Bakalářská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie

Bakalářská diplomová práce

Brno 2010

Marie Majerová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Studijní obor: Etnologie

Marie Majerová

Zakuřované hračky ve Valašské Bystřici Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Alena Kříţová, Ph.D.

2010

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..

Podpis autora práce

Velmi ráda bych poděkovala vedoucí práce doc. PhDr. Aleně Křížové, Ph.D. za vstřícnost a pochopení, zvláště pak za cenné a odborné rady, které mi během vedení práce poskytovala. Rovněž děkuji všem dalším odborníkům a respondentům, kteří mi byli ku pomoci.

Obsah 1. Úvod ...................................................................................... 7 2. Analýza literatury ................................................................ 9 2.1 Literatura ............................................................................................................... 9 2.2 Prameny ................................................................................................................ 17

3. Valašská Bystřice ............................................................... 19 3.1 Historie ................................................................................................................. 19 3.2 Charakteristika obce ............................................................................................. 21 3.3 Obţiva obyvatel …………………………………………………………………22

4. Domácká výroba a řemesla na Vsetínsku ........................ 24 4.1 Vývoj a rozdělení domácké výroby …………………………………………….24 4.2 Vyuţití dřeva na Valašsku ……………………………………………………...26 4.3 Náčináře na Valašskobystřicku …………………………………………………29

5. Zakuřované hračky z Valašské Bystřice

................................... 31

5.1 Rozvoj a úpadek dřevařského průmyslu .............................................................. 31 5.2 Příprava materiálu ............................................................................................... 33 5.3 Výroba hraček …………………………………………………………………..34 5.4 Zakuřování ……………………………………………………………………...36 5.5 Zdobení zakuřovaného dřeva …………………………………………………...48 5.6 Kompletace výrobků ……………………………………………………………40 5.7 Druhy hraček ……………………………………………………………………41 5.8 Odbyt ……………………………………………………………………………48 5.9 Snaha o záchranu zakuřované hračky…………………………………………...52

6. Rodinná tradice ...................................................………….. .. ....... ... .....55 6.1 Rodina Štefelova ................................................................................................. 55

7. Závěr

................................................................................................................ 58

8. Soupis zkratek ............................................................................................. 62 9. Soupis pouţité literatury a pramenů……………………………..63

10. Seznam respondentů a informátorůChyba!

Záloţka

definována.

11. Resumé ..........................................................................................................68 12. Katalog soukromých sbírek………………………………………..69 13. Přílohy ...................................................................................................……82 13. 1 Přepis rozhovoru s pamětníkem…………………………………………...83 13. 2 Obrazové a fotografické přílohy…………………………………………..87

není

1. Úvod Bakalářská práce se zabývá tématem výroby zakuřovaných hraček, která ve své podstatě – výskytu a produkce, byla a zůstává ojedinělou jen pro určité území České republiky. Výběr tématu byl zvolen z několika hledisek. V první řadě je to jiţ zmiňovaná ojedinělost zakuřované hračky. Je pravdou, ţe v posledních asi deseti letech se projevil zájem o prozkoumání a zachycení této oblasti lidové kultury ze všech moţných pohledů. Podnětem k tomu byla nevelká produkce hraček výrobců z Valašské Bystřice. Moţnost setkání se se zakuřovanou dřevěnou hračkou na území Roţnovska nejen v muzejních sbírkových fondech, ale v praxi u samotných výrobců ještě v 90. letech 20. století, vyvolala u mnohých badatelů zvýšený zájem. Tito si uvědomili, ţe je to pravděpodobně poslední příleţitost zpracovat pomocí metody terénního výzkumu tuto oblast zmiňované problematiky. Samozřejmé je, ţe pro komplexnost všech souvislostí od počátků výroby aţ po blíţící se zánik tohoto druhu hraček, bylo nutno zpracovat pomocí historické metody co nejvíce informací z archivních písemných, ikonografických a kartografických materiálů. Komparatistická metoda byla téměř neodlučitelná, data získaná z terénních výzkumů a jiných pramenů umoţnila například srovnat produkci a odbyt v určitých vývojových etapách. Můj hlubší zájem o téma dřevěných zakuřovaných hraček začal uvědoměním si, ţe v obci doposud ţije pravděpodobně poslední výrobce, který dlouhá léta vytvářel a tím prezentoval valašskou lidovou kulturu. V této době jiţ bylo mnoho o tématu napsáno, proto se tato práce snaţí podat co nejkomplexnější souhrn všech dosavadních materiálů, které byly k této problematice zpracovány a tyto pak obohatit o další zjištěné informace, jak z literárních pramenů a z výpovědí pamětníků, tak z hmotných a obrazových dokladů týkajících se fotografií a samotných exemplářů. Velkou roli ve výběru tématu sehrála obec Valašská Bystřice, ke které mám úzké vazby především proto, ţe jsem se zde narodila. Se zakuřovanými dřevěnými hračkami jsem se setkávala jiţ jako malé dítě (zakuřovaná kolébka patřila mezi oblíbené hračky). Zvláště si pamatuji na doby, kdy jsme tančívali v dětském valašském souboru „Trojáček“ a při předvádění různých dětských her, jsme tak dřevěné zakuřované hračky prezentovali i širší veřejnosti. Zvláště mezi staršími lidmi jim bylo s oblibou říkáno „valašský porculán“.

7

Valašská Bystřice a vůbec Valašsko pro mě znamená domov, kde mám svou rodinu, své přátele a cítím se být její součástí. Proto bych chtěla, aby zpracování tohoto tématu nebylo přínosné jen z vědeckého hlediska, ale aby práce mohla slouţit také jako prezentace pro obec samu.

8

2. Analýza literatury a pramenů 2.1 Literatura Východiskem pro zkoumání a následné zpracování práce byly tištěné prameny. Tyto budu dále analyzovat chronologicky čili od nejstarších studií aţ po ty nejnovější. Literatura se zabývá problémem tradičního způsobu zpracování dřeva na Valašsku, které je propojeno s domáckou výrobou, do které zařazujeme výrobu zakuřovaného náčiní a následně zakuřovaných hraček. „Pasekář valašský i zámoţnější gazda jsou aspoň po jistou dobu i průmyslníky a četní z nich i obchodníky, obcházejíce do světa buď jako plťaři (voroplavci), buď s putyrou (krosnou), naplněnou výrobky salašnickými, či s „taligou“ plnou výrobků dřevařských.“1 Záměrně cituji ze sborníku Národopisné výstavy českoslovanské v Praze z roku 1986, zde totiţ nacházíme popis ţivota lidí na Valašsku, kde mimo jiné čteme o dřevařském průmyslu, jehoţ výrobky sami valaši vyváţeli do světa. Nalézáme zde výčet druhů zpracování dřeva co by domácké výroby – především výroba šindele, vařečkářství, košíkářství, hubkařství, křivačkářství, výroba dřevěného nářadí a konečně i hračkářství.2 Hodnotným článkem F. K. Pelce Valašská vesnice z roku 1904 je popis geografické a demografické situace obce Valašská Bystřice, který také hovoří o zaměstnání a sociálních poměrech na konci 19. století.3 Mezi významný a současně nejstarší článek zabývající se otázkou zpracování dřeva na Valašsku patří stať Antonína Zámečníka Dřevařství na Valašsku, nacházející se ve Sborníku muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí z roku 1907. Autor se zaměřil na oblast Roţnovska a Bystřicka, kde se zabývá rozvojem dřevařství, jeho následného úpadku a sociálními poměry dřevařů. Konkrétně se zabývá třemi oblastmi dřevařství: 1

Jurkovič, Dušan – Válek, Josef: Chalupa valašská. In: Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895. Praha: Výkonný výbor Národopisné výstavy českoslovanské – Národopisná společnost českoslovanská, 1986, s. 102. 2 Jurkovič, Dušan – Válek, Josef: Chalupa valašská. In: Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895. Praha: Výkonný výbor Národopisné výstavy českoslovanské – Národopisná společnost českoslovanská, 1986, s. 101–104. Druhá stať - Kafka, Josef: Zaměstnání lidu. In: Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895. Praha: Výkonný výbor Národopisné výstavy českoslovanské – Národopisná společnost českoslovanská, 1986, s. 209–214. 3 Pelc, K., Ferdinand: Valašská vesnice (Velká Bystřice u Rožnova). Obzor národohospodářský 9, 1904, s. 215– 224, 261–271, 314–322. 9

Velká Bystřice - výroba dřevěného náčiní, Malá Bystřice – výroba křiváků a metlářství v obci Zubří.4 Rožnovský okres Čeňka Kramoliše z roku 1907 je důleţitým písemným pramenem, který popisuje geografické, demografické, sociální poměry a způsob obţivy valašského lidu. Zaměřuje se na popis jednotlivých obcí Roţnovského okresu.5 Další nejstarší zmínky o výrobě dřevěného náčiní a hraček na Valašsku nalezneme ve věstníku Ústředního spolku ţivnostníků moravských pod názvem Moravský živnostník, který vycházel od roku 1902–1914. V čísle 31 z roku 1910 nalezneme přednášku Vladimíra Hatláka na téma Domácí průmysl na Moravě a výroba památek, kde jsou uvedeny statistiky z roku 1902 o veškeré podomácké výrobě na Moravě. Mimo to se přednáška zabývá různým odvětvím domácího průmyslu a uměleckého lidového průmyslu. Nastiňuje důleţitost návštěvy cizinců a na základě toho organizování výroby předmětů a památek pro cizince. Tím se mělo přispět k rozvoji a zlepšení hospodářské situace na mnohých územích „venkova“ zvláště na Moravě.6 Velmi podnětný je článek Jana Rouse Výroba dřevěného náčiní na Valašsku z roku 1929–1930. Autor se zabývá výrobou konkrétního dřevěného náčiní v oblasti Valašské Bystřice a jejího nejbliţšího okolí. Přínos spatřujeme v krajové terminologii pojmenování jednotlivých výrobků, jejich částí a pracovních nástrojů pomocí nichţ se tyto vyrábějí. Stať je navíc vysvětlena kresebnou dokumentací.7 Po druhé světové válce můţeme vypozorovat zájem o lidovou a uměleckou tvorbu, coţ je zapříčiněno podnětem snahy o záchranu lidové kultury vůbec. Výsledkem byl vznik organizace ÚLUV. Do tohoto období spadá článek Josefa Chytila Lidová umělecká tvorba na Valašsku z roku 1946. Zde se zmiňuje o náročných geografických podmínkách Valachů a s tím související vliv na způsob jejich obţivy. Vypočítává výhody domácké výroby a jmenuje jejich střediska a to nejen v oblasti zpracování dřeva. V závěru vysvětluje vznik Ústředí lidové a umělecké výroby a apeluje na sdruţení domáckých výrobců do výrobních druţstev.8

4

Zámečník, Antonín: Dřevařství na Valašsku. Sborník muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí 13, 1907, s. 48–54. 5 Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Rožnovský okres. Brno: Musejní spolek v Brně, 1907, 2.vydání Brno: GARN, 2010. 6 Hatlák, Vladimír: Domácí průmysl na Moravě a výroba památek. Moravský ţivnostník 31, 1910, s. 1–33. 7 Rous, Jan: Výroba dřevěného náčiní na Valašsku. Naše Valašsko 1, 1929–1930, s. 15–21. 8 Chytil, Josef: Lidová umělecká tvorba na Valašsku. Naše Valašsko 9, 1946, s. 60–64. 10

V období 50. let 20. století zaznamenáváme zájem o lidovou hračku v obecné rovině. V rámci těchto statí či publikací nacházíme i zmínky o výrobě zakuřovaných hraček nebo alespoň jejich výskytu. V roce 1948 v Praze byla vydána kniha Naděždy Melnikové – Papouškové pod názvem Lidové hračky. Hovoří obecně o výrobě lidových hraček o jejich druzích a centrech výroby s důrazem na Krounou a Skašov.9 Karel Langer se zabýval ve svých článcích dřevem a jeho vyuţitím na Valašsku. V článku Dřevo v domácké lidové výrobě z roku 1950 hovoří o domáckém zpracování dřeva z hlediska obţivy obyvatel jako o výrobě nutné, doplňkové obţivě a hlavním zaměstnání. Nalezneme zde fotografické dokumentace, které mimo jiné dokumentují i výrobu zakuřovaných hraček.10 Způsob výroby zakuřovaných hraček ve Valašské Bystřici stručně obeznamuje článek Jaroslava Orla s názvem Soupis lidové výroby na Valašsku z roku 1951. Taktéţ zde nalezneme fotografickou dokumentaci přímo z Valašské Bystřice.11 Významným autorem knihy Československé lidové hračky je Emanuel Hercík, který studiu lidových hraček věnoval spoustu vědeckých prací. Zde věnuje pozornost zejména výrobním střediskům lidových hraček a popisuje způsob jejich výroby. Hlavní zájem je opět soustředěn na oblast Skašova a Krouné. V krátkém odstavci se autor zabývá výrobou zakuřovaných hraček na Roţnovsku jako o jediném středisku výroby hraček na Valašsku.12 Téměř obdobná stať Emanuela Hercíka - Lidová hračka se nachází ve sborníku Tvořivost českého lidu v rukodělné umělecké výrobě z roku 1953.13 Ve stejném sborníku se nachází stať Dřevo v lidové umělecké výrobě, jejímţ autorem je Karel Langer. Autor se obecně zabývá samotným materiálem dřeva, jeho účelností, tvarem a zpracováním. Především se pak věnuje některým významnějším tradičním lidovým technikám zpracování dřeva. Kromě jiných zde popisuje tzv. valašskobystřickou techniku. Text je doplněn nákresy s krátkými vysvětlivkami.14

9

Melniková – Papoušková, Naděţda: Lidové hračky. Praha: Orbis, 1948. Langer, Karel: Dřevo v domácké a lidové výrobě. Věci a lidé 2, 1949–1950, s. 364–372. 11 Orel, Jaroslav: Soupis lidové výroby na Valašsku. Naše Valašsko 1, 1951, s. 41–43. 12 Hercík, Emanuel: Československé lidové hračky. Praha: Orbis, 1951. 13 Hercík, Emanuel: Lidová hračka. In: Štefánek, Josef (red.): Tvořivost českého lidu v tradiční rukodělné výrobě. Praha: Orbis, 1953, s. 50–57. 14 Langer, Karel: Dřevo v lidové umělecké výrobě. In: Štefánek, Josef (red.): Tvořivost českého lidu v tradiční rukodělné výrobě. Praha: Orbis, 1953, s. 35–49. 10

11

V odborném časopise Věci a lidé z roku 1953 jsou uvedeny články věnující se pouze lidovým hračkám. První z nich je článek Josefa Vydry, který pokládá několik otázek: co je to hračka, kdo ji vytváří a jaké vychovává smysly. Důleţitá část je věnována konkrétním druhům lidových hraček (dřevěné, textilní, hliněné, zvykoslovné, řemeslnické).15 V tomtéţ časopise je článek Karla Heraina věnovaný obecnému pohledu na lidové hračky s odpovídajícím názvem Naše lidové hračky. Autor také uvádí materiál, ze kterého jsou hračky vyráběny a jejich místa výroby. Upozorňuje na to, ţe hračka vznikala jako výrobek domácký.16 Dalo by se říct, ţe ústředním článkem jiţ jmenovaného časopisu je stať Emanuela Heráka Jak se vyráběla lidová hračka. Je však obdobně zaměřena jako jiţ jeho zmíněné práce o problematice lidových hraček.17 Z oblasti techniky zpracování dřeva je velmi podnětný článek Vladimíra Boučka Co a jak můžeme začlenit z tradiční lidové výroby do současného života. Autor se zabývá jednotlivými tématy tradiční rukodělné práce. V části práci se dřevem jsou jmenované techniky opracování a následného zpracování dřeva. Důleţité je uvádění konkrétních oblastí a obcí, kde se jaká technika pouţívala. Několikrát se v článku objevuje zmínka o obci Valašská Bystřice, která je charakterizovaná výrobou dřevěných hraček. Nalezneme zde obrazovou dokumentaci, kromě jiných i zakuřované táčky z Valašské Bystřice, a zakuřovanou poličku na knihy, co by pokus o rozšíření sortimentu ze štípaného čazeného dřeva.18 Důleţitým písemným pramenem jsou články Drahomíry Stránské, která se věnovala studiu výrobě súsků na východní Moravě a Slezsku. V těchto studiích často nalézáme zmínky o pouţití techniky zakuřování pro výzdobu dřevěných truhlí. Statě byly vydány v odborném časopise Slezského muzea v roce 1962.19

15

Vydra, Josef: Lidová hračka. Věci a lidé 5–6, 1953, s. 211–235. Herain, Karel: Naše lidové hračky. Věci a lidé 5–6, 1953, s. 236–250. 17 Hercík, Emanuel: Jak se vyráběla lidová hračka. Věci a lidé 5–6, 1953, s. 251–273. 18 Bouček, Vladimír: Co a jak můžeme začlenit z tradiční lidové výroby do současného života. Věci a lidé 6, 1954, s. 6–85. 19 Stránská, Drahomíra: Súsky, skřinky štrychy na výchdní Moravě a ve Slezsku. Časopis Slezského muzea 11, 1962, s. 1–20. Druhý článek je zaměřen na obdobné téma – Stránská, Drahomíra: Súsky – sloupkové truhly v evropských zemích. Časopis Slezského muzea 11, 1962, s. 81–102. 16

12

V následujícím roce vychází další studie Drahomíry Stránské O vývoji truhel zvaných súsek a skřinka. Výzdoba a postup práce je velmi dobře popsán v obrazové dokumentaci.20 Miroslav Janotka je autor, jenţ se zabýval technikou zpracování dřeva. Ve svých článcích dělí základní konstrukční a prostorové systémy tradičního zpracování dřeva do čtyř skupin: práce z bloku, ze štípu, z rámu a sloţité dřevařské konstrukce. Jeho studie byly vydány v odborných časopisech Český lid21 a Umění a řemesla v roce 1963.22 Konkrétními hračkami valašských dětí se zabýval Joža Orság Vranecký v kníţce A měl jsem já píščalenku z roku 1963 v kapitole Hračky (s. 73–81), která je doplněna o nákresy jednotlivých hraček a poměrně podrobné popisy výroby.23 Helena Johnová, která se významně zabývala studiem lidových hraček je autorkou článku Lidové hračky v odborném časopise Umění a řemesla z roku 1965. Rozděluje lidové hračky z hlediska vzniku do dvou skupin: domácká výroba hraček a hračky, jenţ dělaly děti samy pro sebe. Navazuje na publikace N. Melnikové – Papouškové a E. Hercíka. Ve své stati se okrajově věnuje hračkám beskydským, čili zakuřovaným hračkám z Valašské Bystřice, zde upozorňuje na podobnost s hračkami slovenskými.24 V roce 1966 byla instalována výstava v Okresním vlastivědném muzeu veVsetíně s názvem Lidová umělecká výroba na Valašsku, kterou ve stejnojmenném článku zhodnotil Karel Pavlištík. Dovídáme se, ţe zde byla věnována velká pozornost předmětům z čazeného dřeva.25 Opět se vrátíme k jiţ zmíněnému Miroslavu Janotkovi, který v roce 1967 napsal další článek Dřevo v tradiční rukodělné výrobě. Věnuje se především základním způsobům práce a nástrojům na opracování dřeva. Velmi zajímavá je část, kdy popisuje člověka a dřevo jako partnery, kteří se stále seznamují v tradičním díle prostřednictvím pracovních nástrojů.26 V 70. letech 20. století se projevuje zájem o studium lidových hraček na Slovensku. Jeden ze základních badatelů je Pavol Michalides. Ve studiích se často seznamujeme

20

Stránská, Drahomíra: O vývoji truhel zvaných súsek a skřinka. Časopis Slezského muzea 12, 1963, s. 39–63. Janotka, Miroslav: Příprava a užití štípaného dřeva v tradiční výrobě. Český lid 3, 1963, s. 152–163. 22 Janotka, Miroslav: Dřevo v tradiční rukodělné výrobě. Umění a řemesla 6, 1963, s. 224–229. 23 Orság, Vranecký, Joţa: A měl sem já píščalenku. Ostrava: Krajské nakladatelství v Ostravě, 1963. 24 Johnová, Helena: Lidové hračky. Umění a řemesla 5, 1965, s. 184–189. 25 Pavlištík, Karel: Lidová umělecká výroba na Valašsku. Národopisné aktuality 1, 1966, s. 53–54. 26 Janotka, Miroslav: Dřevo v tradiční rukodělné výrobě. Musejní a vlastivědná práce 4, 1967, s. 196–205. 21

13

s obdobnými hračkami, které vypadají na pohled jako zakuřované, ale hlavní rozdíl je v technice moření dřeva.27 V roce 1972 se znovu uskutečnila výstava v Okresním vlastivědném muzeu Vsetín – muzeum Valašské Meziříčí výstava s názvem Dřevo v životě valašského lidu, ke které byl vydán stejnojmenný katalog. Důleţitá je stať Evy Urbachové Dřevo v podomácké výrobě, v níţ se zabývala výrobou dřevěných předmětů ve Valašské Bystřici a soudobým úpadkem dřevěných výrobků.28 Tuto výstavu zhodnotil v článku Dřevo v životě valašského lidu Josef Vařeka, kde je opět zmíněno zastoupení „známých, ale stále přitaţlivých“ předmětů z Valašské Bystřice.29 Do oblasti domácké výroby spadá i výroba hraček. Pro vysvětlení tohoto pojmu je důleţitý článek Vladimíra Scheuflera Domácká výroba z roku 1979.30 Ústředí lidové umělecké výroby v Praze vydalo katalog k výstavě Lidové hračky a současnost v roce 1981. Nachází se zde stať Válava Hrníčka Tradiční lidová hračka jako východisko dnešní organizované výroby. Jen okrajově se zde připomíná východní Morava jako středisko zakuřované hračky. Pozitivně působí fotografická dokumentace zakuřovaných hraček pravděpodobně z produkce ÚLUV.31 V roce 1982 Václav Hrníčko a Alena Líšková dodali několik poznámek k této výstavě ve stati Lidové hračky a současnost. Samozřejmě je zde věnovaná pozornost hračkářským střediskům v Čechách. Morava je připomenuta v souvislosti s technikou zakuřování.32 Nelze opomenout knihu Heleny Šenfeldové Lidové techniky zdobení dřeva z roku 1984. Z hlediska daného tématu je důleţitá kapitola Rytí do dřeva (s. 15–40). Nalezneme zde popis čadící pece Jana Štefely a velmi přínosná je černobílá fotografická dokumentace.33 V zábavném rodinném časopise Naše rodina v roce 1985 byl vydán článeček Valašský porcelán. Není zde uveden autor. Krátký článek popisuje odlehčenou formou nejčastější výrobu dřevěného nářadí a jiných předmětů potřebných v domácnosti.34 27

Michalides, Pavol: Slovenské ľudové hračky. Umění a řemesla 1, 1961, s. 19–25. Urbachová, Eva: Dřevo v podomácké výrobě. In: Dřevo v ţivotě valašského lidu. Vsetín: Vlastivědný ústav Vsetín, 1972, s. 13–15. 29 Vařeka, Josef: Dřevo v životě valašského lidu. Národopisné aktuality 9, 1972, s. 309–310. 30 Scheufler, Vladimír: Domácká výroba. Umění a řemesla 1, 1979, s. 63–65. 31 Hrníčko, Václav: Tradiční lidová hračka jako východisko dnešní organizované výroby. In: Lidové hračky a současnost. Roztoky u Prahy: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy – ÚLUV v Praze, 1981, s. 60–63. 32 Líšková, Alena – Hrníčko, Václav: Lidové hračky a současnost. Umění a řemesla 1, 1982, s. 21–26. 33 Šenfeldová, Helena: Lidové techniky zdobení dřeva. Praha: ÚLUV, 1984. 34 Valašský porcelán. Naše rodina 7, 1985, s. 14. 28

14

Eva Pančuchová je jedna z dalších badatelů věnující se slovenským lidovým hračkám. V roce 1988 byla vydána její kniha Drevené ľudové hračky. V případě výzdoby dřevěných hraček zde nacházíme jistou podobnost se zakuřováním.35 V 90. letech 20. století se projevuje zájem soustředěn na studium techniky zakuřování a výzdoby zakuřovaných hraček. O výrobě dřevěného nářadí a náčiní hovoří kniha Karla Pavlištíka Domácká výroba dřevěného nářadí a náčiní na Podřevnicku vydána v roce 1993. I přesto, ţe je publikace zaměřena na oblast jihovýchodní Moravy, dovídáme se, ţe zde existovala výroba zakuřovaných předmětů, ale v mnohem menším měřítku neţ na Valašskobystřicku.36 V roce 1994 se uskutečnil odborný seminář k ţivotnímu jubileu etnografky Evy Urbachové v Okresním vlastivědném muzeu Vsetín, který nesl název Lidová kultura její dokumentace a prezentace. Z tohoto semináře byl vydán sborník v roce 1995 se stejnojmenným názvem. Eva Urbachová zde uvádí stať o expozici Šikovné ruce z roku 1994, která se věnuje lidové domácké výrobě na Vsetínsku. Stať popisuje jednotlivé druhy domácké výroby za doprovodu černobílých fotografií. Nalezneme zde i fotografie z Valašské Bystřice.37 V krátké stati popsala výrobu zakuřovaných hraček přímo z Valašské Bystřice Eva Večerková Zakuřované dřevěné výrobky z Valašska. Článek byl vydán v odborném časopise Truhlářské listy v roce 1996.38 Následující literatura se stala jakýmsi odrazovým můstkem k zpracování této práce. První celistvější obraz výroby zakuřovaných hraček ve Valašské Bystřici, podala v diplomové bakalářské práci Výroba hraček ve Valašské Bystřici autorka Renata Barabášová v roce 1998 v Opavě. Její článek k zakuřovaným hračkám byl publikován v Národopisném věstníku.39 Závěry, které formulovala se vztahují k výrobě a tradici zakuřované hračky a k významu domáckého zpracování dřeva v obţivě obyvatel Valašské Bystřice do první poloviny 20. století. Kromě toho se věnuje lidové hračce z hlediska obecného. Práce mi byla nápomocná pro její poznatky získané při výpovědích pamětníků

35

Pančuchová, Eva: Drevené ľudové hračky v slovenských muzeách. Martin: Osveta, 1988. Pavlištík, Karel: Domácká výroba dřevěného nářadí a náčiní na Podřevnicku. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 1993. 37 Urbachová, Eva: Expozice „Šikovné ruce“ v Okresním vlastivědném muzeu Vsetín. In: Lidová výroba – její dokumentace a prezentace. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum Vsetín, 1995, s. 26–33. 38 Večerková, Eva: Zakuřované dřevěné výrobky z Valašska. Truhlářské listy 4, 1996, s. 28–29. 39 Barabášová, Renata: Výroba hraček ve Valašské Bystřici. Národopisný věstník 18, 2001, s. 143–147. 36

15

a pro rozbor sbírky se zakuřovanými hračkami ve VMP v Roţnově pod Radhoštěm, v Okresním vlastivědném muzeu Vsetín a jeho pobočce ve Valašském Meziříčí.40 Velmi nápomocná pro studium demografických, geografických podmínek a obţivě obyvatel ve Valašské Bystřici je stať ve sborníku Okres Vsetín, jejíţ autorem je Tomáš Baletka.41 Stejně tak je důleţitá stať Podomácká výroba a řemesla na Vsetínsku věnována zaměstnání, práci a obţivě obyvatel jejímţ autorem je Josef Jančář. Jsou zde také zmínky o zakuřování dřevěného nářadí a hraček.42 V roce 2002 byl vydán článek v odborném časopise Truhlářské listy pod názvem Zakuřování dřeva na Valašsku je stále živé. Článek popisuje výrobu, techniku a montáţ zakuřovaného nábytku a hraček, jehoţ popis podal František Štefela z Valašské Bystřice. Článek je doplněn barevnými fotografiemi.43 Zásadní studie zpracována k tomuto tématu Tradice výroby zakuřované hračky, vznikla za podpory grantového projektu Odboru regionální a národnostní kultury České republiky,

jejíţ

autorem

je

Michal

Roček.

Článek

byl

vydán

v odborném

časopise Národopisná revue. Michal Roček zde podal podrobný popis technologických kroků výroby zakuřovaných hraček a rozebral sortiment produkce jednotlivých kusů hraček. Tato práce je velmi zásadní a z odborného hlediska zabývající se touto problematikou téměř vyčerpávající. Z jeho poznámkového aparátu jsem čerpala mnoho literárních pramenů a ve své práci často odkazuji na tento článek. Mrzí mě, ţe jsem se některých pramenů nedopátrala ani s pomocí muzejních pracovníků etnografického oddělení ve VMP v Roţnově pod Radhoštěm. Jedná se o výzkum muzea z roku 1962, jehoţ respondentem měl být Jan Štefela z Valašské Bystřice. Záznam (pravděpodobně zvukový) by se měl nacházet v archivu VMP.44 Studie Michala Ročka a diplomová práce Renáty Barabášové zpracované pro tuto neméně zajímavou oblast lidové kultury, jsem se snaţila propojit, obohatit a doplnit o další získané informace.

40

Barabášová, Renata: Výroba hraček ve Valašské Bystřici. Bakalářská diplomová práce. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 1998. 41 Baletka, Tomáš: Valašská Bystřice. In: Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín. Roţnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Vlastivěda moravská. Vlašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Okresní úřad Vsetín, 2002, s. 847–850. 42 Jančář, Josef: Podomácká výroba a řemesla na Vsetínsku. In: Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín. Roţnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Vlastivěda moravská. Vlašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Okresní úřad Vsetín, 2002, s. 371–382. 43 Novák, František: Zakuřování dřeva na Valašsku je stále živé. Truhlářské listy, 4, 2002, s. 46–48. 44 Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky. Národopisná revue 4, 2006, s. 209–217. 16

2.2 Prameny Prameny lze rozdělit do tří skupin: písemné prameny, ústní informace pamětníků a fotografická a obrazová dokumentace. Zásadními písemnými prameny jsou kroniky obce Valašská Bystřice. První z nich Pamětní kniha zdejší farnosti je uloţena na farním úřadě ve Valašské Bystřici, kterou začal psát zdejší farář Jan Jandásek (1862–1940) v roce 1899. Významná je především kapitola o Vzniku zdejší osady.45 Pamětní kniha obce Velká Bystřice vznikla v roce 1922 na základě nařízení z roku 1921. Prvním kronikářem byl Julius Románek, který zachytil události obce od první zmínky aţ po rok 1934. „Předchozí údaje vepsány jen z výkladu starších, kteří události v pravdě potvrzují.“46 Léta 1935–1948 zaznamenal Josef Důjka.47 Nová Kronika obce Valašská Bystřice pochází z roku 1973 a její závěrečné zápisy jsou datovány k roku 1982. Kronikářem byl Josef Pastorek. Kronika nepřináší informace podstatné pro dané téma, většina údajů se omezuje na politický ţivot obce. Výjimkou je kapitola o výrobním druţstvu Portáš.48 Dalšími důleţitými zdroji informací byly Sčítací operáty obce Velká Bystřice z roku 1910 pro soudní okres Roţnov pod Radhoštěm nacházející se ve Státním okresním archivu ve Vsetíně.49 Ku pomoci mi byly ţádosti o udělení ţivnostenského oprávnění pro výrobu a prodej dřevěného hospodářského nářadí, náčiní a hraček nacházející se v dokumentech uloţených ve Státním okresním archivu ve Vsetíně.50 Ještě jedním písemným pramenem byl hrubý průzkum okresu Vsetín, který zpracoval V. Přikryl a byl zaměřen na zaměstnání obyvatelstva a výrobu dřevěného náčiní nacházející se v archivu VMP.51 Mnoho důleţitých informací jsem získala ze vzpomínek pamětníků a obyvatel obce Valašská Bystřice zejména při rozhovoru s Františkem Štefelou. 45

Pamětní kniha zdejší farnosti. Valašská Bystřice, 1899. Pamětní kniha obce Velká Bystřice. Valašská Bystřice, 1922, s. 14. 47 Pamětní kniha obce Velká Bystřice. Valašská Bystřice, 1922. 48 Kronika obce Valašská Bystřice. Valašská Bystřice, 1973. 49 SOkA Vsetín. Fond OÚ ve VM. i. č. 780 a, b., i.č. 781 a, b. Sčítací operáty obce Velká Bystřice z roku 1910 pro soudní okres Roţnov pod Radhoštěm. 50 SOkA Vsetín. Fond ONV VM, i. č. 370, 558. Ţádosti o udělení ţivnostenského povolení. 51 Archiv VMP. Zaměstnání obyvatelstva, výroba dřevěného náčiní, hrubý průzkum okresu Vsetín. V. Přikryl. 1962. 46

17

Hmotné prameny byly získány ze zapůjčení jednotlivých zakuřovaných předmětů především ze soukromé sbírky Anny Adamcové a Gabriely Štefelové. Další hmotné prameny můţeme čerpat ze sbírkových fondů muzejních institucí. Z obrazové dokumentace nejvíce vypovídají fotografie z archivu ÚLUV nacházející se v archivu VMP a zachycující nejčastěji valašskobystřické výrobce při práci. Cenné jsou fotografie získané z rodinného alba Jitky Štefelové z Valašské Bystřice.

18

3. Valašská Bystřice 3.1 Historie První zmínka o obci Valašská Bystřice je z roku 1651. V té době bylo území obce řídce osídleno. Z větší části území pokrývaly lesy. Severní část patřila k Tylovickým pasekám.52 Za třicetileté války (1618–1648), na jejímţ konci byla obec zaloţena, se zde snad ukrývali valašští vzbouřenci v údolí Tísňavy53 a na horských loukách se usadili valašští kolonizátoři. Je zřejmé, ţe území Valašské Bystřice se stalo jedním z posledních osídlených v dnešním Valašsku. Aţ do zániku feudalismu náleţela k roţnovskému panství. V roce 1675 bylo ve Velké Bystřici 8 selských gruntů a 19 chalupníků bez polí. Původní název Nová Bystřice nebo Randýskova Bystřice pocházel podle fojtského rodu Randýsků. „Bystřice Velká sluje v ústech domácího lidu i ve starých gruntovních knihách „Hrubá Bystřica“ a tak též je poznačena na razítku obecním. Dle urbáře z roku 1676 slula osada Nová Bystřice, nebo Bystřice Randýskova, poněvadž fojt její zakladatel osady slul Randýsek.“54 Od počátku 18. století se pouţíval název Hrubá, potaţmo Velká Bystřice. Teprve v roce 1924 byl název úředně změněn na Valašskou Bystřici. Historie obce začíná v roce 1651, kdy byly zaloţeny její pozemkové knihy. Je však zřejmé, ţe samotné osidlování a vznik této obce započal jiţ dříve, jak například popisuje Jan Jandásek55 ve farní kronice: „Kdy obec Velká Bystřice vznikla, nemohl jsem se nikde dopátrati. Podobně tvrdí i Wolný ve své topografii. Mám ale za to, že jest původce novějšího a že povstala koncem 17. století osazováním se lidí v zdejších horách, patřících panství Krásenskému. Tam kde nyní jsou pole a pastviny, bývaly dříve rozsáhlé lesy. Vrchnosť ku kácení lesů potřebovala lidi a proto posílala je z blízkého okolí do Velké Bystřice za pomocnou práci v lesích, jim holá místa za mírnou cenu odprodala ku vlastnímu hospodářství. Tím na jednotlivých místech sem tam rozházené po horách a roztokách vznikly chaloupky a paseky lidmi obydlené.“56

52

Tylovice, obec na východ od Roţnova pod Radhoštěm, její zaloţení se připomíná v roce 1504. Označení místní části obce. 54 Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Rožnovský okres. Brno: GARN, 2010, s. 152. 55 Jan Jandásek, narozen ve Chvalčově u Olomouce 1862, zemřel v Roţnově pod Radhoštěm roku 1940. Byl knězem ve Valašské Bystřici v letech 1894-1904. Spisoval zde povídky o Valašsku, zaloţil pamětní knihu farní, dal opravit faru, vyprosil od farního úřadu ve Vsetíně varhany pro zdejší kostel. 56 Pamětní kniha zdejší farnosti. Valašská Bystřice, 1899, s. 3. 19 53

Jinými slovy popisuje počátky dějin této vsi Čeněk Kramoliš: „Snad hned ve 14. století po horách kočující pastýři, valaši, se zde místy usadili. Později vrchnost posílala sem lidi na kácení stromů a za práci v lesích dávala, nebo za mírnou cenu jim odprodávala holá vykácená místa. Tak povstaly místa po kopcích a roztokách roztroušené příbytky. Za války 30leté a po ni se staly zdejší hory útočištěm pronásledovaných; ukrytá ráztoka Tisňavy byla osazena hned roku 1675.“57 Po zániku patrimoniálního zřízení byla obec součástí politického okresu Valašské Meziříčí, s výjimkou let 1855-1868, kdy fungoval tzv. smíšený okresní úřad v Roţnově pod Radhoštěm. Od roku 1960 je součástí politického okresu Vsetín. V oblasti soudní správy náleţela obec v letech 1850-1949 do obvodu okresního soudu Roţnov pod Radhoštěm, v letech 1949-1960 pod okresní soud Valašské Meziříčí, od roku 1960 k okresnímu soudu ve Vsetíně. Valašská Bystřice měla svůj matriční obvod s působností také pro Malou Bystřici a Videčské Paseky. Jak je popsáno ve farní kronice, lidé zde ţili v rodinném spojení neboli zádruze. „.Zádruhou nazýváme spojení pokrevenců, kteří mají společně zvolenou hlavu, společně hospodaří jměním rodinným. Jak zádruha staroslovanská vznikla, snadno lze si představiti. Synové oženivše zůstali, majíce podíl na společném majetku, při statku otcovském hospodařili pod dohledem starého zkušeného otce. Děti synů zůstali taktéž na statku a tak za několik pokolení rodina se značně rozšířila a tvoříc zádruhu, hospodařili jměním společným. Nedostačovalo-li rodině společné obydlí, vystavěla si každá užší rodina druhý příbytek vedle nebo nedaleko domu otcovského, ale poměr rodinný se tím nezměnil. Jmění rodinné bylo nedílné a všem členům společné, stravovali u jednoho stolu. Otec „gazda“ řídil celé hospodářství. On byl hlavou celé rodiny a po jeho smrti ten , kterého si rodinní členové za hospodáře zvolili. Takové poměry byly a jsou dosud v zádruze, kde se ještě zachovala. A rodinný život starých rodin valašských podobal se velmi této staroslovanské zádruze. Hospodář pravidelně vládnul jměním až do své smrti. Na „výminek“ nešel za nic. Nezřídka měl již při sobě ženaté syny, ale ti vždy byli jenom „synky“ a hospodář „tatulkou“. Nemohl-li starý tatulka již pracovati, aspoň dohlížel, dával rozkazy synům, dcerám i vnukům a ti poslouchali. Nedostačilo-li stavení všem členům rodiny vystavěli synové z rozkazu „tatulky“ druhé a nebo i třetí stavení, tak zvané“bývání“ v něm se usadili a pracovali zase stále na společném poli. Později však, 57

Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Roţnovský okres, c. d.,s. 153. 20

když již patriarchální zřízení rodinné vlivem cizích zvyků zaniklo, vzdělával syn vlastní pole, které mu otec podstoupil. Kolem starého obydlí rodinného nakupilo se během časů několik chaloupek, v nichž bydleli jenom členové rodiny, ale po letech vymřením, vyženěním neb odprodáním usadily se i cizí rodiny v těchto staveních. Takové skupiny doposud hojně pozorovali na Valašsku, tak i ve Velké Bystřici. Bývají obyčejně 2 i 3 chalupy pohromadě nebo v blízké vzdálenosti a jen chalupy nověji vystavěné jsou ojedinělými.“58

3. 2 Charakteristika obce Obec leţí v okrese Vsetín a spádově patří k Roţnovsku. Od města Roţnov pod Radhoštěm je vzdálená cca 8 km. Rozkládá se uprostřed Vsetínských vrchů v povodí říčky Bystřice, která napájí známou přehradu Bystřička. Území obce je velmi členité a hornaté, střed obce leţí v nadmořské výšce 460 m, nejvyšším bodem je vrchol Tanečnice ve výšce 912 m nad mořem. Území obce je ze dvou třetin pokryto lesy a celé patří do Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Obec měla vţdy rozsáhlý katastr, v roce 1900 se jednalo o 33 km², dnes její rozloha činí 36 km² s 2290 obyvatel. Takto popisuje charakteristiku obce Čeněk Kramoliš kolem roku 1900: „Velká Bystřice rozložena jest v údolí říčky Bystřice, která je bohatá na pstruhy, po stráních okolních vrchů a ráztokách horských. Chalupy jsou roztroušeny jako když hrách rozseje. Je to typ pravé horské vesnice: kopec na kopci, ráztoka za ráztokou (úzké údolí) a na nich roztroušené chaloupky. Jen na malé rovince u kostela je asi 20 chalup sblížených. Celá osada na 3 hodiny dlouhá rozkládá se na ploše 33 km², t. j. zaujímá tolik plochy jako Praha s předměstími. Vesnice, ač je sám kopec, vypadá přece jako kotlina uprostřed vyšších horských hřbetů, jimiž takřka odloučena je od celého světa. Do nejbližšího města Rožnova mají místy 3 hodiny, na trh do Meziříčí až 6 hodin.“59 Z hlediska národopisného vymezení patří Valašská Bystřice do národopisné oblasti Valašsko, nacházející se na východní Moravě. Jak jiţ bylo zmíněno, obec spadá do okresu Vsetín, který se dále můţe rozdělit na tři podoblasti, jejichţ názvy jsou odvozeny od měst, které se staly hlavními centry okresu Vsetín. Jedná se o Roţnovsko,

58 59

Pamětní kniha zdejší farnosti. Valašská Bystřice, 1899, s. 3–4. Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Roţnovský okres, c. d., s. 153. 21

Valašskomeziříčsko a Vsetínsko. Roţnovsko je rozloţeno podél toku Roţnovské Bečvy a rozumíme pod ním tyto obce: Roţnov pod Radhoštěm, Dolní Bečva, Prostřední Bečva, Horní Bečva, Velké Karlovice, Hutisko – Solanec, Vigantice, Tylovice, Haţovice, Valašská Bystřice, Vidče a Zubří.

3.3 Obţiva obyvatel Zemědělství se stalo vedle zpracovávání dřeva hlavním zdrojem obţivy obyvatel od zaloţení obce aţ do poloviny 20. století, i přesto, ţe strmé svahy, úzká údolí, vysoká nadmořská výška a neúrodná půda byly podmínky, které obdělávání půdy příliš nepřály. Obec byla zemědělského a částečně pasekářského charakteru. Velkou část pozemků lidé vyuţívali k pastevectví. Byly to však pozemky často naprosto nevyhovující pro zemědělské obhospodařování a dnes je většina z nich zalesněna. „Lesy poskytují obyvatelům hojně výživy i výdělku. Jednotliví rolníci mají vlastní lesy a ještě více bídného pastviska, které dávalo by více užitku, kdyby zalesněno bylo.“ 60 Důleţitou sloţkou obţivy obyvatel byl chov dobytka. „Dobytkářství věnuje se lepší péče než za dřívějších dob; chová se již ušlechtilejší plemeno, ač po příkrých svazích zle se mu chodí.“61 Chov skotu byl zaměřen na produkci mléka, z něhoţ se doma stloukalo máslo a vyráběl sýr. Krávy zemědělci vyuţívali i pro potah. Koně se chovali k hospodářským účelům, pracovalo se s nimi na polích a v lese. Ovce lidé chovali salašnickým způsobem. Z ovčího mléka vyráběli sýry, brynzu a ţinčici a dodávali je do roţnovských lázní.62 Ovčí vlna byla základní surovinou pro ošacení. „Ovec je zde, Karlovice a Horní Bečvu vyjímaje, nejvíce. Ale také jich každoročně ubývá, poněvadž cena vlny stále klesá.“63 S příchodem druţstevního hospodaření v 60. letech 20. století a zaloţení zemědělského druţstva v roce 1965 nastaly v zemědělství velké změny. Zaváděna byla nová technika a velkovýrobní postupy, které však kromě přínosů měly i své negativní důsledky. Do horských podmínek na území obce se nehodily. Zemědělské druţstvo se v roce 1990 rozpadlo a bylo postupně likvidováno.

60

Tamtéţ, s. 157. Tamtéţ, s. 157. 62 Roţnov pod Radhoštěm stal se od konce 18. století do počátku 20. století léčebným místem díky svým příznivým klimatickým podmínkám. 63 Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Roţnovský okres, c. d., s. 157. 61

22

Prvním technickým zařízením ve vsi byly mlýny. Starší je tzv. Dolní mlýn, který existoval jiţ v roce 1670 a později u něj byla zřízena i pila. Horní mlýn je mladší, jeho zřízení povolila vrchnost roku 1735 fojtovi Jiřímu Křenkovi. Mlýny se vzhledem k charakteru hospodaření neudrţely, vodní pohon byl mnohem více pouţitelný k provozu pil, kolem roku 1900 byly ve Valašské Bystřici čtyři. Dřevo bylo velkým zdrojem obţivy. Dříví se těţilo hlavně v zimě ve svých i panských lesích, stahovalo se na saních do údolí a plavívalo se Bystřickým potokem na pily ve Stříteţi, Krásně a na Hamra u Zubří. Jinak se nemajetní chalupníci64 ţivili podomáckou výrobou dřevěného zemědělského nářadí, nádobí, výrobou hraček, pletením rukavic a povoznictvím. Někteří se kvůli nedostatku obţivy vystěhovali do zámoří. Průmyslově technická výroba se v obci uchytila aţ později, vařila se sůl, dřevěné uhlí a lihoviny. Rozvoj ţivnostenského podnikání nastal aţ na konci 19. století. V roce 1875 byly v ţivnostenské komoře registrovány na území obce tyto ţivnosti: 1 řezník, 1 tesař, 9 hostinských a šenkýřů, 3 mlynáři, 1 krejčí, 1 tkadlec a 3 pilaři. Počátkem 50. let 20. století byla většina soukromých ţivností zrušena nebo začleněna do tzv. lidových druţstev nebo komunálních podniků. Roku 1961 pracovalo v zemědělství 400 osob, v průmyslu 450, ve státních sluţbách 50 a v distribuci 10 občanů. Roku 1989 byly ve Valašské Bystřici 4 obchody se smíšeným zboţím, jedna prodejna maso-uzeniny, jedna průmyslová prodejna a textil.

64

Dělením půdy vznikly ´ a µ paseky ve výměře neurčité. Kdo od paseky koupil libovolný kus země a vystavěl na něm chalupu, byl chalupníkem. Více Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Roţnovský okres, c. d., s. 157. 23

4. Domácká výroba a řemesla na Vsetínsku 4.1 Vývoj a rozdělení domácké výroby Valaši, usazení od počátku novověku v nepřípustných údolích moravsko-slovenských pohraničních hor, byli nuceni od prvopočátku vyrábět si všechny ţivotní potřeby sami. Tím se u nich vytvořila tradice pro všechny obory lidové výroby. Při výrobě bylo vyuţíváno především snadno dostupných přírodních materiálu – dřeva, proutí, slámy, lnu, ovčí vlny, omezeně i konopí a štěpného pískovce. První podrobnější písemné zmínky o lidové rukodělné výrobě a o lidových řemeslech na Vsetínsku pocházejí aţ z druhé poloviny 19. století. Ve zprávách ţivnostenských inspektorátů, zřízených po vydání ţivnostenského zákona z roku 1859, se dovídáme, ţe nejvíce dřevěného nářadí se vyrábělo na Roţnovsku, ţe mezi významné domácké práce patřila výroba noţů a zavíracích kudliček, jíţ se na Vsetínsku věnovalo na konci 19. století přes 1000 drobných rolníků, a ţe na Roţnovsku a Valašskomeziříčsku kvetlo v druhé polovině 19. století plátenictví a soukenictví. Soukenictvím bylo známo i Valašskokloboucko, které se po zániku soukenické výroby proslavilo výrobou papučí. Tím, ţe rukodělná výroba ve velké míře zabezpečovala aţ do počátku 20. století podstatnou část hmotné lidové kultury od zjevně uţitkových předmětů pro potřeby bydlení, odívání a hospodářský provoz, které se pouţívaly při nejrůznějších obyčejích, získala jako celek na mnoho významnosti, v níţ se kaţdý výrobek mohl za určitých okolností zařadit do různých funkčních souvislostí: úzce uţitkových, obřadních, magických a nakonec i reprezentačních. Ve starších pracích o lidové výrobě se často kladly pod pojem „lidová výroba“, „lidová umělecká výroba“ nebo „podomácké práce“ do stejné roviny výroba dřevěného zemědělského nářadí, barvířství, šití krojů a výroba hraček, hrnčířství i soukenictví nebo košíkářství, ačkoliv jde o výrobní jevy z hlediska historického vývoje nesouměřitelné. Z hlediska historického vývoje můţeme rozdělit vývoj podomácké výroby na Valašsku do čtyř základních okruhů: 1. Práce pro vlastní potřebu – hotovení základních potřeb pro ţivot rodiny a provoz 24

hospodářství. Výrobu uskutečňují členové rodiny na základě dovedností předávaných z generace na generaci a rozvíjených v souladu s kulturou a způsobem ţivota místa nebo regionu. 2. Podomácká výroba – jde o takový rozsah výroby některých předmětů, který kromě uspokojování potřeb rodiny umoţňoval prodávat část výrobků širšímu okruhu spotřebitelů. Zisk z prodeje byl důleţitým pomocným zdrojem obţivy výrobce. 3. Řemeslná výroba – rukodělná výroba předmětů pro široký okruh spotřebitelů, k jejímuţ provozování bylo nutné získat odbornou erudici a organizační zařazení. Příjmy z této výroby byly většinou hlavním zdrojem obţivy výrobce. 4. Lidová umělecká výroba a umělecké řemeslo – novodobé formy rukodělné výroby, ovlivňované organizátory této výroby. Za její hlavní kritérium – vedle pouţívání tradičních materiálů a technologií – je pokládána výtvarná hodnota výrobků.65 Vymezením pojmu domácká výroba se věnoval Vladimír Scheufler (1922–1995), jehoţ termín budeme dále uţívat. Domácká výroba v dnešním smyslu slova se objevuje v roce 1848. Evidenci a péči o domácké výrobce měly aţ od roku 1850 obchodní a ţivnostenské komory. Definujme tedy domáckou výrobu jako námezdní rukodělnou výrobu zboţí, charakterizovanou tím, ţe výrobci byli jen zaučeni, výjimečně vyučeni. Domáčtí výrobci nesměli drţet učedníky a dávat za vyučenou. Nebyli povinni se organizovat v ceších nebo později v ţivnostenských společenstvech. Nebyli pojištěni podle zákona, ale mohli se dát pojistit dobrovolně sami či gestorem - podnikatelem. Výdělkovou daň neplatili. Pracovní dobu měli volnou. Mzda byla smluvní podle kvantity a kvality odevzdané práce. Vyráběli většinou polotovary (podle zakázek gestora), hotové výrobky dělala jen menší část domáckých výrobců. Pracovali doma v obytných prostorách za pomoci rodinných příslušníků.66 „Domáčtí výrobci tedy netvořili jednotnou skupinu lidí, nýbrž skupinu velmi různorodou a navíc zcela rozptýlenou, spjatou jen svým postavením ve výrobě, ale to zcela formálně a spíše jen z hlediska pozorovatele. Přičteme-li k této rozptýlenosti ještě silný pocit osobní nezávislosti a svobody, u domáckých výrobců běžný, pochopíme, že byli jako masa těžko organizovatelní a těžko schopní kolektivních akcí.“67 65

Jančář, Josef: Podomácká výroba a řemesla na Vsetínsku. In: Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín : Roţnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. Valašské Meziříčí: Hvězdárna – Brno : Vlastivědná a muzejní společnost – Vsetín : Okresní úřad, 2002, s. 372. 66 Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: EÚP – Ústav evropské etnologie FFMU v Brně, 2007., heslo domácká výroba, s. 142–143. 67 Scheufler, Vladimír: Domácká výroba. Umění a řemesla 1, 1979, s. 65. 25

Domáckou výrobou tedy rozumíme výrobu neřemeslnou, která byla v regionu Valašska velmi rozšířená a v některých oborech přesahuje aţ do dneška. Výrobci byli nevyučení jedinci, tak zvaní náturisté, vyrábějící pro potřebu rodiny nebo nejbliţšího okolí. V některých obcích se větší počet obyvatel zaměřil na výrobu jednoho druhu výrobků, určenou pro obchod. To je například jiţ zmiňovaná výroba zavíracích kapesních noţů – křiváků, i pevných noţů rozšířená ve velké míře v obcích Růţďka, Bystřička, Ratiboř, Hošťálková i v nejbliţším okolí Vsetína. Druhou typickou domáckou výrobou pro obchod je výroba brousků – oselek na broušení kos a srpů tam, kde se vyskytoval jemnozrnný štěpný pískovec – v Liptále a Lhotě. Jen pro představu jmenujme další příklady domácké výroby vyskytující se na Vsetínsku. Například charakteristická výroba krpců – obuv z hovězí či vepřové kůţe. Do konce 19. století byly součástí obutí venkovských ţen ubírané pančochy z ovčí vlny pletené na jehlicích, valchované a řasené na dřevěné formě – noze. Dále můţeme zmínit náročné hedvábné výšivky na lněných plachtách, domáckou výrobu provazů z konopných nití, pletení košů z vrbového proutí, z březového proutí se vyráběly metly, neměli bychom opomenout malování velikonočních kraslic. Samozřejmě, ţe dřevo skýtalo velké moţnosti pro domáckou výrobu, jednalo se o ruční výrobu hospodářského nářadí, šindele, co by střešní krytiny, výrobu špejlí a konečně dětské hračky zdobené dekorem do zakuřovaného dřeva.

4.2 Vyuţití dřeva na Valašsku Dřevo bylo na Valašsku základní surovinou pro stavbu obydlí a hospodářských budov, pro domácí a hospodářský inventář, téţ bylo jediným zdrojem tepla, poskytovalo moţnost výdělku prací v lese nebo domáckou a řemeslnou výrobou, uplatnilo se v umělecké výrobě a dalo základ k budování průmyslu. Tato široká škála pouţití dřeva zasahovala téměř do všech sfér ţivota a kultury valašského lidu. Nejobsáhlejší skupinu výrobků v celku tradiční lidové domácké práce na Valašsku tvoří výrobky ze dřeva. Dřevo je téměř univerzální materiál pro hotovení většiny zařizovacích předmětů a nářadí na zemědělských usedlostech. Kromě mnoha jiných vlastností bylo odedávna vzácné i tím, ţe v některých svých přírodních tvarech obsahovalo téměř hotové výrobky jako například různé druhy křivin k výrobě saní, pluhů, a drobného nářadí. Ze dřeva se hotovil velký soubor uţitkových předmětů pro 26

hospodářství jako byla oradla, brány, hrábě, kosy, vidle, cepy, lopaty, trakaře, potřeby pro zemědělskou domácnost, zejména putny, škopky, díţe, koryta, vařečky, ale i nábytek, hračky a jiné výrobky pro kaţdodenní potřebu i sváteční dny. Jejich jednoduché zpracování, vycházející z přirozených vlastností dřeva, i účelovost vázanou na konkrétní zájmy výrobce, můţeme povaţovat za základ výroby tradiční domácké práce. Naproti tomu výrobky pozdějších řemeslnických dílen postupně ztrácely prostou solidnost rukodělného díla, jíţ nahrazovaly často pouhou zdobností. Deformáty a křiviny byly ve svém tvaru pevnější a pruţnější neţ výrobky stejné funkce, konstruované uměle. Různé druhy háků, křiviny k výrobě saní, části zemědělského nářadí apod. hospodáři nacházeli v lese téměř hotové a s pouţitím základních nástrojů – pily, sekery a pořízu – je upravili pro zvolený účel. Vedle uţitkových předmětů pro potřeby zemědělských usedlostí se v mnoha obcích na Valašsku vyráběly stejným postupem i drobné předměty, určené širšímu okruhu spotřebitelů jako byly dýmky (Drţková, Kašava, Prlov, Nový Hrozenkov, ale zejména Kelč), hole na Vsetínsku, Vizovsku68 a jiţním úpatí Hostýnských vrchů. Novější dřevěné hole zvané valašky pocházejí většinou z dílen Lidové tvorby v Uherském Brodě. Prodávaly se na trzích po celé Moravě stejně jako dýmky z Valašska. Na uskladnění obilí nebo mouky se hotovily dřevěné nádoby – kadluby, jeţ nazýváme prací z bloku. Kadluby si zhotovovali jednotliví hospodáři pro sebe tak, ţe uřezali kmen stromu, nejčastěji staré lípy, topolu nebo výjimečně dubu o velkém průměru, vysoko nad kořeny, a ve zbylém kmeni vydlabali prohlubeň na zachycení dešťové vody. Vyhníváním dřeně stromu a jejím postupným vybíráním připravili budoucí kadlub tak, aby po jeho odřezání od kořenů byla závěrečná úprava motykovitě zahnutou sekerou co nejsnazší. Sloţitější prací je dlabání

korýtek, troků a okřínů. Nejvíce výrobců koryt bylo

v tradičních dřevařských obcích jako Horní Bečva nebo Hutisko. Další výrobky z bloku byly lopaty, vařechy, vějačky na obilí, drobné lopaty a jiné nářadí. Zejména na Vsetínsku má tato výroba výraznou tradici. Nejvýraznějším svědectvím o cítění s materiálem, o vyuţití jeho vlastností, charakteristickým pro lidovou výrobu, je zhotovování šindele a štípaných desek k výrobě lidového nábytku. Na Vsetínsku byla výroba šindele nejznámější v Senince, Valašské Bystřici, Novém Hrozenkově, Zděchově, ale i v obcích na Valašskokloboucku. K výrobě šindelů se uţívaly kmeny jedlí a smrků, při jejichţ výběru bylo třeba sledovat především 68

Langer, Karel: Dřevo v podomácké a lidové výrobě. Věci a lidé 2, Praha 1949–1950, s. 364–365. 27

„kolnost“ (štěpnost), zda je dřevo „na poslun“, tj. za sluncem apod. Dřevo získávali šindeláři jednak kupováním dílů obecních nebo panských lesů, jednak vydraţováním v panských lesích, v nichţ byly určeny stromy ke kácení. Předběţnou úpravou smrkových, jedlových a borovicových štípů napařováním se připravoval materiál pro jemné štípání tenkých a pruţných dřevěných třísek – lubů. Na luby bylo třeba dřevo bezkazové, rovné, aby bylo snadno ohybatelné. Z lubů se dělaly zejména ve Valašské Bystřici, v Hutisku, ale i v horských obcích na Vizovsku především měrky a síta, opálky, vyplétaná lehátka zvaná prašťáky, užičníky a drobné hračky. Sem můţeme zařadit i zhotovování známých dřevěných holubiček, jejichţ výroba se donedávna uchovala v Růţďce. Výrobky z lubů se nestaly takovým předmětem zájmu překupníků jako třeba šindel, a proto si déle podrţely charakter práce pro vlastní potřebu, i kdyţ hotovení opálek nebo lehátek zvaných praščáky začalo být od konce 19. století specializovanou prací pro široký okruh spotřebitelů. Ke starobylým druhům lidové výroby patří bednářství, jehoţ doklady nalézáme na Moravě uţ v raném středověku. Putny, škopky, díţe i máselnice byly trvale potřebným nádobím na zemědělských usedlostech, a proto byla výroba bedna součástí práce pro vlastní potřebu, z níţ se přirozeně vyvíjela ve specializovanou práci pro širší okruh spotřebitelů. Rozvinula se zejména v obcích severní části okresu Zlín a v obcích na severním Vsetínsku. Výroba zemědělského nářadí od dřevěných videl a hrábí různého druhu, kosisk, různých násad aţ ke kolářským výrobkům jako byly ţebře, dvoukolové káry taligy trakaře a nakonec hračky z čazeného dřeva z oblasti Valašské Bystřice, představuje na Valašsku způsoby výroby od práce pro vlastní potřebu aţ k organizované výrobě zboţí, provozované vyučenými koláři. Zhotovování násad, k nimţ se pouţívalo zejména jasanového dřeva, byla poměrně jednoduchá. Sloţitější práci představovala výroba hrábí a zvláště videl, pro něţ se uţívaly štípy nebo tyčovina z buků, javorů nebo jasanů. Na zuby hrábí se vybíralo dřevo z makyty, z oblastí vrchů, z nichţ dřevina nejméně podléhá hnití.69 Vedle násad, hrabí a videl byla rozšířena výroba dalšího zemědělského nářadí, zejména kosisk a roţencových hrabic

ve

Valašské

Bystřici,

Horní

Bečvě,

Huslenkách

a

v řadě

obcí

na

Valašskokloboucku.

69

Kalous, J.: Lidová výroba hrabí. Český lid 45, 1958, s. 255-258. 28

4.3 Náčinářé na Valašskobystřicku Výrobu dřevěného náčiní prováděli obyvatelé po domácku, bez výučních nebo ţivnostenských listů. Výrobci sami o sobě říkali, ţe jsou naturalisti, jinak téţ náčinářé. Středem valašského domáckého průmyslu se stala Valašská Bystřice s přilehlými obcemi. Pojmem Valašskobystřicko bychom dnes mohli vymezit tyto obce: Valašská Bystřice, Malá Bystřice, Velká Lhota, Malá Lhota, Bystřička, Růţďka a Vidče. Náčinářé ve Valašské a Malé Bystřici a Velké i Malé Lhotě vyráběli pro široký okruh spotřebitelů z bukového a březového dřeva různé trakaře a táčky. Základní rozměry nářadí, které vyráběli, byly odvozeny dimenzí lidského těla. „Tragáčkář nikdy neztratí míru ani jí nezapomene doma, když jde do „březí“ vyhledat si vhodnou březu na křiviny. Jeho měrou jest ruka – píď.“70 Rozměry náčinářů byly měřeny touto starobylou mírou, kterou však výrobci kombinovali a rozeznávali: píď, štvrť a na zvalení. Píď je rozevření dlaně od palce ke konci prostředního prstu. Štvrť jinak taky malá píď, kombinuje rozevření dlaně od palce ke konci ukazováku. Zvalení rozlišuje malé zvalení (přihne-li se k malé pídi ještě první článek prstu tzv. hánek) a velké zvalení (přihne-li se první a druhý hánek). „Ve Val. Bystřici měří se na př.: „dvě velké pídě a hánka“, při čemž „hánkou“ rozumějí dva články prstu. Malé pídi říkají pídka, ne píďka.“ 71 Tragače mívaly délku aţ 9 pídí (coţ představovalo 180 cm), táčky 7 pídí. Tragač se skládal z těchto části: základ tvoří dvě křiviny tzv. gréfiny (tragoviny, trágloviny), tyto jsou spojeny čtyřmi aţ šesti meči – příčkami o délce asi 3 pídě. Šířka příček byla určená nutností přirozeného drţení rukojetí - grefín, které tvořily základ trakaře. Před kolečkem byl zasazen kárník, svislý ţebřík, podepřený klaničkami v pravém úhlu. Kolečko na trakař se skládá z válce. „Prv se válec strúhal pořízem na strýčku, dnes se obrábí na soustruhu, stružni, pohybované nohou.“ 72 Do válce se narazilo osm špic, na jejichţ konce se nabily čtyři loukotě, spojené dřevěnými klínky. Táčky mají místo gréfin dvě táčkovice a dvě příčky ze širokých štípů. Příčky a dno se k táčkovicím připevňovaly na čepy. Dno drţely ze spodu dvě desky, závlačky, které se ke dnu a táčkovicím přibily. Sloţitější konstrukce vozů, kola a většinou i taligy na převáţení dřevěného nářadí po světě, zhotovovali vyučení řemeslníci – koláři. 70

Rous, Jan: Výroba dřevěného náčiní na Valašsku. Naše Valašsko 1, 1929–1930, s. 15. Tamtéţ, s. 16. 72 Tamtéţ, s. 16. 71

29

Součástí, z nichţ se hotovily trakaře i táčky, byly čazeny v pecích nebo později udírnách z desek, do nichţ se vedl chladnější kouř krátkým kanálkem od ohniště. Po čazení se jednotlivé části teprve skládaly v celek. Někdy u uţitkových předmětů, ale vţdy při výrobě miniatur táček a trakařů jako dětských hraček, se začazené součástky „malovaly“, tj. vyškrabovaly roztéčkou – kruţidlem s dlátkovitým škrabadlem, jindy jen omotáním motouzem. Po čazení, kdyţ byl motouz odmotán, zůstala po něm světlá vlnovka jako zdobný prvek. Z původní funkce čazení – konzervace dřeva, se postupně vyvinula zdobná technika, jeţ se stala charakteristickým znakem dřívější výroby dětských hraček na Valašsku.

30

5. Zakuřované hračky z Valašské Bystřice 5.1 Rozvoj a úpadek dřevařského průmyslu Jak bylo jiţ uvedeno v předešlých kapitolách, na Valašsku byla odedávna rozšířena domácká výroba dřevěného nářadí a dalších předmětů pro potřeby hospodářství a domácnosti. Náčinářé či naturalisti, zhotovující ze štípaných bukových desek nářadí jako kolečka, táčky, lopaty, vějačky aj., začali také vyrábět drobný dětský nábytek a hračky, které byly odrazem funkčního pracovního nářadí nebo-li kopírovaly předměty denní potřeby. Zakuřované hračky se dostaly do popředí zájmu především díky zvláštnosti jejich povrchové úpravy a zdobením -v tmavohnědém zbarvení dřeva se uplatňuje kontrastní rytý ornament. Úkolem zakuřování nebylo pouze získat celistvě zabarvený povrch dřeva, ale téţ na sebe vázal funkci konzervační, hygienickou a impregnační. „Čadění má ten praktický význam, že výrobky jsou odolnější proti povětrnostním vlivům, v druhé řadě jím nabývají estetického rázu, který se zvyšuje ještě „malováním“.“73 Výroba dřevěných hraček tedy souvisí s domáckou výrobou jako vhodným zdrojem doplňkové obţivy obyvatel na Valašsku. Z toho je zřejmé, ţe údaje o počátcích výroby zakuřovaných hraček nemůţeme přesně zjistit. „Jak a kdy začalo vyrábění dřevěného nářadí v okolí města Rožnova a hornatých krajích, obzvláště na Bystřicku, není známo. Nejstarší obyvatelé Velké Bystřice, 75letí a ještě starší mužové, sjednocují se v tom, že jejich otcové, dědečkové, ano i pradědové zaměstnávali se již tímto průmyslem od nepamětných dob.“74 Předpokládá se však, ţe to mohlo být jiţ před polovinou 19. století, jak tomu nasvědčují důkazy zaznamenány v podobě zpráv o uvalení cla na vyváţení barvených výrobků do Pruska. Pruská pohraniční stráţ povaţovala zakuřované zboţí za barvené a neuznávala námitky výrobců či překupníků. „Nářadí po několikahodinovém tomto nakuřování vypadá zrovna tak, jako by bylo olejem napuštěno, totiž je zabarveno do hněda. Jestliže však nářadí určeno jest pro vývoz do Pruska, pak takové nakuřování se neděje; do Pruska totiž dle tamních zákonů nesmí 73

Rous, Jan: Výroba dřevěného náčiní na Valašsku. Naše Valašsko 1, 1929–1930, s. 19. Zámečník, Antonín: Dřevařství na Valašsku. Sborník musejní společnosti ve Valašském Meziříčí 13, 1907, s. 48. 31 74

žádné barevné nářadí dovezeno býti a pohraniční stráže pruské nevěří, že nářadí jest pouze nakuřováno a ne barveno. Odběratelé v Prusku dávají si nakoupené nářadí doma barviti, jinak musilo by se i z této barvy platiti clo.“75 Velký rozkvět dřevařství na Roţnovsku nastal po roce 1830, kdy se začaly budovat ţelezniční tratě a v důsledku toho byla větší poptávka po dřevěném náčiní jako lopaty a táčky k nahazování a vození hlíny a štěrku. Toho vyuţili ţidovští překupníci, kteří začali uzavírat smlouvy s výrobci a hotové výrobky dodávali odběratelům. Doba dřevařského rozkvětu netrvala příliš dlouho. Po vystavění nejbliţších ţelezničních tratí na rakouské půdě, nastal úbytek v této práci. Protoţe však výroba dřevěného náčiní na Roţnovsku byla uvedena do podvědomí širší veřejnosti velice dobře, přicházely brzo poptávky po dřevěných výrobcích i z okolního světa. Jednalo se o kupce nedalekých pruských hranic, kteří nabízeli mnohem vyšší cenu. Krize, která zasáhla dřevařský průmysl, na sebe nedala dlouho čekat. „Doba rozkvětu dřevařského od prvního začátku až do posledního konce trvala nejvýše 40 let, a pak to počalo pomalu sice, avšak stále jíti z kopce dolů, jelikož příčiny k tomu byly neodolatelné.“76 Jedna z prvních příčin nastávajícího úpadku byl značně rozšířený počet výrobců, kteří často prodávali nedokonale vypracované náčiní za mnohem niţší cenu a tím klesala i cena kvalitních výrobků. Druhou a mnohem větší příčinou krize dřevařského průmyslu byla hospodářská politika hrabat Kinských, kteří začali s masivní těţbou lesů a majitelům, kteří nemohli dokázat listinou vlastnictví svých lesů, byl jejich pozemek zabaven. „Kdo takového důkazu neměl, tomu bylo řečeno, že pozemky, kterých až doposud byl užíval a které sousedí s pozemky hraběcími, jeho skutečným vlastnictvím nejsou, nýbrž že za dávnějších dob od panství k dočasnému užívání jemu byly ponechány. Tímto způsobem byly pozemky takové z držení dosavadních majitelů odloučeny a staly se vlastnictvím majetníků panství rožnovského“.77 Tuto dobu můţeme povaţovat za zlomový bod ve výrobě zakuřované hračky. Cena dříví vzrostla dvojnásobně aţ trojnásobně. Za tak zvaný smyk – veliký strom, který dříve byl za dva zlaté, bylo třeba zaplatit 6 -7 zlatých. Produkce čazené hračky nebyla tak

75

Tamtéţ, s. 53. Zámečník, Antonín: Dřevařství na Valašsku, c. d., s. 51. 77 Tamtéţ, s. 52. 76

32

materiálově náročná a výrobci nemuseli měnit své výrobní postupy a techniky, pouze přesunuli moţnost obţivy od pracovního nářadí do oblasti hračkářské tvorby.78

5.2 Příprava materiálu Určitý druh dřeva nese v sobě určité vlastnosti a znaky, které jej charakterizují. Zkušenosti lidí získané staletým pozorováním a zpracováváním vyspěly v řadu nepsaných známých praktik, jak posoudit a odhadnout kvalitu dřeva vhodného k určitému účelu ještě před kácením. Například se dřevo posuzovalo podle zvuku při poklepu na kmen stromu. Kdyţ byl zvuk temný, bylo dřevo kruté, příliš husté a neštěpné. Zněl-li zvuk prázdno – dutě, byl vnitřek kmene vyhnilý. Měl-li kmen hlas jasný – zvonivý, bylo dřevo zdravé a dobré kvality. Na štěpnost a dobrou zpracovatelnost dřeva, se soudilo podle třísky naseknuté a taţené z kořene nebo kmene. Měla-li vlákno dlouhé a dobře se táhla, bylo dřevo kvalitní a dobře štěpné. Opačný případ svědčil o dřevě nekvalitním.79 Výchozím tradičním uţívaným materiálem pro výrobu zakuřované hračky bylo bukové dřevo. Výrobce František Štefela80 uvádí pro odborný měsíčník Truhlářské listy, ţe nejvhodnější je pro zakuřování dřevo buku nebo javoru, neboť se v něm nejen dobře „rýsuje a kreslí“, ale v syrovém stavu se i dobře štípe. Zakuřování je technika, při níţ proběhne chemická reakce mezi látkami obsaţenými v kouři a dřevem, zvláště bukovým. K této úpravě se musí dřevo připravit, desky by měly být štípané, aby bylo jisté, ţe budou dřevní vlákna rovnoběţná s vnější plochou desek. Jinak by v peci docházelo k jejich borcení a oddělování dřevních vláken.81 Výchozí materiál pro výrobky se totiţ v minulosti připravoval podobným způsobem, jako se například vyrábí štípaný šindel. To znamená, ţe čisté bezsukaté špalky se nejprve po vláknech rozštípaly a z jednotlivých naštípaných částí se pomocí pořízu zhotovily zhruba 10 – 20 mm silné rovnoleté desky, které zaručovaly, ţe se materiál při následném zakuřování vlivem vyšší teploty nezkroutí. „Pan Štefela sice dnes pro své výrobky používá většinou řezaná a hoblovaná prkna, ale jejich výběru věnuje velkou pozornost právě z důvodu potřebné rovnoletosti.“82

78

Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky. Národopisná revue 4, 2006, s. 210. Více Janotka, Miroslav: Dřevo v tradiční rukodělné výrobě. Musejní a vlastivědná práce 4, 1967, s. 196– 197. 80 Viz. o Františku Štefelovi v následující kapitole. 81 Minář, Marek: Lidové řezbářství. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 49. 82 Novák, František: Zakuřování dřeva na Valašsku je stále živé. Truhlářské listy 4, 2002, s. 47. 79

33

V opačném případě by totiţ mokré dřevo, zpracované technologií třískového obrábění, v čadící peci utrpělo značné fyzikální změny ve struktuře materiálu. Voda obsaţená ve dřevě by se začala v důsledku vysoké teploty prudce vypařovat, coţ by mělo neblahý důsledek na tvarovou degradaci jednotlivých součástí zakuřovaných v peci.83

5.3 Výroba hraček Výroba zakuřovaných hraček je shodná

s výrobou dřevěného náčiní, jelikoţ se

povětšinou jedná o jejich miniatury. Výroba se zdá být celkem jednoduchá. Dřevař potřebuje ke své práci tyto nástroje: pilku, toporo (velká sekyra), poříz, nebozez (vrták), dláta o různých šířkách a malý hoblík tak zvaný prutovník. Mezi přidrţovacími a upevňovacími nástroji, jichţ uţívali domáčtí výrobci dřevěného nářadí a náčiní, stojí stolice - obřeznice, zvaná: „strýček, strýc, strýcova stolice, ale i kozlík či dědek“.84 „Jeho stavem jest ze silných kusů dříví sestavená stolice, asi půl metru zvýší a více než jeden metr zdélí s prostrannou podlouhlou děrou uprostřed, do níž se zasazuje dřevo k otesávání určené. Kromě toho je jiná stolice o něco delší, všeobecně známý „strýc“ , na níž dřevař sedě ostruhuje dříví pořízem a která v každém větším hospodářství jest nezbytná.“85 Samotná technologie výroby zakuřovaných hraček vycházela z logických zásad a postupů prověřovanými mnoha generacemi výrobců. Jak uvádí Michal Roček ve své práci o Tradici výroby zakuřované hračky, dá se výroba zakuřovaného náčiní či hraček shrnout do následujících technologických kroků: 1. Příprava dřevěného materiálu štípáním z větších špalků dřeva do polotovaru (v pozdějších dobách výrobci k přípravě polotovarů pouţívali jiţ okruţní pily), 2. zpracování polotovaru do konečného tvaru, 3. zakouření jednotlivých dílů hračky, 4. zhotovení dekoru na zakouřených částech, 5. montáţ hračky.86

83

Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky, c. d., s. 210. Více o nich Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše – Muzeum Jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2005, s. 61-63. 85 Zámečník, Antonín: Dřevařství na Valašsku, c. d., s. 53. 86 Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky, c. d., s. 211. 34 84

Základní konstrukční a prostorové systémy dělí rozsah dřevařského průmyslu do čtyř hlavních skupin, a to na práce z bloku, ze štípu, z rámu a sloţité dřevařské konstrukce.87 Pro technologii zakuřovaného nářadí je důleţitá práce ze štípu. Výchozím základem těchto dřevařských prací – ze štípu, není celistvý blok, ale jeho část – štíp, jehoţ příprava vyţaduje zručnost i důmysl. Podélné dělitelnosti dřeva (štípání, řezání) se v tradiční dřevařské výrobě vyuţívalo od přípravy paliva přes konstrukčně náročnější práce ze štípu aţ k řemeslům, které vyuţívají dílu přírodního bloku k dalšímu zpracování jako byli bednáři, koláři či soustruţníci. Práce štípaná je taková, jejíţ forma je určena především štěpností dřeva, není rozsáhlá co do funkční rozlohy, jedná se především o výrobu šindele, nářadí potřebné k zpracování lnu a konopí a súsky,88 ale je nesporně jedním z vrcholů tradiční rukodělné práce. Přínos této skupiny je v moţnostech vyuţití podélného dělení bloku. Technicky je kromě štípů charakterizována spojovacím systémem – dráţka, čep, klín, houţev a úvaz jsou klíčem k této sestavě, která se zachovala v uspokojivém rozsahu i dobré jakosti ve Valašské Bystřici v podobě zakuřovaných dřevěných výrobků, především ve výrobě hraček. „Určité možnosti by snad byly i ve Vápenici, kde jsme našli posledního nám známého výrobce súsků.“89 Dnes víme, ţe středisko práce ze štípu bylo také na Podřevnicku, jak podrobně popisuje ve své monografii Karel Pavlištík. Šindelové štípy různé dimenze nacházíme na súscích v celé oblasti Karpat jako typický doklad funkčně, technicky, konstrukčně i prostorově vyřešeného záměru.90 Technika štípání, nebo-li podélného dělení dřeva byla uţívána z důvodů udrţení všech specifických vlastností suroviny. Minimálním porušením struktury si štípané dřevo zachovalo pevnost, pruţnost a odolnost. Při podélném dělení kmene štípáním, se museli výrobci snaţit vybírat dřevo bez kazů, to znamená co nejvíce přímé – rovně rostlé, s hustými léty (ze stromů rostlých uvnitř lesa) a bez suků.

87

Janotka, Miroslav: Dřevo v tradiční rukodělné výrobě. Umění a řemesla 6, 1963, s. 226. Tyto často zdobené truhly s klenutým víkem zhotovené z bukových začazovaných štípů, vsazovaných do dráţek sloupkové konstrukce, byly nejvíce rozšířeny na Vizovicku. Více Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše – Muzeum Jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2005, s. 106–107. 89 Bouček, Vladimír: Co a jak můžeme začlenit z tradiční lidové výroby do současného světa. Věci a lidé 6, 1954, s. 39. 90 Janotka, Miroslav: Příprava a užití štípaného dřeva v tradiční výrobě. Český lid 50, 1963, s. 161. 35 88

„Platila zásada: z čím menší části podélně rozštípnutého kmene byl výrobek zhotoven, tím byl kvalitnější a pevnější, a tím menší byla pravděpodobnost, že se zbortí a popraská.“91 Značná důleţitost je připisována tvrdosti dřeva, která je v případě třískového zpracování důleţitou materiálovou vlastností. Rozumíme jí odpor dřeva, který klade při vnikání cizích pevných částic. Především se projevuje při ručním zpracování, které přijde na řadu po štípání. Naštípané polotovary se poté musí přesně tvarově zpracovat. Z opracovaných bukových štípů vyřezal výrobce pomocí ruční pilky potřebné tvary. Tímto připravili výrobci součásti hraček na zakouření v peci.

5.4 Zakuřování Pravděpodobně nejpůvodnější čazení dřevěných výrobků, bylo bez jakéhokoliv zvláštního zařízení na půdě domů, kam odcházel dým z topeniště. Dým se na půdě shromaţďoval a odcházel jen skulinami střechy tak zvanými dymníky. Zvláště v horských oblastech východní Moravy a Slezska byly časté domy bez komínů, tak zvané chalupy kurné tz., ţe kouř z topenišť se rozcházel volně po půdě. Tyto domy se místy objevovaly ještě v první polovině 20. století.92 Pro představení tohoto způsobu zakuřování se obrátíme k článku Súsky, skřinky a štrychy na východní Moravě a ve Slezsku od Drahomíry Stránské: „Výrobce namastil škřich tekutým omastkem, olejem nebo tekutým lojem; ta místa, která chtěl mít bílá, zalepil tenkým papírem pomocí těsta, nebo je pokryl přímo těstem nebo hlinou a škřich postavil na půdu do dýmu, tj. „na náizbjé“ u schodů. Chalupy bývaly tehdy kurné a dým z ohniště se valil skrze „piecku“ po půdě. Škřich tam stojící „zebral červenku jakú kdo chtěl“, tj. zčernal slabě nebo silněji podle toho jak dlouho tam byl ponechán. Pak ho výrobce umyl čistou vodou, aby se papíry nebo těsto odstranily, vyryl výzdobu a pak jej znovu namastil a zase postavil do dýmu, aby „ruže“ (vyryté hvězdice) na něm nezůstaly bílé, ale přibraly nažloutlý tón; nakonec „zebral jakúkoliv hadru a vydřel to dobře“.93

91

Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku, c. d., s. 53. Po vyhlášení „Ohňového patentu“ Josefem II., v roce 1786 se důsledně poţadovaly kamenné komíny u kaţdé novostavby, i v horách. 93 Stránská, Drahomíra: Súsky, skřinky a štrychy na východní Moravě a ve Slezsku. Časopis Slezského muzea 11, 1962, s. 8–9. 36 92

Nářadí a hračky, které byly produktem domácké výroby, se čadily intenzivněji v uzavřených prostorách, zakuřování na půdě v rozptýleném dýmu bylo pomalejší. Dřevěné polotovary se zakuřovaly v domácí peci, původně se čadilo v chlebových pecích, v nichţ se téţ vařily pokrmy. Při prodejních úspěších a pro výrobce, kterým se stalo zhotovování zakuřovaného nářadí obţivou, se stavěly samostatné zakuřovací pece, které byly situovány mimo obytná stavení a nejčastěji se zapouštěly do břehů. Jednotlivé polotovary mohly být zakouřeny i v normálním komíně, ač se jednalo o provizorní, ale přesto pouţívaný způsob. V některých literárních pramenech se uvádí, ţe k účelům zakuřování slouţila z desek sbitá udírna, do níţ byl z topeniště přiváděn 3-4 metry dlouhým podzemním kanálkem chladný kouř.94 „Dřevo bylo zakuřováno – prostě uzeno po způsobu uzeného masa.“95 Stabilní čadící či dymné pece, které si výrobci vystavili, měly rozmanitou konstrukci: „Čadící pec je nízká, asi 2 m dlouhá, v předu má čelustí o rozměrech asi 75 x 30 cm.“96 Ve Valašské Bystřici ještě dnes můţeme vidět čadírnu, kterou si vystavil František Štefela na zahradě za domem pro účely zakuřování dřevěných výrobků. Jedná se o zvláštní dlouhou zděnou pec bez komínu, postavenou asi 50 metrů od obytné zóny. Pec je umístěná v malé kůlně se stříškou, která chrání pec před nepřízní počasí a vyuţívá se k uloţení paliva. Pec má hloubku topeniště 1,45 m a její šířka je 1,4 m. „Průzkum zaměstnání obyvatelstva provedený V. Přikrylem v padesátých letech 20. století prokázal, že rozměry pecí se pohybovaly okolo 2 x 0,75 x 0,30 m.“97 Pro zakuřování se musela pec nejdříve připravit, to znamená roztopit. Pec Františka Štefely je vytápěna v zadní části topeniště. Topí se dřevem (zbytkovým a méně kvalitním) asi 1-2 hodiny, aby se vytvořilo dostatečné mnoţství ţhavých kusů. Teprve pak se do přední části pece vyskládá připravený materiál a rozţhavené dřevo se zakryje silnější vrstvou hoblin nebo chvojí, uvádí se také čerstvé dřevo.98 „Tam na ně navrch a kolkolem naloží se syrové drobné i větší dříví, které nemůže vydati žádného plamene.“99 Kvůli nadměrnému okysličování se dveře pece uzavřou, aby oheň zůstal bez přístupu, pouze doutnal a tak vydával co nejvíce dýmu. (Pec neměla jiný vývod, neţ ústí.) Kdyţ čazení

94

Rous, Jan: Výroba dřevěného náčiní na Valašsku, c. d., s. 19. Večerková, Eva: Zakuřované dřevěné výrobky z Valašska. Truhlářské listy 4, 1996, s. 28. 96 Rous, Jan: Výroba dřevěného náčiní na Valašsku, c. d., s. 19. 97 Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky, c. d., s. 211. 98 Minář, Marek: Lidové řezbářství, c. d., s. 49. 99 Zámečník, Antoním: Dřevařství na Valašsku, c. d., s. 53. 95

37

končilo, muselo se ústí pece otevírat velmi opatrně, protoţe oheň obvykle náhlým přístupem vzduchu vzplanul a mohlo dojít ke shoření výrobků. Ani u nářadí, ani u hraček nejsou zmínky o tom, ţe by se před zakuřováním mastily, jako to bylo zaznamenáno o súscích. Vkládaly se do pece opracované jen v čistém stavu. Pro úsporu místa se zakuřovaly vytvarované, ale nesestavené součásti výrobků. Dřevěné polotovary se umisťovaly do pece na připravené stolce, tzv. kozy, tak aby se jednotlivé kusy nedotýkaly, tedy aby mohl mezi nimi proudit kouř. V místě dotyku by totiţ dřevo zůstalo bílé, proto se také pro kvalitní zbarvení připravené předměty svazovaly a zavěšovaly přímo do prostoru pece. Drobné výrobky – hračky se čadily celé jiţ sestavené. První zdobný motiv mohl vzniknout např. na dřevěných násadách od hrábí tak, ţe se před čaděním omotávaly spirálovitě čerstvým pásem vrbové kůry nebo také „hadovitě slámkou, hadérkou, papírkem nebo provázkem, takže po čadění zůstane na hůlce světlý proužek.“100 Ostatní místa se chemickým působením teplých kouřových plynů zbarví nenapodobitelnou červenohnědou barvou, kterou nelze smýt ani setřít. Doba zakuřování se pohybovala v rozmezí půl aţ jedné hodiny. Karel Pavlištík však uvádí, ţe uzení dřeva trvalo několik hodin – čím déle bylo dřevo uzeno, tím důkladněji bylo dýmem namořeno a konzervováno.101 Tato práce vyţadovala zkušenost, neboť hrozilo, ţe by při příliš dlouhém ponechání výrobků v peci mohly tyto shořet.

5.5 Zdobení zakuřovaného dřeva Zakouřený a vychladlý materiál se zdobí vyškrabováním, jinak téţ krúžlením či malováním. Do zbarveného povrchu byly zhotovovány obrazce ostrými řeznými nástroji roztéčka, výstruh a prutovník. Podstatou všech tří nástrojů je ocelový plochý pásek, dole ohnutý do půlkruhu o různé šířce průměru. Hrana půlkruhu je naostřena jako u dláta. Tato ocelová ţelízka většinou zadávali výrobci kovářům, přičemţ vypilování zubů, tvaru, velikosti a vzájemné vzdálenosti jim dodal náčinář sám podle svého vkusu. Roztéčka je dřevěné kruţidlo s tuhým kloubem, asi 15 cm dlouhé, jehoţ rameny prochází obloukovitý kolek. Jedno rameno je opatřeno bodcem – šteftem, do druhého ramena je místo tuhy zasazen ocelový výstruţek ve tvaru ostrého háčku. Roztéčkou se krouţením vystruhují geometrické kruhové obrazce. „Na očaděných předmětech vznikají 100 101

Rous, Jan: Výroba dřevěného náčiní na Valašsku, c. d., s. 19. Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku, c. d., s. 108. 38

rozmanitá kolečka, mřežky, hvězdy, měsíčky a kvítky, které svou bělostí na hnědém podkladě přímo září.“102 Výstruh – fugač se pouţíval k vytváření dekoru přímo „od ruky“. Představuje ruční škrabku sestavující se z ţelízka ve tvaru písmene „T“, které je zasazeno do dřevěné rukojeti, přičemţ konce ţelízka mají háčkovitě zahnuté různě široké ostří. Výstruţník se uţíval k vyrývání volným dekorem, kdy tlakem a tahem k sobě odkrývá v zakouřeném dřevě různě hlubokou a širokou bílou stopu. Tímto „malováním od ruky“ se vytvářely především zoomorfní a rostlinné náměty jako ptáčci, květiny či větvičky. Prutovník je mezi odbornou veřejností znám, neboť se jedná o hoblík s pracovní plochou ve tvaru polodráţky a s různě profilovaným ţelízkem. Byl pouţíván k výzdobě rovných souběţných rýh při okrajích výrobkových dílců. „Hoblíkem zvaným prutovník „vyprutujú sa“ (vystrouhají) obyčejně tři souběžné, nestejně široké rýhy, pruty.“103 Výzdobné motivy na zakuřovaných předmětech bychom tedy mohli rozdělit do dvou základních skupin: geometrický dekor, tvořený pomocí roztéčky a prutovníku, druhou skupinou je volný dekor s pouţitím výstruţníku. Zvláštní skupinu zdobení některých oblých ploch, jako jsou například jiţ zmíněné násady k dětským hrábím či kladívkům, tvoří tzv. klasická rezerváţní technika zakuřování nebo-li výzdoba vykrývaná. V tomto případě se nepouţívá rytí, ale nejčastěji čerstvého pásu vrbové kůry, jenţ se omotal kolem oblé plochy, tím vznikl po vyjmutí z pece a odmotání kůry např. spirálový ornament. Nejčastějším typem byla geometrická výzdoba. Skládala se z linek, kruţnic a půlkruţnic, kruţnice byly vyplňovány hvězdicemi a členěny ještě na další dílky. Na novějších hračkách Jana Štefely104 a Františka Štefely se často objevovaly motivy ptáčka, které vyrývali výrobci z volné ruky a umisťovali je na nápadné místo. Geometrický dekor byl povaţován za výtvarně hodnotnější neţ volný ornament prováděn škrabkou. „Dekor geometrické výzdoby skýtal velké množství v jeho použití. Celkem bylo zachyceno téměř třicet kružných dekorů. Motivy byly přebírány po generace, často z otce na syna. Terénní průzkum potvrdil, že poslední generace výrobců aktivně pracující od padesátých do sedmdesátých let 20. století nevnášela přílišné změny do dekorativního pojetí zakuřované hračky.“105

102

Rous, Jan: Výroba dřevěného náčiní na Valašsku, c. d., s. 20. Tamtéţ, s. 20. 104 Viz. o Janu Šteflovi v následující kapitole, s. 56. 105 Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky, c. d., s. 212. 103

39

Celková skladba jednotlivých geometrických ornamentů byla různá, především se jednalo o drobné místní odlišnosti, které shledala Drahomíra Stránská ve výzdobě súsků.106 Obdobné základní prvky se uţívaly i pro výzdobu nářadí a hraček, jejich kompozice byla přizpůsobena velikosti a tvaru těchto drobnějších výrobků. „Ornament na starších výrobcích byl úměrný tvaru, i když pokrýval třeba celou plochu výrobku. Nejmladší hračky vykazovaly snahy po zmnožení ornamentálních prvků, až docházelo k přezdobenosti. Bylo to zřejmě způsobeno snahou po zvětšení prodejní přitažlivosti.“107

5.6 Kompletace výrobků Sestavení dílů pro zhotovení sortimentu ze zakuřovaného dřeva nadcházela aţ po zhotovení kontrastního dekoru. Spojování jednotlivých dílů - polotovarů se provádělo starou technikou, a to klínovými závlačkami v čepech. Kovový hřebík původní výroba neznala. Spojovaly se na čep, zpevněny jednoduchým zaklínováním. Srážání výrobků popisuje Karel Pavlištík: „nožky byly naraženy do kruhovitých otvorů v desce, v otvoru zapuštěné konce nožek byly shora naštípnuty dlátem a do štěrbin byly zatlučeny dřevěné klínky, které zpevnily usazení nožek v desce. Přečnívající část nožky nad sedací plochou desky byla uříznuta pilkou a zahlazena rovným pořízem.“108 Tato techniku srážání se vyuţívala především ke kompletaci noh do stoliček, ţidlí či stolů. František Štefela spojuje hotové dílce většinou na čep zpevněný jednoduchým zaklínováním, přičemţ nohy sedaček a ţidliček začepovává šikmo po způsobu selských ţidlí. Své výrobky uţ ničím povrchově neupravuje, neboť barevný efekt je podle jeho zkušeností velmi trvanlivý. S přibývajícími roky prý sice výrobky trochu ztrácí na kontrastu (rytá linie trochu ztmavne), nicméně dvoubarevnost vzoru zůstává po staletí.109

106

Výzdoba súsků na Těšínsku se vyznačovala převáţně lineárními motivy, na Valašsku byly v oblibě velké kruţnice a v kopcovitých částech Slovácka se objevovaly menší kruţnice i lineární motivy. Více Stránská, Drahomíra: Súsky, skřinky a štrychy na východní Moravě a ve Slezsku, c. d., s. 9. 107 Šenfeldová, Helena: Lidové techniky zdobení dřeva. Praha: Ústředí lidové umělecké výroby, 1984, s. 25. 108 Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku, c. d., s. 108. 109 Novák, František: Zakuřování dřeva na Valašsku je stále živé. Truhlářské listy 4, 2002, s. 48. 40

5.7 Druhy hraček Hlavní druhy zakuřovaných hraček, nebo-li sortiment zakuřovaných dřevěných výrobků nebyl příliš široký. Většinou se v literárních pramenech nejčastěji objevují zmínky o trakárkách a táčkách jako o nejoblíbenějších a nejznámějších druzích zakuřovaných hraček. Můţeme však poukázat na sbírkové fondy muzejních institucí, které dokládají častou výrobu kolébek, dětských sedacích souprav a drobného nářadí jako kladívka, sekerky, hrabičky a další. Rozhodně se ve Valašské Bystřici nevyráběly ţádné druhy lidských či zvířecích figurek, či takové hračky, které by neměly předlohu ve skutečném předmětu, co by součástí vybavení domácností nebo hospodářství. Sortiment zakuřovaných hraček můţeme rozdělit do několika kategorií. Námětem pro jejich výrobu mohla být nábytková tvorba, zde řadíme stoličky, kolébky, stolky a lavičky. Pro další kategorii se staly předlohou transportní zařízení reprezentované táčky, trakárky a ţebřiňáčky. Ucelenou skupinu tvoří kladívka, motyčky, hrabičky, lopatky a sekyrky nebo valašky jako předměty slouţící k zemědělským, lesnickým či domácím pracím. V sortimentu produkce nalezneme mečíky, káče, taky hrkače a klepače spojené s jarními obřady či velikonočními svátky. V některých muzejních sbírkách se můţeme setkat se zvláštnostmi jako zakuřovaný houpací koník nebo zakuřovaná trdlice. „Ale nalezneme v něm i žertovné předměty v podobě kolečka se stylizovanou hlavou šaška, který má pohyblivou hlavu.“110 Dalo by se říct, ţe technicky nejzajímavější a nejnáročnější, je skupina hraček vycházející z předloh transportního zařízení. Trakárek či tragáček111 vycházel z předlohy velkého trakaře, co by, hospodářsky nejdůleţitějšího jednokolového dopravního prostředku, který je uváděn do pohybu lidskou silou. Pro lidové prostředí je doloţen od 17. století. Pouţíval se k dopravě trávy, sena, slámy nebo obilí na kratší vzdálenosti, ale kromě toho se pomocí trakařů přepravovala drůbeţ, ovoce či zelenina na blízké trhy. Na trakařích vozili své výrobky podomní obchodníci a řemeslníci na prodej i do vzdálenějších míst. Konstrukčně byla 110

Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky, c. d., s. 213. V odborné literatuře se setkáváme s názvem „trakař“, který je nejvíce uţívaný v Čechách, západní a střední Moravě. „Tragač“ je v tradičním nářečí uţíván na východní Moravě. Existují i další výrazy v lidovém nářečí jako: drakař, trakar, trapič nebo tratar. Více Vondruška, Vlastimil: Slovník starého zemědělského nářadí, nástrojů a strojů (1750–1914) II. Roztoky u Prahy: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1989, s. 421. 41 111

výroba trakaře téměř jednotná po celém území českých zemí, jen názvy jednotlivých částí se lišily podle nářečí.112 Trakárek - dětská hračka, nevyţadovala tak striktní funkčnost, proto byly jeho rozměry redukovány nebo některé prvky, které byly součástí klasických funkčních trakařů, chybí. Přesto byla výroba trakárků poměrně náročná, ale za to velmi oblíbená, jak o tom svědčí mnoţství dochovaných sbírkových předmětů a téměř ve všech literárních pramenech i ve vzpomínkách pamětníků, bývá trakárek uváděn mezi prvními zmiňovanými výrobky. Výroba trakárku vycházela z pracovních postupů zakuřovaných hraček. Jednotlivé díly se začadily a poté dekorativně zpracovaly. Výjimkou bylo kolečko, jeho osa a kladničky. Nejzdobenějšími částmi byly příčky umístěné v kárníku a křivinách. Jejich rozměr umoţňoval pouţití geometrických obrazců. Po krajích byly pouţity kontrastní rovnoběţky zhotovené hoblíkem – putovníkem. Křiviny byly také ornamentálně zpracovány, ale vzhledem ke svým rozměrům se zdobily volnou technikou od ruky. Kompletace probíhala vkládáním příček do křivin a také osy s kolečkem. Spojení částí zajišťovaly kolíky, které upoutaly příčky ke křivinám a kárníku. Obvykle se umisťovaly pouze do první a třetí příčky, prostřední pak byla zajištěna automaticky. Následně výrobce provedl sestavu kárníka podobným způsobem, jako v předchozím případě. Rozdíl mohl být pouze v tom, ţe se čepoval jen poslední vrcholový díl. Samosvornost totiţ obstaralo spodní umístění kárníka do konstrukce křivin.113 Táčky (zdrobněle táčata) jsou dalším druhem zakuřované hračky, která vycházela z transportního zařízení a to z kolečka. Táčky jsou jeden z mnoha regionálních názvů, který se vyskytuje na střední, východní a jihovýchodní Moravě. Kolečko neslo téţ názvy jako heberna, karna, kary, kolce, kolmaka, korbice, kotouč, kuberna či samokol. Jednalo se taktéţ o jednokolový transportní prostředek určený k převáţení těţkého nákladu (zeminy, písku, hnoje) na krátké vzdálenosti. Aţ do 19. století se pouţívala kolečka celodřevěná, ve 20. století je známe jako ţelezná kolečka tovární výroby. Celodřevěnou konstrukci tvořil nahoru se rozšiřující truhlík (bedna, korba, korbička) s rovným dnem, obdélníkovými postranicemi a nejčastěji lichoběţníkovými čely. Postranice byly někdy na jednom konci prodlouţeny do drţadel, která mohla být také prodlouţením nosidel vedoucích pod truhlíkem. Na druhé straně bylo mezi nimi upevněno malé dřevěné kolo

112

Popis tragaře a jeho jednotlivých dílů je popsán ve 3. kapitole s. 29–30. Popis výzdoby a kompletace trakárku čerpám z Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky, c. d. s. 215. 113

42

s ţelezným ráfem. Na spodku truhlíku se často nacházely noţky, na které bylo moţno kolečko postavit.114 Výroba táček na Valašsku je jiţ popsaná ve druhé kapitole. Zvláštností táček je, ţe se do zakuřovací pece vkládaly sloţené, ale bez dna a kolečka. Po zakouření se rozloţily, vyzdobily dekorem a následně sloţily, tentokrát jiţ se dnem a kolečkem. Pro výzdobný prostor byly nejvhodnější táčkovice (boční strany táček), které byly po krajích zdobeny lineárním dekorem. Šíře táčkovic umoţňovala malování geometrických vykruţovaných obrazců. Táčkovice byly často zdobeny z obou stran, výjimku tvořila přední příčka u kola, protoţe dekor by byl zakryt kolečkem. Pouţití dekoru na boku kolečka se stalo pravidlem a nechybí na ţádném z exemplářů. Tvar táčkovic se tradičně upravoval sekyrou, ale novodobá produkce začala pouţívat šablon a pásové pily pro ulehčení práce.115 Ţebřiňák (pojmenování pro hračku – ţebřiňáček), je druh vozu, který spadá do skupiny transportních zařízení, taţených potahem. Z funkčního hlediska slouţil ke sváţení sena a obilí. Pojmenování ţebřiňák vychází z charakteristického znaku uţití ţebřin skládaných do tvaru ţebříku. Ţebřiny byly tvořené dvěma silnými podélnými tyčemi, tzv. horní a dolní rejfina, které propojovaly ploché silnější mečíky a kulaté slabší šprušle. V horní části se ţebřiny spínaly rozpěrákem – dřevěnou příčkou s otvory na koncích, která se nasazovala na konce horních rejfin a drţela je ve stejné vzdálenosti. Plná fůra se obvykle stahovala podélně přes střed vozu pavézou – dlouhá dřevěná kulatina. Ţebřiňáky se uţívaly běţně v Čechách i na Moravě a můţeme je nalézt pod regionálními názvy drabiňok, gréfák, kopovňák, mandelňák či seňák.116 Konstrukce vozíku – žebřiňáčku, nekopírovala plně funkční předlohu, například u něho chyběly ţebřiny, jeţ byly nahrazeny pevně zachycenými boky, které spojovaly podvozek vozíku s horní ozdobnou lištou. Tato základní konstrukce se stala podmínkou pro připojení podélné ozdobné lišty a vloţení brlení (spodní rejfina), které obvykle tvořilo osm příček. Podélné lišty vozíku byly ukončeny přechodem do válcového tvaru uţšího průměru. Ten pak slouţil jako čep pro spojení přední a podélné strany.

114

Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: EÚP – Ústav evropské etnologie FFMU v Brně, 2007., heslo kolečko, s. 380. 115 Více Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky, c. d. s. 215. 116 Vondruška, Vlastimil: Slovník starého zemědělského nářadí, nástrojů a strojů (1750–1914) II, c. d., s. 453– 455. 43

Vozík byl konstruován tak, aby jeho kolečka byla funkční. V některých případech byla oj vozíku pohyblivá. Pozici koleček zajišťoval buď drobný hřebíček, nebo dřevěný klínek. Pro výzdobu vozíku se vyuţívaly přední a boční lišty, na nich se zhotovovaly většinou lineární motivy v podobě přímek šikmo přetínajících lištu na šíř, nebo poloměry kruţnic navazujících od svých středů na sebe a směřujících přes celou lištu. Výjimečně byly zachyceny rostlinné motivy zpracované volnou technikou od ruky.117 Exempláře žebřiňáčků se objevují méně často, vysvětlení je snad proto, ţe jejich konstrukce byla poněkud sloţitější na výrobu. Nábytková tvorba se stala námětem pro další sortiment zakuřovaných hraček, který obsahoval především dětské sedací soupravy. Stolička, stolík, sedačka, tímto pojmenováním označujeme druh nízkého sedadla pro jednu osobu. Výchozím tvarem můţe být stolička sestavená z obdélné nebo čtvercové desky, do níţ jsou přímo nebo přes pár svlaků šikmo začepovány čtyři hůlkové nohy. Uţívá se jí dosud v hospodářství při různých pracích i jako podstavce pod nádoby. Uprostřed mívá otvor pro snazší přenášení. Stolička ve formě zakuřované hračky se od klasické stoličky vyuţívané v hospodářství a domácnosti mnoho nelišila. Stoličky se konstrukčně zpracovávaly jako typ s nakročenýma nohama, které se zpracovávaly z hranolovitého tvaru do tvaru komolých jehlanů (často osmibokých i čtyřbokých). Nohy mohly být vyrobeny i soustruţnickou technologií. Zapouštěly se buď do dvou svlaků umístěny pod sedákem, nebo se vychylovaly přímo z něj. To znamená, ţe do obdélného sedáku, který byl výhradně z jednoho kusu, se vyvrtaly čtyři otvory, které svíraly od kolmice sedáku 5˚ aţ 10˚. Vychýlení nohou se provádělo z praktických důvodů. Takto sestavená stolička umoţňovala mnohem větší stabilitu. Zapouštění nohy bylo náročné na přesnost, proto vyţadovala zručného výrobce. Bez správně zakotvených nohou by stolička byla vratká a nohy by nedoléhaly s podloţkou. V souvislosti s tímto náročným konstrukčním prvkem se vyvinula pomůcka, která měla ulehčit obtíţně zhotovené otvory. Jednalo se o zvláštní nářadí pro šikmé vrty do nohou v podobě speciální vrtací stolice.118

117

Popis konstrukce a výroby vozíku z Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky, c. d. s. 215. Popis sestavování stoliček čerpám z Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky, c. d. s. 213., který dále odkazuje na terminologii z Turnský, Marek: Etnografický slovník 2. Lidový nábytek z českých zemí. Praha: Národní muzeum, 1989. 44 118

Stoličky se sestavovaly aţ po zakouření dřeva a zhotovení dekoru, jak tomu bylo téměř u všech zakuřovaných předmětů. U stoliček se zakuřoval pouze sedák, opracované nohy zůstaly v přírodní barvě. Dekorace sedáku byla ve většině případů stejná. Nejprve se prutovníkem zvýraznily krajní plochy, takţe vznikl linkový dekor. Ústřední obrazec se nacházel ve středu sedáku kolem úchytu a vytvářel geometrický dekor. Zbytek volné plochy po stranách byl vyzdoben buďto geometrickými obrazci nebo „malováním od ruky“. Ţidlička je dalším druhem zakuřovaného nábytku, která funkčně vychází z klasické ţidle jako druhu sedacího nábytku s opěradlem pro jednu osobu. Její konstrukce je shodná s konstrukcí stoličky, ale je navíc opatřená o opěradlo, které se do sedáku zapouštělo stejným způsobem jako nohy. Zakuřované ţidličky se obdobně sestavovaly aţ po zakouření a zdobení. Ústřední dekor se nacházel na sedací desce a vytvářel geometrický ornament dělené kruţnice. Kraje sedáku byly zdůrazněny lineárními přímkami. Opěradlo se skládalo ze čtyř částí: dvě nohy zapuštěné do sedáku a z horní a dolní příčky připevněných na nohách opěradla. Všechny tyto části byly zakuřované, ale zdobeny byly pouze příčky. Na horní příčce se často nacházel dekor ptáčka malován volnou technikou od ruky, na spodní se naopak nacházely ornamenty kruţnic a polokruţnic a okraje příček byly jak jinak neţ zvýrazněny přímkami pomocí hoblíku. Noţky od sedáku zůstávaly světlé v přírodní barvě. Stoleček jakoţto další druh zakuřovaného nábytku opět funkčně vychází ze stolu, slouţícího ke stolování, přípravě jídel, pracovním a jiným činnostem v domě. Vzor pro stoleček nalezneme v konstrukci nejstaršího typu stolu, jehoţ základem jsou dva páry zkříţených deskových noh, spojených v místě překříţení zaklínovaným trnoţem. Na nich je poloţena obdélníková tabule z prken spojených párem svlaků. Tento typ stolů vychází z tesařských technik a byl dostupný i výrobním moţnostem samouků. Podstavec na principu dvou zkříţených desek má velmi starý původ a značné rozšíření, např. se široce uplatňoval v sedacím nábytku od starověku.119 Pro ztvárnění geometrických dekorů se vyuţívalo desky stolu podobným způsobem jako u ostatních plochých desek. To znamená, ţe uprostřed stolu se nacházel ústřední motiv, po stranách se nacházely vzájemně protínající se půlkruţnice a hvězdice vepsané

119

Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha: EÚP – Ústav evropské etnologie FFMU v Brně, 2007., heslo stůl, s. 987. 45

v kruţnicích. Nohy stolku byly také zakuřovány a zdobeny nejčastěji přímkami nebo nepravidelnými jednoduchými oválnými tvary. Stoleček co by zakuřovaný dětský nábytek, stejně jako ţidlička, se ve výrobě hraček objevovaly poměrně málo. Snad se jednalo pouze o výrobky, které byly zhotovovány pro výrobní druţstvo Portáš ve Valašské Bystřici. Byly ţádány jako vybavení rekreačních chat a chalup. Lavička má námětový vzor pro výrobu u lavice, která spadá do skupiny sedacího nábytku pro dvě a více osob. Lavička se skládá z opěradla, sedáku a bočnic. Jako spoje opěradel a sedáku s bočnicemi jsou uţity čepy. Lavička byla zaznamenána v muzejních sbírkách jen jedna a to ve Valašském muzeu v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, kde je její výzdoba popsána takto: „Opěradlo zdobeno geometrickým dekorem, sedák prostými linkami, na vnějších stranách bočnic motiv hvězdice vepsané v kružnici doplněn o „véčkový“ vzor. Není uvedena v seznamu hraček a nemá ani inventární číslo.“120 Kolébka patří do sortimentu hraček, které vycházejí z námětů nábytkové tvorby. Kolébka, kolíbka či kolíska je vyuţívána pro konejšení kojence, v případě hračky se jednalo o předmět se kterým si hrála děvčata. Základ běţného typu kolébky tvoří truhlík na čtyřech rohových sloupcích, které jsou na uţších stranách – čelech, začepovány v páru do dvou obloukových podnoţí – kolébadel. U jiného, řidčeji se vyskytujícího konstrukčního typu je čelo i s podnoţí vyřezáno z jedné silné desky. Takové kolébky byly poměrně nízké. Pro mladší období je charakteristické, ţe se sloupkové nohy kolébky zvyšovaly a zvedaly lůţko výrazně nad zem. Kolíky pod okrajem bočních desek slouţily k šněrování povijanu kříţem přes kolébku, aby z ní dítě nevypadlo. Podobnou úlohu měla mříţka z vyřezávaných nebo soustruţených svislých článků, zasazených do nízkých bočnic. Kolébka na kolébadlech byla rozšířená v různých sociálních vrstvách jako univerzální lůţko pro nemluvňata.121 Kolébka pro funkci hračky se konstrukčně skládala z jednodušší varianty a to, ţe byla sestavena s plným čelem. Čelo bylo přímo zapuštěno do kolébadel. S boky, které drţely brlení, bylo čelo spojeno hřebíčky, nebo za pomocí čepů, které vystupovaly z boků. Kolíčků do brlení se pouţívalo od 4 do 8 kusů, záleţelo na velikosti kolébky. Kolíčky

120

Barabášová, Renata: Výroba hraček ve Valašské Bystřici. Bakalářská diplomová práce. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 1998, s. 63. 121 Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: EÚP – Ústav evropské etnologie FFMU v Brně, 2007., heslo kolébka, s. 379. 46

spojovaly spodní část s horní části boků. Kompletace kolébky byla poněkud obtíţnější, můţeme říct, ţe ze sortimentu nábytkové produkce konstrukčně nejnáročnější. Kolébky byly nejčastěji zdobeny po obou stranách postranic – bočnic, taktéţ byla zdobena i čela kolébky, přičemţ na postranicích se objevoval geometrický ornament kruţnic a polokruţnic a na čelech se s oblibou maloval ornament ptáčka a rostlinné motivy. Kolíčky a deska, která slouţila jako lůţko zůstávaly z pravidla nezakuřované. Kolébka byla velmi oblíbeným předmětem výroby dřevěné zakuřované tvorby. „Není divu, provázela totiž člověka od narození.“122 Poměrně jednoduchou, konstrukčně nenáročnou skupinu tvoří drobné předměty slouţící k zemědělským, lesnickým či domácím pracím. Hrabičky vycházely samozřejmě z předlohy hrábí, jakoţto jednoduchého ručního nářadí uţívaných zejména v zemědělství k hrabání sena a slámy. Sestávají se z dlouhé násady zvané hrabiště a z vlastních hrábí sestavené z válku se zuby – kolíčky. Podle způsobu upevnění hřebenu k hůlce pak byly rozlišovány hrábě obloučkové a rozřezávané. Dětské hrabičky se vyráběly způsobem rozřezávání. Při výrobě rozřezávaných hrábí se silnější část násady podélně nařízne v polovině do hloubky asi 25 cm a oba konce rozříznuté hůlky se upraví do hranatého tvaru, aby mohly být nasazeny do otvoru v hřebenu.123 Kladívko se skládalo ze dvou částí, topůrka a hlavy samotného kladívka. Sekyrka se ve výrobě hraček nacházela dvojího typu – širočina (široká sekyra, která slouţila k vysekávání dlabů) a valaška. Motyčka měla původ v ručním nářadí ke kopání a zpracování půdy, skládala se stejně tak ze dvou částí jako výše uvedené dřevěné hračky. Lopatka by v této skupině hledající předlohu v hospodářském nářadí neměla chybět. Společným znakem těchto hraček bylo zdobení a to především násad čili topůrek. Topůrka hraček byla zdobena jiţ zmiňovanou klasickou rezerváţní technikou „bílé spirály“. Hlavy jednotlivých výrobků se většinou ozdobovaly volnou technikou od ruky snad jen lopatky a motyčky nabízely moţnosti vykrouţení geometrického dekoru díky celistvějším „pracovním“ plochám. Tyto drobné hračky byly zakuřovány v peci jiţ zkompletované.

122

Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky, c. d. s. 213. Odtud přebírám i konstrukci kolébky. Více o výrobě hrábí Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku, c. d., s. 144–145. 47 123

V sortimentu zakuřovaných hraček najdeme ještě předměty, které nelze zařadit do ţádné z předchozích charakteristických skupin. Jedná se tak například o meč, typicky chlapeckou hračku, která se skládala ze dvou částí. Čepel, jeţ plynule přecházela do rukojeti a kříţová záštita nasouvající se kolmo na čepel. Záštita se zajišťovala proti posunutí kolíkem nebo drobným hřebíčkem. K výzdobě se uţívalo výstruţníku, kterým se po zakuřování na povrchu vytvářely drobné lístky a linky. Asi posledním výrobkem z tohoto druhu hraček byla kača, téţ zvaná točenica124, která představovala velmi oblíbenou a běţnou hračku mezi dětmi. Dřevěná kača se skládala ze dvou částí. Dřevěné kolečko, o průměru asi 15 cm, mělo ve středu vyřezaný otvor, kterým procházel kolíček ke konci zúţený a zašpičatělý. Kolíček se uchopil mezi prsty a celá kača se uvedla v otáčivý pohyb. Setrvačností se pak dlouho točila. Kače se ve sbírkových fondech zakuřovaných hraček nenacházejí. Známe je pouze od výrobce Františka Štefely, který je pravděpodobně sestavoval ze zbylých koleček od trakárků či táček. Velikost kolečka je totiţ shodná a kolíček v podstatě představuje osu kolečka, jen je upraven zašpičatěním a zúţením. Tyto kače ovšem nebyly zakuřovány, nacházíme je jen v podobě přírodní barvy dřeva.

5.8 Odbyt Co se týká informací o odbytu dřevěných zakuřovaných výrobků a o jejich cenách, jsou tyto velice sporé a v literárních pramenech se vyskytují málo. Jisté je, ţe pokud byli výrobci vlastníky lesů, jejich práce se vyplácela. Rozvojem a úpadkem dřevařského průmyslu jsme se jiţ zabývali výše, takţe víme, ţe radikální změna přišla s výměnou majitelů lesů a s velkým počtem tzv. fušerů, kteří prodávali nekvalitní výrobky. Zatímco cena dříví stoupala, cena dřevěného načiní klesala. Úpadek dřevařské domácké výroby byl postupný jiţ od počátků 20. století a týkal se domácké výroby vůbec. Souvisel samozřejmě s velkým rozvojem průmyslové výroby. V pamětní knize obce Velké Bystřice je zaznamenáno, ţe obyvatelé se zde ţivili výrobou různých dřevěných výrobků jako: „kolečka, táčky, lopaty, tragače, hrábě a rozváželi je po celé Moravě, Slezsku, Slovensku až i po pruské Slezsko, což dodnes se

124

Vranecký, Ország, Joţa: A měl jsem já píščalenku. Ostrava: Krajské nakladatelství v Ostravě, 1963. 48

zachovalo“125 Samotná pamětní kniha obce Valašská Bystřice se začala psát od roku 1922, z toho vyvozujeme, ţe i v těchto letech byla výroba dřevěného nářadí obţivou obyvatel poměrně rozšířenou, stejně tak to dokazují ţivnostenské listy a knihy o podomním obchodu z konce 19. století a z první poloviny 20. století. Domáckou výrobou dřevěného náčiní se v roce 1900 ve Valašské Bystřici, podle tehdejšího sčítání, ţivilo 210 osob a 98 pomocníků. Statistiky o domácké výrobě na Moravě z roku 1902 nacházíme ve zprávách ţivnostenských inspektorů, které přednáší v roce 1910 Vladimír Hatlák. „Dřevěné náčiní provozuje se po domácku v malých obcích údolí Bystřice (polit.okr. Val. Meziříčí a soudní okres Vizovice) a sice náčiní hospodářské, kuchyňské, šindele, primitivní ale originelní dětské hračky apod. Zaměstnáno jest 800-1000 lidí. Silný dělník vydělá si denně 20–45 kr.“126 Zprávy o poměrech dřevařů na Bystřicku a Roţnovsku podává Antonín Zámečník v roce 1907. Od něj víme, ţe poměry dřevařů nebyly nikterak veselé. „Častěji vídáme na náměstí a ulicích rožnovských chudě ošacené obyvatele z Velké i Malé Bystřice, jak vezou na trakařích rozličné náčiní dřevěné, jako táčky velké i malé pro děti, hnojové vidle a jiné.“127 Výrobci zastavovali před jednotlivými domy a nabízeli své zboţí, které však všechno najednou prodat nechtěli. To mělo jeden prostý důvod. Dřevaři přijímali a přeţívali „ve světě“ na milodarech či almuţnách, které dostávali od lidí. Kdyby prodali veškeré zboţí najednou, museli by se vrátit domů, čímţ by přibyl další „hladový krk“ navíc a utrţené peníze by se rychle utratily. Prodejci platili za noclehy svými výrobky a domů se vraceli aţ prodali celý náklad včetně dopravního prostředku. „A tak, když já chodím mezi ludi, tož to moje náčiní pomalůnky též poprodám a při tem dostanu mezi ludmi pojest, nemusím kupovat nic, peníze co utržím, ostanů mně v kapsi.“ 128 V Prusku se prodejcům dařilo značně lépe, i přesto, ţe ceny za hranicemi klesly, ale oproti cenám domácím byly poměrně větší. Výrobce si s sebou vzal pomocníka, většinou bratra nebo syna, a s výsledky 2–3 měsíční práce se vraceli asi po měsíci zpátky domů z 20–50 zlatými „v kapse“. Ovšem větší díl výdělku se utratil opět za nákup suroviny potřebné k výrobě. Mnohdy si zajišťoval výrobce odbyt přes obchodníka, ale zde

125

Pamětní kniha obce Velká Bystřice. Valašská Bystřice, 1922, s. 12. Hatlák , Vladimír: Domácí průmysl na Moravě a výroba památek. Brno: Ústřední spolek ţivností moravských, 1910, s. 3. 127 Zámečník, Antonín: Dřevařství na Valašsku, c. d., s. 54. 128 Tamtéţ, s. 54. 126

49

vyvstávala otázka, jestli vyuţít volný čas k další výrobě a nebo se nechat okrádat zprostředkovatelem. Ve 20. letech 20. století byla situace obdobná, ale v pamětní knize obce Valašské Bystřice nalezneme velmi podstatný údaj o ohlášení ţivnosti tohoto druhu – výroba a prodej dřevěného náčiní. Do této doby byla dřevařská výroba nářadí a hraček povaţována místními obyvateli za čistě domáckou, tudíţ nepodléhala zdanění.

„V roce

1921 ohlásilo živnost obchodu s dřevnými výrobky asi 50 občanů. Výroba

tohoto zboží považována za domácí výživu od nepaměti jak lze z předchozích zpráv této kroniky zjistiti, tudíž nezdanitelnou. Poslední dobou však byli výrobci okresní správou pokutování a k ohlášení živnosti tím donuceni.“129 Nejvíce nahlášených ţivností tohoto typu se nachází v knihách o podomním obchodě právě z let dvacátých. Situaci náčinářů ve 30. letech 20. století popisuje Jan Rous: „Přesto, že výroba tragařů a táček je namáhavá, poskytuje výrobci velmi skrovný výdělek, neboť dřevo stále se zdražuje. Zručný táčkař vyrobí denně 3–5 velkých táček, ovšem bez kolec, kolečkář 4 kolce po 4.50–6 Kč. Dřevo na jedny táčky s kolcem stojí asi 11 Kč. Velký tragač neokutý stojí 21 Kč., s kolcem 25 Kč, okutý 52 Kč. V téže ceně jsou i táčky.“130 Na začátku 30. let 20. století se v obci zvýšila nezaměstnanost. Nedostatek práce a rozšíření bídy se spatřoval v doléhající krizi v zemědělství. O zdraţování dřeva v roce 1934 se zmiňuje taky pamětní kniha obce: „Hodnota dřeva znenáhla stoupá a docílená cena je až 60 Kč za 1 m³.“131 Bída a nezaměstnanost přetrvávala aţ do konce 2. světové války i v poválečném období. Rozvoj komunikací, silnic a ţeleznic, přispěl k tomu, ţe mnozí obyvatelé nacházeli obţivu v odvětvích průmyslové výroby. Přesto však mnohá místa (hlavně v povodí roţnovské Bečvy, Bystřičky, horní vsetínské Bečvy a v kotlině mezi Vizovskými a Hostýnskými vrchy) zůstaly bez řádných spojů. Neúrodná kamenitá půda a hospodářství rozdrobená dědickým dělením nestačila k obţivě mnohačlenných rodin, které byly roztroušeny po pasekách. „Uhájit živobytí znamená pro Valacha buď opustit rodnou půdu a odejít do pohraničí nebo Ostravy a nebo si přivydělat za přispění všech členů rodiny domáckou výrobou, jež je v odlehlých krajích jediným vhodným zdrojem doplňkové obživy na Valašsku, který lze provádět hromadně.“132

129

Pamětní kniha obce Velké Bystřice. Valašská Bystřice, 1922, s. 30. Rous, Jan: Výroba dřevěného náčiní na Valašsku, c. d. s. 21. 131 Pamětní kniha obce Velké Bystřice. Valašská Bystřice, 1922, s. 73. 132 Chytil, Josef: Lidová umělecká tvorba na Valašsku. Naše Valašsko 9, 1946, s. 60. 130

50

V tomto období, 40. – 50. let 20. století, stále tvořilo podstatu domácké výroby na Valašsku zpracování dřeva, a to především na uţitkové předměty pro hospodářství a domácnost. Byly to především hrábě, kosiska, vidle, žebře, žebřiny, lopaty, ručky, trakaře, stavební kolečka, košťata, škopky, putny, džbery, hrotice, díže, troky, lubové měrky a síta, násady, dláby, špejle, žaluziová dřeva, deštičky na maso, vařečky a typické valašské lidové vypalované hračky, jako táčata, trakářky, hrabílka, sekerky, kladívka a nábyteček. Dřevařská práce tehdy umoţňovala výnosně zpeněţit vlastní produkci dřeva. Z 1 m³ dřeva (vzrostlý buk dával 3–4 m³ dřeva), bylo moţno vyrobit 2000 kusů hraček za 6–8 tisíc Kčs.133 S dřevovýrobou se rozvíjel i obchod s tímto dřevěným náčiním. Zájem o dřevěné výrobky nebyl jen na území českých zemí, jak uţ bylo zmíněno výše, například o tom svědčí dopis, který byl zaslán na obecní úřad ve Valašské Bystřici dne 16. 5. 1941 od výrobce hraček a dřevěného zboţí ve Valašském Meziříčí Jana Vlka: „Dostáváme stále z ciziny hodně objednávek na dřevěné výrobky všeho druhu, tedy i na výrobky podomácku vyrobené jako např.: hračky všeho druhu, kolečka, trakaře, kolíčky na prádlo, kverlačky, dřevěné války, hrábě, škopíky, valchy, věšáky na prádlo, hříbky na látání punčoch apod.– Zájemci o tyto výrobky jsou velké obchodní domy v Říši, Holandsku, Itálii apod.Prosíme, aby obecní úřad upozornil všechny výrobce takového zboží, že můžeme zakoupiti vše co jsou schopni vyrobiti, zboží proplácíme výrobcům ihned po převzetí ve Valašském Meziříčí.- Dle potřeby a množství obstaráme též potřebné stroje, nebo materiál k výrobě.Jelikož na podzimním Pražském veletrhu zřídíme v našem stánku zvláštní oddělení Valašského lidového umění a průmyslu, jest nutné navázati s výrobci obchodní spojení již nyní a prosíme proto obecní úřad o podporu této akce, která má za účel povznést životní úroveň domácích pracovníků a zajistit odbyt domácích výrobků též v době mírové po válce.“134 Z 40. let 20. století máme několik pramenů o výrobě a prodeji dřevěného náčiní v podobě ţivnostenských listů a kníţkách o podomním prodeji, které se nyní nacházejí uloţené ve Stáním okresním archivu Vsetín. Konkrétně se jedná o tyto osoby: Josef Machýček135 z Valašské Bystřice č. p. 345 podal ţádost v lednu 1940 o udělení ţivnostenského oprávnění pro výrobu a prodej dřevěného náčiní na okresní úřad ve 133

Tamtéţ, s. 61. Vsetín SOkA Vsetín. Fond ONV VM, i. č. 370, 558. Ţádosti o udělení ţivnostenského povolení. 135 Josef Machýček se narodil roku 1909, datum úmrtí není známo. 134

51

Valašském Meziříčí, jehoţ zaměstnání je v ţivnostenském listě uvedeno jako Výroba a obchod s dřevěnými valašskými výrobky: (dřevěné nádobí, násady, hrábě, síta, břízová košťata a dětské hračky). Svou ţivnost přestal provozovat v roce 1945. V únoru v roce 1941 podal prosbu o povolení k podomnímu obchodu s dřevěným zboţím Jan Mitáš (1920–1976) z Valašské Bystřice č. p. 29 na okresní úřad ve Valašském Meziříčí. Po válce v červnu 1945 podal stejnou ţádost Jaroslav Machula (1921–1945) z Valašské Bystřice č. p. 361, který ale v témţe roce zemřel a svou ţivnost ani nestačil provozovat. Jeho otec František Machula (1895–1982) se k ţivnosti přihlásil v roce 1928 a zabýval se jí do roku 1943, kdy mu německé úřady činnost zastavily. Josef Vrábel136 z Valašské Bystřice č. p. 364, taktéţ podal ţádost k ţivnostenskému oprávnění k výrobě a prodeji dřevěného náčiní a hospodářského nářadí. O stejnou ţivnost v listopadu v roce 1945 ţádal Jan Románek (1914–1994) z Valašské Bystřice č. p. 9, kterému byla jeho ţádost i o proti odvolání zamítnuta. Počátkem 50. let 20. století byla většina ţivností zrušena a zařazena do lidových druţstev nebo komunálních podniků.

5.9 Snaha o záchranu zakuřované hračky Rozvoj průmyslové výroby začal zaloţením nejstaršího dřevozpracujícího podniku v obci - výrobního druţstva Portáš (14. 2. 1947). Druţstvo mělo za úkol shromaţďovat domácí výrobce jiţ uvedených dřevěných předmětů. „Tento družstevní podnik je pro naši obec velikým dobrodiním. Vždyť tam mnoho našich občanů nachází svůj každodenní výdělek a nemusí za práci jezditi až do Ostravy.“137 Druţstvo mělo z počátku problémy s hledáním vhodných prostor pro svou činnost. Aţ v roce 1950 byly získány do pronájmu výrobní prostory v současném hostinci „U Machýčků“. To znamenalo, ţe neţ získalo druţstvo vhodné prostory k výrobě, existovalo v podstatě dva roky pouze na papíře. Od roku 1953 začala výroba v nově postaveném závodě ve Valašské Bystřici. Postupně byly vybudovány provozovny ve Vidči, Prostřední Bečvě a Halenkově. Druţstvo se zaměřilo na dva výrobní obory – dřevozpracující a kovozpracující. V oboru dřevozpracujícím je ještě nyní hlavním výrobním zaměřením 136 137

Datum narození nebylo uvedeno, úmrtí není známé, ţádost byla podána v roce 1945. Pamětní kniha obce Velké Bystřice, dále není uvedeno stránkování. 52

výroba násad na nářadí (lopaty, krumpáče, rýče, pilníky, sekery, kladiva, zednické lţíce) a stolařská výroba. V oboru kovozpracujícím je to pak výroba kovových palet a manipulačních prostředků pro skladování. Ještě v roce 2001 druţstvo zaměstnávalo 185 pracovníků. Tehdy dvě třetiny výroby byly exportovány do Německa, Itálie, Rakouska, Belgie, Velké Británie a Polska. Nyní se výrobní druţstvo Portáš potýká s problémy především odbytu výroby a s velkou konkurenceschopností soukromých podniků v dřevovýrobě. Hrozí tak jeho zánik. Druţstvo sehrálo klíčovou roli v rozvoji dřevařského průmyslu. Pro výrobu dřevěné zakuřované hračky je důleţité období vzniku a počátků druţstva, neboť zájem na jeho vzniku mělo i Ústředí lidové umělecké výroby, které se tímto způsobem snaţila zachovat tradici výroby hraček pro budoucnost. V tomto směru byl velkým iniciátorem Josef Chytil, který důvody pro zachování valašské lidové tvorby a umělecké výroby popisuje v článku Lidová umělecká tvorba na Valašsku. „Zaslouží si proto zájmu veřejného, zvláště se zřetelem na vývoz bylo by jen na prospěch věci, aby všechny tyto obory lidové tvorby byly vbrzku organizačně spjaty a zapojeny na Ústředí lidové a umělecké výroby v Praze s odbočkou v Brně, které bylo zřízeno dekretem presidenta republiky č. 110/1945 ze 27. října 1945. Účelem ústředí je zajistit zdravé vývojové předpoklady všech odvětví lidové a umělecké tvorby.“138 Odvětví lidové a umělecké tvorby měla představovat rukodělná domácká výroba, umělecká řemesla a umělecký průmysl. Zvýšení produktivity domáckého průmyslu, zvláště jeho vývozu, mělo být účinné za přispění místních a krajových veřejných činitelů. Tam, kde byly přirozené podmínky pro rukodělnou výrobu, bylo zapotřebí sdruţit domácké výrobce do výrobních druţstev. „Pro zhospodárnění výroby bude zapotřebí zřizovat pro družstva společné pomocné dílny pro předpracování surovin, jakož i opatřovat výrobcům vhodná strojní zařízení, technicky dokonalé výrobní pomůcky a pod.“139 Počátky činnosti druţstva Portáš nebyly jednoduché, druţstvo trpělo nedostatkem financí, materiálu i strojů. Ačkoliv druţstvo usilovalo především o rozvoj domácké výroby hraček, neboť poptávka převyšovala nabídku, došlo k úpadku, na kterém nesla hlavní vinu špatná kvalita dřeva. Kvalitní dřevo, které bylo pro výrobu dřevěných hraček nezbytné, si nárokovaly i jiné podniky, které samozřejmě dostaly přednost, čímţ zbyl pro výrobce dřevěných hraček jen podřadný materiál.

138 139

Chytil, Josef: Lidová umělecká tvorba na Valašsku, c. d. s. 63–64. Tamtéţ, s. 64. 53

Poptávka po zakuřovaných hračkách byla poměrně veliká, ale materiální stav zlepšení nesliboval, proto se začala uplatňovat nová technologie ve výrobě, kdy štípání dřeva bylo nahrazeno řezáním polotovarových desek na okruţních pilách. Tímto zákrokem do výrobní technologie klesla kvalita a krása bystřických zakuřovaných hraček. Řezané dřevo nedosáhlo v peci ţádaného lesku a hladkosti, hračky tak ztratily svůj půvab a staly se neprodejnými. Koncem roku 1954 muselo druţstvo výrobu hraček zastavit.140 Výroba zakuřovaných hraček ve Valašské Bystřici se tedy pomalu stávala minulostí. Zabývalo se jí pouze v druhé polovině 20. století jen několik osob, kteří hračky vyráběli okrajově ve svém volném čase pro přátele. Nejznámějšími výrobci byli bratři Štefelové, kteří převzali techniky od svého otce. Ještě ke konci 90. let 20. století byl zaznamenán pokus o výrobu zakuřovaných hraček. Výroba měla být zaštítěna soukromou firmou Commodum, která vznikla v roce 1992 ve Valašské Bystřici jako výrobní, stavební a obchodní společnost. Zde pracoval syn Františka Štefely, Vlastimil Štefela, který ovládá techniku výroby zakuřovaného nářadí po svém otci, ale vůbec se jí nevěnuje. Pro malou poptávku a vysoké výrobní náklady, které způsobovaly vysokou cenu výrobků a tím i jejich neprodejnost, se z obchodního hlediska tato výroba nevyplácela a proto se od ní ustoupilo. „Firma COMMODUM spol. s.r.o. – výrobce dárkových, dekoračních, uměleckých a upomínkových předmětů z tradičního zakuřovaného javorového nebo bukového dřeva – si Vás dovoluje seznámit se základním sortimentem své výroby. Zakuřování dřevěných výrobků spolu s následným zdobením ručně rytými valašskými motivy je jedním z vytrácejících se původních výrobních postupů používaných ve valašských převážně domácích dílnách. Vysoká kvalita založená na tradici zpracování valašského dřeva a zkušeností předávané z otců na syny přinášejí při využití původních výrobních postupů krásu a osobní kouzlo do Vašich domovů.“141 Poslední kusy dřevěných zakuřovaných hraček pocházejí z rukou Františka Štefely, který skoro ve svých devadesáti letech vyrobil hračky na poţádání za velmi symbolickou cenu např. pro místní spolky a sdruţení, které pak často hračky věnovaly do tomboly při pořádání společenských akcí. Tyto pravděpodobně poslední zakuřované hračky vyrobené Františkem Štefelou můţeme datovat do období z let 2005–2008.

140

O výrobním druţstvu Portáš více Kronika obce Valašská Bystřice. Valašská Bystřice, 1973, s. 232–251. Reklamní leták firmy COMMODUM, datum není známo, pravděpodobně okolo roku 2000. Více obrazové přílohy s. 87. 141

54

6. Rodinná tradice 6.1 Rodina Štefelových Technologie zakuřované hračky zůstala v obci zachována a známá především díky produkci hraček rodiny Štefelovy. Rod Štefelů ve Valašské Bystřici udrţoval výrobu dřevěného nářadí a zakuřovaných hraček po několik generací. Zřejmě posledním výrobcem čaděných hraček je František Štefela. Prvním doloţeným výrobcem dřevěných předmětů byl Josef Štefela, který se narodil roku 1862 ve Vidči a do Valašské Bystřice (č. p. 5) přišel v roce 1897. Provozoval obchod s dřevěným náčiním142 a ţivotní úroveň si zvyšoval vedlejší prací v polním hospodářství. Stejné činnosti se věnovali jeho dva synové Josef (narozen ve Vidči 1889) a Jan (rovněţ nerozen ve Vidči 1894), kteří nabízeli své výrobky po jarmarcích a okolních trzích. Ţivotní osudy staršího Josefa nejsou známy, ale v tradiční výrobě zakuřovaných hraček pokračovali synové Jana Štefely. První syn Jan Štefela narozen ve Valašské Bystřici 1916 – 1977. Další syn byl Josef Štefela, třetím synem je František Štefela, taktéţ narozen ve Valašské Bystřici 1920 a nejmladší byl Jaroslav Štefela, kerý se vyučil ve Vsetíně a pracoval ve Zbrojovce Vsetín, ale výrobě hraček a práci se dřevem se vůbec nevěnoval.143 Syn Josef Štefela se vyučil v Roţnově pod Radhoštěm stolařem a provozoval stolařskou ţivnost, čímţ zcela tradici práce se dřevem neporušil, ale výrobě hraček se nevěnoval.144 Nejznámějším výrobcem zakuřovaných hraček ve své době byl Jan Štefela (1916– 1977). Jan zůstal bydlet ve Valašské Bystřici č. p. 5, v domě svého otce, kde se nacházela i čadící pec.145 Jeho hlavní obţivou byla zednická práce a pracoval i pro druţstvo Portáš. Výrobou zakuřovaných hraček se zabýval poměrně hodně, většina exemplářů nacházející 142

V roce 1900 byl v obci 1 obchod s dřevěnými výrobky a 5 obchodů s dřevěným náčiním. Více ve výpovědi Františka Štefely, příloha s. 84. 144 Josef Štefela o udělení k povolení provozování ţivnosti stolařské poţádal v září 1948. 145 Původní pec po Janu Štefelovi (1894–) shořela, jeho syn Jan postavil novou, dnes uţ se tam čadící pec nenachází. 143

55

se v muzejních sbírkách (VMP Roţnov pod Radhoštěm a Vlastivědné muzeum Vsetín) pocházejí z jeho tvorby. On sám chodil prodávat a předvádět (jak o tom svědčí dobové fotografie) výrobu zakuřovaných hraček na jarmarky pořádané VMP v Roţnově pod Radhoštěm. Jan Štefela zakuřoval hračky v čadíci peci, která stála poměrně daleko od obytného domu. Nad ní byla postavena jednoduchá bouda z prken krytá šindelem. Pec byla asi dva metry dlouhá, jeden a půl metru vysoká a měla poměrně velké ústí, aby se tam mohly dobře skládat výrobky určené k očazení. Ústí pece se uzavíralo příklopem z prken, který výrobce ještě utěsňoval starým textilem a zapíral tyčemi.146 Hračky k zakuřování připravoval výrobce Jan Štefela tím, ţe jednotlivé polotovary spojil pomocně lištou přibitou hřebíčky, a to tak, ţe mezi nimi nechával úzkou mezeru, aby k plochám mohl vniknout kouř. Takto propojované bloky polotovarů skládal do prostoru pece, aby ji co nejvíce zaplnil. Na jeho hračkách se často objevoval motiv ptáčka, kterého ryl výrobce z volné ruky a umisťoval jej na nápadné místo.147 František Štefela (1920) sám uvádí, ţe svému bratru jen vypomáhal, kdyţ bylo potřeba, např. na zakázku pro výrobní druţstvo Portáš. Materiál získávali z vlastního lesa a nebo kupovali štípané čtvrtky u Státních lesů (1m³ dřeva stál 120-150 korun).148 František Štefela je jediným ţijícím výrobcem zakuřovaných hraček ve Valašské Bystřici č. p. 511, ale dnes uţ hračky nevyrábí. Po válce pracoval na výstavbě silnic jako „cestář“ od roku 1946–1954, poté pracoval ve výrobním druţstvu Portáš do svého důchodového věku. Výrobě hraček se začal více věnovat aţ kolem 80. let 20. století, kdy přicházely poptávky z Ostravy po zakuřovaném nábytku, které bylo oblíbeným vybavením rekreačních chalup a chat. Z počátku zakuřoval výrobky v peci svého bratra a později v 80. letech 20. století si postavil vlastní pec na zahradě za domem a s ní i vlastní dílnu. Uvádí, ţe hračky vyráběl jen příleţitostně na poţádání a za velmi symbolickou cenu (v 90. letech 20. století se cena jednoho kusu hračky pohybovala kolem 80 Kč), přesto se jeho hračky nacházejí kromě VMP v Roţnově pod Radhoštěm a ve Vlastivědném muzeu Vsetín, také v muzeu ve Vizovicích a v Roztokách u Prahy.149 On sám, dle jeho výpovědi hračky nikde neprodával. Jeho zakuřované hračky jsou vesměs stejné, co se ornamentiky týče, jako hračky bratra Jana Štefely. 146

Srovnání se zakuřovací pecí Františka Štefely, více kapitola 4, s. 37 O Janu Štefelovi a jeho práci se zmiňuje Šenfeldová, Helena: Lidové techniky zdobení dřeva, c. d., s. 22–23. 148 O koupi dřeva se zmiňuje ve svých vzpomínkách František Štefela. Více přílohy s. 86. 149 Informaci čerpám z Barabášová, Renata: Výroba hraček ve Valašské Bystřici. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 1998, s. 35. 56 147

Syn Jana Štefely (1916–1977), taktéţ Jan narozen 1953, pracoval ve VMP v Roţnově pod Radhoštěm jako tesař. Svému otci pomáhal při výrobě uţ jako dítě a přibliţně od svých šestnácti let se na výrobě hraček podílel sám. Produkci hraček přestal jiţ v 90. letech 20. století a nyní se věnuje pouze práci tesařské. Syn Františka Štefely – Vlastimil, měl také snahy věnovat se výrobě zakuřované hračky, jak uţ bylo uvedeno v předchozí kapitole, ale v současné době se věnuje práci stolařské.

57

7. Závěr Valašsko se vyznačuje specifickými danými geografickými podmínkami, jako jsou neúrodná půda, hornatý reliéf, chladné aţ mírně teplé klima a velký podíl zalesněných ploch, ty ovlivnily způsob obţivy obyvatel – pěstování nenáročných plodin, chov ovcí a skotu a tradiční dřevozpracující průmysl. Dřevo se stalo pro Valašsko opravdu základní surovinou pro ţivobytí, která byla snadno

dosaţitelná. Člověk byl nucen vyrábět si potřebné předměty sám, protoţe

v naturálním hospodářství nebylo dostatek financí na nákup jiných ţivotních potřeb a pomůcek. Dřevo bylo i nejvhodnějším materiálem pro doplňkovou obživu150 především v zimním období. Tato obţiva, charakteristická pro muţe, zahrnovala výrobu dřevěného náčiní vyuţitelného pro hospodářské účely a v domácnosti. Jedná se o domáckou výrobu, která nebyla zhotovována jen pro vlastní potřebu, ale jednalo se jiţ o jistou výdělečnou činnost. Při levném nákupu dřeva se tato výroba vyplácela. Větších výnosů dosahovali výrobci vývozem do Pruska. Časově omezený rozkvět výroby dřevěného náčiní nastal po polovině 19. století v době výstavby ţeleznic. Se zdraţením dřeva výroba upadala, i kdyţ z části přešla na hotovení zdobených dětských hraček. Do této oblasti řadíme i výrobu dřevěných zakuřovaných hraček specifickou pro oblast Valašska soustředěnou na malé území Valašskobystřicka. Střediska výroby dřevěné lidové hračky se většinou kryjí s oblastmi, kde se odedávna vyrábělo dřevěné zboţí pro hospodářství a domácnosti. Výroba hraček se vyvinula s příleţitostné a vedlejší práce, která byla nejdříve souběţná s hlavní výrobou a během času vyrostla v samotné odvětví.151 Tato střediska kromě Valašska představovalo Hlinecko152 a například na Slovensku153 oblast Staré Turé.154 V muzejních sbírkách máme k dispozici materiály z moravské i slovenské strany hor z oblasti Roţnova, Valašské Bystřice, Myjavy a Staré Turé, ale tento materiál nám nedává 150

Čerpám z Langer, Karel: Dřevo v domácké a lidové výrobě. Věci a lidé 10, 1950, s. 364–365. Literatura ani prameny neposkytují konkrétní vodítko pro vymezení časových údajů v problematice této oblasti lidové kultury. 152 Problematice dřevěných hraček z Hlinecka se věnuje Hrníčko, Václav: Dřevěné lidové hračky z Hlinecka. Umění a řemesla 4, 1978, s. 30–35. 153 Lidovými hračkami na Slovensku se zabývá např. Michalides, Pavol: Slovenské ľudové hračky. Umění a řemesla 1, 1971, s. 19–25 nebo Pančuchová, Eva: Drevené ľudové hračky v slovenských muzeách. Martin: Osveta, 1988. 154 Hercík, Emanuel: Lidová hračka. In: Tvořivost českého lidu v tradiční umělecké výrobě. Praha: Orbis, 1953, s. 53. 58 151

moţnosti rozlišit výrobky moravských hračkářů od slovenských. Soudíme proto, ţe se tyto výrobky svým charakterem od sebe podstatně nijak nelišily. Podobnost s beskydskými hračkami lze shledat na Slovensku u Rimavské Soboty v Kyjaticích a Babinci. „Hračky měly technicky velmi podobný ráz jako výrobky beskydské. Byly zdobeny rytím do plochy původně snad zakuřované, hlavně však mořené kdysi přírodními, později anilinovými barvivy. Proti beskydským hračkám se kyjatické vyznačovaly pečlivějším provedením ornamentu. Osobitý druh tvořila výroba dřevěných zvířátek na kolečkách. Tvar těchto hraček nikdy nezabředl do naturalismu valašského nářadí.“155 Valašskobystřická technika představuje jeden z prastarých, dalo by se říct, prvotních a „jednoduchých“ způsobů obrábění a zdobení dřeva. Starý způsob úpravy dřeva zakuřováním, po kterém dřevo získalo trvalé tmavohnědé zbarvení a výrobky z něj zhotovené pak byly zdobeny rytými ornamenty v původní barvě dřeva. V řadě velmi zajímavých lidových technik zpracování dřeva zůstává valašskobystřický případ výjimkou, jejíţ původ leţel dlouhou dobu mimo zájem bliţšího zkoumání. Kromě podobnosti valašskobystřických hraček se slovenskými z oblasti Rimavské Soboty, nalezneme další

centrum zakuřovaného zboţí taktéţ na Valašsku v oblasti

Vizovic zvané Podřevnicko. V této oblasti nacházíme zmínky o výrobě dětských hraček, hotovených z bukových začazovaných štípů, bohatě zdobených plochou řezbou, provedenou roztéčkou a výstruhem. V ne příliš rozsáhlé míře se tyto výrobky hotovily v Drţkové a Kašavě. V prvních desetiletích 20. století se touto výrobou zabýval zemřelý Karel Holíček z Drţkové, jako jediný výrobce zboţí tohoto druhu v celé obci.156 Ojedinělí výrobci zakuřovaných hraček tvořili z podnětu Ústředí lidové umělecké výroby a byli zaznamenáni v obci Zubří nedaleko Roţnova pod Radhoštěm a Nové Lhotě v okrese Veselí nad Moravou. Jan Číp ze Zubří je jiţ neaktivním výrobcem a Josef Polách z Nové Lhoty se snad v současné době výrobě ještě věnuje.157 Ve Valašské Bystřici se jiţ výrobě zakuřovaných hraček nikdo nevěnuje. Můţeme jen doufat, ţe v rodině Štefelových, kde je tato technika dobře známá, se nalezne někdo, kdo

155

Johnová, Helena: Lidové hračky. Umění a řemesla 5, 1965, s. 185–186. Oblastí Podřevnicka se zabýval především Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše – Muzeum Jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2005. 157 Čerpám z Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky. Národopisná revue 4, 2006, s. 216. 59 156

by se této výrobě začal alespoň příleţitostně věnovat, zvláště pak jestliţe je čadící pec Františka Štefely stále funkční. „Pec sem postavil a žádný v ní netopí.“158 Hračka má ţivot velmi krátký, v nepatrném časovém úseku splní své poslání. Obyčejně podlehne silám zvědavého a nemotorného majitele, který ji skoro vţdycky úplně zničí. Jenom zřídka kdy, snad spíše náhodně, se některý exemplář zachová. Hmotné doklady zakuřovaných hraček jsou dochovány především v muzejních sbírkách. S hračkami, které se nacházejí v soukromých rukách se jen zřídka setkáme. Díky poměrně velké produkci hraček Jana Štefely (1953) a Františka Štefely (1920) v 80. letech 20. století se v některých domácnostech ve Valašské Bystřici často můţeme setkat s alespoň jedním exemplářem. Nejvíce nashromáţděných zakuřovaných hraček bylo nalezeno u rodiny Adamcovy č. p. 478 ve Valašské Bystřici.159 Největší zastoupení hraček v muzejních sbírkových fondech nalezneme ve Valašském muzeu v přírodě v Roţnově pod Radhoštěm, kde většina hraček byla získána od Jana Štefely (1916–1977) z Valašské Bystřice v 60. letech 20. století. Jedná se o 25 kusů zakuřovaných hraček. Další větší zastoupení zakuřovaných hraček je v Národním muzeu v Praze. Muzeum regionu Valašsko ve Vsetíně spravuje 15 kusů zakuřovaných hraček a nábytku. Téměř všechny pocházejí z Valašské Bystřice, jejímţ výrobcem byl Jan Štefela, získány jsou z roku 1972. Nachází se zde zvláštní exempláře z roku 1988, jedná se o zakuřovaný nábytek z modřínového dřeva (stůl, dvě ţidle a lavice), které jsou výrobkem dřevozpracujícího druţstva Lipta v Liptále.160 V muzeu Valašské Meziříčí se nachází jedny z nejstarších zakuřovaných hraček z roku 1901. Pocházejí z Valašské Bystřice, jejímţ výrobcem je jistý hračkář Polášek.161 Jednotlivé kusy představují dvě sekyrky, meč, kolečko a kladívko. Muzeum spravuje celkem 14 kusů zakuřovaných hraček, přičemţ u většiny nejsou známy nálezové skutečnosti.

158

Přepis rozhovoru s pamětníkem. Příloha s. 85. Více katalog soukromých sbírek s. 67. 160 Druţstvo Lipta v Liptále zpracovávalo v 70. letech 20. století vedle dalších materiálů dřevo na výrobu dětských hraček a různých upomínkových předmětů. Více Urbachová, Eva: Dřevo v podomácké výrobě. In: Dřevo v ţivotě valašského lidu. Vsetín: Vlastivědný ústav Vsetín, 1972, s. 13. 161 Podrobnější informace o jméně se nepodařilo získat. 159

60

Moravské zemské muzeum v Brně spravuje 7 kusů zakuřovaných hraček. Téměř všechny pochází z Valašské Bystřice asi z roku 1960. Zvláštním druhem je zakuřovaná miniaturní trdlice z roku 1984, ale chybí určení místa výskytu. Mezi další instituce spravující tento specifický projev hračkářské tvorby patří Muzeum Novojičínska v Novém Jičíně (asi 3 předměty), Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně a Národní ústav lidové kultury ve Stráţnici. Je ovšem pravdou, ţe mnohé předměty pocházejí z produkce prostředí ÚLUV, kde ale výrobci zachovali tradiční výrobní postupy. Pouze proces štípání byl pozvolna opouštěn a přecházelo se k řezání polotvarových desek.162 Výroba zakuřované hračky se zřejmě stala minulostí. Valašský porcelán zůstává pouze v muzejních sbírkách, ale snad ještě nadále zůstane zachován v některých „rukách a pamětech“ obyvatel Valašské Bystřice.

162

Čerpám z Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky. Národopisná revue 4, 2006, s. 217. 61

8. Soupis zkratek EÚP

Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze

FF MU

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

i. č.

inventární číslo

OÚ

Obecní úřad

OÚ ve VM

Obecní úřad ve Valašském Meziříčí

ONV VM

Okresní národní výbor Valašské Meziříčí

SOkA

Státní okresní archiv

ÚLUV

Ústředí lidové umělecké výroby

VMP

Valašské muzeum v přírodě

62

9. Soupis pouţité literatury a pramenů LITERATURA Baletka, Tomáš: Valašská Bystřice. In: Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín. Roţnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Vlastivěda moravská. Vlašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Okresní úřad Vsetín, 2002, s. 847–850. Barabášová, Renata: Výroba hraček ve Valašské Bystřici. Bakalářská diplomová práce. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 1998. Barabášová, Renata: Výroba hraček ve Valašské Bystřici. Národopisný věstník 18, 2001, s. 143–147. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. svazek. Praha: EÚP – Ústav evropské etnologie FFMU v Brně, 2007. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: EÚP – Ústav evropské etnologie FFMU v Brně, 2007. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha: EÚP – Ústav evropské etnologie FFMU v Brně, 2007. Bouček, Vladimír: Co a jak můžeme začlenit z tradiční lidové výroby do současného života. Věci a lidé 6, 1954, s. 6–85. Hájek, Václav: Truhlářské práce. Praha: Grada Publishing, 1997. Hatlák, Vladimír: Domácí průmysl na Moravě a výroba památek. Moravský ţivnostník 31, 1910, s. 1–33. Herain, Karel: Naše lidové hračky. Věci a lidé 5–6, 1953, s. 236–250. Hercík, Emanuel: Československé lidové hračky. Praha: Orbis, 1951. Hercík, Emanuel: Jak se vyráběla lidová hračka. Věci a lidé 5–6, 1953, s. 251–273. Hercík, Emanuel: Lidová hračka. In: Štefánek, Josef (red.): Tvořivost českého lidu v tradiční umělecké výrobě. Praha: Orbis, 1953, s. 50–57. 63

Hrníčko, Václav: Tradiční lidová hračka jako východisko dnešní organizované výroby. In: Lidové hračky a současnost. Roztoky u Prahy: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy – ÚLUV v Praze, 1981, s. 60–63. Chytil, Josef: Lidová umělecká tvorba na Valašsku. Naše Valašsko 9, 1946, s. 60–64. Jančář, Josef: Podomácká výroba a řemesla na Vsetínsku. In: Nekuda, Vladimír (red.): Okres Vsetín. Roţnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Vlastivěda moravská. Vlašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Okresní úřad Vsetín, 2002, s. 371–382. Janotka, Miroslav: Dřevo v tradiční rukodělné výrobě. Musejní a vlastivědná práce 4, 1967, s. 196–205. Janotka, Miroslav: Dřevo v tradiční rukodělné výrobě. Umění a řemesla 6, 1963, s. 224– 229. Janotka, Miroslav: Příprava a užití štípaného dřeva v tradiční výrobě. Český lid 3, 1963, 152–163. Janotka, Miroslav: Samorosty v tradiční dřevařské výrobě. Český lid 6, 1961, s. 247– 255. Johnová, Helena: Lidové hračky. Umění a řemesla 5, 1965, s. 184–189. Jurkovič, Dušan – Válek, Josef: Chalupa valašská. In: Národopisná výstava českoslovanská

v Praze

1895.

Praha:

Výkonný

výbor

Národopisné

výstavy

českoslovanské – Národopisná společnost českoslovanská, 1986, s. 101–104. Kafka, Josef: Zaměstnání lidu. In: Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895. Praha: Výkonný výbor Národopisné výstavy českoslovanské – Národopisná společnost českoslovanská, 1986, s. 209–214. Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Rožnovský okres. Brno: Musejní spolek v Brně, 1907, 2.vydání Brno: GARN, 2010. Langer, Karel: Dřevo v lidové umělecké výrobě. In: Štefánek, Josef (red.): Tvořivost českého lidu v tradiční rukodělné výrobě. Praha: Orbis, 1953, s. 35–49. Langer, Karel: Dřevo v domácké a lidové výrobě. Věci a lidé 2, 1949–1950, s. 364–372. Líšková, Alena – Hrníčko, Václav: Lidové hračky a současnost. Umění a řemesla 1, 1982, s. 21–26. Melniková – Papoušková, Naděţda: Lidové hračky. Praha: Orbis, 1948. Michalides, Pavol: Slovenské ľudové hračky. Umění a řemesla 1, 1961, s. 19–25. Minář, Marek: Lidové řezbářství. Praha: Grada Publishing, 2008. 64

Novák, František: Zakuřování dřeva na Valašsku je stále živé. Truhlářské listy, 4, 2002, s. 46–48. Orel, Jaroslav: Soupis lidové výroby na Valašsku. Naše Valašsko 1, 1951, s. 41–43. Orság, Vranecký, Joţa: A měl sem já píščalenku. Ostrava: Krajské nakladatelství v Ostravě, 1963. Pančuchová, Eva: Drevené ľudové hračky v slovenských muzeách. Martin: Osveta, 1988. Pavlištík, Karel: Domácká výroba dřevěného nářadí a náčiní na Podřevnicku. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 1993. Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše – Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2005. Pavlištík, Karel: Lidová umělecká výroba na Valašsku. Národopisné aktuality 1, 1966, s. 53–54. Pecelt, Antonín: Mizející řemesla. 2. řada. Praha: Kniţnice místního hospodářství, 1958. Valašská Bystřice 1651 – 2001. Valašská Bystřice: Obec Valašská Bystřice, 2001. Pelc, K., Ferdinand: Valašská vesnice (Velká Bystřice u Rožnova). Obzor národohospodářský 9, 1904, s. 215–224, 261–271, 314–322. Roček, Michal: Tradice výroby zakuřované hračky. Národopisná revue 4, 2006, s. 209– 217. Rous, Jan: Výroba dřevěného náčiní na Valašsku. Naše Valašsko 1, 1929–1930, s. 15– 21. Scheufler, Vladimír: Domácká výroba. Umění a řemesla 1, 1979, s. 63–65. Stránská, Drahomíra: Súsky, skřinky štrychy na výchdní Moravě a ve Slezsku. Časopis Slezského muzea 11, 1962, s. 1–20. Stránská, Drahomíra: Súsky – sloupkové truhly v evropských zemích. Časopis Slezského muzea 11, 1962, s. 81–102. Stránská, Drahomíra: O vývoji truhel zvaných súsek a skřinka. Časopis Slezského muzea 12, 1963, s. 39–63. Valašský porcelán. Naše rodina 7, 1985, s. 14. Šenfeldová, Helena: Lidové techniky zdobení dřeva. Praha: ÚLUV, 1984. Šplíchal, Václav – Otavová, Marie: Zlaté ruce. Letohrad: Občanské sdruţení Zlaté ruce v Letohradě, 2007. Urbachová, Eva: Dřevo v podomácké výrobě. In: Dřevo v ţivotě valašského lidu. Vsetín: Vlastivědný ústav Vsetín, 1972, s. 13–15. 65

Urbachová, Eva: Expozice „Šikovné ruce“ v Okresním vlastivědném muzeu Vsetín. In: Lidová výroba – její dokumentace a prezentace. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum Vsetín, 1995, s. 26–33. Vařeka, Josef: Dřevo v životě valašského lidu. Národopisné aktuality 9, 1972, s. 309– 310. Večerková, Eva: Zakuřované dřevěné výrobky z Valašska. Truhlářské listy 4, 1996, s. 28–29. Veselská, Jiřina: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm 1925 – 2005. Roţnov pod Radhoštěm : Valašské muzeum v přírodě, 2005. Vondruška, Vlastimil: Slovník starého zemědělského nářadí, nástrojů a strojů (1750– 1914). Roztoky u Prahy: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 1989. Vydra, Josef: Lidová hračka. Věci a lidé 5–6, 1953, s. 211–235. Zámečník, Antonín: Dřevařství na Valašsku. Sborník musejní společnosti ve Valašském Meziříčí 13, 1907, s. 48–54.

PRAMENY Archiv VMP. Zaměstnání obyvatelstva, výroba dřevěného náčiní, hrubý průzkum okresu Vsetín. V. Přikryl. 1962. Kronika obce Valašská Bystřice. Valašská Bystřice, 1973. Pamětní kniha zdejší farnosti. Valašská Bystřice, 1899. Pamětní kniha obce Velká Bystřice. Valašská Bystřice, 1922. SOkA Vsetín. Fond OÚ ve VM. i. č. 780 a, b., i.č. 781 a, b. Sčítací operáty obce Velká Bystřice z roku 1910 pro soudní okres Roţnov pod Radhoštěm. SOkA Vsetín. Fond ONV VM, i. č. 370, 558. Ţádosti o udělení ţivnostenského povolení.

66

10. Seznam respondentů a informátorů ADAMCOVÁ ANNA vedoucí valašského souboru Troják Valašská Bystřice č. p. 478 narozena roku 1955 MAJEROVÁ ANNA Valašská Bystřice č. p. 542 narozena roku 1928 STAVINOHOVÁ ZDEŇKA kronikářka Valašská Bystřice č. p. 168 narozena roku 1941 ŠTEFELA FRANTIŠEK Valašská Bystřice č. p. 511 narozen v roce 1920

67

11. Resumé

The so-called smudgy toys were made only in some villages in Moravia. Valašská Bystřice was the most importance centre of this manufacture, which was supported by the considerably wooded location with suitable wood. The typical way of manufacture was a feature of the “smudgy” toy. The manufacturers smoked the toys in a furnace. The wood surface turned brown to black. This basic act was done for aesthetic reasons. After that, different patterns were cut in the wood surface by tools. In this way, the natural color was laid bare and decorative contrast came out. Nowadays, the knowledge of this technology wastes away and only a few persons know the manufacturing process. Smudgy toys are slowly becoming a thing of the past. Probably, smudgy toys will be able to see only in museum collections.

68

11. Katalog soukromých sbírek zakuřovaných hraček Vlastník Anna Adamcová č. p. 478 Valašská Bystřice Tato sbírka obsahuje hračky získané od Františka Štefely z Valašské Bystřice. Hračky byly povětšinou darovány nebo odkoupeny za symbolickou cenu jako příspěvek valašskému souboru Troják ve Valašské Bystřici. Přesné datum výroby není známo, víme jen, ţe hračky byly shromaţďovány v 90. letech 20. století a ještě v prvních letech 21. století. Hračky jsou vyrobeny z bukového zakuřovaného dřeva a spodní desky táček a lůţka kolébek jsou doplněny dřevem smrkovým. Všechny exempláře jsou většinou ve stavu dobrém, na některých je znát jejich opotřebení častým pouţíváním. STRUKTURA ZÁZNAMU: NÁZEV PŘEDMĚTU POPIS VÝZDOBY STAV PŘEDMĚTU POZNAMKY

TÁČKY

Vlastník

Anna Adamcová

číslo exempláře

č. 1

rozměry

d = 67cm, š = 24cm, v = 14cm

VÝZDOBA: Bočnice po stranách zdobeny geometrickými obrazci, okraje zvýrazněny prutovníkem, na předním čele desky ornament ptáčka. Dno a kolečko s osou zůstávají v přírodní barvě. Z bukového dřeva a smrkového STAV: Dobrý POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století.

TÁČKY

Anna Adamcová

č. 2

d = 69cm, š = 24,5cm, v = 10,5cm

VÝZDOBA: Bočnice zdobí protínající se půlkruţnice doplněny výzdobou větviček, okraje zvýrazněny prutovníkem – lineární vzor, na čelní desce táček ornament ptáčka, na zadní geometrické vzory zdobeny roztéčkou. Spodní deska táček a kolečko s osou nejsou zakuřovány. Z bukového dřeva a měkkého dřeva STAV: Dobrý POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století.

69

TÁČKY č. 3 TÁČKY

Anna Adamcová

č. 3

d = 70cm, š = 25,5cm, v = 12cm

VÝZDOBA: Bočnice hustě zdobeny geometrickými obrazci, okraje doplňuje lineární vzor, Na čelní desce ornament ptáčka, na zadní z obou stran kruţnice, dno a kolečko s osou nejsou zakuřovány. Pouţito bukové dřevo a smrkové STAV: Dobrý POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století.

TRAGÁČEK č. 4 70

TRAGÁČEK

Anna Adamcová

č. 4

d = 91cm, š = 32cm, v = 30cm

VÝZDOBA: Křiviny zdobeny jednoduchým lineárním vzorem, sedm příček je zdobeno lineárním vzorem a půlkruţnicemi, prostřední příčka v kárníku je se vzorem ptáčka, kolečko a sloupce spojující kární s křivinami jsou nezakuřované. Uţití bukového dřeva. STAV: Dobrý POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století.

KOLÉBKA č. 5 KOLÉBKA

Anna Adamcová

č. 5

d = 47cm, š = 33,5cm, v = 29cm

VÝZDOBA: Kolébadla zdobeny jednoduše volnou technikou – větvičky, čela jsou zdobeny z obou stran uţití geometrické růţice a na jedné čelní motiv ptáčka, boční části zdobeny lineárně a protínajícími se půlkruţnicemi. Lůţko a kolíčky jsou nezakuřovány. Uţití bukového dřeva a smrkového. STAV: Dobrý POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století. KOLÉBKA

Anna Adamcová

č. 6

d = 37cm, š = 27cm, v = 23,5cm

VÝZDOBA: Na kolébadlech větvičky, čelní stěny zdobeny geometrickými růţicemi, přední čelo s motivem ptáčka, boční stěny zdobeny půlkruţnicemi a zvýrazněny lineárním vzorem. Deska lůţka a kolíčky nezakuřovány. Bukové dřevo a smrkové. STAV: Dobrý POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století. 71

KOLÉBKA

Anna Adamcová

č. 7

d = 33,5cm, š = 26,5cm, v = 21cm

VÝZDOBA: Kolébadla zdobeny větvičkami, čelní stěny geometrickými kruţnicemi, přední s motivem ptáčka, boční stěny zdobeny lineárně a půlkruţnicemi, kolíčky a lůţko nezakuřované. Bukové dřevo a smrkové. STAV: Dobrý POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století STOLEČEK

Anna Adamcová

č. 8

v = 35,5cm, š = 35,5cm

VÝZDOBA: Sedací deska vyzdobena velkou vyplněnou kruţnicí, doplňují větvičky, nohy stolečku nejsou zakuřovány. Bukové dřevo. STAV: Mírně opotřebovaný funkčností stoličky POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století

STOLEČEK č. 9 STOLEČEK

Anna Adamcová

č. 9

v = 35cm, š = 35cm

VÝZDOBA: Sedací deska vyzdobena středovou kruţnicí a dvěma menšími umístěny po bokách, kraje zvýrazněny lineárními přímkami. Nohy stolečku jsou nezakuřovány. STAV: Díky funkčnímu charakteru mírně opotřebován. POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století

72

HRABIČKY č. 10 HRABIČKY

Anna Adamcová

č. 10

v =95cm, š = 29,5cm

VÝZDOBA: Násada zdobena rezerváţní technikou (před zakuřováním omotáno březovou kůrou) vznik spirály, hřeben jednoduše ozdoben větvičkou. Hrábě byly zakuřovány v celku. STAV: Dobrý POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století. HRABIČKY

Anna Adamcová

č. 11

v = 99cm, š =28cm

VÝZDOBA: Násada zdobena spirálovitě, hřeben jednoduše větvičkou. Hrábě jsou celé zakuřovány. STAV: Dobrý, chybí jeden zub. POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století. KLADÍVKO

Anna Adamcová

č. 12

d = 23,5cm, š =11,5cm

VÝZDOBA: Násada zdobena spirálovou technikou, hlava kladívka jednoduchým motivem větvičky a půlkruţnice. Bukové dřevo. STAV: Dobrý POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století.

73

KLADÍVKO č. 13 KLADÍVKO

Anna Adamcová

č. 13

d = 27,5cm, š = 11,5cm

VÝZDOBA: Násada zdobena spirálovou technikou, na kladívku větvička a protínající půlkruh. STAV: Dobrý POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století. KLADÍVKO

Anna Adamcová

č. 14

d = 26,5cm, š = 11,5cm

VÝZDOBA: Spirálová technika na násadě, na kladívku větvička a půlkruh. Bukové dřeva. STAV: Dobrý, spirála je mírně vybledlá POZN.: Získáno od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století.

74

KAČE č. 15 KAČE

Anna Adamcová

č. 15

průměr =12cm, v = 16cm

VÝZDOBA: Kača není zdobená ani zakuřovaná. Z bukového dřeva. STAV: Dobrý POZN.: Získány čtyři kusy od Františka Štefely č. p. 511 v 90. letech 20. století.

75

Vlastník sbírky Gabriela Štefelová č. p. 590 Valašská Bystřice Sbírka se skládá z pěti exemplářů pocházející od tří výrobců z Valašské Bystřice. Dva kusy jsou značně opotřebeny za účelem běţného uţívání. Poslední exemplář je významný, pochází od Josefa Kučerky z Valašské Bystřice č. p. 48, který vyráběl miniaturní zakuřované hračky. Struktura záznamu je stejná jako u předešlého katalogu.

KOLÉBAKA č. 1 KOLÉBKA

Gabriela Štefelová

č. 1

v = 31cm, š = 35cm, d = 57cm

VÝZDOBA: Kolébadla zdobena motivem větvičky, boční strany vyplněnými kruţnicemi a lineárním vzorem, čela kolébek vyzdobeny geometrickými vzory a přední deska s motivem ptáčka. Kolíčky a deska lůţka jsou nezakuřovány. Celá z bukového dřeva. STAV: Dobrý, ale svým stářím a uţíváním je zakuřování značně vybledlé. POZN.: Získáno darem od Jana Štefely č. p. 5 z Valašské Bystřice přibliţně na začátku 70. let 20. století.

76

ŢILIČKA č. 2 ŢIDLIČKA

Gabriela Štefelová

č. 2

v = 62cm, š = 42cm

VÝZDOBA: Ţidlička s opěradlem, nohy nezakuřovány, sedací deska zdobena geometrickou růţicí, na vrchní příčce opěradla motivy ptáčků, kraje jsou zvýrazněny prutovníkem. STAV: zakuřování není vůbec znatelné, lze vyčíst pouze rytý ornament, ţidlička je stále uţívaná k funkčním účelům. Stolička je z bukového dřeva. POZN.: Získáno darem od Jana Štefely č. p. 5 z Valašské Bystřice přibliţně na začátku 70. let 20. století.

KOLÉBKA

Gabriela Štefelová

č. 3

v = 22cm, š = 25cm, d = 34cm

VÝZDOBA: Kolébadla zdobeny větvičkami, boční stěny vyplněnými půlkruţnicemi, čelní stěny s geometrickými vzory na přední motiv ptáčka. Kolíčky a lůţko kolébky jsou nezakuřované a ze dřeva smrkového, zbytek je bukové dřevo. STAV: Dobrý POZN.: Získáno v roce 2000 jako tombolová výhra. Výrobcem je František Štefela č. p. 511. 77

TÁČKY

Gabriela Štefelová

č. 4

d = 64cm, š = 25cm, v = 14cm

VÝZDOBA: Bočnice s geometrickým ornamentem a s větvičkami, přední stěna táček zdobena kruţnicemi, zadní nevyzdobena. Dřevo bukové, spodní deska ze smrku. STAV: Zakuřování není vůbec znatelné vlivem běţného uţívání a ponechání ne venkovním prostranství. POZN.: Výrobce František Štefela, Valašská Bystřice č. p. 511, získáno darem v 90. letech 20. století.

KOLÉBKA č. 5 KOLÉBKA

Gabriela Štefelová

č. 5

d = 15cm, š = 12cm, v = 10,5cm

VÝZDOBA: Kolébadla zdobena bohatě půlkruţnicemi, čelní stěny geometrické vzory, boční stěny půlkruţnice. Lůţko kolébky nezakuřováno ze dřeva smrkového. Zakuřování je ze dřeva bukového. STAV: Dobrý POZN.: Jedná se o miniaturu, výrobce Kučerka z Valašské Bystřice, získáno darem asi v 80. letech 20. století.

78

Vlastník sbírky Jan Stavinoha č. p. 186 z Valašské Bystřice Jedná se o vlastnictví jednoho kusu zakuřované hračky, která byla zakoupena u Františka Štefely.

KOLÉBKA č. 1 KOLÉBKA

Jan Stavinoha

č. 1

v = 26,5cm, š = 30cm, d = 50cm

VÝZDOBA: Kolébka z bukového dřeva, kolíčky a lůţko nezakuřované ze dřeva smrkového. Boční stěny bohatě zdobeny čtyřlístky z obou stran, zvýrazněny prutovníkem. Čelní stěny velké geometrické růţce, na přední stěně motiv ptáčka. STAV: Dobrý POZN.: Zakoupeno od Františka Štefely č. p. 511 z Valašské Bystřice. Vyrobeno v roce 1994.

79

Vlastník sbírky Josef Majer č. p. 542 z Valašské Bystřice Ve vlastnictví jeden kus zakuřované hračky. Získán darem. Předmět je znehodnocen častým pouţíváním dětí.

KOLÉBKA č. 1 KOLÉBKA

Josef Majer

č. 1

d = 40,5cm, š = 29,5cm, v = 27cm

VÝZDOBA: Kolébka je celá z bukového dřeva, spodní část a kolíčky jsou nezakuřovány. Boční stěny bohatě zdobeny půlkruţnicemi a prutovníkem. Čelní stěny geometrické růţice a motiv ptáčka. STAV: Dobrý, ale rytý ornament poškozen barevným vymalováním. POZN.: Výrobce František Štefela č. p. 511 z Valašské Bystřice. Získáno darem v 90. letech 20. století.

80

Vlastník sbírky OÚ Valašská Bystřice Jedná se poměrně o významný exemplář, který slouţí obecnímu úřadu ve Valašské Bystřici pro účely „vítání občánků“. Kolébka je zhotovena v ţivotní velikosti dítěte. Kolébku zhotovil Jan Štefela (1953) původem z Valašské Bystřice č. p. 5 nyní ţije v Roţnově pod Radhoštěm.

KOLÉBKA Č. 1 čelní stěna

KOLÉBKA č. 1 vnitřní čelní stěna

KOLÉBKA č. 1 KOLÉBKA

OÚ Valašská Bystřice

č. 1

d = 100cm, š = 50cm, v = 60cm

VÝZDOBA: Kolébadla zdobena geometrickým ornamentem, boční stěny zdobeny geometrickými ornamenty a zvýrazněny prutovníkem, čelní stěny s geometrickými růţicemi, motiv ptáčka a výjimečný motiv srdce. Uţití bukového dřeva. STAV: Dobrý POZN.: Výrobce Jan Štefela narozen 1953 z Roţnova pod Radhoštěm, získáno v 80. letech 20. století 81

13. Přílohy 13. 1 Přepis rozhovoru s pamětníkem

Rozhovor s pamětníkem je spíše volným vyprávěním o ţivotě lidí na Valašsku, práci a zaměstnání obyvatel. Hlavním cílem rozhovoru bylo zjistit doplňující informace k dané problematice zakuřovaných hraček. Respondentem byl František Štefela z Valašské Bystřice (narozen roku 1920), co by poslední výrobce zakuřovaných hraček v této obci. Záznam byl uskutečněn v květnu roku 2010.

„Valašsko je pěkný kraj, ale nebyl nikdy bohatý, lidé sa museli opravdu starať o živobytí a většinu u každej chalupy bylo kusek pola a pokud možno kravku měli. Nasadily sa zemnňáky a zelé a to byla taková hlavní obživa. A přitem sa muselo do obchodu něco nakupit. Tak sa zešlo na to, že museli dělat nejakú výrobu na prodej, aby zbyly nejaké peníze. Dřevo bylo na Valašsku hlavní materiál dřívějška a už staří lidé věděli dělat nejaké pomůcky ze dřeva - kolečka, trakače a přitem děcka chtěly nejaké hračky, tak sa musely aj pro děcka udělať nejaké věcičky, aby sa měly čím zabaviť. Lidé sa museli oháňat jak sa dalo, aby sa uživili, a tak z toho dřeva došlo na to že nejaké zpracování velké nebylo v dědině, tak sa dřevo ručně zpracovávalo na nějaké ty potřeby při domácnosti a mezitím aj na ty hračky. Tak ty hračky sa dělaly ve věcej chalupách a u každé chalupy měli tu pec na zakuřování, to je výroba od stara zajetá, kdy to vzniklo, to nevíme. My sme tam byli čtyry chalupy vedle sebe a všude sa to dělalo, u nás, u Polášků, u Jurčů, u Dobrodinců a všude měli aj tu pec a dělali ty táčata. A to nebylo enem pod Búřovem, to aj Kučerka a na Kyčerách. Při tem malování měl každý svůj rukopis a každý si poznal ten svůj, to šlo z generaci na generaci, něco sa k tomu přidalo.“ Měl jste tuto výrobu jako zaměstnání? 83

„To nebyla žádná živnost, každý měl kusek pola a to měl enem přes zimu nebo ve volném časy a pak se to šlo prodávat do světa, aby se vydělalo.“ Chodil jste prodávat výrobky na trh? „To sa naložilo na tragač, já sem s tym nebyl nikdy nikde, a jel s tym třeba do Jičína do Hranic, pěšky, a tam to prodával, jak když tady přijdu ti vietnamci a tak to tam prodával.“ Jaká byla cena výrobků? „V době tej krize, šestatřicátém a sedmatřicátém roku, také táčata byly za tři koruny kus, no a ten tragáček ten byl třeba za pět korun. Velký tragač za pětadvacet korun, za padesát, podle velikosti. Vypalovaly sa aj ty velké tragače, ty sa už tak nemalovaly, enem sa udělaly takové ty rýhy prutovníkem. To sa zpeněžilo enem aby bylo v chalupě na cukr na sůl, jinak sa pekl chleba doma, na mlýnci sa našrotilo a peklo sa doma. Nebylo práce, hlavně sa chodilo do lesa a pokud bylo na jaře sadění stromků, tak roby šly do lesa sadit stromky, to byla taková sezónní práce, někteří zpracovávali dřevo ruční pilu, pak vozili dolů k silnici a to bylo též o život, naložili to na ty sáňky, to byla váha jak sa to rozjelo, ale zkusil sem to aj když sa vozil hnůj na zemáky. Měl sem co dělat aby sem to zvládnul sjet, to jak sa dá do pohybu tak to jede. Tady sem chodil do školy sedm roků pak sa postavila nová škola a chodil sem do novej. Brácha ten nejstarší Jan chodil dělat zedničinu a Josef ten šel do učení do Rožnova a to zas nebylo tak jednoduché, autobusy tenkrát nejezdily. Pěšky a pokud sa dalo na kole, v zimě na lyžách. Ta škola byla na čtyry roky. Vyučil sa, odborník veliký, a pak dělal ruční prácu u teho nábytku a oken, ale nevynášalo to. Dělal v Portáši okna, já sem dělal také na dílni v Portáši kolařinu a byl sem na tom lepší jak on. My sme byli čtyře ogařimladší Jaroš, chodil do zbrojovky na Vsetín tam chodil aj do školy, pak sa oženil v Brně. V Brně bylo ústředí zbrojovky a tam byl zaměstnaný v kanceláři. Zemřel měl sedmdesát roků, švagrová tam žije. A ten Josef ten měl stolařinu, a ten nejstarší Jan, ten hračky dělal hodně. V zimě udělal hodně kolébeček a trakáčků. Já sem tak při tem pomáhal co bylo potřeba, velké tragače a kola. Vyučený sem nebyl. Portáš zákládal učitel Zvonek, eště můj tata. Bylo jich pár členů, tak dělali násady a metly, při tem aj hračky. Já sem za války byl doma - pokluzat, pást krávy a pak sem šel dělat na silnice. Od Říky na Horní konec. To sa rovnalo kopalo, žádné mašiny. Když byla 84

skála, tak udělal ďuru do skály na odstřelení, pak to nacpal jakymsi dynamitem. Cesty sa zavážely kamením. To sa muselo natluct kamení na místě, písek na to a jezdilo sa. Po válce sem dělal na cestách od 1946 - 1954, napřed v Bystřicách, pak v Rožnově, pak aj ve Frenštátu a v Trojanovicách. Jednu dobu sme dělali u Valašských Klobuk a v Ostravě. Potem v zimě sa na cestách nedalo dělat tak nás nás odvezli kdesi 40 km za Prahu. Jak sem došel do Portáša, tož sme začali dělat takové jmenovky pro zahradníky cedulky na kvítka - úzké destičky, jak sa dělaly ty táčky tak z teho odpadu sa to nařezalo a navrtaly sa ďůrky do teho. Sme tam čtyře noví nastupili – Pepa Stavinohů a Jaroš a z Dolního konca kterýsi. Jedni tam dělali metly, jedni dělali táčky, ty velké, jiní to dělali ve dřevě a na kovárně to okuli. Pak se tam dělaly žebře, a kolca. K těm táčkám sem sa aj já přilepil a dělal sem při tych kolečkách. Mňa to bavilo ty kola dělat. A potem sa dělaly ty zakázkové kola – vozové. To sem dělal dlúhé roky, z deset nebo ze dvanáct rokú. Potem táčky vytlačily železné, takže táčky sa přestávaly dělat, tragače též a pak pomaly aj ty vozové kola sa přestávaly. Nanejvýš nejaké opravy. Potem začali dělat ty příjezdné vozíky a u tych sem dělal až do konca. V zimě sem začal pomaly dělat toto, to byla pauza co sem ze školy vyšel až do toho roku 1955. Byla jakási poptávka po tem. Přišli jacýsi Ostraváci a navedli ňa, že když dělám toty stoličky, tak ať dělám i židle-venkovní. Tož měli sme zrovna postavenú chalupu. Neměl sem žádnú dílnu, tož tady na chodbě sem si dal strýček. Já sem neměl pec, nachystal sem si ty díly, a šel sem tam domů, jak Jan býval, a tam sa to čadilo. Tam byla pec. Nebyla to ta původní ta shořela. Jan potem tam postavil novú. Nebyla to žádná stavba, enem ve svahu v mezi sa udělala taková „udírna“ něco podobného, ale v udírni sa topí a kuř ide kanálkem a kdežto tam sa napřed topilo a až sa to vytopilo dobře, tak se na to uhlí nasypaly třísky a taky ten odpad při tej práci. Ale to bylo pilno, to jak sa zasypalo, začalo ten dým honem valit ven. A při tem to tam všecko honem nastrkat, přes ten dym do tej pece a honem zavřít, než to chytlo plamenem. Honem to zadělat a tak se to tam z hodinu kuřilo a bylo to. To sem si postavil tu pec až dysi v osmdesátem roku nebo jak. Pec sem postavil a žádný v ní netopí. To nářadí k temu dělal nejaký Stančík na Bystřičce. Dělal kovařinu, motyky, poříze a ty výstruhy. Už nežije a už to nikdo nedělá. Syn od Jendy - Jan dělal v muzeu, a teď dělá tesařinu. 85

Bratr Jan dělal hodně tragáčky a to dá hodně práce, to musí každú destičku zapajcovat do tych bočnic a ty bočnice se musí ze samorostu opracovať. Ty malé hrábě dětské to sme špidlali ty zuby - nekde dělali z klocičku - a než to udělal. Byla za to 1.50 nebo 2 Kč to sa dělalo enem aby sa něco dělalo. Já sem, to vlastně začal dělat až kolem osmdesátého roku. A dělal sem to jenom příležitostně. Lidi si přišli a ptali sa sami. Ale před tym sa to dělalo aj ve velkém, seriově třeba aj 50 - 100 tych koleček naráz. U nás ani tak ne, ale třeba Polášek, a pak to dovezli na nádraží a jak pozháňali nekde na tych jarmarkoch obchodniky, tak oni si pak poslali přímo sami na lístku napsané - potřebujem 100 dětských koleček. Ale to bylo enem takú kratší dobu, tak ve velkém, ale jinak před tím sa to naložilo na tragač a jel až do Jičína pěšky. To si nedovedu představit. Jinač takoví ti překupníci co s tim chodili kšeftovat, tak si to objednali. V Rožnově byl jakýsi kupčík, nabral si teho a zaplatil až přišel po druhej a tu poslední várku zapoměli platit, už sa ztratili. Jenda ten to dělal do muzea tak z deset roků, dělal kolébečky táčata, tragačíky, hrabky, stoličky, kladívečka. Tenkrát nebyly mašiny, muselo sa to ručně ohoblovat pořízem, nebo potem vrtat ty díry ručně. Je to bukové dřevo ale táčata byly nejpěknější z javoru. To je také bílé dřevo a dobře sa to opracovává. Třeba jaseň do něho nejde tym kružítkem dělat. Má ty ostré léta. Buk a nebo ten javor, jak už to byl topol nebo lípa to už tež nešlo to zas bylo moc měkké. To byl tež problém sehnat dřevo. Tata až kdesi na Cábě sháňal buka a odvést to dolů… Tady nebylo dostatek takého dřeva. Na Bystřičce byl hajný Zajíček, aj sem s ním nejedenkrát šel do lesa až tam u Klenova. Tam měli, jak to zpracovávali ty buky, hotové štípy, naštípané ty kusy v metrách a tak sme si mohli vybrat. To už byly hotové štípy, ale dyž sa to muselo z celých kuláčů nařezat špalky a naštípat, na větší kusy sekyru a potem dlátama ty destičky, to nebylo jednoduché. Moc záleželo jaký ten buk sa podařil kúpit, jestli byl na štípání nebo ne. Jak sa nevydařil, ej to byla paseka. A dyž sa podařil, tak sa rozštípaly také dvou centimetrové destičky a pořízem sa zpracovaly. Tož nebylo to žádné podnikání, enem taký přivýdělek při tem chalupaření. Každý měl kolem tej chalupy kusek toho pola. Tož eště bych aj něco udělal, ale to dřevo je problém sehnať.“

86

13. 2 Obrazové a fotografické přílohy

Obrázek č. 1: Reklamní leták firmy COMMODUM

87

Obrázek č. 2: Prodej ve VMP v Roţnově pod Radhoštěm kolem roku 1960. Fotografie z rodinného alba Jitky Štefelové Valašská Bystřice č. p. 5.

88

Obrázek č. 3: Jan Štefela při práci okolo roku 1960. Fotografie z rodinného alba Jitky Štefelové Valašská Bystřice č. p. 5.

89

Obrázek č. 4: Svoz zakuřovaných předmětů u Šteflů z roku 1968. Fotografie získána z archivu VMP.

Orázek č.5: Práce s výstruhem. František Štefela v roce 2002.

90

Obrázek č. 6: Práce s prutovníkem. František Štefela v roce 2002.

Obrázek č. 7: Roztéčka. Vlastník František Štefela.

91

Obrázek č. 8: Ústí čadící pece. Čadící pec Františka Štefely.

Obrázek č. 9: Zakuřovaná lavice z modřínového dřeva z roku 1988, vyrobilo druţstvo Lipta. Nachází se ve sbírkovém fondu Muzea regionu Valašsko ve Vsetíně.

92