MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví
Bakalářská diplomová práce
2015
Filip Náplava
MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura
Filip Náplava
Porovnání poesie Josefa Macha a Františka Gellnera Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: prof. PhDr. Milan Suchomel, CSc.
2015
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.
…………………………..……… Filip Náplava
Na tomto místě bych rád poděkoval prof. Milanu Suchomelovi za laskavé vedení mé práce a všechny podnětné rady a připomínky, které mi byly velice nápomocny.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1. Josef Mach.............................................................................................................................. 9 2. František Gellner .................................................................................................................. 13 3. Dobový kontext .................................................................................................................... 19 3.1. 80. a 90. léta 19. století .................................................................................................. 19 3.2. Počátek 20. století, nástup nové generace ..................................................................... 22 4. Poetika básnického díla Josefa Macha ................................................................................. 28 4.1. Machovy básně z hlediska formy .................................................................................. 28 4.2. Motivy v Machových básních ....................................................................................... 32 4.2.1. Motivy prostředí...................................................................................................... 32 4.2.1.1. Příroda .............................................................................................................. 32 4.2.1.2. Město ................................................................................................................ 34 4.2.1.3. Oceán/moře ...................................................................................................... 35 4.2.2. Nejčastěji uţívané motivy ....................................................................................... 36 4.2.2.1. Láska/erotičnost ............................................................................................... 36 4.2.2.2. Ţivotní ztroskotání ........................................................................................... 37 4.2.2.3. Náboţenství ...................................................................................................... 39 4.2.2.4. Revolta a revoluce ............................................................................................ 39 4.3. Machovy protiklady ....................................................................................................... 40 4.4. Machova ironie a sarkasmus.......................................................................................... 41 4.5. Americké verše z doby válečné (1914–1919) ............................................................... 43 5. Poetika básnického díla Františka Gellnera a její porovnání s poetikou Josefa Macha ....... 46 5.1. Gellnerovy básně z hlediska formy ............................................................................... 46 5.2. Motivy v Gellnerových básních .................................................................................... 50 5.2.1. Motivy prostředí...................................................................................................... 50
5.2.1.1. Příroda .............................................................................................................. 50 5.2.1.2. Město ................................................................................................................ 53 5.2.1.3. Oceán/moře ...................................................................................................... 55 5.2.2. Nejčastěji uţívané motivy ....................................................................................... 56 5.2.2.1. Láska/erotičnost ............................................................................................... 56 5.2.2.2. Ţivotní ztroskotání ........................................................................................... 58 5.2.2.3. Náboţenství ...................................................................................................... 62 5.2.2.4. Revolta a revoluce ............................................................................................ 63 5.2.2.5. Alkohol ............................................................................................................. 64 5.3. Gellnerova ironie a sarkasmus ....................................................................................... 66 5.4. Situační podobnosti v Machově a Gellnerově tvorbě .................................................... 68 5.5. Gellnerovy politické satiry a Machovy Americké verše ............................................... 70 Závěr......................................................................................................................................... 72 Literatura .................................................................................................................................. 75 Primární zdroje ..................................................................................................................... 75 Sekundární zdroje ................................................................................................................. 76
Úvod Josef Mach a František Gellner byli čeští literáti první poloviny 20. století, kteří se seznámili na mladoboleslavském gymnáziu, kde jiţ v té době začali se svými literárními pokusy a vedli několik časopisů. Po ukončení studií na gymnáziu se po čase tito autoři opět střetli v Praze, kde se společně začali účastnit literárního ţivota. Se skupinkou dalších mladých autorů se scházeli u spisovatele Stanislava Kostky Neumanna v jeho Olšanské vile. V této době na sebe Mach s Gellnerem literárně působili a „kdyţ se později F. X. Šalda zamýšlel nad jádrem Machovy tvorby, uvedl je v pevnou souvislost s Františkem Gellnerem.“1 Šalda napsal, ţe „Josef Mach stojí básnicky na stejné linii jako Gellner, jest jeho slabší blíţenec.“2 Nebo třeba také ve Slovníku básnických knih se můţeme dočíst, ţe Machův vzor byl Gellner.3 Tato bakalářská diplomová práce se tedy zabývá porovnáním básnické tvorby obou autorů, a to konkrétně ve sbírkách Robinson Krusoe (1909), Plavba do Ameriky (1912) a Na obou polokoulích (1918) Josefa Macha a ve sbírkách Po nás ať přijde potopa! (1901), Radosti ţivota (1903) a Nové verše (1919) Františka Gellnera. Sbírky jsou analyzovány jak z formálního hlediska, tak z hlediska obsahového, a to s důrazem převáţně na motivy, které autoři ve své tvorbě pouţili. Jde nám o zachycení toho, jaké shodné či odlišné postupy v práci s těmito motivy u obou autorů lze vystopovat. Analyzovat budeme nejprve básnickou tvorbu Josefa Macha a poté Františka Gellnera, avšak jiţ s tím, ţe budeme aplikovat získané poznatky z analýzy Machových sbírek. Jádrem tvorby obou básníků je subjektivní lyrika, která je úzce spjata s jejich záţitky z denního ţivota, šlo v podstatě o reflektování událostí, v nichţ se autoři nacházeli a které chtěli zobrazit čtenáři ve své pravé a čisté podobě bez sloţitých metafor apod. Pojili se s generací autorů, která se vyznačovala svou apoetičností v porovnání s minulými básníky a která usilovala o jednodušší přístup poezie ke čtenáři. Tedy ještě neţ přejdeme k samotnému rozboru básnických sbírek, zaměříme se na ţivoty obou autorů, dobovou situaci, v níţ
1
SVOZIL, Bohumil. Nad básnickým dílem Josefa Macha. In: Ţivota běh, Výbor z díla. Praha: Československý spisovatel, 1980, s. 8. 2 ŠALDA, F. Šaldův zápisník 5. 2. vyd. (1. vyd. v Československém spisovateli). Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 345. 3 Slovník básnických knih: díla české poezie od obrození do r. 1945. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 247.
7
vstoupili na literární pole, a také se okrajově budeme věnovat generaci, která je při tomto literárním vstupu doprovázela.
8
1. Josef Mach Básník, prozaik a překladatel Josef Mach se narodil 5. února 1883 v malé vísce Loučeni u Nymburka. Jeho otec, Karel Mach, se zde ţivil jako zámecký zahradník, který měl na starosti skleníky s exotickým rostlinstvem a hlavně anglický park, který zde nechal v roce 1828 vybudovat tehdejší vládce Karel Anselm Thurn-Taxis. Mach na své dětství v zámecké zahradě vzpomíná: „Své útlé dětství proţil jsem ve stínu palem a borovic. Otec byl zahradníkem v zámeckém parku, kde bylo a je asi dosud mnoho divukrásných skleníků – a tam jsou ty palmy.“4 Zámecký park se spoustou exotických rostlin nebylo jediné, co malého Macha očarovalo. Svatojiřský les, který se táhne kol dokola Loučeni, spousta rybníků a zelených alejí, to bylo přesně místo, kde by se mladý básník nejraději potuloval, místo tak „velmi romantické, takţe i z malého dítěte snadno se tam můţe státi spisovatel.“5 A tak kdyţ Josef Mach nastoupil ve svém rodišti na obecnou školu, nebylo se čemu divit, ţe raději místo školní lavice pobýval v přírodě. „Raději byl bych místo do školy chodil po loučeňských lesích… Byl jsem vţdycky rád […] kdyţ jsem se vracíval domů za letního večera tou tmavozelenou cestou mezi lesy…“6 I přes veškeré toulání byl Mach nadaným studentem, a tak na radu místního faráře byl poslán studovat latinské gymnázium v Mladé Boleslavi, kde se také seznámil se svým spoluţákem Františkem Gellnerem. V této době se Mach začínal také prvně projevovat literárně, ve svých čtrnácti letech tiskl ve Volných směrech, dále přispíval do Moderní revue, Lumíru, Švandy dudáka a Nového kultu. „Moje literární počátky spadají do doby, kdy se umění v Čechách psalo s velkým U…“7 Kromě toho se také se svými spoluţáky z gymnázia věnoval vydávání literárních studentských časopisů. Bylo to také období, kdy byl Josef Mach poprvé konfrontován s myšlenkami anarchismu. „Všechna radost ze ţivota přišla tenkrát k zrušení, a jediná radost, kterou básníkovi nechali, byly všelijaké ty zvadlé touhy…“8 V roce 1899 přestoupil na gymnázium v Truhlářské ulici v Praze, kde se Machovo anarchistické smýšlení dále prohlubuje, začal se zde stýkat s básníky stejného pohledu a názoru, jako jsou např.: Stanislav Kostka Neumann, Fráňa Šrámek, Karel Toman, Viktor Dyk, 4
MACH, Josef. Ţivota běh. Praha: Výtvarný odbor Umělecké besedy, 1933, s. 6. Tamtéţ. 6 Tamtéţ, s. 7. 7 Tamtéţ, s. 9. 8 Tamtéţ, s. 10. 5
9
Jiří Mahen a v neposlední řadě také František Gellner. Tato skupinka vesměs mladých literátů bývá označována jako generace buřičů9 (viz podrobněji Kapitola 3). Mach toto období okomentoval slovy: „Ve skutečnosti jsme tenkrát ţili docela jinak a veseleji, jakmile jsme odloţili lyru a stanuli nohama na půdě civilního, obyčejného slzavého údolí vltavského.“10 V roce 1902 Mach úspěšně sloţil maturitní zkoušku a pokračoval studiem českého a německého jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy, avšak toto studium musel v roce 1905 přerušit, kdyţ si odjel splnit svou vojenskou sluţbu do Tridentu, poté strávil další rok studiem na filozofické fakultě v Innsbrucku „mezi severními vápencovými Alpami. Tam jsem sepsal svou první knihu ‚Robinson Krusoe‘.“11 Po návratu do Prahy své studium na filozofické fakultě nedokončil a místo studií odešel pracovat. Literárně však zůstával činným, jelikoţ v letech 1909–1910 spolupracoval s kabaretem Červená sedma, v rámci jehoţ pásma recitoval své básně. Jiří Červený označil Macha za pravého kabaretníka, který v Červené sedmě zasel své básnické semínko.12 Machovy básně měly vţdy ohlas, a tak – do té doby Mach uveřejňoval své texty pouze časopisecky – švagr Jiřího Červeného, Rudolf Ptáčník, vydal Machovi první sbírku básní Robinson Krusoe (1909).13 „Tolik však prozradit mohu, ţe – třeba v těchto mých básních není dohromady nic – bude se v nich zračiti aspoň mé nitro.“14 V letech 1911–1912 se účastnil zaloţení a také prvních akcí Haškovy Strany mírného pokroku v mezích zákona, kterou zaloţili v hostinci U Zvěřinů, kde se Mach scházel s Jaroslavem Haškem, Eduardem Drobílkem a dalšími. Nápad vzešel z pohnutky zvýšit příjmy hostince, a tak tedy byla zaloţena politická strana, jelikoţ „nic není tak lehké, […] jako zaloţit politickou stranu“,15 komentoval to slovy Jaroslav Hašek. Odpoledne před první schůzí Strany mírného pokroku Mach, na Haškův pokyn, sloţil hymnu této nově vznikající politické strany. Mach později společně s Františkem Langerem uveřejňoval seriál Strana mírného pokroku v mezích zákona a jiné příhody s Haškem v Pestrém týdnu.16 Menší ukázku
9
BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, s. 16. 10 MACH, Josef. Ţivota běh. Praha: Výtvarný odbor Umělecké besedy, 1933, s. 11–12. 11 Tamtéţ, s. 15. 12 ČERVENÝ, Jiří. Červená sedma. Praha: Orbis, 1959, s. 56. 13 MACH, Josef. Robinson Krusoe. 1. vyd. Turnov: Ptáčník, 1909. Edice Slunovrat I. 14 ČERVENÝ, Jiří. Červená sedma. Praha: Orbis, 1959, s. 56. 15 MACH, Josef. Ţivota běh: výbor z díla. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980, s. 74. 16 LANGER, František a MACH, Josef. Strana mírného pokroku v mezích zákona a jiné příhody s Haškem. Pestrý týden III, leden–červen 1928, č. 2, 4–6, 8, 10, 12, 16–20.
10
ze seriálu si můţeme přečíst i v Machově vzpomínkové knize Ţivota běh, kde Mach popisuje okolnosti a prostředí, ze kterého strana vzešla.17 V polovině roku 1912 odjel Mach do Ameriky. Strávil sedm let v Chicagu a půl roku v New Yorku. V Americe se ţivil jako učitel českoamerických dětí, které vyučoval dějepisu, zeměpisu a pravopisu; ilustroval časopisy; byl účetním v ţelezárně a slévárně; redigoval různé noviny z tzv. české Ameriky, např.: Spravedlnost, Denní hlasatel, Svornost, Slavie a Čechoslováka. Pracoval také v českém chicagském Uměleckém klubu, kde vydával list Jednou za čas. „Vedle krajanských neštěstí psal jsem ještě zahraniční a domácí politiku, zprávy spolkové, komunální záleţitosti, kritiky o koncertech, výstavách, divadlech, kritiky o krajanských výletech a kritiky o veřejných draţbách.“18 Za války se Mach účastnil protirakouského odboje, a to tím nejlepším způsobem, jaký uměl, tj. literárně a ţurnalisticky. „Napsal jsem za války pro náš odboj asi 200 básní.“ 19 Tyto básně Mach zveřejňoval v různých americko-českých periodikách a po válce v roce 1924 z nich několik vybral a sestavil sbírku Americké verše z doby válečné (1914–1919).20 O cestě do Ameriky napsal Mach báseň Plavba do Ameriky.21 Prvotní nadšení z nové země však záhy odpadlo, coţ můţeme vidět v básni Socha svobody v New Yorku,22 která byla vydána v další sbírce básní Na obou polokoulích.23 Roku 1920 odchází do Washingtonu jako ředitel České tiskové sluţby. V Americe se také seznámil a oţenil s Italkou Virginií Vinante a v roce 1913 se jim narodil syn Zdeněk. V roce 1922 byl přeloţen do Říma, kde pracoval stále v téţe funkci ředitele České tiskové sluţby. „Přijel jsem tam přímo ze Spojených Států, kde je všecko vyrobeno z ocele a ze ţeleza, a shledal jsem náhle, ţe v Římě je všecko z kamene, takţe jsem skoro patnáct let neviděl nic ze dřeva, z toho materiálu, z něhoţ je všecko uděláno v mé české domovině.“24 Do Čech se Mach navrátil po pěti letech strávených v Římě, a to roku 1927, v Praze získal pozici na ministerstvu zahraničí. Svůj návrat oslavil básní Rodákův návrat: „Nyní i já své údy ztrmácené | zpět nesu do vlasti po letech patnácti. […] Ač Praha stará je, svou
17
MACH, Josef. Ţivota běh: výbor z díla. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980, s. 73–80. MACH, Josef. Ţivota běh. Praha: Výtvarný odbor Umělecké besedy, 1933, s. 23. 19 Tamtéţ, s. 27. 20 MACH, Josef. Americké verše z doby válečné (1914–1919). Praha: Památník odboje, 1924. 84 s. 21 MACH, Josef. Plavba do Ameriky. Edice Réva 3. M. Herbenová. 1930. 22 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 102. 23 MACH, Josef. Na obou polokoulích. Chicago: České ústřední knihkupectví. 1918. 24 MACH, Josef. Ţivota běh. Praha: Výtvarný odbor Umělecké besedy, 1933, s. 27. 18
11
moderností hladce | k světovým městům můţe rovnat se. | Roste zde zcela nová generace | a zcela nová degenerace.“25 Avšak báseň Rodákův návrat je jedna z mála básní, které Mach po svém návratu zpět do vlasti napsal. Hojné básnické tvůrčí období, které Macha provázelo v době „předamerické“ a i v době „americké“, se po návratu do Čech utlumilo. Mach se uţ převáţně věnoval ţurnalistice (v letech 1928–1930 redigoval list Naše pohraničí) a překladatelství. O své básnické tvorbě napsal v dopise svému příteli Jiřímu Mahenovi, ţe „od jejího vyrábění jsem se jiţ odvrátil, ač mě okolnosti nutí ještě překládat.“26 Svou básnickou tvorbu v podstatě uzavřel souborným vydáním všech svých básnických sbírek a sebraných básní, které vyšly v roce 193327 a ke kterým napsal doslov Albert Praţák, i kdyţ jej původně měl napsat Vítězslav Nezval, avšak Mach se rozhodl pro Praţáka, jelikoţ „on nás snad všechny lépe měl příleţitost poznati, i tehdejší dobu a ovzduší.“28 Mach trpěl astmatem a jeho zdravotní stav se stále zhoršoval, zvláště po prodělání zápalu plic. Během druhé světové války bylo zrušeno ministerstvo zahraničí, kde Mach pracoval, a tak se pak ţivil jako cenzor amerických a italských novin. Dále se věnoval překladatelství, a i přes četné nabídky pracovat jako překladatel nacistických knih, stále zastával protinacistické postoje, coţ v důsledku zapříčinilo, ţe byl v roce 1941 poslán do penze. Poté se uţ víceméně věnoval jenom překladatelství. Špatný zdravotní stav způsobil, ţe poslední roky svého ţivota proţil připoután na lůţko. Umřel 8. listopadu 1951 v dejvické nemocnici. Místo jeho posledního odpočinku je v Dejvicích na Hřbitově Šárka kolem římskokatolického kostela sv. Matěje. „Josefe Machu, zanecháváš za sebou veliký kruh těch, kdo tě měli rádi, a loučím se s tebou za ně. […] Ve cti jsi ţil a pracoval a čestná paměť nás všech tě provází na cestě, kterou nastupuješ a kde se setkáš se vzácnými učiteli českého humoru, které jsi tak miloval, s Havlíčkem a Nerudou.“29
25
MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 223–225. Adresát Jiří Mahen. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964, s. 42. 27 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 271. 28 Adresát Jiří Mahen. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964, s. 40. 29 LANGER, František. Byli a bylo: Vzpomínky. Praha: Akropolis, 2003, s. 307 a 309. 26
12
2. František Gellner František Gellner se narodil 19. června 1881 jako šesté dítě do rodiny mladoboleslavského obchodníka Karla Gellnera. Rodina Gellnerových sice neoplývala bohatstvím, zejména kvůli častým otcovým návštěvám hospod, ale bídu také neměli. Nicméně na dětech se rodiče snaţili ušetřit, takto vzpomíná František Gellner na svého staršího bratra: „Gustav nosil prý do školy roztrhané boty a kalhoty – a rukavičky bílé glazé. Otec prý koupil mnoho takových rukavic a nebylo je moţno prodat.“30 František nastoupil v Mladé Boleslavi na obecnou školu, kde se setkal s prvními ústrky a posměšky od spoluţáků kvůli svému ţidovskému původu, postupně začal vnímat nejen ústrky a naráţky na svou osobu, ale vůbec útoky na celou svoji rodinu. Od té doby začal Gellner svůj původ nenávidět. Po obecné škole pokračoval ve studiu na mladoboleslavském gymnáziu. Zde se mladý Gellner stal rychle velice známou „osobností“, hlavně v očích kantorů, a to především díky svému nadání, ale také kvůli své ne příliš velké studijní píli. Seznámil se zde např.: s Jiřím Mahenem a Josefem Machem. Mach na Gellnera vzpomíná: „Nosíval tehdy jako gymnazista […] vţdycky hotově koupené šaty a vţdycky nějakou hezkou kravatu.“31 Se svými spoluţáky vydávali několik studentských časopisů, kde Gellner zveřejňoval své první básně, kresby a také první překlady. Mezi spoluţáky se stal oblíbeným, především díky zdařilým překladům a kresbám, ale také díky svému způsobu mladého ţivota, který zřejmě odkoukal od svého otce. „Chodíval téţ jiţ do hospod, ač to bylo, nebo snad poněvadţ to bylo studujícím přísně zakázáno, a kouřil cigarety, někdy dokonce dvě najednou…“,32 vzpomíná dále Josef Mach. Avšak s kantory příliš dobře nevycházel, ti dokonce zakazovali ostatním studentům, aby se s Gellnerem kamarádili. „… katecheta mi pořád zakazoval s Gellnerem, jakoţto izraelitou, chodit a snadno dosáhl toho, ţe jsem s Gellnerem přestal chodit po ulici a začal jsem chodit ke Gellnerům do bytu…“33 V patnácti letech dosáhl Gellner svého prvního velkého literárního úspěchu, kdyţ mu byla za čtyři zlatky v časopise Švanda dudák otištěna báseň Patnáct lahví koňaku.34
30
GELLNER, František a HUVAR Michal. Drama, román a fejetony. Vyd. 2., (V Carpe diem 1.). V Brumovicích: Carpe diem, 2007, s. 164. 31 MACH, Josef. Gellnerova prvotina. Lidové noviny, 1924, č. 617, s. 1. 32 Tamtéţ, s. 2. 33 Tamtéţ, s. 1. 34 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 209–211.
13
I přes studijní nedostatky Gellner sloţil maturitu a roku 1899 byl poslán na studia techniky do Vídně. Toto studium bylo však pro Františka Gellnera cizím, a tak se místo navštěvování přednášek a seminářů věnoval vysedávání po hospodách, milostným avantýrám a anarchistickým spolkům. Ve svém fejetonu §§ 222. a 9. píše: „V 19 letech […] zůstával jsem ve Vídni a přednášíval jsem v anarchistických spolcích […] Dlouho jsem nevěděl, ţe vzbuzuji pozornost slavných úřadů […] Potom teprve jsem si svého tajného všimnul. Chodil za mnou věrně jako pes, i do nočních kaváren a kabaretů.“35 Ve Vídni se seznámil s Neumannovým časopisem Nový Kult skrz vídeňské anarchisty. Po dvou letech ve Vídni, kdy sloţil jen jedinou zkoušku z kreslení, se Gellner vrátil zpět domů. Rok 1901 byl pro Gellnera důleţitý, jelikoţ mu vyšla v Knihovně Nového Kultu první básnická sbírka Po nás ať přijde potopa! (1901).36 Stanislav Kostka Neumann vzpomíná, ţe Gellnerovi otiskl „hned první verše, které mi poslal.“37 Tento rok začal Gellner další studium, a to na báňské akademii v Příbrami, kam jej poslal otec. Avšak ani tady, přes počáteční snahu, Gellner nedosáhl valných úspěchů. „Nikdo nepřinutil básníka, kterým byl, ať psal nebo kreslil, aby se zabýval odbornými moudrostmi báňské akademie […] Za to stačilo, aby měl pero na dosah, a jiţ překypovalo jeho tvůrčí bohatství ve verších nebo liniích.“38 A tak netrvalo dlouho a i v Příbrami se Gellner vrátil ke svému vídeňskému způsobu ţivota. V policejní zprávě ze 17. října 1903 se uvádí: „Dnes v noci ve 12,12 tropili bánští akademikové po náměstí a v Praţské ulici velký rámus. Kdyţ přišli před Měšťanskou besedu, vystřelil některý z nich ránu z revolveru do domu, dále šli do městských sadů, kdeţ bylo téţ několik ran vypáleno. Poznáni byli R. Klecan a Gellner.“39 Příbramská společnost však Gellnerovi příliš nevyhovovala, jelikoţ většinou šlo o „prázdné synky bohatých rodičů, se kterými se dalo tak akorát z nouze pít a tropit noční výtrţnosti“, jak poznamenává Stanislav Kostka Neumann.40 Gellner tedy často odjíţděl do Prahy, zde se scházel společně s dalšími literáty, jako jsou např.: Fráňa Šrámek, Karel Toman, Josef Mach, Jaroslav Hašek aj. u S. K. Neumanna v jeho olšanské vile (viz Kapitola 3). 35
GELLNER, František a HUVAR Michal. Drama, román a fejetony. Vyd. 2., (V Carpe diem 1.). V Brumovicích: Carpe diem, 2007, s. 308. 36 GELLNER, František. Po nás ať přijde potopa! Praha: Knihovna Nového Kultu, 1901, 40 s. 37 NEUMANN, Stanislav Kostka. Vzpomínky. V Praze: Fr. Borový, 1931, s. 103. 38 MAJEROVÁ, Marie. Francesco Farniente. Kmen, ročník 2., číslo 6. 1928/29, s. 117. 39 FRYŠ, Josef. Dvanáct osudů dvou staletí: Zeyer, Aleš, Vrchlický, Theurer, Gellner, Vyskočil, Drtikol, Šára, Hojden, Tesařík, Drda, Juráček. Vyd. 1. Příbram: J. Fryš, 2006, s. 90. ISBN 80-239-8119-6. 40 NEUMANN, Stanislav Kostka. Vzpomínky. V Praze: Fr. Borový, 1931, s. 106.
14
Gellner se však vedle svého „bohémství“ jevil také jako soucitný muţ se smyslem pro morálku. Svědčí o tom svědectví Kamily Neumannové, která ve svém článku41 popisuje příhodu, kdy se připojila ke skupině svého muţe, ve které nechyběl také František Gellner, na noční toulky. Skupinka navštívila svůj oblíbený podnik Olympie, kde se rozehrálo klasické večerní veselí, a zatímco S. K. Neumann povzbuzoval svoji ţenu, aby pokračovala v tanci a bavila se, Gellner se jí zastal a s Neumannem se velice pohádal. „Gelner měl vlastně zdravý názor, namítal-li, ţe toto prostředí se pro mladou matku nehodí […] Jeho názor na rodinu, při celém způsobu ţivota, byl podivuhodný. […] Jak přes všechnu svou veselou bujnost uměl býti váţný, soucitný a plný duše […], dokonce měl úţasný smysl pro morálku.“42 V Příbrami tedy, stejně jako ve Vídni, Gellner školu nedokončil, především kvůli svým častým návštěvám přátel v Praze a svému bohémskému ţivotu. „Ve Vídni a Příbramě měl studovati, ale zatím byl jen ‚ze slavné rodiny Farniente‘: nedělal nic, pokud pitky a milkování nejsou také práce…“43 V říjnu roku 1904 nastoupil dvouletou vojenskou sluţbu, byl přidělen k dobrovolnické škole v Litoměřicích. Gellner sem však přišel s „nálepkou“ anarchisty. Jeho nadřízení byli podrobně seznámeni s ţivotem, který vedl před nástupem vojenské sluţby, a tak se také tak ke Gellnerovi chovali. Ten v jednom fejetonu vzpomíná: „Nejkrásnější příleţitost k odvetě byla chvíle, kdy třeba plukovník přišel k nám na přehlídku. Kdyţ náš instrukční důstojník dal povel napravo, obrátil jsem se nalevo a strhl jsem s sebou půl setniny.“44 Gellner se vůbec často dostával do konfliktu s nadřízenými, tyto konflikty pramenily hlavně z Gellnerova nezájmu o vojenský výcvik a vůbec celkového antimilitarismu. Gellner také otevřeně protestoval proti arogantnímu chování některých nadřízených. Václav Hrubý, vídeňský spisovatel, který se s Gellnerem na vojně spřátelil, komentoval jeho chování se značnou dávkou ironie: „Láduje-li Gellner, obrací pušku na všechny strany a prohlíţí ji způsobem, jakým by asi podělaný člověk zkoumal své spodky. Celé pravé křídlo je sloţeno ze samých ‚hrdin hrdin‘ […] proto zve je nadporučík ‚diese ekelhafte Bande‘ (tahle odporná banda) a Gellner je její komandant…“45
41
NEUMANNOVÁ, Kamilla. O Františku Gelnerovi. Rozpravy Aventina, ročník 3, č. 27/28, s. 27. Tamtéţ. 43 NEUMANN, Stanislav Kostka. Vzpomínky. V Praze: Fr. Borový, 1931, s. 105. 44 GELLNER, František a HUVAR Michal. Drama, román a fejetony. Vyd. 2., (V Carpe diem 1.). V Brumovicích: Carpe diem, 2007, s. 140. 45 ČORNEJ, Petr. Záhady českých dějin: co se skrývá pod povrchem historických událostí. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 2005, s. 104. 42
15
Gellner ukončil vojenskou sluţbu po jednom roce v hodnosti svobodníka. A později – během jeho novinářského působení – se stala armáda oblíbeným terčem v jeho fejetonech a karikaturách. Po vojně odjel studovat malířství do Německa, avšak záhy odtud odjíţdí do Francie. Později píše J. S. Macharovi v dopise: „Chtěl jsem tady v Mnichově tak trochu kreslit, ale nějak to nejde, proto chci se odstěhovat do Paříţe, tam nejsou Němci a snad tam nebudu mít takovou smůlu, jako tady.“46 V Paříţi se Gellnerovi rozhodně dařilo mnohem lépe neţli v Německu. Více neţ básnění se zde věnoval fejetonům a karikatuře a začal spolupracovat s paříţskými časopisy, jako jsou Le Rire, Le Cri de Paris a Le Temps Nouveau. Také se zde stýkal s přáteli z Prahy, nejvíce asi s Karlem Tomanem a Marií Majerovou, s kterou údajně strávil i několik měsíců ve stejné domácnosti, i přes to, ţe jiţ byla vdaná.47 V roce 1908 mu váţně onemocněl otec, coţ donutilo Gellnera, aby se vrátil zpět domů. Téhoţ a příštího roku studoval na dráţďanské univerzitě, avšak uţ v roce 1910 se opět vrátil do Paříţe, odkud se pokoušel dostat do Ameriky, kde by se rád ţivil jako karikaturista v některém z krajanských listů, avšak z Ameriky dostal zamítavou odpověď. Hlavní překáţkou bylo nedostatečné ekonomické zázemí krajanských listů.48 Vrátil se tedy do Čech, kde mu jeho přítel S. K. Neumann zajistil místo v redakci Lidových novin. Gellner, který se vrátil z Paříţe, jiţ nebyl oním bouřlivým, mladým básníkem, právě naopak, do Brna přijel Gellner zcela jiný. Večerní toulky a pitky nahradila svědomitá práce49 v Lidových novinách, kde dostal Gellner na starosti poslední stranu beletristické přílohy Večery, kam přispíval svými fejetony, karikaturami, povídkami i básněmi. Šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich vzpomíná: „Byl loajálnost a přesnost ve sluţbě sama, iniciativní a samostatný pracovník, velkého vzdělání a politické bystrosti a nadto ještě dobrý a poctivý kamarád, ochotný ke kaţdé vojně a dobrosrdečný do dětinství.“50 Gellner změnil také svůj vzhled, „rudá hříva padla pod nůţkami frisera, plnovous byl také
46
MACHAR, Josef Svatopluk. Oni a já. Praha: Aventinum, 1927, s. 220. FRYŠ, Josef. Dvanáct osudů dvou staletí: Zeyer, Aleš, Vrchlický, Theurer, Gellner, Vyskočil, Drtikol, Šára, Hojden, Tesařík, Drda, Juráček. Vyd. 1. Příbram: J. Fryš, 2006, s. 94. 48 ČORNEJ, Petr. Záhady českých dějin: co se skrývá pod povrchem historických událostí. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 2005, s. 105. 49 Jiří Mahen o něm mluví: „V Brně měl daleko k onomu Gellnerovi, kterého kdysi milovala bouřlivácká Praha pro schválnosti, které podtrhoval. Gellner těsně před válkou byl moudrý, vyrovnaný člověk s osudem. Pracoval, konal svoji povinnost.“ MAHEN, Jiří. Kapitola o předválečné generaci. V Praze: Druţstevní práce, 1934, s. 38. 50 HEINRICH, Arnošt. O Františku Gellnerovi. Lidové noviny, 1926, č. 600, s. 1. 47
16
shozen – Gellner prý se civilizoval.“51 Jaroslav Vrchlický, který se v této době seznámil s Gellnerem, o něm mluvil jako o křičícím opaku svých vlastních veršů.52 Gellner byl v Brně spokojený, jak píše S. K. Neumann. Stálá práce mu tvořila pevnou půdu pod nohama. Po čase se navíc stal při své práci nevázaným na redakci, takţe často cestoval, navštěvoval Neumanna v Bílovicích nad Svitavou, kde Neumann ţil s rodinou; a vůbec podnikal výlety do brněnského okolí. Střídání podnájmů nahradil „skromný pokoj s dobrým spolubydlícím“53 a hlučnou hospodskou společnost vyměnil za kavárnu „se společností nikoli nepříjemnou.“54 Avšak tato forma ţivota měla být brzo násilně přetrhnuta, neboť přišel rok 1914 a s ním první světová válka. Gellnerovi v květnu tohoto roku vyšel u nakladatele O. Kypra první kniţní soubor próz a připravoval také svou další básnickou sbírku u nakladatele Františka Borového v Praze, její vydání bylo odsunuto do podzimních měsíců, nakonec byla sbírka vydána aţ po válce v roce 1919 pod názvem Nové Verše.55 Gellner odjel do Mladé Boleslavi, kde narukoval, přestoţe se netěšil zrovna dobrému zdraví. Trápil ho revmatizmus, ischias a kulhal, avšak k doktoru Gellner odmítl jít, nastoupil k běţnému výcviku; svědectví o tom podává Gellnerův bratranec, který také v Mladé Boleslavi rukoval, František Kohn.56 Gellnerův oddíl byl poslán na haličskou frontu, kde jeho stopa končí. Údajně někde v okolí Gródku na Ukrajině si na smrt vyčerpaný Gellner lehl vedle silnice, kde se přikryl dekou a ponechal svému osudu. Máme také k dispozici zprávu dr. Fialy, který napsal Gellnerovým známým do Brna, ţe „viděl Gelnera jako maroda na voze pro neschopné pochodu za ústupu od Lvova mezi Zámošcí a Tomaszovem.“57 Avšak porovnat, která z událostí se stala dříve, dnes nelze. O zmatku na frontě v té době svědčí i Gellnerův poslední dopis, který byl na poště datován k 15. září, avšak za nezvěstného byl Gellner prohlášen jiţ 13. září. Rodiče dlouho pátrali po svém synu, prostřednictvím Červeného kříţe posílali zprávy do zajateckých táborů, avšak bezvýsledně. Ani Neumann ve svém doslovu k prvnímu vydání Nových veršů v roce 1919 neměl ještě odvahu povaţovat Františka Gellnera za navţdy
51
MACHAR, Josef Svatopluk. Oni a já. Praha: Aventinum, 1927, s. 220. Tamtéţ. 53 NEUMANN, Stanislav Kostka. Vzpomínky. V Praze: Fr. Borový, 1931, s. 112. 54 Tamtéţ. 55 GELLNER, František. Nové verše. Praha: František Borový, 1919. 56 MACH, Josef. Z posledních dnů Františka Gellnera. Lidové noviny, 1932, č. 281, s. 1–2. 57 MAREK, J. R. Smutný cynik. Rozpravy Aventina, ročník 3, č. 27/28, s. 28. 52
17
ztraceného.58 Gellnerovi přátelé dlouho nevěřili, ţe by byl mrtev. Mahenův známý jednou přinesl Gellnerovu podobiznu z německého časopisu a tvrdil, ţe Gellner ţije v Německu pod jiným jménem a píše německy a francouzsky, avšak ve skutečnosti šlo o básníka Reného Schickele.59 Josef Mach v dopise Mahenovi napsal: „Ty pořád jaksi nevěříš, ţe by byl doopravdy mrtev. Naznačila to kdysi i Majerová, ţe je v Rusku…“60 Ať uţ byl konec Františka Gellnera jakýkoliv, od září roku 1914 jej uţ nikdy nikdo neviděl, ani mrtvého, ani ţivého.
58
MACH, Josef. Gellnerova prvotina. Lidové noviny, 1924, č. 634, s. 2. MAHEN, Jiří. Kapitola o předválečné generaci. V Praze: Druţstevní práce, 1934, s. 38. 60 Adresát Jiří Mahen. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964, s. 46. 59
18
3. Dobový kontext Josef Mach i František Gellner se narodili v 80. letech 19. století a jejich literární začátky jsou spjaty s druhou polovinou 90. let. V následující kapitole se budeme zabývat dobovým kontextem, který předcházel jejich vstupu do literatury, a i kontextem, v kterém do literatury vstoupili.
3.1. 80. a 90. léta 19. století V osmdesátých
letech
vrcholily
politické
a
kulturní
tendence
vyrůstající
z obrozenských kořenů. V české politice existovala dvojice silných a vlivných stran, Národní strana (staročeši) a Národní strana svobodomyslná (mladočeši). Obě politické strany si kladly za cíl realizovat české státní právo, tj. přeměnit habsburské soustátí na tři politicky rovnocenné celky respektující historické hranice: rakouský, uherský a český.61 Avšak strany se lišily v taktice a členské základně, zatímco staročeši sympatizovali s českou historickou šlechtou
a
vlastenecky
smýšlejícím
duchovenstvem,
mladočeši
tvořili
liberálně
demokratickou stranu opírající se o střední a drobné podnikatele, zabezpečené selské vrstvy a velkou část inteligence, k mladočechům patřili i přední spisovatelé, např.: Jan Neruda, Svatopluk Čech aj. „Český národ se sice nedokázal, vzhledem k přetrvávajícímu neplnoprávnému politickému postavení, zbavit komplexu potlačovaného etnika, leč ve skutečnosti proţíval periodu ekonomického, sociálního a kulturního rozmachu.“62 Staročeská éra skončila, kdyţ v roce 1891 je mladočeši drtivě porazili ve volbách do vídeňské říšské rady. Nové a průrazné představy o směru a podobě české politiky i kulturního ţivota prosazovalo jiţ od přelomu osmdesátých a devadesátých let tzv. pokrokářské hnutí, ve kterém se převáţně sdruţovali příslušníci mladé generace, především studenti. Ze začátku sympatizovali s mladočechy, avšak následně zvolili samostatný postup. V této době ještě generaci ruchovců, lumírovců a i starších autorů spojoval pohled na spisovatele a na jeho místo v ţivotě národa, kdy jeho funkcí bylo slouţit národu, svou prací pečovat o jeho blaho. Docházelo k jistému potlačení individuality – avšak ne k jejímu úplnému zániku! –, která byla podřízena nadosobním cílům. V těchto letech se ke svému
61 62
ČORNEJ, Petr. Česká literatura na předělu století. 2. upr. vyd. Jinočany: H & H, 2001, s. 8. Tamtéţ.
19
tvůrčímu zenitu přiblíţila generace autorů narozená v 50. letech, jako byli např.: Alois Jirásek, Zikmund Winter, Svatopluk Čech aj. Devadesátá léta, tedy konec století (z francouzštiny označován jako Fin de siécle – v obecném smyslu jde o pojem charakterizující duchovní atmosféru v Evropě na konci 19. stol.63), se stala předělem, který se zřetelně projevil v sociální, kulturní i umělecké sféře. Tato léta byla doprovázena rychlým průmyslovým rozvojem, který začal před jedince stavět nové moţnosti, ale také nové problémy. Na jedné straně docházelo k rozvoji ţeleznic, elektrického osvětlení, telefonu apod., coţ člověku otevřelo nové rozměry jak v čase, tak v prostoru. Na druhou stranu průmyslová civilizace odlidšťovala práci, devastovala mezilidské vztahy a jedinci vykazovala pevné místo ve společenském organismu.64 Lidé ţili ve světě umělých systémů. Tradiční hodnoty, jak je ztělesňovali sedláci, řemeslníci, kněţí i šlechta se rozkládaly. Ustoupil vliv církve, prosazoval se racionalismus a individualismus.65 Generace umělců devadesátých let jiţ nesdílela hodnoty vytvořené dřívějšími generacemi, na počátku devadesátých let tedy došlo ke generačnímu konfliktu, který měl základ v odlišném vnímání světa a hodnot. Spisovatelé z devadesátých let vyznávali styl, dávali najevo svou vlastní kreativní schopnost, chtěli ovlivňovat estetickou normu a došlo k vývoji nadosobních cílů, které se začaly obracet k umělci. Šlo o znatelný obrat k subjektu a subjektivitě. V české literatuře se v devadesátých letech plně rozvíjelo několik literárních směrů. Jedním z nich byla dekadence, pro kterou bylo typické znechucení úpadkovou měšťanskou společností, která dekadentní umělce odvrhovala. Ti neviděli odnikud moţnost obecné nápravy a hledali tedy záchranu ve svém „vypjatém nitru“.66 K jejím nejznámějším českým představitelům patřil Jiří Karásek ze Lvovic (1871–1951) se svými sbírkami např.: Zazděná okna (1894) a Kniha aristokratická (1896) plnými znechucení, scestné erotiky a kultu smrti. Nebo také Karel Hlaváček (1874–1898) ve sbírkách Pozdě k ránu (1896) a Mstivá kantiléna (1898). Dalším směrem byl symbolismus. Symbolisté se snaţili o celkovou výpověď o světě, na který nahlíţeli svou duší a obrazností. V jejich tvorbě docházelo k hromadění metafor a nadsázky, uţívali odborných termínů a pravidelný verš ustoupil verši volnému. Významní 63
Původně souhrnný termín ve francouzské literatuře pro dekadentní umělecké směry z poslední čtvrtiny 19. stol. převzaté z titulu komedie autorů Jouvenota a Micarda z r. 1888. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literárních směrů a skupin. 2., dopl. vyd. Praha: Panorama, 1983, s. 68. 64 ČORNEJ, Petr. Česká literatura na předělu století. 2. upr. vyd. Jinočany: H & H, 2001, s. 19. 65 LEHÁR, Jan, STICH Alexandr, JANÁČKOVÁ Jaroslava, HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 447. 66 VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literárních směrů a skupin. 2., dopl. vyd. Praha: Panorama, 1983, s. 47.
20
představitele tohoto směru byli u nás Otokar Březina (1868–1929), sbírky např.: Svítání na západě (1896) a Větry od pólů (1897) nebo Antonín Sova se sbírkami např.: Zlomená duše (1896) a Vybouřené smutky (1867). Vedle dekadence a symbolismu se silně projevil i další směr, a to realismus. V realismu se lyrický mluvčí chová jako pozorovatel nejbliţších skutečností ve svém okolí; vztah díla i autora k realitě je zde jakoţto k objektu umění. Autoři realismu byli třeba Josef Svatopluk Machar (1864–1942), např. sbírka Zde by měly kvést růţe (1891–1894) nebo Antonín Klášterský (1866–1938), sbírka Písně z práce (1891). Devadesátá léta byla typická pro mnohá literární uskupení, z nichţ nejotevřenějším programem se představila Česká moderna (později označovaná jako manifest České moderny). Tento manifest vyšel v říjnu roku 1895 v časopise Rozhledy a k jeho podepsání se sešli nejen spisovatelé Vilém Mrštík, J. K. Šlejhar, Antonín Sova, J. S. Machar (který také připravil text prohlášení) a Otokar Březina; ale také literární kritici jako F. V. Krejčí a F. X. Šalda, či političtí publicisté J. Pelcl, F. Soukup a jiní. Půda pro tento manifest byla připravována jiţ od říjnového čísla Rozhledů z roku 1894, kdy vydali redakční prohlášení, v němţ bylo literární dílo chápáno jednak jako výraz duševního fondu umělce, jednak jako aktivní společenský činitel, dále v něm bylo vysloveno přání, aby nové myšlenky, jeţ ovládaly zatím jenom malý okruh zainteresovaných, pronikly i mezi širší veřejnost.67 Ke střetu generací ohledně názorů na svobodu kritiky došlo o něco později v tzv. boji o Hálka, kdyţ J. S. Machar zveřejnil článek k Hálkovu jubileu. Na Macharův článek reagoval Jaroslav Vrchlický, podle kterého se mladá generace přihlásila ke slovu dravostí a bezohledností, čímţ se připodobnila německé moderně, která také musela dřív zabíjet a ubíjet, neţ zahájila vlastní činnost.68 Česká moderna přinášela nové pojetí individua. Jeho svobodu názoru, právo na vlastní přesvědčení. Proto tolik akcentovala úlohu kritiky, jelikoţ v ní nalézala základní nástroj k boření starých ideálů. Kritika se pro Českou modernu stala ţánrem, který bylo třeba postavit naroveň ţánrům uměleckým.69 Odvrátila se od ruchovsko-lumírovského novoromantismu a i od uměleckého realismu, prvnímu z nich zazlívala epigonství a eklektismus, umění často tvořené na jménech a ne uměleckých hodnotách,70 druhému zase plochou objektivnost. Česká
67
ČORNEJ, Petr. Česká literatura na předělu století. 2. upr. vyd. Jinočany: H & H, 2001, s. 27–28. VRCHLICKÝ, Jaroslav. K našim posledním bojům literárním. Lumír 23, 1894–1895, č. 5, s. 59. 69 ČORNEJ, Petr. Česká literatura na předělu století. 2. upr. vyd. Jinočany: H & H, 2001, s. 33. 70 Tamtéţ, s. 28. 68
21
moderna se hlásila k individuu, tedy k pravdě vnitřní.71 Vedla také útok proti mladočeské straně, která se po poráţce staročechů u nás prosadila jako vůdčí politická strana. Autoři České moderny přispívali kromě Rozhledů také do spousty jiných časopisů (Niva, Moderní revue, Čas, Naše doba aj.), avšak společného periodika se nikdy nedomohli. Rozchod moderny započal prakticky současně s jejím vznikem. Politická angaţovanost manifestu, spousta polemik a hlavně různorodost autorů vedla k tomu, ţe se nakonec názorově rozešli. Samotný text manifestu přiznává, ţe tito různorodí autoři byli vnějším nátlakem přinuceni k tomu, aby tento manifest vznikl: „Sraţena typickými reprezentanty starých směrů v jeden šik, přinucena obhajovati své přesvědčení, volnost slova, právo bezohledné kritiky nejprudším a nejvášnivějším bojem, jaký česká literatura vůbec zaznamenává, přijala část mladé generace literární jméno, které s despektem bylo hozeno na ni: Česká Moderna.“72 Příkladem polemik mezi signatáři můţe slouţit např. případ Koernera a Choce, kteří manifest podepsali, oba byli redaktoři časopisu Česká stráţ, na jehoţ stránkách vytýkali manifestu jeho neurčitost a abstraktnost.73 Většina polemik se týkala především útočného charakteru manifestu a jeho odmítajícího postoje ke starší generaci. Ohlasy a diskuze ohledně manifestu se protáhly aţ do roku 1896. Duchovní principy, které manifest České moderny zasel, však podle Rozhledů zůstaly zachovány.74
3.2. Počátek 20. století, nástup nové generace Na přelomu 19. a 20. století proţívala společnost, její mravní řád i její ideologie hlubokou vnitřní krizi. Vševládnoucí moc peněz deformovala přirozené vztahy milostné i manţelské. Člověk-jedinec procházel krizemi (vztah individua a společnosti). Pokračoval rozvoj „technické civilizace“, která dále postupovala v rozkladu lidských vztahů. Psychický ţivot moderního člověka byl sloţitější a intenzivnější.75 „…příliš mnoho víry ve vývoj věcí, jako by věci samy se staraly o člověka a o jeho novou posici na světě.“76
71
LEHÁR, Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava, HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, s. 396. 72 Ceskaliteratura.cz [online]. Rozhledy, říjen 1895 [cit. 2014-11-13]. Dostupné z: http://www.ceskaliteratura.cz/dok.htm. 73 ČORNEJ, Petr. Česká literatura na předělu století. 2. upr. vyd. Jinočany: H & H, 2001, s. 36. 74 K prohlášení České moderny. Rozhledy 5, 1895–1896, č. 2, s. 65–67. 75 BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, s. 19–20. 76 MAHEN, Jiří. Kapitola o předválečné generaci. V Praze: Druţstevní práce, 1934, s. 16.
22
Princip svobodné tvůrčí vůle jedince, který má právo i povinnost tvořit dle svých niterných pohnutek, tak jak jej prosazovala v 90. letech Česká moderna, jiţ zřetelně převáţil pojetí básníka jako mluvčího národa. Uvolnila se forma a ţánrová pravidla, coţ vedlo k překračování hranic mezi uměleckými ţánry i mezi jednotlivými druhy umění. Dozněl také generační spor mezi autory České moderny s autory starší generace.77 Nastupující mladá generace se nedostala do otevřených sporů s představiteli České moderny, Machar jí byl blízký svým vzpurným kriticismem, Sova lyrickým sebevyjádřením i sociálními protesty a Hlaváček sugestivním symbolickým vyjádřením hrdého nekonformismu.78 V prvním desetiletí nového století se také uzavírá ţivot některých starších autorů, např. Julia Zeyera nebo Svatopluka Čecha. K mladým autorům, kteří vstoupili do literatury na přelomu století, patřili např.: Fráňa Šrámek, Karel Toman, Viktor Dyk, František Gellner, Jiří Mahen, Josef Mach, Rudolf Těsnohlídek, Leo Freimuth, Michael Kácha a mnoho dalších. Scházeli se společně v olšanské vile nejstaršího z nich, Stanislava Kostky Neumanna, jako v přátelském centru, kde někteří z nich dokonce i bydleli, a v jeho anarchistickém časopise Nový kult vydávali své texty. (Můţeme se setkat s označením této generace jako tomanovsko-gellnerovské.) Pojilo je dočasné skupinové souţití, společné publikační tribuny a také vztah k anarchistickému hnutí.79 František Buriánek poznamenává, ţe si musíme být vědomi svízelného označení „generace“, jelikoţ tento pojem je příliš obecný a mohl by zahrnovat širší škálu autorů, proto je k tomuto termínu nutno přidat další termín: „buřičství“ (generace buřičů). Jejich specifickým rysem byl anarchismus, mladé literáty přitahoval anarchismus jako směr činu, odmítající všechny autority a proklamující svobodu jedince.80 (Avšak i přes odvolání k anarchismu, musíme mít na paměti, ţe tyto autory k němu přitahovala hlavně vidina volnosti jedince a jeho ţivota, oslava sexuality, senzualismu a radostí ţivota, tedy můţeme říct, ţe v určitých směrech docházelo k částečnému tíhnutí k vitalismu.) Termín buřičství nám poté dovoluje spojit v celek i ty básníky, kteří se s anarchistickým hnutím brzo rozešli, anebo 77
MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 17. 78 Tamtéţ. Více také viz MAHEN, Jiří. Kapitola o předválečné generaci, s. 12–16, kde se Jiří Mahen vyjadřuje ke konkrétním básnickým sbírkám, mluví o tom, co pro jeho generaci tyto sbírky znamenaly a jak se k jejich obsahu a autorům stavěli. 79 BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, s. 7 a 13. 80 ČORNEJ, Petr. Česká literatura na předělu století. 2. upr. vyd. Jinočany: H & H, 2001, s. 100.
23
s ním i polemizovali. Pojem buřičství je širší neţ anarchismus. Je to termín, jímţ lze bez násilné deformace spojovat nejen básníky generační skupiny navzájem, ale i generační skupinu s mnoha dalšími zjevy z širšího generačního celku. Tedy termín „buřičství“ vymezuje, ale přitom neuzavírá.81 Generace buřičů byla spojena revoltou, která šla proti státu, církvi, militarismu, útlaku národnostnímu a třídnímu, proti maloměšťácké morálce, deformovala milostné i rodinné vztahy, šla proti sociální realitě, která omezovala svobodu člověka a jeho přirozenost. Chtěli odstranit propast mezi obyčejným ţivotem a uměním. Přednost tedy dostala všednodenní skutečnost zbavená jakýchkoliv abstraktností. Autoři se obraceli k současnosti a její obyčejné podobě. „Tato generace octla se na rozhraní staré idyly a moderního ţivota a byla donucena svésti velmi tuhý boj o osobnost, teprve se dostávala k dílu.“82 Jejich společným ideálem byl ţivot, který by umoţnil individuu jeho plnou a svobodnou realizaci nikoli mimo svět, ale zde a nyní.83 Pro formování této generace měl také vliv Neumannův časopis Nový kult, který vycházel v letech 1897–1905 a od roku 1900 měl charakter teoretické tribuny anarchismu. Mladí básníci v něm tiskli své první verše a v jeho edici také vydávali své první básnické sbírky, dále se také skrz tento časopis dostávali do styku s anarchistickými myšlenkami, které dávaly jejich postoji teoretickou orientaci a vedly je k aktivitě v anarchistickém hnutí.84 Došlo ke spojení literární tvorby s dělnickým hnutím, coţ zapříčinilo také zájem buřičské generace o ţánry ţurnalistiky. „Zásluhou ţurnalistiky bylo, ţe nás naučila viděti skutečné hodnoty ţivota. Častokráte si myslím, ţe jsme nikdy neměli k ţurnalistice daleko, poněvadţ jsme byli pro akci.“85 Jak jsme psali výše, generace buřičů se nedostala do otevřených sporů s předchozí generací 90. let, naopak v mnohém navazovali na Českou modernu, a to odporem k vládnoucí společnosti, taktéţ odporem k politice, sympatiemi k dělnickému hnutí či ideálem svobodného individua.86 Z básníků České moderny měl pro mladé buřiče největší přitaţlivost J. S. Machar, 81
BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, s. 16–17. 82 MAHEN, Jiří. Kapitola o předválečné generaci. V Praze: Druţstevní práce, 1934, s. 10. 83 PAPOUŠEK, Vladimír. Dějiny nové moderny: česká literatura v letech 1905–1923. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, s. 77. 84 MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 21. 85 MAHEN, Jiří. Kapitola o předválečné generaci. V Praze: Druţstevní práce, 1934, s. 25. 86 BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, s. 24.
24
a to díky jeho kriticismu a odvaze říkat trpkou pravdu do očí národa.87 Svědectví můţeme doloţit z dopisu Františka Gellnera Macharovi, kde Gellner píše: „Jsem přesvědčen, ţe většina pravé inteligence pohlíţí k Vám s touţ úctou jako já, a to nejen pro Vaše kulturní činy, ale i proto, ţe Jste pravý veliký český spisovatel, který nikdy nehrbil hřbetu ani před císařem, ani před chátrou.“88 Anebo také z Gellnerových Paříţských dopisů, kde napsal: „Čtěte Havlíčka, čtěte Nerudu, čtěte Machara, jsou to tři nejchytřejší lidé z českého písemnictví.“89 Ze symbolistně-dekadentního křídla České moderny to byl Antonín Sova, který svou lyrikou ukazoval mladým autorům cestu ke zpovědi rozbolestněné moderní duše, jejího soucitu i vzdoru.90 Mahen o něm mluví jako o autoru „pro něhoţ literaturou byla jedině poesie a jedinou poesií osvobození člověka.“91 A dále také Karel Hlaváček se svým nekonformismem a idejemi revolty, mstivé, ale tragické vzpoury.92 Mahen ve vzpomínce na Hlaváčkovu sbírku Mstivá kantiléna později napsal, ţe se jednalo o knihu, „která byla psána pro nás.“93 Nicméně i přes počáteční spjatost s tvorbou těchto autorů se nakonec generace buřičů od nich odklání, Machar pro ně ztratil „nálepku“ revolucionáře kvůli jeho spolupráci s realistickou stranou Masarykovou a odklon od symbolisticky-dekadentního proudu se projevil v tvůrčí praxi.94 Např. od dekadence převzali umdlené nálady a gesta, avšak v protikladu k ní se projevoval u buřičů odlišný kult ţivota, přirozenosti a revoluční aktivity.95 Oproti symbolistům zjednodušili básnický jazyk a metaforičnost. Mahen k tomu později dodal, ţe „přestávali jsme věřiti generacím minulých let, neboť se nám ukazovaly býti dosti povrchními skupinami, které nevydrţely tempo své vlastní duševní práce.“96 Gellner v jednom ze svých fejetonů přidal: „Je ovšem pravda, ţe mnozí spisovatelé naší i předcházející generace nedbali jasnosti a plastičnosti slov a vět, ţe přejímali mnoho neobvyklých výrazů z cizích jazyků a i svými myšlenkami stavěli hráz mezi sebe a cítění 87
BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, s. 24. 88 MACHAR, Josef Svatopluk. Oni a já. Praha: Aventinum, 1927, s. 213. 89 GELLNER, František a HUVAR Michal. Drama, román a fejetony. Vyd. 2., (V Carpe diem 1.). V Brumovicích: Carpe diem, 2007, s. 280. 90 BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, s. 27. 91 MAHEN, Jiří. Kapitola o předválečné generaci. V Praze: Druţstevní práce, 1934, s. 13–14. 92 BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, s. 28. 93 MAHEN, Jiří. Kapitola o předválečné generaci. V Praze: Druţstevní práce, 1934, s. 14. 94 MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 17. 95 BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, s. 28. 96 MAHEN, Jiří. Kapitola o předválečné generaci. V Praze: Druţstevní práce, 1934, s. 19.
25
lidu.“97 Vůbec celkové osvobození od všech sociálních i ideologických pout a také zainteresovanost na společenském dění vedly tvorbu této generace k důslednému oproštění formy a výrazu v protikladu k předcházejícímu symbolismu a dekadenci.98 Soudrţnost generace se začínala postupně oslabovat, a to především díky odchodu většiny básníků z Prahy. Gellner byl odveden na vojnu, poté dlouhou dobu ţil v Paříţi a v roce 1911 zakotvil v Brně. Na Moravu odešel také Jiří Mahen nebo Rudolf Těsnohlídek. Josef Mach odjel na dlouhá léta do Ameriky a do ciziny odjel také Karel Toman atd. Odešel i majitel olšanské vily, kde docházelo ke střetávání všech autorů, S. K. Neumann, který v roce 1904 odjel na dlouhou dobu z Prahy, motivován novým milostným vztahem, na Moravu. Tyto odchody sice neznamenaly přerušení styků, jelikoţ spousta literátů dojíţděla za Neumannem na Moravu, avšak citelně ochromily vydávání Neumannových časopisů Nový kult a Šibeniček.99 Rozpadly se také iluze o samotném anarchismu, coţ lze vidět např. v Gellnerových Paříţských listech100nebo v článku Proti anarchismu, ve kterém Jiří Mahen odsoudil anarchismus jako důsledek špatného studia sociologie, socialismu, etiky a estetiky a popřel nejen význam spisovatelů-anarchistů, ale i samu existenci anarchismu.101 Onen duch revolučního romantismu, mlhavost a neujasněnost cílů i malá základna a snaha skloubit individuální vzpouru s některými socialistickými idejemi, byly příčinou, proč se anarchismus nikdy nevyvinul v ucelený filozofický systém.102 Došlo tedy k vnitřní diferenciaci generace na jednotlivé individuality, které jiţ šly vlastní cestou a ne cestou společnou. Šrámek s Neumannem našli inspirační zdroje v přírodě,103 Neumann pak ještě v sepětí s moderní technikou civilizace,104 Gellner se věnoval ţurnalistice stejně jako Mach, který během války začal psát osvobozeneckou poezii atd.
97
GELLNER, František a HUVAR Michal. Drama, román a fejetony. Vyd. 2., (V Carpe diem 1.). V Brumovicích: Carpe diem, 2007, s. 214. 98 MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 22. 99 BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, s. 194. 100 GELLNER, František a HUVAR Michal. Drama, román a fejetony. Vyd. 2., (V Carpe diem 1.). V Brumovicích: Carpe diem, 2007, s. 253–284. 101 BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, s. 96. 102 ČORNEJ, Petr. Česká literatura na předělu století. 2. upr. vyd. Jinočany: H & H, 2001, s. 100. 103 Neumannova sbírka Kniha lesů, vod a strání (1914) a Šrámkova sbírka Splav (1916). 104 Neumannova sbírka Nové zpěvy (1918).
26
U autorů došlo k jistému „smíření“, to představovalo dozrání lidské i umělecky tvůrčí zkušenosti a hlubší poznání světa i sebe samého. Avšak musíme poznamenat, ţe znaky mladé buřičské touhy po svobodě člověka si uchovávali ve větší či menší míře všichni. Zůstaly jejich společným generačním rysem.105
105
MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 23.
27
4. Poetika básnického díla Josefa Macha V následující kapitole se zaměříme na poetiku básnického díla Josefa Macha. Po formální a motivické stránce budeme analyzovat jeho básnické sbírky Robinson Krusoe (1909), Plavba do Ameriky (1912) a Na obou polokoulích (1918). Analyzovat budeme také poslední Machovu sbírku Americké verše z doby válečné (1914–1919) (1924), avšak zvlášť aţ na konci této kapitoly, a to z toho důvodu, ţe zde autor veškeré své umělecké vlohy vloţil do tvorby vlastenecké poezie slouţící k podpoře Masarykových zahraničních aktivit (viz dále), čímţ se sbírka výrazně liší od předchozí Machovy tvorby, která je hlavním předmětem našeho zkoumání v této bakalářské diplomové práci.
4.1. Machovy básně z hlediska formy „…při spisování básní přidrţuji se pravidla, ţe spisovatel, který chce sepsati báseň, musí dbáti o to, aby jednotlivé řádky byly nestejné, t.j. některé kratší a některé delší, ale na konci aby vypadaly stejně, t.j. aby se rýmovaly.“106 Svého pravidla, které Josef Mach popsal ve vzpomínkové knize Ţivota běh, se striktně drţí v celé své básnické tvorbě. Všechny Machovy básně uţívají pravidelného rýmu, jen kromě Prologu ze sbírky Robinson Krusoe, tato báseň je jako jediná nerýmovaná a je normována pouze počtem slabik. Mach volí nejčastěji rým střídavý a sdruţený, popř. jejich kombinaci (báseň Anarchisti), kterou uplatňuje ve svých čtyřverších, pro Macha tak typických: Prázdniny 1897 Mé oko často vidívá tě co dítě zraků veselých v tom filigránsky dětském šatě, děvčátko naivní, samý smích.107
Rodinné záleţitosti a b a b
Z lásky k příbuzenstvu a z úcty povinné opěvám záleţitosti své rodinné, do kterých vlastně nikomu nic není. Mnohému však snad budou k poučení.108
a a b b
Vedle těchto dvou, pro Macha základních, schémat se u něj můţeme setkat v menší míře i s rýmem postupným nebo přerývaným. Převáţně v básních, které jsou rozsáhlejší a také svou formou epičtější, např.:
106
MACH, Josef. Ţivota běh. Praha: Výtvarný odbor Umělecké besedy, 1933, s. 17. MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 9. 108 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 76. 107
28
Povídka o králi zlodějů I Ostatní jednoročáci, co se mnou slouţili císaři, sešli se ze všech různých zemí: Němci a Češi, Poláci, Vlaši a čtyři Maďaři. (En passent: Mezi těmi […]110
Plavba do Ameriky I a b c a b c
Bylo mi horko a voněly květy těţkou a omamnou závratí. Tehdy ta ţenská mi řekla ta slova, která mi neměla říkati.109
a b c b
Upouští-li Mach od svých čtyřverší, zpravidla je to kvůli větším básnickým celkům, kde spojuje více myšlenek. Jsou to například básnické celky jako Povídka o zloději králů, Plavba do Ameriky nebo Hermína Huberhauerová, na nichţ lze vidět Machovu snahu o epizaci některých básní, k čemuţ tady slouţí např. přímá řeč: „‚Přátelé, vy zde při víně‘, | tak volal udýchaný všecek, | ‚a zatím slečně Hermíně | umřelo jedno z těch dvou děcek!‘“111 Dějovost je v těchto básních posílena hlavně strukturou básní, které jsou vystavěny: úvod – stať – závěr. Demonstrovat si to můţeme na básni Hermína Huberhauerová, kde nás básník nejprve seznamuje s postavami a prostředím, dále dochází k zápletce, a to snaha zbavit jednu z vedlejších dívčích postav víry v boha, přičemţ otěhotní a porodí dvojčata, není však známo, kdo je jejich otcem, vyvrcholením je smrt jednoho dítěte a následný útěk básníka/lyrického subjektu ze země. Jde v podstatě o povídku v básni, která je vázaná pravidelným rýmem. Některé básně svým názvem dokonce i evokují epičnost (Povídka o králi zlodějů, Poslední dopis). Z hlediska rytmického schématu je pro všechny tři námi analyzované Machovy sbírky nejtypičtější kombinace metra trochejského a daktylského, tedy daktylotrochej: Zimní večer112 Truchlivě hvízdá v ulicích - U U | - U| - U U píseň zimního větru, - U| -UU| -U na zmrzlé zemi leţí sníh - UU | -U| - U U zvýší celého metru. - U| -UU| -U
109
MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 191. MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 46. 111 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 89–90. 112 Tamtéţ, s. 83. 110
29
Samotný trochej se poté uplatňuje jako druhé nejfrekventovanější metrum, vidět jej můţeme ve spoustě básní, např.: Prolog, Velikonoční, Sylvestrovská elegie v Americe nebo Víra a skepse. Na ukázku si uvedeme část čtvrté strofy z poslední jmenované básně:113 Kdyţ jsem hleděl v její věrné zraky, U| - U|- U|- U|- U v anděly jsem věřil, v nebe taky. - U|- U |- U| - U|- U Mach také často uţívá trochej s tzv. anakruzí, neboli předráţkou, tedy na začátek verše umístil jednoslabičné slovo, které evokuje, ţe se můţe jednat o jambické metrum. Uvedeme ukázku z básně Extrémy, tento postup můţeme vidět ještě v mnoha dalších básních, např.: Věnování, Noc kráčí nad Prahou, Nostalgie nebo Bouře. Extrémy114 Mým domovem byl sever chladný, U | - U| - U| - U| - U ty vyrostla jsi v jiţním kraji. U|-U| - U| - U| - U Přec rád tě mám, jak v světě ţádný, U | - U| U| - U| - U vţdyť extrémy se dotýkají. U | - U | - U | - U| - U S jambickým metrem se setkáme u Macha zřídka, např. v některých básních z cyklu Písně pro mou milou, stejně jako s metrem daktylským, které se objevuje ve sbírce Plavba do Ameriky: Písně pro mou milou II115
Plavba do Ameriky I116
A ne a ne, a stokrát ne, U -|U-|U -|U ni zbla v tom pravdy není, U -| U -|U -|UX co v znělce málo obratné U -|U -|U -|U jsem psal ti v roztouţení. U -| U -|U -|U X
Bylo mi horko a voněly květy - U U | - U U| - U U | - U X těţkou a omamnou závratí. - U U|-U U| -UU Tehdy ta ţenská mi řekla ta slova, - U U|- U U|- U U|-UX která mi neměla říkati. - U U| -UU|-UU
Na dvou výše uvedených ukázkách si také můţeme všimnout, ţe v nich dochází ke střídání katalektických a akatalektických veršů, toto střídání vidíme ve spoustě jiných 113
MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 41. Tamtéţ, s. 72. 115 Tamtéţ, s. 24. 116 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 191. 114
30
Machových básních, coţ je spjato s autorovým střídáním slabikově normovaných veršů (např. 8 – 7 – 8 – 7 atd.). Ono pevné dodrţování počtu slabik ve verších, jejich pravidelné rýmování bez sloţitých kombinací (někdy dokonce i vnitřní rým ve verši, např. „Svět uţ mne nudí, ţivot téţ mne nudí | bez mojí Ludi, bez mé drahé Ludi.“117), výrazová jednoduchost (omezeny na minimum jsou poetismy, spíše se setkáme s výrazy z denního ţivota jako např. „virţinka“ a „rum“ nebo s nespisovnými tvary slov, např. „osel nes“), také refrény, které Mach někdy v básních pouţívá (básně A já neumím tancovat…, Inšpruk nebo Ballada), a opakování slov (Na letní noc jiţní, černou, | na noc černou Vašich vlasů, | na hvězd krásu bezeměrnou, | na Vašich téţ očí krásu.118), přispěli k tomu, ţe některé z Machových básní působí spíše jako popěvky.119 Jak jsme psali výše ve třetí kapitole, generace, s níţ vstoupil Mach do literatury, se odklonila od dekadentně-symbolistického proudu, a to i tím, ţe zjednodušili svůj jazyk. Takţe i kdyţ se v Machově tvorbě nesetkáme se sloţitými a hromadícími se tropy, jelikoţ Machova poezie je poezií prostého slova, neznamená to, ţe by snad básník s těmito obraznými pojmenováními nepracoval. Nalezneme tak metaforu: „vlny se zvedaly, klesaly | jak ňadra proradné ţeny.“ (s. 197), personifikaci: „Oceán černý řval.“ (s. 198), metonymii: „a čet jí Machara.“ (s. 15), synekdochu: „Mé oko často vidívá tě.“ (s. 11), synestézii: „stoupá pára s ostrou vůní“ (s. 67) nebo eufemismus: „Můj anděl rozpjal bílá křídla | a odlét v nadpozemská sídla.“ (s. 40–41). Dále se v jeho tvorbě setkáme s figurami, jako je anafora: „ti, pro něţ jsem se… | ti, pro něţ jsem se…“ (s. 191), epifora: „Nebuď tak smuten, hochu můj, | proč jsi tak smuten, můj hochu?“ (s. 68.), asyndeton: „Krásná dobo básní, písní, pitek, lásek!“ (s. 109), polysyndeton: „a mluviti o různých hloupostech | a vtipkovat a smát se při tom hrubě.“ (s. 79), apostrofa: „Mé verše četla, Kriste Jeţíši“ (s. 20), antiteze: „Snad je tam pravda, snad je tam leţ“ (s. 201) nebo řečnická otázka: „Kam se podělo vše? Kde jsou ony číše, | z kterých jsem kdys píval? […]“ (s. 110).120 Co do formy Machových básní se musíme zmínit ještě o sonetu Písně pro mou milou I, který je obsaţen v první autorově sbírce. Tato pro Macha atypická forma básně byla autorem zvolena čistě za ironickým účelem, o němţ podrobněji pojednáváme níţe. 117
MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 30. Tamtéţ, s. 87. 119 Josef Mach spolupracoval s kabaretem Červená sedma (viz Kapitola 1) a v roce 2011 vydalo hudební duo Střéša a Pavel album Básnící aneb Co by tomu řekl Josef Mach, kde zhudebnili deset Machových básní. Viz www.stresa-a-pavel.webnode.cz. 120 Strany uvedené v závorkách odkazují k publikaci: MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933. 118
31
4.2. Motivy v Machových básních Pro Machovu tvorbu je příznačná práce s velkým počtem motivů. V této kapitole se budeme věnovat těm, které se opakují nejčastěji a budou tak důleţité pro naše následující srovnání s motivy Františka Gellnera.
4.2.1. Motivy prostředí Machova poezie, stejně jako je tomu i u Gellnera (více viz Kapitola 5), úzce souvisí s autorovým ţivotem. Básník je tedy ve většině případů ztotoţněn s lyrickým subjektem. Důkazem můţe být například časové řazení a výběr jednotlivých lokalit v básních (gymnaziální studia, Trident, praţská bohéma, Amerika atd.),121 které korespondují s autorovým ţivotem, anebo básníkovo samotné představení se v básni Záloha: „Prý jmenuje se Olga Rubešová, | a já zas jmenuji se Josef Mach.“122 I přes veškeré sepětí básníka a lyrického subjektu v básních, budeme se v této práci bavit o lyrickém subjektu. Vycházíme z toho, ţe i kdyţ autor psal většinou o sobě a svých záţitcích, chceme rozlišit onu reálnou entitu s entitou literární, která se objevuje v jednotlivých básních; i kdyţ svými znaky můţe připomínat básníka. Budeme se teď věnovat nejčastějším místům, která se objevují v Machově poezii, a podíváme se, jak s nimi autor pracuje. 4.2.1.1. Příroda Jedno z nejfrekventovanějších prostředí, kam nás básník svou poezií zavede, je příroda, konkrétně to můţe být les, pole apod. Mach čerpá z přírody nálady a pocity, které vstřebává nejen zrakem, ale také dotykem či čichem: „Večerní pára kouřila se z lesů, | ni list se nezatřás. | Jen známá vůně z mechoví a vřesu | mne ovanula zas. | Ze všeho toho dávná nálada mi | ulehla na duši.“123 Hlavním motivem, který se pojí s přírodním prostředím, je motiv klidu, lyrický subjekt utíká do lesů, aby nasál onen všudypřítomný klid, lesy jsou líčeny
121
ČERVENKA, Miroslav. Slovník básnických knih: díla české poezie od obrození do r. 1945. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 246. 122 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 91. 123 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 15.
32
jako „zelené tiché aleje“,124 které právě kontrastují, jak si ukáţeme dále, s městem a příroda je místem, kde „poklidná, smírná nálada | na strunách srdce něţně hraje.“125 Je to místo klidu, kde se lyrický subjekt ocitá nejčastěji sám a vzdává se svých tajemství, aby zapomněl a mohl tak pokračovat v cestě ţivotem: „A já zase kráčel cestou známou, […] | Jméno tvé jsem řek jim tisíckráte, | o své lásce jsem jim vyprávěl. | Smutně chřestí suché listí svaté. | Také já jsem všecko zapomněl.“126 Mnohdy se však příroda proměňuje jen na jakýsi rámec a tvoří pozadí pro milostné činy, coţ lze vidět např. v básni Strašidla, kde je les jen tajemným rámcem ohraničujícím milostnou zápletku: „K lesu jsme došli, kde starý kříţ […] | Děvče mé nechtělo dále jiţ,…“127 Snad ještě zřetelněji to lze vidět v básni Ve starém parku, kde příroda ţije spjata s milostným vztahem dvou milenců, kteří se parkem procházejí, a tak jak se vyvíjí jejich vztah, se proměňuje i přírodní prostředí. Zde jiţ však nelze hovořit jen o rámci, ale spíše o výplni, neboť příroda zde je pevně spjata s milostnou scénou a vyplňuje ji. Srovnejme popis přírody ve druhé a desáté strofě:128 Byl krásný den a vůkol kvetly růţe, park celý tonul v zlatém přísvitě. Vzduch voněl, jak jen v létě vonět můţe, ptáčkové pěli v houštin úkrytě.
Vše má svůj konec. Brzy zvadnou růţe, i zlaté slunce zhasne určitě. Co myslíš, vzduch ţe věčně vonět můţe? Téţ Josef Novák záhy zradí tě! –
K onomu sepětí mezi ţivotem, převáţně mladým, a přírodou se Mach ve své tvorbě uchyluje často. Kdyţ uţ nepopisuje přírodu, kterou vyhledal, aby v ní našel klid, nechává její sílu propojit se silou lidského ţivota a duše, tedy kdyţ ţije příroda kolem, ţije i lyrický subjekt a obráceně. Toto sepětí nám ukazuje kontrast mezi básněmi Rád bych se za mládím rozletěl… a Ţivot a básnictví lyrické, kde v první jmenované básni můţeme číst: „Horskou jdu cestou. Boţe, jak krásný | a jak je veselý ten boţí svět. | Krůpěje rosy se blýskají v trávě, | v údolí burácí bystřiny spád. | Opojná radost stoupá mi k hlavě. | Toţ je to pravda přec: ještě jsem mlád.“129 Ve druhé jmenované básni se obraz zcela obrací, zatímco v první básni je to ţijící mládí nadšené z krásného dne a prostředí, teď je to uvadající ţivot a temný obraz krajiny, kde nic neţije: „Pod pochmurným nebem vymřelý kraj nízký | kde vše prokleto je, kde nic nevzpučí, | smrt kde na pocestné číhá nad bahnisky, | šílenství kde láká ve své náručí,
124
MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 9. MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 95. 126 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 8. 127 Tamtéţ s. 36. 128 Tamtéţ, s. 66–67. 129 Tamtéţ, s. 74. 125
33
[…] | toť přibliţný obraz mého ţivota.“130 Od tohoto sepětí přírody a lidského ţivota se můţeme dostat aţ k úplnému se odevzdání přírodě, coţ můţeme vidět v básni Bouře,131 kde jiţ nejde o spojení, ale kde přímo lidství podléhá přírodnímu ţivlu. K formování přírodního prostředí napomáhá i práce s ročním obdobím. Mach pracuje se všemi čtyřmi, avšak nejvíce je to práce s jarem, kdy všechno kvete, a s podzimem, kdy všechno uvadá, coţ se projevuje i na náladě lyrického subjektu a vůbec náladě celé básně, to lze jasně vidět například v básni Podzim.132 Kontrast mezi těmito dvěma obdobími, kdy se mění celkový obraz, ukazuje v rámci jedné strofy báseň Cesta na vsi: „To bývá z jara. Všechno kvete | a v moři barev všecko jásá. | Pak podzimu chlad všecko smete, | pod jeho dechem vadne krása.“133 4.2.1.2. Město U Macha se také setkáme s prostředím města. Přestoţe se v něm lyrický subjekt nachází fyzicky, město zde často jen tvoří kulisu pro probíhající děj, takové těţítko sedící na pozadí veškeré akce, která před ní probíhá. Mnohdy vidíme město popsáno jako spící, jako mrtvé a stojící někde v pozadí, např. v Písni pro mou milou V. V básni Krajan je zase město San Francesko opět jenom kulisou, před kterou se odehrává děj básně. S takovým pojetím města, jako kulisy, se můţeme setkat v básních sbírky Robinson Krusoe, jen kromě básně Anarchisti, kde jiţ město není nehybným pozadím, ale kde také oţívá pomocí anarchistických pitek, obyvatel a stráţníků, a básní Trident a Inšpruk, kde se objevují vojska, kněţí atd. Aţ ve sbírce Na obou polokoulích Mach dává městu větší a hlavně ţivější rozměr (sbírka jiţ vyšla v Americe, takţe to jistě můţeme přisoudit vlivu velkých amerických měst na autora). Můţeme zaznamenat i dynamičtější popis města, coţ lze jasně vidět v básni Zimní večer, všimněme si i vertikálního postupu134 shora dolů při popisu večerní ulice: Svítilny hoří třesavě, mráz zkřehlé údy jímá, […] Truchlivě hvízdá v ulicích píseň zimního větru,
na zmrzlé zemi leţí sníh zvýší jednoho metru.135
130
MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 75. Tamtéţ, s. 84. 132 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 8. 133 Tamtéţ s. 14. 134 Stejný postup Mach uţil i v popisu přírody v básni Hermína Huberhauerová II, jen s tím rozdílem, ţe zde postupoval odspodu nahoru. Viz MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 88. 135 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 81. 131
34
V básni Noc v Chicagu jiţ nechává básník oţít celé město, popisuje ho za noci jako plné hrůz, nástrah a nepravostí. Zaplňuje jeho ulice lidmi, kteří ţijí a jednají. Město přestává být statickým prostředím, ale stává se ţijícím „organismem“. Mach často v popisu města konkretizuje, a tak nejen ţe nás zavádí do konkrétního města, ale zavádí nás i do konkrétní ulice: „V Inšpruku na Leopoldstrasse | dům zelenavý vypíná se, | stojí tam zrovna na rohu.“136 Nebo třeba: „Karlovo náměstí je velmi vzhledné.“137 Takovou konkretizaci můţeme ještě sledovat např. v básních Anarchisti nebo Inšpruk. Ve sbírce Na obou polokoulích se ocitáme v pestřejším městském prostředí, navštívíme praţské redakce, antikvariáty nebo také newyorská muzea či kina. Důleţitou roli hrají i kavárny/vinárny/hospody, do kterých se s Machem dostáváme. V Machově tvorbě je jich – pravda – poskrovnu, avšak vţdy v nich dochází k jistému posunu v ději básně, lyrický subjekt zde přejímá důleţitou, mnohdy zlomovou informaci. Tak lze třeba číst v básni Povídka o králi zlodějů II: „v kavárně odpůldne jsem seděl | a v novinách jsem četl v Směsi, | ţe polapen byl v Pešti kdesi | kýs cestující obchodní,“138 který předtím svedl milou lyrického subjektu a překazil tak chystanou svatbu. Stejný postup vidíme i v básni Hermína Huberhauerová II: „s Schickem jsme zašli do vinárny | a postavy dvě ztrápené | pili jsme víno červené.“139 Lyrický subjekt se zde dovídá o úmrtí svého moţného dítěte, coţ zapříčiní jeho útěk z města. V básni Anarchisti je hospoda místem, kde se čeká na velký společenský převrat, i kdyţ zde je uţití hospodského prostředí ironické (více viz dále): „a čekali jsme po hospodách, aţ | nastane velký převrat sociální.“140 4.2.1.3. Oceán/moře Vzhledem k tomu, ţe se jedna z Machových sbírek, Plavba do Ameriky, odehrává de facto celou dobu na zaoceánském parníku, je nezbytné, abychom se zde také věnovali tomuto prostředí. Uţ ve své první sbírce Robinson Krusoe je oceán/moře místem, které odděluje známé od neznámého a je tedy místem kudy lze uniknout z dosavadního ţivota za něčím novým a neprobádaným: „divá touha hladová | po tajemných dobrodruţstvích | hnala z domu otcovského přes oceán.“141 Tohle pojetí oceánu/moře se stupňuje ve sbírce Plavba do Ameriky, kdyţ lyrický subjekt opouští rodnou zem a cestuje za novým ţivotem za mořem: „Já 136
MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 85. Tamtéţ, s. 92. 138 Tamtéţ, s. 42. 139 Tamtéţ, s. 89. 140 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 18. 141 Tamtéţ, s. 5. 137
35
nevěděl, kde bych moh ztroskotat | a hlavně ne, kde bych přistál.“142 Za sebou nezanechává nic a nikoho: „Hleděl jsem bezcitně bezmála | nazpátky k evropské zemi. […] | vţdyť na zemi, jeţ mizí v dál, | jsem nikoho nezanechal.“143 Oceán/moře je tedy plocha slouţící k úniku, často je tenhle obraz umocněn přirovnáním k zrcadlu: „moře jako zrcadlo“.144 Plocha, která společně s nebem ohraničuje básníka: „pode mnou se chvělo moře | a nade mnou nebesa. | Moře, nebe. Mezi nimi | třáslo se mé lidské srdce.“145 Oceán zde nicméně není stále líčen jako statická plocha, kterou se lze dostat k novému ţivotu, je ţivotem sám, ţivlem, který ţije stejně jako celá příroda pojící se s lidským ţivotem. „Oceán vztekem zsinalý | ţluč plival v podobě pěny, | vlny se zvedaly, klesaly | jak ňadra proradné ţeny.“146
4.2.2. Nejčastěji užívané motivy Poté co jsme se věnovali třem nejvíce se vyskytujícím prostředím v Machově básních, se teď zaměříme na práci s ostatními motivy, které jsou v Machově tvorbě nejfrekventovanější. 4.2.2.1. Láska/erotičnost Láska je neoddělitelnou součástí Machovy poetiky. Pro Macha je to cit, kterého se doţaduje a po kterém touţí, avšak cit, který ve většině případů zůstává nenaplněn. Básník touţí po okamţitém naplnění svého poţadavku lásky, který by neměl být nikdy ukončen, ale naopak měl by trvat navţdy. Mach se odevzdává tomuto citu a je pro něj v daném okamţiku vţdy jedinečným, vidět to lze ve verších jako „má Lauro nad vše krásnější!“,147 nebo „co ţiv jsem ještě neviděl | ţenskou takové krásy“.148 Lyrický subjekt se poté stává v jednotlivých básních jen touţícím mladíkem, který je ochoten nabídnout vše, jen aby jej dotyčná milovala a byla doopravdy tou nejkrásnější vyvolenou, kterou v ní zprvu viděl: „Chceš-li mne na věky věkův mít ráda, | všecko, co vidíš, tobě dám.“149 Tyto poţadavky na jedinečný a nekončící cit však vrcholí rozčarováním, kdyţ od něj všechny jeho „Laury“ a „Afrodity“ utíkají a 142
MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 191. Tamtéţ, s. 194. 144 Tamtéţ, s. 201. 145 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 4. 146 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 197. 147 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 25. 148 Tamtéţ, s. 27. 149 Tamtéţ, s. 61. 143
36
lyrickému subjektu zůstává jen zlomené srdce. Neopětovaná a zrazená láska se tak často stává vyvrcholením celého vztahu (např. v básních Víra a skepse, Poslední dopis nebo Trident, kde můţeme číst: „zradila mne jak kaţdá jiná“150), a tak není divu, ţe i sám lyrický subjekt se po takovém zklamání staví k zamilovanosti skepticky a střízlivě, např. v básni Ve starém parku chce varovat mladou dívku slovy: „Téţ Josef Novák záhy zradí tě!“,151 avšak nestihne to, takţe ono utrpení ze zrazené lásky je prostě nevyhnutelné. V takových chvílích dochází k tíhnutí k ţenám jen čistě z fyzické touhy, která je zde zcela oproštěna od lásky: „Mne láká jen tvé čisté ţenství. | Kdy konečně mne vyslyšíš?“152 Nicméně celá Machova erotičnost je zabalena do náznaků a rozhodně není tak explicitní, jak by se na prvý pohled mohlo zdát, často tak čteme jen o tom, jak by chtěl ve vášnivé touze zahynout v objetí,153 o tom, jak se otevírají poklady,154 či rozkvétá mladá touha.155 Machova láska překračuje hranice lidského bytí, měla by být věčná a nesmrtelná, taková, jakou ji vyţaduje a také taková, jakou ji i sám nabízí: „Však byť i zhynul celý svět, | má láska nepomine.“156 Toto silné pouto, kterého se básník doţaduje, však nepovoluje, ani kdyţ je láska neopětovaná, ona síla, kterou Mach přikládá tomuto citu, je tak veliká, ţe se od ní nelze oprostit; i kdyţ nám ubliţuje. Tedy i v takovém případě láska, i kdyţ zrazená a zraňující, překračuje hranice lidského bytí a ubliţuje i po smrti (zkrátka napořád), lze to vidět např. v básni Ballada nebo v básni Písně pro mou milou VI. 4.2.2.2. Životní ztroskotání Deziluze ze ţivota z přelomu 19. a 20. století a z počátku 20. století (viz Kapitola 3), se odrazila v Machově tvorbě v podobě ztroskotání. Uţ ve své první básnické sbírce Robinson Krusoe Mach svůj lyrický subjekt přirovnává k postavě Robinsona Crusoa spisovatele Daniela Defoa. Stejně jako literární postava tak i básníkův lyrický subjekt ztroskotal na „osamělé výspě dalek lidí“,157 avšak na rozdíl od románové postavy, která ztroskotala na opuštěném ostrově, kde musela proţít několik let, Machovo ztroskotání je čistě symbolické. Jde o ztroskotání ţivotní, popř. duševní. Rozčarování z toho, ţe ţivot není takový, jaký jej 150
MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 80. Tamtéţ, s. 68. 152 Tamtéţ, s. 39. 153 Tamtéţ, s. 92. 154 Tamtéţ, s. 13. 155 Tamtéţ, s. 61. 156 Tamtéţ, s. 28. 157 Tamtéţ, s. 3. 151
37
očekával, jaký mu byl předkládán, ale je daleko krutější a temnější. Toto ztroskotání lze sledovat např. v básni A já neumím tancovat…, kde probíhá vesnická zábava, avšak lyrický subjekt se nemůţe zapojit, jelikoţ neumí tancovat, jsou mu tedy odjímány veškeré radosti oné zábavy. Deziluzi ze ţivota jasně vystihuje báseň Noc v Alpách, kde básník pracuje s motivem pohádek, které v mládí četl, ale které nakonec všechny lhaly. Kouzelné bytosti přestaly být součástí lidské existence, všechny umřely, a tak lidem zbyla jen „všednost a kultura“158 a lidský ţivot, který je příliš smutný. Tuto deziluzi lze také pozorovat např. v básni Noc v Chicagu. Mach o sobě píše jako o člověku, který v tomto ţivotě není ničím (např. na rozdíl od svých bratrů159), a jelikoţ ţivot nezadrţitelně utíká vpřed a se stářím přichází větší marnost ţivota,160 tak mnohdy nezbývá neţ vloţit hlavu do dlaní a plakat nad ţivotem, který je jiţ nenávratně pryč a častokráte mohl být i jiný.161 V básni Ţivot a básnictví lyrické dokonce píše: „Zlému snu je roven ţivot, jejţ jsem proţil, | katastrofy trapné, ţaly nelidské.“162 Se ţivotním ztroskotáním se pojí i motiv sebevraţdy, který se v některých Machových básních objevuje. Často je tento čin spojen s nešťastnou láskou, třeba v básni Poslední dopis se básník vrhá po hlavě do Vltavy kvůli své milé, nebo v básni Písně pro mou milou VII. Někdy však nejde jen o čin z neopětované lásky, ale sebevraţdu vidí jako jediné řešení, jak se dostat z tohoto ţivota a jak násilně přetrhnout ten řetězec ţivotních katastrof: „Kolik bouří přešlo přese mne a s kaţdou | nevyléčitelný zmatek v duši pad. | Kolikrát uţ chtěl jsem skončit sebevraţdou, | navţdy v konec světa odjet kolikrát.“163 I přesto, ţe se Mach často ohlíţí za svým ţivotem, ve kterém jeho „loď“ ztroskotala, nemůţeme říct, ţe by ztroskotání bylo pro básníka úplným a definitivním, ţe by je přijal. Vedle tohoto ţivotního ztroskotání cítíme (a i vidíme!) naději, kterou nám básník předkládá a v kterou doufá, je to naděje v lepší budoucnost, lepší (jiný) ţivot. Tak např. v Prologu sbírky Robinson Krusoe píše o lodi spásy, kterou neustále vyhlíţí na horizontu164 (dále třeba báseň Muţ a ţena v manţelství, Rád bych se za mládím rozletěl aj.). Upozorňuje na to i Václav Laščenko ve svém článku Nedoceněný básník.165 158
MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 77. Báseň Rodinné záleţitosti In: MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 77. 160 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 109. 161 Tamtéţ, s. 78. 162 Tamtéţ, s. 75. 163 Tamtéţ. 164 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 4–5. 165 LAŠČENKO, Václav. Nedoceněný básník. Panoráma, 1935, 68–69 s. 159
38
4.2.2.3. Náboženství Mach ve svých básních často pracuje s náboţenskými motivy, ať uţ se jedná o motivy křesťanské, jako je Velký pátek, Velikonoce nebo křiţování se, které můţeme vidět v básni Velikonoční, tak motivy ţidovské, jako je Judea či král Šalamoun v básni Můj jed z Judey. Sám se ovšem staví k náboţenství velmi skepticky. V článku pro Lidové noviny Mach píše: „Křesťanství mi katecheta pořádně nevštípil a toho pohanství jsem se od svého profesora latiny a řečtiny také mnoho nenaučil…“166 Lyrický subjekt se v básních prezentuje jako bezboţný a motiv náboţenství je zde víceméně jenom proto, aby jej mohl následně shodit, pomluvit a zesměšnit. Často upozorňuje na to, ţe je neznaboh,167 boha přirovnává ke strašidlu, vysmívá se věřícím a v básni Povídka o králi zlodějů II dokonce srovnává boha s člověkem a píše, ţe „člověk myslí – Pán Bůh ne.“168 Tuto bezboţnost však dává za vinu všem učeným vědeckým textům, které musel číst a kvůli kterým tedy přišel o víru v boha stejně jako většina jiných lidí. Mach tak ironizuje jak samotné náboţenství jako víru, tak i způsob jakým o ni přicházíme. V básni Nostalgie se modlí a dovolává se boţí přízně, avšak i zde je nakonec motiv víry pouţit k podpoře ironie (viz níţe podkapitola 4.4. Machova ironie a sarkasmus). 4.2.2.4. Revolta a revoluce Do jisté míry se v Machově tvorbě odráţí i motiv revolty a revoluce, vzhledem k tomu ţe i sám Mach patřil k praţské anarchistické bohémě. Nicméně stojí zde za zmínku fakt, ţe Machova první sbírka vyšla aţ v roce 1909, tedy v době, kdy byla soudrţnost praţských anarchistů jiţ oslabená, a tak se ona revolta nepromítla do Machovy tvorby tak výrazně jako u jiných autorů.169 (Mach navíc tuto sbírku sepsal z větší části v zahraničí.) Ironií tedy je, ţe báseň, která pracuje s motivem revoluce nejvíce, je báseň Anarchisti, ve které ovšem Mach celou myšlenku revolučního anarchistického hnutí podkopává. Samotné anarchisty zde přirovnává k hospodským povalečům, kteří o chystané revoluci pouze „ţvaní“, ale sami neudělají nic a jenom vyčkávají po hospodách, aţ „nastane velký převrat sociální.“170
166
MACH, Josef. Gellnerova prvotina. Lidové noviny, 1924, č. 617, s. 2. Např. v básních Strašidla (s. 36–37) nebo Hermína Huberhauerová I. (s. 87.) Viz MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933. 168 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 52. 169 Srovnej např. se sbírkou S. K. Neumanna Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (1903). 170 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 18. 167
39
Mach označuje sice tehdejší měšťáckou společnost jako „zpuchřelou a shnilou“171, ale tím jeho revolta končí, jelikoţ ihned dodává, ţe ono přeţívání v této společnosti ho „příliš nebolí“.172 Jak jsme si ukázali výše, Mach sice touţil po ţivotní změně, ale neviděl tuto změnu v nějaké revoluci. V básni Plavba do Ameriky VI přirovnává rozbouřený oceán k dělnictvu, které chce vyhlásit stávku a chce se dovolávat svých práv (uţívá zde i variace na revoluční hesla: „Chcem mořská svá práva!“ nebo „Jen ve spojení je síla.“173), avšak nakonec poznamenává, ţe pokud by mělo dojít k onomu převratu, aby oceán zaplavil pevninu, bylo by nakonec všechno aţ příliš jednotvárné. Snad jen v básni Bouře ze sbírky Na obou polokoulích se doţaduje básník okamţité změny, která má přijít s bouří, jeţ zničí vše a „ţivot zadýchne pak září kouzelnou.“174 Avšak ani zde nelze hovořit o revoluci jako spíše o niterné básníkově touze po změně vlastního ţivota, která by snad měla přijít se změnou společnosti.
4.3. Machovy protiklady Mach ve své poezii často pracuje s protiklady, ať uţ je to na rovině formální, kdy do rýmových dvojic staví slova jako „květu – toaletu“ nebo „náboţenství – ţenství“, tak také na rovině motivické (viz dále). Můţeme také vidět např. protiklad mezi básnickou konstrukcí vertikální a horizontální polohy, která je nejvíce vystiţena ve sbírce Plavba do Ameriky, kde Mach pracuje s prostředím oceánu, na který nahlíţí z obou poloh. Avšak nejvíce zastoupeným protikladem v Machově poezii, je protiklad mezi motivem domácího a cizího. Mach během svého ţivota hodně cestoval a nakonec i dlouhou řadu let ţil v zahraničí a toto rozpoloţení mezi domácím prostředím a cizinou se otisklo i do Machovy poezie. Mach tak staví vedle sebe motiv domova a motiv zahraničí a v průběhu celé jeho básnické tvorby jsou tyto motivy s obměnami uplatňovány. Tato obměna je nejčastěji spojena s tím, jak básník pohlíţí na tyto dvě prostředí. Jednou jsou Čechy líčeny nehezky jako zamlklý „divný kraj“175 se smutnou oblohou, kde má víno zatrpklou chuť a ţivot v Praze je „plný hnusu, špíny.“176 Jindy zas pod tíhou nostalgie vzpomíná na svou vzdálenou domovinu, na literaturu, přátele atd.177 Ve sbírce Plavba do Ameriky, která zachycuje Machovu cestu do 171
MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 18–19. Tamtéţ, s. 19. 173 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 198. 174 Tamtéţ, s. 84. 175 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 49. 176 Tamtéţ, s. 78. 177 Tamtéţ, s. 43. 172
40
zámoří, kdy básník/lyrický subjekt za sebou zanechává celou svou rodnou zem a odjíţdí za novým ţivotem, je zahraničí, tedy konkrétně Amerika, líčeno s velikým nadšením, s očekáváním nových dobrodruţství a moţností pro ţivot, ţeny jsou zde princezny dolarové a Amerika je bohatá zem, kde se dá přijít k takovému bohatství, ţe aţ se všichni vrátí zpět do vlasti, tak si v ní budou moci vše koupit.178 Básníkovo nadšení z nové země nemá mezí, je tak veliké, ţe Mach píše: „zapomínám skoro na svoji rodnou a vzdálenou zemi.“179 Avšak jiţ v další sbírce vidíme, ţe dochází k rychlému vystřízlivění z nadšení z nové země, „karta“ se začíná postupně obracet a Amerika jiţ není líčena zdaleka tak hezky jako v předchozí sbírce. Ještě v básni Muţ a ţena v manţelství můţeme číst, ţe Amerika je krásná zem, avšak vedle toho jiţ stojí i Čechy krásné a rozumné.180 A česká kniha je jedinou, která dovede básníka zbavit tíhy nouze, která na něj často padne.181 Vystřízlivění z Ameriky graduje v básních Socha Svobody v New Yorku a Noc v Chicagu. V první jmenované Mach ztotoţňuje sochu Svobody s americkou svobodou, a i kdyţ připouští, ţe stojí pevně a nepohnutá, tak stejně uvnitř je prázdná a dutá.182 V druhé básni zase popisuje noční ţivot v americkém městě Chicagu. Zaměřuje se na všechny noční neřesti, které tohle město nabízí, píše o opilcích a prostitutkách, o obchodnících, kteří počítají svůj chladný zisk, a celé město přirovnává k velkému draku, který hltá všechny přistěhovalce.183 K úplnému obratu, kdy Mach píše s přílišným patosem o Čechách a české historii, jejich hrdinech apod., dochází v Machově poslední sbírce Americké verše z doby válečné (1914–1919) (1924), o které budeme pojednávat v podkapitole 4.5. Americké verše z doby válečné (1914–1919) (viz níţe).
4.4. Machova ironie a sarkasmus Nejvýraznějším rysem Machovy tvorby je však ironie, která se v jeho básních pojí se všemi (ať uţ výše zmíněnými) motivy. Mach uţívá ironii, aby zlehčil tíţi a váţnost světa, funguje zde jako jakýsi štít, za který se lze skrýt a s kterým lze utéct ze skutečnosti, popř. skutečnost zmírnit. Pomocí ironie staví v humor různé denní absurdní situace, záţitky, ţivotní bolístky apod., ale vedle toho také uţívá ironii ke kritice společnosti (báseň V přírodovědeckém museu v New Yorku). Nevyhýbá se ani sebeironii, kterou víceméně uţívá, 178
MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 195–196. Tamtéţ, s. 203. 180 Tamtéţ, s. 100. 181 Tamtéţ, s. 94. 182 Tamtéţ, s. 103. 183 Tamtéţ, s. 97–98. 179
41
aby zlehčil své postavení v dané situaci a také své činy. Např. často sám sebe povaţuje za génia, i kdyţ mnohdy jedná ve své genialitě právě jako hlupák, tak to je třeba v básni Hermína Huberhauerová I.184 V básni Povídka o králi zlodějů II je mu před nosem „ukradena“ láska dívky, se kterou se měl brát. Mach se v této situaci popisuje jako „ţivel komický“,185 jelikoţ za celou dobu nepojal sebemenší podezření, ţe by se mu něco takového mohlo dít za zády. Sebeironii uţil i v básni Písně pro mou milou I, kde zvolil pro svou báseň formu sonetu, a to jen z toho důvodu, aby mohl popsat, jak není schopen skládat tak krásné sonety jako Petrarca, v posledním verši ironicky nazývá svůj sonet jako „podařený“.186 Onen Machův ironický humor slouţí převáţně k tomu, aby zlehčil situaci, často se tak zbavuje bolesti ze ztracené lásky, např. básně Po letech nebo Poslední psaní. V básni Víra a skepse píše o tom, ţe to uţ je lepší věřit Bohu neţ ţeně. Vůbec náboţenství je také často ironizováno, např. v básních Krajan nebo Francie. V básni Nostalgie se básník modlí k bohu, ale jen aby jej přestali otravovat věřitelé, kterým dluţí a kterým stejně nezaplatí, v modlitbě zde neshledává ţádný vyšší cíl. Ironizuje sexuální akt (Virginia III), manţelství (Záloha), moderní vědu (Poslední dopis) či tehdejší literární kritiku (K dějinám české literatury). Nutno však poznamenat, ţe Machova ironie není nikterak útočně agresivní, ale právě naopak, často působí humorně a vrcholí pointou. Příkladem můţe být báseň Večerní idyla, kde básník popisuje příběh muţe, který bil svou ţenu a zastřelil švagra a poté musel utéci do Austrálie, a kdyţ nám v závěru Mach předkládá obraz hromady mrtvých lidí, dozvídáme se, ţe se básník nachází v kině. Jiný příklad pochází z básně Anarchisti, o které jsme psali jiţ výše, básník zde ironizuje celé anarchistické hnutí, avšak v závěru dodává, ţe sám je stále anarchistou, jelikoţ jeho kapsy jsou pořád bez koruny. Takové stupňování vrcholící humornou pointou najdeme v mnoha dalších Machových básních. Václav Laščenko o Machovi napsal: „Josef Mach náleţí k […] typu spisovatelů, […] kteří jsou nadto nadáni darem humoru, tj. schopností viděti i ve věcech nepatrných rozpor mezi ideálem a jeho realisací, a smíchem na něj se odezývati.“187
184
S přítelem chtějí zbavit náboţenské víry mladou dívku, která s nimi nakonec otěhotní. Viz MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 85–88. 185 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 59. 186 Tamtéţ, s. 23. 187 LAŠČENKO, Václav. Nedoceněný básník. Panoráma, 1935, s. 68.
42
4.5. Americké verše z doby válečné (1914–1919) Poslední188 Machova básnická sbírka Americké verše z doby válečné (1914–1919) je souborem jednatřiceti básní, které byly zveřejňovány v českoamerických časopisech ve Spojených státech v letech 1914–1919, tedy během bojů první světové války. V tzv. české Americe se tehdy rozmohl velký „boj“ o osvobození staré vlasti od nadvlády rakouské. Tohoto boje se účastnil kaţdý způsobem, jaký uměl nejlépe. Pro Josefa Macha to byla síla slova, a tak podpořil české osvobozenecké hnutí svými verši. Napsal kolem dvou stovek vlastenecky laděných básní (z nichţ poté vybral a sestavil tuto sbírku) a v prvních dvou letech války dokonce psal týdenní veršovanou válečnou kroniku. Nutno však poznamenat, ţe sbírka Americké verše můţe být pro některé čtenáře po estetické stránce ne příliš hodnotnou knihou, její funkce je spíše dokumentární, polemická a publicisticky persvazivní. O čemţ svědčí i poznámkový aparát na konci sbírky, který vysvětluje některé z básní, popř. jejich částí. Knihu odsoudil např. F. X. Šalda, který se sice postavil za její etickou hodnotu jako válečných a polemických textů, ale poté dodal, ţe z estetického hlediska „poesie to není, […] říkejţ si kdo chceš, co chceš. Ani čistá, ani nečistá. Je to z největší části jen novinářské papírové řečnění a veršování, často čítankově průměrné a otřelé.“189 Mach sám napsal, ţe tyto verše byly psány pouze pro určitou dobu a určité čtenářstvo190 a doufá, ţe budou mít pro pozdější čtenáře alespoň tedy význam dokumentární, kdyţ ne literární, také dodává, ţe během tvorby těchto veršů nešlo v té době ani tak o literární stránku věci.191 Autor tak musel často čtenáři podat „vše po lopatě“,192 čímţ se vůbec mnohdy připravil o básnický (literární) efekt. Pragmatickou hodnotu těchto veršů vyzvedl Albert Praţák ve své studii k soubornému vydání Machových básní v roce 1933, kde píše, ţe „nelze upříti, ţe toto byla vlastně naše nejranější osvobozenecká poesie a ţe to byla nejodváţnější kombinace a orientace hned v počátku veliké války, kdy jsme byli ještě v Čechách bezradní a kdy jsme teprve hledali východisko z nastalé katastrofy světa.“193 K Praţákovi se poté přidává ve svém článku Václav Laščenko, který Machovu revoluční aktivitu obhajuje řečnickou otázkou: „Coţ opravdu lze všecky ty 188
Americké verše byly vydány v roce 1924. Sbírka Plavba do Ameriky aţ v roce 1930, nicméně napsána byla jiţ v roce 1912. V této práci s touto sbírkou pracujeme z časového hlediska napsání a ne vydání, stejně tak jako např. Albert Praţák ve své studii. Viz MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 247–265. 189 ŠALDA, F. Šaldův zápisník 5. 2. vyd. (1. vyd. v Československém spisovateli). Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 350. 190 MACH, Josef. Ţivota běh. Praha: Výtvarný odbor Umělecké besedy, 1933, s. 26. 191 MACH, Josef. Americké verše z doby válečné (1914–1919). Praha: Památník odboje, 1924, s. 7. 192 Tamtéţ. 193 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 259.
43
vzpomínky, i kdyţ přicházejí ve starých polozetlelých letech, vyčítat básníku, zmučenému tíhou ţivota v den, kdy jeho rodná země setřásá svá pouta?“194 Co se týká formální stránky básní v této sbírce, tak došlo ke změně, zatímco v předchozích sbírkách převaţovala čtyřverší, v Amerických verších ustoupila do pozadí a nahradily je rozsáhlejší formy aţ o čtrnácti verších. Dvakrát básník dokonce pracuje i s formou sonetu. Nejvíce vyuţívá rýmu střídavého a sdruţeného, avšak vzhledem k rozsahu většiny básní přistupuje k různým kombinacím rýmového schématu a jen dvakrát se setkáme s básněmi psanými volným veršem. Rytmické schéma je převáţně daktylotrochejské nebo trochejské, popř. je i zde vyuţíván trochej s předráţkou. Básník také pracuje se střídáním katalektických a akatalektických veršů: Českoamerická větev I195 Na osamělé větvi této U | - U |- U| - U | - U květ z jara vůní nedýchá, U| - U|-U|- U| -X Vzhledem k rozsáhlosti a velikosti strof v jednotlivých básních se zde z většiny z nich vytrácí písňovost. Nicméně i vedle tohoto faktu sbírka obsahuje několik básní, které jsou přímo určeny ke zpěvu. Tak je to např. v básni Farářská historka, ke které autor dopsal poznámku: „Dle známé noty.“ Ke kaţdé strofě je navíc přidáno dvouverší, které zde funguje jako refrén: Hádaly se dvě babičky jaký ţivot povedou, koupí sobě automobil, do Chicaga pojedou. [Ano, ano, je to pravda, ano, ano, je to tak!]196 Celá sbírka je propojena motivem vlastenectví, Mach zde upozaďuje americké prostředí a svůj básnický zrak obrací pouze k vlasti. Pokud píše i o Americe (či jiném zahraničním státě) vţdy je to v souvislosti s českou zemí. Vlast, o které po svém příjezdu do Ameriky psal, ţe na ni skoro zapomněl, se nyní stává „zemi krásnou, milovanou“197 a daleko krásnější, neţ je Amerika. Na Čechy nenahlíţí jen jako na svou rodnou zemi, ale bere ji jako
194
LAŠČENKO, Václav. Nedoceněný básník. Panoráma, 1935, s. 69. MACH, Josef. Americké verše z doby válečné (1914–1919). Praha: Památník odboje, 1924, s. 10. 196 Tamtéţ, s. 37. 197 Tamtéţ, s. 22. 195
44
svou milenku, o které netušil, ţe je tak krásná a ţe ji má tak rád, a proto se jí musí vyznat z lásky.198 Básně jsou tematicky zaměřeny protirakousky, často jsou pouze situační, jelikoţ se vztahují k dobovým událostem (sarajevský atentát, kritika Svobodné Obce, bitvy atd.), verbuje a oslavuje české legionáře, češství zde vyzdvihuje pomocí legend (Bruncvík, Blaník) či českých významných osobností (Hus, Komenský, Havlíček Borovský aj.) nebo pomocí aluzí v textu odkazuje k velkým dílům jiných českých spisovatelů (Svatopluk Čech). Často také pracuje s motivem husitství. Básně jsou tedy z obsahové stránky silně monotematické a jejich předmětem je získání státní nezávislosti odtrhnutím se od Rakouska a oslava vlasti. Z tohoto konceptu všech básní však vybočuje báseň Procházka zimní, která je svým obsahem daleko bliţší předchozí Machově tvorbě. Do pozadí se vytrácí básníkova vlastenecká angaţovanost (tato angaţovanost se zde objeví pouze v jedné strofě: „A stranou hluku, jenţ vše drtí, | se hádají lidé z české čtvrti | a ptají se znovu bezpočtukrát: | Kam šly ty peníze? Kdo je ukrad?“199) a naopak do popředí opět vystupuje básníkův lyrický subjekt. Procházka zimní se hodně blíţí básni Noc v Chicagu, pouze s tím rozdílem, ţe zde není tak kriticky líčen ţivot ve velkoměstě. Lyrický subjekt se prochází sice temným městem, avšak jen pozoruje a chronologicky zaznamenává, co vidí. Také přemýšlí nad svým současným ţivotem a srovnává jej s mládím (opět se zde vynořuje motiv ţivotního ztroskotání). Dochází k závěru, ţe se mu svět příliš nelíbí (tato nenáklonnost je zde dvojsmyslná, jak po vzhledové stránce, tak po myšlenkové) a končí báseň ironickým poznamenáním: „Bůh měl by Flatiron Building vzít | a svět trochu srovnat a vyţehlit!“200
198
MACH, Josef. Americké verše z doby válečné (1914–1919). Praha: Památník odboje, 1924, s. 68–70. Tamtéţ, s. 78. 200 Tamtéţ, s. 79. Flatiron Building je mrakodrap v New Yorku, který se svým tvarem podobá ţehličce. 199
45
5. Poetika básnického díla Františka Gellnera a její porovnání s poetikou Josefa Macha Tato kapitola bude zaměřena na formální a motivickou analýzu básnických sbírek Františka Gellnera Po nás ať přijde potopa! (1901), Radosti ţivota (1903) a Nové verše (1919). V závěru kapitoly se budeme okrajově věnovat i Gellnerově politické satiře, avšak středem našeho zájmu zůstávají výše vypsané sbírky. Současně budeme k této analýze řadit poznatky získané z předchozí analýzy Machovy tvorby a při jejich vzájemném porovnání budeme hledat odlišnosti či podobnosti v postupech, které autoři uţili. Ještě neţ přejdeme k samotnému rozboru, musíme poznamenat, ţe básně z druhé Gellnerovy sbírky Radosti ţivota nemají názvy, ale jsou pouze číslovány římskými číslicemi. V některých vydáních této sbírky je jako název básně společně s tímto číslem uváděn i první verš básně (tedy incipit), avšak my od tohoto upouštíme a básně v této práci budeme značit pouze onou číslicí.
5.1. Gellnerovy básně z hlediska formy Co do formy jsou Machovy a Gellnerovy básně víceméně stejné. Gellner uţívá ve své poezii také převáţně čtyřverší, které občas rozbíjí buď přidáním jednoho verše navíc, který je občas modifikací verše předchozího: Dobře však cítím v sídle svém novém, kde nyní dlím, ţe jen cizincem jsem. Jak je mně cizí vše pod tímto krovem, u lidí skrčených pod nízkým krovem, jak je mi cizí ta nevlídná zem!201 Anebo spojuje svá čtyřverší do větších epičtějších celků stejně jako Mach. Takové větší celky jsou typické převáţně pro Gellnerovu pozdější tvorbu. Jen více neţ u Macha se u Gellnera setkáme s dvouveršími. Zatímco Mach pro své verše volil nejčastěji rýmové schéma buď sdruţené, nebo střídavé, Gellnera jasně charakterizuje rým střídavý, jiné rýmové schéma nebo kombinace několika schémat se objevuje velmi zřídka, konkrétně jen u 29 básní ze všech tří
201
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 8.
46
Gellnerových sbírek. Jednou Gellner pouţije i rýmové schéma tirádové (aaaa), a to v básni XIII ve sbírce Radosti ţivota. S volným veršem se v těchto sbírkách nesetkáme, Gellner v jednom ze svých fejetonů napsal: „Volný verš jsem si ovšem neoblíbil, je v něm málo citu.“202 a b a b
Příliš záhy lásky o hodech mně pěla, o zhýřených nocích, o náručích děv, příliš záhy znavil údy mého těla její lákavý a slibující zpěv.203
Vzdušné mé vidiny, nádherná těla, a zuřivým kvapíkem zardělá čela, a vzdušné mé vidiny, nádherná těla, a která z vás touhu mou ubít by chtěla?204 a
Jak jsme jiţ psali výše, Machova a Gellnerova poezie je co do formy stejná, uţívá stejných formálních prvků pro výstavbu básně. Najdeme zde pouţití přímé řeči, např. v básni XIX z Radostí ţivota, kde lyrický subjekt promlouvá ke svým kumpánům v hospodě: „‚Bratří, kdo ví, kam se dostanem, | aţ se nás rodiče zřeknou!‘“205 Gellner také často pracuje s refrénem, a to daleko ve větší míře neţ je tomu u Macha: „Otec tvůj poslední prodal jiţ krávu, | matku bůh povolal ve svoji slávu. | Trochu se vraţdilo, trochu se kradlo, | pereme, pereme špinavé prádlo.“206 Poslední dvojverší se opakuje v kaţdé strofě básně. Uţití refrénu můţeme vidět v mnoha jiných Gellnerových skladbách. Mach ve své tvorbě pracoval i s vnitřním rýmem, takovou výstavbu veršů pozorujeme i u Gellnera: „Kdyţ nejhůř bude, sklenka ti zbude…“207 Básnické výrazy byly nahrazeny výrazy z běţného denního ţivota208 a mnohdy se zde objevují nespisovné tvary slov („chladný svit hořáku pad´“209). Epičnost některých svých básní podtrhuje Gellner jejich názvem (Mravoučná povídka o hodném a zlém hochu nebo Psaní) a i tyto epické básně mají strukturu: úvod – stať – závěr, stejně tak jsme to mohli pozorovat i u Macha. Mravoučná povídka o hodném a zlém hochu je toho ukázkovým příkladem. V této básni se nejprve seznamujeme s hlavními postavami, dvěma přáteli, a jejich
202
GELLNER, František a HUVAR Michal. Drama, román a fejetony. Vyd. 2., (V Carpe diem 1.). V Brumovicích: Carpe diem, 2007, s. 230. 203 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 10. 204 Tamtéţ, s. 60 205 Tamtéţ, s. 66. 206 Tamtéţ, s. 83. 207 Tamtéţ, s. 50. 208 V jednom fejetonu Gellner napsal: „Nechci se vyvyšovat, ale průkopníci nových směrů, budou-li spravedliví, uznají, ţe já to byl, jenţ zavedl do českého básnictví moderní vymoţenosti, jako pivo, virţinka, aeroplány, zástavní lístky atd.“ GELLNER, František a HUVAR Michal. Drama, román a fejetony. Vyd. 2., (V Carpe diem 1.). V Brumovicích: Carpe diem, 2007, s. 230. 209 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 122.
47
vlastnostmi, jeden hodný a druhý zlý, přátelé se po gymnaziálních studiích od sebe oddělí a my sledujeme jejich ţivotní cesty, úspěchy a neúspěchy, aţ do závěru ţivota jednoho z nich. Tak jako u Macha, tak i u Gellnera převaţuje rytmické schéma daktylotrochejské, různé střídání trocheje a daktylu můţeme vidět ve většině básní: Rouhači skleslí staví bohu chrámy, - U U| - U |- U|-U| - U burzovní ţidi činí pokání, - U U|-U|-U|-UU hnilobný zápach prostopášné dámy - U U| - U | - U | - U| - U k potlačování vášně dohání. - U U | - U | - U | - U U210
V zoufalství marném zalkal. Běda - U U| - U |- U | - U mu, kdo svou hroudu opouští! - U U | - U| - U U Výsměšně: lidstvo, pokrok, věda - U U| - U | - U | - U znělo to ledných do pouští. - U U | - U | - U U211
V menší míře se poté setkáme se schématy trochejského metra, popřípadě trocheje s předráţkou: Co mi dával ţivot, vše mi bylo málo. - U|- U|- U| - U| -U|- U Moje věrná duše, co se s tebou stalo? - U | - U | - U | - U | - U | - U212
Já drţím pohár ve své dlani. U|- U| - U| - U| - U Je zpěněný a přetéká. U | - U | - U | - U| - X213
Čistě daktylské nebo jambické metrum není pro Gellnera typické a v jeho tvorbě se s ním příliš nesetkáme. Tak jak jsme si ukázali v předchozí kapitole u Macha, tak i Gellnerovy básně jsou spíše popěvkem, písní. Vychází to z jednoduché formy, kterou Gellner „navlekl“ na své verše, a vůbec z uţití intonace a rytmu, který odráţí prostředí, o kterém Gellner psal (kabarety aj.). Nad tímto se pozastavuje Milan Kundera ve své předmluvě k vydání výboru Gellnerových básní z roku 1957, kde píše, ţe Gellner ve svém veršování „vychází z popěvku, z kupletu, z odrhovačky, z chansonu […] Je to hudba tehdejšího ţivota.“214 Úsečnost Gellnerových veršů zapříčinila, ţe se mnohé z básní osamostatnily a začaly si „ţít“ vlastní ţivot ne jako básně, ale jako písničky, které byly zpívány „na bohémských flámech a v hospodách…“215 Pokud bychom teď na chvíli odhlédli od tří Gellnerových básnických sbírek, kterým se zde 210
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 27. 211 Tamtéţ, s. 16. 212 Tamtéţ, s. 72. 213 Tamtéţ, s. 7. 214 KUNDERA, Milan. Předmluva. In: GELLNER, František a KUNDERA Milan. Básně. Vydání 1. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 12. 215 Tamtéţ, s. 13. Byly to např. básně Perspektiva, Píseň zhýralého jinocha nebo ve své době velmi populární Konečně je to moţná věc (tato báseň je uvedena ve sbírce Radosti ţivota pod číslem XX).
48
věnujeme, a zaměřili bychom se na jeho politicky satirickou tvorbu ze závěru ţivota, najdeme básnické skladby, které jsou doprovázeny poznámkou: „Zpívá se jako ‚Na hranicích města německého.‘“ anebo „Zpívá se jako ‚Radujte se, Příbramáci.‘“216 Podobný explicitní pokyn k uchopení básně jsme nalezli i u Macha v básni Farářská historka.217 Gellner také přebásnil (dnes jiţ zlidovělou) říkanku Tluče bubeníček Karla Aloise Vinařického ke svým satirickým účelům.218 O písňovosti Gellnerových básní také svědčí to, ţe se jeho texty staly hojně zhudebňovány (z velké škály interpretů můţeme zmínit např. kapely Katapult, Visací zámek, hudebníka Pepu Nose či Jaromíra Nohavicu atd.). Tak jako u Macha i u Gellnera nalezneme ve verších práci s tropy: metafora: „Slunce zeleň svým plamenným chlebem | ze země vyvábilo.“ (s. 120), personifikace: „Sentimentální ţádosti | v duši mé křídloma tlukou.“ (s. 35), oxymóron: „a mrtvým vznětům svým“ (s. 40), metonymie: „Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vloţil.“ (s. 9), synekdocha: „vlas tvůj rozzařoval kol tvé hlavy“ (s. 105) a eufemismus: „Má hlava znavená klesá…“ (s. 60), dále také práci s figurami jako je anafora: „Tam zemřela má sebevíra ţalem, | tam resignovat učil se můj cit“ (s. 15), epifora: „…cizí vše pod tímto krovem, | …pod nízkým krovem“ (s. 8), asyndeton: „chladny, lhostejny, němy“ (s. 124), polysyndeton: „a sliby, které se neplní, | a vášeň, co do rána zchladne, | a něhu, jeţ nitro nezvlní“ (s. 24), apostrofa: „Ó něţný smutku ve mně!“ (s. 21), antitezi: „Viď, nebe není a peklo není“ (s. 109) a řečnickou otázku: „Komu mám za to projevit svou vděčnost?“ (s. 85).219 Báseň XIII je jako jediná z těchto básnických sbírek psána formou sonetu, který jsme nalezli i u Macha. F. X. Šalda píše o Machovi a Gellnerovi jako o básnících, kteří jsou reakcí na své předchůdce (dekadenty a symbolisty) a jsou „úmyslně apoetičtí […] šedí a střízlivý, prozaičtí a banální…“220
216
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 416 a 418. 217 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 136. 218 Jde o báseň Bubeníček. Viz GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 414. 219 Strany uvedené v závorkách odkazují k publikaci: GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006. 220 ŠALDA, F. Šaldův zápisník 5. 2. vyd. (1. vyd. v Československém spisovateli). Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 347.
49
5.2. Motivy v Gellnerových básních V této podkapitole se stejně jako u Macha zaměříme na nejčastější motivy v námi analyzovaných třech básnických sbírkách Františka Gellnera. Analyzovat budeme motivy, které jsou shodné, ať uţ více či méně, pro oba autory. Soustředíme se na zachycení podobností a odlišností v práci s nimi.
5.2.1. Motivy prostředí Sepětí básníka a lyrického subjektu je u Gellnera stejné jako u Macha, i v Gellnerově tvorbě nás autor provádí místy, které navštívil on sám a které nám teď ve svých básních prezentuje (Paříţ, Praha, Vídeň atd.). V prvních dvou Gellnerových sbírkách, Po nás ať přijde potopa! (1901) a Radosti ţivota (1903), drtivě převaţuje subjektivní lyrika, odklon k objektivnosti můţeme vidět aţ v Gellnerově poslední sbírce Nové verše (1919), kde jiţ básník většinou nezúčastněným okem jen pozoruje a zaznamenává události kolem sebe, které ve spoustě případů jiţ nevystavuje svému kritickému hodnocení, ale jen nám předkládá obraz tak, jako by jej ani nezachycoval do slov, nýbrţ jej maloval štětcem na plátno (viz dále). 5.2.1.1. Příroda Motiv přírody má v Gellnerově poezii své pevné místo, i přes to, ţe se většina básní odehrává uprostřed betonových a šedých zdí města (více viz následující podkapitola 5.2.1.2. Město). Zatímco Mach ve svých básních čerpal z přírody klid a sílu vycházející z tichosti daného místa (např. les), kde mohl lyrický subjekt rozjímat a vyprazdňovat své srdce, Gellnerova příroda je většinou příroda jakoby šedá a bez ţivota. Tak můţeme číst v básni Jako ty polní rostliny: „Slunce se vlastním ţárem svým spálí | a klasy zemrou […]“221 anebo v básni Miluju severní nebe: „Miluju severní nebe | bílé a bez citu, | kterým se marně prodírá slunce | chladné a bez svitu.“222 Tato „šedost“ však není vţdy líčena tak explicitně jako ve výše uvedených ukázkách, setkáme se i s popisem krásné a slunné přírodní scenérie, která je však v dalších strofách „znehodnocena“ a „zdeformována“ niternými pocity znechucení lyrického subjektu. Krásnou ukázku můţeme najít v básni Pozdrav rodnému kraji, kde se 221
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 22. 222 Tamtéţ, s. 34.
50
v první strofě před námi otevírá obraz hezkého dne: „Den slunce je a vůně plný. | Oslněn kráčím krásou dne. | Obilím táhnou dlouhé vlny | po lánech půdy úrodné.“223 Hned v následující strofě je však tento krásný obraz krajiny odsouzen: „Vzpomínat hnusno. Dobře je snad, | ţe k srdci mému nepřirost.“224 A v další strofě se mu dokonce lyrický subjekt i vysmívá: „Láskou jej nezdravím, leč smíchem.“225 Vůbec celý obraz slunné krajiny z první strofy poslouţil k tomu, aby na jeho kráse mohla být v druhé polovině básně vystavěna ostrá kritika měšťáctví, která se ironicky odehrává byť v tom krásném, ale směšném kraji. Lyrický subjekt potkává „měšťáka“ na procházce se svou milou: „[…] Zde se narodili | a ţili v tupém štěstí svém.“226 Zde se narodili, v tomhle krásném kraji, ale jejich štěstí je tupé. A v závěru básně se dostáváme ke smyčce, která nás přenáší opět do první strofy: „a ještě vděčně ten kout světa | svou vlastní mrchou pohnojí.“227 Pohnojí tento kraj, aby zůstal úrodný, avšak ono navrácení se do obrazu slunné přírody je po přečtení poslední strofy nemoţné, a tak je původní obraz krásné krajiny změněn ostrou ironií. Jako by jeho slunný nádech dostal pochmurnější barvu, která vyvstala z celkového dojmu básně. Podobný příklad lze vidět ve sbírce Radosti ţivota, konkrétně v básni VIII, kde lyrický subjekt doufá, ţe přijde den, kdy příroda oţije a začne ţít, kdy „růţe vonět budou | těţce a omamně“ a „luh se zazelená.“228 Nicméně i zde je v závěru básně postaveno vylíčené krásné a ţivé přírodní prostředí do kontrastu s prostředím, kde skoro nic neţije a celý obraz krásné krajiny je opět „zdeformován“: „v kterou poušť světa se svou beznadějí | se smutni skryjeme?“229 Gellner také pracuje s motivem ročních období, avšak není tomu tak jako u Macha, kdy jaro bylo krásné a všechno kvetlo, oproti tomu podzim byl šedý a smutný a od toho se odvíjela také nálada subjektu v básni. U Gellnera cítíme jisté očekávání, ţe by to tak snad mělo být, jako by pro jaro byly vţdy jen příznačné pocity štěstí a radosti, kdeţto podzim se vyznačoval úpadkem a smutkem. V básni XVI z Radostí ţivota můţeme vidět, ţe u Gellnera dochází k tomu, ţe se subjekt podivuje sám nad sebou a svým cítěním, proč právě na podzim by měly přicházet ony pocity smutku a proč na jaře nepociťuje pocity štěstí: „Rád věděl bych, 223
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 11. 224 Tamtéţ. 225 Tamtéţ. 226 Tamtéţ. 227 Tamtéţ. 228 Tamtéţ, s. 54. 229 Tamtéţ.
51
proč právě nyní vzkvétá | v mé duši smutek s chladným podzimem […] | Na krásu jara, kterou nepoznal jsem, | na jeho snů a touhy sladký hlas…“230 Stejného uchopení přírody oběma básníky se dočkáme v případech, kdy se z přírody stává pouhý rámec pro milostné scény. Tak jsme to mohli pozorovat v básních u Macha a stejně tomu je i u mnoha básní Gellnera, např. básně Vzpomínka z první sbírky, báseň III ze sbírky druhé nebo Jarní píseň z třetí sbírky. „V šeru jsme k lesu šli. Něţní a mdlí | láskou svou byli jsme sami.“231 Gellnerovo pojetí přírody se proměňuje v jeho poslední sbírce Nové verše. Výše můţeme vidět, ţe z této sbírky pochází báseň Jarní píseň, ve které příroda tvoří ono pozadí pro zamilovanou scénu, avšak vylíčená příroda je zde mnohem detailněji popsána neţ v básních Vzpomínka a III, kde je příroda opravdu jen oním rámcem, který scénu ohraničí, ale více se s ní nikterak nepojí. V básni Jarní píseň bychom mohli mluvit o výplni, stejně jako tomu bylo u Macha v básni Ve starém parku,232 jelikoţ příroda zde není jen pozadím/rámcem pro milostnou scénu, ale vyplňuje a prostupuje cele onen zamilovaný moment. „Pojď, moje milá, půjdem na procházku | do lesa za vodou. […] | Do trávy zelené jak v náruč matky | si měkce lehneme. […] | Les mlčenlivý v pološeru dříme, […] | Pojď, moje milá, tam si dopovíme […]“233 I práce s ročním obdobím se v Nových verších pozměňuje, jiţ přicházejí pocity radosti z jarní nálady, které v předchozí sbírce nechtěly přijít, ukázkou jsou tyto dva verše z básně Píseň jarního dne: „V radostné jarní náladě | stromy se vesele zelenají […]“234 Anebo v básni Touha: „jaro se smálo aţ milo.“235 Vůbec celá příroda je barevnější (ona „šedivost“ ať uţ explicitní či implicitní je pryč) a nejen to, má také jiţ nějakou moc, a to konkrétně moc očisťující: „a na očisty znamení | umyl bych svoje hubené ruce | v křišťálovém prameni.“236 U Macha jsme mohli vidět, ţe jeho příroda měla moc uklidňující, byla místem pro načerpání energie, kde subjekt mohl zanechat svou tíţi.
230
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 63. 231 Tamtéţ, s. 30. 232 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 66–68. 233 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 92. 234 Tamtéţ, s. 108. 235 Tamtéţ, s. 120. 236 Tamtéţ, s. 108.
52
Pro Machovo pojetí přírody bylo příznačné sepětí přírody a lidského ţivota (básně Rád bych se za mládím rozletěl…237 nebo Ţivot a básnictví lyrické238), někde docházelo aţ k podřízení se přírodě (báseň Bouře239). S takovým sepětím se u Gellnera nesetkáme, pro něj příroda nepředstavuje takovou sílu jakou pro Macha, dojde-li někdy ke spojení přírody a lidského ţivota, jde jen o prostředek k vyjádření něčeho jiného (sarkasmus), nebo např. v básni Elegie pomocí přírodních motivů popisuje krásu mladé dívky: Dech tvůj vůni ovocné měl šťávy jiţních moruší, vlas tvůj rozzařoval kol tvé hlavy lučin ovzduší. Plály opálem tvé šeré zraky večer při světle, a tvé rety jako rudé máky ţhnuly rozkvetlé.240 Výše jsme psali o tom, ţe příklon k objektivnosti přichází v poslední Gellnerově sbírce, tento příklon můţeme pozorovat i u motivu přírodního prostředí. V básních Touha a Jarní slavnost lze vidět zaznamenávání přírodního obrazu bez větších subjektivně hodnotících autorových komentářů. Nejvíce je však vidět tato subjektivnost v básni Krajina, která není ani tak básní jako velkým obrazem, který před námi Gellner maluje.241 5.2.1.2. Město Daleko častěji neţ s motivem přírodního prostředí se však u Gellnera setkáme s motivem městského prostředí. Základním rozdílem mezi tímto motivem u Macha a Gellnera je ten, ţe Gellnerovo město je daleko ţivější. Viděli jsme, ţe Machovo město mnohdy tvoří jenom kulisu. Jen v některých básních dal Mach městu ţivot, a to převáţně ve sbírce Na obou polokoulích (1918). Gellner naopak své město oţivuje, v jeho pojetí není jen kulisou, která by ohraničovala probíhající děj, ale je ţivotem samým, takţe i kdyţ nás autor zavede do hospody, temného podkrovního pokojíku anebo kamkoli jinam, stále je nám předkládán obraz ţivota, který probíhá v městských ulicích. To dokládají verše v básni Reflexe: „Noc temná je. 237
MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 74. MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 75. 239 Tamtéţ, s. 84. 240 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 105. 241 Srovnej báseň Krajina (s. 120) s básní Pozdrav rodnému kraji (s. 11) nebo Jako ty polní rostliny (s. 22) Viz GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006. 238
53
V podkrovní světnici | lampa na jitro čeká. | Po zvětralých zdech v pusté ulici […] | Půjdou-li tudy potají | divocí komunardi […] | neb budou-li tudy před katem | utíkat zločinné davy […]“242 Jiný příklad můţe být z básně Neděle: „Čas nudný v hospodě zabíjím. | Co venku je rušno a ţivo […] | Kol oken hrne se v soumraku | dav příručích, prostitutek, | ţen s dětmi, sluţek a vojáků.“243 Obdobně to vidíme i v dalších básních, např. Smuteční z první Gellnerovy sbírky a XXVII nebo XXXV ze sbírky druhé. Tuto svou ţivost město pozvolna ztratilo v poslední Gellnerově sbírce, kde se začalo podobat Machově „kulisovému“ městu. Avšak píšeme, podobat, jelikoţ i tady je město stále ţivé, i kdyţ uţ to často nejsou konkrétní davy, které proudí ulicí, ale dostaneme jen obecnější popis (obraz): „Postavy s hradeb se dívaly.“244 Vedle toho jsou tu však stále básně, které mají uvnitř sebe ono ţijící město, s jakým jsme se setkávali dosud (např. báseň Procházka). Tak jako Mach konkretizoval mnohá městská místa, tak je konkretizuje i Gellner, dostáváme se s ním tedy např. do Paříţe (V Paříţi a John Sambo), Vídně (I a XXV), Prahy (XXVII) nebo Příbrami (III). Pro Gellnerovu tvorbu je příznačné hospodské/kavárenské prostředí. U Macha jsme se s tímto prostředím setkali opravdu velmi sporadicky, i přesto však bylo toto prostředí důleţité, neboť jak jsme si ukázali, ve většině případů zde vţdy došlo k nějakému zlomovému okamţiku v ději básně, avšak jinak se Mach hospodskému prostředí nikterak konkrétně nevěnoval. Gellnerovo pojetí hospody je zcela odlišné. Gellner nepřejímá v hospodě důleţité informace, které by nějak mohly zvrátit průběh básně, Gellnerova hospoda je pro básníka převáţně místem, které se stává útočištěm, odkud lze podnikat výpady proti okolnímu světu (proti ţivotu, který je za zdmi). Tak to můţeme vidět v básni Neděle, kde básník ironicky připíjí na štěstí své milé a na všechny její budoucí milence, nebo v básni Po nás ať přijde potopa!, kde Gellner své přátele pasuje do rolí (hospodských) rytířů „pochybných dámiček“.245 Hospoda/kavárna je prostředí, kde je moţno se skrýt před problémy, které na člověka „sype“ kaţdodenní bytí, tak to lze vidět třeba v básních VI a XIX z Radostí ţivota. Porovnejme např. první a šestou strofu z básně XIX:246
242
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 14. 243 Tamtéţ, s. 17. 244 Tamtéţ, s. 104. 245 Tamtéţ, s. 19. 246 Tamtéţ, s. 66.
54
Od rána dřepěl jsem vesele v hospodě při plné sklence. Se mnou seděli přátelé, ztracené existence.
„Ten svět je samé vězení a samá loupeţ a vraţda, a v tisíceré trápení zvrhne se radost kaţdá.
Vidíme, ţe ono hospodské prostředí působí na lyrický subjekt pozitivně (vesele). Ten tedy můţe se svými přáteli sedět při plné sklenici, nehledě na to, ţe sám lyrický subjekt tyto přátele povaţuje za ztracené existence. Hospoda je útočištěm (skrýší) před světem, který je jen samá nepravost a ve kterém se kaţdá radost zvrhne v trápení. Povšimněme si uţití zájmena „ten“, není to jen „svět“, je to „ten svět“, jakoby místo na které můţeme ukázat skrz okno z našeho úkrytu, svět který leţí mimo nás, je za okny, ale není tady. Tuto myšlenku v této básni podporují ještě novinové výňatky, které lyrický subjekt předčítá svým spolustolovníkům. Jako by kaţdý úryvek pocházel z toho světa za okny a veškerou spojitost s hospodskými návštěvníky lyrický subjekt zahání ironickou poznámkou: „Čet´jsem o podvodu o krídě | beze vší morální vzpruhy. | ‚Nač, bratří, ţíti o bídě, | kdyţ ještě rostou nám dluhy?!‘“247 To, ţe hospoda poskytuje lyrickému subjektu úkryt před světem, lze také krásně vidět v básni XXX: „Řek´ bych, ţe všechno je ztraceno v ţití, […] | Klidný jsem, mohu-li pivo své píti. | Hořící tabák nezchladne.“248 S hospodským prostředím se pojí také motiv alkoholu, avšak o tom podrobněji pojednáváme níţe v podkapitole 5.2.2.5. Alkohol. 5.2.1.3. Oceán/moře Během analýzy Machovy poezie jsme se zaměřili také na motiv oceánu, popřípadě moře, který se v Machově tvorbě objevuje velmi často. Pokusili jsme se jej tedy dohledat i v tvorbě Františka Gellnera, avšak kromě básně Píseň dobrodruhova ze sbírky Po nás ať přijde potopa! se tento motiv v Gellnerově poezii v podstatě vůbec neuplatňuje. Je to samozřejmě důsledkem Machova cestování, vţdyť sbírka Plavba do Ameriky (1912) se odehrává celá na moři. I ve zmíněné básni Píseň dobrodruhova je motiv moře pojat jen okrajově, avšak shoduje se s Machovým pojetím moře. Gellner také píše o moři jako o
247
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 66. 248 Tamtéţ, s. 82.
55
spojovníku mezi známým a neznámým a jako o ţivlu: „Spěti chci k oblastem dalekých moří, | na vlnách neznámých, bouřlivých moří | do ţivlů zuřivých veslem chci bít.“249
5.2.2. Nejčastěji užívané motivy V této podkapitole se soustředíme na nejvíce uţívané Gellnerovy básnické motivy, které jsou shodné s motivy Machovými a budeme hledat odlišnosti a podobnosti v práci s nimi. 5.2.2.1. Láska/erotičnost Milostnou lyriku nalezneme ve všech Gellnerových básnických sbírkách. Motiv lásky se nám zde neustále vrací a opakuje a je zpracováván básníkem stále znovu a znovu. Tak jako u Macha i zde se setkáme s láskou zraňující, nepravou a lţivou (např. báseň Demaskovaná láska250), láskou, která ubliţuje a kterou Gellner přirovnává k šílenství,251 díky kterému proţil jiţ v ţivotě tolik bolesti a zklamání,252 a proto jiţ nikomu nedůvěřuje,253 a tak mu nezbývá, neţ aby i on zapřel své city, v důsledku čehoţ zapomněl milovat: „Ale mé srdce, ne, to nehoří.“254 Gellnerův motiv lásky se však od Macha liší v jednom důleţitém pojetí. A to je pojetí lásky jako jedinečného citu. Viděli jsme, ţe v poezii Machově byla láska vţdy jedinečná, kaţdá ţena, kterou Mach opěvoval, byla „onou pravou“ ţenou, tou nejkrásnější a vyvolenou, jejíţ lásky se lyrický subjekt doţadoval. Nechceme nikterak sniţovat milostné city Gellnerova lyrického subjektu a jejich poţadavky a ubírat na jejich důleţitosti, avšak v Gellnerových verších jsou dívky často jen prostředkem k uspokojení touhy, lyrický subjekt v básních připouští, ţe nikdy tyto dívky nemohly v něm vzbudit veliký cit a doufá, ţe by snad někde jinde mohla existovat „bytost“, kterou by mohl vášnivě milovat a která by jeho touhu naplnila úplně (báseň Na dálném jihu snad255). Jindy se můţeme dočíst o vyznání, ţe v ţivotě opravdu
249
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 8. 250 Tamtéţ, s. 24. 251 Tamtéţ, s. 46. 252 Tamtéţ, s. 52–53. 253 Např. básně XXVII a XXX. Tamtéţ, s. 77 a 82. 254 Tamtéţ, s. 71. 255 Tamtéţ, s. 39.
56
miloval pouze jen třikrát.256 Nejvíce je to však vidět v básníkových poţadavcích, kdy se domáhá ţenského těla. Takovou fyzickou touhu jsme nalezli i u Macha, avšak ten k ní lnul jen občasně a hlavně tato touha byla oproštěna úplně od toho pro Macha nejvyššího citu, tedy lásky. Láska byla nadřazena fyzické touze. Kdeţto Gellnerův poţadavek je mnohdy s láskou spojen, láska se většinou dostaví, aţ po fyzickém sblíţení dvou milenců. Ono fyzické sblíţení je vlastně naplněním lásky. Fyzická touha se tedy rovná lásce a opačně, takové spojení jsme u Macha neviděli. Krásným příkladem jsou verše z Gellnerovy básně Záchvat nervózní, porovnejme první a poslední verš této strofy: „V mé krvi ţádost tvého těla zpívá. | Svou skoupou něhou nezraňuj mi hruď! | Zatáhni drápky, ty má kočko divá, | a mojí lásce milostivá buď!“257 Jde v podstatě jen o fyzickou ţádost, jejímţ naplněním dojde i k naplnění citů. Tak to lze také pozorovat např. v básních Noc byla touhou přesycená, Touha nebo XXVIII. Avšak i z Gellnerových veršů se poţadavek lásky tu a tam vytrácí, a tak stejně jako Mach i on prahne pouze po čistém ţenství (např. básně Sentimentální ţádost nebo XIII). Pojetí lásky jako jedinečného citu je u Gellnera dále ničeno faktem, ţe se v mnohých Gellnerových básních stává lyrický subjekt strůjcem utrpení ze zničené lásky. Mach něco takového nepřipouští, jeho lyrický subjekt byl vţdy v pozici toho ublíţeného a trpícího, popřípadě, jak jsme si ukázali výše, jen touţil po ţenách za účelem sexuálního uspokojení. U Gellnera se však dočkáme okamţiků, kdy je krásná láska zaplašena cynismem a je tak zničena ještě dříve, neţ mohla vůbec naplno propuknout. „Své lásky k zášti přinutím,“258 můţeme číst v jedné básni, v další čteme: „nedoved´jsem její lásku oceniti. […] | Rukama jsi nad svou hlavou zalomila, | hořce zaplakala a mne odsoudila.“259 S podobnými obrazy se setkáme ještě v dalších básních, např. Elegie,260 XXV a dokonce v básni XXVIII přiznává, ţe ţádná z jeho dívek na něj nemůţe mít dobré vzpomínky.261 V básni Elegie ze sbírky Nové verše sice přiznává, ţe si v srdci nosí všechny dívky, které kdy potkal a na něţ se nezapomíná pro jiné,262 avšak v další básni Po letech připouští, ţe se svou láskou se stěţí sejde na zemi.263 Snad jen v básni U vína lze u Gellnera sledovat jakoby náznak absolutního oddání se dívce, a 256
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 80–81. 257 Tamtéţ, s. 26. 258 Tamtéţ, s. 28. 259 Tamtéţ, s. 72. 260 Ze sbírky Po nás ať přijde potopa!, jelikoţ sbírka Nové verše obsahuje stejnojmennou báseň. 261 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 78. 262 Tamtéţ, s. 105. 263 Tamtéţ, s. 109
57
to přísahou: „ – Navěky sluha váš věrný! –“,264 avšak hned v další strofě píše o svém slibu, který umírá s večerem, tudíţ slib nebyl myšlen zase tak váţně, ale šlo jen o ironické zvolání. Výše jsme psali o spojení lásky a fyzické touhy v Gellnerově poezii, toto spojení s sebou nese také jistou míru erotičnosti, u Gellnera dosti explicitní. František Buriánek napsal, ţe „obnaţená sexualita dýchá […] po prvé tak silně v naší poezii.“265 Milan Kundera k tomu přidává, ţe Gellnerova erotika „je vysvlečena do plné nahoty vášně, hnusu anebo zoufalství.“266 Zatímco Machova erotičnost byla jen náznaková a skrytá,267 Gellner střízlivým okem popisuje sexuální akt bez jakýchkoliv příkras: „ – Víš, za dar tvého těla, | kdyţ jsi se v extázi pohlaví | úděsem přijetí chvěla!“268 Anebo: „A loţe třísnilo se krví.“269 Pro srovnání mezi Gellnerovou a Machovou erotičností porovnejme tyto strofy, které popisují v podstatě tutéţ situaci, kdy si hoch odvádí z taneční zábavy mladou dívku: Gellner A kdyţ jsme z hospody vyšli ven, k sobě jsem přitisk´ji prudce. Dech ve vášnivý přecházel sten, chvět se nám počaly ruce. Vysokou zdí byl obehnán dům. – Přemilosrdný boţe, jakés to stvořil milencům tvrdé svatební loţe!271
Mach A pozdě k ránu, aţ se nad vesnicí stříbrné jitro začne probouzet, hoch půjde mladý se svou tanečnicí a šeptat bude jí a líbat její ret. Na ňadra bijící jí v touze prudce stiskne, – aţ mlha vstane s polí, ze zahrad – v rozkoše záchvatu jich mladé srdce výskne. A já neumím tancovat! 270
5.2.2.2. Životní ztroskotání Pro Macha i Gellnera je typickým motivem motiv ţivotního ztroskotání. Jejich lyrické subjekty prochází velkou deziluzí ze ţivota, jelikoţ ten je nakonec úplně jiný, neţ jej očekávali. Gellner v úvodní básni své první básnické sbírky Po nás ať přijde potopa! odhaluje 264
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 121. 265 BURIÁNEK, František. Bezruč, Toman, Gellner, Šrámek: Studie o básnících počátku našeho věku. 1.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1955, s. 166. 266 KUNDERA, Milan. Předmluva. In: GELLNER, František a KUNDERA Milan. Básně. Vydání 1. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 10. 267 Takovou skrytost v menší míře samozřejmě nalezneme i u Gellnera, např. básně Na sofa zeleném nebo Demaskovaná láska. 268 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 17. 269 Tamtéţ, s. 23. 270 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 7. 271 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 49.
58
světu své srdce, které zde přirovnává k přetékajícímu poháru, čeká, kdo se jej uchopí, avšak nikdo nepřichází a pohár přetéká.272 Všechna ţivotní očekávání, která v mládí básník měl, zůstávají nakonec nevyplněná, ţivot jej přivítal chladně, a tak na rtech jen zůstává otázka, co ţe se to vlastně stalo? Gellner obraz zklamání ze zkaţeného a hnusného světa promítl do mnoha svých básní, např.: Puberta, Přátelství duší, XVI, Pro klid své duše, Dobrodruh anebo XXX, ve které je nám představena všudypřítomná leţ, které je lyrický subjekt vystaven: „Ţurnály, básníci, učenci lhali, | po léta za nos mě vodíce, | muţi mi lhali, a ţeny mi lhaly. | Ţeny ty lhaly mi nejvíce.“273 Avšak na rozdíl od Macha, který tak nějak doufal v lepší svět a v podstatě můţeme říct, ţe se k němu i dopracoval (např. báseň Muţ a ţena v manţelství274), Gellner dochází k jistému smíření se s tímto zkaţeným světem, k jisté duševní rezignaci275 (nabízí se zde pouţít slovo „zabřednutí“ ve světě). Tak můţeme v básni Po nás ať přijde potopa! číst: „Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času…“276 Zklamání ze světa tedy přijímá za své a promítá jej do svého subjektu v jednotlivých básních, tak to lze vidět v básni Elegie (sbírka Po nás ať přijde potopa!) anebo v básni Bezcestí (která je pro tento stav smíření z nastalé bezvýchodnosti situace příhodná i svým názvem), kde čteme: „Má nečinnost se mně jiţ k smrti hnusí […] | Ó moci rázem roztrhati v kusy | své cíle, poměry a závazky! | Však nově začít – je to bezvýsledné…“277 Toto smíření lze také vidět v očekáváních, která má Gellner z budoucnosti, a to v očekávání absolutně ţádných. Lyrický subjekt se tedy jen protlouká ţivotem bez nějakých „velkých nadějí do zítří.“278 Tuto lhostejnost k budoucnosti lze vidět ve všech Gellnerových sbírkách, nejvíce se s ní setkáme v básních z poslední sbírky Nové verše, např. básně Psaní, Nálada tichých večerů, Přání, Poslední věci nebo Pohár k zemi padá (v této básni se vrací motiv srdce = poháru z první sbírky, který zde padá k zemi a tříští se). Není tedy divu, ţe východisko nalézá v tom – kdyţ přijme všechen zmar, beznaděj a tíhu světa, která na něj doléhá, a uvědomuje si, ţe nelze nějak uniknout – ţe se pokusí tuto tíhu přebít (přehlušit) silou okamţiku, ţít naplno a ubíjet skepsi, která se dostavuje ze všech těch zklamání, bujarým ţivotem; demonstrovat to lze na básni To je teď celá moudrost moje: 272
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 7. 273 Tamtéţ, s. 82. 274 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 99–101. 275 „…čím více ho zklamával ţivot, tím trpěl Gelner více, vzdávaje se svých snů, resignoval…“ Viz NEUMANN, Stanislav Kostka. Vzpomínky. Vyd. 2., ve Svobodě 1. Praha: Svoboda, 1948, s. 119. 276 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 19. 277 Tamtéţ, s. 18. 278 Tamtéţ, s. 22.
59
To je teď celá moudrost moje: Milovat hlučnou vřavu boje, za nocí vnikat do snů ţen a trochu býti zadluţen, pískat si, jak mi zobák narost´, vínem si plašit s čela starost, svůj ţivot rychle utratit, nic nezískat, nic neztratit.279 Stejně tak to lze pozorovat v básni Perspektiva, i zde vidíme nabádání k tomu, abychom ţili okamţikem a oprostili se od myšlenek na budoucí dny. V básni XIV je nám sděleno, ţe vůbec není moudré šetřit léty, která nemají cenu, ale dobré je ţít naplno okamţikem,280 protoţe nejlepší na tomto světě je zemřít sešlostí svých mladých let.281 Gellner tedy ztroskotal ve světě, který jej však jistým způsobem časem zocelil a „vymodeloval“ v subjekt, který můţeme nalézt v básních: „A zlhostejněl jsem pokročilým věkem, | poslouchat přestal, kde kdo naříká. | A zesílil jsem hořkým vzdoru mlékem, | svět odsoudil jsem smíchem cynika.“282 Výše jsme psali o tom, ţe v Machově poezii byla přítomna jistá naděje na lepší ţivot v budoucnosti, jak jsme viděli, tak u Gellnera něco takového neplatí. V básni VIII se sice setkáme s doufáním, ţe přijdou dny, kdy bude vše krásné, avšak i zde je v závěru básně potlačen tento obraz lepších dnů a ona beznaděj z okolního světa zůstává hluboce otištěná do srdce lyrického subjektu.283 Také v básni Píseň dobrodruhova můţeme číst o tom, jak se subjekt necítí na místě, kde ţije, dobře, a chtěl by uniknout, avšak ani zde nelze explicitně pozorovat, ţe by snad někde jinde mělo být líp. Nakonec to je pro básníka jeho srdce, kam můţe uniknout a kde mu můţe být lépe.284 Tato báseň pochází z poslední Gellnerovy sbírky a je krásným důkazem toho, jak Gellnerovy verše korespondují s jeho ţivotem. V Kapitole 2 jsme psali o Gellnerově uklidnění, kdyţ se přistěhoval do Brna, tahle báseň pochází z této doby. Rozdíly mezi motivem ţivotního ztroskotání u obou básníků lze také vidět v tom, jak oba nahlíţeli na mládí. Zatímco Mach mnohdy utíkal myšlenkami k mládí a vzpomínal na něj
279
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 20. 280 Tamtéţ, s. 61. 281 Tamtéţ, s. 85. 282 Tamtéţ, s. 78. 283 Tamtéţ, s. 54. 284 Tamtéţ, s. 91.
60
jako na krásnou dobu „básní, písní, pitek, lásek!“285 a ze ţivota poháru chtěl „pít jeho něhu a pít jeho jed“.286 Gellner psal o mládí jako o smutných letech, o kráse mládí, kterou by rád vyzpíval i přesto, ţe by to nebyla pravda (tak básně XXVIII nebo Spletitost věcí), a z onoho poháru, ze kterého Mach „pil“ něhu i jed, Gellner přijímá jen „smutek a bolest a zmar.“287 Vidíme zde, ţe motiv ţivotního ztroskotání je u Gellnera daleko silnější a bolestnější, neţ je tomu u Macha. Stejně tak jako Mach, tak i Gellner pracuje s motivem sebevraţdy, avšak rozdíl mezi oběma autory je v tom, ţe Gellnerova sebevraţda není nikdy spojena s nešťastnou láskou. Zatímco Mach ve své poezii pomýšlel na dobrovolný odchod ze světa hlavně kvůli zklamanému srdci, v Gellnerově poezii je vţdy na sebevraţdu pomýšleno jako na únik z tohoto celkově strastiplného světa (takové pojetí jsme pozorovali i u Macha, avšak v daleko menší míře, neţ kdyţ se jednalo o sebevraţdu z nešťastné lásky). Lyrický subjekt v Gellnerových básních na ni často pomýšlí, avšak nikdy není schopen ji uskutečnit: „A přece zdráhám se, já piják notorický, | svým hrdlem prolíti svůj doušek poslední.“288 Ono nedotaţení původního úmyslu má co dělat i s Gellnerovým jistým smířením se se ţivotní situací a nalezením prostých radostí v tak zkaţeném světě, a tak i kdyţ je Gellner a jeho lyrický subjekt zklamaný ze ţivota, stejně můţeme číst verše, jako jsou tyto: „Mé srdce divě ţivotu se rouhá, | mé srdce divě ţivot miluje.“289 Nakonec u subjektu dochází aţ ke ztrátě důvěry v sebevraţdu290 a v básni XXXV má dokonce subjekt strach z toho, ţe by měl uskutečnit tento čin: „a vrby, chtějíce mne poděsit, | volaly na mne posměšnými skřeky: | Příteli, bratře, pojď se oběsit!“291 Avšak na tomto místě si musíme být vědomi toho, ţe se v Gellnerových verších pohybujeme stále na rozhraní váţnosti a neváţnosti, jeţ je zde sjednoceno opravdovostí ţivotního postoje. Na výše uvedeném příkladu motivu sebevraţdy, kdy vrby volají na kolemjdoucí lyrický subjekt, můţeme názorně vidět, jak Gellner zlehčuje váţnost slova (a vůbec celého verše), srovnej tyto verše: „a vrby chtějíce mne poděsit | […] | Příteli, bratře, pojď se oběsit!“.
285
MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 109. Tamtéţ, s. 58. 287 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 61. 288 Tamtéţ, s. 33. 289 Tamtéţ, s. 42. 290 Tamtéţ, s. 85. 291 Tamtéţ, s. 88. 286
61
V poslední sbírce, Nové verše, se z lyrického subjektu stává pozorovatel, který přihlíţí pokusu o sebevraţdu, i zde je příčinou celková nálada ze ţivota (báseň Lokálka). 5.2.2.3. Náboženství S motivem náboţenství pracují Mach a Gellner stejně. Oba se prohlašují za neznabohy, rouhají se292 a odkazují na vědu, která je příčinou toho, proč se v nich nikdy neusadila pevná náboţenská víra. U Gellnera to lze vidět v básni Spletitost věcí: „Neslýchal jsem slova víry, | nýbrţ dvakrát dvě jsou čtyry.“293 V Gellnerových básních nalezneme práci jak s křesťanskými motivy (Štědrovečerní, Osobní nebo Vavřinec), tak motivy ţidovskými (XXII). Nicméně přese všechen odpor k víře vidíme u obou autorů, ţe motiv náboţenství v jejich básních předpokládá boţí existenci, teprve na základě této existence dochází k následnému zesměšňování apod. Lyrické subjekty obou autorů boha oslovují a někdy se jej i dovolávají, vţdy však za účelem následné ironizace či kritiky. Snad jen u Gellnera v básni Po letech se dočteme, jak lyrický subjekt mluví se svou milou a sděluje jí, ţe nebe ani peklo neexistuje, avšak v mnoha dalších básních je existence boha potvrzována, coţ lze vidět, kdyţ lyrický subjekt jej oslovuje, např. v básních XXXIV, XXVI, Spletitost věcí nebo Poslední věci. V ukázce z poslední jmenované básně, kde subjekt připouští boţí existenci, i kdyţ i zde s jistým nádechem trpkosti, dochází opět k zlehčování váţnosti slova: „Tak rád bych někdy řekl: Pane, | nechať se tvoje vůle stane! | Snad je tam přece někdo v nebi: | Aspoň ho máme zapotřebí.“294 Mach i Gellner se mnohdy ve svých verších vysmívají hlouposti lidí, kteří mají nějakou náboţenskou víru (např. Machova báseň Strašidla a Gellnerova báseň XXII),295 avšak u Gellnera vidíme, ţe častokrát zachází mnohem dál a nejen ţe se vysmívá náboţenské víře, ale také útočí na samotného stvořitele za to, jak to na zemi špatně zařídil (Lokálka, Spletitost věcí aj.). Mach náboţenství ve svých básních ironizuje, často s humornou pointou, avšak takových útočných kritických výpadů jako v Gellnerově tvorbě u Machova subjektu nenajdeme, coţ je jediným rozdílem mezi Machovým a Gellnerovým uchopením náboţenského motivu. 292
U Gellnera např. básně Blasfemie, XXXIII, XXXV nebo Po letech (s. 37; 85; 87 a 109). Viz GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006. 293 Tamtéţ, s. 141. 294 Tamtéţ, s. 129. 295 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 26–27, a GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 70.
62
5.2.2.4. Revolta a revoluce Gellnerova revolta proti měšťanské společnosti (a vůbec proti světu, který jej zklamal) se v jeho básních promítla její otevřenou a tvrdou kritikou. Zatímco u Macha jsme v podstatě motivy revolty zaznamenali jen v malé míře, ba co víc, narazili jsme i na verše, ve kterých připouští, ţe jej ţivot v takové společnosti příliš nebolí a je tedy snesitelný, Gellner nic takového ve svých básních nepřipouští. Jeho lyrický subjekt je tvrdě kousavý a útočný a ze svého hospodského útočiště podniká jízlivé výpady. Vţdyť okolní svět a jeho měšťanská společnost můţe za to, ţe Gellnerův lyrický subjekt v ţivotě ztroskotal, ţe byl vystaven krutému vystřízlivění, které vzešlo z velkých očekávání (Přetékající pohár), a toto vystřízlivění zapříčinilo to, ţe subjekt přišel k jistému zocelení, aby mohl stejnou měrou vracet světu všechna zklamání v podobě útočných a týchţ bolestných výkřiků (XXVIII). Kritiku společnosti lze pozorovat v básni Pozdrav rodnému kraji, kde autor také zajímavě pracuje s výrazovými prostředky, popisuje zde „měšťáka“ se svou společnicí na procházce, avšak volí k tomu výrazy, které by náleţely spíše k popisu zvířat neţli lidí: „jde měšťák s naduřelým břichem | se svojí tlustou samicí. […] | a ještě vděčně ten kout světa | svou vlastní mrchou pohnojí.“296 Revolta samozřejmě vychází se samotného způsobu bujarého ţivota, který nám Gellner v básních předkládá a který nekoresponduje s usedlým ţivotem „maloměšťáků“ (básně Po nás ať přijde potopa! nebo XIV). Často hovoří o lidech kolem sebe jenom jako o hlupácích, kteří nejsou schopni přemýšlet sami, ale jsou formováni médii (Epilog nebo XXXV), a co je nejhorší, proti těmto hlupákům nelze, bohuţel, zvítězit (Osobní). Jiným příkladem kritiky společnosti je báseň Jarní slavnost z Nových veršů, kde se lyrický subjekt stahuje do pozadí a popisuje nám událost, která se odehrála během taneční zábavy, kdy mladá dívka v rozpustilosti a neopatrnosti ukázala lidem odhalené koleno. Ti jsou z toho všichni šokováni, zejména přihlíţející pánové, kteří se okamţitě snesou s kritickými poznámkami na dívčinu adresu. Lyrický subjekt však podotýká, ţe vzpomínka na tuto událost stejně všechny pány hřála u srdce. Subjekt zde jiţ není explicitně kritický, ale onen skrytý motiv revolty spojený s kritikou společnosti vyplývá ze samotného obsahu básně (z jejího vyznění).
296
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 11.
63
V Gellnerově tvorbě nalezneme také básně revolučně laděné, uţ z první sbírky to je báseň Kázaní Spartakova, která na motivu antického hrdiny a revolucionáře vybízí lid k tomu, aby bojoval, nevzdával se a nenechal se uchlácholit planými sliby. V básni Na divou montaň zřel jsem se zápalem uţ však připouští, ţe zmůţe tak akorát nic, ţe jsou to jenom všechno sny a ţivot je úplně jiný. Z druhé sbírky v básni XXI píše o reformách, od nichţ jiţ nic neočekává, a rudý prapor, který mu visí nad hlavou, „hlásá pouze zmar a zápor,“297 ale je to právě rudý prapor, který také můţe způsobit nějakou změnu, která je zde přirovnávána k ráně kladivem do starého zdiva, avšak v návaznosti na tento „zmar“ a „zápor“ se můţeme ptát: Půjde o dobrou změnu? Lze usoudit, ţe nikoli, jelikoţ daná změna s sebou nepřinese nic nového neţ jen další zmar atd. Milan Kundera o tom napsal: „V samých počátcích Gellnerova tvoření je víra v dělnickou revoluci. […] Avšak poznání skutečného stavu naší dělnické politiky dovedlo Gellnera k těţké desilusi.“298 I zde stejně jako u Macha vidíme jistou touhu po změně, ale nelze hovořit o vybízení k revoluci, motiv revoluce je u Gellnera, stejně jako u Macha, spojen s touhou po vlastní ţivotní změně, nicméně jak jsme si ukázali výše (podkapitola 5.2.2.2. Ţivotní ztroskotání), Machův lyrický subjekt v ţivotní změnu věřil, Gellnerův nikoliv. V poslední sbírce v básni V Paříţi jiţ nechává Gellner promlouvat svůj lyrický subjekt hlasem rezignovaného člověka, který přijal pravdu, jeţ opravdu dokáţe pohnout světem: Kdo peníze má, vše koupit si můţe, vína se napije, nají se masa, jsou na prodej písně, jsou na prodej růţe, jsou na prodej polibky, láska i krása.
Viděl jsem kraje bohaté, chudé, leckde jsem v světě se potuloval. Tuhletu pitomou pravdu jsem všude zrovna jak v Paříţi konstatoval.299
5.2.2.5. Alkohol „…prohlašuji zcela otevřeně, ţe abstinentem nejsem.“300 V Gellnerově verších má své pevné místo motiv alkoholu, který je častým společníkem lyrického subjektu. Mnohdy se v básních objevuje jako jedna z radostí ţivota, 297
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 69. 298 KUNDERA, Milan. Předmluva. In: GELLNER, František a KUNDERA Milan. Básně. Vydání 1. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 8. 299 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 100. 300 GELLNER, František a HUVAR Michal. Drama, román a fejetony. Vyd. 2., (V Carpe diem 1.). V Brumovicích: Carpe diem, 2007, s. 154.
64
která člověku ještě na tomto světě zbyla: „Alkohol ještě je! Holky jsou posud! | Jsou ještě radosti ţivota!“301 (podobně tak v básních Vzpomínka nebo XIX). Nicméně v práci s tímto motivem Gellner zachází mnohem dál, alkohol se často stává jakýmsi „lektvarem“, básník mu ve svých verších přidává určitou moc, kterou jeho lyrický subjekt vyuţívá k nejrůznějším účelům. Od těch prostších, kdy alkoholem zahání nudu (Neděle), ničí minulé vzpomínky (Záchvat nervózní) a ubíjí tíseň, která se mu vkrádá do srdce (Stísněnosti nebo VI), aţ po opravdu moc kouzelnou, kdy alkohol způsobuje mládnutí: „Strach spadne a srdce omládne.“302 Avšak i Gellnerovu lyrickému subjektu je jasné, ţe přese všechnu moc, kterou se snaţí do alkoholu vloţit, jde nakonec jen o dočasné otupení smyslů (dočasný útěk ze světa), které nakonec musí skončit krutou kocovinou (další a další deziluzí), síla „lektvaru“ je totiţ pouze dočasná: „Na čas jsem vínem utopil ji včera…“303 Vţdyť i radost, která je ukryta v alkoholu, je také pouze dočasná. Takţe ani alkohol nedopomůţe k tomu, aby se lyrický subjekt mohl přenést někam jinam, kde by mělo být lépe, ba naopak, alkohol je jen chvilkovou hradbou, za kterou se lze skrýt. Tento motiv se zde pojí s motivem hospodského prostředí, o kterém jsme výše psali jako o útočišti, kde se lyrický subjekt můţe skrýt a odkud můţe podnikat útočné výpady proti svému okolí, a alkohol mu k tomu dopomáhá. Avšak přes jakoukoli moc vloţenou v tento „lektvar“ si lyrický subjekt uvědomuje, ţe po vyprchání alkoholu se vrátí zase smutný svět, před kterým utíkal, lze to vidět z obrazu, který nám básník předkládá v básni XXX, porovnejme obraz v prvních dvou verších s obrazem ve třetím a čtvrtém verši: „Propil jsem peníze, na dluh pít budu. | Šťasten, kdo propije boty své! | Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu. | Podzim se stromů listí rve.“304 V předchozí kapitole, kde jsme se věnovali básnické poetice Josefa Macha, jsme tento motiv vynechali, jelikoţ motiv alkoholu se neobjevoval u Macha tak často, nicméně pro Gellnera je to neopomenutelný motiv, a tak jsme se jej pokusili dohledat i v tvorbě Machově. Mach s motivem alkoholu nepracuje v takové míře jako Gellner a pokud ano, tak je jeho pojetí alkoholu zcela jiné, ve většině případů tento motiv básník uţívá pouze za účelem poslouţit ironicky-humorné výstavbě textu. Tak jej můţeme vidět např. v ironické básni
301
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 61. 302 Tamtéţ, s. 121. 303 Tamtéţ, s. 36. 304 Tamtéţ, s. 82
65
Anarchisti: „A plným srdcem nadšený jsem byl | pro bratrství a volné individuum, | pro kontušovku, višňovku a rum.“305 Styčné body tohoto motivu u obou básníků lze sledovat, a to za prvé v Machově básni Sylvestrovská noc v Americe,306 kde Mach pracuje s motivem alkoholu jako s radostí ţivota, stejně jako jsme to pozorovali u Gellnera, a za druhé – kdyţ se tento motiv objevuje jako cesta k nalezení klidu (tedy přidání alkoholu určitou sílu), u Macha to můţeme pozorovat v básni Povídka o králi zlodějů II,307 Gellner s takovým pojetím motivu alkoholu pracuje častěji, např. básně Pro klid své duše nebo XXX.
5.3. Gellnerova ironie a sarkasmus V Gellnerový textech je ironie kousavá, jízlivá, tvrdá a mnohdy útočná, coţ je hlavní rozdíl mezi ironií Gellnerovou a Machovou, která je spíše vtipná a často pointovaná, srovnejme ukázku z Gellnerovy básně V a z Machovy básně Záloha, kde oba píší o manţelství, avšak zatímco Machovi zde ironie slouţí k humornému pointování básně, Gellnerova ironie s chladným úsměvem jen vykresluje obraz pustého manţelství: Mach
Gellner
Spletené řeči o lásce jsem vedl a šeptal snivě: „Věř mi, drahá, věř!“
Skromní lidé mívají štěstí. Nečiníš velkých nároků. Někdo ti pomůţe nudu tvou nésti, někdo ti hnít bude po boku.308
K manţelství nedošlo však mezi námi, vţdyť já se ještě ţenit nemohu. Však aspoň jsem si jako pumpař známý vzal na manţelství od ní zálohu.309
Lyrický subjekt Františka Gellnera sám sebe v básních označuje jako cynika. Všechna ţivotní zklamání, která jej potkala, ho postupně změnila v chladného a drsného: „Jsem smutný mládenec, rouhavý cynik, | v rozpuku mládí zhořkl mi svět…“310 A tímto chladným hlasem teď lyrický subjekt promlouvá, do hledáčku si vybírá víceméně stejná témata jako lyrický 305
MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 19. Tak také báseň Na moři (s. 63). 306 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 109. 307 MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, s. 59. 308 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 51. 309 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 92. 310 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 61.
66
subjekt Machův, avšak na rozdíl od něj není tak přátelský. Tak ironizuje náboţenství, např. v básni XXXIII, kdyţ se ironicky ptá, komu má projevit vděčnost za nekonečnost existence, anebo ironizuje ţidovský svátek (XXII), který se jeví jako hloupý. Ironizuje milostný akt (Neděle): „Na zdraví tobě a na zdraví všem, | kdoţ tebe uţili, drahá…“,311 problémy světa, které se mohou stát jejich vlastními, jeţ si ale nepřipouští a „odhání“ je vţdy ironickou poznámkou (XIX), v básni XXXII mluví o lidumilném větru, který jej ovál, a o lidech, kteří by měli být bratři nehledě na národy atd., avšak v závěru ironicky podotýká, ţe kdyţ ne my sami tak stejně bude mor a hlad regulovat naše počty. Ironizuje i sám sebe a svoji budoucnost (XX), jeho pomluvě se nevyhnou ani anarchisté (XXXIV) atd. Do básně X Gellner zakombinoval dokonce jízlivý smích, který se opakuje v kaţdé strofě: „Buď ráda, ţe jsem nespálil | tvůj poţehnaný klín, | cha cha! | tvůj poţehnaný klín.“,312 čímţ zde opět ubírá na váţnosti pouţitých slov ve verších. Je na místě poznamenat, ţe Machova ironie je (dalo by se říct) rafinovanější, máme tím na mysli fakt, ţe Machovi slouţí k tomu, aby mohl humorně vystavět báseň, proto ji dlouho skrývá a odhaluje ji v okamţicích, kdy bychom to mnohdy nečekali, kdeţto Gellner převáţně svou ironií „chladně kouše“ na ploše celé básně. Příkladem můţou být např. Machovy básně Večerní idyla nebo Strašidla, kde v obou skladbách vidíme, ţe ironický obrat básně přichází aţ v závěru, aby mohla přijít humorná pointa. Druhá jmenovaná báseň začíná jako obraz dvou zamilovaných milenců, avšak v závěru pomocí ironie dochází zcela k obratu a báseň je naráţkou na náboţenství. U Gellnera to můţeme demonstrovat na básni XXII, kdy ironizuje vůbec celou ţidovskou víru, ironie je obsaţena v kaţdé strofě a slouţí zde k výsměchu nad hloupostí věřících lidí, kteří chtějí děkovat svému bohu. S jistým náznakem humoru se u Gellnera můţeme setkat v básni XVII, kde Gellner ironizuje spisovatele, v poslední strofě lze číst: „Vím, z francouzských co románů | lze vyčíst elegance. | Však čert ví, kdy se dostanu | francouzské ku čítance.“313 K takovému ironickému pointování se Gellner uchýlil aţ ve své politicko-satirické tvorbě.
311
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 17. 312 Tamtéţ, s. 57. 313 Tamtéţ, s. 64.
67
S. K. Neumann píše ve svých vzpomínkách, ţe je omylem nazývat Gellnerovu poezii cynickou (i přesto ţe se tak básník sám prezentuje), ale musíme mluvit o poezii skeptického racionalismu, jelikoţ Gellner líčil vše tak, jak to bylo, nic nepřikrášloval ani neočerňoval.314
5.4. Situační podobnosti v Machově a Gellnerově tvorbě Výše jsme se zabývali rozdíly a podobnostmi v práci s jednotlivými motivy, které byly, ať uţ více či méně, shodné pro oba básníky. V Machově i Gellnerově poezii si můţeme také všimnout několika situačních podobností. Např. to můţe být okamţik hospodského veselí: Mach: „kaţdý z nás byl básník, kaţdý z nás pil za tři, | druhu druh jsme v náruč a pak pod stůl klesli.“315 Gellner: „Mí přátelé se v sympoziích baví […] V kavárnách nočních u politých stolků…“316 Narazíme však na takové situace, které jsou vystavěny i za pomocí shodných výrazových prostředků, tak je to v Gellnerově básní Vzpomínka a v Machově básni Strašidla, v obou básních se lyrický subjekt schází se svou dívkou v přírodě: Gellner
Mach
U kříţe v polích jsem scházel se s ní. Cesta byla tam pustá. […] V šeru jsme k lesu šli. Něţní a mdlí…318
K lesu jsme došli, kde starý kříţ na pustém rozcestí stojí.317
Avšak kaţdý z básníků naloţí s nastalou situací po svém, zatímco Gellnerovi slouţí k vylíčení erotického záţitku, pro Macha je ono prostředí uţito k tomu, aby na něm mohl vystavět humorně-ironickou pointu své básně, která útočí na náboţenskou víru. Jinou podobnost najdeme v Gellnerově básni Psaní a v Machově básni Zimní večer, kde se setkáme se situací, kdy oba lyrické subjekty přijímají dopis od své matky, i zde autoři pouţili stejný postup (jednoduché podtrţení – zřetel na písmo, dvojité podtrţení – zřetel na starostlivost matky):
314
Více viz NEUMANN, Stanislav Kostka. Vzpomínky. Vyd. 2., ve Svobodě 1. Praha: Svoboda, 1948, s. 118– 119. 315 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 109. 316 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 19. 317 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 26. 318 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 30.
68
Gellner
Mach
Poznal jsem známou ruku hned, […] ty těsné, rázovité řádky své příliš starostlivé matky.319
Hle, matčin švabach v tomto listě. Proč prý tak dlouho nepíši, pět neděl prý uţ tomu jistě, co o mně doma neslyší.320
Další podobnost nalezneme v básních Rozhovor (Gellner) a Virginia I (Mach), kde se oba autoři baví o kráse ţeny. Odkazují zde k řecké mytologii, a to konkrétně k bohyni lásky a krásy Afroditě, Mach zde typicky uţívá svůj ironicky laděný humor, aby báseň pointoval: Gellner
Mach
Hleď: Krása ţeny, zázrak, který se narodil z mořské pěny!321
A v své celé půvabnosti […] vystupuje ze sklenice obraz Afrodity – ţeny, zrozené ne z mořské sice, ale aspoň z pivní pěny.322
Pozastavili jsme se nad tím, zdali by nebylo moţné, aby zde Mach odkazoval svou Afroditou k Afroditě Gellnerově, jelikoţ Gellnerova báseň Rozhovor je datována do roku 1912, kdeţto Mach svou báseň Virginia I uveřejnil aţ v roce 1918, nicméně jsme došli k závěru, ţe jde spíše o naši domněnku, jelikoţ Mach v té době byl daleko za hranicemi a po Gellnerově ztracení na frontě v roce 1914 měl jeho básně u sebe uschovány S. K. Neumann, který je vydal aţ v roce 1919, a nezjistili jsme, zdali by k nim před tímto rokem měl Mach přístup. Zajímavostí také můţe být, ţe v roce 1912 Gellner napsal báseň Krajina, kde poslední verš první strofy zní: „z lesů, kopců, luk a strání.“323 Dva roky nato S. K. Neumann uveřejnil svou básnickou sbírku přírodní lyriky Kniha lesů, vod a strání. I zde se naskýtá otázka, zdali se S. K. Neumann nenechal inspirovat Gellnerovým veršem pro název své sbírky?
319
GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 107. 320 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 82. 321 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 125. 322 MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, s. 67–68. 323 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 113.
69
5.5. Gellnerovy politické satiry a Machovy Americké verše Gellner se, převáţně v závěru svého ţivota, věnoval veršování politicko-satirickému. Šlo o časově omezené básně (často doprovázené jeho karikaturami) většinou s dokumentární funkcí, čímţ zůstaly v mezích ţurnalistiky (spousta těchto básní kvůli svému dobovému určení jiţ potřebuje vysvětlující doprovodný aparát, např. báseň Český sněm, Milan Kundera poznamenal, ţe jen některé z nich mohou mluvit na současného čtenáře324). Mnoho básní je soustředěno na dění převáţně kolem Brna, jelikoţ zde Gellner trávil své poslední roky ţivota, neţ odjel na frontu (básně Školská stávka v Brně, Olomouc a Brno nebo Sokol do Brna). Co se formy básní týká, Gellnerovy satiry vyuţívají stejné formální prvky pro výstavbu jako jeho ranější básně, tak jak jsme o nich psali výše. Snad jen oproti Gellnerově předchozí tvorbě se zde setkáme s básněmi, které jsou psány formou divadelního dramatu (např. báseň Slavnostní hra na uvítanou nového místodrţitele království českého). Ve svých satirických básních útočil převáţně na armádu a politické strany a jejich představitele. Stál na straně prostého lidu a zvěstovával, ţe přijde čas odplaty, pokud se urychleně něco ve společnosti nezmění: „Za útisky, za násilí | sklidí bouř, kdoţ vítr sili.“325 Stejně jako Mach během války, tak Gellner před válkou ve svých básních útočil na RakouskoUhersko; a vůbec všechny velmoci, které se chystaly na válku. Dle Milana Kundery připravoval tak národ na velké události, které se vzápětí staly.326 Mach i Gellner se tedy v určité době začali věnovat „ţurnalistickému veršování“, které si ţádala doba, avšak s tím rozdílem, ţe zatímco se Mach ponořil do veršování mnohdy patetického, které omílalo národní motivy, a svou typickou ironii často odsunul stranou (avšak ne vţdy!, např. báseň Báseň slavnostní k otevření Iškova Husova domu v Chicagu), Gellner zůstal věrný svému střízlivému pohledu na věc a více neţ kdy jindy uplatnil humor: „Vše vypočteno, lidé zlatí, | podrobně bylo, jak jsem řek´. | A kdyţ se to dnes trochu hatí, | toţ nechejme to na zítřek!“327 Také ironie, kterou ve svých politicko-satirických básních uţívá, jiţ není tak agresivní, ale spíše jen kousavá, avšak úderná k jádru věci/problému (např. báseň
324
GELLNER, František a KUNDERA Milan. Básně. Vydání 1. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 26. GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 430. 326 GELLNER, František a KUNDERA Milan. Básně. Vydání 1. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 26. 327 GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, s. 343. 325
70
Drahota). Gellner pracuje i s aluzemi, kdy odkazuje na jiné básníky (např. Heinrich Heine), coţ jsme viděli i u Macha. Pro toto okrajové srovnání mezi Machovou a Gellnerovou „ţurnalistickou poezií“ jsme vycházeli pouze z Machovy sbírky Americké verše z doby válečné (1914–1919) a z Gellnerových politicko-satirických básní z let 1911–1914, nicméně oba básníci mají „na svém kontě“ takových básní daleko více, s politicko-satirickými básněmi se u Gellnera setkáme jiţ v roce 1902 a Mach údajně – dle svých slov – napsal kolem dvou stovek „ţurnalistických básní“. Pro komplexnější srovnání bychom potřebovali dohledat většinu básní u Macha, jelikoţ mnohé z jeho „ţurnalistických básní“ zůstávají dnes ztraceny v zahraničí. Srovnání tohoto typu poezie by si u obou autorů zřejmě vyţádalo vlastní odbornou práci. Nicméně i zde si musíme být vědomi otázky, zdali by ono dohledání básní mělo nějaký vliv na zvýšení literární kvality těchto osvobozeneckých veršů, zdali by nešlo jen o nárůst kvantity? Jelikoţ jak jsme viděli, tyto básně byly silně monotematické. V této bakalářské diplomové práci se věnujeme konkrétně vybraným sbírkám, a to těm, v nichţ převaţuje u obou autorů subjektivní lyrika. Porovnání Machových osvobozeneckých veršů a Gellnerovy politické-satiry stavíme vedle sebe, protoţe v nich došlo ke změně funkce (objevila se funkce publicisticky persvazivní). A jelikoţ porovnání těchto básní není hlavním předmětem naší práce, uvádíme jej zde jen okrajově, a to proto, aby si čtenář mohl udělat obraz toho, jak se vyvíjela básnická tvorba u obou autorů.
71
Závěr Tato bakalářská diplomová práce si dala za úkol porovnat poetiku dvou básníků, a to Františka Gellnera a Josefa Macha v jejich konkrétních vybraných básnických sbírkách, v Machových sbírkách Robinson Krusoe, Na obou polokoulích a Plavba do Ameriky a v Gellnerových sbírkách Po nás ať přijde potopa!, Radosti ţivota a Nové verše. Činili jsme tak na popud toho, ţe se v nejrůznějších kniţních publikacích můţeme dočíst, ţe Machova a Gellnerova poezie je mnohdy stavěna do souvislostí, jak to např. napsal ve své studii F. X. Šalda, kdy píše, ţe „Josef Mach stojí básnicky na stejné linii jako Gellner, jest jeho slabší blíţenec,“328 nebo také např. ve Slovníku básnických knih můţeme číst, ţe Machův vzor byl Gellner329 atd. Tedy poté co jsme si nastínili ţivoty obou autorů, dobový literární a společenský kontext, který předcházel jejich vstupu do literatury, a částečně jsme se věnovali generaci, která je při vstupu na literární pole doprovázela, zaměřili jsme se na analýzu jejich (námi vybraných) básnických sbírek. Dokázali jsme, ţe uchopení básní z hlediska formy, je u obou básníků poměrně stejné. Oba preferují čtyřverší s pravidelným rýmem, nejčastěji uţívají daktylotrochejské metrum, volí jednoduché výrazové prostředky, z některých jejich básní vyvstává písňovost a větší básnické celky mnohdy připomínají příběhy (povídky). Tato jednoduchá forma básní odpovídá jejich určení, např. František Buriánek podotýká, ţe tato poezie nebyla poezií, která by měla být namířena na literární salóny, spořádané měšťácké domácnosti či vlastenecké tribuny, šlo o poezii, která musela mířit k prostému všeobecnému lidu.330 Gellner se v jednom ze svých fejetonů vyjádřil, ţe mnozí spisovatelé ať uţ jeho generace, tak generace předchozí, stavěli hráz mezi sebe a cítění lidu, a to kvůli svým myšlenkám, slovům a větám, jeţ ve svých textech neobratně uţívali.331 Formální uchopení básní oběma básníky bychom zde mohli povaţovat za generační rys, tak jak jsme si jej popsali ve třetí kapitole, konkrétně podkapitola 3.2. Počátek 20. století, nástup nové generace. Máme na mysli ono úmyslné odklonění se od dekadentně328
ŠALDA, F. Šaldův zápisník 5. 2. vyd. (1. vyd. v Československém spisovateli). Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 345. 329 Slovník básnických knih: díla české poezie od obrození do r. 1945. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 247. 330 BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, s. 112. 331 GELLNER, František a HUVAR Michal. Drama, román a fejetony. Vyd. 2., (V Carpe diem 1.). V Brumovicích: Carpe diem, 2007, s. 214.
72
symbolistické poezie konce 19. století a jednodušší a střízlivější uchopení básní. (Jak v rovině formální, tak v rovině obsahové.) Analýzu obsahové stránky básní u obou autorů jsme postavili na vzájemném porovnání toho, jak jednotliví autoři pracují ve svých textech s motivy. Gellner s Machem uţívají ve svých verších několik motivů, které jsou pro oba básníky shodné. Většina těchto motivů je ve sbírkách nejfrekventovanější. Vybrali jsme tedy shodné motivy z jejich tvorby a zaměřili jsme se na to, jak s nimi oba ve verších pracují, tedy konkrétně v čem se práce s nimi liší a v čem je stejná. Viděli jsme, ţe Machova poezie je oproti poezii Gellnerově klidnější a umírněnější, s čímţ se např. pojí i častější líčení přírody jako místa odpočinku a klidu (v první kapitole jsme psali o těsném Machově vztahu k přírodě jiţ od dětství), kdeţto u Gellnera převaţovalo líčení ţijícího a hlučného města a příroda byla ve většině případů zbavována svého ţivota a lesku, kdy se v textech musela podrobit jiným básníkovým účelům (např. sarkastickým). Umírněnost Machovy poezie lze pozorovat i v popisu sexuálního aktu, kdy kromě několika polibků a spočinutí hlav na ňadrech, se nedočkáme otevřenějšího fyzického popisu, který ovšem můţeme nalézt ve verších Gellnerových. Nutno však poznamenat, ţe tato umírněnost není Machově poezii na škodu, jelikoţ Mach byl především ironik (chceme-li ironik – humorista), jehoţ poezie byla, jak jsme mohli vidět, stavěna převáţně na ironizování různých témat. Coţ často činil s humorem nikterak agresivním, tudíţ je ona umírněnost na místě. Ironií utíkal ze světa a mírnil dopady svých činů, slouţila mu k tomu, aby v humor mohl stavět i ty nejbanálnější denní činnosti, jako jsou třeba procházka k lesu nebo návštěva muzea apod. A i kdyţ mnohdy básník ve svých verších neironicky zaúpěl nad marností ţivota a postavil před nás obraz zničeného světa, nikdy však ţivot neodsoudil úplně, pořád v něm nalézal dostatek krásy, pořád „pil“ jed ţivota ale také i jeho něhu. Coţ jsme však neviděli u Gellnera. Ten upouštěl od klidných obrazů ve svých básních (takové obrazy snad jen v některých textech, např. Procházka ze sbírky Nové verše), aby je proměnil v obrazy ţivé. Tyto obrazy ţivota zaznamenával bez přikrášlení a s věcnou střízlivostí. Čímţ došel k ţivotnímu zklamání, k ţivotnímu ztroskotání, které nalezneme ve většině básní Gellnera, je úplné a kruté, bolestivé a zraňující, a mnohdy se mu ostatní motivy často podřizují (např. láska, náboţenství atd.). A nejen motivy, ale také třeba Gellnerova ironie, nad kterou často vidíme stát obraz tohoto ţivotního ztroskotání (básně Bezcestí, Poslední věci aj.), coţ způsobilo, ţe je Gellnerova ironie útočná a drsná. U Macha je to většinou obráceně, všechny 73
motivy se podřizují jeho ironii, coţ je také důvodem, proč nelze o Machovi říct, ţe je slabším blíţencem Gellnera, jelikoţ oba autoři ve svých textech kladli důraz na něco jiného. Poezie Machova a Gellnerova se dotýká v mnoha místech, určitě po formální stránce a částečně také svým obsahem, coţ jsme mohli pozorovat ve vyuţívání stejných motivů, nicméně v jejich zpracování se oba autoři spíše liší (např. ve zpracování motivu lásky jako jedinečného citu atd.). Tato bakalářská diplomová práce si nekladla za cíl nějak hodnotit tvorbu obou autorů, ale chtěla se věcně zaměřit na jejich poetiku ve vybraných textech, kterou podrobila analýze a výsledky poté vzájemnému porovnání. Oba básníci jsou si svou tvorbou sobě vlastní, zatímco Gellner nám předkládal střízlivé obrazy své ţivotní deziluze s chladnou jízlivostí, pevnýma nohama na zemi a s bolestí v srdci, Mach se pouštěl do rozšafného humorného veršování, které sem tam proloţil bolestným výkřikem, způsobeného rozčarováním z tohoto světa, avšak který v okamţiku svého vyvolání také ihned zanikal. Po první světové válce se Josef Mach pokusil částečně navázat na svou ranou tvorbu, avšak jiţ se mu to nikdy v podstatě nepovedlo, sám to komentoval slovy v dopise Jiřímu Mahenovi: „je mi to líto […], ţe nedovedu psát básně uţ ani takové jako kdysi. […] ale vţdy jsem viděl a čím dál tím více, ţe je k tomu zapotřebí něco více, neţ jsem dovedl, věděl a mohl já.“332 O tom, jak by vypadala básnická tvorba Františka Gellnera s válečnou zkušeností, můţeme dnes pouze spekulovat.
332
Adresát Jiří Mahen. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964, s. 46.
74
Literatura Primární zdroje GELLNER, František a BURIÁNEK František. Má píseň ze sna budívá. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1955, 148 s. GELLNER, František. Hořká láska. 1. vyd. výboru. Praha: Československý spisovatel, 1984, 48 s. GELLNER, František a HUVAR Michal. Básně. Vyd. 3., (V Carpe diem 2.). V Brumovicích: Carpe diem, 2006, 500 s. ISBN 80-86362-68-X. GELLNER, František a HÝSEK Miloslav. Básně. Praha: F. Borový, 1926, 447 s., obr. příl. GELLNER, František a KUNDERA Milan. Básně. Vydání 1. Praha: Československý spisovatel, 1957, 191 s. GELLNER, František. Vášeň, co do rána schladne. Vyd. ve výboru 1. Praha: Dokořán, 2002, 90 s. ISBN 80-86569-11-x. GELLNER, František. Vzdušné vidiny: (milostná poezie). 1. vyd. Praha: Vodnář, 1998, 116 s. ISBN 80-85255-95-2. MACH, Josef. Americké verše z doby válečné (1914–1919). Praha: Památník odboje, 1924. 84 s. MACH, Josef. Básně: výbor. Praha: Druţstevní práce, 1933, 271 s. MACH, Josef. Robinson Krusoe: básně. 2., rozmnoţené vyd. Praha: Ptáčník, 1912, 93 s. Milostný hlas české poezie, výbor z české milostné lyriky 19. a 20. století, uspořádal KUBÍN, Václav. Praha: Československý spisovatel, 1981, 238 s. 75
Sekundární zdroje Adresát Jiří Mahen. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964, 297 s. BURIÁNEK, František. Bezruč, Toman, Gellner, Šrámek: Studie o básnících počátku našeho věku. 1.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1955, 279 s. BURIÁNEK, František. Generace buřičů: básníci z počátku 20. století. Vyd. 1. Praha: Universita Karlova, 1968, 273 s. Ceskaliteratura.cz [online]. Rozhledy, říjen 1895 [cit. 2014-11-13]. Dostupné z: http://www.ceskaliteratura.cz/dok.htm ČERVENKA, Miroslav. Styl a význam: studie o básnících. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, 274 s. ČERVENÝ, Jiří. Červená sedma. Praha: Orbis, 1959, 304 s. ČORNEJ, Petr. Česká literatura na předělu století. 2. upr. vyd. Jinočany: H & H, 2001, 303 s. ISBN 80-86022-82-X. ČORNEJ, Petr. Záhady českých dějin: co se skrývá pod povrchem historických událostí. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 2005, 576 s. ISBN 80-86880-13-3. FORST, Vladimír, OPELÍK Jiří a MERHAUT Luboš. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, svazek 1, A–G. ISBN 80-200-0468-821. FORST, Vladimír, OPELÍK Jiří a MERHAUT Luboš. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, svazek 3/1, M–O. ISBN 80-200-0468-821.
76
FRYŠ, Josef. Dvanáct osudů dvou staletí: Zeyer, Aleš, Vrchlický, Theurer, Gellner, Vyskočil, Drtikol, Šára, Hojden, Tesařík, Drda, Juráček. Vyd. 1. Příbram: J. Fryš, 2006, 270 s. ISBN 80-239-8119-6. GELLNER, František a HUVAR Michal. Drama, román a fejetony. Vyd. 2., (V Carpe diem 1.). V Brumovicích: Carpe diem, 2007, 402 s. ISBN 978-80-86362-87-8. HEINRICH, Arnošt. O Františku Gellnerovi. Lidové noviny, 1926, č. 600. HOMOLOVÁ, Květa. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století: slovníková příručka. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982, 371 s. K prohlášení České moderny. Rozhledy 5, 1895–1896, č. 2. KRÁSNOHORSKÁ, Eliška. Robinson Krusoe. Osvěta, 1909, s. 843–844. LANGER, František. Byli a bylo: Vzpomínky. Praha: Akropolis, 2003, 352 s. ISBN 80-7304032-8. LANGER, František a MACH, Josef. Strana mírného pokroku v mezích zákona a jiné příhody s Haškem. Pestrý týden III, leden–červen 1928, č. 2, 4–6, 8, 10, 12, 16–20. LAŠČENKO, Václav. Nedoceněný básník. Panoráma, 1935, 68–69 s. LEHÁR, Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava, HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998, 1058 s. ISBN 80-7106-308-8. MAHEN, Jiří. Kapitola o předválečné generaci. V Praze: Druţstevní práce, 1934, 45 s. MACH, Josef. Gellnerova prvotina. Lidové noviny, 1924, č. 617, 628, 634. MACH, Josef. Z posledních dnů Františka Gellnera. Lidové noviny, 1932, č. 281. 77
MACH, Josef. Ţivota běh. Praha: Výtvarný odbor Umělecké besedy, 1933, 35 s. MACH, Josef. Ţivota běh: výbor z díla. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980, 126 s. MACHAR, Josef Svatopluk. Oni a já. Praha: Aventinum, 1927. 335 s. MAJEROVÁ, Marie. Francesco Farniente. Kmen, ročník 2., číslo 6. 1928/29, 117–119 s. MAREK, J. R. Smutný cynik. Rozpravy Aventina, ročník 3, č. 27/28., s. 27–28. MERHAUT, Luboš. Cesty stylizace: (stylizace, „okraj“ a mystifikace v čes. lit. přelomu 19. a 20. stol.). 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 1994, 232 s. ISBN 80-85778-03-3. MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol. Dějiny české literatury IV. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995, 714 s. ISBN 80-85865-48-3. NEUMANN, Stanislav Kostka. Vzpomínky. V Praze: Fr. Borový, 1931. 165 s. NEUMANN, Stanislav Kostka. Vzpomínky. Vyd. 2., ve Svobodě 1. Praha: Svoboda, 1948, 162 s. NEUMANNOVÁ, Kamilla. O Františku Gelnerovi. Rozpravy Aventina, ročník 3, č. 27/28, s. 27. PAPOUŠEK, Vladimír. Dějiny nové moderny: česká literatura v letech 1905–1923. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 627 s. ISBN 978-80-200-1792-5. PETRÁČKOVÁ, Věra a KRAUS, Jiří. Akademický slovník cizích slov,1 díl [A–K]. 1. vyd. Praha: Academia, 1995. 445 s. ISBN 80-200-0523-4. 78
Sex a tabu v české literatuře 19. století. Praha: Academia, 1999, 244 s. ISBN 80-200-0685-0. SLAVÍK, Ivan. Tváře za zrcadlem. 1. vyd. v tomto souboru. Praha: Vyšehrad, 1996, 245 s. ISBN 80-7021-181-4. Slovník básnických knih: díla české poezie od obrození do r. 1945. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990, 428 s. SVOZIL, Bohumil. Tvář reality. 1.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1986, 203 s. ŠALDA, F. Šaldův zápisník 5. 2. vyd. (1. vyd. v Československém spisovateli). Praha: Československý spisovatel, 1992, 449 s. ISBN 80-202-0311-7. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literárních směrů a skupin. 2., dopl. vyd. Praha: Panorama, 1983, 367 s. VRCHLICKÝ, Jaroslav. K našim posledním bojům literárním. Lumír 23, 1894–1895, č. 5.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------NÁPLAVA, Filip. Porovnání poesie Josefa Macha a Františka Gellnera. Brno, 2015. 79 s. Bakalářská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce prof. PhDr. Milan Suchomel, CSc. 79
