Bakalářská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví

Bakalářská diplomová práce

2011

Tereza Chmelová

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura

Tereza Chmelová

Typologie ženských a mužských postav v románech Karolíny Světlé Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Bohumil Fořt, Ph.D.

2011 2

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………… Podpis autorky práce

3

Poděkování Zde bych chtěla poděkovat doc. PhDr. Bohumilu Fořtovi, Ph.D. za cenné rady a připomínky, které mi při zpracování bakalářské diplomové práce pod jeho vedením poskytl.

4

Obsah 1. Úvod a cíl práce ...................................................................................................... 6 1. 1 Úvod ................................................................................................................................ 6 1. 2 Cíl práce .......................................................................................................................... 6 2. Základní teoretické přístupy a způsoby zkoumání postav ...................................... 7 2. 1 Literární postava .............................................................................................................. 7 2. 2 Fikční světy ..................................................................................................................... 8 2. 3 Postava a děj .................................................................................................................... 8 2. 4 Přímá definice ............................................................................................................... 10 2. 5 Nepřímá reprezentace .................................................................................................... 10 2. 5. 1 Jednání postav ....................................................................................................... 11 2. 5. 2 Promluvy ............................................................................................................... 11 2. 5. 2. 1 Narativní způsoby podle Doležela .................................................................... 12 2. 5. 3 Vzhled ................................................................................................................... 13 2. 5. 4 Vlastní jména......................................................................................................... 14 2. 5. 5 Zobrazení narativního vědomí .............................................................................. 14 2. 6 Typologie postav ........................................................................................................... 15 2. 6. 1 Funkční pojetí postav podle Proppa ...................................................................... 15 2. 6. 2 Forsterovy kategorie postav .................................................................................. 16 2. 6. 3 Typologie postav Františka Všetičky .................................................................... 17 2. 6. 4 Postava – definice a postava – hypotéza Daniely Hodrové .................................. 17 3. Praktická část ....................................................................................................... 18 3. 1 Vesnický román............................................................................................................. 20 3. 1. 1 Rychtářka .............................................................................................................. 20 3. 1. 2 Sylva ...................................................................................................................... 22 3. 1. 3 Antoš ..................................................................................................................... 23 3. 1. 4 Stará Jirovcová ...................................................................................................... 24 3. 2 Kříž u potoka ................................................................................................................. 25 3. 2. 1 Evička .................................................................................................................... 26 3. 2. 2 Józa ....................................................................................................................... 27 3. 2. 3 Štěpán .................................................................................................................... 28 3. 2. 4 Ambrož .................................................................................................................. 29 3. 3 Kantůrčice ..................................................................................................................... 30 3. 3. 1 Enefa...................................................................................................................... 31 3. 3. 2 Otík ........................................................................................................................ 32 3. 4 Frantina.......................................................................................................................... 33 3. 4. 1 Frantina.................................................................................................................. 33 3. 4. 2 Bartoloměj ............................................................................................................. 34 3. 4. 3 Apolín .................................................................................................................... 35 4. Vlastní jména postav ............................................................................................ 36 Tabulka č. 1 Vlastní jména postav ................................................................................... 37 5. Společné aspekty ................................................................................................. 37 6. Závěr .................................................................................................................... 39 7. Literatura .............................................................................................................. 40 7. 1 Primární literatura ..................................................................................................... 40 7. 2 Sekundární literatura ................................................................................................. 40

5

1. Úvod a cíl práce

1. 1 Úvod Českou literaturu 19. století významně obohatila spisovatelka Karolína Světlá, jedna z nejpřednějších českých ţenských autorek vůbec. Do povědomí tehdejších i současných čtenářů se zapsala zejména díky romantickým příběhům s nádechem tajemna, jeţ jsou vhodně doplněné o realistické obrazy z venkovského ţivota. Dominantní postavení zaujímají v dílech Karolíny Světlé bezesporu postavy, jejich podobnost napříč celou tvorbou je pozoruhodná. Spisovatelčino celoţivotní dílo lze rozdělit do dvou komplexnějších období chronologicky na sebe navazujících, které jsou spjaty s jejím ţivotem. Na prahu literární kariéry se dějištěm novel a povídek stala Praha, zde se narodila a proţila celé dětství. Právě ţivot měšťanů a praţských aristokratů společně s vlastenectvím jsou společným jmenovatelem jejich prvotin. Druhé období, obecně povaţované za vrcholné, je prosyceno vesnickým prostředím z okolí Ještědu. Pozornost je věnována hlavní postavě – ţeně, která zasvěcuje ţivot mravnímu boji. Na sklonku ţivota postihla Světlou závaţná nemoc, která jí zabránila v dalším literárním působení.

1. 2 Cíl práce Tato diplomová práce, jak uţ předesílá její název, se bude věnovat typologii postav v románech Karolíny Světlé. Jiţ v úvodu byla naznačena rozsáhlost celoţivotního díla autorky, proto jako výchozí materiál bude slouţit pouze několik vybraných děl. Charakteristiky hlavních ţenských a muţských postav budou vyexcerpovány z knih Vesnický román, Kříž u potoka, Frantina a Kantůrčice – bývají řazeny do „ještědských románů“. Struktura práce vychází z tradiční koncepce, která je tvořena dvěmi kompaktními celky. Teoretická část práce si klade za cíl obecně shrnout podstatné poznatky o literárních postavách a reprezentovat některé důleţité literární teorie. Jádrem celé práce bude demonstrovat teoretické koncepce na konkrétních příkladech vybraného materiálu. Postavy budou podrobeny analýze vnitřní i vnější charakteristiky. Na základě shromáţděných informací bude moţné

6

postavy porovnat mezi sebou a vyzdvihnout jejich podobnosti, respektive rozdílnosti. Poslední kapitola se bude zaobírat vlastní jmény vybraných postav.

2. Základní teoretické přístupy a způsoby zkoumání postav Tato část práce nastíní některé teoretické koncepce týkající se literárních postav, které se budu snaţit prakticky vyuţít při analýze vybraných postav. Účelem není souhrnná deskripce všech dosud uveřejněných teorií, ale obecné shrnutí důleţitých tezí, které se ke kategorii literární postavy vztahují. Jako výchozí materiál byly zvoleny zejména teoretické přístupy Lubomíra Doleţela, Daniely Hodrové, E. M. Forstera a dalších.

2. 1 Literární postava Teorie literatury operuje s několika důleţitými kategoriemi, mezi něţ patří vedle děje, vypravěče, času a prostoru také pojem literární postava. „Dnešní průzkum literárních postav je spjat především s obecným naratologickým zkoumáním – postava se spolu s dalšími elementy stala jednou z klíčových naratologických kategorií.“1 S důleţitým tvrzením přichází Hodrová, neboť pro ni představuje postava prvek, který se prolíná do všech rovin a kategorií, zároveň nejjasněji poukazuje na propojenost těchto sloţek.2 Je konstituována jako nositel událostí, myšlenek, ideologií.3 Všeobecně jako literární postavy vystupují zejména lidé, méně častěji pak zvířata a jiné entity. Ačkoliv se nám můţou postavy vystupující v příbězích jevit jako skutečné, nelze o nich uvaţovat jako o bytostech ţivých, jelikoţ neţijí v našem reálném

světě,

a

jejich

existence

souvisí

s kategorií

fikčního

světa.

Ve

fikčních textech se setkáváme jednak s modely postav zaloţených na mimetickém obraze, jenţ tvoří výchozí bod, protipólem jsou pak literární postavy, které k reálnému světu téměř neodkazují. Obecně se usuzuje, ţe většina postav se pohybuje mezi těmito vymezenými hranicemi, avšak těchto limit jen zřídka dosahují.4

1

FOŘT, B. Literární postava. Vývoj naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, edice Theoretica & historica, 2008, s. 13. 2 HODROVÁ, D a kol. … na okraji chaosu … . 1. vyd. Praha: Torst, 2001, s. 519. 3 Tamtéţ, s. 544. 4 BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu. Brno: Host, 2003, s. 160.

7

2. 2 Fikční světy Fikční světy lze chápat jako „moţné světy“, které se liší od světa reálného, jsou tedy jeho moţnou variantou. Kaţdý člověk občas uvaţuje, jak by to vypadalo, kdyby se stalo něco jinak, neţ se ve skutečnosti událo, čímţ uvaţuje o existenci jiného moţného světa. Tato deskripce je velice obecná, ale ve své podstatě zachycuje neomezenost a tvárnost fikčního světa, která by v méně univerzální formulaci mohla potlačit dojem neohraničenosti. „Chápání moţného světa jako moţného stavu věcí můţeme označit za nejčastější a nejrozšířenější způsob přístupu k této entitě.“5 Princip uspořádání vychází logicky z reálného světa, je však jeho autorem jistým způsobem limitován. Lubomír Doleţel uvádí, ţe díky konkrétnímu literárnímu textu je moţné receptorovi zprostředkovat tyto fikční světy, tedy „soubory nerealizovatelných moţných stavů věcí.“6 Zároveň dodává, ţe ţádný fikční svět není úplný, jsou v něm prázdná nevyplněná místa, která jsou pro něj charakteristická. K rekonstrukci úplného fikčního světa by bylo zapotřebí nekonečného textu, coţ je v praxi nereálné a nerealizovatelné.7 Pokud obohatíme fikční svět o kategorii postavy, tento svět nabývá novou strukturu.8 Vznik příběhu je vţdy podmíněn zavedením osoby do fikčního světa, která se v něm stává důleţitým činitelem. Podrobněji se tématu bude věnovat následující kapitola.

2. 3 Postava a děj V rámci narativu lze studovat literární kategorie jako takové a zároveň zkoumat relace mezi nimi. Vztah mezi postavou a dějem povaţuje za důleţitý uţ Aristoteles a definuje jej

ve své Poetice. Ze šesti základních sloţek tragédie

povaţuje za nejdůleţitější děj, kterému jsou postavy podřízeny. „Mimo to bez děje ani by nemohla býti tragedie, bez povah však ano.“9 Kromě této zajímavé skutečnosti tkví význam Poetiky pro literárně teoretické bádání v představení mimetické teorie. „Neboť předně jest napodobování lidem vrozeno od malička, a tím se právě liší člověk od ostatních ţivočichů, ţe si libuje v napodobování a ţe si osvojuje první

5

FOŘT, B. Úvod do sémantiky fikčních světů. Brno: Host, 2005, s. 16. DOLEŢEL, L. Heterocosmica (Fikce a možné světy). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003, s. 30. 7 Tamtéţ, s. 171. 8 Tamtéţ, s. 46. 9 ARISTOTELES. Poetika. přel. F. Groh. Praha: Gryf, 1993, s. 16. 6

8

poznatky napodobováním.“10 Pojetí mimesis není vţdy důsledně dodrţeno, zůstává tedy prostor pro realizaci fikční podstaty postav. Poněkud odlišný postoj k významu postavy v příběhu zaujímá E. M. Forster, který

se věnoval srovnávání postavy reálné a postavy literární. Výsledek této

komparace podmínil vznik termínu Homo Fictus. Forsterova fikční postava (Homo Fictus) stojí nad rámcem mimetické teorie, tvrdí o ní, ţe: „můţeme se o ní dozvědět více neţ o kterémkoli z našich blízkých, neboť jejím tvůrcem i vypravěčem je a tentýţ člověk“11. Je tedy pouze na autorovi, kolik toho čtenáři prozradí o postavách. Jisté je, ţe se nám díky odhalení jejich vnitřního světa mohou zdát opravdovější neţ naši skuteční známí. Často je nám dovoleno poznat nejen jejich vnější schránku, ale i vnitřní pocity, přání, myšlenky a vnitřní monology. „Dozvídáme se o nich všechno, co je moţné se dovědět, ať uţ jsou nedokonalé nebo nereálné; jejich tajemství pro nás nejsou skrytá.“12 I za těchto předpokladů není vyvrácena teorie o mezerách ve fikčním světě, jelikoţ není v moci autora vytvořit vyčerpávající popis postavy. Potvrzuje se tedy teze o tom, ţe: „mezery jsou nutnou a obecnou vlastností fikčních světů“13 Také Seymour Benjamin Chatman porovnává reálné a smyšlené postavy. Jeho názor na funkci děje a postavy je de facto neutrální, poněvadţ pro naplnění příběhu jsou podle něj zapotřebí obě sloţky. Jako zajímavý postřeh uvádí, ţe „velmi často si ţivě vybavujeme fikční postavy,

ale ani jediné slovo textu, z něhoţ

povstaly“14. Tzvetan Todorov se ke vztahu postavy a děje staví spíše do opozice proti Henrymu Jamesovi, který tvrdí, ţe: „neexistuje postava mimo děj, ani děj nezávislý na postavě“15, ačkoli nakonec dospívá k názoru, ţe: „jakkoli jsou obě konstitutivní sloţky nerozlučně spjaty, jedna z nich je přece jen důleţitější neţ druhá: totiţ postavy“16. Na tento výrok reaguje Todorov tím, ţe pokud se jedná o narativ

10

ARISTOTELES. Poetika. přel. F. Groh. Praha: Gryf, 1993, s. 9. FORSTER, E. M. Aspekty románu. přel. E. Šimečková. Bratislava: Tatran, 1971, s. 62. 12 Tamtéţ, s. 56. 13 DOLEŢEL, L. Heterocosmica (Fikce a možné světy). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003, s. 171. 14 CHATMAN, S. Dohodnuté termíny. Rétorika narativu ve fikci a filmu. přel. B. Ptáčková, L. Ptáček. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000, s.123. 15 TODOROV, T. Poetika prózy. přel. Jiří Pelán a Libuše Valentová. 1. vyd. Praha: Triáda, 2000, s. 126. 16 Tamtéţ, s. 126. 11

9

apsychologický, je postava podřízena ději, proto „postava vţdycky nedeterminuje děj, jak tvrdí James; a kaţdé vyprávění nespočívá v popisu charakterů“.17

2. 4 Přímá definice Přímá definice literární postavy v textu je vţdy maximálně explicitní. Jedná se o spojení promluv postav v kombinaci s mluvenými pásmy vypravěče. Jako mimořádně objektivní můţeme povaţovat toto pojmenování vlastností pouze v případě, kdy pochází od nevyšší autority tohoto textu (vypravěče).18 Je třeba zdůraznit, ţe míra objektivity je přímo závislá na objektivitě vypravěče (promlouvající postavy), přičemţ osa objektivita – subjektivita je poměrně široká. Je na čtenáři, aby dokázal odlišit tyto dva póly, mezi nimiţ se pohybují všechny postavy. V dnešní době se s touto charakterizací příliš nesetkáváme, jelikoţ se od čtenáře očekává vyšší míra aktivní role. Přímá definice zanechává dojem statičnosti postav, coţ vede k redukci obohacování textu. „V současné době je dávána přednost náznakovosti a neurčitosti před uzavřeností a definitivností.“19 Hlouběji tuto problematiku rozebírá Tzvetan Todorov v Poetice prózy. Kategorie subjektivního zobrazení událostí a objektivní vědomosti člení na další podkategorie, jejichţ pomocí je blíţe specifikuje a odděluje. Podle

Rimmon-Kenanové

je

přímá

definice

realizována

adjektivem,

abstraktním podstatným jménem nebo částí řeči, tedy konkrétní rys je někým někomu přiřazen, je pojmenován určitou vlastností.

2. 5 Nepřímá reprezentace Nepřímá reprezentace postavy spočívá ve zprostředkování rysů namísto jejich explicitního popisu, rysy nepojmenováváme, pouze se je čtenáři snaţíme přiblíţit. Princip nepřímé (re)prezentace spočívá v odkazování k reálnému světu, charakter postavy dokládá a představuje rozličnými metodami.20 Při nepřímé reprezentaci entit se vzájemně prolínají roviny

jednání postav, vzhledu, promluvy, vlastních jmen

a další. Přímá definice a nepřímá reprezentace tvoří dvě základní sloţky, které se podílejí na realizaci literárních postav. 17

TODOROV, T. Poetika prózy. přel. Jiří Pelán a Libuše Valentová. 1. vyd. Praha: Triáda, 2000, s. 130-131. 18 RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. přel. Vanda Pickettová. 1. vyd. Brno: Host, 2001, s. 66. 19 Tamtéţ, s. 68. 20 Tamtéţ, s. 68.

10

2. 5. 1 Jednání postav Literární postavy lze poznávat z různých úhlů. Jedním z nejdůleţitějších hledisek, které specifikují postavy, je jejich jednání. Díky tomuto pohledu je nám umoţněno uvaţovat o jejich názorech, postojích, pocitech i charakterových vlastnostech. Doleţel staví jednání postav mezi nejpodstatnější zdroje příběhů, důleţitost konání postav rovnoměrně rozděluje mezi akci a interakci jednotlivců a skupin osob.21 Konání postav čtenáři napovídá mnohé o začlenění postavy do sociálně společenského prostředí, odhaluje vztahy s ostatními postavami ve fikčním světě. Povahové rysy jsou obsaţeny v jednorázových skutcích, které podněcují chápání postavy jako dynamického prvku, naopak statický aspekt postavy vyvolávají činnosti běţné, které jsou receptorovi známé z běţného kaţdodenního ţivota. Je patrné, ţe při interpretaci z velké části vycházíme ze svých zkušeností. Přestoţe jednorázový čin neimplikuje pevné vlastnosti, mnohdy můţe poukázat na důleţité povahové rysy, které nelze vyčíst z obvyklého chování a postojů k ostatním postavám22 Na činnost postav se zaměřuje Rimmon-Kenanová ještě detailněji, důleţitým faktorem při odhalování povahových rysů je povaha skutků. Pro potřebu podrobnějšího popisu zavádí tři kategorie aktu: akt uskutečněný, neuskutečněný a zamýšlený.23

2. 5. 2 Promluvy Kapitola, která se bude věnovat promluvě postavy je logicky velmi úzce spjata s předchozí částí věnované jednání postav. Promluva bývá realizována více způsoby, zejména v expozici se často ujímá slova postava vypravěče, který přímou charakteristikou popisuje vzhled, povahové rysy, pohnutky činů i způsob uvaţování. I ve fikčním světě je „osoba entita, která vedle vlastností fyzických má také duševní ţivot.“24 Pakliţe se v příběhu objevuje pouze jedna postava, text je realizován prostřednictvím vnitřních a vnějších monologů. „Svět s jednou osobou je teoreticky velmi podnětný, avšak jeho narativní potenciál je značně omezený.“25 Z tohoto důvodu autoři vytváří povětšinou fikční svět s více postavami, jelikoţ mohou vyuţít

21

DOLEŢEL, L. Heterocosmica (Fikce a možné světy). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003, s. 85. RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Přel. Vanda Pickettová. 1. vyd. Brno: Host, 2001, s. 68-69. 23 Tamtéţ. 24 DOLEŢEL, L. Heterocosmica (Fikce a možné světy). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003, s. 46. 25 Tamtéţ, s. 85. 22

11

dialogů, jako prostředků pro seznámení se s příběhem, stejně jako promluv jiných postav o konkrétní osobě, čímţ napomáhají její charakterizaci.26 Také ve fikčním světě lze uvaţovat o jistém sociálním členění společnosti. Stylistická hodnota promluvy literární postavy vede k zařazení do jedné z těchto vrstev. Jazyková vybavenost postavy můţe odkazovat k dalším charakterovým rysům, zároveň osobu individualizují a vymezují její postavení vůči jejímu okolí.27

2. 5. 2. 1 Narativní způsoby podle Doležela Lubomír Doleţel popisuje promluvy postav ve své knize Narativní způsoby v české literatuře28, přičemţ vychází z modelu Karla Bühlera. Jeho model je zaloţen na mluvčím, posluchači a předmětu sdělení s funkcemi expresivní, apelativní a zobrazovací. Je tedy patrná trojrozměrnost textu, která nabývá formy přímé řeči. Doleţel však operuje s textem jednorozměrným, kde je pozornost na mluvčího i posluchače potlačena, do popředí se dostává předmět promluvy – je zdůrazněna zobrazovací funkce. Toto povaţuje Doleţel za klasický narativní text, skrze který probíhá konstrukce a rekonstrukce fikčního světa. Dále popisuje konstrukční a kontrolní pozici vypravěče a akční a interpretační zobrazení postav. Klasický narativní text můţe být modifikován pomocí neznačené přímé řeči – oslabení grafické podoby promluvy, polopřímou řečí - eliminace distinktivního gramatického rysu, nepřímou řečí – vypravěč zprostředkovává a reprodukuje promluvy postav, smíšenou řečí – volné přecházení mezi pásmy promluv postav a vypravěče. Na základě vyzdviţení a potlačení některých pozic vypravěče dochází k několika rozdílným narativním způsobům realizovaných v první nebo třetí osobě. Er- forma rétorická – vypravěč je anonymní, fiktivní, čtenář často povaţuje za vypravěče samotného autora. Subjektivní Er-forma – vyprávění je konstruováno pomocí smíšené řeči fikčního subjektu se subjektivními názory, avšak pouţití třetí osoby dojem subjektivity zmírňuje. Objektivní Er-forma – je oproštěna od subjektivizace, vyuţívá přímé řeči typické pro klasický narativní text.

26

HODROVÁ, D. a kol. … na okraji chaosu … . 1. vyd. Praha: Torst, 2001, s. 519. FOŘT, B. Literární postava. Vývoj naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, edice Theoretica & historica, 2008, s. 68. 28 DOLEŢEL, L. Narativní způsoby v české literatuře. Praha: Český spisovatel, 1993. 27

12

Ich-forma rétorická – je zachována interpretační funkce, fikční svět je podroben kladnému či zápornému hodnocení, akční funkce je vypravěčem potlačena. Ich-forma osobní – vypravěč je zároveň jednou z fikčních postav, nejvyšší míra subjektivity je dosaţena, pokud je vypravěč hlavní postavou. Objektivní Ich-forma – postava vypravěče se staví do role pozorovatele, ţádným způsobem fikční svět nekomentuje, ani do něj nezasahuje, čímţ potlačuje funkci akční i interpretační.

2. 5. 3 Vzhled Jestliţe chceme postavy popisovat, musíme na ně nahlíţet jako na fikční lidské bytosti, neboť pro pouhé textové konstrukty toto není moţné. Mluvíme-li o vzhledu postavy, máme tím na mysli popis těla, který můţe být zprostředkován přímo vypravěčem, skrze promluvy dalších postav, ve vnitřních a vnějších monolozích postavy. Velmi důleţité je i stanovisko, které zaujímají postavy ke svému vlastnímu vzhledu, jak ovlivňuje jejich myšlení, vývoj i mezilidské vztahy.29 Vzhled postavy, za předpokladu znalosti obecných konvencích reálného ţivota, naznačuje povahové rysy. Vţdy se řídíme naší empirickou zkušeností, zobecněnou představou o konání příslušníků určitých sociálních vrstev a národností. Hodrová interpretuje svůj názor na vzhled takto: „přestává se jevit jako objekt a jako pouhá součást charakteristiky postavy, různě těsně spjatá s charakterem, a začíná nabývat, nesporně i pod vlivem soustředěné pozornosti k nitru postavy, podoby procesu, proudu, pole, energie.“30 Neméně důleţitý je i oděv, který dokresluje celkový ráz osoby. V některých případech můţe být prostý, neobvyklý, společensky nevhodný. Podle RimmonKenanové je ovšem nutno rozlišit v tomto vztahu vnější rysy, „jeţ jsou mimo kontrolu postavy samé, jako je výška, barva očí, délka nosu, […] a části vzhledu, které na postavě částečně závisejí jako je účes nebo oblečení.“31

29

FOŘT, B. Literární postava. Vývoj naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, edice Theoretica & historica, 2008, s. 67. 30 HODROVÁ, D. a kol. … na okraji chaosu … . 1. vyd. Praha: Torst, 2001, s. 661. 31 RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Přel. Vanda Pickettová. 1. vyd. Brno: Host, 2001, s. 72.

13

2. 5. 4 Vlastní jména Jméno a příjmení je jedním ze základních identifikačních a rozlišovacích znaků kaţdého individua. Tato příjmení mají funkci zejména identifikační, odkazují ke které rodině dotyčná osoba patří, zatímco vlastní jméno osobní individualizuje konkrétního člověka z jedné rodiny. Tak jako v reálném světě, i ve světě fikčním je neméně důleţitou součástí charakteristiky literární postavy jméno, i za předpokladu, ţe není uvedeno.32 Díky tomuto aspektu můţeme bez opětovného dlouhého referování o postavě hovořit i mimo fikční svět, stejně jako autor není nucen opakovat vnitřní a vnější popis postavy. Pomocí vlastního jména k postavě můţe snadno a rychle odkazovat. „Některé z těchto jednotek se v textu vyskytnou zpravidla jen jednou (nejčastěji popis těla postavy), jiné se vracejí (např. jméno), další se obměňují nebo nahrazují jinými (líčení myšlenek, pocitů, činů).“33 Jméno postavy můţe úzce souviset s její úlohou v textu (nomen-omen), většinou se však jedná o nemotivovaná pojmenování, jejichţ souvislost s postavou není patrná. Jméno je s postavou neoddělitelně spjato, referuje k pohlaví postavy. Nad rámec fikčního světa mohou odkazovat vlastní jména známá ze světa reálného, nebo všeobecně známé postavy z jiných fikčních světů.34 Autor, který postavu pojmenovává, můţe k její identifikaci vyuţít pouze křestního jména, přezdívku, počáteční písmena nebo celé jméno i příjmení. Jména postav mohou být vytvořena jiţ před samotnou konstrukcí textu, jindy naopak nechá autor čtenáře jméno postavy během příběhu hledat, stává se tedy součástí vyprávění. Volbou jedné nebo druhé varianty vyvolává dojem autenticity nebo fiktivnosti.35

2. 5. 5 Zobrazení narativního vědomí Součástí zobrazení literární postavy je i snaha pochopit její vědomí, přičemţ o něm usuzujeme skrze chování. Narativní vědomí je povaţováno za nepochybný rys fikce. Velmi podrobně se problematikou o zobrazování vědomí zabývá Dorrit Cohnová ve své knize Transparent Minds (Průhledné Mysli). V podstatě uvádí tři způsoby, kterými je moţné narativní vědomí zprostředkovat. Pro postavu ve 3. i v 1. osobě

se

často

vyuţívá

psycho-narace,

která

je

podmíněná

přítomností

32

HODROVÁ, D. a kol. … na okraji chaosu … . 1. vyd. Praha: Torst, 2001, s. 599. Tamtéţ, s. 519. 34 FOŘT, B. Literární postava. Vývoj naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, edice Theoretica & historica, 2008, s. 73. 35 HODROVÁ, D. a kol. … na okraji chaosu … . 1. vyd. Praha: Torst, 2001, s. 599. 33

14

vševědoucího vypravěče. Právě pomocí pásma vypravěče vstupujeme do mysli postavy a seznamujeme s jejím vědomím. Druhá technika je realizována pomocí přímě řeči dané postavy. Narativní vědomí odkrývá sama postava skrze vnitřní monolog, méně často samomluvu. Tento monolog lze označit jako citovaný. Posledním způsobem je pouţití vyprávěcího monologu, jenţ je nejčastěji realizován polopřímou řečí. Důleţitým faktorem při pouţití těchto technik je i schopnost zobrazit nevědomí, stejně tak jak vědomí, kdyţ postavy fakticky mlčí.36

2. 6 Typologie postav Literárně teoretické zkoumání se setkává s jistými podobnostmi při zkoumání postav, coţ vedlo mnohé teoretiky k zobecnění těchto charakteristických rysů. Výsledkem jsou koncepce, které mohou být zaloţeny na různých kritériích, především musí být spjaty s informacemi o postavách, které jsou dostupné z narativních textů, a s jejich interpretací.

2. 6. 1 Funkční pojetí postav podle Proppa Při zkoumání ruských pohádek dospěl Vladimir Jakovlevič Propp k zajímavým závěrům. Podobně jako další literární teoretici se zabýval naratologickými koncepcemi, avšak nejvíce se soustředil na funkci literární postavy v narativu. Jeho teorie vychází z předpokladu, ţe je příběh konstruován z prvků neměnných a proměnlivých. Variabilní je pouze jméno a další atributy spojené s literární postavou, zatímco funkce je stálá.37 „Pod pojmem funkce rozumíme akci jednající osoby, vymezenou z hlediska jejího významu pro rozvíjení děje.“38 Stírají se tedy rozdíly věkové, sociální a vzhledové, psychologický základ ustupuje do pozadí, nejdůleţitějším aspektem postavy se stává právě její funkce.39 Při aplikaci této teorie na pohádky zjistil vysokou míru opakování funkcí, coţ ho vedlo k vymezení sedmi okruhů, do kterých spadá třicet jedna typů jednajících postav. Postava můţe nabývat funkce škůdce, dárce, pomocníka, hledané osoby, odesílatele, hrdiny i nepravého

36

COHN, D. Transparent Minds: Narrative Modes for Presenting Consciousness in Fiction. Princeton, New Jersey: Princeton University Press, 1978, 37 PROPP, V. J. Morfologie pohádky a jiné studie. přel. M. Červenka, M. Pittermannová, H. Šmahelová. 2. vyd. Jinočany: H & H, 2008, s. 26. 38 Tamtéţ, s. 27. 39 CHATMAN, S. Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu. přel. M. Orálek. 1. vyd. Brno: Host, 2008, s. 116.

15

hrdiny. Není striktně nařízeno, ţe postava plní jen jednu funkci, naopak velmi často má funkcí více, právě tak jako stejnou funkci zastává více osob. Proppův přístup je zredukován na základní typologii, přičemţ se neopírá o psychologii postavy, ale o jednotu konání, která je jí v textu dána.40

2. 6. 2 Forsterovy kategorie postav Kategorizace postav dle E. M. Forstera patří jiţ tradičně k základním rozdělením. V knize Aspekty románu odlišuje postavy ploché od postav plastických. Ploché postavy bývají označovány jako komické nebo karikatury, jelikoţ jejich vznik byl motivován pouhou jednou myšlenkou. Podmínkou pro dodrţení kategorie plochosti je nutnost postavu charakterizovat jen jednou vlastností, výskyt dalších faktorů naznačuje sklon k plastičnosti postav. Ploché postavy jsou stálé, statické, jejich chování je neměnné, velmi snadno je čtenář zachytí v textu díky vlastnímu jménu. Pakliţe nedochází k ţádnému vývoji takové postavy, je pro ni charakteristická předvídatelnost a slouţí v příběhu jen k dokreslení atmosféry. Plastičnost postavy je tedy logicky zaloţena na podrobnějším popise, který čtenář získává z jednotlivých scén, ve kterých vystupuje. Obraz oblé postavy bývá spjat s mnoha souvislostmi, které postavu mění. Snad jejím nejvýraznějšími atributy je dynamičnost a schopnost překvapit.41 Plastičnost zanechává ve čtenáři citové pohnutí, pocit důvěry, zdání skutečnosti. Právě u těchto postav nabýváme dojmu, ţe jsou podobné našim přátelům, vnímáme je jako reálné osoby, o kterých se nemůţeme přesně vyjádřit, jací jsou. Nepředvídatelnost chování a vývoje naznačuje neukončenost postav, v podstatě otevřenost pro realizaci zatím nepopsaných rysů. Výrazně plastická postava je pramen nevyčerpatelných úvah, nevymezují se jen na přímý kontakt s textem.42 Sám Forster však toto rozdělení nepovaţuje za dokonalé, jelikoţ svádí ke schematičnosti. Na tuto problematiku naráţí i Kenanová. Uvádí příklady, kdy se postavy vymykají z definovaných dichotomií, coţ dokazuje, ţe Forsterovo kritéria nelze uplatnit důsledně.43 40

BARTHES, R. Úvod do strukturální analýzy vyprávění. In Kol. autorů. Znak, struktura, vyprávění. Přel. Jaroslav Fryčer. 1.vyd. Brno: Host, 2000, s. 29. 41 FORSTER, E. M. Aspekty románu. přel. E. Šimečková. Bratislava: Tatran, 1971, s. 69-71. 42 CHATMAN, S. Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu. přel. M. Orálek. 1. vyd. Brno: Host, 2008, s. 138. 43 RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Přel. Vanda Pickettová. 1. vyd. Brno: Host, 2001, s. 48.

16

2. 6. 3 Typologie postav Františka Všetičky Všetičkova kniha Podoby prózy nahlíţí na postavu jako na jeden z kompozičních prvků, coţ pro postavu jako takovou není obvyklé. Zároveň dodává, ţe ne kaţdá postava můţe být součástí kompoziční výstavby díla. Pokud splňuje předpoklady pro kompoziční funkci, zásadním způsobem působí na dílo jako celek. Tato typologie postav je tedy zaloţena na funkci, která je postavám ve narativním textu přidělena. Tato funkce můţe přecházet z jedné osoby i na skupinu postav. Rozeznává a další.

postavu mytizovanou, mysteriózní, osudovou, kontrovertní, intrikána

44

2. 6. 4 Postava – definice a postava – hypotéza Daniely Hodrové Přístup Hodrové je zaloţena na tom, jakým způsobem existují postavy v textu. Funkce postavy je budována na základě informací, které jsou zprostředkovávány vypravěčem, popřípadě skrze promluvy a výstupy této entity a dalších postav. Důleţitý je pro Hodrovou zejména vztah mezi autorem a postavami a do jaké míry jsou pro něj reálné, respektive fiktivní. Na tomto principu rozdělení je postavena teorie o postavě – definici a postavě – hypotéze. Diferenciace v konstituování postavy v textu spočívá v míře explicitních a implicitních informací. Jak jiţ napovídá termín postava – definice, charakteristika postavy je úplná, explicitní. Opozici k této charakterizaci zaujímá termín postav – hypotéza, který platí pro postavy popsané jen z části, tedy ne plně determinované. Pro hypotetickou postavu je typická absence vnitřního světa, coţ zesiluje dojem neúplnosti, torzovitosti.45 „Jejich nepředvídatelné chování se ocitá v rozporu s psychologickými i tradičně literárními předpoklady, je plné zvratů, neočekávané.“46 Z toho plyne, ţe postava – definice je prvkem hotovým, dokonale můţe předvídat její chování. Mohlo by se zdát, ţe přístup Hodrové tvoří paralelu k oblým a plochým postavám E. M. Forstera, který je rozděluje také principu předvídatelnosti chování. Avšak Hodrová se svou teorií zachází i nad rámec textu, neboť zohledňuje stanovisko autora i literárně – historické souvislosti. 44

VŠETIČKA, F. Podoby prózy. 1.vyd. Olomouc: Votobia, 1997, s. 34. HODROVÁ, D. a kol. … na okraji chaosu … . 1. vyd. Praha: Torst, 2001, s. 544-557. 46 HODROVÁ, D. a kol. … na okraji chaosu … . 1. vyd. Praha: Torst, 2001, s. 557. 45

17

V této souvislosti nabývá i vlastní jméno nových rozměrů, neboť skrze něj je moţné sledovat hypotetizaci postavy. Pro postavu – definici jsou příznačná mluvící jména, alegorická, která souvisí s jiţ zmiňovanou schematizací. Výskyt jmen s neutrálním vztahem k postavě, tedy bez zjevné motivace či odkazu k charakterizaci postavy, je společný pro oba tyto typy. Avšak v případě postavy – hypotézy jméno ztrácí základní identifikační funkci. Jedná se o případy, kdy postavy zůstávají beze jména, jsou označeny iniciály, popřípadě stejné jméno uţívají dvě odlišné postavy.47

3. Praktická část V této části práce jiţ přistoupíme ke konkrétním dílům Karolíny Světlé. V následujících kapitolách budou postupně zanalyzovány postavy z románů Vesnický román (1867), Kříž u potoka (1868), Frantina (1870) a Kantůrčice (1869). Typologie postav bude vycházet z teoretických přístupů shrnutých v předchozí části. Ve všech těchto uvedených románech hraje významnou roli ţena nebo dívka. Karolína Světla se v první řadě snaţila poukázat na vnější krásu, ale i na jejich odhodlanost, přesvědčení a mravní ideály. Podrobný popis zevnějšku ve spojení s naprostým otevřením prostoru duševního světa staví postavy do nejvýznamnější pozice v románu vůbec. Pozornost čtenáře se obrací hlavně k myšlení literárních postav. Autorka se detailně zabývá jejich vnitřním světem, rozervaností typickou pro romantismus, avšak obohacenému o prvky realismu. Je přirozené, ţe forma dialogičnosti jako stavebního prvku ustupuje dominantnějšímu vnitřnímu monologu. Důvodem této výstavby je většinou nízký počet jednajících postav. Téměř vţdy autorka staví do opozice ke kladné a duševně ušlechtilé postavě silnou osobnost bez mravního cítění, hrdou a marnivou. Pozitivní hrdinky vynikají obětavostí, všeobecnou oblíbeností a bojem za dobro společnosti bez ohledu na vlastní osud. Jelikoţ hrdinky jednotlivých románů, ať uţ kladné nebo záporné, mají společné ideály, můţe se jejich popis zdát trochu schematický. Podobně je tomu i v případě muţských postav, které jsou odsunuty do pozadí, autorka nevěnuje jejich charakterizaci zdaleka tak velký prostor. Také muţské postavy lze rozdělit na dvě naprosto odlišné skupiny. Pro negativní hrdiny je typické rouhačství, násilnictví, opilství a karetní hry. Jejich osud je zpečetěn smrtí, případně sebereflexí, která vede k jejich napravení. Protipólem

47

HODROVÁ, D. a kol. … na okraji chaosu … . 1. vyd. Praha: Torst, 2001, s. 544-557.

18

takových osobností jsou muţi, kteří bývají zmítaní osudem a zlou ţenou. Za vidinou duševního klidu snáší útlaky, avšak svého štěstí nikdy nedojdou. Karolína Světlá chtěla prostřednictvím svých hrdinů vyzdvihnout „heroismus mravní síly a mravní krásy českého lidu“.48 Romány lze charakterizovat jako fikční světy s více fikčními postavami, jejichţ zobrazení je zaloţeno na mimetické teorii. Autorka se nechala inspirovat příběhem i postavami, které mají reálný základ. Ţe se jedná o fiktivní postavy dokazuje potvrzení teorie E. M. Forstera o Homo Fictus, autorka nechává čtenáře nahlédnout do myšlenek, představ skrze vnitřní monology postav. Téměř všechny zvolené postavy jsou beze plastické, jejich jednání působí opravdově, nepředvídatelně. Dochází nejen k jejich duševnímu vývoji, ale i ke stárnutí. F. Všetička čas, který je v souladu s reálným časem, nazývá objektivní. Vyprávění je zaloţeno na posloupnosti, mluvíme tedy o chronologickém čase.49 Podíváme-li se na vztah postavy a děje, jejich neoddělitelnost je nesporná, avšak děj je tu podřízen postavám. Dle Todorovy koncepce můţeme narativ označit za psychologický, tedy jinými slovy toto vyprávění spočívá v popisu charakterů, které determinují děj.50 Charakteristika postav je zaloţena na kombinaci přímé definice a nepřímé reprezentace. Díky této technice je zjevná dynamičnost postav i objektivita vypravěče. Vypravěče volí Světlá většinou fiktivního, tedy jeho postava v ději fyzicky nevystupuje.51 Opozice pásem vypravěče a postav se stírá pomocí moderních kontextových postupů, tedy pouţitím přímé, nepřímé a polopřímé řeči.52 Podíváme-li se na rozdělení postav podle Hodrové, můţeme říct, ţe postavy jsou vysvětlitelné v rozsahu, který určuje vypravěč. I přes poměrně detailní charakteristiku nemůţeme o většině postav uvaţovat jako o postavách-definicích. V některých případech jsme schopni si domýšlet, co bylo motivací jejich činů. Postava-hypotéza je vysvětlitelná pouze zčásti, při různé interpretaci můţe nabývat různých významů. Tato teze platí pro většinu vybraných postav, které budou rozebírány níţe.

48

POHORSKÝ, M. Dílo Karoliny Světlé. In SVĚTLÁ, Karolina. Ještědské povídky. 1. vydání. Praha: SNKLHU, 1954, s. 5. 49 VŠETIČKA, F. Podoby prózy. 1.vyd. Olomouc: Votobia, 1997, s. 45-46. 50 TODOROV, T. Poetika prózy. Přel. Jiří Pelán a Libuše Valentová. 1. vyd. Praha: Triáda, 2000, s. 126. 51 VŠETIČKA, F. Podoby prózy. 1.vyd. Olomouc: Votobia, 1997, s. 39-40. 52 HODROVÁ, D. a kol. … na okraji chaosu … . 1. vyd. Praha: Torst, 2001, s. 563.

19

3. 1 Vesnický román První román, který je řazen k tzv. ještědských románů Karolíny Světlé, je typický monumentální aţ tragickou dramatičností v syţetu. „Podstatným rysem je dramatická koncepce charakteru“53, která pramení ze vztahů panujících mezi hlavními hrdiny, jelikoţ se jedná o milostný trojúhelník. Zaměříme se na čtyři významné postavy, tři ţeny (starou Jirovcovou, rychtářku a Sylvu) a jednu muţskou postavu (Antoše). Z toho vyplývá, ţe mluvíme o fikční světě s více postavami, přičemţ hlavním zdrojem příběhu je jejich interakce vyvolaná láskou mateřskou i mileneckou. Mimo tyto uvedené postavy se autorka zmiňuje jen o několika málo vedlejších postavách (postava rychtáře, dcera Marjánka, zesnulý manţel, hospodský, potomci). Narace je realizována ve třetí osobě (er-forma).

3. 1. 1 Rychtářka Prostřednictvím fiktivního vypravěče se přímou definicí o vzhledu rychtářky dozvídáme, ţe „dosud měla tváře jako pivoňky, oči jako jed, zuby jako mléko“.54 Při popisu zevnějšku jsou často zmiňovány vlasy. „Ponejprv spatřil Antoš úţasné bohatství vlasů její [...] jsouce stísněny hustými pletenci vlasů, proudícími jí přes prsa a šíji aţ skoro k zemi.“55 Vedlejší postava souseda o ní říká, ţe „je dosud jako z másla, oči jako jiskry, ruce jako válce a ohýbá se jako vrbové proutí.“56 Rychtářka pocházela z bohatého statku, proto se ráda strojila. Skrze toto tvrzení lze uvaţovat o její marnivosti a hrdosti. Ostatní lidé z vesnice to povaţovali za rouhání. „V kostele byla vţdy nejpřednější, po kaţdé měla něco nového na sobě. Takové látky, takové fábory, takové krajky, jaké mívala rychtářka na sobě, nebyly dosud v horách vídány.“57 Tento popis nepřímo odkazuje i k vnitřní charakteristice, která je pro postavu důleţitá zejména jako východisko pro její jednání. „Rychtářka byla mnohem méně oblíbena neţ její muţ. Byla hrda a pánovita, vedle toho prudka a svéhlava.“58 Její postava prochází velkým vývojem. Z počátku vyprávění se starala

53

ČECH, L. Karolína Světlá : Kritická studie. Brno: Praţská tiskárna benediktinů Rajhradských, 1891, s. 84. 54 SVĚTLÁ, K. Vesnický román. Brno: Tribun EU, 2008, s. 21. 55 Tamtéţ, s. 31. 56 Tamtéţ, s. 28. 57 Tamtéţ, s. 37. 58 Tamtéţ, s. 10.

20

jen o sebe a o to, co si o ní myslí okolí. „Na koho se rozhněvala, toho pronásledovala věčnou nenávistí, koho si oblíbila, toho zahrnovala dary.“59 Po smrti svého muţe pocítila strach, úzkost, lítost a zármutek. Lidé z vesnice na ni začali hledět dojatě, jelikoţ celé dny trávila s lítostí a pláčem na hrobě manţela. Aţ potyčka se zetěm ji probudila z dočasné letargie a vehnala jí opět krev do bledé tváře. Po sňatku s čeledínem dostala zpět svůj statek, ale velmi na svého mladého muţe ţárlila, děti od něj odháněla. „Kdyţ volal děti k sobě, odstrkovala mu je ţárlivě s klína, kdyţ je chtěl políbit, musel to učiniti potajmu, aby mu nevyčítala, ţe děti více miluje neţ ji.“60 V kaţdém ohledu s mladými dívkami se srovnávala a závodila. „Byla změněna do podoby, do chování, do povahy. Usedlost a pováţlivost od ní valně odstupovaly.“ Z počátku ji těšila láska v manţelství, postupem času si na ni zvykla a ţádala více. Láska ji naprosto ovládla rozum, svého druha tím jen popouzela proti sobě. „Antoš v rychtářce jiţ neviděl dobroditelku svou, nýbrţ mstivou jen ţenu.“61 Díky tomuto pomatení mysli se odvrátila od Boha a začala za pomoci intrikána Mikuse prostřednictvím čar a magie strojit pomstu svému muţi za jeho chování. Motivem pro toto spolčení byla rychtářčina neobyčejná pověrčivost. „Věřila na čáry více, neţ se na křesťanku slušelo.“62 Potemnělá mysl se jiţ nikdy neuzdravila, rychtářka zemřela všemi opuštěna a zavrţena. Tato ţenská postava je podle Forsterova rozdělení oblá. Její chování je nepředvídatelné, vypravěč jí věnuje nemalou pozornost, dynamičnost je patrná z jejího vývoje. Podle Všetičkovy typologie postav patří rychtářka k postavám disturbativním, pro něţ je typické rozrušování společenského a rodinného prostředí. Svým chováním ovlivňuje ostatní postavy, nepřímo je nutí, aby k ní k zaujaly pozitivní nebo negativní postoj.63 Rychtářka chovala mateřskou lásku k Antošovi. Kdyţ jej pojala za muţe, změnila významným způsobem jeho ţivot, Antoš dospívá a z mateřského citu se vyvíjí milenecká láska. Postupem času ho připraví o všechno, ale nevědomky ho při zlomyslnostech přivede k Sylvě, k níţ zaplane nefalšovanou láskou. Ve druhé polovině románu se rychtářka jeví jako intrikánka, přičemţ pro tento typ postavy jsou typické nekalé a nečestné praktiky, které vyuţívá proti svým

59

SVĚTLÁ, K. Vesnický román. Brno: Tribun EU, 2008, s. 10. Tamtéţ, s. 40. 61 Tamtéţ, s. 52. 62 Tamtéţ, s. 19. 63 VŠETIČKA, F. Podoby prózy. 1.vyd. Olomouc: Votobia, 1997, s. 38. 60

21

nepřátelům, čímţ výrazně přispívá k dynamice děje.64 Na ose postava-definice a postava-hypotéza stojí se jeví rychtářka spíše jako postava-hypotéza.

3. 1. 2 Sylva Aţ téměř v polovině příběhu vstupuje na scénu postava Sylvy. Dosud byla rychtářka hlavní ţenskou postavou, jejíţ duševní vývoj jsme mohli pozorovat. Ten je jiţ ukončen a pozornost je upřena na přerod divoké Sylvy v osobu schopnou milostného citu. Autorka její vzhled charakterizuje slovy: „Byla to mrštná, vysoká postava...šněrovačka červená jako krev obepínala její vzrůst, černá sukně zlatou portou lemovaná dosahovala jí aţ ke kotníkům, ţlutý hedvábný šátek poutal její vlasy.“65 Karolína Světlá opět dává ţenské postavě pěkné vzezření. „Oči se jí v něm třpytily jako granáty, rty jako korále, zuby jako perly.“66 Opět nabízí čtenářovi, aby mohl obdivovat její vlasy. „Měla jich však tolik a tak kudrnatých.“ Její chudoba i vnitřní vývin ji staví do opozice k rychtářce. Z postavy s negativním působením se stane postava kladná. Tvrdá výchova upevnila u dívky spíše chlapecké rysy, byla odváţná, statečná, samostatná a měla silné pouto k přírodě a zvířatům, naopak s lidmi příliš zkušeností nemá. „Nebylo tedy divu, ţe jí říkali hoši, buď ţe je rarášek neb divoch, povaţujíce ji za tvora, který byl sice hezkému děvčeti navlas podoben, chlapcem ale co do povahy.“67 Ačkoli se nechá z počátku velmi snadno ovlivnit, ţivot vysoko v horách na samotě ji nepřipravil na intriky lidí, brzy prohlédne, na čí straně stojí pravda. „Čím více se hnusila Sylvě vášnivá a zlomyslná její hospodyně, tím více oceňovala muţné chování Antošovo.“68 City se v ní probudí ve chvíli, kdy vyslechne Antoše. „Světlo se zrodilo v Sylvě – nejvřelejší to soucit s muţem, jehoţ pomáhala tak horlivě mučit – a náhle porozuměla srdci lidskému, nejvznešenější to mluvě přírody.“69 Od této chvíle lze v Sylvě spatřovat typickou hrdinku Karolíny Světlé. Její neposkvrněnost, mravní síla a obětavost pro druhé zůstane Sylvě vlastní aţ do konce příběhu i přes nerůznější ţivotní situace. Veškerou energii začne věnovat Antošovým dětem i jeho staré matce. Jiţ od prvního okamţiku, kdy autorka představuje Sylvu, je pro ni typická dynamičnost. Její jednání je ovlivněno divokostí a výchovou hrubého strýce, nejedná 64

VŠETIČKA, F. Podoby prózy. 1.vyd. Olomouc: Votobia, 1997, s. 40. SVĚTLÁ, K. Vesnický román. Brno: Tribun EU, 2008, s. 61. 66 Tamtéţ, s. 63. 67 Tamtéţ, s. 75. 68 Tamtéţ, s. 95. 69 Tamtéţ, s. 94. 65

22

se o postavu plochou. Skrze přímou definici i nepřímou reprezentaci se o ní čtenář dozvídá o jejím vzhledu i myšlení. Proměnu Sylvy lze pozorovat velmi snadno z pohledu Antoše. Domnívám se, ţe podle Forsterova dělení spadá do kategorie postav oblých, s čím souvisí i zařazení k postavě-hypotéze podle Daniely Hodrové. Z počátku obdivoval její krásu a mrštnost, kterou překonala všechny účastníky slavnosti při stínání kohouta, ale zhledem k dalším událostem se mu začne jevit jen jako muţatka. V momentě, kdy ji rychtářka přijme do sluţby na statek, k ní pociťuje zášť, jakoţto k pomocnici své ţeny, která mu znepříjemňuje ţivot dle rychtářčiných rozmarů. Nebýt náhody, zřejmě by tento názor nezměnil. Po dlouhé cestě mimo domov se se Sylvou setká v příbytku staré matky, kde uzří její proměnu, oddanost k jeho dětem i staré Jirovcové. „Divoké děvče tedy, k níţ se choval co k nepřítelkyni, na něţ pohlíţel povrţlivě co na muţatku, v níţ nepředpokládal jediného zevnějšího citu: to mu porozumělo, to ho litovalo, to pracovalo po celé měsíce, ba celá léta jiţ k tomu, aby mu bylo prospěšnou, skrývajíc se se skutky svými jako se zločiny? Snad by nebyl nikdy o tom zvěděl, kdyby tomu nebyla chtěla náhoda? S jakou vytrvalostí a obětovností bděla nad tím, co měl na světě nejdraţšího! Byla matce jeho dcerou a dětem jeho matkou a otcem zároveň. Modlila se s nimi za něho, připomínajíc jim, ţe je miluje a ţe je lásky jejich hoden...“70 Na vlastní kůţi pozná její bezmeznou lásku a obětavost, kdyţ on i jeho děti onemocní neštovicemi. Narozdíl od rychtářky, kterou zachvátí hrůza ze smrtelné nemoci i moţného zhyzdění dosud hladkých lící, stará se o celé hospodářství i o nemocné společně s Jirovcovou. Její největší oběť je popsána v závěru, kdy se vzdává své lásky k Antošovi a odchází do kláštera. Obětovala svůj dosavadní ţivot i moţné štěstí pomoci nemocným za zdmi kláštera.

3. 1. 3 Antoš Oproti tradiční kompozici, ve které je u Karolíny Světlé hlavní hrdinkou ţena, zaměřuje se v tomto případě na postavu muţskou, tedy Antoše. Fiktivní vypravěč odhaluje vnitřní i vnější podobu Antoše velmi podrobně, jako předobraz totiţ slouţila reálná postava, která ţila v Podještědí. Jiţ jako mladý hoch byl silný, učenlivý 70

SVĚTLÁ, K. Vesnický román. Brno: Tribun EU, 2008, s. 114.

23

a vlivem matčiny přísné výchovy i uvědomělý svých činů. Poctivost a přátelství jsou mu vlastní, avšak vesnické zábavy, rvačky a děvčata mu nic neříkají. Často si musel kvůli své zarputilosti vyslechnout posměch, to ho ale jenom utvrdilo ve správnosti svého chování. Nikdy nezahálel, stále se snaţil něco vylepšovat, ostatním radit a pomáhat. Charakter Antoše je přímým protikladem rychtářky, coţ v některých situacích můţe vést k jeho idealizaci, ale právě díky tomuto kontrastu je zaručena neustálá konfrontace hlavních postav, jenţ dramatizuje děj. Pomocí přímé prezentace se o jeho vzhledu dovídáme, ţe: „měl hladkou tvář jako dívka, vlasy jeden prsten, drţel se rovně jako svíčka a vyšlapoval si jako kníţe.“71 Pro jeho krásu ho mnoho ţen chtělo za manţela, on však o ně nestál, oţenil se s rychtářkou, aby unikl vojenské sluţbě. Ke své pěstounce pociťoval lásku takřka mateřskou. „I u Antoše přešla oddanost v vřelou náklonnost. Necítil značný rozdíl v jejich stáří, větší zralost jejího ducha byla mu při váţní jeho povaze předností.“72 Poctivost a neobyčejný vztah ke zvířatům, zvláště pak ke koním, ho spojuje se Sylvou. K chudým i bohatým choval stejnou úctu, nikdy nikomu nestranil. I z tohoto důvodu se stal pokladníkem konířského spolku. „Jak se člověk ponejprv na něj podíval, hned viděl, ţe je nad jiné vtipný, poctivý, upřímný, hledělo mu to z očí.“73 Antoš poznal znenadání povahu manţelského svazku do něhoţ vstoupil a začal o lidských i Boţích zákonech pochybovat. Chtěl by se s rychtářkou rozvést a začít nový ţivot s milovanou Sylvou, ovšem to v tehdejší době bylo něco nepřípustného. Tok jeho myšlenek zachycují vnitřní monology i rozpravy s matkou. Vnitřní svět této postavy je vyjeven velice podrobně, Antoš odhaluje vnitřní boj mezi nárokem na trochu štěstí a nekompromisními církevními zákony. Pod tíhou matčiných argumentů a strachu z ostudy, která by padla na hlavu Sylvy, svůj úmysl neuskutečnil. Stáhl se do ústraní do chaloupky k matce, nedlouho po její smrti i on skonal. Podle Forsterova rozdělení spadá Antoš spíše do kategorie postav plochých. Jeho jednání je vţdy přímočaré, lze dopředu odhadnout jeho reakce i činy.

3. 1. 4 Stará Jirovcová Poslední z trojice ţen, které se vyskytují v Antošově ţivotě je jeho matka. Jíţ na začátku je vylíčena její krása, kdyţ byla ještě mladá. „Jirovcová byla svého času 71

SVĚTLÁ, K. Vesnický román. Brno: Tribun EU, 2008, s. 7. Tamtéţ, s. 39. 73 Tamtéţ, s. 7. 72

24

nejkrásnější na celém panství děvče; bílá jako sníh, přitom černých očí a vlasů.“74 Mezi ţenichy si mohla vybírat, ale zvolila si k sobě chudého lamače kamenů. Kdyţ zakrátko ovdověla, zůstala v nuzných podmínkách sama se synem, odmítla i milovaného nápadníka, který se vrátil z vojny. Její víra v Boha byla tak silná, ţe chtěla být manţelovi věrná do konce ţivota. Podle jejích slov: „Neboţtík si toho ode mne nezaslouţil, aby říkalo dítě jeho cizímu člověku „otče“. Pro mne nepronevěří se hoch můj vlastnímu tatíkovi v hrobě.“75 Tento postoj zaujímá Jirovcová aţ do své smrti, lidé jí kvůli tomu začali přezdívat „mudrlantka“. Často plísnila čeládka i Antoše, za jeho novoty a pokroky ho podle vzoru matčina nazývali „mudrlant“. O vzhledu staré Jirovcové se vypravěč ani ostatní postavy nezmiňují, postava sama také ne. Kladné vlastnosti Antoš zřejmě zdědil po rodičích, jelikoţ je i jeho matka popisována jako velmi pracovitá, pilná ţena, která si nikdy nestěţovala. Rozporuplnou vlastností je pak její poboţnost, které postoupí štěstí svoje i ostatních. Jakékoliv porušení Boţího

přikázání

nepřipouští,

ani

v případě,

ţe

by

bylo

odůvodněné

a ospravedlněné. Ačkoliv si Sylvu velice oblíbí pro její pěkné chování i péči o děti, jakmile se dozví, ţe její syn se chce kvůli ní stát bezboţným hříšníkem, odvrhne ji. Aţ kdyţ si Sylva zvolí ţivot v klášteře, opět stoupne v jejích očích. Dokonce přiznává před Antošem, ţe: „A ona tě přec šlechetně milovala...“76 Postava Jirovcové se jeví jako plochá podle Forsterova členění. Její chování čtenáře nepřekvapuje, pevně se drţí filosofie vyjevené na začátku. Postava není dynamická, neprodělává ţádný vývoj.

3. 2 Kříž u potoka Román Kříž u potoka je zřejmě nejzdařilejším dílem z pera Karolíny Světlé, svědčí o tom obliba čtenářů i soudobé kritiky. I v tomto případě byl ústně tradovaný příběh o milostném trojúhelníku pro autorkou velkou inspirací. Fiktivní a vševědoucí vypravěč postupně představuje několik postav, v jejich čele stojí Eva, která se dostává do milostného konfliktu se Štěpánem a Ambroţem. Jejich chování je ovlivněno i jiţ zesnulými postavami, zejména Józou. Za vedlejší postavy lze označit Józu, Mařičku, starého mlynáře, mlynářku, nového mlynáře, Mikeše a Frantíka.

74

SVĚTLÁ, K. Vesnický román. Brno: Tribun EU, 2008, s. 8. Tamtéţ, s. 9. 76 Tamtéţ, s. 190. 75

25

Stejně jako v předchozím díle je přikládán nemalý význam pověrčivosti postav, tak jako jejich poboţnosti. Příběh se stává silným díky vyhraněným situacím, jejichţ původcem je láska a ţárlivost. Setkáváme se s láskou mateřskou, sourozeneckou i milostnou. Oproti Vesnickému románu je výstavba více tvořena prostřednictvím dialogů, coţ také souvisí s větším mnoţstvím postav, které autorka do vyprávění zařadila. Příběh je realizován pomocí rétorické er-formy.

3. 2. 1 Evička Tuto hlavní hrdinku lze povaţovat za prototyp ţenské pozitivní postavy v díle Karolíny Světlé. Její ţivot je nám zprostředkován uţ od narození. Mnohokrát je zdůrazněna její vtipnost, bystrost a na svůj věk neobyčejná duševní vyspělost. Kdyţ odrostla v slečnu, se svou vysokou a štíhlou postavou patřila mezi nejkrásnější děvčata z okolí. Přímou definicí je postava charakterizována takto: „Ztmavěl jí vlas, leskl se jí teď jako na slunci len a líce jí zbělaly jako smetana.“77 Mlynářka, která ji k sobě vzala jako schovanku, byla na její krásu mateřsky pyšná. „Přece ji ještě více těšilo dobré její srdce, které by byla s kaţdým rozdělila, i vzácný její důmysl.“78 Vţdy se strojila do prostých barev i obyčejného oděvu, nenechala se měšťáckou módou ovlivnit, a stejně díky jiskře v očích překonala ozdoby ostatních. Podíváme-li se na její charakterové vlastnosti, nacházíme jen ty nejlepší. Obětavost se u ní snoubí s dobrotou, ušlechtilostí a pracovitostí. Evička netrávila volné chvíle s ostatními vrstevníky, raději měla knihy, ze kterých se mohla dovědět mnoho nového. „Kantor tvrdíval, ţe co je škola školou, takové písařky, čtenářky, počtářky jako Evička ještě tam nebylo.“79 Jednoho dne se od mlynáře dozví podivuhodný příběh o milencích, jejichţ lásku ukončila bratrovraţda i vraţda jeho nevěsty. Od té doby se nad rodinou Potockých vznášela kletba vyřčená nebohou dívkou – Józou. Ţivotní zkoušky přiměly Evu k přemýšlení o existenci jako také, umínila si, ţe nechce promrhat ţivot naprázdno, ale hodlá zanechat něco pro potěchu vlastní, ostatních lidí i boţskou. Rozhodne se provdat do rodiny Polanských, aby svojí odhodlaností a láskou prolomila kletbu. Nevěřila, ţe by Bůh mohl vyslyšet mstivou ţenu, spíše se v rodu Potockých dědí horká krev, kterou ona svou láskou ke Štěpánovi zkrotí. „Abych úkolu

77

SVĚTLÁ, K. Kříž u potoka. Praha: Nová osvěta, 1948, s. 64. Tamtéţ, s. 65. 79 Tamtéţ, s. 61. 78

26

svého došla, musím Štěpána milovat, a budu ho tedy milovat!“80 Hospodářství i manţelství jejich mohli jim lidé závidět, jedinou skvrnkou na štěstí zdál se vztah Evičky se zádumčivým švagrem. Postupem času jakoby se začalo prokletí naplňovat. Štěpán se Evičce odcizil a ona k němu nepociťuje opravdový hluboký cit. Čím více vznikala propast mezi ní a jejím manţelem, začala budovat důvěrné přátelství s jeho bratrem Ambroţem. Přestoţe tento oboustranný vztah počal nabývat podoby milostné, Evička jej zavrhne, aby dostála svému slovu, aby vykoupila rodinu upřímnou láskou ke Štěpánovi. Dokázala se poníţit natolik, ţe šla odprosit jeho milenku, aby nerozvracela více jejich manţelství. Štěpán, který rozhovor náhodou uslyšel, v okamţiku si uvědomil svoje chování a zcela se změnil do povahy dobré. Eva musela zavrhnout opravdovou lásku, projevit všechny nejušlechtilejší vlastnosti, aţ kletbu prolomila. Zobrazení Evy na ose postava-hypotéza a postava-definice není zcela jednoznačné. Ačkoliv se autorka věnovala podrobně její psychologii, zapadá do jistého schématu, který je typický pro její kladné ţenské postavy. Eviny činy nejsou ovlivněny prostředím, ale jsou podloţeny pevným charakterem. Srovnáme-li tu to postavu se Štěpánem, přikláněla bych se spíše k postavě-definici. Avšak jako samostatně stojící postava nijak nezraje, nevyvíjí se a nelze ji označit za příliš dynamickou, potaţmo postavu-hypotézou.

3. 2. 2 Józa S postavou Józy se v románu přímo nesetkáváme, její osud je vylíčen prostřednictvím mlynářky, jejíţ matka u ní slouţila v hospodářství. Podle Všetičkovy typologie se jedná o postavu postmortální. Jiţ před začátkem dějové linie, k níţ se postava Józy vztahuje, je mrtvá. I přesto její posmrtná existence ovlivňuje osudy ţivých osob.81 Její osud je velmi pohnutý jiţ od dětství, které proţila v nelidských podmínkách. Otec rodiny Kobosilových byl krutý a bezcitný tyran, který nechal kvůli své lakotě i vlastního syna na vojnu odvést a utrápit. Józa oplývala jako všechny postavy neobyčejnou krásou, avšak rostla divoce a bez výchovy jako bodlák v poli. „Mělať oči jako utrejch, vlasy jako vlnu aţ na zem, tváře jako oheň.“82 K cizím lidem plachá, nezkušená a lásky neznalá dívka se nechala omámit mladým myslivcem, 80

SVĚTLÁ, K. Kříž u potoka. Praha: Nová osvěta, 1948, s.188. VŠETIČKA, F. Podoby prózy. 1.vyd. Olomouc: Votobia, 1997, s. 36. 82 SVĚTLÁ, K. Kříž u potoka. Praha: Nová osvěta, 1948, s. 106. 81

27

Mikulášem Potockým. Ten však hlubokou lásku neopětuje, jakmile se nabaţí malého povyraţení, chce Józu domluvit svému bratrovi za manţelku. Dobrák Frantík zaplatil za Józu otci mnoho peněz, ale její srdce bylo studenější neţ led. „Nebyloť v Józe ni myšlenky, ni citu, vše v ní umrtvil onen zlonosný šíp opovrţení, z očí Mikšových ji zasáhnuvší.“83 Provdala se za dobráckého Frantu, ale nebyla mu manţelkou, ale sluţkou a otrokyní, za kterou si zaplatil. Ač manţel prosil o něţný pohled, sliboval, plakal, vyhroţoval, Józa zůstala nepohnuta. V zoufalství největším uchýlil se Frantík na radu bratrovu k ovčákovi pro tajemný lektvar. Celý rok byla Józa pod vlivem nápoje jako v mrákotách, po její divokosti ani stopy, porodila Frantovi dítě. Jednou však směs jí do jídla nepřimíchali a ona z mlţného oparu procitla. Dítě svoje odvrhla, k manţelovi ještě větší nenávist pocítila, a u potoka si vlastní rukou vzala ţivot. Stačila však mocnou kletbu na pokolení Potockých uvrhnout. „I dovolávám se tedy podruhé a potřetí práva věčné pravdy, ţádajíc si na tobě, aby plémě to podvodné pod střechou tou zrozené týmţ hříchem vyhubeno a zničeno bylo, čím na mne se provinilo, nebudiţ při Potockých nikdy jiţ lásky poctivé.“84 Na místě kde spočinula nechali postavit bílý kamenný kříţ. Tato postava plochá, jelikoţ je determinována prostředím, ve kterém vyrostla. Její nezkušenost a nevzdělanost ji vede k velké zatvrzelosti vůči lidem. Nedochází k převratu v její povaze, naopak před naplněním svého osudu se snaţí kletbou zničit i ţivoty jiných.

3. 2. 3 Štěpán Tato postava společně se svým bratrem patří k nejlépe popsaným muţským charakterům, které se objevují v celé autorčině tvorbě. Mimořádně propracovaná je jeho psychologie i plnost charakteru. Štěpán pocházel z rodu Potockých, ačkoliv nebyl nejstarší z bratrů, právě on byl dědicem statku, tedy měla se ho kletba dotknout nejhlouběji. Poprvé se setkal s Evičkou u Józina kříţe a umanul si, ţe ji za ţenu pojme. Byl to mládenec velmi hezký, v podstatě dobrák, ale determinován prostředím výchovy a ovlivňován danými okolnostmi. Sebevědomí a prudkost u něj převaţují nad pevnou vůlí. Dlouho musel mlynáře a jeho ţenu přesvědčovat, ale Evička se sňatkem souhlasila, brala jej jako výzvu. Z počátku bylo 83 84

SVĚTLÁ, K. Kříž u potoka. Praha: Nová osvěta, 1948, s. 127. Tamtéţ, s. 160.

28

manţelství velice šťastné, Štěpán pro Evičku udělal první i poslední, obdivoval její krásu, o duši se příliš nezajímal. Avšak netrvalo to dlouho, začaly se projevovat u Štěpána negativní povahové rysy. Někdy se na svou ţenu hrubě obořil, začal být nedbalý. Jemnost a stálá pozornost k manţelce se úplně vypařila, nahradila ji ješitnost a sobeckost. Donutil Evu, aby zanevřela na svůj největší koníček – knihy. Začal ţárlit i na jejich vlastní dítě. Raději chodil do hospody, hrál karty a účastnil se divokých pitek. Hospodářství i prospěch obce mu přišly malicherné, Evino domlouvání i laskavost oplácel výsměchem. S jeho novým ţivotním stylem se mu cudná a vzorná ţena zdá nudná, velmi snadno se nechá chytit do spárů vychytralé Mařičky. Ona mu našeptávala to, co chtěl slyšet. Jeho ţenu hrubě pomlouvala, aţ se z ní stala jeho milenka. Štěpánova zlost na Evičku se mu jednou vymkne a zraní ji stříbrnou dýmkou. Ve chvíli, kdy ji zraní fyzicky, uvědomí si, ţe má krev na svých rukou, ţe ji mohl i zabít, rozhodne se, ţe tímto způsobem se uţ chovat nemůţe. Rád by se jí šel za všechno omluvit, ale nedostává se mu odvahy. Aţ heroický výkon Evy, která jde odprosit jeho milenku v něm probudí jeho dobré srdce. Dochází naprostému psychologickému převratu, stává se člověkem ušlechtilým se sociálním chápáním, opět se zamiluje do své ţeny, je zvolen starostou. Po nešťastné smrti bratra se přestěhují do mlýna, jeho penězi zaplatí dluhy, a stane se váţeným občanem v širokém okolí. Z tohoto soudím, ţe je to postava oblá, podle dělení Hodrové postava – hypotéza.

3. 2. 4 Ambrož Poslední postavou, která uzavírá tradiční milostný trojúhelník je Ambroţ. Povahově je naprosto odlišný od svého bratra. Nikdy nepoznal lásku ani mateřskou, sesterskou, natoţ mileneckou. Právě nedostatek tohoto citu ho zřejmě vede k jeho zatvrzelosti vůči ţenám. Vzdává se práva prvorozeného na hospodářství, jelikoţ se nejen kvůli kletbě nikdy ţenit nehodlá. Stará se o obchod s obilím, straní se lidí. Obec jej povaţuje za starého mládence, mrzouta a samotáře. Tento postoj zaujímá dobrovolně, jelikoţ při veškerém zlu a špatnosti, které vidí, nemá potřebu být jeho součástí, čímţ se ještě více zatvrzuje, zejména proti ţenám. Kdyţ se stala Eva novou hospodyní, smýšlel o ní jako o kaţdé jiné ţeně, ani na jejich svatbě se neukázal. Nepromluvil s ní více, neţ bylo třeba, ačkoliv ona usilovala o přátelský vztah se švagrem. Jeho pohled na Evu se mění velmi pomalu a opatrně. Jeho cit k ní 29

sílí s narůstajícím manţelovým pokořením. Pod tvrdou skořápkou se skrývalo dobré nitro, které zahořelo citem nepoznaným. Po neuvěřitelném vnitřním boji se stahuje do ústraní. Zjištění, ţe ţena jeho srdce náleţí vlastnímu bratrovi je příliš kruté. Eva jeho city opětuje, ale zůstává skálopevně věrna svému slovu o prolomení kletby. Ambroţ je člověk hluboký, váţný s neuvěřitelnou sebekázní. Dokázal překonat ţárlivost, pomáhá bratrovi finančně a posléze za něj poloţil i svůj ţivot. Zemřel však s pocitem pocítěné lásky krásné ţeny.

3. 3 Kantůrčice Jako další ze skupiny ještědských románů se budu věnovat dílu Kantůrčice. Kromě ústředního motivu, kterým je láska mezi chudou Enefou a mladým doktorem z Prahy, autorka velmi detailně líčí obyčejná ţivot na venkově. Ţivot prostých lidí, kteří byli závislí na svém hospodářství, byl hluboce ovlivňován počasím, s čímţ souvisí i jejich víra v různé pranostiky a obyčeje. „Avšak chceš-li jednou sobě neb svému hospodáři dobře radit, musíš si ještě jiné pamatovat, neţ po jakých znameních nastává změna počasí.“85 Zkušenosti získané během ţivota o zemědělství předával pradědeček Enefy stejně ochotně, jako ona svým zaříkáváním a znalostí léčivých rostlin pomáhala lidem v okolí. Právě zobrazení těchto národopisných zvyků a snaha o vylíčení obyčejného venkovského ţivota zastiňuje samotný děj. Autorka chtěla vytvořit postavy silně věřící, bohabojné, kladla důraz na předávání moudra z generace na generaci. Jako i v ostatních románech, tak i do Kantůrčice vetkala autorka myšlenku o vzdělanosti vesnických lidí, zejména ţen. Snaţila se poukázat na problematiku majetkovou, která podle tehdejších konvencí nepřála nerovným partnerům. „Nejsou jednoho stavu, vzdělání, vychování; on boháč, učenec, velký pán; ona holka sprostá, nevědomá, chudá. Ne to nejde, mezi manţely musí panovat rovnost.“86 Kromě Enefy a Otíka se setkáváme s postavou selky Mrákotové, Jeníka, dědečka a strýce. Tento román je odlišný od předchozích, jelikoţ končí šťastně, tedy svatbou

ústřední dvojice z pravé lásky. Opět je narace

uskutečněna skrze fiktivního vypravěče za pouţití rétorické er-formy.

85 86

SVĚTLÁ, K. Kantůrčice. Brno: Tribun EU, 2009, s. 27. Tamtéţ, s. 93.

30

3. 3. 1 Enefa Enefa z rodu Podhajských ţila v nejstarším domku ve vesnici blízko statkářky Mrákotové. Rodiče zemřeli při epidemii, která je zasáhla, kdyţ bylo Enefvě patnáct roků. Vyučila se stejně jako její otec švadlenou, díky neobyčejné zručnosti a píli ji lidé vykládávali více neţ jiné švadleny. I díky tomu mohla udrţet chudé hospodářství, které sdílela s mladším bratrem a pradědečkem. Pro její mimořádnou vtipnost a spolehlivost jí začali říkat Kantůrčice. „Lidé děvčeti, kterés potkal, tak přezdívají, poněvadţ všemu lépe neţ jiné rozumí a mnoho znamenitých věcí umí.“87 Kantůrčice jako hlavní hrdinka oplývá krom dobrých atributů i krásou těla. Postava Otíka ji charakterizuje slovy: „Byl to obličej podlouhlý,, jemný a bělostný, jako z hedvábí, ozdobený nosem tenounkým a rovným jako čárka, ústy jako z plného máku květ a dvěma černýma očima.“88 Bledost ve tváři a štíhlá postav zůstala Enefě po smrti rodičů. Nemohla se dlouho vyrovnat s jejich ztrátou, proto velmi zhubla a z tváří se jí navţdy vytratila růţová barva. Pradědeček ji vychoval jak nejlépe uměl. Staral se o to, aby byla skromná, bohabojná, pracovitá. Vţdy kaţdému pomohla jak nejlépe uměl, aniţ by si ţádala nějakou odměnu. Její ţivot obrátí téměř naruby příjezd Otíka, který dokončil doktorské studium práv. Otík je syn sousedky Mrákotové, se kterou rodina Pohajských udrţuje vřelé přátelství. Vznikne mezi nimi milostné pouto, ale po příjezdu praţských kamarádů Otík jakýkoliv cit k obyčejné švadleně popře. Enefa jej proto zavrhne a aţ po dlouhých peripetiích se k sobě navrátí a oslaví krásnou svatbu. „Takovou svatbu, jakou měla „kantůrčice“, nikdo v horách ještě nepamatoval. Všecky staré obyčeje od prvního aţ do posledního co nejbedlivěji se zachovaly.“89 Fiktivní vypravěč popisuje Enefu zejména pomocí přímé definice, která je roztroušena v celém textu. Poznatky o jejím vzhledu a vlastnostech také zprostředkovávají ostatní postavy, nejvíce Otík. Dle Forsterova rozdělení se přikláním k tomu, ţe se jedná o postavu plochou, která je schopná neohroţeně obhajovat svoje stanovisko. Její chování je předvídatelné, vychází z jejích povahových rysů, patří do kategorie postavy – definice.

87

SVĚTLÁ, K. Kantůrčice. Brno: Tribun EU, 2009, s. 57. Tamtéţ, s. 54. 89 Tamtéţ, s. 151. 88

31

3. 3. 2 Otík Otík je ve své podstatě dobrým člověkem, ale vyrůstal mimo svoje rodiště, tedy nezná všechny obyčeje a ţivot v horách. Je ovlivněn městským prostředím, svými povrchními známými. Otec mu zemřel, ještě kdyţ byl dítě, a pro neshody s matkou si přál, aby se mu dostalo vzdělání v Praze u jeho strýce. Byl vyrván z mateřské náruče a strýc mu téměř nedovoloval styky s matkou. Během studia práv nebyl vesnický statek ani jednou navštívit. Kdyţ poprvé po dlouhé době přijede na statek, potká v lese nádhernou dívku. Je okouzlen jejími schopnostmi i dobrotou. Nehledí na to, ţe je pouze chudá švadlena, která ţije v prosté chaloupce vedle jejich stavení. Pobyt na vesnici mu otevírá oči, začíná uznávat jiné hodnoty. Zaslíbení je oboustranné, Enefa se do něho zamilovala uţ před jeho příjezdem, pouze na základě podobizny a básně, kterou napsal. Jejich vztahu nepřeje dívčin dědeček, zatímco jeho matce poctivé a šikovné děvče zboţňuje. Jeho nerozváţnost a rozkolísanost se projeví při návštěvě přátel z Prahy. Znenadání se před nimi zříká své lásky. Kantůrčice se díky bratrovi vše dozvěděla a došlo mezi nimi k prudké hádce. Pod vlivem okolností i přátel odjíţdí a vrací se k městskému ţivotu. Rozhodl se natruc pojmout za ţenu bohatou a krásnou dívku z města, avšak ţádná se Enefě nevyrovnala krásou a bystrostí ani z poloviny. Uznal svoje pochybení a snaţil se ve jménu kantůrčice přivést i rozmazlené přátele k důstojnému a mravnému ţivotu. Teprve kdyţ se mu vysmáli, pochopil, ţe jim byly milejší jeho peníze a postavení neţ jeho duše. Navrátil se k matce, která na něj čekala s otevřenou náručí. „Milenka, hochu, není matka, prarozdílné jsou jejich lásky. Enefa je srdce hrdého, které jen jednou muţi se nakloní.“90 Prostor pro omluvu a se mu naskytnul, kdyţ byl na lovu a narazil v lese na Enefu. Místo milostného vyznání a radostného shledání se roztrţka mezi nimi ještě prohloubí. Nebýt nešťastného výstřelu, který Otíka zasáhne do ramene, snad nikdy by se nebyli usmířili. U této postavy je zjevné, ţe došlo k dynamickému vývoji charakteru. Z rozmazleného městského doktora se stane obětavý muţ s vyššími zájmy. Jeho postava je plastická, jelikoţ se někdy nechává manipulovat ostatními, tedy nelze předvídat jeho chování. Fiktivní vypravěč odhaluje jeho nitro a toky myšlenek, avšak i přesto se domnívám, ţe se jedná o postavu hypotézu, jelikoţ některé jeho činy mohou být motivovány pouze odlišným stylem ţivota. 90

SVĚTLÁ, K. Kantůrčice. Brno: Tribun EU, 2009, s. 142.

32

3. 4 Frantina Další román, který spadá do kategorie ještědských románů, je příběh o neobyčejné ţeně jménem Frantina. Narozdíl od předešlých děl je osud rodiny Kvapilových zprostředkován skrze personálního vypravěče, který také v díle vystupuje. Narace se děje prostřednictvím osobní ich-formy. Na prvních stranách se objevuje ještě jeden vypravěč, který nás seznamuje se starým muţem – bývalým nejlepším přítelem Frantiny, Bartolomějem. právě tato postava reprodukuje celý děj. Je známo, ţe Karolína Světlá napsala tento příběh na základě ústně tradovaných příběhů o lupičích, kteří se dříve v této lokalitě pohybovali. Postavu Frantiny však vytvořila sama, zobrazuje ji jako tradiční hrdinku, která v sobě spojuje autorčiny ideály. Skrze tento příběh se snaţí poukázat na poměry, které panovaly mezi šlechtou a venkovským lidem. Pomocí postavy Frantiny, která je neohroţenou zastánkyní všeho nového, se dovídáme nejen o bezpráví lidí, ale také o otázkách víry a uspořádání obce. Chudý a tvrdý ţivot v horách býval ztrpčován úředníky a jejich agendou. Pro nevzdělané zemědělce bylo nejsnadnější určit jednoho rychtáře, který se o tyto záleţitosti staral. „Neuměl se sice pánům opřít, ale to si tehdáţ beztoho nikdo netroufal.“91 Fikční svět, který autorka vytvořila obývá několik fikčních postav. Pozornost bude upřena na jednu ţenskou postavu (Frantina) a dvě muţské postavy (Apolín, Bartolom).

3. 4. 1 Frantina Tak jako v předchozích románech, i zde dominuje ţenská postava, jejíţ jméno nese i titul knihy. Díky své dobré povaze, moudrosti i půvabu se stala vyhlášenou hospodyní. Starý rychtář Kvapil ji pojal za ţenu, kdyţ ovdověl a onemocněl. Dětství proţila u svého strýce, který ji nevedl víře, a právě proto se vţdy řídila zdravým rozumem. Při dialogu se svým pacholkem Brtolomem se přiznává, ţe: „O víře a náboţenství teprve slýchám, co jsem mezi vámi.“92 V době, kdy bylo křesťanství hluboce zakořeněno v lidech, se na pohanky často pohlíţelo jako na čarodějnice. Kromě bezboţnosti k všeobecnému negativnímu názoru na Frantinu přispíval i náhlý obrat k lepšímu na jejich statku. Z polorozpadlého stavení a líné čeládky dokázala během tří let vybudovat statek jako zámek a poctivou 91 92

SVĚTLÁ, K. Frantina. Praha: SPN, 1959, s. 11. Tamtéţ, s. 42.

33

a přátelskou atmosféru mezi chasou. Nikdy je netrestala, naopak penězi nešetřila, vţdy jim něco za odměnu koupila. Postupem času si ji oblíbili i sedláci z okolí a chodili k ní pro radu i vlídné slovo. Kaţdý věděl, ţe je výbornou vypravěčkou pohádek i nejrůznějších příběhů. Jako dítěti se jí nedostalo pořádného vychování, přátelila se pouze s přírodou a se zvířaty, dokud nepotkala cizího chlapce, se kterým si hrávala v jeskyni hluboko v lese na Čihadníku. Aniţ by znali jméno toho druhého, vytvořilo se mezi nimi neobyčejně silné přátelské pouto. Kdyţ však chlapec jednoho dne zmizel, zůstala opuštěná, jedinou vzpomínkou na něj jí byl růţový noţík, který jí daroval. Nové přátelství navázala právě s Bartolomem, který její příběh vypráví. Ačkoliv ji obdivoval a uznával jako svoji paní, nikdy se nemohl smířit s tím, ţe je pohanka. Veškeré jeho snahy o obrácení se na katolickou víru byly marné. Bartoloměj i celé okolí obdivovali její krásu. „Byla vysoká a silná, jako mladá lipka ujmuta, ruce měla jako kněz, zuby jako křišťál, krk jako bavlnku, tváře jako kdyţ jí na ně růţe nasází, vlasy jako aksamit.“93 V podstatě je se jí splnil sen, byla krásná, uznávaná a bohatá. Přesto pociťovala úzkost a vnitřní prázdnotu, neměla k sobě spřízněnou duši. Nemocný manţel jí nikdy nebyl rovnocenným partnerem. Po jeho smrti ho dlouho oplakávala a nové ţenich odmítala. Občané z vesnice chtěli nechat rychtářské právo u Kvapilů, neboť stejně věděli, ţe se o účetní knihy starala místo manţela. Za muţe jí vybrali bohatého kupce se dřívím - Apolína. Bylo překvapením pro všechny, ţe se jiţ dávno znali a milovali, ztracení přátelé se po letech opět setkali. Vše nasvědčovalo dobrému konci, avšak den před svatbou zjišťuje Frantina, ţe její vyvolený je vůdcem lesních zlodějů, proti kterým tak urputně bojovala. Usmrtí ho noţem a nechá odpočívat navěky v jejich jeskyni. Bartolomovi pravdu odhaluje aţ po letech, kdyţ umírá, její poslední přání je být pohřbena v jeskyni vedle Apolína.

3. 4. 2 Bartoloměj Postava Bartoloma má kromě funkce jednající postavy i funkci vypravěče, jedná se tedy o vypravěče osobního, který není vševědoucí, pouze vypráví příběh o tom, co viděl a zaţil. Ţe vypravěč není vševědoucí je patrné z otázek, které si sám klade ohledně chování ostatních postav. „Ale proč se tak přemáhala, proč se věcmi veřejnými zabývala, kdyţ ji to stálo takový boj?“94 Jeho postava je vyobrazena jako velmi zboţná, je touto skutečností ovlivněn i její pohled 93 94

SVĚTLÁ, K. Frantina. Praha: SPN, 1959, s. 36. Tamtéţ, s. 147.

34

na svět, stejně tak jako chování a činy. O svém vzhledu se vypravěč nezmiňuje, pouze prozrazuje, ţe události spojené s příchodem Frantiny na statek začaly, kdyţ mu bylo šestnáct roků. Skrze přímou a nepřímou charakteristiku jsou v textu roztroušeny vlastnosti charakterizující mladého Bartoloma.

Zejména dialogy

a promluvy ostatních postav dokreslují celkový obraz o této postavě. Jakoţto čeledín na statku Kvapilových proţívá všechny strasti i radosti, které potkávají Frantinu. Často s ní vede dlouhé rozhovory, ve kterých polemizují o náboţenství, o smyslu ţivota na tomto světě. Nejčastějším jejich rozmluv je pak problematika loupeţnictví, se kterým se vesnický lid musel potýkat na svých cestách za obchodem. Je zde zobrazeno postavení prostého lidu a světa pánů, který je ještě zesílen o dramatické události v osobním ţivotě. Bartolom je neobyčejně poctivý a pracovitý člověk, který se nijak nesnaţí vybočovat ze zaběhnutého koloběhu ţivota. Najde si hodnou ţenu a hospodaří s ní na skromném hospodářství, které se díky jeho houţevnatosti a hluboké lásce stane šťastným domovem. Ačkoli se vţdy snaţí stát po boku Frantiny, dojde mezi nim k hlubokému rozporu, který je vyřešen aţ ve chvíli, kdy si jej Frantina pozve ke smrtelné posteli. I přestoţe se dozvídá, ţe Frantina zabila vůdce loupeţníků – svého nastávajícího manţela, dokáţe v sobě najít sílu a úctu k dlouholetému přátelství. Tento hřích sice odsuzuje, ale její polední přání jí splní, pohřbí ji v jeskyni vedle jejího milovaného muţe. Na konci příběhu, který vypráví uţ ve vysokém věku ji za tento čin obdivuje, ačkoli ostatní lidé se nad tímto skutkem pohoršují. V jeho očích je jeví jako neobyčejná ţena, která se dokázala rozhodnout mezi opravdovou láskou a odpovědností ke společnosti a vlastnímu předsevzetí pro spravedlnost, kterou byla nucena vzít do vlastních rukou.

3. 4. 3 Apolín Tato muţská postava je jiţ od počátku obestřena rouškou tajemství. Setkává se s Frantinou jiţ v mládí, aniţ by znal její jméno. Bohuţel jsou jeho rodiče nuceni se odstěhovat, jelikoţ na nich byla spáchána křivda. Tímto bylo i přetrhnuto pouto, které mezi mladičkou dvojicí vzniklo. Apolína popisuje personální vypravěč zejména přímou definicí. Je to muţ urostlý, silný, váţený i podivínský. „Pěkný byl pan Apolín, jako málokterý muţ; okolo nás aspoň se mu nikdo co do podoby nevyrovnal

35

a co do řízeného vtipu také ne.“95 Aby pomstil zradu občanů, za kterou musela pykat celá jeho rodina, stane se loupeţníkem, kterého všichni povaţují za bohatého obchodníka se dřívím. S Frantinou se seznámí na popud ostatních lidí z okolí, kteří hledají pro ovdovělou rychtářku nového manţela. Při jejich prvním setkání oba okamţitě poznají, ţe nalezli dávno ztraceného partnera a stane se z nich zamilovaný pár. Před plánovanou svatbou chce Apolín svého ţivobytí zanechat a opustit kraj, aby začal se svou milovanou nový ţivot. „Nechci býti jiţ hrozným a mocným, nýbrţ blaţeným dle způsobu obyčejných lidí.“96 Osud tomu však nepřeje a Frantina se dozvídá od jeho sluţebné, co je zač. Jelikoţ proti lupičům dlouho bojovala, stejně jako s pány a šlechtou, dostojí svému úmyslu lesňáky zneškodnit a zabije ho. Musela obětovat své štěstí i jeho lásku pro všeobecný prospěch lidu. Tato muţská postava vstupuje do děje aţ téměř ke konci. V podstatě aţ do samého závěru vypravěč neprozrazuje nic o její negativní stránce ţivota. Apolínovy činy jsou motivovány zlobou a touhou po pomstě, ale je schopen se změnit a vytyčit si mnohem ušlechtilejší cíle. V tomto případě se rozhodně jedná o postavu plastickou. Jelikoţ Apolínova charakteristika není ze strany vypravěče, ani ze strany postavy vyjevena dopodrobna, zůstává na čtenáři, aby si dotvořil mnoho nedourčených míst. Z tohoto usuzuji, ţe se jedná o postavu – hypotézu.

4. Vlastní jména postav Karolína Světlá volila jména, která se běţně na vesnici vyskytovala. Jedná se tedy o pojmenování, jehoţ motivace není zřejmá, ani v tomto případě důleţitá. Nejsou to jména mluvící, ani neobvyklá. Často se v textu místo jména objevuje pouze funkce, která náleţí postavám při jejich zaměstnání (rychtář, mlynářka, hospodský, čeledín, sedlák). Ve většině případů je odhaleno křestní jméno i přímení, u ţenské postavy dochází při sňatku k přijetí manţelova jména. Frantina a Evička jsou postavy pouze s křestním jménem, příjmení nabývají aţ při sňatku. Ve vesnickém románu vystupuje matka Antoše, jejíţ křestní jméno není uvedeno, vypravěč k této postavě odkazuje jako ke staré Jirovcové. Zajímavé je, ţe nikde není uvedeno jméno ani příjmení Rychtářky, ačkoliv je to hlavní ţenská postava románu. Trochu neobvyklé jméno bylo tehdy Sylva. „Co to za podivné jméno? Kaţdý se mu 95 96

SVĚTLÁ, K. Frantina. Praha: SPN, 1959, s. 76. Tamtéţ, s. 127.

36

diví. Slyšel jsem, ţe se narodila poslední den v roce a kněz ji tedy pokřtil podle kalendáře...“97 V románu Kantůrčice má postava Enefy ve vesnici všeobecně známou přezdívku, která vznikla jako naráţka na její moudrost a šikovnost. Přezdívka Kantůrčice pak dala jméno i tomuto dílu. Otík, který pochází ze statku Mrákotových dokončil studium v Praze a proto bývá některými postavami oslovován titulem doktor. Pokud se objevuje jeho křestní jméno v textu, stejně jako u Evičky z Kříţe u potoka je pouţito deminutivum. Všechna jména rozebíraných postav jsou uvedena v přehledné tabulce níţe.

jméno a příjmení

Vesnický román

Kříž u Potoka

Kantůrčice

Antoš Jirovec

Józa Kobosilova

Enefa Podhajská

Štěpán Potocký

Otík Mrákota

Frantina

Ambroţ Potocký

křestní jméno

Sylva

Evička

Frantina Apolín Bartolom

příjmení

Jirovcová

jiné

Rychtářka

Kantůrčice

Tabulka č. 1 Vlastní jména postav

5. Společné aspekty V této kapitole se zaměřím na některé aspekty, které jsou u postav napříč romány stejné. Porovnám postavy mezi sebou, abych poukázala na jejich podobnosti a rozdíly. Zároveň se tak ukáţe, ţe u některých postav měla Karolína Světlá tendenci ke schematizaci. Rys obětavosti se objevuje téměř u všech kladných ţenských hrdinek. Upřednostnění blaha pro ostatní před vlastním štěstím je společným jmenovatelem pro Evičku, Sylvu i Frantinu. Všechny tři se musí vzdát lásky k milovanému muţi, aby dosáhli vyššího mravního cíle.

97

SVĚTLÁ, K. Vesnický román. Brno: Tribun EU, 2008, s. 63.

37

Neobyčejná moudrost a vzdělanost provází postavu Evičky, Frantiny a Kantůrčice. Evička byla ve škole premiantka a milovala knihy a noviny. Frantina dokonce zastávala funkci rychtáře a často vyjednávala s pány. Kantůrčice měla nadání v léčitelství a byla velmi učenlivá, znala všechny byliny. Hluboká a neoblomná víra spojuje postavu Bartoloma, Kantůrčice a staré Jirovcové. Všichni se snaţí přivést i ostatní na cestu k Bohu. Jejich názory a činy jsou díky náboţenství pevné, ctění boţích přikázání je vţdy na prvním místě. Jistá podobnost se jeví i u muţských postav. Štěpán se zamiluje stejně jako Otík do krásné dívky. Dochází ale u nich k vnitřnímu převratu, kdy dívku odvrhnou, opovrhují jí a nechávají se strhnout vírem společnosti. Štěpán propadne kartám a pití v krčmě, Otík se vrací k bouřlivému ţivotu ve městě. Avšak láska a úcta, kterou k nim chovají ţeny je opět přivede na správnou cestu a stanou se z nich váţení občané. Apolín i Ambroţ jsou prototypy silných a tvrdých samotářů. Oba zanevřeli na svět, na ţeny a na společnost. Jsou přesvědčeni o své pravdě a aţ v dospělosti jejich srdce rozehřeje cit ţeny. Oba jakoby procitnou ze své letargie a chtějí konat dobro, být lepšími, jít ostatním příkladem. Bohuţel tato láska není jejich osudem a oba skonají nenadálou smrtí. Ambroţ poloţí ţivot za svého bratra, Apolín je zabit rukou vlastní snoubenky. Útrapy je nucen snášet Antoš od Rychtářky a podobně i Evička od Štěpána. Oba jsou poctiví, pochází z nuzných poměrů, velmi pracovití – prostě idealizované kladné postavy. Špatná volba partnera jim působí nemalé příkoří, které se přenáší i na jejich děti. Oba nedokáţou pochopit motiv takového počínání. Oběma zkříţí cestu pravá láska, ale ani jeden si ji nemůţe uţít dlouho. Z tohoto vyplývá, ţe je existuje podobnost i v chování mezi Rychtářkou a Štěpánem. Oba vstoupí do manţelství naprosto spokojeni, rodí se jim děti, ale z ničeho nic je pohltí obrovská ţárlivost. Ta se stupňuje a přechází v nenávist. Oba dva přitom podporuje intrikánská postava, která z této situace těţí. Další osudy Rychtářky a Štěpána se pak různí. Ona zemře pološílená všemi odvrhnuta, jeho přivede ţena zpět na správnou cestu. Z přehledu je patrné, ţe mnohé postavy mají podobné osudy, zejména pokud se jedná o nerovné manţelství, nenaplněnou lásku a mravní boj.

38

6. Závěr Cílem této práce bylo zanalyzovat postavy ve vybraných ještědských románech Karolíny Světlé. Abych se mohla této problematice mohla věnovat, bylo nutné nejprve shrnout důleţité teoretické koncepce, které se ke kategorii literární postavy váţou. Vycházela jsem zejména z přístupů L. Doleţela, D. Hodrové a E. M. Forstera. Na základě těchto teorií je vystavěna celá druhá část práce. Byly vybrány čtyři romány – Vesnický román, Kříž u potoka, Kantůrčice a Frantina. Z těchto děl byly vyexcerpovány hlavní postavy, které jsem se snaţila podrobně charakterizovat a přiřadit k typologiím, které byly uvedeny v teoretické části. Součástí praktické části je i samostatná kapitola o vlastních jménech postav a také vyzdviţení některých společných rysů. Je evidentní, ţe Karolína Světlá tyto romány vystavěla jako psychologické, tedy zaměřené na popisy charakterů postav. Narativ byl ve třech případech vystavěn skrze fiktivního vypravěče, přičemţ byla pouţita rétorická er-forma. Pouze jedenkrát se jednalo o případ, kdy byl vypravěč personální a výstavba narativu byla realizována osobní ich-formou. Ve všech románech vystupují postavy hlavní i vedlejší, ploché i plastické, postavy-definice i postavy-hypotézy. Světlá má úţasný dar, díky kterému dokáţe postavy zobrazit jako dynamické, hluboké a opravdové. Odhaluje vnitřní svět postav prostřednictvím dlouhých vnitřních monologů, které střídají vypravěčská pásma popisující dramatické události. Této dramatičnosti dosahuje tím, ţe do protikladu staví idealizovanou kladnou postavu a postavu zápornou. Ať uţ se jedná o ţenskou nebo muţskou negativní postavu, její osud je nejistý. Józa i Rychtářka zemřou, aniţ by své stanovisko změnily. Naopak Štěpán a Otík díky naprosté změně charakteru ţijí šťastně a spokojeně. Důleţitým zjištěním je, ţe autorka stvořila postavy se stejnými vlastnostmi, předsevzetími i ţivotními osudy. Zasadila je do prostého vesnického prostředí, nechala je pracovat ve mlýnech, na statcích, dala jim prostá jména, ale přesto je kaţdá postava osobitá, neobyčejná, něčím výjimečná.

39

7. Literatura 7. 1 Primární literatura SVĚTLÁ, K. Frantina. Praha: SPN, 1959. SVĚTLÁ, K. Kantůrčice. Brno: Tribun EU, 2009. SVĚTLÁ, K. Kříž u potoka. Praha: Nová osvěta, 1948. SVĚTLÁ, K. Vesnický román. Brno: Tribun EU, 2008.

7. 2 Sekundární literatura ARISTOTELES. Poetika. přel. F. Groh. Praha: Gryf, 1993. BARTHES, R. Úvod do strukturální analýzy vyprávění. In Kol. autorů. Znak, struktura, vyprávění. Přel. Jaroslav Fryčer. 1.vyd. Brno: Host, 2000. BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu. Brno: Host, 2003. COHN, D. Transparent Minds: Narrative Modes for Presenting Consciousness in Fiction. Princeton, New Jersey: Princeton University Press, 1978. ČECH, L. Karolína Světlá : Kritická studie. Brno: Praţská tiskárna benediktinů Rajhradských, 1891. DOLEŢEL, L. Narativní způsoby v české literatuře. Praha: Český spisovatel, 1993. DOLEŢEL, L. Heterocosmica (Fikce a možné světy). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003. FORSTER, E. M. Aspekty románu. přel. E. Šimečková. Bratislava: Tatran, 1971. FOŘT, B. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008. HODROVÁ, D. a kol. …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001. CHATMAN, S. Dohodnuté termíny. Rétorika narativu ve fikci a filmu. přel. B. Ptáčková, L. Ptáček. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000. CHATMAN, S. Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu. přel. M. Orálek. 1. vyd. Brno: Host, 2008. POHORSKÝ, M. Dílo Karoliny Světlé. In SVĚTLÁ, Karolina. Ještědské povídky. 1. vydání. Praha: SNKLHU, 1954.

40

PROPP, V. J. Morfologie pohádky a jiné studie. přel. M. Červenka, M. Pittermannová, H. Šmahelová. 2. vyd. Jinočany: H & H, 2008. RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Přel. Vanda Pickettová. 1. vyd. Brno: Host, 2001. STANZEL, F. K. Teorie vyprávění. Praha: Odeon, 1988. TODOROV, T. Poetika prózy. přel. Jiří Pelán a Libuše Valentová. 1. vyd. Praha: Triáda, 2000. VŠETIČKA, F. Podoby prózy. 1.vyd. Olomouc: Votobia, 1997.

41