MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA
Ústav hudební vědy
Bakalářská diplomová práce
2013
Hana Marková
MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA
Ústav hudební vědy Sdruţená uměnovědná studia
Hana Marková
Společník z cest očima Ludvíka Ráži Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Spurný, PhD.
2013
Prohlašuji, ţe jsem svoji bakalářskou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedené literatury a pramenů. V Brně, dne 28. 12. 2013
Hana Marková
Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu práce panu doc. PhDr. Lubomíru Spurnému, PhD. za vedení mé bakalářské práce, za jeho čas, názory a rady. Dále bych chtěla poděkovat Daně Markové, která mi pomohla s korekturou práce, Mgr. Romaně Hegedüsové za překlad resumé do anglického jazyka, a rodině a přátelům za jejich podporu. Velké poděkování patří také mému příteli za jeho pomoc a podporu, kterou mi poskytl.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 1 1
Literatura, její funkce, struktura a prostředky .................................................................... 2
2
Historie literární pohádky................................................................................................... 5
3
Hans Christian Andersen - tvorba a vlivy .......................................................................... 7 3.1
Situace v Dánsku ......................................................................................................... 7
3.2
Andersenova tvorba ..................................................................................................... 8
3.3
Společník z cest ........................................................................................................... 9
3.3.1
Obsah díla ............................................................................................................. 9
3.3.2
Ústřední myšlenka .............................................................................................. 10
3.3.3
Charakteristika postav ........................................................................................ 10
3.3.4
Kompozice, umělecké prostředky ...................................................................... 13
4
Vývoj filmových pohádek u nás....................................................................................... 14
5
Ludvík Ráţa a jeho tvorba ............................................................................................... 16 5.1
O Janovi a jeho podivuhodném příteli ....................................................................... 17
5.1.1 6
Seznámení s filmovým dílem ............................................................................. 17
Komparace literární předlohy s filmovou adaptací .......................................................... 18 6.1
Problematika filmové adaptace a prostředky filmu ................................................... 18
6.2
Obsah ......................................................................................................................... 22
6.3
Konfrontace postav .................................................................................................... 25
6.4
Kompozice, umělecké prostředky ............................................................................. 26
6.5
Ústřední myšlenka ..................................................................................................... 27
6.6
Celkový ráz díla ......................................................................................................... 27
6.7
Shrnutí ....................................................................................................................... 27
Závěr......................................................................................................................................... 30 Resumé (česky) ........................................................................................................................ 31 Resumé (anglicky).................................................................................................................... 31 Seznam pouţité literatury ......................................................................................................... 33
Úvod Existuje mnoho způsobů, jak lze zprostředkovávat umělecký záţitek. Ve své bakalářské práci se budu věnovat příběhu, který se nabízí v literární a filmové podobě. Kaţdá z těchto dvou forem je jedinečná díky práci s různými prostředky. Literární dílo je umělecké dílo, jehoţ médiem je jazyk. Zakládá se na slovech a je to takzvaně jednostopé médium. Naopak film je označován jako vícestopé médium, protoţe vyuţívá velké mnoţství uměleckých prvků, jako jsou například hudba či vizualizace. Tato práce si klade za cíl zjistit, v jaké míře je literární předloha podobná filmové adaptaci. Úkolem je tedy nalézt společné aspekty obou děl a posoudit je a jejich vliv na celkové vyznění příběhu. Zároveň se chce zabývat otázkou, jaká forma uměleckého díla je pro recipienta přínosnější. Na příkladu dvou vybraných děl si ukáţeme, jak odlišnou povahu mohou mít. Prostřednictvím jejich analýzy si popíšeme, co nám dává literární dílo a co naopak bere, a co nám umoţňuje film a o co nás naopak ochuzuje. K tomuto rozboru byl zvolen příběh s pohádkovým nádechem od Hanse Christiana Andersena s názvem Společník z cest, který poslouţil jako předloha pro filmovou pohádku O Janovi a jeho podivuhodném příteli. Celá práce bude rozdělena do dvou pomyslných celků, z nichţ první se bude věnovat literárnímu dílu a uměleckým prostředkům, historii a ţánru literární pohádky, tvorbě Hanse Christiana Andersena a rozboru Andersenova příběhu Společník z cest. Druhá část se bude věnovat historii a ţánru filmové pohádky, tvorbě reţiséra Ludvíka Ráţi, problematice filmových adaptací, prostředkům filmové tvorby a bude porovnávat literární předlohu a filmovou adaptaci. V komparativní části práce pak budou porovnány poznatky na obsahové, významové a výrazové rovině. Závěr této části bude místem pro zodpovězení otázky přínosu jednotlivých forem příběhu pro recipienta. Kapitola pojednávající o literárním díle a uměleckých prostředcích čerpá především ze Stručného přehledu literární teorie Josefa Blaţka. Původně bylo uvaţováno o vyuţití informací z Poetiky Josefa Hrabáka, nicméně pro účely práce a k nastínění základů literární teorie se jevila publikace Josefa Blaţka jako dostačující. Poetika však poslouţila jako inspirace k rozboru literárního díla.
1
Pro uvedení do Andersenovy tvorby a událostí s ní souvisejících, je vyuţito informací z publikace Světová literatura 2 Jana Fischera, která mapuje okolnosti vzniku, jeţ by mohly mít vliv na Andersenovu tvorbu. Rozbor Společníka z cest pak bude probíhat na základě nastínění literární teorie. V druhém celku bude pojednána historie a ţánr filmové pohádky, přičemţ bude čerpat z publikace Luboše Ptáčka. Tvorba Ludvíka Ráţi převáţně vyuţívá informací z internetových zdrojů. Problematika filmové adaptace a seznámení se s filmovými prostředky pak bude vycházet především z publikace Ludvíka Barana Řeč filmové kamery a Mojmíra Drvoty Základní sloţky filmu. Výčet prostředků, které má daná umělecká forma k dispozici, a se kterými pracuje, pak bude podstatný pro to, aby bylo moţné zhodnotit, jak a čím jsou pro nás jednotlivé umělecké formy přínosné. Rozbor literárního díla bude pojednán samostatně v rámci literárního celku, rozbor filmové adaptace v rámci filmového celku bude jednak analyzovat filmové dílo, ale zároveň ho konfrontovat s literární předlohou. Podíváme se na to, jakým způsobem autor textu předává příběh čtenáři a jak následně podává příběh autor filmové adaptace. Půjdeme chronologicky po linii příběhu a budeme porovnávat vybrané části, na kterých si popíšeme rozdíly související se způsobem předkládání příběhu čtenáři/divákovi. V závěrečné části shrneme poznatky o tom, jak lze vnímat to které dílo, a vyvodíme z toho, jaká mohou přinášet pozitiva či negativa.
1
Literatura, její funkce, struktura a prostředky Tato kapitola pojednává o funkcích literatury a prostředcích, které uţívá. Nebude řešit
rozdíly v literatuře vědecké, umělecké a v publicistice, ale pokusí se podat obecné informace týkající se literatury, především literárního díla jako takového. Nejprve se podíváme na funkci literatury. Tu bychom mohli rozdělit na tři oblasti. Mluvíme o funkci poznávací (informativní), která čtenáři poskytuje informace o skutečnostech, jeţ jsou předmětem reflexe. Tato informativní hodnota spočívá právě v sepětí jednotlivých sloţek. Další je funkce výchovná (formativní). Ta u čtenáře podporuje vytváření systému hodnot, tedy se podílí na formování čtenáře. Základní funkcí literatury je funkce
2
estetická, která vytváří podmínky potřebné pro zprostředkování estetického proţitku. Usiluje o to, aby ve čtenáři zanechala záţitek a podnítila v něm fantazii, cítění, libé a nelibé pocity.1 Kromě funkcí hovoříme u literárního díla rovněţ o struktuře, prostředcích a postupech, které má k dispozici. Literární dílo má obsah a formu. Forma je způsob, jakým je dílo literárně vyjádřeno, obsah zahrnuje myšlenky, představy a skutečnosti. K vytvoření obsahu a formy uţívá literární dílo umělecké prostředky jako tematiku, kompozici a jazyk a všechny tyto prostředky při konstrukci příběhu jsou plně v rukou autora.2 Do tematiky řadíme věci, lidi, duševní stavy a myšlenky, kompozicí se rozumí způsob řazení a spojení témat a jazykem se mají na mysli slova, věty a významová a zvuková stránka.3 Náměty můţe autor čerpat ze zkušeností, záţitků, z tvorby jiných umělců, či z okolního světa. Aby mohlo vzniknout literární dílo, musí mít určitou strukturu, která zahrnuje téma, tj. myšlenkový a dějový základ díla. Ústřední téma mohou doplňovat témata vedlejší.
Na
základě tématu je vytvořen příběh. „Součástí tématu jsou postavy, prostředí a děj.“ Postava je čtenáři představena vnější podobou a pojmenováním vlastností anebo prostřednictvím myšlenek, řeči a jednání. Prostředí je vnější svět, který obklopuje hrdinu. Řadí se sem jednak hmotné prostředí jako např. příroda, město a jednak také atmosféra. V pohádkách bývá prostředí naznačeno stručně. Děj je tvořen událostmi a příběhy. Pokud je často přerušován, hovoříme o sloţitém ději, v opačném případě o ději jednoduchém. Literární dílo můţe pracovat s dějem hlavním a ději vedlejšími či ději souběţnými.4 Děj se rozvíjí na základě kompozice. Ta spočívá v uspořádání jednotlivých tematických prvků v čase a prostoru. Časové uspořádání se odehrává na chronologickém či retrospektivním principu anebo dochází k jejich kombinaci.5 Nejčastěji uţívaným kompozičním principem je chronologický, kdy jsou události řazeny dle časové posloupnosti a retrospektivní, kdy se začíná koncem příběhu, a události jsou řazeny zpětným pohledem. Uţívá se i prolínavého principu, kdy se časové roviny střídají.6 Nejčastější kompoziční forma pak zahrnuje pět etap. Začíná uvedením do děje a seznámením s prostředím a postavami, pokračuje dějovou zápletkou, vyvrcholením děje, zvratem v ději, poté následuje vyřešení a zakončení.7
1
Šmerk, Pavel. Funkce literatury [online]. 2012 Český jazyk a literatura. Literární teorie. [online]. 2012 3 Blaţek, Josef. Stručný přehled literární teorie. Nový Bydţov: ZŠ Klicperova, 1994, s. 2. 4 Ibid., s.1-2. 5 Český jazyk a literatura. Literární teorie. [online]. 2012 6 Blaţek, Josef. Stručný přehled literární teorie, s. 2. 7 Ibid., s. 2. 2
3
Na výstavbě literárního díla se podílí jazyk a sloh. Vzhledem k tomu, ţe budeme provádět rozbor prozaického díla, zaměříme se na jazykovou a slohovou výstavbu prózy, která je nejsloţitější a zakládá se na vyprávění příběhu. Základními slohovými útvary prózy jsou popis a vyprávění. Popis místa má lineární nebo centrální řazení. Postavy jsou popisovány nejen zvnějšku, vykreslován je i jejich charakter. Paralelní kresbou se má na mysli popis krásného zevnějšku u kladného hrdiny, kontrastní např. kladného hrdiny a ošklivého zevnějšku. Popis můţe rovněţ probíhat se silnou citovou účastí, který se projevuje v jazykové rovině, ale i výběrem motivů. 8 Vyprávění je hlavním uměleckým prostředkem epiky, jehoţ úkolem je vzbudit čtenářův zájem, udrţovat dějové napětí, popř. zrychlovat spád děje. Můţe probíhat ve třetí (er-forma) nebo první osobě (ich-forma). Ich-forma lépe vyjadřuje napětí mezi vypravěčem a příběhem, autor je účastníkem děje, kdeţto er-forma zase staví autora do pozice svědka. Řeč postav probíhá nejčastěji v podobě dialogu. K zesílení dějového napětí se uţívá retardace děje.9 K jazykovým prostředkům prózy počítáme jazykové umělecké prostředky, obrazná pojmenování, skladební a zvukové prostředky. K jazykovým uměleckým prostředkům řadíme spisovný a nespisovný jazyk, odborné termíny, kniţní výrazy, archaismy, dialektismy, slova citově zabarvená, k obrazným pojmenováním pak personifikace, metafory a jiné.10 Do skladebních prostředků řadíme délku a rozvitost vět. Delší věty působí klidně, naopak krátké vzrušují a zvyšují napětí. Jednočlenné jmenné věty a věty místní mají charakterizační funkci a mohou být citově zabarvené. Pořádek slov ve větě, respektive odchylky, mohou působit emocionálně. Opakování určitého slova v jedné větě má velký význam po stránce zvukové i myšlenkové. Dále sem patří kontrasty, stupňování a další. Zvukové prostředky mají význam především v poezii, nevylučuje to však jejich existenci v próze. Hovoříme o libozvučnosti, nelibozvuku, a dalších prostředcích podílejících se na zvukovém vystiţení zobrazovaného, k zesílení dojmu, atd. Zvukové prostředky pracují na principu uţívání a uspořádání určitých hlásek nebo skupin hlásek, v opakování jiţ řečeného, atd.11 S literárním textem také souvisí intonace. Jak píše Jiří Kulka: „Do systému intonace řeči patří melodie, důraz, přestávky, tempo, rytmus, agogika a témbr. S jejich pomocí lze měnit nejen sémantiku výpovědí, nýbrţ i jejich citové zabarvení.“12 Intonace však nesouvisí 8
Ibid., s. 3-4. Ibid., s. 3-4. 10 Český jazyk a literatura. Literární teorie. [online]. 2012 11 Blaţek, Josef. Stručný přehled literární teorie, s. 6-8. 12 Kulka, Jiří. Psychologie umění. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991, s. 338. 9
4
pouze s literárním textem, ale i s filmem. V oblasti filmové ji divák vnímá jako přirozenou součást hereckého projevu. Literatura má sice k dispozici prostředky, které se podílejí na zrychlování či zpomalování děje, na tvorbě citového zabarvení, nicméně tvorba intonace je závislá na čtenáři samotném. Základní problematiku literárního díla, která poslouţí k rozboru literárního příběhu Společník z cest, jsme si v základu vyjádřili, a nyní přistoupíme k charakteristice ţánru literárních pohádek a jejich členění a zároveň postihneme i jejich historii.
2
Historie literární pohádky V této kapitole pojednáme o ţánru literárních pohádek, o původu pohádek, jejích
druzích, funkci a motivech. Typickým znakem pohádky je boj dobra a zla,13 odehrávající se ve fiktivním či fantastickém příběhu, s určitým morálním a výchovným posláním, kdy dobro vítězí nad zlem.14 Dobro je pak odměněno a zlo potrestáno.15 Děti se tak učí rozpoznávat dobro a zlo, a je jim předkládán i způsob řešení. Pro české pohádky je pak typické, ţe zlo není pouze zničeno, ale je napraveno. Dalším častým motivem pohádek je cesta hlavního hrdiny do světa za bohatstvím. Svět pohádek však nezahrnuje pouze pohádky pro děti, ale existuje mnoho pohádek, které jsou určeny dospělým. Ty mají hrubější charakter a často lze u nich spatřovat erotický podtext, ne-li dokonce jev. Pohádky však nemusí zahrnovat pouze boj dobra a zla, ale mohou nést další jiná poslání a skryté významy. Mohou odráţet potřebu sociálních vazeb,16 problémy všednodenního ţivota, nespokojenost s politickou situací, či zahrnovat autorovy osobní problémy a zkušenosti nebo vztahy k okolí a světu. Vznik literatury je spjat s ústní lidovou slovesností, která vznikala od nejstarších dob, kdy ještě neexistovalo písmo. Hrabák ve své Poetice dokonce uvádí, ţe nejstarší pohádková látka je zapsána na staroegyptském papyru z doby před Homérem. Rovněţ zmiňuje, ţe pohádka byl útvar, který byl původně určený dospělým.17 Pohádka se šířila ústním podáním a postupně se proměňovala. Vznikaly různé lyrické útvary jako milostné písně, ukolébavky a
13
Blaţek, Josef. Stručný přehled literární teorie, s. 15 Wikipedia. Pohádka. [online]. 2013 15 Blaţek, Josef. Stručný přehled literární teorie, s. 15. 16 Wikipedia. Pohádka. [online]. 2013 17 Hrabák, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 302. 14
5
epické skladby jako hrdinské písně, balady. Z oblasti prózy pak báje, pověsti a pohádky.18 Samostatný ţánr pohádky pak byl vyčleněn v době renesance.19 Podle původu členíme pohádky na lidové a umělé. Lidové pohádky se šířily právě ústním podáním a autor zůstal neznámý. Základním motivem lidových pohádek je touha po spravedlnosti, dostatku a po ovládnutí přírody.20 Lidová pohádka odráţí i skutečný ţivot. Vypravuje o nedostatku, chudobě a bídě. Pohádky zachovávají anonymitu místa, času i osob. Hrdina je obecně charakterizován jako představitel určité morální vlastnosti nebo představitel určité sociální skupiny. Příznačné je pro ni i uţití čísla tři.21 Ústní lidová slovesnost později začala být zaznamenávána písemně. Z českých spisovatelů se o to zaslouţili například Boţena Němcová nebo Karel Jaromír Erben. Pohádky dále rozdělujeme podle děje, a to na kouzelné/fantastické, v nichţ jsou nevysvětlitelné jevy vysvětlovány zásahem nadpřirozených bytostí, dále zvířecí, ve kterých zvířata jednají jako lidé a novelistické, v nichţ je upuštěno od fantastických prvků, odehrávají se v reálném prostředí a hrdina vítězí díky své síle a chytrosti, ne pomocí nadpřirozených sil.22 Na lidovou pohádku potom navazuje umělá (autorská, moderní) pohádka, která pracuje s pohádkou kouzelnou i novelistickou a vztahuje ji k problematice ţivota dnešního člověka.23 Autorské pohádky vznikaly jiţ v období středověku. Mezi klasické tvůrce umělých pohádek řadíme i Hanse Christiana Andersena. Podle formy pak rozlišujeme pohádky básnické, prozaické a dramatické.24 Pohádky dostávají rovněţ divadelní podobu, a s příchodem nových médií dostávají podobu rozhlasovou a filmovou, později formu videoher a počítačových her. Změna provedení mnohdy souvisí s tím, ţe je na úkor hlubšího příběhu a poučení kladen důraz spíše na poutavost a zábavnost.25
18
Blaţek, Josef. Stručný přehled literární teorie, s. 8-9. Wikipedia. Pohádka. [online]. 2013 20 Blaţek, Josef. Stručný přehled literární teorie, s. 15. 21 Ibid., s. 9. 22 Ibid., s. 9-15. 23 Ibid., s. 10. 24 Ibid., s. 15 25 Wikipedia. Pohádka. [online]. 2013 19
6
3
Hans Christian Andersen - tvorba a vlivy Tato kapitola se bude věnovat spisovateli Hansi Christianu Andersenovi. Prvně se
zaměří na situaci v Dánsku a společnost, ve které Andersen vyrůstal, ţil a tvořil, a která ho významným způsobem ovlivnila. Posléze se zaměříme na charakteristiku jeho tvorby s uvedením několika málo děl.
3.1 Situace v Dánsku „V poslední třetině 19. století proţívaly svůj velký rozmach skandinávské literatury. Počátek rozkvětu spadal do doby, kdy se v Dánsku, Norsku a Švédsku dovršovala průmyslová revoluce, probíhající v těchto zemích zhruba od poloviny století, a mocensky se stabilizovala burţoazie. Spisovatelé této doby, odchovaní revolučně demokratickými ideály roku 1848 a poučení vývojem ve vyspělejších zemích, byli očitými svědky rychlé proměny struktury společnosti i sráţek ideálů se skutečností a reagovali proti nové společnosti uţ od jejího zrodu kriticky. Při posuzování vlastní společnosti měli jiţ moţnost ideově čerpat z poznatků vědců, filozofů a politiků celé Evropy. Skandinávští spisovatelé mohli navázat i na tradici domácího, tzv. poetického realismu, který se v jejich zemích uplatňoval od dvacátých a třicátých let. „Od romantických začátků k realismu směřoval jiţ koncem první poloviny století umělecký vývoj světově nejproslulejšího moderního autora pohádek, Dána Hanse Christiana Andersena /1805-1875/.“26 „Demokratický smysl jeho díla a zejména ţivost a bezprostřednost jeho pohádek byly příčinou, ţe se Andersen jiţ za svého ţivota stal světoznámým spisovatelem.“ Andersen byl zařazen světovou radou míru mezi spisovatele, kteří v rámci své doby a v mezích svého světového názoru bojovali proti nespravedlivému společenskému řádu, ve kterém ţili a psali.27 Andersen vyrůstal v chudých poměrech ve městě Odense, v době, kdy v Dánsku panovala neutěšená hospodářská situace způsobená škodami za napoleonských válek. Vyrůstal a tvořil v době politické nezralosti Dánska a jeho zaostalosti ve vývoji. V těţké situaci rozkvétala básnická díla, jeţ odváděla čtenáře od skutečnosti.28 Výjimkou nezůstala ani Andersenova tvorba.
26
Fischer, Jan Otokar. Světová literatura 2, 19. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984, s. 159160. 27 Rak, Jan. Hans Christian Andersen a jeho pohádky. Praha: Orbis, 1955, s. 3. 28 Ibid., s. 4-7.
7
3.2 Andersenova tvorba Zpočátku psal Andersen romanticky inspirovaná dramata a romány, z nichţ některá byla i sociálně podbarvena (např. Improvizátor z r. 1835). Andersen však našel svou cestu v drobných prózách, novelistických miniaturách, cestopisných črtách, autobiografickém vyprávění (Pohádka mého ţivota z r. 1847) a především v pohádkách.29 V těch údajně spatřoval nejrychlejší cestu k uskutečnění snů o úspěchu. Počátek pohádkové tvorby spadá do roku 1835. Inspirací mu byly různé lidové pohádky a pověsti, které slýchával v útlém věku.30 „Andersenovy pohádky, určené dětem i dospělým, jsou psány na aktualizované motivy folklórní, literární i zcela původní. Vycházejí z poetizace detailů kaţdodenního ţivota, pohádková fantastika /bez nadpřirozených bytostí/ bývá v nich těsně spjata s realitou současného světa. Navzdory autorovu humoru a víře ve vítězství humanistických idejí se zcela netradičně v mnohých z nich hrdinové stávají obětí egoistického světa společenské nespravedlnosti. Pod označením „pohádky“ se často skrývají rozmanité literární ţánry od bajek po novely důvěřivě optimistické i ostře kritické a satirické /např. proslulá mistrná satira s hlubokou typizující platností Císařovy nové šaty/.“31 Do Andersenovy tvorby se rovněţ promítá cestování do zahraničí, které mu přineslo řadu záţitků a dojmů. Dovedl zachytit ţivot pracujících lidí a dospěl k poznatku, ţe na celém světě mají tentýţ úděl. A tím bylo čelit nespravedlnosti vládnoucí třídy. Prvek společenské kritiky proniká do Andersenovy vlastní pohádkové tvorby. Kritika se zdánlivě zaměřuje na vedlejší pole. Jako uměleckých prostředků k tomu vyuţívá náznaky a zkratky.32 Ani Andersenův osobní ţivot nelze zcela vyloučit z moţností, které mohly ovlivnit jeho tvorbu. Jak uţ bylo výše zmíněno, Andersen pocházel z velmi chudých poměrů, jeho otec byl nemocný a jeho matka propadla na sklonku ţivota alkoholu, nevlastní sestra pak byla prostitutka. Andersen byl přecitlivělý, ctiţádostivý, vytrvalý a touţil po společenském a uměleckém uznání. Byl neustále traumatizován svým původem. Podle některých historiků zrcadlí jeho příběhy utrpení z odlišnosti. Podivné a neuchopitelné nešťastné postavy v jeho díle pak mohou odráţet vnitřní zmatek a neschopnost navázat citový vztah.33 Ačkoliv pohádky tvoří významnou část autorovy tvorby, a přinesly mu úspěch v celosvětovém měřítku, on sám si těchto pohádek příliš necenil, protoţe je nepokládal za 29
Fischer, Jan Otokar. Světová literatura 2, 19. století, s. 160. Rak, Jan. Hans Christian Andersen a jeho pohádky, s. 3-14. 31 Fischer, Jan Otokar. Světová literatura 2, 19. století, s. 160. 32 Rak, Jan. Hans Christian Andersen a jeho pohádky, s. 10-29. 33 Wikipedia. Hans Christian Andersen [online]. 2012 30
8
plnohodnotné. Tyto příběhy však dokáţou upoutat čtenáře díky dokonalé schopnosti kombinovat realitu a fantazii s takovou lehkostí, ţe mohou být vnímány jako skutečnost.34
3.3 Společník z cest V této kapitole se seznámíme s literárním příběhem H. Ch. Andersena. Rozebereme jednotlivé části tohoto díla, abychom je v další části práce mohli porovnat s filmovou adaptací. Postihneme stránku obsahovou, pozornost bude dále věnována postavám, časovému uspořádání, kompozici a jazykovým prostředkům. Aby bylo moţné učinit tento rozbor co moţná nejdůkladněji, bude tato kapitola vycházet z kapitoly o teorii literárního díla. Literární příběh Společník z cest je součástí cyklu Pohádky. Jeho vznik spadá do prvního období Andersenovy tvorby pohádek, kdy Andersen vlastním způsobem vyprávěl tradiční pohádky a příběhy z dětství.35 Společníka z cest můţeme vnímat spíše jako pohádku nebo pohádkový příběh pro starší a dospělé. Zároveň v něm můţeme vidět podobnost s řeckou bájí Souboj Titánů. Nepravděpodobný není ani odraz jeho osobního ţivota do příběhu. V rozboru vše probereme podrobněji. Při práci s literární verzí příběhu je nutné odhlédnout od skutečnosti, ţe se jedná o překlad. Vycházet totiţ budeme z českého zpracování Společníka z cest.
3.3.1 Obsah díla Příběh vypráví o ţivotě chudého Jana, jemuţ zemře nemocný otec. Jan se po jeho smrti vypraví do světa, dobrovolně a s nadšením. Je to pozitivní člověk, který chce konat dobro. V kostele se zastane mrtvého, kterého chtějí dva zlí muţi vyhodit přede dveře. Aby dali mrtvému pokoj, obětuje Jan svoje jediné peníze. Na své cestě pak potkává cizího muţe, který navrhuje společné putování. Jejich kroky je zavedou do království, kde se nebojácný Jan pokusí získat princeznu. Činí tak i přesto, ţe mu to přítel vymlouvá. Princezna je sice spanilá, zato nelítostná čarodějka. Ti, co se ucházejí o její ruku, mají za úkol třikrát uhodnout, na co princezna myslí, jinak jim nechá useknout hlavu nebo je pověsí. Hádanky vymýšlí zlý skřet, za kterým se princezna v noci vydává. Jan postupně uhodne všechny tři. Odpovědi na ně získává jeho přítel z cest, který se v noci vydává za princeznou a Janovi kaţdé ráno poradí odpověď. Při poslední výpravě dochází k souboji dobra a zla. Příběh však uhodnutím hádanek 34 35
Wikipedia. Hans Christian Andersen [online]. 2012 Rak, Jan. Hans Christian Andersen a jeho pohádky, s. 16-17.
9
nekončí. Jan ještě musí vysvobodit princeznu z kletby. Pomoc se mu opět dostává od přítele. V závěru, kdyţ se přítel loučí s Janem, se dozvídáme, ţe je tím mrtvým, kterého se Jan zastal.
3.3.2 Ústřední myšlenka Za základní myšlenku příběhu můţeme povaţovat Janovo putování světem a snahu ţít v souladu s etickými zásadami, aby se jednoho dne mohl shledat s otcem v nebi. Obecně se traduje, ţe ti, co ţijí dobrý a morální ţivot, přijdou do nebe, ti zlí a špatní do pekla. Myšlenka putování, poznávání a především morálního ţivota se zdá být v díle nejvýraznější. Jak jsme si uvedli v teoretické části, do tematiky řádíme věci, lidi, duševní stavy a myšlenky. V následující části se budeme věnovat charakteristice postav, které budou důleţité pro konfrontaci s postavami filmovými.
3.3.3 Charakteristika postav Neţ začneme s charakteristikou postav, uvedeme si, na které straně stojí stěţejní postavy příběhu. Jan spolu s přítelem je zde postaven na stranu dobra, princezna a skřet pak na straně zla a do neutrálního postavení je pak zasazen král. Co se týká vnější charakteristiky osob, autor ji téměř vůbec neřeší. Pro potřeby kratšího prozaického textu a zejména pak pro naše potřeby porovnání není vnější charakteristika podstatná. O Janově zevnějšku se pouze dozvídáme, ţe má modré oči, a ţe je chudý, coţ je předpokladem toho, ţe nebude bohatě oblečen. Zato jeho charakter je čtenáři předkládán prostřednictvím jeho jednání, a to v průběhu celého příběhu. Je představen jako lidský, dobrý, slušný, skromný člověk, který zastává morální zásady. Ţebrákovi s berlí dává všechny svoje drobné peníze. V části, kdy tráví noc v kostele, se zastane mrtvého, kterého chtějí vyhodit před dveře. Tady je pocítit morální apel, kdy říká, ţe je to zlé a špatné. Za neznámého mrtvého člověka dává všechny peníze, které má, aby měl mrtvý klid. Zamilovává se do krásné princezny, která je ale zlá. Jan nevěří, ţe by krásná princezna mohla být zlá. Je nebojácný aţ do takové míry, ţe neřeší otázku ţivota a smrti. Rozhodne se ucházet se o princezninu ruku a dává všanc svůj ţivot, protoţe je přesvědčený o dobrém konci a o tom, ţe mu pomůţe pánbůh. Neví jak, a tuto otázku vůbec neřeší. Nedává ani na rady ostatních a radu přítele. Jeho rozhodnutí nezmění ani králův pláč, který mu ukazuje zahradu, v níţ visí na stromech princové, kteří neuhodli. Jan je jako hrdina a zachránce vylíčen poněkud rozporuplně. Na 10
jednu stranu má spoustu dobrých vlastností, na stranu druhou jakoby očekával, ţe jeho silná víra v Boha stačí k tomu, ţe všechno dobře dopadne, a on pro to nemusí ani hýbnout prstem. V části, kde se očekává u hrdiny aktivita, zůstává pasivní. Markéta Dočekalová, která provedla rozbor a zhodnocení pohádky Ledová hora, nachází v ní tentýţ problém, kdy se příběhový hrdina chová pasivně a hodnotí toto jako čtenářsky velmi nezajímavé a dokonce jako autorskou chybu.36 Dovolila bych si říci, ţe v tuto chvíli náš Jan ztrácí na atraktivitě. Přestává působit dojmem hrdiny. Veškerá nebezpečná práce leţí na Janově příteli, který se kaţdou noc vydává za princeznou, aby zjistil odpovědi na hádanky. Jan kaţdý den pouze tlumočí odpovědi, které těţce získal jeho přítel. Uhodnutím všech tří hádanek však příběh nekončí. Princezna zůstává zlá a je třeba jí zbavit kletby. Janův přítel mu poskytne všechny potřebné věci a řekne mu, co je třeba udělat. Jan ke svatební posteli přistaví káď s vodou, hodí do ní tři brka a kapky a třikrát v ní musí princeznu ponořit. Jan v tuto chvíli zase trochu získává na atraktivitě, protoţe musel něco vykonat. Posun uţ zde ale není tak markantní. Sice vysvobodil princeznu z kletby, ale v porovnání s činy jeho přítele vykonal tu nejméně nebezpečnou práci. V pohádkách ten, co vykoná hrdinské činy, je za ně odměněn. Zde se hrdinně zachoval přítel, který Janovi oplatil dobrý skutek a Jan získává odměnu. V závěru se přítel loučí s Janem a vyzrazuje mu důvod pomoci. Byl tím mrtvým, který měl být vyhozen přede dveře kostela, a kterého se Jan zastal a dokonce obětoval všechen majetek, co měl. Tady je čtenář vystaven výchovnému apelu. Ty jsi udělal něco dobrého pro mě, obětoval jsi vše, co jsi měl, tudíţ já jsem povinován ti to oplatit. Z toho plyne, ţe dobré skutky jsou dobrými opláceny nebo by dobrými měly být opláceny. Zvláštně tu však působí dojem povinnosti oplatit, nutnost splatit svůj dluh. Co se týká vykreslení ostatních postav v příběhu, nedozvídáme se o nich takové mnoţství informací jako o Janovi. Je jim přidělena role, ale ţádná není hlouběji charakterizována. U některých z nich jsou pouze zmíněny základní charakterové vlastnosti. Společník splácí svůj dluh Janovi za vykonané dobro. Je postaven na stranu dobra a bojuje se zlem. Vydává se za odpověďmi na hádanku a pouţívá poněkud drsné praktiky. Na společné cestě s Janem pomáhá stařeně se zlomenou nohou jen za podmínky, ţe mu daruje metly. Bílé padlé labuti usekává křídla a bere si je s sebou, protoţe přijdou na slušné peníze. Nakonec je však pouţije pro dobrou věc. Tou je, ţe se na nich vydává za odpověďmi na hádanky, aby mohl pomoci Janovi. Výchovně působí výpravy za princeznou, nicméně jsou
36
Dočekalová, Markéta. Hezká pohádka je dřina. [online]. 2013
11
vylíčeny poněkud drsně. První noc šlehá přítel princeznu jednou metlou, pak dvěma a potřetí třemi metlami. U první výpravy způsobuje princezně podlitiny, při poslední ji šlehá, aţ krev kane. Při poslední výpravě také utíná ohyzdnou hlavu zlému skřetovi, trup hodí do vody rybám, hlavu jen smočí ve vodě, zabalí do kapesníku a předá Janovi s radou, aby kapesník rozbalil, aţ bude tázán potřetí. Všichni kromě princezny se otřesou hrůzou. Zde je patrná podobnost s řeckou bájí Souboj Titánů. V neutrální roli stojí král, který působí poněkud lhostejně vůči počínání dcery, jeţ nechává věšet neúspěšné uchazeče anebo jim stínat hlavy. V pohádce se přímo píše: „A nikdo, ani otec jí nemůţe v jejím konání bránit, protoţe kdysi řekl, ţe se nehodlá starat o její ţenichy, ať si dělá, co sama chce.“37 Jednou ročně pak prosí princeznu, aby se napravila. Král se snaţí Jana zrazovat od jeho záměru pokusit se rozluštit hádanky, aby zase nebyl zarmoucen, kdyţ Jan neuhodne. Pouští se do pláče a ukazuje Janovi zahradu plnou oběšenců. Do role zla je postavena půvabná, ale zlá princezna a zlý skřet z jeskyně, který jí vymýšlí hádanky. Princezna ráda navštěvuje skřeta v jeskyni a především ani nestojí o to, být vysvobozena, protoţe by pak nemohla provozovat svá čarodějná umění. Postavy jsou celkově v příběhu vystavěny zvláštně. Jan se vydává do světa a bez jakékoli námahy, za jeden vykonaný dobrý skutek získává princeznu. Ví, ţe je zlá, přesto jí chce, protoţe je překrásná. Ten, kdo je fyzicky krásný, musí být krásný i duševně. Otec princezny je na jednu stranu nešťastný a je stavěn do role bezmocného. Na druhou stranu se zřekl odpovědnosti tím, ţe princezně dovolil dělat si v otázce ţenichů, co se jí zachce. Po celou dobu je čtenář maten tím, ţe princeznino zlé počínání souvisí s výchovou otce, který jí dovolil aţ příliš. Aţ později se čtenář dozvídá, ţe princezna je zlá, protoţe je začarovaná. Jako kdyby to autor zapomněl zmínit. Anebo to bylo autorovým záměrem. Úkolem tohoto rozboru není hodnotit literární dílo, nicméně na okraj by bylo vhodné zmínit se o některých částech příběhu, které postrádají vysvětlení nebo nejsou uvedeny do souvislostí. Těţko říci, zda tyto nedostatky vznikly tím, ţe se jedná o překlad nebo překlad kopíruje do detailu originál. V kaţdém případě příběh obsahuje některé nedostatky a chyby. Jednak v něm není uvedeno, kdo uvalil princeznu do kletby. Vzhledem k tomu, ţe se princezna paktuje se skřetem, za kterým se v noci vydává, a který ji radí hádanky, můţeme se jen domnívat, ţe to byl právě on, kdo ji začaroval. Chybí například i objasnění padlé labutě. Labuť jednoduše letěla, klesla na zem a zůstala leţet mrtvá. V příběhu se například hovoří o loutce královny, která je pomazána kouzelnou mastí, takţe se sama můţe pohybovat, ale není
37
Andersen, Hans Christian. Pohádky. Praha: Brio, 2005, s. 26.
12
ji umoţněno mluvit. Vzápětí je pouţita přímá řeč, ve které loutka královny promlouvá. Dětský čtenář se moţná s nedostatky vyrovná, protoţe vlastně ani nemusí mít potřebu je řešit, nicméně dospělý čtenář se doţaduje souvislostí.
3.3.4 Kompozice, umělecké prostředky Z hlediska časového uspořádání vyuţívá Andersenův Společník z cest chronologický způsob. V několika málo úsecích se setkáváme s retrospektivou. Tu lze pozorovat například v části, kdy mladík Jan poprvé spatřuje princeznu. Autor se zde vrací na začátek příběhu, ve kterém píše o noci, kdy zemřel Janův otec a jemu se zdálo o princezně. Autor za pomoci motivů zasazuje příběh do ročního období, kdy na začátku příběhu píše o zpívajících ptáčcích, svěţích květinách, teplém slunci, zelené trávě a kvetoucích šeřících. Nejsou to však jediné motivy, které jsou v díle obsaţeny. Kromě těchto drobných motivů zde můţeme vidět výrazný motiv náboţenský. Jan věří v Boha a v to, ţe mu Bůh pomůţe. Věří v posmrtný nebeský ţivot, který bude moci ţít, pokud bude ţít svůj pozemský ţivot korektně dle morálních pravidel. Věří, ţe se v posmrtném ţivotě shledá v nebi se svým otcem. V příběhu se objevuje motiv očí. Ty má princezna přinést skřetovi v případě, ţe Jan hádanku neuhodne. Skřet má pak oči sníst. Pro pohádky typický motiv je pak dobro a zlo. Zde dochází k jejich souboji, kdy představitel dobra poněkud zákeřně likviduje představitele zla. Prostorové uspořádání se v literatuře uskutečňuje na základě popisu. To se objevuje v průběhu celého příběhu, s detailnějším líčením si pak Andersen vyhrává pro prostředí v jeskyni. Autor uţívá často popisu s citovou účastí. Navozuje tím zvláště libé pocity. Patrné je to především na začátku příběhu při líčení Janovy první noci ve světě: „Pole s potokem, kupkou sena, a s modrým nebem nahoře – kdo zná krásnější loţnici. Zelená tráva s malými červenými a bílými květinkami tvořila koberec, kvetoucí šeříky a šípky nádherné kytice a za umyvadlo měl celý potok s jasnou čerstvou vodou, …“38 K líčení jeskyně pouţívá opět výrazově lichotivých slov, spojení a zdrobnělin: „Celý strop byl poset svítícími svatojanskými muškami a blankytně modrými netopýry, kteří mávali tenkými křídly.“39 Anebo: „Nad ním byla nebesa z růţových pavučin posázených překrásnými malými zelenými muškami, které jiskřily jako drahokamy.“40 Rovněţ uţívá i nelichotivé výrazy, kdy popisuje květiny, které jsou tvořeny ošklivými hady a květy jsou ohněm, který hadům srší z úst. Těchto nelichotivých
38
Ibid., s. 17. Ibid., s. 31 40 Ibid., s. 17. 39
13
výrazů uţívá minimálně. Líčení autor v příběhu pojal poeticky, ve výsledku tedy vyvolává libé pocity. Kontrastem k tomuto poetickému líčení je autorův popis některých výjevů. Jedná se například o useknutá labutí křídla, o princeznu bitou metlami do té míry, ţe krvácí, zlého skřeta, který chce sníst Janovy oči v případě, ţe neuhodne, a další. Příběh má jednoduchý děj, který je vyprávěn ve třetí osobě a uţívá přímé řeči. Přímou řečí hovoří i ptactvo. Zvolací věty a citoslovce dotvářejí zvukovou stránku. Autor pracuje s kratšími větami či souvětími, výjimečně uţívá dlouhého souvětí. Kratšími větami si tak zajišťuje pozornost malého čtenáře. V textu jsou hojně zastoupena slova citově zabarvená, jako např. sluníčko, ptáčkové, raneček, hlavičky a další. Autor uţívá i přirovnání: „Měsíc pak byl ohromná noční svítilna,…“41 V příběhu se objevuje i stupňování – Labuť se vznáší a zpívá, pak její hlas zeslábne, sklání hlavu níţ a níţ, aţ tiše klesne na zem a zůstane leţet mrtvá. Pro tento příběh je charakteristické uţívání archaismů, jako jsou např. tlumok, slota. Archaicky rovněţ působí uţití specifického slovosledu, který tvoří některé věty krkolomnými. Příběh Společníka z cest jsme v této kapitole rozebrali po stránce obsahu i formy. Poznatky uvedené v této kapitole pak budou porovnávány v části filmové.
4
Vývoj filmových pohádek u nás Pohádky ve filmové podobě se objevují jiţ v éře němého filmu, kdy byly vzhledem
k moţnostem točeny úsporně a nekvalitně. Tehdy, a ještě v prvním období zvukového filmu byly pohádky opomíjeným ţánrem. Na situaci se podílela výše jednotného vstupného a neúměrný růst nákladů na výrobu filmů. Dětský film tak byl neziskový a nutil reţiséry k vytváření filmu s minimálními výrobními náklady.42 O období padesátých let pak můţeme hovořit jako o mezníku ve vývoji české filmové pohádky. Dobová atmosféra totiţ donutila některé reţiséry uchýlit se k pohádkovému ţánru. Ten se neobešel bez cenzurních zásahů a schvalování komisemi. Vznikly pohádky jako Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Obušku, z pytle ven! Objevují se i snímky se sloţitým syţetem, mnoţstvím motivů a baladickou ponurostí, které jsou díky svým vlastnostem určené
41 42
Ibid., s. 17. Ptáček, Luboš. Panorama českého filmu. Olomouc: Rubico, 2000, s. 337-338.
14
spíše dospělým divákům. Jsou jimi např. bulharské koprodukční snímky Labakan a Legenda o lásce.43 V období šedesátých let dochází k uvolnění politické atmosféry, které poskytuje prostor pro změnu. Pohádky mají tendence odklonit se od tradičního modelu prodchnutého ideologií padesátých let a nalézt nové způsoby vyprávění. S neúspěchem se setkávají Valáškovy Tři zlaté vlasy děda vševěda, které mají baladičtější podobu a role krále je zde poprvé postavena do tragické polohy. Úspěšnou se stává muzikálová Šíleně smutná princezna, jejíţ autor vsadil na obsazení dvou hvězd tehdejší populární hudby Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře.44 Sedmdesátá léta jsou pak druhým nejplodnějším obdobím české filmové pohádky. Velice úspěšné se staly Vorlíčkovy Tři oříšky pro Popelku. Získaly si diváka romantickou pohádkovou atmosférou a moderním pojetím postavy Popelky, která jezdí na koni, střílí z kuše a přitom si zachovává vlastnosti „princezny“. Nezvyklé jsou pohádky obsahující hororové prvky, které postrádají pohádkovou atmosféru. Řadíme sem např. Deváté srdce Juraje Herze. Malá mořská víla je zase charakteristická svou ponurostí a tragickým koncem.45 V osmdesátých letech vzniká pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci, jeţ obsahuje prvky hororu, které jsou odlehčovány komickými protagonisty. Proti obvyklému rozvláčnému vyprávění českých pohádek má rychlý spád a akční děj. Tři veteráni zase obsahují kromě pohádkové zápletky skryté významy a politické naráţky.46 Po roce 1989 se čeští filmaři musejí vyrovnat s problémy financování filmu. Situaci neusnadňuje rostoucí význam televize a pronikání amerického trhu.47 To vede k častějším koprodukcím. Část pohádek si zachovává českou tradici, ta druhá se odvrací od modelu pohádek s malým mnoţstvím kouzel a nadpřirozených jevů. V takových lze vidět zlé nadpřirozené síly a postavy, které ohroţují kladné hrdiny, příběh je akční a vyuţívá se moderní trikové techniky. Jmenovat můţeme Kouzelný měšec, Pták Ohnivák, Jezerní královna, které jsou překombinované mnoţstvím zápletek a nástrah, mají spletitý děj a postrádají romantiku.48 V roce 1990 pak vzniká koprodukční pohádka O Janovi a jeho podivuhodném příteli. Ţánr filmové pohádky je určen především pro dětského diváka. Ta je často koncipována jako rodinná podívaná. Dospělý divák v ní kromě humoru hledá nostalgii po 43
Ibid., s. 338. Ibid., s. 339. 45 Ibid., s. 339. 46 Ibid., s. 339-340. 47 Hames, Peter. Československá nová vlna. Praha: Levné knihy, 2008, s. 286. 48 Ptáček, Luboš. Panorama českého filmu, s. 340. 44
15
ztraceném dětství nebo jinotajnou aktuální politickou naráţku. Syţet pohádky má i výrazný didaktický podtext. Dítě se učí rozlišovat hranice dobra a zla a je to identifikace s kladným hrdinou, která ho přetahuje na stranu dobra. Důleţité je poznání, ţe filmový hrdina se dostává k cíli aţ po zdolání překáţek. Důleţitou roli pak představuje zápletka, která určuje časové rozvrţení a prostor, ve kterém se odehrává. Pohádka se vypráví v minulém čase, děj proto bývá situován do minulosti pomocí kostýmů. Minulost je dějinně neurčitá, je tedy buď zcela vymyšlená, nebo jí charakterizují různé atributy (gotické hrady, renesanční zámky). Pro českou pohádku je pak typickým prvkem humor, který je způsoben výběrem literárních předloh, komediálními prvky nebo přítomností komických postav.49
5
Ludvík Ráža a jeho tvorba Ludvík Ráţa (1929-2000) byl filmový a televizní reţisér a scénárista. Vystudoval na
Filmové fakultě Akademie múzických umění (FAMU). V roce 1958 nastoupil do Československé televize a v roce 1991 ji opustil. Po okupaci roku 1968 se zaměřil na dětské vysílání a do roku 1998 působil ve funkci vedoucího vysílání pro děti a mládeţ. Za svá díla sklidil mnoho ocenění na mezinárodních festivalech v Monte Carlu, v Mnichově či v Terstu.50 V jeho tvorbě převládají televizní pohádky, strašidelné příběhy, filmy s tajuplnou historickou tematikou a tajuplné a napínavé sci-fi a fantasy filmy. Mnohé z nich se staly součástí české filmové klasiky.51 Z jeho tvorby můţeme zmínit populární seriály My z konce světa, Tajemství proutěného košíku,52 My všichni školou povinní, Území bílých králů, z pohádek potom Křesadlo, Princ a chuďas, O Janovi a jeho podivuhodném příteli, Sedmero krkavců, Sněhurka.53 Pro převáţnou část Ráţovy tvorby jsou charakteristická především váţnější témata. Některá díla působí ponurým, aţ hororovým, někdy depresivním dojmem. Pro představu můţeme jmenovat například pohádku Sedmero krkavců. V tomtéţ duchu se nese i pohádka O Janovi a jeho podivuhodném příteli. Seriálem My všichni školou povinní započala v roce 1984 dlouhodobá spolupráce Petra Hapky s Ludvíkem Ráţou. Ráţa chtěl, aby hudba byla nedílnou součástí obrazu, a aby se 49
Ibid., s. 335-336. Encyklopedie města Chebu. Ludvík Ráţa. [online]. 2013 51 Osobnosti.cz. Ludvík Ráţa. [online]. 2013 52 čtk, kne. Zemřel reţisér Ludvík Ráţa. [online]. 2013 53 Ráţa, Ludvík. "--jako kdyţ rukou mávneš", aneb, Ţivot očima reţiséra. Praha: Hart, 2001, s. 168-173. 50
16
líbila. Aby zaujala nejen kritiky, ale zvláště lidi. Vyţadoval vţdy motiv a byl v tomto spíše tesklivý.54
5.1 O Janovi a jeho podivuhodném příteli Televizní rodinná pohádka O Janovi a jeho podivuhodném příteli vznikla v roce 1990 v koprodukci s Itálií, Západním Německem a Francií. Nejen, ţe Ludvík Ráţa celý film reţíroval, ale podílel se spolu s Michaelem Schulzem na vytváření scénáře. Hudbu pro tento film vytvořil Petr Hapka.55 Z účinkujících pak můţeme zmínit Tomáše Valíka vystupujícího v roli Jana, Evu Vejmělkovou v roli princezny a Pavla Zedníčka a Mariána Labudu v roli zlodějíčků.
5.1.1 Seznámení s filmovým dílem Nyní se ve stručnosti seznámíme s filmovým zpracováním příběhu. Aţ na některé detaily po obsahové stránce koresponduje s literárním příběhem. Jan ţije se svým otcem, který umírá na následky zranění. Po jeho smrti se nedobrovolně vydává do světa, protoţe je vyhnán chamtivým lichvářem z domu, ve kterém s otcem ţili. Jan se do světa vydává pouze s medailonem na krku a jednou mincí v kapse. Je dobrotivý a poctivý. Kdyţ za bouřky přespává v kostele, kde se objeví zloději, kteří chtějí okrást mrtvého, nabádá je, aby to nedělali. Uposlechnou aţ tehdy, kdy jim Jan nabídne svoji jedinou minci. Zloději se ho posléze pokusí okrást. Zasáhne však záhadný starý muţ, který se k Janovi přidává na společnou cestu. Vypraví se ke království, v němţ ţije princezna, kterou má v moci kouzelník Magnus. Kaţdý nápadník musí třikrát uhodnout, na co princezna myslí, jinak se promění v sochu. Z kaţdého zkamenělého nápadníka získává Magnus mládí a sílu. Poté, co král Janovi ukazuje zahradu plnou soch, Jan se zalekne a ujíţdí pryč. Aţ na popud tajemného přítele se navrací splnit úkol. Jeho přítel se pomocí kouzelných předmětů vypravuje do kouzelníkova sídla, kde získává odpovědi na hádanky. Při druhé výpravě Jan přichází na to, ţe se jeho přítel vydává zjišťovat odpovědi. Na poslední výpravu se vydává Jan sám. Ta je nejnapínavější částí příběhu, kdy dochází k přímému souboji dobra a zla. Po poslední správné odpovědi je
54 55
Ibid., s. 133-134. Česká televize. O Janovi a podivuhodném příteli. [online]. 2013
17
princezna z kletby osvobozena, Jan vyslovuje své přání a zkamenělí nápadníci oţivují. Přítel se loučí s Janem. Za jeho pomoc mu Jan dává medailon.
6
Komparace literární předlohy s filmovou adaptací Ve srovnávací části práce se zaměříme na obě verze příběhu, které porovnáme
z různých hledisek. Vnímání a působení díla na recipienta je samozřejmě především subjektivní záleţitostí, ale s pomocí existence určitých obecných jevů či kritérií se pokusíme o srovnání obecnějšího charakteru. Vybrané sloţky a jevy filmové adaptace budeme konfrontovat s literární předlohou. U obou příběhů se pokusíme nalézt jejich společné znaky a budeme se zabývat i rozdíly mezi nimi. V závěru práce se pokusíme vyhodnotit, co nám daný umělecký druh přináší, a o co nás naopak připravuje. Nejprve se však zaměříme na problematiku filmových adaptací a prostředky filmu, u nichţ si uvedeme konkrétní příklady.
6.1 Problematika filmové adaptace a prostředky filmu V této kapitole bude pojednáno o sloţkách filmu, které nebudou pouze výčtem, nýbrţ budou předvedeny na vybraných úsecích filmového příběhu. V závěru této kapitoly ve zkratce zmíníme problematiku filmových adaptací. „Kaţdý umělecký druh má své vyjadřovací prostředky dané povahou toho kterého umění. Vyjadřovací prostředky jsou nezbytné k tomu, aby myšlenka dostala formu, jejíţ pomocí můţe být sdělována a chápána.“ Umění jako sochařství, malířství, architektura nacházejí vyjadřovací prostředky více v prostoru, hudba pak v čase, divadlo a film současně v prostoru i v čase. Film pouţívá prostředky jiných umění. Například z literatury si bere stavbu prózy, z divadla herectví, z architektury a malířství obrazovou kompozici. Film musí mít začátek, prostředek a konec. Na začátku stojí obvykle expozice, následuje rozvíjení konfliktů, vyvrcholení, rozřešení a zakončení.56 Výroba filmu je sloţitý proces, který zahrnuje literární přípravu filmu, přípravné období, vlastní natáčení a dokončovací práce. Vzhledem k tomu, ţe film vyuţívá velké mnoţství různorodých prostředků, podílí se na jeho tvorbě řada tvůrčích a technických pracovníků.
56
Bernard, Jan. Malý labyrint filmu. Praha: Albatros, 1988, s. 474.
18
Stěţejní osobou při tvorbě filmu je reţisér, který má určitou představu a tuto svojí představu se snaţí pomocí všech dostupných prostředků naplnit. Spolupracuje se scénáristou, který zpracovává dialogy, s kameramanem a herci, jimţ sděluje poţadavky na podobu díla. Tyto a všechny další osoby se musí s autorovým záměrem seznámit a vzájemnou spoluprací se pokouší naplnit reţisérovy představy toho, jak má dílo vypadat. Reţisér se pak dostává do role „kontrolora“, kdy si pečlivě hlídá, jak je jeho záměr naplňován. Je-li spokojen s výsledky natáčení, postupuje dílo dál, a to k finalizaci a potom k divákovi. Dalším důleţitým prvkem filmu je herec, který se na základě scénáře a pod vedením reţiséra snaţí vytvořit filmovou postavu. Výjimkou jsou tzv. neherci, kteří většinou vytvářejí postavy aţ v průběhu natáčení. Herec k realizaci postavy vyuţívá pohyby, gesta, mimiku, dikci, výrazy. Nedílnou součástí je i líčení a kostýmy, které postavu celkově dotvářejí. Filmový děj pak vzniká jednáním jednotlivých postav.57 K dalším osobám spolupracujícím na filmu patří zvukaři, střihači, výtvarníci a především hudební skladatel, který má na starosti vytvoření hudební sloţky.58 Abychom se mohli zabývat jednotlivými sloţkami, nejprve si definujeme, co je to film. Film je světelný ozvučený obraz, který je rozvinutý do prostoru a probíhá v čase. Vizuální část filmu pracuje s vlastním časem a zobrazuje pohyb. Zároveň pohybuje jednotlivými obrazy. Do jeho akustické části, tedy zvuku, řadíme hudbu, řeč, ticho a hluky. Zvuk probíhá v čase, který je totoţný s časem objektu. Zvuk i obraz mají prostorový rozměr. U zvuku hovoříme o blízkosti či vzdálenosti zvuku. Rozdíl spočívá v tom, ţe zvukový záznam zachycuje jiţ existující znak, kdeţto kinematografický záznam obraz vytváří.59 V kapitole pojednávající o literatuře je uvedeno, jak se potýká s vyjádřením času. V literárním i filmovém světě se jedná o čas nereálný, přičemţ v tom filmovém o něm rozhoduje převáţně reţisér. Na „časotvorbě“ se podílí kameraman, který obrazem zdůrazňuje či potlačuje časovou zkratku nebo časové prodlouţení.60 Pokud je záměrem tvůrců uvést diváka do konkrétního časového údobí nebo mu ukázat konkrétní časový údaj, můţe se tak dít prostřednictvím motivů, monologů, dialogů či titulků. Do děje můţe být také zasazena postava vypravěče, která diváka přesune z jednoho časového úseku do jiného. V našem případě se role vypravěče nenachází. Ráţa zasazuje příběh do podzimu. To můţeme vypozorovat tehdy, kdy Jan je na cestě za princeznou. Film k tomu vyuţívá obrazy se znaky typickými pro podzim. Jsou jimi stromy 57
Drvota, Mojmír. Základní sloţky filmu. Praha: Národní filmový archiv, 1994, s. 23-25. Bernard, Jan. Malý labyrint filmu, s. 476. 59 Drvota, Mojmír. Základní sloţky filmu, s. 15-20. 60 Baran, Ludvík. Řeč filmové kamery. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1965, s. 8. 58
19
bez listí, a jeden, na němţ visí poslední jablko, dále mlha a šípky. Podstatná je však i práce s barvami a světlem, o čemţ bude níţe pojednáno detailněji. Tato filmová adaptace zpracovává příběh chronologicky, ale vyuţívá i retrospektivy. Patrné je to v situaci, kdy Jan klečí u otcova loţe a ten mu vypráví příběh o starém záhadném muţi, jenţ dal Janovi do kolébky čarovný medailon. Následuje záběr na ruku otce vytahujícího medailon. Otec zvedá ruku do výšky proti oknu a stále vypráví příběh. K tomu se začíná přidávat tajuplná hudba, kamera začíná provádět záběr na detail. Přibliţuje se k medailonu a okolí začíná být pomalu rozostřováno. Otec dokončuje vyprávění. Následuje zvuk bouřky, který diváka přenáší do obrazu, ve kterém je zezadu zabírán muţ v dlouhém plášti vycházející ven ze dveří. Venku padá déšť, za starcem se objeví mlha a dveře se samy zavírají. Způsob provedení pak dává této části mystický ráz. Dalším podstatným filmovým prvkem je vyjádření prostoru, které záleţí na reţijním pojetí. Způsob pohledu určuje scénář a kameraman volí a upravuje prostředí, aby tak zajistil dojem reality. Výběr předmětů vychází z obsahové náplně scény. Příliš velké mnoţství rekvizit oslabuje dojem prostoru nebo ho zuţuje, rozmístění předmětů do hloubky prostor naopak prohlubuje. Prostorové vyjádření scény určuje postavení kamery, rakurs, úhel záběru, uspořádání předmětů, ale i aranţmá rozestavění a pohybů herců ve scéně.61 Srovnáme-li moţnosti literatury a filmu, má film omezené prostředky, co se zobrazování týká, jelikoţ pracuje pouze se skutečnými objekty, které zaznamenává. Od skutečnosti se můţe odklánět prostřednictvím techniky. Konkrétně můţe vyuţívat práci se světlem, barvami, vzdálenostmi, úhly.62 To vše je úkolem kameramana. Těmito prostředky dává hercovým výrazům svoje vlastní, můţe sniţovat či zvyšovat dojem hercovy osobnosti, určovat sílu a účinek hercova výrazu. Vhodným nasvícením scény tvoří pozadí herecké akce.63 Barevností filmového obrazu se budeme v následujících odstavcích zabývat podrobněji, protoţe je podstatná pro vytvoření celkového dojmu. Barevnost obrazu zachycuje skutečnost daleko přesvědčivěji a s větší podrobností. Můţe být pouze popisná, tzn. ţe autor natáčí na barevný materiál jen kvůli vnějšímu efektu, „aby byl film ţivý“. Autoři, kteří se vydají tvůrčí cestou, však prostřednictvím barvy mohou uplatnit její psychologickou funkci.64 Jako příklad si můţeme uvést uţití studených barev, coţ vyvolá v divákovi pocity chladu. Naše filmová adaptace barvami příliš neoplývá. Uţívány jsou především barvy zemité a 61
Ibid., s. 7. Drvota, Mojmír. Základní sloţky filmu, s. 22. 63 Kňáva, Petr. Herec ve filmu a v televizi. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 1978, s. 10. 64 Baran, Ludvík. Řeč filmové kamery. Praha: Ústřední archívy a dokumentace čs. televize, 1964, s. 100. 62
20
studené, a to jak pro prostředí, tak pro herecké kostýmy. V případě, ţe jsou kromě těchto typů barev pouţity jiné, volí autor pouze jejich světlé odstíny, zřejmě proto, aby nenarušil jednotnost a ladění celého díla. Proměnou barvy v jediném záběru nebo v záběru sousedním se dosahuje zesílení dramatického účinku. Vlivem podstatné změny v barvě a tonalitě obrazu směrem k tmavým hodnotám dochází k vyhrocení.65 V našem případě ho můţeme sledovat tehdy, kdy Jan musí v jeskyni bojovat s jezdci. Nejprve prochází chodbou, kdy jsou uţívány barvy typické pro celý film. Jan, který je vylekaný z neznámého a nepřívětivého prostředí zaslechne smích, za kterým se otáčí. Janova tvář je zabírána ve stále stejných barvách. Hned na to následuje další záběr na tři jezdce, kteří jsou zahaleni do modrého světla. Nelehký souboj je podpořen pouţitím „mlhy“ a zpomalením pohybů celé akce a i zpomalením zvukové sloţky. Barvy se rovněţ uplatňují při osvětlení, a to jako prvky filmového času. Změny barev osvětlení se pouţívají pro vytvoření časové zkratky, například proměny noci v ráno, kdy se v jediném záběru pozvolna mění modré světlo na ţluté.66 Tato zkratka je obsaţena i v našem případě. Záběr na Jana spícího v posteli je doprovázen kokrháním kohouta a velice rychlou proměnou tmy ve světlo. Barvy mohou vycházet z konvencí nebo z psychologie vnímání barev, kdy mohou něco charakterizovat či symbolizovat. Navíc barevný filmový zvukový obraz je mnohem více emotivně působící.67 V našem případě jsou barvy podstatné pro celkový ráz filmové adaptace. Kromě barev pracuje film zároveň i s pohybem. Ten můţe být nepřetrţitý, kdy jde o tzv. jízdu nebo panoráma anebo přetrţitý, coţ je střih.68 Střih pouţívá autor nejen k posouvání děje, ale rovněţ ke stupňování, kterého potřebuje pro daný okamţik vytvořit. Stupňování napětí můţeme pozorovat v průběhu celého filmu, v druhé části je častější. Nejintenzivnější je při výpravách do jeskyně za čarodějem. Z akustických sloţek filmu se zmíníme především o hudbě, která stejně jako barvy ve filmu významně dotváří ráz filmového díla. Ostatním akustickým sloţkám jako jsou ruchy, šumy, apod. nebude věnována zvláštní pozornost. Základním stavebním materiálem hudby je zvuk, který na člověka působí zněním (smyslovým moment) a významem (funkce v kontextu). Znění zvuku vyvolává smyslovou reakci, při níţ psychika člověka bezprostředně reaguje na fyzikální stránku zvuku. Hudba nevyuţívá pouze tóny, ale pracuje s širokou škálou zvuků. Zahrnuje několik základních prvků 65
Ibid, s. 100-103. Ibid, s. 100-103. 67 Ibid, s. 100-103. 68 Drvota, Mojmír. Základní sloţky filmu, s. 33-34. 66
21
a sloţek. Jsou jimi např. tón, interval, rytmus, melodie, harmonie. Tón můţeme charakterizovat výškou, hlasitostí, barvou a délkou trvání. Do smyslového charakteru tónu se však nepochybně promítají psychologické informace. V hudbě je téţ prosazována pauza, která vyvolává dojem napětí a očekávání.69 Rytmus je pak jedním z nejdůleţitějších prostředků hudebního výrazu. Na výrazu hudby se významně podílí i vyuţití různých druhů hudebních nástrojů. V našem případě hudba jiţ na začátku uţívá tóny tesklivě znějící, jakoby se snaţila diváka připravit na budoucí události. Hra na píšťalu je doprovázena hluky, jako je zvuk sekery, potom se začínají přidávat smyčce, které působí smířlivě. Co se týká problematiky filmových adaptací, velmi výstiţně je o nich pojednáno v Malém labyrintu filmu, kde se uvádí: „Při adaptaci by měla být zachována myšlenka původního díla a tlumočena vhodnými prostředky.“ Adaptaci je moţné provádět mnoha způsoby, a to buď od téměř doslovného přepisu, aţ k volné adaptaci, pouţívající z původní předlohy jen některých motivů.70 V této kapitole jsme tedy probrali základní prvky filmu, které se podílejí na jeho podobě, zmínili jsme se o problematice filmových adaptací a nyní se dostáváme k části, ve které se pokusíme o porovnání literární předlohy s filmovou adaptací. Budeme se zabývat tím, do jaké míry filmová adaptace vystihuje literární předlohu.
6.2 Obsah V této části budeme porovnávat jevy a situace, na nichţ si ukáţeme, jakým způsobem jsou předkládány recipientovi, jakých prostředků k tomu vyuţívají a jak mohou být vnímány. Budeme se pohybovat po dějové linii. Vzhledem k tomu, ţe není moţné zabývat se kaţdým detailem, ke srovnávání vybereme pouze některé části. V literární předloze se čtenář dozvídá, ţe Janův otec umírá na následky těţké nemoci a týden na to je pohřben. Smrt je zde vykreslena jako smutná záleţitost, ale naprosto přirozená součást ţivota. Po pohřbu se Jan vydává na cestu do světa. Vykreslované prostředí působí vesele. Autor zasazuje příběh do období jara. K tomu pouţívá slovní výčet motivů typických pro toto období. Píše o zpívajících ptáčcích, zelených stromech a trávě, oslepujícím slunci a kvetoucích šeřících. Všichni ţijeme v určitém prostředí a jsou nám známy určité znaky. Víme, 69 70
Kulka, Jiří. Psychologie umění. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991, s. 294-297. Bernard, Jan. Malý labyrint filmu, s. 13.
22
ţe květiny a stromy kvetou na jaře, ptáci nejvýrazněji zpívají na jaře. Jiří Kulka označuje tyto znaky jako vstupní významové elementy. Říká, ţe to jsou více či méně konkrétní předměty nebo ţivé bytosti, které vnášejí do díla naše zkušenosti a jejichţ význam se ustálil. Tyto elementy pak vytvářejí předpoklady pro navázání kontaktu mezi tvůrcem a vnímatelem.71 Literární dílo rovněţ otevírá čtenáři prostor pro představivost. Přesto, ţe je v příběhu detailněji popsáno prostředí, kterým je Jan obklopován, čtenář si vytváří své vlastní obrazy toho, jak prostředí vypadá. I přes to, ţe kniha pracuje se vstupními elementy, kaţdý subjekt je vnímá odlišně. Neodmyslitelné je, aby autor čtenáři ponechal prostor pro uplatnění jeho fantazie a neomezoval se pouze na podrobné popisování vzhledu určitých věcí. Pokud by tak činil, zabředl by do nekonečného popisování a dílo by se tak stalo nestravitelným. A pokud by ho přece jen někteří z čtenářů byli schopni dočíst aţ do konce, jejich představy by se i přes důkladné vylíčení věcí odlišovaly. Navzdory smutné události na začátku příběhu působí celá úvodní část vcelku optimisticky a vesele. Autor toho dosahuje tím, ţe pouţívá důvěrná a dětská slova, např. milý skřítek s červenou čepičkou. Podle Kulky mají tato slova pozitivní citový příznak.72 Autor těchto slov v úvodní části vyuţívá hojně, proto ho čtenář vnímá vcelku optimisticky. Proti předloze začíná příběh ve filmu tím, ţe na otce padá strom a na následky zranění umírá. Před smrtí ještě otec Janovi stihne vylíčit, ţe se upsal lichváři, kterému připadne veškerý majetek. Jan pohřbívá otce. Přichází střih a záběr na lichváře, který si jede zkontrolovat svůj majetek a Jana vyhání pryč. Zde se podíváme jednak na vyznění a jednak na časovou stránku proběhlých událostí. Reţisér předkládá divákovi události poněkud surovým způsobem. Začátek filmu provází záběry na Jana, lesy a louky prosvětlené sluncem a přidává se i hudební sloţka. Zprvu můţeme slyšet flétnu, později se přidávají smyčce. Tuto idylu přetíná silné praskání stromu, následuje záběr na Janovu tvář plnou šoku. Jan se rozbíhá do místa, odkud vycházelo praskání a nachází zde svého otce uvězněného pod těţkými větvemi stromu. Následují chladné zvuky varhan, které navozují téměř hrůznou atmosféru. Jan uloţí otce do postele a pečuje o něj. Otec však umírá. Zde se předloha rozchází s filmovou adaptací. Objevuje se zde postava zlého lichváře, který Jana vyhání. Jan se tedy nedobrovolně vydává na cestu světem, kdeţto literární Jan odchází do světa ze své vlastní vůle. Pocitově tedy recipient vnímá úvodní část v předloze optimističtěji. V případě filmového Jana vidí příkoří, které se mu stalo.
71 72
Kulka, Jiří. Psychologie umění, s. 267. Ibid., s. 333.
23
Co se týká časové stránky událostí, jeţ proběhly v úvodní části, v předloze bylo jasně uvedeno, ţe se pohřeb konal za týden. Ve filmu záleţí na zobrazení, divákovi a pochopení. Divák zde můţe nabýt dojmu, ţe se celá situace odehrává hned druhý den po smrti otce. Ten v jednom záběru umírá, následuje střih, záběr na Jana, hrob a kříţ, záběr na lichváře a záběr na Jana, který říká: „Ten si ale pospíšil.“ Tento způsob ztvárnění a vyjádření můţe v divákovi vyvolat představu o tom, ţe se jedná o následující den. Nicméně nedá se úplně vyloučit i ta moţnost, ţe Jan pohřbívá otce za týden. Není sice nijak zvlášť pravděpodobné, ţe by Jan nechal zesnulého otce v loţi celý týden, kaţdopádně i taková moţnost se zde nabízí. Proto můţeme říci, ţe zobrazení konkrétního času ve filmovém zpracování se hůře vyjadřuje, pokud film nevyuţívá prostředků jako je vypravěč, dialog postav nebo titulky, ve kterých je konkrétní časový údaj uveden. V tomto případě tedy záleţí na divákově představivosti. Nyní se přesuňme k části, kde Jan potkává na své cestě přítele. U obou verzí je sice odlišný moment i způsob, kdy se Jan dozvídá o princezně a jejích nesnázích, to však není pro naše potřeby podstatné. Důleţité je, ţe se Jan rozhodl princezně pomoci. Musí však uhodnout tři hádanky. V případě, ţe neuhodne, hrozí Janovi v literární verzi smrt, v té filmové proměna v kámen. V předloze máme čest s nebojácným Janem, kterého neodradí královo varování, prosby, ani zahrada, v níţ na stromech visí těla všech, kteří neúspěšně hádali. Ve filmu Jan spatřuje v zahradě zkameněliny těch, kteří neuhodli. Zpanikaří a rozhodne se královské sídlo opustit. Oporou mu je jeho přítel, který ho v původním rozhodnutí podpoří. Podívejme se tedy na to, co nám nabízí předloha a co filmová adaptace v části, ve které se snaţí Jana varovat. Předloha pouţívá slova, slovní a větná spojení emocionálně záporně působící. Za příklad si můţeme uvést následující úryvky: „Na kaţdém stromě visely tři čtyři princové,...“ „Kdykoli zavanul větřík, zachrastily jejich hnáty,...“ „Všechny květiny byly přivázány k lidským údům a v květináčích se šklebily lebky.“73 Teď se podívejme na filmovou verzi. Král i jeho rádce Jana od pokusu hádanky uhodnout odrazují. Obě postavy vysílají směrem k Janovi úzkostlivé, ustarané a zároveň varovné pohledy a přitom ho seznamují s tím, jak můţe dopadnout, kdyţ nebude úspěšný. Váţnost situace je zdůrazněna tím, ţe kamera zabírá pouze obličeje a vrchní části těl. Jan je překvapen tím, co se stává všem neúspěšným nápadníkům a král ho vede do zahrady plné soch. Přidává se rozladěná hudba, jeţ se pohybuje v niţších tóninách. Král Janovi ukazuje sochy. Do hudby se zlehka zapojuje ţenský vokál. V hudbě se uplatňuje efekt namotaného kazetového pásku. Král začne Janovi vyprávět příběh o princezně a v průběhu jeho povídání
73
Andersen, Hans Christian. Pohádky, s. 28, 29.
24
je zabíráno velké mnoţství soch v zahradě. Celá tato pasáţ je podporována temně znějící hudbou. To vše by mělo v divákovi vzbudit dojem nebezpečí a strachu. Následuje detailní záběr na královu a Janovu tvář. Král zoufale Jana ţádá, aby svoje rozhodnutí hádat vzdal. Do popředí se dostávají zvuky s šepotem mnoha hlasů, hudba se začíná měnit v nepříjemně ostré a disharmonicky znějící zvuky. Dochází ke střídání blízkosti a vzdálenosti zvuku. V tutéţ chvíli začínají probíhat záběry do strnulých tváří jednotlivých soch a jejich ţivoucích očí. Záběry na sochy se střídají se záběry na Janovu vyděšenou tvář. Reţisér v této části pouţívá prostředky jako je hudba, střih, záběry na detail a jejich rychlé střídání, coţ vede ke gradaci dramatické situace. Co se týče literární verze, u ní není gradace patrná. Zřejmě to nebylo autorovým záměrem. Ten pouze uţívá poněkud morbidních výrazů k tomu, aby navodil strašidelnou atmosféru. Autor předlohy si je totiţ můţe dovolit.
6.3 Konfrontace postav A nyní si řekneme něco k postavám, se kterými obě verze pracují. Filmová adaptace pracuje s větším mnoţstvím záporných postav. Kromě čaroděje jsou jimi lichvář, který vyhání Jana z domova, bohatýři, kteří zdůrazňují svoji nadřazenost vůči Janovi a připravují ho o jedinou moţnost jídla, a zloději, kteří sledují Jana a jeho přítele na cestě a snaţí se jim soustavně škodit. Autor předlohy téměř neřeší vnější charakteristiku postav. Jediné, co se dozvídáme, je informace, ţe Jan má modré oči a blond vlasy. Filmová adaptace naopak divákovi předkládá postavy se všemi detaily, kostýmem počínaje a líčením konče. Charakterové
vlastnosti
se
z literárního
příběhu
můţeme
dozvědět
buď
prostřednictvím popisovaných vlastností, nebo je můţeme z příběhu sami vyvodit na základě jednání a chování postav. Charakter filmových postav je vytvářen jejich jednáním a počínáním. Andersen s popisem vlastností nepracuje. Ty můţeme do jisté míry vyčíst z obsahu. Nebudeme do detailu rozebírat kaţdou postavu. Nejpodrobněji se podíváme na vlastnosti hlavního hrdiny, ostatním se budeme věnovat pouze okrajově. Jan je v obou případech představen jako dobrý, skromný a slušný člověk, který zastává morální zásady. U filmového Jana pak můţeme spatřovat typické lidské vlastnosti, jako jsou strach a obavy. Vysledovat se dají tehdy, kdyţ Jan ujíţdí z království, protoţe se dozvídá, ţe se můţe proměnit v sochu, pokud neuhodne hádanky. Literární Jan je nebojácný, rozhodne se ucházet o princezninu ruku a neodradí ho ani zahrada plná oběšenců. Je přesvědčen o tom, ţe mu pánbůh pomůţe a vůbec neřeší otázku ţivota a smrti a ani to, jakým způsobem získá
25
odpovědi. Tento Jan je výrazně pasivní. Jeho přítel mu poradí všechny odpovědi a jediným krokem, který Jan podnikne v záchraně princezny, je situace, kdy připraví káď s vodou a třikrát do ní princeznu ponoří. Naopak filmový Jan zjišťuje, ţe se jeho přítel vypravuje za odpověďmi a třetí výpravu podnikne sám. Utkává se s čarodějem. Probodnutím čarodějova srdce kletba princezny pomine. Svými činy pak Jan působí jako skutečný hrdina. Král je postaven do neutrální role. V obou verzích je vylíčen jako citlivý člověk. Literární princezna je vystiţena jako zlá, ta filmová se jeví nezúčastněně. Postava přítele není v literárním ani filmovém příběhu nijak výrazně propracovaná. Literárního přítele jedná na principu protisluţby. Jako příklad můţeme uvést stařenu se zlomenou nohou, které je ochoten pomoci jen v případě, ţe mu přenechá metly. Filmový přítel je zcela odlišný od literárního. To je dáno vztahem k Janovi, kterému je morální oporou, ochráncem, rádcem, průvodcem na ţivotní cestě a především přítelem.
6.4 Kompozice, umělecké prostředky Z hlediska časového uspořádání se odehrávají oba příběhy na chronologickém principu a vyuţívají i retrospektivy. Co se týká stupňování napětí, film je v tomto ohledu mnohem dramatičtější neţ předloha. Napomáhá tomu herecká akce, ale i rychlost střídání záběrů, střih, záběry na detail či polodetail. Součástí toho je samozřejmě i hudební sloţka. I literatura má svoje prostředky k tomu, aby zvyšovala napětí. Autor předlohy jich však moc nevyuţívá. Dílo se čtenáři nabízí spíše jako popis věcí a událostí. Pouze v jedné části, kdy Janův přítel létá nocí za princeznou, aby zjistil odpovědi na hádanky, dostává příběh spád. Autor vyuţívá slov, které značí pohyb a tím graduje napětí. Pro představu si zmíníme alespoň tyto: „Noc byla temná a neklidná. Vichřice zuřila, aţ tašky létaly ze střech...“ nebo „Blesky divoce křiţovaly nebe,...“ Dále si autor literárního díla můţe dovolit mnohem hrubější výrazy. Andersen např. popisuje, jak Janův kamarád šlehá princeznu metlou, aţ krev kane. Představíme-li si, ţe by filmová verze lpěla na doslovnosti a popisované zobrazovala, jednalo by se spíše o horor neţ pohádku. Obě verze pak uţívají motivů, které zasazují příběh do ročního období. V literární verzi je uţito náboţenského motivu. Obě verze pracují s motivem očí. V předloze skřet po princezně ţádá oči Jana, aby je mohl sníst, ve filmu vídá princezna oči v nočních můrách.
26
Pro literární příběh je typické uţití kontrastů, kdy je poeticky popisováno prostředí a proti tomu stojí události téměř aţ hororového rázu.
6.5 Ústřední myšlenka Za základní myšlenku obou příběhů bychom mohli určit ţivotní cestu, která je plná nástrah. Důraz se klade i na snahu ţít morální ţivot. V literárním příběhu se ve spojitosti s morálním jednáním zdůrazňuje víra v Boha a posmrtný ţivot v nebi. Film se vyznačuje myšlenkou, ţe cesta ke štěstí a úspěchu je trnitá, ţe úspěch si kaţdý jedinec musí vybojovat.
6.6 Celkový ráz díla Literární předloha nepůsobí vcelku tak ponuře a chladně, jako její filmová adaptace. Samozřejmostí je, ţe zde hraje velkou roli osoba recipienta. Kulka píše, ţe prostředkem interpretace díla je proţitek a proto má kaţdý člověk v chápání uměleckého díla právo na určité individuální odlišnosti. Dále říká: „Proto neexistuje jediný „správný“ výklad určité básně, filmu nebo závěsného obrazu. Existuje však jejich správné vnímání, které postupuje od zjevného ke skrytému, od uměleckého textu, tj. smyslového obrazu k myšlence a estetickému proţitku.“74 Podíváme-li se na komentáře k této pohádce na stránkách csfd.cz, dočteme se, ţe většina diváků zaujímá stejný postoj. Vnímá pohádku jako ponurou, depresivní, strašidelnou, s hororovým nádechem a temnou hudbou. Komentáře na těchto stránkách nemůţeme povaţovat za nejkvalitnější a směrodatný vzorek. K tomu by bylo potřeba provést rozsáhlejší výzkum. Nicméně jim nelze upřít určitou vypovídající hodnotu. Ohlasy k literární předloze nám bohuţel nejsou k dispozici. Setkáváme se pouze s obecnou charakteristikou Andersenových pohádek. Ty jsou popisovány jako drsné, chmurné, někdy s jistou dávkou cynismu. Obě verze pak mají společný základ v mravním poslání, který je typickým znakem pohádek.
6.7 Shrnutí V této části si shrneme poznatky, které jsme prostřednictvím tohoto rozboru získali. Obě verze jsme porovnali po stránce obsahu. Můţeme dojít k závěru, ţe po dějové stránce 74
Kulka, Jiří. Psychologie umění, s. 266.
27
filmová adaptace téměř věrně vystihuje literární předlohu. Přesto v ní nacházíme odlišnosti, které jsou patrné zejména u postav. Filmová adaptace jednak obsahuje větší mnoţství záporných postav, které se soustřeďují kolem Jana a svým jednáním mu ubliţují. Kniţní Jan takový „otloukánek“ není, ale proti filmovému je pasivní a nejedná jako hrdina. Ve filmu nacházíme i komické postavy, kterými jsou zlodějíčci. Moţná je reţisér zasadil do příběhu proto, aby celý film nebyl jedna velká deprese, nebo se tam objevili proto, ţe je to v českých filmových pohádkách zavedeným zvykem. Literární předloha s ţádnými komickými prvky nepracuje. Dále jsme se pokusili vystihnout ústřední myšlenku obou příběhů. Pakliţe se podařilo určit ji správně, můţeme si dovolit tvrzení, ţe je v základu u obou verzí stejná. Po kompoziční stránce se oba příběhy ubírají stejnou cestou. Chronologické uspořádání příběhu s vyuţitím retrospektivy je typické pro předlohu i film. Prostorové uspořádání je naopak velmi odlišné. Závisí to od moţností, které má k dispozici literární dílo a dílo filmové. Předloha v tomto případě pracuje s jazykem, konkrétně s popisem, zatímco film k tomu vyuţívá obraz. Umělecké prostředky jsou hodně různorodé, coţ je dáno povahou uměleckého druhu. Literatura pracuje s jazykem, film vyuţívá prostředky jiných umění. Kromě vyprávěcí schopnosti, která je u něho dominantní, se v něm projevuje obrazová, dramatická a hudební sloţka. Literatura tedy ponechává značný prostor pro čtenářovu fantazii, protoţe mu nemůţe ukázat přesnou podobu věcí a osob. Kaţdý čtenář disponuje vlastními proţitky a vlastní představivostí. Jak uvádí pan Hrbáček ve své eseji, kde píše, ţe na tvorbě smyslu textu se podílejí obě strany komunikace, tedy autor a čtenář, neboli mluvčí a vnímatel.75 Čtenář se tedy stává jakýmsi spoluautorem literárního díla. Čtenář má zároveň moţnost dosazovat si do příběhu vlastní intonaci. Čtením si pak obohacuje svoji slovní zásobu. Literární dílo rovněţ otevírá prostor čtenářově fantazii. Filmová verze uţ je jakási představa jediné osoby – reţiséra, která je divákovi zprostředkována a předvedena. Divák uţ nemá moţnost představit si věci a postavy. Je vehnán do role pasivního pozorovatele. Pokud je schopen oprostit se od představ, které si vytvořil na základě předlohy, můţe prostřednictvím reţisérova pojetí nahlédnout do úplně jiného světa představ. Film taktéţ nepotřebuje diváka informovat o sebemenších detailech. Jednoduše je prostřednictvím obrazu nebo zvuku představí divákovi.
75
Hrbáček, J. Recepce textu, jeho analýza a interpretace. [online]. 2012
28
Pro oba příběhy je pak charakteristická práce s motivy. Film je doprovázen hudbou, ruchy, šumy a dalšími jinými zvuky, která se podstatně podílí na vytvoření nebo zachycení ţádoucí atmosféry. Dá se tedy říci, ţe film má výrazně bohatší prostředky k tomu, aby si získal diváka. Protoţe má však k dispozici jen určitý čas, je třeba, aby se odehrával rychleji. Divák musí být neustále ve střehu, aby mu nic neuniklo. Film má navíc větší schopnost vytvořit dojem reality. Velkou roli zde můţe představovat i kult osobnosti. Oba umělecké druhy pracují s různými prostředky a závisí jen na tvůrci adaptace, do jaké míry chce vystihnout předlohu, ze které čerpá.
29
Závěr Cílem této práce byla snaha pojednat o literárním díle jakoţto předloze a filmovém zpracování jakoţto výsledku jeho přeměny. Vzhledem k tomu, ţe se jednalo o pohádkové příběhy, bylo úkolem pojednat o ţánru a historii pohádek. Práce se zabývala rovněţ tvorbou obou autorů. Literární část se věnovala prostředkům literární tvorby, které poslouţily jako podklad k rozboru samotného literárního díla. Dále se práce zaměřila na srovnávání literární předlohy a filmového zpracování, kterého se chopil Ludvík Ráţa. Provedením rozboru a porovnáváním obou forem pak bylo cílem zjistit, do jaké míry se shodují, a v čem se naopak odlišují. Práce také měla přinést odpověď na to, co nám přináší literární a filmové dílo. V rámci srovnávací části práce bylo pojednáno o filmu, filmových prostředcích a byla zmíněna problematika filmové adaptace. Srovnávání se odehrávalo na základě postupování po dějové linii příběhů. Porovnávány byly také stěţejní pasáţe, situace a jevy, které zároveň popisovaly prostředky, jichţ se v tom konkrétním úseku pouţívalo. Stručněji pak byly porovnávány postavy, kompozice a umělecké prostředky, ústřední myšlenka. Celkový ráz obou děl zahrnuje zmínku o recipientovi a subjektivnosti v chápání a vnímání díla. Shrnutí srovnávací části je rekapitulací společných a rozdílných znaků, které byly rozborem zjištěny. Zároveň je zde poukázáno na to, do jaké míry se podařilo filmové adaptaci vystihnout literární příběh.
30
Resumé (česky) Bakalářská práce Společník z cest očima Ludvíka Ráţi pojednává o pohádkovém literárním příběhu a jeho filmovém zpracování. Práce si dala za cíl porovnat předlohu a její filmovou adaptaci. Prostřednictvím analýzy a komparace pomohla odhalit společné a rozdílné znaky. Umoţnila uvědomit si podobnost obou uměleckých druhů a na straně druhé odlišnosti ve způsobu zobrazování. První část práce je literárním celkem, který ve zkratce seznamuje s literární teorií, s historií a ţánrem literární pohádky a s tvorbou Hanse Christiana Andersena. Zabývá se literárním příběhem Společník z cest a provádí jeho analýzu. Druhá část práce pojednává o historii filmové pohádky, věnuje se autorovi filmové adaptace a jeho tvorbě. Do komparativní části začleňuje prvky filmové tvorby a ve zkratce nastiňuje problematiku filmových adaptací. Tato část zároveň zahrnuje popis filmového zpracování. Porovnání pak provádí posunem po dějové linii a výběrem nejvýznamnějších částí. Na těchto vybraných úsecích seznamuje se způsobem provedení a s prostředky, které k tomu pouţívá. V závěru komparativní části provádí shrnutí. Ve výsledku dochází ke zjištění, ţe i přes existenci odlišností filmová adaptace vcelku věrně kopíruje předlohu.
Resumé (anglicky) The bachelor thesis The Travelling Companion as seen by Ludvík Ráţa deals with a literary fairy tale and its film adaptation named O Janovi a jeho podivuhodném příteli. The aim of the thesis is to compare the literary model and its film adaptation. The analysis and comparison helped identify similarities and differences.
These tools highlighted the
similarities of both artistic forms on one hand and differences represented by means of visualization on the other. The first part of the thesis briefly outlines the relevant literary theory, history and genre of the literary fairy-tale and works by Hans Christian Andersen. It focuses on the literary story The Travelling Companion and its analysis. The second part of the thesis deals with the history of fairy-tale films. It concentrates on the author of the film adaptation and his other films. The comparative part includes features of film production and it briefly outlines the issue of film adaptations. This part also contains the description of the film adaptation. The subsequent comparison follows the development of the plot and concentrates on the most significant parts. It focuses on the means of adaptation and the tools used for this purpose. The comparative part concludes with 31
a summary. The conclusion sums up the finding that the film adaptation follows its literary model rather faithfully despite the fact there are differences between these two artistic forms.
32
Seznam použité literatury Andersen, Hans Christian. Pohádky. Praha: Brio, 2005. Baran, Ludvík. Řeč filmové kamery. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1965. Baran, Ludvík. Řeč filmové kamery. Praha: Ústřední archívy a dokumentace čs. televize, 1964. Bernard, Jan. Malý labyrint filmu. Praha: Albatros, 1988. Blaţek, Josef. Stručný přehled literární teorie. Nový Bydţov: ZŠ Klicperova, 1994. Drvota, Mojmír. Základní sloţky filmu. Praha: Národní filmový archiv, 1994. Fischer, Jan Otokar. Světová literatura 2, 19. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. Hames, Peter. Československá nová vlna. Praha: Levné knihy, 2008. Hrabák, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973. Kňáva, Petr. Herec ve filmu a v televizi. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 1978. Kulka, Jiří. Psychologie umění. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. Ptáček, Luboš. Panorama českého filmu. Olomouc: Rubico, 2000. Rak, Jan. Hans Christian Andersen a jeho pohádky. Praha: Orbis, 1955. Ráţa, Ludvík. "--jako kdyţ rukou mávneš", aneb, Ţivot očima reţiséra. Praha: Hart, 2001.
Web Česká televize. O Janovi a podivuhodném příteli. [online]. 2013 [cit. 30. 11. 2013]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/151601-o-janovi-a-podivuhodnempriteli/29035095147/tvurci/ Český jazyk a literatura. Literární teorie. [online]. 2012 [cit. 20. 8. 2012] Dostupné z: http://www.stredoskolskaliteratura.kvalitne.cz čtk, kne. Zemřel reţisér Ludvík Ráţa. [online]. 2013 [cit. 27. 11. 2013] Dostupné z: http://kultura.idnes.cz/zemrel-reziser-ludvik-raza-ddv/filmvideo.aspx?c=A001004173509filmvideo_kne
33
Dočekalová, Markéta. Hezká pohádka je dřina. [online]. 2013 [cit. 17. 12. 2013] Dostupné z: http://www.mamtalent.cz/hezka-pohadka-je-drina.phtmlhezka-pohadka-jedrina.phtml?program=1&ma__0__id_b=11321&ma__0__id_kp=38014 Encyklopedie města Chebu. Ludvík Ráţa. [online]. 2013 [cit. 10. 12. 2013] Dostupné z: http://encyklopedie.cheb.cz/cz/osudy/ludvik-raza Hrbáček, J. Recepce textu, jeho analýza a interpretace. [online]. 2012 http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7813 [cit. 16. 6. 2012] Dostupné z: Osobnosti.cz. Ludvík Ráţa. [online]. 2013 [cit. 7. 12. 2013] Dostupné z: http://zivotopis.osobnosti.cz/ludvik-raza.php Šmerk, Pavel. Funkce literatury [online]. 2012 [cit. 20. 8. 2012] Dostupné z: http://www.fi.muni.cz/~xsmerk/fcelit.pdf Wikipedia. Hans Christian Andersen [online]. 2012 [cit. 20. 8. 2012] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hans_Christian_Andersen Wikipedia. Pohádka. [online]. 2013 [cit. 20. 12. 2013] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Poh%C3%A1dka
Film O Janovi a jeho podivuhodném příteli, Ludvík Ráţa, 1990.
34
