Bakalářská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví

Bakalářská diplomová práce

2011

Lucie Šlezingrová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura

Lucie Šlezingrová

Bohuslav Balbín: Velká osobnost českého baroka Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Michaela Soleiman pour Hashemi, CSc.

2011 2

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………………………………………………… 3

Zde bych chtěla poděkovat vedoucí práce, prof. PhDr. Michaele Soleiman pour Hashemi, CSc., za odborné vedení, podnětné připomínky a vţdy velmi vstřícný a přátelský přístup.

4

OBSAH 1.

ÚVOD ……….…….…………………………………………………………………….. 6

2.

ŢIVOT BOHUSLAVA BALBÍNA …………….……………………………………….. 7 2.1. OBDOBÍ MLÁDÍ, STUDIA A POSTUPNÉHO VÝVOJE OSOBNOSTI ………… 7 2.2. OBDOBÍ DOSPĚLOSTI A ROZVOJE TVŮRČÍ ČINNOSTI ……………………... 9 2.3. OBDOBÍ NEJVĚTŠÍ „VLNY“ VLASTENECTVÍ I HOŘKOSTI V DÍLE BOHUSLAVA BALBÍNA ……………………………………………….. 11

3.

BALBÍNOVO DÍLO (VE SLEDU JEHO ZAMĚŘENÍ) ……………………………… 14 3.1. POETICKÁ A TEATRÁLNÍ TVORBA ...………………………………………… 14 3.2. PEDAGOGICKÁ TVORBA ………………………………………………………. 15 3.3. MONOGRAFICKÁ TVORBA POUTNÍCH MÍST ……………………………….. 15 3.4. GENEALOGICKÁ, HISTORICKÁ A POLITICKO-HISTORICKÁ TVORBA …. 16 3.5. POLITICKÁ („PŘEDOBROZENECKÁ“) TVORBA ………………………….…. 20 3.6. BALBÍNOVA PÍSEMNÁ POZŮSTALOST ...…………………………….……… 21

4.

HLUBŠÍ ROZBOR DÍLA PAMĚTNÍ NÁPIS ………………………………………… 24

5.

„BALBÍNŮV KRUH“ A JINÍ AUTOROVI PŘÁTELÉ ………………………………. 28 5.1. BALBÍNŮV KRUH ...……………………………………………………………… 28 5.2. MECENÁŠI ...……………………………………………………………………… 30 5.3. BALBÍNOVI DALŠÍ PŘÁTELÉ A SOUČASNÍCI V TVORBĚ ………………… 30

6.

BALBÍNOVA SPOLUPRÁCE S ACTA ERUDITORUM ……………………………. 34

7.

BALBÍNOVA NÁVAZNOST NA PŘEDEŠLÉ AUTORY A JEHO MOŢNÉ DOBOVÉ VLIVY ...…………………………………………………………………… 37 7.1. NÁVAZNOST NA PŘEDEŠLÉ LITERÁRNÍ TVŮRCE A BALBÍNOVY 7.2. AUTORSKÉ VZORY ...…………………………………………………………… 37 7.3. VLIV DOBY NA BOHUSLAVA BALBÍNA ….…………………………………. 37

8.

ZÁVĚR ………………………………………………………………………………… 42

9.

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY …………………………………………………. 43

5

1. ÚVOD V bakalářské práci se budu zabývat ţivotem, dílem a také vlivem věhlasného českého historika, hagiografa, básníka, literárního teoretika i pedagoga, Bohuslava Balbína, s méně často uţívaným přídomkem „z Vorličné“. Nastíním i nejrůznější okolnosti, které ovlivňovali v tvorbě samotného Balbína. Kromě představení tvorby se pokusím přiblíţit i osud písemné pozůstalosti. Putování děl tištěných i rukopisných od data jejich vydání přes nejrůznější (poslední vůlí samotného autora určené) majitele, soukromé knihovny, či archivy aţ do současně přetrvávajícího umístění v dostupných prostorách praţských, brněnských aj. vhodných institucích. Blíţe představím i některé jeho literární i jinak umělecky zaměřené současníky a přátele. V jedné z kapitol také zmíním korespondenční spolupráci Bohuslava Balbína se zahraničím, zejména spolupráci s německým literárně-teoretickým periodikem Acta Eruditorum, psaným v mezinárodním jazyce doby, v latině, a proto uznávaným v celoevropském měřítku. V neposlední řadě se pokusím hlouběji rozebrat jedno z posledních Balbínových děl, které přišlo do tisku dokonce několik století po autorově smrti. Tím dílem je Pamětní nápis (Trophaeum), který z dochované rukopisné verze přeloţil a k prvnímu českému kniţnímu vydání připravil Josef Hejnic roku 1988. S přihlédnutím na stáří a těţkou dostupnost některých primárních i sekundárních materiálů mohou být některé mé myšlenky pod vlivem pouze jediného názoru odborníka zasvěceného do daného tématu. Přesto jsem se vţdy snaţila veškeré informace ověřit v co nejširším spektru dostupné literatury.

6

2. ŽIVOT BOHUSLAVA BALBÍNA Jeden z nejvýraznějších historiků našeho národa, autor vlastivědné encyklopedie Čech, dále básník, dramatik, literární teoretik, pedagog a v neposlední řadě také hagiograf. Autor, jehoţ dílo o nastalém úpadku českého národa zahájilo především myšlenkově obranný boj proti politickým a zejména národnostním důsledkům Bílé hory.1 2.1. Období mládí, studia a postupného vývoje osobnosti Celé autorovo jméno zní Bohuslav Ludvík Alois Balbín. Jeho rodištěm byl Hradec Králové (3. 12. 1621), místem jeho posledních dnů Praha (29. 11 1688). K rodinnému jménu patřil i šlechtický přídomek „z Vorličné“. Ve svém rodu nebyl prvním literárním tvůrcem, uţ jeho prapraděd Jan B. Škornice či Škornička se podílel na tvorbě humanistické básnické sbírky „Farragines poëmatum“. Balbínův praděd i otec pak slouţili v královské sluţbě, byli tedy také veřejně činní. Praděd zastupoval funkci primátora a královského rychtáře královského města Hradec králové, otec zase funkci královského purkrabí v Pardubicích. Balbín byl jeho sedmým a posledním dítětem. 2 Na výchovu Balbína měla vliv především jeho matka, otec totiţ zemřel rok po jeho narození. Po této těţké ráně se ten stejný rok (1622) rodina přestěhovala, na pozvání pana Otty z Oppersdorfu, do Častolovic, do kterých se pak Balbín vracel i v dospělosti. Stal se tak jejich prvním z později proslavených kulturních osobností (později zde pobývali např. Josef Dobrovský nebo František Palacký). Bohuslav Balbín měl díky zámeckému prostředí, ve kterém vyrůstal, moţnosti doprovázet hejtmana při lovu, poznávat krásy přírody i její tajemství, láska k nim se později projevila i v jeho díle.3 Balbín měl jiţ od raného dětství chatrné zdraví, to se po odchodu z města na venkov na čas zlepšilo, ale ve třech letech onemocnění posílilo natolik, aţ ho matka svěřila pod ochranu patronky matek, Matku boţí, a zasvětila jej staroboleslavské bohorodičce. Kýţený výsledek se dostavil a syn nakonec přeţil svých všech šest starších sourozenců. Z vděčnosti a pevné víry a úcty ve svaté v dospělosti tvořil i pod vlivem tohoto aktu. Mariánskou orientaci si drţel hned v několika ze svých děl.

1

FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 8020007970. 2 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 71. 3 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 72.

7

Po matce přebírá také katolické vyznání. Jeho výchova se nesla v duchu protireformačního katolicismu, nejen ze strany matky. Vliv byl silný i ze strany pána Otty z Oppersdorfu, který zastával funkci reformačního komisaře, dohlíţel tedy na průběh rekatolizace v kraji. Ve stejnou dobu v Balbínovi roste zájem o historii, do rukou se mu dostává Kronika česká Václava Hájka z Libočan. Kronika, jejíţ vliv Balbínovo dílo podle budoucích kritiků spíše poškodil. Palacký, právě tak jako novější Hájkovi kritici, pozapomněl, ţe autorovi Kroniky české nešlo ani tak o napsání kroniky v duchu kritického dějepisu, nýbrţ v první řadě o poučení spojené se zábavou.4 V Balbínovi zmíněné dílo rozvíjelo dětskou fantazii. Díky knize měl moţnost vidět obraz minulé české slávy, který se, podle něj, opíral jak o nepravdy, tak o ověřené zprávy. Balbín se díky finanční podpoře příznivců rodiny dostal ve svých devíti letech (1631) do latinské školy u benediktinů v Broumově, dále následovaly jezuitské školy v Jičíně, v Praze a v Olomouci. Během studií navazuje pro něj do budoucna výhodné a velmi důleţité kontakty a přátelství. Potkává zde např. Ferdinanda Matouše Sobka z Bilenberka (pozdější biskup královéhradecký a arcibiskup praţský) aj. Dá se říct, ţe nejvíce jej zasáhlo setkání v posledním ročníku latinské školy v Olomouci. Do funkce duchovního představeného semináře tam byl dosazen polský jezuita Mikuláš Leczycki. Leczyckého vztah k Balbínovi se brzy stal spíše otcovským, zastával i funkci jeho zpovědníka a pod jeho vlivem nakonec vstoupil Balbín do jezuitského řádu. Organizace této instituce měla aţ vojenský charakter. Řád od svých členů vyţadoval poslušnost a „sebeodříkání“, na oplátku svým členům zajišťoval výborné podmínky pro vzdělávání a budoucí pracovní uplatnění. Chování Leczyckého k jeho svěřenci bylo tedy někdy velmi striktní a přísné, jak dokládají Kučera a Rak ve svém díle Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře5, jejich vztah to však nikterak silně neovlivnilo. Pokora, výdrţ a sebezapření, tyto silné vlastnosti Balbínovi pomohly v dalším ţivotě realizovat a dokončit většinu toho, co si sám předsevzal. Jeho studia pokračovala v Praze. Věnoval se zde matematice, fyzice a poté studiu klasických jazyků, zvláště řečtiny. Díky velmi dobrým studijním výsledkům stanovilo vedení 4 5

KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 74. KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 75-77.

8

koleje Balbína nejlepším moţným průvodcem pro španělského jezuitu Rodriga Arriagu po českých zemích. Balbín měl tak další čas a moţnost poznávat českou vlast jako doprovod tohoto španělského učence. Po své cestě získal nový historický materiál a navázal další důleţitá přátelství. Zároveň ale viděl i změny, které se v jeho kraji děly. Byl svědkem, jak je jeho země postupně utlačována politicky, národnostně i hospodářsky. Po návratu z cesty po českém království řád Balbína přiměl k pedagogické praxi. Po třech letech vyučování se ale vrátil na studia. V Praze nastoupil na studia teologie a historie. Roku 1649 byl pak vysvěcen na kněze. 2.2. Období dospělosti a rozvoje tvůrčí činnosti Další důleţité setkání proběhlo při obraně Prahy před švédským vojskem. Balbín se tu setkal s velkým barokním malířem Karlem Škrétou. Jejich přátelství se pak odrazilo i v jejich pozdější spolupráci. Opozicí zde byla Balbínovi další významná osobnost, Jan Amos Komenský. Ten naopak s dobytím Prahy souhlasil, protoţe doufal ve změnu politiky a v konec započatých vln emigrací.6 Po úspěších při obraně hlavního města a po prvních úkonech v pozici duchovního poţádal Balbín řád, aby mohl dále působit jako misionář. Působil pak v několika českých krajích. Nechal postavit řadu klášterů a kostelů. Úspěchy slavil dokonce i v blízkosti Kunvaldu, který byl sídlem nekatolíků (zejména Jednoty bratrské). Misionářské praktiky proti nekatolíkům byly různé. Balbín byl v tomto směru zastánce skromnosti, k přesvědčování volili pouze formu rozhovoru, přítomnost vojska a tvrdý nátlak striktně odsuzoval. Z rozhodnutí řádu byl ale po čase opět vrácen jako učitel do jezuitských kolejí (od 1653). Během třinácti let stihl vystřídat koleje Kladska, Českého Krumlova, Prahy, Brna, Jindřichova Hradce a Jičína. V Praze se opět postavil tváří v tvář smrti, kdyţ se nakazil smrtelnými černými neštovicemi. Seznámil se tak s lékařem Markem Marcim z Kronaldu a během svého léčení i po něm jej mohl pozorovat při práci. Měl jedinečnou moţnost sledovat průběh nemocí i jejich léčbu a vše si dopodrobna zaznamenávat. Stejně jako jeho pedagogická činnost byla důleţitá i jeho pozice historika, do které postupně vyzrál. Přes mnohé stíţnosti na nedostatek času, pro veškeré své povinnosti, na historickou práci, stíhal shromaţďovat obrovské mnoţství nejrůznějšího historického písemného materiálu. Z neustálého putování a střídání jezuitských kolejí měl také velké

6

KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 82.

9

povědomí o obsahu archivů a knihoven téměř v celém českém i moravském kraji (české texty i zahraniční). Jakousi odbornou přípravou k jeho následující dějepisné činnosti Balbínovi mohla být práce na pojednání o mariánských poutních místech (Diva Vartensis, Diva Turzanensis, Diva Montis Sancti). V pozici jezuitského učitele stihl kromě mariánského triptychu začít psát také spis o české šlechtě. Pak náhle bylo z dodnes nejasných důvodů Balbínovo učitelské působení nařízením řádu ukončeno. Přece však lze téměř s určitostí tvrdit, ţe hlavním důvodem nebylo Balbínovo vlastenecké působení na ţáky, jak tvrdí naprostá většina balbínovské literatury, pokud celou záleţitost nepřechází mlčením. I nejasné formulace v dopisech řádových představených o této aféře naznačují, ţe se Balbín ve styku s mládeţí zřejmě dopustil nějakého mravního poklesku.7 To také naznačují i další literární tvůrci, kteří se zabývali Balbínovým ţivotem např. Olga Květoňová-Klímová nebo Kamil Krofta. Největším problémem ale bylo, ţe se začala objevovat nedůvěra k celé Balbínově literární práci a ne pouze k jeho osobě. I cenzura u jeho děl začala být neúprosná a velmi přísná. Po všem, co se kolem osoby spisovatele vytvořilo, jej řád roku 1663 přesunul z Jičína na kolej v Klatovech. Zde se autor pro pocit izolace plně ponořil do práce. K tisku tu připravil, později cenzurou ztrhanou, sbírku Včelí roj a začal pracovat na biografii prvního praţského arcibiskupa Arnošta z Pardubic (Vita venerabilis Arnesti). Původně chtěl psát ţivotopisné dílo o Karlu IV., ale doslechl se, ţe ke stejnému úkonu se připravuje i mohučský jezuita Jan Gamans, tak mu ze skromnosti práci přenechal a odeslal mu i některé své poznatky. Aby se ale příliš nevzdálil od svého přání psát o císaři, začal pracovat na ţivotopise jeho arcibiskupa.8 V 60. letech pak vydal Balbín svou literárně-teoretickou práci Nástin humanitních disciplín (Verisimilia humaniorium disciplinarum, 1666). Spis o rétorice a poetice, který je dodnes ceněn zejména pro autorovy moderní názory na básnickou tvorbu. V té době také začal pracovat na celistvém vypsání českých dějin, a jelikoţ dozvuky aféry kolem jeho osoby postupně utichaly, mohl být přeloţen do vlídnějšího a ne tak ponurého prostředí. Roku 1664 se mu tak novým domovem stal Český Krumlov. Přes nejrůznější překáţky se sháněním archivního materiálu aj., které nastaly ve chvíli, kdy se Balbín rozhodl 7 8

KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 87-88. KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 89.

10

k českým dějinám přidat ještě kapitolu o dějinách staroboleslavských a také o staroboleslavském zázračném obrazu, bylo dílo roku 1669 připraveno k řádové cenzuře i pro tisk. Kniha pod konečným názvem Výtah z dějin českých aneb Historie boleslavská (Epitome histirica rerum Bohemicarum seu Historia Boleslaviensis) byla řádem schválena a mohla jít do tisku. Kdyţ byla vytištěna zhruba polovina spisu, dílo bylo posláno do Říma k novému přezkoumání. Tisk byl prozatím zastaven a Balbín opět poslán do Klatov. Autor měl své zastánce, ale i silné odpůrce. Nakonec byl pro upírání dědického práva rodu Habsburků na český trůn ve svém díle obviněn z velezrady. Balbínovým vlivným přátelům se ale podařilo na jeho stranu získat samotného císaře Leopolda I., ten pak při praţském pobytu vyslovil přání (později po římské cenzuře i svoji vůli), aby praţští tiskaři tisk Balbínových dějin dále neodkládali, a naopak jej dokončili co moţná nejdřív. Po přímluvě císaře zvolil řád nové cenzory, poté bylo dílo opět posláno do Říma a odtud zpět k řádovému generálovi a císařskému cenzorovi, ti přišli s definitivním rozhodnutím ve prospěch Balbína. Spis byl nakonec po všech peripetiích schválen k tisku. Po konečných úpravách vyšel aţ roku 1677 (viz později). 2.3. Období největší „vlny“ vlastenectví i hořkosti v díle Bohuslava Balbína Z celé této zoufalé situace, z pocitu zavrţení, vyhnanství, strachu i zlosti vzniklo velké dílo, které původně nebylo vůbec určeno pro veřejnost. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého (Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica) se ale nakonec stala nejproslulejším literárním počinem Bohuslava Balbína. Obrovského významu nabylo dílo ale aţ v době obrození, kdy poprvé veřejně vyšlo tiskem. Právě z tohoto spisu vycházely mnohé dobové názory a obrany českého jazyka. Jelikoţ dílo nebylo určeno veřejnosti, Balbín tu mnohem sebevědoměji a útočněji neţ dříve dává najevo své pocity uraţené národní hrdosti a také nenávisti vůči muţi, který všechny problémy s tiskem jeho spisu způsobil, nejvyššímu purkrabímu království českého Bernardu Ignáci Bořitovi z Martinic. Balbín v Martinicovi viděl jednoho z původců zoufalé situace v českém království. Uţ ve sbírce Včelí roj, existuje epigram, který je nepřímo namířen právě proti němu. 9 Moţná tam můţeme hledat počátek jejich negativního vztahu, který nakonec vyústil v otevřený boj hrdého českého učence bojujícího za národní jazyk a kulturu proti austrofilsky orientovanému Martinicovi.

9


11

V tu samou dobu, kdy vzniká Rozprava, vzniká i méně známé dílo Pamětní nápis (Trophaeum). Satira na Bernarda Ignáce z Martinic, kterou jménem čtyř stavů královských (roku 1672) napsal Bohuslav Balbín. Jde vlastně o čtyři fiktivní náhrobní nápisy právě na adresu Martinice. Celá situace je zajímavá zejména tím, ţe nejvyšší purkrabí se v té době těšil pevnému zdraví. Jan P. Kučera a Jiří Rak ale shledávají tento Balbínův útok na Martinice ve svém díle Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře za bezohledný, ostrý a v mnohých bodech i nespravedlivý.10 V Klatovech Balbín, kromě Pamětního nápisu a Rozpravy víceméně nic nenapsal. Hojně se zde věnoval kolejnímu divadlu (činohře i opeře). Většinu času ale trnul, jestli uţ dostane příznivější zprávy ohledně vydání Epitome. Po dlouhém čekání a neustálém korespondenčním řešení mohl Balbín odejít do Opavy, kde v koleji opět zastával důleţité funkce. Jeho jediným přáním ale bylo, dostat se zpět do Prahy. Ke splnění tohoto vroucného přání brzy dopomohly hned dvě velké změny. Novým provinciálem české provincie se stal Matěj Tanner, bratr Balbínova přítele Jana Tannera11. Ještě důleţitější však byla změna na postu praţského arcibiskupa. V této pozici se nově představil Jan Bedřich z Valdštejna. Konečně se tedy zdálo, ţe tisku Epitome a samotnému příchodu Balbína do Prahy nic nebrání, protoţe sám nový arcibiskup si Balbína v Praze přál. Roku 1676 byl tedy spisovatel přeloţen zpět do praţské klementinské koleje. Po pár letech se ale opět začalo jednat o odstranění Balbína z Prahy. Stejně jako v roce 1660 byl Balbín podezříván z mravních poklesků vůči mládeţi. Po přímluvách Matěje i Jana Tannera byl Balbín pouze zbaven učitelského řádu, Prahu znovu opustit nemusel. V březnu roku 1677 bylo konečně definitivně odsouhlaseno vydání Epitome. Mohlo se zdát, ţe vše trvalo příliš dlouho, ale veškeré průtahy a cenzurní zásahy knize paradoxně spíše přidaly na její popularitě. Balbín se tak dokonce těšil zájmu ciziny a navazoval nová hodnotná přátelství s nejrůznějšími evropskými učenci (např. korespondence s učenci z Lipska a kontakt s jejich literárně-teoretickým periodikem Acta eruditorum, viz dále). Na jaře roku 1679 se mu začalo zhoršovat zdraví, znovu si tak začal uvědomovat svoji smrtelnost a také, jak zmiňují J. P. Kučera a J. Rak, litoval času, který ztratil průtahy kolem vydání Epitome.12 Roku 1683 ho ranila mrtvice a zůstal ochrnutý na pravou stranu těla, byl tedy zcela odkázán na své písaře. Ti ale práci často neodváděli s takovým citem, s jakým by si Balbín představoval. Přesto ještě stihl prostřednictvím písařů téměř zrealizovat jedno ze svých 10

KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 98. Podrobněji o Janu Tannerovi, psal např.: Viktora, Viktor: Nad Tannerovým ţivotopisem Alberta Chanovského. In: Morava na sklonku třicetileté války. Praha-Brno 1995. S. 232–237. 12 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 105. 11

12

největších děl, práci, která vznikala uţ od roku 1679. Byla to první vlastivědná encyklopedie Čech, která vznikla pod názvem Směs rozprav o dějinách českých (Miscellanea historica regni Bohemiae). Dělila se na dva díly, druhá část ale zůstala nedokončená, jelikoţ Balbínovi došel čas a potíţe s cenzurou se, k jeho smůle, dostavily i u tohoto spisu. V pokročilém věku Balbín ještě slíbil litevské jezuitské provincii sepsat ţivotopis Mikuláče Leczyckého,13 muţe, díky němuţ se stal jezuitou a jehoţ radami se řídil celý ţivot. Při vzpomínání a psaní knihy zároveň vzpomínal na svá vlastní mladá léta. V tomto moţná nostalgickém rozpoloţení nakonec Bohuslav Balbín dne 29. listopadu roku 1688 ve svatoklimentské koleji v Praze zemřel.

13


13

3. BALBÍNOVO DÍLO (VE SLEDU JEHO ZAMĚŘENÍ) 3.1. Poetická a teatrální tvorba Bohuslava Balbína I přes veškerou národní hrdost psal Balbín téměř všechna svá díla latinsky. Velká část z nich byla ovlivněna např. jezuitským studijním řádem. Samotný autor jím byl formován hned dvakrát, jako student i coby učitel. Autorsky ovlivněn byl také divadlem. Záliba v historii tuto náklonnost k divadlu jen násobila, protoţe historie nebyla v baroku chápána jinak, neţ jako veliké divadelní představení.14 Sám je dokonce povaţován za tvůrce hned několika dramat: o sv. Ludmile (1655), o sv. Vojtěchovi (1658) a o Odysseovi (1658).15 Jistou věcí byla také Balbínova účast při přípravách nejrůznějších divadelních představení (především z kolejního prostředí a to nejenom moţná účast autorská, ale také jako pomocná síla při tvorbě celé jevištní scény).16 Další autorovou vášní bylo latinské veršování. Velké mnoţství básní a epigramů, z nejrůznějších oblastí vědy i kaţdodenního ţivota, můţeme nalézt ve sbírce Včelí roj (Examen mellisaeum, 1663). Po počátečních problémech s cenzory tato kniha nakonec vyšla hned několikrát. Sbírka je sloţená z šesti oddílů, které jsou tvořeny satirickými i jinými verši a mnoha jiţ avizovanými epigramy. Velká část básní však není původní, jsou pouhými překlady a parafrázemi děl některých antických a humanistických autorů.17 S básnickou a divadelní tvorbou souvisel i další Balbínův oblíbený literární útvar tzv. elogia neboli básně v próze na způsob panegyrik, tedy slavnostních projevů (názvem původem z antického Řecka). Tyto slavnostní projevy mohly být přednášeny veřejně nebo si je lidé mohli přečíst jako báseň pouze z listu. Jezuitská elogia vznikala nejprve na oslavu světců a světic, později byla věnována i nejrůznějším světským lidem, panovníkům či úspěšným vojevůdcům. Postupem času se ale původně pouze oslavný charakter změnil např. i v kritický aţ karatelský.

14

KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 113. SOCHOROVÁ, Ludmila. Stopy českého divadelnictví 17. a začátku 18. století. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 235-243. 16 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 113. 17 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 114. 15

14

3.2. Pedagogická tvorba Velmi významné místo v Balbínově tvorbě zaujímají práce literárně-teoretické. Zmínit můţeme hned dvě. Chronologicky první z nich je Nástin humanistických disciplín (Versimilia humaniorium disciplinarum, 1666), kde se autor pokusil o kodifikaci zásad literárního baroka v české literatuře. Dílo je dodnes chápáno jako první úplná poetika v české literatuře. Můţeme zde ocenit vlastní stanoviska k jednotlivým otázkám literární tvorby a také některé Balbínovy postřehy, zejména to, jak dokázal reagovat na aktuální problémy barokní literatury. Vystihl dobovou proměnlivost vkusu. V jeho díle se projevil boj mezi starými, tedy klasickými normami a novinkami, které baroko přineslo.18 Druhým nejvýznamnějším literárně-teoretickým dílem je spis Otázky řečnictví (Quaesita oratoria, 1677). Učebnice rétoriky se zaměřením na praktickou stránku této disciplíny. Balbín byl velkým zastáncem rétoriky a touto publikací se zřejmě snaţil umění řečnictví v době jeho úpadku všemoţně vyzdvihnout. 3.3. Monografická tvorba poutních míst V deváté kapitole Versimilií hovoří Balbín o dějepisectví. Zmiňuje tu i svoji osobní vůdčí postavu tohoto odvětví, kterou pro něj byl Titus Livius, velký antický historik a vlastenec. V této době se také rodí Balbínovi počátky jakékoliv hagiografické a historické práce. Na ni mají velký vliv jak jeho silná národní hrdost, tak neobyčejná mariánská úcta. V době klatovského pobytu (1653 – 1654), na poţádání opata cisterciáckého kláštera Šimona Rüdigera, Balbín vypracovává dějiny zázračné sochy P. Marie ve Vartě (Diva Vartensis, 1655). Kniha se těší takové oblibě, ţe vychází i německy. Na poţádání vznikl i další podobný spis, který se tentokrát zabýval poutním místem v Tuřanech u Brna (Diva Turzanensis, 1658). Dílo bylo ale pozdějšími kritiky povaţováno za aţ příliš naivně důvěřivé vůči skutečnosti zázraků.19 Třetím podobným dílem byla pak práce věnovaná soše P. Marie Svatohorské v Příbrami (Diva Montis Sancti, 1665).20 V tomto díle sepsaným opět na ţádost představených uţ autor k zázrakům přistupuje jinak, neţ tomu bylo v předešlých dvou spisech. Jejich uvěřitelný popis zde povaţuje za velmi nesnadný.21

18

KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 117. KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 120. 20 Podrobněji k těmto třem dílům i k Balbínově mariánské úctě viz, SKUTIL, J. Bohuslav Balbín a Morava. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. s. 57 – 69. 21 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 120. 19

15

3.4. Genealogická, historická a politicko-historická tvorba Pomocí předešlých děl Balbín postupně dozrál v historika. Velké vlastenectví v sobě podpírá právě historismem. Svou další prací ještě úplně neopustil hagiografický rámec, spíše se ale věnoval tvorbě s historickým zaměřením. Monografii o prvním praţském arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic (Vita Venerabilis Arnesti, 1664) je moţné s přehledem označit za první odbornou historickou monografii v české historiografii. Podle úvodu samotného díla autor vycházel především ze soudobého Arnoštova ţivotopisu Viléma z Lestkova (moţné i z Hasenburgu) a z rozsáhlého primárního i sekundárního materiálu, který nalezl v krumlovské knihovně. Balbín chtěl původně sepsat monografii Karla IV., od tohoto nápadu ale z jiţ výše zmíněných důvodů ustoupil. Tematickou podobnost si ale v monografii o císařově arcibiskupovi ponechal. Prostor pro samotného císaře a spolupráci obou osobností si vytvořil hned ve druhé kapitole. Dílo se tak můţe chvílemi zdát více zaměřené na KarlaIV., neţ na Arnošta z Pardubic. Značný je také vlastenecký a apologetický ráz monografie. Ve zpracování ţivota Arnošta z Pardubic definitivně vyzrál Balbínův historický styl do téţe podoby, v jaké jej známe z Balbínova nejucelenějšího historického díla a jediného pokusu vypsat souvisle české dějiny. Tímto dílem je Epitome rerum Bohemicarum, tj. Výtah z českých dějin.22 Toto dílo Balbín plánoval mnohem obsáhlejší, materiál na něj sbíral jiţ od studentských let. Nakonec z něj však udělal „pouhý“ výtah a vznikl tak první pragmatický výpis českých dějin, který se v budoucnu jen těţko překonával. Dílo vyšlo roku 1677 pod celým názvem Epitome historica Rerum Bohemicarum seu Historia Boleslaviensis. Kromě historie země české v díle, jak jiţ prozradil latinský název, nalezneme i historii staroboleslavskou, která tvoří dvě poslední knihy ze sedmi celkových. Pro obrovské mnoţství materiálu, které se autorovi sešlo, se ale spíše rozhodl do budoucna pouze doplnit starší kronikáře o významná fakta, kterých si nevšimli, popřípadě upravit nepřesnou chronologii některých událostí. První kniha tak začíná zachycením období kníţete Bořivoje, další knihy pak zachycují důleţitá období našich dějin např. vládu Boleslava I. - Břetislava I. (kniha druhá), také období rozkvětu za císaře Karla IV. (kniha třetí) a postupného úpadku za vlády jeho syna Václava IV (kniha čtvrtá). Zachycuje i

22


16

dobu husitských válek a nástup Habsburků na český trůn (kniha pátá). Dále pokračují dějiny staroboleslavské. Balbín byl velmi negativně zasaţen obdobím vlády Václava IV., který nastoupil na trůn po Karlu IV. Pouze jej a ne jeho otce vinil z poněmčování naší země, zejména Prahy. Za jeho panování také nastupuje, podle Balbína, neřízené řádění husitských kacířů. Svým způsobem sice autor obdivuje obrovskou vytrvalost a udatnost husitských bojovníků a také velmi špatně skrývá své nadšení ze strachu, který husité vyvolali v zahraničí, nicméně tady jeho pochvaly také končí. Celé období husitství jinak pokládá za období umlčení veškerých múz, za dobu kulturního zamrznutí. Poráţku husitských vojsk u Lipan roku 1434 tak popisuje jako vítězství dobrých Čechů a celé české země. Vůbec neskrývá svůj negativní vztah k husitskému kacířství a především neskrývá obrovskou lítost nad nevyčíslitelnými kulturními škodami, které válka v zemi napáchala.23 Kupodivu se Balbínova kritika nevztahuje na kališnického krále Jiřího z Poděbrad. Díky velkému mnoţství písemných dobových materiálů se Balbín ve svém spise snaţí podat čtenáři naprosto pravdivý obraz jeho vlády. Král Jiří byl vyznáním utrakvista, a jelikoţ Balbín odlišoval utrakvisty od husitů, nepostihl tak krále autorův hněv. Nástup Habsburků na český trůn Balbín popisuje s jistou opatrností. V naprosté stručnosti líčí jen ty nejvýznamnější a nejméně oţehavé události. Více se pozastavil nad honosností doby vlády Rudolfa II. Přeloţení císařské rezidence z Prahy do Vídně jen suše zmínil, blíţe věc nijak nekomentoval. Po dokončení tato publikace vyvolala velkou vlnu nevole. Narazila na odpor vrchnosti a na její popud i cenzorů. Vydání tohoto ne úplně zrealizovaného Balbínova snu - sepsat české dějiny od počátku do současnosti - se vleklo dlouhé roky (7 let bojů s cenzory). Ke zdárnému konci dospělo jen díky přímluvám samotného císaře a také několika Balbínových vlivných přátel. Dílo ale díky zásahu cenzorů čtenáři nepoznali v jeho původní podobě. Na ţádost cenzury bylo v některých částech pozměněno (především čtvrtá a pátá kniha).24 Balbín se do díla snaţil zakomponovat všechny narativní i písemné prameny, které měl k dispozici pro své studium. Pro jeho potřebu byly připraveny nejrůznější listiny a zápisy v třeboňském, krumlovském i břevnovském archivu. Pracoval i s různými sněmovními zápisy, kodexy nebo listinami jako např. Zlatá bulla sicilská, Majestas Carolina, listiny karlštejnské, libri erectionum a distributionum aj.25 23

KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 126-127. KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 129. 25 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 129. 24

17

Moţnou vadou na celé práci je aţ přílišné mnoţství písemných materiálů a také autorova snaha postihnout vše, tedy jeho nevyhraněné stanovisko. Balbín se snaţil popsat veškeré nejdůleţitější politické, náboţenské i vojenské události, hodně pozornosti věnoval také různým kronikářským zápisům např. o morových ranách či přírodních katastrofách. Celkově lze říci, ţe Balbínově historické práci, zvláště jak nám ji ukazuje právě Epitome, naprostá většina názorů pozdějších historiků kritický smysl upírala. Upírání kritického smyslu obvykle doplňovalo konstatování, ţe ve své historické praxi Balbín značně zaostával za svými mnohdy velmi správnými názory teoretickými.26 Dalším velmi často zmiňovaným faktorem kritiky je Balbínova závislost na kronice Václava Hájka z Libočan. Balbín byl jeho velmi nekritickým obdivovatelem, a jelikoţ byla Hájkova kronika nejobsáhlejším zpracováním českých dějin před Balbínovou prací, logicky z ní vycházel a přebral tak od něj některé z jeho historických omylů. Mnohé nepravdy ale také ve svém díle chronologicky a podle nově nalezené pravdy upravil. V některých publikacích věnovaných Balbínovi je psáno, ţe pojetí českých dějin v jeho díle se nese jak směrem náboţenským, tak směrem vlasteneckým. Právě tendence vlastenecké Balbína dostaly do problémů s austrofilskou vrchností. Nejprve byl autor profesně převelen do Klatov, v tomto „vyhnanství“ pak čekal na rozhodnutí výše zmiňovaných cenzorů. V Balbínovi se postupně začal rodit plán, jak uplatnit onen hromadící se bohatý historický materiál. Materiál byl obsahově tak široký, ţe zachycoval téměř vše, čím se česká země mohla chlubit, např. přírodní krásy a bohatství, nerostné bohatství, umělecké památky, hrady a královská města, nejrůznější řemesla a jejich rozvoj atd. Tohle vše postupně seřadil a uspořádal do asi materiálově nejbohatší práce českého barokního dějepisectví Historické rozmanitosti království českého (Miscellanea historica regni Bohemiae, Praha 1677).

26


18

Epitome a Miscellanea se vzájemně doplňují; v prvním převaţuje pojetí časové, v druhém je materie rozdělena námětově a zpracována s ohledem na časovou posloupnost.27 Miscellanea je dílo rozdělené na dvě řady. První řada obsahuje deset knih. První kniha (1679) je přírodopisem Čech, informuje o nerostném, botanickém i ţivočišném bohatství a vodstvu (i léčivých pramenech) tohoto území. Druhá kniha (1680) se zabývá obyvatelstvem Čech od nejstarších dob aţ do příchodu Lecha a Čecha. Nachází se tu také pojednání o českých (slovanských) místních jménech. Třetí kniha (1681) obsahuje různé lidové pověsti a folkloristické zajímavosti. Balbín tu dokonce vlastním svědectvím dokládá pravdivost existence skřítků a Bílé paní. Především je ale třetí kniha místopisem Čech, Moravy, Slezska a Kladska. Ve Čtvrté knize (1682), nazvané Bohemia sancta, autor píše o 134 českých světcích a blahoslavených, mluví uţ i o Janu Nepomuckém, který byl kanonizován teprve aţ v 18. století. Pátá kniha (1683) se zabývá českým duchovenstvem. Tady také najdeme přetištění nadačních knih (libri erectionum) a jejich rejstřík. Šestá kniha (1685) pojednává o praţském arcibiskupství a titulech českých církevních kníţat. Nejdeme zde i zmínky o řadě cenných listin k českým církevním dějinám a o církevních archivech. Sedmá kniha (1687) se zabývá českými kníţaty a králi. Znalosti z předchozí Epitome zde Balbín rozšiřuje o genealogické zprávy. Osmá kniha (1688) je spisem důleţitých listin papeţů, císařů, králů i kníţat, týkajících se české země.28 Devátá a desátá kniha vyšly aţ posmrtně. Druhá řada měla obsahovat jakousi genealogii Čech. Dochovaly se ale pouze dvě knihy, které byly vydány, stejně jako prvních osm knih z první řady, ještě za Balbínova ţivota. První kniha druhé řady hájí význam šlechty pro dějiny našeho národa. Druhá pak obsahuje první část šlechtických rodokmenů. Zbytek tohoto literárního torza se z velké části dochoval v podobě rukopisů, tiskem pak vyšlo aţ několik desítek let po smrti Balbína. Jedná se především o devátou knihu první řady, Bohemia docta, a desátou knihu první řady, Liber curialis. Velká pozornost byla věnována zmiňované deváté knize první řady, Čechy učené (Bohemia Docta,1776 - 1780). Dílo bylo vydáno posmrtně a ve své době bylo povaţováno za jednu z prvních literárně-historických knih. Je rozděleno do tří částí, z nichţ první pojednává o dějinách praţské univerzity, druhá tvoří soubor biografických a bibliografických údajů více 27

KROPÁČEK, Jiří. Výtvarné umění u Bohuslava Balbína. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. s. 113. 28 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 134-135.

19

neţ šesti set domácích nebo zdomácnělých autorů. Velmi překvapivé je kladné hodnocení Jana Amose Komenského. Balbín chválí Komenského krásný a elegantní jazyk pouţitý v jeho spisech a především v díle Labyrint světa a Ráj srdce. Jiným autorům Jednoty bratrské se ale nevěnuje (pouze Bibli kralické). Jako další autory Balbín zmiňuje např. Daniela Adama z Veleslavína, Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, Jana Hodějovského z Hodějova, Tomáše Pešinu z Čechorodu aj. Třetí část pak zachycuje stav a celkový soupis knihoven v Čechách. Velký nedostatkem díla můţe být jeho rukopisná forma, tedy nedokončenost díla a také Balbínova katolická vyhraněnost a nepřítomná nestrannost. Ve srovnání se spisovateli a podobnými pracemi v zahraničí jsou k Balbínovi J. P. Kučera a J. Rak více kritičtí. Balbínovy údaje povaţují za chudší a stručnější.29 Desátá kniha první řady, Kniha správní (Liber curialis, 1793), pojednává především o dobových úředních institucích českého království, o soudech, zemských sněmech atd. Část je věnovaná i stavu českého vojenství. 3.5. Politická („předobrozenecká“) tvorba Pro širokou veřejnost nejznámějším Balbínovým dílem je s největší pravděpodobností tzv. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého (Dissertaio apologetica pro lingua slavonica, praecipue bohemica, 1775). Balbín dílo napsal v letech 1672 – 1673 na popud svého přítele Tomáše Pešiny z Čechorodu a také ze zlosti, která v něm vřela kvůli neustálým problémům s cenzory při vydávání Epitome. Rozprava je klíčem k Balbínovu dílu a vůbec k Balbínovu myšlení. Nebyla určena veřejnosti, a proto je její řeč mnohem otevřenější a odváţnější, neţ řeč jeho historických prací.30 Balbín v ní předkládá dvě základní myšlenky. Velmi mu vadí, ţe se čeští obyvatelé aţ příliš přizpůsobují obyvatelům cizích zemí, kteří přišli na naše území. Především mu vadí to, ţe nemluví svým rodným jazykem, nýbrţ německy. Za druhý velký problém Balbín povaţuje českou pohostinnost, která byla pro cizince zřejmě natolik příjemná, ţe se v naší zemi usadili nadobro a začali se na úkor Čechů na našem území stále více rozpínat. Vlastně zde veškeré dobré vlastnosti českého národa a Slovanů obrací proti našemu národu. Do textu pak také

29 30

KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 138. KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 139.

20

tematicky vkládá pseudoezopovu bajku o zajíci, který do svého pelechu pustí jeţka, a nakonec musí před jeho bodlinami utéct do mrazu, před kterým chtěl jeţka sám chránit. V Čechách byla hlavním soupeřem národního jazyka němčina. Podobná situace vládla i v jiných zemích, např. Hans Jacob Wagner von Wagenfels se ve svém díle brání francouzskému vlivu. Vzniklo tak dílo s podobným zaměřením jako byla Balbínova rozprava, dílo nazvané Ehrenruff Teutschlands, der Teutschen und ihres Reichs, Vídeň, 1691.31 Protiněmecký vztek zrál v Balbínovy dlouhou dobu. Zřejmě nejvíce se pak projevil výpady a útoky ve zmíněné Rozpravě nebo v Pamětním nápisu (Trophaeum, 1672). V Trophaeu, podrobil ostré kritice veškeré působení nejvyššího purkrabí praţského Bernarda Ignáce Bořitu z Martinic. Formou 4 náhrobních nápisů psaných z pohledu 4 stavů královských, ještě za Martinicova ţivota. Balbínovo národní jazykové uvědomění kazí snad jen to, ţe většinu své práce napsal v latině. Silné politické prvky, navazování na české tradice, vlastenectví i ono jazykové uvědomění jsou podle J. P. Kučery J. Raka pak jistou předzvěstí národního obrození.32 3.6. Balbínova písemná pozůstalost Komplexně celé Balbínovo dílo vlastně není doposud známo. Moţná celé známo nikdy nebude. Velká část se dochovala pouze v podobě rukopisů, ne jednotně ucelených, ale roztroušených hned v několika knihovnách. Některé rukopisy, ani nelze dodatečně autorsky přesně určit. K jisté zmatenosti v pozůstalosti přispěl i sám autor, který některá díla daroval ještě za svého ţivota svým přátelům (zejména Tomáši Pešinovi z Čechorodu – autograf Obrany aj.). Zbylé tištěné a dosud nerozdané či nerozprodané dílo ve své závěti odkázal především Mariánské druţině při klementinské koleji. Dílo ale v průběhu let měnilo postupně své majitele, proto je dnes velmi těţké se některých spisů dopátrat. V autorově písemné pozůstalosti nejde jen o Balbínovu vlastní tvorbu. Jde také o obrovské mnoţství pracovního materiálu a nejrůznějších jedinečných písemných památek, které Balbín zachránil při svých častých návštěvách řádových knihoven a archivů. Získal je především pomocí vlastnoručního opisování. Opisy a různé výpisky pak zařazoval do vlastní knihovny. Některé práce, pro jejich zdánlivou nulovou literární hodnotu, získal ještě před jejich zničením zcela do svého vlastnictví. Ve své knihovně shromaţďoval především materiál týkající se české historie (kroniky, diplomatické spisy, literární památky atd.) Podle

31 32


21

příspěvku Aleny Richterové33, zařazeného do sborníku konference konané roku 1988 na počest výročí úmrtí B. Balbína, byly nalezené výpisky z autorovy knihovny ve srovnání s originálními předlohami obsahovou šíří značně odlišné. Výpisky byly svým formátem spíše výtahem z díla nebo jeho okomentovaným překladem. Psány byly přímo latinsky. S jednotlivými díly a spisy určeným pro praţské Klementinum se ale později dále manipulovalo. Některé genealogické spisy z klementinského archivu získal třeba významný český genealog a sběratel Michal Adam Franck z Franckensteina. Pouze prostřednictvím jeho opisu je dochován např. seznam autorů děl, která se vztahují k českým dějinám (i s poznámkami, která díla přesně Balbín vlastnil), který Balbín sám vytvořil.34 Kromě nejrůznějších knihoven a archivů (knihovna Lobkoviczů v Roudnici, Státní ústřední archiv aj.), které postupně shromaţďovaly Balbínův materiál, existovali, mimo jiţ jmenovaného Pešiny z Čechorodu, i další soukromí vlastníci rukopisů autorových děl. Knihovny a archivy se snaţily práce od soukromých vlastníků pro všeobecnou potřebu získat. Především šlo o rukopisy z majetku Bohumíra Daniela Vunšvice (dnes nejspíše ve strahovské knihovně v Praze), řádového historiografa Františka Pubičky (dnes uloţeny v Archívu hl. města Prahy). Pubičkův písemný majetek měl dokonce obsahovat do té doby nezveřejněné koncepty ke druhému a třetímu oddílu Bohemia docta. Dalšími soukromými vlastníky Balbínových písemností byli František Martin Pelcl, Leopold Jan Šeršník (jeho rukopisy získal později Jan Petr Cerroni), Petr Vokoun z Vokounštejna, dále písař královské komory Jan Heidel nebo prefekt staroměstského gymnázia Jiránek. V letech 1787 - 1794 měl do té doby ještě nepublikovaná díla k dispozici pro vytvoření statistických materiálií Josef Antonín Riegger. Ten jako své zdroje uvádí zmiňovaného Pubičku, také Jiránka a Tomáše Antonína Putzlachera, který měl k Balbínovým autografům přístup z pozice univerzitního úředníka. Koncem 18. století a začátkem století následujícího se velká část Balbínových autografů ze soukromých sbírek dostala do knihoven veřejných institucí (zejména univerzitních) i do významných šlechtických knihoven. Ve většině případů šlo o sbírky vznikající spíše ve druhé polovině 18. století. Někteří vlastníci ale měli díla jiţ z počátku 18. století (např. Franck z Franckensteina vlastnil autografy z klementinského archivu uţ roku

33

RICHTEROVÁ, Alena. Osudy písemné pozůstalosti Bohuslava Balbína. In Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 259 – 266. 34 RICHTEROVÁ, Alena. Osudy písemné pozůstalosti Bohuslava Balbína. In Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 262.

22

Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha:

1712 a 1726), další pak, sice zřídka, získali Balbínovy písemnosti ještě v době existence řádu, tedy před jeho zrušením roku 1773 (např. Bohumír Daniel Vunšvic).35 V 19. století se situace příliš nezměnila. Autorova písemná pozůstalost stále měnila své majitele. V katalogu klementinských rukopisů jsou zaznamenány všechny Balbínovy autografy, které jsou dodnes v univerzitním fondu Národní knihovny v Praze. Tyto katalogy byly sepsány aţ po začlenění některých knihoven rušených klášterů v letech 1814 - 1818. Další písemnosti z knihoven později rušených klášterů byly předány do Státního ústředního archívu. Balbínovy písemnosti ale dál vlastnili soukromí badatelé pokračující v Balbínově odkazu – zkoumání českých dějin. Ti je v mnoha případech věnovali knihovnám veřejných institucí. V jiných případech od nich byly písemnosti odkupovány. Poté putovaly kromě praţských institucí (hl. Národní knihovny) i do brněnských knihoven a archívů (např. Cerroniho sbírku spravuje brněnský Zemský archiv) atd. Část písemné pozůstalosti Bohuslava Balbína se tak postupem času sjednotila a po sloţitých cestách od jednoho majitele k druhému byla nakonec uloţena do fondů ústředních knihoven i archivů pro snadnější nahlédnutí i moţné odborné zkoumání širší veřejnosti. Jak ale upozorňuje Alena Richterová, v náčrtu pracovního plánu jiţ dokončených prací, sepsaného rukou samotného Balbína, leţí jména dosud neznámých prací. Některá díla se jiţ podařilo nalézt, jiná jsou dosud neobjevená. Chybí např. Valerius Maximus Bohemiae, dále díla zaznamenaná v roce 1774 mezi ztracenými klementinskými spisy nebo svazky Balbínových Adversarií (k těm se dochovaly jen ručně psané obsahy a rejstříky). Naopak nalezen byl (mezi rukopisy praţské metropolitní kapituly) autograf s názvem Trophaeum sepulchrale in Bernardum Bořitam de Martinic supremumburggravium. Toto dílo, uspořádané Josefem Hejnicem, vyšlo tiskem poprvé roku 1974 (česky pak vydané tímtéţ autorem roku 1988 pod názvem Pamětní nápis). Postupem času byly nalezeny i některé autorovy drobnější práce dochované mezi autografy Národní knihovny v Praze.36 Vlivem postupu technologie pro katalogizaci a celkovému zvýšenému zájmu o zaznamenávání všech písemných památek našich knihoven a archivů můţe v budoucnu docházet stále častěji k podobným nálezům zapomenutých děl nejrůznějších autorů.

35

RICHTEROVÁ, Alena. Osudy písemné pozůstalosti Bohuslava Balbína. In Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 263. 36 RICHTEROVÁ, Alena. Osudy písemné pozůstalosti Bohuslava Balbína. In Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 264.

23

Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha:

4. HLUBŠÍ ROZBOR DÍLA PAMĚTNÍ NÁPIS Dílo sepsal Bohuslav balbín latinsky roku 1672, česky pak vyšlo poprvé aţ u příleţitosti výročí 300 let od Balbínova úmrtí. K vydání spis připravil, přeloţil a poznámkami opatřil Josef Hejnic. Světlo světa tak Pamětní nápis poprvé v českém jazyce spatřil roku 1988. Zţíravě satirické dílo v němţ podrobil ostré kritice samotného nejvyššího purkrabí praţského, Bernarda Ignáce z Martinic, bylo objeveno roku 1974 v archivu Metropolitní praţské kapituly. Zde byl nalezen originální rukopis autora z roku 1672 i jeho pozdější opis. I kdyţ na obálce knihy nalezneme obšírný název „Pamětní nápis. Satira na Bernarda Ignáce z Martinic, kterou jménem čtyř stavů Království českého roku 1672 napsal Bohuslav Balbín.“, na frontispisu najdeme jednoduché „Pamětní nápis Bernardu Ignáci z Martinic. Napsal Bohuslav Balbín.“ (Trophaeum Bernardo Ignatio de Martiniz inscriptum. Autore Bohuslao Balbino). Latinský termín „trophaeum“ označoval ve starém Římě památník vojenských vítězství. Bohuslav Balbín pak tento výraz pouţil právě pro fiktivní náhrobní nápisy. Jak jsem jiţ zmínila, spis je tvořen čtyřmi takovými nápisy. Balbín v díle vyšel ze čtyř základních společenských stavů, pouze pomyslně spojil stav panský a rytířský v jediný stav – šlechtu a čtvrtý stav poddaných změnil ve vzdělance. Náhrobní nápisy tak postupně hovoří pobouřeným hlasem duchovenstva, šlechty, měšťanů (královských měst) a v neposlední řadě hlasem vzdělanců, jejichţ mluvčím se Balbín cítil být nejvíce.37 Některé nejzávaţnější myšlenky Trophaea, a tedy i moţný původ odmítavého postoje všech zmíněných stavů vůči Bernardu Ignáci z Martinic, se pokusím přiblíţit některými ukázkami přímo z originálního textu.38 Prvním pamětním nápisem, latinsky Trophaeum I, Bernarda Ignáce Bořitu z Martinic hodnotí duchovenstvo a veškeré církevní řády v Čechách. Jak vysoké je jejich hodnocení můţeme posoudit podle slov: Bernard, který znal všechno krom toho, co jako vladař znát měl. Zástupci církve ho dále v textu vinili především z toho, ţe moc duchovní spojoval se světskou mocí. Purkrabí podle nich aţ příliš zasahoval do církevních věcí, neustále se snaţil o výstavby 37

PODLEŠÁK, Jan. Balbínův Pamětní nápis (Trophaeum sepulchrale). Satira na Bernarda Ignáce z Martinic. In Balbínovská miscellanea: sborník příspěvků z konference konané u příleţitosti 380. výročí narození Bohuslava Balbína: Klatovy 3. a 4. prosince 2001. 1. vyd. Klatovy: Městská knihovna Klatovy, 2002. 152 s. ISBN 80-238-9957-0., s. 47-52. 38 Citace budou uváděny pouze z Trophaea v českém překladu J. Hejnice viz BALBÍN, B. Pamětní nápis Bernardu Ignáci z Martinic. Přeloţil Josef Hejnic 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1988. 148 s., latinský originál je pak dostupný také v Hejnicově edici.

24

či výzdoby chrámu jen pro své zviditelnění, budoucí zásluhy a slávu, peníze však získával nehorázně vysokými daněmi na obyčejných a chudých lidech. Budou tě snad těšit dary, kterés věnoval chrámům, suţoval-lis po celém království – ty boţí chrámy?, můţeme číst v textu sepsaným duchovenstvem. Stíţnosti na zrádce vlasti, který pro svou slávu oţebračil celé Čechy i upozornění na nenapravitelné škody, které za dvacet let působení Království napáchal, se v prvním nápisu opakují hned několikrát.39 Druhý pamětní nápis hovoří hlasem české šlechty. Trophaeum II je, stejně jako zbylé tři, prosyceno ironií hned od úvodu. Nápis šlechta nechala vyrýt na náhrobek nejjasnějšího a nejslovutnějšího hraběte. Pokračování uţ se ale nese v duchu výtek typu: rozhněval Boha, nesnesitelnými daněmi ochudil království…, chtěl všem vládnout…, zlehčil moc šlechty…, podlomil sílu měst…, poddané oţebračil exekucemi anebo také za ţiva po celých dvacet let u kormidla vlády co bdělý purkrabí a skutečný otec vlasti nedokázal procitnout z naprosté hluchoty, ačkoli tolik hlasitých nářků chudiny mířilo k nebi. Martinic je opět hanlivě označován za vraha své vlasti a v nápisu je shazován i jeho mocenský postup: ze špatného a povrchního teologa se stal ještě horším právníkem a poté úplně ţalostným politikem, konečně ze zdatného politického břídila zboţným bezboţníkem. Šlechta se pak skrze nápis pouští do hodnocení Martinicova manţelství, tedy osobního ţivota. Obě jeho ţeny jsou jimi povaţovány za skvělé, ale Martinic opět neušel kritice. Šlechta ho povaţuje za pouhého likvidátora vlasti, který nikdy nepodal jakýkoli návrh na zlepšení podmínek v Království. Dokonce byl schopen v nejtěţších chvílích zuboţené země ještě nabízet císaři milion, o který ţádal, opět jen pro svůj budoucí prospěch a císařovu přízeň. Purkrabí tedy vyčerpal celé království tak, jak by ţádný pán nechtěl vyčerpat vlastní svůj statek. Balbín se dále prostřednictvím šlechty vysmívá, ţe nikdo nenosí uprostřed svého jména bláznivost výstiţněji, neţ BER[NAR]DUS. Upozorňuje také na naprostou nepřítomnost pokory, jeţ má být věrným průvodcem k náboţenství a Martinicovu snahu vymýtit rytířský stav, zámoţnější rytíře povýší mezi pány, chudší donutí odejít do měst a splynout se stavem městským. Martinic tak podle Balbínových slov odsoudil rytíře k ţebrácké mošně, ţoldnéřské sluţbě.40 Ve třetím pamětním nápisu Balbín ústy měšťanů charakterizuje Martinice jako typického despotu, co jednomu násilně uloupíš, druhému milostivě daruj, aby se o tvé štědrosti šířila dobrá pověst. Dále pak pokračuje: Bernard je jiný: co nespravedlivě naloupil, zasvěcoval obvykle Bohu a náboţenství…, jako by ve skutečnosti zboţnost bez spravedlnosti nebyla bezboţností…, byl ztělesněná ctnost, ale i neřest. Měšťané tu tedy Martinice odsuzují 39 40

BALBÍN, B. Pamětní nápis Bernardu Ignáci z Martinic. Přel. J. Hejnic 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1988. 148 s., s. 11 – 28. BALBÍN, B. Pamětní nápis Bernardu Ignáci z Martinic. Přel. J. Hejnic 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1988. 148 s., s. 29 – 49.

25

za pokryteckou zboţnost. Dále ţalují, ţe v Čechách povyšuje cizince, nebo ţe po všech válkách, co města přeţila, stačila vláda Martinice k úplnému oţebračení a vykořistění, dokonce jej označují za Skyllu a Charybdu Čech atd. Kdokoli měl jiný názor neţ on a pokusil se mu jakkoli vzepřít, byl označen za rebela. Balbín vše závěrem aţ příliš tragicky shrnuje slovy měšťanů: kolik let Bernard ţil na tomto světě tolik let prázdnoty, chudoby a bezmocnosti nastalo oţebračené vlasti.41 Čtvrtý pamětní nápis napsali vzdělanci Čech. Hned na začátku Martinice posměšně charakterizují: Sám sebou ztělesňoval nejvyšší titul: Stačit sám sobě, na nikoho se neohlíţet, nikoho o radu nepoţádat. Útočí také na Martinicovo neustálé podbízení se císařům, pouze pro uznání bezbřehé věrnosti jeho rodu. Více mohl svým pánům prospět, kdyby dovedl postupně odvádět dávky, nikoli zemi vyčerpat do dna. Martinic si byl ale nejspíše dobře vědom toho, co své vlasti dlouhá léta provádí, proto podle textu trpěl aţ ţenským strachem. Zlé svědomí se vţdycky bojí…, ty stálé obavy z rebelií ve vlasti naprosto oddané míru, zchudlé a, coţ je rozhodující, katolické. Balbín zde také opět, jako jiţ několikrát v textu, poukazuje na paralelu s ţivoty historických osobností. Jakoby Martinic ţil podle zákonů Machiavelliho: je přece nutno ji oslabit, rozdělit, rozeštvat a osídlit přistěhovalci, aby český stát nemohl vytvořit jediný celek a získat sílu. Martinic podle Balbína, navíc ke své škodě, věřil, ţe vše zvládne úplně sám, proto se pletl do všech věcí i do naprosto bezvýznamných, které v popisu práce vůbec neměl (např. prohlíţel stavby domů a odmítal k nim dát souhlas nebo vzdělaným muţům rozděloval témata, aby o něm psali oslavné básně atd.). Svou činností omezoval nejvíce vrstvu vzdělanců, literátů apod. Přehnanou náboţenskou horlivostí nutil všechny obyvatele (r. 1651), aby v co nejkratší době osvědčili katolickou víru, tím zvedl další vlnu emigrací, především učenců, do okolních zemí. Martinic postupoval stejně jako jeho otec, který podobnou vlnu emigrací vyvolal po vítězství katolíků při bitvě na Bílé hoře. Šťastní a obratní reformátoři! Postupovali stejně, jako ten pověstný lékař, jenţ nemocnému pustil ţilou tak silně, ţe vykrvácel navţdy, pokračuje v duši zdrcený Balbín posměšným hlasem vzdělanců. V samotném závěru Trophaea IV Balbín opět hodnotí Martinicovu vládu, s pohledem do historie všech vnitřních rozbrojů i válek, jako to nejhorší, co zemi mohlo potkat. Čechy se změnily k horšímu neţ za vlády nepřátel. Po válce v hlubokém míru překrásně kvetoucí země denně se obrací v poušť.42 Snad největší problém tohoto díla je nemoţnost posouzení věrohodnosti výčitek vůči purkrabímu. O Bernardu Ignáci Bořitovi z Martinic nebyla dosud sepsána monografie, která 41 42

BALBÍN, B. Pamětní nápis Bernardu Ignáci z Martinic. Přel. J. Hejnic 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1988. 148 s., s. 49 – 60. BALBÍN, B. Pamětní nápis Bernardu Ignáci z Martinic. Přel. J. Hejnic 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1988. 148 s., s. 61 – 81.

26

by kompletně vycházela ze souborů rozsáhlého archivního materiálu. Nakolik věrný a realistický obraz dílo poskytuje, ale můţe napovědět samotná urputnost autora a také tvrdost a přehnanost některých jeho výroků prostřednictvím jednotlivých stavů. Někdy aţ přehnané uţívání ostrých výrazů, nadmíru tvrdá a snad neadekvátní kritika, to vše ukazuje jasně Balbínovu osobní zainteresovanost ve vztahu k Bernardu Ignácovi z Martinic. Autorovo hodnocení tohoto muţe a jeho počínání na českém území, se tak můţe zdát velmi neobjektivní. Literární styl Trophaea je vzrušený, patetický, libuje si v ironii, nadsázce, apostrofách, řečnických otázkách a ostrých výrazech, časté jsou v něm i odkazy a reminiscence na svět řecké a římské antiky a na spisy Erasma Rotterdamského a v menší míře i na Bibli a přísloví.43 Vedle zmíněné ironie, kdy autor nazývá Martinice např. pokladem věd aj., uţívá Balbín i symboliku, zejména zvířecí symboliku. Martinice tak pasuje do role hada (symbol zrady či zrádce), později také draka, nebo toho, co se s draky spolčuje.44 Autor sáhl i do své znalostí o antickém období a Martinice tak postupně připodobňuje k tyranům, jako byli třeba vládci římského impéria Tiberius, Caligula nebo Nero. Zároveň si také půjčuje nejrůznější myšlenky svých antických oblíbenců - filozofů např. Tacita (zrádce vymáhá věrnost nejhorlivěji) a doplňuje je často vlastními slovy (a pokrytec staví na odiv zboţnost víc neţ světec).45 Práci si také dává se srovnáním některých činů Martinice a jiných mu podobných osobností nebo jejich počínání v historii. Odvahu, kterou dosvědčuje tento plamenný satirický hanopis, podněcovali Balbínovi nejrůznější podporovatelé a přátelé. Uvítal ho zejména Tomáš Pešina z Čechorodu, který jej neustále vybízel k „vykřičení“ jeho hněvů vůči nevlastenecké vrchnosti, která jiţ byla spíše pod německým vlivem. Podle častého opakování některých myšlenek můţeme soudit, ţe dílo vzniklo v krátkém čase a v silném citovém rozpoloţení. Balbín tak jednoduše „vychrlil“ ostrou kritiku neohlíţející se na nikoho, která v něm zrála uţ delší dobu.46

43

PODLEŠÁK, Jan. Balbínův Pamětní nápis (Trophaeum sepulchrale). Satira na Bernarda Ignáce z Martinic. In Balbínovská miscellanea: sborník příspěvků z konference konané u příleţitosti 380. výročí narození Bohuslava Balbína: Klatovy 3. a 4. prosince 2001. 1. vyd. Klatovy: Městská knihovna Klatovy, 2002. 152 s. ISBN 80-238-9957-0. s. 47-52. 44 BALBÍN, B. Pamětní nápis Bernardu Ignáci z Martinic. Přel. J. Hejnic 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1988. 148 s., s. 11. 45 BALBÍN, B. Pamětní nápis Bernardu Ignáci z Martinic. Přel. J. Hejnic 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1988. 148 s., s. 17. 46 PODLEŠÁK, Jan. Balbínův Pamětní nápis (Trophaeum sepulchrale). Satira na Bernarda Ignáce z Martinic. In Balbínovská miscellanea: sborník příspěvků z konference konané u příleţitosti 380. výročí narození Bohuslava Balbína: Klatovy 3. a 4. prosince 2001. 1. vyd. Klatovy: Městská knihovna Klatovy, 2002. 152 s. ISBN 80-238-9957-0. s. 47-52.

27

5. „BALBÍNŮV KRUH“ A JINÍ AUTOROVI PŘÁTELÉ 5.1. „Balbínův kruh“ Pro Balbínovu tvorbu i pro to, aby se mnohdy dílo dostalo vůbec na svět, bylo často potřeba autorových přátel, kteří jej obdivovali a pomáhali mu. Starší publikace tyto Balbínovi blízké osoby označují za „Balbínův kruh“.47 Jak ale J. P. Kučera a J. Rak od Františka Palackého přebírají, nejde o nějaký pevnější spolek, šlo spíše o skupinu lidí se stejným společenským, politickým, kulturním či vědeckým zájmem a velmi podobnými názory.48 Především šlo o historiky obdivující Balbínovu historickou i jinak zaměřenou práci. Bohuslav Balbín s nimi udrţoval neustálou korespondenci, vzájemně se tak mohli informovat o nově napsaných kapitolách a svých budoucích plánech a měli tak moţnost být i v té době v nepřetrţitém přímém kontaktu. Korespondenční vztahy Balbín neudrţoval pouze v rozmezí Čech a Moravy, dopisoval si i se zahraničními autory a vědci (např. s ţitavským gymnaziálním rektorem Christianem Weisem nebo Otto Menckem, profesorem morálky a politických věd univerzity v Lipsku a současně zakladatelem a vedoucím redaktorem referátového literárně-teoretického časopisu Acta Eruditorum). Zahraniční dopisovatelé a přátelé, kteří byli Balbínovi také názorově blízcí do onoho „Balbínova kruhu“ ale zahrnuti nebyli. Společných vlastností měli tito autoři s Balbínem mnoho, zejména byli všichni kněţí (někteří světští, jiní jako Balbín řádoví). Pobělohorské období bylo v otázce náboţenství sloţitější. Po vydání Obnoveného zřízení zemského, získala katolická církev výhradní vliv na města, školy, tedy výchovu atd. Dalším výrazným společným rysem autorů, zejména historiků bylo silné vlastenecké cítění a obrana proti kaţdému, kdo by zemi jakýmkoli způsobem ohroţoval. Někteří byli, stejně jako Balbín, členy jezuitského řádu. Prvním z nich je Jiří Crugerius, který byl vedle Bohuslava Balbína a Tomáše Jana Pešiny z Čechorodu asi nejvýznamnějším českým dějepiscem 17. století. Narodil se 1608 a v řádu byl od roku 1625, tedy o jedenáct let dříve neţ Balbín. Studoval filozofii a teologii a jako jiní si poté prošel řadou působišť, neţ dospěl k funkci rektora koleje v Uherském Hradišti. Zemřel v Litoměřicích roku 1671. Z jeho díla, kromě řady dramatických děl, můţeme vyzdvihnout spis Svatý prach vznešeného království Českého a jeho urozených součástí Moravy a Slezska (Sacri pulveres inclyti regni Bohemiae et nobilium eiusdem pertinentiarum Moraviae et Silesiae). Dílo je psané formou historického kalendáře, kterou 47 48


28

Balbín povaţoval za zastaralou. Další jeho kritika se týkala Crugeriova neuhlazeného slohu a také snahy sesbírat o svých tématech jen pozitiva. Jako Crugeriův klad naopak Balbín viděl jeho obrovskou znalost historických faktů, zejména týkajících se církve a politiky a také práci s prameny.49 Vliv na Balbína (a naopak) měl i další jezuitský historik Jan Kořínek, pocházející z Čáslavi. Ten se mimo historii zajímal hlavně o filozofii. Pro jeho karieru asi nejvýznamnějším obdobím ţivota bylo působení v Litoměřicích, kde jako rektor tamní koleje urovnal spor mezi biskupem a měšťany. Jeho dílo Staré paměti Kutnohorské50, by dnes spadalo spíše do populárně vědecké literatury. Psané je i pro dnešní dobu velmi poutavě, nejde jen o běţné dějiny města a okolí v chronologickém pořádku, ale spíše o soubor příběhů, z nichţ kaţdý je označen jménem jednoho z kutnohorských dolů a z něj vytvořeného názvu (např. „Z dolu groš: O mincování grošů a jiné mince v Čechách“) Kniha je psaná česky, coţ v té době zvyšovalo její oblibu u české vlastenecky smýšlející inteligence. Nejde ale o běţný český jazyk 17. století, text je totiţ obohacen o havířskou mluvu a proloţen je i krátkými verši. To vše zvedá jak hodnotu literární, tak hodnotu historicko-lingvistickou. Pro její odborníky mají totiţ hornické slangové výrazy a k nim v textu připojený slovníček neocenitelný význam. Zřetelné jsou zde i silné protireformační a protihusitské tendence. Kořínek je téţ autorem přísně vědeckých filozofických traktátů.51 Velkým a především do budoucna velmi důleţitým Balbínovým přítelem byl Jan Tanner.52 Byl jeho vrstevníkem a do řádu vstoupil roku 1641. Ţivil se jako vysokoškolský profesor filozofie a teologie na univerzitě v Olomouci, posléze působil v Praze. Byl také správcem konviktu u sv. Bartoloměje. Je autorem genealogie šternberské a valdštejnské, napsal také rozsáhlé dějiny jeho rodné Plzně, ale ty zůstaly nevydány. Jeho hlavní směr tvorby byla však hagiografie. Nejdůleţitějším počinem v tomto duchu bylo popsání kapliček zbudovaných na cestě z Prahy do Staré Boleslavi53, a také barokní biografie Ţivot Alberta Chanovského.54 Spis pojednávající zejména o působení jezuitského misionáře Chanovského. Světským knězem a posléze prvním litoměřickým biskupem se stal další Balbínův přítel Maxmilián Rudolf Schleinitz. Jako jediný byl, stejně jako Balbín, zástupcem šlechty 49

KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 178. Podrobněji k tomuto dílu viz úvodní stať práce KOŘÍNEK, J.; LUNGA, R.; STICH, A.: Staré paměti kutnohorské. Praha: Lidové noviny, 2000. 605 s. ISBN 807106453X. 51 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 177-180. 52 Byl to právě Janův bratr, Matěj Tanner, který jako představený české řádové provincie dopomohl Balbínovi k vysněnému návratu z Opavy do Prahy, aby tak v centru dění mohl dále bojovat o vydání svého díla Epitome. 53 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 178. 54 Podrobněji o Albertu (také Albrechtu) Chanovském také viz VIKTORA, V.: Ţivot a dílo A. Chanovského z Dlouhé vsi, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy, III., Ed. A. Kratochvil, Mnichov - Brno - Plzeň, 1996, s. 149-155. 50

29

mezi českými historiky 17. století. Narodil se 1605 ve Šluknově, patřil tedy spíše ke starším obdivovatelům autorovy práce. Zemřel roku 1675 v Litoměřicích. Jeho historický spis Wandalo-Bohemia Balbín zprvu pochválil (v Epitome), po Schleinitzově smrti jej ale ve svých Miscellaneích, po kompletním přečtení a přezkoumání, tvrdě zkritizoval.55 Autoři „kruhu“ na Bohuslava Balbína měli jistý vliv, mnohem silněji však působil on na jejich práci. Tolik zmínka o Balbínových přátelích, spolupracovnících, ale i v určitém smyslu ţácích, jelikoţ Balbín byl v jejich kruhu středem, přirozenou autoritou a pojítkem, které je myšlenkově spojovalo do pomyslného „Balbínova kruhu“. 5.2. Mecenáši Bohuslav Balbín a jiní, mu podobní chudší autoři potřebovali ke své práci kromě času a dostatečného mnoţství historických pramenů také finance. Lidé, kteří tuto literární či jinou uměleckou činnost podporují ze svých osobních finančních zdrojů, jsou mecenáši. Jedním z Balbínových mecenášů byl např. praţský arcibiskup Jan Bedřich hrabě z Valdštejna. Dalším z vysoko postavených církevních hodnostářů se stejně bohulibým zájmem, tedy mecenášstvím byl Jiří Ignác Pospíchal. Tento velmistr řádu křiţovníků byl dokonce sám autorem ţivotopisu blahoslovené Aneţky České.56 5.3. Balbínovi další přátelé a současníci v jeho tvorbě Asi největším Balbínovým přítelem a zároveň ţákem, který téměř dostihl svého učitele, byl Tomáš Pešina z Čechorodu. Pocházel z méně bohatého prostředí, narodil se roku 1629 v Počátkách. Vystudoval jezuitské gymnázium a během vyššího vzdělávání v Praze se poprvé setkal s Bohuslavem Balbínem. Na rozdíl od něj se ale roku 1654 stal světským knězem, do řádu Tovaryšstva Jeţíšova nevstoupil. Balbínova osobnost a jeho dílo na Pešinu jistě zapůsobily, ale podle J. P. Kučery a J. Raka bylo nejspíš Balbínovou největší zásluhou to, ţe to byl zřejmě on, kdo Pešinu uvedl do společnosti vlastenecky zaměřených historiků.57 Oproti Balbínovi, který byl někdy aţ příliš nesebevědomí, Pešina přehnanou skromností netrpěl. Brzo na vlastní poţádání ve svých funkcích postupoval vzhůru, ne nezaslouţeně. Stýkal se s vlivnými lidmi, nebál se poţádat o pomoc a jejich zásluhy za ni nikterak netajil. Za nedlouho dosáhl pozice císařského palatina, který mohl z císařské moci udělovat erby nebo třeba legitimovat nemanţelské děti. Roku 1679 se dokonce osobně setkal s císařem 55

KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 177. KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 181. 57 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 148. 56

30

Leopoldem I., kdyţ jej osobně provázel svatovítským chrámem, dokonce se mu podařilo sehnat povolení k soukromé korespondenci. Tuto šťastnou náhodu uţ ale příliš vyuţít nestihl. Roku 1680 se totiţ nakazil morem a téhoţ roku v srpnu zemřel.58 Pešina měl, stejně jako Balbín, velmi kladný vztah k českému jazyku a vášnivě a aktivně jej hájil. Balbín si v nejrůznější korespondenci svým vlivným známým i přátelům na neustále klesající úroveň naší řeči stěţoval, avšak Pešina byl bojovnější a v tomto směru i energičtější. Rozhodně se nebál vyuţít vysokého postavení. Ve své funkci tak klidně poţadoval, aby do výhradně českých obcí byli dosazováni pouze čeští kněţí, do vesnic národnostně smíšených pak kněţí, kteří alespoň česky mluví. Během růstu své funkce tento poţadavek rozšiřoval na stále větší území své dosaţené moci. Českému národu se snaţil prospět i zřizováním nejrůznějších nadací (např. fundace z roku 1661 pro svatováclavský seminář v Jindřichově Hradci aj.) nebo propagováním vlasteneckých a slavistických myšlenek ve svých veřejných proslovech.59 Pešina nebyl jen hrdý český vlastenec, jeho smýšlení bylo slavistické. Proto, kdyţ slyšel o tureckém ohroţení některých východnějších slovanských národů, snaţil se pomoci alespoň psaním a vybízením k hromadnému boji proti společnému nepříteli. Před Turky varuje a k společnému boji a také k boji na obranu víry proti nevěřícím vyzíval ve svém díle Ucalegon Germaniae, Italiae et Poloniae Hungaria, flama belli Turcici ardens. Protiturecké téma otevřel i v dalším spisu, který nese jméno Sedmicípá hvězda, jinak hvězda jitřní. Tj. vznešenost a sláva praţského metropolitního kostela sv. Víta (Phosphorus septicornis, 1673).60 Předně byl ale spis věnován oslavě praţského svatovítského chrámu, kterým byl autor po příchodu do Prahy uchvácen. V sedmi kapitolách líčil všechny důleţité události, které se v katedrále udály od chvíle jejího zaloţení. Jako doklad Pešinova silného vlastenectví a aktivního vztahu k českému jazyku mohla slouţit jeho česká tvorba. Mezi tu nejvýznamnější patří české vydání Předchůdce Moravopisu (Podromus, 1663). Kniha vzbudila v českém prostředí silný ohlas, právě v tomto období, kdy stoupal pocit jazykového ohroţení, dokonce i ze strany české vyšší šlechty. Ve srovnání s Balbínem má Pešina na svém kontě jistě méně děl. Kdybychom ale hovořili o kvalitě, Pešina Balbína téměř dostihuje. Počáteční tvorbou latinské poezie si mohli oba autoři moţná konkurovat, dále v kariéře se však jejich hlavní záměr liší. Zatímco Balbín se velkou část svého literárního ţivota soustředil na oblast Čech, Pešina se snaţil sesbírat co 58

KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 144-173. KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 156-158. 60 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 152-159. 59

31

největší mnoţství historického materiálu o Moravě. Dal tak vzniknout knize s názvem Moravopis. Výše zmíněný Předchůdce Moravopisu byl jakousi předzvěstí jak stylu díla, tak určitého jeho zaměření. Moravopis je v konečné verzi rozvrţen do pěti svazků. Čtenáři jsou v prvním z nich postupně seznamováni s úplnými počátky slovanských národů, ze kterých nakonec vzešli dnešní Moravané a Češi, s polohou a přírodou Moravy, s politickými dějinami, dále píše i o předslovanských obyvatelích a celou kapitolu věnuje Velkomoravské říši a jejímu pádu. V následujících knihách pak pokračuje historickým popisem doby v přirozené časové posloupnosti. Stejně jako Balbín povaţoval i Pešina za absolutní vrchol středověkých dějin vládu císaře Karla IV., naopak jeho syna Václava kritizoval. Ve třetí knize se věnuje především náboţenským otázkám, čtvrtá obsahuje topografické údaje a pátá se pak věnuje politické správě země. Pešina neustále vyzdvihuje věrnost a statečnost moravských obyvatel a jejich přítomnost a platnost v nejrůznějších bitvách. Ke kniţnímu vydání Moravopisu za Pešinova ţivota nedošlo. Autor dílo stále nepovaţoval za úplné a dál shromaţďoval materiál k jeho dokončení. Práce tak zůstala v podobě pěti svazků. Hlavním dílem, které vyšlo během Pešinova ţivota a které bylo téţ zaměřeno na Moravu, byl nakonec spis Mars na Moravě (Mars Moravicus, Praha, 1677). Úplný název barokního díla napovídá i jeho obsah: „Mars na Moravě, tj. o hrozných a krvavých válkách, bouřích, rozbrojích, bitvách, nepokojích a z nich nastalých četných a neblahých změnách poměrů, pustošení venkova, plenění měst, boření posvátných i světských staveb, ničení hradů a městeček, spáleništích vsí a zániku dědin a jiných takových neštěstích, která Morava aţ dosud zakusila.“ Dílo se ale nevěnuje jen válkám a bojům, je to spíše výpis politických dějin Moravy. Pešinovo líčení politických dějin pak podle nich splývá s vyprávěním o válečných konfliktech.61 V Martu je dále, podobně jako u Balbína, popis jednotlivých moravských krajů a soupis jejich měst nebo informace o moravské fauně, nerostném bohatství, či obvyklých nemocech v této části země atd. Během dlouholeté (moţná celoţivotní) práce a snahy co nejpřesněji postihnout dějiny Moravy autor neustále pochyboval. Otevřeně se Pešina přiznává k tomu, ţe trpěl pochybnostmi, zda bude vůbec schopen napsat práci o moravských dějinách, kdyţ, jak říká, neměl ţádného vůdce.62 Balbín měl v tomto směru moţná jednodušší práci, vycházel především z kroniky Václava Hájka z Libočan, měl se ve své tvorbě o co opřít. I kdyţ právě tato návaznost je v budoucnu 61 62

KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 167. KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 166.

32

mnoha dalšími autory a historiky kritizována a povaţována za naivní. Pro Pešinu je práce sice těţší, ale moţná s o to výhodnějším výsledkem. Jako první historik sepsal dějiny Moravy a nelze jej tak s nikým jiným srovnávat. S Balbínem se tak v zaměření své tvorby (Čechy na rozdíl od Moravy) velmi dobře doplňovali. Asi největší význam má toto Pešinovo dílo pro Moravu, protoţe bylo velmi dlouhou dobu ojedinělým. Ještě v devatenáctém století tak historikové vycházeli přímo ze spisů tohoto českého, nikoliv moravského rodáka. Velkou lásku k historii Balbín vštípil i svému příteli, pozdějšímu jičínskému děkanovi, Václavu Vojtěchu Červenkovi z Věţnova (1636, Turnov - 1693, Litoměřice), během svého jičínského pobytu. Červenkovo literární počínání ovlivnila, kromě přátelství s Balbínem, také tvorba Tomáše Pešiny z Čechorodu. Díla Červenky byla plná historického bádání a proloţena nejrůznější náboţenskou tematikou. Asi nejvýznamnějším dílem byl spis o Albertu z Valdštejna, Splendor et gloria domus Waldsteinianae, který vyšel roku 1673. Balbínovi přátelé však nebyli jen samí literární tvůrci, silné pouto ho pojilo také např. s velmi vzdělaným malířem s širokým kulturním rozhledem Karlem Škrétou. Jejich vztah byl zaloţen nejen na vzájemné úctě a obdivu, ale také, a to především, na společné lásce a oddanosti k národu i historii celé vlasti. Obě velké osobnosti 17. Století se nad společným dílem poprvé setkaly roku 1669. Šlo o vytvoření předtitulního listu k Balbínově Epitome.63 Nakolik šlo o spolupráci a nakolik nechal Balbín věhlasnému malíři volnou ruku při návrzích, však známo není. Další vlivní muţi, s kterými Balbína pojilo silné přátelství, byli někteří lékaři, kteří se o něj starali mnohdy i několik let. Silně jeho dílo ovlivnil profesor praţské lékařské fakulty Med. Dr. Jan Marek Marci z Kronlandu (1595 – 1667). Setkali se roku 1655, kdyţ se Balbín nakazil tehdy ještě smrtelnými neštovicemi. Vyléčení autor zaznamenal v jedné ze svých básní. Později pak vznikla sbírka básní, Examen melissaeum, která obsahovala i jiné literární útvary vycházející z Balbínova zájmu o zdraví a lékařskou vědu. Autor dokonce s Markem opakovaně navštěvoval pacienty a veškeré lékařské poznatky i průběh nemoci a léčby si zapisoval. V rukopisné podobě se ale dochovaly jen recepty z rozmezí roků 1642 – 1679.64 Důleţité přátelství pojilo Balbína také s vydavatelem časopisu Acta Eruditorum Ottou Menckem a muţem, který jejich spíše korespondenční vztah ze začátku umoţnil Christianem Weisem. O jejich vztahu a vzájemné spolupráci a podpoře napíši více později.

63

PREISS, Pavel. Marginálie ke Škrétovu kreslířskému dílu. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 130-135. 64 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 85.

33

6. BALBÍNOVA SPOLUPRÁCE S ACTA ERUDITORUM Acta eruditorum byl německý referátový časopis publikovaný, v té době ještě ve světovém jazyce inteligence, v latině. Své vzory měl ve francouzském časopise Journal des Savants (od 1665), v anglickém Philosophical Transactions (od 1665) a v neposlední řadě také v italském Giornale de Letterati (od 1668).65 Hlavním redaktorem časopisu byl, profesor morálky a politických věd univerzity v Lipsku, Otto Mencke. První sešit vyšel roku 1682 v Lipsku. Uţ první číslo obsahovalo recenze na čtyři knihy první dekády Balbínových Miscellaneí a jiné spisy vydané v Praze. V dalších číslech se pak postupně objevovaly recenze na další svazky Miscellaneí a referáty na nejrůznější knihy vycházející v Čechách. Hlavní zásluhu na tom, ţe se různé bohemikální texty do časopisu dostaly, mají především Bohuslav Balbín a jeho přítel, ţitavský gymnaziální rektor, Christian Weise. Velkou část kaţdého čísla zabíraly recenze, ale nešlo o to recenzovat jen domácí kniţní produkci, ale hledat i v zahraniční literatuře. Snahou vydavatelů s největší pravděpodobností bylo vytvořit časopis, který pohotově, ale přitom nezaujatě a věcně informuje o důleţitých dílech nejrůznějších vědních oborů vzešlých z tiskáren všech podstatných evropských měst. Zajímavé bylo, ţe redaktoři časopisu přijímali díla jak z katolických, tak z nekatolických zemí, jako nepodstatné shledávali i to, jestli jde o dílo psané národním jazykem nebo latinsky.66 V časopise šlo čistě o poznatky ve vědě, nešlo tu o politiku, díla nejrůzněji píšících autorů se tu tak měla moţnost setkat v naprostém klidu, bez jakýchkoliv předsudků a boje. I v naší zemi měl časopis své čtenáře, byli jimi především členové jezuitského řádu. První čísla poslal Christian Weise Bohuslavu Balbínovi a Mathaeusi Coppyliusovi, profesoru matematiky na jezuitské akademii. Balbín s Weisem byli v neustálém korespondenčním kontaktu, tak bylo moţné ihned ţivě reagovat na přečtené recenze. Německo tak skrze nadšeného Balbína získávalo postupně více a více vědou nadšených odběratelů na českém území. Jejich nadšení pocházelo především z cenzorské nepředpojatosti a únosné kritičnosti a také věcného a jasného slohu.67 65

PAVLÍKOVÁ, Marie. Bohemica v lipských Acta eruditorum. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 222. 66 PAVLÍKOVÁ, Marie. Bohemica v lipských Acta eruditorum. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 223. 67 PAVLÍKOVÁ, Marie. Bohemica v lipských Acta eruditorum. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 224.

34

Mencke se však snaţil, kromě protlačení svého časopisu do Čech, také získat některé praţské jezuity, především Balbína, pro vzájemnou spolupráci. Tu také Balbín v korespondenci sám nabídl. Po vzájemné dohodě, tak začal posílat nejrůznější vhodné knihy do Ţitavy. Vţdy posílal dva výtisky, jeden pro Weise, druhý pro Menckeho. Doručení výtisku dále do Lipska jiţ pak zajišťoval pouze Balbínův přítel. Jako odměna za spolupráci byl Balbínovi posílán časopis zdarma.68 Miscellanea se do prvního výtisku dostala přičiněním Weise, tomu spis Balbín poslal uţ dříve. Byla to vůbec první zmínka o českém tisku, která se v časopise objevila. Balbín pak posílal k recenzím další knihy Miscellaneí, zprávy o následujících dílech tak vycházely aţ do roku 1688. Některých recenzí se ujali i Mencke s Weisem. Zmínka o jiných Balbínových dílech se ale do časopisu nedostala. Po Balbínově a Menckově vzájemné dohodě o spolupráci Balbín jako první knihu posílá spis od Kašpara Knittla Via regia ad omnes scientias et artes (Praha, 1682). Recenze na tuto v Praze tolik chválenou knihu byla tak jiţ několikátou zprávou o práci českých jezuitů. Balbín však svého ţitavského přítele zásoboval i dalšími tituly. V časopise se objevily recenze na díla olomouckého jezuity Johanna Hanka, jezuitského přírodovědce a misionáře Valentina Stansela, správce klementinských statků Kryštofa Fischera aj.69 Z dochované korespondence víme, ţe se Balbín s Weisem minimálně jedenkrát setkaly, a to roku 1685 v Praze.70 Poslední zásilka knih putuje k Menckemu do Lipska v září roku 1688. Poté uţ Balbínova několikaletá spolupráce s oběma muţi končí. O smrti Bohuslava Balbína byl Christian Weise informován Friedrichem Pablem, profesorem praţské teologické fakulty. Acta eruditorum pak v dalších letech ţádné české tituly nerecenzuje. Bez Balbína jakoby neměli spojení s česky psanou vědeckou literaturou. Výjimku tvoří dvě praţské ţidovské knihy, o kterých je zmínka v červnovém čísle roku 1689. Následná pauza čítá třináct let. Recenze na další česky psané knihy nacházíme v lipském časopise aţ roku 1702 a 1703. Roku 1707 zemřel zakladatel a současně hlavní redaktor časopisu Acta eruditorum Otto Mencke. Rok po něm odešel i Balbínův přítel a zprostředkovatel jeho spolupráce s Menckem Christian Weise. Do čela časopisu nastupil Johann Burkhard Mencke, syn Otty 68

PAVLÍKOVÁ, Marie. Bohemica v lipských Acta eruditorum. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 223-224. 69 PAVLÍKOVÁ, Marie. Bohemica v lipských Acta eruditorum. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 224. 70 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 106.

35

Menckeho. Časopis tedy fungoval dál a roku 1716 tu byl uveřejněn výbor z Weisovy korespondence, opět se tak na stránkách tohoto uznávaného vědeckého periodika objevuje jméno Bohuslava Balbína. Ve stejné době se opět zvyšuje počet recenzovaných českých děl na stránkách časopisu (neznámo, čí zásluhou).71 Po 34 letech, kdy Balbín představil tento časopis českým čtenářům, se tedy v naší zemi stále těšil velké oblibě a ve vědeckých a učených kruzích stále plnil funkci informátora o pokrocích ve vědě u nás i za hranicemi.

71

PAVLÍKOVÁ, Marie. Bohemica v lipských Acta eruditorum. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 228.

36

7. BALBÍNOVA NÁVAZNOST NA PŘEDEŠLÉ AUTORY A JEHO MOŽNÉ DOBOVÉ VLIVY 7.1. Návaznost na předešlé autory a Balbínovy autorské vzory Podle Josefa Hejnice Balbínův literární odkaz obsahuje myšlenkové dědictví čerpané z velkého mnoţství autorů od antiky aţ po autorovo současné 17. století.72 Uţ při studiu hagiografické problematiky se Balbín blíţe seznámil s obnovitelem stoické filozofie Justem Lipsiem. Tomu jsou jako filologovi připisovány zásluhy pro popularizaci římských autorů Tacita a Seneky. Balbínův zájem o římské autory ale nebyl konečným. Více ho, pro jeho dobu dost nestandardně, zaujala literatura řecká.73 Přeloţil např. 155 řeckých epigramů ze sbírky Anthologia Graeca a vloţil je do své vlastní práce Examen melissaeum (1663). Svou oblibu v řeckou literaturu zmiňuje i v díle Versimilia (1666). V díle Trophaeum (1672) však autor jen málo cituje řecké autory i z Bible, častěji naopak cituje římské autory – Vergilia, Cicerona, Senecu či Tacita aj. Z později píšících autorů má ve velké oblibě a úctě Erasma Rotterdamského, jehoţ zde několikrát nepřímo citoval.74 Balbín pak, právě pod vlivem myšlenek E. Rotterdamského, ale také Plutarcha, kritizuje stoicismus, protoţe člověka zbavuje citů. Balbín tedy zpočátku navazoval na myšlenky filozofa Lipsia, v průběhu šedesátých let 17. století se jeho zájem obrací k řecké literatuře a poté k myšlenkám Erasma Rotterdamského. Tento postupný autorův vývoj nepřímo způsoboval jeho kladný vztah k českému i evropskému humanismu a tím i k jazyku, literatuře, kultuře, vědě atd. Nad toto všechno ale staví Balbín křesťanskou víru. Tuto jeho osobní hierarchii hodnot můţe čtenář pozorovat například v Obraně (Rozprava krátká, ale pravdivá), kde autor veškeré své o vědu postavené argumenty zakončuje modlitbou za ohroţenou zemi a jazyk.75 Sílu osobní víry a modlitby staví nad vědu.76

72

HEJNIC, Josef. Balbínovské kontinuity. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 181-182. 73 HEJNIC, Josef. Balbínovské kontinuity. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 181. 74 BALBÍN, B.; HEJNIC, J. Pamětní nápis. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1988. 148 s. 75 BALBÍN, Bohuslav. Rozprava krátká, ale pravdivá. Praha: Odeon, 1988. ed. Kopecký, Milan. 76 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s.

37

7.2. Vliv doby na Bohuslava Balbína Bohuslav Balbín nebyl statickým autorem, jeho doba ho různě měnila a formovala. Nejrůznější nastalé situace vţdy vyţadovaly, aby autor zaujal jasné stanovisko. Toho se Balbín příliš nebál a z mnoha stran byl také za své názory respektován a podporován. Kritický postoj zaujal například v době pobělohorské, kdy se rapidně změnilo postavení českých poddaných. Balbín, přesto, ţe byl členem „vítězné strany“, veřejně kritizoval vykořisťování českých poddaných vídeňským dvorem. Nebyl ale jediným kritikem nastalých pobělohorských poměrů nebo tím, kdo chtěl zajistit sociální harmonii mezi poddanými. Velmi podobné názory zastávali i někteří z příslušníků vlastenecky orientované skupiny vládnoucí třídy. Křiţovnický převor J. I. Pospíchal se všemoţně snaţil prosadit pomoc poddaným a jejich osvobození od tyranie jejich pánů (např. pomoc před vojskem, povolaným pro zkrocení bouřících se poddaných atd.). Hraběnka Marie Maxmiliana Terezie Collaltová zase vypracovala návrh, podle něhoţ měl císař v Čechách, na Moravě i ve Slezsku úplně zrušit nevolnictví a další jiné formy vázanosti poddaných ke svému pánu. Některé pasáţe Balbínovy tvorby se nebál zopakovat a ještě více vyostřit také autorův obdivovatel i přítel v jedné osobě Tomáš Pešina z Čechorodu.77 Balbínův vztah k poddaným dokládá řada míst v jeho díle, především nejrůznější útrţky z Obrany. Z těch plyne, ţe předmětem kritiky autora nejsou jen přemrštěné finanční poţadavky na poddané, ale také přílišné utiskování ze strany vrchnosti. Ztráta velké části výsad vyšší vrstvy venkovských obyvatel, pro něj pak symbolizovala ztrátu svobody celého Českého království. Pobělohorská kritika pro něj měla navíc také rozměr historický. Ve své tvorbě se nebál poukázat na protiklad velkomyslné minulosti a velmi bídné současnosti. Snaţil se, aby lidé chápali, ţe schvalování nevolnictví je barbarské a tudíţ špatné. Velmi rozezlil Balbína jakýsi duchovní, zřejmě cizinec, který mu tvrdil, ţe Slované (Slavi) jsou otroky (sclavi) ze zákonů: Slavorum quicunque nobilis non sit, eum instar esse ex legibus. Balbín k tomu dodává, ţe takových pošetilých výkladů lze slyšet ve shromáţděních krutých pánů mnoho. Sám je rozhodně odmítal jako uráţku vlastního národa.78

77

MAUR, Eduard. Pobělohorské poddanské poměry a Bohuslav Balbín. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 17. 78 78 MAUR, Eduard. Pobělohorské poddanské poměry a Bohuslav Balbín. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 19.

38

Při Balbínově slovanském uvědomění nijak neudivuje odmítnutí teorie o slovanském původu nevolnictví. Překvapit ale můţe kritika soudobé šlechty, které autor dává za vinu zavedení nevolnictví. V Obraně přitom uvádí jako viníka nastalé bídné poddanské situace hlavně a pouze dvůr.79 Posun v těchto názorech nejspíš nikde zaznamenán není. Zásadní vliv měl na Balbína i vstup do jezuitského řádu (1636). Doba kolem poloviny 17. století byla ve znamení obrovského rozmachu a nárůstu síly tohoto řádu po celé Evropě. Jezuité byli mocnou a přesně koncipovanou organizací, která dokázala velmi přesvědčivě ovlivňovat názory i myšlení mnoha lidí a právě v pobělohorském období se jí otevřel prostor pro její dosud nejsilnější působení. Všichni jezuité v té určité zemi byli nuceni zvládnout bohosluţbu v místním jazyce. V jejich řadách bylo mnoţství různých společenských tříd a vrstev. Řád bez jakéhokoli rozdílu sdruţoval příslušníky vyšších aristokratických vrstev i členy

nejniţších

vrstev

sociálního

zařazení.

Balbín

nebyl

právě

ukázkovým

a

bezproblémovým členem. Některá autorova dochovaná korespondence nás informuje o názorech proti mocným obyvatelům, a to samozřejmě neodpovídalo představám řádu o tom, o čem má Balbín psát. Ale i přes výstřelky a nejrůznější problémy nastalé v jeho pedagogické činnosti, řád svého člena pořád drţel ve svém kruhu a nezavrhl jej, podpory a zastání se však z této strany nedočkal. Velké mnoţství kolegů ho však nesmírně ctilo a samotný jezuitský řád respektoval jeho historiografickou činnost. Od roku 1662 se pak tedy Balbín věnoval především tvorbě dějepisné a povinnostmi řádu - pozici zpovědníka a exhortátora.80 Vedle nejrůznějších společenských konfliktů, Balbína ovlivňovala i další, o mnoho příjemnější věc. Velká obliba divadla ho provázela především jak jeho školskými, tak i pedagogickými léty. Tradice divadla, pro baroko tak typická, se v 17. století rozvíjela nejen v lidových vrstvách, ale také mezi aristokracií a osobnostmi církevního ţivota. Velkou popularitu mělo barokní průvodové divadlo. Za zvuku hudby a bubnů v průvodu lidí i jezdců putovali jevištní vozy s herci na místo určení. Zde se pak celé slavnostní hry odbývali před zraky nadšenců, často i panovníka či jiných vysoko postavených osobností. Řádové a školské divadlo 17. a začátku 18. století se pak rozvíjelo především za pomoci jezuitů nebo piaristů. Řádová představení byla často velmi prestiţní záleţitostí, jejíţ organizaci měli na starost jen ti nejzkušenější. Jedním z nich byl i Bohuslav Balbín. V koleji jej vnímali jako teoretika jezuitského divadla a zkušeného reţiséra školských inscenací. Sám byl dokonce autorem několika barokních představení (viz dříve). 79 80

BALBÍN, Bohuslav. Rozprava krátká, ale pravdivá. Praha: Odeon, 1988. ed. Kopecký, Milan. ČORNEJOVÁ, Ivana. Jezuitský řád v Čechách v době Balbínově. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 23-32.

39

Dobová pompéznost baroka nepůsobila jen na osoby kultury, přirozeně ovlivňovala i ráz slavnostních ceremoniálů apod. Jednou ze stop barokního divadla 17. a počátku 18. století v Čechách je tradice folklórní divadelní tvorby. Přenesením takových divadelních představení do dvorské kultury docházelo ke sblíţení měšťanstva s tradiční lidovou kulturou, a tudíţ ke sblíţení měšťanů s niţší lidovou vrstvou. Představení byla postupně oproštěna jakéhokoli nádechu parodie. Na barokní divadelnictví, a tedy na folklórní divadelní tradice později navazovaly i osobnosti kultury doby obrození.81 Důleţitou součástí představení byla i hudba a zpěv. Jejich prostřednictvím působily tedy i nízké lidové vrstvy na barokní tradice. Kantorská hudební a hudebně dramatická produkce, vyuţívaná pro potřebu farností, představovala zároveň od sklonku 17. století – spolu s tradicí folklórního divadelnictví a obřadních slavností – základ společenského ţivota českých měst a vesnic.82 Skrze chrámovou hudbu a zpěv se lidé seznamovali i s nejrůznějšími světskými písněmi. Silnější zastoupení však toto počínání mělo spíše aţ v průběhu 18. století. Dalším a neméně důleţitým faktorem, který ovlivnil autorův ţivot, bylo jeho, jiţ od dětství, podlomené zdraví. Nemoci jej pronásledovali téměř celý ţivot, v posledních letech jej dokonce upoutaly na lůţko a omezovaly i jeho duševní zdraví. S lékaři se tedy střetával jiţ od mládí, jejich péče pak často přerostla v oboustranné přátelství, úctu a někdy i spolupráci. První těţká nemoc se v Balbínově ţivotě objevila roku 1655. Neštovice, kterými se nakazil, vyléčil Med. Dr. Jan Marek Marci z Kronaldu. Svědectví tohoto i jiných léčení Balbín zanechal v jiţ zmiňované básnické sbírce Examen melissaeum (1663). Balbín směl dokonce svého přítele Marka sledovat při práci, vznikla tak řada zápisků o nemocech a jejich léčebných postupech a prostředcích.83 Bohuţel se však dochoval jen zlomek Balbínovou rukou psaných receptů, viz výše. Profesionální, ale také blízký byl pak Balbínův vztah k profesoru praţské lékařské fakulty Jakubovi Janu Václavu Dobřenskému z Černého mostu. Poprvé se setkali ve čtyřicátých letech, v dobách studií, jako učitel a ţák, na Klementinu. 81

SOCHOROVÁ, Ludmila. Stopy českého divadelnictví 17. a začátku 18. století. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. s. 237. 82 SOCHOROVÁ, Ludmila. Stopy českého divadelnictví 17. a začátku 18. století. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. s. 237. 83 KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s., s. 85.

40

Jakub Dobřenský pak později vydává z Markovy pozůstalosti spis Othosophia, k jehoţ pravému autorství a ke spolupráci s Dobřenským se po letech ve vlastním spisu Bohemia docta, přiznává Bohuslav Balbín.84 V mnoha Balbínových dílech jsou sepsány biografické i bibliografické zmínky o dalších našich i zahraničních lékařích. Poznámky o jejich ţivotech a působení najdeme například v díle Miscellanea, především v 9. knize nebo také v Epitome. Za nejsystematičtěji napsanou je asi povaţována 5. kapitola z 2. části spisu vydaného posmrtně Bohemia docta, která je věnovaná pouze lékařům. O průběhu nemocí i jejich léčbě dokonce píše i ve své korespondenci. V dopisech ţitavskému příteli Weisovi sděluje mnoho podrobností týkajících se jeho zdravotního stavu85 (od diagnóz, přes nejrůznější doporučenou léčbu, aţ k praktickým radám o jeho ţivotosprávě). Lékařskou literaturu Balbín uvádí i při argumentaci v Obraně, hájí za její pomoci bohatost a květnatost českého jazyka.86 Za příklad zde uvádí překlad Matthioliho herbáře od Tadeáše Hájka z Hájku a Adama Hubera nebo také Regiment zdraví od stejného autora aj. Roku 1679 Balbína postihl zánět pohrudnice, na to v roce 1683 mozková mrtvice. Tím skončila jeho tvůrčí samostatnost. Autor po mrtvici ochrnul na pravou stranu těla a k několika dalším problémům se přidaly i velké potíţe s dýcháním. Ve své budoucí tvorbě tak Balbín musel spoléhat na svoji paměť a šikovnost písařů, kterým diktoval. K nemocem se ale postupně přidávaly nejrůznější projevy stáří a zhoršovalo se také jeho duševní zdraví. I kdyţ stále přetrvávající korespondence s lipským vydavatelem časopisu Acta Eruditorum, Otto Menckem, stále informovala o pokračující práci. Bohuslav Balbín nedlouho nato roku 1688 zemřel.

84

SVOBODNÝ, Petr. Lékaři v ţivotě a díle Bohuslava Balbína. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 249-250. 85 SVOBODNÝ, Petr. Lékaři v ţivotě a díle Bohuslava Balbína. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913., s. 250-251. 86 BALBÍN, Bohuslav. Rozprava krátká, ale pravdivá. Praha: Odeon, 1988. ed. Kopecký, Milan.

41

8. ZÁVĚR Ve své diplomové práci jsem pojednala o Bohuslavu Balbínovi - průběhu ţivota, relevantní tvorbě, nejdůleţitějších vlivech i spolupracovnících a přátelích. Blíţe jsem představila německé literárně-teoretické periodikum Acta Eruditorum, jehoţ byl Balbín jedním z prvních českých přispěvatelů i odběratelů. Snaţila jsem se také nastínit sílu Balbínova vlastenectví a z něj plynoucího zaměření jeho tvorby. V neposlední řadě jsem se věnovala jednomu z Balbínových posledních děl, které za jeho ţivota zůstalo pouze v rukou psané podobě. Rozborem tohoto díla, Pamětní nápis, jsem mimo jiné opět poukázala na autorovo silné nacionální smýšlení. Na základě mého textu si snad lze snáze udělat představu o stavu českých zemí v období baroka, o nejrůznějších mocenských vlivech na cenzory a tak i na moţnost vydávání jednotlivých děl apod. Bohuslav Balbín měl svojí silnou láskou ke Slovanstvu a zejména láskou k české zemi a jejímu jazyku velmi ztíţenou autorskou situaci. Vlastenecké myšlenky a otevřenost názorů v jeho spisech měly za následek velmi soustředěnou a přísnou cenzuru jeho díla. Pro psaní své práce jsem měla k dispozici pouze omezené mnoţství písemných materiálů, jak primárních, tak sekundárních. Některé názory a tvrzení tak nemusí mít zcela pevné základy. Často jsem vycházela i z názorů autorů, kteří určité Balbínovy spisy přeloţili a připravili mnohdy teprve k prvnímu kniţnímu vydání, které byly předloţeny např. v úvodech těchto děl (např. Josef Hejnic, Zdeňka Tichá aj.). Hojně jsem jako literární pramen vyuţívala publikaci Jana P. Kučery a Jiřího Raka, Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. Pro pestrost názorů na Balbínovu tvorbu i tvorbu jeho současníků jsem pracovala také s několika sborníky z literárních konferencí (např. sborník Balbínovská miscellanea aj.), jejichţ přispěvatelé se věnovali konkrétně osobě Bohuslava Balbína a jeho tvorbě i době, ve které ţil.

42

9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY BALBÍN, B. Pamětní nápis Bernardu Ignáci z Martinic. Přeloţil Josef Hejnic 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1988. 148 s. BALCEROVÁ, Dagmar. Představitelé barokního písemnictví v Českém ráji. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. ČORNEJOVÁ, Ivana. Jezuitský řád v Čechách v době Balbínově. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 8020007970. HEJNIC, Josef. Balbínovské kontinuity. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. KOPECKÝ, M. editor.: Rozprava krátká, ale pravdivá. Praha: Odeon, 1988. KOŘÍNEK, J.; LUNGA, R.; STICH, A.: Staré paměti kutnohorské. Praha: Lidové noviny, 2000. 605 s. ISBN 807106453X. KROPÁČEK, Jiří. Výtvarné umění u Bohuslava Balbína. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. KUČERA, J. P., RAK, J. Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1983. 408 s. MAUR, Eduard. Pobělohorské poddanské poměry a Bohuslav Balbín. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. PAVLÍKOVÁ, Marie. Bohemica v lipských Acta eruditorum. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. PODLEŠÁK, Jan. Balbínův Pamětní nápis (Trophaeum sepulchrale). Satira na Bernarda Ignáce z Martinic. In Balbínovská miscellanea: sborník příspěvků z konference konané u 43

příleţitosti 380. výročí narození Bohuslava Balbína: Klatovy 3. a 4. prosince 2001. 1. vyd. Klatovy: Městská knihovna Klatovy, 2002. 152 s. ISBN 80-238-9957-0. POKORNÁ, Z., SVATOŠ, M. Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. RICHTEROVÁ, Alena. Osudy písemné pozůstalosti Bohuslava Balbína. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. SKUTIL, J. Bohuslav Balbín a Morava. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. s. 57 – 69. SOCHOROVÁ, Ludmila. Stopy českého divadelnictví 17. a začátku 18. století. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. SVOBODNÝ, Petr. Lékaři v ţivotě a díle Bohuslava Balbína. In Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách: sborník z konference Památníku národního písemnictví: [29. - 30. listopadu 1988 v Praze]. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1992. 301 s. ISBN 3412049913. TICHÁ, Z. editor: Krásy a bohatství české země. [Výbor z díla Rozmanitosti z historie Království českého]. 1. vyd. Praha: Panorama, 1986. 352 s. VIKTORA, V; HÁLKOVÁ, M.: Balbínovská miscellanea: sborník příspěvků z konference konané u příleţitosti 380. výročí narození Bohuslava Balbína: Klatovy 3. a 4. prosince 2001. 1. vyd. Klatovy: Městská knihovna Klatovy, 2002. 152 s. ISBN 80-238-9957-0. VIKTORA, V.: Ţivot a dílo A. Chanovského z Dlouhé vsi, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy, III., Mnichov - Brno - Plzeň, 1996, s. 149-155.

44

Bakalářská diplomová práce

Recommend Documents