Bakalářská diplomová práce

Bakalářská diplomová práce 2007

Marie Gilbertová

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta

Ústav evropské etnologie studijní obor: etnologie-muzeologie

Marie Gilbertová

Svatba na moravských Kopanicích v pramenech písmáků Františka Šopíka (1896-1972) a Josefa Lebánka (1905-1986)

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Martina Pavlicová, CSc. __________________________________________________________________________________

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Svatba na moravských Kopanicích v pramenech písmáků Františka Šopíka (1896-1972) a Josefa Lebánka (1905-1986)

vypracovala samostatně, s využitím pouze uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne 3.12.2007

___________________________ -2-

Na tomto místě bych chtěla poděkovat své vedoucí práce, PhDr. Martině Pavlicové, CSc., dále pak Kateřině Kubínové a Ladislavu Gabrhelovi za pomoc a cenné informace a PhDr. Martě Toncrové za poskytnutí důležitých pramenů.

-3-

Úvod…………………………………………………………………………………………..5 I. Moravské Kopanice………………………………………………………………………..6 II. Svatba na moravských Kopanicích a významní nositelé lidových tradic 1. František Šopík (1896-1972)…………………………………………………………..14 2. Josef Lebánek (1905-1986)…………………………………………………………….38 III. Rekonstrukcea pódiová prezentace tradičních námluv a svatby se současníky…………………………………………................................................................49

Závěr…………………………………………………………………………………………55

Použitá literatura……………………………………………………………………………57

-4-

Úvod

Když jsem se rozhodovala, jaké si zvolit téma pro bakalářskou práci, ihned mne napadla tematika moravských Kopanic, konkrétně tradiční svatba. Toto téma je sice poměrně obecně rozsáhle zpracované, téměř nikdo se jím však nezabýval v rámci tohoto regionu. Mou myšlenkou tedy bylo udělat jakýsi kompletní popis kopaničářské svatby, včetně veškerých zvyků, písní, tanců, svatební úpravy kroje atd. Rozhodla jsem se zkoumat v archivu brněnské pobočky Etnologického ústavu AV ČR, kam jsem se dostala díky PhDr. Martě Toncrové ke sbírce Joži Černíka, sběratele, který na Moravské Kopanice jezdil a díky němuž máme dnes soubor kopaničář-ských písní. V terénním výzkumu byla mou důležitou respondentkou Kateřina Kubínová z Uherského Brodu, původem z Vyškovce, dcera významné osobnosti moravských Kopanic, Františka Šopíka. Její vyprávění a materiály, které mi poskytla, byly velice cennou pomocí v mé další práci. Měla jsem možnost nahlédnout do rukopisu Šopíkových vzpomínek, ve kterých do detailu popsal vlastní námluvy i následnou svatbu. Navštívila jsem také Ladislava Gabrhela ze Starého Hrozenkova, který mi rovněž poskytl cenné informace. Bakalářskou práci jsem tedy nakonec orientovala tímto směrem a rozhodla se že pojmu kopaničářskou svatbu z pohledu díla Františka Šopíka, ale také Josefa Lebánka známého lidového vypravěče, který se rovněž zabýval touto tematikou, především námluvami. V poslední části práce jsem se zaměřila na to, jak se dnes prezentuje tradiční svatba na pódiu a se současníky. V tom mi rovněž pomohla Kateřina Kubínová, která sama jedno z těchto představení zorganizovala. Moje práce tedy zachycuje téma kopaničářské svatby ze tří různých pohledů: Františka Šopíka, který ji z autopsie popsal, Josefa Lebánka a také Kateřiny Kubínové, která se snaží stále udržovat tradice svého rodného kraje.

-5-

I. Moravské Kopanice

Na severu a severovýchodě je Slovácko ohraničeno úpatím Javorníků a pásmem Bílých Karpat, v němž leží několik obcí, které jsou označovány jako moravské Kopanice. Toto území se od okolí nápadně odlišuje nářečím, kroji i způsobem života. Kvůli značné vzdálenosti od okolních větších měst a horší přístupnosti z moravské části si tato oblast zachovala svoji archaičnost a originalitu. Na Moravě jde o oblast s velmi archaickou kulturou, jejíž kořeny nelze hledat na samých Kopanicích, které ji konzervovaly, nýbrž v těch lokalitách, z nichž osadníci v 18. století přicházeli. Podle nemnohých ikonografických dokladů z této doby se jeví nápadná souvislost s obyvatelstvem zaniklého Zálesí v Povláří a jeho kulturou, ale hledaly se i vzdálené zdroje vlivů, například dinárských. V této oblasti se vyskytují dvorcové vsi, které byly zakládány na horských pasekách v průběhu 18. století. Podle způsobu zemědělského hospodaření se nazývaly „kopanice“ a jejich obyvatelé „kopaničáři“. Záhy se ujalo psaní Kopaničáři; ze skupiny socioprofesní se stala skupina etnografická a z kopanic etnografický okrsek Kopanice, který zahrnuje pouhé čtyři vesnice východně od Uherského Brodu, s nimiž kulturně souvisejí ještě další čtyři obce. Jsou jimi Žítková, Vápenice, Vyškovec a Lopeník. Jakýmsi „centrem“ této oblasti je Starý Hrozenkov, který byl pro okolní obyvatele místem, kde se oddávalo, kam děti chodily do školy, kam se chodilo se zbožím na trh atd. Zřetelný je též vztah s kopaničářskou oblastí západního Slovenska, táhnoucí se podél bývalé zemské hranice. Právě kvůli většímu geografickému spádu směrem do Uher měli Kopaničáři blíže k těmto místům, kam často směřovaly jejich cesty obchodní i soukromé, kam chodili za prací, zvláště do Myjavy a Nového Města. Měli tedy vždy větší kontakt s obyvateli slovenské části. Z tohoto důvodu u nich vzniklo nářečí, které má nejvíce prvků ze slovenštiny a které se také zachovalo zcela neporušeno.1 Vyskytuje se ve Starém Hrozenkově a ve vesnicích s kopaničářským osídlením, zejména v Žítkové, Vápenicích a Vyškovci.2

1

Srov. Bartoš, František. Lid a národ: sebrané rozpravy národopisné a literární. Svazek druhý. Velké Meziříčí 1888, s.125. 2 Srov. Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Ed. J. Jančář. Brno,Strážnice 2000, s. 19.

-6-

Oděv

Jak už bylo naznačeno, v mnohých projevech lidové kultury na moravských Kopanicích dodnes nalezneme archaické prvky. Je tomu tak například u oděvu. Muži nosili na nohou boty s tvrdými holínkami a místo „gatí“ si oblékli soukenné nohavice. Dříve byly z bílé huně, po obou stranách poklopce a vzadu černě nebo modře šňůrované. Košile na svátek byla jemnější, na límečku, na prsou a na zápěstí byla barevně vyšívaná. U krku se zavazovala bílými šňůrkami, které byly někdy drobně vyšité. Kordula, brunclek, nebo-li vesta, se zde nazývala „prucel“, byla černomodrá, na zádech měla vyšité starobylé motivy tulipánů a také zdobně obšité dírky a kapsy. ´Pančuchy´, neboli pletené ponožky z ovčí vlny, jsou nad kotníky různě geometricky vzorkované černou vlnou a sahají do půli lýtek. Na hlavě se v létě nosil nízký klobouk se zdobením z červené, žluté, bílé a zelené vlny. Toto zdobení mělo podobu jakýchsi „housenek“ či třásní. Ženský kroj na Starohrozenkovsku byl ještě archaičtější, než na příklad ve Velké nad Veličkou, ve Strání nebo v Březové. Skládá se v podstatě z „rubáče“, (spodní košilky), krátkých rukávců, „leknice“ (živůtek, spojený se sukní), „záscery“ (fěrtochu) a šátku na hlavu, který se nazýval „ručník“. Rubáč (spodní košilka) byl zhotoven z konopného plátna, byl dlouhý, měchovitého tvaru. „Leknice“ byla spojením fěrtochu a kordulky. Byla rovněž z konopného, ne příliš hrubého plátna, bílého nebo žlutavého. Skládala se ze spodku, hustě navrapeného, v předu otevřeného, který byl dlouhý až po lýtka a všitý do „liamce“, vrchní části, která byla vlnou, někdy i hedvábím barevně vyšita. K tomuto „liamci“ byl přišitý „živôtek“, který byl zhotoven zpravidla z téhož plátna jako spodek. Spodní okraje živůtku se pod ňadry svazovaly šňůrkou nebo mašlí tak, že nebyly nikdy u sebe byl tudíž vidět spodek rukávců. Rukávce se oblékaly pod živůtek, měly nepříliš baňaté rukávy a byly opět vyšity pestrou vlnou, zřídka kdy hedvábím. Vyšíval se stojáček na krku, části na zápěstích, nárameníky a nověji i část na prsou. „Záscera“, neboli fěrtoch mívala více podob. Nejstarší fěrtochy byly asi modré, spojené ze dvou půlek ozdobným švem uprostřed. Jejich přesnou původní podobu neznáme, říká se ale, že si látku na ně vozily ženy z „Prešpurku“, byla tedy jistě vzácná. Byl na nich modrotiskový vzor ze tří barev s motivy velkých květů. Někdy míval fěrtoch dole i úzkou krajku. Jiné „záscery“ byly černomodré s úzkými pentličkami a nejvíce byly rozšířené „záscery´“, které byly různě potištěné, nejčastěji bílé s drobnými kvítečky a pentličkami, které tvořily spodní lem. Původní fěrtochy byly ale bohatě vyšívané a ukazovaly nejvíce z vyšívačského umění žen, které je nosily a zhotovovaly.

-7-

Fěrtochy se k pasu přivazovaly širokými, barevně tkanými stuhami, které se dnes nahrazují průmyslově vyráběnými stuhami tkanými na stroji. Kromě mašlí si ženy váží kolem pasu tzv. „sak“, což je opasek z kerezínových nebo červených harasových šňůr v převázaný v určitých vzdálenostech zelenou vlnou, který má na konci střapce. Tento „sak“ se tkal podomácku technikou „na rámu“. Na nohou ženy nosily také pletené punčochy-ponožky a kožené krpce, někdy vysoké boty („čižmy“) či nízké kožené boty, které zrovna byly v módě. Na hlavu si vázaly turecké červené nebo tmavé květované šátky, „ručníky“, někdy také malé šátečky pod bradu. „Ručník“ mladé dívky nosily uvázaný “na babušu“, vdané „na záušničky“, při čemž konce šátku se omotávaly nad čelem.Při tom měly vlasy ovinuté kolem „kontuly“, obalenky. Kontula byla jelítkovité těleso, do něhož byly vlasy vpleteny tak, aby držely a nemusely se často zaplétat. Hlavu si často ještě přes ručník omotávaly bílým ´obrusem´, který překřížily přes prsa a vzadu zastrčily za pas.

Tanec

Dalším z výrazných prvků lidové kultury na moravských Kopanicích je tanec, který si rovněž zachoval svoji rázovitost a autenticitu. Přebíral prvky jak ze strany moravské, tak slovenské, v některých tancích se objevují prvky z oblasti Myjavy (západní Slovensko). Základními tanci jsou „selská“ (jinde na Slovácku „sedlcká“) a „dúpaná“. Liší se od sebe jen v detailech- v tanečním držení nebo v přechodech z jedné figury do druhé. Důležitý je předzpěv tanečních písní, po němž vždy následuje vlastní tanec. Tančí se stále na jednom místě. Variantou „hrozenské“ je „obtáčaná“ ze Starého Hrozenkova, v níž se objevuje nový prvek-obíhání dívky kolem chlapce- „obtáčení“. Ostatní pohybový základ tohoto tance i choreografická kostra se v podstatě shoduje s „hrozenskou“. K témuž tanečnímu typu jako hrozenská a uvedeným variantám je třeba počítat i tzv. kopaničářské čardáše- „prešlapovaný“ a „prechýtaný“. Oba se blíží k čardášům západoslovenským, které zřejmě-asi i jako čardáše kopaničářské-navazují a vycházejí ze starších domácích párových tanců téhož typu (tj.tanců točivých). Na čardášových cifrách by bylo možno vystopovat i prvky a charakter jiného typického tance krajového, verbuňku, který se na Kopanicích kdysi také tančil, ale který tam již ve své úplné formě zanikl. Do kopaničářských tanců pronikly i tance s českou motivikou (tanec „kmínek“ na píseň „Za tú našů stodolenků rosce kmínek“), nebo- jak již bylo řečeno- s motivikou slovenskou (tanec na píseň „Moja milá zadrímala“-nazývá se klbový- celý tanec se tančí po kruhu, objevuje se tam i krok polkový a vyskočení dívky „na klb“). -8-

Dalším podobným tancem je tanec „Janko z Bánovec“, tančený rovněž na slovenskou píseň. Tančí se též po kruhu. Po pohybové stránce je tento tanec vlastně aplikací čardášových figur na jedinou píseň s přesným vymezením pohybů na jednotlivé části písně. Objevuje se zde i polka a to ve formě hladké polky i ve formě „třasláku“, a konečně také jako tzv. „dúpaná polka“. Při této polce tanečník totiž v každém lichém taktu místo obvyklého polkového kroku třikrát zadupe pravou, levou a pravou nohou v rytmu.V každém sudém taktu se pak pouze otočí na pravé noze bez přisouvání a přešlapování druhé nohy. Dívka tančí po celý tanec hladkou polku. Z uvedených tanců se dnes na Kopanicích se nejčastěji tančí „hrozenská“ a čardáše.3

Architektura

Na moravských Kopanicích se dodnes na některých místech zachovala i tradiční architektura. Podrobný popis nalezneme například u Františka Bartoše.4 Chalupy na kopanicích byly téměř všechny dřevěné, na Hrozenkově to byly z části „dřevěnice“, z části „nabíjanice“, jejichž zdi byly ztlučeny z hlíny. Všechny byly kryty doškem (nebo-li krytinou ze slámy). Tradiční obydlí se skládalo z pitvoru (síně), v ní měli truhly na obilí („škrichy“), škopky, putny na vodu, ukládalo se zde zemědělské nářadí jako motyky. V jizbě stála pec s komínem, ze kterého odcházel kouř do „záizbí“. Na stěnách visely jednoduché police s kuchyňským nádobím, láhvemi a sklenicemi, jinde byly různé tyče na zavěšení hrnců, lopatek na těsto, atd. V rohu stál dubový stůl se zkříženými nohami s lavicemi, na stěnách měli na skle malované obrázky s církevními motivy. Zámožnější lidé spávali na posteli, chudí na peci, na lavicích, či v koutě za pecí, mládež v létě spávala na půdě, nebo na seníku. Na dvoře stála ovčírna, chlívek pro voly a chlév pro krávy. Naproti stála kůlna a malá stodola.

3

Z materiálů Josefa Černíka ke sbírce Zpěvy Moravských Kopaničářů z roku 1902 (uloženo v EÚ AVČR v Brně). Autorem kapitoly je Zdenka Jelínková. 4 Srov. Bartoš, František. Lid a národ. Svazek druhý. Velké Meziříčí, 1885.

-9-

Obyvatelé

V takovýchto obydlích nejčastěji bydleli hospodáři, jejich rodiče jejich děti a starší „pacholci“ a „dzjévky“. Malé děti spávaly v zavěšené plachtě. Lidé z jednotlivých usedlostí se navzájem stýkali a navštěvovali se. Nejčastějšími hosty v rodině byli „krsný tato“ a „krsná mama“, „strýko“ (bratr otce) a „stryná“ (jeho žena), „ujco“ (matčin bratr) a „ujčiná“, svat a svatka (oba rodiče ženicha a nevěsty), „cetka“ (sousedka). Tito lidé k sobě měli navzájem nejblíže, pomáhali si, hráli důležitou roli v životě svých příbuzných a známých. Celá rodina se označovala množným číslem jména hospodáře. Na hrozenkovsku například „Lebánkovja“ (Lebánek), „Kuricja“ (Kurica). Podle velikosti majetku a pozemku byli v obyvatelé usedlostí rozděleni na „gruntovníky“, „podsedníky“(ti, kteří nevlastnili louky), „hošťáky“ (ti, kteří vlastnili „hošťák“, tj. pozemek, který se vyměřoval na dvanáct měřic výsevu), „baráčníky“ (ti, kteří vlastnili alespoň malé pole), „chalupníci“ (ti, kteří vlastnili pouze svoje obydlí, chalupu). Jednotlivé kopanice, neboli pozemky byly „placené“ (majitelé z nich odváděli daně), nebo byly vlastnictvím velkostatků, a pak byly pronajímány vždy na deset let za určitý poplatek. Tento pronájem přecházel z otce na syna.

Strava

Nedílnou součástí života místních obyvatel byla strava. Lidé na moravských Kopanicích žili v bídě, takže byli také velice často v nouzi a bez prostředků. Tomu odpovídal také skromný jídelníček. Ojediněle (a spíše při zvláštních příležitostech) se jedlo uzené maso z vlastních zásob a jídla z mouky. Jedním z nich byly tzv. „pupáky“, které Bartoš označuje jako „slíže“ (dnes krajově šulánky nebo šlejšky). Polámané se na míse polily horkým mlékem a posypaly mákem. Bylo to tradiční štědrovečerní jídlo. Místní obyvatelé nejčastěji vařili různé kaše, hlavně z pohanky, prosa, nebo mouky. Do polévky zavařovali „lokšíky“ (nudle). Díky jejich celodennímu pobytu v přírodě se staly součástí jídelníčku různé lesní plody. Oblíbené byly hřiby a jiné houby. Na malých zahrádkách při usedlostech pěstovali nejrůznější bylinky, jimiž ochucovali své pokrmy.

- 10 -

Nářečí

Nelze však opomenout také nářečí. Bartoš v roce 1885 uvádí, že ho zde bylo téměř tolik, kolik je zde osad, přičemž všechna byla více podobná tzv. „uherské slovenštině“, než moravskému dialektu. Ve všech oblastech (i v přilehlé Březové a na Strání) bylo zaměněna hláska ř za r, což je jeden z prvků, přejatých ze slovenské strany. Toto „r“ se všude vyslovovalo dlouze, tedy vŕba, popŕchá. Stejně tak bylo douhé ó (mój, dvór, pójdzem, aj.). Na moravských Kopanicích se také velice často přidávalo „j“ (pjata, mjaso, vjánoce, aj.). Starohrozenkovské nářečí se nejvíce odlišuje v souhláskách. Na konci slov před „ě“ a „i“ se mění „ť“ v „c“, „ď“ v „dz“ (dzeci, mac, cětka, cěnký, koscel, prscěň, aj.). Podle těchto výrazných odlišností, které se nikde jinde nevyskytují, dodnes poznáme kopaničářské nářečí.

Zvyky a pověry

Život v tvrdých podmínkách si lidé snažili zlepšit různými zvyky a pověrami, z nichž některé přetrvaly dodnes. Obyvatelé moravských Kopanic byli samozřejmě křesťané, ale po staletí v jejich víře nich přetrvávaly pohanské prvky, které se rovněž odrážely ve zvycích. V této oblasti nalezneme bezpočet nejrůznějších pověr, pověstí, a starobylých zvyků. Byly také spojené s magií, kterou zde provozovaly tzv. bohyně-ženy které zde působily jako vědmy, „čarodějky“, ale i lidové léčitelky a „psycholožky“. Jejich magické rituály, které za nejrůznějšími účely provozovaly, se předávaly z generace na generaci a jistě pocházely. z dávných dob. Kopaničáři dodržovali tradiční církevní rok. Jedním z nejzajímavějších svátků byl Štědrý den. Z různých zvyků a pověr vyjmenujme alespoň některé: Když se sázelo do pece, hospodyně odebrala mouku z lopaty a posypala jí krávy. Byla-li svobodná dívka v domě, vzala vařečku (vařechu), šla ke studánce, míchala s vodou a poslouchala. Když slyšela dívčí zpěv, měla se vdát, pokud zaslechla zvonit zvony, měla zemřít. Starobylý zvyk se zachoval také při slavnostní štědrovečerní večeři. Stůl se „zamkl“ (zatáhl řetězem a pod stůl se položila máselnice. Na Hrozenkovsku se prostřel sváteční stůl tak, že se na každý roh stolu postavil pecen chleba, doprostřed stolu nasypali trochu žita a na něj se postavil koláč, který měl uprostřed díru (stejně jako svatební koláč). Toto všechno se přikrylo ubrusem a na koláč se postavila mísa s jídlem. Tradiční jídla se lišila v každé vesnici. Na Hrozenkovsku se nejdříve podávala „oplatka“, do níž se „zavinul“ med, šípek a česnek,

- 11 -

aby lidé byli příjemní, červení a silní. Pak se podávala „kvaka“(což byla sladká řepa), hrách, pohanková kaše, pupáky a ovoce. Bylo-li ve stavení několik svobodných dívek, hospodářka nakrájela tolik krajíců chleba kolik jich bylo, položila je na lopatku a podala kočce. Čí krajíc si kočka vzala, ta se měla vdát jako první. Na Velký pátek se všichni koupali ve vodě v potoce nebo v řece, vykoupal se také dobytek, ve vodě umyli stůl, lavice, lopaty a jiné. Na prvního máje stavěli mladí muži máje svým děvčatům a jeden obecní, který stál před místním hostincem. Máje se kácely první neděli v květnu, což se oslavovalo hudbou a tancem. Povinností dívek bylo sehnat gajdoše (dudáka) a uhradit veškerou útratu. Na Svatého Ondřeje (30. listopadu) mladé kopaničářky opět zkoumaly svůj budoucí osud. Natrhaly si tři vrbové proutky, jeden oloupaly celý, druhý do poloviny a třetí neloupaly. Na noc si je daly pod hlavu. Když se v noci probudily, jeden proutek vytáhly. Když to byl proutek oloupaný, dostaly mládence, když jen do poloviny, dostaly vdovce a když byl neloupaný, znamenalo to, že se ještě letos nebudou vdávat. Na moravských Kopanicích se dodržovala neděle a svátky jako dny „zapovězené“, tedy dny, kdy se nepracovalo. Kromě takových dnů se ale dodržoval odpočinek od Štědrého dne do Tří králů. Vždy po západu slunce se již nic nedělalo, i dobytek musel být nakrmen do té doby. Až po té, co se na Tři krále vše vysvětilo svěcenou vodou, smělo se pracovat i večer. Na Lucu, na Hátu, na Dorotu a na Blažeje se nepřadlo. Tolik tedy k tradičním svátkům. Zajímavé jsou ale také nejrůznější pověry, které místní lid doprovázely po celý život. Nejčastěji se vztahovaly k domácím zvířatům a k polnostem, protože na nich závisela existence celé rodiny. Když se na jaře vyháněl dobytek poprvé na pastvu, pod práh se natáhl řetěz, který byl zamčený na zámek a sak (červený tkaný pás, který nosily ženy jako součást tradičního kroje). Řetěz se odemkl až když se dobytek zase vracel zpátky z pastvy a vešel do chléva. To proto, aby ho nikdo neukradl. Červený sak se kladl pod práh, aby dobytek nedostal „červenku“.

- 12 -

Folklorní soubor Kopaničář

Tradiční kulturu moravských Kopanic se mimo jiné snaží zachovat také folklorní soubor Kopaničář, který působí od roku 1947 ve Starém Hrozenkově. Na jeho počátku bylo uspořádání místní dožínkové slavnosti, kterou připravila skupinou lidí z Kopanic. Ti se pak stali prvními členy souboru (tehdy ještě Slováckého krúžku ve Starém Hrozenkově). Jednou z nejvýraznějších osobností byl Josef Kopunec, sběratel a první vedoucí. Od roku 1981 stojí v čele souboru manželé Marie a Jan Rapantovi. V počátcích souboru se jeho členové zaměřovali převážně na nácvik a prezentaci různých místních zvyků (vynášení Moreny, kopaničářská svatba, dožínky), později začali předvádět i tradiční kopaničářské tance. Soubor čerpal převážně z vlastních sběrů (Josef Kopunec a Jaroslav Pavlík), ale také ze sbírky Josefa Černíka. Soubor úspěšně vystupoval a vystupuje na mnoha místních i zahraničních festivalech, vždy v autentických, kopaničářských krojích. Spolupracoval s televizí (pořad „Z kraje pod Lopeníkem a Javořinou“)5. Pravidelně se také podílí na organizaci a programu Kopaničářských slavností bratrství Čechů a Slováků ve Starém Hrozenkově. Tyto slavnosti jsou většinou pořádány každoročně. Poprvé se konaly v roce 1956, na jejich založení se podílel mimo jiné také Josef Lebánek. Koncepce pořadu se soustřeďuje na vystoupení folklorních souborů sousedních oblastí Moravy (Uherské Hradiště) i Slovenska (Trenčín), a také na hostování skupin a jednotlivců z celé republiky. 6

5

Pořad ČT Brno z roku 1982, režie Milan Peloušek. Srov. Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Ústav lidové kultury, Strážnice, 1997. s. 160, 202. 6

- 13 -

II. SVATBA NA MORAVSKÝCH KOPANICÍCH A VÝZNAMNÍ NOSITELÉ LIDOVÝCH TRADIC •

František Šopík (1896-1975)

František Šopík. Foto ze soukromého archivu jeho dcery, Kateřiny Kubínové

František Šopík byl další legendou moravských Kopanic, jeden z výrazných nositelů autentické hudební a taneční tradice svého kraje. Byl ze šestnácti dětí a po svém otci Štěpánovi (který ale brzy tragicky zemřel), zdědil i spolu se svým bratrem Štěpánem vztah k muzice. Protože byli chudí a neměli prostředky na zakoupení nástrojů, pomohli si. “Dělali a ladili je rukama, kterýma přes den káceli v lese stromy, štípali polena a pálili dřevěné uhlí“, vzpomínala po letech na svého otce Kateřina Kubínová 7. Nástroje pak vyráběli i jiným muzikantům a sami oba hráli. Jejich „Šopíkova muzika“ byla v okolí vyhlášená. František Šopík se po návratu z 1. světové války oženil. Jeho žena byla také z Kopanic, z Vyškovce, stejně jako on. Spolu přivedli na svět celkem třináct dětí. I přes tvrdý život panovaly v rodině vždy pěkné vztahy. „Otec měl v sobě něco z hor, ve kterých žil. Byl velice přímý a pevný. Měl v sobě sílu a jistotu a těmi si získával přirozenou 7

Srov. Jilík, J.: Vzpomínka na Františka Šopíka. www.folklorweb.cz (15.1.2007)

- 14 -

autoritu. Stačilo, aby nám, děckám, řekl větu, dvě a hned jsme ho poslechli. Ale přitom nás nikdy v životě neuhodil, nikdy na nás, nebo na mamičku nezakřičel. Užili jsme si hladu, bídy, ale neznali jsme, co je to zoufalství. Však pro každou chvíli, smutnou nebo veselou, měl písničku nebo průpovídku. Když zazpíval, byla v tom zpěvu obrovská chuť k životu“, pokračuje dcera Kateřina ve vzpomínce.8 Jako výtečný zpěvák a tanečník se po druhé světové válce František Šopík stal častým informátorem národopisců a choreografů, kteří pravidelně jezdili na Kopanice. Jedním z nich byl například strážnický primáš Vítězslav Volavý. František Šopík byl ale také autorem mnoha písniček, veršovánek, lidových ponaučení a průpovídek, kterých složil na čtyři tisíce a mnohé již zlidověly. Byly určeny k různým příležitostem, například na svatby i pohřby. Většinu z nich skládal po večerech po tvrdé práci, jen při petrolejce, někdy se ale stalo, že nové sloky vymýšlel přímo při hraní. A i on se nakonec dočkal uznání. Na Kopaničářských slavnostech ve Starém Hrozenkově předváděl tradiční tance, byl rovněž pozván na mezinárodní folklorní festival ve Strážnici. Vystupoval se soubory Kopaničářem a Olšavou, jeho hudební a taneční umění bylo zachyceno televizními kamerami, psali o něm odborníci. Zemřel v roce 1972.

Na Františka Šopíka zavzpomínal také Ladislav Gabrhel, muzikant a člen souboru Kopaničář: Se Šopíkem jsme sa moc neto…protože dřív ta partija jo, ale my jsme začínali v tom sedmdesátém s tým Kubů a on potom o chvíli na to zemřel…nevím v kterém roku…Takže my už jsme sa nedostali jako s ním. Byli tam muziganti vyhrávat, to byla muzikantská muziga, no ale hrávali vždycky…taková tá trojka jak mají v rozhlase nahraný ten „Kopaničářský běs“, ten Vraňa, Vraňatý a Pastorek…potom pana řídícího Rapanta, jeho otec ze Žítkovej chodil, ale on si brzy poranil ruku, tak nemohl hrát už potom, Kročil nejaký, jednak z Doliny, jednak ze Žitkovej Krivačník, takže hrávali. No a ty štrajchy a kdeco tak nejak. A když ti chlapi skončili tak enem ti učitelé hrávali. Nebožtík Pavlíkůj tady začínal coby učitelský mládenec a to byl jeden z mála který se ten kopinický grif naučil dokonale. Také chodívali, to vzpomínali Strýc Zapletalů v padesátých letech že chodívali hrát basu otec se synama, takže ti taky s basů ta třepali večer na Žitkovů do jamy něco sa naučit hrát. Potom sa sem vrátil učit, tak s náma potom s tým Kubů jezdil, tak ten kontry, na basu hrál též učitel co nás tu učil, Mihál, nebo nebožtík Pavel Šašínkůj, ale ten už je mrtvý, nebo Pavel Koželuha, ten je odstěhovaný v Rudicách, tam učil, Jindra Koželuha hrával s něma.

8

Tamtéž.

- 15 -

Potom jsme se my dali dohromady, takže my jsme takoví pokračovatelé a samouci, ještě ne dobří. Ale chců nás včilek vBřeclavi hrát. A jak mu tam na sedmdesátiny (Šopíkovi) byli vyhrávat ti učitelé, tak říkal, že krúžku věnuje pěsničky. A Kubínová ho předběhla a dala to Málkovi. No a teď toho lituje, když spolu vždycky něco děláme, ty Rudice nebo tak, tak mi vždycky říká: „já jsem to tomu Lubošovi neměla dávat!“. No a původně ty materiály to Šopík-Kučeravý, vždycky říkal, že to je pre krúžek. Takže od něho nemáme v podstatě nic.

František Šopík se svojí ženou na slavnostech ve Strážnici (z archivu informátorky Kateřiny Kubínové)

- 16 -

Vzpomínky Františka Šopíka František Šopík si v 60. letech zapisoval své vzpomínky a postřehy do sešitů, ze kterých vzniklo poměrně rozsáhlé rukopisné dílo. Osobitým způsobem zaznamenával písně, vzpomínky na svůj život, psal o rodném kraji. Jednou z nejcennějších pasáží je popis jeho vlastních námluv a svatby, kde zobrazuje celý průběh s obdivuhodnou přesností různých detailů. Cituje veškerá říkání a písně, přesně si vzpomíná na zvyky a obřady. Zde přikládám výňatky z jeho rukopisu, které prokládám komentáři, vztahujícími se k uvedeným reáliím na Kopanicích.

„Když hodiny na stěně bily čtyři hodiny, já jsem šel do komory se oblékat do nového kroja, umyl sem se a vlasy sem nemusel česat, nebo byly kučeravé, to sem zdědil po svém otci, proto mě jmenovali Francek kučeravý a to mi zůstalo až na staré časy, když sem se oblékl vešel sem do světnice a pověděl všem že budeme odcházet k nevěstě. Muzika přestal hrát a všecko se oblékalo, jenom matka zůstávala doma.

RODIČOVSKÉ POŽEHNÁNÍ

Poprosíl sem matku aby mi dala rodičovské požehnání, klekl sem ke stolu a třikrát sem ju odprosil by mi odpustila, co sem ju kdy rozhněval, udělala mě na čele tři křížky a řekla: ´všecko ti synu odpouštím a dávám ti rodičovské požehnání´ a pokropila mě svěcenou vodou, ale už nevím či to byly její slzy nebo voda, nebo mě samému oči zaslzely, když sem si spomenul že opouštím matku svou.

Někdy se takto u rodičů odprosil jménem ženicha družba, nebo kmotr.

Muzika venku hrála smutnou píseň (loučení), šli jsme pro Terezku, když jsme přicházeli k Terezčiným rodičom, družbové i družičky zpívali:

´Otvaraj otvaraj lebo hore stávaj chceš-li moja býci s druhým nesedávaj

- 17 -

Otvaraj otvaraj ty dubové dveri nech sa ja podívam kdo u tebe leží

Něleží tu mílý něleží tu žadný a hde sty líhaval je městečko prázny.´

Družíčky stavěly se do řady a zpěvem budily nevěstu:

´Staň Terezko hore už sú bělé zore zore za zorené krevy nědojené. Už sa rozejdeme kamarádky moje na travu zelenů spolu nepojdeme

Jedna půjde k horám druhá půjde k lúce kamarádky moje podajme si ruce.´

Šel sem po předu do vnitřku, za mnou družbové, pak družičky a naposled muzikanti.

Další krajové varianty této písně jsou:

´Staň, Kačenko, hore, už sú bielé zore. Zory zatočené, krávy nědojené. - 18 -

Staň, Ondrejko, hore, už sú bielé zore. Už sú tvoje volky v rychtárovom dvore.´

Zpívalo se také: ´Stroj sa, Kačenko, na sobáš, otca, macer němáš. Keď od sobáša prídzeš, Otca macer najdzeš.

Stroj sa, Ondrejko, na sobáš, otca, macer němáš. Keď od sobáša prídzeš, otca, macer, najdzeš.´9

ZAPLÉTÁNÍ NEVĚSTY

Zaplétání nevěsty (a pak také její „začepování“, tj. převádění do stavu vdaných, po obřadu) byla jednou z nejváženějších chvílí celé svatby (viz dále).

Výtali nás Teresky rodiče i kuchařky, ale Teresky sme neviděli, ale ona nás slyšela, jen nemohla dojít, nebo právě v ten čas ju zapletačky zaplétaly v komoře. Družbové usazovali hosty za stoly, a já sem musel jít za Tereskou do komory, nebo už zaplétačky na mě čekaly. Když sem vešel do komory, představily mě pravou nevěstu. Na hlavě se všechno lesklo a třepalo a po zádech od hlavy viselo mnoho pentlí různých barev a květů, a na vrchu hlavě pěkný zelený věnek.

Tento ozdobný věnec se nazýval „paretka“.

9

Z materiálů Josefa Černíka ke sbírce Zpěvy Moravských Kopaničářů z roku 1902 (uloženo v EÚ AVČR v Brně).

- 19 -

Přivedly mě blíž k Teresce a ukazovaly mě zapletačky na zelený věnek, že je to naše největší čest, že sme si zachovali až po oltář zelený věnek. Mě sebraly z hlavy krojovaný klobouk na kterém bylo také hodně špendlíků, které se zdaleka leskly a krásné kosírky a pávové pérka. Připravily náň krásné leštové pero jako oznák ženicha a na lajblík připevnily dvě pentle dlouhé až po koleno, červenou a bílou.

Ženich si nechával na klopu, případně na vestu připevnit stejnou kytičku rozmarýnu, jakou měl za kloboukem, jindy to byla, jako v tomto případě, jakási kytička, složená z ozdob a pavích per.

Ve světnici hráli a tančili, ale já sem musel být v komoře, nebo zaplétačky ještě šíly pro nevěstu kontulu, to nevěsta potřebovala když jak přišla z kostela a odpřísahala věrnost manželovi. Věnek ji zapletačky sebraly a tu kontulu daly na hlavu a uvázaly velký červený ručník. To musela nosit vdaná žena, byl to oznák vdané ženy. Když tu kontulu šyly zaplétačky, musel ženich do ní vložit stříbrný peníz, ten se zašíl a nosila ho na hlavě až do smrti a dali jí ho i do hrobu. Takový zvyk byl na Kopanicích. Na moravských Kopanicích bylo všeobecně zvykem, že několik takovýchto oděvních součástek zůstalo ženě od svatby až do smrti. Kromě kontuly to byla také plachta-úvodnice. Dívka si ji vyšívala do svatby, pak se s ní vdávala, byl to nejcennější kus oděvu na svatbě, následně do ní zabalila dítě při úvodu (křtu), nakonec jí byla přikryta při posledním odpočinku v rakvi. Dívky-družičky, které byly jakousi nevěstinou družinou a které jí také pomáhaly začepovat a následně odstrojovat, měly na hlavách také „šatky“ (vyšívané čelenky), neměly ale korunky, jako nevěsta, místo nich měly věnečky. Pouze nejstarší družička po nevěstině převedení do stavu manželského, tj. kdy jí uváží šátek, dostane její šatku. Tato družička se zpravidla měla vdávat jako další v pořadí, tato skutečnost byla oznamována svatebčanům při družiččině přání nevěstě (viz dále).

JÍDLO Z JEDNOHO TALÍŘE

Když to bylo hotové všecko, šli sme s Tereskou do světnice, hned nám upraznily prvý stůl který byl vrohu, nebo ženích a nevěsta musely sedět na krýžných lavicách. Družbové donašeli snídani, ale nevěsta a ženich dostaly jen neden hrnček, musely spolem jest z jednoho hrnčeka, i na oběd z jednoho talířka. - 20 -

Zde je zajímavá souvislost jak se svatbami v jiných regionech, tak také to, že se tento zvyk zachoval dodnes. Připomeňme si konzumaci polévky při hostině, kdy ženich s nevěstou dostanou jeden talíř a krmí se navzájem.

Přišly stáry svati, přisedly si k nám, stárý svat k ženichovy, a široká k nevěstě, každý po pravém boku. Když bylo po snídani, šly družíčky ven a spívaly dlouho táhnoucí písně (se tomu říkalo že vyvolávají a budijá nevěstu ze spánku).

DVĚ KOŠILE

Přišla matka Teresky a zavolala mě do komory, že mě zaváže lepší žínky pod krkem, když jich zavazovala, zistila že mám oblečene dvě košule a důrazným hlasem řekla, hned jednu košulu vysleč, co chceš se dva krát ženit, nebo na kopanicích bylo pořekadlo kdo má na sobě dvě košule u sobáša, ten se žení dva krát, že první žena brzý zemře. Bylo zvykem na kopanícich že ženich šel k sobášu jen v košuly a v lajblíku, proto sem sí oblekl dvě košule nebo to bylo 28 ledna kdy byla největší zima, ale Teresky matka na to nedbala, ale zvýk musel být zachován.

O tomto zvyku jsem nikde jinde nezachytila žádnou zmínku, zde však lze poměrně snadno pochopit ženichův nápad obléci si košile dvě z prostého důvodu: aby se ochránil před zimou, ne že by snad chtěl porušit starý zvyk.

Mě zima nebylo, nebo se sí vedl k oltáři svoji největší lásku. Od sobášu už sem sí mohl kabát oblec, nebo mě ho nesla jedna tetka, která nesla do Hrozenka kde sme měly byt zasteveni v hostinci zákusky, buchetky a vdolečky co kuchařky napekly u rodiču Teresky. Když bylo po sobáši, šly sme z kostela přímo do hostince by se svatebčane zahrály, nebo v kostele na každého sedala husí kůže, ale v hostinci se hned zahřály, nebo pálené hrálo z vrchu aj ze spodu, a k tomu spustily muzíganti divoký tanec, tak zvaný čardáš. Ten vyhnal z tanečníka všecku zímu, a krev se mu v žílách rozpěnila.

- 21 -

NEVĚSTA A ŽENICH NESMĚLI TANČIT

Jenom já a nevěsta sme tančit nesměli, nebo byl zvyk, nevěsta když je zapletená a tančí, až se ji narodi ditě, že se trese na celém těle, proto musely čekat až se nevěsta začepí, prvý tanec patří jím.

K tomuto zvyku jsem zaznamenala podobnou poznámku z výzkumu Jana Pavelčíka z roku 1960. Píše se zde, že: ´Nevěsta na svatbě nesměla tancovat, až potom jak byla začepená. Kdyby tancovala spješ, měla by hlúpé dzeci, nebo bláznivé, protože sama než ju začepili bláznila.´ 10 Zdá se, že se tato tradice dodržovala i v jiných regionech.

Asi o štyrech hodinách od poledne šly sme z hospody domů. Co se tam vypilo platil starý svat a družbové.

ZASTAVENÍ PO CESTĚ NA SVATBU

Po cestě na kopanice několi krát sme byli zastaveni. Dvě ženské natáhly přes cestu červené pentle a po stranách narubaly trní aby žadné svatebčan jich bez odměny neobešel, v půl litru měly vařené pálene a na talíři kostkový cukr, kdo jim dal odměnu, propustily ho a daly z flašky upít a kostku cukru zajest, ale bez odměny nikoho nepustily. První se musely vyměnit ženich a nevěsta, zanima starý svat a široká, potem družbové a družičky a naposled muzikanti. Ženy dostaly odměnu podle toho jako byla svatba bohatá, vybraly asi sto padesát korůn.

K tomuto momentu svatby se váže několik zajímavých tradic a zvyků, které se rovněž dochovaly po celém Slovácku. Soňa Konečná ve své práci11 uvádí, že někdo ze svatebních hostů (zpravidla starosvat, nebo starosvatka) posypal snoubence ořechovým listím, aby byli bohatí. Bylo-li to v době, kdy byl ořechový strom bez listí, posypal je ořechovými slupkami. Důležité bylo také to, koho svatební průvod po cestě do kostela potkal. Měli-li budoucí manželé žít v lásce a svornosti, nesměl jim totiž nikdo učarovat. Dávali si tedy velký pozor, jak cesta probíhala, a případným překážkám kladli velký důraz. Ten kdo měl na ženicha nebo 10 11

Srov. Jan Pavelčík, Uherský Brod 1960. Folkloristický průzkum 1955-1960. Uloženo v NÚLK ve Strážnici. Srov. Konečná, Soňa. Etnografie Moravských Kopanic. Diplomová práce. Uherské Hradiště 1971.

- 22 -

nevěstu zlost, měl nyní vhodnou příležitost jim „zkazit“ celý život. Hodil do pytle psa s kočkou, počkal někde v úkrytu, až se svatební průvod přiblíží, a se svým nákladem pak před nimi přešel přes cestu. Podle této pověry se pak kopaničářští manželé nesměli divit, měli-li se „rádi“ jako pes s kočkou. Pokud potkal svatební průvod cestou do kostela pohřeb nebo kněze, jdoucího k nemocnému, novomanželé měli brzy zemřít, nebo vážně onemocnět. Když potkali bezdětnou ženu, neměli mít děti, přišel-li jim do cesty řezník, měli mít vždy hojnost masa, narazili-li na žebráka s mošnou, měla je čekat chudoba. Naopak dobrým znamením bylo, když proti nim jel sedlák s fůrou sena nebo obilím. V tom případě pak měli mít hojnost všeho.12

PŘÍVÍTÁNÍ A ZAPLACENÍ

Když sme přicházely ke dveřím, vyděly sme zdaleka že na vysokém stromě a ješče na dlouhé tyči vlaje červený velký ručník, znák svatebního domů a u dveřích dvě postavené jedličky a omašlené, nad níma tabulka napsaná ´Výtame vás´. Mezi jedličkami staly dvě ženy, jedna drží lahev s medem a druhá taléřek s kosmana a ruzné cukrové, ale do domu pustit nechtěji pokuď nezaplati tak zvane Mito. Hodně mnoho řečí dodavaly ženy ale do chalupy pustit nechěly. Mezi tým než se všecko vyjednávalo muzika hrala venku a družbové tančily na zasněžené zemi, aby jim nebylo zima.

Vstup nevěsty do domu byl vždy slavnostní, obřadný a jeho ohlas dosud nevymizel. Jeho základem bylo starobylé a snad již předkřesťanské pohazování manželů vegetativními plody, což mělo původně magicky přivodit, později alespoň naznačit plodnost manželů. Z toho je zachováno dodnes obřadné vítání slovy a vzájemné podávání vdolku, medu, sýra a soli, tedy nejstarších jídel (dnes se to ovšem nahrazuje cukrem a vínem, tvarohem, máslem). Na Kopanicích dávají příchozí družičkám cukr, máslo nebo med, medem také svatebčany vítali rodiče. (Viz dále).

12

Srov. Konečná, Soňa. Etnografie Moravských Kopanic. Diplomová práce. Uherské Hradiště 1971.

- 23 -

PODĚKOVÁNÍ S MEDEM A CUKREM

První šel do světnice ženich a nevěsta, pak ostatní, na posledy muziganti. Když sem vešel do světnice přišla ke mně Teresky matka aj otec a měli na talířku med a cukr. Hned mi dala na kostku cukru medu, a dala mě ho do huby se slovy ´buď tak dobrým zeťěm jako je ten med. Ja sem podal nastavajícím rodičom ruku a děkoval sem za ceru, se slovy ´děkujem vám Tatičku i vy mamičko za vaší ceru, že ste ju vychovali a mě za věrnů manželku daly, Bůch vám zaplať´. Hned mě rodiče zebraly za ruku aj Teresku a vedly nás za stůl na kterym bylo naloženo vdolečků a flaška ze slivoviců, přicházely ke stolu jejich rodina a přáli nám všecko nejlepší v našem manželském životě.

JÍDLO

Když už byli věštci svatebčané usazeni za stolama, družbové nosíly večeru, donesly na každy stůl jednu velkou mísu masové polévky a lžíčky. Když mísu nesly, ptaly se u stola hostů, ze slovy ´paní hosté a paní družina, přimate tento malý dár za ten veliký´, hoste odpověděli ´přimame, ale naňesu neprestaveme´. Starý svat se začal hlasitě modlit a ostatní s ním polohlasně. Jedli všetci společně s jedné mísy, když byla mísa prazná, sebral ju družba pryč a donesl druhou, na které byla kyselá kapusta a na třetí míse bylo uzené vepřové maso a knedlíky, hosté si mohly brat kolik chtěly, žáden jich nedělil, a naposledy donesl družba pohančenou kašu.

Svatební hostinu připravovaly obvykle dvě kuchařky. Obyčejně se podávala také tato jídla: uzená polévka, uzené maso a zelí, krupice nebo rýže, makové a marmeládové koláče. Všichni hosté vždy jedli z jedné mísy, společně se pilo pálené. Družbové obsluhovali svatebčany a družičky jim při tom zpívali. Doprovázela je trojčlenná kopaničářská muzika ve složení: primáš, kontráš, basista. Svatební hostina byla dobrou příležitostí pro různá vyprávění, scénky, výstupy a proslovy.

- 24 -

KUCHAŘKA

Jak položil mísu na stůl za ním íšla kuchařka a měla ruku ovazanu býlým šátkem, v ruce nesla staré rozbyté talířky a župan. Když přišla ke stolu, talířky hodila na ženu a začala přežalostně plakát, že se opařila když tu kaší vařila, by jej daly nějaké peníze co by si koupila olej na tu ruku. Župánek dávala před hosty a každý jej dal nějakou korunu do župánku, a šla od stola ke stolu a pořád křičela ´boly, věru boly´. Když měla u všeckých stolů vybrané, vesele si výskla a vyskočila a křičela ´nebolí nebolí´ a utíkala skokem do kuchyně. Tento zvyk s kuchařkou je na Slovácku poměrně rozšířen.13 Na Kopanicích chodí také kuchařka vybírat „na vařechu“, místo do župánku14. Této tradici se také podobá „vpadnutí“ jiné ženy do místnosti. Žena předstírá, že je těhotná, případně přijde mezi svatebčany s panenkou, představující dítě, a obviňuje ženicha, že dítě je jeho, že ji „prespal“.15 Pak už je jen na svatebčanech a ženichovi samotném, jak tuto situaci vyřeší a jestli se nechají přesvědčit. Často ji musí vyplatit.

KOLÁČ

Tančily asi dvě hodiny, starý svat volá aby přestaly hrát že se půjde s kolačem. Já sem vyšel zeza stola a šel sem do komory, nevěsta zůstala sedět za stolem, v komore byl přichystaný koláč těžký asi osum kylo a na něm červený velký šátek. To museli níst do světnice ženích a starší družba na ramenách. Jdou podle sebe a průvodčí jde po předu, v jedne ruce nese flašku se slívoviců a v druhé čagan a papírý.

Zde je zajímavé, že koláč nesl také ženich.

Když sme přišly ke dverám od světnice, průvodčí sylně zatloukl čaganem na dveře, dveře se otevřely a vešly sme do světnice a zůstaly u dveřích stát. Muziganti přestaly hrát a hosté přestali se na hlás zhovárat, vyslechly co bude průvodčí mluvit, a začal: ´prosím vás lidé, kdybyste mě pověděly kdo je v tomto poctivém příbytku opatrný pán patron.´ Starý svat, který seděl podle nevěsty stal a řekl že on je hospodář tohoto domu, ´a co si přejete nebo hledáte 13

Srov. Ryšavá, Lia: Svatební kuchařka Róza Nohavová. In: Svatební obřad. Brno: Blok, 1983, s. 87. Srov. Z materiálů Josefa Černíka ke sbírce Zpěvy Moravských Kopaničářů z roku 1902 (uloženo v EÚ AVČR v Brně). 15 Srov. Popelka, Pavel: Erotika ve svatebním veselí. In: Svatební obřad. Brno: Blok, 1983, s. 66. 14

- 25 -

v noční dobu, nebo v noci chodija jen zloději´. Průvodce odůvodňuje že nej son zloději, že mají orazítkovane všecky papiry tyma nejvyššími úřady, že se můžou všade představit. Starý svat jich volá blíž že se podívá do papíru, pokročily sme blíž ke stolu. Průvodce se omlouvá, že dekomety nemuže z ruky dat, ale mu to přečitá, že by mu to nic nepomohlo dukementy podat když neumí číst. A začal číst jmena na papíre, a ukazovat jak se kerý menujeme. ´Já se jmenuji Dobré Vzal, tento druhý Nic Nenechal´ a ukazuje na mě ´třetí Dobře Skoval.´V tom to starého svata dopálilo a chtěl jim papíry sebrat, ale průvodce byl chytrý chlapík, stačíl dukomenty skovat a odstoupily sme spět. Starý svat se ptá ´co vlastně hledáte, Pane Opatrný´. ´Pane patrone, nám se stratila holubička, už je to moc dávno a náš holůbek je celý nešťastný, že nemá svoji párnice a pořát hrkutá a chce nám uletět, tak sme se rozhodly že půjdeme holubičku hledat, mi ideme až zeza Prahu a už máme potahy velice unavené, byste nám dali přenocovat.´

Zde se ukazuje tradiční přirovnávání nevěsty k holubičce a ženicha k holoubkovi. Toto přirovnání se často užívalo i v písních pro dva mladé a zamilované.

Starý svat ptá se dal. ´A kdo vám cestu sem ukazal?´. Průvodčí pravý: ´cestu sem nám ukázal sám Bůch a dal nám jednu hvězdu by nám svýtila a vedla nás až po ten příbytek, kde naše holubička přebývá a pořát ideme a tu ta hvězda nad týmto příbytkom zůstala stát, musí tu naša holubyčka přebývat.´ I svat pravý, ´a počem byste poznaly svoji holubičku?´. Průvodce: ´po pěkném blýskavém peří a na hlavě ma věnek.´ ´A čím vaše holubyčka rozvoňává?´. ´Samým rozmarýnem.´ A svat pravý: ´u nás také holubičky není, naše holubyčka voní nosem. A běžte prýč nebo zavolám šaňdáry.´ Průvodce:´mi sme se šandáry dobře známi, nebo nás doprováději od dědiny po dědinu, už nás prosím vás netrapte a našeho holobka co pořát krkutá z vrchú z vrchú.´ V tom se ozvala holubyčka za stolem a zavrkala ´zvrchuchu, zvrchuchu´. Průvodce hlasitě zavolal: ´je tady, hleďte, pacholci všecky náklady a spívejte, Už sme holubičku chytily.´ Cela světnice se dala do spěvu, a muziganti doprovázely smutným tonem. Starý svat volá: ´puste holubka za tou holubičku, jestli se poznaji.´ Prešel sem za stul kde holubyčka seděla a boskal sem ji na pravé líčko. Starý svat podáva flašku se slivovicu pruvodčímu aby ochutnal čím napajely tu holubičku a průvodčí a průvodčí zasej s druhé flašky čím napajely holubka, a dávaly chutnat kolem stolu všeckym hostom.

- 26 -

Koláč nechávala dělat nevěsta. Dělaly se na něm „malé“, tj. kresby. „Hádíky“, kresby ptáčků, „bábja“ (dítě). Koláč byl velký jako „rjéčica“ a byla v něm uprostřed díra. Na šátek, který byl na těm položený se pak házely peníze. Pokud někde byl koláč jiných rozměrů a tvarů, vybíralo se jiným způsobem. Koláč nosili „družbovja“, nebo nejstarší družba se ženichem na ramenou. Při tom hledali „holubičku“ (nevěstu), jako v tomto případě. Ta má ale ochránce, který je zahání (zde starý svat). Vymýšlely se při tom různé cesty a záminky a po půl až hodinovém hádání postavili koláč před nevěstu a potom nastalo vybírání peněz. 16

VYPLÁCENÍ PRO NEVĚSTU

Nastává obřad, kdy všichni sbírají peníze pro nevěstu. Vybíralo se tzv. „do koláča“.

Už se družíčky stavěly ke stolu, a matka donesla prostěradlo vyšívané a zakríla družice a začaly spívat prosebnú píseň, by svatebčané podpořily chudou nevěstu: 1. ´Nevěstá nevěstá mi natě voláme pěknu nemluvňátko od tebe žádáme. Děkujeme ti nevesto rozmila za ten dar maličky holuběnko syvá.

2. Ženichu ženichu mi na tebe voláme na peknú čepičku od tebe žadáme. Děkujeme ti ženich rozmilý za ten dar maličky holubečku syvý.

3. Šyroká Šyroká mi na vás voláme Na pěkni poviják od tebe žadáme. Děkujeme mi ci široká rozmilá za ten váš dáreček holubyčko syvá.´

Široká vytáhne s tašky 200 stě korůn a da do koláča a pravý: ´to ti dávám nevěsto do koláča bys měla do roka kudrnáča.

16

Srov. Jan Pavelčík, Uherský Brod 1960. Folkloristický průzkum 1955-1960. Uloženo v NÚLK ve Strážnici.

- 27 -

4. ´Tatíčko tatíčko my na vás volame boži požehnani mi odvás žádáme. Děkujeme mi vám tatíčko rozmílý za ten váš dáreček holubeček syvý.´

5. Družbové družbové mi na vás voláme, na pěkné plénečky mi od vás žádáme. Děkujeme mi vám družbové rozmilý, za ten dár malíčky holůbkové syvý.´

Družbové se tlačila ke stolu a každý nese v ruce sto korunu a položily na kolač každý sto korůn, ze slovy ´to ti dáváme nevěsto z lásky aby to děťátko mělo kučeravé vlásky.´ Družičky nikoho nezapomněly, volaly na bratry, sestry, kmotričky, sousedy, muziganty, kuchařky i na nevolané co stály pod okny. Když na všeckých povolaly, sebrala nejstarší družička šátek co byl koláč zakrytý za všecky štyry rohy s penězama a dává jich nevěstě se slovy: ´nevěsto drž klin, do roka bude cera nebo syn´, a poda ji všecky peníze co svatebčané naskládaly.

Tento obřad se zachoval po celém Slovácku a prováděl se téměř bez rozdílu, včetně písní a říkání. Všichni svatebčané byli postupně osloveni, aby přispěli nevěstě „do koláča“, nevěsta pak vybrané peníze dostala od družičky. 17

PŘÁNÍ OD DRUŽIČKY

Nejstarší družička přednáší básničku a lituje nevěstu.

´Přestaňte, muziganti, hráti, a hosté rozmlouvati, chci vám povědět malíčko, a to líbezné slovíčko. Kdyby tato poctivá nevěsta věděla, že se bude vdávati, byla by klásek ke klásku sbírala, pérko po pérečku skladala, aby mohla vystrojit bohatou svatbičku. Ale ona nevěděla, až v neděly k večeru že ma it v ponděly k oltářy. Kdo se na této svadbě nenaji, ať sí pride popravit na moji, moja svadba bude bohatá, zabyje se slípka rohatá, kráva chocholatá, moje svadba bude v ponděli, jako kterémsi neděly.´ 17

Srov. Navrátilová, Alexandra. Darování ženichovi a nevěstě v průběhu svatebního veselí. In: Svatební obřad. Brno: Blok, 1983, s. 93.

- 28 -

Starý svat volá na kuchařky by mu přinesly nůž. Požehná nožem koláč a překrojí na poly, ale na čísto nedokroji, stane za stolem a nad hlavami nevěstě a ženichovy drží kolač a vinšuje: ´Vynšujem ti nevěsto i ženichu zdravý, štěsti a boží požehnani po smrti nebeske království, by ste spolem ve spokojenosti žily a plotili zdravé a čestné potomky´, a přelomí koláč nad hlavama. Jednu polovičku podal rodičom a druhu krajíl na drobné kousky a davá družbom do klobouku, by dávaly každému kdo je nasvadbě, by ochutnal nevěsty koláč, sté druhé polovice davají výslužky starím svatom, družbom i družíčkám, když už je konec svatby a odcházejí domů. Kuchařka si příde ke stolu pro nožík a zaspíva: ´široka široka podaj mi nožíka, nech si já vykrojím z jabuka červíka´, a se smíchem utíká do kuchyně. Muzika začne hrat starému svatovy sólo, družbové i družičky udělají mu kolo, vyhazují oba do vrchu až několikrát udeří starý svat hlavů o strop, nebo na kopanicích jsou stropy s trámu a desek dost níské, proto si brzí zaspívá písničku: ´muziganti moji, šak pěkně hrajete, milý mocný Bože dluho li budete´. Když dotancuje poručí a zaplatí by hrály celej svadbě, starý svat má velikou moc na svadbě, celá svatba ho musí poslouchát, ale taky mu to vytahuje s kapce stovaky, moc na takovu službu si neponukaji, když je možne račí vymažou.

Toto postavení starého družby se přeneslo dodnes, kdy veškeré organizační záležitosti přebírá svědek (ženicha, nebo nevěsty, podle toho kdo je takto zdatný), případně oba svědci. S tím rozdílem, ovšem, že neplatí útratu. Na moravských Kopanicích byl starým svatem, či starou svatkou otec, či matka, nebo kmotr s kmotrou, kteří měli ke snoubencům ještě jiný vztah.

Ženich a nevěsta sedijá za stolem, ti tančit nesmija, až je nevěsta začepená, teprve prvý tanec patří jim, to si tetky vymislely pověru, že když nevěsta tančí když je zapletená ma na hlavě věnec a partu a první dítko porodí že se třese na celém těle. Proto ten zvyk musely zachovavat, a kdy by snad se byl některý osmělil a šel tančit, tak by ho snád staré babky roztrhaly. 18 Proto jak bylo po koláči hned začaly nevěstu zavíjet, nebo ona už netrpězlivě na to čekala, nebo už ju hlava utahutá bolela, to muselo být silně přišité na dlouhé vlasy, aby to přes pole a lesy nespadlo z hlavy když šly ke sobášu. Cesta k sobášu v zimni dobu z kopanic byla namáhavá, proto se svatba hned doma musela zrobiti tak aby každy mohl it.

18

Viz dříve.

- 29 -

Po předu šly družbové, ti přešlapovaly bujacne velké závěje, za nima muziganti, svatebčané, ženich a nevěsta, starý svati, a po zadu družičky, několik krát se svadba zastavila na chodníčku, a družbové nesli sebou každý litr slivovice na posílení po cestě, když se posílnily muzika zahrála, družbové i družičky zaspívaly.

ZAPLÉTÁNÍ NEVĚSTY

Zaplétání nevěsty bylo jedním z nejdůležitějších obřadů celé svatby. Nevěsta již přestala být dívkou a stala se ženou. Vlasy jí byly navždy zakryty čepcem, případně šátkem. Vlastní obřad můžeme označit za jakýsi přechodový rituál. 19 Měl svá daná pravidla, vždy byla určena jedna osoba, která nevěstu začepovala před svatbou a pak ji i zaplétala. Na moravských Kopanicích to byla tzv. „široká“. Ta měla kolem sebe pomocnice, tzv. „zaplétačky“. Družičky zde vždy tvořily jakousi družinu, která nevěstu doprovázela; zároveň zpívaly písně, jejichž obsahem bylo loučení se se svobodou a s panenstvím. Nevěsta se také definitivně loučila se svojí rodinou , takže to bylo často doprovázeno pláčem. Stejně tak byl odstrojován i ženich. Při zavíjení (zaplétání) bylo důležité, aby nevěstinu „obalenku“, neboli „kontulu“ neviděl žádný muž. V starších dobách se tento obřad prováděl ve velké tajnosti a mimo zraky všech svatebčanů. V tradiční svatbě na Hrozenkovsku ženy odvedly nevěstu na půdu („nájizbí“) a tam ji přestrojily do jiných šatů a zavily. Pak všechny sestoupily, držíce ubrus (neboli velký červený šátek) jako baldachýn nad sebou. Muži čekali dole, a který z nich nevěstu chytil, od toho ji musel ženich vykoupit.

U svatby Františka Šopíka ale vidíme, že se vše odehrávalo jak za přítomnosti ženicha, který byl také „proměněn“, tak za přítomnosti ostatních svatebčanů.

Starý svat zavolal aby muzika přestala hrát a hosté polohlasně se shovárat že se bude nevěsta zavyjet. Družičky se scházely k nevěstě a stavěly se do jednoho řádku kolem stola kde nevěsta a ženich seděl. Družičky začaly spívat, a zapletačky a matka staly u nevěsty čekali na další praci.

19

Srov. Gennep, A. Přechodové rituály. Praha 1997.

- 30 -

1. Dolu dolu moj věneček zeleny Už nebudeš na mé hlavě noseny A to všecko pro Františka švarného Berem si ho za manžela věrného

2. Jednéj strany věter věje povjevá S druhé strany má mamička pozjerá Nepozjerajce ma mamičko z daleka Daly ste mňa za cudeho člověka.

Zapletačky odebraly nevěstě věnek z hlavy, a ženichovy perko z klobouka

3. Dolu dolu ma paretka blískavá Už nebudeš na mé hlavě nosená A to všecko pro Františka švarneho Berem si ho za manžela věrného

4. Jednej strany věter věje pověvá S druhé strany moj Tatičko pozerá Nepozerajce moj Tatičko zdaleka Daly ste mňa za cudeho člověka.

Zapletačky odepnuly nevěstě partu, ale ju daji staršímu družbovy za klobuk, to si musí pro svadbě vykoupit nevěsta.

5. Dolu dolu me špendličky bleskavé Už nebudete na méj hlavě nosené A to všecko pre Františka švarného Berem si ho za manžela verného

6. Jednej strany věter věje pověvá Z druhej strany moj bratříček pozjerá Nepozjeraj moj bratríčku zdaleka Daly ste mňa za cudeho člověka. - 31 -

Družičky davají pozor co zapletačky nevěstě berou z hlavy

7. Dolu dolu má šatečko bělená Už nebudeš na mé hlavě nosená. A to všecko pre Františka švarného Berem si ho za manžela věrného

8. Jednej strany věter věje pověvá S druhej strany ma sestrička pozjerá Nepozjeraj ma sestričko z daleka Daly ste mě za cudého člověka.

Zapletačka sebere šatku z hlavy nevěstě a zavazuje na hlavu družíčce, která se bude vdávat nejprve z družíček. Tetky užto vyja po predu, aj kdy bude mět kérá družička svatbu. Třebas neumím tetka psát ani číst ale noviny roznášet umí.

Družičky spívají dalej, a široka bere červení ručník do ruky kery darovala nevěstě jako dár, nebo jej byla za kmotřenku u sv.byřmovaní. Ženich vytahuje kontulu ze za košule, a davá ju Široké, tu kontulu musel ženich mít za košulů, aj k oltáři když byli u sobáše.

Kontulu, jak jsem již uvedla, pak nosila žena celý život na hlavě. Jednalo se o jakési vypodložení pod šátek. Zaplétaly se do ní vlasy, rozplétaly se jen výjimečně. Žena v ní i spala (viz níže).

9. Hore hore má kotulka hedbavná Už ty budeš na me hlavě nosená A to všecko pre Františka švarného Berem si ho za manžela věrného

10. Zjednej strany věter veje pověvá S druhé strany moja mamka pozerá Nopozerajce mamičko z daleka Daly ste mňa za cudzeho člověka. - 32 -

Široká dává kontulu na hlavu nevěstě, a dluhé vlasy otáčí na kontulu, a bylými pantlíčkama omotává. Tu kontulu vdaná žena nosí ve dne i v noci, jenom když se češe, dá ji na krk, ale ze sebe ju dolů nedá, aj když ovdový, porád ju nosí i do hrobu ji ju dají, tj. kus konopového česaní, opštití v bylém plátnu, a rpostredu na vrchu zašity stříbrný peníz, který dá ženich.

11. Hore hore moj ručníček červený Už ty budeš na me hlavě nosený Ato všecko pre Františka švarného Berem si ho za manžela věrného

12. Vyskoč si nevěsto hore na stoličku Pozri sa do kola či tu máš mamičku Vyskoč si nevěsto hore na stolíček Pozri sa do kola či je tu tatíček

Šatek byl velký červený nebo černý, když ženě někdo z rodiny zemřel nosily černé šátky celý rok, až se rok minul, bylo po smutku, zasej vazala na hlavu červené šátky.

Černý šátek měla na hlavě často i „široká“, nepodařilo se mi však zjistit, jaká je u ní spojitost mezi barvou šátku a smutkem.

KUPCI

Když byla nevěsta začepená za stolem, přišli kupci. Měly v pytly staré hrnce a retaze a byly pytlem o zem a kupovaly nevěstu i zloději a chtěly ženichovy nevěstu ukrást.

Někde nevěstu přivedou rovnou před ženicha a „prodávají“ bez průtahů, jinde vyvolávají „kdo dá víc?“ Objevují se pak zdánliví kupci, někde i v různých maskách. Jinde na Kopanicích byla zaznamenána také přítomnost masky čerta, majícího „česanje“, tedy dlouhé vousy z nebarveného konopí a který vlezl pod stůl, tahal nevěstu za nohy a tím se v průběhu hostiny neustále snažil nevěstu ženichovi odloudit a následně unést. Ženich si ji tedy musel po celou dobu hlídat a čerta „přemoci“. Pokud se mu ale podařilo nevěstu přece jen odloudit a stáhnout pod stůl, ženich si ji pak musel vyplatit. - 33 -

Při takovémto „kupování nevěsty“ se často vedly dvojsmyslné řeči. Kupující z řad svatebčanů, masky židů, nebo kupců20- „handléřů“ mluvili o nevěstě jako o jalovičce, tázali se jestli je „prvnička“, jestli už „běhala“, nebo je „zapuštěná“. S tímto zvykem se pojilo i tzv. „vyžádání nevěsty“, kdy se ženichovi, nebo naopak kupcům ukazovaly různé dívky, místo nevěsty. Ženich nebo kupci je odmítali pro různé důvody, například pro jejich údajné fyzické nedostatky, které neopomněli náležitě okomentovat.

Ale ženich si ji držel za ruku za stolem a družičky začaly spívat, muzika hrat a ženich s nevěstou šel po prvé si zatančit, družičky spívaly:

1. Na zelené louce kopa sena Včera bylo děvče dnes je žena Včera byla cera maminčina A dneska je žena Františkova.

2. Na zelené luce ešče větší Na zelené luce ešče větší Šak ti to Teresko síva holuběnko Pěkně svěčí

Ženich a nevěsta začepená, vyndou ze za stola, a idou před muziku a zaspívají každý jednu sloku písně, a muziga hraje:

1. Už som sa já mój Tatičko oženil Už som si ja švarné Děvče namluvíl

2. Už som sa já Má mamičko vydala Za švarného šohajíčka Šohaja 20

Tyto masky se lišily podle regionů, ale často i podle jednotlivých vesnic, jsou ale doloženy i na Moravských Kopanicích.

- 34 -

PRVNÍ TANEC

Spěvá ženich vesele, a tančí po prvé za celou svadbu.

Po nich tančil s nevěstou družba a po nich družičky se svými družby. Nakonec se tančilo po celém stavení, jizbě (ve světnici), pitvoru (v síni), i venku, když bylo teplo.

Družbové i družičky a nekterý mladi svatebčane dělaji jim kolo a vyhazijí mladým parem až do stropu.

Toto vyhazování novomanželů při jejich prvním tanci je rozšířeno v různých kulturách, například při svatbách v židovských rodinách jsou takto nad hlavami neseni a pohazováni novomanželé usazení na židlích21.

Snad ta muziga tak vesele nehrála za celou svadbu jako hrála tymto novomanželům a ženich vesele zpíval, už věděl že tetky mu svadbu nepokazija:

1. Zahraj mi len zahraj Andělska muziga Šak už som odpadnul Ludom od jazyka

2. Ja som sa oženil Že mi dobře bude Ze mojej slobody Nikda neubude

3. Ale mé slobody Pomály ubývá Na moju hlavenku starostí přibývá

21

Srov. Židé: dějiny a kultura. Židovské muzeum v Praze, 2005.

- 35 -

Když sem dotancoval, šel sem s nevěstou pred muziku, a poručíl sem muzigancom by hraly celé svadbě že já to všecko platím, a šel sem si sednout aj s nevěstou za stůl. Družbové šly pred muziku, a poručily si by jim muziga zahrala solo, že starší družba půjde tančit s nevěstou a druhý se starší družičkou, která měla šatku od nevěsty na hlavě.

Družbové si zaspivali:

1. Vol si děvče volně Pokel si svobodné Pokel ti nelaje Šohaj do matere 2. Keď ti on zalaje Do tvojej mamičky Veru ťa zabolý Polovice hlavičky 3. Keď ti on zalaje Do tvého tatíčka Veru ca zabolí Celá tva hlavička

VINŠOVÁNÍ OD ŽENATÝCH

Když dotancovaly dovedl mi nevěstu ke stolu a poděkoval, ale Teresku banoval, že mu odešla dobrá tanečnica s jejich svobodného krůžku. Přicházely k nám ke stolu ženatí muži a vdané ženy vinšovat, že jich přibylo do stavu manželského. Já a Tereska co sme měly zameškané tance sme dohnaly nebo já sem musel s každou družičkou ráz jit tančit.

ZKOUŠKA SE ZLODĚJEM

Zde máme příklad velice zajímavého zvyku, ve kterém zde matka nevěsty zkouší novomanžele, ale hlavně ženicha, jaký bude hospodář. Novomanželé jsou posláni do komory ke spánku, zatímco se matka samotná, či jiný svatebčan po čase přikrade do komory a snaží se

- 36 -

„ukořistit“ něco z nevěstina, a poté i z ženichova odloženého oblečení. Pokud ženich vydrží a zloděje osloví, či odežene, má vyhráno.

Už hodiny ukazovaly štyry hodiny, a Teresce se dřímalo třebas muziga vesele vyhrávala. Přišla ke stolu Teresky matka a povídala by sme si išly pospat do komory, že je postel prázdná. Já sem věděl co myslija, nebo to byl zvyk na kopanicích. Zkoušely se mladí lide jaký budou hospodáři. Když sme prišli do komory, lehly sme sy na postel, ja sem povídal by Tereska bez obavy spala, že ja budem davat pozor kdo přide. Asi za hodnu prišla Teresčina matka, a odepňala mě hodinky, nestával sem, ale řekl sem dost hlasitě: ´cos nepoložil, neber´. Buchly dveře a zlodej zmizel ve tmě. Ale už ve světnici hlásil že byl přichycen. Čekaly až zaspíme že prijde moje matka a určitě něco z nevěsty odnese. Já už sem zaspat nemohl, slyšel sem jak někdo potichu odtvýrá dvere a potichoučku se blíží k Teresce a začal jej odebírat fěrtůšek, ale ja sem zavolal: ´tu leži jedno tělo a jedna krev´, zloděj bušil dcerka a tak razno až se Tereska probudila. Už sme do rana nezaspaly nebo kohout spíval už po tretí a muziga ve světnici rušíla náš spánek. Príšla Teresky matka nás budit ze smíchem a pravila že snás budou dobrý hospodáři že sme přichytily pri krádeži oba zloděje. Umyly sme se v komore a šly mezi svatebčany do světnice.

Družbové nosily na stoly snídani, na spánek žádný nemyslel. Když bylo po snídani, nechaly muziganty odpočinout, muzigancom se chtělo spat, ale když vyděly na base peníze naložené, aj spánek jim prestal, krály a tančily a prázné lahve od slivovice družbové nosily komorníkovy do komory, komorník jim dal plné a šly za spěvem mezi hosty, domů se nechtělo nikomu jit, nebo venku padal snich a byly veliké vánice. Pýt a jest bylo dost a v zimě na kopanicích nebylo práce. Do lesa žáden nešel lebo byl špatný čás.

Tzv. „ukládání novomanželů“ bylo rovněž významným obřadem. Někde bylo provázeno písněmi a říkáními, v mnoha případech totiž bylo jasné, že nevěsta přijde o panenství a stane se tudíž opravdu ženou. Často tomu ale nebylo, nevěsta již nebyla „čistá“. I přesto ale bylo nutno zachovat obřadní ráz tohoto úkonu. Druhý den byl v mnoha oblastech určen k převážení nevěstiny výbavy a s tím spojených zvyků a úkonů. Tento jev se mi bohužel na moravských Kopanicích zachytit, víme ale že v chudých horských oblastech se výbava převážela či přenášela již ve svatební den.

- 37 -

•

Josef Lebánek (1905-1986)

Josef Lebánek se narodil se 12. září 1905 ve Vápenicích. Byl znám jako znalec domácích poměrů a informátor o Kopanicích. Největšího uznání se mu ale dostalo jako vypravěči a zpěvákovi, byl ale také písmákem, tanečníkem, a divadelníkem. Josef Lebánek pocházel z 10 dětí, od 12 let již chodil do služby u známého kněze Josefa Hofera,22 poté pracoval na několika dalších místech na Kopanicích, ale i v Uherském Brodě, Břeclavi nebo v Ivanovicích. Chodil pást ovce, nebo pracoval jako sezónní zemědělský pracovník na panských dvorech. Nakonec se vyučil zedníkem na Slovensku , ve Vysokých Tatrách. Poté byl na vojně v Kežmaroku, Bardějově a v Chustu. Už tehdy byl dobrým bavičem , a proto byl ve společnosti oblíben. Po návratu z vojny se oženil, měl vlastní hospodářství, pak se pustil do obchodu například s kořením a léčivými bylinami. Za 2.světové války se zúčastnil převádění politických uprchlíků přes hranice. V roce 1945 ho zavedl jeho známý z obchodu, drogista, do národopisného kroužku v Uherském Brodě. Lebánek na schůzkách kroužku předváděl tradiční kopaničářské tance, učil jeho členy zpívat místní písně. Byl nadšen prací těchto lidí, a proto založil takový kroužek i ve Starém Hrozenkově společně s učitelem Josefem Kopuncem. Jedním z jeho autorských počinů byla inscenace kopaničářských námluv. Sepsal scénář o tom, jak se na Kopanicích namlouvalo, s členy kroužku vše secvičil a následně předvedl několikrát v Hrozenkově, ale i v Uherském Brodě, v Uherském Hradišti, ve Zlíně a v Brně. Jeho další „divadla“ (jak sám nazýval své inscenace) se nazývala „Pytlák“, „Svatba“ a „Úvodnice“. Jeho znalostí si všimli národopisní pracovníci. Jezdili za ním na Kopanice, pak ho zvali i přímo na národopisné slavnosti do Strážnice. Jezdil po různých soutěžích, psal i vyprávění, básně i písničky do zlínských novin. Pokračoval v psaní písniček, celkem jich napsal kolem stovky. Tento materiál zpracovala Dagmar Palátová.23 Ve své práci zaznamenala povídky a vyprávění lidových vypravěčů z různých oblastí a na Lebánkově tvorbě rovněž uvedla příklad slovesných prací, které obsahovaly aktuální témata té doby, tj. 60. let 20. století:

22

Josef Hofer (1871-1947), farář, působící ve Starém Hrozenkově, známý svojí bohatou literární činností a ostrou kritikou tzv. „bohyní“. 23 Srov. Palátová, Dagmar: Povídky lidových vypravěčů z Čech, Moravy a Slezska zaznamenané v letech 19451954. Praha: Orbis, 1958.

- 38 -

„Vyrostol šohajko životom dosc čackým, včil pojdze na vojnu, ón vie dobre za čím.

A kedz narukoval, kapitán naň volal: „Poj ke mně súdruhu, Kdo tebja vychoval?“

„A mňa vychovala chudobná mamička, čažko robievala za kúsek chlebíčka.“

Kapitán povedal: „Je naša povinnosc, budeme mier bránic, zle už nám bolo dosc.“24 Do této knihy autorka zařadila také několik Lebánkových vyprávění. Uvádím ukázku jednoho z nich:

Jak zverina podražela:

“ Bolo to na fašianky. Sešlo sa nás osem mládzencóv. Zavolali sme si husličkárov, kúpili liter trunku a šli sme k Ondršom. Cestú sme šli hrajúci a zpěvajúci, chaloni aj dzievky sa k nám pridávali, takže kedz sme prišli i Odršom, bolo nás už plná izba. Já som vytáhnúl z kase flašu, postavil na stuol a povedal starej Dršce: „Letuška, doněsce pohárek, vypijeme si!“ Požmural som na muzigance a ci začali hrac, až sa im z huslí kutilo. Starý Odrš povedá: „Ty, stará, doněs něco na zájedku!“ Odrška za chvílu doněsla kastrol škvareniny a misu pupákov, tož sa zajédalo, zapijalo, zpievalo a tancovalo. Starý Odrš mal velikú raodsc a bohato si fajčil. Fajku nahaňal z kutka do kutka, tak jako by sa mu malo

24

Tuto báseň převzala Dagmar Palátová z archivu Ústředního domu lidové tvořivosti.

- 39 -

všeckých piac dzievek už na druhý dzeň vydávac. Povedzel: „Muziganci, len veselo hrajce, kedz fašanky, tož fašanky,“ a vytracil sa z izby ven. Po chvili bolo čuc, že kdosi vystrelil z flinty. Myslel som, že někdo sa dobýval na slépkynějaký zlodzej. Ale čo! Odrš doniesol do chalupy zajíca jako malého barana a povedzel: „Mládenci, kerý umiece drac zajíce?“ Francek Forhonóv povedá: „Strýča, já ho odrem aj bez kriváka.“ Ani by nebol povedzel švec, už bol zajíc odraný. Odrška zajíca hodzila na plech do truby a za chvilu zajícovi trčaly nožiska z misky na stole. Fašanky boly veselé. Rozešli sme sa až o pól noci. Ale co čert nechce! Kdesi sa tam plandalo chlapčisko hajného a ten všecko vidzel. Ešče bolo malé ráníčko, kedz už prišli k Odršom žandarma a pýtali sa Odrša: „Něvice, kdo včera večer u vašeho stavení strílal?“ Odrš: „Něviem, šak tu bolo včera večér jakémsi chase plná chalupa. Ale že by některý mal flintu, to som něvidzel.“ Žandarma chodili v chalupe aj po venku. I v pitvore sa zastavili a dívali sa na huru. Jeden žandár šól hore rebrikom. Za krovom bola pichlá koža ze zajíca. Žandár kožu sebral a dal do kabele. Za týžděň prišla Odršovi obsílka k súdu do Bojkovic. Něpomohlo vymlúvanie Odršovi, súd Odrša znal-něbol tam po prvně ani naposledy. Za zajíca dostal tri mediace. Kedz prišól Odrš domu, žena sa ho pýtala: „Tož kolko ci nasúdili?“ Odrš: „Tri mesiace.“ Odršku to nahněvalo. Povedala: „Cisíc strel do tých pánov! Vloni stál zajíc dva mesiace a ten rok už tri! To tá zverina od loňska jaksi moc podražila!“ 25

Lebánek se také zasloužil o vznik dnes již tradičních Kopaničářských slavností ve Starém Hrozenkově. Inspiroval se slavnostmi, které znal ze Strážnice. Tyto folklorně zaměřené lidové slavnosti moravsko-slovenského pomezí navazují na „česko-slovanskou vzájemnost“ ze 20. let 20. století. V duchu této tradice pak pokračovali pořadatelé, v čele s Josefem Lebánkem, v padesátých letech 20. století. Po listopadu 1989 se organizace slavností ujaly družební obce Starý Hrozenkov a Drietoma, kterým pomáhají Trenčianske osvetové stredisko Trenčín a Klub kultury Uh. Hradiště. 25

Srov. Palátová, Dagmar: Povídky lidových vypravěčů z Čech, Moravy a Slezska zaznamenané v letech 19451954. Praha: Orbis, 1958, s. 200-201.

- 40 -

Josef Lebánek natáčel také často v brněnském rozhlasu, hlavně svá vyprávění. Spolupracoval i s filmaři, jako například ve filmu „Veselá je dědina“, který byl o svatbě v Korytné, dále účinkoval ve filmu Moravská Hellas, dokumentu o obyvatelích Strážnice a místních folklórních slavnostech,26 byl o něm natočen film „Syn Kopanic“.27

28

Pro muzea

v Uherském Brodě, Bojkovicích, Uherském Hradišti i v Brně sbíral staré nářadí, kroje, výšivky, muzejní pracovníci si zapisovali jeho vyprávění a zkušenosti z Kopanic. Spolupracoval například s Josefem Černíkem, Zdenkou Jelínkovou, Slávkem Volavým, Jaromírem Nečasem a jinými.29 Kromě písní a vyprávění sbíral také lidová přísloví, pořekadla a rčení. Byl autorem několika literárních děl, ve kterých se inspiroval zážitky ze vlastního života.30 Josef Lebánek byl velice oblíbeným člověkem hlavně pro to, že ochotně poskytoval své znalosti a životní moudrosti všem, kteří o to požádali.31 Lebánek využíval vypravěčských příležitostí tam, kde bylo shromážděno více lidí: v kovárně, na besedě u sousedů a na různých slavnostech. Tato jeho veřejná vypravěčská činnost byla poměrně rozsáhlá a právě při ní údajně docházelo k přechodu žánrů. Například pohádku o psovi, kočce a myších vypravoval při terénním výzkumu na pásek jako pohádku-ale stejný motiv využil při jiné příležitosti v bajce a „příkladu ze života“, který se týkal zklamané důvěry. Náměty svých povídek čerpal Lebánek z tradičního folklóru moravských Kopanic. Vyprávění sám sbíral (aniž by si je však zapisoval) a následně přetvářel. Šlo mu vždy o to, aby vyprávění mělo ucelenou formu povídky. V jeho povídkách se objevuje lidová moudrost. I při vytváření povídek využíval Lebánek hojně znalost domácího prostředí. Jeho postavy bydleli i žili podobně jako Kopaničáři, i jeho popis krajiny odpovídá krajině moravských Kopanic. Zajímavé je, že ve svém vyprávění téměř nikdy nepoužíval tradiční úvody a závěry, jak tomu je u pohádek a pověstí, ale většinou začínal přímo dějem nebo situací. O jazyku svých povídek prý sám tvrdil, že je to typické a nářečí Kopanic. Při přednesu svých povídek využíval s oblibou přímé řeči a dialogů, což sloužilo k většímu spádu děje. Do takto stylizovaných vyprávění vkládal Lebánek svůj vlastní styl: způsob vypravování, gesta, převedení všech pojmů do nářečí a někdy až herecké podání. 26 27

Moravská Hellas, 1963, KF Praha-Studio populárně-vědeckých naučných filmů, 34´. Režie Karel Vachek. Syn kopanic, 1977, režie K. Fuksa.

28

Srov. Březina, Václav: Lexikon českého filmu: 2000 filmů 130-1996. Praha: Cinema, 1996. s. 20. Josef Černík (1880-1969)-sběratel lidových písní , Zdenka Jelínková (1920-2005)-etnochoreoložka, sběratelka, tanečnice, metodička a pedagožka, Vítězslav Volavý (1922-1983)- hudebník, primáš, bývalý ředitel Ústavu lidové kultury ve Strážnici. 30 Srov. Pavlicová, Martina: Od folkloru k folklorismu: slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice: ÚLK, 1997 31 Srov. Pavelčík, Jan: 70 let Josefa Lebánka . Malovaný kraj 12, 1976, č.1, s. 20. 29

- 41 -

Na Josefa Lebánka zavzpomínal také Ladislav Gabrhel ze Starého Hrozenkova, člen souboru Kopaničář, který s ním často spolupracoval: Kedysi došel, dělali v Hradišti…teď nedávno zemřel ten Jožka Kučera…Zahradníci, cimbálová muzika Jožky Zahradníka, dělali takové pořady, ´Ke kořenům´ sa to jmenovalo, no ale ta spolupráce to začalo tak, ten Lebánek byl hrát, tam si ho vybrali, myslím sa to menovalo ´Sonáta pro zrzku´,32 a on tam hrál toho dědka tej děvčice, s týma holůbatama. No a právě ti „Zahradníci“33 tam též hráli. No a on jim tam povídá: „Nebudzece fidlac jakési tyto, hrozensků vás naučím“, no a potom když to dělali tak došel aj s tým Jožků Kučerovým za mnú a já jsem tam zpíval. To byly myslím čtyři pořady za rok, jedno bylo s Grycovů a se Stráňanama, druhé bylo se strýkem Kuricovým a já jsem tam zpíval a pak tam byli z Hriňovej…Dětvanci. To byla výborná partija, a čtvrtá už nevím. No a s tým strýkem Kuricovým, tam si říkal: „To by byla robota proňho, keby byl mladší, hnedz sa medzi ně dá.“ No on byl tak s tým strýcem Vernerem, on chodil s olejkama, jak sa říká, vždycky k temu dal nejaké koření, zamíchal a chodil po světě. No nebo když proňho (Lebánka) přijeli z rozhlasu aby jim povykládal, protože televiza až tak ještě nebývala, teď tam byla Kuběna robotná a vždycky povedala:“ Ej hned mám nakosené, budze pršac potrebujem to pohrabac“, tož jim porozdával náčiní a povykládal jim, ti museli pěkně pomáhat aby sa to stihlo udělat. Takže on byl na takové na ty blbosti, to jo, takže tetka musela makat. On byl do toho světa. Ale ináč ako ke konci už to vyprávjání už to tak československy vykládávál, už to nářečí neměl tak…už tam i pletl vtipy takové, že to vyprávění už nebylo takové lidové. Zkraje tam měl, to bylo ještě…ale tychto znalostí toho, tých Kopanic to on měl, a aj to zepsal, a ještě myslím, že říkal, že měl i něco i o šestinedělce, že to chystal, ale k temu už nedošlo…ale tu svatbu...to bude v tom Brodě.

34

Oni s nebožtíkem

Pavelčíkem byli velcí kámoši. Ten tu byl…tam musí to být u něho také, tam toho bude určitě hromada. No a dělávali sme, měli jsme toho Pavelčíka i toho strýca Kuricového, když si zavolal, takové besedy, takže on tím žil. No a ten Kurica, strýko Kurica jak sme říkali Lebánkovi, tak ten vlastně spolupracoval s týma broďanama, s Olšavů, vlastně Verner, nebožtík, ten lékárník, nebo drogista nebo co to byl, a následně potom s televizákama, s rozhlasákama a tak. Co vyprávěl, to je sepsané ty jeho námluvy, to sa hrávalo dost často. On si vždycky sezval takovů partiju a jak vždycky bývala Klenotnica ve Strážnici tak tam vždycky jezdívali právě ti rodiče Kubínovej, ti Kučeraví, jak sa jim říkalo, Šopíci, tento

32

Film Sonáta pro zrzku (1980), režie Vít Olmer. Cimbálová muzika Jožky Zahradníka. 34 Muzeum J.A. Komenského v Uherském Brodě 33

- 42 -

vypravěč Lebánek, jeho bratr-Fůsatý sa mu povedalo, to byl Jožo a toto byl Francek, strýko Francek. Ten nosi kníra…takže takovů partiju si vždycky dali dohromady do Strážnice, to si pamatuju. No a Olšaváci jak vznikli a Hradišťan jak to začal dělat tak Lebánek s nimi začínal spolupracovat. Aj krojů tam přes něho šlo…hrůza krojů pryč, takže potom když jsme neco zháňali tak byl problém. Jednak do Hradišťa, do Brodu aj do Brna tých krojů šlo přes něho. A tých informací.

Kopaničářské námluvy

Josef Lebánek měl o lidové zvyky na moravských Kopanicích velký zájem. Na základě názoru, že má obecenstvo velký zájem o scény s národopisnou tématikou, secvičil v roce 1950 společně s Josefem Kopuncem s místními obyvateli pásmo o kopaničářských námluvách. Tím vzniklo jakési lidové divadlo o třech jednáních, jehož autorem byl Josef Lebánek. Účastníci zde představovali sami sebe a přímo při inscenování často improvizovali.35 V konečném uspořádání vypadala hra takto:

Strýko Ondruchovi………...Josef Lebánek Mamka Ondruchovi……….Michalíková Janko Ondruchov, ženich….Bohumil Hrnčár Jano Bajzlík………………..Jan Husařek A. Hanzlíková, matka……...Anežka Machalová Kačka Hanzlíková, nevěsta…Pavla Michalcová

První jednání: Odehrává se v rodině ženicha. Pojednává o starostech staré matky a o potřebě mladé gazdiny v domě. Janko se dotazuje rodičů, zda mu dají kopanici a která „dzievka“ by se jim líbila za nevěstu. Konečně se přiznává, že si vybral Kačku Hanzlíkovu. Nakonec odchází s otcem na námluvy.

Druhé jednání: Ukazuje rodinu Hanzlíkovu při večerní práci a poradách o hospodářství i módě. Následně přejdou na vdavky dcer a Kačka se přizná, že k nim mají přijít Ondruchovi

35

Srov. Konečná, Soňa. Etnografie Moravských Kopanic. Diplomová práce. Uherské hradiště 1971.

- 43 -

na námluvy. Ti také po chvíli přicházejí. Po všeobecné debatě starý Ondrucha vytáhne „kvit“ (pálené), Bajzlík přinese slaninu. Ženy chystají pohoštění, muži se jdou podívat na dobytek.

Třetí jednání: Pokračuje ve scéně druhého jednání. Nastává dlouhé a houževnaté dohadování o Kaččin „podziel“ (věno). Lehce pak již proběhne o podíl ženichův a přípravy ke svatbě. Když se vrátí snoubenci z hospody s kvitem, přijde za nimi za chvíli muzika a všichni si rádi zatancují. Tyto ´Námluvy´ byly sehrány 5. a 6. února 1950 na jevišti v sále u Miků, po oba večery při zcela přeplněném hledišti. Dosáhly takového úspěchu, jaký nemělo ještě žádné představení ve Starém Hrozenkově.

Pro ilustraci předkládám úplný přepis Lebánkova vyprávění o námluvách. Je jisté, že se jednalo o předlohu k jeho hře, nebo naopak. 36

„U Radnlíkov mali malú kopanicu, osem dzecísk, ale chalupa pěkně umazaná. V izbe okolo obrázkov vyparádzené vencima, okolo spurhelta vymalované, poscele vystlané perinami. Randlíci si potrpeli na parádu aj na čest. Teho večera sedzeli okolo stola. Randlík pljétol slaměnici a Kačka vyšívala šnuptychel. Randlík pozrel na Kačku a pýtal sa: -Kačko, a kemu ty vyšíváš ten ručníček? Kačka sa trochu zahaňbila a povedá: -Jurkovi kmocháčkovému. Randlíkovi to vrtalo v hlave: -Jurkovi kmocháčkovému, šak Jurko nění s tebú kmocháček. Kačka odpovedá: -Ale sne rodzina. Randlík dopaloval Kačku a chcel ňječo od nej vyzvedac. Randlíčka chcela pomoc Kačče: -Možeme ešče byc rodzina s Jurkom. Šak naša Kačka není na zazahodeňje. Mohol by byc rád, len keby sme mu ju dali. Randlík povedá: -Dala bys, lenže Jurko pre ňu něprídze. Ten si vybjerá v dzievčencoch jak v hruškách. Starý Jožula, to je tvrdá husa na škubanje.

36

Srov. Konečná, Soňa. Etnografie Moravských Kopanic. Diplomová práce. Uherské Hradiště 1971.

- 44 -

Randlíčka si s Kačkú myslela a navrhovala, že Kačka by sa mohla vydac aj do města. Má pekné dvoje hrozenské šaty, aj jedny moravské. -Mohol by si pre ňu prísc aj nějaký pán od úradu. Randlík na to povedá: -Pán od úradu? Ha, ha, leda by prišol fantovník. Kačka upozornila rodiče: -Něchajce tych zbytečných rečí, aby nás někdo pod oknom nepočúval. Bola som s Jurkom Jožulovým a povedal mně, že někedy prídze sa k nám opýtac, či bych ho chcela a jestli bych k ním šla za něvestu. Randlíkmi to škublo: -A kedy k nám prídze? Kačka povedzela: -Něviem istotně, možná aj dněska. Randlík na to povedzel: -Ej, to něverím, že by Jurko k nám prišol. A v tem zaklepal Jožula na dvere. Randlíci volali: -Dalej. Dze sa vzali, tu sa vzali Jurko s tatkom. Pozdravili: -Pochválen budz Ježíš Kristus. Randlíci odpovedzeli: -Navekjameň. Podali si ruky. -Vítám vás kmocháčku, aj Jurko. Desce sa u nás nabrali? Kačka sa haňbila, němohla pozrec na Jurku a volala jich: -Pójce si s nami sednúc ke stolu. Kmocháčci si sadli k sebe a Jurko si pomaličky sadnul ke Kačce. Potahoval jej za rožek ručníček, Kačka šila aj nešila, len aby v rukách ňjeco bolo. Starí kmotrovja sa zhovárali o všeličem možném. Randlíčka dávala pozor na Jurka s Kačkú.Bola by ráda čula, čo si len oni povedajú. Jožula povedzel: -Pozrice sa hen na tých mladých. Že by si k sebe pasovali? Dajme to dohromady. Dajce nám tu vašu Kačku za věvestu. Randlík na to odpovedzel: -No, može. Šak něch sa vydá, zas nám druhé doroscú. Tedy sa ruža trhá, kedz kvitně.

- 45 -

Ale Randlíčka robila drahotu. Vymlúvala sa, že ešče němá periny, ani truhlu pre šaty, a že Kačka ešče má dosc času, šak je ešče mladá. Jožula na to povedá: -Loní mladá, ten rok mladá, na rok mladá a porát mladá. Ale aby se nám lepšej rečňovalo. Vytáhnul z haleny flašu s páleným a cuker a položil to na stvol a povedzel: -Kmotrenko, uvarce to pálené, vypijeme si, budze sa nám veseljej zhovárac. Randlík šol na nájizbí, doňjesol kus slaniny, dal ju ženě, aby ju pokrájala a prichystala všecko na stvol -Já idzem ukázac kmocháčkovi, kerú krávu dáme Kačce. Jožula s Randlíkom vešli do chléva, při tem Jožulovi ušly oči na tu mladšiu a peknějšju kravu. -Kmocháčku, túto dajce Kačce. Randlík sa trochu zamračil a tak pres zuby povedzel: -No, može. A myslel si, že Kačka už budze vyherbovaná. Ale Jožula popozieral všecky chlévce, dze mali Randlíci prasce a ovce, aby vedzel, čo všecko u Randlíkov majú. Mezi tým Randlíčka prichystala na stvol varené pálené, slaninu a chleba. Jurko pilno pljetol slaměnici, čo Randlík odložil. Oba kmotrovja vešli do izby. Jožula povedá: -Lúbí sa mi taký porjadek, jako majú u kmocháčkov ve chléve aj na dvore. Z takého domu bysme něvestu potrebovali. Randlík pozrel na Jurka a povedá: -Jurko, ty umješ aj slaměnici pljésc? Jožula povedá: -Čo len slamenicu? Ten umie všecko: jarmá, saně aj hrabie. Randlíčka něostala pozadku. -Kmocháčku, a kelko dáce Kačce podzjélu? Randlík povedá: -Tož kmocháčku, čo tedy chcece: kravu a peňaze, alebo Kačku? Jožula povedá: -Všecko. Randlíkovi mravci lozili po chrbce, pot mu vychodil na čelo, pozrel na ženu, jako by sa jej chcel poradic. Randlíčka povedzela: -Šak jej cosi dáme. Pýtá sa Jožula: - 46 -

-A kelko bysce jej dali? Randlík: -Už čo bysme ani psotník něpridali, dve stovky. Jožula skočil na rovné nohy: -Čože? Dve stovky? To možeme ísc radšej domu. Jurko priskočil k tatkovi: -Tatko, č osa schvacujece, čak posecce. Jožula povedá: -Viece čo, kmocháčku? Dáce Kačce tri sto zlatých a tú krávu. Randlíci ostali jako omráčení, sotva sa zmohli na slovo: -Kedz chcece tolko peňazí, veznice si Marinu. Tá je trochu staršia. Jožula by bol pristal, ale Jurko vyskočil, jako by ho poščípala osa a vykriknul: -Já Mariny nechcem. Tatko, hdo sa žení? Vy lebo já? Nečili sce mamku, že Marinu ňje? Škoda, že som něšol s mamkú na námluvy. Jožulu to rozpálilo, stanul a chycíl Randlíka za ruku. Jednali, na ruku si pleskali, jeden dvacac zlatých spustil, druhý dvacac zlatých pridal, a tak stáli proci sebe jako dva kohúti. Jožula povedá: -Tož prodance Kačce jedno prasa alebo jahňa, kedz němáce peňazí. Randlík sa zuby nechty bránil, Jurko tatka zhačoval, Kačka svojeho tatka prosila: -Tatko, prodance mi, šak som sa doma narobila. Jožula na Jurku: -Ty ništ něvieš. Tedy sa kuje železo, kedy je rozžiarené. Až zješ ze svojú ženú metrák soli, tepru možeš ňječo povedac. Jurko povedá: -Tatko, rachej metrák cukru. Jednali, až podziel dojednali: dvesto šedesát zlatých a kravu Kačce podzjélu. Kmotr někmotor, z hrušky dolu. Č osa ujednalo, to sa musí dac. Starý Randlík sa pýtá: -Kmocháčku, a čo vy dáce Jurkovi? Jožulu to šlo tak caško, jako z chlupatej deky: -Tož já dám Jurkovi kopanicu a urobím si výměnku při jedném svetle, při jedném ceple a při jedném stvole, dochovac a pochovac. Randlík nadrazil: -Aj, kmocháčku, pod jednú perinú? - 47 -

Jožula povedzel: -To už nie. Já mladým pod perinu něpójdzem. Starý Randlík poslal Jurka s Kačkú pre Jožulovú, aby prišla ke kmocháčkom. Kedz přišli zpjatky k Randlíkom, Jurko s Kačkú si podali pravé ruky a obojí rodziča dali jim požehnanie: -Bož vám požehnaj na dzecoch, na majetku, abyste sa dočkali tých rokov, až budú vaše dzeci vydávac a ženic svoje dzeci. A obojí kmocháčci dali si slub, že kerá strana pokazí svatbu, zaplací pjac zlatých do chudéj kase na sirotky. Tak už mali za sebú to najvjačšie trapenie. Randlík poslal Jurka s Kačú do hospody pre pálené. Než Jurka s Kačkú prišli, kmocháčci vyjednávali svatbu. Jožula povedal: -Tož, kmocháčku. Kedz svatba, tož svatba, něch trvá celý týždeň. A to v pondzelok to začně u vás u něvesty a v sobotu prídze k nám, k ženichovi. -Kmocháčku, a něbolo by to lepšie v pondzelok u nás a v ofterek prídzeme k vám a něch je svatba Trevír aj štrnást dní. V tom Jurko s Kačkú prišli, donesli od Vojáčka flašu páleného. Jurko sa chválil, že sú v hospodze muziganci husličkári, že sa mu nabídzali hrac na svatbu a že by mu išli aj včil zahrac, aby sa opýtal, či-li by mohli prísc. Oba kmocháčci kázali Jurkovi, aby pre ně skočil. A hnědz aj prišli. Muziganci si povypjali a pustili sa do hrania. Obojí kmocháčci a Jurko s Kačkú schycili sa do tancovania. Randlík veselo pred muziganty predspevoval: -Už sme žitko sežali, ešče máme jarinu, už sme Kačku vydali, ešče máme Marinu.

- 48 -

III. Rekonstrukce a pódiová prezentace tradičních námluv a svatby se současníky

Zpracováním a následnou prezentací svatební tematiky se v současnosti nejvíce zabývá Kateřina Kubínová z Vyškovce, dcera Františka Šopíka. S místními obyvateli uspořádala v roce 2006 v Rudicích a Uherském Brodě krojovou přehlídku, kde se objevily i svatební kroje a písně. K samotné realizaci mi řekla toto: „My necvičíme vůbec. My se prostě sejdem a z fleku vystupujeme. Protože to je v tych lidech. Oni tým žijú. Ta Rudická svatba kterou jsme dělali na Svátek matek,37 to jsem i sama režírovala. Ale taky nikdo nic necvičil. Prostě zme se zešli a hráli. Tu úvodnici a čepení jsme si dělali všechno sami…no já. Na to popis neexistuje, to si musíte vymyslet sami protože to se neopisuje. Musí tam vždycky nejaký prvek být. Ten kroj mám celý tady doma. Mělo to obrovský úspěch to uvedení. Ale ta svatba jak jsme ji dělali, tam už ty holky ty kroje nemají správné.“ Účastníci pracovali s vlastními znalostmi písní a tanců, které se na svatbě vykonávaly, bez jediné zkoušky a nácviku. „My vystupujeme z placu. Prostě okamžitě…žádné strojení, nic, prostě od fleku. Na tech Kopanicích to bylo všechno jiné. Byla tam různorodost obyvatelstva a jak vznikaly ty Kopanice, byla tam různá etnika. Oni majú zvláštní kulturu, takovou archaičtější. Takže u té svatby to bylo úplné divadlo. Bylo z čeho vybírat.“

Na stejné představení zavzpomínal i Ladislav Gabrhel ze Starého Hrozenkova, jeden z účastníků a pamětníků:38 No ona dělala túto…přehlídku krojů. No ale tož aby to mělo nejaký tento tak sa tam vlastně ta nevěsta s tým ženichem a tí družbé vlastně objevili v rámci toho. Tak sa to dělalo v Brodě pro důchodce, kdy to nevím přesně, možná to je kdesi poznačené no a potom zhruba do půl roku, ani ne myslím. To bylo nejak na podzim v Brodě a potom nejak zjara myslím v tých Rudicách. Bylo to loni, předloni, tak nejak…No a protože ty kroje sú takové a tak aby ta nevěsta s tú partů, že…je to neco zvláštního, že…pro tych ludí, tak proto sa to tam…no a zazpívali jako mužský sbor z Vápenic pár písniček při tom a..no a samozřejmě ti mladší byli použití jako ženich a družbé…a ten ženský sbor Čečera jako nevěsta a družice… A to že se to dělalo v Rudicích, tak to zařizovala ta Katka Kubínová. Tam nevím, to myslím pořádal ten Svaz žen a Červený kříž a asi to tam někdo v tom Brodě zahlédl. A starosta též je tomu velice nakloněný. Ten má Hrozenčanku, ta tady bývala. Bylo to tak nejak kolem Dne matek, takže jim tam starosta vinšoval tým ženám.

37 38

V roce 2006. Viz dále. Ladislav Gabrhel (roč. 1950) ze Starého Hrozenkova, hudebník, člen souboru Kopaničář.

- 49 -

Ona prostě popsala ten kroj a řekla, co kdo má na sobě, pak se tam nekteří zavrtěli, kteří to uměli…Někdo má kroj svůj, někdo má ještě souborové… Partu pro nevěstu, tu jsme kúpili…Krajčovičová, už jsem si vzpomněl…ta už je taky mrtvá. Tak jsme to koupili od ní. Takovýmto stylem to doplňujů, navíc sa podařilo objevit ne tu čelenku, ale tu šatku. Tak sem tam volal, paní profesorce Ludvíkové, ale ta už tam nebyla…Byl tam i komplet z ale ne celý, bez čelenky. Potom u té Křížkové, ta Eliška, mladší dcera, tak to nejde vyštúrala, Je tam vyobrazena děvčica ze Žitkovej na té šatce a ještě osmnáctset cosi…a myslím že je to…doktor Beneš,

tak ten to má popsané. Tak sa to

vytratilo…a podle mě to vytlačily ty velké turecké šátky. Protože to bylo něco jiného, pěkně vyšitého. No a ta svatba trvala i s tým řečnováním a s tema zpěvama tak do hodiny... O vlastním nácviku uváděné svatby řekl: Ne, ne, ta Kubínová, ona zavolala a až tam nám potom řekla co chce po nás zpívat a tak, takže to bylo více méně takové chaotické. No tam vlastně v tých Rudicách, to všechno dělala ta Kubínová. Takže nejaké řeči, to tam moc nebylo, to bylo proložené tyma pěsničkama. Takže to bylo vyloženě jako zaměřené jako přehlídka. Této pódiové prezentace se zúčastnily také členky sboru Čečera ze Starého Hrozenkova. Z tých Čečer tam nebyly všecky, enom nekeré, tak třeba Marcela Vocílková, Trtková, ta nemůže pokaždé, ale musela tam být, protože hraje. Ono je jich patnáct, takže když je potřeba…Kubínová nějak že by s něma až moc…nevím z jakého důvodu…řekla jim jakou mají zazpívat pěsničku a ty ji v životě nečuly. V Brodě už byly nachystané, ale tady…nevěděly co asi bude. Dozvěděly se to přímo tam! Aj my, sme sa přeslékali, a o na došla a že „hoši tady tuto pěsničku…nebo dvě, ty sa tam musijú zazpívat“. Jsme sa to učili v Brodě v šatně nahonem. Ještě že ta melodia byla troška taková…ale jo nejak jsme to zvládli. Ty zmatky sú, no. V tom Brodě ani tu Čečeru nechtěla vlastně. Ale tak aby tam někdo byl v tom kroju, i za široků, aby tam někdo bol, a i tu nevěstu tam taky nekdo musel dělat, to byla ta mladší ta i v té Čečeře i v krůžku zpívá, tož ona na ně takhle na jevišti přímo: „zpívajte“ na ty ženské a ty zůstaly s hubama otevřenýma... Šak ona nedala nic vědět, že se bude něco kromě toho procházání v krojoch zpívat. Ona to nosila v hlavě tu myšlenku půl roku ale neřekla. No ale tak v tých Rudicách už sme věděli co bude tak jsme si ty pěsničky nachystali. Ale když sme tam byli pozvaní jako mužský

- 50 -

sbor, tak jsme měli neco nachystané a věděli jsme kdy půjdeme, ale ona nám tam dala ještě tyto…Takže to byla opravdu improvizace, že kde sa hrabeme na taliány!39 My sme nevěděli že je to pojaté jako svatba. Ináč to bylo nachystané jako zpívání zvlášť. Katka vždycky klukom něco řekla že se pojede do Brodu ale že tam bude nevěsta se ženichem, ale že se bude zpívat…ony písničky sú svatební, mohli jsme si neco nachystat… Takže to nedělali lidi odsud, ona si přivezla svoje z Brodu. Tu nevěstu měla původně dělat jedna děvčica, ale ona neuměla tancovat hrozensků, tak to dělala jiná. Čepení tam myslím nedělali, na to si nevzpomínám, ale myslím že ne, byla to opravdu jenom přehlídka, svatba ne, jenom nás naučila ty pěsničky. V tom Brodě tam hrála Marcela Zapletalová na harmoniku a potom tam z toho byly holky zdrclé že tam po nich chtěla pěsničku, což neměly nachystané. No a my sme šli akorát na přehídku…do toho Brodu. V tých Rudicách už to bylo nachystané.

Při prezentování tradiční svatby v 80. letech 20. století využili tradiční říkání z předchozího zpracování kopaničářské svatby, z let padesátých: Jináč ale svatbu jako takovú, ta se delala v osmdesátých rokoch jako soubor Kopaničár to dělal na Kopaničářských slavnosťách. Takže tam to bylo i jako družbé jak chodívali zvať s tým čaganem po barákoch, to sa myslím všady dělalo, no a to odprošování a komplet…ale to zepsal vlastně též, v podstatě sme vycházali také ze vzpomínek Lebánka, protože tady moc krojové svatby roky už neletí. Krůžek to dělal už dřív, my jsme vlastně opakovali.

V 50. letech 20. století se svatba prezentovala takto: Ta původní svatba se dělala jenom na tých slavnosťách a jenom jednou, bylo to na pódiu, se zvaním, družbé, odprošování, čepení a končilo to tú zábavů. To už se dělalo za Rapantů. On si pamatoval dost těch pěsniček, šak otec hrával, matka znala tych pěsniček, takže hodně v tom směru…i ty hry, co včil už děcka neznajů…sekac a maso a tak. Ale to říkání tej družice, tej nejstarší a to řečnovaní je spíš moravské. To delší co si pamatuju, nejaká paní Rosenberková, Vašinová za svobodna, tam bylo též krojů, tam pošťávali, tak to byla taková půjčovna u tych Vašinů. Ona si to tak pamatovala a podle toho se to dělalo ty řeči. Jenom sa to předělalo do našeho nářečí. Takže to nebylo vlastně původní.

39

Zde narážel na divadlo typu commedia dell´arte-viz dále.

- 51 -

Ty námluvy to byly vlastně enom, jak je ta italská commedia dell´arte, že prostě jedni měli dceru, jedni měli syna, tak sa to nahodilo a teď sa dohadovali, co přidajů a tak, takže Lebánek to také sepsal, nebo pan řídící Kopunec, pak řídil krůžek, no a pak s jeho požehnáním Lebánka to zepsal no a to sa hrálo už v padesátém, nebo jednapadesátém. Ten Jano Jankesů tam hrál jednoho teho gazdu a v jednapadesátém zemřel. No a pak sa to opakovalo začátkem šedesátých roků v novém obsazení protože už byli keřísi poumíraní, ten Ján, potom tady súseda v tých prvních hrála, ta byla též mrtvá, no a též jako s tým pojezdili. No a následně potom aj tu svatbu předváďali. To pan řídící Kopunec vzpomínal…jednu svatbu to se ženil z Černých Vítek, Ščugluj, bratranec Rapanta, že tam měli toto, ale to sa nezachytilo, ten Kopunec vzpomínal,velice pěkné vykládání. Takže ti družbé oni si to skládali sami a předávali z generace na generaci. Že v podstatě to uměli tak si je na tu svatbu pozvali za družbu, za toho nejstaršího, aby když to chtěli trochu s nejaků peknů rečů, když ten druhý neuměl rečnovat tak aby to tak bylo. Ty svatby tady trvaly víc dní a tých ludí bylo pohromadě víc, takže se museli nejak zabavit. Takže po způsobu vlastně tohoto byla myšlenka to na jeviště převádět, i když my sme vlastně nejstarší soubor, ve čtyřicátém sedmém sme dostali dekret ze zemského úřadu z Brna, v červnu to bylo myslím, tak že se tu ustanovuje krůžek, později soubor Kopaničár. Takže aj ty svatby chodily ale už sa to přenášalo na to jeviště. No a my jsme to potom po pár rokoch zopakovali vlastně tu svatbu také. Ty námluvy jsme nedělali zatím protože na to je potřeba dobré herce kteří si dovedů dobře vymýšlat, tam pevné není naučit sa nic. Nejaký scénář také je zepsaný, možná, já si myslím že to bude v Brodě v muzeu v knihovně, od pana řídícího Kopunca, protože tam jsou třeba od něho písničky co sesbíral, takže tam ta svatba. A tam je to bud´ pod Kopuncem napsané nebo pod Lebánkem. Spíš asi pod tím Lebánkem. Ale od Kopunca jsou tam ty písničky to vím určitě.

Při vyslovení myšlenky jak to bude s incenovanou svatbou do budoucna, Ladislav Gabrhel odpověděl: To nevím esli se to bude dělat, zatím nikdo nic neplánuje. Příští rok se jede do Strážnice, Jura Jilík a Šimša prosadili, že budeme jeden den nastěhovaní celý den ve skanzenu…Budou tam sbory jako Čečera a my tam taky budeme zpívat. Je tedy možné, že i zde se bude opět svatba prezentovat.

Ladislav Gabrhel je stále aktivním členem Kopaničáře a byl přímým účastníkem i dalších prezentací tradiční svatby. Na moji otázku, z čeho soubor čerpal a jaká byla jejich činnost, odpověděl: Toho sběru už jsme tolik neto. Já sem sice v krůžku začínal až koncem - 52 -

šedesátých roků…ale byl tam generační problém, všechno sa to povdávalo, poženilo, kluci poodcházali do světa, skončili, a v sedmdesátém roku, otec, nebožtík, tady byl divadelní soubor, velice dobře fungoval do té doby a tady se začal dělat Kubo od Holého, jestli to znáte, dělal to Króner, s Krónerem to dělali a tam sou i ty námluvy, taková jednoduchá zápletka a končí to svatbů, takže je to včetně svatby, no ale my sme svatbu nedělali, no a to bylo v českém tomto a otec to přetlumočil do našeho nářečí, v našich krojích sa to dělalo, takže to mělo veliký úspěch. Vyhráli sme okresní, krajsků v Plumlově a byli sme na celonárodní přehlídce ve Vysoké nad Jizerou. Nevím jestli ještě to je tam, to byly jako vesnické a zemědělské soubory, tož tam jsme velice uspěli, tehdejší manželka potom nebožtíka Krista,40 ta se jmenovala Dupalová, nám tam předávala v tom jedenasedmdesátém roku cenu ÚV SSM. Tak sme si vzpomněli jak sme byli s krůžkem v Brně, nás tam pozval ten nebožtík Krist, vlastně zakladatel Olšavy, a takže v tom sme si říkali proboha jak nás tam, jestli nám budú rozumnět, ale ohromné. My sme tam posbírali skoro všecky ceny, hlavní ženský, hlavní mužský, akorát nevím, za režiju aby to nebylo, tož to dali někemu jinému a za scénu. Takže na základě toho se rozjel…nás tam byla větší partija tych mladých tak jsme obnovili ten krůžek. Dnešní generace Kopaničáře pracuje podle něj méně nadšeně a s menším záplem pro věc, v souboru zůstali pouze místní, kteří sice už mají vlastní rodiny, ale v krůžku ještě zůstávají, nebo hostují. Mladší často odjíždějí do větších měst, například do Uherského Hradiště, nebo do Brna za studiem. No tak teď zas je mladá partija…tady je veliký tento…předtím co byla partija, tak to sú teď čtyřicátníci a ti vydrželi dlůho. No a tady ta partija Pavel Zapletalůj, Julin Křížkůj, tak ti sa vrátili po vojně a dlůho to…no ale včilek nechců, už tancovat nechců, takže Rapanti sa trochu jédijá že sa zpívá a toto, ale prostě není každý jak ve Světlovanu, kteří se mnou začínali, ti ještě pořát chodí tancovat. No a takže, včilek je tam partija co vyšli v podstatě ze školy. Nás bývalo patnáct párů a než se to začalo vdávat a ženit tak se šlo po zkůšce vždycky v nedělu a pilo se, byli jsme v baráku nekde vrazení, protože někdo měl narozeniny nebo svátek, takže jsme držali kór při sobě. No ale na to že tých lidí prošlo za ty roky Kopaničárem a Kopaničárkem hrůzu, tak teda v slabé účasti. Dle jeho názoru se dnes krojované svatby již nedělají, i samotné kroje jsou dnes vidět pouze při slavnostech, či vystoupení souboru: Eště si pamatuju když jako z Vyškovca a tak…dřív, tak tych krojů bylo vidět. To aj v nedělu sa chodívalo bežně. Včílej dyž nekterá

40

Jan Miroslav Krist (1932-2007)-dramaturg, choreograf, organizátor, autor pořadů, pracovník ÚLK ve Strážnici

- 53 -

tetina ide v kroji do kostela tož začnú přemýšlat co je za svátek protože to je opravdu vzácné. Všecko v moravských šatoch už sa chodí a v riflách a takové. Takže dřív to bývalo takové pestré. Bylo pěkné když chodívali z Vyškovca, chodívali pěšky, autobusy začaly vlastně na Vyškovec až v padesátých rokoch, ale v nedělu to ne, tak chodívali pěšky všecko tady dolů tym Frajnovcem a ty svatby když…tož ty družice předběhly tu svatbu a na vrchu začaly na Frajnovci vyzpěvovat ´Ty hrozenské zvony pěknú pieseň zvoňá…´, už si to nepamatuju, takže to sa tak rozléhalo a tak ludí tady bylo hromadu a svateb tady bylo, vlastně každú sobotu, a tých krojů také…ale poslední jako krojová svatba byla v šedesátém sedmém, osmém…? A potom byla ešče od Kubínovej od sestry...Anina sa jí říká, Anna, dcera, neteř paní Kubínovej...kdy sa mohla vdávat Anica…no v sedmdesátých rokoch, šak ty děcka už sú veliké.

Kateřina Kubínová i Ladislav Gabrhel se zúčastnili také návštěvy Tomáše Bati, která se konala na chalupě K. Kubínové ve Vyškovci v roce 2006. Akci uspořádal Rotary Klub Uherský Brod, přítomni byli i jeho členové z Kroměříže a Zlína a starostové ze spřátelených obcí (z Bošáce, Trenčianských Bohuslavic, ale i z Nového Města nad Váhom). V rámci tohoto setkání jej tradičně, chlebem a solí, přivítali „nevěsta“ a „ženich“ v kopaničářských krojích. Ladislav Gabrhel uvedl, že zde nepředváděli žádné říkání, pouze zde byli tzv. „na ukázku“. Přítomna byla i muzika a zpěváci, ale také další krojovaní. Objevily se tu například kroje z Hané a Uherskobrodska, Vlčnova, či Korytné. Na uvítanou se také podávala místní specialita-žmolkovica (nápoj složený z horké slivovice, zkaramelizovaného cukru a slaniny), místní v čele s Kateřinou Kubínovou připravili bohaté občerstvení složené z krajových specialit, jako byly kapustnica, slížky se sýrem a uzeným, pohanka se slaninou, srnčí guláš s domácím chlebem, sýry. Přítomni byli také harmonikáři z Vyškovce a Lopeníka, mužský pěvecký sbor z Vápenic i členky pěveckého sboru Čečera ze Starého Hrozenkova.

- 54 -

Závěr

V oblasti moravských Kopanic byly v minulosti prováděny terénní výzkumy, které měly zmapovat vypravěčské umění místních obyvatel a jejich tradované pohádky, povídky a další slovesné žánry.41 První průzkumy stavu lidové prózy byly uskutečněny koncem roku 1965 a v průběhu roku 1967 v obcích Starý Hrozenkov, Žítková, Vápenice, Vyškovec a Lopeník. Vycházely z vědeckovýzkumného úkolu tehdejší Katedry etnografie a folkloristiky při FF UJEP v Brně.42 Bylo zjištěno, že hlavním prozaickým žánrem na Kopanicích byly pohádky a pověsti. Kromě nich pak vyprávění ze života a také humorné a satirické historky. Kvůli omezeným příležitostem k vyprávění neměly moravské Kopanice příliš velký počet výrazných vypravěčů. Jak uvádí Bohuslav Beneš, většinou reprodukovali pouze krátké epizody, či zážitky z vlastního života, které dále dramaticky nezpracovávali. Přesto se mezi nimi našlo několik osobností, které byly důležitými nositeli lidové tradice i v jiných oblastech. Patřil k nim jak František Šopík, tak Josef Lebánek. O Františku Šopíkovi je známo, že byl autorem velikého množství písní, básní, vyprávění a povídek. Nikdy se ale takto veřejně neprojevoval, a pokud ano, tak pouze ve společnosti rodiny, přátel nebo místních obyvatel. Psal také své paměti a vzpomínky, které nebyly dosud publikovány. V nich nalezneme kromě jiného vyčerpávající popis vlastních námluv i svatby. Ze studia rukopisu plyne, že jeho paměť na detaily, různá říkání a úkony, jež zde cituje, byla obdivuhodná. Můžeme z něj vysledovat tu skutečnost, že se za Šopíkova života svatba konala ještě s tradičními zvyky, říkáním i čepením nevěsty. Toto tradiční pojetí se ale postupně vytrácelo, zejména v druhé polovině 20. století. Pro studium tradiční svatby na moravských Kopanicích neexistuje bohužel takřka žádná komplexnější literatura. Šopíkovy vzpomínky jsou tedy pro badatele velice cenným pramenem. Druhou osobností, o které je třeba se zmínit, je Josef Lebánek. Ten se díky své časté veřejné prezentaci zřejmě více zapsal do povědomí širší veřejnosti, protože účinkoval v několika filmech, dokonce byl o něm jeden natočen. I on se ve svých vzpomínkách věnoval svatbě, hlavně ale námluvám. Jeho vyprávění bylo sepsáno zřejmě starohrozenkovským řídícím, Josefem Kopuncem, a často se z něj čerpalo při pódiové prezentaci svatby, kterou několikrát připravil soubor Kopaničář ze Starého Hrozenkova. Josef Lebánek s tímto

41

Srov. Beneš, Bohuslav: Lidové vyprávění na Moravských Kopanicích (Pokus o morfologickou analýzu pověrečných povídek podle systému V. Proppa). In: Slovácko 8-9 (1966-67), s. 41-71. 42 Filozofická fakulta University Jana Evangelisty Purkyně, dnes Filozofická fakulta Masarykovy univerzity.

- 55 -

souborem spolupracoval. Jeho vyprávění o svatbě, které je rovněž cenným pramenem, se tedy druhotně stalo podkladem pro pódiovou prezentaci. Ve svých projevech, ať už to byly písně, vyprávění, nebo pohádky, užívali František Šopík i Josef Lebánek své zkušenosti a zážitky z vlastního života a ze svého okolí. To, co oba dobře znali a každý den ve svém životě viděli. František Šopík byl ale ještě všestrannější: byl stejně vynikající i v tanci a zpěvu, který často veřejně prezentoval. Za oběma jezdili národopisní pracovníci, aby u nich zachytili alespoň zlomek z jejich studnice životní moudrosti. Z jejich vyprávění a písní je cítit láska k rodnému kraji a zároveň drsný a nelehký život. Podoba tradiční svatby v současné době na moravských Kopanicích už v běžném životě není zachována. Povědomí o ní závisí tak jen na práci folklorních souborů a paměti místních obyvatel. Ve své práci jsem studovala vzpomínky Františka Šopíka a Josefa Lebánka a zabývala se jejich uplatněním při pódiových prezentacích, připravovaných souborem Kopaničář a dalšími místními obyvateli od 50. let 20. století do současnosti. Mnoho informací jsem čerpala z rozhovorů s pamětníky a přímými účastníky prezentací; k hlavním respondentům patřila Kateřina Kubínová z Uherského Brodu a Ladislav Gabrhel ze Starého Hrozenkova. Můj výzkum potvrdil cennost všech těchto pramenů i potřebu stálého aktivního přístupu k zachování těchto tradic v prostředí, z nichž vzešly.

- 56 -

Použitá literatura

Bartoš, F.: Lid a národ: sebrané rozpravy národopisné a literární. Svazek druhý. Velké Meziříčí, 1888.

Březina, V.: Lexikon českého filmu: 2000 filmů 130-1996. Praha: Cinema, 1996.

Gennep, A. Přechodové rituály. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 1997.

Konečná, S.: Etnografie Moravských Kopanic. Diplomová práce. Uherské Hradiště, 1971.

Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda Moravská. Ed. Josef Jančář. Brno, Strážnice, 2000.

Palátová, D.: Povídky lidových vypravěčů z Čech, Moravy a Slezska zaznamenané v letech 1945-1954. Praha: Orbis, 1958.

Pavlicová, M. – Uhlíková, L. (eds.): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezku. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 1997.

Kol.: Židé: dějiny a kultura. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2005.

Články:

Jilík, J.: Vzpomínka na Františka Šopíka. www.folklorweb.cz (15.1.2007)

Koukal, M.: Říkají mu pěsničkový král Kopanic. In: Naše rodina. (26.4.2003)

Navrátilová, A.: Darování ženichovi a nevěstě v průběhu svatebního veselí. In: Svatební obřad. Brno: Blok, 1983.

Popelka, P.: Erotika ve svatebním veselí. In: Svatební obřad. Brno: Blok, 1983.

Ryšavá, L.: Svatební kuchařka Róza Nohavová. In: Svatební obřad. Brno: Blok, 1983.

- 57 -

Prameny:

Materiály Josefa Černíka ke sbírce „Zpěvy Moravských Kopaničářů“ z roku 1902. (Uloženo v EÚ AV ČR), sign.

Pavelčík, J. Uherský Brod 1960. Folkloristický průzkum 1955-1960. (Uloženo v NÚLK ve Strážnici. Sign. A1297)

- 58 -