Bakalářská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav pedagogických věd

Bakalářská diplomová práce

2008

Hana Wohlgemuthová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Obor studia: Pedagogika

Hana Wohlgemuthová

Role sociální stigmatizace v životě politických vězňů padesátých let Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Dana Knotová, Ph.D. 2008

2

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci s názvem Role sociální stigmatizace v životě politických vězňů padesátých let vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

...................................................................

3

Ráda bych poděkovala vedoucí práce PhDr. Daně Knotové, Ph.D. za její odborné vedení, cenné rady, podněty a připomínky, vynikající pedagogický přístup a také za pozitivní podporu. Dále děkuji všem zde uvedeným respondentům - bývalým politickým vězňům, kteří mně svou vstřícností a otevřeností umožnili tuto práci vypracovat a bez nichž by vůbec nevznikla.

4

Minulost jako taková mě netrápí; soudím však, že z ní lze vyčíst poučení určené nám, naší době. Ale jaké? Události nikdy samy nezjevují svůj smysl, fakta nejsou průhledná; musíme je vyložit, abychom se z nich něčemu naučili. Tzvetan Todorov

5

OBSAH Úvod …………………………………………………………………………………………..8 A) Teoretická část ……………………………………………………………….………….. 11 1. Sociální stigmatizace ………………………………………………………..………….. 11 1.1. Vymezení pojmu sociální stigmatizace …………………………………………….... 11 1.2. Norma a stanovení normality ..……………………….………………………………. 13 1.3. Sociální deviace ..……………………………………….……………………………. 17 1.3.1 Etiketizační teorie (Labelling theory) ……………………………………….….. 19 1.4. Sankce jako součást sociální stigmatizace ………………………………..…………. 21 1.5. Důsledky sociální stigmatizace ………………………..….…………………………. 23 1.5.1. Přenesená stigmatizace …………………………….…………..……………….. 23 1.5.2. Sociální exkluze ……………………………..………………..………………… 24 2. Sociální identita a sociální zakotvení………….…………………………………………. 29 2.1. Sociální identita jako součást osobní identity …………………………………..……. 29 2.1.2. Specifikace sociální identity……………………………………………..……… 31 2.1.3. Proměny sociální identity……………………………………………..………… 34 2.2. Význam sociálního zakotvení …....................................................………………..…. 34 3. Političtí vězni padesátých let ………………….......……………..……………………… 36 3.1 Společensko-historická situace v 50. letech 20. století ………..………….………….. 37 3.1.1. Odpor proti mocenským strukturám ……….....………………………..………. 39 3.1.2. Politické procesy …………...........................………….………………………. 40 3.1.3. Tábory a věznice padesátých let ………...........…………………………..…….. 41 3.1.3.1. Vliv podmínek při uvěznění na uvězněného ………...……………..….. 44 3.1.3.2. Vliv vězení jako totální instituce …...........................……………..…… 45 3.1.3.3. Vliv prizonizace ……………….......………………………….....…….. 46 3.1.4. Obraz politického vězně v totalitní společnosti …….......………………...…….. 47 3.1.5. Postoj společnosti k politickým vězňům ……................………………..……… 47 Shrnutí teoretické části ….........................................……………………………..………… 48 B) Empirická část…………................……………………………………………..……….. 50 4. Metodologie výzkumu ………..........................….………………………………………. 50 4.1. Způsob výběru respondentů ……………..........................…………………………. 50 4.1.1. Charakteristika výzkumného souboru………................……………..………… 52 4.1.2. Představení jednotlivých respondentů ................................................................. 52 4.2. Metodologický postup................................................................................................... 54 4.2.1. Průběh výzkumného šetření ................................................................................. 56

6

5. Sociální identita................................................................................................................... 60 5.1. Socioekonomická a kulturní situace v orientační rodině ................................................. 60 5.1.2. Shrnutí ..................................................................................................................... 80 5.2. Vzdělání ........................................................................................................................... 83 5.2.1. Shrnutí ..................................................................................................................... 90 5.3. Zaměstnání a profese........................................................................................................ 91 5.3.1. Shrnutí ....................................................................................................................101 5.4. Participace na veřejných a politických aktivitách ...........................................................102 5.4.1. Shrnutí ....................................................................................................................115 5.5. Životní orientace .............................................................................................................116 5.5.1. Shrnutí ....................................................................................................................119 6. Sociální zakotvení ..............................................................................................................120 6.1. Rodina .............................................................................................................................120 6.1.1.Shrnutí .....................................................................................................................142 6.2. Přátelé..............................................................................................................................144 6.2.1. Shrnutí ....................................................................................................................160 6.3. Pracoviště ........................................................................................................................161 6.3.1. Shrnutí ....................................................................................................................164 6.4. Veřejné zakotvení............................................................................................................164 6.4.1. Shrnutí ....................................................................................................................174 7. Diskuze...............................................................................................................................176 Závěr.......................................................................................................................................183 Literatura ................................................................................................................................185 Přílohy ...................................................................................................................................193

7

Úvod Téměř všichni jsme se snad někdy setkali s jedincem, který se jevil jistým způsobem odlišný od naší představy o tom, jaký by skutečně měl být. Dovoluji si domyslet, že zřejmě právě kvůli této odlišnosti většina těch považujících se za „normální“ zaujala k takovému jedinci postoj, který se lišil od postojů k jedincům, kteří se odlišnými nejevili. Podstatné je, kolik z nás si při takovém setkání položí otázku, jak to vlastně se zmíněnou odlišností je. Proč vlastně takového jedince vnímáme jako odlišného, zda naše hodnocení negativní nebo pozitivní odlišnosti není ovlivněno pouze převažujícími náhledy společnosti a zda si odlišný jedinec skutečně zaslouží odlišný postoj k němu, tedy určitý způsob sociální stigmatizace. Protože považuji sociální stigmatizaci za velice závažný fenomén, přinášející životní diskvalifikaci a zasahující většinou do všech oblastí života stigmatizovaného jedince, rozhodla jsem se ve své práci věnovat této problematice. Tématem této práce je vliv sociální stigmatizace na sociální identitu a sociální zakotvení, konkrétně pak to, jak jsou vlivy sociální stigmatizace pociťovány a nahlíženy samotnými aktéry, politickými vězni padesátých let dvacátého století1, kteří jsou v současné společnosti označováni také jako účastníci třetího odboje. Na příkladu zmíněných politických vězňů se snažím ukázat, že problematika sociální stigmatizace není jednoduchou záležitostí. Dalo by se také tvrdit, že je problematikou nadčasovou, překračující veškeré historické rámce, kterými konkrétní jedinec prochází. K rozhodnutí o tématu a směru mé práce mě vedla také skutečnost, že prací, týkajících se problematiky života politických vězňů padesátých let, existuje obecně jen omezené množství, a to se jedná zejména o práce, které přinášejí historický pohled2. Také stále panující rozpory ve společenském přístupu k politickým vězňům, ze kterých lze vysledovat přetrvávající pocit odlišnosti, vnímaný na obou stranách, byly dalším důvodem pro moje rozhodnutí o volbě tématu. Osudy politických vězňů padesátých let

1

V dalším textu označuji tuto skupinu vězněných zkráceně „političtí vězni padesátých let“.

2

Jednou z výjimek je významná studie Gaďourka a Nehněvajsy „Žalářovaní, pronásledovaní a zneuznaní“ z roku 1997, přibližující výsledky kvantitativního sociologického výzkumu, provedeného formou dotazníkového šetření, která mapuje osudy a zásadní postoje politických vězňů padesátých let, sdružujících se v Konfederaci politických vězňů. Z dalších prací je to např. zajímavá a přínosná Baňouchova diplomová práce „Spravedlnost a političtí vězňové padesátých let“ z roku 2001, v níž autor prezentuje sociologický pohled na život politických vězňů padesátých let, a Palečkova bakalářská práce „Psychologie vězně komunismu“ z roku 2002, která je zpracována na pomezí historie a psychologie.

8

naznačují významnou a specifickou roli, kterou může sociální stigmatizace sehrávat v jejich životě. Další skutečností, která dala impuls pro směřování této práce je i to, že respondenty se v tomto případě mohli stát jedině lidé, nacházející se dnes v seniorském věku, což je fakt, který v sobě nese vzhledem k okolnostem výzkumu dvě důležité dimenze. V prvé řadě je možné sledovat jejich ucelenou životní dráhu a vývoj a dobrat se tak cenných poznatků, týkajících se důsledků možného vlivu sociální stigmatizace na velkou část života, což je pro tento výzkum velmi přínosné. Je také třeba vzít v úvahu vysoký věk respondentů a tím i omezení takového výzkumu pro budoucnost. Cílem práce je prozkoumat fenomén sociální stigmatizace, tak jak je nazírán optikou subjektivního vnímání osob, nucených prožívat svou každodennost se stigmatizujícím cejchem politického vězně, jenž jim byl přidělen mocenskými strukturami. Pomocí rozhovorů s lidmi zažívajícími stigmatizační traumata chci pochopit a zprostředkovat jejich zkušenosti, které mohou ukázat na důležité aspekty, mající vztah k sociálnímu zakotvení a prožívání sociální identity. Pokusím se podívat na fenomén sociální stigmatizace jako na důsledek pozitivní deviace a nabídnout tak podněty do diskuse o pedagogických postojích ke stigmatizovaným klientům. Položila jsem si tedy následující výzkumnou otázku: Jak vnímají političtí vězni padesátých let vlivy sociální stigmatizace na svoji sociální identitu a sociální zakotvení? Práce je rozdělena na dvě části, teoretickou a empirickou. Teoretická část obsahuje tři kapitoly. V první kapitole vymezuji pojem sociální stigmatizace, který je identifikujícím tématem této práce, včetně související problematiky, konkrétně se zde zabývám vysvětlením tvorby norem a určování normality. Dále popisuji problematiku deviací a sociální exkluze jako součásti sociální stigmatizace. Ve druhé části se zaměřuji na vymezení pojmu sociální identita a na vysvětlení významu sociálního zakotvení, protože sociální stigmatizace má úzký vztah k utváření a proměnám sociální identity a k možnostem sociálního zakotvení a právě působení sociální stigmatizace na sociální identitu a sociální zakotvení je tématem této práce. Poslední kapitolu teoretické části věnuji přiblížení problematiky, týkající se politických vězňů padesátých let, které jsem zvolila jako respondenty kvalitativního výzkumu této práce. Fenomén politických vězňů zde nahlížím v kontextu příslušného historického a společenského vývoje, protože se jedná o faktory, které kvůli správnému pochopení naznačené problematiky nelze oddělit.

9

V empirické části objasňuji zvolenou výzkumnou metodologii, kterou je kvalitativní výzkum, a vysvětluji použitý způsob analýzy výzkumného šetření. Dále popisuji způsob výběru zkoumaných osob, podávám charakteristiku výzkumného souboru a přibližuji postup a průběh výzkumného šetření. Následuje analýza a interpretace získaných dat, seskupených do příslušných kategorií. Výsledky tohoto kvalitativně orientovaného výzkumu považuji za přínosné v tom směru, že obsahují náhled do žité každodennosti politických vězňů padesátých let ve stínu stigmatizačních mechanismů a mohou tak ukázat na důležité aspekty vztahující se k problematice této skupiny občanů a také k samotnému fenoménu sociální stigmatizace.

10

A) Teoretická část 1. Sociální stigmatizace Téma této práce je identifikováno pojmem sociální stigmatizace. Proto se nejdříve pokusím tento pojem vymezit včetně možných souvislostí.

1.1. Vymezení pojmu sociální stigmatizace Pojem sociální stigmatizace úzce souvisí se základním pojmem stigma (řec. znamení, značka, znak). Stigma je možné vnímat v zásadě jako určité znamení odlišnosti. Goffman (2003), který se problematikou stigmatizace podrobně zabýval, označuje termínem stigma silně diskreditující atribut, který svého nositele stigmatizuje. Dále zmiňuje tři zcela rozdílné typy stigmat. Prvním typem jsou odlišnosti tělesné, druhým typem jsou odlišnosti charakterové, kam jsou řazeny např. duševní poruchy, uvěznění, zhoubné návyky, alkoholismus, nezaměstnanost, sebevražedné pokusy a radikální politické projevy. Posledním typem jsou kmenová stigmata rasy, národa a náboženství, jež mohou kontaminovat ostatní členy rodiny přenesením znamení stigmatu i na ně. K tomu, aby se jedinec určitým způsobem odlišoval od ostatních, stačí tedy jakákoliv nápadnost, buď zjevná a nebo skrytá, která vyjde najevo později. Sociální chování okolí vůči jedinci se stigmatem, které je odlišnější právě kvůli tomuto stigmatu, je pak možno vnímat jako stigmatizaci. Červenka (2004) vysvětluje stigmatizaci univerzálněji, a to jako určité symbolické vymístění, přemístění a umístění určitých problémů nebo osob (z žádoucí oblasti do oblasti nežádoucí). Tyto praktiky mohou vykonávat pouze ti, kteří k jejich výkonu disponují dostatkem moci. Podstatu stigmatizace se snaží vystihnout také Vágnerová (1999, s. 100), když uvádí, že „stigma není skutečnou vlastností člověka, ale je mu sociálně přisouzeno. Vyplývá z obecně platného pojetí normality ve smyslu standardnosti projevů a vnějšího vzhledu. Stigmatizace mění roli takového jedince, její sociální status a v důsledku toho mnohdy i jeho identitu. ... Postižený jedinec je společností do role stigmatizovaného manipulován“. Reakce a odsouzení ostatními lidmi připomíná dotyčnému jeho odlišnost od toho, co je považováno 11

za normální. Přístup okolí a někdy i celé společnosti vede pak často k situaci, že člověk, který je stigmatizován, vyhledává skupiny podobně označených jedinců, v jejichž přítomnosti se cítí být rovnocenný s ostatními. To potvrzuje Vágnerová (1999, s. 100-101), když upozorňuje, že „preference společnosti stejně postižených souvisí s tzv. efektem similarity. Lidé si lépe rozumějí, protože mají obdobné problémy a reagují na ně obdobnými způsoby řešení. Takto se vytvářejí sociální skupiny, které mají charakter minority se všemi jeho důsledky, výhodami i nevýhodami. Vlivem společného způsobu života si bývá jednání postižených skutečně více podobné, než kdyby žili v různých podmínkách“. Problém stigmatizace vidím především v možných dopadech na identitu jedince a v případném narušení této identity. Otázkou je, zda bývá větším problémem vnímání vlastní stigmatizace samotným stigmatizovaným nebo přístup stigmatizujícího okolí k tomuto stigmatizovanému jedinci. Jinými slovy, jak spolu navzájem tyto dva faktory korespondují, zda pociťování vlastní stigmatizace je úměrné míře skutečné stigmatizace, kterou působí okolí. Intenzita obou faktorů bude zřejmě rozdílná a to působením mnoha aspektů. Například Goffman (2003) zmiňuje, že je možná i situace, kdy jedinec zůstane stigmatizací relativně nedotčen. Jedná se o jistou alternativu, kdy takový jedinec vnímá sám sebe jako plnoprávnou lidskou bytost a právě ostatní se mu jeví „jiní“, přitom je odříznut svým odcizením a chráněn svými vlastními představami o identitě. Své stigma si sice nese, ale nezdá se, že by na něj nějakým způsobem působilo. U některých jedinců může být situace opačná. Významné je i to, v jakém sociálním prostoru se stigmatizovaný jedinec pohybuje. Goffman (2003) hovoří o vytváření teorie stigmatu, která je ideologií vysvětlující méněcennost osoby se stigmatem. Na počátku stojí postoj okolí k osobě se stigmatem, který je založen na předpokladu, že tato osoba není tak docela člověkem. Červenka (2004) pak k tomu uvádí, že obecně lze teorie stigmatu chápat jako prostředek k vysvětlení představy či názoru o podřadnosti a méněcennosti určité osoby. Tyto teorie jsou zdůvodněním přisouzení statusu „neúplného člověka“ společenským okolím dané osobě, tj. umožňují legitimizaci diskreditujících praktik. Dle Goffmana (2003) jsou na tomto základě založeny různé formy diskriminace konkrétního jedince, čímž jsou snižovány jeho životní šance. V komunikaci jsou pak používány konkrétní stigmatizující výrazy jako označení stigmatizovaného. Jak z uvedeného vyplývá, spouštěcí a udržovací mechanismy stigmatizace jsou umístěny v interakci mezi „normálními“ a stigmatizovanými jedinci. Toto potvrzuje Goffman (2003), který vidí ve vzájemné konverzaci mezi oběma stranami klíčovou situaci, kdy dochází mnohdy ke konfrontaci s příčinami a důsledky stigmatu. V těchto chvílích se navíc 12

stigmatizovaný jedinec může cítit jako pod lupou, aniž by věděl, co si o něm skutečně druhý myslí. Červenka (2004) upozorňuje na nebezpečí, které vyplývá ze stigmatizujícího zacházení s vybranými kategoriemi lidí, jež se stává často součástí každodennosti a ať už je záměrné nebo nezáměrné, zpravidla vždy má plíživou, latentní povahu, ukrytou v denní rutině. Jak vyplývá z předešlého textu, stigmatizace je založena na předpokladu odlišnosti určitých jedinců od ostatních jedinců, kteří jsou v dané společnosti pojímáni jako normální. Stigmatizace je tedy vyjádřením sociálních vztahů a stigma bývá určitému jedinci sociálně přisouzeno. Odlišnost může být dána osobní charakteristikou jedince, jeho příslušností k určité skupině a nebo jeho jednáním. Stigmatizace přináší stigmatizovanému jedinci většinou znehodnocující přístup okolí, ale může se projevit i jeho vlastním znehodnocujícím vnímáním sebe sama a mnohdy mění i jeho identitu, která se tak stává stigmatizovanou. Stigmatizace je vnímána většinou negativně. Stigmatizační mechanismy jsou živeny především během sociální interakce. Stigmatizace má vztah ke kategoriálnímu dělení lidí, což vede k tomu, že se stigmatizovaní jedinci mají často tendenci navzájem vyhledávat.

1.2. Norma a stanovení normality Normy (z lat. norma - měřítko, pravidlo, předpis) lze „obecně chápat jako zveřejněná pravidla chování, která je třeba respektovat a považovat za závazná“ (Reichel, 2004, s. 161). Normy je možné v oficiální i neoficiální rovině vztahovat nejenom k chování, ale i k ostatním způsobům prezentace jedince ve společnosti. Nejvíce ovšem bývají normy spojovány s lidským chováním. Každá lidská společnost se snaží používáním sociálních regulátorů o usměrňování sociálního chování svých členů a tímto postupem dochází postupně k institucionalizaci sociálního chování. Večeřa a Urbanová (2006, s. 141) definují, že „institucionalizace chování (jednání) představuje vytváření relativně stabilních, sociálně integrovaných a referenčním sociálním útvarem uznaných forem chování, jejichž respektování a dodržování je potvrzováno sociálními sankcemi“. Tímto způsobem se vlastně ve společnosti stanovují kritéria neboli normy pro uznání normality jedince. Každý jedinec je pak těmito kritérii poměřován a hodnocen, a pokud je uznán nevyhovujícím, může přístup společnosti k němu vyústit až ve stigmatizaci. Dodržování společenských norem usnadňuje sociální interakci, což podporuje Bergerovo a Luckmannovo (1999, s. 65) tvrzení, že „čím

13

větší oblast činnosti je institucionalizována, tím je chování lidí předvídatelnější, a tedy i kontrolovatelnější“. Institucionalizace sociálního chování je úzce spjata s vytvářením rolí každého člena společnosti a k určité roli pak bývají vztahovány určité normy. „Role reprezentuje celou institucionální síť chování“ (Berger, Luckmann, 1999, s. 77). V případě náhlých společenských změn a příklonu společnosti k novým normám a hodnotám3 nastává u jedinců, kteří trvají na starých hodnotách a normách, rozpor, což vyplývá také z tvrzení Vágnerové (1999, s. 360), která dodává, že „obvyklou obranou je potřeba uchovat původní hodnoty a normy alespoň v soukromí, v rámci rodiny nebo skupiny lidí stejného původu“. Vodáková (1998) se zabývá situací, kdy novodobé evropské diktatury (fašistická a komunistická) prosazovaly směrem shora nové společenské normy. Ke změnám došlo zejména v oblasti občanského života a řada pouhých doporučení se změnila v oficiální příkazy a zákazy a některé normy se změnily z dříve zakázaných na náhle přikázané a naopak, vše pod hrozbou velmi tvrdých sankcí. Šokujícím způsobem to zasáhlo hlavně společnosti, ve kterých byly nové normativní prvky cizorodým elementem odporujícím domácí tradici. Normy tedy můžeme chápat jako proměnlivé, závislé na momentálním stavu společnosti. Jako prostředek regulace chování členů sociálního útvaru lze normy považovat za jeden ze základních prvků jeho kultury. Pro pochopení problematičnosti akceptace norem v rámci určité společnosti je přínosné rozlišení kultury4, uváděné Večeřou a Urbanovou (2006), a které doplňuje již zmíněné vyjádření Vágnerové o uchování norem v soukromí. Dle těchto autorů jedním ze způsobů, jak lze klasifikovat kulturu, je její rozdělení na ideální kulturu, která spočívá na normách a hodnotách, ke kterým se lidé navenek oficiálně hlásí, a reálnou kulturu, která vyjadřuje normy a hodnoty, ke kterým se sice lidé nechtějí nebo nemohou otevřeně a oficiálně přihlásit, ale realizují je ve svém jednání a považují je za ještě sociálně přijatelné. Za jednu z příčin zmíněné diskrepance považuji napětí a rozpor mezi oficiální kulturou a různými subkulturami5, existujícími v rámci této oficiální kultury. Nesoulad mezi jednotlivými soubory kulturních prvků, prezentovanými oficiální kulturou a jednotlivými

3

Rokeach (in Kavalíř, 2005) definuje hodnotu jako trvalé přesvědčení, jistý druh jednání či jistý cílový stav existence, který je osobně a společensky preferovanější ve srovnání s jinými druhy jednání či cílovými stavy. 4

Fay (2002) definuje kulturu ve standardním pohledu jako složitý soubor sdílených přesvědčení, hodnot a pojmů, který skupině umožňuje nacházet smysl života a dává jí návod, jak žít. 5

Jandourek (2001, s. 243) definuje subkulturu jako kulturu „dílčí skupiny, která se více nebo méně odlišuje od převládající, většinové a „oficiální“ kultury“.

14

subkulturami, bývá charakteristický širokou škálou projevů, od jemných nuancí až po zásadní kontrasty. Nejvíce se odlišující subkultury lze pak označit jako kontrakultury. Večeřa a Urbanová (2006) charakterizují kontrakultury jako typy subkultur, které jsou opoziční ve vztahu k dominantní kultuře dané společnosti, vyjadřují ostrý nesouhlas s normami, hodnotami, životním stylem a institucemi oficiální kultury, v konfrontaci s ní se definují, vznikají především v souvislosti s procesem kulturních změn a v důsledku kulturní dezintegrace, jsou vytvářeny z protestu a snahy realizovat určitý sociální, politický nebo jiný program, který netvoří součást oficiální kultury a u některých radikálních hnutí mají vést až k negaci celého kulturního systému a vytvoření alternativní kultury. Typickým příkladem jsou např. krajní politická hnutí (pravicově nebo levicově extrémistická hnutí) apod. Naznačené kulturní střety vnímám jako výsledek a vyústění společenského vývoje, během něhož byla určitou kulturou pojímána a označována jiná kultura jako nepřátelská a odchylná od normy. Večeřa a Urbanová (2006) v této souvislosti zmiňují kulturní konflikt, jehož projevem může být i kulturní šok, označující psychický nebo sociální otřes dosavadních kulturních jistot, a spojený se ztrátou předvídatelnosti sociálního života. Dochází k němu u jedince, sociální skupiny nebo celého společenství v důsledku nečekaného bezprostředního kontaktu s cizí nesdílenou kulturou přicházející z vnějšku (např. při okupaci území) nebo z vnitřku (např. náboženská sekta). Může proběhnout jak v rovině osobnostní, tak na úrovni sociální skupiny. Prohloubení identifikace jednotlivců nebo skupin s kulturními hodnotami a normami vlastní kultury a kulturní dezintegrace, znamenající ztrátu kulturní identity, pak může být důsledkem zmíněného kulturního konfliktu. Společenské normy ovlivňují všechny oblasti života, do kterých vnáší různá pravidla a omezení, přičemž na jejich osvojení má velký podíl socializace členů dané společnosti. Reichel (2004), který vidí podstatu socializace v postupné přeměně člověka jako biologického tvora ve společenskou bytost, uvádí s odkazem na Petruska, že socializace je současně základem hodnotově-normativního konsenzu, což znamená shodu většiny osob o platnosti a funkčnosti určitých hodnot a norem. Protože největší podíl socializace se odehrává v prvním období života člověka, má nejčastěji důležitou úlohu v procesu socializace rodina, do které se jedinec narodil, tedy rodina orientační. Jde tedy o to, jaké hodnoty a normy jsou rodinou preferovány. Významným socializátorem a tedy i ovlivňovatelem hodnotové orientace je dle Reichela (2004) i rodina nová, kterou jedinec sám později založí, tedy rodina prokreační. Důležitost rodiny v přenosu společenských hodnot potvrzuje i Bourdieu (1998), který přiřazuje rodině zásadní roli v udržování sociálního řádu, v pokračování jak biologickém, tak i sociálním, v uchovávání 15

struktur sociálního prostoru a sociálních vztahů. Tento autor považuje rodinu za jedno z míst, kde se shromažďují všechny druhy kapitálu a kde se tyto předávají dalším generacím. Bourdieu (2000) pracuje se čtyřmi druhy kapitálu. Ekonomický kapitál je definován určitým typem ekonomického zájmu. Kulturní kapitál je rozdělen na tři základní formy inkorporovanou, která je vtělena, objektivní, což jsou nejrůznější kulturní statky v materiální formě, a institucionalizovanou, která umožňuje srovnávání oficiální kvalifikace. Sociální kapitál závisí na členství ve skupině či sociální síti a tvoří síť sociálních vztahů a je produktem nekonečného úsilí a strategií. Konečně symbolický kapitál je reprezentován symbolicky (čest, prestiž, rituály). Tento kapitál hraje velice důležitou roli v procesech legitimizace moci. Avšak aby symbolický kapitál splnil svůj účel, tedy aby fungovala symbolická společenská směna, Bourdieu (1998) uvádí, že musí na obou stranách existovat stejné kategorie vnímání a hodnocení. Nahlíženo pomocí Bourdieova vyjádření, představuje předávání symbolického kapitálu během socializace snad nejdůležitější proces, ovlivňující pozdější splynutí jedince s většinovou společností. Se socializací bývá spojován pojem enkulturace, který vymezují Večeřa a Urbanová (2006, s. 115) jako „vědomé nebo nevědomé vrůstání (integrace) jedince do jím sdílené kultury (resp. kultur), tj. do kultury sociálních seskupení, k nimž jedinec náleží“. Tito autoři dále vysvětlují, že enkulturace má dvě základní funkce, a to kontinuitu sociokulturního systému, umožňující přenášet na další generace vybrané hodnoty, normy a vzory chování, a osvojení si sociální identity. Významnou funkcí kontinuity sociokulturního systému, zajišťující stabilitu společnosti, je přenos kulturního dědictví, který se ve vztahu k jednotlivým sociálním subjektům odehrává prostřednictvím získávání kulturního kapitálu, který je výrazem kulturního dědictví sociokulturního prostředí, ve kterém jedinec vyrůstá a žije. Vyjádření zmíněných autorů koresponduje s Bourdieovým přístupem. Vedle procesu enkulturace probíhá ve společnosti i paralelní proces akulturace, odehrávající se v konfrontaci mezi jedincem (skupinou, společenstvím), sdílenou kulturou a kulturou jinou, odlišnou. V tomto procesu se jedinec nebo skupina s jinou kulturou vyrovnává, takže se některé prvky cizí kultury přebírají a jiné odmítají. (Večeřa, Urbanová, 2006). Vymezení normality je odlišné v čase i kultuře. Závisí vždy na tom, jaká kritéria pro toto posuzování jsou stanovena, přičemž důležitou roli sehrávají postoje a vyznávané hodnoty většiny členů dané společnosti. Urbanová (2006, s. 86) upozorňuje, že „při posuzování toho, zda určité chování je či není sociálně normální, je nutné vzít v úvahu vedle osvojených norem i vnitřní hodnoty“. Stanovení hranic normality ovšem nemusí být vždy ovlivněno pouze 16

přirozeným společenským vývojem. Urbanová (2006) zmiňuje podstatný fakt, že definice a interpretace pojmu normální je do značné míry ovlivněna státní mocí. Tento faktor je dle mého názoru poměrně závažný zvláště v případě těch státních mocí, jejichž existence se nedá považovat za zcela legitimní. Na možnost ustavení norem a tím i vymezení normálnosti přirozenějším způsobem poukazuje Vágnerová (1999, s. 20-21), dle níž „normou je to, co společenská kritéria jako normální vymezují, obyčejně ve vztahu k tradici. Takové pojetí se odráží mimo jiné i ve stereotypech postojů k jedincům nějak odlišným, zejména v jejich emoční složce, tj. v míře odmítání či tolerance této odchylky“. To, co je považováno za normu, nemusí být vždy optimální; stejně tak to, co je považováno za abnormalitu, nemusí korespondovat s negativním vnímáním tohoto označení. Vágnerová (1999, s. 21) upozorňuje, že „sociokulturní vymezení abnormality vůbec nemusí odpovídat skutečné závažnosti těchto potíží ve smyslu poruchy funkce a neschopnosti adaptace na běžné prostředí. Jakkoliv odlišní lidé jsou považováni za nenormální především proto, že se vymykají běžnému očekávání.“ Někdy i příslušnost k určité sociální skupině může znamenat uznávání norem odlišných od norem většinové společnosti, protože různé skupiny mohou mít různé normy. Z doposud uvedeného vyplývá, že normalita jedince je vymezována na základě jeho respektu k daným společenským normám. Jak a které normy bude jedinec skutečně respektovat, záleží především na socializačním procesu, kterým prošel a prochází. Odchylky od vymezené normality, které přesahují toleranční limit, jsou vnímány jako deviace.

1.3. Sociální deviace Deviantní chování je „chování odchylující se od normativního řádu daného společenství, jde tedy o chování sociálně neschvalované a někdy i výslovně zakazované a právně postižitelné státním donucením“ (Večeřa, Urbanová, 2006, s. 142). Jak uvádí Mucha (2004), deviace je velmi široký pojem a netýká se jen chování jednotlivců, ale i skupin, které mohou vytvářet tzv. deviantní subkultury. Termín deviace je převzat z latinského slova deviatio, což v českém jazyce znamená odchylku, úchylku, odklon, odbočení. V knize Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny je pojem sociální deviace vysvětlen jako „porušení nebo podstatná odchylka od některé sociální normy chování nebo od skupiny norem; nerespektování požadavků, které na individuum nebo skupinu klade určitá norma nebo soubor norem; alternativní forma chování k předepsané, popř. všeobecně akceptované normě“ (Kapr aj., 1991, s. 57).

17

Sociální deviace sama o sobě neznamená nic patologického, pouze ukazuje na nesoulad s normami stanovenými v konkrétní době a konkrétní kultuře. Mucha (2004) navíc uvádí, že i zdánlivě nepochopitelné nebo protismyslné jednání má racionální jádro a lze mu porozumět, známe-li jeho příčinu. Do okruhu sociálních deviací pak patří poměrně mnoho způsobů deviantního chování, které se ale ještě rozlišuje na negativní a pozitivní deviace, což zmiňují i Večeřa a Urbanová (2006), když uvádějí, že sociální deviace může být odchylkou i v pozitivním slova smyslu. Dále upozorňují na důležitý aspekt, který zanáší do této problematiky faktory politické a ideologické. Tímto aspektem je skutečnost, že otázka deviací je otázkou hodnocení. Tito autoři navazují na uvedené konstatováním, že „zkušenosti z historického vývoje moderní společnosti ukazují, že systém jedné strany vytváří podmínky pro striktnější vymezení normálu než je tomu v režimech pluralitních. S tím souvisí i razantní (často represivní) postoje ke všemu odchylnému. Z toho vyplývá i relativní přístup k sociální deviaci, podle kterého lze chováním, ideám a kulturním symbolům a dalším sociálním produktům porozumět pouze v kontextu té kultury a společnosti, jejíž jsou organickou součástí. Nejdůležitějšími faktory jsou čas, prostředí, situace a sociální status aktéra“ (Večeřa, Urbanová, 2006, s. 183-184). Důležitost pochopení kontextu různých forem chování přikládá i Mucha (2004), když upozorňuje, že ty mohou být v jedné situaci považovány za prestižní, zatímco v jiném situačním kontextu bývají hodnoceny velmi negativně. Na specifický způsob vnímání deviací a postoj k nim za našeho komunistického režimu upozorňuje Vodáková (1998), která označuje nejpočetnější skupinu obyvatel, nazývanou mlčící většinou, za nositele normálnosti, neboť právě početnost ji kvalifikovala k reprezentaci „normálnosti“. Ostatní dvě skupiny, tedy skupina spolupracující s vládnoucím režimem a skupina bouřící se proti tomuto režimu, byly ve skupině mlčící většiny považovány za negativně deviantní. Skupina spolupracující byla hodnocena jako negativní z morálního hlediska, zatímco skupina bouřící se byla vnímána negativně z praktického hlediska pro problémy, které s sebou přinášela. Po roce 1989 bylo bouřící se skupině změněno minusové znaménko na plusové a došlo k pozitivnímu ocenění její normativní polohy. Nová situace ale není zdaleka prostá a dobře čitelná. I když, jak jsem již uvedla, sociální deviace sama o sobě neznamená nic patologického, je zvláštní, že společností jsou téměř všechny deviace, i pokud jde o deviace pozitivní, vnímány spíše negativně. V lepším případě je možné vysledovat opatrný přístup. Které faktory zde sehrávají roli, se lze spíše domnívat než s určitostí tvrdit. V každém případě 18

tyto postoje znamenají určitou panující netoleranci a snad i prostředek k uplatnění moci nad druhými. Existuje řada teorií deviace. Obvykle bývají tříděny do tří skupin - biologické, psychologické a sociologické. Tyto teorie popisují Večeřa a Urbanová (2006) následujícím způsobem: biologické teorie deviace patří k nejstarším teoriím deviace a jsou vystavěny na základě myšlenky biologické determinace jedinců. Později se tyto teorie inspirovaly poznatky z genetiky a dnešní přístupy mají podobu biochemických teorií. Neposkytují vysvětlení pro jevy sociální povahy. Psychologické teorie deviace vidí původ deviantního chování v psychice člověka a v duševních pochodech a na deviace nahlížejí jako na nemoc. Některé sociální problémy jsou chápány jako medicínské problémy, které mají být řešeny lékařskou intervencí. Konečně sociologické teorie deviace obsahují tři základní sociologické přístupy: - strukturální a funkcionální teorie deviace - konfliktní teorie deviace - interpretativní teorie deviace.

1.3.1. Etiketizační teorie (Labelling theory) Pro potřeby této práce vycházím z etiketizační teorie (Labelling theory - angl. label = nálepka; teorie nálepkování), kterou většina autorů řadí mezi nejvýznamnější interpretativní teorie sociální deviace. Jsem přesvědčena, že uvedená teorie nejlépe vystihuje podstatu zde popisované a zkoumané problematiky. K tomuto názoru jsem dospěla s přihlédnutím k historickému kontextu a k obecné charakteristice aktérů a společenských jevů, na které je zde soustředěna pozornost. Etiketizační teorie na rozdíl od většiny ostatních teorií počítá i s možností, že chování nedeviantní může být označeno jako deviantní. Jak vyplývá z názvu etiketizační teorie, její podstatou je mapování procesu, při kterém je chování určitého jedince označeno za deviantní a dotyčnému je tímto způsobem přidělena „etiketa“ neboli nálepka devianta. Přidělením etikety začíná působit stigmatizační mechanismus. Baratta (1995) podotýká, že prostřednictvím etiketizační teorie lze posuzovat stigmatizaci v rámci deviace jako příčinu, která ovlivňuje sociální identitu a sebedefinování osoby, která se stala objektem sociální reakce. Faltýn (2007, online) upozorňuje na skutečnost, že etiketizační teorie odhaluje sklon člověka identifikovat v populaci minoritní skupiny, hledat a označovat toho, kdo nepatří k „nám“. K zakladatelům etiketizační teorie patří zejména Lemert, Becker a Kitsuse.

19

Lemert (in Baratta, 1995) vidí centrální otázku teorie deviace v rozdílu mezi primární a sekundární delikvencí, přičemž sociální reakce nebo postih prvního odchylného chování často plní funkci návodu k deviaci, neboť prvním označením jedince nastala změna jeho sociální identity a tím vznikla tendence k setrvání v sociální roli získané tímto označením. Toto sekundární odchylné chování se stává prostředkem obrany před problémy, které přinesla primární deviace. Becker (in Večeřa, Urbanová, 2006) zkoumal působení stigmatizace při vzniku sociálního statusu devianta a dospěl k názoru, že nejdůležitějším následkem užití sankce je změna sociální identity jednotlivce, tj. získání statusu devianta. Kitsuse (in Večeřa, Urbanová, 2006) popsal problém tak, že to není chování samo o sobě, nýbrž výhradně jeho interpretace, skrze niž se chování mění z normálního na deviantní. Z etiketizační teorie vychází i tzv. radikální sociologie (Richard Quinney aj.), která přenáší odpovědnost za deviantní chování aktéra nejen na veřejnost, ale především na tvůrce norem: o tom, co je a co není deviantní, rozhodují mocní a tedy oni jsou odpovědni za to, co bude za deviantní označeno a postiženo sankcí, oni rozhodují o kriminalizaci i dekriminalizaci jednotlivých forem sociálního chování (Večeřa, Urbanová, 2006). Myšlenky, ze kterých vychází etiketizační teorie, považuji za nosné pro zde zkoumanou problematiku v tom smyslu, že prvotní označení jedinců za deviantní může nejen posilovat dosavadní chování, ale může být i startovacím motivem jejich nekonformního jednání v další fázi tohoto procesu. Pokud z důvodů, které uvádí zmíněný Kitsuse, ale i zastánci radikální sociologie, bývají označeni jako deviantní jedinci, kteří ve skutečnosti deviantními nejsou, snadno se uchýlí k obrannému jednání, které již opravdu bude nekonformní. Etiketizace je zcela jistě faktorem, ovlivňujícím lidské jednání. Mucha (2004) považuje etiketizační teorii spíše za soubor navzájem souvisejících myšlenek než ucelenou koncepci a vysvětluje ji jako proces interakce mezi deviantní a nedeviantní částí populace. Důležité je zjistit důvod přidělování etiket deviantů, jen tak lze pochopit povahu deviace jako takové. Hlavním zdrojem etiket jsou představitelé síly zákona a pořádku. Etikety použité k vytvoření jednotlivých kategorií deviace i kontexty jejich používání odrážejí mocenskou strukturu společnosti. Význam etiketizační teorie vidí tento autor v tom, že vychází z představy, že žádné jednání není kriminální samo o sobě. Tato teorie poukazuje na schopnost mocenských struktur klasifikovat chování, které by se jinak mohlo považovat za neškodné. Tak jako uvedený autor hodnotím z uvedeného důvodu tuto teorii jako prospěšnou, neboť může odkrývat latentní strukturální nedostatky společnosti. Mucha (2004) také upozorňuje, že etiketizační teorie ve spojení s historickou perspektivou umožňuje 20

pochopit, za jakých podmínek se jisté typy činností stávají podle zákona trestnými a jaké mocenské vztahy se při tvorbě těchto vymezení uplatňují. Vodáková (1998) poukazuje na příklad absurdního mocenského postoje k občanům, kdy během komunistického režimu docházelo k apriornímu odsouzení viníků, kteří vinu nespáchali. Odsouzení jedinci i skupiny byli stigmatizováni na základě rasových, etnických, třídních a případně i profesních kritérií jako „nepřátelé režimu“. V knize Sociologické školy, směry, paradigmata je pak podstata výše uvedeného postoje zobecněna tak, že etiketizační teorie poukazuje na třídní a skupinovou podmíněnost posuzování určitého chování, neboť některé skupiny jsou a priori předurčeny k přísnému etiketizování a jiné naopak k tomu, že jejich chování je posuzováno tolerantně (Petrusek, Miltová, Vodáková, 1994). Jako veliký otazník vztahující se ke značkování nedeviantních jedinců vidím problém případné nápravy tohoto stavu. Hrčka (2001) sice uvádí, že pokud je falešné značkování, které mohlo být i úmyslné, následně korigováno, může dojít k odznačkování (delabelling) konkrétního jedince a tím k jeho vyřazení z deviantní kategorie, ale dle mého názoru nemusí být situace tak jednoduchá. Přidělování nálepek je ve společnosti značně rozšířené. Snad je to i proto, že ten, kdo značkuje, získává nad značkovaným pocit nadřazenosti a vědomí vyšší hodnoty. Jako etiketa může sloužit vše, co má nějakou spojitost s vnímanou odlišností.

1.4. Sankce jako součást sociální stigmatizace Slovo sankce má původ v latinském výrazu sanctio, jehož význam bývá v překladu do českého jazyka uváděn jako potvrzení, neporušitelné ustanovení zákona. Sankce bývají užívány jako prostředky, jejichž existence má usnadnit vymahatelnost dodržování norem. Obecně bývá význam slova sankce chápán spíše jako trest. Členěním sankcí se zabývá mnoho autorů a to z různých pohledů. Nejúčelnější se jeví přehled, který podávají Večeřa a Urbanová (2006) a ve kterém klasifikují sankce podle následujících kritérií: 1. podle orientace hodnocení chování vyžadovaného sociální normou - pozitivní sankce (odměna posilující jednání v souladu se sociální normou) - negativní sankce (újma postihující porušení sociální normy) 2. podle míry formálnosti - formální sankce (formálně určité, institucionální) - neformální sankce (neoficiální, mnohdy s vyšší účinností) 3. podle způsobu působení (Durkheimovo rozlišení)

21

- represivní sankce (připravují deviantní osobu o čest, život, svobodu nebo pohodu) - restituční sankce (nutí deviantní osobu k odčinění škody) 4. podle druhu způsobované újmy - psychické (psychický nátlak verbální nebo neverbální - gesta) - fyzické (použití fyzického násilí - např. mučení, nebo omezování svobody pohybu) - ekonomické (ekonomický postih - např. pokuta) - politické (různé formy politického nátlaku - např. ztráta politického vlivu) 5. podle orientace sankce - vnitřní sankce (svědomí jedince vede např. k pocitu zahanbení) - vnější sankce (sankce veřejného mínění). Z uvedeného přehledu vyplývá, že existuje široké spektrum sankcí, které lze uplatnit u odlišného jedince, zařazeného společností do kategorie deviant. Mucha (2004) se detailněji zabývá sankcemi označenými jako formální a neformální, přičemž uvádí, že hlavní typy negativních formálních sankcí jsou v kompetenci soudů, vězení a policie. Pokuta, odnětí svobody a poprava jsou příklady takových negativních formálních sankcí. Zákony jsou pak formálními sankcemi definovanými jako pravidla. Pozitivních sankcí v případě dodržování zákonů je málo. Pokud jde o neformální sankce, upozorňuje autor na zajímavý aspekt (zmíněný již také Večeřou a Urbanovou), totiž že tyto sankce, i když nemají takovou efektivitu a zjevnost jako sankce formální, tak přesto mají zásadní význam pro zajištění konformity vůči normám. Snaha získat uznání nejbližších nebo se vyhnout zesměšnění, hanbě a odmítání okolí často ovlivňuje chování lidí důrazněji než formální sankce. Uvedený fakt se týká pozitivních i negativních neformálních sankcí. Ty se vyskytují prakticky ve všech oblastech společenské činnosti a mezi pozitivní je možno zařadit například slovní ocenění a úsměv, mezi negativními mohou být verbální narážky nebo kritika nebo vyhýbání se někomu. Reichel (2004) upozorňuje na důležitý faktor, spočívající ve skutečnosti, že jednotlivé sankce se navzájem různě překrývají. Někdy také jednotlivé hodnotově-normativní systémy nemusejí působit jednotným způsobem - některý čin může být jednou skupinou schvalován a druhou považován za nepřijatelný. Tento autor také hovoří o tolerančním limitu neboli skupinové či sankční toleranci, což znamená, že v každé skupině nejsou žádné normy dodržovány přesně a stejně, což koresponduje s jakousi všeobecně platnou a dodržovanou shovívavostí. Ovšem vždy záleží na sociální pozici prohřešujícího se a také na konkrétní porušované normě. Sankce jsou pevně spjaty se stigmatizačním mechanismem, lze je považovat i za součást tohoto mechanismu. Baratta (1995) uvádí, že Lemertem a Schurem bylo prokázáno, 22

že stigmatizační sankce vede k dramatické změně sociální identity. Dle mého názoru spočívá problém sankcí především v jejich rozdílné intenzitě, délce působení a zejména ve vhodnosti jejich uplatnění.

1.5. Důsledky sociální stigmatizace Červenka (2004) upozorňuje, že negativní označení okolím znamená pro stigmatizovaného jedince často nežádoucí psychické nebo sociální změny jeho životní situace, někdy jsou přítomny obě zmíněné změny. Dotčený pak zakouší omezení svých životních šancí, což znamená například redukci sociálních sítí nebo omezení přístupu k materiálním a jiným zdrojům. Dochází k legitimizované diskreditaci. Krajním a totálním důsledkem je fyzická likvidace stigmatizovaných jedinců. Bauman (in Červenka, 2004) uvádí jako krajní případ holocaust a hovoří o této události jako o tzv. kategoriálních vraždách (nejdříve zařazení jedinců do kategorie tvorů určených k likvidaci a poté jejich vyhlazení). Vodáková (1998) hovoří o permanentní neformální sociální kontrole chování stigmatizovaného jedince jako o dalším důsledku stigmatizace. Na druhé straně existují neformální přístupy, které naopak oficiální tresty mírní tím, že je například neberou v úvahu a nebo je nevnímají negativně. Ukázku takové korekce lze najít v období našich totalitních režimů, i když pod tlakem totalitní kontroly mohly být tyto tendence jen náznakové a po politickém zvratu podobné přístupy zase obsahují falešné momenty.

1.5.1. Přenesená stigmatizace V odborné literatuře je věnován značný prostor dopadům sociální stigmatizace na stigmatizovaného jedince, ale většinou není zmiňován další související faktor, a tím jsou důsledky této stigmatizace dopadající na nejbližší okolí stigmatizovaného, tzv. přenesená stigmatizace, protože lze hovořit o jistém přenosu. Tato přenesená stigmatizace pak může ovlivňovat zpětně samotného stigmatizovaného. Zřejmě nejzávažnější případy přenesené stigmatizace se vyskytují u nejbližších rodinných příslušníků uvězněných. Kury a Zapletal (2005, online) ve svém článku, zabývajícím se problematikou stigmatizace rodinných příslušníků vězňů, předesílají, že trest odnětí svobody je ve většině západních zemí nejpřísnější a z hlediska důsledků nejintenzivnější sankcí. Autoři zmiňují, že pro rodinné příslušníky představuje uvěznění blízkého člověka značnou finanční a psychickou 23

zátěž a krizi. Pokud se uvěznění člena rodiny stane známou informací, hrozí zbývajícím členům rodiny více či méně intenzivní sociální vyloučení a stigmatizace. Tím jsou tito jedinci zraňováni ve svém sebehodnocení. Provedené výzkumy ukazují, že děti vězněných otců bývají ve svém sociálním prostředí, zejména ve škole nebo ve skupině vrstevníků v bydlišti, odmítány a stigmatizovány, což platí přiměřeně i pro partnery vězněných. Odmítavé a často výrazně stigmatizující chování velké části veřejnosti vůči rodinným příslušníkům uvězněných ovlivňuje často velmi záporně socializaci dětí žijících v rodině. Tyto okolnosti vyvolávají u dětí doživotní škody. Velmi specifickou a rozšířenou přenesenou stigmatizací v naší zemi byla sociální stigmatizace rodinných příslušníků politických vězňů, zejména v padesátých letech. Projevovala se různými způsoby a intenzitou. Přicházela z oficiálních i neoficiálních kruhů. Postihovala děti, rodiče, sourozence, manželské partnery, ale i širší příbuzenstvo a někdy dokonce i jedince, kteří nebyli s politickými vězni v žádném příbuzenském vztahu, ale provinili se například přátelstvím a styky s dotyčným. Formy byly různé, od znemožnění studia vlastních dětí, přes zákazy týkající se pracovního zařazení dospělých, upírání rozličných sociálních požitků až po nepřátelské jednání sousedů a šikanu úřadů. To potvrzují i Gaďourek a Nehněvajsa (1997), kteří uvádí, že postihy se týkaly také rodinných příslušníků vězněných, a to zejména v oblasti vzdělání či zaměstnání.

1.5.2. Sociální exkluze Vlivem sociální stigmatizace dochází k různým formám sociální exkluze. Přitom sociální exkluze se může týkat jak jedinců, tak i celých sociálních skupin. Fenomén sociální exkluze má mnoho variant a není historicky ohraničen. Dle Walkera (in Mareš, 2000) sociální exkluze představuje především vyloučení ze společně sdíleného morálního řádu společnosti. Mareš (2000) upozorňuje na fakt, že dochází mimo jiné i k exkluzi symbolické, která je spojena se stigmatizací jedinců i sociálních skupin vnímaných jako odlišní, deviantní. Jejich označování neboli labelling slouží k jejich vyčleňování z hlavního proudu společnosti. Podobně Giddens (in Mareš, 2000) vztahuje pojem exkluze k mechanismu, který separuje sociální skupiny i jedince od hlavního proudu společnosti. Grygar (2007, online) popisuje sociální exkluzi jako jednu ze strategií pro udržení integrity společnosti - ti jedinci, kteří jsou rozpoznáni jako naši, jsou drženi uvnitř společnosti a ostatní jsou tlačeni za její hranici. Problémem je legitimita tohoto vylučování.

24

Na specifickou formu sociální exkluze upozorňuje Volek (2000), když hovoří o morální panice, která se rodí v jistém sociálním kontextu a znamená řešení stoupající společenské nejistoty rituálními konfrontacemi mezi deviantními a víceméně oficiálními představiteli (např. masová hysterie, resp. masové ostouzení nebo fámy a pomluvy). Charakteristická je především přeexponovaná reakce všech aktérů - médií, represivních složek, politiků a dalších. Pro morální paniku je typická tendence označovat za deviantní i chování, podmínky či fenomény, které jsou běžně ignorovány a které by se normálně ztratily v každodenní rutině. To vede k rychlé identifikaci nepřítele, k označení obětních beránků, jejichž jednání je připsán deviantní status. Masová média, podílející se na tomto procesu tím, že spoludefinují morální kontury společnosti, otevírají prostor k symbolickému vylučování deviantních projevů. Klíčovým prostředkem je při těchto mediálních rituálech (nálepkování a vylučování) dramatizace deviantního chování. Za příčiny sociální exkluze považuje Grygar (2007, online) omezení zdrojů symbolického kapitálu (přičemž symbolický kapitál je možné chápat i jako vnímanou a legitimně uznávanou formu ekonomického, sociálního a kulturního kapitálu), silně ustavené kategorizace osob (na základě takových kategorií, jako je rasa, povolání, zdravotní stav a podobně) a ustavení silných bariér, bránících lidem v tom, aby dosáhli toho, co je obecně považováno za dobrou kvalitu života. Z hlediska dopadů na vyloučené jedince vysvětluje konkrétním způsobem sociální exkluzi Rodgers (in Mareš, 2000), který vidí jádro konceptu sociální exkluze ve skutečnosti, že se vyloučení jedinci i celé vyloučené sociální skupiny nepodílejí stejnou měrou jako ostatní na hmotných i nehmotných zdrojích společnosti a na jejich distribuci či redistribuci, což vede k jejich chudobě a sociální či kulturní izolaci. Ekonomické vyloučení pak jako zdroj chudoby vede k vyloučení ze životního standardu a obvyklých životních šancí, zejména na trhu práce; sociální vyloučení brání sdílet určité sociální statusy či sociální instituce; politické vyloučení je upřením občanských, politických a základních lidských práv a vyloučením z vlivu na společnost i vlastní osud a konečně kulturní vyloučení je odepření práva jedince či skupiny sdílet kulturní kapitál, vzdělanost i hodnoty společnosti. Předešlá vysvětlení ovšem nenabízejí pohled na přístup vyloučených k jejich vyloučení. Ten lze najít ve vyjádření Kepela (in Mareš, 2000), který upozorňuje, že vyloučení se může týkat i skupin s vysokým kulturním a sociálním kapitálem a může u nich vyvolat hledání vlastní identity a odstup od širší společnosti na základě preferencí vlastních hodnot. Pokud se tyto skupiny neintegrují do širší společnosti, nastává efekt partikularismu. K tomu uvádí Jordan (in Mareš, 2000), že partikularisté vymezují svou identitu vůči širší kultuře 25

negativně a nemají ani zájem o to, aby se stali její součástí. Dochází tak k separatismu, například z důvodů sociálních, náboženských nebo etnických. Uvedené přístupy vyloučených jsou spíše opoziční a z velké části by se daly označit jako ideově podložené. Mohou pak vést, jak lze logicky odvodit, k vytváření jistých opozičních sociálních identit. Existují však i přístupy vyloučených, které jsou ve své podstatě pasivní. Mareš (2006) hovoří o skupině vyloučených, kteří si své vyloučení neuvědomují z různých důvodů. Buď o svém vyloučení nic netuší, další si na ně již zvykli, jiní si je nepřipouštějí nebo si je nechtějí připustit. Polehňa (1988) zmiňuje další krajní polohu vyloučení a nazývá ji „autoexkluzí“, což je více méně vědomá rezignace na dosahování určitých pozic a je vlastně specifickou formou vlastního sociálního sebevyloučení. Na tomto místě bych ráda zmínila svůj názor, že sebevyloučení může být u stigmatizovaného jedince jistým druhem sebeobrany. Izolací se takový jedinec snaží eliminovat možné stigmatizační projevy okolí vůči němu. Otázkou je rozdíl mezi již zmíněným partikularismem a tím, co nazývá Polehňa autoexkluzí. Dle mého názoru jsou tyto dva postoje založeny na stejném principu. Na místě je otázka, jak se projevuje sociální exkluze v prožívané každodennosti. Vyloučený jedinec se často ocitá na okraji většinové společnosti. Stigmatizační mechanismy působící narušení sociální identity vylučují jejich nositele z různých forem účasti na společenském životě a v krajním případě vedou k jejich sociální izolaci, případně až k sociální diskriminaci. Sociální izolací mám na mysli velmi malou nebo žádnou účast na životě společnosti, sociální diskriminací pak přímé odmítání a omezování účasti na životě společnosti ostatními členy společnosti. Exkluze se přitom může týkat zejména kvantity i kvality sociálních vztahů, participace na veřejných a politických aktivitách, příležitostí ke vzdělání a také možností týkajících se zaměstnání. V symbolické rovině mohou být výsledkem exkluze pocity a uvědomování si reality vlastního vyloučení na straně stigmatizovaného jedince i představy o tomto jedinci na straně představitelů většinové společnosti. Mareš (2006) projevy sociální exkluze rekapituluje tak, že sociálně vylučovaní jsou kráceni ve svých občanských právech, přičemž se jedná o práva na politické a náboženské přesvědčení a kulturní/národnostní identitu včetně jejího uznání v rámci občanské společnosti, dále o práva participovat na kulturních aktivitách a kulturním kapitálu společnosti a také o práva sociální včetně práv přístupu na vzdělání a jiné. Problematika, kterou se zabývám v této práci, se vztahuje k určitému historickospolečenskému kontextu, jenž byl zcela specifický, a proto si i pohled na sociální exkluzi, probíhající v tomto prostoru, vyžaduje individuální přístup. Jako nejvhodnější se mně proto 26

jeví Polehňovo (1988) vysvětlení. Tento autor se podrobně zabývá existencí fenoménu sociální exkluze v podmínkách socialistické společnosti. Popisuje, jakými způsoby se uskutečňovalo vylučování v různých rovinách. V oblasti politické docházelo k intervencím do všech oblastí sociálního života. Elementárním příkladem byla cenzura uměleckých a vědeckých děl formou rozhodování redakčních rad a edičních komisí, čímž se stával vylučovací princip zcela legálním. Absurdním příkladem byla intervence státu do církevních záležitostí, kdy zavedením pravidla tzv. státního souhlasu k výkonu náboženské funkce byla vyloučena řada osob s církevní kvalifikací z možnosti výkonu určité církevní činnosti. Triviálním, ale nejvíce zajímavým příkladem naprosto legitimizovaného principu exkluze byly edukační systémy. V oblasti vzdělávání vedla exkluze prostřednictvím přihlížení k třídnímu původu, k angažovanosti rodičů a žáků samotných, k členství, později dokonce i k místu bydliště, k nedozírným škodám. Přitom „třídní původ“ jako kritérium preference je absurdně anachronický, protože jeho podstata je věcně zcela identická s kritériem etnického či rasového původu; uchazeč nemůže prostě žádný svůj původ ovlivnit. Velice výrazně fungoval princip exkluze v oblasti práce a zaměstnání. Nejmarkantnějším a sociálně nejzávažnějším případem sociální preference a exkluze je požadavek „kádrových předpokladů“ k ucházení se o určité místo nebo funkční zařazení. Přitom pojem „kádrové předpoklady“ je absolutně nelegální, nejen nelegitimní; nemá naprosto žádné právní zakotvení, nikde není přesně definován.

Použití

„kádrových

předpokladů“

jako

selektivního

mechanismu

bylo

legitimizováno „vedoucí úlohou strany“. Exkluze založená na „třídním přístupu“ těžce poškozovala jedince, označené za třídní nepřátele. Tito byli zbavováni funkcí, postavení, někteří zaměstnání, znemožněn byl jakýkoliv sociální vzestup, děti měly „škraloup“ v kádrovém materiálu, který jim znemožňoval studia. Tato aplikace vylučovací strategie neměla ovšem jediné legitimizující zdůvodnění. Sociální exkluze, kterou přináší stigmatizace jedinců a celých skupin, je především jejich vyloučením z hlavního proudu společnosti. Specifickou formou sociální exkluze je morální panika, která slouží k rituální konfrontaci mezi oficiálními představiteli společnosti a jedinci, kteří jsou plánovitě označeni za deviantní a na které se podílejí represivní složky, politikové a především masová média. Omezení zdrojů různých forem kapitálu, především symbolického, kategorizace osob a ustavení bariér napomáhají sociální exkluzi. Tato pak přináší vyloučeným jedincům omezení občanských a ostatních práv a omezení účasti na společenském životě. Přístupy vyloučených se mohou pohybovat v široké rovině, od autoexkluze přes pasivní přístup až po hledání vlastní opoziční identity. Ke specifické sociální exkluzi docházelo v podmínkách socialistické společnosti, která se projevovala často až 27

absurdním způsobem zejména v oblasti politické, edukační a pracovní. Tato exkluze založená na třídním přístupu a opírající se o kádrové předpoklady neměla jediné legitimizující zdůvodnění.

28

2. Sociální identita a sociální zakotvení V předchozí kapitole jsem se snažila ozřejmit problematiku sociální stigmatizace ve všech možných souvislostech s přihlédnutím k tematickému zaměření této práce. Protože se soustředím na vliv sociální stigmatizace na sociální identitu a sociální zakotvení, věnuji tuto kapitolu této problematice.

2.1. Sociální identita jako součást osobní identity Pojem sociální identita souvisí se základním pojmem identita. Identitu není snadné jasně a hraničně vymezit. Ústředním významem, ke kterému se identita vztahuje, je jedinečnost člověka neboli jeho originalita. Vysvětlením identity se v odborné literatuře zabývá řada autorů. V Pedagogickém slovníku je identita vymezena jako totožnost jedince, tedy způsob, jímž konkrétní jedinec vnímá jednak svoji stejnost a kontinuitu v čase, a dále jak vnímá místo, smysl a význam své existence v širokém kontextu lidské společnosti (Průcha, Walterová, Mareš, 2003). V Sociologickém slovníku je identita vysvětlena jako jedincovo uvědomování si, jakým člověkem je a čím se liší od druhých, dále jako uvědomování si, kdo je nebo bude ve vztahu k druhým (ztotožnění jedince s jeho životními rolemi) a také jako jedincovo prožívání příslušnosti k větším nebo menším společenským celkům. (Jandourek, 2001). S tímto vysvětlením zcela koresponduje i pohled na identitu, který podává Gillernová aj. (2000). Vymezení předešlých autorů, vztahující se k pojmu identita, má sjednocující úhel pohledu v tom, že popisují identitu čistě jako způsob vnímání na straně jedince, o jehož identitu se jedná. Oproti tomu Faltýn (2007, online) se snaží na identitu nahlížet ze dvou pozic. V prvé řadě je to již zmíněná pohledová pozice samotného jedince na sebe sama a za druhé je identita vymezována jako souhrn znaků, které nám připisují druzí. Vzhledem k doposud uvedeným vysvětlením identity a k tomu, jak vymezuje sociální identitu Geist (1992, s. 120), který uvádí, že jde o „označení vědomí (volby) příslušnosti členů určitého sociálního útvaru k tomuto útvaru“, lze tvrdit, že individuální, tedy osobní identita a sociální identita spolu úzce souvisí a v některých případech je složité mezi oběma pojmy stanovit přesnou hranici, někdy bývá sociální identita pojímána jako součást identity

29

osobní. „Příslušnost ke společnosti se stane součástí identity jedince“ (Vágnerová, 1999, s. 358). Problémem může však být určení vzájemného vztahu mezi oběma typy identit. Szaló používá pro osobní identitu označení sebe-identita, přičemž upozorňuje, že tato nestojí v opozici vůči sociální identitě, ale že sebe-identita osoby je utvářena jako mozaika různých identitních typů, včetně sociálních identit (Czaló, 2003). Oproti tomu Schmidt-Denter (2008, online) je přesvědčen, že mezi procesy individuálního odlišení a sociálního zařazení existují dynamické vztahy. Podobně se vyjadřuje Červenka (2004), který hovoří o setření (vymístění) osobní identity, ke kterému dochází proto, že je s lidmi zacházeno výhradně na základě jejich sociální identity. Macek, Hřebíčková, Čermák (1999) jsou přesvědčeni o smysluplnosti členění na osobní a sociální aspekt identity, s tím, že vývojová psychologie pojetí vlastní identity jako pocitu vlastní totožnosti, jedinečnosti a kontinuity rozšiřuje o pocit zakotvenosti v konkrétním prostředí - jak na úrovni interpersonálně vztahové, tak na úrovni rolí, případně na úrovni celkového pocitu ze svého života a ze světa, ve kterém žijí. Pohledy různých autorů na identitu nabízejí široké spektrum vysvětlujících definic, ze kterých vyplývá, že utváření osobní identity ovlivňuje sociální prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje. Pokud jde o rozdílné pohledy uvedených autorů na vzájemný vztah mezi osobní identitou a sociální identitou, přikláním se k myšlence, která pojímá identitu jako souhrn různých typů neboli vrstev identit včetně sociálních, které se vzájemně doplňují. Erikson (in Macek, 1999) považuje za počátek utváření lidské identity období adolescence, kdy dochází ke konfliktu mezi potřebou integrace sebe samého a potřebou vyrovnat se s nejasnými požadavky společnosti způsobem vyhovujícím ve smyslu nalezení vlastního místa v tomto společenství. Jakým způsobem se identita utváří, popisují Faltýn (2007, online) i Gillernová aj. (2000), s tím, že vidí utváření vlastní identity jako výsledek procesů socializace, identifikace a nápodoby, k čemuž patří i závislost na dané kultuře společnosti. To ostatně potvrzuje i Bergerova a Luckmannova (1999, s. 170-171) teorie identity, která ujasňuje také osud celoživotní identity: „Identita se utváří během sociálních procesů.

Jakmile je vytvořena, je udržována, obměňována, dokonce i přebudovávána

sociálními vztahy. Sociální procesy, jež se podílejí na formování i udržování identity, jsou dány sociální strukturou“. O tom, jaký význam má správné utváření identity, vypovídá Recklessův (in Karabec, Blatníková, 2007, online) poznatek, týkající se jedincova pojetí sebe sama. Způsob zmíněného pojetí sebe sama sehrává prioritu v určitých výjimečných situacích, jakými je např. situace

30

delikventního jedince, v tom smyslu, že může pomoci tomuto jedinci nepřijmout identitu nálepku delikventa za svou.

2.1.2. Specifikace sociální identity Sociální identita je dána příslušností ke skupině, respektive ke skupinám, tím, že se jedinec s těmito skupinami identifikuje. Právě příslušnost k více sociálním skupinám označuje Schmidt-Denter (2008, online) jako určující faktor toho, že každý člověk má několik sociálních identit. Těmito sociálními skupinami mohou být například přátelé, rodina, bydliště, kraj, národ a další. Národní a kulturní identita jsou tudíž speciální formy sociální identity. Osobní identita a její prožívání ovlivňuje jedince při výběru pro něj důležité sociální skupiny. Jak uvádí Berger (1991), individua si vybírají své společníky takovým způsobem, aby podporovali jejich sebeinterpretaci, tedy z každého aktu sociálního spojení vyplývá volba totožnosti. Hayesová (1998, s. 14) zmiňuje jako jednu z pohnutek sociální identifikace „vyhledávání všeho, co posílí naši sebeúctu, a umožní nám tedy smýšlet o sobě dobře“. Budování sociální identity je tedy ovlivněno charakterem osobní identity. Poněvadž osobní identita je tvořena skupinou atributů, které je možné vymezit jako vlastnictví kulturního, sociálního, ekonomického a symbolického kapitálu, mají tyto atributy vliv i na utváření identity sociální. Bourdieu (1998) vyzdvihuje funkci symbolického kapitálu, když upozorňuje na skutečnost, že symbolický kapitál je společný všem příslušníkům skupiny, kteří ho dokážou vnímat stejným způsobem. Tím se vytvářejí sociální kategorie založené na spojení nebo oddělení a symbolický kapitál se váže ke skupinám nebo ke jménům skupin a je současně nástrojem i předmětem strategií kolektivních či individuálních, sloužících k jeho získání, uchování a zvětšení; dále je předmětem strategií připojování se ke skupinám, jež ho vlastní, a v zaujímání odstupu od skupin, jež ho vlastní málo nebo vůbec (stigmatizovaná etnika). Bourdieho vysvětlení je potvrzením názoru Oakese a Turnera a také Lemyreho a Smitha (in Geist, 1992, s. 120), kteří uvádí, že „sociální identita je činitelem rozlišování a diskriminace mezi sociálními útvary“. Jak uvádí Červenka (2004), kategorii, do které jedinec buď již patří nebo může patřit, je možné rozpoznat podle informace, kterou o něm podává jeho sociální identita. Dle Baumana (in Červenka, 2004) atributy, indikující specifickou sociální identitu konkrétního jedince (např. židovství, gender) a pomocí nichž jej okolí řadí mezi členy specifické sociální skupiny, je možné považovat za stigmata.

31

Sociální identita je vlastně prvotní příčinou společenského rozlišování a může být tedy příčinou sociální stigmatizace a sociální exkluze. Tajfel (in Hayesová, 1998) je přesvědčen, že proces vnímání druhých lidí na základě jejich členství ve skupinách je základní součástí lidského myšlení a že spoluutváří především formování společenských norem a existenci stereotypů a předsudků. Podobně se vyjadřuje Zich (2003, s. 43), který uvádí, že „skupiny, s nimiž jsme se identifikovali, které jsou „naše“, lépe chápeme, jsme ochotni udržovat jejich integritu, bránit její členy, vytvářet vědomí sounáležitosti a dokonce přijímat i vlastní předsudky a „ideologii“ o kvalitě, výjimečnosti naší skupiny a nízkosti, či alespoň o nezajímavosti skupin jiných“. Zde jde tedy o to, kde jsou hranice mezi naší skupinou a jinými skupinami. V této souvislosti hovoří Šafr (2008, online) o symbolických hranicích, které vznikají jako pojmové rozlišování sloužící ke kategorizaci objektů, lidí, prostoru apod. Většinou vycházejí z morálních, socioekonomických a kulturních hranic, rozdělujících lidi do odlišných skupin. Tyto hranice nám říkají, kdo jsme my a kdo jsou oni a také jsou často používány k odůvodňování sociálních hranic, které určují ekonomické, materiální a politické pozice. Sociální identita má ještě další určující faktory. Dle Vágnerové (1999) je součástí sociální identity i jazyk, je v něm obsažena skupinová identita a tím i jistota potvrzení sounáležitosti se skupinou.

Komunikace je významnou součástí sociální interakce a při

utváření a formování sociální identity je téměř nenahraditelná. Berger a Luckmann (1999) považují komunikaci za nejdůležitější prostředek udržování reality, přičemž identitu nazývají ústředním prvkem této reality. Konverzační aparát realitu také soustavně proměňuje, proto se subjektivní realita něčeho, o čem se vůbec nemluví, stává mlhavou. Narušení trvalosti a důslednosti konverzačního aparátu znamená ohrožení dané subjektivní reality, přičemž například využití korespondence pomáhá udržovat důležitou konverzaci i přes fyzickou vzdálenost účastníků. Taktéž Mucha (2004) vidí úlohu běžné konverzace hlavně v posilování sociální soudržnosti, nikoli v její sdělovací funkci. Faltýn (2007, online) zmiňuje, že naše sociální identita obsahuje kromě jiného sdílené hodnoty a symboly. Také Reichel (2004) se zaměřuje na úlohu zmíněných vnitroskupinových hodnot, v tomto případě při vymezování vhodnosti komunikačního obsahu. Mucha (2000) hovoří o posilování sociální identity pomocí symbolů kultury. Tyto symboly, přenášené z generace na generaci, vytvářejí rámec porozumění světu. Mají obraznou povahu a opírají se o názorné vyjádření, o konkrétní obraz, příběh, vyprávění. Nelze je jednoznačně ovládnout ani bezezbytku institucionálně kontrolovat. Jejich základní funkcí je posilování jednoty, identity určitého společenství. Jednou z oblastí společenského života, ve 32

které jsou kondenzovány symboly kultury, je domov. Symboly spojené s rodinou a domovem patří k základním kulturním symbolům každého společenství. Obrazy domova jako jednoho ze symbolů kultury v sobě zahrnují mezilidské vztahy, vztah dítěte k rodičům, k prarodičům, k věcem domova, k domu. Jistota a bezpečí domova jsou základním rámcem pospolitého života a odtud se odvíjí další okruhy sociálních kontaktů. Tajfel (in Schmidt-Denter, 2008, online) upozorňuje na významný poznatek, že v případech ohrožení lidské identity, např. jako následku kritických životních událostí nebo na základě sociálně-historických vlivů (např. kolektivní stud nebo rozdělení národa) používá jedinec strategie, pomáhající mu získat opět pocit kladné identity. V těchto situacích, jak zmiňuje Schmidt-Denter (2008, online), nabývá na důležitosti sociální skupina, s níž se jedinec ztotožňuje, neboť ke zmíněným strategiím patří například nadhodnocení vlastní skupiny a podhodnocení skupiny cizí. Možná je ale i opačná reakce, při které jedinec vlastní skupinu podhodnotí, aby se mohl silněji identifikovat se skupinou cizí. Z uvedeného je zřejmé, že u hodnocení osobní a sociální identity je důležité vycházet z

komplexních

vzájemných vztahů a vazeb mezi těmito typy identit. Sociální identita jako výraz příslušnosti jedince k určitým sociálním skupinám je pevně spjata s osobní identitou. Jedinec si většinou buduje svoji sociální identitu sám výběrem sociálních skupin, k nimž chce přináležet a které kladným způsobem potvrzují jeho sebepojetí. Tím, že je sociální identita tvořena současně příslušností k více sociálním skupinám, stává se mnohovrstevnou, tedy jedinec může být současně nositelem např. identity vězeňské, rodinné, české, náboženské apod., což se projevuje také tím, že má současně i více rolí. Intenzita vnímání různých sociálních příslušností je různá, takže i různé sociální identity budou mít pro jedince různý význam, který může být i negativní, zvláště když volba příslušnosti k určité sociální skupině nebyla dobrovolná. Míru intenzity vnímání sociálních příslušností mohou ovlivňovat takové faktory, jako je četnost interakcí mezi členy sociální skupiny, existence společných, zejména symbolických a kulturních zdrojů, kterými je vzájemná identita pěstována. Stmelovacím prvkem mezi členy sociální skupiny, ovlivňujícím i sociální identitu jednotlivých členů, se stávají sdílené hodnoty a symboly a společný jazyk. Sociální identita jako příslušnost k určité sociální skupině může být také důvodem sociální stigmatizace a sociálního vyloučení.

33

2.1.3. Proměny sociální identity Je nutné si uvědomit, že identita není neměnná, ale často právě společenské změny vyvolávají tlak na proměnu identity. Proměnu sociální identity každého jedince je nutno chápat v kontextu historicko-společenského rámce, ohraničujícího jeho život. Jedním z faktorů, působících tvrdě na změnu identity a tím i sociální identity, je stigmatizace jedince. Ti, kteří se stanou stigmatizovanými v průběhu svého života, jsou často nuceni se smířit s novou identitou a naučit se s ní žít. To vůbec nemusí být jednoduché, někdy může být taková proměna přímo traumatizující. „Člověk, který bývá odlišný, je obtížněji akceptován, a často právě proto získává nižší sociální status“ (Vágnerová, 1999, s. 356). „Jak bylo prokázáno Lemertem a Schurem, stigmatizační sankce vede k dramatické změně sociální identity“ (Baratta, 1995, s. 138). Goffman (2003) hovoří o narušené sociální identitě jedince vlivem jeho stigmatizace, kdy lidé s ním jednající mu neprojevují takovou úctu a pozornost, jaká by byla očekávána, kdyby k narušení sociální identity stigmatizací nedošlo. Tento problém „přijetí“ se stává ústředním rysem životní situace stigmatizovaného.

2.2. Význam sociálního zakotvení Aby byl jedinec schopen svoji sociální identitu nejen budovat, ale i udržovat, je pro něj důležitá zakotvenost v sociálních vztazích, tedy na významu nabývá jeho příslušnost k určitým sociálním skupinám, které umožňují existenci těchto vztahů. Kvalitní sociální zakotvení stvrzuje sociální identitu každého jedince a tím ji i prohlubuje. Reichel (2004) považuje za nezbytnou podmínku existence sociální skupiny opakovanou, systematickou a stabilizovanou interakci mezi určitou množinou jedinců. Dle Petruska (in Reichel, 2004) jsou pro vymezení sociální skupiny nejpodstatnější tyto znaky: interakce, komunikace, společné aktivity, sociální vztahy, společný cíl (se skupinovými cíli souvisejí též hodnoty a normy skupiny), vnitřní struktura, hodnoty a normy, kontrola a sankce, vědomí příslušnosti a vědomí odlišnosti (od jiných skupin a jejich členů). Sociální zakotvení je pro každého jedince věcí zásadní nejenom z důvodů naplnění jeho potřeb emočních, ale je i určujícím aspektem jeho společenské úspěšnosti. Reichel (2004) připomíná, že sociální kapitál je souhrnem sociálních kontaktů a známostí, ty částečně pramení mimo jiné z postavení rodiny ve společenské struktuře a umožňují dosažení úspěchu hmotného i nehmotného. 34

Ztráta sociálních vztahů a vazeb může být vnímána jako ohrožení sociální identity. Urbanová (2006) potvrzuje, že neukotvenost vede k problémům s identitou. Klocke (in Kury, Zapletal, 2005, online) zmiňuje v souvislosti s výkonem trestu odnětí svobody, že narušení soukromé sféry vězňů prostřednictvím kontroly dopisů a telefonátů činí normální vybudování či udržení důvěrných vztahů sotva možnými. Kury a Zapletal (2005, online) přitom uvádí, že fungující rodinné vztahy uvězněného se považují za podstatný a příznivý prognostický faktor pro období po propuštění na svobodu, poněvadž uvězněný se vrací většinou opět do stejného sociálního prostředí, ze kterého přišel. Na význam sociálních vztahů u vězněných upozorňují také Karabec a Blatníková (2007, online), když uvádí, že na kvalitě sociálních vztahů a emocionálních vazeb v prostředí, ze kterého odsouzený pochází, záleží posílení či oslabení vlastního psychického rozpoložení, s tím, že pozitivní a podpůrné vztahy s významnými osobami (nejčastěji rodinou) mohou vést k posílení, které může sloužit jako nárazník proti působení negativních faktorů ve vězeňském prostředí. Sociální zakotvení mocným způsobem ovlivňuje sociální identitu jedince. Naplňuje jeho psychické potřeby a současně se podílí na jeho společenské úspěšnosti. K sociálnímu zakotvení dochází formou navazování, udržování a upevňování vztahů se členy různých sociálních skupin (rodina, přátelé, organizace, spolupracovníci), které mohou být formální i neformální. Narušení těchto vazeb vede ke změně sociální identity jedince. Nejtíživější variantou může být naprostá nezakotvenost neboli sociální izolace, ke které může dojít např. vlivem uvěznění.

35

3. Političtí vězni padesátých let Po uvedení do problematiky sociální stigmatizace a přiblížení pojmů sociální identita a sociální zakotvení se v této kapitole budu věnovat vysvětlení okolností, souvisejících s existencí kategorie politických vězňů padesátých let. Bursík (2007, online) považuje definici pojmu politický vězeň (v kontextu popisovaného období) za veliký problém. Komunistický právní systém takovou kategorii nechtěl znát a v praxi ji vůbec neuznával. Političtí vězňové jsou nazýváni též vězni svědomí, neboť bývají považováni za svědomí národa. Jsou to lidé, kteří bývají vězněni pro svoje politické přesvědčení, ale mnohdy to bývá i kvůli náboženskému vyznání apod. Sami političtí vězni padesátých let nalezli svou identitu a současně i název pro ni. Zkratka MUKL byla za nejtěžších dob jejich útisku zkratkou pro Muže Určené K Likvidaci (Gaďourek, Nehněvajsa, 1997). Identitu mukla mohl získat téměř každý, kdo se znelíbil tehdejšímu režimu. Vojáci, vysocí úředníci, dělníci, kněží, samostatní rolníci, studenti, lidé všech profesí i různého postavení, muži i ženy. Důvody pro získání identity politického vězně byly také různé. Počínaje třídním původem, nesprávnými názory, přes náboženské vyznání až po účast v aktivním odboji. Často také pro vykonstruované obvinění. Gaďourek a Nehněvajsa (1997) uvádí, že z výsledků jejich výzkumného šetření vyplynulo, že více politických vězňů pocházelo z Moravy a Slezska a jednalo se převážně o mladistvé. Dle Pousty (1995) byli do věznic a táborů posíláni nejvíce dělníci všech profesí, početně následovali zemědělci a drobní živnostníci. Většina československých politických vězňů byla odsouzena dle zák. č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, po němž byl později nazván Klub politických vězňů komunismu (K 231). Na tento klub navázala dnešní Konfederace politických vězňů České republiky. Po převratu v listopadu 1989 došlo k rehabilitaci politických vězňů dle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

36

3.1. Společensko-historická situace v 50. letech 20. století Únorovému puči v roce 1948 předcházela krize v Národní frontě a snaha KSČ o získání veškeré politické moci ve státě. Demise některých ministrů demokratických stran ovšem nevyřešila vzniklou vládní krizi a komunisté přešli do otevřeného útoku. Gottwald vyzval k vytváření akčních výborů, které přebíraly moc ve státě. Jejich prostřednictvím byly rozloženy důležité úřady, továrny, organizace, školy, politické strany, všechna vedoucí místa obsadili komunisté. Začalo zatýkání přívrženců demokratických stran. Demokratické strany zůstaly pasivní a ocitly se v izolaci. Oslabený prezident Beneš přijal 25. února 1948 demisi demokratických ministrů a v Československu nastalo období vlády jedné strany. KSČ se definitivně chopila moci. Tak byl u nás nastolen totalitní režim. (Čapka, Klíma, 2001). Nastolení mocenského monopolu KSČ bylo v rozporu s existující demokratickou ústavou a znamenalo likvidaci dosavadních demokratických zvyklostí. V tomto smyslu byl únor 1948 aktem protidemokratickým a protiústavním (Vaculík, Čapka, 2002). Komunistická strana okamžitě začala s tvrdým prosazováním vlastních cílů a potlačováním odpůrců. Přesně tak, jak tuto situaci obecně teoreticky vymezují Berger a Luckmann (1999, s. 123-124, 127): „Jakmile je jednou ideologie určitou skupinou přijata (přesněji řečeno, jakmile se určité učení stane ideologií dané skupiny), je přetvářena v souladu se zájmy, které nyní musí legitimizovat.“ ... „Dějiny moderního revolučního dění nám poskytují bezpočet dokladů, že po vítězství takových hnutí se revoluční intelektuálové změní v „oficiální“ legitimizátory“. O způsobu legitimizace moci Komunistickou stranou po roce 1948 hovoří Alan (1999), který uvádí, že byla zavedena striktní komunistická partokracie, která infiltrovala moc strany do všech sfér společenského života. Stala se institucionálním filtrem, určujícím pragmatiku každodennosti a životní strategie například na úrovni hodnotových orientací. Na problém nové hodnotové orientace upozorňují i Kaplan a Paleček (2001), podle nichž komunistická moc a nový režim razily novou stupnici hodnot a staré hodnoty zatracovaly, rozkládaly vztahy mezi občany, mezi přáteli a uvnitř rodin, zneužívaly a ničily tradice a zvyky a tím zasahovaly do každodenního života občana. Komunistickou stranou prosazovaný socialismus definuje Čep (1989) jako centralistickou koncepci třídního státu, což má zásadní dosah pro organizační uspořádání společnosti i pro formy individuálního a skupinového chování. Normativní i faktická podřízenost společnosti státu a státu straně je podřízeností každého veřejného projevu takto strukturované hierarchii. 37

Jedním z prostředků moci se stala po roce 1948 propaganda šířená všemi dostupnými prostředky do veškerých oblastí života. Tato propaganda byla využívána především pro boj s „třídními nepřáteli“, jak komunisté označovali všechny pro ně nepohodlné občany. „Komunisté ihned po uchopení moci pokračovali v upevňování moci a rozpoutali v zemi třídní boj. Za třídní nepřátele jsou označováni nejen velcí podnikatelé, ale i občané středních vrstev. K jejich postupné likvidaci následně strana připravuje zákonný podklad; je jím zákon č. 231/1948 Sb., platný od října 1948. Vězení se zaplňovala živnostníky, vojáky, úředníky, studenty, členy Sokola, Junáka a dalších organizací. V zemědělství se bolševici snažili podle své ideologie násilně prosadit kolektivizaci zakládáním jednotných zemědělských družstev, což nebylo ničím jiným než krádeží půdy“ (Rázek, 2002, s. 9). Pousta v úvodu knihy Filosofie za mřížemi (1995) podává přehled nejvýraznějších projevů nové moci. Ihned po státním převratu a převzetí moci Komunistickou stranou nastalo období tvrdé perzekuce, která se stala samozřejmou každodenností života celé společnosti spolu s uplatňováním psychologie strachu. Došlo k omezení, případně k likvidaci základních politických a občanských práv a svobod, které zaručoval demokratický režim, což se projevilo v omezení svobody tisku, náboženského vyznání, svobodných voleb do zastupitelských orgánů, práva shromažďovacího, spolkového, odborového, ochrany soukromého vlastnictví, podstaty nezávislých soudů i práva národnostních menšin. Represivní charakter měla i činnost akčních výborů Národní fronty. Očista, která byla jimi prováděna, připravila ztrátu zaměstnání mnoha lidem v centrálních úřadech a ministerstvech, v armádě a bezpečnosti, ve školách i advokacii. Nevyhnula se ani vysokým školám, které muselo opustit 25,7 % tehdejších posluchačů vysokých škol. Postihy se nevyhnuly ani organizacím typu Červeného kříže,

Jednotného svazu čs. zemědělců a podobně. Tradiční sokolské hnutí považovali

komunisté za velmi nebezpečné a podle toho se k němu stavěli. Křesťanské církve, zejména římsko-katolická církev, získaly označení úhlavního nepřítele. Byly likvidovány mužské a ženské řeholní řády a vyklízeny klášterní komplexy. Násilně bylo přemístěno do náhradních prostor celkem 2376 řeholníků a 10000 řeholnic. Osoby, označené za státně nespolehlivé, byly vystěhovávány z větších měst. Zostřený postup byl uplatňován proti „vesnickým boháčům“, kteří byli často uvězněni a jejich rodiny vysídlovány. Přesto se stávalo, že samotná vesnice dávala najevo přátelský postoj vůči odsouzeným „kulakům“. Uvěznění se dočkali lidé ze všech vrstev. Padesátá léta, především jejich první polovina, byla dobou nejtvrdšího teroru, který měl sloužit k upevňování moci Komunistické strany. Nebylo oblasti či sociální skupiny, které by se perzekuce netýkaly.

38

Nelze se divit, že za těchto podmínek začalo mnoho lidí přemýšlet o opuštění republiky. Tyto útěky v sobě skrývaly obrovské riziko dopadení s následnými tresty, ale přesto touha po svobodě převážila nad strachem o život. Do roku 1951 uprchlo ilegálně před komunistickou diktaturou na Západ 25 tisíc osob. Došlo k likvidaci soukromého sektoru a k rychlému znárodňování podniků a firem. Komunistická ideologie ovládla školství, vědu, umění a celé kultury (Čapka, Klíma, 2001). Třídní rozlišování bylo striktně dáno a řídilo se ideologickými koncepty Komunistické strany. Nastal obrat v hodnotovém a normativním měřítku, vše bylo poměřováno komunistickou ideologií a vše jí také bylo přizpůsobováno. Za nepřítele mohl být označen jedinec z různých důvodů. Stačil odlišný názor, vlastnictví majetku, významné postavení a někdy ani důvod nebylo možné najít. V tom případě byl vyroben patřičnými orgány. Totalitní režim trval až do listopadu 1989, kdy nastal státní převrat. Zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, označen jako zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

3.1.1. Odpor proti mocenským strukturám „Odchýlit se od dominantních norem společnosti vyžaduje odvahu a rozhodnost. Mnohdy to však bývá nezbytnou podmínkou k provedení změn, které se posléze ukáží jako všeobecně prospěšné“ (Mucha, 2004, s. 165). Vodáková (1998) podotýká, že i vzpouru, obracející se proti uznávaným či obecně prosazovaným normám a působící destruktivně na současný, panující řád, není možno jako takovou prohlásit jednoduše za nemorální, a to například z důvodu, že vzpourou mohou být napadeny a poničeny normy, které buď nebyly funkční nebo jedinci účastnícímu se vzpoury dokonce škodily. To znamená, že v takovém případě může vzpoura vést naopak k morálnímu ozdravění. Současně s upevňováním komunistické moci a rozvíjením teroru se řada jedinců i skupin rozhodla tomuto nezákonnému režimu odporovat a někdy proti němu i bojovat. Jak uvádí Veber (2001, online), ke komunistickému odporu můžeme počítat i početné manifestace a demonstrace u příležitosti konání XI. všesokolského sletu v Praze v září 1948, dále manifestace konané v souvislosti s pohřbem bývalého prezidenta Edvarda Beneše 8. září 1948, orelské slavnosti na Hostýně v létě 1948, letákové akce proti režimu, pořádané

39

skautskými a katolickými kroužky mládeže. Vrcholem pak byla plzeňská demonstrace v roce 1953. Byl však přítomen i odboj jako zápas s přísně organizovaným policejním státem zaštítěným represivní mašinérií. Formy odporu a odboje měly tedy různou podobu. Konkrétně se jednalo o výrobu a distribuci letáků s protirežimními texty, převádění osob přes hranice, získávání a předávání důležitých informací, sabotáže v zemědělství i v průmyslu, útěky za hranice s cílem podílet se v cizině na protirežimním odboji a mnoho dalších. V prvních letech po převzetí moci komunisty nekonformní část společnosti věřila, že komunistický režim padne za pomoci vítězných západních mocností. Vytvářely se různé odbojové skupiny, které však velmi často byly zakládány a řízeny přímo agenty StB kvůli identifikaci možných nepřátel režimu. Do této kategorie spadá např. i odboj na jižní Moravě, kde byl velmi silný odpor proti ničení soukromě hospodařících zemědělců násilným zakládáním JZD (Rázek, 2002). Vaculík, Čapka (2002) zmiňují úlohu politických procesů při ničení všech forem odporu. Zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, byl odpor občanů proti režimu založenému na komunistické ideologii, projevovaný odbojem nebo jinou činností, uznán jako legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty.

3.1.2. Politické procesy Masové perzekuce se staly součástí života poúnorové společnosti. Po útocích na nekomunistické strany a společenské organizace přešli komunisté v rámci boje proti reakci k likvidaci zbylé opozice. Ve vykonstruovaných procesech byli odsouzeni příslušníci nekomunistického odboje za druhé světové války, vojáci zahraničních jednotek na Západě, představitelé církví, diplomaté, novináři, a mnozí další, celkem bylo těmto postihům vystaveno na 230 tisíc občanů. Vlna represí v letech 1948-1953 rozbila veškerou protikomunistickou opozici (Čapka, Klíma, 2001). Dle Pousty (1995) došlo k zatýkání politických odpůrců již během únorových událostí v roce 1948. V osidlech StB a nově zformované justice skončili univerzitní profesoři i jejich studenti, čelní představitelé kultury, spisovatelé, básníci, umělci, představitelé církví, vojáci, kteří bojovali proti fašismu. Politické nezákonné procesy byly umocňovány pěstováním třídní nenávisti. Proto je doprovázela náležitá propaganda. Politické procesy se odehrávaly často i

40

mimo soudní budovy, například v průmyslových závodech a veřejných sálech. Konaly se také v regionech s vojáky, představiteli nekomunistických stran, s kněžími, s reprezentanty Junáka, Sokola, Orla a také s „kulaky“. Nezákonné politické procesy jako prostředek politiky a s nimi spojená zvůle, násilí, politické a justiční zločiny a vraždy sloužily k prosazení politického monopolu a k zajištění režimu, fungovaly jako způsob řešení trvalého napětí mezi občany a mocenským monopolem. Politické procesy probíhaly přes pět let v masovém měřítku. Přesný počet těchto procesů a ani jejich obětí není znám. Státní soudy v Praze, Brně a Bratislavě vynesly 232 tresty smrti, z toho jich bylo 178 vykonáno. Celkový počet obětí politických procesů a také rozsudků bez soudu dosahoval 220-230 tisíc, tj. kolem 2,5% občanů starších 18 let. Většina procesů se týkala vykonstruovaných trestných činů (Vaculík, Čapka, 2002). Tehdejší režim se usilovně snažil tyto procesy zveřejňovat a medializovat. Probíhaly rozhlasové přenosy z procesů, denní tisk nikdy nezapomněl o těchto procesech detailně informovat. Občané se měli o každém jednání dovídat také z filmových týdeníků. Mocenské struktury se snažily do tohoto dění zapojit ostatní občany formou odsuzujících petičních akcí, nezřídka i s požadavky smrti pro souzené. Mocenské orgány postupovaly podle určitého schématu, kdy byly určeny skupiny obyvatel, aby jim posléze mohla být přidělena etiketa třídního nepřítele, následkem čehož začal stigmatizační mechanismus působit. Pousta (1995) zmiňuje klíčovou roli Státní bezpečnosti v přípravě a samotné realizaci politických procesů. Ta organizovala určení oběti, její zatčení, zařazení do uměle vytvořené protistátní skupiny a mnohdy i závěrečnou řeč prokurátora. Oficiálně byli zatčení obviňováni nejčastěji z takových zločinů, jako je velezrada, špionáž, sabotáž, hospodářský delikt, přechod hranic. Tehdejší justice disponovala širokou škálou označování činností zatčených, tak, aby mohla udělit tresty ve značné výši, případně i tresty výjimečné. V okamžiku odsouzení přibyla jedinci označenému jako třídní nepřítel ještě další etiketa, a to etiketa politického vězně.

3.1.3. Tábory a věznice padesátých let Odsouzení političtí vězni byli umísťováni jednak do nejtvrdších věznic, ale zejména do nápravně pracovních táborů. Ty byly zřízeny při uranových dolech v oblasti Jáchymova,

41

Příbrami a Horního Slavkova. Každý tábor měl svoje jméno, které mnohdy vzhledem ke skutečným podmínkám a okolnostem působilo přímo groteskně: Rovnost, Svornost, Vykmanov I, Vykmanov II, Mariánská, Prokop, Eliáš I, Eliáš II, Ležnice, Ústřední, Bratrství, Svatopluk, Vršek, Vojna, XII, Nikolaj. K nejtvrdším věznicím patřily např. věznice v Leopoldově a v Minkovicích. V táborech byli kromě politických a kriminálních vězňů také vězni retribuční6. Kýr a Janák (2004) označují dobu po roce 1948 jako novou etapu ve vývoji vězeňství, které se začalo měnit podle sovětského vzoru v součást represivního aparátu totalitního komunistického režimu. Základní lidská i občanská práva vězňů ve výkonu trestu i ve vyšetřovací vazbě byla podstatně omezena a byl legalizován „třídní“ princip umožňující rozdílný přístup k vězněným osobám a kruté zacházení s politickými vězni, jejichž počet rychle narůstal, takže počátkem roku 1953 bylo v 355 věznicích a pracovních táborech 46 tisíc vězňů, z toho téměř 15 tisíc v pracovních táborech na Jáchymovsku, Slavkovsku a Příbramsku. Jednalo se o největší počet vězněných v historii československého vězeňství. Po převozu do vězení nebo tábora čekalo odsouzené politické vězně seznámení s krutou realitou. Bursík (2007, online) uvádí, že „totalitní vězeňství do sebe paralelně zapracovalo tři věci naráz. Fyzické týrání těla, vykořisťování pomocí práce a psychické ničení duše. Cílem byla devastace lidské osobnosti“. S tímto tvrzením zcela korespondují výstupy výzkumného šetření Gaďourka a Nehněvajsy (1997), které vypovídají o těžké, zdraví i život ohrožující manuální práci (převažuje práce v jáchymovských uranových dolech), při které bylo zejména na začátku padesátých let běžnou praxí hladovění a vystavení zimě, vedru a vlhkosti. A aby toho nebylo málo, vše bylo vystupňováno ustavičným ponižováním, stále hrozící korekcí7, pochody do práce v pracovních četách, svázaných ocelovými lany. Týrání nebylo vzácností a spočívalo často v neodevzdávání pošty od členů rodiny, zákazu či odkladu návštěv, odmítnutí lékařské pomoci, v šikanování, temnici, korekci, hladu, zimě, hrozbě útlakem manželských partnerů, v nátlaku na rozvod a v pokusu o úplnou sociální izolaci vězně. Občas docházelo i k fyzickému bití. Nejkrutější podmínky panovaly na začátku padesátých let, později se situace poněkud uvolnila. Podrobněji se o životě v těchto táborech rozepisuje Vladimír Pacl (Kaplan, Pacl, 1993). Každý tábor byl naprosto samostatnou jednotkou, ve které musely být zabezpečeny všechny nezbytné služby a činnosti, většinou samotnými vězni. Podstatnou část tábora tvořily

6

Jedná se o označení nacistů, vězněných podle retribučního dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.

7

Korekce je termín pro trestání formou samovazby, kdy vězeň byl držen v podzemních betonových vlhkých bunkrech o hladu a často i s bitím.

42

ubytovací baráky, které byly dřevěné. V každém baráku bylo asi deset světnic, v každé pak bydlelo dvacet i více vězňů. Kromě postele mohl mít každý vězeň pouze kartonovou krabici, ve které měl veškeré svoje „bohatství“. Ve světnici byla kamna, ve kterých se smělo topit pouze ve výjimečně mrazivých dnech. Pracovalo se zde na tři směny, první směně začínal den budíčkem v pět hodin ráno. Tato směna končila ve dvě hodiny odpoledne. Jako snídaně byla podána vždy jen tekutina, označovaná jako černá káva. Pokud si uvěznění nenašetřili zlomek chleba z předešlého dne, pracovali těžce celou směnu bez jídla, neboť žádný příděl stravy během směny neexistoval. Oběd, který byl jen o málo lepší než snídaně, byl podán teprve po skončení směny. V podvečer byl podáván příděl chleba, který činil v letech 1949 až 1953 pouze 200 g na den. Návrat ze směny nebyl vůbec zaručen, pokud vězeň nesplnil plán, zůstal v šachtě, aby splnil pracovní úkol. Pokud se to stalo vícekrát, byl přesunut na trestní barák. Zde byly porce jídla poloviční a po směně v dole musel vězeň pracovat na brigádách v táboře. Nejhorší případ nastal, pokud byl vězeň přesunut do korekce. Zde mohl zakusit i celodenní půsty a týrání. Někteří takto postižení vězni podlehli zoufalství a spáchali sebevraždu. Kolorit života v táboře byl zpestřován častými osobními prohlídkami a neustálými nástupy v noci, v zimě a v dešti. Výdělek vězně byl správou tábora obhospodařován takovým způsobem, že samotnému vězni se z něj dostalo jen minimální částky a někdy i po mnoha letech v táboře měl na svém kontě záporné saldo. Oproti vězňům politickým vězni kriminální a retribuční požívali od bachařů8 různé výhody. Každý vězeň měl podle vězeňského řádu právo na návštěvu jedenkrát za půl roku, ale většinou hodně záleželo na libovůli dozorců, zda se návštěva opravdu uskuteční. V roce 1960 došlo vlivem postupného politického uvolňování k velké amnestii, kdy se značná část politických vězňů mohla vrátit domů, ale rozhodně ne na svoje původní místa ve společnosti. Je těžké se dnes dopátrat oficiálně podložených a přitom pravdivých informací v dobových dokumentech ohledně poměrů v táborech a věznicích, protože oficiální místa v době jejich existence záměrně veškeré informace zkreslovala a nebo tyto dokumenty vůbec neexistují. Proto nabývají na významu výzkumné práce, které kombinují různé metody shromažďování faktů, ať už se jedná o autobiografické vzpomínky pamětníků, dokumentů ze soukromých archivů a nebo jiných pramenů. Za připomínku v této souvislosti stojí ještě fakt, že téměř všechny nápravně pracovní tábory byly po ukončení jejich činnosti zcela odstraněny

8

Termínem bachař se ve vězeňském argotu rozumí označení pro vězeňského dozorce.

43

ještě v čase totality. Otázkou je, proč v době, kdy se příliš nedbalo o „úklid“ čehokoliv, bylo zde třeba tak rychle zamést. Na místě, kde bývaly nápravně pracovní tábory, jsou v dnešní době pomníky, připomínající smutnou historii našeho národa. Pouze u Příbrami byl na místě skutečného tábora Vojna postaven nově podle dřívějšího vzoru tábor jako vzpomínka a ukázka pro další generace.

3.1.3.1. Vliv podmínek při uvěznění na uvězněného

Je obecně známo, že podmínky v táborech a věznicích v padesátých letech byly neobyčejně kruté, takže pobyt zde byl pro uvězněné mnohdy mezní situací. Nevím o tom, že by byla provedena studie zaměřená na proměnu osobnosti vězněných v padesátých letech, ale Mucha (2004) zmiňuje takto koncipované studie prováděné u vězňů koncentračních táborů. Autor uvádí, že změny probíhající u vězňů vlivem obrovské zátěže byly daleko hlubší a rychlejší než v normálních podmínkách. Postihovaly nejen jednání, ale i samu osobnost. A právě podle některých již uvedených studií došlo u všech vězňů ke změnám osobnosti. Na začátku byl šok ze samotného uvěznění, způsobený odtržením od rodiny a přátel. Většina nových vězňů se snažila vzdorovat podmínkám a snažila se udržet dřívější způsob chování, to ale bylo nemožné. Strach, deprivace a nejistota vedly ke zhroucení jejich osobností. Někteří brzy zemřeli a jiní se začali chovat jako děti, ztratili schopnost myslet dopředu. Většina dlouhodobě vězněných se chovala jinak, proměna jejich osobností byla založena na napodobení postojů a chování dozorců. Obdobné reakce a změny byly zaregistrovány v jiných mezních situacích, například při podrobení jedinců násilným výslechům. Podobně popisuje Giddens (in Reichel, 2004) extrémní, ale názorné případy objevující se v podmínkách nacistických koncentračních táborů v souvislosti s opětovnou socializací jedinců, tedy resocializací, během níž dochází s různou intenzitou k adaptaci jedinců na nový hodnotově-normativní systém skupiny a jejich novou roli. Návrat vězňů, plně adaptovaných na podmínky tábora, do normálního života byl spojen se závažnými problémy a někteří z nich se již nebyli schopni zpětně resocializovat. Obdobně těžká zpětná resocializace proběhla u amerických veteránů vietnamské války. Je tedy možné, že mezní situace podobné situacím zde zmíněným mohou vyvolávat podobný efekt. Zda-li se stejným způsobem projevil vliv táborových a vězeňských podmínek u vězněných jedinců v padesátých letech, lze jen odhadovat. Právě zde vidím promarněnou příležitost vědeckého výzkumu. 44

3.1.3.2. Vliv vězení jako totální instituce

Uvěznění obecně znamená pro uvězněného velký životní zlom. Vytržení z každodenních vztahů a rituálů, pobyt ve vězeňském prostředí, ve kterém přestává být plnohodnotným jedincem a kde nemá prakticky žádnou možnost o sobě rozhodovat, je obrovským zásahem do jeho identity. Jak uvádí Urbanová (2006), vězení jsou určitá společenství, ve kterých si musí vzhledem ke společnému životu skupina vězňů mezi sebou vytvořit určitou síť vztahů a určitá pravidla chování. Základním rysem vězeňské situace je skutečnost, že zde proti sobě stojí dvě skupiny se svými pevnými systémy norem, vězeňský personál a odsouzení. Vězení představují totální instituce, v nichž je totalita života členů podřízena úzkostlivé regulaci. S náročnou životní situací, jakou je uvěznění, se různé skupiny vyrovnávají různými způsoby. Charakter vězeňských zařízení v totalitní společnosti, která je podstatným kontextem této práce, dobře vystihuje vyjádření historika Tesaře (in Bursík, 2007, strana neuvedena, online), který totalitní vězení popsal i na základě vlastní zkušenosti tak, že „totalitní vězení mnohem více ohrožuje integritu člověka než žaláře absolutismu“. S uvězněním úzce souvisí právě stigmatizace, protože pobyt v zařízeních výkonu trestu odnětí svobody přináší uvězněnému cejch vězně. Tím vlastně získává uvězněný vězeňskou identitu. Toto ocejchování nemizí ani s ukončením uvěznění, právě naopak, dalším pobytem na svobodě nabývá na významu. Okolí bývalého vězně vnímá jeho odlišnost, která nastala právě jeho uvězněním. Stereotypy přístupů k němu jsou pak součástí stigmatizačních mechanismů a vedou až k sociální exkluzi. Goffman (1961) považuje právě opětovné přijetí vězně společností za jeden z problémů, nastolených pobytem člověka v totální instituci, jakou je právě vězení. Podle tohoto autora se člověku po návratu z vězení dostává chladného přijetí a okamžitě si začíná uvědomovat svoje stigma, když musí žádat o práci a o místo k životu. Velmi rychle si uvědomuje svůj pád z relativně dobrého postavení mezi spoluvězni na dno společnosti. Tyto zkušenosti mohou vést k jeho snaze skrýt vězeňskou minulost nebo alespoň se co nejlépe začlenit a nevynikat. Navíc i po propuštění ho mohou doprovázet určitá omezení jeho svobody. Tuto skutečnost Goffman dokumentuje příkladem nacistických koncentračních táborů, kdy se museli vězňové písemně zavázat mlčenlivostí. Je možno usuzovat, že stejné omezení prožívali i propuštění vězňové padesátých let, když vzhledem ke společenským podmínkám nemohli nikde oficiálně informace o detailech svého uvěznění zveřejňovat.

45

3.1.3.3. Vliv prizonizace

Uvěznění s sebou přináší řadu dalších faktorů, které mohou uvězněného jedince ovlivňovat. Karabec a Blatníková (2007, online) vysvětlují prizonizaci, tedy postupné přizpůsobování se životu ve vězení a společenství odsouzených jako proces, ve kterém je nutno rozlišit dva aspekty. Prvním aspektem je institucionalizace, označující adaptaci na vysoce organizovaný vězeňský život, která je spojena se ztrátou aktivity a iniciativy a podléhá jí více méně každý odsouzený. Druhým aspektem je ideologizace, projevující se identifikací s kriminální subkulturou. Patří sem i osvojení si kriminálního argotu, tedy specifického jazyka. Představuje vnitřní přijetí subkulturních norem a pravidel, hodnot a postojů a také systému racionalizací. Charakteristikou vězeňských subkultur se zabývá řada autorů. Nedbálková (2002, online) uvádí, že vězeňské subkultury jsou interpretovány jako reakce na deprivace, které přináší život ve vězení. Vězňové, zbaveni autonomie, vytvářejí struktury, které jim tuto autonomii navracejí. Jednou z takových struktur je například ustavení kódu vězně, který představuje určitou filozofii výkonu trestu a obsahuje určitá pravidla vězeňského života. Problém prizonizace bývá označován za jeden z nejzávažnějších, který se během uvěznění vyskytuje. Dle Karabce a Blatníkové (2007, online) bývají vlivem prizonizace změněny různé hodnoty, motivy a potřeby, mimo jiné potřeba pocitu příslušnosti k nějaké skupině. Obecně lze pak konstatovat, že prizonizace hraje důležitou roli zejména při dlouhodobém uvěznění tím, že snižuje až znemožňuje pravděpodobnost úspěšné reintegrace po propuštění (např. v oblasti sociálních vztahů). Tento efekt postihuje i tzv. prosociální typy odsouzených. Tito autoři odkazují na polské výzkumy, které vedly k popisu deformací v projevech odsouzených, ke kterým může dojít při dlouhodobé sociální izolaci. Objevily se poruchy ve sféře kontaktů s lidmi (v podobě izolace), krajní introvertizace osobnosti, stavy apatie a deprese apod. Zmínění autoři ale současně upozorňují, že je třeba zachovávat velkou opatrnost při zevšeobecňování procesu prizonizace, neboť ani výsledky výzkumu provedeného v ČR Institutem pro kriminologii a sociální prevenci neposkytují dostatek argumentů pro paušální potvrzení devastujících účinků dlouhodobé prizonizace na osobnost vězňů. Myslím si, že toto upozornění je třeba vzít v úvahu zejména při náhledu na situaci politických vězňů padesátých let, jejichž situace byla tak specifická, že přináší v této oblasti mnoho otazníků, zvlášť, když v odborné literatuře panuje mezi autory na ovlivnění člověka prizonizací názorová nejednotnost. Konečně k opatrnému úsudku mě vede i tvrzení 46

samotného autora pojmu prizonizace, tedy Clemmera (1958), který uvádí, že záleží v prvé řadě na člověku samotném, zda a jak ho prizonizace ovlivní. Záleží tedy na jeho osobnosti a kulturní výbavě před uvězněním. Dalším faktorem pro uplatnění prizonizace je druh a množství vztahů s lidmi za zdmi věznice. K ostatním faktorům pak patří i to, zda bude uvězněný přijat do vězeňských skupin a zda akceptuje zákony vězeňské kultury, roli sehrává i věk, kriminalita, národnost a další. Všechny faktory spolu ovšem navzájem souvisí.

3.1.4. Obraz politického vězně v totalitní společnosti Berger a Luckmann (1999) rozvíjí myšlenku o vypořádání se společnosti s deviacemi jedinců, jejichž chování zpochybňuje daná kognitivní a normativní pravidla, jimiž je společnost řízena. Dochází pak ze strany společnosti k vytváření určité teorie deviace, sloužící k vysvětlení daného jevu, a přijetí preventivních opatření. Na praktických otázkách politiky pak záleží, jestli se další vývoj bude ubírat od potlačení k terapii, nebo dojde k fyzické likvidaci toho, co již bylo potlačeno. Součástí potlačení je i to, že deviantním pojetím reality je přisouzen negativní status. Stejně tak se mocenské struktury naší země v totalitním období snažily vypořádat s jedinci, kteří se neztotožnili s jejich oficiálním pojetím reality. Výrazně se tato situace projevila právě v padesátých letech dvacátého století na přístupu k nepohodlným skupinám obyvatel, zejména pak k politickým vězňům. Významnou roli zde sehrávala média, která vytvářela jejich negativní obraz. V tehdejší době se jednalo především o tisk a rozhlas. Tím, že zdůrazňovala jejich odlišnost od mocensky prosazovaných hodnot a ukazovala jejich osobnost v tom nejhorším světle, zvyšovala současně jejich sociální stigmatizaci.

3.1.5. Postoj společnosti k politickým vězňům Stigmatizace jedinců, kteří se posléze stali politickými vězni, většinou nezačala okamžikem jejich uvěznění a odsouzení, ale těmto aktům již předcházela. Samozřejmě pokračovala i po jejich propuštění na svobodu, které bylo často podmíněné, což znamenalo neustálou hrozbu dalšího zatčení. Na rozdíl od postoje, který je běžný v demokratických systémech, kdy se společnost snaží ulehčit propuštěným vězňům jejich opětovné začlenění, komunistický režim se snažil politickým vězňům začlenění všemi způsoby znemožnit.

47

Možný (1991) popisuje, jak se společnost vyrovnávala s těmi, jejichž zájmy byly neslučitelné s novým systémem (např. nový systém je připravil o celý majetek). Protože jim nemělo být umožněno podílet se na společném prospěchu, od samého počátku byl do logiky systému vestavěn princip jejich exkluze, vylučování. Toto vylučování se přenášelo i na další generace. Jistý rozdíl byl samozřejmě mezi postojem oficiálních struktur a postojem nejbližšího okolí. Postoje okolí mohly být různé. Tam, kde bylo silnější zastoupení příznivců vládnoucích struktur, se političtí vězňové zřejmě setkávali s častějšími stigmatizačními projevy svého okolí.

Shrnutí teoretické části Cílem této části bylo vymezení základních pojmů a popis vybrané problematiky s přihlédnutím ke kontextu výzkumné práce. Ukotvujícím tématem celé práce je sociální stigmatizace, kterou pojímám na základě vyjádření autorů odborné literatury jako diskvalifikující způsob chování sociálního okolí vůči jedinci, který se vyznačuje určitou odlišností. Tento přístup ke stigmatizovanému jedinci může vyústit až v narušení jeho identity, což se současně odráží i v jeho identitě sociální, neboť oba druhy identit se navzájem doplňují. Rozdíl mezi osobní a sociální identitou je takový, že osobní identita ukazuje, jak člověk vnímá sám sebe a za co se považuje, zatímco sociální identita vypovídá o pocitu příslušnosti k různým sociálním skupinám, kterých může být současně i více. Osobní identita ovlivňuje utváření identity sociální a sociální identita je součástí identity osobní. Osobní i sociální identita nejsou neměnné, v průběhu života může docházet k proměnnám jak v rámci osobní, tak i sociální identity, přičemž platí, že změny jednoho typu identity způsobují změnu identity druhého typu. Sociální identita je stvrzována sociálním zakotvením a nezakotvenost může vést až k problémům s identitou. Kvalitní zakotvení může pomáhat jedinci vyrovnat se s tíživou sociální situací. Výzkum, který je stěžejní částí této práce, zaměřuji na sociální stigmatizaci dopadající na politické vězně padesátých let. Padesátá léta dvacátého století se zapsala do historie našeho národa nástupem totalitní moci po únorovém puči v roce 1948. Tato změna znamenala osudový zvrat ve vývoji celé společnosti, což se projevilo tvrdými až tragickými dopady na

48

každodenní existenci mnoha jedinců. Jedním z těchto tragických dopadů bylo rozsáhlé obviňování a následné uvěznění skupin obyvatel, označených vládnoucí mocí jako třídní nepřátelé. Tito pak trávili značnou část svého života v nejtěžších věznicích a táborech, určených k jejich postupné likvidaci. Po listopadovém převratu v roce 1989 byl totalitní režim označen jako zločinný a nelegitimní a politickým vězňům předlistopadového režimu se dostalo společenské rehabilitace.

49

B) Empirická část V předcházející části jsem se zaměřila na teoretické vymezení problematiky související s vlastním výzkumem. V empirické části popíši metodologii výzkumu, a to tak, že nejdříve uvedu výzkumný problém, výzkumnou otázku a přiblížím cíl výzkumu. Poté vysvětlím způsob výběru respondentů

a

představím

respondenty

tohoto

výzkumu.

Po

popsání

zvoleného

metodologického postupu vyložím průběh výzkumného šetření a přikročím k interpretaci dat. Nakonec představím výsledky výzkumného šetření.

4. Metodologie výzkumu Výzkumným problémem, kterým se zabývám v této práci, je vliv sociální stigmatizace na sociální identitu a sociální zakotvení politických vězňů padesátých let. Základní výzkumná otázka, na kterou se snažím v tomto výzkumném šetření najít odpověď, zní: Jak vnímají političtí vězni padesátých let vlivy sociální stigmatizace na svoji sociální identitu a sociální zakotvení? Cílem výzkumu je zjištění, jak vnímají vlivy sociální stigmatizace na sociální identitu a sociální zakotvení političtí vězni padesátých let. Tento cíl se snažím dosáhnout prostřednictvím porozumění vnímání dopadů sociální stigmatizace u jednotlivých respondentů.

4.1. Způsob výběru respondentů Protože jsem se rozhodla pro výzkum fenoménu sociální stigmatizace u skupiny politických vězňů padesátých let, bylo jasné, že základní soubor bude charakterizován jedním ústředním kritériem, a tím je osobní historie poznamenaná stigmatem politického vězně, získaným v padesátých letech. Tak jak je u kvalitativního výzkumu pravidlem, respondenty jsem zvolila pomocí záměrného výběru, a to dle již zmíněného kritéria. Výběr respondentů jsem realizovala metodou sněhové koule (Snowball Sampling), neboli metodou řetězového

50

výběru. Tento způsob výběru se podobá nabalování sněhové koule. Miovský (2006) tuto metodu zařazuje mezi nejčastěji používané v oblasti kvalitativních metod. Základním východiskem je při použití této metody získání kontaktu s první „generací“ účastníků výzkumu, což představuje tzv. nultou fázi. Účastník nulté fáze pak nominuje další účastníky. Právě zde je možné použít kombinaci s jinými metodami, např. sledovat věkovou linii (stratifikovaný výběr). Celý proces získávání účastníků je možné opakovat až do dosažení saturace, tzn. nasycení dat. Problémem u této metody je dosažení reprezentativnosti výsledného souboru, který může být limitován např. sociálními či kulturními vazbami. Objevuje se častý problém nemožnosti zjistit vlastnosti základního souboru, neboť často neznáme jeho velikost a neexistují validní zdroje informací o jeho obecných vlastnostech. Vlastní realizace výběru probíhala tak, že jednoho respondenta jsem znala osobně. Tento respondent mně zprostředkoval kontakt s dalším respondentem, který splňoval požadované kritérium. Od něj jsem pak obdržela kontakty na několik dalších možných respondentů, z nichž jsem některé vyloučila, protože jsem sledovala současně výši vykonaného trestu odnětí svobody. Preferovala jsem účastníky s delším vykonaným trestem, protože jsem předpokládala, v souladu s poznatky uvedenými ve třetí kapitole této práce a vztahujícími se k důsledkům uvěznění, že zkoumaná problematika se stane průhlednější právě u těchto osob. I přes zmíněné ovlivnění výběru v rámci daných možností je vybraný soubor vzhledem k výši trestu poměrně rozdílný, což konkretizuji v následující části. Tímto způsobem jsem tedy zvolila další tři respondenty. O posledním respondentovi jsem se dozvěděla při rozhovoru s jedním z těchto tří respondentů. V souvislosti s provedeným výběrem jsem přemýšlela i o výše zmíněném problému reprezentativnosti použité metody. Základní soubor je tak silně specifický, že ani při použití jiných metod výběru by nebylo možné vyloučit např. jisté kulturní vazby. K uvedené námitce neznalosti vlastností základního souboru pak mohu uvést, že zvolený základní soubor určitým zmapováním prošel a existují o něm jisté obecné znalosti9. Přesto je zřejmé, že výsledky výzkumu, provedeného na tomto vzorku respondentů, nelze zevšeobecňovat na celý základní soubor, ale to ani nebylo záměrem tohoto výzkumu.

9

Srov. v předchozím textu této práce již zmíněnou studii Žalářovaní, pronásledovaní a zneuznaní autorů Gaďourka a Nehněvajsy (1997), též kapitolu 3. této práce.

51

4.1.1. Charakteristika výzkumného souboru Výzkumným souborem se tedy stali bývalí političtí vězňové, kteří se těmito vězni stali v padesátých letech. Jednalo se o šest mužů, kteří jsou dnes v seniorském věku, nejstaršímu bylo v čase konání rozhovoru 77 let a nejmladšímu bylo 73 let. Jeden respondent bydlí v Brně, ostatní respondenti bydlí v okolí Brna, z toho čtyři na vesnicích a jeden v menším městě. Čtyři respondenti žijí v manželském svazku, jeden je svobodný a jeden nedávno ovdověl. Všichni respondenti byli v době zatčení svobodní. Délka jim přiděleného trestu činila nejvíce 20 let a nejméně 4 roky a 5 měsíců. Všichni respondenti byli ve zmanipulovaném procesu odsouzeni za velezradu a sabotáž, tato kvalifikace ovšem neodpovídala jejich skutečné protirežimní činnosti. Po listopadovém převratu v roce 1989 byli všichni respondenti soudně rehabilitováni. Délka skutečně vykonaného trestu odnětí svobody se pohybovala od 13 roků a 5 měsíců do 4 let a 6 měsíců. Všichni respondenti se vyznačovali dobrou duševní kondicí a zájmem o společenské dění. Bližší charakteristika jednotlivých respondentů je uvedena v následující části.

4.1.2. Představení jednotlivých respondentů Bohumil Robeš - respondent R1 Pan Bohumil Robeš se narodil v roce 1930 v rodině státního úředníka. Měl dva bratry, o jednoho bratra přišel ještě v dětství a stejně tak mu zemřel ve třinácti letech otec. Vystudoval Francouzské gymnázium v Brně a plánované studium na AMU v Praze mu jako třídnímu nepříteli bylo znemožněno. Před uvězněním pracoval jako loutkoherec. Zatčen byl v roce 1953 ve věku 23 let a odsouzen byl na 5 let, později během uvěznění byl souzen ještě dvakrát, například za psaní básní a motáků ve vězení. Celkem byl odsouzen k 16 letům vězení. Trest odnětí svobody vykonal v různých nápravně pracovních táborech a věznicích, např. na Příbramsku a v Leopoldově. Propuštěn byl po 13 letech a 5 měsících v roce 1967. Po návratu byl pracovně omezen a pracoval v dělnických profesích, později jako technik. Je literárně činný.

52

Karel Tužín - respondent R2 Pan Karel Tužín se narodil v roce 1932 v rodině státního úředníka. Byl vychováván společně s mladším bratrem a sestrou. Během studia na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Vysoké školy stavitelství v Brně došlo v roce 1953 k jeho zatčení a vyloučení ze školy. V době zatčení mu bylo 21 let a odsouzen byl na 12 let. 5 let a 6 měsíců strávil v nápravně pracovním táboře Rovnost na Jáchymovsku, kde pracoval v uranových dolech. Tam ho postihl těžký pracovní úraz a proto byl přemístěn do věznice Minkovice, kde vykonával jinou práci. Propuštěn byl po 9 letech a 2 měsících v roce 1962. Po návratu pracoval jako dělník a byl tak profesně omezen.

Jan Vičar - respondent R3 Pan Jan Vičar se narodil v roce 1932 v rodině zaměstnance. V rodině byli celkem čtyři sourozenci, dva bratři a dvě sestry. Před uvězněním se vyučil a byl již zaměstnán. Zatčen byl ve věku 21 let v roce 1953. Odsouzen byl k 10 letům odnětí svobody. Nejdelší část trestu strávil v nápravně pracovním táboře Vojna u Příbrami. Během uvěznění se mu značně zhoršil zdravotní stav. Propuštěn byl po 5 letech a 8 měsících. Po návratu byl profesně a finančně značně omezen jednak nuceným pracovním zařazením, ale zejména vlivem špatného zdravotního stavu, ke kterému přispělo uvěznění.

Ludvík Čermák - respondent R4 Pan Ludvík Čermák se narodil v roce 1932 v rodině provozovatele hostince jako jeden ze dvou bratrů. Vystudoval Střední průmyslovou školu chemickou v Brně a po maturitě pracoval jako technik. Plány na studium vysoké školy chemické mu překazilo zatčení v roce 1954. V té době mu bylo 22 let. Odsouzen byl ke 4 rokům a 6 měsícům. Tento trest si odpykal postupně ve třech nápravně pracovních táborech - v táboře Mariánská na Jáchymovsku a v táborech Bytíz a Vojna u Příbrami. Propuštěn byl po 4 letech a 6 měsících. Po návratu byl profesně omezen a pracoval řadu let jako dělník a později jako technik.

Rudolf Mrázek - respondent R5 Pan Rudolf Mrázek se narodil v roce 1934 v rodině státního úředníka. Vychováván byl společně s jednou sestrou. Během druhé světové války mu při náletu zemřel otec, který byl aktivně zapojen do protifašistického odboje. Během studia na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně byl v 19 letech v roce 1953 zatčen a ze školy vyloučen. Odsouzen byl na 16 let. Trest si odpykával v několika věznicích a nápravně pracovních 53

táborech. Postupně strávil tuto dobu v táboře Rovnost na Jáchymovsku, ve věznici v Leopoldově a v táborech Vojna a Bytíz u Příbrami. Propuštěn byl po 10 letech a 1 měsíci v roce 1963. Po návratu byl přinucen šikanou ze strany státních orgánů nastoupit do uranových dolů, tedy do stejného prostředí, kterého si užil poměrně značnou část během uvěznění. Pracoval vnuceně v dělnické profesi. I když měl později snahu dokončit vysokou školu, nebylo mu to nikdy umožněno. Až po roce 1989 mu byl udělen titul doktora přírodních věd.

Mojmír Babušík - respondent R6 Pan Mojmír Babušík se narodil v roce 1933 jako syn zaměstnance. V početné rodině byl jedním z deseti sourozenců. V době zatčení navštěvoval státní kurs pro přípravu pracujících pro vysoké školy. Aniž stačil odmaturovat, byl zde v roce 1953 ve věku 20 let zatčen a odsouzen ke 20 letům odnětí svobody. Během uvěznění prošel postupně dvěma nápravně pracovními tábory Vykmanov a Rovnost a poté strávil nejdelší část svého uvěznění ve věznici Leopoldov. Propuštěn byl po 10 letech a 8 měsících. Po návratu pracoval v dělnických profesích.

4.2. Metodologický postup Jak jsem uvedla v úvodu této práce, rozhodla jsem se zachytit, jak je subjektivně vnímán zkoumaný fenomén sociální stigmatizace. Pro tento účel považuji za nejvhodnější použití kvalitativní výzkumné metodologie, protože umožňuje individuální přístup ke každému respondentovi, a na základě tohoto přístupu získat co nejúplnější popis zkoumaného jevu. Podstata zkoumaného problému, jakým je sociální stigmatizace, totiž takový přístup vyžaduje. Uvedený výzkumný problém má v současnosti charakter téměř neprobádané oblasti a to je další důvod, proč jsem zvolila kvalitativní výzkum. Vycházela jsem při tom z vyjádření Strausse a Corbinové (1999), kteří doporučují používat kvalitativní metody k odhalení a porozumění tomu, co je podstatou jevů, o nichž toho ještě moc nevíme. Jak uvádí Gavora (2000), určitou slabinou kvalitativního výzkumu je jeho reliabilita. Podstata kvalitativního výzkumu spočívá ovšem ve zkoumání spíše specifických než typických situací, proto nelze požadavku na reliabilitu vyhovět. Na druhé straně je silnou stránkou kvalitativního výzkumu jeho validita, která se zabezpečuje dlouhodobostí výzkumu, přímým kontaktem s realitou a konkrétním a přesným popisem. Dalším důležitým prostředkem k podpoře validity je triangulace, tedy křížová validizace. Protože jsem měla

54

zájem podpořit validitu tohoto výzkumu, zvolila jsem z existujících způsobů triangulace způsob, který je založen na použití více metod sběru údajů. Ke sběru dat jsem tedy použila kombinaci dvou výzkumných metod. První ze zvolených metod je polostrukturovaný rozhovor. Maňák (1994) tento druh rozhovoru považuje za vhodný pro kvalitativní pedagogický výzkum a poznamenává, že v tomto druhu rozhovoru je sice jasně stanoven cíl, ale otázky jsou vymezeny spíše rámcově a výzkumník potom přizpůsobuje otázky situaci i odpovědím dotazovaných. Miovský (2006) zmiňuje, že je možné zaměňovat pořadí, v jakém se věnujeme jednotlivým okruhům otázek a toto pořadí upravovat podle potřeby a možností. Cílem by měla být vždy maximalizace výtěžnosti rozhovoru. Nejdůležitějším bodem při přípravě polostrukturovaného rozhovoru byla tvorba otázek. Začala jsem převedením výzkumné otázky do měřitelné podoby. Po prostudování pramenů souvisejících se zkoumanou problematikou jsem zvolila několik oblastí, které sloužily jako indikátory pro sociální stigmatizaci politických vězňů padesátých let. Tyto oblasti jsem rozdělila na skupinu mající vztah k sociální identitě a skupinu vztahující se k sociálnímu zakotvení. Dle jednotlivých oblastí jsem tvořila otázky, které jsem pro potřeby rozhovoru tematicky zařadila do okruhů. Současně jsem při zařazování otázek sledovala i časovou osu. Jako druhou, v tomto případě doplňkovou, jsem použila projektivní metodu, nazvanou Test čáry života podle J. Tyla. Postup při uplatnění této metody spočívá v tom, že respondentovi je předložen čistý papír a vzápětí je požádán o nakreslení čáry jeho života se zvýrazněním životních mezníků, které on sám považuje za podstatné. Vnímanou kvalitu jednotlivých úseků a mezníků může respondent vyjádřit vzestupnou a sestupnou tendencí této čáry. Kresbu doplňuje respondent komentářem, ve kterém zdůvodňuje svoje pojetí významu a kvality naznačených událostí. Šípek (2000) k interpretaci tohoto testu uvádí, že se přihlíží k poloze, umístění, tvaru atp. Přínos testu pak vidí v tom, že poskytuje rychlý globální pohled na průběh života a navíc se mohou objevit např. zasuté události apod. Osobně považuji při použití tohoto testu za podstatné také to, že respondent má možnost zhodnotit svůj život z jiného úhlu pohledu než bývá obvyklé, což může ukázat na další skutečnosti, které mohou být pro výzkum podstatné. K analýze dat jsem použila nejdříve postup otevřeného kódování v souladu s principem zakotvené teorie. Jak uvádí Strauss a Corbinová (1999, s. 14), „zakotvená teorie je teorie induktivně odvozená ze zkoumání jevu, který reprezentuje“. Postup otevřeného kódování je Straussem a Corbinovou (1999, s. 42) vysvětlen jako „proces rozebírání, prozkoumávání, porovnávání, konceptualizace a kategorizace údajů“. Tito autoři vysvětlují 55

podrobněji uvedený proces tak, že údaje jsou rozebrány na samostatné části a pečlivě prostudovány, poté jsou porovnáváním zjištěny podobnosti a rozdíly a také jsou kladeny otázky o jevech údaji reprezentovaných (Strauss, Corbinová, 1999). Dále jsem data analyzovala za použití axiálního kódování. Straussem a Corbinovou (1999, s. 70) je axiální kódování definováno jako „soubor postupů, pomocí nichž jsou údaje po otevřeném kódování znovu uspořádány novým způsobem, prostřednictvím vytváření spojení mezi kategoriemi. To se činí v duchu kódovacího paradigmatu, které zahrnuje podmiňující vlivy, kontext, strategie jednání a interakce a následky“. Postup otevřeného a axiálního kódování jsem často používala současně, tak jak upozorňují Strauss a Corbinová (1999), dle nichž jsou sice otevřené a axiální kódování odlišné analytické postupy, avšak badatel se při reálné analýze neustále pohybuje mezi oběma typy kódování.

4.2.1. Průběh výzkumného šetření Poněvadž jsem se rozhodla věnovat výzkumné činnosti, zabývající se značně specifickou problematikou, snažila jsem se již v samotném počátku získat co nejvíce dostupných informací, které by mně napomohly se tohoto úkolu chopit co nejlépe. Proto jsem se ještě před přípravou polostrukturovaného rozhovoru rozhodla přiblížit atmosféře, ve které se odehrály události, kterými byli respondenti nuceni projít a které byly zásadním mezníkem v jejich životě. Chtěla jsem se tímto způsobem pokusit vcítit se do jejich pocitů a pochopit jejich životní traumata. Bylo mi samozřejmě jasné, že nikdy nemohu zcela proniknout za hranice neprožitého, ale snažila jsem se k těmto hranicím alespoň přiblížit. Studium příslušné historické i autobiografické literatury bylo samozřejmostí, avšak nedostatečnou. Proto jsem se rozhodla nechat se oslovit prostřednictvím dobových dokumentů, což se mi podařilo návštěvou Muzea třetího odboje v Příbrami. Vynikajícím způsobem vytvořená expozice a zejména vstřícný přístup jejího spolutvůrce a správce pana Františka Zahrádky, bývalého politického vězně a nositele Řádu T. G. Masaryka, se staly pro moji výzkumnou práci tím nejlepším začátkem. Získala jsem zde konkrétnější náhled do životních osudů politických vězňů padesátých let. Těmito způsoby jsem sledovala zvýšení vlastní teoretické citlivosti, o které hovoří Strauss a Corbinová (1999), a k níž přispěla jistě i moje nepřetržitá osobní zkušenost s lidmi podobného osudu, jakým je osud respondentů. Zmínění autoři mají pod pojmem teoretická citlivost na mysli schopnost badatele rozlišovat jemné detaily ve významu údajů.

56

V okamžiku, kdy jsem měla provedenu přípravu polostrukturovaného rozhovoru a získala jsem první kontaktní informace na respondenty způsobem, který jsem popsala v subkapitole 4.1., přistoupila jsem k jejich kontaktování. Poněvadž až na jednu výjimku měl každý respondent o mě a o mé činnosti informace vždy od předchozího respondenta, který byl pro něj důvěryhodným zdrojem, rozhodla jsem se pro telefonické zkontaktování. Vždy jsem se respondentovi nejdříve představila a připomněla mu, kým mně byl doporučen a po krátkém představení cíle a způsobu výzkumu jsem respondenta požádala o souhlas s jeho účastí. Pouze s respondentem, na kterého neexistovalo přímé telefonní spojení, jsem realizovala jiný způsob domluvy. Nejdříve jsem v místě jeho bydliště podle tamních zvyklostí nechala pro něj vzkaz, ve kterém jsem uvedla, kdo jsem a od koho jsem získala jeho adresu, a požádala ho o souhlas s návštěvou u něj. Po ověření souhlasu s návštěvou jsem provedla v místě jeho bydliště krátkou informační schůzku, během níž jsme se domluvili na termínu rozhovoru. Všichni respondenti již při prvním kontaktu souhlasili s rozhovorem a bez problémů došlo i k domluvě schůzky. Výzkum byl prováděn v roce 2007 v období října, listopadu a prosince, vždy se jednalo buď o sobotu a nebo o neděli. Všechny schůzky se uskutečnily v domě nebo bytě respondentů, kde jsem byla pokaždé velice dobře přijata, a respondenti se mně snažili vyjít vstříc. Po vzájemném seznámení a kratší přátelské konverzaci jsem respondentům vysvětlila, jak bude probíhat rozhovor, a objasnila charakteristiku této práce. V době rozhovoru jsem byla v místnosti sama s respondentem, takže nedocházelo k žádným rušivým událostem. Všechny rozhovory byly nahrávány se souhlasem respondentů na digitální diktafon. Ještě před započetím rozhovoru jsem spolu s respondentem vyplnila formulář, který jsem si dopředu připravila a na kterém jsem zachytila základní charakteristiky respondenta. Údaje o respondentovi v tomto formuláři obsahovaly jeho jméno, věk v době konání rozhovoru, věk v době zatčení a délku uloženého trestu, důvod a délku vykonaného trestu odnětí svobody, typ a místo uvěznění. Během rozhovoru s prvním respondentem jsem zjistila, že je třeba upravit časově orientované okruhy otázek, které byly původně v jisté části rozděleny na období bezprostředně po návratu z výkonu trestu odnětí svobody a na období pozdější. Vzhledem k tomu, že otázky týkající se obou těchto období se z velké části tematicky kopírovaly a rozdíl byl jen časový, docházelo oproti plánu v odpovědích respondenta k časovému prostupování z jedné časové oblasti do druhé, což kladlo značné nároky na moji pozornost a vedení rozhovoru. Proto jsem před rozhovorem s druhým respondentem velkou část těchto dvou období sjednotila v jedno období, s tím, že případné nejasnosti vyplývající z tohoto sjednocení upřesním flexibilně během rozhovoru. Tato změna 57

se ukázala během dalších rozhovorů jako prospěšná. Rozdělení ostatních otázek do jednotlivých okruhů nečinilo žádné problémy. Rozhovory byly různě dlouhé, nejkratší trval tři hodiny a nejdelší dosáhl délky šesti hodin. Respondenti se snažili odpovídat a vyprávět s chutí a ani vícehodinový rozhovor neměl vliv na kvalitu jejich pozornosti a vyjadřování. Po ukončení rozhovoru jsem respondenty požádala o nakreslení čáry jejich života, což je výzkumná projektivní metoda, kterou popisuji v subkapitole 4.2. této práce. Vysvětlila jsem jim, jak mají postupovat a připravila čistý bílý papír a tužku. Chtěla jsem tak získat doplňující i nové informace vztahující se ke zkoumané problematice. Tato část výzkumu se ukázala poněkud náročnější než předchozí rozhovor. Problém nastal u respondenta, který trpí vážným poškozením zraku, a proto i přes velkou ochotu nemohl čáru života nakreslit. Z tohoto důvodu jsem zvolila alternativní způsob, a to tak, že jsem respondentovi nabídla, že čáru nakreslím sama dle jeho instrukcí a komentáře. Pouze jeden respondent se nechtěl této části výzkumu zúčastnit, ale tuto absenci výzkumné části jsem částečně kompenzovala doplňujícím rozhovorem. Z uvedených důvodů jsem dospěla k závěru, že bylo prozíravé zařadit tuto část až po provedení rozhovoru, protože složitější průběh a neobvyklost aplikace této metody by mohly v případě nastavení jiného časového sledu ovlivnit průběh rozhovoru. To jsou ovšem jen vlastní domněnky. Všichni respondenti mně udělili písemný souhlas se zveřejněním svého jména v této práci v souvislosti s údaji, které mi poskytli během rozhovoru, jenž byl proveden za účelem sepsání této práce. Po ukončení výzkumu jsem ještě pokračovala v přátelské konverzaci s respondenty. Respondenti mně také umožnili nahlédnout do dokumentů, kterými tak doplňovali poskytnuté informace. Nejčastěji se jednalo o rozsudky, úřední i osobní dopisy, fotografie a různé jiné dobové dokumenty. Veškeré moje návštěvy u respondentů probíhaly v přátelské a srdečné atmosféře. Vždy po provedení rozhovoru jsem se snažila v co nejkratším termínu provést jeho doslovnou transkripci. Po provedení přepisu všech rozhovorů jsem přistoupila k analýze získaných dat. K uvedené analýze dat jsem použila postup v souladu s principem zakotvené teorie, o němž jsem se již zmiňovala v subkapitole 4.2. Pomocí otevřeného kódování jsem všechny rozhovory postupně analyzovala, kladla si otázku, o čem vypovídají jednotlivá vyjádření a utvářela tímto způsobem kódy. Kódy jsem posléze tematicky kategorizovala. Posléze jsem přistoupila k axiálnímu kódování a tak jsem vytvořila spojení mezi kategoriemi. Tím jsem data uspořádala novým způsobem.

58

Pomocí analýzy jsem dospěla k několika kategoriím, které jsem utřídila do oblastí a ty pak do dvou hlavních skupin. Do skupiny nazvané Sociální identita jsem zahrnula pět sledovaných oblastí: 1. Socioekonomická a kulturní situace v orientační rodině, 2. Vzdělání, 3. Zaměstnání a profese, 4. Participace na veřejných a politických aktivitách a 5. Životní orientace. Do skupiny nazvané Sociální zakotvení jsem zařadila čtyři sledované oblasti: 1. Rodina, 2. Přátelé, 3. Pracoviště, 4. Veřejné zakotvení. Každá oblast je pak rozčleněna na jednotlivé kategorie. Úryvky z rozhovorů obsahují vložené znaky s následujícími významy: vyjádření pomlky v řeči: …, označení vypuštěné části rozhovoru: =, vyjádření určitého mimoslovního projevu, např smíchu: (smích), tazatel: T, respondent 1: R1. Text úryvků z rozhovorů je uveden kurzívou.

59

5. Sociální identita Ve skupině Sociální identita jsem se zaměřila na analýzu výpovědí, zařazených do oblastí představujících ukazatele, jimiž je sociální identita utvářena. Každá oblast je tvořena jednotlivými kategoriemi.

5.1. Socioekonomická a kulturní situace v orientační rodině Oblast Socioekonomická a kulturní situace v orientační rodině poskytuje některé základní informace, vztahující se k utváření a k proměnám sociální identity a k sociálnímu zakotvení respondentů, a vypovídá také o některých aspektech jejich socializace, během níž byla utvářena jejich sociální identita. Rodina je nejčastějším sociálním prostorem, ve kterém dochází k základní socializaci jedince. Při posuzování zmíněné dimenze sociální identity respondentů je třeba vzít v úvahu historický a lokální rámec, do kterého jsou tyto informace vsazeny. Jedná se o časový úsek vymezený přibližně roky 1930 až 1953 (doba od narození respondentů do jejich uvěznění; po celou tuto dobu bydleli všichni respondenti ve svých orientačních rodinách) a vztahující se k lokalitě jihomoravské vesnice. Čapka a Klíma (2001) popisují dobu tzv. první republiky, kam patří i první roky sledovaného časového úseku, jako dobu, kdy česká kultura byla těsně spjata s životem a problémy lidu. Většina tvůrčí inteligence pocházela „z lidu“, vyzvedávány byly morální hodnoty, smysl pro spravedlnost, odmítání násilí. Vedle tvorby vysokých uměleckých hodnot se rozvíjela i tzv. masová kultura, k níž patřily projevy tzv. lidové tvořivosti pěvecké, taneční, divadelní - na bázi bohaté spolkové činnosti. Od roku 1923 pravidelně vysílal rozhlas, širokou diváckou obec si získával film. Světová hospodářská krize, která vypukla na podzim 1929, zasáhla v polovině roku 1931 i Československo, což vedlo k prudkému nárůstu nezaměstnanosti. K mírnějšímu zlepšení došlo v roce 1937. Nástup druhé světové války v roce 1939 znamenal nastolení režimu teroru opřeného o okupační armádu a gestapo. Bylo vydáno nařízení o všeobecné pracovní povinnosti a zavedeno přídělové zásobování potravinami, což vedlo k „černému obchodu“ s nimi. Česká společnost nebyla v té době jednotná, na jednom pólu spočinula kolaborantská skupina, protipól tvořily odbojové organizace, mezi nimi pak byla nejpočetnější vrstva obyvatelstva, snažící se o přežití. Vytvořily se dva odbojové proudy, jeden byl tzv. občanský, demokraticky orientovaný, 60

napojený na zahraniční akce E. Beneše. Od tohoto proudu se distancovala Komunistická strana Československa jako druhý odbojový proud. Po osvobození v roce 1945 se země vzpamatovávala postupně z válečných útrap, poměrně rychle se obnovovala výroba, v listopadu 1945 byla provedena měnová reforma a pozemková reforma, která posílila drobné vlastnictví půdy. V návaznosti na tyto zásahy se měnila i sociální struktura obyvatelstva. Prakticky vymizela kategorie dřívější chudiny a podařila se téměř vymítit nezaměstnanost. Do tohoto vývoje zasáhl únorový puč v roce 1948 se všemi důsledky10. Život na vesnici ve sledovaném období byl zčásti ovlivněn historickým vývojem celé společnosti, ale měl svoje specifika. Důležitým prvkem vesnického života byl selský stav. Chalupný (in Čep, 1939) zjistil v selské tradici vysokou tvořivou hodnotu sociálního konsensu v životě venkova i celého národa. Dle zmíněného autora se selství stalo kulturním celkem, ve kterém bylo zemědělství spojeno s průvodními jevy duchovní kultury, kterou prožíval venkov. Venkovskou obec představovali vedle zemědělců také tovární dělníci, obchodníci, řemeslníci a profesionální inteligenti, kteří patřili k venkovu v sociologickém smyslu a plně zapadali do harmonie venkovského života. Tato nezemědělská část venkova pochopitelně přijímala selskou tradici, když ne plně, tak alespoň z velké části. Fasora aj. (2006) v úvodu knihy Člověk na Moravě v první polovině 20. století upozorňují na specifika moravského venkova v první polovině 20. století, kdy zde měly velký význam nejenom

spolky zemědělské, ale i nezemědělské, jako byly spolky sportovní,

hasičské a ochotnické. V rámci ochotnických spolků se při nácviku divadelních představení dávali lidé dohromady a ochotnictví tak vytvářelo trvalejší a pevnější mezilidské vazby a přispívalo k povznesení kulturní úrovně venkova. Ochotnické divadlo bylo také jednou z mála kulturních činností, kterým se mohl venkovský člověk věnovat. Ochotnické soubory vznikaly také při Sokolu a Orlu, Sdružení katolické omladiny i při politických stranách. V meziválečném období se na venkově výrazně rozvinula tělocvičná a sportovní činnost, ať již prostřednictvím Sokola nebo organizace Orla. Orel byl přitom satelitní organizací lidové strany, Sokol byl formálně samostatný, ale převažoval v něm vliv agrární strany. Významným faktorem, určujícím životní osudy obyvatel venkova, bylo vzdělání. Od středních venkovských vrstev, ale početné byly i výjimky z nižších vrstev, se rodiče snažili svým dětem poskytnout i vyšší vzdělání. Po ukončení obecné školy připadala do úvahy především měšťanka, výjimečně i reálka nebo gymnázium.

10

Viz subkapitola 3.1. této práce.

61

Protože všichni respondenti byli v době počátku jejich stigmatizace velmi mladí a na prahu dospělosti, je poměrně důležité přiblížit, jaký byl v této době častý způsob trávení volného času mladých lidí. Balík (2006) upozorňuje na výrazné ovlivnění života mladých lidí v této době skautingem. Mimo přímou činnost skautských organizací (např. Junák) se mnoho prvků skautské výchovné metody stalo postupně samozřejmou součástí pedagogického instrumentaria, uplatňovaného jak ve škole, tak prakticky ve všech volnočasových organizacích mládeže. Skauting svými náročnými morálními požadavky zformoval životy mládeže tak, že výrazně zasáhl i do životů dospělých. Za druhé světové války se zapojilo velké množství skautů do odbojové činnosti. Komunistická strana se po válce snažila Junák infiltrovat v rámci svých snah o ovládnutí společnosti. Rokem 1948 postupně tato organizace zanikala, nikoli skautské hnutí, které se snažilo ve své latentní podobě ještě nějakou dobu přetrvávat. Zásadní změnu v životě venkova znamenala kolektivizace, prováděná po roce 1948. Dle Perlína (2008, online) byla kolektivizace prosazována velmi razantními postupy vůči všem, kdo o ni neměli zájem, tedy zejména větším sedlákům. Současně znamenala změnu sociální struktury na vesnici, neboť do čela vytvářených zemědělských družstev se dostali jedinci, kteří dosud zastávali velmi okrajové pozice v sociální hierarchii obyvatel vsi a naopak vážené a ctěné osobnosti vesnice se staly ve svojí vsi občany bez významu. To se týkalo nejen sedláků, ale i místních farářů, drobných podnikatelů v obchodě a službách a nekonformních učitelů. Také byly omezeny aktivity neformálních sdružení a spolků. Z uvedených informací vyplývá, že sledované období bylo naplněné množstvím společenských i sociálních zvratů a v jeho závěru přineslo zcela nové životní podmínky.

Struktura rodiny, rozdělení rolí ovlivňující postoj ke vzdělání Všichni respondenti se narodili v úplné rodině, tvořené oběma vlastními rodiči, přičemž dvěma respondentům zemřel otec ještě v jejich dětském věku. Matka jednoho z nich se pak znovu provdala a matka druhého zůstala vdovou až do konce života. Všichni respondenti pocházejí z vícečetných rodin a počet jejich sourozenců se pohybuje od jednoho až do devíti. Všechny orientační rodiny respondentů byly založeny na rodinném modelu s tradičním rozdělením rodičovských rolí, takže otcové byli vždy živiteli rodiny a matky zůstávaly v domácnosti, některé celý život, a i ty, které byly později zaměstnány, tak učinily

62

až děti odrostly, a to především z ekonomických důvodů, například po úmrtí manžela. Někteří respondenti upozorňovali, že tento jev byl v kontextu dané doby a lokality běžný. R1: = maminka byla v domácnosti. Tedy většina žen na té vesnici, respektive velká většina byla v domácnosti a to nejenom selky, ale i manželky různých zaměstnanců, úředníků a podobně. Pamatuji jen několik žen, dívek, buďto to byly fabričky nebo učitelky, které byly zaměstnány. Tak to tedy chodilo. Čili ten plat otce, živitele rodiny, byl takový, že tu rodinu vyživil celou, což je problém dnešní doby. = tehdy opravdu ty maminky se staraly jen o rodinu, o děti, o zahradu, samozřejmě bylo nějaké to malé hospodářství, aby byli soběstační. Víceméně co tak znám kolem, vedle bydleli jeden dva, to byl opravdu jenom železniční zřízenec a manželka byla doma. Přes jedno byl domkář, ale manželka byla doma a oni ti lidé tak nějak byli zvyklí, že se matka stará o rodinu. R2: Matka byla v domácnosti, celý život byla v domácnosti. T: Proč myslíte, že vaše matka byla v domácnosti, z jakého důvodu? R2: Tehdy, v té době, vesměs všechny ženský byly v domácnosti. Když začaly ženský dělat, bylo až v době po válce, kdy začaly nastupovat do průmyslu, ale dřív se ženská starala o děcka a o domácnost a chlap musel vydělávat. = T: Proč myslíte, z jakého důvodu byla vaše matka v domácnosti? Jaký na to máte názor? R4: Já nevím, to tak prostě bývalo, = otec se vyučil sice malířem, ale byli jsme, on byl nájemcem hostince. A tak to obsahovalo dost práce a ona byla proto v domácnosti. T: Takže vaši rodiče ještě provozovali hospodu? R4: Ano, hospodu. A když to skončilo, tak matka v domácnosti už zůstala, protože už byli poměrně starší = T: A maminka pracovala někdy? R5: Maminka pracovala v té sladovně a od svatby pak už nepracovala. T: Byla doma. R5: Byla doma, až pak jako vdova, protože nestačil ten důchod po tatínkovi po válce byl tak malý a aby nás udržela ve škole, tak šla dělat do První brněnské plánovačku na turbíny. = S uvedeným modelem rodiny korespondují i další výpovědi respondentů, upřesňující rozdělení rolí v rodině. R1: Maminka nebyla veřejně činná, ta se starala o rodinu. R6: = Maminka zašívala, měla toho praní víc než dost, no a jestli si v sobotu nebo v neděli odpočala trochu, já nevím. No a když děti dospívaly, tak těch starostí bylo víc, tak sestry musely pomáhat. Z této výpovědi lze vyvodit, že děti byly také vychovávány ke kopírování tradičního rozdělení rolí v rodině, neboť přesto, že v rodině byli i bratři, tak pomáhat v domácnosti s pracemi, které byly přiřazovány pouze ženám, musely opět jenom sestry. 63

Rozhodující role otce je zmiňována některými respondenty i v rovině vztahu rodiny ke škole a ke vzdělání. R1: = tatínek nás vychovával prakticky, hodně jsme četli, dbal u nás na literaturu svým způsobem a po stránce náboženské to hlavně držela maminka = R1: Postoj ke vzdělání byl velmi intenzivní, protože tatínek nás oba chtěl nechat studovat, o tom není pochyby. Já si vzpomínám, že tatínek říkal, protože sám neměl dokončené obchodní vzdělání, ano, neměl maturitu, tak vždycky říkal, jak je důležité míti aspoň to základní střední vzdělání = T: Jaký byl postoj ve vaší rodině ke škole, ke vzdělání? Jak to rodiče hodnotili, jestli to považovali za důležité pro vás? R2: No tak matka, ta do toho nemluvila, a otec, ten ano, to byla jeho věc, chtěl, abysme, no zkrátka chodili do školy dál někde. Abysme neskončili jenom se základní školou. T: A jaký byl postoj ve vaší rodině ke škole, ke vzdělání? R4: To otec strašně chtěl, on chtěl sám, vždycky litoval toho, že nemohl studovat. = T: A jaký byl postoj ve vaší rodině ke škole, ke vzdělání? R5: No zásadní, vždyť nás oba maminka táhla, abysme něčeho dosáhli, protože říkala, tak jak každý rodiče většinou: vzdělání ti nikdo nevezme, to je tvůj základ do života, to je jediný, co ti můžu dát = U tohoto respondenta zmíněnou rozhodující roli sehrála matka, což ale mohlo být způsobeno zřejmě předčasným úmrtím otce respondenta. Role otců byla zvýrazněna i jejich činností veřejnou a politickou, jak vyplývá z kategorie Politické a veřejné aktivity rodičů a sourozenců.

Sociální původ, vzdělání a zaměstnání rodičů respondentů Sociální původ rodičů respondentů byl ve většině případů (čtyři ze šesti) zemědělský (např. selské rodiny), dva respondenti uváděli jiná povolání rodičů svých rodičů (dělnická a úřednická povolání). Vzdělání rodičů bylo rozloženo tím způsobem, že rodiče tří respondentů měli základní vzdělání, případně s vyučením, a rodiče dalších tří respondentů dosáhli vzdělání vyššího (úroveň střední školy). Pokud se jedná o zaměstnání rodičů respondentů, tak jak jsem již uvedla v kategorii Struktura rodiny, rozdělení rolí ovlivňující postoj ke vzdělání, matky respondentů zůstávaly 64

v domácnosti, a otcové, pokud žili, zajišťovali obživu rodiny. Otcové tří respondentů byli státními železničními úředníky (pokladník a telegrafista, výpravčí, vrchní inspektor drah), otcové dvou respondentů pracovali v dělnických profesích a otec jednoho respondenta byl ve sledovaném období provozovatelem hostince.

Ekonomické, materiální a bytové podmínky Všichni respondenti bydleli v době svého dětství a raného mládí se svými rodiči ve vesnicích v okolí Brna. Hodnocení respondentů, týkající se ekonomických, materiálních a bytových podmínek, je zřejmé z následujících ukázek. Téměř ze všech výpovědí vyplývá snaha rodiny přizpůsobit se hospodářským poměrům, které byly. I když tyto poměry většina respondentů nevnímá jako ideální, staví se k této skutečnosti jako k danosti, se kterou bylo třeba se nějak vyrovnat a která přitom neohrozila stabilitu rodiny. R1: = No boháči jsme nebyli, bída taky nebyla, když tatínek umřel, maminka měla dosti slušnou penzi - železničářskou. R1 = finanční nedostatek jsme nepociťovali, nebylo to moc na nějaké rozsáhlé rozhazování, měli jsme zahradu a žili jsme skromně, ale nikoliv chudě a nikoliv taky bohatě = T: A jaká byla zajištěnost vaší rodiny? Byla uspokojivá nebo horší nebo lepší? R2: Toto já nemůžu tak dalece posoudit, ale když dělal jenom otec, matka byla v domácnosti, tak to bylo tak všechno na hraně. A my jsme byly tři děcka a otec dělal sám. = a když se dostal jako výpravčí, no tak potom už měl určitý stabilní plat, ale musel se jo ohánět, aby uživil tři děcka. = jak říkám, vydělával jeden člověk a tudíž se muselo podle toho žít. A práce bylo dost. Zahrada a kus pole, takže to je jiná situace než dnes. T: A jaká byla zajištěnost vaší rodiny v té době? R3: = No podle možností, jaký byly. Otec chodil do práce, matka dělala doma. T: Ale jestli myslíte, že to bylo odpovídající? R3: No tak hlad jsme neměli. No jak bylo po válce, bylo na lístky, no takže podle možností, co se dostalo, tak ta úroveň byla myslím u všech stejná v té době. Protože jsme si mohli koupit, co bylo na lístky = byly dodávky, že, muselo se všecko odevzdat. Prakticky nám zůstalo jenom to základní, = co se vyprodukovalo, to se muselo odevzdat. Z toho hospodářství. A když nebyly lístky, tak jsme už nesměli zabít prase. A když jste zabila prase, nedostala jste lístky. = Tak to bylo asi u všech, protože ta doba to nesla. A lístky skončily v třiapadesátým roce. V tom třiapadesátým roce = to křičeli, že nebude měna, no a najednou prásk a sebrali nám všecko. Zůstalo každýmu třiapadesát korun. Jo. V té době. V třiapadesátým. T: A měli jste u toho domu ještě nějakou zahradu? R3: No zahrádku a kousek pole. T: A měli jste nějaké zvířectvo doma? R3: No zvířectvo jsme měli, ty prasata, kozy, králíky, slepice. 65

T: A měli jste nějaké hospodářství? R4: Jenom zahrádku tady. T: A nějaké zvířectvo? R4: No jenom slepice, králíky, ano. T: A jaká byla zajištěnost vaší rodiny? R4: Tak dokud jsme byli na té hospodě, tak to celkem šlo, i když to nebylo nic moc = ale žili jsme celkem solidně, pak když jsme se odstěhovali sem, tak otec začal pracovat v té Ostravě, tak prostě to zajištění nějaký bylo, ale neměli jsme nikdy moc. = V osmatřicátým, jo, to bylo ještě za války, to nám asi šlo, to postavil otec barák, před válkou. A jinak jsme neměli nikdy moc peněz. To můžu říct, že naši ani neměli, tak jsme moc si nemohli nijak vyskakovat, nijak, že bysme dostali to, to, to. Já si pamatuji, když jsme bral první výplatu, tak jsme si koupil sám boty, nechal jsem si ušít kalhoty, bundu, jo, jako kluk. Pak z další jsem si koupil foťák, že jsem chtěl fotografovat, ale naši nám to koupit nemohli. T: A strádali jste nějak? R4: Ne, to zase ne. Respondent v následující ukázce vnímá projevy počínající sociální stigmatizace, která zapříčinila ekonomický sestup jeho rodiny po smrti otce. T: A zajištěnost vaší rodiny byla vcelku jaká? R5: Já můžu říct, že do té doby, co jsem byl zavřenej, jsme byli spíš chudobní. Že jsme byli proti ostatním spíš chudobní, já když jsem například hrál ten hokej, tak jsem zdědil brusle po spolužákovi, = nechal mi je za pakatel a tak podobně, a on dostal nový, prostě maminka měla velmi malý důchod i s tím po tatínkovi, co bylo. T: A máte pocit, že jste strádali nebo že jste se přizpůsobili těm podmínkám? R5: No strádali jsme, ale nevadilo mi to. Tak bych to řekl. Neměli jsme dost, maminka se sice hodně starala, ale velmi často jsme měli třeba jenom chleba s povidlím nebo margarínem, v těch padesátých letech, po té válce. To bylo až do toho padesátýho třetího roku. A v tom padesátým třetím roku, to byla úplně katastrofa = když byla měna. R5: = A tak jsme tatínka pohřbili ještě za okupace, = on měl pojistku životní a celej život si platil krematorium, samozřejmě v té době už se nespalovalo, tak pojistku mu honem vyplatili v protektorátních penězích a vrátilo mu peníze i krematorium, to stačili ještě do konce války udělat, ty peníze najednou maminka měla a přišel konec války a peníze padly na vázanej vklad, čili z těch peněz jsme neměli absolutně nic a nedokázali jsme je vytáhnout, protože už tenkrát ti komunisti začali na těch obcích fungovat. = Z toho vázanýho vkladu ty peníze potom měnou v třiapadesátým roku přišly úplně vniveč. = No takže jsem přišel o tatínka, stal jsem se vlastně sirotkem a pak ty doby krušný = R5: = ovdovění ji (pozn.: maminku) přivedlo do práce, měli jsme pak z toho problémy, vyhodili ji z toho nádraží a přitom peníze na barák na stavění, to nebylo, z toho důchodu. = tak jsme sháněli všechno, = Poslední ukázka ukazuje na finanční problémy mnohočetné rodiny. R6: = Rodiče se dřeli, bylo nás deset dětí, to mluví samo za sebe. Naštěstí jsme dostali nějaký pole do užívání, tak jsme se živili, měli jsme nějaký to prase, nějakou tu krávu, nějakou 66

drůbež, jak to bývá na venkově, tak hodně práce, to bylo všechno. Tenkrát to tak bylo všude, nic zvláštního nebylo. Sem tam jsme dostali nějakou tu podporu, nějaký ty boty, to bývalo. Po válce toho taky moc nebylo. = T: Takže v tom domku jste s rodiči bydleli. A to jste měli i nějakou zahradu, pole? R6: No pole jsme měli, zahradu ne. Měli jsme dvanáct měřic. R6: Bídy bylo víc než toho ostatního, takový ty poměry byly. Když tam je deset dětí, tak co tam může být za zázrak, když otec donese šedesát, osmdesát, sto, sto dvacet korun za týden, no tak jak to bylo.

Společné rodinné aktivity Společné rodinné aktivity se objevovaly ve výpovědích jednotlivých respondentů v různé podobě. Většinou se jednalo o návštěvy příbuzných, což je uvedeno i v následující kategorii Sociální vztahy rodiny s okolím. Dalšími častými společnými aktivitami byla práce v domácnosti a zejména na poli, kdy děti rodičům pomáhali, někteří respondenti společně s rodiči jezdili do divadel, na poutě a na výlety. V neděli se rodina účastnila společného oběda. T: Takže někam na výlety a podobně jste jezdívali, podívat se někam? R1: Ale no tak výjimečně, hlavně s tatínkem. Maminka byla spíš doma. T. Takže tatínek vás brával na výlety? R1: Tatínek, ano. T: Třeba do přírody, na hrady? R1: No tak moc toho nebylo, vím, že s tatínkem jsme sem tam jeli, byli jsme několikrát v Lovčicích, kde tatínkův přímý strýc měl hospodu, = a poslední vzpomínka, co si vzpomínám, no, to bylo bohužel krátce před tatínkovou smrtí, poslední zájezd byl na Hostýn, na svatý Hostýn pouť, kostel, růženec z chleba = T: = jak jste trávili jako rodina volný čas? R2: No, (pousmání) volný čas, toho moc nebylo, měli (pozn.: rodiče) zahradu, měli pole, tak byla práce pořád, pořád byla nějaká práce, a v tu neděli, když byla, tak se jezdilo hodně po těch výletech, po všelijakých místech, a v zimě se jezdilo dost často do divadla. T: A co jste ještě dělával, pokud jste nebyl v práci, pomáhal jste rodičům doma? R3: No tak se pomáhalo na poli.= to se chodilo do práce, přišlo se v sobotu ve tři hodiny z práce, no a byla práce na poli, tak se šlo na pole = T: Vy jste šli s rodiči na pole, pomáhali jste také? R3: No to pravidelně, když byly žně, no tak se mlátilo, to se vzala dovolená a šlo se na žně, na mlácení, v dovolené. T: Takže práce bylo pořád hodně.

67

R3: No jo, u babičky naproti, tam tedy měli krávu, tak se chodilo jako k rodičům, tam byly krávy, tam se dělalo, u dědečka. R3: = v neděli ráno se šlo do kostela, pak jsme byli doma, matka vařila, byl oběd společný = T: Museli jste doma pomáhat? R4: Jo, to jo. I když my jsme ty těžší práce nedělali, no tak jsme měli dřív ještě kousek pole, tak to jsme museli dělat, ale nebylo to tak hrozný. T: Takže na poli a v zahradě. R4: Na poli a v zahradě. T: A jezdili jste někdy i s rodiči, když žil ještě tatínek, na nějaké výlety nebo chodili jste do divadla? R5: Jako děcka určitě, to jsme jezdívali na koupaliště do Lulče, dokud jsem se neodtrh v té pubertě, tak s těmi rodiči jsme jezdívali, i s tatínkem za Reichu, a to jsme se jezdívali koupat do Lulče, jezdívali jsme do Brumova, jezdívali jsme na návštěvy ke strýcovi Laďovi, to byl výbornej, hodnej strejc = no vzpomínám na to, na hrad jsme chodili. R6: No tenkrát jsme chodili na pole a starosti byly, = to jsme se akorát šli proběhnout a hrát fotbal trochu a to bylo všechno. T: Takže jste musel doma hodně vypomáhat? R6: No to všichni, to nejen já.

Sociální vztahy rodiny s okolím Sociální vztahy udržované orientačními rodinami respondentů s okolím se udržovaly především v rovině příbuzenské, ale i sousedské. T: A vedli jste jako rodina společenský život, stýkali jste se třeba se širší rodinou, s různými známými, jakou frekvenci těchto styků jste měli? R1: = Frekvence těchto styků byla aspoň u nás dosti značná na různé úrovni. Jak říkám, byly tady besedy se sousedy a tehdy se víc dbalo na rodinu, naše rodina byla dosti rozsáhlá a jak maminka, tak především tatínek na to dbal udržovat ty kontakty a pokud to šlo, tak jsme se i stýkali. Jinak společensky, respektive v rodině, samozřejmě výročí různá a tak dál, ta se slavila v širším kruhu rodinném. = T: = třeba i s nějakými nepříbuznými jste udržovali kontakty, třeba tady na vesnici? R1: No maminka měla svoje kamarádky, s nimiž se stýkala, ale musím říct, poněvadž když ovdověla, = i když byla mladá, tak žili jsme dosti osaměle a měla několik přítelkyň, s nimiž se stýkala při besedách. = T: Ale jestli jste udržovali kontakty, jestli se třeba rodiče občas vídávali s některými příbuznými?

68

R2: Tak to bylo příležitostně, ale že by nějak za nimi jeli, jak v dnešní době se to provádí, tak to na takové úrovni nebylo. Na to nebyl jednak ani čas. T: Takže jenom příležitostně. R2: Někdy jenom příležitostně, když se s někým setkali, a taky v místě bydliště, ale ne tak, jak se dnes seberete a jedete někde, tak na to nebyl čas. T: A vedli jste jako rodina společenský život, myslím v tom smyslu, jestli jste se s někým stýkali, třeba s příbuznými, s přáteli? R3: No tak s rodinou, s rodinou, no tak tetičky, stréčci, to se navštěvovali, chodilo se k babičce, k jedné, k druhé, no tak to byl takovej rodinnej život, no tak. T: I při nějakých příležitostech? Hody a narozeniny a tak? R3: No tak, chodívali. T: Vedli jste jako rodina společenský život? Stýkali jste se s někým jiným? R4: Tak celkem ani tak ne, s některýma těma strýcama jo, ale to nebylo často. Protože dokud byli na té hospodě, tak to měli pořád, to se museli motat kolem toho a až jsme byli tady, tak otec chodíval, to si pamatuji, akorát na taroky. Ale jinak mimo to nějaký takový návštěvy veliký, to nebývalo. T: Ale v rámci rodiny to jste udržovali? R4: V rámci rodiny to jo, on (pozn.: otec) měl ještě dva bratry, kteří byli na živu tedy, tak ti k nám jezdili nebo my k nim a jinak tak ne. T: A třeba se známými nebo tady se sousedy - udržovali jste styky? R4: No to bylo spíš dřív tak na té vesnici, moje matka ta věděla všecko, takže ona se stýkala s těmi svými spoluobčany, a otec taky měl známé, s kterýma se stýkal, ale nijak zvlášť to nebylo. T: A vedli jste jako rodina společenský život, stýkali jste se s někým? R5: Akorát s rodičema tatínkovýma, a v rámci rodiny. I ta teta, nejmladší teta Klárča, která dochovala tu maminku maminčinu, to byla taková krásná babička pro mě. T: A vedli jste jako rodina společenský život, stýkali jste se s někým, jestli jste se třeba s někým navštěvovali? R6: Ale to ne, vím, že jsme chodívali k babičce, k dědečkovi, jednou za čas, na velikonoce, na vánoce, na hody, ale jinak... No tak na vesnici spolu kamarádili všichni, a oni přišli k nám a my k nim někdy, no tak to jo, ale nějaký zvlášť nebo extra, to nebylo běžný. Frekvence sociálních vztahů udržovaných jednotlivými rodinami respondentů se sice lišila, ale nevybočovala z dobových a místních zvyklostí, což vyplývá z výpovědí respondentů, kteří v této souvislosti někdy poukazovali na rozdílnost sledovaného období a současné doby.

69

Politické a veřejné aktivity rodičů a sourozenců Rodiny všech respondentů se vyznačovaly vysokou politickou a veřejnou aktivitou, které se zúčastňovali zejména otcové, což bylo zcela v souladu s již zmíněným tradičním rozdělením rolí v rodině. Většinou se jednalo o aktivitu ve smyslu zastávání určitých funkcí, ne tedy jen o členské zapojení. Někdy byli v těchto aktivitách zapojeni i ostatní členové rodiny. Ve většině rodin respondentů (v pěti ze šesti) se stranické členství týkalo politických stran, které byly po únorovém převratu v roce 1948 postiženy stigmatizačním mechanismem ze strany vládnoucí Komunistické strany. K rodině šesté uvádím komentář za následujícími ukázkami. Pokud jde o rodinné členství v jiných organizacích, pak všechny rodiny inklinovaly k později stigmatizovaným organizacím. R1: = tatínek = měl vysoké aspekty a velký rozhled politický i společenský, tatínek, rád na to vzpomínám = tatínek měl řadu přátel, byla nezaměstnanost, měl řadu přátel mezi zedníky a nezaměstnanými a já si pamatuju dobře, já nevím, kdy, jakým způsobem to vyčaroval, že jim nosil ty finanční podpory, tzv. chlebenky apod. a on to dokázal pro ně sehnat = já vím, že vedle byl progresivní sedlák pan Barták, panu sedlákovi Andrysíkovi, Tupýmu, ve mlýně a podobně sehnal velmi moderní hospodářské stroje, i když sám sedlák nebyl, a to všecko se odráželo, řekl bych, já jsem to do sebe nasával a tak snad bych řekl, = že v tomto odkazu jeho pokračuji. = Nebo se snažím pokračovat. R1: = Tatínek byl železniční úředník, hodně veřejně činný za první republiky, velmi veřejně činný, takový řekl bych vesnický notář advokát = R1: = tatínek = založil stranu Křesťansko-sociální železničářskou, je to uvedeno v obecní kronice, což bylo trošku unikum = působil hlavně ve včelařství, tehdy funkcionáři včelařství všichni pracovali dobrovolně = a jeden čas = působil jako kronikář a zapisovatel archivář Zemského ústředí včelařů moravských v Brně = R2: No tak otec byl ve straně, ve straně Lidové, a jeden čas byl starostou Orla. = R3: = otec byl v Lidové straně a v Orlu jsme byli činní, v Orlu, hlavně Orel. T: Ano, tak v Orlu jste byli všichni z rodiny, rodiče i vy i sourozenci? R3: Všichni, všichni i bratr. T: Všichni jste byli v Orlu, měli jste tam nějaké funkce? R3: No tak jako Orli jsme cvičili a bratr tam dělal, on byl starší, tak dělal takovýho jako pokladníka. T: A v té Lidové straně jste byli taky všichni nebo jenom rodiče? R3: No v té době tam byli jenom rodiče, protože my jsme byli ještě mladí = R3: = matka, ta byla ještě za svobodna činná = jak se to jmenovalo = křesťanská mládež nebo tak nějak, oni postavili v té době, postavili Orlovnu v Blažovicích a byl to Katolický dům, se to jmenovalo. Orlovna, ale byl to Katolický dům. Tak to si moji rodiče postavili tu Orlovnu a tam se vlastně dělalo všechno pro tu církev a potom se postavil kostel. 70

R4: Oba (pozn.: rodiče) hráli tady ochotnické divadlo = matka = pekla cukroví dost i lidem sem tam = T: A byli členy v nějakých spolcích, organizacích, politických stranách? R4: Já si myslím, jestli nebyli v Lidové straně. Ale to nevím určitě. T: A v Orlu nebyli? R4: V Orlu byli, jo, v Orlu byli. T: A byli rodiče členy v nějakých organizacích, spolcích? R5: No celá ta naše rodina byla národně socialistická, tak ano. T: A ještě mimo tu politickou stranu jestli třeba ještě rodiče nebyli v nějakých spolcích, organizacích? R5: V Sokole. T: A sestra byla taky v Sokole? R5: Sestra byla taky v Sokole, chodila cvičit do Sokola, i na sletu byla. T: A byli rodiče nějak veřejně nebo nábožensky činní? R6: = A tatínek byl v Komunistické straně a dokonce měl být i předsedou JZD, jako komunista. No ale on to odmítl s odůvodněním, že soudruh Klement Gottwald jako předseda strany sliboval, že budou zakládat družstva a jednalo se akorát o to, jestli to bude typu holandského nebo dánského, no a z tohoto sešlo, tak vystoupil ze strany a nechtěl mít s nimi nic společnýho. No to bylo všechno. Pak s tím měl nějaký potíže kádrový = T: Čili myslíte, že tomu věřil, té komunistické ideologii? R6: No tak jistě, když řekli, že tady budou družstva, to bylo už dost starý, o tom se jednalo už před válkou, a komunisti měli ten program nejlepší, v tom čtyřicátým šestým roce jako volební, tak se dal tam. A bylo to rozděleno tak, že se udělá pozemková reforma, aby ti, co budou pracovat na té půdě, aby se na ní uživili, měla proběhnout a neproběhla. T: A byli rodiče ještě v nějakých jiných organizacích? R6: No tak oni byli sokoli, kdysi, když byli mladí. T: A měli vaši sourozenci nějaké záliby, když byli ještě dětmi? R6: Chodili do Sokola, bratr byl náčelníkem, ten druhý myslím taky. = sestra dělala náčelnici v Sokole = Členství otce v Komunistické straně, i když pouze krátkodobé, na které upozorňuje tento respondent, je zajímavým aspektem, vnášejícím do respondentova stigmatizovaného života několik otazníků. Je ovšem nutné přihlédnout k informacím, uvedeným tímto respondentem zejména v kategoriích Ekonomické, materiální a bytové podmínky a Rodinná atmosféra. Pak je celkem pochopitelné, že otcem respondenta byla volební agitka, předkládaná Komunistickou stranou, vnímána jako nabídka k lepšímu uchopení životní reality. O to víc se pak zvýrazňuje otcova zásadovost, když po odkrytí stranické nesolidnosti ze strany vystoupil, což mohlo být určitou modelovou situací, ovlivňující další respondentovo jednání. 71

Vybavení domácnosti předměty kulturní povahy, informovanost o společnosti Vybavení domácností předměty kulturní povahy se vyznačovalo především závislostí na finančních poměrech. Nejčastěji se respondenti v této souvislosti zmiňovali o knihách, někde se jednalo o hudební nástroje a obrazy. Ovšem ve všech případech byla přítomna nějaká forma informačních kanálů, které rodině přibližovaly společenské dění, což vzhledem k době a lokalitě nebylo tak úplně běžné. Těmito informačními kanály byl nejčastěji rozhlas nebo noviny, někdy byly přítomny oba dva tyto informační kanály. R1: = tak mohu říct, že my jsme byli jedna z mála domácností, kde bylo první rádio, napřed krystalka, v době třicátých let = R1: = Mně utkvělo v paměti to rádio, knihy, ty nám tatínek kupoval, protože, jak říkám, těch peněz nebylo nazbyt, ale knihy, ty jsme dostávali pod stromeček, knihy a takové věci, které jsou ke vzdělání a = divadlo bylo jedině ochotnické = noviny chodily a potom = já jsem totiž psával jako kluk, vzpomínám, první povídku mně otiskl Punťa, to byl časopis pro děcka, tak ty dětský časopisy a tak dál, to už tatínek pro nás hleděl = takže maminka hodně četla, pokud to jen šlo. R2: = Noviny jsme nekupovali myslím žádný, protože bylo peněz málo, dělal jenom otec a nebylo na takový, aby se mohly kupovat noviny, když tak jedině příležitostně. R2: = otec, ten četl, = ten četl hodně, ten četl pořád, vypůjčoval si knížky, ten četl. = T: A hudbě se někdo v rodině věnoval? R2: = otec ten hrával, na harmonium hrával, no a myslím trochu na ty housle. = bratr, ten hrával na basu a na heligon. R2: = no tak doma jsme měli v té době, = rozhlas, ten jsme doma měli. R3: = Tak knížky nějaký byly = no ne moc, že by tam byla nějaká velká knihovna, to ne, ale brali (pozn.: rodiče) časopisy, = matka brala nějaký noviny a časopisy nějaký ty křesťanský = a nějaký ty křesťanský knížky a spíš u babičky tam měli, babička tam měla knihovnu = to bylo u babičky a tak se to půjčovalo nějak = T: A měli jste doma rozhlas? R3: No, rádio = až po válce. T: A noviny jste kupovali? R3: No to jo, to náš otec četl a pravidelně kupoval noviny a matka brala nějaký ty katolický časopisy, to se odebíralo hodně... T: A byla domácnost vašich rodičů vybavena také knihami, obrazy, rozhlasem, novinami a podobně? R4: Ano, to vždycky. 72

T: Co vám z předmětů tohoto typu nejvíce utkvělo v paměti? R4: = Tak třeba Dějiny, Obrazové dějiny. To si pamatuji, že jsem je prohlížel, tam byly i nějaký Muchovy reprodukce = T: A měli jste doma taky noviny, denní tisk? R4: No jistě = on (pozn.: otec) říkal: noviny musíme mít. Rozhlas jsme měli vždycky. T: A knihy jste měli ještě jakého druhu? R4: Měli jsme dost knih, ne tedy moc, ale = Švejka, pak byl spisovatel Vrba, to zase měla máti, no bylo knih hodně. Objednali všechny svazky Tisíc a jedna noc. To si pamatuji. T: A byla domácnost vašich rodičů vybavena takovými předměty, jako např. knihami, obrazy, rozhlasem, novinami a podobně? R5: Rozhlas určitě, to jsme měli odjakživa, to tatínek sledoval, knihami určitě, tatínek bral... Družstevní práce se to jmenovalo, ta edice, Lidové noviny bral = R5: = věděli jsme, že tatínek poslouchal rozhlas západní (pozn.: během druhé světové války), to si pamatuji, jak hlásil Londýn, později se muselo chodit s rádii nechat vystříhat ty krátký vlny, tak poslouchali pak na dlouhých vlnách Moskvu, a na rádiu visela cedulka červená pod trestem, teď nevím, jestli smrti nebo čeho, že se nesmí poslouchat zahraniční rozhlas a stejně se poslouchalo. T: A měli jste doma u rodičů nějaké knihy, rozhlas? R6: Rozhlas ne, na to nebyly peníze. Rádio bylo drahý a elektriku jsme měli až hodně za války, jinak se svítilo petrolejem. T: A knihy nějaké jste doma měli? R6: No tak co jsme dostali od babičky, tak jo, ale jinak ne. T: A noviny jste kupovali někdy? R6: No tak před válkou, to si ani nepamatuji, a za války vím, že jsme brali Český slovo nebo jak se to jmenovalo. Vím, že jsem ho nosil domů, proto si to pamatuji.

Trávení volného času, návštěvy kulturních zařízení Dle většiny respondentů byla podstatnou náplní volného času v rodině četba. Často bylo zmiňováno divadlo, ať již formou jeho návštěv a nebo aktivním zapojením se do činnosti místního ochotnického divadla. Ve vyjádřeních následují další činnosti, jako například výlety a návštěvy. Zmiňovány byly i domácí práce a práce na zahradě a na poli. Práce v domácnosti byla zmiňována také jako příčina nedostatku volného času.

R1: Poněvadž v té vesnici, tady, bylo jenom pět šest radiopřijímačů, ve škole, na nádraží, tady byl nějaký radioamatér a ještě v jednom místě, a tak vím, že se tatínkovi přátelé scházeli u nás k rádiu. No a u rádia se trávil volný čas, tatínek ovšem působil taky ještě, vím, že hrával divadlo = tatínek v pozdějších letech, on byl trošku tarokář, tak se scházel s panem starostou a s panem řídícím hrát taroky, co se týče tatínka, no ale jinak té kultury na vesnici mnoho 73

nebylo, ochotnické divadlo, pokud bylo, tatínek párkrát hrál, něco režíroval, tak to za té první republiky v podstatě se hodně besedovalo, to, co možná dneska lidem schází, chodilo se na besedu, dralo se peří, to bylo takový uvolnění času ještě pro ženský = R1: = hodně jsme četli, dbal (pozn.: tatínek) u nás na literaturu svým způsobem = R2: = volný čas, toho moc nebylo = pořád byla nějaká práce, a v tu neděli, když byla, tak se jezdilo hodně po těch výletech, po všelijakých místech, a v zimě se jezdilo dost často do divadla. T: A četl někdo z rodiny knihy? R2: = otec, ten četl, = ten četl hodně, ten četl pořád, vypůjčoval si knížky, ten četl. A matka, = ta četla jenom nějaký časopisy, spíš tak nějak. T: Vy jste šli s rodiči na pole, pomáhali jste také? R3: No to pravidelně, když byly žně, no tak se mlátilo, to se vzala dovolená a šlo se na žně, na mlácení, v dovolené. R3: = babička tam měla knihovnu, tam jsme chodili = T: A jaké měli vaše rodiče záliby? Co je bavilo dělat? R4: Oba hráli tady ochotnické divadlo, matka přitom ještě zpívala, chodili oba do kostela zpívat, ale matka ta obzvlášť to divadlo, to jí zabralo hodně, protože ona hrála skoro pořád a byla dobrá = a otec ještě maloval = některý ty obrazy, to mám od něho. T: A pořádali jste jako rodina ve volném čase i třeba nějaké výlety? R4: = To si pamatuji, párkrát jsme byli na kolech, to mě ještě vezli na kolech na výlet do lesa, ale to nebylo moc. T: A četli jste doma? R4: Četli jsme, všichni. T: A s rodiči něco společného jste organizovali, jestli jste třeba nejezdili na nějaké výlety? R5: Prázdniny a nebo jsme chodívali na ty návštěvy k tetě Klárče = na návštěvu v neděli odpoledne = R5: = maminka se starala o rodinu, = šila, maminka ráda šila na stroji = no a tatínek... tatínek četl. Tatínek hodně četl knížky, vím, že jsme odebírali Lidové noviny, a měli jsme na tom nádraží zahrádku. Tak společně dělali na té zahrádce. = Tatínek hodně četl a dělal na té zahrádce. T: A měl jste v té době nějaký volný čas? A jak jste ho využíval? R6: Moc toho volného času nebylo. Kluci šli na výlet a já jsem musel na pole (smích). T: Takže jen to cvičení. R6: No když to šlo. Když to nešlo, tak nic. R: = Já jsem hrál někdy divadlo. =

74

Rodinná atmosféra

Atmosféra v orientační rodině je většinou respondentů hodnocena pozitivně. R1: Já jsem měl dětství příjemné = R3: No tak žili jsme spokojeně. = R4: = myslím, že dětství bylo dobré = Rodiče jsem měl hodný = Já myslím, že jsem měl krásný dětství. = já bych řekl, že jsem měl dobré rodiče, že jsem byl rád doma s nimi. I když prostě někdy to zaskřípe, že, to je samozřejmý, něco se mně nelíbilo, ale většinou to, když člověk musel jít na klásky nebo něco, to se člověkovi nelíbilo, ale jinak jsem měl svoje rodiče rád a myslím si, že oni měli i nás rádi. R5: = já jsem měl dětství poměrně šťastné, radostné, protože jsme žili v rodině spokojené = Jeden respondent hodnotil kvalitu života orientační rodiny, ale k rodinné atmosféře se konkrétně nevyjádřil. R2: No tak já to hodnotím jako průměrný život rodiny. = U dalšího respondenta těžké existenční poměry v orientační rodině ovlivnily jeho vzpomínky na dětství, ale vztahy přesto hodnotil jako dobré. T: A jak byste zhodnotil vaše dětství? R6: No tak nepřál bych to nikomu. Bídy bylo víc než toho ostatního, takový ty poměry byly. Když tam je deset dětí, tak co tam může být za zázrak. Když otec donese šedesát korun nebo osmdesát korun, sto korun, sto dvacet korun za týden, no tak jak to bylo. T: A myslíte, že jste měli pěkné vztahy mezi sebou? R6: Ale no tak jistě, proč ne. Děti jsou snášenlivý, nejsou takový... Když někdo něco provedl, tak dostal trochu toho nářezu, tak se nedalo nic dělat. =

Výchova Výchova v orientační rodině se ve vzpomínkách respondentů zvýrazňuje vždy ve spojení s nějakou hodnotovou orientací, se kterou byla zřejmě nejvíce spojena. Zmiňováno je vštěpování správných norem chování rodičovským vzorem, výchova ve víře, k pracovitosti, k vlastenectví, ke svobodě, k pravdomluvnosti, k zachovávání zákonů, ke slušnosti. Ze skutečnosti, že žádný z respondentů tuto výchovu nekritizoval, se lze domnívat, že zmiňované hodnoty jednotliví respondenti přijali za své. 75

R1: = Maminka sama, ta nás učila příkladem = svým příkladem, vzorem, to, jak hovořila, nedělala přednášky, ale stačilo jedno dvě slova a já jsem od ní jako od tatínka nasával to, co je pro život potřebí. Jednou jsem přišel z ulice a řekl jsem nějaké nevhodné slovo, já jsem nevěděl, že to je nevhodný slovo = Maminka se na mě podívala: to jsi v životě ode mě neslyšel. A pak jí začaly téct slzy. A já jsem věděl, že jsem řekl něco nevhodnýho a dlouho jsem o tom přemýšlel a musím říct, celou dobu v kriminálu, i když to byla někdy teda až šibeniční situace, ode mě nikdo neslyšel sprostý slovo. = T: V jaké duchu vás doma vychovávali? R2: = Doma nás vedli k práci. Protože práce bylo dost, takže k práci. = otec napřed chtěl, abysme hráli na housle, ale my jsme k tomu neměli moc vztah, tak jsme, až potom sami, až jsme byli starší, tak jsme sami o sobě začali hrávat. = R2: = takový ty masarykovský ideály se zdůrazňovaly. = T: Teď bych se zeptala ještě, v jakém duchu vás doma rodiče vychovávali? R3: Ve víře. T: A v jakém duchu vás doma vychovávali? R4: Tak bych řekl v tom křesťanském. Prostě zachovávat zákony, být pravdomluvný, být pracovitý, tak nějak a rozhodně nebýt nějaký výbojný. My jsme byli taková rodina nevýbojná. Tak myslím, že nám byli rodiče dobrým příkladem. = T: A v jakém duchu vás doma vychovávali? R5: Ve svobodným. T: Takže svobodomyslná výchova? R5: Svobodomyslný, liberální, takový ovzduší. T: V jakém duchu vás doma vychovávali? R6: = Tam je práce, tak to udělej a to bylo všechno. To jinak nešlo. V nějakém tom vlasteneckém duchu, protože oni byli vlastenci všichni, včetně mě, no tak se to vedlo. T: Takže k pracovitosti a vlastenectví, ano? R6: Ano, jinak to nebylo. To nebylo jinak v žádné jiné rodině. To bylo všude tak, to bylo stejný. Tenkrát byla vlast především.

Vyznávané hodnoty Pro potřeby charakteristiky hodnot v této práci se budu řídit redukcí jednotlivých hodnot dle Morrise (in Kavalíř, 2005), který je zjednodušeně třídí na ekonomické a morální. Dále v textu užívám pro lepší přiblížení významu jednotlivých hodnot rozdělení Schwartze a Bilskiho (in Hnilica, 2001). Tito autoři hodnoty posuzují podle toho, jak vyjadřují zájmy určité osoby nebo skupiny. Některé hodnoty jsou pak zařazeny spíše jako zájmy jedince 76

(osobní úspěch, bohatství, prestiž), jiné spíše jako zájmy nadindividuální (spravedlnost, rovnost), liší se tedy v umístění na dimenzi individualismu - kolektivismu. Na otázku, týkající se převažující hodnotové orientace v orientační rodině, si respondenti vzpomínali nejčastěji na upřednostňování morálních a duchovních hodnot. Časté byly zmínky o vlasteneckých postojích, objevily se i poznámky o ideálech, pro které rodiče respondentů žili. Byli zmíněni i lidé jako hodnoty samy o sobě. T: A ve vaší rodině byly zdůrazňovány především jaké hodnoty? R1: Rád bych vám odpověděl přesně. Právě ty hodnoty duchovní. Já si vzpomínám, jak tatínek, přišli za ním určití lidé, tady řemeslník, živnostník, vyřídit nějaké věci na úřadě, jak on mu radil. A tatínek vždycky mně a bratrovi říkal, právě že význam má působit ve směru k lidem. T: Takže ty duchovní hodnoty byly především. R1: Ano, ty duchovní hodnoty a tatínek to v nás pěstoval zvlášť, on ze svých zkušeností, které měl, tak vždycky pregnantně jednou dvěma větami nás tak nasměroval a já, když jsem v některých osudových okamžicích v životě se rozhodoval, tak vždycky jsem se ptal: jak bys to dělal tati... T: Když ještě vzpomenu na vaše rodiče, měli oni nějaké plány do budoucna, nějaké ideály? R1: Tatínek pro ideály žil, ale nezapomeňte, že umřel za doby hlubokého protektorátu. Takže maminka zůstala sama a ty ideály, které měla, vložila do nás, abychom aspoň my něčeho dosáhli. Bohužel v té věci, v kriminále jsem si to uvědomil, nepodařilo se nám to docílit, ale zas tedy vlivem okolností, vlivem politické situace a hlavně vlivem hlubokého bolševismu. R1:= A opakuji znovu, takže ideály, nejenom maminka, ale tento typ žen, ideály vkládaly do svých dětí. Bohužel, a to mě velmi mrzelo, já jsem mamince nemohl vrátit všecko to, co bych býval chtěl. = Tento respondent se při vzpomínce na ideály rodičů dostává k problému vlastní stigmatizace, která je u něho bolestně propojena s nemožností naplnit matčiny ideály. Zde se ukazuje síla stigmatizačního mechanismu, která, jak se ukazuje, má vnitřní vzpomínkový přesah upínající se až ke generaci rodičů.

T: Měli vaši rodiče nějaké politické ideály? R2: Byli vyznavači idejí Masaryka a doma měli taky obraz Masaryka a Beneše. T: = když se teď zamyslíte, tak co myslíte, že bylo považováno za nejdůležitější? R2: No tak v zásadě to byla pracovitost a určitý vzdělání dosáhnout. = takový ty masarykovský ideály se zdůrazňovaly. = T: A jaké hodnoty byly ve vaší rodině zdůrazňovány? R3: Morální, náboženský. T: Měli rodiče nějaké ideály, jestli něčemu pevně věřili?

77

R4: Věřili Masarykovi. Protože to vím, to jsme měli doma obraz veliký Masaryka, jo, věřili a řekl bych ještě, já jsem jednou začal zpívat takovou nějakou parafrázi na dělnickou píseň a otec říkal: to nezpívej, to je špatně. T: A jaké hodnoty byly ve vaší rodině zdůrazňovány? R4: = prostě ta láska, práce, pravdomluvnost a zachovávání toho desatera jako takového. R5: No všichni (rodina) byli fandové Masaryka, samozřejmě. Měli jsme doma Beneše i Masaryka, obrazy tedy. Sice měli jsme je schovaný za protektorátu, ale ty obrazy byly doma. T: A jaké hodnoty byly ve vaší rodině zdůrazňovány? R5: Duševní, prostě vzdělání, a: to ti nikdo nevezme a s tím si musíš vystačit celý život, protože materiální..., na to jsem přešel až já u toho uranu (smích). T: A měli rodiče třeba nějakou oblíbenou politickou osobnost? R6: No to byl Masaryk, to bylo všeobecný. Doma jsme měli knihu o Masarykovi, tak to jsem četl pořád dokola, žádný pohádky jsem nečetl, ale toto jsem četl pořád. T: A jaké hodnoty byly ve vaší rodině zdůrazňovány? R6: No pracovitost, co jiného, co může chudák dělat? Jenom pracovat. = V nějakém tom vlasteneckém duchu, protože oni byli vlastenci všichni, včetně mě, no tak se to vedlo. Čtyři ze šesti respondentů při vzpomínce na hodnoty a ideály vyznávané rodiči uvedli, že to byly mimo jiné masarykovské ideály.

Víra U všech respondentů se ukázala být nějakým způsobem přítomná v orientačních rodinách existence víry v Boha, náboženského vyznání nebo alespoň praktikování náboženských rituálů, i když pojetí a podoba se různila. U některých respondentů jsou víra a křesťanské hodnoty zmiňovány i jako základní princip výchovy, což dokládají uvedené výpovědi v kategorii Výchova. R1: = hlavně po stránce náboženské to držela maminka, pravidelně do chrámu a tak dál, samozřejmě jsme oba pokřtěni a do náboženství se chodilo a hodně to bylo vedeno v tom duchu i díky ještě tatínkově matce i matce maminčině, že tedy ta náboženská linie se přenesla na nás. Nebyl to náboženský fanatismus, ale to upřímné náboženské cítění katolické. Samozřejmě tolerantnost. Tu osvětu na vesnici držela tedy, musím říct, hlavně církev = T: Tak vlastně jste mi už zodpověděl další otázku, kterou jsem měla pro vás připravenou. Chtěla jsem se zeptat, jaký byl postoj vaší rodiny k víře? R1: No, postoj rodiny k víře byl vysoce kladný, jak říkám, tehdy se o tom nepřemýšlelo, tak jsme byli vychováváni a díky tomu aspoň něco jsem já v životě prožil, mě to hodně drželo, protože víra v Boha a další aspekty, to bylo ve vězení mojí oporou a není to fráze, je to skutečnost.

78

R5: = tatínek byl křtěný, ale vystoupil, = tak my jsme byli věřící rodina, = maminka se i modlila, to ano, ale nebyli jsme na doraz, nebyli jsme bigotní. Maminka byla taky katolička křtěná. I sestra, všichni jsme pokřtění, = já dodnes říkám o sobě, že jsem křesťan, ale mám jakýsi svůj názor na to, já beru křesťanství jako filozofický názor. T: A jaký byl postoj ve vaší rodině k víře? R6: No tak táta byl bez vyznání, měli dokonce svatbu na úřadě, což byl tenkrát neodpustitelný hřích, protože to bylo po první válce, no a bolševici se na to dívali s respektem. T: A co se týká ještě té víry, tak vy jste chodili jako děti do kostela? R6: No tak to byla povinnost a farář to kontroloval. T: A byli vaši rodiče veřejně nebo nábožensky činní? R6: Maminka ta ne, ta nechodila ani do kostela, ta se modlila doma s odůvodněním, že pan farář říkal, že pořádná matka vypraví svoje děti do kostela a sama se stará o domácnost, když jich má tolik.

Společenské zvýraznění rodiny, oceňované osobnosti v rodině Toto téma vyplynulo nečekaně z vyprávění dvou respondentů. Ukázky dokladují, proč přikládají respondenti význam určitým osobám, přináležejícím k orientační rodině. Pozitivní reakce ve vyjádření respondentů ukazuje na jejich hodnotové ztotožnění se s činy, pro které se staly zmíněné osoby pro ně významnými. Toto ztotožnění naznačuje, že pro respondenty je oceňovanou hodnotou lidské hrdinství, schopnost nasazení vlastního života za svobodu, za vlast. T: Tak to jsme zhruba teď probrali vlastně vaše dětství a rané mládí a poměry ve vaší rodině a teď bych se vás ještě zeptala, jestli byste nechtěl o vaší rodině ještě něco povědět, na co jsme třeba nenarazili, co byste považoval za důležité nebo podnětné? R1: = zajímavá osobnost v naší rodině byl bratranec tatínkův Grác, který byl významný italský legionář = tak to byla taková zajímavá osobnost, trošku tajuplná a já jsem teď nedávno, podařilo se mi proniknout do jeho života, = Josef Grác, který bojoval a byl nějaký náčelník výzvědné italské služby, potom působil jako správce psychiatrické léčebny v Opavě= R5: = během té doby, té okupace, mně utekli dva strýci za hranice = oba se dostali do Anglie, ten Emil byl v cizinecké legii, až přes cizineckou legii se dostal přes Francouze do Anglie, a ten strýc Karel, = ten byl už letcem, oficírem na letišti tady. = měl akademii vojenskou v Hranicích. = oba byli u R.A. a ten strýc Emil byl jako radista, byl vyškolený na Bahamských ostrovech, protože to byl vysokoškolák, student techniky v té době, shodou okolností dělal gymnázium bučovský tak jako já, je tam napsaný na pomníčku v Bučovicích u toho gymnázia, jako padlej za okupace, a ten strýc Karel, to byl kolega generála Fajtla, byli spolu, a on po Fajtlovi přebíral 313. peruť leteckou, a když Fajtl odešel na východní frontu, tak on se stal šéfem 313. perutě a vrátil se jako major anglickej a tady dostal hodnost plukovníka a byl velitelem letiště brněnskýho. Potom ho samozřejmě po únoru... 79

R5: = tatínek můj byl zabitej při náletě, dvanáctého dubna pětačtyřicet. On z toho postu přednostovskýho, ze stanice Křenovské odešel na ředitelství do Brna a tam, myslím si, že už i to byl jeho odbojovej úkol. = jeho činnost byla ta, schovávat vagóny po stanicích a po různých fabrikách a institucích, aby nemuseli těm Němcům dávat vagóny na ten útěk. = Tam měli někde úřadovnu a oni utíkávali = někde po Dornychu nebo tam někde. A tam vedla vlečka, takovým korytem. A to byl první ruský nálet na Brno, kdy oni házeli bomby, kilový bomby jenom takhle z okna ven a ti nádražáci utíkali tím úvozem, tím korytem mezi dvěma = náspama, do toho Moragra do sklepa, do krytu, a oni to po nich házeli a všichni v tom zůstali prostě mrtví. Takže takhle zemřel můj tatínek. On má = mám po něm, po tatínkovi, dvě vyznamenání... = mám to tam, kde byl on odměněnej po válce, dostal metály, ale bohužel to nebyl odboj komunistickej, takže žádný výhody, maminka nic nedostala po tom padlým, ten jeho odboj nebyl uznanej, protože oni uznávali po osmačtyřicátým akorát komunistickej odboj. R5: = a přišel potom najednou osmačtyřicátej rok a komunisti se začali roztahovat a to, co bylo úspěchem mých strýců a tatínek že padl v odboji, tak se stalo pohoršením = R5: = A tatínek má ceduli tady na brněnským nádraží, jak je vstup do brněnskýho nádraží, tak po levé straně je pamětní deska padlých nádražáků a tam je tatínek napsaný, tam je Rudolf Mrázek. A ten strýc Emil je zase na pomníku před bučovským gymnáziem. Emilián Mrázek je tam. R5: = No a tak, to ještě potom v tom osmačtyřicátým prostě jak to začalo, tak začali ti místní, hned to začali přebírat komunisti, akční výbory a tak, a ta naše rodina dostala nálepku zápaďáci, protože ani ten tatínkův odboj nebyl komunistickej, ani ti strýci, ti bojovali v Anglii a prostě dostali jsme takovou podřadnou úlohu. Sami mě vlastně zařadili kam patřím, aniž bych si já vybíral. = jinak ta naše rodina byla národně socialistická = maminka = se stala taky členkou té národně socialistické partaje no a tím jsme byli prostě zařazeni. Tím osmačtyřicátým rokem. No a to už byla nálepka, už podle toho to všechno jelo. Tato ukázka je pozoruhodná i tím, jak dokonale vystihuje podstatu problematiky, vztahující se k sociální stigmatizaci. Současně ukazuje, jak tragicky a absurdně může tento mechanismus působit.

5.1.2. Shrnutí Z analýzy částí rozhovorů, zařazených do oblasti Socioekonomická a kulturní situace v orientační rodině, vyplývá několik skutečností, podstatných pro tento výzkum. Utváření sociální identity v orientačních rodinách mohlo být u všech respondentů snad nejvíce ovlivněno vysokou politickou a veřejnou aktivitou rodičů, zejména otců. Role otců je významná v tomto případě i proto, že kombinace tradičního rozdělení rolí ve všech orientačních rodinách respondentů a genderového aspektu mohla zvyšovat přejímání otcovského modelu při formování vlastní sociální identity všech respondentů.

80

Stejně tak podstatným aspektem, ovlivňujícím sociální identitu respondentů, je předávaná hodnotová orientace, preferovaná orientačními rodinami. Analýza ukázala, že téměř ve všech případech byly přítomny hodnoty typu neekonomického, tedy hodnoty nezaměřené na individuální prospěch konkrétního jedince, jednalo se o hodnoty nadindividuální, vztahové, nasměrované k ostatním lidem, ke společnosti. Vzhledem k účasti všech orientačních rodin v takových organizacích, jako je Skaut, Orel, Sokol apod., jsem toho názoru, že rodinná hodnotová orientace byla v korelaci s hodnotami, které byly zmíněnými organizacemi taktéž preferovány11. Pro přijetí rodinných hodnot respondenty hovoří i jejich bezproblémová identifikace s orientační rodinou, což vyplývá z pozitivního hodnocení orientačních rodin v průběhu rozhovoru a také z ukázek v kategorii Rodinná atmosféra. Dále pro přijetí hodnot hovoří absence kritiky těchto hodnot v rozhovorech a také některé výpovědi v dalších kategoriích této oblasti, např. Výchova, Víra, Společenské zvýraznění rodiny, oceňované osobnosti v rodině. Na skutečnost, že orientační rodiny respondentů nebyly zaměřeny na ekonomické hodnoty, ukazují i některé výpovědi respondentů v kategorii Ekonomické, materiální a bytové podmínky, kdy je zmínka o případném ekonomickém nedostatku rodiny kompenzována vyjádřením vztahujícím se k přizpůsobení se tomuto nedostatku, s tím, že faktor ekonomického nedostatku je pojímán jako daný fakt, avšak ne jako fatální. Žádný respondent se nevyjádřil o ekonomické situaci své orientační rodiny jako o nadprůměrné. Vysoká politická a veřejná aktivita rodičů respondentů byla navíc podtržena ve všech orientačních rodinách současně i uspokojovanou potřebou přijímání informací o společenském dění. Úloha orientačních rodin byla při formování sociálních identit respondentů naplňována i sociálními vztahy těchto rodin s okolím, které jednotliví respondenti vnímají jako běžné v příslušném čase a lokalitě. Nezdá se tedy, že by docházelo k rodinné izolovanosti od okolí. Pro sociální identitu respondentů, tedy jejich společenskou příslušnost, má značný význam dosažený stupeň vzdělání, jehož dosažení bývá nastartováno právě v orientační rodině. Přístup jednotlivých orientačních rodin k tomuto tématu jasně vyplývá z vyjádření čtyř respondentů v kategorii Struktura rodiny, rozdělení rolí ovlivňující postoj ke vzdělání. Ve všech těchto případech je přístup hodnocen jako podporující vyšší vzdělání.

11

Viz popisovaný historický a lokální rámec v úvodu subkapitoly 5.1.

81

Dva respondenti se sice k této otázce přímo nevyjádřili, ale z celého rozhovoru s nimi nevyplývá, že by byl přístup orientačních rodin k vyššímu vzdělání zamítavý. Vzdělání a zaměstnání rodičů respondentů patřilo v daném období a v dané lokalitě k běžným, v některých případech spíše k výše ceněným. I v případě respondenta R6, jehož orientační rodina, ve které žilo s rodiči celkem deset dětí, patřila k ekonomicky značně slabým rodinám, nedošlo k vyjádření, které by upozorňovalo na horší sociální status rodičů. O tom svědčí následující ukázka, vztahující se k ekonomické situaci v rodině: „Tenkrát to tak bylo všude, nic zvláštního nebylo“. Žádný z respondentů nevnímal tedy svoje rodiče v této oblasti jako podprůměrné vzhledem k danému okolí, tedy se dá předpokládat, že necítili v tomto směru poškození své sociální identity. Trávení volného času lze v orientačních rodinách zaznamenat většinou jako jistou formu společensko-kulturních aktivit, které byly ovšem v jednotlivých rodinách poměrně rozdílné. Rozdíly byly respondenty odůvodňovány ekonomickou stránkou a nedostatkem času z důvodu velkého pracovního zatížení. Vztah rodiny k náboženství a k víře byl dalším aspektem, který působil ve všech orientačních rodinách na formování sociální identity respondentů. V jednotlivých rodinách se intenzita náboženského života lišila, ale vždy lze vysledovat určitý, i když v některých případech formálnější nebo individuálnější způsob formování náboženské identity respondentů. Oblast Socioekonomická a kulturní situace v orientační rodině ukázala na několik zásadních aspektů při formování sociální identity respondentů během rodinné socializace. Všechny orientační rodiny respondentů vykazují shodu v několika výrazných aspektech, působících na formování sociální identity respondentů. Do skupiny těchto aspektů patří přítomnost vysoké politické a veřejné aktivity, preference neekonomicky zařaditelných hodnot a informační nasycenost týkající se společenského dění. Většinová shoda panovala v orientačních rodinách v podpoře vyššího vzdělání respondentů. Jistým způsobem rozdílná se ukázala situace v orientačních rodinách jednotlivých respondentů, týkající se ekonomických, materiálních a bytových poměrů, sociálních vztahů rodiny s okolím, vzdělání a zaměstnání rodičů, trávení volného času a víry a náboženského vyznání. Tato rozdílná situace byla však vnímána a prezentována jednotlivými respondenty jako v daném čase a lokalitě nevybočující z běžného průměru. Podíl všech orientačních rodin na utváření sociálních identit jednotlivých respondentů lze na základě analýzy rozhovorů a s přihlédnutím k lokálnímu a dobovému kontextu považovat za přiměřený a v některých oblastech dokonce za nadstandardní. 82

5.2. Vzdělání Oblast Vzdělání je svým významem pro sociální identitu nezastupitelná. Druh a stupeň dosaženého vzdělání je významným faktorem pro získání profesionální pozice, zařazuje jedince do určité sítě pracovních a sociálních vztahů, předurčuje jeho životní styl a ovlivňuje celou řadu dalších oblastí života. V letech 1948 až 1989 byl přístup k vyššímu vzdělání určitým vrstvám obyvatel znemožňován12, neboť byla snaha tímto způsobem omezit možnosti těchto vrstev podílet se na rozhodovací a mocenské činnosti ve státě.

Postoj ke vzdělání, vzdělanostní aspirace, přístup ke vzdělání Kategorie Postoj ke vzdělání, vzdělanostní aspirace a přístup ke vzdělání se navzájem doplňují. Jeden respondent měl v době počínající sociální stigmatizace vzdělání ukončeno, ostatní respondenti ještě studovali a nebo se chystali další studium zahájit. Jeden respondent pocítil dopady sociální stigmatizace do vzdělanostních aspirací ještě před uvězněním, ale v době, kdy již byl vystaven počátkům sociální stigmatizace. R1: A potom, když jsem dělal zkoušky na AMU v Praze na divadelní režii, = to byla trapná scéna, oni už věděli dopředu, kdo bude přijat a nás tam měli jenom jako kompars. = ta nenávist komunistů vůči nám, konkrétně mé osobě, ta přesahuje celou dobu, nevím proč, on to řekl v tom pořadu Ruda Mrázek: „jak člověk přečnívá, tak...“ Nevím, proč to tak bylo, napsali mi negativní posudek z Holubic, napsali mi negativní posudek StB = R1: „Ze svých naivních úvah, že by snad náhodou prošlo mé jméno kádrovacím sítem režimních specialistů, byl jsem vyléčen ještě před samotnými zkouškami. (Holubičtí soudruzi moje studium nedoporučili. Rozhodli o tom na partajní schůzi v hospodě, kde šenkovala dcerka místní hostinské, jež mě o všem informovala). Měl jsem o předem chystané prohře i jiné, utajené signály. Přesto jsem do toho šel“ (Robeš, 2002, s. 15). Několik respondentů pocítilo násilné přerušení vlastního vzdělávání nebo přerušení přípravy na další vzdělávání, ke kterému došlo v důsledku zatčení a uvěznění. T: Jaké jste měl plány do budoucna v době před uvězněním? Čeho jste chtěl dosáhnout, jestli jste třeba chtěl něco vystudovat a co jste si myslel, že budete dělat v životě, jaké jste měl plány? R2: Po gymnáziu jsem šel studovat na vysokou školu stavitelskou, no a odsud jsem byl zatčenej a tím to skončilo.

12

Viz subkapitola 1.5.2. této práce.

83

T: A z té školy, z té Vysoké školy stavební jste byl vyhozen, když vás zatkli, nebo jak jste se to dozvěděl? R2: V okamžiku, kdy jsem byl zatčen, tak v důsledku toho poslali tady ten dopis, který zaslala státní bezpečnost na vysokou školu, že jsem byl zatčen a ti mě v důsledku toho vyloučili ze studia na vysoké škole. T: A jaké jste měl plány do budoucna? R4: No jo, tak já jsem si myslel právě, že když vystuduji, tak že budu dělat prostě v nějakém výzkumu nebo v něčem takovém. = T: Takže uvažoval jste, že byste ještě studoval něco dál? R4: Jo, chtěl jsem studovat dále ještě, ale... T: Ale před tím zatčením, to jste ještě o tom uvažoval? R4: Jo, to jsem ještě uvažoval, že půjdu. T: A jaké jste dosáhl vzdělání? R5: No tak maturitu na Gymnáziu v Bučovicích, to bylo reálné gymnázium, no a pak jsem přešel na tu vysokou... T: A tu vysokou jste dělal jakou? R5: Přírodovědeckou fakultu, obor geologie. Z toho mě zavřeli, to bylo v tom padesátým třetím roku. T: Jak vzpomínáte na školu? R6: No tak já jsem žádný výtečník nebyl, to ne. Potom, když jsem si to rozmyslel, že bych to chtěl dohnat, tak jsem se přihlásil na státní kurs pro přípravu pracujících pro vysoké školy. Nestačil jsem odmaturovat, zavřeli mě. T: Ale jestli jste někdy třeba nepřemýšlel, že byste na tu vysokou chtěl jít? R6: No tak tam to sice bylo napsáno, že když odmaturuji, tak se zavazuji, že půjdu na vysokou školu, no ale teď rozhodovali, jestli tam půjdete nebo nepůjdete. = Velice pozoruhodným jevem je skutečnost, že i přes těžké podmínky během uvěznění vzpomíná většina respondentů spontánně na tuto dobu jako na dobu naplněnou neformálními příležitostmi k neformálnímu vzdělávání. T: A kdybyste měl stručně říct, co vám vězení dalo a co vám vzalo? R1: = Dalo mně rozhled, dalo mně rozhled a jinou cestou bych asi nešel, když to tak bylo. T: Abychom to věznění uzavřeli, tak jak byste to tak stručně zhodnotil, tu dobu vašeho věznění, co vás napadne. R1: No, já to beru jako vysokou školu života, setkal jsem se s mnoha vynikajícími lidmi a mnohé jsem vstřebal = obohacovali jsme se navzájem mezi sebou svými názory = T: A co tam bylo třeba za lidi (pozn.: ve vězení)?

84

R2: Byli tam lidi různí, od obyčejných lidí, od dělníků, sedláků až po různý fabrikanty takzvaný a různý ministry a od obyčejných vojáků až po vysoký šarže, tam bylo vše, každej. = a taky se tam hodně od nich dozvědělo = T: Psychicky to bylo lepší? (pozn.: v době uvěznění, lepší než fyzické strádání) R4: = Tam byli chytří, tam byli zavření chytří lidi. A byl tam jeden, nějaký právník, = tak ten si tam četl, si sehnal Fausta v němčině. Já jsem říkal, pro nás to byla obrovská škola. My jsme byli obyčejní kluci a to byli chlapi, kteří už něčemu rozuměli, no a prostě tam se vedly politický řeči a všechno možný. = tam byl otec Jana Zábrany, toho spisovatele. To byl strašně hodný pán. Víte, od těch jsme získali hodně takových životních moudrostí. A to člověk zapomněl na všechno strádání a říkám, protože my jsme byli mladí. Tam byl taky na Příbrami nějakej Beno Vajgl. A to byl brněnskýho Plačka synovec a jeho sestřenice byla Vajglová, ta herečka. = Tak to byl strašně chytrý člověk, ten vždycky říkal: kluci, učte se řeči, = takže já si na to tak po té stránce nestěžuji proto, protože to byla úžasná škola. T: A bylo něco, co vás potkalo ve vězení a co považujete za přínosné? R4: No právě tady člověk poznal moře dobrých lidí a právě tady já jsem se tam cítil mezi těmi lidma dobře, prostě s kterýma člověk mluvil, od kterých se něco naučil. To byla úžasná škola.= T: Jak byste stručně zhodnotil celou dobu vašeho uvěznění? R4: No já bych řekl, jak už jsem se zmínil, to byla obrovská škola. To byla obrovská škola života prostě, že člověk poznal tolik lidí a tolik věcí kolem těch jednotlivých příběhů, co tam bylo. = T: Říká se, že vězení člověka změní. Co si o tom vy myslíte? R4: No já říkám jedno - dospěl jsem. I když jsem třeba předtím četl nebo chodil na filmy = kdežto tam člověk poznal ty věci, už prostě věděl si to roztřídit, co je dobře, co je špatně, takže pro mě to byla obrovská škola. T: A máte dojem, že pokud byste nebyl uvězněn, tak byste byl dnes jiný člověk? Jestli vás to vězení nějak změnilo? R4: Jiný člověk, to ani ne. Ale neměl bych prostě takový lepší náhled na svět, jaký jsem získal tam. T: A co vám uvěznění vzalo a co vám dalo? R4: = Ale zase naopak, to co jsem získal tam, to bych tady nezískal. A nevím, ale myslím, že bych byl skoro stejný, možná... akorát říkám to, že ten náhled na ten život jsem měl jiný po tom kriminále. T: Bylo něco, co vás potkalo ve vězení a co považujete za přínosné? R5: Za přínosné považuji spoustu chytrých a dobrých lidí, co mně dalo víc jak univerzita, protože jsme pořádali večery, kde jsme se prostě vzdělávali povídáním chytrých lidí. Moc mně dal kolega z vězení, jmenoval se Zdeněk Dáňa, jeho syn je architektem České televize = T: A tam byli takoví různí lidé? R5: Různí a chytří lidé. Tam jsem se setkal, v té době, kdy já jsem seděl, dneska je to složení samozřejmě jiný, ale tehdy tam bylo hodně kvalitních lidí, od kterých jsem nachytal spousty moudrostí, protože jsem je poslouchal a ptal se a prostě... seděl jsem s Drtinou, seděl jsem v 85

Leopoldově se spoustou generálů, seděl jsem, i ten Husák nebyl blb, taky ho poslouchat při vyprávění stálo za to, já jsem si od každýho něco vzal, Tonda Sum, to byl tajemník Masarykův. T: A co vám uvěznění vzalo a co vám dalo? R5: Vzali mně kus života, kus toho mládí, který by bylo pokračovalo po dobu těch studií, bych žil ten volný studentský život, ale dalo mně zase určitě větší životní rozhled, že si člověk víc vážil lidských hodnot a lidských vlastností nebo lidskýho dobra a dokážu posoudit a ocenit. T: Bylo něco, co vás potkalo ve vězení a co považujete za přínosné? R6: = Něco se tam naučíte, naučíte se trpělivosti a tak podobně. Já vím, že jsem se tam učil německy = T: A přemýšlel jste o tom, v čem vás to vězení změnilo? R6: Že jsem klidnější, vyrovnanější, že se člověk dovede smířit s tím, že něco nejde nebo že musí čekat nebo že se nedočká. Jeden respondent poukázal na nově získanou profesi během uvěznění. T: A bylo něco, co vás potkalo během uvěznění a co považujete za přínosné? R3: = Že jsem se tam naučil jenom stavět (smích). Já jsem se tam vyučil zedníkem, protože co tam měl člověk dělat, no tak jsem se zabral do toho. A nějaký ty knížky jsme tam měli a byli tam stavitelé, no tak jsem chodil do toho kurzu zednickýho a vyučil jsem se tam zedníkem. Aby člověk myslel na něco jiného než na to, že tam musí být. Mohlo by se zdát, že v tomto případě se jednalo o vzdělávání formální (návštěva zednického kurzu), ale respondent zmiňuje i vzdělávání se pomocí knížek a pomocí spoluvězňů, kteří byli staviteli. Toto profesní vzdělávání vnímá respondent jako jisté východisko z nouze, které v těžké době během uvěznění využil jako určitý prostředek ke zmírnění důsledků sociální stigmatizace, způsobených uvězněním.

Na straně věznitelů jako zástupců mocenských orgánů byla snaha o vzdělávání vězněných zúžena a ideologicky nasměrována. Jiné než schválené vzdělávání bylo trestáno. T: V tom vězení, pokud tam byla nějaká možnost, měli jste možnost třeba něco číst nebo se něco učit, vzdělávat? R2: Cizí jazyky se tam nemohly učit, protože ten, kdo se chtěl učit cizí jazyk, tak to považovali, že se připravuje na útěk. Když to zjistili, tak byl za to kázeňsky trestanej a nebylo to jenom tak jednoduchý, to se bralo jako že je to příprava na útěk z tábora. T: Byla tam knihovna, byly tam knihy? (pozn.: ve vězení) R3: Byla tam knihovna. No tak samá lepší, víte co tam bylo (smích). Co vám tam dali... Lenina, Stalina (smích). To víte, že vám tam nedali, co byste chtěli. Ale byly tam knížky, něco tam bylo. T: A mohli jste se učit něco? 86

R4: Mohli jsme se učit, prostě vypůjčit si nějakou knížku, nějakou třeba o přírodě, ale učit nějak řeči, to brali, když někdo měl, já jsem si sehnal angličtinu, tak tu mně vzali, to nechtěli, ani německy nechtěli, protože to vím, že ten (pozn.: dozorce) mu to bral, tu němčinu, a ten mukl mu říká: ale pane veliteli, to je ta východní němčina (smích). Jo, tam to bylo někdy za všechny peníze. T: Chtěla jsem se zeptat, co jste mohli během uvěznění dělat ve volném čase, jaké tam byly možnosti? R5: To taky záleží na době, jaká byla. V Leopoldově nic, = knihovna tam byla, knížky nějaký jsme mohli číst, ale to byla Hydrocentrála, to byla Marie Majerová, a prostě knihy takový = R6: = Já vím, že jsem se tam učil německy, měl jsem to v posteli, neuvědomil jsem si, že tam bylo vidět, on se tam špehýrkou díval, ráno mně to tam sebral a za dva dny jsem šel k raportu a dostal jsem pět dní korekce a podobně. = Po návratu z výkonu trestu odnětí svobody žádný z respondentů nepokračoval v přerušené vzdělanostní trajektorii. T: Od té doby, co jste se vrátil z vězení, tak pokud by to bylo možné, chtěl jste se ještě dál nějak vzdělávat, přemýšlel jste o tom někdy? R1: No o vzdělání, já jsem o tom nepřemýšlel, já jsem absolvoval v rámci zaměstnání různé odborné kurzy, ale pokud bych býval, teď už to je, teď už to je všechno pasé, pokud bych býval si troufl na něco, tak jedině v oblasti divadla. T: Takže jste žil s tím, že to není možné nebo jste o tom neuvažoval? R1: No tak jednak, podívejte se, ani jsem se o to nepokoušel. Já když jsem přišel, tak jsem se chtěl vrátit do divadla Radost = a řekl mně = že mě nemůže přijat, však, říkal, no však víte, to vaše zdraví a to další = T: Neměl jste zájem si ještě doplnit vzdělání po návratu z vězení, nechtěl jste si ještě třeba dokončit školu? R2: Já jsem neměl, jak už jsem řekl, já jsem neměl zájem si nic doplňovat, protože jsem měl jenom zájem, abych měl klid, abych měl práci, protože jsem si ho neměl možnost jednak doplnit, když tady byli, pořád tady byli komunisti, kteří by nedovolili, abych si něco dodělal = T: Měli jste během vašeho společného manželského života nějaké plány a ideály? R4: = já jsem chtěl jít ještě na vysokou, jenomže pak z toho sešlo, i když už mně nedělali ani v práci, v té Královopolské, potíže, že bych býval mohl jít, jenomže jsem od toho ucukl sám, že to bych asi nezvládl. T: Myslíte, že byste měl hodně práce, že by toho bylo moc? R4: Tak nějak. T: Takže jste se toho vzdal? R4: Vzdal jsem se, jo.

87

T: Toužil jste se třeba dál nějak vzdělávat? (pozn.: po návratu z vězení) Vy jste říkal, že jste chodil tehdy do té školy, kde se vám nepodařilo dokončit maturitu kvůli uvěznění. R6: To bylo práce a práce a práce. T: A nepřemýšlel jste o tom, že byste si něco ještě udělal? R6: To bylo zbytečný. T: Proč? R6: Jednak jsem byl starý a jednak bylo té práce moc. = T: A po tom návratu z vězení nechtěl jste se třeba sám nějak vzdělávat? Například četbou knížek? R6: No to čtu dodnes, ale to už je nic. T: Vidím, že máte hodně knih. R6: To soustředění je narušený, to nejde. T: Myslíte jako z toho vězení že je narušený? R6: No tak samozřejmě, no jistě. Ta nervozita a to všechno, na každýho to působí jinak. T: Takže jste cítil, že tím vězněním byla způsobena nějaká změna? R6: Vždyť vám to říkám, že po deseti letech málokdo je normální. T: Takže je člověk psychicky neklidný nebo jak to pozorujete? R6: No tak neklidný, dovedete to sice potlačit, ale taková ta výdrž soustředěnosti, to tam rozhodně chybí. Respondent, který byl při uvěznění již profesně vzdělán, si také uvědomuje vliv sociální stigmatizace, která druhotně vyústila ve zdravotní stigmatizaci, a která ho tak omezila v případném dalším vzdělávání. T: Měl jste zájem po návratu z vězení se třeba nějak dál vzdělávat, vyučit se něčím ještě, rekvalifikovat se? R3: Já jsem nemohl, neměl jsem na to zdraví, já jsem pozbyl oči. T: A ty oči jste pozbyl v tom vězení? R3: Ve vězení jsem byl na nějaké prohlídce, mně to tam začalo haprovat, tak mě tehdy vezli na Pankrác na nějakou tu prohlídku a zakrátko nato mě potom propustili = Pouze jeden respondent poté, co mu bylo v důsledku sociální stigmatizace znemožněno pokračovat v přerušeném studiu na vysoké škole, si rozšířil svoje vzdělání studiem na střední průmyslové škole, což lze považovat za snahu respondenta o zmírnění sociální stigmatizace v oblasti Vzdělání, ale ne za naplnění jeho vzdělanostních aspirací. T: Kolik jste udělal semestrů? R5: No dva, první ročník. A když jsem se vrátil ven, tak jsem chtěl si ji dodělat, já jsem v šedesátým třetím roku došel ven a už v té době, vím, že někteří hoši si ji dodělávali. = T: A vám se to tedy podařilo nějak dokončit? R5: No ne, já jsem tam došel na tu Přírodovědeckou fakultu a byla tam pořád ta tajemnice děkana na děkanátě, = A ta, ona říkala, ne, to vám nepovolíme. Já říkám, ale vždyť už, jsem jí vyjmenoval, medicínu si dodělává, práva, elektrotechniku. Ona říká: existují dva druhy škol, 88

školy důsledné a školy nedůsledné. No ale ona byla ta, která mě vylučovala, protože ona to vyřizovala, ona řekla, když jste byl jednou z řad vysokoškolských studentů od nás vyloučenej, tak my jsme ta škola důsledná, která to dodržuje a zpátky vás nevezmeme. No tak já jsem šel, a aspoň jsem si, protože Sokolskou ulicí končí Přírodovědecká fakulta vzadu do Kouničky dnešní, tak na Sokolskou jsem šel a tam jsem se přihlásil na abiturienťák na průmyslovku strojní. Takže já mám teď dvě maturity = T: A jak to dopadlo potom po revoluci v roce osmdesát devět? R5: No já už jsem se o to nezajímal, až letos v lednu mi byl udělen titul, ale napsaný to měli už v roce devadesát čtyři. T: A jak to, že vám to dali až letos? R5: Protože mě nemohli najít = Postoj ke vzdělání je u respondentů zčásti vyjádřen již jejich snahou dosáhnout určitého stupně vzdělání. Po odpykání trestu dochází u respondentů k jistému smíření se s realitou sociální stigmatizace v oblasti Vzdělání. Respondenti neuvádí nic, co by nasvědčovalo obratu v postoji ke vzdělání, ale z jejich výpovědí vyplývá, že byli nuceni se přizpůsobit okolnostem a možnostem, které nastaly v přístupu ke vzdělání. K sociální stigmatizaci v této oblasti přistupují ještě další faktory, jako je věk, nutnost v první řadě zabezpečit sebe, případně rodinu, vědomí nesouladu mezi požadavky společnosti na politický profil uchazeče o studium a vlastní přidělenou etiketou. Nezanedbatelným faktorem je jistě i respondenty si uvědomovaný vliv uvěznění na vlastní fyzický i psychický kapitál, což například dokládá výše uvedená ukázka rozhovoru s respondentem R6, týkající se pokračování vzdělávání po návratu z výkonu trestu odnětí svobody. Všechny tyto další faktory jsou ovšem důsledkem sociální stigmatizace.

Dosažená úroveň vzdělání Porovnáním dosažené úrovně vzdělání a úrovně vzdělání, na jakou bylo jednotlivými respondenty aspirováno v době, kdy je možné vysledovat počátek jejich sociální stigmatizace, je zřejmé, že skutečně dosažená úroveň vzdělání u většiny respondentů je nižší než plánovaná. Respondenti R1, R2, R4, R5 a R6 aspirovali na získání vysokoškolského vzdělání, přitom respondenti R2 a R5 byli již v této době vysokoškolskými studenty a z vysoké školy byli sociálně stigmatizačními mechanismy vyloučeni. Respondent R1 pocítil působení sociálně stigmatizačního mechanismu již během přijímacího řízení na vybranou vysokou školu, kdy byl předem diskvalifikován rozhodnutím příslušného mocenského orgánu. Respondent R4 vnímá dopady sociální stigmatizace v oblasti vzdělávání jako 89

přerušení možnosti plánovaného budoucího studia na vysoké škole. Respondent R6 pocítil dopady sociální stigmatizace, kdy uvěznění bylo příčinou nesložení maturitní zkoušky a tedy i překážkou v případném dalším studiu na vysoké škole. Respondent R3 v počátku sociální stigmatizace měl již profesní vzdělání ukončeno. V souhrnu tedy dosáhli čtyři respondenti nejvyššího ukončeného vzdělání středoškolského s maturitou a dva respondenti jsou vyučeni, což je stav odpovídající době před počátkem jejich sociální stigmatizace, nikoliv však jejich vzdělanostním aspiracím. Pokud bylo některému z respondentů v rámci rehabilitačního řízení po roce 1989 vysokoškolské vzdělání uznáno a byl udělen vysokoškolský titul, pak se jedná pouze o symbolický akt, který ovšem vzhledem k době udělení nemá pro respondenta stejný význam, jako kdyby tohoto vzdělání dosáhl běžným způsobem.

5.2.1. Shrnutí V oblasti Vzdělání si všichni respondenti uvědomují dopady sociální stigmatizace do jejich možností, souvisejících s naplněním vzdělanostních aspirací. Z vyjádření respondentů nevyplývá jejich vlastní změna postoje ke vzdělání v důsledku sociální stigmatizace, ale jejich jednání v kategorii Vzdělanostní aspirace koresponduje s omezením, které sociální stigmatizace přinášela v kategorii Přístup ke vzdělání. Skutečně dosažená úroveň vzdělání jednotlivých respondentů je pak důsledkem zmíněného přizpůsobeného jednání a omezení přístupu ke vzdělání ze strany společnosti. Výraznou a pozoruhodnou skutečností, která vyplynula z analýzy rozhovorů pro oblast Vzdělání, je všemi respondenty zmiňovaný přínos neformálního vzdělání, kterého se jim dostalo neformálním a většinou utajeným způsobem během uvěznění. Zásadním momentem zde byla vlastní snaha a aktivita respondentů. Toto neformální vzdělání, respondenty nazývané často jako „vysoká škola života“, „obrovská škola života“, „úžasná škola“ mělo značně široké spektrum obsahů a také způsobů jeho získávání. Mimo situace, kdy se samotní respondenti snažili o možnost určitého sebevzdělání například četbou, výukou jazyků a podobně (jeden respondent zmiňuje, že se naučil stavět), se stávali nositeli tohoto neformálního vzdělání ostatní spoluvězňové, respondenty zmiňovaní jako „vynikající lidé“, „chytří lidé“, „kvalitní lidé“, „elita“. Respondenti vzpomínají na komunikaci s těmito lidmi, která jim přinášela mnoho informací, rozhled, životní moudrost, lepší náhled na svět. Na základě těchto různých způsobů neformálního vzdělávání a současně prožitých zkušeností

90

vnímají respondenti sami sebe výrazy „dospěl jsem“, získal jsem „jiný náhled na život“, „hodně životních moudrostí“, „větší životní rozhled“, „naučil jsem se trpělivosti a vyrovnanosti“, „od každého jsem si něco vzal“. Podstatu celé popisované skutečnosti vystihuje vyjádření respondenta R4: „= to, co jsem získal tam, to bych tady nezískal“, a vyjádření respondenta R5: „Za přínosné považuji spoustu chytrých a dobrých lidí, co mně dalo víc jak univerzita =“. Lze jen dodat, že v tomto případě se stal výsledkem působení sociální stigmatizace vedlejší pozitivní produkt, se kterým nebylo ze strany nositelů tehdejší moci jistě počítáno. Jako silný kontrast k předešlému ostře vyniká snaha mocenských orgánů vzdělávání vězněných zúžit a ideologicky nasměrovat. Chtěla bych zmínit ještě jeden aspekt, kterého jsem si při výpovědích respondentů povšimla. Zájem všech respondentů o určitou formu vzdělávání vypovídá o tom, že nerezignovali ani přes těžké podmínky, ve kterých se v době uvěznění nacházeli. Tuto myšlenku nejvíce podporuje vyjádření respondenta R1: „= důležitý je zvyknout si na ten kriminál, ten vnitřní život, udržet si svou identitu=“ a vyjádření respondenta R3: „= a vyučil jsem se tam zedníkem. Aby člověk myslel na něco jiného než na to, že tam musí být.“

5.3. Zaměstnání a profese Oblast Zaměstnání a profese je oblastí, která má významný vliv na utváření a udržení sociální identity. Je třeba si uvědomit, že v době totality bylo povinností každého dospělého jedince být zaměstnán. Existovalo jen několik důvodů, např. zdravotních, kdy mohl být této povinnosti zproštěn. Přitom přístup k určitým profesním postům byl mocensky kontrolován a z tohoto důvodu často skutečné zaměstnání neodpovídalo pravé profesní orientaci.

Profese, pracovní zařazení, příjmy Kategorie Profese, pracovní zařazení a příjmy jsou velice úzce provázány, přičemž téměř u všech respondentů bylo v důsledku jejich stigmatizace vnucené pracovní zařazení nadřazeno jejich profesním cílům, což ovlivnilo přirozeně také výši příjmů. Někteří respondenti se v kritické době, tedy v době, kdy můžeme vysledovat počátky jejich sociální stigmatizace a která pokrývá období jejich aktivního vyjádření odporu vůči mocenským strukturám a následného uvěznění, ještě na svou budoucí profesi připravovali 91

studiem. Ostatní určitou profesi vykonávali, avšak vzhledem k jejich věku se jednalo o profesní začátky. V jednom případě respondent pociťuje určité narušení profesní dráhy zásahem moci ještě v době před vlastním uvězněním. Jedná se však již o dobu, kdy dochází k sociální stigmatizaci určitých jednotlivců a skupin. R3: = a potom jsem šel do té fabriky dělat, tam jsem se vyučil a odsud mě potom nahnali na Ostravu, tam jsem byl v jednapadesátým, poslali nás na uhlí dělat. T: A kdo vás tam poslal? R3: Z fabriky. Dobrovolně povinná brigáda se tomu říkalo. T: Vy jste dělal v té textilní továrně, tam jste dělal údržbáře. Dělal jste i na textilních strojích? R3: Ano, ve tkalcovně. T: A vedení podniku nebo kdo vás tam poslal? R3: Vedení podniku navrhlo, že potřebujou do dolů v té době, byl nábor do dolů, v těch padesátých letech, no tak vedení podniku se zavázalo, že tam pošle dvacet pracovníků, tak nás vybrali dvacet, navrhli nás, a dobrovolně povinně. Bylo to dobrovolně, ale donutili nás, no tak. T: A podle čeho myslíte, že vás vybírali? R3: No tak já jsem nebyl ve Svazu mládeže a nás chtěli do Svazu mládeže, já jsem byl proti. T: Tak vás navrhli do těch dolů za to? R3: Ano. A tak jsem tam fáral, půl roku jsem byl na Ostravě, pak jsem se vrátil zpátky = Uvěznění, tedy nejvýraznější a nejtvrdší prostředek sociální stigmatizace, znamenalo pro všechny respondenty zásadní zlom ve výkonu profese a nebo v přípravě na ni. V době výkonu trestu byli nuceni vykonávat práci, kterou většinou označovali jako těžkou v nelidských podmínkách, naprosto jinou než před uvězněním. T: A mohl byste mně popsat tu práci v dolech na táboře Rovnost? Jestli byla namáhavá, jestli tam byly nějaké noční směny, jak jste tu práci vnímal, jestli byla náročná. R2: Dělalo se na tři směny, dělal jsem jako lamač takzvaný, to znamená, že jsem dělal na těch dobývkách, kde se vrtalo a dobývalo se, a práce, to by musel každý poznat sám, protože to se nedá popsat, za těch podmínek a za té stravy, která byla, takže to nebylo jenom tak jednoduchý. Těžká, jedním slovem těžká práce. Má možnost, kdo zhlédl film Bumerang, tam má úryvek z toho, kde vidí, jak práce na tom dole vypadala. T: A co byste mně mohl povědět o životě ve vězení, už po tom soudě? R4: = No a na těch táborech ze začátku taky to bylo takový špatný, jo, a člověk vlastně ochutnal prvně doly. Měli jsme helmu, kahan a teď co? Jsme nevěděli a bylo to tvrdý. = No tak třeba jsme museli pracovat takzvaně na sto procent. Buďto jsme museli v té skále vydobýt určitý metry, vyvrtat a odpálit a vyfedrovat, a nebo jsme našli rudu, no a tam jsem dělal s tím Slovákem a ten byl na takzvaným trestním baráku, protože pracoval dva měsíce pod sto procent, tak ho na lágru dali na trestní barák. T: A nejhorší práce byla tam, v těch dolech? 92

R4: Tak to je pravda. Podle toho, na co člověk kápl. Jak jsem říkal, když jsme dělali ten komín, tam pršelo, tam to bylo dole, to se udělala jedna chodba a z toho se udělaly dva komíny a to byla strašná fuška. T: Tak co byste mi mohl povědět o životě v tom vězení a v těch táborech? R5: = Tenkrát se muselo zůstat v práci, dokud nesplnil normu. A bez nějakýho školení nás postavili k práci = dali nám, a my jsme nevěděli nic, vrtačku, stativ, co to je, tak já jsem první chvilku hned visel u stropu, protože ten stativ mě vynesl, začínali jsme velice blbě, bez nějaké praxe z nás rychle nadělali horníky obratem zfáráním dolů. T: Nebyla na lágru těžší práce než ve věznici? R5: Byla tam těžší práce, ale to není tak strašný jako drat peří. A přitom drat peří je lehká práce, teoreticky. Ale sedět celý den u stolu, a to bylo peří, to byly celý křídla a krev, to bylo plesnivý a smradlavý, plný molů. T: A když jste byl v těch lágrech, tak tam jste dělal v dolech? R5: Ne vždycky, taky třeba na haldě, většinou jsem dělal dole, fáral jsem. Byly údobí, kdy jsem dělal na povrchu, na haldě. Jeden respondent použil odmítnutí práce během uvěznění jako určitý způsob odporu. R1: = musím říct, že v Leopoldově jsem odmítal práci celou dobu proto, s prohlášením, a dal jsem to písemně, že jsem politickej vězeň, a komunisté, když seděli za první republiky, taky nemuseli pracovat. To byl můj argument a řada přátel se mnou tyto zásady prosazovala. Tak nás potom rozdělili. Žádnému z respondentů nebylo ani po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody umožněno vykonávat původní profesi nebo dokončit profesní přípravu. T: Takže od té doby, kdy jste se vlastně nedostal na AMU a než vás zatkli, tak jste pracoval, měl jste to jako povolání (pozn.: povolání loutkoherec) v divadle Radost v Brně? R1: Měl jsem to jako povolání, ano, ano, ano. T: A po tom propuštění, co jste dělal nebo co jste chtěl dělat a jestli se vám dařily ty plány uskutečnit? R1: No ne, tak já jsem nastoupil k Pozemním stavbám jako skladník = R1: = Já když jsem přišel, tak jsem se chtěl vrátit do divadla Radost, = a řekl mně = že mě nemůže přijat, však, říkal, no však víte, to vaše zdraví a to další = T: No ale co jste chtěl dělat vy v budoucnu, když jste ještě nevěděl, že budete zatčený? R2: No tak normálně vystudovat stavební inženýrství a pak nějaké zaměstnání, vzhledem k tomu. T: Měl jste v době vašeho uvěznění nějaké plány, co budete dělat po propuštění, uvažoval jste o tom? R2: No, o tom jsem neuvažoval, protože jsem nevěděl, kdy se dostanu ven a za jakých podmínek to bude. Protože jestliže to bude za podmínek těch, který byly, byli u moci komunisti, tak bylo jasný, že budu moct akorát dělat nějakou podřadnější práci. Těžko se dalo 93

říct, jak dlouho to bude trvat, nikdo nemohl odhadnout a nikdo nemohl tušit, že přijde rok osmdesát devět. T: = A co jste tam konkrétně vykonával za práci? (pozn.: v prvním zaměstnání po propuštění z výkonu trestu) R2: No tak byl jsem tam jako dělník. Dělník a později jsem potom dělal jako strojník = T: V textilce jste se vyučil? R3: V tkalcovně a údržbář. T:Takže když jste se vrátil (pozn.: z vězení), tak jste nemohl dělat, co byste chtěl? R3: Nemohl, vždyť vám to říkám. Musel jsem nastoupit do těch uhelných skladů. Vozit uhlí. R3: = Došel jsem do podniku - to je reakcionář. Všude, pořád jsem to měl na talířku. Pořád.= T: A jaké jste vykonával povolání před uvězněním? R4: Jako technik v Technoplynu. T: A jaké jste měl plány do budoucna? R4: No jo, tak já jsem si myslel právě, že když vystuduji, tak že budu dělat prostě v nějakém výzkumu nebo v něčem takovém. = T: Takže jste uvažoval, že byste ještě studoval něco dál? R4: Jo, chtěl jsem studovat dále ještě, ale... T: A měl jste v době vašeho věznění nějaké plány, co budete dělat, až vás propustí? R4: Ne, ne. T: Vůbec jste o tom nepřemýšlel? R4: Ne. Protože jsem si říkal, já když dojdu, tak zaměstnaný někde v kanclu jako technik být nemůžu = T: Tak když jste byl propuštěn na svobodu, co jste v té době cítil? R4: = Jen jsem přemýšlel, co budu dělat, ale byl jsem smířený s tím, že to nebude nic moc, že půjdu někde dělat do fabriky, ať je to cokoliv. Já jsem se ničeho celkem nebál. Byl jsem pak deset let v Královopolské, tam jsem od jeřábníka, vrtače, a pak jsem dělal na takovým složitějším, na horizontce, a pak mě spolužák z průmyslovky, co dělal ředitele Cukrovaru v Sokolnicích, tak mě tam vzal. T: A tu vysokou jste dělal jakou? R5: Přírodovědeckou fakultu, obor geologie. Z toho mě zavřeli, to bylo v tom padesátým třetím roku. T: Čili měl jste představu, že vystudujete tu vysokou školu? R5: Určitě, a my jsme byli dohodnutí s klukama, že bysme si vybrali později obor, tam kam jsem šel vlastně nakonec na praxi (pozn.: nedobrovolně v době uvěznění do uranových dolů). Čili uran. (smích) Jako zaměstnání po ukončení vysoké bysme šli na specializaci uran. Že bysme tam šli pracovat. Protože tam byla paleontologie, vykopávky nebo uhlí, jako specializace. T: A jak se vám dařilo po návratu (pozn.: z vězení) sehnat první zaměstnání a co jste dělal? R5: To je to, co mě dovedlo až sem. Já jsem o zaměstnání ani nepřemýšlel, co budu dělat, napřed, protože jsem neměl ani občanku. = Mně ti policajti nechtěli dát občanku, estébáci okresní, a byli to pořád ti, který my jsme dávali do těch letáků, o kterých jsme věděli před těmi 94

deseti lety. = já jsem tam došel, a na zámku, kde byli policajti, mně řekli: vždyť vy tady nemáte žádnou občanku. = vy si musíte přijít na okresní národní výbor, tam vy dostanete občanku. Běžte tam. A já jsem tam šel = a byla tam kula na dveřích, tak jsem věděl hned, kde jsem, takže estébáci samozřejmě a spolupráce, hned mně navrhovali podepsat spolupráci = a já jsem jim říkal: právě proto, že to mám za sebou, už nechci ani na jednu stranu ani na druhou nic, já jsem si svoje odbyl. Nedali se odbýt, nedali mně tu občanku. = Takhle jsem tam byl třikrát, a to už mně začali vyhrožovat, že jsem příživník, že vykořisťuji matku, že žiji z jejích peněz, že nedělám, nemám zaměstnání a tak dále. A já jsem se naštěstí dozvěděl, že ty uranový doly mají nábor, tak já jsem neváhal, oni mě přijali na ten propouštěcí papír, to byl ústřižek papíru, měl jsem tam číslo občanky a všechno, takže jsem šel na ten nábor a jim jsem oznámil, že pracuji tam a tam. Takže jsem začal dělat na uranu vlastně. T: A co jste tam dělal? R5: Dostal jsem se do party montérů, = do montážní party zámečnické, protože jsem z té šachty, z toho uranu, měl svářečský průkaz na elektriku i na plamen, měl jsem zámečnický zkoušky, doškolení. Já jsem dělal vlastně co jsem dělal tam (pozn.: v táboře během uvěznění). T: Takže vlastně oni (pozn.: estébáci) vás zase svým způsobem přinutili k takovému kroku, který byste normálně neudělal? R5: Ano, který bych normálně neudělal, tak. T: Takže to zaměstnání bylo zase vnucené? R5: Tak, ano. T: A jak vzpomínáte na školu? R6: No tak já jsem žádný výtečník nebyl, to ne. Potom, když jsem ti to rozmyslel, že bych to chtěl dohnat, tak jsem se přihlásil na státní kurs pro přípravu pracujících pro vysoké školy. Nestačil jsem odmaturovat, zavřeli mě. T: A před uvězněním jste taky pracoval? R6: Asi půl druhého roku. Doučoval jsem se u stavebních závodů, no a tam jsem pracoval. T: Tam jste dělal klempíře, u těch Stavebních závodů v Brně? R6: Ano. T: Měl jste nějaké představy, co budete dělat, co byste rád dělal? R6: No tak chodit do práce. Na práci jsem si nestěžoval, byl jsem celkem spokojen = T: A byl jste schopen se po návratu (pozn.: z vězení) sám o všechno postarat? Třeba na úřadě, jestli jste vždy věděl, kam máte jít? R6: Musel jsem se hlásit, tam bylo: do čtrnácti dnů se musíte hlásit na policii a potom na úřadě práce. R6: = No a na pracovním úřadě, tam byl takový, já nevím, co to bylo za chlapa, já jsem tam šel až za měsíc, a tam bylo ale do tří týdnů se hlásit nebo tam nebyl dokonce vůbec žádný termín. A jak je to možný, my jsme na vás chtěli poslat SNB, co je s vámi. A já: no a co, já jsem žádnou dovolenou v kriminálu neměl, tak jsem byl měsíc doma, co je na tom. Nikomu jsem neublížil, nic jsem neudělal. No a tak: kde budete pracovat? No já nevím. Tak: můžete si najít nějakou práci na okrese. Nikam jinam nesmíte jít. Tak mně to řekl. Tak já jsem byl v míchárně v Rousínově =

95

Přestože část respondentů dosáhla před uvězněním středoškolského vzdělání a někteří z nich studovali vysokou školu, po propuštění byli okolnostmi, zapříčiněnými sociální stigmatizací, nuceni přijmout místa v dělnické profesi. U respondentů, kteří v dělnických profesích pracovali již před uvězněním, dochází k situaci, kdy i jim je vnucena buď konkrétní práce nebo alespoň místo výkonu práce.

Příjmy respondentů byly ovlivněny v důsledku sociální stigmatizace charakterem vykonávané práce, ale někdy i přímým zásahem příslušných státních orgánů a také zhoršeným zdravotním stavem, ke kterému došlo následkem uvěznění. V době uvěznění se respondentům dostávalo jen malé částky z toho, co skutečně vydělali. T: A finančně jste se cítil zajištěný? R1: = a jinak já jsem odmítal pracovat ve vězení, takže když jsem nastupoval do důchodu, tak jsem začínal snad se čtrnácti sty korunami v roce devadesát. Jako tajemník jsem měl po roce šest set korun. = A celou tu dobu, co jsem pracoval, já jsem se naučil šít, takže jsem si koupil rozhozený šaty a já jsem si je ušil. Nouze naučila Dalibora housti. R1: = Doby, kdy jsem musel přemýšlet, jestli si koupím rohlík, jsou doufám už za mnou. T: A cítil jste se finančně zajištěn potom (pozn.: v době po propuštění)? Jestli jste to považoval za přiměřené nebo jestli jste byl vlastně poškozen tím, že jste byl politickým vězněm? R2: No finančně, to jsem byl podle toho, co jsem dělal, a podle toho, jaký byl příjem, tak podle toho se případně vzala nějaká půjčka = T: Ano, ale odvíjelo se to vlastně od té práce, kterou jste dělal, že, a to mělo souvislost s tím vězněním, ne? Tu práci jste dělal proto takovou, že jste byl vězněn, ne? R2: No takovou práci jsem sehnal, respektive mně ji otec sehnal = R3: = tak jsem pracoval v tom skladu no a k tomu jsem měl ten částečný invalidní důchod, který mně zkrátili, dostal jsem čtyři sta čtyřicet korun = R3: = Šlo to do Vyškova, ve Vyškově řekli: to je reakcionář. Dali mně jenom tři sta. Tři sta důchod. A ti řekli, to je reakcionář, hotovo. = R3: = Tisíc korun jsem si mohl vydělat. Kdybych si vydělal víc, tak by mně ten důchod sebrali. Víte, co to bylo za život? To mně tedy udělali na okrese. T: Kvůli tomu, že jste byl politický vězeň? R3: Jo, že jsem byl. Pak jsem omarodil a šel jsem na ROH, protože jsem měl strašně malý plat, abych měl nárok na něco a oni řekli: na to nárok nemáte, vy jste třídní nepřítel, vy nic nedostanete. Tak mně nedali nic. T: Takže vy jste se setkával s takovými problémy? R3: V nejednom podniku, v uhelných skladech taky.

96

R4: To bylo místo, to bylo za pár korun. Dělat jeřábníka, to nebylo nic. No ale pak, protože jsem si myslel, to je málo peněz, tak pak jsem šel na tu vrtačku, = a pak jsem se zaučil ještě na takovým složitějším, na té horizontce = T: A cítil jste se vždy finančně zajištěn? R4: Myslím, že jo. My jsme nebyli nároční. Takže si myslím, když jsme oba pracovali, tak jsme oba vydělávali. Neměli jsme toho nikdy nijak moc, to nemůžu říct. Ale jako že bysme něco neměli, to spíš, když jsme byli kluci, tak jsme toho neměli moc. T: Takže jste žili tak přiměřeně. R4: Přiměřeně. R5: = nám dávali mzdu ze šachty, (pozn.: v době uvěznění) platili nás o něco míň než civily, ale osmdesát procent šlo lágru a těch dvacet procent u svobodných se dělilo na kapesné a úložné. A to úložné, = já jsem měl docela slušný konto, ale tím, že nás odvezli do toho Leopoldova, tak řekli: zúčastnili se vzpoury a konto jim propadá ve prospěch státu. Čili jsem neměl nic. T: A jaké nejlepší a jaké nejhorší reakce od svého okolí na svoji vězeňskou minulost jste zažil? R6: = Tak u nás bylo to, že tam nemusel být vyučený a za rok mu dali pátou třídu. Nejdřív čtverku a pak pětku. No a mně řekli: ty seš ten klempíř, když doneseš výuční list, tak ti dáme pětku. Já jsem donesl výuční list a oni mně odepsali, že už jsem dlouho nedělal, tak máte čtverku dál. Ale pětku mně nedali ani za rok. Až v osmašedesátým mně ji dali, to byla změna režimu. Teď jsem neměl nárok na dovolenou, protože jsem byl zavřený, neměl odpracovaný roky od dvaatřiceti let = Tak mně bylo dvaatřicet a já jsem neměl odpracovaný roky. T: Oni vám nepočítali do nároku na dovolenou, to co jste odpracoval ve vězení? R6: Ne, ne. Protože to bylo jako z trestu. T: A cítil jste se vždy v životě finančně zajištěn? R6: Zajištěn? Ale ne, vždyť jsem měl dluhy a ty jsem musel platit, no tak co mně zbylo? T: Takže myslíte, že to bylo spíš horší? R6: Ale horší, já jsem si nestěžoval. No tak když máš dluhy, tak musíš platit, to se nedá nic dělat. = No tam byli na tom lidé hůř. Buď jsem se najedl a nebo jsem byl hladnej, když jsem neměl peníze. Charakteristické pro tyto respondenty je, že finanční dopady sociální stigmatizace většinou nejsou v rozhovorech považovány za nejvýznamnější. Jedině pokud se finanční důsledky stigmatizujícího jednání příslušných orgánů staly příliš nesnesitelnými, pak je tato souvislost citlivě vnímána. Jsem toho názoru, že podstatným faktorem je zde snaha a schopnost respondentů přizpůsobit se konkrétní finanční situaci. Roli může sehrávat jednak výchova, preferované hodnoty, ale i zkušenosti nabyté během uvěznění. Navíc ve zkoumaném období platové ohodnocení některých dělnických profesí bylo srovnatelné nebo i převyšovalo platové ohodnocení některých profesí středoškolských nebo i vysokoškolských. Například hornická profese byla hodnocena po stránce finanční vysoce.

97

K částečné finanční kompenzaci došlo až po roce 1989 formou určitého jednorázového odškodnění a také formou příplatků k důchodům respondentů. T: A finančně jste se cítil zajištěný? R1: No, v této oblasti, já jsem byl vězněný přes třináct a půl roku, některé příplatky jsou až poslední dva roky, tak řekl bych, je to přiměřené, že si mohu sem tam něco pořídit. = Já mám trošku větší teď příplatek, protože jsem seděl řadu roků, ale ostatní, žádná sláva. R1: = Doby, kdy jsem musel přemýšlet, jestli si koupím rohlík, jsou doufám už za mnou. T: A finančně se teď cítíte taky dobře? R3: Finančně jsme zajištěni, protože jsem něco dostal, nějaký ty peníze, no tak to jo. T: A myslíte, že je to odpovídající? To co vám dali? R3: No, zaplatit. To zdraví a to nemůžou zaplatit nikdy. To vám řekne malý děcko, to nezaplatíte ničím na světě. To se nedá zaplatit. To se dá nějak trochu zmírnit, to jo. Ale zaplatit se nedá, ty leta, to se nedá nijak, to je takový jenom, aby se neřeklo. V odpovědi dvou respondentů na položenou otázku, týkající se finanční zajištěnosti, je vyjádřen jejich postoj k finančnímu odškodnění, kterého se jim dostalo jako náhrady za uvěznění. Finanční kompenzace jsou vnímány spíše jako zmírnění, nikoliv jako náhrada osobního deficitu zapříčiněného sociální stigmatizací.

Kariérní postup Kariérní postup u respondentů zejména v prvních letech po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody možný nebyl a nebo jen za velmi ztížených podmínek. Pokud jim byl přece jen umožněn, tak až v pozdějším období, kdy společenské klima bylo o něco mírnější. Někdy se ovšem jednalo jen o určité vylepšení pracovních podmínek a pracovního zařazení (např. práce odpovídající zdravotnímu stavu), nikoliv o kariérní postup v pravém slova smyslu.

R1: = ale docílil jsem toho, že jakmile se uvolní místo, měl jsem papír, že v rámci podniku mě zaměstnají na místě zdravotně vyhovujícím, to už jsem se mezitím seznámil s jedním pamákem, tam když odešli dva lidi, tak mě zavolal: Bohumil, je tady volný místo, honem si vezmi, ať napíšeme plaťák, ať postavíme ty blbce před hotovou věc. T: Takže pokud jsem to dobře pochopila, tak vlastně možnosti nějakého postupu v zaměstnání byly vždycky takové, že legálně nebyly pro vás možné, ale jakoby pomocí těch přátel jste si přece jenom někdy trošku mohl polepšit... R1: No, podívejte se, tak jak říkám, vždycky pomocí přátel, někdy to bylo nahoru, někdy dolů=

98

T: Nabídli vám v tom zaměstnání někdy postup? Jestli jste tam měl možnost nějakého lepšího postu. R2: Pak byla možnost dělat toho skladníka nebo něco takovýho, ale já jsem na tom neměl zájem, abych měl starosti s někým, já jsem potřeboval mít klid a jsem si svoje udělal a měl jsem pokoj. T: A měl jste možnost postupu někde v zaměstnání, nabídli vám někde nějaký postup? R4: Ne. Ne, tam jsem v tom cukrovaře byl zaměstnaný jenom taky tři roky. A v té divadelce, tam jsem nastoupil na určitý místo, tak jsem chvíli dělal to, pak mě přidal k tomu to, to nebyl ani tak postup, jenom normálně. Já jsem ani o nějaký vedoucí místo zájem neměl. T: A nabídli vám někdy postup v zaměstnání? Kariérní postup? R5: Nabídli mně postup kariérní, ano. A já jsem nepřijal, měl jsem strach prostě jít do technickýho postu, protože s takovým kádrovým hrbem je to těžký, protože tam k průšvihu může dojít kdykoliv a byl bych první na raně. T: Takže jste to odmítl. R5: Já jsem odmítl, já jsem nechtěl. Měl jsem se stát mechanikem, ale pak to vzal kolega = Změny pracovního zařazení bylo někdy dosaženo pomocí přátelských vztahů. Někteří respondenti vnímali možnost kariérního postupu ve své situaci jako nevýhodnou, proto ji nevyužívali.

U jednoho respondenta se stalo, že změna pracovního zařazení vyvolala další stigmatizující jednání nadřízených. R1: = Já jsem najednou spadl pod ekonomickýho náměstka = a ten = seděl na jedné chodbě s novým kádrovým náměstkem = na něho hučel = člověče, ty tam máš disidenta = víš, koho tom máš? A protože on jako kádrovej byl s StB jedna ruka, tak měl o mě takový údaje, který ani já jsem třeba neměl ještě k dispozici. A ten (pozn.: ekonomický náměstek) = si mě zavolal, každýmu tykal: ty poslyš, oni tady na mě tlačijou, co uděláme s tím?

Spokojenost v zaměstnání I přesto, že došlo k nedobrovolné profesní změně, někteří respondenti zmiňují důvody, které kladně ovlivnily spokojenost v zaměstnání. R1: = tak já jsem nastoupil k Pozemním stavbám jako skladník, vynikající prostředí, protože to už připravovali trošičku bývalí spoluvězni, já jsem nastoupil na zapracování k premonstrátovi na Lesné, premonstrát Česlav Malik, kněz bývalý, taky politický vězeň, potom jsem dostal sklad, svou kancelář, telefon, nepršelo na mě, tak se o mě postarali, ale tam, všechny tyto funkce, to byl samý bývalý politický vězeň nebo vyhozenej profesor. T: Takže jste se tam cítil dobře?

99

R1: Já jsem se cítil dobře, potom jsem přešel k Montovaným stavbám, tam mě nalákal stavitel Jursa, s nímž jsem krátce seděl v Leopoldově, bývalý politický vězeň = Z výpovědi tohoto respondenta vyplývá, že přítomnost bývalých spoluvězňů byla pro něj tak významná, že zřejmě dokázala značně ovlivnit vnímání klimatu na pracovišti při výkonu vnucené práce. T: A nevadilo vám, že vlastně musíte dělat takové práce, jak bych řekla, nižšího typu? R2: To já jsem nikdy nerozlišoval, já jsem nikdy nebyl na to, abych hodnotil, jestli je to takový nebo makový. Pro mě bylo důležitý, abych měl práci, u které se moc nenadělám a bylo to dost honorovaný, to bylo pro mě důležitý. Abych nemusel dělat na noční směny. = Nikdy jsem si nepotrpěl na to, jestli budu na nějaké špici nebo dole. Protože dneska, když to porovnám zpátky = každý dosáhl nějakýho titulu, ale nakonec hodnocení, když to beru, tak každý nic, ničeho vlastně nedosáhl, ba naopak musel dělat poskoka tomu režimu a nic jinýho a přetvařovat se a doma říkat něco jinýho a navenek něco jinýho a to nebyl můj typ. T: Takže vy jste se v tom zaměstnání mohl vyjádřit nebo nemusel jste tam prostě dělat něco podle druhých? R2: No v zaměstnání jsem si mohl říct, co jsem chtěl, nikdo mně nemohl říct, že mě za to vyhodí z práce nebo sesadí dolů, za to, protože už nebylo kam sesadit, tak jsem byl daleko volnější, svobodnější než někde na nějakým postavení, kde si musíte dávat pozor, co řeknete a co ne, co jako děláte a to já jsem nebyl zvyklý. T: Takže toto považujete za kladnou stránku toho, co jste dělal? R2: No jistě, v práci jsem byl spokojenej. R2:= tudíž já jsem potřeboval mít práci, kde budu mít klid, kde budu mít klid a nemusím se s nikým, tedy o nic mít obavy, že mě někdo odněkud bude chtít vyšprtnout a nebo že budu nějak šikanovaný. To se mi splnilo a jsem spokojený. Tento respondent považuje za důležité, že měl v dané situaci práci, která nebyla příliš namáhavá, byla finančně dobře oceněna a nebylo nutné vykonávat noční směny. Preference těchto faktorů je pochopitelná, když dohlédneme, že respondent před nástupem do tohoto zaměstnání strávil mnoho let v táboře, kde musel v dolech vykonávat fyzicky velmi namáhavou práci ve třísměnném provozu včetně sobot a nedělí a výdělek býval běžně rozdělen tak, že po odvodu jeho větší části na účet tábora zůstala na účtu uvězněného často pouze malá finanční částka13. Zde se tedy projevuje vliv uvěznění. V tomto názoru mě utvrzuje vyjádření, že při splnění uvedených podmínek byl respondent v práci spokojen, i když před uvězněním se připravoval na zcela jinou profesi, kterou měl v úmyslu i vykonávat. Dalším, snad dokonce nejvíce oceňovaným faktorem, je spojitost mezi vykonávanou prací a možností určité svobody, svobodného projevu a nepodřízení se vládnoucímu režimu. V případě tohoto faktoru mám za to, že jde o osobnostní rys, který se projevil již v době před 13

Viz subkapitola 3.1.3. této práce.

100

uvězněním, a to zapojením respondenta do činnosti, za kterou byl uvězněn, a který nebyl ani dlouhodobým uvězněním ovlivněn. Konečně v části, kde respondent zmiňuje spokojenost s vykonávanou prací proto, že zde byl ušetřen obav z vyhození a jiného šikanování, vidím jasný důsledek sociální stigmatizace, pokračující i v době po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

5.3.1. Shrnutí V oblasti Zaměstnání a profese existuje výrazná shoda v dopadech sociální stigmatizace na jednotlivé respondenty v kategoriích Profese a Pracovní zařazení. Prvním momentem, kdy se tato shoda projevuje, je vlastní uvěznění. Všichni bez rozdílu jsou nuceni vykonávat v nesnadných podmínkách těžké práce, na které navíc nebyli připraveni a které byly zcela odlišné od jejich profesního zaměření. Samotnými respondenty je tato situace vnímána ve všech případech negativně. Druhý moment těchto shodných dopadů sociální stigmatizace nastal v okamžiku propuštění respondentů z výkonu trestu odnětí svobody. Jsou nuceni přijmout takovou práci, která je svým obsahem odlišná od práce či profesního zaměření, kterou vykonávali v době před uvězněním. Také požadovaný stupeň vzdělání v novém pracovním zařazení často neodpovídá dosaženému stupni vzdělání, přičemž stupeň vzdělání respondentů je vyšší než jejich pracovní zařazení. Při vyhodnocení dopadů tohoto momentu jednotlivými respondenty dochází již k určité názorové variabilitě, což vystihují také ukázky z rozhovorů v kategorii Spokojenost v zaměstnání. Ukazuje se, že vnucené pracovní zařazení bylo nejdříve sice přijato negativně, respektive jako nevyhnutelná okolnost v životě člověka, ocejchovaného nálepkou bývalého politického vězně, avšak někteří respondenti se tomuto údělu byli schopni přizpůsobit tak, že vyzdvihují ve svých výpovědích různé klady, vyskytující se při tomto dopadu sociální stigmatizace. Je ovšem nutné zdůraznit, že se jedná o klady, podmíněné kontextem dané doby. Jde zejména o takové pojmy, jako například možnost určité svobody, svobodného projevu, nepodřízení se vládnoucímu režimu. Úryvky z rozhovorů obsažené v kategorii nazvané Kariérní postup tento způsob vypořádání se se sociální stigmatizací znovu zvýrazňují. Odmítání kariérního postupu se objevuje u třech respondentů. Jako důvod vidím pravděpodobné uvědomování si kontrastu mezi vnuceným pracovním zařazením s možností jakési omezené vyjadřovací svobody na jedné straně a pracovním zařazením, odpovídajícím

101

dosaženému vzdělání, ovšem s požadavkem pasivního souhlasu s vládnoucím režimem, to minimálně, včetně dalších souvislostí, na straně druhé. Zdá se, že nejvíce pociťuje dopad sociální stigmatizace v oblasti Zaměstnání a profese respondent R3, u kterého se tvrdý přístup státních orgánů kombinoval s výrazným zdravotním postižením, což mělo za následek i jeho tíživou finanční situaci. To může být zřejmě mimo jiné také důvod, proč nelze prostor pro vyjádření vlastního vypořádání se se sociální stigmatizací pomocí strategie vyhledání kladů ve vnuceném zaměstnání v jeho vyjádření vysledovat. Problematiku sociální stigmatizace v oblasti Zaměstnání a profese vystihuje výpověď respondenta R2: „= jsem nevěděl, kdy se dostanu ven a za jakých podmínek to bude. Protože jestliže to bude za podmínek těch, který byly, byli u moci komunisti, tak bylo jasný, že budu moct akorát dělat nějakou podřadnější práci. Těžko se dalo říct, jak dlouho to bude trvat, nikdo nemohl odhadnout a nikdo nemohl tušit, že přijde rok osmdesát devět“. Jsem toho názoru, že dopady sociální stigmatizace na sociální identitu respondentů je možné vypozorovat ve všech kategoriích oblasti Zaměstnání a profese. Nejsilněji je pak tato změna v kategoriích Profese a Pracovní zařazení pociťována při uvěznění, kde panuje i vyjadřovací shoda. Po propuštění dopady sociální stigmatizace na sociální identitu ve zmíněných kategoriích sice pokračují, ale už dochází k jejímu rozdílnému vnímání u jednotlivých respondentů, zčásti ovšem zapříčiněnému i rozdílnými podmínkami a intenzitou této stigmatizace. Kategorie Příjmy se jeví ve vztahu k sociální stigmatizaci respondenty nejméně zvýrazňovanou kategorií z této trojkategorie. V kategorii Kariérní postup jsou zaznamenány rozdílné možnosti respondentů při vylepšení pracovního zařazení, ale i rozdílné přístupy samotných respondentů při využívání těchto nabídek, což nasvědčuje určitému utváření opoziční identity v těch případech, kdy jsou nabídky striktně odmítány.

5.4. Participace na veřejných a politických aktivitách Oblast Particicipace na veřejných a politických aktivitách zobrazuje, jakými způsoby byl u jednotlivých respondentů aktivován, uplatněn, případně i omezen během jejich života další rozměr jejich sociální identity. Právě v této oblasti docházelo v době totality k výraznému omezování a potlačování práv určité kategoricky vymezené části společnosti. Proto se dá předpokládat, že vlivem stigmatizujících zásahů, odehrávajících se v této oblasti, docházelo k zásadním dopadům na sociální identitu jednotlivých respondentů.

102

Politická a veřejná účast Kategorie Politická a veřejná účast zobrazuje předvězeňskou účast respondentů na aktivitách, provozovaných v rámci různých organizací, ale také jejich činnost politickou. Současně popisuje i jiné aktivity respondentů, které jsou nějakým způsobem včleněny do veřejného sociálního prostoru. Některé z těchto aktivit jsou umístěny do kategorie Ostatní volnočasové aktivity, ale poněvadž respondenti vykonávali činnosti popisované v obou zmíněných kategoriích převážně ve svém volném čase, obě kategorie se svým způsobem prolínají. Účast respondentů na politických a veřejných aktivitách na lokální úrovni v době po propuštění z vězení je zobrazena v oblasti Veřejné zakotvení, neboť ji na této úrovni vnímám jako významnou pro nové zakotvení jedinců, u nichž došlo ke zpřetrhání těchto vazeb. Na úrovni vyšší než lokální je účast respondentů na politických a veřejných aktivitách po návratu z vězení vřazena do zdejší kategorie Politická a veřejná účast, neboť nemusí jít vždy přímo o zakotvovací vztah s existujícími společnými interakcemi a aktivitami. Ve vztahu k sociální identitě jedince může mít tato vyšší úroveň veřejné nebo politické účasti spíše symbolickou povahu pociťované přináležitosti k určitým sociálně definovaným společenským kategoriím, například se může jednat o národ. Většina respondentů (pět ze šesti) se v době svého dětství a mládí až do okamžiku zatčení angažovala v organizacích, jako byl Orel, Skaut, Junák, Sokol, které byly v té době velice oblíbené a rozšířené. R1: = A to byla krásná doba po pětačtyřicátým roku do osmačtyřicátýho roku, = já konkrétně jsem působil v Orlu, kde jsem hrál divadlo = v Junáku jsme působili, tam jsem dosáhl hodnosti myslím rádce družiny. = Ale opakuji znovu, orelství, skautství, toto byl můj život. R3: = a v Orlu jsme byli činní, Orel hlavně = v Orlu jsme cvičili T: A v Orlu jste nebyl? R4: Ne, ne. Ve Skautu. T: A tam jste byl od malička? R4: Od malička, ano. = R5: = ještě v tom předškolním věku, vím, že jsem začal chodit, to ještě nebyl protektorát, do Sokola. = protože ta rodina tatínkova, ta byla hodně sokolská = byli jsme taková sokolská rodina, to v té době ten Sokol byl jakýmsi přínosem, přínosem kulturním, tam se jen necvičilo, tam se žilo, tam se hrály divadla, scházeli se na čaje, prostě byla to taková jakási společenská 103

organizace, kde bylo všechno, dneska to nahrazuje televize, že, dneska žádný nějaký spolky, = Ale ten spolek byl jakýsi přínos kultury, = scházeli se tam takový ty střední a vyšší vrstvy společnosti z té obce, v tom Sokole. Já bych řekl, takový to jádro národa, taková ta většinová společnost. T: A věnoval jste se nějakým zálibám v té době před uvězněním a v dětství? R6: No do toho Sokola jsme chodili za sportem, = a pak když mně bylo asi patnáct, tak jsem přešel do Junáka, tam jsem byl chvíli, než oni to zrušili, než to strana zrušila. Je možné usuzovat, že právě zmíněné organizace značně ovlivnily socializaci respondentů včetně hodnotové orientace.

Jak lze vypozorovat z dalších úryvků z rozhovorů, sehrály uvedené organizace i klíčovou úlohu v počátcích stigmatizačního mechanismu, uplatněného proti jednotlivým respondentům. R3: Ten Orel zrušili v osmačtyřicátým roce, to byl Skaut vlastně, a Orel, a oni to v osmačtyřicátým zakázali. = Pak už to byl Sokol. A pak to byla myslím Tělocvičná jednota nebo jak se to jmenovalo. T: A pak už jste nechodil cvičit, když zrušil Orel? R3: Pak už jsem nechodil cvičit, ne. T: A do kdy ten Skaut trval? R4: = já jsem byl mezi tím čtyřicátým osmým a čtyřicátým devátým na té praxi v Čechách, tak jsem to nezažil, ale oni prostě nám všechno vzali, co jsme měli, klubovnu skautskou, tak nám všechno vzali, kluci něco zachránili, no a tím vlastně ten Skaut skončil. T: A můžete mi prosím popsat okolnosti vašeho zatčení a dobu, která tomu bezprostředně předcházela? R4: = my jsme dělali ten skauting a to si pamatuji, to vznikly tzv. akční výbory. Já jsem říkal jestli udělají akční výbor ve Skautě, = tak vystoupím a nebudu to dělat. Pak jsem odešel na tu praxi = ale když jsem se vrátil, tak jsem viděl, že to je už všechno pryč = tak musíme něco udělat, když nám vzali Skauta, tak musíme proti nim něco dělat = tiskli jsme letáky, dávali jsme je někde, aby to lidi četli = R5: Tak to bude dost dlouhý před tím zatčením, ten důvod. Proč jsme začali. = A oni prostě začleněním toho Junáka do Svazu mládeže nám vtrhli do klubovny, vypáčili klubovnu a rozkradli nám věci. My jsme tam měli stany, z toho si nechali našít montgomeráky, přišli prostě, vypáčili, měli jsme tam volejbalový sítě, měli jsme táborový vybavení, loď nějakou a měli jsme ve statku u Horvátů, to byl velkostatek, velice solidní lidi, = byli fandové skautingu a nechali nám klubovnu u nich, = no a to tam oni prostě vtrhli a vybrali a rozebrali. A to nás prostě urazilo a zanevřeli jsme ještě víc na ten režim, který jsme ani vlastně neměli rádi. No a z toho vzniklo, jsme se domluvili, tak budeme skautovat dál, bez nějaké organizace = tak u nás bylo takový centrum, kde jsme se všichni scházeli.

104

T: A pak jste začali vyvíjet nějakou tu činnost? R5: = No a z toho = prostě začala ta socializace vesnice v té době. Začali prostě týrat sedláky, začali dávat vysoký dávky a začali je stěhovat ven, začali je vystěhovávat do pohraničí a tak dále, no tak jsme o tom všem mluvili, protože my jsme žili v té době už politicky, v těch dobách. Tak nás jaksi ta nespravedlnost přivedla k tomu, že jsme začali psát výhrůžné dopisy. T: Komu jste je psali? R5: No těm nejčilejším funkcionářům partaje a těm jézeďákům, kteří zakládali = tak jsme psali těm funkcionářům, = tajemníkovi národního výboru = to byl jeden z nejhorších lidí. To byl ten, z něhož padalo to - zápaďáci Mrázci, zápaďáci, to byl hroznej dacan = to byli takoví největší otrapové komunističtí na té dědině. A tak my jsme začali psát a později z toho vznikly letáky = a když to nestačilo, tak jsme řekli, spustíme to ostřeji a začali jsme jim pálit stohy. Tak jsme zapálili v Křenovicích stodolu, protože oni ten Horvátův statek sebrali, Horváty vyhnali taky pryč, a tam v tom vlastně založili to JZD. = A my jsme vypálili tu stodolu tedy a za rok nato ještě stoh = No a tak my jsme to vlastně rozšiřovali tu partaj, tedy tu skupinu, že ze skautování vlastně vznikla protistátní skupina = přes ten bučovskej gympl se to rozšířilo do strašné šířky = já si myslím, že nás bylo aspoň šedesát souzenejch = jmenovali jsme se Sodan, Skautská organizace demokracie a nezávislosti, to jsme se tak podepisovali do těch letáků. R6: tak jsem přešel do Junáka, tam jsem byl chvíli, než oni to zrušili, než to strana zrušila. Výraznou politicko-veřejnou aktivitou byla právě činnost respondentů, pro kterou byli uvězněni a o níž částečně vypovídají již předchozí ukázky z rozhovorů (zejména se jedná o rozhovory s respondenty R4 a R5). Všichni respondenti se do zmíněné činnosti zapojili na základě uvědomění si mocensky řízené sociální stigmatizace určité části společnosti, ke které sami cítili příslušnost. Úryvky z rozhovorů ukazují, jak jednotliví respondenti odůvodňují svou činnost, kterou sledovali nadindividuální zájmy. R1: = tady byli sedláci, nechtěli do toho JZD vstupovat, i když jim to malovali všelijak = oni zbavili sedláky výrobních prostředků = což byla velká státně-bolševická zlodějna. Někde museli s nimi chodit i policajti nebo esenbáci = traktory, samovazy a různé potřeby jim vzali = museli volat esenbáka, aby s tasenou pistolí jim to vzal. Tím podlomili jejich výrobní schopnost, ale sedláci se zmohli, pracovala celá rodina ve dne v noci, napsali jim vysoké dodávky, kdo nesplní dodávku mléka, tak si nemohl porazit ani vlastní prasátko, který choval ve chlívě, to dneska mnozí nevědí. Tak to bylo. Tak je perzekuovali. = vlastně to družstvo vytvořili jenom soudruzi, kteří hospodařit neuměli = Byly to hrozný okolnosti = strýc Mazálek, který měl maminčinu sestru v Blažovicích, mu se třeba tam stalo, nechtěl do JZD, tak našel v krmení pro dobytek, v tom seně, hřebíky naházený. = Takže to bylo velmi brutální. Děcka nesměly studovat, bylo silné kádrování = R1: „Moje ilegalita byla skromná, ... Za účinné jsem považoval prosazovat na vysoké školy mladé lidi, kterým nebyl komunistický režim přízniv. Na ilegálních schůzkách jsme vypracovávali pro vytypované lidi kladné posudky ve věci přijetí na vysokou školu apod. ... Když kovaní aparátčíci četli posudky označené razítkem Svazu mládeže, netušili, že tyto byly 105

sestavovány vlastně ilegálně. ... Své pojetí ilegální činnosti jsem označil za tvz. „suchou metodu“, jež měla likvidovat režim zevnitř“ (Robeš, 2002, s. 17). R2: = celkově, to co se provádělo na školách, to bylo to, co vzbudilo další odpor vůči tomuto zřízení = a dále byly ty případy, zvlášť na vesnici, jakým způsobem se postupovalo, když byla kolektivizace zemědělství, jak se to provádělo a kdo to prováděl a to všechno vedlo k velkýmu odporu, protože jsme měli ještě v paměti, když tady byli Němci, jak postupovali, a příliš brzy nato nastoupili komunisti a bylo to něco obdobnýho, jenom v bleděmodrým. = R2: = bylo to rozšiřování letáků, = pak byly nějaký ty sabotážní akce, = a pokud byl cyklostyl, tak se cyklostylovaly letáky, to nebylo tak jednoduchý, ty letáky vyhotovovat, a pak se rozvážely po tom okolí = R3: = začalo to v padesátých letech nějak, = tady byl silný nátlak na tu kolektivizaci. = Tak to byl takový nátlak = to se nedá popsat, to by vám mohla říct manželka, jak jich volali pořád, oni měli tedy velký hospodářství, jak jich volali pořád a dejte to do družstva a vzdejte se toho, = a když to tam nechtěli dát, tak s jakým nátlakem, do noci jich tam volali, tady byl naproti výbor, do noci je tam drželi, takže byl takový odpor k tomu, proč ty lidi tak týrají. = R3: = No tak jsme chtěli něco dělat = nějaký ty letáky, že by se měly napsat, oni to tam tiskli, my jsme to roznášeli = já jsem prakticky v té skupině nebyl ani půl roku. = já jsem vůbec nevěděl, že to taková velká skupina je. Já jsem znal jenom tady Vincka, Tondy a Karla. Jinak nikoho jsem neznal z té skupiny.= R6: = přišli za mnou dva, = jestli bych nechtěl něco dělat. Já povídám, že ne, že nemám zájem, a že co mně můžou udělat, jednu lopatu mám a když tak dají nějakou jinou a ta bude asi větší. = Ten, kdo chce být poslancem nebo generálem, tak já mu to přeji, = já po nějaké slávě netoužím, a nechci nic. A to nemůžeš, musíš něco dělat, víš jak je to špatný. Já vím, že je to špatný, ale to jsou revoluční věci, který snad přejdou = a bude to klidný. = tak to třeba bude lepší. No ono to lepší nebylo, tak pak oběsili paní Horákovou, a to už bylo jaksi moc = R6: = Tak to začalo těmi letáky = papír jsem musel koupit = No a byly potřeba nějaký ty blány kopírovací, no tak já jsem je šel koupit k místnímu papírníkovi. I když v době zatčení byli respondenti ve velmi mladém věku, přesto se jeden z nich již v předcházejícím období zapojil do politického života členstvím v určité politické straně. R1: = působil jsem = v Lidové straně. = to byla mládež Lidové strany = ale prodělal jsem = ten sjezd Lidové strany v Praze, nás Praha nosila na zádech doslova, bylo to pro mě oslňující = nedovedl jsem pochopit = že za necelý rok nato Praha vítala komunisty. = Přetrvávající politické myšlení se projevuje i tím, že respondent se neubrání ani dnes politickému komentáři situace, na kterou v předešlém úryvku vzpomínal: R1: Ale my dneska víme velmi dobře, že od soudruhů to bylo divadlo, ony ty milice prošly ulicemi = bylo to zinscenovaný = aby lidi křičeli a tak dál. =

106

Po propuštění z vězení se respondenti stavěli k veřejné angažovanosti různým způsobem. R1: = tady jsem trošku něco psal, = tady je třicet šest televizních kritik z roku šedesát devět, to tedy bylo první dva roky po propuštění, to jsem psal do Rovnosti, = a tady jsem dělal nějaký reportáže s Tomkem, = tehdy v Rovnosti byla ta frakce, v brněnské Rovnosti frakce Dubčekovská, = kteří mě tam vzali, já jsem jim tam napsal nějaký články, = šéfové mně nabídli dělat recenze televizní. = No já jsem to chrlil ze sebe tedy, = to vycházelo každé pondělí a já jsem byl zaměstnán přitom jako skladník = a já jsem napsal večer recenzi, aby to vyšlo tehdy ve čtvrtek, v pátek = bratr jel ráno do Brna, hodil to do dopisů do schránky v Rovnosti, = celkem třicet šest televizních kritik a do KAMu jsem psal potom = udělal jsem padesát nahrávek pro Městský rozhlas v Brně = potom, když přišel srpen, no to byla rána. = já jsem byl ve svým živlu, ale potom ta normalizace zatnula tipec a to jsem těžce nesl. Neuplatnil jsem ani článek, nic. Aktivní zapojení respondenta bylo krátkodobě umožněno společensko-politickou situací kolem roku 1968.

Dva respondenty ovlivnily dopady sociální stigmatizace v jejich rozhodnutí vztahujícímu se k veřejné angažovanosti. T:A před tím rokem osmdesát devět zajímal jste se o politiku taky nějakým způsobem, myslím, jestli jste to sledoval? R1: Já jsem se soustředil hlavně kolem kostela, jinak jsem do politiky nezasahoval. = R2: Od doby, co jsem se vrátil, já jsem nikdy neměl zájem, nikdy. = nikdy jsem neměl zájem být někde veřejně činný = Jeden

respondent

zhodnotil

svoji

současnou

ochotu

k obdobné

veřejné

angažovanosti na pozadí vlastních zkušeností se sociální stigmatizací. R5: = Po tom, co jsem zažil, jestli bych se znovu snažil, udělal tady takovou akci s tou protistátní činností, za to zavření... V každým případě bych se asi toho neubránil, protože to dělám pořád, =, že bych asi zase za něco bojoval, že bych asi nedržel zobák = jestli by znovu přišli ti komunisti a já měl tyhle zkušenosti, tak bych se do toho asi nezamontoval. = Prakticky všichni respondenti bez ohledu na vlastní angažovanost se vždy zajímali a zajímají o politické a veřejné dění. Při rozhovoru vykazovali velmi dobrý přehled o aktuálních společenských problémech, zaujímali k nim vlastní názor a současně se vyjadřovali ke způsobům, jakými si tyto informace nejčastěji opatřují. R1: Denní tisk čtu pravidelně, beru většinou Lidový noviny a v pátek místní okresní noviny. = T: A internet používáte? R1: No, já jsem na internetu skoro odkojený, = už asi šest nebo sedm let ho používám velmi často. = 107

T: O politickou situaci jste se zajímal po návratu z vězení nebo jste ji sledoval? R2: No tak já jsem se zajímal vždycky, já jsem se zajímal o tu věc, zajímám se i dnes pořád o to, = aby měl člověk přehled, co se vlastně děje = R2: = já se pravidelně tedy dívám na zprávy, = abych aspoň věděl, co se děje. T: Takže sledujete aktivně politické dění, dění ve společnosti? R2: No tak sleduji, jistě. Sleduji, co se děje, abych viděl, musím sledovat. = Protože jinak... tak někdo se nezajímá o nic, ale člověk se musí aspoň o něco zajímat. = R3: Já si pouštím zprávy, pokud tam něco je, manželka mně něco přečte, když má čas = R4: = odebíráme ve čtvrtek Mladou frontu = a v sobotu Lidové noviny. = A jinak mezitím si ty Lidové noviny kupuji, víte, když jdu někde do dědiny nebo do města, tak si koupím ještě Lidové noviny, protože ty, já si myslím, že nejsou špatný. A obzvlášť ty sobotní se mi líbí. = jinak jsem sledovával, teď už to ale nekupuji, Reflex, a teď párkrát jsem si koupil Respekt. = T: A sledujete zprávy? R4: Zprávy sleduji, pořád. To si ze mě dělají srandu, i ten vnuk. T: A o politiku se zajímáte? R4: Ano, T: Vždycky jste se zajímal o politiku? R4: Vždycky. A ani ne tak o tu místní nebo regionální, ale o tu celkovou, víte. I co se děje v Americe a co se děje tam, já to mám rád, prostě vědět, co by tam mohlo být, co dělá starý Putin a... T: A čtete pravidelně denní tisk? R5: Čtu, Lidovky. Pravidelně odebírám. T: A zprávy sledujete? R6: Zprávy jo. To jistě. T: A denní tisk čtete, nějaké noviny? R6: A to jo, podívám se, jestli tam něco je. V rozhovorech s některými respondenty se vynořilo téma, dotýkající se zkušeností a pocitů, které mají s vnímáním jejich vlastního stigmatizovaného obrazu společností. R2: Ta společnost jako taková bere tady to, co se v padesátých letech vlastně stalo, = dívají se na to jako už na něco strašně vzdálenýho a už to vesměs nikoho ani nezajímá = čekají, až tito lidi vymřou a budou mít pokoj. R6: = A že se na toho trestance dívali jinak. Jednou se mi to stalo, = Tam byl takový mladý kluk, = on říká: já jsem byl taky zavřený. Já na to: co na tom vidíš špatnýho? No máš škraloup! Já říkám: copak já jsem kradl nebo co? To je jedno, ale máš škraloup. Samozřejmě, tak se na to lidé dívají. Vyvracejte jim to. Mají pravdu. Tak ta jedna slečna to taky tak udělala: já kdybych to věděla, tak jsem se s vámi ani nebavila. = 108

Ostatní volnočasové aktivity Volnočasové aktivity ukazují na způsob konzumace volného času jednotlivými respondenty. Jsou zde sledovány proměny vzhledem k časovému období. Výrazným aspektem je zde skutečnost, že většina volnočasových aktivit respondentů v době před zatčením se odehrávala skupinovou formou. Kromě aktivit, uvedených již v kategorii Politická a veřejná účast, lze ve výpovědích respondentů vysledovat mnoho dalších. R1: = tak přítel Skřivánek, velký ochotník mně zprostředkoval hraní divadla = amatérské divadlo na vysoké úrovni = a tak jsme v těch padesátých letech hráli = T: A vy osobně jste se věnoval jakým zálibám? R2: = když jsem byl mladší, tak jsem dělal ty letadla, jako letecký modelář, a pak jsem začal hrávat na ten hudební nástroj a to jsem hrával se skupinou až do zatčení. T: A věnoval jste se nějakým zálibám v té době před uvězněním nebo v dětství? R3: = jedině ten Orel, cvičit, a potom jsme hráli jako muzikanti. T: Aha, to je zajímavé, to mně o tom něco řekněte. R3: To jsme hrávali na té Orlovni, kde jsme cvičili, no a pak jsme se nějak domluvili a hrávali jsme jako muzikanti. T: A vy jste hrál na jaký hudební nástroj? R3: Na buben a s-trubku. T: A to jste si vybral sám a nebo rodiče vás k tomu vedli? R3: Ne, my jsme se domluvili s klukama, že budeme hrát. Já jsem s nimi kamarádil, oni hráli, no tak jsem chodil do hudební školy v Brně na ten buben, tam jsem chodil nějaký čas a potom jsme hráli jenom tak, sami. = to jsme hrávali v Blažovicích = to jsem byl já, Karel, Alois, Jenča a Poulík, to jsme hrávali taková malá skupina a pak jsme se spojili s Holubskýma dohromady, takže už nás bylo víc = nás tam bylo pět a jich tady bylo, Vincek, Tonda, Hamr,, Antoš, z Kobylnic = jmenovali jsme se CA Antoš. R3: = V Orlu jsem cvičil = dělali jsme tam takový malý vystoupení = dělali jsme dožínky, stínání beránka, jako děcka, no, tak jsem dělal kata, = to byla taková činnost společenská, to ten Orel pořádal tam dožínky a při tom byla taková slavnost dožínková, a to stínání beránka, to v tom byla zapojená celá dědina, dalo by se říct. T: Nevzpomenete si třeba ještě na nějakou další vaši zálibu? R3: = chodívali jsme do lesa na hříbky, chodívali jsme pořád. V létě, to nás bavilo, do lesa. Do přírody, na Říčky jsme jezdili, stanovali jsme na Říčkách, jako kluci, s kamarádama, no s Karlem tehdy jsme stanovali = potom jsme jezdili po zábavách jako kluci, když už jsme byli větší, tady po okolí = s tou kapelou, i na muziky, tancovat = ještě na poutě jsme chodili = třeba jsme chodili do Žarošic na pouť = Nebo do Křtin jsme chodili. T: A věnoval jste se v té době nějakým zálibám?

109

R4: No byl jsem členem orchestru tady = začali jsme, my jsme byli první, kteří jsme začali dixilend. A tak to celkem bylo dost... no až do zavření. = maloval jsem taky. T: Taky jste maloval obrazy? R4: No tak všechno možný, obrázky spíš tak příležitostně. T: A ještě něco jiného jste dělal? R4: Divadlo, to bylo pořád. = tady byl pan Vorel, který dělal toho výtvarníka u Mrštíků = no a já jsem se od něho naučil, protože jsem trochu maloval, tak jsem začal dělat ty scény, až on už potom tady toho nechal, tak jsem dělal scény divadelní. T: Čili kulisy? R4: Kulisy, prostě všechno. Návrh i kulisy. T: A hrával jste? R4: Hrával jsem. = Tak před tím zavřením to byly zkoušky u divadla, zkoušky orchestru no a pak normální kamarádi byli, tak se tam pořád něco dělo. V knihovně jsme tu byli, my jsme jako mladí byli v knihovně, začali jsme jako knihovníci. R4: = V neděli, tak to jsme většinou šli, protože jsme skautovali, tak jsme šli na výlet. Se Skautem na výlet. R5: A na té obci, samozřejmě, kamarádi jsme byli parta velká, ti skauti ve Skautu, já jsem hrál závodně fotbal už od čtrnácti let, hokej jsem hrál dobře, dobře jsem chytal, už jsem měl něco rozdělaný do konce do Královopolské strojírny, když jsem došel do Brna na vysokou, tak jsem měl jít chytat. T: A ještě nějaké jiné záliby jste měl? R5: No moc, divadlo jsem hrával, = knihovnu jsme vedli na obci = půjčovali jsme knihy a zbudovali jsme ji z takového kutlochu = T: A taky jste rád četl? R5: Hodně jsem četl. = Měl jsem tolik zájmů a všelijakých akcí, protože jsem byl sokol, skaut, to bylo napřed, potom zase to divadlo, fotbal, do Sokola jsem chodil dělat cvičitele Sokola, já jsem cvičil žáky mladší v Sokole. = T: A byl jste členem ještě nějakých jiných organizací? R5: Újezdní osvětová beseda, to byli divadelníci. R6: = kdo měl peníze, tak šel do kina, kdo je neměl, tak musel být doma nebo si šel třeba zahrát fotbal. Uvěznění způsobilo náhlý konec veškerých volnočasových aktivit. Po návratu domů se již respondentům nenabízely stejné možnosti, jaké měli před uvězněním. I ze strany respondentů nebyl již zájem vždy shodný se zájmy před uvězněním. Jeden respondent věnoval velký prostor ve svém vyprávění divadelní činnosti, které se věnoval se značným zaujetím. Divadelní činnost byla jeho velkou zálibou i před uvězněním a dokonce se jí chtěl věnovat i profesionálně. Z úryvku je zřejmé, jak jeho zapojení bylo ovlivněno kontextem uvolněného společenského klimatu v daném období.

110

R1: = a když jsem se vrátil, tak krátce, jo v březnu šedesát osm, když se otevíralo, tak to jsem napsal takový pásmo a podobně a tady jsem režíroval a tak dál. = Tento respondent věnoval a věnuje volný čas také tvorbě poezie, a to bez ohledu na společenskou situaci. Byla pro něj určitým světlým bodem i v době uvěznění. R1: = Co jsem psal básně ve vězení, tam jsem se snažil každý den napsat pár veršů, aby to byl svým způsobem obraz doby a reflexe mé duše ve vztahu k ostatnímu světu, protože tam... = Respondentovi R1 se část zmíněné poezie, kterou vytvořil během uvěznění, podařila s pomocí spoluvězňů vynést z vězení ven. Následující úryvek z jeho básně14 vyjadřuje respondentovo vnímání dopadů sociální stigmatizace. V úryvku se objevuje i pociťované narušení vlastní sociální identity tvořené pociťovanou příslušností k národu. „Hlasatelé nicoty ukovali pouta a mříže vsadili na šíj Evropy Tisíc mil od lásky a od života krvácí zatoulané stopy Svítání polostopy synkopy buší do duší Tisíc mil poroby Tisíc mil nicoty =“ (Leopoldov, 16. 11. 1964) Další respondenti trávili volný čas různými způsoby. R2: Tak jinak vesměs to jsme stavěli barák, byla práce, práce a jinak když je volný čas, tak se věnuji leteckýmu modelářství. = zajímám se okrajově o všechno, co je běžný, technické věci = nějakou technickou literaturu studuji = T: A hudbě už jste se nikdy nevěnoval po návratu z vězení? R2: Už ne, nebyl na to čas. Tento respondent zůstal věren svojí zálibě z dob před uvězněním. Současně ale věnoval mnoho volného času stavbě domu, což považoval za nutnost. Nedostatek času potlačil další velkou zálibu z doby před uvězněním, a to hraní na hudební nástroj. T: Navštěvoval jste někdy v té době, kdy vás už propustili až do nynější doby, divadla, kina a podobně? R3: No tak divadlo, nějaký sem tam, protože to na to člověk ani neměl smysl, divadlo a tady tu zábavu, když byl ples nebo tak nějak, tak to jsme šli tady, na nějaký ty zábavy, hody, ples a nebo co bylo, nebo když hráli ochotníci divadlo, tak to se šlo = T: A jaký máte vztah k hudbě? R3: No tak jako bývalý muzikant, ale už neslyším, mám ty uši špatný, mám rád hudbu = tu rád si pustím. T: A jaký máte vztah ke sportu? R3: No tak sport, to už je horší, co jsem došel z kriminálu, tak od té doby nic. = já jsem hlavně bruslíval, cvičíval jsem, hokej jsme hrávali jako kluci, ale potom už ne, to už ne. 14

Soukromý archiv autora.

111

Tento respondent si uvědomuje, že vlivem uvěznění došlo k definitivnímu ukončení jeho sportovních aktivit. Navíc upozorňuje, že návštěvy divadel byly jen sporadické, protože po návratu z vězení nebyl pro návštěvy podobných akcí naladěn.

T: Ale vidím, že máte hodně knih, četl jste je nebo čtete pořád? R6: No tak samozřejmě, když nemám co dělat = T: A co vás v minulých letech nejvíc zajímalo? R6: No tak z té historie něco. T: Ale přečteného máte asi dost, že? R6: Ale jo, nemám důvod si stěžovat. T: A navštěvoval jste někdy divadla a kina? R6: Kina když jsem byl mladý, tak jo, ale když jsem přišel, tak už jsem měl jinou práci a když jsem neměl práci, tak jsem byl rád, že jsem si lehl. T: A co tak děláte ve volném čase? R6: Jdu si do města, podívám se po antikvariátech, když je tam něco zajímavýho. Volnočasové aktivity se staly později také součástí rodinného života respondentů. R1: = hodně jsme žili společenským životem, jezdili jsme do divadla, = nějaký ty koncerty. Jak ovšem tento respondent sám upozornil, věnovali se společně s manželkou více veřejné činnosti, takže na volnočasové aktivity mnoho času nezbývalo. R1: Volný čas nebyl. = ona (pozn.: manželka) hodně pekla, aby si přivydělala, cukroví, to byla vyhlášená cukrářka, a jinak dost ta veřejná činnost = s čímž jsou spojeny různé aktivity a řada povinností. Takže jsme se nikdy nenudili. T: A jak jste trávili volný čas, pokud nějaký byl? R2: No tak jak říkám, tak jsme jezdili = na ty výlety v sobotu, neděli, a nějakou dovolenou, pokud byl volný čas. T: A jak jste trávili jako rodina volný čas? R3: Většinou doma a sem tam na nějakou zábavu se šlo. A jinak doma. = pěstovali jsme v hospodářství tady, abysme se uživili. R4: To jsme koupili i auto a jezdívali jsme na výlety, na dovolenou = tak jsem jezdíval na tábory, tak jsme je (pozn.: dcery) brávali na ty tábory, tak jsem tam dělával někdy vedoucího nebo hospodáře, = manželka tam jezdívala potom jako zdravotní sestra, tak jsme je brávali na ty tábory = R4: = chodívali jsme na bály a do divadla = doma jsme hráli společenský hry = T: A vy taky čtete teď? R4: No jo. Teď jsem si koupil toho Havla, co napsal tu novou divadelní hru. = To jsem hned po převratu koupil Budování státu od Peroutky = Ale já teď čtu hlavně literaturu faktu.

112

R4: = Byli jsme s manželkou, vzala nás starší dcera, byli jsme na Sloužil jsem anglickému králi, já mám Menzela strašně rád, a byli jsme na Vratných lahvích. Tak oba bych mohl vidět ještě jednou. R5: = naučil jsem ji (pozn.: dceru) číst, ona je čtenář vášnivý, naučil jsem ji lyžovat vášnivě, to jsme jezdil, dvakrát ze sezónu jsme jezdili na hory = R5: = chodili jsme na plesy, chodili jsme na zábavy = do divadla = zahrada mě baví velice = R5: Kupujeme knihy moc. Strašně moc. Odebíráme z Knižního klubu. Poněvadž jsem předpokládala, že trávení volného času může mít souvislost také s konzumací televizních pořadů, zaměřila jsem se i na tuto možnost. Na otázku, jak na respondenty působí současná nabídka televizních programů, se vyjadřovali všichni respondenti kriticky ke komerčně zabarveným programům, kterým chybí dostatečný kulturní a morální rozměr. R1: = stále hledám jako ten bezdomovec v kontejneru. Vždycky se najde něco použitelného, ale velmi málo. Já upřímně rád samozřejmě sleduji pořady dokumentární, nejenom historické, legionáři, principálka, dokumenty, teď boj proti nacistické říši, = ale rád mám i pořady o přírodě = ale budu upřímný, já nikomu nechci ublížit, na ty české telenovely, Ordinace v Růžové zahradě, Letiště, já se na ně nedívám. = R2: = Současná nabídka, záleží jak která televize. Pokud vezmu komerční televize, tak to beru jako... no brak. Pokud se týká veřejnoprávní televize, = tak na něco se dá dívat, ale vesměs je to podle mě daleko pod úrovní. = Televize nic moc. R3: = Katastrofa, morálně to deptá lidi. Morálně to ubíjí. Bohužel. Ty televizní programy, tam většinou bych řekl, že se to nehodí. Že to vůbec nevychovává lidi. Že to ty lidi kazí. = pěkný program, to je výjimka. To je výjimka a dávají to až pozdě v noci. = Mě osobně, bych řekl, že to někdy člověka uráží, ty programy, jak to vysílají. Že si to ta mládež nezaslouží, aby se na to dívala. = Já se na to moc nedívám, já na to nevidím, víte, já to jenom poslouchám. T: A jak na vás působí současná nabídka televizních programů? R4: = Špatně. = já mám odpor k těm všelijakým takovým moc načechraným věcem, já se dívám většinou na dvojku a nebo na sport. A nebo já mám dvojku Slováky, ti tam dávají taky, o těch vykopávkách a o kumštu, o obrazech, na dvojce tedy taky. = Na to se já dívám. Nebo když je nějaká dobrá hra = Nebo se rád dívám na historický filmy. = T: A jak na vás působí současná nabídka televizních programů? R5: No špatně, to, co je dobrý, se ruší, = Hlavní pořady jsou k neposlouchání, jedině z publicistických pořadů je tam paní Kristýna Vlachová, všechna čest. Teď se to trošičku zlepšilo. Třeba teď na tom fóru jsme tady měli Sobotku Přemysla, Fiala tam byl, rektor, a samozřejmě naše Naďa Kavalírová, a oni to nedají = Natáčí to, přijdou, ale pak člověk nevidí vůbec nic. = 113

T: A jak na vás působí současná nabídka televizních programů? R6: No špatně, ty americký filmy, to je k ničemu. To je samá vražda = T: Co máte nejraději v televizi, na co se díváte? R6: O zvířatech, přírodní. = jak bývávali zastara, takový ty Maryše a tak. = nebo tam někde z těch Alp = V uvedených výpovědích se ukazuje, že respondenty ve výběru televizních programů ovlivňuje jejich preference morálních hodnot.

Všichni respondenti udržovali v dalším období života po propuštění z vězení dle svých možností ve volném čase také příbuzenské styky, většinou formou návštěv nebo společných aktivit. Jednalo se o kontakty na úrovni rodičů, sourozenců, příp. dalších příbuzenských svazků vlastních i příbuzenských svazků manželek. R1: = takže při výročích, jubileích někoho tady z nás nebo při hodech, hody jsou tady velké, se sešla rodina a tady se sešlo pětadvacet třicet lidí, otevřeli se dveře, rozdělaly se stoly a hodovalo se. = T: A stýkal jste se taky s rodiči? R2: No tak to je pochopitelný, že jsem jezdil k nim, = když oni byli na živu, tak jsem tam k nim jezdíval = T: Jak je to nyní, teď se taky stýkáte s někým? R3: No tak s rodinou, s bratrem, se švagrem, = no tady co jsme, tak se stýkáme. Se synem a tak. A s rodinou, co má manželka rodinu = tak taky. = Co je rodina tady z matčiny strany, tak se stýkáme. R3: = při nějakých těch svátcích jsme se sešli, většinou na ty svátky, když byly, nebo narozeniny nebo tak nějak, příležitostně, když se šlo na besedu, jak se říká. R4: S příbuznými málo, já už mám jenom sestřenici = spíš z manželčiny strany, ona má sestru, tak s tou, ale jinak já tedy s těmi svými, no s bratrem, to jo, to jsem za ním jezdíval pořád nebo on sem, ale jinak s těmi bratranci už tolik ne. = T: A stýkáte se teď se svými příbuznými často nebo spíš příležitostně? R5: Příležitostně. T: A stýkáte se s příbuznými? R6: Tak jo, že bych někde jezdil, to ne, akorát k bratrovi. Dokud byla maminka, tak jsme měli domov = T: Tak s těmi sourozenci některými se vidíte občas? R6: No tak když tam přijedu, tak jo. Tenkrát jsem tam jezdil pravidelně, protože když bylo prase, tak se muselo na řepu, na obilí, na brambory. A už se mi chce jezdit čím dál méně, stáří působí na každýho. 114

5.4.1. Shrnutí V oblasti Participace na veřejných a politických aktivitách se během analýzy příslušných částí rozhovorů ukázalo, že stigmatizační mechanismy zasáhly radikálně do této životní oblasti u všech respondentů. Jednotliví respondenti se ovšem s dopady sociální stigmatizace na tuto konkrétní součást sociální identity vyrovnávali různě. Všichni respondenti při vzpomínkách na dobu svého dětství a raného mládí až do doby uvěznění vnímají pozitivně veškeré svoje sociální role související s veřejnými, případně politickými aktivitami. Většina aktivit, jimž se v té době věnovali, měla skupinový charakter, což vypovídá o vytvářené mnohovrstevné sociální identitě. Úryvky z rozhovorů často ukazují na silnou identifikaci respondentů se skupinami vrstevníků, k nimž pociťovali sounáležitost. To ovšem nebyl jediný rozměr jejich sociální identity. Respondenty byla pociťována na lokální úrovni silná sounáležitost s vesnickou komunitou a na vyšších úrovních symbolická sounáležitost s většími sociálními celky, například se cítili být součástí národa. Tato skutečnost je podpořena výpověďmi respondentů, které se vztahují k odůvodnění jejich činnosti, kvůli které byli uvězněni. Nejlépe ji vystihuje vyjádření respondenta R6: No ono to lepší nebylo, tak pak oběsili paní Horákovou, a to už bylo jaksi moc = Tak to začalo těmi letáky = papír jsem musel koupit. = Pro silně vnímanou lokální a národní identitu hovoří i výpovědi respondentů v oblasti Socioekonomická a kulturní situace v orientační rodině, které se týkají výchovy k vlastenectví a preference obdobných hodnot v orientačních rodinách. Nakonec jsou tyto sociální identity nejvíce potvrzeny samotnou činností respondentů, pro kterou byli uvězněni. Na rozdíl od doby před počátkem sociální stigmatizace, kdy je veškerá veřejná aktivita zmiňována respondenty jako bezproblémová a přirozená, je doba po návratu z vězení poznamenána vymezováním se a sebekategorizováním vůči představitelům mocenských struktur, kteří veškerou veřejnou a politickou činnost kontrolovali. Pokud u respondentů v té době k nějaké veřejné aktivitě docházelo, tak pouze na lokální úrovni a to v minimálně míře, nejčastěji mezi vyčleněnou kategorií občanů, jež byla potvrzením určité prožívané části sociální identity, kterou neměl stigmatizační mechanismus sílu narušit. Takovým příkladem bylo třeba uchování náboženské identity, o čemž vypovídá například úryvek z rozhovoru s respondentem R1 v kategorii Politická a veřejná účast. Většina aktivit měla však volnočasový soukromý charakter a respondenti je udržovali především v soukromé sféře,

115

kterou byla nejčastěji rodina. Zde se pak uskutečňovala u některých respondentů i značná část jejich sociálních kontaktů. Všichni respondenti se také vyznačují řízeným výběrem volnočasových aktivit dle vlastních hodnotových preferencí, což se projevilo zejména v rozhovoru na téma televizního vysílání. K výjimce v zapojení do veřejných aktivit došlo pouze v době společensko-politického uvolnění kolem roku 1968, kdy někteří respondenti pocítili příležitost k obnovení potlačené nebo narušené části své sociální identity i na úrovni vyšší než lokální. Tuto situaci dokumentují úryvky z rozhovorů s respondentem R1 v kategorii Politická a veřejná účast a také s respondentem R4 v oblasti Pracoviště ve skupině Sociální zakotvení. Porovnání veřejných a politických aktivit respondentů v době před uvězněním a po návratu z vězení ukazuje na hrubý zásah stigmatizačních mechanismů do určitých vrstev jejich sociální identity. Respondenti pocítili omezení možností svého veřejného a politického uplatnění nejen ze strany mocenských orgánů, ale i omezení, které bylo dané jejich vnitřním postojem a které ukazovalo na neslučitelnost jejich hodnotové orientace s přijetím případných sociálních rolí ve veřejném a politickém životě. Někteří respondenti se po převratu v roce 1989 znovu zapojili do veřejného a politického života. Bez ohledu na vlastní angažovanost respondentů se u všech projevuje během celého období po propuštění z vězení potřeba informovanosti o společenském dění.

5.5. Životní orientace Oblast Životní orientace ukazuje u jednotlivých respondentů druh preferovaných hodnot a vztah ke spiritualitě jako určující aspekty životní orientace. Tuto oblast považuji vzhledem ke zkoumané problematice za důležitou v souladu s vyjádřením Kavalíře (2005), který uvádí, že preferované a uznávané hodnoty se jeví jako jeden z klíčových aspektů ovlivňujících sociální vztahy, přičemž systém hodnot společnosti, ať již je to stát či jiné sociální skupiny, se utváří společně se vznikem sociálních vazeb.

116

Hodnotové preference Kategorie Hodnotové preference ukazuje, jak jsou jednotlivými respondenty zdůrazňovány hodnoty, se kterými se ztotožňují. Hodnoty jsou vštěpovány během socializačního procesu, ale také mohou být v tomto procesu dále ovlivňovány. Které hodnoty byly preferovány v orientačních rodinách respondentů, o tom vypovídají ukázky z rozhovorů v oblasti Socioekonomická a kulturní situace v orientační rodině. Protože většina respondentů (pět ze šesti) se zúčastňovala pravidelně aktivit v takových organizacích, jakými byly např. Sokol, Skaut, Orel apod., lze předpokládat, že hodnotová orientace těchto respondentů byla ovlivněna i působením těchto organizací. O preferovaných hodnotách v současnosti vypovídali respondenti během rozhovorů. T: A kdybyste mně měl teď stručně říct, jaké vyznáváte hodnoty a co naopak nejvíce odsuzujete, co byste uvedl? R1: Já mám rád lidi, bez ohledu na vzdělání nebo společenské zařazení, jakékoliv, kteří jsou si vědomi toho, že jsou lidé. = Tak tam směřuje moje poznání hodnot. Mezi lidmi nedělám rozdílu. = Nepodceňovat lidi, že v lidech jsou skryté hodnoty. = T: A jaké vyznáváte hodnoty a co nejvíce odsuzujete? R2: Morální hodnoty. To, co je tady dneska, že naprosto je devastovaná morálka, která u českého národa je tak mizerná, že to se vůbec nedá komentovat = T: Jaké vyznáváte hodnoty? R3: No tak, hodnoty, morálku, hlavně morální, aby byl člověk na úrovni, hodnoty, jak bych vám to řekl, no tak morálně, žít jako člověk. R4: Já věřím v člověka. Že člověk je v podstatě dobrý = R5: Čestnost, poctivost, pravdomluvnost, lásku k přírodě. T: A jaké vyznáváte hodnoty? R6: = Být rozumným slušným člověkem. Jeden respondent se vyjádřil spontánně i k předávání vyznávaných hodnot své dceři. R5: = kladl jsem jí na srdce, nežaluj, nelži, a prostě ve skautských ideálech přenesených do té doby.

117

Vztah ke spiritualitě Spiritualitou

rozumím

určitou

míru

duchovnosti,

smysl

člověka

vnímat

neuchopitelnou dimenzi života. Základem spirituality bývá často náboženské přesvědčení, ale spiritualita může vycházet i z určitého filozofického zaměření člověka. Domnívám se, že vztah ke spiritualitě může souviset s preferovanými hodnotami a tím i se vznikem sociálních vazeb. Jak uvádím v kategorii Víra v oblasti Socioekonomická a kulturní situace v orientační rodině, všichni respondenti prošli socializací, v níž se setkali s nějakou formou náboženského působení. Někteří respondenti zmiňovali během rozhovorů víru jako důležitý bod svého života. V současnosti má většina respondentů (pět ze šesti) uchován určitý spirituální rozměr osobnosti. Jeden respondent uvádí jistý osobnostní vývoj, který vedl ke změně jeho spirituálního cítění, ale za ateistu se neoznačil. Jeden respondent svoji spiritualitu vnáší také do básnické tvorby. Pomáhala mu i v těžkých chvílích během uvěznění. R1: = mě to hodně drželo, protože víra v Boha a další aspekty, to bylo ve vězení mojí oporou a není to fráze, je to skutečnost. Následující úryvek z jedné z těchto básní15 je vyjádřením respondentova vnímání mocenských pokusů o narušení jeho pociťované náboženské vrstvy sociální identity. „TEMNO Čas temnoty - ér bez odpustků Žebráci s mlhou domků Einsteini mrtvých v srdci skutků Bývalí mniši kterým vzali celu a dali mříže zas Kněží jimž roucha - knihy pálí svou záští zvrhlou pod obraz To je ta doba Však ji znáte Má nové věštce - proroky Pro smích má Krista žalmy svaté oběti Jeho věčné úroky“ (Leopoldov, 24. 5. 1964) Z vyjádření jednoho respondenta vyplynulo, že spirituální rozměr jeho osobnosti ovlivnil i výchovu dětí. T: A jakým způsobem jste se snažili děti vychovávat? R3: Křesťansky. 15

Soukromý archiv autora.

118

5.5.1. Shrnutí V oblasti Životní orientace z analýzy příslušných výpovědí vyplynulo, že respondenti se ztotožnili s hodnotovými preferencemi svých orientačních rodin16. Tyto hodnoty souhrnně označuji jako hodnoty morální povahy a nebo také jako nadindividuální zájmy. Ani dlouholetá sociální stigmatizace hodnotovou preferenci jednotlivých respondentů neovlivnila, spíše jsem dospěla k závěru, že ji naopak posílila, což vystihuje vyjádření respondenta R1: Mě to nezměnilo, mě to jenom utvrdilo v mých zásadách, v mých ideálech, skromných, a hlavně ve svém přesvědčení“. S přihlédnutím k vyjádření Kavalíře (2005) v subkapitole 5.5. to nasvědčuje tomu, že vzorce pro utváření sociálních vztahů těchto respondentů se zásadně nezměnily. Poněvadž všichni respondenti zažili ve svých orientačních rodinách17 určitý stupeň spirituální socializace a v současnosti se k nějakému způsobu spirituálního prožívání většina respondentů (pět ze šesti) přihlásila, mám za to, že spiritualita jako taková svým způsobem ovlivnila jejich příklon k hodnotám morální povahy. Spiritualita současně

byla pro

většinu respondentů symbolickým pojítkem k některým spoluobčanům, sociálně kategorizovaných jako věřící. Tím vlastně docházelo k obohacení sociální identity respondentů o další skupinovou příslušnost. Z vyjádření některých respondentů vyplývá, že jim náboženská identita pomáhala překonat útrapy spojené se sociální stigmatizací. Nejlépe to vystihuje vyjádření respondenta R3, vztahující se k přístupu okolí k němu po návratu z vězení: „No tak někteří se hlásili, co jsme chodili do kostela, jinak tak neutrálně. Ani se nevyjadřovali tak ani tak, bylo pro ně lepší se moc nehlásit v té době“.

16

Viz subkapitola 5.1. této práce.

17

Viz subkapitola 5.1. této práce.

119

6. Sociální zakotvení Ve skupině Sociální zakotvení jsem analyzovala výpovědi, zařazené do oblastí charakteristických vztahem k určitému druhu sociálního zakotvení. Každá tato oblast je dále rozdělena na jednotlivé kategorie. Na sociální zakotvení nahlížím jako na prohloubení sociální identity jedince formou pociťované přináležitosti, která je upevňována a potvrzována společnými interakcemi a aktivitami v rámci konkrétní sociální skupiny. Prostřednictvím výpovědí jednotlivých respondentů jsem sledovala, jak se od doby uvěznění, které bylo nejvýraznější součástí sociální stigmatizace, utvářelo a proměňovalo jejich sociální zakotvení a jaký mělo pro ně význam.

6.1. Rodina Oblast Rodina ukazuje, jak ovlivnila sociální stigmatizace život respondentů na úrovni utváření, udržování a proměn rodinných vztahů. Jak vyplývá ze závěrů na základě výpovědí ve skupině Sociální identita, všechny respondenty při utváření jejich sociální identity ovlivnila jejich orientační rodina. Rodina bývá také považována za základní a vůbec první prostor, kde k sociálnímu zakotvení dochází. Tento základní význam nepozbývá rodina ani v pozdějších letech života, kdy většinou rodinu orientační nahrazuje rodina prokreační.

Uvěznění a rodinné vztahy Velice závažným způsobem zasáhlo do rodinných vztahů respondentů samotné uvěznění. Všichni respondenti žili v této době se svými orientačními rodinami, někteří se pouze krátkodobě vzdalovali z bydliště těchto rodin např. ze studijních důvodů. Vzhledem k výpovědím v oblasti Socioekonomická a kulturní situace v orientační rodině, které ukazují ve všech případech na tradiční pojetí rodinného modelu a na spíše pozitivní vnímání rodinné atmosféry, lze usuzovat na vytvoření pevných vazeb, o čemž svědčí i výpovědi některých respondentů.

120

R1: Největší oporou pro mě vždycky byla od mladýho věku maminka, tedy tatínek, ale potom maminka, protože = v mých třinácti letech ovdověla = ale maminka pro mě byla velkou oporou, potom autoritou pro mě tedy byl děda Frank, jako maminčin otec, starosta = Tento respondent vyjádřil pociťovanou pevnou vazbu s rodinou a s celým rodem literární tvorbou během uvěznění: = „Já krví zasévám Až ku podnoží sejdu a sčítaje rodokmen svých prapředků spočívám zakotven sny v brázdě Mé žíly vyrůstají vysoko a přímo Jediná myšlenka nevyzní mimo Rod rozsévačů – stopřeží vyráží… Já jeden z mnoha v řadě…“(Leopoldov, 11. 11. 1964)18 T: A měl jste vždy pocit, že k někomu přináležíte? R3: = tak k rodině, s tou rodinou jsem byl tak nějak spjatý. T: A kdo byl pro vás v životě největší oporou? Může to být i víc lidí. R3: No tak rodina, většinou rodiče a tady manželka. T: A kdo byl pro vás v životě největší oporou? R4: Rodiče a teď manželka. U respondenta, který se nikdy neoženil, a neměl tedy možnost vytvořit si další pevnou rodinnou vazbu, vystupuje o to více do popředí jeho vnímání pevného spojení s orientační rodinou. R6: = Dokud byla maminka, tak jsme měli domov, ale když maminka umřela, no tak to už bylo na nic. To už není domov. Výpověď jednoho respondenta ukazuje, jak mu silný pocit přináležitosti k rodině, upevňovaný představami spojenými s vánočním rituálem a oživovanými symbolem vánočního stromku, pomáhal snášet těžké a emočně náročné chvíle během uvěznění. T: A měl jste vždycky pocit, že k někomu přináležíte? R5: = ano, protože třeba o takových vánocích jsem si vždycky představoval ten stromek doma, kde máme, kde jsme mívávali, a ten rituál takový nějaký, který se dodržoval v té naší rodině, i když jsme byli jenom tři, maminka, sestra a já. Symbolické spojení získalo v extrémních podmínkách během uvěznění fatální podobu. R5: = Ale jednou = oni mně napsali, že ani stromek dělat nebudou. A já, až jsem zase mohl psát, tak jsem jim tedy napsal, že mně zkazili vánoce, že jsem si nedokázal představit...

18

Soukromý archiv autora.

121

protože to jsme si každý našli tu chvilku o těch vánocích... To byla nejhorší doba, o vánocích v kriminále, o vánocích, nejsmutnější. Že každý vzpomínal na ty svoje blízký a tak nějak si představoval, jak oni jsou doma, jak to bylo a jak to vypadá teď nebo jak to bývávalo. Tak to byla taková nejsmutnější doba. Zajímalo mě, s přihlédnutím k informacím uvedeným v subkapitole 2.2. této práce, jak se projevil právě na těchto vztazích tak výrazný životní zlom, jakým je uvěznění. Výpověď prvního respondenta potvrzuje, jak hrubě zasáhla sociální stigmatizace prostřednictvím uvěznění právě do vztahu mezi ním a matkou. T: = ještě popisujeme ty okolnosti vašeho zatčení, vazbu, když jste byl ve vazbě, prostě bezprostředně po tom zatčení, jak jste tu dobu vnímal a co vás vlastně napadalo v té době? R1: = Za prvé velká lítost, co dělá maminka, za druhé, poněvadž celý život jsem se dost snažil, abych se jí odvděčil za tu péči, co mně dala, a v tom vězení tam jsou tři aspekty, za prvé nevíte, co s vámi bude = Tvrdý dopad sociální stigmatizace na silně vnímanou přináležitost k rodině byl tímto respondentem trýznivě pociťován. Tento dopad považuje za nejzávažnější aspekt samotného uvěznění. K vystupňování tohoto pocitu přispěly obavy respondenta o osud rodiny. T: A tak ještě kdybyste to měl nějak zhodnotit, co považujete za nejhorší zážitky a okolnosti vašeho pobytu ve vězení? R1: = ale nejvíc, co mě tížilo, byl osud rodiny a blízkých tady. Poněvadž když jsem si uvědomil, co asi dělají s tou maminkou a s ostatními, jak je asi tady válcují, ten režim, to pro nás bylo nejhorší. Podobné vzpomínky měli i další respondenti. R5: = No maminka byla zoufalá, maminka to velice těžce nesla. = sestra = říkala, že maminka, že zestárla strašně v té době, že ji to stálo hrozně nervů, ještě chodila do zaměstnání, že se naplatila tomu advokátovi, co mně ho přiřkli ex offo = T: Takže se trápila maminka. R5: Maminka se trápila strašně = U jednoho respondenta bylo jeho vlastní zatčení spojeno s traumatizujícím zážitkem otce, který mu byl způsoben jednak zatčením syna, ale i chybou zatýkajících orgánů. K pochybení došlo záměnou syna s otcem v důsledku stejných jmen. R2: = konkrétně ten den, kdy jsem byl zatčen, to bylo z dvanáctýho na třináctýho října padesát tři, tehdy jsme hráli na zábavě, na klarinet jsem hrával, a ještě před půlnocí za mnou přijel bratr a řekl mi, že otce zatkla státní bezpečnost. Ještě jsem přemýšlel proč, nevěděl jsem, a pak dodatečně mně bratr řekl, že otec volal, že přijede nákladním vlakem domů, ale to byla čistě strategie státní bezpečnosti, aby mě nevylekali. Byl to jejich omyl, že místo mě zatkli

122

otce. A v noci o půl třetí přijeli samozřejmě s ním, no a jeho dali domů a mě vzali s sebou. A od té doby jsem byl ve vyšetřovací vazbě v Brně. Ve výpovědi tohoto respondenta zaujme také přesné vyjádření času a děje, s jakou respondent i s velkým časovým odstupem dokáže popisovat zmíněnou událost. To přisvědčuje tomu, jaký fatální a nesmazatelný vliv pro jeho život tato událost měla.

Jeden respondent vzpomíná na násilné odtržení od rodiny v průběhu zatýkání. R3: = Obstoupili barák se samopalama, přišli tam, sbalte se a jdeme. Žádný loučení nebo něco, nic. Jen sbalte se a odchod. = Další respondent vzpomíná na traumatizující okamžik u soudního jednání. R4: = to až u soudu jsem je viděl = tak máti, ta plakala u soudu =

Význam rodinných vazeb v životě vězněných Posilujícím aspektem během uvěznění i po návratu domů bylo vědomí rodinné podpory a pomoci, která se projevovala různým způsobem. Někdy až absurdním. R1: = bratrovi namluvili, že mě pustí, když vstoupí do KSČ. Bratr můj vstoupil do KSČ, byl tam dva roky a já jsem pořád seděl, tak jim legitimaci hodil pod nohy = R1: = když jsem dostal jeden takový pořádný balík ve Znojmě na vánoce = čímž mě dal nevlastní otec najevo, že přesně ví, co do kriminálu má poslat: nakrájená slanina, makový štrůdl, nakrájený, který jsem měl rád, a ještě nějaký ovoce tam bylo, už nevím jaký. Což byla velmi vzácná záležitost pro vězně. = T: Žádal někdo o vaše dřívější propuštění? R2: Rodiče, ale nikdy to neprošlo. T: Žádal někdo o vaše dřívější propuštění? R3: Rodiče = Nikdy jim nevyhověli, nikdy. To bylo zbytečné. R5: = Ta (pozn.: maminka) jezdila po vlastech českých, dokonce do prezidentské kanceláře, tam ji ani nepřijali, jela do Prahy a psala žádosti a stížnosti a žádala o milost. R6: = tak ta (pozn.: maminka) napsala prezidentu Novotnýmu o nějakou milost. No a on = to předal prokuratuře, aby to prošetřila. = Milost by měl udělit on. A ta (pozn.: prokuratura) usoudila, že nejsem hoden pro propuštění a tak nic nebylo. Projevy rodinné sounáležitosti s vězněným respondentem byly vnímány tak intenzívně, že i nyní vystupují do popředí.

123

R1: = Děda Frank, bývalý starosta, který hodně pro dědinu udělal, už potom, když nemohl na nohy a byl nemocný, tak když jsem přišel domů, maminka povídá: tady máš peníze na knížce, bylo to kolem tisícikoruny, = to máš od dědy, abys měl na šaty, až se vrátíš. = dlouhou dobu jsem je nosil, až ze mě doslova spadly. Závěr ukázky vypovídá ani ne tak o vnímané finanční hodnotě daru, ale o jeho symbolickém významu, který pro respondenta měl.

Naprostá shoda nastala u všech respondentů ve způsobu přijetí v rodině po návratu z vězení. Všichni respondenti vnímají svůj návrat do orientační rodiny jako bezproblémový. V některých případech zmiňují konkrétní pomoc, které se jim dostalo v různé podobě od rodiny. R1: = rodina vždycky při sobě držela a když jsem se vrátil, tak jsem se vrátil mezi svoje = a u mě z rodiny všichni stáli = R1: = vrátil jsem se k mamince, v té době byl doma ještě bratr = T: Nebylo to tedy tak, že by vám někdo přímo řekl třeba, že kvůli vám se mu něco stalo? R1: Ani bratr, ani maminka, nikdo mně nic nevyčítal, ani ten druhý otec = ten tedy naopak. R1: = zpočátku jsem musel chodit v šatech od bratra, ale to bylo od bratra, bratr byl senzační v té věci, když jsem mu řekl, půjč mně tu košili a dej mi ji, tak mně dal všecko, no a máti to samý. = T: A jak vás přijali v rodině? R2: No tak jako kdybych přišel z vojny. Přijali mě normálně, jako kdybych přišel z vojny. = každý se mnou tak jednal, jako kdyby jsme se viděli včera. = R2: = otec zase v Brně se potkal s nějakým jeho známým a ten mu řekl, že je volný místo = no a tam jsem nastoupil =

R3: = přišel jsem domů a bavili se normálně, rodiče, ti jo. T: A z rodiny se někdo našel, kdo to odsuzoval? R3: = Z rodiny ne, protože, tak to víte, strýc měl hospodářství, sebrali mu to, babce to sebrali, oni celkem z té rodiny neměli důvod mě odsuzovat, protože oni na to doplatili. Strýc měl hospodářství a co? Musel do družstva a sebrali mu všecko. Všem sebrali všechno, ti neměli důvod. T: A jak vás přijali doma? R3: No byli rádi, že jsem doma (pousmání). T: A měl jste se kam vrátit? R4: No jistě, domov jsem měl pořád, ti byli rádi... T: U rodičů? R4: U rodičů, ano. T: A jak vás přijali v rodině? R4: Dobře, dobře. = Normálně, co budeš dělat a to a to... 124

T: Měl jste se kam vrátit? R5: Ano, měl, domů k mamince, jistě. T: Jak vás přivítali doma? R5: Maminka ta plakala. (lítostivě) T: A kam jste se vrátil? R6: No domů. T: K vašim rodičům tedy. A jak vás doma přijali? R6: No tak normálně, bylo to dobrý. Neměl jsem důvod si stěžovat. Jako kdybych včera odešel. T: A to první místo, jak jste říkal, že jste dělal v míchárně krmiv, to jste sehnal jakým způsobem? R6: = otec mně to myslím řekl. On se znal s tím šéfem míchárny. Jeden respondent zmiňoval, že se mu po návratu z vězení stal pobyt „doma“, tedy v rodině, téměř jediným způsobem trávení volného času. Přitom před svým uvězněním trávil mnoho času různými společenskými aktivitami. Důvodem sebevyloučení ze společenského života se stala sociální stigmatizace. T: A jak byste stručně zhodnotil to první období po návratu z vězení? Jak jste si tady zase znovu zvykal? R3: No jak bych to zhodnotil. Chodil jsem do Holubic a zpátky a do práce a to bylo všechno (smích). Nikam jinam jsem nechodil, protože to člověka ani nijak moc nebavilo. T: Tedy jste byl hlavně doma? R3: Hlavně doma a do práce, ušetřit si nějaký peníze, vydělat si peníze. T: A měl jste v té době chuť chodit někam mezi lidi? R3: Ani moc ne. Protože kam? Když jste někam přišli, tak tam byli samí soudruzi. A tak že bych nikam nešel, třeba na zábavu, to jo, ale nějaký společenský život, to mně nějak nepasovalo. = Síla a důležitost rodinného zakotvení u tohoto respondenta je potvrzena jeho dalšími výpověďmi. T: A s kým jste si po propuštění z vězení nejvíce rozuměl? R3: = tak doma a rodina, jinak ani tak s nikým, protože jsem nikam nechodil = T: Jaké nejlepší a nejhorší reakce na vaši osobu kvůli vaší vězeňské minulosti jste od svého okolí zažil? R3: = nejlepší, no tak to, že člověk přišel domů a měl klid doma, takovou pohodu. Že se nemusel nikde tam s nikým dohadovat.

125

Rodinná interakce pod tlakem uvěznění Totalitní mocenské orgány se snažily různými způsoby zpřetrhat veškeré vazby politických vězňů s vnějším světem, tedy i s rodinnými příslušníky. Jedinou formou kontaktů mezi uvězněnými a rodinnými příslušníky se staly návštěvy a korespondence, ovšem ve velice omezené délce a množství, striktně určeném. I to malé množství kontaktů se však stávalo často prostředkem týrání a způsobem, umožňujícím zvýrazňování moci vězeňských dozorců nad vězněnými, kteří tyto kontakty ještě více omezovali a znemožňovali. R2: Měl jsem možnost návštěvy, já už si nepamatuji, za jak dlouho, ale bylo to vázaný tím, jestliže člověk plnil normy = a jestliže neplnil = no zkrátka nemohl ani návštěvy dostat a to samý bylo s psaním dopisů = když neplnil, tak nemohl psát vůbec = v těch pozdějších letech se to už trochu myslím zlepšilo. A mohl psát jedině rodině, nemohl psát nikomu cizímu a taky z venku nemohl psát nikdo, i když oni tvrdí, že mohl psát, není to pravda. Veškeré dopisy byly cenzurované. T: Kdo za vámi jezdil na návštěvy? R2: No tak vesměs za mnou jezdil otec, matka a bratr Alois, někdy tam byla sestra Jitka. R3: = Dopis jednou za čas a návštěva jednou za půl roku na deset minut a to bylo všechno. A teď jste tam nemohla nic moc napsat, oni to cenzurovali všechno. Tam když jste něco napsala, tak ten dopis nešel. To oni zlikvidovali. A zase zvenku když něco napsali, nepasovalo jim to, tak vám to nedali. T: S kým jste mohl udržovat písemný kontakt? R3: S rodiči = s nikým jiným. T: Kdo vás mohl navštěvovat? R3: Rodiče = moje budoucí paní = byl tam bratr, sestra. T: = A jak často vás navštěvovali? Mohli přijet všichni? R3: Jednou za půl roku, dva jenom. Všichni naráz ne. Po dvou nebo po třech. R4: = psát jsme mohli jenom jednou za čas, to jsme dostali takový lístek s řádky = naši mě navštívili, tak jsme povykládali, co kdo dělá a já si myslím, že ty vztahy byly dobrý, akorát že toho bylo málo, já nevím, jestli tam za mnou byli dvakrát naši, to nedostal každý, musel dobře pracovat a nesměl mít žádný průšvih = za mnou byli jenom rodiče a bratr = T: A jak probíhaly návštěvy a jak dlouho trvaly? R4: = myslím čtvrt hodiny. Málo. T: A jak často a s kým jste mohl udržovat písemný kontakt? R4: Jenom s tou rodinou. T: A jak často jste mohl psát? R4: Já nevím, jestli to bylo později, jednou za měsíc nebo tak nějak. T: A měl jste možnost tyto vztahy nějak udržovat? 126

R5: Dopisy jedině. = jsem si směl psát jenom s rodinnými příslušníky, a to ještě omezeně = T: A kdo vás mohl navštěvovat? R5: No z rodiny každý. Jezdila na návštěvu jenom maminka a sestra. T: A jak často tam jezdily? R5: Napřed se to nesmělo, na tom Jáchymovsku jsem měl návštěvu jednu, za ten rok a půl, v Leopoldově jsem byl dva roky, tam jsem měl taky návštěvu jednu, a tady byly ještě otázky balíčků, jestli smí balíček nebo nesmí. To oni vždycky napsali, že mám nárok na návštěvu, to psali oni, tehdy a tehdy a napsali povolen balíček, když nebyl povolen balíček, to maminka se snažila vždycky něco dovézt a poslali ji s tím mnohdy pryč, nedovolili jí to. T: A v té Příbrami, tam jste ještě měl nějaké návštěvy? R5: Tam v té Příbrami to už bylo lepší, to už byly delší doby, to bylo taky minimálně jednou za půl roku. T: A s rodinou? R6: S rodinou, jednou za osm měsíců byla návštěva a když byl u raportu, tak se to vždycky ještě o měsíc prodlužovalo. A dopis taky, když byl u raportu, tak byl vrácený nebo ho prostě neposlali. No takový to bylo pořád. T: A kdo vás navštěvoval? R6: No já jsem tam měl napsanou maminku a tátu, ale mohly tam přijet čtyři osoby. Koho jsem napsal. Tak jsem tam napsal sestru a druhou sestru a ty přijely. T: Takže pravidelně za vámi jezdili rodiče a sestry? R6: To dostali povolenku, kdy můžou přijet. Ne kdy je to napadlo. T: A jak často a s kým jste udržoval písemný kontakt? R6: Tak to bylo jednou za měsíc a když byl ten raport, tak se to o měsíc prodloužilo. T: A s kým jste si psal? R6: No já jsem měl napsaný rodiče a nikomu jinýmu nebo cizímu jsem psát nemohl, to nešlo. Nebo mohlo to jít, ale ten referent, který to měl na starosti, tak ten to zpravidla zrušil. T: A tak vy jste psal komu? R6: No já jsem psal na maminku a psal jsem to pro celou rodinu. Během vazby nebyla možnost kontaktu s rodinou žádná. R1: První dopisy mamince, ty se psaly až po soudu = Návštěvy rodinných příslušníků měly formální charakter, neboť probíhaly za přítomnosti vězeňských dozorců, kteří sledovali obsah hovoru. R2: = u každé návštěvy stál vedle vás policajt a ten poslouchal, co mluví a jestliže jste mluvila něco, co se mu nelíbilo, tak vám okamžitě přerušil návštěvu. T: Takže během návštěvy jste se bavili spíš neutrálně? R2: No, návštěvy musely probíhat jenom v těch mezích, který... no nesmělo se mluvit o něčem, co ten policajt uznal za nevhodný, pak řekl: o tom nemluvte, jinak vám bude přerušena návštěva, a jestliže jsem pokračoval, tak nám ji přerušil. A návštěva trvala deset minut. T: A jak ta návštěva probíhala? 127

R3: Tady byl jeden plot, tam byl druhý plot, no a tady jsem byl já, tam byli oni za plotem a tady stál esenbák se samopalem naproti mezi tím, a my jsme si vykládali. T: A stáli jste u toho? R3: Ano. T: Takže oni sledovali, o čem mluvíte? R3: No jako kdyby tady seděl teď s námi a poslouchal nás. T: A stalo se vám někdy, že vám ten hovor přerušili? R3: No tak ani ne, protože my jsme mluvili všeobecně, protože co jste mohla vykládat. Mohla jste jim říct, že vás mlátí? (pousmání). Nemohla. Nebo že máte hlad? Nemohla jste říct. Člověk si ani nestěžoval. T: A jak to probíhalo? R4: No, sedli jsme si, u nás stál esenbák a tak jsme vykládali o takových obyčejných věcech. T: A jak dlouho probíhaly ty návštěvy? R5: = Napřed návštěva byla asi hodinová, ale oni to nikdy hodinu nenechali, ty nejhorší případy byly, když to bylo přes síť a stálo se, to byly ty začátky, pak už to bylo naproti na stolech, proti sobě jsme seděli, ale bylo tam prkno a jak pinkpongová síť na stole, abysme nemohli nic podstrčit nebo šoupnout něco, co by se nemělo = T: A jak ta návštěva probíhala? R6: No tak to bylo na té hlavní bráně, brána byla dřevěná, uprostřed byla železná brána, ta se posunovala a z druhé strany byly zase dřevěný vrata. Tak tam udělali nějaký ty kukaně skleněný, dali tam růžový světlo, aby nebylo vidět, jak jste bledá, bachař u vás stál a mohli jste si vyprávět. No a když to bylo něco, co se nehodilo, tak to zakázali a tak to bylo normální. T: A jak dlouho trvala ta návštěva? R6: Půl hodiny, déle ne. Korespondence směla být také jenom formální. R3: = Tak to jste mohla napsat jenom: jsem zdravý nebo hlavně mám se dobře (smích) a to bylo všechno, protože tam se nedalo psát něco, co by člověk chtěl, tak to by neprošlo. A to bylo zbytečný stejně. R4: = nesměli jsme tam psát nic... to oni by začernili, přeškrtali, tak jenom tak obyčejně = R5: = jsem si směl psát jenom s rodinnými příslušníky, a to ještě omezeně, o věcech, který jsem mohl, ale to už jsme každý věděli, co nám škrtnou. = O zadržené korespondenci nebyli respondenti vězeňskými dozorci vůbec informováni, což mohlo vyvolávat pochybnosti o kvalitě a stabilitě vzájemných vztahů nejen u vězněných, ale také u jejich rodinných příslušníků.

128

T: A dozvěděl jste se, že vám zadrželi dopis, řekli vám to, že vám došel dopis a že vám ho nemohou dát nebo že vám neodešel? R3: Tak to ne, to nevím, že by mně řekli, že mně zadrželi dopis, tak to nevím. T: A byly vám zadrženy nějaké dopisy? Nevíte o tom? R4: Nevím. T: To byste se ani nedozvěděl? R4: Ne. T: Takže vám zadržovali poštu? R6: Kdekomu, nejen mně. A po kom se chtěli svézt, tak mu to nedali. T: A dozvěděl jste se, že vám zadrželi poštu? R6: Ale když přijeli na návštěvu, tak mně to řekli, tenkrát a tenkrát jsme ti psali, dostal jsi to? Jo nebo ne. T: Stávalo se to často? R6: Jak kdy. Já už nevím. Samozřejmě, že se to stávalo. Já vím, že když měla ta nejmladší sestra svatbu, tak jsem říkal tomu panu Kišovi, tomu referentovi, aby mně pomohl. To bude horší. No jak horší, no tak se vdává, tak jí musím něco poslat. Něco mám na kontě, tak to zařiďte u pana náčelníka. Máte známosti. Jo, my se moc dobře známe. A nezařídil nic. Darebák. Stigmatizační praktiky byly dotaženy až do krajnosti také v případě korespondence uvězněných. R3: = za ta léta, ty dopisy, to se stejně dávalo pryč, to jste si nemohla schovávat. Oni si to tady doma mohli schovávat, ale my ne. Udělali vždycky filcung a všechno zlikvidovali. T: Ale konkrétně, co tam bylo nejhorší? R6: Nedávali nám dopisy, jednoho třeba zavolali k raportu a podali mu tam pohřební listy nebo prostě mu oznámili úmrtí a to už bylo půl roku starý nebo víc ještě. No tak mu prasklo v hlavě, vzal židli a chtěl ji tam po něm hodit, kdyby ho nedrželi. No a ten zařval, přiběhla tam pomoc, zmlátili ho a měl zlomený žebro zaražený v plicích a zemřel. T: A vám se něco nestalo takového, co by vás tam nějak rozhodilo? R6: No to musel mít člověk nervy, tak to je těžký, samozřejmě, že tam ty chvíle napětí byly. R6: Já si vzpomínám, že mně tam napsala sestra, ta nejmladší, pár řádků, a on přišel ten pan referent a říká: = kdo to písál? Já povídám: já nevím. Já jsem neznal její písmo, to bylo děvčátko. Tak že si to přečtu a vrátím to. To byly ty švejkoviny. Já povídám - to byla nejmladší sestra. No ale vy tam máte napsanou matku. Já - vždyť mně to můžete dát přečíst, vždyť se nic nestane. Možem, ale nemusím. Takže nic. Samozřejmě mně to nedal. O tom, co znamenaly pro vězněné jejich písemné kontakty s rodinou, vypovídá následující ukázka.

129

R4: = Já si pamatuji, když jsem dostal dopis od bratra, ten mně ulítl k těm drátům, = tak jsem se díval, aby po mě nestřelili a chytl jsem ho naštěstí, že jsem nemusel do drátů pro to. Respondent riskoval život, neboť přiblížením se k „drátům“, které byly na hranici tábora, se vystavoval riziku zastřelení.

Jeden respondent pocítil během uvěznění výraznou gradaci sociální stigmatizace, která se postavila mezi něj a jeho rodinu. Tento stigmatizační mechanismus byl založen na lživých informacích představitelů mocenských struktur, kterými se tito snažili zvyšovat nátlak na respondenta i na jeho rodinné příslušníky. Jako sebeobranu v soukolí tohoto stigmatizačního mechanismu použil respondent odmítání návštěv a korespondence. Zmíněný zásah do rodinných vazeb vnímal respondent jako ohrožování vzájemné důvěry. R1: = Já jsem měl několik zážitků v Leopoldově, a k tomu musím tedy říct, že došlo potom i k situaci, že jsem odmítl návštěvy = Proč jsem odmítl návštěvy? Jednak, činili na mou rodinu nátlak, pořád říkali: ten grázl sedí, domluvte mu. = v Leopoldově mě navštívila maminka, na Jáchymovsku mě taky navštívila, tak ji hlavně v tom Leopoldově přemlouvali. A oni jí zdejší funkcionáři komunističtí na dědině namluvili, že se nevracím proto, že jsem zavraždil člověka. To je limitující motiv, a proto s touto nejistou otázkou když matka přistoupí k synovi, a znala mě, mé přesvědčení a chování, my jsme o tom nehovořili, ale ona byla utrápená, hrozně utrápená, protože oni do ní tak klavírovali = R1: = bratr, když mně přišel představit manželku = ale ta jeho manželka = začala mně vyčítat = ale já pak, když jsem si uvědomil, co oni o mě navykládali, ale už tehdy se to ve mně vzepřelo, a já jsem odmítal návštěvy, s tím, že nechci, aby zbytečně duševně rozvraceli mou rodinu a štvali ji proti mně. R1: = jednoho dne se maminka zeptala: tak jak je to Mílo, zabils někoho nebo nezabil? Já jsem přísahal přímo na svého tatínka: vždyť to není pravda! O tom, jak silně tento stigmatizační tlak na rozbití rodinných vztahů respondent pociťoval, a jak mu bytostně záleželo na uchování jejich dosavadní kvality, svědčí další úryvek, z něhož vyplývá, že raději obětoval možnost sporých kontaktů s rodinou než aby vystavoval vzájemné vztahy rizikům. R1: = Oni na mě, a rozumíte, mně se hnusí, že přinutí rodinu, respektive prostřednictvím rodiny, že mě zlomí, což se jim nepodařilo, tak já jsem vzal další argument, opravdu, nač potřebuji, aby zpracovali moji matku proti mně? = opravdu ty rodiny možná trpěly někdy víc než my. My jsme měli život takový, že druhý den jsme mohli zemřít. = Rozumíte tomu, že si člověk stál za svým, nejenom tedy já. Protože během uvěznění nemohly být vztahy rodiny a vězněného nikterak zpevňovány pravidelným vzájemným potvrzováním, tedy se samy o sobě stávaly křehčími, nelze se divit reakcím respondenta, který se v obavách o udržení jejich kvality uchýlil k tomuto kroku. 130

Ze strany vězeňských dozorců docházelo během návštěv k vystupňování sociální stigmatizace. R1: Tak třeba se stalo, že jednou přijela maminka s neteří od bratra, který se mezitím oženil, a chtěla mně ji podat, abych ji mohl pochovat, ale bachař = se postavil mezi nás. = Mě oni nemohli už ani urazit, ani potupit, ani nějakým způsobem duševně zruinovat, poněvadž to všecko odeznělo = A toto udělali několikrát = dokonce i bratr, když mně přišel představit manželku v Leopoldově a nesměli jsme si ani ruku podat = I když respondent citlivě vnímal útoky tvrdé stigmatizační reality na vyjádření rodinných vztahů, uvědomoval si současně svoji vnitřní sílu se těmto útokům nepoddat. Z analýzy rozhovorů vyplynul závažný faktor, vztahující se k důsledkům sociální stigmatizace. Následující ukázky dokládají, jak uvěznění včetně všech k němu se vztahujících okolností narušilo tak podstatnou součást rodinné interakce, jakou je komunikace. Ukázky, vztahující se ke komunikaci v prokreační rodině, doplňují uvedený poznatek v tom smyslu, že k narušení komunikace docházelo nejenom ve vztazích vytvořených v době před uvězněním, ale i ve vztazích nově zbudovaných po návratu z vězení. Zřejmě i mnohé reakce „nezúčastněných“ utvrzovaly respondenty v jejich vnitřním přesvědčení o nemožnosti předat prostou komunikací to, co bylo „zažité“. Jiným zmiňovaným důvodem byly ohledy vztahující se k rodinným příslušníkům. Dalším tabuizovaným komunikačním tématem je problém přenesené sociální stigmatizace rodinných příslušníků, jak náznakově vyplývá z některých příslušných ukázek v kategorii Rodinná stigmatizace. Zde je ovšem komunikační pasivita dána i tím, že rodinní příslušníci necítili odpovědnost za svoji stigmatizaci na straně respondentů, ale na straně mocenských orgánů. T: Zajímalo by mě, jestli jste po návratu z vězení mluvil s někým z vašich blízkých o tom, co jste tam prožil? R1: Jenom nárazově, když se někdo zeptal, maminku jsem nechtěl šokovat tím, co jsem tam prožil, s maminkou jenom tak nárazově, a to ona si dokreslila jako žena velmi chápavá, ona byla velmi chápavá = to by ji strašně ničilo, kdybych já jí vyprávěl, jak to bylo, když jsem byl svázaný v kazajce a nebo v té korekci a podobně. R2: = Jednak jsme o tom nemluvili s nikým, = a nikdo se mě na to neptal a jednali jsme spolu, jako kdybysme se viděli včera = T: A když jste se vrátil, tak bavil jste se s rodiči o tom, co bylo ve vězení? R4: Trochu, ale moc ne. No vykládal jsem jim, co jsem dělal, jak jsem tam byl, ale tak nějak do hloubky jsme to nebrali. T: Nechtělo se vám s nimi o tom mluvit? R4: Ne, ne. 131

T: A proč? Měl jste pocit... R4: Ne, prostě já nevím, jestli by... no něco jsem jim určitě řekl, vykládali jsme o tom, ale nějaký velký zážitky, to jsme neprobírali. T: Myslíte, že by to nepochopili? Nebo z jakého důvodu? R4: Já nevím proč. To vám neřeknu, proč jsme to tak nějak neprobírali. T: A s bratrem? R4: S bratrem jo, tak to jsme vykládali. A já jsem raději poslouchal jeho, protože on uměl dobře vykládat a... T: Ale o tom vězení... R4: To jsme se bavili, jo. T: Čili s rodiči jste o tom raději nemluvili. R4: Ne. = Výpověď jednoho respondenta ukázala mimo již zmíněného problému v rodinné komunikaci i jistý typ narušení rodinné interakce, a to mezi ním a členy širší orientační rodiny. R5: = Ačkoliv jsme se nestýkali do revoluce, s tou rodinou jsem se nestýkal, s žádnou, vůbec ne. T: A proč? R5: Nikdo mě nevyzval a nepozval a já jsem se nikam necpal. Chápal jsem dobu, každý měl strach. = Ale já jsem se asi záměrně nehlásil k té rodině, když jsem došel ven, = s plným vědomím, s mým rozhodnutím. T: A když jste se vrátil z vězení, tak vyprávěl jste doma o těch zážitcích z vězení? R6: No tak chvilku nebo trochu. Potom v osmašedesátým toho byly plný noviny a časopisy. T: Ale já myslím o vašich konkrétních zážitcích. Co jste tam prožil, jestli jste něco vyprávěl třeba rodičům a sourozencům? R6: Tak maminka se na to neptala. T: A tatínek? Měl o to zájem? R6: Ten měl, ale zase to roznášel po hospodách a to bylo na nic. T: Takže s rodiči jste se o tom nebavili. R6: No moc ne. T: A se sourozenci? R6: Tak s některými. Kdo měl zájem, tak jsem odpověděl. T: Takže jste tyto diskuse moc nevyhledával? R6: Ne, to ne.

Sociální stigmatizace rodinných příslušníků Respondenti si dobře uvědomují dopady sociální stigmatizace na jejich rodinné příslušníky. Na kvalitu rodinných vazeb by mohla poukazovat skutečnost, že žádný respondent nepocítil ze strany takto stigmatizovaných rodinných příslušníků vyčítavé 132

chování. Tato skutečnost, tedy rodinná loajalita, mě navíc utvrzuje v přesvědčení, že prvotním problémem sociální stigmatizace nebylo uvěznění, ale mocenské označení určité kategorie lidí, do které náleželi respondenti i jejich rodinní příslušníci. Uvěznění bylo pouze dalším, i když velice zásadním a bolestným stupněm tohoto stigmatizačního procesu. Z rozhovorů ani nevyplynulo, že by rodinní příslušníci považovali respondenty za příčinu své vlastní stigmatizace. R1: = kvůli mému uvěznění byla postižena maminka, protože = nepřiznali jí žádný důchod = pracovala řádně, ale důchod nedostala, tím následně byla postižena, to cítím jako velký můj, jak bych řekl, dluh vůči mamince. = A co další, co mě tedy nejvíc mrzelo, = maminka vždycky žila ve stínu jako matka politického vězně a někteří takovým způsobem s ní jednali = hlavně na mamince vidím, že tedy se na ni dívali s takovým despektem = R2: = to mně v té době nikdo nic nevytýkal, nikdo nic nevyčítal = T: A byla nějak postižena kvůli vašemu uvěznění původní rodina, rodiče, sourozenci? R2: No tak jak kdo. Otec měl problémy a sestra, sestra taky, bratr ten... T: A jaké problémy to byly? R2: No tak jako u všech, takové problémy, že se nemohli dostat dál na školu a ten, kdo zastával určitý postavení, tak ho sesazovali a pronásledovali a tak jak to dělali u všech ostatních. T: A vyčítali vám to někdy nebo mluvili jste o tom spolu? R2: Nikdy jsme o tom, o těchto věcech nemluvili, = protože to už bylo zbytečný se vracet tady k těmto věcem, to už byla prošlá věc a my jsme o tom nikdy nemluvili. T: A měl někdo jiný z vaší rodiny potíže kvůli vašemu uvěznění? Třeba i z vaší nové rodiny? R3: To já nevím, to nemůžu potvrdit, protože o tom jsem nikdy s nikým nemluvil, jestli měl někdo kvůli mě nějaké potíže, to nevím. Protože ono to tady v té rodině, ono by to bylo stejné, protože švagr byl taky zavřený, takže ono se to tak prolínalo, to by bylo i kvůli mě i kvůli němu. T: A jak snášeli vaši rodiče to vaše uvěznění? R3: = Jak to snášeli, no těžko, protože pro ty rodiče to bylo krutý. Ti lidi tady na ně poukazovali, pro ty rodiče to bylo krutý. A na ty návštěvy, když oni museli jet... R4: = Můj bratr kvůli mně nedostal tady místo. Protože on dodělal tu konzervatoř a měl někde místo už zajištěný, pak ho tam nevzali = T: A byla nějak postižena kvůli vašemu uvěznění vaše rodina? R4: Já myslím, že kromě bratra, který musel shánět místo úplně někde jinde, že ho nechtěli nikde tady, tak ne. = T: A tady kvůli tomu vašemu uvěznění mu odmítali dát místo? R4: = on se mně nikdy nezmínil, ale vím jenom, že ho asi na dvě místa nechtěli a to bylo tady kvůli tomuto = R4: = bratr mně nikdy nic nevyčetl, že třeba kvůli mně, ne, to ne. A nebo rodiče. Ne. 133

R4: = když třeba vycházely (pozn.: dcery) ze školy a měl být posudek, tak ony už to věděly, že to nebudou mít úplně tak lehký, to vím, když ta starší třeba vycházela ze školy, tak ředitel, celkem nebyl špatný, ale komunista byl, a říká: = tak Eva má celkem slušný posudek, ale nesmí vyučovat, nesmí na pedagogiku. Protože to prostě nechtěli. = R5: = sestra vystudovala pedagogickou fakultu, dodělala ji a učila. Do té doby než ji vyhodili kvůli mně. = Sestra byla vyhozena z kantoření... T: Přímo tedy za to, že jste byl uvězněn? R5: Přímo za to, to bylo zdůvodněný, ale ona navíc ještě si vzala bývalého vězně = tak to už nepřenesli přes srdce. T: Takže to bylo zdůvodnění, že má bratra zavřeného? R5: Bratra zavřeného a vezme si bývalého politického vězně, tak to... R5: = To byla doba, i někteří lidé třeba na ulici se báli, maminku přestali zdravit a přecházeli na druhý chodník, a báli se známí a kamarádky, když já jsem byl zavřený. R5: = no ale celou tu dobu trpěla ta maminka moje. Ta o co šla (pozn.: žádat), tak to jí na tom národním výboře tenkrát zamítli, to jí nedali, v tom jí uškodili. Udělali jí, co nejhorší mohli. Nikdo jí z těch bolševiků nepomohl, protože tam se zrovna vyskytli takoví předsedové a ti tajemníci, ten tajemník, to byl hrozný despota = T: Takže z vaší rodiny ta sestra trpěla a maminka. Obě dvě nejbližší vaše příbuzné byly postiženy. R5: Ano. Jiní ani nemohli. T: A měla dcera někdy nějaké potíže kvůli tomu, že jste byl uvězněn? R5: No tady ve škole. T: Co měla za potíže? R5: No on jí to nikdo nevyčetl, ale házeli jí klacky pod nohy, její kantorka třídní byla lektorkou stranického školení a prostě ji neměla ráda, dávala jí to najevo, škodila jí. I ve známkách, i v tom, a nakonec ji podvedli, zjišťovali jsme, kam by se dostala, aby alespoň maturitu si udělala, tak na to zemědělství, tak v Bystřici je zemědělská škola střední, tak říkám, snad to projde, snad si tam odmaturuje = A nakonec jsem se dozvěděl, že oni ji tam sice poslali, ale doporučili ji na výuční obor zootechnik bez maturity. Ale měl jsem naštěstí možnost to spravit = T: A byla nějak postižena kvůli vašemu uvěznění vaše rodina? R6: = to byli samí dělníci, tak co jim mohli vzít. No bratr, já vím, že chtěl jet na Kubu a ten soudruh tajemník mu říká: socialistické výhody nejsou pro každého. Tak bratr tam šel, vytáhl ten papír ze stroje a zmačkal ho a šel pryč.

Zakotvení v prokreační rodině V době uvěznění bylo všech šest respondentů svobodných. Někteří z nich upozorňují na tuto skutečnost jako na aspekt, který umožňoval snadnější zvládání podmínek během uvěznění. 134

R1: = U mě, u nás byla jedna výhoda ta, že jsme byli svobodní. Já tedy znám případy některý, že měli tzv. známosti, lásky, některý vydržely, některý nevydržely celou dobu věznění, ale horší to bylo s chlapama, byly tam případy, že měli krátce po svatbě a byl zavřený, teď on nevěděl, co je s rodinou, eventuelně co je s dětma a podobně. = T: Kteří vězňové myslíte, že tím tak nejvíc trpěli? R4: No právě třeba bych řekl, že když se oženil a za rok ho zavřeli, ti ženatí, protože takoví kluci, ti to brali dobře, ale ti ženatí, ti to měli těžký = R4: = kdežto když měl někdo doma manželku a děcka, to muselo být hrozný. R5: = hrozně jsem litoval ty ženatý chlapy, s kterýma se rozvádějí manželky. Za ta léta, za těch deset let, no byly manželství, který vydržely, ale byly manželství, který se rozpadaly = T: A když vás zavřeli, tak jste neměl nějakou známost? R6: Ne, a to bylo dobře. Tam byly manželky, třeba poručík Truksa, hodný kluk to byl, a takový ti lidovci, kdy byli nábožensky založení, tak to vydrželo. A ten Truksa povídá: co to povídáš, já jsem byl ženatý půl roku, láska jako trám a za půl roku jsem dostal oznámení, že se rozvádí. T: Když byl zavřený? R6: Ano, dostal třeba dvanáct, patnáct roků, já nevím, kolik měl, já si to nepamatuji, no tak věděla, že ho za rok nepustí = Každá chtěla mít děti a podobně, takových tam bylo. = No tak samozřejmě zase tam byli takoví = měl utkvělou představu, že ho podvádí = Tam přijela jedna na návštěvu a on jí povídá, že už ji nechce, že o ni nestojí. Kamarádi mu řekli, že je vůl, že je blbec. A když ho pustili, tak za ní běhal jak blázen. = Když jsem byl v Leopoldově, tak za jedním přijela manželka i s dcerou, malé děvčátko, a on: že už ji nechce, kdo ví, jakým způsobem žije a co tam má. = A nebyl to nějaký pětadvacetiletý kluk, bylo mu přes třicet. R6: = Samozřejmě byli tam takoví, že je vzali ze svatby.= R6: = Pak tam byl další, on byl vládní voják a utíkali spolu někde k těm partyzánům nebo na druhou stranu, no a toho kamaráda střelili a ten to nevydržel a umřel. A ještě mu stačil říct, aby se mu postaral o rodinu. = No tak ta paní nebyla proti, jezdila mu na návštěvu a pustili ho v tom šedesátým na amnestii. No byl to slušný člověk a zřejmě to byla slušná paní. = další = měli dvě dcery = Manželka mu psala, jezdila na návštěvu, on přišel domů a ona tam měla jinýho = Po návratu se pět respondentů v různě dlouhém časovém rozmezí oženilo a jeden zůstal svobodný. Jeden respondent navázal známost se svojí budoucí manželkou ještě před uvězněním a po jeho návratu domů se vzali. I přesto tento respondent pocítil dopady sociální stigmatizace na kvalitu prožívání rodinného života. T: A myslíte, že uvěznění mělo vliv na váš další rodinný život, případně na založení rodiny vůbec? R3: Určitě to nějaký vliv mělo, protože člověk uvažoval, = jak vůbec bude, = když nesmí ani dělat co chce, když byl pořád omezovaný nějak, tak jsem taky přemýšlel, jak bude, co bude dál a jak to bude, vždyť my jsme neměli na růžích ustláno. = 135

I když během prvních let na svobodě se snažili ostatní respondenti zrealizovat svoji představu rodinného zakotvení v prokreační rodině, tak jednoduché to nebylo, což vyplývá i z některých výpovědí. Omezení bylo dáno vnějšími okolnostmi, ale také i vnitřními představami respondentů o společenskopolitické orientaci budoucích manželek. R1: = já až do padesátého šestého roku snad i následky respektive vlivem věznění jsem se nestačil oženit, = pak jsem se oženil s vdovou po svém komplici a příteli Vincenci Koukalů = manželka ovdověla = on zanechal tři syny a ty jsem já vyženil a s tou rodinou žiji. R1: = jinak jsem žil život starého mládence = T: A myslíte, že uvěznění mělo vliv na váš další rodinný život, případně na založení rodiny? R2: = pochopitelně to muselo mít vliv, protože během věznění jsem se nemohl oženit. Takže to znamená, že když jsem se chtěl oženit, tak jsem musel počkat, až vyjdu z vězení ven. Tudíž se to oddálilo o těch devět roků. R4: = no tak jsem si říkal (pozn.: po návratu), už jsem trochu starší, tak jsem se chtěl oženit a mít rodinu = věděl jsem, že manželka není komunista, tak to jsem si nikdy nepředstavoval, že bych si vzal někoho, kdo fandí tady tomu = T: A pokud jste se snažil navázat třeba nějaké vztahy, vedoucí k založení rodiny, nestalo se vám, že došlo k odmítnutí právě pro vaši vězeňskou minulost? R5: Ne, ne. Ne, já jsem vždy žil v prostředí antikomunistickým, tam jsem se pohyboval, takže jsem se do takových podmínek nedostal. T: A myslíte si, že uvěznění mělo vliv na váš další rodinný život, případně na založení rodiny vůbec? R5: = Ovlivnilo to výběr mé první manželky tedy, protože to byla neteř té mojí komplicky = T: A jak to ovlivnilo vlastně to, že jste si vybral tuto první manželku? R5: Protože oni tam udržovali na té vesnici = moji komplicové z kriminálu, udělali takových několik skupin. A toto bylo takový jádro těch mých nejbližších = to byla taková parta = a oni mě nejblíž přijali. Oni mě pozvali: přijď k nám = T: Čili tam jste se seznámil s neteří té vaší spolupracovnice z ilegální skupiny a tu jste si vzal? R5: Ano, v té partě = Respondent, který je v současné době svobodný, popisuje komplikovanost navazování kontaktů se ženami. T: A myslíte si, že uvěznění mělo vliv na váš další rodinný život nebo na založení rodiny vůbec? R6: = Znal jsem nějakou paní a tak jsem jí říkal: byl jsem zavřený. Tak ona se sebrala a šla pryč. T: Takže jste se snažil navázat nějaké vztahy a ty vztahy nebyly navázány díky tomu, že jste byl zavřený. R6: Ano. Ani se nezeptala, jestli jsem byl zavřený jako politický nebo kriminální. Pak tam byla jedna, řekl jsem jí, že jsem byl zavřený nebo vlastně ta se to dozvěděla, tak se se mnou 136

nechtěla bavit, a pak se se mnou jaksi začala bavit a ptala se mě, za co jsem byl zavřený, tak jsem jí to řekl, no tak zase nadbíhala, ale já už jsem neměl zájem. T: Takže vy jste se sám setkal s tím, že ta vaše minulost vadila těm případným partnerkám? R6: No samozřejmě, že to vadí. Taky jak na koho narazíte. = T: A vy už jste se potom nepokoušel oženit? R6: Ne, tu, co jsem chtěl, ta se vdala, tak co tam budu otravovat. T: Když jste byl zavřený, tak se vdala ještě v té době? R6: No tak jistě, byla stará jako já a když se vdávala, tak jí bylo čtyřiadvacet. T: Tak vy jste byl zrovna v té době zavřený. R6: No tak jistě. Tak co. T: A předtím, když jste byl ještě doma než vás zavřeli, tak vy jste spolu měli nějaký vztah? R6: Neměli, ale takoví bližší jsme byli = protože já jsem počítal s tím, že mě zavřou a tak mám ji dělat nešťastnou... = T: Tak myslíte, že kdybyste nebyl zavřený, tak by se váš život v tomto směru vyvíjel jinak? R6: Ale jistě. T: To byste se oženil? R6:To jistě, jistě. Výpovědi ženatých respondentů odrážejí jeden, vzhledem k tématu práce podstatný, aspekt. A tím je příbuzenská nebo alespoň přátelská provázanost většiny manželek s jinými politickými vězni. Tato skutečnost vypovídá jednak o dopadech sociální stigmatizace na oblast vytvářených rodinných vztahů, ale současně mě utvrzuje v přesvědčení o mocenském označování a kategorizaci určité skupiny lidí jako prvotním ukazateli jejich sociální stigmatizace. T: Myslíte si, že věznění mělo vliv na váš rodinný život, případně na založení rodiny, jestli to nějak ovlivnilo tuto oblast? R1: = mnohokrát jsem se pokoušel oženit, ale = stín politického vězně pronásledovaného, nemajetného, se špatným společenským postavením se se mnou táhl celou dobu a vždycky = to ztroskotalo na tom, na nejisté budoucnosti se mnou. = R1: = pak jsem se oženil s vdovou po svém komplici a příteli = R1: manželka říkala: někteří mně říkali, zase si bereš takovýho, bývalýho..., ona na to říkala: já ani jinýho si nemohu vzít. Poněvadž ona prožila a dochovala ke hrobu manžela, který potom fáral (pozn.: v uranových dolech jako politický vězeň), měl těžkou rakovinu, sarkom žaludku a kdovíco všechno, tak my jsme si nemuseli nic vysvětlovat. T: A nestalo se vám, že když jste chtěl založit rodinu, že jste byl odmítnut pro vaši minulost, že jste bývalý politický vězeň? R2: = jsem takový problémy neměl, protože = když jsem vyšel ven, tak shodou okolností jsem šel za těmi bývalými kamarády, co byli taky zavření, a tam jsem tehdy poznal svou nynější manželku, to bylo krátce potom, takže jsem tam žádný problémy neměl, protože oni taky nebyli pro tento systém budování socialismu, takže jsem ty problémy neměl.

137

T: A vyskytoval se v rodině vaší manželky někdo podobného osudu jako je ten váš? R3: Bratr byl zavřený. T: Bratr manželky? R3: Její bratr a taky bratranec. T: A jak dlouho byli zavření? R3: Měli deset let, ale byli tam šest. T: Oba dva? R3: On tam byl šest a Tonda tam byl ještě víc, myslím sedm nebo osm, tak asi. T: A udržovala vaše manželka nebo její rodina před vaším sňatkem kontakty s nějakými jinými politickými vězni? R3: Myslím, že jo = s některými jo. S těmi rodinami udržovali styky. S některými, ale nevím přesně s kterými. T: Čili tam jste se seznámil s neteří té vaší spolupracovnice z ilegální skupiny a tu jste si vzal? R5: Ano, v té partě = Manželkou tohoto respondenta se stala neteř jeho spolupracovnice z ilegální činnosti, za kterou byl odsouzen. T: Takže vaše první manželka věděla hned od začátku, že jste byl vězněn? R5: Jistě, protože v tomto prostředí ona vyrůstala, mezi těmito lidmi. T: A vyskytoval se v rodině vaší manželky někdo podobného osudu jako je ten váš? R5: Ta teta. T: A udržovala vaše manželka nebo její rodina před vaším sňatkem kontakty s nějakými jinými politickými vězni? R5: Ano, ano, S tím Otanem Žáčkem, ona s ním dokonce chodila, s tím hochem, co pak utekl. U tohoto respondenta nastala obdobná provázanost v jeho orientační rodině, když se jeho sestra provdala také za politického vězně. R5: = a ten Honza, který si ji potom vzal, bývalý politický vězeň, když došel z kriminálu, tak dělal v První brněnské nějaký pomocný práce, protože jinak byl taky kantor = T: A sestra si vzala také bývalého politického vězně? R5: Ano, ano. No to je právě, teď o tom mluvím, ten Honza Májek, to byl vězeň, který v padesátým osmým roku, jestli měl odsezeno osm let trestu, on byl nějak zavřený jenom za pokus o přechod hranice nebo někomu pomohl někam, tak on šel domů. = T: A vy jste se s ním znal ještě před tím zatčením? R5: Ne, já jsem ho neznal, já jsem ho poznal až na lágru. T: Vy jste ho tam poznal a pak prostřednictvím vás se s ním seznámila sestra? R5: No ona se s ním seznámila až on došel ven, ale skrze mě ne, ale od sousedů = když došel z kriminálu, tak šel navštívit ty sousedy = a my jsme bydleli vedle, no a oni ho hned dovedli k nám, a že jsme seděli spolu na lágru na té Vojně, no a tak se seznámili a do roka se vzali. Významné jsou i zkušenosti a postřehy jednotlivých respondentů, které ukazují na dvoupólové postoje žen k respondentům. Mnohé ženy si uvědomovaly riziko přenesené 138

stigmatizace, která by je postihla manželským spojením s mužem, který si nese životem nálepku politického vězně, a proto je odmítaly. Ženy, nacházející se na opačném pólu v přístupu k ocejchovaným mužům, patřily většinou samy k sociálně stigmatizované kategorii občanů. Tento fakt je podporován výpověďmi respondentů o názorové bezkonfliktnosti mezi nimi samotnými a orientačními rodinami manželek, případně výpověďmi o přijetí respondentů těmito orientačními rodinami manželek. T: A ta manželčina rodina je vám názorově blízká? R1: = já si myslím, že ano, jako rodina spolu vycházíme = T: A o té vaší minulosti taky věděli? R1: No jistě, to věděli, oni mě znali = T: A je vám tato rodina názorově blízká? R2: Názorově je blízká, ano. T: Takže jste nepocítil odstup kvůli tomu, že jste byl politickým vězněm? R2: To ne, ne. T: A je vám tato rodina názorově blízká? R3: Ano. T: A jak vás přijala rodina manželky? R3: Dobře. T: A ovlivnila vztahy mezi vámi a rodinou vaší manželky skutečnost, že jste byl politickým vězněm? R3: Ne, to ne. = Nemělo to vliv, absolutně ne. T: A je vám tato rodina názorově blízká? R4: Je. T: A ovlivnila vztahy mezi vámi a rodinou vaší manželky skutečnost, že jste byl politickým vězněm? R4: = Já myslím, že ne. T: A ta rodina vaší první manželky vám byla názorově blízká? R5: Ano, protože dědeček, to byl velký národní socialista a předák městské brněnské dopravy, Podsedník byl jeho kamarád. T: A jak vás přijala ta její rodina? R5: No velmi dobře. Protože ta rodina Mrázků v Křenovicích měla díky těm mým tetám sokolkám, těm letcům dvěma a tak dále, to byla, prostě Mrázci byli opravdu rodina tam v Křenovicích. T: Byl to pojem, ano? R5: Pojem, tak nějak bych to řekl. T: A ovlivnila vztahy mezi vámi a rodinou vaší manželky skutečnost, že jste byl politickým vězněm? R5: Myslím, že ne, ne, ne. = V dobrém. No spíš k dobrému, tak. Ano, spíš k dobru. 139

T: A ovlivnila skutečnost, že jste bývalý politický vězeň, vztahy mezi vámi a rodinou vaší druhé manželky? R5: Ne, ne. Spíš třeba u bratra a švagra k lepšímu. Protože švagr si mě velice váží za tohle, a její sestra, ona před dvěma měsíci zemřela ve Vídni, ti utekli, ti se absolutně rozloučili s komunismem. V některých případech respondenti hodnotili svoje manželství, respektive svoje manželky. R1: = vzal jsem si ji a to jsem zažil svůj skutečně plnohodnotný život, i když to bylo za totality = Manželka byla zlatá žena, ta mně byla oporou, musím říct, a já jsem zase nepočítal s tím, že ji přežiji. = Manželka byla vynikající, = byla pro domácnost, = dokázala žít na vesnici a dokázala mluvit s ministry, s poslanci i s podobnými lidmi = perfektně na vysoké úrovni.= Byla to dosti vzácná žena, hodně se obětovala a hodně ale za sebou zanechala světlou památku. = Mně se život naplnil svým způsobem v manželství. T: A jak hodnotíte váš dosavadní život? R3: = No my jsme si tehdy život představovali jinak, jinak to dopadlo, a tak, no prožil jsem ho celkem v rodině spokojeně, jako rodinný život, ale jinak nic moc. Pro oba respondenty bylo zakotvení v manželství a v rodině vzhledem k jejich sociální stigmatizaci o to více uvědomovaným životním naplněním.

Téma uvěznění v komunikaci prokreační rodiny Komunikace v prokreační rodině, vztahující se k sociální stigmatizaci respondentů, je hodnocena ve výpovědích z několika pohledů. Jeden respondent se vyjádřil ke způsobu komunikace, týkajícím se zážitků z vězení, mezi ním a manželkou. Nedobré předchozí komunikační zkušenosti s ostatními lidmi, týkající se tématu uvěznění, ho zbavily sdílnosti, takže byla v tomto smyslu ochuzena i manželská komunikace. T: A bavil jste se s první manželkou vždy otevřeně o zážitcích z vězení? R5: No, bavil, ale moc jsem vůbec o tom nevyprávěl. Protože jsem cítil, že lidi nevěří. Co jsme zažili nebo co to bylo. Těžko je vykládat, = nebo že mně někdo mlátil hlavou o tohleto. = Tak těžko to někomu vykládejte, když on říká: ty kecáš tedy... Prostě nevěřili, tak já jsem zatrpkl v tomhle a velice, velice málo jsem byl sdílný. I tahle žena (pozn.: druhá manželka) se divila, že jsem se rozpovídal na té schůzce rodiny = tak jsem uvedl pár příkladů, ona říkala, vidíš, to ani já od tebe nevím. Nerad jsem o tom vyprávěl, protože jsem nechtěl vypadat jako exponát nebo co, ale že to vypadalo dost nedůvěryhodně. Zábrany byly i na straně první manželky, v tomto případě ovšem vyvolané ohledy na respondenta. T: A vyptávala se vás manželka sama na tyto zážitky? R5: Ne, ne. 140

T: Myslíte, že to nechtěla vědět a nebo z jiného důvodu? R5: Kvůli mě spíš. Nechtěla vyvolávat a přivolávat tyto... Protože ona věděla, ona věděla o těch věcech = Větší časový odstup a uvolněnější společenská situace vedly i k uvolněnější komunikaci o stejném tématu u stejného respondenta, v tomto případě ale ve druhém manželství. R5: = No už to bylo po revoluci taky a všechno uvolněnější a ona vůbec netušila, ona myslela, že si vymýšlím, že jsem byl tak dlouho zavřenej, a přitom mě přijali do rodiny = T.: A tato vaše druhá manželka se sama zajímala o vaše zážitky z vězení? R5: Ano, ona má o to zájem. A teď mě podporuje v tom, protože mě zvou = školy mě zvou = Narození dětí postavilo respondenty před otázku, jak a kdy předat dětem informaci o uvěznění otce, což se vzhledem k době a okolnostem nemuselo jevit jako lehké rozhodování. Nikdo z respondentů, kteří mají vlastní děti (čtyři ze šesti), se ovšem svou vězeňskou minulostí před dětmi netajil, což dle mého názoru svědčí o tom, že nejbližší okolí respondentů ani samotní respondenti nepovažovali svoji vězeňskou minulost za důvod hanby, ale naopak se tato osobní historie mohla stát v některých případech důvodem uznání. T: A věděl syn o vaší minulosti? R2: No tak věděl, něco o tom ví = T: A od kterého věku on ví, že jste byl vězněný? Nedělali jste s tím doma nějaké tajnosti? R2: Ne, to nedělali. Tak se to myslím průběžně dovídal = T: A věděli vaši synové o vaší minulosti? R3: Ví to, ví to. T: Od kterého věku to tak ví? R3: Když byli malí, už když chodili do školy. T: Prostě hned od začátku se o tom mluvilo? R3: Mluvilo se o tom, nedělaly se s tím žádný tajnosti. = jak měli z toho trošku rozum, jak mohli chápat, o co vlastně šlo. T: A věděly vaše dcery o vaší minulosti? R4: Věděly. T: Od kterého věku? R4: Tak příležitostně jsem řekl, že jsem byl zavřený = Pouze v jedné rodině došlo k situaci, že informace od okolí o vězeňské minulosti otce předběhly plánované poučení dcery. T: A věděla dcera o vaší minulosti? R5: No to byl problém, dlouho nevěděla, chystal jsem se jí to říct, a pak se to dozvěděla od cizích. T: Jak se to stalo? 141

R5: Tady jedni o tom mluvili doma, on byl zaměstnanec národního výboru už za komunistů a jejich dcera s ní chodila do školy, a rodiče si vykládali o mým zavření a ta dcera to řekla mé dceři. T: A kolik jí bylo let, když se to dozvěděla? R5: No tak deset, jedenáct. T: A jak na to reagovala? R5: No neříkala nic, ale ptala se svojí maminky, první mojí ženy. T: A přijala to dobře, pochopila to? R5: Ano, bez problémů, pochopila to bez problémů. = tak jsem o tom s ní promluvil, a ona je vzácný stvoření =

6.1.1. Shrnutí Z analýzy výpovědí, zařazených do oblasti Rodina, vyplynulo mnoho k tématu práce se vztahujících poznatků. Vlivem uvěznění došlo k násilnému odtržení všech respondentů od orientačních rodin, ve kterých v té době všichni bydleli. Tato událost znamenala traumatizaci na obou stranách, jak u respondentů, tak i u rodinných příslušníků. Stigmatizačních mechanismus tak zasáhl brutálním způsobem do rodinných vazeb. Respondenti pocítili během uvěznění kruté dopady sociální stigmatizace právě na oblast rodinných vztahů. I když rodinní příslušníci byli jediní, se kterými mohli respondenti během uvěznění udržovat kontakty, přece jen minimalizace těchto kontaktů a další okolnosti, kdy bylo například určováno, o čem vůbec vzájemná komunikace může být, způsobily, že tato realita nestačila pokrýt vzájemné vztahové potřeby. Jedinými komunikačními kanály byla přitom velice sporadická a cenzurovaná korespondence a stejně tak řídké návštěvy, které byly navíc omezeny většinou na několikaminutové epizody za účasti dozorců. Stigmatizační mechanismy byly při těchto kontaktech často dotaženy až do krajnosti. Z výpovědí vyplývá, že tyto okolnosti pociťovali všichni respondenti jako tíživé. Vzpomínky některých respondentů zvýrazňují úlohu

symbolického upevňování vzájemných vazeb pomocí

představ vztahujících se k zažitým ritualizacím rodinného života v době před uvězněním. Dalším symbolickým upevňujícím faktorem bylo vědomí podpory ze strany rodinných příslušníků, které se dostávalo prakticky všem respondentům nejenom v době uvěznění, ale i po návratu zpět. K upevnění vzájemných vazeb přispívala i naprostá absence odsuzujících reakcí ze strany rodinných příslušníků, a to ve všech případech. Rodinné vztahy musely přestát i různé přidružené stigmatizační útoky ze strany mocenských orgánů a blízkého okolí. Tyto útoky měly různé podoby, například když se představitelé mocenských orgánů snažili vymyšleným obviněním respondenta R1 změnit jeho morální pozici v očích rodiny, a nebo 142

když někteří lidé z okolí rodinných příslušníků respondentů zhoršovali svým odsuzujícím přístupem k nim kvalitu lokálních sousedských vztahů. Prakticky u všech respondentů se vyskytoval nějaký rodinný příslušník, poznamenaný dopadem přeneseného stigmatu. Většinou jich bylo i více. A to na úrovni vícegenerační. V tomto ohledu byl stigmatizační mechanismus nevybíravý, resp. vybíral někdy až moc velkou daň. Sociální stigmatizace takto působila i do budoucnosti, kdy dosáhla i na potomky. Přenesená stigmatizace se nejvíce uplatňovala v rovině přístupu ke vzdělání a v rovině profesní. Přes uvedené okolnosti se po návratu respondentů zpět do prostředí orientačních rodin projevil významný důsledek uvěznění. Výpovědi všech respondentů ukazují na vznik určité komunikační bariéry mezi nimi a orientační rodinou v tematické rovině, týkající se jejich uvěznění. Stejný typ komunikační bariéry plyne i z některých vyjádření vztahujících se ke komunikaci v prokreační rodině. Formálně na obecné úrovni se sice respondenti této komunikaci nevyhýbali, ale samotnými respondenty je tato bariéra specifikována jako nemožnost porozumění neprožitému. Nejlépe je tento stav vyjádřen ústy respondenta R2: „Kdo to neprožil, kdo neprožil padesátý léta, tak to nepochopí“. Toto vyjádření obsahuje i ostatními respondenty vnímané neporozumění ze strany dalších generací, které nejenom neprožily uvěznění, ale ani společensko-politickou situaci v daném historickém rámci. Na druhé straně jsem ve výpovědích respondentů nezaznamenala případ záměrného utajování vězeňské minulosti respondentů před vlastními dětmi. Což nasvědčuje tomu, že komunikační problém neleží v obecné rovině, ale má hlubší kořeny vedoucí právě k samotnému uvěznění. Žádný z respondentů nebyl v době uvěznění vázán vztahy s prokreační rodinou. Tato skutečnost je samotnými respondenty vnímána jako polehčující okolnost. Ve svých výpovědích se empaticky vciťovali do problematiky ženatých spoluvězňů, kterou považovali za podstatně složitější než svoji vlastní. O to víc však pociťovali všichni respondenti po návratu domů neexistenci vlastní prokreační rodiny jako deficit, ke kterému došlo vlivem uvěznění. Uvědomovali si zpoždění, které takto získali oproti svým neuvězněným vrstevníkům. Někteří respondenti zmiňovali negativní reakce ze strany žen, o které měli zájem. Tyto ženy se obávaly rizika přenesené společenské stigmatizace, která by je čekala během společného života s označkovaným mužem. Většina respondentů (pět ze šesti) založila posléze vlastní prokreační rodinu. Jejich manželkami se staly ve všech případech ženy z názorově podobných rodin, které je možné označit jako režimem kategoriálně stejně zařazené. Tomu přisvědčuje i ve většině případů se vyskytující jistá provázanost těchto manželek a jejich orientačních rodin s dalšími politickými vězni. V současné době žijí čtyři 143

respondenti v manželském svazku, jeden je svobodný a jeden respondent v nedávné době ovdověl. V rozhovorech byla všechna manželství pociťována jako bezproblémová a v některých případech respondenti poukazovali na efekt dobře fungující rodiny, který zmírňoval dopady sociální stigmatizace. Většina respondentů (čtyři ze šesti) má vlastní děti, přičemž jejich počet se pohybuje od jednoho do dvou. V rodině jednoho respondenta se nacházejí děti jím vyženěné, když jejich vlastní otec zemřel, jeden respondent nemá žádné děti. Tam, kde respondenti děti mají, uvádějí, že tyto děti vychovávali dle vlastního hodnotového měřítka. Z analýzy provedené v rámci oblasti Rodina tedy vyplývá, že orientační rodina byla pro všechny respondenty během uvěznění i po návratu z vězení pevným bodem uprostřed stigmatizujícího mechanismu. Pocit příslušnosti k orientační rodině nebyl narušen ani přes veškeré stigmatizující praktiky mocenských struktur i okolí. Na sílu a trvalost rodinných vazeb poukazuje fakt, že u jednotlivých respondentů šlo o několikaleté tresty odnětí svobody, v několika případech dokonce více jak desetileté. K jistému narušení došlo ovšem na úrovni komunikační, kdy určitá část komunikačního vyjádření na téma uvěznění byla prakticky vyjmuta z rodinného komunikačního prostoru a přesunuta do komunikačního prostoru mezi bývalé spoluvězně, kde získala svoji exkluzivitu. To potvrzují ukázky z rozhovorů v následující oblasti Přátelé. Proces zakotvování v prokreačních rodinách byl u jednotlivých respondentů různě dlouhý a přinášel rozdílné zkušenosti, často ovlivněné sociální stigmatizací respondentů. Všichni respondenti, kteří se oženili, svoje prokreační rodiny vytvářeli na úrovni kategoriálně čistých vztahů, což bylo dáno jednak přístupem možných adeptek k respondentům, ale především jasnou představou respondentů o kategoriální příslušnosti budoucích manželek, což nejlépe vystihuje vyjádření respondenta R4: „tak jsem se chtěl oženit a mít rodinu = věděl jsem, že manželka není komunista, tak to jsem si nikdy nepředstavoval, že bych si vzal někoho, kdo fandí tady tomu“.

6.2. Přátelé Oblast Přátelé podává informace o další možnosti sociálního zakotvení respondentů. Ukazuje, s přihlédnutím k působení sociální stigmatizace, jaký význam přikládají respondenti konkrétním přátelským vazbám a co pro ně tyto vazby znamenaly a znamenají, případně jak se během života utvářely a vyvíjely.

144

Všichni respondenti již v období svého dětství a mládí až do okamžiku zatčení pociťovali silnou příslušnost k přátelským skupinám vrstevníků. Tyto skupiny měly různý charakter, od zcela neformálních, kdy se jednalo o tzv. „kluky na vesnici“ až po skupiny, které byly zaštiťovány takovými organizacemi, jako je např. Sokol, Orel, Junák apod. Uvěznění bylo i v této oblasti pro všechny respondenty opět zásadním zlomem, který ovlivnil veškerou skupinovou přináležitost. Na rozdíl od rodinných vazeb, které mohly být, i když pouze velice omezeně a formálně, udržovány, přátelské vazby po dobu uvěznění nebyly živeny vůbec. S jedinou výjimkou, a to, pokud byli uvězněni i jejich přátelé a setkali se spolu ve stejném vězeňském zařízení.

Vězeňská komunita Výpovědi respondentů ukazují ovšem na velice podstatný faktor, jímž je utváření nových a mnohdy nezvykle silných přátelských pout ve vězeňském prostředí, tedy uvědomování si příslušnosti k vězeňské pospolitosti. Respondenti si uvědomovali výjimečnou skladbu vězeňské komunity politických vězňů, se kterou pociťovali sounáležitost. Všemi respondenty byla tato komunita jako celek hodnocena velice pozitivně. Uvnitř komunity docházelo k navazování přátelských vztahů a toto zakotvení pomáhalo přežívat v nelidských podmínkách. R1: = když jsem to viděl, tak jsem zjistil, já jsem říkal, = tady jsou vrstvy, všechny vrstvy národa. Byli tam hodně mladý lidi, byli tam živnostníci, byli tam ale i ve vojenském než dostali to oblečení vězeňské, ve vojenském viděl jsem tam i jednoho nebo dva takový nižší důstojníky, kteří buďto chtěli utéct za hranice nebo nějak se do toho připletli = R1: = potkal jsem řadu skvělých lidí, vězňů, od nichž ledacos svým způsobem jsem pochytil = T: A bylo něco, co vás potkalo ve vězení a co považujete za přínosné? R2: Za přínosné považuji akorát to, že bylo možno se tam setkat s různými lidmi, které bych venku nikdy nepotkal, byli to lidi od obyčejných až po vysoce postavený lidi, kteří zastávali vysoký funkce, měl jsem tam možnost poznat jejich charaktery, jejich celkové chování a všechno, to bych se venku s takovými lidmi nesetkal, nikdy bych neměl možnost tady toto posoudit. T: A co tam bylo třeba za lidi? R2: Byli tam lidi různí, od obyčejných lidí, od dělníků, sedláků až po různý fabrikanty takzvaný a různý ministry a od obyčejných vojáků až po vysoký šarže, tam bylo vše, každý. = byl jsem na jedné cimře s Josefem Bryksem, vidím to jako dnes, vstávali jsme ráno na směnu, volali na něho: Jožko, vstávej! A on byl mrtvý = 145

R3: No tak já jsem se tam nějak nedohadoval, já jsem to měl dobrý. Já jsem s nimi vycházel se všemi dobře. = R3: = Ti vězni, vždyť tam byl samý doktor nebo právník, zavření, co jsme tam byli. To byly elity, doktoři = R4: = Tam byli chytří, tam byli zavření chytří lidi. A byl tam jeden, nějaký právník, = tak ten si tam četl, = Fausta v němčině. = Ale hlavně to, že tam člověk měl kolem sebe lidi, kterým jsem důvěřoval, tam byl otec Jana Zábrany, toho spisovatele. To byl strašně hodný pán. Víte, od těch jsme získali takových životních moudrostí. A to člověk zapomněl na všechno strádání = T: A bylo něco, co vás potkalo ve vězení a co považujete za přínosné? R4: No právě tady člověk poznal moře dobrých lidí a právě tady já jsem se tam cítil mezi těmi lidmi dobře, prostě s kterými člověk mluvil, od kterých jsem se něco naučil. To byla úžasná škola. A že člověk se ani necítil někdy, že je zavřený. T: Jak vzpomínáte na spoluvězně? R4: Dobře. Já jsem měl prostě štěstí na to, že ať jsem se dostal na tu nebo na kterou cimru, tak vždycky to bylo, já jsem se nesetkal například s někým, s nějakým tzv. bonzákem, který chodil žalovat. = A na ty spoluvězně vzpomínám strašně dobře. T: A jaké jste měl s nimi vztahy? R4: = já jsem si je oblíbil, a já nemůžu říct, že bych měl prostě s někým nějaký problém. T: A bylo něco, co vás potkalo ve vězení a co považujete za přínosné? R5: Za přínosné považuji spoustu chytrých a dobrých lidí, co mně dalo víc jak univerzita = Moc mně dal kolega z vězení, jmenoval se Zdeněk Dáňa = dneska je to složení (pozn.: v současných věznicích) samozřejmě jiný, ale tehdy tam bylo hodně kvalitních lidí, od kterých jsem nachytal spousty moudrostí = seděl jsem s Drtinou, seděl jsem v Leopoldově se spoustou generálů, = já jsem si od každýho něco vzal, Tonda Sum, to byl tajemník Masarykův. T: A s ním jste taky seděl? R5: S ním jsem seděl, léta jsem s ním bydlel na cimře na lágru Vojna, už zemřel. Byl tam náčelník, velký náčelník Skautu = hodně kněží tam bylo a vysoce postavení, = Mikulášek, hradecký kardinál, a ti tenkrát drali peří. A předtím bourali kostel, oni museli zbourat v Leopoldově kostel a kněží bourali kostel. T: Teď bych se zeptala, jak vzpomínáte na spoluvězně a jaké jste měl s nimi vztahy? R5: Já jsem nikdy neměl problém s lidma = já jsem měl spousty přátel, známých = nevzpomínám, že bych měl nepříjemnost. T: A co vám pomáhalo v těžkých chvílích = v tom kriminále, když jste byl? R5: No v tom kriminále to byla zase ta nejužší společnost těch přátel, s kterýma jsme si mohli říct všechno, o kterých jsem věděl. = R5: = ale takovou oporou duševní a hodně jsem se od něj naučil, byl právě ten tatínek Michaela Dáni v kriminále. S tím jsme si velice rozuměli, on byl velice chytrý, on mě naučil mnohé věci, pozorovat lidi = on mě doporučoval knihy, který číst = T: A jaké jste měl vztahy se spoluvězni? 146

R6: Dobrý, výborný. T: A jak byste stručně zhodnotil celou dobu vašeho uvěznění, kdybyste to měl vyjádřit několika slovy? R6: No tak sešel jsem se tam s mnoha slušnými lidmi, které v civilu nevidíte, to byli rovní lidé, bylo na ně spolehnutí, nebyli to podtrháři, nebyli to lháři. = To byli ti rovní kluci. Tady ne, tady se ti dívá do očí a po straně tě pomlouvá. To tam nebylo. T: Takže lepší lidé než v civilu? R6: No tak samozřejmě, poněvadž tam přece jenom byla elita. = T: A elita v jakém smyslu? R6: Jako v mravním smyslu. Poněvadž tam byli všichni, chudí i bohatí. Těch bohatých tam bylo pár. I když byl třeba majorem nebo plukovníkem, tak tatínek byl třeba zedník. Podstata „dobrovolného“ zakotvení ve vězeňské komunitě, je nejlépe vystižena v následujících ukázkách. R4: = měl jsem na to takový náhled, já jsem tam byl do určité míry i svobodný, tam byl člověk někdy svobodnější než tady, protože byl mezi svými, mohl říct: komunisti ať jsou do řiti (smích) = R6: = Tam jsem byl mezi rovnými lidmi, slušnými lidmi, = V tom civilu byly jenom potíže a problémy. Závist, nenávist. T: Takže lepší život byl v tom kriminále? R6: No pro mě jo. T: A co si myslíte, že způsobí to, že to člověk takhle cítí? R6: No protože je mezi pořádnými lidmi = T: Takže myslíte, že to, že tam člověk byl mezi lidmi určitými... R6: No samozřejmě, byli to lidé, nebyli to podrazníci, ti tam byli samozřejmě taky, ale bylo jich málo. To byla kvalita toho života. T: A to už jste nikdy nezažil tady? R6: No tady ne. Tady je to samý podrazník nebo vejtaha, lhář a já nevím co. T: A myslíte, že kdybyste v tom kriminále nebyl, že byste se na ty lidi v životě taky tak díval, že jsou to takoví podrazníci? Jestli vás neovlivnilo právě to, že jste viděl hodně těch dobrých lidí pohromadě? R6: No jistě, to je ono, samozřejmě. Tenkrát jsem si namlouval, že mám všechny lidi rád, já jsem je měl opravdu rád, nezáviděl jsem, nerozlišoval jsem, že je někdo sobecký, když je sobecký, no tak ať to má. No a teď najednou vidíte, že ono to tak úplně není. = T: Považujete vztahy mezi lidmi za důležité? R6: No to jistě, bez toho to nejde. T: A kvalitu života hodnotíte podle čeho? R6: Podle toho, jak se k vám kdo chová. A podle toho, jak je rovný. Když vás podtrhne, tak co s takovým člověkem. = když se zklamete v těch lidech, a nemusí to být, v tom je ta tragédie.= U tohoto respondenta je intenzita přátelského zakotvení ve vězeňské komunitě zvýšena absencí prokreační rodiny v dalším životě, protože právě založení rodiny po návratu domů u ostatních respondentů zmírňovalo stigmatizační dopady do jejich života. 147

O pevných vazbách v prostředí vězeňské komunity mohou svědčit i vyjádření jednotlivých respondentů k otázce existence pocitu izolace, osamělosti. U většiny respondentů (pět ze šesti) nekorespondují tyto pocity s dobou uvěznění. Pokud se někdy v životě vůbec objevily, pak to bylo v jiné době a za jiných okolností. Jsem si ovšem vědoma skutečnosti, že zde mohou sehrávat roli i další okolnosti, např. osobnost respondentů, věk, víra apod. R1: = Ani v tom kriminále, v té korekci, o hladě, tam jsem pocit izolace nikdy neměl. = Ale osamělost... těžké chvilky, když umřela manželka = A zoufalství, to už myslím, že vůbec ne. = Já jsem odpověď našel vždycky v kostele = T: Zažil jste někdy pocit izolace, osamělosti? Myslím v celém životě. R2: = Já jsem zvyklý... já jsem byl půl roku na samotce a nijak to na mě nepůsobilo, já jsem zvyklý si sám se sebou vždycky poradit. T: A zažil jste někdy v životě pocit izolace, osamělosti? R4: Myslím, že ne. Ale jo. Teď někdy, když prostě manželka třeba někam odjede = pak si říkám, = už by se měla vrátit = A izolace tak nějak, to... myslím, že ne. T: A zažil jste v životě někdy pocit izolace, osamělosti? R5: = To bylo ale v důsledku, bylo to po operaci toho srdce = na mě sedl takový stres a tíseň z toho prostředí nemocničního. = protože jsem věděl, že ty sestry chodí bez zájmu, že udělají svoji práci, píchnou mně = T: To prostředí tedy na vás tak působilo? R5: To prostředí, to prostředí. Doslova to bylo prostředí nemocniční = T: A někdy jindy v životě na vás nepřišel takový pocit? R5: Ne, ne. Já jsem celkem optimista, já jsem optimista, já jsem vyrovnaný, já se dokážu z toho jaksi sám dostat. T: A zažil jste někdy v životě pocit osamělosti, izolace? R6: Ale jistě, že to bylo, ale taková chvilka přichází i na normálního člověka. T: A v tom vězení se vám něco takového stalo? R6: Tam je zase to, že člověk není sám. Tam nás bylo třicet na té cele, no tak... Jeden respondent pojmenoval jisté stavy, které pociťoval během uvěznění. T: A zažil jste někdy v životě pocit izolace, osamělosti? Byly takové chvíle? R3: No tak osamělosti... Spíš v tom kriminále byl člověk takový stísněný a tady doma už taková nějaká osamělost, to ne. T: Takže v tom kriminále byly nějaké chvíle, kdy jste se cítil úplně osaměle? R3: Taková beznaděj a taková úzkost, co bude =

148

U jednoho respondenta přetrvávají vzpomínky na vzájemnou podporu mezi uvězněnými. R1: = Ale na lágru potom, když jsem přišel zpátky na velký Céčko, prožil jsem dvě velká setkání. Z Holubic v rámci ilegální skupiny byli zatčeni dva lidé. Byl zatčen soukromý autodopravce pan Franta Nohel, ten dostal dvacet let a seděl za to, že vozil lidi do emigrace = a tak ten samozřejmě na nás už čekal, ale hlavně první byl Jožka Valný, sedlák, který tady seděl deset let za to, že jenom předal dopis v rámci Světlany, tak nás pohostil máslem, chleba, co tedy pro nás byla neskutečná záležitost. = Z ukázek je zřejmé, že si respondenti byli vědomi odlišnosti některých skupin spoluvězňů. Ke kategorizaci jednotlivých skupin se respondenti vyjadřovali jednak prostřednictvím odpovědí na přímo položené otázky, ale tento fakt vyplynul i spontánně během odlišně nasměrovaného vyprávění. R1: = Takže jsem se s některými přáteli ocitl na Déčku, no to Déčko, uprostřed tekl potok a to byl starý lágr, kde ještě byli vězněni němečtí zajatci = R1: = Já jsem byl prvně ubytován mezi čtyřiceti lidmi, vězni, na tom Déčku, z nichž téměř všechno byli cikáni, ale já jsem s nimi vycházel. R1: = v Leopoldově, tam jsme byli političtí v izolaci = Ale občas k nám dávali kriminální živly, někdy to byli vyloženě provokatéři = Ale já nevím čím, ale snad svým chováním, = tedy já jsem s nimi vycházel, i když byly dva tři případy, seděl jsem i s bývalým fanatickým komunistou, který mě dobil až do krve = za krátkého pobytu na Jáchymovsku, kde byly kriminální živly, kde tedy jsem se setkal i s vrahem, ale ten vrah po určité době asimiloval mezi těmi politickými, on byl jinak inteligentní, takže duševně a duchovně rostl. = R2: = navíc tam ještě byli lidi, kteří tam byli = ještě tam byli tzv. retribučáci, kteří byli souzeni podle retribučního zákona po válce a s nimi jsme taky měli možnost navázat styk = T: = jak byste hodnotil skladbu těch spoluvězňů? R3: Když jsme přišli, tak tam byli ještě Němci, retribučáci. Ti tam byli do toho pětapadesátýho roku. Tak představte si, jak to vypadalo, když tam byl = on byl letec za války. A když měl nějaký hospodářství, tak ho zavřeli. On měl nějaký velký hospodářství a to víte, jak to bylo. = Jak to tedy na ty lidi působilo, když tedy komunisti zavřeli naše letce, kteří bojovali proti Němcům, a oni tam byli s těmi Němci zavření. A ty Němce v pětapadesátým roku propustili. = Ale retribuční vězni, co tam byli naši, retribučáci, ti tam zůstali. = Ale když si to člověk uvědomí, že tady se bojovalo proti Němcům a teď zase musí být s nimi v kriminále... = Ale potom ti tedy odešli, ti retribučáci, = tak nám tam zase dali vrahy. T: A docházelo ke vzájemnému odlišování politických vězňů a ostatních vězňů, jako např. kriminálních? R4: Docházelo, protože... ale tam se to bralo jinak. = ale hlavně jsme se tedy přátelili s těmi politickými vězni, o kterých člověk věděl, to se dozvíte, ten je za to, ten byl tady z té skupiny, a ten tam dělal to, a člověk tak všechno věděl. 149

T: Takže jste dávali přednost politickým vězňům? R4: Politickým vězňům, určitě. T: Ale nějak jste ty druhé zase neodsuzovali nebo že byste se od nich vyloženě odtahovali? R4: Ne, ne, ne. Oni se chovali normálně, tak jako každý vězeň, my k nim taky. T: A ještě se zeptám - docházelo ke vzájemnému odlišování politických vězňů a ostatních vězňů? Například kriminálních, pokud tam byli. R5: Docházelo, docházelo, ale... R5: = Na tom byli dobře, my jsme jim říkali vlčáci nebo holubi, těm kriminálním živlům, protože některý jsem zažil třikrát, čtyřikrát za tu dobu, za těch deset let. A říkali jsme, dobrý holub se vždycky vrací. Ale oni to měli lehčí, oni nepřemýšleli o tom, jim nedošly tyhle věci. Ale člověk, kterýmu to víc přemýšlí, si uvědomí, že je tady násilně oddělený od společnosti pro něco, pro svoji myšlenku nebo pro svůj názor, tak to je daleko horší pocit. T: A docházelo ke vzájemnému odlišování politických vězňů a ostatních? R6: = A pak nás dávali prakticky dohromady, těch kriminálních bylo méně, ale byli tam. Tam byla jedna cela, oni tomu říkali Mexiko, to bylo opravdu Mexiko. Tam byli takoví ti cikáni, kriminální živly a taková ta spodina kriminální. = T: A vy jste byl raději s těmi politickými? R6: No tak jistě, to byl klid a co s takovýma? I když si respondenti symbolicky třídili jednotlivé kategorie uvězněných, v praktické rovině často hodnotili vzájemné vztahy s ostatními kategoriemi uvězněných jako dobré. Dva respondenti současně poukázali na sjednocující prvek s dalšími kategoriemi uvězněných, kterým byl odpor proti stávajícímu zřízení. R1: = A já jsem s cikánama vycházel, já jsem s nimi neměl jediný konflikt. Možná to bylo v tom, že viděli ve mě, že v nich vidím člověka vězně= R1: = tento takzvaný vrah se vůči mně choval velmi přátelsky a jeden čas za mě vozil kolečka, co jsem neutáhl, tak to vozil a nahraboval místo mě. T: Ale tam, kde se kriminální vězni objevili, tak jste nějaký odstup od sebe neměli? R1: Ne, my jsme, já jsem v kriminále nic nedělal s odstupem, naopak, vždycky jsme se snažili, abychom trošku na ně působili pozitivně a musím říct, že tito lidé, když to takhle cítili, tak po čase přece jenom našli k nám vztah a my k nim. Protože to je tak, za co tehdy lidé seděli, = to nebyli vyloženě lumpové jako takoví, pokud to byli nějací, jak jsme říkali, čórkaři, tak ani jsme se moc neptali, za co kdo seděl. = T: A v těch Minkovicích tam už byli kriminální vězni? R2: V těch Minkovicích tam už byli, ale žádný rozdíl v tom nebyl. Ti nijak vůči nám nebyli ani my vůči nim. To se s nimi vycházelo běžně, jak s lidma venku. To už byly doby jiný, protože to se psal rok šedesát a to už bylo všechno daleko uvolněnější = To nijak oni nedávali najevo. Vesměs i ti kriminální měli ten poměr k tomu zřízení, který tady bylo, záporný. T: Takže v tomhle jste si rozuměli. A jinak jste s nimi vyšli, s těmi kriminálními vězni, dalo se s nimi vyjít? 150

R2: No dalo, normálně, to je jak venku. = R4: = Třeba kluk, já povídám: člověče, tebe já jsem tak dlouho neviděl a co ty tady děláš? A on říká: já už jsem byl doma, už mě pustili a teď mě zase zavřeli. Takže brali jsme ho prostě jako spoluvězně. Ne, že je nějakej... On nám tam nekradl, nic nekradl, ale byl prostě normální spoluvězeň = T: Jestli jste dělali mezi sebou nějaké rozdíly?(pozn.: mezi politickými a jinými vězni) R5: No oni je dělali, oni si nás vážili, oni si nás stavěli výš, chodili na rady a prostě nedopustili se vůči nám nikdy nějakých... T: Takže jste mezi sebou vycházeli? R5: Dá se říct, že vycházeli, oni nás víceméně ctili, oni neměli rádi komunisty taky. Dva respondenti zmiňovali výrazné negativní zkušenosti, které měli s odlišnou kategorií spoluvězňů. R3: = Takže mě dali pak do té partije těch vrahů a těch zlodějů, = ale to bylo strašný. To vám řeknu, s těmi lidmi dělat, to bylo strašný. = A co s takovými lidmi, to nebylo potom dobrý. Dokud jsme tam byli političtí vězni, tak to byla pohádka. Ale jak to namíchali potom, tak to už bylo krutý. = T: Takže pokud se chovali dobře, tak jste nedělali rozdíly? R3: Ne, to ne. T: Tak spíš podle toho, jak se kdo choval? R3: Protože oni nechtěli dělat, tak jsem se s nimi potom rozešel. My jsme si potom udělali jenom partičku malou a už jsme s nimi nebyli. T: Záleželo tedy na každém individuálně? Když se tam vyskytl např. kriminální vězeň, který byl dobrý, tak jste ho vzali mezi sebe? R3: Jo, pokud dělal, tak nám to bylo jedno. T: A ve které době vašeho uvěznění jste se cítil nejhůře a proč? R4: Nejhůř jsem se cítil v té šachtě. Zvlášť když jsem dělal s tím esesákem, tak jsem se s tím nemohl nějak, i když to nebyl špatnej chlap, ale necítil jsem se dobře, co mě čeká, až půjdu na šichtu, co s ním, on mě poslal třeba pro střelmistra, protože tam zavrtal díry, a já jsem nemohl střelmistra najít a jemu zhasla lampa a já jsem došel a myslel jsem, že mě zabije. T: To byl Čech? R4: Čech, ale esesák. Následující výpověď respondenta ukazuje, že zmíněná kategorizace nezabránila jeho objektivnímu hodnocení spoluvězňů. T: A jak vzpomínáte na spoluvězně? R2: = záleží jak na koho. Byli jak venku. Lidi jsou dobří a jsou lidi špatní. To platí ven a platilo to i tam.

151

R2: = Byli mezi nimi (pozn.: mezi kriminálními vězni) lidi dobří, byli špatní, jak mezi politickýma byli lidi dobří, byli lidi špatní. To je daný jak venku, ty samý podmínky, tam nebylo nic jinýho. Komunikace se spoluvězni zaujímala ve vězeňském prostředí významné místo. T: O čem se tam diskutovalo mezi vězni, o čem jste se třeba bavili? R2: O všem možným, tak jak venku. T: Co jste mohli dělat během uvěznění ve volném čase a jaké tam byly možnosti? R3: = vykládalo se, vzpomínalo se, co doma. T: Psychicky to bylo lepší? R4: Psychicky to bylo, protože tam byli známí, se kterýma se člověk mohl vidět, povykládat s nimi, tak to bylo moc dobrý. = R4: = My jsme byli obyčejní kluci a to byli chlapi, kteří už něčemu rozuměli a prostě tam se vedly politický řeči a všechno možný. = T: Bylo něco, co vás potkalo ve vězení a co považujete za přínosné? R5: = jsme pořádali večery, kde jsme se prostě vzdělávali povídáním chytrých lidí. = tam bylo hodně kvalitních lidí, od kterých jsem nachytal spousty moudrostí, protože jsem poslouchal a ptal se = R5: = se sedělo a povídalo a čaj se pil = Besedovali jsme, ale jenom určitý doby, zas pak přišlo zpřísnění a nesmělo se, do vycházkového prostoru každý směl jenom vedle svýho baráku. = R6:= Tam jsme byli třeba v izolaci, tak nás tam nahnali, já nevím, kolik nás tam bylo dohromady, no třeba osmnáct. No a teď jsme se všelijak bavili, tam byli Slováci, Češi, Maďaři. = Sounáležitost s vězeňskou komunitou byla symbolicky upevňována účastí na náboženských rituálech. R4: = Tam byl dokonce i nějaký farář, který tajně dělal mši, tak tam chodili taky, dokud je nevybrali. Jeden respondent upozornil na důsledek dlouholetého pobytu v nepřirozených podmínkách masového seskupení spoluvězňů bez možnosti jakéhokoliv soukromí. R2: = Protože zvlášť, když člověk pořád byl obklopen hromadou lidí kolem sebe, tak zvlášť vždycky jsem pak byl rád sám = Přitom ovšem tento respondent stejně jako ostatní vnímal komunitu politických vězňů pozitivně.

152

Význam vězeňských přátelských vazeb Přátelské vztahy utužené ve vězeňské komunitě pokračovaly i po propuštění na svobodu. T: A stýkali jste se s bývalými spoluvězni hned, myslím v té době po propuštění? R1: = my jsme se setkali hned v osmašedesátým, když se zakládalo K 231. T: Ale myslím tak neformálně. R1: Neformálně, ano. T: A stýkal jste se s bývalými spoluvězni? R4: Ano, to jsme se stýkali. T: A stýkal jste se třeba s nějakými spoluvězni, kteří nejsou tady z blízkého okolí? Nebo jestli si píšete? R4: Stýkám se z některými z Brna a ten jeden je v Tišnově, tak povykládáme = T: Teď bych se zeptala, jak vzpomínáte na spoluvězně a jaké jste měl s nimi vztahy? R5: = já jsem měl spousty přátel, známých, mám do dneška, když jsou srazy, tak se zdravím se spoustou lidí, měl jsem vždycky kamarádskej vztah = T: = s kým jste si po propuštění z vězení nejvíce rozuměl? R5: = no hned po propuštění z vězení s celou tou partou bývalých vězňů. T: A ještě se tady stýkáte s nějakými dalšími spoluvězni, píšete si třeba nebo udržujete kontakty? R6: No akorát se dvěma, to byl vzdálený komplic, ten byl ze Ždánic, a s jedním z Kladna. = Po návratu docházelo nejenom k pokračování přátelských vztahů s přáteli stejně postiženými uvězněním, ale někdy i k navazování nových vztahů s dalšími bývalými politickými vězni. T: Třeba když jste se vrátil, tak hned po tom návratu, jestli jste se tady nějak vyhledávali? R1: Ale ano, na jedné straně Vinda mě uvítal, tady s Jendem jsem se seznámil.

Z příslušných výpovědí také někdy vyplývá i upřednostňování přátelských vztahů mezi přáteli se stejnou vězeňskou zkušeností před jinými paralelními přátelskými vztahy. T: Takže i s nimi (pozn.: se spoluvězni) jste si nejvíc rozuměl? R2: S nimi jedině, protože jednak jsme byli kamoši jako tak, v běžným životě, a jednak jsme byli spolu zavření, to byla druhá věc = T: Takže pocit, že k někomu přináležíte, tak ten máte tady k těm bývalým spoluvězňům? Cítíte s nimi takovou sounáležitost? R2: Tak ke spoluvězňům pochopitelně se cítí sounáležitost, protože tam jsem s nimi vlastně nějaký čas byl, tudíž musím s nimi mít taky určitou vazbu, co mezitím vznikla. = 153

T: A s kým jste si po propuštění z vězení nejvíc rozuměl? Jestli třeba ještě s nějakými přáteli, kamarády? R3: No tak s kamarády, co tedy jsme přišli tady z kriminálu, co jsme se vrátili. Ať to byl tady švagr, i ten bratranec, tak to jsme si tak rozuměli, co jsme přišli, tak to jsme se tak stýkali zase. T: Měl jste v životě dobré přátele? R3: No tak měl. T: A co měli s vámi společného? R3: = společný život tady, rodinný, společný život a vůbec to vězení společný jsme měli, to byli dobří přátelé tedy, a jinak tak, no ještě kamarádi z mládí, někteří, kteří se tedy za člověka nestyděli, no tak jo. T: Stýkal jste se i s jinými bývalými spoluvězni? R3: Ano. T: A stýkáte se i teď? R3: I teď, no pokud... už je nás málo. = taky to už ubývá, už je nás málo. T: A s kým si rozumíte lépe, s bývalými spoluvězni nebo s ostatními přáteli a známými? R3: No tak se spoluvězni si rozumíme, protože jsme to prožili a víme, co jsme zažili. Ti přátelé, i když si s nimi rozumíme, tak nikdy nemůžou pochopit to, co jsme prožili. T: A měl jste někdy pocit, že k někomu přináležíte? Taková ta sounáležitost s někým. R4: No tak mimo rodinu třeba s tím pánem ze Slavkova = ten byl taky zavřený. = T: A měl jste dobré přátele v životě? R4: Měl, měl. Mám ještě a měl jsem dobré přátele. T: A co měli s vámi společného? R4: = tak třeba s tím Lubošem Kostrhůnovým, když jsme byli zavření, tak jsme povykládali o knížkách, o všem možným = nebo s tím Dvořáčkem, s tím malířem, = ještě jsem byl svobodný, tak jsem tam chodíval k nim, vždycky ho navštívit, on při tom maloval, vykládali jsme o všem možným = T: To byli oba dva spoluvězni? R4: Ano. On byl sice z jiné skupiny, on byl z té brněnské, se Zdeňkem Kesslerem, a my jsme byli jiná parta, ale setkali jsme se na Cejlu před odvozem do Jáchymova. T: A při jakých příležitostech jste se stýkali třeba s příbuznými? R4: Tak my jsme se moc s těmi příbuznými tedy nestýkali = T: Takže vy jste se spíš stýkal s těmi přáteli, většinou s těmi vězni? R4: S těmi spoluvězni, ano. Nebo s těmi, co jsme dělali to divadlo tady. R5: = potom ti, co přišli, moji komplicové z kriminálu, udělali takových několik skupin. A to bylo takový jádro těch mých nejbližších = a oni mě nejblíž přijali. = T: A stýkal jste se vlastně tedy především s těmi bývalými spoluvězni? R5: Stýkal jsem se s bývalými spoluvězni. T: A s kým si rozumíte lépe? S bývalými spoluvězni nebo s ostatními přáteli a známými?

154

R5: Já už to dnes nerozděluji. Mám mezi nevězněmi spoustu přátel. No když bych se znovu potkal s někým, tak je to líp s tím muklem, protože s ním mám blízko a hned jsme na stejné úrovni a když by to byl někdo jiný, tak mně bude chvilku trvat než se zapracujeme. T: A měl jste kolem sebe vždycky nějaké blízké lidi? R6: = No tak... ti kamarádi. T: Ti, co byli taky zavření? R6: No tak jistě, ti především, no kteří jiní... T: A s kým si lépe rozumíte? S bývalými spoluvězni nebo s ostatními známými a přáteli? R6: No s těmi vězni. Ti jsou rovní pořád. Ti ostatní jsou pokrytci nebo málokterý je rovný. Se všemi rovnými lidmi. Někdy přátelské vězeňské vazby pomáhaly respondentům po propuštění lépe přežívat v civilních podmínkách.. R1: = já jsem nastoupil k Pozemním stavbám jako skladník, vynikající prostředí, protože to už připravovali trošičku bývalí spoluvězni = tak se o mě postarali, ale tam, všechny tyto funkce, to byl samý bývalý politický vězeň nebo vyhozený profesor. R1: = potom jsem přešel k Pozemním stavbám, tam mě nalákal stavitel Jursa, s nímž jsem krátce seděl v Leopoldově na kopci, bývalý politický vězeň = R6: = Já jsem šel za ředitelem podniku, to byl bezohledný člověk. A závodního právníka tam dělal jeden, co byl na Rovnosti. Jmenoval se Venca Křepelka. Ten už je dávno po smrti. No a říkám tomu řediteli, že za rok je nárok na tu pátou třídu a taky jsem se přišel zeptat na tu dovolenou. A on mně řekl, že jsem byl ve výkonu trestu a tudíž nemám nárok. A ten Křepelka opáčil, povídá: ne, pane řediteli, má. Ty leta má a tudíž má na to nárok. =

Exkluzivita vězeňské komunikace O vytvoření intenzivních a pevných vazeb mezi spoluvězni vypovídají ukázky, které zviditelňují exkluzivitu vzájemné komunikace v době po návratu z vězení. R1: = jsou věci, o kterých nemůžete s lidmi mluvit, s určitými lidmi, protože vám nevěří, nerozumí tomu a nebo si myslí, že se začínáte chlubit. = T: Takže po tom propuštění s kým jste mohl tak nejvíc o tom všem mluvit? R2: No tak jedině s těmi, co byli se mnou zavření, jinak jsem s nikým o tom nemluvil. T: A dokázal jste o těch zážitcích z vězení třeba mluvit ještě s někým jiným než se spoluvězni nebo to nešlo? R2: Tak, dalo se, dalo se, ale já jsem neměl zájem, já jsem nerad o té věci mluvil, protože jsem se nechtěl vracet, zase vybavovat všechny okolnosti a všelijaký ty příběhy, tak jsem se nechtěl o tom bavit, oživovat, nerad jsem o tom zkrátka mluvil. Řekl jsem: byl jsem tam a to každý když tak musí prožít. Tak jsem nerad o tom mluvil. Nerad o tom mluvím i teď. 155

T: A máte pocit, že třeba ti ostatní lidé se také třeba neradi s vámi o tom bavili? Ti, co tam nebyli? R2: On totiž nikdo druhý se mě na to osobně nikdy neptal. = myslím, že jim to přišlo nevhod se na takový věci ptát. A nikdy tedy se mě nikdo konkrétně na nic neptal. T: Já jsem slyšela, že o zážitcích z vězení si může bývalý vězeň pohovořit pouze s těmi, kteří něco podobného prožili. Jak to vidíte vy? R3: No to je asi pravda. To se nedá, to se nedá ani nikomu vysvětlit, to musí prožít. To se nedá nějak říct, ty pocity toho uvěznění a ta vazba, ta úzkost v těch celách a postupně ta práce, ta zima a hlad a teplo a to musí prožít, to se nedá, to se nedá nikomu tak nějak vysvětlit, jak ty pocity, jaký jsou. To nepochopíte. Protože to se nedá. Řeknete: mám hlad, jdu se najíst. Je vám zima, tak se obleču. A co si obleču? Když nemám co. Když nemám co jíst. A budu tady deset let. Tak jenom ta myšlenka..., že tam budete deset let v takové nejistotě, jestli vůbec přežijete. Co když vás zastřelí někde. Ten bachař. Když jsme jeli autobusem, najednou mu vyšly dvě rány ze samopalu. Prostřelily autobus. Náhodou se nikomu nic nestalo. Nebo když jsme jeli autobusem. Oni nás uvazovali, to se vlastně nastoupilo do autobusu a ten poslední, toho uvázali tak rukama za ty madla, jo, tak byl uvázaný, a ti ostatní, ten esenbák seděl vepředu, dva tam byli se samopalama, tak dva, tak tam měli samopaly, a teď ten autobus, a my jsme byli, ten poslední, který šel, tak toho takhle uvázali za ty madla, aby ti vězni náhodou na toho esenbáka nemohli skočit a přepadnout ho. A tak se jezdilo. A to je hrůza, teďka když jste byla uvázaná a teď ten autobus prudce zastavil, utrhne vám to ruce. No a co? A museli jste to vydržet. T: A jsou témata, o kterých se raději bavíte pouze s bývalými spoluvězni? R3: No raději s těmi vězni, protože ti vás pochopí, ale ti ostatní ne. To je jasný, protože ti vězni... T: Slyšela jsem, že o zážitcích z vězení si může bývalý vězeň pohovořit pouze s těmi, co něco podobného zažili. Co si o tom myslíte vy? R4: No já si myslím, že ano, protože můžu třeba vám nebo komukoliv o tom něco říct, ale to chce vzít trochu z hloubky. Kdežto ten, který byl zavřený, to stačí jenom říct nějakou větu a on už ví, o co se jedná. T: A já jsem slyšela, že o zážitcích z vězení si může bývalý vězeň pohovořit pouze s těmi, kteří něco podobného prožili. Jak to vidíte vy? R5: = To, co souvisí s tím vězením, tak opravdu jedině s tím soukmenovcem. O jiných věcech samozřejmě s kýmkoliv a jakkoliv, ale o těch věcech kriminálních nejbližší jsme si tedy ti, co to prožili, co to mají za sebou. Protože to je zkušenost, kterou hned tak někdo nenabude a ačkoliv bylo podobných lidí hodně v těch letech, takže... T: Slyšela jsem, že o zážitcích z vězení si může bývalý vězeň pohovořit dobře zase jenom s bývalým vězněm. Jak to vidíte vy? R6: No tak jistě. Poněvadž to znal, byl s námi, viděl to, pamatuje si to, tak samozřejmě. = T: A bavil jste se v kterémkoliv období svého života otevřeně s kýmkoliv o vaší vězeňské minulosti? 156

R6: Ale on na to nebyl nikdo zvědavý. Akorát ti kamarádi, co jsem s nimi byl.

Přátelé bývalí a budoucí Jak vyplývá z rozhovorů, mezi jednotlivými respondenty existuje rozdíl v obnovování předvězeňských přátelských vztahů a také v navazování nových přátelských vztahů po návratu z vězení. Nezjistila jsem souvislost mezi délkou vykonaného trestu a zmíněnými rozdíly. Tento rozdíl je zřejmě dán osobnostními charakteristikami respondentů, intenzitou ovlivnění vězeňským prostředím, faktory časovými, lokálními apod. R1: = já jsem měl řadu přátel, = kteří byli mými přáteli z před vězení a okamžitě jsme po vězení navázali styky. T: Já bych se ještě zeptala, jestli jste navázal po propuštění nějaké nové vztahy s lidmi, které jste dřív neznal? R1: No těch nových vztahů bylo mnoho a mnoho. = protože poznal jsem řadu lidí z těch redakcí = T: Takže jste ještě mnoho nových lidí poznal a navázal další přátelské vztahy? R1: Poznal jsem spisovatele Neužila = to by byla dlouhá fronta = T: A jak vás přijali = a přátelé? R2: No tak jako kdybych přišel z vojny. = T: A přátelé, sešel jste se s nimi? R2: No taky, ti byli vesměs taky se mnou zavření, byli jsme rádi, že se vidíme. T: A navázal jste také nějaké nové vztahy s nějakými lidmi, které jste dřív neznal? R2: To jsem nic nového nenavázal, jen ty běžný, co mně přišlo do cesty, ale nějaký bližší vazby jsem s nikým nenavazoval... T: A v současné době máte kontakty s nějakými známými lidmi? R2: Stýkám se s těmi lidmi, se kterými jsem se kamarádil než mě zavřeli, pak jsme byli spolu taky zavření a zase se s nimi, příležitostně se s nimi stýkám. = já se s nimi stýkám, ale ne nějak pravidelně = T: A jak vás přijali přátelé tady, vaši známí? R3: No tak známí dobře. = přátelé, tady žádní pomalu, když jsem přišel, tak jsem tady žádný neměl, protože byli všichni zavření. Kdo tady byl? Vincek tady nebyl, Tonda tady nebyl, Karel tady nebyl a ti, kteří byli doma, tak měli takový, no... ne že by se člověka štítili, ale moc se nepřibližovali. A raději v určité vzdálenosti. Z opatrnosti. T: Takže jste cítil nějaký odstup? R3: No tak baže, protože ti kamarádi, kteří zůstali doma, no tak už... co si myslíte, no tak, aby na to nedoplatili, protože jsme byli sledovaní. I když jsme byli propuštění, pořád nás sledovali. Pořád pod dozorem. T: A navázal jste po návratu z vězení nové vztahy s lidmi, které jste předtím neznal nebo s nimi neudržoval styky? 157

R3: Ani myslím ne, s cizími lidmi ne. T: A jak vás přijali přátelé? R4: Taky dobře. Protože to byli lidi, kteří měli poměrně stejný náhled na všechno, na to dění, takže já jsem se nestýkal s nikým jiným, kdo měl jiný náhled. Tento respondent zdůraznil uplatňovanou kategoriální čistotu vztahů. T: A navázal jste po návratu nové vztahy s lidmi, se kterými jste se dříve neznal? R4: Určitě. Určitě z práce, hlavně z té divadelky, co jsem tam byl, tak to ty styky byly takový trochu víc přátelský. T: A uchovaly se také vaše vztahy s lidmi, které jste měl před uvězněním? R4: Ano. T: Stýkal jste se taky s jinými lidmi, např. se známými ze školy, ze zaměstnání? Jestli jste se stýkali třeba i mimo? R4: Ano, ano. Ze zaměstnání i ze školy, to jsme se stýkali. T: A navázal jste po návratu nové vztahy s lidmi, nějaké nové, které jste dřív neměl? R5: Ano, máme tady nové známé. T: Až tady? (pozn.: později, po přestěhování do nového bydliště) R5: Ano. Já jsem se stěhoval sem až v šedesátým devátým. = T: Takže až tady jste navázal nové vztahy? R5: Až tady. T: A uchovaly se všechny vaše vztahy s lidmi, které jste měl před uvězněním, nebo byly některé přerušeny? R5: Ne, to ani nešlo, to bylo hodně lidí, se kterýma já jsem se stýkal. = tím odchodem sem se jaksi ty vztahy otupěly a umrtvily (pozn.: odchodem do nového bydliště). T: Ale když jste se vrátil z vězení, tak pokračovaly ještě? R5: Tak pokračovaly, ano. T: A změnilo se něco v těch vztazích po návratu z vězení? R5: Nezměnilo, ne, akorát nedostatkem vidění se a nedostatkem času. T: Stýkáte se také s jinými lidmi, např. se známými ze školy nebo ze zaměstnání? R5: No organizovaně ne, respektive organizovaně se stýkám, když je nějaký sezení, děláme abiturienťáky, jednou za pět let. Ale jsou lidi, se kterýma se stýkám, jako spolužáci a komplici, se kterými se stýkám častěji. T: Máte na mysli komplice z toho vězení? R5: Z toho vězení, ano, tak. T: A jak vás přijali přátelé? R6: No tak uvítali mě, to jo. T: A vyčítal vám někdo něco, když jste přišel? R6: No mně nevyčítali nic. = Akorát oslavovali, že jsem doma. = T: A navázal jste po návratu z vězení nové vztahy s lidmi, které jste předtím neznal? R6: Ale no tak těch kamarádů bylo, se všemi jsem vycházel = T: No ale takoví ti opravdoví přátelé? 158

R6: Ne, to ne. = T: A uchovaly se vaše přátelské vztahy s lidmi, které jste měl ještě před uvězněním? R6: Vztahy, no tak... Já jsem z té vesnice odešel a ti už jsou mrtví všichni a ti mladí mě neznají= T: Ale myslím ještě v době, kdy jste se vrátil z vězení? R6: Ale vždyť já jsem toho tam moc neměl. Poněvadž jsem měl kamarády, a ti kamarádi byli pozavíraní. T: A měl jste dobré přátele? R6: Já jsem si celkem nestěžoval. T: A stýkal jste se s nějakými přáteli potom v životě? R6: Ale ne, tak já jsem byl pak = tam jsem nikoho neznal, s těma sousedama ne, to byli bolševici = se sousedama jsem se ani nebavil. = T: A stýkal jste se taky s nějakými lidmi ze školy, ze zaměstnání, myslím ve volném čase někdy? R6: Tak když se potkáme, tak proč ne. =

V jednom případě si respondent vzpomněl na odmítavou reakci ze strany bývalého spolužáka, které se dočkal po svém návratu z vězení. Respondent byl touto reakcí zasažen ani ne tak pro samou reakci, ale proto, že jejím nositelem byl člověk náležející dříve ke stejné kategorii lidí. R5: = Jeden hoch, který pocházel ze selské rodiny, čistě pravicově zaměřené, křesťanské, stal se z něj komunista, = on udělal kariéru = a když já jsem došel ven z kriminálu = on mně řekl: dobře ti tak. Dobře ti tak, nemusel jsi nic takovýho dělat = Přitom bych to od něj nečekal, je to syn bývalého starosty za Reichu, je to můj spolužák ze třídy. = V následující ukázce vyjadřuje respondent podstatu utváření vlastních přátelských vztahů. T: A měl jste dobré přátele? R5: Ano. T: A co měli s vámi společného? R5: Názor. Politický názor, ale měl jsem rád nebo snášel jsem i třeba lidi, kteří měli jiný názor a byli to dobří lidi. T: Ale za opravdové přátele považujete ty se stejným politickým názorem? R5: Ano, ano, ano.

159

6.2.1. Shrnutí V oblasti Přátelé vystupují nejvíce do popředí přetrvávající přátelské vztahy mezi bývalými spoluvězni. Upřednostňování této skupiny přátel, poznamenaných stejným stigmatem, je výrazná bez ohledu na skutečnost, zda jde o přátele z doby před uvězněním nebo o navázaná nová přátelství v době uvěznění. Tomu přisvědčuje i to, že v době před uvězněním respondenti disponovali i jinými přátelskými vztahy, existujícími paralelně vedle vztahů s přáteli, později též stigmatizovanými, a přece ve většině případů jsou stejně upřednostňováni stigmatizovaní přátelé. Je otázkou, zda nejdůležitějším aspektem této přetrvávající vězeňské identity jsou faktory, které jsou přítomny v exkluzivitě vězeňské komunikace, a nebo některé jiné skutečnosti, jako například spjatost společnými prožitky, případně vnímaná existence některých vlastností bývalých spoluvězňů konfrontovaná s dalšími zkušenostmi, jak vyplývá např. z vyjádření respondenta R6: Tam jsem byl mezi rovnými lidmi, slušnými lidmi, = V tom civilu byly jenom potíže a problémy. Závist, nenávist. Je také možné, že se jedná o součet více aspektů. Pevnému zakotvení ve skupině bývalých politických spoluvězňů nasvědčuje především způsob vnímání pozitivní výjimečnosti vězeňské komunity politických vězňů a skutečnost, že většina respondentů (pět ze šesti) zřetelně popírá pocity osamělosti během uvěznění. Uvedené je podpořeno i tím, že respondenti si v rozhovorech uvědomovali odlišnost ostatních skupin spoluvězňů za situace, kdy sdělovali, že vztahy s těmito odlišnými skupinami byly většinou na dobré úrovni a negativní zkušenosti byly spíše výjimečné. Respondenty byla zmiňována také podpora, které se jim od stejně stigmatizovaných spoluvězňů během uvěznění dostalo, význam vzájemné komunikace a symbolické upevňování vazeb např. náboženskými rituály. Nejvýraznějšími a přitom nejlepšími zkušenostmi z doby uvěznění jsou pro všechny respondenty právě zkušenosti s bývalými politickými spoluvězni, na které vzpomínali s neskrývanou hrdostí. U těchto spoluvězňů oceňovali především jejich morální vlastnosti a životní rozhled, moudrost. K obnovování starých a navazování nových přátelství po návratu z vězení se respondenti vyjadřovali rozdílně. Bez ohledu na to, zda tato přátelství byla nebo nebyla obnovena a navázána, jsem si povšimla, že i v těchto vztazích sehrává roli kategoriální rozlišení, přičemž stigmatizující jednání od lidí z odlišné kategorie není pro respondenty tak podstatné jako od těch, které považují nebo považovali za „svoje“

160

6.3. Pracoviště Oblast Pracoviště ukazuje, zda a jakým způsobem docházelo k zakotvení respondentů na pracovišti v době po odpykání trestu odnětí svobody. Zaměřila jsem se na utváření jejich vztahů se spolupracovníky a na přístup nadřízených. Volba zaměstnání a tím i pracoviště byla u všech respondentů limitovaná omezeními, které přinášela jejich sociální stigmatizace.

Ze spoluvězňů spolupracovníci Respondenti se často setkávali na svých pracovištích s dalšími bývalými politickými vězni. Tato okolnost je respondenty hodnocena vždy pozitivně a výpovědi ukazují, že tito podobně stigmatizovaní spolupracovníci měli pro respondenty zvýšený význam. R1: já jsem nastoupil k Pozemním stavbám jako skladník, vynikající prostředí, protože to už připravovali trošičku bývalí spoluvězni, já jsem nastoupil na zapracování k premonstrátovi na Lesné, = kněz bývalý, taky politický vězeň, = ale tam, všechny tyto funkce, to byl samý bývalý politický vězeň nebo vyhozený profesor. = Řada lidí našeho typu dělala technickou práci a zařazení bylo v déčku = Toto byl Milan Dvořák, to byl politický vězeň, = on dělal podnikového právníka a to byl, i když řadu roků dělal závozníka, nesměl dělat právní praxi, a potom si to odsloužil a mohl dělat podnikového právníka, a ten se snažil o mou rehabilitaci, i v tom jednasedmdesátým roku. Ten dostal kvůli mně. = T: A jak se k vám chovali spolupracovníci? Věděli o vašem uvěznění? R2: Věděli, protože tam jich bylo víc, jednak tam byli i ti, co byli se mnou, konkrétně přímo v té skupině, co byli, tak tam byli, a bylo jich tam víc i z jiných protistátních skupin, takže vůbec nebyly tam problémy = T: Setkal jste se v zaměstnání někdy taky s bývalými politickými vězni? R4: Ano, byl tam jeden farář, který pomáhal, přišel jezdit na jeřábu, tak ten byl zavřený = T: A utvořil se mezi vámi nějaký dobrý vztah, s tím farářem? R4: S tím farářem jo, to jsme povykládali, když on mohl slézt dolů, tak jsme povykládali o všem možným. R5: = tam byla spousta vězňů bývalých, zaměstnaných u těch dolů.

161

Sympatie a odsudky K lepšímu pracovnímu zakotvení respondentů přispívaly i sympatie některých jiných spolupracovníků a nadřízených, které jim tito projevovali. Mnohdy jim i pomáhali. Z výpovědí

vyplývá,

že

pro

respondenty

bylo

podstatné

kategoriální

zařazení

spolupracovníků. Ve výpovědích vystupují do popředí spolupracovníci, kteří smýšlením nebo vlastní životní trajektorií mají blízko k podobně stigmatizovanému osudu. R1: = Vždycky jsem se na té cestě setkal s dobrými lidmi. Třeba stavitel Ambrož = když volala StB: člověče, víš, koho tam máš? = v kanceláři, on tam sedí, člověče, nahřívá si nohy, hoď ho do výkopu! A Ambrož říká: svoje povinnosti si plní. A nepřeřadil mě. = Tak to byli tito lidé = a mladá jedna doktorka dostala kvůli mně, tam dostala, jak se říká vyhubováno. Říká: = vždyť máte prodělanou TBC, kolena, jiný choroby, zkusíme invalidní důchod. A já jsem ji varoval = opatrně, já jsem byl zavřený za politiku, abyste si kvůli mně nepohoršila. Pohoršila si... = T: Věděli vaši spolupracovníci o tom, že jste byl vězněn, věděli to vždycky všichni? R1: Všichni to věděli, já se s tím netajil. T: A chovali se k vám jak? R1: No perfektně, = tam jsme seděli dva, kteří, tedy bylo jasný, že jsme odpůrci režimu. Jeden technik, který tedy sice nebyl zavřený, ale ... a dva, kteří se exponovali v kostele a v Lidové straně a já. A já jsem si vždycky našel svoje lidi = Ale nejlepší to bylo, když jsem dělal deset let laboranta v panelárně, jezdil jsem tedy po stavbách a tam mezi těma dělníkama v betonu, zašpiněnýma od betonu, od nafty a podobně, tak tam věděli, kdo jsem, co jsem a tak můžu říct, tam se mluvilo naprosto otevřeně = tam jsem měl mnoho přátel, = kdyby nebylo toho mizernýho platu, tak... T: A jak se vám podařilo sehnat práci a co jste v té době dělal? R2: = a tam jsem nastoupil a byl jsem přijatý dobře, jelikož vedení nebylo nakloněný tomu bývalýmu režimu, takže jsem neměl problémy. = vedoucí tam = to byl bývalý vlastník papírnictví, = takže ho v osmačtyřicátým poškodili, takže ten neměl k nim žádný sympatie. T: A co považujete za nejlepší a co za nejhorší zážitek z tohoto období? R2: No nejlepší jsem měl ten, že se mně podařilo zapadnout, že se mně podařilo jednak chytnout práci, kde vlastně = tam byli vesměs lidi, kteří byli toho samýho smýšlení, tam celkem komunistů bylo pár jenom, to celkem mně taky nikdo nic nedělal = T: A jak se k vám chovali spolupracovníci v zaměstnání? R3: A no tak celkem dobře. T: A věděli o vašem uvěznění? R3: No to věděli, to věděli. T: A setkal jste se situací, že druzí se s vámi nechtěli o této vaší minulosti bavit? R3: No tak někteří jo, někteří se s vámi nebudou bavit. Někteří jo. = No tak v práci = R4: = a pak mě spolužák z průmyslovky, co dělal ředitele Cukrovaru v Sokolnicích, tak mě tam vzal. 162

T: A jak se k vám chovali spolupracovníci v zaměstnání? R4: Myslím, že dobře. T: Ano? A věděli o vašem uvěznění? R4: Věděli. To já jsem zase řekl. To oni věděli. Protože, víte, ani v té Královopolské mezi těmi dělníky, nemyslete si, že tam bylo nějaký velký komunistický nadšení, tam nebylo. Akorát když jsme založili ten spolek, tam se sedávalo, řešili jsme, co bude v osmašedesátým vlastně, tak jsme tam bojovali trochu, tak jsme poznali, kdo je kdo. = T: A jak se k vám chovali spolupracovníci? R5: Dobře, normálně. T: Věděli vždy o vašem uvěznění? R5: Jo, všichni to věděli. Tam totiž oni brali tyhle lidi velice rádi, protože byli zaškolení, protože uměli. (pozn.: jednalo se opět o práci v uranových dolech, tak jako v době uvěznění)= T: A tak vcelku, kdybyste to shrnul, s těmi lidmi, co jste kdy přišel do styku v zaměstnání, tak se k vám chovali jak? R6: Tak ti byli celkem slušní a rozumní, až na jednoho, to byl trestanec a darebák. T: A věděli spolupracovníci o vašem uvěznění? R6: Jo, co to budu zapírat. T: A jak tady k té informaci přistupovali? R6: Ale jim to nevadilo. Ostudu jsem nedělal, dělat jsem musel jako oni, tak co? Někteří respondenti vzpomněli i na negativní vztahy na pracovišti. R1: = nemůžu říct, že by se na mě dívali přes prsty, až na pár nějakých kovaných soudruhů, a znáte jejich postup, oni se dívají na člověka jak... jako kdyby psovi házeli kůrku. = Další respondent si ale vzpomněl na případ, kdy jeho sociální stigmatizace byla příčinou diskriminujícího jednání ze strany spolupracovníků. T: A změnilo se chování vašeho okolí k vám po roce osmdesát devět? R6: Akorát u jednoho bolševika, mistr mě posílal, abych tam šel s nimi dělat, oni mě nechtěli, že jsem z toho kriminálu, o mě příliš velký zájem neměli = Pak tam byla nějaká ta šikana, tak jsem šel odtud pryč = No a po tom osmdesátým devátým napřed se mně omlouvali, že on to tak nemyslel. Jeden z respondentů vzpomíná na společnou politickou aktivitu na pracovišti se stejně smýšlejícími spolupracovníky. R4: = my jsme tam v osmašedesátým založili Klub pro svobodu slova a tisku, a vedli jsme tam obrovskou kampaň. Já jsem měl seznam, kdo to všechno podepsal, tak jsem to honem zlikvidoval, když došli Rusi, abych nikomu druhýmu neuškodil. Zde se projevil pocit sounáležitosti a odpovědnosti za zmíněné stejně smýšlející spolupracovníky, kteří „byli na seznamu“. 163

Pracovní vztahy a soukromí Vztahy navazované na pracovišti pronikaly do soukromí u jednotlivých respondentů rozdílným způsobem. Z rozhovorů s některými respondenty průnik pracovních vztahů směrem do jejich soukromí vůbec nevyplynul. T: A stýkal jste se ve volném čase taky s jinými lidmi, např. se známými ze školy nebo ze zaměstnání, jestli jste se někdy sešli jen tak? R3: No tak ani moc ne, to už, z toho zaměstnání, protože tam, kde jsem byl, tak tam už jsem potom nepřišel zpátky a tady... = T: A navázal jste po návratu nějaké nové vztahy s lidmi, se kterými jste se dříve neznal? R4: Určitě. Určitě z práce, hlavně z té divadelky, co jsem tam byl, tak to ty styky byly takový trochu víc přátelský.

6.3.1. Shrnutí Domnívám se, že pracovní zakotvení nebylo pro jednotlivé respondenty tak významné jako ostatní druhy zakotvovacích vztahů. Již samotný faktor určité vnucenosti a omezenosti při výběru zaměstnání, který vyplývá z výsledků v oblasti Zaměstnání a profese ve skupině Sociální identita, ukazují, že pracoviště nebylo pro respondenty zcela bezpečným terénem, ve kterém by mohli bez problémů dosahovat pocitů zakotvenosti. Pocit životní nepohody, který byl často nastolen vnucenou pracovní pozicí a podmínkami, byl zmírňován v některých případech skutečností, že se respondenti setkávali na pracovištích s dalšími bývalými politickými vězni. Tito spolupracovníci měli pro respondenty velký význam a z rozhovorů jsem získala přesvědčení, že mezi respondenty a stejně ocejchovanými spolupracovníky vznikaly dobré vztahy. Dobře jsou respondenty oceňováni i někteří nevězňové, kteří jsou respondenty řazeni také do kategorie nepřátel režimu.

6.4. Veřejné zakotvení Oblast Veřejné zakotvení dokladuje poznatky z analýzy rozhovorů, týkající se možných způsobů zakotvení jednotlivých respondentů prostřednictvím společenského a 164

veřejného života. Sledovány jsou zde vztahy respondentů k okolí a naopak, vztahy okolí k respondentům. Do popředí se dostává rovina sousedská, komunální, náboženská, apod. Všichni respondenti byli ve svém dětství a raném mládí, jak vyplývá i z oblasti Participace na veřejných a politických aktivitách, značně pevně zakotveni v různých skupinách, především se pak jednalo o skupiny začleněné pod organizace jako byl Junák, Skaut, Sokol, Orel a podobně. Toto začlenění bylo násilně zpřetrháno uvězněním respondentů. Stejně tak byly zmíněné organizace zrušeny totalitní komunistickou mocí. Dalším způsobem jejich veřejného zakotvení byla účast na veřejném životě jejich bydliště, kterou brali s takovou samozřejmostí, jakou doba a lokalita přinášely. Po odpykání trestu a návratu domů čekala na respondenty tvrdá životní realita, se kterou se museli jako stigmatizovaní určitým způsobem vyrovnat. Veřejné zakotvení bylo za daných podmínek panujícího společenského klimatu pro respondenty snad nejhůře uskutečnitelné.

Veřejná hysterie Dva respondenti během svého vyprávění poukázali na skutečnost, které nebyli osobně účastni, protože se odehrála v době jejich uvěznění, ale přitom se jich fatálně dotýkala. Tato skutečnost byla mocensky vyprovokovanou součástí stigmatizačního mechanismu. T: A odsuzoval někdo váš čin? R3: No tak tady lidi po dědině, vždyť nás chtěli pověsit, když nás zavřeli. Tady podepisovali petice a byli jenom proto, aby nás pověsili. T: Takže tady lidé z místa bydliště to odsuzovali. R3: Ano, tady to odsuzovali. To hlavně ti komunisti do těch lidí nahustili, že: vidíte, to jsou oni, to jsou nepřátelé a tak dále. R6: = Ale co tam bylo, to bylo tedy nepříjemný, když tam podepisovali rezoluci, jestli nás mají oběsit nebo ne. T: U vás? R6: No ve vesnici, ano. No tak ta paní, která s tím papírem chodila, to byla sestra toho pána, co byl šéfem zpravodajské služby československé armády a dcera předsedy akčního výboru. = T: A jak ta petice dopadla? R6: No to já nevím, já jsem tam nebyl. = Další respondent zmínil podobnou zkušenost, ale v mírnější podobě. R4: = No odsuzovali nás = T: Ti lidé tedy, z místa bydliště. A myslíte, že všichni?

165

R4: Ne, určitě všichni ne, ale zase nejhorší byli ti papaláši, ti starosti a ti, prostě předseda KSČ a ti vládnoucí...

Návrat a přivítání Většina respondentů (pět ze šesti) se po propuštění na svobodu vrátila do svého původního bydliště, tedy do sociálního prostoru, který znali a který znal je. Tato skutečnost byla současně výhodou i nevýhodou. Ve výpovědích je obsaženo rozdělení tohoto sociálního prostoru na skupinu vlastní a skupinu těch druhých, na „my“ a „oni“. T: Jak se k vám chovali lidé v místě bydliště, když jste přišel z vězení? R1: = chovali se ke mně někteří senzačně, vynikajícím způsobem, přátelsky, byli naladěni na stejnou notu a pokud se týče několika rozpačitých lidí, tak domnívám se, že ty jsem přesvědčil o tom, že nejsem ani vrah a že z kriminálu přišel zase ten, = kterého znali, poněvadž jsem byl dost činný v divadle než mě zavřeli. Zde respondent naráží na lživé obvinění z vraždy, které o něm rozšířili v místě bydliště nositelé státní moci v době, kdy byl uvězněn. R1: někteří, kteří byli váhaví, tak ty jsem snad svou činností = přesvědčil, = že nejsem ten kriminálník, že jsem je přesvědčil, ale s některými nesmíte začít o kriminále. Někteří to rádi slyší, někteří ne. T: Nějaké nepřátelství jste nezaznamenal z okolí tady v bydlišti? R1: No, nepřátelství jsem nezaznamenal, jen u některých kovaných soudruhů, které z jejich strany, a všeobecně je dodnes, nepřekročitelná hranice = Takže, = to jsou lidé, s nimiž nelze jednat. T: Ale kdybyste měl třeba říct, jestli si vzpomenete, jaké byly vaše pocity, když jste se vrátil? R1: = dědina se změnila a já jsem viděl velké sociální rozdíly. Jak = ti, kteří táhli s režimem, jak si budují své komfortní byty, a nás, nejenom nás, ale kteří jsme s režimem netáhli, protože byli lidi, kteří s režimem netáhli a nebyli zavření, kteří žili v chudobě. A pro mě tady vyvstal ten moment, když jsem to viděl, rozdílnosti. Samozřejmě, když měl člověk v sobě trošku jiné ideály a najednou tady bylo fanglíčkování, který nutilo lidi chodit na prvního máje, a tak dál, tak to mě mrzelo. T: A jak se k vám chovali lidé v místě bydliště po návratu? R3: No tak někteří se hlásili, co jsme chodili do kostela, jinak tak neutrálně. Ani se nevyjadřovali tak ani tak, bylo pro ně lepší se moc nehlásit v té době. Pro každýho. Oni měli každý to svoje místečko a nechtěli o ně přijít. T: A přestal vás někdo zdravit nebo se s vámi stýkat? R3: Tak to ne, že by se s námi nechtěli setkat, to ne, ale tak nějak..., že by se se mnou někdo úplně, to ne... No tak ti soudruzi, ti měli názor na nás = T: A po návratu z vězení jste cítil, že se od vás odklonili nějací blízcí lidé nebo nebo někteří další?

166

R3: No tak odklonili, tak ani ne nějak, že by to dávali najevo, ale to poznáte, ten člověk se s vámi moc nebude bavit. T: Takže jste poznal nějaké takové případy? R3: Tak to jo, ale z rodiny tak ne, ale ti cizí lidi. T: Tady z místa bydliště nebo někde jinde? R3: Tak to byli tady, tady ti kolem, naproti, tajemník a všichni, no tak, no musel s nimi člověk promluvit, přišel jsem a musel s nimi mluvit, ale že by nějak jásali nad člověkem, to ne. T: A jak se k vám chovali lidé v místě bydliště?Jestli vás třeba nepřestali zdravit? R4: Ne, ne, nestalo se něco takového. R5: = neměl jsem problém, neměl jsem problémy, = nevím, neměl jsem problém, ne. R5: = Jeden tady z baráku, velký komunista = hodně se exponoval u těch komunistů a ten úplně řval, on je vzteklý, = a řval jednou: já bych vás postřílel všechny, já bych vás nezavíral, já bych vás nehlídal, já bych vás postřílel, všechny bych vás postřílel! T: Ve kterém roce vám tohle řekl, kdy to asi tak bylo? R5: No ještě to bylo za komunistů. T: A jak se k vám chovali lidé v místě bydliště, když jste se vrátil z vězení? R6: To bylo dobrý. Jo, tam byl jeden darebák, říkali, že měl něco s Gestapem nebo prostě s Němcama, a po válce byl velký komunista a já nevím, co všechno. = pomáhal na národním výboře = tak s tím jsem měl problém, když jsem potřeboval potvrzení o trvalým bydlišti do podniku = taková absurdita. T: Ale nezaznamenal jste takovou situaci, že by se s vámi někdo nechtěl bavit, že by se s vámi přestal bavit, třeba aby sám nebyl někým viděn, že se baví s vězněm? R6: To bylo dřív. Já jsem přišel (pozn.: z vězení) poslední, tak to už bylo jiný. Ale když přišli ti první, tak tam před nimi utíkali. To vím jistě. Rodina jednoho respondenta se v době jeho uvěznění přestěhovala do jiné lokality, což tento respondent považuje za okolnost, která vedla ke zmírnění dopadů jeho sociální stigmatizace. R2: Když jsem byl propuštěn ven, tak jsem poměrně rychle zapadl, zapadl celkem, měl jsem snad to štěstí, že jsem zapadl jako tak, že jsem se nevrátil do těch rodných Blažovic, kde mně dělali potíže = T: A vy jste se nevrátil z jakého důvodu? R2: No tak z důvodu toho, že rodiče se přestěhovali do Rajhradic a tudíž já jsem se tam dostal a tam mě neznali a já jsem neznal je, tudíž jsem neměl žádný nepřátele ani přátele. T: A jak se k vám chovali lidé v místě bydliště? R2: Jak už jsem říkal, v místě bydliště já jsem s nimi nepřišel do žádného styku, já jsem tam nebyl a po Novým roce už jsem vlastně byl v těch Rajhradicích a už jsem tam neměl s nimi co do činění vůbec. T: A vyčítal vám někdo něco?

167

R2: To, za celou dobu mně nikdo nic nevyčítal, aspoň veřejně ne, tak jestli někde po straně třeba, ale veřejně mně nikdo nic nevyčítal. T: A jak byste stručně zhodnotil první období po návratu z vězení na svobodu? R2: = jednak to asi dělalo to, že jsem se přestěhoval krátce po příchodu do těch Rajhradic a tam mě nikdo neznal a já neznal nikoho, tudíž to všechno zase bylo pro mě úplně jiný a nikdo taky neznal mě, takže mě se nikdo nemohl na nic ptát ani nic zjistit nikdo nemohl, neházel klacky pod nohy. T: Takže dovedete si představit, kdybyste zůstal v původním bydlišti, že by to asi nemuselo být tak šťastné? R2: No tak asi by to bylo jiný, podle mě by to bylo jiný. Tam by to bylo asi horší. Hodnota absence sociální stigmatizace v novém bydlišti zastínila i absenci lokálních přátelských vazeb.

Následující ukázky, popisující první období po návratu z vězení, obsahují pohled samotných respondentů na důsledek sociální stigmatizace, ke kterému došlo následkem dlouholetého uvěznění, a který ovlivnil jejich přístup k některým představitelům veřejnosti obecně. R1: = A já dlouhou dobu, když jsem uviděl uniformu esenbáka s červenými nárameníky, tak = taková určitá averze a hned dištanc. Akorát co si člověk zvykl, že s každým nemohl mluvit otevřeně, poněvadž ještě byla doba zlá a doba tragická = R6: = Tak především lidé nebyli pro mě nic, já jsem byl zvyklý jenom na ty bachaře, takže ta uniforma byla přece jen jiná než ti civilisté... T: Já nevím, jestli jsem vám dobře rozuměla, jak jste říkal, že po tom návratu jste byl zvyklý na ty uniformy a že lidé neměli u vás místo? R6: No cenu, jistě. To nejenom u mě, ale i u těch ostatních. T: A jak byste mi to vysvětlil, abych vás dobře pochopila? Jak to myslíte? R6: = tenkrát jsem je nerespektoval, nebylo to prostě pro mě nic. Pro mě respekt byla ta uniforma bachařská nebo četnická. T: Čili to byla taková změna, kterou s vámi provedlo vězení. R6: To trvalo jen chvíli. = No měsíc asi, ani ne. Předchozí ukázky vystihují důležitý faktor uvěznění, na který upozorňuje Goffman (1961). Tento autor shrnuje poznatky, k nimž dospěl během zkoumání účinků totálních institucí na v nich přebývající jedince. Právě vnímání uniformy dozorce je faktorem, který pozměňuje u obyvatel totálních institucí vztah k člověku tím způsobem, že si zafixují uniformu samotnou jako něco, k čemu je třeba mít respekt. Pocit distance pak vyvolává pouze uniforma, nikoliv člověk v ní. Uniforma má pak vyšší autoritu než lidé.

168

Ve výpovědích se objevují také zástupci určitých profesí, se kterými respondenti v okolí svého bydliště přicházeli do styku sice oficiálně, ale přitom pociťovali jejich neoficiální podporu. R1: = doktor Kašich byl vedoucí lékař, předseda lékařské posudkové komise. Potom jsem přišel k němu, on tam měl ty zdravotní posudky a on říká: = to je plný invalidní důchod, ale vy jste... A já mu povídám: pane doktore, ať si kvůli mě nepohoršíte, = já jsem seděl za politiku. A on říká: = já jsem lékař, mě zajímá, co je na papíře! R2: = jestli jsem přišel k těm doktorům, = to bylo když jsem chodil v Židlochovicích na vyšetření, každý, když zjistil, že jsem byl zavřený, tak mně šli na ruku. T: A nějaký doktor vám v něčem přímo pomohl? R2: No já jsem nechodil nějak k doktorům, ale protože jsem nebyl na vojně, tak jsem musel jít, znovu mě volali k odvodu, no a tudíž jsem musel jít k doktorům, a mohu říct, že mě obvodní lékař doktor Pivoňka, to byl doktor z Rajhradu, který mně pomohl k tomu, že jsem vlastně nemusel jít na vojnu, tudíž jsem to bral jako další takový plus, který jsem měl po příchodu domů. R4: = Já jsem šel tam k doktorovi jednomu a povídám: pane doktore, já jsem se vrátil (pozn.: z vězení), nechte mě chvíli doma. Tak mě nechal chvíli doma. T: To byl lékař, ke kterému jste chodil ještě před uvězněním? R4: Ne, ne, to byl jiný. To byl v Šaraticích =

Pokus o znovuzakotvení Někteří respondenti se snažili zapojit do veřejné činnosti v místě bydliště alespoň na úrovni, na které to bylo možné. Tímto způsobem se alespoň částečně včleňovali do tohoto sociálního prostoru a upevňovali tak svoje vztahy s okolím. T: Co jste cítil v době, když jste byl propuštěn na svobodu, bezprostředně po propuštění? R1: = já jsem se hned zapojil, takže všechny síly, co jsem měl, jsem předal = No jinak hned jsem se zapojil do veřejného života a myslím si, že všechny ty síly, co byly, a naděje, nejenom u mě, jsem vedl tím směrem. = No berte v úvahu, já jsem přišel domů v sedmašedesátým, za chvíli to začalo mezi spisovali vřít a tak dál a tady na obci hned v osmašedesátým tady s tatíkama, co přišli staří lidovci, obnovili jsme Lidovou stranu, a nebyl to jednoduchý boj, obnovili jsme ji = a hned zakrátko nato divadlo a podobně = R1: = A v zahrádkářích, tak hned jsme navázali styky se zahrádkáři, s přáteli, = ale přišla direkce z vrchu, ve výboru zahrádkářů musí být aspoň jeden komunista. Poněvadž tam jsme nebyli straníci. Tak mně chlapci poděkovali, přijali tam jednoho kluka, který byl v KSČ, možná jenom pro formu, = já jsem dál pracoval, organizoval zájezdy, které organizuji dodnes = pointa byla ta, když přišel devadesátý rok = my chceme, abys dělal jednatele. Já jsem si neodpustil: když vám nevadí, že jsem byl zavřený, tak jo. No a tak ho dělám dodnes. =

169

R1: = dělám smutečního řečníka na obci = k dnešnímu dni jenom na obci to bylo sto padesát šest rozloučení = T: A před tím rokem osmdesát devět zajímal jste se o politiku taky nějakým způsobem? R1: Já jsem se soustředil hlavně kolem kostela, jinak jsem do politiky nezasahoval, aktivně jsme do ní zasáhli v roce osmdesát devět, devadesát = T: A jak se vyvíjel potom váš další život? R4: Tak prostě jsem se za rok potom oženil, zařadil jsem se tak nějak tady do toho dění na dědině = T: Byl jste členem nějakých spolků a organizací? R4: Ne, já jsem byl jenom tady v tom tzv. ochotnickým, tomu říkali spolek, ochotnické divadlo.

V některých výpovědích se jako odpověď na tlak sociální stigmatizace objevuje vyjádření nezájmu o zapojení se do veřejného dění nebo o společenský život. Po zkušenostech se sociální stigmatizací se projevila snaha „být neviditelný“ jako určitý druh sebeobrany a současně jako ukazatel distance od panujícího režimu. Tyto dva faktory převážily nad potřebou sociálního začlenění. T: Byl jste členem nějaké organizace, spolku, nějak veřejně činný od doby, co jste se vrátil z vězení až do dnešní doby? R2: Od doby, co jsem se vrátil, já jsem nikdy neměl zájem, nikdy. = nikdy jsem neměl zájem být někde veřejně činný, já jsem vždycky zastával názor být průměrným člověkem a abych nevynikal zezadu ani zepředu. T: A v současné době jste členem nějakých organizací? R2: No tak akorát členem Konfederace politických vězňů, ale v takových běžných, normálních, to ne. T: O politickou situaci jste se zajímal po návratu z vězení? R2: No tak já jsem se zajímal vždycky, já jsem se zajímal o tu věc, zajímám se i dnes pořád o to, aby měl člověk přehled, co se vlastně děje = Do toho zákulisí člověk nikdy nevidí. Poslední odpověď potvrzuje, že příčinou není nezájem o dění jako takové.

T: A měl jste v té době chuť chodit někam mezi lidi? R3: Ani moc ne. Protože kam? Když jste někam přišla, tak tam byli samí soudruzi. A tak že bych nikam nešel, třeba na zábavu, to jo, ale nějaký společenský život, to mně nějak nepasovalo. = jak jsou třeba myslivci, to ne. Oni by mně stejně nedali zbraň (smích). To bych tedy nedostal, ani kdybych chtěl. T: Myslíte, že na to mělo vliv to, že jste se vrátil z vězení, takže se vám moc mezi ty lidi nechtělo a nebo to bylo vlivem okolností, že tady byl takový režim, že se na vás lidi tak nějak dívali? R3: No to jo, to celkově, těžko se dá, člověk byl rád, že je tedy klid a že si bude žít alespoň v klidu. Že nebude tam někde... T: Tak vy jste oceňoval ten klid? 170

R3: Hlavně ten klid a hlavně od nich pryč. Moc se s nimi nevybavovat, protože... R3: = veřejně činný, to jsem vůbec, to mě nezajímalo. Být nějak veřejně činný, jsem akorát v té straně (pozn.: v Lidové straně), ale jinak nic, jinak nic. Jinak se věnuji spíš tomu náboženskýmu životu, aby člověk žil jako člověk a děcka aby žily jako lidi = U některých respondentů se zvýšilo zapojení do veřejné činnosti v době po převratu v roce 1989. Toto zapojení s sebou někdy přineslo i jakési vyrovnání se s minulostí a určité přiblížení se vztahům s okolím v době před uvězněním. R1: = jako předseda sociální komise, tady jsme vybudovali určitý sociální program v devadesátým, jednadevadesátým roku, i pečovatelskou službu, to se roznášejí obědy ze školní jídelny, hodně se angažovala moje manželka i další ženy a děvčata = a jako předseda sociálně-zdravotní komise zařizujete lidem, pomáháte při nástupu do domova důchodců nebo penziónů, pomáháte = tak jim to vyřizujete no a moje křesťanské přesvědčení mě vedlo k tomu, že, někteří lidé, kteří původně byli vůči mě nepřátelsky zaměření a teď jsem jako představitel obce k nim přišel, oni měli požadavek, a já ten požadavek jsem jim splnil. = z mé strany to byla převýchova, ale to byl zajímavý poznatek = ale jsou takoví, pár, s nimiž není rozumná řeč. T: A jste členem nějakého spolku, organizace apod.? R1: Konfederace politických vězňů, v Lidové straně, v Konfederaci jsem předsedou pobočky. = Potom tedy v zahrádkářích samozřejmě, potom, poněvadž dělám kronikáře, tak jsem ve styku s řadou lidí a do novin sem tam něco = sedm let jsem dělal předsedu Okresního výboru KDU-ČSL na okrese = ale teď jsem jen člen Okresního výboru = Z úryvku vyplývá, že respondent pociťuje i v současné době stigmatizačně negativní přístup některých lidí ze svého okolí. T: Jste zapojen do veřejného, náboženského nebo politického života? R5: No tak já jsem zapojený do politického života, jsem v komisi veřejného pořádku městského úřadu, zasedáme měsíčně na obci, chodím na přednášky a jsem členem ODS. T: A jste v Konfederaci politických vězňů? R5: V Konfederaci politických vězňů jsem. Respondenti se snažili také zhodnotit, zda nastala změna po roce 1989 ve vztahu mezi nimi a okolím. R1: Zaznamenal jsem změnu i u těch, řekl bych trošičku váhavých, velmi pozitivní. = my se tady známe, lidé jsou vstřícní, mluvím s nimi naprosto otevřeně a dost se s nimi stýkám, i když už nejsem předseda sociální komise, ale pořád ještě v ní působím, takže lidi já beru takový jaký jsou, ale neumím nikomu nic vyčítat. Nikomu nic nebudu vyčítat a těch pár, jak se jim říká, kamenných soudruhů, kteří pořád ještě drží svoje, = tak s těmi prostě nejde hovořit = já je ignoruji a víte, že máme zásadu - s komunisty se nebavíme a ono je to skoro zbytečný. Protože v nich..., nevím, odkud jsou, snad z jiné planety.

171

T: A změnilo se chování vašeho okolí k vám po roce osmdesát devět? R2: Nic se nezměnilo, je to pořád stejný, pořád všechno, jak bylo předtím, nic se nezměnilo, nic, pořád je to běžný život = T: A změnilo se chování vašeho okolí k vám po roce osmdesát devět? R3: No to je pořád stejný. Ti lidi jsou stejní. T: Ano? Jestli třeba někdo, kdo se s vámi moc nechtěl bavit, tak jestli najednou nepřišel... R3: No tak zdraví, ale že by nějak..., oni hlavně ti komunisti jsou pořád komunisti. Bohužel. To z nich nedostanete. T: A změnilo se chování vašeho okolí k vám po roce osmdesát devět? R5: Ano, něco ano. Ano, změnilo se k lepšímu, už se mnozí nebáli třeba veřejně promluvit, i si postěžovat, poplivat si na ten systém. T: Změnilo se chování vašeho okolí k vám po roce osmdesát devět? R4: Ne, ne. Tady na té dědině je to pořád stejný. Tento respondent si posléze vzpomněl na událost, která se odehrála již po roce 1989, ale ukázala zcela jasně na prostupnost stigmatizačního mechanismu i přes různé historické mezníky. Stigmatizační útoky se staly ze strany některých skupin obyvatel ještě drastičtějšími než byly v době, kdy k této stigmatizaci docházelo oficiálně. R4: = Ještě jsem si vzpomněl, stalo se to v roce devadesát tři, dostal jsem já a ještě další bývalý politický vězeň dopis, ve kterým vyhrožovali, že mně bude zničený majetek kvůli mé dřívější činnosti a kvůli odškodnění, který jsem dostal. Vyšetřovala to i policie. =

Pohled na společnost formou reflexe V rozhovorech s respondenty zazněla i některá vyjádření, která velice úzce souvisí s oblastí Veřejné zakotvení v tom smyslu, že odráží současný vztah respondentů k lidem a veřejnosti obecně a zobrazuje, jak respondenti sami pociťují postoje společnosti. Uvažovala jsem sice o zařazení této kategorie do oblasti Participace na veřejných a politických aktivitách, kam by se tato vyjádření více hodila pro svou obecnější platnost, ale protože vycházím z předpokladu, že jednotlivá vyjádření vznikla převážně jako odezva na lokální dění, zařadila jsem tuto kategorii do této oblasti. T: A kdybyste mně měl teď stručně říct, jaké vyznáváte hodnoty a co naopak nejvíce odsuzujete, co byste uvedl? R1: Já mám rád lidi, bez ohledu na vzdělání, jakékoliv, nebo společenské zařazení, kteří jsou si vědomi toho, že jsou lidé, snaží se pomáhat, sami žít spořádaně, = a jsou osobnosti. Já znám lidi řemeslníky, a to je osobnost, a vzdělaný, že poslanci by se mohli od něho poučit. Tak tam směřuje moje poznání hodnot. Mezi lidmi nedělám rozdílu. = A mě naučil život 172

jedno, mnohokrát se stalo, že jsem někoho podceňoval, a to mně dalo za vyučenou, když jsem ho poznal blíž. A to mě naučil ten systém, který tady byl. Nepodceňovat lidi, že v lidech jsou skryté hodnoty. A tak jsem se snažil s každým vycházet. A domnívám se, že zpětně se to zase odráží, pokud hovořím o svém bydlišti, na postoji lidí vůči mně. R1: = pokud zjistím, že je někdo člověk dvojí tváře a pokrytec = tak podle toho se zařídím, a mám rád lidi otevřené s humorem a vtipem. Mě život naučil jedné věci, být vstřícný vůči lidem, já jsem prožil určité peklo, kde nedůvěra byla jeden z obranných systémů mých. I mě život naučil v určitých situacích nesvěřovat se. A estébákům, bolševikům a bachařům my jsme nemohli mluvit pravdu. Tam se muselo lhát. A s každým nemůžete mluvit stejně. Jsou lidé, kteří do kostela nechodí, ale vychovávají velmi dobře rodinu, není slyšet, že by se pobili, není slyšet, že by se opili, není slyšet, že by děcka vedly křivý život, abyste si nemyslela, že mám nějakou pásku na očích. A vždycky hledám vinu u sebe. R2: = To, co je tady dneska, že naprosto je devastovaná morálka, která u českého národa je tak mizerná, že se to vůbec nedá komentovat = tak to je velký negativum tady celého toho vývoje, který je tady, protože se kladl důraz na tady tu ekonomickou stránku a trh všechno vyřeší, zkrátka, no. A ono to tak není. R3: = to lidstvo, který tady žije, nebo jak tady ti lidi jsou, to nestojí za to, vůbec něco dělat pro to. To si myslím dneska já. Dneska se pro ty lidi nestojí za to angažovat. Protože když si to promítnu, tady z manželčiny rodiny byli dva, co je umučili v koncentráku. Jo. My jsme byli v koncentrácích, a co z toho máme? Jenom zničený zdraví. Život utekl, a tím to skončilo. = A to, za co jsme bojovali, to, co naši rodiče prožili, utrpení, že, ať za války, a my tedy potom, po válce, za komunistů, no a co z toho máme, co z toho máme? Nic. Jenom zničený zdraví. R3: = to se nevyplatí vůbec angažovat se za něco takovýho, protože to stejně, to vás smete, ten dav, to vás smete tady. Vždycky. = Za čtyřicet let přijde někdo ze Západu a koupí tu republiku za fajfku tabáku. A je to tady. Bohužel. R4: Já věřím v člověka. Že člověk je v podstatě dobrý, že na něho působí spíš okolí, že ten je jinší, ten je jinší, tak on se snaží přizpůsobit, a to je právě špatně. Každý má být svůj a věřit... = udělal jsem něco špatně, tak musím to nějak spravit, ale musím být zodpovědný prvně sobě. = Sobě, ne tam někomu. Jenomže každý to asi nedovede. T: A co nejvíce odsuzujete? R4: Když někdo prosazuje svůj špatný názor. Prostě narcisty nemám rád, a nacisty nemám rád a komunisty, to je samozřejmý. T: Čili takové ty totality? R4: Ano. Víte, i lidi, kteří jsou prostě falešní. Co si myslím, to řeknu. = T: Co byste ze svého života nejraději vymazal? R5: Komunisty. (smích) Kdyby to šlo. Ale rozhodně ze svého života bych vymazal zlý lidi, špatný lidi. = R5: = jsem přesvědčený o tom, že my jsme byli opravdu ti, kteří setrvale přenášeli na další pokolení a na další lidi nesouhlas s tím komunismem a režimem, že díky nám, my jsme vlastně paměť toho národa, tím pádem jací vlastně ti komunisti byli a co způsobili za svinstvo, kolik 173

zla, nenávisti a podvodů a utrpení mnohým lidem přivedli = My jsme aspoň něco udělali, my jsme zapálili pár těch stohů a tu stodolu, my jsme aspoň něco udělali, ale byli lidi zavření za to, že jen byli. Že byli někdo, že byli něco, že byl farář třeba a nebo potřebovali tam nějaký tři sedláky odstranit. = mám takový zvláštní vztah k tomu selskému stavu, i když jsem za něj bojoval, = dnes se na to dívám tak, že vlastně i když dejme tomu byli chamtivci, tak to byl stav. Ten selský stav byl něco a selský stav byl nositelem tradice od Bílé hory vlastně až po dnešek, díky selskému stavu jsme Češi až do dneška, protože ti pomohli, knihy schovávali, byli to i písmáci, kronikáři, byla to šlechta vesnice a šlechta venkova a češstva. R6: = Já jsem toho od života moc nechtěl = Ale když se zklamete v těch lidech, a nemusí to být, v tom je ta tragedie, tak to je trapný.

6.4.1. Shrnutí Analýza provedená v oblasti Veřejné zakotvení ukázala, jak respondenti hodnotí svoje možnosti veřejných aktivit na lokální úrovni a úroveň svých vztahů s okolím po návratu z vězení. Tři respondenti připomněli různé projevy nenávistných kampaní, které byly namířeny proti nim a které se odehrály v době po jejich zatčení. Iniciátoři těchto kampaní se snažili do nich vtáhnout celé vesnické komunity, jejichž součástí se respondenti cítili být. Po návratu z vězení do stejného veřejného prostoru se většině respondentů (pěti ze šesti) dostalo různého uvítání. V jejich vyjádření lze vysledovat, že si byli vědomi rozdělení místní komunity na skupinu „my“ a skupinu „oni“, na lidi hlásící se k vládnoucímu režimu a na lidi stojící na druhé straně. Toto rozdělení známého sociálního prostoru tu bylo sice zřetelné již v době před jejich uvězněním, ale mezitím došlo k upevnění pozic. Také přístup příslušníků obou rozdílných táborů k respondentům byl rozdílný. Od odmítavých postojů přes opatrnou neutralitu až k přivítání „vlastními“ lidmi z okolí. I neutrální postoje znamenaly jistou formu neoficiální stigmatizace, kterou si respondenti jasně uvědomovali snad právě pro její každodennost, o které lze uvažovat s přihlédnutím k charakteru vesnické komunity. Silný vliv neoficiální stigmatizace, kterou je možné považovat za neformální sankci, o jejíž síle hovoří subkapitola 1.4. této práce, mohl být posílen, pokud původcem byl někdo ze stejně kategorizované skupiny, i když tento postoj byl jen dílem strachu. Vnímání podobné situace vyplývá z vyjádření respondenta R3: „No tak odklonili, tak ani ne nějak, že by to dávali najevo, ale to poznáte, ten člověk se s vámi moc nebude bavit“. Respondent R2, jehož rodina změnila během uvěznění bydliště, tuto skutečnost ocenil a vyzdvihl jako faktor, který 174

způsobil neviditelnost jeho vězeňské identity: „a tam mě neznali a já jsem neznal je, tudíž jsem neměl žádný nepřátele ani přátele.“ Za pozoruhodnou považuji skutečnost, že polovině respondentů se po návratu snažili vylepšit podmínky lékaři, se kterými přišli respondenti do kontaktu běžným oficiálním způsobem a před uvězněním je vůbec neznali. Tato pomoc přitom musela být pro samotné lékaře určitým rizikem, což dokladují úryvky v kategorii Návrat a přivítání. Pokusy o nové zakotvení ve veřejném prostoru byly u jednotlivých respondentů různé a někdy také odvislé od momentálních politických podmínek. Dva respondenti se od veřejných aktivit téměř distancovali, což může znamenat paralelu s vymezením se vůči společnosti jako takové. Rok 1989 znamenal pro některé respondenty výrazné zvýšení veřejných aktivit, čímž se upevnilo i jejich veřejné zakotvení. Všichni respondenti se pak po tomto roce stali členy nově vzniklé organizace Konfederace politických vězňů, čímž nejenom upevnili částečně zakotvení veřejné, ale současně i zakotvení v oblasti přátelské. Někteří respondenti pociťují mírné pozitivní změny ve vztahu okolí k nim po roce 1989, ale většinou jsou tyto vztahy v kontextu popřevratového období hodnoceny jako nezměněné. To ovšem může mít vzhledem k minulosti stejně tak dobře pozitivní jako negativní význam.

175

7. Diskuze Cílem práce bylo prozkoumání fenoménu sociální stigmatizace, tak jak jej nazírají optikou subjektivního vnímání političtí vězni padesátých let, a odpovědět tak na výzkumnou otázku: Jak vnímají političtí vězni padesátých let vlivy sociální stigmatizace na svoji sociální identitu a sociální zakotvení? V předcházející části jsem představila kategorie, které vyplynuly z analýzy rozhovorů. Interpretací těchto kategorií jsem se pokusila popsat, jakým způsobem vnímají političtí vězni padesátých let svoji sociální stigmatizaci. Zaměřila jsem se přitom na oblast sociální identity a sociálního zakotvení. Dílčí podrobné shrnutí výsledků jsem uvedla vždy na závěr oblasti, zahrnující příslušné kategorie. V této kapitole se zaměřím na nejpodstatnější závěry výzkumného šetření. Zodpovědět výzkumnou otázku vyžaduje komplexnější přístup. Je třeba citlivě pochopit drobné významy vložené do odpovědí respondentů a podívat se na ně se zřetelem k příslušným situačním kontextům. Jen tak lze nalézt na výzkumnou otázku plnohodnotnou odpověď. Použitím dvou výzkumných metod jsem získala navíc jistotu, že jsem během rozhovoru pochopila správně významy, které respondenti přikládají jednotlivým událostem, neboť použitím projektivní metody testu čáry života se vždy tyto významy potvrdily. Mezi ukázky z rozhovorů jsem ojediněle zařadila i úryvky z literární tvorby respondenta R1 z doby uvěznění, neboť jsem ji považovala za cenný materiál, vypovídající o vnímání sociální stigmatizace, které není ovlivněno časovou prodlevou. Případy v tomto výzkumu ilustrují, jak v životní realitě působí etiketizace ze strany mocenských orgánů, o níž pojednává subkapitola 1.3.1. této práce, zejména pak tamtéž uvedené vyjádření Vodákové (1998) koresponduje s životním údělem všech respondentů. Právě totalitní mocí prováděné kategorizování občanů s následným označením nepřátel režimu lze považovat za zrod sociální stigmatizace i u těchto respondentů, což nejlépe vystihuje vyjádření respondenta R5: „ = v tom osmačtyřicátým prostě jak to začalo, tak začali ti místní, hned to začali přebírat komunisti, akční výbory a tak, a ta naše rodina dostala nálepku zápaďáci, protože ani ten tatínkův odboj nebyl komunistickej, ani ti strýci, ti bojovali v Anglii, a prostě dostali jsme takovou podřadnou úlohu. Sami mě vlastně zařadili kam patřím, aniž bych si já vybíral. = a přišel potom najednou osmačtyřicátej rok a komunisti se začali roztahovat a to, co bylo úspěchem mých strýců a tatínek že padl v odboji, tak se stalo pohoršením =“ Platnost myšlenek etiketizační teorie je doložena aktivitou respondentů, kteří 176

reakcí na zmíněnou etiketizaci sebe nebo své sociální skupiny teprve založili důvod pro jejich zařazení do kategorie deviant, i když pojetí odlišnosti se různí dle náhledu. Na straně mocenských orgánů a určité části veřejnosti byla zmíněná odlišnost pojata jako výrazné negativum, avšak v prostředí jistých sociálních skupin byla vnímána v souladu s dnešním společenským oficiálním pojetím, tzn. jako deviace pozitivní. Jinými slovy, tím, že z těchto lidí udělal režim nejdříve nepřátele a takto s nimi jednal, pocítili i respondenti nepřátelství k tomuto režimu a svým nekonformním jednáním vybočili z řádu, který ovšem oni sami do této doby dodržovali, což nejlépe dokumentují výroky jednotlivých respondentů: R2: „= celkově, to co se provádělo na školách, to bylo to, co vzbudilo další odpor vůči tomuto zřízení =“; R4: „= tak musíme něco udělat, když nám vzali Skauta, tak musíme proti nim něco dělat = tiskli jsme letáky =“; R5: „Začali prostě týrat sedláky, začali dávat vysoký dávky a začali je stěhovat ven, začali je vystěhovávat do pohraničí a tak dále, no tak jsme o tom všem mluvili, protože my jsme žili v té době už politicky, v těch dobách. Tak nás jaksi ta nespravedlnost přivedla k tomu, že jsme začali psát výhrůžné dopisy“. Toto vybočení ovšem nevnímali jako protisociální jednání, ale právě naopak. Byla to právě jejich plnohodnotně prožívaná sociální identita, podpořená nadindividuálním hodnotovým systémem, která ovlivnila rozhodnutí jednat nekonformně, jak nejlépe dokladuje vyjádření respondenta R6: „= tak pak oběsili paní Horákovou, a to už bylo jaksi moc = Tak to začalo těmi letáky =“ Protože silně vnímali svoji sociální identitu, která byla ovlivněna pocity příslušnosti k vesnické komunitě, k náboženské komunitě, k národu apod., tvrdě pociťovali dopady sociální stigmatizace na všechny tyto sociální kategorie. Jednání mocenských orgánů s těmito sociálními kategoriemi se totiž neslučovalo s doposud uznávanými hodnotami a normami, jak je uvedeno i v subkapitole 3.1. této práce. Výzkum ukazuje na podstatné faktory, které se ukázaly být zásadní. V prvé řadě se jedná o shodu u všech respondentů v preferenci morálních hodnot, které je možné posuzovat jako přiklánějící se k nadindividuálním zájmům. Všichni respondenti se ztotožnili s typem hodnotových preferencí svých orientačních rodin a stejně tak se jeví, že byli výrazně ovlivněni během socializace v těchto orientačních rodinách politickými a veřejnými aktivitami svých rodičů, především otců, což dokládají jejich vlastní veřejné aktivity, jejichž vyústěním byla právě účast v činnosti, za kterou byli postiženi uvězněním. Důležitou součástí utváření sociální identity byla v případě všech respondentů dobrá rodinná informovanost o společenském dění. Kombinace uvedeného druhu hodnotových preferencí a pociťované sociální identity s příklonem k veřejnému zakotvení u všech respondentů pak zřejmě způsobila, že se respondenti nestali flexibilními v závislosti na měnících se společenských 177

podmínkách a naopak se rozhodli pro ochranu doposud vyznávaných hodnot. To dokládají i jednotlivá vyjádření respondentů, z nichž nikdy nevyplývá ani náznakově, že by o takové flexibilitě uvažovali. Důvodem k nekonformní protirežimní činnosti nemohla být ani konfrontace či odplata za odebraný majetek, protože jak vyplývá z oblasti Socioekonomická a kulturní situace v orientační rodině, orientační rodiny respondentů patřily po ekonomické stránce k průměrným až podprůměrným v dané době a lokalitě, což nejvíce dokladuje příklad respondenta R6, u něhož morální podstatu protirežimní činnosti zvýrazňuje rodinná historie uvedená ve stejné oblasti v kategorii Politické a veřejné aktivity rodičů a sourozenců. Sociální identita, která byla u respondentů utvářena v době jejich dětství a raného mládí, tedy až do doby zatčení, především v prostředí orientačních rodin a různých lokálních komunit, měla u všech respondentů s mírnými odchylkami charakter pociťované příslušnosti k více sociálním skupinám. Tak získali sociální identitu rodinnou, náboženskou, školní, identitu vesnické komunity, identitu orelskou, skautskou, lidoveckou apod. Tyto různé typy sociální identity byly upevňovány poměrně rozvinutou zakotveností v příslušných sociálních skupinách. Na úrovni symbolické lze dovodit vzhledem k výpovědím ohledně vyznávaného vlastenectví v kategorii Vyznávané hodnoty v subkapitole 5.1. nejméně u čtyř respondentů pociťovanou identitu národní, jako speciální formu sociální identity19 a stejně tak by sem bylo možno zařadit i náboženskou identitu, protože ji považuji za dvousložkovou, tzn. jednak může být kontaktním vztahem k určitému církevnímu společenství a dále i symbolickým vnímáním spirituální příslušnosti. K prvnímu pocitu narušení některých sociálních identit došlo, jak vyplývá například z ukázek v oblasti Participace na veřejných a politických aktivitách, již před uvězněním, a to postupně po nástupu totalitní moci. Totalitní útok na organizace typu Skaut, Junák apod., na sedláky jako příslušníky vesnické komunity, na církevní společenství, na Lidovou stranu a na příslušníky vlastních rodin respondenti citelně vnímali. Narušeno bylo i jejich zakotvení v těchto sociálních skupinách, někdy téměř striktně. Tak tomu bylo i v případě některých respondentů, kteří se jako členové skautských organizací po jejich zrušení nechtěli smířit s realitou a snažili se udržet vztahy zde vzniklé i nadále, i když mimo legální společenský rámec. Na těchto příkladech je také vidět, o jak pevnou vazbu se jednalo a jak silně byl tento typ sociální identity pociťován, konečně také i to, k jaké míře narušení sociální identity docházelo.

19

Viz subkapitola 2.1.2. této práce.

178

U všech respondentů jsem vysledovala shodu ve vnímání základní příčiny a příslušného období, vztahujících se k prvnímu narušení sociální identity v souvislosti se sociální stigmatizací. Všichni respondenti sice vnímali veškeré zásahy směrem k „jejich“ různým sociálním skupinám, ale někteří zvýrazňovali v této souvislosti organizaci Skaut, jiní např. poškozené sedláky z místní vesnické komunity. Společné všem bylo pojmenování základní příčiny tohoto narušení, a tou byla totalitní moc. Uvěznění jako další faktor sociální stigmatizace je vnímáno shodně u všech respondentů jako nejrazantnější a nejkomplexnější narušení jejich sociální identity a také veškerého sociálního zakotvení. Ukončení uvěznění nevedlo k ukončení sociální stigmatizace. Ta pokračovala v různých variantách. Nejvýrazněji bylo ovlivnění sociální identity sociální stigmatizací u všech respondentů vnímáno v oblastech Vzdělání a Zaměstnání a profese, kde mělo většinou až fatální rozměr. V oblasti Participace na veřejných a politických aktivitách byla sice také naprostá shoda u všech respondentů v dopadech do jejich sociální identity, avšak u jednotlivých respondentů se ukázalo být vnímání těchto dopadů rozdílné, stejně tak se různily i přístupy jednotlivých respondentů k obnovování této narušené vrstvy sociální identity. Vysledovala jsem, že tyto přístupy respondentů jsou ovlivněny vnímáním postojů okolí a celé společnosti k nim. Všichni respondenti shodně vnímají jako sociální stigmatizací neporušenou oblast Životní orientace, a to jak kategorii Hodnotové preference, tak i kategorii Vztah ke spiritualitě. Někteří respondenti dokonce uvádí, že sociální stigmatizace měla upevňující vliv na tuto oblast. Nejcitlivěji bylo vnímáno všemi respondenty ovlivnění sociálního zakotvení sociální stigmatizací v oblasti Rodina, avšak současně se tato oblast projevila jako významný prvek zmírňující dopady sociální stigmatizace. Značnou důležitost získalo zakotvení v přátelské vězeňské komunitě stejně stigmatizovaných spoluvězňů, tzn. politických vězňů. Toto zakotvení si přeneslo svůj význam i do civilního života. Zde panuje úplná shoda. Veřejné zakotvení bylo sociální stigmatizací ovlivněno u všech respondentů, avšak vnímání dopadů a pokusy o znovuzakotvení se liší v přístupech jednotlivých respondentů. Zdá se, že ovlivnění sociálního zakotvení sociální stigmatizací v oblasti Pracoviště nebylo vnímáno respondenty příliš výrazně. Snad to souvisí s preferencí jiných

179

zakotvovacích vztahů, ale roli může sehrávat i jistá vnucenost tohoto prostředí, což může být příčinou, že ani očekávání nějakého sociálního zakotvení zde nebylo příliš velké. Nyní se k některým vnímaným vlivům sociální stigmatizace vyjádřím detailněji. Účinky uvěznění lze vysledovat v dopadech na získání a udržení určité sociální prestiže a ohodnocení. K faktickému přerušení vzdělávací dráhy došlo u čtyř respondentů, ale všech šest respondentů si přitom uvědomuje omezení vzdělávacích možností do budoucna. Na druhé straně jako pozitivní je vnímán všemi respondenty jistý způsob neformálního vzdělávání, ke kterému docházelo během uvěznění mezi jednotlivými spoluvězni navzájem. Zde paradoxně došlo u respondentů naopak k pozitivně vnímanému ovlivnění sociální identity. V oblasti Zaměstnání a profese je u všech respondentů shoda v totální změně, která nastala pracovním zařazením během uvěznění, většinou k výkonu práce v uranových dolech. Všichni tuto změnu pociťovali jako výrazné zhoršení životních podmínek a byla jedním z nejhůře vnímaných aspektů uvěznění. Uvězněním bylo také narušeno sociální zakotvení respondentů ve všech oblastech, tzn. v rodině, mezi přáteli, na pracovišti nebo ve škole a na veřejnosti. Shodně bylo toto narušení nejvíce pociťováno v oblasti rodinných vztahů. Shoda byla u všech respondentů v dopadech tzv. přenesené stigmatizace na jejich rodinné příslušníky. I když vzájemné pevné rodinné vazby přetrvaly i během dlouhého uvěznění, nebylo možné vysledovat, jakou proměnou tyto vazby prošly. Někteří respondenti však uváděli, že se nic nezměnilo: R2: „Přijali mě normálně, jako kdybych přišel z vojny. = každý se mnou tak jednal, jako kdyby jsme se viděli včera. =“; R6: „Neměl jsem důvod si stěžovat. Jako kdybych včera odešel“. Po celou dobu uvěznění mohly být rodinné vztahy živeny pouze formálním a velice omezeným způsobem, ale pokud přihlédnu k existujícím pevným vazbám v době před uvězněním a tradičnímu pojetí života jednotlivých rodin, případně k vědomí podpory, nelze vyloučit, že si tyto vztahy udržovaly pomocí symbolického propojení stále stejnou úroveň. Naopak v době uvěznění došlo k pevnému zakotvení u všech respondentů mezi stejně stigmatizovanými přáteli ve vězeňské komunitě. Tato skutečnost je ve výpovědích respondentů velice zřetelná. Po propuštění z vězení byli respondenti dále konfrontováni s realitou sociální stigmatizace. Je nutné si ovšem uvědomit, že to nebyla jen etiketa politického vězně, která zajistila všem bez rozdílu druhořadé postavení ve společnosti. Také pociťovaná a žitá kategoriální příslušnost, která byla na scéně již před zatčením, se vynořila jako životní zátěž pro existenci v totalitní společnosti. Například pociťovaná náboženská příslušnost byla v této

180

době totalitní mocí často trestána, stejnou roli sehrával nevhodný třídní původ20 apod. Naprostá shoda panuje v pociťovaném narušení sociální identity respondentů v oblasti Zaměstnání a profese, kdy nikdo z nich nemohl vykonávat práci, o kterou by měl zájem. Ve vyrovnání se s touto životní diskvalifikací je již u jednotlivých respondentů určitý rozdíl. Po návratu domů se stala orientační rodina prvním a pevným bodem sociálního zakotvení všech respondentů. Shoda panuje v bezproblémovém přijetí a v některých případech je zmiňována i rodinná pomoc. Stejně tak sehráli prakticky ve všech případech důležitou roli přátelé z řad bývalých spoluvězňů. Tato sociální zakotvenost z dob uvěznění přetrvává u respondentů až do dnešní doby. Pevnému sepětí v této sociální skupině přitakávají výroky např. v kategorii Význam vězeňských přátelských vazeb, Exkluzivita vězeňské komunikace aj. Během rozhovorů s respondenty jsem si povšimla, že všichni používají ještě i nyní některé výrazy, které pocházejí z vězeňského argotu a vztahují se zejména k označení druhých spoluvězňů. Jedná s o výrazy jako např. komplic21, mukl22 apod. S přihlédnutím k informacím Vágnerové (1999), uvedeným v subkapitole 2.1.2., jde o další potvrzení sounáležitosti s touto skupinou. Výsledky výzkumu ukázaly silné vnímání kategoriální příslušnosti, což považuji za důsledek společenského vývoje, který vyústil právě v sociální stigmatizaci respondentů. Toto vnímání se nejvíce projevuje v oblastech Rodina a Přátelé. To, jak vnímaná kategorizace ze strany společnosti dokázala měnit smysl a řád života, je příkladně zachyceno ve dvou vyjádřeních respondenta R5, vztahujících se k jedné skutečnosti, pokaždé ovšem v jiné souvislosti. Poprvé ve vztahu představitelů totalitní moci k respondentově rodině: „ = a ta naše rodina dostala nálepku zápaďáci, protože ani ten tatínkův odboj nebyl komunistickej, ani ti strýci, ti bojovali v Anglii a prostě dostali jsme takovou podřadnou úlohu =“, podruhé pak ve vztahu stejně kategorizovaných lidí k respondentově rodině: „ = ta rodina Mrázků v Křenovicích měla díky těm mým tetám sokolkám, těm letcům dvěma a tak dále, to byla, prostě Mrázci byli opravdu rodina tam v Křenovicích =“. První uvedená ukázka současně dokládá existenci sociální exkluze, která se stala přítomnou v životě všech respondentů a ukazuje, jak sociální stigmatizace, která ovlivnila jejich sociální identitu a sociální zakotvení, tím současně způsobila, že jim tak bylo bráněno dosáhnout určité kvality života v různých oblastech.

20

Viz subkapitola 1.5.2. této práce.

21

Komplic je označení užívané ve vězeňském argotu pro spoluvězně.

22

Viz kapitola 3. této práce.

181

Na úrovni symbolické, jak se zdá, byla sociální stigmatizací narušena národní identita respondentů, která byla v některých případech poškozena fatálně. Což může být logickým vyústěním tragicky vnímaného vztahu, ve kterém nasazení za dobro národa bylo vlastním národem krutě zdaněno. Právě v mládí silně pociťovaná národní identita spolu s identitou lokální, jak je vyjádřeno v subkapitole 5.4.1., nedosáhla u některých respondentů již nikdy stejné úrovně, jakou měla před uvězněním, což dokladují výpovědi v subkapitole 5.4. v kategorii Politická a veřejná účast.

182

Závěr Základním problémem v nahlížení na sociální stigmatizaci politických vězňů padesátých let je nejasný pohled společnosti na důvod této stigmatizace. Většinou se totiž má za to, že se jejich sociální stigmatizace začala odvíjet od okamžiku zatčení. Zatčení a uvěznění bylo ovšem většinou jen dalším, i když zřejmě nejhorším mezníkem na cestě sociálně stigmatizovaného občana. Jádro celého problému se však nachází v rovině vztahu stigmatizujícího a stigmatizovaného. V tomto případě je třeba nahlédnout příčiny a důsledky vztahu, který se utvořil mezi představiteli státní moci a normálními občany. Normálními do chvíle, ve které byli právě těmito představiteli státní moci označeni za nenormální, deviantní. Tímto označením byl nastartován jejich tragický životní sestup. A co je ještě více tragičtější? Zarážející mlčení a odstup. Odstup a přístup těch, kteří stigmatizovaným na jejich životní pouti sypali na cestu trny a bodláčí. Jsem přesvědčena, že tato skutečnost klade řadu otazníků, na které by měly hledat odpověď především všechny společenskovědní obory, mezi nimi právě i pedagogika. Touto prací jsem se snažila alespoň částečně přispět ke splnění tohoto nelehkého úkolu. Cílem bylo prozkoumat vlivy sociální stigmatizace na sociální identitu a sociální zakotvení, tak jak je vnímají političtí vězni padesátých let. Pokusila jsem se nahlédnout do myšlení a cítění sociální stigmatizací poznamenaných respondentů a poodhalit tak roušku tajemství neprozkoumaných jevů. Cíl práce považuji za naplněný. Důležitým poznatkem, plynoucím mimo jiné z tohoto výzkumu, je lítost, kterou pociťují respondenti. Nelitují svých činů, ale litují společnost, která odmítá hodnoty, za které obětovali kvalitu svého života. Pokud by společnost tyto hodnoty akceptovala, nelitovali by ani oni obětované kvality života. Ukázalo se, že společnost nedostatečně řeší problematiku této části stigmatizované skupiny obyvatel. Myslím si, že v civilizované a kulturně vyspělé zemi je tento přístup neadekvátní obětem, které museli političtí vězni padesátých let přinést. Po provedených rozhovorech

s respondenty jsem si vyjasnila své pochybnosti, které jsem naznačila v

subkapitole 1.3.1. nad Hrčkovým (2001) vyjádřením ohledně delabellingu. Odznačkování opravdu nelze provést beze stop. Rozporuplný postoj společnosti k politickým vězňům padesátých let je stále zabarven slovem stigmatizace. Pokud totalitou stigmatizovaní respondenti nepociťují ve svém okolí po převratu v roce 1989 žádnou zásadní změnu, pak to o něčem vypovídá. A i nyní, tak jako vždy v jejich životě, nehrají hlavní roli individuální 183

zájmy, ale ty nadindividuální. Rádi by zapomněli na svoji opoziční identitu a splynuli s národem. S národem, za který kdysi bojovali. Rádi by opět získali svoji mnohovrstevnou sociální identitu. Ale musí cítit, že splynutí může být oboustranné. Není to o penězích, není to o náhradách. Jedná se o hodnoty. Je možné poskytnout různé náhrady a kompenzace, je možné tyto lidi oficiálně pozvednout tam, kam skutečně patří, ale není a nikdy nebude možné jim znovu darovat život. Bohužel mají jen jeden. Proto jim ho nekažme. A co vyplývá ze závěrů tohoto výzkumu v obecné rovině? Cílem pedagogických disciplín i ostatních společenskovědních oborů by měla být snaha o předcházení sociální stigmatizaci u každého možného adepta na společenskou izolaci, sankcionování a negativní postoje okolí.

184

Literatura: ALAN, Josef. Rodinné vztahy a členství v KSČ. (s. 155-170). In Otevřená minulost. Autobiografická sociologie státního socialismu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 1999. 371 s. ISBN 80-7184-755-0

BALÍK, Stanislav. Junák - Skaut. Příklad Velena Fanderlíka. In Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2006, s. 451466. ISBN 80-7325-105-1

BAŇOUCH, Hynek. Spravedlnost a političtí vězňové padesátých let: epizodická oral history o 20 790 slovech. Diplomová práce. Brno: FSS MU, 2001. 74 l.

BARATTA, Alessandro. Sociologie trestního práva. Brno: Masarykova univerzita,1995.180s. ISBN 80-210-1227-7

BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie. Praha: Správa sociálního řízení FMO, 1991. 157 s. ISBN 80-85469-08-01

BERGER, Peter L. LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 1999. 214 s. ISBN 80-85959-46-1

BOURDIEU, Pierre. Nadvláda mužů. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Nakladatelství Karolinum, 2000. 145 s. ISBN 80-7184-775-5

BOURDIEU, Pierre. Teorie jednání. Praha: Karolinum. Nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998. 179 s. ISBN 80-7184-518-3

185

BURSÍK, Tomáš. České vězeňství v minulosti i současnosti - několik poznámek.[online]. CS Magazín, 2007. [cit. 2007-08-16]. Dostupné z:

CLEMMER, Donald. The Prison Community. New York: RINEHART AND COMPANY, INC., 1958. 341 s. Library of Congress Catalog Card Number: 58-11040

ČAPKA, František. KLÍMA, Bohuslav. Nástin českých dějin. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Pedagogická fakulta, 2001. 166 s. ISBN 80-210-2593-X

ČEP, Lubor. O neformálech (sociologická skica). Sociologický obzor (samizdat), 1989, č. 2, s. 23-32.

ČEP, Tomáš. Zákon sociálního konsensu v Chalupného pracích z oboru sociologie venkova. Sociologická revue, 1939, ročník X, s. 159 - 166.

ČERVENKA, Karel. Stigmatizace, morální netečnost a expertní pojmy: možné uchopení fenoménu displacement/vymístění. Sociální studia, 2004, č. 2, s. 215-229. ISSN 1214-813X

Dekret č. 16/1945 Sb. II Presidenta republiky, o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.

FALTÝN, Jaroslav. Multikulturní andragogika. [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze. 127 s. [cit. 2007-12-10]. Dostupný z

FASORA, L. aj. (ed.). Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2006. 503 s. ISBN 80-7325-105-1

186

FAY, Brian. Současná filosofie sociálních věd. Multikulturní přístup. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 324 s. ISBN 80-86429-10-5

GAĎOUREK, Ivan. NEHNĚVAJSA, Jiří. Žalářovaní, pronásledovaní a zneuznaní. Svědectví ještě žijících obětí stalinismu v českých zemích. Brno: Masarykova univerzita v Brně; Mezinárodní politologický ústav, 1997. 129 s. ISBN 80-210-1718-X

GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, edice pedagogické literatury, 2000. 207 s. ISBN 80-85931-79-6

GEIST, Bohumil. Sociologický slovník. Praha: VICTORIA PUBLISHING, a.s., 1992. 647 s. ISBN 80-85605-28-7

GILLERNOVÁ, Ilona aj. Slovník základních pojmů z psychologie. Praha: Nakladatelství učebnic Fortuna, 2000. 79 s. ISBN 80-7168-683-2

GOFFMAN, Erving. Stigma. Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2003. 167 s. ISBN 80-86429-21-0

GOFFMAN, Erving. Asylums. New York: Anchor Books, Doubleday & Company, Inc., 1961. 386 s. Library of Congress Catalog Card Number 61-13812

GRYGAR, Jakub. Sociální vyloučení, předsudky a diskriminace. [online].[cit. 2007-11-14]. Dostupné z:

HAYESOVÁ, Nicky. Základy sociální psychologie. Praha: Portál, s.r.o., 1998. 168 s. ISBN 80-7178-198-3

187

HNILICA, Karel. Politická orientace, systém hodnot a hodnocení společenských změn. Československá psychologie, 2001, roč. XLV, č. 5, str. 393-407. ISSN 0009-062X

HRČKA, Michal. Sociální deviace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. 302 s. ISBN 80-85850-68-0

JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, s.r.o., 2001. 288 s. ISBN 80-7178-535-0

KAPLAN, Karel. PACL, Vladimír. Tajný prostor Jáchymov. České Budějovice: ACTYS, 1993. 191 s. ISBN 80-901234-2-2

KAPLAN, Karel. PALEČEK, Pavel. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Praha: Barrister & Principal, 2001. 253 s. ISBN 80-85947-75-7

KAPR, Jaroslav aj. (ed.). Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny. Praha: Sociologické nakladatelství ve spolupráci se Sociologickým ústavem ČSAV, 1991. 115 s. ISBN 80-901059-1-2

KARABEC, Zdeněk. BLATNÍKOVÁ, Šárka. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody. [online]. Kriminalistika, 2004, č. 3. [cit. 2007-07-18]. Dostupné z:

KAVALÍŘ, Petr. K problematice výzkumu hodnot a hodnotových preferencí. Československá psychologie, 2005, roč. IL, č. 4, s. 333-341. ISSN 0009-062X

KURY, Helmut. ZAPLETAL, Josef. K otázce stigmatizace rodinných příslušníků vězňů. [online]. Čtvrtletník kriminalistika, 2005, č. 3. [cit. 2007-09-04]. Dostupné z:

188

KÝR, Aleš. JANÁK, Dušan. Nástin vývoje československého vězeňství v letech 1948 - 1989. Historická penologie, 2004, č. 5, s. 1 - 4.

MACEK, Petr. Adolescence. Psychologické a sociální charakteristiky dospívajících. Praha: Portál, s.r.o., 1999. 208 s. ISBN 80-7178-348-X

MACEK, Petr. HŘEBÍČKOVÁ, Martina. ČERMÁK, Ivo. Identita, vývoj a osobnostní charakteristiky adolescentů. In Sociální procesy a osobnost. Sborník příspěvků. Brno: Masarykova univerzita, 1999. s. 78-84. ISBN 80-210-2228-0

MAŇÁK, Josef aj. Kapitoly z metodologie pedagogiky. Brno: Paido, edice pedagogické literatury, 1994. 117 s. ISBN 80-210-1031-2

MAREŠ, Petr. Faktory sociálního vyloučení. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2006. 41 s. ISBN 80-87007-15-8

MAREŠ, Petr. Chudoba, marginalizace, sociálně vyloučení. Sociologický časopis, 2000, roč. XXXVI, č. 3, s. 285-295.

MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4

MOŽNÝ, Ivo. Proč tak snadno... Praha: Sociologické nakladatelství, 1991. 81 s. ISBN 80-901059-0-4

MUCHA, Ivan. Sociologie - základní texty. Praha: Tiskárna a vydavatelství 999, 2004. 302 s. ISBN 80-86391-13-2

189

MUCHA, Ivan. Symboly v jednání. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Nakladatelství Karolinum, 2000. 193 s. ISBN 80-246-0012-9

NEDBÁLKOVÁ, Kateřina. Jiná vězení? [online]. Sedmá generace, 2002, č. 5. [cit. 2007-0810]. Dostupné z:

PALEČEK, Pavel. Psychologie vězně komunismu: příspěvek k psychologické historii. Bakalářská práce. Brno: FSS MU, 2002. 39 l.

PERLÍN, Radim. Venkov, typologie venkovského prostoru. [online].[cit.2008-03-17]. Dostupné z: <www.mvcr.cz/odbor/reforma/perlin.pdf>

PETRUSEK, Miloslav. MILTOVÁ, Alena. VODÁKOVÁ, Alena. (ed.). Sociologické školy, směry, paradigmata. Praha: Sociologické nakladatelství ve spolupráci se Sociologickým ústavem AV ČR, 1994. 249 s. ISBN 80-85850-04-4

POLEHŇA, Jan. Teorie sociální exkluze a naše reality. Sociologický obzor (samizdat), 1988, č. 2, s. 1-38.

POUSTA, Zdeněk (ed.). Filosofie za mřížemi. Leopoldov, léta padesátá. Praha: Ústav dějin Univerzity Karlovy, Archiv Univerzity Karlovy, 1995. 183 s. ISBN neuvedeno.

PRŮCHA, Jan. WALTEROVÁ, Eliška. MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. Praha: Portál, s.r.o., 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8

REICHEL, Jiří. Kapitoly systematické sociologie. Praha: Europlex Bohemia, 2004. 260 s. ISBN 80-86432-80-7

190

RÁZEK, Adolf. StB + justice. Nástroje třídního boje v akci Babice. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2002. 295 s. ISBN 80-86621-02-2

ROBEŠ, Bohumil. Čas likvidace. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s.r.o., 2002. 78 s. ISBN 80-7204-239-4

SCHMIDT-DENTER. Osobní a sociální identita v kontextu globalizace a národního odlišování. [online].[ cit. 2008-03-16]. Dostupný z:

STRAUSS, Anselm. CORBINOVÁ, Juliet. Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Brno: Sdružení Podané ruce; Boskovice: Nakladatelství Albert, 1999. 202 s. ISBN 80-85834-60-X (Albert)

SZALÓ, Csaba. Sociologie formování sociálních identit. In Mozaika v re-konstrukci: Formování sociálních identit v současné střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2003. s. 13-36 ISBN 80-210-3306-1

ŠAFR, Jiří. Symbolické a sociální hranice. [online]. 2008.[cit. 2008-04-04]. Dostupné z:

ŠÍPEK, Jiří. Projektivní metody. Praha: ISV nakladatelství, 2000. 114 s. ISBN 80-85866-53-6

TODOROV, Tzvetan. V mezní situaci. Praha: Mladá fronta, 2000. 327 s. ISBN 80-204-0853-3

URBANOVÁ, Martina. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006. 191 s. ISBN 80-86898-94-6 191

VACULÍK, Jaroslav. ČAPKA, František. Nástin českých dějin 20. století. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Pedagogická fakulta, 2002. 234 s. ISBN 80-210-2167-5

VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Variabilita a patologie lidské psychiky. Praha: Portál, s. r. o., 1999. 448 s. ISBN 80-7178-214-9

VEBER, Václav. Padesátá léta v Československu - komunismus na domácí scéně. (Úvod ke sborníku). [online]. Sborník k problematice bezpečnostních služeb. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. 2001. [cit. 2008-01-23]. Dostupné z:

VEČEŘA, Miloš. URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006. 335 s. ISBN 80-86898-72-5

VODÁKOVÁ, Alena. Viníci a soudci. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. 109 s. ISBN 80-85850-52-4

VOLEK, Jaromír. Konstrukce morální paniky a sociální exkluze. Sociální studia. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, č. 5, s. 97-113. ISBN 80-210-2426-7

Zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky.

Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.

ZICH, František. Úvod do sociologie. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s. v edici Eupress, 2003. 106 s. ISBN 80-86754-06-5

192

Přílohy

193