BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra asijských studií

BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE Pa Ťin: Elektrické křeslo Ba Jin: Electric chair

Olomouc 2010 Monika Syrová Vedoucí diplomové práce: Mgr. Kamila Hladíková

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a ţe jsem uvedla veškeré pouţité prameny a literaturu. Olomouc 10.5.2010

2

Anotace: Cílem bakalářské diplomové práce je rozbor rané tvorby čínského spisovatele Ba Jina (1904-2005). Zaměřuje se na jednu z jeho povídek, která byla napsána v třicátých letech minulého století, coţ byla doba, kdy autor značně inklinoval k anarchismu. Je zde rozebráno Ba Jinovo mládí, a jeho cesta do Francie, kde se seznamuje s novými myšlenkovými proudy. Ovlivněn ruskými autory a tehdejšími světovými anarchistickými a komunistickými intelektuály, zapojuje se do radikálních hnutí prostřednictvím své literatury. Práce se zabývá především jeho povídkovou tvorbou, konkrétně povídkou „Elektrické křeslo“. Klíčová slova: Ba Jin, anarchismus, Májové hnutí, Emma Goldmanová, Petr Kropotkin, Sacco a Vanzetti

3

Děkuji vedoucí práce Mgr. Kamile Hladíkové za cenné odborné rady a vstřícný přístup. Můj dík patří i Mgr. Kateřině Flekové. 4

Obsah: Ediční poznámka .............................................................................................. 6 1. Úvod ............................................................................................................. 7 2. Společensko-historické pozadí ..................................................................... 8 3. Ba Jin ............................................................................................................ 10 3.1. Mládí .............................................................................................. 10 3.2. Paříţ ............................................................................................... 10 3.3. Rané dílo ........................................................................................ 13 3.4. Návrat do Šanghaje ........................................................................ 15 4. „Elektrické křeslo“ ....................................................................................... 17 4.1. Děj povídky ................................................................................... 17 4.2. Námět ............................................................................................. 20 4.3. Ba Jin součástí hnutí za osvobození Sacca a Vanzettiho ............... 21 5. Diskuse ......................................................................................................... 22 Resumé v angličtině ......................................................................................... 28 Seznam literatury .............................................................................................. 29 Příloha............................................................................................................... 31

5

Ediční poznámka: V práci je důsledně pouţit pinyin a zjednodušené znaky. V citacích je zachována transkripce originálu. V některých případech pro lepší porozumění uvádím za pojem i přepis v pinyinu v závorce. Termíny známé a běţně pouţívané v češtině (např.: Kuomintang, Šanghaj,…) nejsou uvedeny v pinyinu, ale jsou ponechány v české podobě. Citace z anglicky psané literatury jsou mé vlastní překlady.

6

1. Úvod Ve své bakalářské práci se budu zabývat ranou tvorbou čínského spisovatele Ba Jina 巴金 (1904-2005). Přestoţe je Ba Jin v Číně pokládán za jednoho z průkopníků moderní čínské literatury, jeho dílo je u nás poněkud opomíjeno a zřídka překládáno. Středem zájmu se stává především jeho románová tvorba, a povídky stojí spíše v pozadí. Proto jsem se rozhodla věnovat se právě jedné z jeho povídek, „Elektrickému křeslu“ 电椅 (Dianyi, 1932). Byla zvolena v podstatě náhodně z Ba Jinových sebraných spisů 巴金选集 (Ba Jin Xuanji, 1980). Při vyhledávání materiálu se mi podařilo zjistit, ţe událost popsaná v „Elektrickém křesle“ je skutečná. Tento fakt se stal pro moji práci stěţejním, a budu se tedy zabývat otázkou, co vedlo tohoto čínského autora k popsání onoho příběhu, a jakým způsobem ho ve svém díle zpracoval. Prvním krokem mého zkoumání byl překlad samotné povídky, který je připojen v příloze. Samotná práce má dvě části. V první bude popsáno společensko-historické pozadí doby, která se stala pro čínskou literaturu převratnou. Dále se zde zaměřím na Ba Jinovo mládí a odchod do Francie, kde se setkává se zajímavými lidmi a významnými osobnostmi tehdejšího literárního světa. Právě roční pobyt v Paříţi nejvíce ovlivnil jeho rané myšlení a tvorbu. Pokusím se zjistit, z jakých myšlenkových proudů spisovatel vycházel, aby bylo snazší porozumět hlavní ideji překládané povídky. Stručně seznámím s Ba Jinovy dalšími díly z jeho mladých let, přesněji, s díly do začátku druhé světové války.. Druhá část práce se zabývá povídkou „Elektrické křeslo“. Pokusím se o její interpretaci, a budu se snaţit porovnat náměty a motivy v Ba Jinově díle s faktickou kauzou „Sacco a Vanzetti“.

7

2. Společensko-historické pozadí Od svrţení císařství a zaloţení republiky roku 1911 se v Číně stále více objevují pokusy o socialistickou revoluci, nikdy ale nejsou dovedeny do konce. Vţdy se jednalo spíše o reformu burţoazie, a nikdy se nepodařilo zorganizovat masy ke skutečné revoluci. „Ale z toho hlubokého rozvratu začíná se Čína pomalu zdvíhat k boji proti okovům feudalismu a imperialismu, nastává mocné revoluční hnutí, údobí nejslavnějšího heroického zápasu čínského lidu za svobodu, vrcholící v konečném osvobození Číny.“ (Průšek 1951: 8) Poté, co do země začínají proudit myšlenky ze zahraničí, objevuje se v Číňanech nová síla, a chtějí svrhnout starý systém. Vzniká řada společností a hnutí za změnu sociálního a politického systému. Jedním z nejvýznamnějších tohoto charakteru bylo bezpochyby Májové hnutí 五四 运动 (Wusi yundong, 1919). Májovým hnutím začínají dějiny moderní čínské literatury. Je to třicetileté období revoluce nejen v literatuře. Autoři tohoto hnutí vyuţívali umění jako svých zbraní v boji proti feudalismu a imperialismu. Zaměřovali se na starou společnost a její nemoci. Pochopili, ţe kompromis uţ dále není moţný, a je potřeba svrhnout staré feudální myšlení, a nahradit ho novým svobodným a rovnoprávným společenským systémem v čele s mladými vzdělanci se světovým rozhledem. Hlavním prostředkem revoluce byla literatura psaná jednoduchým stylem a v jazyce blízkém hovorové řeči. Bylo nezbytné, aby se revoluční myšlenky dostaly mezi širokou veřejnost. Důleţitou úlohu zde sehrál časopis Nové mládí 新 青 年 (Xin Qingnian), kolem kterého se shromaţďovala vzdělaná mládeţ. Stěţejní postavou hnutí byl spisovatel Lu Xun 鲁迅 (1881-1936). „Náhle, téměř bez přípravy, vstoupil Lu Sün před čínskou veřejnost se zralými díly, která ji otřásla a vlastně teprve otevřela oči, ukázala jí, jak Čína skutečně vypadá.“ (Průšek 1951: 18) Povaţován za průkopníka, stal se inspirací pro mnoho mladých autorů, stejně jako on, bojujících za společenský a kulturní převrat. Jedním z nich byl bezpochyby i Ba Jin. „Často říkám, že jsem produkt Májového hnutí. Jako hřmot jarní bouře, probudilo mě Májové hnutí z mého spánku, a otevřelo mi oči na zcela nový svět.“ (Ba Jin 1993: 276) Oba výše uvedené spisovatele tedy spojuje období, ve kterém tvořili svá díla, a samozřejmě i jejich náměty, například boj za oproštění se od feudální společnosti nebo přejímání nových západních prvků myšlení. Důleţitým spojníkem mezi Lu Xunem, Ba Jinem i ostatními moderními čínskými autory je především literatura psaná jednoduchým jazykem, obracející svou pozornost na lid. 8

Lu Xun vytvořil realistickou povídku, na kterou navázali ostatní autoři tohoto období. „Tak jako se ve společnosti hrdinsky postavil tehdy ještě nezměrným a dosud téměř neotřeseným silám feudalismu, tak jako v literatuře stavěl novou bojovnou literaturu realistickou proti záplavě staré literatury feudální, stejně heroicky a nekompromisně rve se sám se sebou. A právě v tomto svém vnitřním, nejtěžším boji projevil i své hrdinství.“ (Průšek 1951: 280) Nová vlna moderních spisovatelů tedy společně bojovala proti nešvarům staré společnosti prostřednictvím kriticko-realistické literatury. Musíme si ovšem uvědomit, ţe Ba Jin je o generaci mladší neţ průkopníci revoluční literatury v čele s Lu Xunem, tudíţ je jeho realistické pojetí trochu potlačeno ideově zabarveným smýšlením.

9

3. Ba Jin 3.1. Mládí Ba Jin, původním jménem Li Yaotang, se narodil v roce 1904 v Chengdu. Vyrůstal v bohaté, rozvětvené, asi padesáti-členné rodině, coţ byl ideál vysoce postavených a majetných rodin v dobách feudalismu. Lidé tehdy neznali pojem svoboda, byli ve všem podřízeni klanu. Jedinci nemohli ovlivňovat svůj ţivot, byli předurčeni k manţelství bez lásky, plození potomků, a to hlavně muţských za účelem zachování rodu. V rodině fungovaly silné hierarchické vztahy. Přestoţe to mohl být ţivot pohodlný, pokud jde o ekonomickou stránku, v Ba Jinově duši to vřelo. Nenáviděl ten patriarchální systém. Neshodovalo se to s jeho představami o světe, a cítil, ţe vyrůstá v despotismu. Proto uţ v patnácti letech utíká do Šanghaje. Tam se seznamuje s díly Petera Kropotkina a Emmy Goldmanové, a přidává se k místní anarchistické skupině. Stává se velice aktivním ve studentských demonstracích, šíření revolučních letáků, a přispívání článků do anarchistických časopisů. Jeho názory jsou silně ovlivněny ruskými autory, mimo jiné také Turgeněvem a Tolstým, jejichţ díla překládal do čínštiny. Úzce se ale ztotoţňuje především s anarchistickými autory. Na začátku dvacátého století se totiţ celým světem šíří myšlenky anarchistické revoluce. Ba Jin se k ní připojuje, a v ruce má silnou zbraň – literaturu. „Já nejsem kazatel, a proto nemohu určitě a jasně ukázat cestu, ale čtenář ji zde může hledat sám.“ (Ba Jin 1959: 6) 3.2. Paříž V roce 1927 odjíţdí do Francie, v hlavě má mnoho otázek týkajících se společenské svobody. V Paříţi se seznamuje s dalšími moderními směry, setkává se s představiteli různých socialistických a demokratických směrů, jejichţ hlavním a společným zájmem je boj proti feudalismu a imperialismu. Avšak Ba Jin zůstává věrný hlavně anarchismu. Čínské studenty, kteří v té době ţili v zahraničí, převáţně v Paříţi a v Tokiu, přitahovaly Bakuninovy a Kropotkinovy myšlenky. Ani Ba Jin nebyl výjimkou. Svědčí o tom jeho pseudonym: Ba (Bakunin), Jin (Kropotkin). Mladí rebelové obdivovali jejich odmítnutí veškeré autority počínaje vládou a konče rodinou. „Čínští anarchističtí autoři s oblibou citovali Kropotkinův výrok, že modlou moderní doby se stal stát…Místo na stát se anarchisté chtěli spolehnout na svobodného jedince, skrze osvobození jedince mělo nekrvavou cestou dojít k návratu k ideální prvobytné společnosti rovných.“ (Fairbank 1992: 316) 10

Ba Jin byl kníţetem Petrem Alexejevičem Kropotkinem (1842-1921) doslova okouzlen. Překládal jeho dílo, a jeho prvním spisem byla politická esej obhajující anarchismus „Jak vybudovat rovnoprávnou a svobodnou společnost“. Tímto dílem začala jeho literární kariéra, a seriózně se zapojil do revolučních aktivit. Ba Jin ve svých literárních dílech kritizuje veškerý společenský a politický systém, pohrdá státem, soudy, institucemi, a jakoukoliv vyšší vládní mocí. Právě stát, podle něj, zapříčinil utrpení chudých lidí. Obviňuje kapitalisty, do jak hrozných ţivotních podmínek zatlačují „prostý lid“. Lidé nemají, co jíst, a nezbývá jim nic jiného neţ krást. Pokud nemají právo krást, činí je to ţebráky a zločinci. A tímto stát právě ničí lidskou podstatu a morálku. Pokud by lidé ţili ve společnosti bez tříd, ţili by mnohem šťastněji. V této myšlence se shoduje s Petrem Kropotkinem, ruským revolucionářem a jedním z prvních teoretiků anarchismu a anarchokomunismu, coţ je směr, který se snaţí o beztřídní společnost (komunismus) bez vládnoucí třídy (anarchismus). Ve svých politických názorech se Ba Jin také ztotoţňuje s

Michailem

Alexandrovičem Bakuninem (1814-1876): „Taková je ve své drsné skutečnosti jediná morálka, jediný účel Státu. Uctívá samotného Boha pouze proto, že je svým vlastním výhradním Bohem, potvrzením své moci a toho, čemu on sám říká své právo, čili právo existovat za každou cenu a vždy expandovat na úkor jiných Států. Cokoliv slouží k prosazování tohoto cíle, je hodnotné, legitimní a ctnostné. Cokoliv tomu škodí, je zločinné. Morálka Státu je tedy zvráceným opakem lidské spravedlnosti a lidské mravnosti. Tato transcendentní, nad-lidská a tudíž proti-lidská morálka Států není jen výsledkem zkaženosti lidí, kteří mají za povinnost vykonávání funkcí ve Státě. Dalo by se oprávněněji říci, že zkaženost lidí je přirozeným a nutným důsledkem ustavení Státu.“ (Bakunin) 1 Podstatou v díle anarchistických spisovatelů je zaměření se na „prostý lid“. Ba Jin se ve svém boji soustředil na „masy“, coţ bylo postaveno na čínské realitě. Jak sám říká, důvodem pro to, aby se zapojil do socialistické revoluce bylo utrpení lidí, které kolem sebe běţně viděl. „Poctivost pracujících lidí a jejich hořké osudy ve mně vyvolaly myšlenky na vzpouru. Řekl jsem, že nechci být úředníkem. Chtěl jsem stát po jejich boku a pomáhat jim.“ (Ba Jin 1993: 276) Správný anarchista by tedy měl být téţ dobrým humanistou. Měl by se dívat kolem sebe, aby viděl utrpení lidí na celém světě. Tato generace spisovatelů psala většinou na základě vlastních zkušeností, zkušeností přátel, obyčejných lidí…„Vzdává-li se žena posledního kusu chleba, aby ho dala prvnímu

1

Bakunin: http://odpor.wz.cz/OSOBNOST/bakunin5.htm

11

příchozímu, svléká-li poslední hadr, aby jím přikryla jinou ženu mrznoucí, a sama chvěje se chladem na lodním můstku, činí tak, protože by mnohem více trpěla pohledem na muže, jenž má hlad, nebo na ženu, jenž mrzne, než když sama se chvěje zimou nebo sama trpí hlady.“ (Kropotkin 1919: 19) Právě díky tomu, ţe tito moderní autoři psali na základě vlastních proţitků, a popsali ono lidské utrpení, které viděli všude kolem sebe, podařilo se jim vytvořit realistické dílo, a navíc se mohli pyšnit titulem „humanisté“. V otázce humanismu je Ba Jinovi blízký další ruský radikální spisovatel, Leonid Nikolajevič Andrejev (1871-1919). Ve svých dílech se staví kriticky k burţoazní společnosti, a odhaluje neštěstí lidí v těţké době. Počátek dvacátého století je revolučními spisovateli popisován jako doba, kdy byl svět uvrhnut do myšlenkového zmatku. Lidé si uvědomovali, ţe je třeba začít podnikat radikální kroky. Myslitelé z celého světa nabízeli své alternativy, jak radikálně vyřešit problémy ve společenském zřízení. Ba Jin se staví na stranu anarchistických a komunistických směrů. „Tady přichází má odpověď: Anarchie. To je ta pravá svoboda. A komunismus je ta pravá rovnost. Jedině sociální revoluce nám dovolí nastolit opravdovou svobodu a opravdovou rovnost.“ (Ba Jin)2 Ve svých esejích píše o nahrazení státních institucí kolektivním partnerstvím a společným vlastnictvím. Vyzývá, aby se lidé navrátili ke svému prapůvodu, aby poskytli pomoc bliţnímu v nouzi, bez ohledu na jeho společenské postavení. Ba Jin se po celý svůj ţivot zabýval pojmy svoboda a rovnoprávnost. Všichni lidé mají mít svobodu slova, svobodu tisku, svobody shromaţďování se…Rovnoprávnost má znamenat, ţe jsou si všichni lidé před právem rovni, nehledě na to, z jaké pocházejí společenské třídy. Všichni lidé na světě, kdyţ uţ musí ţít ve státě pod něčí (nad)vládou, mají mít alespoň právo na spravedlivý soud. Skutečnost té doby, i dob jiných je ale jiná. Ba Jin ukazuje prstem na stát a jeho instituce: „Zkáza lidské svobody je stát. Od té doby, co začal existovat stát, přestali jsme být svobodni. Ať děláme či říkáme cokoli, stát do toho vždy strká nos. Vše, co žádáme je žít v lásce s našimi bratry z jiných národů, ale stát z nás chce mít patrioty za každou cenu, verbuje nás do armády, a nutí nás zabíjet naše sousedy...“ (Ba Jin)3

2 3

Ba Jin: http://www.katesharpleylibrary.net/rxwfbt Ba Jin: http://www.katesharpleylibrary.net/15dvhn

12

3.3. Rané dílo Děj Ba Jinovy první novely, „Zkáza“ 灭亡 (Miewang, 1929) je zasazen do Šanghaje. Společnost je pod Beiyangskou, Yuan Shikaiovou provizorní, vládou 北洋政府 (Beiyang zhengfu, 1912-1928). Ba Jin zde na politickou a společenskou situaci nahlíţí skrze nešťastnou lásku mladých lidí z feudálních rodin, a uvězňování dělníků, kteří údajně šířili letáky vyzývající k revoluci. Dílo zobrazuje drsný svět, svět mladých frustrovaných lidí, kteří přilnuli k myšlenkám Májového hnutí, a domáhají se společenské svobody. Stejně jako ostatní Ba Jinovi revoluční hrdinové, tak i hlavní postava novely „Zkáza“, Du Daxin, hledá smrt, aby ukončila jeho nekonečný ţivotní boj. Pro Du Daxina smrt byla na jedné straně ulehčením, protoţe byl ze světa zmatený a deprimovaný. Na druhé straně to bylo jeho zadostiučinění a výraz sebeobětování pro celou společnost. Dílo bylo vydáno v roce 1929, a stalo se bestsellerem. Ba Jin o něm říká: „Vydání Zkázy mě uvedlo na dráhu mé literární kariéry.“ (Ba Jin 1993: 279) „Nový ţivot“ 新生 (Xinsheng, 1933), pokračování „Zkázy“, vypovídá o mladých lidech, kteří jsou inspirováni Du Daxinovou smrtí k tomu, aby se zapojili do revoluce. Dílo je ponuré, a jeho hlavní myšlenka je vybudování nové budoucnosti prostřednictvím boje a sebeobětování. Ba Jinovy prvotiny mají mnoho společných znaků. Hlavní hrdinové jsou vţdy mladí vzdělanci, zatracující feudální společnost a podléhající myšlenkám na spásu světa. Zapojují se do revolučního boje, avšak ten natolik ovlivní jejich ţivoty, ţe jediným moţným východiskem je smrt. Ta ovšem není vnímána jako nic politováníhodného. Naopak, právě oni se stávají největšími bojovníky za svobodu lidstva. Podobné revoluční náměty můţeme najít i v jeho trilogii Láska 爱情的三部曲, která se skládá z novel „Mlha“ 雾

(1931), „Déšť“ 雨

(1933) a „Blýskání“ 电

(1935).

„Mlha“ vypráví o mladém muţi, který je sice nakloněn myšlenkám Májového hnutí, ale pořád je svázán feudální morálkou. Je velmi nerozhodný a zmatený, aţ ztratí svoji přítelkyni. V novele „Déšť“ se namísto k lásce k ţenám přidává hlavní hrdina k lásce k revoluci. Ve třetím díle uţ není láska hlavním tématem. Ukazuje spíše utváření spolků, a popisuje aktivity mladých lidí v boji proti diktaturám. Důleţité je zde spíše přátelství a odhodlání k boji za své ideály. Láska a revoluce jdou spolu v Ba Jinově díle vţdy ruku v ruce. Revoluční idea je v „Blýskání“ naznačena jasněji neţ ve „Smrti“, všechna tato díla však dávají mnoho prostoru

13

k sebeobětování a revolučním akcím, a představují tak výraz Ba Jinova odporu. Tato jeho raná tvorba popisuje mladé a bouřící se intelektuály ve staré společnosti. Hlavní hrdinové se prohlašují ze zástupce lidu, avšak nevidí obrovskou sílu, proti které stojí. Nebyli schopni najít tu správnou cestu revoluce, a proto často vyhledávají smrt, jako výraz revoluce skryté, revoluce v jejich nitru. Ba Jinovy postavy jsou často vytvořeny podle modelu jeho přátel. Přátel, kteří byli ovlivněni revolucí, a kteří byli frustrování tehdejší situací ve společnosti. Často se tedy jedná o postavy komplikované a labilní. Za tematicky blízké dílům předchozím můţeme povaţovat i povídku „Den, kdy tál sníh“ 化雪的日子(Huaxue de rizi, 1934). Vypráví o hornících, kteří dostávají minimální plat, a trpí v příšerných pracovních podmínkách.. Nemají ţádnou záruku osobní bezpečnosti. Pro horníky byl tento důl místem jisté smrti. Autor zde popisuje vývoj od individuálního myšlení k organizovaným stávkám. Přestoţe toto dílo bývá označováno jako nedobře zpracované, co se týká psychologie postav horníků, o které Ba Jin mnoho nevěděl, jasně ale ukazuje utrpení a vykořisťování dělnické třídy. Ze strachu z odezvy na jeho drsnou kritiku, nepíše Ba Jin vţdy přímo a otevřeně. Často nacházíme v jeho tvorbě metaforu, nebo je děj situován do zahraničí. Takové povídky byly shrnuty například do sbírek Pomsta 复仇 (Fuchou, 1931) nebo Jas 光明 (Guangming, 1932). Popisují boj revolucionářů z Francie, Ruska, Itálie, Polska, Japonska nebo Austrálie. Mnoho příběhů se opět odehrává na základě autorových zkušeností, z přátelství s cizinci, a porozumění jim. Ukazuje, ţe i v mnoha zahraničních zemích je za oponou moţné najít drsnou realitu v podobě boje proti nespravedlivému společenskému systému. Umístění děje do zahraničí také poskytlo Ba Jinovi úkryt pro jeho literaturu. Často uţíval metaforu ke kritice soudobé situace v Číně, aby mohl napadat terorizování Kuomintangem4. V roce 1933 vydává román Rodina 家 (Jia), první z trilogie Proud 激流三部曲 (Jiliu sanbuqu). Toto dílo bývá označováno jako jeho nejlepší. Zde se sice Ba Jin staví proti feudalismu, ale bojiště nachází jinde, a to v základní stavební jednotce feudální společnosti, rodině. Popisuje revoltu mladých proti svým vlastním rodinám. Děj je zasazen do Chengdu. Podstatou je vykreslení vztahů patriarchy a jeho syna Gao Keminga, který odmítá veškeré hodnoty tradiční společnosti. Je to typická postava Májového hnutí. Vidí veškerou špínu, korupci a podplácení, a musí proto jít tvrdě a nekompromisně 中国国民党 (Zhongguo guomindang) Nacionalistická strana zaloţená Sunjatsenem, vládnoucí v Číně v letech 1928-1949. 4

14

vpřed. Zapomíná ale při odboji na svůj osobní ţivot, na to, ţe opouští lásku. Nakonec se rozhoduje, a opouští rodinu. Ba Jin v tomto díle těţí z vlastní zkušenosti ze ţivota v rozvětvené rodině, kterou následně opouští, aby mohl ţít anarchistickým ţivotem a bojovat za revoluci. V Rodině tedy můţeme nalézt mnoho autobiografických prvků. 3.4. Návrat do Šanghaje Všechna uvedená a mnohá další Ba Jinova anarchistická tvorba pochází buď z dob pobytu v Paříţi, nebo jím byla velmi ovlivněna. Po návratu z Francie, odchází zpět do Šanghaje, kde uţ pevnou rukou vládl Kuomintang. Revoluční umění a literatura byly zakázány. Radikální spisovatelé tehdy museli své práce ukládat do šuplíku a doufat, ţe doba na jejich publikování bude později příhodnější. Přesto dále fungovala uskupení vzdělanců, kteří byli i nadále aktivní, a angaţovali se v revoluční literatuře. Jednou takovou skupinou byla Liga levicových spisovatelů 中国左翼作家联盟 (Zhongguo zuoyi zuojia lianmeng), která v Šanghaji fungovala od třicátých let. Ligu zaloţil v roce 1930 Lu Xun, a byla velmi úzce spjata s propagováním komunistických a nacionálních myšlenek. Ba Jin se ale s Ligou příliš neztotoţňoval. Domníval se, ţe komunismus není tak čistý jako anarchismus, a zjistil mnoho dalších ideologických odchylek. Vystupoval individuálně, nebo v menších skupinkách, například spolu s Zheng Zhenduoem 郑振铎 (1898-1958) a Wang Tongzhaem 王统照 (18971957). Nebyli tak dobře organizovaní jako Liga, přesto publikovali a editovali. Stále ale nacházeli určité společné cíle s komunisty, jako zbavení se korupce, dekadence, staré společnosti, feudalismu a imperialismu. Uvědomovali si také, ţe v Číně uţ nezbývá mnoho radikálních aktivistů. Z těchto důvodů přeci jen s Ligou levicových spisovatelů spolupracovali. Od druhé poloviny třicátých let se začali angaţovat v proti-japonském odboji. Ba Jin se ze všech uskupení vyčleňuje, a více neţ na čínské myslitele se orientuje na tvorbu zahraničních anarchistických autorů. Ani v Číně si Ba Jin nepřestal dopisovat s Emmou Goldmanovou (1869-1940), coţ byla americká anarchistka a mírová aktivistka litevského původu. Byl jí fascinován, četl její díla, a dokonce jí svá díla věnoval: „E.G., nyní začnu prolamovat ledy. Rád bych Vám věnoval moji novou sbírku povídek a tento dopis. Tato sbírka je výsledkem mého mlčenlivého období. Strávil jsem nad tím mnoho práce. Můžete v tom najít můj bolestivý život v poslední době…Pět let uteklo rychle. Mezitím jsem Vám nenapsal ani jeden dopis, nezpravil jsem o jediné události v novinách, se kterými jste často v kontaktu. Možná jste si myslela, že už jsem umřel. Je to běžné a snadné pro malého člověka

15

zemřít v chaotické zemi, takže jste si to mohla myslet. Pokud toto není příčina, proč ponávratu do mé země jsem byl hozen jako kámen do moře, bez jediného dopadu.“ (Ba Jin)5 Ba Jin sice nezemřel, ale nebyl schopen dodrţet své sliby Emmě Goldmanové v pokračování revoluce, protoţe byl za podivných okolností uvězněn, a bylo mu zakázáno publikovat. Pro Ba Jina byla tato léta těţká a velmi trpěl tím, ţe je musí trávit v mlčení. Po propuštění hledá opět útěchu u Emmy Goldmanové, která mu dokázala porozumět, a věděla, jaké asi muselo být jeho trápení za těch pět let. V jednom z dopisů Emmě Goldmanové se svěřuje: „Nyní lidé diskutují o mém morálním vzdělání, životě, uvědomění. Tito lidé nikdy neporozuměli ničemu, co jsem napsal, nikdy nerozuměli mým myšlenkám, nikdy nevěděli o mém životě. Vytvořili si mě podle subjektivních představ, potom zaútočili na tuto osobu zjevně i skrytě. Nihilista, humanista…lidé mi udělili tyto tituly. Mé novely vzbuzují těchto mnoho nedorozumění. Mé novely kompletně obsahují mé myšlenky a můj charakter. Jednou jsem napsal více než třistastránkovou knihu objasňující mé myšlení (v knize nebyl jediný metafyzický termín, vše bylo v jazyce, kterému všichni rozumí), ale ti, kteří mluvili o mých myšlenkách, uzavřeli to tím, že ať jsem jakýkoliv –ista, knihy jsou nevhodné ke čtení. Na základě jedné z povídek, která shrnuje mé myšlenky, došli k tomu bizardnímu závěru. Za těch uplynulých pět let, spadl jsem do této propasti, a ještě jsem se nezačal drápat ven.“ (Ba Jin)6 Z dopisu je jasné, ţe Ba Jina anarchistické myšlenky pomalu opustily. V Číně nejsou v té době ideální podmínky pro revoluční literaturu. V březnu roku 1949 píše kamarádovi z CRIA (International Anarchist Liaison Commision) v Paříţi, a vyjadřuje se k situaci takto: „Je mi líto, že už ti nemohu přinést nové zprávy o anarchistickém hnutí v Číně, upřímně, tady už takové hnutí totiž není. Jsem tu v podstatě sám, pracuji a dělám propagandu v jednom člověku. Jsem editorem Kropotkinova ilustrovaného sebraného díla v čínštině…“ (Ba Jin)7 Za vlády Kuomintangu Ba Jin neměl pro psaní moc dobré podmínky. Ovšem netušil, ţe nová doba, která měla nadejít, do které dříve vkládal takové naděje, v něm nadobro umlčí všechny výkřiky revoluce. Za kulturní revoluce neuveřejnil ani jeden článek. Jediné, co psal, byly sebekritiky. Publikovat začal opět po Mao Ce-tungově smrti. Od roku 1981 do své smrti v roce 2005 zastával funkci předsedy Svazu čínských spisovatelů.

5

Ba Jin: http://sunsite.berkeley.edu/Goldman/Features/BaJin_letter2.html Ba Jin: http://sunsite.berkeley.edu/Goldman/Exhibition/jin.html 7 Ba Jin: http://libcom.org/history/jin-ba-1904-2005 6

16

4. „Elektrické křeslo“ 4.1. Děj povídky Povídka „Elektrické křeslo“ 电 椅 byla napsána v roce 1932. Odehrává se ve Spojených státech amerických ve dvacátých letech minulého století. Vypráví příběh dvou kamarádů čekajících na výkon trestu smrti. Jedná se o italské přistěhovalce, prodavače ryb a ševce. Byli náhle zadrţeni americkou policií a obviněni z dvojnásobné vraţdy a loupeţe. Soud je posléze odsoudil k trestu smrti na elektrickém křesle. Na smrt čekali v bostonském vězení Charleston šest let. Dílo je rozděleno do tří kapitol. V první autor představuje hlavní postavy, vrací se k soudním přelíčením, a vysvětluje, proč byli oni muţi zatčeni. Děj druhé části se odehrává poslední tři dny před popravou, a povídka popisuje myšlenky hlavní postavy, Bartolomea Vanzettiho. Bartolomeo vzpomíná na svůj domov na jihoevropském venkově a na svého starého otce a mladší sestry, které uţ devatenáct let neviděl. Odešel z domova, aby hledal štěstí v Americe, zemi, do které tehdy proudily zástupy emigrantů ve snaze najít lepší ţivot. Ovšem po příchodu do této „země zaslíbené“ Bartolomeo našel pouze nespravedlnost a utrpení. Přidává se proto k anarchistickým skupinám a „bojuje za spravedlnost“. Spravedlnost se však otáčí proti němu, a je neprávem zatčen a odsouzen k smrti. Bart, jak ho Ba Jin familiérně oslovuje, trvá na své nevině a snaţí se ji prokázat. Jeho svědci jsou ovšem pro soud nepřijatelní, protoţe pocházejí ze stejné společenské třídy jako on. Jsou to prostí lidé, kteří tvrdě pracují. Ba Jin je v povídce staví do kontrastu k společenské „smetánce“ té doby. Popisuje, soudce, který odsoudil Italy k trestu smrti, rektora Harvardu, guvernéra Massechusetts a další zkorumpované úředníky, kteří rozhodují o osudech lidí, protoţe mají moc a peníze. Přestoţe nemají důkazy o vině, jsou natolik iritováni spodní vrstvou imigrantů, a pobouřeni jejich radikálními anarchistickými aktivitami, ţe rozhodnou o jejich zatčení, a rok poté o jejich odsouzení k trestu smrti na elektrickém křesle. Autor kriticky popisuje kapitalistickou společnost, ve které si lidé nejsou rovni, a nemají právo na spravedlivý soud. Vanzetti se v povídce zmiňuje o svém kamarádovi Nicolovi, který s ním byl odsouzen. Obává se o jeho fyzické i duševní zdraví. Nicola totiţ začal drţet demonstrativně hladovku, a velmi zeslábl. Navíc nebyl tak silné „nátury“ jako Bartolomeo. Často ho chodila utěšovat jeho manţelka Rosa, trpělivá a odhodlaná drobounká Italka. Díky ní Nicola přeţívá poslední dny svého ţivota.

17

„Nikoli smrt je strašná, nýbrž vědomí o ní. Bylo by naprosto nemožno žíti, kdyby člověk znal zcela přesně a určitě den a hodinu, kdy zemře. A ti hlupáci člověka varují…“ (Andrejev 1928: 11) Bartolomeo i Nikola jsou se smrtí smířeni. Ví, ţe musí zemřít, ale vědomí o datu své smrti je uvádí do deprese, a odpočítávají své poslední hodiny. Jen vzpomínky na rodinu a přátele jim přináší útěchu. Bartolomeo je ve sbírce popsán jako podivín, který je ovšem velmi prozíravý a odhodlaný bojovat v revoluci, kterou začal, aţ do konce. I kdyţ ví, ţe mu zbývá uţ jen pár posledních dní, stále se domáhá spravedlnosti, a chce, aby se všichni lidé na světě dozvěděli o bezpráví, které se mu přihodilo. Chce, aby celý svět věděl, ţe je nevinný. Pár dní před popravou za ním přes Atlantik připlouvá z Itálie jeho mladší sestra, aby se s ním rozloučila. Ví, ţe je Bart nevinný, ale také ví, ţe uţ není ţádná šance na jeho vysvobození. Jako oddaná katolička chce, aby se její bratr před smrtí modlil, a prosil Boha o spasení duše. Bart toto však tvrdě odmítá. Říká, ţe jako ateista a komunista v Boha nevěří, a ţe církev jde jen ruku v ruce s tímto zkorumpovaným světem. Vanzetti se také v povídce zmiňuje o dopise, který dostal od generála z Afriky, jenţ mu vyjadřuje svou podporu v celé věci. Tento dopis mu udělal velkou radost, protoţe byl důkazem toho, ţe jeho revoluční boj není marný, a zpráva o jeho nespravedlivém uvěznění se dostala do celého světa. Těsně před popravou svádí uvnitř svého nitra těţký boj. Nechce zemřít naplněn nenávistí. Proto se snaţí odpustit. Odpouští i lidem, kteří se této celé události účastnili, avšak nedělali to ze své vůle, ale z donucení. I ve vězeňském hlídači, který se při jeho usedání na elektrické křeslo rozpláče nachází lidskost. V podstatě ho lituje, protoţe je jen pouhou součástí velké mašinérie, a není natolik odváţný, aby se tomu kapitalistickému systému vzepřel a bojoval s ním. Soudci, guvernérovi Massachusetts, rektorovi Harvardu, těm ovšem odpustit nedokáţe. Ti se smáli a tleskali, kdyţ Vanzetti umíral, aby vyjádřili svou výhru. Avšak ze závěru povídky můţeme jasně pochopit, ţe ten, kdo vyhrál tento boj nebyli tito vysoce postavení muţi, ale byl to Bartolomeo Vanzetti. Přestoţe americký lid zpočátku důvěřoval právnímu aparátu a všem těm vzdělaným a bohatým muţům, postupem času se k němu ale dostávají zprávy o tom, jak se věc má doopravdy, ţe ti Italové jsou opravdu nevinní, a začíná bojovat za jejich záchranu. V různých městech se utvářela hnutí, která poţadovala spravedlivý soud pro Nicka a Barta a jejich osvobození. Tohoto cíle bohuţel nedosáhli. Oba Italové zemřeli v roce 1927 na elektrickém křesle.

18

Třetí kapitola je velmi krátká a uvádí pouze názvy článků, které byly po popravě vydány v amerických novinách. Tato část je však v celé povídce nejdůleţitější. Mezi lid se prostřednictvím novin dostávají zprávy o celém soudním procesu. Novináři i lid odsouzení a usmrcení Sacca a Vanzettiho tvrdě kritizují. Zvedá se vlna dalších radikálních protestů. Jejich smrt je v povídce popsána jako sebeobětování se pro lid. Zemřeli kvůli ostatním trpícím, a jsou v díle popsáni jako hrdinové v „boji za svobodu“. Jejich myšlenky zde zůstávají i po jejich smrti, a navíc se právě díky jejich smrti celý svět konečně dozvěděl o „prohnilosti“ vládnoucí třídy. V díle můţeme cítit silný odpor k jakékoli vládnoucí třídě. Ba Jin v tomto díle ukazuje situaci společnosti nejen ve Spojených státech amerických, ale i na celém světě. Postavy soudce, rektora a guvernéra jsou popsány hanlivě, například: zakrslík s kulatou hlavou, ten s opičí tváři apod. Můţeme je tedy chápat jako vzorové postavy „zkaţených kapitalistů“. V díle se několikrát opakují stejné pasáţe, jsou to například Vanzettiho proslovy o své nevině nebo o zlu páchaném kapitalistickou společností. Tímto se Ba Jin pravděpodobně snaţí utvrdit čtenáře ve správnosti a jedinečnosti svých revolučních myšlenek, a velmi jasně rozlišit dobro a zlo. Ba Jin si zakládá na psaní v moderním stylu a hovorové řeči, baihua. Neklade přílišný důraz na styl a formu textu, ani na jazyk a výběr slov. Jeho jazyk je jednoduchý, upřímný, bez humoru a netolerantní. „Když píšu, obzvláště pak povídky, cítím vášeň, která musí být vypuštěna ven, smutný pokus o to, dostat ji ven. Nemám čas přemýšlet nad tím, jakou použít formu. Píšu, protože chci vyzývat, chci si stěžovat, a chci připomínat.“ (Ba Jin 1993: 282) Jeho svobodný a jednoduchý jazyk vyvolává silné emoce a nutí čtenáře zamyslet se. Podařilo se mu tímto způsobem vytvořit dílo realistické, velmi pravdivé a drsné.

19

4.2. Námět Ba Jinova povídka, „Elektrické křeslo“, se zakládá na pravdivé události. Dva anarchisté, původem z Itálie, Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti, byli ve dvacátých letech minulého století odsouzeni k trestu smrti za vraţdu a loupeţ bez jasných důkazů a řádného soudu. (Wikipedia)8 Byli to zapřísáhlí anarchisti, a byli aktivní v dělnických stávkách a demonstracích. V roce 1916 byl Sacco zadrţen za spoluúčast právě v jedné z těchto demonstrací ve státě Minnesota. S Bartolomeem Vanzettim se setkává téhoţ roku na stávce továrny v Plymouthu. V dubnu roku 1920 byl zadrţen radikální anarchista Andrea Salsedo, který po týdnech věznění a vyslýchání „vypadl“ z okna policejní budovy. Tato událost se stala dalším impulsem pro nepokoje. Sacco a Vanzetti se spojili s ostatními soudruhy, a svolali veřejnost k protestům. Během těchto protestů byli zatčeni pro podezření z nebezpečných radikálních aktivit. Později byli státem Massachusetts obviněni z ozbrojené loupeţe v roce 1919, při které zemřeli dva lidé. Jelikoţ byli poměrně radikální ve svých výstupech proti státu, a navíc u nich byly nalezeny náboje do zbraně pohozené na místě činu, je tedy dosti pravděpodobné, ţe trestný čin opravdu spáchali. Obţaloba ale neměla jiné důkazy ani svědky: „Předložili Vanzettiho čepici a jeden muž odpřisáhl, že se podobá čepici, kterou měl na hlavě bandita s brokovnicí – kdežto Cox a paní Brooksová přísahali, že muž s brokovnicí měl na hlavě měkký klobouk. A to bylo prakticky všechno, co mohli nabídnout kromě prázdné dvanáctihranné nábojnice, kterou prý sebrali na místě střelby. Když byl Vanzetti zatčen, měl v kapse čtyři nábojnice do brokovnice, a ty byly uváděny jako důkaz, ačkoli porota nikdy nevyslechla, jak k nim Vanzetti přišel.“ (Sinclair 1970: 266) Nikdy tedy nebyly předloţeny věrohodné důkazy, a celá kauza se stala zkorumpovanou. Svědci byli zastrašováni a podpláceni. V New York Times a dalších novinách se z počátku objevovaly články, které prohlašovaly neomylnost soudu, a zpochybňovali nárok takové „sebranky“ na spravedlivý soud, ovšem během soudních přelíčení se Nickovi a Bartovi podařilo svými proslovy udělat na americký lid takový dojem, ţe kompletně změnili veřejné mínění. Soudní přelíčení začalo v červnu roku 1921. Státní obţaloba neměla valné svědky, a Vanzettiho svědky označila za nevěrohodné. Byli to jeho zákazníci, kteří přísahali, ţe jim Vanzetti v tu dobu prodával čerstvé ryby. „Vystoupila celá řada italských hospodyň, které vyprávěly, jak jim Vanzetti prodával úhoře, osm nebo deset svědčilo, ale bylo jich tam dvakrát

8

http://wikipedia.org

20

tolik, advokáti však říkali, že by to byla chyba. Porotce by nudilo poslouchat tolik řečí o úhořích.“ (Sinclair 1970: 270) Soudce Webster Thayer přelíčení uzavřel tím, ţe sice moţná Vanzetti nespáchal zločin, který je mu připisován, ale ţe uţ je trestuhodné to, ţe jakoţto přistěhovalec se staví nepřátelsky k jejich institucím. Stát tímto gestem dal dělnické třídě jasně najevo, jakým způsobem se bude zacházet s příznivci anarchistických a komunistických myšlenek. Bál se, ţe by americký lid mohl následovat ruskou revoluci. Bál se, ţe se tito lidé ţijící na pokraji chudoby vzbouří. Nicola Sacco, Vanzettiho společník, byl také velmi aktivní v revolučních bojích, a prosazoval tvrdě anarchistické myšlenky: „…každý stát, ať už kapitalistický nebo komunistický, je nepřítelem nezávislosti a svobody…“ (z filmu „Sacco and Vanzetti“)9 Nebyl ale tak vnitřně silný jako Vanzetti. I kdyţ to byl dobrý řečník, a navenek nedával znát své pocity a strach, uvnitř příšerně trpěl. Byl to vţdy spořádaný občan, švec, který příleţitostně zahradničil, a staral se o svou manţelku a syna. Po dobu věznění nesnesitelně trpěl, a těšil se na to, aţ bude všemu konec. Bartolomeo Vanzetti, byl oproti tomu odhodlán pokračovat v revoluci aţ do úplného konce. Krátce před výkonem trestu řekl: „Poslední chvíle patří nám – utrpení je naše vítězství!“ (Vanzetti)10 Jejich vítězství spočívalo v tom, ţe se kolem jejich smrti vytvořila vlna ohlasů, a ţe lidé začali uvaţovat nad tím, proč jsou na světě jedni bohatí a druzí chudí. To přesně byl Vanzettiho cíl. Kdyţ přijel do Ameriky, „země zaslíbené“, a viděl všechno lidské utrpení, nenechalo ho to chladným: „Viděl jsem štěstí svoje ve štěstí všech, viděl jsem svoji svobodu ve svobodě všech. Chtěl jsem střechu pro každou rodinu, jídlo pro každá ústa, vzdělání pro každé srdce, světlo pro každý intelekt. Jsem přesvědčen o tom, že lidská historie ještě nezačala, a nacházíme se v posledním období prehistorie.“ (z filmu „Sacco and Vazetti“)11 Sacco a Vanzetti tedy stanuli před soudem kvůli své politické orientaci. Navíc, jakoţto na italské imigranty, bylo na ně nazíráno shora, i přesto, ţe Spojené státy americké byly tehdy vyhlášené jako země, která nadšeně přistěhovalce přijímá, a nabízí jim nový ţivot. Xenofobní nálady jistě také sehrály v této kauze velkou roli.

5

MILLER, Peter. Sacco and Vanzetti. 2007. Vanzetti: http://libcom.org/history/1916-1927-the-execution-of-sacco-and-vanzett 7 MILLER, Peter. Sacco and Vanzetti. 2007. 6

21

Jako anarchisté pohrdali státem a soudem. Totiţ, kdo vlastně určil, ţe má někdo někoho soudit? A kdo určil kritéria, na jejichţ základě se bude soudit? Byla to vţdy autorita, která rozhodovala o osudech obyčejných lidí, a proti které tito radikálové brojili: „Nuže, nechceme ani kněze ani soudce. A pravíme prostě: Čertovo lejno páchne, had může uštknouti, lhář mne klame, rostlina, plaz i člověk, všichni tři jsou poslušni potřeby své povahy. Budiž! Nuže, já jsem poslušen také své povahy, když nenávidím páchnoucí rostlinu, zvíře zabíjející svým jedem a člověka nade zvíře jedovatého. A budu jednati důsledně, aniž bych se obracel na ďábla, jehož ostatně neznám, nebo na soudce, jímž opovrhuji více než hadem.“ (Kropotkin 1919: 26) Poté, co byli Sacco a Vanzetti po šesti letech odsouzeni k trestu smrti, celý svět se začal bouřit. Proběhla celosvětová kampaň na jejich záchranu, do které se zapojil i Ba Jin. Avšak pro tehdejší americkou „smetánku“ byli tito lidé natolik nepohodlní, ţe je nechala 23. srpna 1927 usmrtit. Jejich smrt následovaly obrovské vlny protestů. Americká ambasáda v Paříţi se na ochranu před zástupy protestantů musela vybavit tanky. Proběhly výtrţnosti v Londýně a Ţenevě. Obrovské smuteční pochody procházely Bostonem a New Yorkem.

4.3. Ba Jin součástí hnutí za osvobození Sacca a Vanzettiho Ba Jinovi se za jeho pobytu v Paříţi v roce 1927 dostává do rukou autobiografie italského anarchisty Bartolomea Vanzettiho, a je jeho osudem natolik fascinován, ţe se rozhodne poslat mu dopis. Dostane se mu odpovědi, a můţe si s Vanzettim vyměnit několik dopisů. Vanzetti měl z Ba Jinových dopisů bezpochyby velkou radost, stejně jako z dopisu onoho afrického generála, nebo jako například z korespondence s Emmou Goldmanovou. I mnoho dalších světových anarchistů, komunistů a jiných radikálních aktivistů se zasazovalo o jejich propuštění. Kdyţ se později Ba Jin dozvěděl o Vanzettiho odsouzení k smrti, byl šokován a rozhořčen. Po bolestných zkušenostech a zklamán Japonskem, hledal záchranu pro Čínu ve Spojených státech.. Spojené státy americké se v té době staly útočištěm a nadějí pro mnoho mladých lidí z celého světa. Byly prezentovány jako místo, kde mohou imigranti vést nové plnohodnotné ţivoty. Lidé ale ve skutečnosti ţili v Americe v hrozných ţivotních podmínkách. Bylo na ně nazíráno svrchu, jako by byli lůza. Rozhodnutí bostonského soudu tedy vyvolalo v lidech zklamání, a zároveň ještě větší odhodlání k pokračování socialistické revoluce.

22

O svých dojmech z celé aféry se Ba Jin radí se svými kolegy, a často si vyměňuje korespondenci s Emmou Goldmanovou. „Když v roce 1927 byli v Bostonu dva nevinní dělníci posazeni na elektrické křeslo, byly udušeny hlasy dělnické třídy, vypustil jsem svou bolest, stejně tak jako upřímnost k Vám, a snažně prosím o Vaši pomoc. Utěšovala jste mne již mnohokrát svým přátelstvím a kuráží, a učila jste mne často ze své bohaté zkušenosti. Vaše překrásné dopisy pro mne byly velkou útěchou…“ (Ba Jin)12

12

Ba Jin: http://sunsite.berkeley.edu/Goldman/Features/BaJin_letter2.html

23

5. Diskuse Pro svou povídku „Elektrické křeslo“ tedy Ba Jin pouţil reálný námět, vycházející z kauzy Sacco a Vanzetti, z kauzy, která ve dvacátých letech minulého století hýbala světem. Pokusme se nyní, na základě toho, co jiţ bylo napsáno, povídku porovnat se skutečnou událostí, a najít hlavní rozdíly a naopak i sjednocující prvky v Ba Jinově interpretaci. První, co čtenáře jistě zaujme, je místo děje. Povídka se odehrává nedaleko od Bostonu ve Spojených státech amerických. Jak uţ bylo uvedeno, Amerika byla na počátku minulého století místem, kam proudily davy přistěhovalců za vidinou lepších ţivotních podmínek. Kdyţ na moment zapomeneme, ţe se ona událost v Americe opravdu stala, musíme uznat, ţe povídka nemohla být zasazena do lepšího prostředí. Právě ona dokonalá kapitalistická „země zaslíbená“ se mohla stát terčem Ba Jinových útoků. Mohl zde otevřeně kritizovat vládní a politická uskupení, která omezují lidské svobody, coţ také svědčí o sympatiích ke komunismu a levicovému smýšlení, v té době v Číně velmi rozšířenému. Autor se také v povídce stručně zabývá popisem přírody. V první řadě jde o okolí vězení, o kterém píše jako o tichém místě obehnaném velkou zdí, coţ působí značně depresivně. Kolem zdi, ale podle Ba Jina rostou stromy, a kvetou pestrobarevné květiny. Často si také ke zdem vězení chodí hrát děti. Nevíme, zda okolí bostonského vězení bylo opravdu takto ţivé a barevné, avšak autor tohoto kontrastu vyuţil k ukázání absurdity celé skutečnosti. Venku si hrají děti, a sbírají barevné javorové listy, ale hned za vedlejší zdí leţí na kovové posteli v malinké cele odsouzený k smrti, který je sice nevinný, ale uţ nikdy se nedostane na svobodu, a uţ ani nikdy neuvidí ony hrající si děti. Tohoto kontrastu uţívá autor i v popisu osob. Na jedné straně stojí ubozí přistěhovalci, na druhé zkorumpovaní kapitalisté, jako například zakrslík s kulatým obličejem, nebo soudce s opičí tváří. K těm se Ba Jin prostřednictvím Vanzettiho staví nekompromisně. I přesto, ţe Ba Jinova ideologie v podstatě hlásá lásku k bliţnímu, pro terče své kritiky takovou lásku nenachází, a nemá s nimi ţádné slitování. Dále se Ba Jin snaţil popsat italský venkov. Píše o krásné kopcovité krajině, řekách, a loukách, na kterých s rodinou lehávali pod modrou oblohou. Místo tak krásné a prosté, kde všichni ţijí poměrně šťastně. Pokud toto místo srovnáme s hroznými ţivotními podmínkami, ve kterých ţili emigranti v Americe, jasně lze opět rozpoznat Ba Jinovu kritiku amerického společenského zřízení. Zde opět docházíme k dalšímu spojujícímu prvku v ţivotech Ba Jina a Vanzettiho. Vanzetti opustil malebnou jiţní Itálii, a rozhodl se pro osud radikálního anarchisty. Stejně učinil i Ba Jin, kdyţ v patnácti letech odchází z rodného Sichuanu, aby se mohl v Šanghaji účastnit revolučního boje. V konání obou těchto anarchistů můţeme spatřit 24

jakousi touhu po zviditelnění se, touhu po tom stát v centru dění. Proto opouštějí rodné vesnice na jihu země, kam ještě nedorazily revoluční nálady, a vydávají se do velkých měst, ve kterých se mohou angaţovat v boji proti feudalismu a kapitalismu. Hlavní hrdina povídky, Bartolomeo Vanzetti, byl sice také reálnou postavou, ale pro Ba Jinovo revoluční dílo jakoby byl stvořen. Bart, chudý a poctivý soukromník vykořisťovaný vládnoucí třídou, rozhodl se pro aktivní podílení se na revoluci. Podle Ba Jina byl odhodlán pokračovat v revolučním boji, i po svém zatčení. Svádí těţký boj i uvnitř sebe, a nepřemýšlí ani na chvíli, o tom, ţe by se vzdal. Je to v podstatě typická postava revolučního hrdiny, kterou můţeme najít v mnohých dílech světové literatury, jako například v povídce Leonida Andrejeva „O sedmi oběšených“, kde jsou strhujícím způsobem popsány duševní stavy mladých odsouzenců, účastníků atentátu na cara Alexandra II., před popravou. Stejně jako „Elektrické křeslo“ není toto dílo existenciálního charakteru, ale jedná se v něm o tvrdý revoluční boj. „Budu popravena, ale nezemru. Jak pak mohu zemřít, když již nyní jsem nesmrtelná?“ (Andrejev 1928: 53) Stejným způsobem se ve svém boji chová i Vanzetti, a po smrti se stává známým po celém světě jako opravdový revoluční hrdina. Ba Jin Vanzettiho sice velmi obdivoval, přesto s ním měl jeden zásadní ideologický rozpor. V povídce „Elektrické křeslo“ Bartolomeo podotýká, ţe je anarchista a komunista, a tudíţ i ateista. Ovšem tyto dva myšlenkové proudy se ve Vanzettiho skutečném ţivotě nevylučovaly. Jakoţto Ital, i po příchodu do Ameriky, zůstal věrný své víře. Byl oddaným křesťanem. Tím ale pravděpodobně narušoval Ba Jinovu vizi dokonalého anarchismu, který v té době kráčel ruku v ruce s komunismem, a byl výrazně ateistický. Vycházel ze základů poloţených ruskými revolučními autory. „Moderní Stát, jak jsme již řekli, se osvobodil od jeho Církve a následně setřásl jařmo univerzální nebo-li kosmopolitní morálky křesťanského náboženství.“ (Bakunin)13 Vanzetti, jako například Lev Nikolajevič Tolstoj, pravděpodobně přilnul více k anarchismu náboţenskému, který je zaloţen na lásce k bliţnímu a neodporování zlu. Neodporování zlu je pro Vanzettiho typické. Spolu s Ba Jinem se shodují na tom, ţe je důleţité pokračovat v revoluci, a nedat na sobě znát strach nebo smutek. Proto Vanzetti vydrţel být silný, a bojovat sám se sebou aţ do poslední chvíle. U Ba Jinových hlavních hrdinů je tento boj uvnitř sebe sama běţný. Vzpomeneme-li si na Du Daxina, který ono břemeno revoluce neunesl, a musel zemřít, v porovnání s ním se nám Vanzetti můţe jevit v mnohem lepším světle. Nerozhodl se pro smrt sám, ale byl k tomu donucen kapitalistickou třídou, takţe jeho smrt působí jako velká oběť pro sociální revoluci.

13

Bakunin: http://odpor.wz.cz/OSOBNOST/bakunin5.htm

25

Přestoţe Nicola Sacco byl v této kauze stejně důleţitou postavou jako Vanzetti, Ba Jin se o něm v povídce zmiňuje v menší míře. Je to pravděpodobně proto, ţe nesplňuje charakterové rysy Ba Jinových hrdinů. Není tak radikální, je fyzicky i duševně slabší neţ Vanzetti, a na rozdíl od něj má určité závazky ke své rodině. Přesto u něj autor povídky nachází prvek velmi důleţitý pro jeho literaturu – lásku. Víme jiţ, ţe revoluce, jak tvrdí anarchističtí autoři, je s láskou pevně spjata. Skrze lásku a emoce lze vyjádřit utrpení milujících se lidí, kteří se musí odloučit. O tomto námětu uţ ostatně víme i z trilogie Láska. Proto se Ba Jinovi do jeho povídky velmi hodilo, ţe Sacco měl krásnou milující manţelku, a často na ni v „Elektrickém křesle“ upozorňoval. Chtěl tím naznačit, jak onen krásný manţelský svazek zničila kapitalistická společnost, a především nadřazení individuálních cílu a hodnot (láska) společenskými (revoluce), coţ můţeme povaţovat za hlavní téma Ba Jinova díla. Kdyţ uţ mluvíme o manţelství a rodině, musíme se také zamyslet, jakým stylem se o tomto tématu Ba Jin v „Elektrickém křesle“ vyjadřuje. Sám autor se od rodiny distancoval uţ v patnácti letech, a tvrdě odsuzoval její strukturu a hierarchii, která v ní fungovala. V povídce není ovšem Vanzettiho otec popsán jako despota bránící snům svého syna. Jak Ba Jin píše, kdyţ Bartolomeo odcházel z domova, otec neřekl ani slovo. Je zde popsán jako laskavý starý člověk, který uţ je velmi nemocný, a jeho syna, Barta, mrzí, ţe nemůţe stát po jeho boku, kdyţ jej potřebuje. Ba Jin pravděpodobně nenahlíţí na Vanzettiho rodinu kriticky, protoţe se nejedná o rozvětvenou a silně tradičně zaloţenou rodinu z tehdejšího feudálního období, jak ji znal z Číny. Zmiňuje se pouze o starém otci, maminka tedy uţ asi byla mrtvá, a o dvou sestrách. Byli to prostí lidé, kteří nikomu neučinili nic špatného. Proto se Ba Jin nemůţe do Vanzettiho rodiny trefovat svojí kritikou. Dostatek místa pro kritiku mu byl poskytnut v případě amerického právního aparátu. Jak v povídce uvádí, bostonským soudem byla povolána komise nezávislých právníků, kteří měli objektivně posoudit kauzu Sacco a Vanzetti. Ovšem tito experti byli také zkorumpovaní, a chtěli se zbavit podobných ţivlů, jako byli tito dva Italové. Přestoţe nebyly prozkoumány všechny skutečnosti a důkazy spojené s případem, a obţalovaní byli posuzováni podle dojmu, jakým působili, přičemţ velkou roli v případu sehrála xenofobie, musíme se na věc podívat z pohledu oné vládnoucí třídy, která má za úkol udrţovat v zemi pořádek. Na počátku dvacátého století byly obdobné anarchistické, komunistické i jiné radikální protesty na denním pořádku. Dá se říci, ţe vláda jiţ byla podobnými aktivitami rozhořčena, protoţe při nich také umírali nevinní lidé, a celkově byl v zemi neklid. Kdyţ se tedy objevili dva radikální anarchisté, kteří se ke svým akcím dobrovolně hlásili, rozhodl se vládnoucí aparát 26

potrestat je takovým způsobem, aby se další lidé podobného smýšlení jiţ neodváţili veřejně vystoupit. Můţeme toto stejně jako Ba Jin nazývat nespravedlností, na druhé straně to můţeme pochopit jako pokus vlády o zastavení nebo alespoň uklidnění bouří mezi obrovským mnoţstvím přistěhovalců z celého světa. V dnešní době výzkumy svědčí spíše v neprospěch Sacca a Vanzettiho. Je dosti pravděpodobné, ţe trestný čin opravdu spáchali, ovšem v té době byli revoluční autoři moţná aţ přespříliš zaslepeni ideologií tak, ţe neviděli nebo spíše nechtěli vidět realitu, a odhodlaně stáli za přesvědčením o nevině Sacca a Vanzettiho. Ba Jin také bez důkazů neústupně tvrdí, ţe Nick a Bart byli neviní. „Od první chvíle, co jsem uchopil pero, nikdy jsem nepřestal napadat mé nepřátele. Kdo jsou?Jsou to všechny staré představy, iracionální systémy, které brání společenskému vývoji a rozvoji lidské přirozenosti, a všechny ty pokusy o zničení lásky. Vždy jsem bránil své názory, a nikdy nedělal kompromisy.“ (Ba Jin 1993: 294) Ba Jin je tedy v povídce „Elektrické křeslo“ nekompromisní ve svém postoji, a jak můţeme z jeho projevu rozpoznat, jeho myšlenky jsou dosti ideologicky zabarvené. Autor se tedy postupem času posunul od původního Lu Xunova realismu a kritiky feudalismu ke slepé kritice jakéhokoli jiného zřízení neţ komunistického. Co se týká literárního zpracování oné kauzy, jakoby smrt Sacca a Vanzettiho byla pro revoluční boj Ba Jina i ostatních anarchisticky smýšlejících lidí nezbytná. Novináři a spisovatelé v podstatě potřebovali, aby tito Italové zemřeli. Pokud totiţ nemohou zvítězit nad „špatným kapitalistickým systémem“, jak jinak mají ukončit svůj revoluční boj? Rozhodně se nevzdají, to raději zemřou, aby se z nich po smrti mohli stát hrdinové. Stejným způsobem smýšlel i Ba Jin, proto z nich po jejich smrti ony hrdiny pomohl vytvořit. Vanzetti pro Ba Jina, aţ na drobné výjimky, představoval ideální obraz anarchistického revolučního hrdiny. Stejně jako můţeme povaţovat Gao Keminga z románu Rodina za vzorovou postavu revolučního hnutí na poli rodinném, postava Vanzettiho můţe být stejně tak dobře chápána jako model radikálního anarchisty, který bojuje se soudním i vládním systémem Spojených států amerických, a ve své podstatě, s určitou dávkou metafory, i společenským zřízením celého světa.

27

Resumé v angličtině Abstract In his early life, Ba Jin joined the Anarchist movement and took part in a leftist socialist strike. Whilst spending a year in Paris he met some of the worlds most famous Anarchists, and then started to write some critical short stories. His work mainly focused on the poor suffering under Capitalist government. In the short story "Electric Chair" Ba Jin is fighting against the corrupt judicial system in the United States. In this work he wanted to join the global movement campaigning to save Sacco and Vanzetti: two Italian workers sentenced to death by electric chair. Ba Jin corresponded with Bartolomeo Vanzetti himself and became very active in the case, but despite his best efforts they were still executed on August 23rd 1927. However he never stopped his offensive on Capitalist society, using the character of Vanzetti as a role model for the next generation of radical Anarchists.

28

Seznam literatury

Bibliografie: ANDREJEV, Leonid Nikolajevič. Povídka o sedmi oběšených a jiné práce. Z ruštiny přel. Vinc. Červinka, Boţena Popová a Miloš Novák. Praha: Nakladatelství J. Otto, spol. s. r. o., 1928. 301 s. BA, Jin. Rodina. Z čínštiny přel. Oldřich Král a Marta Ryšavá. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, 1959. 404 s. BA, Jin. Ba Jin Xiaoshuo. Hangzhou: Zhejiang wenyi chubanshe, 1999. 388 s. ISBN 7-53390612-8 BA, Jin. Ba Jin Xuanji, shangjuan. Beijing: Renmin wenxue chubanshe, 1980. 485 s. BA, Jin. Ba Jin Xuanji, xiajuan. Beijing: Renmin wenxue chubanshe, 1980. 257 s. BAKEŠOVÁ, Ivana. Čína ve XX. století, díl první. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. 126 s. ISBN 80-244-0251-3 FAIRBANK, John K. Dějiny Číny. Z angl. přel. Martin Hála, Jana Hollanová a Olga Lomová. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 693 s. ISBN 80-7106-249-9 KROPOTKIN, Petr. Anarchistická morálka. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1919. 137 s. KUBIN, Wolfgang. Moderne chinesische Literatur. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1985. 493 s. LU, Xun. Vřava - Polní tráva. Z čínštiny přel. Berta Krebsová a Jaroslav Průšek. Praha: Svoboda, 1951. 276 s. PEČENKA, Marek, LUŇÁK, Petr a kolektiv. Encyklopedie moderní historie. Praha: Nakladatelství Libri, 1999. 653 s. ISBN 978-80-85983-95-1 SINCLAIR, Upton. Boston. Z angl. přel. Lída Špačková. Praha: Svoboda, 1970. 778 s. TANG, Tao. History of Modern Chinese Literature. Beijing : Foreign Languages Press, 1993. 518 s. ISBN 71-1901-459-5

29

Internetové odkazy: Ba Jin : http://www.katesharpleylibrary.net/rxwfbt http://www.katesharpleylibrary.net/15dvhn http://sunsite.berkeley.edu/Goldman/Features/BaJin_letter2.html http://sunsite.berkeley.edu/Goldman/Exhibition/jin.html http://libcom.org/history/jin-ba-1904-2005 Bakunin: http://odpor.wz.cz/OSOBNOST/bakunin5.htm Vanzetti: http://libcom.org/history/1916-1927-the-execution-of-sacco-and-vanzett Wikipedia: http://wikipedia.org

Film a dokument: MILLER, Peter. Sacco and Vanzetti. 2007. MONTALDO, Guiliano. Sacco e Vanzetti. 1971.

30

Příloha „Elektrické křeslo“

I. Dva Italové, švec a obchodník s rybami, byli v americkém státě Massachusetts odsouzeni k trestu smrti. Celá Amerika kvůli této události bouřila jako sopka, jen ve vězení Charleston byl klid. I harmonický Boston se proměnil v centrum nepokojů, jen ve vězení Charleston byl klid. Tento ţalář je v Massachusetts největší. Od roku 1805 do současnosti tu bylo vykonáno bůhví kolik trestů smrti. Věznici postavili právě v roce 1805, a tak je tento letopočet napsán nad vchodem. Vězení leţí na tiché silnici severně za městem. Budova působí velmi impozantně, mezi ţeleznými mříţemi rostou stromy a květiny, jeţ často mají neuvěřitelně pestré barvy. Kdo tudy prochází, nepomyslel by si, ţe se v této budově nachází věznice. Podzim přišel rychle. Tady bývá podzim moc hezký. Kaţdý strom, kaţdý květ, kaţdé stéblo trávy jsou jako by zahaleny jemným podzimním slunečním svitem. Ţijí zde i obyčejní lidé, proto tady také občas zazní hlásky dětí, jejich smích a zpěv. Děti si někdy přicházejí hrát ke zdem vězení. Uvnitř vězeňských hradeb kdysi zasadili javor, jehoţ listy se na podzim zbarvují do červena, stejně jako dětské tvářičky. V době, kdy padá listí, se děti často předhánějí v jejich sbírání a vesele se u toho smějí. Letos přišel podzim o něco dříve, v srpnu je jiţ počasí příjemně chladné. Lidé, co tu bydlí, jsou zaplaveni slunečním svitem, dívají se na padající listí, poslouchají dětský zpěv...Jsou to radostné chvíle! Ale ve skutečnosti to tak vůbec není. Ţije tady mnoho vězňů, kteří jsou celý den zavřeni v maličkých vězeňských celách a čekají na smrt. Mezi vězni je Ital, který se jmenuje Bartolomeo Vanzetti. Není jako ostatní vězni. Celý den se krčí nad malým ţelezným stolkem a píše dopisy. Jeho vzhled je zvláštní. Má široké čelo, husté obočí, klidný pohled. U rtů se mu spojují dvě poloviny hustého kníru. Obrovské ruce se při psaní, kdyţ drţí v ruce pero, lehce chvějí. I písmena na papíře vyjadřují duševní napětí.

31

V té době se pozdě stmívá. Poté, co sní člověk večeři a čeká na setmění, uběhne vţdy dlouhá doba. Ve věznici smrti neexistuje právo na procházku. Ten Ital jen leţel a spal na ţelezné posteli nebo chodil sem a tam po vězeňské cele. Jednou k večeru za zdmi vězení zazněly veselé písničky dětí. Zvuky se vznesly tak vysoko, ţe přeletěly zeď věznice, a donesly se do cely Itala. Právě leţel na ţelezné posteli, měl široce otevřené velké oči a díval se do postupně se prohlubující tmy. Byl velmi unavený, protoţe teprve před více neţ týdnem přestal odmítat stravu. Předtím několik dní vůbec nejedl. Jeho tělo proto velmi zesláblo. I kdyţ teď uţ více neţ týden jedl, ještě nestačil zesílit. Vlastně uţ nikdy neměl mít příleţitost se zotavit. Jeho pohled působil prázdně, ale ve skutečnosti tomu tak vůbec nebylo. Sledoval vše velmi bedlivě, jeho oči nemohly zadrţet ani zdi, ani města, ani hory, ani moře ne. Díval se jasně, vţdy se díval velmi jasně. Na druhé straně moře, na břehu řeky pod úpatím hory, tam byl jeho domov. Krásně kopcovitá krajina! Ráno všechno zalijí zlaté ranní paprsky. Kaţdý večer, kdyţ zapadá slunce, se vše zas noří do vrstvy červené vlny. Tam pod modrou oblohou rád lehával. Jeho domov mu opravdu utkvěl v paměti: laskavý starý otec, dvě roztomilé mladší sestry. V nejbliţší době má od nich dostat dopis. Z listů, které sestry často psaly, bylo člověku do pláče. Takové dopisy psaly zhruba sedm let, stejně tak dlouho jako byl vězněn. Jejich psaní byla plná víry a naděje. Stále věří, ţe je nevinný. Pořád ještě doufají, ţe bude propuštěn na svobodu. Před devatenácti lety opustil rodnou vesnici. Za tu dobu se ani jednou domů nepodíval. Ale ani tam není ţivot příliš šťastný. Otec značně zestárl. Minule, kdyţ mu sestra zaslala dopis, nepsala v něm snad, ţe v poslední době otec často celé dny kašle? Ještě si pamatoval jeho tvář - hubený obličej, smutné oči, popelavé vlasy…. Kdyţ opouštěl domov, otec neřekl ani slovo. Naštěstí má sestry. Nejmladší, Luisa, kdyţ odcházel, ho objímala a hořce plakala, i kdyţ to byla jiţ dvanáctiletá dívka. Nyní uţ dospěla a nečekaně se sama vydala do Francie a odtud přes Atlantický oceán, jen aby ho viděla. Sice ještě nedorazila, ale on uţ obdrţel telegram od francouzského kamaráda: „Tvá sestra připluje dnes večer, chce tě ještě obejmout a políbit za nás všechny.“ Po obdrţení telegramu se celý týden radoval. Luisa však nepřijela. Do výkonu trestu uţ zbývají jen tři dny. Pokud nenastane mimořádná událost, bude dvacátého druhého o půlnoci uškvařen na elektrickém křesle. Skončí tak sedmiletý těţký boj.

32

Smrt. To slovo krouţilo jako strašlivý stín v jeho hlavě šest let. Šest let. To není krátká doba! Věděl, ţe člověk jako on se smrti nebojí, protoţe je ateista a komunista. I kdyţ má v srdci tolik lásky i nenávisti, proč by měl umřít? Dříve, kdyţ se někdo zmínil o smrti, hned se rozčílil. Byl zadrţený před sedmi lety a před šesti lety odsouzen k smrti. Proč musí zemřít? Nikdy v ţivotě nezabil jediného člověka, neukradl jedinou věc, neprolil ani kapku cizí krve, neukradl nikomu peníze. Ale jako lupič a vrah byl odsouzen k trestu smrti. Lidé říkají, ţe za bílého dne na hlavní ulici střílel z pušky, zabil člověka a ukradl peníze. Mají důkazy? Ano! Našli tři podivné svědky, jeţ mohli překvapivě jasně vidět jeho obličej na takovou dálku, na kterou ani bystré oko nedohlédne. Samozřejmě i jeho strana měla svědky, kterých bylo skoro desetkrát tolik. Oni mohou dosvědčit, kde toho dne byl a co dělal. Zkrátka mohli čestně dokázat, ţe je nevinný. Ale soud jednohlasně trval na tom, ţe těchto jedenatřicet svědků je nevěrohodných a všichni jsou lháři. Ten starý soudce, co sedí v shromáţdění nezávislých právníků, ten, co má obličej jako opice, pracuje u soudního dvora uţ několik let, vţdy nosí společenský oděv a vysoký klobouk, ukazuje se v divadelní lóţi a v klubech vyšších kruhů. Podle názoru onoho pána nemohou lidé, kteří si obstarávají ţivobytí vlastníma rukama, mluvit pravdu, jelikoţ se nikdy nenaučili etiketě, nikdy nebyli v divadelní lóţi nebo v klubech, dokonce na sobě nikdy neměli slušný oblek! Jsou to lháři! Navíc Italové, podřadní špagetoţrouti. Italové! Nadto v dnešní době právo pokročilo. V Americe je mnoho novinek. Teď zase soudce vymyslel termín pro označení viny: „Vědomě se dopustil trestného činu.“ A navíc z Bartolomeova myšlení, mluvy a chování lze poznat, ţe uţ určitě někdy člověka zabil. Soud se nemůţe mýlit. Sám nikdy neukradl peníze, ani nezabil člověka. Nyní je však odsouzen k trestu smrti za krádeţ a vraţdu. Hodně bohatých a vysoce postavených lidí křičí: „Je vinen, určitě je vinen, náš soud se nemýlí.“ Přesto se na mnoha místech ve světě ozývají hlasy, které volají: „My tomu nevěříme, ţádáme jejich propuštění!“ Ale to jsou spravedlivé hlasy těch, co nemají peníze, ani postavení. Dnes uţ však hlasy pobouřených lidí nemohou odsouzené vysvobodit, i kdyţ říkají: „Propusťte je!“ Je s ním ještě jeden, se kterým ho pojí společný osud. Jde o jeho dobrého kamaráda, mladšího neţ on, který má jiţ rozkošnou ţenu a dvě děti. Byl s ním před sedmi lety zadrţen, před šesti lety byli oba odsouzeni k smrti! Jejich cely se nacházejí vedle sebe. Kaţdý den slyší kamarádův křik nebo jeho povídání s manţelkou. Bývá bolestné slyšet rozhovor Nicka (vlastním jménem Nikola) a jeho ţeny Rosy. Nickova mladá manţelka je krásná ţena z jiţní Itálie. V jejím maličkém těle se nachází tolik lásky, tolik odvahy! Hluboce miluje svého muţe. Pokaţdé, kdyţ ho přijde navštívit, utěšuje ho. Kdybych tak měl ţenu, pak bych teprve mohl říci, jak jsou ty její řeči sladké! Tato drobná 33

ţena sedm let statečně bojovala za Nickovu záchranu. Nyní, i kdyţ uţ se všechno blíţí ke konci, pořád neztrácí hlavu. Například se stala v poslední době jedna smutná věc, která zůstává vryta v jeho paměti. Nick drţel hladovku více neţ třicet dní. I kdyţ vyzkoušeli všechno, Nick pořád odmítal stravu přijímat. Říkal, ţe by raději zemřel, neţ aby se doprošoval spravedlnosti burţoazie. I kdyţ ho nutili, aby se najedl, k ničemu to nebylo. Domlouvala mu i Rosa. Pečovala o něj, aţ to bylo dojemné. Nick leţel na posteli ve vězeňské nemocnici, slabě oddychoval. Otevřel unavené oči a hleděl láskyplně na Rosu. Z očí se mu koulely slzy. Rosa mu říkala laskavá slova, potom nabrala lţící jídlo a strčila mu ho do úst. On lehce sklonil hlavu, pomalu si jídlo vzal a spolkl ho. Rosa k němu nachýlila tvář, slzy padaly na jeho pohublé líce, lehce se usmála a řekla mu: „Uţ nebudu plakat, uţ toho nechám.“ Samozřejmě tuto scénu Bart nikdy neviděl na vlastní oči. Ale pověděli mu o ní ostatní. Navíc ty dva znal a věřil, ţe to zvládnou. Oni jsou, podle něj, ideální manţelé. Nick je chytrý mladý člověk. Kaţdý den pilně pracoval, našetřil menší obnos peněz a zařídil malou domácnost. Ve dne pracoval v továrně, k večeru se vracel domů a staral se o malou zahrádku. Ţil si se svou roztomilou manţelkou dobře. Narodil se jim syn, kterému dal velkolepé italské jméno – Dante. Mají také dceru, jeţ se ale narodila aţ po jeho uvěznění. Normální člověk by o ţivotě těchto mladých manţelů řekl, ţe je šťastný. Ale oni vůbec nebyli spokojeni. Nejsou sobečtí, nejsou zaslepení, chtějí dělat věci, které přinesou štěstí i lidem méně šťastným, lidem trpícím. Právě takto se z nich stali komunisté. Komunista, zloděj a vrah, to jsou dva druhy občanů, ale lidé říkají, ţe to znamená totéţ. Spíše souhlasí s Nickovým zadrţením. Říkají, ţe střílel na hlavní ulici, zabil člověka, ukradl peníze... A důkazy? Vysvětlení soudu „vědomě se dopustil trestného činu“ není snad důkazem? Nick měl svědka, který přišel vypovídat k soudnímu dvoru. Svědčil o jeho nevině, ţe Nick byl v inkriminované době na jiném místě. Měl jedenatřicet svědků. A navíc další důkazy. Ale ty všechny povaţují za nevěrohodné, protoţe jsou poskytnuty jinou společenskou vrstvou, lidmi, kteří nemají peníze, nemají postavení, spoléhají se jen na své dvě ruce...Co oni by mohli vědět? Neměli by snad všichni chudí v Americe v očích soudu zemřít? Nejsou snad všichni bastardi? I ten starý soudce, co nosí společenský oblek, chodí do divadla a hraje minigolf, jim také nadává do bastardů. I guvernér státu je tak oslovuje. I třemi experty jsou taktéţ nazýváni. Ty tři odborníky si najal guvernér, aby zorganizovali poradní schůzi členů výboru a zkoumali jejich soudní případ. Výsledek vyšetřování byl: „Vinen.“ Tito tři experti mají v Americe výbornou pověst, zvláště pan Lowell, který studoval na Harvardu. Harvard - úctyhodná kulturní instituce, kam posílají bohaté rodiny dokonce i 34

z druhé strany Tichého oceánu kaţdoročně své děti, aby studovaly na univerzitě. Harvard, není-liţ to v Massachusetts nebo dokonce v celé Americe nejvyšší vzdělávací institut? Copak se tito experti nestydí, kdyţ nazývají Nickovy svědky „lháři“, a potom tváříce se zahanbeně si s těmito lidmi potřásají rukou a omlouvají se? Avšak tento rektor z Harvardu sebevědomě říká: „Jsou zkrátka vinni.“ Ještě k němu patří ředitel massachusettské specializované průmyslové školy a soudce v důchodu. Ti všichni říkají: „Soudní dvůr nemůţe být kritizován.“ To tedy znamená, ţe spravedlnost burţoazie musí být dodrţována! Zkrátka řečeno, celá Amerika se zmobilizovala a udělala ze dvou zahraničních řemeslníků vrahy. Je to tak, přestoţe ti dva jsou bezvýznamní řemeslníci. Bart pracuje jako drobný soukromník, obchodník s rybami. Kamarád Nick je pracovitý a šetrný švec, ve svém řemeslu dobrý. Jak by tihle dva mohli vzdorovat americkému právnímu aparátu? Co mají dělat, aby utekli hrobníkovi z lopaty? Onen guvernér státu Massachusetts s kulatou hlavou stanovil termín jejich trestu. Kdyţ začal zkoumat jejich případ, ani za Bartem nepřišel do vězení, natoţ aby si s ním půl hodinky promluvil. Neusmíval se snad ten urozený pán s kulatou hlavou, kdyţ si s ním potřásal rukou? Neposlouchal pozorně, co říká, a nesliboval, ţe přinese Bartovi spravedlnost? V té době skoro věřil, ţe tenhle zakrslík s kulatou tváří mu dokáţe přinést spravedlnost. Zapomněl, ţe skrček je ten, kdo má peníze a postavení, vlastní velký průmyslový kapitál a navíc se příští rok chystá na kandidaturu v prezidentských volbách. Očekával, ţe se pomocí těch velkých boháčů dostane do Bílého domu a vyzkouší, jak chutná vládnutí Spojeným státům americkým. Příští americký prezident, nynější guvernér státu Massachusetts, vydal článek v časopise Úspěch, který zastával názor, ţe všichni komunisté by měli zemřít. Nyní nadešla jeho chvíle. Guvernérovo prohlášení bylo: „Jsou zkrátka vinni. Elektrické křeslo.“ On jim váţně přinesl spravedlnost, právo burţoazie. Kdyţ se totiţ podíváme z pozice oné společenské třídy, skutečnost, ţe jsou původem z jiné společenské vrstvy, svědčí o vině. Guvernér jako by tomu rozuměl, říká k ţalobě toto: „Jsem guvernér! Navíc chci být prezidentem Spojených států amerických! Jsem řádným guvernérem a chci být řádným prezidentem! Vy dva ubozí dělníci vypadněte!“ Takţe elektrické křeslo! Není pochybnosti, ţe Bart a jeho kamarád Nick usednou na elektrické křeslo a bude to uţ pozítří večer. Jak ten čas běţí! Elektrické křeslo pro ně bylo připraveno před šesti lety. Od té doby Bartovi leţí v hlavě. Těch šest let uţ zápasí se stínem smrtícího trůnu. Šest let, to je dohromady víc neţ dva tisíce dní. Po celou dobu se mu častokrát zdával sen, spíše noční můra, ale uţ zbývají jen tři dny... Kdyţ srovnáme tyto tři dny 35

a uplynulých víc neţ dva tisíce dní, je to pěkně krátká doba! Sám tomu moc dobře rozuměl, tentokrát uţ nebude moci přeţít. Za tři dny všichni lidé budou ještě ţít, ten skrček s kulatou tváří, soudce, co ho poslal na elektrické křeslo, rektor s váţnou tváří, stejně jako tolik lidí, co chodí ve společenském obleku a vysokém klobouku. Ti všichni ţijí a ještě budou ţít dál, ale on uţ můţe dýchat jen tři dny. Tři dny, kdyţ to spočítáme, je to více neţ sedmdesát hodin. On, zavřený v maličké cele, jeho sestřička pluje ještě na moři a na druhé straně oceánu je stále Itálie s azurovým nebem a zlatými slunečními paprsky. Krajina jiţní Evropy působí tak rozkošně! Jeho domov se nachází na břehu řeky Maigura, kde rostou husté lesy, stojí velké kamenné mosty, voda je nádherně průzračná. Kdyţ si stoupnete na most, můţete vidět bílé kameny v korytě řeky. Tam také ţije mnoho prostých vesničanů, kteří ho kdysi milovali a byli mu blízcí. Kdyţ je opouštěl, všichni ho běţeli vyprovodit, povzbuzovali ho, ţehnali mu, plakali. Dokonce ho v hojném počtu vyprovázeli velmi daleko. Nikdy nezapomněl na jihoevropský venkov. Před sedmi lety se tam chtěl vrátit, aby ţil společně se svým starým otcem a dvěma mladšími sestrami. Byl však zatčen. Myslel si, ţe to nebude dlouho trvat. Nemůţe být ve vězení dlouho, hned zas bude propuštěn a vrátí se do rodné vesnice na jihu Evropy. Teď uţ ale má jen tři dny ţivota. Tři dny, více neţ sedmdesát hodin. Co s tím ještě můţe udělat? V cele mají jedno zamříţované okno. Podíval se ven, ale zahlédl jen kousek šeré oblohy. Vysoká budova mu bránila ve výhledu. Do jeho kobky pronikalo trochu svitu, ale měsíc neviděl. Jiţní Evropa bývá v tuto dobu hezky osvětlená měsícem. Jemné tóny mandolíny se linou z oken mnoha starobylých budov a vlní se lehce vzduchem. Mladíci často hrávají na ulici pod okny svým milým serenády. Kdyţ se pak odhrnou záclony z bílé látky, vyklouzne z nich horní část těla mladé dívky. Na hlavní ulici u řeky bývá hlouček mladíků, kteří si na cestě vesele zpívají, pískají a pějí ódy na měsíc a hvězdy. Před devatenácti lety byl také jedním z těchto mladíků. Teď ale všechno skončilo. Dokonce i jihoevropskou vesnici pokryl obrovský stín. Dnes je devatenáctého srpna. Z devatenáctého do dvaadvacátého nezbývá uţ více neţ tři dny. Jeho sestřička sem přijede moţná zítra, moţná přijede pozítří, moţná ji zdrţí nečekaná událost, a aţ sem přijede, on uţ moţná nebude na světě. Skončí uškvařený na elektrickém křesle. Elektrické křeslo, velký objev současné vědy, jím se teď bude moci pokochat. Můţe to povaţovat za privilegium? Předtím vţdy ţehnal vědě, objevy přinášely lidem i jemu samému jenom dobré. Nejdříve v sobě choval vidinu hledání štěstí, kdyţ opustil Itálii s modrou 36

oblohou a přijel sem do „země zaslíbené“a uviděl nejrůznější náhrady lidské síly neobvyklými stroji, byl uvnitř naplněn radostí. Z celého srdce věřil, ţe díky těmto vědeckým vynálezům naleznou lidé štěstí. Myslel si, ţe pokud „země zaslíbená“ skrývá blaţenost, potom čeká právě na ubohé lidi. Teprve pak začal postupně rozumět tomu, jak je to opravdu s ubohými lidmi hledajícími štěstí. Teď tady leţí a čeká, aţ mu vědecký vynález vezme ţivot. Jeho ţití, ţivot obyčejného soukromníka, ţivot obchodníka s rybami, a ještě ţivot jeho kamaráda, ševce. Na elektrickém křesle nechávají uškvařit jenom lidi, jako jsou oni, patřící k jiné společenské třídě. Elektrické křeslo je sestaveno pro ně. Vezme se kovová ţidle, uţ to mnohokrát viděl, nad ní visí přilba, uprostřed se nacházejí pásy na spoutání těla, pod nohama dvoje kleště na sevření. Často chodil na místo, kde stálo elektrické křeslo. Schválně ho tam vodili, aby to viděl. Pokaţdé, kdyţ viděl elektrické sedadlo, rodilo se mu v hlavě mnoho představ. Dříve ho úmyslně nechávali na místě co nejblíţe k místnosti se smrtící ţidlí. Často uprostřed noci slyšel člověka sedícího na elektrickém křesle, jak hrozně křičí. Tehdy nemohl zavřít oči. Potom se zvuk kroků blíţil k jeho cele. Zděšeně si pomyslel: „Uţ na mě přišla řada.“ Mezi lidmi váţně není spravedlnost! Jeho ruce jsou čisté, srdce naplněné láskou, celý ţivot se chová čestně. Avšak teď urození páni v oblecích s vysokými klobouky, co hrají minigolf, ho posílají na elektrické křeslo. Kapitalisté, politici, soudci, obchodníci, experti, ti všichni jednohlasně křičeli: „Jsou vinni,“ a společně shledali dva nevinné zahraniční dělníky vrahy. Mezi lidmi váţně není spravedlnost! Zazněl zvonek, čas ke spánku. Cela je jasně osvětlena, venku černá obloha. Čas uběhl nečekaně rychle! Uţ zase skončil jeden den. Uplynul den, ztratil zase den ţivota. Dvacet čtyři hodin uběhne tak rychle! Slyšel, ţe dnes večer půjde jeden vězeň na elektrické křeslo, určitě je to člověk stejného druhu jako on! Světlo zhaslo. Leţel na posteli, a nemohl zavřít oči. Myslel na sestřičku, která se plavila přes širý Atlantický oceán, myslel na své skutečné přátele, vzpomínal na svého kamaráda Nicka, myšlenkami bojoval s tou jejich společenskou třídou. Potom mu také v mysli vyvstal soudce s opičí tváří, zakrslík s kulatým obličejem a rektor s váţnou tváří... Pokud nejsou teď v klubu a nehrají karty a nepijí alkohol, pobývají doma a pohodlně spí! Rozhořčeně si svýma obrovskýma rukama rval vlasy, jako by se zbláznil, mluvil si pro sebe: „Zítra poprosím, aby mi v cele nainstalovali rádio! Chci tuhle událost vyhlásit do celého světa!“

37

II. Dvacátého druhého srpna roku 1927 byl ve vězení Charleston pěkně rušný den. Ten den tu nebyl zpěv ani dětský smích. Místo toho stál před vězením hlouček překřikujících se lidí a klaksony aut. Mnoho ozbrojených policistů hlídalo vchod do věznice, mnoho ţen i muţů chodilo dovnitř a ven. Od doby, kdy bylo vězení v roce 1805 postaveno, nikdy tady nebylo tak ţivo jako dnes, nikomu nebyla věnována taková pozornost. To, ţe dva italští dělníci usednou na elektrické křeslo, se v Massachusetts proměnilo ve velkou událost. Něco podobného se jiţ ve státě Massachusetts jednou událo, odehrálo se to v Salemu, kde upálili čarodějnici. Stalo se tak v roce 1692, ještě před vznikem Spojených států amerických. Onoho dne v sedm hodin odpoledne přišla do vězení Luisa, aby se rozloučila se svým bratrem. Šla do vězení třikrát, vţdy spolu s Rosou, která přišla navštívit svého muţe Nicka a vzala s sebou děti, aby se naposledy viděly s otcem. Loučit se s milovanou osobou je velmi bolestná věc. Ta dívka z jihu Evropy sem přijela, ještě to nejsou tři dny, aby si povídala se starším bratrem Bartolomeem, ale dohromady mluvili sotva pár hodin. Je to jejich jediná příleţitost, od doby, kdy se před devatenácti lety rozdělili. To loučení je velmi bolestné. Bartolomeo ze sestřiny tváře viděl, ţe uţ pro něj sice vynaloţila veškeré úsilí, ale stále ještě doufal, ţe bude nakonec propuštěn. Dělily je od sebe ţelezné mříţe. Protáhla jimi ruce, aby ho objala. On také prostrčil ruce ven. Věděl, ţe je to jejich poslední sourozenecké objetí. „Můj milovaný bratře, modli se k Bohu! On můţe spasit tvou duši.“ Sestra je oddaná katolička. Kdyţ poprvé opouštěla domov a vydala se přes Atlantik, vše co měla, byla láska a víra. Miluje bratra a věří v Boha. Rozplakala se, uţ nemohla říct ani slovo. Pro ni je nejvyšší soudce pouze Bůh. Kromě řečí o spáse duše nenašla jiná slova, kterými by bratra utěšila. Bůh spasí duši, to je mi ale řeč! Jak je ještě moţné, ţe věří jako malé dítě ve věci, které neexistují? On a věřit tomu? Hořce se zasmál. „Sestřičko, neplakej, není to vůbec k pláči. Kaţdý člověk přece musí zemřít.“ Políbil ji na čelo, utěšoval. On si opravdu myslel, ţe kaţdý člověk musí umřít. Soudce, guvernér, rektor, stejně tak jako mnoho dalších lidí musí zemřít. Tak jaký je v tom rozdíl? Ale proč musí umřít dříve neţ oni? Proč musí být poslán na smrt v elektrickém křesle? Kdyţ na to pomyslel, zase se rozzlobil. Vztek a smutek se mísily dohromady. Sestra Luisa byla ještě malé dítě, kdyţ opouštěl domov, a teď se změnila v ţenu ve středních letech. Sama přijela přes Atlantik a zase pojede sama zpátky s jeho mrtvým tělem. 38

„Bratře, polib kříţek, uklidní to tvoji duši. Aţ se vrátím, budu se za tebe modlit.“ Sestra přestala plakat, vzala kříţek, co jí visel na hrudi, a chtěla, aby ho bratr políbil. Stále se strachovala o jeho duši. Nemohla ani pomyslet na to, ţe zítra pošlou jejího bratra k Jeţíši Kristu. „Sestřičko, zapomínáš, ţe jsem ateista. Zapomínáš, z jakých důvodů jdu na elektrické křeslo? Nemodli se za mě. Aţ se vrátíš za oceán, musíš všem říct, co se mi stalo, ţe jsem nevinný, a dostal jsem trest smrti!“ Bart ještě mohl kontrolovat vlastní pocity. Je ateista, aţ za chvíli přijde kněz, aby se s ním pomodlil a učinil pokání, odmítne ho. Vzpomněl si na jednu věc, která byla jako světélko ve tmě. Kdyţ na to myslel, byl šťastný. „Sestřičko, dnes ráno jsem dostal dopis z Afriky. Člověk, co ho napsal, je voják ve výsluţbě a psal, co si myslí o mé smrti,“ usmál se. Jak to Luisa uslyšela, zase se rozplakala. „Proč pořád takhle pláčeš? Pořád se strachuješ, ţe moje duše nebude vykoupena? Zapomněla jsi, ţe tahle věc uţ je skončena? Chci, abys byla odváţná. Víš, ţe jsem nevinný člověk! Víš co? Pamatuješ si na tu scénu, kdyţ jsem před devatenácti lety opouštěl domov, jak jsi mě objímala kolem nohy a fňukala? V té době jsi byla ještě malé dítě, a teď jsi tak vyrostla, nečekaně ses vydala za oceán, abys mě viděla...“ „Půjdu ještě za guvernérem, půjdu ho porosit...porosit o tvoje propuštění,“ plačky říká, pro co se rozhodla. „Propuštění? Proč ho chceš jít prosit o propuštění? Já jsem byl vţdy nevinný člověk!“ odmítl. Čas se naplnil. Ve vedlejší cele se loučí Nick s manţelkou, je to smutné loučení. Bart poslal sestru pryč, v cele zůstal sám. Klidně chodí sem a tam. Srdce ho ještě bolí, ale oproti předchozím dvěma dnům je klidnější. Hluboce přemýšlí. O čem uvaţuje? Přemýšlí o tom, jak se bojí smrti? Přemýšlí, jak je konstruované elektrické křeslo? Přemýšlí o tom, jak se má obyčejný člověk připravit na smrt? Ne, přemítá o svých přátelích. Vzpomíná na sestry a otce. V myli má svou rodnou vesnici na jihu Evropy. Zamýšlí se nad celosvětovým hnutím za jeho záchranu. Teď došel aţ na kraj svého ţivota. Doba jeho úvah byla velmi časově ohraničena. On tomu rozuměl, ale nemohl přece naposledy přemýšlet o tom, ţe by něco proklínal. Nemohl přece mezi svými posledními myšlenkami klít. Za posledních pár dní stihl proklít mnoho věcí.

39

Avšak nyní chtěl, aby ho vysvobodila láska a štěstí. Chtěl vyuţít zbývajících pár konečných hodin, aby takto přemítal. Láska. Pro lásku by zemřel. Vţdy si to slovo chtěl nechat vytetovat na hruď. Oproti obyčejným lidem je jeho láska mnohem větší. Nemůţe ve svém srdci nést nenávist vůči jiným lidem. Soudce, guvernér, rektor...co si myslí? Ţe mohou rozumět lásce víc neţ on? Aţ budou umírat, budou s nimi snad tisíce lidí soucítit, snaţit se o jejich záchranu nebo se snad bouřit? Zazvonil zvon. Oznamuje dvanáct hodin. Jak čas rychle plyne! Ještě neuběhlo mnoho chvil od doby, co se rozloučil se sestrou. Ani dlouho nedumal. A uţ ani nemá čas přemýšlet. Jak je osud roztomilý! Pomyslel si, jestli to není jen sen. Kněz přišel a předstíral laskavou tvář. Hlídač otevřel mříţe. Věděl, ţe uţ je všemu konec. Tento člověk, oblečen do černé kleriky, byl jako stín smrti, který mu přišel oznámit zprávu o jeho konci. „Dítě,“ kněz začal mluvit kazatelským tónem. Proč by měl chtít slyšet farářovo kázání? Copak má snad něco, čeho lituje, aby to řekl knězi? Modlitba...vykoupení...laskavá tvář je právě ta tvář, která tutlá zločin a faleš! „Já jsem ateista, vůbec nevěřím v existenci Boha.“ Knězi okamţitě sklapla pusa. Elektrické křeslo a kněz, to se doplňuje, to je ta křesťanská kultura. Díval se na kněze zezadu a toto si v duchu myslel. Venku byly slyšet kroky mnoha lidí. Šlépěje jednoho z nich velmi dobře znal, byl to Nick, jeho kamarád Nick! Nick se šel posadit na elektrické křeslo. Jeho srdce začalo silně bojovat. Rosa, Dante, ta dvě jména pořád zněla v jeho uších... Protoţe on sám je volal. Rosa, ta roztomilá malá ţena. Ke konci, po sedmi letech, se jiţ naděje vytratila. Uţ na něj přišla řada. Právě o tom přemýšlel, kdyţ byl donucen vyjít z cely. Hlídač mu chytil jednu ruku, ale on se vysmekl. Můţe jít přece sám. Vůbec se nebojí. Je nevinný. Ušli něco málo přes dvacet kroků a hned vstoupili na místo popravy, do haly, kde je uloţené elektrické křeslo! Nickovo tělo uţ nespatřil. Myslel si, ţe se určitě nachází za zástěnou. Viděl jakousi plentu, za níţ se očividně dějí neobvyklé věci.

40

Elektrické křeslo, sesle ze ţlutého kovu majestátně stojí v hale, vypadá jako trůn. Je to velký objev současné vědy, jeţ umí vzít člověku ţivot. Navíc má jakousi helmu. Můţe vzít člověku také všechny jeho myšlenky? Pohlédl na elektrické křeslo opovrţlivě. Pomalu šel k němu. Vtom mu přišla na mysl slova, kterými mi ho před měsícem soudce zahrnul: „Pokud to tedy není kvůli těmhle, mohu si jít ven na ulici popovídat s lidmi, kteří vědí, ţe se to takhle stalo. Také jsem mohl zemřít a lidé by nevěděli, proč jsem ţil. Vůbec neţijeme nadarmo. To je naše vítězství! Nemůţeme si celý ţivot počínat shovívavě, ve věci spravedlnosti a vzájemného porozumění mezi lidmi, jako bychom teď měli z tohoto důvodu rozhodnout danou věc. Náš jazyk, osudy, bolest...co si o tom myslíte?! Naše ţivoty za vraţdění, vraţdění za ţivot ševce a chudého obchodníka s rybami...to je vše! Poslední chvíle patří nám...bolest je naše vítězství!“ Ta slova mu náhle přišla na mysl, jako by to v ní měl vyryté. Myslel si, ţe uţ všemu rozumí. Myslel si, ţe se jeho nadšení nakonec úplně vytratilo. Teď uţ mu zbývá jen jediná věc, a to zemřít. Říká správně: „Bolest je jeho vítězství. Smrt je jeho vítězství.“ Klidně a jistě jde k elektrickému křeslu, nebojí se, není mu smutno... Jako by to byla přirozená věc. „Zastavte se, pane!“ říká mírně hlídač a natahuje k němu ruce. Zvláštní. V očích toho muţe ve středních letech se třpytí slzy. V jeho očích je ţal. Bezmocně se dívá do jeho klidné tváře, jako by říkal: „Promiňte mi, uţ to nikdy neudělám!“ Lehce se pousmál. Chápe, ţe tento muţ ve středním věku je jen malinkou součástí jedné velké mašinérie! Hraje nedůleţitou roli, je nucen dělat to, o čem sám nemůţe rozhodnout, vţdy jen koná podle rozkazu druhých. Proč by ho měl on, Bartolomeo, nenávidět? Myslel si o tom muţi, ţe je opravdu politováníhodný. Vtom natáhl ruku k onomu člověku a pevně ho uchopil. Lehce se usměje a říká: „Děkuji ti, jsem vděčný za všechno, co jsi pro mne udělal.“ Byl mu váţně vděčný, protoţe se o něj opravdu dobře staral. Podíval se, cítil slzy toho člověka na své ruce. Pustil ho a usedal na elektrické křeslo, obě ruce poloţil na opěrky. Pomyslel si, ţe v takovém křesle si ale člověk můţe posedět! Vzápětí mu pevně svázali ruce řemeny a spoutali pas. Něco říct! Teď je ta chvíle, kdy musí naposledy něco říct. Tak mluv! Klidně pozvedl svůj zrak. Zrovna před něj postavili tři ţidle, na něţ se posadili tři lidé. Jeden byl novinář se speciálním povolením, druhý vězeňský lékař, třetí hlídač. 41

Nejdřív se podíval na lékaře. Vězeňský lékař, to je také velká novinka současné vědy. Pak stočil zrak k hlídači. Proč by se ale na něj měl ještě dívat? Nakonec jeho pohled spočinul na novináři. Tento člověk můţe říct celému světu, jaká byla jeho poslední slova. Novinář předá jeho volání všem lidem. Promluví s ním pár slov. „Pánové, chci vám říci, ţe jsem nevinný. Nikdy jsem nespáchal ţádný zločin. Přirozeně jsem neúmyslně udělal pár drobných nerozváţených chyb. (Ale proč jim to budu povídat? Pro ně moje ztráta nic neznamená. Jejich újma by byla v porovnání s mojí mnohem větší!) Ţádné viny jsem se nedopustil. Nejenţe jsem nespáchal zločiny, ze kterých mě obviňují, neudělal jsem vůbec nic...“ Řekl to, protoţe chtěl, aby se celý svět dozvěděl, ţe je nevinný. Chtěl, aby celý svět věřil, ţe nikdy nikoho nezabil, ani nic neukradl. Byla to slabá slova. Američané tomu nevěnovali pozornost. Rektor, pan Lowell, kdyţ to slyšel, nesmál se snad? Soudce s opičí tváří a guvernér s kulatou hlavou, netleskali snad nadšeně, kdyţ to slyšeli? Tohle přece nejde! I kdyţ uţ nadešla jeho smrt, pořád mluvil klidně. Musí říci pár vět, která s normálním člověkem zatřesou, pár šokujících slov! Vrhl nenávistný pohled na všechny strany, v tom okamţiku v jeho srdci bojovala láska s nenávistí, srdce se zase vzbouřilo. Náhodou se střetl s pohledem ředitele vězení, pak s pohledem hlídače, který stál vedle něj. Všichni jako by snaţně prosili: „Odpusťte nám. Proč byste nás měl nenávidět? Museli jsme to prostě udělat!“ Na tváři se mu objevil hořký úsměv. Hlubokým hlasem řekl: „Chci odpustit lidem, kteří mě takto trestají.“ Bylo očividné, ţe na vyslovení této věty, vynaloţil velké úsilí. Sedm let potlačoval smutek. Teď uţ mu zbývá poslední okamţik, chce ještě odpustit, chce ještě zapomenout! Uţ tomu věnoval hodně...Pěkná dávka sebeobětování. Nyní se chtěl dokonce vydat tak, ţe by upustil od nenávisti. Ale to uţ je přehnaný ústupek. To přece nemůţe!...Vtom se mu na tváři objevila bolestivá křeč. Pomyslel si, ţe jim ještě musí říci pár slov o svojí nenávisti. Musí promluvit o své bolestivé minulosti. Znovu chtěl otevřít ústa, kdyţ mu hlavu upevnili do helmy. Nedovolili, aby ještě něco pronesl. Smrt! To slovo má napsáno na čele. Zatmělo se mu před očima. Tělo začínalo trnout, celé se škvařilo jako v ohni, obzvláště pak srdce. Dvakrát vydechl, trup se lehce zatřásl, hned na to dobojoval, uţ se nepohnul. Dohromady to trvalo jen šest minut. Jak rychlé! Objev současné vědy!

42

III. O události vyšlo samozřejmě v novinách mnoho článků. V newyorkském týdeníku Národ byla stať s titulem: „Stát Massachusetts, vrah“. Redaktor newyorkského týdeníku Svět zase napsal: „Harvardská univerzita je místo, kde se vychovávají budoucí kati.“ V jiném deníku vyšla skica newyorkské Sochy Svobody. To, co socha drţela v levé ruce, nebyla pochodeň, ale meč.

43