Bakalářská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Bakalářská diplomová práce

2015

Veronika

Knoflíčková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Historie – jednooborové studium

Veronika Knoflíčková

Heydrichiáda pohledem současníků a historiků Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D.

2015

2

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny. Podpis autora 3

Děkuji PhDr. Vladimírovi Černému, Ph. D. za odborné vedení mé bakalářské diplomové práce a veškerou podporu a pomoc.

4

Obsah I. II.

III.

IV.

V.

VI.

Úvod

7

Reinhard E. T. Heydrich v edicích a literatuře

9

II. 1

Edice

9

II. 2

Literatura

10

Nacistický předák

13

III. 1 Původ

13

III. 2 Karierní postup

13

Heydrichiáda

17

IV. 1 Pojem „Heydrichiáda“

17

IV. 2 První stanné právo

18

IV. 3 Proces s A. Eliášem

23

IV. 4 Politika cukru a biče

25

IV. 5 Konečné řešení židovské otázky

26

Atentát

28

V. 1

Operace Anthropoid

28

V. 2

27. května 1942

31

V. 3

Následky atentátu, druhé stanné právo

33

V. 4

Lidice a Ležáky, dopadení atentátníků

35

Svědectví

39

VI. 1 Z knih pamětníků

39

VI. 2 Vzpomínky současníků

41 5

VII. VIII.

IX.

Závěr

45

Prameny a literatura

50

VIII. 1 Edice dokumentů

50

VIII. 2 Literatura

50

VIII. 3 Svědectví

52

Seznam příloh

53

6

I. Úvod Heydrichiáda a obecně témata spjatá s druhou světovou válkou jsou i dnes, po téměř sedmdesáti letech od jejího konce, živým a hojně diskutovaným problémem. Ačkoliv této problematice bylo věnováno mnoho publikací, domnívám se, že stále existují nezmapovaná pole badání. Reinhard Heydrich byl symbolem okupační moci. Jeho jméno je zakořeněné v obecném povědomí, proto se stal vyhledávaným tématem historických prací. Mnozí autoři mu přisoudili přívlastky, které naznačují, jakým způsobem na lidi působil. Například Günther Deschner ho označuje jako „architekta totální moci“, Jaroslav Andrejs ho zase považuje za „boha smrti“. Rovněž období heydrichiády je tragickou součástí české historie. Je tak označováno období teroru, které přišlo s nástupem Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora na okupovaném území protektorátu Čech a Moravy. Spolu s jeho příchodem začala být zaváděna opatření, která omezovala protektorátní obyvatelstvo. V prvé řadě šlo o vyhlášení stanného práva a zřízení stanných soudů, jejichž rozhodnutí často odsuzovala k smrti. Do ledna 1942 bylo v celém protektorátu vyneseno 489 rozsudků smrti. Kromě toho bylo 1673 lidí odsouzeno k předání do koncentračních táborů.1 Vlna teroru následující po atentátu na Heydricha a druhé stanné právo znamenali smrt 1 327 odsouzených Čechů.2 I proto je zřejmé, že toto neslavné období českých dějin dodnes vzbuzuje emoce. Také kolem atentátu na obávaného říšského protektora existuje dodnes řada nejasností. I kvůli následujícím opatřením, která zahrnovala vypálení obcí Lidice a Ležáky, je 27. květen roku 1942 hluboce zakořeněn v národní paměti. K tomuto tématu máme k dispozici řadu historických prací, z nichž ty nejvýznamnější budu rozebírat v kapitole zabývající se edicemi a literaturou. Pro svou bakalářskou práci jsem si zvolila téma týkající se právě heydrichiády, konkrétně jejího vnímání historiky a současníky. Hlavním důvodem této volby je snaha GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVb. Praha – Litomyšl 2007, s. 55. 1

GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVa. Praha – Litomyšl 2006, s. 509. 2

7

najít podobnosti či rozdíly mezi relativně objektivní historickou knihou a subjektivní svědeckou výpovědí. Ve své práci nejprve stručně popíšu historii heydrichiády a osobu Reinharda Heydricha. V dalším oddílu využiji jak knih, které napsali pamětníci událostí této doby, tak výpovědí současníků, kteří ochotně souhlasili s poskytnutím svého pohledu na danou problematiku. Pro práci tak využiji metod orální historie. Závěrem tyto části srovnám a zhodnotím, jestli se literatura faktu shoduje nebo naopak rozchází se vzpomínkami pamětníků. Mým hlavním cílem tedy bude zjištění, zda lze hledat mezi literárními prameny a orální historií pojítka.

8

II. Reinhard Eugen Tristan Heydrich v edicích a literatuře „Byl to vysoký blondýn s vysoko posazenými lícními kostmi, jež byly typické pro Němce, kteří se narodili na východě a měli slovanskou krev.“3

II. 1 Edice Období heydrichiády se jako první věnuje publikace Čestmíra Amorta4. Jedná se o edici dokumentů, jež je doplněna uceleným textem, který čtenáře uvede do problematiky. Velmi přehledně popisuje zejména průběh a pozadí atentátu na Reinharda Heydricha. Vzhledem k tomu, že vyšla roku 1965, neposkytuje tolik informací a dokumentů jako mladší práce a jedná se práci silně poplatnou době svého vzniku. Edice dokumentů vydaná Libuší Otáhalovou a Miladou Červinkovou5 byla vydána o rok později. Oproti práci Čestmíra Amorta postrádá „teoretickou část“, tedy uvedení do problematiky období, jehož se zveřejněné dokumenty týkají. Kniha nesoucí název Heydrichova okupační politika v dokumentech6 vydaná v roce 1987 a Protektorátní politika Reinharda Heydricha7 vydaná o čtyři roky později jsou obdobného charakteru, co se týká vybraných dokumentů. Obě začínají dálnopisem Reinharda Heydricha 27. září 1941 a obsahují krátké uvedení do problematiky, jíž se zveřejněné dokumenty týkají. Roku 1997 vyšla v Berlíně edice zpracovaná v němčině kolektivem pod vedením Miroslava Kárného, která obsahuje celkem 108 dokumentů z období od 15. září 1941 do 8. června 1942.8 Jedná se o velmi kvalitní a odborně zpracovaný počin.

3

WHITING, Charles.: Heydrich – Sluha smrti. Brno 2002, s. 8.

4

AMORT, Čestmír: Heydrichiáda. Praha 1965.

OTÁHALOVÁ, L. - ČERVINKOVÁ, M.: Dokumenty z historie československé politiky 1939 – 1943, Praha 1966. 5

6

LINHARTOVÁ, Lenka – MĚŠŤÁNKOVÁ, Vlasta – MILOTOVÁ, Jaroslava (eds.): Heydrichova okupační politika v dokumentech. Praha 1987. KÁRNÝ, Miroslav – MILOTOVÁ, Jaroslava – KÁRNÁ, Margita (eds.): Protektorátní politika Reinharda Heydricha. Praha 1991. 7

KÁRNÝ, Miroslav – MILOTOVÁ, Jaroslava – KÁRNÁ, Margita (Hrsg.): Deutsche Politik im „Protektorat Böhmen und Mähren“ unter Reinhard Heydrich 1941 – 1942. Berlin 1997. 8

9

Atentát a druhé stanné právo přibližuje zatím nejnovější první svazek edice od Vojtěcha Šustka.9 Dokumenty jsou přehledně označeny, každé kapitole vždy předchází kritika uvedených textů a krátké seznámení s historickým vývojem dané doby. Šustek ve své práci provádí také obsáhlou kritiku a rozbor edicí dosud vydaných a literatury vztahující se k tématu.

II. 2 Literatura Co se týče životopisných údajů, které se vztahují k Heydrichovu mládí, dochováno je málo písemných zpráv. O tomto faktu informují téměř všichni autoři knih o Reinhardu Heydrichovi (Honzík10, Whitting11, Andrejs12, Husson13). Výpovědi někdejších kolegů či přátel je zase nutné podrobit přísné kritice, neboť všechny vesměs pochází z poválečného období a jsou tudíž ovlivněné skutečností, že byl Heydrich válečným zločincem. V dobách působení ve vysokých funkcích nacistického bezpečnostního aparátu máme materiálů k Heydrichovi dost. Publikace, které se zabývají pouze životem a činností Reinharda Heydricha, jsou z většiny vystavěny podobně. Pojednávají o jeho životě, kariéře v SS a nacistických bezpečnostních složkách, spolupráci s Heinrichem Himmlerem, působení v protektorátu, atentátu a událostech, které následovaly bezprostředně po něm. Takto jsou koncipovány například Honzíkova14, Whittingova15, Andrejsova16 i Hussonova17 kniha. O událostech v protektorátu se pochopitelně více rozepisují čeští historikové. Všichni autoři se také věnují konečnému řešení židovské otázky.

ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1, Praha 2012. 9

10

HONZÍK, Miroslav: Za Heydrichem otazník. Praha 1989.

11

WHITING, Charles.: Heydrich – Sluha smrti. Brno 2002.

12

ANDREJS, Jaroslav: Smrt boha smrti. Brno 2008.

13

HUSSON, Edouard: Heydrich. Konečné řešení židovské otázky. Ostrava 2009.

14

HONZÍK, Miroslav: Za Heydrichem otazník. Praha 1989.

15

WHITING, Charles.: Heydrich – Sluha smrti. Brno 2002.

16

ANDREJS, Jaroslav: Smrt boha smrti. Brno 2008, s. 67.

17

HUSSON, Edouard: Heydrich. Konečné řešení židovské otázky. Ostrava 2009.

10

O samotném atentátu na zastupujícího říšského protektora byla napsána dlouhá řada publikací. Z knihy Bomba pro Heydricha18 autorů Hamšíka a Pražáka je možné získat důležité informace, pro bližší zkoumání problematiky ale lépe poslouží některá z novějších prací. Tato publikace je psána čtivě, pro širokou veřejnost a je více beletrií než literaturou faktu. Nezabývá se pouze samotným atentátem, ale rozebírá i situaci před ním, a to nejen na domácí scéně, ale i v londýnském exilu, odkud byl útok naplánován. Zdůrazňují, že přesný průběh operace už nejspíš nikdo nezjistí: „Ti, kdo by mohli spolehlivě vylíčit děj, pro který si mnoho lidí tento děj pamatuje, však už nežijí.“19 Z dnešního pohledu poněkud zastaralá je kniha Miroslava Ivanova20 nazvaná prostě – Atentát na Reinharda Heydricha. Vzhledem k její povaze, jedná se v podstatě o sepsání svědectví atentátu z různých stran, ji využiji až pro druhou část práce. Na úkor dobré čtivosti je totiž kniha méně informačně hodnotná. Autor dal také až příliš prostoru svědectví kontroverzní osoby – profesora Ladislava Vaňka. Na oblíbenost Ivanovovy knihy u laiků ostatně upozorňuje i Vojtěch Šustek: „Stala se bestsellerem u laické veřejnosti.“21 K době, kdy Reinhard Heydrich zastával funkci zastupujícího říšského protektora, je dobře využitelná kniha Pavla Maršálka o Protektorátu22. Autor využil dostatečné množství pramenů, dobových dokumentů a literatury, proto se dá jeho text pokládat za důvěryhodný. Kniha Günthera Deschnera23 je obsáhlým Heydrichovým životopisem. Autor se hodně zaměřuje na působení Heydricha v bezpečnostní službě SD, ale i ostatní oblasti jeho života popisuje podrobně. Své závěry podkládá informacemi z čerpané literatury i pramenů.

18

HAMŠÍK, D. – PRAŽÁK, J.: Bomba pro Heydricha. Praha 1965.

19

Tamtéž, s. 156.

20

IVANOV, Miroslav: Atentát na Reinharda Heydricha. Praha 1987.

ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1, Praha 2012, s. 67. 21

22

MARŠÁLEK, Pavel: Protektorát Čechy a Morava. Praha 2002.

23

DESCHNER, Günther: Reinhard Heydrich. Architekt totální moci. Praha 2002.

11

Z knihy Jaroslavy Eliášové24, vdovy po Aloisi Eliášovi, nelze příliš čerpat pro teoretickou část mojí práce, ale rozhodla jsem se ji využít alespoň do druhé části, která se zabývá pohledem současníků. Z oddílu této publikace, který je napsaný historikem Tomášem Pasákem, budu informace používat i do teoretické části. V roce 2004 v Praze vyšla práce Jaroslava Čvančary nazvaná prostě Heydrich. Jedná se o knihu, která je složena z obrazů a dobových dokumentů, a i proto je působivým svědectvím o životě Reinharda Heydricha a jeho působení v Protektorátu Čechy a Morava.25 Stejný rok vydání má i monografie Helmuta Haasise Smrt v Praze26, která se nevěnuje pouze samotnému atentátu a událostem okolo smrti Reinharda Heydricha, ale informuje čtenáře i o období „první heydrichiády“, tedy teroru, který byl prováděn ještě za života Heydricha. Kromě toho se autor zabývá dopadením atentátníků a druhým stanným právem. Práce Jana Křena27 o dějinách střední Evropy sice rozebírá celkově historii 20. století, přesto čtenáři poskytuje cenné informace. Do zpovědí současníků budu začleňovat knihu bratrů Wiedemannů28, která je vedena formou rozhovoru s Heydrichovým synovcem. Stejně tak kniha Liny Heydrichové29, vdovy po Reinhardu Heydrichovi, je velice subjektivní a dají se z ní použít pouze faktografické údaje a data. Popis chování jejího muže a různých jednání, kterých se zúčastnil, nelze považovat za objektivní. Kriticky se k její knize často vyjadřuje Jaroslav Andrejs ve své publikaci o Heydrichovi: „Vševědoucí paní Lina tvrdí, že při uragánu činnosti, který její manžel rozpoutal při příchodu do Prahy,

24

ELIÁŠOVÁ, J. – PASÁK, T. Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení. Český Těšín 2002.

25

ČVANČARA, Jaroslav: Heydrich. Praha 2004.

26

HAASIS, Hellmut G.: Smrt v Praze. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha 2004.

27

KŘEN, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha 2005.

WIEDEMANN, H. – WIEDEMANN, A: Můj strýc Reinhard Heydrich. Byl jsem „korunním princem“ Heydricha. Český Těšín 2010. 28

29

HEYDRICH, Lina: Můj život s Reinhardem. Praha 2012.

12

neměl první týden vůbec čas svléknout se z uniformy. Není známo, povšimli-li si toho i protektorátní oberlandráti […]“30

III. Nacistický předák III. 1 Původ Reinhard Heydrich se narodil 7. 3. 1904 v Halle31 jako syn Bruna Heydricha32, který byl ředitelem konzervatoře. Kvůli sňatku Brunovy matky se Židem, se o něm později proslýchalo, že je židovského původu. „Ta věc začala v roce 1926. Reinhardův bratr Heinz se dal tehdy imatrikulovat v Drážďanech a usiloval o přijetí do jedné studentské soubojové korporace. Jeho přihláška byla zamítnuta s odůvodněním, že je Žid.“33 Tak informuje ve své knize Lina Heydrichová. Miroslav Honzík a Charles Whitting komentují nepravdivost této skutečnosti. První ze jmenovaných autorů cituje vyjádření doktora Gerckeho34, ve kterém je jasně řečeno, že Reinhard Heydrich byl čistě německého původu. Jediný Žid v Heydrichově rodině byl jeho nevlastní děd. Charles Whiting neuvádí konkrétní důkaz, ale o Heydrichově židovství vždy píše jako o smyšlence.35 I Günther Deschner se k této věci vyjadřuje a píše, že Heydrichovi byli katolíci, i když udržovali blízké styky s Židy.36

III. 2 Kariérní postup „„Já jim ukážu,“ to bylo jeho heslo.“37 Po první světové válce se Reinhard Heydrich angažoval ve freikorpsu38 Maercker a Halle.39 „Podal si přihlášku do Freikorpsu „Märker“; vylepšil to vstupem do ještě

30


31

Největší město ve spolkové zemi Sasko – Anhaltsko.

BRANDES, D. - KURAL, V. (edd): Cesta do katastrofy. Německo-československé vztahy 1938-1947. Praha 1994, s. 29. 33 HEYDRICH, Lina: Můj život s Reinhardem. Praha 2012, s. 42. 32

34

HONZÍK, Miroslav: Za Heydrichem otazník. Praha 1989, s. 15.

35

WHITING, Charles: Heydrich – Sluha smrti. Brno 2002, s. 17 – 18.

36

DESCHNER, Günther: Reinhard Heydrich. Architekt totální moci. Praha 2002., s. 23.

37

Tamtéž, s. 24.

13

výbojnějšího sboru „Halle“.“40 V březnu roku 1922, po úspěšně složené maturitní zkoušce na reálném gymnáziu41, nastoupil Heydrich k válečnému námořnictvu.42 Po běžném výcviku budoval svou kariéru, a to až do doby, kdy byl v roce 1931 přijat do SS.43 „Po výcviku na školní plachetnici Niobe zakončí svá kadetská léta na křižníku Berlin, kde sloužil od července 1923 do března 1924.“44 V roce 1926 se dočkal prvního kariérního postupu, když se stal námořním poručíkem.45 O dva roky později už byl námořním nadporučíkem a začal působit jako spojař v různých posádkách, než se dostal na velitelství loďstva Severního moře v Kielu.46 V roce 1930 potkal na plese veslařského spolku svou budoucí ženu Linu, kterou si o půl roku později vzal.47 Následujícího roku byl Reinhard Heydrich propuštěn z námořnictva bez nároku na výslužné.48 Začal tak budovat svoji politickou kariéru. Ještě v roce 1931 se vydal na schůzku s Heinrichem Himmlerem.

49

Ten ho při „pohovoru“ požádal o vytvoření konceptu

struktury nově vznikající zpravodajské služby.50 Po této schůzce vznikla spolupracující dvojice Himmler – Heydrich, která fungovala až do doby, kdy se Heydrich ujal úřadu zastupujícího říšského protektora.51 Na začátku třicátých let byl tedy Reinhard Heydrich členem SS a NSDAP a s jeho postupem znovu přišly na přetřes informace o jeho židovském původu. Opět však byly Freikorpsy byly dobrovolnické ozbrojené útvary. Takto organizovaní vojáci hledali smysl života a svou budoucnost v boji. 38

39

HEYDRICH, Lina: Můj život s Reinhardem. Praha 2012, s. 31.

40


41

VAŠEK, F. - ŠTĚPÁNEK, Z.: První a druhé stanné právo na Moravě (1941-1942). Brno 2002, s. 35.

42

HAMŠÍK, D. – PRAŽÁK, J.: Bomba pro Heydricha. Praha 1965, s. 10.

43

HUSSON, Edouard: Heydrich. Konečné řešení židovské otázky. Ostrava 2009, s. 31 – 32.

44


45

HUSSON, Edouard: Heydrich. Konečné řešení židovské otázky. Ostrava 2009, s. 30.

46

FIDLER, Jiří: Atentát 1942. Brno 2002, s. 62.

47


48


49

WHITING, Charles: Heydrich – Sluha smrti. Brno 2002, s. 20.

50


51


14

rychle vyvráceny.52 Spolu s Himmlerem pak založili SD (Sicherheitsdienst) – bezpečnostní službu říšského vedoucího SS, do které od roku 1932 Heydrich získával mladé univerzitní absolventy.53 Původně byla tato služba „skryta“ jako jedno z oddělení při štábu SS, nazvané I-c mající za cíl vyhledávat nepřátelské agenty a zároveň provádět nábor do svých řad.54 Heydrich si v rámci této organizace počínal velmi zdatně, například využíval i odhalené konfidenty tím, že z nich vytvořil dvojité agenty. Díky svým schopnostem tak velice rychle postupoval v hierarchii SS, jak je patrné v následující tabulce:

Heydrichův postup v rámci SS55: 10. srpna 1931 … sturmführer - poručík 1. prosince 1931 … hauptsturmführer - kapitán 25. prosince 1931 … sturmbannführer - major 29. července 1932 … standartenführer 21. března 1933 … oberführer - plukovník 9. listopadu 1933 … brigadeführer - generálmajor 30. června 1934 … gruppenführer - generálporučík 27. září 1941 … obergruppenführer – generál, generál policie V roce 1933 se Heydrich stal vedoucím politické policie v Bavorsku a o rok později se dostal také do vedení gestapa v Prusku.56 Rok 1934 je také rokem, kdy proběhla tzv. „Noc dlouhých nožů“, do které se Heydrich aktivně zapojil.57 Heydrich se stal roku 1936 velitelem nově zřízené bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei – Sipo), kam spadaly dvě 52

Tamtéž, s. 24.

53


54

HONZÍK, Miroslav: Za Heydrichem otazník. Praha 1989, s.42.

55


WIEDEMANN, H. – WIEDEMANN, A: Můj strýc Reinhard Heydrich. Byl jsem „korunním princem“ Heydricha. Český Těšín 2010, s. 22. 56

57


15

složky. Tou významnější bylo gestapo (zkratka od Geheime Staatspolizei) a druhou pak kriminální policie (Kriminalpolizei – Kripo).58 „Ve 32 velel tajné státní policii a celé německé kriminální policii.“59 V roce 1939 se připojil k přípravám „konečného řešení židovské otázky“ – podílel se na akci T4, která byla tzv. přípravnou fází genocidy Židů, a také se snažil o schválení zákona, který by umožňoval rozšířit jeho likvidační program.60 20. ledna 1942 se ve Wansee konala konference, na které Heydrich předložil návrh zeměpisného rozmístění jedenácti milionů evropských Židů.61 Chtěl se rovněž zbavit vlivů církve, která se stavěla kriticky k probíhající židovské genocidě, proto po vypuknutí války navrhoval, aby čelní představitelé katolické církve byli internováni v koncentračních táborech.62 Kromě toho se v roce 1939 stal také šéfem RSHA – Hlavního říšského bezpečnostního úřadu.63 Výnosem ze září 1941 byl Reinhard Heydrich jmenován zastupujícím říšským protektorem v protektorátu Čechy a Morava.64 Na tomto postu působil až do své smrti, respektive do provedeného atentátu na jeho osobu.

KROUPA, Vlastislav a kol.: Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka. Praha 1988, s. 23-24; JOŽÁK, Jiří a kol.: Za obnovu státu Čechů a Slováků. Slovníková příručka. Praha 1992, s. 11. 58

59

DESCHNER, Günther: Reinhard Heydrich. Architekt totální moci. Praha 2002., s. 7.

60


61

KÁRNÝ, Miroslav: „Konečné řešení.“ Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991. 62


WIEDEMANN, H. – WIEDEMANN, A.: Můj strýc Reinhard Heydrich. Byl jsem „korunním princem“ Heydricha. Český Těšín 2010, s. 22. 63

64

GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVb. Praha – Litomyšl 2007, s. 47.

16

IV. Heydrichiáda IV. 1 Pojem „Heydrichiáda“ „Jsou slova, jejichž pouhé vyslovení vyvolává nejnepříjemnější pocity, hrůzu a odpor – odpor a nenávist k nacistickým okupantům, k fašismu. Jedním z nich je „heydrichiáda“.“65 Jako heydrichiáda je označováno období teroru, které začalo nástupem Reinharda Heydricha na místo zastupujícího říšského protektora na okupovaném území protektorátu Čech a Moravy.66 V této funkci nahradil v roce 1941 protektora Konstantina von Neuratha, který byl poslán na zdravotní dovolenou.67 Z Hitlerova výnosu 27. září: „Po dobu nemoci říšského protektora v Čechách a na Moravě, říšského ministra svobodného pána von Neuratha, pověřuji SS obergruppenführera Heydricha zatímním vedením Úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě.“68 O změně v úřadu hovoří také záznam z kanceláře E. Háchy: „V 19 h téhož dne 27. 9. hlásil rozhlas, že pan říšský protektor K. svobodný pán von Neurath onemocněl a že po dobu jeho nemoci je pověřen jeho zastupováním Obergruppenführer Heydrich jako zastupující říšský protektor.“69 Odvolání z pozice protektora kvůli zdravotním problémům bylo pouze „oficiální verzí.“ Adolf Hitler se ve skutečnosti k tomuto kroku uchýlil proto, že Neurath nepřistupoval k projevům českého odboje s dostatečnou tvrdostí.70 „Pro nedostatečně tvrdý postup proti šířícímu se domácímu odboji však byl koncem září 1941 odvolán z funkce.“71 Nacisté se navíc obávali, jak se bude situace v protektorátu vyvíjet.72

65

AMORT, Čestmír: Heydrichiáda. Praha 1965, s. 7.

66

VYKOUPIL, Libor: Slovník českých dějin. Brno 1994, s. 97.

67


ČELOVSKÝ, Boris (ed.): So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933 – 1945. Ostrava 1995, s. 299. 68

BURIAN, M. – KNÍŽEK, A. – RAJLICH, J. – STEHLÍK, E.: Atentát. Operace Anthropoid 1941 – 1942. Praha 2002, s. 24. 69

70


FIDLER, Jiří: Atentát 1942. Brno 2002, s. 106.

72

BURIAN, M. – KNÍŽEK, A. – RAJLICH, J. – STEHLÍK, E.: Atentát. Operace Anthropoid 1941 – 1942. Praha 2002, s. 24.

17

IV. 2 První stanné právo „Aby splnil Hitlerův rozkaz udělat v protektorátu pořádek, chystal se provést opatření, která dosáhnou maximálního zastrašovacího efektu…“73 Heydrich měl při nástupu do úřadu jasné zadání – v Protektorátu měl nastolit pořádek, urychlit poněmčení českých zemí a jejich následné začlenění do „velkoněmecké říše.“74 Třemi hlavním cíli mělo být potlačení hnutí odporu, zajištění hladkého chodu hospodářství a v neposlední řadě připravování konečného řešení českého problému.75 27. září 1941 se oficiálně stal zastupujícím říšským protektorem a ihned začal s prvními opatřeními: „Ještě téhož dne večer ve 22 hodin vyhlásil v Protektorátu stanné právo, které platilo do 29. listopadu 1941.“76 „Ještě večer v den svého příjezdu vyhlásil Heydrich výjimečný stav nad politickými centry protektorátu. […] 77 Výjimečný stav byl nejprve vyhlášen pro okresy oberlandrátů Praha, Brno, Moravská Ostrava, Olomouc, Hradec Králové a Kladno. Dne 1. října byl potom rozšířen i na další politické okresy.78 První opatření, která Heydrich učinil, měla především zastrašovat český národ.79 Bezprostředně po jeho nástupu do úřadu byl zatčen protektorátní ministerský předseda generál Alois Eliáš80 a byl s ním zahájen proces, který popíši v následující kapitole. V souvislosti s vyhlášením stanného práva zahájily svou činnost tzv.

GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVb. Praha – Litomyšl 2007, s. 47. 73

74

AMORT, Čestmír: Heydrichiáda. Praha 1965, s. 19 – 20.

75

MARŠÁLEK, Pavel: Protektorát Čechy a Morava. Praha 2002, s. 36.


77

DESCHNER, Günther: Reinhard Heydrich. Architekt totální moci. Praha 2002, s. 213.

78

GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVb. Praha – Litomyšl 2007, s. 47. BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 – 1945. Praha 1999, s. 252. 79

80

SEIBT, Ferdinand: Německo a Češi. Praha 1996, s. 325.

18

Standgerichte (stanné soudy), které odsuzovaly k smrti velké množství lidí.81 Byly zřízeny při úřadovnách gestapa v Praze a Brně.82 Vynášet mohly pouze tři typy rozsudků: osvobození, předání provinilce gestapu a smrt.83 Na těchto soudech působili úředníci gestapa, bezpečnostní služby či německé kriminální policie. Jednání byla většinou neveřejná a probíhala v nepřítomnosti obžalovaného.84 „Téměř v každém desátém případě vynášely rozsudek smrti.“85 Stannému právu podléhalo takové jednání, které narušovalo bezpečnost a veřejný pořádek, hospodářský život a stejně jako pachatel mohl být souzen i ten, kdo o takovém jednání věděl, ale neoznámil jej úřadům.86 28. září Heydrich předstoupil před tisk a oznámil, že usiluje pouze o to, aby byl naplněn hospodářský potenciál území protektorátu.87 Téhož dne proběhly první popravy, mezi oběťmi byli mimo jiné generálové Josef Bílý a Hugo Vojta.88 Oba popravení patřili k vojenskému odboji, generál Bílý byl dokonce hlavním velitelem odbojové organizace Obrana národa, proto představovali logický cíl. A nebyli jediní, na přelomu září a října 1941 byli na základě rozsudků stanných soudů popraveni další členové odboje.89 Terorem byly postiženy hlavně tyto odbojové organizace: Obrana národa (ON), Politické ústředí a Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ (PVVZ).90 Během prvního měsíce Heydrichova působení bylo popraveno 300 příslušníků odboje, všechny odbojové organizace také zasáhla vlna zatýkání. 91 Do ledna 1942 bylo vyneseno 489 rozsudků smrti, 1 673 rozsudků k předání do koncentračních táborů a bylo 81


82



84



BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 – 1945. Praha 1999, s. 252 – 253. 86

87

HAASIS, Hellmut G.: Smrt v Praze. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha 2004, s. 62.

88

ELIÁŠOVÁ, J. – PASÁK, T. Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení. Český Těšín 2002, s. 11.

89


90


91

KŘEN, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha 2005, s. 489.

19

zatčeno mezi 4 až 6 tisíci lidí.

92

„Nadvláda R. Heydricha byla syntézou přímého násilí a

zastrašování.“93 Cílem nacistické politiky bylo vyvolat co největší obavy.94 Lidé museli pociťovat neustálou přítomnost smrti: „Zvláštními vyhláškami byly denně oznamovány desítky rozsudků smrti.“95 Popraveni byli nejen ti, kteří ukrývali ilegálně žijící osoby, ale i členové odboje, kteří byli zatčeni již dříve.96 I další vlna zatýkání zasáhla domácí odboj.97 2. října 1941 předstoupil zastupující říšský protektor v Černínském paláci před okupační správu a příslušníky nacistické strany v Protektorátu, aby oficiálně přednesl cíle své politiky.98 Konečný cíl představovala germanizace Čech a Moravy.99 Ve svém projevu se ale nevyjadřoval pouze k Protektorátu, nýbrž hovořil i o dalších zemích obsazených Němci.100 Program, který na tomto shromáždění přednesl, měl zůstat veřejnosti utajený.101 Území Čech a Moravy se mělo stát integrální součástí třetí říše.102 S tím byla spojena otázka, jak naložit s českým obyvatelstvem. Heydrich si obyvatele protektorátu rozdělil do skupin podle kritérií pro možné poněmčení.103 „Větší část českého národa měla být germanizována na místě či mimo české území, část vysídlena a část – použijeme-li terminologie

příslušných

dokumentů

–

„vymýcena“,

„odstraněna“,

podrobena

92


PASÁK, Tomáš: Český fašismus a kolaborace. Praha 1999, s. 324.

94


95


96


97


98


99


100



102

LINHARTOVÁ, Lenka – MĚŠŤÁNKOVÁ, Vlasta – MILOTOVÁ, Jaroslava (eds.): Heydrichova okupační politika v dokumentech. Praha 1987, s. 9. 103

BRANDES, D. - KURAL, V. (edd): Cesta do katastrofy. Německo-československé vztahy 1938-1947. Praha 1994, s. 33.

20

„zvláštnímu zacházení“, „vyhlazena“[…]“104 Nejvhodnější pro germanizaci byli lidé dobré rasy a dobrého smýšlení, ti tvořili bezproblémovou skupinu. Lidé špatné rasy, ale dobře smýšlející podle něj představovali střední vrstvu, u které bylo nutné postarat se o to, aby neměli děti.105 Nejhorší pro něj byla skupina špatně smýšlejících lidí špatné rasy – ta měla být vystěhována na Východ.106 „Heydrich, předkloněn za řečnickým pultem, nevyložil nic jiného než dávný program Drang nach Osten.“ 107 A konečně poslední kategorii tvořila „dobrá rasa, ale špatné smýšlení.“ U této skupiny bylo podle Heydricha nutné usídlit ji v říši a pokusit převychovat.108 V případě, že by se to nepodařilo, mělo dojít k její eliminaci.109 V souvislosti s přípravami na germanizaci protektorátu Heydrich zavedl opatření ve školství, která znemožňovala školní docházku českým dětem ze Sudet do škol ve vnitrozemí. Došlo také k uzavření některých středních škol, přičemž jejich výchovnou funkci mělo nahradit Kuratorium pro výchovu mládeže.110 To bylo zavedeno nařízením z 28. 5. 1942: „Kuratorium je tímto nařízením prohlášeno jedinou organizací, která má k provádění mimoškolní výchovy mladé české generace oprávnění.“111 Další omezení pro české obyvatelstvo představovalo rozšiřování a vysídlování okolí vojenských prostorů. Vysídlené oblasti byly používány jako cvičiště zbraní SS, některé byly zkolonizovány Němci.112 Pro vojenské účely byly prováděny taktéž zábory půdy. Bylo vystěhováno 80 tisíc českých obyvatel z 248 obcí a zabráno 79 hektarů půdy.113 Heydrich kromě toho

KÁRNÝ, Miroslav – MILOTOVÁ, Jaroslava – KÁRNÁ, Margita (eds.): Protektorátní politika Reinharda Heydricha. Praha 1991, s. 18. 104

105

MARŠÁLEK, Pavel: Protektorát Čechy a Morava. Praha 2002, s. 37 – 38.

106


107


108


MARŠÁLEK, Pavel: Protektorát Čechy a Morava. Praha 2002, s. 37 – 38.

110

LINHARTOVÁ, Lenka – MĚŠŤÁNKOVÁ, Vlasta – MILOTOVÁ, Jaroslava (eds.): Heydrichova okupační politika v dokumentech. Praha 1987, s. 10. GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVb. Praha – Litomyšl 2007, s. 71. 111

112

Tamtéž, s. 55 – 57.

113


21

uvalil nucenou správu na majetky příslušníků šlechtických rodů, kteří v roce 1938 sympatizovali s Benešem.114 Stanné právo bylo zrušeno 19. ledna 1942.115 Kromě zavedení represivních opatření byl Heydrich pověřen provedením správní reformy.116 Jejím hlavním cílem mělo být vytvoření takové správní struktury, která by efektivně propojila okupační a protektorátní složky správy.117 1. listopadu roku 1941 byla uskutečněna plánovací porada, na které bylo rozhodnuto, že ze správy mají být odstraněny „nevhodné živly“ a mají být zavedeny jazykové zkoušky z němčiny pro české úředníky. V případě, že by český úředník prokázal dobrou znalost němčiny, mu mělo být vyplaceno 50 říšských marek.118 Co se týká policie, pak se reforma nijak podstatně nedotkla okupačních policejních složek. Došlo většinou k přesunutí pravomocí, ne k snižování stavů. Oproti tomu protektorátní policie byla postavena pod přímou kontrolu německých policejních úředníků a docházelo k infiltraci německým personálem.119 Součástí reformy se také stala reorganizace protektorátní vlády, o jejíž provedení požádal Heydrich dopisem Emila Háchu.120 Státním prezidentem zůstal i nadále Emil Hácha.121 Předsedou nové vlády byl stanoven dr. Jaroslav Krejčí a klíčový post na ministerstvu hospodářství obsadil Němec Walter Bertsch122, nižší správní stupně taktéž vedli Němci.123 Včleňování německých úředníků bylo sepsáno v návrhu reorganizace správy, jež vypracoval státní podsekretář von

114

K tomu viz JELÍNKOVÁ, Dita – HAZDRA, Zdeněk: Ve znamení tří deklarací. Šlechta v letech nacistického ohrožení československého státu. Praha 2014, s. 58-60. 115 116

VYKOUPIL, Libor: Slovník českých dějin. Brno 1994, s. 97. MARŠÁLEK, Pavel: Protektorát Čechy a Morava. Praha 2002, s. 66-67.

117

MILOTOVÁ, Jaroslava: Personální aspekty tzv. Heydrichovy správní reformy. Paginae historiae, 1993, č. 1, s. 199. 118

Tamtéž, s. 199.

119

Tamtéž, s. 201.

120

OTÁHALOVÁ, L. - ČERVINKOVÁ, M.: Dokumenty z historie československé politiky 1939 – 1943, Praha 1966, s. 641. GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVb. Praha – Litomyšl 2007, s. 63 – 66. 121

122

VYKOUPIL, Libor: Slovník českých dějin. Brno 1994, s. 258.

123


22

Burgsdorff: „Návrh byl považován za konečnou variantu a stanovil realizační postup, který bral v úvahu včleňování Němců do všech stupňů protektorátní správy.“124

IV. 3 Proces s A. Eliášem „Eliáš se již od podzimu 1939 opakovaně objevoval ve zprávách gestapa, které se zabývaly českým národním odbojem, a především spoluprací mezi Londýnem a kruhy okolo protektorátní vlády.“125 Předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš byl zatčen v den příchodu Reinharda Heydricha do Prahy.126 Ze záznamu kanceláře E. Háchy: „V sobotu dne 27. září v 17.05 h dostavil se k panu státnímu presidentovi šéf pražské tajné policie (gestapo) Dr. Böhme a sdělil panu státnímu presidentu, že předseda vlády Ing. Alois Eliáš byl zatčen.“127 Jedním z důvodů Eliášova zatčení byla tehdy jeho angažovanost v odboji a styky s Londýnem, které nacistická bezpečnost odhalila.128 V roce 1939 byla gestapem rozkryta organizace Zdeňka Schmoranze, který ve svých výpovědích uvedl, že Eliáše informoval o svém spojení se zahraničím a předkládal mu zpravodajský materiál.129 V roce 1940 se pak německému agentu Schmalschlagerovi podařilo proniknout do špionážní skupiny, která navazovala styky se zahraničím, a díky jeho vyšetřování padl do rukou gestapa pražský primátor Klapka, jenž pak vypovídal proti Eliášovi.130 Proces začal 1. října 1941. Žalobcem v procesu s Eliášem byl vedoucí pražské státní policie dr. Geschke.131 Porota vybírala mezi dvěma možnostmi – trestem smrti a

124

MILOTOVÁ, Jaroslava: Personální aspekty tzv. Heydrichovy správní reformy. Paginae historiae, 1993, č. 1, s. 203. 125


126


127

OTÁHALOVÁ, L. - ČERVINKOVÁ, M.: Dokumenty z historie československé politiky 1939 – 1943, Praha 1966. 128


BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 – 1945. Praha 1999, s. 254. 129

130

DESCHNER, Günther: Reinhard Heydrich. Architekt totální moci. Praha 2002, s. 216 – 217.

131

Tamtéž, s. 219.

23

doživotním vězením, přičemž nakonec zvolila možnost první.132 Eliáše odsoudili k trestu smrti a ke ztrátě občanských práv.133 Dne 2. října prezident Hácha přednesl žádost o milost.134 Této žádosti vyhověno nebylo, ale Hitler se rozhodl vykonání rozsudku oddálit, aby mohl být Eliáš dále vyslýchán.135 „Vykonání rozsudku však Hitler odložil, neboť Eliáš měl být podle něho ponechán jako rukojmí za klid v okupované zemi.“136 Mimoto měl působit jako odstrašující případ. K popravě došlo až během druhého stanného práva, po smrti Heydricha137. Proces s někdejším předsedou vlády je také spojen s jeho prohlášením, ve kterém se uvádí, že byl přesvědčen o nemožnosti obnovy Československa a existenci samostatného státu uprostřed německého životního prostoru, vyzývá český národ ke spolupráci s Německem a také v něm vystupuje proti londýnské emigraci.138 Podle poválečných výpovědí s největší pravděpodobností Eliáš prohlášení napsal pod nátlakem: „Státní tajemník Karl Hermann Frank v procesu, který s ním byl po válce veden, přiznal, že Eliáš prohlášení podepsal až tehdy, když mu Frank pohrozil, že jinak dá popravit dvacet tisíc Čechů.“139 Ve stejném duchu se vyjádřil i někdejší dozorce nad vězni Adolf Kolínský: „Frank pohrozil: „V případě, když Eliáš prohlášení neučiní, dá odpravit 20 000 českých lidí.““140

132


133


OTÁHALOVÁ, L. - ČERVINKOVÁ, M.: Dokumenty z historie československé politiky 1939 – 1943, Praha 1966, s. 641. 134

135

BRANDES, D. - KURAL, V. (edd): Cesta do katastrofy. Německo-československé vztahy 1938-1947. Praha 1994, s. 33. 136



138



140


24

IV. 4 Politika cukru a biče „Politikou biče a cukrátka se mu podařilo změnit znásilnění Čechů ve svody a z neklidného protektorátu udělat dobře fungující kovárnu, kde se kuly německé zbraně.“141 Lina Heydrichová považovala přístup svého muže v Protektorátu za pozitivní a vstřícný: „Pracujícím v těžkých a nejtěžších provozech se stejně jako v Říši poskytovaly příplatky a podle říšského vzoru se zavedly šatenky. Češi byli postaveni naroveň Němcům […]“142 Je ale nutné zamyslet se nad tím, zda mělo jít o gesto dobré vůle, nebo spíš o „odlehčení“ německého zbrojního průmyslu a přenesení části výroby na okupované území. Upozorňují na to ve svých knihách Husson i Maršálek. „Třetí říše chtěla zajistit pracovní kázeň českých dělníků, kteří se významnou měrou podíleli na válečné výrobě.“ 143 uvádí Husson. Maršálek informuje, že z Heydrichova projevu vyplývá, že je nutné, „aby český dělník nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu.“144 A také samotný přepis Heydrichova vyjádření přímo na říjnové schůzi toto potvrzuje: „Potřebuji v tomto prostoru klid, aby český dělník zde nasadil pro německé úsilí plně svou pracovní sílu.“145 Ferdinand Seibt zdůrazňuje, že Heydrich přistupoval jinak k politikům a intelektuálům, a jinak k dělníkům: „Zatímco politické vedení a intelektuály drtil tvrdou pěstí, dělníkům hleděl nastavovat otevřenou dlaň plnou darů německé sociální politiky.“146 A rovněž Jan Křen popisuje „pozitivní“ chování vůči dělníkům, které ale mělo podpořit německou válečnou politiku: „V zájmu zvýšené válečné výroby byly vyhlášeny preference zásobování osazenstva zbrojního průmyslu a v závodech se začaly zavádět nacistické sociální vymoženosti (závodní jídelny, rekreace atp.)“147 Je ale nutné přiznat, že, ačkoliv to bylo z důvodu dobové propagandy, výhody opravdu byly zaváděny. Okupační moc udělovala dělníkům výkonnostní prémie v podobě úzkoprofilového zboží, byly zvýšeny

141


142


143


144


145


146


147


25

denní dávky tuku. Heydrich také organizoval přijetí zástupců českého dělnictva na Pražském hradě v říjnu 1941.148 V prosinci pak přijal i delegaci českých zemědělců.

IV. 5 Konečné řešení židovské otázky „Už na konci roku 1941 mu Göring zadal úkol, ze kterého se později mělo stát největší obvinění a nejvíce přitěžující okolnost: „Konečné řešení židovské otázky.““149 Ještě před příchodem Heydricha do Prahy, byla tehdejším protektorem Konstantinem von Neurathem vydána některá nařízení proti Židům. Nařízení z 12. května 1941 představovalo pro židovské obyvatelstvo protektorátu následující omezení: „Nemohli být členy Národního souručenství, pracovat ve veřejné správě, v soudnictví, školství, ve vědeckých institucích, nesměli být advokáty, obhájci ve věcech trestních, lékaři, zvěrolékaři, lékárníky, umělci, redaktory apod. s výjimkou určitého počtu, který mohl učit v židovských školách, léčit výlučně židovské pacienty, zastupovat pouze židovské klienty.“150 Také byly prováděny soupisy židovského obyvatelstva i majetku, do židovských podniků byli dosazováni správci.151 Od července roku 1939, kdy vznikla Ústředna pro židovské vystěhovalectví, bylo ztíženo židovské vystěhovalectví a docházelo ke zvyšování vystěhovaleckých daní i poplatků spojených s vystavováním příslušných dokumentů.152 Od 17. září 1941 měli být všichni protektorátní Židé od věku šesti let označeni žlutou šesticípou hvězdou.153 V souvislosti s Heydrichovým příchodem do protektorátu a s tím, že byl pověřen řešením židovské otázky ve sféře německého vlivu, se perzekuce Židů stupňovala. 2. října 1941 podal spolu s Himmlerem návrh, aby bylo do lodžského ghetta posláno 60 tisíc Židů,

GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVb. Praha – Litomyšl 2007, s. 60 – 61. 148

149

HEYDRICH, Lina: Můj život s Reinhardem. Praha 2012, s. 134

KÁRNÝ, Miroslav: „Konečné řešení.“ Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991, s. 30. 150

151

Tamtéž, s. 31 – 32.

152

Tamtéž, s. 36 – 37.

153

Tamtéž, s. 72.

26

z protektorátu a staré říše.154 10. Října proběhla porada o konečném řešení, na které se řešilo, kde by v Čechách mohlo vzniknout ghetto.155 16. října roku 1941 došlo k prvnímu transportu do ghetta v Lodži.156 Do 3. listopadu pak proběhly další 4 transporty.157 16. listopadu byl vypraven transport z Brna do Minska. Čítal 1000 osob, z nichž válku přežilo jen 12.158 24. listopadu byl spuštěn provoz Terezínského ghetta.159 „Heydrich počítal s rychlou evakuací protektorátních Židů do Terezína.“160 Denně chtěl vypravit dva vlaky s 1000 osobami. Zavazadlo nesmělo být těžší než 50 kg.161 Zpočátku byl Terezín pouze „sběrným místem“ protektorátních Židů před deportováním na Východ. První východní transport z Terezína proběhl 9. ledna 1942162. Na konferenci ve Wansee 20. ledna 1942 pak byla funkce ghetta pozměněna, Terezín měl být koncentračním a průchozím táborem a nástrojem decimace.163 K naplnění těchto funkcí došlo, navíc Terezínské ghetto fungovalo jako „prostředek dezinformace mezinárodní veřejnosti o osudech deportovaného židovského obyvatelstva.“164 Celkový počet vězňů deportovaných východními transporty činil 86 934 lidí, z nichž přežilo pouze 3097.165 V důsledku atentátu na Heydricha bylo


ČELOVSKÝ, Boris (ed.): So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933 – 1945. Ostrava 1995, s. 310. 155

156




159





KÁRNÝ, Miroslav: „Konečné řešení.“ Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991, s. 84 – 85. 163

164

GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVb. Praha – Litomyšl 2007, s. 79. KÁRNÝ, Miroslav – MILOTOVÁ, Jaroslava – KÁRNÁ, Margita (eds.): Protektorátní politika Reinharda Heydricha. Praha 1991, s. 33. 165

27

v Sachsenhausenu zastřeleno mnoho Židů, ve všech táborech se urychlily jejich deportace.166 Reinhard Heydrich, „otec koncentračních táborů“ byl pouze jedním z mnoha: „Hlavním viníkem zůstává nacismus jako výplod imperialismu. To on umožnil rozvinout v lidech nejnižší pudy a charakterové vady.“167

V. Atentát V. 1 Operace Anthropoid „Právě ANTHROPOID […] se měl stát jiskrou, jež by roznítila masový odpor mezi obyvatelstvem.“168 Atentát na zastupujícího říšského protektora nebyl náhodnou akcí. První stanné právo sice odboj oslabilo, ale přes veškeré snažení se jeho úplná likvidace nepovedla: „Odboj, sražený jeho stanným právem na kolena, přesto žil dále.“169 Jeho důležitou součástí byly parašutistické výsadky řízené z Londýna. Na území Protektorátu bylo v letech 1941 – 1945 provedeno na třicet parašutistických výsadků.170 Československá zpravodajská skupina v Anglii připravovala vysílání několika skupin – zpravodajské, sabotážní a teroristické.171 Podle poslání byly buď jednočlenné, dvojčlenné nebo tříčlenné.172 Samotná myšlenka atentátu se objevila již na podzim roku 1941.173 Na počátku přicházely v úvahy dvě oběti – K. H. Frank a R. Heydrich. Díky represivním opatřením, která jsou spojena s nástupem Heydricha do úřadu protektora, získala operace Anthropoid

166


167


168


169



171


172

GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVb. Praha – Litomyšl 2007, s. 117 – 118. 173

JELÍNEK, Zdeněk: K problematice Atentátu na Heydricha. Historie a vojenství, ročník 40, 1991, č. 2, s.

78.

28

svůj cíl.174 „Zároveň byl v atentátu na Heydricha spatřován akt spravedlivé odplaty, navíc Heydrich patřil k nejmocnějším mužům třetí říše.“175 Cíl byl tedy určen, bylo potřeba najít a vycvičit parašutisty, kteří úkol provedou: „Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Jejich úkolem bylo provést atentát na Heydricha.“176 S Gabčíkem se pro operaci počítalo od samého začátku, Kubiš se do Anthropoidu dostal díky zranění Karla Svobody, který byl pro úkol vybrán původně.177 Gabčík byl určený velitelem, Kubiš měl fungovat jako jeho pomocník.178 Oba museli absolvovat různá cvičení, zúčastňovali se výcviku v jízdě automobilem, topografii, znalostech Morseovy abecedy, střelbě z pistolí, samopalů a ve vrhání ručních granátů.179 28. prosince 1941 bylo dnem odletu celkem tří paraskupin: Silver A, Silver B a Anthropoid.180 „A v londýnském ovzduší stálého ohrožení konečně stanovili odlet skupiny ANTHROPOID na 28. prosinec.“181 Parašutisté byli pro provedení úkol speciálně vybaveni, byly jim vyrobeny i falešné doklady, Gabčík měl legitimaci na jméno Zdeněk Vyskočil a Kubiš na jméno Ota Strnad.182 „Při snížené rychlosti a ve výšce 300 metrů vyskakuje jako první skupina ANTHROPOID, za nimi letí na samostatných padácích dva balíky s materiálem.“183 Výsadek měl proběhnout nedaleko Plzně, parašutisté se ale po dopadu ocitli poblíž Prahy, u obce Nehvizdy: „Kubiš a Gabčík byli vysazeni v končinách, kde jim jejich kontaktní adresy nebyly nic platné.“184 To co původně vypadalo jako 174

ŠOLC, Jiří: Operace Anthropoid. K nejasnostem kolem atentátu na Reinharda Heydricha. Historie a vojenství, ročník 41, 1992, č. 2, s. 24. GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVb. Praha – Litomyšl 2007, s. 118. 175

176

AMORT, Čestmír: Heydrichiáda. Praha 1965, s. 27 - 29.

ŠOLC, Jiří: Operace Anthropoid. K nejasnostem kolem atentátu na Reinharda Heydricha. Historie a vojenství, ročník 41, 1992, č. 2, s. 26 – 27. 177

JELÍNEK, Zdeněk: K problematice Atentátu na Heydricha. Historie a vojenství, ročník 40, 1991, č. 2, s. 80. 178

ŠOLC, Jiří: Operace Anthropoid. K nejasnostem kolem atentátu na Reinharda Heydricha. Historie a vojenství, ročník 41, 1992, č. 2, s. 30. 179

180


181



183



29

neuvěřitelná smůla, ale nakonec nebylo takovou tragédií. Parašutistům se podařilo navázat kontakt se členy Obce sokolské v odboji (OSVO)185 a její členové jim poskytli ilegální byty.186 Kubiš s Gabčíkem pak navázali spojení se skupinou Silver A, jejímiž členy byli Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček. Právě Josef Valčík, který se později podílel na atentátu, zajišťoval spojení nejen se skupinou Anthropoid, ale i s dalšími pracovníky domácího odboje.187 Důležitou pomocí při přípravách byla navázaná spolupráce s OSVO, právě s těmito odbojáři Gabčík a Kubiš pracovali na variantách atentátu.188 V literatuře historikové upozorňují, že úloha Ladislava Vaňka (vedení OSVO) během přípravy atentátu je sporná. Amort189, Brandes190, Haasis191 i další autoři upozorňují na Vaňkovy pochybnosti ohledně atentátu. Zejména depeše, kterou Vaněk sepsal v dubnu 1942, vypovídá o jeho nejistém postoji: „Z příprav, které konají Ota a Zdeněk, a dle místa, kde to zařizují, usuzujeme, přes jejich trvalé mlčení, že chystají atentát na H. Tento atentát by asi ničím nepřispěl spojencům, a pro náš národ by měl nedozírné následky. Nejenže by ohrozil naše rukojmí a politické vězně, ale vyžádal by si i tisíce dalších životů, uvrhl by národ do neslýchaného útisku, zároveň by smetl poslední zbytky jakékoli organizace a tím znemožnil, aby zde ještě něco užitečného bylo vykonáno pro spojence. Prosíme proto, abyste přes Silvera dali příkaz, aby atentát nebyl podniknut.“192 Po válce Vaněk na tuto depeši reagoval tím, že s atentátem samozřejmě souhlasil, nebyl si však jistý datem provedení.193 185



187


188

Tamtéž, s. 32.

189

Tamtéž, s. 33- 34.


191

HAASIS, Hellmut G.: Smrt v Praze. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha 2004, s. 112 – 113.


193


30

Nicméně vedle spolupráce s OSVO bylo potřeba zkontaktovat se s ostatními parašutisty.194 Jak je psáno výše, se Silver A se Gabčík s Kubišem spojili přes vysílačku ovládanou Josefem Valčíkem.195 Mimoto navázali kontakt rovněž se skupinou Out Distance a jejími členy Adolfem Opálkou a Karlem Čurdou.196 Před samotným provedením akce bylo potřeba určit především místo atentátu, proto také oba parašutisté zkoumali Heydrichovy zvyky. Poté vybrali tři místa197, která by přicházela v úvahu: venkovské sídlo Reinharda Heydricha v Panenských Břežanech, jeho salonní vůz a nakonec ostrá zatáčka v Libni, která byla nakonec určena jako nejvhodnější místo.198 Atentát měl být proveden 27. května, kdy zastupující říšský protektor odjížděl do Berlína199: „Heydrich měl jet 27. května 1942 do Berlína a do vůdcova hlavního stanu, aby se mu dostalo Hitlerova posvěcení k dalšímu postupu německé okupační moci v protektorátu.“200

V. 2 27. května 1942 „27. května došlo k činu.“201 Dvacátý sedmý květnový den roku 1942 začal pro Gabčíka s Kubišem v 5.45 hodin.202 Gabčík se vyzbrojil samopalem, Kubišovu výzbroj představovaly ruční


195



197



199


200

KÁRNÝ, Miroslav: Heydrichova cesta do Paříže (5. 5. 1942). Historie a vojenství, roč. 41, 1992, č. 3, s. 107. JELÍNEK, Zdeněk: K problematice Atentátu na Heydricha. Historie a vojenství, ročník 40, 1991, č. 2, s. 83. 201

202


31

granáty.203 Poté se vydali na místo atentátu. Toho, pro něj osudného, dne Reinhard Heydrich vyjel nezvykle pozdě: „Heydrich si dnes dává načas víc než jindy. […] Odjíždí až kolem desáté, jen se svým šoférem Johannesem Kleinem.“204 Tou dobou už byli parašutisté připraveni na svých stanovištích: „Od půl desáté stáli Gabčík a Kubiš u zmíněné prudké zatáčky v pražské čtvrti Libni. […] Nad zatáčkou měl stanoviště další český parašutista SOE Valčík.“205 Před půl jedenáctou projelo zatáčkou auto, ve kterém seděla žena bez klobouku. Ta tím dala znamení, že Heydrich přijíždí bez doprovodného vozidla.206 V 10:29 signalizoval Josef Valčík, že zastupující říšský protektor opravdu přijíždí: „Znamení Josefa Valčíka. Měl jim kapesním zrcátkem dát vědět, až se bude přibližovat Heydrichův vůz.“207 Nato, přesně podle plánu, zareagoval Gabčík, který se postavil doprostřed silnice a samopalem zamířil na auto. Zbraň ale nevystřelila, ačkoliv zmáčkl spoušť. Jeho samopal se zasekl.208 V ten moment musel zasáhnout Kubiš, který vrhl jeden ze svých granátů: „Vybuchl před zadním kolem automobilu, prorazil jeho postranici a zranil Heydricha.“209 Ačkoliv atentát neproběhl přesně tak, jak měl, bylo jasné, že pokud Heydrich není mrtvý, pak je určitě raněný. „Kubiš s Gabčíkem tedy vykonali své: automatická pistole sice selhala, ale bomba pro Heydricha vybuchla.“210 Vzhledem k tomu, že Heydrichovo auto nebylo po útoku dál pojízdné, byl zastaven první projíždějící vůz, který Hendricha převezl do nemocnice.211 První hlášení o provedeném atentátu zaznamenali na pražském ústředí gestapa již ve tři čtvrtě na jedenáct. V tu dobu ještě ale nevěděli, na koho byl útok BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 – 1945. Praha 1999, s. 302. 203

204


205




208


209


210


211


32

spáchán.212 O 20 minut později už bylo jasno: „Dne 27. května 1942 v 11.05 hlásila slečna z hradní centrály, že z říšské policie je naléhavě žádán k telefonu přednosta našeho úřadu; bylo jí prý naznačeno, že na zastupujícího říšského protektora byl spáchán útok, že byl raněn.“213 Všem atentátníkům se z místa útoku podařilo uniknout: Kubiš po útěku z místa činu zůstal ukryt pravděpodobně u své tety, Gabčík si přebarvil vlasy a zůstal u své přítelkyně Liběny Fafkové a Valčík strávil noc u svého ubytovatele Josefa Svatoše.214

V. 3 Následky atentátu, druhé stanné právo „Ještě téhož dne, kdy vybuchla puma vržená na Heydrichovo auto, bylo vyhlášeno stanné právo.“215 Bezprostředně po odvozu Reinharda Heydricha do nemocnice volal Hitler Karlu Hermannu Frankovi a žádal provedení následujících opatření216: 1. Až do Heydrichova uzdravení povede agendu říšského protektora K. H. Frank. 2. Napříště Frank nesmí jezdit bez příslušného policejního zajištění. 3. Na dopadení pachatelů se vypíše odměna 1 milión říšských marek. 4. Jestliže někdo poskytne atentátníkům pomoc, bude zastřelen s celou rodinou. 5. V odvetu má být zatčeno a zastřeleno 10 000 podezřelých Čechů, zejména ti, kteří „mají nějaký politický vroubek, případně pokud jsou již ve vazbě“. O tomto postupu K. H. Frank informoval Himmlera, který odpověděl, že v rámci požadovaných 10 000 rukojmích mají být na prvním místě zatčeni příslušníci opoziční české inteligence a sto nejdůležitějších má být zastřeleno již 27. 5. v noci.217

212


OTÁHALOVÁ, L. - ČERVINKOVÁ, M.: Dokumenty z historie československé politiky 1939 – 1943, Praha 1966, s. 689. 213

214


215


216


33

Týž den, kdy byl spáchán atentát, proběhla také audience státního presidenta Emila Háchy u K. H. Franka: „V 16 hod. odejel pan státní president v doprovodu pana sekčního šéfa Dr. Popelky k návštěvě pana státního sekretáře K. H. Franka.“218 Při této návštěvě mu bylo přečteno oznámení o atentátu, vypsání odměny na dopadení viníků a pak vyhlášení civilního výjimečného stavu.219 „Od 16.30 oznamoval civilní výjimečný stav pro okrsek oberlandráta v Praze německý rozhlas.“220 V 17 hodin a 4 minuty byl výjimečný stav vyhlášen i českým rozhlasem: „Kdo osoby, které se podílely na provedení atentátu, ukrývá nebo jim poskytne pomoc nebo zná jejich totožnost či místo pobytu a neohlásí je, bude zastřelen s celou svou rodinou.“221 Byl vydán zákaz vycházení v době od 21 hodin večer do 6 hodin ráno.222 K. H. Frank ve vyhlášce hrozil, že kdokoliv zákaz vycházek poruší, bude zastřelen, pokud nezůstane stát na první výzvu.223 Ve 21:30 bylo vyhlášeno stanné právo na celém území protektorátu.224 „Večer zavládla těžká a tísnivá atmosféra. Kina a divadla, restaurace a kavárny byly zavřeny; žádní chodci, žádní milenci na břehu Vltavy, žádná hudba.“225 Ačkoliv všechny akce kolem pátrání po atentátnících a provádění opatření řídil K. H. Frank, ještě 27. května byl do Prahy z Hitlerova příkazu povolán Kurt Daluege, aby vedl úřad říšského protektora po dobu Heydrichovy nepřítomnosti.226 V noci na 28. května bylo provedeno rozsáhlé pátrání v Praze po atentátnících, kterého se zúčastnily všechny složky policie. Bylo však neúspěšné. Následujícího dne ráno do protektorátu vstoupily jednotky ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1, Praha 2012, s. 123. 217

218

OTÁHALOVÁ, L. - ČERVINKOVÁ, M.: Dokumenty z historie československé politiky 1939 – 1943, Praha 1966, s. 689. ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1, Praha 2012, s. 128. 219


221



223


224


225


226


34

pořádkové policie, které se připojily k dalšímu pátrání.227 Také byly pověřeny zformovat popravčí čety a neustále být při ruce gestapu.228 Dne 29. května Daluege jednal s Háchou a protektorátní vládou, při těchto jednáních se měli vláda a český národ zavázat, že budou potlačovat odboj, a to i ve vlastních řadách.229 Byla vydána vyhláška, že do 30. května musejí obyvatelé protektorátu nahlásit všechny osoby, žijící v jejich domech a bytech, i ty, které by zde jen přenocovaly: „ Kdo by se počínaje nedělí 31. května ještě bez ohlášení zdržoval v protektorátě, bude zastřelen.“230 Dne 30. května Hácha v rozhlase prohlásil, že Beneš je nepřítelem českého národa číslo jedna231 a také bylo uveřejněno prohlášení vlády, ve kterém nabádala obyvatele protektorátu k udávání „Benešových agentů“.232 Rovněž byla zvýšena odměna za dopadení původců atentátu z 10 na 20 milionů korun.233 Od 1. června se stav Reinharda Heydricha dále zhoršoval, 4. června 1842 v 7:30 zemřel.234 Pohřeb byl naplánován na 7. června: „Dne 7. června bylo jeho tělo vystaveno na katafalku na čestném nádvoří Pražského hradu.“235 U rakve drželi čestnou stráž Heydrichovi nejbližší spolupracovníci, po stranách vlály prapory SS na půl žerdi.236 Smuteční průvod pak vedl z Hradčan k Vltavě, přes Karlův most a Starým městem přes Václavské náměstí k Hlavnímu nádraží. Odtud putovala rakev vlakem do Berlína, kde se konal státní pohřeb.237


228


BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 – 1945. Praha 1999, s.. 307. 229

230




233


234



236



35

„V jejich bombě vržené na Heydricha odmítl český národ německou okupaci a souhlas s jejich činem i těžkými oběťmi na životech mu dodal hluboký národní smysl.“238

V. 4 Lidice a Ležáky, dopadení atentátníků „Vyvrcholením opatření teroru bezesporu bylo zničení Lidic a Ležáků.“239 Pět dní po ohlášené smrti Reinharda Heydricha, v noci z 9. na 10. června, obklíčili nacisté Lidice u Kladna.240 9. června v 19:45 Karl Hermann Frank oznámil, jak má být s vesnicí naloženo241: 1. Všechny dospělé muže zastřelit. 2. Všechny ženy odeslat do koncentračního tábora. 3. Děti soustředit, a pokud budou schopny poněmčení, předat rodinám příslušníků SS v říši. Zbytek obdrží jinou výchovu. 4. Obec vypálit a srovnat se zemí. Během zásahu tedy byli zastřeleni všichni dospělí muži, ženy byly odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. Z celkového počtu 104 dětí bylo pouze 9 uznáno poněmčení schopnými a zbytek byl internován do táboru v Lodži.242 To, že byly zdecimovány zrovna Lidice, bylo spíše dílem náhody, u Ležáků už nacisté měli svůj důvod: „Nová vlna teroru stála životy tisíc tři sta Čechů. Mezi nimi všechny muže z Lidic, jejichž kontakty s odbojem nebyly dostatečně prokázány ani po válce, a všechny dospělé z vesnice Ležáky, kdy byla v provozu vysílačka parašutistů.“243 Rozdíl mezi těmito dvěma masakry můžeme spatřit také v době, během které k těmto akcím došlo. Likvidace Lidic byla jedním z „prostředků“ pro dopadení atentátníků, a ŠOLC, Jiří: Operace Anthropoid. K nejasnostem kolem atentátu na Reinharda Heydricha. Historie a vojenství, ročník 41, 1992, č. 2, s. 45. 238

239

LINHARTOVÁ, Lenka – MĚŠŤÁNKOVÁ, Vlasta – MILOTOVÁ, Jaroslava (eds.): Heydrichova okupační politika v dokumentech. Praha 1987, s. 17. 240



242


243


36

obyvatelé vesnice neměli ve skutečnosti s atentátem nic společného. K napadení Ležáků došlo až po odhalení pachatelů.244 Ke zvratu v pátrání po parašutistech došlo 16. června roku 1942, kdy je Karel Čurda zradil a udal pražskému gestapu.245 „Poté se 16. června vydal Čurda do Prahy a rozhodl se zachránit si život zradou svých spolubojovníků a jejich přechovávatelů.“246 Neprozradil pouze parašutisty, ale i pražské rodiny, které jim pomáhaly. Gestapo si proto 17. června přišlo do Biskupcovy ulice pro rodiny Moravcovu a Jana Zelenky. 247 Syn paní Moravcové Vlastimil zvaný Aťa pak pod pohrůžkou smrti prozradil, kde se parašutisté skrývají – v pravoslavném kostele Karla Boromejského na Novém městě pražském. Dne 18. byl kostel obklíčen a všichni parašutisté zde ukrytí nakonec zahynuli.248 „Tři parašutisté, kteří se bránili v lodi kostela, byli po dlouhém odporu zabiti, zbylí čtyři, ukrytí v katakombách pod kostelem, se bránili tak zoufale, že nasazená jednotka Waffen – SS je přemohla, až když katakomby zaplnila vodou.“249 Čurdovy výpovědi umožnily zatýkání dalších odbojářů (např. spolupracovníků Bartoše ze Silveru A), navíc odhalily existenci vysílačky v Ležácích.250 Tam se teror, jakého byli nacisté schopni, projevil ještě ve vyšší míře, když 24. června byli v Ležácích zastřeleni všichni dospělí obyvatelé včetně žen, všechny děti byly předány německým orgánům a obec srovnána se zemí.251„Na rozdíl od mnoha podobných zločinů v jiných okupovaných zemích bylo vyvraždění českých vesnic Lidic a Ležáků

244


ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1, Praha 2012, s.353. 245


247






37

ostentativně vyhlášeno do světa.“252 Reakce na tuto událost nebyla jednotná, Češi a Němci reagovali rozdílně. Zatímco většina českého národa tento čin, zejména zacházení se ženami a s dětmi, odsoudila, Němci tento čin vítali a doufali v další podobná opatření.253 Čeští kolaboranti, především Václav Stočes a Arnošt Hais254, označili vypálení Lidic jako trest, který byl sice drastický, nicméně spravedlivý. „Mašinerie poprav, vyvraždění Lidic a Ležáků, které po likvidaci Heydricha jakožto tzv. zastupujícího říšského protektora československým odbojem následovaly, zůstanou již trvale v obecném historickém podvědomí české veřejnosti.“255 Po úspěšném atentátu na Heydricha a jeho nahrazení Daluegem teror každopádně neskončil. „Heydrichova smrt na odporné denní praxi nacistů nic nezměnila.“256 Od 28. května roku 1942 do 1. září téhož roku bylo zatčeno 3 188 Čechů, stanné soudy v Brně a Praze odsoudily 1 327 k smrti.257 Šustek ve své publikaci uvádí ještě vyšší číslo obětí, a to celkově 1585 zavražděných.258 Z nich 477 bylo údajně odsouzeno pro „schvalování atentátu“.259 Reinhard Heydrich byl pouze jedním z mnoha: „Hlavním viníkem zůstává nacismus jako výplod imperialismu. To on umožnil rozvinout v lidech nejnižší pudy a charakterové vady.“260

252


253


254


255


256


257

GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVa. Praha – Litomyšl 2006, s. 509. ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1, Praha 2012, s. 59. 258

259


260


38

VI. Svědectví VI. 1 Z knih pamětníků Zjednodušeně se dá říci, že čím blíž lidé k Heydrichovi měli, tím zkreslenější je jejich pohled na věc. Heydrichova žena Lina se ve své knize vyhýbá zásadnějším tématům a většinou popisuje události z takového úhlu, aby z toho její muž vyšel co nejlépe. Jeho činy idealizuje a staví ho téměř na piedestal hrdiny: „Reinhard, muž, jenž reagoval vždy bleskově, se pokusil vyskočit z auta a atentátníka pronásledovat.“261 Z jejích vyjádření je patrné, že Čechy a Němce stavěl na rozdílnou úroveň: „Na Pražském hradě jsme měli pouze český personál. Všichni byli čistotní, pilní, svědomití a čestní.“262 Takto se vyjadřuje o jejich personálu, jako by se až divila, že by Češi mohli být pracovití: „S jakým šarmem, s jakou nenápadnou „elegancí“ vystupovaly v Praze i prosté německé ženy!“263 Když je na toto téma dotázána, bagatelizuje i zabíjení Židů: „Je třeba počítat s přirozeným úbytkem.“264 Koncentrační tábory a zabíjení Židů nekomentuje s lítostí nad jejich osudy, ale spíš nad osudem svého muže, který je považován za původce těchto persekucí: „Už na konci roku 1941 mu Göring zadal úkol, ze kterého se později mělo stát největší obvinění a nejvíce přitěžující okolnost: „Konečné řešení židovské otázky.““265 Lina Heydrichová žila za války život v bezpečí a dost možná i v blahé nevědomosti toho, co její manžel prováděl v rámci svého „politického působení“. „V úplně jiném světě za ostnatým drátem zápasily se smrtí desetitisíce židovských občanů Československa, jazyka německého i českého.“266 Na druhé straně například Jaroslava Eliášová vnímala období heydrichiády naprosto odlišně. Pro ni nebylo toto období šťastným, vždyť bezprostředně po nástupu

261


262

Tamtéž, s. 130.

263

Tamtéž, s. 131.

264

Tamtéž, s. 135.

265

Tamtéž, s. 134

266


39

Heydricha na post protektora jejího muže zatkli. „Bylo velmi unavující žít stále ve střehu, lži a klamu.“

267

Po zatčení jejího muže nacisté prováděli rozsáhlou domovní prohlídku

v jejich domě, Jaroslava Eliášová se zmiňuje o obavách, které pociťovala: „Gestapáci chodili okolo místa, kde za falešnou rozvodovou deskou byl výklenek pro vysílačku.“268 Potvrzuje, že v této době nad lidmi visel otazník, nikdo si nemohl být jistý, zda je v bezpečí. „Umocňovala se psychóza strachu a nejistoty.“269 Píše, že když byl její muž uvězněn, nevnímala už ani co je vlastně za den, jen vnímala narůstající počet hodin a dní od soudu s jejím mužem: „Jen za německé okupace nebylo nedělí, nebylo svátků, nebylo sobot, zůstala jen strast.“ 270 Zajímavé je vnímání Heydrichova synovce Petera Thomase, který si dlouhou dobu svého strýce „zbožšťoval“. Když byl proveden atentát, neuvědomoval si, jaký dopad situace může mít, zároveň ale s touto událostí přišlo procitnutí: „Když dneska někdo vykřikne, že strýc Helmut umřel, tak všichni hned nemyslí na Helmuta Schmidta nebo Helmuta Kohla […] Teprve v tom okamžiku jsem pochopil, že můj strýc musel být velmi významnou osobností.“271 Přiznává ale, že jakkoliv se mu líbilo dostávat nákladné dárky, které mu pokaždé strýček přivezl, když Heydrich po atentátu ležel v nemocnici, ani si to neuvědomoval:„Ani jsem si nevzpomněl na chudáka strýce, který leží v nemocnici. Z toho je patrné, že můj osobní vztah k němu nebyl moc pevný.“272 Píše, že si vlastně neuvědomoval, jaký by atentát mohl mít dopad, ale že i na „jeho straně barikády“, tedy v Německu, se šířily obavy, i když jiného typu než na české straně: „Ale šířil se pocit nejistoty. Jak je možné, že někoho zabijí na ulici?“273 Doma se před ním o tom, že takové zabíjení denně provádí i příslušníci SS, nebavili.

267


268

Tamtéž, s. 17.

269

Tamtéž, s. 219.

270

Tamtéž, s. 12.

WIEDEMANN, H. – WIEDEMANN, A: Můj strýc Reinhard Heydrich. Byl jsem „korunním princem“ Heydricha. Český Těšín 2010, s. 67. 271

272

Tamtéž, s. 66.

273

Tamtéž, s. 66.

40

Dokonce, i když se dozvěděl o provedeném masakru v Lidicích, příliš se ho to nedotklo: „V této zprávě se psalo i o vesnici Lidice jako vyhlazovací akci nacistů po atentátu na mého strýce. V roce 1942 mi bylo sedmnáct let. Ale přesto mě to tehdy příliš nedojalo.“274 Mluví o tom, že poprvé byl zděšený až v roce 1950, když pobýval u pana Erlacha ve Švýcarsku a dostaly se mu do ruky knihy s válečnou tematikou. Teprve tehdy mu došlo, za kolika úmrtími stál jeho strýc. V knize Liny Heydrichové je připojen rovněž rozhovor s Heydrichovým synem Heiderem. Potvrzuje to, co píše jeho bratranec, tedy, že děti nebyly o válce informovány, ani doma se o takových věcech před nimi nehovořilo: „Sedmiletý chlapec nedovede posoudit, co se vlastně kolem děje, jaké důsledky taková událost přinese.“275 Zároveň odmítá jakýkoliv podíl na zvěrstvech spáchaných jeho otcem a v souvislosti s jeho smrtí. „Na události po atentátu neměl jakýkoliv vliv ani můj otec, ani matka a už vůbec ne my děti. Za skutky, ke kterým tehdy došlo, byly zodpovědné jiné osoby.“276

VI. 2 Vzpomínky současníků Klotylda POKORNÁ: Žila na venkově, ve vesnici Přibice, která se nacházela na hranicích Protektorátu a Sudet. „Když jsme chtěli přes hranici, museli jsme mít propustku. Později už nás pouštěli bez propustek, ale ze začátku nám prohlíželi i seno, jestli v něm nic (nikdo) není.“ V době nástupu Reinharda Heydricha do funkce protektora měla paní Pokorná 15 let, takže o výměně ve vedení úřadu věděla, ale politika ji v této době příliš nezajímala. Jak sama říká: „V té době jsme spíš s kamarády vyhledávali zábavy, které se načerno pořádali ve stodolách. Určitě se o nástupu Heydricha vědělo, ale myslím si, že nás to nezajímalo. S přáteli jsme se o politice nebavili.“ Do roku 1942 v jejich vesnici nebyla zavedena elektřina, takže neměli ani rozhlas. „O většině událostí jsme se dozvěděli z doslechu, rozhlas byl zavedený až ve čtyřicátém druhém roce. Ani potom jsem ho ale neposlouchala.“ WIEDEMANN, H. – WIEDEMANN, A: Můj strýc Reinhard Heydrich. Byl jsem „korunním princem“ Heydricha. Český Těšín 2010, s. 98. 274

275


276

Tamtéž, s. 203.

41

Když byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora, rozhlas už tedy v Přibicích fungoval, ale paní Pokorná si není jistá, kde se o něm dozvěděla. Tato informace však vyvolala u lidí obavy: „Rychle se šíří tyto zprávy. Taky jsme se trochu báli.“ Během heydrichiády se zdržovala ve své rodné vesnici, ale třeba pro oblečení musela cestovat do obchodů na území Sudet. „V obchodu mimo vesnici jsme se samozřejmě s Němci setkávali, ale neměli jsme s nimi žádný problém.“ K Němcům nepociťovala nenávist, ale když se dozvěděla o koncentračních táborech a dalších prováděných hrůzách, zavládla u ní velká nesympatie. „Některé Němce ze Sudet jsme znali, když pak došlo k odsunu, tak jsem s ním souhlasila, ale některých mi bylo i líto. Byla jsem proti napadání, ale to, že šli pryč, bylo správné.“ Když se z rozhlasu dozvěděla o likvidaci Lidic a Ležáků, prožívala strach: „Po vypálení Lidic a Ležáků jsme se obávali, že by se něco podobného mohlo stát i u nás ve vesnici.“ Přestože osobně se jí válka nedotkla, dodnes se nemůže dívat na filmy s válečnou tematikou: „Nedělá mi to dobře, film si třeba pustím, ale většinou po chvíli vypnu.“ Říká, že ne vše musí být ve filmech pravdivě zobrazené, ale atmosféra tohoto období je vystižena přesně. „Když člověk uviděl Němce, „esesáka“, měl nepříjemný pocit, strach.“ Obavy měli také při domovních prohlídkách. Její otec totiž část místnosti, kde měli zásoby mouky, zazdil a načerno tam zabili prase: „Otec část komory, kde byly zásoby mouky, zazdil. Otvory pak zakryl a umístil před ně police, aby se na to nepřišlo. Když pak prováděli prohlídky, měli jsme samozřejmě strach, ale i když proklepávali zdi, tak nikdy nic nenašli.“ Její rodina tedy neměla nouzi o potraviny, protože vlastnila menší hospodářství, díky kterému mohli poskytnout pomoc i méně zásobovaným. „Moje maminka byla velice zbožná, a tak jsme pomáhali chudým. Například jsme měli velké pytle čočky, kterou jsme rozdávali.“ Nevyužívali obchodování na černém trhu, ale o jeho existenci se vědělo. „Těm sedlákům, kteří načerno obchodovali, jsme říkali „keťasi“. Věděli jsme, kdo černé trhy provozuje, ale ne kde, jak a s čím obchodují.“ Kromě zabíjení prasete načerno také jezdili do mlýna: „Mlýn už byl v Sudetech, takže se tam muselo jezdit přes celnici.“277 Karel DOHNAL: „Narodil jsem se v roce 1933 v Kněžicích na Vysočině, kde jsem s rodiči a sestrami žil během války.“ V době heydrichiády mu bylo osm let, ani jeho dětství se netočilo

277

Podle rozhovoru autorky práce s Klotyldou Pokornou uskutečněného 12. 4. 2014 v Brně.

42

primárně kolem války. „Rodiče se snažili o válce a politické situaci před námi dětmi moc nemluvit.“ Jeho otec byl členem odbojové skupiny Lenka - Jih278, takže si myslí, že i proto rodiče válku nerozebírali před nimi: „Jako děti jsme se mohli zbytečně prořeknout třeba ve škole a podobně.“ Říká, že se s ním otec po válce bavil o atentátu na Heydricha. „Vyprávěl, že s atentátem na Heydricha nesouhlasili, měli obavu z toho, že se Němci budou mstít.“ To se také stalo, jak je patrné z první části práce. S odstupem času se otec pana Dohnala vyjadřoval jinak: „Později mi řekl, že atentát byla správná věc, protože jsme tímto světu ukázali, že se dokážeme Němcům postavit.“ Také jeho rodina měla menší hospodářství, vystačili si tedy s vlastními zásobami. „Bylo pro nás výhodou, že jsme bydleli na venkově, pěstovali jsme zeleninu, chovali zvířata.“279 Brigádní generál Emil BOČEK: Pan Boček se narodil 25. února roku 1923 v Brně – Tuřanech. Z domu tajně na konci roku 1939 odešel balkánskou cestou do Bejrútu. Účastnil se bojů ve Francii v létě roku 1940. V září 1940 se v Británii přihlásil se k letectvu. Nejprve byl mechanikem stíhacích strojů u 312. čs. stíhací peruti. Od října 1942 byl na pilotním výcviku. První let provedl

12.

7.

1943.

28. ledna 1944 se mu podařilo pilotní kurz úspěšně ukončit. 20. 10. 1944 byl přidělen jako pilot k 310. čs. stíhací peruti působící na letišti North Weald. Tam se účastnil bojových akcí při doprovodech spojeneckých bombardérů a při útočných akcích na německé pozice. Po dobu svého operačního působení u 310. perutě nalétal 73 hodin a 50 minut. Za sebou má 26 operačních letů. V roce 1946 z letectva odešel, otevřel si dílnu na opravu motocyklů. V době heydrichiády byl tedy členem zahraničního odboje ve Velké Británii a působil u královského letectva (RAF), jako letecký mechanik a později na pilotním výcviku. Z protektorátu odešel ještě před příchodem Heydricha na místo zastupujícího říšského protektora. Učinil tak tajně: „Doma jsme řekli, že jedeme lyžovat do Jeseníků. Sbalili jsme se jako na hory. Pouze můj nejstarší bratr věděl, že chceme odejít.“ Až do

Odbojová organizace, která vznikla sjednocením 12 různých odbojových skupin, získala název podle vysílačky s krycím názvem Lenka a podle okresu JIHlavsko. 278

279

Podle rozhovoru autorky práce s Karlem Dohnalem uskutečněného 20. 4. 2014 v Jihlavě.

43

osvobození působil v Anglii, kde roku 1944 dokončil letecký výcvik. Je tedy samozřejmé, že na dotaz na jeho hospodářskou situaci za války, odpovídá následovně: „V Anglii bylo o vojáky postaráno. Měli jsme prakticky všechno. Hodně věcí se k nám dováželo.“ Když se v září 1941 změnilo obsazení postu protektora, dozvěděl se o tom pouze z doslechu. „Co se dělo jsme vůbec nevěděli. Nikomu jsme nepsali, abychom rodinu neohrozili. I přesto byl můj bratr místo mě v koncentračním táboře.“ O stanném právu, procesu s A. Eliášem, atentátu i represích následujících po něm se dozvěděl z rozhlasu. „Poslouchali jsme rozhlas, takže jsme věděli, co se u nás děje, ale byli jsme daleko. Když jsme se dozvěděli o vypálení Lidic a Ležáků, tak jsme toho litovali, byl to pro nás šok, ale nic jsme s tím nemohli dělat.“280

280

Podle rozhovoru autorky práce s Emilem Bočkem uskutečněného 10. 6. 2014 v Brně.

44

VII. Závěr Je zajímavé, jakým způsobem se v názorech liší a naopak potkávají literatura faktu, „knihy

pamětníků“

a

výpovědi

současníků

k

období

zvanému

heydrichiáda.

V jednoduchosti lze říci, že historikové se pokouší o co největší objektivitu, přičemž některým se to daří, jiným už méně. U některých je to ale spojené s dobou, ve které své publikace psali. Před rokem 1989 bylo obtížné psát o období let 1939-1945 objektivně. Naopak knihy pamětníků se snaží působit na city čtenáře. Buď se snaží Heydricha ukázat i z druhé stránky jako dobrého manžela281, strýce282, otce283, anebo se naopak snaží jej popisovat jako nesmiřitelného tyrana.284 Výpovědi současníků působí nejupřímněji, ale samozřejmě představují pouze subjektivní náhled na věc. Co se týká literatury využité pro teoretickou část práce, je rozebrána již v úvodní kapitole. Při popisování Heydrichova života se ve významných událostech autoři shodují, každý jej ale jako osobu hodnotí jinak. Na tuto subjektivitu a rozdílnost vnímání osobnosti Reinharda Heydricha upozorňuje i Günther Deschner: „Pro jedny byl hybným motorem vyhubení Židů, jiní mu přibásnili židovskou babičku.“285 Například publikace Miroslava Ivanova286 obsahuje řadu výpovědí svědků. Když člověk čte tuto knihu, je zcela zabrán do děje. Zajímavě je v ní kupříkladu popisován průběh atentátu ze strany Heydricha: „Z chodníku najednou skočí chlap, auto už je v zatáčce, pár metrů za ní, muž odhazuje baloňák, Heydrich cítí, jak ho na zádech zamrazilo, ten člověk má v rukou automat.“287 I z tohoto krátkého úryvku lze vyrozumět, že je kniha psána beletristicky. Otázkou také zůstává, zda všechny zde zachycené zpovědi jsou pravé a jestli si některé autor „nedomyslel“. Na tento fakt upozorňuje i Vojtěch Šustek při své kritice knih napsaných o

281


WIEDEMANN, H. – WIEDEMANN, A: Můj strýc Reinhard Heydrich. Byl jsem „korunním princem“ Heydricha. Český Těšín 2010. 282

283


284

ELIÁŠOVÁ, J. – PASÁK, T. Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení. Český Těšín 2002.

285

DESCHNER, Günther: Reinhard Heydrich. Architekt totální moci. Praha 2002.

286

IVANOV, Miroslav: Atentát na Reinharda Heydricha. Praha 1987.

287

Tamtéž, s. 152.

45

Reinhardu Heydrichovi.288 Někteří svědkové také zveličovali své zásluhy, například již zmíněný Ladislav Vaněk. Kniha Atentát na Heydricha je zvláštním případem, protože ačkoliv se podle autora jedná o literaturu faktu, obsahuje i prvky, které mají vyvolávat emoce u čtenáře. Například srdcervoucí zpověď svědka Ivanovem nazvaným Lidické dítě: „Ten den byla středa a nikdo nevěděl, že mezitím postříleli v Lidicích naše otce a dědečky. Mysleli jsme, že se s nimi setkáme.“289 Při rozboru všech zdrojů je třeba rozlišovat mezi nazíráním Němců a Čechů, obětí a původců útoku či běžných lidí a zainteresovaných osob. Umně spojuje historická fakta s náladou německého i českého obyvatelstva ve své knize Detlef Brandes.290 Ačkoliv se jedná o německého historika, není jeho vyprávění jednostranné. Takto například komentuje zavádění prvních opatření po příchodu Heydricha do Prahy: „Německé obyvatelstvo vnímá změnu a různá opatření jako úlevu […]. České obyvatelstvo přijímá různá tato opatření – podle různých povolání – také různě. Nejvyrovnanější je dělnictvo.“291 Ostatně součástí propagandy byl i rozdílný přístup k Čechům a Němcům: „V souvislosti s těmito opatřeními se také zaváděla uzavírací hodina, stanovená na 22. hodinu, v hostincích, hotelích, biografech, prostě ve všech zábavních místnostech českého obyvatelstva. Neplatila však pro německá divadla a koncerty, zatímco všechny české kulturní a sportovní akce byly zakázány.“292 Z toho jasně vyplývá, že Němcům nebyl dáván důvod nějakým způsobem protestovat proti okupačnímu režimu. Přístup k německému a českému obyvatelstvu a oddělenost českých a německých institucí potvrzují i němečtí pamětníci: „My Němci jsme měli německé školy a německou kulturu a Češi měli svoje.“293 Zároveň ale zdůrazňují, že i oni občas neschvalovali postup říšských Němců a příslušníků SS: „I my jsme měli velký vztek na říšské Němce, kteří ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1, Praha 2012, s. 67. 288

289

IVANOV, Miroslav: Atentát na Reinharda Heydricha. Praha 1987, s. 227.

BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 – 1945. Praha 1999. 290

291

Tamtéž, s. 254.


ČERMÁKOVÁ, J. – NOSKOVÁ, J.: „Měla jsem moc krásné dětství". Vzpomínky německých obyvatel Brna na dětství a mládí ve 20. až 40. letech 20. století = "Ich hatte eine sehr schöne Kindheit". Erinnerungen von Brünner Deutschen an ihre Kindheit und Jugend in den 1920er - 1940er Jahren. Brno 2013, s. 212. 293

46

obsadili vysoké posty, pořádali oslavy a ve Stalingradu zatím hynuly tisíce lidí.“294 Paní Pokorná ve své výpovědi také uvedla, že neměla problém bavit se s „běžnými“ Němci, pouze když čeští lidé uviděli někde příslušníka SS v uniformě, tak z něj měli strach. Součástí prvních Heydrichových opatření bylo i potírání černého trhu. Stanné soudy odsuzovaly lidi k smrti také za „válečné hospodářské zločiny“, jimiž byly například „černé porážky“.295 Byly prováděny četné prohlídky zemědělských usedlostí.296 Tyto informace potvrzuje i výpověď paní Pokorné. Sami s rodinou sice na černém trhu neobchodovali, nicméně načerno zabíjeli prase, jezdili do mlýna a rozdávali potraviny chudým. Obávali se, aby na nic z toho nacisté nepřišli. O zásazích proti černému obchodování mluví i Lina Heydrichová. Její názor je však ovlivněn faktem, že to byla žena Reinharda Heydricha a tudíž všechny jeho skutky vnímala zkresleně: „Černý trh dostal můj muž velice rychle pod kontrolu.“297 Ve většině publikací, které se zabývají obdobím heydrichiády, se hovoří o strachu. V souvislosti s Heydrichem samotným: „Tento arogantní, povýšený muž ledového pohledu vtiskl strach ze smrti snad všem lidem, s nimiž měl co dočinění.“298 „Heydrich byl označen jako „Hitler‘s most evil henchman“, Hitlerův nejzlovolnější kat.“299 I po jeho smrti: „Stovky popravených před atentátem na Heydricha a ty tisíce potom.“300 „Cílem těchto informací je nahnat Čechům strach.“301 Zaváděná opatření musela být okázale vyhlašována, aby se o nich dozvěděli všichni obyvatelé protektorátu: „V ulicích se tedy na sloupech elektrického vedení začaly denně objevovat červené plakáty s rozsudky stanných




297


298

WHITING, Charles.: Heydrich – Sluha smrti. Brno 2002, s. 8.

299


300



47

soudů. “302 Rozhodnutí stanných soudů měla mít zdrcující dopad. „Proto byly od samého počátku zveřejňovány rozsudky trestu smrti – červenočernými plakáty a oznámeními v rozhlasech.“303 Červené plakáty si paní Pokorná nepamatuje a domnívá se, že u nich na vesnici ani vylepeny nebyly: „Já si myslím, že se to více projevovalo ve městech.“ Přesto o odsouzených, nejprve z doslechu, pak po zavedení rozhlasu, věděla. V Brně žijící němečtí pamětníci si oproti tomu plakáty pamatují: „O odbojářích se v běžném životě nevědělo, byly jenom vidět plakáty: „Odsouzeni k smrti“.“304 Strach vnímali všichni, jak paní Pokorná, která přiznává jeho neustálou přítomnost, tak i pan Dohnal, jehož rodiče se obávali, aby nikde neprozradil účast otce v odboji. Dokonce i pan Boček, který nebyl v období heydrichiády na území protektorátu, se obával zkontaktovat rodinu, aby se na ní nacisté nemstili. V tom, že strach byl všudypřítomný, se tedy literatura nemýlí. Je však důležité zdůraznit, že život lidí za heydrichiády, i za války obecně, nebyl všude pouze o strachu a boji o přežití. Pamětníci z knih i ti, které jsem zpovídala osobně, zdůrazňují, že součástí jejich života byly i běžné starosti „teenagerů“. Němečtí pamětníci z knihy „Měla jsem moc krásné dětství“, mluví například o prvních láskách: „Ano, i jsem randila, platonicky…“305 „Tančit jsme chodili …“306 I paní Pokorná vyprávěla o tom, že jejich největší starostí v této době bylo, jak se dostat na „tancovačku“ ve stodole. V souladu s cíli práce jsem se snažila získat povědomí o celkové situaci v popisovaném období, vyslechla výpovědi pamětníků a nastudovala publikace psané současníky. V některých ohledech se zkoumané odborné práce s výpověďmi pamětníků potkávají, a to většinou v takových případech, kdy se v historické monografii hovoří o dopadech a vnímání zaváděných opatření. Vzhledem k omezenému počtu respondentů není možné 302


303

GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVb. Praha – Litomyšl 2007., s. 48. ČERMÁKOVÁ, J. – NOSKOVÁ, J.: „Měla jsem moc krásné dětství". Vzpomínky německých obyvatel Brna na dětství a mládí ve 20. až 40. letech 20. století = "Ich hatte eine sehr schöne Kindheit". Erinnerungen von Brünner Deutschen an ihre Kindheit und Jugend in den 1920er - 1940er Jahren. Brno 2013, s. 104. 304


306

Tamtéž, s. 119.

48

jejich výpovědi brát jako reprezentativní vzorek většiny populace. Jejich úsudek mohl být ovlivněn věkem nebo prostředím, ve kterém žili. Od války uplynul dlouhý čas, jejich vzpomínky mohou být zkreslené, takže není možné je považovat za stoprocentně důvěryhodný zdroj. Získané závěry mohou přispět k rozšíření informačního povědomí o období heydrichiády, ale jsem si vědoma, že není možné je nadhodnocovat, protože jsou vybrané z omezeného okruhu respondentů.

49

VIII. Prameny a literatura VIII. 1 Edice pramenů ČELOVSKÝ, Boris (ed.): So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933 – 1945. Ostrava 1995. KÁRNÝ, Miroslav – MILOTOVÁ, Jaroslava – KÁRNÁ, Margita (eds.): Protektorátní politika Reinharda Heydricha. Praha 1991. KÁRNÝ, Miroslav – MILOTOVÁ, Jaroslava (eds.): Od Neuratha k Heydrichovi. Na rozhraní okupační politiky hitlerovského Německa v „protektorátu Čechy a Morava“. Sborník archivních prací, 1989, č. 2, s. 281-394. KÁRNÝ, Miroslav – MILOTOVÁ, Jaroslava – KÁRNÁ, Margita (Hrsg.): Deutsche Politik im „Protektorat Böhmen und Mähren“ unter Reinhard Heydrich 1941 – 1942. Berlin 1997. LINHARTOVÁ, Lenka – MĚŠŤÁNKOVÁ, Vlasta – MILOTOVÁ, Jaroslava (eds.): Heydrichova okupační politika v dokumentech. Praha 1987. OTÁHALOVÁ, Libuše - ČERVINKOVÁ, Milada (eds.): Dokumenty z historie československé politiky 1939 – 1943, Praha 1966. ŠUSTEK, Vojtěch (ed.): Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1, Praha 2012.

VIII. 2 Literatura AMORT, Čestmír: Heydrichiáda. Praha 1965. ANDREJS, Jaroslav: Smrt boha smrti. Brno 2008. BRANDES, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 – 1945. Praha 1999. BRANDES, Detlef. - KURAL, Václav (edd): Cesta do katastrofy. Německočeskoslovenské vztahy 1938-1947. Praha 1994. BURIAN, Michal – KNÍŽEK, Aleš – RAJLICH, Jiří – STEHLÍK, Eduard: Atentát. Operace Anthropoid 1941 – 1942. Praha 2002. ČERMÁKOVÁ, Jana – NOSKOVÁ, Jana: „Měla jsem moc krásné dětství". Vzpomínky německých obyvatel Brna na dětství a mládí ve 20. až 40. letech 20. století = "Ich hatte

50

eine sehr schöne Kindheit". Erinnerungen von Brünner Deutschen an ihre Kindheit und Jugend in den 1920er - 1940er Jahren. Brno 2013. ČVANČARA, Jaroslav: Heydrich. Praha 2004. DESCHNER, Günther: Reinhard Heydrich. Architekt totální moci. Praha 2002. ELIÁŠOVÁ, Jaroslava – PASÁK, Tomáš: Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení. Český Těšín 2002. FIDLER, Jiří: Atentát 1942. Brno 2002. GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVa. Praha – Litomyšl 2006. GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVb. Praha – Litomyšl 2007. HAASIS, Hellmut G.: Smrt v Praze. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha 2004. HAMŠÍK, Dušan – PRAŽÁK, Jiří: Bomba pro Heydricha. Praha 1965. HEYDRICH, Lina: Můj život s Reinhardem. Praha 2012. HONZÍK, Miroslav: Za Heydrichem otazník. Praha 1989. HUSSON, Edouard: Heydrich. Konečné řešení židovské otázky. Ostrava 2009. IVANOV, Miroslav: Atentát na Reinharda Heydricha. Praha 1987. JELÍNEK, Zdeněk: K problematice Atentátu na Heydricha. Historie a vojenství, ročník 40, 1991, č. 2, s. 65 – 101. JANÍK, Vlastislav: Operace Spelter - Lenka jih. Praha 2008.[online] [cit. 22. prosince 2014]. Dostupné z: JELÍNKOVÁ, Dita – HAZDRA, Zdeněk: Ve znamení tří deklarací. Šlechta v letech nacistického ohrožení československého státu. Praha 2014. JOŽÁK, Jiří a kol.: Za obnovu státu Čechů a Slováků. Slovníková příručka. Praha 1992. KÁRNÝ, Miroslav: Heydrichova cesta do Paříže (5. 5. 1942). Historie a vojenství, roč. 41, 1992, č. 3, s. 95 – 108. KÁRNÝ, Miroslav: „Konečné řešení.“ Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991. KROUPA, Vlastislav a kol.: Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka. Praha 1988. KŘEN, Jan: Dvě století střední Evropy. Praha 2005. 51

MARŠÁLEK, Pavel: Protektorát Čechy a Morava. Praha 2002. MILOTOVÁ, Jaroslava: Personální aspekty tzv. Heydrichovy správní reformy. Paginae historiae, 1993, č. 1, s. 196-218. PASÁK, Tomáš: Český fašismus a kolaborace. Praha 1999. SEIBT, Ferdinand: Německo a Češi. Praha 1996. SHAW, Anthony: II. Světová válka den po dni. Český Těšín 2007. ŠOLC, Jiří: Operace Anthropoid. K nejasnostem kolem atentátu na Reinharda Heydricha. Historie a vojenství, ročník 41, 1992, č. 2, s. 21 – 46. VAŠEK, František - ŠTĚPÁNEK, Zdeněk: První a druhé stanné právo na Moravě (19411942). Brno 2002. VYKOUPIL, Libor: Slovník českých dějin. Brno 2007. WHITING, Charles: Heydrich – Sluha smrti. Brno 2002. WIEDEMANN, Hans-Georg – WIEDEMANN, Andreas: Můj strýc Reinhard Heydrich. Byl jsem „korunním princem“ Heydricha. Český Těšín 2010.

VIII. 3 Svědectví pamětníků Rozhovor autorky práce s Klotyldou Pokornou uskutečněný dne 12. 4. 2014 v Brně. Rozhovor autorky práce s Karlem Dohnalem uskutečněný dne 20. 4. 2014 v Jihlavě. Rozhovor autorky práce s Emilem Bočkem uskutečněný dne 10. 6. 2014 v Brně.

52

IX. Seznam příloh 1 Portrét Reinharda Heydricha (ČVANČARA, Jaroslav: Heydrich. Praha 2004, s. 5.) 2 Úřední zpráva o nástupu Heydricha na místo zastupujícího říšského protektora (AMORT, Čestmír: Heydrichiáda. Praha 1965, s. 79.)

3 Výnos z 28. září 1941 o vyhlášení civilního výjimečného stavu (ČVANČARA, Jaroslav: Heydrich. Praha 2004, s. 36.)

4 Portrét Aloise Eliáše (ČVANČARA, Jaroslav: Heydrich. Praha 2004, s. 31.) 5 Zápis obhajoby Aloise Eliáše (OTÁHALOVÁ, Libuše - ČERVINKOVÁ, Milada (eds.): Dokumenty z historie československé politiky 1939 – 1943, Praha 1966, s. 629.)

6 Josef Gabčík a Jan Kubiš (ČVANČARA, Jaroslav: Heydrich. Praha 2004, s. 71.) 7 Oznámení o atentátu na Reinharda Heydricha (ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1, Praha 2012, s. 113.)

8 Výnos z 27. května 1942 o vyhlášení civilního výjimečného stavu (LINHARTOVÁ, Lenka – MĚŠŤÁNKOVÁ, Vlasta – MILOTOVÁ, Jaroslava (eds.): Heydrichova okupační politika v dokumentech. Praha 1987, s. 135.)

9 Himmlerův dálnopis K. H. Frankovi o zatčení 10 000 českých rukojmí (KÁRNÝ, Miroslav – MILOTOVÁ, Jaroslava – KÁRNÁ, Margita (Hrsg.): Deutsche Politik im „Protektorat Böhmen und Mähren“ unter Reinhard Heydrich 1941 – 1942. Berlin 1997, s. 280.)

10 Zpráva o dopadení atentátníků 18. června 1942 (ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1, Praha 2012, s. 412 – 413.)

11 Zpráva dr. Geschkeho o opatření proti Lidicím (ČELOVSKÝ, Boris (ed.): So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933 – 1945. Ostrava 1995, s. 353.)

12 Seznam otázek pro respondenty

53

Příloha 1

Příloha 2

54

Příloha 3

55

Příloha 4

Příloha 5

56

Příloha 6

Příloha 7

57

Příloha 8

58

Příloha 9

59

Příloha 10

60

Příloha 11

61

Příloha 12

1. Jak jste vnímal/a, když na post protektora nastoupil R. Heydrich? Nastaly bezprostředně po jeho nástupu nějaké změny nebo jste zprvu ani nezaregistroval/a výměnu protektorů? 2. Průběh procesu s Aloisem Eliášem – vědělo se o tom, že nějaký proces probíhá nebo jste se o těchto událostech dozvídali zpětně? 3. Vyhlášení 1. stanného práva – jaký mělo dopad na život Vaší rodiny a okolí? 4. Jak na Vás působily informace o popravách a procesech, které jste získali z rozhlasu či televize? (Odkud jste o nich věděli) 5. V době atentátu na Heydricha - kde jste byl/a, když jste se o něm dozvěděl/a; jaký to mělo dopad? 6. Vypálení Lidic a Ležáků - kde jste byl/a, když jste se o nich dozvěděl/a; jaký to mělo dopad? 7. Jak na vás působily červené plakáty se jmény popravených či těch, kteří popravení měli být. Znali jste někoho, kdo zde byl jmenovaný blíže? 8. Jaká byla za války Vaše hospodářská situace? Jak jste se zásobovali, využívali jste černý trh? Pokud ano, pak jak to probíhalo, měli jste strach z objevení/odhalení? 9. Měl/a jste Vy nebo známý/rodinný příslušník něco společného s odbojem? 10. Znal/a jste někoho, kdo byl poslán do koncentračního tábora? Jak internace probíhala? 11. Jak moc se Vás dotkla válka? Jak ovlivnila každodenní život (1. lásky, školní docházku, zájmové činnosti apod.)

62

Bakalářská diplomová práce

Recommend Documents