Bakalářská diplomová práce

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Kabinet informační studií a knihovnictví

Bakalářská diplomová práce

2009

BARBORA BUCHTOVÁ

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Kabinet informační studií a knihovnictví Informační studia a knihovnictví

Barbora Buchtová

Tatuáž jako znakově významový systém v zrcadle kybersémiotiky Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Michal Lorenz 2009 2

Bibliografický záznam BUCHTOVÁ, Barbora. Tatuáž jako znakově významový systém v zrcadle kybersémiotiky. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet informačních studií a knihovnictví, 2009. 59 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Michal Lorenz.

Anotace Práce podává fenomén tetování v kybersémiotickém pojetí. Kybersémiotika je nový informační koncept, navržený Sørenem Brierem. Tento konceptuální rámec spojuje kybernetiku zaměřující se na teorii o autopoiesis spolu se sémiotikou W. Ch. Peirceho. Tetováže jsou popsány jako autopoietický systém utvářející své vlastní prvky a vazby pomocí svých interpretací významů. Struktura těchto vazeb je vylíčena za pomocí syntaxe, sémantiky a pragmatiky. Práce prostřednictvím kybersémiotiky rovněž nabízí několik typologií tetováží.

Annotation The work gives the phenomenon of tattoo in cybersemiotics concepton. Cybersemiotic is a new information concept proposed by Søren Brier. This conceptual framework combines cybernetics, focusing on the theory of autopoiesis, with W. Ch. Peirce’s semiotics. Tattoos are described as autopoietic system forming their own features and links with their interpretations of meanings. The structure of these links is a summary of using syntax, semantics and pragmatics. Work also offers a few typologies of tattoos through cybersemiotics.

Klíčová slova Tetování, kybersémiotika, kybernetika, sémiotika, komunikace, jazykové hry, systém, znak, autopoiesis, informační věda.

Keywords Tattoo, cybersemiotics, cybernetics, semiotics, communication, language games, system, sign, autopoiesis, information science. 3

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………….. Podpis autora práce

4

Poděkování Děkuji PhDr. Michalovi Lorenzovi za inspiraci a pomoc při výběru tématu, a za konzultace, rady a podporu…

... Martinu Rychlíkovi, že jako jeden z mála začal o tetování psát z odborného hlediska…

... Sørenu Brierovi, za to, že vytvořil „kybersémiotiku“…

… svým přátelům, za to, že našli čas, ochotu a odvahu na to, aby do mé práce nahlédli a povídali si se mnou o ní…

5

Obsah Obsah ..................................................................................................................................... 6 Slovníček některých pojmů ................................................................................................... 7 Úvod ...................................................................................................................................... 9 KAPITOLA I. 1. Lidské tělo jako dokument .............................................................................................. 10 1.1. Může být lidské tělo dokumentem? .......................................................................... 10 1.2. Tatuáž jako znak ....................................................................................................... 12 KAPITOLA II. 2. Historicko-geografický kontext tetováže. ....................................................................... 14 2.1. Prehistorie ................................................................................................................. 14 2.2. Oceánie ..................................................................................................................... 15 2.3. Další tradiční oblasti ................................................................................................. 19 2.3.1. Austrálie ............................................................................................................ 19 2.3.2. Asie .................................................................................................................... 19 2.3.3. Severské oblasti ................................................................................................. 21 2.3.4. Amerika ............................................................................................................. 22 2.3.5. Afrika ................................................................................................................. 23 2.4. Evropa....................................................................................................................... 23 KAPITOLA III. 3. Tetování a kybernetika .................................................................................................... 26 3.1. Tetováž jako systém ................................................................................................. 26 3.2. Tetováž jako autopoiesis .......................................................................................... 27 KAPITOLA IV. 4. Sémiotika tetování ........................................................................................................... 33 4.1. Peircova triadická sémiotika..................................................................................... 33 4.2. Syntaktika ................................................................................................................. 35 4.3. Sémantika ................................................................................................................. 37 4.4. Pragmatika ................................................................................................................ 40 4.5. Wittgensteinovy jazykové hry a biosémiotika ......................................................... 42 KAPITOLA V. 5. Tatuáž jako znakově významový systém v zrcadle kybersémiotiky ............................... 44 5.1. Kybersémiotický koncept ......................................................................................... 44 5.2. Význam kybersémiotiky pro knihovnictví a informační vědu ................................. 45 5.3. Typologie tetování .................................................................................................... 46 5.3.1. Dělení geograficko-historické ........................................................................... 46 5 3.2. Dělení funkcionálně-významové ....................................................................... 47 5.3.3. Dělení dle podoby motivů a stylů ...................................................................... 52 Závěr .................................................................................................................................... 56 Zdroje použité literatury ...................................................................................................... 57

6

Slovníček některých pojmů

Tetování (tatuáž, tetováž) – stálá značka nebo vzorek vytvořený na těle vpravením barviva skrz trhlinu v kůži. Někdy se termín také volně používá jako záměrné vytváření jizev (cikatrizace, skarifikace). Tetování je praktikováno ve většině částí světa, je však mimořádné mezi populací s tmavší barvou kůže a vůbec se nevyskytuje v Číně (alespoň v minulých staletích). Tetovací vzory jsou pokládány různými lidmi za prostředky poskytující magickou ochranu proti chorobám a neštěstím, nebo slouží k identifikaci pozice, statusu či členství ve skupině toho, kdo je jeho nositelem. Ornament je asi nejběžnější motiv pro tetování.1

Sémiotika – nauka o znakových systémech, podstatě znaků, jejich klasifikaci a všudypřítomnosti v nejrůznějších oblastech, v nichž se s nimi setkáváme.2

Kybernetika – vědecký obor, který zkoumá abstraktní principy uspořádání komplexních systémů. Zabývá se spíše tím, jak systémy fungují, než tím, z čeho jsou tvořeny. Kybernetika se zaměřuje především na to, jak systémy využívají informací a modelů ke kontrole svých vlastních akcí, aby tak prostřednictvím kompenzace různých poruch udržovaly své cíle a směřovaly k nim.3

Kybersémiotika – je nový přístup, zformovaný Sørenem Brierem, který vytváří trans– disciplinární nekartesiánský a neredukcionistický rámec pro informační studia v přírodních, sociálních i technologických systémech. Tento rámec pokrývá celou oblast od fyziky přes biologii a technologický design, fenomenologii až po sociální produkci významu. Vychází z kybernetiky druhého řádu, teorie o autopoietických systémech, pragmatické triadické Peirceovy sémiotiky, Wittgensteinových jazykových her a Biosémiotiky.4

1

Tattoo. Encyclopædia Britannica [online]. 2008 [cit. 2008-11-01]. Dostupný z WWW: . 2 ČERNÝ, Jiří. - HOLEŠ, Jan. Sémiotika. Jiří Černý, Jan Holeš. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. Str. 11. 3 HEYLINGEN, F., Joslin, C. Kybernetika a kybernetika druhého řádu . Institut systemického koučování [online]. 2003 [cit. 2008-11-01]. s. 2. Dostupný z WWW: . 4 BRIER, Søren. Cybersemiotics: a transdisciplinary framework for information studies . Biosystems. 1998, vol. 46, no. 1, s. 185-191(7). a BRIER, Søren. Cybersemiotics and the problems of the information-processing paradigm as a candidate for a unified science of information behind library information science. Library Trends. 2004, vol. 52, no. 3, s. 629-657. Dostupný z WWW: .

7

Znak – klasická definice znaku, která zní: „1. Znak (signum signalns) je něco, za čím se skrývá něco jiného (signatum, referent, věc) a 2. existuje někdo, kdo si takový vztah uvědomuje“5 vychází z pojetí sv. Augustina a Peircovy definice. V kybernetice je znak pojímán jako základní jednotka a objektivní nosič potencionální znalosti. Aby taková znalost mohla vzniknout, potřebuje mít vlastní interpretaci/interpretátora.6

Autopoiesis – „sebetvorba“, proces, v němž systém rekurzivně vytváří vlastní síť fyzických prvků, čímž průběžně obnovuje svou vlastní organizaci s ohledem na své vlastní opotřebování. Autopoietický systém je otevřený vzhledem k výměně hmoty a energie se svým okolím, je však autonomně zodpovědný za způsob, jakým jsou tyto zdroje využívány. Speciální formou autopoiézy je reprodukce.7

5

ČERNÝ, Jiří. - HOLEŠ, Jan. Sémiotika. Jiří Černý, Jan Holeš. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. Str. 16. Brier, S. Cybersemiotics and the Problem of the Information-Processing Paradigm as a Candidate for a Unified Science of Information Behind Library and Information Science, Library Trends, Vol. 52, No. 3, Winter 2004, s. 653 7 Heylingen, F., Joslin, C. Kybernetika a kybernetika druhého řádu. Institut systemického koučování [online]. 2003 [cit. 2008-11-01]. s. 14. Dostupný z WWW: . 6

8

Úvod Na lidskou kůži bylo vytetováno nespočetné množství symbolů, znaků, kreseb a někdy i textů či šifer. Tetování je fenomén velice mimořádný a komplexní, jelikož se jedná o kulturní univerzálii, kterou lze nalézt téměř na všech místech napříč celým světem. Svou různorodostí – v půvabech i děsivosti – prohlubuje naše estetické vnímání. Tetování však také můžeme pojímat jako prostředek neverbální komunikace nebo sebevyjádření. Mezi tatuáží a jejím nositelem existuje (pro jejich těsné sepětí) mnohem užší vztah, než je tomu u jakéhokoli jiného záznamu na určité médium. Tatuáž vypovídá o svém nositeli mnohé a my tak můžeme „číst“ přímo z kůže člověka podobně jako z otevřené knihy, přestože pro tetování nebyl dosud vytvořen žádný (alespoň ne jednotný) slovník. Už samotná „potetovanost“ je totiž příznakem jiného jevu – ať už je to příslušnost k určité skupině či naopak snaha odlišit se. V mé bakalářské práci bych proto chtěla vylíčit, co v průběhu dějin různá tetování znamenala a co symbolizovala (od sociálního postavení, přes příslušnost ke skupině až po zdůraznění výjimečností) a jak člověk jejich prostřednictvím komunikoval. Moje práce vychází z hypotézy, že tetování je znak. Jde totiž v podstatě o zaznamenání symbolu či celého souboru symbolů na lidskou kůži podobně jako je písmo zaznamenáváno na papír či jiný nosič. Mimo to se však zároveň jedná o něco, co bychom teoreticky mohli nazvat meta-znak, jelikož je to zároveň znakem pro něco dalšího (např. to, že jeho nositel prošel určitým rituálem, že má určitý společenský status, že se chce odlišovat či že chce zvýšit svou sexuální atraktivitu). Významy se v průběhu dějin měnily a vyvíjely a tím vznikl celý řetězec interpretací a vztahů mezi tetováními, jejich nositeli a jednotlivými významy tatuáží. Vlivem toho vznikl velice rozvětvený systém, který bych se chtěla pokusit alespoň částečně nastínit. Cílem mé práce je uspořádat a typologizovat tatuáž, zreflektovat její významy a zasadit ji do konceptuálního rámce kybersémiotiky. K tomu je však nutné: 1. zreflektovat významy tetováží v jejich geograficko-historickém kontextu 2. vyložit tetováž jako určitý systém, který je autopoietický 3. zasadit ho do triadického sémiotického pojetí. Teprve pak může vzniknout koncept vykreslující systém tetováží v kybersémiotickém pojetí, jak jej předkládá Søren Brier.

9

KAPITOLA I.

1. Lidské tělo jako dokument 1.1. Může být lidské tělo dokumentem? Dokument bývá tradičně definován jako "textový záznam",8 je zapotřebí si však uvědomit, že ne všechny fenomény, o které informační věda jeví zájem, mají textovou či textu podobnou povahu (např. události, procesy, obrazy či různé objekty). Michael K. Buckland se ve svém textu What is a "Dokument" 9 domnívá, že teoreticky neexistuje důvod, proč by měl být dokument limitován textem – obzvláště v tištěné podobě. Pokud se dokumentalistika může zabývat dokumenty, které nejsou v tištěné – tedy materiální podobě (např. digitální pozn.BB), mohly by se tedy mezi dokumenty řadit i zdroje, které nejsou ani textové.10 Paul Otlet za dokumenty považoval i trojrozměrné objekty (například sochy). Říkal, že objekty samotné mohou být považovány za "dokument", pokud je člověk informován jejich pozorováním. Mezi tyto objekty řadí objekty přírodní i umělé či jakékoli objekty nesoucí stopy lidské aktivity (jako archeologické nálezy), vysvětlovací modely nebo také umělecké práce.11 Pokud tedy můžeme dle tohoto popisu za dokument považovat cokoliv svědčícího o lidské aktivitě, proč bychom nemohli považovat za určitý typ dokumentu i člověka samotného? Tento pohled má však i svá úskalí. Suzanne Briet, která definovala dokument jako "jakýkoli fyzický nebo symbolický znak, uchovaný či zaznamenaný s úmyslem reprezentovat, rekonstruovat nebo demonstrovat fyzikální či konceptuální fenomén",12 se domnívá, že každý objekt, který je dokumentem, musí být zároveň evidovatelný a zpracovatelný. Dokumentem podle ní tedy nemůže například být kámen v řece či zvíře ve volné přírodě. Aby se tyto objekty mohly stát dokumentem, musely by být umístěny například v muzeu – či v případě živého tvora v ZOO. Lidské tělo tedy může být dokumentem, ale pouze ve formě různých evidovatelných artefaktů – ať už ho zkoumáme např. vypreparované na pitevním stole nebo o něm „pouze“ sbíráme záznamy ve formě fotografií, nákresů.

8

BUCKLAND, Michael K. What is a “document”?. Journal of the American Society for Information Science. 1997, vol. 48, is. 9. 9 Ibid. 10 Ibid. 11 Otlet toto pojetí prosazuje již ve své práci Traité de documentation z roku 1934. Dle BUCKLAND, Michael K. What is a “document”?. Journal of the American Society for Information Science. 1997, vol. 48, is. 9. 12 BUCKLAND, Michael K. What is a “document”?. Journal of the American Society for Information Science. 1997, vol. 48, is. 9.

10

Dle mého názoru můžeme jako dokument chápat jakýkoliv objekt, který je nositelem znaků majících informační hodnotu pro jeho pozorovatele. Lidské tělo (je–li nějak mapováno a zaznamenáváno) tedy můžeme také vnímat jako pozoruhodný druh dokumentu, který se v průběhu doby mění – roste, vyvíjí se, mění se tvary jednotlivých jeho rysů, objevují se vrásky a tak dále. Postupně se na našem těle objevují rysy a znaky, z nichž můžeme vyčíst mnoho informací o jeho vlastníkovi, jelikož tyto znaky se zpravidla objevují jako následky či výsledky naší manipulace s tělem. Tvar a celkový stav postavy (není–li předurčen genetickými předpoklady) je většinou odrazem životosprávy a celkové péče o tělo. Můžeme však vypozorovat i řadu dalších znaků, které si záměrně vytváří člověk sám. Jedná se o různé mutilační změny, které člověk produkuje už od pradávna. Pod pojmem "mutilace" si mnoho lidí může představovat různá mrzačení či hrubší zásahy do lidského těla. Málokdo však ví, že mezi mutilační změny se řadí například i stříhání nehtů, barvení vlasů či oblékání. Mutilace vždy nesou určitý komunikační význam. "Mohou vyjadřovat estetické cítění, odrážejí do jisté míry normy společenského chování, morální, filozofické náboženské představy a postoje. To vše má v podstatě komunikační cenu, protože jedinec předává svému okolí určité informace o sobě."

13

Mutilační chování můžeme

definovat jako „… chování, jehož výsledkem je změna velikosti tvaru nebo barvy části lidského těla provedená záměrně na živém jedinci…“ 14 Důvodem k tomuto chování může být magické či kultovní myšlení, příslušnost k sociální skupině, zdůraznění sekundárních pohlavních znaků a v některých případech se může jednat dokonce o určitý patologický jev. Mutilační změny mohou být trvalé nebo dočasné. Mezi změny ireverzibilní (nevratné, trvalé) patří tzv. hard mutilace prováděné na kostech či zubech (jako například pilování zubů nebo deformace kostí) a tzv. soft mutilace prováděné na měkkých částech těla (sem patří široká škála mutilačních praktik – od různého vpichování a propichování až po obřízku). Mezi změny reverzibilní (dočasné, vratné) řadíme vše od líčení (používání barev) až po oblékání či zdobení šperky. Mezi ireverzibilní soft mutilace patří i různé tatuáže – což je velice pozoruhodný fenomén, kterým se hodlám zaobírat více.

13

FRAŇKOVÁ, Slávka. - KLEIN, Zdeněk. Úvod do etologie člověka. Slávka Fraňková a Zdeněk Klein. 1. vyd. Praha: HZ Systém, 1997. str. 83. 14 Ibid. str. 84.

11

1.2. Tatuáž jako znak Shannon Bell ve své eseji píše o Maorských tetovážích: „Jejich moko bylo jako signatura, kterou nyní používají pro značení dokumentů; to znamená, že místo toho, aby označovali jejich jména, vytvářeli své moko, které bylo opravdovou reprezentací jich samotných“ 15 Zde je vidět, že tetováže v první řadě vytváří znaky, které označují a reprezentují danou osobu, či nějakou další událost. Mým primárním zájmem je ukázat tatuáž právě jako znak. Znak definoval svatý Augustýn jako „něco, co nás samo o sobě přivádí na myšlenku o něčem jiném.“16 Tatuáž dokonce můžeme pojímat jako znak hned na třech úrovních: 1. Znak jako výsledek manipulace s naším tělem (znak toho, že naše tělo bylo mutilováno, že se na něm něco změnilo) 2. Znak jako určitý obrazec – zpodobnění například určitého symbolu, nesoucí nějaký určitý význam (např. na Barmě býval často tetován motiv tygra symbolizující velkou sílu a odvahu) 3. Znak, který je člověku připsán následkem toho, že je potetován (např. že se mu zvýšil sociální status) První a třetí úroveň se zdají být podobnými, jedná se však o dvě různé věci – vlastní fakt/změnu (1. úroveň) a jeho důsledek/význam (3. úroveň). Rozdíl je v tom, že tetování jako znak na první úrovni vnímáme všichni v podstatě stejně („ten člověk je potetovaný“ = „má na sobě uměle vytvořené zvláštní znaky“), zatímco na třetí úrovni přidáváme tatuáži nějaký subjektivní (či objektivní) význam („má určitý společenský status“, „je sexuálně zralý/přitažlivý“ či dnes již stereotypní „byl ve vězení“). Tatuáž je tedy znakem zastupujícím 1) událost na těle, 2) znak či symbol, 3) význam. Toto rozlišení by se dalo přirovnat ke třem úrovním informace podle D. F.Hofstadtera, skládajících se z 1) rámcového sdělení, neboli sdělení o tom, že jde o zprávu („ten člověk je tetovaný“); 2) vnějšího sdělení, které se sestává z dekódování nalezené zprávy („toto je vytetovaný tygr“) a 3) vnitřního sdělení – porozumění zprávě („vzhledem k tomu, že jsem na Barmě, znamená to pravděpodobně, že jeho nositel chce dát na odiv svou sílu a odvahu“).17

15

BELL, Shannon. Tattooed : A Participant Observer's Exploration of Meaning. The Journal of American Culture. 2004, vol. 22, is. 2, str. 53. „Their moko was like a signature, which they actually used when signing documents; that is, instead of signing their names they drew their moko, which was a true representation of self.“ 16 Cit. dle ČERNÝ, Jiří. - HOLEŠ, Jan. Sémiotika. Jiří Černý, Jan Holeš. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. Str. 23. 17 Dle CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení: úvod do informační vědy. Jiří Cejpek. 2., přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 2005. s. 21.

12

Jak však můžeme porovnávat znak a informaci? Zde vede cesta přes koncepci Gregoryho Batesona, který popisoval informaci jako „rozdíl, který vytváří další rozdíl“.18 Na Batesona navazuje Brier, který tvrdí, že v okamžiku, kdy se stává informace rozdílem, je to viděno jako znamení/znak pro pozorovatele.19 K tomu abychom mohli vnímat tetování jako znak, je tedy zapotřebí pozorovatele. Pozorovatel nejen vytváří pozorováním znaku informaci, ale zároveň tomuto znaku vytváří určitý význam. Významy se v průběhu času proměňují a mění a znak se prostřednictvím interpretace zároveň v novém prostředí stává znakem pro něco dalšího, a tak je vystaven dalším interpretacím a vlivem toho se vytváří celý řetězec významů, který se neustále větví. Abychom mohli zreflektovat významy a funkce tatuáží, je nejprve nutné nastínit si jejich dějinný vývoj.

18

Tuto definici G.Bateson uvedl ve své pracech Steps to an Ecology of Mind (1973) a Mind and Nature : A Necessary Unit (1990) 19 BRIER, Søren. The quest for a unified theory of information : proceedings of the Second International Conference on the Foundations of Information Science.. Wolfgang Hofkirchner. Amsterdam : Gordon and Breach Publishers, 1999. What is a possible ontological and epistemological framework for a true universal \'information science\'? The suggestion of a Cybersemiotics. , str. 93.

13

KAPITOLA II.

2. Historicko-geografický kontext tetováže. Tetování provází člověka od pradávna. Můžeme se s ním setkat v celém světě. V těch částech světa, kde se tetováže pro příliš tmavou pokožku obyvatel nedaly provádět, byly na kůžích domorodců vytvářeny skarifikace, které se dají brát jako úzce související fenomény. Samozřejmě můžeme naleznout i geografické oblasti či kultury, ve kterých se lidé tetovat nenechávali. Nebylo to však z důvodu, že by ony kultury tetování neznaly, jako spíše proto, že to jejich náboženské či kulturní předpisy přímo zakazovaly – jak je tomu v případě Judaismu či Islámu. V této kapitole se pokusím zreflektovat významy tetování v jeho historii. Cílem kapitoly je zachytit vývoj a evoluci tetování.

2.1. Prehistorie Nejstarší archeologický nález zaznamenávající tetování nese 5100 – 5350 let starý „Ledový muž“ Ötzi. Na těle mrtvého muže bylo nalezeno několik skupin vytetovaných křížků a čárek. Vědci se domnívají, že tyto znaky mohly být vytetovány z terapeutických důvodů, jelikož zde existuje veliká podobnost s tetovážemi, které jsou prováděny v některých afrických kmenech právě z těchto příčin. Zmrzlému muži navíc byla objevena osteoartritida a tak tyto znaky možná mohly sloužit k utišení bolesti.20 Druhým nejstarším nálezem je Amunet – mumie egyptské kněžky Hathor, na jejíž kůži v oblasti rukou a stehen byly vytetovány podélné čáry a eliptický útvar z teček na podbřišku. K objasnění původu těchto tatuáží přispěl Ludwig Keimer, který se domnívá, že žena, vlastnící takovéto tetování, pracovala jako tanečnice u dvora, jelikož archeologické nálezy z pozdější doby (kdy již bylo tetování v Egyptě běžně praktikováno) ukazují, že podobným způsobem byly krášleny konkubíny, zpěvačky, tanečnice, chrámové milenky či kněžky, které vystupovaly patrně zcela bez oděvu a tak dávaly na odiv své kuriózní ozdoby.21 V Egyptě se však nechávali tetovat rovněž i muži. Ti využívali světských i náboženských námětů. Časté byly ochranné a kultovní symboly – například obraz ptáka se zavřenýma očima jako symbolická ochrana před uhranutím či motiv slunce za vlády faraona

20

Hroby, hrobky a mumie . Bahn, Paul G.. 1. vyd. Praha : Argo, 1997. str. 141. Cit. dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Martin Rychlík. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 64. 21

14

Achnatona, který provedl náboženskou reformu, jež uznávala jako jediného boha Atona, boha slunce.22 Motiv slunce se často vyskytoval i v nedaleké Núbii. Skvěle zachovalým dokladem starověkého tetování je tělo knížete z Pazyryku (oblast na jižní Sibiři) staré 2400 let. Paže a část dolní končetiny tohoto muže byly bohatě potetovány výjevy skutečných i bájných zvířat. Martin Rychlík uvádí ve své publikaci Tetování, skarifikace a jiná zdobení těla trojí vysvětlení těchto tetováží: 1) rozsáhlé obrazce mohly být dokladem vznešenosti nomádského náčelníka, 2) motivy mohly hrát ochrannou roli (například před neštěstím) a zároveň dodávat jeho nositeli vlastnosti připisované zobrazeným zvířatům (sílu, obratnost, hbitost…) 3) tetováže mohly nést totemické významy. 23 Podobnými motivy jako nese kníže z Pazyryku byla ozdobena i „Zmrzlá princezna z Ukoku“. Její tělo bylo rovněž pokryto mystickými obrazy zvířat – koz, vlků, kočkovitých šelem a vysoké zvěře.24 Motiv jelena byl nalezen i na rameni „bojovníka“, jehož dva a půl tisíce let staré mrtvé tělo bylo objeveno taktéž v Ukoku. 25 Přestože díky těmto nalezeným tělům máme hmotné důkazy o tom, že má tetování tisíce let starou historii, nemůžeme přesně určit dobu ani místo jeho vzniku. Jisté však je, že pravděpodobně nejbohatší tradice tatuáže se pojí s Oceánií, kterou Miloslav Stingl dokonce nazývá „Zlatou zemí autentického tetování“.26

2.2. Oceánie Teoreticky je možné, že umění tetování pochází právě z této oblasti. Nemáme sice tak staré hmotné doklady tatuáže v těchto oblastech, ale to by se dalo vysvětlit například vlivem přírodních podmínek (v teplejších oblastech se mrtvá lidská těla pravděpodobně rozkládají rychleji). Ať už však tetování vzniklo právě zde, nebo někde úplně jinde, je jisté, že právě Oceánská oblast se významně podílela na zpopularizování tatuáže po celém světě. Právě zde byli tetováním oslnění první mořeplavci, kteří tuto starobylou praktiku převzali a dále ji šířili po celém světě. Významně se o to zasloužil cestovatel James Cook, který do svých deníků zapsal první novodobé záznamy o tatuážích. Dokonce i samotný pojem „tetování“ pochází z polynéských jazyků – „původní tahitské slovo tatau znamenalo označovat, spřízněné

22

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Martin Rychlík. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 65. 23 Ibid. str. 69. 24 FERGUSON, Henry, PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Praha : Rebo, 1998. str. 12-13. 25 BLATOVÁ, Marcela. Chování člověka a jeho odraz ve zdobení lidského těla tetováním. Praha, 1995. Kap. 2.1.1. 26 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Martin Rychlík. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 7.

15

samojské tautau značilo kreslit a i malajské tatu, výraz pro ránu, nebylo významově ani etymologicky příliš vzdáleno“27 Tetováž v těchto oblastech hrála velikou roli – nejenže plnila funkci rituální (a spoustu dalších funkcí), ale také zde vypovídala například o stratifikaci společnosti.28 Tetování zde bylo svým způsobem posvátným řemeslem.29 Oceánii můžeme geograficky rozdělit na tři souostroví: Polynésii, Melanésii a Mikronésii.30 Mezi nejvýznamnější Polynéské oblasti (z hlediska dějin tetování) patří rozhodně Havaj, kde kromě svých pověstných šachovnicových motivů, náramků a geometrických tvarů na nohou či pažích tetovali i jazyk. Muži si zvýrazňovali jednu polovinu těla. Asymetrické tetováže mívaly rituální význam, symetrické bývaly dekorativní.31 Vyznaným místem je i Francouzská Polynésie – především ostrovy Tahiti a Markézy. O tahitských tetovážích psal již James Cook: „Obě pohlaví si malují svá těla, tatují (tattow), jak to nazývají svým jazykem. To je děláno barvou černou pod kůží, což je nastálo. Někteří mají pokřivené postavy lidské, zvířecí či ptačí, ženy obecně mají značku Z na každém článku prstů i palců: Muži mají je obráceně a oboje mají další znaky jako kruhy, oblouky atd. na svých pažích a nohou…“

32

Tahiťané si svá tetování pořizovali mezi čtrnáctým a osmnáctým

rokem a to nečastěji na rukou a prstech. Ženy byly tetovány na nohou, hýždích a Venušině pahorku.33 Markézané měli svá těla potetována celá. Tetování zde bylo posvátným rituálem, který doprovázela různá rituální tabu. Vytváření jednotlivých tetováží provázelo domorodce od puberty prakticky celý život (až do třiceti či čtyřiceti let).34 Tzv. „polynéské jádro“ tvoří ostrovy Tonga a Samoa. Klasická samojská tetováž se nazývá „pe’a“ a táhne se od výše beder po kolena a vzadu vystupuje tak vysoko, aby je bylo vidět jako černý pás nad bederní oblastí. V křížové oblasti toto tetování tvoří trojúhelník a druhý pruh přecházející v paprsky, které končí na pokožce břicha nad pánevní kostí. Toto 27

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Martin Rychlík. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 27. 28 Ibid. str. 76. 29 Ibid. str. 78. 30 BRINKE, Josef. Austrálie a Oceánie. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. str.196. 31 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Martin Rychlík. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 80-81. 32 CAPLAN , Jane. Written on the body : the tattoo in European and American histor. 1st edition. [s.l.] : Princeton University Press, 2000. str.1. cit. dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 81. 33 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Martin Rychlík. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 82. 34 Cit dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Martin Rychlík. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 88.

16

tetování se může jevit jako krátké krajkové kalhoty.35 Tato oblast byla tetována celá, včetně genitálií. Zdobení doprovázela tabu a přesně dané rituály.36 Snad nejvíce je s tetováním spjat národ Maorů, sídlící na Novém Zélandě, který specifickým tetováním zvaným „moko“ zdobí své obličejové partie. Ženy si zde zdobí pouze okolí brady, zatímco muži pokrývají spirálovitými tetovážemi celý svůj obličej. Klasické maorské prorývání spirál bývalo dokladem urozenosti.37 Mimo obličej byly tetovány i jiné části těla (především stehna a hýždě), ale ne tak hlubokým stylem. Ženy měly ornamentáží zvýrazněnou bradu, pusu, řidčeji nos a prsa. Moko na bradě žen se pojilo s ideálem krásy a jeho vytváření bylo provázeno rituálními písněmi. V době kolonizace Polynésie se zde kultura začala (převážně vlivem křesťanských misionářů) proměňovat a tatuáže bývaly dokonce zakazovány. V současnosti prožívá tradiční polynéské tetování renesanci. Tricia Allenová38 to vnímá jako přihlášení se k původní polynéské identitě. I melanéští domorodci si na tělesné krášlení velmi potrpí – obzvláště ve formě jizvení a maleb, ale samozřejmě se rovněž tetují. V zásadě lze odlišit tři typy melanéské tetováže: 1) klasické tetování zaváděním barvy pod kůži (Amirality, Nová Kaledonie, Nové Hebridy, Šalamounovy ostrovy, Banksovy ostrovy, Fidži), 2) jizvivou cikatrizaci narušením kůže, 3) úmyslné řízené infekce vyvolané šťávou některých rostlin.39 Prim zde hraje estetická funkce, ale důležitá je i funkce rituální (například při důležitých životních zlomech jako je svatba apod.) a v některých oblastech tetováž také například dokladuje u mužů kmenovou příslušnost. Na Admiralitách jsou tatuáže vyhrazeny jen ženám a provádějí je rovněž pouze ženy. Tetují se zde body v koutcích úst – na znamení že žena porodila dítě – ale často mají jen skrýt vrásky vzniklé věkem.40 V Torresově úžině existuje silný kult žraloka a želvy, která je uctívána pro svůj dlouhý život. Tato zvířata bývají rovněž častým námětem tetováží. Tetování zde však vznikají skarifikacemi (cikatrizacemi) a tak mají plastickou podobu. Nejčastěji se nalézají na

35

WOLAKOVÁ, Eva. Plavecké ostrovy. Praha : Orbis, 1975. str. 217. RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 99. 37 Ibid. str. 107. 38 Více viz. Pacific imagery [online]. 2008 [cit. 2009-04-20]. Dostupný z WWW: . 39 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 123 40 Ibid. str. 124 36

17

ramenech, prsou, hrudníku, obličeji. Důvodem k vyobrazení těchto cikatrizací bylo pravděpodobně vyjádření kmenové příslušnosti.41 Na ostrovech Tonga byly ženám tetovány komplikované vzory na nos, tváře, bradu a čelo. Na tvářích se jim často objevovaly vytetované slzičky či stopy ptáků. Mužům se pro změnu tetovaly lístky nebo rybí ploutve. Mnoho domorodců zde tatuáže odkládá na pozdější dobu, nebo se dokonce nenechávají tetovat vůbec, aniž by tím musela utrpět jejich prestiž. Někteří badatelé se tudíž domnívají, že funkce tetování na Tanga je vyloženě estetická.42 Naopak skarifikace, která je vesměs mužskou záležitostí, byla vyžadována jako doklad členství v různých společnostech. Také v Mikronésii se můžeme setkat s tetováními a tetovanými. Tatuáže zde plní řadu funkcí – od dekorativních, přes ochranné, erotické a sociální až po určování pravidel hypogamických či hypergamických sňatků.43 Tetováže jsou zde natolik zdobné, že mnohdy připomínají oděv. Na Ponape se začínalo s tetováním již ve věku čtyř let a končilo se v jedenácti. Tetování to bylo velice neobvyklé. Jeho zhotovení podstoupil britský velrybář James F. OʹConnell a později se dozvěděl, že „ornamenty na jeho kůži jsou vlastně jakousi kronikou zaznamenávající jména zemřelých náčelníků a vynikajících mužů kmene.“44 Ženám byly tetovány mnohem rozsáhlejší vzory než mužům – ornamenty pokrývaly takřka celé jejich tělo. Mužům se tetovaly zejména paže. Důležitou roli hrála tatuáž i na Marshallových ostrovech – zde byla vyhrazena náčelníkům a příslušníkům vznešených rodů. Tetovalo se na rukou, nohou, celém trupu včetně hrudníku, zádech, ramenou a krku. Dle německého vědce Augustina Krämera, který o zdejším tetování publikoval v roce 1906 text, měly lícní ornamenty dodat lídrům prestiž a démonické vzezření stejně „jako u novozélandských Maorů, nicméně umělecké provedení nedosáhlo takové kvality jako jejich spirály.“45 Místní obyvatelé měli pro tetovací vzory rovně specifickou folksonomii – každý vzor měl své umístění na těle a jméno.46

41

Ibid. str. 126-7 BELL, F. L. S. Tattooing and scarification in Tanga. Man : a monthly record of anthropological science. 1949, vol. 49, is. 26-45, s. 31. Cit. dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 129 43 Cit. dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 131 44 LIPS, Julius. O původu věcí. 1. vyd. Praha : Orbis, 1960. str. 40. 45 KRÄMER, Augustin. Hawaii, ostmikronesien und Samoa. Stuttgard : Strecker & Schröder, 1906. str. 407. Cit. dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 132-133 46 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 133

42

18

2.3. Další tradiční oblasti 2.3.1. Austrálie Pro australské (a tasmánské) obyvatelstvo bylo typické umělé jizvení. Klasické barevné tetování bylo rozšířeno pouze na australském pobřeží. Tetovací ceremoniály některých australských kmenů jsou spjaty s nejrůznějšími rity. Jizvení se praktikovalo v oblasti zad, ramenou i hrudi. Jako výraz truchlení a smutku jsou vnímány jizvy na stehnech a zádech, které jsou rozrývány kouskem lastury či pazourkem. Emil Durkheim zase viděl souvislost mezi tetovážemi a kmenovými totemy.47

2.3.2. Asie Na půl cesty mezi Austrálií a asijským kontinentem se nachází Borneo – třetí největší ostrov světa. Tento ostrov je zajímavý tím, že se zde i do dnešních dnů udrželo tradiční tetování. U mužů je zde tetováž znakem úspěšných válečných schopností. Ženy bývaly tetovány především na krku, nohou, stehnech, rukou a prstech. Z tetování se dalo lehce rozpoznat sociální postavení konkrétní ženy – čím komplikovanější vzory, tím vyšší status ve společnosti. Na proces tetování se vázalo mnoho rituálů a tabu. Při úmrtí v rodině se s tetováním muselo ihned přestat, alimentární (potravinová) tabu zase zakazovala požívat masa z jistého druhu ještěrky. Tetováže měly být provedeny dříve, než dívka otěhotněla. Šamani používali tatuáž rovněž k terapeutickým účelům a rovněž měla sloužit jako vstupenka do „úspěšného posmrtného života“.48 Dnes už je v některých místech tradiční tatuáž a vzory na ústupu a staré významy jsou jen prázdnými pojmy… Velkou podobnost s tatuáží na Borneu vykazují i oblasti Indonésie, Malajsie a Filipín. Tetují se zde chlapci a dívky v pubertě velice hustými a náročnými vzory, které nejčastěji zpodobňují různé ornamenty či zvířecí motivy. Na Filipínách se v některých kmenech zdobilo celé tělo, takže místní vypadali, jako by byli oblečeni do vyšívaných šatů.49 Na Tchaj-wanu si domorodí novomanželé nechávali tetovat stejné znaky. Typickou tetováží byl rovněž obrazec ve tvaru V, objevující se na obličejích Tchaj-wanských žen. Zdobení tetovážemi bylo charakteristické i pro Thajce. Zde se objevila i zvláštní kuriozita – koncem 18. století král Bankoku Phra Phutthayotfa nařídil, že všichni svobodní

47

DURKHEIM, Émile. Elementární formy náboženského života: systém totemismu v Austrálii. Émile Durkheim. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2002. str. 128-129 48 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 139 49 Ibid. str. 142

19

občané musí mít vytetována jména svých pánů a měst, ve kterých bydlí – což mělo za účel zamezit vyhýbání se výkonu královských služeb. Doklady o tetováži nalezneme též v Koreji či Vietnamu.50 Velmocí tetování však bývala Barma (dnes Myanmar), kde se tetovaly rozsáhle zvířecí vzory, zvláště pak symbol tygra. Kolem krku a na tvářích bývaly tetovány kroužky – ženám pět, mužům šest. „Věří se, že zemře-li žena bez vytetovaných kroužků na krku, bude po smrti poslána do země zlých duchů, chybějí-li jí kroužky na tvářích, bude jim chybět i plné uspokojení v manželství.“51 V Indii se nechávalo tetovat (téměř) jen drávidské obyvatelstvo. Tetováž bývala ochranou proti neštěstí a neplodnosti – do pigmentu se prý přimíchávalo mateřské mléko, aby tetovaná dívka nezůstala nikdy bez manžela. Matky obdržely speciální značku. Toldové (příbuzní Dravů) tetují jen ženy. Vzory se sestávají z kroužků a teček spojených v přímé linky, a nejčastěji je vidíme na hrudi, ramenou a horní části paží.52 „Muži obvykle odkrývají vystupující jizvy na levém rameni – výsledek propichování žhavou tyčkou kvůli magické léčbě únavy.“53 Postupem času pronikly i do Indie moderní, převážně japonské a západní styly, přičemž tam, kde se v minulosti tetovalo, tradiční způsob zaniká.54 V oblasti Tibetu se často tetováním zobrazovala hinduistická božstva, květiny, ptáci nebo mřížkované práce. Důvody byly často estetické, ale i účelné – některé ženy se tímto způsobem nechávaly „poraňovat“, aby si tak vylepšovaly svou karmu.55 Tetováže zde však plnily rovněž i funkce sociální – „jako hodnostní značení“ – a terapeutické. Tetování nebylo příliš rozšířeno v Číně. Tetováž byla vnímána spíše jako barbarský zvyk či forma trestu. V Čině „existovaly dva typy tetování. První tetování bylo používáno jako označení vyhnanců do odlehlých provincií a mělo velmi tvrdý sociální dopad. Druhý typ tetování byl dobrovolná, byla to móda, která prý přišla přes Arábii až z Egypta a tvořily ho motivy květin, motýlů a jemné ornamenty.“56 Naopak v Japonsku má tatuáž velice bohatou tradici. Její kořeny pravděpodobně tkví v zakrývání trestaneckých cejchů. Nejstarší trestanecká tetování se objevila v 7. a 8. století. 50

Ibid. str. 142-143. RAMEŠOVÁ, Stanislava. Země zlatých pagod: Setkání s Barmou. Praha: Olympia, 1980. str. 218. 52 RIVERS, W. H. R. The Todas. London: MacMillan & Co, 1906. str. 578. Cit. dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 147. 53 MURDOCK, G.P. Our Primitive Contemporaries. New York: The Macmillan Company, 1934. str. 111. Cit. dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 147. 54 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 147. 55 Ibid. 148. 56 Ibid. str. 149. 51

20

Častým znamením „kriminálníků“ byl kříž na předloktí či piktogramem napsané „pes“ na čele. Označení lidé byli ostrakizováni a vyřazeni z běžného života. Japonci označovali tatuáž několika výrazy. Irezumi či šisei bylo menší lokální tetování, horizumo označovalo především velkoplošné obrazové kompozice, pokrývající velké části povrchu těla. Tetováž prostitutek, nejčastěji znázorňující japonský znak pro život doprovázený jménem milenců nebo nejlepších zákazníků, pak byla nazývána irebokuro. Důležitý zlom nastal v 18. století, kdy začalo prosperovat umění a s ním i umění tetování. Tatuáž si oblíbili hlavně obyvatelé z města Edo. Tetovat se zde zpočátku nechávali hlavně muži z nižších vrstev (hasiči, řemeslníci, kejklíři apod.), jelikož při své práci často měli odhalená těla. Mezi oblíbené motivy patřili draci, okrasní kapři koi a u hasičů další vodní symboly. Záhy se tetováže zalíbily i občanům z vyšších vrstev. V té době se z japonské tatuáže stalo legendární a velebené umělecké dílo zvané horimono. Horimono nabývalo obrovských rozměrů. Vzory vycházely z dějin Japonska, mýtů a legend země nebo ze šintoistického náboženství. Tetováž se v Japonsku stala uměním a také rituálem. Malby symbolizovaly i různé vlastnosti nositele. Tetovat se do Japonska jezdili dokonce i Evropané (čímž značně japonská tetováž ovlivnila celkové dějiny tatuáže). Tetování je v Japonsku fenoménem dodnes. Západnímu stylu tetování se říká jabori, domácímu wabori a tradičnímu tebori. Specifické významy tetováže zná japonská mafie – Jakuza. K tradičním domorodým tetovážím se řadí vzory žen z kmene Rjúkú. Ty si nechávaly potetovat hřbety rukou drobnými vzory (křížky, šipky, hvězdičky, lístky) – významy těchto tetováží už však nejsou známy, jediným jistým faktem je, že starší ženy měly vzorů více a to bylo znamením, že žena už je zadána. Dalšími tradičními japonskými tatéry jsou Ainové, jejichž ženy si tatuážemi zvýrazňovaly „knír“ nad ústy.

Tento symbol měl být

pravděpodobně znakem sexuální zralosti. Ainské ženy si rovněž tetovaly i „rozšířený úsměv“ – a to již ve velice raném věku (někdy dokonce už v pěti letech).

2.3.3. Severské oblasti Eskymáci – Inuité praktikovali unikátní způsob tetováže – ta byla prováděna podkožním protahováním děrované jehly s nití obarvenou sazemi a příměsí oleje. Tetovány byly ženy dle věkových stupňů (první tetováže se například vytvářely poté, co dívka začala menstruovat), muži v závislosti na loveckých úspěších. Tetováže také plnily funkce sociální (jako odkazy na události s tetovážemi spjaté) a magické. Tetovaly se oblasti brady, lící, čela a také zápěstí, stehna a prsa.57

57

Ibid. str. 160-165

21

Čukčové – obyvatelé Čukotky se rovněž tetovali podobným způsobem. Ženám se tetovala brada a těm bezdětným navíc i tváře, což mělo působit proti neplodnosti. Muži si tetovali kroužky, tečkami nebo půlměsíčky v koutcích úst. Podobné tetováže můžeme naleznout i v dalších severských oblastech. Významy byly rituální, sociální, terapeutické (například u Čipevajů se tatuáže užívalo v případě revmatismu, bolestí či vymknutých kotníků) i sexuální. 58

2.3.4. Amerika Důkazy tatuáže nalézáme i v Americe. „Nezodpovězenou otázkou však zůstává, zda se tetování do Nového světa dostalo s příchodem většiny obyvatel přes Aljašku (toto osídlení prokázal humpolecký rodák Aleš Hrdlička) či z Polynésie, jak uvádějí některé odvážnější migrační teorie. Také mohlo v obou Amerikách vzniknout nezávisle…“59 U původních obyvatel obou subkontinentů převládaly geometrické a jednobarevné motivy. U severoamerických indiánů – hlavně tedy žen – se mnohdy tetovala brada. Časté zde bylo i jizvení. Běžnými motivy byly obrazce zvířat.60 V oblasti Mexického zálivu (kde žili Načezové, Čoktové, Kapóové a Kríkové) byla tatuáž docela rozšířena. Tetovalo se černě, modře a červeně a nejčastějším motivem bylo slunce a hadi. Ženám se také tetovaly čáry nad vrcholkem nosu. Zvláštní význam náležel tetování na severozápadním pobřeží USA – obzvláště v kmenu Haidů, kteří si nechávali tvořit heraldické vzory nebo rodinné totemy. Podobné zdobení se nalézalo i na obydlích jejich náčelníků. „Tyto obrazce jsou pravidelně umístěny na mužských zádech mezi rameny přímo pod krkem, na prsou, na čelních stranách obou stehen a na nohách rovnou pod koleny. Ženy mají tetována prsa, obě ramena a předloktí, zadní ruce od lokte dolů k zápěstí i obě nohy od kolene dolů ke kotníkům…. U Haidů má každý symbol svůj smysl; ty na rukou a pažích žen říkají jméno rodu, jestli náležejí ke klanu medvěda, bobra, vlka, orla nebo nějaké ryby…“61 Bylo by jistě chybou vynechat snad nejznámější indianské obyvatelstvo Ameriky – Aztéky, Maye a Inky. Ti si na svá těla často tetovali obrazy stylizovaných krokodýlů, hadů či žab, které se jevily očím křesťanských misionářů jako pekelná ďábelská znamení.62 Tetovali

58

Ibid. str. 165-167 Ibid. str. 169 60 Ibid. str. 170-172 61 SWAN, J. G. Tattoo Marks of the Heida, Washington, 1878. Dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 177. 62 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 179. 59

22

se všude po těle a tetování zpravidla zabíralo velkou plochu kůže. Například u žen se tetovalo od pasu nahoru s výjimkou prsou (kvůli kojení). Obličej však byl tetován pouze jako trest za zločin. Tetováž zde však ponejvíce byla spjata s rituály dospívání, s „medicínskou praxí“, hrdinskými činy, kmenovým značením a nadpřirozenými významy. U Inků ovšem neexistuje přímý důkaz o tetovážích, ale dá se předpokládat, že se zde tetovaly nejvyšší vrstvy společnosti, jak naznačily peruánské mumie.63 Přírodní kultury praktikující tradiční tetováže se vyskytovaly (a vyskytují) i v lesích Amazonského pralesa. Výjimku netvoří ani skarifikace. Významy i tvary tetováží jsou zde značně různorodé, jelikož se na tomto prostranství vyskytuje velké množství kmenů. Tradiční tetováž nalezneme též v oblasti Gran Chaco zasahující severní Argentinu, Paraguay a část Bolívie. Obyvatelé se zde výrazně tetovali v obličeji.

2.3.5. Afrika V Africe se kvůli tmavému zabarvení kůže zdejších obyvatel vytvářeli spíše skarifikace nežli běžná tetování. „Vzory mívají kmenový, sexuální nebo iniciační význam a obecně zdůrazňují odolnost a odvahu ega, jemuž dodávají veliké vážnosti.“64 Asi největší bohatství vzorů můžeme najít v oblasti rovníkové Afriky (Nigérie, Kongo, Zair). Nalezneme zde tetováže ve tvaru plastických hřebínků na čele, dlouhých zářezů na prsou v podobě kosočtverců sesazených hranami k sobě či přerušovaných linií táhnoucích se od ramene k zápěstí. Rozšířený zájem o tetování panoval v době otrokářských nájezdů z Evropy, kdy tetování v jednotlivých kmenech sloužilo k identifikačním účelům. Tetování z identifikačních důvodů zde však nebylo výjimkou ani za normálních okolností. Běžně složilo jako etnický identifikátor či znak určité společenské skupiny. Časté je u Jorubů také užívání tatuáže pro magicko-terapeutické účely. Nemalou roli hrála v Africe i sexuální a estetická funkce tetování.

2.4. Evropa Tradiční tetováž pochopitelně znala i Evropa. Tetovali se například Thrákové (obyvatelé dnešního Bulharska a Makedonie), u nichž bylo tetování znamením urozenosti. V raném Řecku (kam tetování doputovalo patrně z Persie nebo Egypta) bylo nejprve výsadou vážených mužů a symbolem prestiže. Později však, podobně jako v Římě, kleslo na atribut 63 64

Ibid. str. 187. Ibid. str. 191.

23

lůsy, zločinců a otroků. Tetováže se vytvářeli též u Dáků, Britů a Skythů. U některých antických národů se tatuáže užívalo ke stigmatizačním účelům. Kvůli tomu se tetováže staly brzy nežádoucím znakem, kterého se leckdo snažil zbavit.65 Vytetovaná znamení se objevovala též na kůži prvních křesťanů. Na důkaz vzájemnosti a oddanosti Bohu i komunitě si vypichovali křížky, nápisy INRI, X, JN, alfu a omegu, Ježíšův akronym IXΘYΣ, či jehňata. Tetováže jsou však v Bibli zakázány,66 a proto s ním někteří církevní otcové67 či představitelé nadále nesouhlasili. Roku 325 n. l. císař Konstantin dokonce zakázal tetování po celé Římské říši.68 Znovuoživení zájmu o tatuáže pak přinesly křížové výpravy v 11. a 12. století. Vytetované symboly (nejčastěji kříže) měly křižáckým vojákům zajistit ochranu – nebo alespoň řádný pohřeb křesťana, pokud neuspěli. Renesance tetování v Evropě nastala poté až v 18. století. Zasloužili se o to námořníci, kteří si tyto trvalé ozdoby přivezli ze zámořských plaveb. Někdy byli do Evropy bráni dokonce i sami domorodci, kteří pak byli předváděni jako placená atrakce v cirkusech nebo přístavech.69 Námořníci si tetovací techniky navíc i sami osvojili, takže mimo tradičních tetováží vytvořených domorodci v dalekých zemích se stále častěji objevovaly i „falzifikáty“. Začaly se objevovat i nové symboly a ornamenty. „Tetovala se srdce se šípem, iniciály, palmy, dívky, kotvy a další. Některé symboly nabyly dalšího, pro všechny námořníky společného významu. Tak například palma byla symbolem jižních moří a později bezstarostného života vůbec, trojice složená z kotvy, kříže a srdce (tradiční křesťanské symboly – pozn BB.) symbolizovala naději, víru a lásku a podobně.“70 V 19. století se v přístavech začala vytvářet nová profese specializovaná na zdobení těla tetovážemi. Kromě námořníků se záhy nechávali tetovat též vojáci, prostitutky či různí „bohémové“. Tetování se však postupně stávalo módou i ve vyšších vrstvách – u umělců, intelektuálů či aristokratů.71 Zasáhlo dokonce i britskou královskou rodinu. Eduard VII. si při návštěvě Jeruzaléma nechal vytetovat vzor zahrnující jeruzalémský kříž. Waleského prince následovali další šlechtici a občané z vyšších vrstev. Přelom nastal roku 1890, kdy Samuel OʹReilly vytvořil elektrický tetovací strojek, ten byl za pár let ještě vylepšen a tetování zažilo opravdový boom. Šířilo se

65

Ibid. str. 208. Konkrétně se jedná o Lv 21:5 a Dt 14:1 67 Jednalo se například o sv. Basilea Velikého. 68 FERGUSON, Henry, PROCTEROVÁ , Lynn. Umění tetování. Praha : Rebo Productions, 1998. s. 20 69 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 144. 70 BLATOVÁ, Marcela. Chování člověka a jeho odraz ve zdobení lidského těla tetováním. Praha, 1995. Kap. 2.2. 71 SCHIFFMACHER, H., RIEMSCHNEIDER, B. 1000 Tattoos. Köln 1996. str. 20. Cit dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 217. 66

24

po celém západním světě. Další novotou byly předkreslené vzory prostých, lehce kopírovatelných tetovacích motivů, které zapříčinily značné rozšíření podobných námětů na západě – nejčastěji se jednalo o srdce, růže, hady, draky, orly, plachetnice atp. Na druhou stranu se začali mezi tetovači objevovat i „umělci“, ovlivněni často japonským uměním tetováže. Po 2. světové válce nastal opět drobný útlum tetování, který byl možná způsoben nechvalně proslulým tetováním Židů v koncentračních táborech.72 Tatuáže zdobily těla spíše jen členům různých hnutí, organizací či spolků (např. Hippies, pacifistické spolky či vojáci z korejské a vietnamské války). V socialistickém bloku bylo tetování chápáno jako „projev asociálů či psychicky narušených jedinců“73 a tak se ponejvíce spojovalo s kriminálními živly a undergroundem. Změny nastaly po rozpadu sovětského bloku, kdy nastala „druhá renesance tetování“.74

Jak je vidět, tetováže jsou fenoménem značně bohatým a rozšířeným a mezi jednotlivými významy je těžké se orientovat. Můžeme v nich však spatřovat určitý systém, který lze znázornit za pomoci kybernetických principů…

72

Dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 225. 73 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 226. 74 Ibid. str. 227.

25

KAPITOLA III.

3. Tetování a kybernetika K tomu, abych mohla tetováž zasadit do kybersémiotického konceptu, musím ji nejdříve vyložit jako systém a jako autopoietický systém. Musím zároveň zreflektovat procesy, které v tomto systému probíhají z hlediska kybernetiky druhého řádu.

3.1. Tetováž jako systém „Systém je celistvý materiální nebo ideální objekt, který se skládá z prvků (elementáních objektů) v rámci daného systému dále nedělitelných a nacházejících se v určitých vztazích. Jinak řečeno, systém je soubor prvků a vztahů mezi nimi.“75 Tak definuje systém V. M.Solncev. Tvoří také tetováže nějaký systém? Nejsou to jen chaotické značky na sobě nezávislé? Domnívám se, že tomu tak není, ale abychom se chaotičnosti vyhnuli, je dle mého názoru nutné rozlišovat alespoň dva okruhy dělení tetováže; 1) tetování tradiční, které tvoří řada skupinek vytyčených jednotlivými kulturními okruhy 2) tetování novodobé, které vzniklo splynutím tradičních tatuáží a vytvořilo mnoholitý módní trend. Novodobá tatuáž je tradičním tetováním značně ovlivněna, ale vlivem moderní doby, změn ve společnosti a globalizace nabrala nové (jiné) významy a ty staré se v podstatě téměř vytratily, nebo změnily. Na čem však založit tvrzení, že jsou tyto významy systematizovány? Mnoho badatelů připisuje tetováži komunikační význam – jedná se například o Lohinsse76 či Rychlíka77. Můžeme však komunikovat nesystematicky? Neorganizovaně? Domnívám se, že tomu tak není a že ke komunikaci potřebujeme vždy něco, co jí udává strukturu a systém – nějaký jazyk. Pod pojmem jazyk si člověk většinou nejdříve představí mluvené slovo. I tetováže byly mnohdy spojovány s fonetickými výrazy. U přírodních národů (s „tradičními tetováními“) mnohdy měly jednotlivé tatuáže své názvy. Tak například na Marshallových ostrovech se „tetovacímu vzorku říkalo ar, proces tetování byl nazýván eo. Ozdobení tváře tak mělo název eoon–maj, tetování krku zase eooten–boro, muži si nechávali na prsa vytetovat eo kat.

75

SOLNCEV, Vadim Michajlovič. Systém a struktura v jazyce. 1. vyd. Praha: Academia, 1981. str. 20. LOHISSE, Jean. Komunikační systémy : socioantropologický pohled. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2003. str. 20. 77 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 51.

76

26

Ramena zdobilo waurok…“78 Podobně tomu bylo též v Japonsku a také na Tonze a Samoi „každá čára – tlustá i tenká – měla své jméno“.79 Domnívám se však, že k tomu, aby něco bylo ustanoveno jako jazyk, však není fonetických názvů zapotřebí. V. M. Solncev pojímá jazyk jako „materiální prostředek komunikace mezi lidmi, nebo konkrétněji jako druhotný materiální čili znakový systém, jehož se užívá jako nástroje nebo prostředku komunikace.“80 V souladu s ním i já soudím, že podstatou je znakovost a ne fonetičnost tohoto systému. Důkazem pro to může být znakový systém pro neslyšící, ve kterém má sice každý znak (gesto) svou hlásku, slabiku či přímo název, ten ovšem není pro neslyšící relevantní, jelikož onen zvuk nemohou zaznamenat. Opomenout bych neměla ani různé programovací jazyky, které rovněž nepracují s mluvenými slovy a výrazy. Solncev dále říká, že „prvky druhotných materiálních systémů fungují jako znaky, tj. materiální prvky, jejichž význam nespočívá v nich samých, nýbrž v tom, že označují něco mimo ně.“81 Význam se tedy vztahuje ještě k něčemu dalšímu než k samotnému znaku. Je tedy pravděpodobné, že existuje i někdo nebo něco, co významy vytváří. „Ptáci si navzájem něco sdělují, opice si navzájem něco sdělují, hmyz si navzájem něco sděluje a ve všech těchto případech sdělování se nějakým způsobem využívá signálů nebo symbolů, kterým mohou rozumět pouze ti jedinci, kteří jsou obeznámeni se systémem příslušného kódu.“82 říká Norbert Wiener – a z tohoto tvrzení lze vyvodit závěr, že nestačí, aby existoval někdo, kdo znak vytvoří a kdo mu přiřkne význam, musí zde být také někdo, kdo ho interpretuje. Jako znak jsem tetováž vyložila již v první kapitole. Mohu tedy říci, že v určitém kulturním či subkulturním okruhu vytváří tetováže systém znaků, kterým jsou připisovány určité významy a za pomoci kterého můžeme neverbálně komunikovat. Jedná se proto o systém komunikační a zároveň systém znakově významový. Tetováže tedy tvoří systém. Je tento systém také autopoietický?

3.2. Tetováž jako autopoiesis Předtím, než se dostanu k pojmu autopoiesis, považuji za nutné nastínit alespoň částečně svět kybernetiky a kybernetiky druhého řádu.

78

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 133. 79 Ibid. str. 99. 80 SOLNCEV, Vadim Michajlovič. Systém a struktura v jazyce. 1. vyd. Praha: Academia, 1981. Str 8. 81 Ibid. str 22. 82 WIENER, Norbert. Kybernetika a společnost. Norbert Wiener. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. str. 80.

27

Kybernetika, jako vědní obor, který se zrodil v 20. století, se zaobírá zkoumáním systémů – a to jak umělých, člověkem vytvořených, tak i přirozeně evolučně vzniklých, jakými jsou organismy a společenství, které mají své vlastní cíle a nejsou kontrolovány svými stvořiteli.83 Začátkem 70. let se z kybernetiky vyčlenila kybernetika druhého řádu, která kladla důraz na autonomii, sebeorganizaci, teorii poznání a roli pozorovatele při modelování systémů. Kybernetika druhého řádu začala rozlišovat systémy samotné a zjednodušené výklady těchto systémů – neboli jejich modely. Systém je zde považován za subjekt s vlastními právy, interagující s jinými subjekty a samozřejmě i pozorovatelem. Pozorovaný objekt a pozorovatele nelze od sebe oddělit a výsledek pozorování je výsledkem jejich vzájemné interakce. Pozorovatel si také všímá a účastní se různých vazeb v systému. Základem koncepcí založených na zkoumání vazeb (jedná se například o pojmy řád, organizace, komplexita, hierarchie, struktura, informace, kontrola…) jsou koncepty rozdílu a podobnosti. Impulz k těmto konceptům dal G. Bateson, který definoval informaci jako rozdíl, který vytváří další rozdíl (differences that make a diference 84). Informace je dalším důležitým termínem,

kterým kybernetika

operuje,

stejně

jako

entropie,

která

udává

míru

neuspořádanosti. Ve zkoumaných systémech ovšem neexistují pouze vazby lineární, ale také cyklické. Ty zahrnují zpětnou vazbu (kladnou i zápornou), sebeaplikaci, sebeorganizaci a právě autopoiesis. Autopoiesis (neboli „sebetvorba") je komplexním přístupem uzavřenosti. Autory tohoto pojmu jsou H.Maturana a F. Varela.85 Jedná se o proces, v němž systém rekurzivně vytváří vlastní síť fyzických prvků, čímž průběžně obnovuje svou vlastní organizaci s ohledem na své vlastní opotřebování. Dá se tedy říci, že se jedná o uzavřený, sebeorganizovaný systém, který si vytváří své vlastní hranice. Tento systém je však otevřený vzhledem k výměně hmoty a energie se svým okolím a je také autonomně zodpovědný za způsob, jakým jsou tyto zdroje využívány. Specifickou formou autopoiesis může být reprodukce živých systémů.86 Tuto koncepci rozšířil Niklas Luhmann. Ten viděl autopoiesis jako sítě produktů a jejich komponentů, které ji vytvářejí a ustanovují v prostoru, ve kterém existují. Spíše než

83

HEYLINGEN, F., Joslin, C. Kybernetika a kybernetika druhého řádu . Institut systemického koučování [online]. 2003 [cit. 2008-11-01]. str. 3. Dostupný z WWW: . 84 Tuto definici G.Bateson uvedl ve své pracích Steps to an Ecology of Mind (1973) a Mind and Nature : A Necessary Unit (1990). 85 H.Maturana a F. Varela tento koncept rozvinuli v práci Autopoiesis and cognition : The realization of the living (1980). 86 HEYLINGEN, F., JOSLIN, C. Kybernetika a kybernetika druhého řádu . Institut systemického koučování [online]. 2003 [cit. 2008-11-01]. str. 14. Dostupný z WWW: .

28

dělení na systém a části však spíše uplatňoval rozlišování mezi systémem a prostředím. Každý autopoietický systém je totiž podle něj oddělen od prostředí, které ho obklopuje. Hranice každého systému tvoří komponenty, které se podílejí na jejím uskutečnění. Autopoiesis je podle něj nejen samoorganizovaný systém, který produkuje vlastní struktury, ale rovněž systém sebereferenční – tedy systém požadující produkci dalších komponentů dle vlastního posuzování. Autopoietické systémy se vyvíjí ve vztahu k vlastnímu prostředí. Mezi autopoietické systémy Luhmann řadí také systémy komunikační – tedy i jazyk. Také jazyk je sebeorganizovaný, sebereferenční, cyklický uzavřený systém založený na vnitřní interakci. Jazyk vzniká z měnících se vazeb mezi lidmi a společností (jejíž vědomí vzniká v samostatném procesu) prostřednictvím dlouhého historického procesu. Lidé, kteří komunikují, nikdy nemají zcela identické horizonty porozumění, a proto dochází k vývoji. To, že věcem přiřazujeme význam, je výsledek propojení procesů odvíjejících se od nashromážděných zkušeností. Slova nenesou význam – význam je spíše vnímán na základě zkušenostního pozadí toho, kdo jej vnímá – postupně se toto vnímání ustaluje a slovo získává konvenční význam v určité doméně.87 Komunikace je podle Luhmanna možná však rovněž i bez jazyka.88 Komunikace tedy může probíhat i nonverbálně – stačí jen vytvářet a vnímat určité znaky či signály a připisovat jim význam. Pokud tuto interakci orientujeme na tetování jako komunikační systém – to jest systém znaků s určitými významy – můžeme rozpoznávat rysy vykazující, že by tetováže mohly tvořit autopoietický systém. Tento systém je v podstatě zprostředkován jedinci, kteří jsou tvůrci významů, jejichž původcem je specifický typ média – tetováž. Můžeme rovněž tetováž vsadit do Luhmannova systémového konceptu a porovnat ho s atributy, kterými se podle něj autopoiesis vyznačuje. • „Výchozím bodem každé systémově-teoretické analýzy, je to, že má sloužit odlišení systému a prostředí.“89 U tetováže je možné rozlišovat mezi systémem a jeho prostředím. Hranice systému sahají až tam, kde existují jedinci, který tetováž jsou schopni nějak interpretovat, připsat jí určitý význam. Hranice tedy vymezuje určitá komunita, kultura či subkultura nebo společnost jako celek. 87

BRIER, Søren. Cybersemiotics and the problems of the information-processing paradigm as a candidate for a unified science of information behind library information science . Library Trends. 2004, vol. 52, no. 3. Dostupný z WWW: . 88 LUHMANN, Niklas. Sociální systémy : nárys obecné teorie. 1. vyd. Brno : CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2006. str. 173. 89 Ibid. str. 29

29

• „Uvnitř systémů může dojít k rozlišení dalších diferencí systém/prostředí. Celkový systém tak získává funkci „vnitřního prostředí“ pro parciální systémy, a to specifickým způsobem pro každý parciální systém.“

90

Systém tetování je rovněž vnitřně diferencován.

Jednotlivé komunity, které tatuáže nějak interpretují, jsou tvořeny 1) různými subkulturami; 2) individui, kteří jednotlivé tetovací znaky vnímají vždy alespoň trochu po svém – třeba už jen tím, že významu, který vytetovaný znak nese, přiznávají jinou hodnotu než jiný jedinec v systému. I samotné tetovací značky mohou mít různé „poddruhy“, nebo je můžeme diferencovat dále. • Kauzalita systému souvisí s pojmem produkce. „O produkci hovoříme, když některé, ale ne všechny příčiny, jež jsou nutné k působení určitých efektů, mohou být podřízeny kontrole skrze systém.“91 Také systém tetování je produktivní. Produkuje 1) nové znaky; 2) nové významy; 3) nové významy starým znakům (tetováž začne být zobrazována z jiného důvodu – např. funkce estetická vytlačí funkci rituální); 4) nové znaky starým významům (např. při určitém rituálu, kdy je vytetovaný motiv nahrazen novým, který v dřívějšku nebyl užíván, význam rituálu se však nemění). Výše zmíněné změny se stále udávají v rámci systému – rozhodnutí o tom jaký znak/význam bude do systému přijat, pochází z řad prvků systému. Motivy k těmto změnám však částečně rovněž vyplývají z vnějších podmětů – z prostředí. Vnější vlivy mohou být inspirací jak pro podobu vytetovaného zdroje (například, nechá–li si někdo vytetovat obraz konkrétního předmětu/individua, nenáležícího systému), tak pro jeho význam (mateřství které je podnětem pro tetování žen na Admiralitách samo o sobě do systému nepatří, systému náleží až tento význam vzniklý inerpretací). • „Diference systém/prostředí musí být odlišena od druhé, rovněž konstitutivní diference: diference prvku a vztahu (…) Prvek je tedy vždy to, co funguje pro systém jako dále nerozložitelná jednotka (ačkoli je to, při mikroskopickém pohledu vysoce komplexní složenina).“92 Prvkem je v systému tetováží vytetovaný znak (či více znaků) – tatuáž. Vztahy mezi jednotlivými prvky systému jsou utvářeny významy vytetovaných znaků – jejich zaváděním a interpretací. Význam je zároveň nastolen jazykovými hrami systému. • „Vztah prvků musí být nějakým způsobem uspořádán. Toto uspořádání používá základní formu podmínění.“93 To znamená, že význam vytetovaného znaku bude realizován pouze za předpokladu, že předtím dojde, případně nedojde, k něčemu jinému. Například

90

Ibid. str. 31. Ibid. str. 33. 92 Ibid. str. 34-36. 93 Ibid. str. 36-37. 91

30

vytetování určitého znaku mohlo následovat až po dosáhnutí určitého stavu, nebo až absolvování předešlého tetovacího ritu. • „Systémy mají hranice.(…) Hranice odděluje prvky, vztahy však oddělovat nemusí, odděluje události, ale propouští kauzální účinky.“94 Hranice systému předpokládají, že je něco za nimi – a toho něčeho lze dosáhnout překonáním hranic. Když jsou ovšem hranice zrušeny, zaniká i systém, jelikož splývá se svým prostředím. Systém a prostředí však můžou být ve vzájemné interakci a vzájemně se ovlivňovat, aniž by hranice byly zrušeny. Významy tetováže tedy mohly vznikat nejen z vnitřních podmětů (to znamená uvnitř určitého kulturního okruhu), ale rovněž různými zásahy z vnějšku (například z přírody, kontaktem s jinou kutlurou apod.). • „Pojem sebereference označuje jednotku, která je prvkem, procesem, systémem sama pro sebe (…) to znamená nezávislá na pozorování někým jiným.“95 Luhman rovněž říká, že systém může díky sebereferenci sám konstituovat jednotlivé prvky jako sebereferenční jednotky. Jelikož je tento systém komplexní,96 existuje mnoho vazeb mezi prvky v systému. Tyto vazby zprostředkovávají významy každého jednoho prvku (tetováže). Existuje zde i určitá selekce97 – to znamená, že je vždy zvolen jen jeden význam v každém komunikačním aktu. Může jich být zvoleno i více, ale (pravděpodobně) nikdy nebudou vybrány všechny. Tím pádem dochází k ustanovení jen několika vazeb a prvků, které jsou systémem vybrány. Tak vznikají různá uspořádání a pravidla. • „Sebereference na úrovni prvků znamená, že se spolu spojují skrze zpětný vztah na sebe samé a tak umožňují souvislosti, respektive procesy. To se může dít pouze při dostatečné stejnorodosti prvků.“98 Znaky vytvořené tetováním jsou sice rozmanité a nesou mnohé významy a funkce, vždy jsou však na stejné bázi a není složité rozpoznat co je tetováž (příp. skarifikace) a co tetováž není. Můžeme tedy říci, že jsou to znaky stejnorodé, jejichž vazby jsou tvořeny významy a funkcemi, přičemž komunikace je zde zprostředkovaná neverbálně. • „Informace je uskutečněna tehdy, když selektivní událost v systému účinkuje selektivně, což znamená, že si může vybrat systémové vztahy.“99 Informace, která je dle Batesonovi definice vnímána jako diference vytvářející rozdíl, může být tedy v systému zaznamenána, pokud se něco změní. Této změně je hned po jejím vzniku prostřednictvím

94

Ibid. str. 43. Ibid. str. 48. 96 Viz. Ibid. str. 37-43. 97 Ibid. str. 47 98 Ibid. str. 56. 99 Ibid. str. 57. 95

31

interpretace připsán určitý význam, který předtím prošel určitým výběrem. Ke změně tedy dojde, pokud se znak spojí s významem prostřednictvím interpretace.

Na základě těchto faktorů vnímám tetováže jako systém významů zprostředkovaných zvláštním druhem záznamu – vytvářením znaků zanesením barviva pod kůži. Tento systém vytváří jedinečný komunikační kanál, jehož využívání vyžaduje interpretaci. Význam interpretátorů je zde podstatný. Martin Rychlík říká: „Jestliže by tetování nemohlo být hodnoceno jinými lidmi, ztratilo by pro svého majitele význam… (tetováž) závisí především na vnímání »těch druhých«“100 Pojetím významu znaků se však kybernetika příliš nezabývá. Vhodnější zázemí nabízí sémiotika, která (obzvláště v případě Peircovi triadické sémiotiky) nabízí prostor pozorovateli, jenž je pro kybernetiku druhého řádu klíčový.

100

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 60.

32

KAPITOLA IV.

4. Sémiotika tetování Kybernetika druhého řádu v Batesonově pojetí nám říká, že „diference je podnětem k jiné diferenci, respektive kdy diference vně samoorganizujícího se systému vytváří diferenci uvnitř něj. Tato druhá diference je jiná než první, a právě tato jinakost jedné (interní) diference vůči jiné, (externí) diferenci, je základem k pochopení vzniku či přírůstku informace v daném systému (v pojetí tohoto druhu). Samoorganizující se systém tímto způsobem informaci produkuje, ze sémiotického hlediska je »signmakerem«, producentem či tvůrcem znaku.“101 Chceme-li se dostat dále, musíme se pokusit pochopit význam tohoto znaku. Zde Brier uplatňuje poznatků ze sémiotiky.

4.1. Peircova triadická sémiotika Brier ve svém konceptu využívá hlavně pragmatické triadické sémiotiky Charlse Sanderse Peirce. Ten vytvořil konstrukci nového rámce, do kterého integroval transdisciplinární teorii významu – vybudoval triadickou koncepci o základních kategoriích bytí a významu. Tyto kategorie jsou tři: 1. prvost (firstness, primárnost) – koncepce bytí či existence nezávisle na čemkoli jiném, je to původ věcí 2. druhost (secoundness, sekundárnost) – souvisí s dalšími, reaguje s něčím dalším, konec věcí 3. třeťost (thirtness, terciálnost) – koncepce zprostředkování, která zapřičiňuje vznik vztahu mezi prvotností a druhotností.102 Přeneseme-li tyto kategorie do kybernetiky, sekundárnost/druhotnost (secoundness) se stává prvním rozdílem, který je vytvořen pozorovatelem a označen primárním znakem, representamenem. Pozorovatel je dle Peirce interpretant, náležící k třeťosti. Ve chvíli, kdy se stává informace rozdílem, je to viděno jako znamení pro pozorovatele – a takto je tvořeno

101

SLOUKOVÁ, Danica. Souhrnná charakteristika informace a sémiotická role subjektu. E-LOGOS: ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY [online]. 2003, roč. 9 [cit. 2009-04-20], str. 2. Dostupný z WWW: . 102 Dle BRIER, Søren. The quest for a unified theory of information: proceedings of the Second International Conference on the Foundations of Information Science.. Wolfgang Hofkirchner. Amsterdam: Gordon and Breach Publishers, 1999. What is a possible ontological and epistemological framework for a true universal 'information science'? The suggestion of a Cybersemiotics, str. 92-93.

33

poznání. Znamení (či znak) je tedy vnitřně závislé na interpretantovi – jinými slovy: aby se diference stala informací, musí být viděna jako znak pro pozorovatele.103 Pokud vztahy mezi representamenem, objektem a interpretantem shrnu, zjistím, že znamení/representamen (1 – firstness) je ve vztahu s objektem (2 – secoundness) závislé na pozorovateli/interpretantu (3 – thirtness). Objekt je jen aspekt reality, kterou representamen označuje – objekt tedy můžeme definovat jako znak. Americký sémiotik Charles W. Morris rozpracoval další triadický koncept, ve kterém sémiotiku rozděluje na sémantiku, syntax a pragmatiku. Podíváme-li se pozorněji, můžeme zde vidět slouvislost Peircovým triadickým konceptem. Významem znaku, tedy representamenem, se zabývá sémantika. Vztahy mezi representamenem a objektem jsou určeny syntaxí a přidáme-li pozorovatele (interpretant), jenž je ve vztahu k předešlému, vznikne nám vazba, kterou zkoumá pragmatika. Problém však je, že všechny tyto tří vrstvy spolu navzájem souvisí. Vztah mezi označujícím a označovacím vytváří význam, který se stává vždy významem až v okamžiku, když je interpretován. V každé interpretaci tedy můžeme naleznout všechny tři – sémantiku, syntax i pragmatiku.

Obr. 1: Sémiotické dimenze104

103

BRIER, Søren. Cybersemiotics and the problems of the information-processing paradigm as a candidate for a unified science of information behind library information science. Library Trends. 2004, vol. 52, no. 3, str. 644. Dostupný z WWW: . 104 Obrázek převzat z JUHAŇÁK, Libor. Lingvistické a sémiotické pojmy a problémy související se SJ. Inflow: information journal [online]. 2008, roč. 1, č. 10 [cit. 2009-04-20]. Dostupný z WWW: .

34

4.2. Syntaktika „Syntaktika jakožto studium syntaktických vztahů znaků k jiným znakům, abstrahující od vztahů znaků k objektům nebo k interpretům, je nejrozvinutější ze všech odvětví sémiotiky“105 Logická syntax se soustředí na logicko-gramatickou strukturu jazyka. Všímá si znaků a znakových kombinací, pokud podléhají syntaktickým pravidlům, jež se skládají z formačních pravidel, vymezujících přípustné nezávislé kombinace prvků dané množiny a transformačním pravidlům, vymezujících tyto kombinace prvků množin, které lze získat z jiných množin.106 V případě tetováží se syntaktika bude zabývat vztahem mezi umístěním na těle a tvarem znaku či vzájemnou souvztažností jednotlivých vytetovaných znaků. První případ lze pozorovat u japonských tetováží, kde mají jednotlivé vzory svá tradiční místa. Obecně platí, že tetování pokrývá vždy určitou část těla celoplošně jako kus oděvu. Může tak připomínat plášť s tříčtvrtečními rukávy, kombinézu s dlouhými či krátkými kalhotami nebo samojediný rukáv. Netetuje se v obličeji. Charakteristické je, že ponechávají i pásy čisté, nezkrášlené kůže, aby extenzivní malby vynikly.107 I na Borneu existoval syntaktický vztah mezi místem a tetovaným znakem. „Mužské tělo mohlo být potetováno celé, ale některé vzory byly určeny jen jistým partiím. Velmi známé jsou dajacké kruhové, cyklické či růžicovité ornamenty na ramenou nebo na zápěstí. Pro rozsáhlejší motivy, jako třeba psa (velmi častý prvek v umění), škorpiona či draka, byly vyhrazeny vnější strany stehen.“108 Na Ponape se zase Mužům tetovaly zejména paže – a to několika pruhovými náramky a poté i vlastní ruce opět několika pásky. Zatímco při zdobení horních končetin mohl tetovač pracovat podle vlastního vkusu, mělo zdobení dolních končetin přesný řád. Každá noha byla vždy rozdělena na čtyři pole, vyplněná předepsanými vzory. Například druhé pole musí být vždy ozdobeno ornamentem zvaným „tarový list“.109 Zde lze vidět, že se syntaktika rovněž může zabývat vztahem mezi tatuážemi navzájem – jejich postupnou skladbou. Mnohdy totiž jedna tetováž mohla následovat až poté, co její nositel absolvoval tetováž jinou. Tak to chodilo například u námořníků: „Když jste na moři ujeli pět tisíc mil, dostali jste na svou hruď modrého ptáčka, po deseti tisících mil jste získali dalšího na jiné místo. Když byla za vámi druhá plavba, byli jste bohatší o prádelní šňůru s děvčaty a dívčími punčochami. Při překročení rovníku se objevil na noze Neptun, pro ochranu prase na jednom 105

MORRIS, Charles W. Lingvistické čítanky. [Sv.] 1, Sémiotika, Sv. 2. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. str. 19. 106 Ibid. 107 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 154-155. 108 Ibid. str. 136. 109 STINGL, Miloslav. Neznámou Mikronésií. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1976. str. 110-111.

35

chodidle, kohout na druhém a navíc jste obdrželi amulet, který vás měl uchránit před utrpením v moři. Jestliže jste se dostali přes palubu a šrouby na konci lodi vám pomohly dosáhnout břehu, byl vám vytetován nápis „40 knots no smoke“ (40 uzlů nekouřit) nebo „TWIN SCREW – STAND CLEAR“ (Pozor! Lodní šroub). Drak na vašem těle dokazoval, že jste překročili mezinárodní časové pásmo, a každý námořník, který byl, nebo chtěl, abyste si mysleli, že byl, v Honolulu, měl na své paži vytetovanou dívku tančící hula tak, že pohyb ruky mohl vyvolat dojem tance.“110 Lepší případ syntaxe však můžeme vidět v oblasti Gran Chaco, kde se tetováž (na obličeji) rozrůstá postupně s věkem: „Když je dětem pět až sedm let, jsou tetovány. U Chorotiů to bývají zpravidla muži, ženy však též. U Ašluslajů pouze ženy… Chorotijské tetování obměňuje ornamentiku, mezi Ašluslaji je tatuáž typická, neměnná. Pětileté děvče Chorotiů dostalo nejprve malý kroužek s vnitřním křížkem na čele, k němuž se v sedmi letech přidala tetovaná čára na nos. Tak se pokračovalo. Osmnáctiletá slečna měla navíc čáry na obou tvářích, dospělé ženy měly okrášlenou i bradu. Muži měli podobný věkový systém…“111

Obr 2: Příklad syntaxe tetování112

110

WEBB, Doc. „Sailors ’n Tattoos.” Redigováno D.E.Hardym. Tattootime No.3: Music & Sea Tattoos. Hardy Marks Publications, Honolulu, 1988, str. 10. Dle FERGUSON, Henry, PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Praha : Rebo, 1998. 111 Dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 190. 112 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 190.

36

Něco podobného nalezneme též v Nigérii, kde se využívalo šesti stupňů tetování „…první fází bylo jizvení břicha, pak čela a předloktí, čtvrtá v pořadí byla záda, páté paže s rameny a teprve po šestém stupni, kdy se linkami pokrývala stehna, se dívka stávala sňatkuschopnou ženou.“113 Jak je vidět umístění či podoba tetováže mnohdy souvisí s jejím významem. Význam tedy často vyrůstá ze syntaktiky, jak je vidět na příkladu Maorů, kde byl symbolický význam umístění obličejového tetování následující: „vrchol čela znamenal hodnost, levá a pravá strana nad obočím pozici, levé a pravé znaky pod očima vyjadřovaly genealogii, obě lícní strany k uším značily manželství, prostor mezi nosem, obočím i ústy individualizoval a nahrazoval podpis, místo pod ušima soužilo k vyjádření zaměstnání, oblast brady pak moc a sílu a části vedoucí ke krku naznačovaly sociální postavení při narození. Jednotlivé komponenty tetování měly své jméno…“114 Chceme-li však určovat význam jednotlivých znaků – ve smyslu jejich vztahu k označovanému, dostáváme se na území sémantiky.

4.3. Sémantika „Sémantika pojednává o vztahu znaků k jejich designátům a tím k objektům, které mohou být nebo jsou znaky denotovány.“115 Sémantika vyžaduje znalost syntaktiky, jelikož je jí do značné míry ovlivněna. Význam tetováže tedy leckdy závisel na jeho umístění či na podobě samotného vytetovaného znaku. Příkladem může být Borneo. Zde si muži tetovali ruce a krk. „Tetování rukou vypovídalo o muži statečném a úspěšném v boji, tedy o získání několika lidských hlav.116 Oproti tomu existoval také speciální znak, který se tetoval na zadní stranu krku. Tento obrazec – například u kmene Murut to byl čtverec – označoval muže zbabělého, který z boje utekl… Díky tetování byli od sebe muži při kmenových bojích jednoznačně odlišeni.“117 Odkazem na společenské postavení byli tetováže na Barmě. „Tatuáž a její umístění mívalo u Dajáků (obyvatel Barmy) velmi složitou symboliku. Kupříkladu jeden pták značil postavení v sociální hierarchii a ochraňoval před zlomocnými silami džungle, stejně tak činily 113

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 197. 114 Ibid. str. 107 115 MORRIS, Charles W. Lingvistické čítanky. [Sv.] 1, Sémiotika, Sv. 2. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1970. str. 25 116 Tato kultura pěstovala specifický „hon na lidské lebky“ – zabitým nepřátelům se řezaly hlavy a množství získaných lebek zvyšovalo sociální prestiž 117 REMEŠOVÁ, Blanka. „Mezi Dajaky na Borneu“, in Magazín Koktejl, únor 2000, č. 2. Dostupný z:

37

listy arekové palmy na pažích. Tělo bývalo pokryto i dalšími zvířaty, rostlinami a ornamenty, jejichž účelem bylo zvětšení síly bojovníka, zastrašování či užitečné maskování v terénu.“118 Tetováž na Markézách byla zase výrazem zámožnosti a zásluh. Muži měli na hrudi často vytetován výrazný „štít“, údy byly přepásány čarami, záda a páteř někdy zkrášloval velký kříž a barva vyplňovala i obličejové partie. Ženy byly tetovány nepoměrně méně (většinou jen na rukou a nohou či na uších a okrajích úst). Ruce byly dívkám starším dvanácti let tetovány povinně, jelikož jinak by nemohly jíst se stejné mísy jako ostatní a nemohly by pomáhat v přípravě chlebovníkového těsta.119 Na Havaji se pozůstalým panovníka (zejména jeho ženám) tetoval jazyk, když došlo k jeho úmrtí.120 I vězeňská tetování měla svoji sémantiku. „Názorný přehled o symbolice tetování ruského podsvětí je uveden v ukázce tabulky, která popisuje motiv, jeho umístění na těle a přesný význam. (Ukázka tabulky uvádí v abecedním řazení 11 motivů, originál popisuje 500 motivů). V závěru jsou uvedeny skupiny symbolů podle jejich významu včetně stručného popisu (symboly: informativní, sentimentální, agresivní, erotické, textové, politické, religiózní, a dekorativní).“121

118

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 138 119 Ibid. str. 88 - 93 120 STINGL, Miloslav. Očarovaná Havaj. Praha : Svoboda, 1981. str.179. 121 BÍLÁ, Jitka. Anotace : Tetování jako symbol. Symboly a jejich význam v tetování kriminálních živlů z nástupnických států SSSR. Kriminalistika : čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi [online]. 2000, roč. 2000, č. 2 [cit. 2009-04-20]. Dostupný z WWW: .

38

Tab. 1: Vězeňské tetováže122

122

Zdroj tabulky: BÍLÁ, Jitka. Anotace : Tetování jako symbol. Symboly a jejich význam v tetování kriminálních živlů z nástupnických států SSSR. Kriminalistika : čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi [online]. 2000, roč. 2000, č. 2 [cit. 2009-04-20]. Dostupný z WWW: .

39

Tetováž mohla být označením pro mnoho dalších faktů. Například u Afrických Joburů „některé dědičné profese disponovaly svými značkami: takový tatér měl na levé tváři tři čárky a pravou si ozdobil čtyřmi linkami. Vyznavači jorubského boha hromu, jenž byl jen jedním božstvem z velmi propracovaného panteonu, si poznačili paži dvěma speciálními jizvami.“123 Pokud znaku přiřazujeme určitý význam, očekáváme, že tento význam bude dekódován někým dalším – nějakým interpretátorem. Takto se význam dostává do sféry vědomí, kde jej jedinec může uchopit různými způsoby. Může dojít k porozumění, nebo naopak nemusí být pravý význam pochopen. Zde už však zasahujeme do pragmatické vrstvy jazyka.

4.4. Pragmatika „Pragmatikou se nazývá věda o vztahu znaků k jejich interpretům. (…) Protože interprety většiny, ne–li dokonce všech znaků jsou živé organismy, je pragmatika dostatečně přesně charakterizována konstatováním, že pojednává o biotických aspektech semióze, tj. o všech psychologických, biologických a sociologických jevech, k nimž dochází při fungování znaků.“124 Kdo jsou ti, kteří interpretují tetování? Jedná se o všechny, kdo se s ním setkávají a kdo ho jsou schopni rozpoznat jako znak (dokonce ani není nutné, aby interpretátor byl schopen určit, zda se jedná o tetováž, stačí, když si všimne tohoto znaku jako diference – například námořníci Jacoba Roggeveena popisovali Samojskou tetováž jako „umělecky utkané hedvábné punčochy nebo pumpky ke kolenům“125). Jsou to tedy jednak samotní jedinci, kterým byla tetováž vytvořena; tak lidé ze stejné skupiny (etnické, sociální, subkultury apod.), kteří společně s potetovaným jedincem žijí a mnohdy jsou sami nositeli podobné ozdoby; ale také jsou to jedinci „z vnějšku“ skupiny (kterou jsem v minulé kapitole popisovala jako autopoietickou). Je rozdílem, pokud je znak znakem pouze pro svého původce nebo pro určitého adresáta.126 Někdy je význam tetováže určen jen pro jeho nositele, jindy má naopak něco sdělovat okolnímu světu. Nejedna tetováž vznikla z konkrétních pragmatických příčin. Zvýšeného významu získávaly například tatuáže v Africe v době otrokářských nájezdů z Evropy. „Když bylo 123

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 195-196. 124 MORRIS, Charles W. Lingvistické čítanky. [Sv.] 1, Sémiotika, Sv. 2. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1970. str. 32. 125 GILBERT, S.G. Tattoo History. A Source Book, New York 2000, kap VI. Cit dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 96. 126 MORRIS, Charles W. Lingvistické čítanky. [Sv.] 1, Sémiotika, Sv. 2. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1970. str. 37.

40

otroctví běžné, obličejové zářezy byly vykrajovány, aby příbuzní lépe rozpoznali své ztracené děti, pokud by se taková příležitost naskytla… Jedinci tak věděli, ke kterému kmeni patří. Značky se lišily podle jednotlivých rodin uvnitř kmene. Někde se využívalo vážného znetvoření obličeje v domnění, že takto značení lidé nebudou přitažliví a uniknou tím zlům otroctví.“127 Jindy tetováže vznikaly s tím účelem, aby něco symbolicky vyjadřovaly – jak je tomu kupříkladu u japonské mafiánské organizace: „Jakuza tetováním vyjadřuje své ideály. Protože je bolestivá, je důkazem odvahy; protože je stálá, je průkazem doživotní loajality ke skupině; a protože bývala ilegální, učinila navždy z člověka psance…“ 128 Komunikační funkce tetování je vlastně jednou z jeho nejpodstatnějších funkcí, jelikož vyobrazením určité značky na vlastním těle vysíláme do okolního prostředí určité signály, které si naše okolí automaticky nějak vykládá. Tak dochází ke komunikaci ať už se o ni pokoušíme úmyslně, nebo ne. Blanka Remešová říká ve svém článku o Bornejském tetování: „Důležitou vizitkou bylo tetování pro muže, který cestoval. Podnikání dlouhých a náročných cest se považovalo za projev mužnosti, statečnosti a dospělosti. Přišel-li cestující k jinému kmeni, mnohdy nehovořil jejich řečí, ale jeho tetování mluvilo za něj“129 Významy a funkce objektů však nemusejí být vždy interpretovány tak, jak interpretovány být mají. „Porozumět jazyku znamená používat jen těch znakových kombinací a transformací, jejichž užívání je v dané společenské skupině přípustné, denotovat objekty a situace tak, jak to činí členové této skupiny, očekávat při užití jistého znakového vehikula to, co jiní členové této skupiny a vyjadřovat své stavy stejně jako ostatní.“130 Když něco chceme vyjádřit v nějakém jazyce, předpokládáme, že ten druhý (kdo nás poslouchá) také tímto jazykem disponuje a že nám bude rozumět. Tento předpoklad však nemusí být vždycky naplněn a tak dochází k různým dezinterpretacím či nedorozuměním. K něčemu podobnému docházelo, když západní kultura začala objevovat svět a setkávala se s kulturami jinými. Například křesťanským misionářům se vytetované znaky na tělech středoamerických indiánů jevily jako pekelná ďábelská znamení: „…vepsány na tělech svých mají obrazy démonů,

127

NEGRI DE, Eve. „Tribal marks, decorative scars and painted patterns“, in Nigeria Magazine. 81/1964, s. 106-116.Cit dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 195. 128 GILBERT, S.G. Tattoo History. A Source Book, New York 2000, kap IX. Cit dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 158 129 REMEŠOVÁ, Blanka. „Mezi Dajaky na Borneu“, in Magazín Koktejl, únor 2000, č. 2. Dostupný z: . 130 MORRIS, Charles W. Lingvistické čítanky. [Sv.] 1, Sémiotika, Sv. 2. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1970. str. 36.

41

vyvedené v černé barvě a držíce u nich celý život, propíchnutím masa a kůže, a zachycují prokleté figury jejich.“131 Na tomto příkladě je krásně znázorněno, že význam věcí vytváříme na základě našeho sociokulturního zázemí a že se znak prostřednictvím interpretace v novém prostředí může stát znakem pro něco dalšího. Søren Brier říká: „Mé porozumění znaku může být znakem pro další pochopení. Základním bodem je, že znaky musí být triadické a že mohou existovat pouze v síti znakových spojení: sémiotickém webu. Příklad interpretace člověka – interpretanta – může být považován za typ znaku jako takového, »sémiotického webu« buď kultury, nebo znalostní domény. Interpretační proces je proto nekonečný, stejně tak jako věčné hledání »pravdy«.“132 Naše porozumění je tedy utvářeno v určitém sociokulturním kontextu a je také mnohdy závislé na tom, co Wittgenstein pojmenovává jako jazykové (řečové) hry.

4.5. Wittgensteinovy jazykové hry a biosémiotika Jazykové (či řečové) hry jsou odvozeny z širokého komplexu lidského jednání souvisejícího s jazykem a také jsou součástí toho, co Wittgenstein nazývá „životní formy". Tyto „životní formy" lze interpretovat jako změny a možnosti podřízené kultuře, kontextu a historii. Wittgenstein je vysvětluje jako systém významů, kterými interpretujeme neznámý jazyk. Lidský jazyk totiž vyplývá ze specifických situací odvíjejících se od různých životních okolností. Životní formy v lidské sociální sféře dávají vzniknout jazykovým hrám (jedná se o sociální komunikaci). Jazykové hry jsou schopny reflektovat, interagovat a redefinovat tuto měnící se podstatu a tím také vytvářet význam. Tomáš Došek ve své diplomové práci říká: „Hra se tedy týká vždy jednání, přičemž klíčová je rozmanitost her. Existuje nespočet her, které jsou hrány v různých situacích. Hry se neustále mění, vznikají a zanikají"133 Ch. W. Morris říká, že „jazykem v plném sémiotickém smyslu je jakákoliv intersubjektivní množina znakových vehikul, jejichž užívání je vymezeno syntaktickými,

131

GILBERT, S.G. Tattoo History. A Source Book, New York 2000, kap XI. Cit dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 176. 132 BRIER, Søren. Cybersemiotics: a transdisciplinary framework for information studies . Biosystems. 1998, vol. 46, no. 1, str. 189. „My understanding of a sign can by a sign for another’s understanding. The essential point is that signs must by triadic, and that they can only exist in a network of sign relations: the semiotic net. The instance of interpretation in man (the interpretant) can be considered a type of sign in itself, »semiotic web« of either culture or knowledge domain. The interpreting process is thereby unfinishable, just as knowledge– seeking for »the truth«“ 133 DOŠEK, Tomáš. Jazykové hry a životní forma ve filozofii Ludwiga Wittgensteina. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Katedra filozofie, 2008. str. 22.

42

sémantickými a pragmatickými pravidly.“134 Můžeme však i systém tetováží nazývat jazykem a aplikovat na něj Wittgensteinovy jazykové hry? Přestože význam pojmu jazyk (řeč) nemusí být vždy spojován s nějakým konkrétním systémem operujícím slovy – a proto může existovat takový termín jako např. „řeč těla“ – nejsem si zcela jistá, zda je vhodné použít pojmu „language games“ i na příkladu tetování. Brier však rozšířil svůj koncept i na organizmy, které nekomunikují pomocí (lidského) jazyka (jedná se například o živočichy). U nich dochází k jiným hrám – hrám označovacím/znakovým (Sign games). Ty souvisejí se specifickými motivacemi a vnitřními reakčními mechanismy a jsou rovněž odvozeny od životních forem. To může být příležitostí pro biosémiotiké zkoumání. Biosémiotiku můžeme definovat jako vědu o znacích v žijících systémech. Biosémiotika nám ukazuje hlavní roli těla a jeho zřejmou motivaci pro označení a kategorizaci.135

134

MORRIS, Charles W. Lingvistické čítanky. [Sv.] 1, Sémiotika, Sv. 2. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1970. str. 36. 135 BRIER, Søren. Cybersemiotics : Why information is not enough! [online]. 2006, 15.1.2006 [cit. 2009-02-28]. Dostupný z WWW: .

43

KAPITOLA V.

5. Tatuáž jako znakově významový systém v zrcadle kybersémiotiky 5.1. Kybersémiotický koncept Brierova koncepce stojí v podstatě na konstruktivistických základech. Vychází z předpokladu, že pozorovatel, který se snaží rekonstruovat pozorovaný model, do tohoto modelu vždy nějakým způsobem zasahuje a podílí se tedy na jeho vytváření – a tím pádem má být do tohoto modelu zahrnut. Zde také koření kybernetika druhého řádu, která rovněž klade veliký důraz na roli pozorovatele jako tvůrce významu jakéhokoliv symbolického vyjádření vztahující se k systému. S kybernetikou druhého řádu úzce souvisí teorie autopoiesis, která uvádí, že všechny organismy působí v provozně uzavřeném tvaru, kde za pomocí sebereference vyrábí vlastní komponenty. Tento systém je samoorganizovaný, ale zároveň přijímá vlivy i ze svého prostředí. Hlavním pojmem je zde znak, který je nositelem významu a uvádí systém do pohybu. „…Sebeorganizované systémy jsou systémy produkující znaky. Systémy se nemohou neomezeně vyvíjet bez symbolů.“136 Tyto znaky jsou přiřazovány konkrétním významům a tak dochází k procesu zvanému semióza.137 „Semióza může být viděna jako na proces, který pohání systém do smysluplných interakcí.“138 Peircova triadická semióza ukazuje vztahy, které se vážou k znaku, objektu i k interpretantu. Tyto vztahy zároveň vyznačují provázanost a strukturu samoorganizovaného autopoietického systému. Význam je však vždy vytvářen na základě určitého kontextu neboli znalostního zázemí. Toto zázemí je tvořeno jazykovými/znakovými hrami (language/sign games). „Správného“ porozumění je možné dosáhnout, pouze pokud pozorovatel interaguje v souladu se znalostním zázemím systému. Znak se však prostřednictvím interpretace může zároveň v jiném prostředí stát znakem pro něco dalšího, a tak je vystaven dalším interpretacím a vlivem toho se vytváří celá síť významů, která se neustále větví. 136

GEORGESCU, Vasile. A Cybersemiotic Approach to Agent Based Simulation of Evolutionary Processes within Digital Business Ecosystems. Journal of Systemics, Cybernetics and Informatics. 2007, vol. 5, no. 6, str. 4. Dostupný z WWW: . „…self-organizing systems are sign-producing systems. Systems cannot evolve in an open–ended manner without symbols.“ 137 ČERNÝ, Jiří. - HOLEŠ, Jan. Sémiotika. Jiří Černý, Jan Holeš. 1. vyd.Praha: Portál, 2004. str. 16. 138 GEORGESCU, Vasile. A Cybersemiotic Approach to Agent Based Simulation of Evolutionary Processes within Digital Business Ecosystems. Journal of Systemics, Cybernetics and Informatics. 2007, vol. 5, no. 6, str.4. Dostupný z WWW: . „Semiosis can be seen as the process which drives system into meaningful interaction“

44

Tetování jako systém, který je autopoietický (viz. Kapitola III.) má vždy zázemí v určité doméně. Zde jsou produkovány jednotlivé vazby spojující znaky, objekty/události a pozorovatelé. Interakcí těchto komponentů dochází k tvorbě významu. Význam je ovlivněn socio-kulturním kontextem a vzniká na základě toho, co Brier v návaznosti na Wittgensteinovy jazykové hry nazývá hrami znakovými. K označení a kategorizaci vytetovaného znaku je totiž vždy nutná určitá předešlá „znalost“, která podle Briera není jen logicky organizovanou kognitivní strukturou, jenž se zaměřuje na skutečnost, „je to rovněž historicky a kulturně determinované předrozumění, což už připomněla hermeneutika, a tělesně-biologické evoluční předrozumění autopoietickému systému…“139

5.2. Význam kybersémiotiky pro knihovnictví a informační vědu Význam kybersémiotiky pro knihovnictví a informační vědu je dvojí – teoretický a praktický. V teoretickém ohledu je kybersémiotika jednoznačným přínosem pro vytvoření jednotné teorie informace a tím i unifikované informační vědy.140 Prakticky tohoto faktu využívá v návrhu konstrukce digitálního znalostního prostředí, které se přizpůsobuje konkrétním vědeckým doménám. Brier navazuje na Belkina a Ingewersena, kteří se domnívali, že to, co se objektivně vyměňuje mezi dokumentem a uživatelem nejsou informace, ale znaky, závislé na interpretaci toho, kdo je vnímá.141 Brier se domnívá, že i dokumenty jsou znaky – znaky určité domény (oblasti). Význam dokumentu je zakotven v základech této domény. Mezi dokumentem a jeho doménou dochází k sémantické/sémiotické výměně a k vtisknutí sebe-porozumění uvnitř této domény. Brier (společně s Thellefsenem142) to nazývá konceptem významové úrovně (significant–level concept).143 V závislosti na tom, na jaké „znalostní úrovni“ je uživatel (neboli podle toho jak je schopen porozumět znaku), se mění informační povaha znaku. Proto 139

BRIER, S. Cybersemiotics and the Problem of the Information-Processing Paradigm as a Candidate for a Unified Science of Information Behind Library and Information Science, Library Trends, Vol. 52, No. 3, Winter 2004, str. 649. „it is also a historically and culturally determined preunderstanding, as hermeneutics suggest, and bodily-biological evolutionary preunderstanding of the autopoietic system…“ 140 BRIER, S. Cybersemiotics and the Problem of the Information-Processing Paradigm as a Candidate for a Unified Science of Information Behind Library and Information Science, Library Trends, Vol. 52, No. 3, Winter 2004, str. 653 141 Ibid. str. 648. 142 THELLEFSEN, T. L., BRIER, S., & THELLEFSEN, M. L. Problems concerning the process of subject analysis and the practice of indexing: A Peircian semiotic and semantic approach toward user-oriented needs in dokument representation and informatik searching. Semiotica, Vol. 2003, Is. 144, 2003, s. 177-218. Dostupný z WWW: 143 BRIER, Søren. Cybersemiotics and the problems of the information-processing paradigm as a candidate for a unified science of information behind library information science . Library Trends. 2004, vol. 52, no. 3, s. 648. Dostupný z WWW: .

45

se Brier domnívá, že znalosti a informace mají být uživatelům podávány ve formě, která jim bude vyhovovat. Dokumenty mají být tedy indexovány v souladu s jazykovými hrami konkrétních domén, jelikož každá doména (tím je myšleno „jedinci tvořící tuto doménu“) vyhledává informace trochu jiným způsobem. K tomu je nutno předtím jednotlivé domény poznat (například pomocí dotazníků, průzkumů, testů či registračních metod).144 Tetováním se může zabývat celá řada skupin a domén a to z vědeckých oblastí i z praxe. Každá doména na ní však nahlíží z jiných aspektů. Pokud tetováž pojmeme jako znak, můžeme vytvořit celou řadu typologií, které budou vymezovat jednotlivá znalostní pole, jež s tetováním pracují.

5.3. Typologie tetování Za dobu, co se tetování na naší planetě vyskytuje, nasbíralo nespočet funkcí, významů a forem které se vzájemně proplétaly, ovlivňovaly a rovněž měnily v prostoru, čase a také vlivem jejich nositelů a těch, co se s nimi setkávali. Tyto funkce, styly a místa se pokusím uspořádat a vytvořit pro ně typologie, které mohou být podkladem pro vytvoření tezaurů či znalostního zázemí dané oblasti.

5.3.1. Dělení geograficko-historické Geograficko-historické členění vychází z dějinného vývoje tetování. Je vhodné především pro historiky a geografy. Ukazuje místa, kde se tetováž v průběhu dějinného vývoje vyskytovala. Martin Rychlík ve své práci o tetování uvádí 60 etnik, která se tetovala.145 Rychlík se však specializoval na kmenové kultury a já shledávám jako podstatnou i tetováž v moderní době, proto považuji za vhodné zařadit mezi tetovaná etnika rovněž „evropská etnika“ jako souhrnnou skupinu etnik majících svůj původ mezi etniky evropskými.

144

Ibid. str. 647-653. RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 72-73. 145

46

1. Havajci 2. Samoánci 3. Tonžané 4. Tahiťané 5. Markézané 6. Velikonoční ostrov 7. Maorové 8. Tasmánci 9. Austrálci 10. Fidžijcí 11. Novohebriďané 12. Šalomouňané 13. Papuánci 14. Maršalané 15. Filipínci 16. Dajakové 17. Mantawajci 18. Malajci 19. Thajci 20. Barmánci 21. Nágové

22. Todové 23. Nepálci 24. Tibeťané 25. Tchaj–wanci 26. Ainové 27. Nivchové 28. Korjaci 29. Čukčové 30. Jakuti 31. Evenkové 32. Chanutové a Mansové 33. Aleuťané 34. Eskymáci 35. Hidové a Tlingitové 36. Čipevajové 37. Irokézové 38. Siouxiové (Dakotové) 39. Osedžové 40. Kríkové 41. Kalifornští indiáni 42. Aztékové

43. Mayové 44. Mundurukúové 45. Kaďuvejové 46. Šuárové 47. Inkové 48. Ohňozemci 49. Sanové (Křováci) 50. Makondové 51. Kikujové 52. Pygmejové 53. Jorubové 54. Nuerové a Dinkové 55. Tuaregové 56. Arabové 57. Thrákové 58. Skytové 59. Germáni 60. Piktové 61. Evropská etnika

5 3.2. Dělení funkcionálně-významové Toto dělení je určeno pro ty kdo se o tetováž zajímají ze sociologického, sémiotického, historického či etnografického hlediska. Antropolog Konrad Spiner rozlišuje významy tetování na psychologické a praktické.146 Martin Rychlík ve své publikaci rozlišuje již podrobnější systematizaci. Tetováže rozlišuje podle funkce. Celkem jich vyjmenovává osm. 1. Rituální 2. Esteticko-erotická 3. Magicko-náboženská 4. Léčebně-preventivní 5. Komunikační a identifikační 6. Sociálně-skupinová 7. Statutárně-hierarchická 8. Individualizační 147

146

SPINDLER, Konrad. Muž z ledovce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. str. 162.

147

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1.vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 350 s.

47

Domnívám se, že toto dělení je ideálním východiskem pro tvorbu typologie na základě funkce. Tatuáž je nejtradičněji rituálem. Proto je jednou z nejdůležitějších funkcí (1) funkce rituální. Rituální funkci plnila tetováž nejčastěji v „přírodních kulturách“ jako např. na většině ostrovů v Oceánii, v Austrálii, Japonsku, u Eskymáků, v mnoha afrických kmenech a tetovací ritus nalezneme i v kultuře Mayů. Většinou se jednalo o rituály přechodové. Význačné je, že tetovací rity byly často doprovázeny dalšími rituály či různými doporučeními a tabu. Například u Maorů byl zjizvující proces „ta moko“ spojen s řadou rituálních úkonů, zpěvů a alimentárních tabu. Nesměla se jíst tuhá strava a pokrmy z ryb. Samozřejmostí byl dočasný celibát.148 Dívky z indiánských kmenů v Paraguaji nesměly požít maso nebo ryby dokonce celý rok poté co byly tetovány a jedinou povolenou práci měli tkaní a předení.149 Příkladem různých dalších tetovacích ritů můžou být také ceremoniály středoaustralských Arandů, u kterých „obřad probíhá na skalní římse. Muži vylezou co nejvýše a za zpěvu si nařezávají kůži na ramenou, až jim krev stéká na skálu. V jejich písni prosí klokany, aby se množili a neubývali. Arantové věří, že krev oplodní zemi a dá klokanům sílu se množit. Krev a červená barva je vůbec symbolem života a plodnosti (…) Když zemře příslušník kmene, jeho potomci si na znamení smutku nařezávají kůži, ale nenechávají krev téci a zatírají rány bílou barvou. Mladí chlapci si v období dospívání nechají naříznout kůži kolem dokola hrudníku, asi v místech mezi prsními bradavkami a pupkem a zatírají do rány prach podobně, jako to činí černoši v Africe. Výsledkem je mohutná jizva kolem těla. Často nezůstává u jedné, přibývají se vzrůstající vážností a hrdinskými činy.“150 Tetováž jako ritus chápou však některé skupiny či subkultury dokonce i v dnešní době. Jedná se například o tzv. „Modern primitives“, kteří chápou tetování jako obřad v původním významu.151 V současné době však dozajista hraje prim (2) funkce estetická. Lidé chápou tatuáž jako ozdobu, která má jejich tělo zkrášlit a udělat ho přitažlivějším. To platilo i u nejedné tradiční kultury, o čemž svědčí veliká zdobnost vzorů a ornamentů, jak se s nimi setkáváme kupříkladu u Maorů, Markézanů, na Barmě či v Japonsku. Tatuáž má být zkrátka mnohdy především trvalou dekorací či „dát tělu šperk“.152

148

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 107. 149 Ibid. str. 182. 150 BLATOVÁ, Marcela. Chování člověka a jeho odraz ve zdobení lidského těla tetováním. Praha, 1995. Kap. 2.1.9. 151 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 43. 152 Ibid. str. 43.

48

S estetickou funkcí souvisí i (3) funkce sexuální, kterou Martin Rychlík s estetickou funkcí slučuje. „Velkou vážnost ozdobnému přínosu přikládaly i samy domorodé kmeny, pro něž takto zdobená osobnost mívala obzvláštní erotickou přitažlivost. (…) Estetický – a hluboce erotický – účel tetování je ostatně patrný dodnes. Postačí se jen podívat na záplavu intimních ozdob dámských pozadí, lýtek, ramen bříšek ňader či klínů. Nejinak je tomu u mužských protějšků…“153 Já však vidím ve funkci sexuální ještě další aspekt, který je bližší spíše funkci rituální, nežli estetické. Tetováž mnohdy totiž určuje pohlavní zralost. Svědčí o tom množství kultur, kde je žena tetována po první menstruaci či v okamžik, kdy začíná být považována za dospělou. Bylo tomu tak u Eskymáků, Maorů či v nejednom Africkém kmeni. A neplatí to pouze pro ženy. Kupříkladu klasická samojská pe’a je přechodovým rituálem, který chlapci podstupují, aby byli považováni za dospělé a mohli oženit.154 Tetování může tedy být znakem toho, že je jeho nositel (nositelka) již schopný zplodit potomka či založit rodinu. Další funkce, kterou Martin Rychlík uvádí je funkce magicko-náboženská. Domnívám se, že toto spojení je komplikované, jelikož pojem náboženství nemusí být vždy s magií spjat. Pojem „náboženství“ dodnes nemá žádnou jednotnou definici.155 Zatímco v některých společnostech vyjadřuje hlavně sociální uspořádání a struktury, jinde je více spjat s magií či rituály. V některých náboženstvích se samozřejmě objevují všechny tyto složky, není to však podmínkou. Proto bych (4) funkci náboženskou zaměřila pouze na ty tetováže, které se přímo odkazují na určité náboženství. Příkladem mohou být buddhističtí mnichové v Japonsku, kteří na výraz sebeodevzdání pokrývali svá těla vytetovanými texty náboženských slibů a zaříkávání (namu amida bucu).156 Tetováním si zdobily tvář i ženy sekty Namdhárí, které měly tvář i šaty popsány Rámovým jménem v sanskrtu – rovněž jako znak absolutního odevzdání se.157 Pod funkci náboženskou mohou spadat rovněž tetováže prvních křesťanů (ostatně tetováže křesťanských symbolů nejsou výjimkou ani v dnešní době). Ty ovšem plnily možná ještě mnohem více funkci skupinovou či identifikační. (5) Funkci magickou je rovněž obtížné vymezit, jelikož se často snoubí s funkcí léčebně-preventivní. J.G.Frazer rozlišoval dva typy (sympatetické) magie – homeopatickou

153

Ibid. str. 46. Ibid. str. 98. 155 Viz. HORYNA, Břetislav. Úvod do religionistiky. 1. vyd. Praha : OIKÚMENÉ, 1994. Pojem náboženství jako religionistický problém, str. 18-29. 156 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 152. 157 Ibid. str. 146. 154

49

(imitativní), založenou na zákonu podobnosti, a kontaktní, založenou na zákonu doteku.158 Tetováž splňuje rysy obojího. Magická tetování mají přivodit výjimečné schopnosti, které jsou přisuzovány vytetovanému symbolu, či mají svého nositele před něčím chránit. Například na Havaji měly mít tetováže i magickou moc jako ochrana v bitvě či před napadením od zvířete.159 Inuitské tatuáže podle Roberta Spencera zase sloužily k přilákání lovené zvěře.160 Tito severští obyvatelé měli rovněž různě na těle vytetovány drobné tečky, které měli plnit ochrannou funkci a zabraňovat zranění těchto partií. „Časté uplatnění nalezla tetováž i jako soukromý amulet a talisman.“161 Jak už bylo řečeno, funkce magická má velikou souvislost s (6) funkcí léčebněpreventivní. Například u Jorubů, kde „Lékem na těžkou migrénu jsou tři rýhy na čele a medikamentem proti hadímu uštknutí je zářez, který obemkne levý kotník“162 způsobem bývá v Togu léčena epilepsie.163

Stejným

Tibeťané se rovněž tetují z léčebně-

terapeutických příčin, o čemž svědčí i fakt, že do barviva přidávají léčivé bylinky.164 Inuité si zase tetovali víčka a věřili, že jim tetováž může pomoci od bolení či k zlepšení zraku.165 Dalo by se říci, že tetováž mnohdy plnila funkci quasi-akupunktury, o čemž svědčí tvrzení některých vědců v souvislosti s umístěním tetováží na těle Ötziho.166 Pod funkci komunikační a identifikační zahrnuje Martin Rychlík řadu dalších funkcí. Jednou z nich je například (7) funkce stigmatizační. Dalo by se říci, že tato funkce má dva rozměry – v prvním případě je stigma způsobeno záměrně a v druhém se stává stigmatem neúmyslně. Stigmatizace zločinců a otroků byla známá už ve starověkém Řecku a Římě, Mezopotamii, Japonsku či Číně. Ve Francii a Británii či Rakousku-Uhersku přetrvávalo cejchování ještě v novověku.167 Během koloniální nadvlády Britů se také v Indii užívalo trestanecké tetování godna, které na obličeji vyznačovalo spáchaný přečin.168 Účelem těchto 158

FRAZER, James George, Sir. - KANDERT, Josef. Zlatá ratolest. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1994. str 18 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 81. 160 SPENCER, R. F. The North Alaskan Eskimo, Washington : Bureau of American Ethnology, 1959. Dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 163. 161 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 48. 162 Marks of Civilization. Artistic Transformations of the Human Body, ed. Arnold Rubin, Los Angeles: UCLA Museum of Cultural History, 1988, s 96. Cit dle RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 196. 163 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 196. 164 Ibid. str. 149. 165 Ibid. str. 163. 166 Ibid. str. 85. 167 Ibid. str. 52. 168 Ibid. str. 147. 159

50

tetováží bylo jednak jejího nositele potrestat (tetováž je povětšinou bolestivou operací) a zároveň ho v podstatě „označkovat“, aby bylo i ostatním jasné, že tento člověk něco provedl a že by si na něj měli ostatní dávat pozor. Na druhou stranu se „kérovali“ také vězni sami – většinou speciální technikou (jednalo se o amatérská tetování, která byla mnohdy snadno rozeznatelná, od „profesionálních“). Vězni tak většinou chtěli sami poukázat na určité události ve svém životě, ale zároveň se tím i sami „stigmatizovali“, jelikož je pak ostatní společnost mohla snadno identifikovat jako „vyvrhele“ (a s nimi následně i další potetované, kteří ke své ozdobě přišli někde úplně jinde než ve vězení). Jak je vidět, tetováž s sebou mnohdy nese i praktické významy. Praktickou funkcí tetování je zcela určitě i (8) funkce identifikační. Podle tetováží byli například často poznáváni mrtví vojáci a válečníci v různých kulturách – „lovci hlav“ na Borneu počínaje, vojáky v novodobých válečných konfliktech konče. Identifikační funkce tatuáže hraje důležitou roli i v současném Egyptě. „Malí chlapci mají svá jména, den narození a někdy i adresy vytetovány na vnitřní straně paže. Každé malé dítě ví, že když se ztratí v bludišti káhirských postranních uliček, musí chytit dospělého člověka a vyhrnout si rukáv, aby byl nalezen.“169 Tetováni z identifikačních důvodů byli i vězni v nacistických a komunistických koncentračních táborech. V neposlední řadě jsou různé tatuáže též identifikačním údajem pro nejrůznější subkultury – od starověkých křesťanů až po hnutí skinheads… Někdy však tetováže nehovoří pomocí skrytých symbolů a významů či jinotajů. Někdy využívá čistých textů srozumitelných v konkrétních jazycích. Nejednou bylo v historii na lidskou kůži vytetováno jméno, vzkaz či zpráva. Tuto funkci bych nazvala (9) funkcí avizovací, jelikož jejím účelem je něco určitého oznámit, vzkázat (ať už sobě či druhým). Sem by patřily různé nechvalně proslulé „Miluji Boženu“, „Nesnáším autority“ apod. Kuriózním případem tohoto typu tetování může být šifra zprostředkovaná tatuáží: „…Histiaios (asi v 5. stol. př. n. l.) poslal svému zeti Aristagorovi tajný vzkaz, že je vhodná doba, aby se vzbouřil proti Dareiovi I. Velikému (500–486 př. n. l.). Oholil hlavu svému otroku, vytetoval do kůže zprávu a nechal ji zarůst vlasy. Potom ho poslal do Řecka. Aristagorás se po přijetí zprávy skutečně vzbouřil…“ 170 Tetováže nesou v neposlední řadě též mnoho významů sociálních. Příkladem může být (10) funkce skupinová, kterou se člověk snaží vyjádřit členství v určitém společenství. Tato funkce se rovněž prolíná s dalšími funkcemi jako například stigmatizační či náboženskou, jelikož vyjádřit svou příslušnost se pomocí tetováže pokoušeli například vězňové či první 169 170

Dle FERGUSON, Henry, PROCTEROVÁ , Lynn. Umění tetování. Praha: Rebo Productions, 1998. s. 18. JANEČEK, Jiří. Gentlemani (ne)čtou cizí dopisy. 1. vyd. Brno: Books, 1998. str. 15.

51

křesťané (jak už bylo řečeno). Tetovat (podobnými či totožnými motivy) se však nechávali a nechávají rovněž příslušníci různých spolků, skupin, hnutí, gangů, kmenů a tak dále… Členové těchto uskupení se svou trvalou ozdobou většinou snaží jen vyjádřit své „já někam patřím“. Další sociální funkcí tetováže je (11) funkce statutárně-hierarchická. Podle tetováže je mnohdy totiž možné zjistit společenský status člověka, jeho věkové zařazení či stupeň jeho postavení apod. Například na Barmě „tetování mnoho vypovídalo i o společenském postavení jedinců. Vyšší vrstvy kmene měly právo užívat jiné, »cennější« ornamenty než otroci a chudí. Také si mohli dovolit využít služeb nejzručnějších specialistů.“171 Někdy taková tetováž může být znakem, že už jedinec uzavřel sňatek či dosáhl nějaké významné události v životě (tudíž tato funkce může souviset i s funkcí rituální). Tyto funkce se většinou vztahují k okolí, které pozoruje/hodnotí vztah tetováže vzhledem k různým životním fázím či entitám. Poslední funkce je však zvláštní tím že v ní roli pozorovatele a interpretátora hraje jedinec sám. Jedná se o (12) funkci individualizační. Jedinec se za pomoci tetováže pokouší vyjádřit svou osobnost a jedinečnost. Tato funkce se sice většinou prolíná s mnoha dalšími účely, jejím hlavním cílem je však vyjádřit: „toto jsem já“. Existují však i tetováže, které nevznikly za účelem plnění nějaké konkrétní funkce. Takovéto (13) „tatuáže bez významu“ by se daly přirovnat k novodobému l'art pour l'artismu. Henry Ferguson a Lynn Procterová ve své publikaci říkají: „… směřujeme k vytvoření nového druhu tetování – tetování, které nemá potřebu »být« něčím jiným, než čím je. A jestliže se ptáme: »Ale co to je? Co to znamená« Odpověď je jednoduchá: »toto je tetování«.172

5.3.3. Dělení dle podoby motivů a stylů Další možností je vytvořit typologii dle podoby tetovacích znamení. Podoba souvisí mnohdy s účelem. Tetování, která měla lidské tělo zkrášlit, zprostředkovávala motivy, které jsou lidmi (v určitém kulturním kontextu) vnímány taktéž jako esteticky krásné; tatuáže, které měly pro změnu zastrašit nepřítele, byly většinou buď značně rozsáhlé, nebo vytvářeny obzvláště bolestivým stylem, aby jeho nositeli dodávaly „hrůzné“ vzezření. Styly vytvářené primárně pro konkrétní (pragmatický) účel se naopak vyznačovaly jednoduchostí, jako je tomu v případě jemných či dokonce nenápadních linek u terapeutických tetováží. Tato 171

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 136. 172 FERGUSON, Henry, PROCTEROVÁ , Lynn. Umění tetování. Praha : Rebo Productions, 1998. s. 118.

52

typologie je určena především estetikům, těm, co se tetováží zaobírají jako formou moderního umění a samotným tatérům. Radek Fiksa ve své publikaci173 rozlišuje několik základních stylů a motivů tetování: 1. Tribal Tribal motivy pochází od Polynésanů či jiných kmenových kultur. Na svých tělech je mimo domorodců nosili také první námořníci a i v dnešní době patří mezi nejoblíbenější, jelikož zažili renesanci v 80. letech 20. století. „Původně se vycházelo z motivů jednotlivých kmenů a později si sami umělci začali navrhovat tribal motivy sami.“174 2. Old School Tímto stylem se nechávali tetovat první dobrodruzi a mořeplavci. „Někteří námořníci neodolali a nechali si také vpravit tetování na svoji kůži. Tím se spustila vlna tetování mezi námořníky. Postupem času si námořníci začali vymýšlet vlastní náměty, které nahradily kmenové výjevy polynéských kmenů. Zpočátku to byly palmy, polonahé dívky, později se přidaly známější kotvy, zkřížené meče, srdce propíchnuté dýkou nebo s plameny, letopočty, děla, majáky, růže a plachetnice.“175 Vzory byly obtaženy výraznou linkou a vyznačovaly se výraznými barvami a jednoduchostí. 3. New School Tento styl se objevil v Americe počátkem devadesátých let 20. století. Vychází z motivů Old School. Na rozdíl od Old School jsou však linie dynamičtější a obrazce se vytvářejí trojrozměrně. New School čerpá rovněž z futurismu, z grafitů či komických motivů. 4. Japonský styl Japonský styl, vyznačující se velkoplošnou, rozsáhlou tetováží. Vychází z tradičních japonských Horizumo a Irezumi. „Pro tak rozsáhlá tetování je nutné, aby spojení obrazců na rukou, nohách, prsou a zádech měli svůj význam, případně své opodstatnění.“176 Nejčastějšími motivy jsou draci, ryby, stromy a keře či kaligrafické znaky, vlny, mraky apod. 5. Indiánské motivy Indiánské motivy nejsou jen doménou původního obyvatelstva amerického kontinentu – na svoje tělo natrvalo umístilo nejedno společenství. Například v šedesátých letech byly indiánské symboly ve velké oblibě v hnutí Hippies a v následujícím desetiletí zdobily těla nejednoho motorkáře.

173

FIKSA, Radomír. Tetování. 1. vyd. Žďár nad Sázavou : Sowulo Press, 2005. 144 s. Ibid. str. 48. 175 Ibid. str. 46. 176 Ibid. str. 48. 174

53

6. Horor a smrt Symboly smrti se na lidské kůži objevovaly od pradávna. Tetovat si je nechávali prastaré kmeny, vojáci bojující v zákopech 1. a 2. světové války, motorkáři, ale výjimku netvořily ani takové subkultury jako je hnutí punk či fetišismus. 7. Portréty Portréty bývají mnohdy zařazovány do skupiny označované jako „Realistic Tattoo“. Přišly do módy začátkem 80. let, kdy si získaly oblibu u odsouzenců, kteří si nechávali tetovat svoje rodinné příslušníky. Dnes se můžeme setkat s tetovážemi osobností z nejrůznějších odvětví. Lidé si často nechávají na těle zobrazovat své hudební či filmové hrdiny. 8. Fauna a flóra Tyto motivy patří a patřily mezi velice oblíbené – a to obzvláště u žen, jelikož „odráží jejich křehkost, ženskost“.177 Symboly ze světa rostlin a zvířat byly rovněž tetovány v mnoha kmenových kulturách – ať už jako talismany mající přinést ochranu, či jako znaky příslušnosti ke kmeni. 9. Fantasy Vedle klasických motivů jako jsou jednorožci, trpaslíci či kouzelníci se na lidských tělech objevují také například hrady na nepřístupných skalách či různé nestvůry bojující s rytířem apod. Výjimku netvoří ani postavy z komiksů a knih. 10. Biomechanika „Za otce biomechaniky je považován švýcarský umělec H. R. Ginger. Ten stvořil vizi paralelního světa fantazie, mystiky a strojního sexu. K vytváření použil mechanických i hydraulických technologií, kabelových tištěných spojů a futuristického designu, to vše ve fantaskní biomasy.“ 178 Tyto motivy rovněž zobrazují spojení člověka a stroje. 11. Keltské ornamenty Keltské symboly zpravidla zpodobňují velice zdobné a „propletené“ ornamenty. Časté jsou též vyobrazení zvířat či křížů. 12. Comic/crazy „Tento styl mnohdy odráží povahu jeho nositele… Na rozdíl od hororových motivů mohou tyto postavičky vyjadřovat chuť do života, veselí a humor“179

177

Ibid. str. 51. Ibid. str. 52. 179 Ibid. str. 53. 178

54

13. Umělecká díla Tatéři mnohdy čerpají – a čerpali od jiných výtvarných umělců. Již v raných dobách tetování se na lidské kůži objevovaly takové motivy jako např. Da Vinciho Poslední večeře.180 Repliky uměleckých děl se však tetují i v současnosti a námětem pro ně bývá často i moderní umění. 14. Typografie Opomíjeny by neměly být ani nápisy, které jsou často tetovány ve zdobném stylu. Popularitě se též těší čínské nebo japonské znaky. Velice podobné stylové dělení používá i Henry Ferguson a Lynn Procterová, kteří tetováže rozdělují do skupin: japonská, tribal, američtí indiáni, keltská, černé ornamenty, odznaky příslušnosti, humor a karikatury, smrt a horor, mýty a legendy, fantazie v umění, portréty, flóra a fauna, abstraktní umění.181 Fiksovo dělení bych doplnila právě o 15. Abstraktní ornamenty 16. Odznaky příslušnosti A rovněž se domnívám, že by měla být přidána 17. Tetování erotická 18. Tetování stigmatizační 19. Tetování terapeutická – vyznačující se jednoduchými liniemi ve tvaru křížků či čar.

Toto trojí dělení považuji jako základní, ale je jisté, že existuje ještě spoustu dalších domén, které se tetovážemi zabývají (příkladem může být lékařství, pro které může být relevantní způsob vytváření tetování, jelikož se mnohdy zaobírá metodami jejich odstraňování apod.).

180

RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. str. 220. 181 FERGUSON, Henry, PROCTEROVÁ , Lynn. Umění tetování. Praha : Rebo Productions, 1998. 128 s.

55

Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo ukázat, že i takový fenomén, jako je tetování, spadá do sféry komunikace. Jelikož komunikace zahrnuje výměnu znaků, zpráv a významů, měla by se jí zabývat sémiotika a jelikož se odehrává mezi žijícími organizmy, stroji či jinými organizovanými systémy, měla by se jí rovněž věnovat kybernetika. Søren Brier přišel s novým konceptem, který obě pole spojuje, a já jsem se pokusila fenomén tetování do tohoto konceptu zasadit. Má práce tedy popisuje systém tetováží jako autopoietický systém, jenž je provázán významy, jejichž strukturu udávají syntaktické, sémantické a pragmatické vazby. Tento systém jsem popsala v souladu s Luhmannovou teorií systémů – tedy jako systém, který „žije“ – vyvíjí se, reprodukuje se a mění se skrze svou sebereferenci a sebetvorbu. Prvky tohoto systému se sestávají jednak z tetováží a jednak z lidí, kteří s tetovážemi nějakým způsobem manipulují. Vazby jsou zprostředkovány významy. Význam je vytvářen pozorovatelem (neboli tím, kdo se na tetováž kouká/vytváří ji a nějak ji interpretuje) a vždy je vyrůstá ze syntaxe (vzájemné souvztažností znaků – neboli z umístění tetováže na těle, ze vztahu k jiné tetováži apod.), ze sémantiky (vztahu tetováže k objektivním skutečnostem – jako např. k rituálu či k určité konkrétní funkci) a z pragmatiky (jež se vztahuje k tomu, jak je tetováž následně interpretována pozorovatelem/uživatelem). Toto triadické dělení, vytvořené Ch. W. Morrisem jsem srovnala s triadickou sémiotikou Ch. S. Peirce, které využívá Søren Brier. Brier rovněž říká, že při tvorbě významu hrají důležitou roli také jazykové/znakové hry odehrávající se uvnitř systému. Tyto jazykové hry jsou nastavené sociokulturním prostředím, ve kterém se vyvíjíme. Tetováž je tedy vždy interpretována na základě toho, kdo je jejím pozorovatelem a jaké je východisko jeho pozorování. Proto jsem se při tvorbě typologií snažila přizpůsobit různým zorným úhlům, skrze které je na tetováže pohlíženo. Pokusila jsem se vytvořit trojí typologii tetování vyplývající 1) z historicko-geografického kontextu 2) z možností významů, které mohou být s tetovážemi spojovány 3) z podoby a různorodosti stylů používaných při jeho vytváření. Tyto typologie vznikly modifikací dělení, které uplatňují Martin Rychlík, Radek Fiksa a Henry Ferguson s Linn Procterovou. Domnívám se, že moje bakalářka práce ukazuje, že je možné propojit informačně-vědní a antropologickou oblast. Kybersémiotický rámec je však nastaven tak, aby mohl kooperovat s mnoha dalšími oblastmi, které se nějakým způsobem týkají informační vědy. Proto doufám, že moje práce přispěje k rozšíření povědomí o kybersémiotice a pomůže tak k jejímu rozvoji.

56

Zdroje použité literatury

1. BELL, Shannon. Tattooed : A Participant Observer's Exploration of Meaning. The Journal of American Culture. 2004, vol. 22, is. 2, s. 53–58. 2. Bible : Písmo svaté Starého a Nového zákona : (včetně deuterokanonických knih) : český ekumenický překlad. [přeložily ekumenické komise pro Starý a Nový zákon]. 11. vyd. Praha : Česká biblická společnost, 2005. 1007, 283 s. 3. BÍLÁ, Jitka. Anotace : Tetování jako symbol. Symboly a jejich význam v tetování kriminálních živlů z nástupnických států SSSR. Kriminalistika : čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi [online]. 2000, roč. 2000, č. 2 [cit. 2009–04–20]. Dostupný z WWW: . 4. BRIER, Søren. Cybersemiotics : Why information is not enough! [online]. 2006, 15.1.2006 [cit. 2009–02–28]. Dostupný z WWW: . 5. BRIER, Søren. Cybersemiotics and the problems of the information–processing paradigm as a candidate for a unified science of information behind library information science. Library Trends. 2004, vol. 52, no. 3, s. 629–657. Dostupný z WWW: . 6. BRIER, Søren. Cybersemiotics: a transdisciplinary framework for information studies . Biosystems. 1998, vol. 46, no. 1, s. 185–191(7). 7. BRIER, Søren. The quest for a unified theory of information: proceedings of the Second International Conference on the Foundations of Information Science.. Wolfgang Hofkirchner. Amsterdam : Gordon and Breach Publishers, 1999. What is a possible ontological and epistemological framework for a true universal 'information science'? The suggestion of a Cybersemiotics, s. 79–99. 8. BRINKE, Josef. Austrálie a Oceánie. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 296 s. 9. BUCKLAND, Michael K. What is a “document”?. Journal of the American Society for Information Science. 1997, vol. 48, is. 9. 10. BUCHTOVÁ, Barbora. Kybersémiotika – transdisciplinární forma na informační dort. Inflow: information journal [online]. 2009, roč. 2, č. 3 [cit. 2009–04–19]. Dostupný z WWW: . 11. CEJPEK, Jiří. Informace, komunikace a myšlení : úvod do informační vědy. 2., přeprac. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 233 s. 12. ČERNÝ, Jiří. – HOLEŠ, Jan. Sémiotika. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. 363 s. 57

13. DOŠEK, Tomáš. Jazykové hry a životní forma ve filozofii Ludwiga Wittgensteina. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Katedra filozofie, 2008. 42 s. Masarykova univerzita. Vedoucí bakalářské práce Jiří Raclavský. 14. DURKHEIM, Émile. Elementární formy náboženského života : systém totemismu v Austrálii. Émile Durkheim ; [z francouzského originálu ... přeložila Pavla Sadílková]. Vyd. 1. Praha : Oikoymenh, 2002. 491 s. 15. FERGUSON, Henry, PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Praha : Rebo, 1998. 128 s. 16. FIXA, Radek. Tetování. 1. vyd. Žďár nad Sázavou : Sowulo Press, 2005. 144 s. 17. FRAŇKOVÁ, Slávka. – KLEIN, Zdeněk. Úvod do etologie člověka. 1. vyd. Praha : HZ Systém, 1997. 193 s. 18. FRAZER, James George, Sir. – KANDERT, Josef. Zlatá ratolest. 2. vyd. Praha : Mladá fronta, 1994. 632 s. 19. GEORGESCU, Vasile. A Cybersemiotic Approach to Agent Based Simulation of Evolutionary Processes within Digital Business Ecosystems. Journal of Systemics, Cybernetics and Informatics. 2007, vol. 5, no. 6, s. 1–6. Dostupný z WWW: . 20. HEYLINGEN, F., Joslin, C. Kybernetika a kybernetika druhého řádu . Institut systemického koučování [online]. 2003 [cit. 2008–11–01]. s. 2. Dostupný z WWW: . 21. HORYNA, Břetislav. Úvod do religionistiky. 1. vyd. Praha : OIKÚMENÉ, 1994. Pojem náboženství jako religionistický problém, s. 18–29. 22. Hroby, hrobky a mumie. Bahn, Paul G.. 1. vyd. Praha : Argo, 1997. 213 s. 23. JANEČEK, Jiří. Gentlemani (ne)čtou cizí dopisy. 1. vyd. Brno : Books, 1998. 175 s. 24. LIPS, Julius. O původu věcí . 1. vyd. Praha : Orbis, 1960. 301 s. 25. LOHISSE, Jean. Komunikační systémy : socioantropologický pohled. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2003. 198 s. 26. LUHMANN, Niklas. Sociální systémy : nárys obecné teorie. 1. vyd. Brno : CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2006. 550 s. 27. MORRIS, Charles W. Lingvistické čítanky. [Sv.] 1, Sémiotika, Sv. 2. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1970. 136 s. 28. Pacific imagery [online]. 2008 [cit. 2009–04–20]. Dostupný z WWW: . 29. RAMEŠOVÁ, Stanislava. Země zlatých pagod : setkání s Barmou. Praha : Olympia, 1980. 491 s. 30. REMEŠOVÁ, Blanka. „Mezi Dajaky na Borneu“, in Magazín Koktejl, únor 2000, č. 2. Dostupný z: .

58

31. RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Martin Rychlík. Vyd. 1. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 350 s. 32. SLOUKOVÁ, Danica. Souhrnná charakteristika informace a sémiotická role subjektu. E– LOGOS : ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY [online]. 2003, roč. 9 [cit. 2009–04–20], s. 1–21. Dostupný z WWW: . 33. SOLNCEV, Vadim Michajlovič. Systém a struktura v jazyce. 1. vyd. Praha : Academia, 1981. 271 s. 34. SPINDLER, Konrad. Muž z ledovce. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1998. 301 s. 35. STINGL, Miloslav. Neznámou Mikronésií. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1976. 519 s. 36. STINGL, Miloslav. Očarovaná Havaj. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1981. 637 s. 37. Tattoo. Encyclopædia Britannica [online]. 2008 [cit. 2008–11–01]. Dostupný z WWW: . 38. THELLEFSEN, T. L., BRIER, S., & THELLEFSEN, M. L. Problems concerning the process of subject analysis and the practice of indexing: A Peircian semiotic and semantic approach toward user–oriented needs in dokument representation and informatik searching. Semiotica, Vol. 2003, Is. 144, 2003, s. 177–218. Dostupný z WWW: . 39. WIENER, Norbert. Kybernetika a společnost. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. 216 s. 40. WOLAKOVÁ, Eva. Plavecké ostrovy . Praha : Orbis, 1975. 249 s.

59