Bakalářská diplomová práce

MASARYKOVA UNIVERZITA

FILOZOFICKÁ FAKULTA

ÚSTAV HUDEBNÍ VĚDY

Bakalářská diplomová práce

2014

Kateřina Jančurová

MASARYKOVA UNIVERZITA

FILOZOFICKÁ FAKULTA

ÚSTAV HUDEBNÍ VĚDY

Sdruţená uměnovědná studia

Kateřina Jančurová

Ochotnické divadlo v Humpolci od roku 1864 dodnes Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Veronika Valentová, Ph.D. 2014 2

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. Tištěná verze se shoduje s verzí odevzdanou v ISu. …………………………………… Kateřina Jančurová 3

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Veronice Valentové, Ph.D. za konzultace k této bakalářské práci a Divadelnímu souboru Jindřicha Honzla za poskytnuté materiály.

4

Obsah 1

Úvod ............................................................................................................................ 6

2

Vymezení pojmů.......................................................................................................... 9

3

Historie města Humpolce .......................................................................................... 11

4

Ochotnické divadlo v českých zemích ...................................................................... 14 Od počátků divadla k národnímu obrození ........................................................ 14

4.2

Od národního obrození do současnosti .............................................................. 16

5

4.1

Historie Divadelního souboru Jindřicha Honzla ....................................................... 23 5.1

1864 – 1898: Počátky ochotnického divadla v Humpolci.................................. 23

5.2

1899 – 1951: Rozvoj ochotnického divadla v Humpolci ................................... 25

5.3

1952 – 1989: Divadelní přehlídky a Honzlův Humpolec .................................. 29

5.4

1990 – 2014: Ochotníci v novém tisíciletí ......................................................... 32

6

Závěr .......................................................................................................................... 34

7

Resumé ...................................................................................................................... 37

8

Summary .................................................................................................................... 38

9

Seznam pouţité literatury a pramenů ........................................................................ 39

10

Přílohy ....................................................................................................................... 41 10.1

Příloha č. 1 – Recenze a ohlasy .......................................................................... 41

10.2

Příloha č. 2 – Stanovy divadelních ochotníků v Humpolci ................................ 43

10.3

Příloha č. 3 - Ţádost o povolení Smetanovy opery Hubička .............................. 44

10.4

Příloha č. 4 – Plakáty.......................................................................................... 45

10.5

Příloha č. 5 – Fotgrafie z představení ................................................................. 46

5

1

Úvod „Divadlo je školou ţivota a bojovníkem národním.“1 Ochotnické divadlo mělo a má v různých obdobích a oblastech různé funkce.

V některých případech bezesporu uměleckou. Mnohem častěji ale zejména v historii převládala funkce sociální, vzdělávací, výchovná či například relaxační. V kaţdém případě však významně ovlivňuje kulturní prostředí malého města. Historie ochotnického divadla v Humpolci nebyla v poslední době zpracována komplexně. V minulosti bylo vydáno pouze několik výročních broţur či článků ve spolkových sbornících. Z těch čerpají další novější příspěvky, kopírující stále stejný text a někdy také stejné chyby. Dále existuje diplomová práce Jany Hrůzové,2 která se však ochotnickému spolku věnuje pouze částečně a sleduje jeho činnost pouze do roku 1995. Má práce by tak mohla přinést ucelený pohled na tvorbu divadelního ochotnického spolku v Humpolci od jeho vzniku dodnes. Cílem práce je tedy popsat celkový vývoj a postihnout důleţité okamţiky v historii ochotnického divadla a zmapovat tak činnost souboru divadelních ochotníků vzniklého v Humpolci ve druhé polovině 19. století. V úvodu práce se pokusím vymezit pojmy jako spolek, kulturní spolek, soubor, neprofesionální, ochotnické a amatérské divadlo. Vynasnaţím se také popsat historii a význam ochotnické divadelní činnosti na našem území od jejích počátků do současnosti.

Cílem této části však není vytvořit obsáhlé dějiny českého

ochotnického divadla, které ostatně jiţ existují, ale načrtnout přehled, jenţ umoţní srovnání ochotnické činnosti v Humpolci s obecnými vývojovými tendencemi ochotnického divadla. V další části stručně seznámím s historií města Humpolce, do jehoţ prostředí je činnost spolku zasazena a konečně v poslední části práce se budu věnovat historii Divadelního

souboru

Jindřicha

Honzla.

Uvedu

nejdůleţitější

data,

události

a nejvýznamnější osobnosti, které fungování spolku ovlivnily, a budu sledovat jeho činnost od zaloţení v roce 1864 aţ dodnes.

1

Motto uvedené na titulní straně Památníku, vydanému k oslavě čtyřicetiletého výročí trvání Spolku divadelních ochotníků v Humpolci v roce 1905. 2 HRŮZOVÁ, Jana. Činnost divadelních spolků v Humpolci: Dějiny Spolku ochotníků a dějiny Spolku loutkářů: diplomová práce. Univerzita Hradec Králové, 1997. Vedoucí diplomové práce Doc. František Nesejt.

6

Publikací o amatérském divadle v posledních letech přibývá. Podkladem k první části práce mi budou především Cesty českého amatérského divadla3 a Místopis českého amatérského divadla4, vydané organizací IPOS ARTAMA Praha. Dále Císařův Přehled dějin českého divadla5, Kapitoly z dějin českého divadla Františka Černého6 a kniha Co je divadlo Jana Bernarda.7 Bohatým zdrojem informací o ochotnickém divadle i při hledání dalších zdrojů je také on-line databáze českého amatérského divadla.8 Druhá část práce pak bude vycházet zejména z materiálů zapůjčených samotným ochotnickým spolkem. Tento soukromý archiv Divadelního souboru Jindřicha Honzla není nijak katalogizován, obsahuje však mnoţství dobových broţur a programů představení, dále novinové výstřiţky článků různého charakteru (informace o uvedení představení, recenze, rozhovory). Stěţejními dokumenty archivu jsou čtyři díly kroniky spolku.9 Mnoţství dalších pramenů (stanovy spolku, povolení her, a další materiály úředního charakteru) jsem nalezla ve fondech SOkA Pelhřimov a v depozitářích Muzea dr. Aleše Hrdličky v Humpolci. Cenné informace mi poskytne regionální literatura věnována významným výročím humpoleckého ochotnického divadla – Památník, vydaný ke čtyřicátému výročí vzniku spolku divadelních ochotníků,10 dále mimořádné číslo Humpoleckého zpravodaje, vydané k 125. výročí ochotnického divadla v Humpolci11 a Hrdličkův jubilejní sborník Kulturní stopou humpolecka, kde je ochotnickému divadlu věnována několikastránková pasáţ zpracována Oktaviánem Strádalem a Františkem Kryštůfkem.12 Významným zdrojem je také řada Humpolec v

3

CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla: vývojové tendence. 1. vyd. Praha: IPOS, 1998. ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava a Jiří VALENTA. Místopis českého amatérského divadla. 1. vyd. Praha:IPOS, 2001. 5 CÍSAŘ, Jan. Přehled dějin českého divadla. 2. vyd. Praha: Akademie múzických umění, 2006. 6 ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla. 1. vyd. Praha: Academia, 2000. 7 BERNARD, Jan. Co je divadlo. 1. vyd. Praha:SPN, 1983. 8 Databáze českého amatérského divadla mapuje historii i současnou tvorbu amatérských divadelních souborů. Na stránkách http://amaterskedivadlo.cz/ přináší více než 100 tisíc hesel souborů, osobností, ročníků přehlídek, organizací atd. 9 Kronika Spolku divadelních ochotníků byla založena v roce 1905 u příležitosti čtyřicetiletého trvání spolku. První díl sahá do roku 1940, druhý díl obsahuje roky 1940 – 1951, třetí díl zahrnuje období od roku 1954 do roku 1973. Poslední čtvrtý díl kroniky začíná rokem 1975, je stále veden (pod názvem Kronika Divadelního souboru Jindřicha Honzla) a průběžně doplňován o nové záznamy. Stránky v kronice nejsou číslovány. 10 Památník vydaný k oslavě čtyřicetiletého trvání Spolku divadelních ochotníků v Humpolci: 1865-1905. Humpolec, 1905. 11 Humpolecký zpravodaj: K 125. výročí ochotnického divadla v Humpolci. Humpolec, 1989. 12 STRÁDAL, Oktavián a František KRYŠTŮFEK. Z historie spolku divadelních ochotníků. In: Kulturní stopou Humpolecka: Hrdličkův jubilejní sborník. Humpolec, 1969, s. 129-135. 4

7

zrcadle času, respektive její první díl Spolky a spolkový ţivot.13 V části o historii města budu čerpat především ze sborníku vydaného u příleţitosti oslav 200 let svobodného města Humpolce,14 z publikace Pavla Nocara Humpolec: ohlédnutí za starými časy15 a z kroniky města Humpolce.16

13

BRZOŇ, Roman, František KOCMAN a Vladimír STANĚK. Humpolec v zrcadle času I.: Spolky a spolkový vývoj. 1. vyd. Humpolec: Město Humpolec, 2011. 14 200 let svobodného města Humpolce: 1807-2007. 1. vyd. Humpolec: MěKIS Humpolec, 2007. 15 NOCAR, Pavel. Humpolec: ohlédnutí za starými časy. 1. vyd. Havlíčkův Brod, 2007. 16 Roky 1848-1999 z městské kroniky jsou dostupné na webových stránkách města Humpolce: http://www.mesto-humpolec.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=4932&id=194497&n=kronika-mestahumpolec&query=kronika, údaje od roku 1999 na webových stránkách Muzea dr. Aleše Hrdličky: http://infohumpolec.cz/muzeum/kronika-mesta

8

2

Vymezení pojmů

Spolek Spolek je obecně charakterizován jako sdruţení či skupina osob. Z hlediska právního je spolek „sdruţení alespoň tří osob vedených společným zájmem. Účelem spolku můţe být buď sdílení jen vzájemných cílů, nebo nějaká obecně prospěšná činnost. Spolek můţe vlastním jménem podnikat, ale nesmí to být jeho hlavní činností a případný zisk musí být pouţit na podporu dosaţení vlastních cílů spolku.“17 Kulturní spolek Kulturní spolek můţeme charakterizovat jako spolek, který má přispět ke kulturnímu rozvoji v místě své působnosti. Soubor Soubor je dle Alexandra Gregara pojmem o něco uţším neţ spolek „označuje mnoţinu lidí, která se sdruţila a spojila k nějakému účelu, aby něco vytvořila.“18 Divadelní soubor Teatrologický slovník popisuje divadelní soubor jako skupinu „lidí, jejichţ uměleckou tvorbou vznikají divadelní díla, tj. inscenace a představení a je pak těmito díly zpětně formován.“19 Neprofesionální divadlo Neprofesionální divadlo je protipólem divadla profesionálního, kde jeho aktéři pobírají za svou činnost honorář. Zjednodušeně by se dalo říci, ţe termín neprofesionální divadlo se pouţívá přibliţně od stejné doby, jako termín divadlo profesionální, vůči němuţ se vymezuje. Zhruba od konce 18. století se na našem území pro neprofesionální divadlo vţil termín ochotnické divadlo, v současné době se nejčastěji pouţívá termín amatérské divadlo.

17

§ 214 – 302 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. GREGAR, Alexandr: Amatérské divadlo a současná občanská společnost. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška: sborník příspěvků ze sympozia pořádaného 1. a 2. srpna 2010 v Miletíně a Hronově. 1. vyd. Miletín: Muzeum českého amatérského divadla, 2010, s. 68. 19 PAVLOVSKÝ, Petr. Heslo: Divadelní soubor. In: , 2004, s. 67. 18

9

Ochotnické divadlo Termín ochotnické divadlo odkazuje na činnost vykonávanou ochotně či z ochoty nikoliv za peníze. Tento termín se začal uţívat patrně v době národního obrození, kdy se konstituovalo z divadla neprofesionálního, vymezujícího se vůči profesionální tvorbě.20 Amatérské divadlo Amatér z latinského amo, amare – milovat odkazuje (podobně jako český termín ochotník) na činnost prováděnou z lásky k činnosti samotné, tedy nikoliv pro peníze. Termín amatérské divadlo se pouţívá od 60. let 20. století, nový výraz měl zdůrazňovat posun k tvořivé aktivitě neprofesionálního divadla.21

20

21

PAVLOVSKÝ, Petr. Heslo: Amatérské divadlo. In: , 2004, s. 19-22. PAVLOVSKÝ, Petr. Heslo: Amatérské divadlo. In: . Prah , 2004, s. 19-22.

10

3

Historie města Humpolce Osadu Humpolec zaloţil řád německých rytířů na počátku 13. století. První jistá

zmínka se vztahuje k roku 1219, kdy je v jihlavských městských knihách uváděna tzv. humpolecká stezka, která byla zřejmě součástí cesty spojující Prahu s Moravou. Z druhé poloviny 13. století je také v Humpolci doloţen mincmistr Jindřich, raţba stříbrných mincí a těţba stříbra. Humpolec byl vţdy městem poddanským. Zpočátku podléhal církevním institucím – jiţ zmíněnému řádu německých rytířů a následně ţelivskému klášteru. Dále pak řádu křiţovníků s červenou hvězdou, který jej od ţelivských získal roku 1253 a později v roce 1325 odprodal do rukou šlechty. Od tohoto data byla humpolecká usedlost předávána a prodávána mezi příslušníky více i méně významných šlechtických rodů. První ze šlechtických majitelů Humpolce byl rod pánů z Lipé sídlící na nedaleké Lipnici. Následovali páni z Dubé, kteří zde zřídili městský úřad a v sedmdesátých letech 14. století nad městem vybudovali hrad Humpolec, od poloviny 16. století nazývaný Orlík. Do jeho nových prostor po výstavbě šlechta na čas přesídlila. V drţení města a přilehlého hradu se nadále střídaly šlechtické rody. Mezi léty 1420 – 1496 byl Humpolec majetkem Leskovců z Leskovce, od nichţ usedlost odkoupil Burian Trčka z Lípy. Ještě na konci 15. století byl Humpolec povaţován za převáţně zemědělské sídlo s pouze doprovodnou řemeslnickou činností. Trčkové z Lípy, za jejichţ panování došlo k významnému rozšíření rybníkářství a pivovarnictví, panství prodali v roce 1560 Janu mladšímu z Říčan a na Kosově Hoře. Ten také ve stejném roce zaloţil v Humpolci soukenický cech a poloţil tak základ tradici humpoleckého soukenictví. Roku 1588 paní Johanka, manţelka zesnulého Janova syna, prodala panství i s hradem za dvanáct tisíc kop grošů Kryštofu Karlovi z Roupova, který byl posledním majitelem usedlosti před třicetiletou válkou a také posledním českým pánem na Humpolci. K Humpolci přikoupil ještě nedaleké Herálecké panství, kam se svým dvorem přesídlil. Spojené Heráleckohumpolecké panství mu bylo v roce 1621 pro účast na stavovském povstání zkonfiskováno.22 V roce 1623 odkoupil panství Filip hrabě ze Solmsu, pod jehoţ správou bylo město v roce 1627 rekatolizováno. Od té doby zůstával Humpolec v drţení rodů z řad německé či uherské šlechty. Jmenujme například rod Kirchnerů, za jejichţ působení postihla město morová epidemie, dále rod Gastheimů, rod Metternichů, kteří panství 22

NOCAR, Pavel. Humpolec: ohlédnutí za starými časy. 1. vyd. Havlíčkův Brod, 2007, s. 11.

11

odkoupili na Štědrý den roku 1717, rod Regalů, nebo pány z Deblínu či z Neffzernu. Uherský dvorní rada Jakub z Neffzernu o humpolecké panství svědomitě pečoval. V roce 1755 si na císařském dvoře vyţádal povolení pravidelných středečních trhů. Zaloţil ve městě továrnu na lněné a později vlněné tkaniny a zaslouţil se zde také o rozšíření pěstování brambor. Po vyhlášení tolerančního patentu se v Humpolci začala bohatě rozrůstat evangelická komunita.23 Nejdůleţitějším byl pro město František hrabě Wolkenstein-Trosburg, který panství roku 1804 zakoupil od Neffzernů. Ten 3. července roku 1807 povýšil dosavadní poddanské městečko na ochranné město a propustil ho tak z poddanství. Ujednání o propuštění bylo podepsáno na zámku v Herálci. Ve městě byl zřízen magistrát a prvním měšťanostou se stal Jan Bečvář. Výkupné města činilo 8000 zlatých „jako náhrada za roboty a ostatní povinnosti, které mělo město k vrchnosti jako jeho poddaný. (…) Hrabě si vymínil zachování prodeje piva a vína. Město získalo soudní pravomoc, kterou vykonával nově zřízený tzv. organizovaný magistrát, dále mělo město vybírat a odvádět daně a další císařské dávky, provádět soupis obyvatelstva, evidovat cestovní povolení a povolení ke sňatkům aj.“24 Smlouvu s městem poté znovu obnovila další majitelka panství Terezie hraběnka z Trautmannsdorfu listinou z 1. května 1833. Definitivně byla svoboda městečka potvrzena 6. prosince 1835 a 2. března 1836 byl proveden zápis do desek zemských. Revoluční rok 1848 měl v Humpolci také ohlas – 17. března byla vyhlášena konstituce, a dalšího dne byla vytvořena Národní garda v počtu 200 osob. Říšským poslancem za město byl zvolen Karel Havlíček Borovský, rodák z nedalekého Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. V čele města tou dobou stál oblíbený měšťanosta Ferdinand Nápravník. S průmyslovou revolucí se v Humpolci do té doby bohatém na tradiční soukenické dílny začaly objevovat první továrny. Koncem 19. století přibyly také zasilatelské soukenické závody, které otevřely městu cesty na zahraniční trh. Ekonomické prostředí města bylo stabilní a dařilo se i kultuře. Šedesátá léta byla v Humpolci ve znamení rozvoje spolkového ţivota. Byl zaloţen zpěvácký spolek Čech a Lech, Spolek dobrovolných ochotníků a tělovýchovná jednota Sokol. V dalších letech pak spolků přibývalo, nastal také značný rozvoj školství. Ve městě jiţ fungovaly školy 23

NOCAR, Pavel. Humpolec: ohlédnutí za starými časy, s. 10. Op. cit. STANĚK Vladimír: 200 let svobodného města Humpolce. In: 200 let svobodného města Humpolce: 1807-2007. 1. vyd. Humpolec: MěKIS Humpolec, 2007, s. 3. 24

12

měšťanské pro chlapce i dívky, zřízena byla také tkalcovská škola, první odborná škola ve městě. K ní brzy přibyla zimní škola lnářsko-rolnická. V červenci roku 1893 započala stavba ţeleznice na Německý Brod. U příleţitosti jejího slavnostního otevření o rok později se v Humpolci konala velká krajinská výstava.25 Kolem roku 1900 měl Humpolec jiţ téměř 6000 obyvatel. V roce 1910 bylo ve městě zřízeno okresní hejtmanství. Po skončení první světové války - samostatná Československá republika zde byla vyhlášena jiţ 14. října 1918, pokračoval ve městě čilý stavební ruch a všeobecný rozvoj, započalo se také s elektrifikací. Vyrostly nové domy, úřady i továrny, bylo zahájeno budování kanalizace. Spojení s okolními vesnicemi i městy bylo posilováno rozrůstající se silniční sítí. Slibný rozvoj města pokračoval aţ do období okupace a druhé světové války. První jednotka osvoboditelské Rudé armády přijela do Humpolce 9. května 1945 v půl druhé odpoledne.26 V poválečných volbách zvítězila KSČ. V roce 1948 byly znárodněny všechny humpolecké textilky a o rok později vznikl národní podnik Sukno, později pak přibyl národní podnik Českomoravský len. V roce 1951 byly v Humpolci zaloţeny strojírny, které si brzy získaly výsadní postavení. Průmysl byl ve městě na vzestupu. Aţ do roku 1960 byl Humpolec okresním městem, poté se stal i s okolními obcemi součástí okresu pelhřimovského. V šedesátých letech se započalo s výstavbou panelových sídlišť. Uniformita reţimu přinesla vůbec mnoho nešetrných zásahů do podoby města, mnoţství historických fasád bylo otlučeno a nahrazeno brizolitem. Po Sametové revoluci se město začalo znovu probouzet, zestátněné továrny byly navráceny původním majitelů, na předchozí výrobu jiţ však ţádná z nich nenavázala. Oslabení průmyslové výroby město vyvaţovalo rozvojem sluţeb. Vzniklo mnoho nových obchodů a společností. Průmyslová výroba opět zesílila aţ v posledním desetiletí. Město si dobře uvědomuje svou strategickou polohu u dálnice D1 a snaţí se ji vyuţívat. V posledních letech se Humpolec několikrát umístil na předních příčkách ankety Město pro byznys, která vyhodnocuje podnikatelské prostředí ve všech obcích s rozšířenou působností v ČR.

25 26

NOCAR, Pavel. Humpolec: ohlédnutí za starými časy, s. 10. Op. cit. Tamtéž, s. 11.

13

4

Ochotnické divadlo v českých zemích

4.1 Od počátků divadla k národnímu obrození V předešlé kapitole jsme mimo jiné vymezili termíny neprofesionální divadlo, amatérské divadlo a ochotnické divadlo. Na divadlo českého středověku, do kterého u nás spadají počátky jakési „neprofesionální“ divadelní kultury, však nemůţeme tyto pojmy ještě s určitostí aplikovat. V tomto období nelze zcela jednoznačně hovořit ani o divadle profesionálním ani o neprofesionální produkci, která by se vůči němu vymezovala. Nejstarší dochované záznamy her, které známe z našeho území, jsou psány latinsky a pocházejí z konce 12. století. Byly určeny prostému lidu a předváděly je sami řeholnice v bazilice sv. Jiří na Praţském hradě. Vyprávěly nejčastěji o událostech spojených se smrtí a vzkříšením Jeţíše Krista. Ve zhruba stejné době jako toto liturgické divadlo se začalo výrazněji projevovat také drama světské. Ze 14. století známe dvě verze první dochované česky psané hry - Mastičkáře.27 Pro světské divadlo bylo typické působení lidových jokulátorů a ţakérů – hudebníků, zpěváků, recitátorů a herců v jedné osobě, vedle nichţ se začali objevovat také vaganti. Jak uvádí ve svém pojednání o formování české divadelní kultury Ludmila Sochorová „ţáci – vaganti a bonifanti, představující v Evropě zřejmě nejstarší středověké „divadelníky z ochoty“, nenalézali však ani v českých zemích nezbytnou konkurenci profesionálního divadla. Teprve vůči ní by se tradice ţákovské obřadnosti se svými sociálními funkcemi mohla vyhraňovat jako specifický ideověestetický fenomén neprofesionálního divadla své doby.“28Přesto podle Sochorové právě ve 14. století docházelo k postupné emancipaci neprofesionálního divadla v našem prostředí, coţ je dobře patrné například na pašijových hrách té doby.29 Slibnému rozvoji divadla ať uţ ho označujeme za profesionální, neprofesionální či poloprofesionální učinilo na čas přítrţ husitství a události následující. České země sice nezůstaly zcela bez divadelní produkce, přesto došlo k výraznému narušení kontinuálního vývoje domácího divadelnictví. Výhradně latinsky a z počátku převáţně jen v uzavřeném studijním prostředí působilo humanistické školské divadlo, slouţící 27

Mastičkář - rukopisy „muzejní“ a „drkolenský“ představují originální český příspěvek k obdobným mastičkářským výjevům západoevropského dramatu. (Viz BERNARD, J. Co je divadlo. Praha: SPN, 1983, s. 187.) 28 SOCHOROVÁ Ludmila: Formování české divadelní kultury od 12. do počátku 19. století. In: Cesty českého amatérského divadla: vývojové tendence. 1. vyd. Praha: IPOS ARTAMA, 1998, s. 11. 29 Tamtéž, s. 15.

14

zejména k výchově a výuce. Byli to především jezuité, kdo vyuţíval divadla jako vzdělávacího prostředku a doprovodné studijní aktivity a dával svým ţákům moţnost uplatnit se v inscenování divadelních her. Tyto latinsky psané hry byly zaloţeny na bibli a ţivotech světců, případně oslavovaly křesťanské svátky. Ze školského humanistického divadla se díky postupně přicházejícím zahraničním vlivům vyvinulo světské divadlo psané česky. Následující období baroka je podle Jana Císaře pro české divadelní prostředí důleţité zejména tím, „ţe se v něm definitivně konstituovalo profesionální divadlo. Vytvářeli je herci a herecké společnosti mluvící jinými jazyky neţ česky – i kdyţ občas asi hráli i pro česky mluvící publikum. Profesionální divadlo bylo do českých zemí – jako do celé střední Evropy – importováno z divadelních kultur vyspělejších: z Itálie a z Anglie. (…) A tak se v Praze (…) objevují různé divadelní společnosti, jejichţ počet v poslední třetině 17. století roste. Hraje se na různých místech: do vzniku Divadla v Kotcích lze v Praze napočítat 10 míst, kde se hrálo většinou německy, občas francouzsky či italsky.“30 Vedle tohoto profesionálního barokního divadla, které se rozvíjelo zejména ve šlechtickém prostředí, přeţívalo české divadlo v podobě lidové tvorby na venkově, kam se z měst během 17. století přesunulo. Pro české lidové divadlo byly hlavním tématem stále události spojené s křesťanským kalendářem (zejména velikonoční a vánoční hry), případně krajové zvyky. Autoři lidových her byli většinou anonymní. Oblíbená byla tzv. interludia, mezihry vkládané původně do váţných her, které se postupně osamostatnily. Předváděny byly nejčastěji o masopustech, ţáky a jejich učiteli. Dalším ţánrem, který se těšil velké oblibě v českém, jak profesionálním, tak neprofesionálním barokním divadle, byla opera, předváděna kromě profesionálních herců také v aristokratických rezidencích „se zpěváky, herci a tanečníky z řad zámeckého personálu i poddaných“31a někdy dokonce i samotnou šlechtou. „Právě zámecké a palácové inscenace či působení zámeckých divadel ve venkovských městech (…) představovaly jeden z nejvýznamnějších impulzů, které motivovaly tradice neprofesionálního divadelnictví doby baroka v českých zemích. Většina zámeckých divadel (…) byla sice domácímu, česky mluvícímu obyvatelstvu nepřístupná a patrně jazykově nesrozumitelná, avšak prostřednictvím zámeckých představení mohla poetika barokního divadla ovlivňovat inscenační praxi měšťanské a pozdější lidové divadelní 30 31

CÍSAŘ, Jan. Přehled dějin českého divadla. 2. vyd. Praha: Akademie múzických umění, 2006, s. 16 - 17. SOCHOROVÁ Ludmila. Formování české divadelní kultury od 12. do počátku 19. století. s. 25. Op. cit.

15

tvorby druhé poloviny 18. století.“32A jak dále uvádí Sochorová „nebývalý rozmach neprofesionálního divadelnictví v Evropě na sklonku 18. století zasahoval všechny společenské vrstvy. Aristokracie, měšťanstvo, zejména řemeslníci, ale i další příslušníci lidových vrstev propadli módě hraní divadla.“33 I František Černý píše, ţe divadelní produkce na našem území byla ke konci 18. století velmi bohatá. „V habsburské monarchii došlo za vlády Marie Terezie (1740 – 1780) a jejího syna Josefa II. (1780 – 1790) k takovému rozmachu divadla, ţe se tato oblast dočasně stala dokonce snad divadelně nejaktivnějším územím Evropy.“34 Josefínský absolutismus divadlu přál. Císař měl na rozdíl od jiných druhů umění divadlo ve zvláštní oblibě, především si ale dobře uvědomoval, ţe v zemích, kde „většina lidí nedovedla číst a psát, (…) netisklo se ještě mnoho knih přístupných širokým masám, bylo divadlo (…) nejmasovější světskou politickou tribunou, z níţ se formou zábavy daly říkat velké věci.“35 Právě v tomto období se tak na našem území utvářelo i profesionální divadlo hrané česky. Profesionální divadelní produkce v českém jazyce byla zahájena v roce 1785 v Nosticově divadle veselohrou Gottlieba Stephanieho Odběhlec z lásky synovské. Zvláštním specifikem českého lidového divadla bylo divadlo sousedské, které významně souviselo s tvorbou lidových písmáků. Sousedské divadlo se začalo utvářet jiţ v období baroka. V některých regionech českých zemí se udrţelo aţ do druhé poloviny 19. století a pozvolna tak splývalo s nově vznikajícím divadlem ochotnickým.

4.2 Od národního obrození do současnosti Jestliţe jsme dosud v dějinách divadla nacházely kořeny neprofesionální, ochotnické či amatérské divadelní činnosti, s národním obrozením se z těchto kořenů ochotnické divadlo plně rozvinulo a rozšířilo. S přílivem vlastenectví se divadelní produkce ukázala jako vhodný prostředek pro šíření vzdělanosti, tříbení vkusu, a posílení národního uvědomění nejen diváků, ale i samotných herců. Jan Císař soudí, ţe „zásluha českých ochotníků v národním obrození rozvíjejícím se zhruba od počátku 19. století spočívala především – a většinou pouze – v tom, ţe vůbec hráli česky, ţe se veřejně hlásili k české řeči, a prokazovali tím i svou příslušnost k české národnosti, k

32

SOCHOROVÁ Ludmila. Formování české divadelní kultury od 12. do počátku 19. století. s. 26. Op. cit. Tamtéž, s. 31. 34 ČERNÝ, František: Kapitoly z dějin českého divadla. 1. vyd. Praha: Academia, 2000, s. 9. 35 Tamtéž, s. 11. 33

16

etnické skupině, která utvářela český národ.“36 František Černý zmiňuje, ţe u obrozeneckých ochotníků můţeme předpokládat mnohdy lepší jazykovou úroveň, „protoţe šlo většinou o rodilé Čechy, pocházející z lidové nebo střední vrstvy, kteří neprošli školami s německým vyučovacím jazykem.“37 Divadlo obecně umoţňovalo promlouvat k velkému mnoţství diváků a suplovalo tak dnešní masmédia. Díky činnosti ochotníků nezůstávalo pouze ve velkých městech, ale šířilo se i na venkov. Tam pak kaţdé představení znamenalo kulturní událost. Jak v hledišti, tak i na jevišti se vedle sebe scházeli lidé z různých vrstev: továrníci, obchodníci, úředníci, řemeslníci, sedláci, studenti i dělníci. První doklady o takovéto ochotnické činnosti máme jiţ z přelomu století z Podkrkonoší. Z počátku se hrávalo převáţně v měšťanských domácnostech, pro uţší okruh přihlíţejících, později se představení přesunula do veřejných prostor, nejčastěji hostinců a s tím se rozšířil i okruh diváků. Obrozenecké ochotnické divadlo s jeho národněbuditelskými tendencemi vrcholilo kolem roku 1848. Působení ochotnických spolků však ještě nemělo touto dobou zcela oficiální charakter. Samovolné sdruţování osob mělo pro vládnoucí bachovský absolutismus nádech protistátní činnosti. Před kaţdým veřejným vystoupením bylo proto nutné zaţádat o povolení. Aby bylo provádění divadelních her následně skutečně povoleno mělo mít představení charitativní či jinak prospěšný význam. Výtěţky z uspořádaných představení tak většinou putovaly na podporu městských sirotčinců, chudobinců, nemocnic a podobných potřebných zařízení. V roce 1850 byl vydán tzv. Divadelní řád, známý také jako Bachova vyhláška, který upravoval podmínky pro získávání povolení a měl také zabránit konání nevhodných představení. Spolkům byly pak často zakazovány i hry pro dobročinné účely, mnoho z nich tak bylo nuceno svou činnost přerušit, nebo úplně ukončit. Vznik a fungování spolků bylo dále upraveno spolkovým patentem ze dne 26. listopadu 1852 (zákonem č. 253/1852 ř. z.). Zaloţení kaţdého spolku však dle tohoto zákona stále podléhalo schválení ze strany státu, takţe zakládání národních spolků bylo de facto moţné aţ po pádu absolutismu a vydání únorové ústavy v roce 1961. Nová a ještě liberálnější pravidla pak přinesla prosincová ústava a zákony č. 134 a č. 135 - spolkový a shromaţďovací z 15. listopadu 1867 (134/1867 ř. z. a 135/1867 ř. z.). Nejdůleţitější

36

CÍSAŘ, Jan: Smysl amatérského divadla. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška: sborník příspěvků ze sympozia pořádaného 1. a 2. srpna 2010 v Miletíně a Hronově. 1. vyd. Miletín: Muzeum českého amatérského divadla, 2010, s. 99. 37 ČERNÝ, František: Kapitoly z dějin českého divadla. s. 74. Op. cit.

17

změnou oproti minulým rokům bylo, ţe pro existenci spolku jiţ nebylo třeba, aby byl státem povolen, pouze nesměl být státem zakázán.38 V následujících letech pak došlo k vlně zakládání nejrůznějších spolků napříč českými zeměmi. Dle Lenderové „Neobyčejné rozšíření spolků v habsburské střední Evropě v poslední čtvrtině 19. století působily různé faktory a jejich prolínání. Především to byla „objevená“role občana, která dávala kaţdému moţnost účastnit se veřejného ţivota podle schopností a zájmu. V praxi však byla tato skutečnost omezována nejen faktickými schopnostmi jednotlivce, ale i jeho disponováním s vlastním volným časem.“39 Koncem 19. století bylo jiţ spolků (nejen divadelních) tolik, ţe se začaly organizovat do různých nadřazených organizací na úrovni okresů i státu, členství v nich však nebylo povinné. V případě ochotnických divadelních souborů se nejčastěji jednalo o okrsky. Ty pod sebou sdruţovala Ústřední Matice divadelních ochotníků (ÚMDOČ), zaloţená v roce 1886. V roce 1895 v ní bylo organizováno přibliţně sto ochotnických jednot, ve skutečnosti jich ale na našem území působilo pětkrát aţ šestkrát více.40 I po přelomu století ochotnických spolků neustále přibývalo, kolem roku 1900 máme na českém území registrováno jiţ kolem 3000 divadelních souborů.41 S rozšířením ochotnického divadla bylo třeba myslet i na vzdělávání a informovanost ochotníků. Inspiraci získávali v první řadě z profesionálních divadelních scén. Vycházela také odborná periodika zaměřena na divadlo – jiţ mezi léty 1867 – 1871 a znovu pak od roku 1887 do roku 1892 Česká Thália, v letech 1880 – 1884 a 1900 1901 Divadelní listy, od roku 1903 pak Divadlo s přílohou pro amatérskou scénu České ochotnictvo. Existovaly také časopisy určeny přímo ochotníkům, například v letech 1885 – 1904 vycházel časopis Jeviště. Pro ochotníky byly pořádány také různé přednášky a semináře. Tyto skutečnosti měly příznivý vliv na kvalitu ochotnické produkce. S koncem národního obrození opadla buditelská funkce ochotnického divadla. Novým cílem ochotníků teď bylo obecenstvo kulturně vzdělávat a podporovat český veřejný ţivot ve městech a obcích, stále také zůstávala přítomna základní funkce ochotnického divadla – poskytnout diváků umělecký záţitek a především zábavu ve 38

LENDEROVÁ Milena a kol. Z dějin české každodennosti. Život v 19. století. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2010, s. 318-319. 39 Tamtéž, s. 326. 40 KLOSOVÁ, Ljuba. Ochotnické divadlo v letech 1886-1918. In: Císař, Jan. Cesty českého amatérského divadla. IPOS ARTAMA Praha 1998, s. 83. 41 ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava a Jiří VALENTA. Místopis českého amatérského divadla. I. díl. 1.vyd. Praha: IPOS ARTAMA, 2001, s. 17.

18

volném čase. Amatérských souborů nadále přibývalo, stále více se mezi nimi začaly objevovat politicky exponované soubory dělnických ochotníků, jejichţ cílem bylo spíše (ne však výhradně) politické působení, neţ pozvednutí kulturní úrovně obcí. Tyto soubory byly většinou organizovány pod Svazem dělnických divadelních ochotníků československých (DDOČ). Repertoár amatérských divadel na přelomu století tvořily převáţně veselohry, operety, někde dokonce opery a tradičně klasické a od konce devadesátých let i realistické drama. Z českých autorů se hojně uváděl Alois Jirásek, Josef Kajetán Tyl, Ladislav Stroupeţnický, bratři Mrštíkové a další. Ze zahraniční produkce například Michal Balucki či Nikolaj Vasiljevič Gogol. Během první světové války byla činnost mnoha ochotnických spolků pozastavena, s jejím koncem však vývoj plynule navázal tam, kde před válkou skončil. V samostatném Československu jiţ nebylo třeba zdůrazňovat národní svébytnost, ochotníci tak mohli zvolit smělejší cíle a pokusit se divákům zprostředkovat opravdu hodnotné umělecké záţitky. Ne kaţdý spolek však byl připraven tuto cestu nastoupit a ne všichni diváci byli ochotni tento způsob prezentace přijmout. Některé ochotnické spolky tak pokračovaly ve stejném duchu jako před válkou. V meziválečné produkci ochotnických spolků převládal stále realismus, převáţně popisný, výjimečně také psychologický, objevoval se také expresionismus. Stále častěji se na ochotnických jevištích hrála soudobá tvorba a to jak skutečně kvalitní hry tak i veselohry a frašky. Adolf Scherl ve svém pojednání o meziválečném ochotnickém divadle píše ţe „Nikoliv bezvýznamnou součást činoherního repertoáru ochotnických spolků zabírala v meziválečném období současná dramatika. V této době se na ochotnické divadlo zaměřovala jiţ početná komerčně zaměřená tvorba zábavných her autorů, jako byli Jiří Balada, Václav Bárta, Adolf Bogner, Richard Branald, František Cimler, Karel Fořt, Ruda Níţkovský, Karel Piskoř, Pavel Rudolf, Josef Skruţný. Jejich tituly se spolky obvykle ve svých jubilejních tiscích nechlubili, ale repertoár jimi zaplňovaly nejméně z jedné čtvrtiny.“42 Ve dvacátých letech se začaly pořádat první okrskové, regionální i celostátní soutěţe a přehlídky amatérských souborů. To mohlo u některých z nich vést ke snaze o zkvalitnění výstupu a divadelní produkce vůbec. Jako nejvýznamnější se v síti přehlídek brzy vyčlenil Jiráskův Hronov, pořádaný od roku 1931 vţdy v létě v Hronově nad Metují.

42

SCHERL, Adolf. Cesty českého amatérského divadla v samostatné republice 1918 - 1939. In: Cesty českého amatérského divadla: vývojové tendence. Praha: IPOS ARTAMA, 1998, s. 119-120.

19

Protektorát a druhá světová válka přinesly opět dočasné přerušení ochotnických aktivit. Zatímco k 15. březnu 1939 působilo na našem území asi 7000 ochotnických divadelních souborů, do poloviny roku 1941 uţ jich nebylo ani 3000.43 Činnost spolků byla omezována a divadelní produkce byla podmíněna získáváním sloţitých povolení. Spolky, které svou činnost nepřerušily, většinou ustupovaly ze své umělecké funkce a snaţily se podle svých moţností o uchovávání ohroţené národní identity. Ani po válce se situace příliš nezlepšila. V roce 1945 sice přestal platit zákaz veřejné divadelní produkce a mnoho amatérských souborů svou činnost obnovilo, ale uţ po únoru 1948 proběhla státem řízená reorganizace amatérského divadla a ochotnická dramaturgie se stala kulturně-politickou záleţitostí. Aby mohl reţim činnost spolků snadněji kontrolovat, byl vydán nový divadelní zákon a spolky byly včleněny do různých masových organizací. Jejich novými zřizovateli se tak staly například ROH, JZD či Československý svaz mládeţe. Dramaturgie divadel byla pod přísným dohledem. Byl vytvořen seznam vhodných inscenací, všechny ostatní hry podléhaly schvalování. Následné dlouhé období dohledu a produkční nesvobody vyburcovalo mnohé ochotnické spolky ke zlepšování toho mála, co mohly ovlivnit – především vlastního výstupu. Na druhou stranu existovalo stále mnoţství souborů, které hrály čistě pro potěchu ducha, bez větších uměleckých ambicí, jeţ od nich ostatně jejich obecenstvo ani neočekávalo. Mezi jednotlivými soubory tak vznikaly markantní rozdíly v úrovni divadelního projevu. To bylo dobře patrné například na oblíbených a stále pravidelně pořádaných přehlídkách či festivalech. Na přelomu 50. a 60. let začaly vznikat kabarety, divadla malých jevištních forem a divadla poezie. V tradičních ochotnických souborech se hrála česká i světová klasika, i současná dramatika. Nejoblíbenější a nejvýdělečnější stále zůstávaly veselohry a operety. Dramatizovaly se však i literární předlohy, řada souborů zařadila také pohádky a představení pro děti. Představení jednotlivých ochotnických souborů však byla co do dramaturgie velmi podobná, hrálo se jednoduše to, co mělo úspěch jinde, ať uţ u sousedních ochotníků, nebo na profesionálních jevištích. Začalo se také upouštět od termínu ochotnické divadlo, a stále více se pouţívalo označení divadlo amatérské. Vůči tradičnímu ochotnickému divadlu se tak vymezovalo moderní

43

SRBA, Bořivoj. České ochotnické divadelní hnutí v letech německé okupace a druhé světové války. In: Cesty českého amatérského divadla: vývojové tendence. Praha: IPOS ARTAMA, 1998, s. 151 – 153.

20

amatérské divadlo, „které nechce suplovat profesionální tvorbu, ale nárokuje právo na tvůrčí uměleckou činnost herce amatéra a umělecký záţitek diváka.“44 Stejně jako v ostatních oblastech i v divadle došlo na čas k uvolnění situace v 60. letech. Docházelo k občasným kontaktům s evropskou dramatikou a amatérské soubory dostaly moţnost prezentace v zahraničí. V roce 1968 vznikl Svaz českých divadelních ochotníků. Od počátku 70. let pak reţim opět usiloval o co největší kontrolu nad všemi sloţkami kultury, amatérské divadlo nevyjímaje. Přesto si ochotníci v nadcházejících letech zachovali relativní svobodu. Dramaturgie amatérských souborů nepodléhala tak přísné cenzuře jako tvorba profesionální. S amatéry v této době také často spolupracovali představitelé profesionálního divadla, kteří se z různých důvodů na profesionální scéně nemohli realizovat. Nejprogresivněji se vyvíjelo divadlo alternativní – (malé jevištní formy a divadlo poezie), které mělo značný vliv i na tradiční ochotnickou produkci a ta se následně začala značně diferencovat. Zařazovány byly převáţně hry váţnějšího charakteru – tragédie, tragikomedie, drama. „Komedie byla podezírána z nedostatečné „ideové“ náročnosti a stala se doménou souborů, které hrály pouze pro své publikum.“45V osmdesátých letech se v ochotnickém divadle stále více uplatňovaly principy postmodernismu. Po revoluci v roce 1989 zájem o amatérské divadlo výrazně opadl. Ideologické působení, které se divadlům snaţil vtisknout minulý reţim, jiţ nebylo v kurzu a i charakter protistátní činnosti, který některé spolky měly před revolučním rokem minimálně ve smýšlení svých členů, tím pádem pozbýval smyslu. Publikum navíc získalo nesčetné moţnosti dalšího rozptýlení a tak na ochotnická představení přicházelo čím dál méně diváků. Spolky se navíc rozpadaly i zevnitř, řada aktivních divadelníků vstoupila do politiky či začala být jinak společensky činná a na ochotnické aktivity jim nezbýval čas. Zanikly také organizace, které do této doby amatérské soubory zřizovaly. Ochotníci tím pádem museli často řešit i problémy existenční. V roce 1990 vzniklo Fórum amatérských divadelníků a ochotníci se pokoušeli o vytvoření demokratické organizace, navazující na někdejší ÚMDOČ. Existující Svaz českých divadelních ochotníků byl dle názoru koordinační rady v tomto směru nefunkční. Ještě téhoţ roku v březnu byla ustavena Amatérská divadelní asociace (ADA), jejímţ cílem bylo „hájit zájmy, sjednocovat amatéry a podporovat jejich činnost. (…) Sjednotit všechny 44

ČERNÍKOVÁ-DROBNÁ, Jarmila. Ochotnické činoherní divadlo v letech 1945 – 1969. In: Cesty českého amatérského divadla: vývojové tendence. Praha: IPOS ARTAMA, 1998, s. 212. 45 CÍSAŘ, Jan. Amatérské činoherní a alternativní divadlo v letech 1970 – 1989. In: Cesty českého amatérského divadla: vývojové tendence. Praha: IPOS ARTAMA, 1998, s. 286.

21

divadelní amatéry se jí ale nepodařilo. Uţ ve stejném roce vznikají další zájmová sdruţení s celorepublikovou působností.“46 Část souborů začala fungovat jako občanská sdruţení či jako zájmové krouţky pod záštitou městských kulturních zařízení. Městské samosprávy si brzy uvědomily důleţitost amatérských souborů ve společenském ţivotě obcí a začaly je podporovat. Po zvládnutí existenční otázky se amatérské divadlo upnulo k vyřešení otázky svého smyslu. Divadelní soubory, které nesnadné období 90. let přeţily, se vydaly různými směry. Ačkoliv nové politické poměry přinesly svobodu projevu a mnoţství uměleckých impulsů od nové dramatiky, přes mnoţství dostupných překladů, aţ po téměř neomezené moţnosti divadelního projevu, mnozí ochotníci na ně téměř nezareagovali. Značná část souborů se snaţila přilákat diváky osvědčenými lehčími ţánry, a přistoupila na produkci bez větších uměleckých ambicí. Na druhou stranu se dále rozvíjí divadlo poezie či experimentující divadlo. Současní amatérští divadelníci se nebojí vyzkoušet cokoliv z toho, co se odehrává na profesionálních jevištích. Zařazují inscenace současných her, zpracování filmových scénářů, pantomimu, jevištní tanec, či nový cirkus. Rozdíly napříč ochotnickým divadlem jsou značné, přesto kaţdý z jednotlivých směrů, kterým se ochotnické divadlo vydává, si nachází své publikum.

46

LAZŇOVSKÁ Lenka. Dovětek 1990 – 1997. In: Cesty českého amatérského divadla: vývojové tendence. Praha: IPOS ARTAMA, 1998, s. 353.

22

5

Historie Divadelního souboru Jindřicha Honzla

5.1 1864 – 1898: Počátky ochotnického divadla v Humpolci Ochotnické divadlo má v Humpolci dlouholetou tradici. Humpolecký zpravodaj vydaný k 125. výročí zaloţení ochotnického spolku uvádí ţe „podle nejstarších objevených zápisů se divadlo v Humpolci hrálo jiţ v 17. století.“47 Později, ve století 18. se několikrát hrálo na Dolním náměstí v hostinci zvaném Kasino a poté aţ do počátku století 19. občas v hostinci U Poláků, v obou případech výhradně česky.48 Od roku 1854 pak mohli tehdy ještě ne zcela organizovaní ochotníci na čas vyuţívat prostory humpolecké dívčí školy, kde Jan Martin, oficiál Švarc a Edmund Hrbek sestavili a namalovali jeviště. Na jeho prknech pak kromě posledního jmenovaného Edmunda Hrbka působili také Max Bečvář, Augustin Sekoušek, Jakub Hruška, Jan Hornek, pan Hnilička, Lucie Motlová, Týna Nápravníková a slečna Smrčková. Funkci reţiséra vykonával učitel Josef Kopáč. Kvůli nedostatku učeben však museli ochotníci prostory školy, aţ na malou část půdy, kam bylo prozatímně uloţeno jeviště, záhy znovu vyklidit.49 Jak uvádí Kobliha, v Humpolci začal „vlastní ruch spolkový (…) teprve po roce 1860. Tu přibývalo spolků valem s rozličnými účely.“50 Spolek divadelních ochotníků byl mezi prvními, které v Humpolci vznikly. Zaloţen byl v prosinci roku 1864. Údaje o přesném datu se však rozcházejí. Zatímco Humpolecký zpravodaj51 i Hrdličkův sborník52 uvádějí 24. prosinec, Jana Hrůzová ve své diplomové práci53 s odkazem na Gustava Koblihu54 píše o 27. prosinci. Stejné datum je zmiňováno i v městské kronice, na místě kde jsou zaznamenány vzpomínky Filipa Bečváře jednoho ze zakladatelů spolku. Kromě data je v kronice uvedeno: „Pro rok 1864 poznamenávám, ţe jsem zaloţil ochotnické divadlo. Hned jak jsem přišel domů ze studií, počal jsem se obírati touto myšlenkou. (…) Chtěl jsem, aby se více na veřejnosti působilo k pěstování národního ducha a zároveň aby byla účinkujícím dána příleţitost k vzdělávání se ve 47

Humpolecký zpravodaj: K 125. výročí ochotnického divadla v Humpolci. Humpolec, 1989, s. 3. ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava a Jiří VALENTA. Místopis českého amatérského divadla, s 276. Op. cit. 49 Humpolecký zpravodaj: K 125. výročí ochotnického divadla v Humpolci. s. 3. Op. cit. 50 KOBLIHA, Gustav. První století města Humpolce 1807 – 1907. Humpolec, 1907, s. 119. 51 Humpolecký zpravodaj: K 125. výročí ochotnického divadla v Humpolci. s 3. Op. cit. 52 STRÁDAL, Oktavián a František KRYŠTŮFEK. Z historie spolku divadelních ochotníků. In: Kulturní stopou Humpolecka: Hrdličkův jubilejní sborník. Humpolec, 1969, s. 129. 53 HRŮZOVÁ, Jana. Činnost divadelních spolků v Humpolci: Dějiny Spolku ochotníků a dějiny Spolku loutkářů: diplomová práce. Univerzita Hradec Králové, 1997. Vedoucí diplomové práce Doc. František Nesejt. s. 7-8. 54 KOBLIHA, Gustav. První století města Humpolce 1807 – 1907. Humpolec, 1907. 48

23

formě zábavy. K tomu mělo slouţiti ochotnické divadlo.“55 Dále se v kronice dočítáme, ţe Bečváře v tomto směru významně podporoval učitel Mourek, který jiţ měl s hraním divadla zkušenosti z dřívějška. Spolek se poprvé předvedl veřejnosti 1. března 1865 v sále hostince U bílého lva, kdyţ byla slavnostně uvedena hra A. Kotzebua Liška nad lišku. Výběr zahajovací hry nebyl nikterak neobvyklý. Jak uvádí Jan Císař, „August von Kotzebue byl dramatikem hraným v první polovině 19. století po celé Evropě, popularitou zastínil jak Schillera, tak Goetha.“56 Zakládajícími členy spolku byli: Jan Skorkovský, František Dítě, Filip Bečvář, Josef Hruška, Adolf Trnka, Sylvestr Závodský, pan Šlechta, Gustav Kocián, Antonín Sládek, Moric Ambroţ, Josef Hornek, Leopold Malát, a František Příborský. Prvním ředitelem spolku byl zvolen František Dítě. Prvními účinkujícími herci byli: Moric Ambroţ, Filip Bečvář, Josef Hornek, Jan Skorkovský, Sylvestr Závodský, pan Trnka, pan Komrs a paní Heislerová, paní Kopáčková a paní Mourková. Ve funkci reţisérů působili Josef Kopáč a František Mourek.57 Stejného roku bylo jeviště přesunuto na Dolní náměstí do domu humpoleckého měšťana Josefa Štěpána Nápravníka, kde vnikl divadelní sál. Byly pořízeny také nové dekorace a jiţ 10. prosince 1865 sehráli ochotníci v nových podmínkách zahajovací představení Diblík od Josefa Václava Friče. V následujícím roce převzal vedení spolku Josef Klumpar. Reţiséři zůstali stejní, přibylo však herců a hlavně hereček. Nově tak se spolkem začali vystupovat Edmund Nápravník, Josef Sládek, Arnošt Sychrava, Jan Prokop, Hynek Strádal, Marie Rychnovská, Amálie Skorkovská, Julie Lešovská, Ţofie Dítětová, Josefa Kryštůfková, Julie Švarcová, a Terezie a Josefa Martinovy. V roce 1870 měl spolek jiţ 31 činných členů a během roku uváděl průměrně 5 her.58 Ve funkci ředitele se mezitím vystřídali Klement Šandera, František Mourek a Ottamar Köstner. Jak se můţeme dočíst v pojednání o ochotnickém divadle od Oktaviána Strádala a Františka Kryštůfka, hrálo se stále v Nápravníkově divadle a to „aţ do roku 1882, kdy tehdejší úřady z bezpečnostních důvodů v této malé, avšak na tehdejší dobu postačující budově hrát divadlo zakázaly.“59 Proč přesně k zákazu došlo, však autoři neuvádějí. J. Š. Nápravník přesunul poté jeviště do venkovních prostor a nějaký čas tak ochotníci

55

Kronika města Humpolce rok 1848 – 1916. s. 160. Dostupné z http://radnice.mestohumpolec.cz/public/kronika_mesta/1848-1915.pdf 56 CÍSAŘ, Jan: Přehled dějin českého divadla. s. 41. Op. cit. 57 Humpolecký zpravodaj: K 125. výročí ochotnického divadla v Humpolci. s. 3-4. Op. cit. 58 Tamtéž, s. 4. 59 STRÁDAL, Oktavián a František KRYŠTŮFEK. Z historie spolku divadelních ochotníků. s. 131. Op. cit.

24

hrávali v tzv. letním Nápravníkově divadle. Ještě později bylo jeviště přesunuto do hostince U černého orla a poté do prostor Měšťanské besedy na Dolní náměstí.60 „Toto řešení však tehdejším vedoucím ochotníkům nemohlo stačit. Poněvadţ jeviště podle záznamů z roku 1883 bylo velice sešlé, poţádali obec o postavení nového jeviště. Obec skutečně vyhověla a darovala k tomuto účelu 60 zlatých. Zároveň vyšel ze spolku návrh, adresovaný všem místním spolkům, městské radě a okresnímu zastupitelství, aby bylo zaloţeno druţstvo ke stavbě Národního domu. Jednání o stavbě však bylo oddalováno, proto zástupci ochotnického spolku v přípravném výboru prosazovali alespoň postavení divadelní budovy, avšak ani k tomu nedošlo.“61 Rok 1883 byl nejčinnější od zaloţení spolku, odehrálo se celkem jedenáct her, z toho jedno představení - Koukalova Moderní Ariadna bylo předvedeno v nedalekém Ţelivě. Brzy poté však začala činnost spolku postupně slábnout.62 V roce 1885 valná hromada rozhodla uspořádat slavnostní představení u příleţitosti dvacátého výročí. Na stejném zasedání bylo také definitivně schváleno, ţe členkami spolku se mohou stát i ţeny. Ty sice vedle pánů působily od samého počátku, nesměly však do té doby být jako členky oficiálně vedeny. V příštím roce tak byly za právoplatné členky přijaty Františka a Ţofie Kryštůfkovy, Katuše Strádalová a rok později Josefa Šimáčková. Vlivem nedostačujícího jeviště a prostor vůbec a také nedostatkem financí ve druhé polovině devadesátých let však činnost humpoleckého ochotnického spolku výrazně poklesla, mezi lety 1895 – 1899 pak poprvé od svého zaloţení ustala úplně.63

5.2 1899 – 1951: Rozvoj ochotnického divadla v Humpolci Zlom do spolkové (ne)činnosti přineslo postavení nové Sokolovny (dnešní Spolkový dům) v roce 1899, v níţ bylo zřízeno stálé jeviště „tím byl dán nový základ pro rozvíjení ochotnického divadla (…) Nyní jiţ nic nebránilo tomu, aby se činnost spolku začala úspěšně rozvíjet. Ředitel spolku Filip Bečvář svolává staré členy a jiţ se připravuje první představení v nové budově.“

64

Jako první hru po obnovení spolku

uvedli humpolečtí ochotníci 9. prosince 1900 na novém jevišti, s novými dekoracemi Probuzence od Františka Adolfa Šubrta. Představení, jeţ „znamenalo nejen probuzení 60

Památník vydaný k oslavě čtyřicetiletého trvání Spolku divadelních ochotníků v Humpolci. 1865-1905. Humpolec, 1905. s. 8-9. 61 STRÁDAL, Oktavián a František KRYŠTŮFEK. Z historie spolku divadelních ochotníků. s. 131. Op. cit. 62 Památník. s. 13-16. Op. cit. 63 BRZOŇ, Roman, František KOCMAN a Vladimír STANĚK. Humpolec v zrcadle času I.: spolky a spolkový vývoj. 1. vyd. Humpolec: Město Humpolec, 2011. s. 25. 64 STRÁDAL, Oktavián a František KRYŠTŮFEK. Z historie spolku divadelních ochotníků. s. 131. Op. cit.

25

spolku k novému ţivotu, ale bylo zároveň projevem vzrůstajícího národního uvědomění,“65 bylo po několikaleté odmlce obecenstvem radostně uvítáno a sklidilo nebývalý úspěch. V následujícím roce pak ochotníci ve spolupráci s pěveckým spolkem Čech a Lech uvedli tříaktovou operu Romana Nejedlého Andulka, děvče venkova spolupráce mezi oběma spolky pak pokračovala i nadále.66 Ke členství ve spolku se hlásili noví mladí herci. Od obnovení činnosti do roku 1903 bylo odehráno celkem 13 představení, největší rozkvět však přišel s 40. výročím zaloţení spolku v roce 1905. Na oslavu výročí bylo 17. prosince uvedeno drama F. A. Šubrta Jan Výrava s účastí samotného autora a 26. prosince byl pak, také v rámci oslav, uveden Tylův Strakonický dudák.67 Ředitelem byl toho roku zvolen Otto Rychnovský, významná osobnost humpoleckého ochotnického ţivota. Pod jeho vedením „dosáhl spolek nebývalého rozvoje. Představení se konala pravidelně, přibývalo herců, jeviště bylo dále upravováno, opatřily se nové dekorace“68 Repertoár divadla byl sestavován se stále větší pečlivostí a hrávalo se aţ dvanáctkrát ročně. K tradičním představením prováděným do té doby, přibývaly stále více hry s aktuální tématikou. Z mnoha her, které byly během dvacetiletého působení Rychnovského v čele spolku uvedeny, stojí za zmínku například Ibsenova Nora (1906), Gazdina roba Gabriely Preissové (1907), Offenbachův Orfeus v podsvětí (1909), Čechův Lešetínský kovář (1914), Shakespearův Othello (1917), Čapkovo RUR (1921) a Věc Makropulos (1923), Zeyerův Radúz a Mahulena (1924), Jiráskova Lucerna (1925) a další. Protoţe ředitel Rychnovský působil současně jako sbormistr spolku Čech a Lech, spolupráce obou spolků byla poměrně častá. Byla tak uvedena také řada oper a operet, mezi jinými například operetka E. Starého a K. Fořta Baj-Kaj-Laj (1909), Smetanova Prodaná nevěsta (1910), či Hubička (1911).69 O provedení oper v reţii ochotníků se můţeme dočíst z projevu Bedřicha Kunsta, pozdějšího ředitele spolku, proneseného u příleţitosti sedmdesátiletého výročí Spolku ochotníků v roce 1934: „Hrávaly se tedy na našem jevišti Smetanovy opery v obsazení výhradně ochotnickém, avšak tím umělecká stránka nezůstávala nikterak 65

Tamtéž, s. 131-132. BRZOŇ, Roman, František KOCMAN a Vladimír STANĚK. Humpolec v zrcadle času I.: spolky a spolkový vývoj s. 25. Op. cit. 67 BRZOŇ, Roman, František KOCMAN a Vladimír STANĚK. Humpolec v zrcadle času I.: spolky a spolkový vývoj s. 25. Op. cit. 68 STRÁDAL, Oktavián a František KRYŠTŮFEK. Z historie spolku divadelních ochotníků. s. 132-133. Op. cit 69 BRZOŇ, Roman, František KOCMAN a Vladimír STANĚK. Humpolec v zrcadle času I.: spolky a spolkový vývoj s. 25. Op. cit. 66

26

pozadu za velkými scénami. Měli jsme tehdy zpěváky, jakých bylo málo. Jména jako Leopold Ambroţ, jenţ byl dlouholetým členem Pěveckého sdruţení praţských učitelů, operní pěvkyně Julča Komrsová, Josef Klein, Marie Dobínová a jiné, zůstanou nám provţdy ve vděčné paměti.“70 K hostování byli zváni také významní čeští herci. Titulní roli Othela si v roce 1917 zahrál Karel Ţelenský, do Humpolce zavítala také Marie Laudová - Hořicová, oba členové činohry Národního divadla v Praze. V Rolandových Vlcích (1925) se předvedl Arnošt Vaněk, člen brněnského Národního divadlo. Významně se také zvýšily příjmy spolku. V roce 1917 došlo k úplnému splacení dluhů, které se vytvořily během krizových let a zbylo dost financí i na zakoupení modernější techniky, zhotovení nových dekorací a rekvizit a doplnění kostýmů. V roce 1922 měl spolek 47 činných členů a 73 členů přispívajících.71 Rychnovský setrval ve funkci ředitele spolku do roku 1926 a přesto, ţe jeho kulturní počiny byly na několik let částečně omezeny první světovou válkou, kdy ve spolkových prostorách humpolečtí soukeníci šili vojenské uniformy, zapsal se výrazně do historie ochotnického divadla v Humpolci.72 Vzhledem ke svému hudebnímu vzdělání sám dirigoval scénickou hudbu a často také reţíroval jednotlivá představení. Jako další reţiséři působili tou dobou ve spolku Karel Růţička, Rudolf Maršál, František Příborský, Josef Kratochvíl, J. Balík, A. Kříţ, Jan Martin, J. O. Martin, R. Šimek, Václav Praţák a Jindřich Kasal. V roce 1922 se spolek stal členem Ústřední matice divadelních ochotníků československých. Novým ředitelem spolku byl v roce 1926 na Rychnovského doporučení zvolen dosavadní reţisér Jindřich Kasal. Ten dál udrţoval vysoký standard představení, za jeho vedení byly uvedeny mimo jiné Tylova Fidlovačka (1926), Vrchlického Noc na Karlštejně, Michaelisova Revoluční svatba (1927), Neubauerova Sextánka (1928) a jiné.73 Jak se můţeme dočíst v Hrdličkově sborníku, „po rezignaci Jindřicha Kasala se stává ředitelem František Adamec a reţie se ujímá Ota Med. (…) Jeho hry vynikaly dokonalou propracovaností a uhlazeností.“74 Adamcovo působení ve spolku bylo po pouhém jednom roce předčasně ukončeno smrtí, jako nástupce byl zvolen Bedřich 70

Projev Bedřicha Kunsta pronesený u příležitosti sedmdesátiletého výročí Spolku ochotníků v roce 1934, archiv Divadelního souboru Jindřicha Honzla. 71 Kronika města Humpolce rok 1895 – 1929. s. 376. Dostupné z: http://radnice.mestohumpolec.cz/public/kronika_mesta/1895-1929.pdf 72 ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava a Jiří VALENTA. Místopis českého amatérského divadla, s 276. Op. cit. 73 STRÁDAL, Oktavián a František KRYŠTŮFEK. Z historie spolku divadelních ochotníků. s. 132. Op. cit. 74 Tamtéž

27

Kunst, který ve funkci setrval „aţ do roku 1951, kdy spolek divadelních ochotníků vplynul do nově utvořeného dramatického odboru závodního klubu ROH při n. p. Sukno v Humpolci.“75 Kunst zastával pouze funkci ředitele, uměleckou činnost spolku měl na starosti reţisérský sbor, který tvořili Jan Pajgrt, Otýlie Drahozalová, Marie Holubová, Jan Absolon, Jan Pfeifer, Ladislav Brhlík, F. G. Lhoták, Hynek Strádal, Františka Loucká, Alfréd Kobrle a Otto Šiman.76S rokem 1936 se k nim připojil František Kryštůfek, „který reţijně velmi poznamenal celý další vývoj divadelního ochotnického spolku v Humpolci.“77 František Kryštůfek je tedy po Ottovi Rychnovském další významnou postavou dějin humpoleckých ochotníků. Za dobu svého působení ve spolku nastudoval více neţ 100 představení a sám ztvárnil přes 150 postav. V nové generaci herců, se kterými spolupracoval, byli Jan Absolon, Bedřich Bláha, Vlastimil Čejka, Alfréd Kobrle, Miloš Mašík, Jan Moravec a Čeněk Pospíšil, z hereček pak Marie Holubová, Věra Hulejová, Eva Křivská, Marie Košťáková, Františka Loucká, Alţběta Náhlovská, Aneţka Nováková, Pavla Stehnová a Marie Příborská. Z tohoto období známe také poprvé jména dalších členů ochotnického spolku, většinou neherců. Funkci nápovědy dlouhá léta zastával Emanuel Šimon, jako výtvarníci působili Adolf Trnka, Jaroslav Pýcha a Oktavián Strádal, jako maskér Josef Příborský a jako osvětlovač Oldřich Pouchlý.78 Ve 30. letech 20. století převládaly v ochotnickém repertoáru komedie, veselohry, a frašky ale také pohádky a báchorky. Byl uveden například Achardův Ţivot je krásný (1930), Longenův C. K. polní maršálek (1931), Okénko Olgy Scheinpflugové (1932), Bouře ve sklenici (1932), Jiráskova Vojnarka (1936),Karafiátovi Broučci (1937) či Vrchlického Noc na Karlštejně (1937). Nadále také pokračovala spolupráce se zpěváckým spolkem Čech a Lech, jeţ se odráţela prováděním operet a jiných her se zpěvy. Klasické hry byly v Humpolci uváděny jen výjimečně, ochotníci si uvědomovali omezené moţnosti amatérského spolku a obávali se také, jak by pokusy o náročnější inscenace hodnotilo obecenstvo. Jinak však byly kritiky z řad diváků vesměs příznivé. Po uvedení Voskovcova a Werichova Caesara (1934) se tak z novinových výstřiţků můţeme dočíst například ţe: „Humpolečtí vypravili hru s neobyčejnou pečlivostí (…)

75

STRÁDAL, Oktavián a František KRYŠTŮFEK. Z historie spolku divadelních ochotníků. s. 133. Op. cit. Humpolecký zpravodaj: K 125. výročí ochotnického divadla v Humpolci. s. 4. Op. cit. 77 BRZOŇ, Roman, František KOCMAN a Vladimír STANĚK. Humpolec v zrcadle času I.: spolky a spolkový vývoj s. 25. Op. cit. 78 Humpolecký zpravodaj: K 125. výročí ochotnického divadla v Humpolci. s. 4. Op. cit. 76

28

vše opatřili tak, aby se co moţno vyrovnali scéně Osvobozeného divadla.“79 Po Jankovových Brandejských dragounech, které ochotníci připravili ve spolupráci se zpěváckým spolkem, se zase psalo, ţe „Reţie nijak nešetřila náklady na výpravu a na výkonech zpěváků i původních tanečnic bylo vidět dobrou snahu, chuť k práci a pilné studium.“80 Protektorát ani 2. světová válka, kdy byla situace ochotníků obecně velmi znesnadňována sérií různých nařízení a sloţitou byrokracií spojenou s povolováním her, neměla na ochotnickou činnost kromě výběru témat a nutnosti dvojjazyčného tisku plakátů velký vliv. Hrálo se sice méně, ale činnost spolku nebyla aţ na období heydrichiády soustavně přerušena. V roce 1940 spolek oslavil 75 let trvání stejně jako při čtyřicetiletém výročí Tylovým Strakonickým dudákem. A jak uvádí ve svém pojednání Roman Brzoň „Od roku 1940 se hrálo v průměru 8 her ročně a během (…) války zde častěji hostovali herci z Národního divadla (E. Kohout, B. Karen, Valentová, Štěpánek, Půlpánová, Šejbalová aj.“81 V roce 1945 se činnost spolku znovu rozeběhla naplno. K oslavě osmdesátého výročí byl zvolen opět J. K. Tyl, tentokrát jeho Fidlovačka. Během jediné sezóny bylo provedeno celkem 56 představení. V poválečném období významně přibylo především repríz. Simonovovi Ruští lidé, nastudovaní v roce 1946, byli uvedeni devatenáctkrát a Polská krev Oskara Nedbala v témţe roce měla dokonce dvacet jedna repríz.82 Počet domácích představení však postupem času opět poklesl, mimo jiné také kvůli účasti na mnoha divadelních přehlídkách a festivalech. Do té doby velmi oblíbené lehčí ţánry po válce postupně nahradily klasické hry českých i světových autorů. V roce 1945 byl předveden Jiráskův Gero, Moliérův Lakomec či Rollandova Hra o lásce a smrti, v roce 1946 Gogolova Ţenitba, Drdovy Hrátky s čertem a Čapkova Bílá nemoc.

5.3 1952 – 1989: Divadelní přehlídky a Honzlův Humpolec Počátkem padesátých let byla v důsledku výše zmiňovaného převedení ochotníků pod dramatický odbor závodního klubu ROH při n. p. Sukno v Humpolci činnost spolku na čas přerušena kvůli reorganizaci. Ale jiţ v roce 1953 byla uvedena hra na motivy

79

Antická féerie Caesar. Havlíčkův kraj. 5. června 1934. Havlíčkův kraj. 15. dubna 1935. 81 BRZOŇ, Roman, František KOCMAN a Vladimír STANĚK. Humpolec v zrcadle času I.: spolky a spolkový vývoj s. 26. Op. cit. 82 Humpolecký zpravodaj: K 125. výročí ochotnického divadla v Humpolci. s. 5. Op. cit. 80

29

Haškových povídek Pan Kobkán vdává dceru, čímţ ochotníci rychle navázali na přerušenou tradici.83 V roce 1954 na místo ředitele spolku nastoupil dosavadní reţisér František Kryštůfek a ve vedení pak setrval aţ do roku 1987. V jeho reţii se v Humpolci uskutečnilo několik československých premiér: jiţ v roce 1944 Tetauerův Zápas Draků, dále Hamzova Duše lidská (1958), nastudována v rámci oslav Hamzova výročí,84 Janovského Hřmění před bouří (1961), Je libo cigaretu? (1962), s níţ se humpolečtí úspěšně účastnili domácích i zahraničních festivalů a Tygří bratrstvo (1964), či Makáriův Krokodýl (1967) a Smrt obchází Dianu (1972). Padesátá a šedesátá léta jsou v ochotnickém divadle ve znamení soutěţí, přehlídek a festivalů. Ani Humpolec v tomto směru nezůstával pozadu. František Kryštůfek „dovedl soubor přes okresní, krajské i mezikrajové soutěţe aţ do Krnova, Albrechtic, Písku, Ostrova nad Ohří, Třince, Prachatic i na Slovensko a do bývalé NDR. Soubor se účastnil různých přehlídek a F. Kryštůfek se významně zaslouţil o růst umělecké úrovně ochotnického divadelního spolku v Humpolci. (…) Získal na divadelních soutěţích a přehlídkách řadu uznání a ocenění za reţii a herci pod jeho vedením obdrţeli mnoho cen za herecké výkony.“85 Ke hrám, se kterými se humpolečtí účastnili soutěţí a přehlídek patří například Tetauerova Diagnźa (XI. Jiráskův Hronov, 1941), Štěpánkův Nezbedný bakalář (II. Tylova Kutná Hora, 1941), Tetauerův Zápas draků (IV. Tylova Kutná Hora, 1944), Simonovovi Ruští lidé (XVII. Jiráskův Hronov, 1947 a Krajský festival divadelních souborů, Havlíčkův Brod, 1960), Ostrovského Talenty a ctitelé (Podzim na Vysočině, Jihlava, 1949) či Janovského Je libo cigaretka? (Tábor, 1962). Úspěchy humpoleckých ochotníku na okolních festivalech daly podnět pro vznik festivalu vlastního. 25. a 26. května 1968 tak proběhl první ročník Honzlova Humpolce, v podobě krajské soutěţe dialogů a monologů. V návrhu na uspořádání festivalu se můţeme dočíst, ţe: „Cílem soutěţe je prohloubení individuálního studia a přípravy amatérských herců a zvýšení jejich umělecké úrovně; v neposlední řadě by to byla u nás v republice jediná příleţitost, kde ochotnický herec můţe sám měřit své síly a umění. (…) Soutěţ by se konala v Humpolci vţdy na jaře a označila by se jako Honzlův Humpolec. Vyuţitím jména významného divadelního reţiséra a pedagoga jednak k vytvoření uměleckého profilu soutěţe, jednak k mimořádně výhodné propagaci 83

STRÁDAL, Oktavián a František KRYŠTŮFEK. Z historie spolku divadelních ochotníků. s. 134. Op. cit. Lékař a spisovat František Hamza se narodil v Kletečné nedaleko Humpolce. 85 BRZOŇ, Roman, František KOCMAN a Vladimír STANĚK. Humpolec v zrcadle času I.: spolky a spolkový vývoj s. 26. Op. cit. 84

30

Humpolce a okresu. Cíl a význam soutěţe by se dal zvýšit také tím, ţe by se k spoluúčasti přizvaly okresy Jihomoravského a Východočeského kraje. První ročník by se konal na jaře 1968 – 15. výročí smrti J. Honzla (…) a určil by v oboru monology nejlepší muţský výkon, nejlepší ţenský výkon; v oboru dialogy - nejlepší výkon. Soutěţní vystoupení by se organizovala jako večerní programy, ke kterým by se pro jejich obohacení mohly připojovat krátké hry místních, nebo sousedních amatérských souborů.“86 Od V. ročníku v roce 1972 se Honzlův Humpolec přerodil ze soutěţe monologů a dialogů v krajskou divadelní přehlídkou nejlepších amatérských souborů Jihočeského kraje a v této podobě přetrval aţ do roku 1986. Poté aţ do svého posledního XXII. ročníku, konaného v květnu 1989 byl přehlídkou nesoutěţní. Trval přibliţně 5 – 10 dní a během jednoho ročníku se představilo 5 – 8 ochotnických souborů. Jak se můţeme dočíst ve zpravodaji, vydaném u příleţitosti obnovení Honzlova Humpolce v roce 2005, za dvaadvacetileté období trvání festivalu se na humpolecké divadelní scéně „v rámci krajské divadelní přehlídky vystřídalo velké mnoţství amatérských divadelních souborů (…) ochotníci z Tábora, Volyně, Českých Budějovic, Sezimova Ústí, Bechyně, Dačic, Zuberce, Trhových Svinů, Pelhřimova, Vyššího Brodu, Vodňan, Prachatic, Zbirohu, Volar, Bosňan, Jindřichova Hradce, Počátek, Sedlice, Stráţkovic, Písku, Netolic, Havlíčkova Brodu, Ţirovnice a Horní Cerekve. Všech 22 ročníků se účastnili i humpolečtí amatérští herci.“87 Mezi nejúspěšnější hry domácího souboru, předvedené v rámci festivalu patřily: Makariova Smrt obchází Dianu (1972), Jiráskova Vojnarka (1974), Slaměný klobouk od Voskovce a Wericha (1979), Borova Zuzana Vojířová (1980), Hubačův Dům na nebesích (1983), Tylova Fidlovačka (1984), či Krajnice báječných cest od Boţeny Fixové (1985).88 K nejoblíbenějším hrám hostujících souborů patřily Talisman od Johanna Nestoye (DS ZK ROH Sezimovo Ústí, 1975), Večer tříkrálový W. Shakespeara (DS ZK ROH Máj Rieger Pelhřimov, 1975), Rozmarné léto Vladislava Vančury (ochotnický soubor Divadla I. Olbrachta Tábor, 1976), Tartuffe od J. B. Moliera (DS MěKS Volyně, 1977), Obchodník s deštěm Richarda Nashe (DS J. V. Sládek Zbiroh, 1977), Horníčkovi Dva muţi v šachu (Divadlo pro 111 České Budějovice, 1978), Revizor N. V. Gogola (DS 86

SOkA Pelhřimov, fond Okresní národní výbor, i.č.2734, ka 1899. Honzlův Humpolec 2005. Program divadelního festivalu. Humpolec, 2005. Archiv Divadelního souboru Jindřicha Honzla. 88 Tamtéž 87

31

Jablonský Jindřichův Hradec, 1979), Dalskabáty hříšná ves Jana Drdy (DS ZK ROH Sezimovo Ústí, 1981), Klicperův Ţenský boj (DS MěKS Prachatice, 1981), Matka od Karla Čapka (DS MěKS Tábor, 1983), Filosofská historie od Aloise Jiráska a Jaroslava Dietla (DS Tyl při MěKS Dačice, 1984), Balada z hadrů (DS J.K.Tyl České Budějovice, 1986) či Kat a blázen (DS MěKS Bechyně, 1987) Jiřího Voskovce a Jana Wericha, Šťastný princ Oskara Wilda (DS JKP Havlíčkův Brod, 1987), Člověk z půdy Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra (DS Tyl MěKS Dačice, 1988), Šamberkovo Jedenácté přikázání (Ochotnický krouţek MKS Horní Cerekev 1989) a řada dalších.89 Přerušení tradice festivalu v roce 1989 souviselo do značné míry s porevolučním opadem zájmu o divadlo. Navíc, jakoby se opakoval problém nevyhovujících prostor z počátku století, v roce 1987 došlo z bezpečnostních důvodů k uzavření působiště humpoleckých ochotníků, Spolkového domu. Aby soubor úplně nezanikl, hrálo se několik let provizorně v prostorách ZK Zálesí. Zde ochotníci pod vedením Miluše Strádalové, která převzala vedení spolku po zesnulém Františku Kryštůfkovi, uvedli 10 premiér a na 70 repríz. Většinu her reţíroval František Vondráček.

5.4 1990 – 2014: Ochotníci v novém tisíciletí V roce 1990 oslavil spolek 125 let trvání uvedením Shawova Pigmalionu. V roce 1994 umoţnil Městský úřad v Humpolci pro divadelní potřeby upravit jeviště v sále městského kina. Od roku 1999 nese spolek oficiální název Divadelní soubor Jindřicha Honzla a jeho zřizovatelem se v roce 2000 stalo Městské kulturní a informační středisko. Vedení spolku převzala Zdeňka Kovářová. Reţisérem zůstal František Vondráček, pod jehoţ taktovkou se uvedlo mnoho představení – Benešova opereta Na tý louce zelený (1997), Slaměný klobouk Voskovce a Wericha (1998), Osm ţen Roberta Thomase (1999), Oplustilův Haškův praţský Dekameron (2001), Werichovu pohádku Princezna Pampeliška (2001), … si pořádně zařádit Voskovce a Wericha (2003), Dům na nebesích Jiřího Hubače (2004), Rodiče se zbláznili Miloslava Švandrlíka (2005), Poslední šance Gustava Skály (2006), Parohy na objednávku Miloše Stránského a Vladimíra Volfa (2007) a další. Kromě divadelních her nastudovali ochotníci ve Vondráčkově reţii ve spolupráci s humpoleckou country skupinou Skaláci hudebně dramatické programy Já písnička (2000) a Trampská romance (2002).90

89 90

Tamtéž Kronika divadelního souboru Jindřicha Honzla, 4. díl.

32

V roce 2005 byl po šestnácti letech znovuobnoven divadelní festival Honzlův Humpolec. Stejně jako v posledních ročnících před svým přerušením zůstal nesoutěţní přehlídkou amatérských divadelních spolků. Nově oţiveného festivalu se zúčastnilo Adivadlo z Havlíčkova Brodu s detektivní komedií Paní Piperová zasahuje, divadelní soubor Berani z Těškovic se hrou Tenor na roztrhání a Spolek divadelních ochotníků Rieger Pelhřimov se hrou Manţelství na druhou aneb Barillonova svatba. Humpolečtí předvedli hudební komedii Rodiče se zbláznili. Honzlův Humpolec se pořádá kaţdoročně z jara s tradiční účastí jak domácího souboru, souborů z blízkého okolí, tak i hostů ze vzdálenějších míst republiky.91 V roce 2007 se uvaţovalo o zřízení Malé scény v nevyuţité budově bývalého fotoateliéru, nakonec začal spolek prostory vyuţívat pouze jako technické zázemí a sklad pro kulisy a garderobu. V roce 2008 vstoupila do čela souboru Ilona Kostřicová. O rok později byla uvedena hra Akorát pro tři, vytvořena na míru třem konkrétním členům spolku - zahráli si v ní Hana Augustová, Ilona Kostřicová a Zdeněk Augusta. „Scénář vznikl kombinací dílčích dialogů z her T. Williamse s nově napsaným vlastním textem a textem vzniklým při improvizacích přímo na jevišti. (…) Předlohu osobitě zpracovala MgA. Kamila Kostřicová – absolventka divadelní fakulty JAMU v Brně a bývalá členka ochotnického souboru.“92 S touto jednoaktovkou se soubor v květnu 2009 úspěšně představil také na Divadelním festivalu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V současnosti se v reţírování střídají Hana Augustová - S tvojí dcerou ne Antonína Procházky (2007), Čapkova Doktorská pohádka (2008) a Kubátkův Podhorský penzion (2012), se Zdeňkem Augustou - Jiráskova Lucerna (2011). Mimo to s humpoleckými ochotníky spolupracuje bývalý reţisér Horáckého divadla v Jihlavě Michael Junášek. V jeho reţii uvedli humpolečtí ochotníci hry Rajčatům se letos nedaří od Johna Patricka (2011), Wittlingerovy Tři dámy s pistolí (2012), či Jezinky a bezinky Josepha Kesselringa (2014). Poslední dvě jmenované hry přinesly humpoleckým četná ocenění na posledních dvou ročnících krajské přehlídky Třešťské divadelní jaro. Soubor kaţdý rok odehraje dvě nové premiéry v několika reprízách.

91

BRZOŇ, Roman, František KOCMAN a Vladimír STANĚK. Humpolec v zrcadle času I.: spolky a spolkový vývoj s. 27-28. Op. cit. 92 BRZOŇ, Roman, František KOCMAN a Vladimír STANĚK. Humpolec v zrcadle času I.: spolky a spolkový vývoj s. 28-29. Op. cit.

33

6

Závěr Amatérské divadlo má v prostředí malého města nezastupitelnou roli. Je důleţité

zejména při utváření jeho kultury a nepopiratelná je v této oblasti také jeho funkce společenská. V mé bakalářské práci jsem se pokusila zmapovat existenci amatérského spolku v malém městě na Českomoravské vrchovině od jeho vzniku po současnost. Při práci jsem měla moţnost projít velké mnoţství pramenů, které se váţí k humpolecké spolkové historii. Od prvních stanov ochotnického spolku, přes různé ţádosti o povolení a následná povolení her, výroční tisky, plakáty, fotografie a mnohé další. Jiţ při třídění dochovaného materiálu, mi bylo jasné, ţe při jeho úplném zpracování by vznikla práce mnohem většího rozsahu. K některým obdobím v historii spolku existuje opravdu bohatá materiálová základna, jinde však prameny mlčí, nebo prozrazují jen velmi málo. Někde se informace rozcházejí. I přesto jsme se pokusila na stránkách této práce přinést ucelený pohled na vývoj konkrétního divadelního souboru v Humpolci. Nejvíce jsem přitom přihlíţela k důleţitým datům, událostem a osobám. Spolek divadelních ochotníků byl v Humpolci, podobně jako na mnoha jiných místech, zaloţen ve druhé polovině 19. Století. Toto období vzniku spolků obecně přálo. Jako první představení uvedli humpolečtí ochotníci hru Augusta von Kotzebua, ve své době dramatika velmi oblíbeného, ani tady se tedy působení spolku nijak nevymykalo. Z počátku hráli humpolečtí převáţně po hospodách a v domácnostech a to vlastně aţ do doby, neţ byla roku 1899 postavena Sokolovna se stálým jevištěm. Do té doby však musel spolek překonat první krizi v nečinnosti. V následujících letech ochotníci navázali spolupráci se zpěváckým spolkem Čech a Lech (která s drobnými přestávkami na obou stranách trvá dodnes) a uváděli pak mnoţství zpěvoher, operet a několik oper. Po oslavách čtyřicátého výročí trvání spolku nastalo období značného rozkvětu. Objevila se také první významná osobnost humpoleckého ochotnického divadla – učitel, sbormistr a dlouholetý ředitel ochotnického spolku Otto Rychnovský, během jehoţ dvacetiletého působení spolek neobyčejně prosperoval. Zanedlouho po Rychnovském, ještě v meziválečném období, se v roli reţiséra a později ředitele spolku objevil František

Kryštůfek,

další

důleţitá

osobnost

humpolecké

ochotnické

scény.

V ochotnickém repertoáru tou dobou převládaly komedie, veselohry, a frašky ale také pohádky a báchorky, náročnější hry byly uváděny zřídkakdy. V období protektorátu a druhé světové války činnost sice ochabla, ale neustala. V roce 1940 a 1945 spolek 34

oslavil pětasedmdesátileté a osmdesátileté trvání uvedením Tylových her. Na hostování začali do Humpolce přijíţdět herci Národního divadla. Do té doby velmi oblíbené lehčí ţánry po válce postupně nahradily klasické hry českých i světových autorů. V poválečném období také významně přibylo především repríz. V důsledku reorganizace amatérského divadla byl humpolecký spolek divadelních ochotníků včleněn pod dramatický odbor závodního klubu ROH při n. p. Sukno v Humpolci. Padesátá a šedesátá léta 20. století jsou podobně jako jinde i v Humpolci ve znamení divadelních přehlídek a festivalů. Účast humpoleckých ochotníků na festivalech brzy vyústila ve vnik festivalu vlastního - 25. a 26. května 1968 tak proběhl první ročník Honzlova Humpolce, který pak aţ do revolučního roku 1989 kaţdé jaro zpestřoval humpolecké divadelní dění. Po revoluci byla situace ochotnického divadla obecně nesnadná, podobné podmínky jako u mnoha jiných ochotnických spolků panovaly i v Humpolci. Především ochotníci přišli o své stálé jeviště v chátrajícím Spolkovém domě. Vedení města si však brzy uvědomilo důleţitost existence ochotnického spolku a nechalo pro divadelní produkci upravit jeviště v sále městského kina. Do nové éry pak ochotníci vkročili pod vedením Miluše Strádalové. Od roku 1999 nese spolek oficiální název Divadelní soubor Jindřicha Honzla a jeho zřizovatelem se v roce 2000 stalo Městské kulturní a informační středisko v Humpolci. Na repertoáru souboru se nejčastěji objevují komedie. Ve spolupráci se stále činným pěveckým spolkem Čech a Lech ale i s jinými hudebními formacemi se uvádějí zábavné programy s písněmi a scénkami. V posledních letech soubor navázal spolupráci s Michalem Juráškem, bývalým reţisérem Horáckého divadla v Jihlavě, jehoţ některé inscenace jiţ přinesly humpoleckým četná ocenění na krajských přehlídkách. Spolek humpoleckých ochotníků zanedlouho oslaví 150 let své existence. I kdyţ dnes jiţ nelze s jistotou zcela určit přesná čísla, podle dochovaných údajů odhaduji, ţe za dobu své existence humpolečtí ochotníci nastudovali a sehráli na 450 premiér a několikanásobné mnoţství repríz. Při srovnání s obecnými vývojovými tendencemi ochotnického divadla snadno zjistíme, ţe se humpolecká produkce nijak výrazně nelišila od průměrných maloměstských souborů. Častěji se hrálo spíše pro publikum a náročnější hry byly zařazovány výjimečně. Humpolečtí ochotníci se však bez ohledu na dramaturgii vţdy snaţili ke kaţdé další inscenaci přistupovat nanejvýš zodpovědně a s pečlivou přípravou. Největší důleţitosti nabýval spolek jak pro herce, tak pro diváky v obdobích

35

útlaku ale i v dnešní době má ochotnické divadlo v kulturním ţivotě města stále své místo.

36

7

Resumé Předmětem této bakalářské práce je malé amatérské divadlo, které bylo

důleţitým prvkem při formování místního kulturního a sociálního prostředí. Za pouţití písemných pramenů, dobových fotografií, plakátů a dalších zdrojů práce mapuje historii a vývoj amatérského divadla v Humpolci od jeho vzniku do současnosti. Historie divadla začíná v druhé polovině 19. století - v období příznivém pro vznik spolků všeho druhu. První představení – většinou klasické hry známých autorů, se konala převáţně po hospodách a v domácnostech. Od roku 1899 se hrálo v nově postavené Sokolovně. V té době také započala dlouholetá spolupráce pěveckým sborem Čech a Lech a ochotníci začali provádět nejen provádět nejen klasický repertoár ale také opery a operety. Nejproduktivnějším obdobím v historii humpoleckého ochotnického spolku byla první dvě desetiletí 20. století. Pod vedením Otty Rychnovského, ochotníci provedli mnoho divácky úspěšných představení. Hrály se převáţně komedie, frašky či pohádky a báchorky. Činnost divadla výrazně poklesla během druhé světové války. Oţivení přišlo v 50. a 60. letech, kdy se spolek stal součástí dramatického odboru závodního klubu ROH při n. p. Sukno v Humpolci. Ochotníci vyjíţděly na festivaly a divadelní přehlídky, a od roku 1968 začali organizovat festival vlastní. Po sametové revoluci v roce 1989 divadlo přišlo o dosavadní scénu, bylo přesunuto do místního kina. Od roku 1999 nese spolek oficiální název Divadelní soubor Jindřicha Honzla a jeho zřizovatelem se v roce 2000 stalo Městské kulturní a informační středisko v Humpolci.

37

8

Summary Subject of this bachelor thesis is a small amateur theatre as an important element

in the formation of local cultural and social environment. Using written, photographic and other sources I tried to map the history and development of the Amateur Theatre in Humpolec (Bohemian-Moravian Highlands, Czech Republic) form its beginnings to the present. A history of the theatre starts in the second half of 19th century - in the period favourable for development of local amateur societies of any kind. First performances were plays written by contemporary popular authors and they took place in public houses or households. In 1899, the theatre settled in a newly built hall of gymnastic society Sokol. At that time, the cooperation between the theatre and the community choir Čech a Lech begun and the theatre started to perform not only plays but also operas and operettas. The most prospering period in a history of the theatre were the two first decades of 20th century. Under the direction of Otto Rychnovský, the theatre performed many plays – mostly comedies, farces and fairy tales. Activities of the theatre significantly declined during World War II. The recovery came in the 50's and 60's, when the company became a part of drama club of so-called ROH - Revolutionary Trade Union Movement (a monopolistic trade union in socialistic Czechoslovakia). The theatre participated in several festivals and shows and since 1968 started to organize one on its own. After the Velvet Revolution in 1989, the theatre left its previous scene, moved to the local cinema, and became a section of the Municipal Information and Tourist Office. Nowadays the theatre operates under the name Jindřich Honzl Theatre Company.

38

9

Seznam použité literatury a pramenů

Literatura 200 let svobodného města Humpolce: 1807-2007. 1. vyd. Humpolec: MěKIS Humpolec, 2007, 67 s. ISBN 978-80-254-3899-2. BEČVÁŘ Jiří a kol. Kulturní stopou Humpolecka: Hrdličkův jubilejní sborník. Humpolec: MNV, 1969, 141 s. BERNARD, Jan. Co je divadlo. 1. vyd. Praha: SPN, 1983, 330 s. BRZOŇ, Roman, František KOCMAN a Vladimír STANĚK. Humpolec v zrcadle času I.: spolky a spolkový vývoj. 1. vyd. Humpolec: Město Humpolec, 2011, 179 s. ISBN 978-80-260-0219-2. CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla: vývojové tendence. 1.vyd. Praha: IPOS ARTAMA, 1998, 444 s. ISBN 80-7068-129-2. CÍSAŘ, Jan. Přehled dějin českého divadla. 2. vyd. Praha: Akademie múzických umění, 2006, 314 s. ISBN 80-733-1072-4. ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla. 1. vyd. Praha: Academia, 2000, 410 s. ISBN 80-200-0782-2. HRŮZOVÁ, Jana. Činnost divadelních spolků v Humpolci: Dějiny Spolku ochotníků a dějiny Spolku loutkářů: diplomová práce. Univerzita Hradec Králové, 1997. Vedoucí diplomové práce Doc. František Nesejt. NOCAR, Pavel. Humpolec: ohlédnutí za starými časy. 1. vyd. Havlíčkův Brod, 2007, 153 s. ISBN 978-80-254-0510-9. PAVIS, Patrice: Divadelní slovník. Přeloţila Daniela JOBERTOVÁ. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 2003, 493 s. ISBN 80-7008-157-0.

divadlo, 2004, 348 p. ISBN 80-727-7194-9.

39

ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava a Jiří VALENTA. Místopis českého amatérského divadla. I. díl. A-M. 1.vyd. Praha: IPOS ARTAMA, 2001, 518 s. ISBN 80-7068-154-3. Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška: sborník příspěvků ze sympozia pořádaného 1. a 2. srpna 2010 v Miletíně a Hronově. 1. vyd. Miletín: Muzeum českého amatérského divadla, 2010, ISBN 978-80-254-8469-2. Noviny a časopisy Amatérská scéna Divadelní revue Humpolecký zpravodaj Jihočeské listy Nástup Archivní prameny, kroniky, pamětní tisky Archiv divadelního souboru Jindřicha Honzla v Humpolci Kronika Divadelního souboru Jindřicha Honzla Kronika města Humpolce Památník vydaný k oslavě čtyřicetiletého trvání Spolku divadelních ochotníků v Humpolci. 1865-1905. Humpolec, 1905. SOkA Pelhřimov, fond Archiv města Humpolec (1483 - 1945), inv.č. 804, Spolek divadelních ochotníků SOkA Pelhřimov, fond Městský národní výbor Humpolec, inv.č. 2734 SOkA Pelhřimov, fond OÚ Humpolec (1894) 1910 – 1937, inv. č. 626

40

10 Přílohy 10.1 Příloha č. 1 – Recenze a ohlasy Uvedené příklady ohlasů na humpolecká divadelní představení pocházejí ze soukromého archivu Divadelního souboru Jindřicha Honzla v Humpolci. Jedná se převáţně o novinové výstřiţky vloţené či vlepené do kroniky ochotnického souboru. Ne vţdy jsou tyto výstřiţky opatřeny potřebnými údaji (autor, název, datum…) pokud tyto údaje chybí, uvádím alespoň, k jaké inscenaci se recenze vtahuje a kdy byla uvedena premiéra. „Humpolečtí vypravili hru s neobyčejnou pečlivostí, nešetříce nákladu ani práce, dekorace, hudbu, tance, souhru, spád hry, rychlé proměny scén – vše opatřili tak, aby se co moţno vyrovnali scéně Osvobozeného divadla.“ Caesar, 31. 5. 1934 Antická féerie Caesar, Havlíčkův kraj, 5. 6. 1934

„Soubor se poctivě snaţil splniti převzatý úkol a také se mu to dařilo. Zejména byla patrná snaha o dobrou jevištní řeč, i kdyţ někteří právě v tomto směru zůstali mnoho dluţni. (…) v prvním jednání (…) byly laděny hlasy do příliš tichých tónů a milostné scény je třeba dokresliti (…)scénování bylo velmi pěkné a vkusné, tím méně se však k roztomilým interiérům hodily stavebnicové domky na horizontě (…) Soubor jistě kvalitní, jen ještě prohlubovati péči o jevištní řeč. Představené mělo úroveň, reţisér hře také vydatně pomohl četnými škrty.“ Diagnóza, 29. 3. 1941 hodnocení odborné poroty XI. Jiráskova Hronova, 30. 3. 1941

„Začátkem letošního roku přispěli humpolečtí divadelníci do kulturního ţivota města novou premiérou. Nastudovali veselohru M. Švandrlíka Honorace z pastoušky. (…) Divadelní soubor ZK Zálesí je znám dobrou tradicí uvádění veseloher. Řada minulých úspěchů byla spjata právě s tímto ţánrem a není tedy divu, ţe humpoleckým ochotníkům přišla vhod právě tato Švandrlíkova novinka. Nastudovali ji poctivě a hrají ji s velkou chutí.“ Honorace z pastoušky, 16. 2. 1976 Antonín Bašta, Humpolecká „Honorace z pastoušky“, Nástup, 11. 3. 1976

41

„Soubor se u nás představil s velmi pečlivě nastudovanou, zajímavou divácky i herecky vděčnou novinkou španělského autora M. Mihury „Mirabel a podivná rodina“. (…) Zkušený humpolecký soubor připravil příjemné a divácky vřele přijaté představení a přesvědčil, ţe patří skutečně mezi přední nejvyspělejší soubory v kraji.“ Mirabel a podivná rodina, 26. 3. 1977 Vítězslav Štastný, Pochvala humpoleckým divadelníkům, Nástup, 7. 4. 1977

„Zásluhou dobře napsané hry (…), herců a samozřejmě reţiséra, byl divák drţen v napětí aţ do konce představení. Potom s chutí zatleskal výkonům, které by mohly být klasifikovány jako dobré, aţ výborné. Zvláště ţenské postavy prodavaček v podání Zdeny Kovářové, Dany Vřešťálové, Evy Kamešové, Marie Šimkové a Stáni Vaňhové zaujaly. Jejich výkonrostl s přibývajícími minutamy aby v závěru (…) předvedly úplný herecký koncert. A to je u ochotníků-amatérů co říci. Tentokrát ţeny předčili muţe. Z nich své odvedl Jan Dvořák (kapitán Rezek). U Václava Bareše (Čeněk Fiala) a Miroslava Krejčího (poručík odvaha), bylo přeci jen poznat, ţe začínají.“ Obrázek na břehu mořském, 6. 1. 1987 František Brzoň, Obrázek na břehu mořském

„Humpolecký divadelní soubor (…) nastudoval pro letošní sezonu operetu Járy Beneše Na tý louce zelený. (…) Příjemným překvapením byly pěvecké výkony všech herců spojené s pečlivou choreografií Evy Eremkové a doprovázené tanečním orchesterem řízeným dirigentem Josefem Jirků. (…) Reţisér František Vondráček dokázal spojit soubor s orchestrem a tanečnicemi a to je práce obtíţná.“ Na tý louce zelený, 1. 4. 1997 M. Steinhauserová, Na tý louce zelený v Humpolci, Jihočeské listy, 3. 4. 1997

42

10.2 Příloha č. 2 – Stanovy divadelních ochotníků v Humpolci

Stanovy spolku divadelních ochotníků z roku 1907 (SOkA Pelhřimov, fond OÚ Humpolec (1894) 1910 – 1937, inv. č. 626)

43

10.3 Příloha č. 3 - Žádost o povolení Smetanovy opery Hubička

Ţádost spolku divadelních ochotníků o povolení Smetanovy opery Hubička z 13. května 1911 (SOkA Pelhřimov, fond OÚ Humpolec (1894) 1910 – 1937, inv. č. 626)

44

10.4 Příloha č. 4 – Plakáty

Plakát ke hře Chudý písničkář z 10. Února 1866

Plakát ke hře Lucerna 28. a 29. května 1940

Plakát ke hře Jitro den a noc z 26. června 1943 – oboustranná česko-německá verze (Originály plakátů jsou uloţeny v Muzeu dr. Aleše Hrdličky v Humpolci)

45

10.5 Příloha č. 5 – Fotgrafie z představení

Mistr Jan Hus, 6. července 1924

Humpolečtí ochotníci v kostýmech; na první fotografii slečna Sobotková, na druhé fotografii slečna Šamanová a hoch Rychnovských, název hry není uveden.

46

Princezna Pampeliška, 30. a 31. října 1943

Princezna Pampeliška, 30. a 31. října 1943

Princezna Pampeliška, 30. a 31. října 1943

47

Nejkrásnější válka, 14. března 1982

Nejkrásnější válka, 14. března 1982

48

Lucerna, 21. ledna 2011

Lucerna, 21. ledna 2011 (Originály fotografií jsou uloţeny v Muzeu dr. Aleše Hrdličky v Humpolci)

49