jako s bytostmi, které nám byly svěřeny. Ale i pokárání je potřebné. Je neoddělitelnou součástí výchovy : „Kdo miluje svého syna, kárá ho včas.“ (Pr. 13,24) je napsán v posvátné knize „Přísloví“.29 Napomínání je povinností rodičů. Připomínání, které je podané v klidu, vede děti k zodpovědnosti a oni na ně budou pamatovat. Miloserdie otce a matky v rodině má dospět k odpouštění, k té vlastnosti lásky Boží. Mezi rodiči a dětmi – ať už malé nebo velké – se dialog nesmí nikdy přerušit. Musí být stále otevřený jako mezi přáteli.
Šťepán Šoltész ve své knize „Kristus a rodina „ píše, že narozením dítěte nastává manželům největší lidský úkol : zdravé vedení dítěte. Den za dnem ho budou poznamenávat a ovlivňovat svým životem a vedením. Š. Šoltész poukazuje ve své knize na to, že stále přibývá rodičů, kteří své děti ke křtu nepřinesou, nebo kterým je křest církevní a rodinnou tradicí. Přesto 2
9
Lubichová,Ch.:O rodině,Nové město,Bratislava,1991 61
však právě křest svatý ohlašuje plnou vážnost situace, do níž vstoupili narozením dítěte. Kristovo slovo ve křtu nám tedy ohlašuje, že Kristus si činí nárok na život dítěte. Od samého zplození on je jeho Pán, on je ta „druhá strana“ , která dává smysl jeho životu a určuje jeho dráhu. Křtem odkazuje Ježíš rodiče do patřičných mezí. Jejich dítě není jejich v tom smyslu, že by jím mohli disponovat tak, jak sami uznají za dobré. Je samostatným člověkem ,nejen ve smyslu biologickém, ale v samostatné odpovědnosti k Bohu, k níž je povoláno. Tím přikazuje rodičům od počátku respekt k dítěti. Respekt k tomu, že jejich dítě je ve skutečnosti „cizí“, protože patří od narození svému Pánu. Kristus jim jejich dítě svěřuje, a tím daleko plněji a bohatěji dává, než tím, že je jejich přirozeným potomkem. Svěřený člověk je člověk, jemuž jsme zavázání zvláštní pozorností. Výchovou rozumíme všechno, co ze strany lidí formuje život dítěte. Je to především vliv rodičů, ať záměrný nebo neuvědomělý. Všechno, čeho jsou děti u rodičů svědky, určuje jejich život, a tedy je vychovává. Je to však i vliv ostatních lidí s nimiž se děti setkávají, ať jako s vychovateli, učiteli, nebo se spolužáky, přáteli a sousedy.
Celý průběh života, který na nás od dětství působí, vydává svědectví nejen o tom, co je pro život nutné a potřební, ale i o tom, v co lidé věří a co jim stojí za to usiloval a třeba pro to trpěli. Veškerá výchova, ať nezáměrná nebo přímo na nás se obracející je projevem duchovního zaměření a víry. Není to ovšem vždy víra v Boha, ale víra a přesvědčení v nejširším slova smyslu. Ani křesťanská víra v Boha zjeveného v Ježíši Kristu není samostatným oborem výchovy, ale projevuje se v plnosti života tím, za čím jdeme, jaké cíle si stavíme, jak přijímáme všední události života a jak se je chápeme. Jen činímeli to vše v poslušnosti Ježíše Krista jako jediného spasitele, je naše výchova 62
křesťanskou výchovou. Věřící křesťan pak nemůže jinak vychovávat než křesťansky, i když uvádí dítě do všedních záležitostí a úkolů. Konečným cílem výchovy je samostatnost člověka v současném politickém dění. V této samostatnosti je teprve plnost života. Patří k ní osobitost rozhodování: nikdo za nás nemůže rozhodnout, koho si zvolíme za přítele, koho si zamilujeme a komu se budeme vyhýbat, s kým vstoupíme do manželství. V nejrozhodnějších životních situacích si musíme umět radit sami. Aby se stal člověk v tomto smyslu samostatným, potřebuje milující rodiče zvláště v útlém věku. I přímé poučování, ať doma či ve škole nemá být něčím jiným než předáváním nástrojů, to jest poznatků, zkušeností a úkolů do rukou dětí, aby se učily samostatně s nimi zacházet. Dítě má být pokračovatelem, protože je dědicem minulosti. Ani křesťanská rodina nemá v podstatě jiný výchovný cíl. Pravou samostatnost vidí v poslušné a radostné odpovědnosti Bohu zjevenému v Ježíši Kristu. Svědectví o
Ježíši Kristu je tedy podstatnou složkou výchovy. Prvním
předpokladem křesťanské výchovy je živá účast rodičů na životě sboru. Osobní i společné modlitby rodičů jsou druhým předpokladem zdravé křesťanské výchovy.
Dalším předpokladem křesťanské výchovy je, aby rodiče byli rodinou. Rodiče mají být rodinou před narozením dítěte. Stanou se jí teprve tehdy, když dají svému soužití pevné pořádky. Učitelem těchto pořádků může být obecenství církve Páně. Od malička má dítě vidět, že není středem vesmíru, ale že vstoupilo do světa, v němž jde o závažné úkoly, kterým jednou bude muset sloužit. Tedy neudělat z dětí mazlíčky. Záleží na tom, abychom měli své povolání rádi a nereptali na ně. Aby nám nebylo povolání jen prostředkem živobytí, nýbrž službou, kterou konáme proto, že je společnosti potřebná. Je ještě potřeba, aby 63
si děti nedělaly o světě a lidech iluze a aby věděli, že jsou i lidé, před nimiž se musí mít na pozoru, a že i v povolání jsou různé potíže. Dítě má být svědkem, že ke své práci jdou od Božího slova a od modlitby, aby se po jejím skončení zase ke slovu Božímu vrátili. Má být svědkem, že si velice dají záležet na tom, jak spolu mluví a jednají a že všechno mezi nimi se děje v pravdě, v upřímnosti, v lásce, ve vzájemné pomoci a v odpouštění.
Odkazy na Boha a jeho soudy nikdy poslušnost nevynucujeme. Božími příkazy jen vysvětlujeme to, co konat smíme a nesmíme. Na Boha samého odkazujeme teprve tehdy, když dítě chce vědět, proč nám na tom či onom tak záleží. Není snadno odpovědět na otázku, kdy máme začít vypravovat dětem biblické děje a seznamovat je se základními výroky Písma. Nejpřirozenější cestou je, že se dítě zúčastní domácí pobožnosti rodičů při níž se čte i Písmo. Není to snadné vypravovat biblické příběhy způsobem přiměřeným chápání dětí v předškolním věku. Když dítě začne s rodiči mluvit, je čas, aby se učilo samostatné modlitbě. I nejprostší modlitbu musíme dětem předem vysvětlit, aby věděli, co se modlí. Budeme přirozené věci přirozeně vykládat, pokud jim dítě může porozumět. Tím nemusí být setřena krása a poezie z dětského vztahu k jeho okolí. Když zahřmí, nebudeme dětem říkat, že se Pán Bůh na nás hněvá.
Nebudeme dítěti říkat, že je Pán Bůh potrestal, když se rozbilo koleno, a že je bude mít rád, když sní polévku. O vánočních dárcích nebudeme předstírat, že je nosí Ježíšek, ale poctivě povíme, kdo je přichystal. Ani narození nového sourozence nebudeme přičítat vránám a čápům. Nenecháme děti strašit Mikulášem a čertem a naprosto již nedovolíme, aby se děti při jejich příchodu modlily, oba raději vykážeme, že dveří. Obdivu a uctivosti k přírodnímu dění, jakož i k nadějnému očekávání na každý den, děti učit budeme. Ve víře jim 64
budeme zdůrazňovat poslušnost Kristových příkazů a vděčnost za to, že nám je dává. Učíme-li děti modlitbě, dávejme pozor, abychom v nich nevzbudili představu, že starostí Boží je, aby sloužil našim časným potřebám. I za časné dary budeme vděčně děkovat a o ně i prosit. Těžkými starostmi a problémy nebudeme děti zatěžovat. Pamatujme na to, že připomínat dětem Boha je vzácné právo a že je smíme připomínat jen při vhodných příležitostech a vhodným způsobem.
V prvních školních letech by rodiče měli podporovat autoritu školy. To znamená, aby svůj domácí pořádek přizpůsobili povinnostem žáčka, tak aby přicházel do školy včas, měl své věci v pořádku. Duchovní krizi může připravit dětem ve škole také setkání s dětmi bez vyznání. Máme proto své děti již před vstupem do školy učit respektu k lidem jiného náboženství a k lidem bez víry. Dojde-li mezi rodiči k nějakému nedorozumění, musí se varovat, aby jeden nebo druhý z rodičů nechtěl získat dospívajícího syna nebo dceru na svou stranu proti druhému. Je nutné, aby si rodiče jeden na druhého před dětmi nestěžovali, o svých nedorozuměních před dětmi nemluvili a usilovali je překonat co nejdříve ve vzájemné úctě a lásce. Z domovů, kde nelze dosáhnout dorozumění, budou zvláště dospívající děti utíkat. Chceme-li pomoci dospívající mládeži k pochopení vážnosti života, musíme sami žít svůj život vážně a odpovědně.
Snažme se děti vést k poznání, že Kristus nám nejpravdivěji ukazuje, jak na to jsme, oč v životě jde, jak přijímat úspěchy a nezdary, jak se potkávat s lidmi, co smíme očekávat a nač se těšit. Od nejranějšího věku dítěterodiče mají podporovat jeho vnímavost a nenápadně probouzet jeho zájem. Současně musí nejen slovy, ale i příkladem vést dítě k respektu ke každé užitečné a společnosti prospěšné činnosti. 65
Po přečtení knihy od Štěpána Sultéza „Kristus a rodina“ jsem dospěl k tomu, nebo spíš jsem se utvrdil v tom, že není až tak velký rozdíl mezi výchovou v křesťansky založené rodině a v nevěřící rodině. Myslím si, že kdyby kdokoliv z nás, nejenom děti aspoň trochu budou žili podle Božích přikázáních ať už jsme věřící nebo ne, svět by byl možná hezčí a bezpečnější. Mám pocit, že morálka u nás nějak upadá. Člověk se čím dál tím víc zaměřuje na své Já. Křesťanská víra v sobě nenese nic špatného , ani co se týče výchovy dětí. Nezáleží na tom, zda rodina je nebo není věřící. Cíle ve výchově jsou stejné – vychovat z dítěte člověka. Člověka, který dokáže žít v tomto složitém světě, dokáže respektovat okolí, dokáže pomoci tomu, kdo jeho pomoc potřebuje, člověk, který nebude slepý a hluchý k cizímu neštěstí. A myslím si, že to se nám v poslední době bohužel ne vždy daří. Možná by nebylo tolik násilí, děti by měli větší úctu k rodičům i k lidským hodnotám a konec konců i sobě samým. Když čtu práce studentů dálkového studia na téma „Výchova dětí ve věřících a nevěřících rodinách“, nacházím potvrzení mých myšlenek. Tyto práce psali lidé, kteří jsou starší než já, kteří mají už rodinu a děti. (viz. archiv)
7. Závěr Ve své práci jsem se snažil přejít od starověkého pojetí dítěte jako majetkového
objektu
otce,
s nímž
může
jakkoli
manipulovat
až do chápání dítěte jako samostatného jedince, lidské bytosti, nositele téměř všech lidských práv a svobod, vyjma práva volebního. Zjistil jsem, že to, ve které době, ve které společnosti a v jaké rodině dítě žije značně ovlivňuje jeho hodnotovou orientaci. Po přečtení úvah, které jsem žákům zadal, jsem byl překvapen s jakou otevřeností a někdy i s „bolestí“ studenti popisují své zážitky z rodiny. Musím se přiznat, že jsem měl obavy, že můj plán získat nějaké informace ztroskotá 66
na tom, že mě děti tolik neznají. Právě i proto jsem jim nabídl neuvádět svá jména, pokud to sami nebudou chtít. Většina dětí vyšla z anonymity a někteří za mnou dokonce sami přišli, abychom mohli pokračovat v načatém tématu. Z monitoringu jsem se zase dozvěděl, že většina dětí, kteří měly problémy s drogami, alkoholem, s aktuálním psychickým stavem, sociální prostředí a rodinné prostředí uvádí jako špatné – jsou buď z rozvedených rodin nebo z rodin ve kterých je jeden nebo oba rodiče alkoholici.
Monitoringu se zúčastnilo 84 chlapců a 106 dívek. Ve městě bydlí 86 žáků a na vesnici 104 žáků. 150 žáků během studia denně dojíždí domů. 40 žáků bydlí na internátě.
67
Vzdělání rodičů : Otec :
Matka :
vyučen –
121
základní škola - 8
maturita –
49
vyučená -
104
vysoká škola – 2
maturita -
61
vysoká škola -
8
Z celé mojí práce vyplývá jedno jasné stanovisko : dítě se musí vyvíjet v harmonické rodině, mělo by být chtěné, vyrůstat v rodině, která ho naučí nejenom pravidlům společenského chování, ale i dalším sociálním návykům a povede ho ke kladné hodnotové orientaci. Moc bych si přál, aby dítě přicházelo na svět z lásky dvou lidí, chtěné a očekávané. Aby si každý budoucí rodič uvědomil, že s příchodem dítěte bere na sebe ohromnou zodpovědnost, ale také krásnou roli být rodičem. Když jsem skončil svou práci na SOU, bylo mi smutno z toho, že už nejspíš nikdy neuvidím studenty se kterými mě osud svedl díky diplomové práci. Děti z SOU mě ještě více donutili zamyslet se nad hodnotami rodiny a také nad tím, jaké je to štěstí žít v normální rodině, kde se všichni navzájem mají rádi, po práci, po škole spěchají domů, kde je jim dobře. Uvědomil jsem si, že mám vlastně veliké štěstí, že mám takový domov a za všechno vděčím svým rodičům, za všechno co mám, čím jsem a čím budu. Na závěr chci říci, že hodnotám rodiny je věnována v současné době mnohem větší pozornost, než tomu bylo v minulosti. Téměř denně se v různé podobě setkáváme s problematikou výchovy dětí v rodině na stránkách denního tisku, v televizním i rozhlasovém vysílání. Objevily se nové tituly knih, které rodičům v populárně vědecké formě dávají nahlédnout do pedagogiky a psychologie výchovy, výchovy v neúplných rodinách, výchovy k manželství a rodičovství.
68
Výchova dětí má značnou naději na úspěch za předpokladu spolupráce vychovatele s vychovávaným, školy s rodinou, prarodičů a rodičů. Často si v životním shonu neuvědomujeme jemnou strukturu vztahů a vlivů, které se utvářejí a působí v rodině mezi dospělými a dětmi a také vzájemně mezi sourozenci. Jsou-li přiměřeně využívány možnosti vyplývající z této přirozené rodinné konstelace, mohou z toho mít prospěch všichni zúčastnění. Být nedokonalým rodičem není žádná hanba. Dokonalí rodiče neexistují! Důležité je, že stále míří k dobrému rodičovství. Nikdy jsem nepoznal žádnou dokonalou rodinu, žádné dokonalé děti a tedy ani žádné dokonalé lidi. A ani neočekávám, že se někdy s nějakými setkám. Klíčovými slovy jsou jedinečný, láskyplný, silný a zodpovědný. Když už někdo jednou dosáhl základních poznatků, bude následovat celý soubor dalších věcí : poctivost, upřímnost, tvořivost, láska, zájem, chuť do života.
69
70
71
72
73
8. Přílohy
Příloha č.1: Moji rodiče se brali, když byla moje matka ve druhém měsíci těhotenství. Měli mě, malého Z. a za dva roky moji malou sestru. Rozvedli se, když mi bylo 12 let. Kvůli matce, která si našla jiného mužského. Otcova kamaráda. Čekali dítě, tak se vzali. Dnes je mojí nevlastní sestře šest let. Bydlím s matkou, s jejím manželem, se kterým se bavím, jen když musím, s jejich dcerou a s mojí vlastní sestrou. Otec si potom našel jinou partnerku, se kterou má malou holčičku, mojí další nevlastní sestru. Jsem rád, že se má dobře, když ho moje matka nechtěla. Dnes jsou oba šťastní, ale co já se sestrou. Bydlíme s člověkem, kterého nesnášíme a otce, který bydlí v Semilech, vidíme jednou za měsíc. Hrozně nám to vadí. Ale je lepší, aby byli od sebe, než aby se hádali doma. Stejně mi doma táta chybí. Kamarádi mě nechápou, že si třeba auto nespravím s tátou. Matky manžel u nás drží kasu, takže nedostávám kapesné, jediné peníze mám buď od táty, který mi také nemůže pořád něco dávat, nebo co si kde vydělám. Nedávno mě hrozně dojalo, když jsem šel se svojí láskou k ní domu. Její dvě sestry přišly ze školy, rodiče přišli z práce. Všichni se sešli pohromadě, pokecali co je nového a já jim hrozně záviděl. Já když přijdu ze školy domu, tak je tam matka s nevlastní sestrou. Matky manžel, ani nevím kde pracuje, je doma akorát na víkend (což je na jednu stranu dobře, že ho nevidím) a sestra je na internátě. Takže jsem doma sám a nebaví mě to tam. Proto chci být co nejdéle se svojí láskou se kterou je mi dobře a domu chodím co nejdéle. Jsem zvědavý, jak to všechno bude, až budu starší.
74
Příloha č.2: Moje největší životní krize mě změnila. Tou krizí byl rozchod mých rodičů. Dost věcí jsem poznala, i tajnosti, které byli mezi mými rodiči, ale mrzí mě, že jsem vše poznala tak dlouho. Poznatek byl takový, že největší chyby dělala máma, neříkám, že taťka byl svatoušek, ale vím, že se opravdu velice snažil. Když se taťka odstěhoval, tak mě matka proti němu poštvala, říkala mi věci, za které jsem taťku nesnášela. Dál mě pomlouvala před celou mou rodinou, která mě s taťkou nenávidí, nevím proč to dělala, aby ji každý litoval? Všechnu tu zlost, kterou v sobě měla si vybíjela na mě, občas i na bratrovi, ale tomu dala jen pohlavky, mě mlátila surově. Utíkala jsem z domu, také jsem chtěla odejít k taťkovi, ale v tu chvíli byla zase hodná,, začala plakat, že to tak nechce. Všude kudy chodila taťku pomlouvala a každý jí to věřil. Myslela jsem si, že taťkovi na nás nezáleží, jak říkala matka, když odešel. Až když jsme se začali vídat jsem poznala, že nás má opravdu rád, ale odešel, protože to už dál nemohl snášet. Teď už se mu nedivím, už vím, že je matka nemocná. Musel opravdu trpět, protože jí měl opravdu rád. Neustále jsem musela poslouchat hádky, které byly každý den a ty se pak měnily v mlácení, samozřejmě první uhodila matka a pak říkala, že ji taťka mlátí. On se snaží vždy odejít ven, aby k tomu nedošlo, ale ona ho nepustí. Brácha vždy odešel do pokoje a já tam musela stát, aby se nic nestalo. I teď mám strach, když se hádají, že ho matka uhodí a on bude ležet na zemi. Už jednou se to stalo. Matka v hádce vzala konvici od mléka a uhodila taťku po hlavě a on tam ležel v bezvědomí, od té doby mám strach, protože jev hádce schopná všeho. Každý říká, že mám za ní jít a promluvit si s ní, ale zkoušela jsem to mockrát, ale opravdu to nejde, pokaždé to skončí hádkou. Jsem s ní sama doma, je ticho a najednou začne do mě rejpat a opět se hádáme a pak mi říká, že jsem drzá atd. Hodně mi říká, že se nediví, že nemám kluka a že se nevdám a že mi to všechno mé děti vrátí, jak se chovám já k ní.
75
A ponaučení z toho všeho mám, že nechci být jako moje matka, nechci obviňovat taťku, posílat své děti proti jejich otci, nechci, aby žily v hádkách. Za tohle všechno, za moje dětství svojí matku nemám ráda, jako dcera svou matku.
Příloha č.3: Moje rodina bydlí na samotě uprostřed krásné, tiché přírody. Kousek od nás bydlí starší důchodci, kteří nás neustále pozorují. Jinak je tu nádherně. Pro někoho se to může zdát těžké bydlet na samotě, kde je málo lidí, žádné obchody, kino,... Pro mě by bylo zase těžké žít ve velkém městě. Moje rodina se skládá ze čtyř členů. Mamka, taťka, sestra, já a také s námi bydlí babička. Se setřou máme velice dobrý vztah, pomáháme si a když studovala v Českých Budějovicích a byla tam na internátě, moc se mi po ní stýskalo, ale měla jsem i radost, že mám dětský pokoj jen pro sebe. Pro mě znamená rodina hrozně moc, nedokážu si představit, co bych dělala, kdybych někoho z rodiny ztratila. Pro mě bylo těžké když umřel děda, bylo mu 80. let. On byl pro mě jako sluníčko, když jsem měla špatnou náladu a on se na mě usmál a pohladil, hned mi bylo dobře. Často jsme spolu chodili ven a vyprávěl mi pohádky. Pak, když umřel bylo to těžké, ale musela jsem se s tím vyrovnat a byla tu babička, kterou mám taky ráda. Vím, že když budu mít nějaký problém, že mi ho rodiče pomohou vyřešit. Vím, že se na ně mohu spolehnout. Rodiče mám moc ráda, za to, že mi dávají podporu, důvěru a lásku a za to jsem jim moc vděčná, protože dnes je čím dál více rodin, kde děti mají nedostatek péče a hlavně lásky, kterou tak moc potřebují pro svůj život a proto, aby byly šťastné. A proto jsem moc šťastná a vděčná za to, že mám oba rodiče. A přála bych všem opuštěným dětem, aby našly takovou rodinu, kde by byly šťastné.
76
Příloha č.4: Žiji v rodině se sestrou, mamkou a taťkou. I když někdy v budoucnu budu mít svoji rodinu, domů se vždy budu vracet rád a budu se snažit rodičům alespoň trochu vrátit z toho všeho, co oni mi dali. I když mám rodiče zaměstnané a jejich práce jim zabírá většinu dne, na nás si vždy volnou chvíli najdou a bez problému s námi vyřeší to, co je v dané chvíli třeba. Mamka nám vždy pomůže s učením - hlavně sestře, ale ani osobní problémy ji nejsou lhostejné. Ráda si nás vyslechne a co se mi na ní opravdu líbí a čeho si vážím je to, že vždy řekne, bez ohledu na druhé svůj vlastní názor. Domácí práce zastává hlavně mamka, ale když je třeba, tak se práce rozdělí mezi nás. Táta pomáhá hlavně v kuchyni s vařením. Společně trávíme víkendy a dovolené a to i teď, když jsem už dospělejší. Rodiče chtějí vědět kde jsme a kdy se vrátíme, což je důkaz, že o nás mají starost a že jim na nás záleží. Tuto úvahu bych zakončil slovy naší mamky - jste to nejdražší, co na světě mám.
Příloha č.5: Výchova dětí v duchovní rodině a v rodině bez víry Zamýšlím-li se nad výchovou dětí, docházím k názoru jak strašně těžké to je. Náboženství je víra, která vede k obětem a k vůli něčemu v životě věřit. Sama mám zkušenosti s náboženstvím, protože jsem jako malá chodila do kostela ministrovat panu faráři. Moje babička byla nábožensky založená a její víra byla tak silná, že vnoučata přímo k této víře nutila. I k výuce náboženství. Takže když jsme byly malé děti, náboženství se nám z tohoto důvodu příčilo. Jsem toho názoru, že děti se nemají násilím nutit do čeho se jim nechce, do něčeho co pro ně není v životě strašně důležité! Jsou daleko důležitější věci ve výchově, které děti nutně potřebují a jiné méně. Dnes navštěvuji kostel o vánocích, velikonocích a když se chci rozloučit s blízkým člověkem. Umím základní modlitby, ale jsem bez vyznání. Mám tři děti, která jsem nechala v kostele pokřtít, protože se mi tento rituál moc líbí. 77
Děti beru do kostela se podívat na betlém a Ježíška, ale k ničemu je nenutím a nutit nehodlám. Děti jsou děti a jestli jsou bez víry nebo věřící v jejich chování není myslím žádný rozdíl. Protože děti jsou pravdivé nezkažené dnešním světem a vždy jednají podle toho, co se jim zrovna v hlavě vylíhne. To je můj osobní názor, protože nemám žádné zkušenosti s rodinami, kde je pro ně víra nadevše. U nás na vesnici je spousta dětí, které kostel navštěvují, ale nezaznamenávám žádný rozdíl mezi nimi a dětmi, které do kostela nechodí. Náboženství, víra v Boha není určitě nikomu na škodu, pokud se to beru jen s mírou. Každý člověk musí něčemu věřit nebo by alespoň by měl. Každý z nás si zvolí cestu životem sám. Jako jsme to udělali my všichni, ať už jsme byli vychováváni duchovně nebo bez víry. Základem výchovy je láska, porozumění a vážit si druhého člověka. Víra toto praví také, ale každý člověk si tato slova vyloží po svém. Svědomí máme jenom jedno.
Příloha č.6: Výchova dětí - víra či nevíra Každé dítě je nesmírně cenný dar v rodině i ve společnosti. Dáváme jim proto to nejlepší, lékařskou péči, stravu, oblečení, hračky, knížky, pořady a představení. Ale starostí s jejich výchovou neubývá. Je kolem ní mnoho těžkých otázek. Jaké jsou její skutečné možnosti v dnešním stylu života, kdo se o ni má starat, kde je její skutečný základ, zda je dobré jim vštěpovat v co věřit, či nevěřit a na co dávat největší pozor? Dítě, které by nevyrostlo mezi lidmi, nestalo by se člověkem. Co nejvíc určuje jeho lidský vývoj? Rozhodují jen neúprosné zákony přírody nebo nezvladatelný tlak v prostředí, v kterém vyrůstá? Jak silný vliv mají obrazy života, které dítě hltá denně z obrazovek televizorů a z pláten kin, co znamenají pro další život dítěte jeho kamarádi. Toto všechno dohromady a ještě mnoho jiných vlivů na dítě působí a síla každého z nich může buď s těmito vlivy harmonicky splývat, nebo se o ně rozbíjet. 78
Výchově malého dítěte prospívá především jedno veledůležité „ustálený a harmonický životní řád". Nesmí to být ovšem režim chladný a neosobní, ale taková pravidelnost žití, v které dítě cítí láskyplnou pozornost, zájem o sebe a svou ochranu. Nevím, jak moc se od sebe budou lišit zásady výchovy u věřící rodiny, či u ateistů, ale určitě bude záležet na míře lásky, kterou rodiče dítěti věnují. Teoreticky ve věřící rodině by lásky neměl být nedostatek, protože je hluboce zakořeněna ve víře samé a to nejen láska k bližnímu svému, ale i ke všem a ke všemu. Tím nechci říci, že v rodině ateistické láska chybí, ba naopak může, ale i nemusí být intenzivnější, vzácnější, jedinečnější, když se s ní neplýtvá jako jinde. Vše to závisí na lidech a ne na víře či nevíře. Bez tohoto pedagogického vitamínujako je láska, duše dítěte chřadne a dítě neroste „ rovně". Ale i ve vztahu k dětem je láska, která posiluje a zušlechťuje, a naopak láska, která oslabuje a zavádí. Už od pradávna platilo jedno ze zásadních pravidel „ dobré příklady napomáhají dobrým mravům". Toto staré české přísloví platí pro všechny bez rozdílu víry. Ale dobrým mravům se člověk musí učit. Nejdůležitější při tom je, aby je měl už od ranného mládí stále na očích viz. příklad rodičů. V takové věřící rodině to jistě problém nebude, oproti tomu u takových rodičů ateistů to leckdy může být tvrdým oříškem. Stýskáme si často, že žijeme v uspěchané a neklidné době, že je málo pevných bodů a trvalých jistot v našem životě. Toužíme po spravedlivém životním pořádku, ale zkušenosti zanechaly v nás mnoho skepse. Když děti věří, že vždycky zvítězí dobro a právo, tak jak to znají z bible nebo jak to poznaly v pohádkách, ať už je to jakkoliv, usmíváme se nad jejich naivitou. Dětská naivita je krásná ctnost, znak upřímné čistoty dětské duše. Na závěr bych si přál, aby všechny děti na celém světě měly tu příležitost si tuto krásu dětství uchovat co nejdéle.
79
Příloha č.7: Výchova dětí v nábožensky a nenábožensky založené rodině Proč je právě rodina základem společnosti? V rodině se lidská společnost udržuje, obnovuje a rozvijí. V rodině se udržuje souvislost kulturního vývoje. V ní se nejtěsněji setkávají příslušníci staršího pokolení s mladším, vychovatelé s vychovávanými. Rodina je prvním místem výchovy která se stává směrodatnou pro celý život. Rodinný život je pravou školou mravnosti, lidskosti a lásky k bližnímu. Rodina tvoří základní buňku společnosti. Dnešní svět se velmi rychle mění a ti, kdo jsou jeho vývojem často znatelně zasaženi jsou děti. Rovněž situace ve společností negativně působí na děti a jejich vývoj. Společnost propagující úspěch a kariéru tak obírá děti o společně prožitý čas. Většina dětí navštěvuje různé kroužky a dobrovolné aktivity, což je žádoucí, ale opět to bere společný čas rodičů a dětí. Křesťanská výchova je věcí nesmírné důležitou nejen pro jednotlivce, nýbrž také pro rodinu a společnost; síla a hodnota rodiny společnosti skutečné tkví jen v hodnotě a síle jedinců, kteří, jak známo, tvoří rodinu a společnost. Rovněž je z uvedených důvodů nabíledni, že první ze všech je křesťanská výchova, jež směřuje hlavně k tomu, aby mládeži dala nejvyšší dobro, totiž Boha, a lidské společnosti aby připravila největší, pokud na zemi možno, prospěch a užitek. Toho se snaží dojít tím účinnějším způsobem, ježto lidé, právě takové dílo konající, pracují s Bohem, aby prospěli soukromému i veřejnému blahu občanů." Na rozdíl od školy, kde je výuka v častém konfliktu s tím, co učí církev a co předávají svým dětem rodiče, je domácí škola výborným prostředkem k vytvoření integrálního pohledu na život a utváření základních životních postojů, neboť děti vyrůstají v prostředí, které je intelektuálně a morálně harmonické. Fungující rodina žijící svou víru může v dětech vybudovat hluboké kořeny zakotvení v Bohu. Rodiče svým způsobem života mohou své děti posilovat v naději, že Bůh je živým Bohem. Děti mají ctít rodiče a být vychovávány ve víře v Krista. Podléhají otci, ale matka hraje při jejich vyrůstání zpravidla důležitější roli, jelikož je jí přiřčena pečovatelská role a ve větší míře se stará o domácí záležitosti. Tato charakteristika pochopitelně platí jen pro 80
ty rodiny, které nežijí křesťansky jen v neděli, ale které usilují o to, aby celý jejich život byl v souladu s vůlí Boží. Jak správné vychovávat děti? Asi neexistuje žádná příručka která by vyhovovala všem. Protože to co by se zdálo dobré mě, nemusí být dobré pro ostatní. Já si myslím.že děti potřebují, aby jejich rodiče byli lidé, kteří za něco stojí a mohou jim být vzorem. To nejkrásnější a nejdůležitější dávají rodiče svému dítěti, když s ním sdílejí svůj život. Dítěti je třeba rozumět a klást na ně jen přiměřené nároky. Proč děti vychované v nábožensky založené rodině bývají obětavější? Je to snad tím, že byli zvyklé že si doma musí více pomáhat a více si vážit člověka. Takovéto rodiny drží více při sobě. Většinou si více váží rodičů a vůbec mají větší úctu k lidem. Jsou ochotni komukoliv, kdykoliv pomoci. Tím ale nechci říci, že děti které nejsou nábožensky založené jsou špatné. Strašné záleží v jaké rodině vyrůstají a kolik dětí v rodině je. Myslím si, že děti z náboženských rodin jsou už od malinka vedeni k dobrému chování, úctě k autoritám, k pracovitosti. Tyto děti neupřednostňují materiální statky, ale záleží jim podle mé více na citech. Děti velmi ocení, když je za něco pochválíme. To bohužel v každé rodině nefunguje. Je třeba chválit snahu a povzbuzovat dobrou vůli, kterou dítě mělo, bez ohledu na výsledek. Protože pochvalou se většinou docílí víc než zákazy nebo nadávkami. Důvěra. To je další z věcí co by se děti měly naučit. Děti potřebují důvěřovat rodičům, lidem kolem sebe, Bohu. Pak budou také umět rozpoznat, komu důvěřovat nemohou. Nedůvěra může vést k nejistotě a dezorientaci. Ať už jsou děti vychovávány v nábožensky založené rodině či nikoliv. Měli by se jejich rodiče snažit, aby je vychovali podle svého nejlepšího svědomí, aby z nich vyrostli správní lidé.
81
9. Literatura Baláž, O.: Sociálně aspekty výchovy. Bratislava, Veda 1981. Bakoš, E. a kol: Teória výchovy. Bratislava, SPN 1972. Bláha, I. A.: Sociologie dětství. Brno 1946. Blížkovský, B.: Pojetí výchovy. In: Úvod do pedagogiky I. Brno, MU 1991. Cách, J.: Jean Jacques Rousseau a jeho pedagogický odkaz. Praha, SPN 1967. Černý, M.: Lékařská genetika. Praha, SZN 1967. Dětská práva. Praha, PÚ JAK 1991. Furlan, I.: Pedagogizace životního prostředí. Praha, SPN 1978. Hájek, F.: Kapitoly ze sociologie výchovy. Praha, SPN 1975. Hamarová, J. - Holkovič,L.: Rodina - spoločnosť - výchova. Bratislava, veda 1987. Hamarová, J. - Holkovič,E.: Výchova v rodině. Bratislava, Směna 1986. Helus, L. - Hrabal,V.: Sociální psychologie pro učitele. Praha, UK 1984. Helus, Z.: Vyznat se v dětech. Praha, SPN 1987. Kačáni, V. - Mikloš,J.: Rodina, výchova, delikvencia. Bratislava, Směna 1975. Kučerová, S. - Maňák,J.: Zásady a metody vyučování a mravní výchovy. Olomouc, ÚP 1966. Langmaier, J. - Matějíček,Z.: Psychická deprivace v dětství. Praha, SZN 1963. Lubichová, Ch.: O rodine. Nové Město, Bratislava 1991. Máchová, J.: Spor o rodinu. Praha, Mladá fronta 1970. Malý, T.: Pedagogika. Řím, Velehrad - Křesťanská akademie 82
1985. Maňák, J.: Nárys didaktiky. Brno, MU 1992. Maňák, J.: Problém domácích úkolů na základní škole. Brno, MU 1992. Márová, Z. - Matějíček,Z. - Radvanová,S.: Výchova dětí v neúplné rodině. Praha, SZN 1975. Matějíček, Z.: Rodiče a děti. Praha, Avicenum 1986. Matějíček, Z. - Langmaier,J.: Výpravy za člověkem. Praha, Odeon 1981. Možný, L.: Moderní rodina. Mýty a skutečnost. Brno, Blok 1990. Petruláková, J.: Právna úprava výchovy dětí v rodině. Bratislava 1970. Platón: Ústava. Praha 1921. Platón: Zákony. Praha, ČSAV 1961. Prchal, J.: Vychováváme děti. Praha, práce 1970. Přadka, M.: Vybrané problémy vztahu výchovy a prostředí. Brno, UJEP 1984. Rozinajová, H.: Pedagogika pře rodičov. Bratislava, SPN 1987. Rozinajová, H.: Pedagogika rodinného života. Bratislava, SPN 1988. Satirová, V.: Kniha o rodině. Knižní klub, PRÁH, SVÁN 1994 Smrčka, F. a kol.: ABC rodinné výchovy.
I. - III. Praha, SPN 1969, 1970, 1972. Suchý, O. -
Švancar,Z.: Mládež a kriminalita. Praha 1972. Spendla, V.: Mimoškolské faktory výchovy. In: Velikanič, J. a kol.: Vybrané kapitoly z pedagogiky. Bratislava,SPN 1973. Šoltész, Š.: Kristus a rodina. Kalich, Praha 1970. Štúr, L.: Problémy rodinnej a školskej výchovy. Bratislava 1966. Švancara, J.: Biologická determinácia správania. Bratislava, SPN 1975. Kompedium vývojové psychologie. Praha, SPN 1981. 83
Vaněk, J.: K biologickým a psychologickým zřetelům výchovy. Praha, SPN 1972. Vaněk, J.: Nárys teorie mravní výchovy. Praha, SPN 1968 Vybrané spisy J.A.Komenského. Praha, SPN 1958. Wroczyňsky, R.: Sociálna pedagogika. Bratislava, SPN 1968. Ziemská, M.: Rodina a osobnost'. Bratislava, Směna 1980. Dunovský, J. - Mrkosová,M.: K analýze základních funkcí a možných
dysfunkcí
rodiny
v naší
společnosti.
Sociologický časopis, 1976, č.1, roč. 12. Vítek,
K.
- Vítková,V.: Několik poznatků
Sociologický časopis, 1976, č. 3., roč. 12.
84
k výzkumu
476 manželství.
10. Resumé In my work I attempted to discuss the outdated concept of children as being the property of their father, in which the father would manipulate the child up until the age that the child became an independent human being, with almost all human rights and liberty, except the right to vote. I discovered that the era, society and family in which children grow up affects the orientation of the child's values. After reading the submissions of students, which I requested, I was surprised by the candidness and sometimes the "pain" that the students described in their experiences with their individual families. I must admit that I was worried that my plan to obtain information would fail since the kids didn't know me very well. For this reason I offered the children annonymity in their submissions. However, most of children chose not make their submissions annonymous and some of them even visited me, and told that we can continue in open discussion. I learned from the monitoring that most of the children which have had drug, alcohol, social problems, etc. were brought up in a mal-functioning family environment. They were either from family in which the parents were separated or from a family where one or both of the parents were alcoholics. The group I studied consisted of 84 boys and 106 girls. 86 students lived in town and 104 in villages. 150 of the students commuted to school and 40 live in school accommodation.
85
Education of parents: Father:
Mother:
skilled - 121
primary school – 8
graduation - 49
skilled – 104
university - 2
graduation – 61 university – 8
The results of my work are obvious: it is best for a child to be brought up in a harmonious family. Parents should desire their children and the children should grow up in family in which they learn not only good manners, but also social skills and are able to form positive values. The results of my work are obvious: it is best for a child to be brought up in a harmonious family. Parents should desire their children and the children should grow up in family in which they learn not only good manners, but also social skills and are able to form positive values. When I finished my work at SOU, I was sad that I would probably no longer see the students with which I'd worked while writing my thesis. The children of SOU had forced me to think about the value of family and also how fortunate it is to be brought up in a 'normal' family, where there is love, where the family is happy to return home after work or school, where they feel good. I realised that I have been very fortunate, to grow up in such a home I thank my parents for all of what I have, what am I and what I will become. Finally, I would like to say that there is more attention given to the value of the family now than in history. Almost every day we hear about issues related to parenting in the daily press, TV or radio. New books titles regularly appear which assist parents in understanding the psychology of education, education in half families and how to be a good parent.
86
Education of children can work succesfully only on presumption of cooperation between the teacher and the student, school and family, grandparents and parents. Very often during a lifetime we do not realise the relations and influences which occur in the family, between adults and children and also between siblings. If the possibilities within a natural family environment are properly utilised, all involved can benefit. There is no shame in being an imperfect parent. Perfect parents do not exist! It is more important that parents learn over to time to become good parents. I never met perfect family, neither perfect children, nor perfect people. And nor do I ever expect to meet them. Keywords are : unique, carring, loving, strong and responible. Once somebody reaches a basic level of development, he/she will be able to develop further the following characteristics: honesty, sincerity, creativity, love, concern, sense of life.
87
