Bakalářská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav českého jazyka

Bakalářská diplomová práce

2010

Simona Střalková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav českého jazyka Český jazyk a literatura

Simona Střalková

Staročeské reálie – názvy textilních materiálů Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Pavla Valčáková, CSc.

2010 2

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne:

................................................................. 3

Ráda bych na tomto místě poděkovala paní PhDr. Pavle Valčákové, CSc. za její ochotu, pomoc a především za cenné rady a podněty, které mi při zpracovávání této práce poskytla.

4

OBSAH 1.

ÚVOD ................................................................................................................................ 8

2.

DĚJINY VÝROBY TEXTILNÍCH MATERIÁLŮ ......................................................... 10

3.

2.1

Základní způsoby výroby textilních materiálů ......................................................... 12

2.2

Textilní výroba v českých zemích ve 13. – 16. století ............................................. 13

VYBRANÉ NÁZVY TEXTILNÍCH MATERIÁLŮ ...................................................... 16 3.1

Barchet (barchan) .................................................................................................. 16

a)

Charakteristika textilního materiálu ......................................................................... 16

b)

Stav ve staré češtině ................................................................................................. 17

c)

Stav v nové češtině ................................................................................................... 17

d)

Etymologie ............................................................................................................... 18

3.2

Bavlna ...................................................................................................................... 19

a)


b)


c)


d)

Etymologie ............................................................................................................... 21

3.3

Brokát (zlatohlav, stříbrohlav).............................................................................. 22

a)


b)


c)


d)

Etymologie ............................................................................................................... 25

3.4

Damašek .................................................................................................................. 26

a)


b)


c)


d)

Etymologie ............................................................................................................... 27

3.5

Hedvábí ................................................................................................................... 28

a)


b)


c)


d)

Etymologie ............................................................................................................... 31

3.6

Kment ...................................................................................................................... 32

5

a)


b)


c)


d)

Etymologie ............................................................................................................... 33

3.7

Len ........................................................................................................................... 34

a)


b)


c)


d)

Etymologie ............................................................................................................... 36

3.8

Plátno ....................................................................................................................... 37

a)


b)


c)


d)

Etymologie ............................................................................................................... 39

3.9

Plst (plsť) ................................................................................................................. 40

a)


b)


c)


d)

Etymologie ............................................................................................................... 42

3.10

Samet (aksamit) ...................................................................................................... 43

a)


b)


c)


d)

Etymologie ............................................................................................................... 45

3.11

Sukno ....................................................................................................................... 46

a)


b)


c)


d)

Etymologie ............................................................................................................... 49

3.12

Vlna .......................................................................................................................... 50

a)


b)


c)


d)

Etymologie ............................................................................................................... 52 6

4.

ZÁVĚR............................................................................................................................. 53

5.

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY .............................................................................. 55

6.

INTERNETOVÉ ZDROJE .............................................................................................. 59

7.

ZKRATKY JAZYKŮ – OSTATNÍ ZKRATKY ............................................................. 61

8.

7.1

Zkratky jazyků.......................................................................................................... 61

7.2

Ostatní zkratky ......................................................................................................... 62

ANOTACE ....................................................................................................................... 63

7

1. ÚVOD Obsahem této bakalářské diplomové práce s názvem Staročeské reálie – názvy textilních materiálů je charakteristika vybraných názvů textilních materiálů uţívaných ve staré češtině. Pro značný rozsah materiálu, přesahující moţnosti této práce, jsem po úvaze provedla výběr slov na základě díla Čeňka Zíbrta a Zikmunda Wintera Dějiny kroje v zemích českých. Všechny vybrané výrazy: barchet, bavlna, brokát, damašek, hedvábí, kment, len, plátno, plst, samet, sukno a vlna označují hojně uţívané textilní materiály. Bavlna, len a vlna nejsou v pravém slova smyslu látky, přesto si myslím, ţe z hlediska jazykového patří k výrazům natolik zajímavým, ţe by byla škoda opomenout je. Proto jsem také v názvu práce uţila pojmenování textilní materiály, které můţe slouţit jak k označení látek, tak i vláken uţívaných k výrobě textilií. Pro uvedení do problematiky jsou v úvodu práce nastíněny dějiny výroby textilních materiálů včetně základních způsobů výroby. Ve stručnosti jsem se také pokusila shrnout situaci v oblasti textilní výroby v českých zemích v období 13. aţ 16. století. Hlavní část práce tvoří studie zvolených výrazů. U kaţdého výrazu je nejprve uvedena charakteristika, historie a uţití, následuje stav ve staré češtině, dochování výrazu do nové češtiny a etymologický vývoj. Téma jsem si vybrala z toho důvodu, ţe většina dosavadních prací byla zaměřena především na jednotlivé části oděvu. Bez textilních materiálů by tu však ţádného oděvu nebylo. Můj výběr rovněţ ovlivnil i velký zájem o starou češtinu a staročeskou literaturu. Velkým přínosem při zpracování práce bylo dílo Čeňka Zíbrta Dějiny kroje v zemích českých od dob nejstarších aţ po války husitské a Zikmunda Wintera Dějiny kroje v zemích českých od počátku století XV. aţ po dobu bělohorské bitvy. Soubor knih o dějinách odívání Ludmily Kybalové mi pak poskytl cenné informace o historii výroby látek a jejich uţití nejen v zemích českých, ale i v celé Evropě. Publikace Heleny Březinové Textilní výroba v českých zemích ve 13. – 15. století byla zdrojem podrobného materiálu výroby látek ve staročeském období. Velmi přínosná byla i další díla, jejichţ seznam je uveden na konci práce. Ke sběru staročeského materiálu jsem vyuţila především Gebauerův Slovník staročeský a další staročeské slovníky. Velmi nápomocné bylo i dílo Václava Flajšhanse, Bartoloměje z Chlumce řečeného Klareta a Václava Hanky. V etymologické části jsem vycházela ze slovníků Jiřího Rejzka, Václava Machka, Josefa Holuba, Františka Kopečného

8

a ze slovníku Sprachkontakte Deutsch-Tschechisch-Slowakisch Stefana Michaela Newerkly. Pro doloţení stavu v současné češtině byly bohatým zdrojem informací Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého a Slovník spisovné češtiny. K zachycení nářeční podoby některých výrazů jsem vyuţila Český jazykový atlas a další díla zabývající se českou dialektologií. V závěru shrnuji poznatky získané při zpracování zvoleného tématu. Práce je doplněna obrazovým materiálem a výčtem uţité literatury a zkratek.

9

2. DĚJINY VÝROBY TEXTILNÍCH MATERIÁLŮ Před samotným rozborem jednotlivých druhů textilií je vhodné přiblíţit si počátky výroby textilních materiálů, zejména pak u starých Slovanů, od nejstarších dob aţ do období vrcholného středověku. Zajímavou součást dějin výroby tvoří základní způsoby zpracování materiálů. A jelikoţ je práce zaměřená na staročeské reálie, je důleţité zmínit i textilní výrobu v českých zemích v období 13. aţ 16. století. Historie zhotovování látek, oděvu i obuvi je jen o málo kratší neţ dějiny lidstva, neboť se člověk jiţ velmi záhy musel oblékat a obouvat, aby své tělo ochránil především před nepříznivým počasím. Před více neţ sto tisíci lety vyuţívali předchůdci Homo sapiens koţešiny, kůţe, traviny a pruţné části rostlin k ochraně těla před úrazy či povětrnostními vlivy nebo jako přikrývky, podloţky při spaní, přístřešky a k nošení nejrůznějších předmětů (Příhodová-Štýbrová-Talaš 2004: 5). Důkazy o tom, ţe ani Slované nechodili nazí, nám podává praslovanská slovní zásoba. Výraz *nagъ, odlišující nahého od oblečeného, je prastarý a všeslovanský. Rovněţ je doloţena řada praslovanských názvů jak pro látky (tkáň, plátno, sukno), tak i pro jednotlivé části oděvu. Výroba textilií spočívala jiţ od počátku na soudrţnosti vláken dané vzájemným zachycením a spletením. Z tohoto principu vycházel člověk, kdyţ se učil zpracovávat vlákna zvířecí srsti a později i vlákna rostlin. K prvním domestikovaným zvířatům, z nichţ člověk získával textilní suroviny pro výrobu látek, patřily ovce. Později k nim přibyly také kozy. K nejrozšířenějším kulturním rostlinám slouţícím k výrobě materiálů pak řadíme len, konopí a bavlnu. Pouţití lnu je v Evropě archeologicky doloţeno od mladší doby kamenné a jiţ ve starověku se len uţíval k výrobě pláten. Jedny z nejstarších dokladů o pěstování konopí za účelem výroby oděvů pochází z jiţní Sibiře z doby kolem 1500 př. n. l., kde v té době sídlili Skythové, kočovný kmen íránského původu. Některé zdroje však uvádějí, ţe konopí jakoţto průmyslová plodina bylo lidstvu známé jiţ 10 000 let př. n. l nebo snad i dříve. Původně však slouţilo jako opojný a omamný prostředek. Další surovinou byla bavlna, jejíţ zpracování je doloţeno jiţ v 5. století př. n. l. v Indii, do Evropy se však rozšířila aţ ve středověku. Hedvábí, v Číně pěstované jiţ ve 3. tisíciletí př. n. l., se do Evropy dostalo aţ v 6. století, patřilo však k velmi vzácným textilním materiálům. O surovinách uţívaných pro výrobu látek u starých Slovanů se zmiňuje Lubor Niederle v knize Slovanské staroţitnosti a Magdalena Beranová v publikaci Slované. První a základní látkou pro oděv byla, nejen u Slovanů, staţená a přiměřeně upravená kůţe zabitého

10

zvířete. Tato základní přirozená látka si svůj význam udrţela i do pozdějších dob zejména v oblastech s drsným klimatem. Slovanské země byly na koţešinovou zvěř opravdu bohaté. Koţešiny se staly oblíbeným předmětem obchodu a začaly se vyváţet na jih. Nemajetní lidé vyuţívali k výrobě různých svrchních pokrývek především ovčí rouno či kůţi vlků a medvědů. Koţešiny menších dravců – kun, sobolů, hranostajů, lišek, vyder, bobrů či veverek, se výborně hodily na podšívky, obruby a pokrývky hlavy. Byly vysoce ceněné a vyváţely se aţ do Byzance. Místy nabyly pro obchod takové důleţitosti, ţe se dokonce, především koţešiny kun, veverek a sobolů, staly platební jednotkou ve směnném obchodu nebo při výběru daní. Vlastnictví zásob těchto koţešin značilo opravdu velké bohatství. Kromě úpravy koţešin se Slované velmi brzy začali zabývat i výrobou látek tkaných a pletených. Na vlákno se pěstoval len, konopí a někdy se zpracovávala i vlákna z kopřiv. Názvy materiálů, zhotovovaných z těchto vláken, jako plátno, sukno a vlna, patří k velmi starým všeslovanským výrazům. Z upěchované vlny nebo srsti se vyráběla také plst. Ke tkaní se rovněţ uţívaly i koňské ţíně nebo kozí chlupy. Z látek se zhotovovaly nejen oděvy, ale také různé výrobky určené k hospodářským účelům, plachty, váčky, pytle, textilie do domácností, ubrusy, prostěradla či provazy a lana, na něţ se nejvíce hodilo konopí. Historické zprávy se také zmiňují o velmi jemných plátěných šátečcích, které se k ničemu nehodily a uţívaly se jako platidlo zřejmě od 10. století. Vedle látek domácích pouţívali Slované i látky cizí. Dostávaly se však pouze do krajů, kterými vedly obchodní cesty, a kde mohli obyvatelé poskytnout dostatek jiných kvalitních domácích výrobků. Mezi dováţené cizí látky patřilo hedvábí, rozšířené po celém Slovanstvu. Jiţ v 8. století se objevují zmínky o tom, ţe balkánští Slované vyměňovali za řecké zajatce hedvábné šaty, dokonce se píše i o hedvábných plachtách uţívaných na slovanských lodích. V 10. aţ 11. století se v Polsku objevily snahy chovat bource morušového a získávat z jeho kokonů hedvábí. Pokusy však dopadly neúspěšně, protoţe tato oblast nemohla bourcům poskytnout základní potravu, kterou byly moruše. Kromě hedvábí přicházely ke Slovanům obchodem i jiné textilní materiály. Mezi ně patřily různé druhy těţkého brokátu, aksamit nebo barchan. Látky se dováţely především z Byzance, arabských či germánských zemí. (Niederle 1913: 405-417; Beranová 2000: 111, 135)

11

2.1

Základní způsoby výroby textilních materiálů

K základním způsobům výroby látek patřilo tkaní, předení, pletení a plstění. Hotové tkaniny se následně mohly upravovat, zušlechťovat.1 Tkaní je prastará lidská činnost, jejíţ princip byl znám jiţ v neolitu, tedy asi v době 8000 let př. n. l. Technika spočívá v opakovaném provazování dvou soustav nití – osnovy a útku – v plošnou textilii. Nejstarší stav tvořila zřejmě pouze větev stromu, na níţ se upevnila osnova nití, které byly dole zatíţeny kameny. Do osnovy se provazovala útková nit, jeţ se přiráţela k vyrobené tkanině. Kromě stojatých stavů existovaly i leţaté. Nejstarší tkané látky se vyráběly ze lnu, později i z vlny, konopí a hedvábí. K prvotním vzorům na tkanině patřily prouţky, později i geometrické tvary. Ke tkaným látkám řadíme i brokát prošívaný kovovými drátky. Nálezy na českém území pocházejí z 9. století, podle nich se u nás tehdy ke tkaní pouţíval destičkový stav. Značný rozvoj tkalcovství zaznamenaly české země ve 14. století. Tradičním výrobkem bylo sukno, které se prodávalo takřka po celé Evropě. 2

K dalším způsobům výroby látek patřilo předení, jehoţ

princip objevil jiţ člověk neolitický. Dokládají to nálezy přeslenů z doby více neţ 4000 let př. n. l. Přesleny byly hliněná závaţí s otvorem uprostřed, která zatěţovala vřeteno a zaručovala tak stejnoměrné zakrucování příze. Výroba příze pomocí ručního vřetene byla v 5. století n. l. nahrazena vynálezem ručního spřádacího kola, které se v dalších stoletích dále vyvíjelo. Ve středověkých výtvarných památkách se nejčastěji setkáváme s vyobrazením ţeny – přadleny, která spřádá nit pomocí ručního vřetene s přeslenem. S vřetenem a přeslicí je často ztvárňována také biblická první ţena Eva. Textilní výrobky zhotovované pletením jsou podstatně mladší neţ výrobky tkané. Kolébkou této techniky je pravděpodobně Egypt, moţný původ pletenin spadá jiţ do roku 1100 př. n. l. Základem pletené textilie je řada kliček, z nichţ se vzájemným provazováním tvoří očka a ta dávají vzniknout souvislé tkanině. Pletení se provádělo zprvu pomocí kostěné, později ţelezné jehlice, k níţ pak přibyla ještě jedna. Počátky rozkvětu pletařského umění v Evropě jsou spjaty se Španělskem a Florencií a bývají kladeny do 12. století. Pletené zboţí, 1

Pozn.: Ucelený přehled o jednotlivých způsobech výroby nám podává publikace Stručné dějiny oborů: textil, oděvnictví, obuvnictví (Příhodová-Štýbrová-Talaš 2004: 6-10). 2 Přadlena s přeslicí opatřenou stojanem, který drţí mezi koleny. Velislavova bible, 14. století.

12

jako rukavice a punčochy, patřilo k vzácnostem a byli jím obdarováváni vysocí církevní hodnostáři a světští panovníci. Za nejstarší doklad pleteného výrobku v českých zemích se povaţuje rukavice ze svatovítského pokladu. První zmínka o punčochách je z roku 1570. K velmi starým způsobům výroby patří plstění. Jedná se o netkanou techniku, jejímţ základem je vzájemné zachycení a zapletení ţivočišných vláken. První zprávy o plstění zprvu několika vrstev jemných vlasů, jako základu výroby klobouků, pocházejí z doby bronzové. Zušlechťování textilních materiálů zahrnuje celou řadu procesů, které mají za cíl látku zhodnotit jak po stránce jejích vlastností, tak i vzhledu. Podle druhu a materiálu tkaniny je volen způsob úpravy bělením, mandlováním, valchováním, počesáváním, postřihováním, barvením a potiskováním. Valchováním se upravovala vlněná sukna. Uloţila se do kádí s horkou vodou a odmašťovacím prostředkem a v nich se zpracovávala hůlkami nebo přímo rukama a nohama, jako chemikálie se pouţívala moč. Účelem bylo sráţení a zhušťování materiálu do poţadované velikosti. Látky vzniklé různými způsoby výroby se vyznačovaly přírodní barevností – od reţné po takřka černou. Bělení látek napomáhalo většinou kropení a slunce. Archeologicky nejstarším barvivem je indigo, v Číně známé jiţ 3000 let př. n. l., které slouţilo k modrému zbarvení látek. Další barvivo kermes se preparovalo ze zvláštního druhu mšic a podle poskytovaného červeného odstínu bylo známé pod označením šarlach. Z mořských plţů se pak získávalo cenné barvivo zvané purpur. K barvivům rostlinného původu patřily šafrán, dubová kůra a duběnky, ořechová kůra, slupky vlašských ořechů nebo různě barevná dřeva. Počátkem tisku bylo malování textilu, které je poprvé doloţeno v roce 1400 př. n. l v Egyptě. Zdobení se provádělo také technikou spočívající v zabránění proniknutí barviva do látky, a to buď pomocí vosku, nebo zavazováním různých předmětů. (PříhodováŠtýbrová-Talaš 2004: 5-7)

2.2

Textilní výroba v českých zemích ve 13. – 16. století

Nejvýznamnějším odvětvím středověkého textilnictví bylo soukenictví – tedy výroba valchovaných vlněných tkanin. Soukenické řemeslo bylo spjato s městským prostředím a patřilo k prvním řemeslům organizovaným do cechů, kde došlo ke specializaci a dělbě práce. Výroba sukna měla na našem území dlouhou tradici a byla určena především pro pokrytí místní poptávky po textilním zboţí. Od 13. století však soukenictví pokročilo kupředu, protoţe se postupně začalo orientovat na výrobu šedých, nebarvených suken (byla to tzv. sukna vlčatá), jeţ byla podstatně lacinější, a proto schopná vítězit i nad zahraniční 13

konkurencí. Od 14. století se české sukno prodávalo například na trzích v Bavorsku, Polsku, Dolním Rakousku, Uhrách, Rusku a na Balkáně. (Macek 2001: 89-90) Dalším důleţitým odvětvím tehdejšího textilnictví byla plátenická výroba soustředěná hlavně na venkov a do menších měst. Tradičním výrobkem bylo především plátno lněné. Kromě plátenictví a soukenictví se postupně vydělovala další samostatná specializovaná řemesla, doloţená v našem prostředí většinou od 14. století. Patřila sem například výroba tkanin se lněnou osnovou a bavlněným útkem, tzv. barchanů (barchentů), zhotovování pletenin a sítěk, výroba prýmků, ozdobných šňůrek a pásků splétaných buď ručně, nebo tkaných na malých stavech, výroba plsti ze zvířecích chlupů nebo flokařství, při němţ bylo připravováno předivo nejniţší jakosti z krátkých vláken vypadaných při pročesávání sukna. Samostatné odvětví tvořili rovněţ barvíři. Ti barvili buď přímo přízi, nebo častěji hotové tkaniny pro soukenické a plátenické dílny. Podle pouţívaných barev se dělili na černobarvíře, pouţívající barvu černou, hnědou a modrou, a krásnobarvíře, kteří barvili barvou ţlutou, červenou, oranţovou a zelenou. Zvláštním textilním odvětvím bylo vyšívačství neboli krumplování. Česká figurální výšivka, zobrazující zejména náboţenské motivy, patřila ve 14. století ke špičce tehdejšího evropského vyšívačství. (Březinová 2007: 63) Obchodování s látkami představovalo ve středověku důleţitou sloţku mezinárodního obchodu. I do českých zemí se řada převáţně luxusnějších textilních materiálů dováţela. K takovýmto cizím látkám dováţeným ve 13. a 14. století do českých zemí patřilo hedvábí, aksamit, velmi jemné plátno zvané kment, damašek, blýskavý brokát zvaný zlatohlav a mnoho dalších. V 15. a 16. století se mnoţství dováţených látek ještě zvýšilo. Zikmund Winter dokonce píše, ţe se všechny nedají ani vyjmenovat. Nadále u nás probíhala výroba sukna, plátna a smíšených látek, např. barchanů. Oblíbené byly rovněţ kůţe. Vedle toho se k nám vozily výrobky cizí – sukna z Flander a Anglie, za ta nejdraţší byly pokládány štamety, lindyše, lejdyše a mechliše; hedvábné látky damašek, brokát, tabin, ormesin, atlas či samet dováţené většinou z Itálie a jemná plátna kmenty dováţená z Bavor, Nizozemí a Švýcar. Textilie se uţívaly nejen k výrobě oděvů, ale hrály důleţitou roli i v domácnosti. Zhotovovaly se z nich zejména prostěradla, pokrývky, povlaky, ubrusy, ručníky, závěsy, koberce, plachty, pytle nebo také výstelky do dřevěných rakví. Vyráběné oděvy nebyly pouze důleţitou věcí kaţdodenní potřeby, ale staly se zároveň atributem společenského postavení či příslušnosti k určité skupině lidí. 14

Luxus, a to i v podobě látek, z nichţ byl oděv zhotoven, byl nástrojem a také vyjádřením moci. Řád společnosti byl udrţován rozdílností šatstva, člověk niţšího postavení se nesměl rovnat člověku s postavením vyšším. Střih a forma šatů byly stejné, lišily se pouze látkou a zdobením. Dnes je jiţ téměř neuvěřitelné, jak o sobě jednotlivé stavy pohrdavě smýšlely. Lidé neváhali za drahocenné šaty vydat celé své jmění, nebylo proto nijak přehnané, kdyţ se o jisté šlechtičně říkalo, ţe „nosí na těle několik vsí“ – takovou cenu měl totiţ modrý sametový plášť, který si nechala ušít. Čím více se lidem nádherné oděvy zakazovaly, tím více po nich dychtili a utráceli peníze raději za šaty z drahých látek neţ za jídlo. Karatelé a zákonodárci povaţovali toto rozmařilé chování za nemravnost, pýchu a rozkošnictví. Od 16. století se v zákazech vedle mravních důvodů vyskytují i důvody národohospodářské a obchodní. Kdyby se z Čech přestaly peníze vydávat za zbytečný luxus, bylo by v zemi více chleba, méně drahoty a hladu, a více prostředků k ochraně a zvelebení království. (Winter 1893: 18-26) S humorem se o této situaci vyjadřuje také básník Šimon Lomnický v díle Pejcha ţivota aneb poboţná kníţka proti všelijaké nádhernosti a pejše. Roku 1615 říká posměšně, ale rýmovaně: „aţ jiţ to vešlo v přísloví: Kdyţ se Čechové zvlašili, peníze se jim splašily, tak ţe jich dost málo máme, za daremky je vydáváme, za karmazýn, aksamity, morhejry a tupltykyty, stříbrohlavy, zlatohlavy, z nichţ bývá roucho blýskavy... Jiné materie drahy, které se vezou do Prahy, ty nás našich peněz zbaví, z Čech se roztrousí všudy, ţe nevíme z dluhů kudy (...)“ A jinde dokládá: „(...) Mnohý v drahých šatech pne se, všecken svůj statek nese.“ (Lomnický: 73; Winter 1893: 24) 15

3. VYBRANÉ NÁZVY TEXTILNÍCH MATERIÁLŮ 3.1 a)

Barchet (barchan) Charakteristika textilního materiálu

Č. barchet (stč. barchan, barchent) je bavlněná tkanina, o níţ máme doklady jiţ z 11. a 12. století. Název pochází ze středověku a je odvozen z lat. barracanus – původní hrubá tkanina z velbloudí vlny, která svým vývojem přešla v dnešní bavlnářský typ. (Teršl 1989: 14) Rozeznávalo se několik druhů barchanů, podle surovin, z nichţ se vyráběly, podle způsobu tkaní, zpracování, úpravy a uţívání. Slouţily především pro výrobu oděvů – kalhot, sukní, nebo prádla. Barchan patřil mezi textilie, které se ke Slovanům dostávaly prostřednictvím obchodu, podobně jako hedvábí, brokát či aksamit. Lubor Niederle uţívá pro barchan i výrazy barkán, barchát či barchent. (Niederle 1913: 414) 3

Doklady o oblíbenosti barchanu v českých zemích

nalezneme u Zikmunda Wintera. Ten píše: Z nejobyčejnějších látek míchaných byl ode dávna barchan, parchan. Bylo ho jiţ ve 14. století tolik uţíváno, ţe vzniklo u nás i zvláštní řemeslo barchaníků. Barchaník tkal do lněné osnovy bavlněné niti. Tolik jen ví se o barchanu jistě; ale co vše a kterak mohlo se bavlnou na lněné osnově tkáti! A coţ jestliţe tkadlec ještě přidal k svým vzorkům niti hedvábné! Koncem 17. století patří barchan jiţ k hojně uţívaným materiálům. Winter dále uvádí: Barchent jest rozmanitý, je tlustý, řídký, hrubý, jemný, široký, úzký, dle toho, nač se potřebuje. (Winter 1893: 115) Výroba barchetu byla značně náročná na umění tkalce, protoţe probíhala velmi rychle. Obratné ruce tkalců u nás uměly zpracovávat pavučinová vlákna hedvábí i hrubší bavlnu, stejně jako vlákna lnu. K výrobě barchetu se uţívalo téhoţ stavu jako na výrobu plátna, jen se vyměnily některé jeho části. Tkadlec potřeboval k práci pomocníka, soukače bavlny na cívky. Kdysi velmi ţivá výroba barchetu u nás ustala ve dvacátých letech 20. století. (Kopřiva 1969: 13)

3

Tkadlec lněného barchentu, středověk, Německo.

16

b)

Stav ve staré češtině

Ve staré češtině se uţíval pouze výraz barchan. Barchet je záleţitostí novější doby. Staročeské výrazy barchan, téţ parchan (Gebauer 1970: I, 26; MStčS 1978: 16), barchent (Gebauer 1970: I, 26; Kott: I, 47) a starší české barkan (Kott: I, 47; Jungmann: I, 71) slouţily k označení „tkaniny, jejíţ osnova je lněná a vetkání bavlněné“. Ve stejném významu se slovo dochovalo i do nové češtiny. K derivátům patřily výrazy stč. barchanník „člověk, který barchan vyráběl, barchanista“ (Gebauer 1970: I, 26) a starší české adj. barchanový, barkanový, např. „barchanová sukně“ (Jungmann: I, 71). Klaretův Glosář zaznamenává v oddíle De vestibus pouze výraz barchan, barchanus (Klaret 1926: 173). Ve Slovníku shrnujícím česká slova Klaretových textů je také zaznamenán pouze výraz barchan, barchanus, který byl zřejmě přejat z němčiny a později zobecněl. Slovo barchan je zde označeno jako slovo buď Klaretem nově utvořené, anebo u něj poprvé doloţené (Klaret 1928: 237).

c)

Stav v nové češtině

Výraz barchet v nové češtině označuje „silnou, hrubou, teplou, zpravidla bavlněnou látku“. Staročeské podoby tohoto slova – barchan, barchant, barchent jsou povaţovány za archaické nebo málo uţívané. Příruční slovník jazyka českého uvádí vedle podob barchet, barchan, barchant, barchent odpovídající adjektiva barchetový, barchanový, barchantový, barchentový i barchendový. Slovo barchaník „hotovitel barchetu“ povaţuje za archaické, zatímco výraz barchetář „hotovitel barchetu“ hodnotí pouze jako málo uţívaný. Od základního substantiva jsou dále odvozena slova vyjadřující části oděvu – barchetka „barchetová sukně“, málo uţívaná barchenka „sukně z barchentu“ a barchentky „kalhoty z barchentu“, taktéţ hodnocené jako řídký výraz. (PSJČ: I, 79) Ve Slovníku spisovného jazyka českého můţeme výrazy barchet, barchetový, barchetka „barchetová sukně“ a barchetky „barchetové kalhoty“ nalézt také. Další varianty slova jako barchan, barchant a barchent hodnotí jiţ jako řídce uţívané, stejné hodnocení má i označení pro „barchetovou sukni“ barchanka, barchantka či barchentka nebo označení pro „barchetové kalhoty“ barchantky a barchentky. (SSJČ: I, 83)

17

Slovník spisovné češtiny uvádí pouze výraz barchet, variantu barchan neuvádí vůbec (SSČ 1998: 26).

d)

Etymologie

Výraz barchet byl do češtiny přejat z nhn. Barche(n)t, staročeská podoba však pochází z pozdně střhn. barchan(t). Do němčiny se slovo barche(n)t, barchan(t) dostalo přes střlat. barrac(h)anus a dále asi španělským prostřednictvím z ar. barrakān „látka z velbloudí srsti“. Stejně tomu bylo i v případě dalších slovanských jazyků – slk. barchan, barchet, pol. barchan, sln. barchan(t). (Holub, Kopečný 1952: 65; Machek 1968: 47; Rejzek 2001: 70)

18

3.2 a)

Bavlna Charakteristika textilního materiálu

Bavlnou označujeme rostlinné vlákno získané z bavlníkových semen a téţ tkaninu z tohoto vlákna zhotovenou. 4

Divoký bavlník rostl od pradávna v Indii. Jeho

pěstování i následné zpracování je doloţeno jiţ v 5. století př. n. l. (v některých pramenech se dokonce hovoří i o 7. století př. n. l.). Indové prosluli výrobou jemných bavlněných tkanin, které se prodávaly do celého tehdejšího světa. Bavlna nabývala velké oblíbenosti a její pěstování se rozšířilo i na Blízký a Dálný východ. (LamarováHerbenová-Kybalová 1973: 591) Do Egypta se bavlna začala dováţet jiţ ve 2. tisíciletí př. n. l., tedy dokonce dříve neţ hedvábí z Číny. Dlouho však byla velkou vzácností. Hérodotos s velkým obdivem hovoří o divokých stromech, které nesou jako plody vlnu, jeţ předčí ovčí vlnu krásou a kvalitou; Indové si z ní dělají šaty. A podle Plinia st. byly oděvy z bavlníku natolik ceněny, ţe se do nich v Egyptě původně oblékali jen kněţí. U antických autorů je bavlna označována jako gossypium. (Kybalová 1998: 13). Přes Babylón, Čínu a Malou Asii se bavlna dostala i do ostatních zemí. V období středověku se pěstování bavlníku rozšířilo dále po Evropě. Protoţe však bavlník vyţaduje ke svému dozrání teplé a vlhké podnebí, dařilo se mu pouze ve Španělsku, Itálii, Řecku a na Balkáně. Obliba a výraznější spotřeba bavlněných vláken se v Evropě začala zvyšovat aţ v průběhu 14. a zejména od 15. století. Zpočátku nebyla vlákna spřádána a byla vyuţívána především jako vycpávky do různých oděvních součástí. Od 2. poloviny 14. století začaly být zhotovovány útkové bavlněné nitě, které byly pouţívány do směsových tkanin, tzv. barchanů s lněnou osnovou. K rozmachu evropského bavlnářství došlo zejména v souvislosti s rozvojem pouţívání kolovratu od 15. století. Díky němu se ve větší míře začaly zhotovovat jak polobavlněné barchany, tak celobavlněné tkaniny. Přestoţe se bavlník v té době pěstoval i v Evropě, jeho produkce nestačila pokrývat poptávku, proto byla bavlněná surovina

4

Bavlník, lat. Gossypium.

19

do Evropy dováţena především z východní Indie, Sýrie a severní Afriky. Obchod s bavlnou ovládali benátští a janovští kupci. (Březinová 2007: 65) O hojném uţití bavlny v českých zemích v období 16. století se zmiňuje také Zikmund Winter. Jelikoţ se k nám bavlna dováţela, byla velmi drahá. Zhotovovaly se z ní směsné látky, především barchany. (Winter 1893: 359)

b)


Výraz bavlna označoval ve staré češtině „vlákno bavlníku“ i „tkaninu zhotovenou z tohoto vlákna“. (Gebauer 1970: I, 30; Kott: I, 51) Newerkla ve svém slovníku uvádí i další staročeské podoby slova bavlna a těmi byly bavilna a vavlna. Ve staré slovenštině pak bylo podob více - bavlna, bavelna, bavalna, bavolna, bablna, babelna. (Newerkla 2004: 257) Klaretův Glosář v části De vestibus uvádí vedle výrazu bavlna latinský výraz arbilana. Obojí název, latinský i český, vznikl z něm. Baumwolle. Flajšhans ve Slovníku shrnujícím Klaretovy texty označil bavlnu jako slovo buď Klaretem nově utvořené, anebo u něj poprvé doloţené. (Klaret 1926: 173; Klaret 1928: 237) Ve slovníku Nomenclator je uveden výraz bavlník (bombix). (Hanka 1833: 174) Slovník staročeský uvádí i další odvozená slova – bavlnopřědlka (-přědka) „označení ţeny, která přede vlnu“ a adj. bavlnový. Běličův Malý staročeský slovník uvádí pouze adj. bavlnný. (Gebauer 1970: I, 30; MStčS 1978: 16) V Jungmannově Slovníku česko-německém pak najdeme č. st. bavlnopředka „přadlena“ a bavlněnka „bavlněná sukně“. Rčení obvíjeti pravdu v bavlnu znamenalo „skrývat pravdu“. (Jungmann: I, 80). Ţádný ze současných slovníků češtiny výraz bavlněnka ani uvedené rčení nezmiňuje. Uplatnění našlo substantivum bavlna i ve staročeském přísloví: lépe na bavlně získati kopu, neţli věrdunk na hedvábí. (Flajšhans 1911: 10)

c)


Výraz bavlna patří v češtině mezi slova běţně uţívaná. Označuje buď „vlákno bavlníku, které slouţí jako textilní surovina“, nebo „nit či tkaninu zhotovenou z vláken

20

bavlníku“. Přeneseně pak i „vatu – zacpat uši bavlnou“ nebo nitrocelulózu, známou jako „střelná bavlna“. (SSJČ: I, 90) Deminutivní tvar bavlnka pak označuje „barevnou bavlněnou nit k vyšívání“ nebo „vatu“. (PSJČ: I, 88; SSJČ: I, 91; SSČ 1998: 26) Od základu slova existuje velké mnoţství odvozenin: bavlněný „vyrobený z bavlny“; bavlnický „bavlnářský“; bavlnictví „bavlnářství“; bavlnový „vztahující se k bavlně“; bavlnovitý „připomínající bavlnu“; bavlnář „výrobce bavlny“; bavlnářský „adj. k bavlnář“; bavlnářství „výroba n. prodej bavlny“; bavlnárna „továrna zpracovávající bavlnu“; bavlník „bylina poskytující bavlnu – Gossypium“; bavlníkový „adj. k bavlník“ (PSJČ: I, 88; SSJČ: I, 90-91; SSČ 1998: 26). Příruční slovník jazyka českého uvádí ještě výraz bavlnovka „lidový druh tkanin bavlněných“ (PSJČ: I, 88). Zdrobnělý výraz bavlnka se stal součástí některých rčení: chovat někoho v bavlnce/ chovat či mít někoho v bavlnce „chovat se k někomu starostlivě, obklopovat ho péčí“; být jako z bavlnky „čistý, upravený“; ruce jako z bavlnky „hebké“. (Zaorálek 1963: 36, 459; PSJČ: I, 88; SSJČ: I, 90; SSČ 1998: 26)

d)

Etymologie

Ve vysvětlení původu tohoto slova se etymologické slovníky z části rozcházejí. Podle Rejzka je výraz bavlna přejímkou z 16. století z něm. Baumwolle, doslova „stromová vlna“. První část byla zkomolena na ba-, druhá přeloţena (jedná se o tzv. polokalk) (Rejzek 2001: 73). S přejetím z něm. Baumwolle souhlasí také Holub a Kopečný. Předpona ba- však byla podle nich vytvořena pod vlivem pejorativní předpony pa- („horší druh vlny“), coţ dosvědčuje lot. pavilna, sln. pavola, sch. pamuk. (Holub, Kopečný 1952: 66) Machek ve svém slovníku uvádí, ţe stč. výraz bavlna měl význam „bourec morušový“. České slovo bavlna je podle něj z it. bavella (doloţeno od 16. stol.), coţ znamenalo vlákno, které se odlučuje ze zámotků v kotli, neţ se bere hedvábí. Toto slovo (původně malvella, u Isidora Sevillského jméno tkaniny z indického slézu), bylo přejato z italštiny přímo do slovanštiny a do němčiny: u nás byl jen konec slova přechýlen k vlna, u Němců obdobně k Wolle „vlna“, mimoto ještě začátek slova byl přechýlen k Baum „strom“. Předpona pa- v slk. pavlna vznikla podle Machka vlivem druhého slk. výrazu pro bavlnu, pamuk, jenţ je z maď.). V jiných slovanských jazycích zní výraz pro č. bavlna: pol. bawełna (odtud ukr. bavovna) a hl. bawłma (obě asi vyšly z češtiny). (Machek 1968: 48, 49)

21

3.3 a)

Brokát (zlatohlav, stříbrohlav) Charakteristika textilního materiálu

Výrazem brokát označujeme těţkou hedvábnou tkaninu, bohatě vzorovanou, protkávanou zlatými a stříbrnými nitěmi. Od způsobu protkávání vznikly názvy zlatohlav a stříbrohlav, které se hojně uţívaly ve středověku. 5

Brokát

patřil

k oblíbenému

luxusnímu

zboţí

dováţenému z orientu. Z této oblasti se do Evropy dostal asi ve 13. století. Později se začal vyrábět také v Evropě, hlavně ve Francii (Lyonu) a v Itálii. Tato drahocenná tkanina se uţívala zejména na korunovační roucha nebo roucha určená k bohosluţebným účelům, později se stala i součástí šlechtické garderoby podobně jako ostatní vzácné látky. Zlatohlav se v našich zemích nevyráběl, bohatí páni jej kupovali jako import z Itálie a Nizozemí. Rozlišovala se spousta rozmanitých druhů brokátu především podle vetkaných zlatých a stříbrných ornamentů a vzorků. V Dějinách kroje v zemích českých Zikmund Winter píše: Na látkách zobrazovány arabesky, geometrické tvary, rostlinné či bájné zvířectvo. Počátkem XIV. věku – motivy gotického slohu – granátové jablko – obecné po celý XVI. věk, kolem jablka listoví, ratolesti, růţe (růţe vzorek XV. století). Od konce XV. století začnou v Itálii vetkávati do brokátů motivy antické, vyskytuje se listoví bodláku akantového známé z korintských hlavic sloupových. (Winter 1893: 113) Co se týče zlatých vyšívacích nití, Řekové a Římané aţ do poloviny 11. století pozlacovali hedvábné a lněné nitě pravým zlatem, nitě se zřejmě pracně ovinovaly. Později se nit ovinovala jen pozlaceným stříbrným drátkem. Vedle vetkávání vzorů se objevilo i vyšívání, které se na konci 15. století začalo vycpávat a bylo plastické. Brokát se zachoval aţ do dnešní doby, pouţívá se především na dámské společenské šaty, prošívané přikrývky a dobové oděvy.

5

Hedvábný brokát, Lyon 1760-1770.

22

b)


Brokát, ve staré češtině pojmenovaný jako zlatohlav nebo stříbrohlav, označoval „hedvábné látky prošívané zlatými nebo stříbrnými nitěmi“. Staročeské slovníky výraz brokát neuvádějí, zmiňuje jej pouze Kott, avšak dodává, ţe u starých Čechů se pro pojmenování těchto látek uţívaly výrazy zlatohlav a stříbrohlav (Kott: I, 100). U výrazu brokát zmiňuje Kott i Jungmann další moţnou podobu slova, kterou byl ve starší češtině prokát (Kott: I, 100; Jungmann: I, 189). V Kottově Slovníku česko-německém je v souvislosti s brokátem uvedeno pouze heslo stříbrohlav „látka stříbrem prošívaná“, zatímco zlatohlav je zde pouze v jiném významu – „drobný kvítek“ (Kott: III, 795), podle Jungmanna se však tento květ pojmenovával spíše jako zlatohlávek (Jungmann: V, 694). V Malém staročeském slovníku nalezneme pouze heslo zlatohlav „sukno protkané zlatem na způsob brokátu“ (MStčS 1978: 658). V Hankově Zbjrce neydáwněgšjch slownjků latinsko-českých najdeme výraz zlatohlav (phizaria), je uveden v oddíle Obsah neznámých slow. (Hanka 1833: 437) Výraz zlatohlav se objevuje i v Klaretových slovnících, v Bohemáři v oddíle De vestibus nacházíme vedle zlatohlavu latinské sed purpura dico (Klaret 1926: 58) a v Glosáři je v oddíle De vestibus uvedeno purpura sit zlatohlav (Klaret 1926: 173). Zlatohlav se také objevuje v jednom staročeském přísloví, které je známo v několika obměnách: na svini by zlatohlav vstrčil, předce sviní zůstane/ svině zůstane sviní, by na sobě zlaté sedlo měla/ svini by v zlatohlav oblekl, ona předce do bláta. (Flajšhans 1913: 570). O zlatohlavu se hovoří i v Nové Radě Smila Flašky z Pardubic, kde strojivý páv radí králi, aby se šatil důstojně, a kůň králi připomíná, aby jeho roucho zářilo zlatem: „neb to, králi, slušie na tě, aby chodil v ryzém zlatě.“ (Smil Flaška z Par.: 91; Zíbrt 1892: 384) Z důvodu, ţe se v Čechách zlatohlav nevyráběl, vyskytl se problém s překladem latinského výrazu pro zlatohlav purpura, o čemţ píše Jan Hus v Postille: „Tu věz, ţe poloţil jsem „zlatohlav“, latině stojí purpura, jenţ, jak die svatý Beda, jest rúcho barvěné rybí krví; a ta barva neslušie na jiného jedné na krále, a jest velmě spósobná barva, a šlechtí rúcho. A ţe v Čechách nebývá, neumieme ho právě jmenovati; protoţ poloţil 23

jsem zlatohlav, ţe na nich na bohatých zde vídáme za najlepšie rúcho.“ (Hus: 239; Zíbrt 1892: 385)

c)


Do nové češtiny se výraz brokát uchoval beze změny, označuje „těţkou hedvábnou tkaninu bohatě zdobenou zlatými nebo stříbrnými nitěmi“. Substantiva zlatohlav a stříbrohlav se stala archaismy. (PSJČ: I, 195; SSJČ: I, 170; SSČ 1998: 37) 6

Příruční slovník jazyka českého uvádí vedle

brokátu i výrazy zlatohlav a stříbrohlav. Jako archaismus je však označen pouze stříbrohlav. U zlatohlavu je doloţen jeho častý výskyt v literatuře: A. Jirásek: Pamatuj na bohatce, jenţ se obláčel v zlatohlav a pak se v pekle mučil a mučí.; S. Čech: Spanilost těla a ducha září pod zlatohlavem kníţecím i v hadrech ţebráckých.; F. Kubka: V trůnní síni na praţském hradě seděl v zlatohlavu Karel Čtvrtý.; E. Bass: Ve velké síni byla vystavena mrtvola králova pod zlatohlavem, neomyta a nebalsamována, aby se mor na nikoho nepřenesl. (PSJČ: I, 195; V, 838; VIII, 538) Ve Slovníku spisovného jazyka českého jsou jako archaické označeny oba výrazy, zlatohlav i stříbrohlav (SSJČ: IV, 769; III, 583). Slovník spisovné češtiny uvádí jiţ pouze substantivum brokát (SSČ 1998: 37). Výrazu zlatohlav se uţívá i v přeneseném významu (metafora) především v beletrii: Budou ţloutnout víc a více [klasy] a pole bude zlatohlav!; Všechny větve byly bohatě ověšeny zlatým třásněním jehněd, ţe se hluboko skláněly k zemi pod tíţí drahocenného zlatohlavu. (PSJČ: VIII, 538) Na základě přeneseného pojmenování zřejmě vzniklo i slovo zlatohlávek označující dnes buď „drobného ptáčka se zlatavě zbarveným peřím na hlavě“, nebo „zlatého lesklého brouka“ (PSJČ: VIII, 538; SSJČ: IV, 769). Jako slangový výraz můţe zlatohlav slouţit k označení četníka. Výraz pouţil v Povídkách z jedné kapsy v povídce Oplatkův konec Karel Čapek:

6

Současný červeno-zlatý brokát.

24

„Zatím dojeli tajní z Prahy; strašně se pohádali s vrchním četnickým stráţmistrem (...) „Coţe,“ rozzuřil se inspektor Holub (...) „Nám zabil tři lidi a vám jenom dva, vy svrabaři! My máme na něj větší právo neţ vy, vy zlatohlavové!“ (Čapek 1964: 127) Adjektivum brokátový se uţívá i v jiném významu neţli „vyrobený z brokátu“ – brokátová barva „barva připravená z drobných tenkých kovových úlomků uţívaná k potiskování čalounění“ či brokátový papír „název pro silný papír potisknutý brokátovými barvami uţívaný v knihařství“. (PSJČ: I, 195)

d)

Etymologie

Slovo brokát přišlo do češtiny nejpravděpodobněji z něm. Brokat. Němčina je zřejmě převzala z it. broccato, coţ je vlastně příčestí trpné od broccare „prošívat zlatem a stříbrem“ (Rejzek 2001: 92). Newerkla však uvádí, ţe je němčina nepřevzala přímo z italštiny, ale z fr. brocard (Newerkla 2004: 364). Machek ještě uvádí moţnost, ţe se k nám výraz brokát dostal ze střlat. brocatum (které také vzniklo z it. broccato) (Machek 1968: 68). Výraz zlatohlav nejspíše pochází z pol. złotogłów. Polské spojení złota głowa „zlatý čepec“ ukazuje, ţe se vyšlo od ţenských čepců, jejichţ dýnko bylo vyšíváno zlatou nití. Podle mask. čepec byla vytvořena sloţenina mask. na –hlav (pol. złotogłow „takový čepec“) a jméno bylo přeneseno i na látku zlatem vyšívanou. Výraz zlatohlav najdeme i v jiných slovanských jazycích: br. (z pol.) zlatohlav, slk. ukr. zlatohlav (ukr. -la- podle csl.), hl. złotohłow, sch. zlatoglav. Později podle zlatohlavu vznikl i stříbrohlav. (Machek 1968: 716) Holub, Kopečný u výrazu zlatohlav uvádí moţnost, ţe se jedná o starou sloţeninu, která byla neuměle vytvořena snad z původního zlato-háv? podle něm. Goldborte7. Odtud pak výraz přešel do polštiny, kde se přitvořilo i srebrogłów ve významu „nádherné slavnostní roucho králů“ (Holub, Kopečný 1952: 436).

7

Pozn. V současné němčině výraz die Goldborte označuje „zlatý prýmek, obrubu“.

25

3.4 a)

Damašek Charakteristika textilního materiálu

Tato těţká, hustě tkaná, vzorkovaná lesklá tkanina nese název podle stejnojmenného města na blízkém východě Damašku. Zprvu se zhotovovala pouze z hedvábí, později v novější době jiţ takřka ze všech dostupných materiálů, vlny, bavlny i lnu, proto lze damašek rozdělit do několika druhů na hedvábný, vlněný, lněný a bavlněný. 8

Hedvábné damašky se z Orientu do Evropy, a tedy

i do Čech, dováţely po celý středověk. Počátek jejich výroby se datuje jiţ do 6. století př. n. l. V 15. století se výrobou damašků začala zabývat i italská města Janov, Benátky a Lucca, v 16. století se výroba rozšířila i do Francie, Španělska a dalších západoevropských zemí. Zmínku o pouţití damašku v českých zemích v 15. a 16. století nalezneme u Zikmunda Wintera: Tu jest damašek, jenţ má jméno po hlavním městě v Syrii Damašku, drţí v sobě všelikterakou sortu, je hladký i s vodou (gewässert) – šupinatý, květovaný, s květy velikými i malými. (Winter 1893: 112) O tom, ţe se tato tkanina později začala v Čechách i vyrábět, se dočteme v Ottově slovníku naučném: Nejvyhlášenější jest luţický, kromě toho vyrábí se hojně v Čechách, ve Slezsku, ve Francii a v Nizozemsku. (OtSN: VI, 917) Damašky byly nápadné pro své velké sloţité vzory – květy, osoby, krajiny, nejoblíbenější byl vzor granátového jablka. Jednotlivé motivy vzorů nevynikaly ani tak odlišnou barevností jako spíše leskem. Hedvábné damašky se jiţ od středověku uţívaly k dekoračním účelům na potahy nábytku. Z některých lehčích druhů se šily oděvy a chrámová roucha. Bavlněné a lněné damašky se pouţívají v nové době na loţní prádlo, záclony nebo různé potahy. (LamarováHerbenová-Kybalová 1973: 585)

8

Hedvábný damašek.

26

b)


Výraz damašek ve staré češtině označoval „květovanou hedvábnou, vlněnou či lněnou látku, která své jméno získala podle města, v němţ se začala vyrábět“. (Gebauer 1970: I, 205; Kott: I, 205) Ve Staročeském slovníku najdeme rovněţ označení Damask jako staročeský ekvivalent slova damašek (Gebauer 1970: I, 205; Machek 1968: 110) nebo Damast, coţ je pojmenování přejaté z němčiny (Gebauer 1970: I, 205; OtSN: VI, 917). Odvozené adjektivum damaškový, např. damašková sukně, které můţeme nalézt u Jungmanna, se uţívalo i v přeneseném významu – damašková zvůle „pohodlný způsob; být, jak sám kdo chce“ (Jungmann: I, 332).

c)


Výrazy damašek, adj. damaškový se do nové češtiny uchovaly beze změny a můţeme je nalézt ve všech slovnících. Damašek označuje „tkaninu s vetkaným lesklým vzorem“, která se dnes uţívá zpravidla pro výrobu ubrusů a na povlaky peřin (SSJČ: I, 276), adj. damaškový se uţívá ve významu „z damašku zhotovený“ (PSJČ: I, 355; SSJČ: I, 276; SSČ 1998: 53). V Ottově slovníku naučném můţeme adjektivum damaškový nalézt v jiném významu neţli zhotovený z damašku: damaškový papír „papír, který je opatřen tlačenými vzorky na způsob tkaných damašků“ a damaškové zlato „lístky vytepané ze zlata, které slouţí ke zdobení damaškových prací“. (OtSN: VI, 917)

d)

Etymologie

Výraz damašek je odvozen z latinského jména syrského města Damascus (ar. Dimašq). Odtud tento název přejaly i jiné jazyky, např.: slk. damask, pol. adamaszek, něm. Damast, it. šp. damasco, fr. damas. Podle Machka slk. damaškat upomíná na it. damascat-ura „damašková práce“. Do češtiny se damašek podle Rejzka dostal asi přes it. damasco. (Holub, Kopečný 1952: 96; Machek 1968: 110; Rejzek 2001: 121)

27

3.5 a)

Hedvábí Charakteristika textilního materiálu 9

K nejvzácnějším textilním materiálům patřilo jiţ

od starověku hedvábí. Slovo hedvábí (přesněji přírodní či pravé hedvábí) slouţilo k pojmenování přediva z kokonů motýla bource morušového. Následně se pak pojmem hedvábí začaly označovat i látky utkané z hedvábných vláken. Kolébkou hedvábnictví je Čína. Jiţ 3000 let př. n. l uţívali její obyvatelé vlákna divokého motýlka k výrobě strun do hudebních nástrojů a pravděpodobně kolem roku 2700 př. n. l. byly vyráběny první hedvábné látky. Rozšíření hedvábí, a to jak suroviny, tak i hotových látek, do tehdejšího starověkého světa však nebylo vůbec jednoduché. Bylo to dáno tím, ţe tento výjimečný materiál zůstal čínským, přísně střeţeným monopolem aţ do 6. století n. l. Pod trestem smrti bylo Číňanům zakázáno vynášet vajíčka bourců za hranice nebo vyzradit tajemství chovu a výroby vlákna. O historii hedvábí a o jeho rozšíření do dalších zemí podrobně píše Ludmila Kybalová v knize Starověk. Hedvábí bylo velmi ceněným obchodním artiklem a v mnoha zemích za něj neváhali platit dokonce i zlatem. Do Egypta, Řecka a Říma se hedvábí spolu s dalšími cennostmi dostávalo prostřednictvím karavanní cesty, která dostala označení „hedvábná“. I přes hrozbu trestem smrti se nakonec v 6. století za vlády císaře Justiniána podařilo dvěma mnichům propašovat v dutých bambusových holích kokony i návod na výrobu hedvábných nití. Mohla tak vzniknout nová střediska výroby hedvábných látek a Byzanc se na dlouho stala dalším monopolem v chovu bourců. Od konce 10. století se pak chov rozšířil i do Evropy, v Benátkách se vzácní motýli začali chovat od 13. století, ve střední Evropě teprve aţ od století šestnáctého. (Kybalová 1998: 13-14) Přestoţe snaha chovat bource a vyrábět v Evropě hedvábí byla opravdu velká, nepřestávalo se hedvábí dováţet z Číny, a to jak v podobě hotových látek, tak i v podobě samotného vlákna určeného ke tkaní. O existenci hedvábí na našem území svědčí písemná zpráva v Kosmově kronice pro rok 1039, v níţ se říká, ţe tělo biskupa Vojtěcha bylo v Hnězdně po vyzvednutí z hrobu 9

Pozůstatek starověké čínské hedvábné látky staré přes 2400 let.

28

pokryto hedvábím. Přibliţně z téhoţ období pocházela čelenka z Kouřimi, vyrobená asi z hedvábné osnovy a stříbrnou nití ovinutého útku. (Kostelníková 1973: 8) O hedvábí a hedvábných látkách v českých zemích v 16. století píše Zikmund Winter. Hedvábné látky patřily v tehdejší době k velmi drahým tkaninám a to i přesto, ţe se hojně tkaly i v Evropě. Hedvábí se dokonce začalo vyrábět i v Čechách. Winter uvádí, ţe roku 1568 propouští arcibiskup Brus Vlachu Fridrichu Troilovi pustotu na Vyšehradě, aby tam nasadil bource. Arcibiskup pak Troilovi přeje mnoho štěstí, ať podnik slouţí celé české zemi a přinese ji jen slávu a prospěch. (Winter 1893: 361) Mezi látky zhotovované v tehdejší době z hedvábí patřil damašek, brokát, atlas, aksamit, rasat či ormesin. Tkaniny měly různé barvy, vytkávaly se na nich všelijaké vzory nebo se mísily s jinými materiály a vznikaly tak různé látky smíšené.

b)


Slovo hedvábí mělo ve staré a starší češtině podoby hedváb, hedbáb, hedbáv, hedvábie, hedbábie, hedvávie. Označovala se jím pouze „hedvábná příze bource morušového“. (Jungmann: I, 667; Machek 1968: 164; Newerkla 2004: 120). Základními podobami byly tvary hedváb a hedvábie. Přesmyknutím pak vznikly tvary s podobou hedbáva kontaminací pak hedbáb- a hedváv-. (Gebauer 1970: I, 410) Od nich se pak odvozovala další slova, např. adjektivum hedvábný, které opět mohlo nabývat tvarů hedbávný, hedbabný, hevdabný či hedvávný, např. hedvábný šat nebo nit hedvábná. (Jungmann: I, 667-668) Jungmann u adj. hedvábný uvádí také přenesený význam: hedbavný „měkký, rozmařilý, útlý, rozkošný, rozmazaný“, např. na hedbávných polštářích líhati „měkce chován býti“; nemusíť býti vůdce lidu nějaký choulostivý, hedbávný a netrpělivý; pakli myslíš, ţe bůh tvé hedbávné mysli a tělu kříţi se vyhýbajícímu bude milostiv; lepší ţivot lyčený, neţ hedvábná smrt; hedvábná slůvka „sladká“. Vedle toho u něj najdeme i výraz hedvábohlav označující „hedvábnou látku“ (podobně jako zlatohlav, stříbrohlav). (Jungmann: I, 667-668) V Hankově sbírce slovníků nalezneme ve Vokabuláři výraz hedvabnyk a v části Obsah neznámých slow také výraz hedvábník „bombix, bourec morušový“, lat. bombix mori. (Hanka 1833: 62, 377). Klaretův Glosář pak v oddíle De vestibus uvádí pouze hedvabie, sericum. (Klaret 1926: 173) U Běliče, Gebauera, Jungmanna i Kotta nacházíme výraz hedvábník, hedbávník s významy „hedvábný červ (bourec morušový)“, „člověk, který s hedvábím pracuje“ nebo „hedvábný šat“. (Gebauer 1970: I, 411; MStčS 1978: 64; Kott: I, 415; Jungmann: I, 29

667). Ludmila Kybalová ve své publikaci o renesančním odívání hovoří o hedvábníku jako o pokrývce hlavy „druhu závoje“, který se uţíval v 16. století (Kybalová 2002: 81-82).

c)


Hedvábí v současné češtině označuje nejen „vlákno z kokonů bource morušového“, ale i „tkaninu z něj vyráběnou“. (PSJČ: I, 845; SSJČ: I, 575; SSČ 1998: 92) Mezi odvozená slova patří expr. deminutivum hedvábíčko (SSJČ: I, 575); hedvábnice „bourec morušový“, „hedvábný konec biče“ (PSJČ: I, 845) nebo „věc z hedvábí (čepice, sukně)“ (SSJČ: I, 575). Hedvábník „bourec morušový“ či „pěstitel bource, výrobce nebo obchodník s hedvábím“ můţe v některých nářečích označovat „hedvábný šátek“. (PSJČ: I, 845; SSJČ: I, 575) Hedvábí nebo odvozené adjektivum hedvábný se v češtině často uţívá v přeneseném významu. Uţití v takovém případě výstiţně popsal O. Zítek ve své knize Lidé a móda. Hedvábí se pojí v našich představách k věcem a pojmům, které máme nejraději. Vlnící se pole klasů je hedvábné, koţešina vzácných zvířat, a zejména mláďat je hedvábná, opar nad klidnými vodami a širými lesy je hedvábný, látka vypadá jako hedvábí, vlasy milované bytosti a její oči mají hedvábný lesk, ţena má hedvábnou pleť. (Zítek 1962: 114) Slovníky PSJČ i SSJČ zachycují i podoby hedváb, hedbáv, herbáb a herbáv, jsou však povaţovány za zastaralé nebo nářeční výrazy v současné češtině řídce uţívané. (PSJČ: I, 845; SSJČ: I, 575) Tvary adjektiva hedvábný a jejich rozšířením na našem jazykovém území se zabývá Český jazykový atlas. Mezi zachycené podoby patří: hedvábný, hedbábný, hedbávný, jedbovny. Slovo hedvábný bylo odvozeno od přejatého substantiva hedvábí. Došlo u něj jednak k vzájemnému přesmyku retnic (hedvábný > hedbávný) a jednak k následné spodobě hlásek (hedbávný > hedbábný). Na značném území se realizovala změna d > r (hedbávný > herbávný). Forma hedbávný pokrývá jihozápadní polovinu Čech a celou Moravu; v Čechách má většinou podobu herbávnej. Varianta hedbábný (v Čechách v obměně herbábnej) je charakteristická

pro

severovýchodočeská

nářečí

(bez

jejich

východního

okraje)

a pro středočeské dialekty (bez jejich jihozápadního okrajového pruhu) s přesahem aţ na Táborsko. Podoba hedvábný, shodná se spisovným jazykem, se obvykle jako dubletní dokládá jen z Čech (zde opět i v obměně herbávnej) a z jihozápadního cípu Moravy. Jinde je spíš

30

výjimečná. Východní hranice tohoto dubletního výskytu uvedené formy probíhá zhruba od Svitav na Nové Město na Moravě k Jihlavě a pak přímo na jih k Slavonicům. Obměna jedbovny zabírá pruh přechodných nářečí česko-polských. (ČJA: V, 378) K rčením, v nichţ se výraz hedvábí objevuje, patří: je toho jak od paní hedvábí „málo“; spí, jak by hedvábím šil „sladce“. (Zaorálek 1963: 484)

d)

Etymologie

Etymologické slovníky se shodují, ţe výraz hedvábí byl do češtiny přejat nejspíše prostřednictvím germánštiny. (Holub, Kopečný 1952: 121; Machek 1968: 164; Rejzek 2001: 197) Základ *gъd-vab- vzatý z církevněslovanských tvarů godovaplь, godoblь, gъdovablь (13. století) a gьdovablь (15. století) předpokládá nějaké germ. *gud-wab-ja. Doloţeny jsou však jen tvary s -wep/wef-, nikde však -wab-. Naše -váb- je tedy ze staršího, ještě nepřehláskového tvaru s -wab-, ale pak bychom, vzhledem ke stáří, čekali u nás *-vob-. Germánské slovo se vykládá jakoţto „boţská tkanina“, ale i jako „k bohosluţebným účelům slouţící, drahocenná (kněţská) tkanina“. (Machek 1968: 164) Niederle ve Slovanských staroţitnostech ještě poukazuje na moţnost, ţe známost hedvábí nemusela ke Slovanům přijít prostřednictvím germánštiny, ale přímo z Asie. Pak by se anglos. seolc, sev. silke, lit. szilkai, stpr. silkas daly povaţovat za deriváty stsl. šelkъ. Tuto teorii by prý potvrzovalo i to, ţe hedvábí u Slovanů zdomácnělo jiţ před koncem pohanské doby a označováno bylo i názvem původu domácího – svila, od viti, sъviti. (Niederle 1913: 412-413)

31

3.6 a)

Kment Charakteristika textilního materiálu

Kment patří mezi velmi jemná tenká plátna. Původně byl tkán z vlny, tu však později nahradil len a bavlna. Slouţil k výrobě různých částí oděvů. 10

Kment patřil k drahým a vzácným tkaninám

a pro svou jemnost byl vhodný i pro oděv královský. Tato jemná tkanina se v Čechách nevyráběla, ale dováţela se především z Německa a Nizozemí, o čemţ se můţeme dočíst v díle Čeňka Zíbrta, kde je kment řazen mezi látky uţívané od poloviny 13. století a ve století čtrnáctém. Píše o tom: Byl v Čechách znám kment i jiné skvostné tkaniny, jeţ cizí kupci a ţidé z ciziny nádhery milovným dováţeli (Zíbrt 1892: 39). Mezi proslulé druhy kmentu patřil kment bavorský a vlaský, přičemţ přívlastek „vlaský“ značí, ţe látka pocházela zřejmě z Nizozemska francouzského či valonského. Oblíbenost kmentu pokračovala i v 15. století. S tímto obdobím nás seznamuje Zikmund Winter: Domácí plátno lidem honosným, zvláště paním na roušky ni rukávce nestačilo. Chtívaly míti plátna velejmná, kmenty. A ty voţeny ode dávna z Nizozemí, z Bavor, ze Švýcar pod jménem plátna pohanského (St. Gallen) (Winter 1893: 114). U Wintera se také setkáváme s jinou podobou výrazu kment – gementh. V Ottově slovníku naučném nacházíme u hesla kment také výrazy Batist a Cambrai. Batist11 náleţí k nejjemnějším hladkým lněným tkaninám a z poněkud silnější příze neţli je batist tká se pak plátno batistové čili kment. Z bílého batistového plátna se zhotovovalo jemné prádlo, ale i šaty a šátky. (OtSN: III, 474). Cambrai12 je rovněţ česky označován jako kment bavlněný. Původně se však vyráběl ve Francii a označoval hladkou lněnou tkaninu, která se nazývala kment pravý. Později se látka začala padělat a místo lnu se uţívala bavlna. Bavlněný kment se časem začal těšit velké oblibě, čímţ byla zahájena jeho výroba ve velkém. (OtSN: V, 74)

10

Lněný kment zdobený krajkou. Pozn.: Jméno batist se odvozuje od indického výrazu bastas (OtSN: III, 474). 12 Pozn.: Tkanina cambrai se původně vyráběla ve francouzském městě Cambrai (OtSN: V, 74). 11

32

b)


Výraz kment slouţil ve staré češtině k označení „jemného tenkého, drahého plátna“. Ve stejném významu se slovo dochovalo aţ do nové češtiny. Staročeský slovník uvádí i původ slova kment, které bylo zřejmě přejato ze střhn. gewant, které označovalo „oděv, nebo také látku na oděv“ (Gebauer 1970: II, 59). Často uţívané bylo i odvozené adjektivum kmentový, např. kmentové šaty (Jungmann: II, 81). K pojmenování kmentu rovněţ slouţil výraz batist (Kott: I, 707). Běličův Malý staročeský slovník samostatné heslo kment vůbec neuvádí. Ve staré češtině se k jeho pojmenování uţívaly i výrazy bys (MStčS 1978: 28) a násěč (MStčS 1978: 161). Klaretův Glosář pouze zaznamenává výraz kment, missia v oddíle De vestibus (Klaret 1926: 173). Ve Slovníku, který obsahuje všechna česká slova Klaretových textů, je výraz kment označen jako slovo, které je Klaretem buď nové utvořené, nebo je u něj poprvé doloţeno. Patří mezi slova cizí původu. (Klaret 1928: 304)

c)


Výraz kment „jemné lněné plátno“ se do nové češtiny uchoval beze změny. (PSJČ: I, 159; SSJČ: I, 890) Výraz kmentoví patří ke slovům zřídka uţívaným, slouţí k označení „kmentových látek“ (PSJČ: I, 159; SSJČ: I, 890), popřípadě „kmentových šatů“ (SSJČ: I, 890). Slovník spisovné češtiny výraz kment neuvádí.

d)

Etymologie

Etymologické slovníky se shodují, ţe slovo kment přišlo do češtiny z němčiny – ze střhn. gewant „oděv, látka na šaty“ (Rejzek 2001: 280) nebo z něm. Gewand, dial. gwant, v plurálu gwente „oděv“ (Machek 1968: 261; Holub, Kopečný 1952: 173). Výraz kment můţeme najít i v jiných slovanských jazycích. Ve staré slovenštině se uţíval i výraz kement. V polštině pak nacházíme výrazy kment, gment i gwent. (Newerkla 2004: 190)

33

3.7 a)

Len Charakteristika textilního materiálu

K rostlinným vláknům uţívaným jiţ od pradávna k výrobě látek patřil len. Nejstarší dochované nálezy lněných tkanin pocházejí z 6. tisíciletí př. n. l. z oblasti dnešního Turecka. Jako první začali len pravděpodobně zpracovávat Sumerové, velmi brzy jej však začaly poznávat i národy středomořské, maloasijské, uţíval se v Egyptě, stejně jako v prostředí řeckém a římském. 13

V kvalitě lnu i jeho zpracování byly zřejmě

velké rozdíly. K velmi kvalitním lněným tkaninám patřilo egyptské plátno, které bylo někdy tak jemné, aţ průsvitné, ţe ten, kdo se do takového oděvu oblékl, vypadal jako nahý. Dostal řecké označení βυσσός, které se uţívalo pro jemné plátno ještě dlouho ve středověku (doslova mlţné plátno, latinsky urtica, také urtica nivea – slovem nivea, ze základu nix, nivis „sníh“, se naznačovala jeho sněhobílá barva). (Kybalová 1998: 11). Egypťané pouţívali len i na tkaniny určené k zabalování mumií, o jeho pěstování v této oblasti svědčí i četné nástěnné malby v podzemních pohřebištích. Len znali i staří Slované, kteří jej pěstovali na vlákno k výrobě oděvů nebo různých pytlů, plachet, šátků a váčků. Historičtí zpravodajové, v Čechách Ibráhím ibn Jákúb v 10. století a u Polabských Slovanů kronikář Helmold ve 12. století, znali jako platidlo malé lněné velmi jemné šátečky. V Čechách jich dávali deset za jeden peníz – denár. (Beranová 2000: 124). Šátečky z jemného lněného plátna slouţily na slovanských územích jako platidlo v obchodním styku ještě ve středověku, coţ se odrazilo i v jazyce (plátno – platit). (Příhodová-Štýbrová-Talaš 2004: 5) Pěstování a zpracování lnu se v českých zemích rozšířilo ve 13. a 14. století a udrţelo se do 18. století, kdy muselo ustoupit manufakturní a tovární výrobě bavlnářské. Příprava a zpracování lnu k předení jsou poměrně náročné procesy, které se skládají z drhnutí, máčení, sušení, lámání a vochlování. Velmi podrobný popis pěstování a následného zpracování lnu podal František Kopřiva ve věstníku Malá Haná. Len se vyséval na konci května. Po dozrání v období ţní se ručně sbíral, trhal a nechal se doschnout. Pak byl připravený k drhnutí. K tomu byl potřeba drhlen. Většinou se 13

Sklizeň lnu v Egyptě – nástěnná malba.

34

na lavici či prkno zatíţené kameny připevnil velký ţelezný hřeben (drhlen), přes který se len protahoval a zbavoval semen. Po odrhnutí se len nechal znovu proschnout. Pozdě na podzim se len začal třít, zbavoval se tak pazdeří (částí stonků). Z vytřeného lnu zbyla koudel, která se jiţ dala příst. Chtěla-li hospodyně jemné plátno, musela koudel vyvochlovat. Vochle se skládala ze dvou destiček, mezi nimiţ byly ostré hroty, přes něţ se protahovaly hrstky lnu. Takto upravený len se stáčel na paličku. Kdyţ přišla zima, začínalo se příst na kolovratu. Upředená nit se navíjela na vřeteno a vznikla tak příze. Přízi bylo ještě nutné vyprat. Teprve po všech těchto úpravách mohla hospodyně odnést přízi ke tkalci. Ustálilo se o tom pravdivé pořekadlo, ţe len se musí tisíckrát obrátit, neţ je z něho plátno. (Kopřiva 1968: 82-84) 14

b)


Len byl ve staré češtině výrazem pro „rostlinu len setý či polní“, z jejichţ „upravených vláken“, která se také nazývala len, se předly nitě a tkala plátna. (Gebauer 1970: II, 226; Kott: I, 894; Jungmann: II, 291) Ve slovníku Mater verborum nacházíme výraz len, ignania (Hanka 1833: 10). V Klaretových textech se pak len, lat. linum, objevuje jako výraz hojně uţívaný v rostlinném názvosloví (Klaret 1928: 328). S výrazem len jsou spojena i starší česká substantiva lenař, lenařka, která označují „osoby, které len sejí či prodávají“ (Jungmann: II, 291). Kottův Česko-německý slovník uvádí různé pranostiky, které byly s lnem spojeny: kdo o svatém Janu len zasívá, stébla zdélí lokte mívá; na Urbanův den, pospěš síti len; len do kolen, konopí po uši. (Kott: I, 894) O obtíţích spojených s pojmenováním řeckého výrazu βυσσός „egyptské lněné plátno“ ve staré češtině píše Jan Hus v Postille: „A protoţ poloţil sem „bielé plátno“, latině stojí bissus, a to, jakoţ die svatý Beda, jest plátno velmě ušlechtilé, bielé a tenké; a jinde neroste len k tomu plátnu jedné v Egyptě, a tak my ho česky neumieme jmenovati, ani Němci, ani Latinníci.“ (Hus: 239)

14

Ţelezný drhlen.

35

c)


Výraz len se uchoval aţ do dnešní doby. Stejně jako ve staré češtině označuje jak „rostlinu s modrými květy pěstovanou pro vlákna, která jsou textilní surovinou“, tak i „samotná vlákna této rostliny“. Od základního substantiva existuje rovněţ mnoho odvozených slov: deminutiva lníček, leníček, povaţována za řídce uţívané výrazy; lnář či lenař „člověk zabývající se pěstováním a zpracováním lnu“; lenařit „pěstovat len“; lnárna „tírna lnu“ označena jako řídký výraz; lniště, lněniště či lenoviště „pole oseté lnem“. (PSJČ: I, 547, 616; SSJČ: I, 1126, 1189; SSČ 1998: 162) Len se objevuje v několika známých přirovnáních: modré oči jako len (podle barvy květu); vlasy plavé jako len a hlava bílá jako len (podle barvy vláken). (PSJČ: I, 547; Zaorálek 1963: 522) Český jazykový atlas uvádí vedle genitivu len, také tvar lenu, který vznikl kmenovou analogií k nominativu len. Tato analogie pokrývá v podstatě celé Čechy (bez jihovýchodních a severovýchodních okrajů), odtud pak přesahuje na západní Moravu po Boskovice, Brno a Moravský Krumlov. Na zbylém území je forma lnu, která se vlivem spisovného jazyka prosazuje i v Čechách. (ČJA: V, 162)

d)

Etymologie

Jedná se zřejmě o „praevropské“ slovo (Machek 1968: 326). Předpokládá se, ţe všechny podoby tohoto všeslovanského výrazu vznikly z indoevropského základu ie. *lin-, lat. linum. Z psl. *lьnъ pak vznikly stsl. lьnъ, plb. l´an, č. len, slk. lan, hl. len, dl. lan, pol. len, r. lën, br. lën, ukr. l´jon, sln. lán, sch. lan, m. b. len. (Holub, Kopečný 1952: 202; Machek 1968: 326; Rejzek 2001: 337)

36

3.8 a)

Plátno Charakteristika textilního materiálu

Výraz plátno se pouţívá k označení látek plátěných vazeb běţně vyráběných jiţ ve starověku. Zhotovovaly se od pradávna ze lnu, konopí a v pozdější době také z bavlny. Plátěná vazba označuje způsob provazování, kde se podélné niti osnovní provazují s nitěmi příčnými. Podle pouţité příze se plátna rozdělují do mnoha druhů: na lněná, konopná, koudelná, bavlněná aj. Lněné plátno je nejlepší a nejpěknější, konopné pak hrubší a pevnější. 15

Nejstarší lněná plátna tkali staří Egypťané asi před 4600

lety, jejich výrobky vynikaly kvalitou a jemností. Plátno se nejčastěji pouţívalo bílé, ale jiţ velmi brzy se také barvilo nebo se vzorovalo tkaním (např. v hrobní výbavě Amenhotepa II. z doby kolem r. 1400 př. Kr. bylo nalezeno plátno s vytkanými motivy lotosových a papyrusových květů). (Kybalová 1998: 12). Plátno bylo vţdy ceněný materiál a lidé k němu měli pietní poměr. Na bílé plátno se ukládá novorozeně opustivší matčino tělo stejně jako neboţtík k poslednímu spánku. (Zítek 1962: 114) O tom, ţe plátno bylo velmi ceněnou surovinou, svědčí i to, ţe se uţívalo jako platidlo. Jednalo se o tak zvanou plátěnou (šátečkovou) měnu, která se pouţívala i ve Velkomoravské říši. Z původního plátěného šátku se vyvinula skutečná plátěná měna velmi blízká nekovovým penězům. Šel-li vývoj u ostatních Slovanů směrem zvětšování velikosti šátků aţ k celému oděvu, resp. jeho částí, v Čechách se naopak jejich velikost zmenšovala a jejich přímá uţitková hodnota mizela, takţe zůstala jen obecná hodnota směnná. Právní potřeby pak daly u nás i jinde tomuto slovu vazby i významy nové: „platit za něco, pak pouze něco, sukno platí po tolika, stč. platí ţivot „je v sázce“ atd.“. (Machek 1968: 455) Podle Zikmunda Wintera se v 15. století v českých zemích plátno tkalo většinou podomácku k lidovému kroji. Tkaly se různé druhy, plátno jemné, hrubé, hladké, šachované nebo s rostlinným ornamentem. Domácí plátna však bohatší vrstvě obyvatel připadala příliš obyčejná, proto se z Nizozemí či Německa dováţela velmi jemná plátna, kmenty. Winter píše: S důrazem připomínáme, ţe šat plátěný byl v 15. století daleko obyčejnější neţli dnes. Lněný 15

Detail ručně tkaného lněného plátna.

37

šat byl i v městech všude obecný. (Winter 1893: 115). V 16. století oblíbenost plátna u nás pokračovala. V létě se nosívaly plátěné šaty, v městech lidé nosili plátěné kabáty. Nejdraţším plátnem byl nadále kment. Základním prvkem výroby plátna byl tkalcovský stav. Lidé si plátna nanejvýš váţili, protoţe jeho získání nebylo snadné a vzešlo jen z poctivé a namáhavé práce. Uţívalo se především k odívání muţů a ţen. Z tenkého plátna se šily rukávy ke košilím, sukně, prostěradla nebo ubrusy. Hrubší plátno se pouţívalo na košile, spodní sukně či kalhoty. Nejhrubší koudelné plátno slouţilo k výrobě pytlů, plachet a rukavic. (Kopřiva 1969: 13)

b)


Podle Staročeského slovníku se výraz plátno ve staré češtině uţíval v těchto významech: 1. tkaná látka, tkanina zejména z rostlinné příze; 2. v plurálu – stůčky plátna; 3. větší kus plátna k ovinutí těla, zvláště jako jednoduchý oděv, pro zemřelého – pohřební plátno; 4. velký kus plátna k prostírání, zastírání ap.; 5. plachta (k pohánění nebo řízení plachetnice). Adjektivum plátněný, plátenný, později také plátěný neslo význam „zhotovený z plátna“. (StčS: 227-228) Výraz tela, platno můţeme najít v Klaretově Bohemáři i Glosáři. (Klaret 1926: 58, 173). Ve Slovníku Klaretových textů se pak výraz plátno objevuje i ve významu lat. velum „plachta“. (Klaret 1928: 388) Adjektivum plátněný, linteus zachycuje v Obsahu neznámých slow také Hankova sbírka latinsko-českých slovníků. (Hanka 1833: 400) K deminutivním tvarům ve starší češtině patřily výrazy pláténko, plátěnko, plátenečko, plátynko, plátynečko, plátence. (Kott: II, 277; Jungmann: III, 104) Výraz plátenka označoval „plátěnou ţenskou sukni“, výrazem plátenky se pak označovaly „podvlékací spodky“. Pláteník byl „tkadlec plátna“. (Jungmann: III, 104). Výrazem pláteníci se ve staré češtině označovali i kněţí Jana Ţiţky, kteří slouţili mše v ornátech, liturgických rouchách zhotovených z plátna. (Flajšhans 1913: 167) Plátno se stalo součástí staročeských přísloví: mnoho by bylo plátna mieti, by chtěl všem ústa zastřieti nebo neprodadieť plátna, mnoho mluvíš „nic ti nedám“. Výraz pláteník se objevoval v přísloví: jiţ nás ţádný pláteník jinak nepřetče ani kovář jinak nepřekuje „zakládali se na tradici“. (Flajšhans 1913: 167)

38

c)


Do nové češtiny se slovo plátno dochovalo ze staré češtiny se stejným významem, některé významy však s dobou zastaraly a naopak přibyly nové. Plátno v nové češtině slouţí k pojmenování: 1. tkaniny zpravené z lněné, bavlněné či konopné příze; 2. kus plátna upravený k nějakému účelu: stanové, malířské, lodní, filmové; 3. hovor. obraz malovaný na plátně. (PSJČ: IV, 301; SSJČ: II, 601; SSČ 1998: 273) Dochovaly se také zdrobnělé výrazy plátýnko a kniţ. †pláténko. Rovněţ se dochovala pojmenování plátěných oděvů: plátěnka „plátěná košile, sukně nebo střevíc“ povaţována za výraz poněkud zastaralý nebo nářeční; zastaralý výraz plátenice „plátěná sukně nebo kalhoty“ a plátěňák „plátěný kabát, šat nebo střevíc“ řazený k výrazům nářečním a zřídka uţívaným. (PSJČ: IV, 298; SSJČ: II, 601; SSČ 1998: 273; Bartoš 1895: 467) Plátno se objevuje i v několika rčeních a přirovnáních: †neprodámť plátna – zbytečně mluvíš „nic ti nedám“; být z jednoho plátna „být stejný, obyčejně stejně špatný“; má ţaludek o půldruhém plátně „je veliký jedlík“; bledý jako plátno/ bledl jako plátno na měsíčku „silně bledý“; lidí chodilo, jako kdyţ se plátno vleče/ táhne/ jako plátna „nepřetrţitě a hojně“. (Zaorálek 1963: 298, 560) Spisovný výraz plátno má i své nářeční podoby. Płutno, płûtno se vyskytuje v oblasti polsko-českého smíšeného pruhu, podoba płotno v nejvýchodnějších obcích východního přesahu slezského nářečí do Polska a výraz plautno se uţíval v zaniklém nářečí městečka Baborowa. (Bělič 1972: 132)

d)

Etymologie

Podle Machka se všeslovanské slovo plátno vyvinulo z psl. domácího (ne přejatého ze střhn. valte!) *poltьno, které souvisí patrně se stind. pata- „tkanina, šat“ (z *palta-). Jedná se asi o zpodstatnělé adjektivum, původně „polt-ové (dílo)“. (Machek 1968: 455, 456). Výchozím ie. kořenem je *pel- „obléci, pokrýt, kůţe, oblek“, které je v něm. Fell „srst, kůţe“, v lat. pellis téhoţ významu. (Rejzek 2001: 473) Adj. plátěný je patrně výsledkem vzájemného kříţení tvarů plátenný (vysloveno plátený) a plátněný. (Machek 1968: 455, 456) V ostatních slovanských jazycích má plátno podoby: stsl. platьno, slk. plátno, ukr. r. polotnó, pol. płótno, sln. sch. platno. (Machek 1968: 456; Holub, Kopečný 1952: 276)

39

3.9 a)

Plst (plsť) Charakteristika textilního materiálu

Plst, plsť16 je netkaná látka vytvořená vzájemným zachycením a zapletením čili plstěním ţivočišných vláken, vlasů, chlupů, vlny atd. První zprávy o plstění, zprvu několika vrstev jemných vlasů, jako základu výroby klobouků, pocházejí z doby bronzové. Později byla tato technika známá ve starověkém Řecku a Římě. (Příhodová-Štýbrová-Talaš 2004: 7) Zplstění nastává tlakem nebo hnětením vláken (nejčastěji ovčího rouna) ve vlhku za zvýšené teploty. Kvalitnější látka vzniká z vláken jemnějších a kudrnatějších, plst je pak pevnější. Schopnost vláken vytvořit plst se nazývá plstivost. Vzniklý materiál se uţívá především pro výrobu bot či pokrývek hlavy, v dřívějších dobách se z něj však vyráběly i pláště a sukně. 17

Plst

byla

tradičním

materiálem

k

výrobě

oděvů

i v českých zemích. V Dějinách kroje v zemích českých to dokládá Zikmund Winter. Z plsti se vyráběly plstěné sukně, punčochy, boty a klobouky. (Winter 1893: 366)

b)


Výraz plst můţeme najít jiţ ve staré češtině. Označoval „látku z propletených a tlučením stmelených vláken (vlasů, chlupů ap.)“. (StčS: 267-268). Malý staročeský slovník samostatné heslo plst neuvádí, najít v něm můţeme pouze výraz zplstiti „učinit plstnatým“. (MStčS 1978: 668). V Hankově sbírce slovníků, ve slovníku Vocabularius a v Obsahu neznámých slow, najdeme výraz plstyenyczie, plstěnice – ropa (Hanka 1833: 92, 400). Klaretův Glosář zaznamenává výrazy plstyenízce, lat. soccus „lehké ţenské střevíce“ a plst, lat. philtrum „plst“. (Klaret 1926: 173; Klaret 1928: 390) Ve stejném významu můţeme výraz plstěnice „plstěné oblečení dolní části nohy“ nalézt i ve Staročeském slovníku (StčS: 267-268). Ze starší češtiny Jungmann i Kott uvádí pouze plsť, i kdyţ Kott připouští i plst jako zřídka uţívaný výraz. U Jungmanna slovo plsť označuje navíc „chlupy nebo srst, z kterých se 16 17

Pozn: Podle Pravidel českého pravopisu jsou přípustné obě varianty plst i plsť (PČP 1997: 349). Plstěný klobouk.

40

plst vyrábí“, např. králičí, zaječí, i krtek má pěknou plsť. Dále výrazem plsť označuje „plstěný klobouk, boty či plášť“. (Kott: II, 598; Jungmann: III, 127) Od substantiva plst se ve starší češtině odvozovaly další názvy částí oděvů, většinu z nich uvádí Jungmann: plsti „vysoké střevíce“; plstka „plstěné punčochy, střevíce, vysoké boty či klobouky“; plstěk „plstěné pouzdro na jehly“; plstěnice „plstěný klobouk nebo oděv (zatímco ve staré češtině byl význam tohoto výrazu „plstěné střevíce“)“. (Jungmann: III, 127) V přeneseném významu označuje Jungmann výrazem plsťnák „hrubého, lakomého, houţevnatého člověka“ (Jungmann: III, 127), u Flajšhanse nalezneme toto slovo ve tvaru plstňák (Flajšhans 1913: 175). Výraz plsť se uţíval i ve staročeském přísloví: snadno je cizí ucho jako plsť řezati „je snadnější vynášet soudy nad někým jiným neţ nad sebou“. (Flajšhans 1913: 697; Kott: II, 598; Jungmann: III, 127)

c)


Plst, plsť (SSJČ, SSČ uvádí obě varianty, PSJČ uvádí pouze plst) v nové češtině označuje „netkanou látku vytvořenou proplétáním ţivočišných vláken – vlasů, chlupů, vlny atd.“. Dále můţe označovat „husté chloupky spletené v souvislý povlak na rostlině (botanicky)“. Nebo pak v přeneseném významu označuje „spletení jiných materiálů, např. asfaltová plst, dřevitá plst, či nějaký povlak, např. jinovatky“. (PSJČ: IV, 346; SSJČ: II, 621; SSČ 1998: 276) Adjektivum plstnatý vyjadřuje v přeneseném významu „podobnost povrchu plsti“ – plstnatá pleť, plstnaté listy rostlin, plstnatý brouk. V přeneseném významu lze rovněţ uţít i adj. plstěný – jít plstěným krokem „neslyšným“. Výraz plstka je archaismus označující „výrobek z plsti, většinou klobouk“, v Bartošově Dialektologii moravské označuje „valašský nízký klobouk s úzkou střechou“. Plsťák značí „plstěný klobouk“, z něj odvozená zdrobnělina plsťáček je hodnocena jako výraz expresivní. Plstěnka slouţí k označení „plstěného střevíce nebo plstěné pokrývky“, v SSJČ je tento výraz označen jako řídce uţívaný. Plstěnec pak můţe znamenat buď „plstěný klobouk“, v tomto významu hodnoceno jako řídce uţívaný výraz, nebo „pás tkané plsti uţívané v papírenství“. (PSJČ: IV, 346; SSJČ: II, 621; Bartoš 1895: 468)

41

d)

Etymologie

Plst, plsť je výraz všeslovanský, v různých obměnách jej můţeme najít i v jiných slovanských jazycích, např.: psl. *pьlstь, stsl. plъstь, č. plst, slk. plsť, pol. pilść, nyní pilśń, ukr. povst, r. polst´, b. plăst, hl. pjelść. Psl.

*pьlstь

je

příbuzné

s

něm.

Filz,

angl.

felt,

téhoţ

významu

je

i lat. pīlleus „(plstěný) klobouk“, ř. πῖλος „plsť“. Je patrné, ţe jde o výraz starobylý, předslovanský, technika plstění byla tudíţ známa jiţ Praslovanům. Příslušné výchozí sloveso jako termín pro plstění u Slovanů ani u Germánů není doloţeno. (Machek 1968: 463; Rejzek 2001: 478) Vše asi vzniklo z ie. *piles-, *pilo- „vlas, chlup“ (Rejzek 2001: 478) nebo z ie. *pil-t-tis; bez formantu lat. pilus „vlas“ (odtud lat. pila „míč“ původně znamenalo kulička z chlupů! a do polštiny přešlo jako piłka „míč“). (Holub, Kopečný 1952: 280)

42

3.10 a)

Samet (aksamit) Charakteristika textilního materiálu

Samet a aksamit jsou týmţ označením pro tkaninu s hustým, velmi nízkým a jemným vlasem. Vlas látky, který býval dříve jen hedvábný, později i vlněný a bavlněný, tvoří očka na základní tkanině, jeţ bývá bavlněná, u draţších druhů pak z přírodního hedvábí. Díky hustému vlasu je látka velmi měkká a barva nabývá různých odstínů: tmavých, díváme-li se přímo do vlasu, nebo světlých, díváme-li se po látce. Samet tak na pohled působí zvláštním bohatým dojmem, při dotyku je pak velmi měkký, hebký a příjemný. (OtSN: I, 658) Aksamit se začal vzácně objevovat jiţ ve 12. a 13. století. V Obrazové encyklopedii módy jsou počátky výroby přisuzovány Itálii, kde r. 1247 benátští tkalci sametů dostali povolení ustavit vlastní cech. Ten vznikl především z popudu tehdejší společnosti, která stále více touţila po nádhernějších a luxusnějších látkách. 18

V období pozdní gotiky se tkanina začala rychle šířit.

Základní variantou byl aksamit hladký, jednobarevný. Oblíbené však byly i látky vzorované. Typickým vzorem v pozdně gotické a renesanční době se stal motiv granátového jablka, aksamity pak bývaly většinou tmavě červené se zlatým vzorem. V baroku byly samety vícebarevné a v 18. století se vzor na nich zmenšoval. Počátkem 17. století ve střední Evropě nahrazuje

vlněný

samet

nedostupný

samet

hedvábný.

(Lamarová-Herbenová-Kybalová 1973: 591) Vzorování tkaniny se dosahovalo různými technikami. Zikmund Winter se zmiňuje o vytlačování vzorů ţelízky, kterými se u nás v 16. století zdobil hotový samet. V Praze se tato ţelízka běţně prodávala, takţe se tento typ vzorování mohl stát zcela běţnou technikou zdobení látek v domácím prostředí. (Winter 1893: 361)

b)


Staročeský výraz aksamit, eksamit či ekzamit (výraz samet se ve staré češtině nepouţíval) doslova označoval „tkaninu utkanou ze šesti nití“. Tato hedvábná látka se uţívala

18

Vzorovaný renesanční samet.

43

na výrobu oděvů – plášťů, čepic či stuţek. Dle způsobu zpracování, vzorkování a uţitých materiálů se rozlišovalo více druhů. (Gebauer 1970: I, 7; MStčS 1978: 13; Kott: I, 20) Klaretův Glosář v oddíle De vestibus zaznamenává pouze výrazy axamít, axamítum. (Klaret 1926: 173). Od aksamitu se rovněţ odvozovaly názvy částí oděvů, typickým příkladem byla aksamitka, která označovala buď „aksamitovou stuţku“ (Jungmann 1989: I: 9) nebo „aksamitovou čepici“. O aksamitových čepicích se zmiňuje i František Bartoš v Dialektologii moravské: Čepice bývaly za stara soukenné nebo aksamitové, koţešinou obšité. Podle pouţité koţešiny měly svá jména: sobolovica neboli sobolina, vidrovica neboli viderka, tchořovica, atd. Aksamítka byla vidrovica. (Bartoš 1895: 468, 469)

c)


V současné češtině se pouţívá jak výraz samet, tak i aksamit. Oba označují totéţ. Aksamit neboli hedvábný samet označuje „látku s hustým, krátkým vlasem“. Odvozené substantivum aksamitka je pojmenováním pro „hedvábnou, sváteční čepici“, která bývá zpravidla součástí lidového kroje, nebo „hedvábnou stuhu“. (PSJČ: I, 16; SSJČ: I, 18; SSČ 1998: 17) V přeneseném významu se slovo aksamit uţívá pro označení jemnosti a lesklosti dané věci: pleť hebká jako aksamit (či aksamitová pleť); oči lesklé jako aksamit. (PSJČ: I, 16; SSJČ 1960: 18; SSČ 1998: 17) 19

Výraz samet rovněţ slouţí k označení „tkaniny

s nízkým a hustým vlasem“, která se vyznačuje hebkostí a leskem. Slovo samet se často uţívá v přirovnáních, vyjadřuje jemnost: pudr jemný jako samet; dívka dovedla být jemná jako samet; hlas jako samet. Uţívá se také metaforicky k označení pohodlí, měkkosti, hebkosti: zahodila lásku a vzala v odměnu samet a pohodlí; střecha byla ozdobena sametem zeleného mechu; srdce, samet ňader, kde soucit leţí, či v jiných významech pro vyjádření podobnosti se sametem: záblesk sametu v očích; sametová noc. (PSJČ: V, 28; SSJČ: III, 251; SSČ 1998: 376) 19

Červený hedvábný samet.

44

Podobně jako aksamitka existuje také výraz sametka pro označení „sametové stuţky“. Sametka je ve významu „čepice ze sametu, sametové kalhoty či druh růţe“ označena jako archaismus, případně nářeční výraz. (PSJČ: V, 28; SSJČ: III, 251) V Příručním slovníku jazyka českého se můţeme setkat i se substantivem sametáček, sameťáček, coţ je lidové označení pro „hřib modrák“, v některých nářečích však nese význam „sametový šátek“. (PSJČ: V, 28) Výraz samet najdeme i v jednom slangovém rčení: vypadnout po sametě odněkud „nenápadně, tiše odejít“. (Zaorálek 1963: 349)

d)

Etymologie

Výraz aksamit, uţívaný jiţ ve staré češtině, byl zřejmě přejat z lat. examitum, do latiny pak z ř. έξάμιτος „tkanina šestinitná“ – z ř. έξ „šest“ a ř. μίτος „niť“, tedy „tkanina utkaná ze šesti nití“. Počáteční a-, které nacházíme téţ v polštině, ukrajinštině, ruštině, srbštině a chorvatštině, vzniklo zřejmě asimilací k -a- druhé slabiky, nevíme však, kdy a kde se objevilo nejprve. V některých podobách slova se však můţeme setkat i s počátečním o-. (Machek 1968: 34) Zkrácením slova aksamit pak vznikl samet, např.

stfr. samit, střhn. samīt, nhn.

Sammet, Samt. (Machek 1968: 34; Rejzek 2001: 48; Holub, Kopečný 1952: 59) Výraz samet byl do češtiny přejat z němčiny – raně nhn. Sammet (dnes Samt), a ten ze stfr. samit ze střlat. (e)xamitum ze střř. έξάμιτov, doslova „tkanina utkaná ze šesti nití“. (Rejzek 2001: 48)

45

3.11 a)

Sukno Charakteristika textilního materiálu

Sukno je látka plátěné vazby zhotovená z vlny. Ve středověku patřila k nejdůleţitějším tkaninám, jeţ se vyráběly po celé Evropě, a dokonce i v českých zemích. O oblíbenosti těchto látek v období 13. a 14. století se podrobněji zmiňuje Čeněk Zíbrt ve svých Dějinách kroje v zemích českých. 20

Ve 13. století mají v západní Evropě před všemi látkami

přednost flanderská sukna. Ve Francii, Německu i Polsku byla tato nizozemská sukna obvyklou látkou oděvů vznešených a bohatých lidí. A po jejich příkladu i látkou oděvu prostého lidu, pokud si však tato velmi drahá sukna, tehdy z ciziny dováţená s nemalým nákladem, mohl dovolit. Do českých zemí si tyto látky páni dováţeli buď sami, nebo jim je vozili s jiným zboţím kupci z Norimberku nebo z Řezna. Slávu flanderského sukna dosvědčuje i to, ţe si král Václav II. vymiňoval v listinách mezi poplatky a příslušnými dávkami kromě jiného i odvádění dvou „postavů“ sukna Gentského, jindy čtyř postav téhoţ sukna apod. Látka tak zřejmě slouţila i jako platidlo. (Zíbrt 1892: 112-113) Ale tak jako se sukno stalo cenným zboţím obchodu, stalo se i předmětem různých podvodů. Stávalo se, ţe draze zaplacená sukna, v domnění, ţe se jedná o ta flanderská, byla v cizině padělána po způsobu flanderské výroby. K podobným pokusům padělání suken docházelo i v českých zemích, kam hojná spotřeba těchto látek přivábila nizozemské soukeníky. Ale i kdyţ tkali a připravovali látky jako ve své domovině, nedostávalo se jim hlavní věci, která dodávala flanderským suknům nejlepší jakost a vysokou cenu, a tou byla jemná anglická vlna. Ta byla výrazně kvalitnější neţ vlna uherská nebo česká, byla však příliš drahá. Proto se pravá flanderská sukna, i přes usazení flanderských soukeníků v Čechách, nepřestávala do Čech dováţet. Díky přímým stykům Přemysla Otakara II. s předními kupeckými domy ve Florencii a v Benátkách se k nám sukna a jiné drahocenné tkaniny přiváţely také z Itálie. Rozšířená byla i sukna německá, polská či míšenská. Dovozem cizích suken a jiných drahých látek nezanikla v českých zemích výroba látek dělaných podomácku. Vyráběly se hlavně šeřina, šeř nebo šerka, látky barvy šeré pro výrobu běţných oděvů.

20

Šedé sukno.

46

O rozkvět soukenického řemesla v českých zemích pečoval horlivě také Karel IV. (Zíbrt 1892: 216-219) Podvádění a lest chytrého soukeníka při prodeji suken, kdy se domácí látka prodávala za domněle drahocennou, vylíčil staročeský skladatel Desatera kázánie Boţie. Zde soukeník strojenou laskavostí navnadil svého známého a vychvaluje své sukno, jak je dobré a pěkné: „Kmotře, kaké sukno jmám! třeba-liť, ať jeho prodám; dávno nebyl lepší šarlat u městě, jakýţ mám brunat: kropenina přešlechetná, pruhatina nevídaná, ta velmi krásně odievá, té mi s sukni a s plášč zbývá. Toho zbytka kupováchu, osmi krošev nedodáváchu. Ač sě, kmotře, líbí tobě, vezmi to sukence sobě. Raději přieteli svému, tobě, kmotře, neţ jinému těch osm krošev chci spustiti, z nichţ mi budeš děkovati.“ Soukeníkův známý tomu věří a koupí si draze vychvalované sukno. Rozmarná episoda je zakončena tvrzením, ţe podobně šidí i další staročeští soukeníci: „Takoť kradú súkenníci pohřiechu bez mále všicci.“ (Hrad. Des.: 333) Výroba suken pokračovala v českých zemích i v období 15. a 16. století. Nepřestávala se však dováţet i sukna cizí, především flanderská.

47

b)


Výraz sukno označoval ve staré češtině „plátno vyrobené ze soukané vlny“. Vznikl odvozením ze stč. slovesa súkati (Flajšhans 1913: 551). V Mater verborum zahrnutém v Hankově sbírce slovníků nacházíme výraz porusne zukno (linostrina vestis est ex lana linoque texta, porusne zukno). (Hanka 1833: 13) V Klaretových slovnících najdeme výraz sukno, pannus jak v Glosáři, tak v Bohemáři (Klaret 1926: 173, 58). Malý staročeský slovník uvádí pouze výraz sukénce ve významu „sukno, sukénko“. Slovo suknicě pak slouţilo k označení „svrchního soukenného oděvu, suknice“. (MStčS 1978: 487) Vedle tvaru sukno uvádí Jungmann a Kott starší české podoby saukno a soukno, které se dosud uţívají v moravském nářečí. Deminutivními tvary odvozenými od základního slova pak byly výrazy sukénko a sukýnko. (Kott: III, 757; Jungmann: IV, 378) Jak uvádí V. Flajšhans, výraz sukno byl součástí i několika staročeských přísloví: ani sladký ani kyselý ani sukno ani plátno; modrý jako sukno/ měla ruce stlučené, modré co sukno (sukno se často barvilo na modro). Sloveso súkati pak v přísloví: co ze mne chceš smysly súkati. (Flajšhans 1913: 551)

c)


Výraz sukno se dochoval aţ do nové češtiny, kde označuje „vlněnou tkaninu plátnové vazby s matně lesklým povrchem“ (dříve se jednalo pouze o tkaninu ze soukané vlny). V přeneseném významu, ve tvaru dvojí sukno, pak slouţí k označení „vojáka nebo vojny“: trpěla na dvojí sukno „na vojáky“; ujít dvojímu suknu „nebýt odveden“. Nebo se ho uţívá v těch případech, zejména v beletrii, kdy nějaká věc svým vzhledem sukno připomíná: kopce jakoby zeleným suknem potáhl. (PSJČ: V, 887; SSJČ: III, 605) Výraz soukati ze stč. súkati vznikl v pozdější době diftongizací u > ou. (Machek 1968: 545-546) Deminutivní tvary sukénko, sukýnko jsou v PSJČ i SSJČ hodnoceny jako expresivní. Výraz soukenice můţe pak nabývat významu buď „ţena soukeníkova“, nebo „soukenná

48

sukně“. Podobně je tomu i u poněkud zastaralého výrazu soukenka, který můţe označovat buď „továrnu na sukno“, nebo „soukennou sukni“. (PSJČ: V, 887; SSJČ: III, 605) Jaroslav Zaorálek zachycuje výraz sukno v několika rčeních: †[není to] ani sukno ani plátno „je to nijaké“; obléci do dvojího sukna někoho „udělat z něho vojáka“; nosit dvojí sukno „nosit uniformu, být vojákem“; začervenala se jak holandské sukno „silně“; †měla ruce stlučené, modré co sukno „měla veliké modřiny“. (Zaorálek 1963: 357, 589)

d)

Etymologie

Sukno patří k všeslovanským výrazům, označuje „něco soukaného, pevného, otáčením spřádaného“. Psl. *sukno < ie. *seuk-/souk- „točit, kroutit, svíjet, ohýbat, pohánět aj.“ je utvořeno sufixem -no od slovesného základu, který je v psl. *sukati „soukat“. Psl. *sukati je ablaut k *sъkati, *sъkọ, které bylo odborným názvem pro „vyrábění pevných nití a provazů“. Skaná niť, stočená ze dvou nití předených, vynikala pevností. V některých dalších slovanských jazycích má toto sloveso podobu: slk. arch. skať, stč. skáti, č. skát (řídce uţívaný tvar), str. skati, r. dial. skať tv. Staroslověnská podoba s -ъ- (sukъno) se utvořila aţ sekundárně. (ESJS: v tisku) V dalších slovanských jazycích má český výraz sukno podoby: slk. súkno, pol. sukno, r. ukr. suknó, sch. súkno, m. b. sukno, sln. suknò. (Holub, Kopečný 1952: 360; Machek 1968: 592; Rejzek 2001: 614)

49

3.12 a)

Vlna Charakteristika textilního materiálu

Vlna patří k tradičním materiálům uţívaným k výrobě vlněných látek, zejména suken. Označuje ţivočišné vlákno získávané ze srsti ovcí, koz či velbloudů a materiál vzniklý spředením této srsti. 21

Nejstarším dokladem

pouţití

ţivočišných

vláken v textilnictví jsou nálezy z Çatal Hüyük (Turecko) z 6. tisíciletí př. n. l. Další nálezy ze střední Evropy jsou z doby kamenné. (Kostelníková 1973: 7). V období starověku byla vlna zřejmě nejdříve zpracovávána v oblasti přední Asie – v Mezopotámii, Sýrii a Palestině, kde se i v méně úrodných oblastech chovala velká stáda ovcí. Ty poskytovaly pestrou škálu různě barevné vlny. Starozákonní kniha Genesis vypráví příběh o Jákobovi a Lábanovi a o jejich stádech ovcí bílých, černých i kropenatých. Uţívání vlněných látek se rozšířilo i do Egypta, nenacházejí se však v ţádných hrobních nálezech, mrtví jsou vţdy oblečeni do oděvů plátěných. Vlněné oděvy se nosily jen v běţném ţivotě. Podle Hérodota nosili Egypťané vlněné pláště, ale do chrámu nevstupovali ve vlněné látce. Také v ní nikdo nesměl být pohřben, protoţe to bylo povaţováno za hřích. Ze Starého zákona známe podobné, velmi detailně určené příkazy, které především nedovolují nosit oděvy současně z ţivočišných i rostlinných vláken, tím méně oděvy, které by z takové směsi látek byly utkány. V období antiky se pak často hovoří o jemné milétské vlně, která byla povaţována za nejlepší. (Kybalová 1998: 12) Vlna se rovněţ stala cenným předmětem obchodu. Její četné druhy se shrnovaly do hlavních dvou skupin: vlna mykaná a vlna česná. Charakteristiku vlny a postup jejího zpracování velmi podrobně popisuje Ottův slovník naučný. Vlna mykaná (soukenická, krátká) byla krátká, jemná, kudrnatá vlna, která se hodila na výrobu suken a plstí. Vlna česná (dnes se uţívá výraz česaná) byla dlouhá, málo kudrnatá a uţívala se na výrobu hladkých vlněných látek. Před zpracováním se vlna prala, stříhala a třídila. Nejkvalitnější mykanou vlnu poskytovaly ovce merinové. Jejich chov zavedli Arabové v 8. století ve Španělích. 21

Přírodní světlá a tmavá vlna.

50

V 10. aţ 15. století bylo zpracování vlny hojně rozšířené zejména v Německu a Nizozemí, odkud ve 14. aţ 16. století proniklo do Anglie. (OtSN: XXVI, 831-832) Zpracování vlny kvetlo i v českých zemích, především v době vlády Přemysla Otakara II. a Karla IV., kteří povolali tkalce sukna z Flander a tkalce koberců z Orientu. Sukno bylo jednou z nejdůleţitějších tkanin, které se u nás z vlny vyráběly.

b)


Název vlna, deminutiva vlnka, vlnečka, označovaly především „ovčí srst“. Kott a Jungmann dále upřesňují, ţe vlna je „druh vlasů či chlupů krátkých, měkkých, kadeřavých“ nebo „druh chlupů dlouhých, měkkých více nebo méně zprohýbaných, hustých, snadno však oddělitelných“. (Kott: IV, 743; Jungmann: V, 136) V Hankově Zbjrce neydáwněgšjch slownjků latinsko-českých je v oddíle Obsah neznámých slow zaznamenána pouze vlněnka (lanula). (Hanka 1833: 430) Flajšhans ve Slovníku shrnujícím česká slova všech Klaretových textů uvádí výraz vlna, lana a vlnotepec, lanarius. (Klaret 1928: 500) Malý staročeský slovník výraz vlna neuvádí, mezi hesly však najdeme výrazy s vlnou spjaté: vlnostřieţ, vlnostřieţec „kdo stříhá vlnu, střihač vlny“, vlnotepec „kdo myká, češe vlnu“ a vlnotkadlčstvo, vlnotkadlstvo „zpracování, tkaní vlny“. (MStčS 1978: 571) K dalším odvozeným slovům uţívaným ve starší češtině, jeţ uvádí Jungmannův Slovník česko-německý, patří vlnař „kdo dílo z vlny hotoví nebo vlnu prodává“, vlněnice „vojenský vlněný oděv starých Čechů“ a vlněnka „vlněný šat“. (Jungmann: V, 136) U Jungmanna a Kotta pak dále nacházíme i rčení a sousloví, v nichţ se výraz vlna objevoval: dere z něho vlnu „škubal ho“; v lepší vlně chodí „lépe si stojí“; dobře, ţe pán Bůh svini vlny nedal, ţe by jí čistě chovati neuměla; jest vlny na koze, jako chlupů na ţábě; více křiku neţli vlny; je z kaţdej vlny, ene z dobrej ni „říkají o ničemníkovi“; z přední vlny člověk „pěkných mravů“; vadí se o kozí vlnu „přou se o hlouposti“; ovce vlnu rostí a skrblík se postí pro jiného. (Kott: IV, 743; Jungmann: V, 136)

c)


Výraz vlna patří v nové češtině k frekventovaným výrazům majícím hned několik významů. Podle Slovníku spisovného jazyka českého můţe tento výraz označovat „hustou

51

jemnou srst některých zvířat, nejčastěji ovcí“; „přízi vzniklou spředením této srsti“; „jiný materiál připomínající vlnu: např. papírová vlna“. (SSJČ: IV, 117) Od výrazu vlna označujícího textilní materiál vyrobený ze srsti některých zvířat je odvozeno, dnes jiţ poněkud zastaralé, substantivum vlněnka „vlněná sukně“. Bartoš ve své Dialektologii moravské řadí vlněnku k valašským výrazům, vľňáky či vľňanky pak k lašským výrazům označujícím „vlněné šátky“. (Bartoš 1895: 464, 466) I samotné slovo vlna má několik nářečních podob: vylna, uţívaná ve slezském nářečí, a vełna, uţívaná v nářečí polsko-českého smíšeného pruhu. Z těchto podob pak vznikají i další výslovnostní varianty. (Bělič 1972: 53) Vlna se často objevuje v různých rčeních: kniţ. být z přední vlny „být člověkem slušných mravů, dobrého vychování“ – patrně polské rčení; drát vlnu z někoho „odírat někoho“ – polské rčení; †o kozí vlnu se vadit „hádat, přít se o malichernosti“; slang. poslat pro jeţkovu vlnu „vyvést aprílem“; chodit v lepší vlně „mít se lépe“ – polské rčení. (Zaorálek 1963: 423).

d)

Etymologie

Výraz vlna je (ve významu srst) všeslovanský: č. vlna, slk. vlna, sch. vuna, r. ukr. vólna (vedle obvyklejšího šersť), pol. welna, b. vălna, hl. wołma, dl. wałma. Psl. *vьlna odpovídá lit. vìlna „chloupek vlny“, lot. vilna, lat. lāna, av. varənā, stind. ūrnā, stirán. vārnā, gót. wulla (angl. wool, něm. Wolle). Základem všeho je ie. *uel-, které je spojováno s lat. vello, vellere „trhat“. Původně byla totiţ ovcím v dospělosti vlna vytrhávána podobně jako peří husám. (Holub, Kopečný 1952: 420; Machek 1968: 695)

52

4. ZÁVĚR Ve své bakalářské diplomové práci Staročeské reálie – názvy textilních materiálů jsem se zabývala vybranými názvy textilních materiálů uţívanými ve staročeském období. U konkrétních názvů: barchet, bavlna, brokát, damašek, hedvábí, kment, len, plátno, plst, samet, sukno a vlna jsem sledovala vznik, vývoj a výskyt v dostupných pramenech. Stav ve staré češtině jsem srovnávala s novočeskou podobou ve spisovném jazyce i nářečích a u jednotlivých výrazů jsem se s pomocí etymologických slovníků pokusila nastínit etymologii a výskyt v dalších slovanských jazycích. U vybraných textilních materiálů jsem s podporou odborné literatury přiblíţila historii jejich vzniku a období, kdy se poprvé začaly objevovat v českých zemích. U jednotlivých názvů jsem pak sledovala jejich původ a motivaci pojmenování. Názvy textilních materiálů, které se na našem území vyskytovaly nejdříve – plátno, plst, sukno, stejně tak len a vlna, mají praslovanský původ. Pro názvy látek, které se k nám dostaly aţ v pozdější době, je charakteristický původ cizí, jedná se o přejatá slova. To je způsobeno zejména tím, ţe k nám byla většina látek po celý středověk dováţena. Nejčastěji byla do staré češtiny přejímána slova z němčiny – barchan (do němčiny z arabštiny), bavlna (do němčiny z italštiny), brokát (do němčiny z italštiny), hedvábí, kment a samet (aksamit do němčiny z řečtiny); výraz damašek byl přejat z latiny. Motivace pojmenování vycházela především ze způsobu výroby nebo z pouţitého materiálu – aksamit „tkanina ze šesti nití“, barchan „tkanina z velbloudí srsti“ nebo brokát „zlatem prošívaný“. Běţné bylo také nazývat látky podle města, kde byly původně vyráběny – damašek podle města Damašek. Podobu výrazů ve staré češtině jsem srovnávala s podobou v nové češtině. Pro některé látky se ve staré češtině uţívala jiná pojmenování, která se dochovala aţ do nové češtiny, většinou však jiţ jako archaismy nebo řídce uţívané výrazy, např. zlatohlav, stříbrohlav pro brokát, aksamit pro samet, barchan pro barchet. U všech zvolených výrazů došlo k zachování původního významu, v některých případech došlo navíc k jeho rozšíření. Všechny názvy textilních materiálů můţeme běţně najít ve slovnících spisovné češtiny. Přesto si myslím, ţe se v současné době nejedná o příliš frekventovaná pojmenování, coţ je způsobeno úpadkem tradičních řemesel výroby látek.

53

Z dřívější doby se dochovalo mnoţství odvozených jmen, která se dnes uţívají spíše jen v nářečích. Patří zde např. názvy částí oděvů (aksamitka, barchetka, plsťák, vlněnka atd.) nebo pojmenování pro specializované řemeslníky (barchetáři, pláteníci, soukeníci). Názvy látek se jiţ ve staré češtině objevovaly v příslovích, rčeních a přirovnáních, mnoho z nich se dochovalo i do nové češtiny, přesto je dnes málokdo zná nebo uţívá. Tato práce se zabývá jen malou částí bohatého lexika z oblasti výroby a uţití látek ve staročeském období. Na vybraných názvech jsem se mohla přesvědčit o vzájemném ovlivňování slovanských jazyků s jazyky neslovanskými, o čemţ svědčí velké mnoţství přejatých slov, zejména z němčiny a latiny. Oblast výroby a uţití látek patří k ne zcela probádaným oblastem staročeských reálií a poskytuje zajímavý materiál ke zkoumání nejen filologům, etnografům a historikům, ale i široké veřejnosti, která se chce dozvědět více o ţivotě starých Čechů.

54

5. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Bachman 2001: BACHMAN, Luděk. Nářečí na Vysokomýtsku. 1. vydání. Praha : Academia, 2001. Bartoš 1886: BARTOŠ, František. Dialektologie moravská. 1. díl, Nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské. Brno : Nákladem Matice Moravské, 1886. Bartoš 1895: BARTOŠ, František. Dialektologie moravská. 2. díl, Nářečí hanácké a české. Brno : Nákladem Matice Moravské, 1895. Baţantová 1988: BAŢANTOVÁ, Nina. Zpráva o textilním fondu hrobky českých králů. In Z dějin textilu: studie a materiály, sv. 12. Sborník příspěvků k dějinám textilní a oděvní výroby v ČSSR. Uspořádal Jaromír Kašpárek a kol. Ústí nad Orlicí : Výzkumný ústav bavlnářský, 1988. Bělič 1972: BĚLIČ, Jaromír. Nástin české dialektologie. 1. vydání. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1972. Beranová 2000: BERANOVÁ, Magdalena. Slované. 2. vydání. Praha : Libri, 2000. Březinová 2007: BŘEZINOVÁ, Helena. Textilní výroba v českých zemích ve 13. – 15. století. Praha – Brno : Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, FF UK; Ústav archeologie a muzeologie, FF MU, 2007. Čapek 1964: ČAPEK, Karel. Povídky z jedné kapsy. Povídky z druhé kapsy. 1. vydání. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964. ČJA: Český jazykový atlas. Red. J. Balhar a P. Jančák. Academia : Praha, 1992-2005. Sv. 1-5. ESJS: Etymologický slovník jazyka staroslověnského. Praha : Academia, 1989n. Flajšhans 1911: FLAJŠHANS, Václav. Česká přísloví: sbírka přísloví, průpovědí a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a v Slezsku. Díl 1, Přísloví staročeská. První polovice: A-N. Praha : Šimáček, 1911. Flajšhans 1913: FLAJŠHANS, Václav. Česká přísloví: sbírka přísloví, průpovědí a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a v Slezsku. Díl 1, Přísloví staročeská. Druhá polovice: O-Ţ. Praha : Šimáček, 1913. Gebauer 1970: GEBAUER, Jan. Slovník staročeský, díl I-II. Praha : Academia, 1970. Hanka 1833: HANKA, Václav. Zbjrka neydáwněgšjch slownjků latinsko-českých. Praha, W Arcibiskupské knihtiskárně, 1833.

55

Holub-Kopečný 1952: HOLUB, Josef – KOPEČNÝ, František. Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vydání. Praha : Státní nakladatelství učebnic, 1952. Hrad. Des.: Hradecký rukopis: Desatero kázanie boţie. Vyd. Adolf Patera. Praha : Matice Česká, 1881. Hus: ERBEN, Karel Jaromír. Mistra Jana Husi Sebrané spisy české: z nejstarších známých pramenů, díl II. Praha : nákladem Bedřicha Tempského, 1866. Jungmann: JUNGMANN, Josef: Slovník česko-německý, díl I-V. Praha : Academia, 1989-1990. Klaret 1926: FLAJŠHANS, Václav. Klaret a jeho druţina, sv. 1, Slovníky veršované. Praha: Česká akademie věd a umění, 1926. Klaret 1928: FLAJŠHANS, Václav. Klaret a jeho druţina, sv. 2, Texty glossované. Praha : Česká akademie věd a umění, 1928. Komárková 2007: KOMÁRKOVÁ, Jana. Názvy částí tkalcovského stavu v chorvatštině ve srovnání s češtinou. Magisterská diplomová práce. Brno : Masarykova univerzita. Filosofická fakulta, 2007. Kopečný 1957: KOPEČNÝ, František. Nářečí Určic a okolí: prostějovský úsek hanáckého nářečí centrálního. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. Edice Česká nářečí, svazek 3. Kopečný 1981: KOPEČNÝ, František. Základní všeslovanská slovní zásoba. 1. vydání. Praha : Academia, 1981. Kopřiva 1968: KOPŘIVA, František. Len a jeho zpracování. Malá Haná. 1968, roč. 4, č. 1, s. 82-84. Kopřiva 1969: KOPŘIVA, František. Len a jeho zpracování. Malá Haná. 1969, roč. 5, č. 1, s. 13. Kostelníková

1973:

KOSTELNÍKOVÁ,

Marie.

Velkomoravský

textil

v archeologických nálezech na Moravě. 1. vydání. Praha : Academia, 1973. Kott: KOTT, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammatickofrazeologický, 1-7. Praha : knihtiskárna Josefa Koláře, 1878-1893. Kybalová 1998: KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání: Starověk. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. Kybalová 2001: KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání: Středověk. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001.

56

Kybalová 2002: KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání: Renesance (15. a 16. století). 1. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. Kybalová 2002a: KYBALOVÁ, Ludmila. Dějiny odívání: Barok a rokoko. 1. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. Lamarová-Herbenová-Kybalová 1973: LAMAROVÁ, M. – HERBENOVÁ, O. – KYBALOVÁ, L. Obrazová encyklopedie módy. 1. vydání, Praha : Artia, 1973. Lomnický: Vybrané rýmování Šimona Lomnického z Budče. Vyd. Engelbert Šubert. Praha : nákladem J. Otty, 1903. Macek 2001: MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích: 1471 – 1526. 1-2. 2. vydání. Praha : Academia, 2001. Machek 1968: MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. 2. vydání. Praha : Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1968. MStčS 1978: BĚLIČ, Jaromír a kol. Malý staročeský slovník. 1. vydání. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1978. Newerkla

2004:

NEWERKLA,

Stefan

Michael.

Sprachkontakte

Deutsch-

Tschechisch-Slowakisch. Frankfurt am Main : Peter Lang, 2004. Niederle 1913: NIEDERLE, Lubor. Slovanské staroţitnosti : oddíl kulturní. Díl 1, sv. 2. Ţivot starých Slovanů. Praha : Bursík & Kohout, 1913. OtSN: Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 1-28. Praha : J. Otto, 1888-1909. PČP 1997: HARTMANNOVÁ, V. a kol. Pravidla českého pravopisu. 2. vydání. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1997. Petráň 1985: PETRÁŇ, Josef a kol. Dějiny hmotné kultury I.

(2)

Kultura

kaţdodenního ţivota od 13. do 15. st. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1985. Příhodová-Štýbrová-Talaš 2004: PŘÍHODOVÁ, E. – ŠTÝBROVÁ, M. – TALAŠ, V. Stručné dějiny oborů: textil, oděvnictví, obuvnictví. 1. vydání. Praha : Scientia, 2004. PSJČ: Příruční slovník jazyka českého. 1-8. Praha : Státní nakladatelství, 1937-1957. Rejzek 2001: REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. 1. vydání. Voznice : nakladatelství Leda, 2001. Sekotová 1994: SEKOTOVÁ, Věra. Kdyţ v Ústí stavy klapávaly, psaly historii: Lnářství a počátky rozvoje bavlnářství: Historie textilu. Ústí nad Orlicí : Oftis, 1994.

57

Smil Flaška z Par.: GEBAUER, Jan. Nová rada, báseň pana Smila Flašky z Pardubic. Praha : Matice Česká, 1876. SSČ 1998: FILIPEC, Josef a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2. vydání opr. a dopl. Praha : Academia, 1998. SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého. 1-4. Praha : Československá akademie věd, 1960-1971. StčS: Staročeský slovník, paběničský – pravý. Red. Igor Němec. Praha : Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1985-1996. Teršl 1989: TERŠL, Stanislav. Malá encyklopedie textilií a odívání. 2. vydání. Praha : SNTL - Nakladatelství technické literatury, n. p., 1989. Winter 1893: WINTER, Zikmund. Dějiny kroje v zemích českých. 2, Od počátku století XV. aţ po dobu bělohorské bitvy. 1. vydání. Praha : F. Šimáček, 1893. Winter 1906: WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v XIV. a v XV. století. 1. vydání. Praha : Česká akademie císaře F. Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906. Winter 1909: WINTER, Zikmund. Řemeslnictvo a ţivnosti XVI. věku v Čechách: (1526 – 1620). 1. vydání. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909. Zaorálek 1963: ZAORÁLEK, Jaroslav. Lidová rčení. 2. upr. vydání. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. Zeithammer 1994: ZEITHAMMER, Karel. Vývoj techniky. 1. vydání. Praha : Vydavatelství ČVUT, 1994. Zíbrt 1892: ZÍBRT, Čeněk. Dějiny kroje v zemích českých od dob nejstarších aţ po války husitské. 1. vydání. Praha : F. Šimáček, 1892. Zítek 1962: ZÍTEK, Odolen. Lidé a móda. 1. vydání. Praha: Orbis, 1962.

58

6. INTERNETOVÉ ZDROJE Vyobrazení na str. 12 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 16 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 19 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 22 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 24 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 26 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 28 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 32 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 34 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 35 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 37 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 40 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 43 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 44 [online] Dostupné na www: .

59

Vyobrazení na str. 46 [online] Dostupné na www: . Vyobrazení na str. 50 [online] Dostupné na www: .

60

7. ZKRATKY JAZYKŮ – OSTATNÍ ZKRATKY 7.1

Zkratky jazyků

angl. – anglický, angličtina anglos. – anglosaský ar. – arabský, arabština av. – avestský b. – bulharský, bulharština br. – běloruský, běloruština csl. – církevněslovanský, církevní slovanština č. – český, čeština č. st. – starší čeština dl. – dolnoluţický, dolnoluţičtina fr. – francouzský, francouzština germ. – germánský, germánština gót. – gótský, gótština hl. – hornoluţický, hornoluţičtina ie. – indoevropský, indoevropština it. – italský, italština lat. – latinský, latina lit. – litevský, litevština lot. – lotyšský, lotyština m. – makedonský, makedonština maď. – maďarský, maďarština něm. – německý, němčina nhn. – novohornoněmecký plb. – polabský, polabština pol. – polský, polština psl. – praslovanský, praslovanština r. – ruský, ruština ř. – řecký, řečtina sev. – severský

61

sch. – srbocharvátský, srbocharvátština slk. – slovenský, slovenština sln. – slovinský, slovinština stč. – staročeský, stará čeština stfr. – starofrancouzský stind. – staroindický stirán. – staroiránský stpr. – staropruský střlat. – středolatinský střř. – středořecký stsl. – staroslověnský, staroslověnština šp. – španělský, španělština ukr. – ukrajinský, ukrajinština

7.2

Ostatní zkratky

* – označuje rekonstruovaný praslovanský tvar < – vzniklo z (čeho) > – přešlo v (co) † – zastaralý výraz adj. – adjektivum aj. – a jiný ap. – a podobně arch. – archaický, archaismus atd. – a tak dále dial. – dialekt, dialektický expr. – expresivní hovor. – hovorový kniţ. – kniţní např. – například slang. – slangový tv. – téhoţ významu tzv. – tak zvaný

62

8. ANOTACE V této bakalářské práci jsem se zabývala vznikem a vývojem pojmenování vybraných názvů textilních materiálů uţívaných ve staré češtině. U vybraných výrazů: barchet, bavlna, brokát, damašek, hedvábí, kment, len, plátno, plst, samet, sukno a vlna jsem sledovala původ pojmenování a přejetí do ostatních slovanských jazyků. Stav ve staré češtině jsem pak srovnávala se stavem v nové češtině, přičemţ jsem si všímala i nářečních variant a dalších odvozených slov. Rovněţ jsem se snaţila zachytit i přísloví, rčení a přirovnání, v nichţ se vybrané názvy materiálů vyskytují. Abych poznatky začlenila do patřičného rámce, doplnila jsem práci o část zabývající se dějinami výroby textilních materiálů včetně základních způsobů výroby textilních materiálů. Součástí práce je také shrnutí textilní výroby v českých zemích ve 13. aţ 16. století.

63

ANNOTATION I dealt with chosen names of Old Czech textile materials in this thesis. Strictly speaking, it means the origin and development of these names. I tried to demonstrate on chosen sample: fustian, cotton, brocade, damask, silk, lawn, flax, linen, felt, velvet, cloth and wool, how these names were created and what languages they came from. The parts which deal with names in Old Czech language and New Czech language, their forms, meanings and use possibilities are bases of the etymology part. I mentioned, as well, how the meanings of these names are used not only in common speech but how they enter to proverbs, idioms and sayings. To get involved previous knowledge in an appropriate frame I completed this work with a part which deals with history of textile manufacturing including basic technique of processing of textile raw-materials. Textile manufacturing in the Czech lands from the 13th to the 16th century is important part of this thesis too.

64

Bakalářská diplomová práce

Recommend Documents